Proč slavíme Vánoce?
První vydání © BTM, z.s., Brno, 2014 © BTM – Brněnská tisková misie, z.s. křesťanská ekumenická nezisková společnost Smetanova 9 602 00 BRNO www.btm.cz Biblické citáty jsou převzaty z Českého ekumenického překladu © ČBS, Praha, 1985.
ISBN 978-80-905543-4-4
Vánoce
Obsah:
1. Vánoce – Jen pomíjivé kouzlo?.......................... 2 2. Vánoce – Příběh Marie Panny............................. 4 3. Vánoce – Přichází sám Stvořitel!........................ 8 4. Vánoce – Narodil se Spasitel............................ 12 5. Vánoce – Co andělé zvěstovali?....................... 16 6. Vánoce – Mudrci z východu.............................. 20 7. Vánoce – Koledy, stromek, svíčky.................... 24 8. Vánoce – Betlém – město poutníků................. 28 9. Vánoce – Svátek po celém světě...................... 32 10. Vánoce – Cesta k lidským srdcím..................... 36 11. Vánoce – Čas pokoje, štěstí, radosti................. 40 12. Vánoce – Začátek nového života...................... 44
Vánoce, Vánoce, Vánoce…
Vánoce
Všude! V televizi, na billboardech, ve výkladních skříních, v kostelích, v ulicích, na náměstích, na limonádách, na ponožkách… Člověk aby se bál otevřít sardinky! Hlasatelé v televizi se tváří povinně radostně a „svátečně“, odevšad k nám zaznívá, že máme naplno prožívat „vánoční idylu“. Sentiment teče proudem… Ale Vánoce nepřináší radost všem. Mnohdy lidé místo vánoční pohody prožívají paradoxně stres, nepokoj a smutek. Idylu „rodinných svátků“ jitří bolest rozpadlých rodin. Štědrost vánočního stolu kontrastuje se samotou lidí opuštěných a přehlížených. Na vlně Vánoc se s úspěchem přiživuje reklama, obchodníci, politici i kapesní zloději. A tak se Vánoce tohoto věku mění v pouhou karikaturu Vánoc původních…
Co však jsou Vánoce doopravdy? Vánoce jsou dobrou zprávou. O tom, že sám Bůh, Stvořitel světa, přišel v Ježíši Kristu za lidmi, aby jim přinesl nabídku nového života. Života, který není určován mocí zla, hříchu a smrti, ale reálnou nadějí věčného života s Bohem.
Jen pomíjivé kouzlo?
Jeho láska k člověku měla nečekanou podobu. Ježíš se nenarodil do žádné idyly, ale přizpůsobil se prostým lidem. První vánoční vůně se nelinula ze speciální aroma-lampičky, ale byl jí trus ustájeného dobytka a zatuchlá sláma. Mocný Bůh přišel jako bezmocné dítě, bohatý Bůh se nechal uložit skoro nahý v chudých jeslích ve chlévě. To vše proto, abychom viděli, že nás neohrožuje, nevykořisťuje, a že nechce nic pro sebe. Abychom uvěřili, že má s námi dobré úmysly a plány. Že zná důvěrně naše životní podmínky, že nám rozumí a záleží mu na nás. Má nás tak rád, že za nás vyměnil i nebeskou slávu… Tato dobrá zpráva je, určena každému člověku. Bohu opravdu záleží na každém z nás. Nechte se tedy oslovit jedinečným poselstvím Vánoc a zkuste i Vy pozvat Ježíše do svého života! On chce být s každým v pohodě i nepohodě. V tom spočívají opravdové Vánoce.
2
3
Hle, dívka počne a porodí syna a dá mu jméno Immanuel, to je Bible, Izajáš 7, 14 „S námi Bůh“
VÁNOCE Maria – matka Ježíše Krista Pro narození Mesiáše si Bůh vyvolil jednu prostou, mladou dívku. Maria byla ke svému požehnanému úkolu dobře připravena: vírou a láskou k Bohu, výchovou v jeho přikázáních, poslušností a ochotou k oběti. Pán Bůh byl s ní a zahrnul ji svou milostí. Maria byla v té době snoubenkou Josefa, tesaře v Nazaretu, jenž pocházel z rodu Davidova. Jemu měla zachovat věrnost od zásnub až do konce života. Najednou k ní proniká zázračné Boží poselství, které má naplnit a od základu změnit její život.
P ř í b ě h M a r i e Pa n n y
„Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou“ – tak ji oslovil anděl Gabriel a pokračoval: „Neboj se, Maria, vždyť jsi nalezla milost u Boha. Hle, počneš a porodíš syna a dáš mu jméno Ježíš. Ten bude veliký a bude nazván synem Nejvyššího a Pán mu dá trůn jeho otce Davida. Na věky bude kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království nebude konce.“ „Jak se to může stát, vždyť nežiji s mužem?“ táže se ustrašená Maria. Anděl jí odpověděl: „Sestoupí na tebe Duch Svatý a moc Nejvyššího tě zastíní, proto i tvé dítě bude svaté a bude nazváno Syn Boží.“
U Boha není nic nemožného Maria přijímá zaslíbení a podřizuje se pokorně Boží vůli, i když jí zatím nerozumí: „Hle, jsem služebnice Páně, staň se mi podle slova tvého“. Později je v domě své příbuzné Alžběty znovu ujištěna jejími slovy: „Požehnaná jsi nade všechny ženy a požehnaný plod tvého těla. Blahoslavená, která uvěřila, že se splní to, co jí bylo řečeno od Pána“. Z Mariina srdce vytryskne jako odpověď nádherný chvalozpěv Bohu za prokázanou milost: „Duše má velebí Pána a můj duch jásá v Bohu, mém spasiteli, jenž se sklonil ke své služebnici v jejím ponížení. Hle, od této chvíle budou mě blahoslavit všech-
4
5
na pokolení, že se mnou učinil veliké věci ten, který je mocný. Svaté je jeho jméno a milosrdenství jeho od pokolení do pokolení…“
Cesta do Betléma V této požehnané chvíli Maria získává odvahu a sílu ke všemu, co přijde a co nebude snadné. A tak přijímá obtížnou cestu do Betléma, i prostý chlév s jesličkami, ve kterém se museli s Josefem ubytovat, protože už nenašli jinde místo. V těch dnech totiž vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby byl po celém světě proveden soupis lidu. A tak se všichni šli dát zapsat, každý do svého města. Také Josef se vydal z Galileje, města Nazareta, do Judska, do města Davidova, které se nazývá Betlém, poněvadž byl z domu a rodu Davidova, aby se dal zapsat s Marií, která mu byla zasnoubena a čekala dítě. Když přišla její hodina, porodila svého prvorozeného syna, zavinula jej do plenek a položila do jeslí. Dítě dostalo jméno Ježíš, jak anděl přikázal. Když podle zákona přinesli rodiče dítě do chrámu v Jeruzalémě, setkali se s Annou a Simeonem. Ti v dítěti poznali zaslíbeného Vykupitele. Simeon, kterému bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše, se z dítěte raduje a chválí Boha: „Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“ Ježíšův otec a matka byli plni údivu nad slovy, která o něm slyšeli. A Simeon jim požehnal. Josef a Maria se vrátili do svého města Nazareta. Dítě rostlo v síle a moudrosti a milost Boží byla s ním.
Splněná proroctví Když se narodí dítě, nikdo předem neví, co z něj vyroste, čím bude. Aby se už dlouho dopředu o někom vědělo, jaké bude jeho poslání, a dokonce byly známy detaily z jeho ži- Z H IS TO R IE vota, to tu ještě nikdy nebylo. A přece! Jeden takový na světě byl. Psalo se o něm už před staletími. V průběhu dějin o něm bylo předpovězeno mnoho zajímavých podrobností: kde a jak se narodí, čím bude, jaký bude i jakou smrtí zemře. Proč bylo důležité, aby se vědělo o jednom zvláštním dítěti? Aby bylo známo, že z něho vyroste muž, který bude lidem velkou pomocí a radostí!
On je jedinečný Od chvíle, kdy první lidé – Adam s Evou zhřešili, připravil Bůh plán, jak lidem pomoci k návratu do původního přátelského vztahu s Ním. Zaslíbil Spasitele – Mesiáše (řecky Kristus). Bůh chtěl, aby jej lidé bezpečně poznali jako skutečného Spasitele světa. Proto jeho příchod na naši Zem předpověděli proroci už mnoho staletí před jeho narozením. Aby jej odlišili od těch, kteří se za něho budou vydávat. Tato proroctví jsou zapsána v Bibli – v knihách Starého zákona a naplnila se bezezbytku v jedné osobě – Ježíši Kristu. Jsou důkazem jedinečnosti a pravosti Ježíše Krista. Podívejme se na některá z nich:
Prorok Micheáš o Kristu předpovídá, že se narodí v Betlémě (Micheáš 5, 1), prorok Izajáš, který žil 500 let před jeho narozením píše o rysu jeho osobnosti (Izajáš 9, 6) a o jeho sebeobětování za nás hříšné lidi (53. kapitola). Zachariáš říká, že bude prodán za 30 stříbrných (Zachariáš 11, 12–13). Král David předpovídá, že jej zradí jeden z blízkých a v Žalmu 22 popisuje podrobnosti jeho popravy: „Probodli moje ruce i nohy, dělí se o mé roucho, losují o můj oděv“. Na jiném místě mluví David o jeho vzkříšení. Ve výčtu proroctví bychom mohli dále pokračovat. Všechna se bezezbytku naplnila. O žádném člověku na světě se dopředu nevědělo, kým bude a co vykoná. Proto je Ježíš skutečně unikát, je opravdový Bůh.
Signály z vesmíru… Stovky vědců po celém světě v astronomických observatořích pečlivě zkoumají ohromné množství rádiových signálů, které k nám přicházejí ze všech koutů vesmíru. Dovedete si představit, jakou senzaci by vyvolala zpráva, že se někomu podařilo navázat na zemi kontakt s mimozemskou civilizací? Jaký poprask by asi na Zemi nastal a co by to pro lidstvo znamenalo!
