záhlaví
O bs a h Úvod . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Promlčení a prekluze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 seznam zkratek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
ČásT I Text nového občanského zákoníku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
ČásT II Judikatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1. Promlčení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1. Obecné otázky promlčení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1.1. Pojem, účel a důsledky promlčení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1.2. Námitka promlčení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1.3. Promlčitelnost či nepromlčitelnost některých subjektivních práv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.1.4. akcesorická práva . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.2. Počátek promlčecí lhůty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.3. Délka promlčecí lhůty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1.4. běh promlčecí lhůty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2. Prekluze . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
27 29 29 29 51
120 163 183 239 244 273
ČásT III Přílohy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Důvodová zpráva k novému občanskému zákoníku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Občanský zákoník z roku 1964 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Obchodní zákoník . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Občanský zákoník z roku 1950 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . vládní návrh občanského zákoníku z roku 1937 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Obecný zákoník občanský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
295 297 310 313 318 320 326
věcný rejstřík k vybrané judikatuře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 332
5
ZáhlaVí
P Ro m lČeN í a P Rek lu Ze 1. Dosavadní stav
Právní úprava promlčení dosud byla upravena především ve dvou předpisech: v občanském a v obchodním zákoníku. Vedle nich existují i další zvláštní ustanovení ve speciálních předpisech, jako kupř. v § 329 zákoníku práce, v § 98 zákona o rodině, nebo v čl. I. § 70 a § 71, čl. II. § 52 a § 53, a čl. III. § 5 zákona směnečného a šekového. Základní význam však měla ustanovení občanského a obchodního zákoníku. občanský zákoník z roku 19641 obsahuje pravidla věnovaná promlčení v § 100 až 114. Podle nich se právo promlčelo, pokud nebylo vykonáno v promlčecí době stanovené občanským zákoníkem. Tato doba byla obecně tříletá (§ 101 obč. zák.) a počátek jejího běhu byl určen objektivně ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. ustanovení § 102 a násl. obč. zák. však obsahovala výjimky z tohoto pravidla, a to jak pokud jde o délku lhůty, tak i o počátek jejího běhu.
Promlčení podléhala veškerá majetková práva, s výjimkou práva vlastnického, práv z vkladů na vkladních knížkách nebo jiných formách vkladů, pokud vkladový vztah trval; zástavní právo se nepromlčelo dříve než zajištěná pohledávka (§ 100 odst. 2 a 3 obč. zák.). Praxi trápila otázka, zda se promlčuje i právo na přiměřené zadostiučinění v penězích dle § 13 odst. 2 obč. zák., či nikoliv. Nakonec byl ve sjednocující Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu pod R 4/2008 publikován právní názor Vrchního soudu v olomouci přiznávající tomuto nároku majetkovou povahu, a umožňující tedy i jeho promlčení. Judikatura dospěla k závěru, že promlčení podléhají i některé právní úkony: např. právo dovolat se relativní neplatnosti2, nebo právo odstoupit od smlouvy (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2047/2006).
Samotné uplynutí promlčecí doby žádné právní následky nevyvolávalo; ty nastaly teprve tehdy, uplatnil-li věřitel své právo žalobou u soudu a namítl-li zároveň žalovaný promlčení. Vznesení námitky promlčení bylo zcela věcí dlužníka (§ 100 odst. 1 obč. zák.) a soud jej o takovém právu nemohl ani poučovat, neboť by tím porušil princip rovnosti zbraní. Byla-li však námitka promlčení důvodně vznesena, soud žalobu zamítl. obchodní zákoník upravoval promlčení v § 387 až 408. Promlčení podléhala práva ze závazkových vztahů, včetně práva učinit právní úkon; výjimkou bylo právo 1 2
Dále též „obč. zák.“. Závěry k výkladu některých ustanovení občanského zákoníku, změněných a doplněných zákonem č. 131/1982 Sb., a k výkladu některých ustanovení notářského řádu, změněných a doplněných zákonem č. 134/1982 Sb., zpracované nejvyššími soudy ČSSR, ČSR a SSR, Cpjf 145/83, Cpj 429/83, Cpj 125/83 z 12. 4. 1984. Publikováno v Sborníku IV – Nejvyšší soud ČSSR, Nejvyšší soud ČSR a Nejvyšší soud SSR o občanském soudním řízení a o řízení před státním notářstvím, s. 424–425.
