Prof. Stefano Zamagni – Řešení problémů nezaměstnanosti z pohledu nového pojetí občanské ekonomiky,
Byl jsem požádán, abych přednesl několik poznámek k tématu tohoto semináře, tedy k problému zaměstnanosti a politice, která může situaci v zaměstnanosti zlepšit. Myslím, že principiálně můžeme říct, že chápeme důležitost zaměstnanosti a práce v učení církve i význam toho, aby člověk dostal práci. Svatý Benedikt z Nursie mnoho set let v historii, tzn. přibližně v roce 600, hovořil o tom, že máme pracovat a modlit se. To bylo revoluční, protože když je práce postavena na stejnou úroveň jako modlitba, znamená to její rehabilitaci. Před svatým Benediktem práce nebyla určena svobodným lidem. Práce byla určena pouze otrokům. Svobodný člověk neměl pracovat. Měl přemítat, přemýšlet, ale nepracovat. Proto tedy je přínos sv. Benedikta tak významný, tak velký. Připomíná, že práce je vlastnost, kterou se člověk účastní na dotvoření Božího výtvoru. Víte, že křesťanský Bůh stvořil svět, ale nedokončil ho. Sedmý den, jak praví Bible, odpočíval. Nedokončil ho. A proč? Protože křesťanský Bůh chtěl, abychom to byli my, lidé, kdo žijí historii a kdo dokončují Boží dílo vlastníma rukama. Lidé bez práce v podstatě představují ten největší prohřešek. Zabránit člověku v tom, aby pracoval, znamená zabránit mu v tom, aby přispíval ke stvoření, k dokončení stvoření. A to je bod, který jsme možná my, křesťané, trošičku pozapomněli. Podle papeže Jana Pavla II. je v jeho encyklice právě tento bod zdůrazněn. Protože když se necháme vláčet, táhnout materialistickými záležitostmi, které vidí v práci pouze prostředek pro získání peněz, pro získání kupní síly, tak mnoho křesťanů se domnívá, že politika zaměstnanosti a práce je od toho, aby dostali plat. Samozřejmě je to důležité. Plat a mzda jsou důležité, protože máme tělo. Ale nejsme jenom tělo. Proto musíme kromě té materiální části přemýšlet a hledět dále. Jinak se nám nepodaří otázku zaměstnanosti úspěšně vyřešit. Tolik na úvod. A teď bych rád položil následující otázku: Proč má v dnešní době smysl o práci hovořit? Je to proto, že dnes je velmi důležité pokládat si otázky o problémech nezaměstnanosti. Co se stalo? K čemu došlo? Můžete si říct, to není nic nového. Ano, od doby, kdy máme ekonomiku, tržní ekonomiku, od 18. stol. nezaměstnanost existuje. My máme teď prostředí kapitalistického trhu. Když budete číst klasiky, uvidíte, že nezaměstnanost byla funkcí kapitalismu. Tzn., že se říkalo, že jsou potřebné rezervy. Rezervy lidského kapitálu, rezervy osob. Proto, aby bylo možné kumulovat kapitál pro další rozvoj. Musíme tedy nejdřív pochopit, že jev nezaměstnanosti není nový, jak si mnozí myslí. Existuje nejméně tři století. Ale co zde máme nového v dnešní době?. V dnešní době máme skutečně něco nového. A to je spojeno se dvěma jevy, které se projevují v posledních 30 letech. Tzn. už nějakou dobu. A tyto dva jevy epochální důležitosti se nazývají globalizace a 3. průmyslová revoluce. Všichni víceméně vědí, co znamená globalizace. Otvírání trhu, nejen zboží, ale také výrobních faktorů, výrobních subjektů. Např. na trhu práce máme také aspekt trhu kapitálu. A trhy práce a trhy kapitálu byly dříve národní. Zatímco dnes jsou globální. To je naprosto nové. Dříve, v minulosti, existovaly transakce na mezinárodní úrovni. Ale týkalo se to zboží, přesunovalo se zboží. Nikoliv samotného výrobního působení. To znamená, že v dnešní době máme globální trh kapitálu. A také se setkáváme s konkrétními důsledky. A to nejenom ve financích. Další jev je třetí průmyslová revoluce, která v podstatě přináší nové technologie. Tyto dva jevy se projevují současně, ale liší se. Když nastala 1. průmyslová revoluce v Anglii v první polovině 18. století, tehdy ještě neexistovala technologická revoluce. Tehdy ještě neexistovala globalizace. A průmyslová revoluce v podstatě začala nabývat velkých rozměrů na konci 19. století. Bylo to spojeno také s cyklem chemie. Dříve to bylo spojeno s cyklem mechaniky a tavení. Pracovalo se s železem, s kovy. A začaly vznikat nové technologie. To je spojeno právě s hmotou. V poslední době hlavně s křemíkem. A to je základní komponent všech přístrojů, které se používají. Třetí průmyslová revoluce společně s globalizací se staly určujícími. A co určují? Homogenní transformaci trhu. Je to velice důležité pro pochopení problému, o němž hovoříme. Tzn. transformace
