PROBLÉMY JAZYKOVÉ POLITIKY V KONKURENCI DVOJJAZYČNOSTI Jana Šolčina
(přeložil
Svatopluk
Pastyřík)
Anotace: Autorka představuje ve svém příspěvku nejdříve lužickou srbštinu, která má jako menšinový jazyk Lužických Srbů žijících v Německu zvláštní postavení, protože existuje v neustálém úzkém kontaktu s němčinou jako většinovým jazykem. Konkrétní jazykové politické mechanismy na ochranu lužické srbštiny jsou představovány mj. i zřizováním dvojjazyčných silničních tabulek v místech osídlených Lužickými Srby. Těžiště článku však tvoří hlavně upozornění nejen na problémy dvojjazyčného vzdělávání, ale i na právo Lužických Srbů na lužickosrbské vzdělávání ve školách a v mateřských školách, rovněž i na možnosti univerzitního studia sorabistiky. Autorka zmiňuje také problém, že dosud nebyla vypracována komplexní jazykové politická koncepce k řešení těchto problémů, čímž je zcela ohrožena sama existence lužické srbštiny. Autorčiny úvahy o jazykově politických mechanismech směřujících k nápravě současného stavu pak spočívají zejména ve zdůraznění zachování lužické srbštiny a její předávání dalším generacím. Krátke zječe: Wpřinošku předstaji so serbščina, kotraž ma jako mjeňšinowa rěč w Němskej bydlacych Serbow wosebity status. Wona eksistuje w stajnym kontakče z wjetšinowej rěču - němčinu. Konkrétné rěčnopolitiske naprawy za spěchowanje serbščiny so předstajeja, mj. dr. wopisuje so rjadowanje dwuréčnych pomjenowanjow dróhow w sydlenskim rumje Serbow. Wosebite čežiščo nastawka tworja problémy dwurěčneho kublanja: prawo Serbow na serbskorěčne kublanje w pěstowarnjach a w šulach kaž tež móžnosč uniwersitneho studija sorabistiki. Pomjenuje so problém, zo cylkowna rěčno-politiska koncepcija dotal njeeksistuje a zo je scyla eksistenca serbskeju rěčow wohrožena. Jako zaměř rěčnopolitiskich naprawow mjenuje so tuž předewšěm a daledawanje rěčow přichodnym
zachowanje
generacijam.
Klíčová slova: horní lužická srbština (hornolužická srbština), dolní lužická srbština (dolnolužická srbština), jazyková politika, zvládnutí jazyka, dvojjazyčnost, vícejazyčnost, vzdělávací koncepce, didaktika, dvojjazyčná výuka, kooperativní vyučovací a učební formy. Klučowe slova: hornjoserbščina, delnjoserbščina, rěčna politika, přiswojenje rěče, dwurěčnosč, wjacerěčnosč, kublanske koncepcije, didaktika, bilingualna wučba, kooperatiwne
wuwučowan-
ske a wuknjenske formy.