8
PRomlČeNí a PRekluZe
vypovědět smlouvu na dobu neurčitou (§ 387 odst. 2 a § 390 obch. zák.). Základní odlišnost oproti občanskoprávní úpravě spočívala v odlišné délce obecné promlčecí doby (lhůty): zatímco podle občanského zákoníku byla promlčecí doba obecně tříletá, podle obchodního zákoníku byla čtyřletá. Úprava promlčení v obchodním zákoníku byla natolik ucelená, že se bez občanského zákoníku zásadně obešla.
Dvojí právní úprava promlčení práv ze soukromoprávních vztahů přinášela značné problémy, či dokonce absurdní rozdíly. klíčovou otázkou samozřejmě bylo, zda se promlčení určitého práva řídí občanským nebo obchodním zákoníkem; viz např. spory o promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti.3 Netřeba samozřejmě dodávat, že takový stav byl z pohledu právní jistoty naprosto nežádoucí: úprava by měla být natolik jasná, aby průměrně rozumný věřitel měl objektivní možnost zjistit, za jaký čas se jeho právo promlčí.
Jiným příkladem absurdních rozdílů je stavení běhu promlčecí doby (lhůty). Podle § 112 obč. zák. se promlčecí doba stavěla, uplatnil-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračoval. Z toho publikovaná judikatura (např. R 26/1975) dovozovala, že uplatnění práva se děje pouze podáním žaloby na plnění, a nikoliv žaloby určovací.4 Na této interpretaci se nezměnilo nic ani přijetím obchodního zákoníku, jenž naproti tomu výslovně v § 402 spojoval stavení běhu promlčecí lhůty i s (pozitivními) určovacími žalobami. Výklad občanského zákoníku, podle nějž ani pozitivní určovací žaloba není uplatněním práva, byl dle našeho názoru nesprávný již od samého počátku;5 po přijetí obchodního zákoníku však ještě naléhavěji vyvstávala otázka, jaký je rozumný smysl toho, aby ke stavení promlčecí lhůty v obchodních vztazích stačila určovací žaloba, zatímco v občanskoprávních vztazích nikoliv?
Prekluzi reguloval občanský zákoník v § 583. od promlčení se odlišovala tím, že v důsledku uplynutí prekluzivní lhůty zanikalo subjektivní právo; případné plnění na prekludovaný dluh proto zakládalo bezdůvodné obohacení. k prekluzi mohlo dojít jenom v případech stanovených v zákoně. obchodní zákoník vlastní úpravu prekluze neobsahoval, a proto se i na obchodní vztahy použilo ustanovení § 583 obč. zák.
k tomu viz rozhodnutí citovaná v práci lavický, P. Přehled judikatury ve věcech bezdůvodného obohacení. 2., aktualizované a rozšířené vydání. Praha : Wolters kluwer ČR, 2012, pod č. 469 až 477. 4 V komentářové literatuře jej zastává např. Švestka, J. in: Švestka, J.; Spáčil, J.; Škárová, m.; hulmák, m. Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha : C. h. Beck, 2009, s. 622. 5 ke kritice tohoto názoru viz Winterová, a. Žaloba v občanském právu procesním. Praha : auC-Iuridica, 1979, s. 60. Z novější literatury viz Spáčil, J. Ochrana vlastnictví a držby v občanském zákoníku. 2. vydání. Praha : C. h. Beck, 2005, s. 26–27. 3
9
PoJem, ÚČel a DůSleDky PRomlČeNí
Vzhledem k tomu, co bylo uvedeno, nelze ovšem vyloučit, že uplatněné právo na náhradu škody může být soudem zamítnuto bez zřetele k uplatněné námitce promlčení, např. tehdy, jestliže je uplatňováno právo, které zákon neupravuje nebo jestliže je zjištění neexistence práva hospodárnější než zjišťování předpokladů pro posouzení důvodnosti námitky promlčení.
Právo (nárok) na náhradu škody nemůže tedy soud přiznat, dovolává-li se účastník řízení promlčení a toto právo je promlčeno, i když není ještě prokázána odpovědnost za škodu nebo výše škody.
