Projekt „Děti učí děti“ mě velmi zaujal a získala jsem mnoho nových informací. Přijde mi to jako velmi zajímavý nápad, je to jiná forma výuky a jsem názoru, že pro nás i jistě zajímavější než klasická výuka. Projekt probíhal minulý týden po dobu dvou dní konkrétně čtvrtku a pátku. Celý druhý stupeň byl rozdělen do 8 skupin, každou vedl jeden učitel. První den jsme měli za úkol zpracovat jednu českou osobnost, která nám byla vybrána. V mém případě to by Bedřich Smetana. Snažili jsme se, abychom sdělili co nejvíce informací co nejzábavnější formou, aby děti z prvního stupně náš projekt zaujal, ale také něco naučil. My jsme náš projekt ztvárnili formou fotografií. Nejprve jsme si všichni sehnali kostýmy a převlékli jsme se, abychom vypadali podobně jako Bedřich Smetana. Poté jsme se pokusili ztvárnit živými obrazy nejdůležitější chvíle jeho života - narození, hru na klavír, ohluchnutí a tak dále. Druhý den jsme naši práci prezentovali prvnímu stupni. Předvedli jsme jim naše fotografie, pustili ukázku jeho díla, položili jim otázky, které ověřily, zda si něco zapamatovali. Myslím si, že náš cíl zaujmout je, jsme splnili. Přišlo mi, že děti to skutečně bavilo, a něco je naučilo. Projekt „Děti učí děti“ mě vskutku velmi bavil, zapamatovala jsem si mnoho informací o nejrůznějších českých osobnostech a ráda bych si něco podobného zopakovala i v budoucnosti. Lucka …Můj projekt se týkal Libuše, slovanské kněžny, která možná ani nikdy nežila. Víte, jak je těžké popisovat někoho, kdo možná ani nikdy nežil. Přitom víte, že všichni mají osobnosti rádoby z moderní civilizace.
Projekt „Děti učí děti“, který se uskutečnil minulý týden, byl zábavný a inspirující. Proběhl ve skupinkách s namíchanými dětmi s různých tříd druhého stupně. Dobré bylo, že jsme mohli naše prezentace, nebo divadla ukázat mladším dětem. Proto ten název „Děti učí děti“. Myslím si, že skoro všichni se příjemně bavili. Načerpala jsem spoustu nových informací, jak už od naší skupiny, tak od ostatních skupin. Doufám, že těchto projektů bude více. Už jen kvůli tomu, že projekty dokážou některé nudné věci, které se učíme v hodinách, udělat zábavnými a inspirujícími. Jsem ráda, že učitelé vymýšlí tyto projekty, děti si toho více odnesou. V mé skupině jsme zpracovávali Františka Křižíka, popravdě jsem ani nevěděla, co tato osobnost vynalezla. Po tomto projektu už vím nejen to, co Křižík vynalezl, ale i jaké události v jeho době se staly, jaký byl apod. Naše prezentování jsme pojali v duchu divadelní hry. Osobně mě to bavilo, každý se zapojil a měl nějakou roli, ať už v divadelní hře nebo v práci s dětmi.
Naštěstí jsem měla to, co mě nejvíc baví - oděv. Oděv nikdy neomrzí. Když se dostanu na školu, na kterou chci, bude se mi to hodit.
Bylo by skvělé, kdyby tyto projekty byly častěji. Jen by mohly být s trochu jinými tématy. Vždycky se ohlížíme do minulosti, proč ne do budoucnosti nebo přítomnosti. Určitě by to všechny více bavilo, zejména mladší děti.
A teď vás vyzkouším: „Víte co je krzo a co je rubáš?“ Ne? Já to vím a vy ne cha cha. Ne, možná to víte, ale já to vím taky a to se počítá
Projekt „Děti učí děti“ mi přinesl hodně informací, proto bych byla ráda, kdyby se znovu uskutečnil.
