ZÁVORA, Jiří. Specifika výtvarného projevu v metodě fenomenologické reflexe. In Umění ve výchově, prevenci a expresivní terapii Plzeň: PF ZČU Plzeň, 2008.
Specifika výtvarného projevu v metodě fenomenologické reflexe Jiří Závora
Absktrakt: Fenomenologická reflexe autentického výtvarného projevu je nedirektivní metodou, umožňující bezpečné zacházení se znepokojivými emocemi jedince. Úroveň teoretického modelování dosahuje funkčního minima ve prospěch evokace a udržení přímé prožitkové účasti reflektovaných jevů a jejich autentické tematizace. Znepokojivá emoce je přiváděna do vědomí v prožitkovém, přítomnostním kontinuu v primární podobě na úrovni tělesných prožitků a následně tematizována. Dochází k fenomenologické konfrontaci autora artefaktu se svým dílem.
Klíčová slova: fenomenologická reflexe, výtvarný artefakt, znepokojivá emoce, kongruence, trauma a krize, odklon od žité reality
Abstract: The phenomenological reflection of a visual artifact (artwork) is a non-directive qualitative method, which proves to be a highly effective source of information and can bring valuable outcomes in the spheres of research, psycho-diagnostics and psychotherapy. Within the phenomenological reflection, the theoretical reasoning is reduced and the evocation of the direct participatory experience is enhanced. A truly accepting attitude towards the author´s personality enables the conscious content of the author´s psyche to be revealed and confronted with the author himself, face to face to his artifact. In the process of authentic imagination, we emphasize the continuous integration of emotionally significant themes into consciousness.
Key words: phenomenological reflection, visual artifact, anxious emotion, congruency, crisis and trauma
1. Fenomenologická reflexe výtvarného projevu 1. 1. Obecná charakteristika metody Nedirektivní metoda fenomenologické reflexe výtvarného projevu jeho vlastním autorem, je založena na autentické introspektivní reflexi vědomých obsahů, vznikajících při fenomenologickém vnímání artefaktu v přítomnostním kontinuu. Pozornost reflektujícího je soustředěna, resp. přenášena, ze zprostředkovaného pohledu
popisné interpretace (symbolického) potenciálu
artefaktu
k přímému
prožitkovému „doteku“ jevů (témat), jenž jsou prostřednictvím fenomenologické percepce
přiváděny
do
vědomí.
Základy
této
metody
vycházejí
ze
společné badatelské činnosti autora tohoto příspěvku a PhDr. Magdy Nišponské, Ph.D., (ZÁVORA & NIŠPONSKÁ, 2007a; ZÁVORA & NIŠPONSKÁ, 2007b;…).
1. 2. Stručný nástin filosofických východisek metody Základy pojednávané metody a pojetí problematiky znepokojivých emocí, krize a traumatu,
vycházejí
z
hermeneuticko-fenomenologické
myšlenkové
tradice
a
restitutivního přístupu (RICOEUR, 1975) ve vědách o člověku. Ten je chápán coby autentická bytost ve vztahu k světu, s přirozenými možnostmi tvořivé participace na žité skutečnosti. V tomto pojetí se pak musíme zabývat konceptem kvality života a proto především duševním zdravím s důrazem na neredukované porozumění jeho smyslu. Celá metoda se zaměřuje na přítomnost, coby žitou realitou.
Z metodologického hlediska klademe důraz na komprehenzi namísto explanace (ILYRICUS, 1567;
DILTHEY, 1883, 1901; VICO, 1991; HUSSERL, 1972,
VIEWEGH, 1999…) a v centru samotné metody jsou nedělitelná a do jiné modality netransformovatelná bezprostřední zkušenost a obsah neustále naplněného vědomí. K jevům je pak přistupováno pod aspektem jejich skrytosti (odkrytosti) a k jejich uchopení dochází bez vztahu k nějaké explikativní teorii. Tím s jistou zřejmostí hledáme výchozí filosofický rámec především v existenciální hermeneutice a
fundamentální ontologii. (HEIDEGGER, 1996, 2008; BLECHA, 1996; BOSS, 1994…a další...)
