Masarykova univerzita Filozofická fakulta Ústav evropské etnologie Studijní obor etnologie
Veronika Hajníková
Proměny v přístupu k těhotenství a porodu v období socialismu a dnes Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: PhDr. Jana Pospíšilová, Ph.D.
2012
1
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autora práce
2
Ačkoli každý příchod na svět v sobě nese jiný příběh, jedno mají všechny společné. Každá matka pro své dítě dělá vždy to, co považuje za nejlepší. Děkuji všem maminkám, které se se mnou podělily o svůj příběh a otevřeně sdílely jednu z nejintimnějších věcí svého života. Největší dík však patří Janě Pospíšilové, která mně při psaní této práce trpělivě naslouchala a pomáhala, ale také povzbuzovala či usměrňovala dle potřeby.
Děkuji!
3
Obsah 1
2
Úvod ................................................................................................................................................ 5 1.1
Přehled odborného bádání k tématu narození ....................................................................... 6
1.2
Popis a vymezení výzkumu .................................................................................................... 10
1.3
Metodologie .......................................................................................................................... 12
Výsledky terénního výzkumu......................................................................................................... 13 2.1
Přístup k intimitě a příprava na roli ženy .............................................................................. 13
2.2
Těhotenství ............................................................................................................................ 14
2.2.1
Zamezení těhotenství .................................................................................................... 16
2.2.2
Zjištění těhotenství ........................................................................................................ 17
2.2.3
Spolupráce s lékařem a těhotenská vyšetření............................................................... 18
2.2.4
Riziková těhotenství a zdravotní komplikace ................................................................ 20
2.2.5
Svobodná matka ............................................................................................................ 21
2.3
Porod ..................................................................................................................................... 22
2.3.1
Přístup k porodu a příprava na porod ........................................................................... 22
2.3.2
Vlastní porod ................................................................................................................. 24
2.4
Víry a praktiky spojené s těhotenstvím a porodem .............................................................. 28
3
Závěr .............................................................................................................................................. 30
4
Seznam zdrojů ............................................................................................................................... 32
5
Seznam informátorů .................................................................................................................... 35
6
Přílohy .......................................................................................................................................... 37 6.1
Přepisy rozhovorů.................................................................................................................. 37
6.1.1
Protokol a přepis rozhovoru s paní Vladimírou ............................................................. 37
6.1.2
Protokol a přepis rozhovoru se slečnou Markétou ....................................................... 84
4
1 Úvod
Jako téma své práce jsem zvolila těhotenství a porod. Daný námět vzešel z mého prvotního zájmu o dětskou tématiku. Když jsem poté uvažovala, který konkrétní jev vážící se k dětství bych chtěla zpracovávat, překvapilo mě, že jeho počátkům, tedy samotnému narození, je věnována v dnešním etnologickém bádání malá pozornost. Přitom ze starší literatury je patrno, že v národopise tomuto tématu vždy patřičná pozornost náležela. Počátky poklesu zájmu o tuto tématiku kladu právě do období socialismu, na který jsem se rozhodla svůj výzkum zaměřit. Zároveň chci porovnat tehdejší stav se stavem dnešní doby a poukázat tak na největší proměny, které tuto problematiku provázejí. Při užším vymezování tématu jsem se zabývala otázkou, v čem bude má práce etnologická. I zde se však dá aplikovat výzkum každodennosti, přestože se jím badatelé v minulosti přímo nezabývali a věnovali se spíše folklorním projevům vázaným k dětskému narození. Většina těchto projevů se kvůli přesunutí porodů z domácností do porodnic během období socialismu vytratila, a to je možná důvodem, proč se tomuto tématu přestala v etnologii věnovat pozornost. Dalo by se říci, že vědecké poznatky překonaly a vyvrátily značné množství pověr a praktik, které se dnes zdají spíše úsměvné. Když však vezmeme danou věc do důsledku, musely být i ony pověry založeny na nějakém poznání či zkušenosti. Často byly šířeny i samotnými porodními babičkami, které mohly být ve své době považovány za odbornou veřejnost.1 I mnohá lékařská doporučení, o kterých se dříve nepochybovalo, neboť byla založena na vědeckém základě, jsou dnes již překonána a vyvrácena. A nemusíme chodit daleko do minulosti, abychom tento jev spatřili, neboť i některá tvrzení „socialistických“ lékařů, tvrzení, která měla nezvratnou platnost ještě v osmdesátých letech, jsou dnes, jen o třicet let později, považována za neplatná nebo se o nich v odborných kruzích alespoň diskutuje.2 Tím chci jen poukázat na to, že jevy spojené s narozením v období socialismu rozhodně patří do studia etnologie. Příchod na svět reflektuje společenské změny možná daleko více, než si někdy uvědomujeme. Tyto změny jdou ruku v ruce se zánikem starých jevů, věr a praktik na straně jedné a vznikem nových na straně druhé. Dá se tedy říci, že se tyto jevy transformují tak, aby se co nejlépe přizpůsobily změnám ve společnosti. Kromě toho, že se v práci snažím postihnout
Porodní báby byly zkušené ženy se vzděláním, které dokonce skládaly i zkoušky. Z 18. století se pak zachovala odborná literatura o babském umění v českém jazyce. Jiřikovská, Vanda: Porod. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová Kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Svazek 3. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 778. 2 Známým příkladem je názorový obrat významného pediatra Josefa Švejcara, týkající se kojení. Viz Osobnosti českého lékařství: Josef Švejcar. Dostupné z: http://www.medispot.cz/celebrity/osobnostceskeho-lekarstvi-josef-svejcar.html, cit. 14. 4. 2012. 1
5
okolnosti, které těhotenství a porod provází, tedy zmapovat jejich každodennost, chci zároveň potvrdit tuto hypotézu o vzniku a proměně jevů spojených s lidským narozením. Jednotlivé kapitoly zabývající se zpracováním samotného tématu jsou koncipovány tak, že jsou vedle sebe stavěny a dávány do přímého kontrastu informace z období socialismu a informace z dnešní doby. Možností, jak ve 21. století přistupovat k porodu je skutečně mnoho. Důvodem jsou nové trendy související s globalizací a nadměrnou medializací těchto témat. Ženy si mohou vybrat z množství často i protichůdných informací, a navíc se stále častěji právě díky přesycenosti těmito informacemi navracejí k naslouchání vlastnímu instinktu. Přístupy žen k těhotenství a porodu se dnes velmi různí a nedají se jednoduše shrnout. Na jejich důkladné zpracování by bylo potřeba velmi rozsáhlého výzkumu. Z tohoto důvodu jsem se zabývala především jevy z období socialismu a výzkum spojený s těhotenstvím a narozením dnes jsem použila pro srovnání největších změn v přístupu k této problematice. Právě kvůli patrnosti těchto změn se velkou měrou věnuji ženám, které hledají pro svůj porod různé alternativy a vydávají se tak opačným směrem než generace před nimi. Přestože tyto ženy nejsou ve většině, uzavírají jakousi škálu možností, ve které se více či méně mísí prvky klasické s prvky alternativními. Myslím, že práce může být pro obor přínosná právě v tom směru, že se snaží nakousnout a jiným pohledem se podívat na téma, kterému se nyní věnuje v etnologii malá pozornost.
1.1
Přehled odborného bádání k tématu narození Jevy spojené s narozením byly vždy jedním z předních témat národopisného bádání. To
bylo způsobeno zejména tím, že až do třicátých let 20. století se porod odbýval doma na lůžku,3 byl opředen spoustou pověr a doprovázen různými pověrečnými praktikami a nedal se od běžného života oddělit, neboť do něj celá tato problematika výrazně zasahovala. Proto se tímto tématem zabývali i badatelé zpracovávající širší problematiku života v rodině a obci. Zmínky nalezneme v regionálních a místních monografiích, lékařských knihách, v pracích zabývajících se folklorem a lidovými pověrami a v neposlední řadě i ve zpěvnících, kde jsou zaznamenány například ukolébavky. Pro základní přehled proto uveďme jen některé z nejdůležitějších prací na toto téma. Jedním ze stěžejních děl je současná publikace Alexandry Navrátilové Narození a smrt v české lidové kultuře.4 První část knihy je zdařilou kompilací děl zabývajících se narozením a s ním spojených obyčejů, pověr, rituálů, pověstí, písní a podobně. Autorka zde ukazuje na tradice Jiřikovská, Vanda: Porod. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová Kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Svazek 3. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 778. 4 Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004. 3
6
z celého území Čech, Moravy a Slezska, z nichž většina má kořen v pohanských zvycích a rituálech, některé pak vznikly na základě mnohaletých zkušeností. Navrátilová pro svoje dílo čerpá nejen z národopisné literatury zaměřené přímo na téma narození, ale také z monografií různých lokalit, knih zabývajících se lidovým léčitelstvím, ze soudních spisů a poté také z děl věnujících se pověrám, zvykům a obyčejům či lidovým písním. Druhá část knihy se pak týká zvyklostí spojených s úmrtím. Dalším dílem, tentokrát encyklopedického charakteru, kde nalezneme hesla jako je kout, porod či šestinedělí, je 2. a 3. svazek publikace Lidová kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska.5 Vedle věcných informací je opět velká část těchto hesel věnována pověrečným praktikám a zvyklostem. Jako významného badatele zabývajícího se dětskou tématikou hned v několika ze svých prací, je nutno uvést také Františka Bartoše. V prvním svazku díla Lid a národ6 v kapitole první s názvem „Ze života lidu moravského na bývalém panství Zlinském“ v podkapitole „Děti“7 si všímá dětské řeči, tedy řeči, kterou se mluví na nemluvňata, ukolébavek a dalšího vývoje dětí. Tématu narození, šestinedělí a novorozeňat se samozřejmě dotýká i v části zaměřené na pověry, a to v druhé kapitole s názvem „Moravské Valašsko, kraj i lid“.8 Lidskému narození se Bartoš věnuje i v díle Deset rozprav lidopisných,9 a to konkrétně v kapitole s názvem „Těhotenství a kout dle obyčejů a pověr lidu moravského“.10 Práce je zajímavá tím, že kromě výčtu pověr a zvyklostí, jsou zde uvedeny i příklady toho, co se stalo, když některá žena těchto doporučení neuposlechla. Jako ukázku uveďme příběh ženy, která s sebou vzala dítě na robotu. Dráb pak tvrdil, že přišly divé ženy a dítě vyměnily. Napomenul ji, aby do šesti neděl na robotu nechodila.11 Publikací, která je na dětský folklór přímo zaměřená, je pak Bartošova kniha Naše děti.12 Hned první kapitola „Dítě v rodině“13 pojednává o narození dítěte, avšak opět se jedná spíše o pověry, které vysvětlují, jak dítě přichází na svět. Například je babka uloví ve vodě, přinese je vrána komínem a podobně. Bartoš pak pokračuje výčtem různých pověr a praktik spojených s narozením. Uvádí zde pověry nejen o porodu ale i budoucnosti, první koupeli, křtu, odstavení, Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová Kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007. 6 Bartoš, František: Lid a národ. Sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše. Svazek 1. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 18912. 7 Bartoš, František: Lid a národ. Sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše. Svazek 1., c. d., s. 43–47. 8 Tamtéž, s. 235–238. 9 Bartoš, František: Deset rozprav lidopisných. Olomouc: R. Promberger, 1906. 10 Bartoš, František: Deset rozprav lidopisných, c. d., s. 56–60. 11 Tamtéž, s. 59. 12 Bartoš, František: Naše děti. Jejich život v rodině, mezi sebou a v obci, jejich poezii, zábavy a hry i práce společné. Brno, 1888. 13 Bartoš, František: Naše děti. Jejich život v rodině, mezi sebou a v obci, jejich poezii, zábavy a hry i práce společné, c. d., s. 1–30. 5
7
blahu dítěte a další. V druhé a třetí podkapitole se pak zabývá ukolébavkami, hrami s nemluvnětem, dětskou mluvou, pohádkami a modlitbičkami. Z regionálních monografií, které se tématu narození dotýkají, je významná například práce Antonína Václavíka Luhačovské Zálesí.14 Zde v kapitole osmé s názvem „Zvykosloví, nadpřirozené mocnosti, čáry, kouzla a pověry v životě lidu“,15 se mezi množstvím pověr proplétají faktické informace o těhotenství, porodu, křtu, úvodu, šestinedělí, kojení, péči o dítě a podobně. Václavík zde poukazuje například na to, jak se lidská touha ovlivnit, postupně proměňuje na touhu určit. Nevyhýbá se ani tématu antikoncepce, která jistě do tématu narození zapadá, i když je zde zmíněna jen v náznaku. Nejhojněji používanou antikoncepční metodu coitus interruptus16 tak například popisuje slovy Zálesáků: „Když nenaseje, neporoste.“17 Cenným vhledem je i práce Františka Josefa Čečetky Od kolébky do hrobu. Lidopisné obrázky z Poděbradska.18 Hned v první kapitole nazvané „V kolébce“19 hovoří o tom, jakou radost přinese dítě do domácnosti, jak probíhá křest a úvod, popisuje zde šestinedělí rodičky, a to vše je opět protkáno řadou pověr a pověrečných praktik. Dále se stejně jako Bartoš zabývá ukolébavkami a modlitbičkami. V poslední kapitole nazvané „Cizoložnice“20 se oklikou navrací k tématu narození a to skrze případ Elišky Zahradníkové z Mladého Bydžova, která ze strachu před „hanbou světskou“, kterou by sklidila za nemanželské dítě, zadusila novorozeně kusem plátna. Dívka byla za tento čin takzvaně „ztrestána na hrdle“. Další z děl, které se vytyčeného tématu dotýká, je druhý svazek práce Zikmunda Wintera s názvem Z rodiny a domácnosti staročeské.21 Můžeme se zde mimo jiné dočíst o milostných námluvách, postavení žen, zásnubách, svatbě a manželství a to prostřednictvím různých příběhů, svědectví a konkrétních případů ze soudních knih. Především pak v kapitole „O dětech v XVI. století“22 nalezneme cenné informace o životě těhotné ženy, dětských jménech, kmotrech, křtu, úvodu, pověrách, dětském oblékání a podobně. Důkazem toho, že se tématu narození nevyhnuly ani různé lékařské knihy či sběry o lidovém léčitelství, je souhrnná práce Josefa Čižmáře Lidové lékařství v Československu.23 Uvádí zde pojednání o jednotlivých nemocech, lidové léčbě, představách lidu s nemocí spojených, či o tom, jak lid nemocem předcházel. Mnoho z těchto informací se týká právě jevů okolo těhotenství, Václavík, Antonín: Luhačovské Zálesí. Luhačovice: Nákladem muzejní společnosti v Luhačovicích, 1930. Václavík, Antonín: Luhačovské Zálesí, c. d., s. 314–327. 16 Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004, s. 26. 17 Václavík, Antonín: Luhačovské Zálesí. Luhačovice: Nákladem muzejní společnosti v Luhačovicích, 1930, s. 231. 18 Čečetka, František Josef: Od kolébky do hrobu. Lidopisné obrázky z Poděbradska. Praha, 1900. 19 Čečetka, František Josef: Od kolébky do hrobu. Lidopisné obrázky z Poděbradska, c. d., s. 9–20. 20 Tamtéž, s. 235–238. 21 Winter, Zikmund: Z rodiny a domácnosti staročeské. Svazek 2. Praha: J. Otto, 1911. 22 Winter, Zikmund: Z rodiny a domácnosti staročeské. Svazek 2., c. d., s. 225–284. 23 Čižmář, Josef: Lidové lékařství v Československu. Brno: Melantrich, 1946. 14 15
8
porodů a novorozenecké tématiky. O lidovém léčitelství, pověrách a praktikách s ním spojených čerpal především z dostupné literatury, ale i z vlastní sběratelské práce. Pověry dává Čižmář do kontrastu s dobovými lékařskými poznatky, které považuje za správné. Etnografické bádání v rámci vymezeného tématu není v období socialismu příliš hojné. Jako příklad uveďme studii Věry Šeplákové „Narození dítěte v Prušánkách“,24 která pojednává o kmotrovství, návštěvách v rodině, darům šestinedělce a podobně. V dnešní době u nás zájem o odborné bádání na toto téma vzrostl ve společenských vědách jen mírně. Příkladem je práce v časopisu Biograf od Jaroslavy Hasmanové Marhánkové s názvem „Konstrukce normality, rizika a vědění o těle v těhotenství“.25 Hasmanová v práci hovoří o takzvané „normálnosti“ porodů a kam se v průběhu let posunula. Zabývá se zejména rizikovými těhotenstvími a chce například vědět, jak lékařské autority zasahují do vztahu žen k jejich těhotenství. Práce by se dala řadit spíše do oboru sociologie či psychologie. Etnologickou studií je text Margity Jágerové „Dojčenie a starostlivosť o novorodenca“,26 ve kterém popisuje změny v přístupu k novorozenci na příkladu kojení. V závěru své práce zmiňuje i posun v oblasti porodnictví. Další etnologickou prací, která je poměrně blízko k vytyčenému tématu, je studie Kataríny Novákové s názvem „Tradičné spôsoby prepravy detí v Európe a podoby ich súčasnej revitalizácie“.27 Autorka se zde zabývá transportem dětí, a to nejen historickým vývojem, ale i současným stavem. Podle Novákové bývala nejběžnější transportní pomůckou na nošení dětí plachta. Tento způsob nošení dětí přímo na těle byl obnoven až v druhé polovině 20. století, poté co byl téměř vytlačen dětskými kočárky. Ve studentské práci z oboru etnologie se tématu narození v dnešní době věnovaly například Klára Nádaská28 či Mariana Zbořilová.29 V obou případech se autorky velkou měrou zabývaly pověrami vážícími se k narození, které jsou stále živé. Katalog z výstavy v centrálním národopisném muzeu ve Vídni s názvem Aller Anfang30 dokazuje pozornost, kterou evropská etnologie tomuto tématu věnuje. V katalogu jsou kromě
Šepláková, Věra: Narození dítěte v Prušánkách. In: Frolec, Václav (ed.): Čas života. Brno, 1985, s. 98-106. Hasmanová Marhánková, Jaroslava: Konstrukce normality, rizika a vědění o těle v těhotenství. Příklad prenatálních screeningů. Biograf. Časopis pro kvalitativní výzkum, prosinec 2008, č. 47, s. 19-49. 26 Jágerová, Margita: Dojčenie a starostlivosť o novorodenca. Štúdium zmien na príklade dvoch generácií matiek. Slovenský národopis, 59, 2011, s. 155-175. 27 Nováková, Katarína: Tradičné spôsoby prepravy detí v Európe a podoby ich súčasnej revitalizácie studie. Ethnologia europae centralis. Časopis pro národopis střední Evropy, 2011, č. 10, s. 55-64. 28 Nádaská, Klára: Pověry vážící se k průběhu pohlavního styku, těhotenství, porodu, šestinedělí a kojení v obcích Lechovice a Božice. Bakalářská diplomová práce 2011. Vedoucí práce: PhDr. Roman Doušek, Ph.D. Ústav evropské etnologie FF MU Brno. 29 Zbořilová, Mariana. Těhotenství a pověry. Stav od početí do porodu očima tří generací žen. Bakalářská diplomová práce 2011. Vedoucí práce: Mgr. Klára Brožovičová. Ústav evropské etnologie FF MU Brno. 30 Rüb, Dorothea – Schindler, Margot (red.): Aller Anfang. Wien: Österreichisches Museum für Volkskunde, 2002. 24 25
9
zobrazených fotografií, předmětů a obrazů z výstavy obsaženy také články vázané k tématu narození. Kdyby mělo být dosavadní bádání na toto téma nějakým způsobem shrnuto, dalo by se říci, že reflektuje společenské tabu uvržené na intimní tématiku. Na počátku etnografického bádání se badatelé zaměřovali především na zachycení různých pověr, zvyklostí, pověrečných praktik, tradic, ústní slovesnosti a podobně. Reflektovali tak pouze folklor spojený s narozením, nikoli jeho průběh. V období socialismu, kdy toto tabu ještě stále přetrvávalo, ale již se vytrácely folklorní projevy s porodem spojené, vzniklo etnologických prací na toto téma poskrovnu. Dnes už je toto tabu překonáno a s tématem těhotenství a porodu se můžeme setkat nejen v lékařských, psychologických a sociologických pracích, ale také v nejrůznějších publikacích určených široké veřejnosti. Zdá se však, že etnologie reaguje na tuto změnu pomalu.
1.2
Popis a vymezení výzkumu Při přípravě práce jsem si nejprve stanovila téma výzkumu31 a přibližné časové období,
na které se chci zaměřit. Prvotní přehled o problematice porodů jsem si udělala na základě internetových pramenů - webů, sociálních sítí, článků a diskusí s danou tématikou. K užšímu vymezení práce mi pak napomohlo seznámení s odbornou etnografickou (národopisnou) a kulturně historickou literaturou. Po pečlivém zvážení jsem pro zpracování tématu zvolila postupy metody orální historie. Utvořila jsem si také seznam potencionálních respondentů, které jsem oslovila, a další informace jsem získávala komunikací s nimi. Na tomto základě jsem blíže vymezila zkoumané období i předpoklady pro výběr respondentek a vytvořila přibližné okruhy otázek. První informátory jsem získala oslovením jednotlivců z řad známých a přátel a další se poté nabalovali metodou sněhové koule. Vedle literatury odborné a internetu jsem jako zdroj informací využívala literaturu a filmy zaměřené na budoucí matky a to konkrétně tituly, které mi doporučily samy pamětnice. Záměrem bylo zjistit, jakými myšlenkami byly ženy ve svém uvažování a konání ovlivněny. Hlavním nástrojem výzkumu byl však polostrukturovaný rozhovor. Na rozhovorech byla patrná počáteční naivita, se kterou jsem k tématu přistupovala. Nahrávky jsem však průběžně analyzovala a vedle toho pokračovala v rozšiřování pramenné základny, takže zejména v pozdějších rozhovorech byl patrný určitý posun. Poslední rozhovor se odehrál až po napsání práce se záměrem ověřit si správnost interpretace nasbíraných dat. Zajímala jsem se především o porody probíhající od sedmdesátých let 20. století až do dnešní doby, a to hned z několika důvodů. V první řadě byly porody v sedmdesátých letech již velmi jednotné díky absolutní institucionalizaci porodů, a tudíž se u nich dají dobře vypozorovat Předmětem výzkumu byla původně, kromě těhotenství a porodu, i péče o novorozeně. Kvůli velkému rozsahu jsem však péči o novorozeně do práce nakonec nezařadila. 31
10
některé společné jevy. Druhým důvodem byla relativní otevřenost a přístupnost respondentek, která chyběla u pamětnic rodících v padesátých a šedesátých letech, jak jsem zjistila z několika zkušebních rozhovorů. Výpovědi těchto starších respondentek proto používám pouze pro občasné srovnání. Přechodovou fází se dá nazvat krátké období po revoluci v roce 1989, a to z toho důvodu, že české porodnictví nebylo schopné rychle reflektovat změny proudící otevřenými hranicemi a ve většině porodnic ještě přetrvávaly socialistické praktiky v celkem nezměněném stavu. Respondentky rodící v tomto období jsem přímo nevyhledávala. Některé dotazované ženy však v této době porodily druhé, třetí, či čtvrté dítě. Dnešní situaci, tedy konec prvního a začátek druhého desetiletí 21. století, jsem se snažila charakterizovat na základě co nejaktuálnějších informací, tudíž nejstarší využitá data pro toto období pocházejí od respondentek rodících v roce 2008. Všechny informátorky byly ženy s vlastní zkušeností32 a výzkum probíhal formou jednotlivých sond v rámci České republiky. Při výběru těchto respondentek jsem pracovala s hypotézou, že pro prožití porodu ve vytyčených obdobích již nebyl a není důležitý sociální statut rodičky ani region, ze kterého pochází.33 Mezi respondentkami tedy byly ženy z různých měst či vesnic na našem území, s různým dosaženým vzděláním i různého povolání. V práci vycházím z výpovědí 22 respondentek. Z tohoto celkového počtu rodilo 10 žen v období socialismu po roce 1970, osm žen rodilo v dnešní době – konkrétně od roku 2008 do roku 2012 – a zbývající čtyři ženy jsou představitelkami oné starší generace rodící v padesátých a šedesátých letech. Konkrétní informace k jednotlivým respondentkám uvádím v konečném soupisu. Všechny rozhovory byly pořízeny od listopadu roku 2011 do března roku 2012 a odehrály se v domácím prostředí, aby měly respondentky co nejvíce soukromí a pocit bezpečí. Většinou to bylo u nich doma, ale někdy přišly i za mnou. Úplné soukromí se samozřejmě vždy zajistit nedalo. Zejména u mladších respondentek jsem musela počítat s přítomností malých nemluvňat, která mohla u některých rozhovorů působit jako rušivý element. Stávalo se, že z technických důvodů musel být přítomen například respondentčin partner či dospělá dcera. Byly to však osoby, před kterými se respondentky nebály vypovídat a naopak to občas vedlo k zajímavým konfrontacím a novému pohledu na věc. Všechny rozhovory jsem nahrávala na diktafon. Nahrávání ženám nevadilo, ale většinou nechtěly, aby byla nahrávka či její přepis někde zveřejněny. Do přílohy jsem zařadila dva přepisy rozhovorů s pamětnicemi, které mi k tomu udělily písemný souhlas.
Takto jsem se rozhodla zejména po neúspěšném pokusu o rozhovor s několika muži. Kdybych navíc zpracovávala téma z pohledu otců a veřejnosti bez osobní zkušenosti, byla by práce příliš obsáhlá. 33 V práci jsem se nezabývala menšinami, které s námi žijí například, romskou populací. 32
11
1.3
Metodologie Metoda orální historie, jejímiž postupy jsem se inspirovala, patří mezi kvalitativní
metody. U nás se touto metodou zabývá například Jana Nosková. V jedné z jejích prací se v kapitole o orální historii34 můžeme dočíst, že účelem této metody bylo dát slovo „obyčejnému člověku“ skrze rozhovor, který je hlavním nástrojem této metody. Také zde uvádí, že čeští a slovenští etnologové používají orální historii častěji než metodu bibliografickou. Podle ní přináší orální historie „možnost proniknout do všedního světa, k subjektivním zkušenostem, a tak k poznání kultury, jejímu popsání, pochopení a interpretaci.“35 Jelikož je porod velmi subjektivní záležitostí, myslím, že je více než vhodné zkoumat ho právě touto metodou. Zabrousíme-li více do minulosti, nalezneme v Příručce lidopisného pracovníka36 Drahomíry Stránské z roku 1936 tento návod: „Kromě pilného studia historických pramenů musí lidopisní pracovníci čerpat i ze současnosti podle skutečného života a podle ústního podání. (…) Na veškeré údaje nechť se vyptává vždy několika osob a to spolehlivých. Nemusí to být vždy lidé nejstarší, ale milovníci tradice, objektivní a pravdomluvní.“37 Příručka pro kvalitativní výzkum s názvem Naslouchat hlasům paměti38 pak definuje orální historii takto: „Jedná se o řadu propracovaných, avšak stále se vyvíjejících a dotvářejících postupů, jejichž prostřednictvím se badatel v oblasti humanitních a společenských věd dobírá nových poznatků, a to na základě ústního sdělení osob, jež byly účastníky či svědky dané události, procesu nebo doby, které badatel zkoumá, či osob, jejichž individuální prožitky, postoje a názory mohou obohatit badatelovo poznání o nich samých, případně o zkoumaném problému obecně.“39 Tato publikace mi také velmi napomohla praktickými radami, o tom, jak vést rozhovor. Příprava na rozhovor, a to především psychická příprava, pro mě byla velmi důležitá, neboť zpracovávané téma je nejen velice intimní, ale respondentky se často nevyhnuly ani velmi osobním zpovědím, které v nich vyvolávaly silné emoce.
Nosková, Jana: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno: Masarykova univerzita, 2007, s. 26-28. 35 Nosková, Jana: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury, c. d., 2007, s. 28. 36 Stránská, Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka. Praha, 1936. 37 Stránská, Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka, c. d., 1936, s. 15. 38 Vaněk, Miroslav. – Mücke, Pavel. – Pelikánová, Hana: Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 39 Vaněk, Miroslav. – Mücke, Pavel. – Pelikánová, Hana: Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie, c. d., 2007, s. 11. 34
12
2 Výsledky terénního výzkumu 2.1
Přístup k intimitě a příprava na roli ženy Výzkum ukázal, že v období socialismu stále přetrvávalo tabu uvalené na intimní témata.
Intimní tématikou je myšlena především příprava dívek na jejich roli ženy, partnerky, rodičky a matky. Toto tabu zmínily všechny respondentky z tohoto období, jen jedna však byla náboženského vyznání, tudíž jsem vyloučila jeho náboženskou podstatu a domnívám se, že přetrvávalo kvůli nedostatku informací, který dotazované ženy často zdůrazňovaly. Doma ani ve škole se o intimních tématech téměř vůbec nemluvilo.40 „Ve škole my jsme měli nějakou rodinnou výchovu, ale co já si pamatuju, tak to bylo jenom vaření. Že nás učili tak jako, aby jsme mohly fungovat doma jako ty kuchařky.“41 V lepších případech se příprava dívky na roli ženy „odbyla“ knihou,42 která nahradila rodičovský rozhovor, ale některé respondentky vypovídaly, že je matky neinformovaly ani o takové věci, jakou je menstruační cyklus. Co se týče představ dívek například o narození dítěte, uvedla jedna respondentka,43 že ještě na základní škole si myslely, že dítě vyleze z bříška. Jistě existovaly knihy s touto tématikou, dívky ale nebyly vedeny, aby se o intimní otázky příliš zajímaly, a proto se u nich tento přirozený zájem probouzel až daleko později, než je tomu dnes. „Já jsem prostě neměla potřebu zjišťovat si k tomu nějaký informace, tenkrát vlastně vůbec nebylo běžný, aby spolu měli něco patnáctiletý lidi, jako je to dneska.“44 Respondentky většinou vypovídaly, že první lásky byly jen platonické, v rámci nich se odehrávalo držení za ruce a první nesmělé polibky. Vážný vztah prý většinou přišel až v šestnácti či sedmnácti letech. Nebylo však výjimkou, že se na pohlavní styk čekalo, až dívka dosáhne osmnácti let. Nutno však dodat, že ženy nevnímaly tuto malou informovanost jako něco negativního.45 Bylo to pro ně téma zahalené jakousi rouškou tajemna, které se často stávalo předmětem „šuškandy“ mezi kamarádkami. Pokud však došlo na rodičovský rozhovor, uváděly respondentky, že měl především punc trapnosti. Matka i dcera se styděly o delikátních věcech mluvit a slova intimního obsahu byla nahrazena slovy „to“ a „tamto“. Při rozhovorech bylo patrno, že i samy respondentky se slovům s intimním obsahem pokud možno vyhýbaly. Právě
Respondentka Y. D. uvedla, že jim na základní škole promítali film Hra o jablko. Chytilová, Věra: Hra o jablko. Československo, 1976. 41Respondentka Y. E. 42 Respondentky nejčastěji uváděly knihu Děvčátko, na slovíčko. Strmeňová, Jiřina: Děvčátko, na slovíčko…Praha: Avicenum, 1970. 43 Respondentka Y. C. 44 Respondentka Y. I. 45 „Je fakt, že to bylo paradoxně příznivé pro to, že člověk si o těch věcech mohl jakoby v klidu snít.“ Respondentka Y. J. 40
13
díky tomu, že se neodvážily vyjadřovat přesně, byly jejich výpovědi často poměrně nejasné, což je jev, který jsem nezpozorovala u mladších respondentek. V kontrastu s touto přemírou ochrany dívčího soukromí bylo chování ženských lékařů a sester. Téměř všechny respondentky hovoří o velmi neosobním a rutinním přístupu, který je často uváděl do rozpaků.46 Intimita na porodním sále také nebyla respektována. Podle výpovědí byl porodní sál místností opatřenou porodními lůžky oddělenými jen mobilní plentou, která měla zajišťovat rodičce soukromí.47 Jinde zase mohl být porodní stůl uprostřed a lůžka okolo byla určena jen pro první dobu porodní. Ženy, které čekaly na svůj okamžik, tak mohly být svědky až několika porodů. Všechny ženy rodily oblečené do erárních nemocničních košil. Většinou se jednalo o takzvané „andělíčky“ na zavazování vzadu, které chránily ženino soukromí jen částečně. Za nepříjemný rituál bylo považováno rutinní holení rodidel a klystýr. Na tuto praktiku nebyly prvorodičky předem připravené, přestože ji musela absolvovat každá ihned po vyplnění přijímacích formulářů. Velká autorita lékaře v kombinaci s malou informovaností rodiček nedovolila ženám, aby se proti nepříjemným praktikám či chování ohradily. Většinou si tak myslely, že jsou tyto věci normální či dokonce nezbytné. Dnes, kdy jsou ženy s intimními tématy konfrontovány už od poměrně mladého věku díky internetu a různým dívčím časopisům48 a o všem se mohou velmi dobře informovat, je tomu paradoxně naopak. Ženy se méně stydí, ale intimitu při porodu si pečlivě střeží. Platí si nadstandardní pokoje a péči, chtějí rodit v příjemném prostředí, sestavují si porodní plány a nebojí se ozvat, či dokonce poučit lékaře, pokud se jim něco nelíbí. Mnoho žen dnes také volí porod v domácím prostředí, protože jen zde jsou podle nich nejlepší podmínky pro přirozený a svobodně prožitý porod a není zde narušena intimita ženy. Domácí porod je jev, který v konečné fázi socialismu téměř úplně vymizel. „Za nás byla jedna jediná cesta – do porodnice. Stoprocentně do porodnice. Tenkrát rodil doma nebo po cestě jenom ten kdo, fakt havárka, to nestihl.“49
2.2
Těhotenství Těhotenství bylo vždy bráno jako stav požehnaný nebo stav jiný. Z minulosti jsou
zaznamenány různé pověry, které měly ženu chránit před těžkou prací či jiným nebezpečím, které jí v této době hrozilo. Během výzkumu jsem nabyla dojmu, že v období socialismu se začalo Podle respondentek nebylo výjimkou, že si ženu před porodem v nemocnici bez dovolení ze spodu „prohmatalo“ hned několik lékařů-učňů, že bez ženina svolení přihlížely jejímu porodu sestřičky-žákyňky nebo že choulostivá poporodní vyšetření probíhala na pokoji šestinedělí před zraky ostatních rodiček. 47 Zde by se dala najít jistá analogie mezi koutem a koutní plachtou. Význam je však pouze praktický a magické funkce zcela vymizely. 48 „V té době když Lenička dospívala, tak vycházel ten časopis, to Bravíčko, a můžu říct, že pro mě, že jsem si to Bravíčko četla, že pro mě tam byly informace, který jsem nevěděla za celej život, i když jsem měla dvě děti.“ Respondentka Y. C. o dospívání své dcery. 49 Respondentka Y. F. 46
14
toto pojetí požehnaného stavu vytrácet. Role ženy se totiž postupně proměňovala a žena už nebyla jen hospodyní a matkou, ale i pracovní silou socialistického státu. Státní propaganda hlásala například toto: „Revoluční odborové hnutí pomáhá vytvářet podmínky pro plné uplatnění žen v práci, v politickém i veřejném životě, pro růst jejich vzdělanosti a kvalifikace i pro naplňování nejvznešenější úlohy ženy – matky.“50 „Těhotnění“, jak to respondentky samy nazývaly, bylo nepsaným pravidlem, společenským dogmatem, ke kterému byly ženy vedeny nenápadným nátlakem společnosti. „Co nejrychleji vystudovat, najít místo a vdát se. (...)Tam byl určitej společenskej tlak. Nikdo vám to neřekl, ale prostě to klima společenský bylo takový.“51 Dle svědectví pamětnic tak měla obvykle žena první dítě okolo dvacátého roku, a mnohdy i dříve. Kvůli omezenému množství jiných alternativ přistoupila na tento model většina mladých lidí.52 Normou byly dvě až tři děti, takže těhotná žena byl úkaz naprosto normální a běžný. Pokud to náročnost práce a zdravotní stav ženy dovolily, chodily do práce až do osmého měsíce těhotenství. Čtyři týdny před termínem porodu začínala mateřská dovolená. Některé ženy však vypověděly, že si i v této době musely brát práci domů nebo byly například nuceny svůj stav tajit, aby mohly co nejdéle setrvat na rizikovém pracovišti. Zdá se tedy, že se na těhotnou ženu příliš ohledů nebralo a i ženy považovaly tento stav v určitém slova smyslu spíše za normální nežli jiný. I když pojmenování těhotenství jako „jiný stav“ bylo stále frekventované, používaly respondentky opět spíše zmíněné slůvko „to“. Těhotenství tak například označovaly slovy, „byly jsme v tom“, „vlítla do toho“ a podobně. Mladší respondentky naproti tomu většinou nazývaly svůj stav pravými jmény. To znamená, že používaly spíše výrazy jako, „byla jsem těhotná“ nebo „čekala jsem miminko“. Tento rozdíl v pojmenování však nebyl jednoznačný. Záleželo samozřejmě i na slovníku jednotlivých pamětnic, takže všechny zmíněné výrazy byly živé u obou skupin respondentek. Patrný rozdíl byl ale ve způsobu jednání žen, které se dozvěděly, že jsou těhotné. Žena v období socialismu věnovala úsilí spíše přípravě hmotných, materiálních statků, to znamená shánění výbavičky pro miminko, přípravě pokojíčku, postýlky, vaničky, kočárku a podobně. Jedním z důvodů mohla být špatná dostupnost všech těchto věcí. Dnešní maminka se naproti tomu zabývá spíše přípravou v oblasti vědomostní, psychické či duchovní, a to nejen na období po porodu, ale i na porod samotný. Většinou si nakoupí spoustu knih, chodí na různé přednášky či vyhledává informace na internetu. Někdy může podstupovat i různé terapie či duchovní rituály, kde se zbavuje například svého porodního traumatu a podobně. Jak jsem již uvedla, cest je dnes mnoho a záleží na ženě, kterou si vybere.