VÁNOCE
Návštěva z jiného světa
Stále se pátrá a pátrá… A přitom v minulosti naší Země byly už takové signály zachyceny a kontakt navázán. Naši Zem navštívil nesmírně vzácný host, který přicházel dokonce z nadčasové dimenze. Navštívil nás totiž samotný Stvořitel vesmíru – veškerého světa. Je zarážející, jak jsou lidé fascinováni představou, že naši planetu mohli v dávné minulosti navštívit „bohové“ z vesmíru. Ale skutečnost, že k nám přišel Bůh, který vesmír skutečně stvořil, je nechává chladnými. Od počátků naší civilizace Bůh vysílal signály, že jednou přijde osobně na naši modrou planetu. Po staletí zanechával o sobě na Zemi zprávy, které můžeme najít zapsané v Bibli. Tyto signály dovedli přijímat Bohem vyvolení lidé – proroci. Svůj slib Bůh také plní. Přichází nenápadně – v lidské podobě, jako dítě jménem Ježíš – a přináší lidstvu úžasné poselství.
Poselství o naději
Přichází sám Stvořitel!
8
Ježíš vypráví o nádherném nebi, o věčném království, plném pokoje, dobra a lásky. Jeho království je tak nádherné a čisté, že by se do něj žádný hříšník z našeho světa plného násilí, hříchu a zla bez jeho pomoci nedostal. A On přichází, aby nám cestu připravil. Celým životem k tomu směřuje. Vybírá si přátele, které vyučuje a svěřuje jim také smysl svého příchodu: musí zemřít, aby mohli lidé žít. Bůh se totiž rozhodl obětovat svého Syna Ježíše Krista, aby jeho smrtí byli všichni lidé vykoupeni ze zajetí hříchu. A tak se stalo. Zlo, panující v tomto světě, zdánlivě triumfuje. Ježíš umírá na kříži. Ještě před svou smrtí říká učedníkům: „Neděste se! To vše se musí stát. Ale třetího dne vstanu z mrtvých! A od této chvíle každý, kdo ve mě věří, nezahyne, ale bude mít věčný život v nebi. Pak odejdu do nebe, ale opět se vrátím v den soudu a budu soudit živé i mrtvé.“ Nakonec je pověřuje, aby tuto zprávu rozšířili po celém světě.
9
Nabídka nového života
Ježíš odešel, ale stále k nám vysílá vstřícné signály. Nezachytí je však ani ten nejdokonalejší radioteleskop na Zemi. Bůh, který disponuje nepředstavitelnými možnostmi a může číst dokonce i naše myšlenky, chce totiž mluvit jen k našemu srdci. Ten, kdo se k němu v modlitbě obrátí, objeví jeho existenci. Bůh v Ježíši Kristu každému člověku nabízí odpuštění hříchů, nový život zde na Zemi i věčný život v nebeském království. Nikoho neodmítne.
Stal se jedním z nás…
Představte si, že byste byli velmi bohatí. Narodilo by se vám dítě, vaše jediné milované dítě. Určitě by mělo všechno, nač si vzpomene. Zahrnuli byste ho veškerou péčí, dali jej do nejlepších škol, bydlelo by v krásném paláci… Před dvěma tisíci lety se v malém městečku uprostřed noci narodilo královské dítě. Nepřišlo na svět v honosném paláci, ani v porodnici s týmem lékařů a asistentů. Narodilo se ve špinavém, studeném chlévě. Ježíš – Král králů – nepřišel jako politik, který přijede v nejdražším mercedesu, s ochrankou kolem sebe. Ne! Vzdal se všeho. Odložil svou neomezenou moc, slávu i svou schopnost být přítomný všude. To vše dal stranou, přišel, aby se stal jedním z nás. Narodil do našeho drsného světa porušeného hříchem.
Člověkem i Bohem
Způsobem bytí byl Ježíš roven Bohu. Těžko si můžeme představit, v jak nepředstavitelné nádheře, kráse a moci žil Boží Syn u Otce! Je to lidsky nepochopitelné, že Bůh svého Syna nechránil, ale ponechal ho v podmínkách prostých, chudobných lidí. Zakusil stejnou slabost jako my. Prožil stejná pokušení jako my. Ve všem nám byl podobný, kromě hříchu. Kdybyste ho potkali na ulici, asi byste ho na první pohled nepoznali. I když byl Ježíš člověkem, nikdy nepřestal být Božím Synem. Udělal mnoho zázraků: proměnil vodu ve víno, nasytil pět tisíc lidí z pěti chlebů a dvou ryb, uzdravoval nemocné, křísil mrtvé… To vše dokázal. Ale nikdy svou moc nezneužil pro sebe. Vždy to bylo jen pro Boží slávu a pro pomoc druhým. Ježíš nepřišel, aby mu lidé sloužili, ale aby On sám sloužil lidem. Stal se posledním z lidí. Ponížil se tak, že podstoupil potupnou smrt na kříži. Vzal na sebe naše viny, naše hříchy. Dobrovolně, z lásky k nám, se Boží syn stal člověkem, abychom se my, lidé, mohli stát Božími dětmi. Může někdo tvrdit, že se Bůh nezajímá o člověka?
10
Jak moc Bohu nerozumíme? Nic se nás nedotkne tak jako nepochopení. Často v životě zakoušíme, že i ty nejlepší úmysly bývají nepochopeny a vykládány jako špatné. Nejvíce nepochopený v celém vesmíru je však Bůh. Je nepochopen od nepaměti všemi generacemi lidí. Teprve ti, kteří ve svém životě poznali, jaký Bůh doopravdy je, velice litovali, že neuvěřili dříve. Bůh miluje hříšníky. Pro lidi je tomu však těžké uvěřit. Když jsem se jednou zeptal mého známého, vzdělaného profesora, zda věří v Boha, odvětil: „Váš Bůh je špatný. Nemá v nebi nic jiného na práci, než neustále lidi pozorovat a zapisovat jejich hříchy, aby je pak uvrhl do pekla.“ Jak moc Bohu neporozuměl! To, co nejvíce na Bohu lidi nechápou, je láska: „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Ano, Bůh miluje svět, to znamená, že miluje lidi. Jak velice touží, aby byli všichni zachráněni. Abychom tomu uvěřili, přišel a stal se člověkem. Před mnoha lety jsem se uchýlil do hor jižní Číny, abych se zotavil. Pozoroval jsem malé ptáčky, jak volně poletovali. Můj pohled se soustředil na malé hejno vrabců, kteří namáhavě vyklovávali zbylá zrnka rýže. Vstal jsem, abych jim trochu rýže dal. Když jsem se však k nim přiblížil, ustrašeně odlétli. Teprve, když jsem se vzdálil, vrátili se. Neměl jsem ani ten nejmenší úmysl je chytit nebo jim ublížit. Nedovedl jsem jim však nijak vysvětlit své úmysly. Jednoduše odlétli. V té chvíli jsem si uvědomil, jak by to bylo jiné, kdybych mohl hovořit jejich řečí a všechno jim říct. Kdybych se mohl proměnit ve vrabce jako byli oni, potom bych jim jako jeden z nich to mohl povědět a oni by mne pochopili. S Bohem a s námi je to stejné. On nás miluje a chce, abychom k němu přišli. Ale nerozumíme tomu. V Božím slovu čteme, že Bůh už dávno mnohými způsoby hovořil skrze proroky, aby nám vysvětlil, jak moc nás miluje; a přesto jsme ho nepochopili. Bohu tak nezbyla jiná možnost, než přijít na tuto Zem. Ano, všemohoucí Bůh se v Ježíši Kristu stal člověkem, jako já a ty. Jaké ponížení. On, Bůh, Stvořitel celého vesmíru, zapřel sebe sama a vzal na sebe lidskou podobu. Jaká láska. Lidé ho přesto nepochopili. Právě o Vánocích si připomínáme jeho příchod. Jeho život, který Ježíš na Zemi následně prožil, sloužil k tomu, aby nám dal pochopit, co je v Božím srdci. V něm se Bůh zjevuje. Jaký je Ježíš, takový je i Bůh. 11
Bůh ano, ale proč Ježíš?
VÁNOCE
Stalo se to za první světové války. Boje na frontě před Vánocemi zesílily. Jeden Němec se vynořil ze zákopu a snažil se postoupit dopředu. Byl však zasažen střelou a vážně zraněn. Když se snažil plazit zpět do bezpečí, ještě se zapletl do ostnatého drátu. Poté, co se jeho křik změnil na sténání, jeden nepřátelský voják Američan vylezl ze svého zákopu a namířil si to ke zraněnému. Když velící důstojníci na obou stranách zpozorovali, co se děje, poručili zastavit boj. V náhle nastalém tichu upokojil zraněného Němce, vysvobodil jej z ostnatého drátu a donesl jej do čekajících náručí jeho kamarádů. Zbraně zůstaly potichu, dokud se bezpečně nedostal zpět do svého zákopu. To je inspirující příběh, ale existuje i jeden, mnohem dramatičtější, jehož začátek si připomínáme právě o Vánocích. Ježíš Kristus vstoupil do „nepřátelského území“, aby nás vysvobodil z duchovní smrti. Přitom žádný „velící důstojník“ nezastavil palbu – Ježíš musel zaplatit smrtí. A přesto zůstává jádrem vánoční zvěsti radostná zpráva – „evangelium“: Bůh se stává člověkem, aby nás zachránil z našich hříchů a dal nám nadějný výhled na věčnost v nebi. Proto andělé při jeho narození zvěstují: „Narodil se Vám Spasitel!“ Jak ostře to kontrastuje s pomíjivostí naší lidské „vánoční radosti” – stromek se vyhodí, hračky polámou, cukroví sní – a opět nastane tvrdá realita všedního života. Ale Ježíš přináší lidem stálou radost, a to nejen o Vánocích.
Spasitel –Zachránce
Narodil se Spasitel!
12
Slovo „Spasitel“ v andělské zvěsti je nám dnes málo srozumitelné. Někdo řekne: „Já věřím v Boha! Ale k čemu je mi Spasitel –Ježíš? Není to fanatismus hovořit pořád jen o Něm?” Není! Spasitel znamená Zachránce. Bez Ježíše se k Bohu nikdo nedostane. Ježíš je jediný, kdo se dovede vypořádat s největším problémem našeho života – naším hříchem. Ježíš nám také představuje Pána Boha. Lidé si Boha často přizpůsobují dle svých představ, například „milého Pánaboha”, který přece nenechá na holičkách počestného našince. Ale to není Bůh, to je projekce našich přání! Bez Pána Ježíše o Bohu nevíme nic. Ježíš je zjevením Božím. V Ježíši přišel Bůh k nám. V postmoderní době mravního relativizmu Pán Ježíš jasně definuje kdo je Bůh, co je Boží láska, co je zlé a co je dobré.
