PROCES UZAVÍRÁNÍ SMLUV DLE NOVÉHO OBČANSKÉHO ZÁKONÍKU V KONTEXTU PRINCIPŮ EVROPSKÉHO SMLUVNÍHO PRÁVA Karel Marek1 - Martin Janků2 V rámci smluvního vztahu je vţdy rozhodující především vznik a ukončení tohoto vztahu. To platí pro všechny smluvní vztahy, ať jsou při koupi, při zhotovení díla či např. při smlouvách příkazních. Příznivý průběh zejména obchodních případů (bez nepříznivých důsledků), realizace, event. aplikace právních ustanovení je po našem soudu limitován zejména úrovní obsahu právních předpisů, úrovní smlouvy i kvalitním dokladováním průběhu plnění smlouvy a rychlostí a kvalitou rozhodování sporů. Z těchto předpokladů k úspěšné realizaci a aplikaci práva přispívá tedy i kvalifikované uzavírání smluv (jasných, srozumitelných, určitých) a dokladování průběhu plnění smlouvy, které je v možnostech subjektů práva. Rozhodující význam přitom má výběr smluvního partnera a vhodná volba zajišťovacích prostředků.
Uzavírání smluv podle nového občanského zákoníku V současné době jiţ uplynul určitý čas od účinnosti (k 1. 1. 2014) občanského zákoníku. Právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakoţ i práva a povinnosti z toho vzniklé se přitom zásadně řídí i nadále dosavadními předpisy. Vztahy vzniklé od účinnosti občanského zákoníku pak zásadně podléhají jeho úpravě. Občanský zákoník se inspiroval a de lege ferenda se můţeme nadále inspirovat mezinárodními úmluvami i národními úpravami v rámci jiných zemí a jejich zkušenostmi. 3 Např. odsouhlasí-li akceptant všechny podstatné části smlouvy a navrhne změnu některých částí nepodstatných, např. odkazem na některé obchodní podmínky, pak, pokud oferent nevyjádří včas svůj nesouhlas, se naplní domněnka, ţe smlouva byla uzavřena ve znění vyjádřeném akceptantem. Měli bychom se pak v oblasti kontraktace inspirovat i tzv. Společným referenčním rámcem, resp. Akademickým společným referenčním rámcem (DFCR), který je významným evropským výstupem na cestě k další harmonizaci těchto otázek.4 1
Prof. JUDr. Karel Marek, CSc.,VŠFS Praha Doc. JUDr. Martin Janků, CSc., VŠFS Praha 3 Kirsanov, S.; Marek, K.: Meţdunarodnyj opyt kontraktnoj sistemy …, in Materiály IX. konference Meţdurarodnaja integracia, 2014, S. Peterburg, s. 133 - 143. 4 Raban a kol.: DFCR první výstup na cestě k Evropskému zákoníku soukromého práva, příloha Karlovarská právní revue č. 2/2008, 222 s. ČECH, P. Vliv principů evropského závazkového práva, resp. společného referenčního rámce na konvergenci národních obligačních úprav. Sborník č. 32. Vzájemné ovlivňování 2
1
Jeho tvůrci uvádějí, ţe předkládaný návrh (podobně jako předchozí obdobné výstupy) v mnoha směrech překračuje hranici smluvního práva. Jednak se to týká ustanovení o právních jednáních obecně, dále také zahrnuje širokou škálu ustanovení spadajících do širšího obligačního práva, jako jsou mimosmluvní závazky (náhrada škody, bezdůvodné obohacení apod.). DFCR se člení na tzv. knihy. V Knize I. je obsaţeno několik málo ustanovení, která spíše slouţí jako návod k pouţití díla. Do knih II. a III. byly převzaty výsledky práce Komise pro evropské smluvní právo, tedy PECL, a obsahuje tedy v našem pohledu obecnou část závazkového práva. V Knize II. „Smlouvy a ostatní právní jednání" tedy byly zahrnuty otázky obecné (kap. 1) zahrnující mj. svobodu smluvních stran, zvyky a zvyklosti, formu právních jednání apod. Kniha III. se zabývá povinnostmi a korespondujícími právy. Zde se nacházejí definice a některé zásady, jako zásada dobré víry, nediskriminace apod. Ve druhé kapitole je upraveno splnění, tedy místo, čas, alternativní způsoby, plnění prostřednictvím jiného, způsoby placení, nepřijetí plnění, náklady plnění. Kapitola 3 je věnována důsledkům nesplnění, tedy prodlení. Knihy IV. aţ X. vycházejí z výstupů uveřejňovaných jiţ dříve v edici PEL, a tvoří vlastně „zvláštní část" závazkového práva. Jinou významnou iniciativou, vzniklou na evropské úrovni, jsou Principy evropského smluvního práva, o nichţ bude podrobnější zmínka v další části. Nový občasný zákoník přináší volnější úpravu (zčásti obdobnou úpravě v jiných zemích), neţ byla zejména úprava obchodněprávní. Ovšem ani podle nového občanského zákoníku nebude u všech osob postupováno shodně. Při výkladu právních budeme muset lišit jednání v právním styku podnikatelů. V právním styku podnikatelů se totiţ (kromě výkladu podle ustanovení § 555 aţ 558 odst. 1 NOZ, který vychází z obchodněprávní úpravy) přihlíţí podle výkladového ustanovení § 558 odst. 2 NOZ k obchodním zvyklostem zachovávaným obecně, anebo v daném odvětví, ledaţe to vyloučí ujednání stran nebo zákon. Není-li jiné ujednání, platí, že obchodní zvyklost má přednost před ustanovením zákona, jenž nemá donucovací účinky (tedy před dispozitivními ustanoveními), jinak se můţe podnikatel zvyklosti dovolat, prokáţe-li, ţe: • druhá strana musela určitou zvyklost znát a • s postupem podle ní byla srozuměna. Tato právní úprava platí jen pro právní styk podnikatelů, neplatí obecně. Obecně pro formu právních jednání platí, ţe každý má právo zvolit si pro právní jednání libovolnou formu, není-li ve volbě formy omezen ujednáním nebo zákonem. Písemnou formu vyţaduje jednání, kterým se zřizuje nebo převádí věcné právo k nemovité věci, jakoţ i právní jednání, kterým se takové právo mění nebo ruší. Formě právních jednání se dále věnuje ustanovení § 561 aţ 563 NOZ.
