PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ

PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ 2/2011 Odborný a vědecký časopis je určen všem zařízením, která se zabývají prevencí úrazů, krizovým centrům, sociálním zařízením pro děti, dospělé i seniory, sportovním klubům, Policii ČR, pojišťovnám, školám, neziskovým organizacím apod. Časopis byl v roce 2008 zařazen Radou vlády pro vědu a výzkum do Seznamu recenzovaných neimpaktovaných periodik vydávaných v ČR. Časopis byl excerpován v Bibliographia medica Čechoslovaca (BMČ). Časopis vychází dvakrát ročně.

Redakční rada (bez titulů): Veronika Benešová, Magdalena Drábová, Jiří Dunovský, Jan Janda, Alena Kajanová, Milan Kučera, Lubomír Kukla, Michaela Lavičková, Daniel Prouza, Libuša Radková, Ladislav Šoltés, Pavel Šulc, Iva Truellová, Miloš Velemínský Odpovědný redaktor: prof. MUDr. Miloš Velemínský, CSc., dr. h. c. Technická redaktorka: Ing. Eva Ježková Jazyková úprava: PhDr. Jan Vitoň, Ph.D. Překladatel: prof. Ing. Miloslav Rakovič, DrSc. Adresa redakce: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Zdravotně sociální fakulta Redakce časopisu Prevence úrazů, otrav a násilí J. Boreckého 27 370 11 České Budějovice Objednávky přijímá redakce Tel.: +420 389 037 834, +420 389 037 832 Mobil: +420 602 481 437 E-mail: [email protected]

Tiskárna Jihočeský Inzert Expres, s. r. o. Číslo 2/2011 vyšlo v prosinci 2011 ISSN 1801-0261 (Print) ISSN 1804-7858 (Online)

OBSAH Editorial Miloš Velemínský ................................................................................................................................... 115

PŮVODNÍ PRÁCE Rizikové faktory úrazovosti otců 0–5letých dětí: prospektivně průřezová kohortová studie Marie Bouchalová, Lubomír Kukla, Petr Okrajek ......................................................................... 117 Volný čas rodiny jako rizikový faktor úrazovosti dětí Lucie Foltová, Regina Schovancová ............................................................................................ 133 Dětská úrazovost ve Zlínském kraji Andrea Vitošová, Alena Švancarová ............................................................................................ 141 Pachatelé domácího násilí v Jihočeském kraji Ivana Šímová, Petra Zimmelová .................................................................................................. 152 Preventivní program reprodukčního zdraví u dospívajících chlapců Adéla Kubičková ........................................................................................................................ 162 SOUBORNÝ REFERÁT Riešenie situácie nechceného dieťaťa v Slovenskej republike Marek Šrank, Mária Boledovičová .............................................................................................. 170 Bezpečné vodní skluzavky Alena Švancarová, Andrea Vitošová, Zdenka Šachtová, Ludmila Cimlová ....................................... 176

Vliv násilí v médiích na vývoj dětí a mládeže Darina Caloňová ....................................................................................................................... 181 Prevence násilí v ošetřovatelství (Přehledová studie) Jaroslav Pekara, Marie Trešlová ................................................................................................. 187 Senior verzus ageizmus Anna Hudáková, Dagmar Magurová, Darina Mudríková ............................................................... 192

Cynomorium – bizarní rostlina s medicínským potenciálem Zdeňka Navrátilová, Jiří Patočka ................................................................................................ 199 RECENZE Recenze – Jandourek, J.: Sociologie zločinu. Proč lidé vraždí a jezdí načerno Jan Vitoň .................................................................................................................................. 204 Recenze – Strunecká, A., Patočka, J.: Doba jedová Jan Vitoň .................................................................................................................................. 205 AKTUALITY Pohled na bulimii a anorexii (Aktuality 1–4/2010, bulletin Centra úrazové prevence, zkrácená část) Veronika Benešová, Pavel Šulc ................................................................................................... 207 Pokyny pro autory .................................................................................................................. 212

OBSAH

Ročník 7 – Číslo 2 – 2011

jistě Vám neuniklo, že původní koncepce našeho časopisu směřovala k prezentaci možností, jak napomoci snižovat frekvenci dětských úrazů v České republice. Po několika letech se ukazuje, že snad i díky našemu společnému úsilí počet dětských úrazů výrazně poklesl na úroveň odpovídající současné úrovni vyspělých států. V současné době se vzhledem k aktuálním potřebám zaměřujeme na problematiku především duševní a sociální deprivace seniorů, žen a dětí. U posledně jmenovaných je problém nejpalčivější. Zdá se, že z nejrůznějších důvodů stále přibývá rodičů, kteří péči o své děti už ve velmi raném stadiu jejich vývoje buď nezvládají, nebo dokonce odmítají. Proto je ve společnosti akcentováno zajištění zdárného vývoje dětí především ze sociálního hlediska. V širším smyslu slova je nutné zajistit odpovídající a perspektivní psychický i somatický vývoj dětí, jejichž rodiče nezvládají se o ně postarat. Tyto děti jsou umisťovány do kojeneckých ústavů a dětských domovů, kde pobývají i několik let. Ústavní výchova je však kritizována již několik desítek let komisí OSN, která se zabývá dětskými právy. V celé Evropě je tato péče ústavního typu nahrazována individuální péčí. V Čechách vyrůstá 2 000 dětí do tří let svého věku v ústavech. Opakovaně upozorňuji, že tento vysoký počet je přinejmenším alarmující. Zmiňuji se o této skutečnosti proto, že Ministerstvo práce a soc. věcí ČR navrhlo zrušit kojenecké ústavy a nahradit je vhodnými pěstouny. Tato skutečnost rozdělila odborníky v péči o děti do dvou nesmiřitelných táborů. Ti z nich, kteří podporují zrušení kojeneckých ústavů, se opírají právě o shora uvedené skutečnosti. Další, kteří proti tomu protestují, upozorňují na obtíže při hledání vhodných pěstounů. Koncepce Ministerstva práce a soc. věcí ČR vychází z požadavku, že dítě potřebuje „dvě pečující ruce“, a ne pobyt v ústavu, jehož provoz je sice zajištěn pracovníky vzdělanými v sociální, zdravotnické, pedagogické a dalších potřebných oblastech, ale prostředí jako takové je v tomto zařízení pro zdárný vývoj dětí nepřirozené a často i nevhodné. Noví pěstouni jsou vybíráni sice z řad laiků, ale takových, kteří poskytují předpoklady, že zajistí zdravý fyziologický vývoj dítěte i po stránce základních sociálních potřeb. Dovoluji si podotknout, že sám snahu ministerstva podporuji a nemám s tím problémy. Avšak stejně jako mnozí další se domnívám, že proces výběru vhodných pěstounů není ještě optimálně vyřešen a děti tím mohou být daleko více poškozeny než při pobytu v ústavech. Vážení a milí přátelé a příznivci našeho programu, prožijte vánoční svátky v klidu a radosti a v novém roce se společně opět pokusme, aby bylo toho dopřáno i těm, kteří z nejrůznějších důvodů strádají. Děkuji.

Miloš Velemínský odpovědný redaktor

115

EDITORIAL

Vážení a milí čtenáři,

RISK FACTORS OF THE INJURY RATE IN FATHERS OF CHILDREN AGED 0 TO 5 YEARS: A PROSPECTIVELY CROSS-SECTIONAL COHORT STUDY Marie Bouchalová1, Lubomír Kukla1, 2, Petr Okrajek1 1

Lékařská fakulta MU Brno, Výzkumné pracoviště preventivní a sociální pediatrie Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra klinických a preklinických oborů

2

Summary The target of the work presented here is finding individual characteristics of fathers or family factors and effects of their environment that contribute to the occurrence of injuries, particularly repeated ones. Within 5 years after the birth of children, in the ELSPAC study including 2 523 fathers from Brno, there was the following incidence of injuries: one injury – 23.7%, repeated injuries – 23.0% and no injury – 53.3%. These groups were compared with each other based on information presented by the fathers A – before the child birth, B – at child age of three years, C – at child age of five years. Linearity, squared chi and ANOVA tests were employed; average values were compared with the help of the post-hoc method and proportions of fathers with injury and fathers without injury were evaluated with the help of relative risks (RR). The strongest predictor of the future injury rate in fathers was their former injury rate and stressogenic events at their age up to 18 years. The future injury rate was strongly associated with severe injuries of brothers and sisters and respondents, their exposure to cruelty and experiencing psychological or psychiatric care in childhood. In adulthood, the risk factors included stressogenic events after their partners became pregnant, chronic diseases, neurotic problems, anxiousness, mental discomfort, low age and intensive physical activity. After the child delivery, all the components of the mental discomfort strongly increased, stressogenic events increased in number and their effects on the injury rate were enhanced. A further risk was in dissatisfaction with different aspects of the life, problems in the occupation, difficulties with providing needs for the family, conflicts with law and inferior health condition. The mental discomfort and stressogenic factors ever remained at high levels, and the occurrence of chronic diseases and cases of the hospitalization of fathers and diseases of their children and partners increased in number. Further risk factors were quarrels with friends and relatives, frequent drinking alcohol, participation in interest organizations, dissatisfaction in occupation and reduction in the income. The work also specifies factors, which were not demonstrated to contribute to the risk. Key words: risk factors of injuries – episodic injury rate – repeated injury rate – chronic diseases – stressogenic events – mental discomfort

Submitted: 2011-08-11 ▪ Accepted: 2011-11-21 ▪ Published online: 2011-12-20 PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ: 7/2: 117–132 ▪ ISSN 1801-0261 (Print) ▪ ISSN 1804-7858 (Online)

117

PŮVODNÍ PRÁCE

RIZIKOVÉ FAKTORY ÚRAZOVOSTI OTCŮ 0–5LETÝCH DĚTÍ: PROSPEKTIVNĚ PRŮŘEZOVÁ KOHORTOVÁ STUDIE

PŮVODNÍ PRÁCE

Souhrn Cílem práce je zjistit, které individuální vlastnosti otců či rodinné faktory a vlivy jejich prostředí přispívají k tomu, že u nich dochází k úrazům, zejména opakovaným. Za 5 let po narození dětí utrpělo ze 2 523 brněnských otců ze studie ELSPAC jeden úraz 23,7 %, opakované úrazy 23,0 % a žádný úraz jich nemělo 53,3 %. Tyto skupiny jsou vzájemně srovnávány podle informací, které o sobě otcové podali A – před narozením dětí, B – v jejich věku tří let, C – v jejich pěti letech. Použity byly testy linearity, chí² a ANOVA; průměry byly srovnávány pomocí post-hoc metod a podíly otců s úrazem oproti otcům bez úrazu pomocí relativních rizik (RR). Nejsilnějším prediktorem budoucí úrazovosti otců byla jejich dosavadní úrazovost a stresogenní události z věku do 18 let. Silně byl s budoucí úrazovostí asociován vážný úraz sourozenců i respondentů, jejich týrání a prodělání psychologické či psychiatrické péče v dětství. V dospělosti byly rizikovým faktorem stresogenní události po otěhotnění partnerek, chronické nemoci, neurotické potíže, anxiozita, psychická nepohoda, nízký věk a intenzivní fyzická aktivita. Po narození dětí silně vzrostly všechny složky psychické nepohody, velmi přibylo stresogenních událostí a jejich vlivy na úrazovost zesílily. Rizikem byla dále nespokojenost s různými aspekty života, problémy v práci, těžkosti se zajištěním potřeb pro rodinu, konflikty se zákonem, horší zdravotní stav. Psychická nepohoda a stresogenita zůstávaly na stále vysoké úrovni, přibylo chronických nemocí a hospitalizací otců, nemocí jejich dětí i partnerek. Jako další rizikové faktory se projevily hádky s přáteli a s příbuzenstvem, časté pití alkoholu, účast v zájmových organizacích, nespokojenost v zaměstnání a snížení příjmu. Práce uvádí i faktory, které jako rizikové prokázány nebyly. Klíčová slova: rizikové faktory úrazů – epizodická úrazovost – opakovaná úrazovost – chronické nemoci – stresogenní události – psychická nepohoda ÚVOD

Úrazy jsou třetí nejčastější příčinou celkové úmrtnosti v české populaci. Od 1. roku věku až do věku dospělého jsou v ČR příčinou první. U nás umíralo v letech 2005–09 na úrazy ročně v průměru přes čtyři tisíce mužů a skoro dva tisíce žen. Věková křivka úmrtnosti mužů vykazovala první maximum od 18 do 25 let, a poté trvale stoupala ke druhému maximu kolem 50 let věku. U žen stoupala celoživotně mnohem nenápadněji až k maximu kolem 80 let (Polášek, 2010). Průběh úrazové morbidity v populaci takto jednoznačně znám není. Kromě dětského věku je studován jen sporadicky, např. v souvislosti s pracovními riziky (Palmer et al., 2008), kde důležitou roli hraje především stránka ekonomická. U úrazu dětí a mladistvých ji ze své praxe praktického lékaře pro děti a dorost a z podkladů regionální zdravotní pojišťovny studoval Blažek (2010). Uvádí, že náklady pojišťovny na úrazy dětí rostly s jejich věkem k maximu v nejstarší věkové skupině 15–

18letých, kde se u adolescentů – mužů blížily ke 2 tisícům Kč a u žen ke 3 tisícům Kč na jeden případ úrazu. Roční úhrada jen lékařské péče ji stála 6,3 mil. Kč. Neznáme analogické údaje k úrazům dospělých. Není však důvodu k domněnce, že by byly celospolečensky levnější. Lidé postižení úrazem tyto částky ani neznají („bezplatná péče“), jich se citelně dotýkají až náklady jdoucí z rodinných rozpočtů. Ty postihují drsněji než jiné právě rodiny mužů s malými dětmi, na nichž stojí a s nimiž padá prosperita celé rodiny: mění se její životní režim, často i životní úroveň a kvalita života. Zde se zdravotní a ekonomický problém vzniklý úrazem otce rozrůstá o další sociální, psychické a eventuálně i zdravotní problémy dalších členů jeho rodiny. Pokoušíme se zjistit, které individuální či rodinné vlastnosti otců a vlivy jejich prostředí přispívají k tomu, že u nich dochází k úrazům, zejména opakovaným.