Jenny
Linda
ROZHOVOR A: Ahoj, kterou postavu jsi měl ve skupině při školním projektu ? E: No, já jsem měl malíře Josefa Ladu. A koho jsi měl ty? A: Já jsem měl Jana Husa. E: A líbil se ti ten projekt? A: Projekt se mi líbil, protože jsem se dozvěděl honě nových zajímavostí. A co tobě? E: Ano, projekt byl velmi poučný a byl jsem s ním spokojen. A: Co bylo nejzajímavější? E: Na projektu byly nejzajímavější scénky a vyjádření doby. E: Byl jsi spokojen se svou skupinou? A: Moje skupina byla vcelku dobrá, ale mohlo to být lepší. E: Co jsi měl na starosti ve skupině? A: Na začátku projektu jsem vyráběl hranici pro Jana Husa, kterého jsme měli později upálit. A pak jsem dělal zbrojnoše. A: A co jsi dělal ty? E: Já jsem pouštěl videa z internetu a pomáhal jsem dětem z prvního stupně s hlavolamy. Erik & Adam
„Láska umírá na nedostatek péče stejně jako květina, strom nebo keř.“ Zig Ziglar Člověk pečuje o květiny, stromy a keře. Zalévá je, vytrhává plevel a stará se o ně. A tak se stará i muž o ženu a obráceně. Když nezalijete květinu, uvadne vám. Nevyplejete plevel u květiny, také uhyne. Stejné je to, když se nestaráte o svoji lásku a ona vám pak jednoho dne uteče. Chvíli vám to nevadí, máte zlost, ale pak to všechno odejde a vám dojde, že když nemáte někoho, komu se můžete svěřit a kdo vám pomůže a věří, tak vás to začne mrzet. Vzájemná péče je důležitá. Staráte se o jabloň a ona vám dá za vaši péči jablka. Stará se jeden člověk o druhého, jsou oba dva šťastnější a veseleji se jim žije. Potkáte-li třeba ve vlaku zamilovaný pár, je šťastnější a veselejší než člověk, který je sám. Lidé, žijící v lásce dokážou rozdávat radost celému okolí stejně, jako když rozkvete růžový keř. Člověk, který je sám, sesychá podobně jako zapomenutá, nezalitá květina. Park dělají hezčí květiny, keře a stromy. Kdyby nebylo těchto rostlin, tak park už nemusí ani být. Nebýt lásky, nemusí člověk ani žít. Lidé se starají o květiny, protože k nim mají určitý vztah. Když jede člověk domů autobusem a vidí z okna jeho nádherně rozkvetlý strom, o který se stará už dlouhou dobu, ví, že je doma. Když vám ten strom shodí například blesk při bouřce, tak je vám ho líto. A proto bychom si měli vážit jeden druhého. Erik
„Pamatuj, že i ta nejtěžší hodina ve tvém životná jen 60 minut.“ Sofoklés Proč vnímáme každou hodinu jinak? Proč se nám zdá, že hodina strávená strachováním se, že nenapíšete písemnou práci správně, je delší než hodina strávená s přáteli, kdy se bezvadně bavíte? Čas je věc zvláštní, která je pro všechny vždy stejná a spravedlivá a přesto tak jiná a závislá na tom, co prožíváme. V prvním případě se koukáte na hodiny, abyste viděli, kolik toho úmorného času vám ještě zbývá a přitom si myslíte, že už musela uběhnout nejméně jedna hodina a přitom neuběhlo ani půl hodiny. V druhém případě se nedíváte na hodiny vůbec, protože se skvěle bavíte a myslíte si, že ještě neuběhlo ani půl hodiny, až najednou zjistíte, že jste u přátel hodinu a málem přicházíte pozdě na večeři domů. Každopádně, ať se vám zdá hodina dlouhá nebo krátká, vždy má jen pouhých šedesát minut. Štěpán
Z toho nám plyne, že i ty nejtěžší chvíle v našem životě jednou skončí, a že když je nám hezky, tak čas není nikdy dost dlouhý.
Rozhovory s postavami z knih Karla Čapka… …každý odpovídal za „svou“ postavu z knihy, kterou četl.
