Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra práva
Promlčení a prekluze v obchodním právu Bakalářská práce
Autor:
Lydie Halinská Právní administrativa v podnikatelské sféře
Vedoucí práce:
Praha
Judr. Michal Mědílek
Duben 2014
Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a v seznamu uvedla veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámena se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.
V Teplicích, dne 27. 4. 2014
Lydie Halinská
Poděkování Děkuji vedoucímu bakalářské práce JUDr. Michalovi Mědílkovi za účinnou metodickou, pedagogickou a odbornou pomoc a další cenné rady při zpracování mé bakalářské práce.
Anotace Náplní bakalářské práce je porovnání a vysvětlení institutu promlčení a prekluze v obchodním právu, počínaje prvními historickými právními kodexy, pozicí a síly v právních systémech, se zaměřením na právní skutečnosti a události, konče srovnáním institutu promlčení a prekluze ve vztahu k občanskému a obchodnímu zákonu.
Klíčová slova Promlčení, Prekluze, Naturální obligace, Promlčecí lhůty
Annotation Thesis is the comparison and explanation Institute of limitation and prescription periods in commercial law, beginning with the first historical legal codes, position and power in the legal system, focusing on the legal facts and events, ending with a comparison Institute of limitation and prescription periods in relation to civil and commercial law.
Keywords Limitation, Prescription, Natural obligation, Period of limitation
Obsah Prohlášení
2
Poděkování
3
Anotace
4
Klíčová slova
4
Annotation
4
Keywords
4
Úvod
7
1
7
2
3
Historie Promlčení a prekluze 1.1
Chammurapiho zákoník ...................................................................................... 7
1.2
Zákon dvanácti desek .......................................................................................... 8
1.3
Římské právo ...................................................................................................... 8
1.4
Kanonické právo ................................................................................................. 9
1.5
Code civil (1804) .............................................................................................. 10
1.6
Obecný občanský zákoník 1811 ( ABGB) ........................................................ 11
Promlčení a prekluze v právních systémech
12
2.1
Angloamerické pojetí promlčení a prekluze ..................................................... 12
2.2
Islámské právo .................................................................................................. 13
2.3
Smíšené právní systémy .................................................................................... 13
Promlčení versus prekluze
14
3.1
Běh promlčecí lhůty .......................................................................................... 16
3.2
Prokazování běhu času ...................................................................................... 20
3.3
Bezdůvodné obohacení ..................................................................................... 25
3.4
Uznání závazku a promlčení ............................................................................. 28
3.5
Uplatnění práva ................................................................................................. 30
4
Srovnání promlčení a prekluze v obchodním a občanském zákoníku
33
5
Z judikatury
39
6
Vox populi
47
Závěr
49
Vysvětlivky
52
ÚVOD Od historicky prvních právních kodexů se s institutem promlčením a prekluze společnost v rámci své expanze a vývoje musela potýkat. Tato právní norma jde ruku v ruce s počátkem práva jako takového. Velmi mne překvapilo, ţe tak jak je odborná literatura v úseku náhrady škody neobyčejně hojná, tak v úseku promlčení velmi chudá. Monografické práce nejsou početné, taktéţ články jsou poměrně vzácné, přičemţ tento fakt, můţeme vnímat i jako internacionální zvláštnost. Informace, výklad kodexů o běhu času, promlčecích a prekluzivních lhůtách kupříkladu u Zákonu dvanácti desek, či Chammurapiho zákoníku jsou opravdu velmi skromné. České překlady Prof. JUDr. Michala Skřejpka DrSc., které jsou povaţovány za jiţ vědeckou monografii, jsou jediným odborným pramenem v tomto tématu. Abych více pochopila výklad, bylo zapotřebí i překladů z angličtiny, jelikoţ původní latinské texty a jejich výklady mají spousty kritik.
Promlčení a prekluze nejsou zcela shodné ve všech právních úpravách, jsou rozdílné mezi jednotlivými státy, kantony, ale i uvnitř jednoho právního řádu. Zpravidla nalézáme vedle lhůt obecných i rozsáhlé spleti speciálních lhůt. Kdyţ jsem se zabývala tímto institutem a jeho následcích v ostatních právních systémech, velmi mne zaujalo, ţe primárním principem je dodrţování dobrých mravů. Nepřipouští se zde ţádná ochrana dluţníka, ten je v jádru vţdy vinen, a tedy svých závazků v kaţdém případě povinen dostát. Ačkoliv jsem jiţ do této práce nezahrnula pojetí promlčení a prekluze obchodním právu v zemích například Vietnamu, Indonésie či Sýrie, bylo to z toho důvodu, ţe není objektivně doloţitelných fakt nebo vyváţených pohledů, kdy obchodní kodexy institut připouští, ale v praxi je jistá Vyšší moc, která ve většině případů tento institut vetuje.
Cílem mé práce je porovnání promlčení a prekluze v obchodním právu, se zaměřením na důsledek běhu času a zjištění zda je dostatečně zajištěna jistota a stabilita právních vztahů ve společnosti. V druhé části práce proto porovnávám předmět promlčení a prekluze, běh času, prokazování a uplatnění práva jak povinovaného, tak povinnému. Velmi zajímavým úsekem je bezdůvodné obohacení, které ruku v ruce zásadou neminem 7
ledere, chrání rovnováhu v majetkových právech. Na základě právní jistoty proto zákon zakotvuje a taxativně vymezuje konkrétní skutkové podstaty, ve kterých k bezdůvodnému obohacení dochází.
V další kapitole této bakalářské práce se zabývám případem Nejvyššího soudu, 29 Odo 383/2001, (C 2448) k promlčení bezdůvodného obohacení vzniklého přijetí plnění bez právního důvodu v obchodních závazkových vztazích, kde se mimo jiné řeší i otázka pouţití ustanovení občanského zákoníku jako lex generalis.
Do práce jsem zahrnula i sociologický průzkum skupiny sociální sítě, který poukazuje, jak je, respektive jak není běţná česká rodina informována o tomto institutu.
Závěrem bych k tématu citovala výrok Ústavního soudu „ Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to můţe jevit sloţité.1“
1
Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 2842/10, ze dne 25.05.2011
8
1. HISTORIE PROMLČENÍ A PREKLUZE 1.1
Chammurapiho zákoník
Jiţ v prvních lidských společenstvích se objevovala jistá pravidla chování, kterými se society řídili. S vývojem písma tyto nepsané zásady vyústily do normativního práva, v podobě zákoníků. První dochovaný Kodex krále Chammurapiho (přibliţně 1686 př.n.l. ) se svými 282 články, jiţ hovoří o institutu prekluze. Král Chammurapi byl jedním z nejschopnějších válečníků, diplomatů a organizátorů své doby. Eliminoval veškeré spory a konflikty mezi mocí výkonnou a kněţími. Konsolidací své říše, podmaněním sumerských měst a ovládnutím téměř celé Mezopotámie, byl nucen uspořádat státní správu a aparát kvalifikovaných úředníků. Systematizoval soubor norem, který byl vytesán do monolitu z černého kamene. Ačkoliv byl zákoník postaven převáţně na principu msty, shrnul tehdejší trestní, občanské i obchodní právo. Obelisk byl na veřejném místě, zaručující tak přístup k právním normám kaţdému gramotnému občanu, právo tak bylo kodifikované a tím i vyloučené veškeré dovolání se na neznalost zákona, či jeho ignorování. Zde nalézáme počátky základního definičního prvku prekluze: Článek 12. Jestliţe není svědků a není případ vyřešen do šesti měsíců, právo všem zaniká2. V tomto příkladu tedy nezůstává ani naturální obligace, znamená tedy nejen zánik nároku z určitého subjektivního práva, ale i úplný zánik práva jako takového. Naplněním uplynutí zákonem stanovené doby a neuplatnění práva v zákonem dané lhůtě, můţeme Článek 12 v Chammurapiho zákoníku tedy vnímat jako podobu moderního pojetí institutu prekluze.
2
If the witnesses be not at hand, then shall the judge set alimit, at the expiration of six months. If his witnesses have not appeared within the six months, he is an evil-doer, anshall bear the - no of the pending case. L.W.King THE CODE OF HAMMURABI,dostupné na http://www.general-intelligence.com/library/hr.pdf
7
1.2
Zákon dvanácti desek
Lex duodecim Tabularum 451 – 450 př.n.l. je nejstarší kodifikací Římského práva. Pravděpodobně byl primárně sepsán z důvodu prevence konfliktů mezi patriciji a plebeji, kdy spory narušovaly chod a moţnost expanzivního potenciálu Římské říše. Původní text se nedochoval, avšak dle citací a odkazů následných kodexů lze zrekonstruovat a formulovat originální výklad.
Majoritní část kodexu se zabývá procesním, rodinným a trestním právem. Jedná se o základní pramen Římského práva. Počítání běhu času Zákon dvanácti desek přímo definuje. Den se počítá od východu po západ, noc od západu po východ slunce. Uspokojení rozsudku se vymezuje třiceti dny (Tabulka třetí Zákon IV.) Dny pracovního klidu podléhali vymahatelnosti objektivnímu i subjektivnímu právu. U závazkových vztahů byla jednotná splatnost třiceti dnů. Ačkoliv promlčení a prekluze v Zákoně dvanácti desek nemá své samostatné postavení, je zde specifikováno, ţe pokud jde o vlastnictví a drţení, je toto právo vyloučeno z promlčení (Tabulka druhá, Zákon XI). Zákon V. : „Poté, co vypršela platnost funkčního období třiceti dnů udělená práva dluţníků, kteří měli rozsudku proti nim a do té doby oni nesplnili rozsudek, jejich věřitele povoluje násilně jich chopit a přivést je k soudu znovu.“ K promlčení pohledávek a závazkových vztahů, docházelo velmi zřídka, jelikoţ ţalobce měl právo doţadovat se naplnění svého práva i násilným jednáním beztrestně. Ius possidendi u movitého majetku nabývalo po uplynutí dvou let a u nemovitého jednoho roku, s nutností obecného vědomí, ţe „věc“ původního majitele neměla (Tabulka VI. Zákon IV.) Nesrovnalosti, vyplynuvší z institutu promlčení a prekluze se kvalifikovali dle zvykového práva. Zákon dvanácti desek, a tím právo předjustiniánské bylo zakotveno na principu ochraně soukromých práv bez jakýchkoliv časových mantinelů, tudíţ civilní ţaloby byly nepromlčitelné.
1.3
Římské právo
V římském právu za Theodosia II. ( 408- 450) se jiţ objevuje terminus technicus Praescriptio. Civilní ţaloby byly podmaněny třicetiletému promlčení, v marginálních přípa8
dech čtyřicetiletému a stoletému. Mezi ţaloby vyloučené z promlčení byla zejména rodinná práva, námitky a zrušení věcného společenství. Pomlčení obligací bylo vnímáno jako zánik celého práva, kdy nezůstala ani naturální obligace. Prekluzivní lhůty, převáţně jednoleté, byly chápány jako omezení práva určitým a dříve definovaným během času, přičemţ jeho uplynutím bez dalšího zaniklo. Nová forma a vysvětlujícím argumentem sporů pro zachování naturální obligace, byla skutečnost Longi temporis praescriptio, kdy pokud někdo určitou dobu prokazatelně vykovával faktickou moc nad věcí, nabyl tím práva a povinnosti k ní. Předpokladem k promlčení je promlčecí lhůta, běţící od okamţiku, kdy je moţnost podat ţalobu u soudu accio nato. Vznikla moţnost uplatnění námitky, ke které soudce přihlíţel pouze na ţádost ţalované strany, nikoli ex officio.
Expanze vytvořením republiky po vládě králů a následně nastolení supervelmoci v podobě císařství měla za následek nutnou reakci v podobě kodifikace práva. Římské právo začalo rozlišovat oblasti, témata a druhy práv. Do 11. století čerpala své znalosti o římském právu celá západní Evropa. Do platného práva zakotvily termíny jako čas, datum, doba, plynutí, nebo lhůty.
1.4
Kanonické právo
Kanonické právo, počalo s vznikem křesťanství a bylo plně systematizované aţ Prvním Nicejským koncilem (325). Původně se křesťanství snaţilo plnit Jeţíšovo kázání, avšak Bible a díla Apoštolských Otců, jako důleţitý pramen a primární cesta, nebyly dostačujícím řešením sporů a smysluplnými právními kodexy. Vykonávání, výklad a tvorba nových pravidel je podmíněna předpokladem, ţe nesmí nikterak narušovat teologické potřeby. Hlavním principem kanonického práva je dobrovolné dodrţování norem, čímţ je očekáváno jeho plnění díky ius divinum. Velké spektrum odpuštění a výjimek mělo prostor k prominutí trestu. Nejvyšší trest, který je na základě kanonického práva moţný uloţit, je vyloučení ze svátostného společenství církve. Promlčení bylo podmíněno obecnou zásadou drţby v dobré víře, jenţ musela být splněna po celou promlčecí dobu,
9
bez ohledu na to, zda základem bylo právo věcné, nebo obligační. Promlčecí lhůty byly krátké, nepodléhaly přerušení ani stavení a po jejich uplynutí právo bez dalšího zaniklo.
1.5
Code civil (1804)
Pro institut promlčení a prekluzi má francouzský jazyk pouze jeden termín, a to prescription, jeţ je definován jako nástroj k osvobození se uplynutím zákonem stanovené lhůty. Obecná promlčecí i vydrţecí lhůta je třicetiletá (čl.2262 Cc), nastává uplynutím posledního dne lhůty a je moţné vzdání se promlčení i vydrţení, učiněné mlčky či výslovně. Speciální lhůty:
Právo z odpovědnosti zhotovitele díla za škodu jím způsobenou – 2 roky Deliktní odpovědnost za škodu jím způsobenou – 10 let Nároky učitelům – 6 měsíců Nároky obchodníků za prodej zboţí (ne obchodníkům) – 2 roky Nároky na platy, nájemné, úroky, směnky a platby opakovaně splatné v obdobích kratší jednoho roku – 5 let
Specifickým právem je právo obchodní, kdy pokud není stanoveno jinak, je mezi obchodníky, obchodníky a ne obchodníky zákonem určená 10letá promlčecí doba (Čl. 189). K uplatnění promlčení není dostačující pouze marné uplynutí stanovené lhůty, ale, odpor musí ţalovaný uplatnit. Dovolat se mohou ti účastníci řízení, kteří na tom mají zájem, a to v kterémkoliv stadiu řízení. Koncept institutu promlčení a prekluze je v Code civil dvousečný. První konstrukt je vykládán jako zánik ţaloby s přetrvávajícím právem, podle druhého nezůstává ţaloba bez práva. Většinový výklad se však přiklání k tezi substancialistické, tedy ţe s promlčením zaniká celé subjektivní právo jako takové.