z pyramidové struktury na jinou strukturu. Představme si takovou pyramidu, a představme si strukturu přesýpacích hodin. Zkuste si představit, kde bude asi rozdíl. Když se podíváte před sebe a porovnáte si pyramidu a přesýpací hodiny, pochopíte. Základna je stejná. Dnes, jako včera. To je ta spodní část. A co představuje? Ty jednoduché práce. Práce, na něž není potřeba studovat. Rutinní práce. Jak se říká, jsou to práce těch, kdo uklízí na zemi. Rozdíl je ale v tom, že zatím co v nedávné minulosti jsme měli vrchol pyramidy, a co je ten vrchol? Tzn., že to bylo jen málo míst, málo míst pro ty, kdo se těšili vysokým pozicím v podniku. A znamená to, že se těšili taky vysokým platům. Ale stačilo, aby ve firmě bylo pár inženýrů, pár vedoucích pracovníků, kteří řídili společnost a ti dávali příkazy podřízeným. Ale dnes u přesýpacích hodin máme vyšší základnu. Tzn., že v dnešních podnicích nemáme málo těch, kteří jsou superspecializovaní, ale je jich velmi mnoho. A je to bez limitu, bez hranic. A firmy mezi sebou soutěží a předhánějí se, kdo přetáhne více kvalifikovaných lidí. A pokud ti lidé nenajdou zaměstnance ve vlastní zemi, obracejí se na zahraniční pracovníky. Např. když se vydáte do Bangalaru, což je velké indické město, a je tam vysoká technická škola, zjistíte, že jsou tam skvělí lidé, dokonce předstihli Američany. Bangalar je dnes významnější než Silicon Valley v Kalifornii, protože mají inženýry, kteří jsou superspecializovaní. A firmy na světové úrovni tyto lidi najímají, protože jsou velmi schopní. To je naprostá novinka. Další rozdíl je v tom, že u přesýpacích hodin ta střední část má zúžení. Co to znamená? Znamená to, že ve střední části je málo pracovních míst. Málo pracovních pozic. Takže když v dnešní době má někdo střední vzdělání, zůstává nezaměstnaný, neboli nemá práci. Když se podíváme na údaje o nezaměstnanosti v Itálii, tak v Itálii jsou nezaměstnaní především lidé v mladém věku s nějakým titulem. Jsou to absolventi. A proč? Jsou to lidé, kteří protože mají nějaký titul, mají vzdělání, tak nepřijímají nízce placené zaměstnání. Očekávají více. Ovšem nejsou dostatečně produktivní na to, aby mohli být na vrcholu přesýpacích hodin. Proto zůstávají ve střední části. Takže jak se říká, svým způsobem mizí střední třída. Ne že by mizela, ale nemá tu stejnou sílu jako v minulosti. Dříve bylo v té střední části velmi mnoho pracovních míst, ale dnes už tomu tak není. A mnoho lidí děla obyčejné rutinní opakující se práce, které spočívají v plnění opakujících se úkolů, namísto toho, aby prováděli specializovanou práci. A proč? Protože tím se dosahuje určité produktivity a také konkurenceschopnosti. To je na světových trzích potřeba pro zvýšení profitu, zisku. V dnešní době se nezaměstnanost netýká jen těch, kteří nemají školu, je to takový paradox v dnešní době. Paradox v řečtině znamená zázrak, překvapení, úžas. A právě tento paradox je, že dnešní lidé, kteří zůstávají nezaměstnaní, jsou lidé, kteří takzvaně zůstali v polovině té kariéry, čili jsou to většinou vysokoškoláci, vystudovaní, kteří nenajdou práci, jak jsem se zmínil, protože jsou v té střední vrstvě, což je opravdu paradox a je to novinka v našich objevech. Další fenomén, který je všem na očích, je endemické zvýšení. Endemický znamená, že uvnitř systému narůstají rozdíly. A tyto rozdíly začínají nabývat skandálních rozměrů. Pořád zde byli chudí a bohatí. Už evangelium říká: chudí budou stále s vámi. Jaký je ale rozdíl mezi dnešními nesrovnalostmi, obrovskými rozdíly uvnitř systému! Tyto rozdíly narůstají. Index rozdílnosti narůstá. Zaznamenává se podle indexu Giny - Giny byl významný italský statistik, podle kterého se index jmenuje. Nemám údaje z České republiky, ale např. tento index rozdílnosti, index Giny, se v Itálii za posledních 30 let se zvýšil pětkrát. Podívejte se do Ruska. V dnešním Rusku tento rozdíl mezi bohatým a chudým je enormní. Je nepředstavitelně znásobený od doby před revolucí v Sankt Petěrburgu. Tyto rozdíly mezi lidmi chudými a bohatými jsou opravdu nebezpečně velké. Superspecializované osoby, experti pobírají neuvěřitelný plat. Protože řeknou: Buď mi dáš tento plat, nebo půjdu někam jinam. Je po nich obrovská poptávka. Kdežto ti, kteří pracují v té opakované rutinní, běžné sezónní práci tak třeba v Evropě, když řekneme 1000 euro měsíčně je nic moc. Člověk neumře hlady. Člověk vyžije, má rodinu, celkem to pokryje ty běžné spotřební výdaje. Ale je to malý plat. Kdežto ti bohatí dnešní doby jsou bohatší než ti bohatí ze včerejška. Chtěl bych to zopakovat. Dnešní bohatí jsou mnohem bohatší, než bohatí ze včerejška. Chudí dnešní doby jsou mnohem chudší, než chudí ze včerejška. Tento rozdíl mezi chudými a bohatými tedy nabývá ohromných rozměrů. Proč? Za prvé je zde ztráta demokracie. A za druhé je ztráta svobody. To jsou ty