Navzdory zřetelnému vymezení východisek naší práce v uvedené myšlenkové tradici, připouštíme možnost integrativní perspektivy.
2. Znepokojivá emoce ve výtvarném projevu Znepokojivou emoci chápeme jako přirozenou součást lidského života a existence a jako taková definuje svůj původ, po kterém se ptáme v intencích vědomí a přítomnosti. Krom původu určité znepokojivé emoce, za jejíž zásadní obecné atributy považujeme její jedinečnost a nenahraditelnost, je třeba se ptát také po jejím rozsahu a smyslu, které ji spoludefinují. Jedinečnost znepokojivé emoce je dána specifiky vážícími se k jejímu nositeli, precipitorům a souvislostem a okolnostem jejího přetrvávání. Její nenahraditelnost má stejné existenciální konsekvence jako nakonec celý duševní život člověka; podobně jako její rozsah a smysl. Ty jsou mimo jiné ukazateli rovnováhy mezi znepokojivou emocí a dalšími duševními jevy (jak o tom referují práce z různých směrů a přístupů: FOUCAULT, 1997; FRANKL, 2006; LANGEROVÁ, 1957, SATIROVÁ, 2006…) jakož pak i jednotné souvislosti celého duševního života, která je výchozím filosofickým předpokladem našich úvah (DILTHEY, 1901 HUSSERL, 1972…)
Hluboká zkušenost poukazuje na neplodnost a nebezpečí přenášení abstraktní struktury reduktivního uchopování fyzické patologie do oblasti duševní. Jak uvádí např. Foucault (1997): „..jednota těla a ducha (sice) patří do kategorie reality“, ale nikoliv jednotná patologie fyzické a duševní nemoci (s.17-18). I když se ale budeme distancovat od normativní kategorizace, i tak je nutné terminologicky zformulovat přístup k problémům kvality duševního života člověka.
Znepokojivá emoce a posttraumatický růst V naší práci považujeme znepokojivé emoce, krize a traumata za výzvy (challenges) nikoliv symptomy a jejich vliv chápeme coby komplexní, dotýkající se celého duševního života jedince. V tomto smyslu nalézáme paralely a soulad s modelem posttraumatického růstu Calhouna a Tadeshiho (2004), který se pokouší tento vliv
vymezit do tří základních rovin duševního života: kognitivní, afektivní a roviny nazírání vlastního životního příběhu (str.7).
V případě traumatické události (seismic event), která vyvolá trauma, je z různých směrů vypozorováno, že se jedinec touto událostí setrvačně zabývá (rumination) (CALHOUN TEDESHI, 2004; TERR, 1981 a další…). Podle řady studií nemůže být totiž traumatická zkušenost plodící znepokojivé emoce asimilována především proto, že jedinci nedává smysl a „…neschopnost dát smysl zažívanému ničí možnosti adaptace a neúnosně zvyšuje vnitřní aktivaci organismu.“ (HOROWITZ, 1986). Setrvačné (někdy hostilní) hloubání je podle Tadeshiho a Calhouna (2004) indukováno trvalým rozrušením (eduring distress) a je pozorovatelné ve změnách chování a jednání traumatizovaného jedince (CAPRARA, 1986).
Podle našich klinických zkušeností lze v souvislosti s traumatickými zážitky spatřovat odklon od žité reality především v identifikaci se znepokojivou emocí. V důsledku toho dochází k jisté konfúzi subjektivního pocitu „co (kdo) jsem a co (kdo) nejsem“, k přenášení pozornosti z přítomnosti do letargického ulpívání v minulosti 1 či anticipaci budoucnosti a tedy dalšímu zmatečnému sebedefinování v čase a z fenomenologického hlediska k významovému zdvojování 2 zažívaných jevů (jejich symbolizaci) (TOLLE, 1999; CSIKSZENTMIHALYI, 1996; HUS S ER L, 1 9 6 8 ; HEIDEGGER, 1996…). Vzniká tak rozpor mezi vnímanou realitou a základními představami o realitě a mezi daným a míněným. Tím vstupuje do úvah s jistou samozřejmostí koncept kongruence a otázka smyslu, při jehož nalézání hraje znepokojivá emoce ústřední roli. Potřeba zahrnout do úvah koncept kongruence zároveň podporuje základní podmínku fenomenologického přístupu: nutnost vnímat vzájemnou kongruenci emočních a kognitivní obsahů našeho vědomí v každém okamžiku přítomnosti (ROGERS, 1996).