10
1.6
Obecný občanský zákoník 1811 (ABGB)
Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch je občanský zákoník, který do roku 1950 platil v českých zemích v plném rozsahu. Ustanovení o promlčení je v Hlavě čtvrté – O promlčení a vydrţení. Promlčení je definováno jako úplná ztráta práva, pokud v zákoně stanoveným časem nebylo vykonáno. Doby se rozlišují na řádné a mimořádné a obecné. Obecné části a jako v předešlých kodexech je třicetiletá lhůta. Dvouletá promlčecí lhůta je stanovena v právu obchodníků, výrobců, řemeslníků, provedení prací, dodávky zemědělských a lesních výrobků. Úřední moc přihlíţela na námitku pouze na ţádost ţalované strany, nikoli ex officis. Jiţ Uvozovací patent (obdoba dnešní preambule) připouští retrospektivu a při novelizaci doporučuje dovolávat kratších promlčecích lhůt. Ačkoliv promlčení a vydrţení jsou si sobě velmi blízké pojmy, zvláště u Rakouského práva je běh času u obou institutů rozdílný, neţ u Francouzského a římského, kdy přešel na jeden název. S Obecným občanským zákoníkem vzešel konstrukt, ţe promlčení je doplněk k vydrţení. Zákon tak explicitně začal poukazovat na faktický stav a stav právní.
Pokud subjekt uţíval věc po zákonem stanovenou dobu a zákonem stanovených podmínek právem vlastníka, ačkoliv vlastníkem není, vlastníkem se tímto stává. Cílem je tedy posílení pozice uţivatele. Oproti tomu u promlčení dochází k oslabení postavení, v případě nevykonání nebo neuplatnění práva ve stanovené době.
Explicitním průlomem je ovlivnění kanonickým právem v rozhodovací praxi, kdy se přihlíţí na dobrou víru dluţníka či věřitele dle zvyklosti. Vzdání se promlčení před uplynutím stanovených lhůt je nepřípustné, avšak toleruje prodlouţení krátkých promlčecích lhůt úmluvou účastníků řízení.
11
2. PROMLČENÍ A PREKLUZE V PRÁVNÍCH SYSTÉMECH Úroveň interpretace a aplikace práva jako celku vychází z určitých náboţenských, kulturních a historických specifik. Kontinentální právo, jako nejrozšířenějším typem práva je výrazně ovlivněn římskou tradicí a zvyky.
2.1 Angloamerické pojetí promlčení a prekluze Angloamerická právní kultura vychází ze středověké Anglie, kdy si uchovala právní techniky a instituty vycházejících z feudální epochy. Rozdělení na obecné a spravedlnostní právo tvoří specifika protikladů, které se v konečném důsledku doplňují.
Promlčecí zákon z 1.5 1981 je kodex pouţitelný pouze pro Anglii a Weals. Promlčecí lhůty poskytují časové rámce, ve kterých lze přijmout zákonná opatření. Například stanoví, ţe porušení běţné smlouvy je ţalovatelné šest let po události, zatímco porušení skutku je napadnutelné dvanáct let po události. Ve většině případů, po uplynutí lhůty stanovené tímto zákonem, jsou opravné prostředky nepřípustné. V případě podvodného jednání, nebo jednání proti dobrým mravům se institut promlčení neaplikuje. Nejdelší lhůta je dvanáctiletá, zejména u uţívání půdy a u zástavního práva.
Velmi nejasné je postavení anglického práva u ţalob záměrného příjmu – tedy u neoprávněného obohacení. Má se za to, ţe místo neoprávněného obohacení je pravidlem prima facie, přičemţ můţe být vyvráceno, zejména v případech, kdy předem existuje vztah mezi stranami například u neplatné smlouvy. Veliký podíl na jiném chápání institutu promlčení je fakt, ţe promissory estoppel, jako procesní nástroj znemoţňuje dovolání se dluţníka, jelikoţ se spoléhá na jeho hodnotu slibu plnění v původní smlouvě.
V obchodním právu USA obecně platí 6letá, dle mimosmluvních povinností 4letá promlčecí lhůta. Promissory estoppel je uţíváno méně často neţ v Anglii. 12
2.2 Islámské právo Nejvyšším zákonodárcem je bůh a jediným boţím právem je Šaria. Stát není nijak oddělen od náboţenství – nemůţe tedy tvořit právo, které je (teoreticky) neměnné. Šaría není právním předpisem, ale souborem všeobecných norem pro věřící. Obchodní, obligační a zejména procesní právo je převzato od kolonizátorů a většinu muslimských zemí lze tedy řadit jiţ do systému anglického práva (Súdán, Irák, Jordánsko) nebo kontinentálního právního systému (Egypt, Tunis, Maroko, Alţír, Sýrie, Libanon). Soudobé západní právo je jiţ produktem legislativy a soudní rozhodování vyproštěné od náboţenských vlivů. Existují však země, které se snaţí tomuto evropskému vlivu nepodlehnout (Saudská Arábie). Obecná promlčecí lhůta je třicetiletá. V ortodoxní KSA institut promlčení a prekluze není zakotven. Zejména v obchodním právu je platební morálka zcela odlišná a opírání se o právo je zcela irelevantní. V Šarii je primární určení skutkové podstaty a úmyslu (0-2.1 skutečná chyba, chyba učiněná s úmyslem a zcela úmyslná chyba). Subjektivním právem věřitele je moţnost odplaty, odškodnění, a „odráţení „ nepřítele z vlastní vůle a na základě původní přísahy. Ta je platná pouze při sloţení při jménu Aláha nejvyššího (o-18.4) a poškozený můţe nápravu vymoci všemi prostředky (o -23.9 – Kdyţ nějaká osoba něco dluţí druhé, ta si to můţe vzít z jejího vlastnictví bez dovolení). Islám, jako politická a kulturní ideologie, jeţ učí a podřizuje 1,65 miliardy lidí, s ústředním a neodlučitelným principem islámu dodrţování tradičních morálních zásad, eliminace kreativity, individuality a subjektů, nemá prostor pro ochranu dluţníka. Absence institutu promlčení a prekluze poniţuje hodnoty a funkční zákonitosti obsahu a procesů alespoň proximitní demokracie.
2.3 Smíšené právní systémy Struktura práva tradičního, či smíšeného čerpá z kmenových a náboţenských tradic a má stále nepochybný význam v některých kupříkladu afrických zemích. Právo je zaloţeno na ideologiích, s potlačením soukromého vlastnictví. Kolektivismus profanující individualitu akceptuje vlastnictví jen ve veřejném právu, není tedy pojem subjektivního
13
práva – například u osobního vlastnického práva. Ve smíšených právních systémech je téměř absence presumpce neviny, pouze náznak In dubio pre reo. Morálka je zde největší normativní systém, který je povaţován za závazný a jejichţ porušení je povaţováno za nepřijatelné. Ochrana dluţníka institutem promlčení či prekluze je tedy nepřípustný, protoţe neplnit závazky je nemravné.
3. PROMLČENÍ VERSUS PREKLUZE Promlčení a prekluze jsou dva právní instituty, které vykazují jisté známky analogie. Společné mají to, ţe vyvíjejí tlak, aby subjekty svého subjektivního práva uplatnily a vykonali v zákonem stanovených lhůtách. Aby mohlo dojít k promlčení, musí být splněny dvě právní skutečnosti:
• Uplynutí doby • Neuplatnění práva
Promlčením právo nezaniká, jen je oslabený nárok na jeho vymáhání. Svému subjektivnímu právu se oprávněný můţe domáhat, ale pokud povinný vznese námitku promlčení, soud k ní je povinen přihlédnout a právo nepřiznat. Promlčené subjektivní právo tedy zůstává v podobě naturální obligace a záleţí čistě na dluţníkovi, zda svou povinnost bude plnit - plnění není vynutitelné.
Naturální obligace (obligatio naturalis) vzniklý dluh či pohledávka nelze vymáhat a tedy věřitel nemůţe své právo domoci ţalobou. Vzniká tak nevymahatelný závazek. Plní-li dluţník dobrovolně, jedná se o plnění řádné, nemůţe se pak domáhat vrácení plnění (ani kdyby se odvolával na omyl), věřiteli přísluší právo soluti retentio (právo podrţet splněné), dluţník neplatí „nedluh“, a proto mu nepřísluší ţaloba z bezdůvodného obohacení věřitele. Obligace, tedy závazek je povinnost mezi dvěma nebo více subjekty dluţníků, v budoucnu něco splnit, druhé straně věřiteli či věřitelům, kteří mají oprávnění plnění obligace očekávat, eventuálně vymáhat. Naturální obligace je tedy pohledávka, která 14
fakticky a právně existuje, ale postulát nelze autoritativním orgánem vymoci.
Následkem prekluze je zánik subjektivního práva. Taktéţ u prekluze musí být splněny podmínky uplynutí času a neuplatnění práva. Právo tedy zanikne a soud k prekluzi přihlíţí z úřední povinnosti. Dluţník nemusí plnit a v případě, ţe by závazku dostál a věřitel by jej přijal, jednalo by se o bezdůvodné obohacení a condictio indebiti. Prekluzivní lhůty jsou lhůtami hmotněprávními a právo tedy musí být uplatněno nejpozději jejich poslední den, případně první následující pracovní den. Tyto lhůty se neprodluţují a jejich běh se nestaví ani nepřerušuje. Účelem tohoto institutu je ochrana dluţníka před vymáháním dávných závazků. Stanoví-li zákon, ţe určité právo musí být vykonáno v určité lhůtě, po jejím uplynutí toto právo zaniká – prekluduje se. Uplynutím prekluzivní lhůty právo naprosto zaniká a zaniká i naturální obligace.
Obchodní zákoník upravuje výslovně vznik promlčecí doby u práva na náhradu škody a o právu na vrácení bezdůvodného obohacení se nezmiňuje. Hospodářský zákoník upravoval délku promlčecí lhůty včetně doby, od kdy se tato lhůta počítá, u práva na náhradu škody, a úpravu počátku promlčecí doky včetně desetileté limitní lhůty výslovně rozšířil i na právo na vrácení neoprávněného majetkového prospěchu. Podle této úpravy promlčecí lhůta u práva na vrácení neoprávněného majetkového prospěchu počala běţet od okamţiku, kdy se poškozený dozvěděl o neoprávněném majetkovém prospěchu a o tom, kdo za neoprávněný majetkový prospěch odpovídá a je povinen jej vydat (§ 131, odst. 2 hosp. zák.). Promlčecí lhůta byla vymezena dvěma lety a limitována desetiletou promlčecí lhůtou. Co do věcného řešení této otázky, došlo k sjednocení pojetí a vznik promlčecí lhůty (její počátek) byl u obou práv koncipován na původu subjektivní lhůty, tj. ţe počátek lhůty byl závislý na vědomí oprávněného o vzniku škody či neoprávněném majetkovém uţitku a o tom:
kdo za původ škod či neoprávněný majetkový uţitek zodpovídá kde práva na vrácení neoprávněného majetkového prospěchu došlo
15
V hospodářském zákoníku (1990) nastala modifikace, podle které tato lhůta nepočala běţet od okamţiku, kdy bylo moţno toto právo uskutečnit poprvé, jako tomu bylo v předešlých modifikacích, ale od subjektivního momentu, jak je výše uvedeno.
Od stanovení počátku této lhůty na principu objektivním bylo odejito. V úpravě obchodního zákoníku nedostáváme jednoznačnou reakci na otázku počátku a délky promlčecí doby u práva na vrácení neoprávněného majetkového prospěchu, respektive bezdůvodného obohacení. Obchodní zákoník však tuto úpravu nevztahuje na práva na vrácení bezdůvodného obohacení, jak to učinil hospodářský zákoník. To znamená, ţe pokud zákon nestanoví jinak, řídí se počátek a trvání promlčecí doby u práva na vrácení bezdůvodného obohacení ust. § 391 ia § 397ii obchodního zákoníku, tedy promlčecí doba začíná běţet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, a činí čtyři roky.
Explicitně lze efekt promlčení charakterizovat tak, ţe promlčením právo se zeslabuje, stává se nevymahatelným, respektive promlčený právní úkon se stává neúčinným. V obou případech za podmínky, ţe druhá strana uplatní námitku promlčení. Promlčené právo nezaniká a stejně tak nezaniká právo uskutečnit promlčený právní úkon. K promlčení soud nepřihlíţí z úřední povinnosti, ale pouze na základě námitky osoby, která je oprávněna námitku promlčení vznést. Plnění poskytnuté na splnění promlčeného práva není dluţník oprávněn poţadovat zpět. To platí nejen v případě, ţe dluţník o promlčení v době plnění věděl, ale i v případě, ţe dluţník v době plnění nevěděl, ţe jiţ uplynula promlčecí doba.
Obchodní zákoník odlišuje, jde-li o právo na plnění nebo o právo uskutečnit právní úkon. U práva na plnění má promlčení za následek, ţe právo nemůţe být přiznáno nebo uznáno soudem, pokud povinná osoba promlčení namítá.
3.1 Běh promlčecí lhůty Obchodní zákoník stanoví délku promlčecí doby a její počátek obecně a speciálně.
16
Obecná modifikace platí podpůrně, pro určité právo není počátek běhu promlčecí doby stanoven odchylně. Odlišuje, zda jde o právo vymahatelné u soudu nebo o právo uskutečnit právní úkon. U vymahatelnosti práva začíná promlčecí doba běţet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé u soudu. U práva uskutečnit právní úkon pak promlčecí doba začíná běţet ode dne, kdy mohl být právní úkon učiněn poprvé.
