9 / 2002
ZÁŘÍ
Projekt „Dokážeš to taky! – Sonnblick 2002“ Rady chirurga co dělat po operaci prsu • Beskyde, Beskyde...
SLOVO DO DUŠE
Milá děvčata, Bývá naším zvykem, že na tomto místě nacházíte malá zamyšlení nad všedními i nevšedními událostmi našeho života, ale tentokrát bychom zde chtěly tlumočit přání, které nám věnovaly naše přítelkyně, polské Amazonky. Je to asi rok a půl, co jsme se s polskými Amazonkami v Praze seznámily. Máme toho tolik společného, že jsme si hned na první pohled padly do oka i do duše. Od naší říjnové návštěvy v Bialej Podlasce už uběhl skoro rok. Tam jsme si slíbily, že se do roka sejdeme někde na půl cesty. Ta jejich „polovina“ cesty byla sice o nějaký ten kilometr delší, ale přesto jsme slib dodržely. A sliby se přece mají plnit (a nejen o vánocích). A tak jsme se sešly letos v září v Beskydech. Myslím, že každá z nás, které jsme se tohoto společného rekondičního pobytu zúčastnily, na ty krásné dny, strávené spolu, nezapomeneme. Drahé přítelkyně! Naše další setkání s vámi, to je skutečná radost, výborný odpočinek a především velká manifestace života! V srdci cítíme, že se přátelství mezi námi rozvíjí a upevňuje. Výsledky takovýchto setkání, to jsou naše úspěchy v procesu uzdravování duše i těla po těžké nemoci. Přijměte od nás všech srdečné díky za čas, který jsme společně strávili. Za nádhernou atmosféru a pohostinnost. Přejeme vám pevné zdraví, duševní pohodu a víru ve věc nejcennější – schopnost pomáhat člověk člověku. Ještě jednou vám děkujeme! – a už se těšíme na další setkání, tentokrát v Polsku. - Aňa, Kaša a Jadža Amazonky z Bialej Podlasky Ostravice 30. 8. – 7. 9. 2002 A už plánujeme setkání další. Příští rok v září, co třeba na Baltu…..?
2
Sonnblick Na začátku byla Denisa. Americká kamarádka, která k nám, do pražského Mamma Help Centra, přinesla videokazetu s dokumentem o ženách, co dva roky tvrdě trénovaly a pak se pokusily vylézt na šestitisícovku Mount Mac Kinley. Přestože byly onkologickými pacientkami a stejně jako my přestály rakoviny prsu. Vzala jsem ten film na jeden z našich rekondičních pobytů – bez dechu jsme jej sledovaly a komentovaly tu myšlenku slovy: Nezbláznily se? Ráno Majka nesměle začala: „Mám dceru horolezkyni. Žije už deset let v Salzburku… V rakouských Alpách a v létě – to bychom zvládly…“ Jede nás deset, každá z jiné organizace onkologicky nemocných. Zdenka, Ivuše, Irina, Eva, Alena, Majka, Ludmila, Jana, Beata a já. Jen některé z nás se počítají ke zdatnějším turistkám, vysokohorskou turistiku neprovozuje žádná. Jakžtakž jsme se v poslední době snažily trénovat, ale pochybnosti tu jsou – chceme zdolat 3105 metrů vysoký Sonnblick, na vrcholku je prý nejvýše v Evropě položená observatoř. Rozložily jsme si výstup na celý den, sestup na druhý a těšíme se, jak nahoře uvidíme západ a východ slunce (a mají zrovna padat roje meteoritů, připomíná Iva…) Jsme odhodlané to dokázat. Ostatně celý projekt se jmenuje „Dokážeš to taky!“ a chceme jím oslovit všechny ženy, které stejně jako před časem nás zaskočila těžká životní situace – dozvěděly se, že mají rakovinu prsu. Všechny máme léčbu úspěšně za sebou a chceme nejen sobě, ale hlavně těm, co si přestávají věřit, dokázat, že život nekončí… Jižní Čechy jsou pod vodou, do městečka Rauris v národním parku Hohe Tauern dojíždíme oklikou až navečer. Je tu krásně, svěží vzduch, úžasně zelená tráva a horské štíty kolem. Zítřek máme na aklimatizaci. Ráno je nádherné, vyšlápneme si do soutěsky Kitzlochklamm, těžilo se tu zlato, dnes tu šílenci provozují kaňoning, nám stačí bez dechu stát a na tu hučící a padající vodu se jen dívat… Na odpoledne naše horská vůdkyně Marta vybrala trasu jedním z výše položených údolí. Láká nás na domácí sýr, co tam nabízejí v kolibě (a hlavně si chce otipnout, která z nás je ta správná horalka, co půjde zítra 3