komunitární úpravy a českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem. UK Praha, 2007.
2
Navazujícím ustanovením § 564 NOZ se upřesňuje, ţe vyžaduje-li zákon pro právní jednání určitou formu, lze obsah právního jednání změnit projevem vůle v téže nebo přísnější formě; vyţaduje-li tuto formu jen ujednání stran, lze obsah právního jednání změnit i v jiné formě, pokud to ujednání stran nevylučuje (tato úprava za středníkem je obsahově blízká dřívější úpravě v § 272 obchodního zákoníku).
Vznik smlouvy Úpravě smluv se v NOZ věnují ustanovení § 1724 aţ 1784. Z těchto ustanovení můţeme upozornit jen na některá, která povaţujeme za zásadní. V § 1725 se obecně určuje, ţe je smlouva uzavřena, jakmile si strany sjednají její obsah. V mezích právního řádu je stranám ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a její obsah určit. To se můţe jevit shodné s právní úpravou předchozí. Jsou zde však i speciální ustanovení. Smlouvy, které se uzavírají s pouţitím úprav smluvních typů, by měly obsahovat tzv. podstatné náležitosti.5 Avšak povaţují-li strany smlouvu za uzavřenou, ač si ve skutečnosti neujednaly náležitost, již měly ve smlouvě ujednat, hledí se na projev jejich vůle jako na uzavřenou smlouvu, lze-li zvláště s přihlédnutím k jejich následnému chování, rozumně předpokládat, ţe by smlouvu uzavřely i bez ujednání této náleţitosti (§1726). Otázkou pak zůstává, zda to můţe být náleţitost jakákoli, a to i ta, která by byla pro daný smluvní typ určující. Text zákona náleţitosti nijak nerozlišuje, na otázku by tedy zřejmě mělo být odpovězeno kladně. Daná smlouva by se pak měla řídit právní úpravou příslušného smluvního typu, coţ můţe být náročné na provedení tohoto ustanovení. Proto dané ustanovení můţe vyvolávat otázky. Například jak zacházet se smlouvou o kontrolní činnosti bez závazku k nestrannému zjištění stavu věci (srov. § 2652 NOZ)? Ustanovení § 1726 dále uvádí, ţe dala-li některá ze stran jiţ při uzavírání smlouvy najevo, ţe dosažení shody o určité náležitosti, je předpokladem k uzavření smlouvy, má se za to, ţe smlouva uzavřena nebyla; tehdy ujednání o ostatních náleţitostech strany nezavazuje, ani byl-li o nich vyhotoven zápis. Zde můţe jít o jakoukoli, byť obecně nepodstatnou náleţitosti, která se takto stává podstatnou. Tato ustanovení připomínají úpravu předcházející obchodnímu zákoníku. Je zřejmé, ţe přestoţe šlo o úpravu pro jiné ekonomické podmínky, byla tato zřejmě inspirována úpravami zahraničními a lze ji označit za přínosnou. Následující § 1727 upravuje tzv. závislé smlouvy, a to standardním způsobem. Kaţdá ze smluv se posuzuje samostatně, ledaţe jsou to smlouvy závislé, kdyţ vznik kaţdé z nich je podmínkou vzniku ostatních smluv. Zánik závazku některé z nich bez uspokojení věřitele, zrušuje ostatní závislé smlouvy.
5
Ke smluvním typům blíţe viz Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J.: Občanský zákoník, Komentář, Díl V. a VI., Wolters Kluwer, Praha, 2014.
3
Strany by měly při uzavírání smluv postupovat poctivě. Ustanovení § 1729 odst. 2, při splnění podmínek určených v § 1729 odst. 1 stanoví, že strana, která jedná nepoctivě, nahradí druhé straně škodu. Náhrada však bude nanejvýš v rozsahu, který odpovídá ztrátě z neuzavřené smlouvy v obdobných případech. Nový občanský zákoník se věnuje i zneužití důvěrných údajů nebo sdělení, a to v ustanovení § 1730. Údaje nesmí být zneuţity a nesmí dojít k jejich prozrazení bez zákonného důvodu. Poruší-li strana tuto povinnost a obohatí se tím, vydá druhé straně to, oč se obohatila.
Nabídka a její přijetí Návrh smlouvy označuje NOZ legislativní zkratkou „nabídka". Protoţe pod pojmem nabídka a podání nabídky rozumí podniková praxe i některé předpisy jednání s jiným obsahem (viz zadávání veřejných zakázek), můţe být pouţívání tohoto pojmu v praxi po nějakou dobu sloţitější. Časem pak lze očekávat zlepšení situace, zejména u jiných úprav de lege ferenda.6 Návrh smlouvy musí být určitý, musí být zřejmé, ţe ten, kdo jej činí, má úmysl uzavřít určitou smlouvu s osobou, vůči níţ návrh smlouvy (nabídku) činí. Ustanovení § 1732 určuje, ţe nabídkou je právní jednání obsahující podstatné náležitosti smlouvy tak, aby smlouva mohla být uzavřena jednoduchým a nepodmíněným přijetím. Je třeba, aby z něho plynula vůle navrhovatele být smlouvou vázán, bude-li smlouva přijata. Obsahově zcela nové je přitom ustanovení § 1732 odst. 2. Zde je stanovena vyvratitelná domněnka (text obsahuje formulaci „má se za to") o tom, ţe návrh dodat zboţí nebo poskytnout sluţbu za určenou cenu učiněný při podnikatelské činnosti reklamou v katalogu nebo vystavením zboţí, je nabídkou s výhradou vyčerpání zásob nebo ztráty schopnosti podnikatele plnit. S obvyklou úpravou koresponduje § 1734. Nabídka učiněná ústně musí být přijata bezodkladně, ledaţe něco jiného plyne z jejího obsahu nebo z okolností, za nichţ se stala. To platí, i kdyţ přítomné osobě byla předloţena nabídka v písemné formě. Standardní úpravou je navazující ustanovení § 1735. Nabídka učiněná písemně vůči nepřítomné osobě musí být přijata ve lhůtě uvedené v nabídce. Pokud není lhůta uvedena, lze nabídku přijmout v době přiměřené povaze navrhované smlouvy a rychlosti prostředků, jeţ navrhovatel pouţil pro zaslání nabídky. Občanský zákoník obsahuje v § 1736 i úpravu tzv. neodvolatelné nabídky, i kdyţ se v praxi pouţívá jen zcela ojediněle. Podle navazujících ustanovení lze pak nabídku zrušit (i kdyţ je neodvolatelná) a odvolat. O zrušení se jedná, pokud zrušovací projev dojde druhé straně před (nebo současně s) doručením nabídky. Pokud je to v nabídce vyhrazeno, lze ji odvolat i ve lhůtě určené pro její přijetí. Jinak platí, ţe lze odvolatelnou nabídku odvolat, jen pokud odvolání dojde druhé straně dříve, neţ ta odeslala přijetí nabídky.
6
Viz mj. návrh nového zákona o zadávání veřejných zakázek a jeho důvodovou právu, Ministerstvo pro místní rozvoj ČR, 2015.