Zvláštní ustanovení obchodního zákoníku upravující začátek běhu promlčecí doby, zpravidla uvedené obecné zásady blíţ specifikují či určitým způsobem modifikují. Jde o tyto případy:
o u práva na plnění závazku: ode dne jeho splatnosti, to znamená ode dne, kdy měl být závazek splněn nebo mělo být s jeho plněním započato
o u práva na dílčí plnění: ode dne splatnosti kaţdého dílčího plnění samostatně, přičemţ pokud je pro nesplnění některého dílčího závazku splatná pohledávka celá, potom od splatnosti celé pohledávky
o u práva na nepřetrţité vykonávání, zdrţení, nebo strpění se určité činnosti
o U práva vzniklého porušením povinnosti. Obecně ode dne, od kdy byl závazek nedodrţen, pokud není uvedeno jinak
17
o u práva z vad věci: od doby, kdy byl porušen závazek převzetí věci, ode dne předání věci oprávněnému, nebo převzetí věci jím určenou
o u práv ze záruky za jakost zboţí: od chvíle, kdy se vada oznámí, avšak v lhůtě záruční doby
o u právních vad vycházejících z uplatňování práv třetích osob
o u práva, které vzniklo odstoupením od smlouvy, a to ode dne, kdy oprávněný od smlouvy odstoupil
o u práva na náhradu škody, a to od chvíle, kdy se poškozený mohl dozvědět nebo v minulosti jiţ dozvěděl o způsobené škodě, anebo od doby kdy došlo k porušení povinnosti
o u práva na náhradu škody, která byla způsobena neplatností právního úkonu, a to od doby, kdy se právní úkon stal neplatným o u práv vůči zasílateli a vůči dopravci vzniklého z celkového zničení zásilky nebo ze ztráty zásilky: ode dne, kdy zásilka měla být doručena příjemci
o u jiného práva vzniklého ze škody, a to na dopravované 18
věci, na věci opoţděně doručené zásilky o vůči zasílateli a vůči dopravci: od chvíle, kdy zásilka byla doručena zasílatelem příjemci
o u práva na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy, a to od doby, kdy došlo k původnímu plnění
o u práva poţadovat vydání uloţené nebo skladované věci a vydání předmětu podle smlouvy o uloţení cenných papírů a jiných hodnot: ode dne zániku příslušné smlouvy, přičemţ promlčením není dotčeno práva vymáhat vydání věci na základě vlastnického práva, které je původně nepromlčitelné
o u práva na peněţní prostředky uloţených na běţném nebo vkladovém účtu: od doby zaniknutí smlouvy a správy těchto účtů
Zvláštností je § 310 ObchZ, který poukazuje na vymezení nepromlčitelnosti práva věřitele vůči ručiteli, pokud není promlčené právo vůči dluţníkovi, z čehoţ je tedy logické, ţe není-li vyřešen primární vztah vzniklého závazku mezi věřitelem a dluţníkem, nelze promlčet práva vztahu a závazku vůči garantovi. Zakotvením v ObčZ je § 2025, který je přesným opisem § 310 ObchZ, kdy v odstavci 2 je stanoveno, ţe uznání dluhu dluţníkem je účinné vůči ručiteli, vysloví-li s tím ručitel souhlas.
Obchodní zákoník stanovuje, ţe za určitých okolností promlčecí doba, která jiţ začala běţet, běţet přestává. Jde o takzvané stavení promlčecí doby. Principem stavení promlčecí doby je, ţe věřitel za účelem přiznání svého práva učiní jakýkoliv právní úkon 19
v počátku, nebo jiţ v zahájeném řízení. Pro určení konce promlčecí doby platí obecná úprava počítání času v občanském zákoníku. Obchodní zákoník zvláštní úpravu neobsahuje.
Významem institutu původu běhu subjektivní promlčecí lhůty je prevence neţádoucímu statusu podávání ţalob “z opatrnosti” vůči všem subjektům, kteří přichází v reflexi hmotně právně pasivně legitimovanému jednotlivci, a naopak podání aţ ţalob vůči určité pasivně legitimované osoby se znalostí určitého rozsahu ţalovaného plnění (zásada hospodárnosti, nezatěţování soudů a účastníků s pozdějším výběrem, který z více ţalovaných je a v jakém rozsahu hmotně právně pasivně legitimován).
Primárním předpokladem počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty je den, kdy se poškozený dozví, kdo se na jeho úkor obohatil, v jakém rozsahu a stejně tak je důleţitý i fakt, zda a kdy došlo k vzniklé újmě, či bezdůvodnému obohacení. Je tedy pevně dané, kdo je z dotčených osob povinen oprávněnému bezdůvodné obohacení po právu vydat, nebo uhradit újmu.
V případě neshody mezi dřívějším pravomocným rozsudkem odvolacího soudu a pozdějším zavazujícím zrušujícím rozsudkem dovolacího soudu o tom, který ze subjektů soudního řízení a v jaké míře je povinen vydat oprávněnému bezdůvodného obohacení nebo uhradit škodu, počíná subjektivní promlčecí lhůta běţet aţ dnem doručení pozdějšího zavazujícího rozsudku soudu vyššího stupně, jelikoţ subjekt nemůţe znát právo lépe neţ soud a dopředu vědět věcnou nesprávnost pravomocného rozsudku odvolacího soudu.
3.2 Prokazování běhu času Právní povaha námitky promlčení Námitka (v. t. E x c e p c e ) v řízení soudním jest kaţdá obrana proti nároku strany dru20
hé, který se uplatňuje ve sporu soudním, pokud by nešlo jen o pouhé popření neb jiné líčeni skutkových okolností3.
Námitka promlčení je v oblasti soukromého práva jednostranným hmotně právním úkonem. Musí být v souladu se zákonem, učiněna svobodně a váţně, určitě a srozumitelně, a svým významem nebo smyslem nesmí odporovat zákonu, nebo ho obcházet. Dále se nesmí se příčit dobrým mravům, jinak je neplatná.
Právní povaha námitky promlčení se projevuje tím, ţe dluţník můţe účinně uplatnit jiţ před podáním ţaloby (návrhu na zahájení řízení), coţ by jinak bylo vyloučeno, byla-li by námitka promlčení institutem práva procesního.
Z důvodu, ţe námitka promlčení je v oblasti soukromého práva jednostranným hmotně právním úkonem, můţe jí dluţník účinně uplatnit jiţ před podáním ţaloby vůči němu, coţ má právní důleţitost pro stanovení náhrady nákladů soudního řízení.
Počátek běhu objektivní promlčecí lhůty majetkového práva - nejčastěji o zaplacení peněţitého dluhu – má plynout jiţ ze samotné ţaloby, jelikoţ údaj o dni, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, je sloţkou ţaloby. Ţalobce však v řízení nemusí prokázat konkrétní datum, kdy právo mohl poprvé uplatnit, musí však vţdy prokázat, ţe majetkové právo je ke dni vydání rozhodnutí úspěšně ţalovatelné.
Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o tom, ţe uplatněné majetkové právo je splatné a tím i ţalovatelné, leţí vţdy jen na ţalobci, aniţ by však bylo vţdy nezbytné prokázat konkrétní den, kdy ţalobce mohl toto právo poprvé vykonat.
Neunese-li ţalobce důkazní břemeno tvrzení o splatnosti ţalovaného majetkového práva, odmítne soud ţalobu bez ohledu na moţnou námitku promlčení, jelikoţ tato skuteč-
3
Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. s. 1005, dostupné z 21
nost je primárním předpokladem úspěšnosti ţaloby bez ohledu na další skutkové nálezy.
V případě, ţe ţalovaný výslovně namítne, ţe ţalované majetkové právo doposud nemohlo být vykonáno a ţaloba je tak předčasná, leţí důkazní břemeno tvrzení i tak na ţalobci.
Tvrdí-li však ţalovaný, ţe ţalované majetkové právo mohlo být poprvé vykonané od jiného dne neţ tvrdí a prokazuje ţalobce - v úmyslu úspěšného namítnutí jeho promlčení nebo sníţení výše příslušenství - leţí břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto rozsahu jiţ na ţalovaném, jelikoţ tato nově tvrzená skutečnost je jen v zájmu dluţníka.
V soudní praxi obecné soudy často věřiteli ukládají, aby splnil svoji povinnost tvrzení a důkazní břemeno i ohledně počátku běhu promlčecí doby, ač k tomu ţalobce není vůbec povinen.
Břemeno tvrzení a důkazní břemeno o počátku běhu subjektivní promlčecí doby – na rozdíl od počátku běhu objektivní promlčecí doby – leţí vţdy jen na ţalovaném. Pokud ţalovaný netvrdí, nebo neprokáţe konkrétní datum počátku běhu subjektivní promlčecí doby, soud vyjde jen z objektivní promlčecí lhůty. Ţalobce tak není povinen - ani přes výzvu soudu - tvrdit a prokazovat počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, jelikoţ břemeno tvrzení a důkazní břemeno v tomto rozsahu leţí jen na ţalovaném jako dluţníkovi, v jehoţ prospěch výlučně slouţí námitka promlčení.
Promlčecí lhůta při protichůdném rozporu o právní povaze nároku mezi Ústavním soudem a Nejvyšším soudem:
Ústavní soud ČR promlčitelnost práva (u spoluvlastnického práva) aplikuje obecnou tříletou lhůtu. Nejvyšší soud ČR uţívá a poukazuje jiţ na bezdůvodné obohacení se subjektivní dvouletou promlčecí dobou. 22
V případě protikladného rozporu mezi pevnou judikaturou Nejvyššího soudu ČR a ustálenou judikaturou Ústavního soudu ČR o právním charakteru konkrétní normy, a tím i o promlčitelnosti tohoto majetkového práva vycházíme promlčecí dobou pro věřitele výhodněji, jelikoţ spory v ustálené judikatuře nejvyšších soudních institucí nemohou být předností pro dluţníka, ale naopak jdou plně na jeho vrub.
Nedílnou součástí v rozporu námitky promlčení s dobrými mravy je vysvětlení institutu dobrých mravů a musí být v plném souladu se základními právy a svobodami zaručenými Ústavou, LZPaS a mezinárodními úmluvami o ochraně lidských práv, a jelikoţ tento institut není jimi definován, o významu dobrých mravů v kaţdém konkrétním případě rozhoduje soudce. Obdobného pojmu se uţívá v obchodním právu jako zásada poctivého obchodního styku. Výrok Ústavního soudu: „Dobré mravy, jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichţ dodrţování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby kaţdé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a času, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu.“4
Předpokladem úplného souladu dobrých mravů se základními ústavními právy a svobodami je nutná uţ se zřetelem na fakt, ţe ústavní zákony jsou právní normy vyšší síly neţ občanský, nebo jakýkoliv jiný kodex. Institut dobrých mravů v sobě zahrnuje pojem spravedlnosti, jejichţ porušení ve svém konečném důsledku ohroţuje samo jádro demokracie. Ekonomické, právní i sociální integrace nabývá dobrým mravům postupně globálního charakteru, který převáţí nad jejich dosavadnímu lokálnímu pojetí, čímţ nabývá stabilnosti kontinentálnímu právnímu systému.
Soudy na dané případy musí aplikovat jen takové společenské, kulturní a mravní normy,
4
Usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 26. února 1998, sp. zn. II. ÚS 249/97 23
které jsou pro dané případy, a tím i pro společnost jako celek pozitivní. Tím soudní moc aktivně podporuje k rozvoji sociálních vztahů.
Právní úkon, který se příčí dobrým mravům, je právním úkonem podle aktuálních zákonných norem formálně platným, a ačkoliv splňuje předepsané zákonné náleţitosti pro jeho vznik, svým významem či účelem je v rozporu s dobrými mravy. Právní úkon se příčí dobrým mravům ve smyslu ustanovení § 39 ObčZiii tehdy, kdyţ jeho rozporu s dobrými mravy dosahuje takové intenzity, ţe jeho akceptování by ve svém důsledku ohroţoval vztah společnosti k principu spravedlnosti, na kterém je celý právní řád demokratického právního státu jako na základní ideji zaloţen, avšak ustanovení o neplatnosti právního jednání v rozporu s DM je víceméně rozhodnutím odvolacích nebo dovolacích soudů, jelikoţ chápání co je a co není v kontradikci s DM, hypertrofické, dekadentní, či s nadvládou psaného práva nad mravností – svou povahou je subjektivní.
Zánik existujícího občanskoprávního vztahu, ze kterého vyplývají jednotlivá práva a povinnosti, pro rozpor s dobrými mravy můţe stanovit výslovně jen sám zákon. Jeho zánik nemůţe stanovit soud na základě ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ.
Jednotlivá ustanovení občanského zákoníku o právních následcích porušení dobrých mravů, např. § 424iv, § 469 odst. 1 písm. a)v, § 471 odst. 1vi, § 482 odst. 2vii, § 564viii, § 630ix a § 711 odst. 1 písm.x c) mají před aplikací ustanovení § 3 odst. 1 jako ustanovením obecným přednost. V těchto vyjmenovaných právních vztazích je tudíţ aplikace ustanovení § 3 odst. 1 ObčZ. vyloučena.
Chybějící ustanovení o zmírnění tvrdosti občanského zákoníku částečně nahrazuje např. ustanovení § 160 odst. 1 OSŘxi o moţnosti posunutí lhůty vykonatelnosti soudního rozhodnutí nebo ustanovení § 150 OSŘxii o nepřiznání nákladů řízení z důvodů mimořádného zřetele hodných, ačkoliv v praxi se často rozhoduje čistě formalisticky a nepřihlédne se ani tam, kde by to bylo na místě.