v čele výpravy!) Strašně se ale zatáhlo a tak se brzy obracíme k domovu, nechceme na zítřek promoknout. Na večerní poradě se velení ujímá definitivně Marta: popisuje trasu, kontroluje naše oblečení a vybavení, dává nám dobré rady. A taky rozhoduje, že první půjde nejzdatnější Irina. Má ovšem i špatné zprávy: kamarádi ze Sonnblicku jí hlásí, že se valí fronta, a pár dní bude pršet. Uvidíme. Máme zabaleno a budíček je ráno v pět. Nemohly jsme dospat – a tak slyšíme, jak od druhé v noci leje a leje. V pět sníme nachystanou snídani, v sedm, po špatné meteorologické předpovědi, lezeme zpátky do peřin. Děláme si legraci, že opravdoví horolezci si musí někdy výstup taky vyčekat… Čekáme i další den a trávíme jej v termálních lázních. Ty byly sice naplánované až po sestupu, jako bonus a pro úlevu namoženým svalům, ale vytrvalý liják nás donutil plán překopat. Z hory hlásí, že ještě další den bude zcela jistě pršet, ale pak už se to snad roztrhá. Máme poslední dva dny, vzdát to nechceme. Nechce se nám dívat na televizi, Salzburg je pod vodou, ostatně Jižní Čechy už podruhé taky a na Prahu se prý valí stoletá voda. Neumíme si to představit a ani na to nechceme myslet. Chceme vylézt na Sonnblick. A už tušíme, že to nebude jen tak. Ráno sedíme v plné polní v jídelně a úpěnlivě koukáme do deště. Přestane? V deset nás autobus odváží k „bodu nula“, chatě Kolm Saigurn, 1598 m nad mořem. Pořád strašně prší. Hned za chatou začíná náš výstup hrozně nepříjemným úsekem, spodním zeleným pásmem, kde je mezi keři snad stoprocentní vlhkost vzduchu i kdyby nepršelo. Je to tu jako v prádelně, špatně se nám dýchá. Navíc jsme kvůli dešti a větru dost navlečené a taky máme pláštěnky a nepromokavé bundy – po půl hodině strmého výstupu jsme kompletně propocené. Boty kloužou v blátě, batohy začínají těžknout. Nevím, jak ostatní, ale já mám děsnou krizi. Hned na začátku! To nezvládnu, děsně jsem to podcenila, buší mi srdce, co když se mi udělá zle? Ještě to všem zkazím! Chvíli propadám zoufalství, chvíli mám na sebe vztek. Irina navíc nasadila ostré tempo. To se jí to šlape, má o deset let míň. (A taky o pár kilo – sebekriticky přiznávám a slibuju si, že tentokrát, jestli to přežiju, už se svou obezitou opravdu něco udělám!) Musím se na něco soustředit a vyhnat si tu paniku z hlavy… Na jednom odpočívadle slyším Ludmilu, mumlá si: „Ó, mani, pade, hům“, to má z jógy, tak to zkusím, třeba mi to taky pomůže… Možná jsem si zkoordinovala dech, možná jsem přestala myslet úplně, jen zvedám jako stroj nohy a ruce s hůlkami, koukám metr před sebe a opakuju si do zblbnutí to zaklínadlo. Z tranzu mě vytrhne až vítězný pokřik z čela výpravy: první chata je na dohled, vyklubala se z dešťových mraků jako zázrakem. Máme za sebou první dvě hodiny výstupu, jsme nad zeleným patrem, v suti a ohromných šutrech, 4
2175 metrů nad mořem. Kdyby bylo vidět do kraje, kochaly bychom se už nádherným výhledem na několik horských údolí – přes některá, kde leží zbytky sněhu, ještě musíme přejít. Zatím v chatě čekáme, až nás dohoní Gottfried, správce Rojacher Hutte, dalšího záchytného bodu našeho výstupu. Kvůli hroznému nečasu sešel před pár dny do údolí, a jen kvůli nám se teď chystá nahoru (zpráva o naší výpravě se tu rozšířila rychlostí blesku do širokého okolí a všichni nám drží palce!). Gottfried nás ale nepotěší, nahoře je vichr 160 km v hodině, pořád prší, těžko bychom až na vrcholek dorazily, budeme muset přespat u něj, i když nás tam prý žádný komfort načeká. Ale slibuje, že zatopí a postaví na čaj, budeme to potřebovat. Mizí v dešti, tomu se to leze, je jak kamzík a má natrénováno… Nedá se nic dělat, jdeme na to. Trochu jsme se usušily a už taky víme, o čem to je. najít si své tempo, šetřit silami, dobře odhadnout, jak vysoko šlápnout, dělat jen úsporné pohyby…Zdatnější vepředu čím dál tím častěji musí čekat na nás neohrabanější vzadu. Marta jde poslední, povzbuzuje nás a chválí – sama by už dávno byla až na Sonnblicku, není ani zadýchaná a to táhne lana a sedačku, kdyby bylo třeba… Kolem sedmé večer, když už se pomalu začíná stmívat a vítr nepříjemně sílí, končíme na Rojacher Hutte. Je to opravdu jen nouzová dřevěná noclehárna, do kuchyňky ke stolu se ani všichni nevejdeme, spí se na půdě, kam je třeba vylézt po žebříku, každá máme jednu vojenskou deku… Gottfried rozvěšuje všechny naše mokré věci nad sporákem, vaří litry čaje, žertuje, že tolik ženských najednou tu nikdy nenocovalo. Vybalujeme zásoby, z posledních sil žvýkáme, a pak nás přepadá ještě větší únava. Postupně mizíme na půdě, navlečené ve všem, co máme suché, kulichy na hlavách. Vítr kvílí a prolézá mezi došky a skulinami mezi prkny k nám. Mačkáme se jedna k druhé, zahříváme se navzájem. Chatka je ukotvená ocelovými lany, stojí jen na docela malé plošině v příkré skále. Největší zrada je, že kadibudka je o dvacet metrů výš na skále… A po těch litrech čaje tam každá tápeme opakovaně. Máme jedinou baterku, elektřina nejde… Některým se usnout nepodařilo. Ráno v sedm je budíček, ale Marta velí vyčkat, z hory hlásí, že má být přece jen hezky! V noci přestalo pršet, ale bylo dost pod nulou, všude 5
