MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY
Profesní uplatnění osob se sluchovým postiţením
Diplomová práce
Brno 2009
Vedoucí diplomové práce PhDr. Mgr. Radka Horáková, Ph.D.
Vypracovala Bc. Markéta Stančíková
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem diplomovou práci zpracovala samostatně a pouţila jen prameny uvedené v seznamu literatury. Souhlasím, aby práce byla uloţena na Masarykově univerzitě v Brně v knihovně Pedagogické fakulty a zpřístupněna ke studijním účelům. ....................……... podpis
Poděkování Děkuji PhDr. Mgr. Radce Horákové, Ph.D. za odborné vedení a cenné připomínky při zpracování mé diplomové práce. Dále děkuji Agentuře profesního poradenství pro neslyšící, zejména Barboře Janurové, DiS., Mgr. Kláře Podivínové a Zuzaně Silovské, DiS., za ochotu a pomoc při získávání podkladů k empirické části mé diplomové práce.
Obsah Úvod ................................................................................................................................5 1 Vymezení sluchového postiţení ...................................................................................6 1.1 Klasifikace sluchového postiţení ..........................................................................6 1.2 Diagnostika sluchového postiţení .......................................................................15 1.3 Komunikace osob se sluchovým postiţením.......................................................19 1.4 Kompenzační pomůcky pro osoby se sluchovým postiţením .............................28 2 Moţnosti vzdělávání osob se sluchovým postiţením ................................................32 2.1 Osobnost sluchově postiţených ...........................................................................32 2.2 Moţnosti vzdělávání osob se sluchovým postiţením v letech 1948-1989 a po roce 1989............ .......................................................................................................38 2.3 Volba oboru, profesní poradenství ......................................................................41 2.4 Moţnosti terciárního vzdělávání .........................................................................43 3 Moţnosti zaměstnávání osob se sluchovým postiţením ............................................47 3.1 Trh práce..............................................................................................................47 3.2 Legislativní opatření ............................................................................................50 3.3 Význam pracovního uplatnění pro člověka se sluchovým postiţením ...............55 4 Profesní uplatnění osob se sluchovým postiţením ....................................................59 4.1 Stanovení výzkumných cílů ................................................................................59 4.2 Popis výzkumných technik, metod ......................................................................60 4.3 Agentura Profesního Poradenství pro Neslyšící ..................................................60 4.4 Případové studie ..................................................................................................64 4.5 Interpretace výsledků kvalitativního výzkumu ...................................................74 Závěr .............................................................................................................................80 Resumé ..........................................................................................................................81 Summary .......................................................................................................................82 LITERATURA ..............................................................................................................83 PŘÍLOHY .....................................................................................................................89
Úvod „Termín sluchové postiţení zahrnuje celou škálu různě závaţných vad a poruch sluchu, od lehkých nedoslýchavostí aţ po úplnou hluchotu. Kaţdá skupina sluchově postiţených má svá specifika a vyţaduje odlišný způsob vzdělávání, komunikace i pouţitých metod.“ (Hudáková, Motejzíková in Ve světě sluchového postiţení, 2005, s. 11-13.) Sluchové postiţení vzniklé v jakémkoliv věku se stává velmi náročnou situací pro jedince, jeho rodinu i nejbliţší okolí a vyrovnávání se s touto obtíţnou ţivotní situací probíhá u kaţdého jinak. Co člověk se sluchovým postiţením, to ojedinělá osobnost. Faktorů, které mohou ovlivnit ţivot člověka se sluchovým postiţením, je velmi mnoho. Velmi důleţitý je typ a závaţnost sluchového postiţení, a dále věk, kdy k této ztrátě sluchu došlo. V případech, kdy se jedná o dítě se sluchovým postiţením, má obrovský význam co nejvčasnější diagnostika a vyuţití vhodných kompenzačních pomůcek, stejně jako volba způsobu komunikace s dítětem. Jak velmi výstiţně řekla Helena Kellerová, asi nejznámější osobnost světa hluchoslepých, „slepota odděluje člověka od věcí – hluchota od lidí“. Osoby se sluchovým postiţením jsou stejně inteligentní jako intaktní populace, problémem je však často komunikační bariéra. Omezený přístup k informacím, nemoţnost postřehnout běţné zvuky v okolí (jedoucí tramvaj, příchod člověka do místnosti, hlášení rozhlasu na vlakovém nádraţí atd.), obtíţe při dorozumívání s lidmi při běţném denním kontaktu či na pracovišti – to vše působí na člověka, na utváření jeho osobnosti. Jak se s touto situací lidé se sluchovým postiţením vyrovnávají? Jak se jim daří uplatnit v profesním ţivotě? A jaké kroky dělá naše společnost pro vytvoření takových podmínek, jeţ umoţní sluchově postiţeným osobám plnohodnotně se zapojit do všech sfér ţivota ve slyšící společnosti? Na tyto a mnohé další otázky se pokusíme nalézt v této práci odpovědi.
5
1 Vymezení sluchového postiţení Problematika sluchového postiţení je sloţitá, pro zainteresované osoby je však velmi důleţité se v této oblasti orientovat. Neporozumění rozdílům mezi lidmi neslyšícími a nedoslýchavými a mezi prelingválně a postlingválně neslyšícími způsobilo jiţ v minulosti mnoho škod a je nutno se z toho poučit. Při rozhodování o způsobu komunikace, při výběru kompenzačních pomůcek a při volbě vzdělávacího zařízení vycházíme z těchto všech poznatků, které jsou pro kaţdého člověka se sluchovým postiţením určující.
1.1 Klasifikace sluchového postiţení Jakákoliv poškození či ztráty sluchu jsou velmi citelné a pro člověka omezující, protoţe právě sluch nám umoţňuje slyšet mluvenou řeč a dorozumívat se tedy s okolím. K poškození sluchu můţe dojít na různých místech sluchové dráhy, v různém věku a v různé závaţnosti. V následujícím textu se této problematice budeme věnovat. Závaţnost sluchové vady je dána mimo jiné tím, ve které části sluchové dráhy dojde k poškození. Sluchové ústrojí je velmi komplikovaný orgán a jeho poškození bývá často nenahraditelné. Při poškození vnějšího nebo středního ucha mluvíme o vadě převodní. Dochází k narušení převodu zvukových vibrací do hlemýţdě. Tyto vady jsou poměrně časté, ale naštěstí nikdy nevedou k úplné hluchotě, protoţe dochází k zeslabení vjemu zvuku maximálně jen o 65 dB. Část těchto poškození je schopna dnešní medicína operativně vyřešit. Zároveň lze tyto vady velmi dobře kompenzovat sluchadly, kterých je dnes na trhu celá řada a ve velmi dobré kvalitě (Hrubý, 1998). Co vlastně způsobuje převodní vadu? Asi nejméně závaţnou příčinou bývá ucpání vnějšího zvukovodu ušním mazem. Setkat se také můţeme s deformitami vnějšího nebo středního ucha, přičemţ pro kvalitu slyšení je podstatné, jestli se jedná o deformitu jednoho ucha či o deformitu oboustrannou. K převodní vadě můţe také dojít v důsledku opakovaných zánětů středního ucha, coţ bývá časté u dětí. Otoskleróza způsobující znehybnění ploténky třmínku rovněţ způsobuje tuto vadu. Vyhlídky bývají dobré, často je tato situace řešitelná operací. Převodní vada můţe také vzniknout úrazem - vlivem přerušení řetězu středoušních 6
kůstek. Tyto nejmenší kůstky v lidském těle je naštěstí dnes jiţ moţné operovat a v nutných případech je lze i nahradit kůstkami z umělé hmoty (Hrubý, 1998). Závaţnější neţ vada převodní je jednoznačně vada percepční. Zatímco vada převodní, jak jiţ vypovídá její název, narušuje převod zvuku do hlemýţdě, vada percepční narušuje samotné vnímání a zpracování zvuku. Při percepčních vadách dochází k poškození ve vnitřním uchu či ve vyšších etáţích sluchové dráhy člověka, a to můţe vést aţ k úplným ztrátám sluchu. Příčin těchto poškození vedoucích k percepčním vadám můţe být mnoho, jsou to např. infekce matky v době gravidity (zarděnky, cytomegalovirus), toxoplazmóza prodělaná v těhotenství, hypoxie při porodu. Meningitida rovněţ můţe způsobit závaţné poškození sluchu aţ úplnou hluchotu. K tomuto onemocnění bohuţel dochází i v raném věku dítěte, tedy v období prelingválním. K poškození sluchového nervu dochází nejčastěji v důsledku úrazů či při operativním odstranění některých druhů nádorů. Dnes jiţ známou příčinou získaných vad sluchu zejména v uplynulých desetiletích byla některá antibiotika s ototoxickými účinky. Jedná se o antibiotika tzv. „mycinové“ řady, např. streptomycin, neomycin. Postupným odumíráním vláskových buněk dochází ve vyšším věku ke vzniku získané percepční vady nazývané presbyakuzie neboli stařecká nedoslýchavost. Na odumírání vláskových buněk má rovněţ vliv nadměrných hluk v našem prostředí. Jeho škodlivost si mnoho lidí neuvědomuje a svůj sluch vystavuje nadměrnému působení velmi hlasitého zvuku (např. některé koncerty, hlasitá hudba ve sluchátkách). Ochrana ucha před silnými zvuky je ve vlastním zájmu kaţdého jedince. Nyní si definujeme jednotlivé kategorie osob se sluchovým postiţením: a) nedoslýchaví – „nedoslýchavost znamená kaţdé zhoršení sluchu oproti běţné populaci, nikoliv však jeho úplné vymizení“ (Hrubý, 1999, s. 43). Přesný počet nedoslýchavých osob v České republice není znám. Hrubý (1999, s. 52) uvádí, ţe „v České republice je zhruba 0,5 milionu nedoslýchavých a neslyšících. Z nich naprosto rozhodující část tvoří nedoslýchaví starší lidé, jejichţ sluch se zhoršil z důvodu věku“. Nedoslýchaví lidé a obecně osoby se sluchovým postiţením získaným v postlingválním období mají jiţ osvojenou mluvu, a jsou tedy s pomocí 7
kvalitních sluchadel, odezírání a psaní obvykle schopni dorozumět se s okolím. U osob, které jsou nedoslýchavé jiţ v období prelingválním, je rozhodující co nejčasnější diagnostika a potřeba skutečně velmi kvalitních sluchadel, které zprostředkují co nejvíce sluchových vjemů a umoţní rozvoj mluvené řeči. Nezbytná je často v obou případech logopedická péče. V období prelingválním podporuje rozvoj mluvy a v období postlingválním pečuje o zachování řečových schopností jedince v co nejlepší moţné kvalitě a o další rozvoj komunikačních dovedností. Nedoslýchavost, ať uţ se jedná o její lehkou formu či těţké poškození sluchu, lze dnes v mnohých případech velmi dobře kompenzovat vhodnými sluchadly, kterých je na trhu celá řada ve velmi dobré kvalitě. Určení velikosti sluchové ztráty je záleţitostí lékařskou. Metodami diagnostiky se budeme zabývat v podkapitole 1.2. O rozdělení sluchových vad do několika kategorií se jiţ pokoušelo mnoho osobností a organizací. Často se uvádí rozdělení zastoupené Světovou zdravotnickou organizací (World Health Organization – dále WHO) a Mezinárodním úřadem pro audiologii (Bureau Internationale de l´Audiologie et Phonologie – BIAP). Ti povaţují za základ hodnocení průměrnou ztrátu sluchu v lepším uchu na kmitočtech 500 Hz, 1000 Hz a 2000 Hz (in Hrubý, 1998): 0 – 25 dB = normální sluch; 26 – 40 dB = lehká nedoslýchavost; 41 – 55 dB = střední nedoslýchavost; 56 – 70 dB = středně těţké poškození sluchu; 71 – 90 dB = těţké postiţení sluchu více neţ 90 dB = velmi závaţné postiţení sluchu. Moţnosti a omezení jsou pochopitelně rozdílné v závislosti na závaţnosti ztráty sluchu. Zatímco je obvykle při lehké nedoslýchavosti moţné i bez sluchadla rozumět mluvené řeči v klidném prostředí i ze vzdálenosti větší neţ 3 metry, u střední nedoslýchavosti je to jiţ do vzdálenosti 3 metrů a u těţké nedoslýchavosti do 1 metru (Pulda, Lejska. 1996, s. 20). Rozumění se vţdy zhoršuje v hlučném prostředí a je potřeba (zejména u větších sluchových ztrát) zároveň odezírat, coţ však vyţaduje talent rozvinutý tréninkem a odezírání je 8
vţdy velmi náročné, únavné, a přesto jedinec nezískává 100 % sdělených informací. Obecně lze říci, ţe komunikaci velice usnadní všem moţnostem otevřený přístup slyšící společnosti, kvalitní sluchadla a bezpochyby také aktivní a cílevědomý přístup dotyčného člověka. Moţnosti vzdělávání nedoslýchavých dětí jsou dnes široké. Při dobré kompenzaci kvalitními sluchadly, včasné intervenci, kvalitní předškolní přípravě a logopedické péči se daří velkou část nedoslýchavých dětí integrovat do běţných typů základních a středních škol. Na vysokých školách studuje stále větší mnoţství studentů se sluchovým postiţením. Zapojení do běţné slyšící společnosti přestalo být s technickým pokrokem pro řadu nedoslýchavých osob nemoţné. b) ohluchlí - příčin, které mohou vést k ohluchnutí, je celá řada. Můţe se jednat o genetické dispozice, mechanické zásahy do organismu (např. poškození hlemýţdě při úrazu hlavy), nádory, operace mozku, uţívání ototoxických léků či kontakt s některými chemikáliemi. Také různá virová či cévní onemocnění mohou mít za následek ohluchnutí. (Strnadová, 2001, s. 3-4) Při náhlé ztrátě sluchu bývá hlavní a prvotní problém psychologický. Ohluchnutí je často nečekané a tvrdě zasahuje do ţivota člověka. Při ohluchnutí vzniklém v důsledku progresivní sluchové vady nebývá psychický otřes tak velký. Jako osoby ohluchlé bývají označováni jedinci postlingválně neslyšící, tedy se ztrátou sluchu získanou aţ po osvojení mluvy. Někdy se ještě zdůrazňuje termín později ohluchlí u osob se ztrátou sluchu vzniklou v adolescenci či dospělosti. Strnadová dále uvádí, ţe mezi třetím a osmnáctým rokem věku ztratí sluch 15 % všech neslyšících, 80 % ztratí sluch po osmnáctém roce věku a naštěstí jen kolem 5 % případů se jiţ se ztrátou sluchu rodí či o sluch přichází v období prelingválním (Strnadová, 2001, s. 4). U malého dítěte jsou důsledky ztráty sluchu nejzávaţnější. Dítě sice dříve slyšelo, ale mluvu ještě nemá natolik upevněnou, aby se bez sluchové kontroly spontánně zachovala. Také slovní zásoba není ještě velká. Je třeba zváţit moţnost kochleární implantace (která byla mimochodem prvotně určena právě osobám ohluchlým), v kaţdém případě se však musí začít s logopedickou péčí. Jakékoliv zbytky sluchu, i kdyţ neumoţňují rozvoj mluvy, jsou důleţité. 9
Pomáhají při nácviku odezírání, zejména při rozlišování znělých a neznělých hlásek. Ztrátu sluchu si více uvědomují a proţívají jiţ větší děti a dospělí. Vyrovnávání se s náročnou ţivotní situací, kterou bezesporu ohluchnutí je, pomáhá k znovuzískání duševní rovnováhy a pokud moţno také síly k náročným situacím, do kterých se jedinec bude dennodenně dostávat ať uţ doma, v práci, ve škole, v obchodě či s přáteli. Narušeno je totiţ to, co člověka zapojuje do slyšící společnosti – komunikace. Jak uvádí Hrubý (1999, s. 44), ohluchlí lidé mívají po ztrátě sluchu problém se s danou situací vyrovnat. Znají totiţ cenu zvuku a zvuk velice postrádají. V případech ohluchnutí ve vyšším věku je nácvik odezírání obtíţný a téměř nemoţné je naučit se znakový jazyk. Zbývá komunikace psanou formou, na kterou však mnoho lidí v dnešní době „nemá čas“.
Ohluchnutí vţdy poznamenává ţivot člověka a mívá nepříjemné následky. Narušen je ţivot v rodině, partnerský vztah daného člověka, přátelské vztahy a jeho společenské vyţití, a mnohdy je také ohroţeno pracovní uplatnění. Ztráta sluchu někdy znamená nutnost rekvalifikace a nemoţnost pokračovat dále ve svém oboru. Jedinec můţe zůstat bez práce a mít problémy se svým dalším profesním uplatněním. Strnadová (2001, s. 14) zdůrazňuje rozdíl v ohluchnutí vzhledem k profesnímu ţivotu a věku člověka: „Vezmeme-li v úvahu období dospělosti, bude rozdíl například mezi studentem, který přišel o sluch v osmnácti letech, a muţem středního věku, který se jiţ stará o rodinu ... Zatím co mladík, který ještě nemá dokončenou profesní přípravu, se můţe v budoucnu snadněji přizpůsobit velkým ţivotním změnám, pro otce rodiny to bude znamenat zásahy do jiţ vybudované pozice v zaměstnání, ve společenském postavení, manţelském a rodičovském vztahu“. c) neslyšící – dle WHO povaţujeme za neslyšícího toho člověka, který neslyší zvuk ani s největším zesílením. Podíváme-li se do zákona č. 384/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, je neslyšící člověk definován takto: „Za neslyšící se pro účely tohoto zákona povaţují osoby, které neslyší od narození, nebo ztratily sluch před rozvinutím mluvené řeči, nebo osoby s úplnou či praktickou hluchotou, které ztratily sluch po rozvinutí mluvené řeči, a osoby těţce nedoslýchavé, u nichţ rozsah a charakter 10
sluchového postiţení neumoţňuje plnohodnotně porozumět mluvené řeči sluchem“. Dle tohoto zákona jsou za neslyšící povaţovány také osoby ohluchlé, tedy postlingválně neslyšící. Je jim věnován samostatný text (viz výše). Hrubý (1999, s. 53) uvádí počet osob s praktickou hluchotou v České republice okolo 3900 a s úplnou hluchotou (která trvá od narození nebo vznikla před započetím nebo v průběhu školní docházky) asi 3700 osob. Zároveň však upozorňuje, ţe ohluchnout je moţné i ve vyšším věku a celkový počet prakticky a úplně hluchých osob tak bude mnohem vyšší. Neslyšící lidé se s tímto sluchovým postiţením jiţ rodí nebo o sluch přicházejí v období prelingválním. Mluvu tedy ještě nemají vytvořenou, a je nutné najít jinou cestu, jak se s dítětem dorozumět. Dítě potřebuje k rozvoji svého myšlení jazyk, a nemá-li moţnost osvojit si mluvenou řeč, je potřeba vychovávat dítě prostřednictvím znakového jazyka. Kochleární implantát můţe pomoci v rozvoji mluvy, je však nutné dítě implantovat skutečně v raném věku. Později totiţ dochází k atrofii sluchového centra a kochleární implantát má jiţ jen minimální nebo ţádný uţitek. U skutečně neslyšících dětí se jeví jako optimální cesta plnohodnotné komunikace znakový jazyk. Je pro děti zcela přirozený a umoţňuje jim snadno chápat vztahy mezi okolním světem a získávat tolik důleţité pojmy. Ke skutečně účinnému rehabilitačnímu programu patří také zapojení co největšího počtu členů rodiny do komunikace ve znakovém jazyce. Výuku tohoto jazyka nabízí řada organizací (Pevnost, Federace rodičů a přátel sluchově postiţených, Česká Unie Neslyšících atd.) a také některá zařízení speciálně pedagogické péče. Mluvenou řeč se neslyšící dítě učí vyvozovat s logopedem často aţ jako druhý jazyk. Jiţ v předškolním věku se začíná s nácvikem globálního čtení. Snaha naučit děti číst a psát s porozuměním je povaţována za důleţitější neţ nácvik dokonalé artikulace, protoţe u skutečně neslyšících dětí nebude mluvená řeč nikdy plně srozumitelná (Hrubý, 1999). Děti totiţ nemají slyšený vzor a vlastní sluchovou kontrolu. Asi 90 % rodičů neslyšících dětí je intaktních, bez sluchového postiţení (Freeman, 1991). Mnoho z nich nemá s problematikou sluchového postiţení ţádné zkušenosti a po vyslovení diagnózy jejich dítěte procházejí různými 11
fázemi reakcí na nepříznivou odlišnost jejich dítěte a jeho nejasných perspektiv. Vágnerová (2002, s. 103-106) zmiňuje tyto fáze: -
fáze šoku a popření;
-
fáze postupné akceptace a vyrovnávání s problémem;
-
fáze realismu.
Jednotlivé fáze probíhají u rodičů naprosto individuálně v závislosti na jejich vlastních zkušenostech, osobnostních vlastnostech, věku, kvalitě partnerského vztahu, intelektu. Jiná situace je ovšem v případě, kdy sluchová vada vznikne později. Jednak je pro dítě obrovským přínosem doba, po kterou mohlo slyšet, a také rodiče nevnímají postiţení dítěte jako znehodnocení rodičovského statutu (Vágnerová, 2004). Zátěţí však můţe být mimo jiné doba, kdy rodiče vnímají, ţe s dítětem není něco v pořádku, ale diagnóza ještě není stanovena nebo je dokonce odborné vyšetření dítěte pediatrem odkládáno. Většina rodičů, jak vyplývá z šetření Sobotkové a ostatních autorů (in Květoňová-Švecová, 2004, s. 70-71), přistupuje k postiţení svého dítěte aktivně, snaţí se problémy produktivně řešit a únikové reakce spíše odmítají. Rodiče hledají odbornou pomoc mezi profesionály, ale zároveň také mnoho z nich potřebuje duchovní podporu, kterou někdy nalézají v náboţenství. Jinak se pochopitelně vyrovnávají se sluchovým postiţením svého dítěte rodiče, kteří mají sami nějakou sluchovou vadu. Kročanová uvádí, ţe přibliţně z 60 dětí narozených s různým stupněm sluchové vady jich je 90 % ze slyšících rodin (in Květoňová-Švecová, 2004, s. 69). Rodiče, kteří sami mají nějakou sluchovou vadu, podle mého názoru jiţ nevnímají tuto skutečnost u svého dítěte jako tragédii, protoţe ví, ţe i s postiţením sluchu můţe být ţivot proţitý šťastně a plně. Vlastní zkušenost jim umoţňuje ihned začít s dítětem komunikovat, diagnóza je navíc mnohdy stanovena velmi brzy po narození. Mnoho těchto rodin také patří do společnosti Neslyšících nebo mají mezi Neslyšícími alespoň přátele.
12
Kulturní a jazyková menšina Neslyšících Po roce 1989 se u nás začalo zcela jinak nahlíţet na problematiku lidí s handicapem. O těchto lidech a jejich ţivotech se začalo mluvit v televizi, vychází odborná literatura včetně zahraniční a objevil se fenomén jménem internet. Společnost se musela naučit vnímat postiţené, kteří byli dříve separováni od zdravé, „pracující třídy“, jako součást svého světa a poskytnout jim moţnost integrace. Nutno říct, ţe stereotypní chování a myšlení u mnoha lidí stále přetrvává, přesto je to obrovský krok kupředu. Sami lidé s postiţením si
začali
uvědomovat
svou
jedinečnost,
důstojnost
a
moţnost
ţít
plnohodnotným ţivotem podle svých představ. Snad nejvíce se za svou jedinečnost postavili neslyšící lidé, kteří se začali nazývat Neslyšícími a bojovali za uznání Neslyšících jako kulturní a jazykové menšiny. Jak uvádí Strnadová (1998, s. 53), „velké písmeno symbolizuje, ţe hluchý člověk není posuzován podle stavu sluchu, ale jako příslušník menšinové společnosti. Nejde o etnickou, ale o jazykovou a kulturní menšinu“. Neslyšící spojuje znakový jazyk, podobné osudy a problémy a samozřejmě i velmi důleţitá historie (Hrubý, 1998).“ Snahou je existenci menšiny Neslyšících, jejich kulturu a ţivot, osvětlit i laické veřejnosti a informovaností odbourávat předsudky slyšící společnosti. Velkým úspěchem bylo uznání znakového jazyka jako plnohodnotného způsobu komunikace, a to nejdříve v zákoně č. 155/1998 Sb. O znakové řeči a nyní aktuálně v zákoně č. 384/2008 Sb. O komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. A kdo vlastně do kulturní a jazykové menšiny Neslyšících patří? Obvykle lidé, kteří se sami s ostatními Neslyšícími identifikují a které zároveň komunita Neslyšících přijímá. Bývají to zejména lidé prelingválně neslyšící, kteří komunikují znakovým jazykem, ale v některých případech také lidé slyšící – např. slyšící děti neslyšících rodičů či tlumočníci (http://ruce.cz/). Neslyšící sami sebe nepovaţují za zdravotně postiţené a sluchové postiţení za něco, co je třeba léčit či napravit. Jak říká Macurová (in Speciální pedagogika 11, 2001, č.2, s. 69), „hluchotu postupně přestáváme povaţovat za 'postiţení', které musíme napravit a dosáhnout tak toho, aby neslyšící jako my, slyšící většina, mluvili (a kdyţ uţ nemohou slyšet, aby mluvenou řeč aspoň odezírali). Postupně se učíme respektu ke kulturní a jazykové jinakosti neslyšících - a 13
spíše neţ 'nápravu' máme na mysli vzájemné porozumění a dorozumění se". Kultura a ţivot v menšině Neslyšících je bohatá. Vydávají vlastní publikace, zakládají různé sportovní, kulturní a jiné spolky, pořádají společné akce, známá jsou divadelní představení ve znakovém jazyce či do znakového jazyka tlumočená. Neslyšící také mají vlastní společenské zvyklosti a hodnotová měřítka, svébytný humor (Hrubý, 1999). d) ušní šelesty – mezi osoby se sluchovým postiţením můţeme zařadit i lidi s tinnitem, tedy ušními šelesty. Jedná se o sluchový vjem různého typu v jednom nebo obou uších bez vnějšího podnětu. Lidé s tinnitem si často stěţují na nejrůznější pískání, syčení, hučení, bzučení, šustění apod., a tyto sluchové vjemy mívají trvale nebo záchvatovitě. Tinnitus navíc můţe být spojen se zhoršením sluchu (Hrubý, 1998). Ovlivňuje psychickou pohodu člověka, kvalitu spánku, schopnost koncentrace, ale také mezilidské vztahy. Ušní šelesty mohou být objektivní, a to v případě, kdy lze v těle vypátrat zdroj rušivého zvuku, a subjektivní, kdy dané zvuky nemají ţádný zdroj. Objektivní šelesty mívají obvykle příčinu cévního nebo svalového původu. Dalšími příčinami můţe být dlouhodobý pobyt v hlučném prostředí, stres, problémy s páteří, cévní či virová onemocnění. Příčina můţe být také neznámá. (http://www.pro-audio.cz/tinnitus/)
Objektivní tinnitus má oproti subjektivnímu velkou výhodu. Lékaři znají zdroj zvuku, a tedy i příčinu a jsou často schopni nalézt vhodnou léčbu. Mnoho případů tinnitu se však nedaří léčit. Doporučovány bývají tzv. maskéry tinnitu, kdy dochází k překrývání tinnitu jiným zvukem. Protoţe ušní šelesty ovlivňují kvalitu ţivota a mohou vyvolat např. deprese, vyhledávají často lidé s tinnitem psychologickou pomoc. Vhodná je např. skupinová psychoterapie a pomáhají také různé srazy lidí trpících tinnitem, např. v Českém tinnitus klubu - Klubu šelestářů (Hrubý, 1998). Mezi osoby se sluchovým postiţením dále patří lidé se současným sluchovým a zrakovým postiţením (hluchoslepotou) či sluchovým a jiným postiţením. Jedná se však o specifické kategorie a nebudeme se jim v této práci věnovat.