R.U.R. (Lucka)
Válka s mloky (Erik)
Dobrý den, ráda bych se vám představila. Jmenuji se Helena Gloryová a vystupuji v dramatu Karla Čapka R.U.R. Rozhodla jsem se bojovat za práva robotů, jak jen to bude možné.
Dobrý den, rád bych se představil. Jsem Kapitán Jan Van Toch ze Surabaja. Bydlím v Jevíčku v Čechách a moje čeština není nejlepší. Rád si v klidu vypiji pivo a koukám se do krajiny nebo pluji po moři. Jsem už kapitánem 20 let a za tu dobu jsem prozkoumal více jak 12 ostrovů s lodí, která se jmenuje Kandong Bandoeng. Moje loď kotví v přístavu Surabaja.
Za jaká práva bojujete? Bojuji za to, aby se s roboty zacházelo stejně jako s lidmi. Proč jste se pro to rozhodla? Protože si myslím, že roboti jsou stejní jako lidé. Jakým způsobem chcete bojovat za práva robotů? Chci si promluvit s Harrym Dominem, domluvit se s ním a budu doufat, že mě vyslechne a porozumí mi. Jste v tomto boji sama, nebo je ještě někdo na vaší straně? Ne jsem v tomto boji sama.
Lovím škeble z moře pro perly a ještě nikdy se mi nestalo, že by mi někdo řekl, že ty perly střeží čerti, kteří mají ocas a jsou velcí jako malé děti. Nemohl jsem tomu uvěřit, že v mých lovištích jsou nějaké tyto příšery. Až jednoho dne jsem se přesvědčil, že v moři skutečně jsou a nebyli to čerti, byli to totiž, „mloci“. V jakém vztahu jste s mloky? S mloky jsem v dobrém vztahu. Vyzbrojil jsem je proti žralokům a oni mi na oplátku nosí perly. Nezdá se Vám, že mloky tak trochu vykořisťujete? Možná, ale oni to nevnímají. Mloci vás poslouchají? Věří vám? Jste spokojený, že se nechají takto využívat? Ano. Jsme jako bratři.
Dášeňka, čili život štěněte (Tereza) Ahoj, jmenuji se Dášeňka a jsem foxteriér. Pocházím z knihy Dášeňka, čili život štěněte. Jsem hravá a bláznivá. Ráda se přetahuju, a když není nic po ruce, tak ničím boty nebo koušu mámu. Každým dnem prožívám nová a nová dobrodružství, každým dnem přiučím něco nového. Jaké je tvoje největší dobrodružství? Když jsem poprvé uviděla celý svět a otevřely se mi nové dveře a dobrodružství. Jak vypadáš? Jsem bílá a mám pár fleků na těle. Jak na vás reaguje máma, když ji koušete? Není z toho moc šťastná, ale bere mě jako štěně. Věnuje ti páníček hodně svého času? Jak se mu odvděčuješ za jeho péči? No, na tuto otázku je těžké odpovědět. Někdy se mi věnuje hodně a někdy zase má fůru práce sám se sebou a s tím co dělá. Odvěčim se mu tak, že si s nim hraju nebo jsem v klidu a spím.