4
Ustanovení upravující návrh na uzavření smlouvy jsou zakončena § 1739 o odmítnutí nabídky a případech, kdy zemře některá ze stran, nebo pozbude-li svéprávnosti uzavřít smlouvu. K navazujícímu ustanovení § 1740 uvádí důvodová zpráva, ţe ustanovení odst. 1 a odst. 2 přejímají dosavadní úpravu. Osoba, které je nabídka určena, nabídku přijme, projeví-li s ní včas vůči navrhovateli souhlas. Mlčení nebo nečinnost samy o sobě přijetím nejsou. Pokud je učiněn projev vůle, který obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, jde o odmítnutí nabídky a je to povaţováno za novou nabídku. Přijetím nabídky je však odpověď, která vymezuje obsah navrţené smlouvy jiným slovem. Například místo čtvrté čtvrtletí je uvedeno říjen – prosinec. Podle důvodové zprávy pak odst. 3 § 1740 vycházející mimo jiné z některých zahraničních úprav, vyjadřuje myšlenku, ţe není racionální popírat uzavření smlouvy, případně stíhat smlouvy neplatností v případech, kdy se akceptační prohlášení nepodstatně odchyluje od oferty. Důvodová zpráva pak uvádí příklad, kdy oferent prohlásí „nabízím 100 ks za 1.000,00 Kč." a oblát odpovídá „přijímám, ale baleno bude po 10 ks" nebo „přijímám platbu v hotovosti". Odpověď s dodatkem nebo odchylkou, která podstatně nemění podmínky nabídky je tedy přijetím nabídky, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu takové přijetí neodmítne. To platí v případě, ţe navrhovatel přijetí nabídky s dodatkem nebo odchylkou předem nevyloučil jiţ v nabídce nebo jiným způsobem, který nevzbuzuje pochybnost. Standardním způsobem je upravena nabídka určená více osobám. Při takové nabídce je smlouva uzavřena, přijmou-li nabídku všechny osoby, pokud takový úmysl vyplývá z obsahu nabídky nebo lzeli takový úmysl rozumně předpokládat z okolností, za nichţ byla nabídka učiněna. Totéţ platí, je-li zřejmý úmysl navrhovatele, aby se stranou smlouvy stal určitý počet těchto osob. Ustanovení § 1742 navazuje na obecná ustanovení o právním jednání; upraveno je zrušení přijetí nabídky. Přijetí nabídky lze totiţ zrušit, dojde-li navrhovateli nejpozději s přijetím. Přitom pozdní přijetí návrhu má podle ustanovení § 1743 účinky včasného přijetí, pokud navrhovatel bez zbytečného odkladu, alespoň ústně vyrozumí osobu, které nabídku učinil, ţe přijetí povaţuje za včasné, nebo se začne chovat ve shodě s nabídkou. Plyne-li z písemnosti, která vyjadřuje přijetí nabídky, ţe byla odeslána za takových okolností, ţe by došla navrhovateli včas, kdyby její přeprava probíhala obvyklým způsobem, má pozdní přijetí účinky včasného přijetí, ledaţe navrhovatel bez odkladu vyrozumí alespoň ústně osobu, které byla nabídka určena, ţe povaţuje nabídku za zaniklou. Ustanovení § 1744 pak přináší moţnost konkludentního uzavření smlouvy a vychází z dřívějšího ustanovení § 275 odst. 4 obchod. zák. Obsahuje opět dvě skupiny podmínek pro uzavření smlouvy. První skupina taxativně uvedených podmínky: • s přihlédnutím k obsahu nabídky • k praxi, kterou mezi sebou strany zavedly • nebo je-li to obvyklé. Druhá skupina podmínek je vyjádřena demonstrativně; oferent můţe návrh přijmout provedením jednání: 5
• zejména tak, ţe se podle podmínky zachová • zejména poskytne-li nebo přijme-li plnění. Přijetí nabídky je účinné v okamţiku, kdy k jednání došlo, došlo-li k němu včas. K uzavření smlouvy dojde tedy jednáním, při naplnění jedné z podmínek z 1. skupiny, které naplní podmínku 2. skupiny. Lze přitom předvídat, ţe se budou rozšiřovat případy naplnění 3. podmínky prvé skupiny a 2. podmínky druhé skupiny. Stručné ustanovení § 1745 konstatuje, ţe smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí nabídky nabývá účinnosti.
Obsah, forma a účinky smlouvy Zákon počítá s uzavíráním typových smluv a zákonná ustanovení smluvních typů se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti stanovené v základním ustanovení pro kaţdou z těchto smluv. Podle § 1746 však strany mohou uzavřít i tzv. nepojmenovanou smlouvu, tj. takovou smlouvu, která není zvlášť jako typ upravena (např. o spolupráci, o spolupůsobení apod.). K následujícímu ustanovení § 1747 uvádí důvodová zpráva, ţe pro smlouvy, v nichţ se někdo zavazuje poskytnout jiné osobě plnění bezúplatně, nelze pouţít obecné interpretační pravidlo, podle něhoţ se výraz, připouštějící různý výklad, pouţije k tíţi toho, kdo jej pouţil jako první, ale naopak, pouţila-li takový výraz ta osoba, která se k bezúplatnému plnění zavazuje, nutno jej v pochybnostech vykládat tak, ţe se tato osoba chtěla zavázat spíše méně neţ více. Vyvratitelná domněnka