nebezpečné následky rostoucích rozdílů mezi chudými a bohatými. Proto musíme dávat pozor a být citliví na otázku nespravedlnosti, nerovnosti. Protože víme, že ztráta svobody, z historie jsme poučení, ztráta svobody znamená ztrátu všeho. Lidé jak se začnou organizovat, trpět nespravedlivostí, tak vypukají sociální nepokoje. Mohou vypuknout i obrovské politické problémy. To dobře známe z tisíců historických příkladů. Nemůžeme tady stát a plakat nad těmi fakty. Jsou to fakta, realita. Máme za ně ale určitou zodpovědnost, my věřící. My věřící bychom měli být vždy připraveni uznat tyto pravdy. Říct: Vím, jsem si vědom toho, že tyto věci jsou špatné. Ale také vím, že musím nějak reagovat. Jan Pavel II. nikdy nezůstal pasivní nad zlobou a nespravedlností tohoto světa. Nikdy se pouze nerozplakal nebo ji pouze nekonstatoval. Vždycky řekl, je třeba jednat. Je třeba nějakým způsobem odsoudit tuto nespravedlnost. Nějak proti ní zakročit. Mám 3 takové plány, jak proti nespravedlnosti zakročit. První je plán politický, to je odpovědnost politická. Na všech úrovních, na úrovni evropské, na úrovni státní, na úrovni místní, na úrovni komunální, každý politik má svou vlastní odpovědnost a kompetenci. Druhá úroveň těch záchranných mechanismů je na úrovni „Bussines Comunity“ – tzn. na úrovni obchodníků, na úrovni manažerů. A třetí sféra kde zakročit je občanská společnost. Občanskou společností chápu veškeré společenské organizace. Vy, kteří zde sedíte, jste například členy občanské společnosti. My se musíme spojit, zapojit se takzvaně do hry a dosáhnout našeho cíle. Občanská společnost je seskupení organizací, fondů, společenských firem, podniků. Všechny tyto organizace se v Itálii nazývají akční společenské organizace. Proč akční? Protože komunismus celou tu střední vrstvu rozmetal. Všechny diktatury se snaží zbavit střední vrstvy. Ať diktatury vlevo, nebo vpravo, nemohou tolerovat občanskou společnost, která se organizuje. To je třeba mít vždy na paměti. Podívejme se třeba na dnešní Čínu, tam nejsou žádné takové organizace střední vrstvy, neexistují tam žádné dobrovolnické organizace. Proto mluvíme o diktatuře v Číně. Jaké jsou to dobrovolné organizace, které v Číně existují? To jsou vládní organizace. Tím nemyslím společenské organizace, které vznikají spontánně, které vznikají z vůle lidu. Ty většinou jsou všemi extrémními absolutistickými diktátorskými režimy rozmetány, protože jsou nebezpečné. Vládní organizace dobrovolné jsou pouze nazývané dobrovolné. Již Aristoteles kdysi dávno mluvil o společenské společnosti, kde společnosti musí být aktivní, ne stát, který přikáže organizujte se, založte nějaký fond. Musí to být vůle občanů, vůle lidí, že oni se chtějí organizovat, oni se chtějí sdružovat a nějakým způsobem zasahovat do dění státu. Stát pomáhá prostředky. Finančními, legislativními, ale nesmí to být stát, kdo stanovuje cíle. Cíle si musí stanovit samotní lidé, protože je to občanská společnost. Církev patří také do této občanské společnosti, protože církve pomáhají vyjádřit vůli občanů. Chtěl jsem teď zdůraznit jednotlivé detailní poznatky k těmto třem akčním sférám. Takže mluvil jsem že první akční sféra je politická, čili vláda, evropská, národní, místní politika. Musí také jednat. Kdybych teď měl možnost, tak vám nakreslím přesýpací hodiny, abyste si uvědomili, kde mají přesýpací hodiny svůj slabý bod. Je v prostředku. Tam, kde se zužují. A tady v tomto bodě, poblíž tohoto slabého bodu, zúženého místa, musí politika to místo zesílit, aby se z něho stal válec, aby ubránil slabé místo. A to je nabízet pracovní místa. Pracovní místa, která nejsou v těsné závislosti a v ohrožení globalizace. Pracovní místa, která jsou bezpečná, která dávají lidem jistotu, která nejsou ohrožena těmi rizikovými prvky globalizace, třetí průmyslové revoluce. V tom, o čem já mluvím, bych rád zdůraznil, jsou faktické výsledky mých praktických výzkumů. Nejsem žádný teoretik. Nejsem žádný člověk odtržený od reality. Je to možné. Nevěříte mi, ale je to možné, to co říkám. V některých částech světa se tyto věci dějí. Je to vzácné, ale dějí se. Jak to udělat? Jde o to, aby se provedly reformy na půdě zákonodárství, na půdě právního systému, aby se umožnil vznik těchto firem, neziskových organizací a to jsou podle mě ty společenské organizace. V Anglii se používá termín „Social Enterprizes“ - neziskové organizace, sociální podniky. Jjsou založeny na různých národních zákonech. Například v Itálii v roce 2006, tzn. před 5 lety, se vybojoval zákon, který zakládá sociální podniky. A tento zákon o sociálních podnicích, který byl v Itálii přijat v roce 2006, je nyní přebírán v jiných zemích evropského společenství. Co je sociální podnik? Sociální podnik je firma jako každá jiná, čili vytváří přidanou hodnotu, ale nevytváří zisk. Jejím cílem není tvorba zisku. Jejím cílem je vytvářet pracovní místa a dosahovat cílů, které jsou pro společnost žádoucí.