118

Datem narození dětí (od 1. 3. 1991 do 30. 6. 1992) z brněnské části mezinárodního projektu ELSPAC (Evropská longitudinální studie rodičovství a dětství) započalo pětileté sledování úrazovosti jejich 2 523 otců, jimž tehdy bylo 28,2 ± 5,8 roku. Do dotazníku k 5. roku života svých dětí pak ve jmenovitém seznamu 25 druhů úrazů ke každé položce uvedli, zda během života svých dětí tento úraz měli nebo ne. Podle počtu těchto úrazů byli rozděleni do tří kategorií: bez úrazu (1 343, tj. 53,2 %), s jedním úrazem (599, tj. 23,7 %) a se dvěma nebo více úrazy (581, tj. 23,0 %). Tato škála úrazovosti slouží jako nezávislá proměnná. Práce zjišťuje, v čem se otcové se slabou (s jedním úrazem) a se silnou úrazovostí (s opakovanými úrazy) lišili od těch, kteří zůstali bez úrazu: které okolnosti jejich života, činnosti či vlastnosti byly u nich častější než u otců bez úrazu, tj. vystavovaly je většímu riziku, že utrpí úraz. Informace o těchto skutečnostech podávali v dotaznících, časovaných k postupným vývojovým milníkům dětí. Pro tuto práci jsou vybrány tři: A – první dotazník vyplňovaný ještě před narozením očekávaných dětí (ve 20. týdnu gravidity) zachycoval kromě obsáhlé osobní, zdravotní a rodinné anamnézy mnoho údajů z otcova dětství, dospívání a z původní rodiny. B – druhý dotazník byl vyplněn ke 3. roku života dětí a pokrýval předchozí osmnáctiměsíční období (od 18. měsíce věku dítěte). Informoval především o životě a problémech v nynější rodině, její sociální a vztahové situaci. C – třetí dotazník pochází z termínu pátých narozenin dítěte. Kromě souhrnu úrazů za celých 5 let obsahuje informace z předešlých dvou let a rozšiřuje je o další skutečnosti. Kromě údajů faktografického rázu věnují všechny dotazníky velkou pozornost tomu, jak které z nich sami respondenti cítili, vnímali a hodnotili. Opakovaně byly v nich šetřeny údaje týkající se zdraví, životních událostí a psychické pohody. Časový sled informací je dodržován hlavně v tabulkách – dovoluje rozlišovat znaky, které předcházely počátku sledované úrazovosti a ve vztahu k ní představují

prospektivní část studie. Naproti tomu znaky, které se zjišťovaly s už paralelně probíhající úrazovostí, mění postupně charakter zbylé části studie na průřezový. Zjištěné znaky a jejich varianty byly hodnoceny jako rizikové či ochranné faktory úrazovosti podle toho, zda s ní byly asociovány přímo či nepřímo. Pokud se jednalo o znaky nespojitého či nominálního charakteru, byly jejich vztahy k úrazovosti šetřeny pomocí chí²-testů a testů linearity. Četnosti znaků z tabulek pak byly vyčísleny v procentech a jejich hodnoty z kategorie slabé i silné úrazovosti (epizodické a opakované) byly srovnány s hodnotou v kategorii bez úrazu. Ta sloužila jako referenční základ pro stanovení relativního rizika (RR) pro slabou a silnou úrazovost. Pokud měl znak spojitý charakter, byl ve vztahu úrazovosti šetřen pomocí analýzy rozptylu ANOVA nebo testem Kruskal-Wallis, pokud nebyla splněna homogenita rozptylů nebo byl porušen předpoklad parametrického testu. Průměry s variabilitou těchto znaků na škále úrazovosti indikovaly, zda se jedná o přímý nebo nepřímý vztah. Pokud byl prokázán signifikantní rozdíl středních hodnot, byla dále zjišťována statistická významnost těchto rozdílů v daných kategoriích pomocí metody mnohonásobného porovnání Post-hoc. U znaků sledovaných v každé etapě šetření opakovaně uvádíme vztahy k úrazovosti vyjádřené jak pomocí průměrů, tak pomocí procent a RR. Při kategorizování spojitých znaků do skupin se vycházelo z jejich celosouborových distribucí, kde byly použity jako orientační mezníky (cutoff points) hodnoty jejich 10. a 90. percentilů. Zpracování dat bylo provedeno v programu IBM SPSS Statistics 19.

VÝSLEDKY

I. Znaky, které předcházely počátku pětileté úrazovosti Jsou vybrány z prenatálních dotazníků (A) a roztříděny podle toho, zda vykázaly k budoucí úrazovosti otců statisticky významný vztah jak podle chí² testů, tak podle testů linearity (tab. 1) anebo jen podle testů linearity (tab. 2). 119

PŮVODNÍ PRÁCE

CHARAKTERISTIKA SOUBORU A METODIKA

PŮVODNÍ PRÁCE

Tabulka 1a Podíly (%) a relativní podíly (RR) otců se sledovanými znaky v kategoriích jejich pětileté úrazovosti od narození dětí (znaky vykazující k úrazovosti významnou asociaci i linearitu). Dotazník A.

Podíly otců v kategoriích úrazovosti Znak

0

1

2+

1

2+

Chí2

Lin.

%

%

%

RR

RR

p

p

žádný

18,8

10,6

8,1

0,56

0,43

jeden

19,7

16,5

11,8

0,84

0,60

2–5

54,5

62,2

65,6

1,14

1,20

0,000

0,000

6+

7,0

10,6

14,6

1,51

2,09

–20 let

4,6

4,4

6,3

0,96

1,37

21–35

82,5

87,2

85,8

1,20

1,04

0,041

0,011

36+

12,9

8,4

7,8

0,65

0,60

žádná

26,9

22,8

19,1

0,84

0,71

jedna

26,5

29,6

25,3

1,12

0,95

0,001

0,000

2+

46,6

47,6

55,7

1,02

1,20

Rehabilitace v dětství

13,7

15,3

20,3

1,12

1,48

0,006

0,002

Vážný úraz v dětství

10,4

12,7

15,3

1,22

1,47

0,022

0,006

Vážný úraz sourozence

4,4

5,7

8,8

1,30

1,76

0,004

0,001

Týrání v dětství

20,3

23,5

25,8

1,16

1,27

0,027

0,007

Pravidelná intenzivní činnost

59,1

66,8

66,5

1,13

1,13

0,002

0,002

slabá

34,2

27,5

26,9

0,80

0,79

střední

52,6

60,2

59,3

1,14

1,13

0,014

0,002

silná

13,2

12,3

13,8

0,93

1,05

málo

16,7

11,9

9,4

0,71

0,56

hodně

10,0

10,4

15,6

1,04

1,56

0,000

0,000

Dosavadní úrazy

Věk na začátku studie

Chronické nemoci

Anxiozita

Životní události v dětství

Lin. – Linearita Dotazník A – data sbírána ve 20. týdnu těhotenství partnerky (manželky)

120

19,6

Podíly otců v kategoriích úrazovosti 1 2+ 1 2+ Chí2 % % RR RR p 25,2 18,7 0,96 0,71 70,4 73,9 1,04 1,09 0,041 4,4 7,4 0,76 1,28 7,2 4,6 0,92 0,59 77,0 72,8 0,96 1,10 0,000 15,8 22,7 1,28 1,85 6,0 7,2 0,54 0,64 82,8 79,1 1,08 1,03 0,003 11,1 13,7 0,90 1,11 10,6 5,0 0,90 0,42 80,8 83,7 1,03 1,07 0,001 8,7 11,3 0,88 1,14 13,8 13,0 0,81 0,76 73,7 70,1 1,05 1,00 0,025 12,5 16,9 0,98 1,33 4,5 2,6 0,54 0,32 8,6 6,0 0,68 0,48 0,000 75,2 73,5 1,06 1,04 11,7 17,9 1,39 2,13 10,8 14,3 0,78 1,04 84,0 80,5 1,11 1,06 0,000 5,2 5,2 0,49 0,49 10,6 15,6 0,82 1,21 74,7 71,3 1,12 1,07 0,000 14,7 13,1 0,71 0,63 9,6 9,9 0,92 0,95 81,2 85,9 1,04 1,10 0,000 9,2 4,2 0,82 0,38 10,1 12,5 1,25 1,54 78,0 79,3 0,99 1,01 0,004 11,9 8,2 0,90 0,62 41,6 42,5 1,29 1,31 0,000 19,0 14,5 0,94 0,72 10,5 13,7 0,96 1,26 0,017 18,6 16,1 0,96 0,87

řadový pracovník Problémy v práci Vážný úraz Nedostatek spánku Nespokojenost se sexem

49,3 30,6 1,8 34,8 19,1

52,0 38,0 10,5 35,2 20,3

55,7 43,6 13,5 42,2 25,5

1,05 1,24 5,83 1,01 1,06

1,13 1,42 7,50 1,21 1,34

Nespokojenost v partnerství nikdy, zřídka Pití alkoholu téměř denně, denně

11,9 39,0 17,6

10,7 33,5 22,8

17,3 29,8 25,5

0,90 0,85 1,29

1,45 0,76 1,45

Znak stále většinou ne moc žádné Zdravotní potíže 1–5 6+ slabá Depresivita střední silná slabá Anxiozita střední silná slabý Somaticismus střední silný žádná jedna Životní události 2–8 9+ malá Spokojenost střední se životem dobrá malá Spokojenost s rodinným střední životem dobrá malá Spokojenost střední s prací dobrá malá Spokojenost střední s finanční situací dobrá Pravidelná intenzivní činnost člen řízení vedoucí Pozice v zaměstnání mistr, podnikatel, kontrolor Cítí se zdráv

0 % 26,2 68,0 5,8 7,8 79,9 12,3 11,1 76,6 12,3 11,7 78,4 9,9 17,0 70,3 12,7 8,2 12,6 70,8 8,4 13,8 75,7 10,5 12,9 66,0 20,6 10,4 78,4 11,2 8,1 78,7 13,2 32,2 20,2 10,9

Lin. – Linearita; Dotazník B – vyplňován ve třech letech věku dítěte

121

Lin. p 0,004

0,000

0,017

0,000

0,004

0,000

0,016

0,000

0,006

0,000 0,000

0,014

0,000 0,000 0,009 0,008

0,000 0,000 0,006 0,003

0,002

0,006

0,000

0,000

PŮVODNÍ PRÁCE

Tabulka 1b Podíly (%) a relativní podíly (RR) otců se sledovanými znaky v kategoriích jejich pětileté úrazovosti od narození dětí (znaky vykazující k úrazovosti významnou asociaci i linearitu). Dotazník B.

PŮVODNÍ PRÁCE

Tabulka 1c Podíly (%) a relativní podíly (RR) otců se sledovanými znaky v kategoriích jejich pětileté úrazovosti od narození dětí (znaky vykazující k úrazovosti významnou asociaci i linearitu). Dotazník C.

Podíly otců v kategoriích úrazovosti 0

1

2+

1

2+

Chí2

Lin.

%

%

%

RR

RR

p

p

stále

25,8

21,3

15,1

0,82

0,58

většinou

68,2

73,7

74,2

1,08

1,09

0,000

0,000

ne moc

6,0

5,1

10,7

0,85

1,78

0–2

17,1

11,9

7,2

0,70

0,42

3–7

72,8

75,5

70,9

1,04

0,97

0,000

0,000

8+

10,1

12,7

21,9

1,26

2,16

Hospitalizace

5,5

10,7

14,3

1,95

2,60

0,000

0,000

Nemoc dítěte

58,7

69,1

78,1

1,18

1,33

0,000

0,000

Nemoc partnerky

37,6

49,1

57,7

1,30

1,53

0,000

0,000

Snížení příjmu

13,3

14,7

20,0

1,10

1,50

0,003

0,000

Hádky s rodinou, přáteli

17,0

24,1

32,8

1,42

1,93

0,000

0,000

Zapojen v zájmové organizaci

23,0

33,3

35,4

1,44

1,53

0,000

0,000

nikdy, zřídka

38,2

30,4

32,8

0,80

0,86

téměř denně, denně

18,8

23,8

26,8

1,27

1,43

0,000

0,000

slabá

11,3

7,3

6,1

0,65

0,53

silná

12,6

12,2

16,2

0,96

1,29

0,01

0,000

slabá

13,3

10,2

6,7

0,76

0,50

silná

15,3

15,6

17,6

1,02

1,15

0,001

0,001

slabý

20,0

13,2

10,7

0,66

0,53

silný

11,9

11,0

19,1

0,92

1,60

0,000

0,000

slabá

13,0

8,7

6,8

0,60

0,52

silná

11,0

11,4

13,9

1,03

1,26

0,000

0,000

0–1

21,9

9,8

4,5

0,45

0,21

2–9

71,2

77,8

71,8

1,09

1,00

0,000

0,000

10+

6,9

12,4

23,8

1,80

3,44

Znak

Cítí se zdráv

Chronické nemoci

Pití alkoholu

Depresivita Anxiozita Somaticismus Psychická nepohoda Životní události v dětství

Lin. – Linearita Dotazník C – vyplňován v pěti letech věku dítěte

122

0 %

Znak

Vzdělání matky respondenta

Podíly otců v kategoriích úrazovosti 1 2+ 1 2+ Chí2 % % RR RR p Dotazník A

ZŠ, vyučení

58,2

52,9

51,9

0,91

0,89

maturita

33,4

35,7

37,0

1,07

1,11

vysoká škola

8,4

11,3

11,0

1,34

1,31

ns

Lin. p

0,008

Psychologická péče v dětství

4,6

6,2

7,1

1,35

1,54

ns

0,040

Krutost rodiče v dětství slabý Somaticismus silný

5,0 9,3 9,7

5,3 9,1 10,4

7,8 8,3 14,0

1,06 0,97 1,07

1,56 0,89 1,44

ns

0,041

ns

0,044

Psychická nepohoda

slabá

10,0

8,8

7,2

0,88

0,72

silná

9,2

1,14

1,35

ns

0,017

Infekční nemoci

žádná

10,9

10,5 12,4 Dotazník B 9,4 7,1

0,86

0,65

3 a víc

48,3 6,0 12,7

49,6 7,9 15,5

1,09 1,15 1,06

1,12 1,52 1,29

ns

0,016

Hospitalizace Nemocná partnerka

44,3 5,2 12,0

ns ns

0,029 0,038

Konflikt se zákonem

1,6

1,8

3,3

1,13

2,06

ns

0,033

bez problému

52,4

52,8

46,7

1,00

0,89

dost obtížně

14,1

17,3

17,9

1,22

1,26

ns

0,012

velmi obtížně

3,2

3,4

5,0

1,06

1,56

bez problému

66,9

65,9

60,3

0,98

0,90

dost obtížně

10,0

11,9

13,7

1,19

1,37

ns

0,003

velmi obtížně

3,0

3,6

5,2

1,20

1,73

docela dobré

79,9

78,5

76,8

0,98

0,96

ne moc dobré

20,1

21,5

23,2

1,07

1,15

ns

0,049

slabá

15,0

12,7

10,3

0,85

0,68

střední

74,6

77,7

77,0

1,04

1,03

ns

0,012

silná

10,4

9,5

12,7

0,92

1,22

16,0

0,98

1,31

ns

0,046

Rodině zabezpečuje oblečení

Nájem, půjčky

Okolí bydliště Psychická nepohoda

Dotazník C V zaměstnání nespokojen

12,2

12,0

Lin. – Linearita

123

PŮVODNÍ PRÁCE

Tabulka 2 Podíly (%) a relativní podíly (RR) otců se sledovanými znaky v kategoriích jejich pětileté úrazovosti od narození dětí (znaky, vykazující k úrazovosti jen statisticky významnou linearitu).

PŮVODNÍ PRÁCE

Tabulka 3a Vztah šetřených znaků (průměrných hodnot) k pětileté úrazovosti mužů, od narození dětí. Dle prenatálního dotazníku A.