koncipovaná v § 1748 určuje, ţe se má za to, ţe ujednání, ţe určitá část obsahu bude mezi stranami ujednána dodatečně, je podmínkou účinnosti uzavřené smlouvy. Podmínkou účinnosti uzavřené smlouvy je téţ ujednání stran, ţe specifickou náleţitost určí třetí osoba nebo soud. Pokud není navrţeno doplnění smlouvy do jednoho roku od uzavření smlouvy, pak nastupuje další vyvratitelná domněnka a má se za to, ţe se smlouva od počátku ruší. K dalším ustanovením § 1751 aţ 1754 pak důvodová zpráva uvádí: Stranám nelze bránit, aby ve smlouvě určily, ţe se jejich práva a povinnosti budou řídit obchodními podmínkami, na něţ odkáţí. Při stanovení pravidel pro tuto praxi je však třeba odlišit případy vzájemného styku podnikatelů a případy ostatní. Nejedná-li se o vztah mezi podnikateli, vyţaduje se, aby takové podmínky byly k nabídce přiloţeny anebo aby stranám byly při uzavření smlouvy známy, ledaţe akceptant prohlásí, ţe tyto podmínky zná. Splnění této podmínky se nevyţaduje v případech, ve kterých se odkazuje na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi, o nichţ se předpokládá, ţe jsou profesionálům známy. Je přitom téţ moţné a stranám nelze bránit, aby odkázaly nejen na použití obchodních podmínek, ale i obchodních zvyklostí a vykládacích pravidel. To je v souladu s dřívější právní úpravou v ustanoveních § 264, 273 a 274 obchod. zák. Jsou přitom upraveny zákonné předpoklady, za kterých lze ujednat, ţe strana má moţnost v přiměřeném rozsahu u stanovených smluv obchodní podmínky změnit. 6
Prosadila-li se myšlenka, ţe v některých případech je třeba měnit obchodní podmínky jednostranně, pak je správné, ţe je tato moţnost zákonem vymezována. Ustanovení § 1755 pak určuje, ţe vzdá-li se strana všeobecně námitek proti platnosti smlouvy, nepřihlíží se k tomu. Další ustanovení (v návaznosti na obecnější ustanovení) upravují formu smlouvy v § 1756 aţ 1758 a účinky smlouvy v § 1759 aţ 1763. Po uzavření smlouvy v jiné neţ písemné formě je stranám ponecháno na vůli, zda si obsah smlouvy písemně potvrdí. V ustanovení § 1764 je upravena tzv. změna okolností. To je významné novum. Změní-li se po uzavření smlouvy okolnosti do té míry, ţe se plnění podle smlouvy stane pro některou ze stran obtíţnější, nemění to nic na jejich povinnosti splnit dluh. Výjimky stanoví § 1765 a 1766. Výjimky lze pouţít za určených podmínek. Za těchto podmínek lze obnovit jednání o smlouvě. Nedohodnou-li se strany, můţe na návrh rozhodnout soud. Při své rozhodovací činnosti není vázán návrhy stran. Právo na obnovu jednání musí být však uplatněno v přiměřené lhůtě. Právní úprava obsahuje pak i ustanovení § 1767 a 1768 o smlouvě ve prospěch třetí osoby a § 1769 o smlouvě o plnění třetí osoby; v § 1770 a násl. jsou pak upraveny zvláštní způsoby uzavírání smlouvy (vč. draţby, veřejné soutěţe a veřejné nabídky).
Uzavírání smluv a zásady mezinárodního smluvního práva (PECL) V roce 1980 byla ustavena v rámci EHS Komise pro evropské smluvní právo za účelem formulování obecných principů smluvního práva pro země EHS. Konečným úkolem Komise, jak zdůraznil Evropský parlament ve svých rezolucích (C 158/400 z roku 1989 a C 205/518 z roku 1994), je vypracovat návrh jednotného evropského zákoníku soukromého práva. Komise je sloţena z akademických pracovníků a odborníků z praxe. Členové Komise nezávislí na národních legislativách nebo politických názorech vlád států. V roce 1995 byly poprvé vydány tzv. Zásady evropského smluvního práva (Principles on European contract law, PECL). V širším smyslu představuje PECL soubor obecných pravidel, jejichţ cílem je poskytnout maximální flexibilitu a tím přizpůsobit budoucí rozvoj v právním myšlení v oblasti smluvního práva. První část Zásad obsahovala otázky plnění a neplnění smlouvy a prostředky právní ochrany. O tři roky později byly Evropské zásady revidovány a doplněny o otázky uzavírání, výkladu a obsahu smluv a o úpravu zmocnění zástupce zavazovat zmocnitele. Roku 2002 pak došlo k vydání třetí části, obsahující pravidla započtení, postoupení pohledávky, převzetí dluhu a některé další otázky. Dnes práce Komise pro Evropském smluvním právu pokračuje v podobě studijní skupiny pro Evropský občanský zákoník, ustavené v roce 2005. PECL jsou inspirovány úmluvou OSN o smlouvách pro mezinárodní prodej z zboţí (CISG) z roku 1980. Nicméně jako tzv. soft law nepředstavují právně vymahatelné normy.7 7
"termín"soft law"je používán pro atypické právní akty která nejsou vynutitelné státní mocí, ale jsou považovány kupř. jako cíle, jichž má být právní úpravou dosaženo."
