MASARYKOVA UNIVERZITA PEDAGOGICKÁ FAKULTA Katedra speciální pedagogiky
Vliv služeb denního stacionáře na jedince se zdravotním postižením BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
BRNO 2009
Vedoucí práce: PhDr. Lucie Procházková, Ph. D.
Autor práce: Lenka Stojanová
Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně. Všechny použité prameny a zdroje jsou uvedeny v seznamu literatury.
V Kroměříži 16. 4. 2009
…………………………….. podpis
Ráda bych na tomto místě poděkovala vedoucí práce PhDr. Lucii Procházkové, Ph. D., za trpělivost a cenné rady při zpracování bakalářské práce. Poděkování dále patří klientům, rodičům a kolegyním z denního stacionáře za ochotu a vstřícnost.
Obsah Úvod ………………………………………………………………………..
5
1. Osoba se zdravotním postižením ………………………………………
7
Vymezení pojmu zdravotní postižení ……………………………………
7
1.1. Tělesné postižení……………………………………………………..
8
1.2. Dětská mozková obrna – DMO ……………………………………...
8
1.3. Mentální postižení……………………………………………………
10
1.4. Rodina a osoba ze zdravotním postižením……………………………
12
2. Sociální služby ………………………………………………………….
15
2.1. Zákon o sociálních službách ……………………………………......
15
2.2. Příspěvek na péči ……………………………………………………
16
2.3. Standardy kvality sociálních služeb…………………………………
17
2.4. Kategorizace sociálních služeb ……………………………………..
18
2.5. Denní stacionář jako sociální služba ………………………………..
19
3. Význam služeb denního stacionáře ……………………………………
21
3.1. Cíl a metody šetření ………………………………………………...
21
3.2. Místo šetření ………………………………………………………..
21
3.3. Vlastní šetření ………………………………………………………
25
3.4. Závěr šetření ………………………………………………………..
31
Závěr ……………………………………………………………………….
33
Shrnutí ………………………………………………………………………
34
Resume ………………………………………………………………………
34
Použitá literatura ……………………………………………………………
35
Úvod V současné době se velmi často mluví o nejrůznějších změnách, reformách v našem státě. Jednou z oblastí, které se výrazně dotýkají jsou i sociální služby. K velkým změnám jistě přispěl i nový Zákon o sociálních službách č. 108/2006, který vešel v platnost v roce 2007. Nejedná se však jen o samotné poskytování služeb, ale i o přístup a vnímaní osob s postižením. Slovo integrace není již jen „prázdný“ pojem. Naše společnost se pomalu učí „žít“ společně. Změnu vnímám především u mladé nastupující generace. Ta dle mého názoru není tolik zatížená předsudky. S postižením se setkává od svého útlého dětství, neboť dnes již není ničím neobvyklým, že děti s handicapem navštěvují běžné typy MŠ někdy i ZŠ společně s dětmi zdravými. Problém s přijetím postižených má střední generace a generace seniorů. Nebylo běžné že by se tato generace setkávala s lidmi s postižením, u některých spoluobčanů toto setkání vyvolává soucitné pohledy a u některých vzbuzuje strach a není žádnou výjimkou, že někteří na handicapované pohlíží až s odporem. Pevně věřím, že se situace a povědomí v našem státě změní natolik, že majoritní společnost bude přijímat tyto lidi a bude brát v potaz jejich integraci jako sobě vlastní, tak jako v zemích západních. Zde se běžně setkáváme se situacemi, kdy např. lidé mentálně postiženi mají podporu a pochopení při umisťování na otevřeném trhu práce. S přijetím zákona u nás došlo k rozšíření nabídky poskytovaných sociálních služeb. Jedinci se zdravotním postižení ani rodinní příslušníci již nejsou odkázáni na jeden druh poskytované služby, došlo k podpoře a zvýšení nabídky. Není již žádnou neobvyklou záležitostí vznik chráněného bydlení, chráněných dílen. Zákon pamatuje i na lidi, kteří potřebným osobám službu sami zajišťují, zřízením tzv. odlehčovacích lůžek.V praxi to znamená, že lidem poskytujícím péči svým blízkým je dopřán odpočinek a doba k relaxaci, že mohou odjet např. na dovolenou nebo v případě své nemoci či v době hospitalizace péči zajistí některé zařízení sociální péče. Taktéž došlo ve zvýšené míře k poptávce po osobní asistenci, která napomáhá sociální integraci, zvyšuje kvalitu života osobám se zdravotním postižením. Samozřejmostí se staly týdenní a denní stacionáře. Právě v jednom denním stacionáři již druhým rokem pracuji, proto jsem si jako téma své bakalářské práce jsem si zvolila význam a vliv denního stacionáře na osoby se
5
zdravotním postižením. Cílem práce je zjištění přínosu a vlivu této služby nejen na samotné klienty, ale zda-li se dotýká i jejich rodičů. Práce je rozdělena do tří částí. První dvě jsou zaměřeny teoreticky, třetí je část praktická. První kapitola popisuje rozdělení, druhy postižení, osobu s postižením v rodině, druhá se věnuje poskytovaným sociálním službám. Třetí výzkumná část prostřednictvím technik pozorování, analýzy dokumentů a cíleným rozhovorem s rodiči i pracovníky nastíní činnost a praktický význam jednoho konkrétního stacionáře.
6
1. Osoba se zdravotním postižením Vymezení pojmu zdravotní postižení Pojem zdravotní postižený je často vysvětlován a chápan různě. I v odborné literatuře je poukazováno na nejednotnost tohoto označení. Podle psychologického slovníku jde „o dlouhodobý nebo trvalý stav, který nelze léčbou zcela odstranit, lze však zmírnit nepříznivý dopad soustavou promyšlených opatření“. (Hartl 2004, s.300). Světová zdravotnická organizace WHO (1980) ho definuje „jako částečné nebo úplné omezení schopností vykonávat některou činnost nebo více činností, které je způsobeno poruchou nebo dysfunkcí orgánu“. V souvislosti se zdravotním postižením se v literatuře můžeme také často setkat i dalšími pojmy jako například: Impairment – což lze chápat jako poruchu, poškození, ztrátu, resp. abnormalitu. Tato porucha je tedy změna funkce na úrovni tělního orgánu či systému. Disability – lze vysvětlit jako omezení, chybění, neschopnost – ve smyslu následku poškození. Jedná se o poruchu na úrovni celého jedince. Handicap – pak rozumíme znevýhodnění. Člověk je znevýhodněn převážně pro plnění sociálních rolí. Jde o změnu rolí, které člověk zastává ve vztahu ke společnosti.
(Jankovský 2001).
V současnosti se termín zdravotní postižení používá v širším významu. Osobou se zdravotním postižením bývá označována osoba s jakýmkoliv druhem postižení např. tělesným, smyslovým, řečovým, mentálním, duševním nebo kombinovaným. Podle Zákona 108/2006 Sb.o sociálních službách se „zdravotním postižením rozumí tělesné, mentální, duševní, smyslové nebo kombinované postižení, jehož dopady činí nebo mohou činit osobu závislou na pomoci jiné osoby“.(§ 3).
7
1.1. Tělesné postižení Tělesné postižení se může projevit jako onemocnění prvotní, tedy přímé postižení hybného ústrojí, nervové soustavy nebo postižení druhotné, které souvisí s jiným onemocněním např. cukrovkou, srdečními, revmatickými chorobami. Typickým znakem pro tělesné postižení je omezení hybnosti ať už celkové nebo částečné. (Opatřilová, Zámečníková 2007). Což dokazují i definice řady autoru: podle Krause a Šandera (in Opatřilová, Zámečníková 2007, s.12) můžeme tělesné postižení vymezit jako „vady pohybového a nosného ústrojí, tj. kostí, kloubů, šlach i svalů a cévního zásobení , jakož i poškození nebo poruchy nervového ústrojí, jestliže se projevují postižením hybnosti.“ V kategorii tělesné postižení rozlišujeme další pojmy jako – vady (poškození) což jsou vady podpůrného a pohybového aparátu, poškození jiných orgánových systémů a podstatné somatické změny, deformace. Omezení/snížení výkonu – chápeme jako kvantitativní omezení a kvalitativní změny pohybového výkonu, měřeno vzhledem k normální výkonnosti v závislosti na věku a vzhledem k životnímu prostředí. Postižení je trvalé podstatné působení na kognitivní, emocionální a sociální výkony, ztížená sociální interakce, neúplné nebo
chybějící přebírání společenských rolí, které
odpovídají věku a pohlaví. (Vítková 2006). Tělesné postižení můžeme klasifikovat podle několika kritérií - podle doby vzniku postižení na vrozené, dědičné a na získané. Dle místa postižení dělíme vady na obrny, deformace, malformace a amputace. (Opatřilová, Zámečníková 2007). Jak již zde bylo uvedeno, člověk s tělesným postižením má určitá omezení v pohybu. Což v životě sebou přináší často nelehké situace i běžné denní činnosti mohou činit nemalé potíže. Velkým problém pak může být cestování, přístup do budov apod. V současné době existuje mnoho nejrůznějších pomůcek, které slouží a dopomáhají těmto osobám, stále k větší samostatnosti a sebeobsluze. Přesto jistá míra pomoci a závislosti na druhé osobě přetrvává. (Statutární město Olomouc, 2004).
8
1.2. Dětská mozková obrna – DMO Jedním z nejčastějších onemocnění způsobujícího somatické postižení je dětská mozková obrna. Vzniká před narozením, při nebo po porodu. Bývá definována jako syndrom nepokračujícího postižení nezralého mozku. (Vítková 2006, s. 41). V literatuře se můžeme setkat s několika typy klasifikace DMO. Šlapák (2002, s 24) uvádí: „Klinický obraz je nejčastěji základem klasifikace DMO. Podle charakteru tonusové a hybné poruchy rozlišujeme formy.“ 1. Spastické Diparetické – různě vyjádřené postižení dolních končetin do forem lehkých až po těžké Hemiparetické – postižení jedné z polovin těla, přičemž převaha je patrná na horní končetině Kvadruparetické - nejzávažnější postižení všech končetin 2. Nespastické Hypotonické – oslabení svalového tonu trupu i končetin centrálního původu, poměrně časté jsou poruchy intelektu a epileptické paroxysmy, které jsou rozlišujícím znamením od hypotonie periferního typu Extrapyramidové (dyskinetické) – patří mezi vzácnější, nejčastější je tzv. grimasování v obličeji, hadovité hyperkinézy hlavy, trupu i končetin (Šlapák 2002, s 24).
Převažujícím postižením u DMO je postižení motorické, často se však objevuje v kombinaci s postižením smyslovým, mentálním různého stupně nebo poruchou řeči. Samotný vývoj řeči u osob s DMO bývá omezený nebo opožděný. Mezi nejtypičtější vady řeči patří dysartie, dyslalie, huhňavost, koktavost apod. (Vítková 2006). Léčba DMO je vždy záležitostí týmovou. Zapojena je nejen rodina, ale i odborní lékaři, psycholog, fyzioterapeut, speciální pedagog, velmi důležitá je jejich spolupráce. Velký důraz je kladen na včasnost léčby, kterou je nutné zahájit již při prvních projevech abnormity v kojeneckém věku. Jedná se o různé formy léčebné terapie. (Vítková 2006, s 43).
9
1.3. Mentální postižení V souvislosti s osobami se zdravotním postižením nás může napadnout „odlišnost“ – slepecká hůl, vodící pes, invalidní vozík, znakový jazyk. Nepostradatelní pomocníci pro osoby s postižením, charakterický znak pro nás nepostižené. Mentální postižení nemusí být patrné na první pohled, přesto okolí tyto osoby vnímá stálé „jiným“ způsobem. Představy o tomto postižení bývají hodně zkreslené, stále ještě mnozí lidé trpí předsudky, neví co si přesně představit, jak s těmito lidmi mluvit jak se k nim chovat. V literatuře je uváděn pojem mentální retardace, v běžném užívání jej však nahrazujeme pojmem mentální postižení . Definic mentálního postižení existuje celá řada, zdůrazňována jsou různá hlediska, dále jsou ovlivněna mnoha faktory a kritérii, v neposlední řadě postojem samotného autora. Jednou z nejčastěji citovaných je definice Dolejšího (1978): „Mentální retardace je vývojová porucha integrace psychických funkcí postihující jedince ve všech složkách jeho osobnosti – duševní, tělesné i sociální. Nejvýraznějším rysem je trvale porušená poznávací schopnost, která se projevuje nejnápadněji především v procesu učení. Možnosti výchovy a vzdělávání jsou omezeny v závislosti na stupni postižení.“ (Dolejší 1978 s 36). „Mentální retardace je stav charakterizovaný celkovým snížením intelektových schopností (schopnosti myslet, učit se a přizpůsobovat se svému okolí), k němuž dochází v průběhu vývoje jedince. Jde o stav trvalý, který je buď vrozený nebo časně získaný (do 2 let života dítěte).“ (Bazalová in Pipeková 2006, s 269). Samotní lidé s postižením tzv. sebobhájci (dospělí lidé s mentálním postižením, kteří se snaží prosazovat svoje názory a zájmy) se definují jako lidé, kteří mají problémy v učení, porozumění a komunikaci. (Valenta, Müller 2007). Většina definic vychází z doslovného latinského překladu - opoždění, zpomalení mysli, ale i z předešlé definice je patrné, že postihuje celou lidskou osobnost ve všech jejich složkách. Má tedy vliv nejen na vývoj a úroveň rozumových schopností, ale týká se i emocí, komunikačních schopností,
úrovně sociálních vztahů, možností
společenského a pracovního uplatnění . (Slowík 2007, s 109). Mentální postižení bychom mohli definovat i z různých pohledů přístupu a to – biologického, psychologického, sociálního, pedagogického a právního. (Slowík 2007).
10
Etiologie mentální retardace Na etiologii mentální retardace se často podílí více faktorů. Nejčastěji jsou děleny na endogenní a exogenní příčiny. (Švarcová 2000, s 51). Endogenní – vnitřní jsou zakódovány již v systému pohlavních buněk – jsou to příčiny genetické. Příčiny exogenní - vnější vzniklé vlivem prostředí v období: prenatálním - především v důsledku infekce matky v době těhotenství, špatnou výživou, úrazy matky, působení záření a jiných toxických látek perinatálním – hypoxie, protrahovaný porod, aj. postnatálním (do 2 let věku dítěte) – infekce novorozeněte, záněty mozku, úrazy (Švarcová 2000, s 51,52). Mezi další příčiny bývají uváděny vlivy dědičnosti – především lehká mentální retardace může být ovlivněna úrovní inteligence rodičů a vlivem rodinného prostředí, dále sociálními faktory kdy je uváděna sociokulturní deprivace, vlivy výchovného prostředí (rodina instituce), nestabilní rodinné vztahy, atd. (Bartoňová, Bazalová, Pipeková 2007).
Klasifikace mentální retardace Současná klasifikace mentální retardace vychází z 10. revize Mezinárodní klasifikace nemocí, kterou zpracovala v roce 1992 Světová zdravotnická organizace. Podle ní rozeznáváme: lehkou mentální retardaci, středně těžkou mentální retardaci, těžkou mentální retardaci, hlubokou mentální retardaci, jinou mentální retardaci, nespecifikovanou mentální retardaci.
Jedním z hlavních měřítek stupně mentální retardace je úroveň inteligence, která se obvykle měří standardizovanými testy inteligence. Jednotlivé stupně jsou vymezeny inteligenčními kvocienty. (srovnání Bartoňová, Bazalová, Pipeková , Slowík, Švarcová 2007). Lehká mentální retardace IQ 69 – 50 Přes opožděný vývoj řeči je většina osob schopna mluvu účelně používat, sebeobslužné činnosti zvládají úspěšně sami /jídlo, hygienické návyky, oblékání/, největší problémy se projevují začátkem školní docházky – časté jsou specifické poruchy čtení, psaní. Vhodné výchovné působení je důležité pro socializaci. Většina dospělých je schopna pracovat a udržovat sociální vztahy.
11
Středně těžká mentální retardace IQ 49-35 Opožděný vývoj v dětství /řeč, myšlení/ přetrvává i v dospělosti. Některé složky sebeobsluhy jsou též omezeny. U některých jedinců přesto možnost jisté míry nezávislosti a soběstačnosti, přiměřená komunikační schopnost a školní dovednosti. U dospělých jedinců je třeba jisté míry podpory v práci a sociálních vztazích.
Těžká mentální retardace IQ 34 – 20 Komunikační schopnosti omezeny – většinou jen jednotlivá slova, jednoduchá spojení. Psychomotorický vývoj opožděn. Osvojeny základní
úkony
sebeobsluhy. Soustavná potřeba podpory.
Hluboká mentální retardace IQ 19 a méně Většinou v kombinaci s dalším postižením smyslovým nebo tělesným. Řeč nahrazena většinou nonverbální komunikací /posunky, výkřiky/. Velká omezení v sebeobsluze, mobilitě.
Jiná mentální retardace Stanovení stupně mentální retardace je většinou nemožné pro přidružené postižení – smyslové, somatické, u osob nemluvících nebo s poruchami chování.
Nespecifikovaná mentální retardace Mentální retardace je prokázána, ale pro nedostatek informací nelze určit přesný stupeň postižení.
1.4. Rodina a osoba se zdravotním postižením Příchod nového člena rodiny bývá dlouho očekáván. Často je spojeno i s mnoha změnami, které se dotýkají všech členů rodiny. V případě narození dítě s postižením tyto změny bývají daleko větší a vyrovnání s tímto faktem bývá
velmi složité.
(Valenta, Müller , 2007). Velkým mezníkem je první sdělení diagnózy - rodina je postavena před zcela novou situaci, musí řešit mnoho nových a důležitých otázek, často mění své plány a představy.
12
Podle Vágnerové (2002) rodina prochází určitými fázemi 1. fáze šoku a popření – v této fázi si rodiče odmítají fakt o postižení připustit, důležitý je citlivý přístup a dostatek pravdivých informací. 2. fáze akceptace a vyrovnání se s problémem – rodina se postupně snaží přijímat skutečnost, velmi často dochází k sebeobviňování,ale i k vzájemnému obviňování partnerů a rodin – hledání viníka, rodina často prochází krizí, hrozí velké riziko rozpadu rodiny. Důležitá je podpora širší rodiny, přátel, ale i odborníků. 3. fáze smíření
a realismu – rodina si skutečnost uvědomuje, tím dochází
k jejímu přijetí. Do popředí se dostává osobnost dítěte, takové jaké je, jeho možnosti, prognózy dalšího možného vývoje.
Důležitou otázkou však bývá i samotný přístup rodiny k dítěti s postižením. Je třeba najít takový přístup aby dítěti s postižením nebyla věnována abnormální pozornost a zdravé dítě, tak nebylo odsouváno jakoby do pozadí. Neméně vhodná je však situaci opačná, kdy je na zdravé dítě kladeno nepřiměřené množství nároků a úkolů. Zdravé dítě tak má vynahradit rodičovské ambice i
za sourozence s postižením. S tím je
spojena i otázka stylů výchovy. Typy výchovy mohou být různé od úzkostné, rozmazlující, perfekcionistické, protekční až po zavrhující. (Matějček 2001, s 29). Za nejpřijatelnější typ výchovy je spatřováno kdy je dítě motivováno k dosažení maximální hranice rozvoje, jsou však respektována možná omezení, která vyplívají s postižení. Rodina by při výchově měla zachovávat jednotnost, důslednost, nedělat za dítě nic co dokáže samo. (Švarcová, 2000). Zlomovým obdobím v životě osoby se zdravotním postižním a jeho rodiny, je období dopívání a dospělosti. Často bývá spojováno s ukončením školní docházky. Rodiče si uvědomují, že jejich vliv začíná slábnout. Jsou postaveni před několik závažných otázek. U mladých lidí se začíná projevovat touha po samostatnosti, rodiče jsou si však vědomi možných úskalí, které sebou nesou omezené schopnosti a dovednosti vzhledem k postižení. I přes snahu a podporu k co největší samostatnosti, přetrvává obava o jejich bezpečnost a zajištění zdravotních a ostatních potřeb.(Čadilová, Jůn, Thorová a kol. 2007). Dalším problémem bývá profesní uplatnění. Nabídka možností je stále velmi omezená, často vůbec žádná. Člověk v takovém případě zůstává doma sám izolován,
13
ztrácí důležitou životní roli, nemá možnost nových sociálních kontaktů. Řešením je nalézt jinou vhodnou náplň. (Vágnerová 2007). Poslední oblastí je partnerství a sexualita. Partnerský vztah má pro osoby s postižením velký význam. Nejde jen o uspokojení intimních potřeb, ale představuje i sociální hodnotu. Postižení je však ve vztazích zatěžujícím faktorem. Osoby s postižením mohou být zdravými partnery přijímáni bez problémů, přesto bývá patrná odlišnost. V takovém vztahu se může objevovat soucit, pocit viny a stává se snadno zranitelným.(Vágnerová 2007). U mnoha postižených jedinců není partnerství realizovatelné. Postižený adolescent často nemá příležitost, nemůže nebo neumí navázat hlubší a intimnější vztah, a tudíž dochází k přetrvávání závislosti a vazbě na rodičích. Čím je defekt závažnější, tím je obtížnější uspokojování všech vývojových potřeb, které by vyžadovaly alespoň určitou samostatnost. (Vágnerová 2007, s 115). Jak již bylo řečeno péče o osobu s postižením znamená pro rodinu velmi složitou situaci. Proto je důležitá pomoc a podpora nejen nebližší rodiny a přátel, ale i řady dalších institucí jako např. podporu legislativní, finanční, operativní, poradenskou, vzdělávací, informační a v neposlední řadě svépomocnou podporu. (Valenta, Müller 2007).
14
2. Sociální služby Od roku 2007 platí v našem státě zákon č. 108/2006 o sociálních službách. Na potřebné změny v systému sociálních služeb bylo poukazováno již dlouhou dobu. Dříve se sociální péče orientovala převážně na ústavní péči. Což byl ve své době jistý pokrok, ale byla založena na “zajišťování“ pomoci, což klienta stavělo do pasivní role. (Matoušek 2007). Jednotlivě změny sice přicházely po roce 1989, často však nebyly právně ošetřeny. Jednalo se především o organizace, které vznikaly pro poskytování těchto služeb, byly to především neziskové organizace (občanská sdružení). Svou činnost v tomto směru začala rozvíjet i církev. (Matoušek 2007).
2.1. Zákon o sociálních službách Zákon č. 108/2006 o sociálních službách vešel v platnost 1. 1. 2007. Dle zmiňovaného zákona „je sociální službou myšlena činnost nebo soubor činností, které zajišťují pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.“ (§ 3). Samotná změna koncepce sociálních služeb je zřejmá z ustanovení § 2 zákona základní zásady poskytování sociálních služeb: „Každá osoba má nárok na bezplatné poskytnutí základního sociálního poradenství o možnostech řešení nepříznivé sociální situace nebo jejího předcházení. Rozsah a forma pomoci a podpory poskytnuté prostřednictvím sociálních služeb musí zachovat lidskou důstojnost osob. Pomoc musí vycházet z individuálně určených potřeb osob, musí působit na osoby aktivně, podporovat rozvoj jejich samostatnosti, motivovat je k takovým činnostem, které nevedou k dlouhodobému setrvávání nebo prohlubování nepříznivé sociální situace a posilovat jejich sociální začleňování. Sociální služby musí být poskytovány v zájmu osob a v náležité kvalitě takovými způsoby, aby bylo vždy důsledně zajištěno dodržování lidských práv a základních svobod osob.“ (§ 2). Dle Matouška (2007) lze nový systém sociálních služeb charakterizovat těmito znaky: nejdříve jsou nabízeny informace (poradenství), pokud jsou nedostačující teprve potom nastupuje sociální služba, sociální služby mají být „šité potřebám konkrétního jednice na míru“, mají být aktivizační, podporovat samostatnost klientů. Při poskytování sociálních služeb musí být dodržována lidská práva a zachována lidská důstojnost. 15
Mezi další změny které sebou zákon přináší patří: příspěvek na péči nová kategorizace sociálních služeb smluvní princip pro poskytování sociální služby registrace poskytovatelů sociálních služeb, inspekce a kvalita sociálních služeb předpoklady pro výkon povolání sociálního pracovníka (Matoušek 2007). Z těchto změn bude pozornost v dalších kapitolách věnována okrajově příspěvku na péči a kvalitě sociálních služeb a detailněji kategorizaci sociálních služeb, které jsou zásadní pro kvalitu života osob se zdravotním postižením.
2.2. Příspěvek na péči Příspěvek na péči je zcela novou dávkou. Vyplácena je osobě, která je určitým způsobem závislá na pomoci jiné osoby. Sama se pak rozhoduje jak tento příspěvek využije, jaké služby si za ně „koupí“. Přímo zákon 108/2006 tento příspěvek vymezuje tímto způsobem: „Příspěvek na péči se poskytuje osobám závislým na pomoci jiné fyzické osoby za účelem zajištění potřebné pomoci.“ (§ 7) Závislost na pomoci jiné fyzické osoby je stanovena čtyřmi stupni: lehká závislost středně těžká závislost těžká závislost úplná závislost
(www.mpsv.cz)
Míra závislosti bývá určena podle počtu úkonů, ty jsou přesně vyjmenovány v zákoně a dělí se do dvou skupin schopnost péče o vlastní osobu a soběstačnost, které osoba není schopna provést samostatně. Stanovuje se na základě lékařského posudku a sociálního šetření. (Matoušek 2007). Zákon 108/2006 (§ 11) výši příspěvku stanovuje podle míry závislosti a věku jedince. Nejnižší částkou příspěvku osoby starší 18 let jsou 2000 tisíce, nejvýše možný příspěvek činní 11000 Kč. Dle Matouška (2007) příspěvek na péči v sobě skrývá několik motivačních prvků. Osoby, potřebující pomoc, podporuje k samostatnosti při výběru a obstarávání služby, dává prostor k vytvoření zdravého konkurenčního prostředí mezi poskytovateli
16
sociálních služeb, přispívá k možnosti zůstat déle v domácím prostředí a ústavní péči využívat až v krajních případech.
2.3. Standardy kvality sociálních služeb Standardy kvality sociálních služeb jsou delší velkou změnou. V zákoně 108/2006 je přesně uvedeno: „Kvalita sociálních služeb se při výkonu inspekce ověřuje pomocí standardů kvality sociálních služeb. Standardy kvality sociálních služeb jsou souborem kritérií, jejichž prostřednictvím je definována úroveň kvality poskytování sociálních služeb v oblasti personálního a provozního zabezpečování sociálních služeb a v oblasti vztahů mezi poskytovatelem a osobami.“ (§ 99). Standardy kvality sociálních služeb popisují, jak by měla vypadat kvalitní sociální služba. Kvalitu služby je možné hodnotit dle předem stanovených měřítek. (Matoušek 2007). Zavedením standardů kvality a jejich naplňováním zařízení deklaruje směrem ke svým uživatelům i veřejnosti kvalitně poskytovanou službu v určitém zvoleném rozsahu. Zaměřuje se na uživatele a jeho potřeby a je poskytována na základě individuálního přístupu k samotnému uživateli. Sociální služba poskytovaná dle standardů kvality má jasně vymezeny své hranice a pravidla. www.jobos.cz. Standardy jsou rozděleny do tří základních častí: procedurální, personální, provozní. Každá část je podrobně rozpracována do dalších bodů. Oblast procedurálních standardů se zabývá cílem a způsoby poskytování služeb, úskalími při ochraně práv uživatelů, jednáním se zájemcem o službu, dohodě o poskytování služby, plánováním a průběhem poskytovaných služeb, informacemi o osobních datech, možností stížností na kvalitu nebo způsob poskytování sociálních služeb, návazností na další zdroje. Kvalita služeb je přímo závislá na pracovnících, jejich dovednostech a vzdělání, tuto oblast upravují personální standardy konkrétně vymezují personální zajištění služeb, pracovní podmínky a řízení poskytování služeb, profesní rozvoj pracovníků a pracovních týmů. Poslední skupinou jsou provozní standardy, které zahrnují informace o místní a časové dostupnosti služby, řešení nouzových a havarijních situací, zajištění kvality služeb, ekonomickou otázku . (Matoušek 2007).
17
2.4. Kategorizace sociálních služeb Další změnou ve zmiňovaném zákoně 108/2006 je nová kategorizace sociálních služeb. Sociální služby dle zákona (§ 32) dělíme na: sociální poradenství služby sociální péče služby sociální prevence Dále se v zákoně (§ 33) rozlišují formy sociálních služeb, podle místa kde se služba poskytuje. Jsou to služby: pobytové, ambulantní, terénní.
Sociální poradenství Služby sociálního poradenství zákon rozdělujeme na: základní sociální poradenství – poskytuje osobám potřebné informace přispívající k řešení jejich nepříznivé situace. Sociální poradenství je základní činností při poskytování všech druhů sociálních služeb, poskytovatelé sociálních služeb jsou vždy povinní tuto činnost zajistit (§37 zákon o sociálních službách). odborné sociální poradenství – je poskytováno se zaměřením na potřeby jednotlivých
okruhů
sociálních
skupin
osob
v občanských
poradnách,
manželských a rodinných poradnách, poradnách pro seniory, poradnách pro osoby se zdravotním postižením, poradnách pro oběti trestných činů a domácího násilí, zahrnují též sociální práci s osobami, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností. Součástí odporného poradenství je i půjčování kompenzačních pomůcek. (§37 zákon o sociálních službách).
Služby sociální péče Tento druh služby je v zákoně přesně vymezen – Služby sociální péče napomáhají osobám zajistit jejich fyzickou a psychickou soběstačnost, s cílem umožnit jim v nejvyšší možné míře zapojení se do běžného života společnosti, a v případech, kdy toto vylučuje jejich stav, zajistit jim důstojné prostření a zacházení. (§ 38 zákon o sociálních službách).
18
Do služeb sociálně péče pro osoby se zdravotním postižením zákon řadí: osobní asistence pečovatelská služba průvodcovské a předčitatelské služby podpora samostatného bydlení odlehčovací služby centra denních služeb denní stacionáře týdenní stacionáře domovy pro osoby se zdravotním postižením domovy se zvláštním režimem chráněné bydlení sociální služby poskytované ve zdravotnických zařízení ústavní péče Služby sociální prevence Dle (§53 zákona o sociálních službách) služby sociální prevence
napomáhají
zabránit sociálnímu vyloučení osob, které jsou tímto ohroženy pro krizovou sociální situaci, životní návyky a způsob života vedoucí ke konfliktu se společenství, sociálně znevýhodňující prostředí a ohrožení práv a oprávněných zájmů trestnou činností jiné fyzické osoby. Cílem služeb sociální prevence je napomáhat osobám k překonávání jejich nepříznivé sociální situace a chránit společnost před vznikem a šířením nežádoucích společenských jevů. V zákoně jsou vyjmenovány
služby sociální prevence jako např: raná péče,
telefonická krizová pomoc, tlumočnické služby, domy na půl cesty, kontaktní centra, krizová pomoc, sociálně aktivizační služby pro seniory a osoby se zdravotním postižením, sociálně terapeutické dílny, sociální rehabilitace.
2. 5. Denní stacionář jako sociální služba V denních stacionářích se poskytují ambulantní služby osobám, které mají sníženou soběstačnost z důvodu věku nebo zdravotního postižení a osobám s chronickým duševním onemocněním, jejichž situace vyžaduje pravidelnou pomoc jiné fyzické osoby.
19
V denním stacionáři jsou poskytovány tyto základní činnosti pomoc při zvládání běžných úkonů péče o vlastní osobu pomoc pro osobní hygieně, nebo poskytnutí podmínek pro osobní hygienu poskytnutí stravy výchovné, vzdělávací a aktivizační činnosti zprostředkování kontaktu se společenským prostředím sociálně terapeutické činnosti pomoc při uplatňování práv, oprávněných zájmů a při obstarávání osobních záležitostí ( § 46 ).
„Denní stacionář poskytuje všestrannou pomoc a podporu osobám s mentálním i kombinovaným postižením, a to bez ohledu na věk a stupeň postižení, převážně žijícím v rodinách s cílem umožnit těmto osobám plnohodnotný, samostatný život v rámci jejich přirozené komunity. Pro všestranný duševní i tělesný rozvoj lidí s mentálním postižením má pobyt v rodině zásadní význam. Denní zařízení může vytvářet optimální podmínky pro jejich smysluplnou integraci do společnosti. Člověk s mentálním postižením odchází z rodiny poznávat svět, učí se sebeobsluze, sociálním návykům, vzdělává se, poznává své vrstevníky a hledá si za pomoci vychovatelů vlastní důstojné místo ve společnosti . Poté se vrací domů k rodičům a sourozencům, kde se může o své zážitky s někým blízkým podělit. Postižení by nikdy nemělo vést k vyloučení či izolaci člověka ať ve smyslu fyzickém či sociálním, nemělo by se stát hodnotícím kritériem jeho lidskosti. (www.opschodov.cz/stacionar.htm).
Zřizovatele (poskytovatele) denních stacionářů, tak jako všech sociálních služeb lze rozdělit do dvou základních skupin. Organizace státního a nestátního sektoru. Mezi státní se řadí obce, kraje, ministerstvo práce asociálních věcí. Neziskové organizace zahrnují občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, církevní právnické osoby a v neposlední řadě fyzické osoby. (www.mpsv.cz). Dle zákona 1008/2006 lze Sociální služby poskytovat jen na základě oprávnění tzv. registrace. (§ 78).
20
3. Význam služeb denního stacionáře 3.1. Cíl a metody šetření Bakalářská práce se zabývá osobami se zdravotním postižením a konkrétním typem sociální služby, kterou mají možnost využívat. Cílem bylo zjištění vlivu využívání služeb denního stacionáře na jedince se zdravotním postižením, popřípadě další členy jejich rodiny. Šetření bylo provedeno formou kvalitativního výzkumu. Výsledky byly zpracovány do dvou kazuistik klientů, kteří využívají tento typ služby. Při výzkumu byly použity tyto techniky: analýza dokumentů (lékařské zprávy, psychologická vyšetření, znalecké posudky, vysvědčení), přímé pozorování, rozhovory s rodiči dvou klientů a personálem zařízení.
3.2. Místo šetření Služby denního stacionáře zajišťuje Domov pro osoby se zdravotním postižením Barborka. Toto koedukované zařízení s celoročním pobytem pro dospělé osoby s mentálním postižením, popřípadě jinými přidruženými vadami bylo otevřeno na podzim roku 2000, jako součást Sociálních služeb města Kroměříže. Zařízení moderního typu, které plně odpovídá Standardům kvality sociální péče, svým vybavením výrazně usnadňuje a zkvalitňuje život handicapovaným klientům. Domov byl postaven v bytové zástavbě v okrajové části města. V bezprostřední blízkosti se nachází nemocnice, stanoviště záchranné služby a psychiatrická léčebna. Centrum města je vzdáleno 20 - 30 min. pěší chůze, přímo u domova je zastávka MHD. Zařízení má kapacitu 149 klientů, je rozděleno do devíti oddělení, jehož součástí je obytná hala, jídelna, sociální a technické zázemí. Klienti
mají
psychorelaxační
k dispozici
vybavenou
tělocvičnu,
rehabilitační
místnost,
pokoj. V rámci integrace klientů byly zřízeno 6 sociálně
terapeutických dílen. Domov mimo celoročního pobytu poskytuje služby denního stacionáře, asistenční službu a odlehčovací služby.
21
Denní stacionář V okrese Kroměříž a jeho okolí byly do nedávné doby poskytovány sociální služby osobám se zdravotním postižením převážně v zařízeních s celoročním či týdenním pobytem. Na území města pracuje několik společností, které pro tyto osoby organizují nejrůznější programy, převážně však klubovou formou a v odpoledních hodinách jako volnočasové. Možnosti pro integraci postižených osob byly tedy omezené a neexistovala návaznost jednotlivých aktivit tak, aby vedly k celkovému rozvoji získaných znalostí a dovedností cílové skupiny. Impulsem pro vznik denního stacionáře byly podněty ze strany rodičů a osob pečujících o osoby s postižením, snahy o vznik velmi podporovala Asociace rodičů a přátel zdravotně postižených a Základní škola speciální v Kroměříži. Otevření denního stacionáře bylo realizováno prostřednictvím projektu „Podpora sociální integrace osob se zdravotním postižením v kroměřížském regionu“ v dubnu roku 2007. Který byl spolufinancován Evropskou unií (SROP) a rozpočtem České republiky. Jedná se službu, která na sebe přenáší část denní péče o osoby se zdravotním postižením, tím se snaží zmírnit často složitou situaci osob pečujících o takto závislého člena rodiny. Snižuje zátěž, která je na tyto rodiny kladena, míra jejich sociálního vyloučení se zmenšuje a umožňuje jim návrat do pracovního procesu a následné zvýšení jejich ekonomického standardu. Posláním stacionáře je nabídnutí aktivizačních činností osobám se zdravotním postižením, které po ukončení školní docházky zůstávají v sociální izolaci bez možnosti dalšího uplatnění. Mezi základní cíle vedoucí k naplňování poslání patří, zajištění vhodných vzdělávacích, výchovných a aktivizačních činností, prostřednictvím kterých budou klienti podporováni k udržení, upevnění a rozvoji získaných
dovednosti a
osvojování manuální zručnosti, dalšímu vzdělávání v oblasti počítačové gramotnosti. V širším kolektivu mají uživatelé možnost k sebeuplatnění a získání sociálních kontaktů. Neméně důležitá je pomoc při prosazování jejich práv a zájmů. Pečujícím osobám je umožněn návrat do společnosti a na trh práce. Poskytování služeb vychází z konkrétních zásad a principů: individuálního přístupu ke každému klientovi a úzké spolupráce s jeho rodinou, podpory co největší samostatnosti uživatelů, partnerského jednání bez náznaků diskriminace, vstřícné komunikace při řešení problémových a složitých situací se zachováním mlčenlivosti, služby jsou poskytovány odborným a bezpečným způsobem, jsou dodržována práva dle Základní listiny práv a svobod. 22
Cílovou skupinou jsou osoby starší 18-ti let s mentálním postižením nebo kombinovanými vadami. Kapacita denního stacionáře Barborka je 18 osob. V současné době ho navštěvuje 16 klientů. Chod zajišťují 3 pracovnice v sociálních službách. Služba je poskytována na základě smlouvy mezi klientem (zákonným zástupcem) a daným zařízením. Denní stacionář se nachází v druhém patře hlavní budovy domova, pro svou činnost využívá tři místnosti. Denní, která zároveň slouží i jako cvičná kuchyňka, vybavená počítačová učebna, kde mají klienti k dispozici tři PC sestavy s přístupem na internet a dataprojektor, třetí místností je odpočinková, využívaná i jako hudebna. Pro klienty je připravovaná rozmanitá činnost vycházející z jejich zájmů a potřeb, je přizpůsobená jejich možnostem a schopnostem. Snahou pracovníků je vyváženě střídat aktivity zaměřené na rozumovou a smyslovou oblast – opakování, procvičování trivia, znalostí z okolního světa, upevňování sociálních dovedností a chování (nácvik modelových situací), využívání práce na PC. Praktické zaměstnání je zaměřeno na orientaci ve cvičné kuchyňce (příprava jednoduchých jídel, obsluha elektrospotřebičů), zařazovány jsou také výtvarné a pracovní činnosti s využitím různých technik a materiálů (výroba dekorativních předmětů, drobných dárků, spoluúčast na výzdobě prostor). Nedílnou součást tvoří i pohybové a hudební aktivity (s hudebními a tanečními pásmy, klienti vystupují při nejrůznějších příležitostech pro širokou veřejnost). Činnosti by měly směřovat k rozvoji a udržení pracovních návyků a dovedností, které usnadní běžný život nejen samotným klientům, ale zejména osobám, které o ně pečují, proto je u klientu podporována co největší samostatnost. Denní stacionář spolupracuje s domovem Barborka, uživatelé jsou zapojování do všech akcí pořádaných tímto zařízením. Organizovány jsou pěvecké a sportovní soutěže, tradiční masopust a karneval, ze společenských akcí ples, diskotéky, přehlídka zájmové činnosti a prodejní jarmak, výlety a rekondiční pobyty. Klienti tak získávají možnost seznámit se a navázat nové kontakty, v rámci integrace se prezentují na veřejnosti. Jak je patrné aktivity nejsou omezeny pouze na pobyt v prostorách denního stacionáře a domova. Využívány jsou nabízené programy řady institucí. Návštěvy knihovny, muzea, divadelních představení, vycházky do města, zajímavé exkurze, výlety a účast na festivalech se mezi klienty těší velké oblibě a tvoří přirozenou součást běžného života. Pracovníci pečlivě sestavují týdenní plány činnosti, které korespondují s celoročním plánem domova. Po vzájemné domluvě je každému klientovi přidělen klíčový 23
pracovník. Spolu tvoří individuální plány – osobní cíle, klíčový pracovník je klientovi nápomocen k jejich dosažení.
Provoz denního stacionáře je zajištěn v pracovní dny v době od 6.30 do 15.30 hod. a řídí se daným harmonogram.
HARMONOGRAM - DENNÍ STACIONÁŘ Denní služba Čas
6:30 - 8:45
8:45 – 12:00
12:00 – 15:30
Náplň činností příchod klientů příprava snídaně – podpora samostatnosti a soběstačnosti klientů - kultura stolování úklid nádobí, kuchyňky, jídelny užívání léků seznámení s denním plánem činností
příprava pomůcek na edukační činnost odchod klientů k plnění dopoledních činností (terapie, edukační činnost) edukační činnost dle plánů, individuální i skupinová činnost, aktivizace klientů vycházky plnění osobních cílů
příprava na oběd – osvojování hygienických zásad, samostatnost při přípravě, individuální podpora klientů 12:00 – 12:45 hod – oběd - kultura stolování; podávání léků úklid nádobí, jídelny – podpora osvojování soc. dovedností příprava a podávání kávy plnění osobních cílů postupný odchod klientů možnost poledního klidu osobní volno klientů – možnost návštěv jiných oddělení, zájmové činnosti, stolní hry zápis povinné dokumentace
24
3.3.Vlastní šetření V této části jsou zpracovány kazuistiky dvou uživatelů a doplněny o rozhovory s rodiči.
Kazuistika č.1. jméno: pan M věk: 29 let pohlaví: muž diagnóza: středně těžká mentální retardace epilepsie (léčená, bez záchvatů) v denním stacionáři: od podzimu 2007
Osobní anamnéza: Podle informací matky a z dostupných materiálů těhotenství probíhalo bez komplikací. Porod byl vyvolávaný po termínu, bez komplikací. Od počátku pozorován opožděný vývoj, rodiče byli lékaři uklidňováni že se vše postupem srovná. V období 10 měsíců se začínají objevovat stavy připomínající leknutí. Diagnóza epilepsie a středně těžká mentální retardace potvrzena až kolem 5. roku.
Rodinná anamnéza Pan M vyrůstá v úplné rodině. Matka v domácnosti, otec pracuje v zemědělství. Má mladší sestru, je zdravá. O tři roky mladší bratr narozen s těžkým mentálním postižením a epilepsií, v třinácti letech zemřel. Rodina bydlí v rodinném domku na vesnici.
Edukace: V 5 letech pan M nastoupil do běžné mateřské školy, po určité době byl přeřazen do mateřské školy – s rehabilitační třídou, kam docházel dva roky. V 8 letech bylo rozhodnuto o jeho nevzdělavatelnosti. V roce 1989 nedaleko bydliště bylo otevřeno zařízení s týdenním pobytem, kam spolu s bratrem začali dojíždět. Po roce si je matka nechává v domácí péči. V roce 1996 byla v zařízení, kam dříve dojížděl otevřena třída pomocné školy, kam pan M po vrácení vzdělavatelnosti nastoupil. V roce 2000 se zařízení stěhuje a pan M přestupuje do Speciální školy pro žáky s více vadami v Kroměříži. V letech 2005 až 2007 navštěvuje Praktickou školou dvouletou. Po jejím ukončení na podzim roku 2007 začíná docházet do denního stacionáře.
25
Současný stav Hrubá motorika: Chůze a pohyb v jakémkoliv terénu panu M nečiní žádné potíže Řeč: Přes vadu řeči plní komunikační záměr, při snaze rychle něco sdělit menší obtíže Porozumění: Pan M chápe a rozumí dění kolem sebe bez problémů, rád se zajímá o dění ve stacionáři, doma apod. Pozornost: Při činnosti udržení pozornosti bez problémů, pokud je dříve hotov, dobré nabídnout jiné aktivity, dokáže se sám zabavit činností, kterého baví. Sebeobsluha: Pan M je ve všech oblastech sebeobsluhy (oblékání, hygiena, stolování) samostatný, nečiní mu žádné potíže, dokáže pomoci ostatním klientům. Zájmy: Do připravovaných aktivit se pan M velmi rád zapojuje, oblíbenější jsou pracovní činnosti, rád si přepisuje z časopisů, zajímá se o auta a další techniku, ve volných chvílích si o ni vyhledává nejrůznější informace na internetu, velmi ho baví práce v dřevařské dílně, kterou navštěvuje určité dny v rámci domova. Sociální chování a dovednosti: u pana M je znát podnětné působení domácího prostředí a docházka do školy. V kolektivu je oblíbený, aktivní, rád nabídne pomoc. Nemá rád neshody a velký hluk, reaguje trochu podrážděně nebo raděj vyhledá klidnější místo. S chováním a vystupováním na veřejnosti nemá žádné problémy. Dokáže se orientovat v běžných situacích. Detailnější představu a o hodnotě peněz nemá.
Rozhovor Rozhovor byl po vzájemné domluvě veden s matkou klienta. V první části se otázky týkaly osoby pana M, které sloužily doplnění kazuistiky. Druhá část rozhovoru se věnovala přímo dennímu stacionáři - získání informací o službě, důvody rozhodnutí, výhody a vliv využívání služeb. V závěru byly nastíněny další možnosti využívání služeb, okrajově byla zmíněna budoucnost klienta.
26
Matka byla při rozhovoru vstřícná, ochotně odpovídala na všechny dotazy. Pan M začal navštěvovat denní stacionář po ukončení školní docházky, nástup byl plynulý po letních prázdninách, na podzim v roce 2007. Na školu vzpomíná velmi rád, v kolektivu je několik jeho spolužáků. Do stacionáře jej každý den vozí rodiče převážně matka. O možnostech využívání této služby se rodina dozvěděla prostřednictvím školy „… jako první nás kontaktovala Základní škola speciální, kam syn dříve chodil, informovali nás, že se toto zařízení bude otvírat.“ Rozhodování nebylo pro rodiče nijak složité „…sám M projevil zájem někam chodit, nechce být celý den doma, denní docházení mu vyhovuje, stihne být s kamarády, ale i s námi.“ Pan M po návratu ze stacionáře rád pomáhá doma, baví ho práce venku, na zahradě a poli, nebo doma na počítači. Matka se zmínila o omezených možnostech podobných služeb v okolí „…žádný jiný stacionář ani podobné zařízení v okolí nefunguje, byla sice otevřena chráněná dílna, ale počet pracovních míst byl daleko menší než počet zájemců. Kdyby se stacionář neotevřel, musel by zůstat syn se mnou doma.“ V pravidelném docházení matka spatřuje výhody „... díky docházení do stacionáře je M v kolektivu, s některými se zná ze školy, takže se těší na kamarády, každý den je připravený program, něco si zopakuje, něčemu se přiučí, představuje to pro něj změnu, ale i určitý řád, který je pro něj důležitý. Bere to jako povinnost, ale v dobrém slova smyslu, pokud bych měla mluvit za něj samotného, do stacionáře chodí rád, těší se sem.“ Za dobu docházení jsou u pana M pozorovány některé změny „… je klidnější, má neustale nějakou činnost, svým způsobem se pořád „rozvíjí“.“ Stacionář své služby poskytuje klientům, ale určitý význam má i pro další členy rodiny, „…když je M ve stacionáři můžu si naplánovat svůj program, vyřídit záležitosti na úřadech, stihnu i více práce doma, občas si odpočinout, jsem víc v pohodě a to se odráží i na ostatních členech rodiny, jsme všichni klidnější…“. Vznik zařízení tohoto typu má tedy jistě své opodstatnění „…určitě je dobře že se stacionář prostřednictvím projektu podařilo zřídit. A jestli jsou nějaké nevýhody, nenazvala bych to přímo nevýhodu, ale v dnešní době je vše bohužel otázka peněz, i když je to finančně nákladnější, je to smysluplný výdaj“. Rodiče zatím výhledově počítají s dalším využíváním služeb denního stacionáře, na jiné možnosti se zatím neinformovali „…o delší budoucnosti člověk nijak intenzivně nepřemýšlí, M je na rodinu docela hodně fixovaný, rodinné prostředí je pro něj zatím nejpřijatelnější a dál uvidíme.“ 27
Pan M z pohledu pracovníků Pan M je veselé povahy, mezi klienty oblíbený, rád pomůže. Při nástupu do zařízení a v adaptaci na nový kolektiv se neobjevily žádné problémy. Některé věci má zažité a dělá si je po svém. Reaguje na náhlé změny a velký hluk. Do činností stacionáře, ale i celého zařízení se zapojuje aktivně, jezdí rád na výlety, rekondiční pobyty, účastní se sportovních soutěží, nečiní mu potíže ani nacvičování programů a následná vystoupení před veřejností. Zaujala ho práce v dřevařské dílně, která je součástí areálu zařízení, do které chodí určité dny. Se seznamováním a navazováním kontaktů s dalšími klienty i personálem nemá problémy.
Kazuistika č.2 Jméno: slečna K věk: 26 let pohlaví: žena diagnóza: DMO - hemiparéza středně těžká mentální retardace v denní stacionáři: od dubna 2007
Osobní anamnéza: Podle informací matky těhotenství a porod probíhal bez komplikací. Opožděný vývoj v některých oblastech pozorován již od počátku. V období asi 6 – 9 měsíců při začátcích sedání, byly rodičům doporučeny rehabilitace, právě rehabilitační lékařka, vypozorovala změny a odeslala rodiče s dcerou na vyšetření do Brna, kde byla diagnostikována DMO. Následovala domácí péče s cvičením a rehabilitacemi. V 5 letech pobyt v lázních v Teplicích, až zde byli rodiče seznámeni s Vojtovu metodou, kterou následně začali cvičit.
Rodinná anamnéza Slečna K vyrůstá v úplné rodině. Oba rodiče jsou zaměstnání, matka jako účetní v Domově pro osoby ze zdravotním postižením, otec je malíř pokojů. Slečna K má staršího bratra, který je zdravý. Rodina bydlí v rodinném domku na vesnici.
28
Edukace: Slečna K začala chodit do běžné mateřské školy, po určitém čase byla otevřena mateřská škola s rehabilitační třídou kam slečna K přestoupila. Před zahájením školní docházky byla slečna K shledána jako nevzdělavatelná. V tu dobu je v domácí péči, s kterou vypomáhají tatínkovy rodiče. Později se naskytla možnost využívat zařízení s týdenním pobytem. V roce 1996 zde byla otevřena třída pomocné školy, slečně K byla vrácena vzdělavatelnost a zahájila školní docházku. Zařízení se roce 2000 se stěhuje do jiné lokality, slečna K pokračuje s týdenním pobytem i školní docházkou, kterou dokončila v roce 2005. V zařízení dále využívá týdenního pobytu, až do otevření denního stacionáře kam v dubnu 2007 nastupuje.
Současný stav Hrubá motorika: Chůze v budově a po rovném terénu v pořádku, v náročnějším nebo v terénu s překážkami méně jistá, ráda tančí ani jiným pohybovým aktivitám se nevyhýbá. Řeč: Slečna K na položenou otázku zodpoví, dokáže sdělit své potřeby, spíše tišší povahy. Porozumění: Slečna K chápe a rozumí dění kolem sebe, má přehled co se děje v rodině, stacionáři, na slovní podněty reaguje správně. Pozornost: Udržení pozornosti při dopolední činnosti nečiní problémy, na práci se dokáže soustředit. Sebeobsluha: V úkonech sebeobsluhy samostatná (oblékání, hygiena, toaleta) v rámci denního stacionáře nečiní problémy, při jídle vzhledem k postižení horní končetiny používá lžíci, dopomoc při zavazování tkaniček a zapínání atd.
Zájmy: Do činností připravovaných během dopoledne se zapojuje, pracuje dle svých možností, pečlivá, snaží se. Odpoledne již vyhledává klidovější činnosti, poslouchá rádio, ráda si listuje v časopisech, třídí obrázky apod.
29
Sociální chování a dovednosti: U slečny K je znát podnětné rodinné prostředí a docházka do školy. V kolektivu oblíbená, tišší povahy, spíše samotářská. Nemá ráda změny v zavedeném v systému, lepší je na ně předem upozornit a vysvětlit. Ráda se účastní pobytů a výletů. S vystupováním na veřejnosti nemá problémy. Hodnotu peněz se plně neuvědomuje.
Rozhovor Rozhovor byl předem domluven, i tentokrát byl veden s matkou klientky. Struktura byla zachována jako u výše uvedeného.
Matka na otázky odpovídala ochotně, rozhovor byl veden v přátelské atmosféře. Slečna K začala chodit do stacionáře od počátku jeho vzniku v dubnu roku 2007. Každé ráno do zařízení přijíždí společně s matkou, která zde pracuje. „Informace o stacionáři jsem měla z „první ruky“ jelikož zde pracuji a přišly opravdu v pravou chvíli. V tu dobu se u K začaly projevovat náhle změny v chování, právě před chystáním věcí a odjezdem na týdenní pobyt. I když se jí tam vždy líbilo najednou to začala těžce snášet. Do teď vlastně nevíme co bylo příčinou. Situace se začala zhoršovat, bylo nutné to nějak řešit. Zvažovala jsem odchod ze zaměstnání, konečné rozhodnutí bylo jen na mě. V tu dobu se již připravovalo otevření stacionáře. Situaci jsem probrala s paní vedoucí zařízení, v podání žádosti nic nebránilo.“ I v tomto případě je patrné že poskytované služby mají vliv nejen na klienta, ale celou rodinu…vyřešilo to v podstatě všechno naše trápení. K se opět uklidnila, změny v chování přešly. Zlepšila se i celková nálada doma. Protože jsem to prožívali s ní a bylo to opravdu hodně těžké. V neposlední řadě já jsem mohla zůstat v zaměstnání, za což jsem vděčná. K se dostala do nového kolektivu, moc se sem těší. I po dobu mé dlouhodobé nemoci se mnou odmítla zůstat doma. Znamená to pro ni změnu, v podstatě je stále nějakým způsobem zaměstnáváná i když výsledky jsou podle jejich možností. Velkým překvapením pro nás byla je její zapojení do soutěží, vystupování při různých příležitostech na veřejnosti. Je pravdou že to sama K má tak rozděleno, ve stacionáři se do činností zapojuje, doma už raděj odpočívá, poslouchá hudbu, je s námi venku“. I v tomto případě rodiče zatím o žádných změnách neuvažují, využívat stacionář plánují i nadále. Konkrétní a jasnou představu co bude dál zatím nemají.
30
Klientka K z pohledu pracovníků Slečna K byla jedna z prvních klientek denního stacionáře, byla to pro ni změna, do té doby byla v zařízení poskytující týdenní pobyt. Problémy s novým prostředím nebo kolektivem se neobjevily. Slečna K je mezi klienty oblíbená, spíše tišší povahy. Nemá ráda náhle změny v zaběhlých situacích, nebo když se naplánuje nějaká akce, která se z určitého důvodů nemůže uskutečnit, v takovém případě je dobré slečnu K na tu to situaci upozornit a důkladně vysvětlit. Do činností stacionáře, ale i celého zařízení se zapojuje, velmi ráda má společenské akce diskotéky, ples, ale i výlety, návštěvy města, posezení v cukrárně, jezdí rád na rekondiční pobyty. Od počátku docházky je u slečny K patrný rozvoj komunikace, více se zapojuje do rozhovorů, „má potřebu něco sdělit“, dotazuje se na dění ve stacionáři, připravované akce, apod. Projevuje zájem o účast v různých soutěží, několikrát již vystupovala s ostatními klienty při různých příležitostech (vánoční besídka, přehlídka činnosti).
3.4. Závěr šetření Popisovaný denní stacionář je v okolí jediným zařízením poskytující tento druh služeb. Je určen dospělým osobám s mentálním postižením nebo kombinovanými vadami. Většina klientů absolvovala všechny stupně vzdělání a jejich další možnosti jsou vzhledem k postižení omezeny. Stacionář nenahrazuje vzdělávací instituce, snahou je klienty podpořit v jejich dalším rozvoji, ale především v opakování a upevňování získaných dovedností a schopností s přihlédnutím na jejich možnosti. Velký důraz je kladen na jejich samostatnost. Obě kazuistiky dokazují, že využívání tohoto typu služeb má na klienty pozitivní vliv. Každodenním docházením je v jejich životě zachován určitý „řád“. Činnosti jsou připravovány pečlivě, vyváženě jsou střídány aktivity s různým zaměřením, u klientů tak dochází k celkové aktivizaci. V kolektivu svou roli hraje i vzájemná motivace, schopnost respektovat se, tolerovat jeden druhého. S nástupem do denního stacionáře došlo u obou klientů k jistému zklidnění, jsou podporovány jejich zájmy, volný čas je tráven smysluplně. U slečny K je dochází k rozvoji komunikace, sama se více zapojuje do rozhovorů, ráda sděluje zážitky, dotazuje se na připravované
akce. Více projevuje zájem o účast na nejrůznějších
soutěžích a vystoupeních.
31
Aktivity jsou převážně zaměřeny na klienty, pro které je důležitý kolektiv vrstevníků, podnětné prostředí, snaha o jejich integraci, přesto z uvedených rozhovorů vyplívá, že svou nezaměnitelnou roli má i pro rodiče a další členy rodiny. Většinu je to z důvodu možností obou rodičů pracovat, klidnější a vyrovnanější rodinné atmosféry. Za poměrně krátkou dobu byla naplněna téměř celá kapacita zařízení. Což dokazuje zájem o služby tohoto a podobného typu.
32
Závěr V současné době je osobám se zdravotním postižením nabízeno daleko více nových možností sociálních služeb. I když se o jejich podpoře stále více mluví, setkáváme se s případy, kdy veřejnost o určitých typech služeb neví nebo má zkreslené představy. Bakalářské práce je zaměřena na osoby se zdravotním postižením a konkrétní sociální služby. Cílem bylo zjištění vlivu využívání denního stacionáře na tyto osoby, popřípadě další členy rodiny. Práce je rozdělena do tří kapitol. První je věnována zdravotnímu postižení, vymezení pojmu, popsáno bylo tělesné a mentální postižení, DMO, postavení osoby se zdravotním postižením v rodině. Druhá kapitola je zaměřena na sociální služby, změny v sociálním zákonu, příspěvek na péči, typy sociálních služeb. V třetí výzkumné části byl představen jeden konkrétní denní stacionář, prostřednictvím dvou kazuistik uživatelů a rozhovorů s jejich rodiči byl zjišťován význam této služby. Osoby se zdravotním (zvláště pak mentálním) postižením mají velmi omezené možnosti svého uplatnění. Z šetření vyplívá že existence denního stacionáře je vhodnou alternativou. Klienti mají prostor k nejrůznějším aktivitám a činnostem, jsou podporovány jejich zájmy. Dochází k upevňování a rozvíjení návyků a dovedností. Důležité jsou i sociální kontakty jak v kolektivu, tak s běžnou populací. Při návštěvách knihovny, muzea, divadelních představení, vlastní prezentací před širokou veřejností je posilována integrace.
33
Shrnutí Bakalářské práce je zaměřena na osoby se zdravotním postižením a konkrétní typ sociální služby. Cílem bylo uvedení do problematiky osob se zdravotním postižením a také posouzení vlivu denního stacionáře na tyto osoby, popřípadě další členy rodiny. Práce je rozdělena do tří kapitol. První je věnována zdravotnímu postižení, vymezení pojmu, popsáno bylo tělesné a mentální postižení, DMO, postavení
osoby se
zdravotním postižením v rodině. Druhá kapitola je zaměřena na sociální služby, popsán je nový Zákon o sociálních službách, uvedeny jsou jeho konkrétní změny, typy sociálních služeb. V třetí výzkumné části byl popsán konkrétní denní stacionář, prostřednictvím dvou kazuistik uživatelů a rozhovorů s jejich rodiči byl zjišťován význam této služby.
Resume The thesis is specialized to the health’s handicapped persons and the particular type of social service. Its aim was the presentation of the handicap person problems and also the review of impact social welfare institution on these persons eventually the other family persons. The report is divided into three chapters. The first chapter is devoted to the health’s handicap, the concept specification, the physical and mental disability description, DMO and the position of health’s handicapped person in the family. The second chapter is aimed to social services, the new Low of social service description, its particular changes presentation and the types of social services. There was described the concrete social welfare institution in the third research part. By means of two users casuistries and the conversations with their parents, the importance of this service was considered.
34
Použitá literatura BARTOŇOVÁ, B., BAZALOVÁ B., PIPEKOVÁ J. Psychopedie texty k distančnímu vzdělávání. Brno: Paido 2007. ISBN 978-80-7315-161-4. DOLEJŠÍ, M. K otázkám psychologie mentální retardace. Praha: Avicenum, 1973. HARTL, P. Stručný psychologický slovník. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-803-1. JANKOVSKÝ, J. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením. Praha: Triton, 2001. ISBN 80-7254-192-7. ČADILOVÁ, V., JŮN, H., THOROVÁ, K. Agrese u lidí s mentální retardací a s autismem. Praha: Portál, 2007, s. 97-103. ISBN 978-80-7367-319-2. MATĚJČEK, Z. Psychologie nemocných a zdravotně postižených dětí. Jinočany: H&H, 2001. ISBN 80-86022-92-7 MATOUŠEK, O. a kol. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7367-002-X. MATOUŠEK, O. Sociální služby: legislativa, ekonomika, plánování, hodnocení. Praha: Portál, 2007. ISBN 978-80-7367-310-9. OPATŘILOVÁ, D., ZAMEČNÍKOVÁ D. Somatopedie
texty k distančnímu
vzdělávání. Brno: Paido, 2007. ISBN 978-80-7315-137-9. PIPEKOVÁ, J. a kol. Kapitoly ze speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2006. ISBN 80-7315-120-0. SLOWÍK, J. Speciální pedagogika. Praha: Grada, 2007. ISBN 978-80-247-1733-3 ŠVARCOVÁ, I. Mentální retardace. Praha: Portál, 2003. ISBN 80-7178-821-X. ŠLAPÁK, R. Vybrané kapitoly z dětské neurologie pro speciální pedagogiky. Brno: Paido, 2002 ISBN 80-7315-017-4. VÁGNEROVÁ, M. Psychopatologie pro pomáhající profese. Praha: Portál, 2004. ISBN 80-7178-802-3. VÁGNEROVÁ, M., HADJ-MOUSSOVÁ, Z., ŠTECH, S. Psychologie
handicapu.
Praha: Nakladatelství Karolinum, 2001 ISBN80-7184-929-4. VALENTA, M., MÜLLER, O. Psychopedie. Praha: Parta, 2003. ISBN 80-7320-039-2. VÍTKOVÁ, M. Somatopedické aspekty. Brno: Paido, 2006 ISBN 80-7315-134-0. Zákon č. 108/2006 o sociálních službách.
35
Informační materiály: Informační leták služeb Denního stacionáře Barborka. 2008 Projektová dokumentace k projektu Podpora sociální integrace osob se zdravotním postižením v kroměřížském regionu (v rámci garantovaného schématu Zlínského kraje pro sociální integraci – SROP). 2006 Statutární město OLOMOUC. Olomoucký rádce nejen pro osoby ze zdravotním postižením. 2004
Internetové zdroje: Denní stacionář [online].opschodov.cz, [cit.17.4. 2009]. Dostupné na www: http:// www.opschodov.cz/stacionar.htm Koldinská, J. Standardy kvality sociálních služeb, Rozvoj kvality sociálních služeb[online]. jobos.cz, [cit.16.4.2009]. Dostupné na www: http:// www.jobos.cz/index.php Stupně závislosti na fyzické pomoci [online]. Stručný průvodce zákonem sociálních službách, [cit.16.4.2009].Dostupné na www: http://www.mpsv.cz/files/clanky/3222/zlom170x170web.pdf Zřizovatelé sociálních služeb [online].Kdo sociální služby poskytuje, [cit.16.4.2009]. Dostupné na www: http://www.mpsv.cz/cs/9#sspd www.barborka-km.cz
36
37
