ZÁVORA, Jiří a
NIŠPONSKÁ, Magda.
Principy
fenomenologické
reflexe
výtvarného
projevu
jedince. In Osobnosť v kontexte kognícii, emocionality a motivácií, Bratislava: Stimul, 2008. s. 153158, ISBN 978-80-89-236-29-9.
Jiří Závora & Magda Nišponská
Principy fenomenologické reflexe výtvarného projevu jedince se systemickým přesahem. Absktrakt: Fenomenologická reflexe autentického výtvarného artefaktu je metodou, u které lze oprávněně předpokládat její významný výzkumný, diagnostický a terapeutický potenciál. Ve fenomenologické reflexi minimalizujeme teoretické modelování ve prospěch evokace a udržení přímé prožitkové účasti. Tím se snažíme vytvořit přirozený a bezpečný prostor pro odhalování vědomých obsahů psychiky v proudu proměnlivosti přítomnosti a selfkonfrontaci autora artefaktu se svým dílem; je zde akcentován proces kontinuální integrace témat ve vědomí autora v procesu narativní animace.
Klíčová slova:
fenomenologická reflexe, narativní animace, výtvarný artefakt, téma-emoce, fyzickáduševní-duchovní rovina artefaktu, dialektika vztahu „autor-dílo“ Abstract: The phenomenological reflection of a visual artifact (artwork) is a new qualitative method, which proves to be a highly effective source of information and can bring valuable outcomes in the spheres of research, psycho-diagnostics and psychotherapy. Within the phenomenological reflection, the theoretical reasoning is reduced and the evocation of the direct participatory experience is enhanced. A truly accepting attitude towards the author´s personality enables the conscious content of the author´s psyche to be revealed and confronted with the author himself, face to face to his artifact. In the process of authentic imagination, we emphasize the continuous integration of emotionally significant themes into consciousness.
1
Key words: Phenomenological reflection, narrative imagination, visual artifact, self-expression
OBECNÝ SMYSL NAŠÍ METODY
„Participovat na umění jeho vytvářením a přijímáním patří mezi nejvýznamnější lidské počiny“. (H. Skolimowski, 2001) Fenomenologická reflexe výtvarného projevu jedince, v pojetí našich metod, je založena na autentické introspektivní reflexi vědomých obsahů vznikajících při působení vlastního artefaktu v proudu měnící se přítomnosti. Tím přesouváme pozornost ze zprostředkovaného pohledu instrumentální interpretace symbolického potenciálu artefaktu k přímému prožitkovému „doteku“ autora s jevy, potažmo
tématy a tématickými celky . (ZÁVORA & NIŠPONSKÁ, 2007). diagnostické a terapeutické cíle metody Autor artefaktu, prostřednictvím specificky formulovaných, otevřených otázek
fenomenologa-terapeuta 1 ( dopomoc ), proniká do vlastního artefaktu reflexí emocí a kognitivních obsahů; dochází k narativní animaci 2 v přímém prožitkovém
kontinuu .
Postupné
prorůstání
do
prostoru
obrazu
a
jeho
emocionálního
potenciálu s dopomocí a přímý kontakt s objevujícími se, původně skrytými jevy zároveň směřuje k re-integraci autorova vnitřního světa, a to ve směru od
dysfunkce k funkčnosti , od zápletky k rozřešení. Tato kontinualita probíhá plynulým propojení deskriptivní, diagnostické a terapeutické roviny přístupu v krátkém čase (brief approach).
hlavní cíle naší metody:
1
fenomenologicky orientovaný terapeut autor artefaktu vypráví o tom co cítí, co se s ním děje, o čem přemýšlí, co pozoruje, přičemž neomezujeme introspekci pouze na kognitivní obsahy či jen na emoce. Struktura obrazu je shledána živou (živě působící) a jako taková indukuje určitý příběh (ve splétání prožitků). Ten je, podle našeho názoru, validnější než útržkovité výpovědi a taktéž k němu přirozeně dochází. Tím dospíváme také k lepšímu uchopení prožitků, tedy i jevů, které jsou lépe sdělitelné syntagmatem příběhu než výpověďmi o jednotlivých prožitcích. 2
2
-
zachytit směřování fenomenologické reflexe navozené a udržované strukturou a symbolickým potenciálem výtvarného artefaktu (směřování
proudu narativní animace 3) -
akcentovat jevy (témata) na něž autor emocionálně silně reaguje především v momentu kdy se jich dotkne přímým prožitkem (využíváme schopnosti člověka instar omnium ; v proudu fenomenologické reflexe dochází ke konfrontaci autora s vnitřními obsahy, jež jsou součástí aktuálního vědomí, v tomto případě proto, že je možné je díky vlastnímu artefaktu prožívat jako vnější) (ZÁVORA, 2007)
-
nechat autora nazřít jevy (témata) systemickými principy psychodramatu (jako komplement ex post fenom. reflexe)
-
přijmout
přeuspořádání
kdy
jevů
v
konečném
důsledku
dochází
k překonání původního příběhu obrazu jeho „čistým“ „ dozřením“ (viz následující text) nebo dozřením se systemickým přeuspořádáním ; změna na symbolické úrovni v rozsahu celého tematického komplexu pak vyvolá analogickou změnu v duševním životě autora, odpovídající jiné úrovni integrace, kongruence a tedy i osobního růstu (CIOMPI, 1991; HELLINGER, 2000; NELLES, 2004; PRA Š K O a k ol ., 2 0 0 3 ; NIŠPONSKÁ, 2006; TA D ES C H I a CA L H O U N , 2 0 0 4 ; NINDL, 2007 a další…)
METODICKÝ RÁMEC 1. navození přímého prožívání artefaktu ve třech základních rovinách reflexe Základním úkolem odborné dopomoci, hned na začátku procesu reflexe, je navést autora
k fenomenologickému nazírání svého artefaktu. Pro lepší uchopení šíře tohoto nazírání jsme celý potenciál artefaktu diferencovali do tří základních dimenzí, které poskytuje artefakt sám:
a) fyzická - „to co je vidět“ - zahrnuje body, linie, tvary, barvy a jejich kompozici b) duševní (emocionální) - „to co lze duševně cítit“ - vyžadující dopomocné otázky navozující postupné afektivní osazení symbolické složky artefaktu a její naraci 3
směřování se váže k zásadní diagnosticko-terapeutické otázce: „k jakému tématu směřuje narativní animace autora artefaktu“?
3
c) duchovní - „to co lze duchovně zřít“ – vyžadující dopomocné instrukce systemické podstaty, poukazující na působení obrazu jako celku za nímž, v jeho pozadí či na jehož dně leží „téma“, meta-emoce či také smysl, se kterým se autor musí konfrontovat; (viz následující text)
Uvedené dimenze utváří obsahový předmět reflexe a roviny nazírání. Fenomenologická reflexe probíhá ve všech třech rovinách zároveň. K tomu je zapotřebí autora doslova rituálně „postavit před“ jeho artefakt s vyřčenou instrukcí, nechť vědomě připustí „existenci
životnost a svébytnost artefaktu“, ačkoliv jej autorovo imaginující vědomí vnímá jako ireálný (SARTRE, 1940); podobné iniciace používá systemická terapie (HELLINGER, 2000, 2001, 2003; NELLES, 2004…) Tím se mimo jiné vyhneme vylučování předpojatostí, soudů, očekávání, tak jak a ně upozorňují např. Valle a Halling (1989). Artefakt je pak autorem neredukovaně vnímán jako celek, komplex jevů, „jako cosi životné i někdo živý stojící před
ním“; toho se pak dotýká přímo – prožitkem a vnímá své emoce, především na úrovni tělesných pocitů. Jak výtvarný proces v němž artefakt vzniká, tak jeho fenomenologická reflexe jsou akty sebe-kladení - sebeuskutečňování. Z fenomenologického hlediska se jedná o proces zprostředkování sebe sama do formy jiného bytí, která nás ubezpečuje v
hmotném pocitu, „že jsme“. (HEGEL, 1960) To je výchozí teze a podmínka naší metody fenomenologické reflexe výtvarného artefaktu autorem samým a je jí zdůvodněna práce s výtvarným artefaktem, v jehož symbolické struktuře se vždy jedinečně objeví jak prvky
kongruence, tak prvky inkongruence.4 2. dopomoc a role terapeuta Terapeut s autorem spolupracuje na narativní animaci (proces autentické imaginace) vznikající při působení artefaktu ve čtyřech podstatných rovinách: a) svojí aktuální přítomností je akcentován jako (aktivní) divák, čímž tvořivý proces jen podporuje (SLADEOVÁ, 1994). Podle Sauvayrea a Forbesové (2006) je
„…základní součástí tvořivého procesu.. neutrální, avšak přesto aktivní přítomnost toho druhého… v procesu rozvíjení či otevírání já (self)…“ (str.265).
4
to odpovídá základní podmínce fenomenologického přístupu: nutnosti vnímat jak emoční tak kognitivní obsahy našeho vědomí v jejich vzájemné kongruenci (Miovský, 2006)
4
b) poskytuje autorovi svobodný prostor a tvořivou atmosféru pro bezpečné odvyprávění příběhu a hledání smyslu; tím také předchází častým jevům sekundární viktimizace a stigmatizace (PRAŠKO a kol., 2003; VIZINOVÁ a PREISS, 1999) c) poskytuje podporu - dodává autorovi pocit sebedůvěry a odvahy (Př: „..je
důležité a cenné to co se vybavuje Vám a co cítíte Vy“) d) poskytuje korektiva pro udržení autora ve fenomenologickém nazírání artefaktu - přímé prožitkové účasti, namísto fixování ve fyzické rovině s popisnými významy
Fenomenolog-terapeut dbá v obecné podstatě na to, aby mezi autorem a jeho artefaktem došlo k živé fenomenologické konfrontaci, dané dialektikou vztahu autor a jeho dílo. Zároveň autora v této konfrontaci udržuje a směruje jej k prohlubování a rozšiřování reflexe, dokud se nevynoří určité téma, které je naopak zcela konkrétní a pojmenovatelné (ve formě silně akcentovaná emoce). Artefakt autora pochází z něj samého, nese proto charakter jeho samého, je jeho self-expresí. Přesto si udržuje svébytnost, jako „něco
nového co vzniklo“. To co je ze vztahu „autor a jeho dílo“ metodou fenomenologické reflexe využíváno, je jejich souhra; jedná se o souhru mezi dialektickými protiklady, které se vzájemně vylučují a zároveň podmiňují. Tato souhra umožňuje ve vzájemné, kontinuální dynamické
komunikaci
autora
a
jeho
artefaktu
diferencovat
dříve
nediferencované a integrovat disociované. (JUNG, 1966; POLANYI, 1969)
3. příběh v artefaktu a jeho skryté téma Člověk ve výtvarné činnosti využívá základních přirozeností: především imaginace,
symbolizace a řeči. Shodně je těchto duševních činností používáno i při naraci. Fenomenologicky pojatá reflexe výtvarného artefaktu se systemickým přesahem je nástrojem odhalování narativních obsahů výtvarného projevu, který dává svobodnou
možnost bezpečného převyprávění příběhu, čerpajícího ze zkušenosti jeho autora a podporování jeho subjektivního nazírání (WICKER, 1975; GARVEY, 1984; VIZINOVÁ & PREISS, 1999; MATĚJČEK & DYTRYCH, 2002; WHEELIS, 2003; PRAŠKO a kol., 2003; SLAVÍK, 2004; SLAVÍK & WAWROSZ, 2004; KRUGER, 2006; a další…). Autor artefaktu v tomto smyslu zachází s přirozenostmi v prostředí navozené optimální atmosféry. Celá metoda tím čerpá ze základních daností reality: komplexnosti a přirozenosti a relativity.
5
VÝTVARNÝ PROJEV A SPECIFIKA NARATIVNÍ STRUKTURY
Ivo Čermák (2004) příhodně definuje narativitu coby „…významovou strukturu, která
organizuje události a jednání lidí do celků, a tím přisuzuje význam jednání jednotlivcům a událostem podle jejich vlivu na celek“ (str. 17). Podle našich zkušeností nelze reflektivní výpovědi řadit mezi typické lingvistické struktury, přesto je nelze označit jinak. Navenek se totiž projeví jen část určitého příběhu, často jen v několika fragmentech. Zbytek zůstává neverbalizovaný ba dokonce neverbalizovatelný, avšak autorem kýženě „dozřený“.5 Neverbalizovatelnost lze zákonitě předpokládat tam, kam nelze pro komplexnost a uvolněnost obsahu verbálně dosáhnout. Koestler (1964) používá výstižného výrazu
„regrese do neformulovatelného“, který v mluvě fenomenologické je přiblížením se „předjazykovému“ či přivedením do „blízkosti bytí“.6 (WALDENFELS, 1980; HEIDEGGER, 2002)
ZNEPOKOJIVÁ EMOCE V PŘÍBĚHU ARTEFAKTU
Podle našich zkušeností je výtvarný projev traumatizovaných lidí expresivnější a jejich fenomenologický ponor do příběhu artefaktu vykazuje větší hloubku, intenzitu a setrvání a často i známky letargického ulpívání. Podle Langerové (1953), se výtvarné (šířeji umělecké) dílo tím více blíží znepokojivé emoci, kterou v našem pojetí reprezentuje traumatická či potenciálně traumatická událost, čím větší intenzitou (intenzivním vyjádřením) vládne. A právě ve zmiňované letargii lze spatřovat vážnější odklon od reality a smyslu, který bez exteriorizace tématu (příčiny) není viděn a nalézán. Zde nalézáme známky inkogruence, nesouladu mezi prožíváním a kognitivními obsahy vědomí.
Lze říci, že tvořivý proces, jímž se autor účastní na samotné fenomenologické reflexi svého vlastního artefaktu je rozvolněn v pozitivním slova smyslu tak, že je autor artefaktu stavěn do „blízkosti bytí“ a navazuje kontakt s předjazykovým či také pretematickým světem (viz výše). Psychoanalytické hledisko A. Koestlera (1964) říká, že se „…tvořivý akt skládá
z nových spojení dříve nepropojitelných matric myšlení. Syntéza přichází, když působí 5
„dozření“ je z hlediska terapeutického „tichým“ procesem restrukturačním, transformačním a integračním; dochází při něm k uvědomění na nejhlubší a nekomplexnější úrovni, k přeuspořádání jevů a nakonec i k překonání původního příběhu obrazu v rozsahu celého tematického komplexu. Procesuálním výsledkem tohoto procesu jsou změny v duševním životě autora, odpovídající jiné úrovni integrace, kongruence a tedy i osobního růstu. (viz cíle metody) 6
zde máme na mysli Heideggerův výraz “básnicky bydlí člověk” – “bydlení” v sousedství bytí, pričemž právě básnický tj. symbolický jazyk metafor a obrazů zbližuje človeka s “neformulovatelným” – staví jej blízko k tématu a podstatě, bez toho aby jí redukoval.
6
„nevšední myšlení“, když se dočasně nacházíme mimo dosah racionální kontroly ve prospěch zákonů, které vládnou podzemním hrám mysli a jež vytváří nové kombinace zdánlivě neslučitelných kontextů.“ (str. 181, podle SAUVAYREA & FORBASOVÉ, 2006)
VYJEVENÍ TÉMATU V NARATIVNÍM SYNTAGMATU
Při fenomenologické reflexi artefaktu, resp. narativní animaci, dochází přirozeně k selekci. Autor neintencionálně vybírá z „položek“ obrazu a zároveň slov a propojuje je v koherentní významovou strukturu, která je na rozdíl od typické lingvistické struktury plná „ticha“ – to když dochází k živému prorůstání autora do symbolické struktury vlastního artefaktu, který na sebe nechává působit; tím proniká tedy také do sebe sama. „Položky“ (emoce a myšlenky) se propojují a pořádají do funkčního celku tak jak se specifický příběh spřádá. Podle Wickera (1975) je v případě typické lingvistické struktury „..jazyk pokladnicí položek
či paradigmat, z nichž si uživatel vybírá a mluva je aktem spojování položek do významového řetězce či syntagmatu“ (str. 14-15). Rozvíjení příběhu je závislé na činnostech: selekce položek a jejich kombinování. Jak pro čistě lingvistickou naraci, tak pro rozvíjení příběhu ve fenomenologické reflexi výtvarného díla, jsou selekce a kombinování závislé na principech komplementarity. Krueger vyjadřuje vztah komplementarity blízkostí
položek, která definuje jejich vzájemnou souvislost v narativním syntagmatu (významovém řetězci). Každopádně, rozvíjení příběhu ve fenomenologické reflexi autentického artefaktu je odehrává ve vědomí autora za současného působení jeho vlastního artefaktu, který příběh jak iniciuje, tak tedy i doplňuje. Téma (znepokojivá emoce) je tedy nacházena, nikoliv hledána, a proto se jedná o proces směrem opačný procesu „projekce do artefaktu“.
Závěry: Fenomenologické reflexe výtvarného artefaktu považujeme za zásadní pro další psychologickou i pedagogickou intervenci. Výtvarný artefakt je z psychologického hlediska nepostradatelným komplementem verbálních projevů člověka a jedním ze základních předmětů výzkumu. Fenomenologický dialog s vnějším světem člověka uceluje, umožňuje mu integrovat disociované a částečné do celistvého, kongruentního sebeobrazu. V daném
7
účastném procesu se také prohlubuje sebepojetí se všemi atributy zvyšující se osobní zralosti.
