Pro. Uki a Niki. Guki a Willi

Patitul+TL:Sestava 1

29.7.2015

13:11

Stránka 3

(K-černá/Black plát)

Pro Uki a Niki Guki a Willi

ALZBETA - Cisarovna z rodu Wittelsbachu.indd 5

11.8.2015 17:35:14

ÚVOD

Od počátků rodu Wittelsbachů po císařovnu Alžbětu a její rodinu Je ironií osudu, že prastarý rod Wittelsbachů, jež po staletí ovlivňoval životy lidí v bavorském a falckém prostoru, se stal ve světě slavným až v 19. století díky neobyčejně krásné ženě a její rodině. Přitom rakouskou císařovnu a uherskou královnu neproslavila v mnoha zemích světa velká politika, nýbrž pouze a jedině její okouzlující osobnost. Alžbětu nebylo a není možné poměřovat běžnými měřítky, byla ve všem mimořádná, byla to žena, jež se nehodila do své doby. Byla natolik moderní, že by své místo nalezla ve dvacátém, možná dokonce i v jednadvacátém století. Právě proto, že se nepřizpůsobovala představám své doby, nejen vešla do dějin, ale stala se nesmrtelnou. Sisi byla Wittelsbachovna jako vystřižená z obrázkové knížky, v mnoha ohledech excentrická, zdůrazňující tělo, otevřená světu a v náboženských záležitostech tolerantní. Milovala krásné lidi jako svého strýce krále Ludvíka I., psala básně jako její otec vévoda Max v Bavorsku, snila jako král Ludvík II., s nímž byla přes svou matku spřízněná. Její velmi štíhlá postava a oslňující vzhled, který v ničem neodpovídal ideálu ženské krásy 19. století, vzbuzovaly pozornost všude, kam přišla, díky tajemnému chování působila mnohdy ezotericky, její jezdecké umění bylo pověstné a vyneslo jí slávu a obdiv nejen v Anglii, její výstřední způsob života byl často kopírován. Alžběta byla žena, jakou bychom dnes nazvali emancipovaná, nenechala se stáhnout do upjatého korzetu habsburského císařského dvora obtíženého tradicemi, nýbrž žila podle svých představ. Tak se stala legendou. Houfy jejích obdivovatelů roztroušené 14


11.8.2015 17:35:14

ÚVOD

po celém světě ji nepohřbily do chladné hrobky po bok ostatních Habsburků a Wittelsbachů – žije v jejich srdcích dál, mimo čas a prostor. Císařovnini wittelsbašští předci žili, milovali, bojovali a umírali již před mnoha sty lety na jihoněmeckém území. Přitom to, co se třpytilo, nebylo vždy zlato, protože v boji o moc a vliv šly stranou ohledy a laskavosti. Listujeme-li anály rodu, nacházíme v rodinné historii nejen hádky a spory, ale i vraždu ze žárlivosti. Kdo chtěl získat města a země, byl v chaotické době raného středověku nucen sáhnout po drastických prostředcích. Wittelsbachové zprvu nevlastnili žádné významnější oblasti – ale pak se přidali na správnou stranu. Když pochopili, že římský a německý císař Fridrich Barbarossa má velké potíže s odbojným Jindřichem Lvem, rozpoznal Oto I. Wittelsbašský svou šanci a postavil se za císaře. Nebylo mu to na škodu, protože 16. září 1180 projevil Fridrich Barbarossa uznání a jako dík za pomoc daroval Otovi nejen Bavorsko, ale i titul vévody. Vévody zůstali Wittelsbachové v bavorském prostoru ještě několik staletí, třebaže se cítili mnohonásobně nadřazení ostatním šlechtickým rodům. Jen jednou jim byl osud nakloněn, když v roce 1314 se při volbě krále dospělo k závěru, že Wittelsbach Ludvík IV. Bavor by byl ten správný muž na královský a později císařský trůn. Byla to však pouze mezihra, protože Ludvíkův syn již zvolen nebyl a zůstal opět jen titul vévody. Nový císař Karel IV. Wittelsbachy přezíravě přehlédl, když ve Zlaté bule určil statut šlechty v říši a z jejích řad jmenoval sedm kurfiřtů. Musela uplynout ještě staletí, než wittelsbašský vévoda Maxmilián I. Bavorský, věrně oddaný králi, dostal v roce 1623 v chaosu třicetileté války jako dík za pomoc od svého bratrance císaře Ferdinanda II. titul a funkci kurfiřta. Do té doby byli Wittelsbachové s titulem vévodů pány v Horním a Dolním Bavorsku. Pouze představitel vedlejší větve rodiny zaujímal místo falckraběte na Rýně a byl již delší dobu kurfiřtem. Protože Maxmilián za svou rozsáhlou pomoc dostal ještě Horní Falc, bylo nyní území historického starého Bavorska pohromadě. 15


11.8.2015 17:35:14

A L Ž B Ě TA – C Í S A Ř O V N A

Z RODU

WITTELSBACHŮ

Hraničí se zázrakem, že wittelsbašská území nebyla v důsledku neustálého dělení diktovaného dědickými zákony úplně roztříštěna na malé pozemky. Kupodivu se dílčí části země vždycky znovu dokázaly spojit, přičemž nemalou roli přitom sehrávala úmrtí v rodě. Jako v každé panovnické dynastii se i u Wittelsbachů našlo hodně světla a stejně mnoho stínů. Mnozí panovníci rodu vládli ve prospěch a blaho lidu a zaváděli novinky, které lze považovat za moderní, na druhé straně si jiní počínali jako tyrani. Po staletí v dynastii přetrvávala kapka hořkosti: byla třetí nejvýznamnější silou v říši a bylo by vhodné, kdyby Wittelsbachové konečně získali královský titul. Ale možná se kurfiřti jevili habsburským císařům příliš vlivní a úspěšní, například kurfiřt Maxmilián II. Emanuel, jenž nepochybně doufal, že získá královskou korunu jako dík za pomoc v boji proti Turkům. Císař Leopold I., jenž byl dokonce tchánem „Modrého kurfiřta“ se však nepřiměl k tomu, aby neoblíbenému zeti toto přání splnil. Wittelsbachové tedy nadále zůstali pouze kurfiřty. Po vymření starobavorské linie v roce 1777 si císař Josef II. položil otázku, co se má s wittelsbašským územím stát. Měl v úmyslu převzít Bavorsko jako „uvolněné říšské léno“. Ovšem to dělal účet bez falckého příbuzenstva bavorských Wittelsbachů, které okamžitě vystoupilo a požadovalo Bavorsko pro sebe. Zrovna pruskému králi Fridrichu II., jenž se – jak jinak – postavil proti Habsburkům, bylo nutno poděkovat za to, že Bavorsko, byť bez Innské čtvrti, zůstalo Wittelsbachům. Teprve v roce 1806 mohl na bavorský trůn nastoupit král z rodu Wittelsbachů. Maxmilián I. Josef se nenarodil v Bavorsku, avšak kurfiřt Karel Theodor zemřel bezdětný, a tak dědictví po něm připadlo vévodovi z falcké linie Zweibrücken-Birkenfeld, jemuž Napoleon z vděčnosti posadil na hlavu korunu. Konečně se to podařilo a Wittelsbachové byli králové! Sisini bezprostřední předci byli nadaní, zajímaví lidé, kteří žili svými tradicemi, zároveň však byli otevření mnoha novotám. Samozřejmě se v široce rozvětvené rodině tu a tam našli výstředníci, například císařovnin dědeček vévoda Pius, jenž se nehodil do dobové představy šlechtice. V mnoha ohledech 16


11.8.2015 17:35:14

ÚVOD

mu byl podobný jeho syn vévoda Maxmilián v Bavorsku, který miloval svobodu a stavěl se proti všem konvencím. Právě on se stal vzorem své dcery Alžběty. I ona zásadně odmítala tradice, které jí připadaly nesmyslné. Ve stejných stopách kráčel později i její jediný syn Rudolf. Korunní princ byl svým liberálním smýšlením spíš Wittelsbach než Habsburk. Sisi však nebyla se svéráznými projevy v té době osamocená. Také bavorský pohádkový král Ludvík II., Sisin „nepravý bratranec“, v mnohém ohledu sdílel císařovniny názory. Ani on se nenechal vtlačit do pevného schématu, nýbrž revoltoval po svém, přičemž jeho podivné chování Sisi uvrhlo do hlubokých depresí a obávala se, že i ona přijde o rozum. Kdyby se Sisi víc zabývala dějinami rodu, zjistila by, že její dědeček z otcovy strany, vévoda Pius, byl zvláštní podivín, avšak v žádném případě nebyl šílený. A od odborníků se mohla dozvědět, že duševní choroba Ludvíka i jeho bratra Oty pocházela z linie jejich matky, takže v rodině Wittelsbachů neexistoval žádný přímý vztah k patologickým projevům. Neboť i následník krále Ludvíka II., nikoli král, nýbrž regent, princ regent Luitpold, bratranec císařovny Alžběty, byl veskrze normální muž, jenž po chaotickém období Ludvíka II. opět uvedl státní záležitost Bavorska do pořádku. Naopak skutečný král Oto I., Ludvíkův bratr, přežíval ve stavu duševního zatemnění. Je kuriozitou dějin, že bavorské království v posledních letech své existence mělo dokonce dva krále, protože na jedné straně nemocný Oto neměl být sesazen, na druhé neměl následník a syn prince regenta v úmyslu se navždy vzdát trůnu. Když Oto nakonec zemřel, bylo pro posledního bavorského krále už za pět minut dvanáct, neboť první světová válka se chýlila ke konci a také v Mnichově propukla revoluce. Odchod do exilu mu připadal jako jediné řešení, které mu zachrání život. Rod Wittelsbachů si v průběhu staletí vydobyl velkou čest a uznání, nesmrtelný se však stal díky tajemné, jako sen krásné rakouské císařovně Alžbětě a legendárnímu pohádkovému králi Ludvíku II. Oba uchvacovali nejen své současníky, ale byli obestřeni neproniknutelným kouzlem, jemuž jejich obdivovatelé propadají dodnes. 17


11.8.2015 17:35:15

KOUZLA

NEBO OSUD

Anežka Bernauerová Prohlédneme-li si galerii Wittelsbachů za uplynulá staletí, téměř s úžasem si všimneme, že v této rodině se vyskytuje nadprůměrně mnoho velmi atraktivních lidí. Císařovna Alžběta Rakouská nebyla první, koho současníci obdivovali pro neobyčejnou krásu. Již mnohem dřív byli v tomto rodu někteří členové nápadní svým pohledným zevnějškem a stávali se žádoucími nevěstami nebo ženichy. Také Albrecht, syn bavorsko-mnichovského vévody Arnošta, byl mladý Adonis a při pohledu na něj se dívčí srdce rozbušila. Albrecht si byl samozřejmě svého pěkného vzhledu vědom, takže mohl být v každém ohledu vybíravý. Přičítalo se mu tolik milostných epizod, až si otec pomalu dělal starosti, koho si lehkomyslný syn jednou povede k oltáři. Bohatých princezen bylo dost, jen musí Albrecht jednu z nich vážně požádat o ruku. Již v jeho době platilo ve šlechtických rodinách nezvratné pravidlo, podle něhož musí být při uzavírání manželství dodrženy stavovské zákony. Kdo je přehlížel, musel počítat s tvrdým trestem. Také dynastie Wittelsbachů přísně dbala na to, aspoň oficiálně, aby se modrá krev mísila pouze s modrou krví. O tom, co se dělo mimo manželské lože, se diskrétně mlčelo. Stalo se zvykem, že nad mnoha krásnými dívkami z lidu, jež údajně okouzlily prince bažícího po lásce, byla zlomena hůl. Takové poměry většinou končily, jakmile bylo na cestě dítě, přičemž mladé matky jejich aristokratický milenec jen velmi zřídka finančně podporoval. Zábava skončila, ať děvky koukají, jak si svůj život zařídí dál. 18


11.8.2015 17:35:15

KOUZLA

NEBO OSUD

S Albrechtem však měl bůh Amor úplně jiné plány. Vstřelil mu svůj šíp přímo do srdce, když mladý muž v lázních v Augsburgu poprvé uviděl krásnou dceru pána domu. Ten okamžik se stal pro něj, ale hlavně pro mladou Anežku Bernauerovou, osudný. Život Anežky, dcery lázeňského Bernauera, by se pravděpodobně odvíjel jinak, kdyby si oba zamilovaní uvědomili důsledky svého konání. Věřili však, že změní svět a všechny tradice dokážou hodit přes palubu. Milostný příběh začal náhodou, když Albrecht po náročném turnaji v Augsburgu zašel do lázní. Po únavných bojích toužil po klidu a odpočinku, přičemž věděl, že v lázních najde nejen to. V tehdejších lázeňských domech se totiž nabízelo téměř všechno, co srdce ráčilo, a nebylo nic neobvyklého, když se mladý šlechtic dal ve všech ohledech rozmazlovat „lázeňskými děvkami“, jak se tehdy označovala děvčata, která tam sloužila. Muži a ženy seděli v dřevěných kádích s příjemně teplou vodou a krátili si čas většinou drsnými žerty. Přitom jedněm byla jen vydrbána záda, druhým se dostalo přednostní péče. Stud ani zdrženlivost nebyly nutné, protože všichni sem koneckonců přišli, aby tu strávili zábavné hodiny. Nebylo divu, že děvčata, která tu byla zaměstnaná, se netěšila nejlepší pověsti. Přitom jejich práce nebyla považovaná za nepočestnou, „lázeňské děvky“ zkrátka jen vykonávaly svou práci. Na lázeňské, jejichž pomoc bývala často vyhledávána, protože dovedli odstranit zákal z oka nebo vytrhnout zub, však tehdejší společnost hleděla úkosem. Také krásná dcera lázeňského Bernauera vykonávala svou službu svědomitě, zákazníci byli s krasavicí Anežkou spokojení, leckterý by si přál, aby se mu věnovala důkladněji, to však vždycky rázně odmítla. Jako kdyby čekala na nějakého zvláštního hosta. A ten se jednou skutečně objevil. V lázních zavládlo velké vzrušení, když se ohlásil syn bavorsko-mnichovského vévody Albrecht se svou družinou. Samozřejmě byla vybrána dcera lázeňského, aby se o urozeného hosta postarala. Albrecht měl právě za sebou jednu ze svých žhavých milostných afér, která pro něj skončila neslavně, protože jeho vyvolená ho potupně opustila, a navíc si pořídila 19


