Problematika digitalizace hudebnin Martin Kuchař Moderní doba přináší nové možnosti zpracování vědeckého materiálu. Jedná se o způsob uchovávání hudebněvědných dokumentů pomocí digitalizace. Zde se setkávají a prolínají dva obory – muzikologie a informatika. Při procesech digitalizace hudebnin musí obě disciplíny vzájemně kooperovat, aby došlo ke kýženému výsledku. Svým příspěvkem se snažím čtenáři předložit problematiku tohoto procesu po stránce terminologické a systematické, jeho úskalí i možná řešení. Omezená délka bohužel neumožňuje rozsáhlejší pojednání, proto případné zájemce o hlubší náhled do této problematiky odkazuji na stejnojmennou dizertační práci. Krátce, co je digitalizace Digitalizace je proces převodu hodnot fyzikálních veličin, které jsou ze své podstaty spojité (analogové), v hodnoty nespojité, diskrétní. Tyto jednotlivé hodnoty totiž můžeme snadno číselně (digitálně) vyjádřit a dále s nimi pracovat pomocí výpočetní techniky – ukládat, vyhledávat, upravovat nebo převádět zpět do podoby hodnot původní fyzikální veličiny. Pro převod analogového signálu, který je nekonečně detailní, na signál digitální musíme stanovit nějaká konečná omezení, která budeme na vstupní signál aplikovat. Těmito omezeními jsou izolování okamžiků (neboli vzorkování) a izolování hodnot (neboli kvantizace). Volitelnou součástí procesu digitalizace může být i rozpoznání a kategorizace digitalizované informace. Např. vytištěnou stránku s textem můžeme naskenovat do digitálního obrázku, což nám umožní ji kdykoliv znovu vytisknout, ale obsah textu znát nebudeme. Pokud ale v rámci digitalizace aplikujeme na obrázek algoritmus OCR pro optické rozpoznávání písmen, získáme elektronickou verzi textu, se kterou můžeme dále pracovat. Pro hudební vědu je pak neméně zajímavé využití algoritmu OMR (Optical Music Recognition), který umožňuje přenést hudební zápis do digitální podoby. A to ať už přímo do reprodukovatelné podoby MIDI standardu nebo do formátu MusicXML, s kterým spolupracují všechny dominantní notační programy (Finale, Sibelius, MusicScore) stejně jako hudební softwary (Cubase, Logic Pro, SONAR apod.). U formátu MusicXML bylo již z počátku provedeno omezení na moderní “evropskou” notaci a tabulatury od 17. století, to znamená, že tento jazyk nepodporuje například středověkou notaci nebo notace jiných hudebních okruhů. Nicméně existují paralelně obdobné projekty/jazyky také pro tyto druhy notací (například Theodorem Dumitrescu navrhnutý jazyk pro středověkou menzurální notaci Corpus Mensurablis Musice Electronicum). Definice termínu hudebniny Problematika vědecké terminologie se ukazuje jako zásadní především z důvodu dalekosáhlých důsledků, a to až do oblasti přístupu k předmětu zkoumání. Náš obor „hudební věda“ měl stejně jako ostatní národní vědní obory v průběhu 19. a 20. století tendenci přebírat názvosloví ze zemí, kde se moderní věda jako taková utvářela. Tímto vývojem jde analogicky také samotný termín „Hudebniny“, který má svůj základ v německém termínu „Musikalien“. Nejprve tedy krátce k vývoji definice v tuzemském kontextu. Ze starších systematických prací lze termín hudebniny nalézt v Rackově „Úvodu do studia hudební vědy“. Uvádí v této práci, že hudební věda pracuje z pravidla s prameny trojího druhu – hudební, literární, výtvarné – a k těm hudebním řadí:
„K hudebním pramenům řadíme především skladby, tj. hudebniny všeho druhu, též skladby ofotografované na deskách nebo filmech, zachycené fonografickou cestou na zvukový pás (zvláště lidová hudba), nebo zapsané v lidových kancionálech a zpěvnících.“ (RACEK 1949, 55) Částečně rozdílné, a to především v části týkající se zvukových záznamů, jsou novější definice termínu hudebniny. Dle Slovníku české hudební kultury: hudebnina „…Dnes se za hudebniny považují veškeré rukopisné i tištěné notové záznamy hudby včetně historických typů písemností (liturgické knihy, kancionály, zpěvníky atd.). Do pojmu hudebnina nebyly ovšem pojaty zvukové záznamy hudby.“ (SČHK [cit. 2014-06-01], Dostupné z:
) Tato definice do celé problematiky vnáší zavádějící skutečnost, protože uvádí termín „hudebniny“ v singuláru, přestože většinou bývá uváděn (a to jak v Rackově definici, tak v definici, která bude následovat) v plurálu, což koresponduje také s původním německým termínem „Musikalien“, který singulár nemá. V podstatě ve faktické shodě s touto výše uvedenou definicí (až tedy na zavádějící uvedení jednotného čísla) je pojem „hudebniny“ definován také dle Hudební vědy, díl 3.: „Pod pojem hudebniny zahrneme v našem výkladu všechny typy grafických záznamů hudby, jež jsou primárně určeny pro praktické provozování – bez ohledu na to, zda jsou uchovány samostatně, nebo začleněny do knižních jednotek širšího zaměření.