13
Co je dobré a co zlé? Můj soused je opravdu veselá kopa. V jeho společnosti se člověk dobře pobaví. Kde se objeví, tam se ozývají salvy smíchu. Když ho potkám, vždycky prohodí nějaký ten vtípek. Nikdy si neodpustí udělat i narážku na moji víru v Boha. Nedávno jsem šel kolem hloučku lidí a soused mezi nimi. Jako obvykle bylo veselo. Když mne uviděl, už zdálky volal: „Znáš ten vtip?“… Nakonec se na mne šibalsky podíval a řekl: „Až se jednou dostanu do pekla, budu pořádně přikládat pod kotel a tak to rozpálím, že shoří i to nebe nade mnou.“
Výchovou k dobru?
S vědecko-technickým pokrokem 20. století převážil materialistický pohled na svět. Většina lidí přestala věřit v existenci nebe, pekla, satana… A hřích, pokud se nejednalo o těžký zločin, lidé považovali za cosi neškodného, někdy až roztomilého. Mysleli si, že člověk je v podstatě dobrý. Byli přesvědčeni o tom, že zlo se odstraní vývojem lidstva. Pokud se budou lidé vzdělávat, dokážou ovládat svůj rozum a budou žít v míru. Fakta „pokrokového“ 20. století vedla k vystřízlivění. Bylo to nejkrvavější století dějin: Hitler v Evropě, Stalin v Rusku, Mao Ce Tung v Číně…
Co je dobré a co zlé?
Lidé se sami staví do pozice posuzovatele všech věcí. S jistotou rozhodujeme o tom co je dobré a co zlé. Přitom nedokážeme posoudit, jestli je interrupce něco správného, nebo nesprávného. Nevíme, jestli je dobré se rozvést, nebo ne. Nevíme, jestli je homosexualita přirozená, nebo proti přirozenosti. Máme přemíru informací, tolik toho víme, a přesto se vůbec neorientujeme. Člověk je rozporuplná bytost. Na jedné straně je tvořivý – a na druhé straně tak destruktivní. Snaží se vybudovat civilizaci, a přitom neví, jak civilizovaně žít. John Stott o naší společnosti říká: „Nestačí jen slíbit, je třeba sepisovat smlouvy. Dveře jsou málo, potřebujeme bezpečnostní zámky. Nestačí zaplatit za jízdu, musíme mít jízdenku, jako důkaz o naší poctivosti.“
Odkud se vzalo zlo?
Všechno zlo, které už společnost přestala vnímat, je důsledkem hříchu. Bible říká, že původ hříchu není v člověku, ale musíme začít u anděla světla – Lu-
14
cifera. Je důležité porozumět tomu, proč tento anděl zhřešil. On je totiž otcem hříchu a každé lži. Bible uvádí, že Lucifer, neboli Satan, byl ze všech stvořených andělů největší. Nebyl však spokojen a nechtěl uznávat Boha. Šlo mu o to, aby sám byl uctíván. Bůh ho však zbavil jeho postavení a svrhl ho na zem. Od toho okamžiku je jeho jedinou snahou pomstít se Bohu. Když v zahradě Eden objevil člověka, vsadil všechno na jednu kartu: nakazit člověka stejným jedem, kvůli kterému sám padl. Začal člověku namlouvat: „Neposlouchej Boha, prosaď svou vůli a budeš šťastný!“ A člověk mu uvěřil. Vzpoura proti Bohu spočívá v tom, že Bohu říkáme: „Bože, ty mi nemáš co říkat! Platí jenom to, co říkám já!“ Nebo: „Bože ty vůbec neexistuješ, ty nemáš pro můj život žádný význam.“
Proč je člověk takový, jaký je?
Toto „odpoutání se“ od Boha a odmítnutí jeho vůle v našem životě je původem hříchu. Hřích zničil vztah mezi Bohem a člověkem, dodnes ničí vztahy mezi lidmi. K tomu, aby vztah ztroskotal, stačí, aby jeden trval na svém. Slyšíme to často kolem sebe: „Ty mi nemáš do toho co mluvit, udělám si, co chci já!“ Počátek hříchu je pořád stejný: „Já mám pravdu, já chci, aby mne všichni respektovali, já musím mít navrch!“ Začalo to u Lucifera a pokračuje to tak mezi lidmi dodnes.
A jak se má vypořádat se zlem?
V principu jsou tři možnosti, jak se vypořádat se zlem. Zoufat si a pak se stát pesimistou, nebo cynikem. Druhá možnost nabízí všechno zlehčovat, dělat si ze všeho legraci a utěšovat se, že to nějak dopadne. Třetí možnost nabízí přijetí Zachránce, někoho, kdo nám pomůže zase vše uvést do pořádku. Současný stav světa vyvolává touhu po Zachránci. Proto jsem se rozhodl pro třetí možnost. Křesťanem jsem proto, že mně Kristus dává sílu žít v takovém světě, jaký je. Víra v Krista mně dává záruku, že jednou na věčnosti budu žít v krásném, spravedlivém a dokonalém světě. A díky tomu si uchovávám radost. Ne lacinou a omezenou jako náš soused, ale opravdovou. Hlubokou radost, která nikdy nekončí. A to i přesto, že nejsem ušetřen řešení nelehkých situací, které přináší dnešní porušený svět.
15
„Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.“ (Bible, Lukášovo evangelium 2, 14)
VÁNOCE Věta o pokoji… Vánoce mají své specifické symboly – jesličky, pastýři, kometa, mudrci… Lidem se také v mysli vynořuje známý oddíl z Lukášova evangelia, oznamující narození malého dítěte. Je ukončen známou větou o pokoji, kterou andělé zvěstují pastýřům. Zamysleli jste se někdy, co vlastně chtěli andělé v tomto významném okamžiku sdělit lidem celého světa? Nejen lidem té doby, ale i všem budoucím pokolením? Připomeňme si tento oddíl, který je završen poselstvím andělů, a to v kralickém překladu Bible, ve znění, ke kterému se dnes přiklání většina odborníků:
Co andělé zvěstovali?
16
„A pastýři byli v krajině té, ponocujíce a stráž noční držíce nad svým stádem. A aj, anděl Páně postavil se podle nich, a sláva Páně osvítila je. I báli se bázní velikou. Tedy řekl jim anděl: Nebojtež se; nebo aj, zvěstuji vám radost velikou, kteráž bude všemu lidu. Nebo narodil se vám dnes Spasitel, jenž jest Kristus Pán, v městě Davidově. A toto vám bude za znamení: Naleznete nemluvňátko plénkami obvinuté, a ležící v jeslech. A hned s andělem zjevilo se množství rytířstva nebeského, chválících Boha a řkoucích: Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.“ 17
Narození Ježíše Krista
Dokáže vůbec lidstvo domyslet tuto událost? Vždyť sám Bůh, Stvořitel nebe, vesmíru i člověka, přichází jako dítě na naši Zem, aby vykonal dílo záchrany, které přislíbil. Jak slavná chvíle pro lidstvo! Tak slavná, že se dokonce otevřelo samo nebe a zjevilo se množství andělů. V té krátké chvíli, kdy měli andělé možnost lidem něco sdělit, pronesli onu slavnou větu: „Sláva na výsostech Bohu, a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle.“ Od té doby provází tato věta Vánoce po celém světě.
Co andělé zvěstují?
Co nám vlastně stačili andělé oznámit? V tak slavné chvíli to jistě nebylo něco bezvýznamného. Naopak, andělé se snaží mocným chorálem předat to nejdůležitější poselství o Bohu a také o lidech. Rozumíme tomuto sdělení? Jaké může být to nejdůležitější sdělení o Bohu, i o nás, o lidech?
Poselství o Bohu
Co lze říct o Bohu, Stvořiteli nebe a Země, nejvýstižnějšího? O Bohu, který přebývá v nepřístupném světle – „na výsostech“, jehož žádný z lidí neviděl a vidět nemůže? To, že Jemu jedinému, Dárci života, patří věčná čest a sláva! K tomu již nelze nic dodat, vždyť Bůh je naprosto dokonalý.
Sdělení lidem
A co víc mohli andělé přát lidem na této Zemi? To, co každý člověk touží mít nejvíc – pokoj. Svět bez válek, svárů, stresů, partnerských hádek… Jak vzácný je pokoj v našem porušeném světě. Jak ho však dosáhnout? Když andělé přejí na Zemi pokoj, vzápětí jedním dechem připojují recept – přání dobré vůle.
Buďme proto lidmi dobré vůle
I v tyto svátky. Vyjděme sami vstříc druhým a urovnejme narušené vztahy. V takové chvíli už nezáleží na tom, kdo se více provinil. Udělejme my ten první krok. A výsledek bude stát za to. Bůh pokoje a lásky bude s námi. Pak prožijeme opravdu pokojné a radostné Vánoce!
18
Betlémská hvězda a Kepler Navzdory zobrazování betlémské hvězdy jako „vlasatice“ na našich lidových betlémech téměř určitě nešlo o kometu. Vlasatici nad Betlémem poprvé namaloval italský ma- ZAJÍMAVOST líř Giotto di Bondone na základě skvělého zjevu komety, kterou pozoroval r. 1301. Dnes víme, že šlo o portrét periodicky se vracející komety Halleyovy. V uvažovaném období přelomu letopočtů byla tato kometa v přísluní v r. 12 BC (př. Kr.), tedy řadu let před Kristovým narozením. Nicméně nelze zcela vyloučit, že mohlo jít o jinou (neperiodickou ) kometu, jak se domnívá např. A. A. Borett (1983). Poněkud pravděpodobnější je možnost, že by v té době vzplanula na obloze nová hvězda (v astronomické terminologii nova nebo supernova). Tento názor zastává např. A.J. Morehouse (1978), ale i proti této možnosti je více námitek. Proto se většina astronomů kloní k názoru, jejž poprvé vyslovil Johannes Kepler, že totiž šlo o konjunkci planet. Tyto konjunkce nejsou vlastně astronomicky nijak zajímavé, ale velkou váhu jim připisuje astrologie, která byla tehdy s astronomií nerozlučně spjata. Mudrci od východu byli tedy nejspíše astrology, kteří tímto způsobem vykládali „znamení na nebi“, a konjunkce je přiměla k cestě do Betléma. Kepler vypočítal, že v r. 7 BC došlo dokonce k trojnásobné konjunkci planet Jupiteru a Saturnu v souhvězdí Ryb. Moderní výpočty Keplerovu studii v plném rozsahu potvrdily. Podle těchto indicií se Kristus narodil koncem léta či na podzim r. 7 BC. Pouze R.W. Sinnott nabízí „alternativní betlémskou hvězdu“ v podobě velmi těsné konjunkce Jupiteru a Venuše, k níž došlo 17. června r. 2 BC. Při úhlové vzdálenosti obou planet pouze 0,5 obl. minuty (lidské oko rozliší v nejlepším případě dva body vzdálené 1 obl. minutu) tak pro pozemského pozorovatele obrazy obou planet splynuly a jevily se jako jediná velmi jasná „hvězda“. Poznamenejme, že v srpnu r. BC se všechny tehdy známé planety s výjimkou Saturnu „sešly“ v souhvězdí Lva. Sinnottova alternativa však přináší více nesnází v potřebné synchronizaci ostatních historických reálií, což snižuje její věrohodnost. Keplerova domněnka prostě vypadá i dnes daleko nejpřesvědčivěji.