4. Právní účinky promlčení a námitka promlčení
Právní účinky promlčení, tj. zánik nároku v důsledku zániku jeho vymahatelnosti, však nenastávají pouhým uplynutím promlčecí doby zákonem stanovené, nýbrž pouze za předpokladu, je-li po uplynutí promlčecí doby vznesena námitka promlčení. Teprve po vznesení této námitky u soudu stane se z majetkového nároku nárok naturální.
kS Ústí nad labem 15 Ca 346/2000, aSPI JuD19944CZ Z odůvodnění:
S ohledem na majetkovou povahu restitučních nároků je nutno řešit otázku, v jakých lhůtách je nutno ze strany domnělé oprávněné osoby (v případě, že její nárok nebude správním orgánem uznán) podat žalobu na soud. Vzhledem k absenci výslovného ustanovení v zákoně o půdě, je soud názoru – právě s ohledem na povahu tohoto nároku domnělé oprávněné osoby, jako nároku majetkového – že se uplatní obecná tříletá promlčecí doba podle § 101 obč. zák., jestliže nelze vůbec uvažovat o zániku práva uplynutím doby, protože – jak již zdůrazněno – zákon o půdě postrádá jakékoliv ustanovení určující, v jaké lhůtě musí domnělá oprávněná osoba podle § 4a odst. 5 věty prvé zákona o půdě uplatnit nárok u obecného soudu. Pokud by zákonodárce uvažoval o prekluzi takového nároku, zákon o půdě by musel tuto prekluzi zakotvit.
lze tedy souhlasit s pozemkovým úřadem o možném promlčení nároku dle § 101 obč. zák., když si ovšem správní orgán ustanovení o promlčení nároku nesprávně vyložil. krajský soud ohledně výkladu promlčení nároku považuje za nezbytné zdůraznit:
Účelem institutu promlčení je jednak stimulovat subjekty k včasnému vykonání subjektivních práv (pohledávek), jednak čelit tomu, aby dlužníci nebyli ohledně svých povinností vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku (tzv. vynutitelnosti) ze strany soudu. Tím je institut promlčení v souladu s požadavkem právní jistoty, neboť brání existenci dlouhotrvajících občanských subjektivních práv a jim odpovídajících povinností.
Z požadavku, aby dlužníci nebyli ohledně svých povinností vystaveni po časově neurčitou dobu vynutitelnosti ze strany soudu, tj. donucujícímu zákroku, nelze však
35
JuDIkaTuRa
dovodit, že pouhým uplynutím zákonem stanovené lhůty, v níž věřitel nevykonal své právo, dochází k promlčení jeho majetkového práva a že pouhým uplynutím takové promlčecí doby lze hovořit o naturálním právu, jemuž odpovídá naturální dluh. aby nárok věřitele byl oslaben v důsledku promlčení a občanské subjektivní právo přestalo být u soudu vynutitelné, předpokládá občanský zákoník vznesení námitky promlčení (§ 100 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Námitku promlčení nutno uplatnit u soudu po zahájeném soudním řízení, neboť vznesení takové námitky mimo rámec soudního řízení, např. dopisem, adresovaným věřiteli, náš právní řád nezná.
Účinky promlčení tedy nastanou nikoliv již pouhým uplynutím zákonem stanovené promlčecí doby, např. v § 101 obč. zák. vymezené, nýbrž při splnění i druhé podmínky, tj. po vznesení námitky promlčení po zahájeném soudním řízení. Námitku promlčení proti nároku, uplatněném dle § 4a odst. 5 zák. o půdě, lze vznést pouze v řízení zahájeném návrhem na jeho zahájení dle § 79 o. s. ř. v řízení vedeném dle § 4a odst. 5 zák. o půdě, tj. v řízení občanskoprávním, upraveném v části třetí občanského soudního řádu, případně i části čtvrté tohoto procesního právního předpisu, nikoli však v řízení, v němž soud v řízení dle hlavy třetí páté části uvedeného procesního předpisu přezkoumával zákonnost správního rozhodnutí.