24
Občanský zákoník umoţňuje jako rozhodující skutková zjištění přímo aplikovat sociálně tíţivé okolnosti případu – například věk, zdravotní stav, počet vyţivovaných dětí tehdy, pokud to výslovně stanoví (např. § 142 odst. 2 ObčZ – zamítnutí návrhu na zrušení podílového spoluvlastnictví z důvodů mimořádného zřetele hodných)
3.3 Bezdůvodné obohacení Bezdůvodné obohacení (původně neoprávněný majetkový prospěch) je soukromoprávní institut upravující mimosmluvní závazkové vztahy, které vznikají, kdyţ se někdo neoprávněně obohatí na úkor druhého, bez ohledu na to, jestli obohacený je fyzickou nebo právnickou osobou či státem. U fyzické osoby je zcela irelevantní, zda je osobou způsobilou k právním úkonům či s deliktní způsobilostí. Bezdůvodné obohacení je jedním z projevů zásady neminem laedere, chránící rovnováhu v majetkových právech a v českém právu je upraveno v hlavě třetí šesté části občanského zákoníku.
Jde především o určitý prospěch, a to jak peněţitý nebo věcný zisk, tak ale i například uţívání cizí věci nebo výkonů u s právním řádem či dobrými mravy získá na úkor postiţeného a tím rozšíří tak svůj majetek. Kromě toho ale také můţe jít o nezmenšení jeho majetku, ke kterému by jinak došlo, pokud by za něj postiţený neplnil. Nezáleţí nicméně na tom, zda to obohacený zavinil, nebo zda vůbec učinil nějaký protiprávní úkon, bezdůvodné obohacení vzniká objektivně přesunem majetkových hodnot, a to bezdůvodně, tedy bez právem uznaného důvodu.
Z důvodu právní jistoty zákon zakotvuje několik konkrétních skutkových podstat, kdy k bezdůvodnému obohacení dochází. A naopak stanoví, kdy o bezdůvodné obohacení nejde. Je tomu tak v případě přijetí uţ promlčeného dluhu nebo plnění ze hry či sázky uzavřené mezi fyzickými osobami a vrácení peněz do hry nebo sázky půjčených. V daných případech se totiţ plnění opírá o povinnost plnit, byť pouze v podobě tzv. naturální obligace. Za bezdůvodné obohacení se také nepovaţuje plnění dluhu neplatného jen pro nedostatek formy. Základním právním následkem bezdůvodného obohacení je povin-
25
nost obohaceného toto obohacení vydat osobě, na jehoţ úkor bylo získáno. Jestliţe není moţné takovou osobu zjistit, pak se předmět obohacení musí vydat státu.
Vydání bezdůvodného obohacení probíhá principem tzv. naturální restituce, tedy je nutno vrátit přesně to, co bylo zagitováno, navíc nebyl-li obohacený v dobré víře, ţe mu plnění po právu patří, musí vydat i uţitky z věci. Dokázat neexistenci dobré víry musí ovšem ten, kdo se vydání uţitků domáhá. Není-li dobře moţné realizovat restituci naturální, např. v případech, kdy k obohacení došlo formou výkonů nebo pokud předmět obohacení jiţ není, pak musí být podle principu relutární restituce umoţněna adekvátní finanční reparace. Vydávající má ale právo na vyrovnání nutných nákladů, které na předmět svého bezdůvodného obohacení po dobu jeho drţení vydal.
V případě dobrovolného nesplnění této právní povinnosti postiţenému nezbyde, neţ se ţalobou na vydání BO, tak zvanou - ţalobou na plnění, obrátit k soudu. Právo na vydání však musí uplatnit v promlčecí lhůtě. Tato promlčecí lhůta činí dva roky ode dne, kdy se o této skutečnosti dozvěděl, nejdéle však tři roky (v případě úmyslného bezdůvodného obohacení deset let). Pokud jej poškozený neuplatní, ztratí nárok z práva vyplývající a v případě uplatnění námitky promlčení ze strany obohaceného soud ţalobu zamítne.
Plnění bez právního důvodu
Jde o jeden z nejčastějších důvodů vzniku bezdůvodného obohacení, kdy pro určité plnění od počátku neexistuje právní důvod (plnění nedluhu). Je plněn sice existující dluh, ale někomu jinému, neţ je skutečný věřitel, případně je plněno více, neţ dluh doopravdy dosahuje. Výhradně k těmto případům dochází v omylu na straně postiţeného. Plnilli by totiţ neexistující dluh vědomě, mohlo by jít i o dar. Podle soudní praxe do této skutkové podstaty spadá i uţívání cizího pozemku bez právního titulu (např. nájemní smlouvy) anebo uţívání věci ve spoluvlastnictví podílovým spoluvlastníkem nad rozsah jeho podílu.
Plnění z neplatného právního úkonu 26
V těchto případech sice právní důvod plnění zdánlivě vznikl, ale ve skutečnosti nebyl platný, jelikoţ neplatnost právních úkonů můţe být absolutní. Kdyby například smlouvu o koupi nemovitosti uzavřelo nezletilé dítě, šlo by o bezdůvodné obohacení okamţitě, navíc i kdyby později důvod neplatnosti odpadl, na skutečnosti plnění z neplatného právního úkonu by se uţ nic nezměnilo. Nebo můţe jít o relativně neplatný právní úkon, který je aţ do doby, kdy jeho neplatnost postiţený namítne, platným a tedy o BO se jednat nebude. Pokud tak však vykoná, následky jsou identické jako u absolutní neplatnosti - jde o bezdůvodné obohacení od samého počátku.
Plnění z právního důvodu, který odpadl
Na rozdíl od plnění bez právního důvodu zde v době plnění kvalifikovaný a platný právní důvod byl, později ale odpadl. Například mohlo dojít k odstoupení od smlouvy, k zániku závazku dohodou či nemoţností plnění, nebo zrušením konstitutivního rozhodnutí soudu.
Nepoctivé zdroje
Nepoctivé zdroje, stejně jako dobré mravy nejsou zákonem definovány. Jedná se tedy o neurčitý právní pojem. V tomto smyslu jde o plnění, které bylo vytěţeno v rozporu s dobrými mravy, tedy způsobem, společností a právním řádem neuznávaným. V kaţdém konkrétním případě však bude na opět na reflexi soudu, zda nepoctivost zdrojů shledá, či nikoli. Navíc obecně platí domněnka poctivosti, bude tedy na postiţeném, který se bude domáhat vydání BO, aby tuto skutkovou podstatu prokázal.
Plnění za jiného
27
Odlišnost této skutkové podstaty od ostatních je v tom, ţe nevzroste jmění obohaceného, ale ţe se jeho aktiva zprostí od pasiv, díky plnění jiné osoby, která ovšem takovou povinnost nemá, proto např. nejde o splnění dluhu ručitelem.
Základním pramenem, který občanskoprávně upravuje bezdůvodné obohacení je občanský zákoník § 2894 – § 2990 (původně zákon č.40/1964Sb), situace kdy jeden subjekt omylem poskytne druhému subjektu určité plnění, nebo mu plní z důvodu který odpadl, se nový občanský zákoník věnuje v části § 2991 – § 3014. V právní úpravě obchodněprávní je hlavním pramenem 513/1991 Sb, avšak v ţádném ustanovení není úprava bezdůvodného obohacení a ObchZ jej neupravuje komplexně, přičemţ neupravuje ani počítání běhu subjektivní promlčecí doby. Vycházíme tedy z § 1 odst. 2 věty druhé obchodního zákoníku, kde je zakotvena jedna ze základních zásad - lex specialis derogat legi generali. V případech BO v obchodněprávních vztazích se tedy bude aplikovat občanskoprávní úprava. Mnohou kritiku má § 351 odst. 2 ObchZ, který se uţívá v kolizích u odstoupení od smlouvy o dílo. Na poli bezdůvodného obohacení tedy obecně platí princip subsidiarity občanského zákoníku. V ustanovení § 351 odst. 2 se vrací plnění poskytnuté druhou stranou, coţ je přesný opis občanskoprávní úpravy. Velmi spornou je otázka promlčení. Jsou dva rozdílné výklady, jak v judikatuře, tak v literatuře. Dle prvního názoru, jelikoţ ObchZ má vlastní úpravu promlčení, nelze uţít úpravu ObčZ a otázky BO se řeší na základě obecných ustanovení obsaţená obchodního zákona o promlčení. Dle názoru druhého, nevychází bezdůvodné obohacení svou skutkovou podstatou jako závazkový vztah, ale zavazovacím důvodem, proto nelze BO charakterizovat jako obchodní závazkový vztah, a tedy se uţije úpravy ObčZ.
3.4Uznání závazku a promlčení Přetrţení promlčecí doby znamená, ţe aktuální promlčecí doba přestává běţet a v důsledku určitých zákonem předvídaných skutečností začne běţet tatáţ lhůta znovu, coţ je případ právě tohoto nařízení a přetrţení v obchodním právu vůbec, anebo také lhůta jiná (příkladem je § 110 obč. zák.xiii). 28
Hlavním důvodem je uznání závazku. To je upraveno především v § 323 ObchZxiv. Tam ovšem má ten smysl, ţe zakládá vyvratitelnou domněnku, ţe v době uznání - právo v uznaném rozsahu existuje. Shodně je v obou ustanoveních upravena povinně písemná a ţádná jiná forma uznání. Proti objektivnímu ustanovení však předpis § 323 správně zdůrazňuje určitost uznávacího projevu, z kterého musí být zřetelné, který závazek je uznáván, musí být určen zcela jednoznačně a nezaměnitelně. To v sobě nutně zahrnuje nejen výši uznávaného závazku, ale především jeho důvod, coţ je v praxi často opomíjené. Pokud má mít uznání závazku význam také pro běh promlčecí doby, musí splňovat i kritériu určitosti, jakkoliv to zde výslovně uvedeno není. Uznat je moţno samozřejmě i jen část závazku a pak oba účinky, a tedy jak vznik domněnky, tak i přetrţení promlčení, nastávají jen ohledně uznané části závazku. Ostatně oba účinky uznání závazku se dostaví i tehdy, pokud k uznání došlo aţ poté, co ohledně uznaného závazku jiţ promlčecí doba uplynula. V tomto případě není asi doktrinálně přesné rokovat o přerušení promlčecí doby, ale jedná se spíše o promlčecí dobu dodatečnou.
Vedle výslovných projevů o uznání závazku mají stejný účinek také některé projevy konkludentní. Je tím myšleno placení úroků, coţ nese s sebou automaticky i uznání práva na jistinu, ke které se úroky aplikují, která je jejich základem, jejímţ jsou příslušenstvím. Význam uznání má také částečné placení ve vztahu ke zbývající části závazku. Zde se ovšem stanoví ještě další předpoklad, ţe lze usuzovat, ţe o částečné placení význam uznání má. Tento předpis je v praxi dosti sporný, a to ze dvou hledisek:
Nejdříve se dluţníci někdy snaţí dovozovat, ţe neměli vůli částečnou platbou zbytek dluhu uznat, coţ však není významné. Není důleţité, co chtěli, ale jak se jejich okolí jejich jednání jeví. Tedy je-li s ohledem na obecnou zkušenost namístě povaţovat částečné plnění za uznání, bude mít účinky uznání, i kdyby bylo jednoznačně prokázáno, ţe dluţník tento výsledek vůbec nezamýšlel.
29
Druhý problém bývá poukaz dluţníků, ţe částečné plnění musí být provázeno ještě následujícím projevem, ze kterého se podává, ţe jde o uznání. Pokud by dluţník ke svému dílčímu plnění připojil prohlášení, ţe zbytek dluhu uznává, půjde většinou o výslovné uznání podle prvého odstavce a nebylo by nutno vztahovat uznávací projev k jednání konkludentnímu. V tom je právě odlišnost uznání formou dílčího plnění, ţe k němu výslovných projevů potřeba vůbec není. Tedy bude v naprosté většině případů platit, ţe pokud dluţník plní část své povinnosti, aniţ by k tomu cokoliv dalšího projevil, bude to mít účinky uznání i zbytku závazku a tak tomu bude také okolí právem rozumět. Naopak třetí osoby budou právem očekávat, ţe v případě, kdy dluţník splní část své povinnosti, aniţ by uznával zbytek, výslovně dá najevo, ţe zbytek dluhu popírá. Stejně tak v případě, kdyby povaţoval zbývající rozsah závazku za sporný. Tedy nesdělí-li nic, bude většinou právem usuzováno, ţe je uznávána rovněţ nesplněná část závazku.
Tyto konkludentní formy uznání však mají význam pro běh promlčecí doby jen tehdy, jsou-li učiněny před koncem promlčecí doby přetrhávané. Dojde-li k nim po uplynutí promlčecí doby, jsou z hlediska promlčení bezvýznamné. Po skončení promlčecí doby jsou účinné jen projevy, které byly ve smyslu prvého odstavce učiněny výslovně a také písemně.
3.5Uplatnění práva Práva, která můţe oprávněný vykonat sám, a mezi nimi se jedná na prvním místě o právo učinit určitý právní úkon, jsou taktéţ podléhající promlčení. K jejich realizaci není nutné zasahování donucujících orgánů. Je dostačující je včas vykonat, tím je účel tohoto práva zcela vyčerpán, právo uţito, a z hlediska promlčení není tedy nutné s ním dále komunikovat. Práva na plnění proti jinému, pokud nebudou dobrovolně uspokojena, nelze však vykonat jinak neţ tím, ţe oprávněná osoba se bude domáhat uspokojení prostřednictvím příslušného orgánu. K tomu se jí nabízí jednak soudní řízení, ale i 30
řízení rozhodčí.
Má-li být z hlediska promlčení právo uplatněno včas a tím promlčení práva předejito, je nutno z pohledu soudního řízení učinit úkon, který se podle příslušného procesního předpisu povaţuje za uplatnění práva před soudem. Z pohledu občanského soudního řádu je uplatněním práva nepochybně ţaloba (§ 79 o. s. ř.xv) a právo je uplatněno v okamţiku, kdy ţaloba dojde soudu, aniţ by bylo důleţité, zda se tak stalo u soudu věcně, místně nebo funkčně příslušného. Tím se řízení zahajuje.