3. Specifika výtvarného projevu Výše uvedené odůvodňuje fenomenologický přístup v práci s člověkem a jeho znepokojivou emocí, s náhledem na původní danosti, bez redukce a přenášení jevů do jiných strukturálních forem, s důrazem na bezprostřední zkušenost, kontextualitu a cíl nalézt shodu míněného s daným v nejširším poli duševního života (BRENTANO, 1973; BACHELARD, 1957; 1
z výpovědí klientů plyne, že se jedná o nejčastější jev odklonu od žité reality Zdvojováním je zde míněno vytváření zástupných konstruktů (symbolů) a jejich postupná záměna za jevy skutečné, jejichž existenci lze, podle předpokladů naší metody, ověřit jen „teď a tady“. 2
HUSSERL, 1968, 1972; BOSS, 1994; ČERMÁK, 2003). Je výhodné k badatelské konfrontaci s konceptem znepokojivé emoce přizvat právě výtvarný projev, pro jeho komplexnost, obsažnost a rozmanitost, ale též autentickou a autonomní expresi jevů duševního života autora.
Výtvarný projev je zde chápán především jako projev expresivní, (SLAVÍK, 2004a, 2004b…) ve kterém jsou zpřítomňovány celistvé emoce na jejich primární úrovni3 a v jejich přirozené kontextualitě4 s možností jejich reflexe. Těmito emocemi je autor při fenomenologické reflexi osloven „zvenčí“. Legitimita využití výtvarného projevu člověka k přivádění znepokojivých emocí do vědomí v přítomnostním kontinuu a jejich porozumění, je podpořena pozoruhodným výzkumným zjištěním mnoha badatelů, že jsou traumatické zkušenosti (především u dětí) vždy nutkavě znovuprožívány především ve hře a v umělecké činnosti (např. PRAŠKO & HÁJEK & PAŠKOVÁ, 2003; HOROWITZ, 1986; VAN DER KOLK, 1988; TERR, 1981, 1983,). Lze tedy předpokládat, že je výtvarný projev sám o sobě „přirozeným médiem“ pro (nutkavou) exteriorizaci znepokojivých emocí, která teprve umožňuje konfrontaci autora s jevy duševního života člověka.5 Oslovení zvenčí Moment „oslovení zvenčí“ (exteriorizovanými obsahy vlastního duševního života autora) si zaslouží vysoké pozornosti, protože vstupuje do „hry“ coby zcela pragmatická komponenta: existence artefaktu nemůže být popřena či manipulována. Existuje-li artefakt, potom i jeho afektivně-kognitivní obsah, udržující se v narativním syntagmatu autora (přirozeném životním příběhu autora) ale i duchovní podstata, která je v něj v aktu tvorby vtiskována. Pro naši práci je třeba výtvarný proces, v němž artefakt vzniká, vnímat jako akt sebe-kladení a tedy i sebeuskutečňování. Z fenomenologického hlediska se totiž jedná o proces zprostředkování sebe sama jako bytostného celku do formy jiného bytí, která nás, jak píše už Hegel (1960), ubezpečuje v hmotném pocitu, „že jsme“6. Není pochyb, že je výtvarný projev, a šířeji umění vůbec, pravděpodobně nejvýznamnější možností jak podat skutečně celostní, neredukované a zároveň dynamické svědectví o sobě samém s možností reflexe tohoto sdělení.
