Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích

České vysoké učení technické v Praze Fakulta architektury Ústav teorie a dějin architektury

Disertační práce

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích

Ing. Kateřina Mertenová


České vysoké učení technické v Praze Fakulta architektury Ústav teorie a dějin architektury

Disertační práce


doktorský studijní program:

Architektura a urbanismus obor:

Dějiny architektury a památková péče

školitel:

Prof. PhDr. Pavel Vlček autor:

Ing. Kateřina Mertenová

2011

1


Děkuji za všestrannou podporu svému školiteli, panu Prof. PhDr. Pavlu Vlčkovi.

2

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Obsah

Obsah 1. Úvod

.......5

2. Cíl práce

.......6

3. Shrnutí historického vývoje a teorie zahradního umění v 17. až 19. století 3.1.

Francouzská zahrada 3.1.1.

3.2.

Anglický park 3.2.1. 3.2.2.

3.3.

Francouzská zahrada v českých zemích

Anglický park v pevninské Evropě Anglický park v českých zemích

Historie zahradního umění - současný stav bádání

.......7 .......9 .......9 .....12 .....13 .....15

4. Předmět výzkumu 4.1. 4.2.

Postup při výběru zahradních areálů Rozčlenění zahrad a parků dle rozsahu krajinářských úprav

4.3.

Český Krumlov - zámecká zahrada 4.3.1. 4.3.2. 4.3.3. 4.3.4.

Stav poznání v pracích předchozích badatelů Historický vývoj zámeckého areálu Kompoziční vývoj zámecké zahrady Porovnání etap kompozičního vývoje ve fázi pronikání anglického parku do francouzské zahrady

4.3.4.1. 4.3.4.2. 4.3.4.3. 4.3.4.4. 4.3.4.5. 4.3.4.6. 4.3.4.7. 4.3.4.8. 4.3.4.9. 4.3.4.10. 4.3.4.11. 4.4.

Půdorysné uspořádání kompozice Prostorové uspořádání kompozice Plošný rozsah, návaznost nových částí Návaznost na krajinu Vodní prvky Tvarování vysoké zeleně Ornament/dekor Druhová skladba dřevin Drobná architektura Umělecká výzdoba Zábavní zařízení

.....20 .....21

.....23 .....24 .....25 .....37 .....37 .....40 .....43 .....43 .....47 .....48 .....53 .....56 .....57 .....63 .....66

Červený Dvůr - zámecký park 4.4.1. 4.4.2. 4.4.3. 4.4.4.

Stav poznání v pracích předchozích badatelů Historický vývoj zámeckého areálu Kompoziční vývoj zámeckého parku Porovnání etap kompozičního vývoje ve fázi pronikání anglického parku do francouzské zahrady

4.4.4.1. 4.4.4.2. 4.4.4.3. 4.4.4.4. 4.4.4.5. 4.4.4.6. 4.4.4.7.

Půdorysné uspořádání kompozice Prostorové uspořádání kompozice Plošný rozsah, návaznost nových částí Návaznost na krajinu Vodní prvky Tvarování vysoké zeleně Ornament/dekor

.....69 .....70 .....71 .....84 .....84 .....85 .....88 .....89 .....92 .....99 .....99

3

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Obsah

4.4.4.8. 4.4.4.9. 4.4.4.10. 4.4.4.11. 4.5.

Druhová skladba dřevin Drobná architektura Umělecká výzdoba Zábavní zařízení

...101 ...102 ...112 ...114

Kroměříž - Podzámecká zahrada 4.5.1. 4.5.2. 4.5.3. 4.5.4.

Stav poznání v pracích předchozích badatelů Historický vývoj zámeckého areálu Kompoziční vývoj Podzámecké zahrady Porovnání etap kompozičního vývoje ve fázi pronikání anglického parku do francouzské zahrady

4.5.4.1. 4.5.4.2. 4.5.4.3. 4.5.4.4. 4.5.4.5. 4.5.4.6. 4.5.4.7. 4.5.4.8. 4.5.4.9. 4.5.4.10. 4.5.4.11.


...118 ...119 ...120 ...134 ...134 ...135 ...139 ...140 ...144 ...147 ...148 ...152 ...153 ...169 ...173

5. Shrnutí 5.1. 5.2. 5.3. 5.4. 5.5. 5.6. 5.7. 5.8. 5.9. 5.10. 5.11.


...175 ...175 ...177 ...177 ...178 ...179 ...179 ...179 ...180 ...180 ...181

6. Závěr

...182

7. Terminologický slovník

...183

8. Poznámky

...186

9. Seznam literatury a pramenů

...191

10. Resumé

...201

4

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Úvod

1. Úvod Zahradní umění prodělalo dlouhý a komplikovaný historický vývoj, který v určitém smyslu odrážel vývoj architektury přilehlých sídel či zámeckých areálů. Zatímco až do 17. století se postupně vyvíjela geometricky uspořádaná forma zahrady jako architektonizovaného prostoru - pátá fasáda stavby, ke které přiléhala, od počátku 18. století nastal vlivem společenských, ekonomických a politických změn zlom v chápání vztahu člověka k přírodě a krajině. Tento obrat v nazírání přírodního prostředí se samozřejmě projevil i v zahradním umění, kde nově utvářený krajinářský park, který se snažil o napodobení skutečné krajiny, popřel většinu předchozích zásad zahradní tvorby a jako módní vlna se začal šířit po celé Evropě. Avšak tento vliv měl na různých místech různě silné účinky a často docházelo k postupnému překrývání obou fází vývoje. Předmětem disertační práce je právě toto velmi zajímavé prolínání v přechodné fázi. Projevilo se několika způsoby. Vedle celkové přeměny původní formální barokní dispozice v krajinářský park probíhala v určitých areálech pouze proměna částečná, zachovávající některé formální prvky například parter v těsné blízkosti zámku - a ve vzdálenějších partiích doplňovaná krajinářským parkem na místě původní bažantnice. Častým případem bylo také rušení pevného ohrazení zahrad a rozšiřování stávajících areálů na okolní pozemky, které již byly komponovány v novém stylu, zatímco starší dispozice zůstala zachována. Rozsah krajinářských úprav byl vždy individuální a velmi záleželo i na poloze zahrady a morfologii okolního terénu, které mohly ovlivnit případnou možnost rozšíření o nové plochy či uvolnění od ohrazení a alespoň optické propojení s okolním prostředím. Některé zahrady, které si i po zakomponování romantických prvků zachovaly převážně svůj původní formální charakter, byly v rámci regeneračních postupů ve 20. století vraceny do stavu před krajinářskou úpravou.

5

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Cíl práce

2. Cíl práce Téma této disertační práce se dotýká zahrad a parků na českém území, které ve svém historickém vývoji zahrnují jak fázi geometrické, neboli formální, či také architektonizované barokní zahrady francouzského typu a zároveň fázi přírodně krajinářského parku, v Čechách často označovaného jako anglického, romantického či sentimentálního. Název Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích není tedy terminologicky úplně přesný, ale byl vybrán zejména pro svou stručnost a výstižnost. Přesnější vymezení pojmů obsahuje kapitola o vývoji zahradního umění či terminologický slovník. Dosud byla věnována odborná pozornost především historickému a kompozičnímu vývoji zahradních areálů, avšak nedošlo k podrobnému rozboru jednotlivých kompozičních prvků, sledování jejich proměny a porovnání obou forem - formální a krajinářské. Cílem práce je přispět k tomuto úkolu rozšířením poznání tří zahradních areálů na českém území následujícím způsobem:    

Identifikace souboru zahradních areálů v České republice, které ve svém historickém a kompozičním vývoji zahrnují obě sledované fáze Jejich základní kategorizace dle rozsahu provedených krajinářských úprav Výběr tří souborů jako reprezentantů rozdílných kategorií Zpracování podrobné analýzy těchto zahrad a porovnání obou etap vývoje z několika hledisek:           

 

půdorysné uspořádání kompozice prostorové uspořádání kompozice plošný rozsah, návaznost nových částí v případě rozšíření návaznost na krajinu vodní prvky tvarování vysoké zeleně ornament/dekor druhová skladba dřevin drobná architektura umělecká výzdoba zábavní zařízení

Vzájemné porovnání vývoje vybraných zahradních areálů Zpracování slovníku zahradní terminologie použité v disertační práci

6

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí vývoje a teorie zahradního umění

3. Shrnutí historického vývoje a teorie zahradního umění v 17. až 19. století 3.1. Francouzská zahrada Zahrada byla vždy nedílnou součástí architektur paláců, zámků, městských rezidencí i venkovských letních sídel či klášterů. Oproti vymezené renesanční zahradě, která byla skládána z jednotlivých pravidelných částí, barokní zahrada spojila své části v jednotný dynamický celek odvíjející se od hlavní osy, zpravidla směrované na střed zahradního průčelí zámku. Základem kompozice se stala architektonická vazba stavby a zahrady a i samotná zahrada byla koncipována jako architektonický prostor, neboli „pátá fasáda domu“, jak tvrdil již L.B. Alberti.1 Aleje stříhaných stromů vytvářely jednotlivé místnosti s nikami pro sochy, trávníky a partery s brodériemi napodobily ozdobné koberce. Barokní zahrada měla ve svém evropském obraze dva základní typy, podmíněné mimo jiné terénní konfigurací. Italská zahrada, výrazně vycházející z renesančního uspořádání čtvercových polí, byla zpravidla utvářena na stísněných plochách ve stoupajícím terénu, který byl vyrovnáván terasami a schodišti, a naplněna pohybem vodních kaskád a fontán a bohatě tvarovanou vegetací. Francouzská zahrada velkorysých rozměrů naproti tomu měla spíše plošný charakter, doplněný klidnými plochami bazénů a dalekými průhledy do krajiny. Opomenout nelze ani tzv. Holandskou zahradu, rovinnou a spíše intimního měřítka, kde hrály podstatnou roli vodní plochy násobící květinové motivy. V této práci byla pozornost zaměřena zejména na francouzský typ zahrady, která se rozvíjela v rovinatém prostředí, jež bylo charakteristické i pro české země. Za zakladatele francouzské barokně klasicistní zahrady je pokládán velký francouzský zahradní architekt André Le Nôtre (1613-1700). Jeho nejvýznamnějším dílem se stala ve 2. polovině 17. století zahrada ve Versailles, která byla v dalších desetiletích napodobována po celé Evropě. Jejím předchůdcem byla zahrada ve Vaux-leVicomte, kde Le Nôtre svou geniální koncepci uplatnil poprvé. Při komponování francouzské zahrady se již architekt nepodřizoval původní konfiguraci zahrady, terén náročně přetvářel, aby dosáhl přehlednosti a monumentálnosti celé kompozice, opticky znásobené ještě zrcadlením ve vodních hladinách. „Barokní zahrada byla chápána jako reprezentační prostor, který má před zahradní fasádou charakter jevištní scény tvořící centrum společenských událostí.“ (M. Pavlátová)2 Francouzské zahradní umění se brzy rozšířilo po Evropě i díky vydání knihy spisovatele a úředníka Antoine Josepha Dézalliera dÁrgenville (1680-1765) La Théorie et la Pratique du Jardinage v roce 1709, neboli Teorie a praxe zahradního umění, která se brzy, i díky mnoha vydáním a překladům, stala „biblí zahradního umění“. Shrnula základní pravidla klasických francouzských zahrad tak, jak je navrhoval Le Nôtre, a vytvořila z nich doporučení, zabývající se zejména tvorbou jednotlivých kompozičních prvků zahrady, především parterů a bosketů. Zároveň se kniha stala prvním zahradně teoretickým pojednáním, které bylo věnováno výlučně a velice podrobně okrasným zahradám. Dílo bylo doplněno vzorovými půdorysy a ilustracemi architekta Jean-Baptisty Alexandra Le Blonda (1679-1719). Podle těchto pravidel se mělo umění přizpůsobit přírodě, takže rostliny měly mít vždy převahu nad použitým nerostným materiálem, nejen nad stavbami, ale i nad pískem či dlažbou cest. Stavby tak byly nahrazeny například zelenými místnostmi bosketů. Podle druhého pravidla směly být v bezprostřední blízkosti hlavní stavby pouze nízké plochy - partery, nezastiňující výhled na šlechtické sídlo. Stinná a krytá místa však podle třetího pravidla nesměla chybět, zahrada neměla být příliš „otevřená“. Umístění bosket bylo třeba volit tak, aby nerozdělovaly partery a nebránily celkovým průhledům. Poslední pravidlo bylo ryze barokní, formulovalo potřebu volby zahrady v takovém terénu, který by iluzivně způsoboval větší velikost zahrady, než jakou ve skutečnosti měla. Pro tento účel se daly využít i okolní kopce nebo vyvýšené plochy, včetně staveb zde umístěných (tzv. vypůjčené dominanty), které byly zahrnuty do kompozice zahrady a vyvolávaly tak dojem nekonečného prostoru. Dálkové pohledy za hranice pozemku byly architektonicky zarámované stříhanými alejemi, a tedy ještě perspektivně podpořené. Tak, aby bylo možno dosáhnout požadované souhry s okolní krajinou, bylo použito neviditelného oddělení obou prostorů pomocí tzv. aha, neboli ha-ha principu. Tento prvek se později stal velice důležitý i pro formování anglického parku.3 Kompozice francouzské barokní zahrady byla rozvržena na hloubkové centrální ose vycházející ze zahradního průčelí stavby a směřující daleko do volné krajiny. Zahrada byla propojena se zámkem prostřednictvím sala terreny umístěné v přízemí stavby, nebo monumentálním schodištěm

7


vedoucím z hlavního sálu v piano nobile, či alespoň vyhlídkovým balkónem. Po stranách zámku se nacházela užitková zahrada s oranžérií či skleníkem. Kolem hlavní kompoziční osy se postupně odvíjely jednotlivé zahradní prostory. Nejblíže zámku byl situován nízký okrasný parter, zdobený fontánami a plastikami, z jehož často zvýšené úrovně bylo možné přehlédnout celý zahradní areál. Využívalo se několik druhů parteru, z nichž nejjednodušším byla travnatá plocha lemovaná stálezelenými živými plůtky ze zimostrázu (buxusu), francouzsky označovaná jako parterre à lánglaise. Naopak nejnáročnější úpravu vyžadoval parterre de broderie, jehož ornamentální květinové motivy ve tvaru krajky (brodérie) lemované zimostrázem byly vysazovány na ploše vysypané barevný písky či jinými materiály. Na přehlednou parterovou část navazovaly většinou vodní plochy a dále boskety, geometricky utvářené lesíky z vysoko stříhaného živého plotu, které ve svých vnitřních salónech skrývaly intimní zákoutí, vybavená záhony, fontánami, či sochami. Samostatnou formou bosketu byl labyrint či bludiště. Kontrast velkých a malých forem, vysoké stříhané zeleně bosketů a nízkých květinových parterů, tak byl doprovázen kontrastem okázalosti a intimity. Nejtmavší část francouzské zahrady tvořily lesní porosty (grand bois) v její zadní části, které byly protkány hustou sítí cest s tvarovanými alejemi.

Francouzská zahrada ve Vaux-le-Vicomte

Pohledová i perspektivní ukončení vnitřních zahradních prostorů (tzv. points de vue) tvořily vodní prvky, jako bazény, kanály, kaskády, doprovázené plastikami a zahradními stavbami. Budovy okrasného i užitkového charakteru (jízdárny, konírny, míčovny, fíkovny, oranžérie, sala terreny, belvedery a divadla) byly svojí architekturou přizpůsobeny zahradnímu prostoru a často vytvářely charakteristické motivy celé dispozice. Významnou scénou byla také grotta doplněná vodními automaty, která v sobě spojovala dílo přírody a dílo člověka. Voda byla přiváděna obvykle z velkých dálek pomocí kanálů a akvaduktů a rozváděna z rezervoárů složitým systémem čerpadel a vodních mechanismů. Přestože je to přisuzováno až tvorbě krajinářských parků, již v barokní zahradě byla krajina nahlížena jako malířské dílo. Nebyla ještě záměrně napodobována, stala se však viditelným cílem dálkových pohledů. A právě krajinomalba předznamenala další směr vývoje zahradního umění, který chápal zahradu jako symbolický model krajiny, jako „volný vnitřní prostor v rámci prostoru vnějšího“. 4 (E. Kluckert) Ve svém spise se Dézallier dÁrgenville dotkl také problematiky topiary, neboli stříhané zeleně. Ta kromě geometrických forem získala také podobu architektonických prvků. V 17. a 18. století se objevily četné vzorníky týkající se umění topiary, jako například ve spise německého zahradního stavitele Matthiase Diesela (1675-1752) z roku 1717 Erlustrierende Augenweide in Vorstellung hortlicher Gärten und Lustgebäude. Další slavnou architektonickou knihou 18. století se stalo dvousvazkové dílo Jacques-Françoise Blondela (1705-1774) De la distribution des maisons de plaisance et de la décoration des édifices en général z let 1737-1738 obsahující také vzorové půdorysy zahradních kompozic i jednotlivých prvků. Oproti návrhům Dézallier dÁrgenvilla, charakteristických přehlednou a významově odstupňovanou kompozicí, Blondel jednotlivé prvky vzájemně propojil v komplikovaný systém cest a zahradních oddělení.5

8


3.1.1. Francouzská zahrada v českých zemích Vývoj barokního zahradního umění v českých zemích charakterizoval Z. Dokoupil takto: „Naše barokní zahrada měla své specifické podmínky. Vyrostla na základě renesančních zahrad, často vytvořených rodilými Italy. Prostředí italského výtvarného názoru nezmizelo, ale setkalo se s novým názorem francouzským, transponovaným přílivem západní šlechty a obdivem ke španělskému a francouzskému dvoru. Střetnutí obou názorů se pak odehrálo v krajině malého měřítka a mírného výrazu. Česká a moravská barokní zahrada nezapřela vlivy světových vzorů, ale dovedla je přetvořit takovým způsobem, že si zachovala svoji vlastní svébytnost, výtvarně živou a bohatou ve své četnosti a významu. Tyto rysy jsou pro ni natolik typické, že se stává výrazným článkem zahradního umění této části Evropy.“6 Příkladem velkorysé zahradní koncepce stavící přímo na Le Nôtreových zásadách byl v hlavních rysech zámecký park Rottalů v Holešově, se svou monumentální dispozicí a rozsáhlým užitím vodního prvku.

3.2. Anglický park V Anglii se začal postupně vyvíjet nový zahradní styl, který se zaměřil na dynamický proces přírody, jenž chtěl kultivovat, nikoli organizovat a geometrizovat. Pramenil ze sociální, ekonomické a politické situace: nejen z proměny v postavení anglické venkovské šlechty, jejíž pozemky měly být proměněny v parky, a z liberálního klimatu Anglie jako konstituční monarchie, ale také z pochopení přírody jako symbolu pokroku, svobody a nezávislosti. Tento nový směr zahradního umění bývá nazýván různými pojmy: anglický, krajinářský, romantický či sentimentální. Nejen obsahová náplň, ale i označení zahrady bylo podrobeno dobovému teoretickému zkoumání. „Částečně jako reakce a odpor k vžitým pravidelným formám, částečně jako manifestace romantického chápání přírody a světa se od počátku 18. století v Anglii počal projevovat nezadržitelný pohyb ve směru snahy o přiblížení se přírodě a o její přenesení až k samému zahradnímu průčelí sídla. Despotismus a autokracii připomínající pravidelné zahrady baroka počaly být stále více 7 nepopulární a zavrženíhodné.“ (J. Hendrych) Významný vliv na formování krajinářského parku měly i kulturněhistorické kontakty s cizími a exotickými zeměmi, zejména s Čínou. Klíčovou postavou ztotožnění nového chápání přírody po vzoru Číny byl Sir William Temple (1628-1699), který Čínu navštívil a který ve své eseji Upon the Gardens of Epicurus již v roce 1685 postavil do protikladu k pravidelné evropské barokní zahradě nepravidelnou přírodní čínskou zahradu, která se stala ústřední představou anglické přírodně krajinářské zahrady.8 Nový vývojový trend se v předstihu formoval v myšlenkách evropských filozofů a básníků, ke kterým patřili například Joseph Addison, Richard Steel, Alexander Pope a Stephan Switzer. Joseph Addison (1672-1719) v deníku The Spectator (1711-1712) napsal o nadřazenosti přírodní krajiny venkova a šířil představu návratu k přirozené krajině. Anglický básník a kritik Alexander Pope (1688-1744) v listu The Guardian v roce 1713 žádal návrat k „přívětivé jednoduchosti nepřizdobené přírody“, odmítaje rovnováhu, pravidelnost a umělost formálních zahrad.9 Zmiňoval se o Geniu loci, který se stal hlavním motivem celého pozdějšího zahradního umění. Stephan Switzer (1682-1745), praktikující zahradník, vydal v letech 1715-1718 své třísvazkové dílo Ichnographia Rustica, Or, The Nobleman, Gentleman and Gardener´s Recreation, kde popsal přechodné formy od francouzské zahrady k anglické přírodně krajinářské zahradě. Zmínil se zde již o tom, že náladu okamžiku je možné vystupňovat prostřednictvím zřícenin. Eseje Stephana Switzera hovořily o tzv. venkovském extenzivním zahradničení, založeném na směsi profitu a estetických hodnot pozemků ve spojení s krajinnými scénickými výhledy.10 Výsledkem tohoto tzv. okrasného statku (ferme ornée) byla záměrně kultivovaná, plně funkční a zároveň esteticky působivá krajina. Výrazný vliv na utváření anglického parku bývá přikládán fascinaci dramatickými a imaginativními barokními krajinomalbami Gasparda Poussina, Claude Lorraina a Salvatora Rosy ze 17. století, zobrazujícími romantickou italskou krajinu. Zahrady a jejich scenérie však byly nahlíženy nejen jako obrazy, ale především jako kompozice trojrozměrného prostoru, kde pozorovatel procházel postupně od jednoho krajinného obrazu k dalším v řadě. „Na rozdíl od Le Nôtra, který chtěl ve svých zahradách vytvořit dojem dálkového působení malované krajiny, teď to byl právě ohraničený výsek krajiny, pro malíře obzvláště zajímavý motiv, který se uplatnil jako měřítko pro zakládání zahrady.“ (E. Kluckert)11

9


Úzký kontakt ke krajinářskému malířství byl uveden v díle Thomase Whatelye (1726-1772) Observations on Modern Gardening, vydaném v Londýně v roce 1770. Představil tak anglický kořen pojmu picturesque (malebný) v oblasti zahradního umění. „Whately zdůraznil převahu přírodně krajinářské zahrady nad malbou krajiny s poukazem na její trojrozměrnost, přístupnost a měnící se poměry, například světelné.“ (H.W. Kruft)12 Vyzdvihl hodnotu zahradního umění jako předchůdce krajinářského malířství v přirovnání ke vztahu originálu a kopie. Jako jeden z prvních prezentoval v Anglii nový přístup k zahradní tvorbě architekt John Vanbrugh (1664-1726). Pracoval s formálními architektonickými prvky a barokními i klasicistními stavbami, které umisťoval jako dominanty v krajinné kompozici. Jeho spolupracovník Charles Bridgeman (1709-1738) působil spolu s Williamem Kentem (1684-1748) ve vývojovém období mezi barokním klasicismem a romantismem. Zahradní díla tohoto období jsou označována jako klasicistní zahrady. Sestávala z harmonicky provázané architektonické a krajinářské části, která byla pomocí příkopu ha-ha navázána na otevřenou krajinu. Architektonická osnova prostoru zůstala zachována v podobě volně rostlých netvarovaných dřevin (stromořadí, rondelů), spojující článek tvořila souvislá travnatá plocha bez dekorativních parterů.13 Jedním z prvních krajinářských parků, vzniklých formováním původně architektonické zahrady, byl park ve Stowe, jehož tvůrcem byl ve 20. letech 18. století William Kent a dokončil ho Lancelot Brown. Park se stal záhy modelovým příkladem nového zahradního stylu také zásluhou toho, že v několika edicích vyšel jeho popis s obsáhlým vyobrazením a plány. Krajinářský park ale jen zdánlivě respektoval původní reliéf krajiny, její porosty a vodní plochy. Zahradní architekti - krajináři však vytvářeli umělé, tzv. ideální krajiny v plném souladu s divokou přírodou a se snahou o jejich splynutí tak, aby nebylo možno rozlišit vlastní zásah lidské ruky. Pracovali s volnými, rozlehlými plochami trávníků a nepravidelnými skupinami stromů a keřů, při jejichž komponování hrály důležitou roli jejich tvary a barvy, měnící se v průběhu roku, a zároveň požadavek kontrastu světla a stínu. Vytvářeli tak romantickou iluzi volné krajiny. V této souvislosti Pavel Vlček ukazuje na nevhodnost používání výrazu anglický „přírodně krajinářský“ park, protože s přirozenou krajinou mají málo 14 společného.

Anglický park ve Stowe (ST 1)

„Přímky byly nahrazovány tzv. linií krásy ve tvaru písmene S, v domnění, že přírodní linie a tvary se vždy vinou a nejsou rovnoměrné, ve falešné víře, že příroda je neuspořádaná a náhodně chaotická, přestože i v té době již slavný a uznávaný filozof Jean Jacques Rousseau hovořil o přírodě

10


jako o fenoménu, který nejen vytváří pořádek, ale i vyšší systém, který tento pořádek brání proti vnějšímu narušení.“ (J. Hendrych)15 Zahrada byla tvořena jednotlivými scenériemi, vycházejícími z malířských námětů, které se odvíjely podél meandrovité cestní sítě, a které byly pro zvýšení dramatického účinku doplněny drobnými architektonickými prvky - chrámky, altánky, ruinami, domky, poustevnami, švýcárnami, pomníky, pyramidami, obelisky, vyhlídkovými věžemi. Kromě exotických prvků z Číny byly Angličané nadšeni také dalšími orientálními stavbami (např. z Japonska, Indie, Polynésie) či římskou antikou ze svých cest do Itálie. A tak se v různých částech parku kombinovaly antické a orientální prvky. Dalším zdrojem inspirace se stala vlastní historie, která byla ztělesněna zejména gotizující architekturou. Kombinace všech těchto staveb se stala symbolem osvíceneckého smýšlení.16 Zvolený architektonický styl a druh staveb měl umocňovat zamýšlené citové rozpoložení. Tyto okrasné stavby byly označovány jako fabriques, či follies. Stavby byly kopírovány podle stále stejných předloh, takže anglický park byl paradoxně svou architektonickou složkou mnohem méně pestrý než francouzská zahrada.17 Voda nabyla forem nepravidelně tvarovaných rybníků, potoků, vodopádů a pramenů, které přinášely osvěžení, světlo, pohyb a akustické oživení. Byla zrušena osová symetrie vztahující se k domu či zámku. Points de vue, k nimž býval pohled směřován rovnými alejemi, byly nahrazeny panoramatickými pohledy směřovanými do krajiny. Ta byla pohledově propojena se zahradou využitím již zmiňovaného systému ha-ha příkopu, který zajišťoval oddělení od vnějšího prostoru, zároveň však nebránil výhledům. Vznikla tak iluze celistvosti krajinné scény a volného pokračování zahrady. Tyto stavby také tvořily zajímavé cíle, na které byly zaměřeny průhledy rámované vegetací. Nově se také začal místo označení zahrada používat pojem park, původně užívaný pro pojmenování lovecké obory. Anglický či krajinářský park brzy ovládl zahradní umění a kromě zakládání nových areálů docházelo často k rušení a přeměně původních pravidelných kompozic. Na romantizující pojetí díla Williama Kenta navázal v polovině 18. století Lancelot „Capability“ Brown (1716-1783), jehož tvůrčí přínos ve směru organizace prostoru a krajinné architektury byl zásadní pro zrod školy zahradního krajinářství. „Hlavní atrakcí anglické krajinářské zahrady byla podle Browna měnící se scéna v četných variacích na stejné téma.“ (J. Hendrych)18 „Zahrada měla být zakládána s citem básníka a s pohledem malíře.“ (E.Kluckert)19 Brown se snažil hledat v každé krajině schopnosti (capability) zahradnického ztvárnění, byl však často kritizován za zničení práce předchozích generací zahradníků při tvorbě svých krajin. Ačkoli ani William Kent ani Lancelot Brown své zahradnické umění nepodložili teoretickými spisy, byly jejich prostřednictvím stanoveny normy pro úpravu krajinářských zahrad, které ještě dnes ovlivňují podobu některých nově zakládaných úprav. Velký vliv na formování krajinářského parku mělo poznání čínských zahrad a jejich staveb, které ze svých cest přinesl anglický architekt Sir William Chambers (1726-1796). V roce 1757 zveřejnil sbírku kreseb čínské architektury, převážně zahradních staveb Designs of Chinese Buildings, které se staly žádanou předlohou evropských tvůrců, a v roce 1772 vyšel jeho traktát Dissertation on Oriental Gardening. Chambers se obrátil proti formě zahradního umění Lancelota Browna, jehož „jednotvárnost a přísnost se pokoušel uvolnit zakomponováním čínských architektonických motivů do krajinářských zahrad. Vyznával znovu vyumělkovanou zahradu, ve které měly být uvedeny grandiózně teatrální efekty, údajně podle čínského vzoru, které připomínaly manýristické zahradní hrátky.“ (M. Kalusok)20 Některé ze svých idejí mohl realizovat v Kew Garden u Londýna. V Anglii se stoupenci Browna a Chamberse rozdělili do dvou protichůdných táborů. V Německu i v dalších zemích na pevnině však byly přejaty spíše Chambersovy myšlenky. Zahradní teoretik William Gilpin (1724-1804) zdůrazňoval ve svém malířském přístupu chápání zahrady jako trojrozměrné a dynamické malby, jak uvedl ve svém eseji Remarks z roku 1791. Mimo jiné doporučoval používání tzv. stafážových staveb na pohledových osách ke zvýšení malebného charakteru krajinářského parku. Právě Gilpin definoval pojem picturesque (malebnost) jako „šťastné spojení jednoduchosti a pestrosti, vznešeného a krásného, ale i jako spojení nepravidelnosti a drsnosti.“ (H.W. Kruft)21 Další zastánce tohoto stylu Sir Uvedale Price (1747-1829) se ve svém článku Essay on the Picturesque z roku 1794 vyslovil proti jednotvárnosti Lancelota Browna a hledal standard zahradního umění, který nalezl ve vzoru krajinomalby. Právě dílo barokního krajináře Salvatora Rosy bývá v souvislosti s krajinářskou tvorbou v Anglii uváděno až do 2. poloviny 18. století jako výchozí bod pro typ romantické zahrady typu picturesque. Pod pojmem picturesque zde bylo chápáno vše hrubé, rozedrané, divoce dramatické a melancholické, kontrastující s Kentovou a Brownovou čistotou, měkkostí a zženštilostí, která neodpovídala skutečně divoké přírodě.22 Vrcholné období anglické krajinářské tvorby zastupoval architekt a krajinář Humphry Repton (1752-1818) a architekt John Nash (1752-1835). Repton byl prvním, kdo vědomě použil profesní titul zahradník-krajinář (Landscape Gardener). Jednou z charakteristik jeho díla byl princip sounáležitosti

11


jednotlivých prvků celého řešeného celku a myšlenka návratu pravidelně a zdobně uspořádaných reprezentačních prostor před zahradními průčelími staveb. Snažil se o kombinaci vhodných prvků z formálního a krajinářského stylu zahradní tvorby.23 Repton jako praktik obhajoval svého předchůdce Lancelota Browna a tvrdil, že skutečným kritériem zahradní tvorby není picturesqueness (malebnost), ale beauty (krása).24 Stejně jako Gilpin rozlišoval i Repton mezi špatnými a správnými tvůrčími způsoby, což rozebral ve svých Sketches and Hints on Landscape Gardening z roku 1795. Své praktické zkušenosti a doporučení pak uveřejnil v roce 1803 v díle Observation on the Theory and Practice of Landscape Gardening. Po odchodu Reptona došlo k úpadku „Anglické zahradně krajinářské školy“. Důraz počal být totiž kladen na exotický rostlinný materiál a další botanické zájmy zahradníků bez výraznější snahy o celkový design a prostorový rozvrh nových děl. Zájem veřejnosti o nové rostliny vyvolal rozsáhlou publikační činnost, byly vydávány katalogy rostlin a později grafické sborníky vzorových kompozičních návrhů. Sběratelská činnost kulminovala v 2. polovině 19. století a to do té míry, že mnohde setřela i původní charakter kompozice. John Claudius Loudon (1783-1843) se pokusil postavit zahradní teorii na nové vědecké základy. Jako náhradu za picturesque (malebnost) zavedl ve 30. letech 19. století nový pojem 25 zahradního stylu gardenesque (zahradnost) odvozený od Reptona. Jednalo se o uspořádání a jasné členění cestní sítě a stromových skupin. Stromy a keře byly nahlíženy jako samostatné objekty, aby se podtrhla jejich estetická hodnota, zcela v protikladu ke stylu picturesque, kdy se pozorování soustředilo na celé skupiny stromů a keřů, jejichž vlastní členění bylo zanedbáno. V zahradní tvorbě byl Loudon průkopníkem historismu a eklekticismu.26 Loudon se věnoval také publikační činnosti. Ve své Encyclopaedia of Gardening z roku 1822 predložil první rozsáhlé dějiny zahradního umění s velkým bohatstvím pramenů. Jeho časopis The Gardener´s Magazine vydávaný od roku 1826 byl prvním časopisem o zahradním umění vůbec. Problematikou květin, dosud v krajinářských parcích poměrně opomíjenou, se zabýval William Robinson (1838-1935) ve své knize The English Flower Garden z roku 1883. Doporučil jejich přirozené zapojení do keřových a stromových porostů formou širokých květinových pásů nepravidelného tvaru, kvetoucích v průběhu celého roku.27 Do krajinářského parku tak postupně vstoupily kromě botanických zájmů také dobová záliba v ornamentu, která se obracela zpět k francouzským a italským vzorům.

3.2.1. Anglický park v pevninské Evropě Formující se anglický krajinářský park doznal odezvy na kontinentě ve 2. polovině 18. století, kdy zejména ve Francii, Rusku, Německu a bývalém Rakousko-Uhersku vznikaly rané krajinářské kompozice. Vývoj krajinářského parku v Evropě podpořila osvícenská filozofie, kterou prezentovali Voltaire, Rousseau, Schopenhauer a Herder. Jean Jacques Rousseau (1702-1778) ve svém díle Julie, ou la Nouvelle Héloise z roku 1761 vyjádřil novou životní filozofii založenou na vnitřním propojení člověka s přírodou. Jako model mu sloužila zahrada, jejíž příroda mu mohla navrátit zdroj jeho vlastního já, jeho přirozenosti.28 Základním romantickým rysem Rousseauova přístupu ke krajině bylo její ztotožnění s útočištěm pro člověka nepochopeného společností. Rousseau přinesl příklad ideálního sentimentálního parku, na jehož základě byl v roce 1766 realizován v Ermenonville u Paříže park bohatý na naivní stafáže (poustevna, umělá ruina, obelisk, chrám filozofů, desky s verši básníků, větrný mlýn a vesnička s domácími zvířaty - Hameau). Hameau se stal oblíbenou součástí francouzských zahrad. Byl zřízen také u Malého Trianonu ve Versailles a brzy doznal značného rozšíření v mnoha evropských parcích. Chinoiserie, čínské dekorativní motivy, byly používány již dříve, ke konci 18. století však vznikla ve Francii a Německu pod vlivem Chambersových idejí jardin anglo-chinois (angločínská zahrada), která přijala čínské stavby (pagody, pavilony, mosty) a zároveň si hrála s prvky krajinářské zahrady. „Stala se však jen romantickým vybočením přechodného slohového období a obrazem 29 sentimentálního rokokového úsilí o intimitu a zvláštnost obrazu.“ (Z. Dokoupil) Chambers ovlivnil mimo jiné i francouzského zahradního umělce a teoretika George-Louise Le Rouge (1707-1790) a především jeho interpretaci jardin anglo-chinois. Le Rouge ji nejvýrazněji uplatnil v pařížském parku Monceau, který nejen upravil, ale také popularizoval dvěma obrazovými publikacemi. (Příběhy z dlouhého století, str. 40) Mezi léty 1776-1789 pak vydal několik děl obsahující rytiny plánů a detailů zahrad v novém stylu. Vzhled a podobu evropských a i českých zahradních realizací 2. poloviny 18. století zásadně ovlivnil malíř, básník, dramatik a teoretik Claude-Henri Watelet (1718-1786), který již v roce 1774 vydal základní teoretický spis Essai sur les jardins, v němž prosadil evropskou formu pittoresque jako protějšek vůči importované anglické zahradě (propojení formality s prvky picturesque) a nakonec i vůči představě Jardin anglo-chinois, kterou George-Louis

12


Le Rouge publikoval mezi léty 1776-1789. Zejména však pro Evropu zprostředkoval anglickou krajinářskou školu, kterou dále dokázal náležitě rozčlenit a charakterizovat (jardin pittoresque, jardin poétique, jardin romantique, ferme ornée ad.) Pojem romantický park tedy nepředstavoval žádnou ucelenou všezahrnující formu zahradního umění 2. poloviny 18. století, ale naopak úzce vymezený směr. Wateletův spis následovalo publikování několika dalších spisů, především Considération sur le jardinage a Sur la formation des jardins Antoine-Louise Duchesne z roku 1775, Jean-Marie Morelova (1728-1810) Théorie des jardins z roku 1776 a De la composition des paysages od RenéLouise de Girardina (1735-1808) z roku 1777.30 Vedle zakládání nových kompozic dle zásad nového zahradního směru byla pro Evropu 18. a 19. století typická proměna stávajících pravidelných a formálních zahradních kompozic na přírodě bližší prostředí krajinářských parků. Koncem 18. století vznikaly v Evropě nejvýznamnější krajinářské kompozice na území Německa, z nichž mnohé se staly vzorem pro tvorbu v sousedních zemích. K nejranějším příkladům patřil park ve Wörlitz u Desavy, založený už v roce 1765 Johannem Friedrichem Eyserbeckem (1734-1818) a krajinářská díla Friedricha Ludwiga von Sckella (17501823), jako například park u zámku Schwetzingen, Anglická zahrada v Mnichově nebo krajinářské úpravy v Nymphenburgu. Své praktické zkušenosti shrnul Sckell v roce 1818 do díla Beiträge zur bildenden Gartenkunst.31 Zástupcem sentimentálního proudu byl v Německu Christian Cay Lorenz Hirschfeld (17421792), profesor filozofie a estetiky. Jeho pětisvazkové dílo Theorie der Gartenkunst, jenž vycházelo mezi léty 1779-1785, se stalo nejrozsáhlejší zahradní teorií 18. století a podstatně ovlivnilo vývoj nového slohu v Německu i v sousedních státech. Z anglické teorie převzal rozdělení zahrady na tři nezbytné části: veselou, strašlivou (kterou změnil na melancholickou) a romantickou a tyto kategorie doplňuje o slavnostní zahradu a smíšený typ.32 Nositelem nálad se měly stát zahradní stavby a uspořádání zeleně. Hirschfeld dále uvedl rozlišení zahrad podle denní a roční doby a nový typologický druh zahrady - zahradu veřejnou. Striktně odlišil architekturu a zahradní umění: „Zahradní umělec pracuje nejlépe tehdy, když téměř všude dělá pravý opak toho, na co se soustředí stavitel.“33 Zahradník se sice měl inspirovat přírodou, ale zároveň bylo jeho povinností tuto přírodu zlepšit, případně některé málo vhodné části zakrýt. Velký vliv na plánování zahrad měl Ideenmagazin, časopis věnovaný zahradním úpravám a obsahující vzorníky zahradních staveb, který vydával v Lipsku v letech 1796-1802 profesor filozofie Johann Gotfried Grohmann (1763-1805), a po něm pak Friedrich Gotthelf Baumgärtner. Významným představitelem anglické přírodně krajinářské tvorby na evropském kontinentě byl kníže Hermann Ludwig Heinrich von Pückler-Muskau (1785-1871). Přestože neměl odborné krajinářské vzdělání, čerpali z jeho odkazu nastupující krajinní architekti v celé Evropě, i za oceánem. Jeho Andeutungen über Landschaftsgärtnerei, vydané v roce 1834, obsahovaly jasně formulované principy zakládání krajinářských parků. Anglii Pückler považoval za model umění života na venkově. V době, kdy celou Evropu zaplavovaly šablonovité kopie tzv. anglických parků, zakládaných bez jakéhokoliv ohledu na místní terén, genius loci a kvalitu okolního prostředí, kníže Pückler se ve své zahradní tvorbě nechal inspirovat tím nejkvalitnějším zdrojem - z krajinářské tvorby Browna a Reptona. Záměrně používal stávajících venkovských staveb usedlostí jako nedílné součásti kompozice a vzdálené dominanty měst či krajiny jako pohledová zakončení jednotlivých scenérií. Velkolepé pastorální scenérie korunovaly celé kompozičně ucelené umělecké dílo. Pücklerovi se podařilo perfektně skloubit prostorovou strukturu parku a jednotlivých detailů. Hra světla, střídání a obměna jednotlivých otevřených prostorů na dlouhých pohledových osách zvlněného terénu patří k dokonalým ukázkám poučeného a promyšleného krajinného designu.34 Nevyhnutelnou součástí kompozice bylo oddělení zahrady a parku. Zahrada v blízkosti zámku mu byla „prodlouženým bytem“, zatímco okolní parková plocha „soustředěnou idealizovanou přírodou“.35 Krajinářským parkem knížete Pücklera v Muskau, jedním z nejvelkorysejších v Evropě, vyvrcholil v Německu vývoj tohoto zahradního druhu.

3.2.2. Anglický park v českých zemích V českých zemích začalo zakládání krajinářských parků kolem poslední třetiny 18. století. Vlivy anglické parkové tvorby se na území Čech projevily jak nepřímo prostřednictvím soudobých kompozic v Německu, tak i přímým importem anglického stylu. Raná krajinářská díla vznikala v duchu německého sentimentálně romantického pojetí. Z počátku byla ještě často prostorově a dispozičně blízká klasicistní formě, ta však postupně ustoupila sílící vlně romantismu, která v průběhu 19. století ovládla krajinářskou tvorbu. Významnou úlohu zde sehrál park ve Wörlitz, který se stal ideovou předlohou pro celou řadu našich krajinářských parků.

13


Od poloviny 19. století ovlivnil anglický romantismus charakter mnoha šlechtických sídel v českých zemích. Podstatný vliv zde měly cesty aristokracie do ekonomicky prosperující průmyslově vyspělé Anglie, kde byla možnost seznámit se s tvorbou významných zahradních architektů a krajinářů. Praktické zkušenosti však měli i zahradní tvůrci a realizátoři úprav, kteří byli vysíláni na zkušenou do Anglie i ostatních evropských států. Naopak z ciziny byli zváni ke spolupráci, tvorbě i dohledu význační odborníci. Na Hluboké a pravděpodobně i v Červeném Dvoře působil v letech 1851-1854 zahradní architekt Theodor Heinrich Rehder, syn zahradního inspektora parku knížete Püklera v lužickém Muskau. Důležitou roli sehrála i odborná literatura anglických, německých a francouzských autorů, hojně zastoupená v zámeckých knihovnách, ať už to byly předlohové knihy nebo dobové časopisy věnované zahradním úpravám. Tato díla umožnila aktivní účast majitelů při přestavbách a úpravách sídel. Nové pojetí zahradní tvorby směřovalo v českých zemích ke vzniku dvou různých typů krajinářských úprav: První, v praxi četnější, vedl ke změně předchozích architektonických, převážně barokních, dispozic. Formální kompozice byla přeměněna v souladu s novým módním trendem na krajinářský park, či byla doplněna o nové plochy utvářené již v duchu dobového stylu (často docházelo k přeměně bažantnice - viz Červený Dvůr). Druhý zahrnoval velkorysé krajinářské úpravy zakládané v širokém okolí šlechtických sídel, utvářených zpravidla ve stylu romantické novogotiky (Vlašim, Krásný Dvůr, Veltrusy, Lednice).

14


3.4. Historie zahradního umění - současný stav bádání Problematika historických zahrad se teprve ke konci 20. století setkala s větším badatelským zájmem. Zatímco v ostatních evropských zemích byla publikována již četná obsáhlá díla jak o historii zahradního umění a kompozici zahrad vývojových fází, tak i o jednotlivých zahradách a parcích a dokonce i monografie zahradních architektů či teoretiků, v českých zemích se toto téma rozvíjí zatím pomalu. Zajímavé pojetí historie zahradního umění uvádí Miles Hadfield v knize The art of the garden, vydané v Londýně v 1965. Na zahrady nahlíží jako na díla inspirovaná architekturou, přírodou, symbolismem, květinami, horami či potřebou přístřeší a úkrytu. Podrobný popis jednotlivých etap vývoje spolu s uvedením nejvýznamnějších příkladů přináší Julia S. Berrall v Die schönsten Gärten, vydané ve Vídni v roce 1969, či Ronald King v Les paradis terrestres - Une histoire mondiale des jardins, vydané v Paříži v roce 1980. Vývoj krajinářských parků popisuje Norman T. Newton v knize Design of the Land - The Development of Landscape Architecture, vydané v Londýně v roce 1971. Vývoji zahradního umění v Anglii se věnuje Jane Brown v knize Kunst und Architektur englischer Gärten, publikované ve Stuttgartu v roce 1991. Významnou badatelskou osobností je Wilfried Hansmann, který ve své knize Gartenkunst der Renaissance und des Barock, vydané v Kolíně nad Rýnem v roce 1983, doplňuje historický vývoj konkrétními příklady zahradního vývoje a rozebírá i dobové teoretické spisy. Velice podrobně se teorii zahradní tvorby věnuje kapitola Gartentheorie v obsáhlém díle Geschichte der Architekturtheorie, vydaném v Mnichově v roce 1991. Autorem je Hanno-Walter Kruft, který se zde sice v rámci celého díla o zahradní teorii zmiňuje pouze okrajově, přesto však ve zcela výjimečném rozsahu. Uvádí velké množství zahradních traktátů z 18. a 19. století, spolu s citacemi a jejich komentářem. Ve slovenském překladu bylo toto dílo vydáno v roce 1993 v Bratislavě. Výjimečný přínos do studia zahradní architektury přináší Ehrenfried Kluckert ve své knize Gartenkunst in Europa von der Antike bis zur Gegenwart, vydané v Kolíně nad Rýnem v roce 2005. Zachycuje historický vývoj zahrad a podrobné popisuje konkrétní areály, také se však v samostatných kapitolách věnuje teorii zahradní tvorby. Uvádí a rozebírá i některé teoretické spisy, o kterých se H.W. Kruft nezmiňuje, doplňuje tak mozaiku zahradní teorie. Podrobný slovník pojmů, kompozičních prvků i technických výrazů používaných v zahradní tvorbě, doprovázený vysvětlujícími kresbami a fotografiemi, sestavila Marie-Hélène Bénetière v díle Jardin - vocabulaire typologique et technique, vydaném v Paříži v roce 2000. Vývojem zahradního umění ve Francii od středověku až po současnost a zároveň teorií zahradního umění se zabývá i Claude Wenzler ve spise Architecture du Jardin, vydaném v Rennes v roce 2003. V posledním desetiletí vyšlo mnoho zahraničních knih encyklopedického charakteru, již opomíjejících teoretický popis historického vývoje zahrad a parků, ale zaměřených na katalog konkrétních lokalit, především historicky významných, a přinášejících zejména velké množství obrazového materiálu. Z těchto děl jmenujme například Evropské královské zahrady od George Plumptra, vydané v českém překladu v Praze v roce 2006, zachycující zahrady 17. až 20. století, či Encyklopedia of Gardens – History and Design od kolektivu autorů, vydané v Londýně v roce 2001. V roce 2001 byla v Kolíně nad Rýnem publikována kniha mapující české a moravské zahrady Schlösser & Gärten in Böhmen & Mähren od Wifrieda Rogasche. Barokním zahradám ve Francii a Rakousku byla věnována výstava v Salzburger Barockmuseum v létě 2007. Z této výstavy vzešel sborník nazvaný Barockberichte 46/47 s přínosnými příspěvky o zahradě ve Versailles, brodériích, divadle a sochařské výzdobě v barokních zahradách. Z děl věnujících se monografii a nejvýznamnějším pracím zahradních architektů, ať již formálních či krajinářských zahrad, jsou to například díla Le Nôtre - L’Art des jardins à la française od Richarda Roudauta, vydané v roce 2000 v Paříži, či Peter Joseph Lenné – Gärten, Parke, Landschaften od Günthera Harriho, vydané ve Stuttgartu v roce 1985. V roce 2003 byla v Mnichově vydána kniha Rainera Herzoga Ludwig von Sckell und Nymphenburg, kde se autor zabývá tvorbou tohoto zahradního architekta a detailně rozebírá jeho krajinářské úpravy původní formální dispozice. V roce 1991 byl v časopise Památky a příroda uveřejněn článek Malcolma Kelsalla Krajiny imaginace, kde se autor zaměřuje na anglické parky 1. poloviny 18. století. Jednotlivé obrazy parku vnímá symbolicky, snaží se jim dávat morální nebo politický smysl. Na území Čech, Moravy a Slezska se současně s módními proudy střední Evropy zakládaly početné a umělecky cenné parky, z nichž se mnohé zachovaly do dnešních dnů. O českých historických zahradách a parcích se dovídáme často jen ze zmínek v návaznosti na příslušné sídlo, samostatnou publikaci však nalézáme pouze stěží. Dosud bylo publikováno velmi málo dokumentů, původních plánků a kreseb, stejně jako souborných děl.

15


Poprvé se zahradním uměním v českých zemích zabýval Zdeněk Wirth, který v roce 1933 publikoval v časopise Styl článek Česká zahrada o stručném vývoji zahradní formy v Čechách a zejména v Praze. O 10 let později, v roce 1943, pak vyšla jeho kniha Pražské zahrady. V roce 1957 byla vydána první souhrnná publikace Historické zahrady v Čechách a na Moravě autorů Dokoupila, Naumanna, Riedla a Veselého, věnující se zahradní tvorbě od středověku do 19. století. Tato kniha mapující české prostředí nebyla dlouho překonána. Následována byla skripty VUT Brno Zahrada a park v historickém vývoji od Zdeňka Dokoupila, která přinesla stručný přehled vývoje zahradního umění od starověku po 19. století, závěrečná kapitola byla věnována vývoji v českých zemích. Velice podnětnou knihu Láska ke krajině? publikovala v roce 1988 socioložka Hana Librová, která zkoumala historický vývoj zahradního umění v souvislosti s vývojem sociologického přístupu člověka ke přírodě. Dějinami zahradní tvorby v zámeckých areálech se zabýval v jedné z úvodních kapitol Pavel Vlček ve své Encyklopedii českých zámků z roku 1994. V roce 1999 pak tentýž autor vydal Ilustrovanou encyklopedii českých zámků, kde byla obsáhlá partie podrobně se věnující kompozičnímu vývoji zámeckých zahrad od renesance až po krajinářský styl doplněna velkým množstvím obrazového materiálu. Pavel Vlček se zde uvádí i stručný popis významných českých zahradních areálů. Podrobně se pak věnuje anglickému romantickému parku v Krásném Dvoře či parku na Cibulce a ve spolupráci s Martinem Ebelem zámecké zahradě v Cítolibech v časopise Umění či Průzkumy památek. V těchto pracích mimo jiné porovnává české parky a jejich kompoziční prvky se zahraničními dobovými vzory. Pavel Vlček je i autorem článku Anglický park v časopise Cour d´honneur z roku 1998 pojednávajícím o teoretickém pozadí vzniku anglické formy parku a prezentuje zde i velmi zajímavý „ideální plán“ anglické zahrady, která měla sloužit jako vzor pro zahradní kompozici i výběr drobných architektonických prvků. O rok později v témže časopise publikoval stať Oranžérie, ve které popisuje jednotlivé kategorie staveb určených k pěstování či přezimování zahradních rostlin. Dvanácti vybraným krajinářským parkům v České republice se věnuje kniha z roku 1997 Toulky zámeckými parky Čech a Moravy, kterou napsal Petr Hora-Hořejš s kolektivem a četnými uměleckými fotografiemi ji vybavil Josef Ptáček. Publikace je velmi přínosná i pro zahraniční čtenáře, neboť obsahuje i anglické a německé překlady textu. Významný přínos pro poznání jednotlivých zahrad a parků měla publikace katalogového charakteru Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku autorů Pacákové-Hošťálkové, Petrů, Riedla a Svobody, vydaná poprvé v roce 1999. Kniha přináší nejen obsáhlý soupis našich zahradních areálů, ale i kapitolu o zahradním vývoji, terminologický a dendrologický slovník a znění Athénské, Benátské a Florentské charty. Božena Pacáková-Hošťálková se pak podrobněji věnuje zahradnímu umění v Praze v knize Pražské zahrady a parky, kterou vydala s kolektivem v roce 2000. V roce 2000 se objevuje také skriptum ČVUT Tvorba krajiny a zahrad III. Jana Hendrycha doplňující linii komplexního historického vývoje zahradního umění i o kapitolu ochrany a péče o historickou kulturní krajinu. Regionální zahradní tvorbou se podrobně zabývají Marie Pavlátová a Marek Ehrlich v knize Zahrady a parky jižních Čech z roku 2004. Obsáhlou kapitolu o historickém vývoji v Evropě doplňují charakteristikou vývoje jihočeských zahrad. Pokud se o bližší náhled na zahradní umění v určitém regionu, je tato kniha po Pražských zahradách a parcích prvním dílem. Po vzoru zahraničních encyklopedických publikací vyšla v roce 2007 kniha 101 našich nejkrásnějších zahrad a parků autorů Ivara Otruby, Josefa Ptáčka a Luďka Švorce, hodnotná svou obsáhlou fotografickou dokumentací. K poznání dendrologické skladby českých zahrad a parků významně přispěl Karel Hieke ve své knize České zámecké parky a jejich dřeviny z roku 1984, kde katalog jednotlivých parkových areálů se stručným popisem historického vývoje je vybaven seznamem zde rostoucích dřevin, často i s detailním určením jedinců. K otázkám dendrologie se vyjadřuje například i Zdeněk Horsák ve svém článku Dendrologická skladba historických zahrad a její uchování z roku 1978, či již Arnošt Silva Tarouca v příspěvku Používání stromů a keřů v zahradách i parcích z roku 1933, kde se vyjadřuje například k používání introdukovaných dřevin za účelem obohacení a zkrášlení krajinných obrazů, či k pravidlům zahradnické tvorby založené na kontrastu. K poznání historického vývoje zahradního umění v českých zemích přispívají významnou měrou i semináře, sympózia a výstavy. Poprvé bylo sympózium o historických zahradách a parcích pořádáno Mezinárodním výborem ICOMOS/IFLA pro historické zahrady a krajinu v roce 1977 v Kroměříži na téma Historické zahrady v současnosti. O 20 let později, v roce 1997, se konalo sympózium s názvem Krajinné dědictví v Praze, Lednici-Valticích a Českém Krumlově. O programu sympózia se zmiňuje Olga Bašeová v článku Mezinárodní sympozium ICOMOS/IFLA Krajinné dědictví či Jan Ondřej v článku Krajinné dědictví. Informace o obou sympóziích pak uvádí Olga Bašeová v příspěvku Mezinárodní sympózium ICOMOS/IFLA 1977 a 1997.

16


K výročí schválení zápisu kroměřížského zahradního a zámeckého komplexu na Listinu světových přírodních a kulturních památek UNESCO v roce 1998 pořádá Klub UNESCO Kroměříž od roku 2000 každý sudý rok v Kroměříži konference a sympózia na téma historické zahrady. V roce 2000 a 2002 byla tématem Údržba historických zahrad, v roce 2004 Vývoj zahradní kultury a v roce 2006 Umění a společenská činnost v historických zahradách. Každý lichý rok od roku 1989 organizuje v Luhačovicích Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu odborné semináře Dny zahradní a krajinářské tvorby Luhačovice. V roce 1997 byla tématem Obnova zeleně v podmínkách sídel, v roce 2001 Potenciál v zahradní a krajinářské tvorbě, v roce 2003 Udržovací péče o zeleň a v roce 2005 Čas v životě, zahradě, krajině. Dále byl například v Táboře v roce 1987 pořádán seminář Kompozice zahrad v dějinách umění či v Praze v roce 1996 Úloha tvůrčích osobností při rekonstrukcích historických zahrad. K seminářům a odborným setkáním vznikly vždy souhrnné sborníky či byly jednotlivé přednášky publikovány v odborném tisku. V Zemědělském muzeu v Lednici na Moravě byla v roce 1971 otevřena 1. stálá expozice o vývoji zahrad a parků na území Čech, Moravy a Slezska, která ukazuje historický vývoj našeho okrasného sadovnictví od středověku až po současnost. Na modelech, plánech a fotografiích jsou demonstrovány nejvýznamnější parky jednotlivých historických zahradních slohů. Na přelomu roku 1996/1997 se konala v tereziánském křídle Starého královského paláce Pražského hradu výstava s názvem Zahrady Pražského hradu a zámecké zahrady v Čechách a na Moravě. O této výstavě se zmiňuje Jaroslav Petrů ve stejnojmenném článku v časopise Zahrada - park - krajina. Kromě sborníků ze seminářů a sympózií jsou odborné články publikovány také v periodicích jako například: Památky a příroda, Umění a řemesla, Zahrada - park - krajina, Zprávy památkové péče. Břetislav Štorm zdůrazňuje v článku Péče o staré zámecké zahrady z roku 1953 nutnost péče o památky zahradního umění, ať již udržovací, obnovovací nebo sanační. S pouhými zásadami ochrany přírodních památek však nevystačíme již proto, že rostlinstvo nelze v jeho optickém účinu konzervovat. Vegetace je ve stálém pohybu, každý rok se její obrysy a hmoty mění, takže bez lidského zásahu dochází k takovým změnám v měřítku, že porosty kdysi s výtvarnými záměry založené rychle ztrácejí hodnotu uměleckého díla. Ve vývoji zahradního umění rozlišuje vedle klasicistního a romantického parku ještě park empírový, který představují parky ve Veltrusích, Lednici a Krásném Dvoře. Významnou osobností v otázkách historických zahrad a parků je Otakar Kuča. V roce 1970 v časopise Architektura ČSR, článku Kapitoly z vývoje krajinářské architektury uvádí jednotlivé postupy při zpracování vývoje zahradní tvorby. Nejběžnější vychází z přísného vymezení zkoumaného předmětu, kterým je umělecký vývoj zahrad a parků, rozšířený o vývoj jednotlivých kompozičních prvků, případně pracovních postupů a zahradních technik. Širší záběr volí práce konfrontující vývoj zahrad a parků s dějinami ostatních umění, což je nezbytné zejména pro pochopení vývoje anglického krajinářského parku, závislého nejen na umění výtvarném, ale i na literatuře, filozofii a přírodních vědách. Obdobné širší cíle sledují i práce opírající vývoj zahrad o kulturní historii lidstva. Věnují pozornost zahradě a parku jako součásti hospodářského, obytného-rekreačního a společenského prostředí, zpravidla vládnoucích tříd dané epochy. Čtvrtý, a ve světové literatuře ojediněle sledovaný, v podstatě nezpracovaný, je vývoj zahrad a parků v rámci širšího kultivačního procesu krajiny. K pomíjivosti zahradních prvků se vyjadřuje Otakar Kuča v článku K otázkám historických zahrad z roku 1978. Oproti dovršeným dílům malířským a sochařským a stálejším dílům stavebním je zrod, život a zánik vegetace v zahradě jejím principem nejvlastnějším. Zahrada ve všech svých formách je právě proměnami biologické složky nenahraditelnou součástí lidského života. Pro pomíjivost vegetace je krajinářská architektura blízká interpretačním uměním: hudbě, zpěvu, divadlu, baletu. V článku Malířství a geneze krajinářské architektury ve sborníku semináře v Táboře v roce 1987 popisuje Otakar Kuča hlavní zdroje krajinářského parku - specifickou pasteveckou kultivaci anglické krajiny, rozvolnění francouzské postlenôtrovské zahrady (expanze zahrady do krajiny vedla k rozložení pevné hranice mezi oběma světy a posléze k proniku krajiny do zahrady), vliv barokně romantického malířství 17. století, které zobrazovalo idealizovanou přírodu. Kuča nachází krajinomalby již v dílech mistrů 15. století na pozadí biblických výjevů a portrétů, a dokazuje tak, že malířství předešlo o tři století vědomou a záměrnou tvorbu přírodně krajinářského parku. Dualita volné krajinářské a formální geometrické kompozice vycházela z duality kultivačních forem - krajiny lovců a pastevců v Anglii a Irsku a kultivované krajiny nizozemských poldrů. Ve střední Evropě se pak prolínaly oba principy v různé míře a intenzitě. K problémům historického vývoje i současného využití historické zahrady se v roce 1983 vyjadřuje Olga Bašeová v článku K historii a současnosti našich zahrad a parků. Obtíž nevidí v určení hodnoty a v analýze podoby historické zahrady, nýbrž v jejím novém, době a konkrétnímu místu přiléhavém využití ve spojení s konkrétním uživatelem a dále v nedostatečné údržbě a péči následující

17


po často velkoryse koncipovaných a s velkým nákladem realizovaných obnovách. Ve sborníku semináře Kompozice zahrad v dějinách umění v Táboře v roce 1987 se Olga Bašeová věnuje zahradnímu ornamentu v příspěvku Ornament a zahrada. Sleduje využívání ornamentu, jako rytmického opakování jednoduchých i složitých prvků ve výsadbě rostlin, v průběhu vývoje zahradního umění. Ve francouzských zahradách to byl především ornament parteru ve všech jeho čtyřech podobách, zejména však brodérie inspirovaná výšivkou, ornament latí treillage, později v rokokových zahradách ornament mušlovitého tvaru rocaillerie. V anglickém parku nachází ornament historických slohů zahradních staveb. Od poloviny 19. století pak opět ornament květinových záhonů či litinových mříží voliér. Vlasta Dvořáková ve svém příspěvku Romantické umění a zahrada z roku 1987 označuje romantickou zahradu za jednu ze 3 fází vývoje krajinářské zahrady (spolu s naturalistickou a klasicistní) a vymezuje ji obdobím 1790-1850. Jako romantické chápe ty krajinné zahrady, které se blížily popisům krajin v ilustrovaných cestopisech, které směřovaly ke „krásné prostotě přírody“ a z této literatury přebíraly rysy exotismu a pitoresknosti. Cílem zobrazování v zahradním umění romantismu nebyla jen příroda, měl zde být vybudován kraj iluzí, obdobně jako malířské divadelní dekorace v prostoru jeviště. Proto se doplňkem krajinné veduty stala stafážová architektura, nebo také zahradní rekvizita. Základní charakteristiky barokní zahrady přináší Jiří Tomáš Kotalík ve svém článku Syntéza barokního umění: symetrie, osovost a orientace s principem point de vue; monumentální založení a forma; ústrojnost celku, logika a řád rozvrhu; dynamismus a měřítková gradace; teatrálnost; iluzionismus - nekonečný hmotný prostor; pluralismus jednotlivých prvků; záliba v dekorismu; prorůstání interiéru do exteriéru; vyzařování do okolní krajiny. Pro barokní zahrady byla příznačná stylotvorná syntéza (spojení různých vlivů a směrů, označovaných jako italský, holandský, francouzský a anglický) a syntéza výtvarných disciplín (architektura, malířství, sochařství a umělecké řemeslo a přírodních prvků vegetace, vody a terénu). Od 17. století již byly zahrady chápány nikoliv jako doplněk, ale jako plnoprávný a svébytný umělecký sloh. Podle Dušana Riedla v příspěvku Naše barokní zahrady přinášejí barokní zahrady nový prvek prostorové vazby architektury a okolí, dramatickou souhru přírodních a uměleckých prvků, harmonickou velkorysou kompozici, v níž veřejný společenský prostor je vyvážen intimním zázemím. Zahrada se stává galerií umění. V českém prostředí převažuje rovinná poloha zámeckých sídel baroka, které vypudila z horských hradních poloh snaha o pohodlné bydlení. Italský typ zahrady je tedy spíše výjimečný (klášterní zahrada v Oseku, zahrady v Děčíně, Smilkově, Buchlovicích). Bohdan Wágner v článku Kompozice zahrad v dějinách umění - klasicismus - zahrada z roku 1987 rozlišil 3 vývojové fáze francouzské zahrady, kterou označil za klasicistní. Zahradu Le Nôtra chápe jako uměleckou soustavu jednotlivých promenád, tj. procházek od jednoho cíle k druhému a zpět v rovinatém prostředí a pro zachování kompaktního prostoru vytváří hvězdicové dispozice bosketů. Dlouhé aleje vycházející z parteru kompozičně nahrazovaly daleké pohledy z teras barokních zahrad. Typické prvky pro lenôtrovský sloh nachází v Lednici na Moravě (krajinná kompozice ve tvaru hvězdy s dalekými průhledy zakončenými vzdálenými dominantami, vlna romantismu však klasicistní úpravy smazala). Jaroslav Petrů v článku Památky zahradního umění ve světovém seznamu UNESCO z roku 1998 se zmiňuje o jejich zařazení do kulturního (nikoli přírodního) dědictví, neboť jde o architektonizovaná díla. Málokterá památka zahradního umění je v seznamu uvedena jednoznačně přímo, většina je neoddělitelně svázána s mateřským objektem, jehož je částí. Rakouský historik umění profesor Hans Sedlmayr ve svém článku Krajinářský park v roce 1996 označil zahradní umění za vrcholné souborné umělecké dílo („Übergesamtkunstwerk“), které v sobě prostorově zahrnuje architekturu, sochařství, malířství a umělecká řemesla. K problematice pojmu rekonstrukce a k Florentské chartě se ve stejnojmenném příspěvku vyjádřil Jaroslav Petrů na pražské konferenci Úloha tvůrčích osobností při rekonstrukcích historických zahrad v roce1996. Florentská charta je dokumentem týkajícím se ochrany historických zahrad, parků a sadů a vznikl v roce 1981 na zasedání Mezinárodního výboru pro historické zahrady a historické lokality ICOMOS/IFLA doplněním Benátské charty schválené v roce 1964. Ve svém příspěvku K proměnám podoby a smyslu prostorové formy v zahradní a krajinářské architektuře z roku 1998 hledá Ivan Vorel východiska, která přímo či nepřímo, jako inspirační zdroj, ovlivnila podobu prostorové formy zahrad a parků – nejen touha po tvořivosti a sebeuplatnění, ale také duchovní vztah k přírodě, hospodářská kultivace krajiny, účel a funkce. Zahradní a krajinářská architektura představuje podle něj prostorovou tvorbu podobně jako urbanismus, architekturu a zahradní umění spojuje umělecká forma prostorového uspořádání a forma je zároveň tím, co ze zahradnictví dělá zahradní architekturu. K péči o památky zahradního umění se vyjadřuje Přemysl Krejčiřík v článku Introdukce dřevin a čas v zahradní a krajinářské tvorbě z roku 2005, jejímž cílem není zachovat konkrétní

18


vegetační prvky, nýbrž v nich obsažený princip, představovaný neustále novými generacemi rostlin. Důležitými podklady pro obnovu je nejen historický průzkum objektu památek zahradního umění a krajinářské tvorby, ale také 3D model pro zachycení jejich požadovaného stavu. Božena Pacáková-Hošťálková se v roce 2006 v přednášce Zahrada – majetek i oáza štěstí zabývá smyslem památkové ochrany zahrad a parků, jímž je uchování slohového pojetí, druhové specifičnosti i jejich výrazové svébytnosti, která se odvíjí od zastoupení, poměru a charakteru živých i neživých komponentů. Podkladem pro obnovu památek zahradního umění jsou kvalifikované průzkumy (stavebně historický, dendrologický, pedologický, hydrogeologický, geotechnický, restaurátorský, archeologický). Dušan Riedl popisuje v roce 2006 na semináři v Kroměříži Moravské vodní zahrady ze 17. a 18. století, z období manýrismu a baroka, které mají v dějinách našeho zahradního umění nezastupitelné místo. Zanechaly u nás významné svědectví v obou svých formách: v italském pojetí voda dynamická, v pohybu, ve tvaru tekoucích pramenů do kašen nebo prýštících fontán, která je blízká území dramatického svažitého terénu, a ve francouzském pojetí voda klidná jako vodní zrcadlo ve tvaru velkých ploch bazénů, která je blízká území plochého, rovinatého terénu.

19

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Předmět výzkumu

4. Předmět výzkumu 4.1. Postup při výběru zahradních areálů Aby bylo možné provést podrobnou analýzu vývoje zahradních kompozičních prvků, byly vybrány tři zahrady, které ve svém historickém a kompozičním vývoji zahrnují obě sledované fáze. Tento výběr probíhal následujícím postupem. Nejprve byl vytvořen seznam zahradních areálů v českých zemích, které odpovídaly daným kritériím - prošly oběma fázemi vývoje. Jedním z podkladů byl katalog Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku autorů Boženy Pacákové-Hošťálkové, Jaroslava Petrů, Dušana Riedla a Antonína Mariána Svobody z roku 2004. Zmiňovaný soubor zahradních celků byl rozčleněn do několika kategorií dle rozsahu provedených krajinářských úprav, tj. celková či částečná přeměna původní kompozice, rozšíření o nové plochy, na kterých byl založen krajinářský park, návrat původní formální dispozice. Doplňkovým kritériem pak bylo barokní či krajinářské utváření okolní krajiny. Tyto zahrady byly uspořádány do tabulky s barevným rozlišením jednotlivých kategorií. Z nich pak byly vybrány tři zahrady jako reprezentanti rozdílných kategorií. Při výběru byl brán ohled na rozmanitost souboru, tzn. rozdílný způsob utváření či rozšiřování zahrady, odlišný stupeň přeměny v krajinářský park, rozmanité geografické a morfologické podmínky, dále pak společenské podmínky pro kompoziční vývoj zahrady a vztah zahrady k sídlu. Důležitou roli hrála také zachovalost a dostupnost areálů a ikonografické dokumentace. Protože nedílnou součástí porovnání kompozičních prvků byla práce s plánovými podklady, pro lepší názornost byly tyto plány označeny přehledným systémem, doplněným Seznamem ikonografie. Zároveň byla u některých měněna jejich orientace tak, aby se shodovala u všech porovnávaných plánů. Vybrané zahradní areály: 

Český Krumlov - zámecká zahrada - kompozice bohatě vybavené zahrady byla postupně zjednodušována a doplňována romantickou výsadbou, barokní dispozice však zůstala až na výjimky zachována. Došlo tedy pouze k částečné přeměně na krajinářský park. V druhé polovině 20. století byla zahájena obnova zahrady v rokokovém stylu.



Červený Dvůr - zámecký park - bažantnice pravidelného uspořádání francouzského typu byla vybavována romantickými prvky a po zbourání ohradní zdi a rozšíření o nové plochy byla přeměněna na krajinářský park s částečným zachováním původních barokních kompozičních prvků.



Kroměříž - Podzámecká zahrada - barokní parter skromného měřítka byl doplněn o nové pozemky, kde vznikla zahrada sentimentální podoby. Spolu s parterem byla následně přeměněna v krajinářském duchu a teprve později byl celý areál rozšířen o rozsáhlý přírodně krajinářský park na nových pozemcích.

20


4.2. Rozčlenění zahrad a parků dle rozsahu krajinářských úprav

21


22

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - zámecká zahrada v Českém Krumlově

4.3. Český Krumlov - zámecká zahrada Město Český Krumlov bylo založeno v kotlině obehnané masívem Blanského lesa na severu a zvlněným terénem šumavského předhůří na jihu a západě. Zahrada se nachází západně od zámeckého komplexu vybudovaného na protáhlém skalnatém ostrohu nad údolím řeky Vltavy a říčky Polečnice. Je uspořádána na několika terasách v nadmořské výšce od 517 do 552 m n.m. a její výměra je cca 11 ha. Zámecká zahrada je považována za nejvýznamnější a umělecky nejhodnotnější z celého souboru historických zahrad Českého Krumlova. V roce 1963 bylo historické centrum města včetně zahrady vyhlášeno městskou památkovou rezervací, v roce 1989 byl zámecký areál prohlášen národní kulturní památkou a v roce 1992 byl celý historický komplex zapsán na prestižní Seznam památek světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO. V roce 1996 a 1997 byla zámecká zahrada nadací World Monument Fund zařazena na Seznam 100 nejohroženějších památek na světě.

4.3.1. Stav poznání v pracích předchozích badatelů Již v 18. století publikoval plány zámecké zahrady v Českém Krumlově pařížský vydavatel a zahradní architekt Georges-Louis Le Rouge ve svých grafických listech Cahiers des jardins anglochinois. Další odbornou prací byla studie dendrologa a zahradního architekta Camillo Schneidera Der Hofgarten in Krumau v díle Gartenanlagen Österreichs-Ungarns in Wort und Bild z roku 1909, zachycující dějiny zahrady v 18. a 19. století. Tato studie se stala výchozím zdrojem pro další bádání. V 60. letech proběhl před rozsáhlými úpravami v zahradě obsáhlý historický průzkum, který vypracoval Ivo Hofman, autor studie komplexní památkové obnovy zahrady. K poznání dendrologické skladby přispěl Karel Hieke ve své knize České zámecké parky a jejich dřeviny z roku 1984, kde stručný popis historického vývoje doplnil seznamem zde rostoucích dřevin, často i s detailním určením jedinců. Jiří Záloha se ve své stati Zámecká zahrada v Českém Krumlově v 17. století z roku 1985 zabýval vývojem a stavem zahrady do roku 1719 na podkladě dosud nevyužitých, či dokonce neznámých archivních pramenů. Uvádí tak zcela nové informace o podobě zahrady v době, než přešla do schwarzenberského majetku. Současný stav města a zahrad Českého Krumlova zdokumentovali Karel a Pavel Kuklíkovi svým souborem fotografií, vydaným v roce 1992. Kratší stať o zámecké zahradě v Českém Krumlově od Jiřího Zálohy a Pavla Slavka nalezneme i v průvodci Českým Krumlovem z roku 1995 a v monografii Jana Müllera z roku 1996. V roce 1997 provedl v zámecké zahradě Pavel Šimek dendrologický průzkum, který doplnil dosavadní poznatky o skladbě a stáří dřevin. Vyčerpávající přehled historického vývoje krumlovské zámecké zahrady na základě studia archivních pramenů obsahuje práce Anny Kubíkové z roku 1998, kde autorka také zrevidovala doposud nejobsáhlejší práci o českokrumlovské zahradě od Iva Hofmana. Na práci A. Kubíkové navázal Jiří Olšan podrobným uměleckohistorickým průzkumem zámecké zahrady. Kapitolu o českokrumlovské zahradě nalezneme v díle katalogového charakteru Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku autorů Pacákové-Hošťálkové, Petrů, Riedla a Svobody, vydaném poprvé v roce 1999. Avšak teprve v roce 2001 vyšla samostatná publikace Zámecká zahrada v Českém Krumlově, kterou publikoval Jiří Olšan. Seznamuje zde návštěvníka s vývojem a významem zahrady, architektonickou a sochařskou výzdobou, popis doplňuje bohatou obrazovou a plánovou dokumentací. Jiří Olšan na semináři v Luhačovicích v roce 2003 ve svém příspěvku Specifika udržovací péče o historické zahrady a parky se zabýval porovnáním konzervační metody obnovy stavebních památek s udržovací péčí o vegetační složku historických zahrad a parků. Na příkladu úpravy zámecké zahrady v Českém Krumlově ukázal rozsah udržovací péče a specifikoval, k jakým změnám či narušením estetické a prostorotvorné funkce zahrady došlo v důsledku náhrady lidské práce mechanizací při údržbě zeleně. Regionální zahradní tvorbou, a tedy podrobně i zahradě v Českém Krumlově, se zabývají Marie Pavlátová a Marek Ehrlich v knize Zahrady a parky jižních Čech z roku 2004. Kromě historického vývoje a popisu kompoziční skladby uvádějí i významné dřeviny rostoucí v zahradě, dále pak podrobný seznam pramenů, podkladů a literatury. Barokním slavnostem v zahradách českokrumlovského zámku a principům barokní iluminace se věnuje příspěvek Jiřího Olšana a Pavla Slavka z roku 2006. Zahrada v 18. století měla sloužit nejen kulturní reprezentaci, ale měla se stát i dějištěm společenských slavností v duchu doby chápající svět a život jako divadlo. Historický a kompoziční vývoj pak Jiří Olšan na základě plánových podkladů popsal v článku Zámecká zahrada v Českém Krumlově - historie, současnost, budoucnost v časopice Zprávy památkové péče v roce 2007.