11.8.2015 17:35:15


Z RODU

WITTELSBACHŮ

jiného milence. Volný a svobodný se mohl oddávat požitkům v lázních. Ovšem netušil, že se do krásné „lázeňské děvky“ Anežky po uši zamiluje a skoro ztratí rozum. Něco takového Albrecht ještě nikdy nezažil. Láska k okouzlující Anežce ho zasáhla jako blesk. Od začátku věděl, že bez téhle dívky už nemůže žít. Zdálo se, že Anežčin osud je zpečetěn a bude se podobat osudům nesčetných jiných dívek. Neboť nikdo, rodiče ani známí či příbuzní, nepředpokládal, že by Anežka mohla být pro rozmazleného vévodského syna něčím víc než přechodnou eskapádou. Na manželství nikdo ani ve snu nepomyslel. Když se však Anežka zdráhala stát pouhou Albrechtovou konkubínou, přemýšlel o jiných možnostech jak si ji k sobě připoutat. A ona byla ochotná přijmout pouze sňatek. Albrecht si možná v zaslepené zamilovanosti neuvědomil, jak na takový záměr zareaguje vévoda Arnošt. Doufal jen, že otec bude mít porozumění a nebude se chtít stavět do cesty synovu štěstí. Jak jen se Albrecht mýlil! Když se vévoda Arnošt dozvěděl o synově úmyslu oženit se s „lázeňskou děvkou“, propukla mezi otcem a synem prudká hádka. Albrecht pochopil, že otec Anežku jako svou snachu nikdy nepřijme. Když vévoda Arnošt viděl, že všechny jeho argumenty proti sňatku s augsburskou dívčinou se od syna jen odráží, pokusil se mu manželství překazit jinými prostředky. Prostřednictvím žen, které dobře znal, se snažil přimět Anežku, aby se Albrechta vzdala sama. Na jeho příkaz se také šířily klepy zpochybňující její proslavenou cudnost. Například Beatrice, manželka falckraběte z Ambergu, se velmi dvojznačně vyjádřila, že „… byla velmi pobouřena lázeňskou, tou Bernauerovou s obrovským břichem“, což neznamenalo nic jiného, než že Anežka byla v pokročilém stupni těhotenství. Bylo dobře možné, že Anežka už tehdy čekala dítě, děvčátko, které Albrecht uznal jako svou právoplatnou dceru. Když si vévoda Arnošt uvědomil, že syna od záměru oženit se s Anežkou nic neodradí, použil lest. Předstíral, že je smířený se situací, a přenechal Albrechtovi bavorské území Straubinger Ländchen, aby ho držel co nejdál od Augsburgu. Ale jeho plán nevyšel, neboť Albrecht, jakmile 20


11.8.2015 17:35:15

KOUZLA

NEBO OSUD

Okouzlující Anežka Bernauerová (1410–1435)

se usadil ve Straubingu, povolal Anežku k sobě a v roce 1433 ji před Bohem a před světem pojal za právoplatnou manželku. Albrecht však nemohl tušit, že podpisem na svatební smlouvě zároveň podepsal manželčin rozsudek smrti. Ukázalo se, že krátké štěstí ve Straubingu bylo klamné. Vévoda Arnošt totiž nemyslel na nic jiného než na to, jak tu „čarodějnici“, jak nazýval svou nežádoucí a nenáviděnou 21