Proč jsou sociální podniky tak důležité? Protože tento sociální podnik vytváří zvláštní kategorii služeb, které se nazývají služby pro člověka. Což je zdravotnictví, vzdělávání, asistenční služby, a to asistenční služby od mladých lidí až po staré lidi, kteří již nejsou soběstační. Jaká je charakteristika těchto služeb? Ekonomové se tímto zabývají dlouho. Jsou to služby, které nejsou náročné na technologické novinky, ale jsou náročné na pracovní sílu. Vyžadují lidskou sílu. Pokud mám poskytnout asistenční službu dětem nebo starým nesoběstačným lidem, nemohu dát stroj místo člověka. Musíme mít lidi, kteří pomáhají těm, kdo to potřebují. Poskytují opravdu ochranu. Nejsou to tedy služby náročné na rozvoj technologie. Ale zároveň to jsou služby vázané na lokální trh na národní úrovni. Nemohu například vzít nějakého Inda, aby se postaral o mé dítě, musím použít místní lidi. Není možné použít nějakého Číňana, který by pracoval za méně. Není to výměna peněz, které tyto služby stojí, ale je to opravdu lidská sociální síla. Náboj člověka, který je vytvářen v těchto službách. Tyto služby jsou poskytované lidmi a lidem. A v naší společnosti v této době právě toto chybí. Ještě bych chtěl říct: Kdo platí tyto služby? To je otázka. Kdo platí sociální podniky? Náš rozvoj, západní rozvoj, je takový model, který je zaměřen na zboží, a ne na ty relativní hodnoty. Nevím, jestli jste někdy používali pojem „relativní hodnoty“. V angličtině se používá výraz „Relation Goods“. Je to termín, který používají ekonomové, když chtějí charakterizovat relativní zboží. Tím se myslí vztah mezi dvěma lidmi. Protože my v dnešní společnosti příliš konzumujeme materiální zboží a konzumujeme málo tohoto relativního zboží. Co my konzumujeme? Zejména materiální věci: jídlo, oblečení, auta, domy, atd. Dobře, to je materiální zboží. Abychom si toto materiální zboží koupili, nezbývá nám už peněz, nezbývá nám síly na relativní zboží, což jsou vzdělávací programy, zdravotnické služby, asistenční služby. Všichni víme, že ve všech zemích jsou problémy s poskytováním lékařské služby. A zde právě přichází čas pro politické zákroky, pro politické reformy, kde politika by měla pomoci vypracovat jinou hodnotu toho relativního zboží. Ceny za relativní zboží jsou příliš vysoké. Kdežto, ceny za klasické materiální zboží jsou nízké. Jak je to možné? Protože zdanění vychází z klasického zdanění zboží. A je těžké zdanit asistenční služby. Podívejte se na to, jaké se nyní vedou diskuze o dani „Tobi“. Přece víme, že daně, které se platí z práce, jsou dvakrát vyšší, než daně z finančních produktů. To je opravdu potřeba odsoudit. Musíme se zasadit o změnu. Protože pokud v dnešní době Evropa chce zavést „Tobiho“ daň na finanční spekulaci, setkává se opět s účelovým odporem. Někteří ekonomové budou za peníze budou opakovat věci, které nejsou pravdivé. A budou říkat, že jsou vědecky platné. Takovým lidem nevěřte, protože tam není žádná věda. Tam je pouze osobní zájem. Ale jsou ekonomové, kteří naopak mají poctivý přístup k věci, těm to vadí a je to taky vidět. A tím se mohou věci změnit. Pokud nezměníme systém zdaňování, je zřejmé, že všichni se budou snažit vydělat peníze na základě finančních spekulací. A budou tedy nakupovat zboží a nebudou vůbec myslet na relační statky. A to je úkol politiky. Poskytovat možnost k tomu, aby mohly vznikat sociální podniky. Co dále potřebujeme? Protože vy v České republice, když se obracíte na vládu, můžete žádat to, aby udělala něco pro to, aby mohly vznikat sociální podniky. Můžete říct: Proč jste nezavedli zákon? Už je v jiných zemích, například v Anglii, můžeme zmínit jiné země, v některých to je, v některých není. Ale někdo potom bude muset na tu otázku odpovědět. To znamená je potřeba žádat politické subjekty, aby tuto možnost zpřístupnily. Protože bez zákona, pokud zákon neexistuje, nemohou sociální podniky vznikat. Další věc, kterou musíme od vlády žádat je, aby změnila zdanění. A neměli bychom danit práci. Například známe situace, kdy někdo pracuje a musí platit tak vysoké daně, že ty daně jsou vyšší, než platí člověk, který spekuluje na burze. Alespoň bychom měli žádat rovnost. Rovné podmínky. Už to by byl pěkný výsledek. Takže v první řadě potřebujeme nějaký zásah na úrovni politiky. Dále na druhé úrovni se musíme podívat na svět podnikání. Určitě jste slyšeli termín „Corporate social responsibility“, což znamená sociální odpovědnost podniků. A o čem to je? Hlavní myšlenka vznikla v Americe. Přibližně před 60 nebo 70 lety, v 50. letech. Vznikla v Americe, nikoliv v zemi 4. světa. To je významné. Myšlenka vznikla na základě teze, že podnik je sociálně odpovědný, a že nestačí odpovědnost právní, pouhé dodržování zákonů. Je potřeba také mít zodpovědnost vůči společnosti.