Znak

Věk

Dosavadní úrazy

Infekční nemoci

Chronické nemoci Životní události v dětství Sociální opory

Depresivita

Anxiozita

Somaticismus

Psychická nepohoda

Soubor

Respondenti s úrazy za 5 let

n 1981

2016

2016

2016

2016

1878

1931

1948

1962

1905

0

1

2+

m

28,23

28,62

28,01

27,58

s

5,77

6,08

5,36

5,37

m

2,66

2,35

2,79

3,25

s

2,03

1,96

1,99

2,10

m

2,35

2,27

2,38

2,52

s

1,35

1,36

1,33

1,35

m

1,86

1,83

1,67

2,10

s

1,89

2,10

1,41

1,82

m

4,74

4,45

4,76

5,35

s

3,20

3,08

3,13

3,44

m

23,04

23,01

23,42

22,71

s

3,92

3,96

3,73

3,99

m

8,84

8,71

8,93

9,03

s

2,86

2,96

2,72

2,76

m

3,36

3,24

3,46

3,52

s

2,93

3,04

2,87

2,73

m

7,93

7,85

7,94

8,08

s

2,14

2,40

2,07

2,22

m

20,11

19,78

20,29

20,69

s

6,87

7,11

6,54

6,62

124

p 0,021

0,000

0,003

0,000

0,000

0,025

ns

ns

ns

0,054

Znak Zdravotní potíže Depresivita Anxiozita Somaticismus Psychická nepohoda Životní události

Soubor n 2333 2206 2204 2261 2095 2333

Spokojenost s dosavadním životem

2224

Spokojenost s rodinným životem

2266

Spokojenost s prací Spokojenost s finanční situací

2204 2277

m s m s m s m s m s m s m s m s m s m s

3,48 2,25 10,20 2,91 4,80 2,83 8,87 2,48 23,81 7,22 4,67 3,20 7,54 1,70 8,11 1,70 7,17 1,99 5,84 2,36

0 2,23 2,19 10,11 2,97 4,67 2,95 8,82 2,47 23,43 7,40 4,09 3,11 7,61 1,74 8,17 1,70 7,26 2,01 5,95 2,36

Respondenti s úrazy za 5 let 1 2+ 3,50 4,00 2,15 2,38 10,13 10,47 2,71 2,95 4,75 5,13 2,70 2,98 8,88 9,18 2,40 2,54 23,72 24,74 6,76 7,20 4,86 5,76 3,00 3,28 7,53 7,42 1,58 1,70 8,18 7,90 1,51 1,81 7,14 6,99 1,93 1,97 5,90 5,53 2,35 2,37

p 0,000 0,049 0,007 0,002 0,004 0,000 ns 0,004 0,042 0,002

Tabulka 3c Vztah šetřených znaků (průměrných hodnot) k pětileté úrazovosti mužů, od narození dětí. Dle dotazníku v 5 letech věku dětí (C). Znak Chronické nemoci Sociální opory Depresivita Anxiozita Somaticismus Psychická nepohoda Životní události

Soubor

Respondenti s úrazy za 5 let

n 2523 2388 2412 2426 2468 2344 2523

0

1

2+

m

5,00

4,69

4,98

5,75

s

2,45

2,44

2,17

2,57

m

21,13

21,15

21,44

20,78

s

4,62

4,58

4,55

4,77

m

10,20

10,01

10,17

10,66

s

3,02

3,06

2,87

3,03

m

4,73

4,51

4,75

5,21

s

2,94

2,98

2,80

2,93

m

8,83

8,61

8,79

9,36

s

2,54

2,55

2,33

2,64

m

23,71

23,09

23,66

25,16

s

7,52

7,65

7,08

7,48

m

5,29

4,29

5,76

7,11

s

3,59

3,24

3,43

3,73

125

p 0,000 0,056 0,000 0,000 0,000 0,000 0,000

PŮVODNÍ PRÁCE

Tabulka 3b Vztah šetřených znaků (průměrných hodnot) k pětileté úrazovosti mužů, od narození dětí. Dle dotazníku ve 3 letech věku dětí (B).

PŮVODNÍ PRÁCE

V tab. 3 jsou v podobě průměrů v úrazových kategoriích znaky, které vztah k úrazovosti otců prokázaly podle testů ANOVA. Vztah mezi dosavadní a budoucí úrazovostí (tab. 1) ukazoval, že čím méně úrazů měli otcové doposud, tím méně jich měli dle očekávání i během příštích pěti let, kdežto při vyšší minulé úrazovosti je očekávala i vyšší příští úrazovost. Např. otce se šesti a více dosavadními úrazy očekávala 1,51× častěji slabá a 2,09× častěji silná úrazovost než otce bez úrazu. Avšak otcové, kteří dosud žádný úraz neměli, zůstávali v převážné míře bez úrazu i v budoucnu a slabá i silná úrazovost jim hrozila s menší pravděpodobností, než byla šance, že úraz mít nebudou (RR 0,56 a 0,43). I podle průměrného počtu úrazů v tab. 3 je vidět, že nejméně dosavadních úrazů měli otcové bez budoucího úrazu (2,35 ± 1,96) a nejvíce (3,25 ± 2,10) otcové s budoucími úrazy opakovanými. V obou verzích ukazatele dosavadní úrazovosti (RR i m ± s) je odstupňování velmi výrazné a mezi průměry vykazuje všechny mezikategoriální rozdíly jako signifikantní. Podobně jako dosavadní úrazy byly rizikovým faktorem budoucí úrazovosti i chronické nemoci otců. Riziko silné úrazovosti měli ti, kteří vykazovali dvě a více chronických nemocí: otcové s jednou nemocí měli k očekávání spíše slabou než silnou úrazovost a největší šanci zůstat bez úrazu měli otcové bez chronické nemoci. Nejvíce chronických nemocí (2,10 ± 1,82) měli otcové s nejvyšší úrazovostí, tento průměr se od obou ostatních významně lišil. Věk, ve kterém otcové vyplňovali prenatální dotazník a který tedy představuje délku expozice jejich dosavadní úrazovosti i chronické nemocnosti, vykazoval v kategoriích budoucí úrazovosti průměry 28,6 – 28,0 – 27,6 let a s rostoucí úrazovostí postupně klesal. Nejsilnější úrazovost čekala nejmladší, nejslabší úrazovost nejstarší otce. Muži do 20 let měli dle očekávání silnou úrazovost 1,37× častěji než šanci zůstat bez úrazu; mezi 21–35 lety měli dle očekávání především úrazovost slabou, nad 36 let převládal jejich podíl v kategorii bez úrazu. Věk do 20 let je rizikovým faktorem budoucí úrazovosti. Rehabilitace v dětství byla dalším prediktorem pozdější zvýšené úrazovosti. Po absolvo-

vané rehabilitaci měli v dospělosti slabou úrazovost 1,12× a silnou úrazovost 1,48× častěji než šanci, že zůstanou bez úrazu. Podobný dopad na pozdější úrazovost mělo i prodělání vážného úrazu v dětství – budoucí slabá úrazovost ve srovnání s bezúrazovostí byla častější 1,22×, opakovaná úrazovost 1,47×. I vážný úraz sourozence zvyšoval pravděpodobnost vyšší úrazovosti otců v budoucnu, pro její slabší stupeň 1,30× a pro silnější 1,76×. Pravidelná fyzická činnost, pokud ji prováděli alespoň jednou týdně až do zpocení, zvyšovala příští úrazovost otců v jejich obou kategoriích 1,13×. Týrání v dětství mělo v anamnéze 1,16× více otců se slabou a 1,27× více otců se silnou pozdější úrazovostí, než bylo těch, kteří úraz neutrpěli. Životní události zvyšovaly riziko budoucí silné úrazovosti 1,56×, bylo-li jich hodně (do 17 let 9 a víc z 31 položek). Jestliže jich bylo málo (žádná či jedna položka), riziko slabé úrazovosti se snížilo na 71 %, riziko silné úrazovosti na 56 % v relaci k podílu otců, kteří úraz neměli. Průměrný počet životních událostí v dětství ve vztahu k budoucí úrazovosti rostl řadou 4,45 – 4,76 – 5,35, poslední průměr se od obou předcházejících lišil. Stres z dětství a dospívání má dlouhodobý účinek. Ke zvýšení úrazovosti přispíval podstatně ještě v době, kdy se postižení stali už otci rodin. Psychická nepohoda jako celkový ukazatel je sledována podle tří dílčích ukazatelů – depresivity, anxiozity a somaticismu. Jejich úroveň byla sledována ve všech třech kolech šetření, zahrnutých do této práce. V době vyplňování prenatálních dotazníků žádná z těchto dílčích složek ještě ke sledované úrazovosti ve vztahu nebyla, celkový ukazatel v podobě průměrů se však už 5% hladině statistické významnosti blížil (p = 0,054): hodnotami skóre 19,8 – 20,3 – 20,7 se ukazoval trend zvyšování psychické zátěže s rostoucí úrazovostí. Při rozdělení všech těchto ukazatelů do tříd slabý – střední – silný stupeň se však rozdílnost mezi podíly postižených na škále úrazovosti projevila jen u somaticismu (p = 0,044) a u celkové psychické nepohody (p = 0,017), avšak pouze v testech linearity, nikoliv v chí² testech. 126

K dalším znakům, u kterých nebyl vztah ke sledované úrazovosti otců prokázán, patřily:  Charakteristiky z rodiny otcova původu: oslabené zdraví matek i otců, které jim ztěžovalo výchovu; rozvod rodičů před dosažením 18. roku respondentů; duševní nemoc rodiče; přísnější výchova než v jiných rodinách.  Charakteristiky samotných otců: občanský stav (svobodný – ovdovělý, rozvedený – ženatý); nežije s matkou dítěte; hádá se s partnerkou; velikost okruhu přátel; množství sociálních opor. Ze zdravotních ukazatelů: množství prodělaných infekčních nemocí z 10 vyjmenovaných; stav zraku; alergie; užívání léku v době vyplňování dotazníku; tělesná výška, hmotnost a BMI. U počtů infekčních nemocí a množství sociálních opor však bylo zjištěno, že pokud byly jejich vztahy k úrazovosti šetřeny testem ANOVA, vztah se ukázal jako signifikantní; úrazovost byla tím vyšší:  čím více infekčních nemocí otec prodělal (p = 0,003);  čím bylo množství jeho potenciálních sociálních opor menší (p = 0,025).

II. Znaky šetřené v průběhu pětileté úrazovosti Když děti dovršily třetí rok věku a otcové vyplňovali dotazníky B, byla jejich pětiletá úrazovost již na postupu. Nevíme však, nakolik se blížila své konečné hodnotě, známé až z dotazníku C, protože tříletý úsek úrazovosti samostatně nyní šetřen nebyl. Ve třech letech věku dětí byli otcové dotázáni na to, jak sami hodnotí své zdraví. Pokud se cítili stále zdraví a v pořádku, převládal mezi nimi podíl otců, kteří úraz – zejména opakovaný – utrpěli jen v malé míře (RR 0,71). Otcové s většinou dobrým zdravím byli zastoupeni v kategoriích úrazovosti vcelku vyrovnaně (RR 1,04 a 1,09), kdežto u těch, kteří své zdraví za moc dobré neměli, převládaly opakované úrazy nad epizodickými (RR 1,28 a 0,76): s pocitem horšího zdraví je spojeno riziko vyšší úrazovosti. Zdravotní potíže ze 17 vyjmenovaných byly (ve třídách žádná – jedna až pět – šest a více) odstupňovány v kategorii slabé úrazovosti s RR 0,92 – 0,96 – 1,28 a v kategorii úrazovosti silné s RR 0,59 – 1,10 – 1,85: mezi počtem zdravotních potíží a úrazovostí byla přímá úměrnost. Bylo to patrné i ze sledu jejich průměrných počtů 3,23 – 3,50 – 4,00, mezi nimiž se poslední lišil od obou předcházejících. Zdravotní potíže z prvních let otcovství se odrazily na dlouhodobé úrazovosti statisticky významně. Psychická nepohoda a její dílčí složky vykázaly od prenatálního období v souboru otců silný nárůst: depresivita zesílila z průměrného skóre 8,84 na 10,20, anxiozita ze 3,36 na 4,80, somaticismus ze 7,93 na 8,87 a celkový ukazatel z 20,11 na 23,81 (všechny rozdíly na p = 0,001): psychická nepohoda otců po narození dětí ve všech složkách zesílila (děti nejútlejšího věku jsou rizikovým faktorem pro psychickou pohodu otců). Proměnil se i vztah pětileté otcovské úrazovosti ke všem dílčím komponentám psychické nepohody, který byl v prenatálním období ještě volný. Nyní je statisticky významný – u depresivity, anxiozity i somaticismu ve skupinovém třídění podle chí² testů i testů linearity, u celkového ukazatele jen v testu linearity, v testech ANOVA u všech ukazatelů. Závislost úrazovosti na nich je všude přímá – čím je který ukazatel 127

PŮVODNÍ PRÁCE

Dle samotných testů linearity se ukázal i vztah k úrazovosti u mužů, kteří v dětství potřebovali psychologickou či psychiatrickou péči, a u těch, jejichž rodiče na ně byli v dětství krutí. V relaci k podílům otců, které úrazy nepostihly, byly jejich podíly v kategoriích se slabou i se silnou úrazovostí postupně vyšší: při absolvované psychologické péči 1,35 a 1,54× (p = 0,040), při krutosti rodičů 1,06 a 1,56× (p = 0,044). Do skupiny znaků, kde se vztah k úrazovosti otců projevil pouze dle testů linearity, patřilo ještě vzdělání jejich matek. Ve sledu úrovně základní – středoškolské – vysokoškolské vzdělání rostlo RR slabé úrazovosti řadou 0,91 – 1,07 – 1,34 a RR silné úrazovosti řadou 0,89 – 1,11 – 1,31 (p = 0,008): otcové měli úrazovost tím vyšší, čím vyšší bylo vzdělání jejich matek. Vzdělání otců respondentů stejně jako jejich postavení v povolání (člen řídicího orgánu podniku – člen vedení – mistr, samostatný podnikatel či kontrolor – řadový pracovník) nemělo k úrazovosti respondentů vztah. Nemělo jej ani pozdější postavení v povolání samotných otců v době před narozením dětí.

PŮVODNÍ PRÁCE

nepříznivější, tím častěji je spojen se silnější úrazovostí. Životní události (ze 43 položek) za 1,5 roku před třetím rokem věku dětí dosáhly prakticky stejného souborového průměru (4,67 ± 3,20) jako v prenatálním období (4,76), kdy byly zjišťovány dle 31 položek do 17. roku života otců. Vzhledem k rozdílným časovým délkám expozice těmto stresům je však třeba vidět, že ve skutečnosti navzdory podobnosti těchto průměrů stresogenita z tohoto zdroje po narození dětí narostla. Ve vztahu k úrazovosti zůstala stejně mocným činitelem jako dříve: otcové s větším počtem stresogenních příhod byli ohroženi 1,51× častěji slabou, ale 2,09× opakovanou úrazovostí. Pokud je těchto příhod potkalo méně, převládala úrazovost epizodická nad opakovanou. Ta představovala necelou třetinu (při žádné příhodě) a necelou polovinu (při jedné) z podílu, který vykázali otcové bez úrazu (RR 0,32 a 0,48). Spokojenost s některými složkami svého života měli otcové vyjádřit na stupnici 1 – nespokojen až 10 – spokojen. Když byly jejich odpovědi v transformaci na skupiny s malou – střední – dobrou spokojeností vztaženy k úrazovosti, ukázalo se, že celková spokojenost a – s dosavadním životem, b – s rodinným životem, c – s prací, d – s finanční situací vykazovaly k budoucí úrazovosti týž vztah: čím s nimi byli otcové spokojenější, tím měli úrazovost menší. Platilo to především pro opakovanou úrazovost u životní, rodinné a finanční spokojenosti. U spokojenosti s prací vedl k mírně snížené úrazovosti i její nižší stupeň. U všech uvedených oblastí spokojenosti byla vazba na úrazovost statisticky významná jak podle testů chí², tak linearity. V podobě průměrů byla statisticky významná tato vazba rovněž dle testů ANOVA u spokojenosti rodinné, pracovní a finanční, kde se nejnižší průměrná spokojenost při opakované úrazovosti vždycky signifikantně lišila od obou předcházejících. Celková spokojenost s dosavadním životem se – podle průměrů – k úrazovosti prakticky nevztahovala, ačkoliv ve třídění do skupin malá – střední – dobrá se vztahovala signifikantně. Pozice otců v zaměstnání, která před narozením dětí ve vztahu k úrazovosti zjištěna ještě nebyla, po třech letech tuto vazbu už prokáza-

la dle testů chí² i linearity: otcové angažovaní v řízení podniku a otcové ve společné skupině podnikatelů, mistrů a kontrolorů měli častěji spíš jen jeden než více úrazů, kdežto skupiny vedoucích pracovníků a pracovníků řadových utrpěly častěji úrazy opakované než epizodické. Je to podobné, jak ukázalo postavení v povolání otců našich respondentů, když byla podle něj sledována úrazovost jejich synů, nynějších otců sledovaných dětí, jen vztah k jejich úrazovosti ještě tehdy prokázán nebyl. Problémy v práci zvyšovaly významně jak epizodickou, tak opakovanou úrazovost otců ve srovnání s těmi, kteří tyto problémy neměli (RR 1,24 a 1,42). Vážný úraz před 3. rokem života dětí utrpělo v celém souboru 6,6 % otců. Pětiletá (slabá – silná) úrazovost pak u nich byla 5,83 a 7,50× častější než u těch, kteří v té době úraz neměli. Pravidelná aktivita aspoň jednou týdně až do zpocení zvyšovala riziko jak slabé, tak silné úrazovosti o třetinu. Nedostatek spánku se projevil zvýšením silné úrazovosti o 21 %. Pití alkoholu zvyšovalo slabou úrazovost o 29 % a silnou o 45 %, docházelo-li k tomuto abúzu denně či téměř denně, zatímco abstinenti a střídmí pijáci (asi jednou týdně) ji měli v obou kategoriích sníženou, RR 0,85 a 0,76. Ze znaků partnerského života byla s vyšší úrazovostí otců asociována nespokojenost s projevováním citu a náklonnosti ze strany partnerky (RR 1,45) a nespokojenost se sexem (RR 1,34). Pouze dle testů linearity souvisela úrazovost otců se zdravím jejich žen. Byly-li stále zdravé a v pořádku, silná úrazovost otců byla méně častá (RR 0,90), než když se cítily málokdy dobře anebo často špatně (RR 1,29). Otcové žijící v prostředí, které označili za ne zcela dobré, měli riziko silné úrazovosti o 15 % vyšší než šanci zůstat bez úrazu. Hospitalizace otců před 3. rokem života jejich dětí jim zvyšovala slabou pětiletou úrazovost o 15 % a silnou o 51 %. Rovněž prodělání 3 a více infekčních nemocí v té době vedlo ke zvýšení opakované úrazovosti (RR 1,12). Z problémů, které mívají otcové se zabezpečením základních potřeb (jídlo, ošacení, bydlení) pro své rodiny se ukázala vzhledem k úra128

III. Znaky šetřené na konci pětileté úrazovosti V dotazníku otců z pěti let věku dětí jsou údaje za celých 5 let pouze pro úrazy, ostatní znaky byly šetřeny pouze za poslední dva roky, od vyplnění dotazníku B. U 2 523 otců bylo uvedeno za pět let celkem 2 258 úrazů, celosouborový průměr představovalo 0,895 ± 1,277 případů. Žádný úraz nemělo 1 343 otců (53,2 %), jeden mělo 599 (23,7 %) a dva až devět – celkem 1 659 úrazů – mělo 581 (23,0 %) otců, průměr v této kategorii byl 2,860 ± 1,175 úrazů. V nemocnici bylo ošetřeno 214 (9,5 %), v ambulancích 875 (38,8 %) a jen doma 1 169 (51,8 %) úrazů. Na konci pětiletého období byly s touto úrazovostí otců asociovány následující znaky: Subjektivní pocit zdraví: v plném zdraví se stále cítilo 25,8 % otců, kteří neměli žádný úraz; 21,3 % těch, kteří měli úraz jeden, a 15,1 % otců se dvěma a více úrazy. Ve srov-

nání s otci bez úrazu to bylo 82 % a 58 %. Otcové, kteří se cítili většinou zdraví, byli v kategoriích úrazovosti rozloženi celkem rovnoměrně, kdežto ti, kteří se zdraví necítili, měli silnou převahu v kategorii úrazovosti opakované a malé zastoupení v úrazovosti epizodické, RR 1,78 a 0,85. Ve srovnání s dobou před dvěma roky se vliv pocitu subjektivního zdraví na úrazovosti zvětšil. Chronických nemocí měl celý soubor otců pětiletých dětí v průměru 5,00 ± 2,45 – výrazně více než před jejich narozením (2,35 ± 1,35), chronicita otců za pět let narostla 2,13×. Málo nemocí (0 až 2) uvedlo 13,6 % otců, střední počet (3 až 7) mělo 73,0 % otců a vysoký (8 a víc nemocí) 13,4 % otců. Při nízké chronické nemocnosti byla většina otců bez úrazu a v kategoriích úrazovosti, zejména opakované, byla zastoupena jen zřídka (RR 0,70 a 0,42), zatímco při silné chronicitě se jich tam umístila převaha, RR 1,26 a 2,16. Nejen vlastní nemoci, ale i nemoci členů rodiny zvyšovaly otcům riziko úrazů jak epizodických, tak opakovaných. Bylo-li v uplynulých dvou letech nemocné dítě, RR byla 1,18 a 1,33. Byla-li nemocná žena, RR byla 1,30 a 1,53. Všechna tato RR jsou vyšší, než byla před dvěma roky, vliv nemocnosti členů rodiny na úrazy otců zesílil. Snížení příjmu bylo asociováno se zvýšením úrazovosti, především opakované než epizodické (RR 1,50 a 1,10). Hádky s rodinou a přáteli zvyšovaly riziko úrazovosti v obou kategoriích (RR 1,42 a 1,93). Společenská angažovanost v podobě zapojení do některé zájmové organizace (sportovní, kulturní, charitativní apod.) rovněž zvýšila rizika úrazů v obou kategoriích, RR 1,44 a 1,53. Pití alkoholu v dlouhých časových intervalech (nikdy, zřídka) je vzhledem k úrazovosti malou výhodou (RR 0,80 a 0,86), ale jeho téměř denní či denní konzumace RR zvyšuje 1,27 a 1,43×. Je to prakticky stejné, jak bylo zjištěno už i před dvěma lety z odpovědí v dotazníku B. Nespokojenost v zaměstnání byla s úrazovostí asociována pouze podle testů linearity, zvyšovala riziko silné úrazovosti 1,31×. Psychická nepohoda v dílčích složkách i v celkovém ukazateli ukázala ve vztahu 129

PŮVODNÍ PRÁCE

zovosti jako riziková situace, kdy se jim dařilo jen dost obtížně či velmi obtížně uhrazovat nájemné a splácet půjčky – opakovaná úrazovost je čekala 1,37× a 1,73× častěji než šance zůstat bez úrazu. U potíží se zabezpečením oblečení pro rodinu byla tato RR 1,26 a 1,56. Obtížnost zabezpečit rodině jídlo a topení ve vztahu k úrazovosti otců zjištěna nebyla. Dále bylo několik znaků, které v souvislosti s úrazy otců sice 5% hladiny významnosti nedosáhly, avšak RR opakovaných úrazů ve srovnání se šancí zůstat bez úrazu bylo alespoň o 20 % vyšší. Patřily sem: užívání léků na uklidnění (RR 2,88), nespokojenost s tím, jak se nakládá s rodinnými financemi (RR 1,28), nespokojenost s péčí o domácnost (RR 1,22), snížení příjmu (RR 1,23), nízké sebehodnocení (RR 1,22), přeceňování vlastní aktivity ve srovnání s jinými muži téhož věku (RR 1,22) a slabé sociální opory (RR 1,21). Další znaky, kde vztah k úrazovosti zjištěn nebyl: bydlení v nájmu versus ve vlastním bytě, citové strádání v dětství, velikost námahy v práci, kuřáctví odstupňované podle počtu cigaret vykouřených za den, frekvence sexu, rozvod v průběhu minulých 18 měsíců, občanský stav, užívání léků proti depresi, na spaní a na povzbuzení.

PŮVODNÍ PRÁCE

k úrazovosti obraz podobný tomu, který byl zjištěn i před dvěma lety, oproti prenatální době už další zvýšení nenastalo. Průměrné souborové skóre depresivity 10,20 ± 3,02, anxiozity 4,73 ± 2,94, somaticismu 8,83 ± 2,54 i celkové psychické nepohody bylo prakticky identické s průměry ze tří let dětí a jejich rozdíly mezi úrazovými kategoriemi se vzájemně lišily jako v předešlém období. Platí tedy, že úrazovost byla úměrná míře každého z těchto ukazatelů přímo. V tab. 1 to dokládají i všechna srovnání jak pro epizodickou, tak i opakovanou úrazovost: u skupin otců se slabou zátěží těchto poruch RR postupně klesalo zhruba na polovinu, u otců se zátěží silnou RR rostlo, pro opakované úrazy dle depresivity 1,29×, dle anxiozity 1,15×, dle somaticismu 1,60× a podle celkové psychické nepohody 1,26×. Vztahy jsou signifikantní dle testů chí² i linearity. Životních událostí se otcům přihodilo za poslední dva roky v průměru 5,29 ± 3,59, což dobře odpovídá 4,67 ± 3,20 příhodám, které prožili ke třetímu roku dětí za předcházející období roku a půl. Úroveň stresogenity plynoucí z tohoto zdroje je po narození dětí prakticky setrvalá a stejně setrvalý je i její vysoký vliv na úrazovost, jak potvrzuje test chí², test linearity i ANOVA. Vztah úrazovosti nebyl v poslední etapě šetření zjištěn pro znaky: snížené versus zvýšené sebevědomí otců, kuřáctví různého množství cigaret za den a užívání léků na spaní, na uklidnění, na povzbuzení, proti bolesti, proti depresi. DISKUSE

Rizikovým faktorům úrazovosti zjištěným v brněnském souboru otců odpovídá řada jednotlivých nálezů u jiných studií. Často uvádějí chronické nemoci (Bourguet, McArtor, 1989; Mattila et al., 2004; Palmer et al., 2008; Schwebel, Brezausek, 2008, 2011; Mytton et al., 2009) buď diagnózami nebo jejich úhrnným počtem či v podobě tělesných a duševních vad (Sherrard et al., 2002; Spencer, Coe, 2003; Rowe et al., 2004; Verhaak et al., 2005; Brophy et al., 2008; Vladutiu et al., 2008; Ramirez et al., 2010). Vzhledem k rozmanité etiologii těchto zdravotních poruch se soudí, že ty samy o sobě příčinným mechanismem ve

vztahu k riziku úrazovosti nejsou. Stávají se jím až za přispění dalších mediátorů, které mají vztah i k výskytu chronických nemocí jako např. u dětí zanedbávání péče v nefunkčních rodinách, při narušených vztazích dětí s vrstevníky či tam, kde jim rodiny neposkytují potřebnou lékařskou péči (Schwebel, Brezausek, 2008). Domníváme se, že mediátory zprostředkujícími vztah chronicity k úrazovosti je v tom smyslu vlastně většina zde šetřených charakteristik otců. Jsou to články dlouhého řetězce vzájemně si přispívajících okolností, tvořených individuálními vlastnostmi a situacemi otců, problémy jejich rodin a prostředí, v nichž se pohybují. Společným působením zasahují i psychiku a za vhodné situace vedou k úrazům. Tato úvaha odpovídá známému modelu vztahů mezi úrazovou osobností, úrazovou situací a úrazovým mechanismem. Články řetězce přispívajících okolností mohou být psychická traumata z dětství (Pickett et al., 2002; Mattila et al., 2004; Chudomelová, Provazníková, 2011), stres (Vladutiu et al., 2008), psychická nepohoda (Mattila et al., 2004; Rowe et al., 2004; Villalba-Cota et al., 2004; Chen et al., 2005; Rhodes, Iwashina, 2007; Jokela et al., 2009), pocit špatného zdraví (Mattila et al., 2004), konflikty v rodině (Pickett et al., 2002; Rhodes, Iwashina, 2007; Chau et al., 2008), nefunkční rodina (Villalba-Cota et al., 2004; Chau et al., 2008), rizikové chování – promiskuita, kouření, nadměrné pití alkoholu, drogy, vysoká fyzická či sociální aktivita, extroverze (Pickett et al., 2002; Mattila et al., 2004; Villalba-Cota et al., 2004; Jokela et al., 2009). Zvláštní nevýhodou je pozitivní úrazová historie vlastní (Bourguet, McArtor, 1989; Pickett et al., 2002; Crandall et al., 2010) i dalších členů rodiny (Villalba-Cota et al., 2004; Kukla, Bouchalová, 2008). Naprostou většinu uvedených znaků sledovala v souvislosti s úrazovostí i tato práce a ve všech srovnáních docházela k obdobným výsledkům. Kromě toho zahrnula i znaky, k nimž jsme v literatuře o vztahu k úrazům informace nenašli (nespokojenost s různými stránkami života, nemoci členů rodiny, starost o zabezpečení potřeb rodiny, mimodomácí konflikty a potíže). I výsledky z těchto srovnání jsou v souladu s předchozími poznatky – že to, co 130

zmenšení hodnot relativního rizika. Hodnoty úrazovosti i vztahy úrazů k šetřeným proměnným je tedy třeba považovat spíše za nižší, než jsou skutečné. ZÁVĚR

Na úrazovost má vliv velké množství individuálních, rodinných i environmentálních faktorů.  Tato práce byla vytvořena s podporou projektu IGA MZ ČR č. NS 9668-4/2008. LITERATURA 1.

Blažek K (2010). Ekonomické souvislosti dětských úrazů. Prevence úrazů, otrav a násilí, ZSF JU České Budějovice. 5/1: 58–62. 2. Bourguet CC, McArtor RE (1989). Unintentional injuries. Risk factors in preschool children. AJDC. 143: 556–559. 3. Brophy M, Zhang X, Xiang H (2008). Injuries among US adults with disabilities. Epidemiology 19/3: 465–471. 4. Crandall M, Sridharan L, Schermer C (2010). Injury and health among toodlers in vulnerable families. The Journal of Trauma, Injury, Infection and Critical Care. 68/5: 1128–1133. 5. Chau N, Predine R, Benamghar L, Michaely JP, Choquet M, Predine E (2008). Determinants of school injury proneness in adolescents: a prospective study. Public Health. 122: 801–808. 6. Chen G, Smith GA, Deng S, Chen D, Kelleher K, Xiang H (2005). Psychological symptomps and nonfatal unintentional injuries among Chinese adolescents: a prospective study. Journal of Adolescent Health. 37: 460–466. 7. Chudomelová L, Provazníková H (2011). Emocionální týrání a zanedbávání v dětství. Hygiena. 56/2: 51–56. 8. Jokela M, Power C, Kivimäki M (2009). Childhood problem behaviors and injury risk over the life course. Journal of Childhood Psychology and Psychiatry. 50/12: 1541–1549. 9. Kukla L, Bouchalová M (2008). Závislost dětských úrazů na úrazovosti rodičů. Čs. Pediat. 63/3: 126–136. 10. Mattila V, Parkkari J, Kannus P, Rimpela A (2004). Occurence and risk factors of unintentional injuries among 12 – to 18 – year – old Finns – A survey of 8219 adolescents. European Journal of Epidemiology. 19: 437–444. 11. Mytton J, Towner E, Brussoni M, Gray S (2009). Unintentional injuries in school – aged children and adolescents: Lessons from a systematic review of cohort studies. Injury Prevention. 15: 111–124. 12. Palmer KT, Harris EC, Coggon D (2008). Chronic health problems and risk of accidentaly injury in the workplace: a systematic literature review. Occup Environ Med. 65: 757–764.