23


V roce 2010 vydal Národní památkový ústav v Českých Budějovicích obsáhlou publikaci týkající se historického vývoje Českého Krumlova. Zámecké zahradě se zde věnuje Jiří Olšan, který v ní podal podrobný rozbor historického vývoje českokrumlovských zahrad ve všech vývojových fázích až do začátku 20. století.

4.3.2. Historický vývoj zámeckého areálu36 Počátky hradu Krumlova spadají již do první poloviny 13. století, kdy byl původní gotický hrad založen pány z Krumlova, jedné z větví mocného rodu Vítkovců s erbovním znamením pětilisté růže. S jejich vládou je spojena oválná věž s přilehlým palácem - takzvaný Hrádek, situovaný na skalním výchozu nad řekou Vltavou, jenž se stal středobodem celého místa. Po vymření pánů z Krumlova v roce 1302 přechází panství na jinou větev Vítkovců - Rožmberky, kteří si také nově získaný hrad zvolili za svou rezidenci. S jejich jménem a třemi staletími jejich vlády je spojena doba největšího rozkvětu města i hradu. Ve druhé polovině 16. století získal hrad podobu monumentální honosné renesanční rezidence jako důstojného sídla mocensky, politicky a svým bohatstvím nejvýznamnějšího šlechtického rodu v Čechách. V této době vladaři rožmberského dominia Vilém z Rožmberka (15351592) a Petr Vok z Rožmberka (1539-1611) představovali přední osobnosti české šlechty, vzdělané humanisty, mecenáše kultury a umění, schopné politiky, zaujímající nejvyšší zemské úřady v Království českém. Vilém z Rožmberka se v mládí důkladně seznámil s kulturou Itálie, a tak renesanční životní názor ovlivnil společenskou i politickou reprezentaci rožmberského rodu. Přestavba rezidence proběhla až po vystavění Rožmberského paláce (po roce 1545) na Pražském hradě v italském stylu s arkádovým nádvořím. Tato monumentální forma rezidence nebyla v Českém Krumlově realizovatelná z důvodu existence gotického hradu, jenž bylo možno jen dílčím způsobem přestavovat, a obtížného terénu skalního výchozu, bránícímu se jakémukoli prostorově rozsáhlému a monumentálnímu konceptu stavby. Období vladařství Petra Voka z Rožmberka je na Českém Krumlově ve znamení jeho zájmu o teologickou a historickou literaturu, sběratelství, o přírodu a zahrady. Svou pozornost rozdělil rovnoměrně mezi město i zámeckou rezidenci. Nemalé finanční prostředky byly věnovány do úpravy zahrad, západního předpolí zámku, ale i stavbám městským (novoměstská zbrojnice, Budějovická brána). Významná je jeho stavba evangelického kostela Nejsvětější Trojice na Latránu. V roce 1602 bylo panství prodáno císaři Rudolfu II. V době českého stavovského povstání a následné třicetileté války byla na českokrumlovském zámku procísařská posádka, která si od roku 1618 začala stavět za horním zámkem a směrem k zámecké zahradě nové a mohutné šance. Válečný vír třicetileté války znamenal definitivní konec prosperity i pokles významu města. V roce 1622 získal od císaře Ferdinanda II. Habsburského krumlovský majetek kníže Jan Oldřich I. z Eggenberku, představitel rakouského knížecího rodu, a panství se roku 1628 stalo knížectvím s vévodským titulem. Až ve třetí generaci tohoto rodu, zásluhou osobnosti knížete Jana Kristiána I. z Eggenberku (1641-1710), lze sledovat od 60. let 17. století intenzivnější hospodářský, stavební a umělecký ruch, kdy se zámek Český Krumlov vymanil z provinční zaostalosti, hospodářské a umělecké stagnace po období třicetileté války. Kníže Jan Kristián I. z Eggenberku spolu se svou manželkou Marií Ernestinou ze Schwarzenberku (1649-1719) vytvořil z českokrumlovského zámku honosné a reprezentativní barokní sídlo. Nové podněty přinesly především Itálie, hlavně Řím, a také oblast Rakouska s Vídní jako hlavním městem monarchie, jež zprostředkovávala mimo jiné i tehdy módní vlivy Francie Ludvíka XIV. Aby dodal svému krumlovskému sídlu lesk, obnovil Jan Kristián knížecí dvůr, založil novou dvorní zahradu (t.j. dnešní zámeckou zahradu), vybudoval galerii pro knížecí sbírky, stavěl divadlo. Eggenberkové vymřeli bez potomků v roce 1719 a na Krumlov přišla nová dynastie - knížecí rod Schwarzenberků. Kníže Adam František ze Schwarzenberku (1680-1732) vytvořil ze zámku hlavní sídlo rodu v českých zemích. Úpravy svého apartmá na zámku svěřil Antonínu Erhardu Martinellimu, rakouskému architektu italského původu. Ten přinesl do Českého Krumlova myšlenky barokního klasicismu v podobě, jakou prezentovala vídeňská dvorní architektura. Po tragickém skonu knížete Adama Františka ze Schwarzenberku v roce 1732 utichl život na zámku zhruba až do poloviny 40. let 17. století. V roce 1741 se po poručnické vládě své matky ujal správy rodového majetku Josef Adam kníže ze Schwarzenberku (1722-1782). Obratný a podnikavý hospodář a velký milovník umění se zasloužil o velkolepou přestavbu celého zámeckého souboru budov a zahrad ve stylu vídeňského rokoka. Český Krumlov opět na několik desetiletí získal na významu i na prosperitě a stal se uznávaným správním, hospodářským a kulturním centrem jižních Čech.

24


Příklonem ke kultuře císařské rezidence ve Vídni byly stavební realizace i kulturní život na zámku obohaceny o podněty evropského významu. Rokoko bylo posledním velkým stylem, jenž se výrazně projevil v architektuře krumlovského zámku a vytvořil nové svébytné hodnoty. Zřejmě nejvýznamnější z celé plejády vídeňských umělců byla činnost architekta Andrease Altomonta (1699-1780), autora projektu zámecké jízdárny, úpravy dvorní zahrady včetně monumentální Kaskádové fontány, rokokové přestavby letohrádku Bellaria a zřejmě zpracovatele návrhu úprav kaple sv. Jiří, Maškarního sálu a dvorního divadla. Po smrti Josefa Adama ze Schwarzenberku se projevila vleklá umělecká i ekonomická stagnace a po polovině 19. století zámek Český Krumlov ztratil roli hlavního rodového sídla krumlovsko-hlubocké větve Schwarzenberků a nebyl ani pravidelně obýván. Na zámku v Českém Krumlově probíhaly spíše stylové proměny knížecích apartmá a dalších interiérů. Postupně se měnilo společenské postavení aristokracie, tereziánské správní reformy omezovaly podíl šlechty na moci a byrokratický státní aparát získával rychle na síle. Změny kulturní atmosféry ve střední Evropě byly spojeny také s rostoucí profrancouzskou kulturní orientací, jejímž vzorem byl dvorský život Ludvíka XVI. Myšlenkový obzor lidí byl zásadně ovlivňován monumentální publikační činností francouzských encyklopedistů, přinášejících myšlenky osvícenství. V českokrumlovských zámeckých interiérech se objevil nový styl empír a později biedermeier. Podstatný význam pro stavební vývoj schwarzenberských zámeckých sídel měla cesta kněžny Marie Eleonory (1812-1873) a knížete Jana Adolfa II. ze Schwarzenberku (1799-1888) do Anglie a Skotska v roce 1838, kde se inspirovali historizující architekturou a přírodně krajinářskými úpravami zahradních celků. Na českokrumlovském zámku - v jeho severním křídle - posléze v 60. letech 19. století vznikla stylově rozmanitá apartmá knížecích manželů (v historizujícím stylu s převahou druhorokokového mobiliáře). Tím byl definitivně dovršen i vývoj reprezentativních prostor zámku. Od počátku 20. století byly části zámeckého areálu včetně zahrady zpřístupněny veřejnosti a v roce 1947 byl schwarzenberský majetek, včetně Českého Krumlova, převeden do vlastnictví Země české a v roce 1949 znárodněn.

Pohled z terasy zámecké zahrady na zámecký areál na ostrohu nad řekou Vltavou

4.3.3. Kompoziční vývoj zámecké zahrady37 Zámecká zahrada byla součástí souboru panských zahrad, které vznikly při zámecké rezidenci posledních Rožmberků - Viléma a Petra Voka z Rožmberka. Předcházely jí tři panské zahrady - Dolní zahrada na Novém Městě, zahrada na ostrově v zámeckém rybníku (v oboře pod zámkem) a zahrada nad zámkem. Posledně jmenovaná se stala předchůdkyní dnešní zámecké zahrady. Vilém z Rožmberka si zájem o zahrady přinesl už ze své cesty po Itálii v roce 1552, kde se mohl seznámit s italskou renesancí v Miláně, Janově, Pavii a Mantově. Nejstarší písemná zmínka o zahradě nad zámkem pochází z roku 1555, která informuje i o stavbě tzv. lusthauzu (letohrádku). Zahrada (o třech partiích) byla založena někde v místech dolního parteru pozdější zámecké zahrady a lusthauz stál s velkou pravděpodobností v její jižnější části. V pramenech se však objevují informace dokonce o dvou lusthauzech, malém a velkém. V té době bylo západní předpolí zámku stále opevněné. Zahrada byla tvořena ovocným sadem (štěpnicí), zeleninovou, bylinkovou a okrasnou zahradou.

25


J. Olšan se domnívá, že zmiňovaný letohrádek, který měl být postaven na již stojící cihelné zdi, mohl být dřevěné konstrukce. Zděné přízemní podlaží mělo obsahovat místnosti pro služebnictvo a v horním dřevěném patře byl situován sál.38 Renesanční zahrady nad zámkem upravoval Domenico Benedetto Cometta z Eckthurnu, který postavil i rozlehlou palácovou budovu (tzv. Renesanční dům) obrácenou svým monumentálním průčelím k východnímu svahu se zahradami. Od roku 1618 byly z důvodu obrany zámku za třicetileté války za zámeckou zahradou stavěny opevňovací valy, jejichž budování ji poškodilo, takže zahrada patrně nebyla až do přelomu čtyřicátých a padesátých let 17. století obdělávaná a udržovaná. Letohrádek však válečné útrapy pravděpodobně přežil. Rozkvět přinesla zahradám vláda dolnorakouského šlechtického rodu Eggenberků, kteří získali krumlovské panství v roce 1622 od císaře Ferdinanda II., zejména Jana Kristiána z Eggenberku (1641-1710) a jeho vzdělané manželky Marie Ernestiny ze Schwarzenberku (16491719). Na svém sídelním zámku v Českém Krumlově začali budovat vévodskou dvorskou rezidenci, jejíž součástí měla být i dvorní zahrada. Kníže Jan Kristián v mládí spolu se svým bratrem Seyfriedem procestoval Nizozemí, Francii, Španělsko a Itálii a prostředí dvorských sídel bylo pro to jistě silným zdrojem inspirace. Z počátku byla hojně využívána původně rožmberská, tzv. Dolní zahrada na Novém Městě, která byla v roce 1668 doplněna grottou. Poté však manželé soustředili svůj zájem na návrší západně od zámku, kde nalezli dostatek prostoru pro uskutečnění svého velkorysého záměru založit novou zahradu, zvláště když rozšířili plochu zdejších starých rožmberských zahrad o rozsáhlé pozemky koupené od českokrumlovských měšťanů. Jako architekta si vybrali Jakuba Antonína de Maggi (16511706), tehdy stavitele Jana Adolfa ze Schwarzenberku na panstvích Hluboká a Třeboň. Vzhledem k vysoké vzdělanosti a kulturnímu přehledu knížete a kněžny však J. Olšan předpokládá, že byli nejen iniciátory založení zahrady, ale i spolutvůrci jejího konceptu.39 Architekt vedl i práce při zakládání zahrady, s čímž mu pomáhal eggenberský knížecí stavitel Petr Spinetta. Zahrada měla představovat ve shodě se svým názvem „Hof- und Lustgarten“ hlavní zahradu dvorské rezidence a byla chápána jako soukromá knížecí zahrada - libosad. Renesanční zahrada Projekt založení zahrady se nedochoval a tak jsme při rekonstrukci původní podoby zahrady v období těsně po jejím založení odkázáni na pozdější archivní prameny. Omezená prostorová dispozice zámku na úzkém skalnatém ostrohu nad řekou Vltavou vedla k založení nové zámecké zahrady na svahu, přiléhajícím k západnímu opevněnému předpolí zámku. Hlavní stavební práce probíhaly v letech 1678-1683, kdy byla provedena úprava terénu do několika teras, postaveny ohradní zdi po obvodu zahrady a za zahradou vytvořen rybník. Zahrada byla založena na pravidelném půdorysu velmi úzkého obdélníka (o stranách cca 150 x 750 metrů), jenž byl složen ze tří zahradních teras, výškově stoupajících směrem od zámku: travnatá zahrada („Grassgarten“), květinová zahrada („Blumengarten“) a zahrada na horní terase. Dodatečně byla mezi zahradu a fasádu tzv. Renesančního domu vložena tzv. Královská zahrada („Königsgarten“), která zřejmě sloužila knížeti a jeho rodině k nerušenému, klidnému pobytu v zahradě. Její situování v blízkosti zámku, vydělení z vlastní zahrady a výše uvedený účel vedl 40 J. Olšana k domněnce, že se jednalo o zahradu typu renesančního giardina secreta. Mezi jednotlivými terasami nebyla programová vazba, na rozdíl od pozdějšího období byly chápány jako samostatné „zahrady v zahradě“. Složitá konfigurace terénu mezi souborem zámeckých budov a návrším se zahradou nedovolovala v té době obvyklé řešení - přímou kompoziční a provozní vazbu zámku na přilehlou zahradu. Tvůrci propojili hlavní apartmá v zámku (tzv. piano nobile) se spodní terasou zámecké zahrady pomocí krytých chodeb nesených zpočátku dřevěnými, posléze zděnými mosty. Přestože toto řešení bylo logické, nebylo v českých zemích příliš časté. Zahrada se rozvíjela především podle hloubkové (hlavní) osy, která ji rozdělovala na dvě symetrické části. S výjimkou nejnižší obdélné terasy jsou v kompozičním členění zahrady důsledně opakovány symetrické dvojice základní čtvercové plochy (o rozměrech cca 60 x 60 metrů). Pouze na protilehlých koncích je celá dispozice zdůrazněna vložením větších prostorů, vytvořených čtyřnásobkem elementárního čtverce. Vnitřní členění základních čtverců probíhalo zřejmě také v pravoúhlém schématu, kde byly potlačeny diagonály. Podél ohradní zdi zahrady byly vysázeny vysoké habrové špalíry, jež oddělovaly vnitřní prostor zahrady od jejího okolí. Vazba na volnou krajinu nebyla v kompozici zahrady uplatněna. V úzké „travnaté zahradě“ (na terase tzv. Letní jízdárny), jejíž šířka byla poloviční oproti rozměru základního čtverce, byl umístěn kuželník, který zde nahradil starší zařízení. Tato plocha patrně již od svého založení sloužila jako místo her a zábav, zároveň byla koncipována jako sad s ovocnými stromy (štěpnice). Následující terasa - „květinová zahrada“ obsahovala květinový parter

26


uprostřed s osmibokou fontánou s vodotryskem. Je zde doložen „zahradní sklep“, tedy zřejmě skladiště zahradních sazenic. K severozápadnímu okraji horní části zahrad byl postaven letohrádek Bellaria. Architektonická osa, vycházející z jeho zahradního průčelí a zároveň kolmá na hlavní osu celé kompozice, dělila zahradu na dvě poloviny. Přestože stavební práce na letohrádku začaly až v roce 1690, byl letohrádek pravděpodobně již součástí původní koncepce, neboť byla pro něj již v době založení zahrady vytvořena terasa odlámáním původního skalního výchozu. Toto umístění však částečně potlačilo doposud dominantní roli hloubkové symetrály a pozměnilo tak manýristické kompoziční schéma s důrazem na hloubkovou osu dispozice, naprostou symetrii a vyváženost. Podélná symetrie kompozice byla porušena také zazděním severozápadní brány při stavbě domku zahradníka před rokem 1704. Budova letohrádku byla v přízemí a prvním patře zděnou stavbou. Druhé patro s vyhlídkou, zvané „bella vista“ bylo dřevěné a vedlo do něho šnekové schodiště z 1. patra. Tato dřevěná galerie byla bez oken, se širokými vyhlídkovými otvory, opatřenými zábradlím. Ačkoli byl letohrádek umístěn mimo hlavní osu, celou zahradu ovládal, jednak svým umístěním na zvýšené terase, jednak svou výškou a hmotou. Z letohrádku se otvíral pohled na níže položený brodériový parter se složitou ornamentální výsadbou, fontánami a tvarovanými dřevinami. V jihovýchodní ohradní zdi byla zřejmě v souvislosti se stavbou letohrádku proražena tzv. prostřední brána, která umožnila přímý přístup k této stavbě a zároveň zdůraznila dominantní postavení letohrádku v zahradě dodatečně vloženou příčnou architektonickou osou. Zatímco střední část zahrady byla důsledně založena podle ideálního rozvrhu šestnácti čtvercových polí, dělených osou letohrádku na dvě poloviny, ostatní partie vykazovaly jisté odlišnosti. K severovýchodní straně zahrady byla připojena úzká travnatá zahrada a Královská zahrada lichoběžníkového půdorysu. Na jihozápadní straně byla v roce 1686 vybudována vodní nádrž, která sice respektovala čtvercový modul, a střed nádrže byl navázán na kompoziční osu zahrady, avšak zpočátku ležela mimo vlastní ohrazený areál. Příčná zeď s branou byla zrušena až v roce 1704 a byly postaveny nové ohradní zdi po obvodu rybníka. Zahrada tak byla prodloužena o dalších cca 150 metrů. Programové připojení rybníka bylo zdůrazněno zřízením fontány ve středu ostrůvku. Vodní paprsek tak představoval označení závěru kompoziční osy, která vycházela ze středu dolního parteru akcentovaného bazénem s fontánou. Pro tuto fontánu zhotovil českokrumlovský sochař Martin Lindenmayer hlavu Turka s havranem (motiv z erbu Schwarzenberků), velkou mořskou rybu a tři skály se třemi havrany jako motiv eggenberského rodového znaku, upravené na vodotrysk. Voda k fontáně se přiváděla mělkým příkopem od přepadu u zámeckého rybníka, který byl napájen vodovodem vytvořeným z dřevěných rour. Na rybníku, který měl být doplněn velkým květinovým záhonem, byla připravena dřevěná loď, určená k projížďkám zámecké vrchnosti a jejích hostů. O něco později byl v zadní části zahrady zřízen další, o něco menší, rybníček. Archivní prameny se dále zmiňují o existenci tří kamenných schodišť,41 která patrně propojovala jednotlivé zahradní terasy a chovu oslů v zahradě.42 Samostatnost a jistá uzavřenost zahrady, jež postrádala přímou kompoziční vazbu na soubor zámeckých budov, byla akcentována pojetím zahrady jako uzavřené dvoupólové zahradní kompozice. Zatímco vstupním prostorem byl květinový parter („květinová zahrada“), závěr celé zahradní kompozice tvořila rozlehlá plocha zámeckého rybníka. Chybějící hlavní prvek zahradní kompozice vazba kompoziční osy zahrady na střed zahradního průčelí zámku - byl nahrazen vložením vodních motivů na začátku a v závěru osy hlavní zahrady. Zámecká zahrada ve své první vývojové fázi představovala středoevropský typ pozdně manýristické zahrady, ve které se již začínaly uplatňovat také barokní tvůrčí postupy a prvky, jako bylo zdůraznění hloubkové osy celé dispozice, použití vysokých tvarovaných stěn a atypické situování letohrádku, které vneslo do uspořádání zahrady gradaci a napětí. Za inspirační zdroje je možné pokládat především manýristické zahrady v Itálii a Nizozemí, v českém prostředí zprostředkovávané již v období vlády Rudolfa II. např. Vredemanem de Vries, raně barokní zahrady Německa, či 43 například kroměřížský Libosad. Součástí areálu zahrady byly i prostory založené za její ohradní zdí na přelomu 17. a 18. století. Za severozápadní vstupní branou byl postaven dům hlídače zahrady, který tuto bránu zaslepil, na jihovýchodní straně vznikla střelnice, oddělená od zámecké zahrady zdí. Již z poloviny 17. století však pocházejí zmínky o „zahradě nad Rybářskou ulicí“, která měla od počátku užitkový charakter a zajišťovala ovoce a zeleninu pro zámeckou kuchyni a pěstování květin. Byla nazývána také jako kuchyňská zahrada či Plášťová zahrada - „Mantelgarten“.44 V 80. letech 17. století zde byly postaveny skleníky, kde se pěstovaly pomerančovníky, a další provozní místnosti zahradnictví, později zde byl založen vinohrad.

27


Dva nejstarší plány zámecké zahrady (avšak neúplné) byly datovány díky stavbě ohradní zdi kolem rybníka v letech 1704-1705 a návrhu na postavení nového mostu vedoucího z knížecí zámecké galerie až do zámecké zahrady, předloženého v roce 1706. Dva pilíře měly být osazeny v Jelení zahradě a třetí u divadla. Starší plán zámecké zahrady, (ČK 1) označené jako Nová zahrada „Der Neue Garten“, musel vzniknout před rokem 1705, neboť zámecký rybník se ještě nacházel mimo hrazenou plochu zahrady. Se stavbou zdí za rybníkem se začalo na podzim roku 1704 a práce pokračovaly až do léta 1705. Zahrada byla vymezena ohradními zdmi a obsahovala několik teras a vstupních bran. Podrobnosti vnitřního členění vlastní plochy zahrady plán neuvádí. Královská zahrada již byla obklopena zdí a vedle ní dále stál objekt čtvercového půdorysu. Plán dále zachycuje vyústění spojovacího mostu, postaveného po roce 1686 a vedoucího od Renesančního domu do zahrady, na severní straně zahrady domek zahradníka a na jižní straně zdí oddělenou střelnici. Plán Královské zahrady vznikl před rokem 1706, (ČK 2) poněvadž ještě nezachycuje krytou dřevěnou chodbu do zahrady. Plán zobrazuje vnější zeď tzv. Renesančního domu, cestu okolo něho a bránu do zámeckého areálu. Severně od domu vedlo schodiště do Královské zahrady, která je na plánu obklopena novou zdí, přesto je zde ještě zachycen původní plaňkový plot. Vedle Královské zahrady je zakreslen objekt, popsaný slovy "před rokem započatá novostavba". Za terasou Královské zahrady se nacházela další část nové zahrady přístupná brankou. Tato část již není na plánu zachycena. Je však pravděpodobné, že zobrazená dispozice představuje již celou šířku nové knížecí zahrady, tj. cca 150 metrů. Blíže neurčená jednoprostorová novostavba obsahovala dveře na jižní, západní a severní straně. Okna se nacházela pouze na východním průčelí objektu ve třech osách, přičemž střední osa byla zdůrazněna sdruženým dvojitým oknem se středovým sloupkem.45

Plán Nové zahrady - před 1705 (otoč. ČK 1)

Královská zahrada - před 1706 (otoč. ČK 2)

Po smrti Marie Arnoštky z Eggenberku, rozené ze Schwarzenberku, v roce 1719 získal českokrumlovské panství její synovec kníže Adam František ze Schwarzenberku (1680-1732), který do Českého Krumlova přenesl svou českou rezidenci, nicméně jeho hlavní pozornost byla stále věnována rodovému sídlu ve Vídni. Podle jeho přání byly navrženy úpravy zámecké zahrady, jak dokumentuje popis k nedochovanému plánu zahrady z roku 1720, který uvádí, že v zahradě se nacházely mimo jiné letohrádek Bellaria, růžové špalíry, špalíry ze zákrsků dřišťálů a na hlavní cestě z ptačího zobu a s pyramidami. Změny v zahradě se měly týkat dezénu parterových ploch a zřízení nové fontány ve středu dnešního dolního parteru. V zahradě se měly vysázet bílé buky přivezené z Hluboké a doplnit habrové špalíry. U rybníka „Hütschenteichl“, tzv. Houpačkového rybníka, později suchého rybníka, se nacházela dřevěná houpačka se 4 sedadly, která byla po vichřicích několikrát obnovena. V roce 1729 byl vypracován a následně proveden návrh na zhotovení vodního stroje, který měl do zámecké zahrady přivádět vodu z říčky Polečnice. Dostatek vody umožnil stavbu nových fontán.46 V roce 1731 byla vytvořena plastika dřevěného delfína, která byla umístěna na železný podstavec doprostřed zámeckého rybníka. V létě roku 1732 pracoval v zámecké zahradě dvorní zahradník Tomáš Geörgler, dále 3 tovaryši a 6 zahradnických pomocníků. V tomtéž roce se připravovala v zámecké zahradě divadelní

28


slavnost u příležitosti návštěvy císaře Karla VI. Na otevřené scéně mělo účinkovat cca 130 herců a hudebníků. Uspořádání slavnosti znemožnila tragická smrt knížete Adama Františka ze Schwarzenberku při honu u Brandýsa nad Labem. Vláda jeho syna, Josefa Adama ze Schwarzenberku (1722-1782), mezi lety 1741-1782 přinesla krumlovské zámecké rezidenci nové období rozkvětu. Podobu zahrady z této doby zobrazuje plán z roku 1750 (ČK 3), který zhotovil knížecí zeměměřič Jan Jiří Plansker. Základní kompoziční schéma zůstalo v podstatě zachováno ve své původní geometrické skladbě, výškovém rozvržení a řazení zahradních prostorů. Na spodní terase označované jako Letní jízdárna, která byla propojena s budovou zámku krytou chodbou, byl zřízen při její západní straně krytý dřevěný kuželník. Obdélníková plocha nazvaná „Carussel“ sloužila pro výcvik v jízdě na koni. Původní sad s ovocnými stromy byl zde nahrazen lipovými stromořadími umístěnými po obvodu terasy. Terasa byla propojena s výše položeným parterem monumentálním středovým schodištěm a při jižní straně rampou. Na severozápadní straně se o úroveň níže nacházela budova Zimní jízdárny, postavená podle návrhu Andrease Altomonta v letech 1744-1746, kterou s plochou Letní jízdárny spojovala také rampa, umožňující chůzi koní. Od Zimní jízdárny bylo možné vstoupit do níže položené Královské zahrady, která je na plánu podána zkratkovitě bez specifikace náplně.

Plán zámecké zahrady z roku 1750 - Jan Jiří Plansker (ČK 3)

Plocha dolního parteru byla rozdělena do čtyř čtverců s diagonálně se protínajícími cestami. Ve středu čtverců stály kruhové bazény s vodotryskem. Dominantní prvek této hvězdicové kompozice tvořil osmiboký bazén uprostřed, zvýrazněný osmi dekorativními vázami se zelení. Inspiračním zdrojem pro toto půdorysné schéma mohla být úprava kroměřížského Libosadu.47 Na parapetní zdi směrem k letní jízdárně byl osazen soubor váz, jehož pozadí tvořilo stromořadí vysázené za zdí. Výškový rozdíl mezi dolním parterem a horní zahradou byl překonán travnatým svahem a parapetní zdí, které byly na hlavní ose přerušeny schodištěm a po stranách zahrady kočárovými rampami. Tyto rampy jsou však na plánu opravovány, z toho je možné vyvodit domněnku, že se uvažovalo o jejich změně či dokonce nahrazení travnatým svahem. To by ale znamenalo oddělení horní a dolní části zahrady pro kočárové jízdy. Horní terasa byla členěna celkem do dvanácti čtvercových ploch ukončených na konci osy plochou zámeckého rybníka. Hlavní cesta byla lemována nízkými špalíry, které byly přerušované příčnými cestami a prolamované výklenky pro lavice. Jednotlivé čtverce byly označeny názvy. První dva čtverce horní terasy nazvané „Stiblstück“ byly geometricky rozděleny v menší pole s brodériovou výsadbou a s kruhovým záhonem uprostřed. Tyto plochy nejsou na plánu dokončeny a brodérie jsou jen naznačeny tužkou. Záhony byly lemovány keři stříhanými do patrových forem ve stylu topiaria, uprostřed těchto drobnějších ploch stály stromy ve tvaru kužele. Letohrádek Bellaria byl umístěný na příčné ose na dvoustupňové terase a byl přístupný kočárovými rampami. Po stranách letohrádku rostly dva sestříhávané lesíky - boskety členěné vnitřními cestami. Před Bellarií se nacházel složitý květinový parter, symetricky uspořádaný podél osy letohrádku. Uprostřed každého čtverce, označeného jako „das neue Stück“ byl umístěn bazén s vodotryskem, lemovaný dřevinami ve tvaru kužele. Ty byly spolu s obdélnými záhony použity i jako obruba parteru. Dále severozápadním směrem následovaly boskety již s vyššími dřevinami. První dva jsou na plánu zakresleny s centrálně tvarovanými květinovými záhony a vyššími stromy po obvodu. Severní z nich („Kreitlstück“) byl pravděpodobně vysazen ve tvaru tzv. květinových hodin.48 Jižní („Schneckenstück“) byl v rozích doplněn okrasnými prvky ve tvaru volut. Střed obou bosketů byl akcentován buď kuželovitou formou stromu či květinovým záhonem. Následoval hustý bosket

29


(„Büchenwaldl“) členěný hvězdicí diagonálních a pravoúhlých cest a osázený buky v pravidelném rastru. Protější čtvercový bosket obsahoval pstruhový rybník („Forellen oder Hütschen Teichtl“), po obvodu osázený stromořadím. Na břehu tohoto rybníčku byla umístěna dubová houpačka, podle níž byl také nazýván Houpačkovým rybníkem. Za těmito dvěma boskety následovala příčná cesta s dlouhým klenutým loubím. Další dva boskety nejsou na plánu dokončeny, podle názvu („Fiechtenwaldl“) však zde byly vysazeny husté smrkové lesíky. Do jejich středu vedly z hlavní osy zahrady příčné pěšiny ukončené nikou, vytvořenou dle J. Olšana ze stříhaných dřevin a osazenou lavicí.49 Zahradní kompozici uzavíral velký čtvercový rybník přes celou šířku zahrady, s vodotryskem na ostrůvku, který představoval protiváhu k fontáně bazénu na dolním parteru. Zahrada byla ohrazena po celém obvodu zídkou, která byla v několika místech prolomena vyhlídkovými okny (nad parapetní zídkou letní jízdárny a východně od Bellarie), propojujícími dosud uzavřený svět zahrady s okolní krajinou. Obě podélné strany byly lemovány dvojitou stěnou habrových špalírů, které zdůrazňovaly délkový rozměr zahrady, mezi nimi vedla cesta určená pro koně a kočáry. Pěšímu provozu byla věnována střední cesta v ose celé zahrady, proto jsou schodiště umístěna na hlavní ose a rampy po stranách. Výška špalírů byla čtyři vídeňské sáhy, což bylo asi 7,6 metru. Příčná osa nad parapetní zdí byla akcentována kruhovými kabinety vytvořenými ze stříhaných stěn. Velký rybník na konci zahrady byl lemován pravidelnou alejí, na podélných stranách zahrady dvouřadou, která navazovala na habrové špalíry. Na plánu je zachyceno několik vstupů do zahrady, proti hlavnímu průčelí Bellarie, v severozápadní zídce za velkým rybníkem a nad dolní terasou. Vstup od severozápadu nad dolní terasou byl v té době již zaslepen stavbou domu zahradníka a na jihovýchodní straně u rybníka vedla branka zřejmě do prostoru bývalé střelnice. Další ikonografické prameny k zámecké zahradě pocházejí z poloviny 18. století. Kolorovaná kresba G. A. Hörnera z roku 1743 zachycuje dvě nejnižší terasy nové knížecí zahrady. Na horní z teras rostly v hustém stromořadí podél obvodu listnaté stromy, které zřejmě nebyly tvarované řezem, v Královské zahradě byly pěstovány dřeviny nižšího vzrůstu, snad stromů moruše, jehož listí sloužilo jako potrava pro bource morušového.50 Další veduta zámku od G. A. Hörnera (po 1750) znázorňuje severovýchodní část zahrady s letní jízdárnou. Malba dokládá podobu této části areálu zámku a zahrady krátce po dokončení stavby Zámecké jízdárny, jejíž severovýchodní průčelí s balkonem a vikýřem mansardové střechy se výrazně uplatňovalo v dálkových pohledech a vytvářelo tak významný dominantní prvek celého panoramatu zámku v pohledu od severu. Z veduty je rovněž patrná řada dekorativních váz na koruně čelní zdi letní jízdárny. Od poloviny 18. století se zámecká zahrada začala proměňovat ve stylu vídeňského rokoka. Pro své záměry kníže Josef Adam ze Schwarzenberku získal vídeňské umělce, architekta Andrease Altomonta (1699-1780) a sochaře Jana Antonína Zinnera (1708-1763), který se stal knížecím inspektorem schwarzenberských zahrad. Oba pracovali pro knížete ve Vídni a právě vídeňské zahrady - zejména Belveder - se zřejmě staly inspirací pro rokokovou úpravu zahrady 51 českokrumlovské. Jednou z jejich prvních realizací byla výstavba Zámecké jízdárny. Podobu zahrady v její nejvýpravnější fázi zachycují plány rokokové zahrady (ČK 4) v publikaci Cahiers de Jardins Anglo-Chinois, vydané v Paříži roku 1776 Jeanem Louisem Le Rouge. V ní se zachoval celkový plán zahrady i detailní nákresy jednotlivých čtvercových bosketů. U letní jízdárny byla v roce 1765 postavena nová kamenná parapetní zeď, přičemž bylo rozšířeno schodiště u kuželníku. Již počátkem 50. let 18. století byl vedle nové jízdárny zřízen zahradní sklep. Plocha terasy byla nově upravena, objevuje se na ní motiv palmety, kruhový záhon naproti schodišti a po celém obvodu stromořadí, přerušené pouze v hlavní ose. Kuželník již na plánu zobrazen není. Starší záhony dolního parteru byly nahrazeny bohatým broderiovým parterem se dvěma osmibokými bazény v zapuštěném terénu, které propojily vždy dva parterové čtverce v podélném směru. V místě původního schodiště na hlavní ose vznikla v letech 1753-1756 podle návrhu Andrease Altomonta monumentální Kaskádová fontána se sochami říčních božstev, která byla později doplněna schodištěm. Aby nový prvek v zahradě patřičně vynikl, upravovalo se i okolí fontány. Podél hlavní příčné cesty na přechodu dolního parteru k horní terase byla postavena nová parapetní zeď završená balustrádou s náročnou sochařskou výzdobou dvaceti kamenných váz a čtyř soch puttů s tématem ročních období. Partery nad balustrádou byly změněny na boskety ze stříhaných keřů, tvořené hvězdicí diagonálních a pravoúhlých cest protnutou s elipsovitým obrazcem s uzavřeným vnitřním prostorem, doplněným lavičkami v nikách. Střední část byla vyplněna ornamentálně pojatou travnatou plochou.52 Letohrádek Bellaria byl v letech 1755-1757 náročně upraven v rokokovém stylu podle projektu Andrease Altomonta. Původní dřevěná galerie byla nahrazena zděným patrem a bylo přistavěno nové

30


točité dvouramenné schodiště. Boskety po stranách letohrádku byly složeny z pravidelně vysazených stromů, bez cestní sítě, pouze s vnitřním prostorem s travnatým povrchem. V lesíku jihozápadně od letohrádku byl postaven drobný objekt, který pravděpodobně sloužil jako voliéra, o které se zmiňuje A. Kubíková s tím, že „v roce 1766 byla v blíže neurčeném místě zahrady postavena voliéra nebo domek pro ptáky se zděnými základy“.53 Květinový parter před letohrádkem byl zjednodušen a bazény zrušeny. Do středu čtverců byl umístěn složitý ornamentální záhon, vycházející z tvaru barokního bazénu ve formě kvadrilobu. Obrazce odvíjející se po diagonálách čtverce byly vytvořeny z nízkých plůtků buxusu a brodérií.

Plán rokokové zahrady z roku 1776 (výřez ČK 4)

V bosketu za Bellarií bylo vysazeno čtvercové bludiště se středovým dřevěným altánem, ze kterého bylo možné přehlédnout spleť stříhaných stěn. Naproti čtvercovému bludišti se mělo nacházet tzv. šnekové bludiště, spíše se však jednalo o dvojitý labyrint šnekovitě zatočený do sebe. Ve svém půdorysném členění vycházel z tvaru květinových záhonů z předchozí vývojové fáze, zejména šnekovitými útvary v rozích. K výzdobě těchto šneků přispěly kamenné mušle přivezené ze zámku v Kestřanech, které jsou na plánu také patrné. Pstruhový rybník v dalším bosketu byl zrušen, plocha dna však byla ponechána, nově upravena trávníkovými ornamenty a zpřístupněna čtyřmi osově umístěnými schodišti. Bylo tak dosaženo efektu tzv. boulingrinu, tedy zapuštěné trávníkové plochy. Protější bosket s paprskem cest byl v podstatě zachován beze změn. Další partie, upravené jako husté lesíky, byly v rozích u zámeckého rybníku nově konkávně vytvarovány a cesty mířící dovnitř bosketů byly na plánu zobrazeny jako kratší, nedosahující geometrických středů lesíků. Velký rybník zůstal nezměněn, pouze ostrov byl již zakreslen jako čtvercový s členěním na čtyři plochy symetrické podle centrálně umístěného vodotrysku. V 60. letech 18. století byla zeď u rybníka opravována a byla nově prolomena ozdobnými otvory a výklenky. Součástí úprav byl i nový nátěr na modrobílou kombinaci barev, stejně jako u parapetní zdi u letní jízdárny, a došlo k rozšíření brány za rybníkem. J. Olšan vyzdvihl několik kompozičních prvků, které byly vlastní vídeňským zahradám vrcholného baroka a rokoka, spojující italské a francouzské podněty, a které byly v zjednodušené míře uplatněny i v zámecké zahradě v Českém Krumlově. Byla to kompozice dlouhých a úzkých zahrad, uspořádaných do teras a vázaných jednou hloubkovou osou, použití okrasných parterů, nejčastěji brodériového typu, před budovou zámku a členění čelních hran teras monumentálními schodišti, 54 fontánami a sochařskou výzdobou. Od konce 18. století klesal zájem Schwarzenberků o využití zahrady i celého zámeckého areálu v Českém Krumlově. Stísněný prostor zámku nevyhovoval již požadavkům tehdejšího životního stylu a vzhledem ke sporadickému pobytu Schwarzenberků v Českém Krumlově bylo další udržování náročné pravidelné zahrady francouzského typu neúnosné. Nicméně k zjednodušování barokní úpravy docházelo postupně, ne v celé ploše najednou. V té době se již ve střední Evropě začínaly projevovat sílící myšlenky osvícenství, nové přístupy k chápání vztahu člověka a přírody, které se objevovaly i v zahradním umění ve vytvoření nového stylu. Na přelomu 18. a 19. století pronikly do krumlovské dvorní zahrady první projevy nastupujícího klasicismu a posléze postupy francouzských jardin anglo-chinois. Klasicistní prvky je možné nalézt na plánu zámecké zahrady a jejího širšího okolí, který zhotovil v roce 1792 inženýr Jan Nepomuk Šimoušek (ČK 5) a jeho správnost potvrdil inženýr Josef Rosenauer. Nejvýraznější změnu zaznamenal dolní parter, kde byla zrušena brodérie a na jejím místě byla založena jednoduchá klasicistní úprava. Na základní travnaté ploše byly symetricky rozmístěny záhony kruhového půdorysu, které byly pravděpodobně dle dobových analogií orámovány ornamentálními obrubami a osázeny pestrou směsí květin. Ostatní části zahrady si ještě podržely svoji barokní resp. rokokovou formu. Na plánu je zobrazena alej spojující zahradu v jihozápadním rohu s objektem Kvítkova Dvora (tehdy nazývaném „Favoritenhof“). Je zde zachycena i Královská zahrada, která byla ve své jižní polovině věnována výsadbě patrně ovocných stromů. Archivní prameny se

31


zmiňují v roce 1786 o výsadbě 1300 topolů,55 což je strom, který byl považován za symbolický pro klasicismus a romantismus, neboť byl spjatý s kultem Jeana Jacquesa Rousseaua v Girardinově parku v Ermenonville. Topoly však byly pravděpodobně vysazeny pouze vně zahrady podél přístupové cesty od zámku. Na plánu se objevilo i několik zahradních objektů či prostorů, které přiléhaly zvenku k ohradní zdi zámecké zahrady, nebyly však součástí její kompozice. V jihovýchodní části to byla štěpnice (později Broskvárna) s geometrickým vnitřním uspořádáním, přístupná ze zahrady schodištěm přes ohradní zeď. Na severovýchodě u vstupní brány se nacházel domek zahradnických příručích, vodní nádrž a tzv. kuchyňská zahrada s budovou oranžérie. Brána v severozápadní zdi byla zaslepena domem hlídače zahrady.

Mapa rezidenčního zámku Český Krumlov se zahradou z roku 1792 od Jana Nepomuka Šimouška (výřez ČK 5)

V roce 1816 nakreslil inženýr Josef Falta geometrický plán zámecké zahrady (ČK 6) a přilehlých pozemků, který ukazuje další boskety, na nichž byla zrušena předchozí pravidelná úprava. Oba tisové boskety nad balustrádou byly zrušeny a na jejich ploše zřejmě ještě nebyla vytvořena výsledná úprava, J. Olšan se však zmiňuje o jejich využití jako zeleninové zahrady.56 V bosketech vedle Bellarie byly zalesněny otevřené vnitřní prostory, voliéra je již zřetelně zachycena jako drobná obdélná stavba. Na ploše bývalého parteru před letohrádkem je znázorněna travnatá plocha s dvěma květinovými záhony, představujícími schwarzenberské knížecí znaky. Další květinový záhon byl umístěn přímo pod terasou Bellarie.

Plán dvorní zahrady v Českém Krumlově z roku 1816 - ing. Josef Falta (ČK 6)

32


Nejzajímavější ale byla podoba bosketu naproti tzv. suchému rybníku, kde v rámci barokní kompoziční osnovy vznikla zahradní úprava v sentimentálním duchu, označovaná jako jardin anglochinois, s nepravidelně vedenými cestičkami a rozmanitými skupinami keřů a stromů. Zajímavým dokladem o zahradě na počátku 19. století jsou veduty Českého Krumlova od Ferdinanda Runka (1764 - 1834), představitele vídeňského okruhu klasicistního malířství, který působil v Českém Krumlově jako učitel kreslení a správce sbírek. Jedna z vedut (ČK 7) zachycuje vzhled zahrady v dálkových pohledech, kde se výrazně uplatňovala stromořadí vlašských topolů, vedoucí od zámku k domu zámeckého zahradníka. Letohrádek Bellaria ještě nebyl zakryt vzrostlou zelení, stromy a porosty ale již nepodléhaly pravidelnému tvarování. Vzhled prostoru zámeckého rybníka kolem roku 1820 nám představuje obraz zachycující zimní radovánky na jeho zamrzlé ploše. Žánrový výjev nicméně obsahuje zajímavé informace pro vývoj zahrady - tvarovaná stromořadí lip podél rybníka či hustý porost vysokých jehličnatých stromů (patrně smrků) v bosketech východně od rybníka.

Veduta Českého Krumlova z roku cca 1824 - Ferdinand Runk (ČK 7)

Další zjednodušení původní formální úpravy je patrné na plánu města Českého Krumlova včetně zámecké zahrady, který v roce 1826 nakreslil inženýr Josef Langweil (ČK 8). Na dolním parteru byla podél hlavní osy a pod travnatým svahem kolem Kaskádové fontány vysazena pravidelná stromová alej. V obou čtvercových plochách nad kaskádovou fontánou byly založeny boskety lemované vyšší zelení, vnitřní prostor byl rozdělen elipsovitým kabinetem a cestou, rovnoběžnou s hlavní osou, na dvě poloviny. Z lesíku u Bellarie zmizela voliéra a parter před hlavním průčelím letohrádku byl dále zjednodušen na systém pěti kruhových květinových záhonů v každém čtvercovém poli. V prostoru smrkových lesíků byly zrušeny příčné cesty vedoucí k jejich středům a oba boskety byly nově protkány nepravidelnou sítí cest obdobně jako ve vedlejší jardin anglo-chinois, která byla protažena až k čtvercovému bludišti. Zároveň se zrušením této příčné cesty došlo k odstranění i treláže podél smrkovým bosketů.

33


Katastrální mapa města Český Krumlov se zahradou z roku 1826 - ing. Josef Langweil (výřez ČK 8)

Postupné zjednodušování barokní kompozice českokrumlovské zámecké zahrady pokračovalo až do 40. let 19. století, kdy se v úpravách zahrady začaly výrazně uplatňovat principy anglického přírodně krajinářského pojetí. Podstatný vliv na tento vývoj měla cesta kněžny Marie Eleonory (1812-1873) a knížete Jana Adolfa II. ze Schwarzenberku (1799-1888) do Anglie a Skotska v roce 1838, kde se mohli inspirovat novým stylem zahradního umění - přírodně krajinářským parkem. Veduta zámku z roku 1840 (ČK 9) ukazuje porovnání stavu stromových porostů v zámecké zahradě v 17. a 19. století, kdy výška korun dosáhla rovnoměrné hladiny a vytvořila jednolitou hmotu, v popředí je vidět stromořadí topolů podél přístupové cesty.

Veduta zámku z roku 1840 - porovnání stavu stromových porostů v 17. a 19. století - Karl Zenker (ČK 9)

V roce 1842 byl zrušen šnekový labyrint a o rok později i čtvercové bludiště a na části jejich rozlohy vznikla okrasná školka. V 50. letech je doložena stále ještě existence klasicistní zahradní úpravy na dolním parteru (tzv. „květinová zahrada“), zatímco horní část zahrady byla již označována jako „park“.57

34


Regulační plán města z let 1894 až 1896 - Anton Nenning (výřez ČK 10)

Postupná přeměna zahrady v přírodně krajinářském stylu, tehdy módní sbírání cizokrajných dřevin a v neposlední řadě úsporná opatření vedla posléze k přeměně původně barokní zahrady v romantickou zahradu místy až lesního charakteru, s dendrologicky cennými exempláři dřevin, ale s relativně nízkou kompoziční hodnotou volných prostorů uvnitř zahrady. Výslednou podobu přírodně krajinářských úprav zachycuje jednak regulační plán města z let 1894-1896 od Antona Nenninga (ČK 10), jednak celkový plán zámecké zahrady zhotovený v roce 1910 geometrem ing. Antonínem Kuralem. (ČK 11) Barokní kompoziční osnova zahrady - pravidelný půdorysný rozvrh cest a boční špalírové stěny - zůstala až na výjimky zachována (zrušena byla jen příčná cesty západně od obou bludišť), takže pro krajinářské úpravy byly vyhrazeny pouze jednotlivé čtvercové plochy, které neposkytovaly dostatečné prostorové možnosti k založení velkorysé krajinářské zahrady - typu, který v té době již ovládl středoevropské zahradní umění. Respektována a udržována byla rovněž architektonická a sochařská složka barokní zahrady. Přírodně krajinářský park se tak nemohl rozvinout v kvalitě srovnatelné s parky při nedalekých schwarzenberských zámcích na Hluboké nebo v Červeném Dvoře.

Plán zámecké zahrady z roku 1910 - Antoním Kural (ČK 11)

Celkovému rozvrhu vzniklého krajinářského parku chyběla jednotná prostorová kompozice i rozmanité romantické scenérie Původní ornamentálně pojaté květinové plochy byly zatravněny a stromové porosty, často exotických druhům, postupně vysazovány v krajinářském pojetí a zahušťovány. Řada formálních vegetačních prvků zůstala zachována (stromořadí okolo obou rybníků, na Letní jízdárně a špalíry podél bočních cest), či dokonce nově vznikla (druhá řada aleje za rybníkem). Starší formální prvky se zachovaly i ve formě pouhé půdorysné či prostorové stopy, jako například suchý rybník, tvarování pěšin a modelace terénu na místě šnekového labyrintu či náhrada osmibokých bazénů na dolním parteru prohlubňovými trávníky (boulingrin). Součástí okrasné zahrady se staly i zeleninové záhony na místě původního severního tisového bosketu. Jejich pravidelná forma přispěla k celkovému neorganickému působení celkové kompozice. V době, kdy byla potlačena hierarchická prostorová skladebnost barokní zahrady, se stala jejím spojujícím elementem ornamentální květinová výsadba. Nejnáročnější květinová úprava byla vysazena na parteru před letohrádkem Bellaria, podél hlavní osy (rozária) a u Kaskádové fontány na rozhraní mezi dolním parterem a horní zahradou.

35


Ze začátku 20. století pocházejí i první dochované fotografie zámecké zahrady, které dokumentují v té době módní ornamentální letničkové záhony, odrážející vliv biedermeieru. Velký rozsah květinové dekorace v zámecké zahradě a obliba hrnkových květin si ve 40. letech 19. století vyžádaly rozšíření zahradnického provozu v Kuchyňské zahradě. Byl zde rekonstruován starý skleník (původní oranžérie z roku 1753) a zřízeny čtyři nové ananasové skleníky. Malá knížecí zahrada (tzv. Broskvárna) za jihovýchodní zdí zahrady sloužila v té době k pěstování místního ovoce. Pravidelná a intenzivní údržba zámecké zahrady trvala až do konce schwarzenberské správy zámku Český Krumlov v roce 1940. Zámecký areál byl roku 1947 převeden do vlastnictví Země české a v roce 1949 znárodněn. Po druhé světové válce se stav zahrady postupně zhoršoval, především z důvodu nedostatku pracovních sil. V polovině 20. století bylo do prostoru před letohrádkem Bellaria umístěno otáčivé hlediště, které umožnilo nové vnímání zámecké zahrady i jako součást divadelních představení. Negativem však bylo mimo jiné to, že byl narušen průhled zahradou po obou hlavních kompozičních osách. V 60. letech bylo rozhodnuto o celkové památkové obnově zahrady podle projektu 58 I. Hofmana. Záměr navrhoval obnovení půdorysné dispozice a prostorové skladby zahrady v jejím vrcholném období, doloženém plány z roku 1776. Práce byly zahájeny v roce 1967 a pokračovaly až do roku 1982. Podle projektu byla realizována obnova Letní jízdárny a dolního parteru, substituce starých habrových špalírů, založení dvou tisových bosketů nad kaskádovou fontánou a rekonstrukce zahradních cest. Popsané úpravy si ale vyžádaly velké zásahy do porostů založených během romantické přírodně krajinářské přeměny zahrady. V 90. letech došlo k obnově Kaskádové fontány včetně její sochařské výzdoby a restaurování letohrádku Bellaria. V současné době, kdy se v památkové péči o zahrady oceňuje především dlouhodobá kontinuita vývoje s charakteristickým prolínáním jednotlivých slohových etap, byla vytvořena nová koncepce rehabilitace zahrady, zpracovaná ateliérem Václava Girsy.59

36


4.3.4. Porovnání etap kompozičního vývoje ve fázi pronikání anglického parku do francouzské zahrady Vývoj podoby zámecké zahrady v Českém Krumlově byl do značné míry kontinuální, pozvolný a od doby založení nikdy nedocházelo k úplným celkovým proměnám, přísně ohraničeným jednotlivými slohovými obdobími. Proměny se odehrávaly v jednotlivých částech zahrady, přičemž v některých partiích zůstala podoba zásadně beze změn či s dílčími úpravami ještě relativně dlouhé období. Formální kompozice zahrady se vyvíjela od renesanční podoby přes raně barokní fázi až po výrazně zdobnou rokokovou, která je pokládána za vrchol svého vývoje. Tuto úpravu zachycuje plán Jeana Louise Le Rouge z roku 1776 (ČK 4) a pro účel porovnání vývojových fází byla vybrána jako představitel formální úpravy. Postupně s pronikáním myšlenek nového přístupu k přírodě ve střední Evropě nový styl zahradního umění brzy ovlivnil zahradní kompozici i v Českém Krumlově. Pestré květinové kompozice byly zjednodušovány či nahrazovány v klasicistním duchu, jak dokládá plán Jana Nepomuka Šimouška z roku 1792 (ČK 5) či plán z roku 1816 od Josefa Falty (ČK 6). Teprve v polovině 19. století se naplno projevil krajinářský zahradní styl, který však neměl v rámci stále původní dispozice příliš prostoru pro uplatnění svých kompozičních vazeb a romantických zákoutí, jak je patrné na plánu Antonína Kurala z roku 1910 (ČK 11).

4.3.4.1. Půdorysné uspořádání kompozice - osová struktura, point de vue, cestní síť Rokoková zahrada byla uspořádaná na pravidelném půdorysu velmi úzkého obdélníka (o stranách cca 150 x 750 metrů), který byl po obvodu vymezen zdí. Středem takto vymezeného prostoru procházela přes celou jeho délku hlavní kompoziční osa, která dělila zahradu na dvě části symetricky uspořádané po obou stranách do jednotlivých čtvercových polí o velikosti cca 60 x 60 metrů. Hlavní kompoziční osa vycházela směrem od zámku, který však vzhledem k terénní konfiguraci nebyl přímou součástí zahradní kompozice, jak bývalo obvyklé u zahrad té doby, a končila na ostrůvku ve velkém rybníku, založeném na půdorysu čtyř základních čtvercových polí, kde byl umístěn vodotrysk. Čtvercový ostrov byl členěn symetricky na čtyři segmenty. Protipólem k vodotrysku na ostrově byla Kaskádová fontána na opačné straně zahrady, umístěná mezi dolním parterem a horní zahradou. Oba tyto prvky tvořily tzv. point de vue na hlavní ose, Kaskádová fontána se navíc výrazně pohledově uplatňovala již při vstupu do zahrady jižní branou. Mezi čtverci probíhaly příčné osy, jejich funkce však byla kvůli protáhlému tvaru zahrady v celkové kompozici potlačena. Výjimku tvořila osa letohrádku, dále osa původně mezi dvěma branami nad Kaskádovou fontánou a příčná osa nad parapetní zdí Letní jízdárny, kde byla ohradní zeď prolomena vyhlídkovými otvory.

Hlavní kompoziční osa - pohled z dolního parteru směrem ke Kaskádové fontáně

Nejblíže zámku byly k zahradě připojeny další dvě plochy různého účelu - uzavřená Královská zahrada, která však na plánu zachycena není, a plocha Letní jízdárny v čele s budovou Zimní jízdárny. Jednotlivá pole kompozice měla rozdílnou programovou náplň, která se odvíjela ve své bohatosti a detailu směrem od zámku. Tzv. dolní parter se skládal ze čtyř polí bohatých brodériových záhonů spojených do dvojic podél hlavní osy pomocí osmibokých bazénů. Nad tímto parterem probíhala důležitá příčná osa, která spojovala dva protilehlé vstupy do zahrady, z nichž ten severní byl

37


již zaslepen přistavěným objektem domu hlídače zahrady. Následující dvě čtvercové plochy byly uspořádány jako tisové boskety, tvořené hvězdicí diagonálních a pravoúhlých cest. Těžištěm zahrady byla stavba letohrádku Bellaria, která byla umístěna při severozápadní straně zahrady. V kompozici tak suplovala chybějící budovu zámku, před jehož zahradním průčelím bývaly obvykle situovány nejbohatší okrasné záhony. Z hlavního průčelí letohrádku vycházela příčná osa, lemovaná dvěma symetrickými partery, na jejímž konci vznikla další brána do zahrady. Po stranách letohrádku se nacházely dva pravidelné boskety, v jednom z nich byla umístěna voliéra. V dalších dvou bosketech se nacházely zábavné prvky ve formě bludiště s dřevěným Hudebním pavilónem či šnekového labyrintu. Následoval bosket členěný hvězdicí cest, suchý rybník a dva lesíky před velkým rybníkem. Po obvodu zahrady probíhala široká kočárová cesta, která byla od souběžné pěší cesty oddělená habrovým špalírem. Středová trasa i ostatní příčné byly také určeny k pěšímu provozu. Na hlavní ose proto byly v pravidelných vzdálenostech rozmístěny lavičky, určené k odpočinku návštěvníka.

Hlavní osa - pohled z dolního parteru směrem ke Kaskádové fontáně (ČK 12) a k Letní jízdárně

Klasicistní přeměna probíhala pozvolna a měla vliv pouze na několik segmentů zahrady, jak dokládají plány z roku 1792 a 1816. Nejprve došlo ke změně v dolním parteru, kde byla zrušena brodérie a na jejím místě byla založena jednoduchá klasicistní úprava. Na základní travnaté ploše byly symetricky rozmístěny záhony kruhového půdorysu, které byly pravděpodobně orámovány ornamentálními obrubami a osázeny pestrou směsí květin. Ostatní části zahrady si ještě podržely svoji barokní resp. rokokovou formu. V následující fázi byly odstraněny i tisové boskety nad balustrádou, které měly být zřejmě nahrazeny dřevinami s volnější půdorysnou strukturou, jak dokládá následující plán z roku 1826. V bosketech vedle Bellarie byly zalesněny otevřené vnitřní prostory, původní parter před letohrádkem byl nahrazen travnatou plochou se dvěma výraznými květinovými záhony ve středu polí a travnaté ornamenty v suchém rybníku byly zjednodušeny. Velmi výraznou proměnou prošel bosket naproti suchému rybníku. Na ploše čtverce o rozměrech 60 x 60 metrů, ještě v původním rozvrhu barokní osnovy zde byla založena miniaturní zahradní úprava v sentimentálním duchu, označovaná jako jardin anglo-chinois. Vyznačovala se nepravidelnými skupinami keřů a stromů protkanými organicky vedenými cestičkami na travnaté ploše, která byla následně protažena až ke čtvercovému bludišti na úkor příčné cesty. Romantickou úpravou poté prošly i smrkové lesíky u rybníka, kde byla vnitřní přímá cesta nahrazena spletí nepravidelných pěšin a zrušeno trelážové loubí. Zřejmě posledním zásahem před krajinářskou úpravou zahrady bylo vysazení stromořadí podél hlavní osy a Kaskádové fontány na dolním parteru. Na plánech je zachycena i štěpnice (později tzv. Broskvárna), která se nacházela vně zahrady za jihovýchodní ohradní zdí na úrovni smrkového lesíka a suchého rybníku. Na konci 18. století byla pravidelně uspořádána s cestní sítí komponovanou symetricky podél osy vycházející z drobné stavby. Západním směrem se nacházela vodní nádrž kopírující svým tvarem ohradní zdi, na východě se rozprostírala samotná štěpnice. Zahrádka byla přístupná z vnějšku branami a ze zahrady schodištěm přes ohradní zeď. Během klasicistních úprav bylo toto barokní uspořádání zrušeno a plocha štěpnice byla protažena až k bazénu.

38


Hlavní osa - průhled mezi tisovými boskety směrem ke Kaskádové fontáně

Postupné zjednodušování barokní kompozice pokračovalo až do 40. let 19. století, kdy se v úpravách zahrady začaly výrazně uplatňovat principy anglického přírodně krajinářského pojetí. Pravidelný půdorysný rozvrh cest a boční špalírové stěny zůstaly až na výjimky zachovány (zrušena byla jen příčná cesty západně od obou bludišť), a tak byly pro krajinářské úpravy vyhrazeny pouze jednotlivé čtvercové plochy. Barokní kompoziční osnova zahrady včetně všech zachovaných architektonických prvků však neposkytovala dostatečné prostorové možnosti k založení velkorysého krajinářského parku. Původní ornamentálně pojaté květinové plochy byly zatravněny a nepravidelné stromové porosty postupně vysazovány v krajinářském duchu. V řadě případů při přeřešení určitého segmentu zůstala zachována půdorysná stopa či obrys starší úpravy i v řešení novém, což se projevilo například v uspořádání skupiny stromů v místě osmibokých bazénů (prohlubňové trávníky) na dolním parteru a částečné zachování příčné cesty či romantická úprava šnekového labyrintu na měkce krouženou síť pěšin. Formálními vegetačními prvky zůstala stromořadí okolo obou rybníků, na ploše Letní jízdárny a špalíry podél bočních cest. Nově vznikla druhá řada stromořadí za rybníkem. Novou úlohu získal Hudební pavilón, který se po zrušení pravoúhlého bludiště uplatnil ve volnější krajinářské úpravě segmentu v jiných souvislostech. Romantické úpravy se dotkly i prostoru před Zimní jízdárnou, který byl pojat formou vinuté cesty mezi nepravidelnými trávníky se stromy, Královská zahrada si svoje členění zachovala, její jižní část pod krytou chodbou byla osazena stromky. Centrální část zahrady byla doplněna květinovými záhony s letničkovou výsadbou, nejnáročnější úprava byla vysazena na parteru před letohrádkem Bellaria, podél hlavní osy, u Kaskádové fontány a na travnatém svahu nad dolním parterem.

Pokračování hlavní kompoziční osy v horní části zahrady - mezi původními partery před Bellarií, mezi boskety až k rybníku

39


4.3.4.2. Prostorové uspořádání kompozice - úprava terénu, výšková gradace prostoru, průhledy, kontrasty, boskety Zahrada byla po celý svůj historický vývoj členěna na tři výškové úrovně. Jednotlivé terasy stoupaly směrem od zámku a byly odděleny parapetní zdí a v případě horní terasy i travnatým svahem. Nejníže položená terasa Letní jízdárny, která byla o polovinu užší než základní čtvercová pole, byla spojena s tzv. dolním parterem středovým schodištěm a kočárovou rampou po straně, dolní parter a horní zahradu spojovalo schodiště obkroužené kolem Kaskádové fontány a dvě kočárové rampy po stranách. Z terasy Letní jízdárny se dalo po rampě sestoupit do nástupního prostoru Zimní jízdárny a dále do Královské zahrady, položené ještě o úroveň níže. Zahradní kompozice se výškově odvíjela jednak ze strany zámeckých budov, přestože nebyly přímou součástí zahrady, jednak od letohrádku Bellaria, který tvořil jádro dispozice zámecké zahrady. Z tohoto výškového systému se však vymykala Letní jízdárna, která byla po obvodu lemována lipovým stromořadím. Dolní parter byl uspořádán obdobně, jako by byl umístěn před zahradním průčelím zámecké budovy, tedy velmi bohatě zdobenými záhony s nízkým porostem. Následovaly vyšší stříhané boskety nad Kaskádovou fontánou, protkané hvězdicovou sítí cest s kabinetem uprostřed, které přecházely ve vyšší boskety, s pravidelnou strukturou a travnatými vnitřními prostory, umístěné po stranách letohrádku. Samotný letohrádek stál na dvojité terase a z jednotlivých úrovní poskytoval zajímavé výhledy do zahrady a brodériového parteru pod ním, který byl komponován zejména pro pohledy shora. Na tuto nízkou partii zahrady navazovaly opět vyšší stříhané boskety se zajímavým vnitřním členěním nabízejícím překvapivé zážitky pro návštěvníka. Bosket za Bellarií obsahoval složité pravoúhlé bludiště, do kterého se vstupovalo z hlavní cesty. V jeho středu byl umístěn dřevěný altán - Hudební pavilón, ze kterého bylo možné přehlédnout celou spleť stříhaných uliček. Naproti bludišti se nacházel bosket uprostřed se šnekovým labyrintem. Další dva lesíky již neměly tak náročnou úpravu - bukový lesík byl protkán osmipaprsčitou sítí cest, protější byl uspořádán jako boulingrin obklopený řadou stromů po obvodu. Tato do terénu zapuštěná plocha byla pozůstatkem tzv. Pstruhového nebo Houpačkového rybníka. Sousedící příčná cesta byla kryta trelážovým loubím. Poslední dva čtverce obsahovaly smrkové lesíky pravděpodobně již bez další úpravy či sestřihávání. I ony však nabízely možnost vstupu do svého nitra cestou od hlavní osy. Celá kompozice byla završena rozlehlou vodní plochou zámeckého rybníka lemovaného po obvodu stromořadím.

Jedna z nejdůležitějších příčných - spojnice bran nad balustrádou s kočárovými rampami

Analýzou prostorového působení rokokové zahrady je zřejmé, že se kompozice odvíjela po hlavní podélné ose, do tohoto systému však byly vložena podstatná osa příčná, na níž ležela Bellarie. Od letohrádku, před nímž se nacházel nízký parter, stoupala výška zeleně v náročně tvarovaných bosketech, které v zadní části přešly do vysokých lesíků, na obou koncích však byla kompozice zakončena opět plošnou úpravou - bohatým parterem na straně zámku a vodní plochou na opačném konci. Procházka zahradou se tak neustále proměňovala, stinné části byly střídány osluněnými partiemi. Podél ohradní zdi zahrady byly vysázené dvojité habrové špalíry o výšce cca 7,5 metrů, které uzavíraly vnitřní plochu do jednoho celku. Na špalíry navazovala stromořadí podél rybníka a Letní jízdárny. Projížďka po kočárové cestě mezi těmito stříhanými stěnami, přerušovanými pouze příčnými osami, poskytovala jistě zajímavý prostorový zážitek, kdy průhled úzkou zelenou chodbou střídaly pohledy do nitra bosketů. Středová cesta, určená k pěším procházkám, byla lemována již nižšími

40


živými ploty, prolamovanými nikami pro lavičky. Podélná osa kompozice poskytovala také hlavní průhled zahradou, který byl ukončen vodotryskem na ostrově v rybníku a fontánou na konci horní zahrady. Od Kaskádové fontány se nabízel pohled na dolní parter a ze schodiště nad Letní jízdárnou byla přehlédnutelná celá výcviková plocha. Z příčných průhledů byly nejzajímavější pohledy od vstupních bran, z prostřední brány stříhanými stěnami směrem k Bellarii, či z hlavního vstupu směrem k původní bráně zakomponované do domu hlídače zahrady. Opominout však nesmíme ani příčnou osu nad parapetní zdí Letní jízdárny, kde byla ohradní zeď prolomena vyhlídkovými otvory. Zajímavým zjištěním je to, že v části zahrady jihovýchodně od hlavní osy byl umožněn průhled přes suchý rybník až k tisovému bosketu, neboť všechny okrasné prvky na této ose byly členěny pravoúhlým systémem cest. Kratší průhledy pak nabízely samotné boskety - například z tisového byl výhled na Kaskádovou fontánu. I během klasicistních úprav v podstatě zůstala zachována prostorová skladba zahrady a došlo pouze ke zjednodušení či přeměně vnitřního uspořádání jednotlivých čtvercových polí. Na plánu z roku 1816 sice nejsou vykreslena obě pole nad balustrádou, předpokládám však, že původní tisový bosket měl být pouze nahrazen výškově obdobnou hmotou lesíku, pouze jinak uspořádaného, jak je patrné na plánu z roku 1826. Výrazná proměna v sentimentálním duchu, která proběhla na místě bukového lesíku, zůstala ojedinělou v rámci celé zahrady stále barokně uspořádané do pravidelné sítě čtvercových polí. I na této ploše však byly uplatněny pouze schematické principy anglických zahrad ve formě luční plochy s organicky vinutými cestami a nepravidelně rozmístěnými skupinami stromů. Neměla vazbu na okolí, nevytvářela kompoziční celek s ostatními částmi zahrady. Zůstala obrácená sama do sebe jako další náplň vnitřního kabinetu bosketu, sloužícího k zábavě a rozptýlení návštěvníka, vedle pravoúhlého bludiště, šnekového labyrintu, suchého rybníku či hustého a tmavého lesa. Podoba tohoto segmentu byla zřejmou inspirací pro další změny v zahradě - například romantickou úpravu smrkových lesíků, kde byla vnitřní přímá cesta nahrazena spletí nepravidelných pěšin. Zatímco popsané zásahy do podoby zahrady výrazně nenarušily její prostorové členění, nedá se toto tvrdit o úpravě dolního parteru, zakreslené na plánu z roku 1826. Podél hlavní osy a Kaskádové fontány bylo vysazeno stromořadí, které sice zarámovalo hlavní průhled zahradou, avšak změnilo plošný charakter nízkého parteru a znemožnilo boční průhledy z vyšší terasy.

Krajinářské kompozice na místě původního parteru před letohrádkem Bellaria

Přeměna zahrady v přírodně krajinářském stylu postupně potlačila původní prostorové uspořádání, výškové struktury porostů hierarchicky se odvíjející od zámeckých budov směrem k zámeckému rybníku. Vzhledem k zachovalé kompoziční osnově zahrady uspořádané na původních terasách, členěné pravidelnou cestní sítí a uzavřené mezi ohradními zdmi a habrovými špalíry, nemohlo dojít k plnému rozvinutí přírodně krajinářského parku. Po zrušení květinových parterů a středně vysokých bosketů byly na uvolněných plochách vysazovány skupiny či solitéry stromů, často dendrologicky cenné exempláře dřevin, které již nebyly tvarovány střihem. Jak uvádí J. Olšan, zatímco interiér zahrady byl přeměněn v přírodně krajinářském slohu, v dálkových pohledech se zahrada

41


postupně stala monumentálně a tvrdě působícím lesem s víceméně rovnou hladinou vrcholů korun stromů, který tvořil tvrdý kontrast s okolní přirozenou krajinou.60 Jednotlivé plochy však byly osazovány bez kompoziční vazby na zahradu jako celek, který nevytvářel prostorovou jednotu. K tomuto dojmu přispěly i zachované formální prvky. Chybějící kompoziční vazba byla nahrazována vysazováním cizokrajných dřevin a zakládáním okrasných květinových záhonů geometrických tvarů, které měly programově propojit jednotlivé části zahrady. V zahradě nebyla vytvořena romantická zákoutí doplněná drobnými stavbami tak, jak bylo obvyklé u přírodně krajinářských kompozic té doby. Hudební pavilón z původního bludiště byl sice zachován, v kompozici nového parku se však neuplatnil jako architektonická dominanta malířsky komponované scenérie. Průhledy zahradou tak zůstaly vedeny obdobně jako v barokní zahradě, tedy ve směru kompozičních os, novou výsadbou stromů však bylo zamezeno například původnímu průhledu od suchého rybníku směrem k balustrádě či z terasy nad Kaskádovou fontánou přes dolní parter. Ostrov v zámeckém rybníku byl zalesněn v celé ploše, takže po zrušení fontány, které tvořila pozadí až alej za rybníkem, končil průhled zahradou po hlavní ose na ostrově. Naopak vznikly nové výhledy přes luční partie v jižní části zahrady na letohrádek či z hlavní cesty na Hudební pavilón. Porovnání kompozičních vazeb

Plán rokokové zahrady - 1776 (výřez ČK 4)

Plán zahrady po klasicistních úpravách - 1816 (výřez ČK 6)

Plán zahrady po krajinářských úpravách - 1910 (výřez ČK 11)

42


4.3.4.3. Plošný rozsah, návaznost nových částí v případě rozšíření - cesta či řeka v místě původní hranice Zámecká zahrada v Českém Krumlově si po celý svůj historický vývoj zachovala svůj původní tvar i rozlohu, které jí byly dány již při vzniku na přelomu 17. a 18. století. Obdélníkový prostor zahrady o rozměrech cca 150 x 750 metrů, uspořádaný na dvou terasách, byl na východní straně propojen s nižší terasou Letní jízdárny, na kterou navazoval prostor s budovou Zimní jízdárny a tzv. Královská zahrada.

4.3.4.4. Návaznost na krajinu - plot, zídka, ha-ha příkop, optické propojení, vypůjčené dominanty Zahrada byla ohrazena zdí lemovanou na dvou horních terasách stříhanými habrovými špalíry ve dvou řadách či lipovou alejí kolem rybníka. Také po obvodu terasy Letní jízdárny bylo vysazeno lipové stromořadí. K ohradní zdi přiléhaly zvenku dvě budovy - dům hlídače zahrady na severozápadní straně a dům zahradních příručí na jihovýchodní včetně areálu Kuchyňské zahrady, jižním směrem to byla dále štěpnice. Od okolí oddělená zámecká zahrada sloužící pro potěšení a oddech majitele, a tedy nazývána také jako libosad, si svou výlučnost po celou dobu své existence uchovala.

Stavby umístěné vně ohradní zdi zahrady - dům zahradních příručí a Kuchyňská zahrada s oranžérií

Přestože byla zahrady vymezena vůči svému okolí ohradní zdí, okolní kopce byly natolik vysoké, že se i přes tuto zeď uplatňovaly v průhledech zahradou, například v prodloužení osových cest, nicméně v okolní krajině nebyla místa zacílení pohledů architektonicky ztvárněna jako point de vue.

Štěpnice (později zvaná Broskvárna)

Královská zahrada pod krytou chodbou

Ohradní zeď byla v zadní části za rybníkem snížena a v severovýchodním a jihovýchodním rohu dolního parteru dokonce prolomena vyhlídkovými okny, která propojovala uzavřený svět zahrady

43


s okolní volnou krajinou. Obě okna skýtala nádherné panoramatické výhledy, z jihovýchodního okna směrem dolů na malebné středověké město Český Krumlov sevřené v meandru Vltavy s monumentální stavbou farního kostela sv. Víta. V pozadí pak krajině dominoval poutní areál s kaplí Panny Marie Bolestné na Křížové hoře. Vyhlídka ze severozápadního okna naproti tomu nabízela pohled do volné předměstské krajiny s hlavní dominantou masivu Kletě. Hlavní průhled z dolního parteru směřoval po podélné ose zahrady daleko do krajiny, lipové stromořadí kolem terasy Letní jízdárny bylo v místě hlavní osy přerušené, takže osový průhled rámovalo. Z Letní jízdárny pak byl široký výhled na soubor zámeckých budov na ostrohu a město pod ním. Od Kaskádové fontány pak bylo možné spatřit hlavní zámeckou věž.

Výhled na zámeckou věž (červeně) jak od Kaskádové fontány, tak z terasy Letní jízdárny

Vyhlídková okna směřujíc na kapli na Křížové hoře na jihovýchodě a pohoří Blanského lesa s horou Kletí na severozápadě

Do zahrady vedlo několik vstupů. Složitá konfigurace terénu mezi souborem zámeckých budov a zahradou nedovolovala jejich přímé spojení, proto byla vytvořena krytá chodba vedoucí z hlavního apartmá v zámku na terasu Letní jízdárny. Na jihovýchodní straně zahrady byla umístěna vstupní brána naproti letohrádku Bellaria a druhá nad Kaskádovou fontánou. Protější, symetricky umístěná brána byla již od přelomu 17. a 18. století zaslepena stavbou domu zahradníka. Další přístup do zahrady nabízela cesta stoupající kolem Zimní jízdárny či brána v severozápadním rohu zahrady za zámeckým rybníkem. Ta navazovala na alej směřující od Kvítkova dvora.

44


Vstupy do zahrady na jihovýchodní straně - hlavní vstup nad balustrádou a vstup na ose letohrádku Bellaria

Vstup do zahrady krytou chodbou spojující zámek s Letní jízdárnou. Snížený parapet na konci zahrady za zámeckým rybníkem

Ohrazení zahrady - zídka, výškově kopírující okolní terén, a dvojité habrové špalíry

45


Popis kompozičních prvků v zahradě

Plán rokokové zahrady - 1776 (výřez ČK 4)

Plán zahrady po klasicistních úpravách - 1816 (výřez ČK 6)

Plán zahrady po krajinářských úpravách - 1910 (výřez ČK 11)

46


4.3.4.5. Vodní prvky - bazény, fontány, rybníky, potoky, kaskády, vodotrysky, vodopády, zajištění přívodu vody Vodní prvky na hlavní ose Hlavní kompoziční osa byla zvýrazněna a zároveň ohraničena dvěma hlavními vodními prvky Kaskádovou fontánou na rozhraní dolního parteru a horní zahrady a velkým zámeckým rybníkem s vodotryskem na opačném konci. Oba tyto prvky tvořily tzv. point de vue zahrady a během jejího kompozičního vývoje zůstaly téměř v intaktním stavu. Kaskádová fontána, vytvořená po roce 1750 v rámci rokokových úprav zahrady, získala dominantní místo v čele dolního brodériového parteru doplněného ještě dalším vodním motivem párem velkých osmibokých bazénů s vodotrysky. Kaskáda o čtyřech úrovních byla vybavena bohatou sochařskou výzdobou, s dominantní trojicí soch vodních božstev. Podrobně viz kapitola 4.3.4.10. Umělecká výzdoba.

Zámecký rybník na konci zahrady - 1816 (výřez ČK 6)

Bruslící společnost na rybníku - F. Runk, cca 1820 (ČK 13)

Velký zámecký rybník byl založen již při vzniku renesanční zahrady na jejím jihozápadním konci. Jeho čtvercový půdorys vycházel z kompoziční osnovy zahrady - 4 základních čtverců a rozprostíral se tedy na celou šířku zahrady. Jeho stěny byly vyzděny a dno vydlážděno kamennými deskami kvůli velmi propustnému dnu. Chovaly se zde zlaté a stříbrné rybky a oblíbenou zábavou panstva byly projížďky loďkou a v zimě bruslení. Uprostřed rybníka byl vytvořen čtvercový ostrůvek s vodotryskem, který prýštil z dřevěné sochy delfína a zakončil hlavní pohledovou osu zahrady. Rybník byl lemován stromořadím, na bočních stranách dvouřadým, které bylo při krajinářské úpravě zahrady doplněno i v části za rybníkem. V té době zřejmě došlo také ke zrušení bazénu s vodotryskem na ostrově, který byl zalesněn.

Zámecký rybník s ostrůvkem uprostřed

Ostatní vodní prvky Dalšími vodními prvky v zahradě byly dva osmiboké bazény s fontánami, které vznikly při rokokové přeměně zahrady po roce 1750 na dolním parteru. Bazény vytvořené v zapuštěném terénu propojily vždy dva brodériové parterové čtverce v podélném směru. Klasicistní úpravy okolního parteru se nedotkly podoby bazénů, teprve krajinářská přeměna zahrady zapříčinila jejich zrušení. Dle

47


I. Hofmana však došlo v roce 1850 k opětovnému zřízení bazénů na dolním parteru,61 ty však byly v roce 1892 kvůli poškození zrušeny a na jejich místě založeny prohlubňové trávníky (boulingrin) a osazeny dřevinami, jak je patrné na plánu z roku 1910.

Bazény na dolním parteru - 1776 (výřez ČK 4), 1816 (výřez ČK 6), náhrada prohlubňovými trávníky - 1894-1896 (výřez ČK 10) a pozdější výsadba stromů - 1910 (výřez ČK 11)

Pod jihovýchodní terasou Bellarie se nacházela fontánka ve tvaru lastury, která byla pravděpodobně vytvořena kolem roku 1768, kdy probíhaly úpravy v letohrádku a jejím nejbližším okolí. V té době měla být pro salu terrenu v Bellarii vytvořena mušlová fontána z alabastru nebo jiného sněhobílého kamene a zároveň dodány kamenné mušle do šnekového labyrintu.62 Fontána sloužila svému účelu i v dalších vývojových fázích zahrady. Podrobně viz kapitola 4.3.4.10. Umělecká výzdoba. V jihozápadní části zahrady se nacházel bosket s tzv. suchým rybníkem, který byl pozůstatkem vypuštěného Pstruhového nebo také Houpačkového rybníku. Blíže viz kapitola 4.3.4.8. Tvarování vysoké zeleně. Zajištění přívodu vody Způsob zásobování zámecké zahrady vodou se několikrát měnil. Koncem 40. let 18. století sestrojil mlynář Čechman z Hluboké vodní stroj, který přiváděl vodu do zámecké zahrady od Dobrkovic z říčky Polečnice přes kopec, na kterém byl postaven tzv. Ptačí hrádek. Stroj vháněl vodu do zásobní nádrže poblíž Ptačího hrádku, odkud potom tekla samospádem do zámecké zahrady. Koncem 18. století našel inženýr Rosenauer náhradní a vydatný zdroj vody pro zámeckou 63 zahradu na Dubíku. Voda byla přivedena z Dubíku do zámeckého rybníka a odtud byla vedena samospádem dřevěnými trubkami do Kaskádové fontány. V 80. letech 18. století byly tyto původní dřevěné vodovodní trubky nahrazeny za nové litinové. Místo 5 řad dřevěných trubek byla položena pouze jedna řada trubek litinových. Do Kaskádové fontány se voda přiváděla zprvu z rybníka, a když byl přítok vody slabý, vedla se voda kovovým potrubím přímo z přečerpávací nádrže na nedalekém Ptačím hrádku.64

4.3.4.6. Tvarování vysoké zeleně - aleje, topiary, boskety Aleje, stromořadí, špalíry Rokoková zahrada byla u ohradní zdi na podélných stranách od dolního parteru až po smrkové boskety lemována dvojitým špalírem ze stříhaných habrů, vysokých cca 7,5 metrů, mezi nimiž probíhala kočárová cesta. Vnitřní špalír uzavíral smrkové boskety i v příčném směru. Středová cesta, určená k pěším procházkám, byla lemována již nižšími živými ploty z ptačího zobu, prolamovanými nikami pro lavičky, podobně byly zřejmě ztvárněny i některé příčné osy mezi boskety. Na habrové špalíry navazovaly kolem obvodu zámeckého rybníka v zadní části zahrady lipové aleje, které pravděpodobně byly udržovány v požadovaném tvaru pravidelným zastřiháváním. Alej byla na podélných stranách zahrady dvouřadá, vysázená do sponu, v příčném směru jednořadá. Příčná osa mezi dvěma smrkovými boskety na jedné straně a suchým rybníkem a bukovým bosketem na straně druhé byla zakryta trelážovým loubím. Další treláž měla být osazena poblíž Bellarie,65 pravděpodobně pod spodní terasu na jihovýchodní straně. Po obvodu čtvercového suchého rybníka a stejně tak na opačném konci zahrady kolem terasy Letní jízdárny bylo vysazeno lipové stromořadí. U Zimní jízdárny bylo na hlavní ose naproti schodišti vedoucímu na dolní parter přerušeno kvůli protažení hlavního průhledu mimo hranici zahrady.

48


Habrové špalíry podél ohradní zdi

Klasicistní úpravy se výrazně nedotkly barokního uspořádání špalírů a alejí, pouze u kočárových ramp u Bellarie byla vysazena stříhaná zelená stěna, která zřejmě měla pohledově zakončit boskety po stranách letohrádku. Teprve kolem 20. let 19. století po zjednodušení parteru před letohrádkem byly zrušeny příčné živé ploty a treláž u smrkových lesíků. Na dolním parteru pak bylo vysázeno stromořadí podél hlavní osy a kolem Kaskádové fontány. Od 40. let 19. století docházelo k výrazným změnám v uspořádání jednotlivých čtvercových ploch, původní pravoúhlá cestní síť však zůstala zachována a spolu s ní i většina doprovodných zelených prvků - dvojité habrové špalíry po obvodu zahrady, alej kolem zámeckého rybníka, která byla zdvojena i ve své zadní části, stromořadí suchého rybníka i Letní jízdárny. Zmizely však živé ploty v blízkosti Bellarie a podél hlavní středové cesty zahradou, dále pak vnitřní špalír lemující zadní část smrkových bosketů. Ve čtvercovém segmentu nad balustrádou nad dolním parterem byla stříhaným plotem část plochy vyčleněna, zřejmě pro užitkovou funkci.

Alej podél zámeckého rybníku přerušená na hlavní kompoziční ose kvůli výhledu na ostrov

49


Boskety Boskety se nacházely na horní terase rokokové zahrady a byly uspořádány podél hlavní osy na půdorysu čtvercových polí o velikosti cca 60 x 60 metrů. Jejich vnitřní prostory, tzv. kabinety či salóny, nabízeli návštěvníkům různé atrakce pro zábavu a rozptýlení.

Smrkové lesíky, bukový lesík a suchý rybník, čtvercové bludiště a šnekový labyrint, lipové a tisové boskety - 1776 (výřez ČK 4)

Smrkové lesíky, jardin anglo-chinois a suchý rybník, čtvercové bludiště a šnekový labyrint, lipové boskety - 1816 (výřez ČK 6)

Krajinářská úprava bosketů - 1910 (výřez ČK 11)

Tisové boskety Dva shodné tisové boskety vznikly na plochách nad Kaskádovou fontánou v místě původního květinového parteru. Boskety ze stříhaných keřů tvořily hvězdici diagonálních a pravoúhlých cest protnutou elipsovitým obrazcem s uzavřeným vnitřním prostorem a zahradními lavicemi v nikách. Střední část byla vyplněna ornamentálně pojatou travnatou plochou.66

50


Tisové boskety vnitřním prostorem složitého půdorysu

Boskety byly zrušeny v rámci klasicistních úprav na začátku 19. století a na jejich ploše měla být vytvořena zeleninová zahrada.67 Na plánu z roku 1816 však výsledná úprava na těchto plochách zřejmě ještě nebyla dokončena. O deset let později již je v obou čtvercových polích zakreslen bosket lemovaný vyšší zelení, vnitřní prostor byl rozdělen elipsovitým kabinetem a cestou, rovnoběžnou s hlavní osou, na dvě poloviny. Při krajinářské přeměně zahrady byla tato úprava nahrazena travnatou plochou s nepravidelnými skupinami stromů po obvodu. Hlavní osa byla akcentována symetricky umístěnými kruhovými rozárii se stromovými solitéry po stranách a květinovou obrubou podél cesty. V severním segmentu byla část plochy vyčleněna stříhaným plotem, zřejmě pro užitkovou funkci zeleninové zahrady, jak dokládá regulační plán Antona Nenninga z let 1894-1896, kde je tato plocha členěna pravidelnou strukturou záhonů.

Tisové boskety - 1792 (výřez ČK 5), 1816 (výřez ČK 6),

1826 (výřez ČK 8),

1910 (výřez ČK 11)

Lipové boskety u Bellarie Po obou stranách letohrádku se nacházely dva shodné lipové boskety, které byly složeny z pravidelně vysazených stromů, bez cestní sítě. Uvnitř byl vytvořen prostor s travnatým povrchem. V lesíku jihozápadně od letohrádku se patrně nacházel drobný objekt voliéry či domku pro ptáky. Při klasicistní přeměně zahrady byly otevřené vnitřní prostory bosketů zalesněny a ve 20. letech byla zrušena voliéra. Během krajinářských úprav byly geometricky ohraničené husté boskety rozvolněny, takže uvnitř byly vytvořeny volnější prostory s nepravidelnými cestami.

51


Detail lipového bosketu u Bellarie s voliérou a tisového bosketu - 1776 (výřez ČK 4)

Čtvercové bludiště a šnekový labyrint Protože tyto dva boskety kromě svého okrasného účelu sloužily hlavně k radovánkám panstva, jsou podrobně popsány v kapitole 4.3.4.11. Zábavní zařízení. Suchý rybník V jihozápadní části zahrady se nacházel bosket s tzv. suchým rybníkem, který byl pozůstatkem vypuštěného Pstruhového nebo také Houpačkového rybníku. Plocha dna byla ponechána a nově upravena trávníkovými ornamenty a zpřístupněna čtyřmi osově umístěnými schodišti. Bylo tak dosaženo efektu tzv. boulingrinu, tedy zapuštěné trávníkové plochy. Kolem rybníka rostlo lipové stromořadí. S klasicistními úpravami došlo i ke zjednodušení středního ornamentu a při krajinářské přeměně zahrady byla zrušena schodiště a zůstala pouze jednoduchá zapuštěná travnatá plocha lemovaná alejí.

Suchý rybník s trávníkovými ornamenty a schodišti v roce 1776 (výřez ČK 4) a jako jednoduchý boulingrin po krajinářské úpravě

Bukový bosket Hustý bosket za bludištěm byl osázen v pravidelném rastru bukovým porostem a členěn hvězdicí diagonálních a pravoúhlých cest. V křížení cest na kruhovém trávníku rostl solitérní strom. Během klasicistních úprav na počátku 19. století se právě v tomto bosketu nejvýrazněji projevily romantické tendence v zahradním umění. Na ploše nevelkého čtverce, v rámci původní barokní kompoziční osnovy zde byla založena miniaturní zahradní úprava v sentimentálním duchu, označovaná jako jardin anglo-chinois, s organicky vedenými cestičkami a nepravidelnými skupinami keřů a stromů na travnaté ploše, která byla následně protažena až ke čtvercovému bludišti na úkor příčné cesty. Tato výrazná proměna zůstala v té době ojedinělou v rámci celé zahrady. I zde však byly uplatněny pouze schematické principy anglických zahrad ve formě luční plochy s organicky vinutými cestami a nepravidelně rozmístěnými stromy. Chyběla jakákoli vazba na okolí, nová „zahrádka“ nevytvořila kompoziční celek s ostatními částmi zahrady. Zůstala obrácená sama do sebe jako další náplň vnitřního kabinetu bosketu, sloužícího k rozptýlení návštěvníka.

52


Teprve v polovině 19. století byla tato ojedinělá úprava jednoho bosketu programově propojena s ostatními částmi zahrady do krajinářské kompozice. Byla přitom zjednodušena a cestní síť romantických úprav postupně zanikla.

Bukový bosket

Smrkové lesíky

Smrkové boskety V posledních dvou bosketech před zámeckým rybníkem byly již při založení barokní zahrady vysazeny husté smrkové lesíky, které již pravděpodobně nebyly upravovány střihem. Tvořily tak optický uzávěr pravidelné kompozice zahrady před vstupem do otevřeného prostoru s vodní hladinou rybníka. Do nitra tmavých lesíků vedly z hlavní osy zahrady příčné pěšiny ukončené nikou, vytvořenou ze stříhaných dřevin a osazenou zahradní lavicí. Další místa pro intimní posezení, skrytá v lesnatém porostu, mohly nabídnout konkávně tvarované prostory v rozích u zámeckého rybníku. Smrkové boskety patřily k těm částem zahrady, které v průběhu vývoje zámecké zahrady nejméně podléhaly změnám. Během klasicistních úprav došlo pouze ke zrušení příčných cest vedoucí ke středům lesíků a oba boskety byly nově protkány nepravidelnou sítí pěšin obdobně jako ve vedlejší jardin anglo-chinois, jak je patrné na plánu z roku 1826. V této fázi byla také zrušena část nárožních výklenků. Proměna zahrady v krajinářském duchu již neměla výrazný vliv na tyto partie, které i v nové kompozici tvořily pohledová zakončení zahrady.

4.3.4.7. Ornament/dekor - parter, květinové záhony Hlavní parter před Bellarií Prostoru před zahradním průčelím letohrádku Bellarie byla po celý historický vývoj zahrady věnována zvláštní pozornost, podobně jako tomu bývalo u okrasných parterů zámeckých budov. Tato nástupní plocha do letohrádku byla zároveň velmi exponovaná při pohledu z teras a oken Bellarie. Ve středu obou čtvercových polí, symetricky uspořádaných kolem příčné osy vedoucí od letohrádku, byl situován složitý ornamentální záhon typu „parterre de pièces coupées“. Jeho podoba vycházela z tvaru původního barokního bazénu ve formě kvadrilobu, doplněného motivy palmet a meandru. Obrazce odvíjející se po diagonálách čtverce byly vytvořeny z nízkých plůtků buxusu a brodérií.68 Po obvodu parteru probíhal pás trávníku, který byl na příčné ose zdvojen, a akcentoval tak přístupovou cestu od brány k letohrádku.

Květinové záhony před Bellarií v roce 1912 (ČK 14)

Výsadba na hlavní ose v roce 1913 (ČK 15)

53


Na začátku 19. století byl parter přetvořen v klasicistním pojetí. Květinové záhony byly zrušeny a ponechána byla pouze středová pole ve tvaru kvadrilobu. Místo původního abstraktního rokokového dezénu v nich byly vysazeny z květin schwarzenberské knížecí znaky. Zbývající plocha obou parterových polí byla zatravněna a jen v rozích byly vloženy kruhové květinové záhony. Další květinový záhon byl umístěn přímo pod terasou Bellarie. Ještě před celkovou krajinářskou proměnou zahrady byl parter před hlavním průčelím letohrádku dále zjednodušen na systém pěti kruhových květinových záhonů v každém čtvercovém poli. Krajinářská úprava smazala předchozí květinové motivy a na trávníkové ploše byly vysazeny nepravidelné skupiny stromů. Pozornost se však soustředila na bezprostřední okolí letohrádku, kde byl vytvořen centrální květinový záhon elipsového půdorysu a osnovu souběžných pěšin lemovaly záhony s keři a květinovou výsadbou.

Parter před letohrádkem, dolní parter a parter Letní jízdárny - 1776 (výřez ČK 4), 1816 (výřez ČK 6), 1910 (výřez ČK 11)

Dolní parter rokoko Parter na dolní terase zámecké zahrady byl během rokokových úprav zahrady přeměněn na komplikovaný brodériový parter (parterre de broderies). Celá plocha byla rozdělena hlavní podélnou osou zahrady na dvě shodné obdélné části, v jejichž středu byly situovány dva podlouhlé osmiboké bazény v zapuštěném terénu s vodotrysky uprostřed. Plochy obdélníků lemované rabatem byly vyplněny brodérii s ornamentálními motivy stuhy, palmety a akantových listů.69

54


Detail parteru před Bellarií, brodérie na dolním parteru a parter Letní jízdárny - 1776 (výřez ČK 4)

Na konci 18. století byla brodérie zrušena a na jejím místě byla založena jednoduchá klasicistní úprava. Na základní travnaté ploše, rozdělené do čtyř polí, byly symetricky rozmístěny velké záhony kruhového půdorysu, které byly pravděpodobně orámovány ornamentálními obrubami a osázeny pestrou směsí květin. Tyto záhony byly zřejmě francouzského typu corbeille de fleurs neboli květinového koše.70 V rozích jednotlivých čtverců byly vysazeny kruhové záhony menších rozměrů. Krajinářskými zásahy zmizela květinová výsadba dolního parteru a na trávníkové ploše byly vysazeny stromové skupiny a při hlavní ose i solitéry. V parteru však zůstala zachována půdorysná stopa osmibokých bazénů v uspořádání skupiny stromů a tvarováním terénu tzv. prohlubňovými trávníky. Stejně tak byla částečně ponechána i zalamovaná příčná cesta.

Kombinace prvků, které v historickém vývoji zahrady neexistovaly současně - brodérie a prohlubňové trávníky na dolním parteru

Parter Letní jízdárny Okrasné záhony Letní jízdárny byly situovány na podélné ose terasy. V hlavní kompoziční ose zahrady pod schodištěm vedoucím z dolního parteru byl umístěn kruhový záhon a v jeho blízkosti vysazen motiv ve tvaru šípu s diagonálními pěšinami, směrovanými od vstupní rampy jednak ke schodišti, jednak k vyhlídce u vyústění plášťové chodby. Stejné motivy jsou zachyceny na všech plánech ze sledovaného období, ale není z nich patrné, zda se jednalo o květinové záhony či jen trávníkové plochy popsaného půdorysu. Ostatní květinové záhony Kromě výše zmiňovaných okrasných ploch s květinovou výsadbou se v zahradě vysazovaly květiny až od poloviny 19. století. Květinové záhony se staly spojovacím prvkem celého areálu, kterému přes krajinářské úpravy chyběla kompoziční vazba jednotlivých částí. Jak dokládají dobové fotografie a plán z roku 1910, byly pestré letničkové záhony vysazovány zejména po obou stranách hlavní cesty a u Kaskádové fontány podél balustrády. Na místě bývalých tisových bosketů byla založena dvě symetricky umístěná kruhová rozária přístupná z hlavní cesty.

55


Záhony byly doplňovány květinami a např. teplomilnými dřevinami v nádobách. Do dobového kontextu druhé poloviny 19. století zapadala i záliba ve sbírkách květin. V krumlovských zahradách tak byl soustřeďován především sortiment růži a fuchsii.

Kruhový záhon pod schodiště na terase Letní jízdárny

Parter Letní jízdárny (ČK 16)

4.3.4.8. Druhová skladba dřevin - domácí a cizokrajné Z archivních rešerší, plánové dokumentace a dendrologických průzkumů71 vyplývá následující vývoj druhového složení dřevin zámecké zahrady. Rokoková zahrada byla po svých podélných stranách lemována vysokými dvojitými špalíry ze stříhaných habrů. Stejná dřevina byla použita i na stěny čtvercového bludiště, ovšem výrazně menšího vzrůstu. Podél středové cesty byly vysázeny nízké živé ploty z ptačího zobu a podobně byly zřejmě ztvárněny i některé příčné osy mezi boskety. Na habrové špalíry navazovaly kolem obvodu zámeckého rybníka v zadní části zahrady aleje lípy srdčité, které byly udržovány v požadovaném tvaru pravidelným zastřiháváním. Alej byla na podélných stranách zahrady dvouřadá, vysázená do sponu, v příčném směru jednořadá. Lipové stromořadí bylo vysázeno i po obvodu čtvercového suchého rybníku a kolem terasy Letní jízdárny. Lípa byla v této době dominantním stromem v zahradě - i po stranách letohrádku Bellarie byly umístěny lipové boskety. Nad Kaskádovou fontánou se nacházely stříhané boskety z tisových keřů, v zadní části zahrady byl vytvořen čtvercový bosket z pravidelně rozmístěnými buky lesními a poslední dvě čtvercová pole obsahovala husté smrkové lesíky.

Habrové špalíry podél ohradních zdí a tisové boskety rokokové zahrady a exotické druhy stromů v krajinářské kompozici

Klasicistní úpravy se zřejmě nijak výrazně neprojevily v druhové skladbě stromů, dokonce i grafické znázornění stromových porostů v plánové dokumentaci přispívá k této domněnce. Jedinou výjimkou byl původně bukový bosket, který byl nově romanticky ztvárněn s organicky vedenými cestičkami a skupinami keřů a stromů nepravidelně rozmístěnými na travnaté ploše. Bukový porost byl pravděpodobně obohacen i jinými druhy, mohly to být již například duby či lípy, které jsou v uvedeném místě dokumentovány v průběhu 19. století.

56


Avšak již zhruba od roku 1789 byly v zámecké zahradě vysazovány exotické dřeviny. Od konce 19. století výrazně ovlivnily vzhled zámecké zahrady i krajinný obraz zámeckého areálu výsadby stromořadí vlašských topolů či sloupovité odrůdy topolu černého. Tyto stromy byly ve středoevropském prostředí využívány pro navození atmosféry klasické antické krajiny, staly se také symbolem osvícenských myšlenek, které zasáhly zámecké kompozice. V polovině 19. století byla sentimentální úprava jednoho bosketu programově propojena s ostatními částmi zahrady do krajinářské kompozice, která zrušila předchozí pravidelné boskety a květinové záhony. Z původní barokní dispozice zůstaly zachovány dvojité habrové špalíry po obvodu zahrady, lipová stromořadí kolem suchého rybníka i Letní jízdárny. Lipová alej kolem zámeckého rybníka byla ve své zadní části doplněna druhou řadou - tentokrát však z dubu. Ostatní stromové porosty byly rozvolněny a doplněny nově vysazenými stromy - objevil se například dub letní, buk lesní, javor klen, lípa velkolistá, jasan ztepilý. Z původně exotických druhů byly v zahradě v průběhu 19. století vysazeny např. borovice vejmutovka, borovice černá, cypřišek Lawsonův, zerav západní, dub maďarský, lípa americká, ořešák černý, platan západní, jilm habrolistý či tulipánovník. Zvláštní postavení zaujímaly v parku pestrolisté javory a buky, zejména buk lesní červenolistý v centrální poloze na dolním parteru.

4.3.4.9. Drobná architektura - altány, chrámky, oranžérie, skleníky, grotty, vyhlídkové věže, poustevny, švýcárny, bažantnice, mléčnice Rokoková úprava zámecké zahrady obohatila její areál o několik významných staveb například Zimní jízdárnu či Hudební pavilón, některé objekty pocházely ještě z předchozích vývojových fází a pouze byly upraveny - letohrádek Bellaria či dům hlídače zahrady. Všechny tyto objekty v téměř nezměněné podobě přestály klasicistní a krajinářské úpravy a staly se součástí měnících se zahradních kompozic. Letohrádek Bellaria Letohrádek Bellaria byl postaven již v době založení zahrady v její severozápadní části, stranou od hlavní osy. Svým umístěním a vzhledem se stal těžištěm zahrady, od kterého se odvíjela její kompozice. Z hlavního průčelí letohrádku vycházela příčná osa, po jejíchž stranách byly umístěny dva symetrické partery s bohatými okrasnými záhony, po stranách letohrádku se nacházely dva pravidelné boskety. Při přeměně zahrady v druhé polovině 18. století byl upraven i letohrádek, který v letech 1755-1757 dostal svoji rokokovou podobu, zřejmě na základě projektu Andrease Altomonta, jenž upravil původní návrh stavitele Fortiniho. Zatímco přízemí letohrádku zůstalo téměř beze změny, zděná nástavba patra s otevřenou galerií, která nahradila původní galerii dřevěnou, proměnila stavbu v duchu dolnorakouského rokoka.

Zahradní průčelí letohrádku Bellaria (ČK 17)

Pohled na letohrádek od západu

Stavba se dvěma podlažími završovala dvojitou zahradní terasu. Dolní terasa s opěrnými zdmi z lomového zdiva byla přístupná ze strany parteru dvěma zalomenými kočárovými rampami, mezi nimiž byla v kamenné zdi vytvořena nika s drobnou fontánkou. Horní obdélníková terasa, tvořící

57


podnož letohrádku, byla přístupná dvěma dvouramennými schodišti. Zábradlí terasy i schodišť bylo tvořeno balustrádou se štukovými volutami. Na jižní fasádě se výrazně uplatňovalo nové dvojité točité schodiště s kovaným zábradlím. Přízemí budovy bylo do zahrady otevřeno vysokými okny s žaluziovými okenicemi, arkádová okna galerie v patře byla zdobena volutami. Fasáda byla plasticky rozčleněna meziokenními lizénami a šambránami oken. Mansardová střecha nad fabionovou římsou byla kryta šindelem a zdobena dvěma měděnými vázami a dvojicí vikýřů s okny ve tvaru tzv. volských ok. Fasáda letohrádku po přestavbě měla být bílá s vyznačenými poli natřenými zelenou barvou, šindel na střeše byl natřen zelenou olejovou barvou.72

Půdorys 1. a 2. patra letohrádku Bellaria - cca 1870 (výřez ČK 18)

V podnoži budovy byl vyhlouben prostor pro sallu terrenu a kuchyni, která byla vybavena výtahem na dopravu jídel k tzv. kouzelnému stolu v patře, takže stolující nemuseli být obtěžováni služebnictvem. Kouzelný stolek byl dílem truhlářského mistra Antonína Leayera.73 Autorem výmalby sálů dvou nadzemních pater Bellarie byl malíř František Jakub Prokyš. V horním galeriovém patře vytvořil malbu iluzivní architektury, k jejíž mimořádné vzdušnosti a lehkosti přispěla mimo jiné souvislá řada žaluziových oken. Celý prostor horního patra je otevřen opticky vzhůru - do modravé klenby nebes. Dolní sály byly vyzdobeny alegorickými obrazy svobodných umění zakomponovanými do scenérií zahrad či malbou iluzivně otevírající celou stěnu do zahrady s muzicírující společností. V následujících stoletích se letohrádku Bellaria nedotkly žádné výrazné přestavby, které by tuto velmi hodnotnou rokokovou zahradní stavbu přetvořily. Během času se postupně měnila pouze barevnost fasády (meziokenní lizény a šambrány oken dostaly růžovou barvu a ploché a vpadlé části fasády byly provedeny v barvě holubičí šedi) a dále styl zahradních úprav okolí letohrádku 74 v klasicistním a později přírodně krajinářském duchu.

Jídelna v přízemí (ČK 19)

Galerie v patře (ČK 20)

Sala terrena V letech 1746-1747 byl do podnože stávajícího objektu letohrádku Bellaria dodatečně vyhlouben prostor pro sala terrenu a kuchyň. Protože byl letohrádek postaven na skalní terase, muselo být pro tyto účely vysekáno místo přímo v tvrdé skále. Výzdobu štukaturami provedl Matyáš André, který do nich zasadil lastury a úlomky skel a zrcátek, malby pocházely od Josefa Lederera.

58


Podlaha byla vydlážděna malými křemeny, které tvořily různé obrazce. O něco později sem byla dodána mušlová fontána z bílého kamene či alabastru, do které byl připojen vodovod. Sala terrena nebyla propojena se zahradou přímo, ale jen úzkou chodbou, takže její funkce jako meziprostoru mezi budovou a zahradou v tomto případě nebyla zcela naplněna. Prostor přečkal i další vývojové změny v zahradě a v roce 1856 byl popsán takto: „V přízemí Bellarie je sala terrena, neboli grotta s malou předsíní. Z předsíně do grotty vedou skleněné dveře. Grotta je vydlážděna malými kamínky, zdi jsou vyzdobené arabeskami z mušlí. V grottě je pět výklenků, ve kterých stojí pěkné mytologické sochy. Ve střední nice je Minotaurova hlava, ze které stříkala voda do malé nádrže z pískovce v podlaze. Prostor je poněkud zpustlý. Ve výšce jsou na jižní a severní straně dvě malá okna.“75

Půdorys přízemí - cca 1870 (výřez ČK 18)

Sala terrena (ČK 21)

Voliéra Na plánu z roku 1776 byl v lipovém bosketu jihozápadně od letohrádku zakreslen objekt obdélníkového půdorysu, který sloužil pravděpodobně pro chov ptactva. Anna Kubíková se zmiňuje o tom, že „v roce 1766 byla v blíže neurčeném místě zahrady postavena voliéra nebo domek pro ptáky se zděnými základy“.76 Tento objekt zřejmě obsahoval vodní plochu, na plánech z roku 1792 a 1816 je již zakreslen jako drobná stavba s valbovou střechou. Voliéra byla zrušena pravděpodobně ve 20. letech 19. století, neboť následující plány ji již nezachycují.

Letohrádek s lipovými boskety po stranách a voliérou (červeně) - 1776 (výřez ČK 4), 1816 (výřez ČK 6), 1910 (výřez ČK 11)

Hudební pavilón V roce 1752 bylo jihozápadně od letohrádku Bellaria vysazeno z habrů pravoúhlé bludiště, do jehož středu byl umístěn altán. Dřevěná konstrukce stavby byla posazena na zvýšenou podezdívku čtvercového půdorysu. Vlastní altán byl přístupný dřevěným schodištěm ze strany od hlavní cesty. Na čtyřech nosných sloupech spočívala mansardová střecha korunovaná měděnou dekorativní vázou. Mezi sloupy byl vložen obvodový parapet. Strohost nosné konstrukce byla změkčena volutovými konzolami, které se podobaly ztvárnění okenních otvorů Bellarie a zábradlí parapetních zídek. Zvýšená úroveň podlahy altánu umožňovala návštěvníkům zahrady pozorovat bludiště z nadhledu, neboť horní okraj tvarovaných habrových stěn pravděpodobně nepřesahoval úroveň parapetu. Podhled omítané dřevěné klenby vyzdobil František Jakub Prokyš nástropní malbou s iluzivně podanými plastickými články v různých odstínech šedé barvy a alegorickými výjevy čtyř ročních období. Mansardová střecha pavilónku, pokrytá šindelem, svým tvarem připomínala v té době oblíbené a často v zahradách napodobované čínské chrámky - pagody. V roce 1843 proběhla generální oprava altánu, v této době již bylo bludiště zrušeno. V archivních pramenech z poloviny 19. století je Hudební pavilón označován jako Lusthauz. V té době měl červeně natřenou dvojitou šindelovou střechu s polévanou vázou na špici a uvnitř pevně zabudované lavice. Besídka měla základy, podezdívku a sklípek.77

59


Nejstarší dochovaná dokumentace stavby pochází z roku 1870, kdy bylo okolí altánu upraveno v romantickém duchu. Zde jsou ještě zakresleny rohové lavice, schodiště, které nemělo zábradlí, a dvoukřídlá vstupní dvířka s dřevěnými sloupky. Na konci 19. století byla vstupní dvířka nahrazena jednokřídlými a nové schodiště bylo opatřeno sloupky zábradlí s gotizujícím tvaroslovím.78

Hudební pavilón - půdorys a pohled - plány Jana Štěrbíka z roku 1879 (ČK 22)

Pavilón sloužil jako besídka pro hudebníky, kteří zde hráli pro návštěvníky, což přispívalo k celkovému charakteru zahrady jako místa, které sloužilo „oddechu panstva, škádlivým hrám v bludištích a na houpačkách, slavnostní představení v letní a zimní jízdárně střídaly „benátské noci“ v jezírku a vyjížďky na loďkách. Intimita Bellarie vábila galantní kavalíry a zámecké slečny k dostaveníčkům, z dřevěného altánu se co chvíli linuly tóny podmanivé hudby.“79 Hudební pavilón zůstal zachován ve své rokokové podobě po celý následující vývoj zámecké zahrady, měnilo se pouze jeho okolí, od složitého pravoúhlého bludiště po romantickou úpravu. Kolem altánu byly nepravidelně vysazeny stromy, které vytvořili stavbě pozadí, avšak nikoli romantickou scenérii tak, jak bylo obvyklé u přírodně krajinářských kompozic té doby.

Hudební pavilón jako součást krajinářské úpravy zahrady

60


Interiér Hudebního pavilónu

Nástropní malba s alegoriemi čtyř ročních období

Dům hlídače zahrady Za severozápadní vstupní branou, v místě, kde horní zahrada přechází do dolního parteru, byl na přelomu 17. a 18. století postaven domek zahradníka, později dům hlídače zámecké zahrady. Dům byl postaven z vnější strany ohradní zdi a původní bránu, která tvořila protiváhu k hlavní vstupní bráně v jihovýchodní ohradní zdi zahrady, zaslepil a zahrnul do své kompozice. Původní brána obsahovala klenutý průjezd stejných rozměrů jako brána jihovýchodní. Později, pravděpodobně v souvislosti se stavbou vlastního domu, byl průjezd zazděn a vstup do objektu zajišťovaly pouze dveře v kamenném ostění.80

Dům hlídače zahrady za bývalou vstupní bránou - pohled z interiéru zahrady

Dům hlídače zahrady za bývalou vstupní bránou - pohled z exteriéru zahrady

Objekt byl přístupný pouze zvnitřku zahrady. Sestával z předsíně, dvou obytných pokojů, kuchyně s pecí, komory na ovoce, sklepa, záchodu a půdy. K domu byla na severní straně k zahradní ohradní zdi přistavena kůlna, přístupná zvláštním vchodem pouze ze zahrady. Dům byl několikrát

61


přestavován. Původně renesanční stavba byla upravena ve 2. polovině 17. století a následně ve 2. polovině 18. století, kdy získala dnešní podobu. Objekt sloužil správci zahrady jako obydlí a zároveň se zde sušilo ovoce a upravoval tabák.81 Zimní jízdárna Zámecká nebo také Zimní jízdárna byla postavena v severovýchodní části zahrady v čele tzv. Letní jízdárny, avšak ještě o další úroveň níže, mezi lety 1744 až 1746. Sloužila k výcviku v jízdě na koni za nepříznivého počasí, kdy nebylo možné využít venkovní plochu. Mezi oběma jízdárnami byl vytvořen obdélníkový nástupní prostor, který byl s Letní jízdárnou propojen rampou. Od dolního parteru zámecké zahrady byl tento prostor oddělen opěrnou zdí, která byla členěna velkou nikou zakončenou konchou.

Zámecká jízdárna ze severozápadní strany

Interiér Zámecké zahrady

Prostá bloková stavba Zimní jízdárny je kryta mansardovou střechou s vikýři. Nad úroveň balustrády dolního parteru vystupuje pouze střecha a mohutný komín s ozdobnou hlavou. Úzké severovýchodní průčelí jízdárny s centrálně umístěným balkónem vyrůstá ze skalnatého svahu, otevřeného do prostoru Jelení zahrady. Stavba Zimní jízdárny byla prvním počinem během vlády knížete Josefa Adama ze Schwarzenberku při přeměně jeho českokrumlovského sídla v duchu vídeňského rokoka. Projekt vypracoval vídeňský architekt Andreas Altomonte, pozdější císařský dvorní a polní inženýr a dvorní divadelní kreslič.

Pohled na Zámeckou jízdárnu z dolního parteru

a z terasy Letní jízdárny ve směru původní rampy

Vcelku prostou stavbu krášlí pozoruhodná plastická výzdoba nad vchody a na východním čele objektu, vytvořená sochařem Janem Antonínem Zinnerem, absolventem vídeňské akademie. Některé detaily jsou dílem vídeňského štukatéra Matyáše André. Motivy výzdoby supraport a štítu jsou čerpány z dobových vojenských reálií - vojenské prapory, kopí a jiné bojové rekvizity a trofeje dodávají jinak velmi hravé a místy až vtipné štukové výzdobě triumfální ráz. Severovýchodní štít s bohatou plastickou výzdobou se původně výrazně uplatňoval v dálkových průhledech přes Jelení zahradu.82

62


Na sochařské výzdobě interiérů s J.A. Zinnerem spolupracoval opět štukatér Matyáš André a budějovický mistr Josef Dietrich. Malířskou dekoraci provedli František Jakub Prokyš a Josef Putz. Dvorní vídeňští malíři Jan Canton s Martinem van Meytensem vytvořili kolem roku 1745 rozměrné závěsné jezdecké portréty Josefa Adama ze Schwarzenberku a jeho manželky Marie Terezie, rozené z Liechtensteinu, umístěné ve štukových rámech nad bočními vraty jízdárny. Součástí objektu jízdárny byly také stáje pro koně, trojlodní prostor o devíti klenebních polích sklenutý do čtyř sloupů, který byl vybudovaný v podzemí pod terasou dolního parteru zámecké zahrady. Svou koncepcí, výzdobou, prostorovým měřítkem a především řešením průčelí byla stavba v českých zemích ojedinělým příkladem vídeňského rokoka. Ve své intaktní podobě se zachovala i v průběhu dalších fází historického vývoje zahrady a stále sloužila svému původnímu účelu. Spojovací chodba Složitá konfigurace terénu mezi souborem zámeckých budov a návrším, na kterém se nacházela zámecká zahrada, nedovolovala v té době obvyklé řešení, tedy přímé kompoziční a provozní propojení zámku a přilehlé zahrady. Krytá chodba se tak stala součástí jedinečného komunikačního systému, jehož počátky spadají do druhé poloviny 16. století, který krumlovským pánům a jejich hostům umožňoval procházet mezi jednotlivými částmi zámeckého areálu bez ohledu na rozmary počasí a současně přitom četnými okny pozorovat dění na zámeckých nádvořích i ve městě samém. Chodba propojovala hlavní apartmá v zámku (tzv. piano nobile) s terasou zámecké zahrady Letní jízdárnou a na své trase procházela podkrovím zámeckého divadla a tzv. Renesančního domu. Chodba vznikla v letech 1706-1708, kdy nahradila starší dřevěný most se střechou hambalkové konstrukce z doby kolem roku 1686, stoupající od Plášťového mostu podél jižní fasády divadla až do zahrady. Pro novou chodbu musel být proveden samostatný nový otvor ve zdivu galerie ve druhém patře západního křídla hradu. Mezi Renesančním domem a zahradní terasou Letní jízdárny byla nesena třemi kamennými pilíři. Přestože vzhled chodby vytvářel iluzi zdiva s tektonickým členěním štukové fasády, její konstrukce je dřevěná opláštěná prkny.83 Krytá chodba zůstala nejkratším a nejjednodušším spojením zámecké zahrady se zámkem i ve fázi její klasicistní či krajinářské přeměny.

Spojovací chodba mezi zámeckými budovami a zahradou, vedoucí přes přístupovou cestu a Královskou zahradu (ČK 23 a 24)

4.3.4.10. Umělecká výzdoba - sochařská díla, fontány, obelisky, pomníky Kaskádová fontána Kaskádová fontána byla vytvořena po roce 1750 v rámci celkové proměny zámecké zahrady ve stylu vídeňského rokoka. Byla umístěna na místo původního schodiště mezi dolním parterem a horní zahradou, uprostřed travnatého svahu, který byl korunován ozdobnou parapetní zdí. Svým umístěním tak vytvořila protipól k fontáně na ostrově v zámeckém rybníku a zakončila tak hlavní pohledovou osu zahrady. Zároveň získala dominantní místo v čele dolního brodériového parteru doplněného ještě dalším vodním motivem - párem velkých osmibokých bazénů s vodotrysky. Autorem návrhu fontány byl vídeňský architekt Andreas Altomonte, kamenické práce provedl z mušlového vápence dovezeného z Eggenburgu v Dolním Rakousku sochař Matyáš Griessler za pomoci a dozoru sochaře a pozdějšího knížecího zahradního inspektora Jana Antonína Zinnera (asi 1708-1763). V první fázi vznikla vlastní kaskáda o čtyřech úrovních s bohatou sochařskou výzdobou, sestávající se z dekorativních váz a dominantní trojice soch vodních božstev. Skupina soch

63


je komponovaná do pyramidy v dynamických pózách, s rokokově hravými divadelními gesty.84 Ve středu se nachází Amfitríta s delfínem a dvěma Tritony a po stranách Neptun s Merkurem a Néreidka s perlou a Faunem.85

Kaskádová fontána ve směru hlavní kompoziční osy zahrady (ČK 25) a zezadu od tisových bosketů

V roce 1762 doplnila celkovou kompozici nová parapetní zídka na horní hraně svahu, doplněná dekorativními vázami. V letech 1765-1766 vytvořil M. Griessler po obou stranách kaskády schodiště a k němu a kočárovým rampám po stranách zahrady zhotovil čtyři sousoší představující roční období. Dlouhou tradici měl chov zlatých rybek v bazénech kaskádové fontány - první instrukce k jejich chovu pocházejí již z roku 1781.

Socha Neptuna s Merkurem na horním bazénu Kaskádové fontány

Vázy na balustrádě u kaskády Po vytvoření Kaskádové fontány jako monumentálního sochařského díla v čele dolního parteru musela být patřičně upravena i balustráda nad ní. Byla vytvořena roku 1762 jako završení travnatého svahu mezi dolním parterem a horní zahradou. Balustráda byla členěna sloupky s volutovými motivy obdobnými jako na fasádě letohrádku Bellarie. Na parapetu bylo umístěno dvacet různých dekorativních váz z eggenburgského vápence zhotovených českobudějovickým sochařem Josefem Matyášem Griesslerem podle návrhu Andrease Altomonta. Přestože se uspořádání zahrady v následujících staletích změnilo, její sochařská výzdoba na parapetní zdi zůstala zachována na původním místě.

64


Soubor dvaceti pískovcových váz na balustrádě mezi dolním parterem a horní částí zahrady

Sochy čtyř ročních dob Sochy čtyř puttů znázorňující jednotlivá roční období byly vytvořeny v letech 1765-1766 Matyášem Griesslerem při vzniku schodiště u Kaskádové fontány v rámci rokokové úpravy zahrady. Sochy byly umístěny po obou stranách schodiště, kde se dostaly do bezprostředního kontaktu se skupinou vodních božstev na fontáně, a u kočárových ramp po stranách zahrady. Tato sochařská výzdoba byla zachována i během následujících proměn zahradního areálu.

Sousoší čtyř ročních období

Sousoší čtyř ročních období

65


Kamenné mušle Na přelomu let 1766-1767 měly být ze zámku v Kestřanech přivezeny kamenné mušle, které byly určeny pro část zahrady zvanou „šnek“.86 Zřejmě se mělo jednat o sochařskou výzdobu šnekového labyrintu, který vznikl v zadní části zahrady při její rokokové úpravě. Tento dvojitý šnekovitě zatočený labyrint byl v rozích doplněn drobnějšími taktéž šnekovitými útvary, pro které byly tyto mušle určeny. Ještě na plánu z roku 1792 je tato výzdoba patrná, v rámci zjednodušujících klasicistních zásahů však byla patrně na přelomu 18. a 19. století odstraněna. Kamenná mušle byla instalována i jako fontánka do niky v kamenné zdi dolní terasy Bellarie byla v místě hlavní osy letohrádku. Domnívám se, že vznikla v 60. letech 18. století spolu s ostatními sochařskými pracemi, neboť v té době byly dodány kamenné mušle do šnekového labyrintu a zároveň byla přivezena mušlová fontána do sally terreny. Fontána sloužila svému účelu i v dalších vývojových fázích zahrady.

Kamenná mušle jako fontánka pod terasou letohrádku Bellaria

Kamenná mušle (výřez ČK 17)

Vázy na parapetní zdi letní jízdárny Sochařská výzdoba ve formě řady dekorativních váz korunovala i opěrnou zeď mezi Letní jízdárnou a dolním parterem. Souboru váz vytvářelo přírodní pozadí stromořadí vysazené na obvodu terasy Letní jízdárny. Zeď byla nově postavena v roce 1765 a při její stavbě bylo zároveň rozšířeno schodiště. Plocha zdi byla členěna pilastry a štukovým dekorem v modrobílé barevné kombinaci. Existence váz na parapetní zdi je dokumentována v archivních pramenech ještě v roce 1856.87 Socha delfína Dřevěná plastika ve tvaru delfína byla vytvořena v roce 1731 a umístěna na železný podstavec doprostřed zámeckého rybníka.88 Tvořila tak fontánu, ze které stříkala voda do výšky. Vodotrysk se stal pohledovým ukončením hlavní kompoziční osy na jihozápadní straně zahrady, na jejím druhém konci byla osa završena Kaskádovou fontánou. Vodní bazén s vodotryskem na ostrůvku je naposledy zaznamenán na plánu z roku 1826, není však zřejmé, jestli zde byla ještě fontána ve tvaru delfína.

4.3.4.11. Zábavní zařízení - divadlo, kuželník, bludiště, labyrint, přístaviště

Čtvercové bludiště a šnekový labyrint - 1776 (výřez ČK 4), 1792 (výřez ČK 5), 1816 (výřez ČK 6), 1910 (výřez ČK 11)

66


Čtvercové bludiště Bludiště tvořilo oblíbenou součást barokních zahrad a zpravidla bylo umisťováno do jednoho z bosketů jako prvek pro rozptýlený a zábavu panstva. Samotnému bloudění tedy předcházelo ještě objevování atrakcí v jednotlivých bosketech. I součástí zámecké zahrady bylo bludiště, které bylo vysazeno v bosketu za Bellarií v rámci rokokových úprav zahrady v roce 1752. Z habrů byl vytvořen složitý systém živých plotů na půdorysu čtverce, do kterého se vstupovalo z hlavní zahradní cesty. Uprostřed byl umístěn dřevěný altán Hudební pavilón, z nějž bylo možné přehlédnout celou spleť stříhaných stěn, neboť jejich horní okraj pravděpodobně nepřesahoval úroveň parapetu. Oporu habrovým stěnám tvořily borovicové sloupky, na které byly přibity dřevěné latě. Bludiště setrvalo v nezměněné podobě až do roku 1843, kdy bylo při krajinářské přeměně zahrady zrušeno. Hudební pavilón byl zachován a opraven a stal se součástí nového nepravidelně komponovaného parku s novou stromovou výsadbou, která v místě původního bludiště vytvořila okrasnou školku. Nepravidelně vysázené stromy vytvořily stavbě přírodní pozadí, avšak nikoli romantickou scenérii tak, jak bylo obvyklé u přírodně krajinářských kompozic té doby.

Detail bludiště s Hudebním pavilónem - 1776 (výřez ČK 4) Hudební pavilón bez bludiště jako součást romantického parku

Šnekový labyrint Naproti bludišti se v rokokové zahradě nacházel bosket uprostřed s labyrintem, který je v literatuře (ne zcela správně) označován jako tzv. šnekové bludiště. Jednalo se spíše o dvojitý šnekovitě zatočený labyrint, který byl v rozích doplněn drobnějšími šnekovitými útvary. K výzdobě těchto šneků přispěly kamenné mušle. Ve svém půdorysném členění vycházel labyrint z tvaru květinových záhonů z předchozí vývojové fáze, střední část byla patrně inspirována návrhem bludiště z knihy Dézalliera dÁrgenvilla.89 Středový kabinet obsahující samotný labyrint byl oproti čtvercovému bludišti přístupný ze všech čtyř stran. Jednotlivá ramena labyrintu byla vytvořena stříhanými zelenými stěnami, pravděpodobně ne příliš vysokými, aby bylo možné spatřit středový okrasný prvek.

Labyrint s mušlemi ve šnecích - 1776 (výřez ČK 4)

Labyrint po krajinářské úpravě - viditelné terénní stopy

67


Šnekový labyrint byl zrušen v roce 1842 při proměně zahrady ve volnějším krajinářském pojetí. Modelace terénu starší úpravy byla přitom v principu respektována a využita pro vkomponování okružní cesty do sníženého středu, zpřístupněného symetricky řešenými, měkce vymodelovanými křivkami pěšin, kopírujícími rohové spirály zaniklého šnekového labyrintu.90 Celá plocha byla osázena stromovým porostem bez výrazné prostorové koncepce. Letní jízdárna Terasa Letní jízdárny byla ve své rokokové podobě lemována lipovým stromořadím, takže výcvik v jízdě na koni mohl probíhat v jejich stínu. Stromořadí bylo v místě hlavní zahradní osy přerušeno, aby byla v tomto směru umožněna nerušená vyhlídka do krajiny přes ohradní zeď. Terasa byla přístupná z dolního parteru jednak schodištěm na hlavní kompoziční ose zahrady, jednak kočárovou rampou u jihovýchodního okraje terasy. Z prostoru před budovou Zimní jízdárny, ve které probíhal výcvik za nepříznivého počasí, vedla středová rampa. Plocha terasy byla rozdělena v podstatě na dvě části - severní sloužila jako okrasný parter, jižní jako cvičiště v jízdě na koni. Samotná plocha cvičiště sestávala z obdélníkové plochy s mlatovým povrchem, vymezené od okolí dřevěným ohrazením a vybavené na jižní straně párem symetricky 91 situovaných dřevěných schodů. Ohrazení plochy bylo zrušeno v průběhu 19. století, neboť na plánu zahrady z roku 1910 již zobrazeno není, avšak podoba ostatní části terasy zůstala zachována. Letní jízdárna byla vždy místem her a zábav panstva, zhruba do poloviny 18. století se zde spolu s výcvikovou plochou nacházela i krytá kuželna.

Letní jízdárna

68

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - zámecký park v Červeném Dvoře

4.4. Červený Dvůr - zámecký park Zámecký areál s parkem v Červeném Dvoře se rozprostírá nedaleko Českého Krumlova, asi 1 km východně od obce Chvalšiny, na úpatí jižních svahů Blanského lesa s výraznou dominantou Kletě. Park o rozloze 117 ha leží v nadmořské výšce cca 550 m n.m. Od roku 1990 je součástí Chráněné krajinné oblasti Blanský les. Zámecký areál je navržen do krajinné památkové zóny Chvalšinsko-Krumlovsko, která se zaměřuje na památkovou ochranu historicky utvářené kulturní krajiny dochované v dané lokalitě. V roce 1963 byl prohlášen za kulturní památku.

4.4.1. Stav poznání v pracích předchozích badatelů Poprvé se o Červeném Dvoře zmínil Camillo Schneider v díle Gartenanlagen ÖsterreichUngarns in Wort und Bild z roku 1911. Ve svých zprávách o schwarzenberských parcích a zahradách, doprovázených plánovou přílohou, zachytil historický vývoj parku a stav zahrady na počátku 20. století. Po dlouhé odmlce se k parku obrátila pozornost až od 80. let, mimo jiné i díky plánované regeneraci. K poznání dendrologické skladby významně přispěl Karel Hieke ve své knize České zámecké parky a jejich dřeviny z roku 1984, kde stručný popis historického vývoje doplnil seznamem zde rostoucích dřevin, často i s detailním určením jedinců. V letech 1989-1990 bylo provedeno několik průzkumů zaměřených na porovnání kompozice parku v Červeném Dvoře s parky knížete Hermanna Pücklera. Jan Hendrych ve své studii Význam německé parkové a krajinné tvorby v 18. a 19. století z roku 2002 začlenil park do celoevropského kontextu jako významného pokračovatele Brownových a Reptonových myšlenek a postavil ho na úroveň nejen německých parkových kompozic, ale i anglických předloh parkové tvorby. Předpokládal spolupráci zahradního architekta Theodora Heinricha Rehdera, syna vrchního zahradníka v parku Muskau, na tvorbě parku v Červeném Dvoře a na Hluboké mezi lety 1851-1854, což se snažil doložit studiem historických souvislostí a prostorotvorných a kompozičních principů. V roce 1991 byla dokonce v Červeném Dvoře uspořádána mezinárodní konference Parky jižních Čech - Evropské přírodní a krajinářské parky. Velký zájem se soustředil na prostorové řešení parku v Červeném Dvoře a jeho srovnání s krajinářským parkem v Muskau. Marie Pavlátová z Památkového ústavu v Českých Budějovicích se parku věnovala ve svém příspěvku Krajinářské parky v jižních Čechách - vznik a utváření. Přinesla podrobný rozbor vývoje parkové kompozice od původní barokní dispozice po krajinářské uspořádání a zároveň porovnání těchto dvou vývojových fázích, co se týče zachování hlavní osnovy a průhledů. Na závěr připojila doporučení pro celkovou údržbu porostů a architektonických děl v parku. Jiří Záloha vypracoval archivní rešerši o vývoji parku Zámecký park na Červeném Dvoru, kde zpracoval historické plány a záznamy uložené ve Státním oblastním archivu v Českém Krumlově, které dokládají uspořádání a vývoj zámecké zahrady. Při této příležitosti byly objeveny plány zachycující uspořádání bažantnice a počátek formování barokní zahrady. Ve sborníku konference byly také publikovány některé výsledky terénních průzkumů porostů parku, zaměřené na zjištění a vyhodnocení jejich původní i stávající druhové, prostorové a kompoziční struktury. Výsledkem byly odborné práce jako podklad pro plánovanou regeneraci a rekonstrukci parku. Helmut Rippl ve své dendrologické studii Průzkum porostů v Červeném Dvoře vyhodnotil uměleckou podstatu parku a podrobně rozebral stav porostů a jejich kompozici. Odkázal se na svou nejmenovanou studii, která se měla týkat posouzení podobnosti způsobu užití okrasných dřevin na Hluboké a v Červeném Dvoře s dřevinami používanými v parku v Muskau a Branitz, které by mohly potvrdit domněnku přímého vlivu parků knížete Pücklera na utváření parků v jižních Čechách. Ve své práci také uvedl seznam dostupné plánové dokumentace, zachycující vývoj parku. Ve zprávě Park Červený Dvůr jako součást chráněné krajinné oblasti Blanský les Zdeněk Kafka a Leoš Lippl dokumentovali stav a vývoj vegetace a doložili výsledky kvalitativního průzkumu avifauny v parku. Pozornost Antonína Mariána Svobody se soustředila na Pěstování okrasných rostlin na Červeném Dvoře, převážně pak cizokrajných dřevin. Zdeněk Vašků zhodnotil Park v Červeném Dvoře z hledisek kulturnětechnického inženýrství, zejména z hlediska vodohospodářského. K nejhodnotnějším technickým památkám v parku zařadil kryté kanály, vodovodní potrubí, či kamenné trativody z doby Jana Adolfa Schwarzenberka, které tvořily s přírodně krajinářským parkem dokonalou organickou jednotu. Pro dokončení regenerace pak vypracovala v roce 1998 Marie Pavlátová studii Červený Dvůr - průzkum a dokumentace porostů zámeckého parku. Co se týče knižních publikací, stručnou kapitolu o parku v Červeném Dvoře nalezneme v díle katalogového charakteru Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku autorů PacákovéHošťálkové, Petrů, Riedla a Svobody, vydaném poprvé v roce 1999. Marie Pavlátová se k parku vrátila v roce 2003, kdy spolu s Markem Ehrlichem zpracovala soubornou zprávu Zámecký park

69


Červený Dvůr. K popisu historického a kompozičního vývoje přiložila vyjádření památkové hodnoty parku, která tkví především v dochovanosti stop jednotlivých vývojových fází, a to jak v dispozici a prostorových vztazích, tak zachováním původních porostů, historických stavebních objektů či vodohospodářské soustavy. Následoval popis skladby porostu a informace o provedené regeneraci parku. Regionální zahradní tvorbou, a tedy podrobně i parkem v Červeném Dvoře, se zabývali Marie Pavlátová a Marek Ehrlich v knize Zahrady a parky jižních Čech z roku 2004. Kromě historického vývoje a popisu kompoziční skladby uvedli i významné dřeviny rostoucí v zahradě, dále pak podrobný seznam pramenů, podkladů a literatury. Velké pozornosti se parku dostalo v roce 2005, kdy se Národní památkový ústav v Českých Budějovicích podílel na vytvoření informativních panelů o parku. Celkem 14 tabulí přináší informace o historickém vývoji parku a zámeckého areálu a také o jednotlivých zahradních stavbách, jak zachovalých, tak i těch zaniklých. Text je doprovázen obsáhlou plánovou a obrazovou dokumentací. Autoři se podrobně věnovali kompozici parku (hlavním osám, průhledům) a jejím dvěma vývojovým fázím, barokní a krajinářské, a zároveň porovnání hlavních kompozičních prvků těchto dvou etap, doložené také na plánech, grafikách a fotografiích. Podrobný průzkum byl věnován konkrétním dvěma stavbám v parku - domku hlídače parku, tzv. Mauricovně, a bažantnici. V roce 2003 zpracoval Pavel Dvořák Záchranný stavebně historický průzkum a stanovení podmínek pro technické zajištění objektu - záchrana objektu „Mauricovna“ v Červeném Dvoře, v roce 2008 provedli Jarmila Hansová a Daniel Šnejd Operativní průzkum a dokumentaci: Červený Dvůr - bažantnice v zámeckém parku, kde se podrobně zabývali historickým vývojem objektu doloženým plánovou dokumentací i obsáhlým rozpočtem přestavby.

4.4.2. Historický vývoj zámeckého areálu92 Lovecký zámek nedaleko Českého Krumlova plnil pro krumlovskou šlechtu funkci rekreačního zázemí. Počátky areálu Červeného Dvora spadají do období konce 16. století, kdy byl v roce 1591 Vilémem z Rožmberka (1535-1592) zřízen tzv. Nový Chvalšinský dvůr. O sedm let později, v roce 1598 byla jeho bratrem Petrem Vokem z Rožmberka (1539-1611) ke dvoru připojena bažantnice, určená k chovu bobrů, bažantů, koroptví a křepelek. Renesanční letohrádek tak sloužil jako letní sídlo vrchnosti a přístřeší v době konání honů. Na barokní zámek byl přestavěn až díky kněžně Marii Ernestině z Eggenberku (1649-1719). K obdélné budově se středovým trojúhelníkovým tympanonem bylo přistavěno nižší severní křídlo, do kterého byla mimo jiné umístěna kaple. V roce 1672 byla zároveň vybudována myslivna s altánem. K další větší úpravě došlo v roce 1697, kdy byla vystavěna nová věž. Za panování Adama Františka ze Schwarzenberku (1719-1732) byl postaven byt zahradníka a v letech 1748-1749 za Josefa Adama ze Schwarzenberku (1722-1782) sala terrena. Pravděpodobně podle návrhu knížecího stavitele Josefa Fortina došlo k přestavbě severního křídla zámku a do roku 1760 i k celkovému sjednocení vnější fasády. Jednopatrová stavba členěná lizénami, se středním rizalitem s trojúhelníkovým štítem, byla zakončena mansardovou střechou. Souběžně s úpravami zámku se stavebník pustil i do obnovy zámecké zahrady, v níž byly zřízeny vodotrysky, v letech 1764-1769 kuželna a umělé jeskyně. Roku 1763 byl zámek rozšířen o místnosti, vzniklé adaptací někdejších stájí. V roce 1780 pak bylo nově postaveno jižní křídlo, čímž zámek získal symetrickou trojkřídlou dispozici. Tyto změny inicioval další ze Schwarzenberků, Jan Nepomuk (1742-1789). V té době byl do současné podoby upraven i čestný dvůr s hospodářskými budovami a proběhly rovněž rozsáhlé barokní úpravy zámecké zahrady, kdy původní schwarzenberská bažantnice byla přeměněna v pravidelnou zahradu francouzského typu. Barokní geometrická síť však byla postupně zjednodušena a doplněna řadou nepravidelných cest anglického romantického parku. Dle P. Vlčka pravděpodobně Červený Dvůr patřil mezi nejranější parky tohoto typu u nás, protože již v rozmezí let 1781-1789 byla doložena výstavba řady romantických stavbiček, 93 vznik ostrůvku s můstky a výsadba topolů, což jsou prvky charakteristické pro anglický styl. Do současné podoby byl zámek přestavěn před polovinou 19. století. Na podnět knížete Jana Adolfa II. ze Schwarzenberku (1799-1888) byla roku 1846 podle plánů dvorního stavitele Damasia Deworezkého přistavěna k východnímu-zahradnímu průčelí zámku terasa, která měla na svou dobu velmi odvážnou technicistní konstrukci. Ve tvaru železného zábradlí se odrážela inspirace architekturou Dálného východu. Ve stejné době, tedy od 40. let 19. století, došlo rovněž k rozšíření a celkové přeměně barokní zahrady na přírodně krajinářský park, motivované osobní zkušeností knížete z cest po Anglii, a zároveň kvůli celkovému zhoršení stavu zahrady. Zámecký komplex se tak stal oblíbeným letním venkovským sídlem Schwarzenberků a představoval jakousi protiváhu reprezentativního sídla, kterým byl zámek v Českém Krumlově. V útulném venkovském objektu se scházela knížecí rodina a její přátelé při méně oficiálních

70


záležitostech, především v letním období. O tom, že přikládali Červenému Dvoru nemalý význam, svědčí fakt, že pro jeho výzdobu objednali stejně renomované malíře jako pro krumlovský zámek. Na konci 19. století se Červený Dvůr stal dokonce hlavním místem při pobytu majitelů na panství a českokrumlovský zámek byl navštěvován jen zřídka, a to pouze při slavnostních a společenských příležitostech. Do roku 1940 byl zámecký areál v majetku Schwarzenberků, v roce 1947 byl převeden do vlastnictví Země české a v roce 1949 znárodněn. Potom byl na určitou dobu v užívání státních statků, což se projevilo celkovou devastací objektu i parku. V roce 1966 byla v areálu Červený Dvůr zřízena psychiatrická léčebna, zaměřená na léčbu závislostí. Svým založením zachránila areál před plánovanou demolicí a devastací. Terapeutický program je úzce spojen s využitím celého areálu. Pracovní terapie, která doplňuje psychoterapeutický program, je zaměřena na údržbu a drobné opravy jak zámeckých budov, tak parku. Pacienti se tak podílejí na udržování kulturní památky, kultivované prostředí má zase pozitivní vliv na jejich léčbu.

Čestný dvůr se zámkem - Paulina ze Schwarzenberku (ČD 1)

4.4.2. Kompoziční vývoj parku94 Existence bažantnice u Červeného Dvora jako vymezeného prostoru pro chov bažantů je písemně doložena již v 16. století.95 Nejstarší dochovaný plán je však o dvě století mladší. Plán z roku 1754 od Jana Jiřího Planskera (ČD 2), doplněný legendou, znázorňuje bažantnici o rozloze asi 30 ha, přiléhající ke dvoru z východního směru, která byla opatřena nízkou ohradní zdí. Plocha byla z poloviny pokryta hustými porosty, na otevřených místech převládala pole patřící ke dvoru. Cestní síť není na plánu detailně vykreslena, pouze severní částí procházela široká cesta lemovaná stromořadím, označená jako „Palmay Platz“. J. Záloha si myslí, že tento název měl souvislost s palmetou.96 Tato přímá alej však byla určena ke hře Paille-Maille (Palmail) podobné kroketu, jejímž cílem bylo dostat dřevěnou kouli palicí skrz branku umístěnou na konci cesty (mail, mall). Před východním průčelím zámecké budovy se nacházel malý libosad bez vnitřního členění, ohraničený zeleným loubím, zbytek rozsáhlé ohrazené plochy byl věnován bažantnici. Centrální osa, vycházející od hlavní budovy, procházela přes kruhovou vodní nádrž s vodotryskem, umístěnou uprostřed obdélníkového okrasného parteru, pokračovala mostkem přes potok a byla ukončena v rybníku nepravidelného tvaru. Severozápadně od rybníka je zachycena kruhová plocha bez porostu, která byla původně vodním prvkem, neboť je v legendě označena jako „starý zarostlý rybník“. Ze severu na jih protékal klikatící se potok, překlenutý na několika místech dřevěnými mostky. V jižní části parteru je napsáno „Scherb Stadt“, o jehož významu není nic známo, J. Záloha se domnívá, že by mohlo jít o zříceninu.97 Z parteru vycházely severním i jižním směrem dvě menší uzavřené parterové plochy, které mohly představovat tzv. „giardino secreto“, tedy soukromou zahradu. Severně od parteru je znázorněna pravidelně členěná plocha, sloužící pravděpodobně jako užitková zeleninová zahrada. Nacházel se zde i byt zahradníka („Gärtners Wohnung“) a byt bažantníka („Fasanjägers Wohnung“). Jižně od parteru stála bažantí komora, dále sklad zahradního nářadí a další objekty.

71


Východní část ohradní zdi byla prolomena dvěma brankami, severnější je označena jako nová („das Neue Thor“), jižní jako stará („das alte Thierl“). Velmi oblíbenou zábavou tehdejší doby bylo pozorování života vodního ptactva a drůbeže. Pro tento účel byl v parku zřízen přístřešek zejména pro kachny. Byl to jakýsi malý domek s malou vodní nádrží, která měla vydlážděné dno. Hráz nádrže byla upravena tak, aby se kachnám z vody dobře lezlo. Terén kolem ochranné zídky byl odvodněn příkopem. V lesnatých částech obory bylo umístěno několik drobných staveb, rozestavěných vždy ve dvojici většího objektu s menším, které mohly sloužit taktéž k pozorování a číhání na zvěř. Z plánu je patrná cesta na Český Krumlov vedoucí jižně od bažantnice kolem budovy mlýna. Do čestného dvora, uprostřed vybaveného čtvercovým bazénem s vodotryskem, se vjíždělo jeho jižním rohem mezi hospodářskou budovou a zámkem. Plochy mimo hranici obory byly označeny jako pole a louky. Projektantem prací byl schwarzenberský zahradní inspektor Jan Antonín Zinner.

Plán obory z roku 1754 od Jana Jiřího Planskera (výřez ČD 2)

Druhý plán pochází z roku 1762 a je nakreslen opět Janem Jiřím Planskerem. Byl pořízen v souvislosti s výstavbou příjezdové cesty z Českého Krumlova a zachycoval pouze polovinu zahrady, přiléhající k silnici. Prostor byl již členěn pravidelnou barokní osnovou paprsčitě vedených cest. Před zahradním průčelím byla znázorněna menší plocha s kulatým bazénem s vodotryskem, dále východním směrem vedla hlavní alej, tvořící osu, na níž se nacházel velký čtvercový bazén rovněž s vodotryskem. Souběžně s alejí běžela v jižní části třikrát lomená boční cesta a od velkého bazénu vybíhaly paprskovitě čtyři cesty směrem k silnici.98 Další fázi formování barokní zahrady popisuje podrobněji třetí plán od téhož autora z roku 1766 (ČD 3). Na projektových pracích se podílel hlubocký stavební inspektor Reissinger. V kompozici byla zdůrazněna hlavní středová osa jdoucí ze západu na východ, lemovaná alejí. Parter zůstal v nezměněné podobě, stejně tak zeleninová zahrada severně od zámku. Velký rybník dostal geometrický tvar nepravidelného čtyřúhelníku, který nápadně připomíná půdorysný tvar celé zahrady,

72


vymezené ohradní zdí, ovšem zrcadlově převrácené podél hlavní osy. Uprostřed bazénu je nově zakreslen čtvercový ostrůvek s vodotryskem. Hlavní osa pokračovala do středu zahrady zvýrazněném kruhovým prostorem, ze kterého paprsčitě vycházely ostatní osy: severojižní a dvě diagonální. Některé osy jsou na plánu nedokončeny, např. diagonální osa ve směru severozápad-jihovýchod. Její směr naznačuje počátek v severozápadním rohu a plánované vedení za středovou fontánu. Pravděpodobně se již předpokládalo budoucí zvětšení zahrady východním směrem a její symetrické uspořádání. Je zde zachycena i osa, označená na starším plánu jako „Palmay-Platz“, s náznakem protažení za středový prostor, na tomto plánu však je označena jako „Alte Maille-Platz“, což by mohlo souviset s původním záměrem vést tuto cestu jako jednu z os protínajících se ve středu zahrady.99 Další cesty vedly po obvodu zahrady. Jako „budoucí nová Maille-Platz“ („Der Zukünftig Neue Maille-Platz“) je označena severní cesta. Cesta při jižní hranici zahrady byla podobně jako hlavní osa lemována alejí.

Geometrická mapa zahrady v Červeném Dvoře z roku 1766 - Jan Jiří Plansker (ČD 3)

Rozložení porostů odpovídalo v zásadě ještě původní bažantnici, ve východní části zahrady převládala pole a louky. Většina křížení cest, především v lesních partiích, byla zdůrazněna kruhovým prostorem vystříhaným ve vzrostlé vegetaci, v západní části byly oba rohy zahrady navíc doplněny kruhovými bazény s vodotrysky. Trasa potoku zůstala v podstatě beze změny. Další potok byl zakreslen ve středu zahrady s pramenem v blízkosti severní hranice a tekoucí podél severojižní osy.