14
1.2 Diagnostika sluchového postiţení Včasná diagnostika sluchové vady u malého dítěte je velice důleţitá. Dítěti by měly být co nejdříve poskytnuty vhodné kompenzační pomůcky, nastartovaná raná intervence, rodině je k dispozici poradenský servis a případně také psychologická pomoc. Po konzultaci s odborníky se rodiče rozhodují pro způsob komunikace, ke kterému své dítě povedou. Obecně platí, ţe čím dříve se sluchová vada u dítěte zjistí, tím lepší jsou vyhlídky dítěte do budoucna. V České republice stále ještě neběţí celoplošný preventivní program testování sluchu u novorozenců, který by mohl odhalit sluchové postiţení jiţ ve velmi raném věku. Screeningové vyšetření se provádí jen u rizikových novorozenců, tj. např. u dětí sluchově postiţených rodičů či u dětí na jednotce intenzivní péče. Kaţdý rok se v České republice narodí kolem 90 dětí se závaţným poškozením sluchu. Průměrný věk diagnózy sluchového postiţení u dětí se podle Slavíkové pohybuje aţ kolem 2 - 3 let věku dítěte (http://ruce.cz/). Nedoslýchavost se u nejmenších dětí obvykle zjistí později neţ úplná hluchota. Proto je nutné všímat si obvyklých projevů nedoslýchavosti, které mohou rodiče vysledovat, a co nejdříve podstoupit s dítětem odborné vyšetření (Rádlová, 2004, s. 42): opakované dotazy dítěte; snaha odezírat; dítě neuţívá mluvenou řeč na úrovni odpovídající jeho věku; nereaguje na zavolání; nenatáčí hlavu ke zdroji zvuku; zaměňuje podobně znějící slova; nerovnoměrně reaguje na zvukové podněty atd. Rodiče bývají nejčastěji prvními, kdo si u dítěte všimne příznaků špatného či chybějícího slyšení, coţ je vzhledem k času, který s dítětem tráví, pochopitelné. Freeman uvádí (1981, s. 43), ţe příznaků úplné hluchoty si rodiče všímají v průměrném věku 10 měsíců a příznaků těţkých sluchových ztrát aţ v 16 měsících věku. Věk, ve kterém si rodiče nějakých problémů všimnou, ovlivňuje zejména velikost sluchové ztráty. Zjištění příznaků v prvním roce ţivota dítěte skutečně nebývá úplně snadné, zejména 15
pokud se jedná o nedoslýchavost nebo třeba nezkušené rodiče, kteří nemají srovnání s reakcemi slyšícího dítěte. Sluchové postiţení není viditelné, počátek předřečového vývoje není neobvyklý (neslyšící dítě také začíná broukat), dítě je v těsném tělesném kontaktu s matkou. Aţ s motorickým rozvojem dítěte, kdy jiţ dítě nebývá tolik v náruči matky, se často projevují některé příznaky sluchového postiţení. Dítě sice začalo broukat, tato aktivita však vlivem chybějících sluchových podnětů postupně ustává a koncem kojeneckého věku se jiţ projevuje narušený vývoj řeči. (Svoboda, 2009, s. 436) Na běţných preventivních prohlídkách by se měl pediatr věnovat mimo jiné také kontrole sluchu dítěte. Mezi základní orientační screeningové metody vyšetření sluchu do tří let věku dítěte patří podle Rádlové (2004) vyšetření nepodmíněných reflexů (reflex vyhledávací, víčkový, zornicový, psychogalvanický aj.), podmíněných reflexů a zvuková zkouška řeči. Při vyšetřování musí být dodrţeny určité zásady, které mají zaručit objektivní výsledky šetření. Základním poţadavkem je dodrţení neměnnosti prostředí při vyšetřování sluchu. Závan vzduchu, pohybující se osoby, odraz ve skle či vnímání vibrací můţe negativně ovlivnit výsledek pozorování a oddálit tak vyslovení správné diagnózy (Hrubý, 1998, s. 47). Pro diagnostiku sluchového postiţení se uţívají tyto metody: tónová audiometrie: měří práh slyšení čistých tónů při vzdušném nebo kostním vedení (Freeman, 1981, s. 56). Vzdušnou cestou je zvuk veden sluchátkem, při vedení zvuku kostní cestou se pouţívá kostní vibrátor přiloţený na lebku za uchem. (http://is.muni.cz/elportal/) Výsledek vyšetření je zaznamenán do audiogramu. Vyšetření se provádí na kaţdém uchu zvlášť. Pracovník nastaví příslušný kmitočet, na kterém postupně zvyšuje akustický tlak (dB). Pacient dává znamení právě tehdy, kdyţ něco zaslechne, a pracovník tuto skutečnost zaznamená do audiogramu. Tónový audiogram je grafické znázornění závislosti velikosti ztráty sluchu na kmitočtu. Na horizontální ose jsou kmitočty v rozsahu 250 Hz – 8 kHz, na ose vertikální se uvádí ztráta sluchu v decibelech (Hrubý. 1998, s. 51). Při měření se dělá značka v bodě, kde se kmitočet a práh slyšení protínají. Při vzdušném vedení se dělají krouţky pro pravé ucho a kříţky pro ucho levé, při kostním vedení se u pravého ucha uţívá značky -[- a u levého -]-. Pravé ucho se v 16
audiogramu zvýrazňuje červeně a modře ucho levé. (Freeman, 1981, s. 57) Velikost sluchové ztráty v decibelech se vypočítává jako průměr ztráty sluchu v lepším uchu na nejdůleţitějších frekvencích (pro rozumění řeči) 500, 1000 a 2000 Hz (Hrubý, 1998, s. 54). Protoţe je při vyšetření nutná spolupráce jedince, označujeme tuto metodu jako subjektivní. slovní audiometrie: tato zkouška je rovněţ subjektivní, tedy závislá na spolupráci pacienta. Touto metodou zjišťujeme slyšení mluvené řeči, coţ je obtíţné zejména u dítěte s těţkým sluchovým postiţením, protoţe s mluvenými slovy nemá často ţádnou nebo jen malou zkušenost. Největším přínosem této zkoušky bývá změření účinnosti sluchadla u pacienta. Pacientovi se v tiché komoře pouští do sluchátek sada vybraných slov a jedinec slyšené slovo opakuje nebo při nerozumění řekne „nevím“. Při testování se postupně mění akustický tlak a zaznamenáním pacientových odpovědí vzniká v slovním audiogramu křivka srozumitelnosti (Hrubý. 1998, s. 56-58). audiometrie z elektrické odezvy: nyní se dostáváme k diagnostickým metodám objektivním, tedy k metodám nezávislým na výpovědi testovaného člověka. Jako takové jsou vhodné k testování i velmi malých dětí a poskytují přesné údaje. Audiometrie z elektrické odezvy vyuţívá moţnosti snímat a zaznamenávat elektrickou aktivitu mozku, která vzniká při postupování elektrických impulsů sluchovým nervem k vyšším úrovním a při spojení těchto impulsů v mozku. Tímto testem lékař zjišťuje, zda přicházejí sluchové signály aţ do mozku. Pacientovi se po podání uklidňujících léků pouštějí do sluchátek zvukové signály a sleduje se aktivita mozku. Tato vyšetření jsou náročná a nákladná, takţe nejsou vyuţívána tak často jako klasická tónová audiometrie či další metody. Toto vyšetření absolvují zejména děti, které mají podstoupit kochleární implantaci, aby se ujasnilo, zda dítě nemá nějaké zbytky sluchu, a dále např. děti obtíţně testovatelné či s kombinovanými vadami. (Freeman, 1981, s. 60) Jednotlivá vyšetření ERA, BERA a CERA se od sebe liší způsobem testování a 17
místem zkoumané oblasti centrální nervové soustavy. ERA (Electric Response Audiometry) se měří v oblasti kochley, BERA (Brainstem Electric Response Audiometry) v oblasti sluchového nervu a mozkového kmene a CERA (Cortex Electric Response Audiometry) v oblasti podkorových center a mozkové kůry (Rádlová, 2004, s. 46). tympanometrie: zvuková energie postupující zvukovodem rozkmitává bubínek a toto kmitání je přenášeno středoušními kůstkami na oválné okénko. Ne všechna zvuková energie však projde aţ k oválnému okénku – část se odráţí od bubínku zpět do zvukovodu. Tuto skutečnost vyuţívá objektivní metoda zvaná tympanometrie a jejím principem je právě vyšetření funkce středního ucha. Měří energii odraţenou bubínkem a středoušními kůstkami zpět do zvukovodu. Platí, ţe čím více se této energie odráţí zpět, tím méně jí prochází přes oválné okénko do hlemýţdě. Tímto jednoduchým a velmi rychlým vyšetřením rozpoznáváme zejména převodní vady. Pro spolehlivé měření se však obvykle musí čekat aţ do asi pátého měsíce ţivota dítěte (Hrubý, 1998, s. 64-65). otoakustické emise: toto vyšetření se vyuţívá obvykle jako první při screeningu sluchových vad u rizikových novorozenců. Bohuţel se však stále nepouţívá k preventivnímu vyšetření u všech dětí v porodnici. Vyšetření je zaloţeno na poznatku, ţe vláskové buňky mají reverzní schopnost, to znamená, ţe jsou schopny zvuk nejen přijímat, ale také vydávat. Měření se týká evokovaných otoakustických emisí, tedy akustických emisí vyvolaných krátkým vnějším zvukovým signálem s rozsahem kmitočtů 400 aţ 5000 Hz. Vyšetření nás informuje o funkčnosti vláskových buněk ve vnitřním uchu (Hrubý, 1998). Najdeme však také některá negativa této diagnostické metody. Občas mohou být výsledky falešně negativní či naopak falešně pozitivní. Vyšetření tedy nemusí sluchovou vadu odhalit nebo ji naopak diagnostikuje u slyšícího dítěte (www.gong.cz/).
18
metoda ustálených evokovaných potenciálů (SSEP - Steady State Evoked Potentials): jedná se o novou objektivní diagnostickou metodu. Vyšetření analyzuje mozkovou aktivitu při zvukové stimulaci (modulovaný tón proměnné frekvence a intenzity). Frekvenční rozsah, který přístroj měří, je v rozsahu 2508000 Hz, na hladinách slyšení 10-125 dB. Počítač zpracovává získané informace a vytváří odhadovaný audiogram prahového slyšení (www.ckid.cz). Zjistit se tak dá sluchový práh jedince. Při vyšetření trvajícím 30 – 120 minut je nutné zejména malé děti uspat či provést celkovou anestézii (www.lekarionline.cz).
1.3 Komunikace osob se sluchovým postiţením Pojem komunikace můţe být definován jako „proudění informací z jednoho bodu (zdroje) k druhému bodu (k příjemci)“, ale také jako „činit něco společným, společně něco sdílet“. Mezi hlavní funkce našeho komunikování patří (Vybíral, 2005, s. 31): - informovat (předat zprávu, doplnit jinou, oznámit, prohlásit); - instruovat (navést, zasvětit, naučit, dát recept); - přesvědčit (aby adresát změnil názor, získat někoho na svou stranu), zmanipulovat, ovlivnit); - vyjednat, domluvit se (řešit a vyřešit, dospět k dohodě); - pobavit (rozveselit druhé, rozveselit sebe, rozptýlit). Jak můţeme vidět, komunikace má mnoho funkcí a je v ţivotě kaţdého člověka velmi důleţitá. Komunikace je to, co vytváří vztahy mezi lidmi, co zapojuje jedince do společnosti a co umoţňuje fungování společnosti. Komunikační bariéry mezi lidmi vznikají z mnoha důvodů, závaţnou bariérou bohuţel bývá sluchové postiţení jedince. Vliv na utváření komunikačních schopností má věk, ve kterém k sluchovému postiţení došlo, závaţnost sluchové ztráty, typ a kvalita vyuţívané kompenzační pomůcky, způsob komunikace, přístup a podpora rodiny a další. Dojde-li k sluchovému postiţení v období prelingválním, je potřeba zváţit, zda sluchadla, případně kochleární implantát, budou pro jedince přínosem a umoţní mu osvojit si mluvenou řeč, či zda bude vhodnější začít s dítětem komunikovat znakovým jazykem, který je plnohodnotný a umoţňuje dítěti rozvoj myšlení a schopnosti komunikovat stejně jako 19
mluvená řeč. V tomto případě je však potřeba, aby se znakovému jazyku naučilo více členů rodiny neţ jen např. matka (pokud se jedná o slyšící rodiče; v případě rodičů neslyšících je komunikace ve znakovém jazyce zcela přirozená), aby dítě mohlo běţně komunikovat v rámci rodiny a být tak samozřejmým účastníkem a aktérem různých společných činností a záţitků, rodinného ţivota. V případě získaného sluchového postiţení v období postlingválním bývá hlavním úkolem logopedické péče udrţení verbální komunikace na co nejlepší moţné úrovni a samozřejmě další rozvoj komunikačních dovedností. U ohluchlých dětí a dospělých je vhodné přemýšlet o kochleární implantaci, u osob se zachovanými zbytky sluchu je nutné pouţívat kvalitní sluchadla. Pro běţnou komunikaci je důleţité rozvíjet u jedinců schopnost odezírat. V některých případech, zejména u menších dětí, je někdy rovněţ potřebné začít ještě dodatečně pouţívat znakový jazyk vedle jazyka mateřského. Dospělí ohluchlí lidé se jiţ často znakový jazyk učí těţko, proto je u nich důleţité pracovat na zachování dobré kvality mluvené řeči, na rozvoji odezírání. U dospívajících a dospělých je při ztrátě sluchu zejména problém psychologický, protoţe jsou ochuzeni o mnoho informací ze svého okolí a často strádají jejich společenské vztahy. Komunikaci ke svému ţivotu zcela jistě potřebujeme, bez ní by byl náš ţivot chudý, prázdný, osamocený a nudný. Bez komunikace by se nerozvíjela v dětství naše osobnost, naše myšlení, naše schopnosti. Vybíral (2005) charakterizuje lidskou motivaci komunikovat. Píše, ţe motivaci komunikovat má kaţdý člověk, ovšem kaţdý v jiné intenzitě, která závisí na řadě okolností: zda je nám komunikační partner sympatický, zda jsme svěţí nebo unavení, zda ovládáme jazyk partnera, zda si s ním rozumíme, zda jsou obsahy v naší mysli dostatečně naléhavé, ţe se o ně potřebujeme podělit. Vybíral (2005, s. 33-35) definuje konkrétní motivace ke komunikaci: motivace kognitivní – chceme jinému člověku něco sdělit, vyjádřit se (o světě, o sobě, o druhých), podělit se o myšlenku, znalost, názor, o to, co jsme se dozvěděli; motivace zjišťovací a orientační – ptáme se, abychom se více, lépe, vyznali v názorovém světě druhého člověka nebo v tématu, o němţ je řeč. Ptáme se nejen na informace, ale také na postoje k nim a na proţitky. Naše otázky zároveň pomáhají komunikačnímu partnerovi utřídit si v mysli dané téma a orientovat se v komunikaci; 20
motivace sdruţovací – častou motivací komunikovat je uspokojit potřebu bliţšího kontaktu, navázat vztah s lidmi. Celé úseky komunikace neslouţí sdělování obsahu, ale realizaci vztahových záměrů: navázat kontakt, udrţovat ho, rozvinout, obnovit, dominovat ve vztahu, poměřovat se s druhými, přerušit druhého, ukončit, nabídnout, povzbudit… Kaţdý člověk potřebuje pravidelně a opětovně zaţívat pocit sounáleţitosti, mít jistotu, ţe k někomu patří, ţe si s někým rozumí, ţe není na světě sám; motivace sebepotvrzovací – ochota komunikačního partnera komunikovat s druhým člověkem je potvrzení, ţe pro něj daný člověk má cenu. Komunikováním s druhým člověkem také nalézáme, rozvíjíme a potvrzujeme svou osobní identitu, zpevňujeme a upřesňujeme vlastní sebeuvědomění, sebeobraz; motivace adaptační – komunikací prezentujeme svou pozici v sociálním světě, svou profesní, ţivotní roli. Komunikováním se přizpůsobujeme svému okolí. Přijímáme určité rolové stereotypy, máme určité vystupování (řeč těla, oblékání, doplňky), tedy sociálně se integrujeme, začleňujeme; motivace „přesilová“ – různí lidé mají tuto motivaci různě silnou. Vychází z potřeby uplatnit se, upoutat na sebe pozornost, předvést to, o čem jsme přesvědčení, ţe nám zjedná obdiv, úctu, respekt; motivace poţitkářská – řadí se sem chuť nezávazně flirtovat, bavit se na úkor druhého. Jejím cílem bývá rozptýlení, uvolnění; motivace existenciální – motivace ke komunikaci nejen s ostatními lidmi, ale i sami se sebou. Komunikací člověk uspokojuje smysl ţivota – proto má zájem komunikovat. Ţivot dostává smysl právě tím, ţe s někým vyměňujeme a sdílíme myšlenky, vzpomínky, proţitky. Komunikujeme, abychom se udrţovali psychicky zdraví. Všechny tyto motivace platí samozřejmě i pro člověka se sluchovým postiţením. Je nezbytně nutné dát dítěti, které se narodilo se sluchovým postiţením, moţnost rozvíjet své komunikační schopnosti a dát mu jazyk, jedno jaký. Jen bude-li mít moţnost komunikovat se svým prostředím, bude si osvojovat nové pojmy, bude chápat vztahy ve svém okolí a bude se rozvíjet jeho myšlení. Zároveň bude mít dobré předpoklady pro sociální integraci, pro plnohodnotný ţivot, ať uţ ve společnosti Neslyšících, 21
v intaktní společnosti nebo v obou současně. Dospělý člověk, který ztratil sluch, rovněţ potřebuje komunikovat (z jiţ výše zmíněných důvodů). Běţný způsob, tedy mluvená řeč, je pro něj najednou obtíţný, slyší špatně nebo vůbec ne, a je tedy odkázán na ochotu ostatních podělit se o informace např. písemnou formou, a dále na svou schopnost odezírat, kterou je potřeba rozvíjet. Postrádá běţné zvuky ze svého okolí, necítí se bezpečně (neslyší zvuky, které dříve slyšel, např. přijíţdějící auto), neslyší, co mu říkáme a je tedy omezen v komunikaci. Myslím si, ţe je potřeba vcítit se do pocitů takového člověka a uvědomit si, ţe ohluchnout (ať uţ z nejrůznějších příčin) můţe kaţdý z nás. Jak bychom se cítili na jeho místě? Jak by nám bylo, kdybychom neslyšeli, čemu se ostatní smějí, na co se nás někdo ptá, co se kolem děje? Toto zamyšlení by mělo kaţdého z nás vést k větší ochotě, toleranci a ohleduplnosti k ohluchlým lidem, kteří se v našem ţivotě vyskytnou, a věnovat jim svůj čas, poskytnout informace ve vhodné podobě, zvát je mezi ostatní. Za velmi výstiţné povaţuji následující text Krahulcové (2003, s. 14) týkající se způsobů komunikace osob se sluchovým postiţením: „Neexistuje jediná nebo nejlepší metoda, cesta, způsob, komunikační strategie nebo vzdělávací program, ale široké spektrum moţností k překonání komunikační bariéry na podkladě individuálních schopností sluchově postiţených. Největším omylem historie speciálně pedagogické péče o sluchově postiţené byla jednostrannost a hledání jediného a nejlepšího edukačního a rehabilitačního programu“. Lidé se sluchovým postiţením pouţívají tyto komunikační systémy a vzdělávací metody: a) orální komunikace – je zaloţena na principu rozvoje mluvené řeči, odezírání a vyuţití zbytků sluchu. U neslyšících dětí a u mnoha dětí s velmi těţkým postiţením sluchu je tedy tento způsob komunikace nevhodný, protoţe jejich chybějící sluch jim neposkytuje ţádné přirozené podněty pro rozvoj mluvy a sluchadla jim neumoţňují dostatečné porozumění mluvené řeči. Spoléhat se jen na odezírání, jehoţ rozvoj je u dítěte nejistý, je značně riskantní a pro dítě ohromně zatěţující. Odezíráním navíc získáváme jen asi 30 – 40 % obsahu řečeného (Strnadová, 2001, s. 4), coţ k porozumění nestačí, a dítě můţe být frustrováno nemoţností plnohodnotně komunikovat s nejbliţšími lidmi. 22
Metoda orální komunikace bývá úspěšná u jedinců ohluchlých, kteří uţ měli pevně osvojenou mluvu, a u dětí nedoslýchavých, kterým při orální výchově velmi pomáhají dostupná kvalitní digitální sluchadla. Odezírání jim pak pomáhá rozumět ve zhoršených podmínkách. K orální výchově také směřují snahy odborníků a rodičů u dětí s kochleárním implantátem. Termín odezírání vymezil jiţ Sovák (1965, in Krahulcová, 2003, s. 193): „odezírání je vnímání orální řeči zrakem a její chápání podle pohybů úst, mimiky tváře, výrazu očí, gestikulace rukou i celého těla.“. Mýtus, který ve společnosti o odezírání přetrvává, a to ţe sluchově postiţení lidé se přirozeně naučí odezírat, je zcela mylný. Rozhodující jsou vlohy, se kterými se rodíme, a teprve ty můţeme rozvinout do schopnosti odezírat. Jestliţe jedinec tyto vlohy nemá, nepomohou ani léta dřiny a odezírat se prostě nenaučí. „Průměrný neslyšící člověk nemá k odezírání o nic větší vlohy neţ průměrný slyšící člověk (Strnadová, 2001, s. 6)“. Odezírání je omezeno podmínkami, ve kterých komunikace probíhá, ovšem ani za perfektních podmínek není zisk informací stoprocentní. Mezi tyto podmínky řadíme kvalitu osvětlení, vzdálenost hovořící osoby a její postavení k odezírajícímu člověku (čelní nebo boční, postavení vzhledem ke směru osvětlení), prostředí, ve kterém komunikace probíhá (hlučné pozadí ovlivňuje moţnost vyuţití zbytků sluchu), znalost tématu, o kterém se hovoří, míra uţití odborných a cizích výrazů, rytmus a tempo řeči mluvčího, počet hovořících osob, délka hovoru, atd. Vnitřní a vnější podmínky uspořádala Strnadová (in Krahulcová, 2003, s. 199): fyziologické (neporušené zrakové a mentální funkce, vyuţitelnost zbytků sluchu ve frekvenční oblasti lidské řeči, schopnost vyuţití vibračního vnímání, funkce CNS, celkový stav organismu jak dočasný, tak trvalý); technické (efekt tréninku v odezírání); psychické (pozornost ve všech fázích - zaměření, rozsah, intenzita a trvání, postřeh i pohotovost. Schopnost převádění zrakových signálů do pojmů. Stav paměťových funkcí, myšlenkových operací. Vrozené předpoklady
pro
rozvoj
dorozumívacích
dovedností.