Erik Tůma
NAPÍNAVÝ DEN KAPITOLA 1 BEZ RODIČŮ „Haf, haf, haf,“ zaštěkal Karlův pes na zahradě. „Ach jo,“ vzdychl Karel a šel ho nakrmit. Protože byly prázdniny a nádherný slunečný den, chtěl něco podniknout. Doma byl sám, jeho rodiče odjeli na dovolenou. Babička mu přijede až kolem večerních hodin. Dostal nápad, že by mohl zavolat kámošům a jít s nimi někam ven. „Ahoj Vojto, můžeš dnes na fotbal, mám nový míč?“ Zeptal se. „Dobře, v kolik?“ „Za půl hodiny na stanici autobusu před kostelem.“ „Platí, ahoj.“ „Čau.“ Stejným způsobem obvolal dalších šest kamarádů. Nakonec se domluvil se třemi kamarády: Vojtou, Jirkou a Tomášem. Pro jistotu, kdyby babička přijela dříve, rozhodl se jí nechat vzkaz na lednici. Protože špatně viděla, tak jí to napsal velkými písmeny a doufal, že to přečte, aby neměla strach. Na cestu si připravil chleba se sýrem a šunkou. S sebou v batohu měl kapesní nůž a baterku. Samozřejmě, že i fotbalový míč s dvoulitrovou lahví coca coly. Obul si boty a když bylo půl deváté, vyrazil na náměstí. U stanice byl jako první z jejich party. Když dorazili zbývající, vydali se na hřiště. Nechtělo se jim jít po silnici, a proto se domluvili, že půjdou lesem. KAPITOLA 2 TAJUPLNÝ LES Vstoupili do lesa. Byl tmavý a strašidelný. Cesta lesem trvá sice déle, ale mysleli si, že je to bezpečnější než po silnici. Minuli jezero, krmelec a další zajímavá místs v lese. Došli až na místo, na kterém se jim zdálo, že už zde byli po druhé. „Sakra, asi jsme se ztratili,“ řekl bojácně Tomáš. „Ty myslíš vždy jen na nejhorší,“ řekl Vojta. Z křoví bylo slyšet strašidelné chrastění listů a zdálky se ozývalo hlasité praskání klacíků. „Slyšeli jste to?“ zeptal se Karel. „Co?“ „No přece, ty zvláštní zvuky,“ pomalu zakoktal. „Asi se ti to jen zdálo,“ odpověděl Tomáš. Karel měl pocit, že je někdo sleduje a jeho intuice mu říkala, že by měli co nejrychleji opustit les. „Pojďte, ať si stihneme zakopat.“ „Karel má pravdu, musíme zrychlit, abychom tam došli včas.“ Najednou Karlovi z ničeho nic začala brnět ruka a vždy, když se mu to děje tak, se stane něco špatného. „Co je to sakra!“ zařval Jirka. Rychle se všichni otočili a viděli černou postavu v dáli. „Sakra, někdo nás sleduje!“ „Mně neutečeš!“ zařval hlas v dáli. „Rychle za mnou,“ zvolal Karel a začal utíkat. Běžel jako o závod. „Rychle pryč, rychle pryč,“ opakoval si v hlavě. Najednou se kamarádi někam ztratili a on je neviděl. „Kluci, kde jste?“ zakřičel a otočil se. Nikde nikdo. Stále držel tempo. Až najednou zakopl o pařez. „Áááááá,“ začal řvát a letěl po hlavě do díry, která byla před ním.
Vtom už Tomáš s Jirkou vyběhli z lesa.
KAPITOLA 3 ODHALENÍ Probral se z bezvědomí a rozhlížel se kolem sebe, až mu došlo, že ta díra, do které spadl, je studna. Byl celý unavený a záhy usnul. Vtom už Tomáš s Jirkou vyběhli z lesa. „Musíme se vrátit pro Vojtu s Karlem.“ „Jsi blázen, do toho lesa už nestrčím ani prst,“ odpověděl Jirka „Srabe!“ řekl mu Tomáš. „Jak chceš, já se tam vrátím a zachráním je, ty tu můžeš zatím čekat, než sem doběhne ten muž v černém.“ „Dobře, jdu s tebou, sice nerad, ale jdu“ Tomáš s Jirkou se kluky vydali hledat. „Jsi tam dole?