19
Dary pro betlémského Krále
VÁNOCE
Mudrci z východu
20
Mudrcové patří neodmyslitelně k vánoční scenérii. Jsou to postavy oblíbené, i když o nich zdaleka nevíme z biblické zprávy tolik, co se o nich dnes vypráví. To, že byli „králové“, usoudil církevní otec Tertulián ve 2. století n. l. na základě starozákonních proroctví. Usuzoval, že byli tři jen na základě počtu darů, které přinesli: zlato, kadidlo a myrhu. V 6. století n. l. jim pak někdo přidal ona známá jména: Kašpar, Melichar a Baltazar. Vžila se natolik, že koledníci na „Tři krále“ popisují nadpraží lidských obydlí svěcenou křídou ve stylu K+M+B s připojením letopočtu nadcházejícího roku. Přivolávají tak podle staré tradice Boží požehnání navštívenému obydlí. Proč nám Matouš ve svém evangeliu nenapsal více podrobností o těchto mudrcích? Asi proto, aby vyniklo to podstatné. Totiž to, že se mudrcové z východu přišli poklonit nově narozenému židovskému králi. Spatřili na východě „JEHO HVĚZDU“, která je pak na cestě předcházela, až se zastavila nad místem, kde bylo to narozené dítě. V Bibli čteme, že již spatření této hvězdy jim přineslo velikou radost. A ještě radostnější byla chvíle, kdy vešli do domu a uviděli tam dítě s jeho matkou Marií. Padli na kolena a klaněli se mu… Moudří lidé dodnes hledají Krista. Touží po setkání s ním. I dnes mu rádi slouží. Mudrcové z východu museli urazit velmi dlouhou cestu, aby se mohli setkat s Ježíšem. Stálo jim to za to. A nelitovali. Jejich očekávání bylo naplněno. Přitom dobře věděli, že u cíle své cesty nebudou moci udělat nic jiného než obdarovat právě narozené dítě v betlémských jeslích. Obdarovat z velkého úžasu, úcty, respektu a radosti. A pro jaké dary se rozhodli? Zlato byl královský dar, určený jen králi. Kadidlo se užívalo výlučně při bohoslužebných obřadech, patřilo jen Bohu. A myrha se užívala jako vzácná mast při zaopatřování mrtvých. Naznačuje už tady Ježíšovu smrt i jeho vzkříšení. Mudrci dobře rozeznávali, kdo se to v Betlémě narodil: Král, Boží Syn, spásy pro celý svět. Dnešním, střízlivě uvažujícím mozkům, se cesta mudrců do Betléma může zdát nesmyslná. Žádného Spasitele dnes nepotřebují, všechny problémy si vyřeší sami. Ale jen do chvíle, než nakonec zjistí, že nemají svůj život ve svých rukou. Pak i oni začínají hledat zdroj nové naděje.
21
Slavit či neslavit Vánoce?
Ryba a kříž
Vánoce jsou liturgický svátek, jímž křesťané 25. prosince oslavují narození Spasitele v Betlémě. Svůj původ má svátek v Římě a sahá do 4. stol. Křesťané jím překryli po- Z H IST OR IE hanský svátek boha slunce, slavený v době zimního slunovratu. Chtěli tak zdůraznit, že Ježíš je pravé světlo pro člověka i svět.
Při cestování autem můžeme na některých vozech vidět symbol rybičky. Bývá umístěna na okně nebo na kapotě auta. Co se za tímto označením vlastně skrývá? Patří ZAJÍMAVOST snad řidič k rybářům? Rybička je starý křesťanský symbol, dva tisíce let staré tajemné označení, podle kterého se i dnes křesťané vzájemně poznávají. Za tímto označením stojí řecké slovo „ICHTHYS“ (v překladu „RYBA“), které obsahuje začáteční písmena společného křesťanského vyznání:
Kdy slavit Vánoce?
Všem je jasné, že datum 25. prosince není historickým datem Ježíšova narození. Kdy se Kristus skutečně narodil, je stále předmětem mnoha spekulací. Není se tedy čemu divit, že například v Anglii vyšel v roce 1644 zákon, který určoval, že Boží hod je pracovní den jako každý jiný. V té době bylo v Anglii dokonce zakázáno vyrábět švestkový puding nebo péct biskupský chlebíček, tehdejší symboly Vánoc. Také noví přistěhovalci do Ameriky v této době odmítali slavení Vánoc. Když ostatní slavili, oni pracovali. V dnešní době se křesťané slavení Vánoc nevyhýbají. Svátek sám o sobě neznamená nic a slavení není otázkou dobrého nebo špatného rozhodnutí. Apoštol Pavel napsal: „Někdo rozlišuje dny, jinému je den jako den. Každý nechť má jistotu svého přesvědčení. Kdo zachovává určité dny, zachovává je Pánu. Kdo jí, dělá to Pánu ke cti, neboť děkuje Bohu; a kdo nejí, dělá to také Pánu ke cti, neboť i on děkuje Bohu“ (List Římanům 14, 6). Proto každý den, včetně Vánoc, je pro křesťany svátkem.
Betlémská hvězda září všem
Také my, jako kdysi první křesťané, můžeme slavit událost, kterou předznamenala Betlémská hvězda: Pán Ježíš Kristus je světlem světa, jediná veliká hvězda, chce prozářit i váš život.
„Na celém světě je skutečně jen jediné místo, kde není ani stopa temnoty. Je to osobnost Ježíše Krista. V něm se před nás postavil Bůh nejzřetelněji.“ Albert Einstein 22
„ICHTHYS“ = Jézús Christos Theú Hyios Sótér „JEŽÍŠ“ = Ježíš Kristus Boží Syn Spasitel V prvních stoletích, v dobách římské říše, přikládali křesťané tomuto vyznání stěžejní význam. Oni nevěřili jen na „něco“, jejich víra byla založena na osobě Ježíše Krista Spasitele – Zachránce.
Boží záchranná akce
Už Bible nás upozorňuje na důsledky porušení vztahu mezi člověkem a Bohem – naším Stvořitelem. Svět se přibližuje k okraji propasti. Války, nenávist, závist – to jsou jen některé z důsledků ztraceného spojení s Bohem. Lidé nenacházejí smysl svého života. Jsou bez cíle. Zabloudili a ztratili se. Nejen člověk, ale i Bůh trpí tímto neuspokojivým stavem světa. Začíná svoji záchrannou akci. Posílá na svět svého jediného Syna – Ježíše, který umírá na kříži za naše hříchy. Tim byla z Boží strany záchrana dovršena. Dílo Ježíše Krista však křížem nekončí. Bůh jej vzkřísil z mrtvých. Ježíš žije! Kdo jej přijme, nalezne ztracenou cestu k Bohu. Kříž – to je místo Boží záchrany. Na kříži se rozhodlo o spáse lidstva. Proto není jedno, čemu člověk věří. To je základní otázka života. Ryba se nemůže utopit, protože voda je její živel. Náš živel je život s Bohem, život ve víře. Bez Boha jsme jako ryba na suchu.
23
Nejkrásnější vánoční píseň
VÁNOCE
V malé rakouské vesničce Oberndorf, žil kněz, otec Moor. Právě uděloval dětem z farního sboru ponaučení, jak mají o Štědrém večeru zpívat. Pod klenbou se šířilo veselé štěbetání a chichotání. „Klid, buďte zticha. Začínáme!“ Ale jak otec Moor zmáčkl klávesy, z varhan vyšly podivné zvuky. „To je divné,“ kroutil hlavou mladý kněz. Otevřel dvířka a z varhan vyběhlo několik myší, jako když střelí, a za nimi kočka. Chudák otec Moor. Co teď? Varhanní měch byl na několika místech prohryzaný. „No nic, obejdeme se bez varhan,“ pomyslel si. Jenomže děti se vrhly za myší rodinou a kočkou a v kostele nezůstala ani noha. Otec Moor byl smutný a bezradný. Náhle si vzpomněl na svého přítele Franze Grubera, který učil v místní škole. Nejenže byl slušný varhaník, ale uměl dobře hrát i na kytaru. Když otec Moor zaklepal na dveře, Franz Gruber opravoval školní práce v chabém světle lucerny. „Musím vymyslet něco nového na půlnoční mši. Nějakou jednoduchou písničku, při které bys mě doprovázel na kytaru. Už jsem dal dohromady text. Teď potřebuji, abys k němu složil hudbu… Ale rychle, prosím tě, spěchá to!“
Koledy, stromek, svíčky!
Jakmile za otcem Moorem zapadly dveře, vzal Gruber do ruky kytaru, prohlédl si text a začal hledat vhodnou melodii. Byla tichá noc a sněhové vločky jako by se zastavily u jeho oken, aby si tu píseň mohly lépe poslechnout. Přesně o půlnoci 24. prosince 1818 byl farní kostel plný lidí. Hlavní oltář zářil do tmy ve světle lampiček a svíček. Otec Moor sloužil mši. Když slovy Lukášova evangelia oznámil narození Spasitele, zamířil s mistrem Gruberem k jesličkám a rozechvělým hlasem zanotovali: „Stille Nacht, Heilige Nacht“ (Tichá noc, svatá noc). Píseň dozněla a v kostele zavládlo ticho. Ale vzápětí je s nimi opakovala ke slávě Ježíšově celá vesnice jako zástup andělů, o kterém se píše v evangeliu podle Lukáše. A od té doby se tato píseň zpívá nejen v Oberndorfu, ale po celé světě.
24
25
Vánoční stromeček
Čtyři svíčky Na adventním věnci hořely tiše čtyři svíčky. Bylo slyšet, jak si šeptají.
První svíčka vzdychla: „Jmenuji se POKOJ,
ráda bych přebývala mezi lidmi, ale jim na mně nezáleží. Moje světlo sice svítí, ale lidé žádný mír nedodržují!“ Její světélko bylo čím dál menší, až docela zhaslo…
Světlo druhé svíčky zakmitalo a svíčka řekla: „Jmenuji se VÍRA, toužím svítit lidem na cestu životem, ale oni mnou pohrdají, jsem prý nemoderní a zbytečná. Lidstvo nechce o Bohu nic vědět, nemá tedy cenu, abych svítila!“ Průvan zavál místností a druhá svíčka zhasla… Smutně se ke slovu přihlásila třetí svíčka: „Jmenuji se LÁSKA. Toužím být v lidském srdci, ale lidé si mě nevšímají, nechtějí mě. Vidí jenom sami sebe, tvrdí, že volné vztahy jsou lepší, že je třeba si užívat. Už nemám sílu, abych hořela.“ Její světlo se zachvělo a zhaslo… V té chvíli vešlo do místnosti dítě. Podívalo se na svíčky a řeklo: „Proč nesvítíte, kdo vás zhasl?“ A rozplakalo se… Vtom se ozvala čtvrtá svíčka a zašeptala: „Neboj se! Dokud svítím, nic není ztraceno! Mé jméno je NADĚJE! S mojí pomocí se dají i ostatní svíčky znovu zapálit.“ Od ní pak dítě znovu zapálilo i všechny ostatní. Plamen NADĚJE by v našem životě neměl nikdy zhasnout. Každý z nás by měl plameny POKOJE, VÍRY, LÁSKY a NADĚJE stále udržovat. 26
Říká se, že vánoční stromeček je jen bezvýznamná tradice, i když někteří tvrdí, že to byl například německý reformátor Martin Luther, kdo ozdobil první stromeček při jednom vánočním programu v kostele. I když tedy přesně nevíme, odkud vznikla tato tradice, zkusme se letos o Vánocích, až budeme pospolu u vánočního stromku, zamyslet nad jeho hlubokým duchovním poselstvím:
ðVánoční stromek svojí vůní a krásou
přináší radost, připomíná radost ze zázraku těch prvních Vánoc, kdy anděl Páně oznámil pastýřům v Betlémě: „Dnes se vám narodil Spasitel.“
ðVánoční stromeček má zelenou barvu, která je symbolem života,
růstu a požehnání. Poukazuje také na život věčný, který Bůh v Kristu dává všem, kteří přijali Pána Ježíše. Ježíš říká: „Já jsem přišel, aby měli život a měli ho v hojnosti.“
ðJeho větvičky jsou rozložené na všechny strany, také Boží láska je nabídnuta všem lidem. Pán Ježíš volá: „Pojďte ke mně všichni, kdo se namáháte a jste obtíženi břemeny a já vám dám odpočinutí.“
ðStromeček září světlem svíček. Toto světlo ukazuje na Pána Ježíše, který je světlo světa. On řekl: „Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě.“
ðDřevo stromku ukazuje na betlémské jesličky, ale i na Golgotský kříž, na kterém později Pán Ježíš za nás umíral. Jako Boží Beránek, který sňal hřích světa.
ðPod stromeček se dávají dárky pro rodinu a přátele. Tento pěkný zvyk
nám připomíná, že Pán Bůh nám dal svůj nádherný dar ve svém milovaném Synu Pánu Ježíši Kristu. Ten, kdo dar nepřijme – ten ho však nemůže ani vlastnit. Přijali jste již všichni tento jedinečný Boží dar – Spasitele? 27
Vánoce v Betlémě
VÁNOCE
V době Vánoc se každým rokem objeví v Betlémě tisíce poutníků z celého světa. Město je na nápor turistů náležitě připraveno a vánočně vyzdobeno. Na Štědrý den probíhá v Chrámu narození slavnostní bohosluž- REPORTÁZ ˇ ba, které se účastní tisíce věřících. Je ukončena půlnoční mší. Betlém je místo, kde vše začalo. Je to místo stáje – chléva, ve kterém Maria přivedla na svět Ježíše. V představách mnohých ze „západního světa – Evropy“ je Betlém jen malé městečko s nějakými stájemi vedle jednotlivých stavení. Odpovídá to realitě? Absolutně ne. Celá provincie Betléma má téměř 150 tisíc obyvatel a je velmi hustě osídlena. Převažují palestinští muslimové, křesťanů je tu jen 28 %, jsou v menšině. Přesto se o Vánocích děje všechno bez velkých problémů, protože již před několika lety vyhlásila palestinská vláda Vánoce jako lidový svátek. Palestinský Betlém je jedním z šestnácti správních obvodů, ze kterých sestává Palestinská autonomní oblast na západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy. Oblast Betléma zahrnuje 10 městských obcí, 58 vesnic a 3 uprchlické tábory. Celkem je to 575 km2, na kterých žije okolo 140 tisíc obyvatel. V samotném městě Betlémě je pak 25 tisíc obyvatel. Siluetu města tvoří dnes ve stejné míře jak věže kostelů tak minaretů a mešit. V betlémském regionu najdeme zemědělce i obyvatele měst a na okraji také beduínské obyvatelstvo. Úřad starosty města a jeho zástupce je podle místních zvyklostí zastáván vždy křesťanem, i když křesťané již tvoří v Betlémě menšinu. Z ekonomických důvodů se již od doby po 1. světové válce mno-
Betlém – město poutníků
28
29
ho rodin stěhovalo do zahraničí, nejvíce do Jižní Ameriky, takže v zahraničí žije početná diaspora betlémců. Více než polovina obyvatel Betléma má blízké příbuzné, kteří žijí v zahraničí. Pátrání po původu jména Betlém, arabsky Bet Lahm (dům masa), hebrejsky Bet Lechem (dům chleba), anglicky Bethlehem, řecky Vithleém, nás zavede až do dávné kenaánské minulosti, kdy se místo nazývalo Bet Lahama, podle akkadské bohyně Lahamy, symbolu úrody a plodnosti. V r. 2012 se při prosívání půdy z jeruzalémského archeologického naleziště objevil důležitý důkaz o existenci Betléma v době období prvního chrámu (1006 – 586 př. n. l.). Na hliněné pečeti, kterou se opatřovaly odvody daní, je ve starém hebrejském písmu jméno Bat Lechem. Jméno Betlém, v Bibli nazývaný také Efrata (Gn 35:19, Gn 48:7) se objevuje téměř 50x v deseti knihách hebrejské Bible. V Novém zákoně se Betlém cituje pouze v Matoušově a Lukášově evangeliu, jako místo, kde se narodil Ježíš, zvaný však Nazaretský, podle místa, kde vyrůstal. Betlém není spojen pouze s narozením Ježíše, je to posvátné místo i pro židy. U Betléma – Efraty zemřela při porodu Benjamína Jákobova žena Ráchel, která je zde pohřbena a její hrob, v dnešní době připomínající vojenskou pevnost, je cílem ortodoxních věřících. Betlém je místem, kde začíná a končí krásný biblický příběh Rúth, cizinky z Moábu, prababičky krále Davida. V Betlémě byl David ještě jako chlapec a pouhý pasáček ovcí pomazán na krále prorokem Samuelem. V knize proroka Micheáše, psané v kruté době asyrského vpádu do Izraele v 8. století př. n. l., je pasáž „A ty Betléme efratský, ačkoliv jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.“ Mnohé církve v Betlémě nabízí poutníkům alternativní program – další bohoslužby namísto přeplněného programu v Chrámu narození. Bohoslužby se tu konají v arabštině, angličtině, němčině. Vánoční písně jako je Tichá noc, Růže sáronská a další se zpívají společně – najednou ve všech třech jazycích. Právě tak zní modlitba „Otče náš“ – trojjazyčně. Takovým způsobem prožívají všichni přítomní zvláštní pocit sounáležitosti napříč různým kulturám. O Vánocích snad nejde ani tolik o místo samé, jako o rozvažování nad pří-
30
chodem Krista na svět, nad poslem pokoje, který přináší pokoj světu. Jde o pokoj, jehož bychom měli být všichni dalšími šiřiteli. Jenom na málo místech na světě se to na Štědrý večer děje tak zřetelně jako právě v Betlémě. Vždyť jen několik kilometrů dále od Chrámu narození se tyčí několikametrové stěna – zeď oddělující dva národy: Izraelce a Palestince. Zeď oddělující dvě náboženství: židovské (židovsko-křesťanské) a muslimské. I k této smutné skutečnosti se v době Vánoc upínají zraky celého světa… Jak tráví domácí křesťané slavnost narození Ježíše Krista? Platí stále to jedno, to velmi staré: Pojďme všichni do Betléma… Taková je vánoční tradice. Přitom jde o to, abychom se ve svém srdci dostali až do Betléma a znovu si uvědomovali, co to Boha stálo, aby se narodil Boží Syn v chudobě, ve chlévě. Když pak stojíte v tom obrovském zástupu poutníků před Chrámem narození, chtě nechtě přemýšlíte o tom, kolik obyvatel dnešního Betléma doposud nezná pravý význam Vánoc. Ve vánoční době jsou křesťané v Betlémě velmi aktivní. Mnohé církve konají vánoční bohoslužby, i když ta největší oslava Kristova narození se koná v Chrámu narození. Tisíce lidí z celého světa zpívají vánoční chóry. Dokonce přijíždějí umělecká tělesa světového významu – aby tam ve vánočním muzikálu ztvárnila celou událost Kristova narození. Ale to nejdůležitější musí člověk prožít ve svém srdci. Co by bylo platné člověku, který by se vám chlubil, že se svojí rukou dotýkal místa, kde se narodil Ježíš, a přitom nikdy nedovolil, aby se probodená ruka Ježíšova dotkla jeho srdce ke spáse. To je ostatně i hlavní motto celých Vánoc – nejen vše kolem narození Krista, ale Kristus narozený v mém srdci.
31
Živý betlém v Africe
VÁNOCE
Svátek po celém světě
32
Jak se vydařily tyhle misijní Vánoce v Africe, na to do smrti nezapomenu. Nedlouho před půlnoční, najednou přiběhl zpocený a udýchaný mladý muž, padl ˇÍBEH ˇ PR přede mnou na kolena, což není zrovna jejich zvykem, a prosil mě o pomoc: „Otče, moje žena má rodit, ale nějak to nejde, musí do nemocnice, prosím odvezte ji tam. Bude to naše první dítě.“ Nebylo by to sice poprvé, co bych někoho vezl do nemocnice, vzdálené asi půldruhé hodiny jízdy od fary, ale za necelou půl hodinu měla začít slavná půlnoční mše svatá. Nastala chvilka horečného uvažování. Na pláni za kostelem je asi tak dva tisíce lidí, čekajících na obřad, vrátit se mohu nejdříve za tři, čtyři hodiny, a když už to nebude půlnoční, počkají na mě? Promluvil jsem se staršími jednotlivých rodů a vysvětlil jsem jim naléhavost situace. Jednohlasně řekli: „Ano, Otče, jeďte“. Cítil jsem, že si opravdu přejí, abych jel a zachránil ohrožené životy. Tak, jak jsem byl, jsem sedl do džípu v doprovodu mladého muže a sjeli jsme dolů z kopce, kde už na nás čekala rodička, celá zkroucená bolestí. Jeli jsme velmi pomalu, a protože cesta byla samý hrbol a výmol, stalo se něco, co bych ani v nejmenším nepředpokládal. Asi po půl hodině jízdy se najednou ozvalo bušení na okénko, křik. Manžel ženy, která měla rodit, seděl vedle mě. Zastavil jsem a zbledl v tom okamžiku zároveň, protože zezadu se ozval pláč a křik novorozeněte. Neměl jsem s porody žádné zkušenosti. Mohlo se ještě leccos stát. Ale nestalo, dopadlo to s Boží pomocí dobře. Její manžel mě poprosil, abych je zavezl domů, že mi dají kozu. To je na africké poměry velký dar. Vystoupil jsem z auta a řekl jsem jim: „Já jsem pomohl vám, vy teď pomůžete mně.“ Hleděli na mě s otevřenými ústy, bez představy, co asi tak můžu chtít. Ale nasedli znovu do džípu a společně jsme vyjeli na kopec mezi jásající a čekající davy lidí. Maminku s jejím novorozenětem jsem odvedl k dřevěné chýšce, posadil na slámu a jejího manžela k ní „instaloval“ jako Josefa. Začala dítě kojit a v tom okamžiku jsem si myslel, že zahřmělo, protože stovky a stovky lidí zajásaly a začaly zpívat „Narodil se Kristus Pán, veselme se…“ Ke skutečným jesličkám jsem si oblékl roucho a začal se mší svatou jednu hodinu po půlnoci. Děti a dospělí chodili před tuto rodinu a dávali jí jablíčka, banány, bonbony. Bylo to dojemné a krásné. 33
Vánoční misie v Moskvě
Přání italského chlapce
Několik dní před Štědrým večerem navštívili v Moskvě dva zahraniční misionáři Dětský domov. Chtěli přiblížit více než stu dětem, sirotkům, atmosféru Vánoc. Začali vyprávět o vánočních událostech. O městečku Betlémě, o Josefovi a Marii, o chlévě a jesličkách. Děti napjatě poslouchaly, většina z nich to slyšela poprvé v životě. Dosud znaly jen Dědu Mráze, který přináší vánoční dárečky. Když misionáři dovyprávěli, rozdali dětem pomůcky k tomu, aby si samy zhotovily z barevného papíru a zbytků látky malý Betlém s jesličkami. Dostaly samozřejmě i nůžky, lepidlo a pastelky.
Osmiletý Beppo obětoval 20 lir. Na pouti si koupil modrý balónek a doma pak napsal hůlkovými písmeny doˇÍBE ˇH PR pis: „Milý Pane Bože, už za pár dní dostanu bratříčka. Je nás šest dětí a rodiče mají málo peněz. Miminko by muselo spát se mnou a s Pedrem, protože nemáme dost povlaků a prostěradel. Prosím Tě, Pan Bože, udělej něco. Bydlím v Arcole v Itálii. Tvůj Beppo Sala.“
Děti se daly do práce. Každý chtěl mít co nejkrásnější betlém. A šlo jim to od ruky. Najednou se misionáři zastavili u stolku, kde na svém betlému pracoval šestiletý Míša. Byl velice šikovný a pomalu končil svoji práci. Ale misionáři mrkli jeden na druhého, protože v jesličkách nebylo jen jedno malé dítě – Pán Ježíš, ale dvě děti ležící těsně vedle sebe. Nedalo jim to, hned si zavolali překladatele, aby se malého Míši mohli zeptat: „Kdo je to druhé dítě?“ A Míša jim vyprávěl co před malou chvílí slyšel. Celému vánočnímu příběhu však dal velice zvláštní konec. Řekl: „A když Marie položila narozené děťátko do jesliček, podíval se malý Ježíš na mne a zeptal se, jestli mám místo, kde jsem doma. A tak jsem mu řekl, že nemám. Že nemám mámu ani tátu, že nemám nikde svůj domov. A na to mi malý Ježíš řekl, že tedy mohu zůstat s ním. Chtěl jsem moc a moc zůstat s Ježíšem, ale neměl jsem žádný dárek, jako ti, co se mu přišli poklonit. Začal jsem přemýšlet, co bych mu přece jenom mohl dát. A tak jsem si řekl, co kdybych mu nabídl, že ho zahřeji. To by byl přece výborný dar.“ Míša si totiž vzpomněl na to, jak v tuhé zimě, ještě než se dostal do Dětského domova, se opuštěné děti navzájem zahřívaly ve všelijakých brlozích a sklepech starých domů. Jen aby nezmrzly. A Míša pokračoval: „Tak jsem se ptal Ježíše, jestli by to pro něj byl dárek, kdybych ho zahříval. A představte si, že mi řekl, že by to byl vůbec nejlepší dárek, který by mohl dostat. A tak jsem si za Ježíšem vlezl do jesliček, Ježíš se na mne tak pěkně podíval a řekl, že s ním můžu zůstat navždy.“ Když malý Míša končil své vyprávění, vzlykal, z očí mu tekly slzy. Plakal štěstím, že konečně našel někoho, kdo mu řekl: „Buď se mnou napořád!“ Našel někoho, kdo ho neodmítl, ale nabídl mu, aby byli navždy spolu.
Ale pak přece… Už z dálky poznal, že před jejich domem zastavilo poštovní auto, kterým rozvážejí balíky. Vzrušeně běžel domů. V kuchyni na stole ležel balík. Otec Sala se přel s doručovatelem. Mluvili jeden přes druhého, ale Beppo rozeznával otcův bas: „Tak ty si říkáš, že jsi pošťák, António, a nechápeš, že tenhle balík nemůže být pro nás?“ Doručovatel koulel očima a křičel: „Copak neumíš číst? Rodina Salova. Tady je to napsáno!!!“
34
Když byly všecky děti ve škole, vylezl Beppo na kopec, přivázal dopis k balónku, pustil ho a nechal stoupat do výšky. Po chvíli zmizel malý balónek kdesi nahoře. Beppo odklusal s důvěrou domů. Doufal, že si dopis přečte ten, komu ho poslal. A protože byl za školou, musel zůstat druhý den po škole. Beppovi se dny vlekly. S napětím očekával, co se stane. Ale nedělo se vůbec nic. Jako by nikdy jeho červený balónek neexistoval.
„ Ano, tak se jmenujeme. Ale v Rovigo neznáme nikoho. A co mi nepatří, to si nevezmu. Tak si ten balík zase odnes!“ Beppo to už nevydržel. „Tak ho přece otevřete,“ vykřikl rozčilením. „Pak uvidíme, jestli je pro nás nebo není!“ Povyk ustal. Otec se káravě podíval na prostořekého syna, ale jeho návrh přijal. „Tak do toho,“ pobídl doručovatele. „Slyšels přece, otevři to!“ Muž spěšně roztrhl motouz. Když balík otevřel, nastalo v kuchyni veliké ticho. Všichni se dívali, jak z papíru bíle svítí plenky, prostěradla, povláčky a maličké dětské košilky. Nebylo to úplně nové. Ale pěkné a čisté. Pro Salovu rodinu poklad. Mamince zářily oči. Copak to nebyl zázrak, že dal Bůh na poštu balík pro rodinu Salovu v Rovige, sto kilometrů od Arcole? Štěstí, že tam není zpáteční adresa, pomyslel si Beppo. Tak aspoň otec nemůže zásilku vrátit. A zatímco si podávali obsah balíku z ruky do ruky, odplížil se tichounce ven. Pelášil na kopec, odkud před čtyřmi dny poslal červený balónek do nebe. Srdce měl přeplněné radostí a děkoval dobrotivému dárci.
35
Proč se Bůh rozhodl pro pastýře?