3
termínem „primární emoce“ zde míníme potenci autentického artefaktu, jež v reflexi vyvolá tělesně prožívanou emoci, jejíž pojmenování není v procesu reflexe tak důležité jako pojmenování jevu, k němuž je afinitní 4 „kontextualitou“ míníme fatální vazbu emocí jevy životního příběhu člověka 5 exteriorizace znepokojivé emoce, která tak může oslovit autora zvenčí a znovu přijít do vědomí „teď a tady“ 6 nejedná se o proces „symbolizace“ viz předcházející kapitola
Autenticita artefaktu Podobně jako zmíněný moment „oslovení zvenčí“ zaslouží zdůraznit vědomí toho, že se jedná o „vlastní artefakt“, přičemž okamžik uvědomění si této skutečnosti je zároveň okamžikem, kdy autor připustí svébytnost svého díla.7
Pro ilustrativnější pochopení vztahu autora a jeho artefaktu v procesu fenomenologické reflexe je inspirativní představit si artefakt „jako živou bytost“ a z perspektivy artefaktu si imaginárně promítnout dění při reflexi. K představě nám dobře (ne náhodně) poslouží primární vztah rodič-dítě: stojí-li před artefaktem jeho autor, jako by tam stál „rodič“ artefaktu. V této vizi je lépe patrná hloubka intimity tohoto vztahu, daná poutem, vazbou založenou na skutečnosti, že dílo přišlo na svět skrze svého autora. V tuto chvíli se vynořují dvě základní premisy. Ta první se týká původnosti artefaktu a ta druhá, (zdánlivě nuanční) skutečnosti, že totiž dílo je cosi nového, svébytného. Jak vidno, tyto dva aspekty jsou si v jistém smyslu protichůdné, podobně jako je tomu u skutečného vztahu rodič-dítě, který je touto dialektikou primérně determinován: rodič dává dítěti život, ale nemůže si na něj dělat vlastnické nároky, protože tento dar nikdy nevlastnil. Proto je nejvhodnější formulovat tento vztah takto: „dítě (artefakt) přichází na svět skrze rodiče (autora)“. A přeci můžeme v našem přirovnání v tuto chvíli najít patrný rozpor: rodiče dítěte jsou vždy dva, autor artefaktu zdánlivě jen jeden. Ve skutečnosti hraje v aktu tvorby artefaktu krom autora nezbytnou roli médium (malba, kresba, grafika…atd.) a s ním vše co není autorem samým, nýbrž jeho „světa-komplementem“, včetně náhody, která pak z tohoto hlediska nemůže být považována za bezcennou, nýbrž spoluutvářející.
Původností artefaktu je taktéž míněn jeden ze zásadních předpokladů fenomenologické reflexe, který volá po zcela autentickém artefaktu, bez vnesených prvků: bez podílu zásahu jiného člověka či cizí představy. Takový artefakt vyžaduje spontánní a zcela uvolněný přístup ke zpracování, včetně svobodně zvolené, vyhovující techniky provedení. Důrazně řečeno, autorova tvorba by měla být prosta kalkulu a jejím ústředním motivem musí být výtvarné hledání smyslu. Opakem by pak byla výtvarně nepravdivá výpověď – falsum, jehož podstata je právě opačná, protože nečerpá z vnitřního světa autora a zpravidla je snahou „vyhovět“ např. zadání, terapeutovi či určité účelové situaci apod..