“ Ten hlas Karla probudil. „Ano, dostaňte mě odtud prosím,“ opakoval Karel. „Dobře, musíš tu chvíli počkat, musím dojít pro lano,“ řekl chlap. „To je ten chlap, co na nás řval,“ vyjekl Tomáš. „Pssst, ať tě neuslyší.“ Když ten chlap odešel, tak se Tomáš s Jirkou vydali za Karlem. „Co ti chtěl udělat?“ vyptával se Tomáš. „Nic, chce mi pomoct,“ odpověděl Karel. „Hele, támhle jde a nese provaz, třeba mu chce opravdu pomoci.“ „Dokonce s ním jde i Vojta“ „Jak to, že nám pomáháte, když jste nám chtěl ublížit?“ „Já vám nechtěl ublížit, já byl jen na houbách a křičel jsem na svého psa,“ odpověděl houbař. „Teď ti dolu spustím lano,“ řekl houbař Karlovi. Karel se chytil lana a kluci na hoře začali táhnout. „Počkejte, lano se trhá.“ „Co jsi říkal?“ bylo slyšet ze shora. „Bum,“ Karel spadl až na dno studny. Pádem si poranil hlavu, z které mu začala vytékat krev a upadl do bezvědomí. „Karle, Karle, slyšíš nás?“ ptali se už jen bezmocně kamarádi. KAPITOLA 4 VŠUDE DOBŘE, DOMA NEJLÉPE „Píp, píp, píp,“ probudilo Karla. „Kde to jsem, já chci domu!“ „Neboj se, tady jsi v bezpečí,“ ujistil ho doktor. „Já jsem v ….“ „V nemocnici,“ dokončil větu lékař. „Co je dnes za den?“ zeptal se Karel. „Dnes je neděle“ „Teď si odpočiň, já jdu za jiným pacientem,“ řekl doktor a odešel. „Dnes se mi vrací rodiče, co asi budou dělat, až zjistí, že jsem v nemocnici?“ pomyslel si. „Jsem unavený, musím si odpočinout,“ vzdychl a usnul. Ve spánku se mu zdálo, jak policie zatkla babičku, protože na něj nedávala pozor. „To ne, ta za nic nemůže,“ vyjekl ze spaní. Karel se převaloval, až spadl z postele. Probudila ho ohromná bolest. Zmateně se díval po okolí a potom omdlel. Později ucítil známou vůni, byla to maminka. Hladila ho po tváři. Za pár dní ho doktor pustil domů. Tomu lesu se snažil do konce života vyhýbat.
Konečně prázdniny Linda Brabcová Ticho. Jenom hluboké ticho bylo v celé třídě. Všichni žáci i Kryštof s Veronikou nemysleli na nic jiného, než na poslední zvonění, v duchu si odpočítávali sekundy… Prázdniny! Prázdniny! Říkali si v duchu. Kryštof už dával pomalu Veronice znamení svýma očima, na kterém byli předem domluveni, aby co nejrychleji vyletěli z lavic. Oba jsou nejlepší kamarádi, i když nějaké ty nepříjemné hádky se občas mezi nimi objevily. Mají společné koníčky a neskutečně si rozumí. Ale ve většině případů jim jejich plány a činnosti překazí jejich spolužák Adam, který je velice neoblíbený a je to velký provokatér. A najednou: Crrrrr! Zazvonil zvonek ve škole, ani paní učitelka nestihla dopovědět, co měla na srdci, a už byla půlka žáků pryč. Veronika běžela v čele dětí ze dveří školy ven. Za ruku držela Kryštofa. Vypadalo to, jako kdyby se rozletělo hejno motýlů. Všem se honilo hlavou, aby byli co nejrychleji pryč a užívali si prázdniny. Když se ocitli všichni žáci na chodníku před školou. Rozloučili se, a každý běžel svou cestou domů. Jenom Kryštof s Veronikou běželi směrem k parku. S jiskřičkami v očích a svým nedočkavým krokem pádili. V parku si ptáčci prozpěvovali, ale nahluchlá důchodkyně, která právě procházela kolem nich, je neslyšela. Oba jí moc dobře znali. Pokaždé když je potkala, měla vztek. Byla neskutečně závistivá. Přezdívali jí „ Baba“, jmenovala se Ludmila. Ludmila Květová. Bydlí na rohu ulice, kde poblíž bydlí také Veronika. Každý den jí potkává. A ani se nepozdraví, protože už dlouho má Ludmila spory s její rodinou. Kryštof se nahnul k Veronice a potichu jí pošeptal: „Tak, a teď nám určitě zkazí celé odpoledne! Baba jedna.