VÁNOCE
Na narození Ježíše Krista, které si připomínáme právě o Vánocích, je pozoruhodné, že si Bůh k tomuto vrcholu dějin lidstva povolal právě ty v lidské společnosti opovrhované, přehlížené a nedoceněné. Andělskou zvěst o převratné události dějin slyší jako první pastýři na betlémských pláních. Proč právě oni? Vyprávění mladé maminky nám může pomoci nalézt tu správnou odpověď. Byli jsme tehdy v době adventu jedinou rodinou, která přišla do restaurace s malým dítětem. Posadila jsem malého Honzíka na vysokou dětskou židličku, kolem nás se všichni tiše bavili a přitom jedli své oblíbené adventní jídlo. Najednou Honzík vykřikl s velikou radostí: „Ahoj, ty!“ Zavrtěl se a začal se hihňat s pozorností upřenou na muže v roztrhaném a špinavém kabátě. Jeho kalhoty byly hodně plandavé, se zipem jen do poloviny. To, co mu zakrývalo prsty na nohou, měly být boty. Jeho košile byla hodně špinavá, jeho vlasy byly rozcuchané a neumyté, jeho vousy byly jako strniště ponechané svému osudu. Byla jsem sice ještě ve vzdálenosti, ve které nebylo možno cítit zápach, ale byla jsem si naprosto jistá tím, že zapáchal. Najednou vidím, jak mává na mého vyfintěného syna. „Nazdar chlapče! Vidím tě!“ volal tento muž směrem k našemu Honzíkovi. Můj manžel ani já jsme opravdu nevěděli, jak se v té chvíli zachovat. Neunikly nám zvědavé pohledy lidí sedících u vedlejších stolů. Honzík se však velice smál a opětoval pozdravy otrhaného muže: „Ahoj, pane!“
Cesta k lidským srdcím
36
Konečně nám donesli naše oblíbené adventní jídlo. Starý zarostlý chlápek si mezitím objednal topinku s pivem. Přitom volal na Honzíka: „Znáš nějaké lepší jídlo?“ Všichni dávali svým způsobem najevo, že tahle komunikace s naším malým synem jim není zrovna moc příjemná. I můj manžel a já jsme se cítili velice trapně a rozpačitě. Honzík, náš milý synek, naopak předváděl všechny svoje dětské blbinky, kterými chtěl upoutat pozornost onoho muže. Konečně jsme dojedli naše slavnostní jídlo. Manžel odešel zaplatit, já jsem vzala Honzíka a šla s ním pomalu ke dveřím. Onen starý muž zaujal postavení mezi mnou a dveřmi. V té chvíli jsem vyslala směrem k Bohu hlubokou, velice upřímnou, i když jen letmou modlitbu: „Pane Bože, dovol mi projít tak rychle, aby se ten muž nemohl začít bavit se mnou a s Honzíkem.“ Když jsem se blížila k onomu muži, začala jsem se točit zády ve snaze zachytit ani slabý závan jeho dechu. Jak 37
jsem to udělala, objal mě Honzík kolem ramen oběma rukama a zaujal pozici dítěte plně oddaného své mámě. Ve chvíli, kdy jsme se míjeli, dříve, než jsem stačila zareagovat a zabránit mu v tom, Honzík se doslova „vyšrouboval“ z mého objetí a skočil do mužovy náruče. Udělal to s naprostou důvěrou, láskou a oddaností. Položil svoji malou hlavičku na mužovo rámě. Mužovy oči se zavřely a já jsem jen viděla proud slz stékajících po mužově tváři. Jeho staré ruce, plné bolesti a těžké celoživotní dřiny, jemně, velice jemně hladily jeho zádička. Kolébal jej ve své náruči. Potom se jeho oči otevřely a zpříma se zadívaly do mých. Muž mi najednou říká jasným hlasem: „Starejte se s láskou o toto dítě!“ Ani nevím, jakým způsobem jsem byla schopna říci z hrdla, ve kterém mi ležel balvan: „Ano, budu se starat...“ Potom mi muž předal Honzíka a s hlubokým dojetím řekl: „Bůh vám žehnej, maminko, dala jste mi ten nejkrásnější vánoční dárek.“ Nevěděla jsem, co se to se mnou v té chvíli děje. Běžela jsem rychle k autu, kde na nás čekal manžel. Nevěděl, co se stalo, když mě viděl, že do auta nastupuji plačící a volající: „Bože, můj Bože, odpusť mi to, odpusť mi to...“ Ten otrhaný starý muž mi bezděčně a přece tak výmluvně připomněl slovo: „Nebudete-li jako děti, nevejdete do království Božího.“ Pohrdaní, opovrhovaní pastýři na lukách kolem Betléma nám o Vánocích připomínají, že nikdo z nás lidí nebyl „pro své kvality“ hoden Boží lásky. Událost Vánoc je tu pro všechny bez rozdílu. V Božích očích jsme všichni stejní, bez ohledu na sociální vrstvu, ke které patříme. Všichni potřebujeme Spasitele. A Bůh nás každé Vánoce volá k tomu, abychom se s láskou snížili právě k těm přehlíženým kolem nás. Abychom k nim uměli nacházet cestu, cestu k jejich srdci.
38
O hospodském, který se stal andělem Tak jako každý rok měla šestá třída připravit vánoční hru o narození Ježíše. Již v půli listopadu začal učitel Larsen s přípravami a přidělováním různých rolí. Tomáš, který byl na svůj věk poměrně vytáhlý měl hrát Josefa. Půvabná Týna s dlouhými copy byla jednoznačně zvolena za Marii. A tak to šlo dále. Jen pro roli sobeckého hospodského, který měl odmítnout Josefa a Marii, nezbylo žádné dítě. Tomáš přišel s nápadem, jak situaci zachránit. Jeho malý bratr by mohl převzít tuto vedlejší roli, pro kterou se nemusí nic učit. Stačí říci jedinou větu – že nemají volnou místnost. Učitel Larsen souhlasil. V den uvedení vánoční hry panovalo v celé škole nemalé vzrušení a slavnostní nálada. Tim se svým velkým bratrem se objevil hodinu před začátkem vánoční slavnosti. Na jevišti, zůstal ohromen stát před napodobeninou hospody. Měla stylovou přečnívající střechu, nádhernou lucernu i okno, které se dalo dokonce sklápět. Tomáš mu pak ukázal, jak právě toto okno má po zaklepání Josefa otevřít. A za chvíli představení začalo! Josef a Marie putovali unaveně k hospodě a zaklepali. Okno se otevřelo a zevnitř hleděl Tim s velkou čepicí hospodského. „Máte volný pokoj?“, zeptal se Josef velice unaveným hlasem. „Ale ano,“ odvětil malý Tim velice přívětivě. V celém sále nastalo veliké mlčení. Všichni účinkující ztratili niť, nikdo nevěděl, jak dál. Marie se v rozpacích dívala na své boty. „Myslím, že lže,“ splynulo konečně z Josefových rtů. Jedině díky Tomášově duchapřítomnosti tak mohlo představení dále pokračovat. Po další děsivé vteřině vzal Marii za ruku a bez ohledu na nabídku putovali spolu dále ke stáji. Další uvedení vánoční hry se konalo ve velkém sále kostela. Pod hrozbami velmi přísného trestu vtloukal Tomáš svému malému bratrovi, že tentokrát už musí na Josefovu otázku odpovědět zcela jasně: „Ne, nemáme.“ Velký sál kostela byl obsazen do posledního místečka. Opona se zvedla. Objevil se Josef s Marií a kráčeli k hospodě. Josef zaklepal na okno, ale všude bylo ticho. Znovu zatloukl, ale marně. Marie začala hluboce vzlykat. Konečně zvolal Josef už velice hlasitě: „Není zde nějaký pokoj volný?“ V mlčícím tichu zaznělo tiché, ale zcela zřetelné: „Ano, máme volný pokoj!“ Při třetím, posledním uvedením hry byl pak malý Tim definitivně zbaven své role zlého hospodského. Dostal křídla a byl zařazen mezi anděly ve stáji. Jeho „HALELUJA“ se nedalo přeslechnout. Nebylo pochyby o tom, že konečně byl na pravém místě. I jeho dětské oči konečně zářily velikým štěstím.
39
Je tu opět ADVENT…
,
Opět se blíží Vánoce, čas pokoje, štěstí a radosti. Na každého z nás dýchá slavnostní atmosféra předvánočního času. Naše nitro se stává citlivější, jsme otevřeni zamýšlet se nad svým životem a dávat si nová předsevzetí.
Co znamená slovo ADVENT?
VÁNOCE
Doba přípravy na Vánoce se nazývá „ADVENT“. Označení pochází z latinského slova „adventus“ – příchod. Myslí se zde na příchod Vykupitele Ježíše Krista. Počátky slavení adventu se objevují v jižní Galii a ve Španělsku koncem 4. století. Od 12. do 13. století se stal advent začátkem nového liturgického roku, který do té doby začínal Vánocemi. Adventní doba trvá čtyři neděle před slavností Narození Páně 25. prosince. Trvá vždy do půlnoci 24. prosince. „Štědrý večer“ se nazývá vigilie - předvečer hlavního vánočního svátku.
Adventní věnec
Věnec je od nepaměti symbolem vítězství a královské důstojnosti. Adventní věnec je hold tomu, kdo je očekáván, a kdo zároveň přichází jako vítěz, král a osvoboditel: Ježíši Kristu. Jeho tradiční barvy – červená a zelená připomínají Kristovu krev, prolitou za spásu světa a také život. Rozlévající se světlo z hořících svící vyjadřuje přicházejícího Krista, který rozptyluje temnotu a strach, neboť On je „Světlo světa“ (Jan 8,12).
Adventní písně – RORÁTY
Čas pokoje, štěstí, radosti
40
Náplň adventní doby vystihují staré české adventní písně – „roráty“, sestavené podle biblických textů, převážně prorockých. Název Roráty pochází z latinské adventní písně 16. stol.: „Rorate coeli de super…“ – „Rosu nám dejte nebesa, dejte nám Spasitele…“ Připomínají očekávání spásy, vyvedení ze zajetí a uvedení do Boží blízkosti. Tyto staré písně nás spojují s hlubokou vírou našich předků, zakotvenou v Božím slovu. 41
Slavit je umění…
Slavit je umění, kterému se člověk musí naučit. Dětská spontánní radost, s níž jsme slavívali Vánoce, v dospělosti nezůstává. Slavení má svá pravidla a svůj řád. Svátky jsou dny, kdy se máme věnovat tomu, na co ve všední dny nemáme dost času. Svátky nejsou dny lenošení, jsou to dny pro jinou činnost. m Učit se být spolu… Hlavně se máme věnovat rodině, nezapomínat na děti, hrát si s nimi, číst jim pohádky, chodit společně na procházky, zkrátka být spolu. Možná, že nechuť, s níž někteří mluví o svátcích, pramení z toho, že už vůbec nedovedou spolu komunikovat. To je zlé znamení. m Nechtějte vše naplánovat… Nechtějte všechno přesně naplánovat, vždyť se to většinou zvrtne jinak: dědeček nastydne, Zuzanka dostane zarděnky, návštěva se omluví nebo přijde později. Nechtějte řídit Vánoce jako generál nebo režisér, ale nechte se řídit Vánocemi. m Dostatečně brzy přibrzdit… V dnešní uchvátané době máme jeden přípravný úkol, zpomalit. Proto radím omezit vnější přípravy, které ještě zvýší požadavky na výkon a zrychlí tempo našeho života. Máme-li se o Vánocích zastavit, musíme už dost dlouho před nimi brzdit. Jedeme, jak se dnes o životě říká, příliš rychle a brzdná dráha je dlouhá. Ty, kteří do poslední chvíle pojedou rychle, čeká tvrdý náraz. m Příprava srdce… Vánoce jsou svátky smíření Boha s lidmi, proto vyžadují přípravu lidského srdce. Tam především je potřeba uklidit, tam je třeba přichystat místo pro příchod a spočinutí Páně. Je třeba hledat smír, neboť pak přijde i tichá radost a pokoj. m Advent v nás… Zkuste letos prožít adventní dobu jinak. Pozvěte Krista do svého srdce a poproste ho o nový začátek. On dává každému naplněný život a ukazuje cestu dál. Smiřte se s ním i s těmi, kdo jsou kolem Vás. Radost a pokoj Vás bude provázet o Vánocích i celý rok. V biblické knize Zjevení říká Ježíš: „Stojím přede dveřmi a tluču; zaslechne-li kdo můj hlas a otevře mi, vejdu k němu a budu s ním večeřet a on se mnou“. Dveře našeho srdce mají jen jednu kliku – zevnitř. Kristus je ani nevylomí, ani nevypáčí. Zevnitř je můžeme otevřít jen my…
42
Aby už nikdo nebyl sám!