O tom to je. A tato sociální odpovědnost podniku se projevuje v různých úrovních. Nejdůležitější oblast je ta, která se týká vytváření pracovních míst. A to je právě to, co je zásadně důležité. Protože v dnešní době mnoho podniků hledá co? Samozřejmě hledá, aby měli možnost dělat na konci roku filantropii, tzn. darovat peníze, aby měli všechno v pořádku, co se týče svědomí. A k tomu přihlíží způsobem, který není stavěný na stejnou úroveň jako samotné pracovní otázky. Tady nejde o to, aby se dělala filantropie. Co to znamená dát ruku do kapsy a vytáhnout peníze? Ne, to je příliš snadné, to nestačí. Dobře, pokud to udělají, je to dobře, ale nestačí to. Protože skutečná sociální odpovědnost znamená, že firma je zodpovědná za osudy těch, kteří žijí v její oblasti. Na jejím území. A já jako podnikatel raději říkám a řekl jsem to mnohokrát, nežádám peníze, nežádám, abys mi dal peníze, ale žádám tě, abys udržel své lidi v práci, abys je nepropouštěl. To po tobě žádám. Jenomže řada firem raději věnuje půl milionu eur, nebo 1 000 000€ na nějaké účely a myslí si, že je všechno pořádku. Ale nám to musí být jasné. Musíme jím říci, a řekl to i nedávno papež, když se setkal se skupinou podnikatelů. Asi budete znát „UNIAPAC“, to je světová organizace křesťanských podnikatelů. Určitě bude i v ČR. Všechny tyto mezinárodní organizace jsou členy „UNIAPACu“, což je mezinárodní unie. A když přijal papež tuto delegaci, řekl jim: Poslouchejte, jestli chcete být koherentní jako křesťanští katolíci a skutečně se držet svých zásad, první povinností je zachovat pracovní místa. A to je možné. Nikoliv říci, já věnuji dar na to, aby se zrekonstruovala fara. Když chcete, můžete to udělat, ale neberte to jako obchod. Kdy jeden cíl zaměníte jiným cílem. Takže toto je v dnešní době třeba žádat od podnikatelského světa. Aby chápal paradigma tzv. „Shar- holder value“, tedy sdílené hodnoty akcionáře, která, až do dneška byla vnímána pomýleným způsobem. My musíme vnímat slova „sdílená hodnota“ jako hodnotu, která se skutečně sdílí. Nikoliv jako hodnotu akcií nebo akcie pro akcionáře. Co je to akcionář? Je to člověk, který vlastní část podniku. Ale v podniku nejsou pouze akcionáři, a nejsou tam sami pro sebe. Jsou tam i pro ty, kteří tam pracují, kteří žijí v dané oblasti, pro přírodu atd. Můžeme pomyslet třeba na známého ekonoma, který v minulosti napsal velice pěkný článek, že je úkolem podnikatelů, aby v dnešní době maximalizovali společnou hodnotu, sdílenou hodnotu, sdílenou všemi. Zákazníky, pracujícími, územím, atd. Takže asi budete chápat, že tato oblast působení je v dnešní době velmi důležitá. Protože pro ty, kdo chtějí realizovat učení křesťanské církve, jiná cesta není. Znáte jistě spoustu lidí, kterým je třeba říci: nedávej teď nějaký finanční dar a potom neuvažuj propouštět lidi. Lepší bude plnit si takovou povinnost, že nebudeš propouštět lidi. Je to možné. Ale když mi podnik řekne: tak já přestěhuju svoji firmu z Itálie a přestěhuji ji třeba do Chorvatska, nebo do Srbska, protože tam práce stojí méně a své lidi propustím, to není sociální odpovědnost. Protože ty se tímto vzdáváš části profitu, zisku, musíš respektovat vyšší hodnoty. Další aspekt, který se stále týká sociální odpovědnosti je že v dnešní době máme tzv. odpovědnost rodin. Je to „Corporate Family Responsibility“. Co to znamená? Je to téma podnikové odpovědnosti ve vztahu k rodinám a papež každé 3 roky organizuje akci k tomu tématu. Před pár lety to bylo v Mexiku, ale každé 3 roky se místo mění. Příští setkání se bude konat v Miláně. Je to světové setkání křesťanských rodin. A tématem bude rodina a práce, politika slaďování rodinného a pracovního života. Toto téma vybral osobně sám papež. Mohl navrhnout jiná témata. Ale protože tento papež je velmi inteligentní a ví, jaké jsou skutečné, tíživé problémy, ví, že toto je to důležité téma, o kterém je potřeba hovořit. Ale on to nebere tak, že bychom o tom jen hovořili: Je krásné a správné mít rodinu, ale on stojí nohama na zemi. On hovoří o tom, že práce se stala nepřítelem rodiny a začíná rodiny ničit. Obzvláště pro ženy platí, že práce ničí rodinu. Křesťan ví, že jak práce, tak rodina jsou základní hodnoty. A my tedy musíme nacházet cesty, způsoby, jak sladit pracovní život s rodinným životem, aby pracovní a rodinný život byly rovnocenné. Aspoň z tohoto důvodu příští rok koncem dubna proběhne v Miláně toto velké setkání a možná někdo z vás přijede. Bude tam hodně lidí, bude to setkání na světové úrovni.