kolem je obrovská námraza, kameny nebezpečně kloužou, nezbývá, než čekat, až to rozmrzne. Počítáme s tím, že náš výstup skončil – dolů to taky nebude legrace. Po deváté se mraky opravdu trhají, na chatu vykukuje slunce, led jako zázrakem taje. A Marta rozhoduje: vezmu s sebou tři nejsilnější a lezeme nahoru! Ostatní půjdou pomalu dolů, stačí, když vyrazíte kolem poledne. Kdo se hlásí? Je mi to moc líto, ale vím, že Sonnblick neuvidím, zdržovala bych, stejně jako šest dalších. Jsme zklamané, ale utěšujeme se, že 2718 metrů taky není žádný kopeček a počasí bylo opravdu proti nám. S Martou jde jasně Irina, je prostě jednička, Majka, ta nemůže zklamat coby matka naší horské vůdkyně, a kdo jako třetí? Jana z Benešova, co se sice trochu bojí, ale všichni ji přesvědčujeme, že na to má. Loučíme se s nimi naším bojovým pokřikem Hip, hip, hip, vzhůru na Sonnblick! a moc si přejeme, aby se nemusely vrátit. Marta je kvůli nedostatku času vede kratší a dost nebezpečnou trasou – po hřebeni, kde je stezka uzoučká. Jednoho po druhém k sobě navazuje na lano v úsecích, kde je třeba přilepit se ke skále a nedívat se dolů. Všechny poslouchají na slovo, věří jí, že je dovede. Když jdou přes rozmoklý ledovec, má krizi Irina – a klouže jí to a už jede dolů po špinavém sněhu, naštěstí tam je skála, kde se zastaví. A Honza, řidič našeho autobusu, kterého jsme přemluvily, aby lezl s námi, ji obětavě vytahuje nahoru. Pod vrcholkem, kde je čeká nejobtížnější, nejstrmější úsek, který jde zdolat jen po čtyřech, toho mají všichni dost. Z Rojacher Hutte sem je převýšení přesně 387 metrů, ale úsek cesty, dlouhý dobré tři kilometry, zdolávaly víc jak tři hodiny. Vítězství stálo za to. Brečí dojetím, jsou šťastné a klepou se únavou. Na oslavy není čas. Vrcholové foto, kamera, z batohu vytahují maskota – hadrovou panenku Lindu (na šampaňské není ani pomyšlení, Honza se s lahví potáhne zase dolů). Nestačily ani oschnout, za necelou hodinu je Marta žene dolů. Naše skupina si odpolední sestup vychutnala – až do večera bylo krásně, ty scenérie nám vynahradily včerejší nepohodu a smutek, že nad námi tentokrát hora zvítězila. A co to zkusit za rok znovu? plíží se nám všem do hlavy stejná myšlenka. Asi jsme zkrátka všechny stejně umanuté! Dole v údolí nás bez výjimky bolí nohy – kyčle, kolena, prsty otlačené od bot, počítáme odřeniny, modřiny a puchýře. A čekáme, až na hoře nad námi uvidíme naše tři horalky. Marta jim moc odpočinku nedopřeje, ví, že toho mají tak akorát, a už by 6
se nerozešly… Díky mobilům už víme, že zvítězily – i za nás. A konečně si padáme kolem krku a brečíme všechny dohromady. A přestože už v šest ráno odjíždíme, je večer nekonečný. Musíme to všechno probrat, vymluvit se z toho – vždyť jsme každá odjinud a až se vrátíme domů, hned tak se všechny nesejdeme. Bohužel, doma je realita tvrdá. S hrůzou zjišťujeme, co všechno se v Čechách za ten týden stalo, rozsah katastrofy jsme si ze zpráv vůbec neuměly představit. V prvních chvílích po návratu mi celá naše expedice najednou připadá ve světle lidského neštěstí směšná a k ničemu. Potřebuji pár dnů k tomu, abych se rozhodla projekt „Dokážeš to taky!“ dotáhnout až do konce. Ženy, které se dozvědí nemilosrdnou diagnózu, budou potřebovat povzbuzení možná dvojnásob. Začínáme stříhat náš dokument, kam po sestupu každá z nás namluvila své osobní poselství. Za všechny cituji Irinu: „Holky, nevzdávejte to, stojí to za to, život je nádhernej a já vím, že budu žít dlouho!“ Jana Drexlerová Projekt „Dokážeš to taky! – Sonnblick 2002“ je prvním z řady podobných, které každoročně pro ženy s onkologickým onemocněním chystá celostátní Aliance českých organizací a žen s rakovinou prsu, o.p.s. Kontakt: Sudoměřská 33. Praha 3, tel 0603/747502
Všichni zde v MAMMA HELPu jsme se zatajeným dechem poslouchaly kusé zprávy, které se k nám z této výpravy dostávaly různými složitými cestami. Držely jsme statečným děvčatům a jejich doprovodu všechny prsty, ale přesto jsme si myslely, že ani to nebude stačit. Už jenom slova: výška 3105 metrů..., déšť…, vichr…, mráz..., a ostatní, v nás vyvolávala dojem, že je to nadlidský výkon. Bylo to tak, ale opět se potvrdilo, že má-li někdo silnou vůli, tak dokáže všechno. A oni to dokázali!