Literatura: CIOMPI, L. (1991). Affects as central organising and integrating factors. A new psychosocial/biological model of the psyche. Brit. J. Psychiat. 159: p. 97-105. ČERMÁK, I. (2004). Narativní myšlení a skutečnost. Praha : Československá psychologie, 48: p. 17-26. GARVEY, C. (1984). Children´s Talk . Cambridge: Harvard University Press. HEGEL, G. W.(1960). Fenomenologie ducha. Praha: ČSAV. HEIDEGGER, M. (2002). Bytí a čas. Praha: OIKOMENH. HELLINGER, B. (2000). Skrytá symetrie lásky . Praha: Pragma. HELLINGER, B. (2001). Short Lectures at workshop in New York. On Alpha and Omega. Vyhľadané 20. 8. 2005 na http://www.hellinger.com/international/ english/hellinger_lectures_articles/2001_new_york_alpha_omega.shtml HELLINGER, B. (2003). To the heart of the matter. Brief therapies. Heidelberg. Carl-Auer-System Verlag. JUNG, C. G. (1966). The spirit in Man, Art and Literature. New York: Anchor Books. KOESTLER, A. (1964). The Act Creation. New York: Macmillan. KRUGER, S. R. (2006). Příběh ve hře: Struktura imaginace v psychoterapii dětí . In: Phillips, J., - Morley, J., (ed.), Imaginace a její patologie. Praha : Triton. LANGEROVÁ, S. (1953). Feeling and Form. New York: Scribner´s Sons. MATĚJČEK, Z., DYTRYCH Z., (2002). Krizové situace v rodině očima dítěte. Praha : Portál. MIOVSKÝ, M. (2006). Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada. NELLES, W. (2004). Rodinné konstelace . Praha : Alternativa NINDL, A. (2007). Krize-nebezpečí a příležitost. In Langle, S., Sulz, M, (eds.) Žít svůj vlastní život. Praha : Portál. NIŠPONSKÁ, M. (2006). Prijatie minulosti ako faktor osobného rastu. Dizertačná práca. Bratislava : UEP. POLANYI, M. (1969). Knowing and Being. Chicago : University of Chicago Press. PRAŠKO A KOL. (2003). Stop traumatickým vzpomínkám . Praha : Portál. SARTRE, J. P. (1940). l'Imaginaire : psychologie phénoménologique de l'imagination. Paris : Gallimard. SAUVAYRE P., FORBESOVÁ, B. (2006). Dialektika imaginace: Velkolepá prohra v životě Nižinského. In: Phillips, J., SKOLIMOWSKI, H. (2001): Účastná mysl. Praha : Mladá fronta. SLADEOVÁ, S. (1994). Making Meaning and making believe: Their role in the clinical process. In Slade, A., Wolf, D. (eds) Children and play. New york : Oxford University. p. 81-107. SLAVÍK, J. (2004). Artefiletika - reflektivní pojetí výtvarné výchovy . Výtvarná výchova 44/1: p. 13-16. SLAVÍK, J.; WAWROSZ, P. (2004). Umění zážitku, zážitek umění (teorie a praxe artefiletiky). 2. díl. Praha : UK-PF. TADESCHI, R. G., CALHOUN, L.G. (2004). Posttraumatic Growth: Conceptual Foundations and Empirical
Evidence. Psychological Inquiry 15/1: p. 1-18.
8
Valle, R.S. & Halling, S. (1989). Existencial-Phenomenological Perspectives in Psychology. New York, London: Plenum Press. VIZINOVÁ, D. a PREISS, M. (1999). Psychické trauma a jeho terapie . Praha : Portál. WALDENFELS, B. (1980). Der Spielraum des Verhaltens. Frankfurt. WHEELIS, A. (2003). Naslouchání. Praha : WICKER, B. (1975). The story-Shaped World . South Bend : University of Notre Dame Press. ZÁVORA,
J.
&
NIŠPONSKÁ,
M.
(2007).
Fenomenologická reflexe výtvarného projevu jedince se
systemickým přesahem, pro pedagogy. Referenční příspěvek z přednášky na 1. mezinárodním workshopu v rámci projektu “Vzdělaná Evropa”. Benešov nad Ploučnicí: ZŠ v Benšově n/ Pl. a KVU PF UJEP v Ústí nad Labem. http://www.zsbnpl.cz/web/doc/Fenomenologická reflexe výtvarného projevu.doc ZÁVORA, J. (2007). Prožitek výtvarného dialogu jako prostředek podpory identity jedince. Příspěvek na 7. mezinárodní konference na téma: „PROŽITEK JAKO ZÁKLADNÍ ELEMENT ZÁŽITKOVÉ PEDAGOGIKY“ pořadatel: KTV PF UJEP, UZS UJEP a Asociace psychologů sportu České republiky (sborník z konference v přípravě).
9