Lužická srbština má velký význam jako jedinečné kritérium pro zvýrazněni národnostní identity Lužických Srbů. Jazykový status lužické srbštiny, tj. hor-
46
ní lužické srbštiny (dále hornolužické srbštiny) i dolní lužické srbštiny (dále dolnolužické srbštiny), je především charakteristický tím, že oba jazyky lužicko-
Ze
srbské menšiny se již po staletí vyvíjejí a existují v úzkém kontaktu s majoritní němčinou. Prognóza dalšího vývoje jazykového postavení hornolužické a dol-
zahraničí
prezentovány jen v konkurenčním prostředí lužicko-némecké dvojjazyčnosti. Z těchto důvodů strukturuji svůj příspěvek následovně: 1. popis současného statutu hornolužické a dolnolužické srbštiny, 2. popis aktuální jazykové situace, 3. konkrétní mechanismy jazykové politiky v rámci běžného života, výchovy a justice. 1. S o u č a s n ý status h o r n o l u ž i c k é a dolnolužické srbštiny
Blschol
Drážďany ®
®
kibxosit&u Jazyková uiefni
O dotnotuřckí smjbfta A
p/ecMxlna na/edi
nolužické srbštiny stojí sice na mezinárodních základech, tzn. na politickém základu evropském, především pak ale na státní, tj. německé politice, která je však přenášena na úroveň spolkových zemí Sasko a Braniborsko. Vzhledem k tomu, že hornolužická i dolnolužická srbština jsou původními samostatnými jazyky národnostních menšin, je de facto jazyková politika v rámci celkové politiky státu vůči minoritním národnostním skupinám namířena proti Lužickým Srbům. Nedostatkem této jazykové politiky je i to, že veškeré jazykové záležitosti jsou
V Německu jsou oficiálně uznávány čtyři minoritní jazyky: 1. frýžština, která se dělí na severofrýžštinu, východofrýžštinu a na malý ostrov saterofrýžštiny; 2. dánština, která je dorozumívacím prostředkem jazykové menšiny Dánů žijících v Německu; 3. lužická srbština, která se dělí na hornolužickou srbštinu a dolnolužickou srbštinu; 4. jazyk v Německu žijících Sintů a Romů, jehož spisovná podoba dosud neexistuje. Kromě toho se v Německu užívá ještě dolnoněmčina, tzv. „Platt" (Nedderdúutsch), který je i oficiálně považován za regionální jazyk. Existence Lužických Srbů závisí zejména na podmínkách politických, právních, sociálních a v neposlední řadě též na poměrech finančních. V Evropě sice v současnosti platí „Evropská charta menšinových a regionálních jazyků", kterou v roce 1998 ratifikovalo i Německo a která začala platit v roce 1999 (Elle, 2004), ale už v „Rámcovém dojednání na ochranu národnostních menšin" z roku 1995 je formulována celá řada konkrétních doporučení o používání menšinových a regionál-
47
nich jazyků v běžném životě, na úřadech, na úseku výchovy a práva (Oeter, 2010; Elle, 2005). Téměř deset let po ratifikaci evropské charty experti pozitivně hodnotí konkrétní opatření nejen v oblasti ochrany kulturního života a vícejazyčných médií, ale také života sociálního a hospodářského (Oeter, 2010, s. 149). Na základě dohody o sjednocení Německa (Smlouva o vytvoření jednotného Německa ze dne 31. srpna 1990, protokolární poznámka k článku 35) byly po politické změně v roce 1989 tyto povinnosti péče a ochrany lužické srbštiny uloženy jako trvalá povinnost Svazu Lužických Srbů (Domowina - Zwjazk Lužiskich Serbow). Dosud se ale bohužel nepodařilo zakotvit péči a ochranu lužické srbštiny v základním zákonu jako právo národnostní skupiny na rovnoprávnost menšin žijících v Německu. Na úrovni jednotlivých spolkových zemí byla jako štít a ochrana Lužických Srbů tato povinnost zakotvena jenom ve zvláštních článcích ústav Saska a Braniborska. Konkrétní ustanovení na ochranu lužické srbštiny a práv Lužických Srbů pak obsahují dva zákony - „Zákon o zachování práv Lužických Srbů v Braniborsku", který byl schválen Braniborským spolkovým sejmem v roce 1994, a „Zákon o právech Lužických Srbů ve svobodném státě Sasko", který byl saským parlamentem schválen v roce 1999. S ohledem na všechna tato ustanovení je lužická srbština v Sasku právně vnímána jako mateřská řeč, dále též jako druhý a cizí jazyk, v Braniborsku pak jenom jako druhý a cizí jazyk. Ve srovná-
48
