Proglas. kultura literatura náboženství. Z moderní ruské poezie N. Z. Davis: Hledání Michela de Certeau. Zdeněk Mitáček: Připomínka Egona Hostovského

Proglas

kultura literatura náboženství

Z moderní ruské poezie N. Z. Davis: Hledání Michela de Certeau Ruský medvěd literární – rozhovor s Jakubem Grombířem

Zdeněk Mitáček: Připomínka Egona Hostovského

Petra Trnková: Fotoamatér mezi „cvakařem“ a profesionálem

Jsou Češi ateisté? – rozhovor s Jiřím Hanušem

Ročník XIX. cena čísla 59 Kč pro předplatitele 50 Kč

4 2008

� � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � � �

�

��������������������������������������������������������������������� ����������������������������������������������������������������������

������������������������������������������������������������������������� �������������������������������������

� � � � � � � � � � � � � � �

EDICE COGITATIO RELIGIONIS

PAUL TILLICH Odvaha být Brilantní fenomenologie úzkosti a odvahy z pera německo-amerického filosofa a teologa. Vyšlo 2004, váz., 140 s., 198 Kč.

KAREL SKALICKÝ V zápase s posvátnem Vynikající přehled klasických religionistických přístupů k fenoménu náboženství. Vyšlo 2005, váz., 320 s., 345 Kč.

JOSEF PETR ONDOK Řeč o Bohu Zasvěcené pojednání o tzv. analytické filosofii a jejím využití v oblasti náboženství a teologie. Vyšlo 2006, váz., 160 s., 198 Kč.

MICHAEL KIRWAN René Girard Inteligentní a čtivý úvod do díla francouzského historika, filosofa a antropologa Reného Girarda. Vyšlo 2008, váz., 156 s., 198 Kč.

EDWARD SCHILLEBEECKX Lidé jako Boží příběh Teologická závěť jednoho z nejvýznamnějších katolických myslitelů 20. století. Vyšlo 2008, váz., 316 s., 349 Kč.

Objednávky: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected]

www.cdk.cz

Editorial

Obsah Básnické zastavení

Z moderní ruské poezie

3

Literatura

Ruský medvěd literární Rozhovor s J G Z M Připomínka Egona Hostovského

7 12

Studie

P T Fotoamatér mezi „cvakařem“ a profesionálem Počátky amatérské fotografie

14

Náboženství

Jsou Češi ateisté? Rozhovor s J H

22

Věda

J V Kardinál Schönborn chce probudit katolíky z „dogmatického spánku“ vůči darwinistickému evolucionismu

27

Esej

N Z D Hledání Michela de Certeau

32

Umění

P M Abstrakce a krajinomalba Vladimíra Hanuše

40

Recenze

M H Carl von Clausewitz (1780–1831) a osm knih O Válce

42

Nad knihami

B K Zápisy pamětnikovy

47

P Š Vaculíkovy Nepaměti podruhé

48

Obsah / Editorial

Biolog, historik věd, cestovatel, prozaik a kdoví co ještě Stanislav Komárek popsal ve své knížce Příroda a kultura, která se dočkala již druhého vydání, výstižně a vtipně pojem paradigma. Charakterizuje jej jako základní myšlenkové východisko určité nauky, jakési „kopyto“, na které se narazí každý myšlenkový případ. K paradigmatu současné vědy například patří víra, že informace získané vlastním bádáním jsou cennější než ty z jiných zdrojů, víra, že svět je v principu poznatelný, nebo že toto poznání je žádoucí a tak dále a tak podobně. Každý z vědeckých oborů má snad navíc většinou své vlastní paradigma, které je schopno vysvětlit celou škálu jevů, i když nikoli všechny, byť se tak jeho reprezentanti často tváří. Paradigmata mají ovšem jednu nevýhodu vedle řady výhod – časem zakrňují, „stárnou“, stávají se sebepotvrzujícím systémem. Paradigma je záležitostí sice v prvé řadě vědeckou, ale týká se i citového angažmá jejích protagonistů a fakticky celého vědeckého provozu. Toto číslo Proglasu lze číst u vědomí přinejmenších tří paradigmatických sporů. Na první odkazuje filozoficky laděný text Jiřího Váchy, který se zamýšlí nad silami a slabostmi panujícího neodarwinismu a obhajuje zástupce ideje tzv. inteligentního plánu, neboť se pustili statečně do zápasu s paradigmatickým opevněním poukazem na rozpory v principech moderní vědy. Spor není určitě u konce, jak dokládá například domácí diskuse nad teorií „zamrzlé plasticity“ Jaroslava Flégra a také jak roste zájem o Charlese Darwina a jeho knihy při příležitosti blížícího se výročí vydání knihy O původu druhů. Paradigmata se střetávají, jako by zápasila v nějakém přírodním výběru o místo na slunci. Teologického paradigmatu se dotýká článek přední americké historičky Natalie Zemon Davisové o pozoruhodném životě a díle francouzského myslitele Michela de Certeau. V rámci vědecké disciplíny se občas objeví postava jak z nějakého renesančního románu a teologie má na takové postavy docela štěstí (Teilhard de Chardin, Hans Urs von Balthasar, Josef Zvěřina a jistě i námi představený Michel de Certeau). Posledně jmenovaný se totiž pohyboval s neuvěřitelnou lehkostí a grácií na hranici nejen několika vědních oborů, ale i vědy, historie a mystiky. Jsou lidé, kteří budí sympatie tím, že je v podstatě stávající paradigma nezajímá, tudíž nesvazuje. Nechávají se vést duchem. Ačkoli nemají za sebou „vědeckou školu“, mohou být velmi inspirativní napříč jednotlivými disciplinami. A konečně, nejen 11. září 2001 znamenalo vystřízlivění i posledních tvrdých zastánců „sekularizačního paradigmatu“, podle něhož se Evropa – a podle jejího příkladu celý svět – pohybuje od stadia náboženského ke stadiu rozumnému a vědeckému, řečeno s Augustem Comtem. Tato víra v evoluční společenský vývoj ve věci náboženství dostala své první trhliny v 70. letech minulého století, kdy se přední zastánci této teze obrátili proti ní (a v některých případech také sami proti sobě), když jim došlo, že Evropa je spíše mimořádným případem sekularizace než jejím určujícím prvkem. I s tímto předznamenáním lze číst rozhovor o sekularizaci v české společnosti. Pěkné prázdninové počtení za celou redakci přeje Jiří Hanuš

1

Vladimír Hanuš: V dešti (pro F. Hudečka), akryl, plátno (160x190cm), 2004 Na obálce: Vladimír Hanuš: Červené tělo krajiny, akryl, plátno (170x190cm), 2008

Výtvarník čísla: Vladimír Hanuš Vladimír Hanuš se narodil 19. 5. 1961 v Rychnově nad Kněžnou, zde vystudoval gymnázium a následně odešel do Prahy studovat Akademii výtvarných umění – v ateliéru Karla Malicha, později u Františka Hodonského, u kterého absolvoval. V roce 1996 obdržel stipendium The Pollock-Krausner Foundation, Inc. v New Yorku. Pravidelně vystavuje v České republice i v zahraničí. Je zastoupen ve sbírkách státních galerií i významných soukromých sběratelů. V poslední době proběhla retrospektiva jeho prací v Galerii moderního umění v Hradci Králové (2007). V létě 2008 vystavuje širší výběr ze své současné tvorby v Novém Městě na Moravě.

INFORMACE O PŘEDPLATNÉM PROGLASU NA ROK 2008 Roční předplatné (6 čísel včetně poštovného): 300 Kč Sponzorské předplatné: 500 Kč Způsob úhrady předplatného – složenkou typu C (do zprávy pro adresáta uveďte „Proglas“) – po dohodě přímou platbou na účet č. 120 402 514 / 0600 (je třeba sdělit redakci variabilní symbol platby) – hotově v redakci časopisu (Venhudova 17, Brno) Na požádání Vám vystavíme daňový doklad nebo fakturu. Objednávky předplatného – telefonicky nebo faxem na čísle: 545 213 862 – e-mailem na adrese: [email protected] – vyplněním objednávkového lístku na: www.cdk.cz – písemně na adrese: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno Upozornění: Odběratelé Revue Politika dostávají i v roce 2008 Proglas zdarma.

Proglas Vydává Centrum pro studium demokracie a kultury (CDK) Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax 545 213 862, e-mail: [email protected], http://www.cdk.cz Ročník XIX. Vychází šestkrát ročně Redakce Jiří Hanuš, František Mikš, Kateřina Hloušková, Jan Vybíral (odpovědný redaktor) Objednávky předplatného Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected] Bankovní spojení 120 402 514 / 0600 Nevyžádané rukopisy se nevracejí. Tisk Reprocentrum Blansko Registrace MK ČR E 17222 ISSN 1802-3142 Vychází s podporou Ministerstva kultury ČR a statutárního města Brna.

2

Proglas 4/2008

Z moderní ruské poezie Přeložil Jakub Grombíř DMITRIJ GRIGORJEV *** do Nového roku v kostýmu Dědy Mráze jdu s pytlem vinšovat minulým rokům: přinesl jsem vám dárky, mí zesnulí přátelé, – své nové písně, jak se mají vaše těla, rozpadlá na molekuly vesele narážejí do sebe, míhají se Brownovým pohybem který je tak nakažlivý že se přidávají i těžké soli zlehka se natřásají rozpouštějí se na ionty a vydávají se ponornými řekami do středu zeměkoule dýchám ve vašich tělech, stávám se vámi chodím ve vašich tělech jako šachových figurách po zasněžených ulicích jak se mají vaše duše teď na Nový rok jestli sedí v nebi a drží se za ruce jestli vůbec mají něco jako ruce jestli cinkají poháry se šampaňským jestli recituje malý chlapec stojící na stoličce vedle stromku takové sentimentální myšlenky mě napadají teď na Nový rok zapomínám, že jste jenom karnevalové kostýmy svých smrtí Básnické zastavení

barevné hadříky visící v převlékárně novoroční lázně kde se smrti v páře mrskají metličkami z pohřebních kytic a jedlových větviček smějí se, růžové a zdravé nahé pod bílými prostěradly pijí pivo aby si vás pak znovu oblékly a vrátily se do Nového roku V pracovním procesu na stole tranzistorák na zdi vyhlášky civilní obrany plynové masky se vydávají na Moučné ulici 3 kód 264 kryt je na adrese Admiralitní 10 evakuace vlakem číslo 22–24 z Moskevského nádraží do obce Pikalevo Boksitogorský okres v případě požáru volejte 01 (velkým červeným, dále menším modrým) při ČS volat FSB 3161736 RUVD 9219025

MČS 2514266 3169498 požární úsek č. 1 117 (opraveno na 0102) Jakubovičova 16 (zase červeně a zeleně) při požáru volat 01 udat přesnou adresu obvod ulici, číslo popisné organizaci volání zopakovat vyčkat příjezdu požárního vozu kdybych chtěl volat Pána Boha nenašel jsem číslo ani adresu ani v těchto instrukcích ani v telefonním seznamu *** Řeka, spoutaná nábřežími, vzlyká, chce se říct: vezmi si šátek, utři slzy, podívej, jak tě miluje nebe, když na tebe roní své hvězdy, zdobí tvé tělo usměvavým měsícem, drobí do tebe dlouhou mléčnou dráhu, a všechny ty žulové stěny jsou jen sen, který lehko poruší obyčejná voda a okovy se stanou ploutvemi, když v tobě plave věčnost jako velká ryba.

3

*** skvrnami od potu a krve mě pevně poznamenala tato špinavá a zlá práce: rozbíjet stěny sklepa, už je pryč všechna radost, předstírání činnosti s hadicí – vdechnul jsem příliš mnoho prachu a těžkých slov jenom s námahou dosáhnu na kohoutek. Tady jdou na procházku děti, hledí na mě jako do jámy, ale kam jinam by se měly dívat, když cesta vede přímo skrz moje srdce, rovnoběžně s čárou života napříč čáry smrti. O malé knížce v této malé jarní knížce nejsou složitá slova všechno je úplně jednoduché: jména vody sněhu hvězd neviditelných dalekohledem i písně které slyšíš jenom ty nic jsem si nepřimyslel jenom jsem zapisoval větví do písku bublání potoka hukot ohně v mé kotelně a v absolutním horském tichu šumění vlastní krve v této malé jarní knížce nečíhá ve zhlavci slepota Borgese letícího balónem ani hluchota Beethovena s mluvící holí můžeš ji číst ohýbat stránky jako prsty a neptat se kam se poděla dlaň v této malé jarní knížce se slova rozvíjejí jako květy nové věci se objevují mezi listím teď jenom choď a sbírej vlastní vzpomínky

4

úplně nečekané čiperné jak vítr příběh jde za příběhem jako vlak s různobarevnými vagóny sedíme v jednom z nich díváme se z okna na strom našeho rozhovoru který prorůstá časem: ptáci už uvili hnízda ve větvích a my pořád nemůžeme skončit chytáme slovo za slovem a nevzpomínáme si o čem jsme vlastně mluvili *** Amundsene, slyšíš mě, tady zmrzneš, Amundsene nespi, osamocený lyžaři v pletené čepici s bambulí Amundsene, vidíš jak vánicí přichází sněhová žena děti ji uplácaly před chvilkou a potom ji olízalo nebe tak jako pes olizuje tvoji tvář neusínej, slyšíš, dýchej si do dlaní, dokud je v prstech ještě život, vždyť tvoje ledové pole je jenom list papíru na kterém jsi jenom slovo a můžu snadno vygumovat tvoje psí spřežení i stan mezi krami abych mohl začít nanovo. Dmitrij Grigorjev, *1960. Žije v Petrohradu, kde pracuje jako kotelník a redaktor odborného časopisu Topeniště, člen někdejšího samizdatového Klubu 89, vydal sbírky veršů Když se zastavují vlaky, Věž z višňového listí a Zápisky z krajnice, romány Pan Větrovský a Co říká nebe.

VALERIJ ZEMSKICH *** Rozbitá láhev v metru se podobá holubovi přimrzlému k ledu *** Tři hvězdičky místo názvu Dva hřebíky místo rámečku Víno z lopuchů *** Prázdný pokoj zaplněný stohy papíru Lidmi Oblečením Zbytky od večeře Špinavé nádobí Hřebík ve stropě Papírová krabice Se špulkami bez nití Na komodě Karafa s vodou Dvě kladívka Šroubovák Nohama šoupají Podupávají Potloukají se Mezi stěnami Prázdný pohár na stolku Stažené rolety Slunce se snaží Proniknout škvírami Ale prázdný Prázdný je pokoj

Proglas 4/2008

Valerij Zemskich, *1947. Narodil se a žije v Petrohradu, vystudoval matematicko-fyzikální fakultu, pracuje jako programátor topných zařízení. Jeden z nejvýznamnějších představitelů volného verše v Rusku, napsal sbírky Mlčenlivý zpěv sépií, Chybný úhel, Co bude po knihách, Zlehka, malinko, jak kdy.

MICHAIL BARU *** léto končí… nitka divokých husí na hedvábném čínském obraze rozplývá se ve vzdálených horách v pravém horním rohu

jakýmisi

28. dubna 2004 vesele jsme se shlukli okolo gilotiny a se zájmem začali pozorovat jak stínali roajalistické šlechtice potom girondistické měšťany tleskali jsme katům ženy pletly ponožky potom všechno skončilo a všichni se rozešli

dokumenty zkusil jsem je zapálit nechytily k ničemu se nehodily dokumenty noviny plakáty

a knihy

Boris Kočeišvili, *1940. Moskevský básník gruzínského původu, zabývá se také hudbou a výtvarným uměním.

JULIA POKROVSKÁ

16. dubna 2004

***

taková maličká ruská zahrádka děravá konev dva stonky kopru jeden česnek

Ten pes je v práci celý den: pánovi prosí na vodku a škrtí se na vodítku, když uhýbá pohledem.

*** oslava Nového roku vedle umělohmotného stromku tvářím se, že jsem šťastný *** dům bez hospodáře v rohu se spokojeně schoulil prach do klubíčka Michail Baru, *1958, významný představitel ruského minimalismu v poezii, žije v Moskvě.

BORIS KOČEIŠVILI 12. května 2004 málokdo si už dneska vzpomene jak se kdesi na Lafontainově ulici oběsil čistokrevný Francouz zanechal po sobě dopis: „umírám steskem po vlasti“

Básnické zastavení

Žebrák blekotá stále dál (chce budit dojem invalidy): „Nenechte psíka umřít hlady, se mnou to, chudák, nevyhrál.“

5. dubna 2004

Julia Pokrovská, *1960. Básnířka, překladatelka z polštiny a francouzštiny (Pierre Louys), členka Svazu moskevských spisovatelů, autorka sbírek Zpáteční cesta, Sluneční spletenec, Za krysařovou píšťalou.

k čemu je dobrý národ vlast stát abychom měli na čem být závislí před kým se chvástat

OLGA ZONDBERGOVÁ *** Zima. Jdu časem nazpátek Mám čtyři roky, kostkovaný kabátek A v dlani mě studí na kůži Střep ledu sebraný v kaluži

*** sešel jsem po schodech a ztěžka otevřel vchodové dveře dvůr byl zavalen knihami novinami

„Zahoď to, beztak v jednom kuse kašleš,“ říká máma a led padá na zem

plakáty

5

hledám ho celý příští den a půlku dalšího, marně človíček v něm byl usídlen mával a kamsi zval mě Olga Zondbergová, *1972. Moskevská básnířka, pracuje jako redaktorka časopisu Tabáky a dýmky, autorka básnické sbírky Kniha přiznání.

ALEXANDR LEVIN *** Marina říká: „Kočka a kocour jsou úplně jiná zvířata.“ Máme pro to výborný důkaz. Nedávno jsem si koupil elektrický zubní kartáček. Za pár měsíců si Marina koupila úplně stejný. Za celou dobu jsem měnil baterky jenom jednou, Marina si dává už třetí pár. Prostě kočky se myjí pečlivě, kdežto kocouři rychle. ***

králík, vydává časopis Hlavní město, je velkým obdivovatelem Daniila Charmse.

JULIA IDLISOVÁ *** Chtěla bych vidět, jak se probouzíš. Řekněme, na sluneční straně, proto – ne dětským křikem na ulici ani skřípotem tramvaje, ale kvůli světlu. Kupodivu, vůbec tvůj pokoj neznám; nic bych v něm nenašla ani s otevřenýma očima. Proto jsi celý obklopen světlem, celý zářivý; nechápu, jak můžeš spát, zavírat oči. Vstaneš, zavrtíš hlavou, prohlížíš pokoj zprava doleva; opravdu, pomyslíš si, každý má svoje světlo. Každý má svoje světlo, proto chci vidět, jak se probouzíš. Chci vidět, jak ty. Julia Idlisová, *1981. Absolventka filologie na moskevské univerzitě, vydala básnické sbírky Devět duchů, Ad astrum a Pohádky pro…, je známá také jako důležitá osobnost mladé ruské literární kritiky.

Moskva je přitahuje možností zůstat. Snaží se zůstat, někteří dokonce věří, že dostanou šanci zůstat navždy. Potom, daleko později, vyjde najevo, že taková možnost neexistuje. Ještě nikdo nezůstal navždy. Ale nikdo se ještě nevrátil, aby řekl, jestli mělo cenu se tolik snažit. Alexandr Levin, *1957. Programátor, básník a textař, autor úspěšných počítačových učebnic, básnické sbírky Biomechanika, natočil desku autorských písní Francouzský

6

DANILA DAVYDOV *** jejich básně nebyly zdaleka tak zajímavé jako to, že všichni vypadali stejně: měli prochlastané a profetované držky svítily jim oči ***

čeho? ptám se a nasazuju výraz jako bych nechápal o čem mluví jenom se neksichti, on na to jak toho nenecháš – vyrazím tě, to si piš, že vyrazím Danila Davydov, *1977. Žije v Moskvě. Jeden ze zakladatelů sdružení Babylon (na internetu: vavilon.ru). Vydal sbírky básní Sféry doplňkového šetření (1996), Luční koník (1997), Jak je bez srdce? (1999).

SERGEJ BIRJUKOV Recept (z cyklu ČI-KO-PO – Čistě konkrétní poezie) Jablka snižují cholesterol Citróny zpevňují spojovací tkáně a kosti Banány neutralizují ostré a slané jídlo Boby snižují cholesterol Boby normalizují hladinu cukru Boby působí proti rakovině prsu a nedostatku železa Boby jsou luštěnina Květák snižuje cholesterol Mrkev zlepšuje zrak a srdce Brambory uklidňují žaludek Česnek je antibiotikum a zpevňuje cévy Pomeranče chrání před svalovou atrofií Pomeranče jsou dobré na dásně jasně Grapefruity snižují tlak a cholesterol Paprika je univerzální Na nachlazení Astma Bronchitidu A sklerózu Cibule při nachlazení, angíně, bronchitidě Jablka snižují cholesterol Sergej Jevgenijevič Birjukov, * 1950, básník, jazykovědec a performer, zakladatel Akademie zaumu v Tambově. Nyní přednáší na univerzitě v Halle o ruské experimentální poezii, autor knih Znak nekonečna, Gloria tibi, Poezie ruské avantgardy.

přišel ke mně domácí a povídá: poslechni, kamaráde už toho mám plné zuby Proglas 4/2008

RUSKÝ MEDVĚD LITERÁRNÍ Rozhovor s Jakubem Grombířem

Jakub Grombíř je muž mnoha talentů. Nepřehlédnutelné jsou jeho literární kritiky, které se svou osobitostí a názorem vymykají z běžné šedi, v níž se tento obor v naší zemi na počátku dvacátého prvního století utápí. Jakub Grombíř je také filmovým historikem, vystudoval filmovou vědu na univerzitě v Olomouci. Mezi literáty proslulý je Jakubův vinný sklep ve Vracově a vinice na půl cesty k Bzenci, kde bydlí a k němuž se vztahuje většina jeho básní. Sbírku veršů vydal zatím jedinou, ale přesvědčil mě jí (a nejenom mě) o tom, že básníkem je především. Poezii se Jakub Grombíř věnuje i jako překladatel, ponejvíce autorům ruským, kteří své básně píší právě nyní, na počátku dvacátého prvního století. Právě současnému literárnímu Rusku a ohlasu vln jeho literárního moře v našich krajích je věnován následující rozhovor. Současná ruská poezie se do češtiny téměř nepřekládá, próza je na tom o něco lépe. Ty jsi téměř jediný, kdo se v posledním desetiletí věnuje překladům ruské poezie systematicky, kdo objevuje pro českou literaturu nová jména současných ruských básníků. Jediný, kdo v širých prostorách současného Ruska hledá a nachází vzácný poklad básně a přináší do našich luhů a hájů jeho křehkou krásu. Určitě nejsem sám. Zmínil bych Norberta Holuba, který výborně překládá verše tradičních forem, s pravidelným rýmem a rytmem. V časopise Texty se často objevují překlady z ruské poezie, především od Pavla Kotrly a také od Michala Jareše a Reného Kočího. Velmi zajímavý blok současné ruské poezie publikovala v časopise Souvislosti Radka Bzonková, byl to čuvašský, ale rusky píšící Gennadij Ajgi a Alexandr Makarov-Krotkov (číslo 1/2005). Ze současné ruské poezie překládají také Alena Machoninová a Jan Machonin, jejich překlady se objevily v Babylonu, Souvislostech či Revolver Revue. Alespoň pro mne jsi sám, sám kdo nehledí na to, kdo ze současných ruských básníků jakou kde dostal literární cenu nebo se účastnil nějaké mezinárodní akce, na to, kdo se už nějakým způsobem proslavil. Jde ti o poezii jako takovou. A to je v dnešní době vzácné. Navíc tvé překlady jsou výsostně básnické. Ale já nepřekládám z ruštiny zase tak dlouho. Vlastně teprve Literatura

pět let, tehdy byl do Ruska, do Moskvy pozvaný časopis Psí víno a já jsem tam jel spolu s Jaroslavem Kovandou a s Petrem Štenglem. V roce 2004, na Festival volného verše „Verlibr“. To čtení trvalo několik dní, bylo ve velkém kinosále, četlo se hodiny a hodiny. Přivezl jsem si právě odtud antologie současné ruské poezie i knížky některých autorů. A protože do Psího vína nikdo kromě Norberta Holuba z ruštiny vlastně překládat nechtěl, ujal jsem se toho já. Počkej, tak to určitě nebylo. Já znám tvoje překlady z ruštiny, které vyšly například v Textech Pavla Kotrly už několik let před cestou do Moskvy. Takže překládáš ruskou poezii určitě déle než pět let. To se dá snadno dokázat. Překládal jsem něco i před tou cestou. Ale ne moc. Ale kdeže, bylo toho docela dost. Pokud jde o kvalitu, tak určitě. A ta je podstatná. Autorem, který nejméně v okruhu Psího vína na řadu lidí velice zapůsobil, je určitě básník a prozaik Dmitrij Grigorjev. S tím jsem v Moskvě mluvil, před kinosálem, kde se četlo. Chtěl jsem si zakouřit a neměl jsem sirky. Tak jsem ho oslovil a on se smál, že jaké sirky, že u nich mají zapalovače. Dodnes nevím, co tím myslel.