73


V porostech bylo skryto několik drobných staveb, které sloužily pravděpodobně k pozorování zvěře a ptactva. Na loukách mezi stromovými porosty, například na jižní straně obory s výhledem na Liščí vrch, se nacházely dřevěné terče na cvičení se ve střelbě. Ohradní zeď byla v místě jihozápadního bazénu prolomena otvory pravděpodobně kvůli umožnění průhledu do krajiny. Ze tří rohů velkého bazénu vycházely úzké cesty vedoucí ke stavbám zahradních pavilónů kruhového či čtvercového půdorysu. V blízkosti severní fontány je znázorněn bosket ve tvaru kvadrilobu, který byl přístupný po několika pěšinách. Jedinou větší stavbou v oboře byla budova označená na plánu jako „Stará myslivna“ („Altes Jägerhaus“). Její půdorys byl však vymazán a místo něj jinou rukou dokreslen trojkřídlý půdorys jiného objektu bez udání jeho určení. Na okraji zahrady byl již v době vzniku mapy zachycen „Nový byt lovčího bažantů“ („Neue Fasanjägers Wohnung“), což napovídá tomu, že zmíněné překreslení se mohlo odehrát krátce po vzniku mapy.100 Hlavní vstup do zahrady byl nově vytvořen na její jižní straně s přímou návazností na krumlovskou silnici, která byla také nově trasována a doplněna stromovou alejí. Vjezd do hospodářského dvora byl nově veden také přímo z jihu. Na plánu jsou popsány jednotlivé budovy zámku a hospodářského dvora (letohrádek, důstojnické byty, stáj pro koně, krávy, byt šafáře, kočárovna). Dále pak je jižně od zahrady naznačen mlýnský náhon včetně dvou mlýnů, z nichž jeden byl popsán jako „Joseph Mühl“. Výsledné uspořádání francouzské barokní zahrady zachycuje nesignovaný plán z let 17691779 (ČD 4). Zahrada lichoběžníkového půdorysu byla protkána pravidelnou sítí cest, které ji architektonicky členila do uzavřených bosketů. Před zahradním průčelím zámku byla situována obdélníková plocha parteru, skládající se ze dvou čtvercových polí se zvýrazněnými středy, s bazénem na ose. Od zámku přes parter a bazén vybíhala východním směrem hlavní kompoziční osa, zdůrazněná vodními prvky: pravidelnou vodní nádrží s ostrůvkem a vodotryskem, bazénem s vodotryskem uprostřed a také na konci osy. Cesty se paprsčitě rozbíhaly od středového bazénu, jejich rozvrh doplňovaly dvě příčné osy směřující za zahradu na nedalekou krajinnou dominantu návrší u Křenova. Ostatní kopírovaly ohrazení, které bylo dokončeno v letech 1764-1769. Všechny vnitřní cesty byly lemovány stříhaným stromořadím, centrální osa pak byla doplněna alejí se stromy stříhanými do geometrických tvarů (topiary), uspořádanými do dvojic stejného střihu. Severní a jižní cesta byla místo špalírů stříhané zeleně doplněna stromovou alejí. Všechna nároží zahrady byla zdůrazněna kruhovými bazény s vodotrysky, které byly zprovozněny v roce 1761. Ohradní zeď v nárožích byla zaoblena tak, že její půdorys kopíroval tvar vodních bazénů, a zároveň byla v těchto místech prolomena otvory. Byly tak umožněny pohledy mimo hranici zahrady na krajinné dominanty. Za zajímavý prvek považuji ukončení hlavní osy a dvou os příčných na východní hranici, kde byla zeď vytvarována kolmo na směr těchto os a v konkávním tvaru na ose hlavní. Tyto partie mohly být patrně výtvarně pojednány jako ukončení hlavních prospektů. Na plánu je zřetelně vyznačena i cesta označená v předchozích vyobrazeních jako „Palmay-„ či „Maille Platz“. V nezměněné podobě zůstala i zeleninová zahrada, bosket ve tvaru kvadrilobu a trasa vodotečí. V jihovýchodním bosketu lze pozorovat lineární prvek mezi středovým bazénem a příčnou osou. Byla to zřejmě již vodní kaskáda, která je zřetelně zachycena na pozdějších plánech ze začátku 19. století. V literatuře101 se setkáváme s několika nesrovnalostmi vzhledem k plánové dokumentaci. Autoři se zde zmiňují o oválném bazénu na konci osy se dvěma vodotrysky, na plánu je však zachycen bazén kruhový pouze s jedním vodotryskem. Další zmínka se týká středové cesty, která neměla být lemována stříhaným stromořadím. Pohled na plán však dokazuje přítomnost jak stříhaných špalírů, tak i aleje topiarů. Přední část zahrady pod parterem byla upravena náročněji, můžeme zde již sledovat náznak nepravidelné cestní sítě, spojující několik drobných staveb po vzoru romantických anglických zahrad. Zadní plochy s menším zastoupením porostů a bez staveb sloužily pravděpodobně ještě jako bažantnice. V bosketech se nacházelo několik drobných staveb. P. Vlček píše například o zřízení kuželny a umělých jeskyní v letech 1764-1769.102 Umístění ani podoba těchto staveb však nejsou známy. V zahradě se v té době chovalo několik druhů exotických zvířat, jako například bengálští jeleni, čínští bažanti, egyptská prasata nebo angorští králíci. V roce 1773 byla vystavěna bažantí komora podle návrhu ing. Josefa Rosenauera. V komoře byli chování malí bažanti a cizokrajní ptáci, jejichž chov byl velkou módou a nedílnou součástí zámeckých zahrad. Pravděpodobně se jednalo o budovu písmene U, zachycenou již na předchozím plánu. Ve stejné době měla být mezi tzv. hřištěm a alejí vybudována nádrž pro bobry.103 Jednalo se zřejmě o stavbu v půdorysném tvaru písmene U v místě, kde je na předchozím plánu naznačen pramen potoka. V blízkosti bažantí komory je zachycena další stavba, její půdorys však není zřetelný, neboť je přebarvený do velkého obdélníku. Další nová stavba byla přimknuta k severozápadní ohradní zdi, patrně se jednalo o hospodářskou

74


budovu či byt zahradníka. V rohu velkého bazénu se nacházel menší objekt, který mohl sloužit jako kachní domek, jak je popsáno v plánu roku 1810. V červenci 1772 byla zahrada postižena velkou vichřicí, která vyvrátila mnoho vzrostlých stromů. Tato živelná katastrofa se opakovala po celou dobu trvání parku. Jeho poloha nebyla právě tou nejpříznivější.

Neautorizovaný plán zahrady z let 1769-1779 (D 4)

Velice zajímavým vyobrazením zahrady je anonymní veduta (ČD 5), která je v literatuře104 datována přibližně rokem 1760. Zachycuje pohled na zahradu se zámkem od východu. Dle mého názoru je toto zobrazení novějšího data a odpovídá anonymnímu plánu z let 1769-1779. Shoduje se jak vedením cestní sítě, umístěním a tvarováním vodních prvků, uspořádáním zahradních staveb, tak vzhledem aleje na hlavní ose. Liší se však členěním parterové plochy a zakončením hlavní osy. Perspektivní pohled je poněkud zkreslen, zvláště v oblasti kolem velkého bazénu. Ze zobrazení se také nedá určit funkce budov, které se nacházely v pravé části. Veduta zachycuje nový vjezd do zahrady alejí z jižní strany a novou silnici do Českého Krumlova, dále pak okolí Červeného Dvora západním směrem k Chvalšinám a Kravímu vrchu. Od 80. let 18. století se v zahradě v duchu počínajícího romantismu a pod vlivem filozofických proudů z Francie, prosazujících návrat člověka k přírodě, začínaly objevovat sentimentální prvky. Jistou formu malebnosti ve stylu picturesque jsme však mohli sledovat již na plánu z let 1769-1779 mezi potokem a ozdobným parterem.

75


Anonymní veduta pravděpodobně z roku 1760 (ČD 5)

Nedatovaný plán - asi z roku 1810105 (ČD 6) zachycuje velice podrobně jak rozmanité členění zahrady, tak i její programovou náplň, která byla v této fázi vývoje velice bohatá. Přestože se pravděpodobně jedná o nejpodrobnější zobrazení zahrady včetně legendy 29 kompozičních prvků, je tento plán v literatuře spíše opomíjen a důkladná pozornost je věnována až Langweilově plánu z roku 1819 (ČD 7). Poprvé je zde znázorněn zámek ve svém finálním rozsahu, tedy jako hlavní budova se symetrickým severním a jižním křídlem, doplněná také symetrickým čestným dvorem na západní straně s centrální příjezdovou cestou. Na boční křídla zámku navazovaly rozsahem malé „knížecí zahrádky“ (1-„Fürstengärtchen“), uspořádané jako partery uprostřed s kruhovým bazénem, a dále zeleninové zahrady (2-„Gemüsgärten“). V severní části mezi zeleninovými zahradami se nacházela budova, která mohla sloužit jako skleník, byt zahradníka nebo skladovací prostor. Hlavní osa zahrady, vycházející z východního průčelí zámecké budovy, zůstala zachována z předchozích fází vývoje. Procházela přes obdélníkový parter, jehož vnitřní členění není na plánu vykresleno, s bazénem, pokračovala přes potok a velkou vodní nádrž s ostrovem a fontánou, přes středový kruhový bazén a končila v oválné vodní nádrži se dvěma vodotrysky u východního ohrazení. Trasa potoka u zámku zůstala také nezměněna, ve východní polovině zahrady jsou zobrazeny další vodoteče tekoucí ze severu na jih, které pravděpodobně sloužili k napájení četných vodních prvků. Zahrada byla oproti předchozím fázím rozčleněna hvězdicí cest, protínajících se v centrálním kruhovém bazénu s vodotryskem. Tato cestní síť byla doplněna přímými cestami po obvodu zahrady na všech stranách kromě východní, kde byly pěšiny vinuty nepravidelně po vzoru anglických zahrad, v nichž bývaly cesty vedeny po oblíbené linii ve tvaru písmene S. V rozích zahrady v kříženích obvodních a diagonální cest byly umístěny kruhové bazény s fontánami, pouze v jihovýchodním rohu se nacházel obelisk, který zde byl postaven v roce 1786. Zdi všech kruhových nároží zahrady byly prolomeny vyhlídkovými otvory. Jednotlivé trojúhelníkové boskety, vymezené hvězdicí cest, byly lemovány špalírem stříhaných stromů a uvnitř rozčleněny nepravidelnou strukturou pěšin. Zahrada byla v duchu barokního romantismu vybavena velkým počtem drobných staveb a zařízení, sloužících jak pro zábavu panstva, tak také k chovu drobného zvířectva, souvisejících s původní bažantnicí. Jednotlivé prvky byly na plánu očíslovány a v legendě popsány, takže získáváme přesnou informaci o jejich účelu. Tyto atraktivní prvky byly již po anglickém vzoru komponovány do dramatických scenérií. Většina z nich byla ukryta ve stínu bosketů a návštěvníkovi, procházejícímu se po pěšinách, se objevovala postupně. Ve východní části zahrady, zatím také pouze v rámci bosketů, se již nabízelo několik zajímavých průhledů přes luční partie, na nichž vynikly vodní prvky či skupiny stromů. V blízkosti lichoběžníkové vodní nádrže se nacházely: přístřešek pro husy (3-„Aentenhaus“), vodní kaskáda (27-„Kascade beim Teich“), pramen (26-„Sprudel“) a okrasný prvek označený jako „Zickzak“ (29). Severním směrem byla umístěna budova líhně (8-„Bruthaus“) na půdorysu písmene U, která byla zachycena již na předchozích plánech, a obdélníková bažantnice (13-„Fasanhaus“).

76


Nedaleko severozápadního nárožního bazénu byla zřízena letní jízdárna (5-„Reitschule“), která byla doplněna drobnou stavbou s označením „Fexirwässer“ (4), a střelnice (7-„Schießstatt“). Trojúhelníkový porost mezi střelnicí a nárožním bazénem nesl popis „Gehölz Plantage“ (6), dle mého názoru se mohlo jednat o lesní školku. Nedaleko se nacházela bobrovna (9-„Biber“), kopeček ve tvaru šnečí ulity (11-„Schneckenberg“) a pod ním vodní tok s můstky, jezírkem a Královským ostrovem (10„Königelinsel“). Na ose Schneckenberg-jezírko vzniklo přírodní divadlo (12-„Theater“).

Nedatovaný plán barokní zahrady asi z roku 1810 (otoč. ČD 6)

Severovýchodní čtvrtina zahrady byla věnována loukám, vzrostlá zeleň se zde uplatňovala pouze jako lemování cest. Při východní hranici zahrady se nacházela zděná budova bez označení, na její středovou osu navazovalo stromořadí pokračující průsekem v lese. V těchto místech vedla jedna z os z předchozí vývojové fáze.106 Nedaleko oválné vodní nádrže ukončující hlavní osu zahrady je zachyceno další oválné jezírko s pěšinou a stromy okolo, později označované jako Bobří. Bílé místo na plánu ve výseči cest pravděpodobně nebylo dokončeno, v legendě se však objevila poznámka o nově zakládaném rybníku (14-„gegenwärtig neuer Teich“). Buď na nedokončeném místě měl vzniknout nový rybník, nebo se v legendě mělo jednat o nový rezervoár severně od zahrady. V zahradě bylo dále zřízeno několik jezírek pro chov vodního ptactva. Na drobné stavby a rozmanitá zařízení byla bohatá jižní část zahrady, kde návštěvník zahrady mohl najít již zmiňovaný obelisk (15„Obelisk“) v jihovýchodním rohu, romantický chrámek z roku 1790 (16-„Tempel“) s vodopádem (17„Kascade beim Tempel“), slepé rameno tzv. Anglického potoka s okrasným můstkem (18-„Englischer Bach“) či vodní kaskádu (22-„Spiegelbach“) s umělou jeskyní z roku 1784 (19-„Grotte“). V zahradě se pěstovaly také okrasné květiny - zejména růže, ať to bylo již v kruhovém záhonu s bazénem (20-„Rosenplatz“), nebo na samostatném palouku (21-„Blumenwiese“). Na plánu z roku 1810 jako na jediném vyobrazení zahrady nalezneme na rozlehlém palouku tzv. Malou Švýcárnu (23„eine Schweizerey“). Dle M. Pavlátové a M. Ehrlicha však zůstal objekt švýcárny s apsidou v zadní 107 části nerealizovaným projektem , neboť na jiných plánech zachycena není. Uprostřed lesa na křížení dvou cest se nacházela malá dřevěná stavba označená jako „Scheiterhaus“ (24), takže by se mohlo

77


jednat o domek z hranice dříví. Jižním směrem byl orientován průsmyk s výhledem na Liščí vrch (25„Aufsicht“), a to v místě, kde se na plánu z roku 1766 rozprostíral rozlehlý palouk s dřevěným střeleckým terčem. Vedle fontány v jihozápadním rohu zahrady byl umístěn na křížení pěšin samostatný strom s označením „Wasserbaum“ (28). K tomuto prvku se však nepodařilo zjistit žádné podrobnosti, zřejmě se jednalo o okrasný prvek. V 80. letech 18. století se začalo se systematickým urovnáváním terénu v parku, byly vysazovány špalíry, znovu osázena hlavní alej a vysazovány kaštany. V roce 1787 byly vysázeny kanadské a vlašské topoly, typické pro anglický park, a v letech 1787-1789 byly postaveny čínský a holandský letohrádek. Bohužel není známo umístění ani jednoho z pavilónků. V zahradě se nacházel i holubník pro hrdličky, chovalo se zde i velké množství vodní drůbeže, která však byla časem na obtíž, proto byl postupně snižován jejich počet. Téměř totožnou podobu klasicistní zahrady zachycuje geometrický plán z roku 1819 od Josefa Langweila (ČD 7). Součástí tohoto plánu je i široké okolí, především svah Pískového vrchu, kde byla s citem pro krajinu zřízena vyhlídka na význačné okolní dominanty, zejména kostelní věže ve Chvalšinách, Boleticích a Kájově. Zachyceny jsou zde i dva rezervoáry na vodu severně od zahrady, větší z nich je označen jako „Nový“. Z tohoto rezervoáru byl veden napájecí potok k vodním prvkům ve východní části zahrady.

Geometrický plán zahrady z roku 1819 - Josef Langweil (výřez ČD 7)

Jedinými nápadnými odlišnostmi od plánu z roku 1810 je ve východní části zobrazení úzkého vodního kanálu vymezujícího v louce kruhový ostrov se solitérními stromy, nazývaný v literatuře jako „Topolový ostrov“. Na plánu z roku 1810 bylo toto místo ještě nedokončené. Dále pak je to chybějící „Malá Švýcárna“ jižně od středového bazénu. Louka, na které byla v předchozím plánu nakreslena, je zde osázena stromovým porostem. Ve východní části byla část luk a pastvin vyčleněna polím s přesným místním označením podle okolních staveb a zařízení „Feld beim Schnekenberg“, „Feldl beim Hauber“, „Feld bei der Pyramide“. Na Langweilově plánu je oproti ostatním nezřetelné protažení průseku v ose vodní kaskády až k obvodní cestě. Po celé ploše zahrady bylo rozptýleno několik drobných staveb či přístřešků, které pravděpodobně mohly ještě sloužit k pozorování zde chovaných zvířat.

78


Severně od hospodářského dvora byla postavena stavba označená jako „Pferdestall“ (stáj pro koně). Nové jsou i některé popisy stávajících staveb - budova při východní hranici zahrady byla označena jako „Gartenwächters Wohnung“ (byt hlídače zahrady), či popis mlýnů při krumlovské silnici jako Červený mlýn („Rothe Mühle“) a Malý mlýn („Kleine Mühle“) a budovy při ústí severojižní osy zahrady na silnici jako „Schrankenhaus“ (Dům u závory). Příjezdová cesta k zámku ze směru od Českého Krumlova byla lemována alejí, stejně jako cesty vycházející z nádvoří ve směru na Chvalšiny i v opačném severním směru na Hejdlov. V utváření klasicistní zahrady se odrážely změny probíhající v evropském zahradním umění pod vlivem osvícenství. Krajinářské prvky v zahradě v Červeném Dvoře byly přijímány zprostředkovaně z několika zdrojů. J. Olšan nachází podobnost se soudobými francouzskými zahradami spojujícími v sobě prvky klasického zahradního umění Le Nôtra a nové prvky anglických krajinářských zahrad - v zahradách v prostředí Vídně či v ideových návrzích pařížského architekta Pierra Panserona, které kombinovaly klasický centrální hvězdicový koncept kompozice zahrady s volně řešenými částmi palouků a nepravidelnou výsadbou stromů typu jardin anglo-chinois či pittoresque. I v programu zahrady byly použity shodné motivy: vodní kaskáda, Schneckenberg a čínský pavilón.108 Významným obrazovým materiálem pro poznání uspořádání zahrady a vzhled jednotlivých atrakcí jsou kresby Pauliny Schwarzenberkové (1774-1810), manželky knížete Josefa Jana Schwarzenberka. Její dvě alba grafických listů vyšla v letech 1804-1805. Jejím učitelem malování byl Ferdinand Runk (1764-1864), který byl knížecím dvorním malířem a jeho veduty Červeného Dvora a okolí pocházejí z let 1803-1810. I některé kresby ze skicáře kněžny Sophie Eleonory ze Schwarzenberku (1783-1846) zobrazují zajímavá zákoutí zahrady. Zhruba od roku 1810 do konce 30. let byl Červený Dvůr mimo zájem panujícího knížete. Tento stav J. Záloha vysvětluje tím, že kněžna Pavlína, manželka knížete Josefa, byla již mrtvá a její snacha, kněžna Eleonora, měla jiné zájmy.109 V roce 1835 byl zrušen chov většiny zvířectva a ptactva v parku. Bobři a bažanti byli prodáni vídeňskému obchodníkovi se zvěří, stříbrní bažanti byli kromě toho prodáni na panství Hluboká k pokusnému vysazení ve volné přírodě.

Plán cca z roku 1838 (výřez ČD 10)

79


Plány z 20. a 30. let 19. století, například černobílý plán z roku 1826 od Antonína Ziegera (ČD 8) či nedatovaný Lischkův plán (ČD 9), nezaznamenaly žádné výraznější změny oproti Langweilovu mapovému zobrazení. V zahradě se objevilo pár drobných dřevěných staveb a popisů stávajících budov. Stavba při ohradní zdi severně od zámku byla doplněna nápisem „Gartenknecht“, mohl se zde tedy nacházet byt zahradníka. Severně od zahrady vznikl dvorec uzavřený ze tří stran budovami označenými jako ovčín („Schafstall“). Nový rezervoár z předchozího plánu byl označen jako Nový rybník („Neue Teich“) a Malý mlýn jižně od zahrady byl zpátky přejmenován na Josefův mlýn („Joseph Mühle“). Na plánu cca z roku 1838 (ČD 10) byl zachycen nový kompoziční prvek v severovýchodním segmentu zahrady - vodní kanál obklopujícímu zelený ostrov se stavbou kruhového půdorysu. Kanál dále pokračoval rovnou částí k druhému zalesněnému ostrovu. Dalším novým prvkem byla zděná stavba u ohradní zdi, tvořící symetrickou dvojici s domem hlídače zahrady. Plochy polí jsou na plánu rozšířeny i do dalších částí, např. i do okolí střelnice, která byla zrušena. Zřejmě posledním vyobrazením zahrady před její krajinářskou úpravou byl plán z roku 1842 od inženýra Langweila, tedy z doby před přeměnou zahrady v anglický park, který měl vycházet z plánu z roku 1819 a obohatit ho o některé detaily a nové prvky ve vybavenosti.110 Barokní podobu ztratila bohatě vybavená zahrada v polovině 19. století za knížete Jana Adolfa II. Schwarzenberka (1833-1888), který nechal přeměnit zahradu v anglický park. Podnětem ke změně byly zkušenosti knížete z cest do Anglie a celkové zhoršení stavu zahrady, o čemž se objevily záznamy v archivních podkladech (1822 - špatný stav Holandského pavilónu, 1835 - likvidace většiny chovaného ptactva, 1844 - velké škody v porostech po silné bouři).111 O uspořádání parku nás informuje jak nesignovaný plán z konce 19.století (ČD 11), tak historická mapa od Antonína Kurala z roku 1910 (ČD 12), publikovaná v knize Camillo Schneidera Die Gartenanlagen Österreich - Ungarns in Wort und Bild (Wien 1911), která znázorňuje stav anglického parku asi 60 let po jeho přeměně. Plocha původní zahrady byla po odstranění ohradních zdí v roce 1839 rozšířena na všech svých stranách, na jižní straně až ke krumlovské silnici, na straně západní k Hejdlovskému potoku a severním směrem tak, že se součástí parku stal i ovčín s přilehlými pozemky a oběma rezervoáry na vodu. Před východním průčelím zámku vznikla na místě původního parteru historizující úprava s bazénem uprostřed. Byla zrušena pravidelná cestní síť, avšak nové nepravidelně vedené cesty vycházely v mnoha úsecích z původní půdorysné osnovy, například vnitřní procházkový okruh parkem byl veden po hranicích původní barokní zahrady. Z barokní dispozice zůstala zachována středová osa jako hlavní kompoziční osa a průhled parkem. Na ose byly ponechány všechny vodní prvky, pouze 112 Velkorysé řešení parku bazén geometrického tvaru byl nahrazen rybníkem, již bez ostrůvku. umocňoval jižní svah Blanského lesa, který jedinečným způsobem rámoval přírodní kompozici, tvořenou při výhledu z okružních procházkových cest mistrovsky rozvrženými skupinami dřevin v loukách, okrajovými porosty i citlivě umístěnými solitérami v ukončení průhledů. Podél nové hranice parku byla vedena vnější procházková trasa, která se v jižní části napojila na vnitřní okruh. Byly značně zredukovány plochy vzrostlé zeleně tak, aby byly umožněny atraktivní průhledy na jednotlivé kompoziční prvky v podobě staveb či skupin stromů. Oba plány podrobně zachycují uspořádání zelených ploch, odlišení masy zeleně od stromových skupin či solitérů. K utváření jednotlivých romantických scenérií přispěly stavby, programově propojené průhledy, tyto stavby však většinou pocházely z předchozí vývojové fáze zahrady. Porovnáním plánů z roku 1810 a 1910 lze dovozovat, že programová náplň v krajinářském parku byla dosti chudší než před krajinářskou úpravou. Z původní barokní kompozice zůstaly kromě výše uvedených prvků na hlavní ose dále zachovány: budovy sloužící původně lovčímu bažantů, Schneckenberg s Rusalčiným jezírkem, dům hlídače parku, Bobří jezírko, Jeskynní jezírko a tzv. Leknínové jezírko.113 Velké množství atrakcí bylo zrušeno - např. přírodní divadlo, bobrovna, Letní jízdárna, střelnice, vodní kanál s Královským ostrovem, nárožní bazény, Topolový ostrov, Anglický potok, vodní kaskáda s pavilóny, romantický chrámek, vodopád. Některé prvky byly přestavěny (původní budovy líhně a bažantnice) či přesunuty. Obelisk byl v roce 1846 přesunut na tzv. Křížové pole, vyvýšeninu v jihovýchodní části parku, přístupnou spirálovitě vedenou cestou. Na místo, kde původně obelisk stával, bylo přemístěno rozárium, velký záhon růží s bohatou výsadbou, uspořádaný kolem kruhové vodní nádrže. Západně od rozária vznikla na křížení cest dřevěná stavba - pravděpodobně altán. V roce 1840 byla postavena nová Bažantnice a vedle ní tzv. Švýcarská stáj pro chov krav švýcarského původu, do které mohli návštěvníci nahlížet z přilehlých salónů a popíjet čerstvé mléko. Mělo se jednat o jednu z prvních staveb tohoto druhu u nás.114 V témže roce byly postaveny nové skleníky, zdroje se však nezmiňují o jejich umístění. Vzhledem k tomu, že na plánech z počátku 20. století je bývalý dům bažantníka označen jako zahradnictví či byt zahradníka, mohly být skleníky

80


postaveny právě v tomto místě i s ohledem na půdorysné zvětšení tohoto souboru budov v 2. polovině 19. století. Další změnou oproti předchozím vyobrazením je absence zděné stavby umístěné původně severně od zámku při ohradní zdi. Mohla pravděpodobně sloužit jako byt zahradníka či skleník a při rozšíření areálu zahradnictví v severní části se stát jeho součástí. V zadní části parku došlo k novogotické přestavbě domku hlídače zahrady, později označované jako Mauricovna, podle projektu schwarzenberského stavitele Damasa Deworetzkého z roku 1845. Novým uspořádáním kompozice parku se budova stala součástí významných průhledů. V 50. letech 19. století zanikly letohrádky a umělé jeskyně. Vývoj parku završilo roku 1856 osazení mariánského sloupu v novogotickém slohu při jižní hranici parku.

Situační plán parku z roku 1910 - Antonín Kural (ČD 12)

Podstatným kompozičním prvkem zahrady nadále zůstala voda, z nových vodních prvků můžeme uvést kruhový bazén v parteru u domku hlídače zahrady, Kněžninu lázeň na Křížovém vrchu a Kruhové jezírko zřízené na místě rohové kruhové fontány v severozápadní části parku. Uskutečnění nových kompozičních a sadovnických záměrů bylo spojeno také s rozsáhlými úpravami vodního režimu. Byly provedeny úpravy potoků a umělých vodních toků, které citlivě zapadly do přírodního prostředí parku. Ve středové části parku bylo provedeno v délce 200 m zakrytí Červenodvorského potoka vybudováním klenuté kamenné štoly. Pro posílení iluze rozlehlých lučních ploch byly v místech křížení cest s toky provedeny klenuté propustky z kamene. Na plánu z roku 1910 však není

81


zakreslena zbylá otevřená trasa potoka, ani Kněžnina lázeň na Křížovém vrchu - ta patrně vznikla o něco později. Součástí přeměny parku byl i přesun hlavního vjezdu do zámku. Nová příjezdová cesta byla zřízena na jižní straně, v místě původního vedlejšího vjezdu. Nedaleko vlastního vjezdu byly symetricky po obou stranách cesty postaveny dva objekty vrátnice, od kterých probíhala příjezdová cesta obloukem přes středový palouk, takže poskytovala řadu pohledů na zámek i do středu parku. Přeměna zahrady v anglický park byla prováděna s pomocí lobkovického knížecího stavebního rady a ředitele zahrad Karla Rittera. K vlastní tvorbě zahrady a parku se ale nedochoval žádný autorizovaný projekt nebo návrh řešení. V archivních záznamech se objevila pouze jména dvorních zahradníků, jako např. zmínka z roku 1804 o dvorním zahradníkovi Enslenovi, ve 40. letech 19. století byl dvorním zahradníkem Gervasus Immelin, který vydával červenodvorskému zahradníkovi instrukce, v roce 1844 vyprojektoval inž. Falta ve spolupráci se zahradníky Brabcem a Liebauerem novou cestní síť, ale plán nebyl pro vysoké náklady realizován. V roce 1867 byl pověřen prováděním zahradních prací dvorní zahradník na Hluboké Rudolf Vácha. Jan Hendrych uvádí v této souvislosti velmi zajímavou skutečnost. Mezi lety 1851-1854 pracoval jako schwarzenberský zahradník Theodor Heinrich Rehder, zahradní umělec evropského významu, který byl synem Jacoba Heinricha Rehdera, vrchního zahradníka knížete Hermanna Pücklera. Je tedy pravděpodobné, že se podílel i na tvorbě parku v Červeném Dvoře. Zahradnický rod Rehderů byl věrným zastáncem parkové tvorby význačných anglických krajinářů Lancelota Browna a Humphry Reptona, jejichž zásady šířil na evropském kontinentě právě kníže Pückler díky svým parkům v Muskau a Branitz i teoretickými pracemi a vyvaroval se tak šablonovité nápodoby anglických parků bez respektu k vlastnímu duchu místa, kde zahrada vznikala.115 M. Pavlátová a M. Ehrlich nacházejí podobnost mezi parkem v Červeném Dvoře a významnými krajinářskými parky na evropském kontinentě, zejména s parkem v lužickém Mužákově (Bad Muskau) také díky mistrovskému zapojení okolní krajiny a jejích dominant do celkové kompozice vyznačující se silným dramatickým nábojem, díky způsobu modelace porostů, skupin a solitér, založené na použití domácích dřevin.116 Plán z konce 19. století (ČD 11) zachycuje jako jediný kapli svatého Kříže, která byla postavena při severovýchodním okraji parku v roce 1841 podle návrhu vídeňského architekta Franze Beera. Do ní byly uloženy ostatky Walthera Schwarzenberka (1839 –1841), po jejich převozu do Třeboně v roce 1873 kaple postupně chátrala a v 60. letech 20. století byla pro špatný stav odstraněna. Kaple, označená jako „Waltersruhe“, stávala v horní části louky a byla doplněna skupinou stromů. Vedla k ní nepravidelně zakřivená cesta, která se napojovala na vnější i vnitřní procházkový okruh parkem. Další odlišností od plánu A. Kurala je zobrazení hranice areálu, vedoucí i na plochy jižně od krumlovské silnice a západně od zámku. Tyto plochy pravděpodobně patřili ke dvoru, nebyly však zakomponovány do parku a sloužili jako louky a polnosti. Zachycení porostů je spíše schematické, plán je však doplněn vodohospodářskou sítí, která vede z obou rezervoárů umístěných na severu parku do bazénů a rybníků i hospodářských budov. Zámecká budova byla napojena na jiný zdroj, patrně studnu nacházející se v blízkosti severozápadního kruhového bazénu. Díky této vodovodní síti se dovídáme o existenci některých vodních prvků, které by jinak nebyly z plánu patrné. Například bazén v parteru před Mauricovnou, nový bazén v rozáriu v jihovýchodní části či vodní nádrž v blízkosti nové bažantnice. Rusalčino jezírko pod Schneckenbergem na vodovodní soustavu napojeno nebylo. Překvapivé je však označení Bobřího jezírka zelenou barvou (stejně jako plochy před původním domem bažantníka), tedy odlišně od vodních ploch a bez napojení na vodovodní síť. Pravděpodobně mohlo jít o návrh na zrušení těchto vodních ploch a jejich zalesnění. Na plánu úplně chybí Jeskynní jezírko a některé drobné stavby. Zachycena je však nová letní jízdárna vedle Schneckenberku, o které se zmiňují také M. Ehrlich a M. Pavlátová.117 Nedatovaný plán s názvem Park Rotenhof - asi z konce 19. století (ČD 13) zachycuje schéma vodovodu, které se v podstatě neliší od plánu z konce 19. století. Jedinou změnou je zobrazení vodního bazénu půlkruhového půdorysu na Křížovém vrchu východně od obelisku - patrně výše zmiňovaná Kněžnina lázeň. Poprvé se však objevuje název Kůrového domku („Rindenhaus“) a popis souboru budov kolem bývalého Domu bažantníka jako zahradnictví („Gärtnerei“). Vzhledem k tomu, že na plánu je ještě zachycena louka kolem Waltersruhe, patrně tento plán pochází z doby před rokem 1873, kdy přestala sloužit jako hrobka.

82


Plán vodovodu v Červeném Dvoře z konce 19. století (výřez ČD 11)

Současný stav parku se příliš neliší od jeho podoby z doby jeho založení v krajinářském stylu před 150 lety. Od té doby nedošlo k podstatným zásahům do celkové kompozice. Část plochy na severní straně byla postoupena Státním lesům, které zde založily lesní školku. Do stavu porostů, ploch, architektonických prvků a vodního zařízení se promítla dlouhá léta nedostatečné údržby. Park byl využíván pouze v nejbližším okolí zámku a zajištění údržby klesalo úměrně s narůstající vzdáleností. Zejména zadní partie byly zapleveleny listnatými nálety a vnější cestní okruh zcela zmizel v neprostupném porostu. Ani objekty zahradní architektury neměly odpovídající využití a rychlé chátraly, některé byly z parku zcela odstraněny, například Šlechtův mlýn, Švýcárna a jeden ze dvou objektů Vrátnice. Stavebně opraveny byly Bažantnice a Kůrový domek, ve špatném stavebně technickém stavu se nachází Mauricovna. Zachovány dále zůstaly budovy zahradnictví, Schneckenberg, obelisk na Křížovém vrchu a jedna budova vrátnice a téměř všechny vodní prvky, některé však již pouze jako terénní úprava bez vody.

83


4.4.4. Porovnání etap kompozičního vývoje ve fázi pronikání anglického parku do francouzské zahrady Barokní bažantnici, členěnou typickou hvězdicovou cestní sítí do uzavřených bosketů, zachycuje plán z roku 1769-1779 (ČD 4) a také veduta z roku cca 1760 (ČD 5). V pravidelných bosketech se postupně v duchu barokního romantismu začaly objevovat sentimentální prvky ve stylu jardin anglo-chinois, jak je dobře patrné jednak na Langweilově plánu z roku 1819 (ČD 7), popř. na plánu pravděpodobně z roku 1810 (ČD 6), který zaznamenal některé další detaily a obsahuje podrobnou legendu programové náplně zahrady. Ke zrušení původní hvězdicové struktury a k výsledné přeměně na krajinářský park pak došlo v polovině 19. století, plánová dokumentace od Antonína Kurala z roku 1910 (ČD 12) zachycuje nové uspořádání parku 60 let po jeho přeměně.

4.4.4.1. Půdorysné uspořádání kompozice - osová struktura, point de vue, cestní síť Barokní zahrada lichoběžníkového půdorysu byla členěna pravidelnou sítí cest, která ji architektonicky rozdělovala do uzavřených bosketů. Před zahradním průčelím zámku byl situován obdélníkový parter a severně od něj pravidelně členěná plocha, sloužící pravděpodobně jako užitková zeleninová zahrada. Zbylá část zahrady stále fungovala jako bažantnice. Hlavní kompoziční osa vybíhala od zámku přes parter a bazén východním směrem a byla zdůrazněna vodními prvky: pravidelnou vodní nádrží s ostrůvkem a vodotryskem, velkým bazénem s vodotryskem uprostřed zahrady a také na konci osy. Jak bylo obvyklé pro kompoziční uspořádání bažantnice, přímé cesty tvořily paprsčitou síť. Rozbíhaly se od středového bazénu a jejich rozvrh doplňovaly dvě příčné osy. Ostatní cesty kopírovaly ohrazení zahrady. Všechna nároží zahrady byla zdůrazněna kruhovými bazény s vodotrysky a průsečíky cest byly akcentovány kruhovými prostranstvími a na severojižní ose i pravděpodobně sochařskou výzdobou. V osově symetrické koncepci zahrady je nápadná alej vedená diagonálně ze středu zahrady k budově na západní straně. Tato alej byla pozůstatkem z předchozí vývojové fáze a dále nebyla v kompozici uplatněna. Zajímavým prvkem je v blízkosti severozápadní fontány zobrazený malý bosket ve tvaru kvadrilobu, který byl přístupný po několika pěšinách. Tento prvek se však v následujících fázích již neobjevoval. Na přelomu 18. a 19. století byly započaty úpravy, které vedly k postupné proměně libosadu před zahradním průčelím zámku a bažantnice v jednotně koncipovanou klasicistní zahradu. V této době došlo k úpravě cestní sítě. Příčné osy byly zrušeny včetně zdůrazněných křížení, takže zahrada byla nově rozčleněna pouze osmipaprsčitou hvězdicí os vycházejících z centrálního kruhového bazénu. Při východní hranici zahrady naproti nově postavenému domku hlídače se dochoval průsek, který byl pozůstatkem jedné z příčných os. Hlavní kompoziční osa zůstala zachována včetně všech vodních prvků, pouze bazén na konci osy byl nově zakreslen jako oválný se dvěma vodotrysky. Soustava přímých cest vedoucích po obvodu zahrady byla na východní straně doplněna nepravidelnou pěšinou po vzoru anglických zahrad, v nichž byla v oblibě linie ve tvaru písmene S. Kruhové bazény v nárožích zahrady byly zachovány kromě jihovýchodního, který byl nahrazen obeliskem. Přestože se struktura hlavních os oproti předchozí fázi příliš nelišila, v rámci jednotlivých trojúhelníkových bosketů již docházelo k významnému přerodu v duchu romantismu. Pod vlivem filozofických proudů ze zahraničí, prosazujících návrat člověka k přírodě, se zde začínaly objevovat sentimentální prvky, i když jistou formu malebnosti (pittoresque, picturesque) jsme mohli sledovat již na plánu z let 1769-1779 mezi potokem a ozdobným parterem. K těmto sentimentálním prvkům patřily zejména drobné stavby a okrasné prvky vzájemně propojené nepravidelně vinutými cestami. Formální podobu ztratila bohatě vybavená zahrada v polovině 19. století, kdy byla rozšířena a podle anglického vzoru přeměněna na krajinářský park s rozlehlými plochami luk a komponovanými stromovými porosty. I nová kompozice však v mnohém vycházela z barokní dispozice. Paprsčitá cestní síť byla nahrazena nepravidelně vedenými cestami, které byly uspořádány jako dva vycházkové okruhy. Vnitřní z nich byl veden převážně po obvodu půdorysu barokní zahrady, pouze v západní a částečně jižní části byl posunut více do středu zahrady. Vnější okruh, tzv. Zelená cesta, sloužil k projížďkám na koni a byl veden převážně po okraji rozšířené části. Systém vycházkových okruhů byl doplněn kratšími cestami, které spojovaly významné parkové scenérie. Z původní dispozice však zůstala zachována středová osa jako hlavní kompoziční osa a průhled parkem, již však nebyla provázena přímou cestou. Na ose byly ponechány všechny vodní prvky včetně vodotrysků, které zdůrazňovaly hloubku prostoru. Pouze velký bazén geometrického tvaru byl nahrazen rybníkem.

84


Pohled ve směru hlavní osy na zámek

Vnitřní vycházkový okruh na místě původní ohradní zdi

4.4.4.2. Prostorové uspořádání kompozice - úprava terénu, výšková gradace prostoru, průhledy, kontrasty, boskety Vzhledem k poloze zahrady na úpatí jižních svahů Blanského lesa byl její terén mírně svažitý, což se však až do poloviny 19. století nijak výrazně neprojevovalo na jejím kompozičním uspořádání. Před zahradním (východním) průčelím zámku se nacházela nízká parterová část, která zde v obměnách vnitřního členění zůstala až do současnosti. Barokní parter byl obehnán loubím s popínavými rostlinami, takže optické propojení s ostatními částmi zahrady bylo možné pouze na hlavní ose. Na vedutě z roku cca 1760 je patrné schodiště na hlavní ose mezi parterem a navazujícím velkým bazénem. Parter byl položen výše než zbylá část zahrady, bylo z něj tedy možné přehlédnout podél hlavní osy celou zahradu, což zvyšovalo perspektivní účinek hlavního průhledu. Vyvýšení parteru oproti bažantnici by se snad dalo zdůvodnit také tím, že bylo třeba zamezit proniknutí chované zvěře až k zámku, k čemuž byl již ve francouzských zahradách využíván prvek zvaný ha-ha, který však zajišťoval optické propojení jednotlivých částí zahrady. Zahrada pokračovala směrem na východ hustými boskety lemovanými špalírem stříhaných stromů. Přední část zahrady byla upravena náročněji, můžeme zde již sledovat náznak nepravidelné cestní sítě, spojující několik drobných staveb (např. bažantnici, líheň a několik drobných staveb pro chov drůbeže) po vzoru romantických anglických zahrad, zejména v části mezi potokem a ozdobným parterem. V zadní části zahrady s menším zastoupením porostů a bez staveb to již byly spíše partie luční a polní, které sloužily pravděpodobně ještě jako bažantnice. Vyšší zeleň se zde uplatňovala pouze podél cest ve formě souvislé stříhané stěny. Klasické schéma barokní zahrady francouzského typu zde bylo nejspíše kvůli souvislosti s původní bažantnicí porušeno, na parterovou část s nízkým porostem nenavazovala o něco vyšší a hustší část bosketů, která na konci zahrady přecházela v část lesnatou. Boskety a lesíky zde byly uplatněny v obráceném pořadí, chyběla zde tedy gradace prostoru. Uspořádání zahrady v Červeném Dvoře však přinášelo jistý moment překvapení, kdy po průchodu nízkým parterem a lesnatou částí následovala opět otevřená plocha. Umístění velké vodní plochy na hlavní ose, v tomto případě pravidelného bazénu s ostrůvkem a vodotryskem, bylo také typickým a velmi oblíbeným prvkem francouzské barokní zahrady. Hladina jednak působila jako zrcadlo a odrážela fasádu zámku i okolní zeleň, jednak při průchodu po hlavní ose musel návštěvník tuto „překážku“ obejít, čímž si prodloužil svoji vycházkovou trasu. Oba tyto aspekty tedy přispívaly k posílení dojmu větší rozlohy, než zahrada ve skutečnosti měla. Průhledy napříč zahradou byly umožněny pouze ve směru alejí vysazených podél cest a byly směřovány na vodní prvky - bazény s fontánami, které zdůrazňovaly perspektivní působení špalírů. Zahrada byla po celém obvodu ohrazena. Pohledy alejemi však nekončily na ohradní zdi, ale byly prodlouženy mimo hranici zahrady, čímž měly umocňovat výše zmíněný dojem velké rozlohy. Z plánů barokně klasicistní zahrady nelze vyčíst, zda byl parter i v této fázi vyvýšen oproti navazujícím částem, ale vzhledem k jeho stejné rozloze a ohraničení lze toto uspořádání předpokládat. Vzrostlé boskety pouze s menšími palouky se nacházely především v části zahrady blíže k zámku, východní část zahrady byla věnována převážně loukám a vzrostlá zeleň se zde uplatňovala pouze jako lemování cest. V rámci bosketů bylo zřízeno velké množství atraktivních prvků - drobných okrasných staveb, vodních prvků, zařízení pro zábavu panstva či staveb pro chov zvěře. Jednalo se například o přírodní divadlo se Schneckenbergem, bažantnici, švýcárnu, kachní líheň, obelisk, bobrovnu, Letní jízdárnu,

85


vodní kaskádu, vodopád, antický chrámek, čínský a holandský pavilón, Topolový ostrov, domek v hranici dříví či dům hlídače parku. Tyto prvky byly spolu vzájemně propojeny nepravidelně vinutými cestami a uplatňovaly se v komponovaných průhledech. Návštěvníkovi se při procházce po pěšinách, zatím pouze v rámci jednotlivých bosketů, postupně objevovaly dramatické scenérie tvořené jak stavbami, tak i skupinami stromů či jejich solitéry na louce. Za všechny jmenujme pohled od Anglického potoka přes klenutý můstek směrem k antickému chrámku či zákoutí kolem Královského ostrova. Že se skutečně jednalo o kompozice hodné malířského štětce, nám dokazuje např. soubor kreseb a akvarelů Pauliny ze Schwarzenberku.

Průhledy na kompoziční prvky - fontány či solitéry stromů

Hlavní prospekty napříč zahradou byly ještě doplněny kratšími osami dovolujícími průhled od některých staveb zejména na velký bazén s ostrůvkem. Jednalo se například o průsek vedoucí ze západní strany na jih přes velkou vodní nádrž (tato cesta se shoduje s osou na plánu z roku 1766) či přímou spojnici mezi bažantnicí a velkým bazénem. Tyto průhledy však byly ještě barokně vedeny ve směru cest či lesních průseků. Ve východní části zahrady se ale již nabízelo několik zajímavých pohledů přes luční partie, na nichž vynikly vodní prvky či skupiny stromů. Při krajinářské úpravě zahrady byly značně zredukovány plochy vzrostlé zeleně tak, aby byly umožněny atraktivní průhledy. Centrální kompoziční prostor parku zůstal otevřený jako „volná jevištní scéna, na níž byly rozehrány četné parkové scenérie pomocí solitér a skupin stromů. Ty formovaly průhledy nebo vystupovaly v roli dominantního prvku v průhledu. Pozadí tvořily husté porosty jižní 118 a západní části parku.“

Průhledy krajinářským parkem na skupiny a solitéry stromů

Velkorysé řešení parku umocňoval jižní svah Blanského lesa, který jedinečným způsobem rámoval přírodní kompozici, tvořenou při výhledu z okružních procházkových cest důmyslně rozvrženými skupinami dřevin v loukách, okrajovými porosty i citlivě umístěnými solitérami v ukončení průhledů. Vysoké porosty byly ponechány zejména podél vnitřního procházkového okruhu, další skupiny stromů byly vysazeny v nově připojených plochách podél vnějšího okruhu v severní a východní části parku, kde se již výrazněji uplatňovala členitost terénu. Na východním okraji parku byly pohledy orientovány do přilehlé protáhlé louky, na níž bylo rozmístěno velké množství solitér.

86


Z obou procházkových kruhů se naskýtaly četné pohledy parkem na komponované scenérie tvořené architektonickými i přírodními prvky, stavbami i skupinami stromů, umístěnými na středové louce i ve vyšším porostu. Zajímavými prvky byly bažantnice, švýcárna, Mauricovna, kůrový domek, Schneckenberg, obelisk, vrátnice či rozárium. I z nově vytvořené přístupové cesty do zámku se otevírala řada pohledů na zámek, do středu parku či východním směrem na Mauricovnu. Porovnání kompozičních vazeb

Plán barokní zahrady - 1769-1779 (výřez ČD 4)

Plán klasicistní zahrady - 1819 (výřez ČD 7)

87


Plán krajinářského parku - 1910 (výřez ČD 12)

4.4.4.3. Plošný rozsah, návaznost nových částí v případě rozšíření - cesta či řeka v místě původní hranice Rozsah barokní zahrady zůstal zachován až do poloviny 19. století, kdy byl areál po zrušení ohradní zdi zvětšen na současnou výměru 117 ha. K rozšíření došlo na východní straně až po původní hranici pozemků, na jižní straně k příjezdové komunikaci od Českého Krumlova a na západní straně až k Hejdlovskému potoku. Do celkové kompozice byly začleněny na severní straně oba rezervoáry na vodu a ovčín spolu s přilehlými pozemky dosud využívanými k hospodářským účelům. Původní hranice barokní zahrady se promítla i do kompozičního uspořádání krajinářského parku. Přibližně v její trase byl totiž veden vnitřní ze dvou procházkových okruhů a zůstala zachována i vzrostlá zeleň rostoucí původně podél ohradní zdi. I některé kompoziční prvky, nacházející se původně při ohradní zdi, byly začleněny do nového uspořádání. Jednalo se o kruhové jezírko

88


na místě bazénu v severozápadním rohu, rozárium na místě obelisku v jihovýchodním rohu a oválné jezírko s vodotrysky na konci barokní hlavní osy. Naznačení rozsahu barokní zahrady na plánu krajinářského parky - 1910 (výřez ČD 12)

4.4.4.4. Návaznost na krajinu - plot, zídka, ha-ha příkop, optické propojení, vypůjčené dominanty Zahrada byla až do poloviny 19. století ohrazena zdí po celém obvodu. Ta byla v nárožích zaoblena tak, že její půdorys kopíroval tvar vodních bazénů, a byla v těchto místech prolomena otvory. Pohledy alejemi tak nekončily na ohradní zdi, ale byly prodlouženy mimo hranici zahrady, na tzv. vypůjčené dominanty, tedy na okolní kopce či obce, což opticky zvětšovalo velikost celého areálu.

Výhled na park z vrchu nad Křenovem, v pozadí Chvalšiny a šumavské pohoří, vpravo Blanský les - kolem 1800 (ČD 14)

Barokní rozvrh zahrady ještě doplňovaly dvě příčné osy směřující za zahradu na nedalekou krajinnou dominantu návrší u Křenova. Za zajímavý prvek považuji ukončení hlavní osy a těchto dvou os příčných na východní hranici, kde byla zeď vytvarována kolmo na směr příčných os a v konkávním tvaru na ose hlavní. Tyto partie mohly být i výtvarně pojednány jako ukončení hlavních prospektů. Na vedutě z roku 1760 však toto ukončení není patrné a hlavní osa je zakončena na východní hranici branou.

Vstup do čestného dvora - kolem 1800 (ČD 15)

Ohrazení zahrady u domu bažantníka - poč. 19. století (ČD 16)

89


Mírně svažitý terén byl příznivý pro vytváření vyhlídkovým míst. Na Langweilově plánu z roku 1819 je zachycena na svahu nedalekého Pískového vrchu vyhlídka na význačné okolní dominanty, zejména kostelní věže ve Chvalšinách, Boleticích a Kájově. Ale i přímo v zahradě období klasicismu při jejím jižním okraji bylo vytvořeno speciální vyhlídkové místo umožňující pohled přes ohrazení na Liščí vrch. Východní část zahrady již byla utvářena tak, že rozsáhlé luční partie se skupinami stromů vytvářely průhledy do kopcovité krajiny za severní a východní hranicí. Prostorové řešení krajinářského parku, vzniklého i na nově připojených plochách po zboření ohradní zdi, mělo již přímé vazby na okolní krajinu. Jednalo se zejména o průhledy z východní části vnitřního procházkového okruhu, které se zvedaly až do krajiny. U průhledů orientovaných západním směrem se uplatňovaly na horizontu kopce šumavského podhůří, v průhledech orientovaných na severní stranu vystupovalo pohoří Blanského lesa. Souvislý pás jižních svahů Blanského lesa se zvedal bezprostředně nad parkem a vytvářel celému parkovému prostoru monumentální kulisu. Součástí krajinářské přeměny parku byl i přesun hlavního vjezdu do zámku. Zatímco ještě v 1. polovině 19. století byl hlavní vstup do zámeckého areálu veden ze západní strany přes čestný dvůr, od poloviny 19. století byla hlavní přístupová cesta k zámku vedena přes park. Nedaleko vjezdu, původně vedlejšího, na jižní straně zahrady, byly symetricky po stranách cesty postaveny dva objekty vrátnice, od kterých probíhala příjezdová cesta obloukem přes středový palouk, takže poskytovala řadu pohledů na zámek i do středu parku. Na protější straně silnice na Český Krumlov stála novogoticky upravená budova bývalé zámecké pekárny, která se uplatňovala ve výhledech a navozovala tak dojem neohraničeného prostoru. Jednalo se o stavbu ještě na plánech z počátku 19. století označenou jako „Schrankenhaus“, tedy dům u závor. O tom, zda i po přeměně na krajinářský park byla zahrada ohrazena, nebyly bohužel doposud nalezeny žádné zmínky. Mohlo se spíše jednat o jednoduchý plot. Hranice parku však byla v celé své délce lemována stromy, a to i v místech, kde kopírovala silnici.

Výhled z prostoru parku na Kleť a šumavské pohoří - kolem 1800, Paulina ze Schwarzenberku (ČD 17 a 18)

Průhled na Blanský les s Kletí

Výhled z Křížového vrchu na šumavské pohoří

90



Plán barokní zahrady - 1769-1779 (výřez ČD 4)

Plán klasicistní zahrady - 1819 (výřez ČD 7)

91


Plán krajinářského parku - 1910 (výřez ČD 12)

4.4.4.5. Vodní prvky - bazény, fontány, rybníky, potoky, kaskády, vodotrysky, vodopády, zajištění přívodu vody119 K atraktivním kompozičním prvkům zahrady v průběhu celého jejího vývoje patřily vodní prvky, z nichž některé se s obměnami dochovaly dodnes, zvláště ty na hlavní ose. Nejbohatší vybavení těmito atrakcemi měla barokně klasicistní fáze zahrady, jednotlivé prvky byly buď součástí hlavních os, či byly zakomponovány do romantických scenérií bosketů. V souvislosti s touto fází vývoje se dokonce objevuje pojem „vodní zahrada“,120 neboť hustota a pestrost typů vodních zařízení a atrakcí byla ve své době ojedinělá. Vodní prvky na hlavní ose Hlavní kompoziční osa barokní zahrady vybíhala od zámku východním směrem a byla zdůrazněna těmito vodními prvky: uprostřed parteru kruhovým bazénem s vodotryskem, lichoběžníkovou vodní nádrží s ostrůvkem a vodotryskem, velkým kruhovým bazénem s vodotryskem uprostřed zahrady a o něco menším bazénem také na konci osy. Na plánu z roku 1769-1779 je zachycen bazén na konci osy jako kruhový s jedním vodotryskem, literatura se však zmiňuje o oválném bazénu dvěma vodotrysky.121 Na přelomu 18. a 19. století dostal velký lichoběžníkový bazén diagonálně protáhlý tvar a bazén na konci osy byl již zachycen jako oválný se dvěma vodotrysky. Fontána ve středovém bazénu byla zakreslena odlišným grafickým symbolem, mohla tedy být součástí sousoší.

92


Hlavní osa barokní zahrady - 1769-1779 (výřez ČD 4)

Hlavní osa klasicistní zahrady - 1819 (výřez ČD 7)

Hlavní osa krajinářského parku - 1910 (výřez ČD 12)

Vodní prvky na hlavní ose - kruhový bazén s vodotryskem v parteru a velký rybník v přední části parku (pohled od zámku)

Vodní prvky na hlavní ose - bazén s vodotryskem ve středu parku a oválné jezírko na konci osy (pohled k zámku)

93


Při krajinářských úpravách byl velký bazén změněn na nepravidelný rybník a ostrůvek byl zrušen. Vodní plocha byla zvětšena, takže poskytovala dostatečný prostor pro projížďky na loďce. Výkres vodovodu z konce 19. století podává důkaz o tom, že všechny vodotrysky na hlavní ose zůstaly zachovány, zatímco na plánu z roku 1910 tato informace chybí. Voda měla tedy i nadále tryskat ze středu rybníku, již však ne z ostrůvku. Mezi parterem a velkou vodní nádrží původně protékal Červenodvorský potok, který byl kvůli nerušenému výhledu z parteru ve středové části parku v délce cca 200 m zakryt vybudováním klenuté kamenné štoly.

Velký bazén a kruhové fontány - 1760 (výřez ČD 5)

Velký rybník - kolem 1800, Paulina Schwarz. (ČD 19)

Bazény v nárožích zahrady Všechna nároží barokní zahrady, kde se křížily obvodní a diagonální cesty, byla zdůrazněna kruhovými bazény s vodotrysky. V roce 1786 byl bazén v jihovýchodním rohu nahrazen obeliskem, ostatní přetrvaly až do krajinářské přeměny parku. V polovině 19. století byly zrušeny i zbývající tři bazény, pouze na místě fontány v severozápadním rohu bylo vytvořeno Kruhové jezírko. Obelisk byl přesunut na Křížový vrch v rozšířené části parku a na jeho místo bylo přemístěno rozárium, velký záhon růží s bohatou výsadbou, uspořádaný kolem kruhové vodní nádrže.

Velký rybník zrcadlící zámeckou budovu

Kruhové jezírko v severozápadním rohu zahrady

Rusalčino jezírko a Královský ostrov Oválné Rusalčino jezírko se poprvé v zahradě objevilo v její barokně klasicistní fázi. Bylo umístěno v severní části zahrady, pod kopcem ve tvaru šnečí ulity (Schneckenbergem). Napájeno bylo samospádem z rezervoáru nad parkem a přítok vytvářel pod Schneckenbergem malý vodopád. Jezírko bylo součástí vodního kanálu s dřevěnými můstky, který tvořil Královský ostrov, protkaný nepravidelně vinutými cestami. Uprostřed zalesněného ostrova bylo zřízeno romantické odpočinkové prostranství s lavičkami, jak dokumentují kresby Pauliny ze Schwarzenberku. Na ose Schneckenberg - Rusalčino jezírko bylo jižním směrem zřízeno přírodní divadlo kukátkového typu. V zadní části divadelní scény byl vytvořen průhled na šnečí kopeček, který se zrcadlil ve vodní hladině. Do krajinářského parku bylo zakomponováno pouze jezírko a Schneckenberg, na místo Královského ostrova byla protažena sousedící louka.

94


Královský ostrov - kolem 1800, Paulina Schwarz. (ČD 20)

Bobrovna (červeně), Královský ostrov, Rusalčino jezírko - 1819 (výřez ČD 7)

Bobrovna Chov bobrů v Červeném Dvoře je doložen již na konci 16. století, kdy byla bažantnice založena. V roce 1773 měla být „mezi tzv. hřištěm a alejí“ vybudována nádrž pro bobry.122 Lze předpokládat, že šlo již o místo při severní hranici zahrady, kde byl na plánu z roku 1766 zakreslen vodní pramen a na plánu z let 1769-1779 stavba na půdorysu U.

Rusalčino jezírko pod Schneckenbergem

Bobrovna - koelm 1800, Paulina ze Schwarzenberku, (ČD 21)

Na zobrazeních z počátku 19. století je již podrobněji zachyceno celé zařízení. Jednalo se o čtyři vyzděné vodní nádrže doplněné do země zapuštěnými zděnými úkryty s valbovými stříškami. V roce 1800 zde žilo 21 bobrů. Několik jich bylo již dříve prodáno do Vídně jako zvěřina, dva páry byly roku 1804 vysazeny volně na Třeboňsko. Roku 1849 chov v Červeném Dvoře zanikl úhynem posledního bobra.

Bobří jezírko se stromořadím po obvodu

Topolový ostrov, Bobří jezírko a oválné jezírko na konci hlavní osy - 1819 (výřez ČD 7)

95


Bobří jezírko Bobří jezírko patřilo k bohaté programové nabídce barokně klasicistní zahrady. Nacházelo se v travnaté ploše ve východní části parku poblíž oválného jezírka na hlavní ose a bylo propojeno přímou procházkovou cestou jak s hlavní osovou, tak s diagonální cestou zahrady. Vodní plocha oválného tvaru byla po obvodu lemována stromořadím a pěšinou a kromě zmíněné cestní sítě byl rybníček zachován i v dalších vývojových fázích. Bobří jezírko pravděpodobně sloužilo také pro chov bobrů, v plánech však není jméno jezírka uváděno. Topolový ostrov Vodní kanál s Topolovým ostrovem vznikl pravděpodobně o něco později než Bobří jezírko, neboť poprvé se v plánové dokumentaci objevilo až v roce 1819, na plánu z roku 1810 bylo jeho místo ve výseči cest nedaleko Bobřího jezírka nedokončené. Romantický vodní prvek sestával z vodního kanálu přemostěného lávkou, kanál obtékal ostrov s dominantní skupinou vlašských pyramidálních topolů vysazených v podobě háje. Kanadské a vlašské topoly byly podle dobové módy sázeny v zahradě už v roce 1787. Ostrov osázený topoly byl kompozičním prvkem, který se objevil v jednom z prvních anglických parků na evropském kontinentě, ve francouzském Ermenonville již po polovině 18. století. Tento park markýze René-Louis de Girardin se odkazoval k ideálům a filozofickým myšlenkám o návratu člověka k přírodě Jean Jacques Rousseau, který park často navštěvoval a byl na Topolovém ostrově v roce 1778 pohřben. Od té doby se obdobný ostrov objevoval i v ostatních evropských parkových kompozicích.

Topolový ostrov - poč. 19. století, Ferdinand Runk (ČD 22)

Topolový ostrov - kolem 1800, Paulina Schwarz. (ČD 23)

Slepé rameno Anglického potoka Tzv. Anglický potok byl součástí barokně klasicistní zahrady. Nacházel se v jihovýchodním bosketu nedaleko Jeskynního jezírka na rozhraní lesnaté a luční části. Jeho přímý tok byl překlenut dvěma dřevěnými mostky, které přispívaly k vytvoření romantické scenérie s výhledem na nedaleký antický chrámek, což zachytila i Paulina ze Schwarzenberku na svých kresbách. Tato kompozice s oblíbenými prvky pavilónku, vodní plochy a můstků velmi připomíná dramatické barokní krajinomalby francouzských malířů, např. Clauda Lorraina či Gasparda Poussina, zachycující zidealizované krajinné scény, rámované vzrostlými stromy. Bohužel ani tato scenérie se nedochovala do další vývojové fáze, v terénu však zůstala po potoku patrná stopa.

Prohlubeň slepého ramene Anglického potoka

Leknínové jezírko

96


Vodní kaskáda s jeskyní Stupňovitá vodní kaskáda začínala poblíž středové fontány a po téměř 200 metrech ústila do jeskyně (grotty) a dále do jezírka. Na obou koncích vodního schodiště stály zahradní domky, pod nimiž voda protékala. V blízkosti horního domku byla umístěna voliéra, takže se zde zurčení vody mísilo s ptačím zpěvem. Pobyt v jeskyni byl patrně jednou z forem naplnění filozofických představ o návratu člověka k přírodě. Na výstavbu jeskyně v roce 1784 byly použity vzácné druhy kameny, jako např. chýnovský vápenec, ozdobné drúzy z Ratibořských Hor či mramor na podlaze. Vodní kaskádu, zatím ještě bez domků a jeskyně, lze najít již na plánu barokní zahrady. Její vrcholnou podobu zachycují kresby Pauliny ze Schwarzenberku kolem roku 1800 a také plány z počátku 19. století. Do krajinářské kompozice byla začleněna pouze grotta a Jeskynní jezírko, kterým protékal Zámecký potok.

Vodní kaskáda - kolem 1800, Paulina Schwarz. (ČD 24)

Vodní kaskáda s jeskyní a Anglický potok - 1819 (výřez ČD 7)

Leknínové jezírko Jezírko bylo umístěno v husté lesnaté části jižně od velkého bazénu a svým odtokem bylo napojeno přímo do Červenodvorského potoka. Jednalo se o vodní plochu vejčitého tvaru, která byla poprvé zachycena na Langweilově plánu z roku 1819. Jezírko pravděpodobně vzniklo ve stejné době jako vodní kanál s Topolovým ostrovem, neboť na plánu z roku 1810 ještě není zakresleno, ale na ploše na jeho místě byl zaznamenán pramen, popsaný v legendě jako „Sprudel“. Tento pramen zřejmě sloužil jako zdroj přitékající vody. Po přeměně na krajinářský park se jezírko dostalo na otevřenou louku, neboť stromové porosty byly v těchto místech značně zredukovány. Mohlo se tak uplatnit v průhledech směřovaných z vnějšího procházkového okruhu od Červeného Mlýna, umístěném při jihozápadním rohu parku, kdy pozadí vodní ploše tvořil lesní porost u velkého rybníka. Z plánu z konce 19. století je zřejmé, že Leknínové jezírko bylo v této době napájeno přepadem z velkého rybníku. Ostatní vodní prvky K dalším okrasným vodním prvkům barokně klasicistní zahrady patřil například kruhový bazén rozária, kaskáda u velkého bazénu, dvě menší vodní nádrže v knížecích zahrádkách či vodopád v blízkosti antického chrámku. Dále se zde nacházelo několik jezírek pro chov vodního ptactva. Vedle fontány v jihozápadním rohu zahrady byl umístěn na křížení pěšin samostatný strom, na plánu z roku 1810 označen jako „Wasserbaum“ (28). K tomuto prvku se však nepodařilo zjistit žádné podrobnosti. Do krajinářského parku však byl začleněn pouze bazén s rozáriem, který byl přesunut do jihovýchodního rohu zahrady na místo obelisku, a patrně několik chovných jezírek. Z nových vodních prvků můžeme uvést kruhový bazén v parteru u domku hlídače zahrady, bazén v parteru před Kůrovým domkem či Kněžninu lázeň na Křížovém vrchu, o které píší M. Pavlátová a M. Ehrlich123. Ta však ještě není v plánu z roku 1819 zobrazena a tedy patrně vznikla o něco později. Objevuje se jako bazén půlkruhového půdorysu až na nedatovaném plánu vodovodu. Celkem se v parku nebo jeho blízkosti nacházelo 21 umělých jezírek a nádrží. Některé plnily funkci zásobních a vyrovnávacích nádrží - zejména ty v severní části parku, další byly rybochovné či napájecí, zcela dominantní však byla jejich role okrasná. Z. Vašků se zmiňuje i o dalších nádržích než výše uvedených, jako např. o Lesním rybníčku či Pěnišníkové nádržce.124

97


Kněžnina lázeň pod obeliskem na Křížovém vrchu

Jeden z napájecích potoků

Zajištění přívodu vody Voda byla do parku v Červeném Dvoře přiváděna ze svahů Blanského lesa, které byly pramennou oblastí všech zdejších vod, prostřednictvím rozsáhlých umělých vodotečí s funkcí sběrných a přívodních náhonů. Pomocí nich bylo pro potřeby vodního provozu parku zajišťováno potřebné množství vody především z horního úseku povodí Křenovského potoka a od Hejdlovského rybníka, který ležel severně od parku a odkud se voda mohla distribuovat téměř do všech částí parku. Na plánu barokní zahrady je však zachycen pouze Červenodvorský potok, který protékal od severu mezi parterem a velkým bazénem. Jeho břehy byly ponechány v přírodním stavu, pouze v místech, kde protínal cesty na hlavních osách, byl sveden do kryté štoly. Na Langweilově plánu barokně klasicistní zahrady se již objevila soustava vodotečí propojující jednotlivé vodní prvky. Západní část zahrady byla napájena vodou z malého rezervoáru umístěného severně od zahrady při cestě na Hejdlov, východní část vodou z nové vodní nádrže popsané jako Nový rezervoár („Neues Reservoir“).

Vodopád poblíž antického chrámku - kolem 1800 (ČD 25)

Jeskynní jezírko pod bývalou vodní kaskádou a grottou

Krajinářský park byl založen na vlhkých loukách, vodní režim byl upraven důkladným melioračním systémem. Byly provedeny úpravy potoků a umělých vodních toků, které citlivě zapadaly do přírodního prostředí parku. Ve středové části parku bylo provedeno v délce cca 200 m zakrytí Červenodvorského potoka vybudováním klenuté kamenné štoly. Pro posílení iluze rozlehlých lučních ploch byly v místech křížení cest s toky provedeny klenuté propustky z kamene. V parku existovalo kolem 3.420 m stále průtočných vodotečí a 340 m náhonů, dále klenuté štoly, litinová a dřevěná potrubí pro napájení fontán a nádrží, odvodňovací příkopy a množství systémů podzemního odvodnění, včetně trubkových drenáží a krytých kanálků. Na vzniku vodohospodářského systému se podílel i stavitel Schwarzenberského plavebního kanálu, rodák z blízkého městečka Chvalšiny, knížecí inženýr Josef Rosenauer (1735-1804).125 Blízko vrátnice se nacházel Akvadukt, tedy přemostění Zámeckého potoka korytem mlýnského náhonu, vedoucího vodu z Chvalšinského potoka od Červeného mlýna do Šlechtova mlýna, který stával u hlavní silnice pod Křížovým vrchem. Pro dosažení mírného spádu bylo koryto ohraničené hrázkami vedeno v úrovni terénu.

98


Kamenná štola Červenodvorského potoka

Akvadukt mlýnského náhonu nedaleko vrátnice

4.4.4.6. Tvarování vysoké zeleně - aleje, topiary, boskety Všechny vnitřní cesty barokní zahrady vymezující geometrické tvary bosketů byly lemovány špalírem stromů, centrální osa pak byla ještě doplněna alejí se stromy stříhanými do geometrických tvarů (topiary), uspořádaných do dvojic. Mezi tvary stromů se nacházely jak kulovité a kuželovité formy, tak i složitější tvary složené z předchozích dvou typů. Severní a jižní cesta byla místo stříhanými zelenými stěnami vedena stromovou alejí. I v následující fázi byly cesty lemovány stromořadím, topiary se však již nevyskytovaly. Obdélníková plocha parteru byla ještě v barokní fázi ohraničena ze tří stran loubím se zdůrazněnými nárožími. Bohužel z plánů klasicistní zahrady se již nedá vyčíst, zda toto uspořádání přetrvalo, či bylo nahrazeno zjednodušenou formou zeleného ohraničení.

Stříhané špalíry a topiary lemující hlavní kompoziční osu zahrady - 1760 (výřez ČD 5) a 1769-1779 (výřez ČD 4)

Ještě v klasicistní zahradě byly boskety lemované hustým stromořadím, zdá se však, i při pohledu na kresby Pauliny ze Schwarzenberku, že se již nejednalo o stříhanou zeleň. A po přeměně zahrady v krajinářském stylu se již žádné tvarování zeleně do geometrických tvarů neobjevovalo a i parter se stal součástí velkorysé kompozice bez fyzického i optického předělu.

4.4.4.7. Ornament/dekor - parter, květinové záhony K ornamentálním prvkům v barokní zahradě patřil kromě tvarování stromů zejména květinový parter. Na plánu z roku 1769-1779 byla před zahradním průčelím zámku situována obdélníková plocha s kruhovým bazénem s vodotryskem na ose. Parter se skládal ze dvou čtvercových polí rozdělených symetricky na čtyři části s diagonálním uspořádáním živých plůtků. Středy těchto dvou čtverců byly zvýrazněny kruhovými květinovými záhony. Hlavní osa byla provázena čtyřmi květinovými rabaty. Na vedutě z roku 1760 je však zachyceno odlišné členění parterové plochy, která je rozdělena na čtyři části symetrické podle hlavní i příčné osy. Tyto části jsou lemovány květinovými záhony

99


a děleny čtvrtkruhovou cestou na menší plochy zdobené pruhy živých plotů. Fontána s vodotryskem na ose však zůstala shodná. Parter byl ze tří stran ohraničen loubím s popínavými rostlinami.

Barokní parter - 1769-1779 (výřez ČD 4)

Klasicistní parter - 1819 (výřez ČD 7)

Historizující parter - 1910 (výřez ČD 12)

Na přelomu 18. a 19. století byl parter zjednodušen, náročné květinové výsadby vystřídal trávník protkaný cestami. Jednalo se tedy již o tzv. parterre à lánglaise, tedy anglickou formu trávníkového parteru. Podrobně jsou však vykresleny dvě rozsahem malé knížecí zahrádky (1„Fürstengärtchen“) umístěné severně a jižně od hlavní budovy zámku. Skládaly se ze čtyř středově symetrických záhonů uprostřed s vodním bazénem. Dalšími okrasnými prvky byly samostatné květinové záhony v jihovýchodním bosketu, např. kruhový záhon v rozáriu kolem bazénu (20„Rosenplatz“) či jako lemování palouku na tzv. květinové louce (21-„Blumenwiese“). Za dekorativní považuji i prvek označený jako „Zickzak“ (29) nedaleko parteru.

Parter před zámkem - kolem 1800, Paulina Schwarz. (ČD 26)

Výhled z verandy - přelom 19. a 20. století (ČD 27)

Při krajinářské úpravě byly knížecí zahrádky zrušeny a rozárium bylo přesunuto do původně jihovýchodního rohu zahrady, kde nahradilo obelisk. Toto nové umístění patrně odpovídalo růžové zahradě založené na přání kněžny Eleonory Schwarzenberkové, o které se zmiňuje M. Pavlátová.126 Měla být spojena stinnou chodbou s růžovým altánem - tomu by na plánu z roku 1910 mohla odpovídat dřevěná stavba postavená západně od rozária ve stínu stromů na křížení cest.

Rozárium s kruhovým bazénem - kolem 1800 (ČD 28)

Květinová louka a rozárium (červeně) - 1819 (výřez ČD 7)

Na místě původního parteru před východním průčelím zámku vznikla historizující úprava s volně rozmístěnými stromy na okraji. Sestávala ze tří polí přibližně čtvercového půdorysu. Středové pole bylo zdůrazněno kruhovým bazénem s vodotryskem, obě krajní obsahovala kruhový květinový

100


záhon. Květinové ornamenty byly vysazeny i po obvodu jednotlivých polí a na okraji přilehlých luk. Podobné květinové ornamenty jako na hlavním parteru zachycuje plán z doby kolem roku 1900 i před průčelím švýcárny. Další růžová zahrada s bazénem a vodotryskem se nacházela před Mauricovnou a květinový parter byl umístěn i před Kůrovým domkem, na místě původní Letní jízdárny. Osově symetrickému uspořádání dominovala vodní nádrž na ose.

Knížecí zahrádka - 1810 (výřez ČD 6)

Parter u Kůrového domku a rozárium - 1910 (výřezy ČD 12)

4.4.4.8. Druhová skladba dřevin - domácí a cizokrajné Porosty barokní bažantnice byly tvořeny zejména smrky, duby a lípami, některé se staly základem středové části pozdějšího krajinářského parku. 127 Kolem roku 1787 byly vysazovány kanadské a vlašské topoly, typické pro anglické parky. Vzhledem ke svému tvaru koruny byly patrně vysazovány do alejí podél kompozičních os klasicistní zahrady a dále na Topolový ostrov. Z kreseb Pauliny ze Schwarzenberku lze vyčíst některá druhová zastoupení stromů a jejich uplatnění v kompozicích klasicistní zahrady. Tmavé smrky se nacházely především v hustých porostech v západní části zahrady, k orámování průhledů a jednotlivých scenérií a jako solitéry či skupiny stromů na otevřených loukách byly využívány především dramaticky působící listnaté stromy, patrně duby. Temně zelené smrky pocházely převážně ještě z barokních porostů. V 80. letech 18. století se začalo v parku se systematickým urovnáváním terénu, byly vysazovány špalíry, znovu byla osázena hlavní alej a byly vysazovány kaštany. Z 2. poloviny 18. století by měl pocházet i rozvolněný porost starých borovic ve východní části, který doprovázel vnitřní 128 procházkovou cestu v anglickém parku.

Tvarově i barevně rozmanité solitéry stromů

Krajinářský park byl založen na vlhkých loukách. Důkladným melioračním systémem byl upraven vodní režim tak, že umožňoval bohatý výskyt rozmanitých rostlinných druhů. K určení dendrologické skladby a k určení stáří některých stromových struktur přispěl J. Záloha, když se zmínil o zahradnických pracích, které proběhly v parku: „Smrky na Rindertempel byly odstraněny a nahrazeny buky.“ „Za mostem na cestě z pískovny ke kapli byl otevřen výhled na Hejdlov. Topoly a vrby rostoucí na louce byly v roce 1850 vykáceny a nahrazeny javory a jilmy. Smrky na cestě

101


od švýcárny k louce byly pokáceny a nahrazeny listnáči.“129 V dalších letech již nedocházelo v parku k zásadním změnám, neboť rodina majitele pobývala v Červeném Dvoře jen krátkou dobu v roce. Základem kompozice přírodně krajinářského parku byl otevřený centrální prostor, na němž byly vytvořeny četné parkové scenérie pomocí solitér a skupin stromů. Solitéry působily v prostoru jako plastiky, vzájemně spolu harmonicky korespondovaly, přičemž byly používány jak listnáče (lípa, dub, olše), tak jehličnany (smrk, borovice). Skupiny byly tvořeny z hustě vysazených stromů, obvykle pouze z jednoho druhu dřevin. Nosnou dřevinou této části byl dub letní a lípa malolistá, doplňovala je lípa velkolistá, javor mléč a klen, olše lepkavá a jasan ztepilý. Z jehličnanů byly zastoupeny smrk ztepilý a borovice lesní. Místy se vyskytovala bříza, vrba, modřín, buk. Zastoupení buku v porostech bylo velmi nízké, přestože v archivních záznamech je zmiňována jejich výsadba několikrát, například roku 1788 byla uvedena výsadba červených buků, roku 1848 bylo vysazeno 1200 ks buku. Základ druhového složení v rozšířené části parku byl podobný jako u středové části - ve skupinách i solitérách byl nejvíce zastoupen dub letní, méně lípa. Odlišný charakter dodávalo partii vyšší zastoupení javorů, především mléčů, v okrajovém porostním pásu pak větší zastoupení habru obecného a břízy bělokoré.130 Z nepůvodních dřevin byl vysazován například jírovec maďal a trnovník akát, které však byly použity zcela výjimečně. V několika exemplářích se zde vyskytovala i stříbrná forma smrku pichlavého a borovice hedvábná.131 Na informačních panelech k Červenému Dvoru132 je na mapě parku znázorněn rozbor druhové skladby porostů v současnosti, která by se však neměla příliš odlišovat od stavu v době založení přírodně krajinářského parku. Zřetelně je zde vidět výrazné uplatnění dubových, smrkových a lipových porostů, také Křížový vrch, na nějž byl přesunut obelisk, byl osázen dubovým hájem.