Takže na co si musíme odpovědět? Musíme žádat od podnikatelského světa, aby toto vyřešil. Aby tento uzel rozvázal, aby ve firmách, v nemocnicích a na jiných místech existovala organizace, která myslí na rodinu. My neříkáme nic a jsme potichu. Posloucháme a díváme se, jak svět jde kolem nás, stěžujeme se a říkáme, jak je to strašné, jak to není pěkné. Ale nereagujeme, nesnažíme se to nějak změnit. Ale my to musíme nejdřív konstatovat, musíme to říci, a potom si musíme uvědomit, že není potřeba, abychom žili v tom, co nemáme rádi, co se nám nelíbí. Ale když někdo řekne: Musíme respektovat zákony trhu - to pak je imbecil. Nedá se to říci nějakými jinými slovy. To není možné. Nemůžeme respektovat zákony trhu, které jdou proti rodině. Rodina a práce se musí zharmonizovat. Pokud chceme, aby firmy fungovaly, není potřeba, aby tím pádem zanikl rodinný život. Naopak. Pokud chceme, aby firmy fungovaly (vždyť i ti majitelé firem mají rodiny a chtějí, aby jejich rodiny fungovaly), tento vztah se musí sladit, a ne jak v dnešní době, jako antagonistický vztah. Možná znáte hnutí „Focolare“, pocházející z Itálie, kde takovéto komunity existují, kde rodina žije v harmonii se světem práce. Možná o něm víte, mluvil jsem o něm na nějakých jiných setkáních, protože hodnota rodiny posiluje hodnotu práce, nikoliv že ji ničí, že snižuje hodnotu práce. Naopak, rodina, hodnoty v rodině přinášejí lásku, harmonii, tvořivost, fantazii. A to se vše přenáší do světa práce. A tohle je ten druhý plán, na kterém musíme pracovat. A to musím pořád říkat zaměstnavatelům, podnikatelům, našim přátelům podnikatelům, kteří někdy jsou odtrženi od světa univerzit. Rádi by třeba něco dělali, ale my jim to musíme říct. Oni třeba ti zaměstnavatelé, podnikatelé, bussinesmani říkají: Proč jste nám neřekli že nestačí platit daně, respektovat zákony, nevykořisťovat, chránit životní prostředí? My akademici jim musíme říct: Ne, v dnešní době už toto nestačí. To, co říkáš ty, coby podnikatel, jsou věci, které musíš respektovat vůči legislativě, vůči státu. Ale zároveň jsou zde hodnoty, které musíš respektovat vůči rodině. Vůči tvé zodpovědnosti, vůči tvé občanské společnosti. Ty nejsi číslo, ty nejsi věc, ty jsi osoba. To znamená osoba, každá má kolem sebe manželku, manžela, má kolem sebe děti. Osoba znamená být ve vztahu k jiným lidem. Podnikatel řekne (ekonomové často říkají): Pro mě je spolupracovník „Input“, je to produkční prvek. - Ne není to žádný výrobní prvek. Je to člověk se svými vztahy, se svými hodnotami, se svou rodinou. To je takzvaná humanizace pracovních míst. A my se musíme snažit toto prosadit a tohoto dosáhnout. Už jsem skoro vyčerpal svůj čas, čili blížím se k třetímu plánu, na který se musíme zaměřit, což je plán, který se zase týká sociální společnosti. Jsou tady třeba moji přátelé z ACLI, je tady další společnost KaP, hnutí Křesťan a práce, všechno jsou to moji osobní přátelé. Co může asociace, sdružení, fondy udělat, aby čelili nezaměstnanosti? Jak jsem už řekl, v první řadě musí určit, přesně stanovit, vysvětlit, mluvit o těchto věcech. To ale nestačí. Je třeba zároveň udělat krok dopředu. A jakým směrem? Ve směru, že k této otázce, co dělat, musí také přiložit nějaký návrh. Jsem si jistý, že naše tlumočnice tlumočí dobře. Chtěl bych zdůraznit slovo agregace, čili přidružení jedné věci k druhé. Vy víte, že na trhu je vždy poptávka a nabídka. Zákon nabídky a zákon poptávky. Čili křivka nabídky a křivka poptávky, které se střetávají a dosahují rovnováhy. Tento zákon ekonomiky všichni známe. Co se děje teď v naší věci? Požadavky jsou na minimu. Dochází k roztříštění. V dnešní době v roce 2010, v roce 2011, kolik je například lidí, kteří nakupují auta? Miliony lidí. To znamená, tato nabídka nabývá ohromných rozměrů, kdežto poptávka je nulová, protože všichni si mohou koupit auto. Naopak nabídka převyšuje poptávku. Čili mluvíme o konzumismu. Obrovské společnosti konzumní. A nikdo není schopen vyjádřit, jak to půjde