5. Exekuce a promlčení práva přiznaného exekučním titulem
Exekuční soud je při posouzení otázky, zda došlo k promlčení práva přiznaného exekučním titulem, vázán posouzením právního vztahu mezi účastníky nalézacím soudem. NS 20 Cdo 2431/2010, R 49/2012
Z odůvodnění:
Předmětem dovolacího přezkumu je tak závěr odvolacího soudu, že důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dán, neboť právo vymáhat pohledávku není promlčeno.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, přijal závěr, že pro určení, podle jakého právního předpisu se v souzené věci bude posuzovat promlčecí lhůta k vymožení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení. obdobný názor zastává i odborná literatura. Rozhodnutí soudu, popř. jiného orgánu v nalézacím řízení, které tvoří exekuční titul, je definitivní a v průběhu exekučního řízení již nemůže vzniknout spor ohledně materiálního nároku, stanoveného exekučním titulem. exekuční orgány i soudní vykonavatel pouze realizují exekuční titul, aniž by mohly přezkoumávat nebo prověřovat jeho věcnou správnost. obsahově nesprávný rozsudek, který je v rozporu se skutečnými hmotněprávními poměry, je pro exekuční orgány, stane-li se exekučním titulem, stejně závazný jako rozsudek věcně správný, odpovídající hmotněprávním poměrům (macur, J.: kurs občanského práva procesního – exekuční právo. 1. vydání. Praha, C. h. Beck 1998,
36
PoJem, ÚČel a DůSleDky PRomlČeNí
str. 23). k tomuto názoru se přihlásili i autoři publikace Výkon rozhodnutí v soudním řízení (viz linde Praha a.s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, kurka, V., Drápal, l., str. 74). exekučním titulem je v souzené věci rozsudek krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. 1. 1997, čj. 21 Cm 214/94-46, kterým soud uložil odpůrci J. k. zaplatit navrhovatelce 9 500 286,20 kč s 11% úroky ze 7 001 922,20 kč od 1. 1. 1996 do zaplacení a na nákladech řízení jí nahradit 280 080 kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci 13. 3. 1997. Z obsahu rozsudku vyplývá, že krajský obchodní soud posoudil právní vztah mezi účastníky podle § 497 obch. zák., když dospěl k závěru, že odpůrce nesplnil podmínky vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené dne 18. 9. 1991 (ve znění jejích dodatků). Výši příslušenství pohledávky dále posoudil podle § 506 obch. zák.
Posoudil-li nalézací soud právní vztah mezi účastníky jako obchodněprávní, je exekuční soud tímto posouzením vázán. Proto i otázku, zda došlo k promlčení práva vymáhat exekučním titulem přiznanou pohledávku, musí posuzovat podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Takovýto postup je v souladu s požadavkem právní jistoty, neboť účastníci nalézacího řízení jsou srozuměni s tím, do kdy musí návrh na výkon rozhodnutí či exekuci podat, nechtějí-li se vystavit nebezpečí úspěšného uplatnění námitky promlčení povinným. Jedině v případě, kdy z rozhodnutí nalézacího soudu není zřejmé, podle jakého právního předpisu soud vztah mezi účastníky hodnotil (např. u platebního rozkazu), učiní tak sám exekuční soud podle obsahu spisu.
6. Následky promlčení práva odpovídajícího věcnému břemeni
Je-li právo odpovídající věcnému břemeni promlčeno, může se povinný z věcného břemene žalobou úspěšně domoci toho, aby se oprávněný výkonu takového práva zdržel.
NS 22 Cdo 431/2006, R 60/2008
Z odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby soud žalovaným uložil povinnost zdržet se průchodu a průjezdu přes pozemek v jejím vlastnictví. Právo používat tento pozemek k přístupu na pozemek žalovaných, odpovídající věcnému břemeni zřízenému smlouvou z 29. 5. 1986, žalovaní od jeho vzniku až do března 1999 nevykonávali a bylo tedy podle § 109 obč. zák. promlčeno.
okresní soud v karviné – pobočka havířov rozsudkem ze dne 18. 8. 2004 uložil žalovaným povinnost „zdržet se neoprávněných zásahů do vlastnického práva žalobkyně spočívajících v průchodu a průjezdu přes pozemek parcelu č. 2421/3, který se nachází v katastrálním území B., obec h. a je zapsán u katastrálního úřadu v k. na lV č. 104“. Dále rozhodl o povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni náklady řízení. uvedl, že právo jízdy a chůze po předmětné parcele bylo podle § 109 obč. zák. pro-
37