“ (LÉBL – POLEDŇÁK, 1988, 917) Německé Musikalien v současnosti kromě označení notových tištěných či rukopisných záznamů hudby (výrazy Musikalienhandel, Musikaliendruck apod.) označuje také spisy o hudbě či hudební nástroje. S ohledem na nejednoznačnou terminologii jsem se v práci přidržel členění, které dnes používá většina sbírek v praxi a které do značné míry koresponduje také s definicí dle Hudební vědy, díl 3., uvedenou výše: „Pod pojem hudebniny zahrneme v našem výkladu všechny typy grafických záznamů hudby bez ohledu na to, zda jsou uchovány samostatně nebo začleněny do knižních jednotek širšího zaměření.“ Toto členění používá ve svých sbírkách například Národní knihovna ČR a podobného členění se drží také Deutsche National Bibliothek, která pod termínem Musikalien uvádí: „Notendrucke und digitale Notenausgaben“ či Münchener Digitalisierungszentrum ve své „Digitale Bibliotek“, kde pod termínem Musikalien najdeme: „Notendrucke, Musikhandschriften und musiktheoretische Werke“. Zařazení či nezařazení hudebně-teoretických spisů není třeba řešit, protože z pohledu jejich digitalizace se skládají ze stejných entit jako dokumenty zachycující hudbu v písemné podobě. Co se týče anglo-americké terminologie, můžeme konstatovat, že ta nemá tuto víceznačnost, protože používá pro grafické záznamy hudby konkrétnější termíny „sheet music“ (scores). Jak hudebniny systematicky utřídit?
Pokusy o písemnou fixaci hudebního projevu je možné pozorovat v řadě kultur a zvláště tam, kdy existovala potřeba přísně normovaných rituálních hudebních projevů a souběžně byly dostatečně rozvinuty hudebně teoretické představy. Zavádění pomocných notačních značek a jejich systémů sledovalo cíle praktické i didakticko-teoretické. První dochované ukázky notací jsou z Egypta cca 2500 let př. n. l. a následně můžeme pozorovat snahu o písemné zachycení hudby napříč různými kulturami, což s sebou samozřejmě nese řadu různých notových písem. Vzhledem k tomu, že z pohledu dokumentačního se odlišné systémy notových zápisů často zpracovávají odlišným způsobem, je třeba zabývat se otázkou vhodných klasifikačních kritérií. Z různých systematik stojí za zmínku dělení použité v Grove Dictionary. Vychází z předpokladu, že každá notace obecně potřebuje dvě entity, a to skupinu znaků – tedy definici výrazových prostředků – a dále pak pravidla, jak tyto znaky fungují mezi sebou – popis vzájemných funkcionalit těchto výrazových prostředků (mimochodem jak podobné teoriím, které hudbu chápou jako umístění tónů do prostoru na základě obecných funkčních pravidel a popis těchto funkčních pravidel přisuzují hudební nauce). Dle vlastností skupin použitých znaků se pak notace rozpadají do dvou základních větví (fónické a grafické). Výrazně méně přehledné a systematické je členění, které využívá MGG. Zde se ale problematika řeší komplexněji a rozdělení více vypovídá o samotném hudebním písmu v jeho širším filozoficko-vědném kontextu. V úvodu k heslu Notace „Notation“ je celá problematika hudebních znaků odvozena z obecné teorie znaků a jejich významů (sémiotiky). V rámci tohoto hesla je nakonec rezignováno na nějakou univerzální systematiku, ale klasifikace notačních systémů používá dva základní dělící aspekty – jednak časový (tedy od nejstarších po součastné notační systémy) a jednak geografický (tedy jsou zde samostatně pojednány jednotlivé kulturní okruhy – samozřejmě s akcentací Evropy). V rámci práce nakonec ověřuji modifikovanou systematiku Rybaričovu, která sice byla původně navrhnuta pro evropské notační systémy, ale po mírné modifikaci se jeví z dokumentačního hlediska jako vyhovující pro univerzální klasifikační systém. 1. – hudebně-grafické notace (usiluje o grafické znázornění průběhu a stavby hudební myšlenky) 2. – symbolické notace (pro vyjádření hudební myšlenky používají symboly jako je např. písmo, číslice či geometrický prvek) 3. – hmatové notace – tabulatury (využívají zaznačení hmatů, používaných při hře na nástroj) 4. – kombinované notace (jsou kombinací výše uvedených skupin) (RYBARIČ 1982, 14) Výhody digitalizace? Hlavní výhody digitalizace jsou zřejmé. Analogový signál je přímo svázán se svým nosičem (pigmenty toneru na papíře, rýhy v gramofonové desce atd.), tudíž degraduje používáním a plynutím času. Poškození analogového média je většinou nevratné (požár nebo zaplavení knihovny, porušení magnetického záznamu na páskách apod.). Problematické je ovšem i vytváření (záložních) kopií, protože při něm dochází ke snižování kvality, nárůstu šumu apod. Stejně tak změny záznamu je možno provádět jen v omezené míře a komplikovaně, těžkopádné je vyhledávání nebo předávání na delší vzdálenosti. Digitální informace může být naproti tomu uložena libovolným vhodným způsobem bezeztrátově, vytváření kopií i editace jsou z podstaty jednoduché. Nad digitálními daty je možno provádět další zpracování, digitalizovat a kategorizovat informace, doplňovat metadata, převádět formáty dat, zasílat na libovolnou vzdálenost přes počítačové a telekomunikační sítě atd.