“ A zakýval hlavou. Přišli na louku, která byla skoro uprostřed parku. Veronika už měla v tažce připravenou deku a nějaké občerstvení. Deku rozložila a jídlo položila vedle ní. Oba si sedli, a mluvilo o všem, co je napadlo. Kryštof se po chvíli rozhlídl. Ale bába nikde. Byli rádi, že se nemusí zabývat starostmi a úkoly. Jen tak v klidu relaxovali. Veronika vymyslela, že si půjdou házet s míčem. Vyndala ho z tašky. A pomalým krokem došli dál od deky. Začali si lehce házet. Míč poletoval sem a tam. V tu ránu se Kryštof z ničeho nic zeptal: „Co by sis z celého srdce přála?“ „ Chtěla bych umět lítat. Chtěla bych doletět někam hodně daleko. Daleko, tam kde mě nikdo nenajde. Chci velká bílá křídla. Tak velká, že by mě odnesla tak daleko, jak jen bych si přála. Ale je to nesplnitelný sen. Co by sis přál ty?“ Dodala. „ Já? Já v této chvíli nechci nic jiného, než aby šel zastavit čas!“ Mezi tím si přestali házet a šli si sednout zpátky na deku. Veronika se rozhlídla a uviděla Adama, který stál nedaleko od nich. „Panebože! To nám vážně chybělo! Nikoho jiného jsem vážně nechtěl vidět!“ Naštvaně řekl Kryštof. Veronika jen souhlasně kývla hlavou. Po chvilce Adam přišel až k dece, na které seděli. „Jéje, co vy tu? Jste do sebe blázni, co? Zase spolu, jak jinak …“ Strašně se smál, až se z toho chytal za břicho. „Jdi někam!“ Dodal Kryštof . Po chvíli hádání odehnala Veronika Adama. A ten se smíchem na tváři a rukama svěšenýma dolů odešel pryč. „Podívej, ta bába si dala deku přímo vedle nás! To snad ne!“ Ludmila si roztáhla svojí deku kousek od nich. Jen tak se na ně usmívala. A pojídala svůj pokrm. „To snad ne! Koho ještě dneska nepotkáme!“ „Přesně tak,“ dodal Kryštof. Uběhlo pár minut. Najednou se Ludmila podívala do svého košíku a zakřičela: „ Ááá! Kde mám své klíče? Kde do háje jsou?!“ Veronika s Kryštofem se na sebe udiveně podívali. „Někdo mi ukradl klíče! Pomoc! Pomoc!“ Pořád dokola křičela. Ludmila vstala ze své deky a kráčela k nim. „Prosím vás neviděli jste moje klíče? Cóóóó! Jsou na vaší dece!“ „ Cože? Co to tu dělá? My jsme vám je opravdu nevzali, přísahám!“ Odpověděla Veronika. Najednou se klíče objevily na dece. „ Co nejrychleji mi vysvětlete, jak se moje klíče vzaly na vaší dece?“ „Prosím vás, my jsme to opravdu neudělali.“ Po chvíli hádání a podezřívání se Veronika rozhlídla kolem sebe, a za stromem uviděla velice, ale velice smějícího se Adama. Chytal se za břicho, co to šlo. Skoro padal k zemi, jak se smál. Napadlo jí, co když to udělal Adam? Raději ale nevydala ani hlásku, protože věděla, že by Ludmila nadávala ještě víc. Nadávala, křičela a dívala se tak rozzuřeně, že by se jí leklo i strašidlo. Veronika jedním okem pořád sledovala Adama. Který ještě stál za stromem. A pořád se smál. Po pár minutách už to nevydržela a zakřičela. „ To jsme nebyli my! Ale Adam!“