4.4.4.9. Drobná architektura - altány, chrámky, oranžérie, skleníky, grotty, vyhlídkové věže, poustevny, švýcárny, bažantnice, mléčnice Zatímco v barokní zahradě se nacházelo pouze několik staveb a všechny souvisely s chovem drůbeže (bažantnice, líheň, dům bažantníka), klasicistní zahrada již byla bohatší na architektonické prvky. Jednalo se například o antický chrámek, čínský a holandský pavilón, bažantnici, švýcárnu, kachní líheň, bobrovnu, domek v hranici dříví či dům hlídače parku. Zajímavými prvky krajinářského parku pak byly bažantnice, švýcárna, Mauricovna, Kůrový domek či vrátnice. Bohatý červenodvorský soubor zahradních staveb dokládá inspiraci soudobými středoevropskými sentimentálními zahradami a využití vzorníkové zahradní literatury, zejména Ideenmagazinů, časopisů vydávaných v Lipsku v letech 1796-1802 obsahujících vzorníky zahradních staveb. Sala terrena Propojení zámecké budovy se zahradou tvořila sala terrena, postavená v letech 1748-49 za knížete Jana Adama ze Schwarzenberku, jejíž výzdobu provedl vídeňský malíř Josef Lederer. Sala terrena byla později zrušena. Roku 1846 v souvislosti s krajinářskou přeměnou zahrady byla k východnímu-zahradnímu průčelí zámku přistavěna terasa, která měla na svou dobu progresivní technicistní konstrukci. Autorem byl dvorní stavitel Damasius Deworezky. Ve tvaru železného zábradlí se odrážela inspirace architekturou Dálného východu. Přímo v dlažbě pod středem terasy byla umístěna velká exteriérová šachovnice.

Pohled na zahradní průčelí zámku s kovovou konstrukcí terasy

Detail kovových sloupků konstrukce

102


Bažantnice a kachní líheň Budova bažantnice byla postavena v roce 1773 podle návrhu ing. Josefa Rosenauera. Jednalo se o stavbu na kamenné podezdívce ve formě jakéhosi srubu. Protože však měla mít nejen užitkovou, ale i okrasnou funkci, musela být opatřena omítkou nahozenou na rákosu. Stavba byla svěřena stavebnímu inspektoru Reissingerovi. V komoře byli chování malí bažanti a cizokrajní ptáci, jejichž chov byl velkou módou a nedílnou součástí zámeckých zahrad. Z plánu barokní zahrady však není zřejmé, o kterou budovu v severozápadním bosketu se mělo jednat, neboť zde byla zachycena jak obdélníková budova, tak stavba na půdorysu písmene U, na jejímž místě stával dům lovčího. Ani z veduty Červeného Dvora z doby kolem roku 1760 se nedá určit funkce těchto budov. Teprve na nedatovaném plánu zahrady (asi z roku 1810) byly v legendě obě tyto stavby popsány: budova obdélníkového tvaru severně od diagonální osy byla označena jako bažantnice (13-„Fasanhaus“) a trojkřídlá stavba jižně od této osy jako líheň (8-„Bruthaus“). Na plánu je také naznačen u každé stavby výběh pro zde chovaná zvířata.

Kachní líheň - kolem 1800, Paulina Schwarz. (ČD 29)

Bažantnice - cca pol. 19. století, W. Nevenhorst (ČD 30)

Původní objekt líhně, pocházející patrně z druhé poloviny 18. století, je částečně zachycen na grafice Pauliny Schwarzenbergové z doby kolem roku 1800 (ČD 29). Stavba měla charakter romantické zmenšeniny tradiční trojkřídlé zemědělské usedlosti (myslivny) ještě s uzavřeným dvorem, strmějším sklonem střech a jiným formátem oken. Roku 1838 se kníže Jan Adolf II. začal zabývat adaptací bažantího domku na švýcárnu. Nakonec se však rozhodl, že se bažantí domek zbourá a na jeho místě se postaví švýcárna. Logickým krokem tedy bylo přemístění bažantnice jinam. To se stalo adaptací sousední líhně.133

Zleva: Kůrový domek, líheň, bažantnice - 1819 (výřez ČD 7)

Kůrový domek, bažantnice, švýcárna - 1910 (výřez ČD 12)

K přestavbě budovy líhně na novou bažantnici v novogotickém stylu došlo ve 40. letech 19. století. Na architektonickém návrhu se podílel dvorní schwarzenberský stavitel Damasius Deworezky, který byl také autorem obdobné budovy v tehdy módním „alpském stylu“ v oboře u zámku na Hluboké. Stavba byla užívána především k chovu exotických bažantů, kterým byly vyhrazeny prostory v předním traktu, po obou stranách čtvercového salónu, a dvě přední voliéry. Místnosti v pravém zadním křídle byly určeny k chovu pižmových kachen a obsahovaly dokonce vodní bazén. V levé části zadního traktu se nacházel byt bažantníka. Celá budova byla vytápěna kachlovými kamny. Vstupní

103


salón byl v 60. letech 19. století malířem J. Flathem vyzdoben iluzivními nástěnnými malbami, napodobujícími novogotické dřevěné táflování. Tento prostor byl zařízen jako interiér pro návštěvníky areálu.

Plány bažantnice (půdorys a řezy) - 1879, J. Bezpalec, (ČD 31)

Budova o půdorysu tvaru písmene U byla zastřešena sedlovou střechou s mírným sklonem a výraznými přesahy, lemovanými krajkovým dekorem, evokujícím gotické kružby. Na jižní fasádě byl umístěn hlavní vstup se třemi sdruženými dveřmi nad předsazeným kamenným schodištěm. Dveřní a okenní otvory měly okosená ostění, řezbářský dekor výplně a byly zakončeny gotickým lomeným obloukem. Průčelí byla zdobena zalamovanou nadokenní římsou charakteristickou pro stavby ve slohu schwarzenberské neogotiky. Pro bažanty byl určen výběh obklopený drátěnými sítěmi na přední-jižní straně budovy, za budovou se nacházel ohrazený dvorek určeném k výběhu kachen, na kterém stával i holubník.

Bažantnice - cca 40. léta 19. století, Karl Zenker (výřez ČD 32)

Bažantnice po zrušení výběhů při krajinářské přeměně parku

Dům bažantníka Dům bažantníka stával asi od poloviny 18. století za severní ohradní zdí v blízkosti severozápadního nároží zahrady, kam byl přemístěn z areálu zahrady.134 Jednalo se o podélnou přízemní stavbu se sedlovou střechou přimknutou k ohradní zdi. V klasicistní fázi zahrady byl k této budově připojen další objekt, takže vznikl uzavřený dvůr, do nějž se vjíždělo branou. Jeho podobu zachycují grafické listy ze Schwarzenberského alba (ČD 16 a 33). Po krajinářské přeměně zahrady byl byt bažantníka přesunut do nové budovy bažantnice a původní objekt se stal součástí zahradnictví.

104


Dům bažantníka - 1816, Sophie Eleonora ze Schwarz. (ČD 33)

Bývalý dům bažantníka, později zahradnictví

Dům bažantníka za ohrazením zahrady - 1819 (výřez ČD 7)

Jedna ze souboru budov u domu bažantníka

Kůrový domek Jednalo se o objekt polygonálního půdorysu s fasádou obloženou stromovou kůrou a zastřešením doškovou valbovou střechou s dekorovanými přesahy. Fasády byly prolomeny pravoúhlými okenními a dveřními otvory. Domky obložené kůrou, podobně jako stavby z jiných přírodních materiálů - kamene a mechu, často v zahradách plnily roli poustevny. NPÚ ČB uvádí, že Kůrový domek, tzv.“Perníková chaloupka“, byl postaven během romantických úprav parku v 2. polovině 19. století jako drobná stavba téměř pohádkového charakteru oblíbená v anglických krajinářských parcích a určená ke hraní dětí. Inspirací měla být obdobná stavba v anglickém královském parku Frogmore nedaleko Windsoru.135

Kůrový domek vedle Letní jízdárny - kolem 1800 (ČD 34)

Kůrový domek po zrušení Letní jízdárny

Na stejném místě však dle plánů ze začátku 19. století a kreseb Pauliny ze Schwarzenberku (ČD 34) z doby kolem roku 1800 stávala již v barokně klasicistní fázi zahrady drobná budova zázemí Letní jízdárny, či lóže, odkud panstvo mohlo sledovat dění v jízdárně i za nepříznivého počasí. Měla obdélníkový půdorys, valbovou střechu a patrně již obklad stromovou kůrou. Byla opatřena okny

105


a vstupními dveřmi symetricky umístěnými, se zaklenutím půlkruhovým obloukem a s okenicemi se žaluziemi. Pravděpodobně se tedy spíše jednalo pouze o přestavbu staršího objektu pro nový účel a že polygonální přístavba a změna tvaru otvorů byla součástí této přeměny v polovině 19. století. Kůrový domek mohl být pravděpodobně i vytápěn či v něm byla umístěna kuchyně, jak dokládá přítomnost zděného komína. V 1. polovině 20. století poté, co byla na místě Letní jízdárny zřízena zelinářská zahrada, sloužil domek nejen dětem, ale i pro ukládání zahradnického nářadí. Švýcárna Švýcárna, tj. stáj pro chov švýcarských krav, byla poprvé zachycena na plánu klasicistní zahrady z roku cca 1810 v jihozápadním bosketu západně od příčné osy. Hlavní průčelí bylo orientováno do prostorného palouku, který byl protkán několika nepravidelně vinutými cestami, protínajícími se před budovou. Objekt s valbovou střechou měl obdélníkový půdorys se vstupním rizalitem a v zadní části polygonální apsidu, ve které bylo ustájeno 5 kusů dobytka. V předním traktu byl umístěn kabinet a zaklenutý salón, z nějž bylo možné při popíjení čerstvého mléka nahlížet přímo do stáje. Existence budovy pravděpodobně neměla dlouhého trvání, neboť již na Langweilově plánu z roku 1819 zakreslena není, nebo se jednalo o nerealizovaný projekt.

Původní umístění tzv. Malé švýcárny - 1810 (výřez ČD 6)

Nové umístění švýcárny - 1910 (výřez ČD 12)

Kolem roku 1838 kníže Jan Adolf II. uvažoval o adaptaci bažantího domku na švýcárnu. Nakonec se však rozhodl, že se bažantí domek zbourá a na jeho místě se postaví švýcárna nová. Budova švýcárny byla postavena poblíž objektu nové bažantnice a na místě bažantnice původní již jako součást krajinářského parku. Stavba na pravoúhlém půdorysu složeném ze dvou nestejných obdélníků, zastřešených společnou sedlovou střechou s mírným sklonem, byla po obvodu lemována lehkým krytým ochozem. V přední části objektu se nacházely dva salóny, z nichž jeden byl vybaven oválným bazénem, a vstupní kabinet, ze kterého byl velkými okny průhled do zaklenuté stáje pro 9 krav. Nad kabinetem byla ve střeše prolomena osvětlovací lucerna. Prostor pro dobytek měl půlkruhový půdorys, segmentové nárožní místnosti sloužily jako sklady. Vnitřní vybavení stáje bylo luxusní s mramorovými žlaby.

Plány Malé švýcárny (půdorys a řez) - poč. 19. století (výřezy ČD 35)

106


Kníže Jan Adolf II. Schwarzenberg byl při budování této stavby inspirován pravděpodobně vzorovou farmou anglického prince Alberta ve Frogmore - tato farma měla také bohatě zařízenou mlékárnu. Autorem stavby měl být stavitel D.Deworezky,136 není však upřesněno, zda prvního či druhého návrhu. J. Záloha však uvádí, že plán švýcárny navrhl jeden adjunkt stavebního ředitelství v Českém Krumlově. Stavba dokončená již v roce 1839 měla mít stáj, salon a dva kabinety. Vnitřní vybavení vytvořil dvorní truhlář Antonín Buxbaum.137

Plány nové švýcárny (půdorys a řez) - 1879, J. Bezpalec (výřezy ČD 36)

Švýcárna a Dům hlídače parku - cca 40. léta 19. století, Karl Zenker (výřezy ČD 32)

Dům hlídače zahrady - Mauricovna138 Dům hlídače zahrady byl součástí již barokně klasicistní zahrady a nacházel se v její východní části u ohradní zdi. Obdélníková stavba umístěná podélně se zdí zahrady, je poprvé zachycena na geometrickém plánu z roku 1810. V plánu z roku 1819 od Josefa Langweila je již označena přímo jako dům hlídače zahrady („Gartenwächters Wohnung“).

Dům hlídače zahrady

Dům hlídače zahrady u ohradní zdi - 1819 (výřez ČD 7)

107


Po odstranění ohradní zdi byla v souvislosti s rozsáhlými krajinářskými úpravami parku novogoticky přestavěna podle plánů z roku 1844 Damasia Deworezkého a Wilhelma Nevenhorsta a stala se součástí významných průhledů parkem. Vstupy do domku byly posunuty do bočních stran a v průčelí zůstaly pouze okenní otvory. Romantickou stavbu typu cottage zdobily četné kamenické prvky jako například kamenná ostění a meziokenní sloupky sdružených oken, ostění vstupů, prvky říms a výrazné komíny s vysokými hlavami. Nároží a zlomy střech byly zvýrazněny sloupy z neopracovaných kmenů stromů. V blízkosti domku se nacházel vodní bazén s vodotryskem a růžová zahrada.

Plány domu hlídače zahrady - 1844, W. Nevenhorst a D. Deworezky, 1844 (výřezy ČD 37)

Čínský a holandský pavilón Čínský pavilón byl v romantickém parku také velmi oblíbeným stavebním typem. Podle archivních záznamů měl být vystavěn v roce 1789139, není však uvedeno, v kterých místech zahrady. Dle dochovaných výkresů (ČD 38) se mělo jednat o centrální stavbu z lomového kamene na šesti pilotech, s konkávně zakřivenými stěnami, střechou se zvednutými cípy a černou plechovou krytinou, zakončenou lucernou s korouhvičkou. Nahoru stočené cípy střechy byly zdobeny zvonečky. Do objektu se vstupovalo po krátkém schodišti. Každá fasáda byla prolomena oknem oválného tvaru, vstupní průčelí obsahovalo dveře zakončené kruhovým obloukem. V té době snad už byl postaven i tzv. Holandský letohrádek, o kterém se v roce 1822 psalo, že je ve špatném stavu.140 O této stavbě však nejsou známy žádné další podrobnosti. Oba letohrádky zanikly v 50. letech 19. století.

Čínský pavilón (pohled, půdorys, řez) - 1789 (ČD 38)

Antický chrámek Antický chrámek patřil k architektonickým prvkům velmi často používaným v anglických romantických parcích. Chrámek v Červeném Dvoře byl vystavěn kolem roku 1790141 v jihovýchodním bosketu na mírné vyvýšenině na rozhraní dvou luk, kde vytvářel jednak vyhlídkové místo, odkud bylo

108


možné sledovat vodopád, obelisk či potok, jednak cíl četných romantických průhledů. K oblíbeným malířským kompozicím patřil pohled na chrámek přes Anglický potok s můstky, což byla dramatická scenérie podobající se barokním krajinomalbám. Tento atraktivní kout zahrady zachytili na svých kresbách a malbách Paulina ze Schwarzenberku či Ferdinand Runk. (ČD 39, 40 a 41)

Antický chrámek s vodopádem - poč. 19. století (ČD 39)

Antický chrámek, Anglický potok a obelisk - 1819 (výřez ČD 7)

Jednalo se o stavbu typu monopteros s osmi iónskými sloupy a kopulovitou střechou. Na plánech z počátku 19. století je pravděpodobně jako grafická zkratka zakreslen pouze se 6 sloupy. Bohužel nic z této zajímavé kompozice se do dalších fází vývoje zahrady nezachovalo. Na místě pavilónku byla na plánu z roku 1910 zachycena drobná dřevěná stavba, která podle mého názoru mohla odpovídat dřevěné stavbě růžového altánu, který měl být spojen stinnou chodbou s novou růžovou zahradou,142 tedy pravděpodobně rozáriem.

Pohled na antický chrámek přes Anglický potok a Pohled na obelisk přes chrámek - kolem 1800, Paulina Schw. (ČD 40 a 41)

Pavilóny na koncích vodní kaskády Zatímco vodní kaskáda byla vytvořena patrně již v druhé polovině 18. století, neboť je zachycena již na plánu z roku 1769-1779, drobné domky na jejích obou koncích byly postaveny pravděpodobně později. Z plánů nejí jisté, zda se jednalo o dřevěné či zděné stavby, neboť tato informace se liší na plánu z roku 1810 a 1819.

Zahradní domek na začátku vodní kaskády s voliérou a Vodní kaskáda se spodním domkem - kolem 1800 (ČD 42 a 43)

109


Paulina ze Schwarzenberku zachytila horní pavilón na své kresbě (ČD 42). Jednalo se o přízemní objekt s trojicí os otvorů, dveře ve středu fasády byly umístěny zároveň na ose vodní kaskády, která jakoby vytékala zpod podlahy domku. V jeho těsné blízkosti se nacházela voliéra, takže ptačí zpěv doprovázel romantické zurčení stékající vody. Umělé jeskyně Na konci vodní kaskády byla zřízena umělá jeskyně (grotta). Pobyt v jeskyni byl patrně jednou z forem naplnění filozofických představ o návratu člověka k přírodě. Na výstavbu jeskyně v roce 1784 byly použity vzácné druhy kameny, jako např. chýnovský vápenec, ozdobné drúzy z Ratibořských Hor či mramor na podlaze. Další umělé jeskyně byly vytvořeny v letech 1764-1769, zanikly ale již v 50. letech 19. století. O jejich umístění a podobě však nejsou žádné informace. Domek z hranice dříví Na plánu z roku 1810 je znázorněna drobná dřevěná stavba na křížení pěšin v jižní části zahrady, v legendě označená jako „Scheiterhaus“ (24). Zároveň na kresbě Pauliny ze Schwarzenberku (ČD 44) se objevuje domek postavený z polen, zastřešený stanovou střechou pravděpodobně z větví a slámy. Domnívám se, že by mohlo jít o tentýž objekt, který pravděpodobně sloužil jako úkryt před nepřízní počasí, která zastihla návštěvníka zahrady při procházce. Ani tento objekt se již po přeměně na krajinářský park v zahradě nevyskytoval.

Domek z hranice dříví - kolem 1800, Paulina ze Schwarzenberku (ČD 44)

Domek z hranice dříví a vodní kaskáda s pavilóny - 1810 (výřez ČD 6)

Vrátnice Součástí přeměny parku byl i přesun hlavního vjezdu do zámku. Nová příjezdová cesta byla zřízena na jižní straně, v místě původního vedlejšího vjezdu. Nedaleko vlastního vjezdu byly symetricky po obou stranách cesty postaveny dva objekty vrátnice, od kterých probíhala příjezdová cesta obloukem přes středový palouk, takže poskytovala řadu pohledů na zámek i do středu parku. Přímo od vjezdu se otevíraly dva paprsčité průhledy - východním směrem na domek hlídače parku a západním směrem na budovu zámku. Jednopodlažní objekty vrátnice, postavené v roce 1840, byly tvaru krychle s velkými okny na dvou stranách směrem k vjezdu.

Vrátnice - cca 40. léta 19. století, Karl Zenker (výřez ČD 32)

110


Skleníky Severně od hlavní zámecké budovy, při ohradní zdi, byla již po polovině 18. století dokumentována stavba, která hypoteticky mohla sloužit jako skleník (oranžérie) či byt zahradníka. Na tomtéž místě je kresbou kněžny Pauliny ze Schwarzenberku (ČD 45) zachycen již kolem 1800 objekt, orientovaný sešikmenou fasádou k jihovýchodu, připomínající skleník. Kněžna Eleonora Sophie ze Schwarzenberku v roce 1816 na své kresbě (ČD 46) znázornila zděný objekt s pultovou střechou, protínající ohradní zeď. Na plánu Antonína Ziegera z roku 1826 je stavba na konci zeleninové zahrady popsána jako „Gartenknecht“, tedy patrně dům zahradníka. Je možné, že by mohlo jít ve všech případech o tentýž objekt, neboť v zahradě se nenacházela kromě domu hlídače zahrady a domu bažantníka žádná stavba podobného rozsahu u ohradní zdi. K této domněnce přispívá i to, že na plánu z roku 1810 je cesta mířící k budově popsána jako „Glashaussteig“, tedy cesta ke skleníku. V roce 1890 měl být skleník kvůli úsporným 143 opatřením zbourán. Zřejmě byl tedy zpočátku součástí i krajinářské kompozice, avšak na plánech anglického parku již zachycen není. Již v roce 1840 však byly vystavěny nové skleníky. Předpokládám, že se jednalo o objekty v místě zahradnictví (bývalý dům bažantníka), o čemž by svědčilo zvětšení tohoto areálu na plánech romantického parku.

Pohled na Ovčín - kolem 1800, Paulina Schwarz. (ČD 45)

Budova skleníku - 1816, Sophie E. Schwarz. (ČD 46)

Kaple sv. Kříže Kaple byla zobrazena pouze na plánu z konce 19. století. Stávala v horní části louky, ve výběžku při severovýchodním okraji parku, a byla doplněna skupinou stromů. Vedla k ní nepravidelně zakřivená cesta, která se napojovala na vnější i vnitřní procházkový okruh parkem. Kaple byla postavena na místě zvaném „Waltersruhe“ v roce 1841 podle návrhu vídeňského architekta Franze Beera, autora přestavby zámku Hluboká. Do ní byly uloženy ostatky Waltera Prospera (1839-1841), druhého syna Jana Adolfa a Eleonory ze Schwarzenberku, který byl pojmenován po kněžnou obdivovaném anglickém romantickém spisovateli Walteru Scottovi. Hrobka byly podle anglických vzorů součástí zámeckého parku. Byla to novogotická stavba krychlové formy s otevřeným portálem, zaklenutá hvězdicovou klenbou nesoucí světlík. Po převozu ostatků do Třeboně v roce 1873 kaple postupně chátrala.

Kaple sv. Kříže - konec 19. století, H. Kopecký (ČD 47)

Walterova hrobka - konec 19. st. (výřez ČD 11)

111


Další architektonické prvky V archivních materiálech (spisy SOA Třeboň) byly nalezeny výkresy dřevěných klenutých mostků včetně variant jejich barevného ztvárnění. Vzhledem k šíři vodního toku, který pod nimi měl protékat, je pravděpodobné, že se jednalo o mostky přes slepé rameno Anglického potoka v jihovýchodní části klasicistní zahrady, anebo byl menší z nich překlenut přes úzký vodní tok vytékající z potoka směrem na jih. Podobný mostek je zachycen i na jedné z maleb okolí antického chrámku. (ČD 49)

Návrh mostků (ČD 48)

Mostek přes Anglický potok - poč. 19. století (ČD 49)

4.4.4.10. Umělecká výzdoba - sochařská díla, fontány, obelisky, pomníky Fontány Všechna nároží barokní zahrady byla zdůrazněna kruhovými bazény a také na hlavní ose se nacházelo několik vodních nádrží s vodotrysky. Bohužel nejsou známy bližší informace o podobě těchto prvků. I ostatní průsečíky cest uvnitř kompozice byly akcentovány kruhovými prostranstvími a na severojižní ose dokonce i výzdobou, nejspíše sochařskou. Zajímavý prvkem na plánu barokní zahrady je ukončení hlavní osy a dvou os příčných na východní hranici, kde byla zeď vytvarována kolmo na směr příčných os a v konkávním tvaru na ose hlavní. Tyto partie mohly být i výtvarně pojednány jako ukončení hlavních prospektů. Na plánu barokně klasicistní zahrady je vodotrysk ve středové fontáně zachycen odlišným grafickým symbolem než ostatní fontány. Domnívám se tedy, že mohl být součástí sousoší, přestože kresba Pauliny ze Schwarzenberku znázorňuje jen jednoduchý vodotrysk (ČD 51). Ve spisech uložených v SOA Třeboň (ČD 50) jsou zobrazeny čtyři návrhy na podobu sousoší z roku 1789, pravděpodobně do kruhového bazénu. Všechny znázorňují dvojici postav - puttů či tritonů a vodotrysk prýštící buď ze zvířecí tlamy či z amfory. Sousoší spočívají na podstavci napodobujícím skálu. Mohlo by se jednat o návrh fontány v parteru, protože tento bazén měl obsahovat figurálně pojednaný vodotrysk144. Na kresbě Pauliny ze Schwarzenberku má však fontána v parteru formu jednoduché vázy.

Návrhy fontán do kruhových bazénů - 1789 (ČD 50)

Po přeměně na krajinářský park byla do kompozice začleněna pouze do země zapuštěná fontána ve středu parku, která již pravděpodobně byla vybavena kamennou vázou, ze které prýštil vodotrysk, a menší kamenný bazén v rozáriu. K novým prvkům pak patřil vodní bazén před Kůrovým domkem a před domem hlídače zahrady. Její podoba bohužel známa není.

112


Bazén v rozáriu

Středová fontána - kolem 1800, Paulina Schwarz. (ČD 51)

Váza ve středové fontáně

Kamenný obelisk Na plánu barokně klasicistní zahrady byl kamenný obelisk umístěn v jihovýchodním rohu pravidelné zahrady, v místě, kde se setkávala diagonální osa s cestou jdoucí podél ohradní zdi, zatímco ostatní nároží byla zvýrazněna kruhovými fontánkami s vodotrysky. Obelisk zde byl postaven v roce 1786.

Obelisk v rohu zahrady a na Křížovém vrchu - 1819 (výřez ČD 7), 1910 (výřez ČD 12)

Obelisk na Křížovém vrchu - kolem 1800, Paulina Schwarz. (ČD 52)

Při rozsáhlé přeměně zahrady na krajinářský park byl v roce 1846 obelisk přemístěn na Křížový vrch, vyvýšeninu v nově připojené jižní části zahrady. Vrch byl osázen dubovým hájem a cesta k obelisku byla vedena po dvojité spirále ze severní a východní strany až na vrcholovou loučku. Na místo, kde původně obelisk stával, bylo přemístěno rozárium, velký záhon růží uspořádaný kolem kruhového bazénu.

Křížový vrch s dubovým hájem

Kamenný obelisk na Křížovém vrchu

113


Ve východní části vrchu byla vybudována vodní nádrž - tzv. Kněžnina lázeň. Protože není zachycena na plánech z přelomu 19. a 20. století, vznikla pravděpodobně později. Obelisk byl složen z několika centrálně na sebe postavených geometrických těles završených vysokým komolým jehlanem. Sloup i jehlan byly na každé ze čtyř stran zdobeny vytesaným polem, do jednoho z nich byl vepsán letopočet 1845. Mariánský sloup Kamenný sloup v novogotickém slohu byl osazen v roce 1856 do okrajové jižní části parku. Měl podobu pozdně gotických božích muk, kdysi hojně rozšířených na Českokrumlovsku a Českobudějovicku. Tesaný osmiboký žulový sloup nesl čtyřbokou hlavici završenou průnikem dvou sedlových stříšek. Každá strana hlavice měla mělký výklenek s vytesanou kružbou typu jeptiška, kde byly zrcadlově umístěny text a reliéfní mariánské vyobrazení Panny Marie Pařížské. Hlavice zřejmě bývala ukončena kovaným železným křížkem.145

Mariánský sloup v jižní části krajinářského parku (ČD 53)

4.4.4.11. Zábavní zařízení - divadlo, kuželník, bludiště, labyrint, přístaviště Co se týče těchto zařízení v barokní zahradě v Červeném Dvoře, zdrojem zábavy panstva byla jistě již samotná původní funkce zahrady, tedy bažantnice, kde se pravděpodobně nacházelo několik zařízení k pozorování a lovu zvířat, jak v lesnatých porostech či polnostech, tak u vodních nádrží. V období let 1769-1784 zde žili bobři, čínští bažanti, bengálští jeleni, angorští králíci a egyptská prasata. Dále se již v letech 1764-1769 měla nacházet kuželna.146 Její umístění a podoba však nejsou známy. Mnohem více těchto prvků však obsahovala zahrada ve své barokně klasicistní fázi. Jednalo se například o střelnici, Letní jízdárnu, Schneckenberg na ose s Rusalčiným jezírkem a přírodním divadlem, či o houpačku. Do kompozice krajinářského parku byly zahrnuty pouze Schneckenberg a Letní jízdárna, ta však již na novém místě. Novou atrakci nabízel také velký rybník, jehož vodní plocha byla rozšířena a byl zrušen ostrůvek, takže se zde dalo jezdit na lodičce. Přírodní divadlo Na Rusalčino jezírko v severním bosketu klasicistní zahrady navazovalo rodinné přírodní divadlo ve stylu barokní scény kukátkového typu. Bylo vybudováno knížetem Janem Nepomukem ze Schwarzenberku, velkým milovníkem divadelního umění, podle plánu Jana Nepomuka Šimouška z roku 1782. Vše v tomto divadle bylo vytvořeno ze stříhaných rostlin, listnatých i jehličnatých, dokonce i šatny pro herce. Hlediště bylo uspořádáno v barokním tvaru podkovy lemované arkádami z popínavých růží, k sezení diváků sloužila travnatá kanape. Na hlediště navazovalo za prostorem pro orchestr mírně lichoběžníkové jeviště. Po obou stranách ho ohraničovaly vysoké dřeviny tvarované jako hranoly, které měly funkci bočních rámových kulis. Zadní část scény-prospekt byl uzavřen zelenou stěnou s průhledem na Rusalčino jezírko s vodním přepadem. Průhledu vévodil na jeho konci Schneckenberg. Protože se v barokních divadlech velmi často hrála představení s mytologickými náměty, plnil kuželovitý kopec na konci jeviště úlohu hory Parnas (či Olympu), ze kterého sestupovala

114


na přední scénu antická božstva.148 Přírodní divadlo bylo přeměnou zahrady v polovině 19. století zrušeno, na jeho místě vznikla travnatá plocha propojující luční porosty přední a zadní části parku.

Plán přírodního divadla - 1782, J.N. Šimoušek (ČD 54)

Osová kompozice Schneckenberg-jezírko-divadlostrom - 1819 (výřez ČD 7)

Přírodní divadlo s Rusalčiným jezírkem - kolem 1800 (ČD 55) Schneckenberg za jezírkem - kolem 1800 (ČD 56)

Schneckenberg Při severní hranici zahrady, v těsné blízkosti příčné osy, byl na konci 18. století zřízen travnatý kopec ve tvaru šnečí ulity, po jehož úbočí byla spirálovitě vedena vycházková cesta až na vrchol. Vrcholová plošinka byla zakončena mohutným dubem. Tento architektonický útvar měl svůj předobraz již v 17. století, kdy kuriózní geometrické útvary bývaly oblíbeným prvkem formálních zahrad. Jižně od Schneckenbergu se nacházelo přírodní divadlo, takže kuželovitý kopec figuroval v divadelních hrách jako hora Parnas či Olymp. Spirálovitě vinutá pěšina mohla sloužit k rozjímání jako labyrint a po dlouhé cestě dovedla návštěvníka až k symbolickému vyvrcholení na horní plošině, kde se mu naskytl výhled do okolí. Osa Schneckenberg - Rusalčino jezírko - přírodní divadlo byla ukončena jižně od divadla v lesnaté části

115


vymezenou kruhovou plochou s dominantním stromem uprostřed. Tento strom se mohl uplatňovat právě jako pohledový cíl při pohledu z vrcholu kopce. Dle sdělení pamětníků sloužil Schneckenberg údajně také k procvičování jízdy koní ve výškách.147 Kopec byl i s Rusalčiným jezírkem začleněn do kompozice krajinářského parku, kdy návštěvník při procházce po vnitřním vycházkovém okruhu mohl obdivovat odraz Schneckenbergu ve vodní hladině.

Spirálovitě vinutá cesta na Schneckenberg

Letní jízdárna - kolem 1800, Paulina Schw. (ČD 57)

Letní jízdárna Ještě v 1. polovině 19. století se v blízkosti severozápadního rohu zahrady nacházela Letní jízdárna. Na plánech je zobrazena jako ohrazená obdélníková plocha se zpevněným povrchem. Na kresbě Pauliny Schwarzenberkové (ČD 57) je ohrazení tvořeno dřevěným plotem, doplněným bránami se zdobnými pilíři. Na její jižní straně byla umístěna drobná stavba s vysokými klenutými okny a valbovou střechou, kterou NPÚ ČB149 označuje jako Krytou jízdárnu. Vzhledem k její velikosti předpokládám, že se spíše mohlo jednat o jakousi lóži, odkud panstvo mohlo sledovat dění v letní jízdárně i za nepříznivého počasí. Na místě Letní jízdárny byl v krajinářské fázi vytvořen ozdobný parter s vodní nádrží na ose, drobná stavba byla přestavěna na tzv. Kůrový domek. Funkci jízdárny patrně převzala oválná plocha umístěná východně od Schneckenbergu.

Letní jízdárna u Schneckenbergu

Letní jízdárna u Schneckenbergu - konec 19. st. (výřez ČD 11)

Střelnice Protože střelba do terčů patřila k oblíbené panské zábavě, a to jak mužů, tak žen, součástí zámeckých zahrad a parků bývala střelnice. I historické plány barokně klasicistní zahrady u zámku v Červeném Dvoře dokládají její přítomnost (7-„Schießstatt“ na plánu z roku 1810). Střelnice se nacházela poblíž severní hranice zahrady. Dle plánu obsahovala zděnou stavbu, dle kresby č. 16 Pauliny ze Schwarzenberku lehký dřevěný přístřešek, který chránil panstvo před nepřízní počasí a odkud se střílelo do dvou terčů umístěných v topolové aleji orientované směrem ven z areálu. Střelnice se nezachovala do dalších vývojových fází zahrady.

116


Střelnice - kolem 1800, Paulina ze Schwarzenberku (ČD 58)

Střelnice (vpravo), Letní jízdárna s Kůrovým domkem (dole) - 1819 (výřez ČD 7)

Houpačka Jak je patrné z kresby Pauliny ze Schwarzenberku (ČD 50), v zahradě se na počátku 19. století nacházela jednoduchá zavěšená houpačka, umístěná jihovýchodně od hlavního parteru na louce obklopené vzrostlými stromy. Její poloha je dokumentována jak na plánu z roku 1810, kde je označena jako „Hütschen“, tak na plánu o devět let mladším. Ani ona pravděpodobně nebyla do krajinářského parku zakomponována.

Houpačka - kolem 1800, Paulina ze Schwarzenberku (ČD 59)

Louka s houpačkou - 1819 (výřez ČD 7)

117

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Podzámecká zahrada v Kroměříži

4.5. Kroměříž - Podzámecká zahrada Podzámecká zahrada se nachází ve městě Kroměříži ve Zlínském kraji, který spadá do jihomoravského regionu. Areál o rozloze cca 64 ha se rozkládá v nadmořské výšce 210 m n.m. Arcibiskupský zámek byl po celou dobu své existence majetkem olomouckých biskupů a arcibiskupů, kterým sloužil především jako letní rezidence a kteří na zvelebení tohoto sídla využívali služeb nejpřednějších architektů a umělců císařského dvora. Podzámecká zahrada společně s Květnou zahradou (Libosadem) a historickým jádrem města tvoří Městskou památkovou rezervaci Kroměříž. V roce 1995 byl komplex zahrad a zámku vyhlášen Národní kulturní památkou České republiky. Následně roku 1998 byl zapsán do Seznamu světového přírodního a kulturního dědictví UNESCO.

4.5.1. Stav poznání v pracích předchozích badatelů První skutečně odborný a soustavný popis kroměřížských zahrad, s několika reprodukcemi z dobové ikonografie, nacházíme ve 4. svazku syntetického díla Augusta Prokopa Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung z roku 1904. Pro další bádání se však především staly důležitými Dějiny města Kroměříže, které jejich autor František Václav Peřinka velice podrobným způsobem zpracoval na základě rozboru historických pramenů. Peřinka se v průběhu let 1913-1948 zaměřil nejen na samotnou historii města, ale věnoval se rovněž historickému místopisu a kulturnímu životu. Další významné informace, především o problematice zámecké sala terreny, přinesl v roce 1948 Výtvarný místopis Kroměřížska a Zdounecka Ludvíka Páleníčka. Kniha je cenná také proto, že přináší reprodukce plánů Podzámecké zahrady z konce 18. století. Po další sérii publikací zaměřených převážně k historii města vyšla v roce 1957 první stať věnovaná uměleckohistorické a dokumentární analýze Fischerova alba z roku 1802 a tedy i rozboru tehdejšího stavu Podzámecké zahrady, jejíž tehdejší přestavba byla uvedena v širších evropských souvislostech. Jarmila Vacková zde v článku Pohledy Josefa Fischera z Kroměřížské Podzámecké zahrady poprvé představila autora obrazové přílohy, vídeňského umělce Josefa Fischera, a z jeho díla odvodila založení anglického parku již za arcibiskupa Colloreda-Waldsee. O rok později na její studii navázal teoretik zahradní architektury Otakar Kuča, který v časopise Umění publikoval další zásadní stať Zámecké zahrady v Kroměříži. Jako první se v ní zaměřil na celkovou historii Libosadu i Podzámecké zahrady, oba parky nejprve zasadil do celoevropského kontextu a na tomto základě přistoupil k hodnocení kvality vlastních uměleckých vrstev. Pokusil se také specifikovat některá autorství a upřesnit dataci jednotlivých přestaveb. Jarmila Vacková se ke kroměřížským zahradám vrátila ještě několikrát. Ve stati Ikonografie Kroměříže od konce 16. století do poloviny 19. století z roku 1959 podrobila důkladnému rozboru historické prameny, na jejichž základě mimo jiné pomohla upřesnit dobu vzniku raně barokního zámeckého parteru. V roce 1960 zpracovala spolu s Alžbětou Birnbaumovou dějiny celého města a jeho zahrad v publikaci Kroměříž – městská památková rezervace a státní zámek. Všestranná uměleckohistorická syntéza byla publikována v roce 1963 jako kolektivní dílo V. Jůzy, I. Krska, J. Petrů a V. Richtera. Autoři se soustředily především k období středověku, renesance a baroka, období přelomu 18. a 19. století je proti tomu v souvislostech zahradního umění věnována menší pozornost. V roce 1975 se k problematice kroměřížských zahrad vrátil Jaroslav Petrů například ve svém průvodci Podzámecká zahrady v Kroměříži. Velmi kvalitně zpracovanou kapitolu o kroměřížských zahradách nalezneme také ve II. svazku Uměleckých památek Moravy a Slezska od Bohumila Samka z roku 1990. A podobně i v díle katalogového charakteru Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku autorů PacákovéHošťálkové, Petrů, Riedla a Svobody, vydaném v roce 1999. Zápisu zahrad a zámku Kroměříž do Světového seznamu kulturních a přírodních památek UNESCO v prosinci 1998 se věnuje Jaroslav Petrů v článku Kroměříž v seznamu UNESCO, kde přináší stručné informace o historickém vývoji města a zahrad. V témže roce byla vydána publikace Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku autora Karla Kuči, který se zde zabýval jednak historií města, zámku, ale i obou zahrad z hlediska kompozičního i stavebně historického. Především na architektonické a sochařské prvky v Podzámecké zahradě je zaměřena kapitola v knize Umělecké památky Moravy a Slezska autora Bohumila Samka z roku 1999. V roce 2002 vyšla kniha Pavla Zatloukala Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750 1918 na Moravě a ve Slezsku, ve které se zabýval souvislostí Podzámecké zahrady, zejména v použití drobných zahradních staveb, s ostatními českými i celoevropskými areály. Ve své stati Proměny kroměřížské podzámecké zahrady shrnul v roce 2003 Ondřej Zatloukal historický vývoj

118


zahrady se zaměřením na postupné přeměny za působení jednotlivých biskupů a arcibiskupů. Toto téma o rok později rozvinul na výstavě Et in Arcadia ego - Historické zahrady Kroměříže, pro niž sestavil velice podrobný doprovodný katalog. Kromě souhrnného popisu historického vývoje se pokusil zasadit obě zahrady do širších evropských souvislostí. Nahlédl na ně jako na syntézu jednotlivých směrů a idejí evropského vývoje zahradního umění, avšak zároveň jako na místo proměny lidského myšlení (mikrokosmu) a vztahů k vnějšímu světu (makrokosmu). Upozornil také na otázku odhalování tajemství lidské touhy stále znovu přetvářet své prostředí. Ve svém díle se věnoval jednotlivým vývojovým fázím Podzámecké zahrady, ale i nerealizovaným návrhům, pro které se snažil nalézt inspirační zdroje v ostatních evropských zahradách a teoretických dílech. V roce 2005 doplnil Ondřej Zatloukal své úvahy statí Kroměřížské theatrum biskupa Karla II. LiechtensteinaCastelcorna, ve které sledoval vliv filozofických, přírodovědných, astronomických a alchymistických věd, v podobě spisů uložených v knihovně kroměřížského zámku, na stavební realizace kroměřížské rezidence. K poznání dendrologické skladby kroměřížských zahrad významně přispěl v roce 2004 Miroslav Vysloužil ve svém příspěvku Současný sortiment dřevin v Podzámecké a Květné zahradě, kde zmapoval složení výsadby dle jednotlivých druhů a stáří exemplářů, čímž ji začlenil do jednotlivých vývojových etap, zejména určil dřeviny vysazené v době největší přeměny parku za arcibiskupa Maxmiliána Sommerau-Beeckha. Nejnovějšími publikacemi, které zahrnují i čerstvé poznatky o historickém vývoji kroměřížského zámeckého komplexu, jsou z roku 2009 kniha vydaná Národním památkovým ústavem v Kroměříži Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži, kde kapitolu věnovanou historickému vývoji Podzámecké zahrady zpracovali Lenka Křesadlová a Ondřej Zatloukal, a publikace z roku 2011 Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži - Průvodce, kterou vydal NPÚ v Kroměříži spolu s Muzeem umění Olomouc, jejíž součástí je i kapitola o dějinách Podzámecké zahrady. V roce 2010 zahájil Národní památkový ústav v Kroměříži projekt Národní centrum zahradní kultury, jehož cílem je vytváření odborných metodik pro obnovu a péči o historické zahrady a parky v České republice. V rámci tohoto projektu byly zpracovány stavebně historické průzkumy několika stavebních prvků v Podzámecké zahradě, které jsou veřejně přístupné na internetových stránkách www.nczk.cz. Jedná se například o průzkumy Maxmiliánovy kolonády, domu zahradníka či ruin z roku 2010, na kterých pracovali Dalibor Janiš, Radim Vrla a Jan Štětina.

4.5.2. Historický vývoj zámeckého areálu150 Historie kroměřížského zámeckého areálu začíná již v období Velkomoravské říše v 9. století, kdy zde existovalo slovanské hradiště, střežící důležitou křižovatku cest u brodu přes řeku Moravu. V době románské zde vzniklo slovanské tržiště s dvorcem. Za biskupa Bruna ze Schaumburku (1245-1281) byl románský dvorec přestavěn na gotický hrad, který se stal střediskem lenní organizace, jež v něm měla svůj manský soud. Po zničení za válečných akcí 15. století začal přestavbu hradu na vícekřídlý gotickorenesanční zámek biskup Stanislav I. Thurzo (1497-1540) po roce 1500 a pokračoval v ní biskup Stanislav II. Pavlovský (1579-1588) po roce 1579. Zahrada u zámku v Kroměříži byla velmi pravděpodobně zřízena už v první čtvrtině 16. století. Podobu biskupské rezidence po přestavbě dokládá Willenbergova veduta z roku 1593. Zobrazuje mohutnou dvoupatrovou stavbu s velkou hranolovou věží, třemi okrouhlými věžemi v ostatních nárožích a severním arkýřem kaple Matky Boží. Od města byla budova oddělena obezděným příkopem. Rezidence zřejmě nijak nevybočovala z městského opevnění a její směrové osy se patrně shodovaly s pozdější barokní zámeckou stavbou. Budova byla pravděpodobně čtyřkřídlou stavbou, ovšem menší než ta dnešní. Kosé postavení věže s pozdně gotickou křížovou žebrovou klenbou pocházelo ze starší věže. Na vedutě je zachycena také zahrada, situována za hradbami. Měla obdélníkový půdorys, byla ohrazena dřevěným plotem a rozdělena na tři části. Sloužila jako okrasná a zeleninová zahrada a obsahovala také menší štěpnici. V hradním příkopu byla chována vysoká zvěř. (Křesadlová, str. 101) Za biskupa Františka kardinála z Dietrichsteinu (1599-1636) byl zámecký areál v Kroměříži pravděpodobně pouze udržován a stejně jako za jeho dvou habsburských následovníků se využíval jen k občasným krátkodobým pobytům. K jeho vážnému poškození došlo roku 1643 v důsledku požáru a plenění švédskými vojsky. Drastický přelom v historii Kroměříže představovala třicetiletá válka, která zanechala celé město v troskách. Pobořená byla většina měšťanských domů, hradby, radnice i zámek. K výrazné změně došlo po roce 1664, kdy si Kroměříž zvolil za své rezidenční město biskup Karel II. Lichtenstein-Castelcorn (1664-1695). Mezi lety 1665-1672 byl zámek provizorně opraven tak, aby mohl sloužit k bydlení. Zhotovením projektu na přestavbu zámku i zahradních úprav

119


byl pověřen italský architekt Filiberto Luchese (1607-1666) a později Giovanni Pietro Tencalla (16291702). Při první etapě obnovy zámku, na které se podílel především Luchese, došlo pouze k drobným úpravám zahrady. V té době byla západně od městských hradeb založena na místě staré štěpnice nová reprezentativní zahrada - Libosad. Práce byly zahájeny v roce 1665 a trvaly zhruba 10 let. Důvodem stavby bylo to, že založení podobně rozlehlé zahrady při zámku ztroskotalo především kvůli rozlévajícímu se neupravenému korytu Mlýnské strouhy a také kvůli stále probíhající přestavbě zámku, která poničila starší části zahrady skládkami stavebního materiálu. Druhá stavební etapa (celková přestavba zámku se zachováním starších částí, zejména věže) začala až roku 1686 podle Tencallova projektu a trvala až do roku 1698. Při ní byla mimo jiné v suterénu zámku vystavěna podle projektu Tencally i sala terrena jako prostor prolínání rezidence a zahrady. Výsledkem přestavby zámku byla mohutná dvoupatrová stavba s půdním polopatrem, na zahradní straně třípatrová. Půdorysem byl čtyřúhelník, mající na nárožích bastionovité rizality a uprostřed čtvercový dvůr. V suterénu zahradního traktu byly zřízeny štukaturami, malbou i mozaikou zdobené sala terreny, v prvním poschodí reprezentační místnosti a velké, i přes dvě patra jsoucí, sály. Celý zámek byl příkladem stavby, zachovávající konzervativní, ještě renesanční půdorys, který svazoval všechny části v jediný hmotný blok a neprojevoval nikde na vnějšku dominanty interiéru. V pozdní renesanci tkvělo rovněž členění fasády plochými toskánskými pilastry, jež nesly triglyfové kladí. Vertikalitu budovy podporovalo použití pilastrů vysokého řádu prostupující třemi podlažími a svislé propojení oken plastickými rámy. Zahradní stěna měla neklasický sudý počet okenních os, takže o střed zahradního portálu se opíral pilastr. Zámek tehdy dostal v podstatě dnešní podobu, podle římských vzorů byl však završen plochými střechami s balustrádou. Po požáru v roce 1752 byly balustrové atiky zrušeny a byly vytvořeny valbové střechy. Barokní rekonstrukci zámku dokončil až biskup arcivévoda Karel Lotrinský (1695-1710), který však na Moravě trvale nesídlil. V roce 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství a prvním arcibiskupem byl zvolen Antonín Theodor Colloredo-Waldsee (1777-1811). Do kroměřížského prostředí se zapsal především svojí originální proměnou Podzámecké zahrady z let 1791-1800 v sentimentální zahradu doplněnou řadou romantických staveb. K zámku byla v roce 1795 přistavena tzv. Colloredova kolonáda, která sloužila jako soukromý vstup do zahrady. Arcibiskup Ferdinand Maria Chotek (1832-1836) hned po své intronizaci povolal do Kroměříže architekta Antona Archeho (1793-1851), který již předtím pracoval pro chotkovský rod ve Veltrusech a Kačině. Pro Podzámeckou zahradu navrhl Arche velkorysou přeměnu na krajinářský park. Architekt Arche navrhl kromě několika staveb do zahrady i nerealizovanou přestavbu Colloredovy kolonády v klasicizujícím stylu a v roce 1838 monumentální klasicistní portikus při zahradním průčelí zámku, který po zrušení bastionové zdi kolem zámku opticky snížil vysokou stěnu fasády. Souběžně s proměnou zahrady za biskupa Chotka probíhaly úpravy dalších prostor v bezprostředním okolí zámku. V roce 1833 došlo podle Archeho projektu k zasypání zbytku příkopu oddělujícího zámeckou budovu od města a nově bylo upraveno nejen vzniklé prostranství dnešního Sněmovního náměstí, ale i Mlýnská brána a přilehlé budovy. Budova zámku tak vyjma zahradní strany ztratila podnož z pásové bosáže pozdně renesančních bastionů. Na dílo svého předchůdce navázal arcibiskup Maxmilián Josef Sommerau-Beeckh (18371853), který pokračoval v rozšiřování Podzámecké zahrady na nové pozemky za Mlýnskou strouhou. Archeho dórský portikus před zahradním průčelím zámku byl na počátku 70. let 19. století nahrazen novým a na místě původní zpevněné rampy bylo vybudováno velkého kamenného schodiště umožňující vstup do zahrady z náměstí. Zámek sloužil jako letní sídlo olomouckých biskupů a arcibiskupů, současně však plnil funkci sídla arcibiskupské stavební a hospodářské správy. V letech 1848-1849 se na zámku konal první ústavodárný rakouský říšský sněm. Zámek byl spolu se zahradami v roce 1950 znárodněn a od té doby se v něm vystřídalo mnoho správců. Po roce 1989 byly sbírky a všechen mobiliář navrácen Arcibiskupství olomouckému, ale zámecký areál i obě zahrady však již zůstaly v majetku státu.

4.5.3. Kompoziční vývoj Podzámecké zahrady151 Zahrada u zámku v Kroměříži byla velmi pravděpodobně zřízena už v první čtvrtině 16. století za olomouckého biskupa Stanislava I. Thurza (1496-1540), který na Moravě vedle humanistického ducha šířil také zájem o zahradní umění. Archivní doklady o zahradě však chybí, existovala zde pravděpodobně menší okrasná a zelinářská zahrada spolu se štěpnicí, neboť podobnou zahradu měl biskup i při své rezidenci ve Vyškově a v období renesance zahrada tvořila běžné příslušenství obydlí vyšších vrstev společnosti.152 Vzhledem k tomu, že kroměřížské sídlo bylo opatřeno obranným systémem, musela být zahrada situována až za hradby a příkopy, do prostoru směrem k řece Moravě.

120


Pravděpodobně jako většina raně renesančních zahrad v sobě spojovala funkci užitkovou i okrasnou a na záhonech se pěstovaly vedle sebe květiny, léčivé rostliny i zelenina. Ovocné dřeviny vysazené v pravidelném rastru byly tvarovány do stěn a loubí. Prvním vyobrazením Podzámecké zahrady byla Willenbergova veduta z roku 1593. Zachycovala zahradu po úpravách a rozšíření, ke kterým došlo za episkopátů dalších biskupů Viléma Prusinovského (1565-1572) a Stanislava II. Pavlovského (1579-1588). Hlavním vzorem pro nové uspořádání se stala dobově proslulá zahrada Wolfa z Liechtensteina v Lednici. Podzámecká zahrada z větší části představovala květinovou zahradu, uspořádanou do okrasných ornamentů a určenou zejména pro pěstování vzácných okrasných růží, a menší oboru pro chov vysoké zvěře. Růže, ale také karafiáty a další květiny byly předmětem vzájemné výměny mezi biskupem a okolními panstvími.

Podzámecká zahrada v Kroměříži - pohled na zahradu se zámkem a městem v pozadí - 1593, Jan Willenberg (KM 1)

Rozsáhlou úpravou měla projít zahrada také za biskupa Pavlovského, který chtěl rozšířit zahradu na nové plochy a upravit ji po vzoru vyškovského libosadu. Biskup si proto roku 1586 vyžádal tamního zahradníka. K přestavbě nakonec nedošlo také proto, že roku 1588 utrpěla značné škody vpádem zvěře. Zahrada obdélníkového půdorysu byla ohrazena dřevěným plotem a rozdělena na tři části. Byla situována až za hradbami, v prostoru mezi zámkem a jedním z ramen řeky Moravy. Zahrada je zobrazena jako soubor plošných záhonů a menší štěpnice. Oplocení pravděpodobně zčásti kopírovalo hranu příkopu a vstup do zahrady byl zdůrazněn zdobnou brankou. První písemná zpráva o zahradě za biskupa Pavlovského je datována rokem 1586, kdy je zmiňován starý sad, od něhož vedl vodní příkop mezi dvěma zahradami. V té době pracovali v zahradě zahradníci z Vyškova a Prahy. Ze zeleniny se v zahradě pěstoval artyčok a květák, který v té době nebyl nijak běžný. Kolem roku 1597 je v zahradě doložena existence zahradního altánu, v té době se zde nacházelo velké množství okrasných záhonů a zeleň stříhaná do rozmanitých tvarů pravděpodobně se jednalo o topiary. Ze zámecké budovy se do zahrady sestupovalo po mostě, který překlenoval mohutný obranný příkop. Ten byl využit pro chov vysoké zvěře, jejíž pozorování z oken zámku poskytovalo příjemné rozptýlení - jednalo se o daňky přivezené z hukvaldské obory. V blízkosti zámku byla pravděpodobně vystavěna také bažantnice. Podzámecká zahrada tak na konci 16. století nepostrádala nic z typických prvků tehdejších zahradních kompozic. Poskytovala svému majiteli a jeho hostům prostor k odpočinku a reprezentaci, ale byla i zdrojem vzácnějších druhů ovoce a zeleniny pro biskupský stůl. Hradní příkop biskupovi umožňoval věnovat se zálibě v chovu zvěře. Následkem třicetileté války a také proto, že až do roku 1664 olomoučtí biskupové na Moravě trvale nesídlili, zahrada pod zámkem pravděpodobně zpustla a byla využívána k čistě hospodářským účelům.

121


Veduta Justuse van den Nypoorta podle G.M. Vischera z roku 1691 (KM 2) zachycuje pohled na kroměřížský zámek přes parter Podzámecké zahrady po přestavbě italskými architekty Filibertem Luchesem (1607-1666) a Giovanni Pietro Tencallou (1629-1702) za biskupa Karla II. Lichtensteina-Castelcorna (1664-1695). První fáze úprav Podzámecké zahrady proběhla v letech 1665-1672 a nejintenzivnější - závěrečná pak mezi léty 1686-1698. Úvodní část projektu zpracoval těsně před svou smrtí Filiberto Luchese, který na podobném úkolu pracoval v roce 1650 v Holešově. Vrcholnou, v mnohém ovšem radikálnější přestavbu dokončil již jeho mladší kolega Giovanni Pietro Tencalla. A. Birnbaumová se zmiňuje o tom, že Luchesův „návrh vycházel ze středoevropského zaalpského typu, který se vyvinul již před rokem 1650 a byl v době vzniku zahrady již značně konzervativní.“153 Na dataci zahradních úprav však panují rozdílné názory: O. Kuča kvůli podobnosti zahrad v Kroměříži a Holešově ve využití vodních prvků a osové vazbě zahrady se štěpnicí za kanálem klade vznik projektu zahrady i realizaci základního rozvrhu do druhé poloviny 60. let. 17. století.154 Datování vzniku nového parteru umožňuje anonymní mědirytina Cerroniho pojednání o Kroměříži, na které je již upraven Libosad, ale Podzámecká zahrada je zachycena zatím pouze jako štěpnice obehnaná zdí. O. Zatloukal ji datuje až rokem 1675,155 tedy o celé desetiletí později než O. Kuča. Zahrada byla zapojena do systému vodního opevnění zámku, které tak na několika stranách vymezilo její území, což bylo charakteristické zejména pro německé zámecké a klášterní zahrady. Systém mostů a můstků umožnil vstup ze zámku do geometricky řešené zahrady, ale také její osové propojení se starou štěpnicí za jedním z vodních kanálů.

Pohled na Podzámeckou zahradu - 1691, Justus van den Nypoort podle Georga Matthiase Vischera (KM 2)

Mezi zahradním průčelím zámku a zahradou ještě chyběla vzájemná vazba. Hlavní kompoziční pohledová osa okrasného parteru směřovala od portálu zahradního křídla zámku, pokračovala přes můstek vodního příkopu, gradovala v mohutné pyramidální fontáně a končila ve štěpnici a volné krajině za posledním kanálem. Rozvržení bylo po stranách akcentováno řadou soch, jehlancovitě střiženými stromky (topiary) a dalšími rostlinami ve vázách. Plocha parteru byla řešena soustavou ornamentálních brodériových záhonů nepravidelných trojúhelníkových tvarů, které byly uspořádány symetricky podél hlavní osy. Jednotlivá pole s květinovými ornamenty byla lemována stříhanými živými plůtky. Završením přestavby zámku a zahrady bylo vytvoření sala terreny v přízemí zahradního křídla zámku, kde se prolínal prostor rezidence a zahrady. Stavební práce probíhaly mezi lety 1686-1695. Autorem architektonického řešení byl pravděpodobně Tencalla, za otce ideové koncepce výzdoby je považován Antonín Martin Lublinský (1636-1690). Biskup často osobně ovlivňoval návrhy svého

122


architekta a pro své záměry získával nejen schopné umělce, ale především velké množství odborné literatury. Tencalla měl navíc již zkušenost s výstavbou podobných interiérů při budování rotondy v Libosadu. Sala terrena byla řešena jako pětice samostatných, navzájem propojených místností, trojicí sálů po stranách ukončených dvěma grottami. V úpravě okrasného zámeckého parteru se projevilo pro tehdejší dobu typické ovlivnění italskou a nově také francouzskou zahradní kulturou, charakteristickou nejen brodériovými záhony, ale také tendencí scelit prostor zahrady do jednoho celku s nadvládou hlavní osy. O. Zatloukal upozorňuje na podobnost středové pyramidální fontány a nově budované sala terreny s obdobnými prvky v zahradě Versailles, které byly zobrazeny v knize La Description du Château de Versailles z roku 1685.156 Za biskupa arcivévody Karla Lotrinského (1695-1710), který na Moravě trvale nesídlil, byla zahrada udržována zahradníkem Bartolomějem Denkem a později jeho vdovou a synem. V zahradě se v té době pěstovaly citrusy, takže zde pravděpodobně stála i stavba na jejich zimování. V zahradě měl být také chován medvěd, a to patrně mezi lety 1699 a 1701.157 Ani biskup Wolfgang Hannibal ze Schrattenbachu (1711-1738) po svém návratu z Říma v Kroměříži trvale nesídlil, je však doložen jako mecenáš nové květinové a ovocné zahrady pod zámkem. Díky zrušení příkopu vodního fortifikačního systému se zahrada mohla přiblížit až k budově zámku, další plošný rozvoj zahrady však byl do značné míry omezen především nepříznivými půdními poměry zamokřeného okolí. Oproti raně baroknímu konceptu došlo pravděpodobně ke zrušení štěpnice v hlavní ose zahrady a k novému pohledovému uzavření prostoru dvěma letohrádky. Interiér zahrady doplňovaly kromě sochařské výzdoby, zčásti ještě převzaté z předešlého období, rostliny v nádobách, pro jejichž zimování byl zřízen vlevo od budovy zámku skleník s bytem zahradníka. Ztráta podstatné části vodní složky v kompozici zahrady byla po zasypání příkopů kompenzována zřízením sedmi nových bazénů pravděpodobně jednoho středového a tří párů umístěných zrcadlově v parteru, který byl složen z polí 158 několika typů.

Celkový plán Podzámecké zahrady - 1775, Johann Anton von Grünenberg (výřez KM 3)

123


V roce 1746 nastoupil na biskupský stolec Ferdinand Julius Troyer (1746-1758), který si na rozdíl od dvou předchůdců vybral kroměřížský zámek za své sídlo. Pokusil se kroměřížskou rezidenci a zejména její zahradu upravit podle aktuálních módních vzorů. Podobu Podzámecké zahrady po úpravách, na nichž se podílel i následující biskup Maxmilián Hamilton (1761-1776), zachycuje plán z roku 1775 od architekta Johanna Antona von Grünenberga (KM 3). Kromě zahrady u zámku je zde znázorněna i volná krajina za řekou Moravou. Prostor parteru rámovala zelená loubí (berceaux de verdure), vlevo od zámku přerušená stavbou skleníku a domu zahradníka. Hlavní pohledovou osu uzavíral rozměrný pavilón se zvýrazněným středovým rizalitem a dvěma arkádovými křídly. Vpravo od budovy se nacházela poměrně rozsáhlá užitková část zahrady, podél severozápadního křídla zámku bylo založeno drobné giardino secreto. Inspiračním zdrojem pro uspořádání zahrady byla pravděpodobně rozsáhlá sbírka děl z biskupské knihovny, věnující se aktuálním směrům zahradního umění. Půdorys parteru svou koncepcí připomínal vzorové příklady z knihy Dézallier dÁrgenvilla La Théorie et la Pratique du jardinage z roku 1709. Rovinný terén v okolí zámku vybízel k upřednostnění francouzských vzorů, přicházejících do Čech a na Moravu prostřednictvím Německa a Rakous, před italským typem 159 Na plánu jsou patrné barokních úprav, těžících především z dynamiky teras ve svažitém terénu. vodní plochy za hranicí parteru i užitkové zahrady, které byly patrně pozůstatkem lužní plochy podél Mlýnského náhonu. Ze stejné doby pochází i anonymní veduta Kroměříže z let 1775-1780 (KM 4), která zachycuje pohled na město z kopce Barbořina. Je zde dobře patrné zelené loubí po stranách zahrady i letohrádek na konci hlavní osy. Jediným rozdílem oproti předchozímu plánu je středový prvek v parteru, který mohl představovat vodní bazén s vodotrysky.

Veduta Kroměříže - 1775-1780 (výřez KM 4) - kroužkem označena Poloha zahradníkova domu

Z doby pobytu biskupa Hamiltona v Kroměříži se dále zachoval nerealizovaný anonymní plán na úpravu zahrady (KM 5), nesoucí již rokokové prvky, především motiv kruhového uspořádání parteru. (Křesadlová, str. 106) Tento motiv se do kroměřížského prostředí dostal pravděpodobně díky knihám zakoupeným již biskupem Schrattenbachem, především dvěma svazky grafik Matthiase Diesela. Na podobném principu byly založeny Dieselem publikované dvě starší německé zahrady ve Schlesheimu a Lustheimu. Anonymní umělec v podstatě shodný kruhový motiv zakomponoval do přední části zahrady, přičemž zbývající část parteru ponechal téměř beze změn, s výjimkou geometricky upraveného vodního kanálu v závěru zahrady.

124


Nerealizovaný návrh parteru - pol. 18. století (KM 5)

Biskup Hamilton rozšířil užitkové plochy zahrady k okolním volným loukám tzv. Hořenuše. A právě pronikání lužní krajiny v podobě mnoha drobných jezírek a meandrujících slepých ramen řeky Moravy do geometrizujícího rámce Podzámecké zahrady se jeví velice zajímavým prvkem pro její další vývoj. Plán zahrady z roku 1790 od Josefa Fischera (KM 6) byl vyhotoven na objednávku prvního olomouckého arcibiskupa Antonína Theodora Colloredo-Waldsee (1777-1811) pravděpodobně proto, aby zachytil stav zahrady před radikální přeměnou v 90. letech 18. století. Přesto, že v 2. polovině 18. století již Evropu ovládaly myšlenky osvícenství, reagovala kroměřížská formální zahrada na nově se šířící ideje s více než půlstoletí trvajícím zpožděním. Barokní zahrada byla kontinuálně udržována a upravována. Před zámkem vznikla na místě zrušené fortifikace mírně vyvýšená terasa ohraničená dvěma stromovými boskety. Odtud se po několika stupních scházelo do parteru s brodériovými záhony v rokokovém tvarosloví, doplněných množstvím obelisků a soch. Parter již postrádal výrazný středový prvek (bazén), a tím došlo k prodloužení přímé pohledové osy od zámku až k letohrádku uzavírajícímu zahradu. Z letohrádku, který sloužil jako vyhlídka, a proto byl pravděpodobně mírně vyvýšen nad okolní terén, bylo možné shlédnout nejen parter, ale také přilehlou krajinu s lužním lesem a vodními plochami. Původně užitková část zahrady ve východní části byla přetvořena v ryze okrasnou partii. Intimní měřítko zahrady tvořilo kontrast k monumentální fasádě zámku. Parter byl po obou podélných stranách v ose bosketů lemován loubím, která v zadní části zahrady přecházela do stromové aleje. Z vodních prvků se zachovaly pravděpodobně pouze dva čtvercové bazény v přední části parteru a zahradu uzavíralo podlouhlé meandrovité jezírko s ostrůvkem v nárožní rozšířené části. Giardino secreto, založené v předchozí fázi na místě zasypaného vodního příkopu, bylo uspořádáno do několika teras, které byly vybaveny osově symetrickou kompozicí brodériových záhonů. Za Mlýnskou strouhou, kam se zahrada rozšířila v roce 1789, je již patrný ovocný sad, který zde byl spolu s hospodářským stavením založen v roce 1790. Arcibiskup Colloredo Waldsee se rozhodl pro úpravu Podzámecké zahrady v době, kdy v Evropě vrcholily snahy o hledání nového vztahu člověka k přírodě. Arcibiskup nicméně nezvolil radikální přístup - opuštění principů formálního uspořádání ve prospěch přírodně krajinářské kompozice, ale rozhodl se zachovat kontinuitu s dílem předchůdců a novou zahradu pouze navázal na pravidelně řešený parter před zámkem. O. Kuča nazval rozšíření Podzámecké zahrady a úpravu 160 nových ploch „křižovatkou kompozičně a i časově různorodých podnětů přechodného období“.

125


Plán Podzámecké zahrady - 1790, Josef Fischer (KM 6)

Proměna zahrady trvala přibližně 10 let (1790-1800). Sentimentální zahradu zachytil v souboru dvou plánů a devatenácti grafických listů malíř a grafik Josef Fischer (1769-1822). Album s názvem Die fürstlichen Gärten zu Kremsier, beschrieben von einem Freunde der verschönerten Natur bylo vydáno v roce 1802. Součástí alba byl i výše zmíněný plán zachycující stav zahrady v roce 1790 a plán zahrady po úpravě z roku 1802 (KM 7) O. Zatloukal označuje Fischera za autora nejen grafických listů, ale i doprovodného textu k albu a předpokládá, že mohl být rovněž ideovým tvůrcem podoby nové koncepce zahrady.161 Členění parteru bylo značně zjednodušeno, brodériové a květinové záhony byly sloučeny ve čtveřici trávníků, které si však podržely svůj rokokově vykroužený tvar. Stříhané loubí tvořící dvě boční osy vystřídaly nově vysázené aleje. Zahradní pavilón byl odstraněn úplně a nahrazen dvěma boskety po stranách. Přes veškeré drobné úpravy si však parter zachoval svoji výraznou geometrickou osnovu a rokokově orientovaný charakter. Hlavní pozornost nových úprav se tak soustředila na dosud nevyužívané plochy lužního lesa mezi zahradou a Mlýnskou strouhou. Přechod mezi formální zahradou a nově upravovaným přírodním parkem vymezil obdélný bazén na místě původního kanálu, v jehož pravém rohu byl jeden z vodních meandrů akcentován ostrůvkem s iónským Chrámkem Přátelství, který by po několika schůdcích byl přístupný přímo z vody. V pravém nároží bazénu zase vyrostlo přístaviště s benátskými gondolami, z nichž mohli návštěvníci během plavby po kanálu nerušeně obdivovat okolní partie. Levé straně bazénu vévodila socha bájného Morava, původně Neptuna, přenesená sem z Libosadu. Představovala jakýsi ideový středobod celého vodního systému zahrady. Střed bazénu pak protínal dřevěný most navazující na hlavní zámeckou osu a propojující staré části zahrady s partiemi nově založenými na místě meandrujícího toku Mlýnského ramene Moravy. Ten byl v rámci úprav napřímen. Takto vymezená plocha byla rozčleněna pravidelným systémem topolových alejí, pronikajících daleko do volné krajiny, na menší zahradní úseky. Hlavní příčná alej, zvaná Chropyňská, končila na břehu Moravy ve vyhlídkové terase se sedadly. Jednotlivé výseče mezi alejemi byly uspořádány v sentimentálním duchu.

126


Podobně byly upraveny i plochy západně a východně od parteru. Síť klikatých cestiček, vinoucích se mezi stromy a křovinatými porosty jednotlivých bosketů, přiváděla návštěvníka k pestré paletě zahradních staveb. Jednalo se například o uměle vytvořené ruiny s vodopádem, labyrint s paraplíčkem, salon ukrytý ve slaměném stohu s květinovou zahrádkou, patrový čínský pavilón na návrší, houpačku, poustevnu či hranici dříví. Jednotlivá romantická zákoutí zachytil malíř Josef Fischer na svých grafických listech.

Plán zahrady po sentimentální úpravě - 1802, Josef Fischer (KM 7)

Do zahrady bylo možné vstoupit z cesty z města na pastviny Hořenuše, přes sala terrenu či nově zbudovanou Colloredovu kolonádu. Kolonáda byla přistavěna k severozápadnímu křídlu zámecké budovy podle plánů Johanna Nepomuka von Mohrweisera (1765-1840) v roce 1795 a sloužila jako soukromý vstup do zahrady pro arcibiskupa a jeho hosty. Z arkádové chodby bylo možné přehlédnout pozdně barokní giardino secreto, do kterého se vstupovalo po dvouramenném zakřiveném schodišti. Pod terasami giardina se nacházela tzv. Holandská zahrádka obdobného charakteru jako v Libosadu. Do plochy zahrádky ohraničené zdí byl situován dům zahradníka, květinové záhony geometrického tvaru, kruhový bazén s vodotryskem a oranžérie pro zimování subtropických rostlin. Za Mlýnskou strouhou, přes kterou vedly dva mostky, stál na pahorku Tahitský chrámek, upomínající na tichomořské výpravy Jamese Cooka. Chrámek byl postaven na samotném konci

127


zahrady, takže poskytoval výhled do volné okolní krajiny. V přilehlém sadu se nacházel selský dvůr, kde se chovalo několik druhů domácích zvířat a kde bylo možné se občerstvit ovocem a čerstvým mlékem. O něco dále západním směrem stál v čele nově vybudovaného Dlouhého rybníka s alejí Rybářský pavilón, obklopený okrasnou a užitkovou zahradou. Dlouhý rybník vyrostl na místě bažinatého jezírka Hořenušky a několika drobných okolních sádek a uzavíral prostor štěpnice. Z uvedeného popisu kompozice vyplývá, že v Podzámecké zahradě nebyl zatím vytvořen krajinářský park v pravém slova smyslu, ale že formální zahrada byla doplňována plochami uspořádanými v sentimentálním duchu. Uvnitř bosketů geometrického rastru však již byla patrná touha po volnosti a souznění s přírodou. Intimita těchto zákoutí byla podpořena stavbami navozujícími rozmanité emoce. Následující plán od architekta Karla Thalherra z roku 1832 (KM 8) v podstatě zachycuje Podzámeckou zahradu téměř v nezměněné sentimentální podobě, zatímco evropské zahradní umění již plně ovládl krajinářský park. V zahradě docházelo jen k drobným úpravám či rušení některých staveb - přístaviště lodí na kanálu a kabinetu v hranici dříví. Další proměnou pak prošel Dlouhý rybník u Rybářského domku, ke kterému byl na jeho západním konci krátce po roce 1800 připojen čtvercový bazén. Vnitřní členění ploch bylo mírně pozměněno ve vinutí nepravidelných pěšin a i záhony Holandské zahrádky byly upraveny v novém stylu.

Celkový plán Podzámecké zahrady - 1832, Karl Thalherr (KM 8)

Plán byl pravděpodobně zhotoven pro zachycení stavu zahrady před její plánovanou radikální přeměnou na podnět arcibiskupa Ferdinanda Marii Chotka (1832-1836). Arcibiskup hned po své intronizaci povolal do Kroměříže architekta Antona Archeho (1793-1851), který již předtím pracoval pro chotkovský rod ve Veltrusech a Kačině. Pro Podzámeckou zahradu navrhl Arche velkorysou přeměnu na krajinářský park, který po ukončení zahradních prací, prováděných v letech 1834-1836,

128


zaměřil lesní geometr Johann Kirsch na plánu z roku 1837 (KM 9). Původní formální parter s pravidelným uspořádáním travnatých ploch, bosketů a stromových alejí byl nahrazen rozsáhlou travnatou plochou, lemovanou organickými porosty dřevin. Zbylé plochy Podzámecké zahrady, opticky propojené měkce tvarovanými pěšinami, byly řešeny systémem palouků, oddělovaných hustými porosty stromů a keřů či jejich skupinami a solitéry. Původní vodní kanál za parterem byl nahrazen Chotkovým rybníkem, Chrámek přátelství se tak po zasypání meandru dostal z ostrůvku na volnou travnatou plochu a byl obklopen skupinou topolů. Změnou trasy Mlýnské strouhy došlo k rozšíření areálu zahrady až k řece Moravě, na místě zasypaného původního koryta vzniklo světlé travnaté údolí. Na plánu se tato plocha ještě jeví jako nedokončená, v jejím okolí se patrně předpokládalo se stromovou výsadbou na břehu řeky i Mlýnského náhonu.