ní s dalšími menšinovými jazyky (např. s frýžštinou) lze sice považovat právní status lužické srbštiny téměř za idylický, problematické je však prosazování a dodržování zákonných ustanovení v konkrétních případech: tak například teprve uzavření školy v Chrosčicích a později v Pančicích-Kukowé odhalilo, že formulace a ustanovení v zákonech jsou pouze všeobecné a právnicky neprůchodné. 2. Aktuální jazyková situace Od počátku 20. století se mezi Lužickými Srby prosadil a rozšířil němec ko-lužickosrbský, resp. lužickosrbsko-némecký bilingvismus, který má příčiny mezi jiným v německé jazykové a školní politice, dále také v celkovém rozšiřování komunikačních možností němčiny (a zároveň omezování komunikačních možností lužickosrbských), za třetí pak v migraci lužickosrbského obyvatelstva v posledním dvacetiletí. „Komunikační hranice němčiny se neustále rozšiřovaly a naposled zasáhly i rodinnou komunikaci, a to ve všech lužickosrbských teritoriích," (Ela, 1998, s. 75). Počet Lužických Srbů, kterých je celkem něco kolem 60 000, není ale identický s počtem osob mluvících lužickou srbštinou. Počet aktivních uživatelů lužické srbštiny neustále klesá. Oficiální údaje o počtu aktivních uživatelů lužické srbštiny neexistují, jejich počet se v současnosti odhaduje na pouhých 30 000 (Budarjowa, 2010). Aktivními uživateli lužické srbštiny jsou sice ještě obvykle starší lidé kolem 60 let, ale přirozené mezigenerační předávání jazyka v rodinách na většině teritoria
Ze
obývaného Lužickými Srby už mizí. Tato smutná situace je snad přece jen o něco lepší v západním úseku katolické Horní Lužice, v tzv. katolické části. Zde, a to i v nerovných podmínkách dvojjazyčnosti, existuje předávání hornolužické srbštiny mezi generacemi ješté alespoň v polovině lužických rodin. Můžeme tedy shrnout, že: • počet aktivních uživatelů lužické srbštiny postupně klesá, • klesá rovněž ovládání spisovné lužické srbštiny, • demografický vývoj není výhodný pro rozvoj lužické srbštiny, • v Lužici je vysoká nezaměstnanost a nevhodná infrastruktura, • na problémech s lužickou srbštinou se podílí nejen odchod mladých lužických rodin z tohoto území, • ale také odchod mladé učitelské generace, • nízká je rovněž prestiž lužické srbštiny (viz dále projekt Euromosaic). V první polovině 20. století dominovaly při vzniku a vývoji dvojjazyčnosti vnější (společenské) faktory: školství, evangelická církev, zaměstnávání v průmyslových závodech, vojenská služba atd. Další faktory se k tomu přidaly v druhé polovině minulého století: etnodemografická proměna obyvatelstva, nárůst počtu smíšených manželství, zaměstnanost žen, s níž je pevné spojena péče o lužickosrbské děti, a to hromadně s německými dětmi v mateřských školách a jeslích (Ela, 1998, s. 75n.). Nejmarkantnéjším faktorem současného nepříznivého vývoje je ale ra-
zahraničí
zantní změna mediálního světa a nárůst jeho role. 3. Jazyková politika 3.1 Lužická srbština v každodenním životě Výzkum z roku 1993, který se konal v rámci mezinárodního projektu Euromosaic (Nelde, Weber, 1996), velmi dobře informoval o reálné praxi dvojjazyčnosti na lužickosrbském území. Empirický výzkum se konal na místech důležitých pro existenci lužické srbštiny. „Výsledky potvrdily kritickou situaci, totiž asymetrii v rámci dvojjazyčnosti, která nebyla v současné jazykové politice vůbec řešena. Výzkumy, některé už i dvacet let staré, konstatovaly všeobecný úpadek užívání lužické srbštiny v každodenním životě, a to až o polovinu, zejména při komunikaci v obchodech a při cestování. Také v pracovních kolektivech, v zájmových společnostech a v církvi příznačné poklesl význam lužické srbštiny. Dále je rovněž nutné konstatovat, že využívání lužické srbštiny ve většině komunikačních situací ve společnosti není dost dobře možné, protože mluvčí nezná úroveň partnerových znalostí lužické srbštiny," (tamtéž). Užívání horní lužické srbštiny jako úředního a oficiálního jazyka je ve společenském životě sice legálně uzákoněno a má být s ohledem na evropskou chartu o regionálních a menšinových jazycích pevně chráněno, ale