Jílková, Helena (red.): Odbory v socialistickém Československu. Praha: Práce, vydavatelství a nakladatelství ROH, 1987, s. 94. 51 Respondentka Y. F. 52 „To byl takovej celkem trend, že ty děti se rodily brzo těm děvčatům. (…)Kdyby někdo řekl, že nechce děti, tak by byl asi divnej.“ Respondentka Y. D. 50
15
2.2.1
Zamezení těhotenství V minulosti bylo zaznamenáno mnoho praktik, které měly zabránit nechtěnému početí, či
vyvolat potrat. Například Antonín Václavík v monografii Luhačovské Zálesí uvádí, že aby žena potratila, musí zvedat těžká břemena, pít víno nebo si dát horkou lázeň.53 Užívání posledních dvou praktik, tedy pití vína a horká lázeň, je ještě dnes možné zaznamenat u některých žen jako zábranu početí po pohlavním aktu. Na mou otázku, jak se ženy v období socialismu chránily proti nechtěnému početí, byly odpovědi celkem jednotné. Nejznámější pomůckou proti početí byl prezervativ. Používali ho však partneři jen některých respondentek. Většina dotazovaných žen se problémem ochrany příliš nezabývala, nechávaly to na partnerovi a doufaly, že neotěhotní. V lepších případech si takzvaně „dávaly pozor“, jak se vyjadřovaly o metodě coitus interruptus. To také vysvětluje, proč tolik respondentek otěhotnělo při první vážné známosti. Mnoho žen prý také doplatilo na pověru, že dívka nemůže při svém prvním pohlavním styku otěhotnět. Užívání hormonální antikoncepce či nitroděložních tělísek bylo mezi respondentkami ojedinělé, všechny zdůvodnily svou nechuť k tomuto prostředku silnými vedlejšími účinky. Hojně používané naproti tomu bylo počítání plodných a neplodných dnů. Nešlo však o přesné výpočty či měření bazální teploty. Většina žen prostě jen věřila, že pár dní před a pár dní po menstruaci nemohou otěhotnět. „Byla jsem potom na nějakým semináři, takovýmhle jakoby sexuálním, co jsem pak chodila už jako učitelka, a tam jsme měly gynekoložku a měly jsme právě o antikoncepci povídání. (...)A říkala: ‚Schválně se přihlaste,‛ jsme tam byly samý úči, ‚tak se schválně přihlaste, kdo má alespoň jedno dítě touto metodou.‛ No a skoro všechny jsme zvedly ruku. Jsme byly všichni stejně starý zhruba.“54 Dnes všechny tyto „lidové“ praktiky přežívají vedle masově používané hormonální antikoncepce. Tu lékaři předepisují mladým dívkám nejen kvůli ochraně před početím, ale i jako pomoc při boji s akné, nepravidelnou či bolestivou menstruací a podobně. Názory na hormonální antikoncepci se různí. Mnoho z mých respondentek ji považovalo za přílišný zásah do organismu, takže prezervativ je stále hojně využívanou mechanickou antikoncepční pomůckou. A to i díky tomu, že na rozdíl od prášků dokáže zabránit přenosu různých pohlavních chorob, při dnes ne tak neobvyklých náhodných známostech. Poměrně živá je stále ještě pověra o počítání plodných a neplodných dnů a stále se používá i přerušovaná soulož. Jak zabránit příchodu dítěte na svět, když už bylo jednou počato, bylo vždy ošemetným, ale poměrně často se objevujícím problémem. Klára Brožovičová uvádí, že byly zaznamenány případy, „kdy umělé přerušení těhotenství prováděla ilegálně porodní bába. V případě, že se
53
Václavík, Antonín: Luhačovské Zálesí. Luhačovice: Nákladem muzejní společnosti v Luhačovicích, 1930, s. 231. 54 Respondentka Y. E.
16
provalil pokus o předčasné ukončení těhotenství, byla potrestána nejen vykonavatelka zákroku, ale současně i její klientka.“55 Žádná z respondentek nevypověděla, že by se ženy v jejich době zbavovaly nechtěných dětí pokoutně, anebo že by se používaly staré neoficiální metody. V období socialismu probíhaly plánované potraty legálně pod odborným lékařským vedením. Žena nejprve musela před takzvanou „potratovou komisi“, která buď potrat schválila, anebo zamítla. Důvodem pro schválení potratu mohly být zdravotní komplikace, vysoký věk rodičky či tíživá finanční situace. Dnes mají ženy v tomto ohledu daleko větší svobodu a mohou se samy bez komise rozhodnout, zda si dítě nechají, nebo podstoupí lékařský zákrok. Mnoho respondentek se však svěřilo s nepříjemným pocitem z jednání lékařů, kteří se prý často chovají tak, jako by žena při nalezení nějaké vážnější vady u plodu musela jít automaticky na potrat. Tento přístup ženy nejen velmi stresuje, ale mnohdy odporuje jejich morálním či náboženským zásadám. Mezi respondentkami byly i ženy, které byly ochotné ponechat si postižené dítě, a proto jim vadil pocit, že jsou lékaři nuceny do vyšetření, která by případné vady odhalila. Pro plánovaný potrat jsem mezi respondentkami zaznamenala výrazy jako „vyčištění“, „vyčištění dělohy“, „vejškrab“ či „pustit dítě kanálem“. 2.2.2
Zjištění těhotenství Z výpovědí respondentek vyplývá, že v období socialismu, stejně tak jako dnes, bylo
jedním z nejzákladnějších ukazatelů těhotenství nedostavení se pravidelného menstruačního cyklu. Poté, co žena pojala díky těmto příznakům podezření, že je těhotná, šla navštívit svého ženského lékaře, aby jí toto podezření potvrdil. Lékař těhotenství zjistil z odebrané moči nebo pomocí vnitřního vyšetření, byla-li žena těhotná delší dobu. To se stávalo poměrně často, neboť některé ženy ze strachu před prohlídkou tuto návštěvu odkládaly. Důvodem mohla být právě obava z narušení jejich intimity. Stávalo se také, že s podezřením šly nejprve za obvodním lékařem. Že tento strach nebyl ničím novým, podporuje výpověď pamětnice56 o generaci starší. Tato žena šla ze strachu před gynekologickou prohlídkou poprvé k lékaři až v šestém měsíci těhotenství. Dalším důvodem, proč žena lékařské vyšetření odkládala, mohlo být přesvědčení, které vyjádřila jedna z respondentek: „Říkalo se, že první tři měsíce se musí nebo že se má počkat, protože když se ten plod má udržet, tak se udrží a když se nemá, tak odejde samovolně s menstruací. (…)Navíc některý doktoři i fyzicky jako vyšetřovali a mohli vlastně to poškodit nějak.“57
Brožovičová, Klára: Ženská sexualita v diskurzu tradiční společnosti. In: Habartová, Romana – Holubová, Markéta (eds.): Svět mužů a žen. Muž a žena ve svědectvích lidových tradic. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 2011, s. 101. 56 Respondentka X. D. 57 Respondentka Y. I. 55
17
Dnes si ženy před návštěvou lékaře potvrzují svou domněnku lékárenským těhotenským testem, který v období socialismu vůbec neexistoval. Jestliže žena dnes s prohlídkou mešká či odmítne nějaká vyšetření, není to obvykle způsobeno strachem z narušení intimity, ale spíše jakýmsi novodobým fenoménem nedůvěry v lékaře, jejich praktiky a postupy.58 Ženy se tak mohou při diagnostice těhotenství i v otázkách zdraví plodu obracet i na různé léčitele či spoléhat na svou intuici, o které často hovoří jako o naprosto přirozené součásti mateřství.59 Mezi alternativní způsoby zjišťování těhotenství patří zjišťování kyvadlem,60 kineziologickým testem61 či kresba diagnostických obrazů,62 jak mi potvrdila i jedna z respondentek,63 která se zabývá alternativní léčbou. 2.2.3
Spolupráce s lékařem a těhotenská vyšetření Od nepaměti byl lékař váženou osobou, neboť měl k dispozici vzdělání, znalosti a
zkušenosti, které většině lidí chyběly. Respondentky mi potvrdily, že ještě v osmdesátých letech 20. století se lékaři těšili veliké autoritě. „Lékař a učitel byl pán bůh, což nás tak jako učili. Když něco řekne učitel, i kdyby to bylo špatně, tak ty prostě musíš poslechnout, protože je to pan učitel. Má vzdělání, je to prostě osobnost. A zrovna tak lékař, to byla uctivá osoba, a to nám takhle vštěpovali a to v tobě zůstane. A že to je prostě ten lékař, co dělá, všecko dělá prostě správně. Prostě má na to školy, on to ví.“64 Pacienti měli daleko menší přístup k odborným informacím než dnes, takže byli svým způsobem na lékaře v získávání informací odkázaní. Jak uvedly respondentky, neznamenalo to, že by se s nimi lékaři o věcech spojených s těhotenstvím a porodem příliš bavili nebo s nimi diskutovali o lékařských postupech či předepisovaných lécích. Ženy většinou vůbec Tuto nedůvěru vyjádřily nejen některé respondentky, ale je patrná i na různých internetových stránkách, fórech či sociálních sítích. Tito lidé mají většinou pocit, že za českým zdravotnictvím stojí politické či podnikatelské zájmy. Jedním ze známých představitelů tohoto fenoménu je například lékař Jan Hnízdil, autor knihy Mým marodům. Hnízdil, Jan: Mým marodům. Jak vyrobit pacienta. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2010. 59 Respondentka Z. G. zmínila těhotnou kamarádku, která šla na prohlídku ke své ženské lékařce. Lékařka jí řekla, že embryo nežije a měla by proto jít na vyčištění dělohy. Ona tomu však nedůvěřovala a šla nejprve za léčitelkou, která jí řekla, že dítě ještě žije. Na tento popud navštívila jiného lékaře-gynekologa, který ultrazvukem zaznamenal slabé srdeční ozvy a potvrdil tak slova léčitelky. S kamarádkou respondentky Z. G. jsem se později sešla osobně a ona mi celý tento příběh potvrdila. 60 Podle rozšířené teorie pracuje kyvadlo na principu zviditelňování impulsů vycházejících z našeho podvědomí do našich svalů, tedy ruky, ve které kyvadlo držíme. Kyvadlem tedy může být jakákoli věc zavěšená na provázku či řetízku, která pohyby ruky zviditelní. Často se používá křišťál, ale kyvadlem může být i prstýnek a podobně. Více viz Věštění pomocí kyvadla. Dostupné z: http://www.vestirna.com/zajimavosti/vesteni-pomoci-kyvadla.php, cit. 25. 4. 2012. 61 Kineziologický test pracuje na podobném principu jako kyvadlo, s tím rozdílem, že svalové napětí odečítá z naší ruky druhá osoba. Více viz Jak ověřovat informace. Kineziologický test. Dostupné z: http://www.tetakaterina.cz/132-potvrzovani-informaci/20-kineziologicky-test.html, cit. 25. 4. 2012. 62 Více viz Diagnostika pomocí automatické kresby. Dostupné z: http://www.pannacz.com/prirodnilecby.6/diagnostika-pomoci-automaticke-kresby.242.html, cit. 25. 4. 2012. 63 Respondentka Y. G. 64 Respondentka Y. C. 58
18
nenapadlo, že by neměly lékaře poslechnout, přít se s ním či diskutovat65 a mnohdy se i bály na něco zeptat nebo o něco požádat, aby lékaře neobtěžovaly. Naprostá důvěra v lékařské kompetence vedla často až k slepé poslušnosti. Na druhou stranu tato důvěra společně s nevědomostí stála za absencí strachu a stresu66, který často provází dnešní těhotenství. Lékařských vyšetření, která musela žena podstoupit, bylo podstatně méně, než je tomu dnes a ženy vůbec nenapadlo proti nim protestovat. Lékař neměl důvod pacientky strašit případnými komplikacemi, což je problém, na který si dnes maminky často stěžují. Těhotnou ženu tak často ani nenapadlo, že by se mohlo něco stát. Projevila-li prý přesto nějakou obavu, byla nabádána, ať na případné komplikace nemyslí a vůbec si je nepřipouští. Už v té době bylo známo, že strach je původcem duševního napětí, jež je pak spojeno s napětím tělesným, které není pro hladký průběh porodu příznivé.67 Stejně jako obvodního lékaře měly ženy přiděleny i svého gynekologa dle místa bydliště. Co se týče vyšetření, vzpomínají respondentky na to, že je lékař vyšetřil pohmatem, odebírala se krev, měřil tlak a kontrolovala moč. Poté co konstatoval těhotenství, dostaly ženy těhotenskou průkazku a musely docházet na pravidelné měsíční prohlídky. Zde lékař ženu vyšetřoval pohmatem, měřil tlak a kontroloval, jak jí roste bříško. Běžnou praktikou bylo také ženy poslat na vyšetření zubů, protože jak uvedla jedna z respondentek68, každé dítě stojí maminku jeden zub. Stejnou informaci jsem se dočetla i v příručce Stanislava Trči, jenž uvádí, že dítě potřebuje ke stavbě kostí fosfor a vápník, který čerpá z těla matky.69 Ultrazvuk byl v té době vzácností, takže ho měly k dispozici jen některé maminky. Vyšetření tak probíhalo pouze pohmatem, popřípadě lékař poslouchal srdeční ozvy dítěte pomocí jednoduchého stetoskopu v podobě trychtýřku, který se přikládal na břicho ženy. Maminky, které měly možnost absolvovat prohlídku ultrazvukem, ji podstoupily jen jednou či dvakrát, pokud neměly vážnější komplikace. Většina rodiček vnímala technologický a medicínský pokrok v porodnictví pozitivně, a to nejen v případě ultrazvuku, ale i prostředků napomáhajících při samotném porodu. Ženy měly většinou pocit, že se jim dostalo něčeho navíc a že je o ně dobře postaráno. Posun v této oblasti je dnes velmi citelný. Nejde zde přitom jen o nové vědecké poznatky a technologický posun, které jdou ruku v ruce s množstvím nových těhotenských vyšetření, jejichž počet maminky často stresuje. Situace se změnila především v dostupnosti odborných
„To nikdo nevysvětloval, to nebylo ani normální, ani nebylo normální, aby my jsme se ptaly. Prostě ten režim byl takovej, že tě to vedlo k takový jakoby, že to někdo za tebe dělá a vůbec ti to nepřipadalo divný.“ Respondentka Y. E. 66 „Já jsem věřila, že to dobře dopadne a že su v bezpečí v té porodnici, jako že jsou tam ti doktoři. Tenkrát nebyla tak otřesená důvěra v doktory, jako je dneska.“ Respondentka Y. F. 67 Trča, Stanislav: Budeme mít děťátko. Praha: Avicenum, 1975, s. 105. 68 Y. F. 69 Trča, Stanislav: Budeme mít děťátko. Praha: Avicenum, 1975, s. 47. 65
19
lékařských znalostí prostřednictvím různých knih a internetu. Autorita lékaře, který už není sám, kdo o věci něco ví, tak rapidně klesá. Žena si navíc z velkého množství informací může vybrat ty, které neodpovídají medicínským praktikám, proti nimž se pak vymezuje, a to často vede ke konfliktu mezi pacientkou a lékařem.70 Některé maminky (mezi ně patří i část mých respondentek) odmítají podstupovat lékařská vyšetření, sestavují si svoje vlastní porodní plány nebo rodí mimo porodnici. U většiny žen však důvěra v lékaře a nové technologie převládá. Tyto matky podstupují veškerá těhotenská vyšetření v dobré víře, že dělají maximum pro zdraví svého potomka. Přesto je tato vyšetření mohou stresovat a maminky často vypovídaly, že lékař je podanými informacemi spíše vystrašil, než uklidnil. Dnes si může žena svého lékaře zvolit, a tak často vystřídá i několik gynekologů, než najde toho, který jí vyhovuje. Mnoho těhotných žen se také uchyluje do péče porodních asistentek či dul, které prý mají větší pochopení pro jejich individuální potřeby. 2.2.4
Riziková těhotenství a zdravotní komplikace Zvláštní kapitolou jsou takzvaná riziková těhotenství a zdravotní komplikace matky nebo
dítěte. Čtyři respondentky z období socialismu vypověděly, že riziková těhotenství měly.71 Ve dvou případech šlo o předčasné otvírání děložního hrdla. Tento problém se řešil takzvaným stehem nebo později kroužkem umístěným na děložním hrdle tak, aby se těhotná žena „neotevírala“. Byla to operace, která probíhala pod slabší narkózou.72 V případě, že bylo první těhotenství rizikové, bylo považováno i druhé těhotenství automaticky za rizikové. Obvykle se také považovala za starou žena, která poprvé rodila po 25. roku věku73 a jedna z pamětnic74 uvedla, že jí po třetím dítěti automaticky nabídli sterilizaci. Ženy s rizikovým těhotenstvím byly většinou nuceny ležet na speciálním oddělení. Na tomto oddělení bývaly společně se ženami po potratu, což pro těhotné bylo velmi stresující. Při rizikovém těhotenství mohla být míra různých vyšetření daleko vyšší a v těchto případech byla naopak malá informovanost příčinou stresu matky.75 „Když to bylo výborný, tak to bylo výborný, ale když byl problém, tak se nedověděl nikdo nic.“76 Malá míra komunikace mezi pacientkou a nemocničním personálem měla totiž za „Když mě pak přišel doktor zašít, tak na mě vyjel: ‚Další, co se nenechala nastřihnout. Vy ste snad nějaká sekta nebo co? ‛“ Respondentka Z. F. 71 Respondentky Y. G., Y. I., Y. D., Y. F. 72 Obě respondentky uvedly, že je vůbec nenapadlo trápit se kvůli vlivu medikace na plod. V kontrastu s tím je například striktní zákaz pití alkoholu, který byl v té době během těhotenství běžně dodržován, jak ukázal výzkum. 73 Tuto informaci jsem získala při komunikaci s porodní asistentkou I. K. 74 Respondentka Y. E. 75 „A ještě si pamatuju, že jsem byla vystresovaná díky tomu, jak jsem ležela na tom oddělení, tak se tam taky takhle měřily prostě nějaký impulsy, nevim, co to vůbec bylo za přístroj, nikdo nám to nevysvětlil. (...)A takže holky chodily třeba, já nevim, jednou za tejden, za čtrnáct dní a mě tam dávali prostě třeba dvakrát, třikrát v tejdnu, furt mě měřili. Respondentka Y. G. 76 Respondentka Y. F. 70
20
následek také to, že pokud se během těhotenství, porodu či po porodu vyskytly nějaké zdravotní komplikace, nemusela o nich být žena v dostatečné míře informována nebo se je dozvěděla s určitým zpožděním například v propouštěcí zprávě a podobně. Jedna z respondentek77 vypověděla, že po celkem normálním porodu usnula a až druhý den po probuzení na pokoji pro šestinedělky jí lékaři při vizitě oznámili, že podstoupila vyčistění dělohy a dokonce i transfuzi krve. Pokud jde o zdravotní komplikace narozených dětí, ty byly umísťovány do inkubátorů. Proti tomu se samozřejmě tenkrát ženy neodvážily nic namítat a dbaly lékařských nařízení tak, že se mnohdy bály dítěte dotknout, aby mu nezpůsobily ještě větší komplikace například přenosem „bacilů“. Dnes ženy bojují, aby mohly mít dítě po porodu neustále u sebe. Některé respondentky zastávají názor, že se lékaři různými zákroky a rutinními praktikami, jako jsou například císařské řezy, vyvolávání porodu, či dávání dětí do inkubátoru, mnohdy jen chrání, a ve většině případů nejsou tyto zásahy vůbec nutné. Ženy mívají první dítě později, jako hranice rizikového těhotenství je všeobecně vnímán 35. rok. 2.2.5
Svobodná matka Podle Alexandry Navrátilové mohla být porušením norem soužití narušena harmonie a
řád uvnitř společenství. Z tohoto důvodu bylo nutné ženě ukázat, jak těžké to bude mít, když něco takového připustí. Svobodné matky byly trestány nejen veřejným zostuzením, ale i fyzickými tresty.78 Výzkum ukázal, že psychický nátlak na svobodnou matku přetrval v jemnější formě až do období socialismu. Svobodné matky nebyly běžným jevem, neboť těhotné ženy se pod tlakem společnosti i své rodiny musely vdávat a nebylo zvykem snažit se z tohoto vzorce vymanit. Žena, která tak neučinila, bývala vystavena opovržení ze strany společnosti i vlastní rodiny. Do očí bijící diskriminace svobodných matek se tak přetransformovala na jakýsi podvědomý nátlak, který mladé lidi naváděl do zavedených vzorců, tedy škola – práce – manželství – rodina. Během poměrně krátké doby se tato situace obrátila a v dnešní době můžeme být svědky toho, že se svobodná matka stává jakousi hrdinkou. Pokud svou úlohu zvládá dobře i bez přispění partnera, je žena většinou považována za silnou, samostatnou či emancipovanou a od jejích přátel, rodiny i společnosti se jí dostává spíše uznání a pomoci. Novým fenoménem jsou také nesezdané páry, které spolu mají děti. Pro mnoho mladých lidí, mezi něž patří i některé respondentky, ztrácí instituce manželství svůj význam a tyto mladé nesezdané páry jsou většinou společností tolerovány. Ženy jsou stále odvážnější a některé dokonce nepovažují dítě za 77 78
Respondentka Y. F. Navrátilová, Alexandra: Narození a smrt v české lidové kultuře. Praha: Vyšehrad, 2004. s. 26–31.
21
závazek, který by je připoutal k jednomu muži, jak o tom hovořily starší respondentky. I dnes se můžeme setkat s frází „muset se vdávat“, která všeobecně označuje, že se žena musí vdát, protože je těhotná. Rozdíl je v tom, že zatímco v socialismu to ještě platilo doslovně, přežívá tato fráze jen jako jakási šifra pro nepřímou otázku či označení těhotenství, neboť představa, že se žena musí kvůli dítěti vdát, již dnes není tak silná.
2.3
Porod Porod je důležitá událost v životě každé ženy, avšak míra jeho důležitosti i přístup k
němu se u nás v posledním desetiletí velmi proměnily. Celkem jednotné zážitky respondentek z období socialismu kontrastují s dnešní pestrou škálou možností, jak může žena k porodu přistupovat a prožít ho. Pokud by se skutečně pečlivě měly prozkoumat porody v dnešní době, musely by se ženy rozdělit minimálně do dvou skupin, a to na „matky klasické“, to znamená ty, které se vydaly klasickou medicínskou cestou, a kterých je stále ještě většina, a „matky alternativní“, které se vydávají cestou co největší přirozenosti. Prvky klasické i alternativní se v různé míře prolínají, a proto se přístupy k porodům odlišují. Během doby, kterou jsem výzkumu věnovala, jsem nabyla dojmu, že se ony alternativní přístupy mezi ženami stále více rozšiřují a některé jevy, které mohly být dříve považovány za alternativní, jako například volba porodní polohy, se stávají přirozenou součástí porodu. 2.3.1
Přístup k porodu a příprava na porod Z výpovědí respondentek rodících v období socialismu bylo patrné, že porodu přikládaly
mnohem menší důležitost než mnoho žen rodících v dnešní době. Hovořily o něm jako o něčem normálním, co musí zvládnout každá žena, o něčem nepříjemném, co se musí vydržet, aby se dosáhlo kýženého výsledku, tedy dítěte, a hojné bylo i pojetí porodu jako operace, kterou je zakončeno těhotenství. Ženy byly před porodem spíše klidné, protože zodpovědnost za hladký průběh byla převážně v rukou lékaře. „Já jsem prostě přijela do porodnice s tím, jako su tady a dělejte se mnou, co umíte, co je potřeba. (...)Jako když člověk přijede na operaci. To se nediskutuje.“79 Toto pojetí přetrvalo u mnoha žen do současnosti. Povšimla jsem si, že takové respondentky často pro porod používaly výrazy jako „vyndali ho“, „vytáhli ho“ a podobně. S mírou zodpovědnosti je spojená i míra příprav, která šla v období socialismu ruku v ruce s malou dostupností potřebných informací.80 Dotazované ženy se prý na porod většinou nijak zvlášť nepřipravovaly. Snaha žen, které se na porod připravit chtěly, byla dostupností informací Respondentka Y. F. Nejdostupnějším a nejvyužívanějším zdrojem informací byla už od padesátých let kniha Naše dítě, která se dočkala hned několika vydání jak ve slovenštině, tak v češtině. Klímová-Fügnerová, Miroslava: Naše dieťa. Martin, 1979. 79 80
22
značně limitována. Z výpovědí usuzuji, že se o předporodních kurzech začalo proslýchat až v sedmdesátých letech. Některé respondentky je s radostí využily, některé je nepovažovaly za důležité a mnoho jich ještě nemělo o existenci takovýchto kurzů v té době vůbec tušení. Kurzy většinou probíhaly formou cvičení pro maminky, učilo se zde správně dýchat a tlačit a ozřejmily se zde některé věci spojené s porodem. Respondentky však vypověděly, že i po absolvování takového kurzu byly některými praktikami v nemocnici překvapené, takže ani zde nebyla míra informací nijak rozsáhlá. Role otce u porodu byla v té době mizivá. Jednak nebyl kvůli hygienickým předpisům do prostoru porodnice vůbec vpuštěn a respondentky se téměř jednomyslně shodovaly na tom, že porod je ženská záležitost a muže by u něj nechtěly. Zodpovědností otce tak většinou byla jen přeprava do porodnice a z porodnice (samozřejmě jen když manželé měli k dispozici automobil, v opačném případě si žena musela volat sanitku). Manžel měl také za úkol přivézt tašku s věcmi pro dítě, kterou žena nachystala ještě před porodem. Muž tak neměl potřebu se na porod své ženy nijak zvlášť připravovat. Naopak prý bylo zvykem, že v době, kdy žena rodila, muž mnohdy již bouřlivě oslavoval. Dnes si může žena zvolit svoji vlastní cestu. Bere tak na sebe velikou zodpovědnost, a to především v případě, vydá-li se jiným směrem, než doporučují lékaři. Od toho se také odvíjí příprava na porod. Díky dostupnosti informací si dnes zjistí něco o porodu snad každá matka. Nejvíce se však na porod připravují ty ženy, které za něj převezmou plnou zodpovědnost. Tyto ženy většinou nevěří medicínským postupům a o každé klasické praktice či vyšetření si shánějí co nejvíce informací z různých zdrojů. A nemusí to být jen ženy „domarodky“ nebo „domorodky“, jak jsou často označovány ženy rodící doma. Mnoho žen na porod doma odvahu nemá, a přesto chtějí svůj porod prožít co nejpřirozeněji. Z výpovědí respondentek, ale i z výzkumu na internetu bylo patrné, že ve společnosti se rozšiřuje pojetí porodu jako přechodového rituálu, který ženu posílí a někam ji posune. Z toho důvodu chtějí ženy porod zvládnout samy bez zbytečných zásahů. Doktor by v ideálním případě měl být jen jakási pojistka v pozadí a zasáhnout jen v případě největší nutnosti. V mnoha porodnicích to však není možné nebo si to alespoň ženy myslí kvůli různým fámám, které se pojí snad ke každé nemocnici. Rodičky tak často odjíždějí do porodnice připravené spíše bojovat než rodit, což samozřejmě nijak nenapomáhá hladkému průběhu porodu. „Já jsem byla připravená, já jsem tam šla jako bojovnice, že tam budu bojovat úplně za všecko a spousta věcí vůbec nebyla potřeba vybojovávat.“81 Téměř každá rodička je dnes vyzbrojena porodním plánem a někdy si maminky neopomenou dokonce i nastudovat svá a lékařova práva. Různé předporodní kurzy a cvičení jsou dnes již standardem a málokterá maminka jich nevyužívá. Vedle shánění informací na internetu a v knihách mohou i ženy rodící v porodnici využívat rad nezávislé porodní asistentky a případně si ji přivést s sebou do 81
Respondentka Z. E.
23
porodnice. Respondentky mi potvrdily, že je pro ně příjemnější, když je u jejich porodu někdo, s kým se dobře znají, a kdo je navíc provázel celým těhotenstvím, a to i přesto, že tato porodní asistentka nemá právo do průběhu porodu v nemocnici zasahovat. Z tohoto důvodu jsou dnes oblíbené takzvané duly, což jsou ženy, které nemají kompetence vést porod, ale slouží jen jakási psychická podpora matky.82 Z nového rituálního pojetí porodu vyplývají jeho rozmanité podoby. Žena ho chce buď prožít sama, aby mohla lépe naslouchat signálům svého těla, nebo naopak v přítomnosti více blízkých lidí, kteří ji přitom podporují, prožívají s ní kontrakce, masírují ji, společně zpívají mantry a podobně. Tito blízcí lidé jsou většinou ženy. A to buď ženy zkušené (přítelkyně, co už rodily, matka, porodní asistentka, dula), anebo ženy rodičce blízké (sestra, kamarádka). Vítanou osobou u porodu je dnes i partner. Přestože mnoho žen ještě zastává názor, že porod je ryze ženská záležitost a partner zde nemá co dělat, hraje otec u porodu stále větší roli a bývá přítomen čím dál častěji. Novodobým fenoménem tedy je, že se na porod ženy připravuje i muž. Může nastudovat svá i ženská práva, aby ženu chránil, průběh porodu, aby mohl v případě potřeby ženě pomoci, a někdy muži pracují i na své psychice, aby zvládli být ženě v této chvíli dobrou oporou. 2.3.2
Vlastní porod Výpovědi respondentek rodících v socialismu byly velmi jednotné a porod by se z nich
dal zrekonstruovat následujícím způsobem: Rodička v období socialismu byla většinou poučená, jak poznat, kdy porod přichází. V případě pravidelných kontrakcí nebo odtoku plodové vody si tak zavolala sanitku nebo ji do nemocnice odvezl manžel. Žena měla pro tyto případy již připravenou tašku. Respondentky si pamatují, že měly v tašce například ručníky, hygienické potřeby, košili, přezůvky, knihu a podobně. Bylo však běžné, že většinu věcí, které žena potřebovala - od košil, menstruačních vložek až po dětské plenky - dostala v nemocnici. Po příjezdu ženu převzal nemocniční personál a odvedl rodičku do přijímacího pokoje či „sesterny“. Zde s nimi zdravotní sestra vyplnila potřebné formuláře. Po administrativních záležitostech se rodička převlékla do nemocniční košile a nechala se vyšetřit lékařem. V pozdější době, či ve vybavenějších nemocnicích, se dával na břicho pás zvaný kardiotokograf, který měřil srdeční ozvy dítěte. Jakmile byla rodička jednou do nemocnice přijata, nebyla už většinou propuštěna, přestože třeba začátek porodu špatně odhadla a přijela dříve, než bylo nutné. „Akorát jediný, co ten doktor udělal, než šel spát, tak nás všechny takhle nasekaný jenom seřval, že jsme přijely s těma poslíčkama a že jsme teda úplně blbý, že jsme to nepoznaly. Že to sou jenom jakoby ty reakce před porodem. (...)Já jsem se pak ptala sestry, co to ten doktor vlastně říkal, protože tohle nám třeba neříkaly ve škole, a vona mi to jako vysvětlila, tak jsem byla docela naštvaná, že jsem říkala, že 82
Více viz Kdo je dula. Dostupné z: http://www.duly.eu/?page_id=4, cit. 10. 4. 2012.
24
kdyby mi to řek, tak bych ještě ráda jela domů. A vona: ‚Ne to ne, to zase když už jste sem přijela, tak tady musíte zůstat.‛“83 Ve zmíněné „sesterně“ se odbyly také rutinní procedury holení a klystýru, které prováděly zdravotní sestry. Když byla žena tímto způsobem připravena, byla odvedena na takzvanou „hekárnu“. „Hekárna“ byla pokoj s lůžky, kde rodičky trávily první dobu porodní. V některých porodnicích mohla být tato lůžka pro první dobu porodní součástí porodního sálu, takže ženy čekající na svůj okamžik mohly během této doby vidět i několik porodů jiných žen. V modernějších nemocnicích byla „hekárna“ většinou samostatnou místností se čtyřmi a více lůžky. Zde mohly ženy chodit či odpočívat. Doba, kdy rodička odcházela na porodní sál, závisela na pravidlech porodnice. Tam, kde chyběly samostatné „hekárny“, byly ženy na porodním sále už od začátku, jinde se na sál měly přemístit v době, kdy byly otevřené na tři prsty, a někde až na konci první doby porodní, to znamená těsně před začátkem samotného porodu. Na porodním sále, což byl většinou pokoj s několika lůžky oddělenými plentami, byly již ženy nuceny ležet v poloze na zádech a jedinou možnou změnou polohy bylo přetočení na bok, nejspíše z důvodu udržení klidného prostředí na porodním sále. Klid byl dozajista udržován i s ohledem na ostatní rodičky, neboť se zřídkakdy stávalo, že žena čekala na porod na pokoji sama. Nepsaným pravidlem bylo, že rodička musí být u porodu odvážná a tichá84 a respondentky byly většinou hrdé, když o sobě mohly prohlásit, že s nimi lékaři neměli žádné starosti. Často se stávalo, že hlučnou maminku, která porodní bolesti nezvládala v tichosti, personál někdy až hrubě napomínal.85 Žena, která se těchto hlasitých projevů dopustila, byla často označena za „hysterku“.86 Ačkoli se takováto šikana v socialistických porodnicích jistě objevovala, nedá se říci, že by byla jejich doménou a i mnohé z respondentek mi vypověděly, že se v jejich případě choval personál slušně a profesionálně. Kontrakce se doporučovalo prodýchávat. Nutno však dodat, že některé matky s tímto doporučením před porodem seznámeny nebyly, takže se jej mnohdy dozvěděly až při samotném porodu od sester či lékaře. Mohlo se ale stát i to, že rodičky nikdo neseznámil s tím, jak při porodu správně dýchat či tlačit. Mnoho žen tak uvedlo, že po některých věcech se začaly pídit až poté, co měly při porodu pocit, že vlastně neví jak na to. Jedna z respondentek87 mi svěřila, že až po porodu se dozvěděla, že měla tlačit jako při stolici, a ne do tváří. V první fázi porodu sestry rodičku kontrolovaly, nakolik centimetrů je otevřená nebo se poslouchaly srdeční ozvy dítěte většinou mechanicky stetoskopem. Začátek porodu mohl být Respondentka Y. G. „Já jsem věděla, že mám bejt statečná, takže jsem teda nekřičela.“ Respondentka Y. E. 85 „Tam řvala nějaká paní a ta sestra ji tam jako okřikla: ‚Buďte zticha‛, jako že tady je prvorodička - jako já. Ona ta paní byla starší, jak jsem pak zjistila. A mezi tím řvaním: ‚Já jsem taky prvorodička.‛“ Respondentka Y. H. 86 Další nelichotivé přízvisko, které mohla žena v porodnici dostat, byla například „tlačenka“ a to v případě, že měla během porodu nějakou protekci nebo „macecha“, když nevěděla, jak se správně starat o své dítě. 87 Respondentka Y. C. 83 84
25
uměle vyvolán, to znamená podpořen nějakou medikací, jako je například oxytocin, nebo mohl být podán tišící prostředek. Domnívám se, že „medikalizace“ porodu byla mnohdy prováděna rutinně, ale kdyby k ní byl nějaký důvod, rodičky by se to stejně nejspíše nedozvěděly. Lékař se neptal a většinou ani neinformoval rodičku o podávaných prostředcích a samy respondentky vypověděly, že by jim přišlo divné pochybovat o lékařově úsudku tím, že by se ptaly, proč jim podává danou medikaci.88 Navíc většinou považovaly lékařský zásah do porodu za výhodu, které by se jim mimo odborné pracoviště nemohlo dostat. Jednotně mi například uvedly, že nástřih hráze, který se při porodu prováděl automaticky a kvůli kterému mělo mnoho žen následné obtíže či alespoň zažívaly velmi nepříjemné chvíle, byl ochranou před natržením, které se sešívá a hojí daleko hůře. Taková byla propaganda, a tak ženy neměly důvod proti této dnes diskutované praktice protestovat. Začátek vlastního porodu, tedy druhé doby porodní, popisuje většina žen velmi podobně. Přicházející porod rozpoznala sestra při kontrole rodičky nebo sama rodička, která následně sestru zavolala. Respondentky většinou vypovídaly, že následující události se děly ve velmi rychlém sledu. „Sestra akorát zařvala: ‚Tady rodíme,‛ a najednou fofr, prostě přitáhli si tam ještě nějakej stolek a doktora zavolali a tak.“89 Druhá porodní fáze trvala u každé ženy jinak dlouho například podle toho, zda nastaly nějaké komplikace. Ženě byly při této fázi vloženy nohy do speciálních držáků, takzvané „kozy“, a mnohdy i připoutány řemeny či pásky. Ani tuto praktiku ženy neodsuzovaly a považovaly ji za něco, co má chránit lékaře popřípadě i narozené dítě. Při porodu byla tedy možná jen jedna poloha, a to vleže na zádech. V případě, že porodní lůžko nebylo vybaveno „kozou“, musela si žena držet nohy pod koleny přimknuté k tělu. V této fázi bylo běžné, že lékař či porodní asistentka říkali matce, kdy tlačit nebo jak dýchat. Dalo by se říci, že dobře řízený porod byl znakem vysoké profesionální úrovně. „Ten doktor jí povídá, tý sestřičce: ‚No tak sestři, příště s tou matkou musíte trochu spolupracovat a nenechat ji odrodit takhle samotnou. Uhněte. Já to aspoň zašiju.‛“90 Respondentky také často uváděly, že ke konci porodu si na ně sestry „lehly“, „klekly“ či „skákaly“. Těmito označeními měly na mysli zákrok, při kterém sestra na rodičku nalehla a předloktím jí tlačila seshora na břicho směrem k rodidlům, aby pomohla dítěti na svět.91 Dítě tak mnohdy bylo z matky zdravotní sestrou doslova vytlačeno. To, že matka nezvládla své dítě vytlačit sama, mohlo být způsobeno
„To nebyla doba, jako že by se člověk ptal: ‚Co za prostředek byste mě chtěla píchnout?‛ Jo? Kontrolovat jí nějak nebo...“ Respondentka Y. F. 89 Respondentka Y. G. 90 Respondentka Y. A. 91 Tato metoda se nazývá „Kristellerova exprese“ šetrnější verze pak „Přidržení děložního fundu“. Viz Při porodech se užívá zakázaná metoda - děloha může prasknout. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/137951-pri-porodech-se-uziva-zakazana-metoda-delohamuze-prasknout/, cit. 10. 4. 2012. 88
26
tišícími léky, které zmírnily i pomocné kontrakce.92 Zákrok byl ale prováděn na konci porodu i rodičkám, které žádné tišící léky nedostaly, tudíž se dá usoudit, že se mnohdy dělal automaticky. Dalším rutinním zákrokem byla epiziotomie neboli nástřih hráze, která se provádí těsně před průchodem hlavičky dítěte. Na rozdíl od Kristellerovy exprese, která je již zakázána, se nástřih hráze běžně provádí i v dnešní době. Kritériem pro to, aby žena označila porod za dobrý, bylo narození živého dítěte bez větších zdravotních komplikací. Dle výpovědí bylo narozené dítě po okamžitém přestřižení pupeční šňůry očištěno, zváženo, změřeno a označeno nápisem nebo cedulkou okolo ruky nebo obojím. Běžná byla i praktika, kdy se dítě ihned po porodu drželo za nohy hlavou dolů, aby mohla z úst odtéct plodová voda či bylo provokováno k nějaké reakci, aby bylo vidět, že dýchá a je na živu. Matce bylo sdělenou pouze to, jakého je dítě pohlaví, ale ukázáno jí bylo většinou až po těchto procedurách, které probíhaly ve stejné místnosti. Matky většinou neměly možnost ze své pozice tyto činnosti dobře vidět. Mnohdy byly také tak unavené či stále pod vlivem léků, že ani pořádně nedokázaly vnímat. Některé ženy vypověděly, že jim bylo miminko na chvíli dáno do náruče, ovšem již očištěné a zabalené do nějaké čisté tkaniny. Dítě bylo následně odvezeno na speciální pokoj pro novorozence a v případě komplikací bylo umístěno do inkubátoru nebo na novorozeneckou jednotku intenzivní péče. Matka čekala na sále na odchod lůžka, tedy třetí dobu porodní. Po porození placenty zašil lékař ženě nastřiženou hráz. Po sešití a očištění byly dotazované ženy nějaký čas ponechány na porodním sále nebo byly umístěny na pojízdné lůžko, které bylo často zanecháno na chodbě porodního oddělení s odůvodněním, že tak budou mít lékaři matku na očích, kdyby došlo k nějakým náhlým poporodním komplikacím. V této fázi dostaly většinou na břicho obklad či závaží93 pro rychlejší zavinutí dělohy. Mnoho žen uvedlo, že cítily v této chvíli zmatek, vyčerpání a frustraci. Když nenastaly komplikace, byla žena převezena rovnou na oddělení šestinedělí k dalším maminkám. Jak již bylo zmíněno, otec u porodu nebyl. V této chvíli mohl na porodní oddělení pouze zavolat, aby zjistil, zda je vše v pořádku a zda má holčičku či chlapečka. Hlavním rozdílem je dnes to, že si žena určuje scénář svého porodu sama. Může se rozhodnout kde a s kým bude rodit. Většina žen už také nepovažuje „medikalizaci“ porodu za výhodu, ale snaží se rodit co nejpřirozeněji. Při výzkumu jsem několikrát narazila na téma předem domluvených císařských řezů či epidurální anestezie, osobně jsem se však s žádnou takovou ženou nesetkala. Matky se většinou císařského řezu obávaly a jejich přáním bylo zvládnout porod samy. Ženy, které rodily v porodnicích, vypovídaly, že „socialistické praktiky“ jsou zde v mírnější podobě stále ještě živé. Provádí se klystýr, holení i nástřihy hráze. Rozdíl je v tom, že maminky jsou na to již připravené. Do porodnice chodí většinou již oholené, na výplach Srov. Nová, Markéta (red.): Hovory s porodní bábou. Rozhovor Jany Doležalové s registrovanou porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou. Praha: Argo, 2006, s. 100. 93 Některé respondentky hádaly, že se jednalo o pytlík s pískem. 92
27
střev si přinášejí vlastní šetrnější prostředky a porodní plán často obsahuje požadavek o nenastřihávání. Formuláře s potřebnými informacemi mohou vyplnit předem, není to však stoprocentní zárukou toho, že se jich již nikdo nebude na nic ptát. Ženy jsou také často nuceny ležet na zádech kvůli snímání srdečních ozev kardiotokografem, i když při volbě porodní polohy má žena v mnoha nemocnicích daleko větší volnost. U všech těchto věcí samozřejmě záleží především na pravidlech dané porodnice. Partner či jiná osoba u porodu už dnes není problémem a rodičky toho často využívají. Respondentky se shodly na tom, že nejdůležitější je při porodu narazit na „dobré lidi“, to znamená vstřícné doktory, porodní asistentky či sestry, protože nejdůležitější ze všeho je psychická pohoda matky. Ženám při samotném porodu prý úplně přestalo záležet na tom, jak vypadá pokoj, ve kterém rodí, ale téměř každé se hluboko zaryla vzpomínka na nějaké necitlivé prohlášení sestry či doktora. To platí nejen dnes, ale samozřejmě i pro období socialismu.94 Dotazované ženy, které rodily doma, uvedly, že tak učinily mimo jiné ze strachu z tohoto necitlivého chování a přemíry zásahů do porodu, které mohou způsobit následné komplikace. „Chtěla jsem, abych dítě porodila sama, a ne aby ze mě bylo rozeno.“95 Ženy, které jdou rodit do nemocnice, se naopak bojí spíše nenadálých komplikací, které umí řešit jedině doktor. Největším „strašákem“ pro většinu žen je omotaná pupeční šňůra okolo krku.
2.4
Víry a praktiky spojené s těhotenstvím a porodem V názvu této kapitoly není záměrně použito slovo pověra, neboť mi nejde o to zkoumat,
zda se jedná o pověry či fakta. Uvádím zde pouze jevy, kterým věří nebo je praktikují samy respondentky a někdy i lékaři. To, že se však některé velmi staré pověry udržely až do období socialismu, dokazuje výpověď jedné z respondentek. Jedná se v ní o pověru o zhlédnutí. Zmíněná respondentka96 se domnívala, že se během těhotenství zhlédla v jednom muži, který měl na tváři rudou skvrnu - takzvaný „oheň“, a proto mělo její miminko na hrudníčku fialovou skvrnu. Tato žena se neodvážila rozbalit dítěti zavinovačku, a tak si nemohla povšimnout, že se jedná o část čísla pět, které mělo dítě nakresleno fialovou desinfekcí na hrudníčku, což jí později ozřejmila zdravotní sestra. V konečné fázi socialismu se striktně dodržoval zákaz pití alkoholu, kávy, kouření cigaret a samozřejmě užívání drog. Toto platí až do dnešní doby a většina matek tato doporučení dodržuje. Věří například, že z přemíry alkoholu se může narodit špatně vyvinuté nebo hloupé dítě. Některé maminky si však dopřejí během těhotenství malé množství vína, neboť se začíná proslýchat, že to může mít na průběh těhotenství příznivé účinky. „A teď oni na mě prostě: ‚Musíte tlačit. Chcete to dítě zabít?‛ A takhle jo na mě.“ Respondentka Y. C. Respondentka Z. H. 96 Respondentka Y. C. 94 95
28
Mnoho dnešních maminek během těhotenství užívalo malinový čaj na zklidnění a odvar ze lněného semínka na roztaživost tkání. Další víra současných matek je ta, že je lepší pestrá strava než vitamíny v podobě léků. Vysvětlily to tím, že se z přemíry vitamínů rodí velké děti. Další víry se týkaly různých lékařských vyšetření. Respondentka rodící v osmdesátých letech uvedla, že lékař může při klasickém vyšetření embryo poškodit. Respondentka o generaci starší naopak uvedla, že od třetího měsíce se vůbec nesmí vyšetřovat. Dnes se některé ženy bojí spíše ultrazvuku. Takovéto maminky si myslí, že ultrazvukové vyšetření může jejich děťátku ublížit nebo mu být nepříjemné. Dalším diskutovaným vyšetřením jsou mezi matkami takzvané testy na cukrovku, při kterých musí žena vypít určité množství glukózy, a pak se jí odebírá krev, aby se zjistilo, jak její tělo na cukr reaguje. Několik respondentek mi sdělilo, že tyto testy odmítly, protože slyšely, že v pátém měsíci, kdy se testy dělají, se dítěti vyvíjí slinivka a takové množství cukru by mohlo tento vývoj poškodit. Co se týče samotného porodu, nelíbí se dnešním maminkám vyplňování formulářů a otázky lékařů, které maminku nutí přemýšlet. To prý pozastavuje porod, protože je žena nucena myslet logicky, což jí nutí přepnout do levé hemisféry, porod však prý probíhá při aktivaci hemisféry pravé. Dnešní rodičky také často uváděly, že klasická porodní poloha na zádech je pro porod paradoxně nejméně příznivá a naprosto nefyziologická, neboť zde nepomáhá gravitace a žena v této poloze musí své dítě vytlačit doslova do kopce. Tato poloha se prý začala používat pouze kvůli pohodlí lékařů a přehlednosti porodu. Když jsem se na tuto polohu ptala žen rodících v období socialismu, všechny mi vypověděly, že je ani nenapadlo rodit jinak než na zádech. Už ženy rodící v socialismu věděly, že by měly mít při porodu zavřené oči, aby jim v nich nepopraskaly žilky. Dnes k tomu ženy dodávají, že je dobré mít i otevřená ústa, protože to přispívá k lepšímu otevírání děložního hrdla. Všechny starší respondentky se shodly na tom, že nástřih hráze ženu chrání před natržením, které se pak hůře sešívá a léčí. Dnes již není názor na tuto praktiku tak jednoznačný a některé ženy mi vypověděly, že je lepší, když se žena sama natrhne. Natrhne se totiž prý v tom nejtenčím místě, což je potom méně bolestivé a rána se lépe hojí. Zatímco dříve se pupeční šňůra přestřihovala okamžitě po porodu, záleží dnes matkám na tom, aby se nechala alespoň „dotepat“. Některé ženy tvrdily, že je to proto, aby pupeční šňůrou došly k novorozeněti informace o ukončení porodu. Pragmatičtější matky se pak drží verze, že skrze tuto pupeční šňůru dostává miminko až do poslední chvíle potřebné látky k jeho vývoji. Podle jedné respondentky97 může mít připoutání k placentě i jakýsi duchovní či rituální smysl. Jsou prý rodiče, kteří dítě chtějí nechat na placentě až do jejího porození, či symbolicky 97
Respondentka Z. G.
29
jeden den nebo v nejextrémnějších případech až dokud pupeční šňůra sama neodpadne. Takovým dětem se pak prý říká „lotosové děti“. Vše je založeno na víře, že placenta je jakási druhá matka. Placenta i pupeční šňůra má dnes význam i po oddělení od dítěte. Tento význam se zcela vytratil v období socialismu, kdy neměla žena k placentě ani k pupeční šňůře vůbec přístup. Mnoho matek si dnes nepřeje, aby byl pahýl pupečníku vystřihnut dítěti v porodnici, ale čekají, až sám odpadne. Tento pupečník si pak mohou schovávat na památku. Ženy, které rodí doma, mají přístup i k dětské placentě. Pro mnohé z nich je velmi cenná. Mají přání ji zakopat na zahradě, umístit k nějakému stromu nebo na ní strom zasadit a podobně. Většinou má toto jednání pro respondentky spíše symbolický a rituální význam, nemají však žádné konkrétní cíle, kterých tím chtějí dosáhnout, jako je například štěstí a zdraví dítěte. Dnešním matkám nejvíce záleží na tom, aby měly možnost mít hned po porodu dítě u sebe a aby jim nebylo odebíráno. Fyzický kontakt s matkou nejlépe holou kůží ihned po narození prý výrazně přispívá k lepšímu psychickému a především pak emočnímu vývoji dítěte. Žádnou z respondentek rodících v období socialismu prý tato možnost dostat dítě ihned po porodu vůbec nenapadla. Navíc byla velmi živá představa podporovaná samotnými zdravotními sestrami a lékaři, že na dítě z matky „přeskočí nebezpečné bacily“.
3 Závěr Přesunem všech porodů do porodnic během období socialismu se v této oblasti nastartovala úplně nová éra, která se s většími či menšími proměnami udržela až do dnešní doby. Byla to éra neosobního mechanického přístupu, rutinních praktik a především separace porodu od běžného života. Přírodní úkaz, kterým je porod i těhotenství, byl rozškatulkován na sérii lékařských zákroků. Těhotenství tak začalo být pojímáno jako nemoc, která je ukončena operací, tedy porodem. Výhodou pro náš obor je to, že se jevy vzniklé takovýmto pojetím porodu dají snadno zachytit a zmapovat. V posledním desetiletí však můžeme v této problematice sledovat velmi rychlý vývoj. Vpád různých alternativ zapříčinil u mnohých jedinců, kteří však zatím nejsou ve většině, odklon od zavedených praktik. Lidé si mohou vybrat, jak na těhotenství a porod nahlížet, a proto je dnes škála pojímání porodu velmi široká. Ženy na opačném konci této škály, než byly ženy v socialismu, přikládají těhotenství a především porodu skutečně velikou důležitost, což vede ke zvyšování nároku na tento zážitek. Porod se stává formou iniciačního rituálu, který matku i dítě posune do nové fáze života, a proto může mít velmi různorodou podobu. Jeden z největších rozdílů vidím v tom, že ženy za svůj porod opět začínají přebírat zodpovědnost, která byla v období socialismu především v rukou lékaře. Přemíra často i protichůdných informací vede k tomu, že se ženy začínají spoléhat spíše na impulsy svého těla 30
než na lékařská doporučení. Nejen díky tomu se mění vztah pacienta s lékařem, jehož autorita se začíná snižovat. Velká informovanost jde ruku v ruce s odtabuizováním intimních témat. Tato tabuizace mohla být v období socialismu překážkou pro etnologický výzkum, dnes však již neexistuje důvod, proč by se etnologové neměli tímto tématem zabývat. Jsem totiž přesvědčená o tom, že nejen společnost ovlivňuje příchod na svět, ale naopak i příchod na svět ovlivňuje společnost. Shrnu-li stručně změnu v pojímání těhotenství a porodů v období socialismu a dnes do několika nejdůležitějších bodů, budou to tyto: 1. Zodpovědnost se přesouvá z rukou lékaře do rukou rodičky. 2. Autorita lékaře rapidně klesá. 3. Porod nabývá na důležitosti a zvyšují se nároky na něj. 4. Porod není pojímán jako zakončení nemoci, ale jako důležitý přechodový rituál. 5. V socialismu měly porody jednotnou formu, dnes je jejich průběh různorodý. 6. Ženy dnes upřednostňují porod přirozený, to znamená bez zbytečných zásahů a medikace. 7. Intimní věci již nejsou tabu, ale více se dbá o intimitu rodičky. Výzkum také potvrdil hypotézu, že proměna v pojímání těhotenství a porodu s sebou nese vznik nových jevů, na které se dá v etnologii zaměřit pozornost. Přímá transformace jevů starší povahy na jevy novodobé se tímto výzkumem prokázat nepodařila. Především dnes se však lidé, ať už vědomě nebo intuitivně, čím dál častěji navracejí k jevům starší povahy. Výzkum prokázal také to, že ani dnes, ani v konečné fázi socialismu nehrál sociální statut a původ rodičky zásadní roli v pojímání porodu. Během doby, kterou jsem výzkumem strávila, došlo v této problematice k mnohým změnám, ať už v politickém, vědeckém či veřejném pojetí, což dokazuje rychlý vývoj a aktuálnost tohoto tématu. V tomto směru došlo ale i ke změně mého pohledu, který byl ze začátku poměrně naivní, a to i z toho důvodu, že jsem sama ještě nerodila. Také jsem si uvědomila, že se v mém okolí vyskytují ženy s podobným smýšlením, které mám já, a aby byl výzkum objektivní, musela jsem vynaložit úsilí při hledání respondentek s rozdílným pohledem na věc. Další úskalí práce vnímám v tom, že se jedná o velmi citlivé a ryze ženské téma. Pro respondentky bylo občas obtížné se otevřít, zvláště pokud pro ně byly některé ze vzpomínek bolestivé. K tomu, že mi respondentky dokázaly svěřit věci, které pro ně byly hluboce intimní a často spojené i s velkými emocemi, přispělo samozřejmě i to, že já sama jsem žena a snažila jsem se jejich vyprávění empaticky naslouchat. I ve mně jejich příběhy vzbudily emoce, a proto bylo někdy těžké udržet se v pozici nezávislého posluchače a badatele, abych mohla objektivně čerpat z jejich prožitků. Myslím, že se mi to v práci nakonec podařilo. I mě osobně však tento výzkum velmi obohatil a přivedl k mnohým zamyšlením. 31
4 Seznam zdrojů Použitá literatura a filmy
1. Bartoš, František. Deset rozprav lidopisných. Olomouc: R. Promberger, 1906. 2. Bartoš, František: Lid a národ. Sebrané rozpravy národopisné a literární Františka Bartoše. Svazek 1. Velké Meziříčí: J. F. Šašek, 18912. 3. Bartoš, František: Naše děti. Jejich život v rodině, mezi sebou a v obci, jejich poezii, zábavy a hry i práce společné. Brno, 1888. 4. Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová Kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Praha: Mladá fronta, 2007. 5. Brožovičová, Klára: Ženská sexualita v diskurzu tradiční společnosti. In: Habartová, Romana – Holubová, Markéta (eds.): Svět mužů a žen. Muž a žena ve svědectvích lidových tradic. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 2011, s. 95– 103. 6. Čečetka, František Josef: Od kolébky do hrobu. Lidopisné obrázky z Poděbradska. Praha, 1900. 7. Čižmář, Josef: Lidové lékařství v Československu. Brno: Melantrich, 1946. 8. Hasmanová Marhánková, Jaroslava: Konstrukce normality, rizika a vědění o těle v těhotenství. Příklad prenatálních screeningů. Biograf. Časopis pro kvalitativní výzkum, prosinec 2008, č. 47, s. 19–49. 9. Hnízdil, Jan: Mým marodům. Jak vyrobit pacienta. Praha: Nakladatelství lidové noviny, 2010. 10. Chytilová, Věra: Hra o jablko. Československo, 1976. 11. Jágerová, Margita: Dojčenie a starostlivosť o novorodenca. Štúdium zmien na príklade dvoch generácií matiek. Slovenský národopis, 59, 2011, s. 155–175. 12. Jílková, Helena (red.): Odbory v socialistickém Československu. Praha: Práce, vydavatelství a nakladatelství ROH, 1987. 13. Jiřikovská, Vanda: Porod. In: Brouček, Stanislav – Jeřábek, Richard (eds.): Lidová Kultura. Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska. Svazek 3. Praha: Mladá fronta, 2007, s. 778. 14. Klímová-Fügnerová, Miroslava: Naše dieťa. Martin, 1979. 15. Nádaská, Klára: Pověry vážící se k průběhu pohlavního styku, těhotenství, porodu, šestinedělí a kojení v obcích Lechovice a Božice. Bakalářská diplomová práce 2011. Vedoucí práce: PhDr. Roman Doušek, Ph.D. Ústav evropské etnologie FF MU Brno.
32
16. Nosková, Jana: Reemigrace a usídlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 17. Nová, Markéta (red.): Hovory s porodní bábou. Rozhovor Jany Doležalové s registrovanou porodní asistentkou Ivanou Königsmarkovou. Praha: Argo, 2006. 18. Nováková, Katarína: Tradičné spôsoby prepravy detí v Európe a podoby ich súčasnej revitalizácie studie. Ethnologia europae centralis. Časopis pro národopis střední Evropy, 2011, č. 10, s. 55–64. 19. Rüb, Dorothea – Schindler, Margot (red.): Aller Anfang. Wien: Österreichisches Museum für Volkskunde, 2002. 20. Stránská, Drahomíra: Příručka lidopisného pracovníka. Praha, 1936. 21. Strmeňová, Jiřina: Děvčátko, na slovíčko…Praha: Avicenum, 1970. 22. Šepláková, Věra: Narození dítěte v Prušánkách. In: Frolec, Václav (ed.): Čas života. Brno, 1985, s. 98-106. 23. Trča, Stanislav: Budeme mít děťátko. Praha: Avicenum, 1975. 24. Václavík, Antonín: Luhačovské Zálesí. Luhačovice: Nákladem muzejní společnosti v Luhačovicích, 1930. 25. Vaněk, Miroslav – Mücke, Pavel – Pelikánová, Hana: Naslouchat hlasům paměti. Teoretické a praktické aspekty orální historie. Praha: Ústav pro soudobé dějiny AV ČR, 2007. 26. Winter, Zikmund: Z rodiny a domácnosti staročeské. Svazek 2. Praha: J. Otto, 1911. 27. Zbořilová, Mariana: Těhotenství a pověry. Stav od početí do porodu očima tří generací žen. Bakalářská diplomová práce 2011. Vedoucí práce: Mgr. Klára Brožovičová. Ústav evropské etnologie FF MU Brno. Další literatura a filmy 1. Balmes, Thomas: Mimina (Bébé(s)), Francie, 2010. 2. Fabiánová, Diana: Můj soukromý měsíc (Mesiac v nás), Slovensko, 2009. 3. Gaskin, Ina May: Zázrak porodu. Doubice: One Woman Press, 2010. 4. Groverová, Lucie – Grover, Radek: Aby porod nebolel. Zasvěcení ženy v matku a muže v otce. Praha: Alfa – vlastním nákladem, 2010. 5. Liedloffová, Jean: Koncept kontinua. Hledání ztraceného štěstí pro nás a naše děti. Praha: DharmaGaiga, 2007. 6. Pascali Bonaro, Debra: Orgasmický porod. (Orgasmic Birth: The Best-Kept Secret), USA, 2008.
33
Použité internetové zdroje 1. Diagnostika pomocí automatické kresby. Dostupné z: http://www.pannacz.com/prirodnilecby.6/diagnostika-pomoci-automaticke-kresby.242.html, cit. 25. 4. 2012. 2. Jak ověřovat informace. Kineziologický test. Dostupné z: http://www.tetakaterina.cz/132potvrzovani-informaci/20-kineziologicky-test.html, cit. 25. 4. 2012. 3. Kdo je dula. Dostupné z: http://www.duly.eu/?page_id=4, cit. 10. 4. 2012. 4. Osobnosti českého lékařství: Josef Švejcar. Dostupné z: http://www.medispot.cz/celebrity/osobnost-ceskeho-lekarstvi-josef-svejcar.html, cit. 14. 4. 2012. 5. Při porodech se užívá zakázaná metoda - děloha může prasknout. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/domaci/137951-pri-porodech-se-uziva-zakazanametoda-deloha-muze-prasknout/, cit. 10. 4. 2012. 6. Věštění pomocí kyvadla. Dostupné z: http://www.vestirna.com/zajimavosti/vestenipomoci-kyvadla.php, cit. 25. 4. 2012.
Další internetové zdroje 1. http://www.babyweb.cz/, cit. 23. 4. 2012. 2. http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/10000000034-divadlokampa/211251000300016/, cit. 23. 4. 2012. 3. http://www.facebook.com/podporaproivanu, cit. 23. 4. 2012. 4. http://www.pribehyproivanu.cz/, cit. 23. 4. 2012. 5. http://www.prirozeny-porod.eu/, cit. 23. 4. 2012.
34
5 Seznam informátorů 1. X. A. (nar. 1932, Jablonec nad Nisou); 1. 2. 2012. VYUČ, švadlena, nyní v důchodu, bydliště Pardubice, 2 děti, porodnice-klasický porod: 1955, Jablonec nad Nisou; 1961, Pardubice. (matka respondentky Y. A., babička respondentky Z. C.) 2. X. B. (nar. 1942, Svítkov); 2. 2. 2012. SŠ, úřednice, nyní v důchodu, bydliště Pardubice, 3 děti, porodnice-klasický porod: 1961, Pardubice; 1963, Pardubice; 1964, Pardubice. (sestra respondentky X. D.) 3. X. C. (nar. 1944, Humpolec); 20. 1. 2012. VŠ, učitelka, nyní v důchodu, bydliště Nové Město pod Smrkem, 2 děti, porodniceklasický porod: 1965, Frýdlant v Čechách; 1974 Frýdlant v Čechách. (matka respondentky Y. G.) 4. X. D. (nar. 1947, Svítkov); 2. 2. 2012. VYUČ, cukrářka, nyní v důchodu, bydliště Pardubice, 1 dítě, porodnice-císařský řez: 1967, Pardubice. (sestra respondentky X. B.) 5. Y. A. (nar. 1955, Jablonec nad Nisou); 1. 2. 2012. VYUČ, kadeřnice, místo bydliště Pardubice, 2 děti, porodnice-klasický porod: 1974, Pardubice; 1986 Pardubice. (dcera respondentky X. A., matka respondentky Z. C.) 6. Y. B. (nar. 1957, Pardubice); 1. 2. 2012. ZŠ, kuchařka, bydliště Pardubice, 2 děti, porodnice-klasický porod: 1976, Pardubice; 1978, Pardubice. 7. Y. C. (nar. 1957, Červená Voda); 5. 2. 2012. VYUČ, prodavačka, bydliště Mohelnice, 2 děti, porodnice-klasický porod: 1980, Lanškroun; 1983, Šumperk. 8. Y. D. (nar. 1960, Šumperk); 4. 12. 2011. SŠ, projektantka, bydliště Mohelnice, 2 děti, porodnice-klasický porod: 1980, Zábřeh na Moravě; 1983, Šternberk. 9. Y. E. (nar. 1961, Ústí nad Labem); 25. 1. 2012 VŠ, učitelka a výchovná poradkyně, bydliště Liberec, 4 děti, porodnice-klasický porod: 1982, Ústí nad Labem; 1986 Ústí nad Labem; 1990, Turnov; 1991, Liberec. 10. Y. F. (nar. 1954, Brno); 16. 2. 2012. VŠ, projektantka, bydliště Brno, 3 děti, porodnice-klasický porod: 1983, Brno; 1985, Brno; 1995 Brno. (matka respondentky Z. F.) 35
11. Y. G. (nar. 1965, Frýdlant v Čechách); 11. 2. 2012. SŠ, zdravotní sestra, nyní terapeutka, bydliště Pardubice, 2 děti, porodnice-klasický porod: 1987, Pardubice; 1990, Pardubice. (dcera respondentky X. C.) 12. Y. H. (nar. 1967, Pardubice); 2. 2. 2012. SŠ, referentka dopravy, bydliště Pardubice, 2 děti, porodnice-klasický porod: 1987, Pardubice; 1990, Pardubice. 13. Y. I. (nar. 1962, Žacléř); 24. 2. 2012. VŠ, učitelka, bydliště Ráby, 2 děti, porodnice-klasický porod: 1988, Pardubice; 1992, Pardubice. (matka respondentky Z. H.) 14. Y. J. (nar. 1963, Brno); 9. 12. 2011. VŠ, lékařka, bydliště Brno, 1 dítě, porodnice-klasický porod: 1988, Brno. (matka respondentky Z. G.) 15. Z. A. (nar. 1970, Hlinsko); 2. 2. 2012. SŠ, ekonomka, bydliště Pardubice, 1 dítě, porodnice-císařský řez: 2008, Pardubice. 16. Z. B. (nar. 1979, Pardubice); 1. 2. 2012. VŠ, v domácnosti, bydliště Pardubice, 2 děti, porodnice-klasický porod: 2008, Hradec Králové; 2010, Hradec Králové. 17. Z. C. (nar. 1974, Pardubice); 1. 2. 2012. VYUČ, kadeřnice, bydliště Pardubice, 1 dítě, porodnice-klasický porod: 2010: Pardubice. (dcera respondentky Y. A., vnučka respondentky X. A.) 18. Z. D. (nar. 1981, Pardubice); 2. 2. 2012 SŠ, technoložka, bydliště Pardubice, 1 dítě, porodnice-klasický porod: 2010, Vrchlabí. 19. Z. E. (nar. 1982, Brno); 14. 2. 2012. VŠ, fyzioterapeutka, bydliště Brno, 1 dítě, porodnice-císařský řez: 2011, Brno. 20. Z. F. (nar. 1985, Brno); 5. 2. 2012. VŠ, studentka, bydliště Dolní Kounice, 1 dítě, porodnice-klasický porod: 2011, Ivančice. (dcera respondentky Y. F.) 21. Z. G. (nar. 1988, Brno); 22. 11. 2011. SŠ, studentka, bydliště Brno, 1 dítě, doma: 2011, Brno. (dcera respondentky Y. J.) 22. Z. H. (nar. 1988, Pardubice); 19. 1. 2012; 30. 3. 2012. SŠ, studentka, bydliště Brno, 1 dítě, doma: 2012, Brno. (dcera respondentky Y. I.) 36
6 Přílohy 6.1 Přepisy rozhovorů 6.1.1
Protokol a přepis rozhovoru s paní Vladimírou
Datum konání rozhovoru: 9. 12. 2011 Místo konání rozhovoru: Brno Paní Vladimíra se narodila v roce 1963 v Brně. Má vystudovanou vysokou školu a povoláním je lékařka. Žije v Brně. V roce 1988 porodila taktéž v Brně svou jedinou dceru Šárku. Rozhovor se odehrál v bytě její dcery mezi sedmou a desátou hodinou večer. U rozhovoru byla kromě mě a respondentky přítomna dcera Šárka, její tříměsíční dcerka Magdaléna, kterou v rozhovoru oslovuje „Píďala“ a můj pes Toby. Paní Vladimíru jsem před rozhovorem neznala a rozhovor mi domluvila Šárka, se kterou se znám již delší dobu, a dobře si spolu rozumíme. Se Šárkou jsem předtím dělala rozhovor o jejím porodu, takže jsem některé věci věděla již od ní. Před zapnutím diktafonu jsem se s paní Vladimírou seznámila a krátce jsem jí vysvětlila, co všechno potřebuji vědět, a jak bude přibližně rozhovor probíhat. Řekla jsem jí, že se jedná o zachycení výpovědi o běžném životě v dobách socialismu, že mě zajímá konkrétně téma porodu a věcí kolem něj, a že rozhovor použiji i v rámci mé diplomové práce, která je zaměřena především na srovnání porodu v socialismu a nyní. Řekla jsem jí, že mě zajímá především její příběh a její vnímání daných událostí. Rozhovor probíhal v kuchyni, kde nám Šárka udělala čaj. Paní Vladimíra začala mluvit tak rychle, že jsem málem nestačila zapnout diktafon. Šárka pak společně s Magdalénou pozorovala rozhovor z vedlejší ložnice nebo přišla přímo do kuchyně a často se také do rozhovoru zapojila. Celý rozhovor probíhal v přátelském duchu a paní Vladimíra byla všem mým otázkám velmi otevřena, ačkoli se jednalo o tak intimní téma. Otázky jsem neměla připravené doslovně pouze rámcově, což je bohužel z rozhovoru patrné, ale mělo to tu výhodu, že jsem mohla citlivěji reagovat na respondentčino vyprávění. Z rozhovoru jsem měla dobrý pocit a přišlo mi, že jsem se během něj nedotkla tématu, které by bylo pro paní Vladimíru nějak silně bolestivé. Během rozhovoru došlo, ke konfrontaci s dcerou Šárkou, jejíž přítomnost podle mě průběh rozhovoru ovlivnila. Když jsem zpětně rozhovor poslouchala, přišlo mi, že se paní Vladimíra snaží před svou dcerou, která je zastánkyně přirozeného porodu, do jisté míry obhajovat a možná i z tohoto popudu může výpověď paní Vladimíry vyznít dosti protirežimně. Její líčení je hodně výrazné a dramatické, což se v přepisu nepodařilo úplně zachytit. Mým záměrem bylo zjistit vše o informovanosti mládeže v této problematice, těhotenství, těhotných ženách a jak vnímají a jsou vnímány okolím, lékařské gynekologické péči, průběhu porodu, prostředí v nemocnici, pocitech rodičky, lékařské péči, běžné praxi v nemocnici, době krátce po porodu, roli muže u porodu, péči o novorozeňata v nemocnici, péči o dítě v domácnosti, roli muže v péči o dítě, práci porodních asistentek, alternativních možnostech, které rodičky měly a další. Toto vše je více méně v rozhovoru zmíněno. Respondentka zde také mluví o vnímání totalitního režimu a víře v Boha, která její porod i těhotenství také v nemalé míře ovlivnila. Dále se zde často objevuje konfrontace s dnešní dobou, a to díky zásahům dcery Šárky do rozhovoru. Díky této konfrontaci si můžeme uvědomit generační rozdíl a rozdíl ve vnímání, který je nemalou měrou způsoben i změnou režimu. V rozhovoru označuji jednotlivé osoby tímto způsobem: Tazatel = T 37
Vladimíra = V Šárka = Š Paní Vladimíra je v seznamu respondentů označena iniciály Y. J.
38
V: Já sem to vlastně prožívala celý jako medička, jo, takže pro mě vlastně ten špitál… i když to byl teda totalitní špitál, ty podmínky byly totalitářský, ale pro mě to byl takový jako, pro mě to nebyl cizí svět, jo, pro mě to nebylo takový to trauma jako z neznáma, já jsem nešla vlastně do neznáma do cizího světa, protože já jsem vlastně už…už jako holka, když jsem šla na střední školu, tak jsem šla na střední zdravotnickou školu, a to už jsme jako žákyňky sestřičky začali chodit do špitálu, takže já už vlastně. V kolikati deme na střední školu? Š: V patnácti? V: No takže už prostě...A já sem, když sem šla na tu střední zdravku, tak to byl už tehdy jako můj sen, jo. V: Takže vy jste to tam měla ráda v tom špitále? V: Takže to byl svět, který mě jako přitahoval a který jsem fakt i jako přes to utrpení, který tam člověk potkával, fakt v tý koncentrovaný podobě, tak něčím mě ten svět prostě přitahoval. Ver: A víte čím? V: Čím mě přitahuje ten svět? Š: To je takovej ten osud, že tě něco prostě táhne a nevíš prostě co to je. V: To bylo fakt vyloženě takový to bytostný, takový to srdečný, takový to, kdy tam někde v hlubinách nitra jsem prostě cítila, že když půjdu tudy, je to dobře a když tudy nepudu zpronevěřím se něčemu, ani jsem nevěděla čemu, protože tehdy, tehdy já jsem vlastně ještě tu víru, třeba ve které žiju, neměla tak úplně jakoby zvědomněnou. Nebo věděla jsem o tom, ale bylo to takové jako, ještě né tak pevné jak už teďka na starý kolena. T: Takže vy jste studovala, jako to byla střední? V: To byla střední zdravka, a potom vlastně jsem pracovala chvilku jako sestra v nemocnici a hlásila jsem se na medicínu, jenomže to byla právě ta totalita, jo. Ta totalita byla strašlivá vlastně v tý nesvobodě, kdy, kdy vy už to vlastně neznáte, jo, když vlastně se vám něco líbí a chcete studovat, tak vy už k tomu tu cestu máte otevřenou, jenomže za totality to bylo prostě jako hlavou prorážet zeď, jo. Jít studovat na školu to jako bylo něco totálně nedostupného, nedosažitelného a muselo to, muselo se to a vono a takový ty hrozný věci(smích). Ale, ale stal se zázrak a dostala jsem se na tu medicínu, takže potom, já jsem vlastně otěhotněla mezi druhákem a třeťákem, takže to těhotenství a porod a i ten čas po porodu, jsem vlastně už odžívala jako medička. Pro mě ten špitál, já jsem měla pocit, že su doma, jo. (smích) T: A kolik že vám teda bylo v druháku, třeťáku?...To je takovejch dvacet... Kolik vám bylo? V: Dvacet čtyři s... Š: Dvacet bylo, když jsem se narodila. V: Jo? Š: No. V: Hmm. Musela bych počítat. T: Takže vy jste skoro ve stejným věku. 39
Š: Já su o rok mladší. (smích) T: A pak že to de dopředu, že? (smích) V: Takže když si vzpomenu teda na totalitní paní doktorku, když jsem otěhotněla a šla jsem, jestě jsem si nebyla jistá, jestli těhotná jsem, tak jsem šla do ambulance k jedné totalitní paní doktorce a ta teda klasicky totalitně řekla prostě: „Tak kdy pudete na potrat?“ T: Cože!? V: „Tak kdy pudete?“ Řikam: „Kam?!“ „No přece na potrat.“ Říkám: „A proč bych měla jít na potrat?“ „No jste blbá? Jste normální na medině s děckem? Jste se jako...“ (smích) Soudružka doktorka, jo. To byla totalitní soudružka lékařka. Tak když jsem jí řekla, že se na potrat fakt jako nechystám, tak si zaťukala na čelo a řekla, že teda... (smích) T: A já myslela, že tenkrát, co jsem slyšela, takže i kvůli potratům byly i nějaký komise, a že to nedovolili jako každýmu. V: Ano, to bylo, jasně, to tehdy se ještě komisovalo, jasně že jo. No ale soudružka, totalitní, soudružka lékařka v Brně v Žabovřeskách na ??? ta měla jasno prostě, protože v medicíně jako děcko vyloučeno, takže pro ní to byl důvod. (smích) T: A mě by zajímalo, jestli tenkrát byly nějaký těhotenský testy, jak jsou dneska. Bylo to? V: Určitě, braly se odběry krve. T: Ale, jako takový ty co se koupěj v lékárně. V: Jó ty testy, takový, tak to nebylo, jako ty, ty uritesty to nebylo ještě. T: Takže se vyloženě muselo jít k doktorovi? V: Jako z té moči se to ještě vyšetřit tehdy za nás nedalo a muselo se jít k doktorovi a vyšetřoval, dělalo se teda to hormonální vyšetření z krve, no. T: A to vám odebraly, to jste šla tedy k doktorce, tam vám odebrali krev a potom za jak dlouho jste to věděla? V: Jejda, se mnou to bude těžké, protože já ty vzpomínky, já žiju v takovém jako, já věci těžko zasazuju do času, jo. T: (smích) To mám taky no. V: Já jsem ??? (smích), a žiju tak povětšinou fakt jako v tom bezčasí, jo, a mám velkej problém zasadit události do času, takže já vím, že byly, mám dobrou jako pocitovou paměť, ale, ale zasadit do času za jak dlouho, jak dlouho to trvalo. No tehdy trvalo všechno docela dlouho, ale asi to byla otázka nějakýho týdne. T: Já se ještě vrátím trochu zpátky. Mě by zajímalo, jako jestli tenkrát jako Vás na to nějak připravovali třeba ve škole? Jako že na tý zdrávce určitě, žejo, jste se o tom něco dozvěděla, ale jestli třeba i na základce, jestli bylo něco jako sexuální výchova, a jestli se jako pouštěly nějaký videa? 40
V: Ne, nee, to bylo totální tabu. T: Takže jste ani, Vám o tom jako, neříkali vám o tom nic? V: Já jsem objevovala sexualitu skrze, moje máma byla taky zdravotní sestra a ona měla v knihovně nějaký časopisy pro zdravotní sestry, tak si pamatuju, jak jsem tam hledala (smích) a hledala, ale fakt jsem nic nenašla (smích). Takže my jsme byli úplný slepejši. Jako zdroj informací jako veškerý žádný. T: No a jako kde jste se to dozvěděla, protože dnešní mládež kouká, že jo, všude internet, ty různý časopisy... V: Já mám zkušenost, že dnešní mládež je ohrožena opačným extrémem. My jsme byli ohrožení tou tabuizací, jo, fakt totální tabuizací, takže my jsme jak oslíci, jak totální slepejši, my jsme až skrze vlastní život vlastně objevovali… T: No tak ale někdo vám to předtím říct musel, že jo, než jste se vdala. To by bylo jak ze středověku. Tak jste dostávala třeba od maminky nebo takhle jako nějaký rady. Jestli to probíhalo třeba v té rodině alespoň nějaké předávání? V: Jako moc se o tom, u nás v rodině se o tom nemluvilo, to bylo všecko takový, takový, fakt jako tabu, to bylo něco prostě... T: A tak mezi spolužákama třeba? V: Jako normou bylo, jako za nás já pamatuju, že normou bylo, že o těhlech věcech se prostě nemluví a mluvit o těhlech věcech to bylo divný, jo, jako začít o těhlech věcech mluvit. Jako možná dneska jsou mláďata ohrožené opačným extrémem, že divnej je ten kdo o tom nemluví (smích). Tak za nás to bylo, že divnej je ten kdo o tom mluví, jo. To se fakt jako o tom nemluvilo. T: A tak na té střední škole na zdrávce už jste to museli nějak… V: Je fakt, že to bylo paradoxně příznivé pro to, že člověk si o těch věcech mohl jakoby v klidu snít a v klidu tiše jakoby zrát, jo. A že to bylo příznivější pro ty vnitřní procesy, třeba. T: Jakože když nebylo to zvenku, tak si to člověk mohl udělat, jak chtěl, vlastně. Nebo jak to myslíte? V: Ano, ano. Že jakoby člověk si o tom mohl jakoby snít a představovat si, a jakoby v člověku mohlo zrát jakoby to vnitřní, ty vnitřní obsahy a vlastně potom, potom jsme k tomu šli až skrze zkušenost, no. T: A vy jste se tedy vdávala? Na té střední škole. V: Ne, na medicíně. T: Ne teda, na na tý medicíně. V: No, na medině, no. T: A potom jste teprve otěhotněla nebo před tím? V: Ne, ne, no právě že my jsme byli ti slepejši a měli jsme maximálně pár těch odborných znalostí, tak je fakt, že ty odborný věci na zdravce i na tý medicíně. Jako to, to jo ty informace 41
odborný člověk měl, ale takový ty praktický, takový ty, to jsme fakt sbírali skrze vlastní život. Takže, takže najednou ejhle a byli jsme v tom ani jsme nevěděli jak. T: Takže třeba jako o antikoncepci se prostě nemluvilo, tak… V: Za nás třeba vůbec ještě, když jsem byla na střední škole nebo na medicíně, tak jako ta hormonální antikoncepce to vůbec nebyla taková samozřejmost, a tak běžná věc jak dneska. T: To ani tenkrát asi nebylo nebo bylo? Hormonální antikoncepce? V: Tehdy ještě… Š: Byly ale, takový ty… V: Takový ty úplně, takový ty úplně první, ale to byly, to ještě, tam ty hormony byly v takových jako megadávkách a to bylo, jako to užívání provázený takovými nežádoucími účinky, že to jednak bylo nedostupné, a když už to bylo dostupné, tak to užívání bylo tak problematické, že tam ty dávky těch hormonů byly ještě strašně vysoké. To až postupem času se vlastně pořád časem minimalizuje ta dávka. T: A třeba ty gynekologický prohlídky bývalo to tenkrát, že prostě jako holka třeba v patnácti šla na prohlídku nebo jak to bylo? Nebo jak jste to měla třeba vy? Nebo jste šla, až když jste byla těhotná? V: To bylo takový fakt jako řízený, no. T: To se muselo. V: To bylo jako, to byly pravidelné prohlídky, které byly, a tím jsme prostě museli jako procházet, jo. T: Takže třeba už jako v nějakým věku prostě se muselo jít na tu prohlídku. V: No to bylo takový, nebylo to svobodný, bylo to takový nalajnovaný. T: A v kolika, nevíte? V: Já si myslím, že až na střední škole, až na tý zdrávce, já si myslím že až až když jsme přecházeli z tý střední školy do praxe, nebo vůbec jako až se pak končila, až s koncem tý střední školy, co já teda pamatuju. T: A vy jste měla nějakýho lékaře? Lékaře nebo doktorku? Co bylo častější? V: No častější byli lékaři, protože tehdy taky ještě jako určitě v převaze, v přesile byli muži. A jako nějaká svobodná volba to nebylo, to bylo všechno určený, jo, ???? že by si člověk mohl svobodně zvolit to ne. T: A ten lékař jako ten Vás asi jako, udělal vám nějakou prohlídku, že jo, a informoval vás jako o něčem nebo o nějakých třeba, nebo jako jestli ten lékař byl ten, kdo dával ty informace? V: Tak většinou třeba tím, že když se udělaly ty anamnestický údaje a teďka oni věděli, že já su z toho zdravotnictví, aj když jsem byla třeba jako žákyňka nebo pak už medička, tak je fakt že ono je to jiný jo, že ty doktoři, teda až na tu výjimečnou zkušenost s paní doktorkou, která řekla, tak kdy pudem. Takže ano, to byly prostě ústavy, jak se tomu říkalo, Krajský ústav národního zdraví 42
a Okresní ústav národního zdraví a to bylo centralizovaný, jo, a to bylo prostě všecko určený a to prostě to se šlo a nikdo se nikoho neptal. Kdy chceš a ke komu chceš a jak chceš? To neexistovalo. T: Takže vy jste vlastně potom měla podezření, že jste těhotná, tak jste šla k tomu lékaři a ten vám udělal jako ty testy a nějakou prohlídku. V: Ano, ano. T: A pak vám to teda potvrdil. V: A když se to potvrdilo, tak to už bylo jako asi jak teď, že se založí ten těhotenský průkaz a chodí se na ty pravidelné prohlídky. T: A jak to vypadalo třeba ten průkaz? V: Tak to už si nepamatuju. T: Nebo co se tam třeba psalo na tom průkazu? V: To asi bylo jak teďko, to asi zas tolik jiný nebylo. T: A jak často se chodilo na ty prohlídky? Jednou za měsíc nebo… V: To si taky nepamatuju. To si přesně fakt nepamatuju, no. Chodilo se vždycky na odběry krve, ultrazvuk za nás byl vlastně v těhotenství jenom jednou, a pak když byly nějaký komplikace, jo. Určitě se nedělaly takový ty...ty věci, který už jsou dneska běžný, tak za nás byly vzácný. T: A ultrazvuk. To mi říkala, že, právě přítelova maminka, že jako vůbec nebyl, že se tenkrát jako vyšetřovalo nějak jenom jako pohmatem nebo… V: Za mě už ultrazvuk byl. T: Jo? V: No, já jsem byla těhotná vlastně v tom roce 87. Šárka se narodila 88, takže přelom 87, 88 to už ultrazvuk byl, no. T: A na ten jste šla teda jenom jednou? V: No ten se vlastně dělal jednou a víckrát jenom když byly nějaké komplikace, no. T: A vy jste to měla všechno jako těhotenství v pořádku. V: (přitakání) T: A byla jste na nějakých jako testech, jak se dneska chodí, ty genetický testy a… V: Ty tehdy zase, nedělaly se běžně, dělaly se jenom, když v rodině byl nějakej problém, jo, když se vlastně dělala anamnéza u toho doktora a zjistilo se, že třeba v rodině je nějaká porucha, tak se třeba posílali lidi na genetiku. T: To se dělal i ten odběr plodový vody, taky tenkrát? Nebo to je až teďkon? 43
V: Ten odběr plodový vody? V kterým roce s tím začali. To fakt bych kecala. T: A za vás to asi ještě nebylo, ne? V: Jako mě to nedělali a teď si nemůžu uvědomit v kerym roce jako to uvedli do praxe. No ale to bych fakt kecala. T: A ještě co se dělá? Ten streptokok, ne? Vyšetření na toho streptokoka. V: Tak to se jako dělalo, takový ty… T: To se už dělalo. V: To mikrobiologický vyšetření jasně. To se dělalo, no. A ty vyšetření ty klasický medicínský, to se jako dělalo běžně. A je fakt, že jsem zažila, jak, jak to klasické vzdělání s tou zkušeností, jak je to nesmírně cenné, jak to předčilo tehdy tu technickou vymoženost, jako je ultrazvuk, protože na ultrazvuku, paní doktorka říká, koukala na Šárku: „Bude to samá ruka, samá noha, bude to stydlivý,“ ale nešlo určit pohlaví, protože ona měla pořád jako ručičky tak přes to, no. No a já jsem chodila k paní doktorce jedné, která říkala: „My tady máme perfektní jednu paní porodní asistentku a ona všechno pozná.“ A ona fakt jenom pohmatem, jo. Ona mě šmejdila po břiše… T: Svrchu jo jako nějak? V: Tak jako mi prohmatala to břicho, ano shora a říká: „Bude to holka tři šedesát, padesát dva centimetrů.“ A fakt přesně. Holka šedesát, padesát dva centimetrů, úplně do puntíku, no. T: Tak to je neuvěřitelný. V: Takže taková fakt, takový ty klasický medicínský techniky, ty úplně klasický a zkušenost, tak to je něco. Někdy předčí i tu nejmodernější techniku. T: Takže vy jste měla nějakou tu porodní asistentku, teda nebo jste chodila i k porodní asistentce nebo jak to bylo? V: Ona tam byla u té paní doktorky, no, když jsem byla tam na té kontrole u ní. T: A to jste měla jako doktora, kterej vás vyšetřoval, ke kterýmu jste chodila na prohlídky, a pak ještě k té doktorce na ten ultrazvuk? Nebo jak to bylo? V: Já už potom v těhotenství, když už jsem jako, tak to už jsem potom chodila k paní doktorce, která mě vlastně vedla až k porodu a měla jsem to štěstí, že přišla i k porodu, ale to bylo opravdu, to bylo z nebe, to nebylo vůbec domluvené. T: Aha. Takže to nebylo běžný, že ta doktorka, která se o vás starala, tak pak byla i u porodu? V: No to nebylo běžný. Ale stalo se. T: Takže jste měla vlastně jako lékaře, ke kterému jste byla přidělená, a potom během toho těhotenství Vás přidělili k té paní doktorce? Nebo to už jste si sama vybrala? Nebo to vás taky jako...? V: To už potom, já nevím, jak to měli mamky, jako já už zase tím, že jsem byla medička, jo, a chodili jsme do těch špitálů, a tak jsme se jako s těma doktorama znali, jo. Tak ono to přece jenom bylo trošku jiný, no. 44
T: Takže vy jste se s ní znala, i jako už předtím? V: My jsme se totiž s paní doktorkou Brabcovou potkali s Šárčinym tátou v chrámu. No, my jsme, my sme jednou, to byl únor byla hrozná zima a my sme randili a zapadli jsme do kostela u Minoritu. A to byl pátek odpoledne a duchovní otec tam učil malé děti náboženství a my jsme jako sedli a poslouchali jsme a bylo to moc pěkné. A on nás pozval na rozhovor. Pozval nás na rozhovor. A pozval nás na rozhovor společně s paní doktorkou. Ona tehdy prožívala takovou jako bolestnou ztrátu manžela, a tak jsme povídali a povídali, a tak jsme se seznámily. A já jsem pak vlastně chodila za ní. A ona pracovala u Milosrdných bratří. A já potom když na mě, my jsme vůbec nebyly domluvený jo, a když, ale já jsem si jako v duchu přála, já jsem si říkala, kdyby to tak vyšlo a ona měla službu, zrovna když na mě to. Ale teď když to na mě přišlo a já jsem tam vlastně přijela, tak ležim na první době porodní, tak zdálky slyším, ona měla takový charakteristický, takový zvučný silný hlas, no a já jsem ji slyšela, ona přicházela do služby, když já jsem přicházela rodit. My jsme se potkali. Takže ona hned jako se mě vlastně věnovala, takže jsem vlastně rodila v takových úžasně příznivých podmínkách jak psychických tak i fyzických, protože tehdy i ta nemocnice i za totáče, ta nemocnice u Milosrdných bratří, ona jako byla.., ten špitál má prostě ducha těch milosrdných bratří, jo. To je produchovnělý prostě svět, takže tam byla atmosféra i za totáče, tam vůbec nebyla totalitní atmosféra, jo, to se prostě úplně vyhlo, ten špitál byl prosycený fakt něčím strašně takovým pěkným, že tam bylo takový, takovou to mělo, jako charisma to mělo. Byla tam pěkná atmosféra, taková jako rodinná, takový, jo, nebyly to jak třeba v Bohunicích takový ty obrovský sály, kde je strašně moc lidí a je to takový anonymní, jo, tam bylo málo lidí a takový to bylo, že se tam fakt člověk za chvilku cítil jak doma, no a já tuplovaně, protože ten špitál byl můj svět. T: A to byla ta samá doktorka, co Vám řekla to s tim potratem? V: Ne, ne, nee to ne, ta doktorka, co mi řekla s tim potratem to byla, když jsem vlastně bydlela na kolejích, teď jsem byla nejistá, tak jsem šla za ní na odběr. A pak jsem chodila myslim jenom ty první tři měsíce na takový ty, ty vyšetření, takový ty základní vyšetření. No ale potom jak už jsme se potkali s tou paní doktorkou Brabcovou, tak sem přišla za ní. T: Jo, a to jste si sama teda řekla, že tam chcete. (Šárka mluví v pozadí) V: Cože, Šárinko? Š: Tys teda neměla gynekologa? Tys měla přímo jako porodnici? V: No ona paní doktorka Brabcová měla i jako svojí ambulanci, kam jsem za ní chodila... Š: Jo, a měla tu gynekologickou? V: A ona byla gynekolog, a ona ... Ano gynekologickou jasně. Ale ona měla jako, ona chodila k těm Milosrdným bratřím sloužit, takže ona tam přišla do služby jako. To tak mají třeba ambulantní doktoři, že službu mají ve špitále. Tak to byl fakt dar z nebe. (smích) T: No a tahleta paní doktorka Brabcová, tak ta měla u sebe tu porodní asistentku. V: Ano. T: Oni vlastně spolupracovaly. V: Ano, ano. 45
T: Takže to byly takový dvě jako osvícený ženy, ne? Nebo... V: No, a pak tam byla ještě jedna u toho porodu, a tak to bylo, tak to bylo s nima takový příjemný, že jsem se fakt cítila bezpečně a dobře, no. Co teda bylo blbý a to byla norma tehdy vlastně, že fakt po tom porodu to mláďátko prostě vzali a vodnesli. A teď ty dvě hodiny na porodním sále a takový tak to bylo, to bylo ale já jsem... já jsem byla v takovým jako klidu, no. A stejně jako tu pupeční šňůru ona se sice přestřihla fyzická pupeční šňůra, ale ta duševní, duchovní ta byla tak silná, že i když to dítě bylo někde tam ve vedlejší místnosti za dveřma s těma miminama, tak já jsem stejně cítila pořád, že jsem s ní, no. A mělo to výhodu těch velkých pokojů. Tam teda byly jako velký pokoje a nás tam bylo asi deset maminek na pokoji. A to mělo tu výhodu, že tam byla jedna matka srandistka, jo, úžasně vtipná ženská prostě. Ta tam vytvořila nebo spoluvytvořila úžasnou atmosféru, jo, to bylo fakt nonstop mejdan, jo, ten týden co jsme tam byli (smích) než nás pustili, tak to my jsme se prostě v jednom kuse váleli smíchy, jo, ona tam dělala prostě, ona mlela, mlela, mlela ale ona byla úžasně vtipná a takže mám na tu porodnici jako, tak se mě na to jako dobře vzpomíná, no. A zas to bylo fajn, že tam byly maminy, co už měly třeba druhé, třetí dítě a člověk jakoby, jakoby ta blízkost těch zkušených jako mamin, to zase byl zdroj takovýho jako bezpečí. Fajn to bylo. A fakt jsem tam vůbec u těch Milosrdných bratří, fakt ta totalila jakoby tam vůbec nebyla. I ti doktoři tam byli fajn. Třeba když chodili na vizity, tak oni byli takoví prostě fakt žádný násilí, žádný nucení, jako, jako pohoda, klid. T: No a vy jste teda jela do porodnice, až když jste v podstatě začala rodit nebo vy jste neměla žádný rizikový, nebo jak to bylo? V: Já jsem neměla rizikový, já jsem to měla fakt úplně v pohodě a já jsem si přála a řekla jsem si, že do porodnice pujdu fakt jenom porodit, jo. A teď když začaly ty stahy, ty kontrakce, tak jsem věděla, že když su prvorodička tak mám ještě šest až osm hodin čas, tak jsem si tak jako skučela a trpěla s tim, že si… T: Doma? V: Ano, ano. S tim, že si fakt pudu do špitálu enom porodit, a tak že se mi to jako splnilo. T: Že jste tam nešla hned, když jste k tomu měla jako takovej příznivej vztah? V: Jako ke špitálu jako takovýmu, já jsem neměla pocit, že jedu do neznáma do nějaký cizoty, jo, já jsem jako nějaký pocit cizoty a strachu vůbec neměla, jo, ale stejně jsem si říkala, že do špitálu chci jet jenom porodit, jo, že se tam nechci prostě válet dva, tři dny předem, takže to jako, až už jsem fakt cítila, že jo, tak jsem si zavolala sanitku, oni mě přivezli, no a hned jsem šla na první dobu a hned jsem šla na sál a už to bylo. T: A když říkáte na první dobu tak co to znamená? V: To je pokoj, kde leží maminky, kde je první doba porodní a na porodní sál se de až když přejde druhá a začíná třetí doba porodní. T: Aha. A co to znamená ta doba porodní? V: Ta první doba porodní to je fáze porodu, kdy se vlastně teprve otevírají ty porodní cesty, jo, a to je taky na čas jako, to je několik hodin, taky na čas náročnej proces a teprve až ty porodní cesty, ty vnitřní, jo protože jak je děloha, tak ona je vlastně uzavřená, tady je branka (ukazuje rukama) a než vlastně ta branka se uvolní, než se ty cesty pro tu hlavičku úplně rozvolní, jo, protože tam funguje a pracuje hormon relaxin, nebo vůbec jako spousta jako látek, který ty tkáně jakoby změkčujou, rozvolňujou, uvolňujou a úplně jako otevřou a úplně změkčnou ty tkáně, aby se jakoby poddaly tý hlavičce, která bude procházet. Takže teprve až jsou ty cesty fakt jako 46
spolehlivě otevřený, protože když se nepočká a ten porod, když by se spěchalo a ty cesty nebyly dost zrelaxovaný, dost měkký, dost uvolněný, dost otevřený, to by se ty tkáně, potom hrozilo by, že při průchodu hlavičky se potrhaj. T: No a teda to jste byla, na první dobu porodní jste teda byla v jednom pokoji. A to vypadalo jak ten pokoj? V: Tam byly čtyři lůžka. T: A byla jste tam s někým? V: Čtyři hekající maminy. T: Takže jste nebyla sama. V: A nebyly tam čtyři, myslim, že jsme tam byly tři, no, tři hekající maminy, tak jsme si tak vzájemně jako funěly (smích). Byl to fajn pocit, že jakoby člověk na to není sám. T: Jo takže se Vám to líbilo, jako že...? V: Jo, no, ano. I když potom jako ty stahy, ty kontrakce byly tak silný, že to už potom člověk i přestane vnímat jako okolí. To už se pak člověk pak koncentruje. A měla jsem krásný vizualizace, no. Měla jsem, když už fakt jako ty kontrakce sílily, tak jsem měla takový nádherný vizualizace planety, matky Země, jak puká ve švech. Jo, to byly, a mě ty obrazy zůstaly v hlavě, mám v hlavě, ale neumím to namalovat, mě to nejde skrz ty ruce, ale krásný obrazy mě šly v hlavě. Takže jak ta totalita fakt byla hnusná, pamatuju si na totalitu, byla hnusná, odporná, tak ale tohle období, jako to bylo jak kdybych, já nevim, fakt jako plula v nějaký úplně jiný dimenzi, jak kdyby fakt, protož jsem byla jako šťastná, jo, já když vlastně se to potvrdilo, že su těhotná, tak si pamatuju jak od té totalitní paní doktorky, jak já jsem vyšla a teďka normálně jsem úplně cítila jako takovou nádhernou sílu, která mě nesla, já jsem měla pocit, že letím. A byla jsem hrozně šťastná, měla jsem pocit, že letím, jo, a tu totalitu najednou, tu šedou, hnusnou, odpornou jsem vůbec nevnímala, jo. Mě bylo najednou strašně pěkně. T: Takže jste chtěla miminko. V: Jako… T: Jako bylo neplánované. V: Bylo to neplánované, ale jako když to přišlo, tak jsem byla moc ráda, no. T: A pak jste se teda vdávala, když jste to zjistila, jo? V: Potom jsme se teda, ano, pak jsme se vdávali a to taky teda, manžel všechno obstaral. Já jsem jako studovala medicínu. Takže jsem byla šťastná, že čekám miminko, potom jsem se učila a k tomu ty ostatní věci, to šlo tak nějak vůbec, jak kdyby, jak kdyby ta vnímavost byla úplně, jakoby orientovaná a koncentrovaná na to těhotenství, na to mláďátko, na to mateřství, na to studium a to všechno kolem jak kdyby, ta vnímavost byla tak zostřená a zkoncentrovaná, že najednou jakoby ta totalitní šeď v tom období životním byla, jakoby se mě úplně hodně vzdálila. T: Takže jste měla jako víc energie, takže jste to zvládla. No ale to muselo bejt stejně těžký ne, když jste vlastně chodila normálně do školy během těhotenství? V: No nejhorší, teda těžký byly první tři měsíce, protože já jsem měla takový ty nevolnosti, jo. 47
Tak to teda bylo těžký, protože já jsem měla takový ty nevolnosti, kdy když jsem, to bylo na hranici druháku, třeťáku, tak ve třeťáku, my jsme měli, to jsem dělala, jeden z předmětů byla patologie, a my jsme jezdili, my jsme, já jsem bydlela na Veveří na kolejích ještě a jezdili jsme do dětské nemocnice do Černých polí jako na pitevnu. A já když jsem vyjela z těch kolejí z Veveří, než jsem se dostala do Černých polí do špitálu dětskýho, jo, tak to já jsem tak čtyřikrát musela vyskočit ze šaliny někam na kanál, eeee (smích). Ono třeba z toho nic nebylo, jo, ale co kdyby. A teď my když jsme přijeli na tu patologii, tak jako než jsme šli jako na pitevnu, tak to jsme museli projít takovým taky procesem, kdy jsme se oblíkali do skafandru jak kosmonauti, jo, protože tam byly jako přísný hygienický pravidla. Takže to jsem se zakšírovala a teď už bych šla dělat to, co jsem dělat měla a teď najednou zase, eeee, a zase honem odkšírovat a na záchod. A tam ty zřízenci si mysleli, že mi je špatně jako z těch pitev, jo, ale to mi nebylo špatně z pitev. T: A co jste tam pitvali? V: Ty patologický pitvy tak to byly, na medicíně v prváku jsou anatomické pitvy, to se normálně pitvá na fakultě, to má lékařská fakulta jako svý, jako svý mrtvý, který už jsou ale naložený v lihu a to už na tu anatomickou pitvu, to už jsou jako starý těla naložený a to se preparuje vlastně. To třeba ještě my jsme měli kruh, kdy na začátku semestru kruh vyfásl jako jednoho mrtvého a vlastně v průběhu celého toho semestru jsme vlastně pitvali, jako preparovali cévy, nervy, svaly, všechno. Ve třeťáku to byly patologické pitvy a to byli teda čerství zemřelí, no. Ale to jsme… T: A to bylo v té dětské nemocnici, takže to byly třeba i děti? V: Mhmm. T: A nedělalo Vám to nějaký problémy? V: Tak to bylo, to bylo nejhorší ty děti, to bylo nejhorší, to fakt to… T: Že eště jste v tu dobu vlastně byla těhotná, že jo, a pitvat dítě… V: Ano. To mě opravdu, to byla další fáze života, která mě velmi silně naučila modlit se, no. T: A nevyvolalo to ve Vás jako nějaký strachy o to vaše dítě? V: Určitě, jasně že jo, jasně že když člověk viděl, jak, jak strašně to může dopadnout, tak to byla živná půda pro strachy, no. Ale zároveň jako když útočily ty strachy, tak zase... zase mě to posilovalo ve víře, no. Takže pro mě, to byl taky svět, kde... kde se dobře učilo modlit (smích). A to bylo teda... takže, jo to se mě, jsem si říkala, jak jsem se k tomu dostala, no, to kvůli těm raním nevolnostem, no. Ale po těch třech měsících to bylo, jak když utne a pak už mi bylo jenom krásně (smích). Ale učilo se mě líp jako, mě se fakt, já když jsem byla těhotná, než se mi narodila Šárka. Já jsem vždycky jako medicínu jako chtěla a učilo se mě to dobře, protože mě to bavilo, i když to bylo těžký, jo, ale jako to mateřství jako to bylo zdroj úžasný síly, mě se učilo ještě líp, no. A taky se všecko zrelativizovalo, jo, protože jako člověk si tak vážil toho, že to mládě je zdravý, že třeba když jsem šla na zkoušku před tím, jo, tak to byly stresy, nervy, celý noci člověk drtil a potom takový to vědomí toho, že jako, najednou podstatný bylo, že mládě je zdravý a na té zkoušce mi pořád hodně záleželo, ale už ne tak jako katastroficky, jo, už to bylo takový... T: Takže jste se vlastně ani nestresovala nebo tak, jako že... V: Jako já su stresák, jako stresovala, ale určitě jakoby to bylo snesitelnější ty stresy, jo protože... T: Oni se prý vyplavujou během těhotenství nějaký hormony, co způsobujou, že ty maminky se tolik jako, nejsou v tom stresu. 48
V: Mhmm T: A to, a ještě se chci zeptat to, jak třeba, co váš partner, jako jak třeba on na to reagoval, nebo měl z toho radost nebo on asi taky studoval nebo...? V: Ne, Martin už byl hotový, on už pracoval, no. Ale von jako klasický muž... jako, jak to říct. Jako ta první reakce byla taková ta aaach (jako vdechnutí úlekem), jestli to zvládne, jak to zvládnu, strach, jo. T: Takový ty strachy. V: Ale až jako pominuly strachy, tak, tak byl taky šťastnej, no. Ale on to jako vždycky prožíval tak jako hodně skrytě a v uzavřenosti, jo, že poznala jsem, že je šťastnej, ale jako jenom protože jsem věděla, že to v tý hlubině tam někde má, jo. T: No a co teda, vy jste měla dobře našlápnuto na tu školu, že jo, tak co třeba rodiče jako neříkali vám jako, že jste měla počkat až po škole nebo tak nebo jaký byly reakce třeba od rodičů? V: Já jsem to měla s rodičema takový, že vlastně naši se rozvedli a vlastně táta ten vůbec nebyl, nefungoval a máma, ona jako se podruhé vdala, založila si jako jinou rodinu a já když mě bylo, no když jsem byla na tý střední škole, tak jsem vlastně odešla k babičce, tak jsem byla u babičky. Babička byla učitelka a já jsem vlastně žila u ní a já vlastně jsem vyrůstala v Kyjově a my jsme ty vztahy takový měly, takový jako tam to bylo citově hodně takový distancovaný, takový ne moc blízký, takže já potom jak jsem vlastně odešla do Brna na tu medicínu, tak... T: Jako s mámou nebo i s babičkou? V: Máma byla hodně soustředěná na tu svoji novou rodinu, babička ta byla hodně fixovaná na mojí sestru, jo, a já jsem byla takovej ten člen rodiny, co tak jakoby z toho všeho tak nějak vypad, jo, a v klidu jsem si šla. T: Takže vám nikdo neříkal jako, ty seš blbá mělas nejdřív dostudovat nebo jakože takový ty výčitky? V: Naštěstí tohle si nedovolili, protože já už jsem jakoby měla takovej ten, jako nedovolili by si to, no, to si teda nedovolili. No to by si teda mohli dovolit! (smích) T: No a co třeba vy jste říkala na Šárku, když vlastně studuje ještě, že jo, a teďkon má miminko? Jak vy jste na to reagovala vlastně? V: Šáry, jak jsem na to reagovala? Š: Já myslim, žes byla ráda. V: Jo? T: No ale spíš na to, že jako nemáš hotovou tu školu, víš? V: Tak já tím, že sama mám zkušenost, že já jsem vlastně taky neměla hotovou školu, jo, a vlastně dostudovala jsem. Jo jasně, že tehdy šly hlasy jako, jako byli lidi co si ťukali na čelo a... Jenomže, já jsem bydlela na kolejích na Veveří tehdy ještě, a jak jsem otěhotněla, tam totiž nebyla vrátnice, to byly koleje, kde nebyla vrátnice, a já jsem začala a po mě hned to šlo ráz na ráz, otěhotnělo dalších pět holek, to bylo tehdy fakt nenormální. 49
T: A proto už tam dneska je vrátnice. V: Už tam je vrátnice, jo? (smích) Tak to protože my jsme tam těhotněli. To je pěkný. No, takže tím, že já mám zkušenost, že s dítětem je možné studovat a dostudovat, takže todle mě jakoby nevyděsilo, no. T: No ale jak, jak reagovali třeba učitelé, že jo, když oni to, vy jste jim to nějak řekla nebo už to pak nějak poznali na Vás nebo ..? V: Jako reagovali pěkně, jako byly předměty, kde nebyl absolutně žádnej problém. Na té patologii tam byl problém, protože když potom už to na mě bylo vidět, tak pan profesor Havanec říkal, už jsem vlastně nemohla v tom dalším semestru na pitevnu. T: On vás nepustil. V: Jako nemohla jsem, to bylo zakázané, jako těhotný, těhotný od určitého jako... T: A víte, kvůli čemu to bylo? V: Jako to je zakázaný, protože, protože je to rizikový pracoviště. To je rizikový pracoviště. T: Takže i tam hrozil nějakej přenos třeba nějakejch chorob nebo jenom z toho důvodu toho stresu třeba nebo…? V: Jako už jenom tím, že je to rizikový pracoviště, jako... T: No ale jaký riziko tam hrozí, když je to rizikový? V: Tam se pracuje s infekčním materiálem, když to řeknu hnusně, jo. T: Takže přenos asi nějakých třeba infekcí. V: Takže kvůli přesně, ano, kvůli hygieně. T: No a vy jste to řekla těm učitelům už jako dopředu nebo až když to na vás bylo poznat, si toho všimli. V: No vlastně patolu, já jsem, já jsem chtěla udělat ten první semestr, no. Takže to jsem tam proklouzla, abych udělala první semestr. Ale pan profesor, potom když jako viděl už, tak právě jsme se normálně jako domluvili, no, že vlastně on říkal, on to tak pěkně řekl, on říkal: „Vy si porodíte, vy si vodkojíte a pak příjdete dodělat ten další semestr tý pitevny,“ no, a nebylo vlastně problém, protože jsem přerušila studium, pak jsem vlastně nastoupila s tím, že jsem dodělávala jenom tu letní pitevnu, dodělala jsem patologii, patfýzu, no a pak jsem šla do dalšího ročníku. T: A na jak dlouho jste přerušila? Na rok. V: Na rok. T: Na rok V: Mhmmm. T: A co třeba... 50
V: A ještě ráda vzpomínám na pana profesora na mikrobiologii, protože tam taky na mikru jsme jako těhotný nesměly, taky z hygienických důvodů, tak jsem mu jako přinesla ty lejstra a on je vzal, on si to prohlídl, teď to roztrhal, teď se na mě tak podíval a říkal: „Nic nevim“ a furt trhal „Nic jste mě neřekla“ a furt trhal, vyhodil to a řekl: „Mezi náma, šalina je mnohem rizikovější." (smích) „Dávejte pozor, buďte opatrná.“ T: A to jste dostala potvrzení od té vaší lékařky nebo nějakej papír. V: Ano, ano. T: O tom, že jste těhotná. V: No, jako že. T: To tam roztrhal. V: Ano, jako to bylo, to byly lejstra, který jako on měl vyplnit s tím, že se jako ta mikra jako taky přeloží jako do dalšího semestru až budu, až budou, jo. „Buďte opatrná, můžete projít.“ (smích) Takže na tyhle lidi strašně ráda vzpomínám, no. T: A co třeba bylo takhle tenkrát jako doporučovaný, anebo naopak jako zakazovaný při těhotenství, konkrétně. V: Co nám totalita doporučovala a zakazovala? No totalita nám zakazovala ... kojení. T: Kojení? V: Protože tehdy když se narodila Šárinka, tak tehdy se objevilo, že v mateřském mléce jsou polychlorované bifenyly. (smích) T: Cože? Co to znamená? Š: To jsou ty toxiny, co se ti ukládají v těle a pak jdou ven mateřským mlíkem. V: Soudruzi zjistili, že jak políčka hnojí a hnojí a maminky papají a papají, tak se jim v tukové tkáni ukládají polychlorované bifenyly, které pak jdou do mlíka mateřskýho a děti to bumbají a bumbají (žvatlá na miminko) a protože, protože, protože děti malý to nesmí bumbat, protože totalita potřebuje zdravé vojáky, tak pomalu kojící matka byla zločinec a hodně se jako fandilo, to ještě zůstávalo z těch šedesátých let, jo, té umělé výživě, takže pomalu se to... T: To byly nějaký sunary, ne? V: No, sunary. Takže se fandilo a normální bylo krmit sunarem a matka, která kojí je taková nějaká podezřelá. T: A to bylo jako ty bifenyly jako to má i dneska každej nebo to je, jako bylo tenkrát, že se hnojilo něčim? V: Nevim. No voni tady ty pole hnojili těmi... Š: DDT. (smích) V: Ano, výborně, DDT, výborně. 51
T: A to bylo jako jenom nějaký období? V: Potom teda ale vydali zákaz hnojení DDT, že to už je zakázaný. T: A už se mohlo kojit, jo? V: No, no naštěstí byla revoluce a kojící matky už nejsou zločinci. Š: Já myslím, že nebyl jako přímo zákaz, ne? Jenom jakože doporučení, prostě. V: No. T: No a během těhotenství? V: Jako tehdy určitě, tehdy určitě to bylo jako dneska, že to všechno bylo přísně individuální, jo, že stejně jako dneska i v totalitě prostě, to všecko odviselo na tom, kdo se s kým potkal. T: Jakože koho jste měla za doktora a tak. V: Jasně. Že byli prostě úžasný, moudrý vzdělaný lidi, se kterýma se dalo mluvit a byli teda soudruzi, se kterýma to moc nešlo. T: A vnímala jste to nějak, jako že ty lidi, se kterýma to moc nešlo, že byli nějak jako ovlivněný tím státem nebo tím zřízením totalitním? V: Jako určitě totalita působila, no. Totalita je fakt mor. T: A v jakým smyslu si myslíte, že třeba působila jako na ty matky nebo na ty malý děti nebo…? V: No určitě, že nebylo tolik svobody, že maminky si nemohly třeba svobodně volit to, co už dneska je, bože díky, samozřejmé, no. Jako i když se pohybuju v těch špitálech vlastně od toho svýho časnýho mládí, tak vlastně já ještě pamatuju, (miminko pláče) ty léta kdy, (mlaskání na miminko) kdy ta porodnice byla prostě ten klasický špitál, ta klasická nemocnice, jo. Že jako to fakt až po tý revoluci se to začalo celý přebudovávat a dneska už ty porodnice už jsou fakt takový jako, je tam pěkný prostředí, je to už, už se tam fakt myslelo na to soukromí té maminky, na tu intimitu té maminky, no, už je to,(miminko křičí už opravdu hlasitě) hodně se to jako, zdravotnictví se hodně zlepšilo. T: Tenkrát jste asi byly jako že i ve více lidech na tom pokoji ne? Nebo rodila jste asi na tom porodním sále někde? V: Ano. T: Vy jste říkala vlastně v té první porodní fázi, že jste byla na tom pokoji ve čtyřech, pak byla druhá porodní fáze. V: Pak byl porodní sál a ten byl teda takovej… T: To je ta druhá fáze jo? Nebo to je…? V: No to už potom jako z té první doby, když už tak to už se přešlo na ten porodní sál a ten byl už takový, tam u těch Milosrdných bratří teda, takový to bylo, to bylo takový jako intimní, klidný, byly tam ty porodní asistentky, ale byl to prostě, no klasický špitál. Děti byly zvlášt a maminky 52
byly zvlášť. T: A potom vás převezli teda zase na pokoj, kde bylo zase hodně těch matek. V: Ano, ano, tam nás bylo deset. T: Deset. V: Hmmm T: Ale vy tak jako vy jste to vnímala jako pozitivní, ne, že vás tam bylo tolik vesměs? Že dneska když jsou ty matky jako izolovaný tak třeba, jako že... V: No, i když třeba dneska, když co já znám, tak třeba určitě, taky to má svý...svý kouzlo, když je tam ten intimní prostor a jsou tam třeba dvě ty maminky maj ty miminka u sebe, taky to může být pěkný. T: A třeba když jste byla ještě těhotná tak, psal vám, jako brala jste třeba nějaký léky nebo dával vám doktor nějaký vitamíny nebo něco jakože na podporu nebo vůbec? V: Ne. T: Nebo jestli jste byla zdravá, tak se nic nedávalo. V: Mhmm. Nedávalo, no. T: A co třeba alkohol, jak jako to bylo tenkrát s alkoholem? Jako mohlo se nebo vůbec nebo to bylo úplně zakázaný, nebo jako vůbec to nebylo doporučovaný. Protože já vim, že třeba dneska jako doktorka kamarádce povolila skleničku vína jako za den během těhotenství. Tak jak tenkrát to bylo? V: Tehdy zase, jak s kým člověk o tom mluvil, jo, byli lidé co prostě radikálně ne a byli lidi prostě liberálové i v tý totalitě, který o tom přemejšleli a tak nějak instinktivně jako povolovali. I když jako oficielně to bylo takový jako přísný a tvrdý. T: No a to, a vy jste to měla jak? Vám ta doktorka do toho nezasahovala, protože jste byla ta medička, tak si myslela, že už to všechno víte, nebo jak to bylo? Že Vám nedávala takový doporučení nebo... V: No, já si mylsím, že to bylo dost ovlivněný tím, že vždycky když jsem jako s těma doktorama mluvila a oni věděli, že su ze zdravotnictví, že su zdravotní sestra a medička, jo, tak vždycky jako ten rozhovor už byl takový jakože už takový kolelegiální, no. Že, že jsem neprožila, takový možná to, že kdybych třeba, já nevim, byla...byla člověk, který, pro kterýho to zdravotnictví je neznámý svět, svět, jo, že bych třeba byla úplně z jiný sféry životní, tak...vlastně vůbec si nedovedu představit jak bych to asi prožívala, jak to prožívá maminka, která třeba není, nemá zdravku a nemá medinu. Já si to vůbec nedovedu představit. No, když si to představuju, tak si dovedu představit, že třeba to může být, jako když to pro tu ženu je třeba neznámý cizí svět, že to může být stresující. T: To určitě, no... No, a jak třeba to, když byste mě jako mohla popsat jako detailně jak třeba probíhal ten Váš jako porod? Že vy jste teda doma měla ty kontrakce? A tak jako úplně jestli by jste mi mohla popsat jak, jak to vlastně probíhalo, jestli Vás tam odvezl jako Váš manžel nebo…? V: Ne, on byl v práci, no. 53
T: To jste, že jo, tenkrát museli mít sbalenou nějakou tašku, ne? Nebo něco tak jako prostě. Popsat to jak to, jak to vlastně probíhalo, jak jste přišla jako krok po kroku. V: Krok po kroku, no. T: Krok po kroku to popsat. V: Krok po kroku, no. Když mi začaly ty kontrakce, tak oni jako ten čas mezi těmi kontrakcemi je dlouhý a postupně se zkracuje, jo, takže když už začnou být ty kontrakce tak po těch deseti minutách, jo, tak to už je známka, že se to opravdu blíží, ale i tak ta prvorodičká má jakoby pořád čas, takže já jsem byla tak jako, jsem si v klidu skučela a čekala jsem na to až ty kontrakce budou častější a častější a až už byly takhle hodně častý, tak jsem volala té své paní doktorce, ona říkala ať už zavolám sanitu, tak jsem si sbalila saky paky. T: To jste měla připravený? V: Myslim, že jo, no. T: A co tenkrát potřebovalo, muselo být jako sbalený do nemocnice? V: Takový úplně nejzákladnější věci, vlastně pro matku osobní potřeby a pro dítě nějaký dvě košilky a nějaký dvě plíny a...a to bylo všechno. (smích) T: Nebyl nějakej přesně danej seznam? V: Nee, nee, jako to ne, jako takový ty základní věci jako, to, to nám třeba dali na tom lístečku, ale to byly fakt dvě košilky, dvě plíny. Š: To teď máš v těhotenským průkazu napsaný dlouhý seznam, co všechno potřebuješ do porodnice. T: Fakt? Š: Chceš se podívat? (smích) V: Bacha, když to Verča uvidí, tak ju přejde chuť na těhotenství. (smích) T: To nemám... (smích) V: No a vlastně, když jsem zavolala sanitku, tak přijeli, saniťáci, byl tam řidič eště s nějakým pomocníkem a byli moc příjemní a byli moc fajn a odvezli mě... T: A vy jste čekala před barákem nebo přišli k Vám nahoru nebo...? V: Jako přišli, zazvonily a já jsem šla s nima, normálně jsem nasedla do sanitky, jeli jsme k Milosrdným bratřím… T: A to byly ještě ty starý sanitky, že jo, takový. V: Ano, ano. T: A jak to vypadalo v té sanitce, nebo jak jste tam, jste ležela nebo seděla? 54
V: Normálně jsem jako seděla, no. Ale byla to taková ta ... T: Na předním sedadle nebo vzadu někde? V: Vzadu. Oni jako seděli vpředu a tam vzadu bylo lehátko i, i sedátko, takže v sedě, normálně v sedě. A přijela jsem k milosrdným bratřím a když jsem přišla do nemocnice a šla jsem tam po těch schodech, to si pamatuju, jak jsem šla po těch schodech... tak jsem intenzivně myslela na to, jak vlastně, teď v tom čase, co mě vlastně čeká, tak jsem si říkala, že vlastně, cítila jsem jako, že přede mnou je něco jako náročnýho, ale měla jsem představu, že vlastně pro to miminko je to ještě náročnější než pro tu mámu, jo. A jako soustředila jsem se na to, jak veškerou svojí silou, myslí, duchem, srdcem, úplně vším, celou svojí bytostí, chci být prostě pro to mládě, pomáhat mu vlastně… dejchat a... a tak jsem se jako koncentrovala, intenzivně, že třeba předtím nebo i později, když jsem uvažovala vlastně... za nás to ještě vůbec nebylo jako otcové u porodu, jo, ale už tak jako pro známé to šlo domluvit, jo. T: Fakt? V: Pro známé. Zmámí by mohli, jo. T: Jako známí lékařů? V: Jasně, no, no. Jakože když bych paní doktorce Brabcové řekla, že, že chci Martina třeba u porodu, že jakoby šlo by to zařídit, ale nebyla to běžná praxe eště. Ale potom, když už se to zavádělo do praxe a stalo se to jako běžnou praxí, já jsem prostě cítila, že bych to vlastně vůbec nechtěla, jo, že by mě to vlastně znemožňovalo tadytu intenzivní koncentraci na to mláďátko, jo. T: Že byste to rozptýlila... V: Přesně, že bych tu pozornost měla vlastně takovou jako rozptýlenou, což jsem vůbec nechtěla, no. Takže já bych u porodu chlapa teda rozhodně nechtěla. T: A co on? Jako on teda byl v práci někde nebo...? V: On byl v práci, no. T: On byl v práci. A vy jste mu to nedala vědět nějak? V: On byl v práci a já jsem jako takže, až se narodíme tak. Jenomže, Šárka se narodila a paní doktorka Brabcová hned, to utíkala volat Martinovi, jenomže tam kde byl Martin, tam byl vyvěšenej telefon, někdo zapomněl pověsit telefon. Ona se ho nemohla dovolat. Nemohla dovolat, nemohla dovolat a pak se vlastně až se dovolala, tak se dověděla, že někdo blbě uložil telefon. T: Aha, takže on za Vámi pak hned přišel, ne když se to dozvěděl. (miminko brečí) V: Šári myslíš, že ju ruším? Š: Né, vona je už prostě koza malá přetáhlá, tři hodiny je vzhůru a teď dělá takovýhle pytloviny. V: Jo? Ona potřebuje ty kliky, aby se dorazila a usnula. T: No a to jste šla teda po těch schodech, měla jste tu tašku v ruce a šla jste asi někam na nějakou, 55
kde Vás přijali nebo zapsali nějakej formulář, nějaká sestra a to probíhá jak? V: Na příjem. No, ano, ano, normálně na příjem. Jako, to probíhalo, tak jako příjemně a hezky, přišla jsem, a voni se začali starat. A já už jsem byla v takovém jako polotranzu, takže jako popsat, co se přesně dělo to vlastně vů... No, no, co se dělo, no ty klasický věci, měřily se tlaky, položili nás na lůžko a zapli kardiotokograf. T: Co to je? V: To byl takový přístroj, kde se měřila vlastně aktivita srdeční plodu. T: Aha. V: A měřil se tonus děložní svaloviny. T: A jak to vypadalo, to jste měla něco na břiše nebo...? V: No, to se daly takový jako pásy na břicho a tam byly takový snímače, který snímaly, a to bylo strašně příjemné, protože to bylo ozvučený a byla jako intenzivně slyšet ta srdeční akce plodu. A tím vlastně oni kontrolovali vlastně stav napětí té děložní svaloviny, sílu kontrakcí a srdeční aktivitu plodu, to znamená jak je miminku, jo, protože ten kardiotokograf, když ukáže, že třeba kontrakce jsou slabé, ale miminko už má třeba nějakou tíseň, už potřebuje jako rychle jít ven a ta děloha to neutáhne, tak pak se třeba aplikovaly ty oxytociny, ty co aktivizovaly, nebo látky, který prostě aktovaly, aktivizovaly ty kontrakce, tý, tý děložní svaloviny, aby se urychlilo, aby se pomohlo tomu miminku ven. T: No a já, já jsem slyšela, že se to jako třeba potom už jakoby dávalo automaticky nějak a že ty matky z toho mohly mít problémy. Tak co si třeba o tom myslíte? V: No určitě, když se s tím zachází necitlivě, jo. T: A myslíte si, že to jako je praxe nebo že to jsou jenom nějaký pov... jako fámy vyloženě? Že se to jako dělo nebo, že to bylo jako...? V: Já si myslím, že to nejde generalizovat, jo. Zase prostě já jsem potkala moudrý lidi, který by s tim oxytocinem, nebo s těmadle látkama nikdy nezacházeli bezhlavě, jo, kteří k tomu přistupovali velice citlivě, protože jim bylo jasné, že to dávkování musí být indikované a velice citlivé, protože tam je nebezpečí vlastně toho, že když se to uspěchá, tak zase když ty tkáně nebudou dost zrelaxované, nebudou ty cesty dost otevřené a bude se spěchat, ty tkáně se potom potrhaj. Takže z toho potom by vznikaly ty porodní poranění, který prostě dobrej doktor samozřejmě nechce a nebude spěchat, jo. Ale samozřejmě, že lidi, který třeba měli tendenci to jakoby řídit a jeli v tom duchu, poručíme větru dešti, tak, tak když to třeba řídili nějak necitlivě a spěchali, tak jasně že je tam potom to nebezpečí těch porodních traumat, jo. T: No já jsem třeba slyšela, že jako...třeba doktor, aby jako ta matka odrodila v jeho směně tak jí to vyvolal, tak to se mi zdálo takový jako už jako moc jako právě to necitelný zacházení. V: No, to je necitlivý zacházení a samozřejmě, že celá ta totalita jako ona...jako je, je totalitářská, mocenská, jo, uzurpuje si moc a chce mít moc, úplně, úplně nad vším a ona fakt jako znecitlivuje. Takže určitě ten totalitářský duch potom lidi, který třeba tomu podlehli, tak to nebezpečí v totalitě bylo určitě větší, no... Toho, že se s tím zacházelo jakoby necitlivě. Ale zase to bylo individuální i v totalitě byli nesmírně citliví lidi, co s tím zacházeli citlivě a nenechali se jakoby zmanipulovat tim totalitářským duchem mocenským, násilnickým. 56
T: No a teda když Vám změřily ten tlak, potom Vám dělali to vyšetření toho srdečního tepu a pak vlastně se dělaly eště jako nebo ještě se to vlastně dělá nějaký, že jo, klystýr, holení. V: Jo, jo. T: Jako to byla asi běžná praxe, to se úplně jako dělalo všem jako... V: To byla běžná praxe. To se dělalo prostě jak na běžícím pásu, takže člověku to vlastně připadlo takový jako... jako nešlo říct ne, no a tak, tak jo, no. T: A to dělala všechno ta jedna sestra? V: To dělala sestřička, no. A zase když byla hodná sestřička, tak to zas nebyl takový problém, no. T: No a pak Vás teda dali na ten... V: Pak nám dali košilku takovou oškliváckou. T: To Vám dali jako tu nemocniční? V: Jo T: To jste neměla vlastní? V: Oškliváckou nemocniční košilku a pak se šlo do pelíšku. T: A to byla nějaká spešl jako k tomu porodu jakože byla nějaká ...? V: Jo takový ty dlouhý a široký a takový ty…(smích) T: Jo. A to jste měla na sobě i při porodu? V: To nás převlíkali no. To když jsme byli na první době, tak jsme byli a potom když jsme přecházeli na sál. T: Jste měli košilku, a pak na sále? V: Je fakt, že to byl takovej ten klasickej špitálnickej jakoby proces, kdy vlastně ono to opravdu mělo atmosféru jakoby, když to srovnám, jak rodí dneska maminky v těch špitálech, tak za nás to ještě opravdu člověk měl pocit, jak když šel na operační sál, jo. Takový ty přísný hygienický pravidla, takový ty, jak když se pacient chystá k operaci, jo. Takže mělo to takovou operační atmosféru. Ale, ale já jsem byla v takovým jako zvláštnim v takovým opravdu jako rozpoložením emočním, že to ve mně nebudilo strach, a i když ty mamky tam co rodily přede mnou a křičely, tak i když křičely, tak já jsem se těšila, že si zařvu taky. Jako nebudilo to strach ve mně vůbec, neměla jsem strach. Ale to si myslim, myslim, že bylo fakt jako Boží vedení. T: No a teda na tom, mě zajímá, jak jste na tom porodním sále jako Vás převlíkli do něčeho jinýho nebo tam už je maminka jako nahá úplně? V: Ne, nahý jsme nebyly vůbec úplně. Nee. T: Ne? V: Nee. To jsme šli z košilky do košilky. 57