Druhou formou uplatnění práva, která však přichází v úvahu aţ v průběhu řízení jiţ zahájeného, je změna návrhu (§ 95 o. s. ř.xvi) v podobě jeho rozšíření. Opět zde platí, ţe právo je uplatněno aţ doručením příslušného podání soudu. Návrh lze však změnit i ústně při jednání před soudem - pak je právo uplatněno okamţikem tohoto přednesu. To zcela shodně platí taktéţ pro uplatnění práva formou vzájemného návrhu (§ 97xvii a 98 o. s. ř.xviii). Jednotlivé modifikace pro tento případ však obsahuje § 404 odst. 1.ObchZxix.
Za pozornost stojí, ţe včasným uplatněním práva není jen návrh na zahájení řízení [§ 80 písm. b) o. s. ř.xx], nýbrţ také návrh na určení práva, a tedy návrh předpokládaný ustanovením § 80 písm. c) o. s. ř.xxi, dle kterého ustanovení lze ţádat, aby soud vyřkl, zda zde právo je, ale také, zda zde právo není.
Negativní určovací ţaloba - určovací ţaloba je plně v zájmu moţného dluţníka, aby právní vztah mezi ním a údajným věřitelem byl postaven na jisto. Určovací poţadavek tak zabraňuje údajnému věřiteli podat v budoucnu ţalobu na plnění sporných povinností, a tedy ani jeho ţaloba nebude mít vliv na běh promlčecí doby.
Pozitivní ţalobu podává ten, kdo se domnívá, ţe mu právo, jeţ má být ur-
31
čeno, svědčí a tedy ten, kdo by i kdyţ aţ později, mohl uplatnit i právo na plnění.
Problémem pozitivní určovací ţaloby je, ţe pokud povinná strana nebude ochotna (přestoţe soud o jejích povinnostech závazně určil) plnit, bude se oprávněný muset stejně ještě obrátit na soud a podat opět ţalobu, tentokráte na plnění. Otazníkem však je, kdy tak musí učinit. Musíme ještě poznamenat, ţe obchodní zákoník se v tomto směru odlišuje od úprav ObčZ, který neumoţňuje zachovat promlčecí dobu ţalobami určovacími, ale pouze ţalobami na plnění.
Uplatněním práva u soudu nebo návrhem na určení existence tohoto práva přestává promlčení běţet. Co nastává po skončení soudního řízení, není však řečeno s výjimkou uvedenou v § 405xxii. Tedy pokud skončí soudní řízení rozhodnutím, není zcela jasné, jak tomu s promlčením nadále je. To je významné ve dvou směrech, a sice: do kdy je nutno podat návrh na výkon soudního rozhodnutí, jde-li o výrok s povinností plnit, do kdy je třeba podat ţalobu nebo jiný návrh na plnění, pokud bylo předtím právo zachováno určovacím návrhem
Jediný moţný výklad je, ţe promlčení běţet přestalo, ţádná nová lhůta neběţí, kdyţ není pro tento případ stanovena, a zmíněné návrhy je potom třeba podat ve lhůtě desetileté ve smyslu § 408xxiii. Občanský zákoník sice nahlíţí věc jinak, ale tyto předpisy jsou nepřenositelné do systému právní úpravy promlčení v zákoníku obchodním. Občanský zákoník výslovně stanoví, ţe po dobu řízení promlčecí doba neběţí, tedy pak nutně po jeho skončení zbytek promlčecí doby doběhne.
32
4. SROVNÁNÍ PROMLČENÍ A PREKLUZE V OBCHODNÍM A OBČANSKÉM ZÁKONÍKU
Předmětem promlčení podle obchodního zákoníku nejsou všechna práva, ale pouze práva ze závazkových vztahů ve smyslu § 261xxiv a § 262 obch. zákxxv. Obchodní zákoník z promlčení vylučuje pouze právo na vypovězení smlouvy uzavřené na dobu neurčitou. Pak tedy vyplývá, ţe z promlčení podle obchodního zákoníku jsou také vyloučena práva vzniklá na základě smlouvy upravené jako smluvní typ v občanském zákoníku, i kdyţ se jedná o obchodní závazkový vztah. Tato práva se však promlčují podle občanského zákoníku.
V obchodním zákoníku je právní úprava obsaţena v samostatném dílu jedenáctém hlavy první části třetí (§ 387 aţ 408). Obchodní závazkové vztahy platí ve smyslu § 261 a § 262. A to vzhledem k tomu nejsou podpůrně pouţitelná kompetentní ustanovení o promlčení obsaţená v občanském zákoníku. V této souvislosti je třeba věnovat zvláštní pozornost § 261 odst. 6 obch. zák. Podle tohoto zákona se smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavci 1 a 2, modifikují jako smluvní typ v ObčZ a řídí se pouze jeho ustanoveními . Mohou tedy vznikat pochyby, zda se promlčení práv vzniklých ze smluv uzavřených mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti a upravených jako samostatný smluvní typ v ObčZ řídí zákoníkem obchodním nebo občanským zákoníkem. Odlišnost by mohla svědčit o tom, ţe výlučná působnost občanského zákoníku se má týkat jen samotných smluv, nikoliv otázek souvisejících, jako například promlčení nebo důsledků porušení povinností. Máme tedy za to, ţe je třeba uvedené ustanovení chápat tak, ţe se týká nejen samotných smluv, ale i relací na základě nich vzniklých a s nimi souvisejících dotazů. Promlčení práv na bázi dohod upravených jako smluvní typ v občanském zákoníku se bude řídit ustanoveními ObčZ , nikoliv ObchZ, i kdyţ půjde o obchodní závazkový vztah ve smyslu § 261 a 262 obch. zák. Od uvedeného případu je třeba odlišovat případ, kdy podnikatelé uzavřou smlouvu, která nebyla modifikována jako typ smlouvy, coţ jim umoţňuje § 269 odst. 2 obch. zákxxvi. Práva vzniklá na základě nepojmenované smlouvy se promlčují, pokud jde o obchodní
33
závazkový vztah, podle obchodního zákoníku. Obchodní zákoník nemá obecnou úpravu tzv. prekluze práva, tedy zániku práva v důsledku toho, ţe právo nebylo ve stanovené době uplatněno. Ta je obsaţena v § 583 obč. zákxxvii. a platí i pro obchodní závazkové vztahy. Není vyloučena ani určité seskupení promlčení a prekluze. Tak je tomu v případě § 292 odst. 3 a 4 obch. zák.xxviii Prekluzívní lhůta je stanovena pro provedení úkonů potřebných k zachování práva oprávněné strany.
Obecná promlčecí doba, jak jsme jiţ výše uvedli, je obchodním zákoníkem stanovena v délce čtyř roků. Zvláštní promlčecí doba je obchodním zákoníkem stanovena především pro práva vůči zasílateli a vůči dopravci vzniká z újmy na dopravovaných věcech a z opoţděného doručení zásilky - její délka činí jeden rok (úmluva CMR viz níţe). Neplatí však pro práva vzniklá ze škody způsobené zasílatelem nebo dopravcem vědomě. Tato práva se promlčují po uplynutí doby čtyř let, tedy obecné promlčecí doby.
Dalším případem zvláštní promlčecí doby stanovené obchodním zákoníkem je doba jednoho roku pro práva na určení obsahu budoucí smlouvy a nároku na náhradu škody podle § 290 odst. 2 obch. zákxxix. Tato promlčecí doba však platí jen podpůrně, pokud si strany ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy nedohodly promlčecí dobu jinou.
Desetiletá doba podle § 408 odst. 1 není vlastně promlčecí dobou, ale představuje pouze omezení promlčecí doby.
U práva na náhradu škody (s výjimkou případů v § 292 odst. 2 a v § 399 obch. zák.xxx) obchodní zákoník kombinuje obecnou dobu čtyřletou a zvláštní dobu desetiletou. Základem je stále doba čtyřletá. Promlčecí doba desetiletá představuje pouze omezení doby čtyřleté, pokud by tato neskončila do deseti let ode dne, kdy došlo k porušení povinnosti, které je důvodem náhrady škody.
Platná právní úprava umoţňuje, aby zákonem stanovená promlčecí doba byla prodlouţena. Podle § 401 obch. zák. se tak můţe stát prohlášením strany, vůči které se právo
34
promlčuje, tedy strany, která můţe vznést námitku promlčení. Prohlášení musí být učiněno písemně. Máme za to, ţe prodlouţení promlčecí doby po jejím uplynutí by zásadně nemělo být vylučováno.
Doba prodlouţení zákonem stanovené promlčecí doby je věcí strany, která prohlášení o prodlouţení činí. Zákon jí stanoví jediné omezení. Celková promlčecí doba nesmí být delší neţ deset let, a to od doby kdy promlčecí doba začala běţet poprvé. Obchodní zákoník nestanoví ţádné obsahové náleţitosti prohlášení o prodlouţení promlčecí doby. Platně vydané prohlášení o prodlouţení promlčecí doby je pro stranu, která je vydala, závazné.
Obchodní zákoník výslovně neupravuje, zda prodlouţení promlčecí doby lze provést také dohodou mezi stranou, vůči které se právo promlčuje a druhou stranou. Zásadně je vyloučeno, aby dohodu nebo jednostranným prohlášením kterékoliv strany byla promlčecí body zkrácena proti době stanovené zákonem.
Z praktického hlediska má účinky prodlouţení promlčecí doby také uznání závazku dluţníkem. Předmětem uznání můţe být buď celý závazek, nebo jen jeho část. Obchodní zákoník zná tři způsoby uznání:
písemné uznání, placení úroků z dluţné částky, částečné plnění závazku.
Podstatným rozdílem mezi právní úpravou promlčení dle starého obchodního zákona bylo stanovení délky obecné promlčecí doby, která činila 3 (tři) roky a dle ObchZ 4 (čtyři) roky, kdy i rozdílná délka promlčecí doby přinášela v praxi komplikace a nejasnosti, zejména v případech, kdy bylo sporné, jestli se na daný případ bude aplikovat SOZ nebo ObchZ. Stejně tak byl v obou těchto zákonech upraven běh promlčení doby, tedy její počátek, stavení, pokračování a konec běhu doby, a to velmi podobně, ale bo35
huţel nikoli shodně. Právní úprava stanovení počátku, délky a běhu promlčecí lhůty v novém obchodním zákoně je podrobnější neţ úprava ve starém. Nepřináší zásadní změnu ohledně počátku běhu promlčecí lhůty, tento okamţik taxativně definuje s ohledem na různé situace. Obecně NOZ stanoví, ţe jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běţet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé, přičemţ poprvé můţe být právo uplatněno, kdyţ se oprávněná osoba dozví o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.
Zvláštní podmínky pro počátek běhu promlčecí lhůty jsou stanoveny pro uplatnění práva na náhradu škody, bezdůvodného obohacení, dílčích plnění, pojistného plnění apod. Velkou změnu přináší NOZ v otázce délky promlčecí lhůty, kdyţ dává stranám moţnost zvolit si délku promlčecí lhůty odchylnou od lhůty stanovené zákonem. Obecná promlčecí lhůta NOZ činí 3 roky, dohoda stran můţe její délku zkrátit na nejméně jeden rok nebo prodlouţit na nejvýše patnáct let. NOZ zároveň stanoví, ţe se nebude přihlíţet k ujednání o změně trvání promlčení lhůty, bude-li v neprospěch slabší strany (spotřebitel, nájemce, zaměstnanec, apod.), nebo bude-li v rozporu s dobrými mravy. NOZ dále výslovně uvádí, které práva se promlčují v jiné neţ obvyklé lhůtě a jaká je tato lhůta. Jedná se zejména o: práva zapsaná do veřejného seznamu, např. katastr nemovitostí (deset let), právo na náhradu škody nebo jiné újmy (deset, resp. patnáct let), právo na náhradu škody způsobené vadou výrobku (deset let od uvedení výrobku na trh), právo na vydání bezdůvodného obohacení (deset, resp. patnáct let), právo na plnění, uznal-li dluţník svůj dluh (deset let).