Gratulujeme vám! 7
Z NAŠEHO ARCHÍVU Je nás teď, na začátku září roku 2002, ve sdružení 282. To je zhruba dvojnásobný počet proti začátku roku 2000, kdy tento článek MUDr. V. Pechy vyšel. Myslíme si, že ačkoliv v této nové rubrice budou články určeny především pro „čerstvé“ čtenáře, i vy „starší“ si je rádi občas připomenete. Ne nadarmo platí, že opakování je matka moudrosti. Jeden známý neurolog říká: skleróza má tu výhodu, že se neustále dovídáš něco nového…
Co smím, co mám, co nesmím, co nemám dělat po operaci prsu? Praktické rady chirurga po operaci prsu Operační výkony na prsu pro diagnózu zhoubného nádoru se dají v podstatě rozdělit na dvě hlavní skupiny: operace radikální, což je odstranění celého prsu a operace konzervativní, což je jen odstranění vlastního nádoru při zachování prsu. Oba tyto výkony jsou doplněny takzvanou exenterací axily, tedy vyoperováním lymfatických uzlin z oblasti podpažní jamky. Oba typy operace mají své celkem přesné indikace i kontraindikace. Cílem tohoto sdělení však není zabývat se těmito technickými věcmi. Při konzervativním výkonu, i když na kůži bývá jizva často ne větší než několik centimetrů, dojde ve skutečnosti k odstranění velké části prsní tkáně, vždy minimálně 4 x 4 cm při menších nádorech, ale spíše více, tedy 8 x 8, či dokonce 10 x 10 cm. Tento prázdný prostor vyplní operatér přesunutím prsní tkáně z okolí tak, aby tvar prsu zůstal pokud možno beze změn. Přiblížené tkáně se zhojí jizvou a zbytkové prostory se často vyplní slámovou tekutinou, tzv. seromem. Ten se buď musí vypustit, nebo dojde během doby k jeho „zorganizování“ ve fibrozní tkáň. Tento proces může trvat i několik týdnů. Jizva tkáně se však vytvoří již během několika dnů. Stejně tak se kožní jizva hojí v průměru asi týden, což je období, po kterém se vyjmou kožní stehy. K podobným pooperačním změnám dochází i pod kožní jizvou v podpaží. Tam se však seromy vyskytují častěji. Jedním z důvodů je pomalé přihojení kůže na stěnu hrudní a tento prázdný prostor je vyplňován seromem, tvořícím se v přilehlých pojivových tkáních. V průměru by se kůže k podkladu rovněž měla přihojit během prvního týdne. Ke snížení rizika vzniku pooperačních seromů se do rány vkládají tenké drainy, které vznikající serom odvedou mimo operační ránu. 8
Protože vložený drain je ale na druhé straně možnou vstupní branou infekce, nenechává se v ráně déle jak 24 hodin (déle jen výjimečně). Po radikálním odstranění celého prsu – ablaci, je situace podobná. Je však nutno si uvědomit, že operační plocha při operaci středně velkého prsu je alespoň 20 x 20 cm, ale i podstatně více, a to ještě dvojitě, tedy jednak na ploše hrudníku a jednak na ploše přilehlé kůže. Vlastní rozvinutý povrch rány je tedy dvakrát tak velký, to znamená běžně 80 cm2, a více. Představte si, jak dlouho se vám hojí běžná odřenina na ruce či na noze v rozměru jen takových 5 x 5cm… Při těchto výkonech je určitou prevencí vzniku velkých seromů kvalitní kompresivní obvaz, který – je-li podezření na velký prosak, je nutno nechat přiložený nejméně týden. Vidí-li chirurg, že rána má tendenci „se lepit“ již po několika prvních dnech, sejme kompresivní obvaz a vyčká běžného dohojení rány. V opačném případě může dojít až k několikadennímu, týdennímu hojení, při opakovaném vypouštění seromu z rány. Kožní jizva na prsu je většinou šita tzv. intradermálním stehem, tedy „plastickým“, který je kosmeticky velice příhodný, ale po dobu hojení nepříliš pevný. Váha prsu pak způsobuje roztažení jizvy a kazí celkový dobrý kosmetický efekt. Z tohoto důvodu je vhodné po operaci co možná nejdříve (dle citlivosti či bolestivosti prsu) nosit podprsenku, která zmenší váhové působení prsu. Po dobu hojení operační rány, tedy nejméně do doby vytažení stehů (je-li pak již rána v pořádku a hojení není komplikováno sekrecí seromu), je dobré zachovat relativní klid končetiny. Přílišná hybnost způsobuje natahování kůže v místě jizvy a tím zpomaluje její přihojení na stěnu hrudní, čímž, jak jsem již uvedl, může dojít k seromové sekreci. Začít s rehabilitací je proto za normálních okolností vhodné řekněme tak 10. den pooperační. V případech horšího hojení rány je situace individuální a je třeba postupovat podle dohody s lékařem. A co samotná rána? Z operačního sálu odjíždíte s jedním nebo dvěma drainy. Ty jsou většinou vyjmuty ještě na oddělení, druhý den. Výjimečně jsou ponechány déle, je-li větší sekrece. Při prvním převazu na ambulanci však již jsou určitě vyjmuty. Rána, ještě se stehy, je kryta zeleným plastickým obvazem. Po prvním převazu je možno již ránu doma umývat (vlažnou vodou), sprchovat se, ale zelený obvaz cíleně nesmývat. Sedmý až desátý den jsou z rány vyjmuty stehy, ale rána je ještě jednou natřena „zeleným“. Je-li vše v pořádku, je možno takovou ránu normálně omývat i mýdlem. Zelená barva obvykle zmizí po několika dnech. Dalo by se říci, že ve stejném časovém období je správné začít s pozvolnou rehabilitací. U některých žen je hybnost paže od počátku dobrá a proto rehabilitace nedělá větší problémy. U některých naopak je ztuhlost ramene větší a cvičení musí nabývat pozvolna intenzity až k úplnému rozcvičení. Upozorňuji 9