7

Vidíš, takže jsi ho měl přeloženého už předtím. Měl. Ale málo. Málo, málo... Tvůj rukopisný výbor ze současných ruských básníků, který jsi připravil, je také stručný. Ale velmi podstatný. Jaké postavení mají autoři, které jsi vybral, jako jsou například Alexander Levin, Georgij Gennis, Valerij Zemskich, Boris Kočeišvili, v současné ruské poezii? Současná ruská poezie je obrovsky pestrá. Jsou tam nejrůznější skupiny a skupinky, ale vlastně nejsou jednoznačně a většinově přijímaní „celorusky“ známí současní básníci, na rozdíl od prozaiků, kde Viktora Pelevina nebo Borise Akunina znají a čtou prakticky všichni, kdo se v současnosti v Rusku o literaturu zajímají. V Rusku jsou dvě města, kam se umění soustřeďuje především. Moskva i Petrohrad mají své okruhy autorů, nejrůznějších, ale přináležejících k jednomu nebo druhému městu, rozdíl je mnohem větší než u nás mezi Prahou a Brnem. Ale v řadě dalších ruských měst, ve kterých žije milion obyvatel

nebo víc, jsou zase další umělecké a literární okruhy. Lze nahlédnout třeba na internetové stránky www.litkarta.ru, kde je zachycena část těchto mimomoskevských a mimopetrohradských scén, u nás naprosto neznámých, nicméně majících svou kvalitu. Z literátů tvořících mimo hlavní centra by měl být zmíněn alespoň novosibirský básník Igor Loščilov nebo Akademie zaumu, experimentální skupina fungující v Tambově pod vedením Alexandra Fedulova už od konce brežněvovské éry. Důležitý je i fenomén rusky píšících básníků v jiných zemích bývalého SSSR. Často to ani nejsou etničtí Rusové, zejména na Ukrajině používá hodně lidí ruštinu jako hlavní jazyk (příkladem kyjevských básníků, kteří mají úzkou vazbu na moskevský literární život, jsou Lesja Tyškovská nebo Dmytro Lazutkin). Směřování do Moskvy nebo Petrohradu je ale značné. Také rozdíl v životních podmínkách mezi centry a „městy na venkově“ je pro nás těžko představitelný. Důležitou roli v poetice současných ruských básníků mladší generace hraje právě životní empirie, ta je podstatně drsnější

Vladimír Hanuš: Sama uvnitř, akryl, plátno (110x120cm), 2007

8

Proglas 4/2008

než u nás. Uchytit se v nějaké kulturní instituci je velmi těžké, takže literáti vykonávají typická „disidentská“ povolání (topič, domovník), mnozí také podnikají, hlavně okolo počítačů. Většina mužů má zkušenost s vojnou, často včetně bojových operací. Proto jejich psaní má jiná témata, než je spisovatel sám, jak je tomu téměř výhradně v české literatuře poslední doby. Z autorů, které překládám, je v určitém okruhu známý Dmitrij Grigorjev a z nejmladších básníků například Danila Davydov a Julia Idlisová. Když se řekne v určitém okruhu, tak to ale v Rusku znamená hodně, nejde o známost v několika kavárnách. Davydov a Idlisová jsou i překládáni do angličtiny, španělštiny. A stáli u vzniku internetových stránek www.vavilon.ru, což je místo pro současnou ruskou poezii velmi důležité. Dá se vavilon.ru přirovnat k něčemu z našeho „poetického internetu“? Jsou to stránky, které založila generace autorů narozených v sedmdesátých letech, ale brzy dali příležitost publikovat zde mnoha autorům starší generace i těm nejmladším. Ale jen dobrým autorům. Jako kdyby se spojily Souvislosti s Revolver Revue a s Welesem v jeden internetový časopis? Ne, to by bylo málo, autorů je v Rusku mnohem víc než u nás. A způsob jejich psaní je různý. Takže vavilon.ru je zase jen určitý okruh, i když široký. Kde se upřednostňuje, ale nijak dogmaticky, „minimalismus“ v poezii. A kde se velmi málo publikuje klasický vázaný verš, kterým se v Rusku vyjadřuje ohromné množství básníků – a je to forma stále živá, přijímaná. I když většina autorů z těch, kteří píší ve vázaném verši, spíš jen opakuje, co už bylo řečeno. Existuje nějaký manifest, definice „ruského minimalismu“? To ne, žádný oficiální šířeji zaměřený manifest, ale desítky manifestů nejrůznějších skupin a skupinek. Jde o stručnou formu básně, jak říká už sám pojem. Často vtipnou. Aforismus je v Rusku považován za plnoprávnou součást poezie, na rozdíl od literatury naší. Známým a přijímaným, ale přitom velmi kvalitním autorem aforismů je Felix Krivin, kterého k „ruskému minimalismu“ ovšem počítat nelze, na rozdíl třeba od Vladimíra Višněvského, jehož monostichy (básně o jednom verši) mnohdy zlidověly. Velký vliv, mnohem větší než u nás, má na současnou ruskou poezii poezie čínská a japonská. A vůbec východní myšlení, východní filozofie. Nejde o celosvětovou módu, jakou je třeba užívání formy haiku. Tam je hlubší spříznění, dané i historickou a geografickou blízkostí Ruska a Východu. U části autorů působí v tomto směru zprostředkovaně i vliv amerických básníků, beatniků především, kterým východní filozofie, náboženství i poezie byly také blízké.

Literatura

Mně Dmitrij Grigorjev vždy připomínal Richarda Brautigana... V něčem ano, ale Grigorjev je mnohem méně fantaskní, více vychází z reality. A v ruské tradici? Na co současná ruská poezie navazuje? Určitě velký vliv na ni měl Daniil Charms, i když to byl prozaik. Ale v jeho duchu se rozvíjí u řady básníků určitá anekdotičnost, navazuje se na jeho smysl pro absurditu, pro velmi zvláštní příběhy. Současná ruská poezie je mnohem více než naše spojena s vystupováním, s recitací, s různým způsobem předvádění veršů publiku. Například ve skupině Lianozovo, která vznikla na konci padesátých let a měla velký význam pro vývoj ruského umění, byli rovnocenně přítomni básníci i výtvarníci, tam je vlastně začátek ruských happeningů nebo performance nebo jak tento druh umění budeme chtít nazývat. V Rusku má recitace básní velkou tradici, vzpomeňme třeba Majakovského. Nebo ve světě od šedesátých do začátku devadesátých let zdaleka nejpopulárnějšího ruského „živého“ básníka Jevgenije Jevtušenka? I on z té tradice vycházel. Ač jeho poezie je hodně ve stínu jeho politických aktivit. S tím souvisí i melodičnost ruské poezie. Která se, myslím, projevuje i v její „minimalistické“ formě. Já i v ní pořád slyším Puškinův verš, který stojí na začátku novodobé ruské poezie. K Puškinovu kultu se velmi kriticky vyslovil Vladimir Nabokov nebo Michail Bulgakov, už dávno. Ve smyslu, že z Puškina v Rusku každý rád cituje, že je notoricky známo několik jeho veršů, ale jeho dílo vlastně nikdo nezná. Takže já bych žádné velké ovlivnění současné ruské poezie Puškinem neviděl. A víš, že Rusové, co žijí v současnosti v Praze, si do Čech, když se sem stěhují, zcela samozřejmě berou Puškinovy knížky? Moje žena učí na gymnáziu několik dětí „nových Rusů“, tedy lidí velmi bohatých a praktických. A ruský gymnazista v pražské škole, v oděvu pankáče, s lebkou na tričku, když mu byla položena přímá otázka, zda má rád Puškina, se zamračil, ale pak před celou třídou řekl: „Mám.“ Jeho čeští spolužáci zírali dosti udiveně. Je to možné. Ale nemůžeš vycházet z takového jednotlivého příkladu, kdo ví, co ten student z Puškina zná. Já návaznost na Puškina vidím v současné ruské poezii velmi skepticky. Doba už je jiná. I způsoby vyjadřování se v poezii. Já si myslím pravý opak. Totiž že se o Puškina ruská poezie, a to i ta nejsoučasnější, opírá jako o základní kámen. A když už jsem zmínil melodii, s ní souvisejí ti, kdo ji vytvářejí přímo na strunách. Ruskou poezii u nás i v Evropě představovali také Vladimír Vysockij a Bulat Okudžava. Ti byli velmi, velmi známí, ano. Ruské folkové a rockové písničkářství je ve svém celku v Rusku blíže poezii, než tomu je

9

u nás. Okudžavův pomník v Moskvě na Arbatu, to je krásné místo. Ten pomník je velmi skromný, vůbec ne v tradici typicky ruských naducaných velkolepých bronzových soch. A lidi na to místo přicházejí, stále, pokládají květiny, vzpomínají. Připomněl bych ještě písničkáře Alexandra Rozenbauma, rockové kapely Nautilus Pompilius a Kino (se zpěvákem Viktorem Cojem) a zpěvačku Zemfíru Ramadanovovou. Jejich texty jsou opravdu hodně poetické, prostoupené ruskou melancholií, těžkomyslností, i hudba těch kapel je jaksi chmurná, pro ucho českého posluchače velmi rozvláčná, zdlouhavá, pomalá. Meditativní? Dalo by se říci, že i meditativní. Nejenom. Ty kapely tam byly nebo ještě jsou velmi populární, zajímá se o ně masové publikum, nejde o žádnou okrajovou věc. Já mám rád zpěváka Borise Grebenščikova. V jeho tvorbě je patrný silný vliv východních filozofií a náboženství, stejně jako u řady současných ruských básníků. Tak to je tam opravdu ikona, která má mnohamilionové publikum. A jen o něco méně známý je Andrej Makarevič, folkrockový bard, který by se dal přirovnat k Jaromíru Nohavicovi a k jeho oblibě i u těch, kteří poezii a muziku jinak moc nesledují. A opět, poezie je v textech Grebenščikova i Makareviče přítomna podstatně. Řada jejich skladeb je dlouhých, komplikovaných, s rozsáhlými instrumentálními plochami. A přitom jsou to v Rusku nesmírně populární písně. Tak že bychom ve stručnosti zmínili i současnou ruskou prózu, nebo spíše její překlady do češtiny? S Grebenščikovem se mi vybavuje prozaik Viktor Pelevin, který jméno zpěváka ve svých prózách často zmiňuje. Viktor Pelevin je nepochybně v Rusku nesmírně populární autor. Dá se říci autor postmoderní, který vstřebal současnou evropskou i americkou literaturu a vychází z ní. Jeho próza předestírá čtenáři obraz současného Ruska, se všemi jeho rozpory, nepíše povrchně jako většina současných českých prozaiků, kteří se zabývají dejme tomu totožným tématem reklamních agentur tak jako Viktor Pelevin v románu Generation P, ale on na rozdíl od nich vidí hluboko pod povrch věcí. Ale zmíněn by měl být i prozaik starší generace Sergej Dovlatov, do češtiny rovněž překládaný, který popisuje reálie ještě brežněvovské éry a Sovětského svazu a pak také prostředí ruské emigrace té doby. Dovlatovy knížky měly úspěch i u nás, u určité vrstvy čtenářů. Sergej Dovlatov je, dá se říci, tradiční intelektuální vypravěč, uměřený, skeptický a kritický. Žádný postmodernistický experimentátor. Na rozdíl od poezie bylo z ruské prózy i po roce 1989 překládáno relativně dost důležitých autorů, jako je Venedikt Jerofejev, Viktor Jerofejev, nedávno Saša Sokolov. Velikou práci v tomto směru vykonal překladatel Libor Dvořák.

10

Na počátku devadesátých let, kdy se u nás šířilo přesvědčení, že součástí Západu se staneme jen tehdy, když zapřeme své slovanské kořeny, bylo typické, že z ruské literatury byli překládáni autoři jako Eduard Limonov, Jurij Mamlejev nebo Vladimir Sorokin, zdůrazňující bizarní až patologické stránky ruské reality. Snad je už potřeba upozornit na to, že i v této zemi žijí normální lidé s normálními starostmi. Světově úspěšným autorem je Boris Akunin, který píše detektivky s filozofickým podtextem, odehrávající se velmi často v Japonsku, hlavní hrdina je ale Rus. U nás je Boris Akunin přeložený, ale valného úspěchu se nedočkal. Stejně jako v Rusku nesmírně populární autorka detektivek Darja Doncovová, jejíž knížka skončila v Levných knihách. Nebo v Rusku velice úspěšná „teenagerská“ autorka Irina Děněžkinová, jejíž do češtiny přeložená knížka vzbudila jen velmi malý ohlas. Sergej Lukjaněnko u nás uspěl. Výborně ho přeložil právě Libor Dvořák. To určitě mělo vliv. Také film, který byl podle ságy natočený. Můj syn Lukjaněnka s nadšením četl už předtím, než film přišel do kin. I jeho spolužáci. A knížka se mu líbí mnohem víc. Lukjaněnko, to už je ale hodně pop-literatura, ne? Je. Ale po řemeslné stránce velmi dobře zvládnutá. Co říkáš na výbor současných ruských povídek, který vydalo nakladatelství Větrné mlýny? V něm je hodně zajímavých věcí. Namátkou bych jmenoval: Dmitrij Bakin, Jevgenij Griškovec, Jurij Bujda, Alexandr Iličevskij. Ale antologie jako celek působí roztříštěným dojmem, na rozdíl od antologie ze současné běloruské literatury, vydané také ve Větrných mlýnech, která se velmi vydařila. Chtělo to stanovit si nějaké kritérium výběru, takto knížka dopadla ve stylu „každý pes jiná ves“. Mě z té antologie opravdu zaujaly jen dvě povídky. Viktora Pelevina a Iriny Poljanské. Problém té knížky je, že jde víceméně o „školní práci“. Překládali studenti a doktorandi, každý jednu povídku, je to spíš univerzitní sborník prací studentů než co jiného. Je to vlastně pokračování univerzitních seminářů, což je z tohoto pohledu zajímavé, že pak studenti i vyučující vidí konkrétní výsledek své práce. Vidíš, to mě nenapadlo, to je zajímavý úhel pohledu. Já si říkal, že je to naprosto zbytečně vydaná knížka. Ale nakonec, když ono jich vychází tak málo, z této jazykové oblasti, že aby byl člověk vděčný za každou. Ohlas na ruskou prózu tedy u nás určitý je, ale abych se vrátil k básním, současná ruská poezie po roce 1989 vlastně knižně žádná nevyšla a zájem čtenářů i českých básníků o ni je minimální. Zájem u čtenářů poezie i ohlas v poezii některých současných básníků ale vzbudily překlady starších autorů. Především Josifa Proglas 4/2008

Brodského. Ale také Jevgenije Rejna a Vladislava Chodaseviče. Stále se čte a je velmi oblíbený Daniil Charms, dá se říci básník prózy.

přetrval zájem o Ferdinanda Pessou, ale – z mého pohledu bohužel – ne o jeho poezii, ale o jeho díla deníková a esejistická. Odklon od poezie je obecný. Není zájem ani o české básníky.

Je možné, že ohlas bude mít i antologie skupiny Lianozovo, kterou chystá k vydání nakladatelství Fra v překladu především Petra Borkovce. Možná. Ale jaké knížky překladové poezie v posledních deseti letech vzbudily širší zájem a ohlas, diskutovalo se o nich a četly se?

Sám jsi básník. Ale tento rozhovor prostě nebyl o tvé poezii. Tak třeba to napravíme jindy nebo to napraví někdo jiný. Ale se světovou poezií a jejími překlady bych to tak pesimisticky neviděl. Alespoň v Praze měl v posledních letech velmi slušný ohlas francouzský básník Yves Bonnefoy v překladech Jiřího Pelána a dva básníci španělští, nejdříve José Ángel Valente a teď nově a velmi živě Andrés Sánchez Robayna, oba v překladech Petra Zavadila. Pravda, jsou to spíše klasici, než co jiného. Ale já věřím a chci věřit tomu, že v budoucnu se podobného ohlasu dočká někdo ze současné poezie ruské. Dmitrij Grigorjev nebo Michail Baru, Danila Davydov nebo Julia Idlisová. I já bych si to přál. Současná ruská poezie má světu co říci a jistě bude mít co říci i nadále. Pokud by jí chtěl naslouchat český čtenář, chybu by určitě neudělal. Naopak.

Máš pravdu, v novém tisíciletí zájem o poezii velmi radikálně poklesl. Josif Brodskij u nás ohlas měl v devadesátých letech. Stejně jako Czeslaw Milosz a verše Charlese Bukowského. Hodně se tehdy také – jeden příklad za všechny – mluvilo o výboru z anglického autora 19. století Gerarda Manley Hopkinse. Ale na rozdíl od básní Brodského, Milosze nebo Bukowského, kdo o té knížce a o jejím autorovi a o dalších tehdy čtených překladech dneska ví? Určitě

Vladimír Hanuš: Překlenutí prostoru, akryl, plátno (135x162cm), 2000

Literatura

11

PŘIPOMÍNKA EGONA HOSTOVSKÉHO Z DENĚK M ITÁČEK Při nedávné návštěvě Brna jsem si v antikvariátu AB v Brně na Kounicově ulici zakoupil prvorepublikové vydání knížky Egona Hostovského Ztracený stín. Pamětníci uplynulých ér české literatury si v dubnu připomněli jubileum sta let od narození tohoto autora.

Otázka důvěry Hostovský je důležitý proto, že si přes veškeré životní peripetie zachoval myšlenkovou kontinuitu. Jeho dílo se rozvíjelo od začátečnických pokusů až k pozdním mistrovským textům svobodně a jen dle své vnitřní logiky. Něco takového nebylo v uplynulých dobách zrovna obvyklé. Život Hostovského byl věnován tvorbě a zároveň tuto tvorbu chránil. Aby mohl svobodně psát, musel prožít polovinu života v emigraci. Jako jeden z mála našich autorů dokázal uniknout před nástrahami totalitních režimů – vražednými nejen v rovině duchovní, ale i v rovině fyzické, existenční. Jako by po válce cítil závazek vůči těm, kdo takové štěstí neměli. Své nejlepší knihy vydal během padesátých let minulého století v americkém exilu. Egon Hostovský se narodil do pozdních let monarchie, jako dítě prožil světovou válku, se svými prvotinami přišel v době nové reflexe evropského vědomí na konci 20. let minulého století. Jeho první pokusy ovlivnila narychlo strávená dogmata Freudovy psychoanalýzy. Mezi autory své generace byl však touto inspirací výjimečný.

Nad knížkou Ztracený stín Do třicátých let vstupuje již jako suverénní vypravěč novelou Ztracený stín. Popisuje v ní příběh snaživého úředníčka, který se náhodou dostane ke kompromitujícímu spisu a rozhodne se kořistit vydíráním vedení koncernu, kde je zaměstnán. Autor píše o touze po úspěchu a následujícím zklamání, které však jeho hrdinovi otevírá cestu k novému přijetí sebe sama. Knížka se vymyká z proudu socializujícího románu své doby, autor se koncentruje na vnitřní zápas outsidera, kterému se dostane

12

neobvyklé příležitosti vystoupat během několika dní na výsluní. Jeho budoucnost na pár okamžiků zazáří jako kometa a vzápětí pohasne. Byť je zde Hostovského jazyk ještě příliš expresivní, téma je nadčasové. Vyprávění jako by stálo na vizi zaznamenané v záblesku pokušení, v okamžiku Hostovský-exulant na lodi Serpa Pinto morálního dilematu. (1941) Je průhledem do jedné varianty možného „řešení problému“. Komorní, výstižná prozaická studie. Také jeho další knihy staví na postavách citlivých hrdinů, prožívajících nejrůznější životní peripetie, vybavených hloubkou niterného prožívání, materií, do níž se v nárazech neúprosné životní reality otiskávají osudy jejich bližních, hrdinů prožívajících různou měrou naplněné či nenaplněné životní příležitosti. Pro Hostovského je charakteristická hluboká psychologická kresba a cit pro napínavé vyprávění. Tato kombinace činí z četby jeho knih skutečný zážitek.

Vypravěč a kyslík svobody Citelně Hostovského zasáhlo období Mnichova. Tehdejší události jej zastihly jako člověka již delší čas ke své době nedůvěřiProglas 4/2008

vého. Deziluzi z politiky našich spojenců i z chování českých politických elit vyjádřil v knize Sedmkrát v hlavní úloze, která vyšla v roce 1942 v New Yorku. Válku prožil v USA. Zde byl myšlenkový svět středoevropského intelektuála konfrontován s americkým měřítkem hodnot a někdy až cynickým pragmatismem. Díky své citlivosti byl Hostovský schopen nahlédnout do osudů osamělců bloudících americkou společností té doby. Příkladem je novela Cizinec hledá byt (1947), metafora života emigranta, hledajícího své místo v nové společnosti. Hlavní postava této knížky, lékař a výzkumník Marek, vlastně nedokáže obhájit svoji potřebu soukromí a vymezení se vůči potřebám druhých. Je zároveň udiven problémy „domorodců“, které jsou pro něj čímsi novým, něčím, co ze své domoviny neznal. Bezprostředně po válce Hostovský krátce navštívil Prahu. Realita podupané pookupační české společnosti v něm vyvolala nové úzkosti. Lidé, které znal z předválečných dob, se změnili. Tíživá atmosféra, kterou zaznamenal ve svých prvních knihách, byla skutečně předzvěstí tušené, avšak ve svém výsledku nečekané proměny. Píše, že většina z jeho bližních jako by ztratila tvář, přesněji svoji duchovní podstatu. My již víme, že za protektorátu museli přežívat a v krátkém tříletém intermezzu před únorem se povětšině jen velmi obtížně vzpamatovávali z kompromisů, jimiž byl jejich život za války poznamenán. Totalitní režim nesnesl ani stín veřejně vyjádřených pochybností, natož jakoukoliv kritiku či vzdor. Hostovský byl v exilu tohoto lámání páteří ušetřen a zpočátku snad ani nerozumí, čeho je při svém návratu vlastně svědkem. Odhaluje své krajany jako poražené a jako dlužníky. My víme, že dlužili svým mrtvým, že celou zemi po válce halil smutek a tíha prožitého. Možná proto tehdy lidé tak snadno uvěřili levným heslům a snad proto zraněnou společnost tak snadno zasáhl virus komunismu. Hostovský si intuitivně uvědomuje hodnotu svobody a podruhé, a tentokrát již naposledy, odjíždí z rodné země. Svět rozdělený mocnostmi na geograficky vymezené sféry vlivu je zcela jiný, než byl svět, v němž vydával své první knihy. Posunutí hranic Evropy a Asie, kompromis mezi zeměmi svobody a despocie – to byly podstatné okolnosti nové situace. Zážitek politického obětování středoevropského regionu byl ve své podstatě traumatem, s nímž se Hostovský musel vyrovnávat ve svém životě i ve své tvorbě. Čtenář jeho knih může sledovat pocity ztráty pevné půdy pod nohama a dramatické hledání nové identity, kterým prochází jeho hlavní hrdinové v jeho nejvýznamnějších knihách. Autor tak s maximální poctivostí ve své tvorbě reflektuje příběh, který sám zažil. Tato proměna je doprovázena i proměnou jazyka, který je v jeho poválečné tvorbě daleko civilnější a stylisticky přímočařejší, než jakým se vyznačovaly jeho předválečné knihy. Z této vrcholné etapy je nejčtivější knihou novela Dobročinný večírek (1957). Syntézou zkušenosti ztráty domova a hledání nového životního rámce je Všeobecné spiknutí (1960), autorovo životní dílo.

Literatura

Egon Hostovský (vlevo) v Paříži s dalším emigrantem, Janem Čepem (1956)

Neúmyslný svědek doby Málokdo před Egonem Hostovským a málokdo po něm dokázal ve svém díle reflektovat život v takto podstatně se měnící době. Hostovskému jeho intuice umožnila zůstat vždy stranou od politiky. Držel se svého vypravěčství a reflexe niterných proudů své doby. Opakovaná ztráta domova i důvěry v přirozený řád věcí, oboje znovu pracně hledané a obnovované, vedou jeho čtenáře k hlubší reflexi jeho vlastního dobového určení. Právě proto, že se Hostovský od začátku své literární dráhy striktně zabýval hledáním pravidel a zákonitostí existence lidské duše, stál osamoceně, mimo dobové politicko-literární proudy. Po roce 1948 mu u nás vyšlo jen několik knih, na sklonku 60. let, nepochybně jakýmsi zázrakem, také jeho hlavní dílo Všeobecné spiknutí. Až v letech 1994 až 2002 byly vydány dvanáctisvazkové sebrané spisy. Sítem literních odkazů a literárního kontextu dodnes nezaslouženě propadá. Je to autor jakoby stále ještě příliš mladý a příliš živý. Nebezpečný konkurent „žijících klasiků“. Ani akademický výklad jeho knih se ještě bezpečně neustálil. Poznamenejme tedy závěrem, že je to dílo mimořádné a dosud živé. Postavy z knih Egona Hostovského jsou hrdinové možná příliš slabí, příliš semílaní v mlýnku okolností. Možná právě tím jsou nynějšímu člověku blíže, než jak to na první pohled vypadá. Pět doporučených knih: Ztracený stín Sedmkrát v hlavní úloze Cizinec hledá byt Dobročinný večírek Všeobecné spiknutí

13

FOTOAMATÉR MEZI „CVAKAŘEM“ A PROFESIONÁLEM Počátky amatérské fotografie PETRA TRNKOVÁ Amatérská fotografie patří od samých prvopočátků v mnoha ohledech mezi nejproduktivnější oblasti fotografického média. Přesto nezaujímá v historiografii nikterak výlučné postavení a otázkám spojeným s fenoménem amatérské fotografie obecně je věnována pozornost zcela výjimečně. Hlavní příčina tohoto stavu je poměrně prostá: především obtížná dostupnost základních pramenů a dat.

Základní předpoklady Počátky amatérské fotografie bývají v literatuře kladeny zpravidla do osmdesátých let 19. století a příslušné zdůvodnění je shledáváno v technickém a technologickém pokroku na poli fotografie. Ještě v sedmdesátých letech předminulého století byl nejrozšířenější negativní fotografickou technikou tzv. kolódiový proces, který ovšem kladl na operatéra značné nároky. Obtížnost výroby spočívala především v tom, že světlocitlivá vrstva aplikovaná na skleněnou desku musela zůstat od prvního do posledního kroku zpracování vlhká – odtud hovorové označení „mokrý proces“ – jinak prudce klesala citlivost použitého kolódia. Vzhledem k počtu jednotlivých výrobních fází tak bylo třeba opravdové zručnosti a rychlosti, měl-li být snímek kvalitní, a navíc byl proces poměrně náročný i na prostředky a pomocné vybavení. Tyto komplikace ovšem vyvažoval oproti starší daguerrotypii a kalotypii výsledný efekt – vyšší citlivost materiálu a ve výsledku tedy i zřetelnější obraz. K oblibě a rozšíření kolódiového procesu navíc přispěla i skutečnost, že si jeho objevitel Frederick Scott Archer nečinil příliš velké nároky na autorská práva. Díky tomu pak kolódiový proces úspěšně ovládl fotografickou výrobu téměř na tři desetiletí. Jeho konec předznamenal až objev využitelnosti bromostříbrné želatiny ve fotografickém procesu, který v roce 1871 oznámil britský lékař Richard Leach Maddox. Bromostříbrná želatina se stala základem tzv. suchého procesu, jehož hlavní přednost spočávala v možnosti přípravy negativního materiálu s větším předstihem a tudíž i jeho dočasného skladování. Maddox se

14

navíc zcela zřekl svého patentního práva a v nejbližších letech pak mohla následovat celá řada technologických zdokonalování, která vyústila v zahájení tovární výroby tzv. suchých desek; v roce 1878 v Británii Charlesem Bennettem a už v roce následujícím došlo ke zprovoznění továrny také ve Vídni a v Berlíně. Krátce nato se objevily další vynálezy zkvalitňující a zefektivňující fotografovu práci: například v roce 1880 publikoval Leon Warnerke svůj vynález sensitometru ke zkoušce citlivosti desek, pár let nato byly inzerovány výměnné kazety na negativy za denního světla, zásobníky na větší počet negativů, svitkový film, maloformátové aparáty, příručky, návody, nové typy alb a mnohé další. Tato pomyslná technologická „vývojová řada“ bývá v literatuře, coby obvyklý úvod k masovému nástupu amatérů v osmdesátých letech 19. století, zpravidla zakončena expanzí firmy Kodak, případně jedním z jejích reklamních sloganů: You press the botton, we do the rest. Úspěch této firmy z amerického Rochesteru, uvažujeme-li v souvislostech střední Evropy na konci 19. století, ovšem zdaleka nebyl tak závratný. Dokonce by bylo možné hovořit o dlouhodobé neúspěšnosti a neschopnosti konkurovat zdejším výrobcům, jako byla berlínská A.G.F.A. (Aktiengesellschaft für Anilinfabrikation), Lechner ve Vídni nebo Ernemann v Drážďanech. Jak již doložil Timm Starl, Eastmanovy aparáty zde nejenže dlouho nepatřily mezi oblíbené, ale ani nikterak levné. Prameny, z nichž čerpala většina historiků, a to včetně těch, pro něž nebyla historie společnosti Kodak pouze okrajovou záležitostí, se opíraly především o materiál z anglosaského prostředí a mnohdy sestávaly víceméně Proglas 4/2008

z reklam a sloganů samotné firmy. Do značné míry se právě díky tomu staly aparáty značky Kodak víceméně zpětně (domnělým) synonymem rychlosti, jedinečnosti, lehkosti, vysoké kvality a snadnosti ovládání, až po pověstné pouhé zmáčknutí knoflíku. Tato legenda navíc souzněla také s image zakladatele firmy George Eastmana, od samého prvopočátku velmi pečlivě budovanou. George Eastman (1854–1932), původní profesí bankovní úředník, bývá označován nejen za zakladatele společnosti, ale také za autora aparátů a fotografických technologií. Ve skutečnosti ale prototypy, které firma následně uváděla do výroby, pocházely od různých autorů, specialistů, jejichž jméno nebylo na základě smluvního ujednání – až na několik málo výjimek – zveřejňováno.1 Příslušný aparát, materiál nebo příslušenství pak bylo zpravidla prezentováno coby produkt firmy George Eastmana, který tedy ve skutečnosti nebyl ani tak geniálním vynálezcem, jako především zdatným obchodníkem. Na základě podobné strategie byl koneckonců vytvořen i samotný název Kodak, použitý původně pro nový typ fotoaparátu uvedený na trh v roce 1888: jednalo se o účelově vytvořené slovo, které mělo být jednak nové, snadno zapamatovatelné a navíc mělo evokovat specifické kvality. Většina přehledových publikací k dějinám fotografie, a to přinejmenším až do poslední čtvrtiny 20. století, zdůvodňovala postupné proměny fotografického obrazu především v závislosti na vývoji fotografické techniky a postupů. Případný vztah fotografie-malířství byl zpravidla interpretován víceméně z perspektivy dějin malby a fotografie byla v tomto rámci chápána pouze jako agens její proměny, jednoduše řečeno jako pomůcka malířů. Jednou z prvních kritik tohoto způsobu interpretace dějiny fotografie, která se setkala s širší odezvou, byla výstava uspořádaná v roce 1981 v newyorském Muzeu moderního umění. Její autor Peter Galassi vyšel z práce svého staršího kolegy, historika umění a fotografie Heinricha Schwarze, který – na rozdíl od většiny ostatních – zastával názor, že domnělé „typicky fotografické prvky“ v malířství 19. století se v malbě objevovaly už dávno před zveřejněním fotografického procesu, tj. před rokem 1839. Na tomto základě pak Galassi představil fotografii jako médium, které nejenže se nenacházelo pod absolutním vlivem techniky a materiálu, ale do něhož se navíc velmi výrazně promítala výtvarná tradice, čili jako médium, které samo přejímalo konkrétní obrazové vzory, malířské zvláště. Tato vazba, zajišťující fotografii legitimní místo v rámci umění, se dle autorova názoru projevovala nikoli pouze formálně, jako třeba tím, že určití fotografové měli umělecké ambice nebo že své práce vystavovali, nýbrž na základě vnitřní nutnosti, která dle Galassiho vyvstala zvláště v distinkci tzv. „analytické“ a „syntetické“ perspektivy. Oba tyto interpretační modely – „technicko-historický“ a „umělecko-historický“ – ovšem zcela opomíjely jeden důležitý aspekt, a to faktory sociální povahy. Nikoli pouze samotný akt fotografování, ale i širší společensko-politické podmínky hrají v oblasti amatérské fotografie přinejmenším stejně důStudie

ležitou úlohu jako technika nebo kompoziční schéma, ne-li dokonce větší; stejně jako je tomu u fotografie profesionální, v jejímž případě jsou ovšem sociální aspekty už delší dobu považovány za klíčové.