dál. A to co musí ta dnešní společnost angažovaná udělat je organizovat požadavky. Organizovat jednotlivé občany, organizovat veškerá společenství, která žijí na nějakém území, aby se stala jakousi agregací, aby se stala sdružením akumulací požadavků. Aby formulovali své požadavky. V Itálii existuje organizace „GAS“, tzn., jsou to takové rodinné společnosti, třeba 300 - 400 rodin, které se spojí v určitém sdružení a kteří třeba nabízí potraviny. To znamená, že vytvoří jakousi síť, která se zabývá tím, že si mezi sebou distribuují potraviny přímo od výrobců. Tím dosahují nižší ceny a vysílají tím jakýsi signál, že nám se nelíbí třeba svět supermarketů, protože ty špatně jednají se svými zaměstnanci. My chceme, aby ty vztahy fungovaly takhle. A ukazují to na svém osobním příkladu.
Dám vám příklad. Firmy, které nevidí konkrétní příklad, tak nechápou. Protože dnešní firmy mají strach ze spotřebitelů. Nemají strach z vlády. Vládu, tu zkorumpují. Přijdou na ministerstvo, přijdou do parlamentu a podplatí. Kdežto spotřebitele nemohou podplatit. To znamená velké spotřební řetězce, velké společnosti mají strach z uživatelů jejich služeb, ze spotřebitelů. Řeknu vám takový konkrétní příběh a je to pravdivá historka. Asi víte, co znamená bojkotování, znáte výraz bojkotovat. Tento výraz vychází z postavy, která se jmenovala Charles Boycott [kapitán Charles Cunningham Boycott (1832 1897)]. Byla to postava v 19. století, byl to voják, kapitán, kdy Irsko ještě bylo kolonií a tento voják bojoval v armádě obdržel nějaké území, dobyl ho a nakonec toto území prodal a získal za to ohromné množství peněz. A pochopitelně využil ty irské zemědělce. Zneužil je. A jednoho dne (v Irsku je silná katolická komunita) šli irští katolíci ke svému faráři a řekli: Podívejte, my toho Charlese Boycotta musíme zabít, protože nás vykořisťuje, nenechá nás žít. Ten farář byl moudrý člověk, neřekl jim: Ne, musíte to vydržet, nelze zabít člověka. Ten farář řekl: Podívejte, já vám dobře poradím, poslouchejte mě. Na konci zemědělského roku, to znamená když jsou dožínky, tak se domluvte a v této oblasti nekupujte. Nekupte žádné zrní z této oblasti. Řekli si, my to sice nechápeme, ale protože farář je rozumný, my mu věříme. Sice vůbec nevíme, čím toho dosáhneme, ale uděláme, jak řekl farář. A tak dosáhli toho, že Charles Boycott nemohl prodat své výrobky. Poté co byla sklizeň, tak on nemohl prodat své výrobky. A najednou si uvědomil: Aha, zemi jsem získal, ale je mi k ničemu, protože výrobky, které tato země poskytuje, hodnoty, zboží, já ho nemohu prodat, protože nemohu přinutit Iry, aby koupili, aby se stali spotřebiteli tohoto zboží. Tím pádem král řekl, takhle to nefunguje a Charles Boycott jim musel zpátky prodat tu zem, protože jinak by mu byla k ničemu. A tohle je konkrétní příklad jak vzniklo slovo bojkotovat. Předtím to neexistovalo. Bojkotovat je sloveso od jména jednoho anglického kapitána. To je takový příklad, jak jednotliví občané tím že se budou sdružovat, konkrétně se domluví a budou bojkotovat různé zboží, mohou ukázat svou moc. Je to praktický příklad toho, jak věci řešit, abychom získali lepší pracovní podmínky. Je to myšlenka solidárního státu, která vznikla před 30 lety. Znamená sjednotit poptávku. Znamená: Když lidé nebudou kupovat, když nebudou poptávat, nebídka zboží automaticky padne, protože nebude komu nabízet. Pochopitelně legislativa se do tohoto hnutí, aby mělo smysl, musí taky zapojit. A zároveň je to způsob jak bojovat s využitím pravidla nabídky a poptávky, jak bojovat s korupcí, se skandály a s problémy, které nás pálí. To znamená sjednotit, sdružit se v té poptávce v boji s nezaměstnaností. Když mluvím o ekosolidární společnosti, o ekosolidárních vztazích, tohle jsou různé iniciativy, které pomáhají bojovat s nezaměstnaností. Ve všech zemích máte nějaký svůj konkrétní příklad. Tady třeba všichni ti vysokoškoláci, kdyby se do toho zapojili, kteří momentálně nemají práci a zabývali by se vypracováváním