ale: vždy cvičte pouze k prahu bolestivosti! Bolest v žádném případě nepřemáhejte, mohlo by dojít k poškození měkkých tkání postižené oblasti. Je-li výsledek domácí rehabilitace (dle doporučení z brožurek a publikací o cvičení) nedostatečný, je vhodné docházet k cílenému cvičení na rehabilitační oddělení. K fyzikální rehabilitaci patří také cvičení k prevenci lymfedemu, tj. otoku ruky, který bývá relativně často nepříjemnou komplikací operace. Jeho výskyt je téměř přímo úměrný rozsahu operace v podpaží a následnému ozařování. Vhodným cvičením je možno této komplikaci předejít. V případě již vyvinutého otoku pak cílená rehabilitace (tzv. lymfodrenáž, prováděná manuálně či přístrojem) dokáže situaci podstatně zlepšit. Zde je pak indikováno rovněž užívání Wobenzymu. Končetinu na operované straně je nutno vždy již trochu šetřit. Namáhavější úkony se proto snažte dělat druhou rukou. Stejně tak doporučuji na operované straně nenosit prstýnky a hodinky. Již malé otoky, které nejsou ani okem postižitelné, mohou právě později zkomplikovat možnost sundání prstýnku. V každém případě prstýnky a hodinkové řemínky vždy trochu omezují normální lymfatický oběh končetiny. Určité činnosti jsou pro ruce více namáhavé, než si běžně uvědomujeme a proto dochází často k většímu fyzickému zatěžování rukou (mezi takové činnosti patří např. pletení, psaní na stroji a počítači, nošení těžkých tašek apod.). Takovým činnostem by se žena po operaci v podpažní jamce měla zcela vyhnout, nebo je značně omezit. Na mnohé jsem jistě zapomněl, ale na stránkách dalších bulletinů rád odpovím na vaše otázky. Je dobré si včas uvědomit, že kromě rehabilitace fyzikální je potřeba nezanedbávat rehabilitaci psychickou. O tom ale jindy, a někdo jiný, MUDr.Václav Pecha
A teď jedna zpráva z nejradostnějších:
Dne 17. 7. 2002 v 13.15 hodin se narodil naší člence Ingrid syn Martin 3,76 kg a 51 cm. Rodičům blahopřejeme a Martínkovi přejeme hodně lásky a zdraví, a ať nám všem roste do krásy! 10
Beskyde, Beskyde, kdo po tobě ide…
Ne prosím, žádný černooký bača tu ovečky tentokrát „nezatáčal“. Tentokrát, a to od 30. srpna do 7. září, tu měly pražské mammahelpky a polské Amazonky – „Aňa“, „Kaša“, „Jadža“, jejich manželé a přátelé z Bialej Podlasky společný rekondiční pobyt. A že jsme opravdu k přehlédnutí nebo přeslechnutí nebyly. Pobyt jsme měli zajištěný v horském hotelu Montér, v osadě Ostravice, která je vstupní branou do Beskyd. Leží schoulená mezi dvěma nejvyššími horami Beskyd – Lysou horou a Smrkem Sjížděli jsme se různými dopravními prostředky (vlaky, auty i autobusy), až jsme byli v sobotu po poledni v plném počtu, včetně Lidky Knorové, která nám vyplnila víkendový program arteterapií. Dovezla nám vše potřebné k malování na hedvábí, a tak se pod našima amatérskýma rukama postupně tvořily nádherné a nevšední krajinky podobné snům a pohádkám. Působily, jako bychom se vrátili do dětství plného slunce a rozkvetlých luk. Bylo nám při té společné práci příjemně a bylo hned jasné, že máme společnou řeč. Nakonec jsme si omalovala každá také malý šáteček a tričko pro sebe. Střídali jsme štětce s barvami a plavání v krytém bazénu s teplou vodou, a šlo to nádherně k sobě. Náš první společný večer připravila naše děvčata, včetně pohoštění. Nachystaly chlebíčky a „Šuplíkové jednohubky“- polsky „Šufladove kanapki“. ....Že nevíte, co to je? To jsou jednohubky pro 15 osob připravené jednou malou tupou kudličkou a plastovou lžičkou. A protože jsme neměly žádné mísy ani tácy, použily jsme šuplíky ze stolu a vystlaly je ubrousky. Na chuti ani vřelosti setkání to nic neubralo. (Marie Myslivcová) Trávili jsme společně každou chvilku od ranního cvičení s gumou až po besedy před spaním. Jedna z prvních vycházek vedla dolů do údolí řeky. Tam jsme navštívíli srub Petra Bezruče a dokonce jsme oprášili v paměti některé z jeho 11
balad. Potom jsme se proti toku řeky, která se svými peřejemi tvořila krásné přírodní scenérie, vrátili zpět na Ostravici. Výlet jsme zakončili U Ivánka, kde se připravují proslulé bramborové placky, uzená kolena a čepuje dobré pivo. A k němu jsme si střídavě servírovali české i polské písničky, takže nejen pusy, ale ani hlasivky chvíli nezahálely. Největší sláva nás čekala v úterý a ve středu. Přijela za námi na návštěvu děvčata z klubu INNA z Havířova a Amazonky z Ostravy, a po obědě začala naše první mezinárodní a meziklubová olympiáda. Děvčata byla rozdělena do 4 družstev – AMAZONKY, INNA, MAMMA a HELP. Disciplíny byly méně obvyklé i neobvyklé. Házení role toaletního papíru do dálky, házení míčků do košíku, shazování PET lahví, petangue. Sportovní napětí vrcholilo a každá z nás se snažila pro své družstvo získat cenné body. Zkuste si někdy, jen tak pro sebe, určit některé potraviny jen čichem. Nasávání syrečků a pepře vyvolalo bouře smíchu, ale něco bylo opravdu těžké uhádnout. Nebo znázornit z plastelíny svého kapitána. Při tom byla třeba dobrá spolupráce celého družstva (a na výsledek se můžete v Mamma Help Centru podívat). Celkově zvítězilo družstvo MAMMA, i když některé disciplíny byly jednoznačně doménou jiných družstev. Na závěr bylo překvapení. ....Pod odborným vedením lukostřelců z Ostravy jsme si vyzkoušely střelbu lukem, jako skutečné Amazonky. Sami jsme byly překvapené, co všechno v nás dřímá. Jednoznačně však byla šikovnější polská děvčata. My jsme se zázračně trefovaly do všech děr kolem terče, ale „udělaly“ jsme i pár „desítek“. Vyvrcholením „vodního skotačení“ byla ve středu dopoledne štafeta v plavání v délce 3105 m, kterou jsme plavaly pod heslem „Dokážeš to také“. A proč právě takovou vzdálenost? Protože letos v červnu zdolalo několik děvčat (po operaci prsu) z různých organizací naší Aliance horu Sonnblick v Rakousku, vysokou 3105 metrů. A odtud tedy délka štafety. Děvčata to v rakouských Alpách zvládla i přes nepřízeň počasí perfektně – a my, v bazénu v Beskydech, také. (Hanka Poláková) A večer byl táborák. Vuřty se pekly, pojídali jsme mrňavé okurčičky, které zavařoval Vojtek a vezl je dlouhou cestu z Polska v ruksaku na zádech. Naložené papričky ostravských Amazonek se na nás usmívaly, písnička střídala písničku a bylo nám u ohně příjemně teplo zvenku, i uvnitř, u srdíčka. Středou se nám překulila polovina týdne a náš pobyt se rychle krátil. Čtvrtek jsme strávili na výletě na Pustevnách, horském středisku ve výšce 1018 m n. m., nazvaném podle poustevníků, kteří tam v jeskyních v 18. a 19. stol. žili. Odtud jsou asi 4 km k vrcholu Radhoště. Není to sice nejvyšší hora Beskyd, ale je opředena mnoha legendami spojenými s uctíváním pohanského boha pohostinnosti, plodnosti a úrody – Radegasta. Podle legendy nechali jeho modlu na vrcholu hory zbořit soluňští misionáři Konstantin a Metoděj. Říká se, že byla 12