„První“ fotoamatéři: šlechta, přírodovědci, duchovenstvo Není sporu o tom, že se amatérská fotografie začala masově rozvíjet v osmdesátých letech 19. století. Její případné „počátky“ a první představitele, kteří svůj fotografický zájem nevyvažovali zájmem ekonomickým, bychom ovšem našli už v mnohem ranější době. Zvláště v Británii a ve Francii, v nesrovnatelně větší míře než v Rakousku či v Německu, existuje i dnes povědomí o celé řadě amatérů z doby kolem poloviny století, kteří měli k dispozici vlastní laboratoř s rozsáhlým vybavením, ne nepodobným tomu, s jakým pracovali tehdejší profesionálové. Mnozí z nich, především přírodovědci, využívali fotografii jako pomocný prostředek ve své profesi, jiní do této činnosti promítali své umělecké ambice, ale našli se i tací, pro které byla fotografie jedinečným prostředkem uchování osobní vzpomínky. Za první amatéry – v nejširším slova smyslu – bychom u nás mohli nepochybně označit první daguerrotypisty Floruse Ignáce Staška v Litomyšli, Friedricha Franze a Filipa Gabriela v Brně nebo Karla Slavoje Amerlinga v Praze, kteří ovšem bývají označováni nikoli za první fotoamatéry, nýbrž za „první fotografy u nás“, což jim uděluje nepoměrně vyšší status. Termín „amatér“ se ve zdejších dějinách fotografie objevuje až v souvislosti s jejich následovníky; jmenován bývá například Vilém Trajc, podle jehož daguerrotypie svatováclavské mše na Koňském trhu z roku 1848 údajně vytvořil litografii František Šír, benediktin Pavel Jan Rath, vychovatel v rodině kancléře Metternicha na Kynžvartu, Vojtěch Kramer, augustinián a učitel na Domažlicku, nebo Jan Kára, jehož snímky z let 1860–1875 se objevily i na Zemské jubilejní výstavě v roce 1891. S výjimkou Kramera dnes ale o práci těchto autorů nevíme mnoho. Fotoamatéři v období do osmdesátých let 19. století se objevují nejen mezi duchovními, jak naznačují i výše uvedená jména, ale ve větší míře také mezi šlechtici, přírodovědci a v prostředí umělců; mnozí z malířů nalezli ve fotografii v padesátých a hlavně pak v šedesátých letech svou obživu. Z okruhu šlechty bývá za jednoho z prvních aktivních a vážnějších milovníků fotografování považován Maxmilian Wilhelm Podštatský z Prusinovic, žijící v Litenčicích u Kroměříže, který se údajně naučil fotografovat u profesionála Wilhelma Ruppa. O jeho fotografické zálibě ale bohužel mnoho nevíme. Jména dalších rodů, například Nosticů a Chotků, se pak objevují v dalších desetiletích, zvláště v osmdesátých a devadesátých letech. Dnes nejznámějším amatérem z tohoto okruhu je jednoznačně hrabě Karel Chotek, majitel panství Velké Březno, a to především díky nedávnému nálezu jeho fotografické

15

pozůstalosti na Líčkově.2 Hrabě Chotek fotografoval už v polovině osmdesátých let 19. století, později se aktivně zapojil do organizované fotoamatérské činnosti ve Vídni a přiklonil se k jejímu uměleckému proudu, a to zvláště prostřednictvím nejstaršího vídeňského spolku Photographische Gesellschaft a také coby zakládající člen slavného Wiener Camera-Clubu. Vedle celé řady menších fotografických výstav, uspořádaných na různých místech Evropy, se Chotek s úspěchem zúčastnil také slavné Mezinárodní výstavy umělecké fotografie ve Vídni v roce 1891, která vstoupila do historie jakožto první akce

1. Karel Chotek, Z Holandska (Stádo ovcí), Photo-Sport 1907

svého druhu vůbec. (obr. 1) Kromě prací Karla Chotka existují z osmdesátých let také například doklady o fotoamatérské činnosti Camila Rohana a Františka Lobkowitze, který se stal nejpozději v roce 1882 členem vídeňské Photographische Gesellschaft, či Alžběty hraběnky Kinské. V devadesátých letech se pak objevuje, nezřídka už v kontextu fotoamatérských spolků, celá řada dalších jmen, například Amalie Nostitz, Ervín Nostitz-Rieneck, A. hrabě Mittrowsky, August Salm-Reifferscheid, Eugen Ledebour, Raimund Stillfried-Rathenitz a další. Výzkum amatérské fotografie v okruhu šlechty patří v rámci zdejších dějin fotografie bohužel mezi nejzanedbanější, přestože aktivity právě těchto fotoamatérů měly zásadní podíl na vzrůstající oblibě fotografie na konci 19. a počátkem 20. století, na což ostatně poukazovaly i dobové zprávy. Jedna z prvních rozsáhlejších statí na toto téma byla publikována v roce 1894 ve Photographische Rundschau. Její autor Charles Scolik zde referoval o fotoamatérských zálibách v kruzích nejvyšších – v prostředí panovnického dvora ve Vídni, zvláště vyzdvihl zásluhu rakouské šlechty na popularizaci a tehdejší módnosti fotografování v širším evropském kontextu, načež se o několika autorech zmínil podrobně. Na prvním místě uvedl nikoli náhodou arcivévodkyni Marii Terezii, manželku arcivévody Karla Ludwiga (švagrovou císaře Františka Josefa I.), kterou označil za jednu z nejčinorodějších podporovatelek fotografie

16

a velkou milovnici umění. Arcivévodkyně fotografovala od poloviny osmdesátých let 19. století a pracovala s příruční kamerou i na větší formáty a v letech 1889–1896 také zastávala úlohu protektorky vídeňského Kameraklubu. Podle Scolika dala právě ona první podnět k uspořádání slavné Mezinárodní výstavy umělecké fotografie ve Vídni v roce 1891. Mnohem dřív než arcivévodkyně Marie Terezie, už v šedesátých letech, ovšem začal fotografovat arcivévoda Ferdinand IV., vévoda toskánský, o kterém se zmiňuje Scolik dále a který prý dokonce používal ještě některou z technik předcházejících kolódiovému procesu, pravděpodobně daguerrotypii nebo kalotypii. Podobně jako arcivévodkyně Marie Terezie zastával i on roli protektora jednoho z fotoamatérských spolků, konkrétně klubu v Salcburku. Mezi další velmi agilní fotoamatéry habsburského domu patřila také vdova po následníkovi trůnu Rudolfovi – arcivévodkyně Štěpánka, která své fotografie dokonce i příležitostně vystavovala, dále arcivévodkyně Isabella či arcivévoda Josef August. Později k nim přibyla také arcivévodkyně Marie Josefa – protektorka jiného významného vídeňského spolku Wiener Photo-Club. Podle Scolika nebylo v Evropě „žádného knížecího domu, v němž by se nenašel alespoň jeden fotoamatér“, např. v Německu amatérsky fotografovala sama císařovna, v Anglii manželka následníka trůnu, v Rusku velkokníže Michael a v Srbsku král Alexander. Na Scolikovu zprávu je pochopitelně třeba nahlížet velmi obezřetně, zvláště na pasáže hodnotící kvalitu jednotlivých snímků, a to nejen s ohledem na společenské postavení dotyčných autorů, ale i na jejich roli de facto existenčních zaštiťovatelů spolkové fotoamatérské činnosti. Na druhé straně, vzhledem ke Scolikovu přehledu o fotoamatérském dění v Rakousku a jeho výsadnímu postavení ve vídeňských fotografických kruzích, ale může jeho zpráva i tak poměrně dobře dokreslovat tehdejší situaci. Vedle šlechty a duchovenstva se stal neméně důležitou oblastí, v níž se stabilně objevovali pozoruhodní a významní nadšenci pro fotografii, okruh přírodních věd; připomeňme, že v této oblasti – byť se zároveň jednalo o příslušníky církve – působil i výše zmíněný Florus I. Stašek, Friedrich Franz nebo Filip Gabriel. Mezi prvními se u nás začal fotografií intenzivně zabývat také fyziolog, anatom a biolog Jan Evangelista Purkyně, jehož jméno, na rozdíl od většiny ostatních, v dějinách fotografie nezapadlo. Pro nás důležité zde ovšem nejsou samotné počátky zájmu přírodovědců o fotografii, jako spíš události, které následovaly v sedmdesátých letech a především pak ve dvou závěrečných dekádách 19. století, zvláště v Praze nebo alespoň jejím prostřednictvím. Na tomto relativně malém prostoru se tehdy vytvořilo hned několik pomyslných center neprofesionální fotografie, především v prostředí vysokého školství, v nichž byl věnován značný prostor mikrofotografii, rentgenografii a zvláště pak astrofotografii. Nutno ovšem říci, že ne všichni, kteří se v tomto směru angažovali, ovládali fotografický proces dokonale. Mnozí z těchto fotoamatérů naopak velmi často využívali pomoci profesionálů nebo svých zdatnějProglas 4/2008

ších kolegů. Profesor české techniky v Praze a zdejší průkopník rentgenografie Karel Domalíp například spolupracoval s Karlem Kruisem a Ivanu Pulujovi na německé technice zase pomáhali se zpracováním fotografického materiálu amatéři Karel Paspa a Vojtěch Šafařík. Kromě rentgenografie a mikrofotografie, které byly pěstovány především na fyzikálních a chemických ústavech univerzity a české a německé techniky, zaslouží zvláštní pozornost třetí z oblastí, v nichž se koncem 19. století v Praze významným způsobem protnula fotografie a přírodní vědy, a sice fotografie aplikovaná v oblasti astronomie. Pozoruhodnou roli zde sehrálo především jedno z pracovišť, a tím byla pražská hvězdárna a od roku 1894 také její Astronomicko-fotografický ústav. Ředitel observatoře a zakladatel ústavu Ladislav Weinek (1848–1918) se zapsal do dějin oboru zvláště vytvořením tzv. Atlasu Měsíce, což byl výsledek mezinárodní badatelsko-fotografické akce. Činnost právě tohoto ústavu souvisí velmi úzce i s hlavním tématem této práce – s okruhem organizovaných česko-německých fotoamatérů, konkrétně s klubem pražským a jeho prvním předsedou Rudolfem Spitalerem; historii tohoto klubu je zde věnována samostatná kapitola. Pro úplnost dodejme, že astrofotografií se u nás dlouhodobě zabýval například i Karel Václav Zenger, profesor fyziky na české technice v Praze a pro změnu spolupracovník a první čestný člen Klubu fotografů amatérů v Praze, dále bratři Josef a Jan Fričové, zmíněný Vojtěch Šafařík, Jan Böhm a další. V kontextu fotografie a přírodních věd konce 19. století u nás je třeba připomenout alespoň krátce také osobnost fyzika Ernsta Macha (1838–1916), rodáka z Chrlic u Brna, který působil v letech 1867–1895 na německé Karlo-Ferdinandově univerzitě, a jeho syna Ludwiga (1868–1951). Ernstu Machovi je jednak připisován primát v oblasti stereoskopické rentgenografie, ale především je označován za průkopníka balistické fotografie, a to díky prvním záběrům letící střely, k nimž se dopracoval v polovině osmdesátých let na základě analýzy vztahu zvukové vlny a vln vyvolaných explozí. Oba dva dosáhli mnoha úspěchů v oblasti momentní fotografie.

Secese amatérů a vztahy s profesionály Příčina náhlého rozvoje amatérské fotografie v osmdesátých letech 19. století bývá zpravidla spatřována ve dvou faktorech: jednak ve zmíněném rozvoji fotografické techniky a technologie, zvláště jejich zlevnění a zjednodušování směrem k uživateli, který se od té doby mohl obejít bez jakýchkoli odborných fotografických znalostí a dovedností, a pak také v nesouhlasu amatérů s úrovní tehdejší profesionální produkce, od něhož se měl odvinout zásadní názorový konflikt mezi oběma tábory. Pokusím se zde ukázat, že pomyslné důvody byly přinejmenším mnohem komplexnější, že zde existovala celá řada dalších, neméně významných okolností a že mnohé z dosavadních argumentací postavených výlučně na dvou výše zmíněných Studie

2. Ateliér Langhans, skupinový portrét, kol. 1880, reprodukce: Scheufler 1998.

faktorech nejsou příliš konzistentní. Kupříkladu dotyčná „uvědomělost“ amatérů, dávaná do protikladu s profesionální produkcí, se bezpochyby nemohla objevit zčistajasna a přesvědčivě nevyznívá například ani časté konstatování, že situace živnostenských fotografů se stávala obtížnější s rozšířením fotografie mezi amatéry, zvláště pak v sousedství teze o souběžně vzrůstajícím počtu profesionálů. Připomeňme, že na celkovém obrazu zdejších dějin fotografie se podílí třeba i to, že těžiště dosavadního výzkumu uvedeného období spočívá na fotografii profesionální, vedle které bývá amatérům věnována pozornost jen zcela výjimečně. V předchozí části bylo naznačeno, že kořeny amatérské fotografie sahají, zvláště v některých společenských kruzích, hluboko za osmdesátá léta 19. století. To, k čemu v této době došlo, byl rychlý a masivní vzrůst počtu fotografů všeho druhu. Vedle nezpochybnitelného rozvoje fotografické techniky zde sehrály důležitou roli mnohé další, zvláště sociálně-ekonomické faktory; nejen finanční prostředky, ale například i oficiální stanovení volného času. V prostředí pracujících,

17

kterými tehdy přece jen většina amatérů byla, sehrálo důležitou roli ustanovení z března roku 1885 zakazující nedělní práci ve všech živnostech v Rakousku; pro úředníky a příslušníky armády navíc existovala už od roku 1874 také regulace dovolené. S utvářejícím se systémem volného času mohly přibývat i nové prvky v životě široké společnosti: především rostla nabídka služeb spojených s trávením volného času a objevil se také zcela nový společenský fenomén – nedělní výlety. Timm Starl v této souvislosti poukazuje na bezprostřední vztah mezi výlety do přírody a novým typem dekorací, který se krátce nato objevil ve velké míře v profesionálních fotografických ateliérech; například iluzivní tapety s horskou scenérií, kusy nábytku z hrubě otesaného březového dřeva, vycpaniny nebo aranžované křoviny. (obr. 2) Díky novým možnostem a novým formám společenského života se začal dosti rychle zvyšovat i počet turistických spolků, vznikala nová turistická zařízení (ubytovny apod.) a napříč společenským spektrem se rozmáhala nová sportovně-turistická aktivita – cyklistika. Zároveň s tím se ovšem do volného času prosadila i kritéria, která do té doby patřila výlučně do sféry profesního života – výkon a konkurence. Člověk byl nově nucen orientovat se podle odborných návodů, komunikovat prostřednictvím telefonu a pohlednic, v novinách a časopisech se začaly běžně objevovat celostránkové autotypické reprodukce fotografií a každodenní samozřejmostí se začal vedle fotoaparátu stávat i fonograf. Samotná fotografická technika tehdy byla nejen všeobecně dostupnější, ale její výrobci se zároveň snažili stále více přizpůsobit konkrétnímu typu zákazníka a tomu odpovídala i produkce doplňkového sortimentu a služeb. (obr. 3) Počátkem roku 1890 otevřel například Carl von Zamboni u Augusta Molla ve Vídni fotografický Pokusný ateliér s kopírovacím ústavem pro amatéry, krátce nato jej následoval tamní velkopodnik v oblasti knižní a fotografické produkce – nakladatelství Rudolf Lechner Eduarda Müllera či v Berlíně Franz Kühn. Zcela nově také věnovali výrobci a podnikatelé v oblasti fotografického průmyslu zvláštní pozornost fotografujícím ženám, které se staly v krátké době velmi silnou skupinou zákazníků. (obr. 4) Rozvoj amatérské fotografie se od osmdesátých let dotýkal stále širšího společenského a zájmového spektra, nicméně zcela

3. Fotoaparát – maskovaný, kovový, sklopného typu, v podobě dámské kabelky, výroba Certo-Camera-Werk, Dresden, od 1906, reprodukce: Janda 1982.

18

4. Kodak Girl, plakát – reklama na fotoaparát Kodak, 1910, reprodukce: Marien 2002.

zásadního rozmachu dosáhla amatérská fotografie coby součást rodinného života a volnočasových aktivit, které s fotografií nemusely nutně souviset. Od této doby se fotoaparát stává nezbytným průvodcem domácích oslav, dovolené nebo výletu s přáteli. Právě na poli rodinné, sváteční fotografie je třeba, více než v kterékoli jiné oblasti, přiznat primární význam rozvoji techniky, zjednodušování operací spojených s fotografováním a rozvoji příslušného servisu, což se odrazilo i v terminologii: na samém konci 19. století se v němčině a posléze i v češtině rozšířilo označení „Knipser“ – „cvakař“ a v angličtině téměř současně ujal termín „snapshot photographer”. Ve všech případech jde o asociaci „jediného zmáčknutí knoflíku“ (spouště), případně zvuku závěrky.3 To, co cvakaře vždy odlišovalo od vážnějších milovníků fotografie, byla v první řadě jejich anonymita, nezájem o publicitu a nižší nároky na technické možnosti aparátu, zpravidla nepřevyšující momentální nabídku výrobce či obvyklý servis služeb zpracovatelů fotografického materiálu dostupný u místních poboček firem, fotografů nebo obchodníků s drogistickým zbožím. Pro tento typ fotografů vždy bylo a je příznačné úzké spektrum námětů a kompozic a především menší míra srozuProglas 4/2008

mitelnosti vně úzkého okruhu rodiny nebo přátel; v krajních případech jsou fotografie tohoto druhu čitelné pouze autorovi a mnohdy dokonce pouze krátce po exponování negativu. Takové fotografie pak ovšem nelze interpretovat na základě originality, datace, atribuce nebo provenience. Mnohem větší význam pro nás má například způsob řazení snímků, jejich umístění nebo adjustace. Konvoluty tohoto druhu navíc často kromě fotografií obsahují i množství pohlednic, reprodukcí, výstřižků z časopisů a jako celky plní spíše funkci osobního deníku nebo privátní sbírky, jejíž význam a smysl zůstává srozumitelný pouze autorovi či majiteli. V takovém souboru jsou zakódovány obsahy – vzpomínky, pro jejichž pochopení je třeba velmi specifických znalostí; Timm Starl v této souvislosti hovoří o fotografii jako prostředku ukrývání osobních zvláštností, a to právě za pomoci specifického systému řazení, jímž nemůže proniknout nikdo jiný, než sám autor. (obr. 5) Se vzrůstajícím počtem fotografujících osob a s možností volby z rozmanité škály obtížnosti techniky a zpracování materiálu začalo už v osmdesátých letech docházet k postupné profilaci a vymezování jednotlivých skupin fotografů: někteří

udávali fotografii směr, se dobře znali ještě z doby spolupráce ve spolcích typu vídeňské Photographische Gesellschaft, založené v roce 1861, v níž nebylo členství definováno na základě profesní příslušnosti. Účast živnostenských fotografů na výstavách, které organizovali amatéři na konci osmdesátých let, byla kvitována s povděkem a často jim byla už dopředu vyhrazena samostatná sekce. Mnozí profesionálové se také stávali členy nově vznikajících amatérských spolků, byť většinou jen členy přispívajícími nebo čestnými. Mnohé v tomto směru prozrazuje i podoba klubových prostor. Nezbytnou součástí fotoamatérských kluboven býval vedle temné komory ještě dlouho po roce 1900 také fotografický ateliér, budovaný zcela po vzoru fotoateliéru profesionálního, a takovému vybavení pak samozřejmě odpovídala i fotografická produkce, která si mnohdy v ničem nezadala s tradičním profesionálním ateliérovým portrétem a jeho stereotypy. (obr. 6) Schémata profesionální fotografie byla zakořeněna příliš hluboce a přetrvávala ještě po dlouhou dobu: „Koupě aparátu a příručky neznamenala, že se mohl každý amatér osvobodit od konvencí ateliérové fotografie. Jednak byli autory prvních příruček amatérského fotografování profesionálové a navíc sami [seriózní] amatéři nadále navštěvovali profesionální ateliéry – u příležitosti svateb, jubileí apod., aby si odsud

5. Anonym, [Josef Kluge?], (fotografie z alba rodiny Josefa Klugeho), Moravská galerie v Brně, reprodukce: Anděl – Dufek – Scheufler 1978.

si zpracovávali materiál sami, zatímco jiní – včetně zmíněných cvakařů – využívali nabídky profesionálů; pro některé představovaly snímky pouze praktickou pomůcku v jejich profesi, jiní naopak promítali do fotografií své umělecké ambice a usilovali o zušlechtění ducha a valná většina fotografovala pro zábavu – „z potěšení a lásky k věci samé“. Jak už bylo naznačeno, do přímé souvislosti s tímto rozvrstvením amatérské fotografie – v kontextu této práce možná lépe řečeno s postupnou krystalizací úzce profilovaného proudu umělecky ambiciózních fotoamatérů – bývá dávána dobová kritika profesionální produkce, zvláště kritika schematičnosti a stereotypnosti ateliérového portrétu, údajně přicházející z tábora amatérů. Proti takovému výkladu ovšem hovoří hned několik skutečností. Jak profesionálové, tak vážní amatéři kladli důraz na celý fotografický proces, včetně zpracování materiálu, a za neméně důležitou považovali konfrontaci výsledků své práce na veřejnosti. Mnozí z těchto dvou táborů, kteří v devadesátých letech Studie

6. Ateliér Langhans, portrét J. Langhanse (tradiční portrétní schéma), reprodukce: Scheufler 1998.

19

7. Adolf Löw, fotografie modelu pomníku Josefa II., kabinetka, Archiv MG v Brně, fond Uměleckoprůmyslové muzeum, reprodukce: Trnková 2006.

odnesli reprezentativní portrét.“ (Starl 1995, 36) Stejně tak se často shodovala i finální úprava amatérských a profesionálních snímků, které nejenže byly zpravidla nalepeny na tvrdém kartonu, což si vyžadovala i sama technika tenkých albuminových papírů, ale po vzoru profesionálů používali amatéři také standardizované, prefabrikované formáty podkladového kartonu, včetně ořízky, módní barevné úpravy či vyraženého jména a adresy. Pouze s tím rozdílem, že se čas od času vedle autorova jména objevilo i slovo amatér. (obr. 7) Vznik prvních klubů fotoamatérů a jejich případné reformní snahy tedy nelze vysvětlovat pouze na základě – mnohdy navíc jen domnělé – nekompromisní kritiky dobové produkce profesionálních ateliérů. Zároveň je ovšem pravdou, že se na samém konci století zvedla v souvislosti s fotografickými výstavami vlna kritiky, která reagovala zvláště na rostoucí počet přijatých fotografií nízké technické úrovně a navíc po stránce obsahové širšímu publiku často zcela nesrozumitelných. Nešlo tedy o kritiku na adresu profesionálů, nýbrž směrem k cvakařům a svátečním fotografům. Seriózním amatérům, jak tito sami sebe označovali, pochopitelně vadila už sama náhodnost úspěchu svátečních amatérů, zcela se rozcházející s představou „umění fotografické práce“ – umění ve smyslu řemeslné zručnosti. Jedním z nástrojů, který měl zamezit přijímání takovýchto prací na výstavy, byla například nově stanovená podmínka obecné srozumitelnosti námětu a právě tento požadavek zřejmě předznamenal

20

další směřování tzv. umělecké fotografie. Pokud jde o zmíněnou kontroverzi mezi seriózními a nedělními amatéry, samozřejmě se neobjevila z ničeho nic a jen těžko mohla vyvstat z náhlého prozření seriózních amatérů. Jednu z jeho příčin bychom nalezli v sílící kritice ze strany profesionálů, kteří zpočátku nerozlišovali mezi amatéry a instinktivně se poddávali obavám před nekalou konkurencí; tato obezřetnost se pak z různých důvodů vracela i v následujících desetiletích. Seriózní amatéři, pakliže se chtěli prosadit, se proto začali distancovat od svátečních fotografů, kteří jim snižovali veřejný kredit, a naopak se snažili různými prostředky upevňovat vazby s některými profesionály. To, k čemu v osmdesátých a počátkem devadesátých let tedy nejprve dochází, není odklon od profesionálů, nýbrž secese seriózních amatérů od cvakařů. Demonstrací tohoto odklonu měla být například i významová profilace termínu amateur (v německém prostředí také Liebhaber), který se stal krátce po roce 1890 ve fotografických kruzích synonymem milovníka umění. Mezi amatéry a profesionály došlo k vážnější kontroverzi poprvé zřejmě teprve v průběhu devadesátých let; v žádném případě ji ovšem nelze chápat plošně: vždy se našli jednotlivci, zpravidla ne nevýznamní, kteří stáli mimo hlavní konfrontační proud a oba tábory spíše stmelovali. Hlavní příčinou tohoto sporu zřejmě nebyla kritika úrovně profesionální produkce, ačkoli vzrůstající sebevědomí amatérů, živené v první řadě výstavními a publikačními úspěchy, ani diskuse o nutnosti zbavit se archaismů konzervovaných hlavně zásluhou profesionální produkce k přátelskému ovzduší jistě nepřispěly. Mnohem závažnější ale byly zřejmě obavy profesionálů z finančního poškození, které mělo nastat v důsledku rozvoje amatérské fotografie, zvláště v oblasti portrétu, který pro většinu profesionálů představoval hlavní zdroj příjmu a záruku prosperity. Ve fotografických časopisech se objevovaly už od konce osmdesá-

8. Nicola Perscheid, Portrét Maxe Liebermanna, (reformovaný portrét), reprodukce: Loescher 1910.

Proglas 4/2008

Poznámky: 1

V roce 1885 byl publikován svitkový nástavec s papírovým filmem, o rok později první aparát, v roce 1888 první aparát s názvem Kodak, 1889 celuloidový film, který nahradil papírový, 1892 došlo k oficiální změně názvu firmy na Eastman Kodak Company, v roce 1900 byla zahájena výroba populárního aparátu Brownie. 2 V lednu 2001 bylo na zámku Líčkově objeveno několik kufrů s fotografiemi, z nichž většina byla dílem Karla Chotka. Fotografie pocházely ze svozu z Velkého Března, kde Karel Chotek strávil většinu svého života po odchodu z diplomatických služeb. V současnosti jsou fotografie postupně zpracovávány; srov. Vaca 2003. – Část diapozitivů a negativů je součástí pozůstalosti uložené v SOA v Praze. Pod některými fotografiemi z Velkého Března je dle Vacy podepsána i Karlova manželka, případně jeho sestry. 3 Německé a rakouské dějiny fotografie pracují běžně s termínem „Knipserfotografie“, zatímco v angličtině se používá spíše sousloví „personal photography”, případně „family photography”. V češtině se začíná objevovat termín „nedělní“, případně „sváteční“ nebo „rodinná fotografie“, přejímaný spíše než z anglického prostředí z oblasti filmových studií, které se zde tématem amatérské produkce technických obrazů zabývají už delší dobu.

Literatura: 9. Gustav Mautner, Portrétní studie, Albertina Vídeň, reprodukce: Faber – Frecot 2005.

tých let příspěvky snažící se relativizovat případné argumenty a profesionály víceméně chlácholit a ujišťovat, že amatéři nemohou tuto oblast nikdy zcela opanovat a že poptávka po profesionálním portrétu přetrvá. Jiní zase připomínali zásluhy amatérů na existenci fotografie jako takové a krajním pokusem byly výzvy některých amatérů přenechat portrét zcela profesionálům a věnovat se krajině, proti čemuž se ovšem mnozí další velmi ostře ohradili. Vztahy amatérů a profesionálů se tak koncem 19. století stávaly postupně rezervovanějšími, nicméně k úplné odluce nikdy nedošlo. Rozvoj amatérské fotografie mohl mít negativní ekonomický dopad na starší ateliéry pouze sekundárně, a sice v důsledku profesionalizace některých schopných amatérů nebo úspěchu amatérů na poli zcela nové reportážní a novinové fotografie. Spory ohledně portrétní fotografie, na kterou si profesionálové činili tradičně nárok, se v dalších letech vynořovaly opakovaně a stále častěji v souvislosti s expanzí tzv. reformované portrétní estetiky postavené na principech Kunstphotographie. (obr. 8, 9) Tento proud si brzy našel své příznivce nejen mezi amatéry a některými progresivními profesionály, ale postupem času jej začali vyžadovat i zákazníci tradičních profesionálních ateliérů. Spor profesionálů s amatéry, můžeme jej nazvat „o právo na portrét“, měl v rámci monarchie oficiálně vyřešit až zákon o zřemeslnění fotografického portrétu s platností od podzimu 1911, který podmínil provozování portrétní fotografie výučním listem či jeho obdobou. Nikoli náhodou stoupl v letech 1910 a 1911 počet profesionálů, donedávna čelních představitelů fotoamatérského hnutí; v Praze se v této době plně profesionalizoval například Vladimír Jindřich Bufka, Otto Schlosser či Heinrich Kempf. Studie

Jaroslav Anděl – Antonín Dufek – Pavel Scheufler, Kouzlo staré fotografie. Brno 1978. Monika Faber – Janos Frecot (eds.), Portraits of an age : photography in Germany and Austria 1900–1938. Ostfildern-Ruit 2005. Peter Galassi, Before Photography: Painting and the Invention of Photography. New York 1981. Jiří Janda, Kamery obskury. Fotografické přístroje z let 1840–1940. Praha 1982. Astrid Lechner, Der Camera-Club in Wien und die Kunstphotographie um 1900, (disertační práce, Universität Wien). Wien 2005. Fritz Loescher, Die Bildnisphotographie. Berlin 1910. Mary Warner Marien, Photography. A Cultural History. New York 2002. Charles Scolik, Amateur-Photographie in höchsten Kreisen. Photographische Rundschau 1894, č. 6, s. 167–172. Pavel Scheufler, Stará Praha Jana Langhanse. Praha 1998. Rudolf Skopec, Dějiny fotografie v obrazech od nejstarších dob k dnešku. Praha 1963. Timm Starl, Knipser. Die Bildgeschichte der privaten Fotografie in Deutschland und Österreich von 1880 bis 1980. München 1995. Petra Trnková, Radostník, muzeum a umělecká fotografie v kontextu uměleckovýchovného hnutí. Situace v Brně kolem roku 1900. Bulletin Moravské galerie v Brně 2006, č. 62, s. 7–16. Jan Vaca, Šlechtic a fotograf Karel Chotek, (bakalářská diplomová práce, ITF SU). Opava 2003.

Článek je upravenou kapitolou z připravované knihy Technický obraz na malířských štaflích. Česko-němečtí fotoamatéři a umělecká fotografie, 1890–1914. Petra Trnková absolvovala dějiny umění a estetiku na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (2001) a zde také zakončila postgraduální doktorské studium obhajobou disertační práce o uměleckých snahách amatérských fotografů na přelomu 19. a 20. století (2008). V současnosti působí jako kurátorka ve sbírce fotografií Moravské galerie v Brně, zabývá se fotografií 19. století, zde zvláště fotografickou ilustrací, sběratelstvím fotografie, vztahem fotografie, umění a přírodních věd, dále poststrukturalistickými a revizionistickými teoriemi v dějinách umění a fotografie a také česko-německou kulturou a historií obecně.

21

JSOU ČEŠI ATEISTÉ? Rozhovor s Jiřím Hanušem

Jiří Hanuš (1963) je docentem historie na Historickém ústavu FF MU a redaktorem CDK. Věnuje se kulturním dějinám 19. a 20. století a dějinám historiografie. Dnes se už o ateismu tolik nehovoří jako kdysi. Přitom se nedá popřít, že ateistů je v současné (české) společnosti jako máku. Je otázka, čemu říkáme ateistický. A také teistický. Ateismus je fenoménem, který má předmoderní původ, ale v moderní době nabývá rozmanitých forem. Kdo je ateista? Kdo nevěří v Boha, nebo kdo pochybuje o víře, nebo kdo nějak aktivně vystupuje proti církvi, nebo kdo věří vědě? Zdá se, že ateismus může být nereflektovaný, ale i programatický. Je ale ateista například zapálený komunista, který věří v pokrok, ve stranu, ve Stalina, který je schopen zapřít všechny své přátele, jen aby vyhověl internacionalistické ideji? V každém ateistovi dřímá věřící a v každém věřící ateista. To asi patří k moderní době. K víře patří pochybnosti a i ateista může být otevřený pro něco, co ho přesahuje, pro transcendentno. Filozofové říkají, že člověk je nehotový, otevřený možnostem. Při úvahách o české podobě ateismu se tradičně otočí hovor na Bílou horu a na pronásledování protestantů, posléze na nenávist Čechů k Římu i Vídni. Jak je to s těmito negativními hodnoceními naší vzdálené minulosti? Nemohu se zbavit pocitu, že období baroka (reformace a protireformace, řečeno tradičně) známe jen velmi zprostředkovaně. Toto období jsme dlouho viděli očima obrozenců, kteří vytvářeli český národ, jeho tradice i mýty. Až ve dvacátém století vznikly skupiny, které se pokusily baroko rehabilitovat; nově se v něm badatelé snažili vidět nejen stíny, ale i světla. Namátkou bych jmenoval třeba Viléma Bitnara a Josefa Vašicu. „Tři sta let jsme trpěli“, to je spíše obrozenecké heslo než vyjádření složité a rozporuplné reality. V rámci Rakouska se nejdříve katolicismus a vůbec křesťanství bere jako pojivo sociálního života (Svatá aliance je sice ekumenická, ale velmi konzervativní idea), křesťanství v Evropě je spíše na straně restaurace starých pořádků. Teprve

22

od poloviny 19. století se situace mění. Jednak v důsledku technicko-průmyslové revoluce a vůbec modernizace, jednak v důsledku velkých ideologií, zejména liberalismu, nacionalismu a socialismu, se začíná proměňovat a diferencovat samotné křesťanství, i to katolické. Mysleme ale na to, že až do poloviny 20. století je v Evropě církev spíše konzervativní silou, která je velmi obezřetná k demokracii, k ideji lidských práv, k moderně vůbec. To také nepřispělo k pozitivnímu hodnocení křesťanství v očích české veřejnosti, která si svůj moderní stát získala v podobě antikatolického republikánství. Na přelomu 19. a 20. století došlo tedy k zásadnímu odcizení české společnosti a katolicismu? Tak bych to asi neřekl. Došlo spíše k hluboké diferenciaci, která zasáhla politiku i samotné institucionální křesťanství, nejvíce většinovou katolickou církev. Například staročeši byli spíše církvi nakloněni, mladočeši už byli značně antiklerikální: odpor byl veden proti proklamovanému katolickému charakteru habsburské monarchie. Rozbor by si rozhodně zasloužil výraz „antiklerikalismus“. Co to vlastně bylo a jakou to mělo podobu? Ostatně, před první světovou válkou se ke katolické církvi hlásilo přes devadesát procent obyvatelstva českých zemí, ale řekněme, že se do značné míry odcizovaly elity – včetně některých skupinek katolických kněží. Dobře. Co je to tedy „antiklerikalismus“? Kritika spojení církve a politiky? To jistě také a především. Bylo by ale vhodné rozlišovat třeba mezi antiklerikalismem vyjadřujícím jisté nálady, které se objevily až se vznikem moderní masové společnosti, od antiklerikalismu, který je právě tak starý jako církev. Každá profese má své kritiky, všichni mají své karikaturisty, duchaplné hanobitele, jak říkal Owen Chadwick. Každá profese, která chce něco Proglas 4/2008

ovlivňovat, má své nepřátele. Bude-li zde skupina vydělující se ze společnosti takovými neobvyklými pravidly, jako je např. povinnost dodržovat celibát, najdou se romanopisci, kteří dramaticky ztvární její cizoložství. Novým prvkem, který přinesla až masová společnost, byl politický rozměr, jenž umožnil, aby dávné antipatie a sympatie vystoupily z prostředí náleven a z pivních popěvků se proměnily v politický program namířený proti vládní straně. Antiklerikální hnutí v moderním slova smyslu začala existovat až v moderních či rodících se demokraciích – v zemích, kde bylo zavedeno všeobecné hlasovací právo, anebo se jeho zavedení chystalo, a v nichž tudíž mohla existovat nábožensky orientovaná politická strana se silnou voličskou základnou. I zde se však liší jedna země od druhé. Zpět k našim poměrům. Zmínil jste prvorepublikovou ideologii. Jaké bylo postavení katolické církve, zejména katolické politiky, po vzniku Československa? Křesťanské, respektive katolické stanovisko zaujímala především Československá strana lidová, která vznikla spojením moravských a českých křesťansko-sociálních a konzervativních proudů. Nejdříve se tato strana soustředila na obranu protikatolických nálad, na obranu proti zavedení odluky. Hnutí Pryč od Říma dostalo v našich poměrech specifickou podobu v založení nové Československé církve. Lidovci byli poměrně pragmatičtí a národně orientovaní.

Katolíci v politice – to nejsou v první republice jen „standardní“ lidovci. Rád bych připomněl Jana Jiřího Rückla, papežského komořího, vlivného zastánce Masaryka a Beneše, který byl ostře protinacistický i protibolševický. Ten měl velkou zásluhu na tom, že zprostředkoval Benešovi spoustu kontaktů na německé pacifisty, i na zvolení Beneše – prostředkoval u Slováků i maďarských sociálních demokratů. Je to pěkný příklad toho, že katolíci byli často prodemokratičtí, ba probenešovští. Je možné za tvůrce protikatolického kurzu považovat Tomáše G. Masaryka, prvního prezidenta? TGM je složitá postava, a to zvláště v ohledu náboženském. Dalo by se říci, že byl „antiklerikální“, možná dokonce protikatolický, zvláště v období před vznikem republiky. Katolická církev pro něj byla v podstatě přežitek minulosti, vázaný na rovněž přežité státní formy, tedy monarchii. Jeho postoj se dobře ukázal na tzv. Marmaggiho aféře. V roce 1925 sněmovna odsouhlasila jako státní svátek 6. července, výročí Husova upálení. Bylo to v době protikatolických nálad, které vyvolal list slovenských biskupů, kteří věřícím zapovídali členství v protikřesťanských spolcích. Masaryk převzal protektorát nad Husovými slavnostmi, žádal, aby byl Hus slaven jako náboženský reformátor, vyvěsil na Hradě prapor s kalichem. Stříbrnému údajně řekl: „Já byl vždycky kacíř!“ Když došla zpráva o otevřené roztržce s Vatikánem, Masaryk byl v bojovné náladě, večer hrál na klavír a zpíval píseň „Kdož jsú Boží bojovníci“. Je to

Vladimír Hanuš: Miska s mrakem, akryl, plátno (110x120cm), 2008

Náboženství

23

Křesťanství však není jen katolicismus? Co církve protestantské? Specifikum Československé republiky byla národní církev. Jednalo se asi o čtyřicet katolických kněží a asi dvě stě tisíc věřících – katolíků, nespokojených s církví. To nebylo jistě zanedbatelné. Oddělení se dělo pod hesly demokratizace, národních bohoslužeb, celibátu, slovanství a jmenovaného antiklerikalismu. Celkem přestupové hnutí zasáhlo přibližně osm set tisíc lidí. Vlastně taky dodnes máme jakousi malou anglikánskou církev. Českobratrská církev evangelická vznikla v roce 1918, spojila kalvinismus i luteránství, což je také pozoruhodné. Dokládá to totiž, že protestantismus v sobě obsahuje nejen „tříštivé“ síly, ale velkou snahu o jednotu. Mimochodem, německá evangelická církev existovala až do roku 1945. Ideový základ spojení poskytl svým dílem Česká konfese Ferdinand Hrejsa, celkově spíše převažují kalvinistické důrazy. Menší církve v sobě nesly silný protikatolický afekt, Masaryk ostatně přestoupil k protestantům, i když mu potíže dělala i tato konfese. I zde je to ovšem komplikované, což mohu dokumentovat na známém případu Josefa Hromádky, evangelického teologa, o němž se dnes mnoho mluví v souvislosti s kolaborací s komunistickým režimem. Hromádka byl ovšem chytrý muž, který již ve třicátých letech horlivě studoval katolicismus a pravoslaví a oceňoval jejich hodnoty. Vladimír Hanuš: A bude to i Váš sen, akryl, plátno (140x120cm), 2007

scéna jako z nějakého kabaretu. Bylo to ovšem sporné gesto, které popudilo Slováky a české Němce. Ferdinand Peroutka napsal: „Katolicismus v Čechách, jak se zdá, nebude poražen jiným vyznáním, nýbrž nevěrectvím. To však bude hledět uložit protestantismus s ním do jednoho hrobu.“ Byli však i výrazněji orientovaní politici. Ostře protikatolický byl například zmíněný Jiří Stříbrný: začal přestupem k pravoslaví ještě za Rakouska a skončil ve vězení za protidemokratickou činnost. Jaká je tedy návaznost první republiky na obrození, včetně Palackého výkladu dějin? Byla historie zatažena do antiklerikálního zápasu? Existuje dnes již bohatá literatura k tzv. sporu o smysl českých dějin. Ten je bezesporu zajímavý a v zásadě prostupuje celým dvacátým století. Na jedné straně Masaryk se svým náboženským pojetím, na druhé straně Josef Pekař se svým pojetím hájícím historiografické přístupy a národní ideu. Oba myslitelé i jejich stoupenci se přitom do značné míry na Palackého odvolávali. Palacký byl protestant, který ovšem na druhé straně ocenil historický přínos katolické církve. TGM se snažil vytvořit jakýsi národní a do jisté míry náboženský program, v němž neměla katolická církev hrát rozhodující roli. To se ovšem podařilo jen zčásti – především proto, že řada lidí následovala Masaryka pouze v jakémsi vágním humanismu, jeho důslednou a vnitřní náboženskou pozici, opřenou především o evangelikální postoje, nenásledovala.

24

Diskutovaný je však nejen Hromádka, ale i chování katolíků během druhé republiky. Byl to z jejich strany jakýsi „revanš“ za republiku první? Nikoli jednoznačně. Na jedné straně tu byly protesty proti mnichovské „zradě“ (manifest a protest Umělecké besedy formuloval katolík Zdeněk Kalista!) a podpora národních zájmů československé republiky, na druhé straně skutečnost, která se dá vyjádřit slovy: „Vždyť jsme to říkali!“ Tj. vždyť jsme říkali, že ta prvorepubliková demokracie je slabá, že je duchovně slabá, že nepřežije. Národní snažení je třeba postavit na něčem trvalejším. To ale katolíci nezačali říkat v roce 1938, ale mnohem dříve. Je fakt, že někteří z nich měli v této době již raději mlčet. Jejich zápal byl sice veden dobrými myšlenkami (bylo třeba podepřít národ!), ale jejich kritika často nahrávala autoritativním snahám, ba německé politice – například v otázce antisemitismu. Národní kulturní rada, Národní obnova, časopis Tak, to jsou příklady postojů, které jsou přinejmenším problematické. Ještě jedna věc: katolíci-umělci byli povětšinou ostře protisocialističtí, protibolševičtí – i na tento rys se nesmí zapomínat. Levičáci, kteří se do nich později strefovali, měli zase klapky na očích pro jiné souvislosti. Získala katolická církev za nacistické okupace, nebo naopak ztratila? Celkově je možné říci, že většina aktivních křesťanů, nejen katolíků, se za okupace projevila čestně a pronárodně, i když tu byla samozřejmě ona pověstná „mlčící většina“. Ukazuje se, že právě v nacistických vězeních byla uzavřena spousta přátelství Proglas 4/2008

i mezi křesťany i mezi věřícími a nevěřícími. Dva pěkné příklady činnosti za války: kněz Štěpán Trochta, pozdější litoměřický biskup, se podle některých svědectví účastnil práce ÚVODU v čele s Vladimírem Krajinou. Druhým příkladem, nekatolickým, je činnost pacifisty Přemysla Pittera, který sice neskončil v koncentrácích, ale pomáhal českým a židovským rodinám během celé války, schovával židovské děti, které musely jinak do transportu. To jsou skvělé příklady – a našly by se i další. Samozřejmě, byly tu i případy kolaborace, ale ty rozhodně nepřevažují. Jaký vliv a postavení měly církve a lidovci v letech 1945–1948, v období, kterému se říká doba „omezené demokracie“? Byla to už doba nepřátelská církvím? Dnes se hodně o tomto období diskutuje, jak v historické, tak politických vědách. Líbí se mi zejména rozbory Christiny Brennerové. Co to vlastně bylo za režim, ta třetí republika? Jak se změnily předválečné důrazy? Změnila se i církev jakožto jedna z tradičních institucí? Je faktem, že církve vstupují do tohoto poválečného tříletí v jakémsi rozporu. Na jedné straně se jednotliví křesťané za války osvědčili (o tom mohli konečně svědčit i komunisté), na druhé straně se už zcela změnila atmosféra. To je možná to nejpodstatnější. Slovo socialismus se skloňovalo ve všech pádech, a to i v liberálních kruzích, byl tu „rudý“ osvoboditel, bylo tu mnichovské trauma, byly tu představy o mostě mezi východem a západem. Co se týče lidové strany, zde vykrystalizovalo tvrdé pravicové antibolševické křídlo (Bohdan Chudoba a další), ale to nemělo šanci, šrámkovské a hálovské křídlo je eliminovalo. Mluvíme o českých zemích, ale teď je možná nejvyšší čas srovnat situaci se slovenským vývojem. Slovenský případ byl a je velmi zajímavý. Myslím, že se tam projevoval především rozdíl ve spojení katolicismu s národním hnutím, které bylo na Slovensku mnohem těsnější než v českých zemím. Za Slovenského státu měla sice Bratislava vyslance Karla Sidora ve Vatikánu, ale Vatikán neměl odpovídající zastoupení. Velkým problémem bylo, že katolický kněz stál v čele státu, a že se tento kněz, Jozef Tiso, zapletl s Němci – i vzhledem k německé židovské politice. Tiso měl prohlásit v dopise papeži, že „naše vina spočívá v naší vděčnosti a věrnosti vůči Němcům, kteří našemu národu nejen schvalují a přiznávají i jeho existenci i jeho přirozené právo na nezávislost a národní svobodu, ale také mu pomáhají proti nepřátelům našeho národa, Čechům a Židům“. (Pius XII. mu na tento dopis vůbec neodpověděl, odborníci soudí, že byl znechucen.) Případ Tiso je vůbec v naší souvislosti zajímavý, zvláště jeho odsouzení k trestu smrti v roce 1947. To negativně ovlivnilo vztahy mezi oběma národy i do budoucna. O milosti nakonec rozhodoval prezident Beneš, i národní socialisté hlasovali proti udělení milosti. Komunisté to velmi přivítali, protože to vráželo klín mezi české a slovenské demokraty a vůbec klín do Náboženství

křesťanstva. Navíc – po válce nesměla být obnovena činnost ľudové strany na Slovensku, katolíci byli v Demokratické straně, už před Únorem byly rušeny církevní školy, rozpouštěny katolické spolky, zakazován katolický tisk. Katolíci to měli před Únorem horší na Slovensku než v Čechách. Jak se dá jednoduše popsat vztah státu (strany) k církvím a věřícím po únoru 1948? Jakou roli sehrála komunistická propaganda v protikatolických tendencích, které tu byly již před jejich převratem? Nejprve se komunisté trochu vzhledem ke katolické církvi snažili „držet dekorum“, snad si mysleli, že s katolíky se jim podaří uhrát svou hru po dobrém, teprve o něco později nastoupila tvrdá represe – až se ukázalo, že biskupové nejsou tak bezzubí a že se nenechají ošálit. Josef Beran, o němž nyní vyšla knížka na podkladě dokumentů Josefa V. Polce, patřil navíc spíše k tvrdému jádru biskupské konference. Při bohoslužbě o Božím těle 1949 byla zorganizována provokace – po ní byl Beran zavřen ve své rezidenci a byl mu znemožněn kontakt s věřícími. Nepomohla ale ani vstřícnější linie biskupů Trochty, Píchy a dalších, kteří složili slib věrnosti republice. V roce 1953 byl Štěpán Trochta zatčen a odsouzen k mnohaletému žalářování. Je to vlastně paradox, protože byl zastáncem smírčí linie, na rozdíl od Berana. Dopadl však mnohem hůř. Je zajímavé, jaký byl vlastně vztah komunistů k náboženství. Revoluční násilí vystřídala v polovině padesátých let spíše stará poučka, že náboženství odumře samo, pokud nebude mít sociální podmínky k životu. Otevřené násilí (bij pastýře, stádo se rozprchne!) vystřídala politika vzbuzování nejistoty. Křesťané byli považováni za občany druhé kategorie, proto si museli dávat pozor, zvláště pokud neplatili, řečeno symbolicky, pověstnou „daň císaři“. Paragraf maření státního dozoru nad církvemi se dal uplatnit vždycky – komunistické soudnictví bylo takzvaně třídní, tudíž nevyzpytatelné! Nejasnost pravidel byl jeden z hlavních rysů komunistického panství, jak to výstižně napsal F. X. Halas. Vrchol komunistického pokrytectví byl ve větě: „Co vlastně ti křesťané ještě chtějí, když my jim nezasahujeme do toho, co si dělají v kostele!“ Komunisté ovšem využívali ve své ideologii i křesťanskou symboliku. Máte na mysli patrně Jana Husa a husitství. To je pravda. Jan Hus byl samozřejmě především náboženský myslitel, ale pro komunistické historiky (Josef Macek, Milan Machovec, František Graus) to byl vlastně první revolucionář, který musel své myšlenky odívat do náboženského hávu, aby mohl kritizovat tehdejší poměry a tehdejší vrchnost. Komunisté se pokusili v tomto duchu přeznačit české národní tradice, respektive určit, které byly pokrokové a které byly reakční. Tradice nebyla rozmanitý souzvuk hodnot, ale dvě protikladné síly, z nichž bylo nutno poznat tu správnou, abychom poznali, kterým směrem se ubírají dějiny.

25

Mimochodem: není pro historika soudobých dějin největším problémem práce s prameny? Spousta dokumentů je nezpracovaných, k něčemu se vůbec nedostanete, a to ani nemluvím o otázce citlivosti, neboť řada aktérů minulých událostí ještě žije... To je pravda, ale jen částečně. Pro historiografii 20. století platí, že se velice rozšířila pramenná základna. Jinými slovy, dnes považujeme za prameny to, co naši předchůdci neznali nebo nepovažovali za důležité. Například velký soubor virtuálních pramenů, obrazů: plakáty, fotografie, filmy a podobně. Dalo by se říct, že v posledních desetiletích došlo k obrovské změně. Za pramen je možné považovat vše, nad čím je možné položit závažnou otázku. A to platí samozřejmě i pro oblast církevních dějin nebo pro dějiny komunistického režimu. Na závěr: lze srovnat zdejší vztah k Bohu, náboženství a církvím, zejména katolické, se zahraničím? Jistě, v tomto směru začíná intenzivní výzkum. Je možné například srovnání s NDR a Polskem. V NDR se pokoušeli po 70. roce o jakýsi kompromis, „církev v socialismu“, šlo o jakousi kritickou solidaritu s režimem. Představitelé církve zde nebyli žádní kolaboranti, ale domnívali se, že socialistický systém je možné vylepšovat. Církev vyvíjela celou řadu aktivit: nemocnice, domovy pro staré lidi, školky. Katolická i protestantská církev dostávaly také podporu ze zahraničí, stát z toho měl prospěch. V Polsku zase existovaly vztahy, které neměly obdobu v žádné jiné zemi takzvaného východního bloku. Došlo k identifikaci církve s národem (to bylo třeba také na Litvě), církev navíc představovala alternativu k oficiálnímu ideologickému

systému, katolická univerzita v Lublinu nikdy nepřestala fungovat. Církev se nakonec vnímala jako legitimnější než samotný režim. Vezměte si třeba první papežovu návštěvu v roce 1979 nebo hnutí Solidarity. Západ žasl, když viděl v televizi polské dělníky klečet v blátě při modlitbě a s transparenty „Chceme Boha!“. Jsou tedy Češi ateistický národ? Přes všechny uvedené skutečnosti nejsou, i když sdílejí silné antiklerikální, antikatolické i antikřesťanské tendence, které se projevují na mnoha úrovních. My jsme mluvili na úrovni historie, ale existují i mnohem vnitřnější antikřesťanské afekty, které jsou dědictvím evropské moderny a které se staly součástí všedního života. Dnes se běžný český občan, když se ho zeptáte, nebude zabývat nějakými historickými souvislostmi, ale řekne Vám, že nevěří v Boha, protože je nespravedlivý. Když se ptáte po důkazech jeho nespravedlnosti, pak obvykle přijde řeč na děti v nemocnicích. Což je mimochodem doklad něčeho velmi podstatného, totiž zmizení křesťanského povědomí o povaze tohoto světa, který je sice „slzavým údolím“, ale který má vždycky – i ve smrti – naději. To je ovšem hlubinný proces, který se netýká jen Čechů, případně Moravanů. Česko je jistě velice sekularizovaná země, ale náboženství je na druhé straně velice životaschopný a proměnlivý fenomén. Kdo může říct, že nepotřebuje odpuštění, smíření a vnitřní klid, naději do budoucna a konečně lásku – tedy specificky křesťanské hodnoty... Rozhovor připravil Jiří V. Procházka, červen 2008.

Vladimír Hanuš: Vzdálený sad, akryl, plátno (100x160cm), 2007

26

Proglas 4/2008

KARDINÁL SCHÖNBORN CHCE PROBUDIT KATOLÍKY Z „DOGMATICKÉHO SPÁNKU“ VŮČI DARWINISTICKÉMU EVOLUCIONISMU J IŘÍ VÁCHA V počátcích darwinismu se s ním křesťanští myslitelé tvrdě střetli, poněvadž o sobě prohlašoval, že je schopen zodpovědět všechny otázky biologického života, včetně lidského, na naturalistickém (fakticky materialistickém) základě. Darwinistické tvrzení, že účelnost živých bytostí je pouze zdánlivá, podvracelo jeden z tzv. důkazů Boží existence, a to důkaz z účelnosti světa. V průběhu dvacátého století se centrální darwinovské paradigma (náhodné mutace plus přírodní výběr) osvědčilo v tolika situacích, že se tzv. novodarwinismus, který mezitím do sebe pojal řadu nových biologických disciplin, stal hlavním proudem evoluční biologie. Ambice původního darwinismu tím ještě stouply: mnozí evoluční biologové nejenže považují problém účelnosti živých bytostí za vyřešený, ale neváhají jít za hranice empirické vědy a prohlašují za prokázané, že sama podstata biologického a lidského života je mechanistické (tj. fyzikálně-chemické) povahy. Jsou při tom vedeni pozitivistickou ideou, že věda je jediným racionálně odpovědným přístupem ke skutečnosti. Pro laika je mnohdy těžké rozeznat, kde zde končí věda a začíná filozofování, případně přímo ideologizování. Asi i proto dnešní teologie ve snaze vyhnout se blamáži volí většinou „imunizační“ strategii, kdy nechává evoluční biologii na pokoji a spokojuje se tím, že z jiných zdrojů (filozofických a hlavně teologických) „ví o člověku a Bohu své“. Kardinál Schönborn však právem vycítil v tomto postoji nebezpečí a rozhodl se před ním důrazně varovat. Některých slabin jeho formulací ovšem využili kritikové z obou táborů. Není běžné, aby se vysoce postavený hodnostář katolické církve v denním tisku vyjadřoval k otázkám víry. A ještě méně, aby přitom nařkl nějaké vědecké odvětví z toho, že se zříká rozumu. Když to učinil nikdo menší než vedoucí redaktor oficiálního Katechismu katolické církve a vídeňský arcibiskup kardinál Christoph Schönborn ve vlivném deníku e New York Times (7. července 2005),1 píchl tím – jak se dalo čekat – do vosího hnízda. Ihned se na něho sesypala lavina rozhořčené kritiky ze strany evolučních teoretiků – nejen však od nich, poněvadž se od jeho názorů distancovali i mnozí teologové a s Vatikánem spolupracující vědci. Následná diskuse vrhla zajímavé světlo na to, jak se mnozí dnešní katolíci vyrovnávají se znepokojivým učením evoluční biologie.

Kardinál Schönborn bije na poplach... Schönbornův provokativní text nevydá na víc než tři strojopisné strany a v podstatě jen důrazně připomíná tradiční katolickou nauku, že z uspořádání světa, které svědčí o řízení a plánovitosti, je možné pouhým rozumem vysoudit existenVěda

ci Boha-stvořitele. Odvolává se na První vatikánský koncil (1869), cituje výroky posledních dvou papežů, připomíná Katechismus katolické církve (1992) a konečně dokument Mezinárodní teologické komise (2004), vedené tehdejším kardinálem Ratzingerem. Schönborn se snaží uvést na pravou míru výklad jistého dopisu Jana Pavla II. (1996), ve kterém se připouští, že evoluce „je víc než jen pouhá hypotéza“. Zmíněný dokument Komise však říká, že „tento dopis se nedá chápat jako schválení všech teorií evoluce předem, včetně teorií novodarwinistického původu, které výslovně popírají božskou prozřetelnost a skutečnou příčinnou úlohu [Boží] ve vývoji života ve vesmíru“. Schönborn důrazně upozorňuje na to, že pokud je evoluce vykládána jako proces, na kterém se účastní výhradně náhodná variace jedinců a přírodní výběr, s vyloučením Božího řízení celku evoluce, je to proti tradiční a stále zastávané nauce katolické církve. (Dodejme pro přesnost, že novodarwinismus neargumentuje proti Božímu řízení pozitivně, nýbrž jen s využitím principu myšlenkové ekonomie: co lze vysvětlit jednoduše, a tedy přirozeně, to nevysvětlujme s pomocí dalšího, totiž nadpřírodního principu.) Co však

27

v celém Schönbornově článku zřejmě popudilo nejvíc, je věta: „Vědecké teorie, které se snaží odvysvětlit projevy plánovitosti jako výsledek ,náhody a nutnosti‘, nejsou vůbec vědecké, ale ... jsou abdikací na lidský rozum.“ Samozřejmě je tím myšlen novodarwinismus. Zde musíme učinit zásadní rozlišení, které pan kardinál bohužel neudělal: Něco jiného je evoluční biologie, syntetická biologická disciplína, čerpající z takových věd, jako je paleontologie, molekulární genetika, srovnávací anatomie, fyziologie a biochemie, populační genetika a ekologie atd., což všechno jsou vědy s „neposkvrněnou pověstí“, a něco jiného je to, čemu se někdy říká evolucionismus – a my to zde nazvěme pro větší důraz ideologickým darwinismem –, což je souhrn tvrzení překračujících obzor uvedených solidních věd směrem do filozofie a profilovaných jako filozofický materialismus.

...není mu však dopřáno sluchu Uveďme si několik ilustrativních příkladů. Teologicky jistě dosti povážlivá je reakce evangelického teologa a publicisty Ulricha H. J. Körtnera. Ten panu kardinálovi vyčetl, že s jeho výroky ztratila teologie dobrou pověst.2 Přírodu je možné chápat jako stvořenou jen ve světle Božího zjevení. Stvoření a evoluce se nevejdou do jednotného obrazu světa, víra a přírodověda se mohou nanejvýš jen doplňovat. Že v evoluci není, jak přírodověda dokázala, žádný „rozumný plán“, chrání dokonce teologii a víru před povrchními odpověďmi na otázku smyslu a teodiceje (filozofického „ospravedlnění Boha“). „Je-li skrytost Boha teologicky platným argumentem, nedá se z domnělých mezer ve vysvětlování v přírodovědě vytlouci obrana křesťanské víry ve stvoření … Teologický a přírodovědecký výklad světa nemůže nikdy navzájem bez napětí souhlasit.“3 Tak daleko ovšem katoličtí teologové zřejmě nejdou. Někteří z nich se v této diskusi upnuli na speciálnější problém, a to tzv. „inteligentního plánu“ (Intelligent Design, pod kterýmžto názvem se dnes běžně a ve velmi zúženém smyslu rozumí názory autorů z Discovery Institute v Seattlu v USA).4 Ačkoliv se v Schönbornově článku výraz „inteligentní plán“ vůbec nevyskytuje, upadl pan kardinál do podezření, že je fakticky jeho propagátorem. Je to zřejmě kvůli zmínce, že „moderní věda našla zdrcující důkazy účelu a plánu“, a právě to zdůrazňují – převážně na poli biochemie a molekulární biologie – autoři z „Discovery“ (dále už jen ID). ID si vysloužili prudký odsudek, popř. výsměch od zástupců novodarwinismu, hlavně zřejmě proto, že napadli samu klíčovou metodu novověké vědy – její metodologický redukcionismus.5 Jejich centrálním argumentem je, že vznik „neredukovatelně složitých systémů“ souhrou náhodných mutací a přírodního výběru je statisticky (informaticky) příliš nepravděpodobný a musí být proto považován za výsledek působení nějaké „vyšší inteligence“; je na filozofech, aby dále spekulovali, jaké.6 Zde můžeme jen konstatovat, že pře ID s neodarwinisty je za dnešního stavu

28

poznání nerozhodnutelná a že závěr ohledně tvůrčí inteligence metodologicky překračuje hranice vědy, jak si je sama počátkem novověku stanovila. Nic z toho ale neznamená, že ty skutečně vysoce pozoruhodné příklady biologické strukturovanosti, na které se ID odvolávají, lze teď i v budoucnu nějak snadno smést ze stolu. Oficiální katolické kruhy si nechaly, jak se zdá, vnutit přesvědčení o vědecké bezcennosti koncepce ID. To plyne z významného editorialu v l’Osservatore Romano ze 17. ledna 2006 z pera Fiorenza Facchiniho, profesora evoluční biologie na univerzitě v Boloni. Vypadá to, že tento článek vyjadřuje stanovisko nynějšího papeže Benedikta XVI. jako odpověď na žádosti, aby svůj postoj k inteligentnímu plánu jasně formuloval. ID prý nešťastně setřeli hranice mezi vědou a vírou a jejich spoléhání na „vyšší příčinu“ či Designéra podvrací platnost jejich teorie jako „zdravé“ vědy. Chválí se také rozsudek amerického soudce Jonese, že inteligentní plán nepatří do vědy a nemůže se tedy pod touto záminkou vyučovat jako věda na veřejných školách. Další vlivný odpůrce ID, tehdejší ředitel vatikánské astronomické observatoře, jezuita George Coyne, označil podporu teorie ID za „náboženské hnutí“ spíše než za vědu.7 Z pozice novotomismu se ke sporu vyjádřil William E. Carroll, profesor dominikánského učiliště Oxfordské univerzity.8 Podle Tomáše Akvinského Bůh působí skrze činnost stvořených bytostí, takže mezi jeho prozřetelnostním řízením světa a přírodní kauzalitou není žádný konflikt, ba ani kompetice. Bůh a stvořená jsoucna se nedělí „na polovic“ o zapříčiněné. Vnitřní účelnost přírody, kterou nachází filozofie přírody, není v neshodě s eventuální náhodou a neuspořádaností, poněvadž i ty má Bůh ve své režii. A co se týká ID, „fakticky by defekty v kauzální struktuře přírody, vyžadující odvolání se na inteligentního Designéra, problematizovaly Boží všemohoucnost a prozřetelnost, místo aby sloužily jako důkaz na podporu Boží činnosti. Vysvětlovat vývoj složitých biologických struktur odvoláváním se na příčiny jiné než obsažené v přirozeném pořádku by naznačovalo, že Bůh nemohl stvořit přirozený řád obdařený kauzálními principy, které by byly schopné v tomto řádu vyvolávat změny.“ Poučeným a konstruktivním oponentem Schönbornovy výzvy je americký atomový fyzik a katolík Stephen M. Barr. Barr se především diví,9 proč se pan kardinál rozhodl rušit poklid, vládnoucí po generace, kdy se přijímalo, že jediné, na čem musí katolická nauka trvat, je, že individuální lidskou duši stvoří vždy zvláštním tvůrčím aktem Bůh. Barr vytýká (nutno říci oprávněně) Schönbornovi, že dostatečně nerozlišuje „metafyzicky umírněnou“ vědeckou novodarwinistickou teorii od postulátu trýznícího teology, že evoluce je neřízeným a neplánovaným procesem. Z náhodnosti (randomness) genetické variace nutně nevyplývá absolutně neřízený evoluční proces. (Dodejme však, že kdyby nebylo jiných dokladů Boží existence a působení, byl by tento závěr docela nasnadě.) Je nutno, praví Barr, „ostře odlišit skutečné hypotézy legitimní Proglas 4/2008

Vladimír Hanuš: První pole, akryl, plátno (110x110cm), 2005

vědy od filozofických omylů, o kterých se často chybně myslí, že z nich plynou.“ Právě zmíněné „jiné doklady“ vidí Barr (právem) např. ve zcela nepravděpodobně dokonale „vyladěné“ struktuře vesmírných konstant, umožňující vůbec existenci života, a v našich vlastních duchovních rysech subjektnosti, racionality a svobody. Teorie ID není Barrovi vědeckou teorií,10 poněvadž věda si z principu zapovídá empiricky neověřitelné koncepce. I kdyby se však vědecký neodarwinismus ukázal být pravdivý, nebyla by to dle Barra žádná pohroma. Přijímáme-li rádi přirozené vysvětlení, jak se tvořily hvězdy a planetární systémy, proč bychom totéž neměli přijímat u rostlin a zvířat? Spíš je nebezpečná představa, že Bůh je s přírodou v kompetici, tj. že musí za ni leccos „dodělávat“. Je zřejmé, že se Barrovo uvažování stýká s Carrollovým: společným jmenovatelem obou je pokus teologii vůči novodarwinismu imunizovat.

Schönborn zpřesňuje své stanovisko Kardinál Schönborn odpověděl 11 Barrovi jako „reprezentantovi reakce mnoha katolíků“. Uznává, že sám nerozlišil „metafyzicky skromný“ a „neskromný“ novodarwinismus, Věda

a omlouvá to tím, že na neoprávněné filozofické „důsledky“ empirické evoluční teorie velmi často narazíme nejen v popularizujících textech, ale i ve standardních učebnicích, a příležitostně i v odborných časopisech; jak potom rozlišit, který „novodarwinismus“ je ten pravý? Barr zachází – vyčítá Schönborn – s novodarwinismem příliš v rukavičkách a důsledky těchto ideologizujících extrapolací nevidí nebo nechce vidět. Demaskovat apriorní filozofický záměr, skrývající se pod rouškou empirické vědy, nelze prostředky teologie, nýbrž jen (biologicky poučené) filozofie. Nezastupitelnou úlohu filozofie Schönborn velmi zdůrazňuje; ve sporu s naturalismem není možné spoléhat na argumenty víry. Filozofie je odpovědným myšlením stejně tak jako věda, její záběr je však širší a zahrnuje i hlediska, která ze svého zájmu novověká přírodověda vědomě vypustila – lidskou subjektnost soustřeďující se okolo vědomí „já“, účelnost, hodnoty, krásno a etično. (Jak vznikl vědomě redukovaný horizont novověké přírodovědy, vylíčil s fenomenologickou erudicí Ivan Blecha,12 populárněji autor tohoto článku.13) A nyní klíčový citát, objasňující Schönbornovu motivaci: „Dnes ovládá křesťanské smýšlení o skutečnosti dualismus ducha a hmoty. ,Dualismem ducha a hmoty‘ míním

29

zvyk uvažovat tak, že fyzická skutečnost se chápe zcela v duchu redukcionistických tvrzení moderní vědy (což je pozitivismus), ale toto chápání se záhadným způsobem kombinuje s vírou v nehmotnou skutečnost lidského a božského ducha, přístupnou jen víře (což je fideismus).“ Jde tu o rozpojení přirozeného poznání, které se přiznává jen vědě, a nadpřirozeného, zjeveného, které nemá s tím prvním nic společného. Novověká věda se neptá po formálních a účelových příčinách věcí, pokračuje aristotelsky Schönborn, nýbrž jen po příčinách materiálních a působících; jaký pak div, že takto redukcionisticky utvářená věda nenachází právě ty aspekty reality, které předem vyloučila volbou metody! Jádrem problému je pozitivistická idea, že vědecké poznání má přednost před všemi ostatními formami lidského poznání. „Barr sleduje převládající trend katolických komentátorů darwinovské evoluce, kteří s potěšením diskutují její kompatibilitu s pravdami víry, ale jen zřídka se trápí uvažováním, jestli a jak je kompatibilní s pravdami rozumu.“ Jestli jedinou zbraní proti přepjatostem novodarwinismu jsou zdroje víry, pak je pro věřící mnohem nebezpečnější, než jak se staví. „Moje pojednání bylo určeno k tomu, aby probudilo katolíky z jejich dogmatické dřímoty vůči pozitivismu všeobecně a evolucionismu zvlášť. Zdá se, že to zafungovalo.“ Co se týká ID, zastánci rozumného plánu „dělají zajímavou práci, která si zaslouží pozornosti… Co mě trápí, je neuvěřitelná agresivita, která se rozpoutává nad otázkami, které Discovery Institute klade. Proč reagují vědci tak agresivně?“14

Jsme ochotni naslouchat Schönbornovu varování? Jak tomista (Carroll), tak zasvěcený přírodovědec (Barr) považují ostatní doklady pro Boží řízení světa za natolik přesvědčivé, že tradičního důkazu z účelnosti živých bytostí se vcelku snadno zříkají. Evangelický teolog (Körtner) rezignuje, jak se zdá, i na Boží řízení světa samo. Situaci obecně vystihuje uznávaný filozof Spaemann:15 „Blahosklonní kritikové ,teorie plánu‘ dávají jejím zastáncům k uvážení, že se jejím přičiněním dostávají věřící do choulostivé situace. Svou naději totiž vkládají do zákoutí, která jsou dočasně nevysvětlena, ze kterých je však znovu a znovu vyháněna. Teologové, kteří jsou orientováni spíš takticky a pastorálně, než na otázku pravdivosti, se proto odedávna pokouší o imunizační strategii: Aby se za žádných okolností nedostali do sporu s vědou, zakazují si tvrdit cokoliv, co spadá do oblasti empirického, a tedy pod princip falzifikovatelnosti. Cena, kterou za to platí, je ovšem trivializace jejich poselství. Každý s ním může souhlasit, poněvadž neobsahuje žádnou významnou informaci. A tuto cenu zřejmě kardinál Schönborn zaplatit nechtěl,“ uzavírá Spaemann. Osobně si přitom nemyslím, že by byl pan kardinál předvedl takové „cupitání v dupačkách“, jak ho při něm touží přistihnout jízlivý darwinista Gerd Müller.16 Dovolme si závěrem trochu metafyziky. Tomáš Akvinský mohl vcelku snadno prohlásit, že Bůh působí jen skrze síly

Vladimír Hanuš: Skrze mrak, akryl, plátno (90x130cm), 1999

30

Proglas 4/2008

stvořených jsoucen, aniž by s nimi přicházel do kompetice, poněvadž nemohl vědět nic empirického o evoluci; člověk – jako rod či druh – byl prostě stvořen zvlášť, tak jako všechny ostatní druhy, aby pak každá bytost působila silami své přirozenosti. (Bůh sice musí neustále vše stvořené zachovávat, ale to se nijak neprojevuje na konkrétní činnosti tvorů.) Dnes je ovšem potřeba vysvětlit vznik člověka, který se udál v jistém čase a na jistém místě, a tam ovšem už neredukcionistický filozof s Tomášovou představou nevystačí. Neměl-li Bůh při vzniku člověka jako druhu zasahovat, muselo dojít k vzniku člověka materiálními (naturálními) silami podle běžných přírodních zákonů, dokonce i s využitím náhody (tedy darwinovsky, jak Carroll připouští). Jen těžko však lze přijmout ukolébávající představu, že lidské tělo může pocházet třebas i z darwinovské evoluce, a duše je pak individuálně všem lidem „přidána“ zvláštním Božím tvůrčím aktem;17 to se příčí všemu, co dnes víme o těsném tělesně-duševním paralelismu. Nezbývá tedy z teistického hlediska nic jiného, než při vzniku lidského rodu připustit přímý Boží tvůrčí zásah do evoluce – tedy zásah „kompetiční“. Tvůrčí Boží zásahy do evoluce předpokládá Spaemann18 (který se Schönbornovým přístupem sympatizuje19) a nevidí v této myšlence – na rozdíl od Barra – žádné nebezpečí. Nauka Tomáše Akvinského o „nekompetici“ je prostě s teisticky pojatou evolucí neslučitelná a s ní padá i Carrollovo imunizační řešení. Jak si ovšem konkrétněji představit Spaemannem předpokládané Boží zásahy do přirozeného chodu věcí v případě vzniku života, člověka a mravnosti, je otázka. Inspirací k dalším úvahám by mohl být hluboký vhled, slučitelný s teismem, kterým nás obohatil fenomenolog Hans Jonas.20 I biolog je především člověk – vědomá bytost, která má schopnost prožívat, včetně svého tajemného „jáství“, a která má v jistých mezích svobodu rozhodování a nepochybnou schopnost účelně jednat. A právě evoluční nauka, navracející člověka do přírody, umožňuje promítnout „odlesk“ těchto lidských schopností zpětně do živé přírody. Je třeba porozumět nikoliv člověku z živé přírody, ale živé přírodě z člověka. Jonas sice nemá hotové řešení, jak do sebe „zapadá“ teleologická stránka v povaze světové matérie a mechanická kauzalita. V žádném případě však nemůže být problém „řešen“ obětováním toho, co vnímáme jako jasný vnitřní fenomén – niternosti a účelovosti, ve prospěch výlučnosti mechanických příčin, která byla odvozena z anorganické oblasti. Je velkou zásluhou kardinála Schönborna, že do těchto debat, které tradičně spadají pod označení „fundamentální teologie“, znovu důrazně zavádí filozofii. Jak naturalisté, tak věřící si velmi často neuvědomují, že je to filozofie, která překlenuje široké pole mezi (přírodo)vědou a teologií, respektive vírou. Racionální analýzu novodarwinismu není možné si nechat vyklouznout z ruky a spoléhat na to, že teologicky, „z víry“, už víme předem své. Ve světle Jonasových rozborů je možné i mnohem více sympatizovat s ID, než jsme to viděli u „imunVěda

ních“ teologů, ať už spor ID s naturalisty dopadne v budoucnu jakkoliv. ID nechtějí být předem imunní, naopak pokoušejí se chytit čerta přímo za rohy, se všemi riziky, která z toho plynou. Jestli se jednou zástupcům ID podaří ukázat, že existují meze, za které už metodologický naturalismus nedosáhne, bude to jistě dobrý startovací bod pro filozofickou analýzu, případně průkaz rozumného plánu. Tato hra však zůstává otevřená.21 Pan kardinál Schönborn píchl svým článkem do vosího hnízda vědomě. Novodarwinistům i věřícím připomněl, že první z nich skrývají pod maskovací sítí exaktní vědy materialistickou munici ideologického charakteru a že ti druzí to nechtějí moc vidět. Ty první rozlítil, ty druhé burcuje k ostražitosti – často evidentně proti jejich gustu. Smíme-li použít pohádkové paraboly, je pan kardinál takřka jediným z kůzlátek, které se nenechalo ošálit tím, že si vlk obarvil nohu na bílo a nechal spilovat jazyk. Musí však proto snášet vlkovo nazlobené vrčení i bezstarostné pomekávání ostatních kůzlátek.

Poznámky: 1. Ch. Schönborn: Finding design in nature. e New York Times 7. 7. 2005. 2. U. H. J. Körtner: Plan ohne Master. Die Presse 16. 7. 2006. 3. U. H. J. Körtner: Vorsicht, Johannes Huber! Die Presse 4. 11. 2006. 4. J. Vácha: Konference „Darwin and Design. A Challenge for 21st Century Science“. Filosofický časopis 54 (1), 2006, s. 142–153. 5. Podrobněji viz J. Vácha: Proč se přírodovědci posmívají „Inteligentnímu plánu“? Universum 18 (1), 2008, s. 32–35. 6. J. Vácha: Dembského pokus o zdůvodnění „Inteligentního plánu“. Filosofický časopis 55 (4), 2007, s. 608–616. 7. S. Meichtry: Vatican newspaper rejects science behind Intelligent Design. Beliefnet 2006 (beliefnet.com/story/183/story_18361.html). 8. W. Carroll, OP: Stvorenie, evolúcia a katolicka tradícia. Impulz, Revue pro modernú katolickú kultúru (4), 2005, s. 52–61. (Za upozornění na tento článek a za poskytnutí jeho anglické verze vděčím laskavosti pana dr. Václava Freie.) 9. S. M. Barr: e design of evolution. First ings, October 2005. 10. S. M. Barr: e miracle of evolution. First ings, February 2006. 11. Ch. Schönborn: e designs of science. First ings, January 2006. 12. I. Blecha: Proměny fenomenologie. Úvod do Husserlovy filozofie. Praha/ Kroměříž 2007. 13. J. Vácha: Vědy se nebojme, ale nezbožňujme ji. Perspektivy – Příloha Katolického týdeníku 17/22, 2008, s. 1–2. 14. Ch. Schönborn: Catholics and evolution: Interview with Cardinal Christoph Schönborn. Beliefnet 2006 (beliefnet.com/story/182/story_ 18220_1.html). 15. R. Spaemann: „Danke Gott und Freue mich“: Wider die Tendenz, die Debatte um Kardinal Schönborns Einspruch gegen die Evolutionstheorie zu bagatelisieren. Standard 22. 7. 2005. 16. G. Müller: Der Kardinal mag strampeln. Die Presse 4. 11. 2006. 17. S. M. Barr: e design of evolution. c. d. 18. R. Spaemann – R. Löw: Účelnost jako filozofický problém. Dějiny a znovuobjevení teleologického myšlení. Praha 2004. 19. Srov. R. Spaemann: „Danke Gott und Freue mich“. 20. H. Jonas: e Phenomenon of Life. Toward a Philosophical Biology. Evanston, Illinois 2001. 21. Srov. J. Vácha: Dembského pokus o zdůvodnění „Inteligentního plánu“.

Jiří Vácha je emeretním profesorem na Lékařské fakultě MU v Brně.

31

HLEDÁNÍ MICHELA DE CERTEAU N ATALIE Z EMON D AVIS Mimo Francii je Michel de Certeau znám jen v univerzitním světě, ale doma byl známou osobností, uznávaným kulturním kritikem, podnětným historikem náboženství v raném období modernity a náboženským myslitelem, k jehož životu a dílu neodmyslitelně patřila zvláště angažovaná, otevřená a velkorysá forma katolictví. Při jeho pohřbu v Paříži v roce 1986 se přes lavice jezuitského kostela Sv. Ignáce nesla melodie písně Edith Piaf „Non, je ne regrette rien“ – „Ne, ničeho nelituji“ – a skrze reproduktory doléhala i ke stovkám truchlících, kteří se shromáždili venku na náměstí. Po písni následovalo čtení z první epištoly Korintským, kde Pavel říká „ale bláznivé tohoto světa Bůh vyvolil, aby zahanbil moudré“, a báseň mystika ze sedmnáctého století o „duši tuláka“, hledajícího ve světě Boží lásku. Tyto verše si vyžádal sám Michel de Certeau, který tak chtěl naznačit neortodoxnost své duchovní vize i své vědecké práce. Certeau si rozvinul svůj zvláštní způsob interpretace sociálních a osobních vztahů, ať už psal o šílenství a mysticismu v sedmnáctém století, o jihoamerických hnutích odporu v minulosti i v přítomnosti nebo o praxi každodenního života ve dvacátém století. Oproti těm, kdo charakterizovali danou společnost těmi aspekty, které Certeau nazýval homogenitami a hegemoniemi – které ji sjednocovaly a umožňovaly ovládat –, on sám chtěl v systémech moci a myšlení identifikovat tvořivou a rozkladnou přítomnost a vliv „jiných“ – outsiderů, cizinců, rozvracečů, lidí radikálně odlišných. A nacházel je nejen v tom, jak si lidé představovali jiné ze vzdálených oblastí (jako ve slavném eseji Michela de Montaigna o kanibalech z Amazonie), ale také v chování blízkých jednotlivců a skupin vůči sobě, v neustálých napětích v samotném srdci veškerého sociálního života, at už ve školách, v náboženských institucích nebo v masmédiích. Jistě, v šedesátých a sedmdesátých letech, kdy Certeau získával renomé, už o představách „jinakosti“ existovala v literatuře, ve filozofii a v psychoanalýze řada prací a úvah, ale on byl původní v tom, kolika různými způsoby dovedl zachytit postavu „jiného“ i jeho působení v různých prostředích. Pro disciplíny, v nichž zkoumáme svůj vztah k jinakosti, zavedl název „heterologie“; za příklad takových „věd o jiném“ by mohly sloužit historie nebo etnografie, pokud se vyrovnávají s často zkreslujícími předpoklady, které si přinášíme do pohledu na jiné doby a místa a do jejich pochopení. Psal o centralizují-

32

cích institucích minulosti, aby ukázal, jak definovaly samy sebe buď vyloučením divergentních hlasů a přesvědčení, nebo jejich pohlcením. Stát a církev přesto nebyly ve středověku ani v moderní době jedinými zdoji moci a autority. Certeau vždy nachází k jejich panství vitální alternativy, například v mystických náboženských hnutích nebo v neoblomném lidovém přesvědčení zrozeném z místní zkušenosti. Jeho hrdinové jsou často tuláci, poutníci, misionáři a nomádi, jako byl v sedmnáctém století vizionář Jean de Labadie, který začal jako jezuita, pak kázal po Francii a Švýcarsku svou radikální verzi reformovaného náboženství a nakonec založil protestantskou komunitu puritánů v Nizozemsku. … Taková perspektiva i sám život Michela de Certeau nabízí zajímavé srovnání s dvěma jeho přímými současníky, Michelem Foucaultem a Josephem Ratzingerem, jejichž dílo a myšlení se rovněž zabývá hodnocením moci i instituciálními hranicemi. Foucault byl za svou intelektuální odvahu odměněn prestižní profesorskou stolicí na Collège de France; Certeau ve Francii získával jen krátkodobá učitelská místa až na poslední rok a půl svého života, kdy mu nabídli profesuru na pařížské École des Hautes Études en Sciences Sociales. Ratzinger po vysvěcení a doktorandském studiu postupoval v kariéře na významná Proglas 4/2008

místa na teologických fakultách v Německu, aby se stal arcibiskupem v Mnichově-Freisingu a v roce 1977 kardinálem. O několik let později byl jmenován prefektem Kongregace pro nauku víry a od roku 2005 je papežem Benediktem XVI. Certeau prožil svůj pestrý křesťanský život jako bratr jezuita, ve svém řádu nezastával žádný úřad a někdy se oblékal jako laik. Všechny tři muže byli ovlivnily protestní události v roce 1968. Foucault a Certeau se přikláněli spíše k levici, i když každý jiným způsobem. Klíčovým pojmem ve Foucaultově chápání sociálních vztahů a sociální komunikace byla moc; moc, která je bytostnou součástí ústředních autorit – monarchů, lékařů, kněží – a reprodukuje se v poselstvích individuálnímu myšlení a svědomí. Šlo o nepřetržitý proces posilující disciplínu, kontrolu a trestní odpovědnost, který se v historii setkával jen s malým odporem. Foucaultovy úvahy pomáhaly lidem porozumět institucím a metodám, které v rámci nějaké společnosti moc rozdělovaly, ale nesdělovaly nic o tom, jak by se daly změnit nebo jak by šlo zmírnit jejich dopad. Pro Ratzingera studentské hnutí roku 1968 znamenalo, že omezil svou podporu liberalizačních snah uvnitř katolické církve, spojených s druhým vatikánským koncilem či Vatikánem II (1962–1965), a stal se obhájcem ustavené církevní hierarchie. Podle jeho názoru by doktrína církve neměla podléhat falešným vlivům sekularismu, relativismu, náboženského pluralismu, subjektivismu a ekonomického radikalismu. Interpretace musí zůstat věcí mistrů teologů z církve, kterou založil Kristus a jejíž existenci zaručovalo apoštolské následnictví. Jak Ratzinger napsal v Dominus Iesus, encyklice, kterou vydal v roce 2000 jako prefekt kongregace, existuje jen jediná Kristova církev, která přetrvává v katolické církvi vedené ve vzájemné shodě Petrovými následovníky a biskupy. Komunikace s jinými křesťanskými obcemi či církvemi, ať už mají jakékoli „dary“, je podmíněna tímto absolutním nárokem na autoritu. Certeauovo hledání způsobu, jak se spojit s „jiným“, a jeho přesvědčení, že by hranice mezi různými společenstvími a myšlenkovými světy měly zůstat otevřeny, představují alternativu jak k Foucaultově chmurné vizi moci a dominance, tak k Ratzingerovým jistotám. … Certeauovy názory se utvářely během desítek let bojů, experimentování a psaní. Narodil se roku 1925 v Savojsku, jehož horské stezky zdolával, když jako mladík nosil zprávy bojovníkům z hnutí odporu v dobách okupace země Německem. V roce 1944 začal studovat na kněze; roku 1950, když vstoupil do jezuitského řádu, napsal příteli: „Myslím, že mě Bůh volá do Číny.“ V Číně už dříve napsal své knihy o geologii a teologii slavný jezuita Pierre Teilhard de Chardin; ale když se roku 1949 dostali v této zemi k moci komunisté, museli jezuité odejít. Tato obtíž spojená s odchodem do Číny mohla pro Certeaua představovat o to lákavější výzvu, ale nikdy se tam nedostal. Esej

Jeho studie ho přivedly do centra prudce se šířící teologické obrody, v jejímž čele stál Henri de Lubac, hrdina katolického odporu. Certeau se stal v Lyonu jedním z jeho oblíbených žáků (také Ratzinger v Německu byl inspirován Lubacovými spisy). Lubac otřásal rigidními předpoklady a po všech stránkách zpochybňoval konvenční hranice. Církevní učení není dáno jednou provždy, tvrdil, ale mění se v čase; souhlas s doktrínou musí vycházet z nových historických studií křesťanských textů. Lze se poučit i z nekatolických zdrojů: buddhismu věnoval Lubac celou knihu, v níž uvedl některá zajímavá srovnání mezi Buddhou a Kristem. Ve studii z roku 1946 sledoval měnící se významy výrazu „nadpřirozeno“ od Augustina do současnosti a zpochybnil ostré rozlišování, na kterém od devatenáctého století lpěli teologové blízcí papeži, mezi oblastí lidské přirozenosti a přírodního světa na jedné straně a nadpřirozeným řádem posvátného na straně druhé. Touha po Bohu je pro lidské tvory „přirozená“, napsal, ale je tomu tak proto, že do nich takový „požadavek“ vložil Bůh. Tyto názory mohly sice vyhovovat katolíkům, ale důležití členové katolické hierarchie se obávali, že oslabují rozdíl mezi zájmy duchovní církve a světskými potřebami všedního života. Roku 1950 Pius XII. nařídil Lubacovi, aby přestal veřejně šířit své učení, a dal cenzurovat jeho knihu o nadpřirozeném, což ale nebránilo Lubacovi dál tvrdit – slovy, která Certeau nikdy nezapomněl –, že „církev musí vždy ponechat všechny své dveře, jimiž lidé mohou dospět k pravdě, otevřené“. Certeau začal psát v době pobytu v semináři a už ve svých raných pracích učinil první kroky ke své „vědě o jiném“. Zkušenost s jiným postavil do samého srdce náboženského života, kde si všiml hluboké propasti mezi prožitkem a duchovní touhou: věřící touží po blízkosti Boha, ale často necítí jeho přítomnost. Takové odcizení je nevyhnutelné. V Certeauově pojetí může být Boží přítomnost jen „nedokonalá a pomíjivá“ – ale lze ji poznat, pokud pochopíme, jak se lidské pocity minutu po minutě proměňují a jak se lidé snaží najít slova, která by tuto zkušenost plně zachytila. Veškerá náboženská zkušenost, lhostejno jak osamělá, je prostoupena přítomností jiných, protože každý je pohlcen historií a jazykem, v němž myslí a modlí se. … Certeau zjistil, že podobné hledání se dochovalo v duchovním deníku jednoho z prvních jezuitů, Pierra Favrea, který si psal na svých kazatelských cestách po Evropě ve čtyřicátých letech šestnáctého století, když pátral sám v sobě po známkách Boží lásky. Certeau tyto zápisky z pouti do nitra, které mu představovaly příklad „pocitů mystéria vynořujícího se ve zkušenosti“, přeložil z latiny a španělštiny do francouzštiny a uspořádal pro svou doktorskou disertaci. Ale toto mystérium nesahalo podle něho dosti hluboko. Přitahovala ho „divoká mystika“, mystiques savages sedmnáctého století,

33

Vladimír Hanuš: Kocourek Mét v inverzní krajině, akryl, plátno (115x130cm), 2006

zvláště jezuita Jean-Joseph Surin, který se stal, jak řekl Certeau, jeho „společníkem“, „duchem, který se mu neodbytně zjevoval celý život“. Surin nebyl tichým druhem. Jako potulného kazatele, zpovědníka a duchovního rádce, hledajícího známky Boha mezi nejchudšími a nejnižšími, povolali Surina v roce 1634 do Loudunu, aby z převorky uršulinek Jeanne des Anges vymítal ďábla, který ji posedl. Léčba měla úspěch, ale za cenu – ochotně nabídnutou – narušení jeho křehké emoční rovnováhy. Po téměř dvacet let trpěl a mlčel v pokoji pro nemocného u jezuitů. V roce 1654 z něho vyšel jako vášnivý spisovatel, pojednávající o mystickém hledání: „Budu jako hlas polnice, brk z bronzu“, „budu jako plameny šlehající z mého brku“, psal. Certeau prohledával knihovny, aby našel Surinovy rukopisy a jeho dopisy s osobními zpověďmi a duchovními radami,

34

které pak v letech 1963 a 1966 s rozsáhlým komentářem a se svými úvahami vydal. Šedesátá léta přinesla Certeauovi další objevy. V naději, že spojí teologii s psychologií, se s několika jinými jezuity obrátil ke studiu psychoanalýzy; v roce 1964 se stal jedním ze zakládajících členů École freudienne de Paris Jacquesa Lacana. Lacan si ve své hutné rétorice vypracoval formální jazyk k popisu „subjektu“, tedy „já“, a „jiného“. Psal o tom, jak dítě vnímá sebe sama jako „jiného“, když se poprvé spatří v zrcadle, a o následném objevení jinakosti jako něčeho, co v „já“ není nebo tam chybí. Pojednával také o vstupu dítěte do symbolického světa jazyka, který, jak tvrdil, dává jinakosti strukturu, i o nekonečné, ale nesplnitelné touze překlenout propast mezi já a jiným. Certeau využil některé z těchto myšlenek zvláště při interpretaci tužeb jeho „divoké mystiky“ po Bohu. Ale jak ukázal Proglas 4/2008

Jeremy Ahearne ve své podnětné knize Michel Certeau: Interpretace a její Jiný, Certeau rozvíjel svá vlastní sociální a historická pojetí „jiných“, která šla daleko za Lacanovy rigidní kategorie a příklady. Po Lacanově smrti v roce 1981 ho Certeau charakterizoval jako jednoho z extravagantních tuláků, který byl nejlepší, když vyjadřoval své myšlenky a praktikoval psychoanalýzu, ale selhával, když se nechal vtáhnout do hněvivých sporů o instituce, které založil. … Zvláště významné byly v šedesátých letech institucionální změny, které zaváděl Vatikán II. Papež Jan XXIII. vyzval kdysi pronásledovaného Henriho de Lubaca, aby se na koncilu ujal jedné z hlavních rolí; Joseph Ratzinger, který se zasedání účastnil, souhlasně psal o nové otevřenosti církve laikům, a dokonce „prvkům posvátnosti“ vně samotné církve (abychom citovali z koncilního textu Lumen gentium). Ještě radikálněji reagoval Certeau z Paříže. Pro něho představovaly reformy potvrzené koncilem kreativní „roztržku“ s neústupnými hierarchickými vzorci minulosti. Nepřístupný jazyk kleriků měly nahradit „rozmanitými jazyky víry“, jimiž by lidé vyjadřovali svou zkušenost. Podle jeho názoru by měl Druhý vatikánský koncil připravit církev, aby se sama věnovala všem problémům moderního světa a uznala, jak mnoho se ještě musí o těchto problémech naučit – o válce a násilí, o kontrole porodnosti nebo o tom, co se děje na ulicích měst a v tisku a v televizi. To mělo být úkolem církve nejen v Evropě, jejíž kněží na koncilu převládali, ale kdekoli na světě. Takový byl, domníval se, i duch Ignáce z Loyoly a jeho spolubratrů jezuitů v šestnáctém století. A takový byl i cíl Certeaua v letech 1966–1968 i v letech následujících, kdy jezdil často do Latinské Ameriky, zejména do Brazílie a Mexika, kde ho to táhlo ke kněžím teologie osvobození, kteří aktivně pracovali v chudinských čtvrtích a věřili, že církev by měla bojovat proti sociální bídě stejně jako se snaží spasit duše. Velkým dojmem na něho zapůsobily různé podoby lidové zbožnosti, s nimiž se na svých cestách setkával, a v mesianistických a extatických hnutích neviděl aberantní chování, jak to označovala církev, ale „vnitřní hlas kontinentu, který je stále kulturně katolický“. Ve svých textech rovněž odsuzoval mučení lidí za vojenské diktatury v Brazílii. V roce 1968 Certeau interpretoval studentské hnutí jako další kreativní „roztržku“. V létě 1968 napsal v jednom jezuitském periodiku: V květnu byla dobyta řeč, tak jako byla v roce 1789 dobyta Bastilla. Pevností, na kterou se útočilo, bylo poznání v uzavřených kontejnerech s kulturou, poznání znamenající integraci nebo uzavření studentů, dělníků a zaměstnanců v systému přidělených povinností.

Esej

Tak jako viděl v mysticích sedmnáctého století hledače jazyka k vyjádření jejich zkušeností, tak jako naléhal na církev, aby rozvíjela rozmanité formy vyjádření, které by daly hlas moderní spiritualitě, nyní slyšel studenty pokoušející se rozšířit své právo mluvit, některé z nich „uvádějící celý systém v pochybnost“. Řeč však byla brzy „znovudobyta“ vládními a akademickými institucemi, které podle Certeaua spíše než by vytvářely pluralističtější strukturu, „po níž volaly [květnové] události“, raději restaurovaly hierarchický řád. Historikové by ale měli naději na změnu stále udržovat naživu, tvrdil, prostřednictvím jasného vysvětlení vztahu mezi existujícími institucemi a studentskou „jinakostí“. Ke konci šedesátých let přestal podporovat další změny v církvi Certeauův učitel Henri de Lubac, pro něhož doba reforem skončila. V roce 1970 vydal Joseph Ratzinger knihu, v níž ostře napadl aroganci lidí, kteří volali po extrémní demokratizaci církve, včetně voleb a synodů, jichž by se vedle vysvěcených kněží účastnili laikové. Církev se svou kolegiální strukturou kněží a biskupů a s papežem jako svou hlavou, napsal, má dostatečnou „demokracii“. V reakci na konec šedesátých let Ratzinger uvedl, že „mnoho katolíků se posunulo od úzce pojatého, vnitřně ukotveného křesťanství k nekritické otevřenosti světu“. … Otevřenost světu však byla pro postoj Certeaua jakožto křesťana zásadní. Po roce 1970 jeho spisy rozšířily tematický záběr i čtenářskou obec a jeho využití „heterologií k popisu náboženských a kulturních praktik“ mu získávalo ve Francii i v cizině stoupence, ale také nepřátele. Jeho teologie nejprve zneklidnila Lubaca. V roce 1971 byl Certeau požádán, aby Katolickému institutu předložil materiály pro vlastní doktorát z teologie (dosud měl doktorát jen z náboženských studií), ale jeho esej o smyslu křesťanství byl zamítnut a Certeau, místo aby ho přepracoval ke spokojenosti profesorů institutu, ho raději pod názvem La Rupture Instauratrice – „Zakládající roztržka, aneb křesťanství v současném světě“ – publikoval. Následovaly další eseje a dokonce diskuse s katolickým socialistickým intelektuálem Jeanem-Mariem Domenachem. Ježíš Kristus, prohlašoval Certeau, je ústřední postavou, Jiným, přítomným, ale také nepřítomným; jeho příchod a smrt zakládají křesťanství, ale nejvýznamnější událostí není samotné ukřižování, ale prázdný hrob; „,následuj mě‘ [Ježíše] pronáší hlas, který byl přehlušen, navždy a nenapravitelně ztracen“. Křesťané stále chtějí věřit, říká Certeau; chtějí podstoupit riziko a jít po cestě ke Kristu; ale povaha křesťanského života se musí utvářet podle historických okolností. V sekularizovaném světě pozdního dvacátého století, s všudypřítomnými dominantními nenáboženskými strukturami, tvrdil Certeau, nelze zasahovat do světa jen prostřednictvím církevních institucí. Ve skutečnosti křesťanská víra a praxe už nemohou být spojeny

35

s nějakým místem, nebo dokonce s jediným sociálním prostředím, jako například s „chudinou“, mohou být pouze nezmapovanou stezkou, tuláctvím bez moci: lidé, ozbrojeni „slabostí víry“, se neustále pokoušejí vytvořit prostor pro jiné a otevřít uzavřené systémy rozdílnosti a pluralitě. Jedna tištěná verze jeho rozhlasové diskuse s Domenachem cituje Certeaua, jak zvolává: „Křesťanství je v totalitě historie něčím zvláštním… Nemůže hovořit jménem celého univerza.“ Lubac reagoval zuřivým odsouzením Certeauových názorů a obranou univerzální církve a její hierarchie. Napadl svého někdejšího žáka jako „jáchymitu“, který hledá, jako to dělali středověcí vizionáři, zlatý věk čisté spirituality bez církevních institucí a ukázňujících institucí jakéhokoli druhu. Certeau ale netoužil po budoucnosti bez institucí. Ty byly částí lidského života, stejně nepostradatelné jako praxe „jiných“, která se odchylovala od jejich pravidel, i když litoval, že v církevní instituce po druhém vatikánském koncilu propásly příležitost k hluboké reformě. Ještě když se Lubac v roce 1983 stal kardinálem, Certeau napsal svému učiteli, že mu vděčí za své vlastní křesťanské povolání a že se raduje, když jeho práce „dostala pečeť církve“. V Certeauově případě však být křesťanem znamenalo „transcendovat členství“. Záměrně zůstával jezuitou, ale své názory neopíral o své postavení v řádu nebo v církvi, ani se nechtěl stát jejich mluvčím. Spíše stál na okraji, kladl neortodoxní otázky a „srovnával korpus křesťanských obřadů a textů se současnou praxí“.

zpomalují, dávají přednost ulicím s určitými jmény, vracejí se a zacházejí si, mají svou vlastní „rétoriku chůze“. Lidé čtou takovým způsobem, aby unikli sociální hierarchii a „vnucenému systému“ psaných textů: čtou na všech možných místech od knihoven až po toalety. Čtou svým vlastním rytmem a se svými přestávkami, myšlenkami a zasněními; čtou a dělají při tom gesta a zvuky, protahují se, mají „neukázněnou orchestraci těla“ a končí svými vlastními představami o knize. „Tyto procesy a pohyby… vytvářejí síť antidisciplíny.“ Praxe všedního života vyšla v angličtině roku 1984 jako první z Certeauových knižních studií, které měly být publikovány v tomto jazyce. Certeau od roku 1978 učil na Kalifornské univerzitě v San Diegu a jak poslední americké publikace o „lidových kulturách“, tak spolupráce historiků a antropologů podněcovaly ve Spojených státech rostoucí zájem o jeho dílo, které zde nevyvolávalo takové kontroverze jako ve Francii. Během následujících patnácti let mu vyšlo v angličtině dalších sedm knih. Jeho překladatelé se museli potýkat s určitými problémy. Po roce 1970 se Certeauův způsob přemýšlení o světě stával stále složitější a on hledal nový styl, aby se jim přizpůsobil, ale jeho vyjadřování je v pozdějších dílech někdy neprůhledné. Při zasvěcování čtenáře do svého vnitřního dialogu o tom, jak potvrdit svou náboženskou víru jinak než prostřednictvím autority církve, Certeau říká: Cítím, že křesťanská půda, po níž jsem se domníval kráčet, zmizela, už dlouho vidím, jak se blíží hlasatelé konce, poznávám, že můj vztah k historii je mrtev a bez jakékoli vlastní budoucnosti, že má víra je zbavena jakéhokoli bezpečného místa, a objevuji násilí okamžiku.

… Toto dotazování světa mimo církev uplatňuje i ve své knize L‘Invention du quotidien (Praxe všedního života) z roku 1980, v níž píše o způsobech, jimiž se běžné lidské chování vzpírá institucionální kontrole. Zde se neshoduje s Michelem Foucaultem. Certeau psal pochvalně o Foucaultově důkladné analýze „kázně“ v jeho vlivné práci Dohlížet a trestat, kde tento filozof sleduje posun od starého režimu, v němž bylo mučení veřejným představením, k moderní době s vězením, v němž je donucení za zavřenými dveřmi využíváno ke „kontrole“ těla. Certeau to však komentuje: Je-li pravda, že schematické souřadnice „disciplíny“ se všude stávají jasnější a pronikavější, je tím naléhavější odhalit, jak se celá společnost brání, aby byla na tuto disciplínu redukována, jaké oblíbené postupy […] proměňují ukázňující mechanismy a přizpůsobují se jim, jen aby se jim vyhnuly.

Certeau zkoumá běžné aktivity, vůči nimž lze v principu uplatňovat kontrolu prostřednictvím institucionální organizace prostoru a jazyka, a ukazuje, jak se ve skutečnosti tato kontrola ignoruje nebo obchází. Lidé procházejí mřížkou městských ulic svým vlastním způsobem, křížem krážem,

36

Tom Conley, překladatel tří Certeauových knih, napsal, že jednou slyší v jeho díle rytmus mystické řeči, jindy psychoanalytický dialog a zase jindy renesanční prózu. Pro čtenáře bude užitečné, že Conley, Luce Girard a ostatní editoři těchto děl je doprovodili komentářem. … Certeau psal sice o mnoha tématech, ale sám se vždy pokládal především za historika. Jako sama prakticky činná v tomto umění oceňuji zejména jeho práci o duchovním životě v sedmnáctém století, jeho agóniích a úspěších, z níž nám zde jako příklad může sloužit Posedlost v Loudunu. Ve třicátých letech sedmnáctého století vykazovalo město Loudun – nějakých 200 kilometrů jihozápadně od Paříže – znaky náboženských válek; protestanti tu měli stále většinu, ale silně se prosazovala katolická reforma i s nově založeným učitelským řádem uršulinek, které byly jednou z jejích hlavních sil. V roce 1632, po ničivé morové epidemii, se zjistilo, že převorka Jeanne des Anges a několik členek této kongregace byly posedlé ďábly: neslušně se Proglas 4/2008

kroutily a zmítaly, pokoušely se vyzvracet eucharistickou hostii a když měly odpovídat na dotazy ohledně svého chování, pronášely rouhavé řeči hlasem ďáblů, které jmenovaly. Zdaleka i zblízka byli povoláni lékaři, kněží exorcisté a teologové, aby se připojili k soudcům a královským úředníkům. Kněží prováděli rituály exorcismu veřejně, před stále větším počtem návštěvníků z Francie i z ciziny. Jako čaroděje, který stál za touto posedlostí, ďáblové brzy označili výmluvného, elegantního a zženštilého kněze Urbaina Grandiera. Ten byl souzen, uznán vinným a v srpnu 1634 popraven, i když až do samého konce i přes mučení tvrdil, že je nevinen. Ale posedlost nepřestala. Ke konci roku 1634 přijela skupina jezuitů, v níž byl i mystik Jean-Joseph Surin. Surin dával mnohem větší přednost osobním rozhovorům před veřejným exorcismem a zasvětil se obrácení duše Jeanne des Anges k Bohu. O dva a půl roku později opustil poslední ďábel tělo převorky, kdežto do těla Surina vstoupil jiný ďábel a v jeho duši začal boj, který ho dovedl k šílenství, z něhož se vzpamatovával ještě řadu let ptotom. Jeanne des Anges rychle získala věhlas zázračné postavy, která přijímá andělská zjevení a nabízí duchovní rady. Certeau je nejpoutavější vypravěč tohoto příběhu, jehož jazyk výborně přeložil Michael B. Smith. Posedlé ženy se všemi svými nejednoznačnostmi dokonale ilustrují autorovo přesvědčení, že „historie nikdy není jistá“. Zdrojů byl v tomto

případě nadbytek – dopisů, soudních záznamů, pamfletů, pamětí – a od původního francouzského vydání byly součástí řady primárních dokumentů, z nichž mohl Certeau připravit knihu s různými hlasy a zachytit tak „heterologické“ perspektivy: jeho vlastní z přítomnosti i lidí z minulosti, z nichž „každá zobrazovala polovinu, která chyběla té druhé“. Certeau umístil události v Loudunu na pozadí důležitých posunů v lokalizaci moci ve Francii sedmnáctého století a nejistot, které tyto změny s sebou přinášely. Jak to viděl on, moc ve vztahu k posvátnému – moc definovat pravdu o Bohu a lidském životě – přecházela po jmenování kardinála Richelieua prvním ministrem Ludvíka XIII. z různých náboženských institucí, které tvořily srdce středověké společnosti, na politické instituce monarchie. Církev stále plnila své tradiční funkce a vykonávala náboženské obřady, ale její duchovenstvo bylo stále častěji nuceno zastávat určité role v sociálním životě a v králově politice. Francouzská monarchie mezitím přebírala stále větší iniciativu a rozhodnost vzhledem k oblasti posvátného. Opravdová náboženská zkušenost se získávala a duchovní boj se odehrával osobnějšími způsoby, pod povrchem liturgických obřadů a vně institucionálních struktur církve a monarchie. Ve svých nejextrémnějších projevech se stávaly na jedné straně posedlostí a na straně druhé mysticismem. Tyto důležité posuny rozbíjely podle Certeaua dosud soudržné systémy víry a boj o „pravdu“ v Loudunu vyjadřoval

Vladimír Hanuš: Skrze krajinu, akvarel, papír (29,5x42cm), 2001

Esej

37

Vladimír Hanuš: Zátiší s děravým měsícem, akryl, plátno (130x90cm), 2007

mučivou úzkost z nejistoty. Posedli tyto ženy skutečně ďáblové? Někteří lékaři tvrdili, že jejich stav lze vysvětlit prostou melancholií. Jiní pozorovatelé se domnívali, že tyto ženy byly jen roztoužené z nedostatku lásky nebo že je zmátla jejich představivost a jejich omyly pak utvrdil chybující zpovědník. Proti těmto pochybnostem stojí potvrzení přítomnosti a moci ďáblů. Certeau popisuje veřejný exorcismus jako představení, v němž kněží mohli poroučet ďáblům, aby před lidmi vypovídali; tito kněží by tak demonstrovali církevní kontrolu pravdy, i když se jim tato kontrola už vymykala z rukou. … Toto představení ale samo o sobě nemohlo utišit znepokojivé obavy: ďáblové byli zřídlem lži, a přesto obvinění proti Grandierovi pocházelo výlučně od nich. Soudcové královských soudů Ludvíka XIII. museli přistoupit ke svým vlastním procedurám nastolení pravdy a hlavní soudce v tomto případu jistě

38

rád obvinil kněze, jehož místní stoupenci stáli v cestě plánům kardinála Richelieua na expanzi královské moci. Jeden z exorcistů, jehož samotného brzy potom posedli ďáblové, nakonec připustil své limity: „Démoni mohou být vyhnáni jen mocí [králova] žezla a [biskupská] berla na to nestačí.“ Certeau tento příběh interpretuje rovněž z vnitřního pohledu, to znamená z hlediska těchto žen. V žádném případě je nechápe jako pouhé oběti, ať už ďáblů, nebo kněží a úřadů kolen nich, i když se s nimi při veřejném exorcismu někdy zacházelo dosti brutálně. Spíše hovoří o „propasti“ – nebo napětí – mezi řádovými pravidly konventu uršulinek s jejich učitelskými aktivitami a jinými úkoly a „neukázněným“ vnitřním životem touhy a skryté zlovůle. V této situaci začaly jeptišky pochybovat o svém náboženském životě a teologický jazyk té doby jim nabídl posedlost ďábly jako prostředek k vyjádření jejich zoufalství. Veřejný exorcismus jim umožňoval, aby deklarovaly před světem, jaké ve skrytu jsou, a přesto byly kněžími ujištěny, že jsou ještě někým jiným. Proglas 4/2008

Navíc, říká Certeau, v tomto století nabízel veřejný exorcismus ženám z vyšších tříd, které vystupovaly jako „Amazonky“ – v konventech, při dvoře, v politice, v salónech, v běžném místním tisku –, další příležitost pro ženskou vzpouru. „Odnes si svou žebráckou mošnu zpátky do svého Limoges,“ odsekl hlas jednoho z ďáblů hovořícího skrze jeptišku k žebravému mnichovi. Zástupci královské moci zase sdělil: „Dosud jsi už napálil hodně lidí, ale teď se stal hlupák z tebe.“ Jistě, veřejný exorcismus nakonec ďábly nezahnal a poprava Grandiera nezachránila „soudržnost kosmu“, o níž usilovaly církevní aktivity prostřednictvím obětování deviantního „jiného“. Certeau uzavírá své líčení tím, že ukazuje limity institucionální moci a nevyčerpatelnost lidské invence, bez ohledu na to, jak skálopevná jsou sociální omezení. Na jedné straně královi muži mohli nyní snadno zbourat Loudunská opevnění a opustit město a jeho protestanty vydané napospas královské moci. Na straně druhé Grandierova smrt zanechala vakuum, jednu z těch „propastí“ či „absencí“, které podle Certeaua podněcují reakci. V následujících letech o tomto případu vyšla rozsáhlá literatura, z níž část posilovala opozici vůči královské a církevní politice, které v roce 1634 zdánlivě triumfovaly. Ve vztahu Jeanne des Anges s Jean-Josephem Surinem vidí Certeau model duchovní konverzace, která jednak slouží jako psychoanalytická „léčba vyprávěním“, jednak připravuje věřícího na přijetí mysticismu. Surin se za ni a s ní nepřetržitě modlí, vyjadřuje ochotu převzít její utrpení a její ďábly a jemně naléhá, aby mu a Bohu odhalila hlubiny svého srdce. Pod jeho vedením koná Jeanne des Anges duchovní cvičení; trpělivě ji nabádá, aby nahlédla do svého nitra a ona pochopí, že už dlouho se uchylovala k „drobným úskokům“, že více dbala na dojem, jakým zapůsobí na jiné, než na svůj vnitřní život a na to, jaké s ní má Bůh záměry – a že sama ponechávala otevřená dvířka, jimiž vešli ďáblové, kteří ji posedli. Oba pak zanechali tento příběh v psané podobě, ona v autobiografii, on v dopisech. Když Surin překonal své šílenství, vedl hojnou korespondenci a ke konci života v ní poznamenal, že byla „jediným člověkem“, jemuž mohl „s pocitem důvěry svěřovat… své nejhlubší myšlenky“. …

Certeauovo vysvětlení vztahu mezi šílenstvím a mysticismem modifikuje dřívější argumentaci Michela Foucaulta v Dějinách šílenství, v níž tento filozof tvrdí, že duševní choroba měla v sedmnáctém století výlučně negativní roli a kazatelé ji popisovali jako úpadek do animality. Ale i vize dlouhodobé historické změny, s níž přichází Certeau, má jen omezenou platnost. Jeho schéma – po staletí soudržný kosmos s náboženskou mocí jako svým centrem ztrácí s vzestupem politické moci v raně moderním období svou jednotu – se stává neudržitelným, když si připomeneme místo politické moci a náboženské konflikty ve středověku a to, jak v raně moderním období získávaly legitiEsej

mitu nové náboženské instituce, včetně protestantských. Naše chápání posedlosti a mysticismu v Evropě i role žen v těchto fenoménech prohlubuje a reviduje pozoruhodná nová kniha Moshe Sluhovského Nevěř všem duchům. Ale Certeauova práce o Loudunu zůstává průkopnickou etnografickou studií o lidských vztazích a duchovních praktikách v sedmnáctém století. Certeau ve svém zkoumání tvořivého života na okrajích pokračuje v knize Mystický příběh. V některých svých nejplodnějších, ale nejobtížnějších pracích rozpracovává představu „mystiky“ jako vědy o duchovní zkušenosti a jazyku (jako je „fyzika“ vědou o přírodě). Certeau svou argumentaci rozvíjí i prostřednictvím příběhů, například o Surinově setkání s negramotným mladíkem, synem pekaře z Normandie, během třídenního výletu kočárem v roce 1630, kdy byl už třetím rokem v jezuitském noviciátu. Surin to líčí v dopise, který se později šířil tiskem: [Tohoto mladého muže] nikdo nikdy nevedl v duchovním životě vyjma samého Boha, přesto mi o něm vyprávěl s takovou majestátností a rozvážností, že všechno, co jsem četl nebo slyšel, nebylo ve srovnání s tím, co mi vyprávěl, ničím.

Surin pokračuje podrobným líčením „nádherných tajemství“, které Bůh sdělil tomuto velmi prostému muži. Certeau také reagoval na neočekávané střety. V roce 1979 uveřejnil Le Nouvel Observateur desetidílný seriál o životě svaté Terezy od barvité spisovatelky Claire Bretécherové, jejíž neuctivý, ale sympatizující portrét Terezy – schopná shromažďovatelka financí pro své konventy, nadaná spisovatelka, chtějící prodávat své knihy za dobré ceny, žena, oslovující Boha s láskou, ale někdy s rozhořčením – vyvolal bouřlivou korespondenci. Někteří čtenáři byli pobouřeni sprostotou této „hysterické štěkny“; jiní, včetně křesťanů, nadšeně vítali dynamickou povahu Terezy a říkali, že by se tomu sama smála. Redaktoři požádali Certeaua o komentář a on ho poskytl. Stál na straně těch, kdo se domnívali, že Tereza by se tomu smála. Teologie nepatří jen teologům; nad jejími hlubokými otázkami se může zamýšlet každý. Podobně jako Claire Bretécherová viděl v Tereze „karmelitánskou Amazonku, velkého lovce snů a tužeb“. Jeho lyrický portrét Terezy čerpá z jeho oblíbených témat: Tereza je tulák vytvářející po Španělsku ženské kláštery pro „milovnice Boha“; i když je ponořená do všedních záležitostí, může okamžitě přejít k extatickému vztahu s milovaným Jiným; přijímá realitu institucí, ale její knihy otevírají dialog a popírají lži, které nám instituce vnucují. A štědrý knižní odkaz Michela Certeaua je nám povzbuzením, abychom v tomto dialogu v každém směru pokračovali. The New York Review of Books, 15. 5. 2008, přeložil Jiří Ogrocký. Natalie Zemon Davis je emeritní profesorkou historie na Princetonské univerzitě a profesorkou medievalistiky na univerzitě v Torontu.

39

ABSTRAKCE A KRAJINOMALBA VLADIMÍRA HANUŠE PETR M OTÝL Vladimír Hanuš (* 1961) má za sebou obdivuhodné kontinuální dílo. Nikdy nebylo efektní. Vnímání jeho obrazů vyžaduje ponoření se do jejich světa, vyžaduje čas věnovat se jim. Nejde o anekdotu ani o zkratku, nýbrž o snahu uchopit duši času plynoucího nad krajinou jako vítr a otáčejícího se v ní v koloběhu jako voda. Takovéto dílo se obvykle prosazuje dlouho a obtížně. Vladimír Hanuš kromě období studií na AVU v Praze vždy žil a žije doposud ve východních Čechách, nyní v domě na stráni

nad městečkem Skuhrov nad Bělou, tedy stranou kurátorsko-prezentačních hnízd. Zato nikoliv stranou nesmírně důležitého světla kraje, v němž se narodili František Kupka (v Opočně) a Josef Šíma (v Jaroměři), kteří se ve svých obrazech k tomuto světlu domovskému a mystickému po celý život vraceli jako k jednomu z nejdůležitějších zdrojů svého díla. Daleko odtud není ani do Holic, ležících na rozdíl od jmenovaných podhorských lokalit už hodně v nížině, které

Vladimír Hanuš: Nad místem předků, akryl, plátno (115x120cm), 1998

40

Proglas 4/2008

Vladimír Hanuš: Uvnitř sadu, akryl, plátno (110x110cm), 1997

jsou nejen rodištěm, ale i celoživotně důležitým místem pro Karla Malicha, u nějž Vladimír Hanuš na AVU studoval a na jehož tvorbu v určité etapě svého hledání navazoval. V současnosti jde Vladimír Hanuš svou vlastní cestou, jíž je vlastní nesdělitelné sdělení, jehož počátky jsou v nezbadatelnu času, nesdělitelné sdělení, které, každý po svém, zkoušeli uchopit ve dvacátém století v Čechách právě František Kupka a Josef Šíma a jež stále zkouší postihnout, opět jinak, Karel Malich. V tvorbě Vladimíra Hanuše lze rozpoznat dvě základní linie: duchovní abstrakci a krajinomalbu. Obě linie se často prolínají v jediném obraze, v jiném se osamostatňují, aby v dalším opět splynuly. Učitelem Vladimíra Hanuše na AVU byl kromě Karla Malicha František Hodonský, který je krajinářem především, byť s přibývajícími lety stále více krajinářem duchovní krajiny. Jasně rozpoznatelným vzorem obrazů z určitého tvůrčího období Vladimíra Hanuše je tvorba Marka Rothka, jediná výrazná odbočka, pokud jde o malířovu inspiraci, jinak se pevně držící domácí tradice, jejího drsného kamení a měkkého Umění

šplouchání vln na rybníce v noci a za svítání, kdy se na něm ze tmy vynoří obrysy labutí. Pod světlem, které jakoby v určitých místech východních Čech, kraje „blouznivců našich hor“, ani nebylo z tohoto světa, se rozkládá velmi reálná krajina. Podvojnost těchto míst a z ní vycházející podvojnost vnímání světa je ostatně velmi zřetelná v díle spisovatelky, která zde prožila své dětství – Boženy Němcové. V její tvorbě kráčely romantická a realistická linie povětšinou vedle sebe, aby se pak spojily v syntéze její Babičky. U Vladimíra Hanuše k takovéto vrcholné syntéze zatím nedošlo, ale evidentně je k ní směřováno. V létě je možné prohlédnout si obrazy Vladimíra Hanuše v Novém Městě na Moravě a přesvědčit se o tom, že mimo Prahu může vzniknout a vzniká dílo, které se tomu, co bylo vytvořeno a je vytvářeno v centru Čech, nejméně vyrovná, dílo, které pokud setrvá ve směru, jímž se doposud ubírá, má šanci být jednou srovnatelné s tvorbou již jmenovaných „držitelů štafety světla“.

41

CARL VON CLAUSEWITZ 17801831 A OSM KNIH O VÁLCE M ARIAN H OCHEL

„Válka je nástroj politiky; musí mít nutně její povahu, musí nutně měřit její mírou; vedení války ve svých hlavních rysech je tedy sama politika, která vyměnila pero za meč, ale proto ještě nepřestala myslit podle svých vlastních zákonů.“1 Tato teorie je základem poselství, které s sebou přináší pruský generál a Napoleonův současník Carl Philipp Gottfried von Clausewitz (1780–1831) ve své proslulé knize o válce a vojenské strategii. Jeho dílo bylo přeloženo do mnoha světových jazyků a v letošním roce dorazilo pod názvem O válce prostřednictvím nakladatelství Academia také na český knižní trh v překladu Zbyňka Sekala a se závěrečným komentářem J. Ogrockého (Edice Evropa, sv. 13, ISBN: 978-80-200-1598-3, 749 číslovaných stran). Rozsáhlé dílo Vom Kriege, jak zní jeho název v německém originálu, se stalo základem doporučené četby na vojenských školách i předmětem hloubání milovníků vojenské literatury. Clausewitz, který se jeho psaní věnoval po napoleonských válkách v průběhu let 1816–1830, jej kvůli svému předčasnému úmrtí nestihl dokončit, jeho finální koncepci, nalezenou v jeho pozůstalosti, dovedla do zdárného konce jeho manželka Marie Sophie, rozená von Brühl (1779–1836), vrchní hofmistryně pruské princezny Vilemíny. Jak hraběnka uvádí ve své předmluvě,2 „(…) tuto pozůstalost teď uveřejňujeme (…) úplně tak, jak byla nalezena, aniž k ní bylo přidáno nebo z ní škrtnuto jediné slovo. Přesto však bylo třeba udělat všelicos, než bylo možno ji vydat, bylo třeba seřadit rukopisy a poradit se; jsem povinována nejvroucnějším díkem několika věrným přátelům za to, že mi při tom pomohli. Zejména tu děkuji panu O´Etzelovi, který se laskavě ujal tiskové korektury i zhotovení map, jež mají doprovázet historickou část díla.“3

Hraběnka v úvodu také popisuje, co přimělo jejího manžela k psaní:

42

„(…) i když byl velmi mnohostranně vzdělán, zaměřily se jeho úvahy přesto hlavně k válečným vědám, jimž se věnoval svým povoláním a které jsou tolik důležité pro blaho států. Scharnhorst4 jej jako první uvedl na pravou cestu, a když mu bylo roku 1810 uděleno místo učitele na Všeobecné válečné škole a když se mu pak dostalo cti, aby seznámil Jeho královskou Výsost korunního prince se začátky vojenské vědy, podnítilo ho to znovu, aby svá bádání a své snahy zaměřil tímto směrem a aby zapisoval, o čem si už udělal jasný názor. Pojednání, kterým zakončil vyučování Jeho královské Výsosti korunního prince roku 1812, obsahuje už zárodky dalších jeho děl. Ale teprve roku 1816 v Koblenci se znovu začal zabývat vědeckou prací a shromažďovat plody, které v něm uzrály díky bohatým zkušenostem čtyř tolik závažných válečných let.“5

Clausewitzovo dílo O válce má tři díly a skládá se z osmi knih, jež jsou dále členěny na kapitoly, což mu přidává na přehlednosti, ucelenosti a systematičnosti. Dílo je pak doplněno o „Přehled vojenské výuky, kterou autor probral v létech 1810, 1811 a 1812 s Jeho královskou Výsostí (pruským) korunním princem“, „Náčrt plánu k taktice čili nauce o boji“, „Rukověť ke zpracování taktiky čili nauky o boji“ a další autorova teoretická pojednání. V jednotlivých knihách Clausewitz analyticky rozpracovává svou teorii o povaze války, o vojenské strategii, o boji, bojových silách, obraně, útoku a o válečném plánu. Součástí českého vydání je též velmi cenný poznámkový aparát, vypracovaný dle německé předlohy, jež je dílem pracovníků vojenskohistorického oddělení Institutu pro německé dějiny při Univerzitě Karla Marxe v Lipsku (otištěna v knize Carl von Clausewitz, Vom Kriege, Verlag des Ministeriums für Nationale Verteidigung, Berlin 1957). K českému vydání je pak také přidán neméně užitečný jmenný rejstřík; abecední přehled bitev, bojů; chronologický přehled válek a polních tažení, obléhání pevností, táborů a mírových jednání, o nichž kniha pojednává, věcný rejstřík a přehled méně známých slov a cizích výrazů. Clausewitzova kniha je tak přístupná nejen odborníkům, ale Proglas 4/2008

i široké veřejnosti, každému, kdo se zajímá o vojenskohistorickou problematiku či teorii války. Jaká byla vlastně zkušenost Clausewitze pro napsání tak rozsáhlého a znalého díla? Byla to především léta praxe z doby revolučních a napoleonských válek, kterých se Clausewitz aktivně účastnil. Rodák z Burgu u Magdeburku v západním Pomořansku, kde se narodil 1. 6. 1780 a kde vyrůstal v luteránském prostředí středních vrstev pruského junkerstva, vstoupil již v roce 1792 do pruské armády, sloužil pod praporem prince Ferdinanda a v roce 1793 se účastnil bitvy u Mayence. Poté, co byl převelen k vestfálskému pluku, byl zároveň povýšen a započal svůj vzestup na žebříčku vojenských hodností. Hodně četl; kromě děl Montesquieua, Machiavelliho a Malleta du Pan měla na něj rozhodný vliv zejména práce pruského krále Fridricha II. Principes généraux de la guerre (v překladu Obecné principy války). Často také přemýšlel nad odlišnostmi a specifiky vojenského řádu a taktiky, jež užívali největší válečníci své doby – Fridrich II. a Napoleon I. Brzy se dostal do okruhu důstojníků G. J. D. Scharnhorsta a A. Gneisenaua, kteří po porážce pruské armády Napoleonem I. u Jeny v roce 1806 usilovali o reformu pruské armády. Při té příležitosti Clausewitz publikoval tři teoretická pojednání mapující neúspěch Prusů ve válce s Napoleonem, která vyšla ve vojenské revue Minerva v Hamburku, a poté též v jeho Mémoiren zu 1806 (v překl. Paměti na rok 1806).6 Clausewitz se jednoznačně přiklonil na stranu reformátorů pruské armády a za příčinu pruské porážky označil „nedostatek solidarity mezi lidem a pruskou vládou“.7 Slavný Friedrich II., jehož majestátností se pyšnila celá pruská vládní garnitura Hohenzollernů, prý myslel jen na svou osobní slávu a prestiž svého domu. Porážka Rakouska Napoleonem I. v roce 1809 Clausewitze v jeho názorech jen ujistila. Samo Prusko se teď mělo postavit do čela všech, jež měli vyhlásit neodvratnou osvobozeneckou válku proti cizímu elementu. Clausewitz byl přesvědčen, že „je často potřeba začít jednat při jakékoliv vidině úspěchu, zejména když už se nedá dělat nic lepšího“.8 Objektem jeho obdivu z řad pruských důstojníků byl zejména kníže Gebhard Leberecht Blücher (1742–1819), jehož hvězda se začala v této době pořád víc a víc blýskat. Z literárních a intelektuálních kruhů Clausewitze zaujala zejména Madam de Staël (1766–1817), proslulá francouzská exulantka, opěvovatelka němectví a Napoleonova zapřisáhlá kritička, se kterou se setkal zanedlouho po jenské porážce v Coppetu. V čem Clausewitz viděl přednosti Francouzů a co považoval za základ jejich úspěchu ve vedení války, prozíravě vyslovil v jedné ze svých analytických pasáží spisu O válce: „Tak to vypadalo, když vypukla francouzská revoluce. Rakousko a Prusko to zkusily se svým diplomatickým válečným uměním; brzy se ukázalo, že to nestačí. Tehdejší obvyklé nazírání počítalo u Francie s velmi oslabenou válečnou mocí; ale roku 1793 se ukázala taková válečná moc, jakou si vůbec nikdo nedovedl představit. Z války se znenadání zase stala věc národa, a to třicetimilionového Recenze

Wach, K.-W.: Clausewitz v pruské uniformě, kolem r. 1830

národa, jehož všichni příslušníci se považovali za státní občany. Nebudeme se tu pouštět do bližších okolností, které provázely tento velký zjev, stanovme si jen závěry, na kterých tu záleží. Touto účastí národa na válce byl místo vlády a vojska položen na misku vah celý národ se svou přirozenou vahou. Prostředky, kterých se mohlo použít, úsilí, které bylo možno vyvinout, neměly už přesných mezí; energie, s jakou bylo možno vést samu válku, neměla už dávno protiváhu. Proto hrozilo protivníkovi krajní nebezpečí. Jestliže celá revoluční válka pominula dříve, než se to mohlo projevit v její síle a než to vyšlo úplně jasně najevo, jestliže ještě revoluční generálové nepostupovali nezadržitelně až k poslednímu cíli a nevyvraceli evropské monarchie, jestliže německá vojska měla ještě tu a tam příležitost klást zdařilý odpor a zadržet vítězný příval, pak to skutečně spočívalo jen v technické nedokonalosti, s níž se museli Francouzi potýkat a jež se projevovala zpočátku u prostých vojáků, potom u generálů, v době direktoria pak přímo u vlády. Jakmile se to všechno zdokonalilo v Bonapartových rukou, pak tato válečná moc, opírající se o sílu všeho lidu, kráčela drtivě Evropou s takovou jistotou a spolehlivostí, že tam, kde se proti ní postavila jen stará vojenská moc, nebylo ani okamžik pochyb o výsledku.“9

Tu Clausewitzův respekt před francouzským vojenským duchem končí a začíná úleva nad osudem národů, jež pozvedly své zbraně proti francouzským okupantům: „Reakce se probudila ještě včas. Ve Španělsku se válka sama sebou stala věcí národa. V Rakousku roku 1809 vláda poprvé vyvinula neobyčejné úsilí zálohami a zeměbranou, které se blížily k cíli a převyšovaly všechno, co dříve tento stát pokládal za možné. V Rusku si roku 1812 vzali za vzor příklad Španělska a Rakouska; obrovské rozlohy této říše umožnily, že opožděné přípravy mohly ještě přinést ovoce, a na druhé straně zvýšily jejich účinnost. Výsle-

43

Uvedenou pasáž lze doplnit dalším neméně zajímavým postřehem Clausewitze, jejž uvedl ve třetí knize své práce a který mohl posloužit jako „návod“ pro hlavní organizátory národněosvobozovacích pohybů v Evropě a strůjce mocensko-politických bouří v celém „dlouhém“ století:

Marie Sophie von Brühl (1779–1836), Clausewitzova manželka a vydavatelka jeho díla O válce

dek byl skvělý. V Německu se jako první vzchopilo Prusko, učinilo z války věc národa a vyslalo do boje síly, které byly dvakrát větší než síly roku 1806, ačkoli počet obyvatel klesl na polovinu a úplně chyběly peníze i úvěr. Ostatní Německo následovalo dříve nebo později příkladu Pruska a také Rakousko, ačkoli vyvinulo menší úsilí než roku 1809, přece jen vystoupilo s neobyčejnou silou. Tak se stalo, že Německo a Rusko v letech 1813 a 1814, včetně všeho, co bylo v činnosti a co bylo upotřebeno v obou těchto polních taženích, vystoupily proti Francii asi s jedním milionem lidí. Za těchto okolností byla i energie války jiná. I když dosahovala jen zčásti energie francouzského válčení a na mnoha místech převládala váhavost, přece jen vcelku probíhala polní tažení už v novém stylu. Za osm měsíců bylo válčiště posunuto od Odry k Seině, hrdá Paříž musela poprvé sklonit hlavu a strašný Bonaparte ležel spoután v prachu.10 Tím, že se válka od Bonapartovy doby stala nejprve na jedné, potom i na druhé straně zase záležitostí národa, nabyla úplně jiné povahy, anebo se spíše velmi přiblížila své pravé povaze, své absolutní dokonalosti. Prostředky, které byly vynaloženy, neměly vůbec viditelné meze; zmizely v energii a nadšení vlád a jejich poddaných. Energie vedení války se rozsahem prostředků a širokým polem možných výsledků i značným vznícením myslí nesmírně zvýšila, cílem válečného aktu byla porážka protivníka; myslelo se, že je možno přestat a dorozumět se o vzájemných cílech teprve tehdy, až bude protivník sražen k zemi. A tak válečný živel, zbaven všech konvenčních pout, propukl celou svou přirozenou silou. Způsobila to účast národů na této veliké státní záležitosti; tato účast vyvěrala jednak z poměrů, které ve vnitřním životě zemí vyvolala francouzská revoluce, jednak z nebezpečí, jímž byly všechny národy ohroženy Francouzi. Udrží-li se to tak stále, budou-li všechny budoucí války v Evropě vedeny vždycky celou vahou států, a tudíž jen za velké zájmy blízké národům, anebo dojde-li pozvolna zase k odluce vlády od národa, o tom se dá těžko rozhodnout a nám nejméně přísluší osobovat si takové rozhodování. Ale čtenář nám dá za pravdu, řekneme-li, že zábrany, které vlastně spočívaly jen v tom, že se nevědělo, co je možné, jsou-li už jednou odstraněny, stěží se zase dají postavit, a že při nejmenším pokaždé, jakmile se dostane ke slovu nějaký velký zájem, vybije se vzájemně nepřátelství takovým způsobem, jak se to stalo za našich dnů.“11

44

„Od chvíle, kdy Bonapartovo štěstí a smělost zvrátily všechny dříve obvyklé prostředky a takřka rázem zničily státy prvního řádu; od té doby, co Španělé svým vytrvalým bojem ukázali, co přes svou slabost a průlinčitost dokáže v jednotlivém případě ozbrojené hnutí národa a co dokážou ve velkých rozměrech prostředky vzpoury; od té doby, co Rusko svým tažením roku 1812 nás poučilo o tom, že za prvé říši velkého rozměru nelze dobýt (což se docela dobře mohlo vědět už dříve), za druhé, že pravděpodobnost úspěchů se ve všech případech nezmenšuje tou měrou, čím víc je prohraných bitev, ztracených hlavních měst a provincií (což bylo dříve pro všechny diplomaty nezvratnou zásadou, proto také měli vždycky pohotově nějaký prozatímní špatný mír), nýbrž že často je možno být nejsilnější uprostřed své vlastní země, když už se vyčerpala protivníkova ofenzivní síla, a s jakou obrovskou silou pak defenzíva náhle přechází v ofenzívu; dále od té doby, co Prusko roku 1813 ukázalo, že nenadálé vypětí sil může zšesteronásobit obvyklou sílu armády vytvořením milice a že této milice je možno právě tak dobře použít za hranicemi země jako ve vlastní zemi – když všechny tyto případy ukázaly, jak ohromným činitelem v součinu státních, válečných a bojových sil je srdce a smýšlení národa – když všechny vlády poznaly tyto pomocné prostředky, nelze už očekávat, že by jich nepoužily v budoucích válkách, ať už bude ohrožena jejich vlastní existence nebo je bude pobízet mocná ctižádost“.12

Další evropské události a dějinné procesy, kterých se Clausewitz však už nedožil, pak jen podtrhovaly výpovědní hodnotu jeho tezí. Od roku 1811, kdy se válka mezi Francií a carským Ruskem zdála být neodvratná, pro Clausewitze představovala Napoleonova armáda hrozivou sílu, ale i tak odmítl přistoupit na navrhované spojenectví s Francií. Zklamán postojem svých nadřízených a politikou pruských vládních kruhů podal demisi a již 18. dubna 1812 nastoupil do ruské armády v hodnosti podplukovníka (lieutenant-colonel). Neznalost velícího ruského jazyka jej však vyřadila z jakéhokoliv podílu na velení. Po katastrofě Napoleonova tažení na Rus byla na prusko-ruských jednáních v Tauroggenu ke Clausewitzově spokojenosti 30. prosince 1812 potvrzena neutralita Pruska a veškeré naděje pokořených Hohenzollernů se obrátily zpátky k caru Alexandrovi I. Byl to počátek krvavé osvobozenecké války, započaté v březnu 1813, která přeskočila jako jiskra ze stepí carské Rusi spolu s ústupem Francouzů na vykořisťované pruské území. Vojenských akcí, jež v letech 1813–1815 následovaly, se Clausewitz aktivně účastnil a ve svých zápiscích o nich pečlivě zanechal podrobné zprávy. Pro konečnou porážku Napoleona Proglas 4/2008

nebyly dle jeho názoru rozhodující kvality spojeneckých armád, ale jejich početní převaha. Poté, co byla pruská armáda konečně zreorganizována, otevřel se pro Clausewitze prostor k jeho návratu. V roce 1815 byl jmenován do hodnosti náčelníka pruského generálního štábu. Když se časem přestával angažovat v armádních kruzích a začal se věnovat ryze pedagogickému působení, měl spoustu času na reflexi všeho, co v posledních letech svého života prožil. V roce 1818 byl jmenován ředitelem (commandant) Všeobecné vojenské školy (Allgemeine Kriegschule),13 pozdější Vojenské akademie, kde působil téměř až do své smrti a vytvořil zde valnou část svého díla O válce. V této době také začal razit svou teorii, že „válka není ani umění, ani věda, ale společenský akt. Je to konflikt velkých zájmů, který se rozkládá jen s krveprolitím.“14 Na válku tedy pohlížel jako na společenský jev a proti zjednodušujícímu názoru, že válka je porušením míru, postavil hlubší vysvětlení těchto procesů. Válka se vyvíjí v lůně politiky, je jejím pokračováním násilnými prostředky, její hlavní rysy a její reálná možnost, která se za určitých konkrétních poměrů stává skutečností, spočívají ryze v politice. A zejména toto uvědomění je velkým přínosem Clausewitzovy teorie.15 Clausewitz dále ukázal, že hlavními způsoby ozbrojeného zápasu jsou obrana a útok a že tyto dva postupy na sebe navzájem působí. Obrana v sobě více méně zahrnuje prvky útoku a je nemyslitelná bez protiúderu, který je její součástí. A naopak útok má v sobě prvky obrany a v obraně končí hned poté, co dosáhl svého kulminačního bodu. Dalším problémem, kterým se Clausewitz zabýval, byl vztah mezi strategickými a taktickými formami ozbrojeného zápasu. Taktiku definoval jako učení o používání ozbrojených sil v boji, jako organizaci a vedení jednotlivých bojů jako takových. Taktika podle něj neobsahuje pouze statiku (určení bojového učlenění jednotek), nýbrž i dynamiku (řízení bojové činnosti). Jak uvádí ve své třetí knize díla O válce, strategie je pak učením o využití jednotlivých bojů pro účely války, je to propojení jednotlivých bojů s komplexním účelem války. Ozbrojené síly jsou tedy nástrojem taktiky, bojové akce nástrojem strategie. Strategické kombinace musí spočívat na dosahování taktických úspěchů. Velkého ohlasu se dočkala také Clausewitzova teorie o prostředcích ozbrojeného zápasu a o jejich použití za různých podmínek. Jak konstatuje J. Ogrocký, navzdory všem zásadním změnám v sociálně-ekonomických a politických poměrech, ve výzbroji, v dopravních a spojovacích prostředcích mají některé úvahy tohoto teoretika význam dodnes.16 Ačkoliv Clausewitz věřil, že nalezl základní pravidla válečnictví, trval na tom, že v praxi vždy podléhají nekonečnému množství obměn, způsobených vnějšími vlivy, z nichž za nejdůležitější považoval faktory psychické a morální. Byl zarytým odpůrcem pokusů o stanovení vojenských norem na základě zákonitostí a principů války. Clausewitzovou velkou předností bylo, že na rozdíl od většiny ostatních teoretiků znal všechna nejdůležitější bojiště Recenze

své doby, a to nejen od svého psacího stolu, ale i jako přímý účastník válečných událostí a konfliktů. A na rozdíl od jiných přímých svědků a historiků se neomezil jen na popis bojové činnosti vojsk, ale pečlivě analyzoval, zobecňoval a vyvozoval důležité teoretické závěry. Své analýzy zakládal na podrobném studiu válek svého věku, překračoval jimi dřívější vojenskou vědu popisného charakteru, jejíž základy spočívaly především na metodě formální logiky a na dobové metafyzice. A konečně teorie, kterou Clausewitz vypracoval, spočívala na konkrétních historických předpokladech, díky čemuž byla dostatečnou odpovědí na dozrávající potřeby rodící se moderní klasické vojenské vědy na počátku 19. století. Ve svém finálním teoretickém pojednání, které pak svým věhlasem zcela zastínilo jeho pozici historika, shrnul závěry všech svých vojenskohistorických spisů.17 Podle J. Ogrockého teorie války, kterou Clausewitz vypracoval a která spočívá na zobecnění praktických zkušeností shromážděných v průběhu dějin, od svého vzniku ovlivňovala vývoj vojenské vědy stejně jako vojenskou praxi. Její znalost patřila k obligatornímu minimu vyššího vojenského vzdělání a soustavnou pozornost jí věnovali vojenští teoretikové i praktici. Touto teorií se řídily generální štáby při výstavbě ozbrojených sil, při výcviku důstojnických kádrů a výchově generality, stejně jako při vypracovávání válečných plánů.18 Rozhodné zpochybnění klasické vojenské vědy, jak ji konstituoval Clausewitz, přinesly až objev a výroba zbraní hromadného ničení. Kategorie jako obrana a útok, strategie a taktika, bojiště a týl a mnoho dalších, které Clausewitz tak mistrně analyzoval na pozadí válek svého věku, ztrácejí v konfrontaci jaderných mocností svou vypovídací schopnost. Taktickým úspěchem, o který se nyní mohou opírat strategické kalkulace, už není vítězná bitva, ale vědecký objev. Samotný rozdíl mezi možností konfliktu a jeho uskutečněním je naprosto a z principu zamlžen. Sílu armád už neurčuje prioritně vojenské umění, hrdinství vojáků a jejich disciplína, síla armády dnes spočívá v první řadě v hospodářském potenciálu a technické vyspělosti té které země.19 „Doufám, že touto knihou zahladím mnoho vrásek na čele stratégů a státníků a že přinejmenším všude ukážu, oč jde a nač

Titulní strana k českému vydání Clausewitzova díla O válce

45

se vlastně při válce má brát zřetel“, uvedl Clausewitz v úvodní zprávě ke své osmé knize O válce.20 „Rukopis o vedení války, který bude nalezen po mé smrti, lze v jeho nynější podobě považovat za snůšku dílců, z nichž měla být vybudována teorie velké války. S většinou jsem nebyl ještě spokojen a na tu šestou knihu je třeba pohlížet jen jako na pouhý pokus (…). Ale přesto si myslím, že hlavní rysy, které, jak vidno, prostupují tímto stavivem, jsou opravdu směrodatné pro chápání války; jsou plodem obsáhlého uvažování, ustavičně zaměřeného k praktickému životu, nikdy nepouštějí ze zřetele, čemu mě naučila zkušenost a styk s vynikajícími vojáky.“21 Tak bylo zanecháno poselství muže, jehož život pohasl předčasně v jeho 51 letech 16. listopadu 1831 ve Vratislavi na následky cholery, poselství, jež bude i nadále studováno nejen ze zájmu o historii, ale i s ohledem na uchování naší bezpečnosti, a snad poslouží i jako varování ve světě neustále ohrožovaném nestabilitou a myšlenkou globálních konfliktů.

Poznámky Clausewitz, C.: O válce, III. díl, Nástin osmé knihy, Praha 2008, s. 560. Datováno 30. června 1832 v Mramorovém paláci u Postupimi (Clausewitz 2008: O válce, Předmluva Marie von Clausewitz, s. 12). 3 Tamtéž, s. 11. Jak však bylo následně srovnáváním prokázáno, některé texty byly vícekráte přepracovány pozdějšími vydavateli, přičemž některé zásahy do původní verze provedl bratr Marie von Clausewitz, generálporučík hrabě Friedrich Wilhelm von Brühl (1791–1859). Týká se to zvláště 2. vydání z roku 1853, které sám zpracovával a měnil na jednotlivých velmi významných místech dokonce smysl textu. 4 Gerhard Johann David von Scharnhorst (1755–1813), pruský generálporučík a pokrokový vojenský teoretik, vedoucí činitel při reorganizaci pruské armády ve funkci vedoucího vojenské reorganizační komise ustavené 25. července 1807 a ve funkci ředitele všeobecného válečného departementu (od 1. března 1809 až do 26. dubna 1812). 5 Tamtéž, s. 9–10. 6 Tulard, J.: Clausewitz, In: Dictionnaire Napoléon, Paris 1989, s. 426. 1 2

7 „…le manque de solidarité entre le peuple et le gouvernement prussiens“ (tamtéž). Dále pak uvádí: „Pruská nerozhodnost a zmatenost v roce 1806 byla důsledkem toho, že se tu mísily zastaralé, malicherné, neupotřebitelné názory a opatření s několika málo jasnými pohledy a se správným tušením o velkém významu chvíle.“ (Clausewitz 2008: O válce, II. díl, Šestá kniha, s. 469). 8 „On est souvent obligé d´entreprendre une opération contre toute probabilité de succès, notamment lorsqu´il est impossible de rien faire de mieux.“ (Tulard 1989, s. 426). 9 Clausewitz 2008: O válce, III. díl, Nástin osmé knihy, s. 543. 10 Stejně jako valná většina maršálů, generálů, šlechty a celá pruská vládní garnitura, tak i Clausewitz byl od katastrofální pruské porážky v roce 1806 „spalován“ v duchu zintenzivňující protinapoleonské kampaně nenávistí vůči Napoleonovi, jež byla živena revizionistickým „hladem“ po odplatě za „pokoření“ hrdého germánského ducha, odplatě, které nakonec nasadila „křídla“ Napoleonova prohra u Lipska v roce 1813. Clausewitzova terminologie je zde toho důkazem. 11 Clausewitz 2008: O válce, III. díl, Nástin osmé knihy, s. 543–544. 12 Tamtéž, s. 172. 13 Na zdejší půdě pedagogicky působil již v letech 1810–1812 a přednášel vojenskou strategii a taktiku. 14 „Le guerre n´est ni un art ni une science mais une acte de la vie sociale. C´est un conflict de grands intérêts qui ne se résout qu´avec une effusion de sang.“ (Tulard 1989, s. 426). 15 O hodnocení Clausewitzovy teorie války viz podrobněji: Aron, R.: Penser la guerre, Clausewitz, Paris 1976 a La Gorce, P.-M.: Clausewitz, Paris 1964. 16 Ogrocký, J.: Clausewitz a vývoj vojenské vědy, In: Clausewitz 2008, s. 692. 17 Věnoval se zejména analýzám italského polního tažení francouzské armády z roku 1796, italského polního tažení rakouské a ruské armády z roku 1799, tažení ruské armády ve Švýcarsku z roku 1799, francouzsko-pruské války z roku 1806 a války z roku 1812. 18 Když např. hrabě Helmuth von Moltke (1800–1891) navrhoval plány pro rusko-rakouskou válku (1866) a připravoval operace pro válku mezi Pruskem a Francií (1870–1871), řídil se základními poučkami Clausewitzovy teorie. Vítězné ukončení těchto válek, vynikající operace pruského velení a obratně provedené bojové akce pruských vojsk potvrdily správnost této teorie a upevnily Clausewitzovu odbornou autoritu. 19 Ogrocký, J.: Clausewitz a vývoj vojenské vědy, In: Clausewitz 2008, s. 689–692. 20 Datováno dne 10. července 1827 v Berlíně. 21 Clausewitz 2008, s. 14.

Vladimír Hanuš: Návrat do zahrad, akryl, plátno (110x220cm), diptych, 2003

46

Proglas 4/2008

NAD KNIHAMI

Zápisy pamětníkovy B LANKA K OSTŘICOVÁ Ludvík Vaculík: Nepaměti. Atlantis, Brno, 2008. 180 s.

„Mínil jsem psát Paměti: jako účastník událostí roku 1967–1968, dneska tak vzpomínaných. Ale to, co se právě dělo, mne od toho odvádělo a žádalo si zápisu. Myslím, že moje Nepaměti jsou teď ještě lepším příspěvkem k těm událostem: totiž jak to bylo dál… A mladší pamětníci se budou možná divit.“ Tak uvádí Ludvík Vaculík svou knihu na záložce, na níž mluví též o genezi tohoto textu: Domluvili se v roce 1971 s malířem Vlastimilem Benešem, že by spolu mohli připravit „krásnou knížku“, v níž by byly malířovy obrazy a Vaculík by ke každému napsal „povídku nebo úvahu“; záměr však neuskutečnili, V. Beneš zemřel a Vaculík posléze proložil Nepaměti reprodukcemi jeho obrazů, k nimž ovšem přidružil pouze – z celku textu vyňaté – komentáře či drobné historky týkající se obrazu a jeho vzniku nebo jeho získání do spisovatelova vlastnictví. S úvodními autorovými slovy lze jedině souhlasit: obraz počínající „normalizace“ (jde o zápisy z rozmezí listopad 1969 – březen 1972) je jistě velice cenný. Nepaměti se sice nezadržitelně vyvíjejí v deníkoNad knihami

vé (či aspoň deníkovité) záznamy (ačkoli autor na více místech sám sobě připomíná, že nechce psát deník, ale paměti), avšak Vaculíkovi se v nich podařilo šťastně vyvážit poměr mezi událostmi „veřejnými“ a „osobními“ (ovšemže nelze jedno od druhého striktně oddělit – obzvláště v době nenormální, kdy zpolitizováno je vše, včetně záležitostí nejosobnějších –, ale jistě je možné do té první oblasti počítat například schůzky s počínajícími disidenty, přípravu prohlášení Deset bodů, samozřejmě i bezútěšné popisy pražských obchodů, nedostatku běžného zboží, nefungující dopravy atd., zatímco skutečnost, že „Madla spravuje Jankovi gatě“ nepochybně spadá do sféry druhé). Tato vyváženost odlišuje Nepaměti od některých pozdějších autorových knih – nejen od programově deníkového Českého snáře, ale též od následné řady beletrizované autobiografie Jak se dělá chlapec, Loučení k panně, Hodiny klavíru –, v nichž je mimo jiné patrný přesun těžiště na postavu vypravěče a zvýšená subjektivizace pohledu. Zdálo by se snad, že právě tím by mohl být umožněn hlubší ponor do této postavy, avšak Nepaměti svědčí spíše o opaku: úvahy jejich vypravěče se pohybují v rovinách poněkud méně osobních, přitom ale, zdá se, hlouběji směřujících – zatímco v následujících knihách je autor leckdy až vlečen komplikovanými událostmi osobního života odehrávajícími se často ve sféře povrchovější. Nepaměti jako by byly v tomto směru jaksi svobodnější, autor si udržuje nadhled či možná spíše přehled, humor i ironii, vnitřní pevnost a zdravý úsudek člověka, který se dokáže

neokázale a věcně zmínit o příslovečné císařově nahotě. A jako nejeden citlivý pozorovatel své doby, i Vaculík je v některých pasážích své knihy předvídavý až prorocky – např. když mluví o budoucnosti statečných lidí, kteří se „ke své věrnosti“ „jednou“ nebudou moci ani hlásit, „jelikož se to bude brát jako urážka všech, kteří prohráli“. Ačkoli obsahem uvedeného citátu je úvaha rázu etického a tento tón zcela přirozeně prolíná celým textem, nenajdeme v Nepamětech snad ani stín nějakého moralizování či dokonce moralizátorství – za tuto knihu by si autor jistě nevysloužil přízvisko „starej fundamentalista ajatolláh abba Vaculiah“, jímž ho později poctí o generaci mladší český spisovatel. Knihu doplňuje kompletní znění Deseti bodů adresovaných federální vládě, Federálnímu shromáždění ČSSR, České národní radě, vládě České socialistické republiky a ÚV KSČ (podepsali je mj. Luděk Pachmann, Václav Havel, Emil Zátopek…). I nad nimi se může „mladší pamětník“ poněkud „divit“: potvrzují totiž sice všeobecně známý, avšak leckdy málo připomínaný fakt, že v tom úžasném Pražském jaru skutečně šlo o obrodu neobroditelného socialismu, nikoli o jeho odstranění. Nepaměti jsou psány hutným, přesným a v nejlepším slova smyslu čtivým jazykem; mají svou nespornou sílu uměleckou i (snad) dokumentární. Je ovšem třeba mít na paměti, že „nikdo nikdy nebude vědět, jak to opravdu bylo, protože co bylo? Každému něco jiného.“

47

Vaculíkovy Nepaměti podruhé PAVEL Š VANDA Druhé vydání Nepamětí Ludvíka Vaculíka vyšlo vhod k výročnímu datu. Ideje i spory „osmašedesátého“ jsou opět mediálně diskutovány. Zkoumáno je vesměs, co všechno by se dalo z dávných představ zachránit a upravit pro současnost. Pracuje na tom díle naše radikalizující levice, ti mladí, ale i staří, pro jejichž vkus je parlamentní demokracie a běžný konfliktní provoz politických stran jaksi málo vznešený a hlavně příliš pragmatického rázu, bez inspirativních utopických vyhlídek. Kdo se ale zaobírá pouze nadějemi roku 1968, připomíná myslitele, který nám chce namluvit, že bitva u Chlumce, a to zejména ve své počáteční fázi, byla fenomenálním úspěchem vzbouřených sedláků, dokonce ideologickým výbojem, jenž má dodnes světový význam. Vaculíkovy Nepaměti rekonstruují právě počátky rozpadu programu „socialismu s lidskou tváří“ a zejména psychické důsledky politické porážky, destruktivní vliv rané „normalizace“ na lidské nitro i vnější vztahy. Čtenář Vaculíkových textů se vždy pohybuje v dobře hmatatelném světě, ne-li optimisticky jasných, tedy aspoň ostře zřejmých rysů. Tu ctnost vychutnáme zejména ve srovnání s postmoderními epickými manýrami, jež nás leckdy unavují matoucími následky přetížené fantazie. Nepaměti počínají v listopadu 1969 na jezdeckém výletě v Bezejovicích, tedy na konkrétním místě s konkrétními lidmi. Čtenář-pamětník ocení impresivní působivost deníkového záznamu, jenž dodnes konzervuje prazvláštní dobovou atmosféru. Ta se skládala z dramatických prožitků špatných zpráv, z vytrvalého ošetřování smyšlených nadějí, ale také z vln plíživé deprese, sílících s přibývající temnotou roční doby i historické chvíle. Byl to čas zvláštního psychického dobrodružství, intenzivního prožitku nejistoty na hraně mezi lepší minulostí a očividně horší budoucností. Vaculík nazývá svůj text kronikou i deníkovými zápisy. Obojí typ vyjadřování

48

slouží k postupné rekonstrukci podivného dění, jež jsme prožívali do jisté chvíle kolektivně a odtud dál spíše už individuálně. A právě ten bod hořkého zlomu je v Nepamětích poodkryt. Snad se dá říct, že fenomén postupného osamění autora, ale i lidí v jeho okolí, je vlastním tématem zápisků, přesahujícím zážitky relativně úzkého okruhu pražské disidentské společnosti. Deset bodů, jež skupina intelektuálů datovala 21. srpnem 1969, představovalo ještě program kolektivního odporu. Asi to měla být obdoba Dvou tisíc slov. V zápise z listopadu 1969 si Vaculík ještě formuloval, jak „učinit násilnickou vládu neúčinnou“. Co všechno by mohli dělat „všichni“ a tak vytrvale, až by se vládní špičky octly v izolaci. Je to na půl stránce popsaný, dodnes čtivý gándhíovský program občanské neposlušnosti. Podle některých názorů mohlo Deset bodů odstartovat masové hnutí. Proč se tak nestalo a proč se naopak někteří signatáři octli ve vězení a ostatní pod policejním nátlakem, aniž česká společnost (natož slovenská!) zareagovala? Odpověď hledá a nalézá Vaculík v následujících záznamech, sahajících až do března roku 1972. Roztržitá lidská setkání, vylučování z organizací a propouštění ze zaměstnání, kolektivní předčítání v soukromí, z nichž se posléze přirozenou cestou vyvine samizdat, ale také policejní výslechy, obavy z odposlouchávání, z politických procesů a z uvěznění, hledání práce, případně vedlejších výdělků pod cizím jménem, to všechno, co vytvářelo kolorit raných sedmdesátých let, je tu popsáno přesně, věcně, a zejména pro pamětníka přesvědčivě. Sebereflexe, již Ludvík Vaculík obeznale provozuje ve všech svých textech, není příležitostí k tomu, aby nás autor informoval, po kterých zvláštních stezkách hledala jeho duše únik z nevábné reality. Ledaže najdeme chvilkovou útěchu v některém bizarním detailu, například ve svobodomyslně se chovajícím spolucestujícím v tramvaji, v portrétní studii vyšetřovatele, v plastickém dobovém komentáři Jana Wericha a podobně. Zásadním postojem, zabarvujícím Vaculíkův svět, je však spíše střízlivost a důsledná sebeironie. Ta posléze plně roz-

kvete v Českém snáři, jenž už ale zachycuje úplně jinou etapu proměn sebeuvědomění české nekonformní inteligence. K ironii patří i parodování konvenčních paměti, s nímž si Vaculík rád pohrál. (s. 43) „Někdo si myslí, že musím být kdovíjak zklamaný a zdrcený, ale já to u sebe neshledávám. Všechno se mi zdá v pořádku: tak špatné, jak to je, tak to má být.“ (s. 63) Zde už Ludvík Vaculík reflektuje hlubší vrstvu dobové zkušenosti, která postupem času stále více získávala vliv na lidské vědomí. Právě na bazální prožitek nevyhnutelné a přitom zcela všední konfrontace s mocí většinou zapomínají ti, kdo se nadějeplně obírají pouze první polovinou roku 1968. Přistoupit na přelomu šedesátých a sedmdesátých let na dobové obsahy reality, včetně všech nepohodlných a nebezpečných rysů, neznamenalo nutně poklonit se moci. V sázce byl smysl pro hlubší obsahy měnícího se vědomí. Tomu, kdo neutonul ve vzpomínkách na lepší časy, se „osmašedesátý“ postupem času vyjevil jako završená zkušenost, od níž bylo nutno se odpoutat. Neboť do budoucnosti nebylo dost dobře možné couvat s očima obrácenýma zpět. Bylo třeba hledat a vybojovat si nové postoje a nové cesty duševního rozvoje a tedy i čerstvou společenskou naději. Vaculíkovo svědectví je cenné právě proto, že zachycuje odpoutávání od těžce zaplacených iluzí, velice nepohodlný počátek duchovního procesu, který v následujících dvaceti letech proměnil českou společnost. Podle komentátorů levicové tradice tato změna znamenala zhoršení společenského vědomí. Podle jiných však konečně došlo k postupnému prolomení zakletí do marxleninských myšlenkových schémat. V každém případě byla proměna společenského vědomí prostě nevyhnutelná už proto, že časem dorůstala nová generace, v podstatě již nezatížená vizemi „osmašedesátého“, ani „srpnovým“ traumatem. Zajímavou vrstvu Nepaměti tvoří výtvarný doprovod. Obrazy malíře Vlastimila Beneše (1919–1981), přítele manželů Vaculíkových, se konkrétností námětů, jasným výrazem i nostalgickou ironií vlastně podobají Vaculíkovým textům.

Proglas 4/2008

František Mikš

Gombrich Tajemství obrazu a jazyk um�ní Pozvání k d�jinám a teorii um�ní

Ernst Hans Gombrich (1909–2001) byl nejen úsp�šným popularizátorem um�ní známým široké ve�ejnosti (P�íb�h um�ní), ale p�edevším uznávaným v�dcem a odborníkem, jehož rozsáhlé a podn�tné dílo je u nás až na �ídké výjimky málo známé. Kniha je osobitým a pro mnohé možná p�ekvapivým úvodem do d�jin a teorie um�ní. Jejím cílem není – �e�eno v gombrichovském duchu – poskytovat vý�et suchých dat, periodizací a nezáživných popis� známých d�l, jak jsme tomu v publikacích o um�ní n�kdy sv�dky, ale nau�it �tená�e obrazy pozorn� vnímat a skute�n� jim porozum�t. 160x230, 360 s., 323 �b. obr. váz., 395 K�

DOTISK

Objednávky: Spole�nost pro odbornou literaturu – Barrister & Principal, Martinkova 5, 602 00 Brno, tel.: 774 422 121, e-mail: [email protected], http://www.barrister.cz

Církevní dějiny Nový odborný historický časopis, věnovaný církevním dějinám v českých zemích i ve světě • Dějiny křesťanství v perspektivě současných historiografických metod • Kvalitní, zároveň však zajímavé a čtivé články • Žánrová pestrost (studie, kratší články, eseje, dokumenty, paměti, recenze aj.) • Texty domácích i zahraničních autorů • Nezávislost a ekumenický charakter časopisu Vychází dvakrát ročně v rozsahu přibližně 160 stran, cena 129 Kč, roční předplatné 200 Kč (dvě čísla).

Objednávky: CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected] Více informací na

www.cdk.cz

Nové publikace CDK L. F, J. H, J. M

Člověk na Moravě 19. století Reprezentativní soubor studií předních historiků a archivních pracovníků, který vychází v nové a doplněné verzi, představuje významné sociální typy a profese v procesu změn dlouhého devatenáctého století. Jednotlivé biogramy zajímavých osobností dodávají textům na čtivosti a umožňují analýzu překážek, které se stavěly do cesty profesnímu i sociálnímu růstu. Zvláštností a předností sborníku je orientace na moravské osobnosti a reálie, přičemž vyniká srovnání mezi centrem a periferií a současně se ukazuje mnohovrstevnatost a pestrost každodenního života habsburské říše v jejím pozdním období. Na konkrétním zemském materiálu se otevírají středoevropské souvislosti a osudové přitažlivosti. V jednotlivých článcích se odkrývá svět konkrétních jednotlivců, ovlivňovaný emancipací, sekularizací, industrializací a dalšími procesy, které zasáhly a proměnily celý evropský kontinent. 2., opravené a doplněné vydání, formát B5, vázané, 520 str. + 16 str. barevné přílohy s ilustracemi, 498 Kč

A P

V boji za ústavnost

Ze vzpomínek bývalého ústavního soudce Paměti polistopadového politika a ústavního soudce Antonína Procházky (1927–2006) ukazují celý jeho život, s velkým důrazem na závěrečné patnáctiletí. Vynechána přirozeně nejsou léta prožitá v komunistickém kriminále ani „bezčasí“ normalizace. Zajímavými postřehy přímého účastníka je dokreslován politický vývoj po roce 1989, s pochopitelným důrazem na činnost federálního a posléze republikového ústavního soudu. V pohledu na vybrané konkrétní kauzy, jež Antonín Procházka jako ústavní soudce řešil, vystupuje integrita jeho myšlenkového profilu. Vydávané paměti jsou unikátním svědectvím o neobyčejném životě neobyčejné osobnosti. Brož, 216 str. + 8 str. fotopříloha, 249 Kč

E S

Lidé jako Boží příběh Kniha Lidé jako Boží příběh je posledním dílem Schillebeeckxovy trilogie, věnované podstatným rysům křesťanské zkušenosti s Bohem v Ježíši Kristu. České vydání je (podobně jako francouzské) doplněno o zvláštní autorovu předmluvu, v níž jsou vyjádřeny stěžejní myšlenky předchozích dvou dílů. Tématy knihy, která uplatňuje nový teologický přístup a zkoumá základní teologické otázky „zdola“, jsou například vztah mezi dějinami světa a dějinami spásy, poměr mezi dějinami zjevení a dějinami utrpení, charakteristika víry v Boha v eticky autonomním sekularizovaném světě nebo možnost demokratického uspořádání církve. Kniha již byla přeložena do francouzštiny, němčiny a angličtiny a bez nadsázky lze říci, že představuje jakousi závěť velkého teologa, jehož myšlení krystalizovalo v průběhu kulturních, sociálních a ideologických bouří 20. století. Edice Cogitatio religionis, vázané, 316 stran, 349 Kč

Objednávky na adrese:

CDK, Venhudova 17, 614 00 Brno, tel./fax: 545 213 862, e-mail: [email protected], www.cdk.cz