7
v tuto chvíli začíná proces reflexe
Autonomie artefaktu Na analogii vztahu rodič-dítě jsme poukázali na dialektiku vztahu autor-jeho artefakt. Dílo autora pochází z něj samého, nese proto charakter jeho samého, je jeho self-expresí. Přesto si udržuje svébytnost, jako „něco nového co vzniklo“. Nejedná se o nápodobu, jak by tomu mohlo být u neautentického díla. Porot nemůže být dílo autonomní, není-li prvotně autentické. A právě autonomie artefaktu zaručuje možnost být osloven zvenčí: dílo není autorem. Autenticita artefaktu je zároveň provazujícím prvkem vztahu „autor-jeho dílo“: dílo pochází z autora. To co je ze vztahu „autor a jeho dílo“ metodou fenomenologické reflexe využíváno, je jejich vzájemná souhra; jedná se o souhru mezi již zmíněnými dialektickými protiklady, které se vzájemně vylučují a zároveň podmiňují: dílo by bez autora nebylo dílem a autor by nebyl autorem kdyby dílo nevytvořil. Tato souhra umožňuje ve vzájemné, kontinuální dynamické komunikaci autora a jeho artefaktu diferencovat dříve nediferencované a integrovat disociované (JUNG, 1966; POLANYI, 1969). Autor se při iniciaci do fenomenologické reflexe nechává fascinovat právě přivedením této dialektické vazby do vědomí; teprve od chvíle uvědomění si této skutečnosti, která je zdrojem kýženého specifického životného napětí (HEGEL, 1960) mezi autorem a jeho dílem, začíná autor nechávat na sebe artefakt působit.8 Řada klientů, se kterými jsme prováděli knínický výzkum sami zvolali, že na ně jejich artefakt působil tak, jako by se „…dívali do vlastního živého nitra“; „…do vlastní duše“. Tento prostor však působí nezávisle na svém autorovi, jak bylo řečeno, a proto přivede do vědomí autora emoci, která je vzhledem k celému duševnímu životu autora distributivní, vnímaná na úrovni tělesných pocitů (nepojmenovaná) a nezávislá na kognici.
Reflektivní potenciál artefaktu Poslední stručná poznámka, týkající se specifik artefaktu, náleží reflektivnímu potenciálu artefaktu. Tímto pojmem zde míníme především postoj autora k jeho dílu. Podle našich klinických zkušeností není smysluplné reflektovat artefakty, ke kterým má jejich autor - a to jak dítě (zhruba od 9 let) tak dospělý - před reflexí neutrální postoj. Na vzorku několika desítek dětských i dospělých klientů jsme zjistili, že postoj k artefaktu, který by měl být fenomenologicky reflektován, musí být buď afektivně kladný (a to nejlépe výrazně kladný) nebo naopak záporný (či lépe výrazně záporný). O takovém artefaktu říkáme, že má reflektivní potenciál. Blíží-li se postoj autora k výrazné polaritě kladné či záporné, zesiluje se
8
podobně pzn. pod čarou č. 6
„úměrně“ také jeho reflektivní potenciál. Či naopak: čím neutrálnější postoj má autor ke svému dílu, tím nižší až teoreticky (limitně) nulový je reflektivní potenciál artefaktu. V praxi se neutrální postoj projevuje autorovou lhostejností vůči svému dílu. Zatím nám však není zcela známo, zda bude třeba tento prostý model rozšířit díky dalším poznatkům z klinické praxe.
4. nástin principů fenomenologické reflexe výtvarného projevu Fenomenologická
reflexe
zasahuje
mnoho
rovin
přístupu
zároveň
(deskriptivní,
diagnostická a terapeutická v krátkém čase - brief approach). Autor je doslova „postaven před“ jeho vlastní artefakt a iniciován k uvědomění „existence, životnosti a svébytnosti artefaktu, který pochází z něj“9, ačkoliv jej autor svojí racionalitou vnímá jako ireálný (SARTRE, 1940, 2006).10 Podle našich klinických zkušeností se tím, mimo jiné, vyhneme technikám vylučování předpojatostí, soudů, očekávání, tak jak a ně upozorňují např. Valle a Halling (1989).
Artefakt je autorem percipován jako celek a do vědomí přichází v celostní podobě také znepokojivá emoce; ta je dotčena přímo, prožitkem a reflektována na úrovni tělesných pocitů (podobně např. GENDLIN, 2003). Klinickou praxí jsme zjistili, že po projevu znepokojivé emoce, ověřované přímou zkušeností reflektujícího, je této porozuměno teprve dobrým pojmenováním (co možná nejkonkrétnějším). Autor je vyzván k pátrání ve svém životním příběhu; má za úkol nalézt situaci (obraz), kdy se stejná emoce objevila. Tím dochází k nalezení kongruence mezi kognitivním a afektivním, přičemž důraz není kladen na situaci z přirozené minulosti jedince. Ta nemůže být ničím jiným než „jen“ současným pohledem na minulost, čímž se stává pouze iluzivním portálem ke konfrontaci s duševními jevy jedince. Skutečným vstupem je emoce sama, která přichází do vědomí jako první a následně je dobře pojmenována.
Součástí hledání shody mezi daným a míněným je krom dobrého pojmenování (verbalizací) také neverbalizovatelné dozření. Neverbalizovatelnost lze zákonitě předpokládat tam, kam nelze pro komplexnost a uvolněnost obsahu verbálně dosáhnout, přesto je však součástí vědomí. Psychoanalytické směry používají výrazu „regrese do neformulovatelného“ 9
podobně zní i samotná iniciační instrukce v jistém smyslu podobné iniciace používá systemická terapie (HELLINGER, 2000, 2001, 2003; NELLES, 2004…) 10
(KOESTLER, 1964); v jazyce předmětné fenomenologické metody hovoříme o přiblížení se „předjazykovému“ či přivedení do „blízkosti bytí„ (WALDENFELS, 1980; HEIDEGGER, 1996). Zde je zřetelný rozdíl v předmětovém poli, které je ve fenomenologické reflexi univerzálním polem jevů „teď a tady“.
Stručně k roli terapeuta Fenomenolog-terapeut dbá v obecné podstatě na to, aby mezi autorem a jeho artefaktem došlo k živé fenomenologické konfrontaci, dané dialektikou vztahu autor a jeho dílo. Zároveň autora v této konfrontaci udržuje a směruje jej k prohlubování a rozšiřování reflexe, dokud se nevynoří určité téma, které je naopak zcela konkrétní a pojmenovatelné (ve formě silně akcentovaná emoce).
Terapeut s autorem spolupracuje při působení artefaktu ve čtyřech podstatných rovinách: a) svojí aktuální přítomností je percipován jako (aktivní) divák, čímž tvořivý proces jen podporuje (SLADEOVÁ, 1994). Podle Sauvayrea a Forbesové (2006) je „…základní součástí tvořivého procesu… neutrální, avšak přesto aktivní přítomnost toho druhého… v procesu rozvíjení či otevírání já (self)…“ (str.265). b) poskytuje autorovi svobodný prostor a tvořivou atmosféru pro bezpečné odvyprávění příběhu a hledání smyslu; tím také předchází častým jevům sekundární viktimizace a stigmatizace (PRAŠKO a kol., 2003; VIZINOVÁ a PREISS, 1999) c) poskytuje podporu - dodává autorovi pocit sebedůvěry a odvahy (Př: „..je důležité a cenné to, co cítíte, co se vybavuje Vám…“) d) poskytuje korektiva pro udržení autora ve fenomenologickém nazírání artefaktu přímé prožitkové účasti, namísto přecházení k popisným významům (Př: “Sledujte bez hodnocení to co cítíme ve svém těle..“)
specifické cíle metody (postup reflexe) (podle: ZÁVORA & NIŠPONSKÁ 2007a, 2007b, 2008)
- iniciovat autora do fenomenologického zření vlastního artefaktu (podporovat legitimitu zření v projevech na úrovni tělesných pocitů) - zachytit emoci a její směřování (v tělesných projevech) a akcentovat jevy (témata) – „hledání kontextuality“, navozené a udržované působením výtvarného artefaktu
- nechat pojmenovat (re-evidovat) zachycenou primární emoci (v experienciální rovině) která se v průběhu zření objevila a na níž autor silně reaguje v momentu kdy se jí dotkne přímým prožitkem - přijmout pojmenovanou (re-evidovanou) emoci; v konečném důsledku dochází k porozumění emoci a odstranění předpokládaných rozporů mezi daným a míněným
5. Závěr Fenomenologickou reflexi výtvarného artefaktu považujeme za zásadní pro další psychologickou i pedagogickou intervenci. Je využitelná jak pro psychologickou diagnostiku a terapii, tak pro edukační účely (ZÁVORA & NIŠPONSKÁ, 2008). Výtvarný artefakt z psychologického
hlediska
komplementuje
všechny
ostatní
projevy
jedince.
Fenomenologický dialog s vnějším světem jedince uceluje, (pracuje s celky nikoliv částmi) umožňuje mu integrovat disociované a parciální do celistvého, kongruentního sebeobrazu. V daném, účastném procesu fenomenologické reflexe vlastního artefaktu, se formuje sebepojetí a prohlubuje osobní růst. (NIŠPONSKÁ, 2006, 2007; CALHOUN & TEDESHI, 2004; SKOLIMOWSKI, 2 0 0 1 ; a d al š í … )
6. Literatura: BACHELARD, G. La Poétique de l´espace. Paris : Presses Universitaires de France, 1970. BLECHA, I. Fenomenologie a kultura slepé skvrny. Praha : Triton, 1996. ISBN 807254-264-8 BOSS, M. Včera v noci se mi zdálo. Praha : Grada, 1994. ISBN 80-85424-74-6 BRENTANO, F. Psychologie vom empirischen Standpunkt. Hamburg : Meiner, 1973. CAPRARA, G. V.: Indicators of aggression: The dissipation-rumination scale. Personality and Individual Diferences, 17, 1986, 23-31. CSIKSZENTMIHALYI, M. O štěstí a smyslu života. NLN : Praha, 1996. ISBN 80-7106139-5 ČERMÁK, I. Psychologie v narativní tónině se vytvořila v souvislostech. Československá psychologie, 2003, roč. 6, č. 47, s. 513-532. DILTHEY, W. Uvedení do vědy duchovné : Pokus položiti základ o studiu společnosti a dějin. Přel. Emil Hoffer. Praha: Rozhledy : Všehrd. 1901. FOUCAULT, M. Psychologie a duševní nemoc. Dauphin : Praha, 1997. ISBN 8086019-30-6
GENDLIN, E.T. Focusing. Portál : Praha, 2003. ISBN 80-7178-793-0 HEIDEGGER, M. Bytí a čas. Přel. Ivan Chvátík. Praha : OIKOYMENH, 1996. ISBN 8086005-12-7 HELLINGER, B. Skrytá symetrie lásky. Přel. Jan Brázda. Praha: Pragma, 2000. ISBN 80-7205-759-6 HELLINGER, B. Short Lectures at workshop in New York. On Alpha and Omega. [ online ]. [vyhledáno 20. 8. 2005 na: http://www.hellinger.com/international/english/hellinger_lectures_ articles/2001_new_york_alpha_omega.shtml]. HELLINGER, B. To the heart of the matter. Brief therapies. Heidelberg : Carl-Auer-System Verlag, 2003. HOROWITZ, M. J. Stress Response Syndromes. 2. vyd.. Northvale : Jason Aronson, 1986. HUSSERL, E. Karteziánské meditace. Přel. M. Bayerová. Praha : Svoboda, 1968. HUSSERL, E. Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie. Přel. O. Kuba. Praha : Academia, 1972. KOESTLER, A. The Act Creation. New York: Macmillan, 1964. LANGEROVÁ, S. Feeling and Form. New York: Scribner´s Sons, 1953. NELLES, W. Rodinné konstelace. Přel. M.K.Freiová. Praha : Alternativa, 2004. ISBN 80-85993-89-9 NINDL, A. Krize-nebezpečí a příležitost. In Langle, S., Sulz, M, (Eds.) Žít svůj vlastní život. Portál : Praha, 2007. NIŠPONSKÁ, M. Prijatie minulosti ako faktor osobného rastu. Nepublikovaná dizertačná práca. Ústav experimentálnej psychológie Bratislava : Bratislava, 2006. NIŠPONSKA, M. On personal growth of future teachers. Poster prezentován na mezinárodní konferenci European Congress of Psychology, Praha, 2007. PRAŠKO, J., HÁJEK, T., a PAŠKOVÁ, B. Stop traumatickým vzpomínám. Praha : Portál, 2003. ISBN: 80-7178-811-2 RICOEUR, P. De l´interprétation. Paris : Seuil, 1965. ROGERS, C. Ako byť sám sebou. Bratislava : IRIS, 1996. SATIROVÁ, V. Kniha o rodině. Praha : Práh, 2006. ISBN: 80-7252-150-0. S AR TR E,
J.