7
Proto PECL jsou velmi podobné principům mezinárodních obchodních smluv UNIDROIT, mezinárodního Ústavu pro sjednocení soukromého práva (Unidroit Principles), které byly zveřejněny jiţ v roce 1994. Stejně jako případě PECL, jsou -principy Unidroit soukromou kodifikací, připravenou špičkovými právníky bez jakékoli národní nebo nadnárodní autorizace. Jejich hlavním cílem je rovněţ vytvoření kompilace jednotných právních zásad k vyuţití, mj., jako zdroje pro rozvoj národních právních systémů. Při sestavování PECL byly vzaty v úvahu národní úpravy členských států EU, tedy jak kontinentální právo, tak i common law, avšak téţ právní ustanovení mimoevropských právních řádů. PECL obsahuje normy, které v této podobě dosud nejsou zahrnuty v ţádném právním systému. Tvůrci PECL rovněţ sledovali dlouhodobý cíl ovlivnit rozvoj právních předpisů v Evropě. Na principy mezinárodního smluvního práva PECL můţeme pohlíţet různými pohledy. Jedním z nich je vnímání PECL jako "společné jádro evropských civilních systémů ". Při jejich formulování Komise vyšla úprav různých evropských právních systémů. Při porovnávání těchto právních systémů, často existují značné rozdíly, pokud jde o některá konkrétní ustanovení. Aby bylo moţné poskytnout smluvním stranám jasnou právní konstrukci vhodnou pro jejich obchodní transakce, které neupřednostňují strany podle určité jurisdikce, byly odlišné vnitrostátní úpravy více či méně sloučeny aby vytvářely společné jádro. Účelem takového přístupu bylo odstranění nejistoty v mezinárodních obchodních transakcích. Všechny strany získávají jistotu, ţe nebudou znevýhodněny vzhledem k nepříznivým aspektům určité vnitrostátní právní úpravy poté co se strany dohodly na pouţití principů. Jediná cesta ke skutečně jednotnému trhu je „vytvoření společného souboru pravidel, které by překonaly tradiční bariéry všech právních řádů představované často výrazně různorodými pravidly pro daný předmět úpravy." 8 Tímto způsobem PECL podaří překlenout propast mezi civil law evropského kontinentu a common law v angloamerickém systému tím, ţe nabízejí předpisy, které byly vytvořeny s cílem sladit rozdílné názory, které ze dvou systémů. Ve stejné době PECL poskytují pomoc soudci vnitrostátními soudy a rozhodci v rozhodčím řízení rozhodování o přeshraniční otázky. Nemělo tam ţádné uspokojivé řešení od vnitrostátních zákonů, "soud [...] můţe přijmout řešení poskytované zásadami vědomím, ţe představuje společné jádro evropských systémů."[6] Psané jazykem známým všem smluvním partnerům a uţívajíce jednotné terminologie, PECL představuje rovněţ moţný základ pro budoucí Evropský smluvní kodex, v souladu s výše uvedenými usneseními EU, který by nakonec mohl nahradit separátní vnitrostátní úpravy. Jiný pohled na PECL můţe být zařazení těchto principů jako součást Evropského Lex Mercatoria. Smluvní strany mezinárodních obchodních transakcí často nesouhlasí s úpravou 8
Lando O.- Beale,H, Principles Of European Contract Law. Volume I, Kluwer Law International, 2000., s. 109 ad.
8
smluvních závazků v jejich národním právu. Namísto toho se dohodnou na platnosti mezinárodně uznávaných právních principů, takzvaných obecných zásadách práva. Tyto zásady práva, nazývané Lex mercatoria, jsou sloţeny ze "zákonů různých právních systémů, návrhů právní doktríny práce či publikovaných arbitráţních nálezů, a zahrnují tak veškerou mezinárodní právní praxi v určité oblasti práva. Také PECL, podobně jako principy Unidroit moţno povaţovat jako součást Lex Mercatoria. O tom, zda je Lex Mercatoria předmětem volby práva stranami jsou však vedeny ţivé spory mezi autory mezinárodního práva soukromého. To platí i o jejich právní povaze per se. PECL nemá významnější funkci v přípravě mezinárodních kupních smluv, nebo jako rozhodné právo pro tyto smlouvy. Moţnost zahrnout PECL do těchto smluv, ať jiţ výslovně, nebo odkazem na "všeobecné obchodní principy" aj., je rovněţ výslovně zmíněna v samotných Principech. V praxi se však strany jen výjimečně dohodnou na PECL jako na rozhodném právu smlouvy. V rámci obchodu mezi členskými státy EU však mají PECL jistý vliv, protoţe byly vytvořeny speciálně pro takové obchodní případy. PECL umoţnit soudům- pokud by jich vyuţil - najít vyváţené rozhodnutí sporu. Je rovněţ moţné, aby legislativní orgány státu vyuţily Principů v souvislosti s moţnými rekodifikacemi s cílem opřít se o současný evropský konsens v oblasti smluvního práva, aniţ by museli podrobně analyzovat právní úpravy jednotlivých států. Pravidla obsaţená v těchto atypických právních aktech byla takto začleněna do nové legislativy několika středoevropských a východoevropských států. Například část norem PECL se stala v průběhu reformy závazkového práva v roce 2002 součástí německého občanského zákoníku (BGB). Úprava vzniku smlouvy je obsaţena v druhé hlavě PECL. Při bliţším pohledu na úpravu kontraktačního procesu v čl. 2: 101 ad. je moţné upozornit na některé zvláštnosti této úpravy. Koncepce smlouvy vychází z klasické volní teorie vyţadující pouze úmysl stran být takovou dohodou vázán a jejich dohodu, jeţ je dostatečně určitá k tomu, aby bylo moţné smlouvu vymáhat, nebo určit její obsah podle Principů (viz články 2:101 a 2:103). Není přitom rozhodující, zda lze rozlišit návrh a jeho přijeti (čl. 2 :211). V některých případech se k závaznosti slibu nevyţaduje ani přijetí (čl. 2 :107). Je tak zřetelná tendence k závaznosti závazků vznikajících pouze z jednostranných právních úkonů PECL zakládají domněnku návrhu smlouvy v případě nabídky prodeje zboţí nebo provedení sluţeb za stanovenou cenu profesionálním dodavatelem formou veřejné reklamy nebo katalogu nebo vystavením zboţí a to aţ v rozsahu zásob nebo kapacity dodavatele (čl. 2 :201 odst. 3). Návrh je koncipován jako v zásadě odvolatelný a to i v případě veřejného návrhu. Mlčení a nečinnost samy o sobě nejsou přijetím návrhu (čl. 2:204 odst.. 2). Smlouva je uzavřena v okamţiku, kdy je přijetí doručeno navrhovateli (čl. 2 :205 odst. 1). Akceptant však můţe přijmout návrh jiţ poskytnutím plnění podle návrhu bez nutného oznámení o přijetí, jestliţe tak stanoví návrh, praxe zavedená mezi smluvními stranami nebo zvyklost I kdyţ se odpověď liší od návrhu, jde o přijeti za předpokladu. ţe tím nedochází k podstatné změně návrhu. Pokud se liší návrh a přijetí rozdílnými všeobecnými podmínkami, smlouva je přesto 9
uzavřena, Obchodní podmínky obou stran se stávají součástí smlouvy v rozsahu, v jakém jsou shodné. (čl. 2 :209), Pouhý odkaz na podmínky 've smlouvě, přestoţe byla podepsána, však v zásadě nepostačuje (čl. 2 : 104).
Závěrem Velká řada jednotlivých smluvní typů, obsaţených v občanském zákoníku, je inspirována úpravou v bývalém obchodním zákoníku. Právní úprava smluvních typů v novém občanském zákoníku je tak bohatší neţ v dřívější úpravě občanskoprávní. Kontraktace v rámci uţití těchto smluvních typů by neměla být -zejména v podnikatelské sféře zvláště problémová. Předepsaná technika vzniku smlouvy by v podnikatelské sféře měla probíhat bez potíţí, jde o úpravu, která v podstatě jiţ v našem právním řádu má tradici a byla pouţívána v určitých segmentech i před účinností obchodního zákoníku. Při našem prvním zkoumání odezvy na tuto úpravu v praxi je nicméně moţno říci, ţe nová materie se jeví jako poměrně sloţitá nepodnikatelům. Kladně lze hodnotit, ţe NOZ určuje, ţe pokud při akceptaci dojde k odsouhlasení všech podstatných částí smlouvy a oblát mění části nepodstatné, pak pokud oferent takové řešení bez reakce přijme, stanou se takto změněné nepodstatné části součástí smluvního ujednání. Shrneme-li uvedenou problematiku, pak nezbývá neţ znovu uvést, ţe příznivý průběh obchodních případů (bez nepříznivých důsledků), realizace, event. aplikace právních ustanovení je po našem soudu limitován zejména úrovní právních předpisů, úrovní smluvního ujednání, kvalitním dokladováním průběhu plnění smlouvy a rychlostí a kvalitou rozhodování případných sporů. Z těchto předpokladů k úspěšné realizaci a aplikaci práva přispívá tedy i kvalifikované uzavírání smluv (jasných, srozumitelných, určitých) a dokladování průběhu plnění smlouvy, které je v možnostech subjektů práva. Rozhodující význam přitom má výběr smluvního partnera a vhodná volba zajišťovacích prostředků. Začasté nejsou dohody učiněné mezi smluvními stranami v souladu se zákonem nebo nejsou voleny příliš vhodně. Značné procento smluv trpí nedostatkem již při určení subjektů. Podnikatelé totiţ uvádějí různá svoje označení, která nejsou v souladu se zákonem. Další neméně důleţitou otázkou je pouţívání nevysvětlených pojmů a zkratek. Smluvním stranám lze jen doporučit, aby pojmy použité ve smlouvě (které nejsou pojmy právních předpisů) v úvodu smlouvy definovaly; totéž platí o zkratkách. Pokud jsou tyto pojmy a zkratky pouţity tak, jak se vţily, lze je ve smlouvě uvést s tím, ţe obsah pojmů (a tomu odpovídající práva a povinnosti stran) odpovídá obchodním zvyklostem. Ve smlouvách bývají téţ prováděny odkazy na zrušená ustanovení dřívějších předpisů. Zde nezbývá než doporučit, aby strany výslovně uvedly, že jde o zrušená ustanovení a že se jejich obsahem chtějí řídit na základě smluvních ujednání. Ještě vhodnější by však bylo, aby do smluv převzaly konkrétní text bez těchto odkazů.