celá ze zlata a je uschována v podzemním chrámu. Horský masiv Radhoště je opravdu protkán pískovcovými jeskyněmi, a tak se možná na některé „hledače pokladů“ jednou usměje štěstí. Společně jsme vystoupali k soše boha Radegasta. Zde se, zvláště za letního slunovratu, konaly „slety čarodějnic“. Místní lidé rozhodně nebyli žádní puritáni a tak vrchol hory ožíval často nespoutanou zábavou. Jako vzpomínka tu zůstal i místní název – Tanečnice. Dále jsme jeli do rožnovského skanzenu. Je to dřevěné městečko, kam byly po roce 1925 postupně přeneseny a znovu postaveny domy z rožnovského náměstí. Zastavili jsme se také na nezbytnou „kyselicu“ a „frgále“, a také se podívali, jak žili naši předkové zde na Valašsku. Na „Trůbu“ (věž na kopci) a pro „uši“ jsme si zajeli do Štramberku. Uši jsou medové kornoutky, pečené na památku vítězství nad Tatary. Jsou opravdu medově sladké - jako každé zasloužené vítězství. A ani dnes nás počasí nezradilo a vydrželo takřka až do večera. Všude jsme se tak mohli pokochat nádhernými pohledy do malebných údolí Beskyd. ….Vyvrcholením týdenního pobytu na Ostravici v Beskydech byl společný výstup na Lysou horu. Počasí nám přálo a šlapalo se perfektně. My méně zdatné nebo méně odvážné jsme vystoupily jen na úbočí hory a nabíraly sílu na rozlučkový večer a cestu domů. Příště už půjdeme také. Večer jsme se rozloučili malými dárečky, písničkami a odhodláním a pevnou vírou, že se nevidíme naposledy. Atmosféra a nálada celého pobytu byla právě taková jako to počasí – slunečno, teplo, příjemně a vřele. Děkuji všem za hezký týden v Beskydech (Hanka Poláková) Ale večerní a noční déšť přinášel mnoho obav. Půjdeme tedy na tu Lysou nebo ne? Mělo to být završení našeho putování po Beskydech – zdolání nejvyšší hory. Ale dále už dojmy jedné z těch, které tam došly. ....Můj výstup na Lysou horu Na přelomu srpna a září jsem byla již na druhém rekondičním pobytu, tentokrát v Beskydech. Byl trochu jiný, než ten první v Karlově Studánce, protože jsme jej prožívaly spolu s našimi polskými kamarádkami. O tom, jak to bylo fajn trávit ho různými soutěžemi, plaváním a výlety a malováním na hedvábí nechci psát. Pro mě byl největší zážitek výstup na Lysou horu. Celý týden jsme s děvčaty diskutovaly o tom, jestli se zúčastníme nebo ne. V pátek, předposlední den pobytu, se dvě polská děvčata a nás šest rozhodlo, že se pokusíme Lysou horu zdolat. Zbývající holky nás šly vyprovodit asi do čtvrtiny cesty. Trasa byla opravdu náročnější, protože jsme překonávaly převýšení více než 800 metrů na vzdálenosti 7 km. Obdivovala jsem naše starší kamarádky, jak výstup dokázaly zvládnout bez 13
větších potíží, a ty mladší proto, že byly zase kratší dobu po léčení. I já, povzbuzovaná naší Janou jsem nakonec všechna úskalí cesty zdolala. Ještě před několika lety bych nic takového nepodnikla. Připadalo by mi to úplně zbytečné. Ale dnes, necelý rok po nemoci, bylo pro mě moc důležité to dokázat. Nádherné výhledy do krajiny a překrásná příroda okolo nás, to všechno je odměna za překonání sama sebe. Škoda jen, že na úplném vrcholu nás obklopila mlha a zakryla nám výhled do kraje. Ještě bych chtěla poděkovat mužům, kteří nás doprovázeli, že nás celou cestu povzbuzovali a fandili nám. Všem děvčatům se stejným osudem bych přála, aby mohly zažít něco podobného – splnění svého cíle, ať už je jakýkoliv. (Hanka Jírovcová) Sobotní odjezd se neobešel bez slz. Těžce jsme se na nádraží loučili s polskými přáteli. Nejraději bychom se vrátili zpět na začátek pobytu, kdy jsme měli ještě tolik dní spolu před sebou. Ale čekala je náročná cesta domů. Bylo to od nich statečné, že se vydali na tak dlouhou cestu, jen s mlhavými představami, co je čeká. Často jsme je naší činností překvapovali, ale všechno přijímali nadšeně a s radostí. Nám zase předali hodně optimismu a ryzího štěstí ze společných chvil. Brzy se zase těšíme nashledanou – a možná už v listopadu. Ida Naše vrcholové trofeje
Z JINÝCH SDRUŽENÍ Většina z vás si na rekondičních pobytech povzdechnete, že byste takto na společných vycházkách chtěly trávit více času. Jedna z našich členek nabízí řešení. Spolu s klubem turistů TJ PRAGA se zúčastňuje výletů do bližšího i vzdálenějšího okolí Prahy. Najděte si ve svém okolí také nějaký podobný klub nebo se informujte v Klubu turistů TJ PRAGA, Sokolovská 96 (fotbalové hřiště) tel.: 83893475. Vydávají velmi obsáhlý Program vycházek a výletů a je možno jej zakoupit u cvičitelů na výletech, v prodejně Svět map a průvodců KIWI, Jungmannova č. 23, Praha 1, a v Cestovní kanceláři KIWI Žitná 10, Praha 2 (pro nečleny za 15,- Kč). Z tohoto Programu si určitě vyberete a domluvíte se mezi sebou. 14
ZAPIŠTE SI DO DIÁŘE Čtvrtek 3. října od 15 hodin přijede Úpavan s nabídkou prádla. Čtvrtek 10. října od 17 hodin - „Vzpomínka na léto“, posezení našich členek u kávy a čaje (dobroty jsou vítány), promítání videa a přineste také ukázat fotografie ze společných akcí.