Aktuální
psychický stav jedince : emoce, bdělost, únava); verbální (dosaţený stupeň dorozumívacích dovedností jak v době ztráty 23
sluchu, tak v okamţiku dorozumívání. Slovní zásoba, úroveň gramatiky jazyka, znalost věcného kontextu); nonverbální (úroveň schopnosti chápat mimojazykové komunikační prostředky); věkové (stav vývoje funkcí organismu v době ztráty sluchu, další jeho vývoj a stav biologické zralosti jako podmínka pro výkonnost zrakových a psychických funkcí); sociální (schopnost chápat situační kontext, úroveň přímých zkušeností, zprostředkovaných zkušeností, sociální zralost, výslovnost mluvící osoby); externí technické (konverzační vzdálenost a pozice, způsob mluvení – artikulace, rytmus a tempo řeči, momentální situace, osvětlení, zrakový kontakt). Kromě tréninku odezírání je nutné systematicky pracovat také s logopedem. Potřeba je vyuţít kaţdých zbytků sluchu a nezbytná jsou kvalitní sluchadla. Dítě se učí zvuky vnímat, rozlišovat, pojmenovat a porozumět jejich významu (detekce, diskriminace, identifikace a rozumění). S logopedem pracují na budování mluvené řeči. S orální metodou se setkáváme také u osob postlingválně ohluchlých. Tito lidé jiţ mají osvojenou mluvenou řeč, je však potřeba pracovat s odborníky na udrţení její srozumitelnosti. Jedinec je schopen mluvit, dorozumět se psaným textem, společně s vyuţitím případných zbytků sluchu a na základě tréninku odezírání se zlepšuje i jeho schopnost rozumění mluvené řeči. Vše je však velmi náročné, vyčerpávající a s nedokonalými výsledky. b) znakový jazyk – je dle zákona 384/2008 Sb. o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob „základním komunikačním systémem těch neslyšících osob v České republice, které jej samy povaţují za hlavní formu své komunikace. ... Je to přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka, tj. znakovost, systémovost, dvojí členění, 24
produktivnost, svébytnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické“. Znakový jazyk se stále vyvíjí. Jeho zkoumání se v České republice jiţ od roku 1993 věnuje prof. Macurová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Právě její zásluhou byl v roce 1998 otevřen na této fakultě obor Čeština v komunikaci neslyšících (http://www.cktzj.com/) Jednotlivé manuální sloţky znaků a klasifikace formativních parametrů jsou podle Stokoa (in Krahulcová, 2003, s. 62-63) následující: místo, kde je znak artikulován (zkratka TAB - tabula); tvar ruky/rukou, která/é artikuluje/í (DEZ – designator); vztah ruky/rukou k tělu: orientace dlaně/í (ORI 1 - orientation) a orientace prstů (ORI 2); vztah ruky k ruce, pouze u znaků artikulovaných oběma rukama (HA – hand arrangement); pohyb/y ruky/rukou (SIG - signator); kontakt určité části artikulující ruky (pravé nebo levé ruky podle individuální lateralizace) s tělem nebo druhou pomocnou rukou (CON – contact). Nejmenší jednotkou znakového jazyka, jíţ se přisuzuje význam, je znak. Oproti slovu jako základní jednotce mluveného jazyka je ovšem produkován a vnímán simultánně a jeho prvky nemohou být segmentovány v čase (Krahulcová, 2003, s. 63). Znakový jazyk je potřeba rozlišovat od znakované češtiny. Zároveň je potřeba informovat rodiče sluchově postiţených dětí o existenci znakového jazyka a kulturní a jazykové menšiny Neslyšících. Rozhodnutí, kterým komunikačním způsobem se budou se svým dítětem dorozumívat, není vůbec jednoduché, je potřeba zváţit mnoho důvodů pro a proti. Ke správnému rozhodnutí potřebují znát rodiče nezaujaté informace nejen o orálních vzdělávacích systémech, ale také o systémech vizuálně-motorických. Znakovým jazykem velmi často z logických důvodů komunikují s dítětem zcela přirozeně a spontánně rodiče, kteří jsou sami sluchově postiţení a jako svůj mateřský jazyk pouţívají jazyk znakový. Znakový jazyk je vhodný zejména u dětí s nejtěţšími sluchovými ztrátami, u kterých ani pouţívání sluchadel nepřináší dostatek sluchových 25
podnětů k rozvoji mluvené řeči. Jak poznamenává Krahulcová-Ţatková (1996, s. 54), „je vţdy nutné zatěţovat časově i psychicky malé těţce sluchově postiţené dítě vyvozováním artikulace mluvené řeči na úkor rozvoje pojmového myšlení a sociálně-komunikační izolace?“ Komunikovat znakovým jazykem je vhodné také s těţce sluchově postiţenými dětmi, které se chystají na kochleární implantaci. Dítě se tak jiţ před implantací dokáţe domluvit se svým okolím, chápe smysl komunikace, a je tak usnadněno pooperační nastavování implantátu i následná sluchová výchova a logopedická péče. Jak uvádí Koukolík (2002, in Vágnerová, 2004, s. 217), „ přestoţe znaková řeč uţívá jiného kódu neţ řeč mluvená, aktivují se při komunikaci stejná řečová centra, lokalizovaná v levé hemisféře. Rozvoj jazykových kompetencí není závislý na senzorické modalitě, tzn., ţe se vytváří bez ohledu na to, jaký způsob vyjádření je zvolen, tj. ať má zvukový, či pohybový charakter“. Rodiče mají moţnost navštěvovat kurzy znakového jazyka pořádané speciálně pedagogickými centry pro sluchově postiţené, případně různými organizacemi neslyšících. c) bilingvální vzdělávání – jak jiţ název naznačuje, jedná se o dvojjazyčnou výchovu, v našem případě u dětí se sluchovým postiţením. Na stejné úrovni stojí dva jazyky – jazyk mluvený a znakový (nikoli znakovaná čeština, jeţ jazykem není). Jak uvádí Hrubý (1999), neslyšící člověk se ve svém ţivotě bude pohybovat nejen ve světě Neslyšících, ale i slyšících, a proto je potřeba vybavit ho ke schopnosti dorozumět se v obou těchto světech. Jako první se neslyšící děti učí jazyk znakový, protoţe si potřebují co nejdříve nějaký jazyk osvojit a jazyk mluvený tuto roli vzhledem ke sluchovému postiţení jedince plnit nemůţe. Aţ v průběhu vzdělávání si osvojují i jazyk majoritní většiny, jazyk mluvený, přičemţ je důraz kladen více neţ na správnou artikulaci na psaní a čtení s porozuměním. Tato metoda vyţaduje profesionální připravenost neslyšících pedagogů, kteří se budou společně s pedagogy slyšícími podílet na vzdělávání ţáků. Přítomnost neslyšícího pedagoga má na děti jistě velmi dobrý vliv – úspěšný dospělý člověk z řad neslyšících je pro děti vzorem, motivací. 26
V České republice byla první „vlaštovkou“ bilingvální mateřská škola Pipan v Praze. Dnes je systém bilingválního vzdělávání znám a vyuţívá se na více školách pro sluchově postiţené. d) totální komunikace – „je komplexní komunikační systém, který v sobě spojuje všechny pouţitelné komunikační formy (akustické, vizuální, slovní, neslovní, manuální atd.) k dosaţení účinného a obousměrného dorozumívání se sluchově postiţenými a mezi nimi navzájem“ (Krahulcová, 2003, s. 34). Jedná se spíše o filozofický směr, myšlení, neţ o samostatný komunikační systém. Vychází z respektu k člověku a jeho právu komunikovat takovým způsobem, který mu nejvíce vyhovuje. Pro plnohodnotnou komunikaci s jedincem se uţívá mluvená řeč, posunky, znaky, prstová abeceda, psaní a mimika (Janotová, Svobodová, 1996). Mezi hlavní myšlenky totální komunikace patří právo neslyšícího jedince na optimální a neomezený vývoj, dále na pouţití všech známých metod a prostředků, uplatnění totální komunikace ve výchově dítěte od raného věku a zásada, ţe co nejvíce osob z okolí neslyšícího dítěte uţívá všechny dostupné komunikační prostředky (Krahulcová-Ţatková, 1996). V souvislosti s totální komunikací můţeme zmínit její základní cíle (Potměšil, 2003, s. 78 – 79): 1. Neslyšící dítě má právo si svobodně zvolit způsob komunikace, který mu vyhovuje. 2. Respektování základních dvou komunikačních potřeb – umění naslouchat a potřeba být vyslyšen. 3. Dítě dostává právo a reálnou moţnost vyjadřovat se přirozeným způsobem, který rozvíjí jeho jazykovou kompetenci a motivuje jej k další komunikaci. 4. Díky dobrým výsledkům v komunikaci lze u dítěte úspěšně budovat sebeúctu, pomáhat hledat vlastní identitu, poloţit jiţ v útlém dětství kvalitní základy k výstavbě osobnosti. 5. Děti mají ve školní třídě zaveden společný jazyk, zaloţený na znakové i mluvené řeči.
27
1.4 Kompenzační pomůcky pro osoby se sluchovým postiţením Rozvoj vědy a techniky se projevil také na vývoji stále modernějších a dokonalejších pomůcek usnadňujících ţivot osobám s postiţením. Lidé se sluchovým postiţením mají k dispozici digitální sluchadla, která jim v lepším případě umoţňují rozumět mluvené řeči, a v případě závaţné sluchové ztráty umoţní alespoň maximální moţné vyuţití zvuků k pomoci při odezírání. Také další pomůcky, například kochleární implantát, mohou přinést svému uţivateli uţitek. Protoţe pomůcek určených osobám se sluchovým postiţením je velké mnoţství (indukční smyčky, zesilovače, signalizační pomůcky, vibrační pomůcky, psací telefony a mnoho dalšího), budeme se v této kapitole věnovat jen sluchadlům, kochleárním a kmenovým implantátům. a) sluchadla – jsou zejména pro osoby nedoslýchavé, ale také pro osoby se zbytky sluchu, nepostradatelnou pomůckou. Zejména u malých dětí se sluchovým postiţením je potřeba ihned po diagnostice sluchového postiţení indikovat vhodná sluchadla, která jim umoţní přísun sluchových vjemů a následně i rozvoj řeči. Nedoslýchavost je velmi častá u starých lidí, a právě jim (a kaţdému nedoslýchavému člověku nezávisle na věku) mohou sluchadla velmi zkvalitnit ţivot. Sluchadlo je elektronický zesilovač zvuku. Velmi jednoduše řečeno, je sloţeno z mikrofonu, který zachycuje zvuky z okolí a mění je na elektrický proud, zesilovače, který tento proud upraví podle individuálních potřeb dotyčného, a reproduktoru (sluchátka), jenţ mění přivedený elektrický proud zpět na zvukové vlny a přivádí zesílený zvuk do zvukovodu (Hrubý, 1998. s. 99). Sluchadla jsou na našem trhu různá a můţeme je rozdělit podle několika hledisek (Šándorová, 2003. s. 41): podle tvaru – závěsná, boltcová, zvukovodová, kapesní a brýlová; podle způsobu zpracování zvuku – analogová a digitální; podle způsobu přivádění zvuku – sluchadla na vzdušné a kostní vedení. Závěsná sluchadla mívají tvar rohlíčku a zavěšují se přímo za ucho. Jsou tak při nošení mnohem pohodlnější neţ sluchadla kapesní a navíc jsou méně nápadná. Jejich pouţívání se rozšířilo zejména v osmdesátých letech. Boltcová a zvukovodová sluchadla jsou jedním z dalších úspěchů techniky, 28
jejich vznik umoţnila miniaturizace jednotlivých součástek. Tato sluchadla se vyrábějí přímo podle audiogramu a odlitku zvukovodu dané osoby. Určena jsou především pro nedoslýchavé lidi v aktivním věku. U dětí je jejich vyuţití problematické z důvodu rychlého růstu jejich zvukovodu. Sluchadla by tak měla jen krátkodobé vyuţití. Nevhodná jsou také u osob se sluchovou ztrátou větší neţ 70 dB (Hrubý, 1998, s. 104-107). Kapesní sluchadla jsou v dnešní době pouţívána mnohem méně neţ v minulosti. Mají mikrofon a zesilovač zabudovány do malé krabičky, která bývá připnutá na oblečení. Toto sluchadlo je vhodné zejména pro velmi malé děti, které ještě nemají vyzrálou ušní chrupavku, a pro osoby (nejčastěji starší lidi), které by mohly mít problém s obsluhou malých závěsných sluchadel (Hrubý, 1998, s. 99). Brýlová sluchadla byla v minulosti velmi oblíbená pro jejich nenápadnost. Nošení brýlí je ve společnosti naprosto běţné, a proto bylo umístění sluchadla do straniček brýlí dobrým nápadem. Jednalo se o jednu pomůcku současně pro korekci zraku i sluchu. Dnes se pro běţné nošení více vyuţívá velmi malých závěsných sluchadel. Brýlová sluchadla jsou však nadále vhodná zejména při nutnosti kostního vedení, kdy je vibrátor zabudován právě do straniček brýlí (http://www.ordinace.cz/).
Analogová sluchadla se od sluchadel digitálních odlišují ve způsobu zpracování zvuku. Mikrofon analogového sluchadla zachytí okolní zvuk a převede jej na elektrický signál. Tento signál je filtrem upraven, zesilovač jej zesílí a přivede do reproduktoru. Zde dojde k převodu elektrického signálu zpět na zvuk a ten je vyslán do zvukovodu člověka. Digitální sluchadlo uţ je mnohem sloţitější – analogový signál je převeden na dlouhou řadu čísel a tato čísla jsou poté mikroprocesorem zpracována. Mikroprocesor můţe dle naprogramování odfiltrovat nepotřebné zvuky či zesílit zvuky ţádoucí, např. lidskou řeč, coţ usnadňuje rozumění. Uţivatel navíc můţe přepínat různá nastavení, podle toho, zda se nachází v místnosti, na ulici, v lese apod. Zvuk je dále z mikroprocesoru převeden do převodníku, kde se z řady čísel opět vytvoří analogový signál a ten je veden do reproduktoru a dále do zvukovodu (www.kochlear.cz).
Při
běţném
poslechu
přijímáme 29
zvukový
signál
vzdušnou
cestou
(zvukovodem) i kostním vedením. Tohoto poznatku se vyuţívá při různých sluchových vadách. Není-li moţné přenášet zvukový vjem vzdušnou cestou, pouţijí se taková sluchadla, která umoţní přenos přes kost. Taková vibrační sluchadla bývala kapesní i brýlová či se pouţívala čelenka s vibrátorem, dnes se často uţívá BAHA sluchadlo (Bone anchored hearing aid). Do kosti v blízkosti ucha je voperován titanový šroub, na který je poté nasazeno sluchadlo. To přenáší zvuk přes šroub přímo do kosti (kapesní sluchadlo přenášelo zvuk jen na kost) (www.kochlear.cz). b) kochleární implantáty byly původně určeny lidem ohluchlým v postlingválním období, kteří jiţ měli zkušenost se zvukem a mluvenou řečí, stále častěji jsou však voperovávány i velmi malým prelingválně neslyšícím dětem, coţ vyvolává nesouhlas v komunitě Neslyšících. „Kochleární implantát je elektronická funkční smyslová náhrada, která zprostředkuje sluchové vjemy neslyšícím jedincům přímou elektrickou stimulací sluchového nervu uvnitř hlemýţdě vnitřního ucha“ (www.ckid.cz). Vnější část, tedy řečový procesor a mikrofon s vysílací cívkou, slouţí k přenosu informace a energie do vnitřního implantátu. Vnitřní část kochleárního implantátu je operativně umístěna do jamky ve skalní kosti, a odtud je veden svazek elektrod do hlemýţdě vnitřního ucha. Mikrofon zachytí zvuk a vede signál do řečového procesoru, kde je tento signál zakódován. Signál je poté veden do vysílací cívky a dále pomocí elektromagnetických vln do vnitřní části ve skalní kosti. Zde je signál opět dekódován a odeslán do elektrod uvnitř hlemýţdě, kde dochází ke stimulaci nervových vláken. Takto je moţno nahradit činnost nefunkčních či poškozených vláskových buněk v hlemýţdi (www.ckid.cz). K operaci je potřeba doporučení speciální komise, která o přidělení implantátu rozhoduje. V této komisi jsou zástupci dvou center provádějících u nás tyto operace (Klinika otorinolaryngologie a chirurgie hlavy a krku I. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Fakultní nemocnice Motol, která se věnuje implantacím dospělých, a Otorinolaryngologická klinika II. Lékařské fakulty Univerzity Karlovy Fakultní nemocnice Motol zaměřená na implantace u dětí), a dále logoped, psycholog, zástupci pojišťoven a organizací neslyšících. Tato 30
komise se schází čtyřikrát do roka (http://ruce.cz/). Před rozhodnutím komise a tedy i před samotnou implantací je nutné podstoupit řadu vyšetření, aby kochleární implantát dostal skutečně člověk, který ho potřebuje a vyuţije. Posuzuje se celkový zdravotní stav jedince, provádí se otorinolaryngologické, neurologické, foniatrické, psychologické a logopedické vyšetření, hodnotí se úroveň dosavadní rehabilitační péče, motivace k nošení vnější části implantátu a rodinné prostředí. Velmi důleţité jsou údaje o závaţnosti sluchové vady a jejím funkčním dopadu na vývoj řeči a jazyka (u dětí, u ohluchlých osob v pozdějším věku bývá řeč osvojená). Implantace je zbytečná při hluchotě způsobené centrální poruchou sluchové dráhy, v případě chronického středoušního zánětu a při nálezech abnormality hlemýţdě (http://www.kochlear.cz/). Při operaci se provádí telemetrie nervových odpovědí Tato objektivní metoda umoţňuje měřit reakci vláken sluchových nervů na elektrickou stimulaci jiţ během operace. Tato informace velice pomáhá zejména při prvním nastavování, které probíhá asi 4-6 týdnů po kochleární implantaci (http://www.gong.cz/). Programování se opakuje asi desetkrát během prvního roku,
později
jsou
návštěvy
méně
časté.
Cílem
programování
je
nalézt
nejoptimálnější nastavení řečového procesoru, coţ je u kaţdého jedince individuální proces. V prosinci 2009 se bude konat oslava 500 uţivatelů kochleárních implantátů v České republice (www.kochlear.cz). c) kmenový implantát – první kmenová implantace ve střední Evropě byla provedena právě na Klinice ORL a chirurgie hlavy a krku I. lékařské fakulty UK nemocnice Motol v roce 1999. Kmenový implantát (ABI - auditory brainstem implant) je moţné vyuţít u těch osob, které mají oboustranně poškozený sluchový nerv a nemohou být tedy vhodnými kandidáty pro implantaci kochleární. Stimulační elektrody se umisťují poblíţ sluchových jader v mozkovém kmeni. Přínos kmenového implantátu není tak velký jako u implantátu kochleárního. S kmenovým implantátem jsou jedinci schopni rozlišovat zvuky prostředí a rozlišují slova i věty jen s pomocí odezírání. Přesto je to pro mnoho z nich obrovským přínosem (http://orl.lf1.cuni.cz/). 31
2 Moţnosti vzdělávání osob se sluchovým postiţením Samotné vzdělávání osob se sluchovým postiţením má dlouhou historii a není potřeba se jí v této práci podrobně zabývat. Pro nás je důleţité zaměřit se na to, jak se vzdělávaly generace, které jsou dnes jiţ v produktivním věku či starší a jak se vzdělávají mladí lidé dnes. Je nepochybné, ţe kvalitní vzdělání a správná volba oboru velmi pomáhá v budoucím uplatnění lidem se sluchovým postiţením. Tak jako v majoritní většině, tak i u sluchově postiţených osob platí, ţe čím niţší vzdělání či kvalifikace, tím menší moţnost uplatnění se na trhu práce.