Promlčení lhůta neběţí:
36
mezi manţeli (v tomto případě ani nepočne běţet), osobami ţijícími ve společné domácnosti, zákonným zástupcem a zastoupeným, opatrovníkem a opatrovatelem, poručníkem a poručencem, po dobu trvání dohody o mimosoudním jednání věřitele a dluţníka (§647 NOZ - písemná dohoda o věřitele a dluţníka), po dobu řízení u orgánu veřejné moci ohledně předmětného práva, po dobu, kdy se věřiteli hrozbou brání právo uplatnit nebo neuplatnil-li práva z důvodu uvedení v omyl lstí ze strany dluţníka nebo osoby dluţníkovi blízké, po dobu trvání vyšší moci (např. ţivelná pohroma), znemoţnila-li uplatnění práva v období posledních 6 (šesti) měsíců. Uznáním dluhu dle ObchZ bez dalšího začala běţet nová promlčecí lhůta, ovšem jen čtyřletá. Oproti tomu, pokud se na daný případ aplikoval SOZ a byl-li dluh jiţ promlčen, dluţník musel ve svém uznání výslovně uvést, ţe si je vědom promlčení uznaného dluhu, aby došlo k novému běhu promlčecí lhůty, v tomto případě desetileté. NOZ tak kombinuje úpravu dle SOZ i ObchZ. Novou právní úpravou je i nové pravidlo pro začátek běhu promlčecí lhůty v situacích, kdy je způsobena újma na zdraví nezletilému, který není plně svéprávný. Promlčecí lhůta začne běţet aţ ve chvíli, kdy se nezletilý stane plně svéprávným, nebo od chvíle jmenování opatrovníka, pokud se zletilostí nezískal plnou svéprávnost. Úmluva CMR se zabývá (nejen) závazkovým vztahům vzniklých mezi odesílatelem a dopravcem na základě uzavřené přepravní smlouvy, ale i všemi nároky vyplívající z přepravy. Dne 19. května 1956 byla v Ţenevě ujednána Úmluva o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR). Úmluva byla presidentem republiky ratifikována, s výhradou k jejímu článku 47. Listina Československé socialistické republiky o vstupu byla umístěna u generálního tajemníka Organizace spojených národů, depozitáře Úmluvy, dne 4. září 1974. Pakt vstoupil v platnost na základě svého článku 43 dnem 2. července 1961 a pro ČSSR dnem 3. prosince 1974. Tato úmluva se vztahuje na kaţdou smlouvu o přepravě zásilek, jestliţe místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, leţí ve dvou různých státech, z nichţ alespoň jeden je smluvním státemxxxi CMR. Pro případ uplatnění promlčených práv v procesní obraně obsahuje Úmluva CMR speciální pravidlo v čl. 32 odst. 4, kde stanoví, ţe promlčené nároky se 37
nemohou jiţ uplatňovat ani vzájemnou ţalobou ani námitkami, z čehoţ je patrné, ţe zatímco obchodní zákoník ve svém ust. § 388 odst. 2 upravuje určité situace, za nichţ dovoluje uplatňovat promlčená práva, Úmluva CMR to výše citovaným ustanovením nepřipouští a neumoţňuje. Vzhledem k tomu, ţe má ve smyslu ust. § 756 obch. zák. přednost před českou právní úpravou, je nutno pouţít čl. 32 odst. 4 Úmluvy CMR, který eliminuje aplikaci ust. § 388 odst. 2 obchodního zákoníku, a to dle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 5121/2007, ze dne 28. 1. 2008. Délka promlčecí doby se u uvedených smluvních typů liší, přičemţ v případě práva na zaplacení přepravného ze smlouvy o přepravě uzavřené v reţimu CMR jde o lhůtu jednoroční, přičemţ v případě úmyslu nebo takového zavinění, které se podle práva soudu, u něhoţ se právní věc projednává, povaţuje za rovnocenné úmyslu, je promlčecí doba tříletá. Úmluva CMR (uveřejněná vyhl. č. 11/1975 Sb.) v článku 32 odst. 1 neváţe promlčecí dobu jednoho roku jen k těm nárokům, které sama taxativně vymezuje, ale ke všem nárokům vzniklým z přeprav prováděných v reţimu Úmluvy CMR. Úprava promlčecí doby obsaţená v Úmluvě CMR se uplatňuje i u práva na zaplacení ceny přepravy (přepravného). Promlčecí doba počíná běţet při částečné ztrátě zásilky, při jejím poškození nebo při překročení dodací lhůty dnem vydání zásilky; při úplné ztrátě třicátým dnem po uplynutí dohodnuté dodací lhůty, a nebyla-li dodací lhůta dohodnuta, šedesátým dnem po převzetí zásilky dopravcem; ve všech ostatních případech uplynutím tří měsíců ode dne uzavření přepravní smlouvy. Běh této promlčecí doby počíná uplynutím tří měsíců od uzavření přepravní smlouvy [čl. 32 odst. 1 písm. c) úmluvy]. Vznik nároku na uhrazení přepravného podle § 625 odst. 2 ObchZ vzniká aţ po provedení přepravy do místa určení, přičemţ zde jiţ vznikne přepravci vůči odesílateli nárok na zaplacení přepravného. Jedná se však o nárok, který ještě nemusí být nutně splatný. Pokud doba splnění dluhu nebyla dohodnuta či jinak stanovena, začíná promlčecí doba běţet dnem následujícím poté, kdy vznikl dluh.
38
5. Z JUDIKATURY Jako příklad pochopení vztahu mezi ObchZ a ObčZ v posouzení promlčecí doby a bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu v obchodních závazkových vztazích lze uvést rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. srpna 2003, sp.zn. 29 Odo 383/2001
Nejvyšší soud, 29 Odo 383/2001, [C 2292]
K promlčení bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu v obchodních závazkových vztazích
1. Vzhledem k tomu, ţe obchodní zákoník obsahuje kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, dopadající například i na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním podle neplatné smlouvy, je v obchodních závazkových vztazích vyloučeno pouţití ustanovení občanského zákoníku o promlčení. 2. Jestliţe majetkový prospěch, o jehoţ vydání se ţádá, byl získán na základě vztahu, který svým pojetím odpovídá ustanovením § 261 odst. 1 aţ 3 ObchZ. a § 262 ObchZ, je vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem. Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě sloţeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Františka Kučery a JUDr. Ivany Štenglové v právní věci ţalobce JUDr. J. V., advokáta, jako správce konkursní podstaty úpadkyně H. z. z. p. v likvidaci, zastoupeného JUDr. M. V., proti ţalované N. K. V., příspěvkové organizaci, zastoupené JUDr. J. W., advokátkou, o zaplacení částky 500.300,- Kč s příslušenstvím, 39
vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 236/98, o dovolání ţalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2001, č. j. 18 Co 45/2001 - 107, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. února 2001, č. j. 18 Co 45/2001 107, a rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 13. prosince 2000, č. j. 14 C 236/98 - 92, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Ţalobce se jako správce konkursní podstaty úpadkyně H. z. z. p. ţalobou došlou soudu 1. září 1998 po ţalované domáhal zaplacení částky 500.300,- Kč s jednadvacetiprocentním úrokem z prodlení od 21. listopadu 1996 do zaplacení, s tím, ţe jde o částku, kterou úpadkyně ţalované zaplatila za vyúčtované zdravotní úkony, ačkoliv podle výsledků revize provedené v roce 1995 revizním lékařem úpadkyně ţalovaná vyúčtovala tyto zdravotní výkony úpadkyni neoprávněně. Okresní soud v Karlových Varech (poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne ze dne 20․ října 1999, č. j. 14 C 236/98 - 49, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 7. února 2000, č. j. 18 Co 53/2000 - 72, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 13. prosince 2000, č. j. 14 C 236/98 - 92, zamítl ţalobu o zaplacení částky 500.300,- Kč s jednadvacetiprocentním úrokem z prodlení od 21. listopadu 1996 do zaplacení. Jsa vázán závazným právním názorem formulovaným v kasačním usnesení odvolacího soudu k otázce promlčení uplatněného nároku, soud prvního stupně uzavřel, ţe ţalovaná se sice na úkor úpadkyně bezdůvodně obohatila v rozsahu ţalované částky, její nárok je však - v intencích ustanovení § 107 odst. 1 a 2 občanského zákoníku (dále téţ jen „obč. zák.”) - promlčen. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, ţe subjektivní dvouletá promlčecí doba počala úpadkyni běţet aţ dne 21. listopadu 1996, kdy proběhlo dohadovací řízení ohledně výsledků provedené revize, takţe potud k promlčení nedošlo. Nicméně, na základě zjištění, ţe částky za nesprávně vykazované výkony zdravotní péče proplatila úpadkyně ţalované ve dnech 23. června, 18. července, 20. července, 25. července, 3. srpna a 22. srpna 1995, uzavřel, ţe objektivní tříletá promlčení lhůta počala běţet jiţ dne 23. srpna 1995 a ve shodě s ustanovením § 122 odst. 2
40
a 3 obč. zák. uplynula v pondělí 24. srpna 1998. Ţaloba byla podána 1. září 1998 a námitka promlčení, kterou ţalovaná v průběhu řízení opakovaně uplatnila, je tedy důvodná. K odvolání ţalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 12. února 2001, č. j. 18 Co 45/2001 - 107, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud uvedl, ţe mezi účastníky řízení není sporu o tom, ţe ţalovaná přijala od úpadkyně neoprávněně částku 500.300,- Kč a ţe poslední neoprávněně vyplacená částka byla připsána na účet ţalované 22. srpna 1995. I kdyţ nebylo zjištěno, zda šlo o nesprávně vykazované výkony zdravotní péče nebo o nesprávnou výši vykazovaných zdravotních výkonů, šlo podle soudu nepochybně - ve smyslu ustanovení § 451 odst. 2 obč. zák. - o majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. Vycházeje dále z toho, ţe mezi účastníky jde o obchodní závazkový vztah z bezdůvodného obohacení - přisvědčil odvolací soud závěru soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku, s tím, ţe v případě bezdůvodného obohacení se promlčecí lhůta řídí pouze příslušnými ustanoveními občanského zákoníku a nikoliv obchodního zákoníku. Právní úprava bezdůvodného obohacení se - s výjimkou ustanovení § 394 odst. 2 obchodního zákoníku (dále téţ jen „obch. zák.”) upravujícího počátek běhu promlčecí doby u práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy - v obchodním zákoníku nenachází. Odpověď na otázku, čím se řídí promlčení obchodněprávních vztahů, dává samotný obchodní zákoník. Promlčení obchodněprávních vztahů je zde upraveno komplexně a kogentně v oddílech nazvaných Předmět promlčení, Účinky promlčení, Počátek a trvání promlčecí doby, Stavení a přetrţení promlčecí doby a Obecné omezení promlčecí doby (§ 387 aţ § 408 obch. zák.). Počátku promlčecí doby se věnují ustanovení § 391 aţ § 396 obch. zák., promlčecí době ustanovení § 397 aţ § 399 obch. zák. Ustanovení § 397 obch. zák. určuje, ţe obecná promlčecí doba činí čtyři roky, nestanoví-li zákon jinak. Zákonem se pak nerozumí pouze obchodní zákoník, ale i jiný zákon, tedy zákoník občanský. Tam, kde měl zákonodárce na mysli jen obchodní zákoník, pouţil slov „tento zákon”, stejně jako to učinil např. v ustanovení § 391. Z uvedeného lze učinit závěr, ţe obecná promlčecí doba činí čtyři roky, nestanoví-li obchodní zákoník či jiný zákon jinak. Jiným zákonem tu je občanský zákoník a jeho úprava doby promlčení bezdůvodného obohacení v § 107 odst. 1 a 2. Právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se tedy promlčuje v subjektivní dvouleté promlčecí době a ve tříleté době objektivní. Jestliţe poslední platba za období, v němţ 41
došlo k bezdůvodnému obohacení ţalované, byla připsána na účet ţalované 22. srpna 1995 a ţaloba byla podána aţ 1. září 1998, stalo se tak po uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby, takţe nárok je promlčen. Poukaz ţalobce na závěry formulované v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99 (uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2000, pod číslem 83) odvolací soud odmítl jako nepřípadný, s tím, ţe se nezabýval bezdůvodným obohacením získaným plněním bez právního důvodu. Návrh ţalobce na připuštění dovolání odvolací soud zamítl, maje za to, ţe dovolání je ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále téţ jen „o. s. ř. ”) přípustné ze zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal ţalobce včas dovolání, namítaje, ţe dle § 241 odst. 2 písm. b) (správně odst. 3 písm. d)) o. s. ř. spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Konkrétně poukazuje na to, ţe vztah obchodního a občanského zákoníku je vztahem obecného a zvláštního právního předpisu, s tím, ţe obchodní zákoník se uplatní na ty právní vztahy, jichţ se výslovně týká, a občanský zákoník se uplatní ve všech ostatních majetkových vztazích. Skutečnost, ţe obchodní zákoník neobsahuje pojem bezdůvodné obohacení, neznamená, ţe tento institut nelze na obchodní závazky aplikovat. Podle ustanovení § 1 odst. 2 obch. zák. můţe obchodní zákoník řešit některé otázky podle předpisů práva občanského, nelze-li je řešit podle předpisů práva obchodního. Odpověď na otázku, co se rozumí bezdůvodným obohacením, lze proto řešit podle občanského zákoníku. Jinak však tomu je s délkou promlčecích lhůt. Je-li jejich úprava v obchodním zákoníku kogentní a komplexní, pak právě proto má tato úprava přednost před občanským zákoníkem. V tomto směru je podle dovolatele nutno vyloţit i výše cit. rozsudek Nejvyššího soudu, z nějţ plyne, ţe pouze tehdy, nedopadá-li obchodní zákoník na právní vztahy účastníků sporu vůbec, uplatní se občanský zákoník i co do úpravy promlčení. Proto dovolatel poţaduje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Podle bodu 17., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudni řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle 42
dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001). O takový případ jde i v této věci, jelikoţ odvolací soud odvolání - ve shodě s bodem 15., hlavy první, části dvanácté, zákona č. 30/2000 Sb. - rovněţ projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001. Dovolání je ve smyslu ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. přípustné a je i důvodné. Jelikoţ vady řízení, k nimţ Nejvyšší soud přihlíţí z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se v hranicích právních otázek formulovaných dovoláním zabýval správností právního posouzení věci odvolacím soudem co do jeho úvah o promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Skutkový stav věci, jak byl soudy zjištěn v předchozích fázích řízení, dovoláním nebyl a v mezích uplatněného dovolacího důvodu ani nemohl být - zpochybněn, a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliţe odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jeţ na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyloţil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 1 obch. zák. tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakoţ i některé jiné vztahy s podnikáním související (odstavec 1). Právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon (odstavec 2). Z ustanovení § 261 obch. zák. se podává, ţe tato část zákona (rozumí se část třetí obchodního zákoníku) upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliţe při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, ţe se týkají jejich podnikatelské činnosti (odstavec 1). Touto částí zákona se řídí rovněţ závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliţe se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát povaţují i státní organizace, jeţ nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichţ obsahu vyplývá, ţe jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb (odstavec 2). Podle ustanovení § 262 obch. zák. ve znění platném, v době, kdy úpadkyně uzavřela se ţalovanou smlouvu o poskytování a úhradě nákladů 43