Nevýhody digitalizace? Hlavní nevýhodou digitalizace je samotný proces převodu, kdy se teoreticky nekonečně přesný a detailní analogový signál musí navzorkovat na konečný počet časových úseků a hodnot. Vzhledem ke kapacitním a výpočetním omezením dostupných prostředků je navíc třeba volit parametry digitalizace úsporně, tedy aby kvalita převodu byla pro daný účel "pouze" dostačující i za cenu možné ztráty méně významných detailů. Při digitalizaci může také dojít ke ztrátě sekundární informace, kterou nesl původní signál (např. na svém médiu). Typický problém nastává u digitalizace a převodu notového zápisu, kdy je žádoucí uchovat také informaci o typu a kvalitě materiálu, na kterém a kterým byl zápis vyhotoven (použitý papír, inkoust…). Dalším podstatným faktorem u digitalizace je volba digitálního formátu a média, na němž digitální data ukládat. Vzhledem k překotnému vývoji na poli výpočetní techniky vznikají neustále nové způsoby a formy ukládání digitálních dat. Přestávají být přitom dostupná zařízení pro čtení "archaických" digitálních médií (v současnosti např. děrné štítky a pásky, magnetické kotouče a datové pásky, diskety). "Archaické" přitom v IT prostředí může znamenat i jen desítky let. Zařízení se již nemusí vyrábět a předzásobení se také není řešením (jemná elektronika nemusí takovou dobu vydržet a stejně vyvstane problém, jakým způsobem původní zařízení napojit k moderní technice). Současně přestávají být podporovány starší formáty dat, a tedy i v případě úspěšného přečtení dat ze starého média vyvstává další problém s tím, jak s daným formátem vůbec pracovat. Digitalizace tedy nepředstavuje samospásný konečný krok finálního uložení informace, ale jen prostředek, jak daný účel zefektivnit. Data ze starých digitálních knihoven je třeba zpracovávat a ukládat do nových formátů a na nová média. Skladovaná data je potřeba také průběžně kontrolovat a obnovovat. Ve světě dojde každý rok ke ztrátě přibližně 8 procent digitalizovaných informací. Přesto lze vidět v digitalizaci hudebnin jednoznačně správný směr pro jejich studium i uchovávání jejich informační hodnoty.
Bibliografie BLUME, Friedrich – FINSCHER, Ludwig. 1997. Die Musik in Geschichte und Gegenwart: allgemeine Enzyklopädie der Musik: 21 Bände in zwei Teilen. Sachteil 6, Meis-Mus. Kassel: Bärenreiter. LÉBL, Vladimír – POLEDŇÁK, Ivan a kol. 1988. Hudební věda: historie a teorie oboru, jeho světový a český vývoj. Díl 3. část 2. Disciplíny hudební vědy; Hudebně vědecká dokumentace. Praha: Státní pedagogické nakladatelství. POLEDŇÁK, Ivan – FUKAČ, Jiří. 1995. Úvod do studia hudební vědy. Olomouc: Vydavatelství univerzity Palackého. RACEK, Jan. 1949. Úvod do studia hudební vědy. Praha: Hudební matice Umělecké besedy. RYBARIČ, Richard. 1982: Vývoj európského notopisu. Bratislava: Opus. SADIE , Stanley a kol. 1995. The New Grove dicitonary of music and musicians. Vol. 13 Muwashshah – Ory. New York: Grove Dictionary of Music Inc.
Elektronické zdroje COX, Richard J..: Closing an Era: Historical Perspectives on Modern Archives and Records Management [online]. [cit. 2014-06-03]. Dostupné z: Deutsche national Bibliothek [online]. [cit. 2014-06-02]. Dostupné z:http://www.dnb.de/DE/Home/home_node.html Münchener Digitalisierungszentrum Digitale Bibliothek [online]. [cit. 2014-06-01]. Dostupné z: MusicXML [online]. [cit. 2014-06-02]. Dostupné z: Národní knihovna České republiky [online]. z:
[cit.
2014-06-01].
Dostupné
Slovník české hudební kultury, heslo „hudebnina“ [online]. [cit. 2014-06-01]. Dostupné z:
