PUEBLO, COLORADO červen 1899
Vstane před svítáním, neprobudí ani manžela, ani dítě, které pořád spí v košíku vedle jejich postele, a projde tmavým dřevěným domkem do kuchyně. Zarumpluje roštem v kamnech, z bedny na dřevo vytáhne třísky a tři kousky rozčtvrceného osikového polena, zabalí je do novin a vyschlé kůry a navrší je na téměř vyhaslé oharky, pootevře průduch ve dvířkách kvůli tahu a pak čeká, zatímco kouř a drobné plamínky ožívají a začínají zespodu olizovat otlučenou, inkoustově černou plotnu. Ze džbánu nalije vodu do konvice, postaví ji na kamna, sedne si a roztržitě se zahledí do rozbřesku, na sošku svatého Michaela Archanděla, která stojí na poličce v rohu, a potom si uvědomí, že se v myšlenkách zatoulala, setřese dřímotu, postaví se a přiloží do kamen další polínko. Z ložnice vyjde její manžel a ospale zamíří do stísněné koupelny. Žena čeká, naslouchá přes stěny (jsou to jen přepážky ze stlučených borových latí), zatímco on chrchlá, odplivuje si, vypláchne lavor a pak si vestoje dlouze ulevuje. Vrátí se do kuchyně, otírá si tvář ručníkem, opře se o okno a prázdným pohledem se zadívá na struskové haldy a vysokou pec, jejich jedinou vyhlídku. Dobré ráno, řekne žena slovensky, jazykem, v němž sní, přemýšlí a mluví jím, když je unavená. Ty naděláš rámusu, odpoví muž anglicky a otře se za krkem a za ušima. Tos nemohla zůstat ještě půl hodiny zticha? Bože, ani v neděli si člověk nemůže odpočinout. A když jsme spolu sami, nechci slyšet ten zatracený jazyk. 9
Ale ona mlčí a nepohne se, dokud nezačne pískat konvice, a pak se zvedne od stolu, uhladí si zástěru a přejde ke kredenci u výlevky. Káva je připravená hned, vypraví ze sebe nejistou angličtinou. On přehodí ručník přes dveře koupelny, sedne si ke stolu na vlastní židli a sleduje, jak manželka vkládá papírový filtr do ocelového trychtýřku, vsouvá trychtýř do toho, co se dřív používalo jako čajník, otvírá patentní zavařovací sklenici a vybírá z ní čerstvá zrna jako prospektor, který pokládá lupínky zlata na kupcovy lékárnické váhy. Otočí se zpátky ke kamnům, obalí držadlo konvice utěrkou a vlije do té soustavy horkou vodu. Trychtýř koupil v Leadville, kde bydleli, než otěhotněla, a káva je z černého trhu – zrna, která nakradl a pak prodával nebo příležitostně směňoval starý Maďar, jenž léta pracoval ve vlaku jezdícím ze St. Louis k denverským a sanfranciským hotelům. Manželka před něj postaví hořkou černou tekutinu, on zvolna upíjí a navzdory své náladě si uvědomuje, že z ní čiší jakási nedočkavost. Dneska chci jít ven a chlapce vzít s sebou, oznámí žena, téměř šeptem, ale naléhavě. Jen na krátkou procházku. Přes řeku. On rukama objímá hrnek, jako by to byl malý svět, nad jehož osudem lze rozjímat, a veškeré nepřátelství, s nímž vstával, se tváří v tvář její žádosti rozplyne. Porod byl těžký. Plod se sice otočil, ale vzpříčil se a rodička málem vykrvácela a prvorozený syn se skoro udusil. On však věděl o lékaři, jenž studoval ve Filadelfii (byl to člověk z Východu, který odešel na Západ kvůli anonymitě) a na Velký pátek, poslední březnový večer roku 1899, mu zaplatil zlatem, aby ho dostal do chudinské čtvrti Puebla, kde doktor páchnoucí éterem vytáhl dítě kleštěmi ven a zašil ženu tam, kde se roztrhla. O osm dní později přišel do domu kněz a pokřtil chlapce jménem Jozef. Následující tři měsíce byla upoutaná na lůžko, jen spala, jedla to, co dokázala pozřít, a kojila dítě. S námahou se šourala po šikmé podlaze, občas udělala topinku, napila se vody nebo si zašla na záchod. A to jen tehdy, když nemluvně spalo a ona spát nemohla, neboť se zdálo, že chlapec snáší okamžiky bdění se žalem, který 10
přesahuje běžné novorozenecké námitky proti chladu, hladu či odloučení. Když plakal, znělo jí to, jako by prosil tělo, které ho porodilo, aby u něj zůstalo. Muž přikývne. Vy dva jste zmeškali většinu jara. Jestli se tomu tady dá říkat jaro, pomyslí si žena. Pozdní sněžení a rychlé oblevy, bahno, které bobtnalo a hýbalo se, jako by to byla nějaká nižší forma života, a ničím nerušený výhled na průmysl, který je jejich obživou. Jedinou krásu v dohledu představovaly vzdálené Španělské hory – Sangre de Cristo – na jihozápadě, které se daly, jak po příjezdu zjistila, zahlédnout z vyvýšeného dřevěného železničního mostu přes Arkansas, přes nějž však už skoro rok nešla. Teď je ráno a ona se zadívá přes manželovo rameno na oblohu vyplňující horní část okna za ním. Jasná, bezmračná modrá maska, nebe, jaké nespatřila od toho nejchladnějšího jitra uprostřed zimy, kdy se dotýkala napjaté kůže na svém břiše a při probouzení přemítala, jaké dítě se to pro ni asi chystá. Spánek byl dobrý, řekne anglicky. Cítím se dobře. A také cítí, jak napětí mezi nimi, vyvolané rozporem mezi tím, kde jsou a kde by si být přáli, povoluje. Po liturgii jdeme na oběd k rodině mojí sestry, odpoví muž. Běž, až budou ostatní mýt nádobí. Oni to pochopí. Půjdeš se mnou? Ne, odpoví, vyhne se jejímu pohledu a znovu se zahledí do kávy. Musím jet zítra ráno na pár dní do Leadville a potřebuju se podívat na nějaké mapy. A vyčistit pušku. Pan Orten si chce promluvit o táboře. Možná si trochu zalovíme. Co práce? Obejdou se beze mě. Není moc co dělat, odpoví muž a chvilku mezi nimi visí vzpomínka na to, jak o zaměstnání málem přišel kvůli podobné absenci těsně poté, co porodila, avšak šéf slévárny se nakonec slitoval a novopečeného otce nepropustil. Potom se na ni muž podívá a pronese tónem naznačujícím, že řekne jen tohle a nic víc: Myslím, že je načase, abychom z těch pozemků, co na nich tábor stojí, vytěžili nějaký zisk, dokud to jde. Mohli bychom 11
se odsud odstěhovat, Lizzie. Do Kalifornie. Do Montany. Mohli bychom odjet. Žena vstane, obejde stůl a uchopí manžela zezadu za ramena, jako by to byl taky chlapec, příliš velký, aby se dal pochovat, políbí ho na temeno a nemluvně ve vedlejším pokoji se probudí a dá se do pláče. Žena čeká, dokud tiché pobrekávání nepřejde ve vzlyky a vzápětí v nářek. Běž k němu, vyzve ji muž. A tak se žena vydá za synem. Když má její manžel trochu upito a najde se někdo, kdo by ho poslouchal, rád vykládá, že Slované z Puebla prostě vyměnili jednu zbídačelou vesnici za jinou, ačkoli si od cesty do Ameriky a potom na Západ slibovali ráj. Za tím účelem ji podstoupili a veškeré tvrdé překážky, na něž zde naráželi, změkčovali dvěma věcmi, které znali na téhle straně od království nebeského nejlépe: prací a rodinou, osamělými ctnostmi, které jim připomínaly to, co bylo na staré vlasti dobré. Obojího se drželi tak urputně, že nesplněná povinnost se pro ně rovnala tomu, co Písmo nazývalo hříchem proti Duchu svatému, a tenhle strach je poutal těsně k sobě, neboť víra nad nimi vládla stejně jako mlčenlivý, ale přísný starý rusínský kněz, který kdysi dávno přišel do Colorada z Pensylvánie, kde mu při požáru zahynula manželka a pět dětí. Přes týden býval neviditelný pro každého kromě starých babek, ale každou neděli vedl bohoslužby a poté zůstával se svým poslušným stádečkem a chodil na oběd k některému z farníků, kde vždycky seděl v čele stolu jako vousatý ovdovělý dědeček toho nesourodého klanu dobrovolných vyhnanců, a nikdo nevěděl s jistotou, že jím není. Ondrej Vinich mohl stejně dobře trávit své dny hledáním zlata a stříbra v pohoří Sawatch, jenže to byl sen starého mládence a každodenní život chlapů z Leadville, kteří se důvěrně stýkali s prostitutkami a se zemí. On však teď měl ženu a dítě a ti potřebovali jíst, takže mu švagr, člověk až příliš opatrný a podezíravý vůči čemukoli, co přicházelo z Leadville, sehnal místo v huti a prázdný byt nad obchodem s jezdeckými potřebami. Ondrej Vinich a jeho žena položili na váhy to, co jim zbylo z vzácného kovu 12
ctižádosti, proti stoupajícím pískům zklamání, sbalili si zavazadla a sešli z hor a John Hudak jim nikdy nedal zapomenout, kdo je vysvobodil z toho, co nazýval špinavým zapadákovem plným karbanících protestantů. Tuhle neděli se žena cítí silná celé dopoledne, i během bohoslužby, a teprve po obědě, k němuž se podávaly knedlíky a kuře vařené s mrkví a patizonem, ji zalije nyní důvěrně známá vlna únavy. A tak ji u švagrové omluví z mytí nádobí a pošlou ji, aby se natáhla v pokojíku, který trčí jako veranda ze zadní stěny bytu. Nedokáže však usnout, a tak jenom leží a poslouchá, jak ženy mezi sebou rozprávějí šarišským nářečím, když utírají a rovnají talíře, a doprovází je tupé cinkání keramického nádobí. Tu a tam, jako vánek, který se zvedá a slábne v nečekaných intervalech a proniká dovnitř otevřeným oknem, k ní z ulice dolehne smích hrajících si dětí, v jednu chvíli spolu s pravidelným klapáním koňských kopyt, když kolem projíždí nějaký cizinec, který nedbá o den odpočinku. Kdo si v téhle části města může dovolit koně? napadne ji. Nebo komu by se chtělo vyrazit si v neděli na projížďku právě sem? Neděle je jediný den, kdy se ve vzduchu nevznáší popel a síra, a tuto neděli zůstane obloha neposkvrněná dokonce i odpoledne, kdy se na hřebenech hor často usazují mraky a valí se po úbočí na pláně. Postaví se, opatrně přesune podřimující nemluvně z košíku do šátku, který má uvázaný na hrudi, a vydá se do kuchyně, aby oznámila, že jde na procházku. Tobias, nejmladší z Hudakových dětí, si to vyloží jako pozvání, aby si ven vyrazila celá rodina, a zatahá matku za šaty. Matka, poďme! Matka mu však řekne, že oni jít nemůžou, protože mají ještě práci, a půjde jen tetička Liz s malým Jozefem, aby se trochu nadýchali čerstvého vzduchu. Jestli se tu plete pod nohy, řekne Liz Anně, klidně ho vezmu s sebou. Lizzie, ten se pořád plete pod nohy, prohlásí Anna a otře si ruce do zástěry. Také je teď těhotná, ve vysokém stupni, a ten stav snáší 13
špatně, s viditelnou nepohodou, která se jí odráží nejen v bocích, ale i ve tváři a v očích. Běž sama, než bude moc pozdě. Tobias naléhá. Prosím, matka. Poďme, škemrá. Annu zarazí, že po tom chlapec tak touží. Že by mu v posledních měsících věnovala málo pozornosti? Nebo synka tolik okouzlila její švagrová, což je pravděpodobné, pomyslí si, když se zadívá na mladou ženu před sebou, jako by ji viděla poprvé – tvář, kterou čas ještě nepoznamenal vráskami, něžný láskyplný hlas, jímž na své děťátko promlouvá neustále a bez vědomého úsilí, nemluvě o té andělské vlastnosti, kterou představuje síla pod křehkou krásou, takže kdykoli jen nepatrně pootočí hlavu nebo změní postoj, zdá se, že se proměnila v úplně jinou ženu. U stolu muži mluví a pijí, jako by byli v jiné místnosti, a Ondrej Vinich, jemuž je jejich společnost lhostejná, vstane a omluví se. Vyslechne rozhovor mezi svou manželkou a sestrou, zahlédne je za poodhrnutým závěsem a na okamžik netuší, kdo je ta krásná žena se spícím miminkem. Trápí ho, jak se vzájemně odcizili, a zamrzí ho, jak příkře s ní to ráno – i jiná – rána mluvil, takže na okamžik zatouží zrušit výpravu do Leadville a raději se s manželkou několik hodin procházet v klidu, po němž žena tak touží, jenže ta myšlenka se rychle vytratí. Popřeje mužům dobrý den a nechá ženy a děti být. Anna si klekne a navrhne synkovi: Tobi, zůstaň tu s maminkou a dáme si spolu dobrotu, mléko s mákem. Jenom my dva. Jenže Tobias se dá do pláče a Lizzie, která chápe, co ženy vede k tomu, aby se synky jednaly tak ochranitelsky, řekne: Tak mu to dovol. A tak švagrová svolí a Tobias se neobratně točí nadšením dokola, zatímco se ho matka snaží chytit, aby mu nasadila čepici a nasměrovala ho ke dveřím, jimiž právě vyšla ven jeho teta, a pak se za ním dívá, když skáče po dřevěných schodech dolů. Nebuďte tam dlouho, požádá Lizzii, která už čeká na ulici. Dělám si o něj starosti, vždyť víš. Ten kluk má obě nohy levé. A Lizzie slíbí, že ho bude pořád držet u sebe. Ulice a uličky chudinské osady zná dobře, chodívá po nich do 14
kostela, na návštěvy, na obědy, ale jakmile mine poslední dům, k němuž během posledního více než roku kdy došla, spatří haldy ze slévárny, z nichž stoupá dým, přestože v neděli je huť nečinná, a když kráčí dál, k řece za řadou skladišť, cítí, jak uvnitř ožívá vůči krajině, která je jí tak blízká a přece nová, navzdory špíně a zuboženosti. Vážně by mohli být kousek od samotného pekla (jak někteří říkají), ale ona by měla přesto pocit, jako by ji pustili do zahrady. Zadívá se do šátku, v němž se choulí její synek, a zjistí, že nemluvně je vzhůru, našpulené rty nehybné, oči jako azurové korálky upřené vzhůru, tělíčko spokojeně kolébané její pravidelnou rytmickou chůzí. Ľúbim ťa, řekne a přitiskne ho k sobě pevněji. Přijdou ke kolejím před mostem a Tobias začne poskakovat z pražce na pražec, ale žena ví – nebo se domnívá –, že v neděli odpoledne jezdí jen jeden vlak, a ten hned tak nepřijede, a tak ho nechá, ať si hraje, a když hoch spadne z kolejnice a skulí se na zem, teta prohlásí, že jeho matka měla pravdu, a zasměje se. Som v poriadku, ujistí ji chlapec s úsměvem a opráší se. Potom dojdou k dřevěnému mostu nad řekou. Prvních pár minut jsou oba jako očarovaní vodou. Chlapec se zalyká nadšením nad tou výškou, nad šumem silného proudu pod nimi, nad představou, jak daleko od domova se to dostal. I ji uchvátí vzdálenost mostu od hladiny a ochotně se vznáší mezi odvahou a strachem, a pak na tváři ucítí chladný vánek od zkalené hladiny řeky, která se dovalila z hor takhle daleko na jih a na východ. Tobias ukáže na skupinku chlapců, kteří plavou v zátočině u břehu, kde je voda pomalá a hluboká, a ona si přitiskne ruku na čelo a zalapá po dechu předstíraným zděšením nad tím, že tak odvážně čelí chladu. Chlapec dělá, jako by se třásl zimou, a pak se neovladatelně směje, dokud teta nepopojde dál na most a nevybídne ho, aby šel s ní. Postupují společně, zastavují se, dívají se dolů a posouvají se dál, jako spíše uchvácení než opatrní objevitelé, dokud nedojdou doprostřed mostu, kde Lizzie kývne na synovce, že je načase, aby se vrátili. * * * 15
Předtím, než osobní vlak číslo dvě, který má namířeno na Východ, najede na dřevěnou lávku přes řeku poblíž struskových hald v Pueblu, musí projet zatáčkou, takže když se před strojvůdcem vynoří most, topiči, který přikládá do kotle, aby lokomotiva dokázala přes řeku projet plynule, výhled stále cloní ohyb kolejí. Pro člověka stojícího na mostě je vlak téměř neviditelný, dokud se nevyřítí ze zatáčky nejvyšší rychlostí třiceti mil v hodině. Lizzie spatří vlak ve chvíli, kdy lokomotiva najíždí na most, a nechápe, jak se to mohlo stát. Jak to, že přijel tak brzy? A tak tiše? Téměř beze zvuku, jako na filmovém pásu. Ale pak uvidí parní píšťalu a uslyší, jak její pronikavý tón prořízl šum proudící vody. A za šedivým uhelným kouřem, který se vznáší nad vlakem, spatří lesklé koleje mizející v ohybu řeky a (když zvedne oči) na vzdáleném obzoru majestátní obrys Sangre de Cristos, a všimne si, že slunce už čeká jen krátká cesta, než zapadne. Znovu v duchu žasne: jak je možné, že je tak pozdě? Je spíš zmatená než zděšená, a přitom si v duchu uvědomuje, že se celý den pohybovala pomalu, jako ostatně každý den už od zimy, a tak se naučila špatně odhadovat čas. Před sebou má na kolejích stejnou vzdálenost jako za sebou. Necelých třicet metrů. Není to nepřekonatelná dálka, jenže před vlakem není kam uhnout, neboť most, na němž stojí, tvoří jen pražce a koleje. Musíme utíkat, řekne a popadne Tobiase za paži. Tobi, pojď rychle, vyhrkne znovu a Tobias zvedne pohled od vody dole, se zmateným výrazem, a ona už teď zakřičí: Tobi, utíkej! Tobias se o to pokusí, ale po dvou krocích mu uvízne noha mezi pražci. Vyjekne, zatahá se za ni a dá se do pláče, zatímco škube za okovanou botku, která se nechce uvolnit. Já bych to doběhla, pomyslí si žena. Já ano, ale ten kluk – připadá jí, jako by od ní byl tři míle, ne tři stopy daleko – ten kluk má obě nohy levé, slyší v duchu slova své švagrové a obrátí se, aby ho vyprostila, a rachot vlaku a jeho železné čelo, to všechno se zvětšuje, blíží se to, pomyslí si a představí si, jak se celá soustava lokomotivy a vagonů zvedá do vzduchu a přelétá je, ale chlapec se vrtí a vříská a vříská, jeho 16
noha zajíždí hlouběji do pasti, v níž uvízla, a přestože ona na něj křičí, ať klidně drží a je zticha, ví, že není čas klidně držet a drahý Bože, pomyslí si, proč nemůže být ticho? V tu chvíli se nemluvně na její hrudi zavrtí a ona se podívá do šátku a pohled jí oplatí jeho oči, které mají odstín z jiného světa a jsou nedotčené čím dál větším nebezpečím, které se na ně řítí, a jí je jasné, že i kdyby teď synovce opustila a rozběhla se z mostu, vlak by ji srazil, než by se stihla dostat z jeho dráhy. Dole na břehu zahlédne ty kluky, hubené a roztřesené, kteří vylezli z vody, aby se podívali, jak se nad nimi s rachotem žene Missourský Pacifik, a tak rozváže šátek za svým tělem jediným plynulým pohybem, pevně ten uzlíček zamotá, přitiskne mu rty na tvářičku, zašeptá: Ľúbim ťa, a pak si ho nechá vyklouznout z náruče přes zábradlí mostu do vody dole, zatímco brzdící vlak se skřípěním udeří.
17