každodenní běžná praxe je jiná. Nejnovější výzkumy pak ukázaly (Ratajczakowa, 2009), že příčinou slabě rozvinuté symetrie ve dvojjazyčné společnosti je nejen to, že pro společenskou komunikaci v hornolužické srbštiné v obchodech a na úřadech chybí personál znalý hornolužické srbštiny, ale také to, že ani lužickosrbští mluvčí nemají k využívání hornolužické srbštiny ve společnosti stejný vztah. Obzvlášť velký vliv na užívání hornolužické srbštiny mají pro Lužické Srby pracovní místa a zařazení. Po zásadních společenských změnách minulých let se jazyková komunikace ve prospěch hornolužické srbštiny na nejrůznějších pracovních místech radikálně zhoršila, v evangelických oblastech pak v tomto směru zmizela úplně. Proměna obchodní sítě pak zlikvidovala většinu malých venkovských obchodů, v nichž se dříve mluvilo hornolužickou srbštinou. Výjimku v tomto procesu tvoří jen lužickosrbské instituce, lužickosrbské a dvojjazyčné školy a některé jednotlivé menší lužickosrbské podniky, firmy nebo lékařské praxe (Ela, 1998). Dvojjazyčnost je v lužickosrbské společnosti skutečně nerovná, asymetrická. „Bilingvní jsou jen Lužičtí Srbové (resp. ti Lužičtí Srbové, kteří se zcela přizpůsobili německé společnosti a německému komunikačnímu kánonu), kteří ale většinou mají ještě schopnost vnímat lužickou srbštinu. Většina německé populace však lužickou srbštinu neovládá a není ani nijak motivována, aby se jí naučila," (tamtéž, s. 76). Aby se vyvinula
50
symetricky dvojjazyčná společnost, bylo by třeba, aby se Němci nejen naučili lužickou srbštinu, ale aby ji i používali a její užívání ve společnosti a v masmédiích tolerovali a podporovali. 3.2 Dvojjazyčné nápisy Tabulky s dvojjazyčnými místními pojmenováními ulic a obcí existují v Lužici od poloviny 20. století. Hornolužická srbština v Sasku a dolnolužická srbština v Braniborsku mají dnes status oficiálního úředního jazyka, proto se toponyma na místních tabulích a tabulkách na lužicko-německých územích uvádějí ve dvojjazyčné podobě. V Německu je okolo 400 mést a obcí s dvojjazyčným pojmenováním (Elle, 2002). V saské ústavě jsou směrnice konkretizované mj. výkonným ustanovením z 2. října 1991, které nejen vypočítává všechny tabule s označením obcí, názvy ulic atd., ale také zároveň určuje velikost písmen lužickosrbských nápisů (70 mm, ve výjimečných případech 50 mm). Prosazení těchto zákonných pokynů a směrnic je ovšem jenom na odpovědnosti regionálních, komunálních a obecních samospráv. Okresy nebo obce samy rozhodují o tom, kde bude souběžně lužickosrbské a německé místní označení. Dvojjazyčná místní pojmenování byla tradičně dlouhá léta uváděna i v telefonních seznamech, nedávno však bylo od symetrického uvádění německých a lužických toponym upuštěno z komerčních důvodů, a to v neprospěch místních lužických pojmenování.
Ze
Dvojjazyčné pojmenování obchodů, podniků, firem, bank atd. js pak zcela v kompetenci majitelů a je praktikováno různými způsoby. Dvojjazyčně jsou zatím z velké části vydávány úřední formuláře, dokumenty, volební seznamy atd. Velkou překážkou prosazení jazykové korektnosti autorů těchto pojmenování je rovněž to, že dosud nebyl vytvořen moderní úřední lužickosrbský jazyk. 3.3 Lužická srbština v justici Hornolužická srbština má v Sasku přiznán status mateřského jazyka a je tudíž v rovnoprávném postavení s němčinou. Proto je rovněž hornolužická srbština uznána jako úřední jazyk, jehož lze užívat na úřadech a v soudnictví. V praxi to znamená, že se např. žaloby nebo oficiální soudní dokumenty mohou podávat v hornolužické srbštiné, což by ale mohlo vést v důsledku i k tomu, že by se celé soudní řízení mohlo vést v hornolužické srbštiné. Tuto možnost však lze využít jen ve velmi vzácných případech kvůli tomu, že pracovníci justice (advokáti, soudci) nemají dostatečné jazykové znalosti hornolužické srbštiny, dále pak především proto, že dosud nebyla v hornolužické srbštiné kodifikována právnická slovní zásoba a neexistuje jazykový právnický styl. Za třetí pak také proto, že soudní personál neovládá hornolužickou srbštinu a u všech jednání by musel být přítomen soudní tlumočník.