131

PŮVODNÍ PRÁCE

narušuje psychickou pohodu a působí psychické potíže, přispívá ke zvýšení rizika úrazů. Rozsahem šetřených znaků je tato studie ze všech nám známých nejobsažnější a cenná především v tom, že rizikové faktory úrazovosti mužů u nás dosud šetřeny nebyly, i v tom, že uvádí také znaky, které vztah k úrazům neprokázaly, což má význam pro další studie. Tato šetří úrazovost mužů v situaci, kdy jsou jako otcové malých dětí a partneři žen na mateřské dovolené sociálně zranitelnější než ostatní mužská populace. Jejich úrazovost sledujeme právě po citlivých pět let od narození dětí, a to v prospektivním i v retrospektivním pohledu a s opakovaným prověřováním vztahu jejich základních charakteristik k úrazům v různém čase. Opakovaná šetření účinku těchto faktorů v různých období života byla dosud prováděna jen zcela výjimečně, ačkoliv právě ona postihuje dynamiku změn v dlouhodobých studiích. Kritická analýza kohortových studií úrazovosti (Mytton et al., 2009) zjistila, že z 18 rozebíraných prací pouze čtyři sledovaly dospělé lidi po alespoň pět let, ostatní byly kratší nebo jen provedené u dětí. Ve vztahu k úrazům šetřily sociální poměry, ekonomickou situaci, vzdělání, prostředí, nemocnost a spotřebu zdravotní péče, funkce rodin, typy chování, osobnostní vlastnosti, názory a postoje. Na rozboru 45 publikací z těchto studií analýza uvádí, že úrazovost je vyšší v horších sociálních, zdravotních a ekonomických podmínkách, v horším životním prostředí, v narušených a početných rodinách, u méně vzdělaných a manuálně pracujících lidí. Konstatuje, že studie pocházejí ze zemí s vysokými příjmy a že situace v zemích se středními a s nízkými příjmy je neznámá. Naše výsledky se – ve srovnatelných znacích – shodují s těmi, které byly zjištěny v USA, Anglii, Kanadě a na Novém Zélandě. Za slabou stránku studie považujeme to, že úrazy otců byly zjišťovány až na konci pětiletého období, nikoliv už v jeho průběhu. Chybou paměti část úrazů – neznámo jaká – mohla evidenci uniknout. Znamená to, že incidence epizodických i opakovaných úrazů je podhodnocena, což při srovnávání podílů otců s těmito úrazy a podílů otců bez úrazu vede ke

PŮVODNÍ PRÁCE

13. Pickett W, Garner MJ, Boyce WF, King MA (2002). Gradients in risk for youth injury associated with multiple risk – behaviours: a study of 11,329 Canadian adolescents. Social Science and Medicine. 55: 1055–1068. 14. Polášek V (2010). Vnější příčiny úmrtí v ČR v letech 1994 až 2009. Demografie. 52/2: 140–152. 15. Ramirez M, Fillmore E, Chen A, Peek-Asa C (2010). A comparison of school injuries between children with and without disabilities. Academic Pediatrics. 10/5: 317–322. 16. Sherrard J, Tonge BJ, Ozanne-Smith J (2002). Injury risk in young people with intellectual disability. Journal of Intellectual Disability Research. 46/1: 6– 16. 17. Rhodes KV, Iwashina, TJ (2007). Child injury risks are close to home: parent psychosocial factors associated with child safety. Matern. Child Health J. 11: 269–275. 18. Rowe R, Maughan B, Goodman R (2004). Childhood psychiatric disorder and unintentional injury: findings from a national cohort study. Journal of Pediatric Psychology. 29/2: 119–130.

19. Schwebel DC, Brezausek CM (2008). Chronic maternal depression and children´s injury risk. Journal of Pediatric Psychology. 33/10: 1108–1116. 20. Schwebel DC, Brezausek CM (2011). Unintentional injury among low-income 5-years-olds with chronic health conditions. Chronic Illness. 7: 201–208. 21. Spencer N, Coe C (2003). Parent reported longstanding health problems in early childhood: a cohort study. Arch. Dis. Child. 88: 570–573. 22. Verhaak PFM, Heijmans MWJM, Peters L, Rijken M (2005). Chronic disease and mental disorder. Social Science and Medicine. 60: 789–797. 23. Villalba-Cota J, Trujillo-Hernandez B, Vasquez C, Coll-Cardenas R, Torres-Ornelas P (2004). Causes of accidents in children aged 0-14 years and risk factors related to the family environment. Annals of Tropical Paediatrics. 24: 53–57. 24. Vladutiu CJ, Casteel C, Runyan CW (2008). Disability and risk of non-fatal residential injuries among adults. Injury Prevention. 14: 302–305.

Marie Bouchalová, Lubomír Kukla, Petr Okrajek [email protected]

132

FAMILY FREE TIME AS A RISK FACTOR OF THE CHILDREN INJURY RATE Lucie Foltová1, 2, Regina Schovancová1, 2 1 2

Lékařská fakulta MU Brno, Výzkumné pracoviště preventivní a sociální pediatrie Lékařská fakulta MU Brno, Ústav preventivního lékařství

Summary The target of our contribution presented here is mapping the association between children injuries and way of spending the family free time. Within the framework of a longitudinal study, it is possible to consider these problems according to developmental stages of children monitored, which offers a unique chance to emphasize the most serious risk free time activities depending on the child development degree. Our intention was to bring a contribution to studying problems of the injury rate in terms of social-psychological considerations. The research group was based on the European Longitudinal Study of Parenthood and Childhood (ELSPAC). For purposes of the present work, data from questionnaires submitted to parents were evaluated, concerning the parents themselves on the one hand and the monitored children on the other, the evaluation being implemented in periods of 18 months, 3, 5, 7 and 11 years of the child age. Two contrast groups of children were established depending on their injury rate. The first group (N=315) included all the children from the research group, in which all the data from the periods considered were available and who simultaneously exerted high injury rates (3–8 injuries over first eleven years of their life). The second group included the same number of children (N=315), who did not suffer any injury, was randomly selected from participating children by the SPSS programme. Generalization of results suggested that risk factors include rough plays of children (games simulating war, etc.) and plays with dangerous objects (sabres, tools), leaving the child alone, insufficient parent surveillance and control of child movements, even at higher age of the child. It was thus shown that physical development by far does not mean that the child will be able to independently avoid the injury. In contrast, important positive factors are frequent presence of parents and their enhanced participation in all the child activities. The results are clearly outlined depending on the development periods studied to make it possible to establish risk and safe free time activities for each period. Key words: children injury rate – free time activities – child development – family – prevention Souhrn Cílem našeho příspěvku je zmapovat souvislost mezi dětskými úrazy a způsobem trávení volného času rodiny. V rámci longitudinální studie můžeme sledovat tuto problematiku podle vývojových etap sledovaných dětí, díky čemuž máme ojedinělou možnost upozornit na nejzávažnější rizikové volnočasové aktivity v závislosti na stupni dětského vývoje. Naším záměrem je tak přispět ke studiu problematiky úrazovosti sociálně-psychologickou optikou. Výzkumný soubor vychází z Evropské longitudinální studie rodičovství a dětství (ELSPAC). Pro účely této práce byla hodnocena data z dotazníků určených rodičům, ve kterých se jednak vyjadřovali o sobě a jednak o sledovaných dětech, a to v obdobích osmnácti měsíců, tří, pěti,

Submitted: 2011-08-11 ▪ Accepted: 2011-11-25 ▪ Published online: 2011-12-20 PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ: 7/2: 133–140 ▪ ISSN 1801-0261 (Print) ▪ ISSN 1804-7858 (Online)

133

PŮVODNÍ PRÁCE

VOLNÝ ČAS RODINY JAKO RIZIKOVÝ FAKTOR ÚRAZOVOSTI DĚTÍ

PŮVODNÍ PRÁCE

sedmi a jedenácti let věku dětí. Základem bylo vytvoření dvou kontrastních skupin dětí dle jejich úrazovosti. Do první skupiny (N = 315) byly zahrnuty všechny děti ze souboru, o kterých byly k dispozici údaje ze všech sledovaných období a které zároveň vykazovaly vysokou úrazovost (rozmezí 3–8 úrazů během prvních jedenácti let života). Druhá skupina o stejném počtu (N = 315) byla v programu SPSS náhodně vybrána z dětí, které naopak žádný úraz neutrpěly. Z výsledků při zobecnění vyplynulo, že za rizikové faktory můžeme považovat tvrdé hry dětí (na válku apod.) a jejich hry s nebezpečnými předměty (šavle, nářadí), ponechávání dítěte o samotě, nedostatečný rodičovský dohled a kontrolu jeho pohybu, a to i ve vyšším věku dítěte. Ukazuje se tak, že fyzické vyspívání ještě zdaleka neznamená, že bude dítě samo schopno předejít úrazu. Významnými pozitivními faktory jsou naopak častá přítomnost rodičů a jejich větší participace na všech aktivitách dítěte. Výsledky jsou uváděny přehledně dle sledovaných vývojových období, aby bylo možno stanovit v každém z nich rizikové i bezpečné volnočasové aktivity. Klíčová slova: dětská úrazovost – volnočasové aktivity – vývoj dítěte – rodina – prevence

ÚVOD

Dětské úrazy jsou závažným celosvětovým problémem. Česká republika je navíc z hlediska úrazovosti dlouhodobě hodnocena jako jedna z nejhorších zemí v Evropě (Matlasová, Toráčová, 2008; Novotná, 2008; Truellová, 2008). Nejčastějším místem úrazů dětí je jejich domov (Čapková, 2008), dále jeho okolí, škola a sportoviště (Truellová, 2008). Nejzávažnějšími bývají úrazy dopravní (Truellová, 2008). Vysoce rizikovým faktorem dětské úrazovosti je rovněž úrazovost jejich rodičů, o čemž referuje studie Kukly a Bouchalové (2008), kteří uvádějí, že příčina této souvislosti je neznámá, nicméně uvažují např. o sdíleném životním stylu a sociálním prostředí. Část příčin lze hledat v psychosociálních kvalitách výchovného a formativního procesu (Kukla, Bouchalová, 2007). Dětské úrazy mají své závažné dopady nejen zdravotní, ekonomické, ale i pedagogické, sociální a psychologické. Snížení úrazovosti dětí lze dosáhnout kvalitní informovaností rodičů o možných rizicích a následným doporučením proveditelných preventivních opatření. „Pro prevenci úrazů je základem sběr validních dat o místě, času, typu, příčinách a souvislostech úrazového děje“ (Truellová, 2008, p. 61; podobně též Kukla, Bouchalová, 2008). Cílem našeho příspěvku je zmapovat souvislost dětských úrazů se způsobem trávení volného času rodiny. Díky longitudinální studii (ELSPAC) máme možnost sledovat tuto pro-

blematiku podle vývojových etap sledovaných dětí. Tímto způsobem chceme upozornit na nejzávažnější rizikové volnočasové aktivity v závislosti na stupni dětského vývoje. Naším záměrem je tak přispět ke studiu problematiky úrazovosti sociálně-psychologickou optikou. CHARAKTERISTIKA SOUBORU A METODIKA

Výzkumný soubor vychází z Evropské longitudinální studie rodičovství a dětství (ELSPAC – European Longitudinal Study of Parenthood and Childhood). Výchozí data souboru zahrnují údaje o všech živě narozených novorozencích (a jejich rodinách), jejichž matky měly v době porodu trvalé bydliště v Brně. Zachyceno je období od 1. 3. 1991 do 30. 6. 1992, celkově šlo o 5 549 dětí. Při každé vlně dotazníkového šetření těchto rodin je rodiči podepisován informovaný souhlas. Pro účely této práce byla hodnocena data z dotazníků určených rodičům, ve kterých se vyjadřovali ke své osobě a ke sledovaným dětem, a to v obdobích osmnácti měsíců, tří, pěti, sedmi a jedenácti let věku dětí. Základem bylo nejprve vytvoření dvou kontrastních skupin dětí dle jejich úrazovosti. Do první skupiny (N = 315) byly zahrnuty všechny děti ze souboru, o kterých byly k dispozici údaje ze všech sledovaných období (pro zajištění objektivního longitudinálního pohledu) a které zároveň vykazovaly vysokou úrazovost (tu jsme stanovily jako rozmezí 3–8 úrazů během prvních jedenácti let života). Druhá stejně 134

VÝSLEDKY

Dítěti se během růstu a vývoje mění jeho tělesné proporce, zlepšuje se jeho pohyblivost i rozumové schopnosti. Rozhodly jsme se proto pojednat o sledovaném souboru nikoliv souhrnně, ale dle jednotlivých monitorovaných období, abychom tak lépe upozornily na rizikovější aktivity vázané na dílčí věkové kategorie. Je logické, že rizika se v závislosti na dětském vývoji mění. Některé činnosti přestávají být rizikové, ovšem přibývají aktivity nové. Ke každému věkovému období rovněž uvádíme stručnou psychologicky-vývojovou charakteristiku. Děti v osmnácti měsících Jedná se o náročné batolecí období, které je charakteristické především „průzkumným“ chováním. Dětem by se nemělo bránit v exploraci okolí, aby měly možnost přirozeného rozvoje poznávacích funkcí i motorických dovedností. Zároveň však musíme myslet na jejich bezpečnost. Nejvýraznější posun je v kontrole pohybů, nicméně nelze spoléhat

na jejich autoregulaci (Čačka, 2000). Děti v tomto období také významně pozorují dospělé a poté napodobují jejich chování, ačkoliv mnohému ještě zcela nerozumějí (Čačka, 2000). To bychom měli mít na paměti, neboť právě v tomto období je náš vlastní příklad velmi významný. Délka soustředění (pozornosti) dítěte se pohybuje kolem 20 minut. V tomto období je riziko úrazovosti těsně spjato s aktivitami rodičů. Klíčovou roli zde hraje otec, neboť u matek nebyla zjištěna statisticky významná data. Z výsledků vyplývá, že pokud otec tráví večery převážně doma, je počet úrazů výrazně nižší, avšak když tráví mimo domov více večerů (tj. více než jeden večer týdně), riziko úrazů výrazně roste (1,36× dle RR). Když si otec hraje s dítětem často s hračkami, je úrazovost 1,15× častější (dle RR). Pokud provozuje s dítětem fyzické hry jako například tleskání a převalování, je úrazovost 1,10× vyšší. Naopak pozitivním faktorem je, pokud otec chodí s dítětem na procházky (dle RR mají časté procházky vliv na vysokou úrazovost 0,76× menší, naopak pokud chodí jen zřídka či nikdy, riziko je 1,21× vyšší). Časté procházky (jde o osmnáctiměsíční dítě, tedy zřejmě spíše připadají v úvahu projížďky s kočárkem) otce s dítětem interpretujeme jako indikátor rodinné harmonie a pohody. Nejde tedy o činnost, při které by bezprostředně hrozilo vážnější nebezpečí úrazů. Podobně uvažujeme nad zjištěním, že jestliže otec dítěti zpívá, je úrazovost nižší (0,71× dle RR). Děti ve třech letech V tomto období jsou děti na přelomu batolete a předškoláka. Platí tedy něco z předchozího a zároveň z následujícího období. Děti v této vývojové fázi udrží pozornost zhruba 30 minut. Často dělají věci způsobem „pokus-omyl“ (Čačka, 2000). Jsou stále hodně nesamostatné, nekompetentní a nezbytně manipulované (Čačka, 2000). Aktivita je pro ně v tomto období cílem sama o sobě. Mají již dostatečnou schopnost manipulovat s předměty, a dokonce i odhadovat obtížnost ve vztahu k vlastním výkonovým schopnostem. V tomto období se jeví jako riziková aktivita vzhledem k úrazovosti dětí návštěva lunaparku několikrát do roka (RR = 1,20). 135

PŮVODNÍ PRÁCE

početná skupina (N = 315) byla v programu SPSS náhodně vybrána z dětí, které naopak žádný úraz neutrpěly (a opět o nich byly k dispozici údaje ze všech sledovaných období). V souladu s výzkumným cílem bylo provedeno primární ošetření dat a klasická frekvenční analýza dat. Byly testovány nulové hypotézy, tedy hypotézy o shodě rozložení ve sledovaných skupinách. O statistické významnosti bylo rozhodováno pomocí Cramerova V na hladině p<0,05. Třídění dat a výpočty byly provedeny pomocí programů v IBM SPSS Statistics 19. V textu uvádíme jen statisticky významné výsledky a k nim dopočtená relativní rizika (RR). Naším záměrem je zjistit, čím se odlišují rodiny dětí s nulovou úrazovostí od rodin dětí s vysokým počtem úrazů. Současně se zaměřujeme na specifika vývojových stupňů sledovaných dětí, abychom tak určily v každém sledovaném stadiu nejrizikovější (a také nejbezpečnější) činnosti. Jedná se tedy o identifikování rizikových aktivit ve vztahu k celkové úrazovosti dětí (zjištěné výsledky neznamenají, že se úraz stal právě při dané činnosti, ale že tato činnost zvyšuje relativní riziko úrazu dětí).