2.1 Osobnost sluchově postiţených Osobnost definuje Smékal (2004, in Říčan, 2007, s. 12) jako „individualizovaný systém psychických procesů, stavů a vlastností, které vznikají jednak socializací (působením výchovy a prostředí), jednak přetvářením vrozených vnitřních podmínek bytí člověka a determinují a řídí předmětné činnosti jedince, jeho sociální styky a duchovní vazby“. V oboru psychologie osobnosti můţeme rozlišit různé významy pojmu osobnost (Říčan, 2007, s. 11-12): a) hodnotící význam pojmu osobnost – jedná se o člověka nějak pozoruhodného, vynikajícího, kterého můţeme označit za „skutečnou osobnost“; b) psychická individualita jedince – osobností se rozumí odlišnost jedince od ostatních lidí; c) osobnost jako struktura, uspořádání celku psychiky – jedná se o rozčlenění psychiky na jednotlivé sloţky, z nichţ kaţdá má určitou funkci či funkce, a zejména o integrovanou souhru těchto sloţek. Na utváření osobnosti člověka působí spousta vlivů – biologický základ člověka, jeho temperament, vůle, komunikační schopnosti, inteligence, ale také prostředí, ve kterém vyrůstá, výchovné vlivy, mnoţství a kvalita podnětů, pozitivní i negativní zkušenosti, které během vývoje zaţije. U osob, které se narodily se sluchovým postiţením nebo jej získaly v době utváření osobnosti, se můţeme setkat s určitými odlišnostmi. Dětem úplně chybí sluchové podněty nebo jsou tyto podněty nedokonalé, nekvalitní. Vnímání je tedy ochuzeno a musí se omezit na příjem podnětů zrakových, hmatových, čichových a chuťových. Diagnostika bývá spojena s častými návštěvami u lékaře, 32
které také můţe dítě ovlivnit. Rozhodnou-li se rodiče pro kochleární implantaci, čekají jejich dítě kromě hospitalizace a operace časté kontroly a nastavování řečového procesoru. Závaţné ztráty sluchu způsobují opoţděný či dokonce omezený vývoj mluvené řeči, a pokud s dítětem nekomunikujeme co nejdříve znakovým jazykem, nedochází ani k rozvoji vnitřní řeči, která je podmínkou rozvoj myšlení. Výběr způsobu komunikace také často předurčuje, se kterou společností se dítě jednou bude ztotoţňovat, do které bude patřit – zda do společnosti majoritní, intaktní, či do společnosti Neslyšících. Závaţnost sluchové vady také ovlivňuje vzdělávání dítěte – zda bude navštěvovat mateřskou a základní školu pro sluchově postiţené či bude integrováno do školy běţného typu. Můţeme tak vidět, jak je tato problematika sloţitá. Do procesu utváření osobnosti zasahuje mnoho proměnných. Pro vývoj osobnosti dítěte má velký význam jeho rodina. Hadj-Moussová (2004, s. 94) upozorňuje, ţe „základním sociálním vztahem dítěte je jeho vztah k rodičům. Tento vztah vytváří předpoklad vývoje osobnosti dítěte, protoţe první zkušenosti, které dítě proţívá, ovlivňují budování jeho vlastní identity a zásadním způsobem determinují interpretaci všech dalších sociálních zkušeností, se kterými se v budoucnosti setká“. V případě postiţení dítěte můţe dojít z počátku k narušení vztahu mezi rodiči a dítětem. Rodiče se s tímto faktem vyrovnávají, mohou proţívat krizi rodičovské identity, velkou nejistotu, obavy z budoucnosti, z toho jak budou se svým dítětem komunikovat. Z těchto důvodů mohou nastat různé situace, které dítěti neprospívají – působení rodičů na dítě můţe být nedostatečné z hlediska kvantitativního, tzn., ţe se dětem nedostává dostatečného mnoţství podnětů v době, kdy je těchto podnětů potřeba pro správný vývoj. V jiném případě se dítěti podnětů dostává, ovšem tyto podněty jsou kvalitativně nevhodné, jsou to podněty způsobující u dítěte obtíţe a ovlivňující negativně jeho vývoj (Vágnerová a kol., 2004, s. 95). U rodičů dětí s postiţením hrozí více neţ jinde tendence k nevhodným výchovným postojům. Dle Matějčka (2001, s. 28-29) se jedná o tyto výchovné postoje: výchova příliš úzkostná – rodiče dítě nadměrně ochraňují, omezují jej v jeho iniciativě a v důsledku toho i v jeho sociálním vyspívání; výchova rozmazlující – rodiče na dítěti aţ nezdravě lpí a podřizují se jeho přáním a náladám. Někteří rodiče mívají pocit, ţe musí dítěti vynahradit přemírou své lásky vše, o co je v ţivotě ochuzeno. Rodiče tímto svých chováním mohou ztratit u dítěte autoritu; 33
výchova perfekcionistická – snaha po dokonalosti vlastního dítěte, po jeho úspěchu ve všech moţných oblastech, bez ohledu na jeho reálné moţnosti a schopnosti. Dítě je pod velkým tlakem, jsou na něho kladeny velké poţadavky a je přetěţováno; výchova protekční – rodiče dítě nenechají samostatně si něco zařídit, udělat – vyřizují a zařizují vše za něj, „ušlapávají mu cestičky“, nenechávají ho zaţít nepříjemnosti a neúspěch. Doţadují se pro své dítě všemoţných úlev a výhod; výchova zavrhující – tento výchovný postoj mívá spíše skrytou formu a nalezneme jej u rodičů, kteří mají spojeno postiţení dítěte s velkým neštěstím, zklamáním. Problém s přijetím skutečnosti sluchového postiţení u svého dítěte mohou mít rodiče, kteří se tuto diagnózu dovědí velmi brzy po porodu, kdy rodiče teprve přijímají fakt, ţe se stali rodiči a k dítěti si teprve budují citovou vazbu. Velký vliv má také způsob sdělení této informace zdravotnickým personálem a míra poskytnutí potřebných informací. Zjištění diagnózy u dítěte v pozdějším neţ novorozeneckém věku jiţ nebývá pro rodiče takovým šokem, často tuto skutečnost tuší, a navíc jiţ dítě naprosto přijali za své a mají k němu vybudovánu silnou citovou vazbu. U dětí s nedoslýchavostí se daří ztráta sluchu kompenzovat sluchadly a zejména u lehčích ztrát sluchu nemusí docházet k výraznému zpomalení řečového vývoje (důleţitá je včasná diagnostika). Jak jsme si jiţ výše řekli, většina rodičů dětí se sluchovým postiţením je sama slyšících a s výchovou sluchově postiţeného dítěte nemají zkušenosti. Proto můţe docházet k narušeným komunikačním vztahům v rodinném prostředí apod. Domnívám se, ţe v případech sluchově postiţených dětí narozených
rodičům
neslyšícím,
kteří
s dítětem
od
malička
komunikují
prostřednictvím znakového jazyka, si dítě zcela přirozeně osvojuje jazyk, komunikuje se svým prostředím a nedochází např. ke zpoţdění intelektového potenciálu. Právě komunikace můţe mít také vliv na osobnost dítěte. Dítě, které má problémy domluvit se se svým nejbliţším okolím, bude navíc také frustrováno problémy, které bude zaţívat při pokusech o navazování sociálních kontaktů s okolním světem (HadjMoussová, 2004). Vliv sluchového postiţení na osobnost jedince ovlivňuje mimo jiné doba, ve které 34
k postiţení došlo. Jak uvádí Hadj-Moussová (2004, s. 65), „rozdíly ve vlivu postiţení na jednotlivé sloţky osobnosti jsou způsobeny také časem, kdy postiţení vzniklo. Vrozený defekt mění veškeré podmínky vývoje, mění sociální vztahy, vyřazuje některé druhy podnětů, omezuje od počátku vývojové moţnosti dítěte“. Zároveň uvádí, ţe dítě se na své postiţení adaptuje lépe neţ člověk s postiţením získaným v pozdějším věku. Ztráta sluchu významně narušuje kvalitu ţivota člověka, tato ztráta bývá hluboce proţívána a jedinec i jeho nejbliţší prostředí se s ní musí vyrovnat. V procesu vyrovnávání se s postiţením, jeţ můţe být různě dlouhý, hrozí riziko, ţe se některý způsob chování, reakcí, stabilizuje do stálých způsobů chování. Získané sluchové postiţení v dospělosti připomíná „dominový efekt“ – pád jedné kostky uvede do pohybu ostatní. Ztráta sluchu se projeví v mnoha oblastech ţivota jedince (Strnadová, 2001, s. 17-19): partnerství; rodičovství; zaměstnání; záliby a zájmy; společenský ţivot. Jedinec ztrácí pocit bezpečí, můţe se cítit osamocen, izolován. Prochází různě dlouhými fázemi vyrovnávání se s náročnou ţivotní situací. Tyto fáze proţívá kaţdý jedinec zcela individuálně a mohou mít různou podobu, sílu, pořadí a délku trvání (Strnadová, 2001, s. 21-28): šok a popření; hněv; smlouvání; deprese; přijetí. Pomoci překonat toto těţké období a realisticky přijmout skutečnost sluchového postiţení mohou nejen členové rodiny a přátelé, ale také dobrý psycholog seznámený s problematikou. Velmi se také můţe osvědčit docházení mezi osoby se stejným problémem, tedy mezi ohluchlé osoby. V těchto klubech (Český klub ohluchlých či Klub ohluchlých patřící do České unie neslyšících) jedinec nalezne pochopení, můţe 35
začít pracovat na nácviku odezírání a dostane se mu všech potřebných rad. Podíváme-li se podrobněji na osobnost sluchově postiţeného jedince, zjistíme často tyto specifické rysy: myšlení – jeho rozvoj je závislý na včasném osvojení jazyka. U dětí s těţkým sluchovým postiţením, které mají slyšící rodiče, se můţeme setkat s opoţděným či omezeným vývojem řeči, coţ vede k omezení přísunu informací určitého typu. Kognitivní deprivace je způsobena nedostatkem sluchových vjemů a dítěti se dostává informací z okolí zejména vizuální a hmatovou cestou a míra jeho informovanosti je tedy omezenější (mohou vnímat jen to, co vidí nebo čeho se dotýkají). Myšlení bývá více vázáno na konkrétní realitu, coţ se mimo jiné projevuje obtíţemi v plánování věcí budoucích a v bilancování, tedy ve vyhodnocování minulé zkušenosti. Podle Vágnerové (2004, s. 219-221) mohou mít tyto děti problém s hypotetickým uvaţováním, nevěnují pozornost vzájemným souvislostem, nedovedou osvojené informace přiměřeně vyuţít v jiné souvislosti, ulpívají na konkrétním kontextu. Rozvoj logických operací můţe být pomalejší, obtíţněji se vyvíjí pojmové myšlení. Jak uvádí Šedivá (2006, s. 10), pro dítě se sluchovým postiţením bývá charakteristický disproporční rozvoj – zatímco neverbální sloţka inteligence se rozvíjí přiměřeně věku, verbální sloţka se opoţďuje (v oblasti informační, v chápání slovně logických vztahů i v chápání slovně charakterizovaných sociálních situací). socializace – vytváření sociálních vztahů a sociálních dovedností můţe být ovlivněno problémy v komunikaci. Obtíţe v porozumění se mohou vyskytnout při sdělování nějaké aktuální informace sluchově postiţenému jedinci, při vysvětlování obecných pravidel chování či způsobů reagování v určitém sociálním kontextu. „Je velmi těţké neslyšet a přitom ţít mezi lidmi, kteří se navzájem dorozumívají zvukovým jazykem. Člověk má pocit, jako by ţil za sklem: můţe sledovat, co ostatní dělají, ale neví, proč to dělají a o čem spolu mluví“ (Strnadová, 1995, in Vágnerová, 2004, s. 228). Lidé s těţšími sluchovými vadami vzniklými v dětství se často hůře sociálně orientují, obtíţe jim činí pochopit význam různých situací, nechápou kontinuitu určitého dění, 36
jednají impulzivně a s nepřiměřenou intenzitou. Neporozumění těmto informacím můţe způsobit, ţe se jedinec chová odlišně od společensky přijatelných a očekávaných způsobů chování a nepoučená veřejnost toto chování odmítá, povaţuje daného člověka za nevychovaného, v horším případě za člověka s niţší úrovní inteligence. Aktivní řečový projev sluchově postiţených můţe být nápadný a obtíţnosti s dorozuměním stresují daného jedince a někdy i slyšícího komunikačního partnera. Mnoţství nepříjemných záţitků a sociálních zkušeností spolu s jazykovou bariérou při komunikaci se slyšícími lidmi můţe vést ke vzniku obranných či podezíravých postojů (Vágnerová, 2004). Výhodu mohou mít lidé, kteří jako svou mateřštinu uţívají znakový jazyk. Jsou schopni plnohodnotně se domluvit s lidmi patřícími do kulturní a jazykové menšiny Neslyšících, jsou zde přijímáni a nalézají porozumění. Děti komunikující znakovým jazykem i děti, které jsou vedeny orální cestou, potřebují kolem sebe od brzkého věku dostatek příleţitostí k navazování kontaktů a přátelských vztahů, ke sbírání zkušeností v sociálních vztazích a situacích. sebehodnocení – základ sebehodnocení můţeme hledat v počátcích vývoje dítěte. „Dítě přejímá názory a postoje vlastních rodičů, jeho sebehodnocení odráţí hodnocení a citové přijetí lidmi v jeho nejbliţším okolí. Jestliţe bylo nízké, ... bude zhoršené i jeho sebehodnocení“. (Krahulcová, 2004, s. 124) Dítě se sluchovým postiţením vzniklým v období prelingválním si často příliš neuvědomuje svá omezení a všímá si jich aţ v pozdějším věku srovnáváním se slyšícími dětmi v okolí. Důleţité je, aby mělo dítě kolem sebe vzory ze světa neslyšících, úspěšné osobnosti se sluchovým postiţením. Na rozvoj sebehodnocení působí nejen vliv rodiny, ale také škola, vrstevníci a zkušenosti, které jedinec za ţivot posbírá. Úspěšnost či neúspěšnost ve školních výkonech a také reakce rodičů na tyto výkony velmi dítě ovlivňují a formují. Hodnocení vrstevníky bývá pro jedince velmi podstatné a zejména v období puberty mívá pro dítě větší význam neţ hodnocení rodičů. Problémy můţe způsobovat nevhodné zařazení dítěte do školního zařízení (např. ohluchlé dítě mezi neslyšícími, dítě s nedoslýchavostí mezi dětmi slyšícími) – dítě často vnímá svou odlišnost od ostatních a případný posměch či neúspěšnost v tomto kolektivu můţe dítě velmi ovlivnit. Na utváření sebehodnocení má samozřejmě 37
také
vliv
vlastní
seberealizace
v profesní
oblasti.
Zároveň
úroveň
sebehodnocení a sebevědomí můţe ovlivnit úspěšnost při hledání zaměstnání. Při hledání vhodného partnera člověk také zaţívá úspěchy i neúspěchy, které mají na sebehodnocení vliv (Krahulcová, 2004). mluvená řeč – bývá sluchovým postiţením velmi ovlivněna. Závisí na závaţnosti sluchových ztrát, úspěšnosti při vyuţití sluchadel či kochleárního implantátu a době, kdy ke sluchovému postiţení došlo (období prelingvální či postlingvální). Jak uvádí Šedivá (2006, s. 10), slyšící kojenec si jiţ v průběhu prvních měsíců v interakci s prostředím vytváří tzv. zvukovou mapu (reaguje na hlas nejbliţších lidí, dokáţe si spojit určitý zvuk s následnou akcí). Tuto zvukovou mapu si dítě se sluchovým postiţením osvojuje jen těţko, v závislosti na výši sluchových ztrát. Dítěti chybí zpětná vazba, takţe postupně ustává hra s mluvidly a vlastním hlasem, ustává broukání a dítě nezačíná ţvatlat (Svoboda a kol., 2009, s. 436). Ke konci kojeneckého věku jiţ můţeme u těţších sluchových vad sledovat narušený vývoj řeči. Správná a včasná diagnostika a indikace účinných kompenzačních pomůcek můţe napomoci rozvoji mluvené řeči. U těţších sluchových ztrát, kde sluchadla neposkytují dostatek verbálních podnětů k rozvoji mluvené řeči, je často nutné s dítětem začít komunikovat prostřednictvím znakového jazyka. Závěrem této kapitoly je potřeba říci, ţe kaţdý člověk, včetně osob se sluchovým postiţením, je naprostou individualitou a jedinečnou osobností. Rozvoj osobnosti sluchově postiţených ovlivňuje míra postiţení, doba vzniku sluchového postiţení, způsob výchovy, komunikace a další.
2.2 Moţnosti vzdělávání osob se sluchovým postiţením v letech 19481989 a po roce 1989 Jak uvádí Sinecká (2000) ve zprávě vyplývající z její bakalářské práce, „v dobách existence komunistického státu před rokem 1989 byla moţnost neslyšících vybrat si školské zařízení značně omezená. .... Převáţná většina sluchově postiţených ţáků odcházela po ukončení základní školy pro sluchově postiţené s redukovanými osnovami do návazných učebních oborů při těchto školách. ... Výběr učiliště byl také 38
předurčen omezenou nabídkou a trendem doby komunismu“. A jaké obory si mohli ţáci se sluchovým postiţením v této době vybrat? Hudáková v článku Maturitní obory na středních školách pro sluchově postiţené (http://ruce.cz/) jmenuje jediné dvě střední školy pro sluchově postiţené v Československu, na kterých bylo moţno získat maturitní zkoušku. Těmito školami bylo gymnázium v Praze a Střední průmyslová škola oděvní ve slovenské Kremnici. Obory na těchto dvou školách studovali převáţně nedoslýchaví studenti a studenti s postlingválními vadami sluchu. Dále Hudáková uvádí učňovské obory, které si tehdy mohli tito ţáci zvolit. Chlapci vybírali mezi obory klempíř, krejčí, obuvník, čalouník a strojní mechanik, děvčata se rozhodovala pro krejčovou, obuvnici či čalounici. Nabídka skutečně nebyla velká. Situace po roce 1989 je jiţ příznivější a stále se zlepšuje. Hned v roce 1991 vyšla důleţitá Vyhláška Ministerstva školství, mládeţe a tělovýchovy České republiky č. 399/1991 Sb. ze dne 13. září 1991 o speciálních školách a speciálních mateřských školách, která „zrušila rozdělení škol na školy pro nedoslýchavé, ţáky se zbytky sluchu a neslyšící a zavedla jednotné označení ´školy pro sluchově postižené´ “ (Hrubý, 1999, s. 200). V bývalém školském zákoně č. 171/1990 Sb. najdeme také důleţitou větu zaručující neslyšícím právo na vzdělání v jejich jazyce s pouţitím znakové řeči (Hrubý, 1999). Legislativa se nadále vyvíjí a dnes je jiţ v platnosti Zákon č. 561/2004 O předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání. V roce 1992 otevírá Federace rodičů a přátel sluchově postiţených Dvouletou střední školu pro sluchově postiţené v Praze, jeţ má za svůj cíl stanoveno doplnit vzdělání nadaných ţáků základních škol s redukovanými osnovami tak, aby se vyrovnalo úrovni vzdělání ţáků běţných základních škol. Tato škola se postupně transformovala a dnes nese název Střední odborné učiliště pro sluchově postiţené. Ve školním roce 1991/1992 se také otevírá Střední průmyslová škola elektrotechnická pro sluchově postiţené ve Valašském Meziříčí, v dalším školním roce Střední pedagogická škola pro sluchově postiţené v Hradci Králové a Střední průmyslová škola oděvní pro sluchově postiţené v Brně (dnes Střední škola pro sluchově postiţené a Odborné učiliště) (http://ruce.cz/). Důleţitým krokem bylo rovněţ zřízení Střední zdravotnické školy pro sluchově postiţené v Berouně v roce 1994, konkrétně oboru zubní technik (Hrubý, 1999). Škola se v roce 2003 přestěhovala a stala se součástí Střední školy pro sluchově postiţené 39
v Praze -Radlicích. Po revoluci se začalo vzdělávání sluchově postiţených měnit, přizpůsobovat jejich potřebám, respektuje se právo na vzdělání (včetně vysokoškolského) a další. Konkrétně můţeme zmínit: začalo se s bilingválním vzděláváním v některých mateřských školách; vznikly nové maturitní, nástavbové a učební obory pro studenty se sluchovým postiţením; rozvinula se síť poradenských sluţeb; častěji jsou ţáci integrováni do běţných typů škol; studenti se sluchovým postiţením stále častěji studují vysokou školu (vznikají obory pro sluchově postiţené, ale studují také běţné obory na vysokých školách. Zároveň vznikají i centra při vysokých školách nabízející studentům se sluchovým postiţením pomoc a podporu při studiu.); změnila se legislativa týkající se zdravotně postiţených; můţeme sledovat velký rozmach techniky a kompenzačních pomůcek usnadňujících sluchově postiţeným osobám komunikaci, vzdělávání, přístup k informacím, větší šanci uplatnit se na trhu práce; kulturní a jazyková menšina Neslyšících – neslyšící si začali uvědomovat a hájit svá práva, šířit svou kulturu, vydávají publikace, pořádají konference a jiné akce, podporují výzkum a rozvoj svého jazyka. Úspěšní Neslyšící jsou vzorem pro budoucí generaci jedinců se sluchovým postiţením. Pro vzdělávání ţáků se sluchovým postiţením je významný tzv. Školský zákon, tedy Zákon č. 561/2004 O předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání. Dočteme se zde například, ţe „děti, ţáci a studenti se speciálními vzdělávacími potřebami mají právo na vzdělávání, jehoţ obsah, formy a metody odpovídají jejich vzdělávacím potřebám a moţnostem, na vytvoření nezbytných podmínek, které toto vzdělávání umoţní, a na poradenskou pomoc školy a školského poradenského zařízení“. A dále (dle změny školského zákona): „dětem, ţákům a studentům neslyšícím a hluchoslepým se zajišťuje právo na bezplatné vzdělávání pomocí nebo prostřednictvím komunikačních systému neslyšících a hluchoslepých osob“.
40
Aktuálně vstoupil v platnost důleţitý Zákon č. 155/1998 Sb., O komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, ve znění zákona č. 384/2008 Sb. V tomto dokumentu nalezneme důleţitou pasáţ týkající se vzdělávání osob se sluchovým postiţením. Jedná se o tento odstavec: „Neslyšícím a hluchoslepým ţákům středních škol a neslyšícím a hluchoslepým studentům vyšších odborných škol a vysokých škol, kterým byly z důvodu úplné nebo praktické hluchoty nebo hluchoslepoty přiznány mimořádné výhody II. stupně (průkaz ZTP) nebo III. stupně (průkaz ZTP/P), jsou tlumočnické sluţby poskytovány bezplatně za podmínek stanovených prováděcím právním předpisem.“ Jako komunikační systémy neslyšících (a hluchoslepých) osob definuje tento zákon český znakový jazyk a komunikační systémy vycházející z českého jazyka – znakovanou češtinu, prstovou abecedu, vizualizaci mluvené češtiny, písemný záznam mluvené řeči, dále (určeno spíše pro osoby hluchoslepé) Lormovu abecedu, daktylografiku, Braillovo písmo s vyuţitím taktilní formy, taktilní odezírání a vibrační metodu Tadoma.
2.3 Volba oboru, profesní poradenství Jak jsem jiţ výše zmínila, v posledních dvaceti letech došlo ke značnému posunu v moţnostech vzdělávání osob se sluchovým postiţením. Nové učební a maturitní obory, řada velmi výkonných kompenzačních pomůcek, rozvoj techniky, změny v legislativě, moţnosti integrace a další okolnosti dnes ovlivňují a usnadňují výběr oboru, který bude daný ţák studovat. Stále je však třeba zváţit (zejména v případě integrace do běţného typu střední školy), zda je daný obor vzhledem k sluchovému postiţení jedince ten správný. Jedinec sice zvládne učivo daného oboru, otázkou ale je, zda se bude v budoucnu moci v dané oblasti uplatnit. Jsou obory lidské činnosti, kde je nutná bezproblémová komunikace se zákazníky, obory vyţadující nepoškozený sluch apod. Mladý člověk, který se musí v 15 letech rozhodnout, kterým směrem se vydá, to nemá vůbec jednoduché. Zejména kdyţ se k tomu připočte přítomnost sluchového postiţení různé závaţnosti, vzniklého v různém věku, se kterým se kaţdý jedinec vyrovnává po svém. Velmi uţitečné je odborné poradenství poskytované ţákům se sluchovým postiţením zejména ve speciálně pedagogickém centru, příp. také v psychologické poradně či speciálně pedagogické poradně zřízené Federací rodičů a přátel sluchově postiţených. 41
Podpora rodiny je také velmi důleţitým faktorem pomáhajícím při tomto rozhodnutí. Speciálně pedagogická centra pro sluchově postiţené jsou v naší zemi dostupná naprosté většině osob se sluchovým postiţením. Jak jsem jiţ zmínila, při profesním poradenství ţákům se sluchovým postiţením hrají tato centra velmi důleţitou roli. Ve vyhlášce 72/2005 O poskytování poradenských sluţeb ve školách a školských poradenských zařízeních je poskytování sluţeb speciálně pedagogického centra v této oblasti definováno v § 6 odst. 4: c) vykonává speciálně pedagogickou a psychologickou diagnostiku a poskytuje poradenské služby se zaměřením na pomoc při řešení problémů ve vzdělávání, v psychickém a sociálním vývoji ţáků se zdravotním postiţením a ţáků se zdravotním znevýhodněním, na zjištění individuálních předpokladů a vytváření podmínek pro uplatňování a rozvíjení schopností, nadání a na začleňování do společnosti; d) poskytuje pedagogickým pracovníkům a zákonným zástupcům poradenství v oblasti vzdělávání ţáků se zdravotním postiţením. Jak uvádí Opatřilová (Opatřilová, Zámečníková, 2005), nutná je týmová spolupráce – školy, ţáka, rodičů a poradenské instituce. Odborná diagnostika v oblasti profesního poradenství zahrnuje dle této autorky následující oblasti: školní výkon a další údaje ze školy – údaje o školním prospěchu, kvalitě domácí přípravy, obecné předpoklady, speciální dovednosti, motivace ţáka atd.; informace od rodičů – získávají se formou dotazníku nebo rozhovoru. Zjišťují se představy rodičů o typu studia, o zaměření studia a jeho náročnosti, a další.; diagnostika obecných schopností – úroveň rozumových schopností, atd.; diagnostika speciálních schopností – můţe se jednat o cizojazyčné, technické, matematické, umělecké schopnosti a mnohé další.; diagnostika osobnosti – zjišťují se osobnostní vlastnosti daného jedince formou dotazníků, posuzovacích škál, projektivních testů atd.; diagnostika zájmů a motivace ke studiu daného jedince – zde Opatřilová uvádí moţnost vyuţití různých testů, např. Hrabalův Test základního zájmového zaměření, Test hierarchie zájmů, Obrázkový test zájmů o povolání a další.
42
Zajímavé jsou také další moţná vyšetření dílčích schopností a dovedností, které uvádí Vágnerová (in Svoboda, 2009, s. 686-687), např. vyšetření manuální zručnosti a technických schopností pomocí Loeweho pyramidy. Jedinec dostává za úkol sloţit pyramidu ze sedmi dílů. Sleduje se čas, který potřebuje jedinec na sestavení, i způsob řešení problému. Prostorové schopnosti měří Space Relations test, kdy má člověk za úkol určit jeden ze čtyř obrazců, který by mohl být sestaven z uvedené předlohy. Získané informace je třeba vyhodnotit a společně dospět k rozhodnutí, který obor je pro daného ţáka vhodný a ve kterém se můţe v budoucnu realizovat.
2.4 Moţnosti terciárního vzdělávání V České republice jsou v současnosti dva vysokoškolské obory určené přímo studentům se sluchovým postiţením. Jedním oborem, otevřeným v roce 1998, je Čeština v komunikaci neslyšících na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze (bakalářské a navazující magisterské studium). „Cílem je připravit postojově orientované, profesně vybavené specialisty s dokonalou znalostí českého znakového jazyka, kteří budou – v opoře o širší kontext poznatků o kultuře českých neslyšících a o specifičnosti jejich komunikace – působit v hraničních profesích mezi slyšící většinou a neslyšící menšinou a budou tak přispívat k rozvíjení interkulturní komunikace, k budování a utvrzování interkulturního porozumění.“ (http://ucjtk.ff.cuni.cz/) Druhým oborem je Výchovná dramatika pro neslyšící, obor na Divadelní fakultě Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, otevřený jiţ v roce 1992. Jedná se o bakalářský a nově i navazující magisterský obor (www.my.cz). Studenti se sluchovým postiţením jsou posluchači i jiných, běţných oborů na vysokých školách. Podporu při studiu jim poskytují poradenská centra pro studenty se specifickými vzdělávacími potřebami při vysokých školách. Vitásková (2003) vymezuje činnosti a oblasti, na které se tato střediska podpory studentů se specifickými nároky soustřeďují: osobní asistence: - tlumočení do českého znakového jazyka nebo znakované češtiny, - orální tlumočení, - asistence při zajišťování mobility studentů s těţkým zrakovým postiţením a s těţkou poruchou hybnosti (případně kombinovanou vadou); 43
adaptace studijních materiálů: - skenování, - převod černotisku do Braillova písma, přepis zvukových záznamů přednášek a seminářů, - zvětšování studijních textů, - digitalizace a tisk; kopírovací sluţby; konzultační činnost: - konzultace se studenty se specifickými potřebami, - konzultace s intaktními studenty, zprostředkování spolupráce mezi oběma skupinami, - konzultace s vysokoškolskými pedagogy, - konzultace s pracovníky celouniverzitních zařízení, - konzultace legislativních podmínek; materiální a technické zabezpečení: - nákup a modernizace přístrojového vybavení, - zajištění spotřebního materiálu, - nákup odborné literatury; grantová činnost: - získávání finančních prostředků pro zajištění poradenských sluţeb, - zprostředkování finanční podpory studentům, - zprostředkování finanční podpory asistentům, - spoluúčast při realizaci grantových projektů jiných organizací; publikační a osvětová činnost: - publikační činnost poradenských pracovníků, - podpora publikační činnosti studentů, - organizace odborných setkání, pracovních seminářů, - účast na odborných konferencích, seminářích a kurzech; školící činnost: - proškolování asistentů z řad studentů, - proškolování pedagogických pracovníků, - proškolování zaměstnanců vysokých škol.
44
Například Středisko Teiresiás při Masarykově univerzitě zajišťuje sluchově postiţeným studentům v potřebných případech přítomnost tlumočníka během výuky. Také zajišťuje zejména nedoslýchavým studentům, kteří tlumočníka nepotřebují, profesionálního zapisovatele přítomného na výuce (www.teiresias.muni.cz/). Společně s rektorem Masarykovy univerzity vydalo Středisko Teiresiás v roce 2003 v rámci této univerzity Směrnici o studiu osob se specifickými nároky, která řeší přístup všech zaměstnanců k studentům se specifickými potřebami. Dočteme se zde, ţe „všichni zaměstnanci Masarykovy univerzity ... jsou povinni jednat se studentem, který je smyslově nebo pohybově handicapován nebo s takto postiţeným uchazečem o studium způsobem zohledňujícím v nejvyšší moţné míře jeho specifika (například tlumočení do znakové řeči, písemné formuláře a korespondence ve zvětšeném černotisku nebo bodovém písmu, jednání v místnostech dostupných na invalidním vozíku apod.), tak aby nebyl odkázán při těchto jednáních na vlastního asistenta. Od tohoto postupu mohou upustit pouze na vlastní ţádost uchazeče, který spolupráci s vlastním asistentem dává výslovně přednost.“ Dále je v této směrnici ujasněna problematika přijímacího řízení, individuálního studijního plánu, registrace a zápisu, ubytování a stravování těchto studentů (https://is.muni.cz/auth). Můţeme zmínit i některá další střediska pro podporu a pomoc vysokoškolským studentům se specifickými nároky: Augustin – Středisko podpory pro studenty se specifickými potřebami, Univerzita Hradec Králové; Pyramida – Centrum podpory studentům se specifickými potřebami, Ostravská univerzita; Centrum pro handicapované studenty Slunečnice, Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava; Centrum pro podporu integrovaného vzdělávání osob se zdravotním postiţením, Univerzita Palackého; Akademická poradna pro zpřístupňování studia lidem se zdravotním postiţením, Technická univerzita Liberec; Středisko handicapovaných studentů při Vysoké škole ekonomické, Praha; Poradna pro studenty se speciálními potřebami, Pedagogická fakulta, Karlova Univerzita.
45
Doleţalová (in Mühlpachr, 2008) uvádí faktory ovlivňující úspěšnost studenta se sluchovým postiţením při studiu na vysoké škole: stupeň, typ sluchové vady; doba vzniku sluchového postiţení a příčina; kvalita uţívaných kompenzačních pomůcek (především individuálních sluchadel, příp. kochleárního implantátu); případné přidruţené postiţení; ochota a připravenost ostatních studentů a zaměstnanců fakulty; studijní obor; studijní předpoklady daného studenta a jeho komunikační schopnosti a dovednosti; zprostředkování informací na přednáškách a seminářích v přijatelném komunikačních
kódu
(minimalizují
se
tím
mimo
jiné
problémy
s neporozuměním opsaných nebo okopírovaných poznámek od ostatních studentů).
46
3 Moţnosti zaměstnávání osob se sluchovým postiţením 3.1 Trh práce Velké změny ve společnosti přinesl rok 1989. Otevřely se hranice, začal se rozvíjet průmysl, lidé začali podnikat, velký rozmach jsme zaznamenali na poli techniky. To vše s sebou přineslo i změny na trhu práce. Vznikly a stále vznikají nová povolání (např. v oblasti informačních technologií). Střední a vysoké školy musí reagovat na poptávku na trhu práce a otevírají nové obory. Mnohá povolání dnes vyţadují vyšší vzdělání, neţ bývalo dříve běţné. Rozšířené a nutné je dnes další vzdělávání. Lidé absolvují různé kurzy či například obory v rámci celoţivotního vzdělávání. Důvody pro celoţivotní vzdělávání přehledně shrnula Zámečníková (Opatřilová, Zámečníková, 2005): modernizace pracovních prostředků a techniky; vydávání nových zákonů a předpisů, jejich novelizace; postup na vyšší funkci; změna zaměstnavatele; ztráta zaměstnání; sloţení některých zákonem uloţených zkoušek (prokazování odborné způsobilosti). Přehled změn na trhu práce uvádí Ministerstvo vnitra České republiky: „Po roce 1989 došlo v české ekonomice k rozsáhlým přesunům pracovních sil. Nejvíce postiţeno bylo odvětví zemědělství a lesnictví, kde v průběhu let 1989 aţ 2003 zanikly přibliţně dvě třetiny z původního počtu pracovních míst. V oborech průmyslové výroby úbytek dosáhl téměř 30 %. Naproti tomu ve stavebnictví se počet pracovníků zvýšil o zhruba 7 % a v odvětvích terciární sféry o 15 %. Celkově se však úhrnná zaměstnanost ve státě v průběhu uplynulých 14 let sníţila o více neţ 600 tisíc osob.“ (http://docs.google.com/; text je z roku 2004).
Jak uvádí Opatřilová (Opatřilová, Zámečníková, 2005), v řadách nezaměstnaných bývají nejčastěji skupiny mladých lidí, osoby s minimální kvalifikací, ţeny s malými dětmi a občané se zdravotním postiţením.
47
Mladí lidé mívají po ukončení vzdělávání obtíţe se zapojením do pracovního procesu. Nalézt práci odpovídající určitému vzdělání je pro člověka bez praxe a zkušeností často velmi těţké. Při hledání práce můţe být nevýhodou také ţivot v menším městě či na vesnici, kde je nabídka volných pracovních míst malá. Známou skutečností je např. vysoká míra nezaměstnanosti v Ústeckém a Moravskoslezském kraji. Lidé se sluchovým postiţením patří mezi znevýhodněné skupiny na trhu práce (patří sem absolventi škol a mladiství, občané se zdravotním postiţením, občané starší 50 let a příslušníci romské komunity) (Opatřilová, Zámečníková, 2005). Procházková spatřuje důvod neuspokojivých výsledků v oblasti zaměstnávání osob s postiţením a jejich podpory při integraci na volný trh práce v nedostatku pracovních příleţitostí pro tyto osoby, v jejich nedostačující kvalifikaci a v nedostatečném poradenském systému pro tuto oblast. Přístup zaměstnavatelů a široké veřejnosti také ještě musí dostát mnoha změn (Procházková in Mühlpachr, 2008). Pro přehlednost je důleţité si v této kapitole objasnit pojmy zaměstnanost a nezaměstnanost.
Podle autorů Nového a Suryneka je zaměstnanost „skutečnost, kdy část ekonomicky aktivního obyvatelstva si prostřednictvím svého zapojení se do pracovního procesu zabezpečuje prostředky pro zajištění své existence a uspokojování svých potřeb. Její úroveň vyjadřuje zpravidla poměr mezi počtem ekonomicky aktivních pracujících obyvatel a jeho celkovým počtem. Plné zaměstnanosti by teoreticky bylo dosaţeno tehdy, kdyby všichni, kteří mají předpoklady pracovat a pracovat chtějí, také práci sehnali.“ (Nový, Surynek, 2002). Na opačném pólu se setkáváme často s pojmem nezaměstnanost. Tu stejní autoři popisují jako situaci, kdy práci nemohou nalézt lidé, kteří pracovat chtějí a mohou. Do statistických údajů o počtech nezaměstnaných jsou uváděni také lidé, kteří pracovat mohou, ale nechtějí a vyuţívají nedokonalostí systému regulace zaměstnanosti. Slovo nezaměstnanost se v posledním roce zmiňuje ve společnosti a v médiích velmi často. Aktuální stav uchazečů o zaměstnání je k 31.9.2009 500 812 lidí, coţ je o 190 494 osob více neţ vloni ve stejném období (www.spcr.cz).
48
Pro ilustraci uvádím graf znázorňující míru nezaměstnanosti v období 2005 – 2009:
Obr. 1: http://www.spcr.cz/statistika/nezamestnanost.htm
Zajímavé je podívat se také na to, jak ekonomové z důvodu vysvětlování příčin vzniku nezaměstnanosti rozlišují její různé druhy (Fuchs in Buchtová a kol., 2002, s. 66-67): a) frikční nezaměstnanost – vzniká v důsledku neustálého pohybu lidí mezi místy či pracovními příleţitostmi. Lidé bývají propouštění z nejrůznějších důvodů (firmy vznikají a zanikají, dochází k technologickým změnám, organizačním změnám, které mohou vést k likvidaci pracovišť) a patří sem i ti, kteří dobrovolně opustili pracovní místo a hledají jinou, zpravidla lépe placenou práci. Můţeme sem také zařadit čerstvé absolventy škol, kteří teprve hledají první zaměstnání. b) strukturální nezaměstnanost – postihuje některá odvětví či obory a je vyvolána klesající poptávkou po určité produkci statků, coţ vede k útlumu výroby. Útlum výroby na jedné straně je doprovázen růstem výroby v jiných odvětvích a oborech. Dochází však k nerovnováze. Na trhu práce vzniká sice nová poptávka po zaměstnancích, ti čerstvě propuštění však mívají jinou kvalifikaci, mohou se vyskytnout obtíţe s dopravou, bydlením apod. c) cyklická nezaměstnanost – v období hospodářských poklesů narůstá, naopak při růstu výkonnosti ekonomiky je potlačována.
49
Nezaměstnanost, zejména ta dlouhodobá, je pro mnoho lidí velmi deprimující. Moţné důsledky dlouhodobé nezaměstnanosti působící na člověka zmiňuje Mareš (2002, s. 74-75): rozbití struktury denního času a vůbec změnu vnímání času a s tím související deprivaci z absence pravidelných činností; sociální izolaci, která plyne z redukce sociálních kontaktů; ztrátu participace na cílech širších skupin a společenství; ztráta statutu, sociální důstojnosti či prestiţe připisované osobě na základě jejího postavení v dané společnosti a důsledky této ztráty pro osobní identitu a sebeúctu nezaměstnaného jedince; rozklad rodinných vztahů a změny jeho postavení v rodině; ztráta hodnot a respektu k veřejným autoritám, vydělení se z hlavního proudu společenského ţivota, spojené často s činnostmi chápanými společností jako asociální. Troufám si také dodat, ţe dlouhodobá nezaměstnanost můţe poznamenat sebedůvěru, sebehodnocení jedince, vyvolává strach z budoucnosti a tím ještě sniţuje šance daného člověka uspět v hledání práce v často velké konkurenci. Důleţité je uvědomit si, ţe občan se zdravotním postiţením má bez diskuze právo na zaměstnání. Úkolem naší společnosti je vytvořit podmínky, které budou motivovat zaměstnavatele k zaměstnávání osob se zdravotním postiţením, podmínky, jeţ umoţní získat lidem se zdravotním postiţením patřičnou kvalifikaci, a zejména je úkolem naší společnosti překonat předsudky, bariéry v myšlení a neinformovanost o dané problematice. Nezbytná
je
dlouhodobá
spolupráce
sociálních
a
zdravotnických
orgánů,
zaměstnavatelů, nestátních organizací včetně organizací zdravotně postiţených. Nutná je zároveň změna společenského klimatu a podpora veřejnosti (http://is.braillnet.cz/).
3.2 Legislativní opatření Na začátku této kapitoly si dovolím uvést známý citát bývalého amerického prezidenta J. F. Kennedyho: „Vyspělost společnosti nespočívá jenom v tom, jakou příleţitost dá zdravým, schopným a úspěšným, ale v tom, jak se umí postarat o nemocné, bezmocné a 50
neúspěšné“. Kaţdý stát musí legislativně zabezpečit podmínky, které umoţní a usnadní získávání práce osobám se zdravotním postiţením (a nejen jim), a to bez ohledu na střídání vládnoucích pravicových a levicových sil po volbách. Česká republika jako demokratická země podnikla jiţ několik kroků k zabezpečení práv osob se zdravotním postiţením. Za základní dokument, ve kterém jsou tato práva vyjádřena, je povaţována Listina základních práv a svobod z roku 1993, která je zároveň součástí ústavního pořádku České republiky. Dočteme se zde např. ţe: lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech; základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboţenství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení; ţeny, mladiství a osoby zdravotně postiţené mají právo na zvýšenou ochranu zdraví při práci a na zvláštní pracovní podmínky. Jiţ v květnu 1991 byl zřízen Vládní výbor pro zdravotně postiţené občany, jeţ je „stálým koordinačním, iniciativním a poradním orgánem vlády České republiky pro problematiku podpory zdravotně postiţených občanů. ... Výbor se zabývá problémy, které nemůţe samostatně vyřešit jediný resort. Jeho cílem je pomáhat při vytváření rovnoprávných příleţitostí pro zdravotně postiţené občany ve všech oblastech ţivota společnosti. Prostřednictvím svých zástupců ve Výboru se na jeho činnosti podílejí sami občané se zdravotním postiţením.“ (www.vlada.cz) Spolupráce vlády a tohoto výboru vedla k vydání několika národních plánů: Národní plán pomoci zdravotně postiţeným občanům (1992); Národní plán opatření pro sníţení negativních důsledků zdravotního postiţení (1993); Národní plán vyrovnávání příleţitostí pro občany se zdravotním postiţením (přijatý v roce 1998, byl kaţdoročně aktualizován); Střednědobá koncepce státní politiky vůči občanům se zdravotním postiţením z roku 2004, z jejíchţ cílů a úkolů vychází Národní plán podpory a integrace občanů se zdravotním postiţením na období 2006-2009.
51
Všechny tyto národní plány se snaţily a snaţí postihnout důleţité oblasti ţivota a umoţnit zdravotně postiţeným spoluobčanům integraci a plnohodnotnou účast na veřejném ţivotě. Podíváme-li se na tyto plány podrobněji, zjistíme, ţe je zde definováno a řešeno mmj.: počty zdravotně postiţených osob; klasifikace zdravotního postiţení; organizace zdravotně postiţených osob; poradenství, léčebná, pracovní a sociální rehabilitace; technické pomůcky; školství, příprava na povolání; příprava odborníků pro práci s postiţenými lidmi; bydlení, odstraňování bariér a doprava; sociální zabezpečení; výchova veřejnosti; volný čas, kultura, sport, přístup k informacím a kulturnímu dědictví; legislativa, prevence diskriminace občanů se zdravotním postiţením; sluţby, garance kvality sluţeb (osobní asistence, respitní péče, sluţby chráněného bydlení, atd.); zaměstnanost a zaměstnávání. Vládní výbor pro zdravotně postiţené občany pravidelně tyto národní plány vypracovává, navrhuje přijetí vhodných opatření a zpětně potom úspěšnost těchto návrhů vyhodnocuje. Důleţitou roli na poli obhajování, prosazování a naplňování práv a zájmů osob se zdravotním postiţením hraje také Národní rada zdravotně postiţených, jeţ je zástupcem organizací osob se zdravotním postiţením u nás. Jako taková je také hlavním poradním orgánem Vládního výboru pro zdravotně postiţené občany. Národní rada zdravotně postiţených řídí několik projektů, snaţí se o odbourávání bariér, vyhlašuje cenu Mosty a mimo jiné také vydává publikace, např. Desatero pro lepší komunikaci (2008), Sociálně právní minimum pro osoby se zdravotním postiţením (2009) či Jak na trh práce – informační brožura pro neslyšící uchazeče o zaměstnání (2008). V této posledně zmiňované publikaci, jeţ byla vydána Národní radou osob se 52
zdravotním postiţením v rámci projektu Posílení postavení nezaměstnaných zdravotně postiţených občanů na trhu práce na území Prahy, nalezneme řadu uţitečných informací, které usnadňují lidem se sluchovým postiţením zorientovat se v problematice zaměstnávání. Jedinci se zde dovědí informace o: Agentuře Profesního Poradenství pro Neslyšící; o tom, co by měl obsahovat správně napsaný ţivotopis, příp. průvodní dopis; přítomnosti tlumočníka znakového jazyka při přijímacím pohovoru; pracovněprávních vztazích (dohoda o provedení práce/pracovní činnosti, pracovní poměr, pomoc při diskriminaci v zaměstnání, podpora státu při zaměstnávání osob se zdravotním postiţením); moţnostech vlastního podnikání (informace o volbě oboru podnikání, o povinnostech podnikatele, ţivnostenském listě apod.). Asi nejdůleţitější je v otázce zaměstnávání osob se sluchovým postiţením (respektive se zdravotním postiţením) zmínit Zákon č. 435/2004 Sb. O zaměstnanosti. V tomto zákoně je mimo jiné definováno, ţe státní politika zaměstnanosti zahrnuje „opatření na podporu a dosaţení rovného zacházení s muţi i ţenami, s osobami bez ohledu na jejich rasový a etnický původ, s osobami se zdravotním postižením a s dalšími skupinami osob, které mají ztíţené postavení na trhu práce, pokud jde o přístup k zaměstnání, rekvalifikaci, přípravu na práci a ke specializovaným rekvalifikačním kurzům, a opatření pro zaměstnávání těchto osob.“ Zaměstnávání osob se zdravotním postiţením se věnuje § 67-84 zákona č. 435/2004 Sb. O zaměstnanosti. Pro účely tohoto zákona jsou osoby se zdravotním postiţením definovány jako fyzické osoby, které jsou a) orgánem sociálního zabezpečení uznány plně invalidní; b) orgánem sociálního zabezpečení uznány částečně invalidními; c) rozhodnutím úřadu práce uznány zdravotně znevýhodněnými. V zákoně je také zaručeno právo na pracovní rehabilitaci, jeţ „zahrnuje zejména poradenskou činnost zaměřenou na volbu povolání, volbu zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti, teoretickou a praktickou přípravu pro zaměstnání nebo jinou výdělečnou činnost, zprostředkování, udrţení a změnu zaměstnání, změnu povolání a vytváření vhodných podmínek pro výkon zaměstnání nebo jiné výdělečné činnosti.“ 53
Důleţité je zmínit také pojem chráněné pracovní místo, které je vysvětleno v § 75 zákona č. 435/2004 Sb. O zaměstnanosti. „Chráněné pracovní místo je pracovní místo vytvořené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním postiţením na základě písemné dohody s úřadem práce. Chráněné pracovní místo musí být provozováno po dobu nejméně 2 let ode dne sjednaného v dohodě. Na vytvoření chráněného pracovního místa poskytuje úřad práce zaměstnavateli příspěvek“ (výše tohoto příspěvku je upřesněna v dalším textu tohoto zákona). Příspěvek je také poskytován zaměstnavateli, který zaměstnává více neţ 50 % osob se zdravotním postiţením z celkového počtu svých zaměstnanců. Zaměstnavatelé, kteří mají více neţ 25 zaměstnanců, jsou vzhledem k tomuto zákonu povinni zaměstnat osoby se zdravotním postiţením, a to ve výši povinného podílu 4 % z celkového počtu zaměstnanců (zaměstnavatel se můţe rozhodnout pro jiný druh plnění povinností vyplývajících z tohoto zákona, např. pro odebírání výrobků nebo sluţeb od zaměstnavatelů majících více neţ 50 % zaměstnanců se zdravotním postiţením z celkového počtu). V zákoně č. 435/2004 Sb. O zaměstnanosti najdeme také oddíl věnovaný aktivní politice zaměstnanosti. Je to souhrn takových opatření, které mají vést k maximální moţné úrovni zaměstnanosti. Nástroje, kterými se tohoto snaţí dosáhnout, jsou: rekvalifikace; investiční pobídky; veřejně prospěšné práce; společensky účelná pracovní místa; příspěvek na zapracování; příspěvek při přechodu na nový podnikatelský program. Bliţší informace a vysvětlení těchto nástrojů nalezneme v § 108 – 117 zákona č. 435/2004 Sb. O zaměstnanosti. Krátce ještě zmíním Zákon č. 262/2006 Sb., Zákoník práce. Zde se uvádí, ţe zaměstnavatel je povinen: upravit pracoviště, aby bylo vhodné pro osoby se zdravotním postiţením, v případě potřeby vytvořit chráněné pracovní místo, zajistit zaškolení a jejich další vzdělávání; zaměstnávat osoby se zdravotním postiţením a vytvářet podmínky pro jejich 54
zaměstnání; oznámit ukončení pracovního poměru s osobou se zdravotním postiţením příslušnému úřadu práce.
3.3 Význam pracovního uplatnění pro člověka se sluchovým postiţením Vzhledem ke zvolenému tématu mé diplomové práce je nutné vysvětlit si pojem práce, pracovní uplatnění a jeho význam pro člověka. Většina z nás měla jiţ od dětství sny a touhy, čím se staneme, aţ budeme velcí, a dospělí kolem nás nám tuto otázku velmi rádi pokládali. Některým se tyto sny splní, jiní je v průběhu dospívání mnohokrát přehodnotí a nakonec se vydají cestou úplně jinou. Důleţité je, ţe práci povaţuje většina z nás jiţ odmalička jako samozřejmou součást ţivota v dospělosti. Jak dítě roste a dospívá, přebírá stále větší zodpovědnost samo za sebe a psychicky dozrává. Zdravá osobnost vyrůstající v podnětném prostředí by měla směřovat ke smysluplnému naplnění vlastního ţivota, coţ obvykle bývá dosaţení určitého vzdělání, kvalifikace (a další sebevzdělávání v průběhu celého ţivota), uspokojivé pracovní uplatnění a případný další kariérní růst, zaloţení a zabezpečení vlastní rodiny, trávení volného času, společenský ţivot a další. Jsou i lidé, kteří pracovat z nejrůznějších důvodů nechtějí, tato skupina osob však není předmětem našeho zkoumání. Lidé se sluchovým postiţením patří mezi osoby se znevýhodněným přístupem na trh práce. Inteligence u lidí se sluchovým postiţením je stejná jako inteligence u lidí patřících do společnosti lidí intaktních, ovšem u osob se sluchovým postiţením je velkou bariérou při vstupu na trh práce komunikace. Sluchové postiţení jako takové omezuje výběr povolání, a odlišný způsob komunikace je navíc často bariérou při navazování kontaktu s potenciálním zaměstnavatelem a spolupracovníky. Těţké to mají také lidé, kteří vlivem získaného sluchového postiţení v pozdějším věku často přicházejí o moţnost dále vykonávat své povolání a chtějí-li nadále pracovat, jsou nuceni rekvalifikovat se pro jinou práci. V této těţké ţivotní etapě je to pro ně další stresující zátěţ. Co to vlastně je, práce, pracovní uplatnění? Jaký má význam v ţivotě člověka? 55
Novosad (2001, s. 27) uvádí, ţe „práce je předpokladem seberealizace, jíţ rozumíme rozvíjení a soustavné vyuţívání nadání a schopností individua, tedy uplatnění přirozených i utvářených dispozic jedince k určité smysluplné, cílevědomé činnosti či sociální aktivitě. Nemůţe-li se člověk realizovat, uplatnit své dovednosti a vědomosti, podílet se na své soběstačnosti a nemá moţnost se při práci setkávat s jinými lidmi, ztrácí motivaci k práci na sobě, k překonávání překáţek, ke vzdělávání a profesní přípravě nebo k odbornému růstu.“ Opatřilová (Opatřilová, Zámečníková. 2005) definuje práci jako tělesnou nebo duševní činnost zaměřenou na výdělek, výţivu a uspokojování potřeb. Význam práce pro člověka charakterizují různí autoři odlišně. Buchtová (2002) trefně poznamenává, ţe práce je důleţitou podmínkou důstojné existence člověka; přináší mu nejen materiální prospěch, ale současně mu dává pocit seberealizace a společenské uţitečnosti. Dalším autorem zabývajícím se významem práce je Novosad (2001), který uvádí tyto roviny významu práce: existenční a materiální (odměna, mzda, uspokojení osobních potřeb, pochopení ceny, hodnoty lidské práce, chápání času, prostoru a energie); rozvojový a tvořivý (rozvoj duševních a tělesných schopností, realizace představ o světě a produktech lidské činnosti); kooperační a socializační (svou prací navazuje na práci jiných lidí, spolupracuje s nimi, učí se ostatní respektovat a komunikovat s nimi); estetický a kulturní (reflexe individuálních estetických kritérií, umělecká tvorba, kultura společnosti); relaxační (odvádí od jednostranné zátěţe, psychického napětí, příleţitost k činnostem, které emocionálně obohacují). Dále zmíním také Giddense (1999), který popisuje základní charakteristiky placené práce a jejich význam pro člověka takto: peníze, které jsou pro člověka hlavní zdrojem uspokojování jeho potřeb úroveň činnosti, kdy člověk v zaměstnání získává a zdokonaluje své dovednosti a schopnosti; rozmanitost ţivota, kdy placená práce přivádí člověka do širšího sociálního prostředí, tedy neomezuje jej pouze na domácí prostředí; struktura času, kdy práce člověku ţivot organizuje a přináší mu smysluplné 56
uspořádání aktivit konaných během dne; sociální kontakt, kdy zaměstnání umoţňuje kontakt s dalšími lidmi, umoţňuje navazovat přátelství a spolupodílet se s ostatními i na jiných aktivitách; osobní identita. Jak můţeme vidět, práce je v ţivotě člověka velice důleţitá a obtíţe s nalezením zaměstnání bývají pro člověka velmi stresující a často také způsobují mimo jiné existenční potíţe. Proto je důleţité jiţ při volbě středoškolského vzdělávání velmi dobře zváţit obor, který bude jedinec studovat. Člověk se sluchovým postiţením, zejména s těţkou nedoslýchavostí aţ úplnou hluchotou, si musí uvědomit své moţnosti a vybrat si takový obor, kde není předpoklad problémů s budoucím uplatněním kvůli bariéře v komunikaci. Přihlédnout se musí také k poţadavkům, které vyplývají z trhu práce. Jsou obory, kde je poptávka po zaměstnancích velká, a obory, kde je problém najít uplatnění. Naštěstí je dnes v České republice větší nabídka oborů určených pro studenty se sluchovým postiţením, neţ tomu bývalo dříve. Více se také daří integrovat tyto studenty do běţných škol a otevírají se mimo jiné obory na vysokých školách určené lidem se sluchovým postiţením (viz výše, kap. 2). Významným úkolem pedagogů na školách je vést mladé lidi k potřebě sebevzdělávání. V ţivotě člověka mohou přijít chvíle, kdy je potřeba si vzdělání doplnit, případně se rekvalifikovat, a kaţdý by měl celoţivotní vzdělávání brát jako samozřejmou součást profesního ţivota. Opatřilová (Opatřilová, Zámečníková, 2005) uvádí etapy profesní dráhy: získání prvního zaměstnání; začátek profesní dráhy; prohlubování kvalifikace; zvyšování odbornosti. Jednoduchá pro mnoho lidí také není vlastní sebereflexe, sebehodnocení. Je důleţité mít přiměřené sebevědomí, znát své pozitivní vlastnosti, schopnosti a dovednosti, a ty umět prezentovat, ale také vědět, kde jsou slabá místa a kde je třeba něco zlepšit a pracovat na tom. Pro osoby se sluchovým postiţením, které práci nemohou najít, je nutné zřizovat střediska a organizace, jeţ se profesnímu poradenství věnují a kde pracovníci ovládají 57
znakový jazyk. Taková organizace je právě Agentura Profesního Poradenství pro Neslyšící. Bohuţel je její sídlo pouze v Praze, a tudíţ je běţně dostupná jen obyvatelům tohoto města a přilehlého okolí. Jen některé sluţby, při kterých není nutná osobní návštěva v Praze, jsou dostupné také lidem v ostatních krajích republiky.
58
4 Profesní uplatnění osob se sluchovým postiţením Problematika profesního uplatnění osob se sluchovým postiţením mě zajímá jiţ od dob bakalářského studia oboru Sociálně výchovná péče o smyslově postiţené na Univerzitě Hradec Králové. Na odbornou surdopedickou praxi jsem začala během tohoto studia dojíţdět do Agentury Profesního Poradenství pro Neslyšící (dále APPN) v Praze a pokračovala jsem také během navazujícího magisterského studia Speciální pedagogiky na Masarykově Univerzitě. Během této dlouhodobé praxe jsem získala velké mnoţství informací, zkušeností, a hlavně zájem o tuto problematiku. V APPN mě mimo jiné velmi zaujal naprosto profesionální přístup a odbornost všech zaměstnanců. Zcela samozřejmá je znalost znakového jazyka, takţe zájemci o jednotlivé sluţby z řad sluchově postiţených se nemusí bát jakékoliv komunikační bariéry. Během mé praxe jsem se účastnila rozhovorů s klienty APPN, sestavování jejich ţivotopisů, vyhledávala jsem pro jednotlivé klienty vhodné nabídky práce, na tyto nabídky jsem jménem APPN telefonovala a domlouvala pracovní pohovory. Spolu s klientem a pracovní konzultantkou jsem se mnoha těchto pracovních pohovorů zúčastnila. Několikrát jsem byla jako asistentka na pracovišti u klientů, kteří čerstvě nastoupili do zaměstnání a potřebovali pomoc se zapracováním. Všechny tyto zkušenosti a poznatky jsem se rozhodla vyuţít ke zpracování mé diplomové práce. V praktické části vycházím z dlouhodobé spolupráce s APPN. Dlouhodobě jsem sbírala materiály k vypracování kazuistik několika klientů a k detailnímu pochopení jejich ţivotní situace. Věřím, ţe tato práce bude přínosem k pochopení sloţitosti problematiky profesního uplatnění osob se sluchovým postiţením.
4.1 Stanovení výzkumných cílů Dominantním cílem empirické části mé diplomové práce je podrobný popis a analýza několika případových studií, na jejichţ základě si můţeme všimnout sloţitosti problematiky profesního uplatnění a potřeby přistupovat ke kaţdému člověku zcela individuálně podle jeho potřeb a situace. Dílčí cíle jsou následující: Zmapování problematiky týkající se profesního uplatnění osob se sluchovým postiţením. Vyhodnocení přínosu poskytovaných sluţeb Agenturou Profesního Poradenství 59
pro Neslyšící. Vliv sluchového postiţení na moţnost profesního uplatnění. Popis okolností, které ovlivňovaly úspěšnost při hledání práce u informantů.
4.2 Popis výzkumných technik, metod V mém kvalitativním výzkumu jsem pouţila metodu případových studií na základě informací získaných analýzou dat, pozorováním, dotazováním. Při kvalitativním výzkumu se pozorovatel snaţí pochopit a vysvětlit dané jevy z hlediska zkoumané osoby (Průcha a kol. 2003, s.111). Případová studie je dle Pelikána (1998, s. 243) kvalitativní analýzou konkrétních případů, a to buď případů typických (reprezentujících určitou kategorii zkoumaných osob) či případů netypických (které se vymykají zjištěným a známým zákonitostem). Jedná se o popis obsahující údaje o začátku, vývoji a průběhu daného případu a o okolnostech, které mohly ovlivnit jeho vývoj a stav. Mými informanty jsou klienti Agentury Profesního Poradenství pro Neslyšící, kteří vyuţívají její sluţby s cílem nalézt vhodné zaměstnání a udrţet si ho. Případové studie uvedené v podkapitole 4.4 rozebírají jejich výchozí stav, kroky směřující k naplnění individuálních cílů a celkový průběh spolupráce. V podkapitole 4.3 se podrobně věnuji Agentuře Profesního Poradenství pro Neslyšící.
4.3 Agentura Profesního Poradenství pro Neslyšící Mnoho potřebných sluţeb, zejména z oblasti profesního poradenství, nabízí osobám se sluchovým postiţením Agentura Profesního Poradenství pro Neslyšící (dále jen APPN) v Praze na Vratislavově ulici. Jak sama APPN uvádí, „vznikla jako reakce na stav zaměstnanosti neslyšících občanů v České republice“ (www.appn.cz). V dubnu 2005 podali zakládající členové ţádost o grant. Těmito zakladateli byl Tomáš Wirth (předseda Neslyšící CZ, dnes také v APPN lektor počítačových kurzů), František Tichý (místopředseda Neslyšící CZ, v APPN v současnosti lektor počítačových kurzů), Marie Horáková (dnes vedoucí a koordinátorka projektu, vedoucí metodického týmu, spoluautorka metodiky) a Miloš Zachař (www.appn.cz). Tito lidé se rozhodli zaloţit organizaci pomáhající lidem se sluchovým postiţením uplatnit se na trhu práce, protoţe organizace nabízející ucelené pracovně-právní sluţby 60
(www.abilympics.cz) těmto lidem na našem území doposud nebyla. Ţádost byla
schválena a APPN se dostalo finanční podpory nejen od Magistrátu hlavního města Prahy, ale zejména z Evropských sociálních fondů (www.appn.cz). V září 2006 byly všechny přípravy dokončeny a APPN začala poskytovat své sluţby lidem se sluchovým postiţením. Od počátku je zřejmá snaha o maximální moţnou profesionalitu. Pracovní konzultantky jsou obvykle vystudované sociální pracovnice se znalostí českého znakového jazyka. APPN pomáhá lidem nejen v hledání, získání a udrţení práce, ale nabízí také moţnosti rozšíření jejich kvalifikace a dovedností, např. v oblasti informačních technologií či komunikace. Zároveň poskytuje poradenství také zaměstnavatelům, aby věděli jak s danou osobou komunikovat, kde jsou její přednosti, omezení atd. Aktivity APPN jsou velmi bohaté, snaţí se stále přicházet s novými nápady a rovněţ je realizovat. V minulosti pořádali různé přednášky, workshopy týkající se trhu práce, promítání filmů, setkání např. při příleţitosti výročí fungování APPN, atd. Zároveň se APPN nebojí prezentovat se na různých akcích, např. na festivalu Ţiju stejně jako ty, aneb festival bez bariér a hranic, který pořádá Nadační fond pro podporu zaměstnávání osob se zdravotním postiţením, dále na veletrhu neziskových organizací pořádaném Nadací Forum 2000 či na mezinárodním veletrhu pracovních příleţitostí Job days. Často se o APPN, jejich aktivitách a novinkách dočítáme např. v časopise Gong. APPN si velice váţí všech zaměstnavatelů, kteří se nebojí přijmout do svého kolektivu osobu se sluchovým postiţením. Jako vyjádření díků a další motivaci vyhlašuje kaţdoročně vítěze ceny Firma roku. Na internetových stránkách mohou lidé zaslat hlas některé firmě a ocenit tak jejich snahu zaměstnat neslyšící osoby. Letos bylo nominováno 69 firem a vyhlášení proběhlo 27. ledna 2009 (www.appn.cz). Oceněna byla také samotná APPN, a to Národní radou osob se zdravotním postiţením ČR cenou „Mosty“. APPN se umístila se svým projektem Podporované zaměstnávání pro osoby se sluchovým a kombinovaným postiţením na 3. místě v kategorii Poradenství pro osoby znevýhodněné na trhu práce.
61
Poskytované sluţby Jedním ze základních kamenů APPN je pracovní poradenství zaměřené na osoby se sluchovým,
příp.
kombinovaným
postiţením,
a
dále
také
určené
jejich
zaměstnavatelům či pracovníkům odborných pracovišť, například úřadu práce (www.appn.cz).
V rámci pracovního poradenství mohou zájemci vyuţít více sluţeb, a to: podporované zaměstnávání – sluţba orientovaná na získání a udrţení si zaměstnání na otevřeném trhu práce. Vyţaduje dlouhodobou spolupráci uţivatele a pracovního konzultanta. Společné konzultace probíhají ideálně jednou týdně. Společně se vytváří ţivotopis a další potřebné dokumenty, individuální plán (jak budou pracovní konzultant a uţivatel sluţby postupovat při hledání práce, atd.), pracovní konzultant volá na inzeráty, které našli společně nebo které našel uţivatel sám. Cílem je uţivatele co nejvíce osamostatnit. Povinná je pro uţivatelé této sluţby docházka do Job klubu (viz níţe). Pracovní konzultant doprovází uţivatele na pracovní pohovor, pomáhá při podpisu pracovní smlouvy a poskytuje pracovní asistenci na pracovišti podle potřeby uţivatele i zaměstnavatele. V situaci, kdy jiţ uţivatel zvládá práci sám a sluţbu jiţ nevyuţívá, je podepsána dohoda o ukončení spolupráce. Sluţba je poskytována maximálně 2 roky za jednorázový poplatek 200 Kč (www.appn.cz). krátkodobé profesní poradenství – tuto sluţbu můţe zájemce uţívat maximálně 3 měsíce a nanejvýš dvakrát ročně. Zájemci je poskytnuto odborné
profesní
poradenství
(pomoc
při
sepisování
ţivotopisu,
motivačního dopisu), dále odborné pracovně právní poradenství (práva a povinnosti zaměstnance a zaměstnavatele, pomoc s porozuměním pracovní smlouvě), je sepsán individuální plán a jedinec můţe dobrovolně navštěvovat Job kluby. Uţivatel hledá práci sám i s pomocí pracovního konzultanta, ten poté volá na pracovní nabídky a doprovází uţivatele na pracovní pohovor. Pracovní konzultant rovněţ můţe doprovázet uţivatele sluţby první den nástupu do zaměstnání. Po třech měsících je spolupráce ukončena bez ohledu na úspěšnost při hledání práce. Sluţba je zdarma (www.appn.cz).
62
intervence – u této sluţby je rozhodující, zda je zájemce z Prahy či nikoliv. V případě ţe ano – zájemce si najde inzerát s nabídkou práce, kontaktuje pracovního konzultanta, který na inzerát zavolá a případně domluví pracovní pohovor. Pracovní konzultant můţe klienta doprovodit na pohovor či poskytnout pracovní asistenci 1. den nástupu do zaměstnání. Mimopraţský zájemce musí pracovnímu konzultantovi kromě daného inzerátu poslat také svůj ţivotopis, ze kterého je jasné, jaké vzdělání, zkušenosti atd. má daná osoba. Pracovní konzultant zatelefonuje na pracovní nabídku a po dohodě se zaměstnavatelem domluví zájemci pracovní pohovor, na který ho však nedoprovází (www.appn.cz). job kluby – jsou pravidelná (dle typu poskytované sluţby dobrovolná či povinná) skupinová setkání osob hledajících práci v prostorách APPN. Pod vedením odborníka získávají potřebné informace, procvičují si různé dovednosti (např. hraním scének), předávají si zkušenosti. poradenství online – sluţba pomáhající lidem se sluchovým postiţením ţijícím mimo Prahu. Pracovní konzultantka poskytne jedinci přes Skype a webovou kameru potřebné informace (co dělat při ztrátě zaměstnání, jak sestavit ţivotopis, porozumění pracovní smlouvě, atd.) (www.appn.cz). telefonické vyřizování – sluţba je určená lidem se sluchovým postiţením, kteří potřebují telefonicky něco vyřídit (zavolat na inzerát, objednat k lékaři aj.). Při osobní návštěvě (po předchozím objednání) mohou lidé také vyuţít nabízenou pomoc s porozuměním psanému textu (úřední i soukromé dopisy, příbalové letáky u léků atd.) (www.appn.cz). APPN poskytuje osobám se sluchovým postiţením právní poradenství, a to zejména v oblasti pracovního, občanského, obchodního a trestního práva. Cena jedné konzultace je 30 Kč (www.appn.cz). Novinkou je od října 2008 tlumočnická sluţba online (přes skype) poskytovaná zdarma a bez nutnosti předchozího objednání sluţby, a to ve všední dny v době uvedené na internetových stránkách APPN. Inspiraci a zkušenosti čerpali pracovníci APPN v brněnském středisku Teiresiás. Zpočátku byla sluţba určena jen pro klienty APPN k vyřizování záleţitostí ve věcech práce. V současnosti mohou sluţbu vyuţívat všichni lidé se sluchovým postiţením a v různých záleţitostech. Tlumočník 63
komunikuje s neslyšícím prostřednictvím skypu a webové kamery a třetí osobě sdělení tlumočí do mluvené češtiny. Tlumočník se se zájemcem o sluţbu v úvodu domluví na tématu hovoru. Tlumočník je povinen dodrţovat etický kodex tlumočníka. Výhodou této sluţby oproti běţnému telefonnímu hovoru zprostředkovanému pracovním konzultantem (kdy je zájemce při hovoru pasivní, předem vysvětlí konzultantovi svůj poţadavek a ten pak hovor vyřídí; po ukončení telefonního hovoru konzultant zájemci předá získané informace) je aktivní účast jedince při vyřízení telefonního hovoru. Znamená to, ţe jedinec sám pokládá otázky a reaguje na ně, tlumočník do hovoru nezasahuje, jen tlumočí (www.appn.cz). V prostorách APPN je k dispozici 6 počítačů připojených k internetu, které mohou lidé v otevírací době vyuţít nejen k hledání práce. Velmi přínosnou a vyuţívanou sluţbou jsou vzdělávací kurzy, jeţ vedou lektoři ovládající znakový jazyk. Od roku 2007 se za kurzy platí. Lidé si mohou vybrat z široké nabídky, která se kaţdý rok aktualizuje dle potřeb uţivatelů. V minulosti proběhly mmj. tyto kurzy: počítačové kurzy: Základy počítače, Internet, Word, Excel, Outlook, PHP, My SQL, HTML, CSS; jazykové kurzy: český jazyk, anglický jazyk, německý jazyk; psaní 10 prsty.
4.4 Případové studie Jména osob jsou změněna.
KAZUISTIKA Č. 1 Jméno: Anna Věk: 50 let. Zdravotní stav: od dětství ohluchlá, diabetes mellitus II. typu, dalekozrakost. Komunikace: schopna odezírat při pomalém tempu mluvy, písemná forma komunikace, částečně znakový jazyk. Okolnosti ovlivňující zaměstnávání: vedena na úřadu práce, osoba s částečným invalidním důchodem, průkaz ZTP. Vzdělání: SOU (Střední průmyslová škola oděvní pro sluchově postiţenou mládeţ, Kremnica) – obor Oděvní průmysl. 64
Zájmy: ruční práce, četba, příroda, cestování. Práce s počítačem: základy obsluhy PC Praxe: 1979-1980: švadlena, Bratislava 1980-1984: švadlena, rozmnoţovačka, Hlohovec, Oděvní závody 1984-1985: střihačka oděvů, Praha 1985-1994: obsluha kopírovacího stroje, Praha 1994-2003: rodičovská dovolená 2003- květen 2004: pekařka, prodavačka, Praha. Spolupráce s APPN: od července 2006, v programu Podporované zaměstnávání. Cíl spolupráce s APPN: získat lehkou, nenáročnou práci (z důvodu zdravotního stavu), nejlépe v oboru oděvnictví (stříhání, tisk ornamentů, sklad), příp. práci s počítačem, v místě bydliště, jen ranní směny; docházet na kurzy (počítačový, jazykový). Zdravotní omezení: nutnost střídat sedavou práci a stání (problémy s páteří), nesmí zvedat těţké věci, nesmí být v prašném prostředí, omezení daná problémy s viděním na blízko (práce s počítačem maximálně 25 % pracovní doby). Poţadovaná minimální mzda: 10 000 Kč. Průběh spolupráce: Paní Anna měla od počátku zájem zejména navštěvovat kurzy, které APPN nabízí. Bylo jí vyhověno a paní Anna začala v říjnu 2006 docházet na kurz práce s počítačem, kurz anglického a českého jazyka. Docházka na kurzy je občas narušena z důvodu nemoci. Přerušila spolupráci s pracovní konzultantkou, aby se mohla věnovat jen kurzům. Dochází na občasné konzultace, na hledání práce se chce soustředit aţ později, v srpnu-září 2007. Jednou měsíčně dochází na úřad práce, občas dostává z úřadu nabídky práce. Zatím však vhodnou práci nenašla. Kurzy ukončila v červnu 2007, s pracovní konzultantkou se dohodla, ţe v létě bude hledat vhodné nabídky práce, do APPN bude docházet na internet, procvičovat si práci s počítačem a hledat inzeráty. Jednou za 14 dní paní Anna přinese alespoň 3 inzeráty, na které bude pracovní konzultantka reagovat. Paní Anna moţnost docházet do APPN na počítač nevyuţila. Celková spolupráce je 65
velmi problémová. Pracovní konzultantka hodnotí aktivitu paní Anny při hledání práce a její motivaci jako velmi malé. Přestoţe byla s paní Annou podepsána smlouva o spolupráci, tuto dohodu nedodrţuje. Inzeráty nevyhledává, vše zdůvodňuje svým špatným zdravotním stavem. Pracovní konzultantka paní Anně v červenci 2007 sděluje, ţe bude nejspíše nutné z důvodu nefungující spolupráce ukončit smlouvu a přestat nadále paní Anně poskytovat podporované zaměstnávání. Od září 2007 paní Anna po dohodě spolupracuje s jinou pracovní konzultantkou. Společně se domlouvají na podmínkách další spolupráce: paní Anna najde 5 nabídek práce měsíčně, na které pracovní konzultantka zatelefonuje. Při porušení dohody z jiných neţ zdravotních či závaţných rodinných důvodů bude spolupráce ukončena. Paní Anně byla opět nabídnuta moţnost docházet na „telefonické úterky“. Paní Anna přehodnotila svůj cíl spolupráce: protoţe se domnívá, ţe by hlavní pracovní poměr ze zdravotních důvodů nezvládla, má nadále zájem spíše o nenáročnou brigádu na 4-6 hodin denně. Na schůzku přinesla inzerát, o který měla zájem (brigáda – balení časopisů). Pracovní konzultantka na inzerát ihned reagovala. Důvod odmítnutí: nechtějí přijmout neslyšícího člověka, jedná se o práci ve velkém skladu, byl by problém s komunikací. Pracovní konzultantka také na základě telefonátu ohodnotila přístup a chování vedoucí pracovnice jako nevstřícné, nepříjemné. Paní Anna tedy bude na základě dohody s pracovní konzultantkou nadále hledat vhodné inzeráty a nabídky práce. Paní Anna nedodrţela dohodu přinést 5 nabídek práce měsíčně, a to ze zdravotních důvodů (svou nepřítomnost však omluvila aţ se zpoţděním). Ukončení spolupráce je zatím oddáleno. Přínos absolvovaných kurzů hodnotí pracovní konzultantka jako kladný. Paní Anna si zlepšila práci s počítačem, umí vyhledávat na internetu, posílat e-maily. Paní Anna se na Job klubu naučila napsat ţivotopis. Po více neţ roce spolupráce nebylo nalezeno ţádné vhodné místo zejména z důvodu neaktivity klientky a častých výmluv na zdravotní stav. Místa, na která pracovní konzultantka volala, jiţ byla obsazená či byla pro paní Annu nevhodná. 15.11.2007 byla paní Anna s pracovní konzultantkou na pracovním pohovoru v obchodě Esprit v Praze-Letňanech. Jednalo se o jednoduchou práci ve skladu, kdy bylo náplní práce kontrolovat věci podle seznamu, udrţovat pořádek, etiketovat a kódovat zboţí. Personál byl velmi příjemný a ochotný ke komunikaci písemnou formou, nástupní podmínky i pracovní doba vyhovující. Paní Anna se domluvila za 66
dvoudenní zkoušce, a to příští týden na dvě hodiny denně. Poté se rozhodne, jestli práci přijme. První den pracovní zkoušky přišla paní Anna společně a asistentkou z APPN. Práci paní Anně předvedly dvě brigádnice ve skladu. Byly velmi příjemné, vše se snaţily srozumitelně vysvětlit. Paní Anna jevila o práci zájem, ptala se na spoustu věcí. Dostala na přečtení směrnice týkající se kódů, které má druhý den vrátit. Vedoucí skladu má zájem začít se učit znakový jazyk. Druhý den pracovní zkoušky se jiţ nekonal – byl zrušen z důvodu velkého mnoţství brigádníků na skladě a nedostatku času na zaučení. Navíc se ukázalo, ţe práce pro paní Annu asi nebude vhodná. Na skladě je potřeba zvedat těţké věci a není tam dostatečné osvětlení, coţ způsobuje paní Anně problémy při hledání švů na oblečení. Paní Anna si s pracovní konzultantkou domluvila schůzku na 26.11., kdy společně proberou výhody a nevýhody této práce. Nevýhody nakonec převáţily a paní Anna nenastoupila. Začala však být mnohem více aktivní, vyhledává inzeráty. Kvůli přetrvávajícím zdravotním problémům se paní Anna rozhodla nadále hledat práci na doma nebo jen lehkou práci. Následovala delší nemoc paní Anny a z toho důvodu nedocházela na konzultace do APPN. Práci hledala doma na internetu, jinak opět nespolupracovala, odmítla navštívit Job klub. Paní Anna je vyřazena z evidence úřadu práce z důvodu neomluvení se z domluvené schůzky. Pracovní konzultantka nabízí v říjnu 2008 paní Anně místo v chráněné dílně na pozici švadleny na 4 hodiny denně. Paní Anna souhlasí, na domluvený termín 20.10.2008 však nenastoupila (tou dobou měla problémy se zrakem). Na SMS odpovídá se zpoţděním: „Nemohu jít do chráněné dílny málo vydělávat měsíčně 3.500 KČ a spolu ČID nestačím napr. doktorce platit poplatky a léky. Po vyšetření zraku je nutné nosit speciální brýle pro cukrovce kvůli barvy látky jen tmavé. Děkuji za pochopení.“ Po absolvování všech vyšetření paní Anna přece jen 3.11. 2008 nastoupila do chráněné dílny, první den s pracovní asistentkou. Paní Anna projevila zájem udělat si kurz šití patchwork a kurz stříhání, pracovní konzultantka zjistí podmínky a cenu. Paní Anna chce v chráněné dílně zůstat jen do doby, neţ se objeví vhodnější práce blíţe domovu. Práce v chráněné dílně se paní Anně líbí, stále však hledá práci jinde. Má motivaci vydělat si na vlastní šicí stroj, aby mohla pracovat i doma. Během práce je několikrát nemocná. Pracovní smlouvu má v chráněné dílně na dobu určitou do 30.10.2009 a tato smlouva nemůţe být z důvodu pravidel v projektu prodlouţena. Paní Anně byla 67
nabídnuta moţnost prodlouţit podporované zaměstnávání v APPN na tři roky a byla domluvena schůzka na listopad 2009, tedy po vypršení pracovní smlouvy. Podporované zaměstnávání však paní Anně můţe APPN poskytovat uţ jen do 3.3.2010.