zahraničí
3.4 Lužická srbština ve školkách a ve školách V Horní a Dolní Lužici existuje celkem 38 mateřských škol, v nichž jsou sice děti vychovávány v lužickosrbském jazyce, ale podle rozdílných koncepcí podle jednotlivých zřizovatelů. V současné době se v těchto mateřských školách učí lužické srbštiné (ovšem s různou intenzitou) přibližné 1100 dětí. V roce 1991 Lužickosrbský školský spolek (Lužickoserbske šulske towarstvo) vytvořil podle dánského vzoru modelový projekt Witaj, který je od té doby úspěšně praktikován v Horní i Dolní Lužici. V Sasku i v Braniborsku je modelový projekt Witaj v mateřských školách v místech osídlených Lužickými Srby revitalizačním programem pro hornolužickou a dolnolužickou srbštinu. Je to nabídka pro děti předškolního věku, aby si ještě před nástupem do školy osvojily lužickou srbštinu jako druhý jazyk. V mateřských školách s programem Witaj a ve Witaj-skupinách jsou vítány zejména děti ze smíšených manželství a z německých rodin, které doma lužickosrbský nemluví. Tento modelový projekt má jednak narušovat jazykovou asimilaci Lužických Srbů, především ale perspektivně stabilizovat počty těch, kteří budou umět lužickou srbštinu aktivně užívat. Výsledky empirických vědomostních průzkumů v mnoha mateřských školách ukazují, že osvojení lužické srbštiny v předškolním věku je konstantním, intenzivním vkladem na dlouhá léta. Více než dosud by však měla být ještě v dvojjazyčných mateřských školách sledo-
51
vána kvalita jazykových kontaktů, z čehož mj. vyplývá nutnost lepší formulace a prosazování standardů dvojjazyčných mateřských škol. Po sjednocení Německa v roce 1990 se rovněž ve školství prosadily nové struktury, které přešly od zavedeného principu federalismu k principům odpovědnosti jednotlivých spolkových zemí. Tenkrát se ve školách učilo (s různou intenzitou) na 4000 žáků. Lužickosrbské dvojjazyčné školy měly vlastní výchovné a vzdělávací programy, zakončení měly však totožné s německými školami v Sasku a Braniborsku. Modelový projekt Witaj v Sasku s koncepcí „2plus" a v Braniborsku s dvojjazyčnou školní výukou pokračuje dále. Lužická srbština byla podle ustavení ministerské osvětové komise v Sasku a v Braniborsku povolena jako maturitní předmět, což v konkrétních případech znamená, že žáci posledních ročníků saských středních škol mohou závěrečnou práci psát nejen v němčině, ale také v lužické srbštiné. Situace v Sasku Stávající dělení ročníků na A a B není kvůli stále klesajícímu počtu žáků vhodné, naopak je žádoucí, aby v saských školách bylo vzdělávání orientováno a realizováno šířeji. Jazyková situace by se mohla změnit na základě nové koncepce „2plus" zpracované Saským institutem pro výchovu podle zadání Saského státního ministerstva osvěty. Koncepce předpokládá hromadnou dvojjazyčnou výuku lužickosrbských a lužickou srbštinu se učících
žáků, která by mohla být úspěšná, jestliže se děti v době docházky do mateřské školy účastnily dvojjazyčného vyučování podle modelového projektu Witaj. Proto je zkušenost lužickosrbských mateřských škol s programem Witaj neobyčejně důležitým základem pozdější úspěšné dvojjazyčné školní výchovy. Situace v Braniborsku V Braniborsku se od roku 1950 nevyučuje dolnolužická srbština jako mateřský jazyk. Péče o revitalizaci dolnolužické srbštiny je však ve školách i díky plnému zapojení dvou mateřských škol, a to Chotěbuz - Žylow a Chotěbuz - mésto, do modelového projektu Witaj úspěšná. Počet žáků, kteří se účastní výuky dolnolužické srbštiny, se v minulých letech nápadně zvýšil a v současné době (v roce 2009/2010) dosáhl počtu 1800 žáků (Budarjowa, 2010). V současné dobé se dolnolužická srbština prezentuje: • v modelovém projektu Witaj jako druhý jazyk, jako cizí jazyk, • jako kolektivní komunikační prostředek, • jako komunikační prostředek v pracovních kolektivech, • při dvojjazyčné výuce (odborná výuka od 7. třídy). V Sasku i Braniborsku reagovali v rámci škol i mateřských škol na změněnou jazykovou situaci, což se odráží i v nových koncepcích školní a předškolní výchovy. Škola se už neorientuje jako v mi-