11.8.2015 17:35:15


Z RODU

WITTELSBACHŮ

snachu, zneškodnit. Protože se mu nepodařilo synovi včas otevřít oči a přivést ho na správnou cestu, jakou si pro něj představoval, vymyslel si jinou možnost jak se Anežky zbavit. Zařídil, aby syn dostal pozvánku na turnaj. Albrecht však netušil, jak odporný záměr má otec připravený na dobu jeho nepřítomnosti ve Straubingu. Jakmile Albrecht odjel z města, vévoda Arnošt zaklapl past, ve které Anežka seděla. S velkým doprovodem přijel do Straubingu. Anežku Bernauerovou nečekaná návštěva, od níž nečekala nic dobrého, velmi překvapila. Zřejmě vůbec neměla čas, aby si uvědomila nebezpečí, v jakém se ocitla. V několika minutách vévodovi ozbrojenci vnikli do hradu a vylomili dveře do Anežčiných komnat. Bezmocnou mladou ženu spoutali a odvlekli před vévodu, jenž s ní okamžitě uspořádal proces. Samozřejmě neměla nejmenší šanci se obhajovat. Stalo se, co se muselo stát člověku, jenž porušil řád tehdejšího světa. Rozsudek byl smrtící. Anežka byla obviněna, že čarodějnickými lektvary a zaříkáním očarovala vévodova syna, jenž s ní jako beze smyslů uzavřel sňatek. Její krása je jistý důkaz spojení s ďáblem, protože jenom satan je schopen vytvořit tak dokonalé tělo a pravidelný obličej. Anežčin osud byl zpečetěn. Za kouzlení a čarodějnictví byl v každém případě trest smrti. Nikdo se neodvážil přednést cokoli na obhajobu mladé ženy, protože když někdo pomáhal čarodějnici, přišel i o svůj život. Bezbranná Anežka byla spoutána a za oplzlých výkřiků přihlížejících vlečena ulicemi Straubingu. Potom ji hodili do Dunaje. Při pádu se jí uvolnila pouta na nohou, takže mohla doplavat ke břehu. Prosila o pomoc zvědavce, kteří se tam shromáždili, aby se pokochali strašným divadlem. Ale nikdo ji nevyslechl, žádné srdce s ní nemělo soucit. Naopak všichni se zájmem sledovali, jak kat namotal dlouhé, plavé Anežčiny vlasy na dlouhou tyč a pak jí stáhl hlavu pod vodu, kde ji držel tak dlouho, než z ní unikl život. Když se Albrecht o strašné smrti své milované Anežky dozvěděl, rozzuřil se a hrozil otci, že proti němu vytáhne s ozbrojenou silou. Vévoda Arnošt zvážil situaci a obrátil se na říšského císaře Zikmunda s prosbou o zprostředkování smíření. Císař by se pravděpodobně nevměšoval do rodinného sporu 22


11.8.2015 17:35:15

KOUZLA

NEBO OSUD

Wittelsbachů, kdyby se neobával, že z vnitřní šarvátky může vzniknout plošný požár. Proto smířlivě oslovil Albrechta a vyhověl jeho prosbě, aby směl postavit zemřelé choti nádherný náhrobek, na kterém bude Anežka vyobrazena v životní velikosti s viditelným snubním prstenem na prstě, znakem vznešené paní. Vévoda Arnošt, jenž znal Albrechtovu vášnivou povahu, završil smíření tak, že uspořádal setkání syna s dcerou vévody z Braunschweigu, krásnou Annou. A jak správně předvídal, netrvalo dlouho a vdovec vzplanul láskou, takže v říjnu 1436, necelý rok po násilné smrti Anežky Bernauerové, už pro něj a Annu vyzváněly svatební zvony. Vše se tedy skvěle urovnalo, Albrecht se stal právoplatným následníkem svého wittelsbašského otce a sám se stal otcem stavovsky uznávaných dětí. Tento příběh jistě není slavnou stránkou v dějinách rodu Wittelsbachů. Nepochybně by se nalezlo i jiné řešení, jak dokazuje osud jiné augsburské ženy, Filipíny Welserové, jež rovněž okouzlila urozeného pána, arcivévodu Ferdinanda, druhorozeného syna císaře Ferdinanda I. Díky diplomatické obratnosti a v neposlední řadě i císařovu loajálnímu postoji byla Filipína ušetřena podobně krutého údělu. Tato temná kapitola z dějin Wittelsbachů byla mnohokrát literárně ztvárněna. Zpracoval ji dokonce i Carl Orff. Každé čtyři roky se v létě ve Straubingu koná festival Anežky Bernauerové, při kterém se vzpomíná na nešťastnou lazebníkovu dceru. Anežka Bernauerová je svou tragickou smrtí navždy spjata s městem Straubing.

23


11.8.2015 17:35:15

Pro. Uki a Niki. Guki a Willi

Recommend Documents