T: Jo? V: Jo. T: Kvůli čemu se převlíkaly jako ty košilky? Že Vám nenechali jenom tu jednu nebo...? V: Protože na té první době, vlastně kdy ty porodní cesty se otevírají, jo, a vlastně odchází plodová voda, tak ono se, ta košile se znečistí a vlastně na ten porodní sál, kdy tehdy se to prožívalo, jako že to je v podstatě operační sál, tak se jako dávalo všechno čistý sterilní, no. T: A to jste dostali tu stejnou akorát čistou košili. V: Jasně, no. T: Aha a proč se ne.., proč nerodily jako maminky nahé nebo proč... to bylo tenkrát jako, to bylo z etických důvodů nebo...? V: Tak asi určitě, aby se chránil ten pocit, že když je člověk oblečenej tak má takovej asi větší pocit bezpečí. T: No a miminko se tenkrát po narození, jako nepřikládalo k prsu? V: Nee, nee. T: Takže... V: Fakt nee, no, jo pro tohle, že to no takhle. T: Ale dneska už se rodí, jako, dneska už rodí ty maminky, že jsou nahé, né, u toho? V: Já si myslim, že dneska už si maminky mohou naštěstí vybrat, no. Že určitě pokud je mamince příjemnější, že je nahá a chce pak to miminko, jo, a když je maminka, která chce být jako oblečená. Já si myslím, že dneska už ta maminka má tu svobodu, no. Ale je fakt, že když miminko jako vyplulo, tak se přestřihla šňůra, sebralo se, vážilo se, měřilo se. T: A dali Vám ho? V: Odnášeli, jenom se ukázalo a pryč s nim. T: Vůbec Vám ho nedali do ruky? V: Nee, nee. T: A to, a mohla jste si třeba říct, že ho chcete do ruky? V: Nee, nebo mohla jsem vlastně. No dyť vlastně jasně, že jsem mohla, ale člověk v tý totalitě byl tak zblblej, že prostě to, co bylo jakoby zajetý jako normál, tak se tak nějak samozřejmě jako, se to bralo, že tak to prostě je a hotovo. No, fakt jsme byli zpitomělý, no, fakt jo, úplně zblblí. (smích) Takže fakt člověka ani nenapadlo, že to třeba to chce nějak jinak, jo, protože to bylo takový, ta atmosféra byla, ta totalitní atmosféra je taková, že tak to je a hotovo, jo. A prostě kdo, kdo to chce jinak, tak je zločinec. (smích) Takže vlastně člověk byl pod tím tlakem. T: A když člověk nic jiných jako neví nebo tak... A říkala jste si, a říkala jste si jako, že ty doktoři 58
to dělají v podstatě jako správně nebo jako jste asi o tom nepochybovala nebo...? V: Jako já jsem tam měla důvěru, měla jsem fakt jako důvěru a klid, no, takže, je fakt, že jsme vlastně taky nebyly, no, že to bylo taky jiný v tom, že jsme nebyli bombardovaný těma katastrofickýma zprávama, jo, takže nebylo jakoby... byl strach mezi lidma, ale úplně jinej strach, úplně jinej strach. Protože totalita vlastně manipuluje se strachem, vládne strachem, ale ten strach, jakoby ten strach on se pěstoval takovej ten strach z těch vnějších nepřátel... T: A uvnitř bylo všechno super. V: Ale tady to, tady to bylo jakoby chráněný, tou tabuizací, tou nevědomostí. Ona je to prd ochrana, jo, to žádná ochrana není, ale... fakt je, že třeba když si představím ten tok informací, jo, a to bombardování informacema, to co dneska je normální... tak to si myslim že zase, že to taky přináší strachy, ale je to jiný, no. T: No to rozhodně, no. Ale tenkrát určitě nebylo tolik strachů, když nebyly ty informace, ne? V: Tehdy to byl fakt jinej strach, no, to byl strach jako, tehdy se strašilo prostě, tehdy se fakt cíleně a záměrně strašilo, takovým tím, jakoby v tý atmosféře byla taková ta, žilo se v tý schizofrenii, jo. Že vlastně... T: A jako z čeho nebo čim se strašilo, z čeho jste tam měla strach? V: Ta atmosféra byla taková, že vlastně to vlastní, to svý člověk musel skrývat, jo, držet v sobě, být v sobě, protože, já jsem se vlastně narodila v šedesátých letech, to byl rok šedesát tři a vlastně úplně nedávno v padesátých letech, jo, vlastně lidstvo zažívalo vlastně tu poválečnou katastrofu, kdy si vlastně moc uzurpovala ta totalita, vlastně byla světová válka, lidstvo bojovalo vlastně s tou nacistickou totalitou a potom vlastně přicházela ta komunistická totalita. A vlastně ty padesátý léta to bylo období, poválečný období hrůzy, kdy vlastně bylo ještě strašnej hlad a kdy svobodně se projevit znamenalo, jak se inscenovaly ty procesy, znamenalo riskovat to, že mě zavřou do vězení, že mě oběsí, že mě odstřelí, jo, a to v těch šedesátejch letech bylo ještě v tý atmosféře strašně silný, to mělo obrovskou sílu. Já si pamatuju jak jako malá holka, jak jsem tomu vůbec nerozuměla, ale cítila jsem to. Jo, ten šílenej, temnej, smrtelnej strach. T: Se jako projevit. V: Ano, no. A vlastně to šlo, to šlo, vlastně v těch, ty sedmdesátý a osmdesátý léta to se pozvolna tak jako, ty ledy tak jako tály a uvolňovalo se to, jo. T: Takže myslíte, že kdyby někdo jako to cejtil jinak, tak že to vlastně ani, měl strach to vlastně jako říct nebo že by se to... V: Jako normální bylo, že se člověk fakt jako, normální bylo neprojevit se, neříct nahlas jak já to chci, jak já si to představuju, jak já si to přeju. T: No a oni vlastně za té totality jako všichni museli jít do nemocnice, že jo, rodit? V: Ano. T: A myslíte si, že to bylo kvůli tomu jako, aby ten stát měl kontrolu? V: Jako určitě to šlo tady z toho základu, z toho, z toho... Protože totalita stojí na čem? Totalita stojí na tom, že... totalita si uzurpuje moc… skrze strach, zmocňuje se lidí skrze strach, takže straší, straší...no a buduje vojsko. Vlastně totalita to je svět, který se permanentně připravuje na 59
válku. Takže se vlastně, ona ničí kořeny a ničí intimitu, šíří tu atmosféru schizofrenní, ten strach, no a vlastně ten jednotlivec, jednotlivec vlastně není svobodnej člověk, jednotlivec je potencionální voják té totalitní armády. Čili zmocnit se celého národa, jednotlivce, to de fakt až k tomu zrození vlastně. Ta máma, která čeká to dítě, to není svobodný člověk, který přivádí na svět svobodného člověka. Pro totalitu ta máma je pracovní síla, kterou totalita potřebuje, protože se chystá na válku, takže potřebuje, aby matka šla co nejrychlejc do fabriky, budovat ty tanky a ty zbraně a (smích) a šila ty vojenské uniformy. No a děcko, to je potencionální voják. To je náš majetek. To je naše vlastnictví. To znamená, seberem ho matce, pude do jeslí, no a pak do školky, no a to, to všechno vlastně, to všechno je ve službě války. T: A vnímala jste to tak už tenkrát nebo až zpětně máte takový pocit? V: Cítila jsem to, no. Jakoby, jakoby nebylo, neměla jsem to úplně ve vědomí, jo ale jakoby v těch pocitech to bylo. Zvědomňovala jsem to samozřejmě, samozřejmě postupně, protože my když jsme byli malý děcka, tak to bylo samozřejmě, po druhé světové válce, že jo, nástup totality a my když jsme byly malý děcka tak my jsme si hrály, že jo, na vojáky, hrály jsme si, kdo bude Rus a kdo bude Němec (smích). Nikdo nechtěl být Němec (smích). Protože jsme byly úplně zpitomělí, žili jsme v totalitním bludu, že nás osvobodila rudá armáda. No a vlastně protože si nás urvala vlastně, urvali Rusové, tak vlastně ten vnější nepřítel, to byl západní svět, demokratickej svět, to byl nepřítel. A totalita vlastně pěstovala nepřátelství vůči demokracii a demokratickému světu. T: Jako mě zajímá, jestli už tenkrát jste to jako, žejo, vnitřně říkáte, že jste to cítila, ale jestli i vědomě jste to věděla nebo jestli vlastně to byl jenom takovej jako, že jste to měla v tom podvědomí a vlastně vědomě jste si myslela, že ten stát dělá jako, že žijete vlastně v tom nejlepším jako státě a zřízení... V: Já jsem tu schizofrenii vždycky, já jsem tu schizofrenii vždycky cítila, jo, totalitě jsem nikdy nevěřila, jo, ty prvomájové průvody to si pamatuju jako malý děcko, to jsme vždycky tak jako zírala a nechápala jsem a cítila jsem že, jakoby jako nešlo mi věřit tomu, jo, ale...ale když jsem potom jako hledala jak žít a čím žít, tak mě jako... tak jak jsem té totalitě nevěřila, tak jsem toužila věnovat se věcem a studovat věci, který jsou na tomhle všem nezávislý. A cítila jsem, že když jsem hledala třeba střední školu, tak že ta zdravka, jo, vůbec a a ta medicína, mě to vlastně táhlo od mala, no. T: Jako že myslíte, že to bylo nezávislý na totalitě, jo, to zdravotnictví? V: Ano, že já jsem prostě cítila už tehdy, jako že člověk jako stvoření, já jsem cítila a bylo mě jasné, že tadyty proživotní procesy, že to jsou prostě procesy, na které totalita nemůže, jo, že je nemá a nemůže mít ve své moci. T: Ale může na to zdravotnictví, ne? V: Ano, ale to jsem si tehdy ještě tak jako vytěsnila, jo, to jsem si fakt jako vytěsnila do toho, jak říkáte, podvědomí a šla jsem jakoby po tom podstatném, jo, že to podstatné, to, ten živoucí organismus, ten zázrak toho živýho organismu, že to je něco na co prostě totalita nemůže, jo, to je prostě zázrak, to je zázrak, kterýho se prostě jako totalita nemůže zmocnit. Může se ho zmocnit tím, že zabije tělo, jo, ale to je maximum, jo, a jako potom na tý zdravce jako, jak už jsme vlastně na zdravce, už sme vlastně v prváku chodili, to jsme studovali somatologii jako anatomii takovou tu na zdravce a to jsme vlastně taky přišli, tehdy s tím panem doktorem, jsme šli na pitevnu, to mě asi taky hodně ovlivnilo, protože co jsme byli na pitevně… a my jsme šli na první pitvu a mě v tý době zahynula spolužačka ze základní školy, Maruška Sedlářová, se kterou jsem seděla tři roky, končili jsme devátou třídu a já jsem jí ještě říkala: „Pojď se mnou na tu zdrávku.“ A ona: „Víš, já už jsem se rozhodla na tu ekonomku.“ Rozhodla se na ekonomku do Hodonína a jela z Hodonína domů se vracela a měli autone…havárii a zahynula. Takže já najednou potom 60
jsem vlastně zažívala to, že totalita je nepřítel, velký nepřítel, ale já jsem vlastně strašně zblízka a tak jako bylo to pro mě tehdy strašně těžký, ale poznala jsem, že je větší nepřítel a to je smrt sama. A tak jsem se najednou začala věnovat těmhle věcem, těmhle otázkám, no, a to mě fakt vedlo ke stvořiteli. T: A vy jste teda začala věřit až potom, když jste si začala klást ty otázky? Nebo jste to měla nějak jako od rodičů? V: Já jsem věřila, já jsem věřila už jako docela malá holka, já jsem strašně ráda chodila na hřbitov. T: A Vaši rodiče taky? V: Babička byla věřící, ale… babička byla věřící, protože ona ale ona byla věřící tak, že ona to právě měla z domova, protože moje prababička byla věřící a vlastně v rodině byl duchovní... a on byl nějaký generál a on tehdy, jako protože moje prababička byla nějaká jeho sestřenice a on byl bezdětný a jako bohatý a zamiloval si jako dítě mojí babičku, a on jí potom dotoval a financoval jí studium na Zlatém, na v Olomouci jak je tam ten kopeček. Jak se jmenuje? Myslim Zlatý kopeček. T: Svatý. V: Svatý. Já su pitomá, já už su unavená. Na svatém kopečku on ji financoval studium – učitelák tam na tom Svatém kopečku, takže babička vlastně byla, vlastně jako mladá holka, vlastně tam v klášteře a studovala ten učitelák, takže ona vlastně vyrůstala, vlastně v tak intenzivním kontaktu vlastně s vírou, s písmem. T: No a to že jste věřila, tak ovlivnilo to třeba ten Váš jako, to vaše rodičovství nebo i to těhotenství a tak nějak? Jako že... V: Jako určitě, no, v tom čase já jsem fakt intenzivně cítila, no, tu boží přítomnost, fakt jo. A já už jsem to zažila jako malá holka, jakože když jsem byla malá holka, tak mě to odmala přitahovalo, já už jako malá holka, tam kde jsem žila, jsem strašně ráda chodila na hřbitov, to bylo místo, který jsem tam měla úplně nejradši. Já jsem tam třeba, tam byl pochovaný můj dědeček a já jsem tam chodila třeba se učit, já jsem si tam sedla na hrob a učila jsem se a bylo mi tam krásně, měla jsem hrozně ráda hřbitov. A mě bylo devět, devět roků mi bylo, to si pamatuju, jak jsem tam zalívala macešky a bylo tam krásně a já jsem se najednou podívala na ten náhrobní kámen a tam bylo: „Nezemřel. Vrátil se ke svému tvůrci.“ A já jsem najednou zacítila, fakt to byl mystický zážitek, jo, že já jsem fakt jako cítila, že… no zacítila jsem to tajemství. Pak jsem samozřejmě procházela v životě obdobími, zažila jsem podobenství ztraceného syna, jo, bloudila jsem, pochybovala jsem, zažila jsem spoustu věcí, ale vrátila jsem se, no, nebo život mě přivedl zpět. T: Takže jste to asi vnímala jako i z jiné stránky než normálně jak se tenkrát psalo, jako že sovětská žena rodí radostně a bezbolestně nebo něco takovýho (smích). To byly takový ty... V: No porod bolí. Bolí to ???(mluvíme přes sebe) T: Takže jako, takže to pro Vás to mělo i jako nějakej asi i duchovní smysl, ne? Jako že, že jste to nezažívala jenom jako v rámci toho společenství, jak mi třeba říkala ta maminka od přítele, že voni si ho vlastně pořídili, aby dostali větší byt. (smích) V: Jo tak to vůbec, no, to šlo úplně mimo mě tadyty praktický věci, jo, úplně, ale já jsem v tomhle jako dost spoléhala a věřila zase tátovi, víš, Martinovi. Martin on byl takový jako, takový akční, šikovný takový dynamický jako člověk a tak právě praktický. A já si myslím, že jsem se vlastně, že i to že jsem si to mohla dovolit takto přežít, prožít, že to... určitě jsem se v duchu jakoby opírala o něho duševně, v tom smyslu, že on se jakoby postará o tyhle věci, jo, a taky že jo, taky 61
že se postaral. T: No a pamatujete si třeba trochu, co bylo tenkrát všechno potřeba zařídit? Protože vlastně, Šari, ty říkáš, že toho je hrozně moc dneska. Š: No jo, jenže je to ve chvíli, kdy rodíš doma, že jo, pokud rodíš v porodnici, tak ti ty věci zařídí v porodnici. Ti vypíšou ty formuláře, pošlou to na ty úřady a ty nemusíš v podstatě nic. T: No a tenkrát jste teda asi, jako taky toho moc nebylo, ne? V: Tehdy vlastně taky se o to starali, no, ti co o nás pečovali, no. T: No. A třeba mě zajímá, dneska se musí vybrat jméno předem. A tenkrát? Š: No máš na to, máš na to myslim třicetidenní lhůtu po porodu, do kdy se musí jakoby to jméno, to, zajít na tu matriku a nahlásit to tam. A pokud to nenahlásíš do třiceti dnů, tak je nějaký soudní řízení vyhlášený a tam se soud určí jméno dítěte. T: Aha, já jsem myslela, že to musíš předem, ne. Š: Nee, stačí ti to vlastně těch třicet dnů po porodu. T: Aha, to je super. No a tenkrát to bylo jak? V: No my jsme museli se jménem do porodnice. T: Jo? Jinak by Vás nenechali porodit, jo? (smích) V: No to právě ano, totalita říkala, my Vás nenecháme porodit, když nepřijdete se jménem do porodnice, ale… T: Fakt? V: Ne to už trošku paroduju, jo. T: No ale jako, v podstatě asi jo, že jo? V: Ale, ale prostě porod by stejně byl i beze jména, protože prostě stvořitel je mocnější než všechny totality světa. T: No tak jasně. To je to o čem jste mluvila. Ale v podstatě se muselo. V: Jasně. T: V podstatě na Vás tlačili, jako když byste přišla bez jména, tak by to z Vás nějak vytáhli nebo asi... Š: Já myslim, že teďka taky bys jakoby měla, když deš rodit do porodnice, tak to jméno už jakoby vědět, že jo. V: Protože to jméno se psalo i na nožičku, jako jo. T: Jo? 62
Š: A teď si myslím, že to tak je taky, jako že to, že rodíš doma, máš v podstatě možnost si to jakoby neurčit to jméno, ale pokud jdeš do porodnice, tak v porodnici tím, že už ti vypisujou ty lejstra na ty úřady, tak tam už musíš mít prostě to jméno vymyšlený. Aspoň takovou mám představu teda jako, logicky mě to z toho nějak vyplývá. V: Teda já nevim jak vy holky, ale já bych si dala kousek dorta. Nedáme si kousek dorta? T: No tak můžem, no. Š: Tak já Vám dám dort a lžíci a můžete si... (smích). Nebo chceš ukrojit, mami, nebo ty chceš ukrojit? T: Ne tak.. V: Já klidně můžu lžící z toho. T: Já taky klidně. V: Jo, dobře. Tak si dáme kousek dorta. To je hruškovej dort, to dělala naše paní laborantka. Piškot, hrušky, smetana a karamelovej pudink. T: A bylo třeba něco, co tenkrát se nesmělo během těhotenství? V: No, ono totiž v obchodech tehdy stejně nic nebylo, jo, (smích) takže vlastně nebylo co zakazovat, protože v obchodech co bylo, základní potraviny. Š: Chceš, mami, kafe? V: Nee, děkuju. Banány byly jednou za rok a stálo se na ně čtyřhodinová fronta... Š: (smích) T: Je to zajímavý. V: A to se mi taky jednou stal zázrak, když jsem byla malá holka. Byla jsem...Ty bys chtěl? To je ale dort, to není maso. Kašli na to, to bys neměl. (mluví na psa) Š: Myslim, že mu to neva. (smích) V: Ty seš krásnej. ??? Š: On je hrozně roztomilej, když somruje. V: ??? Já su sadistická viď. T: Toby, běž dolů. Di dolů. V: Lidi jsou hrozný bytosti. Š: Už bys ho měla začít pomalu přeučovat na tu pránu. (smích) V: S těma banánama jsem zažila zázrak jako malá holka, jak to bylo jednou za rok a čtyřhodinová fronta, tak jednou jsem měla nějakou angínu a šla jsem k paní doktorce a jak jsem šla od paní doktorky, tak najednou du a tam fronta, oni přivezli banány. Hned jsem si stoupla do té fronty a 63
to se dávalo jako kilo banánů na jednoho člena rodiny, takže když byla tříčlenná rodina, tak mohli koupit maximálně tři kila banánů. Sem koupila banány. Š: To je skoro jak u indiánů. (smích) V: A přišla jsem domů a ládovala jsem. To byl krásnej zážitek. Tak se pěstovala láska k nemocem. Tak se pěsto... Š: A tos tam stála ty čtyři hodiny? V: Nee, já jsem nějak přišla a zrovna jsem se dostala. To jsem chtěla říct, tak se pěstovala láska k nemocem. T: Mě se strašně líbí jako, co tenkrát považovali jako za zázrak, že dneska už si toho ani nevážíme. V: Mhmm. Š: No ale já zase třeba si hrozně vážím toho, když příjdu tady do zeleniny, oni tam maj všecko ovoce a zeleninu takový jako stoletý, tím že tam nikdo nechodí a všichni nakupujou v Albertovi, žejo, takže oni tam maj právě ty dobrý zralý banány. V Albertovi maj ty hnusný zelený bez chuti a tam maj ty dobrý zralý. Takže já jdu do zelky a teďka tam vidim ty hnědý votlučený, jé (pleskne dlaněmi) super. T: Je to moc dobrý. Dobrý, tos udělala? Š: Nee. V: Ne to paní laborantka udělala teďka premiéru a mě to tak chutnalo, že jako tu kombinaci teďka vymyslela úplně nově. T: Výborný. V: Tak jsem říkala, ať hned udělá Šárce celý. T: Já se kouknu tady do toho těhotenskýho průkazu. Ty jo, to je papírků. Š: Je no. Tam někde, jak máš ty stránky ten přebal jako, tak když to vytáhneš z toho obalu, tak tam někde je napsaný co všechno potřebuješ. (???) T: To má obličej? (na fotku z ultrazvuku) Š: Mhmm. (smích) To jsme my, co nám dělali ty ultrazvuky a někde ani to pohmatem, no. Teďka už bych si to nenechala. T: Už by sis nenechala, ultrazvuk. Š: Ne. V: Proč, ne? Š: Nelíbí se mi to, myslím si, že bych chtěla, aby ten gynekolog jako to uměl rukama a né přístrojkem. 64
T: Ona chce jenom zkoušet gynekologa, že. Ale jako ono to je logický, protože pokuď on ovládá to řemeslo, tak je vidět, že on o tom něco ví. Š: Hlavně jako, Königsmarková sama říkala, že jakoby pohmatem prostě zjistíš víc, tys říkala to stejný, že jo. Prostě ten přístroj klame. A navíc ten ultrazvuk prý vydává, jakože právě že ten plod to prý jako docela stresuje. Prý, je to jedna z teorií jako co jsem četla. Že ten ultrazvuk tam to dítě jako v tý vodě slyší jako, jako hroznej hluk a že je to pro něj jako stres. V: Že ho to ruší, no. T: A napadlo tě někdy, že třeba tohle jako jsou takový jako konspirační teorie. Š: Je to možný, já nevim, no. Ale, ale..jako nepřišlo mě, když mi třeba dělala ultrazvuk, tak že by se Píďala nějak jako mlátila sebou a byla by nějaká jako... jo takže, takže teoreticky jí to vlastně asi ani nevadilo, jo, tím že se nehejbala, nereagovala na to nijak jako, nebo aspoň mě nepřišlo, že by na to reagovala stresem. Takže může to být pravda a nemusí jako, to já nezjistim, pokud se nenaučim teda jako s tim dítětem nějak komunikovat. T: No mě to skoro příjde jako když vlastně tenkrát to nebylo, tak to bylo, jé díky bohu, že máme ultrazvuk, a dneska jako, díky bohu, že tady ještě jsou doktoři, kteří to uměj pohmatem. Š: Ale to je o tom, že se to všecko extrémizuje prostě, kdyby zůstala ta zlatá střední cesta, tak nemusí lidi jásat jako díky bohu za to a za tamto. Prostě, prostě, když by mysleli normálně a byla by tady možnost obou variant a ... T: Dneska je to už přetechnizovaný. A třeba napadlo Vás tenkrát, že se to jako může jako zvrhnout takhle? Nebo to bylo jako hurá technika a co nejvíc techniky. Aj třeba celkově v tom zdravotnictví. V: To jako frčí všecko tak strašně rychle, že to, že to myslim překvapilo, překvapilo všechny, no. Teď jsem nedávno četla od profesora Koukolíka právě jeho vzpomínání, tak tam právě píše, no, jak...jak se dějou věci, které je tehdy vůbec ani nenapadly, a to jak si to představovali, jak to bude se neuskutečnilo. T: A jak třeba tenkrát se jako dívalo na na těhotnou? Byla to jako nemocná nebo to byla normálně ještě pracující síla nebo...? V: Tak v totalitě vlastně člověk je opravdu pracující síla, no. T: I těhotná žena? V: I těhotná, no. T: Nebo jak dlouho se pracovalo? Je v tom nějakej rozdíl mezi teďkom, kdy se chodí a tenkrát z práce? Š: Kdy se končilo? V: No myslim si, že teďka je to mnohem milosrdnější. T: Jo? V: Jo, no. 65
T: Do kolikátýho měsíce, nepamatujete si to? V: Já fakt tím, že jsem Šárku měla na tý škole, tak no tak ty věci… T: Hmm, tak to nevíte. V: Ale co vím, jako, co mi v paměti zůstalo, tak… když to srovnám tehdy a dneska, dneska je to mnohem milosrdnější i to co dneska už se považuje za rizikové, se tehdy bralo, ještě že to rizikové není, no. A nebo, rizika nerizika, prostě matka bude pracovat a porodí a děcko do jeslí a do práce, do práce, do fabriky. Š: No jo vychovávat hned, musíš. T: No jo, ale když je to tak důležitý vychovat toho zdravýho dělníka nebo vojáka, takže si... V: To není důležitý, vychovat zdravýho dělníka, nee. T: Nebo porodit. V: Důležitý je porodit a předat straně. T: Takže si tu matku jako nehýčkali víc? V: V totalitě je matkou strana. A matka, matka je zotročená bytost, která musí co nejrychleji svý dítě odevzdat. Š: Jako nosnice. V: Ano, přesně. Š: Jako vem si teďka ve velkochovech taky jde o to, aby byla co největší produkce a stejně se nehýčkaj ty jako prasnice a slípky. Chovaj se k nim jak k prasatům. (smích) T: Taky jste to tak, taky to tak jako vnímáte? V: Jako bylo to nemilosrdný v podstatě, no. Jako totalita je nemilosrdná. Tady nejde o blaho jednotlivce. T: No a to mě zajímá, jako jestli byly tenkrát ženy, jestli o nějakých víte, které jako řekli my to tak nechcem, my to chcem jinak? V: No, byly… Řekly. T: No a co se s nima stalo? V: Šli buďto do vězení nebo do lesů nebo exkomunikovaly se. T: Do lesů? V: Teďka já mám zrovna jednu pacientku, ona je dětská psycholožka, pracuje v dětské nemocnici a ona měla teda mámu, která se totalitě postavila. Ta byla jako v boji s totalitou, patřila k tomu disentu, no a ta vlastně musela do hor, no. Ta tam dělala někde, uklízela nějakou horskou chatu někde v horách ??? 66
T: A v horách je nechali existovat? V: Jo, tam ať si dělaj, co chtěji, no, žejo. Takže tak tam jako žili, ale zoufali si ?opíjeli se?. Š: ???, že se ten totáč a dneska jako, že se to moc neliší. V: Liší, Šari, je to jiný. T: Já bych, co jsem taky slyšela, tak bych taky řekla, že jako je to jiný. V: Jako máš pravdu... T: Možná my ani nevíme, co už dneska jako máme, co jak že si asi možná ani nedokážem představit, jak to tenkrát bylo. Š: Je to možný, no. V: Jako totalita určitě v podstatě jako... Š: Já nevim, já to teďka vnímám taky furt jakoby hrozně totalitně, jasně určitě je tu větší svoboda, ale ale tak nějak jako na úkor zase jiných věcí. Příjde mi že si člověk moc nevybere. Ale jo, určitě ten vývoj je jako pozitivnější, ale ale možná to není ani tak totalitou nebo demokracií jako spíš celkovým vývojem jako nějaký tý mentality a tím, že se blížíme k tomu roku 2012. (smích) T: No a vlastně tenkrát, když...Kde jsme to skončili u toho porodu? No, vy jste byla na tom pře..pak na ten porodní sál, že jo? No a to, tam už jdete v jaký fázi? Jakože když už...? Nebo jak to poznaj, že už Vás maj převízt na porodní sál? V: Tak.. Š: Otevře branka. V: Ano, když už jsou otevřený, zrelaxovaný vlastně měkký tkáně a už už může plod ven, už mamka může začít tlačit. Tak to už jde na sál. T: Tak v tuhle chvíli Vás tam převezou na nějakým lehátku nebo jak to bylo? Nebo jak to tam vypadalo ta nemocnice. V: Tak vlastně na sál se šlo mezi tou druhou třetí porodní dobou, takže jakoby jak už to šlo k té třetí době, tak už se šlo na ten porodní sál. T: No jako, že jste šla pěš...? Š: Když, když se ti v první době porodní, máš děložní stahy a otvírají se ti porodní cesty. Ale v druhý době porodní se děje co? Tam už ale prolízá hlavička, ne? V: Jo, ale ta hlavička se vydává teprve na cestu. T: Jakože dítě sestupuje. Š: Já nevim, já jsem měla prostě první porodní dobu, kdy kdy sem měla takový nějaký bolesti a zřejmě se otevírala teda jako to hrdlo, a když se teda otevřelo tak sem začala tlačit. A co je třetí doba? 67
V: No to se právě ještě tlačit nemá. Š: Jak nemá tlačit, když jsem tlačila a vytlačila jsem Píďalu. (smích) T: No a to bylo třeba to co se tenkrát... V: Tak si přeskočila druhou fázi. Š: To je nějaký divný, ne? V: Druhou dobu. No já si myslim, že možná, že tys porodila prostě tak pěkně, a tak spontánně, a tak rychle, že tam možná těžko odlišit, ale když ten porod jde pomaleji, tak tam potom jakoby to trvá dýl všechno. T: A když jste říkala, že jste šla na ten porodní sál, tak to jste šla jako pěšky? V: Jo to jsem šla ještě sa..., jasně. T: Sama jako? V: To bylo jako hned vedle a to ta porodní asistentka jako jako provází a drží a chrání, no. T: A napojili Vás jako tam na nějaký přístroje nebo to bylo ještě bez? V: Nee, tam už tam už se normálně to. T: A tam bylo kolik lidí u toho? V: Vlastně doktorka a dvě porodní báby, dvě porodní astistentky. T: Aha, takže tři že..čtyři ženský ste tam vlastně byly. V: Mhmm. T: Tak to je super. To je taková dámská jízda. (smích) T: No a oni Vám jako říkaly: „Teďkon tlačte, teďkon netlačte"? V: Ano. T: To Vám všechno řekly oni? V: Ano, ano. T: A co kdyby jste to cejtila jako jinak? Nebo prostě jste je poslechla, i když třeba jste to...? V: Jako nechala jsem se vést, no, já jsem se jako nechala vést, no, já jsem se koncentrovala na dýchání a nechala jsem se vést. T: A říkaly Vám jak máte, jak máte jak dýchat? Vám říkaly? V: To jsem měla nacvičený, protože já jsem chodila, do takového předporodního kurzu, kde se tohle cvičilo to dýchání. 68
T: No to mě zajímá ten kurz. A co se tam ještě dělo? V: Tam jsme cvičili dýchání, jak dýchat v průběhu porodu a… Co ses tak zamyslela, Šari? Š: Že mě to příjde divný. V: Co ti příjde divný? Š: Nevím, tak jako moje zkušenost je taková, že mě nemusel nikdo říkat, žejo, že to, že to tělo prostě vědělo, co má dělat. V: No jo, ale tys to tak prostě... T: Šari, ale tenkrát to bylo jinak. Si to vem, že prostě to tak dělali jako všichni, víš, jako že... Š: Ale dneska to tak taky dělaj všichni, taky ti říkaj: „Teďka dýchejte, teďka nedýchejte, teďka tlačte, teďka netlačte," ale příjde mě to divný jakoby z toho pohledu, že mám pocit, že to tělo jakoby si samo řekne, jo. T: Z fyziologickýho. Š: No jako, já samozřejmě nevím, jo. Já jsem zažila jenom svůj porod, nikoho jinýho jsem neviděla a... V: Ale to je ta nejcennější zkušenost a nejdůležitější zkušenost ??? Š: Ale moje zkušenost je taková, že to tělo samo vědělo a samo dělalo. V: Jenomže...jako todle chce velkou odvahu, velkou statečnost a...to já bych prostě, já bych nedokázala sama porodit, já bych se bála. Š: A kde je ta víra? V: Co? T: Tady jde o to třeba co ti, co máš za informace. Pokud máš informace, který tě uklidňujou, tak se nebojíš, ale pokaď máš informace, který tě strašej, tak se zákonitě musíš bát. Š: No jo, já jsem se taky bála ale, žejo. T: No ale jestliže tenkrát byly nějaký informace, který jako říkaly, když to tak nebudete dělat, tak to dopadne špatně. Tak bys to tak taky dělala. Š: (???) T: Ale dneska už si můžeš vybrat z informací, dřív si nemohla. Nebo je to tak, mluvim z cesty nebo to tak je? Š: Ne jako, máš pravdu. V: Já mám představu, no, že když vyrosteme ve svobodě, tak nám to příjde prostě úplně normální a samozřejmé, že to prožijeme svobodně. Když ale vyrůstáme v tý nesvobodě, když vyrůstáme v tom, že prostě musíme se podřídit tomu, že někdo něco nadiktuje, tak jo, potom možná jako ovce deme a posloucháme, co nám kdo diktuje. Jo! Jo, mohla to být prostě taková ta... 69
T: No a strašili Vás tenkrát něčím, jakože dítě může mít omotanou šňůru, obrácenou polohu a, nebo to bylo takový, že Vás uklidňovali? Jako, protože jak jsem dneska slyšela tu Königsmarkovou, že jo, tak vona říkala: „To nejde, jako aby mělo omotanou šňůru.“ Víš, jako jak tam mluvila o tom. Š: Jo, vim, no. T: Tak jestli... V: Jako tehdy vůbec, vůbec jako se nešlo dostat k informacím, který Vám už příjde úplně normální, že je máte, jo. T: No jasně. Š: Možná, že to, že tam bylo prostě jasně daný, že ta matka prostě pojede do tý porodnice, tam jí vodroděj, takže jako neměli potřebu strašit, protože bylo jasný, že ta matka tam půjde. Jenže teďka, když je hrozná vlna, jakoby těch militantních matek, který chtěj rodit doma, žejo, blbky, a chtěj zabít sebe i svý dítě, tak tak teď se musí strašit. Nevim. V: A hlavně ten přístup k informacím, který je dneska, neexistoval. Š: Faktem je... V: Tehdy informace byla kniha, kterou jsem si koupila. T: Jak se to jmenovalo? To bylo to Naše dítě nebo co to bylo? Š: Ještě máš tu Výchovu kojence v rodině, ale to je jako až až, to není nic o těhotenství a o porodu. V: No, ale kniha jako tak, že si koupim knihu a čtu si knihu nebo televize, kde se demonstrujou prostě prvomájové průvody, jo. Nic jinýho nebylo. Š: Jako faktem je, že co je pravda, tak když si jako vezmu třeba Máru, jo, kterej je dejme tomu mamčina generace zhruba, tak on nemá to vzdělání, on nemá ten přehled. To znamená, že i kdyby mu říkali něco o pupeční šňůře nebo o přetočeným plodu nebo o čemkoli, tak vůbec nebude vědět, o čem je řeč. Nedokáže si to představit, nedokáže to nijak aplikovat. Jako my tím, že máme to vzdělání, tak už si můžeme ty informace poslechnout. A už nám ty informace něco dají, ale člověk prostě se základním nebo středoškolským vzděláním, nějakej vyučenej tak nemá šanci to pobrat. Si myslim. T: Že jako je nebezpečný, když má dítě obrácenou polohu nebo... Š: Tak todlencto asi pobere, ale nedovede si vůbec nic pod tím představit jako... nebo aspoň Mára jako s tímhle měl trošku problémy. (smích) T: No a jak třeba na tom sále jako, já jsem slyšela kolikrát, že tam jako úplně, vy jste teda říkala, že jste to měla dobrý zrovna, ale já jsem slyšela, třeba co zažila moje mamka, že to nebylo úplně nejlepší, že jako tam nebyla taková ta dobrá atmosféra, že to bylo fakt jako už to poroďte a a jako běžte nebo jako, že to bylo takový, že tam kolikrát fakt byl jako neosobní přístup a to. Tak jak jste vnímala tu atmosféru vůbec tam? V: Jako tam byla dobrá atmosféra, no. Fakt já to mám ve vzpomínce tak, že to bylo u těch Milosrdných bratří, byla tam ta paní doktorka Brabcová, jo, a prostě byla tam jako atmosféra 70