Ze
nulosti jen na separátní vyučování žáků a na dělení dětí podle jejich jazykových schopností a dovedností, ale naopak se zaměřuje na integrovanou výchovu ve skupinách a třídách. Heterogennost ve školách a v mateřských školách pak není vnímána jako problém, nýbrž jako výhoda. Rovněž děti, které potřebují zvláštní péči (z důvodů fyzických nebo psychických), se dobře integrují do těchto kolektivů a učí se společně s ostatními žáky. Kooperativní formy vyučování a výchovy využívají za pomoci dalšího pedagogického personálu formy skupinového vyučování (tzv. team-teaching). V rámci dalšího vzdělávání se při hledání aktuálních potřeb rozšířila nabídka tematického spektra o témata logopedická, preventivní pedagogiky, neurologie či psychologie. Především je pak potřeba v rámci praktického prosazení koncepce „2plus" v Sasku a rámcových plánů v Braniborsku dalšího učitelského vzdělávání didakticko-metodického, protože zapojení elementů didaktiky mateřského jazyka, didaktiky druhého jazyka, didaktiky cizího jazyka a didaktiky dvojjazyčné výuky do učební praxe klade nepochybně mnohem větší nároky na učitele. Jazykové centrum Witaj a Saský institut pro výchovu vyvíjejí a vypracovávají pro tyto potřeby výchovné a vzdělávací materiály. 3.5 Lužická srbština na univerzitách Jediným vysokoškolským vzdělávacím centrem pro srbské učitele a sorabisty je Institut sorabistiky na univerzitě v Lipsku. Po celoněmecké školské reformě je
zahraničí
v Lipsku organizováno bakalářské i magisterské studium. Semináře a přednášky z lingvistiky, z kulturních dějin, z literatury a didaktiky se nejčastěji konají v hornolužické srbštiné, event. i v dolnolužické srbštiné. Sorabistická témata a projekty jsou též předmětem vědeckých výzkumů na dalších univerzitách v Německu, a to zejména v rámci slavistických disciplín nebo při zkoumání specifických problémů minoritních jazyků. Cílem učitelského studia je především připravit studenty na vysoké teoretické úrovni na budoucí povolání a zároveň je odpovědně připravit na pozdější praxi na dvojjazyčných školách v obou Lužicích. Nadace lužickosrbského národa (Založba za serbski lud) vypisuje každoročné pro zájemce ze slovanských zemí, studenty a doktorandy, tři stipendia dvousemestrálního studia sorabistiky na lipské univerzitě. 4. Z á v ě r y Lužická srbština existuje sice ve stálém kontaktu s majoritní němčinou, ale má jako minoritní jazyk speciální status. Konkrétními jazykovými a politickými mechanismy pro záchranu lužické srbštiny jsou mj. dvojjazyčná pojmenování cest v místech osídlených Lužickými Srby, úředním zápisem potvrzené právo na vyučování v lužické srbštiné ve školách a v mateřských školách, rovněž pak právo na užívání lužickosrbského jazyka na úřadech a soudech, možnost univerzitního sorabistického studia i studia lužické srbštiny v lidových kurzech na základních školách. O prosazování vyjmenovaných kroků k nápravě
stávajícího stavu budou pečovat především lužickosrbské instituce, dvojjazyčné školy a školky, různé lužickosrbské společnosti a spolky, v neposlední radé i veškerá lužickosrbská veřejnost. Stávající koncepce je zaměřena především na spisovný jazyk, v menší míře si všímá lužickosrbských dialektů a běžně mluveného jazyka. Problém je ale především v tom, že dosud není vypracována žádná jazykově-politická koncepce. Vyjmenované problémy nejsou totiž jen záležitostmi jazykové kultury, protože zatím je zcela ohrožena existence obou lužickosrbských jazyků. Za prvořadý cíl veškerých jazykových a politických opatření k nápravě považujeme zachování obou lužickosrbských jazyků, upevnění jejich existence, současnou revitalizaci a ochranu jazykových kompetencí.