PŮVODNÍ PRÁCE

Statisticky významně se zvyšuje riziko úrazu, pokud si dítě hraje s vláčky, autíčky či letadélky (RR = 1,41), dále potom se šavlemi nebo předměty, které používá jako šavle (RR = 1,98). Stejně nebezpečná je hra na válku (RR = 2,38). Nebezpečné je též nechat dítě, aby šplhalo nebo vylézalo na ploty, stromy nebo prolézačky (RR = 1,65). Dítě naopak utrpí méně úrazů, pokud si hraje výhradně s děvčátky (RR = 0,80). Předpokládáme tak, že k úrazům logicky častěji dochází při zvýšené fyzické aktivitě (s náročnějším pohybem, který děti ještě zcela nekoordinují). Ať má dítě kontakt s kočkou doma nebo někde jinde (alespoň jedenkrát týdně), je úrazovost vyšší (RR = 1,45), než když s kočkami do styku vůbec nepřichází (RR = 0,79). Naprosto stejná úměra platí při kontaktu dítěte se psem (má kontakt – RR = 1,11; nemá kontakt – RR = 0,68). Dopad na úrazovost má též doba, kterou stráví dítě v pracovní dny v autě. Pokud v autě vůbec nejezdí, je riziko úrazů mnohem nižší (RR = 0,79). Bezpečnou víkendovou aktivitou je výlet s dítětem do přírody, avšak toto konstatování platí pouze, pokud trvá v rozmezí 1–2 hodin (RR = 0,69). Při delším pobytu (3 hodiny a více) je naopak riziko úrazovosti vyšší (RR = 1,12). Důležitá je i otázka spokojenosti rodičů s trávením volného času. Jestliže je žena s množstvím společně stráveného času s partnerem velmi spokojena, je riziko dětských úrazů menší (RR = 0,85). Podobně i spokojenost se zájmy a činnostmi ve volném čase je – tentokrát pro oba partnery (žena – RR = 0,90; muž – RR = 0,88) – velmi důležitá a působí jako pozitivní činitel k riziku dětských úrazů. Děti v pěti letech Ve složitější situaci se tyto děti ještě neumějí orientovat, ale mají mimořádnou schopnost nápodoby. Objevují se u nich náznaky vědomého tlumení a záměrnosti projevů. Pozornost udrží již i 90 minut. Dítě dospívá ke stále cílenějšímu pohybovému projevu, po určitou dobu je již schopno své motorické chování ovládat a kontrolovat (Čačka, 2000). Dochází k identifikaci s rodičem totožného pohlaví, jehož dítě napodobuje bezděčně i úmyslně. Ve hře se již

projevují rodové rozdíly. Chlapci dávají přednost otevřeným prostorům, soutěživosti, fyzické zátěži apod., děvčata upřednostňují omezený prostor, domácí aktivity, verbální činnosti atd. Pokud si dítě hraje s nástroji a nářadím, riziko úrazů se zvyšuje (RR = 1,70). Hru s nádobíčkem lze však jen doporučit, neboť úrazovost při častém hraní klesá (RR = 0,58). Narazily jsme i na zajímavý aspekt, kdy se objevuje jistá souvztažnost mezi zájmem dítěte o pavouky, hmyz či slimáky. Pokud se o ně nezajímalo vůbec, je úrazovost podstatně nižší (RR = 0,61), naopak při častém hraní si s nimi je riziko vyšší (RR = 1,28). I plavání má svá rizika, avšak s jedinou výjimkou. Pokud dítě plave denně, riziko úrazů je menší (resp. stejné, pokud plave pravidelně jednou týdně). Zřejmě se jedná o zkušeného plavce, resp. o dítě celkově fyzicky zdatnější, tedy riziko jakéhokoliv druhu úrazu je tak pravděpodobně nižší. Obdobná je i situace při chození dětí do sportovního klubu. Pokud jej navštěvuje denně, je úrazovost výrazně nižší, než když do něj nechodí vůbec. Naopak při frekvenci několikrát do týdne až jedenkrát za měsíc se riziko úrazu zvyšuje. Zcela jasná je úměra mezi ponecháním samotného dítěte doma (či s jinými dětmi) a rizikem úrazů. Pokud dítě netráví žádný čas samo ještě i v tomto věku, kdy se už zdá být „rozumnější“, je riziko úrazů mnohem menší (RR = 0,75). Již při pár minutách se riziko úrazů razantně zvyšuje (RR = 1,31), a pokud se jedná o více než hodinu, je riziko dokonce dvojnásobné. Stejná úměra platí i v noci: pokud nezůstává nikdy samo, pak je riziko menší (RR = 0,92), pokud je samo déle než hodinu, riziko se 1,5× znásobí. Pokud matka dítěte netráví mimo domov žádný večer, je úrazovost dětí nižší. Totéž platí i o otci (obojí RR = 0,79). Projevuje se též pozitivní vliv participace otce při kreslení a malování s dítětem. Pokud se otec dítěti takto věnuje, úrazovost je nižší (RR = 0,80). Naopak pokud otec provádí s dítětem „jiné“ činnosti, úrazovost stoupá (RR = 1,48). Tyto činnosti seřazeny sestupně dle počtu úrazů, ke kterým při nich dochází, vypadají následovně: asistence dítěte otci při práci, společná práce otce a dítěte, dále pak jízda na dětské motorce, 136

Děti v sedmi letech Jedná se o období přechodu dítěte do školního prostředí, kde se musí značně přizpůsobit novým podmínkám a kde se zároveň vyskytuje mnoho nových podnětů. Dítě bývá pod zvýšeným tlakem na samostatnost. Motivace přichází v tomto stadiu ještě převážně zvenčí (pochvala, úsměv, ...). Je třeba dbát na to, aby dítě nebylo přetěžováno (Čačka, 2000). V tomto věku chce být dítě plně aktivní, nejen pasivně přejímat informace zvenčí, chce si vše vyzkoušet na „vlastní kůži“, experimentuje. Vývoj pohybových i ostatních schopností je do značné míry závislý na tělesném růstu (Langmeier, Krejčířová, 2006). Velmi rizikové stále zůstávají hry na bitvu či válku (při častém hraní velmi vysoké riziko – RR = 6,67). Předpokládáme, že v tomto případě vyspělejší fyzická kondice dítěte má za následek spíše než kontrolu pohybů jejich větší rozsah a že děti mají dojem, že toho zvládnou více, a tak se pouští do náročnějších „bojů“. Opět se také jako statisticky významný vzhledem k vyšší úrazovosti prokázal zájem o pavouky a hmyz (RR = 1,75). Nově se jako rizikové ukazuje kupodivu hraní stolních her (RR = 1,10) oproti bezpečné hře s nádobíčkem (RR = 0,26) či hře na nějakou ženskou postavu (RR = 0,41). Bezpečné je také o víkendových dnech malování nebo hra se stavebnicí, avšak pouze rozumně dlouhé (tj. 1–2 hod.; RR = 0,84). Při hře delší než tři hodiny je naopak riziko úrazovosti vyšší (RR = 1,62).

silná tendence k vrstevnickým aktivitám. Společné činnosti mohou nabývat sportovního charakteru (fotbal). Výrazně se zlepšuje jemná i hrubá motorika, pohyby jsou rychlejší, svalová síla větší. Nápadně lepší je koordinace celého těla (Langmeier, Krejčířová, 2006). Pro dítě v tomto věku je rizikovější zůstávat denně dlouhou dobu (konkrétně 3 a více hodin) v letním období venku (RR = 1,41), než tam trávit dobu kratší (pokud se jedná o max. 2 hodiny, pak R = 0,77). Podobné zjištění platí i v zimě, avšak s tím rozdílem, že rizikovější je již pobyt delší než jednu hodinu (RR = 1,11), naopak pobyt venku kratší než 60 minut je vhodný (RR = 0,35). Nezáleží přitom, zda je dítě venku samo, s rodiči či s kamarády. O letních prázdninách je riziko úrazů vyšší při četných pobytech dítěte mimo domov, kde stráví maximálně jeden týden (RR = 1,96). Jestliže nechají rodiče dítě v tomto věku o víkendech samotné doma po dobu delší než 3 hodiny, riziko úrazovosti výrazně stoupá (RR = 3,58), kratší doba s úrazovostí nesouvisí. Nebezpečné je i příležitostné vypomáhání dítěte v rodinném podnikání (RR = 3,77), stejně tak pokud dítě používá nějaké nářadí, například kladivo (RR = 2,14). Pokud jde dítě do obchodního domu, je jednoznačně bezpečnější, když tam zamíří s dospělou osobou než samo či s jinými dětmi (RR = 0,83), totéž platí o návštěvě příbuzných (RR = 0,71). Lyžování se projevilo jako riziková aktivita (RR = 1,16). Taktéž roste počet úrazů, pokud dítě hraje tenis, což platí pro klasický (RR = 1,52) i stolní (RR = 1,32) tenis. Obecně sportování vůbec se ukazuje jako riziková činnost (RR = 1,41). Pokud si dítě hraje často na nějakou ženskou postavu, například na vílu, jde o bezpečnou zábavu (RR = 0,31). Časté hraní si pouze s děvčaty přináší nižší riziko úrazů (RR = 0,69).

Děti v jedenácti letech Jedná se o konec mladšího školního věku, kdy začíná pubescence. V tomto období je patrná

137

PŮVODNÍ PRÁCE

tříkolce či kole v přítomnosti otce, výpravy otce s dítětem na turistické výlety, táboření či stanování a konečně bruslení a lyžování dítěte s otcem. Při srovnávání stejných činností v přítomnosti matky nebyly shledány statisticky významné rozdíly mezi sledovanými skupinami. Tyto činnosti matky s dětmi v tomto věku buď vůbec nedělají, nebo nad nimi mají zvýšený dohled.

PŮVODNÍ PRÁCE

Tabulka 1 Shrnutí rizikových a bezpečných aktivit v jednotlivých vývojových stádiích

Období 1,5 roku

3 roky

5 let

7 let

11 let

Rizikové aktivity

Bezpečné aktivity

Otec tráví večery mimo domov Otec si hraje s dítětem s hračkami Otec provádí s dítětem fyzické hry Návštěvy lunaparku Dítě si hraje s vláčky, autíčky, letadélky, šavlemi Dítě si hraje na válku Dítě leze na ploty, stromy, prolézačky Dítě je v kontaktu s domácími zvířaty Dlouhý pobyt v přírodě (více než 3 hod.) Dítě si hraje s nástroji a nářadím Dítě se zajímá o hmyz, pavouky Ponechání dítěte doma samotného (ve dne i v noci) Činnosti s otcem (asistence při práci, jízda na kole, turistické výlety, táboření a stanování, bruslení a lyžování) Dítě si hraje na válku Dítě se zajímá o hmyz, pavouky Hraní stolních her Hry delší než 3 hodiny Dlouhý pobyt dítěte venku (v létě více než 3 hod., v zimě více než 1 hod.) Dítě samotné doma více než 3 hod. Vypomáhání dítěte v rodinném podnikání Dítě používá nářadí Lyžování, tenis

Otec tráví večery doma Otec chodí s dítětem často na procházky Otec dítěti zpívá Dítě si hraje s děvčátky Dítě nejezdí v autě Procházky s dítětem v přírodě (do 2 hod.) Spokojenost matky s množstvím času stráveného s partnerem Spokojenost obou rodičů se zájmy a volnočasovými činnostmi Dítě si hraje s nádobíčkem Denní plavání Rodiče tráví večery doma Otec si s dítětem maluje Dítě si hraje s nádobíčkem Dítě si hraje na ženskou postavu Malování, hra se stavebnicí Kratší pobyt venku Dítě si hraje na ženskou postavu Dítě si hraje s děvčaty Návštěvy obchodních domů a příbuzných s dospělým doprovodem

Pozn.: Tučně zvýrazněna nejrizikovější činnost daného období dle relativního rizika.

Tabulka 1 shrnuje předešlé výsledky do přehledu rizikových a bezpečných aktivit dle sledovaných vývojových období dítěte. Ve sloupci s rizikovými aktivitami jsme tučně zvýraznily vždy nejrizikovější činnost dle relativního rizika. DISKUSE

Pro jednotlivá věková období, jak uvádí Čapková (2008), je charakteristické určité spektrum úrazů, a proto lze odhadnout, jaká rizika jsou v daném období hodna pozornosti. Nejde o to izolovat dítě od běžných situací a předmětů, ale seznámit je s jejich správným používáním ve vhodné době. Z našich výsledků vyplynulo, že každé sledované období je navíc specifické z hlediska rizikovosti dětské úrazovosti ve vztahu k volnočasovým aktivitám rodiny.