Sobota 12. října odjezd na rekondiční pobyt do Janských Lázní. Čtvrtek 17. října od 17 hodin - arteterapie – drátkování. Přineste si kamínek nebo malou skleněnou lahvičku, třeba od léků (1 – 2 dcl.).
Čtvrtek 24. října od 17 hodin – přednáška o výživě – dietní sestra Starnovská z FNKV.
Úterý 29. října od 18 hodin - ATRIUM 02 – 2. společenský večer s dražbou (viz článek v předchozím čísle bulletinu). Síň ATRIUM, Čajkovského, Praha 3.
Tělocvična: Každé pondělí od 14.30 hod - rehabilitační cvičení s fyzioterapeutkou, od 30. 9. také v 17.00 hodin.
Každé úterý (počínaje 1. 10.) od 17.30 hodin – TAI-CHI s Michaelou Lustovou.
Každou středu od 17. 00 hodin – relaxační cvičení s Jindrou Šourkovou. Každý čtvrtek od 15.00 hod - jóga s Květou Klimešovou. Každý pátek (po předchozím objednání) – cvičení v bazénu v Italské. Všechny zájemkyně o cvičení prosíme, aby do tělocvičny přicházely dvorem (vchod do dvora od restaurace u Jardyse či kadeřnictví na Soběslavské ulici), protože zvonek na domě č. 6 nemáme! Jedna lekce cvičení stojí vždy 15,- Kč, pokud jde o členku Mamma HELPu. Můžete s sebou vzít i kamarádku, nebude-li členkou našeho sdružení, zaplatí 30,- Kč/hodinu. Příspěvek vybírá lektorka. Do tělocvičny si noste přezutí, podložky na cvičení jsme zakoupily. 15
HLÁSÍME, ŽE…
LISTÁRNA
Ještě jednou Karlova Studánka To jsme toho pochodili…. Byla jsem v červnu na rekondičním pobytu v Karlově Studánce. Po léčení to byla moje první větší cesta mimo domov, a byla jsem překvapena, ale hlavně spokojena, že se moje kondice vrací a zase se mohu radovat ze svých oblíbených procházek po horách. Se zdatnějšími a odvážnějšími jsme si vyšli turistickou stezkou na překrásnou vyhlídku přímo nad Studánkou – Ke Křížku. Protože počasí skutečně přálo, viděli jsme do dalekého okolí přes špičky nejvyšších stromů a vychutnávali jsme pocit absolutní volnosti, i opojení z nekonečnosti prostoru. Při jiné procházce jsme zase shlíželi do malého údolí Studánky, sevřeného mírnými svahy, hustě porostlými svěžími a zdravými stromy. Téměř z ptačí perspektivy jsme poznávali největší budovy ve Studánce – naši ubytovnu s cukrárnou, Slezský dům, Letní lázně a stravovací zařízení. To tu bylo pouze jedno a scházeli se v něm všichni lázeňští hosté Studánky – to je asi 450 lidí. Překrásná turistická túra byla k vodopádům na říčce Opavě. Ta však byla skutečně jen pro ty nejodvážnější a nejzdatnější, stejně tak, jako výstup na Petrovy kameny. Právě tady ještě rostou velmi vzácné a samozřejmě chráněné rostliny, které jinde v Evropě těžko najdete. Není vzácností potkat tady během dne i stádo kamzíků . Při našich turistických výpravách jsme neměli v úmyslu „lámat rekordy“, ale vychutnávali jsme krásu zdejší přírody a pohodovou atmosféru celého zdejšího pobytu. Každou vycházku jsme prokládali odpočinkem v nějaké hospůdce, či jen tak na kamenech v lese, a náležitě se posilovali na další cestu. Složení naší „turistické skupiny“ se každý den trochu měnilo podle rozpisu lázeňských procedur. Nikdo z nás jsme ani jednu z procedur samozřejmě nevynechali. Byly příjemné a vzhledem k velmi teplému počasí osvěžující, zvlášť relaxační perličkové koupele. Jen Lída – náš „horský vůdce“ – nikdy ve skupině nechyběla. Jedno odpoledne jsme si prošli celou Studánku pod vedením zdejší paní kulturní referentky. Procházka trvala asi 3 hodiny a byla určena všem lázeňským hostům.Výklad byl skutečně fundovaný. Z minulosti i současnosti jsme se tak dověděli mnoho zajímavého o každém místečku ve Studánce, domku či kapličce. Například to, že ve Slezském domě byl ubytován také pan president V. Havel po dobu své rekonvalescence. 16
Protože si počasí skutečně dávalo záležet a místní lidé potvrdili, že taková tepla tu dlouho nepamatují, strávili jsme dvě poslední (tropická) odpoledne ve stínu stromů v překrásném parku u říčky Opavy. Spokojeně jsme proto jen tak odpočívali a nabírali sílu do dalších dnů a na cestu domů. Už dnes se těším na další rekondiční pobyty s naší dobrou partou. Hanka Poláková
REKONDICE
Janské Lázně od soboty 12. 10. do pátku 18. 10. 2002 Začíná se večeří a končí obědem. Cena po dotaci je 686,- Kč. Autobus: 1. linka Praha – Janské Lázně „kolonáda“, odjezd z Černého Mostu nástupiště č. 8., v 7.45 hod, příjezd do Jánských Lázní v 11.10 hodin. 2. linka Praha – Janské Lázně „Zátiší lanovka“, odjezd z Černého Mostu 8.45, přestup ve Vrchlabí (od 11.40 hod do 12.45 hod), příjezd do Jánských Lázní ve 13.15 hodin. Máte-li zájem o vlak z Prahy, byl by v 9.05 hod, ale je se 3 přestupy a cesta trvá skoro 6 hodin. Pro bližší informace si volejte v pátek 4. 10.