ELLE, L. Das Rahmenubereinkommen des Europarats zum Schutz nationaler Minderheiten und die Minderheitenpolitik in der Lausitz. Bautzen 2005. Kleine Reihe des
LITERATURA BUDARJOWA, L. (ed.). 20 lět Serbske šulske
Pontes. Frankfurt am Main; Berlin; Bern; Bruxelles; New York; Oxford; Wien : Peter Lang, 2010, s. 139-158. RATAJCZAKOWA, C. Serbsko-němska Lužica - bikulturny rum njezetkawanja? Wuslědki naprašowanja mjez šulerjemi. In Lětopis. Budyšin/Bautzen 2009, 56,2, s. 3-15. Serbske šulske towarstwo z. t. (ed.). Witaj
Sorbischen Instituts 8 / Maly spis Serbskeho
instituta čo. 8. Bautzen/Budyšin, 2005. FASSKE, H. Lausitz (Ex-DDR). In AMMON, U., MATTHEIER, K.J., MELDE, P.H. (ed.), Sociolinguistica:
Internationales
fiir
Soziolinguistik.
Europäische
Schulve-
rein e.V. Budyšin/Bautzen 2010.
ELA (= ELLE), L. Etno- a sociolinguistiska situacija serbščiny. In Serbščina. Najnowsze
dzieje jfzyków
slowiaňskich.
Red. FASKA, H. Opole, 1998, s. 73-88. ELLE, L. Dokumentation.
Zweisprachige
stafeln und Beschriftungen
bischen Gebiet, 2002.
im
Ort-
deutsch-sor-
Internet-Publika-
tion: www.serbski-institut/ortstafel.html, wotwolane dnja 14. 7. 2011. ELLE, L. Die Europäische Charta der Regionaloder Minderheitensprachen und die Sprachenpolitik in der Lausitz. Kleine Reihe des Sorbischen
Instituts 6 / Maly spis Serbske-
ho instituta čo. 6. Bautzen/Budyšin, 2004.
54
7:
Mehrsprachigkeitskonzepte in den Schulen Europas, 1993, s. 71-78. NELDE, P.H., WEBER, P.J. Das EuromosaicProjekt zu den weniger verbreiteten Sprachen in der EU - ausgewählte Ergebnisse der Umfrage zum Sprachgebrauch der Sorben. Lětopis. 1996,43, č. 2, s. 55-66. OETER, S. Mehrsprachigkeit als Last oder als Bereicherung? In VOGT, MT„ SOKOL, ]., BINGEN, J„ LOHR, A. (ed.), Minderheiten als Mehrwert.
towarstwo z. t. / 20 Jahre Sorbischer
Jahrbuch Band
Schriften
a 2plus - wužadanje
des
za přichod.
Collegium
Budyšin,
2009. SCHULZ (= ŠOLČINA), J. Mehrwert durch Minderheiten? - Aktuelle Probleme des sorbischen Bildungswesens. In VOGT, M.T., SOKOL, J„ BINGEN, )., LÔHR, A. (ed.), Minderheiten
als Mehrwert.
Schriften
des Collegium Pontes. Frankfurt am Main; Berlin; Bern; Bruxelles; New York; Oxford; Wien : Peter Lang, 2010, s. 491-532.