Plán zahrady po krajinářské úpravě - 1837, A. Arche, zaměření J. Kirsch (výřez KM 9)

Jednou z mála dochovaných částí byla Chropyňská alej. Ostatní stromořadí byla zrušena, takže romantická zákoutí včetně drobných architektonických prvků získala ekvivalentní přírodní prostředí. Došlo ke zrušení Holandské zahrádky a jejího skleníku, Čínského pavilónu, socha Morava byla přesunuta k městským hradbám. Ze staveb předchozí vývojové fáze zůstaly zachovány či byly stavebně upraveny: Poustevna, Paraplíčko v labyrintu, dům zahradníka, ruiny a kruhový chrámek. Veškerá starší sochařská výzdoba parteru byla odstraněna - část byla prodána městu, část osekána na torza a umístěna u ruin pro zvýšení nostalgického účinku, část posloužila jako navážka při regulaci Mlýnské strouhy. Nově byly instalovány dvě kašny, zhotovené podle návrhu Antona Archeho z 30. let 19. století - Fontána amorků a Římská fontána. Zbytky sochařské výzdoby byly rozmístěny

129


v parku - např. Moravus, obelisk či sochy zápasníků - na loukách za Mlýnskou strouhou v průsečíku cest. Dalším zásahem do podoby zahrady měla být nerealizovaná přestavba Colloredovy kolonády v klasicizujícím stylu, na jejíž přípravě se podílel i inženýr kroměřížského stavebního úřadu Karel Thalherr. Na spodním konci giardina vznikl nový čtvercový bosket, zatímco oba původní lesíky před zámkem byly odstraněny. Zahradní průčelí zámku získalo v roce 1837 monumentální dórský portikus od architekta Archeho, kterým byl vytvořen důstojný vstup do zahrady. Do nového parku byl nově zahrnut panský ovocný sad na předměstí Sladovny. Zde začal fungovat jeden z hlavních vstupů do zahrady od města. V jeho blízkosti byl postaven nový skleník pro zimování rostlin pěstovaných v nádobách. Další možnost vstupu nabízela dřevěná rampa u zámecké budovy. V roce 1836 arcibiskup vykoupil celý zbylý areál pastvin a luk Hořenuše, neboť již plánoval druhou etapu zvětšení Podzámeckého areálu. Práce však byly náhle přerušeny, když jej nečekaně zastihla smrt při cestě na korunovaci císaře Ferdinanda I. Je však také možné, že tyto pozemky 162 vykoupil až jeho nástupce. Krajinářským úpravám v Podzámecké zahradě však předcházelo několik nerealizovaných plánů. Jsou známy celkem tři plány úprav formálního parteru před zahradním průčelím zámku, přičemž náčrty úprav byly prováděny do plánu zahrady z roku 1832. Jeden z plánů navrhoval ponechat v původní podobě velký vodní kanál a koncipoval plochu bývalého parteru jako dendrologickou sbírku, druhý počítal s přímým propojením bývalého vodního kanálu s Mlýnskou strouhou a řekou a s vytvořením motivu „ostrovní krajiny“.163

Celkový plán Podzámecké zahrady - po 1834, Anton Arche (KM 10)

130


Autorem třetího plánu (KM 10) byl architekt Anton Arche. Jeho návrh se od plánu z roku 1837 liší zejména tím, že centrální palouk byl v rozích doplněn květinovými motivy - rohem hojnosti a stylizovaným květinovým kobercem, které byly inspirovány dílem Hermanna von Pückler-Muskau. Návrhy tvaru těchto rozsáhlých květinových záhonů se shodují s tvaroslovím záhonů z parku v Muskau. Dále bylo navrženo nahrazení terasovitého uspořádání intimní zahrádky (giardino secreto) jednolitou šikmou plochou s květinovým ornamentem. V části podél Chropyňské aleje byly na místě staveb původního parku navrženy nové, romantickému duchu lépe vyhovující objekty: zelený Rondel, na hlavní ose Gotický templ, který měl tvořit ústřední akcent gotického Lesa zamilovaných, či Dórský sloup na místě čínského pavilónku. Z plánu jsou však patrné dodatečné zásahy tužkou, které zřejmě vznikaly při konzultacích architekta s arcibiskupem. Škrtnuty tak byly oba květinové motivy na hlavním palouku, rondel i dórský sloup, pozměněny byly také některé pěšiny. Na dílo svého předchůdce navázal arcibiskup Maxmilián Josef Sommerau-Beeckh (18371853), který pokračoval v rozšiřování Podzámecké zahrady na nové pozemky za Mlýnskou strouhou. Plánovaná přeměna pastvin na krajinářský park probíhala ve dvou etapách, mezi lety 1837-1841 byla upravena přední část mezi řekou a odvodňovacím systémem pastvin, což dokládá další zaměření lesního geometra Johanna Kirsche z roku 1841. Výslednou podobu krajinářského parku zachycuje Lipavského a Johanna Homme (KM 11). Původně podmáčená systémem odvodňovacích kanálů. Na Mlýnském rameni bylo nových vodních děl. Ústředním bodem nové kompozice se obtočené spirálovitou cestou, sloužící jako vyhlídková plošina.

plán z roku 1850 od Bernarda plocha Hořenuše byla nově protkána zřízeno několik stavidel k napájení stalo uměle vymodelované návrší,

Celkový plán Podzámecké zahrady - 1850, Bernard Lipavský, Johann Homme (KM 11)

O něco později zde byla postavena Maxmiliánova kolonáda (1845-1846) s bazénem se Lví fontánou, přivezenou sem z Libosadu. Z tohoto bodu vycházela trojice hlavních pohledových os, dvě z nich směřovaly ke starší části zahrady za Mlýnskou strouhu - k Chropyňské aleji a k Fontáně amorků

131


ve zrušené Holandské zahrádce. Třetí osa byla ukončena výraznou stavbou Květinové věže rozhledny, pojmenované také jako Bellevue, stojící v nové části na ostrohu mezi řekou a Mlýnským náhonem. Okolní travnaté plochy protkané sítí cest členily skupiny stromů, domácích i cizokrajných, a oživovaly květinové záhony. Úpravy se dotkly několika existujících staveb - selského dvora či dřevěného Rybářského pavilónu, který měl být podle návrhu Antona Archeho přestavěn na zděný objekt. Spolu s ním byla pozměněna koncepce klasicistního Dlouhého rybníka, jehož zadní pravoúhlá část dostala rozvolněný organický tvar s ostrůvkem. Na nich bylo zřízeno několik přístřešků pro labutě. Již od počátku 19. století byly zahrada formálně přístupná veřejnosti, ale teprve ve 30. letech byl upraven veřejný vchod do zahrady při severovýchodním nároží zámku. Na konci 40. let 19. století byly veřejnosti zpřístupněny i upravené plochy nového Maxmiliánova parku. Optický předěl mezi přední a zadní částí parku tvořily husté pobřežní porosty Divokého rybníka. Za ním se rozprostírala rozlehlá travnatá plocha, rozdělená pásy zeleně na jednotlivá oddělení se specifickou programovou náplní. Šlo například o vlajkový stožár, mechanické loutky Číňanů, turecký stan, cikánský stan, Labutí a Fantaskní pavilón a Mandarínský domek či květinové sluneční hodiny, kde ukazatelem času byl stín vrhaný štíhlým topolem. Nejrozsáhlejším objektem zřízeným v nové části parku byl Maxmiliánův (Maxův) dvůr, postavený v letech 1841-1845. Jednalo se o mohutný komplex budov vzorného hospodářství. Sloužil k chovu vybraného skotu a dodávání mléčných produktů, zároveň měl salonek, v němž bylo možné podávat návštěvníkům čerstvé mléko. Na přilehlé pastviny navazoval rozsáhlý ovocný sad, při jehož okrajích byly vystavěny dům zahradníka a hlídačův dům. Další domek hlídače vznikl v americkém stylu při severním okraji zahrady. Chrámek přátelství byl přejmenován na Apollónův chrám. V porostech bylo rozmístěno několik soch antických božstev (Flóry, Jupitera, Venuše, Neptuna a Fauna), dvě sousoší zápasníků či v nově založeném bosketu pod giardinem bysta arcibiskupa Chotka, duchovního otce provedených úprav. Podstatnou roli v kompozici zahrady hrála vodní složka. Novou a starou část parku odděloval Mlýnský náhon, který byl překlenut několika mosty (např. Obloukový, Rybářský, Stříbrný, Vázový, Řetězový, Lucernový), některé z nich byly vybaveny umělecky ztvárněným litinovým zábradlím z arcibiskupských železáren. Druhý vodní kanál, procházející souběžně s Dlouhým rybníkem, měl intimnější měřítko a překlenovaly jej drobné mostky s prostým kovovým zábradlím. V zadní části se vodní kanál rozléval v malé Leknínové jezírko s vodopádem, kde byly chovány vydry a nad nímž se tyčil Fantaskní pavilón, a celou tuto kouzelnou scénu bylo možné pozorovat z knížecího sedátka. K chovu vodního ptactva a dalších živočichů mohly sloužit rybníky Dlouhý, Chotkův, Divoký, Maxův a Leknínový. Dalšími atrakcemi byly květinové vázy a mísy, růžové koše, pergola s vinnou révou, Maxův dub s lavičkou, pestré květinové záhony v travnatých plochách i řady stromkových růží, lemující pěší chodníky. Starší partie parku oživovala Fontána amorků a u Chropyňské aleje Římská fontána, paraplíčko, které však již nebylo centrem labyrintu, poustevna a malý zvěřinec. Pod ruinami s grottou byl v Mlýnské strouze vytvořen vodopád. Součástí parku byla i plocha západně od Rybářského domku směrem k mlýnu, na jejímž konci vznikla pravidelná zahrádka, tzv. „Naschgarten“. Selský statek byl změněn v Paví dvůr, ovocný sad a vyhlídka byly zrušeny. Třicátá a čtyřicátá léta 19. století představovala v historii Podzámecké zahrady vrcholnou éru i přesto, že téměř vymazala všechny předchozí historické etapy. Nové rozsáhlé pozemky za Mlýnským náhonem umožnily vytvořit velkorysou kompozici krajinářského parku, kde prostorné louky protkané vinutými pěšinami a akcentované skupinami stromů byly rámovány hustými stromovými porosty a doplněny drobnými architektonickými prvky. Maxmiliánův park byl zakládán na principech klasicizující krajinářské školy a inspirován jak četnými dobovými realizacemi, tak především staršími evropskými vzory, jak je zachycovaly obrazové publikace uložené v arcibiskupské knihovně. Během působení následujícího arcibiskupa Bedřicha z Fürstenberka (1853-1892) nedošlo k výraznému kvalitativnímu obohacení Podzámecké zahrady. Změny se týkaly spíše detailů a neměly zásadní vliv na celkovou krajinářskou koncepci. Po smrti architekta Antona Archeho se skupina architektů působících v kroměřížské stavební kanceláři (Ernst Králíček, Karl Biefel, František Drbal, Gustav Meretta a Anton Kybast) zaměřila na stavební úpravy již existujících objektů, kterým dávali historizující formy. V 60. letech 19. století byl v neogotickém stylu přestavěn Paví dvůr a historizující podobu s výrazným použitím ozdobných litinových prvků získal Rybářský pavilón. Současně bylo upraveno také čelo Dlouhého rybníka. V Maxmiliánově kolonádě došlo k zazdění původně prosklených oblouků a do vzniklých nik byly umístěny antické a antikizující bysty zakoupené v roce 1870. Pro stavbu se od té doby vžil název Pompejská kolonáda. Archeho dórský portikus před zahradním průčelím zámku byl na počátku 70. let

132


stržen a nahrazen novým, navrženým Františkem Drbalem (1819-1893) a Gustavem Merettou (18321888). Ve stejné době bylo na místě původní zpevněné rampy vybudováno velké kamenné schodiště umožňující vstup do zahrady z náměstí. Z prostoru zahrady postupně zmizela Poustevna, Květinová věž, Vlajkový stožár, Labutí pavilón, Turecký stan, mechanické loutky Číňanů a další drobné architektonické prvky. Nově se naopak v kompozici objevil pískovcový obelisk, litinová treláž u Stříbrného mostu a stavba vodní pily u Amerického strážního domku. Změnila se i kompoziční úloha Divokého rybníka. Jeho původně zapojené břehové porosty tvořily optickou bariéru mezi oběma částmi nového parku a vlastní hladina rybníka se pohledově neuplatňovala. Později došlo k jejich rozvolnění a k vytvoření ostrova, na který byl přemístěn Mandarínský pavilón, nově označovaný jako Čínský. Završením těchto drobných úprav a zároveň vyjádřením vděčnosti arcibiskupovým předchůdcům se stalo rozmístění několika pomníků s jejich bystami. Na konec Dlouhého rybníku byla umístěna litinová bysta arcibiskupa Rudolfa Jana podle návrhu Richarda Sprinricha z roku 1899 a pod Maxmiliánův dub byla osazena bysta Maxmiliána Sommerau-Beeckha od Josefa Gassera von Valhorn z roku 1863. Přestože bylo o zahradu i v průběhu dalších desetiletí pravděpodobně dobře pečováno, postupně docházelo k jejímu ochuzování a částečně i znehodnocování původní velkorysé kompozice ve prospěch módního detailu. Během působení arcibiskupa Theodora Kohna (1892-1904) byly naplánovány další stavební úpravy, jako například adaptace Pavího dvora, Rybářského pavilónu a ruin pro potřeby chovu bažantů po zrušení stavby bažantnice či změna oplocení v okolí vstupu do zahrady. Po požáru arcibiskupského mlýna ve Sladovnách v roce 1897 nastaly problémy se zásobováním zahrady vodou. K jejich dalšímu zhoršení přispěla i rozsáhlá regulace toku Moravy, která probíhala již za episkopátu arcibiskupa Františka Saleského Bauera (1904-1915), jako bylo zasypání hlavního řečiště a prohloubení jednoho z postranních ramen, což se negativně projevilo i esteticky. Podzámecká zahrada se však v této době těšila mezi obyvateli a návštěvníky města velké oblibě. Vyhledávaná byla především možnost kontaktu se zvířaty chovanými v zahradě (volně se pohybující pávi a srny, bílé a černé labutě, zlatí kapříci, v klecích chovaní zpěvní ptáci a bažanti, dojnice v Maxově dvoře, drůbež v Pavím dvoře) i projížďky na loďkách po Dlouhém rybníce, který v zimě sloužil jako kluziště. K prohlídce lákaly i cizokrajné rostliny. Ve snaze obohatit sortiment dřevin došlo v letech 1913-1914 k výsadbě širokého druhového spektra jehličnanů, ale také sadových růží nebo jabloní. Od 80. let 19. století došlo jak v kompozici zahrady, tak v architektonickém programu jen k drobným změnám, jak doložil plán zahrady pořízený v roce 1910, který byl publikován jako součást průvodce zahradou po jehličnatých dřevinách. Stárnoucí jírovce v aleji podél Dlouhého rybníka byly nahrazeny lipami a z lesíka u hradeb zmizela socha Morava. Období první světové války i první roky po jejím skončení znamenaly pro údržbu a rozvoj zahrady značný úpadek, kdy byly odstraněny například vzrostlé vlašské topoly z břehů Dlouhého rybníka, od obelisku či Chrámku přátelství, osiky i červené břízy. Za první republiky se opět péče o park zlepšila, ale druhá světová válka přinesla další ztráty. Došlo k poškození skleníku u spodního vstupu do zahrady, který byl později adaptován na zookoutek. V souvislosti s obnovou Květné zahrady byla Podzámecká zahrada v 50. letech 20. století ochuzena o sochařskou výzdobu. Zpět do Květné zahrady se vrátila dvě raně barokní sousoší Zápasníků a také Lví fontána, která dosud plnila důležitou kompoziční úlohu jako součást Pompejské kolonády. Na břeh Dlouhého rybníka byla naopak nově osazena bysta arcibiskupa Rudolfa Jana, zhotovená podle návrhu Richarda Spindricha, která se od roku 1899 nacházela před rotundou Květné zahrady.

133


4.5.4. Porovnání etap kompozičního vývoje ve fázi pronikání anglického parku do francouzské zahrady Protože Podzámecká zahrada prošla složitým kompozičním vývojem a i samotná barokní forma zahrady měla raně barokního předchůdce z konce 17. století, je v této práci zaměřena pozornost na plány zachycující tři nejvýznamnější fáze pronikání krajinářských prvků do formální Podzámecké zahrady. Barokní zahrada je zobrazena na plánu z roku 1790 od Josefa Fischera (KM 6), který byl vyhotoven pravděpodobně proto, aby zachytil stav zahrady před její přeměnou. Tato proměna formálního uspořádání zahrady však neproběhla přímo v krajinářském duchu jako úplné odmítnutí geometrických forem, ale postupně přes mezistupeň ve formě sentimentální zahrady na nově připojených plochách. Tuto fázi vývoje zachycuje následující Fischerův plán z roku 1802 (KM 7). Pro porovnání některých prvků však bylo využito i pozdějšího plánu od architekta Karla Thalherra z roku 1832 (KM 8), který se v podstatě neliší od stavu v roce 1802, ale je díky barevnému zobrazení přehlednější. Krajinářský styl zasáhl Podzámeckou zahradu v první polovině 19. století. Tato radikální proměna proběhla ve dvou fázích v závislosti na postupném připojování nových pozemků. Počáteční přeměna parteru je zachycena na plánu zaměření v roce 1837 od Johanna Kirsche (KM 9), výsledný stav zahrady je pak zobrazen na plánu z roku 1850 od Bernarda Lipavského a Johanna Homme (KM 11). Porovnání vývojových fází se však zaměří na plochy parteru a nově připojené části budou zmíněny spíše okrajově.

4.5.4.1. Půdorysné uspořádání kompozice - osová struktura, point de vue, cestní síť Barokní zahrada byla uspořádána na půdorysu obdélníka, pravidelně členěného květinovými záhony v rokokovém tvarosloví, lemovanými boskety, zeleným loubím a stromovými alejemi. Hlavní osa kompozice vycházela ze zahradního průčelí zámku, nebyla však umístěna na jeho ose, ale byla mírně posunuta jihovýchodním směrem. Důvodem bylo to, že průčelí se sudým počtem okenních os mělo na ose pilastr, osa zahrady však směřovala na osu okna. V přízemí zámku se navíc nacházela sala terrena s pěti místnostmi, a proto musela být tato osová symetrie přizpůsobena. Parter postrádal výrazný středový prvek (bazén), a tím došlo k prodloužení přímé pohledové osy od zámku až k letohrádku uzavírajícímu zahradu. Tento rozměrný pavilón tedy tvořil point de vue. Z vodních prvků byly v zahradě pravděpodobně pouze dva čtvercové bazény v přední části parteru a zahradu uzavíralo podlouhlé meandrovité jezírko s ostrůvkem v nárožní rozšířené části. Na jedno z ramen kanálu navazovala podlouhlá stavba skleníku a dům zahradníka. Téměř symetrickou kompozici narušovala pouze původně užitková část zahrady východně od parteru, která byla přetvořena v ryze okrasnou partii, a drobné giardino secreto podél severozápadního křídla zámku s osově symetrickou kompozicí brodériových záhonů. Při přeměně zahrady na konci 18. století bylo původní členění parteru značně zjednodušeno, plošné květinové záhony byly nahrazeny čtveřicí trávníků, které si však podržely svůj rokokově vykroužený tvar a květinám bylo vyhrazeno místo pouze v bordurách. Na místo stříhaného loubí, tvořícího dvě boční osy v přední části parteru, byla protažena stromová alej ze zadní části. Zahradní pavilón byl odstraněn a nahrazen dvěma boskety po stranách. Přes veškeré drobné úpravy si však parter zachoval svoji výraznou geometrickou osnovu a rokokově orientovaný charakter. Hlavní pozornost nových úprav se tak soustředila na dosud nevyužívané plochy lužního lesa mezi zahradou a Mlýnskou strouhou. Přechod mezi formální zahradou a nově upravovaným přírodním parkem vymezil obdélný bazén, v jehož pravém rohu byl jeden z vodních meandrů akcentován ostrůvkem s iónským Chrámkem Přátelství. V pravém nároží bazénu zase vyrostlo přístaviště s benátskými gondolami. Hlavní kompoziční osa byla protažena přes dřevěný most a nové partie až k Mlýnské strouze a byla doplněna další rovnoběžnou osou navazující na severní rameno kanálu. Příčná alej, zvaná Chropyňská, končila na břehu Moravy ve vyhlídkové terase se sedadly. Nově připojená plocha tak byla rozčleněna pravidelným systémem topolových alejí na menší zahradní úseky. Podobně byly upraveny i plochy západně a východně od parteru. Síť klikatých cestiček, vinoucích se mezi stromy a křovinatými porosty jednotlivých bosketů, přiváděla návštěvníka k pestré paletě zahradních staveb. K severnímu křídlu zámecké budovy, v čele giardina secreta, které dostalo nové členění květinových záhonů, byla přistavěna Colloredova kolonáda, která sloužila jako soukromý arcibiskupský vstup do zahrady. Pod terasami giardina se nacházela tzv. Holandská zahrádka ohraničená zdí. Byl v ní situován dům zahradníka, kruhový bazén s vodotryskem a oranžérie pro zimování subtropických rostlin. Ta nahradila skleník odstraněný z plochy parteru. Květinové záhony

134


geometrického tvaru, zachycené na plánu z roku 1802, byly přeměněny v novém stylu na drobné palouky vymezené nepravidelnými vyššími porosty. Za Mlýnskou strouhou, přes kterou vedly již dva mostky, se nacházel selský dvůr a za přilehlým sadem na samotném konci zahrady Tahitský chrámek. O něco dále západním směrem byl vybudován na místě bažinatého jezírka Hořenušky a několika drobných okolních sádek pravidelný Dlouhý rybník s alejí, v jehož čele stál Rybářský pavilón. Mezi rybníkem a Mlýnskou strouhou vznikla štěpnice.

Zakončení Chropyňské aleje výhledem na Maxovu kolonádu

Organicky vinuté cesty na louce krajinářského parku

Velkorysá přeměna Podzámecké zahrady na krajinářský park začala ve 30. letech 19. století. Původní formální parter s pravidelným uspořádáním travnatých ploch, bosketů a stromových alejí byl nahrazen rozsáhlou travnatou plochou, lemovanou organickými porosty dřevin. Zbylé plochy Podzámecké zahrady, opticky propojené měkce tvarovanými pěšinami, byly řešeny systémem palouků, oddělovaných hustými porosty stromů a keřů či jejich skupinami a solitéry. Původní vodní kanál za parterem byl nahrazen nepravidelným Chotkovým rybníkem, Chrámek přátelství se tak po zasypání meandru dostal z ostrůvku na volnou travnatou plochu. Změnou trasy Mlýnské strouhy došlo k rozšíření areálu zahrady až k řece Moravě, na místě zasypaného původního koryta vzniklo světlé travnaté údolí. Hlavní pohledová osa procházela přes středový palouk a rybník a byla ukončena v hustém stromovém porostu kolem Chropyňské aleje. Tato alej byla jednou z mála dochovaných částí předchozí zahrady, ostatní stromořadí byla zrušena. Do nového parku byl nově zahrnut panský ovocný sad na předměstí Sladovny. Podzámecká zahrada byla postupně rozšiřována i na nové pozemky za Mlýnskou strouhou, kde se již mohla plně rozvinout kompozice krajinářského parku. Na nových plochách vznikly rozsáhlé louky protkané nepravidelnou sítí cest, byly však od sebe oddělené hustými stromovými porosty a vodními toky či plochami. I vodní prvky získaly nepravidelný charakter, Dlouhý rybník byl v zadní části rozvolněn do organického tvaru s ostrůvkem. Chropyňská alej již nebyla na břehu Mlýnské strouhy ukončena pouze vyhlídkou, ale pokračovala přes Stříbrný most a na její ose byla na uměle vybudovaném návrší postavena Maxmiliánova kolonáda. Z kolonády byly vedeny i další dvě pohledové osy, z nichž jedna byla zakončena ve staré části zahrady - Fontáně amorků v bývalé Holandské zahrádce. Tato trojice pohledových os tvořila typický prvek francouzských zahrad - patte dóie. Úpravy zahrady se nedotkly soukromé biskupovy zahrádky - giardina secreta, která zůstala zachována v původním členění, pouze bosket v její spodní části byl přesunut na osu zahrádky tak, že vytvořil její pohledové zakončení.

4.5.4.2. Prostorové uspořádání kompozice - úprava terénu, výšková gradace prostoru, průhledy, kontrasty, boskety Podzámecká zahrada byla založena na rovinatých pozemcích obklopených vodními toky. Část plochy tvořily mokřady, takže kromě řešení odvodnění ploch se objevovala tendence po umělém navršování terénu. Před zahradním průčelím zámku vznikla na místě zrušené fortifikace mírně vyvýšená terasa ohraničená dvěma pravoúhlými stromovými boskety. Odtud se po několika stupních scházelo do parteru s brodériovými záhony. Parter byl po obou podélných stranách v ose bosketů lemován zeleným loubím, které v zadní části zahrady přecházelo do pravidelné stromové aleje. Zakončení přímé pohledové osy tvořil letohrádek, který byl mírně vyvýšen nad okolní terén. Sloužil tak

135


jako vyhlídka, odkud bylo možné shlédnout nejen parter, ale také přilehlou krajinu s lužním lesem a vodními plochami. Na uspořádání parteru můžeme sledovat typické prvky francouzské barokní zahrady vyvýšená terasa před zámkem umožňující přehlédnutí celé kompozice, nízké porosty parteru v centrální části zahrady a lemování vzrostlými boskety, loubím či stromovými alejemi. Okrasná zahrada východně od parteru mohla mít dle mého názoru také podobu bosketů s uzavřenými vnitřními prostory ukrývajícími různá překvapení ve formě například sochařských prvků či topiary. Zahradě však chyběl výrazný středový prvek, například vodní plocha či fontána, hlavní průhled byl tedy ukončen až na letohrádku. V jeho pozadí se uplatňovala zalesněná lužní plocha mezi vodním kanálem a Mlýnským náhonem. Nízká parterová část tak byla ze všech stran ohraničena vzrostlou zelení. Podobně bylo komponováno i tzv. giardino secreto, ovšem v daleko menším měřítku. Izolovaná, ze všech stran uzavřená (zdí, loubím, zámkem, bosketem) zahrádka byla uspořádána do několika teras, které byly vybaveny osově symetrickou kompozicí brodériových záhonů. Na konci 18. století, po připojení nových ploch do kompozice zahrady, byl zrušen ústřední pavilón a nahrazen dvěma boskety, takže hlavní pohledová osa byla protažena přes mostek a dále přes Mlýnskou strouhu daleko do krajiny. Nově připojené části, a i plochy západně a východně od parteru, byly rozčleněny pravidelnými topolovými alejemi, které navázaly na barokní parter. Celek byl tedy stále ovládán geometrií a přírodní složce byla určena jen skromná úloha vnitřního detailu. Jednotlivé boskety byly již po vzoru anglických zahrad vybaveny sítí klikatých cestiček, vinoucích se mezi stromy a křovinatými porosty, které přiváděly návštěvníka k pestré paletě romantických prvků v podobě zahradních staveb, sloužících k rozptýlení a zábavě panstva. Jednalo se například o uměle vytvořené ruiny s vodopádem, labyrint s paraplíčkem, štěpničku s dřevěným pavilónkem, salon ukrytý ve slaměném stohu s květinovou zahrádkou, patrový čínský pavilón na návrší, houpačku, poustevnu či hranici dříví. Za Mlýnskou strouhou, přes kterou vedly dva mostky, bylo možné spatřit na pahorku stojící Tahitský chrámek. Některé boskety obsahovaly i luční partie, které umožnily výraznější uplatnění jednotlivých staveb. To, že se skutečně jednalo o romantická zákoutí, dokazují malby Josefa Fischera, který zachytil všechny tyto drobné architektonické prvky. Nová část zahrady byla tedy uspořádána v sentimentálním duchu, uvnitř bosketů geometrického rastru byla již patrná touha po volnosti a souznění s přírodou. Intimita těchto zákoutí byla podpořena stavbami různých architektonických stylů, navozujícími rozmanité emoce. K tomuto dojmu přispívalo také střídání světla a stínu při přechodu mezi loukou a lesem. Parterová plocha zůstala kromě vnitřního členění záhonů téměř beze změny, bylo zachováno její výškové členění, pouze na místo zeleného loubí v přední části byla protažena stromová alej ze zadní části parteru. Na tyto pravidelně upravované plochy navazovaly po všech stranách již stromové porosty hustých bosketů. Tento motiv byl ještě pozůstatkem barokního uspořádání. Nově postavená Colloredova kolonáda nově zpřístupnila zahradu přímo ze zámku a také umožňovala přehlédnout z vyšší úrovně terasovité giardino secreto.

Průhled parkem na kolonádu a skupinu platanů

Průhled na Čínský pavilón na ostrově v Divokém rybníku

Ve 30. letech 19. století byl pravidelný parter nahrazen rozsáhlou travnatou plochou vedoucí až k Mlýnské strouze, aleje byly zrušeny a středová louka byla lemována organickými porosty dřevin na místě původních pravidelných bosketů, takže romantická zákoutí včetně drobných architektonických prvků získala ekvivalentní přírodní prostředí. Jednotlivé plochy byly propojené

136


organicky vinutými pěšinami, pouze Chropyňská alej zůstala zachována v původním přímém tvaru. Zbylé části zahrady byly řešeny systémem palouků, oddělovaných hustými porosty stromů a keřů, například v okolí Fontány amorků, Chrámku přátelství, který se dostal z ostrůvku na volnou travnatou plochu a byl obklopen skupinou topolů, či travnaté údolí v zadní části při řece Moravě, které bylo od vodního toku odděleno hustou zelení. Ze staveb předchozí vývojové fáze zůstaly zachovány či byly stavebně upraveny poustevna, paraplíčko v labyrintu, dům zahradníka, ruiny a kruhový chrámek. Sochařská výzdoba parteru byla odstraněna, část byla osekána na torza a umístěna u ruin pro zvýšení jejich nostalgického účinku. Nově bylo instalováno několik soch a dvě kašny. Upraveny byly i existující stavby za náhonem - selský dvůr či dřevěný Rybářský pavilón. Nově připojené rozsáhlé pozemky za Mlýnským náhonem umožnily vytvořit velkorysou kompozici krajinářského parku, kde prostorné louky protkané vinutými pěšinami a akcentované skupinami stromů byly rámovány hustými stromovými porosty a doplněny drobnými architektonickými či zábavnými prvky a vodními plochami. Mezi tyto prvky patřily například Maxmiliánova kolonáda, sluneční hodiny, turecký stan, Květinová věž, vlajkový stožár, mechanické loutky Číňanů, cikánský stan, Labutí a Fantaskní pavilón, Mandarínský domek či Maxův dvůr. Nový, tzv. Maxmiliánův, park však nebyl komponován jako jeden celek s průhledy napříč celým areálem, které by zvýrazňovaly hloubku prostoru a vzájemně propojovaly jednotlivé části. Optický předěl mezi přední částí parku, kterému vévodila Maxmiliánova kolonáda, a zadními partiemi tvořily husté pobřežní porosty Divokého rybníka. Za ním se rozprostírala rozlehlá travnatá plocha, rozdělená pásy zeleně na jednotlivá oddělení. Maxův dvůr s přilehlými pastvinami a sadem tvořil další oddělenou část přístupnou po mostě přes Mlýnskou strouhu. Dokonce i samotný parter, přestože byl stylově upraven do nové podoby, byl od nových partií parku oddělen jednak fyzicky vodním tokem, jednak opticky stromovou kulisou a zůstal tak bez prostorové vazby na okolí, nepočítáme-li jedinou spojnici ve formě Chropyňské aleje. Průhled Chropyňskou alejí byl nově ukončen na umělém návrší s Maxmiliánovou kolonádou, stejným směrem byl veden i průsek od Fontány amorků. Nová část Podzámecké zahrady byla s původními partiemi nově propojena sérií můstků přes mlýnský náhon.

Optická stromová bariéra kolem Divokého rybníka

Průhled lučními porosty

137


Porovnání kompozičních vazeb

Plán barokní zahrady - 1790 (výřez KM 6)

Plán sentimentální zahrady - 1802 (výřez KM 7)

138


Plán krajinářského parku - 1850 (výřez KM 11)

4.5.4.3. Plošný rozsah, návaznost nových částí v případě rozšíření - cesta či řeka v místě původní hranice Barokní Podzámecká zahrada se rozprostírala na obdélníkovém půdorysu zakončeném nepravidelným vodním kanálem na třech stranách parteru. K zahradě však již pravděpodobně patřily i plochy lužního lesa až k Mlýnské strouze, nebyly však využívány pro svůj podmáčený charakter. Teprve na konci 18. století, po částečném napřímení ramene Mlýnské strouhy, byly tyto plochy lužního lesa za vodním kanálem upraveny v sentimentální zahradu. Při přeměně na krajinářský park došlo změnou trasy Mlýnské strouhy k rozšíření areálu zahrady až k řece Moravě a byl vykoupen zbylý areál pastvin a luk Hořenuše za Mlýnskou strouhou, takže se zahrada mohla několikanásobně rozšířit severním směrem. I v nové kompozici však zůstala patrná plocha barokního parteru, neboť na jeho místě se rozprostírá otevřená louka, lemovaná organickými porosty dřevin přibližně v místě původních alejí, loubí a pravidelných bosketů. Zakončení parteru tvořil vodní kanál, který byl později změněn na nepravidelný rybník. Sentimentální zahrada za vodním kanálem byla ukončena Mlýnskou strouhou, přes kterou byly následně postaveny mosty propojující starší část zahrady s novým parkem. Porovnání plošného rozsahu - barokní zahrada (černě), sentimentální zahrada (šedě) na plánu krajinářského parku - 1850 (výřez KM 11)

139


4.5.4.4. Návaznost na krajinu - plot, zídka, ha-ha příkop, optické propojení, vypůjčené dominanty Podzámecká zahrada byla po celý svůj historický vývoj vymezena vodními prvky. V barokní fázi vodním kanálem, v sentimentální formě Mlýnskou strouhou i ramenem Moravy a ve formě krajinářského parku řekou Moravou, zatímco Mlýnská strouha oddělovala starší a nové části zahrady. Plochy nesousedící s vodními toky byly patrně ohrazeny zdí, která byla v souvislosti s krajinářskou přeměnou nahrazena jednodušším oplocením. Zídkou byla od ostatních prostor oddělena i Holandská zahrádka. Přestože se zahrada nacházela v údolí řeky, lemované lužními porosty, kde se téměř nedalo dosáhnout výhledů na vzdálené dominanty, byly prostory a jejich osy komponovány s průhledy do krajiny. Chropyňská alej byla protažena ve směru města Chropyně za Mlýnskou strouhu ve formě stromořadí, na druhém konci byla na břehu řeky Moravy ukončena vyhlídkovou terasou se sedadly, odkud bylo možné pozorovat ruch na mostě. Podobně byly utvářeny i hlavní kompoziční osa a osa s ní rovnoběžná, obě pokračovaly za strouhu i řeku Moravu. Nezdá se pravděpodobné, že cílem pohledu měla být například kostelní věž, ale šlo nejspíše především o průhled do krajiny a dosažení dojmu větší rozlohy zahrady. Jak uvádí dobový popis, „zahradu protíná alej táhnoucí se směrem k Chropyni a odtud se nabízí romantický výhled na 2 míle daleko do úrodné a rozkošné roviny. Přirozeně se klenoucí stromy s vysokými kmeny tvoří tuto skvostnou alej a dávají stín...“ (J. Fischer)164

Pohled z vyhlídky na konci Chropyňské aleje směrem na zámek a průsekem na Fontánu amorků - 30. léta 19. století (KM 12)

Pro svůj rovinný charakter byla v zahradě zřizována nejrůznější vyhlídková místa. V barokní zahradě to byl ústřední letohrádek, který byl pravděpodobně mírně vyvýšen nad okolní terén, takže z něj bylo možné shlédnout nejen parter, ale také přilehlou krajinu s lužním lesem a vodními plochami. Po odstranění pavilónku na konci 18. století byl na umělém pahorku na břehu Mlýnské strouhy postaven patrový Čínský chrámek a na samotném severním konci zahrady Tahitský pavilón, které poskytovaly výhled do otevřené okolní krajiny. Ve druhé čtvrtině 19. století při rozšiřování Podzámecké zahrady na pozemky za Mlýnskou strouhou byl v jejich přední části, na ose Chropyňské aleje, uměle navršen pahorek a na něm byla zřízena vyhlídka, přístupná spirálovitě vedeným chodníčkem. Ve 40. letech byla na jejím místě postavena Maxmiliánova kolonáda, poskytující výhled zejména na starší části zahrady a východním směrem za řeku Moravu. Prosklené výplně otvorů umožňovaly průhledy i skrze stavbu do vzdálenějších partií zahrady. Za účelem rozhledu i mimo areál zahrady byla vystavěna i 23 metrů vysoká Květinová věž, neboli Bellevue, stojící v nové části na ostrohu mezi řekou a Mlýnským náhonem. Nová cesta podél řeky Moravy nabízela na několika místech zastavení s možností posezení a výhledem za řeku.

140


Průhled Chropyňskou alejí do krajiny - 1800 (KM 13)

Pohled z konce aleje na most přes Moravu - 1800 (KM 14)

Vstup do barokní zahrady přímo z nádvoří zámku byl umožněn prostřednictvím sala terreny, umístěné v přízemí zahradního křídla, do níž se z nádvoří vstupovalo po schodišti. Na konci 18. století byla k severozápadnímu zámeckému křídlu přistavěna tzv. Colloredova kolonáda, která sloužila jako soukromý vstup do zahrady pro arcibiskupa a jeho hosty. Ve 30. letech 19. století začal fungovat jeden z hlavních vstupů do zahrady od města od předměstí Sladovny, v místě nově postaveného skleníku. Další možnost vstupu nabízela dřevěná rampa u zámecké budovy, která byla na počátku 70. let 19. století nahrazena velkým kamenným schodištěm umožňující vstup do zahrady z náměstí. V té době byl přestavěn i empírový portikus před salou terrenou.

Pohled do zahrady z velkého schodiště

Kamenné schodiště - vstup do zahrady z náměstí

141



Plán barokní zahrady - 1790 (výřez KM 6)

Plán sentimentální zahrady - 1802 (výřez KM 7)

142


Plán krajinářského parku - 1850 (výřez KM 11)

Plán celého Maxmiliánova krajinářského parku - 1850 (výřez KM 11)

143


4.5.4.5. Vodní prvky - bazény, fontány, rybníky, potoky, kaskády, vodotrysky, vodopády, zajištění přívodu vody Vodní prvky byly podstatnou součástí celého kompozičního vývoje zahrady. Vždy tvořily část její hranice, jak v podobě vodního kanálu, Mlýnské strouhy či ramene Moravy. Vodní plocha byla také výrazným prvkem samotného parteru a v sentimentální a krajinářské fázi zahrady vznikaly i četné vodní prvky v nových partiích zahrady. Vodní prvky na hlavní ose Hlavní kompoziční osa barokní zahrady vycházela ze zahradního průčelí zámku, procházela mezi brodériovými záhony a byla ukončena budovou letohrádku. Parter postrádal výrazný středový prvek (bazén), z vodních prvků byly v zahradě pravděpodobně pouze dva bazény čtvercového půdorysu konvexně a konkávně prolamovaného s fontánami a zahradu uzavíralo podlouhlé meandrovité jezírko s ostrůvkem v nárožní rozšířené části. Toto jezírko obklopovalo téměř všechny tři strany parteru a nepravidelně vybíhalo do lužního lesa mezi parterem a Mlýnskou strouhou.

Čtvercové bazény a vodní kanál - 1832 (výřez KM 8)

Chotkův rybník a Fontána amorků - 1850 (výřez KM 11)

Při přeměně na sentimentální zahradu zůstaly zachovány oba pravidelné bazény, nepravidelné jezírko nahradil geometricky tvarovaný bazén, jehož úzké severní rameno bylo napájeno vodopádem prýštícím z umělé zříceniny. Na protější straně byla osazena socha bájného Morava, původně Neptuna, přenesená sem z Libosadu. V pravém rohu bazénu byl jeden z vodních meandrů zvýrazněn ostrůvkem s Chrámkem přátelství, který byl po několika schůdcích přístupný přímo z vody. A podél jižní strany parteru se v pravidelném zálivu nacházelo přístaviště s benátskými gondolami, z nichž mohli návštěvníci během plavby po kanálu obdivovat okolní partie. Přístaviště však nefungovalo příliš dlouho, neboť na plánu z roku 1832 již zachyceno není.

Chotkův rybník s chrámkem na souši - 1847 (KM 15)

Chotkův rybník v pozadí s Chrámkem přátelství

144


Podobu jednotlivých zákoutí vodního kanálu nám zprostředkoval na svých grafických listech malíř Josef Fischer. Na nich je také patrné, že celý obvod kanálu byl lemován pravidelným stromořadím štíhlých topolů či zeleným loubím v místech ohraničení parteru. Hlavní osa zahrady byla ukončena Mlýnskou strouhou, jejíž koryto bylo oproti předchozí fázi napřímeno. Při krajinářské úpravě byly s pravidelným parterem zrušeny i obě fontány. Vodní kanál byl přeměněn na organicky tvarovaný rybník, zvaný Chotkův na počest iniciátora zahradních úprav. Chrámek přátelství se tak po zasypání meandru dostal z ostrůvku na volnou travnatou plochu a byl obklopen skupinou topolů, nově byl nazván jako Apollónův chrám. Změnou trasy Mlýnské strouhy došlo k rozšíření areálu až k řece Moravě, která se tak stala novou hranicí zahrady. Mlýnská strouha převzala funkci předělu mezi starší částí zahrady, do které zahrnuji i plochy rozšíření směrem k řece Moravě, a novým parkem, zvaným Maxmiliánův. Díky tomu byla vybavena řadou mostků, které kromě spojení obou částí poskytovaly i zajímavé výhledy na okolní stavby. V blízkosti jednoho z nich, pod ruinami s grottou, byl ve strouze vytvořen umělý vodopád.

Pohled na zámek ve směru hlavní osy přes Chotkův rybník

Vodopád v mlýnském náhonu - 1847, Š.T. Milián (KM 16)

Ostatní fontány na ploše barokní zahrady Na jedné z teras Colloredovy zahrádky byl zřízen kruhový bazén s vodotryskem, jak je patrné i z grafických listů Josefa Fischera z doby kolem roku 1800. Ze starších plánů však není zřejmé, zda tato fontána byla již součástí původní zahrádky, která měla jiné vnitřní členění. Bazén s vodotryskem včetně členění parteru přetrval i do krajinářské fáze. Další bazény se na začátku 19. století zřejmě nacházely v bosketu na místě původní okrasné zahrady východně od parteru, byly však brzy zrušeny, neboť na plánu z roku 1832 již zakresleny nejsou. Ve 30. letech 19. století byly do zahrady instalovány dvě fontány, navržené Antonem Archem. Římská fontána byla umístěna na prostranství severně od Chropyňské aleje na místo, kde se v sentimentální fázi zahrady nacházel hustý bosket. Fontána amorků se stala cílem jedné z pohledových os vycházejících z objektu kolonády v přední části Maxmiliánova parku. Vznikla na místě původní Holandské zahrádky z 90. let 18. století a zřejmě nahradila původní menší kruhový bazén s vodotryskem. Dlouhý rybník Dlouhý rybník vznikl na konci 18. století na místě bažinatého jezírka Hořenušky a několika drobných sádek severně od zámku za Mlýnskou strouhou. Měl protáhlý lichoběžníkový tvar, perspektivně se zužující na svém vzdálenějším konci, podél jeho tří stran byly vysázeny aleje, na severní straně dokonce dvouřadá, tvořící klasicistní promenádu. V čele bazénu byl postaven dřevěný Rybářský pavilón. Později bylo stromořadí před hlavním průčelím Rybářského pavilónu zrušeno. V první fázi krajinářských úprav byl rybník protažen a k jeho západnímu konci připojen téměř čtvercový bazén, jak dokumentuje plán z roku 1837. Avšak v zápětí dostala tato zadní pravoúhlá část rozvolněný organický tvar s ostrůvkem. Bylo zde zřízeno několik přístřešků pro labutě a na nedalekém poloostrově postaven Labutí chrámek.

145


Dlouhý rybník - 1802 (výřez KM 7), po připojení čtvercového bazénu - 1837 (výřez KM 9), po rozvolnění - 1850 (výřez KM11)

Rybník sloužil k chovu vodního ptactva a dalších vodomilných živočichů, kromě toho byl využíván k projížďkám na loďkách a v zimě k bruslení. V 60. letech 19. století bylo upraveno i čelo rybníka jako schodišťové přístaviště.

Dlouhý rybní v čele s Rybářským pavilónem

Dlouhý rybník - pohled z přístaviště před Rybářským pavilónem

Vodní prvky Maxmiliánova parku: Lví fontána, Maxův rybník, Divoký rybník Další vodní prvky se staly součástí až krajinářského Maxmiliánova parku. Do oblouku Maxmiliánovy kolonády byl ve 40. letech 19. století vestavěn velký kruhový bazén se Lví fontánou, kterou již v 1. polovině 17. století vysekal M. Mandík a která sem byla přenesena z pustnoucí Květné zahrady. Vodní přepad z bazénu byl veden do Maxova rybníku, jehož vodní hladina odrážela majestátní stavbu kolonády.

Divoký rybník s Čínským pavilónem na ostrůvku

Divoký rybník - 1850 (výřez KM 11)

Divoký rybník vznikl na místě bývalé mokřiny podle návrhu Franze von Rittersfeld z roku 1842. Rybník se svými hustými pobřežními porosty představoval optický předěl mezi přední a zadní částí Maxmiliánova parku. Později došlo k rozvolnění těchto porostů a k vytvoření ostrova, na nějž byl přesunut Mandarínský pavilón, nově označovaný jako Čínský.

146


Mlýnská strouha

Vodní kanál vedoucí podél Dlouhého rybníku

Zajištění přívodu vody Vzhledem k poloze v blízkosti řeky Moravy bylo problémem Podzámecké zahrady nikoli zajištění přívodu vody, ale spíše odvodnění podmáčených ploch a s tím související nadměrný výskyt komárů. K odvodnění sloužil patrně Mlýnský náhon, ale zejména vodní kanál, který byl v různých podobách vždy součástí zahrady. Poté, co byla k areálu připojena podmáčená plocha Hořenuše za Mlýnskou strouhou, byly tyto nové pozemky nově protkány systémem odvodňovacích kanálů a na Mlýnském rameni bylo zřízeno několik stavidel k napájení nových vodních děl. K zásobování Divokého rybníku sloužil úzký vodní kanál, procházející souběžně s Dlouhým rybníkem. Jeho funkce však byla nejen užitková, ale i okrasná - překlenovaly jej drobné mostky a v zadní části se rozléval v malé jezírko - Leknínový rybník s vodopádem, kde byly chovány vydry a nad nímž se tyčil Fantaskní pavilón. Pohon vodotrysků obstarávalo zařízení instalované v arcibiskupském mlýně. Kvůli zajištění dostatku vody pro další vodní prvky v zahradě nechal arcibiskup v roce 1841 postavit na řece nový jez. Po roce 1897, kdy vyhořel nedaleký mlýn, nastaly problémy se zásobováním zahrady vodou a k jejich dalšímu zhoršení došlo kvůli provedení regulace toku Moravy, při němž bylo zasypáno hlavního řečiště a prohloubeno jednoho rameno postranní.

Stavidlo na vodním kanálu u Amerického domku

Stavidlový most u vyústění vodního kanálu do Mlýnské strouhy

4.5.4.6. Tvarování vysoké zeleně - aleje, topiary, boskety Okrasný parter barokní zahrady byl po obou podélných stranách lemován vysokou zelení. Terasa před zámkem byla ohraničena dvěma stromovými boskety čtvercového půdorysu, na jejichž osu navazovalo zelené loubí a v zadní části parteru dvouřadá stromová alej. Z plánu z roku 1790 není patrné, zda tyto aleje byly provedeny ze stříhaných stromů. Zelená loubí byla vysazena i v samotných rozích na konci zahrady, takže tvořila pohledovou bariéru mezi parterem a vodním kanálem. V podstatě v nezměněném stavu se toto uspořádání zachovalo i do sentimentální fáze zahrady s tím rozdílem, že stříhaná loubí tvořící dvě boční osy vystřídaly nově vysázené aleje a zahradní pavilón byl nahrazen dvěma boskety po stranách. Kolem vodního bazénu na konci parteru bylo vysázeno stromořadí ze štíhlých topolů, stejně tak podél všech pohledových os, dělících plochy

147


vzrostlých stromů na uzavřené boskety. Aleje sloužily jako stinné promenády vybízející k dlouhým procházkám zahradou i za horkého slunečného počasí. Stromořadí hlavní kompoziční osy, osy s ní rovnoběžné a dále i Chropyňské aleje byla navíc protažena i za Mlýnskou strouhu a popř. řeku Moravu tak, že rámovala průhled do okolní krajiny. Další alej byla vysazena podél Dlouhého rybníka. I giardino secreto bylo ohraničeno zeleným loubím, z plánů však není patrné, zda tato zeleň byla již součástí barokní zahrady. Při krajinářské úpravě parku byla stromořadí zrušena kromě Chropyňské aleje, aleje podél severní strany Dlouhého rybníka a stromořadí diagonální osy vedoucí od Fontány amorků k Maxmiliánově kolonádě. Jeden z bosketů před zámkem byl přesunut do osy giardina, které si však svoje vnitřní členění zachovalo.

Chropyňská alej

Alej podél severní strany Dlouhého rybníka

Romantické boskety Boskety vzniklé v sentimentální zahradě při rozšíření Podzámecké zahrady za vodní kanál obsahovaly četná romantická zákoutí doplněná drobnými stavbami. Jednalo se například o labyrint s paraplíčkem, štěpničku s ptačí klecí uprostřed, louku s Čínským pavilónkem a houpačkou, poustevnu, domek v hranici dříví, kabinet ve slaměném stohu, Schneckenberg apod. Krajinářské zásahy však většinu těchto scenérií a staveb zrušily a do nového parku byla začleněna pouze poustevna a paraplíčko z labyrintu. Na místě štěpničky byla instalována Římská fontána, louka pod Čínským pavilónkem byla změněna na malý zookoutek. Podrobný popis staveb a zařízení je obsahem následujících kapitol.

Boskety podél Chropyňské aleje - 1832 (výřez KM 8)

Boskety podél Chropyňské aleje - 1850 (výřez KM 11)

4.5.4.7. Ornament/dekor - parter, květinové záhony Hlavní parter K nejvýraznějším ornamentálním prvkům v barokní zahradě patřil samotný květinový parter. Byl uspořádán symetricky podél hlavní osy a členěn na několik záhonů v rokokovém tvarosloví. Na horní terase se nacházely dva menší brodériové záhony doplněné příčnými rabaty. Dvě největší parterové plochy pod terasou obsahovaly tzv. parterre de broderie, plošný květinový ornament lemovaný zimostrázovým plůtkem. Uprostřed byly umístěny vodní bazény složitě krouženého tvaru.

148


Následující menší záhony byly středově symetrické, typu parterre de pieces coupées. Ornamenty nejblíže zámku byly nejbohatší tvarem a zřejmě i druhy a barvami rostlin, plochy mezi záhony mohly být vysypány různobarevnými písky. Hlavní osa a v přední části i osy vedlejší byly lemovány nízkými buxusovými plůtky či květinovými rabaty. Půdorys parteru svou koncepcí připomínal vzorové příklady z knihy Dézallier dÁrgenvilla La Théorie et la Pratique du jardinage z roku 1709. Inspiračním zdrojem pro uspořádání zahrady byla pravděpodobně rozsáhlá sbírka děl z biskupské knihovny, věnující se aktuálním směrům zahradního umění.165

Hlavní parter - 1790 (výřez KM 6),

1802 (výřez KM 7),

1832 (výřez KM 8),

1850 (výřez KM 11)

Na konci 18. století bylo členění parteru značně zjednodušeno, květinové záhony pod terasou byly sloučeny ve větší trávníky, které si však podržely svůj rokokově vykroužený tvar, včetně dvojice bazénů. Byl tak vytvořen tzv. parterre à lángloise, který byl podél hlavní osy a v závěru lemován květinami. Ty dekorovaly i střed zadních záhonů. Ve 30. letech 19. století byl tento formální parter nahrazen rozsáhlou travnatou plochou, lemovanou organickými porosty dřevin. Jeden z nerealizovaných projektů na úpravu původního parteru navrhoval velkorysé květinové ornamenty na travnaté ploše před zámkem ve formě například rohu hojnosti. Realizováno však bylo pouze několik drobných záhonů zejména podél hlavních cest. Před zahradním průčelím zámku, po obou stranách, byly rozestavěny ozdobné nádoby s rostlinami, oranžovníky a granátovými jabloněmi, které byly v zimě uchovávány v oranžerii.

Parterová louka při pohledu od Chotkova rybníku

Parterová louka lemovaná stromy při pohledu ze zámku

Giardino secreto Giardino secreto, soukromá zahrada (označovaná také jako giardino segrego = oddělená zahrada), založená na místě zasypaného vodního příkopu v 2. polovině 18. století, poskytovala díky své poloze severozápadně od zámecké budovy příjemné stinné zákoutí i v horkých slunných dnech. Zahrádka byla uspořádána do několika teras, které byly vybaveny osově symetrickou kompozicí brodériových záhonů. Toto členění bylo v 90. letech změněno na travnaté plochy částečně lemované květinami či nízkým zeleným plůtkem. Střední terase dominoval kruhový bazén s vodotryskem, zatímco spodní terasa byla uspořádána ve formě elipsovitého boulingrin se středovým

149


záhonem. Po obvodu giardina vedlo zelené loubí ze stříhaných habrů, z plánů není zřejmé, zda toto loubí pochází až z této fáze či je již staršího původu.

Giardino secreto - 1802 (výřez KM 7),

1832 (výřez KM 8),

1850 (výřez KM 11)

V roce 1795 byla v nejvyšší části zahrádky z iniciativy arcibiskupa Colloreda postavena arkádová lodžie, která umožnila vstup do Podzámecké zahrady přímo z obytného patra zámku. Zahrádka přetrvala ve stejné podobě i při přeměně okolní zahrady ve 30. letech 19. století, pouze v její dolní části byl jeden ze stromových bosketů před zámkem přesunut na její podélnou osu. Giardino tak zůstalo jedinou pravidelně uspořádanou částí krajinářského parku.

Giardino secreto s Colloredovou kolonádou - 1800 (KM 17)

Giardino secreto z Colloredovy kolonády

Giardino secreto s Colloredovou kolonádou

Bazén v giardinu

150


Ostatní květinové záhony Východně od barokního parteru byla původní užitková zahrada změněna na ryze okrasnou. Z plánu z roku 1790 však není patrné, zda se jednalo o květinové záhony či spíše boskety vzrostlých stromů. Při sentimentální přeměně byla tato plocha zakomponována do systému bosketů s vnitřním členěním nepravidelnými cestami a po krajinářských zásazích se stala součástí lesního porostu. K dalším okrasným prvkům sentimentální zahrady patřila květinová zahrádka rozprostírající se u salonu v slaměném stohu, či před objektem poustevny. Ty se však také do dalších fází nezachovaly.

Holandská zahrádka geometrického uspořádání - 1802 (výřez KM 7) a romantického uspořádání - 1832 (výřez KM 8)

Na přelomu 18. a 19. století byla západně od parteru zřízena tzv. Holandská zahrádka uzavřená zdí. Byl v ní situován dům zahradníka, květinové záhony geometrického (převážně trojúhelníkového) tvaru, kruhový bazén s vodotryskem a oranžérie. Postupem času i sem pronikly sentimentální vlivy a již ve 30. letech 19. století byla zahrádka zobrazena na plánu Karla Thalherra jako systém nepravidelných drobných palouků, květinových záhonů a skupin stromů. O několik let později byla Holandská zahrádka spolu se skleníkem zrušena úplně. Na její ploše pak byla instalována kruhová Fontána amorků, lemovaná květinovým záhonem, či loubí s popínavým vínem. Jak uvádí průvodce sentimentální zahradou z roku 1802, byly součástí Holandské zahrádky, ale i ostatních partií, exotické rostliny i dřeviny, pěstované kvůli svému vzhledu i neobvyklé vůni.166

Holandská zahrádka s domem zahradníka - 1800 (KM 18)

Holandská zahrádka s Fontánou amorků a domem zahradníka

Ornament v Maxmiliánově parku I Maxmiliánův park v krajinářském stylu byl zejména v lučních partiích dekorován pestrými květinovými záhony ve formě růžových košů, květinových mís, stromkových růží podél pěšin či květinových slunečních hodin. Jejich ciferník byl tvořen čtyřmi čtvercovými záhony a ukazatelem času byl stín vrhaný štíhlým topolem. Předloha pro tento prvek byla patrně nalezena v lipském Ideenmagazinu.

151


4.5.4.8. Druhová skladba dřevin - domácí a cizokrajné Literatura se zmiňuje o druhové skladbě stromů v Podzámecké zahradě teprve v souvislosti s její sentimentální přeměnou. V zahradních alejích, které se rozbíhaly i mimo zahradu daleko do lužní krajiny, ale i kolem ústředního parteru, kde aleje nahradily zelené loubí, měly být vysázeny topoly. Topol se stal stromem symbolickým pro klasicismus a romantismus, neboť byl spjatý s kultem Jeana Jacquesa Rousseaua v Girardinově parku v Ermenonville. V Podzámecké zahradě vytlačil lípu a habr, které tvořily zelenou stěnu barokního prostoru, i z průčelních pohledů. Výsadbou topolů vznikly nové výškové a prostorové vztahy, zahrada získala tvář blízkou klasicistním nábřežím. Topoly byly osázeny i kolem vodního bazénu na konci parteru. Dlouhý rybník, jak je patrné z Fischerova grafického alba a doprovodného textu, měl být lemován dvouřadou alejí z ovocných stromů a morušových keřů.167 Zachovaná zelená loubí v rozích parteru byla zřejmě tvořena habrovými stěnami, stejně tak i loubí v giardinu secretu.

Solitéry a skupiny stromů neobvyklých tvarů koruny či barev

Z dendrologického průzkumu168 vyplývá, že k nejstarším dřevinám vysazeným před rokem 1830 pravděpodobně patřily javory (babyka, mléč a klen), habr obecný, buk lesní, jasan ztepilý, dub letní, lípa srdčitá a velkolistá, tis červený. Podstatné pro poznání stromové skladby jsou již zmiňované malby Josefa Fischera, na kterých je patrné i zastoupení jehličnatých dřevin, zejména smrků, které tvořily temná zákoutí například kolem gotické části ruin.

Dendrologicky zajímavé exempláře stromů

V krajinářské kompozici byly na rozlehlých loukách vysazovány vzácné stromy, ve skupinách i jednotlivě, kompozičně bylo uplatněno použití listnatých stromů a keřů, barvících se během roku před stálezeleným pozadím jehličnanů. Široké volné plochy luk dostaly charakter přírodního parku splývajícího s krajinou. Mezi introdukované dřeviny, vysazované v zahradě od 30. let 19. století patřily jírovec maďal, katalpa trubačovitá, liliovník tulipánokvětý, platan javorolistý, borovice

152


vejmutovka, zerav západní, ořešák černý, jedlovec kanadský. A. Birnbaumová uvádí i americké borovice a gingko bilobu.169 Jírovec byl zřejmě vysazen na břehy Dlouhého rybníka místo ovocných stromů, neboť v 80. letech měl být nahrazen lipami. Existují však i zmínky o zde rostoucích vlašských topolech.170 Nejstaršími cizokrajnými jedinci jsou zřejmě skupiny platanů vysázené na rozlehlých loukách pod Maxmiliánovou kolonádou. Dobře zde v celkové kompozici může vyniknout rozložitost stromové koruny a světlejší zbarvení kmene i listů.

4.5.4.9. Drobná architektura - altány, chrámky, oranžérie, skleníky, grotty, vyhlídkové věže, poustevny, švýcárny, bažantnice, mléčnice Zatímco v barokní zahradě se nacházel pouze ústřední pavilón a dům zahradníka se skleníkem, romantická zákoutí sentimentální zahrady již skrývala celou řadu zajímavých objektů různých typologických druhů a architektonických stylů zahraničních inspirací (řeckých, čínských, tichomořských...), jako byly například poustevna, umělá zřícenina, salón v hranici dříví, Chrámek přátelství či Tahitský a Čínský pavilón. Předlohu pro většinu těchto staveb bylo možné najít v dobových vzornících Ideenmagazinech, které byly součástí arcibiskupské knihovny. Po přeměně zahrady na krajinářský park byla většina z těchto staveb zrušena, avšak do nové části parku byla zakomponována řada dalších - Maxmiliánova kolonáda a Maxův dvůr, Květinová věž, Mandarínský chrámek, Fantaskní a Labutí pavilón. Sala terrena Sala terrena vznikla při rozsáhlé přestavbě zámecké budovy v letech 1686-1695 za biskupa Karla II. Lichtensteina-Castelcorna (1664-1695) v přízemí jejího zahradního křídla jako prostor prolínání rezidence a zahrady. Byla řešena jako pětice samostatných, navzájem propojených místností, s trojicí sálů ukončených po stranách dvěma grottami. Všechny sály byly zaklenuty a zdobeny malbami, štuky, mozaikami a sochami, dlažbu tvořily kamenné desky. Vstup do zahrady byl položen na hlavní osu zámecké kompozice a centrální sál byl navíc přístupný schodištěm ze zámeckého nádvoří. Biskup často osobně ovlivňoval návrhy svého architekta a pro své záměry získával nejen schopné umělce, ale především velké množství odborné literatury. Autorem architektonického řešení byl pravděpodobně Giovanni Pietro Tencalla, který měl zkušenost s výstavbou podobných interiérů při budování rotundy v Květné zahradě, za otce ideové koncepce výzdoby je považován Antonín Martin Lublinský. Na štukové výzdobě pracoval Baldassare Fontana, nástěnné malby provedl Paolo Pagani a grotty vytvořil Jean Baptiste Dieussard.

Sala terrena - západní grotta, ústřední sál, východní grotta - 80.-90. léta 17. století, G.P.Tencalla (KM 19)

Promyšlená symbolika složitého ikonografického programu vycházela z propojení tří pilířů evropské humanistické vzdělanosti, které podrobně popsal O. Zatloukal.171 První reprezentovala západní grotta s ideovým poselstvím starověké a později antické tradice umělých jeskyní, kde docházelo ke spojení s božstvy, mystickému vytržení a proroctvím. Grotta byla vyzdobena krápníky a mozaikami z lastur a vybavena hydraulickým zařízením. Druhý pilíř vystihovala východní grotta, která diváka s humorným nadhledem uváděla do světa alchymistické tradice napájené tajnými egyptskými naukami. Potemnělá atmosféra rudného dolu zosobňovala touhu po proniknutí do nitra země a rozluštění jejích tajemství. Trojice ústředních sálů představovala pilíř třetí, který vystihoval vrchol renesančního duchovního směřování k filozofii přírody. Byly věnovány výhradně přírodě, a to jak v poloze proměnlivosti přírody, tak vztahu člověka k přírodě či přírody k člověku.

153


Sala terrena byla zachována v nezměněné podobě i přes další vývojové fáze, které provázely zahradu. Před zahradní průčelí byl v roce 1838 postaven monumentální dórský portikus, jehož autorem byl architekt Anton Arche, který po zrušení bastionové zdi kolem zámku opticky snížil vysokou stěnu zahradní fasády. Raně barokní budově zámku tak byl vytvořen klasicistní ekvivalent, jehož řádový systém byl důsledně napojen na tektoniku a členění fasády. Archeho portikus byl však na počátku 70. let stržen a nahrazen novým, historizujícím, navrženým Františkem Drbalem (1819-1893) a Gustavem Merettou (1832-1888). Portikus ze 70. let 19. století

Umělá zřícenina - ruiny172 V závěru 18. století, kdy došlo ke zřízení nových částí zahrady s rozvolněnou strukturou, představovala umělá zřícenina patrně první citelný zásah do formální zahrady. Stavba byla zbudována na přelomu 18. a 19. století přímo nad jedním z ramen staršího vodního kanálu a v místě křížení dvou alejí. Její původní vzhled nám dokládají veduty Josefa Fischera z roku 1802. Ruiny měly v podstatě dvě zcela odlišné fasády - jihozápadní prosluněná část měla podobu antické ruiny, odvrácená pak imitovala ruinu středověké stavby umístěné na pahorku s vodopádem padajícím do vodního kanálu. Interiérem ruin probíhal klenutý tunel, který tyto odlišné části objektu propojoval. Kamenná architektura stavby byla provedena v omítkové vrstvě včetně spar a prasklin.

Ruiny a jejich vývoj - 1802 (výřez KM 7),

1832 (výřez KM 8),

1850 (výřez KM 11)

Pravidelná zahrada tak byla obohacena o působivou kulisu rozpadající se stavby na návrší, ze které prýštila voda. Výraz objektu byl založen na pocitu ušlechtilého smutku, pramenícího z důstojného procesu zkázy lidského díla. Podstatné bylo i hledisko kontrastu dokonalé a inspirující starověké architektury a architektury místní středověké, okouzlující svými ruinami pohlcovanými přírodou za zvuku padající vody a zpěvu ptáků v okolí.

Antické ruiny - 1800, Josef Fischer (KM 20)

Gotické ruiny - 1800, Josef Fischer (KM 21)

154


Před polovinou 19. století, kdy začala přeměna zahrady podle projektu Antona Archeho, byl vodní kanál pod ruinami zasypán. Již tehdy bylo pravděpodobně rezignováno na horní partie objektu, které byly ponechány bez údržby. Podzemní tunel byl pravděpodobně prosvětlen dalšími otvory a na severní straně byl vztyčen dominantní oblouk „brány“, propojující starší objekt s nově navršeným hřebínkem, posetý velkými kameny a architektonickými fragmenty. V této době sem byla pro zvýšení nostalgického účinku umístěna část starší sochařské výzdoby parteru, osekaná na torza, a pod ruinami byl v Mlýnské strouze vytvořen vodopád. Na přelomu 19. a 20. století byly zcela odstraněny zbytky horních částí architektury a východní průčelí bylo půdorysně napřímeno. Jihozápadní - „antické“ průčelí bylo zasypáno zeminou, kde byla vystavěna další klenutá kobka. Součástí úprav byl i systém ocelových voliér před oběma průčelími, neboť ruiny v té době byly využívány jako bažantnice.

Půdorys ruiny s vyznačením předpokládaných fází výstavby (1- původní výstavba na přelomu 18. a 19. století, 2 - úpravy A. Archeho do poloviny 19. století, 3 - úpravy z počátku 20. století (přestavba na bažantnici), 4 – pozdější úpravy) (KM 22)

Předpokládaná podoba ruin - 1800

Klenuté otvory do nitra ruiny

1850

současný stav (KM 23)

Brána spojující ruiny s umělým návrším a torza soch

155


Dům zahradníka173 Zahradníkův domek, nacházející se v bezprostředním severním sousedství zámku, patřil k nejstarším objektům Podzámecké zahrady. Přízemní objekt umístěný po straně barokního formálního parteru byl zakončen dvojicí vysokých sedlových střech. Vznikl nejspíše v souvislosti s opravou a přestavbou kroměřížského zámku, poškozeného požárem v roce 1752. Zřejmě nedlouho po výstavbě byl k východnímu průčelí domu přistavěn dlouhý objekt skleníku. Svou původní podobu si domek uchoval do posledního desetiletí 18. století, kdy započaly významné změny Podzámecké zahrady i přestavby jednotlivých zahradních objektů.

Dům zahradníka - na témže místě (červeně) a skleník (modře) - 1790 (výřez KM 6), 1832 (výřez KM 8), 1850 (výřez KM 11)

Východní, zřejmě poškozená část domku včetně několika vnitřních zdí byla znovu postavena a několik místností v přízemí dostalo plackové a valené klenby. Komplikovanou obytnou dispozici přízemí doplnila černá kuchyně ve středu půdorysu. Protože byl domek zvýšen do patrové podoby, muselo v interiéru vzniknout dvouramenné schodiště. První patro mělo ploché stropy, ve východní části domu se nacházela dvojice rozměrných obytných místností, vytápěných z vnitřní chodby. Dům dostal vysokou mansardovou střechu, na každé straně opatřenou vikýřem, a fasádní hladkou omítku s iluzivní malbou režného cihlového zdiva. Jeho ostře červený tón, dělený rastrem bílých spar, kontrastoval s plastickým členěním fasád - omítkovými šambránami kolem oken a horizontálami mezipatrové a korunní římsy. Takto upravený domek se stal součástí nově zřízené intimní Holandské zahrady, oddělené od prostoru Podzámecké zahrady ohradní zdí s branami.

Půdorys přízemí zahradníkova domu Boční průčelí domu - plán přestavby cca 1840 (KM 25) (hnědě - pozdně barokní zdivo před rokem 1775, světle zeleně - posl.desetiletí 18. století, tmavě zeleně - konec 30. let 19. stol. (úpravy Antona Archeho), červeně - kolem 1890 (Anton Kybast) (výřez KM 24)

156


Další významnou proměnou prošel zahradníkův dům v souvislosti s úpravami Podzámecké zahrady vedenými Antonem Archem od 30. let 19. století. Výrazně se změnil především exteriér domu. Členění jeho fasád iluzivní malbou režného cihlového zdiva zůstalo zachováno, domek však dostal zcela jiné dimenze díky novému zastřešení. Pozdně barokní mansardová střecha již patrně nevyhovovala dobovým výtvarným nárokům a byla proto nahrazena nízkou valbovou střechou s plechovou krytinou. V souvislosti s celkovou úpravou Podzámecké zahrady došlo také ke zboření ohradní zdi Holandské zahrady a začlenění dosud separovaného prostoru kolem zahradníkova domku do nového rozvrhu Podzámecké zahrady.

Rekonstrukce stavu domu - 1780, po roce 1800, po roce 1840, po roce 1890. Axonometrie od jihozápadu, Jan Štětina (KM 26)

V 80.-90. letech 19. století prošel exteriér domu další úpravou, kterou navrhl jeden z architektů arcibiskupské stavební kanceláře, Anton Kybast. Malbu iluzivního cihlového „zdiva“ na omítce domu překryla nová omítková vrstva, členěná horizontálními, barevně odlišenými pásy. Nejvýznamnějšími doplňky vnějšku se však staly dřevěné pergoly a balkóny, situované uprostřed každého z domovních průčelí. Nové dřevěné doplňky měly velmi bohaté členění a překypovaly detaily, převzatými z rejstříku orientální či „maurské“ architektury, podobnými detaily se vyznačovaly i další objekty v Podzámecké zahradě.

157


Dům zahradníka

Budova skleníku adaptovaná na zookoutek

Skleník Jak dokumentuje plán z roku 1790, na okraji barokního formálního parteru navazoval na severovýchodní fasádu zahradníkova domu skleník protáhlého půdorysu, který sloužil pro zimování rostlin v nádobách, umístěných jako dekorace v okrasném parteru. Během sentimentálních úprav zahrady, kdy došlo také ke zřízení ohrazené Holandské zahrádky, byl tento skleník zrušen a funkci oranžérie převzala nová budova při ohradní zdi této zahrádky, orientovaná svým hlavním průčelím přímo na jih. Na kresbě Josefa Fischera (KM 18) je tato její fasáda zachycena jako plně prosklená šikmá stěna, shora ukončená masivní obloukovou římsou. Při přeměně zahrady na krajinářský park ve 30. letech 19. století byl objekt skleníku opět přemístěn, tentokrát západním směrem na místo bývalého panského ovocného sadu, jak je patrné z plánu z roku 1850. V jeho blízkosti byl zřízen jeden z hlavních vstupů do zahrady od města. Skleník dostal tvar mírně prohnutého obdélníka orientovaného svým hlavním průčelím jihovýchodním směrem a sloužil k uchovávání rostlin v nádobách, které byly přes léto umístěny po stranách prostoru před zámkem. Na jeho půdorys navazovala budova zahradního skladu. Rybářský pavilón Rybářský pavilón byl postaven v 90. letech 18. století na pozemcích za Mlýnskou strouhou v čele nově vybudovaného Dlouhého rybníka, jehož perspektivu pohledově zakončoval. Podobu domku nám přibližuje malba Josefa Fischera (KM 27).

Rybářský pavilón - 1800, Josef Fischer (KM 27)

Návrh přestavby - konec 30. let 19. století, Anton Arche (KM 28)

Jednalo se o dvoupodlažní stavbu s valbovou střechou, po obvodu ustoupeného horního podlaží vedl průběžný balkón s dřevěným zábradlím. Hlavní průčelí obrácené k rybníku bylo prolomeno pouze středovým dveřním otvorem, zbylá část fasád byla obložena treláží napodobující obloukovou arkádu. V patře měly být umístěny sluneční hodiny v patře, ukazující kromě hodin a data i znamení zvěrokruhu.174 Na konci 30. let 19. století navrhl architekt Anton Arche neoklasicistní úpravy domku, který měl být přestavěn na větší zděný objekt. Dochovalo se několik variant návrhů, jeden z nich představuje propojení různých stavebních materiálů - například využití rybářských sítí pro jakési festonové závěsy,

158


či dekorace dřevěných sloupů egyptizujícími tvary květů. V téže době byla pozměněna koncepce klasicistního Dlouhého rybníka, jehož zadní pravoúhlá část dostala rozvolněný organický tvar.

Rybářský pavilón v čele Dlouhého rybníka

Návrh přestavby - 1865, A. Kybast, A. Králíček (KM 29)

V 60. letech 19. století dostal dům historizující podobu s výrazným použitím ozdobných litinových prvků. Po zrušení stavby bažantnice byl do Rybářského domku přesunut chov bažantů. Čelo rybníka bylo upraveno jako schodišťové přístaviště pro lodě.

Rybářský dům (červeně) a okrasný statek (Paví dvůr - modře) - 1802 (výřez KM 7) a 1850 (výřez KM 11)

Okrasné hospodářství - Paví dvůr Severně od Mlýnské strouhy se nedaleko rybníka Hořenušky rozkládala štěpnice a hospodářský dvůr pokladníka Helda. V 90. letech tyto pozemky koupil arcibiskup Colloredo a zřídil zde idylické „vzorné“ hospodářství. Statek zvaný „Mayerey“ sloužil k občerstvení hostů, kteří zde mohli ochutnat ovoce ze sadu či popíjet čerstvé mléko. Chovalo se zde několik druhů domácích zvířat, zejména drůbeže, kolem byla zelinářská zahrada a štěpnice. Na mlýnském náhonu bylo vytvořeno přístaviště, kde bylo možné nastoupit do loďky. Ve 30. letech 19. století byl ovocný sad zrušen a selský statek byl změněn v Paví dvůr, který byl v 60. letech přestavěn v neogotickém stylu na hrázděnou budovu. Na projektu se podíleli Arnošt Králíček a Antonín Kybast.

159


Hospodářské stavení - 1800, Josef Fischer (KM 30)

Paví dvůr

Návrh přestavby - 1864, A. Kybast, A. Králíček (KM 31)

Paví dvůr při pohledu z Vázového mostu přes mlýnský náhon

Čínský pavilón Čínský pavilón byl součástí sentimentální zahrady, nacházel se v nově upravené části v bosketu mezi Chropyňskou alejí a Mlýnskou strouhou. V tomto bosketu byl na travnaté ploše téměř na břehu mlýnského náhonu vytvořen umělý kopeček, na nějž stoupala rampa lemovaná dřevěným zábradlím. Na návrší se tyčila patrová stavba na centrálním osmibokém půdorysu, zakončená stanovou stříškou se zvednutými stočenými rohy, na špičce s výraznou korouhvičkou. Patro bylo opatřeno průběžným balkónem s lehkým kovovým zábradlím, s přístupem po vnějším schodišti. Fasády byly dekorovány svislými pruhy v bílé a růžové barvě a byly opatřeny dveřmi či okny s půlkruhovým záklenkem a dřevěnými žaluziovými okenicemi. Interiér byl dekorován také v čínském stylu.