Gratulace
těm z nás, které oslaví v říjnu své narozeniny: Terézia D. a Květoslava N. – 4. 10., Gabriela F. – 5. 10., Ludmila M. (55) – 6. 10., llona K. – 7. 10., Božena S. – 8. 10., Marie K. (55) – 11. 10., Ida B. (50), MUDr. Halka Bitmanová a Soňa N. – 13. 10., Pavla V. (50) – 16. 10., Alena Č. – 17. 10., Vojtěška S. (60) – 18 .10., Marie K. – 19. 10., Marta B. a Božena Z. – 20. 10., Milada V. – 23. 10., Drahomíra D. (40) – 25. 10., Ivana K. – 27. 10., Zdeňka N. – 28. 10., Jindřiška D. a Marcela M. – 31. 10. 17
RECEPTY Dnešní recepty jsou také v duchu naší mezinárodní rekondice v Beskydech. Jsou to dvě krajové speciality.
Valašská kyselica tak, jak jsme ji ochutnali v rožnovském skanzenu Na rozpuštěném špeku uděláme jíšku z hladké mouky a zalijeme vodou. Přidáme kyselé zelí i s nálevem, na kostičky nakrájené uzené maso nebo klobásu, kmín, sůl a vaříme asi půl hodiny. Potom do polévky vložíme uvařené brambory nakrájené na kostičky, přidáme podle chuti pepř, ocet a před koncem varu zalijeme rozšlehanou sladkou nebo kyselou smetanou s vejcem.
Boršč Do osolené vody dáme vařit na kousky nakrájené hovězí nebo vepřové maso. Po půl hodině přidáme nakrájené zelí, cibuli, mrkev, petržel, celer, nastrouhanou červenou řepu pikantní klobásu a znovu vaříme, až je vše měkké. Můžeme dochutit pepřem, zahustit jíškou a na talíři přidat čepičku zakysané smetany nebo jogurtu.
A ještě něco na vyzkoušení - jablečný ocet Na rozdíl od klasického a chemicky vyráběného octu obsahuje jablečný ocet řadu vitamínů (zvláště vit.C) a enzymů. V poslední době se mu přisuzuje velký vliv na zdraví člověka. Upravuje trávení a pomáhá odstraňovat toxické látky z těla. Ale stojí ho zato vyzkoušet i pro svou lahodnou chuť při přípravě salátů, dresingů a při dochucování pokrmů. Kilogram zralých a omytých jablek zbavených stopek nastrouháme i se slupkami a jadřinci na struhadle z umělé hmoty. Nastrouhaná jablka dáme do 4litrové láhve, přidáme 150 g cukru a zalijeme 2 litry vody. Sklenici převážeme plátýnkem a necháme ji na světle. Obsah pečlivě čistou měchačkou 2 x denně promícháváme po dobu 10 dnů. Jedenáctý den vše přecedíme, láhev vypláchneme a vlijeme do ní zpět přecezenou šťávu. Opět převážeme plátýnkem a necháme 4 – 6 týdnů v klidu ustát. Na povrchu šťávy se utvoří rosolovitý povlak, který se nesmí porušit. Po dozrání obsah přecedíme přes plátno do menších lahví a uložíme v chladu. Kdo chce skladovat ocet delší dobu, může ho sterilovat 15 min při teplotě 75 stupňů Celsia. 18
Na závěr malá ochutnávka z naší tvorby:
NÁŠUP
Takto dopadl jeden ze soutěžních úkolů, kterými jsme se zaměstnávali
v Beskydech – báseň na dobovou pohlednici dámy na koni Z výšky se dívám, vánkem se nechám unášet, síla podivná mne táhne jako Juráše. Ladnost jemná, výška jako z nebe, pokaždé sním jako v oblacích, lásko, za chvíli jsem u Tebe. Sluncem nasátá, voňavá jako květina, říkám si o lásku, lásko má jediná. Čím blíž jsem u Tebe, cítím vůni Tvou, však obavu mám, jestli jsem jedinou. Tereza D.
Prosíme vás o nahlášení nových telefonních čísel! Pokud budeme muset každé nové číslo zjišťovat, bude to stát spoustu peněz a času, který bychom mohly věnovat užitečnějším činnostem. Myslete na to, děkujeme. Neztrácejme na sebe spojení. Nabídka – v Mamma Help Centru vám můžeme nabídnout, 3 nenošené nebo již nepotřebné paruky našich členek, a přípravky na údržbu těchto paruk.
Bulletin MAMMA HELP! vydává Sdružení pacientek s nádorovým onemocněním prsu s finanční podporou Ministerstva zdravotnictví. Odborná garance: MUD. Václav Pecha. Evidenční číslo: MK ČR E 13680 Adresa: U Vinohradské nemocnice 4/2256, 130 00 Praha 3 Tel. 272 732 691, 272 731 000, 272 738 696-8. www.mammahelp.cz, e-mail:
[email protected] Redakce: Jana Drexlerová, Ida Bartošová, grafika: Helena Fialová Tisk: UNITISK Kněževes
19
Přiveďte své známé na dobročinný
večer v Atriu 02 11. listopadu Výtěžek z dražby podpoří provoz MAMMA HELP CENTRA.