Naše výsledky dále v podstatě potvrzují, že nejčastějším místem úrazů dětí je jejich domov (Čapková, 2008), dále jeho okolí, škola a sportoviště (Truellová, 2008). Podobně francouzský výzkum (Chatelus, Thelot, 2011) uvádí, že přibližně třetina dětských úrazů se stane ve škole, pětina doma a polovina při sportovních a tělesných aktivitách. Přičemž platí, že sportovní úrazy strmě narůstají s věkem (McQuillan, Campbell, 2006). Významný vliv na dětskou úrazovost v batolecím období má otec. Všechny zjištěné statisticky významné výsledky se totiž vztahovaly na činnosti prováděné s otci. Je zřejmé, že se otcové snaží rozšiřovat spektrum činností prováděných se svými dětmi ve volném čase. Avšak pravděpodobně si neuvědomují, jak důležité je zajistit dětem při těchto aktivitách 138

Hry dětí s domácími mazlíčky (kočky, psi) je nutno velmi zvažovat, neboť z výsledků vyplývá, že ještě ve věku tří let nelze doporučit kontakt dětí s nimi. To je v souladu s tvrzením Novotné (2008), která rovněž upozorňuje na skutečnost, že předškolní děti nejsou psychicky natolik zralé, aby mohly posoudit nebezpečnost svého počínání a neměly by si tak hrát se zvířaty bez dohledu dospělé osoby, neboť často v tomto věku nevidí rozdíl mezi živým tvorem a hračkou a podle toho také jednají. Podobně souhlasíme s dalším upozorněním Novotné (2008), že by mělo být předškolním dětem rezolutně zakázáno lezení po stromech, neboť i v případě, kdy je tomuto konání přítomna dospělá osoba, není schopna možnému úrazu zabránit. Naše výsledky rovněž potvrzují zvýšené riziko úrazů dětí, pokud je jim umožněno (v našem případě ve třech letech) šplhat nebo lézt po plotech, stromech a prolézačkách. Některé aktivity jsou bezpečné, pokud se provádějí omezenou dobu (přizpůsobenou vývojovému období a s tím související dobou pozornosti, unavitelnosti dítěte atd.). Lze to vidět např. na procházkách s tříletými dětmi v přírodě, které jsou vhodné v rozmezí jedné až dvou hodin, přičemž při překročení tří hodin je již riziko úrazu zvýšené. Podobně je tomu u sedmiletých dětí při malování a hře se stavebnicemi (platí stejné časové rozmezí) a u jedenáctiletých dětí při jejich pobytu venku. Další aktivity jsou zase bezpečné, pokud se dělají pravidelně, často (nikoli jen jednorázově, nahodile, nepravidelně, ...). Pravidelné tělesné aktivity (plavání, sportovní klub apod.) jsou vhodné, neboť napomáhají lepší fyzické kondici dítěte a rozvoji jeho hrubé motoriky. Na druhou stranu nepravidelně prováděné činnosti (převážně s otcem) riziko úrazů zvyšují více, než když se žádné aktivity nevyvíjejí. Sportovní aktivity dětí se ukazují jako rizikové. Na jednu stranu sice zvyšují jejich fyzickou kondici, na druhou stranu ale při sportu často dochází k úrazům. Naše práce prokázala zvýšené riziko při bruslení a lyžování v pěti letech věku dětí. Lyžování zůstává rizikové i v jejich jedenácti letech, kdy se přidalo riziko i při hraní tenisu a sportování obecně. Toto zjištění koresponduje se skotským výzkumem 139

PŮVODNÍ PRÁCE

bezpečnost. Ukázalo se, že již v osmnácti měsících byla riziková fyzická hra otce s dítětem (převalování apod.), v pěti letech jsou to další fyzické aktivity (lyžování, stanování, pomoc při práci ad.). Ukazuje se však, že se úrazovost snižuje, pokud činnosti s dítětem dělá pravidelně a často. Z toho plyne naše zásadní doporučení, aby otcové byli zapojeni do preventivních programů již v těhotenství partnerky, přičemž důrazně doporučujeme rovněž i praktické nácviky, jak s dítětem bezpečně zacházet (domníváme se, že pouhé teoretické přednášky nebudou mít takový efekt). Dále bychom navrhovaly, aby matky byly přítomny aktivitám otců s batolaty do doby, než muži takříkajíc získají „grif“. V žádném případě není naším záměrem odrazovat od zapojení otců do péče o dítě, ba naopak. Stále rozšířenější je stěhování mladých rodin do nových domů v okolí velkých měst, což s sebou samozřejmě nese množství průvodních jevů. Například jde o nutnost každodenního dojíždění do zaměstnání a školy. S tím souvisejí častější jízdy automobilem, přičemž ze statistik vyplývá, že právě automobilové havárie představují nejčastější typ úrazu, při kterém dojde k usmrcení či zranění dítěte. Nejmladší děti jsou ohroženy v dopravě nejčastěji v roli spolujezdce v osobním automobilu, jak upozorňuje Čapková (2008). Právě dopravní úrazy bývají těmi nejzávažnějšími (Truellová, 2008). Naše práce zároveň potvrzuje, že jízda autem je statisticky významným rizikovým faktorem, navíc je nutno si uvědomit, že naše výsledky mapují realitu, která existovala na našich silnicích před několika lety. V současnosti lze předpokládat, že riziko je kvůli nárůstu automobilismu ještě vyšší. Riziko úrazu je mnohem vyšší, pokud odchází některý z rodičů večer častěji mimo domov. Naznačená souvislost je zřetelnější, pokud je touto osobou žena, přičemž není velký rozdíl mezi stavem v osmnácti měsících a pěti letech dítěte. Je zjevné, že péče matky, zvláště v prvních letech života dítěte, je velice obtížně nahraditelná. Ukazuje se, že i v pěti letech je značně nevhodné a rizikové nechávat děti o samotě, bez dozoru. A dokonce ještě jedenáctileté děti není žádoucí nechávat doma bez dohledu delší dobu (tj. více než tři hodiny).

PŮVODNÍ PRÁCE

(McQuillan, Campbell, 2006), ve kterém autoři upozorňují na fakt, že riziko sportovních úrazů strmě narůstá s věkem (dle jejich zjištění je relativní riziko úrazu při účasti na sportovních aktivitách ve věku 0–4 let 2,5× vyšší a ve věkové skupině 16–17 let dokonce 8,1× vyšší). Chatelus a Thelot (2011) ve svém výzkumu jedenáctiletých dětí uvádějí, že fyzické a sportovní aktivity tvoří přes polovinu jejich úrazů.



Tato práce byla napsána s podporou grantu IGA MZ ČR č. NS 9669-4/2008.

LITERATURA 1.

Čačka O (2000). Psychologie duševního vývoje dětí a dospívajících s faktory optimalizace. Brno: Nakladatelství Doplněk, 278 p. 2. Čapková M (2008). Rodiče a prevence dětských úrazů v letech 2005 a 2007. Prevence úrazů, otrav a násilí. IV/1: 19–24. 3. Chatelus A-L, Thelot B (2011). Home and leisure injuries among fifth-grade schoolchildren in 2004– 2005. Sante Publique, 23/3: 183–193. 4. Kukla L, Bouchalová M (2007). Sportovní úrazy a lidský faktor. Prevence úrazů, otrav a násilí. III/2: 103–116. 5. Kukla L, Bouchalová M (2008). Závislost dětských úrazů na úrazovosti rodičů. Česko-slovenská pediatrie, Praha, LXIII/3: 126–136. 6. Langmeier J, Krejčířová D (2006). Vývojová psychologie. Praha: Grada Publishing, 368 p. 7. Matlasová H, Toráčová L (2008). Preventivní program pro žáky základních škol. Prevence úrazů, otrav a násilí. IV/1: 41–48. 8. McQuillan R, Campbell H (2006). Gender differences in adolescent injury characteristics: A population-based study of hospital A&E data. Public Health. 120/8: 732–741. 9. Novotná J (2008). Problematika úrazů dětí předškolního věku. Prevence úrazů, otrav a násilí. IV/1: 25– 31. 10. Schneiders W, Rollow A, Rammelt S, Grass R, Holch M, Serra A, Richter S, Gruner EM, Schlag B, Roesner D, Zwipp H. (2007). Risk-inducing activities leading to injuries in a child and adolescent population of Germany. Journal of Trauma-Injury Infection and Critical Care. 62/4: 996–1003. 11. Truellová I (2008). Aktuální údaje úrazovosti dětí v České republice. Národní registr dětských úrazů a jeho význam pro prevenci dětských úrazů. Prevence úrazů, otrav a násilí. IV/1: 57–61.

ZÁVĚR

Pokud budeme chtít výsledky zobecnit, dá se říci, že za rizikové faktory můžeme považovat tvrdé hry dětí (na válku apod.) a jejich hry s nebezpečnými předměty (šavle, nářadí), ponechávání dítěte o samotě, nedostatečný rodičovský dohled a kontrolu jeho pohybu, a to i ve vyšším věku dítěte. Ukazuje se, že fyzické vyspívání ještě zdaleka neznamená, že bude dítě samo schopno předejít úrazu. Významným pozitivním faktorem je naopak častá přítomnost rodičů a jejich větší participace na všech aktivitách dítěte. Prokázaly jsme, že úrazovost dětí souvisí s přístupem rodičů. Domníváme se, že na základě prováděných výzkumů lze formulovat preventivní aktivity, které tento přístup mohou ovlivňovat pozitivním směrem. Jak uvádějí Matlasová a Toráčová (2008), aktivní prevence se snaží předat znalosti a zkušenosti dětem, aby se samy uměly vyhnout úrazu, pasivní prevence je naproti tomu v rukou dospělých (jedná se o vytvoření bezpečného prostředí). Podle našeho názoru musejí jít obě formy prevence ruku v ruce. Tento náš názor podporuje zjištění německého výzkumu (Schneiders et al., 2007), ze kterého vyplývá, že míra uvědomování si rizika je signifikantně nižší u dětí s historií častějších úrazů.

Lucie Foltová, Regina Schovancová [email protected]

140

CHILDREN INJURY RATE IN REGION ZLÍN Andrea Vitošová, Alena Švancarová Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra klinických a preklinických oborů, Ústav zdravotně sociální práce, Centrum prevence úrazů, násilí a společensky nežádoucích jevů, České Budějovice Summary In Czech Republic, injuries belong to main causes of death, hospitalization or disability of children and adolescents. Due to this, injuries are a severe problem, which must be solved. The most effective solution of the injury rate is the prevention at the primary level. The injury is no random event. It always has its causes and, it can therefore be prevented by suitable interventions. Thus, the precaution necessary for effective injury prevention is the identification of risk factors and circumstances participating in the injury origination. Due to this, a project is currently being solved within the framework of the Grant Agency of the University of South Bohemia dealing with the children injury rate in the Region Zlín. The target of the study is an analysis of children injuries, i.e. analysis of most frequent sites, causes, types, mechanisms and other factors participating in the occurrence of injuries in the children population (0–18 years). For the data accumulation, the questionnaire “Child injury/ poisoning” was taken over. In the course of the research examination implementation, 178 records of children accidents have still been acquired. There were 176 cases of injury and 2 cases of poisoning in these records. A more considerable number of injuries was found with boys (60%) compared to girls (40%). The highest risk was found in an age group of 11 to 14 years, where 56 (31%) injuries were encountered (of the total number of 178 injuries). Ambulatory treatment of the injury was sufficient most frequently, hospitalization being necessary in 26 (15%) injuries. The most frequent cause of the injury was the fall (49%) resulting in fractures (29%) or open wounds (25%). A proportion of 44% of cases accounted for injuries of proximal extremities, most frequently fingers. Next to them, there were injuries of the head (27%) and distal extremities (23%). In terms of the injury origination, the highest risk was encountered in home environment (36%) and thereafter at free time (26%). The injuries were most frequently associated with surface components. Key words: child – injury – Region Zlín Souhrn V České republice patří úrazy mezi hlavní příčiny úmrtí, hospitalizace či invalidizace dětí a dospívajících. Z tohoto důvodu představují úrazy závažný problém, který je nutné řešit. Nejefektivnějším řešením úrazovosti je prevence na primární úrovni. Úraz není náhoda, vždy má své příčiny, a proto mu lze vhodnou interpretací zabránit. Nezbytným předpokladem účinné úrazové prevence je proto identifikace rizikových faktorů a okolností, které se spolupodílejí na vzniku úrazu. Vzhledem k tomuto faktu je v současné době v rámci Grantové agentury Jihočeské univerzity řešen projekt zabývající se dětskou úrazovostí ve Zlínském kraji.

Submitted: 2011-10-17 ▪ Accepted: 2011-11-16 ▪ Published online: 2011-12-20 PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ: 7/2: 141–151 ▪ ISSN 1801-0261 (Print) ▪ ISSN 1804-7858 (Online)

141

PŮVODNÍ PRÁCE

DĚTSKÁ ÚRAZOVOST VE ZLÍNSKÉM KRAJI

PŮVODNÍ PRÁCE

Cílem studie je rozbor dětských úrazů, tj. rozbor nejčastějších míst, příčin, typů, mechanismů a jiných faktorů, které se podílejí na vzniku úrazů u dětské populace (0–18 let). Ke sběru dat je použit převzatý dotazník „Úraz/otrava dítěte“. Během realizace výzkumného šetření se doposud podařilo sesbírat 178 záznamů o dětských úrazech. U 176 záznamů se jednalo o úraz, 2 záznamy obsahovaly údaje o otravě dítěte. Výraznější počet úrazů byl zaznamenán u chlapců (60 %) oproti dívkám (40 %). Za nejrizikovější věkovou skupinu byla vyhodnocena věková skupina 11– 14 let, ve které došlo k 56 (31 %) úrazům z celkového počtu 178 úrazů. Nejčastěji byl úraz ošetřen ambulantně, hospitalizaci si vyžádalo 26 (15 %) úrazů. Mechanismem úrazu byl nejčastěji pád (49 %), mající za následek zlomeniny (29 %) či otevřené rány (25 %). Ve 44 % případů došlo k poranění horní končetiny, nejčastěji se jednalo o poranění prstů. Následovalo poranění hlavy (27 %) a dolní končetiny (23 %). Nejrizikovějším místem z hlediska vzniku úrazu bylo domácí prostředí (36 % úrazů), následoval volný čas (26 %). Nejčastěji byly úrazy spojovány s komponenty povrchů. Klíčová slova: dítě – úraz – Zlínský kraj

ÚVOD

Úrazy patří mezi největší zdravotně sociální problém dětského věku současné doby. Jsou na prvním místě v úmrtí, podílejí se výrazným způsobem na počtu hospitalizovaných i ambulantně ošetřovaných dětí. To dělá z úrazů nejen problém zdravotně sociální, ale také ekonomický (Grivna, 2003, p. 7). Světové i evropské statistiky jasně ukazují, že úrazy jsou závažným celospolečenským problémem, který je nezbytné řešit. Aktuálnost problematiky úrazů se odráží v současných aktivitách WHO a dalších organizací, které se zabývají prevencí. Důkazem toho je také přijetí Národního akčního plánu prevence dětských úrazů na léta 2007–17, který byl v roce 2007 přijat vládou České republiky. Jeho hlavním cílem je koncepční a systémové řešení prevence dětských úrazů v ČR (Čapková et al., 2008, p. 9). Prevenci úrazů je nutné řešit s přihlédnutím k věkovým kategoriím. Nejčastěji vznikají úrazy v domácím prostředí, na hřištích, ve škole. Nejzávažnější jsou však úrazy vzniklé v dopravě, následuje utonutí, popálení a opaření (WHO, 2008). Mezi úrazy patří také otravy, které jsou však často vedeny samostatně. Vzhledem k rostoucímu počtu úrazů a otrav má nezastupitelný význam prevence. Pro úspěšný dopad preventivních aktivit je nutná identifikace osob a rizikových situací souvisejících s možným vznikem úrazů či otrav u dětí – povědomí o typech, jejich příčinách, kde a za jakých podmínek tyto úrazy vznikají. Teprve poté je možné navrhnout intervenci, zavést ji

do praxe a sledovat její účinnost (MZ ČR, 2010, p. 5). Neboť jak potvrzují výsledky zahraničních zkušeností, jedině koordinovaná a důsledná prevence úrazů má pozitivní vliv na snížení úrazovosti. Prevencí úrazů se již dlouhodobě zabývá také Zdravotně sociální fakulta Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Z tohoto důvodu je v současné době pod grantovou agenturou Jihočeské univerzity řešen týmový projekt zabývající se prevencí úrazů a násilí v dětském věku. Jednou z částí projektu je právě rozbor dětských úrazů ve Zlínském kraji. Cílem příspěvku je rozbor dětských úrazů (0–18 let) ve Zlínském kraji. CHARAKTERISTIKA SOUBORU A METODIKA