jako důvěry a bezpečí. Fakt, jo. T: A co Vám třeba říkala u toho porodu, jako nebo mluvila na Vás uklidňovala Vás? V: Nee, ale já si myslim, že jsem todle třeba ani nepotřebovala, no. Ona byla taková jako, ona se chovala jako profesionálně, tak jako dělala to svý a ve mně budila důvěru, jo. T: Takže jenom takový jako povely? Tlačit a tak... V: I ty porodní asistentky, oni si prostě dělaly svojí práci a já když jsem viděla jak jim to jde od ruky... T: A co to bylo třeba za práci, jako když říkáte...? V: Tak takový ty... Já nevim. (smích) Co dělaj sestry na operačním sále? T: To já nevim. Jako že si chystali nějaký nástroje nebo… Š: No možná že ti šahaj, jako kontrolujou vnitřně, jak seš otevřená, jak ti sestupuje hlavička, pohmatem. V: Tak jasně, jasně, ale oni si taky dělaly třeba svoje, jo, že to bylo v takovym jako klidu, jo. T: Jakože připravovaly nějaký nástroje tam nebo...? V: Oni se věnovaly mě, ale pak si tam taky dělaly svojí práci, jo. Takový to bylo... T: A jak dlouho jste tam byla, na tom porodním sále? V: No tak to sem byla v totálním bezčasí, jako to vůbec nejsu schopná jako časově nějak... T: Jako třeba hodina nebo deset hodin nebo...? V: Jako mě to přišlo chvilku. Že jsem fakt přišla a hned jsme se narodili, a že to fakt byla chvilka. Bych řekla půl hodiny. Š: Je to možný, Píďa byla taky tak, no. T: No a teda, když se to narodilo (smích) tak jak to potom proběhlo jako nebo třeba, mě zajímá jako, Vám to nevyvolávali uměle, ale... Š: Píchali oxytocin mamce. T: Píchali? V: Mě paní doktorka taky píchla, protože na tom kardiotokografu já jsem měla slabý kontrakce. Slabý kontrakce, no, mě se nechtělo vypuzovat. Š: Vidíš, ale to je zase otázka, jestli se nechtělo vypuzovat nebo, jakoby mamce třeba nepříjde, že byla ve stresu, ale těžko říct, jo, prostě byla v cizím prostředí, převáželi ji sanitkou. Co když ty slabý kontrakce byly tady tímdlectím? V: Já si myslim, že to bylo to... 71
T: A dělá se to ještě dneska, ty kontrakce... Š: Jo, píchá se normálně. T: Ale jako jestli se dává to na břicho jako na ty kontrakce, jo? Š: Jo, jo normálně se. V: Ten kardiotokograf. T: A kdy Vám to píchli? V tý první fázi nebo až na tom sále? V: To bylo, no, já jsem, mě se nechtělo Šárku vypudit, protože já jsem žila s takovým tím vědomím, že to těhotenství bylo totiž úžasné, jo, protože to můžete všude a to svý mládě si můžete vzít všude sebou. A já jsem měla takovou tu představu, že až se narodíme, tak najednou už si ju nebudu moct vzít všude sebou a mě se nechtělo ju vypuzovat a pouštět. Takže ani, jednak ty kontrakce byly slabý, jednak ty blány nechtěly praskat, takže paní doktorka to potom potom říkala, že to že ona ten oxytocin aplikovala a... a píchla ten vak blán... T: A kam se to píchá ten oxytocin? Epidural je do zad, že jo. A oxytocin normálně do ruky nebo...? V: To se normálně do svalu píchlo, no. T: Jako do... Kam? Do ruky? V: Do nohy T: Do nohy. V: Nebo do zadku. T: Aha. V: A ono se to dá, myslim i jakoby třeba ze sliznice... T: A na tom porodním sále teda, to? Na tom porodním sále až, až když prostě...? V: To bylo na konci právě té první doby, no. T: Takže ještě na tom prvním sále, kde byly ty že..čtyři s Váma ženy. V: Mhm, jo tam už no. T: Tak tam. Tam Vám to píchli. V: Tam vyšla voda a pak už ses vydala na cestu a pak už... T: No a to Vás znova třeba nezměřili, jestli se Vám ty kontrakce během toho nezvětšily? Během nebo to už? To už nikdo neřešil. V: Tak to je jasný, že se zvětší. To je jasný, že se zvětší, to nejde, aby se nezvětšily. T: A myslíte si, že byste bez toho neporodila? 72
V: No mě, fakt si myslim, že to asi bylo třeba, protože já podle třeba i termínu porodu sem i jakoby... Š: Přenášela. V: ...těch, myslim, těch čtrnáct dnů, no. Myslim, že já jsem potřebovala ten pohlavek v podobě oxytocinu. Š: To si nemyslim, ale já su extrémista. V: (smích) T: A to, a dávali Vám potom ještě epidural třeba, proti bolesti? V: Nee, nee, nee. T: Vůbec jste nedostala? V: Nee. T: No a tak jak jste to...? Š: A tak to se ještě nepíchalo plošně, tehdy. ??? to byla vymoženost. V: To vůbec nebyla běžná praxe. T: Fakt? V: To vůbec nebyla běžná praxe ten epidural, no. T: Aha. Já myslela, že to jako hodně souvisí, když se píchne ten oxytocin, takže pak je to tak silný ty bolesti, že se jako automaticky píchá ten epidural. Š: Ono se může a nemusí, jo. A a není to tak, že by se automaticky píchal ten epidural. V: No. Š: Jako většinou je to fakt na vyžádání rodičky. Teďka třeba. Neměl by se píchat plošně. To, že se to tak někde dělá je... T: Plošně znamená co? Š: Jako že automaticky. T: Automaticky. Š: Jo my Vám tady píchnem epidural, aby Vás to náhodou nebolelo. To by tak nemělo být. Mělo by to být na vyžádání matky, která si jakoby, když přijede do tý porodnice tak si vyžádá, jako nějakou speciální péči. T: No a Vás to jako nebolelo? V: Bolelo. 73
T: A to jste si taky mohla zažádat o ten epidural. Nebo proč Vám ho jako ne...nedali, když Vás to bolelo. Nebo to bylo prostě normální, že Vás to bolelo? Nebo to se dělalo jenom v extrémních případech nebo jak to bylo? V: Jako vůbec se to neďálo běžně a to už fakt se považovala za opravdu operaci, jo. T: S tím epiduralem, když to bylo? V: No jasně. Š: A ono to nese docela rizika, jako přece jenom píchnout do míchy, nebo kam se to píchá. T: No to jo. To rozhodně. A vy jste rodila normálně na zádech v leže. V: Ano, ano. T: Vleže na zádech. A mohla jste během toho měnit polohu nebo jste tam měla jako vůbec svobodu, dělat si co chcete? V: To jako svoboda dělat si co chci, to tam, to tam nebylo tehdy, protože... Š: Tys, mami, třeba necítila potřebu jako nějak jinak se pohnout nebo změnit polohu nebo...? V: Nee, to byla poloha prostě klasická jako gynekologická a mně... Š: A tys necítila fyziologicky potřebu něco jinýho udělat? V: Ee. Buď jsem byla fakt prostě totalitou zhlouplá tupá ovce... Š: Protože já třeba vim, když jsem teda, když jsem... V: A nebo, a nebo mě to jak to bylo, prostě jakoby bylo v souladu s tím, jak, jak jako... Š: Třeba můj zážitek byl takovej, že já jsem vlastně ležela v tý vaně, tlačila jsem, a pak najednou z ničeho nic jsem si řekla, tak si kleknu. Tak jsem si klekla a vyjela malá. V: Jo, jo. Š: Jo, že to bylo takový, že kdybych si neklekla tak to třeba zpomalím nebo... V: Jo. Š: Nebo to nebude třeba tak příjemný nebo něco, jo. Stejně tak jak jsem chodila na ten záchod furt, jo, že jsem se potřebovala hýbat, potřebovala jsem si dělat to svoje a nedovedu si představit u toho jako ležet na tý... V: Ale ty seš v tomhle, ty seš v tomhle prostě mnohem svobodnější jak já a vod malička. Vem si ta tvoje jízda na koni, jo. Já sednu na koně a třesu se strachy a musim slézt, jo. A tys prostě vod mala... Šárka jela s koněm, a tehdy já jsem tam seděla pod tou hruškou a čekala jsem na ně a vona tam z dálky z lesa vyjela, prostě plné ruce bedlí, jo, a valila, to byl trysk tehdy, přes tu dolu a nahoru, sem trnula hrůzou a ty úplně v pohodě. Tys jako, tys jako od mala byla taková jako, jako tak samozřejmě prostě v těhlech věcech statečná. Š: To jsou ty indigový děti no. 74
T: Tak jako...Tak ale... V: Já jsem byla posera. Já jako malá holka, jo, když mě děcka utíkaly, třeba moje sestra s mýma sestřenicema, jo. Oni vylítly na strom a slítly ze stromu a valily prostě dál a já za nima na strom, ale pak už jsem zůstala sedět na větvi a naříkala jsem a šla kolem nějaká babička a sundala mě. Já jsem byla vždycky jako taková fyzicky docela jako... jako posera. T: No a tak každá žena, podle mě, která jde rodit, tak jako musí mít nějako odvahu, ne. Jinak se tim vůbec jako... V: Ale já asi tím, že v těhlech věcech, v těch fyzických věcech fakt su jakoby docela posera, tak pro mě to bylo dobře, že jsem měla tu oporu, jo. Jak v těch starších ženách, tak v těch zkušených ženách, a když třeba já si myslim, že bych to, Šari, nezvládla jako ty. T: A když třeba Vám dávaly ten oxytocin, tak pak Vás taky nastřihávaly, ne, nebo...? V: Jo, no. T: Mě zajímá, jak se to jako tenkrát dělalo, jestli to bylo jako, esi automaticky prostě všechny…? V: Tehdy to taky byla docela samozřejmá věc, no. Tehdy se docela samozřejmě jako, jako to stříhání byla jako přirozená součást. T: A v který fa..., v který fázi to nastříhávaj jako když...? V: No až v tý třetí době, až opravdu ten tlak je největší, jo. T: No to jo. To jo. V: Kdy ta hlavička už tak tlačí na tu hráz, že ta hráz je vyšponovaná tak, že tehdy se to střihne, jo. T: A to třeba... V: A to fakt vůbec jako to necítíte, jo? Vůbec... T: Ne? V: Nee. Ten střih tam je takový tlak... Š: To je znecitlivěný. V: Tam je takový tlak, že to vůbec jako ten střih jako není cítit. Pak je nepříjemný to šití. T: No a myslíte si, že by bez toho to nešlo, nebo...? V. Jako určitě to je lepší, když to jde bez toho. Já fandím porodům, já fandím tomu, aby se nemuselo nastřihávat. T: Jo? V: Jasně že jo. T: No a třeba, ale tenkrát asi se říkalo, co jsem pochopila, že jako kdyby se to nenastřihlo, tak by 75
se to jako roztrhlo. V: Přesně tak. T: To znamená, že vlastně člověk když šel jako k porodu, tak vlastně ani neřekl, jo, „nenastřihávejte mě", protože by se bál, že se natrhne. Co třeba mi říkala ta maminka: „ No tak to je jasný, že mě nastřihli, protože kdyby mě nenastřihli, tak se mi to natrhne a kdyby se mi to natrhlo..." V: Tenhle blud... T: „...když mě nastřihnou, tak aspoň budu jako nastříhlá rovně. Když se mi to natrhne, tak už pak to pude, bude se to hůř zahojovat.“ Tak jestli jste třeba, to měla tak že vlastně...? V: Určitě. Určitě. Normální bylo střihnout, protože jasně že pokud se rodí jako na běžícím páse, jo, jako že ta totalita takhle vyladěná je, na ten běžící pás, tak je to samozřejmě jasný, že je mnohem pohodlnější, bezpečnější, všechno. Prostě když se to střihne, tak se to zašije a je to pff... na co čekat, jestli a jak, a třeba se to nemusí nastřihnout. To chce přemýšlet, to chce mít čas, to chce... T: Vnímat to. V: To chce opravdu mít zájem o toho jednotlivce. Kdežto, kdežto... T: Takže dejme tomu, že i poměrně osvícenej doktor nebo doktorka prostě, protože to byla rutina a tenkrát, jak jste říkala, že jste třeba moc jako o tom nepřemýšleli, tak to dělali prostě. Jestli to tak správně chápu? V: Jo určitě. Pokud to bylo jako špitál, kde kde to fakt bylo prostě takhle zaběhnutý, zavedený, tak to když se prostě zavede… ustanoví se to jako norma – „takhle je to normální, tahle se to dělá“, a tam je nebezpečí, toho že se pak o těch věcech přestane přemýšlet a opakuje se to, opakuje se to, dokud nepříjde nová generace, která o tom přemýšlí, a řekne: „Ejhle, neděláte to náhodou nějak pitomě.“ (smích) T: No a když teda Šárka byla venku, tak jí vzala doktorka, přestřihla hnedkon pupeční šňůru a potom jí zabalily nebo umyly? Nebo jak to probíhalo potom, když se vlastně Šárka narodila? V: Ano, přestřihla se šňůra, pak se... Š: Nenechávala se dotepat? V: ... Nee. T: To asi ne. V: Nee, to se hned podvázalo, přestřihlo, mláďátko se umylo, hned se označilo. T: Jak se označovalo? V: Napsalo se na nožičku jméno a ještě se dala šňůrka na ručičku s číslem. Š: To je jak v koncentráku. V: A a už šlo kuřátko do kurníku. (smích) 76
T: No a pak jí do něčeho zabalily, ne, do nějakejch ručníků nebo do...? V: Ano do... T: A ukázaly Vám ji takhle...? V: Do plíneček, ukázaly a pryč s tím. (smích) T: A a pak to odvezly kam? Jako do inkubátoru nebo to bylo tenkrát už inkubátory, asi jo, žejo? V: Jasně, ale jako zdravý mládě nešlo do inkubátoru. Normálně na pokoj, kde byly ty mláďátka, no, a pak nám je vozili, ke kojení. T: No a a dyť to dítě jako hned pije po narození? V: Hned nee, jako... Š: Jak který. V: Jak který. Jako potom, to mládě je potom porodu jako taky hodně vyčerpaný, jo, takže ty mláďátka někdy než začnou opravdu pít, že se opravdu chytnou a fakt pijou, tak to třeba trvá i tři dny. T: Aha. V: Jo, že voni... T: A to vydrží ty tři dny bez jako, nepít? V: Jako je dobře, když se přikládá, je dobře když žmoulá a vono to mlezivo když jakoby si olizuje, tak ono to i stačí, jo, protože ty ty první hodiny a ty první dny to mládě je fakt utahaný, nemá ani sílu se pořádně chytnout a sát. A to mlíko se vlastně z toho mleziva teprve přetváří. T: Takže Š... Šárku pak někam odvezly. A ona asi nebyla v inkubátoru? V: Nee, nee. T: To se ještě tenkrát nedávaly všechny miminka. A pak teda Vás jakoby asi umyly nějak. Vás. A převezli Vás na ten pokoj? V: Pak ještě jsme zůstávaly dvě hodiny na sále. Jako pro případ... T: Že by ste...? V: Třeba nějakých komplikací, no. Nějakýho krvácení nebo tak. T: Krvácení. V: No. Takže dvě hodiny, dvě hodiny na sále a pak už jsme mohly na pokoj. T: A co placenta, kdy se jako, čekalo se? V: Mhmm, to jo. 77
T: Ty dvě hodiny? V: Jako... T: Nebo ještě na sále, nechali, byla jste na sále, dokad se Vám neodloučila placenta v podstatě. V: Ano, ano. T: A co, co kdyby se někomu jako odlučovala dýl. Jsem slyšela, že až sedm hodin to trvá. Tak jako co by se stalo? Nebo pomáhali by tomu nějak ty doktoři, tomu odloučení? V: No záleží, jestli by to byli příznivci právě toho… toho řízeného nebo neřízeného. T: No ale tenkrát, jaká byla třeba běžná praxe tenkrát? V: Tak tehdy jakoby, tehdy byla běžná praxe prostě řídit to, kočírovat to. T: No ale, právě mi to není jasný s tou třeba placentou, protože i ta Königsmarková v tý knížce psala, že se to tomu nemá pomáhat, že se za to nesmí tahat, že můžou vzniknout nějaký poranění nebo krvácení. V: Určitě, tahat se nesmí. To i tehdy bylo jasný, že se nesmí tahat. Žádný násilí nesmí být. T: No a jak se tomu teda pomáhalo? Jak...? V: Jako musí se počkat. Jako musí se počkat, protože když se nečeká, to by opravdu mohlo ohrozit rodičku na životě. Š: Nepíchal se zase oxytocin? V: Ano. T: Takže Vám znova píchli oxytocin? V: Mě nee, mě jako placenta odešla krásně jako záhy, ale určitě přesně Šari, když to jako trvá dlouho, tak se ještě připichuje no. T: Aha, jo...No a tak pak, pak Vás odvezli do toho pokoje s těma ženama deseti? V: Už na pokoj, no, s těma ženama a tam už to bylo fajn, protože tam byla sranda a já jsem hned vyskočila, šla jsem do sprchy a měla jsem chuť sbalit svý mládě a jít dom, protože jsem byla úplně v pohodě. T: A dyť, necejtila jste se jako vyčerpaná nebo...? V: Nee, nee, nee. T: A za jak dlouho Vám Šárku přivezli potom na kojení? V: Potom asi to bylo ve š...asi kolem čtvrté se Šarinka narodila a potom nám je vozili po těch dvou třech hodinách. T: Aha. Na a a a oni je pak jako, mezitim je dokrmovali sunarem nebo je krmili mlíkem od těch 78
maminek nebo jak to bylo...? V: Oni když, oni jako tam, protože já jsem, my jsme tam jako mohly za těma mláďatama. Třeba protože oni nás jako učili koupat a takové ty věci a… a určitě, když to miminko bylo hodně unavený, hodně lenivý a nechtělo se jakoby přisát, protože to je docela fuška vytáhnout to mlíko z prsu, tak dávali třeba jakoby mlíko od jiných maminek jako. Takže třeba lžičkou nebo... T: Lžičkou? V: Jako tak aby to mládě jako, protože nemělo ještě sílu sát a vytáhnout si to mlíko z prsu, tak mu jakoby do tý pusinky, jako tak zvlažovali rty a dávali do tý pusinky jako tak aby, aby se probudily chutě, tak jako spíš budili tu chuť, no jako. Aby se stimulovala ta chuť přisát se. No ale Šárince to trvalo tři dny, no. T: Než začala pít? V: Než se fakt pořádně chytla, no. Vůbec se jí nechtělo. T: No a tam jste za těma miminkama mohli, mohli jste si je chovat v podstatě. A hned po porodu jste tam šla nebo jste čekala až Vám ji poprvý přivezou vlastně? V: Jako měli jsme to limitovaný. Byl tam jako, jako v tomhle docela jako přísný režim a řád, no. Jako, že to nemohlo být svévolný, kdy já chci to ne. T: A když je tam teda přikrmovali tím mlíkem těch maminek, tak to bylo jako i.. to bylo, hlídali to, aby to bylo Vaše mlíko nebo to bylo kohokoli mlíko? V: Oni si tam i jako maminky jako darovaly mlíčko, no. T: Jo, takže taky jste to měly tak jako... V: Že ta maminka, co už jako měla toho mlíka dost, tak třeba darovala, protože po tom porodu než se jako to mlezivo promění v to mlíko, tak to taky trvá nějaký čas takže... T: Takže jste si tak jako kojily navzájem. Jo? V: (smích) T: No a pak teda, a kdy tam přišel jako Váš manžel třeba? Asi ten den ještě. A daj mu to dítě nebo ukážou mu ho nebo jak to tam je? Jak maj ty otcové vlastně přístup k těm dětem? V: No tehdy to bylo tak, že vlastně otec mohl jako přijít na návštěvu. Ale vlastně, vlastně vůbec nemohl jakoby dovnitř, jo, musel bý jakoby za sklem za dveřma a děťátko se ukázalo jako jako za sklem. Jenom ukázat a... T: No mě taťka třeba vyprávěl, že tátové stáli dole pod oknama a křičeli na manželky, co potřebujou a tak. To jste taky měli? V: Vlastně ano, no. To byla, byly jsme jak na pavlači tam, no. Ale když chtěl vlastně vidět to miminko, tak musel přijít k těm dveřím tam a to byly prosklené dveře a jenom přes to sklo se ukázalo. T: Aha. No a tak jste tam byla týden v té nemocnici? Týden a pak jste mohla jet domů. 79
V: Týden a pak hurá domů, ano. T: ??? Vás pustili. No a doma jste to třeba dělala jak? Pokračoval jste v tom kojení co tři hodiny? V: Doma? Doma, doma už Šárinka, my jsme odcházeli z porodnice a ta pediatrička, ta paní doktorka říkala, že možná budeme mít doma trochu problémy, že je taková blinkací. A my jsme přišli domů a ani jednou neblinkala. Hned se chytla, mlíčko jí zachutnalo a ty první dva měsíce to teda na mě visela pořád jak opička na lijáně. A pak se ty intervaly začaly prodlužovat, no. T: No a třeba jako tenkrát to byla tak, že jo, že se doporučovalo kojit co tři hodiny, nedávat tomu dítěti, nebrat ho jako do náruče, když chce a tak. Tak to jste asi nedodržovala? V: To jsem teda hrubě porušovala, no. To jsem nebyla schopná poslechnout. T: Takže jste kojila furt v podstatě? V: No. T: No ale jak je to možný, když vlastně tenkrát to bylo jako, že jo, tenkrát se nikde neříkalo: „Kojte, kdy máte chuť", jako dneska. V: Jako tehdy, tehdy se... T: Jako jak jste jako, jak jste vlastně vůbec...? V: Tehdy jsem opravdu poslouchala jako svůj mateřský instinkt, jo. Bylo to jako v rozporu s tím, co se smí... T: Že jste se nebála třeba? V: Jako nee, to jako, to šlo jako fakt z hlubin nitra jako taková síla, jako to jsem byla ochotná vzdorovat jako, a to jsem si prostě fakt, fakt dělala po svym. A opravdu jsem poslouchala ten mateřský instinkt a nechala jsem se vést láskou. T: A Šárka spala s Váma v posteli nebo měla postýlku? V: Ano. T: Spala? V: Hmm. T: To jste byla hodně taková novodobá v tom. V: Nebyla jsem schopná ju vodložit někam do vohrádky, protože jsem si představovala tu lvici, co má ty lvíčata a říkala jsem si, dyť ta lvice taky nevyhrabává nějaký spešl doupě pro svoje lvíčata, taky je má prostě u sebe. Tak proč já lidská matka, tady budu jak trouba dítě odnášet někam pryč. Ne. T: Tak to je super. No a jak se jakoby pro Vás to změnilo jako ten třeba ten společenskej život? Byla jste furt doma nebo jste chodila mezi lidi nebo...? V: Takhle. Já jsem byla, já jsem vždycky v sobě měla, jako já mám ducha poustevníka, já su člověk který, já jsem vždycky byla hodně ráda sama. Jako fakt vždycky jakoby moje nejoblíbenější 80
činnost bylo zalézt si s knihama, jo, takže já jsem vlastně jakoby vůbec neměla potřebu nějakýho společenskýho života, že bych, já jsem nezažila takový to, že teď su máma a teď musim být doma a nemůžu tam tam tam tam tam. To jsem vůbec jako tímhlectím netrpěla, no. Já jsem byla spokojená, protože jsem měla mláďátko a mohla jsem si studovat tu svojí medicínu milovanou. T: A když jste třeba kojila pořád, tak jako jak se na to koukalo jako z toho etickýho hlediska, jo? Jestli to bylo třeba takový jako braný jako, že to je neslušný kojit mezi lidma, nebo jestli jako jste si...? Protože dneska, že jo, ty holky vlastně už to tak neberou a kojej vlastně všude, že jo. Protože když máš dítě, tak je normální, že ta holka ukáže prsa jako kdekoli, ž jo. V: Jasně. T: Tak jak to bylo tenkrát, jestli jste odcházela nebo...? V: Jako neměla jsem s tím problém. T: Ne? V: Jako nepotkala jsem se s nějakou.. nee. Jako že by na mě někdo nějak negativně reagoval, nee. T: No a jak jste to třeba měli rozdělený jako s manželem? Jako pomáhal Vám nebo jenom vlastně on jako chodil do té práce a vy jste se starala jako o dítě, že jste to, že třeba on se nestaral nebo měli jste to nějak rozdělené, jestli třeba přebaloval nebo koupal nebo jako, jak to bylo v tomhle? Jak tam byla ta úloha toho muže jako? V: Jak to tam bylo? No, tam to bylo tak, že manžel on chtěl, on byl zvyklý, on vyrůstal se svou mámou, a ta jeho máma jako ona byla vždycky jako vzorná hospodyňka, jo, a ju to ale bavilo, jo. Ju strašně baví vařit, uklízet, péct a takové věci. Mě todle nikdy nebavilo, jo. Já tydle věci vždycky dělám jako na poslední chvíli a co nejrychleji, jenom protože se musí, jo. Takže Martin on vlastně, on to vlastně očekával, no, že vlastně on bude ten v tý práci a já se budu uzavřeně starat o tu domácnost. Ale já jsem si mezi tím prostě studovala a vůbec jsem nebyla teda vzorná manželka. Takže jsem měli, no, měli jsme měli jsme kvůli tomu nezhody. A taky nás to vlastně rozdělilo, no, protože...protože...no Martin on byl člověk, který chtěl takový jako přísný řád a já jsem fakt nebyla schopná.. jakoby se tomu podřídit, no, tak moc jak on očekával a přál si a potřeboval, no. Já jsem jako... T: Vy jste byla taková svobodnější. V: Já jsem na něho byla moc taková na divoko, no. A to jako on těžko snášel a já jsem... T: No ale to mohlo být taky jako tím režimem, ne? Že vlastně tenkrát na to ty lidi byli zvyklí hodně mít takový ty role a řády a tak? V: Ale u něho to ještě bylo, u něho to ještě bylo tím, že on má jako germánskýho ducha, jo. A on, taková ta jeho preciznost a ta, ty jeho nároky na řád aa to je ještě, to je takový to, já nevím k čemu to připodobnit… protože on sám on byl spíš jakoby bojovník s totalitou, jo. On totalitu neměl rád a taky jako patřil k lidem... T: On to měl jako už v krvi jako. V: ...taky jako patřil k lidem, co jakoby aktivně bojovali jako s tou totalitou. Nechtěl, neměl rád totalitu. T: Ale že ten řád měl nějak asi v sobě. 81
V: Ale on měl takový ten ten germánskej, takovej ten... T: No a ještě teda mě říkali, že jako tenkrát chodila ta porodní bába potom domů a učila ty maminky, jak se třeba mají starat. To jste taky měla? Byla u Vás doma? V: Ano. To bylo tak jak je to dneska, že příjde pediatr. T: Domů? V: Ano, ano. T: Přišel doktor? V: Ta návštěva v rodinách byla i tehdy. T: Jo? V: Mhmm. Š: No to se dnes právě nedělá. T: To se právě už dneska nedělá, no. V: To už se nedělá? Ale za tebou byla? Š: No protože jsem rodila doma. V: Jo takhle. Aha. Š: Taky jsem si to zaplatila. V: Aha. Tak tehdy to bylo jako samozřejmý, no. T: Aha. A to Vás učil jako přebalovat nebo, to už Vás naučili v tý nemocnici asi? V: Takhle. Ona přišla tehdy paní doktorka a podívala se, jako chvilku jsme povídali a ona potom říká: "No, vy jste dětská sestra, Vás to učit nemusí, že ne?" Ale já jsem jí říkala, no sice su dětská sestra prošlo mě rukama hodně dětí, jo, ale ono je to velikej rozdíl jako držet svoje dítě a držet ne svoje dítě. To je velikánskej rozdíl. Takže taky to byla vlastně taková návštěva, taková fajn příjemná. T: No a ??? jste říkala o nějakým kurzu, že jste byla na předporodním kurzu? V: Ano, tam jsme se... T: To Vás poslala, od té nemocnice Vás poslali nebo ta paní doktorka Brabcová nebo...? V: To mi doporučila paní doktorka Brabcová a to nebylo teda povinný, to bylo jako dobrovolný jako pro mamky, no. T: A tam Vás učili co? V: Jako dýchat v průběhu porodu a a taky jsme plavaly, měli jsme taky plavání. 82
T: A nějaký posilování nebo takhle dělali jste cviky pro těhotný? V: Jo takový ty.. mhmm.. ano, ano. T: A to, a to bylo v rámci té nemocnice, jo? V: To bylo… To tehdy organizovali Milosrdní bratři, no. T: A ještě teda se zeptám jako na poslední otázku. Co si myslíte, jako že, nebo jestli existovaly ženy, který se jako vzepřely tomu, že chtěj ro.. nechtěj rodit v tý nemocnici a jako rodily doma? Jesli o něčem takovym víte? A co vlastně, jestli byly nějaký jako možnosti vlastně si vybrat, že bude ta žena rodit doma třeba s tou porodní asistentkou? V: Tak jako ta možnost vůbec neexistovala, si myslim. T: Vůbec? V: Vůbec nebyla, nee. T: No a co kdyby to fakt někdo chtěl jako? To nemoh prostě? V: To prostě nemoh chtít. A mohl to maximálně udělat tak, že prostě počkal až prostě rodil doma a... (smích) T: Ale pak musel říct, že to nestih. V: Přesně. T: Jo. V: Aby nebyl postižitelnej. Protože jinak by takovou matku poslali do vězení. T: Jo? V: No, za to by třeba... T: To bylo protizákonný? V: Jako nejsu právník, nevim, ale jak znám totalitu tak oni byli schopní, prostě odebrat dítě a matku zavřít jako. No, na tvrdo jako. Protože... T: No a tenkrát vlastně se ani ne neříkalo, že je lepší rodit v nemocnici, protože prostě všichni museli jít do nemocnice, takže ta nemocnice nemusela bojovat o pacienty, to prostě zařídil ten režim? V: No, mhmm. T: Tak, jo. Tak jestli Vás ještě něco napadá nebo už jsme, jestli jsme to už vyčerpaly? V: Spíš Vás, no, jestli... Jestli Vám to k něčemu může být, protože je to takový... T: No určitě, určitě. Jako je to pro mě hodně zajímavý, no, todle, i to téma i to vlastně porovnání a.. Tak jo. No tak já Vám asi děkuju a (...) 83
6.1.2
Protokol a přepis rozhovoru se slečnou Markétou
Datum konání rozhovoru: 30. 3. 2012 Místo konání rozhovoru: Brno Slečna Markéta se narodila v roce 1988 v Pardubicích. Žije v Brně a studuje zde vysokou školu, nyní má studium přerušené. V roce 2012 porodila doma své první dítě, dceru Johanku. Rozhovor se odehrál u mě doma v Brně. Kromě mě a Markéty byla přítomna i její dcera Johanka, která většinu času prospala. Markéta ležela s Johankou na posteli a rozhovor probíhal ve velmi klidné atmosféře. S Markétou se znám už několik let a jsme dobré kamarádky. Markéta je duchovně založená, citlivá a velmi otevřená. Tento rozhovor jsem vybrala mimo jiné proto, že Markétka je klasickou představitelkou onoho proudu dnešních alternativních matek, kterými se v práci zabývám. Rozhovor proběhl až po napsání práce a jedním ze záměrů bylo ověřit si uvedené informace. Poučena z předchozích rozhovorů jsem se snažila do respondentčina vypravování zasahovat co nejméně. Výsledkem bylo, že mluvila o tom, co sama považovala za důležité. Téma rozhovoru Markéta znala, neboť to byl již druhý rozhovor, který mi poskytla. První rozhovor se odehrál týden před termínem porodu dne 19. 1. 2012. Při něm mi Markéta vyprávěla o těhotenských vyšetřeních, přípravách na porod i o svých představách o porodu. Díky tomu jsem mohla porovnat, nakolik se tyto představy naplnily. Markéta přikládá porodu duchovní význam a přála si u něj mít více lidí, což se jí splnilo. U jejího porodu byla přítomna porodní asistentka Péťa, dula Ivana, přítelkyně Zuzka a Ananah a partner Ondra. Od Markéty také vím, že zde byli přítomni i dva malí synové porodní asistentky, v rozhovoru je však nezmiňuje. Rozhovor byl odlišný od rozhovorů předešlých, a to z toho důvodu, že byl pořízen až po napsání práce a více jsem ho ponechala v rukou samotné respondentky. Citlivá a otevřená výpověď tak odráží respondentčinu povahu. Rozhovor je dle mého názoru velmi zajímavý, výstižný a dobře splnil svůj účel. V rozhovoru označuji jednotlivé osoby tímto způsobem: Tazatel = T Markéta = M Slečna Markéta je v seznamu respondentů označena iniciály Z. H.