V jednom časopisu se psalo: „Pro mě je nejhorší samota, cítím se úplně na dně… zvláště Vánoce… pro ostatní klid a pohoda, ale pro mě jsou nejsmutnější dobou v roce!“ Takový člověk není v dnešní době nijak výjimečným. Je mnoho lidí, kteří žijí opuštěni, bez rodiny a přátel. Samotu zahánějí poslechem rozhlasu či televize. Za celý den s nikým nepromluví. Pokud i Vy jste sami, máme pro vás několik rad, jak Štědrý den prožít jinak.
Najděte někoho, kdo je na tom stejně jako vy…
Najděte takovou osobu a pozvěte ji na návštěvu! Nabídněte kávu, čaj… Určitě si najdete i téma k rozhovoru, ve kterém si budete rozumět. A nebojte se přejít i k duchovním tématům.
Vyhněte se depresivním místům…
Nechoďte do restaurací, kde se o Vánocích scházejí skupiny přátel nebo celé rodiny. Mohli byste se cítit ještě osamělejší. A také se vyhněte místům, která vám navozují smutné vzpomínky.
Zavolejte přátelům…
Rozhovor s přáteli vás zaručeně potěší. Pokud nemáte komu zavolat a je vám opravdu mizerně, nebojte se zavolat na linku důvěry… Jsou tam ti, kteří vám budou chtít pomoci… Budete mile překvapeni…
Zjistěte si program místního kostela…
Mnoho farností připravuje na Štědrý den obědy pro lidi, kteří jsou sami. I když do kostela po celý rok nevkročíte a jste nevěřící, udělejte výjimku a jděte! Možná potkáte nejen spřízněnou duši, ale navážete i trvalé přátelství… Především uslyšíte Slovo, které upokojí a potěší Vaši duši.
Sáhněte doma po Bibli…
Možná máte někde doma zastrčenou, roky neotvíranou Bibli… Otevřete ji! Najděte si druhou kapitolu Lukášova evangelia a přečtěte si příběh, který popisuje Ježíšovo narození… A až budete číst slova o tom, že Bůh má v lidech zalíbení, dosaďte si tam i svoje jméno… V jednoduché modlitbě můžete Bohu poděkovat za jeho lásku. Za Ježíše, za to, že zemřel na kříži i za Vaše hříchy! Ve svém srdci prožijete hlubokou radost ze smíření s Bohem. Prožijete ten jedinečný zázrak: už nikdy nebudete sám.
43
S Bohem jsou Vánoce každý den
VÁNOCE
Čas Vánoc je čas dárků. Asi všichni jsme prožili tu zkušenost, že dávat je větší požehnání než dostávat. Mám radost z toho, když se mi podaří vymyslet a obstarat dětem pěkný dárek. Moje radost se dovršuje ve chvíli, kdy děti dárek rozbalí a jsou jím nadšeny. Moje radost zůstává, když vidím, že si děti s dárkem hrají i s odstupem času. Něco podobného se odehrává také ve vztahu mezi nebem a zemí, ve vztahu mezi nebeským Otcem a jeho dětmi. Bůh, který sám prostřednictvím svého Syna řekl: „Blaženější je dávat než brát,“ se raduje z toho, že může dávat. Bůh je láska a dokonalá láska dává sebe samu. Proto Bůh neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všechny jej vydal.
Bůh dává sám sebe a nachází uspokojení v samotném aktu dávání. Jeho radost se však dovršuje v okamžiku, kdy lidé „rozbalují“ jeho dar a jsou z něj nadšeni. Přijímají jej s hlubokou vděčností a v pokorném vyznání: to je to, co jsem nejvíce potřeboval – dar odpuštění, smíření a nového života. Rozbalme proto i my o Vánocích ten nejvzácnější dar a dejme tak důvod k nebeské oslavě!
Začátek nového života
44
Boží radost bude veliká, když uvidí, že naše srdce je naplněné velikou radostí a proměňuje se v živý vztah s Bohem. A to platí nejen o Vánocích, ale pro každý den. Bůh se chce radovat z toho, že jeho dar nám není všední, ale naopak z toho, že každý všední den nám Kristus chce proměnit v den sváteční. S Bohem jsou Vánoce každý den.
45
Malé dítě Kdo by si byl kdy pomyslel, že jednou v dáli tam, měl narodit se maličký a neměl vlastně kam. A koho by vůbec napadlo v tom dítku tesaře, chór andělů že oslaví nad králi vladaře. Z těch dětí, s nimiž vyrůstal, rád zpíval si a hrál, že jednou za ně umřít má, se nikdo nenadál. A kdo by si byl kdy pomyslel, že slepému zrak navrátí, z otroctví hříchu vyvede a lačné nasytí. A kdo by si byl kdy pomyslel, že v Něm se naplní proroků zvěst o spasení a z mrtvých vzkříšení! Staletí už odnes čas a nevrátí nám je zpět. Říše povstaly i padly, ale stejný zůstal svět. Národů spor trvá, lidí zabíjení, život bratra svého bratr málo cení.
46
Dnes už světa půl hladem zmírá, že jen sám chce hned každý všechno mít. Před zrozením život kdo hubí, jak ho mírem chce zachránit! Vykoupí snad lidské plány horlivost a smích, to, co hyne na svou bídu, to co hyne na svůj hřích! Však v temnotě této noci se víra neztratí, že dítě to, ten králů Král, k nám se navrátí! Kdo by si byl kdy pomyslel, jak naplní se v Něm prorocká ta vidění o soudu nad světem! Ach nevidíš, že dítě to, z těch časů v dáli tam je Králem, v němž se zrodila ta naděje i nám! Ref: Ó já věřím a volám do všech stran to dítě je pánů Pán. Já věřím a volám do všech stran to dítě je všech králů Král a Pán
47
Drahý Pane, v tomto čase dávání a přijímání přehlédnu snadno dary, které mně dáváš Ty. Děkuji Ti za místo, kde mohu bydlet, za oděv, jídlo a všechny dobré věci, které mi denně opatřuješ. Děkuji za lidi, které jsi postavil do mého života, kteří znají mé nedostatky, ale stále mne milují. Děkuji Ti, že zůstáváš se mnou v nesnázích života a táhneš mne blíž k sobě. Děkuji za pokoj, který dáváš jedině Ty. Nejvíc Ti děkuji za to, že ses narodil pro mou záchranu, že moje budoucnost je ve Tvých rukou. Děkuji Ti, Pane, že jsi nadějí pro každého z nás.
48
Autoři článků (str.):
text písně: Píseň Scott Wesley Brown (USA), český text: Petr Macek – NP105 (46–47), Pavel Coufal – BTM-H101 (10), Zdeněk Čížkovský z knihy „V Africe mi říkali Sípho“, Karmelitánské nakladatelství, 2003 – BTM-NP91 (33), Jiří Grygar – BTM-NP98, Friedrich Haubner – BTMRT16 (23), Petr Kolek – BTM-RT62 (9-10), BTM-RT-81 (17–18), Ignác Mucha: „Ve víru víry“, Karmelitánské nakl., 2011, BTM-RT92 (3), Watchman Nee – BTM-NP126 (11), Karel Novák – BTM-H137 (42), Petr Piťha „Vánoce“, Comdes – BTM-H106, Libuše Ranšová – H81 (7), Hans Peter Royer, Ethos, 3/10 – BTM-H131 (14–15), Josef Sečka – BTM-H91 (5–6), Pavel Smilek – BTM-H77 (13), Jan Titěra – BTM-NP112 (37–38), BTM-NP105 (34), internet (29– 31), Marek Titěra (45), Eva Titěrová – BTM-DK47 (48), překlad textu – Entscheidung 2010 (39), text z časopisu Český bratr 2010 (35).
Máte-li nějaké otázky – nebo zájem o další letáčky – napište na adresu vydavatele:
BTM – Brněnská tisková misie, z.s., křesťanská ekumenická nezisková společnost Smetanova 9, 602 00 BRNO l www.btm.cz l e-mail:
[email protected] l tel: 545 224 253 Text sestavil Petr Kolek a Jan Titěra l Foto: Petr Kolek, flickr, freeimages.com Objednací kód: K44 Grafická úprava: Petr Kolek l Tisk: A.M.G. Brno.
Proč slavit Vánoce? Proč křesťané po celém světě slaví Váno ce jako nejvýznamnější svátek? Na tuto otázku se snaží nevšedním způsobem od povědět publikace, kterou držíte v ruce. Je přehledně rozčleněna na dvanáct kapitol, jejichž názvy již čtenáři hodně napoví. Publikace obsahuje nejlepší úvahy a svě dectví, které Brněnská tisková misie v uplynulých dvaadvaceti letech vydala k tomuto tématu. Jsou z pera uznávaných autorů, kteří naplno prožili to, o čem psali.
Vánoce – narodil l! se Kristus – Spasite
Jen na první pohled se může zdát, že se auto ři někdy opakují. Jestliže však Bible říká, že v ús tech dvou až tří svědků se potvrzuje pravda, máme jedinečnou možnost seznámit se s různými úhly pohledu na stejnou věc. Vzniká tak vzácná mozaika, která vytváří nádherný obraz. Výsle dek je velmi výmluvný a přesvědčivý. Pevně věříme, že i Vám přinese obsah publikace nemalý užitek, mnohým snad i impulz k začátku nového života.
BRNĚNSKÁ TISKOVÁ MISIE Smetanova 9, 602 00 BRNO l www.btm.cz l tel: 545 224 253 Objednací kód:
K44
9 788090 554344