KAZUISTIKA Č. 2 Jméno: Karel Věk: 65 let. Zdravotní stav: ohluchlý v dospělosti, nemůţe dlouho stát (je po operaci kyčle), horší zrak. Komunikace: odezírání, mluví velmi srozumitelně, písemná forma komunikace, znakový jazyk neovládá. Okolnosti ovlivňující zaměstnávání: plný invalidní důchod od roku 1990 (od té doby nepracoval), průkaz ZTP, není registrován na úřadu práce. Vzdělání: výuční list – SOU Ječná, Praha, obor Švec. Práce s počítačem: e-mail, internet, psaní na klávesnici, MS Word, MS Excel, Outlook. Praxe: 11 let – švec 20 let – knihař Spolupráce s APPN: od ledna 2007, v programu Podporované zaměstnávání. Cíl spolupráce s APPN: navštěvovat kurz práce na počítači; najít si práci na částečný úvazek nebo brigádu (nejlépe práci z domova, např. na počítači, manuální práce), nechce pracovat o víkendu a na směny. Průběh spolupráce: Pan Karel je čilý, vitální pán, který ţije doma sám (nemá ţenu ani děti) a chtěl by si přivydělat peníze. Umí docela dobře pracovat s počítačem a má zájem se zlepšovat. Pan Karel si s pracovní konzultantkou domluvil následné kroky. Oba budou hledat na internetu a v novinách vhodné nabídky práce. Pan Karel je bude posílat e-mailem či osobně nosit do APPN a pracovní konzultantka na ně bude reagovat. Konzultantka bude také vyhledávat inzeráty. Na případné pracovní pohovory půjdou vţdy společně. 68
Velmi brzy po začátku spolupráce si pořídil štěně, takţe neměl čas věnovat se hledání práce. V APPN navštěvoval pan Karel 6 měsíců kurz práce na počítači. Pracovní konzultantka mezitím hledala panu Karlovi vhodnou práci. Mezi nabídkami práce z domu je mnoho pochybných inzerátů a konzultantka se snaţila ověřit si solidnost dané firmy. Vhodný inzerát (administrativa na PC) nalezla a poslala nabídku panu Karlovi. Jiţ 5.2.2007 se podařilo pana Karla zaměstnat. Pracovní konzultantka byla s panem Karlem na pracovním pohovoru a následně u podpisu pracovní smlouvy. Pan Karel dostal první úkoly a 6.2. přišel na konzultaci do APPN tyto úkoly řešit. Po dvou hodinách pan Karel úkoly vypracoval a hlavně pochopil, co se po něm chce a jak úkoly řešit. Pracovní konzultantka domluvila s panem Karlem další postup – bude úkoly nadále vypracovávat doma a v případě problémů či nejasností si domluví v APPN schůzku a přijde se poradit. Pracovní konzultantka zjišťovala spokojenost zaměstnavatele s vypracovanými úkoly a nezjistila ţádné problémy. Ukázka komunikace mezi panem Karlem a pracovní konzultantkou: „Posílám Vám k posouzení moji první samostatnou práci. Prosím buďte kritická. Snesu kritiku protoţe bez toho bych nemohl pracovat“. Dne 27.6.2007 byla mezi APPN a panem Karlem ukončena spolupráce z důvodu jeho důchodového věku a z důvodu, ţe má klient stálé pracovní místo a nepotřebuje jiţ podporu pracovní konzultantky. 8. ledna 2009 pan Karel kontaktoval APPN s informací, ţe jeho zaměstnavatel nedostal dotace a on je jiţ čtvrt roku bez práce. Zajímá ho, jestli APPN neví o podobné práci na doma. Pracovní konzultantka si s ním domluvila termín schůzky a chystala se mu nabídnout práci na doma (zakládání dat do počítače) a případně domluvit pracovní pohovor. Tato práce však nevyšla. Pan Karel je nadále s APPN v kontaktu a hledá jinou práci. KAZUISTIKA Č. 3 Jméno: Pavel Věk: 25 let. Zdravotní stav: ohluchlý v dětství Komunikace: písemná forma komunikace, odezírání, znakový jazyk 69
Okolnosti ovlivňující zaměstnávání: částečný invalidní důchod, průkaz ZTP. Vzdělání: Střední škola pro sluchově postiţené, Praha, obor Zubní technik Jazykové znalosti: anglický jazyk písemnou formou Práce s počítačem: MS Word, PowerPoint, internet, Bryce 5 Praxe: ţádná (absolvent) Spolupráce s APPN: od října 2006, v programu Podporované zaměstnávání. Cíl spolupráce s APPN: najít si práci na plný úvazek, jen jednosměnný provoz (zubní technik, modeling, návrhářství); docházet na kurzy (anglický jazyk, příp. další cizí jazyk); naučit se psát ţivotopis. Poţadovaná minimální mzda: 10 000 Kč. Průběh spolupráce: S APPN navázal pan Pavel spolupráci v říjnu 2006. Kontakt a doporučení do APPN dostal od svých známých. Je čerstvý absolvent střední školy oboru Zubní technik a nemá ţádnou praxi. Hledá si první práci a ještě sám pořádně neví, co by chtěl dělat. Zaregistroval se na úřadu práce. V srpnu 2006 však obdrţel rozhodnutí o nepřiznání podpory v nezaměstnanosti (v rozhodném období 3 let před zařazením do evidence nemá odpracováno 12 měsíců – započítalo se mu jen 6 měsíců, coţ je maximální doba, kterou lze započítat z přípravy na povolání na střední škole). Pracovní konzultantka i pan Pavel se dohodli, ţe oba budou vyhledávat vhodné nabídky práce. Pracovní konzultantce se podařilo domluvit pohovor v Mělníku, kde nabízeli místo zubního technika a přijali by bez problémů člověka se sluchovým postiţením. Pracovní pohovor ovšem obsahoval také praktickou zkoušku, na které si zaměstnavatel chtěl ověřit dovednosti pana Pavla. Ten touto zkouškou neprošel, ukázalo se, ţe po praktické stránce nejsou jeho dovednosti dostačující. Domluvili se tedy, ţe to zkusí procvičit a doučí se to a v lednu můţe tuto zkoušku zkusit znovu. Pan Pavel měl také velké přání zkusit práci v oblasti modelingu. Společně s pracovní konzultantkou navštívili jednu modelingovou agenturu, kde však Pavla odmítli kvůli mírám, které jim nevyhovují. Nadále bude pan Pavel hledat nabídky práce a pracovní konzultantka na ně bude telefonovat. Pracovní konzultantce se povedlo panu Pavlovi sehnat místo referenta administrativy. Toto místo bylo danou firmou vytvořeno po dohodě s úřadem práce přímo pro člověka 70
se zdravotním postiţením. Pan Pavel nastoupil od 1.3.2007 na dobu neurčitou s pracovním úvazkem 32 hodin týdně. Podmínkou bylo podepsání hmotné odpovědnosti za škodu (součástí práce bude doručování drobných zásilek). Základní mzda činila 10500 Kč. Pan Pavel měl prvních 14 dní na pracovišti asistentku z APPN, která mu pomáhala pochopit zadané úkoly a zapracovat se. Zároveň začal navštěvovat v APPN kurz psaní všemi deseti prsty. Takto písemně hodnotila dobrovolnice APPN asistenci u pana Pavla v zaměstnání: „Myslím si, ţe na pracovišti jsou lidé ochotní a vstřícní s ním komunikovat pomalu, popř. vzít tuţku a papír. Zdá se mi, ţe klient občas něčemu nerozumí a někdy se stydí zeptat, čemu nerozuměl, aby nevypadal neschopný. Ve středu byl zaškolen na BOZP (bezpečnost a ochrana zdraví při práci), provedli nás po prodejně a vysvětlili nouzové východy. Vedoucí se snaţil na klienta artikulovat, pokud to šlo. Byl ochotný. Klient se se svou nadřízenou velmi dobře dohodl, co má dělat. Paní mu dávala instrukce písemně. Klient samostatně dokázal obsluhovat kopírku i vyřešit drobný technický problém. Co se týče korespondence, myslím si, ţe klient má ještě trošku problém poznat obálky podle velikosti. V zapisování je nejistý. Další problém vidím v tom, ţe nedokáţe zapsat slovy částku v korunách, coţ bude potřeba, aby to dělal sám. Je potřeba ho to naučit. Dále jsem postřehla, ţe kdyţ jde někam vyzvednout korespondenci, tak spoléhá na to, ţe si ho lidé pamatují. Za mé asistence vţdy pozdravil, a koukal. Ze začátku jsem se zapojila a přetlumočila, ţe jde vyzvednout poštu. Později jsem zkusila nic neříkat a viděla jsem, ţe na sebe chvíli koukají. Řekla jsem mu, aby kartičku s textem, ţe jde pro poštu, ukazoval vţdy, alespoň na začátku. Aby se vyhnul trapnému koukání na sebe, pak lovení kartičky z tašky ... Na to mi odpověděl, ţe si ho minule pamatovali.“ Po dvou týdnech se zdálo, ţe pan Pavel jiţ nadále asistenci nepotřebuje, ţe svou práci zvládá. Po dalších 6 týdnech se však z firmy ozvali APPN, ţe spolupráce s panem Pavlem nefunguje. Stěţují si na jeho nesoustředěnost a odbývání práce. Pracovní konzultantka rychle věc řešila s vedením firmy, kde zjišťovala konkrétní Pavlovy nedostatky a problémy. Poté si pana Pavla pozvala na schůzku do APPN, kde společně rozebírali jeho práci a byly mu tlumočeny stíţnosti vedení. Zjistila, ţe pan Pavel občas neví, co přesně má dělat a neví, kde si má říct o nové úkoly. Také v mnoţství úkolů neví, co je důleţité a co chvíli počká. S vedením si tedy domluvili společnou schůzku, kde se dohodli na přesném a přehledném rozvrţení Pavlovy práce 71
písemnou formou. Také pověřili konkrétní osobu, za kterou si pan Pavel bude chodit pro nové úkoly. Návrh opět poskytnout panu Pavlovi na pár dní asistentku zavrhl on i vedení. Práce pana Pavla baví a byla by škoda o ni přijít. Jedná se o drobnou kancelářskou práci, třídění pošty, ale také časté pochůzky po Praze. Pracovní asistentka opakovaně po několika týdnech kontaktovala Pavlovy nadřízené a informovala se na spokojenost s jeho prací. Ţádné další závaţné stíţnosti se jiţ nevyskytly a pan Pavel si tak svou práci udrţel. 20.7.2007 tak byla s panem Pavlem ukončena dohoda o spolupráci s APPN z důvodu nalezení stálého pracovního místa. Byl zároveň ujištěn, ţe v případě potřeby či problémů na pracovišti můţe APPN kdykoliv kontaktovat.
KAZUISTIKA Č. 4 Jméno: Milan Věk: 34 let. Zdravotní stav: prelingválně neslyšící Komunikace: znakový jazyk, písemná forma komunikace. Okolnosti ovlivňující zaměstnávání: registrován na úřadu práce (6 měsíců nezaměstnaný), částečný invalidní důchod, průkaz ZTP. Vzdělání: SOU pro sluchově postiţené, výuční list v oboru Klempíř Jazykové znalosti: anglický jazyk pasivně Práce s počítačem: MS Office, internet, ovládá program Sketchup 3D, tvorba webových stránek. Praxe: 2006-2007: Karosář 1995-2005: Klempíř Spolupráce s APPN: od června 2007, v programu Podporované zaměstnávání. Cíl spolupráce s APPN: naučit se psát ţivotopis a motivační dopis v Job klubu; najít si práci na plný úvazek (nejlépe v kanceláři, práce s PC, skenování, archivace dat apod.). Poţadovaná minimální mzda: 11 000 Kč. Průběh spolupráce: Pan Milan je 6 měsíců bez práce a přišel do APPN na doporučení svých známých. 72
Projevil zájem a zúčastnil se Job klubu na téma Ţivotopis a Motivační dopis. Byl aktivní, koncentrovaný, o postup při psaní ţivotopisu a motivačního dopisu se skutečně zajímal. Získané informace z Job klubu dokázal vyuţít a samostatně napsal svůj ţivotopis (s pracovní konzultantkou ho poté jen upravili). Při spolupráci s konzultantkou je velmi aktivní, zajímá se o spoustu věcí. Do APPN dochází jednou týdně na konzultaci, vyhledává nabídky práce na internetu, s telefonováním a hledáním práce mu kromě konzultantky pomáhá švagr. Zajímá se o moţnost absolvovat speciální počítačové kurzy a tyto kurzy hledá na internetu. Při zařizování počítačových kurzů mu pomáhá pracovní konzultantka. Pracovní konzultantka reagovala na vhodné inzeráty a posílala Milanův ţivotopis. Zároveň se kromě hledání práce (s nástupem od září, aţ po absolvování kurzů) snaţila najít moţnost praxe v některé firmě, kde by si pan Milan po absolvování počítačových kurzů zdokonalil získané znalosti a dovednosti. Několikrát byli spolu na pracovním pohovoru, ovšem bez úspěchu. Největším problémem při získávání práce v oboru práce s počítači se jeví stále ještě nedostatečná znalost různých programů a chybějící praxe pana Milana. Během spolupráce s APPN si rozšířil své vzdělání a absolvoval tyto kurzy: kurz Digitální video v programu Adobe Premiere (červen 2008) kurz Obsluha osobního počítače se zaměřením na tvorbu www stránek (rozsah 121 hodin, červenec 2008) rekvalifikace Pracovník grafického studia (rozsah 120 hodin, srpen 2008) – zde měl pan Milan problém s komunikací, asi na polovině kurzu nebyl přítomen tlumočník. Během posledního srpnového kurzu byl pan Milan společně s pracovní konzultantkou na pracovním pohovoru na pozici grafik pro obaly. Vzhledem k tomu, ţe pan Milan kurz grafiky ještě nestihl dokončit, pohovor a praktickou zkoušku příliš nezvládl. Firma mu nicméně nabídla moţnost přijít na zkoušku znovu po absolvování kurzu, a v případě úspěchu ho vezmou alespoň na praxi. Tuto druhou zkoušku jiţ pan Milan zvládl a od 15.10. 2008 nastoupil na měsíční stáţ do této firmy s vyhlídkou případného zaměstnání. Na stáţi mu pomáhal zapracovat se asistent z APPN. Pan Milan plnil zadané úkoly, měl snahu přijít sám na postup, snaţil se zlepšovat si znalost anglických slovíček a odborných termínů z oboru, chodil se 73
spolupracovníky na oběd. Bohuţel měla vedoucí i ostatní zaměstnanci moc práce a někdy se stávalo, ţe pan Milan neměl co dělat. Vyuţil volných chvil a procházel si jiţ hotové projekty a snaţil se pochopit postup. Spolupráce s jeho vedoucí byla jinak bezproblémová, úkoly se mu snaţila srozumitelně vysvětlit. Ke konci stáţe se pan Milan rozhodl, ţe ve firmě nechce dále zůstat a vedení firmy mu také toto místo nenabídlo. Panu Milanovi nicméně vystavili doporučení a hodnocení jeho práce. V průběhu praxe byla postupně sniţována míra asistence, aby byl pan Milan více samostatný a dokázal si poradit v různých situacích. Asistentka tam tedy často jiţ nebyla celý den, ale např. jen dopoledne a ke konci praxe byly jiţ některé dny bez asistence. Po ukončení praxe následovalo opět rozesílání ţivotopisu a vyhledávání nabídek práce. Pan Milan dostal další nabídku na zaučení s případnou drobnou odměnou. Po zváţení tuto nabídku odmítl, protoţe by byl vyřazen z evidence úřadu práce a také by si chtěl najít dlouhodobou práci na plný úvazek. Pan Milan doma trénuje práci s různými programy a ukázky zakládá do svého portfolia, které je poté moţné nabídnout případným zaměstnavatelům na ukázku. Nadále vyhledává nabídky práce a chodí do APPN na pravidelné schůzky.
4.5 Interpretace výsledků kvalitativního výzkumu Případové studie se týkaly osob se sluchovým postiţením, které jsou klienty Agentury Profesního Poradenství pro Neslyšící. Patrné jsou rozdíly mezi jednotlivými informanty. Věková škála je široká, od čerstvého absolventa přes muţe v produktivním věku, padesátiletou ţenu aţ po muţe v důchodovém věku. Také míra sluchového postiţení není stejná. Jeden z informantů je prelingválně neslyšící, ostatní jsou ohluchlí v dětství nebo v dospělosti. U těchto osob je velká pravděpodobnost problémů s uplatněním se na trhu práce, a proto jsou také právě na ně případové studie zaměřeny. V jednotlivých případových studiích jsem se snaţila o podrobný popis jednotlivých informantů, popis jejich spolupráce s APPN a kroky, které podnikli při snaze najít si a případně i udrţet práci. Srovnání jednotlivých případů není moţné, protoţe se jedná o naprosto individuální bytosti a s tím související rozdílné potřeby. Výchozí situace kaţdého z informantů je různá. Mají rozdílný věk, vzdělání, míru sluchového postiţení, úroveň komunikace, různé ţivotní zkušenosti a praxi. Také míra motivace je 74
u jednotlivých informantů různá a od ní se odvíjí i aktivita při hledání práce a při spolupráci s pracovní konzultantkou. Zaměstnanci Agentury Profesního Poradenství pro Neslyšící jsou profesně i lidsky velmi zdatní a jsou schopni poskytnout podporované zaměstnávání (či jiné nabízené sluţby) všem těmto lidem na velmi vysoké úrovni. Respektování potřeb a problémů jednotlivých klientů je podmínkou úspěšné spolupráce a důvěry mezi klientem a pracovním konzultantem. Případové studie dle mého názoru skutečně ukázaly sloţitost problematiky profesního uplatnění osob se sluchovým postiţením. Jednotlivé studie týkající se našich informantů velmi názorně vykreslují jejich rozdílné potřeby a nutnost individuálního přístupu. Dílčí cíl „Zmapování problematiky profesního uplatnění osob se sluchovým postiţením“ byl plně dodrţen. Teoretická část obsáhla velké mnoţství informací nutných k pochopení dané problematiky a vysvětlujících oblast vzdělávání, zaměstnávání, charakteristiku osobnosti sluchově postiţených a samozřejmě mnoho poznatků z oblasti klasifikace sluchových vad. Na tyto teoretické informace navázala část praktická, kde jsou uvedeny případové studie 4 klientů Agentury Profesního Poradenství pro Neslyšící, které nabízí přímý vhled do problematiky profesního poradenství a které přinášejí mnoţství uţitečných poznatků. „Vyhodnocení přínosu poskytovaných sluţeb Agenturou Profesního Poradenství pro Neslyšící“ je dalším stanoveným dílčím cílem. Agenturu Profesního Poradenství pro Neslyšící jsem popsala v podkapitole 4.3 a prostor jsem věnovala samozřejmě také sluţbám, které tato Agentura poskytuje. Všichni naši informanti vyuţili sluţbu podporovaného zaměstnávání, někteří navštěvovali Job kluby a vzdělávací kurzy pořádané APPN. Všichni měli k dispozici v úředních hodinách internet v prostorách APPN. Kaţdému z informantů se individuálně a pravidelně věnovala pracovní konzultantka této Agentury a společně pracovali na dosaţení stanoveného cíle, tedy nalézt danému klientovi vhodnou práci. Tato spolupráce je často dlouhodobá a vyţaduje značné úsilí a aktivitu jak od pracovní konzultantky, tak zejména od daného klienta. Motivace k nalezení práce a obecně povahové vlastnosti daných osob jsou při spolupráci a při hledání práce velmi důleţité a jak se ukázalo, mohou ovlivnit výsledek celého snaţení. Z našich případových studií vyplývá, ţe práci se povedlo najít třem informantům. V případě paní Anny se jednalo zejména z důvodu jejího nepříznivého zdravotního 75
stavu o práci v chráněné dílně, která byla ovšem časově omezena pracovní smlouvou na jeden rok. Po skončení pracovní smlouvy má domluvenou schůzku v APPN, kde ji opět pomohou s hledáním nové práce. Přestoţe APPN poskytuje podporované zaměstnávání jen dva roky, v tomto případě se udělila výjimka na roky tři. Paní Anna dále vyuţila vzdělávací kurzy APPN, a to konkrétně kurz počítačový, kurz anglického a českého jazyka. Přínos byl patrný, zejména v oblasti počítačové gramotnosti. Paní Anna se mnohem zlepšila nejen v základním ovládání PC, ale naučila se také vyhledávat informace na internetu, posílat e-maily, a dále pracovat s některými programy MS Office. Přestoţe tyto znalosti v chráněné dílně nevyuţila, velmi se jí budou hodit v dalším hledání práce a umoţní jí to mimo jiné přístup k mnoha informacím. Paní Anna odmítla návštěvu Job klubu. Pan Karel rovněţ vyuţíval sluţbu podporovaného zaměstnávání a také navštěvoval počítačový kurz pořádaný APPN. Práci našel ve spolupráci s pracovní konzultantkou velmi rychle. Práce z domu se ukázala pro pana Karla velmi vhodná a s pomocí pracovní konzultantky se rychle zaučil. Velký přínos pro něj měl počítačový kurz, protoţe práce tuto dovednost vyţadovala. Bez pomoci APPN by bylo pro pana Karla jistě těţké zorientovat se na trhu práce a nalézt solidní firmu mezi velkým mnoţstvím firem pochybných, které nabízejí práci z domu. Pan Karel o práci přišel, ne však vlastním zaviněním, ale z důvodu nedostatku financí jeho zaměstnavatele. Je s APPN v kontaktu a aktivně hledá podobnou práci. Také pro pana Pavla měla spolupráce s APPN velký význam. Jako čerstvý absolvent neměl ţádné zkušenosti v kontaktu s případnými zaměstnavateli, nedokázal se sám zorientovat na trhu práce a ani ujasnit si, jakou konkrétní práci hledá. Hledání práce v oboru zubní technik se nedařilo, nemá ţádnou praxi a v praktické zkoušce u zaměstnavatele neuspěl. Spolu s pracovní konzultantkou vyhledával nabídky práce a rozesílal ţivotopisy. Navštěvoval Job kluby, udělal si kurz psaní všemi deseti prsty a kurz angličtiny. Naučil se psát ţivotopis, coţ můţe v budoucnu kdykoliv vyuţít. Psaní všemi deseti prsty vyuţil v zaměstnání, které mu APPN sehnalo. Zaměstnavatel vytvořil pracovní místo pro člověka se zdravotním postiţením na základě dohody s úřadem práce. APPN toto místo nabídlo panu Pavlovi a ten tuto nabídku přijal. APPN zajistilo pro pana Pavla na první dva týdny pracovní asistentku, která mu pomáhala pochopit zadané úkoly, zorientovat se na pracovišti, navázat kontakt s různými zaměstnanci apod. APPN také řešila se zaměstnavatelem problémy, které u 76
pana Pavla na pracovišti nastaly, a pomohla mu udrţet si tak svou práci. Pan Milan je jediný z informantů, kterému se stále nepodařilo získat práci. Motivaci k práci má velkou a je také dostatečně aktivní při vyhledávání nabídek práce. Během spolupráce s APPN absolvoval několik počítačových kurzů, které mu pracovní konzultantka pomohla zařídit. Navštěvoval Job kluby, kde se naučil napsat vlastní ţivotopis a motivační dopis. Vzhledem k tomu, ţe hledá práci v jiné oblasti, neţ ze které má výuční list, chybí mu dostatečná praxe. Teoretické znalosti získával na počítačových kurzech, chyběla mu ovšem moţnost se v této oblasti zdokonalit a zaučit. Pracovní konzultantka mu tedy domluvila stáţ u firmy, kde byli společně na pohovoru a kde pan Milan neuspěl. Získal zde doporučení, které můţe vyuţít při kontaktování jiných zaměstnavatelů. Nadále spolupracuje s APPN v programu podporované zaměstnávání a kontaktuje různé zaměstnavatele. APPN mu pomohla při zajištění kurzů, zajistila panu Milanovi praxi a nadále mu pomáhá při hledání práce. Jak je z předchozího textu vidět, APPN se skutečně dokáţe přizpůsobit potřebám jednotlivých klientů a pomoci jim v různých oblastech profesního poradenství. Pořádá vzdělávací kurzy, Job kluby, hledá klientům práci, chodí s nimi na pohovory, pomáhá při porozumění pracovním smlouvám a jiným úředním listinám, poskytuje asistenci na pracovišti, zajišťuje praxi, a mimo jiné také klienty povzbuzuje a motivuje k aktivnímu přístupu a samostatnosti při hledání zaměstnání. Myslím si, ţe přínos APPN pro osoby se sluchovým postiţením je nenahraditelný. Bohuţel je činnost agentury omezena jen na území hlavního města Prahy, bylo by potřeba zřídit pobočky či podobné organizace i v ostatních krajích České republiky. Jaký vliv mělo sluchové postiţení informantů na moţnost profesního uplatnění? Tři naši informanti jsou ohluchlí (dva přišli o sluch v dětství, jeden v dospělosti), poslední informant je prelingválně neslyšící. U paní Anny měl při hledání práce větší vliv její celkový nepříznivý zdravotní stav neţ samotný fakt sluchového postiţení. Měla nabídku práce na místo skladnice, kterou by však kvůli svým zdravotním omezením nezvládla. Skutečnost potíţí s páteří a špatný zrak jsou při hledání práce u osoby se sluchovým postiţením velice limitující a nalézt vhodné uplatnění bude obtíţné. Paní Anna navíc při hledání není příliš aktivní, je často nemocná a při její spolupráci s APPN jsou také problémy. V tomto případě si myslím, 77
ţe v případě nepřítomnosti daných zdravotních potíţí (s páteří a zrakem) by paní Anna nabízené místo získala či by měla šanci najít si práci podobnou. Sluchové postiţení dle mého názoru není u paní Anny hlavní příčinou neúspěchu při získávání práce. Pan Karel ztratil sluch v dospělosti a má tedy mluvenou řeč na velmi dobré úrovni. Ve spojitosti s odezíráním a písemným kontaktem je schopen se velmi dobře domluvit se svým okolím. Přes 30 let byl zaměstnán a nyní je jiţ dlouhou dobu v plném invalidním důchodu. Měl přiměřené poţadavky a představy o práci, kterou hledá, a tuto práci se ve spolupráci s APPN podařilo najít. Sluchové postiţení pana Karla nemělo na výkon samotné práce ţádný vliv, při kontaktování zaměstnavatele a pracovním pohovoru panu Karlovi pomáhala pracovní konzultantka. Pan Pavel ohluchl v dětství a komunikuje znakovým jazykem, písemnou formou a částečně odezíráním. Jako čerstvý a nezkušený absolvent měl problémy ujasnit si, co chce v ţivotě dělat, a jak začít při hledání zaměstnání. Při zkoušce u zaměstnavatele navíc neuspěl v praktické ukázce z oboru zubní technik. Přítomnost sluchového postiţení by při výkonu práce zubního technika problémy nedělala, ovšem pan Pavel tuto práci příliš dělat nechce a také nemá dostatečné dovednosti při praktické činnosti. Pan Pavel chtěl najít práci v oblasti modelingu či návrhářství, ovšem zřejmě z neznalosti a nezkušenosti nedokázal odhadnout své předpoklady pro tuto práci a neuspěl. Společně s APPN hledali jinou, vhodnou práci, kterou nakonec nalezl. Sluchové postiţení ho občas staví do pasivní role (v přítomnosti asistentky čekal, co vyřídí za něj), někdy se obává při nepochopení zadaného úkolu jít se zeptat někoho na radu. Při zapracování mu velmi pomohla první dva týdny přítomnost asistentky na pracovišti. Po čase se vyskytly stíţnosti zaměstnavatele na pana Pavla, coţ mohlo být částečně způsobeno komunikačními problémy. Vše se ve spolupráci s APPN vyřešilo a komunikace mezi nadřízenými a panem Pavlem se zlepšila a zpřehlednil se systém zadávání úkolů panu Pavlovi. V tomto případě sluchové postiţení komplikovalo výchozí situaci u pana Pavla a ve spojitosti s chybějící praxí bylo obtíţné hledat vhodnou práci. Pan Milan je prelingválně neslyšící a jiţ 12 let úspěšně pracoval v oboru klempíř a karosář. Nyní je bez práce, a jeho snem je získat práci v oblasti počítačových technologií. Intenzivně pracuje na svém sebevzdělávání v dané oblasti, přesto se mu nedaří práci sehnat. Tento obor je specifický mnoţstvím pouţívaných odborných výrazů a anglických termínů, coţ je pro pana Milana obtíţné. Snaţí se v oblasti 78
orientovat a nové termíny učit. Měl moţnost získat měsíční praxi, další však odmítl a snaţí se najít práci na plný úvazek. Domnívám se, ţe sluchové postiţení komplikuje spíše pochopení zadávaných úkolů a orientaci v terminologii, neţ výkon samotného povolání. Nalezení práce mu komplikuje nezkušenost a chybějící praxe. V tomto oboru je velká konkurence a uspějí jen ti nejlepší. Pan Milan se snaţí stále zlepšovat a vzdělávat, a je tedy šance na budoucí úspěch. Nyní se budu věnovat okolnostem, které ovlivňovaly úspěšnost při hledání práce u informantů. Získání práce u paní Anny komplikovala řada věcí, které ve vzájemné kombinaci znesnadnily nalezení jakékoliv vhodné práce. I lidé slyšící v předdůchodovém věku, natoţ s nepříznivým zdravotním stavem, mají velké problémy nalézt práci. U paní Anny se k těmto okolnostem přidává chybějící sluch, nízká motivace a chybějící ochota ke spolupráci. Její zdravotní stav navíc vyţaduje pravidelné návštěvy u lékaře a způsobuje časté chybění z důvodu nemoci. V této situaci je velmi obtíţné najít na volném trhu práce pro paní Annu zaměstnání. Pan Karel je v plném invalidním důchodu a prací z domu se snaţí si jen přivydělat a zabavit se. Hledání této práce znesnadňuje mnoţství pochybných firem nabízejících práci z domu. Při výkonu této práce není překáţkou věk ani zdravotní stav člověka. Pan Karel potřebuje zejména pomoc při navazování kontaktu s případným zaměstnavatelem a při pracovním pohovoru. Při hledání práce je velmi aktivní a velmi ochotně spolupracuje. Získání práce pro pana Pavla ovlivňovalo mnoţství okolností. Je čerstvým absolventem, ovšem ukázalo se, ţe ve svém oboru se jen těţko uplatní. V ţivotopise pana Pavla chybí jakákoliv praxe a zkušenosti. Obtíţně se orientuje na trhu práce, není zatím schopen objektivně zhodnotit své moţnosti a zpočátku neměl jasnou představu, jakou práci hledá. Přítomnost sluchového postiţení mu ztěţuje navázání kontaktu se zaměstnavatelem a získání zaměstnání v běţném prostředí bez asistence APPN. Pan Milan sice má mnohaletou praxi v oboru, rozhodl se ovšem rekvalifikovat a hledá práci v oboru úplně jiném. Problémy mu dělá chybějící praxe v oblasti počítačové technologie, mnoţství odborné a cizojazyčné terminologie a silná konkurence na trhu práce. Pomáhá mu naopak jeho ochota k sebevzdělávání, aktivita a velká motivace k nalezení práce. 79
Závěr Problematika profesního uplatnění osob se sluchovým postiţením je tématem, které je velmi aktuální a je potřeba se touto oblastí zabývat. Odborná literatura řeší nejčastěji problematikou sluchového postiţení v dětském věku, případně rozvoj odezírání u ohluchlých osob apod., ale publikace týkající se přímo profesního uplatnění sluchově postiţených na našem kniţním trhu chybí. Přitom lidé se sluchovým postiţením mají často zejména z důvodu komunikační bariéry obtíţe s nalezením práce na otevřeném pracovním trhu. Konkurence je velká a ochota zaměstnavatele hledat jiné neţ běţné způsoby komunikace není samozřejmostí. Domnívám se také, ţe i dnes, mnoho let po uvolnění poměrů ve společnosti, přetrvává mezi lidmi mnoţství předsudků, které ovlivňují přístup ke sluchově postiţeným lidem. Přitom význam pracovního uplatnění pro člověka bývá nenahraditelný. Přítomnost sluchového postiţení by neměla nikomu bránit při naplňování potřeby seberealizace, sebeuplatnění. Je důleţité zřizovat další organizace podobné Agentuře Profesního Poradenství pro Neslyšící v ostatních krajích České republiky, aby byly dosaţitelné většině osob se sluchovým postiţením. Bohuţel, sama APPN neplánuje v nejbliţších letech zřízení své pobočky v některém z českých měst, ale na druhou stranu se v současnosti zaměřuje na čerpání informací a zkušeností ze zahraničí, coţ je také velmi přínosné a potřebné. Poskytování profesionálních sluţeb v této oblasti umoţňuje alespoň částečně bourat bariéry mezi světem slyšícím a neslyšícím a pomáhá odstraňovat předsudky a nedůvěru. Mnoho úspěšných neslyšících, kterým se povedlo vydobýt si své „místo na slunci“, je vzorem pro budoucí generaci a zároveň tito lidé ukazují slyšící společnosti, ţe i bez sluchu se dá ţít naprosto normálním, plnohodnotným a kvalitním ţivotem.