zdravotní péče, to jest k 20. lednu 1994, strany si mohou dohodnout, ţe jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem (odstavec 1). Dohoda podle odstavce 1 vyţaduje písemnou formu (odstavec 2). Touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění závazku ze smluv, pro něţ si strany zvolili pouţití tohoto zákona podle odstavce 1, jestliţe osoba poskytující zajištění s tím projeví souhlas nebo v době vzniku zajištění ví, ţe zajišťovaný závazek se řídí touto částí zákona (odstavec 3). Podle ustanovení § 451 obč. zák. platí, ţe kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakoţ i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2). Ustanovení § 454 obč. zák. pak určuje, ţe bezdůvodně se obohatil i ten, za nějţ bylo plněno, co po právu měl plnit sám. Dle ustanovení § 489 obč. zák. závazky vznikají z právních úkonů, zejména ze smluv, jakoţ i ze způsobené škody, z bezdůvodného obohacení nebo z jiných skutečností uvedených v zákoně.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, ţe právní úprava bezdůvodného obohacení obsaţená v občanském zákoníku (srov. i výše cit. ustanovení) je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní vztahy, tak pro obchodní závazkové vztahy, jelikoţ obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. § 1 odst. 2 obch. zák.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je téţ jednotná v závěru, ţe obchodním závazkovým vztahem můţe být i vztah, který je kompletně upraven v jiném zákoně, např. právě v občanském zákoníku. Podstatné je, aby šlo o tzv. relativní obchod ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 a 2 obch. zák., o tzv. absolutní obchod ve smyslu výčtu podávajícího se z ustanovení § 261 odst. 3 obch. zák. nebo o závazkový vztah, jemuţ strany přisoudily povahu obchodního vztahu písemnou volbou práva podle § 262 obch. zák. Jak Nejvyšší soud vysvětlil v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 18. června 2003, sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 8, ročník 2003, pod číslem 143, od jehoţ závěrů nevidí důvodu se odchýlit ani v této 44
věci, je tomu tak proto, ţe obchodní zákoník neupravuje veškeré závazkové vztahy, do nichţ podnikatelé, popřípadě jiné k tomu oprávněné osoby (srov. např. § 261 odst. 2 obch. zák.), vstupují. Jen z toho, ţe určitý závazkový vztah je upraven pouze v občanském zákoníku, nelze vyvozovat, ţe jde o vztah občanskoprávní. Odtud plyne, ţe pro řešení otázky, zda promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného přijetím plnění bez právního důvodu se řídí právní úpravou obchodního zákoníku nebo občanského zákoníku, je určující především povaha právního vztahu účastníků vzniklého takovým plněním. K závěru, ţe vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu (srov. § 451 odst. 2 obč. zák.) je obchodním závazkovým vztahem, je nezbytný předchozí úsudek, ţe majetkový prospěch, o jehoţ vydání se ţádá, byl získán na základě vztahu který svým pojetím odpovídá výše cit. ustanovením § 261 odst. 1 aţ 3 obch. zák. a § 262 obch. zák. Tak je tomu i v posuzované věci. Úpadkyně se ţalovanou uzavřely 20. ledna 1994 smlouvu o poskytování a úhradě nákladů zdravotní péče, kterou v intencích § 262 obch. zák. podřadily reţimu obchodního zákoníku (která je obchodním závazkem). Jde-li tedy o bezdůvodné obohacení vzniklé tím, ţe ţalovaná měla jako nárok z uvedené smlouvy úpadkyni vyúčtovat a úpadkyně ţalované na tomto základě poskytnout plnění, o němţ bylo posléze zjištěno, ţe ţalované nepřísluší (ţe jí na toto plnění podle smlouvy nárok nevznikl), pak lze uzavřít, ţe vztah z bezdůvodného obohacení majetkovým prospěchem, který měla ţalovaná takto získat na úkor úpadkyně plněním bez právního důvodu, je obchodním závazkovým vztahem. O tom, ţe o obchodní závazkový vztah vskutku jde, ostatně nepochyboval ani odvolací soud, proti jehoţ závěru v uvedeném směru nebrojí ani dovolatel. Podle ustanovení § 397 obch. zák., nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky. Obsahuje-li obchodní zákoník v ustanoveních § 387 aţ § 408 kogentní a ucelenou úpravu problematiky promlčení, dopadající například i na bezdůvodné obohacení vzniklé plněním podle neplatné smlouvy (§ 394 odst. 2 obch. zák.), je v obchodních závazkových vztazích vyloučeno pouţití ustanovení občanského zákoníku o promlčení (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2000, sp. zn. 25 Cdo 2251/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2000, pod číslem 83). Ve výše jiţ citovaném rozsudku velkého senátu obchodního kolegia pak Nejvyšší soud uzavřel 45
zabývaje se promlčením obchodního závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění z právního důvodu, který odpadl - ţe právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu, a ţe ani ze skutečnosti, ţe obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení, neplyne nutnost pouţití právní úpravy občanského zákoníku (jeho § 107), nýbrţ pouze to, ţe tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (dle jeho § 391 a § 397). Jelikoţ obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním, coţ platí i pro ustanovení § 397 obch. zák. v poměru k ustanovení § 107 obč. zák., pouţije se při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích především právní úprava obsaţená v obchodním zákoníku Od závěrů formulovaných v těchto rozhodnutích, jeţ jsou mutatis mutandis uplatnitelné i v této věci a na něţ v podrobnostech odkazuje, Nejvyšší soud nevidí důvodu se odchýlit. Jinak řečeno, je-li vztah z bezdůvodného obohacení vzniklého přijetím plnění bez právního důvodu obchodním závazkovým vztahem (jako v tomto případě), pak odpověď na otázku, kdy počíná běţet promlčecí doba ve vztahu k takovému plnění, dává ustanovení § 391 obch. zák. a otázku délky promlčecí doby zodpovídá ustanovení § 397 obch. zák. Závěr odvolacího soudu, ţe pro posouzení otázky, zda uplatněný nárok je promlčen, je určující ustanovení § 107 obč. zák., tedy správný není a dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. byl uplatněn právem. Nejvyšší soud proto, aniţ nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené rozhodnutí zrušil. Jelikoţ důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 1, 2 a 5 o. s. ř.). Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.). Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně 21. srpna 2003 JUDr. Zdeněk Krčmář, v. r.
46
7. VOX POPULI Sociologický průzkum skupiny sociální sítě – Promlčení a prekluze
Cílovou skupinou respondentů byly rodiny, které absolvují, nebo absolvovaly vícečetné těhotenství a respektive matky, jiţ narozených dvojčat a trojčat. Předmětem průzkumu bylo dotazování se na obecné povědomí institutu promlčení a prekluze, jejich rozdílu a zkušenost soukromoprávních sporů. Sběr dat a jejich následná analýza probíhala od 9.2013-02.2014.
Dotazníky byly aplikovány na sociální síti v uzavřené skupině, jímţ tazatel je členem od vzniku skupiny, do nynější chvíle. Bylo pouţito otevřených otázek, končících interpelací – bez nabídnutých alternativ. Pro přesné pochopení dotazu, se pouţily i modelové situace pro osvětlení. Výsledky byly statisticky zpracovány, interpretace výsledků byla respondentům aktuálně předkládána, následná dynamičnost jevů- respektující proměnlivost a změny ve vývoji jevů dodatečně doplněna. Relativní autonomnost jevů, vycházející ze skutečnosti, ţe zkoumané jevy jsou součástí komplexu jevu, musíme tedy skupinu blíţe charakterizovat:
Aktivní respondenti 540 Průměrný věk 26,3 Základní vzdělání 8 Vyučen/a 279 Středoškolské vzdělání 152 Vysokoškolské vzdělání 135
1. Téměř 420 respondentů přiznala, ţe si nejsou jistí, či nedokáţí specifikovat rozdíl mezi těmito instituty 2. 92 respondentů vykonávalo/ vykonává výdělečnou činnost v oblasti, kde je těchto termínů uţíváno
47
3. 4. 5. 6.
U 9 tazatelů bylo uţito institutu promlčení (jako věřitel) 3 tazatelé uţili promlčení (jako dluţník) S bezdůvodným obohacením se údajně nikdo z dotazovaných přímo nesetkal Promlčecí obecnou lhůtu specifikovalo 84 respondentů.
Dle výše uvedených výsledků tedy můţeme usuzovat, ţe institut promlčení a prekluze v obecném povědomí společnosti značně pozbývá charakter frekventovaného uţití. Ačkoliv subjekty jsou o lhůtách a následcích neuplatnění, nebo naopak uplatnění svých práv více či méně obeznámení, kdy veškeré informace jsou veřejně k dispozici, spoléhají v případě potřeby na právní zástupce, kteří by dle jejich slov měli na určitelnou skutečnost právo zakládající moţnosti promlčení informovat a vyuţít. Promlčení je v současném právu všudypřítomno, je důsledkem právní jistoty, kdy původním a hlavním principem je zabránit přetrvávání nevyjasněných právních vztahů, avšak nikoliv s potenciálem spekulativního půdorysu. Takto to chápe oslovená skupina dotazovaných respondentů. Vzhledem k výběru specifického společenství, kdy hlavním a atributem je udrţení modelu rodiny, je velmi silné morální cítění. Nesčetněkrát bylo odpovězeno, ţe závazky jsou – nebo by měli být chápány - s primárním konceptem budoucí úhrady. Dle závěrů, by měl dluţník dostát svých povinností, nikoliv pouţít tohoto institutu jako vhodný nástroj pro vyhovění nařizovacímu naturelu zákonodárce, přihlíţejícímu pouze k faktům vypršení lhůt. Podmíněnost námitky dluţníkem, kdy si subjekt volí, zda ji v dané moţnosti vyuţije je dle názoru skupiny taktéţ „nemorální“ a proti dobrým mravům, stejně tak vnímají i skutečnost, ţe by měl být soud povinen dluţníka i věřitele o promlčení poučit.
48
ZÁVĚR Předloţená bakalářská práce je věnovaná institutu promlčení a prekluze, jehoţ uţití vnímáme v kaţdodenním ţivotě, jelikoţ základním elementem je čas. Pokusy o pochopení času byly po dlouhou dobu především doménou filosofie a přírodních věd, přičemţ věda právní jej nepoptávala chápat, nýbrţ uchopila jako mantinely, mezi právními skutečnostmi.
Římské právo je kolébkou kontinentálního právního systému, ve své době jiţ chápalo moderní pojetí promlčení a do platného práva zakotvily termíny jako čas, datum, doba, plynutí, nebo lhůty - ačkoliv první mechanické hodiny, a tedy konečně nejpřesnější odměřovací prostředek času se objevil aţ ve 14.století,tak promlčecí lhůty byly jiţ dávno pevně zakotveny.
Kdybych shrnula poznatky této bakalářské práce v primární rozdílnosti těchto dvou pojmů, tak promlčením právo nezanikne, nýbrţ je pouze oslabeno. U prekluze právo uplynutím stanovené doby zanikne nenávratně. Ačkoliv k promlčení se přihlíţí pouze na základě námitky oprávněného, k prekluzi přihlíţí soud z úřední povinnosti a plnění závazku je definováno jiţ jako bezdůvodné obohacení. Promlčení můţeme chápat jako obecný institut – prekluzi institut spíše výjimečný. Myslím si, ţe tento institut, jeho uţití, přijímání a věcné chápání je doménou demokraticky smýšlících společenství. Stejně jako by měl mít stejná práva kaţdý občan, měl by tak mít svá práva jak věřitel, tak i dluţník, strana povinná i strana povinovaná, bez ohledu na politické či náboţenské vyznání.
„Důvodová zpráva – ÚSTAVA 9. KVĚTNA Zavádíme jednokomorový parlamentní systém, protoţe se ukázalo, ţe druhá sněmovna, totiţ senát, je úplně zbytečná. Odstraňujeme všechny zvláštní orgány, které byly více méně byrokratické povahy. Mám na mysli především ústavní soud. Naše koncepce vychází z představy, ţe tyto tři orgány, to je parlament, president a vláda, mají spolupra-
49
covat jako jednotné orgány, nikoli pracovat proti sobě. První ústava byla ústavou pouhé politické demokracie, a byla odrazem společensko-hospodářského zřízení (kapitalistického), které povaţujeme za zhoubné a ke kterému se jiţ nikdy nechceme vrátit.„ I v tomto odchylném systému obsahoval občanský zákoník, ačkoliv s obsahem značného mnoţství rozporů, současné pojetí promlčecích lhůt, jejichţ důsledky byly vymezeny a na posouzení moci soudní bylo moţné jejich ztíţení, či vyloučení. Čas však běţel a běţí stále stejně, a i kdyţ původní lhůty byly velmi dlouhé, dle poznatků z evropských kodifikacích se volá po zjednodušení a zkracování lhůt speciálních. I tak máme právo na právo a i tak Vigilantibus iura scripta sunt je v institutu promlčení a prekluze tou nejvzácnější zásadou v jakékoliv době.
50
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY Odborná literatura: 1) Boguszak, J., Čapek, J., Gerloch, A. Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, ISBN 80-7357-030-0 2) Müller, Z., Islám a islamismus, Academia 2012, ISBN 978-80-200-1818-2 3) Skřejpek, M., Římské soukromé právo – Systém a Instituce, Aleš Čeněk, 2013, ISBN 978-80-7380-334-6 4) Skřejpek,M., Bělovský,P., Falada,d., Případy z římského práva, 2.vydání, Nakladatelství Aleš Čeněk 2012, ISBN 978-80-7380-336-0, 5) ÚSTAVA 9.KVĚTNA, Ministerstvo informací, Orbis II.vydání : 1948 6) Vrabec, J., Plecitý,V, Základy občanského práva. Praha: PROSPEKTRUM, 1996, ISBN 80-7175-039-5 7) Weinhold, D. Promlčení a prekluze v obchodních závazkových vztazích. Praha: C. H. BECK, ISBN 80-7179-369-8 Internetové zdroje: 1) The Code of Hammurabi – Translated by L.W.King http://www.generalintelligence.com/library/hr.pdf 2) Ius Wiki – Zákon dvanácti desek, dostupné z http://www.ius-wiki.eu/rimskepravo/pfuk/riman/zakon-12-desk/deska-01 3) Business center.cz, Zákony ,dostupné z http://business.center.cz/business/pravo/zakony/
51
Vysvětlivky i
§ 391
(1) U práv vymahatelných u soudu začíná běţet promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno u soudu, nestanoví-li tento zákon něco jiného. (2) U práv uskutečnit právní úkon běţí promlčecí doba ode dne, kdy právní úkon mohl být učiněn, nestanoví-li tento zákon něco jiného.
ii
§ 397
Nestanoví-li zákon pro jednotlivá práva jinak, činí promlčecí doba čtyři roky.
iii
§ 39 ObčZ
Neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.
iv
§ 424 ObčZ
Za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům
v
§ 469
Nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manţelu, dětem nebo rodičům anebo zavrţeníhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Můţe však dědit, jestliţe mu zůstavitel tento čin odpustil
vi
§ 471
(1) Je-li dědictví předluţeno, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, ţe jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Soud tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo dobrým mravům.