„Co prosím?“ ptala se Ludmila. „Ano. Říkám vám pravdu, my jsme to opravdu nebyli! Byl to on, vidíte? Támhle stojí.“ Co to Veronika dopověděla, Adam zmizel. „Tam ale nikdo nestojí!“ „Ale ano, před chvílí tam stál a strašně se nám smál! Opravdu to byl on. Je to jasné! Vždycky je to on.“ Ale Ludmila jí nevěřila. Neustále kývala hlavou a křičela. Byly to klíče od bytu a všeho možného. Kryštof vstal z deky, vzal Veroniku za ruku a šel ke stromu, kde dříve stál Adam. Celý čas je dychtivě pozorovala Ludmila, která stála opodál jejich deky. Když došli ke stromu, rozhlídli se. Adama uviděli za keřem. „Zůstaň tady. Jdu ho chytit. Ale hlavně bud potichu“. Veronika stála jak zmrazená a Kryštof svým plíživým krokem došel až k němu. Čapl ho za límec a vytáhl ho ze křoví ven. Adam pištěl jako malé dítě. Kýval sebou a máchal rukama, ale Kryštof ho nepustil. Veronika k nim přiběhla a vyhrkla na Adama. „ Přiznej se! Ty jsi ukradl ty klíče? Že ano! Vzal jsi je Ludmile z košíku a hodil si je k nám na deku!“ Adam celý vyklepaný se přiznal. Protože mu nic jiného nezbývalo, když byl Kryštof o hlavu větší než on a měl rozhodně větší sílu. Svým vystrašeným a pisklavým hlasem řekl: „Ano, byl jsem to já.“ „Tak vidíš, já jsem to věděla,“ odvětila mu. „Tak pojď s námi!“ Řekl Kryštof s rukou na jeho límci. Když došli až k Ludmile, Adam se jí omluvil, a dohodli se, že to nebude řešit, ale s tou podmínkou, že už nikdy, ale nikdy žádný průser neudělá. Oba na to kývli a Ludmila si sbalila svoje věci a odkráčela z parku pryč. „Tak vidíš, ty blázne, vyplatí se ti to? Vždyť si jenom děláš zbytečně potíže!“ Adam odešel domů a Kryštof s Veronikou si pořádně oddechli, lehli si na deku. „Uff, nebude jeden den bez potíží.“ „To máš pravdu.“ Oba se dívali nahoru na nebe a s klidem poslouchali, jak si ptáčci prozpěvují a mraky pomalu ustupují velkému silnému slunci. Po chvíli se Kryštofova ruka pomalu blížila k její. Bušilo jim srdce ostošest. Velmi pomalým pohybem se jeho ruka šoupala po dece. Kryštof chytl Veroniku za ruku a oba dva se jen lehce pousmáli. Prázdniny začaly.
Jak Karel vycvičil slepice Moje teta si jednou přivedla Karla, který se u ní hned zabydlel. Karel píše křížovkářské slovníky a bydli u tety v našem společném statku. My tam jezdíme o víkendu za babičkou. Karel a teta si koupili slepice a králíky. Karel postavil slepicím ohradu. Slepice byly nějakou dobu zavřené a Karel je za několik dnů začal pouštět na naši velkou zahradu. Slepice začaly chodit po celé zahradě. Viděl jsem, že slepice jsou venku, tak jsem se Karla ptal, jak slepice dostane zpátky do ohrady. Řekl mi, že má na to heslo, a že si je vycvičil. Já jsem se ho na to heslo ptal, ale on mi ho neřekl. Ptal jsem se ho na něj několikrát, ale on se jen smál. Za týden jsem šel ke slepicím a náhodou jsem zahlédl, jak Karel drží v jedné ruce mop a běhá za slepicema a pokřikuje na ně: Huš ,huš, huš! Slepice před Karlem utíkaly na všechny strany. Asi tak za půl hodiny slepice dostal do výběhu. Šel jsem za Karlem a řekl jsem mu, že to heslo už znám. Od té doby slepice chodí stejně na zahradu. Karel vždy vyběhne se smetákem v ruce a vyhání je, ale slepice ho furt neposlouchají. Petr B.