takových projektů, tak to by bylo to, co potřebujeme. Již se blížíme k závěru. Jaký je závěr této přednášky? Téma nezaměstnanosti v dnešní době je ústředním tématem. Takže neposlouchejte ty, kteří si myslí, už to není pravda, že práce je jakási automatická věc. Ne, my musíme dokončit myšlenku tvoření, myšlenku a úkol, který nám dal Bůh, to znamená dotvořit tento vztah, čelit těmto novým výzvám. Protože tyto nové výzvy, které před námi stojí, jsou pochopitelně ve vzájemné relaci. A tyto výzvy mohou být vybojovány, ale my musíme být aktivní, nesmíme si jen stěžovat. Dal jsem vám příklady tří konkrétních projektů. První je politická úroveň, druhá byla úroveň podnikatelská, úroveň obchodní, úroveň manažerská, kde my ji musíme umět vysvětlit. Stačilo by k tomu strávit jeden týden ve městečku „Lo Piano“ – to je vesnička poblíž Florencie v Itálii, kde žije komunita o které jsem se zmínil ve hnutí „Focolare“, a ti co tam strávili týden se vrátili celí proměnění a najednou viděli, že je to opravdu možné, že je tu konkrétní příklad jak je možné sladit život rodiny a život práce a přitom si to užít. Přitom neustále být spokojeni, protože každý aby mohl podávat dobré výkony, musí se cítit spokojeně, musí být radostný, a to všechno ukazuje hnutí Focolare, poblíž Florencie v městečku Lo Piano. Opravdu jsem zažil konkrétní příklady, kdy podnikatelé se tam vydali, strávili tam pár dní a opravdu se vrátili přesvědčení, takzvaně obrácení na víru. A třetí sféra, ve které máme fungovat je sdružovat se, udělat agregát poptávky. To znamená, pokud poptáváme nějaké zboží za podmínek, které jsou nám lidem příznivé, tak tím donutíme nabídku, to
znamená obchody, výrobu, aby se chovala tak jak my chceme. V jedné cisterciácké bazilice mi františkáni vysvětlili, že opravdu nestačí jenom něco konstatovat, je třeba opravdu poučit lidi. Například obchody, jako zastavárny, to založili františkáni. Což bylo zase v určité době služba, která byla lidem potřebná. A františkáni také říkají: Dar, milodar vám pomáhá přežít, ale milodar vám nepomůže žít. Žít znamená produkovat. A milodar vám nepomůže nic vytvořit. Milodar vám pomůže pouze přežít, nikoliv žít, protože žít rovná se vyrábět, produkovat. Kdežto milodar neprodukuje. To znamená, aby člověk žil, potřebuje produkovat, čili pracovat. Když já ti dám milodar, ty přežiješ. Co znamená přežít? To znamená, že ty neumřeš hladem. To ale není život. Život je rozkvět. Rozkvět hodnot. My žijeme když rozkvétáme. To znamená, že rozvíjíme svůj talent. Žít a rozvíjet své vlohy. Když jeden mi dá dva dolary, já chci čtyři, protože když dostanu dva, potřebuji rozkvést, čili rozmnožit hodnotu. To znamená tohle nejsou milodary, ze dvou dolarů mohu získat čtyři jedině prací, produkcí. To znamená dát všem možnost pracovat, rozvíjet se, žít. A tohle je přístup civilní ekonomie. Ta má své kořeny ve františkánském hnutí, když se ve 14. století objevili v Evropě a také potom v jižní Americe, tak toto jsou kořeny naší sociální ekonomiky. Uzavřu ještě jedním výrazem svatého Augustina, který se mi velice líbí. Svatý Augustin říká: Naděje je ctnost, která má dvě děti, nádhernou dceru a syna, který je také krásný. Ten nádherný syn se jmenuje „Vztek“. To je to, co se v nás projevuje když vidíme nespravedlnost. A nádherná dcera se nazývá „odvaha“. Tato odvaha znamená vidět a mít odvahu zareagovat, bojovat. Mně se tady tato definice Naděje, kterou jsem vám tady teď tlumočil, velice líbí, protože vysvětluje, jak my lidé máme ve světě žít. To je křesťanské pojetí naděje. V křesťanském pojetí naděje se člověk rozčílí, trápí se, zlobí se nad nějakým problémem, ale pak má druhou stranu, druhého syna, který mu dá tu odvahu, jak proti tomu zasáhnout, jak proti tomu bojovat. A přál bych si, abyste vy byli schopni bojovat dobře s těmi nespravedlnostmi a problémy světa. To by mi udělalo ohromnou radost. Protože bych potom viděl jak každý v sobě má tu radost a díky tomu může rozkvétat. Díky za pozornost