P.
L ' Ima g i n a i r e
:
p s ych o l o g i e
p h én o mén o l o g i q u e
de
l ' i ma g i n a t i o n. P ari s : Gal l i m ard , 1940. SKOLIMOWSKI, H. Účastná mysl : nová teorie poznání a vesmíru. Přel. D. Micka. Praha : Mladá Fronta, 2001. ISBN: 80-204-0918-1 SLAVÍK, J. Artefiletika - reflektivní pojetí výtvarné výchovy. Výtvarná výchova, 2004, roč. 44, č.1, s. 13-16.
SLAVÍK, J.; WAWROSZ, P. Umění zážitku, zážitek umění (teorie a praxe artefiletiky). 2. díl. Praha : UK-PF, 2004. TADESCHI,
R.
G.,
CALHOUN,
L.G.
Posttraumatic
Growth:
Conceptual
Foundations and Empirical Evidence. Psychological Inquiry, 2004/15/1: p. 1-18. TERR, L. Forbidden gema: Post-traumatic child´s play. Journal of American Academy of Child Psychiatry, 1981, No. 20, p. 741-760. TERR, L. Chowchilla revidsited: The efekt of psychic trauma four years after a schoul bus kidnapping. American Journal of Psychiatry, 1983/140, p. 1543-1550. TOLLE, E. Moc přítomného okamžiku. Přel. J. Brázda. Pragma : Praha, 1999. ISBN: 807205-839-8 VALLE, R.S. & HALLING, S. Existencial-Phenomenological Perspectives in Psychology. New York, London: Plenum Press, 1989. VAN DER KOLK, B.A. The trauma spektrum: The interaction of biological and social eventsin the genesis of trauma response. Journal of Traumatic Stress, 1988/1/3, p. 273-290. VICO, G. B. Základy nové vědy o společné přirozenosti národů. Přel. M. Quotidian. Praha : Academia, 1991. ISBN: 80-200-0051-8. VIEWEGH, J. Psychologie umělecké literatury. Brno : Akademie věd České republiky, Psychologický ústav : Pavel Křepela, 1999. ISBN: 80-902653-1-6 WALDENFELS, B. Der Spielraum des Verhaltens. Frankfurt am Main: Suhrkamp, 1980. ZÁVORA, J. & NIŠPONSKÁ, M. Aplikace principů fenomenologické komunikace s dětmi ve školním prostředí. In. Sborník z konference Pedagogické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě : Kvalitatívny výskum vo verejnom priestore. Bratislava : PF UK Bratislava, 2008. (v přípravě) ZÁVORA, J. & NIŠPONSKÁ, M. Fenomenologická reflexe výtvarného projevu jedince se systemickým přesahem, pro pedagogy. ZŠ Benešov nad Ploučnicí [online].2007a, Referenční příspěvek z přednášky na 1. mezinárodním workshopu v rámci
projektu:
Vzdělaná
Evropa.
Dostupný
na
WWW:
[http://www.zsbnpl.cz/web/doc/Fenomenologická reflexe výtvarného projevu.doc] ZÁVORA, J. & NIŠPONSKÁ, M. Principy fenomenologické reflexe výtvarného projevu jedince se systemickým přesahem. In. Sborník z konference Filosofické fakulty Univerzity Komenského v Bratislavě : Osobnost
v kontextu kognicí,
emocionality a motivací. Bratislava : FF UK Bratislava, 2007b. (v přípravě)
Kontaktní údaje:
Mgr.Jiří Závora, PO BOX 79, 269 01 Rakovník,
[email protected]
NÁSTIN METODY FENOMENOLOGICKÉ REFLEXE V OBRAZECH