84
T: Z minula vím, že jsi plánovala u porodu mít hodně lidí. Tak jak to nakonec dopadlo? M: Tak v první řadě jsem se dozvěděla, že vlastně ta jedna kamarádka, co měla přijet, tak nakonec přijet nemůže, z technických důvodů. Pak jsem řešila do posledního dne, nebo do posledního dne, do rozhovoru s dulou a s porodní asistentkou, jestli přizvat mamku. A když jsem jim řekla, kolik lidí chci u porodu, tak na mě vykulily oči, že obě dvě rodily samy doma bez cizí pomoci. Tak říkaly: „To uvidíš jako, to že se třeba změní, to ani tam nebudeš chtít všechny ty lidi,“ a tak. Což jsem nepředpokládala, že budu chtít rodit sama doma teda. A pak ještě bylo zajímavý, že vlastně Johanka úplně nesestupovala, jako na termín porodu jako do porodních cest, a když mě dula prohlížela, teda porodní asistentka, tak říkala, že kdyby se to nezměnilo do týdne, jakože do toho porodu, tak by… no nerodila by se mnou, pokud by na mě přišly prostě porodní bolesti a Johanka by nebyla sestoupená. Že bychom jeli do porodnice. Tak Johanka pak sestupovat začala, pak jsem se dozvěděla, že ta kamarádka nepřijede, pak jsem měla ještě dvě kamarádky domluvený, že by přišly, ale já jsem vůbec nevěděla, což mě nenapadlo, to vlastně až v průběhu toho porodu jsem zjistila, že vlastně vůbec nevim, co se zrovna děje, jako jestli už volat nebo nevolat. Jestli zavolat těm kamarádkám nebo ne. T: Jako že v průběhu, jako že jsi měla nějaký kontrakce nebo něco? M: Jo, jo, jo. Jakoby, no, no, no. Když přišly první, první bolesti, tak to bylo v podbřišku. Já jsem si říkala, to jsou ty poslíčci. A ještě to bylo předstoupený tim, že já jsem furt potřebovala doma něco dodělávat. A furt jsem do Ondry hučela, ať máme támhleto, ať máme tohleto a právě v momentě, kdy on to začal dělat, tak právě Johanka začala sestupovat k porodu, tak jsme si dělali srandu, že pokavaď já to nebudu mít rychtyg jak jsem to chtěla, tak že, pokavaď nezvládnu ty věci před porodem, všechny udělat… T: Jako materiální jo? M: No, no, no, no, no… a zajistit, takže prostě neporodim. Tak jsme právě v neděli, já jsem chtěla ještě před porodem jet na Hostýn, tak jsme v neděli vyrazily na Hostýn, toho devětadvacátýho a mě začaly poslíčci a to jsem vlastně měla jít na kontrolu do nemocnice a řekla jsem si, že pokavaď se to rozjede, tak tam nepudu, protože už by si mě tam chtěli nechat, když mě předtím chtěli dvakrát vyvolávat porod vlastně. A to bylo, no čtyřiadvacátýho byl termín tak pět dní po porodu. A tak jsme vyrazili... T: Pět dní po termínu. M: Pět dní po termínu, no. A tak jsme vyrazily a cestou už jsem cejtila, že jako ten Hostýn už je na mě moc daleko, že jsem jako furt byla částečně... T: To jste jeli na kole nebo? (smích) M: Autem. Částečně jsem byla furt jako myšlenkama v Brně, takže, to je nějakejch devadesát pět kilometrů, Ondra ještě řekl, pokavaď to bude do sta kilometrů, tak tam jedem a ono to bylo devadesát pět. Tak jsme, v Kroměříži jsme zastavili, tam jsme si udělali procházku po centru, to bylo vždycky tak, že jako jsem po chvíli jako zpomalila chůzi a říkala, aaaa už je to tady zase, a tak to tak jako odeznělo a tak jsme tam zalezli do nějakýho nonstop baru, protože byla neděle, tak bylo všechno zavříno v tom malym městě. Tam jsme si dali čajíček, poslechli jsme si pár písniček, pak jsme se šli projít do kostela a jeli jsme zpátky, ještě do kroměřížský zahrady se kouknout, tam jsme posbírali semínka z platanu s tím, že Johance zasadíme platan. A pak jsme vyrazili zpátky. T: A zasadili jste je? 85
M: Těďkom dáváme na semenění ty semínka, aby se nám jako nějaký, aby vzklíčilo. A z neděle na pondělí v podstatě v noci pokračovaly ty poslíčci, ale to bylo tak jako že já jsem to fakt odhadovala suma sumárum, když jsem to říkala dule, že mám asi jednou za hodinu, ale myslim, že to bylo častějc jako v noci, že to bylo takhle. No a pak z pondělí na úterý, se to už jako zintenzivnilo, v noci jsem už nemohla jen tak jako ležet, to už jsem si potřebovala kleknout a prodejchávat to, že se to jako rozšířilo. Ale byla jsem v takovým stavu eufórie. T: Jo? M: Ještě jsem totiž předtím byla jako na konzultaci za kamarádem, za Jiřím Králem, a tak mě to hodně uklidnilo. A on říkal: "Zkus přijmout tu variantu, že to všechno bude v pohodě." A právě ta neděle pondělí já byla úplně v takovým -Tohle je jako porod? No tak to je skvělý. To je paráda. To jsem si nemyslela, že to bude takhle…(smích). T: Myslíš, že tam fungovaly nějaký hormony? M: Úplně totálně. Já jsem byla jak sjetá jako. T: Jo? M: A potom jako jak se zintenzivnila ta bolest, tak to bylo jiný, no. Už přešla ta euforie a v úterý ráno jsem si říkala, no tak napíšu holkám, jesli by třeba jako měly čas přijít večer na návštěvu, těm kamarádkám od porodu, jako že prostě před porodem, že bychom se tak jako mohly sejít. A tak jsem jim napsala a odpověděly mi. Jako jedna: „Můžu v tolik," druhá: „Můžu až po osmý,“ a ta mi potom volala ta druhá, že už je jako unavená, že nepříjde, že jde z práce domů. A psaly, co se děje, žejo, teď já říkám: „Já nevim, tak prostě ráda bych vás viděla.“ Ty bolesti nějak pokračovaly, pak jsem volala dule, a tak jsme trošku se snažily počítak jak to vlastně mám, tak ona se pak rozhodla, že přijede. T: A to už jsi nebyla v tý euforii nebo jo? M: Ne, ne, ne. To už mě přešlo. To bylo neděle, pondělí. T: (smích) To už tě přešlo. M: Ale furt... jo a jako dula říkala: „Pokavaď vtípkuješ mezi kontrakcema, tak to ještě není porod." (smích) T: To říkala dula, jo? M: Já vždycky: „Aaaaa. Už je to tady zase.“ A jsme šli společně zpívat a byli jsme tam vlastně čtyři, přišla Ananah, Zuzka, Iva, Ondra a ještě tam byl Míša jako z bytu a ten pak po chvíli odcházel. A jsme byli v kuchyni, tak jsme si udělali takový kolečko, jako že jsme zapálili svíčku a společně jsme se tam přivítali, mezi tím jsme prozpívávali ty kontrakce. Vždycky jsem se o někoho opřela, držela jsem se za ruce nebo tak a to bylo takový jako fajn. Už se trošku stmívalo, jako nebylo tolik světla venku a… T: A co jste zpívali? M: Ááááá, jenom ááááá. Á směřovaný jako do země dolů, abych se snáz otvírala, aby mě to uvolňovalo. Jako pro mě bylo nejvíc z toho porodu zajímavý, z toho hlediska fyziologickýho, že vlastně jsem necítila kontrakce ani v kříži, jako bolesti ani v břiše, ani v podbřišku, ale že mi z toho trnuly kyčelní klouby a že mi z toho trnuly stehna. Což jsem jako… 86
T: Mě to zase tak divný nepříjde. M: Mě docela jo, protože jsem se za prvý nikde nedočetla, že takhle by jako kontrakce byly cejtit v nohách a...Jo to mi taky říkali, to bude zhruba tak jako desetkrát větší menstruace, ale já jsem bolesti při menstruaci měla jako v trupu a ne v nohách. No, tak to bylo pro mě zvláštní. A pak vlastně, když přišla Iva, tak jsem si šla lehnout do vany. Já jsem si myslela, že mě to má jako zklidnit, jako uvolnit a vono to má vlastně jako podpořit ten porod a mě se to v tý vaně vždycky jako pozastavovalo. Nevim proč. Že vlastně Iva měřila kontrakce jako: „No tak to máme asi po třech, po třech minutách. Teď se nám to trošku zpomalilo, po pěti, po šesti minutách. No já zavolám tý Pétě.“ A tam jsem si probrečela, myslim první téma, jako strach z toho, že umře Johanka během porodu v tý vaně. Pak když jsem si to probrečela, tak se ty kontrakce zase jakoby ustálily zhruba na těch pěti minutách pravidelně. A pak přijela Petra po nějaký, já ani nevim po jaký době, protože jsem neměla pojem o čase. T: Byly to jako hodně velký bolesti? M: To bylo… Nooo, to ještě bylo takový jakože… nebylo to jak ke konci, no. Ale… T: A v který fázi sis začala říkat, kurva tohle už nikdy nechci? M: Já jsem si neříkala, kurva tohle už nikdy nechci, ale říkala jsem si, doprdele já poprvý nemůžu z tý situace, ve který jsem, nikam utýct. Protože varianta buďto je, že Johanka umře, že se nenarodí, prostě že v tom bříšku umře, pokavaď jí neporodím, že umřu já během toho porodu nebo že budeme v pořádku i ona i já. A jediná cesta, jak zajistit aby byla v pořádku, je prostě projít skrz tu bolest a porodit ji. Což pro mě bylo úplně hrozný, protože to bylo to, co vlastně mi způsobovalo ty strašný bolesti. Já jsem se pak bála, že z toho zešílim. T: A jak jsi vnímala tu svou zodpovědnost? M: No, to bylo právě zajímavý v tom, že jakoby já jsem měla tu přípravu na tu zodpovědnost během těch návštěv v tý nemocnici, vlastně v porodnici poslední týden před porodem, když mi tam jako docela jako nevybíravym způsobem strašili, jak Johanka může umřít, že má v uvozovkách jakoby "jenom" tři kila. Což jsem si říkla, tak jako to je dobrý, ne? Já jsem se narodila a měla jsem dvě osmdesát. Ondra ten měl tři kila, tak nepředpokládám, že by Johanka byla jako čtyřkilový dítě. A oni jakože ty přístroje nejsou přesný. Já jsem si říkala, tak i kdyby měla dva a půl kila, vždyť to je v pořádku. Plus mínus půl kila. T: To jsi říkala jim, nebo sama sobě? M: To jsem si říkala. A oni, že musí jako kontrolovat průchod krve, kyslíku a živin a jako: „Jo, máte to tady v pořádku, ale my Vám nemůžeme zaručit, že to tak jako bude a že radši bychom ji prostě porodili hnedka.“ Tak to bylo z jejich strany, no a tak já jsem nechápala, jakoby proč mě straší, když je to v pořádku, když já cítím, že to je v pořádku, že Johanka se ještě nechystá ven, že moje tělo ještě není připravený na porod a pokavaď jsem vlastně odmítla už to druhé vyvolání, tak pan doktor řekl: „Dobře, ale je to na vaší zodpovědnost. Pokavaď se něco stane, tak jako je to na Vás.“ T: Jo, ale pořád všechno bylo vlastně v pořádku? M: Všechno bylo vlastně v pořádku, no. A tak jsem si řekla jako, jo oukej, ale tam jsem si uvědomila, že já zodpovídám za ten život a to nejen za můj ale i za její a z toho jsem se docela, jako… no, holky mi hodně pomohly, jako Péťa ta porodní asistentka a Iva mě hodně podpořily, že jsem z toho byla rozložená a brečela jsem doma. A voni: „Potřebuješ zase začít věřit sama sobě,“ protože já jsem v těch okamžicích v tý porodnici úplně přestávala mít s Johankou kontakt, jako 87
že jsem přestávala vnímat, jak to vlastně je, jak ona se má a jestli se chce už narodit nebo nechce narodit, jak je mě, jestli je moje tělo připravený. Úplně jsem jako zpřetrhávala ty pracně vybudovaný jako no pracně vybudovaný během toho těhotenství, takovej jako vztah a abych cítila, co je oukej pro ni, co je oukej pro nás obě dvě a tak. Tak skrz ten poslední týden v porodnici se to ve mě docela hodně mlelo jakože... T: Poslední týden v porodnici? M: No, já jsem chodila na kontroly. Tam jsem chodila ob dva dny. T: Jakože voni ti vlastně říkali, že nechte si to vyvolat a ty ses musela jako s tím prát hodně. Žes to tak necejtila. M: No, a teď jsem prostě jako byla… T: A uvažovala jsi o tom alespoň na chvíli, že si to necháš vyvolat? M: Vyvolat? T: No. M: A já jsem neměla proč. Ne, vůbec jsem o tom neuvažovala. Akorát mě hodně pak znejistili, no. T: A naštvalo tě to, že ti to takhle nutěj? M: Jo, to víš, že jo. Spíš mě štvalo jakoby, že když jsem jim řekla: „Prosím Vás jako, já jsem se narodila dvě osmdesát, partner tři kila, tak jako myslim, že tří kilový dítě, když to má být tak to je naprosto v pořádku.“ A oni jako: „Jo může to být jako geneticky, ale to Vám nemůžeme zaručit.“ Jako že má tři kila. Jim to přišlo jako málo. To bylo trošku absurdní, jako ten doktor měl hodně strach z toho, aby to bylo všechno v pohodě, a že vlastně on nemá absolutně žádnou moc, jiný kontaktní měřítko než ten přístroj, ten ultrazvuk. T: Musela jsi tam něco podepisovat? M: Ne, ne, ne, ne, ne, akorát on mě informoval o tom, že to je na mojí zodpovědnost, že to zadává jako informace do tý karty o mě, že jsem odmítla to vyvolání. Ale i kdybych měla podepisovat jako… T: Příjde ti, že se tím ty doktoři chráněj? M: Určitě. To je… on mi to přímo řekl. On říká: „Víte co. Minulý týden se nám tady rodilo miminko a maminka chtěla mermomocí rodit do vody a my jsme jí říkali, že to už není vhodný a ona na tom trvala a dítě se narodilo špatný.“ Že ho pak museli prostě dál ošetřovat, nevim, co se s ním stalo. A to je jasný jako. Já jsem si říkala, kdyby ta důvěra, ta moje důvěra k němu, že on chápe moje potřeby a že to respektuje a že nehodlá dělat zásahy pro mě zbytečný, byla taková že bych si řekla oukej, tak pak ani on by nemusel mít strach z toho, že já tam budu potom vyvádět a dělat komplikace, že jo a pak… T: Že možná, kdyby jako měli jinej přístup, tak by jsi jim potom víc důvěřovala. M: No, určitě. No. On sám říkal: „Já vim, že se dělá hodně zbytečných zásahů,“ a tím jako mojí důvěru v sebe posílil, ale zároveň jakoby ten jeho postoj v tom, co mám dělat nebo ta doporučení zdravotní byla úplně stejná, jako kdyby o těch zbytečných zásazích nemluvil. To bylo takový zvláštní. Ale tam jsem si právě díky němu uvědomila, že ti doktoři mají, vlastně oni nemají 88
kontakt s tělem toho pacienta v tom, že neví, jak ten pacient sám sebe cítí, jestli jim říká opravdu, že támhle mě to opravdu bolí, tady mě to bolí moc, bla bla bla, ne já se teď necítím na porod. Jak ten doktor může vědět, že ta žena opravdu tomu důvěřuje, tomu pocitu že se necítí na porod nebo že cítí, že to miminko je v pořádku. To neví. No takže, takže vlastně skrz tu nemocnici, tam jsem si uvědomila, že to není žádná prdel jako rodit. I v tý nemocnici jako z hlediska toho, že jde opravdu o život. Jde vlastně o dva životy. T: To asi není, no, prdel. M: A v tý nemocnici by to byla úleva tím způsobem, že vlastně já tu zodpovědnost bych předala těm doktorům. Že by to bylo jako, oukej tak teda já jdu rodit, ale vy mě kdyžtak zachráníte, kdyby něco a kdyby něco s malou a tak. T: A proč jsi u porodu chtěla mít tolik lidí? M: Hele to se tak nějak seskupilo. Jako já když jsem poprvý viděla nějakej dokument o porodu a teď tam byla žena, která tam měla kamarádku, svojí sestru, maminku a ještě někoho. A tak jsem z toho byla fascinovaná, že tam byly jakoby samé ženy a byla to prostě skupina, byla to grupa, a když se to děťátko narodilo, tak babička mu začala zpívat. Jsem si říkala, jo tak tohle chci, prostě aby starší mýho rodu Johanku vítali na světě. Tak jsem si tak jako říkala, koho bych chtěla u porodu? Jsem napoprvý vymyslela asi deset lidí, tak jsem jim vlastně postupně řekla. Já jsem tam chtěla, jakože rodinu svojí - babičku, mamku, bráchu jsem chtěla u porodu, ten nechtěl. T: A nepříjde ti, že to je moc intimní záležitost, aby u toho bylo tolik lidí? M: Je to rodina. T: A teď zpětně už, chtěla bys tam bráchu, babičku. M: Bráchu bych brala, akorát že on jako psychicky nezvládá ani teďkon, když je Johanka na světě. On je z toho úplně vyklepanej. T: Jo? M: No, jemu se úplně klepou ruce, když ji má vzít do náručí. T: Ale ne jako. Nechtěla bych je tam teď kvůli těm, těm jako představám a omezením, která si nesu nejen já ale i oni. A ke konci porodu, teda ke konci těhotenství to byl hodně tlak ze strany rodiny. A mamka šílený strachy, aby se nám něco tohle. A volala mi: „A Markét, nemůže Johanka mít pupeční šňůru kolem krku? To bys asi neměla rodit doma, když by jí měla kolem krku.“ Říkám: „Mami, kdyby jí tam měla, tak ta pupeční šňůra se odmotá v momentě, kdy vyleze hlavička ven.“ „No ale zeptej se, prosím tě, toho pana doktora, ať se koukne, jestli jí nemá kolem krku tu pupeční šňůru.“ (smích) Já jsem se na ultrazvuku ptala pana doktora a on říká: „Tak prosím Vás, pupeční šňůru vidět chcete a porod si vyvolat nechcete.“ Říkám: „No to chce vidět maminka.“ (smích) On povídá: „Asi třicet procent dětí se narodí s pupeční šňůrou nějak omotanou kolem nějaké části svého těla.“ T: Takže z toho důvodu jsi je tam pak nechtěla? Že to nemaj srovnaný? M: No bratr odmítl, babička odmítla a mamka ta odmítla, a pak zpětně říkala, že by ráda přijela. To já jsem pak taky byla ráda. Tak jsem říkala jo, jo, jo. To byla taková fáze jako že, ano mami, chci tě u porodu. A potom ke konci zase naopak jsem si říkala, ne já budu ráda, když tady mamka nebude, když se mě v průběhu toho porodu nebude ptát na takovýhle věci. Ona mi pak říkala: „Markét, tak proč tam máš tu dulu, když tam máš i tu porodní asistentku?“ A moje reakce byla: 89
„Především proto, aby se mě v průběhu porodu neptala, jestli se dítě nemůže udusit.“ Ona ví, jak porod probíhá a ona je tam od toho, aby mě jako podpořila a uklidnila a ne aby mě stresovala takovejma otázkama. T: Jaká tam byla ta role toho partnera. M: Hele, více méně jako dula, Ananah a Ondra měli hodně podobnou roli. Až na to, že dula věděla jako sama od sebe a přímo, co má dělat, takže byla jakoby nejaktivnější. Ale oni tři se u mě střídali buďto po dvou nebo jeden. Já jsem se u těch kontrakcí vždycky držela, jako svírala ruce někomu, nebo jsem se případně na někoho jakoby pověsila, opřela jsem se a takže jeden spal, odpočíval. To byla vlastně štace jako přes noc, odpoledne a přes noc až dopoledne. Anebo vždycky přinášeli vodu a hroznovej cukr, když jsem potřebovala trošku síly nabrat a masírovali mě nebo jenom prostě jakoby uklidňovali. T: Takže ti přišlo, že jsi měla asi péči, kterou bys neměla v porodnici. M: Stoprocentně. T: Kolik lidí si můžeš vzít do porodnice? M: Můžeš si vzít dva. K Milosrdným bratrům si můžeš vzít dva s tím, že pokavaď tam budeš mít víc lidí, tak se musej střídat. Jsem se na to právě ptala, protože když jsem si zjišťovala ty možnosti, tak jsem říkala: „Víte jako, já bych tady chtěla dulu a maminku a partnera. Umožníte mi to? Je to možný?“ A ona: „Já se zeptám vrchní sestry,“ nebo nějaký vrchní porodní asistentky, nevim koho. A říká: „Dva lidi si můžete vzít a za každýho se platí pětistovka a pokavaď jich budete mít víc, tak ten druhej čeká na chodbě a může se s někým střídat.“ Tak, tak to bylo. Jsem říkala: „Tak jo, děkuju.“ T: Naschledanou. M: (smích) To ne, to jsem tam seděla na odposleších s Johankou v bříšku, to jsem ještě nikam neodcházela. Takže tak. T: Jak probíhala tvoje příprava na porod? M: Moje příprava. Já jsem se moc nepřipravovala, abych pravdu řekla. Jako já jsem se, když jsem se dívala na nějaký videa, abych třeba věděla, co se vlastně děje, protože jsem zjistila, že, to pro mě bylo největším překvapením, všeobecně se ví, ano děťátko se narodí hlavičkou dopředu nejlépe a je takový jako má jinou barvu než normální člověk a má pupík takovej dlouhej a ten vede zpátky k mamce a pak jsem nevěděla, že vlastně porod fakt nekončí tím narozením toho dítěte. A já už jsem měla takovou chuť jako tý úlevy a ono to furt nepřicházelo, protože kontrakce dál pokračovaly a takže příprava pro mě byla v tom, že jsem si zjišťovala informace o tom, jak to probíhá. A pak jsem zjistila vlastně, že ta placenta je nějak velká, že ta se vypudí jako kontrakcema, pak pupečník se musí nějak odstřihnout, maminka se musí ošetřit a tak. T: Takže tam probíhala spíš nějaká jakoby... M: Technická, technická nejdřív... T: Vědomostní? M: Ano, nejdřív jakoby technická, abych věděla i kvůli doktorům, jsem si trošku zjišťovala informace i o těch lécích, které oni případně podávají, abych jako v momentě, kdy se dostanu do tý porodnice, protože jsem se připravila na obě varianty, tak abych věděla, jo, jo, jo, tohle, tohle, 90
tohle ne, protože Ondra si to už pak už nezjišťoval, tak jsem mu vždycky akorát jako řekla, jo tohle, tohleto chci, tohleto nechci, když tam budem tak abys věděl. T: Jo, takže Ondra se taky připravoval? M: No, spíš skrz mě asi tak. Jsem protřiďovala informace. T: Takže tam, kdyby jste šli do nemocnice, tak by tam měl asi roli takovýho tvýho ochránce před doktorama, jo? M: Jo, jo, jo. Tak jsem si to představovala, že v momentě, kdy řeknu ne a oni budou naléhat, tak rázněji to řekne někdo jiný za mě. Že bude vědět, co chci, jak si to představuju, a že jako to bude taková podpora, no, opora. T: A připravila jsi se nějak jakoby i duchovně, duševně? M: Duševně. Hele, jako v těch knížkách jsem se dočetla, že je fajn se podívat na svůj strach. A tak jsem si říkala, no tak strach, tak z čeho mám strach. Tak jsem tak jako čekala třeba, jestli se nějaký téma objeví. Pak co jsem hodně zjistila, byl strach právě z nemocnice, z porodnice a z doktorů a to podle mě bylo hodně důležitý, ačkoli se to tak úplně nezdálo, že jsem, to byl vlastně pro mě nejtěžší strach, příjmout tu variantu, že půjdu do porodnice, protože já jsem, já nemám ráda, když někdo cizí zasahuje do mýho těla jakýmkoli způsobem. A tam by to bylo třeba i v rámci poporodního ošetření, v rámci podávání léků nebo třeba píchnout nějaký injekce nebo manipulace s mým tělem, nebo že mi bude někdo mě bude dole vyšetřovat, tak to mi prostě nebyla příjemná ta představa, někdo cizí pro mě úplně. No, ale taky, taky jsem zjišťovala jako, občas se objevily témata, když jsem četla ty knížky, tak se mi vyplavily témata jako z mýho vlastního narození, jsem si to znova obrečela a strach. Nevim jestli jsem tam měla nějakej pocit viny a trochu strach z toho, že zemřu, strach z toho, že zemře Johanka, to přišlo s tou zodpovědností. A ty se pak během porodu objevily tyhlety témata. Akorát že pro mě bylo jako jednoduchý jimi projít a pustit je. T: Bylo to jednoduchý, jo? M: V průběhu toho porodu ano. T: A předtím ne? M: A předtím totiž, předtím v tom těhotenství to téma bylo hodně takový lehký, když to tak řeknu. T: Že vlastně se nodostavilo v takový intenzitě. M: No, no, no. Až mě to překvapilo. Jsem si říkala, no tak nic, no. A v průběhu toho porodu se dostavilo, ale bylo jednoduchý pro mě tim tématem projít. T: Myslíš, že bys to zvládla i v porodnici? M: Hele, jako těžko říct. Jako potřebovala bych tam, potřebovala bych tam určitě Ivu jako dulu, protože když přišly ty témata, se kterejma se mi vždycky jako porod pozastavil, tak vlastně já, protože jsem byla zoufalá z toho, že se to zastavuje a kontrakce nejsou. A já jsem tady deset hodin s intenzivníma kontrakcema a najednou to není. Jak to? Tak jsem přemejšlela, co se ve mně odehrává a vždycky se nějaký téma objevilo a ona mě hodně podporovala jako: „Jo, dobře, ano, dobře to děláš. Di do toho. Pusť to ze sebe. Vykřič to ze sebe.“ A já jsem jí to natolik věřila, to že mi to, jak mi to říkala, že jsem to prostě dělala. 91
T: Tak jak jsi to cejtila? M: Přesně tak. A úplně jsem ztratila jakýkoli zábrany a byla jsem šíleně sprostá, když jsem nadávala. T: Že ses mohla jako úplně uvolnit, v podstatě nestydět se za sebe. M: Úplně, jo přesně, no. Až tak, že jsem si pak ke konci říkala, tyjo jestli ti sousedi fakt nezavolaj policii, co se tady děje u nás. T: Dokážeš si třeba představit, že by tě v porodnici sestra okřikovala, ať přestaneš řvát? M: Jo, já jsem si právě říkala, no, tyjo, co já bych tam dělala? Já bych asi někomu hryzala ruku jako. Místo doprdele, kurva, píča pomoc, bych vzala asi Ondrovu ruku a zakousla bych se do ní nebo nevim. (smích) Taťka by pak odcházel s modřinama. Oni říkaj, jako že vehementní řvaní nemá smysl, jako že se žena naopak vysiluje, ale já jsem potom zjistila, že jsem si hodně, hodně, hodně ulevila v emoční oblasti. Já jsem si připadala, jak kdybych ze sebe svlíkla starý hadry po tom porodu. Tak dlouho a tak hodně, jak jsem si zařvala u toho porodu, jsem si, jsem nikdy neřvala. T: Takže teď to jako zpětně vidíš, že to bylo pěkný? M: To se nedá říct pěkný, pro mě to bylo intenzivní. Byla to pro mě velká lekce, ale jako docela mě vyklidnila v tom smyslu, bojovat za domácí porody je blbost, aby se nějak jako rodilo doma, ale svoboda rozhodnout se a mít možnost zdravotního personálu i doma, to je pro mě hodně důležitý. Ale jako pro porod doma… T: Proč to jako je blbý, bojovat pro porod doma? M: No protože, když se za něj bojuje, tak jako reakce na to je zákaz. Spíš bych jenom umožnila tu variantu, ale jako lobovat za to a porovnávat porod doma a v porodnici, to je podle mě úplná blbost. Jako to se nedá, to jsou jako jiný hlediska. Na porod doma nemůže jít každá žena. Tam rodit doma může žena, která má těhotenství v pořádku, jejíž dítě je v pořádku, která má testy v pořádku, která se nato sama cítí, jejíž porodní asistentka řekne, ano budu s vámi rodit. To se nedá porovnávat jako doma a v nemocnici. V nemocnici se tě na to nikdo neptá. Tam ti řeknou, jasně, že vás odrodíme, ať seš zdravá nebo ať seš nemocná během těhotenství. A navíc doma je to prostě, podle mě jako aby člověk rodil doma, tak potřebuje k tomu těhotenství a k tomu porodu přistupovat trošku jinak. I v tom, že sám sobě jinak potřebuje důvěřovat, než když se svěříš do rukou lékařů. To, že důvěřuje tomu dítěti, že ono vopravdu jako něco vydrží a že jak řekla Péťa, když se Johanka nechtěla přisát: „Hele to dítě nechce umřít hlady.“ Ono se jednou přisaje. T: Že to je, jako že ta žena musí přijmout plnou zodpovědnost, pokud chce rodit doma. M: Určitě, určitě jako. Ona totiž má plnou zodpovědnost, natož když rodí sama. Když má porodní asistentku, tak je tam úlevu v tom, že je tam zdravotní personál, no. Ale ona taky jako neudělá všechny zásahy. Třeba mě nezašila porodní asistentka. Já jsem to ani nechtěla, ale ona to ani nedělá, ta která se mnou rodila. Já jsem sedávala pak do bylinkovejch odvarů a srostla jsem. T: Už to máš dobrý? M: Jo, jo, jako vypadám teď dole trošku jinak, to jsem taky nevěděla, co všechno se vlastně v průběhu porodu stane s porodníma cestama. Už i třeba nenávratně. 92
T: Nenávratně, jo? M: No. T: Je to nějaký špatný, jo? M: Ne špatný, ale vlastně roztrhá se panenská blána. Jsem si myslela, že když žena má poprvý pohlavní styk, tak že už panenská blána není, žejo. No, ale ona je. Takže poševní vchod se vlastně zvětší, tím jak se ta panenská blána roztrhá. A to se zvětší už natrvalo. Což se stalo. A bylo to překvapení pro mamku (mluví na miminko). T: Takže druhý dítě už bude v pohodě, jo? (smích) M: To nevim. (smích) To nevim. Tyjo, taky jsem třeba nevěděla, co se vlastně děje s kostma, protože já jsem, protože já jsem po porodu nemohla pořádně chodit, jak jsem byla, oni mě holky vlastně jakoby potom stlačovaly pánev nahoře, aby se mi dole rozšířila, že Johanka potom jako dlouho se nehýbala, jakože dlouho neputovala. A to mi hodně pomohlo, že rychle sestoupila, ale zase ta pánev byla taková jako, kosti jsem tam měla celý úplně rozhašený, a tak se to pak dávalo do kupy, no. Jsem chodila jak kačer. Nemohla jsem si lehnout na záda na bok, na pravej, na levej. T: Měnila jsi často polohu u porodu? M: Jo, ale jakoby ta poslední fáze toho samotnýho tlačení, to jsem dřepěla. Dřepěla a pak jsem visela za Ondru a dycky jsem, když odešla ta fáze tlačící, protože to už jsem ani ne… já nevim asi kontrakcím se říká jako když, když je potřeba tlačit pak už. Ne? Já jsem totiž pak měla jako kontinuelní bolesti. T: Potom jo? M: Jo, jo, jo, ke konci, no. Že to bylo asi tak dvě, tři hodinky kontinuelní bolest. Když se mě ptali po kolika mám kontrakce nebo jestli se to změnilo ty kontrakce. Já jsem říkala: „Já nevim, co je kontrakce. Mě to bolí, jako při kontrakci mě to teď bolí neustále.“ Akorát mám fázi, kdy prostě potřebuju tlačit a kdy tlačit nepotřebuju. Tak jestli tohleto byla ta změna nebo… nevim. T: Dokážeš si představit, že bys byla nucená ležet na zádech připásaná? M: Hej, já jsem ležela chvíli na zádech. Já jsem chvíli ležela a měla jsem šílený bolesti v zádech, nevěděla jsem, co mám dělat, úplně jsem, to bylo hrozně zvláštní, že já jsem jakoby neměnila ty polohy nijak intuitivně, že já jsem vždycky do nějaký padla a teď jsem v ní byla. Já jsem si říkala, Ježiši, to prostě nejde, já nemůžu nic. Aa, aa. A teď přišla porodní asistentka a říká: „Zkus změnit polohu.“ A já úplně, aha, já můžu rodit i jinak. Jo. A tak jak, jak třeba. Vůbec, vůbec mě to samotnou nenapadlo. A ona říká: „Tak třeba si zkus dřepnout.“ Tak já jsem si jako dřepla, pak jsem si klekla, pak už to šlo líp, že pak už to tělo vopravdu si samo řeklo. Ale ten moment, kdy jsem ležela, tak jsem si pak uvědomila - jak to ty ženský dělaj, když to ty ženský vytlačej vodorovně? To nechápu. (smích) Všechny ženy, co vytlačí dítě nad dvě a půl kila a ještě vodorovným směrem, mají můj velký obdiv. I když vono se taky teďkon rodí víc jako zešikma aspoň, že ta žena jako to třeba sedí nebo tak. T: Ale dřív se nerodilo, žejo. Dřív ještě měly třeba přivázaný nohy. M: No, to jo. Ale jakože, no tak teďka... T: Brala jsi ten porod jako něco, co tě…? Jaká je pro tebe důležitost toho porodu? 93
M: Změnilo mě to. T: Změnilo tě to? M: Jo. T: V jakým smyslu? M: Vlastně je to takovej novej začátek. Je to, je to něco, něco prostě končí, jako přímo ve mně a něco úplně novýho začíná. Já jsem měla pocit, jak kdybych se sama narodila, a najednou jsem měla pocit, že můžu dělat úplně cokoli a je to, jako kdybych to dělala úplně poprvý v životě a vlastně úplně všechno je správně, protože si to v ten moment vybírám, jak budu znova žít. A vlastně ten porod pro mě byl i konec mýho původního životního směřování a dávala jsem si nový téma, co chci zažít a kam chci dál směřovat. T: Vnímala jsi to tak až potom nebo i předtím, že to bude přechodovej nějakej rituál? M: Jako, říkala jsem si jako, jo, to bude změna, začnu si víc věřit, ale pro mě to znamenalo vlastně úplně něco jinýho, jako zážitek. I najednou sama sebe vnímám jinak. Vnímám mnohem hlubší spojení se Zemí. Cítím, že moje chůze se změnila. Jinak vnímám svoje nohy. Třeba hrozně nerada teď nosím ponožky, bačkory. Když mám něco na nohách, tak to strašně brzo sundávám, pokavaď mi není zima a tak v tomhle no. I svoje tělo cítím jinak. T: Myslíš, že je to tím porodem, jo? M: Určitě. To se změnilo od porodu. Jsem začala cítit tělo jinak, chůzi mám jinou a takový jako prostě, když jsem venku jsem v přírodě, tak vnímám tu Zemi jako takovou velkou maminku a hodně hutnou. Cítila jsem jako u porodu, že mi hodně pomáhá to svěření se do péče jí, jakožto mýho těla, protože moje tělo je ze země. A ono tím, jak je ze země, ví, co má dělat, aby se narodilo další tělo. Tak v tomhletom mě to hodně změnilo. A hodně mi to ulevilo od emocí, jako že jsem měla páteř jako bederní takovou zanesenou, tak jsem si to, tak jsem to tam trošku odfiltrovala, ale jako hodně znatelně na to za jakej časovej úsek se to odehrálo. No a taky nastoupily jako různý formy, různý vzorce mých rodičů a prarodičů - úzkost, strachy o dítě, o sebe, že nevím co dělat, bla, bla, bla, bla, bla, který jsem teďkon, který byly hodně intenzivní, a potřebovala jsem je řešit. Právě, já jsem všem doporučovala, jo, ať jsou těhotný, že to je supr a teď můžu doporučit i porod. (smích) Stojí to za to, no. Stojí za to, do toho porodu jít vědomě s tím, že ano, teďkon se, teďkon ze mě vyleze další bytost, z mýho těla. Ale třeba to spojení s Johankou se jako nezměnilo moc, že mi furt připadá, jako kdyby jsme byly jedno. T: To je hezkej závěr. Děkuju.
94