Čínský pavilón s houpačkou - 1800, Josef Fischer (KM 32)

Čínský pavilón (mod.) a poustevna (červ.) - 1802 (výřez KM 7)

160


Tento typ staveb, ovlivněný módou chinoiserií, byl velmi častou součástí sentimentálních anglo-čínských a krajinářských parků, kde byly napodobovány jak stavby historických slohů, tak z Orientu. V případě Podzámecké zahrady byla obvyklá funkce chrámku jako zahradního pavilónku sloužícího k rozjímání a podávání čaje spojena s funkcí vyhlídky jak na zámek, tak do volné krajiny s řekou Moravou, loukami a pastvinami mimo zahradní areál. Z vyhlídky se jistě nabízely malebné scenérie, neboť v doprovodném textu ke grafickému albu se J. Fischer zmiňuje o námětech vhodných i pro Salvatora Rosu.175 Stavba nebyla využita do krajinářské kompozice, ale funkci vyhlídky převzala Květinová věž. V Maxmiliánově parku se objevil nový objekt inspirovaný čínskými motivy - tzv. Mandarínský domek umístěný nad vodním přítokem mezi napájecím kanálem a Divokým rybníkem. Tato stavba, později přejmenovaná na Čínský pavilón, byla ve druhé polovině 19. století přesunuta na nově vytvořený ostrov v Divokém rybníku. Jednoduchý otevřený pavilón byl podpírán soustavou sloupů v nárožích, završen dvojitou stříškou se zvednutými rohy a korouhvičkou uprostřed.

Mandarínský domek nad vodním kanálem - 1850 (výřez KM 11) a jako Čínský pavilón po přesunu na ostrov Divokého rybníka

Poustevna Poustevna jako v romantických zahradách oblíbené místo pro rozjímání byla na konci 18. století postavena na pozadí tmavého lesíka na konci zahrady při ústí Mlýnské strouhy do řeky Moravy. Dřevěná stavba se štíhlou věžičkou byla obklopena zahrádkou s miniaturními ovocnými stromy, vonícími květinami a rostlinami užitečnými v kuchyni. Jako připomínka toho, jak vypadalo území močálů plné ještěrek, hadů a žab před úpravou na krásnou zahradu byla ke kmeni velkého jilmu umístěna stéla porostlá mechem.176

Poustevna (červeně) a Čínský pavilón (modře) - 1832 (výřez KM 8) a 1850 (výřez KM 11). Na místě pavilónku zookoutek

Poustevna na rozdíl od většiny ostatních dřevěných staveb pocházejících ze sentimentální úpravy zahrady byla zakomponována i do krajinářského parku, ovšem již bez své okrasné zahrádky. Zrušena byla až v průběhu druhé poloviny 19. století.

161


Poustevna - 1800, Josef Fischer (KM 33)

Domek z hranice dříví - 1800, Josef Fischer (KM 34)

Domek z hranice dříví Ve východní části zahrady za přístavištěm pro gondoly byla uprostřed stinného bosketu z buků a dubů, kde „všechno bylo ponecháno milé matce přírodě“ (J. Fischer)177 vytvořena drobná stavba z hranice dříví krytá doškovou střechou. Uvnitř byl zřízen salón vyzdobený moderními tapetami, s tureckými pohovkami a ozdobnými stolky. Společnost zde mohla posnídat, nebo si jen dopřát občerstvení šálkem kávy či sklenkou likéru za doprovodu melodií vyluzovaných ukrytými hudebníky. V blízkosti tu byla v obrovském dubu skrytá jednoduchá kuchyňka. Vzhledem ke způsobu provedení neměla stavba patrně dlouhou životnost, jak ostatně dokládá i plán z roku 1832, kde již stavba zachycena není. Salon ukrytý ve slaměném stohu Nedaleko Chropyňské aleje byl vytvořen stoh slámy, který v sobě ukrýval kabinet s několika překvapeními pro příchozí návštěvníky. Cesta měla vést od aleje „na hráz vlevo toku řeky kolem 178 Bohužel přesné květnaté louky do příjemného křoví neočekávaně ke stohu sena“ (J. Ficher) umístění není z plánových podkladů známo. Jak dále popisuje J. Fischer, ze stěn se vysunuly sedačky a celá jedna stěna mohla v jednom okamžiku zmizet a nabídnout tak pohled do květinové zahrádky. Venku na louce stíněné vysokými topoly byl umístěn terč pro učení se střelby na ptáky. Předpokládám, že vzhledem k charakteru stavby neměla její existence dlouhého trvání. Chrámek přátelství Kruhový antikizující pavilón představoval neodmyslitelnou součást osvícenského parku, v rozličné formě se vyskytoval v každém významném parku 18. století. Spojoval v sobě dva ideové principy - dlouhou tradici napodobování antických vzorů a odkaz na podobu náhrobku Jeana Jacquese Rousseaua, umístěném na topolovém ostrově v parku markýze Girardina v Ermenonville, odkazujícího ke svobodomyslnosti filozofa. I doprovodný text k albu grafických listů cituje verše Maxmiliena Sullyho: „Sbohem přátelství a nejbližší přátelé“ a pozlacený dedikační nápis na chrámku 179 „Dedié a lÁmitié“ v autorovi evokoval vzpomínku na park v Ermenonville a na Rousseaua.

Domek z hranice dříví (červeně) a Chrámek přátelství na ostrově (modře) - 1802 (výřez KM 7) a 1832 (výřez KM 8) a jako Apollonův chrám na souši - 1850 (výřez KM 11)

162


Chrámek přátelství v Podzámecké zahradě byl vybudován jako tholos se šesti iónskými sloupy v posledním desetiletí 18. století, byl postaven na malém ostrůvku v meandru vodního kanálu. Po několika schůdcích byl pavilón přístupný přímo z vody, kamenitý břeh byl osázen růžemi. Topoly nebyly sice vysazeny přímo na ostrově, ale na břehu vodního kanálu. Během krajinářské přeměny zahrady ve 30. letech 19. století byl vodní kanál nahrazen rybníkem, a Chrámek přátelství se tak po zasypání meandru dostal z ostrůvku na volnou travnatou plochu a byl obklopen skupinou topolů. V této době byl také přejmenován na Apollónův chrám. Ve druhé polovině 19. století byl chrámek ve svém středu doplněn o kamenné sedátko s kanelovaným květinovým sloupem.

Chrámek přátelství na ostrově - 1800, Josef Fischer (KM 35)

Chrámek přátelství na souši po krajinářské přeměně zahrady

Colloredova kolonáda Při severozápadní fasádě zámku byla na horní okraj giardina secreta, vytvořeného již ve druhé polovině 18. století, přistavěna lodžie v roce 1795 podle plánů Johanna Nepomuka von Mohrweisera (1765-1840), která umožnila arcibiskupovi a jeho hostům vstup do zahrady přímo z obytného podlaží zámku. Podle iniciátora stavby, prvního arcibiskupa Antonína Theodora ColloredoWaldsee, byla nazývána Colloredovou kolonádou. Z pěti oblouků arkádové chodby bylo možné přehlédnout celé giardino secreto, do kterého se vstupovalo po dvouramenném zakřiveném schodišti, které bylo u své paty druhotně osazeno sochami čtyř ročních období od neznámého autora z doby po roce 1700. Schodiště s kolonádou bylo řešeno jako nápodoba vstupu do sakristie u baziliky sv. Petra v Římě. Kolonáda poskytovala i v horkých dnech stinné místo k rozjímání, které bylo doprovázené vůní rostlin a krásným výhledem do okrasné zahrady i do krajiny.

Pohled z Colloredovy kolonády - 1800, Josef Fischer (KM 36)

Výhled z kolonády do giardina secreta

Během přeměny Podzámecké zahrady na krajinářský park navrhl architekt Anton Arche i přestavbu Colloredovy kolonády v klasicizujícím stylu. Návrh se opíral svým celkovým řešením a detaily o podobně řešené partie zámku v Kačině. Na přípravě nerealizovaného návrhu se podílel i inženýr kroměřížského stavebního úřadu Karel Thalherr.

163


Colloredova kolonáda při pohledu z giardina secreta

a z arkádové chodby

Tahitský chrámek Tahitský chrámek byl postaven na mírném pahorku na rozhraní zahrady a volné okolní krajiny v době přeměny Podzámecké zahrady v sentimentálním duchu, kdy byly ke stávající ploše zahrady připojeny i některé pozemky za mlýnským náhonem. Kruhový chrámek se štíhlými dřevěnými sloupy, slaměnou stříškou a tamburem měl upomínat na tichomořské výpravy Jamese Cooka. Protože stál na samotném konci zahrady, poskytoval nerušený výhled do volné okolní krajiny, zejména na louky a pastviny. K pohodlí pozorovatelů sloužily lavice a křesílka spletená z vrbového proutí. Chrámek byl i sám cílem pohledů, zajímavý výhled se návštěvníkům naskytl například z můstku přes Mlýnskou strouhu. Bohužel ani Tahitský chrámek nebyl zakomponován do krajinářského parku, neboť se dostal dovnitř dispozice parku. Funkci vyhlídky převzala nejprve nová vyhlídková plošina na umělém návrší v ose Chropyňské aleje, nahrazená později Maxmiliánovou kolonádou, a Květinová věž se svými 23 metry výšky na samotném ostrohu při ústí Mlýnské strouhy do řeky Moravy.

Tahitský pavilón na ostrohu - 1802 (výřez KM 7)

Tahitský pavilón za Mlýnskou strouhou - 1800, Josef Fischer (KM 37)

Letohrádek na konci zahradní osy Jednou z mála staveb barokní zahrady byl letohrádek, umístěný na konci hlavní kompoziční osy parteru. Jednalo se o rozměrný pavilón se zvýrazněným středovým rizalitem a dvěma arkádovými křídly, na která navazovalo zelené loubí umístěné symetricky po obou stranách parteru. Vzhledem k bažinatému okolí byl pavilón posměšně nazýván Komářím. Stavba byla kvůli tomuto nepříjemnému faktu pravděpodobně mírně vyvýšena nad okolní terén, takže z ní bylo možné shlédnout nejen parter, ale také přilehlou krajinu s lužním lesem a vodními plochami. Pavilón byl odstraněn na konci 18. století, takže hlavní osa mohla být prodloužena i do nově připojené odvodněné části za vodní kanál a díky topolové aleji i daleko do krajiny.

164


Letohrádek - 1790 (výřez KM 6)

Letohrádek - 1775-1780 (výřez KM 4)

Květinová věž - 1850 (výřez KM 11)

Květinová věž V rohu nově vytvořeného Maxmiliánova parku, na ostrohu u ústí Mlýnského ramene do Moravy, byla vztyčena 23 metrů vysoká vyhlídka nazývaná Bellevue. Uprostřed věže vytvořené z 16 pevně zazděných kmenů stál na podlaze z kamenné mozaiky sloup s květinovou vázou. Protože byla střecha vyhlídky pokryta růžemi, nazývala se stavba Květinovou věží. V druhé polovině 19. století byla věž zrušena. Poblíž věže byl na travnatém prostranství vysazen Maxův dub. Toto stinné zákoutí s lavičkou patřilo k nejoblíbenějším místům arcibiskupa Sommerau-Beeckha. V druhé polovině 19. století byla pod Maxmiliánův dub umístěna arcibiskupova bysta. Okrasné hospodářství - Maxův dvůr Stavby typu vzorného či okrasného hospodářství (ve smyslu anglické ornamental farm či francouzské ferme ornée) byly velmi častým prvkem krajinářských parků, kdy užitková funkce statku byla propojena s okrasnou. Paví dvůr byl v menším měřítku předchůdcem vzorného hospodářství v Podzámecké zahradě. Maxmiliánův (Maxův) dvůr, postavený v letech 1841-1845 podle plánu Antona Archeho, byl nejrozsáhlejším objektem zřízeným v nové části parku. Mohutný komplex budov sloužil k chovu vybraného skotu a dodávání mléčných produktů, zároveň měl salonek, v němž bylo možné podávat návštěvníkům čerstvé mléko.

Průčelí Maxova dvora

Maxův dvůr s pastvinami - 1850 (výřez KM 11)

Počáteční Archeho myšlenka počítala jen s hlavním objektem, ke kterému zezadu přiléhal hospodářský dvůr obehnaný zdí. Po čase došlo k úpravě dvora, který měl být doplněn novými objekty v rozích ohradní zdi a dvěma bazény pro plavení dobytka. Hlavní objekt díky použití klasického rozvrhu získal formu klasicistního zámečku, odvolávajícího se k zámku v Kačině. Budova se příchozímu otevírá dlouhou lodžií s tympanonem a schodištěm uprostřed a dvěma bočními křídly po stranách. Iónská kolonáda sloužila k podávání mléčných nápojů, v levém rizalitu byl umístěn salon pro hosty. Před budovou se rozprostíraly pastviny a za nimi rozsáhlý ovocný sad, při jehož okrajích byly vystavěny dům zahradníka a hlídačův dům. Stavba vyvolala hned v době vzniku nelibou kritiku veřejnosti, která byla pohoršena enormní výší finančních nákladů, vynaložených na pouhé chlévy.

165


Průčelí Maxova dvora - 1841-1845, Anton Arche (KM 38)

Průčelí Maxova dvora

Půdorys Maxova dvora - 1841-1845, Anton Arche (KM 39)

Maxmiliánova kolonáda180 Ve druhé čtvrtině 19. století při rozšiřování Podzámecké zahrady na pozemky za Mlýnskou strouhou byl v jejich přední části, na ose Chropyňské aleje, uměle navršen pahorek a na něm byla zřízena vyhlídka, přístupná spirálovitě vedeným chodníčkem, jak je patrné na plánu z roku 1841, zaměřeném Johannem Kirschem (KM 40). Na tomto místě stávalo sousoší zápasníků.

Návrší s vyhlídkou - 1841, Johann Kirsch (výřez KM 40)

Návrší s Maxmiliánovou kolonádou - 1850 (výřez KM 11)

Nedlouho poté vypracoval architekt Anton Arche projekt na stavbu klasicistní kolonády. Při návrhu se zvažovala varianta oboustranně otevřené kolonády s plným středním polem zadní stěny prolomené nikou, či oknem. Nakonec byla v letech 1945-1946 postavena jednoduchá klasicistní stavba na půlkruhovém půdorysu se zadní plnou stěnou rytmizovanou pravoúhlými pilastry a otvory s obloukovým zaklenutím. Prosklené výplně umožňovaly průhledy skrze stavbu do vzdálenějších partií zahrady. Přední část kolonády byla tvořena vzdušným sloupořadím se sloupy kruhového (na koncích čtvercového) průřezu, zakončené kompozitními hlavicemi. Ty podpíraly průběžné kladí s rostlinnými motivy a pásy zdobenými zubořezem, listovcem, resp. vejcovcem. Průběžný pás nad okapní hranou sedlové střechy nesl litinový reliéf se znakem arcibiskupa Maxmiliána Josefa Somerau-Becka. Kolonáda obklopovala polovinu půdorysu rozměrného kruhového bazénu, do jehož středu byla z pustnoucí Květné zahrady přenesena tzv. Lví fontána, kterou v 1. polovině 17. století vytvořil 181 M. Mandík. Voda odtékající z bazénu fontány padala kaskádou do blízkého Maxova rybníčku.

166


Stavba kolonády se stala ústředním bodem kompozice nově zakládaného Maxmiliánova parku. Vycházela z ní trojice hlavních pohledových os. Dvě z nich spojovaly nový park s prostorem staré zahrady u zámku - první směřovala na Kamenný most překlenující Mlýnskou strouhu, druhá procházela průsekem ještě hlouběji až k Fontáně amorků u zahradníkova domu, třetí byla vedena na výraznou stavbu rozhledny nazývané též „Bellevue“ nebo Květinová věž. V pozadí kolonády byla vysázena skupina jehličnatých stromů, převážně smrků, která celoročně vytvářela tmavé pozadí, na kterém stavba kolonády se světlým nátěrem fasády výrazně vynikala.

Maxmiliánova kolonáda - kolem 1870 (KM 41)

Maxmiliánova kolonáda - období 1. republiky (KM 42)

Ve 2. polovině 19. století došlo ke stavebním úpravám, které poměrně výrazně změnily vzhled vlastní kolonády. Otvory v plášti objektu byly zazděny a ve vyzdívkách z interiérové strany vymodelovány mělké niky. Došlo i ke změně barevného řešení původně bílých fasád. Plochy nik byly natřeny světlezelenou barvou, šambrány nik byly opatřeny okrovým nátěrem, stejně jako hlavice sloupů a pilastrů. Do nik byla později osazena umělecká díla - trojice římských mramorových bust, zhotovených ve 3. a 4. století po Kristu, a jako doplněk čtyři další busty z konce 18. století. Tato úprava dala kolonádě i nový název: Pompejánská kolonáda. V roce 1890 byl navržen po obvodu bazénu v návaznosti na kolonádu železný plot, realizována byla však pouze skromnější varianta s oplocením vloženým mezi sloupy objektu.

Maxmiliánova kolonáda v zrcadle Maxova rybníku

Půdorys a průčelí kolonády - 1845-1846, Anton Arche (KM 43)

Domek hlídače Při západním okraji parku vznikl v 1. polovině 40. let 19. století na místě starší pazderny domek v americkém stylu. Byl určen pro lesního, který dohlížel nad zahradou, co se týče zvěře. Dům byl nápadný zejména svou rozložitou střechou s vikýři a architektonickým řešením nároží. Dalšími architektonickými prvky v Maxmiliánově parku byly Labutí pavilón na poloostrově Dlouhého rybníka a Fantaskní pavilón jako přemostění vodního kanálu u Leknínového jezírka.

167


Dům hlídače parku

Dům hlídače parku - 40. léta 19. století, Anton Arche (výřez KM 44)

Mosty Pravidelná parterová plocha před zámkem byla spojena s kouzelným lesem za kanálem pomocí dřevěného mostu opatřeným lucernami. Přes mlýnský náhon vedly další dva dřevěné mosty, oba jsou zobrazeny ve Fischerově albu. Jeden byl přímý jednoduchý a nacházel se u selského statku, druhý (Velký most - KM 45) byl obloukový s okrasným zábradlím a spojoval ruiny s ovocným sadem. Všechny mosty poskytovaly zajímavé výhledy na stavby umístěné na obou březích, na dřevěné loďky projíždějící po vodě či na zelení porostlé břehy a hladinu s vodním ptactvem. Mosty se ale staly i pohledovým cílem, například rušný most přes řeku Moravu, který bylo možné pozorovat z vyhlídkové terasy s lavičkami na konci Chropyňské aleje.

Velký most u ruin - 1800, Josef Fischer (KM 45)

Most nad vodopádem - 1847, Šimon Tadeáš Milián (KM 16)

Dřevěné mosty byly při úpravách ve 30. letech 19. století odstraněny a přes Mlýnskou strouhu, která oddělovala původní část zahrady od nově založeného Maxmiliánova parku, byly vybudovány mosty nové, například Kamenný, Vázový, Lucernový, navržené Antonem Archem. Byly kamenné a vybavené umělecky ztvárněným litinovým zábradlím z arcibiskupských železáren ve Frýdlantě nad Ostravicí. Kamenný most, později nazývaný jako Stříbrný, byl vytvořen na ose Chropyňské aleje, Vázový u Rybářského domku, Lucernový u Maxova dvora, další spojoval Dlouhý rybník a štěpnici. I pro architekturu mostů bylo možné najít inspiraci ve sbírkách zámecké knihovny. V té době vznikl i most přes vodopád u umělé zříceniny, který byl pravděpodobně spíše přírodního rázu vzhledem k tomu, že je na plánu zachycen jako široký lemovaný květinovými záhony.

Detail Vázového mostu - 1. pol. 40. let 19. století (KM 46)

Kamenný most - 1. pol. 40. let 19. století, A. Arche (KM 47)

168


Kamenný most, později nazývaný jako Stříbrný

Řetězový most byl postaven již v roce 1826 přes Mlýnskou strouhu na konci Dlouhého rybníka. Byl to první pokus takovéto konstrukce v Rakousku.182 Druhý vodní kanál, procházející souběžně s Dlouhým rybníkem, měl menší měřítko a překlenovaly jej drobné mostky s prostým kovovým zábradlím, například Obloukový či Rybářský most.

Vázový most

Mostek přes vodní kanál

4.5.4.10. Umělecká výzdoba - sochařská díla, fontány, obelisky, pomníky Fontány V okrasném parteru barokní zahrady byly umístěny dvě kašny čtvercového půdorysu konvexně a konkávně prolamovaného. Bohužel jejich bližší podoba není známa, v parteru se dochovaly až do konce 18. století.

Fontána v giardinu secretu

Fontány na hlavním parteru - 1832 (výřez KM 8)

169


Kruhový bazén s fontánou na střední terase giardina secreta pod Colloredovou kolonádou sem byl instalován pravděpodobně v průběhu přeměny Podzámecké zahrady v sentimentálním duchu v 90. letech 18. století, kdy i giardino dostalo novou podobu. Uprostřed do země zapuštěného kamenného bazénu byla osazena fontána, tvořená kanelovaným sloupem, kulovitým prvkem a šišticí, ze které prýštila voda. Předpokládám, že tato podoba bazénu, která přetrvala i do dalších vývojových fází, pochází již z doby jeho vzniku. Na počátku 19. století se v Holandské zahrádce nacházel další kruhový bazén. Ve 30. letech 19. století již jako součást krajinářského parku byly podle návrhu architekta Antona Archeho zhotoveny dvě fontány. Fontána amorků byla postavena poblíž místa původního menšího kruhového bazénu v Holandské zahrádce a z ní byla vedena diagonální osa procházející alejí a průsekem v porostech až k Maxmiliánově kolonádě. Střed kašny byl tvořen umělým skaliskem a skupinou andílků s amforami, ze kterých stříkala voda. Oproti původnímu návrhu byla fontána okolo roku 1900 pozměněna, prostřední amorek byl nahrazen antikizující vázou - horním dílem Římské fontány.

Fontána amorků

Severně od Chropyňské aleje, na místo původní štěpničky s dřevěným pavilónkem, byla umístěna Římská fontána, jejíž spodní část byla sestavena z několika prvků na motivy antikizujícího sloupu, horní byla řešena jako nádrž ve tvaru lastury, z níž tryskala voda. Předlohou pro tuto fontánu byly zřejmě vzorníky lipského architekta Johanna Andrease Romberga (1806-1868).183

Římská fontána

Návrh Římské fontány - konec 30. let 19. st., A. Arche (KM 48)

Při krajinářských úpravách přední části Maxmiliánova parku byla ve 40. letech 19. století do středu velkého kruhového bazénu před Maxmiliánovou kolonádou osazena Lví fontána, která sem byla přenesena z pustnoucí Květné zahrady. Pocházela z 1. poloviny 17. století, kdy ji vytvořil M. Mandík. Teprve v 2. polovině 20. století byla do Květné zahrady navrácena. Za svůj název vděčí fontána čtveřici lvíčků podpírajících velkou nádobu ve formě lastury, která je završena postavou s amforou a dvěma rybami. Z vrcholové amfory i tlam všech zvířat vytékala voda, která přepadávala z lastury do bazénu.

170


Zaměření Lví fontány - 1846 (KM 49)

Postament s vázou

Obelisk Jedná se pozůstatek sochařské výzdoby zahrady z konce 17. století, která naštěstí nebyla ve 30. letech 19. století odvezena či zničena, jak se stalo s několika sochami. Obelisk měl být dle O. Kuči postaven do průsečíku os Chropyňské aleje a cesty u Fontány amorků, tedy patrně na místo, kde později vzniklo umělé návrší s vyhlídkou a kde ve 40. letech 19. století vznikla Maxmiliánova kolonáda, jiné prameny však uvádějí, že na tomto místě stávalo až do roku 1839 sousoší zápasníků.184 Na plánu z roku 1850 obelisk zachycen není, ale v současnosti je umístěn na západním konci parku v místě, kde stávala socha Venuše. Sochařská výzdoba Raně barokní parter byl podle archivním záznamů vybaven velkým množstvím soch a obelisků, které se z větší části dochovaly i do dalších vývojových fází. Na plánu z roku 1790 i 1802 je patrné jejich rozmístění podél hlavní osy i obou vedlejších os okrasného parteru, vždy jako ukončení linie buxusových plůtků, v rozích parterových ploch či jako dekorace schodiště hlavní terasy před zámkem. Mezi sochami měly být například plastiky zápasníků ve dvou skupinách a osm obelisků.185 Od počátku 19. století vévodila levé straně velkého vodního bazénu socha bájného Morava, původně boha vod Neptuna, která sem byla přenesena z Libosadu. Jednalo se o ležící postavu boha s amforou, ze které vytékala do bazénu voda, symbolizující pramen řeky Moravy. Při přeměně zahrady na krajinářský park byla socha Morava přesunuta do vysokého porostu u městských hradeb ve východní části zahrady, odkud zmizela v 80. letech 19. století.

Kanál se sochou Morava - 1800, Josef Fischer (KM 50)

Obelisk

V krajinářském parku, především v jeho nové části, bylo v té době rozmístěno i několik dalších soch antických božstev (Flóry, Jupitera, Venuše, Neptuna a Fauna), dvě sousoší zápasníků (u Dlouhého rybníku a v travnatém zálivu hlavního parteru před zámkem) či v nově založeném bosketu pod giardinem bysta arcibiskupa Chotka, duchovního otce provedených úprav. Dílem architekta Antona Archeho je kamenný postament s litinovou vázou pocházející ze 40. let 19. století.

171


Socha Venuše

Socha Flóry

Veškerá starší sochařská výzdoba parteru však byla odstraněna - část byla prodána městu, část osekána na torza a umístěna u ruin pro zvýšení nostalgického účinku, část posloužila jako navážka při regulaci Mlýnské strouhy. V druhé polovině 19. století byl pod Maxmiliánův dub umístěn pomník s bystou arcibiskupa Maxmiliána Sommerau-Beeckha od Josefa Gassera von Valhorn z roku 1863.

Bysta arcibiskupa Ferdinanda Marii Chotka pod giardinem

Bysta arcibiskupa Maxmiliána Sommerau-Beeckha pod dubem

Litinová treláž Litinová treláž vyrobená v 80. letech 19. století podle návrhu Arnošta Králíčka a Antonína Kybasta byla osazena poblíž Kamenného mostu, takže zarámovala průhled Chropyňskou alejí přes most až na Maxmilliánovu kolonádu. Vytvořila zároveň konstrukci pro popínavé růžové keře.

Průhled do Chropyňské aleje

Průhled na Maxmiliánovu kolonádu

172


4.5.4.11. Zábavní zařízení - divadlo, kuželník, bludiště, labyrint, přístaviště Přístaviště gondol Jednou z hlavních atrakcí sentimentální Podzámecké zahrady byly projížďky po kanálu, odkud mohli návštěvníci nerušeně obdivovat okolní partie. V pravém nároží bazénu proto vyrostlo přístaviště benátských gondol, které bylo tvořeno jednoduchým dřevěným přístřeškem. Jak píše J. Fischer, obsluha gondol byla oděna do červenobílých pruhovaných námořnických obleků a plavbu na lodičce doprovázely melodie hudebníků, usazených přímo na lodi či na břehu.186

Přístaviště pro gondoly - 1800, Josef Fischer (KM 51)

Přístaviště pro gondoly - 1802 (výřez KM 7)

Houpačka K rozptýlení návštěvníků, unavených dlouhou procházkou, sloužila i dřevěná houpačka umístěná u paty kopce s Čínským chrámkem, který se nacházel v jednom z bosketů sentimentální zahrady podél Chropyňské aleje na začátku 19. století. Spolu s chrámkem ji zachytil Josef Fischer na jednom z grafických listů - viz Čínský pavilón (KM 32). Labyrint V jednom z bosketů mezi Chropyňskou alejí a Mlýnskou strouhou byl v 90. letech 18. století zřízen labyrint. Měl půdorysný tvar voluty, stěny tvořené stříhaným živým plotem a na konci spletité cesty bylo umístěno velké dřevěné paraplíčko. Labyrint plnil svoji úlohu ještě na počátku krajinářských úprav, neboť je zachycen na plánu geometra Kirsche z roku 1837, ale do výsledné kompozice, pravděpodobně kvůli nutnosti pravidelné náročné údržby, již začleněn nebyl a dochovalo se pouze paraplíčko, které tak mohlo chránit návštěvníky parku před deštěm a sluncem.

Labyrint s paraplíčkem, ptačí klec (modře) - 1832 (výřez KM 8)

Paraplíčko bez labyrintu - 1850 (výřez KM 11)

173


Paraplíčko bez labyrintu

Šnekový labyrint či Schneckenberg - 1832 (výřez KM 8)

Schneckenberg Na plánech sentimentální zahrady je uvnitř stromového bosketu za Holandskou zahrádkou patrná spirálovitě vedená cesta, která je na konci zakončená pravděpodobně sochařským prvkem či drobnou stavbou. Domnívám se, že se jednalo o labyrint, který mohl být uspořádán na mírném kopečku, na nějž cesta stoupala po spirále. Obdobné prvky se často v sentimentálních zahradách vyskytovaly a nazývaly se např. Schneckenberg (kopeček ve tvaru šnečí ulity). Do krajinářských úprav však již tento prvek zahrnut nebyl. Ptačí klec v ovocném sadu V části sentimentální zahrady severně od Chropyňské aleje uprostřed bosketu věnovanému 187 štěpnici s pravidelně vysázenými ovocnými stromy měla být umístěna ptačí klec. Na plánu z roku 1832 je zřetelně zachycena drobná stavba, která mohla odpovídat zmiňovanému účelu. Viz Labyrint. Dalšími zábavnými prvky parku byla střelnice u stohu slámy, v Maxmiliánově parku pak tatarský stan z červenobílé látky, v houští u řeky Moravy cikánský stan s postavou starého Cikána, vlajkový stožár či skupina mechanických figur Číňanů, která se přišlápnutím prkénka na cestě ukláněla a zvonila zvonečky. I většina těchto prvků našla svoji předlohu v Ideenmagazinech.

Další zábavní prvky: tatarský stan (červeně), skupina Číňanů (modře), vlajkový stožár (zeleně), Labutí pavilón (oranžově), Fantaskní pavilón a Knížecí sedátko (žlutě), Mandarínský domek (černě), sousoší zápasníků (fialově) - 1850 (výřez KM 11)

174

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Shrnutí

5. Shrnutí Každá ze sledovaných zahrad si prošla svým svébytným vývojem od barokního formálního uspořádání po přírodně krajinářskou podobu, avšak společným prvkem jejich vývoje je to, že tyto změny neproběhly najednou v celé ploše zahrady, ale docházelo k postupné přeměně jednotlivých částí jednak ve formě klasicizujících zjednodušení květinových ploch v parteru na trávníkové plochy, jednak sentimentálních úprav uvnitř bosketů dosud geometricky ohraničených.

5.1. Půdorysné uspořádání kompozice - osová struktura, point de vue, cestní síť Vliv přírodně krajinářských myšlenek zůstal v zámecké zahradě v Českém Krumlově omezen pouze na postupné zjednodušování původních formálních zahradních kompozic ve formě složitých ornamentálních záhonů a stříhaných bosketů a jejich šablonovité nahrazování travnatými plochami s nepravidelnými skupinami stromů a keřů bez celkové kompoziční vazby. Barokní obrys zahrady, její cestní síť a zároveň osová struktura, rozdělující plochu zahrady ve formě velmi úzkého obdélníka na systém čtvercových polí, zůstala po celou dobu zachována téměř beze změn, takže romantické úpravy mohly probíhat pouze v jednotlivých segmentech. Zachována byla i většina architektonických a sochařských děl a stříhaných špalírů či alejí. Zrušené geometrické barokní prvky v několika případech zanechaly i v novém uspořádání svoji půdorysnou stopu, například vedením cest či stromovou výsadbou, což narušovalo jednotu romantické koncepce. Obě hlavní kompoziční osy podélná geometrická osa, procházející středem zahrady a akcentovaná na obou koncích vodními prvky, a jí křížící příčná osa architektonická, vycházející ze zahradního průčelí letohrádku Bellaria, byly ponechány téměř v původní podobě Naproti tomu zámecká bažantnice v Červeném Dvoře svým rozšířením o nové pozemky v rámci krajinářské proměny ztratila pravidelný tvar lichoběžníka a její geometrická cestní síť ve formě centrální osmipaprsčité hvězdice a přímých obvodových pěšin byla zcela nahrazena dvojicí vycházkových okruhů nepravidelně vinutých cest. Některé barokní prvky však i zde zůstaly v půdorysu zahrady patrné. Hlavní kompoziční osa, vycházející ze zahradního průčelí zámku, si zachovala jak svůj průběh, tak i veškeré vodní prvky, některé dokonce i původního tvaru, tato osa však již nebyla provázena alejí. Rovněž tak hranice barokní zahrady byla stále čitelná i v novém uspořádání - jednak vedením vnitřní vycházkové cesty poblíž zrušené ohradní zdi, jednak zachováním okrasných či vodních prvků v nárožích. Boskety v průsečících cest byly v počátcích formování krajinářského parku obohaceny o sentimentální přírodní scenérie doplněné četnými vodními i architektonickými prvky a propojené organicky vinutými pěšinami, avšak se založením nové velkorysé kompozice rozlehlých luk s nepravidelnými stromovými porosty byla pouze část těchto atrakcí začleněna do nového parku. Nejvýraznější proměnou ze sledovaného souboru zahrad prošla od konce 18. století Podzámecká zahrada v Kroměříži. Nejprve došlo k přeměně geometrického květinového dekoru v parteru na trávníkové plochy a na nově připojených pozemcích za vodním kanálem vznikla sentimentální zahrada rozčleněná pravidelnou strukturou cest na uzavřené boskety. Barokní kompoziční osa vycházející ze sala terreny zámecké budovy byla protažena přes parter do nové části a dále do okolní krajiny. Následnými krajinářskými zásahy však byly veškeré předchozí úpravy smazány a zahrada byla několikanásobně rozšířena na nové plochy za mlýnským náhonem, které poskytly dostatek prostoru pro velkorysé rozvinutí přírodně krajinářské kompozice. Z formálních prvků barokní zahrady se zachovala pouze oddělená zahrádka giardina secreta a v sentimentální části hlavní příčná alej, která následně obě části parku propojila, a několik drobných staveb. I v novém uspořádání byl rozeznatelný rozsah barokního parteru proměněného ve velký palouk před zahradním průčelím zámku a původní vodní kanál v nepravidelném rybníku na hlavní ose.

5.2. Postorové uspořádání kompozice - úprava terénu, výšková gradace prostoru, průhledy, kontrasty, boskety Českokrumlovská zámecká zahrada si po celý svůj historický vývoj zachovala původní terasovité členění na několik výškových úrovní, vzájemně propojených schodišti a kočárovými rampami. Zatímco v zahradách Červeného Dvora i Kroměříže byla budova zámku posazena na nejvyšší úrovni zahrady a terasy klesaly směrem po hlavní ose, zde konfigurace terénu nedovolila přímou vazbu zahrady a zámku, zahrada byla umístěna nad zámecký areál a terasovitě k němu klesala. Těžištěm zahrady se tak namísto zámku stal letohrádek Bellaria postavený na dvojité

175


stupňovité podnoži. Proto se i zahradní kompozice výškově odvíjela od nízkých parterových ploch na straně zámeckých budov, ale i před letohrádkem, přes tvarované boskety až po vysoké lesíky u zámeckého rybníku, jehož otevřená plocha tvořila protipól k parteru na druhém konci zahrady. Vznikl tak jistý kontrast mezi středovou a oběma okrajovými částmi. Přeměna zahrady v přírodně krajinářském stylu potlačila toto původní prostorové uspořádání zahrady - systém gradace. Půdorys zahrady stále rámovaný stříhanými špalíry a pravidelnými alejemi neposkytoval dostatek prostoru pro velkorysou krajinářskou úpravu. Ta proběhla spíše jako uplatnění schematických principů anglických zahrad ve formě lučních ploch s nepravidelně rozmístěnými skupinami stromů, akcentovanými cizokrajnými jedinci. Došlo tak k výsadbě stromových porostů i v původně nízkých parterových částech a celkovému zahuštění, takže zahrada jako celek působila v krajinném obrazu velice tvrdým dojmem lesa s rovnou hladinou korun a nepřirozeně s ním kontrastovala. Hustou výsadbou v krajinářském duchu se tak paradoxně zamezilo původním zajímavým průhledům zahradou a nenabídlo mnoho prostorových kvalit. Chybějící kompoziční vazba byla nahrazována zakládáním okrasných květinových záhonů, které měly programově propojit jednotlivé části zahrady. V zahradě nebyla vytvořena romantická zákoutí doplněná drobnými stavbami tak, jak bylo obvyklé u přírodně krajinářských kompozic té doby. Jak již bylo řečeno výše, barokní parter před zahradním průčelím zámku v Červeném Dvoře byl umístěn na vyvýšené terase, z níž bylo možné hlavní alejí přehlédnout níže položenou bažantnici, oddělenou od parterové plochy zeleným loubím. Na parter a rozlehlou vodní plochu navazovaly hustě zalesněné pravidelné boskety, vytvořené hvězdicí cest, které v zadní části přecházely v polní a luční porosty. Klasické schéma barokní zahrady francouzského typu zde bylo porušeno, na parterovou část s nízkým porostem nenavazovala o něco vyšší a hustší část bosketů, která přecházela v část lesnatou. Boskety a lesíky zde byly uplatněny v obráceném pořadí, chyběla zde tedy gradace prostoru. Uspořádání zahrady v Červeném Dvoře však přineslo jistý moment překvapení, kdy po průchodu nízkým parterem a lesnatou částí následovala otevřená plocha - podobné působení jsme mohli sledovat i v zámecké zahradě v Českém Krumlově, v Červeném Dvoře však vodní hladina mohla zrcadlit zámeckou budovu. Původně hustě zalesněné boskety byly postupně přeměňovány v romantické scenérie s velkým množstvím atraktivních prvků vzájemně propojených nepravidelně vinutými cestami. Vnitřní části bosketů byly již komponovány jako dramatické scenérie tvořené jak stavbami, tak i skupinami stromů či jejich solitéry na louce, nabízející zajímavé průhledy napříč boskety. Při krajinářské úpravě zahrady byly na rozdíl od českokrumlovské zahrady plochy vzrostlé zeleně značně zredukovány tak, aby byly umožněny atraktivní průhledy napříč parkem a na jednotlivé atraktivní prvky. Jižní svah Blanského lesa rámoval přírodní kompozici parku, tvořenou při výhledu z okružních procházkových cest mistrovsky rozvrženými skupinami dřevin v loukách, okrajovými porosty i citlivě umístěnými solitérami v ukončení průhledů. Vysoké porosty byly ponechány zejména podél zbořené původní ohradní zdi, centrální kompoziční prostor parku zůstal otevřený. Díky použitému způsobu utváření prostoru, modelace porostů a zapojení okolní krajiny a jejích dominant do celkové kompozice parku je park srovnáván s krajinářským parkem knížete Pücklera v lužickém Mužákově (Bad Muskau), který přímo čerpal z té nejkvalitnější tvorby anglických zahradních mistrů a vyvaroval se šablonovité nápodoby anglických parků. Tuto skutečnost by mohlo vysvětlit působení Theodora Heinricha Rehdera, syna vrchního zahradníka knížete Hermanna Pücklera, ve funkci schwarzenberského zahradníka v polovině 19. století. V těchto dvou zahradách se nabízí porovnání kompozičního vývoje i z toho důvodu, že patřily stejnému majiteli, který sídlil v Českém Krumlově a nedaleký červenodvorský lovecký zámeček s oborou a barokní zahradou mu sloužil jako časté letní sídlo. Zahradní areály obou zámků se tedy vyvíjely souběžně pod jedním uživatelem a určitý čas také pod vedením krumlovského vrchního zahradníka. Jak je z výše uvedeného rozboru patrné, obě zahrady se utvářely odlišným způsobem, prvky krajinářského zahradního umění se spíše projevovaly v Červeném Dvoře, kde pro to byly lepší prostorové předpoklady. Kroměřížská Podzámecká zahrada se oproti oběma ostatním zahradám nacházela na podmáčených rovinatých pozemcích obklopených vodními toky, takže se logicky objevovala tendence po umělém navršování terénu. Před zahradním průčelím zámku vznikla vyvýšená terasa ohraničená dvěma boskety, odkud bylo možné přehlédnout okrasný parter lemovaný zeleným loubím a stromořadím a zakončený budovou letohrádku na přímé pohledové ose na pozadí lužních porostů. Prvky anglických zahradních kompozic pronikly do zahrady nejprve ve formě sentimentální zahrady na plochách za vodním kanálem. Nové plochy byly rozčleněny pravidelnými alejemi s průhledy do krajiny. Jednotlivé husté boskety však již byly vybaveny romantickými zákoutími, v nichž

176


se síť cestiček vinula mezi stromy a pestrou paletou architektonických prvků. Společným rysem pro Podzámeckou zahradu v Kroměříži a park v Červeném Dvoře je to, že tyto romantické scenérie, které se měly přiblížit malířským kompozicím, se samy staly náměty uměleckých děl. Červený Dvůr byl zachycen na kresbách členů schwarzenberské rodiny, například kněžny Pauliny či Sophie Eleonory, Podzámecká zahrada byla zdokumentována grafickými listy malíře Josefa Fischera. Teprve ve 30. letech 19. století došlo k celkové přeměně stávající Podzámecké zahrady na krajinářský park a zrušení dosavadních úprav, avšak výškové uspořádání vegetace bylo zachováno. Dosavadní parterová plocha zůstala ve formě volného palouku prostorově ohraničeného vzrostlými stromy a teprve na nově připojených pozemcích se mohla velkoryse rozvinout kompozice v přírodním duchu. Parter však zůstal bez prostorové návaznosti na nově upravené části za mlýnským náhonem. V celkovém uspořádání krajinářského parku však můžeme sledovat značné rozdíly oproti parku v Červeném Dvoře. Ačkoli rozlohou skoro poloviční, park v Kroměříži nedosahoval dle mého názoru takových prostorových kvalit jako jeho jihočeský souputník. Kompozice byla řešena systémem samostatných palouků, vzájemně oddělovaných hustými porosty stromů a keřů, často vysazovanými podél vodních ploch a toků. Tyto optické bariéry nedovolovaly spojení jednotlivých prostor průhledy, takže návštěvník teprve postupně objevoval nové a nové části parku propojené pouze pěšinami. Velký vliv na to pravděpodobně mělo napodobování zahraničních vzorů, dostupných pouze ve formě grafických předloh a literatury, nikoli na základě osobní zahraniční zkušenosti iniciátora úprav a přímou účastí zasvěceného zahradníka, jak tomu bylo v Červeném Dvoře, kde ač byly zachovány barokní stopy v daleko větším měřítku než v Kroměříži, prostor působí jednolitým harmonickým dojmem a nové části jsou s původními propojeny v jeden celek.

5.3. Plošný rozsah, návaznost nových částí v případě rozšíření - cesta či řeka v místě původní hranice Zatímco zámecká zahrada v Českém Krumlově si po celý svůj historický vývoj zachovala svoji původní rozlohu i tvar protáhlého obdélníka, lichoběžníkový půdorys červenodvorské zahrady byl při přeměně na krajinářský park rozšířen o nové části na všech čtyřech stranách. Původní hranice barokní zahrady se promítla i do nového kompozičního uspořádání vedením vnitřního ze dvou procházkových okruhů přibližně v místech zbourané ohradní zdi. Zachovala se i vzrostlá zeleň a některé kompoziční prvky umístěné původně podél zdi. Barokní Podzámecká zahrada v Kroměříži se rozprostírala na obdélníkovém půdorysu zakončeném nepravidelným vodním kanálem na třech stranách parteru a stříhanými zelenými stěnami. Nejprve byly k ploše zahrady připojeny pozemky mezi tímto kanálem a Mlýnskou strouhou, kde vznikla sentimentální zahrada, později došlo k několikanásobnému rozšíření areálu až k řece Moravě a zde byl vytvořen nový rozsáhlý krajinářský park. Plocha původního barokního parteru zůstala patrná i v nové kompozici jako otevřená louka, lemovaná stromovými porosty přibližně v místě původních alejí a zelených loubí. Vodní kanál na konci parteru se zachoval ve formě nepravidelného rybníka.

5.4. Návaznost na krajinu - plot, zídka, ha-ha příkop, optické propojení, vypůjčené dominanty Českokrumlovská zahrada si po celý svůj historický vývoj uchovala svůj charakter libosadu odděleného od okolí ohradní zdí lemovanou dvojitými habrovými špalíry či lipovou alejí. Přestože byla zahrada tímto způsobem vymezena vůči okolní krajině, v průhledech zahradou, a to nejen ve směru osové struktury, se uplatňovaly dominanty okolních kopců. V určitých částech zahrady byla ohradní zeď snížena či dokonce prolomena vyhlídkovými okny, která propojovala uzavřený svět zahrady s volnou krajinou, zámeckým areálem a městem pod ním. Nejlepší výhledy do všech směrů poskytovala otevřená galerie, ale i ostatní úrovně letohrádku Bellaria. Pohledy mimo zahradu však byly paradoxně krajinářskými zásahy zredukovány, neboť došlo k výsadbě nových porostů i v částech zahrady dosud udržovaných s nízkou zelení. Naproti tomu ohradní zeď zahrady v Červeném Dvoře byla při krajinářské přeměně areálu zbořena. Avšak ani její přítomnost v barokní zahradě nezamezovala průhledům do krajiny - zaoblená nároží zdi byla vybavena otvory, takže průhledy alejemi byly prodlouženy na okolní dominanty kopců či obcí. Volné luční plochy klasicistní zahrady a reliéf okolní krajiny umožnily pohledy mimo zahradní areál i v jiných místech než v průhledu os. Rozšíření areálu a jeho ohrazení patrně pouhým průhledným plotem pak umožnilo splynutí parku s okolím a nabídlo nové vyhlídkové možnosti z cestních okruhů. Stejně jako ze zahrady v Českém Krumlově i zde byla hlavní vypůjčenou dominantou hora Kleť.

177


Zatímco se oba předchozí zahradní areály nacházely ve zvlněné krajině nabízející dostatek průhledů a výhledů i přes ohradní zeď, Podzámecká zahrada v Kroměříži byla založena v rovinaté krajině při řece Moravě, lemované lužními porosty. Zahrada vždy byla vymezena vodními prvky. V barokní fázi vodním kanálem, v sentimentální podobě mlýnským náhonem i ramenem Moravy a ve formě krajinářského parku řekou Moravou, zatímco Mlýnská strouha oddělovala starší a nové části zahrady. Přes svou polohu v údolí řeky, kde se téměř nedalo dosáhnout výhledů na vzdálené dominanty, byly kompoziční osy vedeny i mimo hranici zahrady ve formě stromořadí, takže byl vytvořen dojem větší rozlohy areálu. Pro svůj rovinný charakter byla v zahradě zřizována nejrůznější vyhlídková místa na umělých vyvýšeninách. Nejprve ústřední letohrádek, poté patrový Čínský chrámek a Tahitský pavilón, či pak v novém parku Maxmiliánova kolonáda nebo Květinová věž. Do českokrumlovské zámecké zahrady vedla kromě obvyklých vstupních bran na příčných osách i krytá chodba, která propojila zahradní areál se zámkem i přes složitou konfiguraci terénu. Tato situace se díky zachovalému baroknímu konceptu zahrady nezměnila. Na rozdíl od zahrady v Českém Krumlově, obě ostatní zahrady byly se zámkem propojeny přímo. Součástí krajinářské přeměny parku v Červeném Dvoře byl dokonce přesun hlavního vjezdu do zámku. Zatímco ještě na začátku 19. století se do zámeckého areálu vstupovalo přes čestný dvůr, od poloviny 19. století byla přístupová cesta k zámku vedena okruhem přes park. Do kroměřížské Podzámecké zahrady se dalo vstoupit nejprve přes sala terrenu, později i přes Colloredovu kolonádu a již před polovinou 19. století i dvěma vnějšími vstupy přímo od města, které sloužily pro veřejnost.

5.5. Vodní prvky - bazény, fontány, rybníky, potoky, kaskády, vodotrysky, vodopády, zajištění přívodu vody Vodní prvky hrály ve všech třech zahradách podstatnou roli a byly nedílnou součástí centrální části zahrady, parteru či hlavní kompoziční osy. Jednalo se převážně o geometrické bazény s fontánami či větší vodní plochy, často doplněné na kompoziční ose oblíbenými vodotrysky na ostrově, jak tomu bylo v Českém Krumlově i Červeném Dvoře. Na rozdíl od zámecké zahrady v Českém Krumlově, kde si zámecký rybník v její zadní části ponechal i přes krajinářské zásahy svoji formální podobu a geometrický tvar čtverce, v Červeném Dvoře i Kroměříži byla pravidelná vodní plocha před polovinou 19. století změněna na rybník přírodního tvaru. Soustavu klidných vodních hladin doplňovaly již v barokní fázi také některé vodní prvky dynamické, například vodní kaskáda v Červeném Dvoře, při krajinářské přeměně zrušená, či Kaskádová fontána v Českém Krumlově, které mohly vzniknout díky svažitému pozemku obou zahrad. Postupná přeměna a začlenění parterů do krajinářské kompozice zahrady znamenala také rušení pravidelných bazénů, začleněných do jejich ploch. Výjimku tvoří park v Červeném Dvoře, který si fontánu před zahradním průčelím zámku zachoval. Zajímavá je podobnost červenodvorské a kroměřížské zahrady ve vytvoření ostrova lemovaného topoly v jejich sentimentální vývojové fázi. Tento romantický vodní prvek, který byl od poloviny 18. století často v zahradních kompozicích používán, se odkazoval k ideálům a filozofickým myšlenkám o návratu člověka k přírodě Jeana Jacquese Rousseaua, který byl pohřben na Topolovém ostrově v jednom z prvních anglických parků na evropském kontinentě, ve francouzském Ermenonville. Řada vodních prvků tvořila i samotnou hranici zahrady - v Kroměříži byla zahrada vymezena vodním tokem či kanálem, v Červeném Dvoře byla nároží sentimentální zahrady zdůrazněna bazény s fontánami. Červenodvorský areál byl v této své vývojové fázi na vodní prvky nejbohatší a byl dokonce nazýván „vodní zahradou“. Zahrada v Českém Krumlově naproti tomu kvůli své omezené prostorové situaci o nová vodní díla obohacena nebyla a Podzámecká zahrada zvýšila svůj podíl vodních ploch až při rozšíření na nové pozemky, kde vzniklo několik rybníků. Rybníky a vodní kanály však v parku příliš nepůsobily jako okrasné prvky, které obohacovaly a sjednocovaly rozsáhlou kompozici, ale spíše jako předěly mezi jednotlivými samostatnými kompozičními celky. Zajištění přívodu a odvodu vody Zatímco českokrumlovská zahrada musela díky své poloze na vyvýšeném místě nad městem a řekou řešit problémy se zásobováním vodou prostřednictvím vodního stroje a rezervoáru, zahrada v Červeném dvoře se nacházela na vlhkých loukách a voda byla přiváděna z okolních svahů umělými vodotečemi. Problémem Podzámecké zahrady bylo vzhledem k poloze v blízkosti řeky Moravy spíše odvodnění podmáčených ploch, k čemuž sloužil jak mlýnský náhon, tak zejména vodní kanál, který byl v různých podobách vždy součástí zahrady.

178


5.6. Tvarování vysoké zeleně - aleje, topiary, boskety Na rozdíl od zahrady v Kroměříži a Českém Krumlově, kde byla částečně či téměř úplně původní struktura pravidelně vysázené zeleně zachována, není toto případ zahrady v Červeném Dvoře. Původní barokní zelené stěny špalírů hlavních kompozičních os, doplněné na hlavní ose ještě tvarovanými stromy (topiary), a aleje postranních cest byly postupně zjednodušovány na stromořadím lemované boskety, až byly při krajinářské přeměně zcela zrušeny. Zaniklo i zelené loubí kolem parteru a ten se tak stal součástí celkové kompozice parku bez optického předělu. Aleje, špalíry a stromořadí vedené podél ohradní zdi či rybníků v zámecké zahradě v Českém Krumlově přetrvaly i přes krajinářské zásahy bez větších změn a zrušeny byly pouze živé ploty lemující vnitřní cesty. Pravidelné boskety se složitými vnitřními prostory ze zelených stěn byly během těchto zásahů nahrazeny lučními plochami s rozptýlenými porosty. Ani aleje již nebyly střihem omezovány ve svém růstu, takže brzy dosáhly výšek okolních volně rostoucích stromů. Zelená loubí, aleje a drobné boskety lemující kroměřížský zahradní parter byly při sentimentální úpravě zahrady doplněny stromořadím podél obou rybníků a několika alejemi, vedoucími daleko do krajiny a vytvářejícími mezi sebou geometrické lesíky s vnitřními prostory. Teprve v průběhu 19. století zanikla většina těchto pravidelných forem a přetrvala pouze hlavní příčná alej a stromořadí na břehu jednoho z rybníků. Výjimku v celé kompozici tvořilo giardino secreto, jehož loubí po obvodu a bosket v dolní části si ponechaly střihem udržovanou pravidelnou formu.

5.7. Ornament/dekor - parter, květinové záhony Pestré květinové záhony krášlily prostory zahrad jak v jejich formální podobě, tak i ve fázi přírodně krajinářské. Postup přetváření ozdobných parterů probíhal podobně v zahradě v Českém Krumlově a v Kroměříži. Bohaté květinové záhony, uspořádané jako parterre de broderie a parterre de pièces coupées, byly postupně proměňovány na travnaté plochy s několika jednoduchými květinovými motivy dekorované stále ještě geometrickými bazény s fontánami. Následné krajinářské zásahy vytvořily z těchto ploch rozlehlé trávníky s nepravidelnými skupinami stromů a již bez fontán a květin. Ovšem v Českém Krumlově se půdorys barokních bazénů promítl do uspořádání zeleně a cestní sítě, zatímco v Kroměříži byly původní formální stopy zahlazeny. Parter před průčelím zámku v Červeném Dvoře si naopak vodní prvek ponechal, a zatímco v klasicistní podobě byl tvořen pouze zatravněným paloukem a květiny byly vysazovány na jiných k tomu určených místech - v rozáriu a na květinové louce, krajinářská fáze mu květinový dekor opět vrátila, tentokrát v historizující formě. V sentimentální Podzámecké zahradě byla květinová výsadba soustředěna do Holandské zahrádky a v některých bosketech dotvořila romantické kompozice s drobnými zahradními stavbami. Přírodně krajinářské zásahy přinesly další vlnu obliby květinových záhonů, které byly jednak v organických i pravidelných formách rozptýleny zejména v lučních partiích parku a podél pěšin (Kroměříž), v geometrických tvarech a ornamentech dekorovaly centrální část zahrady a okolí přístupové cesty (Český Krumlov) či doprovázely vodní bazény na menších parterech před zahradními stavbami (Červený Dvůr). Jedinou formálně upravenou okrasnou partií, které se nedotkly krajinářské zjednodušující úpravy, bylo stejně jako v případě tvarování vysoké zeleně giardino secreto v Kroměříži. Giardino v Českém Krumlově si taktéž svou podobu zachovalo, zde se však nejednalo o květinové záhony, ale ovocný sad.

5.8. Druhová skladba dřevin - domácí a cizokrajné Přestože vzhled a charakter sledovaných zahrad byl v průběhu jejich historického vývoje odlišný, je možné vysledovat jistou podobnost v druhové skladbě použitých dřevin. Stříhané stěny barokních špalírů či zelených loubí (popřípadě bludiště) byly vytvořeny z habru, další živé ploty z tisu červeného. Většina alejí a stromořadí byla vysázena z lip. Husté tmavé porosty tvořily smrky - ty byly používány zejména tam, kde bylo třeba vzbudit dojem dramatického tmavého zákoutí (lesíky v Českém Krumlově či jádro bosketů v Červeném Dvoře), dalšími druhy byly buky či duby, v Červeném Dvoře zřejmě i borovice. Při klasicistních úpravách na přelomu 18. a 19. století se v zahradách objevil štíhlý topol používaný zejména na tvorbu pravidelných stromořadí kolem promenád či vodních ploch a například v Kroměříži nahradil i stávající lipové a habrové ohraničení parteru. Novým prvkem společným pro Kroměříž i Červený Dvůr byl okrasný prvek ve formě Topolového ostrova. Pouze v Českém Krumlově zůstal topol spíše okrajovým druhem a výrazně se uplatnil pouze podél přístupové cesty od zámku. Topoly však byly například v červeném Dvoře v polovině 19. století opět nahrazovány jinými druhy.

179


Opomenout nelze ani různé druhy ovocných stromů, které rostly ve štěpnicích v Kroměříži či v Českém Krumlově. Krajinářské malebné parkové scenérie volných luk a skupin či solitér stromů tvořily nejčastěji listnaté stromy (lípy, duby, buky, javory, olše či jasany) barvící se během roku před stálezeleným pozadím jehličnanů (smrk, borovice). V kompozicích se dobře uplatňovaly i cizokrajné dřeviny, které byly výrazné svou barvou či habitem, některé v českém prostředí zdomácněly. Mezi nejčastěji používané patřily pestrolisté javory a buky, zejména buk lesní červenolistý, jírovec maďal, trnovník akát, borovice vejmutovka, borovice černá, tulipánovník, zerav západní či ořešák černý. Svou světlou barvou listů i kůry se velmi výrazným druhem ve skupinách i jako solitér stal platan javorolistý.

5.9. Drobná architektura - altány, chrámky, oranžérie, skleníky, grotty, vyhlídkové věže, poustevny, švýcárny, bažantnice, mléčnice Zatímco zámecká zahrada v Českém Krumlově neobohatila během své klasicistní a krajinářské přeměny rejstřík zahradních staveb (letohrádek, zimní jízdárna, domek hlídače, Hudební pavilón), v klasicistní zahradě v Červeném Dvoře se vedle původních staveb souvisejících s chovem drůbeže (bažantnice, líheň, dům bažantníka) objevily nové architektonické prvky, které se podílely na romantickém výrazu četných zahradních scenérií. Jednalo se například o antický chrámek, čínský a holandský pavilón, švýcárnu, grottu, Kůrový domek či domek v hranici dříví, dům hlídače zahrady, kachní líheň, bobrovnu. Bohužel s krajinářskými zásahy byly četné tyto stavby zrušeny a v zahradě jich zůstal pouhý zlomek z původního množství a druhů. Podobně i sentimentální zákoutí bosketů kroměřížské Podzámecké zahrady byla vybavena velkým množstvím okrasných staveb (poustevna, umělá zřícenina, domek z hranice dříví, Rybářský domek, Chrámek přátelství či Tahitský a Čínský pavilón), které nahradily původní vyhlídkový pavilón a dům zahradníka se skleníkem. Po přeměně zahrady na krajinářský park byla většina z těchto staveb zrušena, avšak do nové části parku byla zakomponována řada dalších (Maxmiliánova kolonáda a Maxův dvůr, Květinová věž, Mandarínský chrámek, Fantaskní a Labutí pavilón). Jednotlivé stavby drobné architektury, různých typologických druhů, architektonických stylů či orientálních vlivů, byly vybírány za účelem zvýšení účinku romantických scenérií. Předlohu pro většinu staveb bylo možné najít v dobových vzornících - Ideenmagazinech, které byly součástí zámeckých knihoven, a jak je vidět z výčtu staveb, některé se často opakovaly i ve sledovaných zahradách (Červeném Dvoře a Kroměříži) - čínský pavilón, kruhový antický chrámek typu monopteros, domek z hranice dříví apod. Oblíbenou aktivitou při pobytu v zahradě bylo popíjení čerstvého mléka, které v Červeném Dvoře probíhalo ve švýcárně, v Kroměříži nejprve v okrasném statku v sentimentální fázi a později v Maxově dvoře. Okrasné hospodářství jako kompoziční prvek krajinářských parků však byl v obou parcích začleněn do jeho dispozice odlišným způsobem. Zatímco Maxův dvůr byl postaven za vodním kanálem, který ho fyzicky i kompozičně odděloval od zbylé části Maxmiliánova parku, původně samostatný ovčín u zámku v Červeném Dvoře se stal při krajinářské přeměně zahrady plnohodnotnou součástí kompozice parku a tvořil mimo jiné i point de vue přímo ze zámeckého parteru. Společným prvkem všech zahrad byla (alespoň dočasná) existence sala terreny jako prostoru, v jehož umístění a dekoraci se projevovalo propojení budovy a zahrady. V Červeném Dvoře, kde byla později zrušena, a Kroměříži byla umístěna v přízemí zahradního křídla zámku, v zámecké zahradě v Českém Krumlově se nacházela v podnoži ústředního letohrádku Bellaria a se samotnou zahradou byla propojena pouze úzkou chodbou. Všechny zahrady byly dále vybaveny čínským pavilónem, i když Hudební pavilón v zámecké zahradě v Českém Krumlově byl čínskými motivy ovlivněn pouze částečně.

5.10. Umělecká výzdoba - sochařská díla, fontány, obelisky, pomníky Zcela jiný osud potkal barokní sochařskou výzdobu v Podzámecké zahradě v Kroměříži na rozdíl od obou českých příkladů. Sochařská díla rokokové českokrumlovské zámecké zahrady, mezi něž patřila výzdoba Kaskádové fontány, soubor váz na parapetních zdech, sousoší ročních dob a kamenné lastury, byla až na výjimky zakomponována i do krajinářské zahrady. Pouze lastury ve šnekovitých závitech labyrintu byly při klasicistních zjednodušujících zásazích odstraněny, stejně tak o něco později bazény na dolním parteru. Podobně i krajinářský park v Červeném Dvoře některá umělecká díla z předchozích dob zachoval - kruhové fontány na hlavní ose či obelisk - a dokonce jejich sbírku obohatil o Mariánský sloup a nové centrální bazény před zahradními stavbami. Nedochovaly se však sochy umístěné v kříženích cest barokní zahrady.

180


Naproti tomu krajinářské zásahy v Podzámecké zahradě v Kroměříži byly natolik radikální, že veškerá starší sochařská výzdoba parteru byla odstraněna. Část byla prodána městu, část posloužila jako navážka při regulaci Mlýnské strouhy a část byla osekána na torza a umístěna v zahradě u ruin pro zvýšení jejich nostalgického účinku. Z parteru zmizely i barokní bazény kroužených tvarů a do parku byly navrženy nové kruhové s dekorativně utvářenými fontánami, sochy antických božstev a bysty arcibiskupů. Sentimentální a krajinářský park oživila i sochařská díla z tehdy zanedbaného Libosadu (socha Morava, skupina zápasníků, Lví fontána), která pak byla částečně vrácena zpět.

5.11. Zábavní zařízení - divadlo, kuželník, bludiště, labyrint, přístaviště Podobně jako tomu bylo u drobné architektury, nejvíce zahradních prvků sloužících k zábavě a potěšení panstva se nacházelo v sentimentálních bosketech zahrady v Červeném Dvoře a Kroměříži, avšak většina z nich byla při krajinářské přeměně zrušena. V Kroměříži se jednalo například o šnekový labyrint, ze kterého zbylo pouze středové paraplíčko, či přístaviště gondol na vodním kanálu. Společnými prvky s červenodvorskou zahradou byla jednoduchá závěsná houpačka, Schneckenberg, tedy labyrint se spirálovitou cestou vedoucí na kopeček, a střelnice. O něco složitější houpačka se dříve nacházela i v českokrumlovské zámecké zahradě, ve sledovaném období však již dokumentována není. V Červeném Dvoře se dále nacházelo přírodní divadlo a letní jízdárna. Schneckenberg zůstal zachován i do krajinářského parku, neboť později zřejmě sloužil k výcviku koní, a letní jízdárna byla přesunuta do jeho blízkosti. Letní jízdárna se nacházela i na spodní terase rokokové zámecké zahrady v Českém Krumlově a v jejím čele byla postavena budova jízdárny zimní. Oba tyto prostory přečkaly klasicistní i krajinářské zásahy, jinak tomu však bylo v případě šnekového labyrintu a čtvercového bludiště, vytvořených v bosketech za letohrádkem, ze kterých se dochoval pouze Hudební pavilón ze středu bludiště. Stejně jako ostatní dvě zahrady i tato nabízela možnost projížďky na loďce a zároveň bruslení v zimním období na zámeckém rybníku.

181

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Závěr

6. Závěr Přestože každá ze sledovaných zahrad prošla svébytným historickým a kompozičním vývojem a je sama o sobě nezaměnitelným klenotem zahradního umění, všechny tři areály vykazují některé společné charakteristické rysy, které by bylo jistě možné vztáhnout i na další zahradní celky v České republice. Jedná se například o samotný fakt, že barokní kompozice nebyla nahrazena přímo novou úpravou v krajinářském duchu, ale že k jejímu pronikání docházelo postupně. Romantické (či sentimentální) prvky byly postupně zakomponovány do stále ještě geometrické osnovy barokní dispozice, v pravidelných bosketech byla vytvářena malebná zákoutí, ne-li přímo malířské scenérie, jejichž součástí byla pestrá paleta drobných staveb a zábavných zařízení, napodobující zahraniční předlohy, zarámovaná bujnými stromovými porosty. Toto období je možné obecně datovat přelomem 18. a 19. století. Teprve následně, od 30. let 19. století, docházelo v závislosti na prostorových podmínkách k dalšímu rozvoji krajinářské dispozice, která částečně rozmělnila bohatou škálu stavebních a okrasných prvků, obohatila však parkové areály o nově utvářené prostory blížící se svou podobou přírodní krajině. Překvapivé však může být zjištění, že i částečné zachování formálních prvků v prostoru zahrady, jak tomu bylo v Červeném Dvoře, nemusí představovat překážku pro vytvoření harmonické kompozice krajinářského parku. Dalším zajímavým poznatkem je podobnost druhové skladby stromových porostů. Všechny tři areály využívaly v jednotlivých vývojových fázích vesměs tytéž druhy stromů a rozdíly se týkaly spíše výsadby exotických dřevin. Další bádání by se mohlo ubírat směrem podobného podrobného rozboru proměny kompozičních prvků během pronikání anglického romantického parku do francouzské barokní zahrady, aplikovaného na zahraničních příkladech, a dále zobecnění závěrů porovnáním s dalšími českými areály.