80
Resumé Tato diplomová práce se zabývá problematikou a moţnostmi profesního uplatnění osob se sluchovým postiţením. Práce má dvě části – část teoretickou a empirickou. V teoretické části se podrobně věnuji pojmům z oblasti klasifikace a diagnostiky sluchových vad, komunikaci sluchově postiţených osob a kompenzačním pomůckám, které vyuţívají. Velký prostor je dále věnován popisu moţností vzdělávání a zaměstnávání osob se sluchovým postiţením. Empirická část je zaměřena na charakteristiku Agentury Profesního Poradenství pro Neslyšící a obsahuje 4 případové studie.
81
Summary This thesis deals with problems and vocational integration opportunities of persons with hearing disabilities. The thesis consists of two parts - the theoretical and empirical one. In the theoretical part I closely address concepts from domain of hearing defect diagnosis and classification, communication of auditory disabled and compensative tools they are using. Major space is furthermore dedicated to description of educational and employment opportunities for people with auditory disability. Empirical part is concentrated on The Career Counselling Agency for the Deaf characteristics and contains 4 case studies.
82
LITERATURA BUCHTOVÁ a kol. Nezaměstnanost. Psychologický, ekonomický a sociální problém. Praha : Grada, 2002. 240 s. ISBN 80-247-9006-8. FREEMAN, R.; CARBIN, CF.; BOESE, RJ. Tvé dítě neslyší? Přeloţili Jaroslav Hrubý a Jaroslava Selicharová. Praha : FRPSP, 1981. 359 s. GIDDENS, A. Sociologie. Praha : Argo, 1999. 595 s. ISBN 80-7203-124-4. HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. 1. díl. 2. vyd. Praha : FRPSP, Septima, 1999. 396 s. ISBN 80-7216-096-6. HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. 2. díl. 1. vyd. Praha : FRPSP, Septima, 1998. 328 s. ISBN 80-7216-075-3. JANOTOVÁ, SVOBODOVÁ. Integrace sluchově postiţeného dítěte v mateřské a základní škole. Praha : Septima, 1996. 64 s. ISBN 8085801728. KRAHULCOVÁ, B. Komunikace sluchově postiţených. Praha : Karolinum, 2003. 303 s. ISBN 80-246-0329-2. KRAHULCOVÁ-ŢATKOVÁ. Komplexní komunikační systémy těţce sluchově postiţených. Praha: UK a Karolinum, 1996. ISBN 80-7184-239-7. KVĚTOŇOVÁ-ŠVECOVÁ (ed.). Edukace dětí se speciálními potřebami v raném a předškolním věku. Brno : Paido, 2004. 126 s. ISBN 80-7315-063-8. MAREŠ, P. Nezaměstnanost jako sociální problém. Praha : SLON, 2002. 172 s. ISBN 80-86429-08-3. MATĚJČEK, Z. Psychologie nemocných a zdravotně postiţených dětí. Jinočany : H & H, 2001. 147 s. ISBN 80-86022-92-7. MÜHLPACHR,
P.
(ed.)
Speciální
pedagogika
v interdisciplinárních
a
multidisciplinár-ních souvislostech. Brno : Masarykova univerzita, 2008. 160 s. ISBN 978802- 1047624. NOVÝ, SURYNEK. Sociologie pro ekonomy a manaţery. Praha : Grada, 2002. 192 s. ISBN 80-247-0384-X. NOVOSAD, L. Kapitoly ze základů speciální pedagogiky – somatopedie. Liberec : TU v Liberci, 2002. 78 s. ISBN 7083-563-X. OPATŘILOVÁ, ZÁMEČNÍKOVÁ. Předprofesní a profesní příprava zdravotně 83
postiţených. Masarykova univerzita v Brně, 2005. 132 s. ISBN 80-210-37180. PELIKÁN, J. Základy empirického výzkumu pedagogických jevů. Praha : Karo, 1998. 270 s. ISBN 8071845698. POTMĚŠIL, M. Čtení k surdopedii. Olomouc : Univerzita Palackého v Olomouci, 2003. 217 s. ISBN 80-244-0766-3. PRŮCHA, WALTEROVÁ, MAREŠ. Pedagogický slovník. Praha : Portál, 2003. 322 s. ISBN 8071787728. PULDA, LEJSKA. Jak ţít se sluchovou vadou? Brno : Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, 1996. 78 s. ISBN 80-7013-226-4. RÁDLOVÁ, E. a kol. Speciálně pedagogická diagnostika. Ostrava : Montanex, 2004. 78 s. ISBN 80-7225-114-7. ŘÍČAN, P. Psychologie osobnosti. Obor v pohybu. Praha : Grada, 5. vyd., 2007. 200 s. ISBN 978-80-247-1174-4. STRNADOVÁ, V Hádej, co říkám, aneb Odezírání je nejisté umění. ASNEP, 2001. 186 s. ISBN 80-903035-0-1. STRNADOVÁ, V. Jak se úspěšně vyrovnávat se ztrátou sluchu. I. díl. Náhlá ztráta sluchu. ASNEP, 2001. 165 s. ISBN 80-903035-2-8. STRNADOVÁ, V. Současné problémy české komunity neslyšících. I - Hluchota a jazyková komunikace. Praha : Univerzita Karlova, 1998. ISBN 8085899450. SVOBODA (Ed.), KREJČÍŘOVÁ, VÁGNEROVÁ. Psychodiagnostika dětí a dospívajících. 2. vyd. Praha : Portál, 2009. 792 s. ISBN 978-80-7367-566-0. ŠÁNDOROVÁ, Z. Vybrané kapitoly z komprehenzivní surdopedie. Hradec Králové : Gaudeamus, 2003. 81 s. ISBN 80-7041-605-X. ŠEDIVÁ, Z. Psychologie sluchově postiţených ve školní praxi. Praha : Septima, 2006. 64 s. ISBN 80-7216-232-2. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha : Portál, 2002. 444 s. ISBN 80-7178-678-0. VÁGNEROVÁ, HADJ-MOUSSOVÁ, ŠTECH. Psychologie handicapu. Praha : Karolinum, 2004. 230 s. ISBN 80-7184-929-4. Ve světě sluchového postiţení. Praha : FRPSP - Středisko rané péče Tamtam, 2005. 104 s. ISBN 80-86792-27-7. 84
VITÁSKOVÁ, K., a kol. Zefektivnění studia a profesního uplatnění handicapovaných studentů na vysokých školách. Olomouc : Univerzita Palackého, 2003. ISBN 80-244-0621-7. VÍTKOVÁ, M. Integrativní speciální pedagogika. Integrace školní a sociální. 2. vyd. Brno : Paido, 2004. 463 s. ISBN 80-7315-071-9. VYBÍRAL, Z. Psychologie komunikace. Praha : Portál, 2005. ISBN 80-7178-998-4.
ČASOPISY Macurová. Poznáváme český znakový jazyk. Speciální pedagogika 2/2001, s. 69.
INTERNET Abilympijský zpravodaj 6/2008. Neděláme rozdíly mezi klienty, s. 7. Dostupné na: www.abilympics.cz/priloha.php?id=417
Agentura Profesního Poradenství pro Neslyšící. Dostupné na:http://www.appn.cz/index.html Agentura Profesního Poradenství pro Neslyšící. Proběhlé akce. Dostupné na: http://www.appn.cz/probehle-akce.html Centrum kochleárních implantací u dětí. Cíle současného výzkumu a připravované projekty. Dostupné na: http://www.ckid.cz/cile.asp Centrum kochleárních implantací u dětí. Kochleární implantát. Dostupné na: http://www.ckid.cz/kochimp.asp
Centrum kochleárních implantací u dětí. Výsledky – aktuální stav. Dostupné na: http://www.ckid.cz/aktual.asp
Centrum
pro
kochleární
a
kmenové
implantace.
Dostupné
na:
http://orl.lf1.cuni.cz/article.asp?nDepartmentID=2406&nArticleID=7797&nLanguageID=1
Časná diagnostika vad sluchu u novorozenců a kojenců. Dostupné na: http://www.lekari-online.cz/orl-otorinolaryngologie/zakroky/casna-diagnostika-vad-sluchu-unovorozencu-a-kojencu
Česká komora tlumočníků znakového jazyka. Alena Macurová. Dostupné na: http://www.cktzj.com/medailon.php?idp=107
Čeština v komunikaci neslyšících – studentské stránky. Dostupné na: 85
http://ucjtk.ff.cuni.cz/cnes/index.php?key=intro
Čím se sluchadla od sebe vzájemně liší? Dostupné na: http://www.ordinace.cz/clanek/cimse-sluchadla-od-sebe-vzajemne-lisi/
Hudáková. Maturitní obory na středních školách pro sluchově postiţené. Dostupné na: http://ruce.cz/clanky/150 Kochlear. Sluchadla. Dostupné na: http://www.kochlear.cz/index.php?text=17-sluchadla Kochlear. Kapesní sluchadlo versus sluchadlo na kostní vedení BAHA. Dostupné na: http://www.kochlear.cz/index.php?text=25-kapesni-sluchadlo-versus-sluchadlo-na-kostnivedeni-baha
Kochlear. Kochleární implantát – informace pro ţadatele. Dostupné na: http://www.kochlear.cz/index.php?text=1-kochlearni-implantat-informace-pro-zadatele#next
Křesťanová. Kochleární implantáty a jejich vývoj. Dostupné na: http://www.gong.cz/clanky.php?c=72
Křesťanová. Sympozium o poruchách sluchu v raném dětství. Dostupné na: http://www.gong.cz/clanky.php?c=108 Motejzíková. Screeningové vyšetření sluchu: zkušenosti a moţnosti. Dostupné na: http://ruce.cz/clanky/655-screeningove-vysetreni-sluchu-zkusenosti-a-moznosti
Pro-Audio, s.r.o. Tinnitus. Dostupné na: http://www.pro-audio.cz/tinnitus/ Programy a obory na divadelní fakultě JAMU v Brně. Dostupné na: http://www.my.cz/groups/divadelni_fakulta_-_jamu_v_brne/obory.aspx
Redlich. Neslyšící; jazyková a kulturní menšina vs. hluchota jako postiţení. Dostupné na:
http://ruce.cz/clanky/187-neslysici-jazykova-a-kulturni-mensina-vs-hluchota-jako-
postizeni
Sinecká, J. Zpráva o výzkumu „Zdravotně handicapované skupiny: komunita neslyšících – limity integrace“, 2000, Univerzita Karlova, Praha. Dostupné na: http://lidemesta.cz/index.php?id=568
Směrnice rektora Masarykovy Univerzity. Dostupné na: https://is.muni.cz/auth/do/1499/normy/smernicerektora/Smernice_rektora_4-2003.doc
Středisko Teiresiás. Společné kontaktní údaje pro Středisko. Dostupné na: http://www.teiresias.muni.cz/?chapter=4-1 Trh práce a politika zaměstnanosti. Dostupné na: 86
http://docs.google.com/gview?a=v&q=cache:tD7pHPGcSl8J:web.mvcr.cz/archiv2008/sprava/p riprava/uctexpd2/02_04.pdf+trh+pr%C3%A1ce+v+%C4%8Dr+po+roce+1989&hl=cs&sig=A FQjCNGQHqIk2R85kwtrsOGtqlBi7AfMNg
Vládní výbor pro zdravotně postiţené občany. Dostupné na: http://www.vlada.cz/cz/ppov/vvzpo/uvod-vvzpo-17734/
V říjnu se růst nezaměstnanosti zastavil. Dostupné na: http://www.spcr.cz/statistika/nezamestnanost.htm
Vyšetřovací metody ucha. Dostupné na: http://is.muni.cz/elportal/estud/pedf/js09/orl/web/pages/1_2_vysetrovaci_metody_ucha.html
Zaměstnávání osob se zdravotním postiţením. Dostupné na: http://is.braillnet.cz/Osveta_prispevky/50.html
Zouzalík. Kochleární implantát - naděje nebo prokletí? Dostupné na: http://ruce.cz/clanky/441-kochlearni-implantat-nadeje-nebo-prokleti
87
88
PŘÍLOHY Příloha č. 1 APPN, o.s. Agentura Profesního Poradenství pro Neslyšící Vratislavova 12/28, 128 00 Praha 2 – Vyšehrad tel.: 222 519 835, fax.: 222 514 530 www.appn.cz, e-mail:
[email protected] Číslo karty v SES:
Karta klienta OSOBNÍ ÚDAJE
Jméno a příjmení, titul Datum narození Místo narození ČR SR ……………… svobodný/svobodná vdovec/vdova
Občanství Rodinný stav
jiné ţenatý/vdaná , rozvedený/rozvedená
Jsem Komunikace Typ invalidního důchodu Průkaz ZTP, ZTP/P Zdravotní omezení Omezení k právním úkonům
prelingválně neslyšící (od narození) nedoslýchavý/á ohluchlý znakový jazyk odezírání český jazyk (písemná forma) jiná ČID ID typ a ID typ b ZTP ZTP/P ANO
NE
ČÁSTEČNĚ
KONTAKTNÍ ÚDAJE
Adresa trvalého bydliště Adresa přechodného bydliště Mobil – sms E-mail Telefon, fax Např. Na Šalamounce 21, Praha 5 – Košíře, 150 00
MOJE PRACOVNÍ MÍSTO Jste přihlášen/a na ÚP? Jakou práci hledáte? Jaký pracovní úvazek? Kdy můţete nastoupit? Jaký plat očekáváte? Jaký nejniţší plat očekáváte? Můţete pracovat na směny? [Zadejte text.]
ano
ne
Jak dlouho:
plný úvazek
částečný úvazek
ihned /
nebo uveďte kdy:
ano
ne
napište jakou chcete směnu:
Chcete pracovat o víkendu? Kde by mělo být vaše pracovitě? (př.kdekoli, jen v Praze 5, 6, aj.)
ano
ne
Jak jste se dozvěděli o APPN, o. s.? Internet teletext časopis noviny od známých Souhlas se zpracováním osobních údajů Souhlasím, aby data předaná společnosti APPN, o. s. (dále jen společnost) byla pouţita při vyhledávání a zprostředkování vhodného zaměstnání a aby byla uloţena u této společnosti po dobu pěti let. Jsem srozuměn (a) s tím, ţe moje osobní údaje mohou být předány za stejným účelem případnému zaměstnavateli nebo jiné zprostředkovatelské agentuře. Souhlasím, aby společnost APPN, o .s. v souladu s obecně závaznými právními předpisy shromaţďovala a zpracovávala moje osobní a citlivé údaje pro vnitřní potřebu evidence po dobu 5 let v rozsahu nezbytném pro plnění povinností APPN. o. s. Mám právo nahlíţet do dokumentace, kterou o mě APPN, o. s. vede. Jsem si vědom (a), ţe vyjmutí mých osobních údajů z databáze společnosti před výše uvedenou dobou bude uskutečněno pouze na můj osobní pokyn, který musí být proveden písemně. Výše uvedený postup je nezbytný z hlediska zákona na ochranu osobních údajů č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, ve znění pozdějších předpisů. Souhlas s fotodokumentací Souhlasím s pořízením a zveřejněním fotodokumentace nebo videozáznamu v rámci projektu APPN, o.s. - Agentury profesního poradenství pro Neslyšící: např. pro výrobu kalendářů, zveřejnění fotografie na webových stránkách, a jiné.
V Praze ………………………… …………………. Datum platnosti od ...
[Zadejte text.]
Podpis
Příloha č. 2 APPN, o.s. Agentura Profesního Poradenství pro Neslyšící Vratislavova 12/28, 128 00 Praha 2 - Vyšehrad tel.: 222 519 835, fax.: 222 514 530 www.appn.cz, email:
[email protected]
Smlouva o spolupráci APPN, o. s. a uţivatelem (klientem) sluţeb v podporovaném zaměstnávání Jméno klienta (uţivatele):…………………………………………………………………………. Datum narození: ……………………………………………………………………………………
Cíl spolupráce: Najít a udrţet si stálé pracovní místo v běţném pracovním prostředí. Pracovní konzultant: Bude pracovat s klientem na vytvoření individuálního plánu, kde bude napsáno, jak postupovat při hledání práce. Bude podporovat klienta, aby si našel práci a aby se na tomto místě osamostatnil. Bude respektovat rozhodnutí klienta a upozorní ho na moţná rizika tohoto rozhodnutí. Nesmí poskytovat informace o klientovi dalším osobám bez jeho vědomí a souhlasu. Můţe říkat informace o klientovi jen za účelem práce - zaměstnavateli, úřadu práce, chráněným dílnám, dalším organizacím, jen pokud je to potřebné pro úspěšnou spolupráci. Pracovní konzultant doprovází klienta na pracovní pohovor. Pracovní konzultant dochází s klientem na pracovní asistenci do zaměstnání v délce podle potřeby klienta, tak i zaměstnavatele (minimálně však 1 celý den při nástupu klienta do zaměstnání). Bude s klientem dále spolupracovat, i kdyţ klient nastoupí do zaměstnání aţ do doby, neţ podepíšou dohodu o ukončení spolupráce (po vzájemné dohodě). Spolupráce pracovního konzultanta klienta můţe trvat maximálně 2 roky. Klient (uţivatel): Bude spolupracovat s pracovním konzultantem na vytvoření ţivotopisu, motivačního dopisu, hledání práce pomocí inzerátu (internetu, novin, aj.). Bude chodit na domluvené schůzky s pracovním konzultantem ještě před nastoupením do nového zaměstnání dle domluvy (př. 1x za týden/14 dní).
[Zadejte text.]
Bude chodit na domluvené schůzky s pracovním konzultantem (nebo na Job Klub) včas, kdyţ nemůţe přijít, napíše sms 1 den dříve (ne jen 1 hodinu dříve). Bude chodit na domluvené Job Kluby (pracovní kluby) ještě před nastoupením do nového zaměstnání dle domluvy (př. 1x za měsíc). Pokud klient během spolupráce s pracovním konzultantem nastoupí do práce, nebo najde jiné moţnosti uplatnění, ihned to osobně oznámí pracovnímu konzultantovi. Kdyţ klient nastoupí do práce, přinese osobně pracovnímu konzultantovi kopii pracovní smlouvy. pokud se klient nedostaví na domluvený pracovní pohovor nebo v den svého nástupu nepřijde do zaměstnání, musí to říct svému pracovnímu konzultantovi a uvést důvod proč nepřišel. Bude podávat pracovnímu konzultantovi pouze pravdivé informace a údaje o své osobě. Klient zaplatí za sluţby APPN, o. s, poplatek ve výši 200,- Kč. Tento poplatek je nevratný. Kdyţ nebude s něčím spokojen, můţe podat stíţnost vedoucí pracovních konzultantů Kláře Podivínové (
[email protected], 739 245 270), nebo vedoucí APPN Marii Horákové na email (
[email protected]), anebo na adresu APPN, o. s., Vratislavova 12,128 00 Praha 2. Má právo se podívat do sloţky, kam bude pracovní konzultant zaznamenávat jeho osobní údaje a průběh spolupráce. Jak sluţba skončí: a)
klient má stálé pracovní místo v běţném pracovním prostředí a nepotřebuje podporu pracovního konzultanta,
b)
klient neplní smlouvu s pracovním konzultantem,
c)
klient se rozhodne, ţe uţ nebude potřebovat pomoc zprostředkování práce ani během zaměstnání a osobně to oznámí pracovnímu konzultantovi.
d)
smlouva mezi klientem a pracovním konzultantem můţe být jednostranně ukončena pracovním konzultantem z důvodu: - opakovaného porušování smlouvy ze strany klienta (tj. nedodrţování sjednaných schůzek, dlouhodobá neaktivní účast při hledání práce, zneuţití kontaktů pro svůj prospěch na firmy, se kterými APPN navázala spolupráci. - ukončení spolupráce bude klientovi oznámeno písemně (doporučeným dopisem). Pokud klient nebude do 1 měsíce na dopis reagovat bude spolupráce povaţována za ukončenou.
……………………………………… Podpis klienta [Zadejte text.]
............................................. Podpis pracovního konzultanta