10
Naše poznatky z praxe ukazují, že dosti často nebývá vhodně sjednán předmět plnění. Předmět plnění bývá "otevřený", není přesně vymezen rozsah plnění, odkazuje se i na různé podklady, které v době uzavření smlouvy neexistují, či nejsou dostatečně konkretizovány. Předpokládá se přitom dodatečné upřesňování (např. dodatky). "Neohraničený" předmět plnění, pokud smlouva vůbec vznikne, vede ke sporům. Lze proto doporučit přesné odkazy na dokumentaci (projekty), příp. tam, kde by dokumentace potřebné otázky neřešila, volit pro specifikování podrobný slovní popis. S ohledem na konkrétního obchodního partnera je vhodné volit také právní či obchodní zajišťovací prostředky. Například sjednávání zástavního práva, ručení, výhradu vlastnického práva, sjednávání zálohy. V občanském zákoníku převaţují dispozitivní ustanovení, na nich je zásadně koncipován. Široce se tedy uplatňuje zásada smluvní volnosti.9 Je však třeba respektovat ta ustanovení, která jsou kogentní (a neumoţňují odchylné ujednání); jejich počet je však limitován. Respektovat je přitom třeba i posloupnost pramenů a pravidel smluvního práva.10
Péče, která se nepovrchní kontraktaci věnuje, se rozhodně vyplatí.
Seznam zdrojů BĚLOHLÁVEK, A. J.; HALFAR, B. Incoterms pro třetí tisíciletí. Ekonom 11/2000. ČECH, P. Vliv principů evropského závazkového práva, resp. společného referenčního rámce na konvergenci národních obligačních úprav. Sborník č. 32. Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy a českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem. UK Praha, 2007. ELIÁŠ, K.: K dispozitivnosti práva v občanském zákoníku, Bulletin advokacie, č. 9/2015. HAJNIŠOVÁ, E.; MAREK, K. To general matters of business law of contract in Czech Republic and Slovak Republic. Naukovyj visnyk Uţhorodskoho nacionalnoho Universitetu, serija Miţnarodni vidnosyny, vypusk 2 - 3, Uţhorod: Lira, 2008. HURDÍK, J.; FIALA, J.; LAVICKÝ, P.; RONOVSKÁ, K. Východiska a tendence vývoje českého občanského práva po vstupu České republiky do Evropské unie. Sborník Evropský kontext vývoje českého práva po roce 2004. AUMBI 2006. HUSÁR, J. Obchodné záväzky a obchody. Sborník č. 32. Vzájemné ovlivňování komunitární úpravy a českého a slovenského obchodního práva na pozadí procesu jejich reforem. UK Praha, 2007. HUSÁR, J. Právna regulácia ingerencie verejnej moci do podnikania. EQUILIBRIA Košice, 2007. JANKŮ, M ., KELBLOVÁ. H. , UHLÍŘOVÁ, M. , ZAPLETALOVÁ, D: Nové občanské právo v kostce. C.H. Beck, Praha, 2014 9
K tomu viz Eliáš, K.: K dispozitivnosti práva v občanském zákoníku, Bulletin advokacie, č. 9/2015, s. 13 - 24. Viz např. Marek, K.: Prameny a pravidla smluvního obchodního práva a občanského práva mezi podnikateli, Daně a právo, č. 4/2015, s. 50 – 56. 10
11
KIRSANOV, S.; MAREK, K.: Meţdunarodnyj opyt kontraktnoj sistemy …, in Materiály IX. konference Meţdurarodnaja integracia, 2014, S. Peterburg, s. 133 - 143. LANDO O., BEALE,H.: Principles Of European Contract Law. Volume I, Kluwer Law International, 2000 MAREK, K.: Prameny a pravidla smluvního obchodního práva a občanského práva mezi podnikateli, Daně a právo, č. 4/2015. MAREK, K.: Právní režim provádění smluvních typů v ČR, in Podnikání a management v malých a středních podnicích: teoretické aspekty a aplikace, Akademie Sting Brno - Jundrov, 2015. RABAN a kol.: DFCR první výstup na cestě k Evropskému zákoníku soukromého práva, příloha, Karlovarská právní revue č. 2/2008. SUCHOŢA, J. Kľukaté cesty procesu rekodifikácie súkromého práva v Slovenskej republike. Sborník Právo a obchodovanie. UPJŠ Košice, 2008. ŠVESTKA, J.; DVOŘÁK, J.; FIALA, J.: Občanský zákoník, Komentář, Díl V. a VI., Wolters Kluwer, Praha, 2014.
12