182

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Terminologický slovník

7. Terminologický slovník alej - cesta lemovaná dvěma nebo více řadami stromů fr. allée - cesta jakéhokoli tvaru, široká alespoň 2 metry pro průchod min. 2 osob anglický park - park napodobující přirozenou krajinu s rozsáhlými travnatými plochami a nepravidelně rozmístěnými stromovými skupinami či solitéry. Kompozice jsou doplněny drobnými stavbami, různých historických slohů či orientálních typů. angločínská zahrada (fr. jardin anglo-chinois) - typ drobné sentimentální zahrady drobného měřítka, která svým vzhledem napodobujícím přírodu spojuje prvky čínského zahradního umění a anglických parků, často je zasazena do ještě geometrického prostředí balustráda - zábradlí složené z kuželek (baluster) bazén - vodní nádrž geometrického tvaru, často doplněná vodotryskem bažantnice - samostatný zalesněný prostor určený pro chov i lov bažantů, obsahující pravidelný systém rovných cest, umožňující přehledný odstřel při lovu bludiště - zahradní prostor tvořený komplikovaným rozvětveným systémem cest vymezeným stříhanými stěnami. Na rozdíl od labyrintu dovoluje bludiště svými slepými uličkami, kříženími a odbočkami zážitek z bloudění. Střed je zvýrazněn vyhlídkovou věží, pavilónkem, stromem či sochařským dílem. bordura - rostlinný pás lemující parterové plochy bosket (fr. bosquet) - okrasný lesík, skupina hustě vysázených stromů, geometricky tvarovaných střihem, s vnitřním salonem, který ukrýval vodní prvky, sochy, stavby, bludiště. Uzavřený prostor pod širým nebem, který poskytoval stín i zábavu. boulingrin - do terénu zapuštěná travnatá plocha se svažitými okraji, hluboká cca půl metru, označení pochází z anglického bowling green, tedy místa určeného ke hře s koulemi brodérie - viz parter fabrique - drobná zahradní stavba uplatňující se v zahradní kompozici jako pohledový cíl, poskytující návštěvníkovi možnost přístřeší a odpočinku. Různých materiálů, typologických druhů a architektonických slohů - chrámky, věže, hrady, kaple, altánky, švýcárny, poustevny... folly (pl. follies) - ang. označení pro fabrique folie však ve francouzštině označuje menší okrasnou stavbu určenou ke krátkému pobytu (letohrádek, maison de plaisance) francouzská zahrada - architektonizovaná zahrada tvořená geometrickou kompozicí parterů, bosketů a lesíků odvíjející se po hlavní hloubkové ose, doplněná plochami vodních bazénů gloriet - drobná otevřená stavba umístěná na vyvýšeném místě a sloužící jako vyhlídka giardino secreto - soukromá, intimní, tajná zahrada menšího rozsahu, vložená do větší zahradní kompozice giardino segrego - oddělená část zahrady, též giardino secreto grotta - umělá jeskyně vyzdobená škeblemi, mušlemi, krápníky, často vybavená vodními hříčkami ha-ha - terénní příkop nahrazující oplocení zahrady a umožňující její volné optické propojení s okolní krajinou holandská zahrada - formální rovinná zahrada malého měřítka s okrasnými záhony a vodními bazény, které zrcadlením násobí její velikost chinoiserie - ornamenty a motivy ovlivněné východoasijským uměním, používané v evropské architektuře v dekoracích interiéru a uměleckém řemesle italská barokní zahrada - terasovitá zahrada formálního typu s čtvercovým utvářením vnitřních prostor a s výrazným podílem vodní složky ve formě kaskád, bazénů či kanálů

183


klasicistní zahrada - zahrada přechodného období, ve kterém dochází k prolínání formálních a romantických zahradních kompozičních prvků, kdy geometrická kompoziční osnova vytváří prostory pro již krajinářské scenérie kolonáda - krytá neklenutá chodba, otevřená po obou stranách sloupy či pilíři do zahradního prostoru labyrint - zahradní prvek tvořený spirálovitě vinutou chodbou z vysokých stěn živého plotu, do jehož středu-cíle vede pouze jedna cesta bez větvení. Jde o symbolickou formu pouti ke spáse, očištění nebo osvícení podobně jako v modlitbě. Střed labyrintu je zvýrazněn lavicí, altánem apod. letohrádek - zámeček určený pro přechodný pobyt libosad (něm. Lustgarten) - zahrada soukromého charakteru pro odpočinek a zábavu lodžie (it. „loubí“) - sloupová hala otevřená do zahradního parteru arkádami loubí (fr. berceau) - stinná chodba vytvarovaná z větví stromů nebo keřů nebo vytvořená z laťkové konstrukce porostlé popínavými rostlinami malebná zahrada (ang. picturesque garden, fr. jardin pittoresque) - zahrada, jejíž kompozice drobného měřítka je ovládaná malířským přístupem, název používaný v počátcích krajinářského parku obelisk - štíhlý vysoký komolý jehlan završený do tvaru drobné pyramidy, původně egyptský kultovní symbol, v zahradách používán jako okrasný prvek okrasný statek (fr. ferme ornée, ang. ornamented farm) - statek sloužící v parku jak k hospodářskému, tak okrasnému účelu oranžérie - budova sloužící k přezimování a pěstování teplomilných rostlin, v zimě vytápěná parter (fr. parterre) - plochá, rovinná část zahrady před zahradním průčelím zámku či zahradní stavby, pokrytá pečlivě upravenými záhony s nízkým porostem a rozdělená cestami do menších geometrických ploch, často doplněna vodními prvky a sochařskou výzdobou parterre de broderie - kobercová ornamentální výsadba na ploše vysypané barevným materiálem (písek, saze, křída, mušle, cihelná drť), ornament tvořen květinovou, travnatou či zimostrázovou výsadbou připomínající svými rozmanitými tvary výšivku - brodérie (fr. broderie) parterre à lánglaise - trávníková plocha, často lemovaná květinovými záhony či zimostrázovým plůtkem, ornament tvořen vnitřními pískovými cestami či méně často brodérií parterre de pièces coupés - soubor drobných záhonů oddělených pěšinami, vnitřní prostory ohraničené bordurou byly osazeny květinami či tvarovanými keři parterre de compartiments - parter rozdělený na geometrické obrazce symetricky uspořádané, jednotlivé části lemované zimostrázem a oddělené pískovými cestami, vnitřní prostory obsahovaly ornamenty z trávníkových ploch či brodérií park - původně označení lovecké obory, dnes chráněný úsek přírody, s pouze malými architektonickými zásahy oproti zahradám patte dóie (fr. „husí noha“) - soustava cest vycházejících z jednoho bodu do tří nebo více směrů pavilón (fr. pavillon) - původně označení čtyřbokého stanu, menší ozdobná zahradní stavba, obvykle centrálního půdorysu point de vue - architektonické dílo či rostlinný prvek (stavba, fontána, obelisk, izolovaný strom) tvořící optické zakončení zahradní pohledové osy poustevna (eremitáž) - stavba na odlehlém místě romantického parku, imitující lesní příbytek poustevníka. Jako místo k rozjímání bývá vybavena zvoničkou, okrasnou zahrádkou a často doplněna postavou poustevníka. přírodně krajinářský park - okrasný park nepravidelného, volného uspořádání, komponovaný tak, aby respektoval či napodoboval přirozenou krajinu vytvořením malebných malířských scenérií

184


přírodní divadlo - venkovní divadlo celé vytvořené z vegetace rabátko - úzký záhon květin nebo stálezelených keřů lemující cestu nebo parter romantický park - druh přírodního parku, doplňovaný ruinami, historizujícími a exotickými stavbami ve smyslu romantismu. Předchůdce krajinářského parku. sala terrena - místnost obvykle v přízemí budovy, přístupná nebo otevřená přímo do zahrady, je výtvarným i funkčním propojením mezi objektem a zahradou sentimentální zahrada - druh zahrady utvářené v přírodním stylu a doplňované romantickými stavbami, avšak ještě obsahující formální kompoziční prvky. Předchůdce krajinářského parku. stromořadí - stromy vysazené v řadě, například podél cesty. Dvě rovnoběžné řady tvoří alej, někdy i zdvojenou. špalír - zelená stěna upravená z tvarovaných keřů či stromů, vytvořená pravidelnou kompaktní výsadbou zejména podél zahradních cest štěpnice - zahrada nebo její část osázená ovocnými stromy švýcárna - zahradní stavba venkovského, horského charakteru určená k chovu švýcarských krav a popíjení jejich mléka v salónu tapis vert - zatravněná plocha, která tvoří jako zelený koberec výrazný kompoziční prvek zahrady topiary - keře či stromy dekorativně tvarované do forem geometrických těles, lidských figur či zvířat. Umělecké zahradnictví ars topiaria pochází již z antiky. treláž (fr. treillage) - dřevěné mřížoví s popínavými rostlinami, které může tvořit špalír, zastřešenou chodbu nebo pavilón umělá zřícenina - stavba napodobující ruinu či původní fabrique přeměněná na zříceninu vertugadin - z terénu vystouplá trávníková plocha, která má tvar amfiteátru, celá či pouze její část je ohraničená svahem vodní schody/kaskáda - architektonicky ztvárněný vodní prvek, kde voda přepadává přes schodové stupně do kašny, bazénu či kanálu voliéra - velká klec pro ptáky, v níž mohou létat i se koupat ve vodě, umístěná v zahradě jako samostatný pavilón zahrada - ohrazený pozemek užitkového či okrasného typu, podstatně architektonizovaný

185

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Poznámky

8. Poznámky 1. Alberti, Leon Battista: Deset knih o stavitelství. SNKLHU, Praha 1956 2. Pavlátová, Marie - Ehrlich, Marek - kol.: Zahrady a parky jižních Čech. Praha 2004, str. 21 3. Vlček, Pavel: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. Libri, Praha 1999, str. 141-143 4. Kluckert, Ehrenfried: Gartenkunst in Europa von der Antike bis zur Gegenwart. Köln 2005, str. 208 5. Hansmann, Wilfried: Gartenkunst der Renaissance und des Barock. Kölln 1983, str. 184 6. Dokoupil, Zdeněk: Zahrada a park v historickém vývoji. Praha 1957, str. 20 7. Hendrych, Jan: Tvorba krajiny a zahrad III. Praha 2000, str. 93 8. Kruft, Hanno-Walter: Geschichte der Architekturtheorie. München 1991, str. 281 9. Pavlátová, M. - Ehrlich, M. - kol. (cit. v pozn. 2), str. 28 10. Hendrych, J. (cit. v pozn. 7), str. 94 11. Kluckert, E. (viz. pozn. 4), str. 259 12. Kruft, H.-W. (cit. v pozn. 8), str. 285 13. Pavlátová, M. - Ehrlich, M. - kol. (cit. v pozn. 2), str. 28 14. Vlček, P. (cit. v pozn. 3), str. 151 15. Hendrych, J. (cit. v pozn. 7), str. 94 16. Kluckert, E. (viz. pozn. 4), str. 358 17. Vlček, Pavel: Anglický park. In: Cour d´honneur II/1998, str. 87 18. Hendrych, J. (cit. v pozn. 7), str. 101 19. Kluckert, E. (viz. pozn. 4), str. 374 20. Kalusok, Michaela: Zahradní architektura. Brno 2004, str. 105 21. Kruft, H.-W. (cit. v pozn. 8), str. 288 22. Hendrych, J. (cit. v pozn. 7), str. 104 23. Tamtéž, str. 107 24. Kruft, H.-W. (cit. v pozn. 8), str. 290 25. Tamtéž, str. 292 26. Kluckert, E. (viz. pozn. 4), str. 396 27. Pavlátová, M. - Ehrlich, M. - kol. (cit. v pozn. 2), str. 29 28. Kluckert, E. (viz. pozn. 4), str. 401 29. Dokoupil, Z. (viz. pozn. 6), str. 82 30. Zatloukal, Ondřej: Západočeské Elysium. In: Historické zahrady Kroměříž 2006, str. 27 31. Herzog, Rainer: Friedrich Ludwig von Sckell und Nymphenburg. München 2003, str. 22 32. Vlček, P. (cit. v pozn. 17), str. 87 33. Kruft, H.-W. (cit. v pozn. 8), str. 294 34. Hendrych, Jan: Význam německé parkové a krajinné tvorby v 18. a 19. století. In: Město, venkovský prostor a krajina. Sborník vědecké konference ČVUT. Agora, Praha, 2002, str. 98 35. Kluckert, E. (viz. pozn. 4), str. 436 36. Historický vývoj zámeckého areálu byl zpracován s využitím následujících podkladů:  Záloha, Jiří - Slavko, Pavel - Hák, Martin: Český Krumlov - průvodce městem a zámkem. Unions CB, Český Krumlov 1995  Kubíková, Anna - Olšan, Jiří: Zámecká zahrada v Českém Krumlově. Archivní a uměleckohistorický průzkum, Český Krumlov 1998 37. Kompoziční vývoj zámecké zahrady byl zpracován s využitím následujících podkladů:  Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36)  Olšan, Jiří: Zahrady v obrazu města a krajiny Českého Krumlova - Od středověkých počátků do roku 1918. In: Český Krumlov, od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví. Národní památkový ústav, České Budějovice 2010, str. 231-290  Pavlátová, M. - Ehrlich, M. - kol. (cit. v pozn. 2), str. 120-127  Záloha, Jiří: Zámecká zahrada v Českém Krumlově v 17. století. In: Památky a příroda 9/1985, str. 532-533 38. Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 23 39. Olšan, J. (cit. v pozn. 37), str. 268 40. Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 37 41. Tamtéž, str. 5 42. Záloha, Jiří: Zámecká zahrada v Českém Krumlově v 17. století. In: Památky a příroda 9/1985, str. 533 43. Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 38 44. Plášťová zahrada se nacházela v místě dnešního zásobního zahradnictví

186


45. Jiří Olšan předpokládá, že tvarosloví tohoto okna bylo shodné s tzv. vyhlídkovými okny v severovýchodním a jihovýchodní rohu dolního parteru, zobrazenými na dalších plánech. In: Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 35 46. Ještě v roce 1734 zprávy hovoří o existenci 5 fontán ve dvorní zahradě, ale již v roce 1746 jich bylo celkem 7. In: Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 7 47. Tamtéž, str. 44 48. Předlohou květinových hodin mohl být motiv z heidelberské zahrady Hortus Palatinus. Jeho součástí byly zřejmě i ovocné stromy. In: Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 47 49. Tamtéž, str. 47 50. Tamtéž, str. 43 51. Pavlátová, M. - Ehrlich, M. - kol. (cit. v pozn. 2), str. 123 52. Jiří Olšan však z grafického podání bosketu usuzuje na systém trelážových konstrukcí. In: Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 48 53. Tamtéž, str. 10 54. Olšan, Jiří: Zámecká zahrada v Českém Krumlově - historie, současnost, budoucnost. In: Zprávy památkové péče 4/2007, str. 272 55. Hofman, Ivo: Český Krumlov - rekonstrukce zámeckých zahrad. České Budějovice 1966, str. 47 56. Olšan, J. (cit. v pozn. 37), str. 261 57. Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 57 58. Hofman, I. (cit. v pozn. 55) 59. Girsa, Václav - Hanzl, Miloslav: Památková koncepce rehabilitace zámecké zahrady v Českém Krumlově. Girsa AT, s.r.o., Praha 2004 60. Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 67 61. Hofman, I. (cit. v pozn. 55), str. 47 62. Kolem roku 1768 byla věnována Bellarii a jejímu nejbližšímu okolí zvýšená pozornost, patrně související s přípravami na slavnosti u příležitosti svatby prince Jana Nepomuka ze Schwarzenberku s Marií Eleonorou Ottingen-Wallersteinovou. In: Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 10 3 63. Stroj však měl až do roku 1827, kdy se definitivně porouchal, dodávat až 170 m vody denně. In: Pavlátová, M. - Ehrlich, M. - kol. (cit. v pozn. 2), str. 122 64. Záloha, J. - Slavko, P. - Hák, M. (cit. v pozn. 36), str. 44 65. Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 10 66. Jiří Olšan však z grafického podání bosketu usuzuje na systém trelážových konstrukcí. In: Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 48 67. Olšan, J. (cit. v pozn. 39), str. 261 68. Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 49 69. Tamtéž, str. 47 70. Olšan, J. (cit. v pozn. 37), str. 256 71. Hofman, I. (cit. v pozn. 55) a Hieke, Karel: České zámecké parky a jejich dřeviny. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1984, str. 61-64 72. Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 9 73. Müller, Jan: Český Krumlov - hrad a zámek. Helma-OSWALD, Praha 1996, str. 40 74. Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 49 75. Tamtéž, str. 12 76. Tamtéž, str. 10 77. Tamtéž, str. 11-12 78. Bloch, Jiří – Olšan, Jiří: Zámecká zahrada v Českém Krumlově - Hudební pavilón. Průzkumová zpráva. Český Krumlov 2007, str. 2 79. Müller, J. (cit. v pozn. 73), str. 40 80. www.castle-ckrumlov.cz 81. Záloha, J. - Slavko, P. - Hák, M. (cit. v pozn. 36), str. 47 82. Architektura jízdárny (uspořádání jejího prostorného vnitřního sálu s dvěma balkóny, portály i severovýchodní štít) je krumlovskou variantou monumentálních realizací Emanuela Fischera z Erlachu při přestavbě vídeňské císařské rezidence. In: Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 44 83. Bláha, Jiří: Českokrumlovské kryté chodby - Spojení rezidence, zahrad, Latránu a Nového Města. In: Český Krumlov, od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví. Národní památkový ústav, České Budějovice 2010, str. 215 84. Vzhledem k předchozímu působení J. A. Zinnera ve službách prince Evžena Savojského ve vídeňském Belvederu a na zámku Schloßhof je starší kaskádová fontána v zahradě Belvederu, která v sobě spojovala prvky francouzských klasicistních zahrad i bohatost zahrad

187


italského baroka, pravděpodobným inspiračním zdrojem českokrumlovské fontány. In: Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 48 85. Bláha, Slavomír: Fotodokumentace a restaurátorská zpráva k Neptunově fontáně v zámeckém parku Český Krumlov. České Budějovice 1976 86. Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 10 87. Tamtéž, str. 11 88. Tamtéž, str. 41 89. Půdorys labyrintu přirovnává Jiří Olšan k vzorovému návrhu z knihy DÁrgenville, Antoine Joseph Dézallier: La Théorie et la Pratique du Jardinage, Paříž 1709. In: Kubíková, A. - Olšan, J. (cit. v pozn. 36), str. 50 90. Girsa, V. - Hanzl, M. (cit. v pozn. 59), str. 25 91. Tamtéž, str. 20 92. Historický vývoj zámeckého areálu byl zpracován s využitím následujících podkladů:  Pavlátová, Marie: Krajinářské parky v jižních Čechách - vznik a utváření. In: Parky jižních Čech - Evropské přírodní a krajinářské parky. Červený Dvůr 1991  Pavlátová, M. - Ehrlich, M. - kol. (cit. v pozn. 2), str. 101-105  Pavlátová, Marie - Ehrlich, Marek: Zámecký park Červený Dvůr. Národní památkový ústav, České Budějovice 2003  Národní památkový ústav v Českých Budějovicích: Červený Dvůr - Informační panely. Národní památkový ústav, České Budějovice 2005. www.cervenydvur.cz  Vlček, Pavel: Encyklopedie českých zámků. Libri, Praha 1994, str. 138-139  Záloha, Jiří: Zámecký park na Červeném Dvoru. Archivní rešerše o vývoji parku. In: Parky jižních Čech - Evropské přírodní a krajinářské parky. Červený Dvůr 1991 93. Vlček, P. (cit. v pozn. 92), str. 139 94. Kompoziční vývoj zámecké zahrady byl zpracován s využitím následujících podkladů: viz pozn. 92 95. Hansová, Jarmila - Šnejd, Daniel: Červený Dvůr - bažantnice v zámeckém parku. Operativní průzkum a dokumentace. Národní památkový ústav, České Budějovice 2008, str. 4 96. Záloha, J. (cit. v pozn. 92), str. 3 97. Tamtéž, str. 3 98. Tamtéž, str. 3 99. Maille ve francouzštině znamená oko sítě 100. Hansová, J. (cit. v pozn. 95), str. 4 101. Pavlátová, M. - Ehrlich, M. - kol. (cit. v pozn. 2), str. 101-102 102. Vlček, P. (cit. v pozn. 92), str. 139 103. Záloha, J. (cit. v pozn. 92), str. 5 104. Např. Pavlátová, M. - Ehrlich, M. - kol. (cit. v pozn. 2), str. 101 105. Dataci provedl Marek Ehrlich z Národního památkového ústavu v Českých Budějovicích, dále také In: Národní památkový ústav ČB (cit. v pozn. 92), panel č.13 106. Obdobný průsek je patrný i u bobrovny, kudy probíhala severní symetrická osa. 107. Národní památkový ústav ČB (cit. v pozn. 92), panel č. 4b 108. Olšan, J. (cit. v pozn. 37), str. 257-258 109. Záloha, J. (cit. v pozn. 92), str. 8 110. Pavlátová, Marie: Krajinářské parky v jižních Čechách - vznik a utváření. In: Parky jižních Čech Evropské přírodní a krajinářské parky. Červený Dvůr 1991, str. 3. Další podrobnosti bohužel nebyly uvedeny a pro zpracování této práce nebyl plán k dispozici. Pravděpodobně se jednalo o plán z roku 1842, který popisuje Záloha: „plán parku s okolím je skutečně krásný a zachycuje délkovou situaci i různé detaily.“ Mělo se však na něm nacházet i několik nesrovnalostí, které byly pravděpodobně způsobeny tím, že podklady byly připraveny již nějakou dobu předtím a nebyly na něm upraveny některé změny, které byly od té doby realizovány - např. v zobrazení hlavní vodní nádrže s ostrůvkem. In: Záloha, J. (cit. v pozn. 92), str. 9 111. Pavlátová, Marie - Ehrlich, Marek: Zámecký park Červený Dvůr. Národní památkový ústav, České Budějovice 2003, str. 4 112. Objevuje se ještě zmínka o ostrůvku (In: Pavlátová, M. - Ehrlich, M. (cit. v pozn. 111), str. 2), ten však na žádném z obou plánů zachycen není a dle Jiřího Zálohy měl být ostrůvek roku 1839 zrušen In: Záloha, J. (cit. v pozn. 92), str. 9 113. Názvy jezírek byly převzaty z: Pavlátová, M. - Ehrlich, M. (cit. v pozn. 111) 114. Pavlátová, M. (cit. v pozn. 110), str. 4 115. Hendrych, J. (cit. v pozn. 34), str. 103 116. Pavlátová, M. - Ehrlich, M. - kol. (cit. v pozn. 2), str. 103 117. Tamtéž, str. 102

188


118. Pavlátová, M. - Ehrlich, M. (cit. v pozn. 111), str. 5 119. Názvy potoků, jezírek a dalších vodních nádrží byly z velké části převzaty z: Pavlátová, M. Ehrlich, M. (cit. v pozn. 111) 120. Národní památkový ústav ČB (cit. v pozn. 92), panel č. 12 121. Pavlátová, M. - Ehrlich, M. - kol. (cit. v pozn. 2), str. 102 122. Záloha, J. (cit. v pozn. 92), str. 5 123. Pavlátová, M. - Ehrlich, M. (cit. v pozn. 111), str. 4 124. Vašků, Zdeněk: Park v Červeném Dvoře z hledisek kulturnětechnického inženýrství. In: Parky jižních Čech - Evropské přírodní a krajinářské parky. Červený Dvůr 1991, str. 3 125. Tamtéž, str. 3 126. Pavlátová, M. (cit. v pozn. 110), str. 4 127. Pavlátová, M. - Ehrlich, M. (cit. v pozn. 111), str. 5 128. Národní památkový ústav ČB (cit. v pozn. 92), panel č. 7 129. Záloha, J. (cit. v pozn. 92), str. 10 130. Pavlátová, M. - Ehrlich, M. (cit. v pozn. 111), str. 5-6 131. Kafka, Zdeněk - Lippl, Leoš: Park Červený Dvůr jako součást chráněné krajinné oblasti Blanský les. In: Parky jižních Čech - Evropské přírodní a krajinářské parky. Červený Dvůr 1991, str. 1 132. Národní památkový ústav ČB (cit. v pozn. 92), panel č. 7 133. Hansová, J. (cit. v pozn. 95), str. 5 134. Na plánu z roku 1766 je zachycena jak původní poloha s označením „Altes Jägerhaus“, tak již nové umístění. 135. Národní památkový ústav ČB (cit. v pozn. 92), panel č. 4b 136. Tamtéž 137. Záloha, J. (cit. v pozn. 92), str. 8 138. Na základě výpovědi pamětníků, byl název „Mauricovna“ spojen s pobytem rodiny Mauritzových, která přesídlila do Červeného Dvora z Nového údolí patrně po roce 1947. In: Národní památkový ústav ČB (cit. v pozn. 92), panel č. 9a 139. Záloha, J. (cit. v pozn. 92), str. 6 140. Tamtéž, str. 8 141. V tomto roce připravil pro stavbu romantického chrámku kameník Vavřinec Plansker 8 říms, sloupů a hlavic. In: Záloha, J. (cit. v pozn. 92), str. 7 142. Pavlátová, M. (cit. v pozn. 110), str. 4 143. Záloha, J. (cit. v pozn. 92), str. 10 144. Dle informací od Marka Ehrlicha z NPÚ v Č. Budějovicích. Helmut Rippl se ve své zprávě zmiňuje o kresbě bazénu s figurální výzdobou od Zacha. In: Rippl, Helmut: Průzkum porostů v Červeném Dvoře. In: Parky jižních Čech - Evropské přírodní a krajinářské parky. Červený Dvůr 1991, str. 3 145. Národní památkový ústav ČB (cit. v pozn. 92), panel č. 10 146. Vlček, P. (cit. v pozn. 92), str. 138-139 147. Národní památkový ústav ČB (cit. v pozn. 92), panel č. 5 148. Obdobná přírodní divadla se však po celé Evropě objevovala již o století dříve, například v zahradě Mirabell v Salzburku, v Herrenhausenu či u Villa Reale di Marlia u italské Luccy. 149. Národní památkový ústav ČB (cit. v pozn. 92), panel č. 4b 150. Historický vývoj zámeckého areálu byl zpracován s využitím následujících podkladů:  Křesadlová, Lenka - Zatloukal, Ondřej: Podzámecká zahrada. In: Daniel, Ladislav - Perůtka, Marek - Togner, Michal: Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Národní památkový ústav, Kroměříž 2009, str. 99-120  Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Libri, Praha 1998, str. 210-211/III.díl  Kuča, Otakar: Zámecké zahrady v Kroměříži. In: Umění VI/1958, str. 372-388  Petrů, Jaroslav: Podzámecká zahrada v Kroměříži. KSSPPOP, Brno 1975  Plaček, Miroslav: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Libri, Praha 2001, str. 202-203  Zatloukal, Ondřej: Et in Arcadia ego. Historické zahrady Kroměříže. Muzeum umění, Olomouc 2004  Zatloukal, Ondřej: Proměny kroměřížské podzámecké zahrady. In: Zahrada - park - krajina 5/2003, str. 28-32  Vacková Jarmila: Kroměříž - městská památková rezervace, státní zámek a památky v okolí. STN, Praha 1963 151. Kompoziční vývoj zámecké zahrady byl zpracován s využitím následujících podkladů:

189




Birnbaumová, Alžběta: Historické zahrady v Kroměříži. In: Vacková Jarmila: Kroměříž městská památková rezervace, státní zámek a památky v okolí. STN, Praha 1963, str. 48-57  Křesadlová, L. - Zatloukal, O. (cit. v pozn. 150)  Zatloukal, Ondřej: Et in Arcadia ego. Historické zahrady Kroměříže. Muzeum umění, Olomouc 2004  Zatloukal, Ondřej: Proměny kroměřížské podzámecké zahrady. In: Zahrada - park - krajina 5/2003, str. 28-32 152. Zatloukal, Ondřej: Et in Arcadia ego. Historické zahrady Kroměříže. Muzeum umění, Olomouc 2004, str. 16 153. Birnbaumová, A. (cit. v pozn. 151), str. 52 154. Kuča, O. (cit. v pozn. 150), str. 373 155. Zatloukal, O. (cit. v pozn. 152), str. 44 156. Tamtéž, str. 46 157. Křesadlová, L. - Zatloukal, O. (cit. v pozn. 150), str. 104 158. Tamtéž, str. 104 159. Tamtéž, str. 105 160. Kuča, O. (cit. v pozn. 150), str. 374 161. Zatloukal, O. (cit. v pozn. 152), str. 86 162. Křesadlová, L. - Zatloukal, O. (cit. v pozn. 150), str. 112 163. Tamtéž, str. 111 164. Fischer, Josef: Die Fürstlichen Gärten zu Kremsier beschrieben von einem Freunde der verschönerten Natur. Olmütz 1802, str. 11 165. Křesadlová, L. - Zatloukal, O. (cit. v pozn. 150), str. 105 166. Fischer, J. (cit. v pozn. 164), str. 7 167. Tamtéž, str. 14 168. Vysloužil, Miroslav: Současný sortiment dřevin v Podzámecké a Květné zahradě, zdravotní stav a další perspektiva. In: Historické zahrady Kroměříž 2004 - Vývoj zahradní kultury 10.11.6.2004, str. 26 169. Birnbaumová, A. (cit. v pozn. 151), str. 56 170. Křesadlová, L. - Zatloukal, O. (cit. v pozn. 150), str. 119 171. Zatloukal, O. (cit. v pozn. 152), str. 52 172. Janiš, Dalibor - Vrla, Radim: Stavebněhistorický průzkum objektu Ruin v Podzámecké zahradě v Kroměříži. Národní památkový ústav, Kroměříž 2010 173. Štětina, Jan - Janiš, Dalibor: Stavebněhistorický průzkum zahradníkova domu čp. 1477 v Podzámecké zahradě v Kroměříži. Národní památkový ústav, Kroměříž 2010 174. Fischer, J. (cit. v pozn. 164), str. 15 175. Tamtéž, str. 10 176. Tamtéž, str. 11 177. Tamtéž, str. 13 178. Tamtéž, str. 11 179. Tamtéž, str. 12 180. Janiš, Dalibor - Vrla, Radim: Stavebněhistorický průzkum Maxmiliánovy kolonády v Podzámecké zahradě v Kroměříži. Národní památkový ústav, Kroměříž 2010 181. Svým půdorysem a tvaroslovím kolonáda připomíná chrámek Tří Grácií v Lednici, vybudovaný v roce 1824. 182. Birnbaumová, A. (cit. v pozn. 151), str. 57 183. Zatloukal, O. (cit. v pozn. 152), str. 100 184. Kuča, O. (cit. v pozn. 150), str. 381, ovšem z konzultace s Lenkou Křesadlovou z Národního památkového ústavu v Kroměříži vyplývá přítomnost sousoší zápasníků 185. Birnbaumová, A. (cit. v pozn. 151), str. 53 186. Fischer, J. (cit. v pozn. 164), str. 12 187. Dle konzultace s Lenkou Křesadlovou z Národního památkového ústavu v Kroměříži

190

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Seznam literatury a pramenů

9. Seznam literatury a pramenů Alex, Reinhard - Kühn, Peter: Schlösser und Gärten um Wörlitz. E.A. Seemann, Leipzig 1988 Ashton, Martin: Ladscape Architects. Atrium Group, New York 2002 Bachmann, Erich – Roda von, Burkard: Residenz Würzburg und Hofgarten. Bayerische Verwaltung der staatlichen Schlösser, Gärten und Seen, München 1994 Bašeová, Olga: K historii a současnosti našich zahrad a parků. In: Umění a řemesla 4/1983, str. 61-63 Bašeová, Olga: Mezinárodní sympozium ICOMOS/IFLA „Krajinné dědictví“. In: Zprávy památkové péče 9-10/1997, str. 269-270 Bašeová, Olga: Mezinárodní sympozium ICOMOS/IFLA 1977 a 1997. In: Historické zahrady Kroměříž 2004 - Vývoj zahradní kultury 10.-11.6.2004, str. 7-8 Bašeová, Olga: Ornament a zahrada. In: Kompozice zahrad v dějinách umění. Tábor 1987, str. 19-28 Bašeová, Olga: Osudy děl tvůrců zahrad. In: Úloha tvůrčích osobností při rekonstrukcích historických zahrad 17.-19.9.1996. Bonus, Praha 1996, str. 7-8 Bašeová, Olga: Význam historických zahrad pro život současného člověka. In: Památky a příroda 3/1978, str. 147-150 Bašeová, Olga: Zamyšlení nad dědictvím historických zahrad a parků. In: Památky a příroda 10/1983, str. 603-605 Bénetière, Marie-Hélène: Jardin - vocabulaire typologique et technique. Centre des munuments nationaux/Éditions du patrimoine, Paris 2000 Berrall, Julia S.: Die schönsten Gärten. Econ Verlag, Düsseldorf-Wien 1969 Birnbaumová, Alžběta: Historické zahrady v Kroměříži. In: Vacková Jarmila: Kroměříž - městská památková rezervace, státní zámek a památky v okolí. STN, Praha 1963, str. 48-57 Bláha, Jiří: Českokrumlovské kryté chodby - Spojení rezidence, zahrad, Latránu a Nového Města. In: Český Krumlov, od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví. Národní památkový ústav, České Budějovice 2010, str. 191-216 Bláha, Slavomír: Fotodokumentace a restaurátorská zpráva k Neptunově fontáně v zámeckém parku Český Krumlov. České Budějovice 1976. NPÚ ČB 185 Blažek, Bohuslav: K sociologii zahrady. In: Kompozice zahrad v dějinách umění. Tábor 1987, str. 5-11 Bloch, Jiří - Olšan, Jiří: Zámecká zahrada v Českém Krumlově - Hudební pavilón. Průzkumová zpráva. Český Krumlov 2007. NPÚ ČB 6189 Bowe, Patrick: Zahrady střední a východní Evropy. In: Zprávy památkové péče 7/1992, str. 37-38 Brown, Jane: Kunst und Architektur englischer Gärten. Deutsche Verlags Anstalt, Stuttgart 1991 Cichrová, Kateřina - Dvořáček, Jiří: Červený Dvůr - soužití kulturní památky a psychiatrické léčebny. In: Zprávy památkové péče 4/2005, str. 328-333 Dobalová, Sylva - Petrasová, Taťána: Recenze k Zatloukal, Ondřej: Et in Arcadia ego. Historické zahrady Kroměříže. In: Umění 2006, str. 281-285 Dokoupil, Zdeněk: Zahrada a park v historickém vývoji. Státní nakladatelství technické literatury, Praha 1957 Dokoupil, Zdeněk - Naumann, Pavel - Riedl, Dušan - Veselý, Ivan: Historické zahrady v Čechách a na Moravě. Nakladatelství československých výtvarných umělců, Praha 1957 Doležel, Vít: Francouzské zahrady. In: Zahrada - park - krajina 2/1998, str. 15-16 Dvořáček, Petr: Historické zahrady. KMa, Brno 2007 Dvořák, Pavel: Záchranný stavebně historický průzkum a stanovení podmínek pro technické zajištění objektu - záchrana objektu „Mauricovna“ v Červeném Dvoře. Národní památkový ústav, České Budějovice 2003 Dvořáková, Vlasta: Romantické umění a zahrada. In: Kompozice zahrad v dějinách umění. Tábor 1987, str. 93-99 Ebel, Martin - Vlček, Pavel: Zámecká zahrada v Cítolibech. In: Průzkumy památek 2/1995, str. 23-30 Encyklopedia of Gardens - History and Design. Fitzroy Dearborn Publishers, London 2001 Fetterová, Dagmar: Zapomenuté oranžérie na Zlínsku. In: Historické zahrady Kroměříž 2006 - Umění a společenská činnost v historických zahradách 8.-10.6.2006, str. 43-46 Finger, Jiří: Čas v životě, v zahradě, v krajině. In: Čas v životě, zahradě, krajině. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, Luhačovice 2005 Fischer, Josef: Die Fürstlichen Gärten zu Kremsier beschrieben von einem Freunde der verschönerten Natur. Olmütz 1802 Frelaut, Renée: Les aventures d’un Ami de la Machine de Marly. In: Lettre aux Amis du Musée Promenade. FFSAM, Marly le Roi 2004 Friedl, Guido: Über das Vogelhaus im Garten des Schlosses Mirabell zu Salzburg. In: Barockberichte 46/47. Salzburger Barockmuseum, Salzburg 2007, str.105-114

191


Girsa, Václav - Hanzl, Miloslav: Památková koncepce rehabilitace zámecké zahrady v Českém Krumlově. Girsa AT, s.r.o., Praha 2004 Grohmann, Johann Gotfried: Ideenmagazin für Liebhaber von Gärten, Englischen Anlagen und für Besitzer von Landgütern. Leipzig 1796-1802 Günther, Harri: Peter Joseph Lenné - Gärten, Parke, Landschaften. Deutsche Verlags-Anstalt, Stuttgart 1985 Hajós, Géza: Wiederaufführung von „Broderieparterres“ in den historischen Barockgärten Österreichs. In: Barockberichte 46/47. Salzburger Barockmuseum, Salzburg 2007, str. 96-104 Hadfield, Miles: The art of the garden. Studio Vista Limited, London 1965 Hansmann, Wilfried: Gartenkunst der Renaissance und des Barock. Du Mont, Kölln 1983 Hansová, Jarmila - Šnejd, Daniel: Červený Dvůr - bažantnice v zámeckém parku. Operativní průzkum a dokumentace. Národní památkový ústav, České Budějovice 2008 Havlíček, Jiří: Poetika zahrady. In: Otruba, Ivar: Zahradní architektura - Tvorba zahrad a parků. ERA, Brno 2002, str. 3-6 Hendrych, Jan: Péče o krajinu z hlediska památkové ochrany. In: Úloha tvůrčích osobností při rekonstrukcích historických zahrad 17.-19.9.1996. Bonus, Praha 1996, str. 128-141 Hendrych, Jan: Tvorba krajiny a zahrad III. ČVUT, Praha 2000 Hendrych, Jan: Význam německé parkové a krajinné tvorby v 18. a 19. století. In: Město, venkovský prostor a krajina. Sborník vědecké konference ČVUT. Agora, Praha, 2002, str. 93-105 Herzog, Rainer: Friedrich Ludwig von Sckell und Nymphenburg. Bayerische Schlösserverwaltung, München 2003 Hieke, Karel: České zámecké parky a jejich dřeviny. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1984, str. 54-56, 61-64 Hieke, Karel: Moravské zámecké parky a jejich dřeviny. Státní zemědělské nakladatelství, Praha 1985, str. 100-105 Hirschfeld, Christian Cay Lorenz: Anmerkungen über die Landhäuser und die Gartenkunst. Weidmanns Erben und Reich, Leipzig 1773 Hirschfeld, Christian Cay Lorenz: Theorie der Gartenkunst. Leipzig 1779-1785 Hofman, Ivo: Český Krumlov - rekonstrukce zámeckých zahrad. České Budějovice 1966. NPÚ ČB 722 Hora-Hořejš, Petr - Kašpar, Jan - Ptáček, Josef - Vlček, Pavel: Toulky zámeckými parky Čech a Moravy. Knihcentrum, Praha 1997 Horsák, Zdeněk: Dendrologická skladba historických zahrad a její uchování. In: Památky a příroda 3/1978, str. 163-166 Horyna, Mojmír: Barokní architektura a kompozice krajiny. In: Kompozice zahrad v dějinách umění. Tábor 1987, str. 29-39 Chambers, M.: Traité des édifices, meubles, machines et ustensiles des Chinois. Le Rouge, Paris 1776 Chybová, Helena: Příspěvek archeologie k poznání zaniklé podoby holandské části Květné zahrady v Kroměříži. In: Historické zahrady Kroměříž 2004 - Vývoj zahradní kultury 10.-11.6.2004, str. 14-21 Iby, Elfriede: Schönbrunner Schloßpark. Kultur- und Betriebsges.m.b.H., Wien 2001 Janiš, Dalibor - Vrla, Radim: Stavebněhistorický průzkum Maxmiliánovy kolonády v Podzámecké zahradě v Kroměříži. Národní památkový ústav, Kroměříž 2010. www.nczk.cz Janiš, Dalibor - Vrla, Radim: Stavebněhistorický průzkum objektu Ruin v Podzámecké zahradě v Kroměříži. Národní památkový ústav, Kroměříž 2010. www.nczk.cz Joendl, Johann Philip: Die landwirtschaftliche Baukunst, 1828 Jůza, Vilém - Krsek, Ivo - Petrů, Jaroslav - Richter, Václav: Kroměříž. Praha 1963 Kafka, Zdeněk - Lippl, Leoš: Park Červený Dvůr jako součást chráněné krajinné oblasti Blanský les. In: Parky jižních Čech - Evropské přírodní a krajinářské parky. Červený Dvůr 1991 Kalusok, Michaela: Zahradní architektura. Computer Press, Brno 2004 Kelsall, Malcolm: Krajiny imaginace. Anglický park v první polovině 18.století. In: Památky a příroda 3/1991, str. 139-152 King, Ronald: Les paradis terrestres - Une histoire mondiale des jardins. Albin Michel, Paris 1980 Kluckert, Ehrenfried: Gartenkunst in Europa von der Antike bis zur Gegenwart. Könemann, Köln 2005 Koller, Manfred: Salzburger Barockgärten als Freilicht-Skulpturenmuseum - einst und heute. In: Barockberichte 46/47. Salzburger Barockmuseum, Salzburg 2007, str. 115-123 Kotalík, Jiří Tomáš: Syntéza barokního umění - poznámky k charakteristice barokních zahrad. In: Kompozice zahrad v dějinách umění, Tábor 1987, str. 52-59 Koukal, Vítězslav: Vývoj zahrad v expozici Zemědělského muzea v Lednici na Moravě. In: Památky a příroda 3/1978, str. 186-189

192


Kovář, Petr: Obytná krajina Ladislava Žáka. In: Úloha tvůrčích osobností při rekonstrukcích historických zahrad 17.-19.9.1996. Bonus, Praha 1996, str. 105-121 Krejčiřík, Přemysl: Introdukce dřevin a čas v zahradní a krajinářské tvorbě. In: Čas v životě, zahradě, krajině. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, Luhačovice 2005 Krejčiřík, Přemysl: Květná zahrada v Kroměříži. In: Historické zahrady Kroměříž 2004 - Vývoj zahradní kultury 10.-11.6.2004, str. 22-24 Krejčiříková, Kamila: Slavkov - znovuobjevení a obnova částí staré barokní struktury parku. In: Historické zahrady Kroměříž 2004 - Vývoj zahradní kultury 10.-11.6.2004, str. 51-57 Kruft, Hanno-Walter: Geschichte der Architekturtheorie. Von der Antike bis zur Gegenwart. C.H.Beck, München 1991 Křesadlová, Lenka - Zatloukal, Ondřej: Podzámecká zahrada. In: Daniel, Ladislav - Perůtka, Marek - Togner, Michal: Arcibiskupský zámek a zahrady v Kroměříži. Národní památkový ústav, Kroměříž 2009, str. 99-120 Kříž, Zdeněk: Výsledky inventarizačního průzkumu moravských parků a jejich využití. In: Památky a příroda 3/1978, str. 174-178 Kubíková, Anna - Olšan, Jiří: Zámecká zahrada v Českém Krumlově. Archivní a uměleckohistorický průzkum, Český Krumlov 1998 Kuča, Otakar: Holandská květná zahrada v Kroměřížském Libosadu. In: Historické zahrady Kroměříž 2004 - Vývoj zahradní kultury 10.-11.6.2004, str. 3-7 Kuča, Otakar: Kapitoly z vývoje krajinářské architektury. In: Architektura ČSR 3/1970, str. 109-117 Kuča, Otakar: K otázkám historických zahrad. In: Památky a příroda 3/1978, str. 182-185 Kuča, Otakar: K vývoji zámecké zahrady v Holešově. In: Umění 1/1957, str. 64-72 Kuča, Otakar: Malířství a geneze krajinářské architektury. In: Kompozice zahrad v dějinách umění. Tábor 1987, str. 12-18 Kuča, Karel: Města a městečka v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Libri, Praha 1998, str. 570/I.díl, str. 210-211/III.díl Kuča, Otakar: Zahrady a parky v českých zemích. In: Architektura ČSR 9-10/1966, str. 633-641 Kuča, Otakar: Zámecké zahrady v Kroměříži. In: Umění VI/1958, str. 372-388 Kuča, Otakar: Zdeněk Wirth a renovace historických zahrad. In: Úloha tvůrčích osobností při rekonstrukcích historických zahrad 17.-19.9.1996. Bonus, Praha 1996, str. 14-20 Kuklík, Karel - Kuklík, Pavel: Český Krumlov - fotografie. ČSTK-Pressfoto, Praha 1992 Kurial, Antonín: Poznámky k původu a proměnám historických zahrad. In: Památky a příroda 3/1978, str. 152-156 Kuthan, Jiří: Aristokratická sídla období klasicismu. Akropolis, Praha 1999, str. 127-128 Lauterbach, Iris: „Nul bien sans peyne“ Claude Mollet und sein „Théâtre des plans et jardinages“. In: Barockberichte 46/47. Salzburger Barockmuseum, Salzburg 2007, str. 44-60 Le Rouge, Jean Louis: Cahiers de Jardins Anglo-Chinois, Paříž 1776 Librová, Hana: Láska ke krajině? Blok, Brno 1988 Librová, Hana: Sociální potřeba a hodnota krajiny. Univerzita J.E.Purkyně, Brno 1987 Mikolášek, David: Rozměr času v krajinářské tvorbě. In: Čas v životě, zahradě, krajině. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, Luhačovice 2005 Morel, Jean-Marie: Théorie des jardins. Chez Pissot, Paris 1776 Müller, Jan: Český Krumlov - hrad a zámek. Helma-OSWALD, Praha 1996 Národní památkový ústav: Červený Dvůr - Informační panely. Národní památkový ústav, České Budějovice 2005. www.cervenydvur.cz Newton, Norman T.: Design of the Land – The Development of Landscape Architecture. The Belknap Press of Harvard University Press, Cambridge, Massachusetts, and London, England 1971, str. 207-289 Nováková, Eva: Klub UNESCO Kroměříž – historie, současnost a výhled do budoucnosti. In: Historické zahrady Kroměříž 2004 - Vývoj zahradní kultury 10.-11.6.2004, str. 2 Olšan, Jiří: Specifika udržovací péče o historické zahrady a parky. In: Udržovací péče o zeleň. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, Luhačovice 2003 Olšan, Jiří: Zámecká zahrada v Českém Krumlově - historie, současnost, budoucnost. In: Zprávy památkové péče 4/2007, str. 267-273 Olšan, Jiří: Zámecká zahrada v Českém Krumlově. Státní hrad a zámek Český Krumlov 2001 Olšan, Jiří: Zahrady v obrazu města a krajiny Českého Krumlova - Od středověkých počátků do roku 1918. In: Český Krumlov, od rezidenčního města k památce světového kulturního dědictví. Národní památkový ústav, České Budějovice 2010, str. 231-290 Ondřej, Jan: Krajinné dědictví. In: Zahrada - park - krajina 5/1997, str. 9 Ondřej, Jan: Úloha řadového zahradníka při rekonstrukcích historických zahrad. In: Úloha tvůrčích osobností při rekonstrukcích historických zahrad 17.-19.9.1996. Bonus, Praha 1996,

193


str. 122-127 Otruba, Ivar: Zahradní architektura - Tvorba zahrad a parků. ERA, Brno 2002, str. 23-55 Pacáková-Hošťálková, Božena - kol.: Pražské zahrady a parky. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, Praha 2000 Pacáková-Hošťálková, Božena: Zahrada - majetek i oáza štěstí. In: Historické zahrady Kroměříž 2006 - Umění a společenská činnost v historických zahradách 8.-10.6.2006, str. 13-15 Pacáková-Hošťálková, Božena - Petrů, Jaroslav - Riedl, Dušan - Svoboda, Antonín Marián: Zahrady a parky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Libri, Praha 2004 Páleníček, Ludvík: Za pochodní krásy. Výtvarný místopis Kroměřížska a Zdounecka. Kroměříž 1948 Pavelková, Božena: Současný stav a perspektiva pražských historických zahrad. In: Památky a příroda 3/1978, str. 170-173 Pavlátová, Marie: Krajinářské parky v jižních Čechách – vznik a utváření. In: Parky jižních Čech Evropské přírodní a krajinářské parky. Červený Dvůr 1991 Pavlátová, Marie - Ehrlich, Marek - kol.: Zahrady a parky jižních Čech. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, Praha 2004 Pavlátová, Marie - Ehrlich, Marek: Zámecký park Červený Dvůr. Národní památkový ústav, České Budějovice 2003 Pejchal, Miloš: Rostliny a čas v zahradní a krajinářské architektuře. In: Čas v životě, zahradě, krajině. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, Luhačovice 2005 Pératé, André: Versailles - Les Villes d’Art célèbres. Librairie Renouard, Paris 1927, str. 49-91 Peřinka, František Václav: Dějiny města Kroměříže. 1913 Petrů, Jaroslav: Annibale Carracci v Kroměříži. In: Zprávy památkové péče 5/1994, str. 137-140 Petrů, Jaroslav: Českopolské sympozium 1988 „Historie, projektování a využití památkových zahrad“. In: Památky a příroda 2/1989, str. 92-95 Petrů, Jaroslav: Evokace zahrady z Marly v pařížském Louvru. In: Cour d´honneur II/1998, str. 81-85 Petrů, Jaroslav: Jak si prohlížet park ve Versailles. In: Zahrada - park - krajina 1/1998, str.18-19 Petrů, Jaroslav: Ještě k sympoziu „Krajinné dědictví“. In: Zprávy památkové péče 6/1998, str. 190-191 Petrů, Jaroslav: Ke komplexní dokumentaci historické zeleně. In: Památky a příroda 3/1978, str. 167- 168 Petrů, Jaroslav: Kroměříž v seznamu UNESCO. In: Zahrada - park - krajina mim.č.1999, str. 26-29 Petrů, Jaroslav: Památky zahradního umění ve světovém seznamu UNESCO. In: Zahrada - park krajina 5/1998, str. 16-17 Petrů, Jaroslav: Podzámecká zahrada v Kroměříži. KSSPPOP, Brno 1975 Petrů, Jaroslav: Pojem rekonstrukce a Florentská charta. In: Úloha tvůrčích osobností při rekonstrukcích historických zahrad 17.-19.9.1996. Bonus, Praha 1996, str. 1-6 Petrů, Jaroslav: Prototyp středoevropského parku z doby osvícenství. In: Památky a příroda 2/1988, str. 78-86 Petrů, Jaroslav: Tři Trianony a vesnička Marie Antoinetty. K prototypu anglikanisace evropských parků. In: Zahrada - park - krajina 6/1998, str. 9-11 Petrů, Jaroslav: Uzavřená zahrada. In: Zahrada - park - krajina 3/1996, str. 9-10 Petrů, Jaroslav: Zahrady Pražského hradu a zámecké zahrady v Čechách a na Moravě. In: Zahrada park - krajina 2/1997, str. 7-9 Petrů, Jaroslav: Zámecká zahrada v Českém Krumlově. In: Zahrada - park - krajina 2/2002, str. 34-35 Plaček, Miroslav: Hrady a zámky na Moravě a ve Slezsku. Libri, Praha 2001, str. 202-203 Plumptre, George: Evropské královské zahrady. Slovart 2006 Poche, Emanuel - kol.: Umělecké památky Čech I. Academia, Praha 1977, str. 192, 218 Prokop August: Die Markgrafschaft Mähren in kunstgeschichtlicher Beziehung. Wien 1904 Rainer, Werner: Theaterspiel in Salzburgs Barockgärten: Hellbrunn und Mirabell, Leopoldskron und Frohnburg. In: Barockberichte 46/47. Salzburger Barockmuseum, Salzburg 2007, str. 138-144 Riedl, Dušan: Moravské vodní zahrady. In: Historické zahrady Kroměříž 2006 - Umění a společenská činnost v historických zahradách 8.-10.6.2006, str. 24-26 Riedl, Dušan: Naše barokní zahrady. In: Kompozice zahrad v dějinách umění. Tábor 1987, str. 60-66 Rippl, Helmut: Průzkum porostů v Červeném Dvoře. In: Parky jižních Čech - Evropské přírodní a krajinářské parky. Červený Dvůr 1991 Roudaut, Richard: Le Nôtre - L’Art des jardins à la française. L’Aventurine/Parangon, Paris 2000 Salmon, Xavier: Les jardins de Versailles selon Louis XIV illustré par Jean Cotelle et Jean Joubert. In: Barockberichte 46/47. Salzburger Barockmuseum, Salzburg 2007, str. 2-43 Samek, Bohumil: Umělecké památky Moravy a Slezska. Academia, Praha 1999, str. 228-229/II.díl Sedláčková, Libuše: Arcibiskupská obora Hvězda a Polesí Zámeček - Kroměřížská reprezentační lovecká krajina. In: Historické zahrady Kroměříž 2004 - Vývoj zahradní kultury 10.-11.6.2004, str. 3-6

194


Sedlmayr, Hans: Krajinářský park. In: Zahrada - park - krajina 5/1996, str. 8-11 Schneider, Camillo: Der Hofgarten in Krumau. In: Gartenanlagen Österreich-Ungarns in Wort und Bild, Wien 1909-1911 Schmid, Elmar D.: Nymphenburg. Prestel Verlag, München 2000 Silva Tarouca, Arnošt: Používání stromů a keřů v zahradách i parcích. In: Styl 8-10/1933-1934, str. 159-164 Slavko, Pavel - Olšan, Jiří: Barokní slavnosti v zahradách českokrumlovského zámku. In: Historické zahrady Kroměříž 2006 - Umění a společenská činnost v historických zahradách 8.-10.6.2006, str. 18-24 Spurný, František - kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku II. Severní Morava. Svoboda, Praha 1983, str. 131-137 Stehlík, Miloš: Barokní skulptura zámeckých zahrad na Moravě. In: Kompozice zahrad v dějinách umění. Tábor 1987, str. 67-73 Störig, Hans Joachim: Malé dějiny filozofie. Zvon, Praha 1992, heslo: J.J.Rousseau, str. 269-274 Svoboda, Antonín Marián: Grafické listy pražských zahrad a parků. In: Památky a příroda 3/1978, str. 179-181 Svoboda, Antonín Marián: Krajina v okolí kroměřížských zahrad - výtvarné umělecké zobrazení na vedutách z roku 1691. In: Historické zahrady Kroměříž 2004 - Vývoj zahradní kultury 10.11.4.2004, str. 12-14 Svoboda, Antonín Marián: Pěstování okrasných rostlin na Červeném Dvoře. In: Parky jižních Čech - Evropské přírodní a krajinářské parky. Červený Dvůr 1991 Šimek, Pavel - Pejchal, Miloš - Krejčiřík, Přemysl - kol.: Výsledky dendrologického průzkumu Podzámecké zahrady v Kroměříži. In: Historické zahrady Kroměříž 2004 - Vývoj zahradní kultury 10.-11.6.2004, str. 27-37 Šimek, Pavel: Vyhodnocení dendrologického potenciálu v zámecké zahradě státního hradu a zámku Český Krumlov, Uherský Brod 1997. NPÚ ČB 4817 Šimkovič, Pavol: Obnova historických parkov s prihliadnutím na ich dendrologické hodnoty. In: Památky a příroda 3/1978, str. 158-162 Šopák, Pavel: Jan Hofman. In: Zprávy památkové péče 10/1998, str. 308-310 Štětina, Jan - Janiš, Dalibor: Stavebněhistorický průzkum zahradníkova domu čp. 1477 v Podzámecké zahradě v Kroměříži. Národní památkový ústav, Kroměříž 2010. www.nczk.cz Štorm, Břetislav: Péče o staré zámecké zahrady. In: Zprávy památkové péče 9-10/1953, str. 257-263 Šubr, Jaroslav: Století stromů - dlouhé století. In: Čas v životě, zahradě, krajině. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, Luhačovice 2005 Tříska, Karel - kol.: Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku V. Jižní Čechy. Svoboda, Praha 1986, str. 41-49 Vacková, Jarmila: Ikonografie Kroměříže od konce 16. století do poloviny 19. století. In: Zprávy památkové péče 3-4/1959, str. 81-88 Vacková Jarmila: Kroměříž - městská památková rezervace, státní zámek a památky v okolí. STN, Praha 1963 Vacková, Jarmila: Pohledy Josefa Fischera z Kroměřížské Podzámecké zahrady. In: Zprávy památkové péče 1/1957, str. 32-38 Vacková, Jarmila: Nové poznatky k stavební historii Kroměříže. In: Umění 2/1957, str. 153-155, 3/1957, str. 252-254 Vágenknechtová, Veronika: Historický park a súčasnosť. In: Úloha tvůrčích osobností při rekonstrukcích historických zahrad 17.-19.9.1996. Bonus, Praha 1996, str. 9-13 Vašků, Zdeněk: Park v Červeném Dvoře z hledisek kulturnětechnického inženýrství. In: Parky jižních Čech - Evropské přírodní a krajinářské parky. Červený Dvůr 1991 Vlček, Pavel: Adenda k romantickému parku v Krásném Dvoře a parku na Cibulce v Praze. In: Umění 5/2003, str. 423-427 Vlček, Pavel: Anglický krajinářský park v Krásném Dvoře. In: Umění 3-4/2001, str. 337-349 Vlček, Pavel: Anglický park. In: Cour d´honneur II/1998, str. 86-89 Vlček, Pavel: Encyklopedie českých zámků. Libri, Praha 1994, str. 106-117, 139, 218 Vlček, Pavel: Ilustrovaná encyklopedie českých zámků. Libri, Praha 1999, str. 202-203, 522 Vlček, Pavel: Oranžérie. In: Cour d´honneur III/1999, str. 90-94 Vorel, Ivan: K proměnám podoby a smyslu prostorové formy v zahradní a krajinářské architektuře. In: Zahrada - park - krajina 6/1998, str. 14-16 Vysloužil, Miloslav: Historické aleje - cesty do historických zahrad. In: Historické zahrady Kroměříž 2006 - Umění a společenská činnost v historických zahradách 8.-10.6.2006, str. 41-43 Vysloužil, Miroslav: Současný sortiment dřevin v Podzámecké a Květné zahradě, zdravotní stav a další perspektiva. In: Historické zahrady Kroměříž 2004 - Vývoj zahradní kultury

195


10.-11.6.2004, str. 25-27 Wágner, Bohdan: Kompozice zahrad v dějinách umění - klasicismus - zahrada. In: Kompozice zahrad v dějinách umění. Tábor 1987, str. 83-92 Wenzler, Claude: Architecture du Jardin. Edilarge S.A.-Édition Ouest-France, Rennes 2003 Wertz, Hubert Wolfgang: Wasserkunst im Schlossgarten zu Schwetzingen. In: Barockberichte 46/47. Salzburger Barockmuseum, Salzburg 2007, str. 86-95 Wimmer, Clemens A.: Die Broderie der Gärten. In: Barockberichte 46/47. Salzburger Barockmuseum, Salzburg 2007, str. 61-78 Wirth, Zdeněk: Česká zahrada. In: Styl 8-10/1933-1934, str. 134-142 Wirth, Zdeněk - Benda, Jaroslav: Státní hrady a zámky. Orbis, Praha 1955, str. B 193 Zahrady a parky jihomoravského kraje - Morava jižní. Krajské středisko SPPOP, Brno 1971 Zatloukal, Ondřej: Et in Arcadia ego. Historické zahrady Kroměříže. Muzeum umění, Olomouc 2004 Zatloukal, Ondřej: Kroměřížské theatrum biskupa Karla II. Liechtensteina-Castelcorna. In: Čas v životě, zahradě, krajině. Společnost pro zahradní a krajinářskou tvorbu, Luhačovice 2005 Zatloukal, Ondřej: Proměny kroměřížské podzámecké zahrady. In: Zahrada - park - krajina 5/2003, str. 28-32 Zatloukal, Ondřej: Západočeské Elysium. In: Historické zahrady Kroměříž 2006 - Umění a společenská činnost v historických zahradách 8.-10.6.2006, str. 26-29 Zatloukal, Pavel: Příběhy z dlouhého století. Architektura let 1750-1918 na Moravě a ve Slezsku. Muzeum umění, Olomouc 2002, str. 39-46, 133-140 Záloha, Jiří - Slavko, Pavel - Hák, Martin: Český Krumlov - průvodce městem a zámkem. Unions CB, Český Krumlov 1995 Záloha, Jiří: Státní hrad a zámek Český Krumlov. Tisková ediční a propagační služba, Praha 1991 Záloha, Jiří: Zámecká zahrada v Českém Krumlově v 17.století. In: Památky a příroda 9/1985, str. 532-533 Záloha, Jiří: Zámecký park na Červeném Dvoru. Archivní rešerše o vývoji parku. In: Parky jižních Čech - Evropské přírodní a krajinářské parky. Červený Dvůr 1991

Vlastní práce Zahrada jako umění na příkladu Červeného Dvora. In: Historické zahrady Kroměříž 2011 - Zahrada jako umění - umění v zahradě. Sborník konference 9.-10.6.2011 v Kroměříži. Klub UNESCO, Kroměříž 2011 Zámecké zahrady a parky - příklady kompozičního vývoje. Prezentace na 9. konferenci SHP Zámecký areál 8.-11.6.2010 v Olomouci. Olomouc 2010 Machine de Marly - francouzské zahrady a jejich zásobování vodou. In: Technická infrastruktura budov a sídel. Svorník 7/2009 - sborník z konference SHP, prezentace 10.-13.6.2009 v Jáchymově. Sdružení pro stavebně historický průzkum 2009 Pronikání anglického romantického parku do francouzské zahrady. Seminární práce, Fakulta architektury ČVUT, Praha 2006 Vybrané příklady parků a zahrad ve Francii 16.-20. století. Fakulta stavební ČVUT, Praha 2004

Seznam ikonografie ST 1 - Anglický park ve Stowe - 2009, foto Josef Rosales. www.flickr.com/photos/joshphotographic

Český Krumlov ČK 1 - Plán Nové zahrady - před 1705 (datace dle Jiřího Olšana z NPÚ ČB). SOA ČK, Vs ČK, plán N. I 22 a ČK 2 - Plán Královské zahrady - před 1706 (datace dle Jiřího Olšana z NPÚ ČB). SOA ČK, Vs ČK, I 7 G alfa 2 a ČK 3 - Plán zámecké zahrady - 1750, autor Jan Jiří Plansker. SOA ČK, Vs ČK, I N.136 ČK 4 - Plán rokokové zahrady - 1776 In: Le Rouge, Jean Louis: Cahiers de Jardins AngloChinois, Paříž 1776 ČK 5 - Mapa rezidenčního zámku Český Krumlov - 1792, autor ing. Jan Nepomuk Šimoušek, správnost potvrdil ing. Josef Rosenauer, dle zaměření z roku 1785. SOA ČK, Vs ČK, IA D N.1 ČK 6 - Plán dvorní zahrady v Českém Krumlově - 1816, autor ing. Josef Falta. SOA ČK, Vs ČK, IA B N.108

196


ČK 7 - Veduta Českého Krumlova od východu - cca 1824, autor Ferdinand Runk. Sbírka SHZ ČK ČK 8 - Indikační skica Stabilního katastru - katastrální mapa města Český Krumlov - 1826, autor ing. Josef Langweil, měřítko 1 : 2880. SOA ČK, Vs ČK, plán visí v badatelně ČK 9 - Veduta zámku od východu - porovnání stavu stromových porostů v 17. a 19. století - 1840, autor Karl Zenker. SOA ČK ČK 10 - Regulační plán města - 1894 až 1896, autor Anton Nenning. Okresní archiv Český Krumlov, sbírka mapových listů v měřítku 1 : 500 ČK 11 - Plán zámecké zahrady - 1910, autor Antoním Kural. SOA ČK, Schwarzenberská vrchní stavební správa, plán č.8620 ČK 12 - Pohled z dolního parteru ke Kaskádové fontáně - foto Lubor Mrázek, www.castle.ckrumlov.cz ČK 13 - Bruslící společnost na rybníku - cca 1820, autor Ferdinand Runk. Sbírka SHZ ČK ČK 14 - Květinové záhony před Bellarií - 1912, foto J.Seidel. Sbírka SHZ ČK ČK 15 - Výsadba na hlavní ose - 1913. Sbírka SHZ ČK ČK 16 - Parter Letní jízdárny - 2003, foto Jiří Olšan. Sbírka SHZ ČK, P1011066 ČK 17 - Zahradní průčelí letohrádku Bellaria. www.zamek-ceskykrumlov.eu ČK 18 - Půdorysy letohrádku Bellaria - cca 1870. SOA ČK, Vs ČK, IA B N. 747a ČK 19 - Jídelna v přízemí letohrádku Bellaria. www.zamek-ceskykrumlov.eu ČK 20 - Galerie v patře letohrádku Bellaria. www.ceskykrumlov.com ČK 21 - Sala terrena v přízemí letohrádku Bellaria. SOA ČK ČK 22 - Hudební pavilón - plány - 1879, autor Jan Štěrbík. SOA Třeboň, ČK, IAB N. 5 ČK 23 - Spojovací chodba mezi zámeckými budovami a zahradou - foto Lubor Mrázek. www.castle.ckrumlov.cz ČK 24 - Spojovací chodba nad Královskou zahradou - foto Lubor Mrázek. www.castle.ckrumlov.cz ČK 25 - Kaskádová fontána z pohledu hlavní kompoziční osy zahrady. www.zamek-ceskykrumlov.eu

Červený Dvůr ČD 1 - Čestný dvůr se zámkem - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 9. SOA ČK, Sbírka alb, grafických listů, fotografií, sign. 88 (stará sign. III-80, inv. č. 92) ČD 2 - Plán obory - 1754, autor Jan Jiří Plansker. SOA ČK, VsČK, staré odd., I No. 104a ČD 3 - Geometrická mapa zahrady v Červeném Dvoře - 1766, autor Jan Jiří Plansker. SOA ČK, Vs ČK, st. odd., I A B No. 104 ČD 4 - Plán Červeného Dvora - 1769-1779. Státní hrad a zámek Český Krumlov, inv.č. K11898 ČD 5 - Veduta zámku Červený Dvůr se zahradou - kolem 1760, autor neznámý (Verle?). Státní hrad a zámek Český Krumlov ČD 6 - Plán Červeného Dvora - nedat. (cca 1810 - datace dle Marka Ehrlicha z NPÚ ČB). SOA ČK, Vs ČK, st. odd., I A B No. 566 ČD 7 - Plán Červeného Dvora se zahradou - 1819, autor Josef Langweil. SOA ČK, Vs ČK, st. odd., I A B No. 566 ČD 8 - Plán zahrady a dvora Červený Dvůr s nejbližším okolím - 1826, autor Antonín Zieger. SOA ČK, Vs ČK, st. odd., I A D No. 77 ČD 9 - Plán zahrady a dvora Červený Dvůr - nedat. (1. pol. 19. stol.), autor Lischka. SOA ČK, Vs ČK, st. odd., I A B No. 136 ČD 10 - Plán Červeného Dvora se zahradou - cca 1838. SOA ČK, Vs ČK, st. odd., I A 6 G 7 alfa ČD 11 - Plán vodovodu v Červeném Dvoře, nedat. (konec 19. stol.). SOA ČK, Vs ČK, st. odd., I A B No. 566 ČD 12 - Situační plán parku při zámku Červený Dvůr - 1910, autor Antonín Kural. SOA ČK, Schwarzenberská ústřední stavební kancelář České Budějovice, Dodatek k dílčímu inventáři stavebních plánů (1697-1945), č. plánu 8582 ČD 13 - Park Červený Dvůr - plán vodovodu - nedat. (konec 19. stol.). SOA ČK, Vs ČK, st. odd., I A D No. 74c ČD 14 - Výhled na park z vrchu nad Křenovem - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 1. SOA ČK, Sbírka alb, grafických listů, fotografií, sign. 88 (stará sign. III-80, inv. č. 92) ČD 15 - Vstup do čestného dvora - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 3. Cit. viz ČD 14 ČD 16 - Ohrazení zahrady u domu bažantníka - poč. 19. stol. Schwarzenberské album akvarelů. Cit. viz ČD 14 ČD 17 - Výhled na Kleť - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 13. Cit. viz ČD 14 ČD 18 - Výhled na šumavské pohoří - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 24. Cit. viz ČD 14 ČD 19 - Velký rybník - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 35. Cit. viz ČD 14

197


ČD 20 - Královský ostrov - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 19. Cit. viz ČD 14 ČD 21 - Bobrovna - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 18. Cit. viz ČD 14 ČD 22 - Veduta Topolový ostrov - 1803, autor Ferdinand Runk. Reprint: Národní památkový ústav: Červený Dvůr - Informační panely. Národní památkový ústav, České Budějovice 2005, panel č. 9. www.cervenydvur.cz ČD 23 - Topolový ostrov - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 25. Cit. viz ČD 14 ČD 24 - Vodní kaskáda - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 38. Cit. viz ČD 14 ČD 25 - Vodopád - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 36. Cit. viz ČD 14 ČD 26 - Parter před zámkem - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 10. Cit. viz ČD 14 ČD 27 - Výhled ze zámecké verandy - přelom 19. a 20. stol. Reprint: Cit. viz ČD 22, panel č. 14 ČD 28 - Rozárium s kruhovým bazénem - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 33. Cit. viz ČD 14 ČD 29 - Kachní líheň - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 17. Cit. viz ČD 14 ČD 30 - Veduta bažantnice v Červeném Dvoře - nedat. (cca pol. 19. stol.), autor Wilhelm Nevenhorst. In: Nevenhorst, Wilhelm: Ansichten als Verschönerungs-Bau-Behelfe als Landhäusern, Wohnund Wirtschaftsgebäuden Cottages etc., deren inneren Einrichtung nebst Decoration von Parkanlagen. Wien, nedat. (cca pol. 19. stol.), Blatt V. ČD 31 - Plán bažantnice v Červeném Dvoře - 1879, autor Josef Bezpalec. SOA ČK, Vs ČK, nová manipulace map a plánů, č. plánu 1839 ČD 32 - Veduta Českého Krumlova, litografie - cca 40. léta 19. stol., autor Karl Zenker. SOA ČK, bez sign. ČD 33 - Dům bažantníka v zahradě v Červeném Dvoře - 1816, autor Sophie Eleonora ze Schwarzenberku. Cit. viz ČD 14 ČD 34 - Kůrový domek - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 14. Cit. viz ČD 14 ČD 35 - Plány Malé švýcárny - poč. 19. stol. Reprint: Cit. viz ČD 22, panel č. 4b. ČD 36 - Plány nové švýcárny - 1879, autor Josef Bezpalec. SOA ČK, Vs ČK, nové odd., mapa č. 2542 ČD 37 - Plány domu hlídače zahrady - 1844, autoři Wilhelm Nevenhorst a Damasius Deworezky. Reprint: Cit. viz ČD 22, panel č. 9 ČD 38 - Čínský pavilón - 1789. SOA ČK, Vs ČK, I A 6 G 7 alfa ČD 39 - Antický chrámek s vodopádem - poč. 19. stol. Schwarzenberské album akvarelů. Cit. viz ČD 14 ČD 40 - Pohled na antický chrámek přes Anglický potok - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 31. Cit. viz ČD 14 ČD 41 - Pohled na obelisk přes antický chrámek - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 28. Cit. viz ČD 14 ČD 42 - Zahradní domek na začátku vodní kaskády a voliéra - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 34. Cit. viz ČD 14 ČD 43 - Vodní kaskáda - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 38. Cit. viz ČD 14 ČD 44 - Domek z hranice dříví - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 37. Cit. viz ČD 14 ČD 45 - Pohled na Ovčín - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 12. Cit. viz ČD 14 ČD 46 - Skleník - 1816, autor Sophie Eleonora ze Schwarzenberku. Cit. viz ČD 14 ČD 47 - Kaple sv. Kříže - Walterova hrobka - konec 19. stol., foto H. Kopecký. Reprint: Cit. viz ČD 22, panel č. 7 ČD 48 - Návrh mostků - konec 18. stol. SOA ČK, Vs ČK, I A 6 G 7 alfa ČD 49 - Výhled přes mostek nad Anglickým potokem - poč. 19. stol. Schwarzenberské album akvarelů. Cit. viz ČD 14 ČD 50 - Návrhy fontán - 1789. SOA ČK, Vs ČK, I A 6 G 7 alfa ČD 51 - Středová fontána - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 7. Cit. viz ČD 14 ČD 52 - Obelisk na Křížovém vrchu - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 27. Cit. viz ČD 14 ČD 53 - Mariánský sloup. Reprint: Cit. viz ČD 22, panel č. 10 ČD 54 - Plán přírodního divadla - 1782, autor Jan Nepomuk Šimoušek. UDU AV ČR, W-D-VIII/1579, inv.č. 05010 ČD 55 - Přírodní divadlo s jezírkem - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 22. Cit. viz ČD 14 ČD 56 - Schneckenberg za Rusalčiným jezírkem - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 23. Cit. viz ČD 14 ČD 57 - Letní jízdárna - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 15. Cit. viz ČD 14 ČD 58 - Střelnice - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 16. Cit. viz ČD 14 ČD 59 - Houpačka - kolem 1800, autor Paulina ze Schwarzenberku, obr. 40. Cit. viz ČD 14

198


Kroměříž KM 1 - Podzámecká zahrada v Kroměříži - pohled na zahradu se zámkem a městem v pozadí - 1593, autor Jan Willenberg. MUO P 000 30* KM 2 - Pohled na Podzámeckou zahradu a město Kroměříž v pozadí - 1691, autor Justus van den Nypoort podle Georga Matthiase Vischera. MUO G 11 840* KM 3 - Celkový plán Podzámecké zahrady v Kroměříži - 1775, autor Johann Anton von Grünenberg. ZAO 10 611* KM 4 - Pohled na město z kopce Barbořina - 1775-1780. In: Štětina, Jan - Janiš, Dalibor: Stavebněhistorický průzkum zahradníkova domu čp. 1477 v Podzámecké zahradě v Kroměříži. Národní památkový ústav, Kroměříž 2010, tab. 5. www.nczk.cz KM 5 - Návrh parteru Podzámecké zahrady - pol. 18. stol. MK 2348* KM 6 - Plán Podzámecké zahrady - 1790, autor Josef Fischer. Reprint: Páleníček, Ludvík: Za pochodní krásy. Výtvarný místopis Kroměřížska a Zdounecka. Kroměříž 1948, str. 18* KM 7 - Plán zahrady po úpravě - 1802, autor Josef Fischer. MK 1605* KM 8 - Celkový plán Podzámecké zahrady - 1832, autor Karl Thalherr. ZAO 11 900* KM 9 - Plán Podzámecké zahrady a připojené „Hořenuše“ - 1837, autor Johann Kirsch dle návrhu Antona Archeho. ZAO, ÚŘAS inv. č. 55 275, poř. č. 12 902 KM 10 - Celkový plán Podzámecké zahrady - po 1834, autor Anton Arche. ZAO 11 899* KM 11 - Celkový plán Podzámecké zahrady - 1850, autoři Bernard Lipavský a Johann Homme. AMK bez inv.č. * KM 12 - Pohled z vyhlídky směrem na zámek - 30. léta 19. stol. www.nczk.cz/cs/fotogalerie/platany KM 13 - Průhled Chropyňskou alejí do krajiny - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 945 KM 14 - Pohled na most přes Moravu - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 953 KM 15 - Chotkův rybník - 1847, autor Šimon Tadeáš Milián. AZK KE 2880 O 269. Reprint: Zatloukal, Ondřej: Et in Arcadia ego. Historické zahrady Kroměříže. Muzeum umění, Olomouc 2004, str. 96 KM 16 - Vodopád - 1847, autor Šimon Tadeáš Milián. AZK KE 2881 O 270* KM 17 - Giardino secreto s Colloredovou kolonádou - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 938 KM 18 - Holandská zahrádka - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 939 KM 19 - Sala terrena - západní grotta, ústřední sál, východní grotta. Reprint: Zatloukal, Ondřej: Et in Arcadia ego. Historické zahrady Kroměříže. Muzeum umění, Olomouc 2004, str. 48 a 49 KM 20 - Antické ruiny - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 940 KM 21 - Gotické ruiny - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 941 KM 22 - Zaměření objektu ruin. In: Janiš, Dalibor - Vrla, Radim: Stavebněhistorický průzkum objektu Ruin v Podzámecké zahradě v Kroměříži. Národní památkový ústav, Kroměříž 2010, tab. 15. www.nczk.cz KM 23 - Pokus o rekonstrukci podoby ruin v letech 1800, 1850 a ve 20. stol. In: Cit. viz KM 22, tab. 16 KM 24 - Půdorys přízemí zahradníkova domu se stavebně historickou analýzou - 2010, autor Jan Štětina. In: Cit. viz KM 4, tab. 54 KM 25 - Boční průčelí domu zahradníka po Archeho úpravě - cca 1840. In: Cit. viz KM 4, tab. 22 KM 26 - Pokus o hypotetickou rekonstrukci stavu zahradníkova domu v roce 1780, po 1800, po 1840, po 1890 - axonometrie od jihozápadu - 2010, autor Jan Štětina. In: Cit. viz KM 4, tab. 61-64 KM 27 - Rybářský pavilón - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 951 KM 28 - Návrh přestavby rybářského pavilónu - konec 30. let 19. stol., autor Anton Arche. ZAO 12 016* KM 29 - Návrh přestavby rybářského pavilónu - 1865, autoři Arnošt Králíček a Antonín Kybast. ZAO 12 006* KM 30 - Hospodářský statek - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 950 KM 31 - Návrh přestavby Pavího domu - 1864, autoři Arnošt Králíček a Antonín Kybast. ZAO 11 975* KM 32 - Čínský pavilón s houpačkou - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 943 KM 33 - Poustevna - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 944 KM 34 - Domek z hranice dříví - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 948 KM 35 - Chrámek přátelství - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 946 KM 36 - Pohled z Colloredovy kolonády - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 954 KM 37 - Tahitský pavilón - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 949 KM 38 - Průčelí Maxova dvora - 1841-1845, autor Anton Arche. ZAO 12 308* KM 39 - Půdorys Maxova dvora - 1841-1845, autor Anton Arche. ZAO 12 310* KM 40 - Plán Maxmiliánova parku - 1841, autor Johann Kirsch. ZAO, ÚŘAS inv.č. 55 277, sign. Kž 292. In: Janiš, Dalibor - Vrla, Radim: Stavebněhistorický průzkum Maxmiliánovy kolonády

199


v Podzámecké zahradě v Kroměříži. Národní památkový ústav, Kroměříž 2010, tab. 4. www.nczk.cz KM 41 - Maxmiliánova kolonáda - kolem 1870. In: Cit. viz KM 40, tab. 12 KM 42 - Maxmiliánova kolonáda - období 1. republiky. Historický fotoarchiv NPÚ ÚOP Brno. In: Cit. viz KM 40, tab. 17 KM 43 - Plány Maxmiliánovy kolonády - 1845-1846, autor Anton Arche. ZAO 11 978* KM 44 - Plány domu hlídače parku v americkém stylu - 40. léta 19. stol., autor Anton Arche. ZAO 12 082* KM 45 - Velký most - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 952 KM 46 - Detail zábradlí Vázového mostu - 1. pol. 40. let 19. stol., autor Anton Arche. ZAO 11 920* KM 47 - Pohled na Kamenný most - 1. pol. 40. let 19. stol., autor Anton Arche. ZAO 11 942* KM 48 - Návrh Římské fontány - konec 30. let 19. stol., autor Anton Arche. ZAO 11 909* KM 49 - Zaměření Lví fontány - 1846. ZAO, ÚŘAS inv.č. 55 283, sign. Kž 299. In: Cit. viz KM 40, tab. 11 KM 50 - Vodní kanál se sochou Morava - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 942 KM 51 - Přístaviště pro gondoly - 1800, autor Josef Fischer. AZK B 128 G 18 947 Vysvětlivky:

AZK MUO SHZ ČK SOA ČK UDU AV ČR ZAO

= Arcibiskupský zámek Kroměříž = Muzeum umění Olomouc = Státní hrad a zámek Český Krumlov = Státní oblastní archiv Třeboň, pobočka Český Krumlov, (Vs ČK, st. odd. = fond Velkostatek Český Krumlov, staré oddělení) = Ústav dějin umění Akademie věd České republiky = Zemský archiv Opava - pobočka Olomouc (ÚŘAS = Ústřední ředitelství arcibiskupských statků)

reprodukce označené * pocházejí z Muzea umění Olomouc v textu neoznačené fotografie - autor Kateřina Mertenová

200

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Resumé

10. Resumé Penetration of the English landscape park to the French formal garden in the Czech Republic The historical evolution of the garden art was very long and complicated. It reflected the architecture of adjoining castles and mannor dwellings. Geometric forms of the gardens developed gradually till the 17th century as a kind of the specific architectural space. From the beginning of the 18th century influenced by social, economic and political processes started the changes in the relationship of human to nature and landscape. This revolution had also a great impact on the garden design. It caused a denial of previous principles and their substitution with imitation of real nature in landscape parks. This phenomon started spreading all over the Europe. But the new principles often took place only partly so the both ways existed together or the landscape garden overlaid the older phase gradually. This very interesting period of the history of mannor gardens is the topic of this thesis. Till today there has not paid attention to the detailed analysis of the particular compositional elements, their transformation and comparison of both forms - geometric and landscaping. The paper tries to extend the knowledge in this field by research of three examples of gardens in the Czech Republic.

Main goals    

Identification of the gardens in the Czech Republic comprising both of the focused periods Basic categorization of the identificated gardens by the scale of the accomplished landscaping adaptations of the originally geometric baroque forms Selection of three representatives of different categories Detailed analysis of these specimens and comparing both of the above mentioned evolution phases with the focus on:           

 

layout arrangement of the composition spatial arrangement of the composition garden area and relation to the later attached parts in case of an extensition relation to the countryside water elements shaping of the high vegetation ornament and decoration composition of the plant species follies artistic decoration entertainment facilities

Comparison between the selected gardens Creation of a glossary of gardenning terms

Selected gardens 

Castle garden Český Krumlov - geometric garden partly transformed in the landscape way with the completely preserved baroque framework



Castle garden Červený Dvůr - baroque pheasantry with a regular French type disposition later extended and transformed into the landscape park with partly preserved geometric features



Podzámecká Garden Kroměříž - small baroque garden completely transformed and gradually extended into the large landscape park

Each of the selected areas is specific in its historical evolution and composing principles nevertheless it is possible to find number of the joint and common features. The originally baroque

201

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích - Resumé

structures were not substituted immediately and entirely by a new landscape composition but the new elements penetrated gradually in the several range and scale. In the first step the landscape principles were used in a picturesque way respecting the preceding schema. This period is dated around the turning of the 18th and 19th century. Further development of the landscape compositions replacing originally baroque structures took place from the thirties of the 19th century. The forms and appearance of the transformed areas and garden spaces were going to be closer to the country landscape. Wide range of follies and entertainment facilities was somewhat reduced in the second period. Surprising could be the fact that partly preservation of the formal features and baroque principles did not caused the barrier for the harmonious landscape composition. Following research should focus on the analysis of foreign examples and the comparison of conclusions with the gardens in the Czech Republic.

202

Pronikání anglického parku do francouzské zahrady v českých zemích

Recommend Documents