52
vii
§ 482
(1) Je-li více dědiců, vypořádají se u soudu mezi sebou o dědictví dohodou. (2) Neodporuje-li dohoda zákonu nebo dobrým mravům, soud ji schválí.
viii
§ 564
Je-li doba plnění ponechána na vůli dluţníka, určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu tak, aby to bylo v souladu s dobrými mravy
ix
§ 630
Dárce se můţe domáhat vrácení daru, jestliţe se obdarovaný chová k němu nebo členům jeho rodiny tak, ţe tím hrubě porušuje dobré mravy.
x
§ 711 (1) Pronajímatel můţe vypovědět nájem pouze z důvodů uvedených v zákoně.
Pronajímatel můţe vypovědět nájem bez přivolení soudu: a) jestliţe nájemce nebo ti, kdo s ním bydlí, přes písemnou výstrahu hrubě porušují dobré mravy v domě; b) jestliţe nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, ţe nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s uţíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s uţíváním bytu nebo nedoplnil peněţní prostředky na účtu podle § 686a odst. 3; c) má-li nájemce dva nebo více bytů, vyjma případů, ţe na něm nelze spravedlivě poţadovat, aby uţíval pouze jeden byt; d) neuţívá-li nájemce byt bez váţných důvodů nebo byt bez váţných důvodů uţívá jen občas; e) jde-li o byt zvláštního určení nebo o byt v domě zvláštního určení a nájemce není zdravotně postiţená osoba.
xi
§ 160
(1) Uloţil-li soud v rozsudku povinnost, je třeba ji splnit do tří dnů od právní moci rozsudku nebo, jde-li o vyklizení bytu, do patnácti dnů od právní moci rozsudku; soud 53
můţe určit lhůtu delší nebo stanovit, ţe peněţité plnění se můţe stát ve splátkách, jejichţ výši a podmínky splatnosti určí.
xii
§ 150
Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.
xiii
§ 110
1) Bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného orgánu, promlčuje se za deset let ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Bylo-li právo dluţníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běţí promlčecí doba od uplynutí této lhůty. (2) Stejná promlčecí doba platí i pro jednotlivé splátky, na něţ bylo plnění v rozhodnutí nebo v uznání práva rozloţeno; promlčecí doba u jednotlivých splátek počíná ode dne jejich splatnosti. Stane-li se nesplněním některé ze splátek splatným celý dluh (§ 565), počne běţet desetiletá promlčecí doba od splatnosti nesplněné splátky. (3) Úroky a opětující se plnění se promlčují ve třech letech; jde-li však o práva pravomocně přiznaná nebo písemně uznaná, platí tato promlčecí doba, jen pokud jde o úroky a opětující se plnění, jejichţ splatnost nastala po právní moci rozhodnutí nebo po uznání.
xiv
§ 323
(1) Uzná-li někdo písemně svůj určitý závazek, má se za to, ţe v uznaném rozsahu tento závazek trvá v době uznání. Tyto účinky nastávají i v případě, kdy pohledávka věřitele byla v době uznání jiţ promlčena. (2) Za uznání nepromlčeného závazku se povaţují i právní úkony uvedené v § 407 odst. 2a3. (3) Uznání závazku má účinky i vůči ručiteli.
54
xv
§ 79
(1) Řízení se zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náleţitostí (§ 42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační sloţky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě téţ jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichţ se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi ţalobcem a ţalovaným (§ 90), se nazývá ţalobou. (2) Ţalobce je povinen k návrhu připojit písemné důkazy, jichţ se dovolává, a to v listinné nebo v elektronické formě. (3) Ţalobu (návrh na zahájení řízení) soud doručí ostatním účastníkům do vlastních rukou. Ţalobce (navrhovatel) můţe obeznámit ţalovaného (ostatní účastníky řízení) s obsahem návrhu tím, ţe vedle stejnopisu ţaloby (návrhu) doručovaného soudem mu sám zašle další stejnopis. (4) Stejnopis návrhu na zahájení řízení o způsobilosti k právním úkonům toho, kdo je advokátem, doručí soud bez odkladu téţ ministru spravedlnosti a předsedovi České advokátní komory.
xvi
§ 95
(1) Ţalobce (navrhovatel) můţe za řízení se souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení. Změněný návrh je třeba ostatním účastníkům doručit do vlastních rukou, pokud nebyli přítomni jednání, při němţ ke změně došlo. (2) Soud nepřipustí změnu návrhu, jestliţe by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V takovém případě pokračuje soud v řízení o původním návrhu po právní moci usnesení.
xvii
§ 97
(1) Ţalovaný můţe za řízení uplatnit svá práva proti ţalobci i vzájemným návrhem.
55
(2) Vzájemný návrh můţe soud vyloučit k samostatnému řízení, jestliţe by tu nebyly podmínky pro spojení věcí. (3) Na vzájemný návrh se pouţije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení řízení, jeho změně a vzetí zpět.
xviii
§ 98
Vzájemným návrhem je i projev ţalovaného, jímţ proti ţalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, neţ co uplatnil ţalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu. xix
§ 404
(1) Bylo-li právo, jeţ podléhá promlčení, uplatněno v soudním nebo rozhodčím řízení ve formě protinároku, přestává u něho běţet promlčecí doba dnem, kdy bylo zahájeno soudní nebo rozhodčí řízení ohledně práva, proti němuţ protinárok směřuje, jestliţe se jak nárok, tak i protinárok vztahují k téţe smlouvě nebo k několika smlouvám uzavřeným na základě jednoho jednání nebo několika souvisejících jednání.
xx
§ 80
Ţalobou (návrhem na zahájení řízení) lze uplatnit, aby bylo rozhodnuto zejména: b) o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva;
xxi
§ 80
c) o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.
xxii
§ 405
(1) Jestliţe právo bylo uplatněno před promlčením podle § 402 aţ 404, avšak v tomto řízení nebylo rozhodnuto ve věci samé, platí, ţe
56
promlčecí doba nepřestala běţet. (2) Jestliţe v době skončení soudního nebo rozhodčího řízení uvedeného v odstavci 1 promlčecí doba jiţ uplynula nebo jestliţe do jejího skončení zbývá méně neţ rok, prodluţuje se promlčecí doba tak, ţe neskončí dříve neţ jeden rok ode dne, kdy skončilo soudní nebo rozhodčí řízení.
xxiii
§ 408
(1) Bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běţet. Námitku promlčení však nelze uplatnit v soudním nebo rozhodčím řízení, jeţ bylo zahájeno před uplynutím této lhůty. (2) Bylo-li právo pravomocně přiznáno v soudním nebo rozhodčím řízení později neţ tři měsíce před uplynutím promlčecí doby nebo po jejím uplynutí, lze rozhodnutí soudně vykonat, jestliţe řízení o jeho výkonu bylo zahájeno do tří měsíců ode dne, kdy mohlo být zahájeno
xxiv
§ 261
(1) Tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliţe při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, ţe se týkají jejich podnikatelské činnosti. (2) Touto částí zákona se řídí rovněţ závazkové vztahy mezi státem nebo samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliţe se týkají zabezpečování veřejných potřeb. K tomuto účelu se za stát povaţují i státní organizace, jeţ nejsou podnikateli, při uzavírání smluv, z jejichţ obsahu vyplývá, ţe jejich obsahem je uspokojování veřejných potřeb. (3) Touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy a) mezi zakladateli obchodních společností, mezi společníkem a obchodní společností, jakoţ i mezi společníky navzájem, pokud jde o vztahy týkající se účasti na společnosti, jakoţ i vztahy ze smluv, jimiţ se převádí podíl společníka,
57
b) mezi zakladateli druţstva a mezi členem a druţstvem, jakoţ i mezi členy druţstva navzájem, pokud vyplývají z členského vztahu v druţstvu, jakoţ i ze smluv o převodu členských práv a povinností, c) z úplatných smluv týkajících se cenných papírů a jejich zprostředkování (§ 642), d) ze smlouvy o prodeji podniku nebo jeho částí (§ 476), smlouvy o nájmu podniku (§ 488b), zástavní právo k obchodnímu podílu (§ 117a), smlouvy o úvěru (§ 497), smlouvy o kontrolní činnosti (§ 591), smlouvy zasílatelské (§ 601), smlouvy o provozu dopravního prostředku (§ 638), smlouvy o tichém společenství (§ 673), smlouvy o otevření akreditivu (§ 682), smlouvy o inkasu (§ 692), smlouvy o bankovním uloţení věci (§ 700), smlouvy o běţném účtu (§ 708) a smlouvy o vkladovém účtu (§ 716), e) z bankovní záruky (§ 313), z cestovního šeku (§ 720) a slibu odškodnění (§ 725), f) mezi společností nebo druţstvem a osobou, která je statutárním orgánem nebo jiným orgánem nebo jeho členem, g) mezi zakladateli a správcem vkladu, h) z finančního zajištění (§ 323a). (4) Touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jeţ se řídí touto částí zákona podle předchozích odstavců. (5) Při pouţití této části zákona podle odstavců 1 a 2 je rozhodující povaha účastníků při vzniku závazkového vztahu. (6) Smlouvy mezi osobami uvedenými v odstavcích 1 a 2, které nejsou upraveny v hlavě II této části zákona a jsou upraveny jako smluvní typ v občanském zákoníku, se řídí příslušnými ustanoveními o tomto smluvním typu v občanském zákoníku a obchodním zákoníkem. Směnná smlouva související s podnikáním stran se však řídí tímto zákonem a pouţijí se na ni přiměřeně ustanovení tohoto zákona o kupní smlouvě; při plnění závazku dodat zboţí má kaţdá ze stran postavení prodávajícího a při převzetí zboţí postavení kupujícího. (7) Pojistná smlouva se řídí občanským zákoníkem a zvláštními zákony.
xxv
§ 262
58
(1) Strany si mohou dohodnout, ţe jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliţe taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. (2) Dohoda podle odstavce 1 vyţaduje písemnou formu. (3) Touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění závazků ze smluv, pro něţ si strany zvolily pouţití tohoto zákona podle odstavce 1, jestliţe osoba poskytující zajištění s tím projeví souhlas nebo v době vzniku zajištění ví, ţe zajišťovaný závazek se řídí touto částí zákona. (4) Ve vztazích podle § 261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se pouţijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneuţívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba pouţít vţdy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se pouţijí ustanovení občanského zákoníku.
xxvi
§ 269
(1) Ustanovení upravující v hlavě II této části zákona jednotlivé typy smluv se pouţijí jen na smlouvy, jejichţ obsah dohodnutý stranami zahrnuje podstatné části smlouvy stanovené v základním ustanovení pro kaţdou z těchto smluv. (2) Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není upravena jako typ smlouvy. Jestliţe však účastníci dostatečně neurčí předmět svých závazků, smlouva uzavřena není. (3) Dohoda o určité části smlouvy můţe být nahrazena dohodou stran o způsobu umoţňujícím dodatečné určení obsahu závazku, jestliţe tento způsob nezávisí jen na vůli jedné strany. Má-li být chybějící část smlouvy určena soudem nebo určitou osobou, vyţaduje se, aby dohoda měla písemnou formu a platí obdobně § 291.
xxvii
§ 583
59
(1) K zániku práva proto, ţe nebylo ve stanovené době uplatněno, dochází jen v případech v zákoně uvedených. K zániku soud přihlédne, i kdyţ to dluţník nenamítne. (2) Doba stanovená k uplatnění práva podle odstavce 1 neběţí, pokud ohledně něj probíhá mediace podle zákona o mediaci.
xxviii
§ 292
(3) Závazek uzavřít budoucí smlouvu zaniká, jestliţe oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu ke splnění tohoto závazku v době určené ve smlouvě o uzavření budoucí smlouvy. (4) Závazek doplnit chybějící obsah smlouvy zaniká, jestliţe oprávněná strana nevyzve zavázanou stranu k splnění tohoto závazku v době určené v dohodě o doplnění obsahu smlouvy (§ 291), jinak do jednoho roku od uzavření této dohody.
xxix
§ 290
(2) Nesplní-li zavázaná strana závazek uzavřít smlouvu podle odstavce 1, můţe oprávněná strana poţadovat, aby obsah smlouvy určil soud nebo osoba určená ve smlouvě anebo můţe poţadovat náhradu škody způsobené jí porušením závazku uzavřít smlouvu. Nárok na náhradu škody vedle určení obsahu smlouvy můţe oprávněná strana poţadovat pouze v případě, kdy zavázaná strana neoprávněně odmítla jednat o uzavření smlouvy
xxx
§ 399
Práva vzniklá ze škody na dopravovaných věcech a z opoţděného doručení zásilky vůči zasílateli a vůči dopravci se promlčují uplynutím jednoho roku. U práv vzniklých z celkového zničení nebo ztráty zásilky běţí promlčecí doba ode dne, kdy zásilka měla být doručena příjemci, u ostatních práv ode dne, kdy zásilka byla doručena. Pro škodu vědomě způsobenou platí obecná promlčecí doba stanovená v § 397.
xxxi
Úmluvy CMR Albánie, Arménie, Ázerbájdţán, Belgie, Bělorusko, Bosna a
60
Hercegovina, Bulharsko, Černá Hora, Česká republika, Chorvatsko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Gruzie, Irán, Irsko, Itálie, Jordánsko, Kazachstán, Kypr, Kyrgyzstán, Libanon, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Maďarsko, Makedonie, Malta, Maroko, Moldavsko, Mongolsko, Německo, Nizozemsko, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Rusko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Srbsko, Sýrie, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko, Tádţikistán, Tunisko, Turecko, Turkmenistán, Ukrajina, Uzbekistán a Velká Británie.
61