V současné době je realizován v rámci týmového projektu GA JU 071/2010/S sběr dat o úrazech dětí, které byly pro úraz ošetřeny a léčeny u praktických lékařů pro děti a dorost v rámci Zlínského kraje. Cílem studie je rozbor dětských úrazů ve věku 0–18 let, tj. rozbor nejčastějších míst, příčin, mechanismů a jiných faktorů, které ovlivňují úraz. Potřebná data jsou získávána prostřednictvím dotazníkového šetření. Sběr dat je z důvodu využití specifického výzkumného nástroje, který je náročný na odborný pohled tazatele, realizován ošetřujícími praktickými lékaři pro děti a dorost. Celkem je spolupracováno s 5 náhodně vybranými praktickými lékaři pro děti 142

úrazů dle jejich místa jsou věnovány samostatné oddíly, zajímající se o konkrétnější údaje u daného místa úrazu (př. místo vzniku v domácnosti, činnost při úrazu, použití ochranných pomůcek atd.). Součástí dotazníkového šetření je informovaný souhlas rodičů, respektive zákonných zástupců dítěte. V prvních šesti měsících roku 2011 bylo v rámci výzkumu získáno 178 dotazníků, které jsou předmětem tohoto článku. Úrazy bylo možné zaznamenávat i zpětně, tj. zaznamenány jsou i úrazy vzniklé v roce 2010. VÝSLEDKY

Ve sledovaném období bylo pomocí 5 praktických lékařů ze Zlínského kraje získáno 178 vyplněných dotazníků, týkajících se úrazů dětí od narození do 18 let věku. Jednalo se o 176 záznamů s úrazy (98 %) a o 2 záznamy otravy (2 %). Celkem 106 (60 %) úrazů utrpěli chlapci, dívky jsou zastoupeny v 72 (40 %) případech. Nejčastěji byly zaznamenány úrazy u věkové skupiny 11–14 let (31 %), graf 1. Věk dětí byl vzhledem k počtu dat a z důvodu lepší přehlednosti rozdělen dle vývojových období dítěte (0–3 roky: rané dětství, 4–6 let: předškolní věk, 7–10 let: mladší školní věk, 11–14 let: starší školní věk, pubescence, 15–18 let: adolescence). Ve věkovém období 0–3 roky a 7–10 let je úrazovost u chlapců a dívek poměrně vyrovnaná, větší rozdíly jsou patrné s nástupem puberty, kdy roste úrazovost chlapců.

15%

22%

15%

31%

17%

0–3 roky

4–6 let

7–10 let

11–14 let

Graf 1 Věk dítěte (v %) 143

15–18 let

PŮVODNÍ PRÁCE

a dorost ve Zlínském kraji. Sběr dat pomocí praktických lékařů pro děti a dorost byl zvolen záměrně, neboť praktičtí lékaři hrají klíčovou úlohu v prevenci dětských úrazů, a to zejména u úrazů dětí ve věku 0–5 let vzniklých v domácím prostředí. Cílovou skupinou projektu jsou děti ve věku 0–18 let, které za sledované období utrpí úraz a vyhledají ošetření ve zdravotnickém zařízení (praktický lékař pro děti a dorost, ambulantní, ústavní ošetření) ve Zlínském kraji. Úrazem se pro účely tohoto výzkumu rozumí úraz, který vyžaduje minimálně dvě ošetření, resp. ošetření a následnou kontrolu, případně dvě ošetření nebo hospitalizaci. Studie zahrnuje pouze úrazy, které si nevyžádaly zásah RZP či urgentní příjem, a neobsahuje smrtelné úrazy. K dotazníkovému šetření je použit převzatý dotazník Úraz/otrava dítěte (IGA NS 96094/2008). Úvodní část dotazníku obsahuje identifikační otázky ve vztahu k pohlaví a věku dítěte, které utrpělo úraz. Dále je sledováno období vzniku úrazu (dle kalendářních měsíců), poskytnutá péče (ambulantní ošetření, hospitalizace v souvislosti s úrazem apod.), předpoklad operačního výkonu a faktory ovlivňující vznik úrazu (např. požití omamných látek, únava, náhlý zdravotní handicap, dítě bez dohledu zletilé osoby atd.). Sledovány jsou úrazy úmyslné i neúmyslné. V další části dotazníkového šetření jsou sledovány okolnosti vzniku úrazu, tj. četnost úrazu, místo, mechanismus, typ úrazu, poraněná část těla a charakter úrazu (úraz dopravní, domácí, školní, sportovní atd.). Jednotlivým druhům

PŮVODNÍ PRÁCE

Z pohledu jednotlivých kalendářních měsíců byl zaznamenán největší počet úrazů v říjnu – 28 úrazů (16 %) a v září – 23 úrazů (13 %). Z prázdninových měsíců byl rizikovější srpen – 17 úrazů (10 %). Naopak nejméně úrazů se stalo v lednu a v prosinci (oba měsíce 3 úrazy). Z pohledu denní doby bylo rizikové časové rozmezí mezi 16. a 18. hodinou. Prvotní ošetření úrazu bylo ve 131 (74 %) případech provedeno v ambulantním zdravotnickém zařízení (zpravidla chirurgické ambulance); 119 (67 %) úrazů si vyžádalo ošetření a následnou kontrolu, 26 (15 %) dětí bylo v souvislosti s úrazem hospitalizováno (nejčastěji dětské oddělení). U 15 z 26 hospitalizovaných dětí byl nutný operační zákrok. U všech úrazů byl také vystaven kód diagnózy. Nejčastěji se jednalo o kód diagnózy (Číselník diagnóz MKN klasifikace, 2011) S52.5 (zlomenina dolního konce kosti vřetenní), S93.4 (podvrtnutí a natažení kotníku),

S06.0 (otřes mozku) a S62.6 (zlomenina jiného prstu ruky). Mezi faktory, které ovlivnily vznik úrazu či otravy, patřily nejčastěji nepozornost dítěte (38 %) a dítě bez dohledu zletilé osoby (22 %). Ve 35 % případů se lékařům tyto faktory nepodařily zjistit. Všech 178 záznamů bylo neúmyslných, nejčastěji se jednalo o vlastní zavinění (86 %), ve 2 % se na úrazu podílelo zvíře (pes, kůň). Opakovaný úraz byl zaznamenán u 8 dětí. Místo úrazu bylo zaznamenáno u všech 178 případů. Domácí úrazy byly nejpočetnější (36 %), následovaly úrazy během volného času (26 %). Z hlediska věku bylo oproti jiným prostředím vyhodnoceno jako nejrizikovější prostředí domácí, a to pro věkovou skupinu 0–3 roky. Úrazy ve volném čase byly nejpočetnější u dětí ve věku 11–14 let (tab. 1). V tabulkách 1 a 2 je zahrnuta i otrava, následující tabulky již otravu nezahrnují.

Tabulka 1 Místo vzniku úrazu dle věku dítěte Místo úrazu domácnost volný čas škola sport doprava jiné místo Četnost Validní procento

0–3 roky 21 2 2 0 1 0 26 15 %

4–6 let 15 8 2 0 1 0 26 15 %

Věk dítěte 7–10 let 11–14 let 6 15 11 18 9 13 4 8 1 2 0 0 31 56 17 % 31 %

Pro chlapce bylo nejvíce rizikové domácí prostředí, poměrně vyrovnaný počet případů

15–18 let 6 8 7 15 2 1 39 22 %

N 63 47 33 27 7 1 178

Celkem % 35 26 19 15 4 1 100

připadl u obou pohlaví na úrazy ve volném čase a ve školním prostředí (tab. 2).

Tabulka 2 Místo vzniku úrazu dle pohlaví dítěte Místo úrazu domácnost volný čas škola sport doprava jiné místo Četnost Validní procento

Pohlaví dítěte chlapec 40 23 17 19 6 1 106 60 %

Celkem dívka 23 24 16 8 1 0 72 40 %

144

N 63 47 33 27 7 1 178

% 35 26 19 15 4 1 100

rizikové i z hlediska pohlaví (tab. 3). Poměrně malý počet úrazů byl způsoben tepelnou energií (popálení, opaření).

Tabulka 3 Mechanismus úrazu dle pohlaví dítěte Pohlaví dítěte chlapec dívka 51 35 20 15 11 15

Mechanismus úrazu pád náraz uklouznutí/zakopnutí

Celkem N 86 35 26

% 49 20 15

poranění ostrým předmětem

14

2

16

9

popálení sražení opaření

4 4 1

3 0 1

7 4 2

4 2 1

Četnost

105

71

176

100

Validní procento

60 %

40 %

K největšímu počtu pádů došlo ve volném čase, náraz byl nejčastějším mechanismem vzniku úrazu ve školním prostředí (spojeno s komponenty, jako jsou míč či nábytek). Po-

ranění ostrým předmětem, popálení a opaření bylo především doménou domácího prostředí (tab. 4).

Tabulka 4 Mechanismus úrazu dle místa vzniku úrazu Mechanismus úrazu pád náraz uklouznutí/zakopnutí poranění ostrým předmětem popálení sražení opaření Četnost Validní procento

Místo úrazu domácnost

volný čas

škola

sport

doprava

jiné místo

25 10 5

28 6 11

12 14 5

16 3 4

5 2 0

0 0 1

Celkem N % 86 49 35 20 26 15

13

1

1

1

0

0

16

9

7 0 2 62 36 %

0 0 0 46 26 %

0 1 0 33 19 %

0 3 0 27 15 %

0 0 0 7 4%

0 0 0 1 1%

7 4 2 176

4 2 1 100

Ve 29 % byla typem úrazu zlomenina (51 úrazů), následovala otevřená rána a pohmožděnina. Tyto typy úrazů byly také nejčastěji zastoupeny z hlediska pohlaví dítěte (tab. 5). V jednom případě došlo k amputaci dvou článků prstu horní končetiny (dívka,

13 let). Ke zlomeninám docházelo nejčastěji při aktivitách ve volném čase; otevřené rány vznikaly v domácím prostředí. V domácím prostředí došlo taktéž ke všem zastoupeným popáleninám a opařeninám.

145

PŮVODNÍ PRÁCE

Mechanismus úrazu byl zjištěn u všech 176 úrazů. Nejčastěji se jednalo o pády, následoval náraz či uklouznutí. Tyto úrazy byly nejvíce

PŮVODNÍ PRÁCE

Tabulka 5 Typ úrazu dle pohlaví dítěte Pohlaví dítěte chlapec dívka 28 23 35 9 14 14 10 8 5 4 4 3 3 4 4 1 1 1 1 1 0 3 105 71 60 % 40 %

Typ úrazu zlomenina otevřená rána pohmožděnina distorze komoce popálenina luxace/dislokace odřenina opařenina poranění svalu jiný typ úrazu Četnost Validní procento

V 78 případech byla poraněna horní končetina. Nejčastěji se jednalo o poranění prstů, dlaně či hřbetu ruky a předloktí. Tato poranění často vznikala v domácím prostředí. K poranění hlavy došlo ve 47 případech, z toho k poranění mozkové části hlavy došlo 19×, obličejo-

Celkem N 51 44 28 18 9 7 7 5 2 2 3 176

% 29 25 16 10 5 4 4 3 1 1 2 100

vá část hlavy byla poraněna 28×. Dolní končetina byla nejčastěji poraněna při aktivitách ve volném čase a při sportu. K poranění došlo ve 41 případech (ploska, nárt nohy, kotník, lýtko, holeň – tab. 6).

Tabulka 6 Poraněná část těla dle místa vzniku úrazu Poraněná část těla

Místo úrazu

Celkem

domácnost

volný čas

škola sport doprava jiné místo

N

%

horní končetina

27

22

17

10

2

hlava

23

10

5

5

4

0

78

44

0

47

27

dolní končetina

7

12

10

11

hrudník

2

0

1

0

0

1

41

23

0

0

3

2

bedra/páteř

2

1

0

0

0

0

3

2

vícečetné poranění

0

1

0

1

1

0

3

2

břicho/pánev

1

0

0

0

0

0

1

1

Četnost

62

46

33

27

7

1

176

100

36 %

26%

19 %

15 %

4%

1%

Validní procento

Vzhledem k omezenému počtu následujících údajů nejsou data vyjádřena také v procentech. V domácím prostředí došlo k 62 úrazům, místem těchto úrazů byla především zahrada (22 úrazů), následovala kuchyně (10), obývací

(10) a dětský pokoj (10). Při sledování činnosti, během níž se úraz stal, byla ve 40 případech provozována hra či jiná volnočasová aktivita. Předmětem v souvislosti s úrazem byly nejčastěji povrchy (19 úrazů). Pouze 5 z 62 domác146

bena pozřením malého množství volně uložených (na zemi) granulí rodenticidů (pesticidy určené k hubení hlodavců). Otrava nebyla závažného charakteru a vyžádala si pouze krátkodobou hospitalizaci (pozorování a léčba černým uhlím). K druhému případu otravy došlo u 14letého chlapce. Otrava byla způsobena vypitím většího množství alkoholu. Alkohol byl v originálním obalu, chlapec jej našel doma v neuzamčené skříni. V souvislosti s otravou nedošlo k úrazu. Otrava si vyžádala taktéž krátkodobou hospitalizaci. DISKUSE

Jedním ze sociálně demografických faktorů, které ovlivňují vznik úrazu, je pohlaví. Na základě mnohých epidemiologických výzkumů bylo zjištěno, že neúmyslné úrazy jsou obecně častější u mužů. Mnohé studie potvrzují, že je tento trend shodný u populací všech světových kontinentů (Čapková et al., 2008, p. 12). K tomuto zjištění se přiklání i naše studie, ve které bylo zastoupení chlapců oproti dívkám výraznější (106 chlapců, 72 dívek). Muži utrpí neúmyslné úrazy častěji než ženy, a to ve všech věkových kategoriích. Srovnatelné riziko úrazu je u dětí do jednoho roku, ale již od tohoto věku se podíl úrazů u chlapců zvyšuje. Nejvýraznější rozdíly v počtu úrazů jsou vzhledem k pohlaví patrné v období puberty. K tomuto zjištění se ve své epidemiologické studii úrazů z českobudějovické nemocnice přiklání i Čapková (2006, p. 73). Ta uvádí, že přibližně do šesti let věku je počet úrazů u děvčat a chlapců dle jednotlivých roků přibližně stejný. Avšak od šestého roku věku dítěte začínají převažovat úrazy chlapců a k nejmarkantnějším rozdílům dochází v období puberty (Čapková uvádí od 12 let výše). K podobnému závěru došla i naše studie, neboť nejvýraznější rozdíly byly patrné u věkových skupin 11–14 let a 15–18 let. Vysvětlením rozdílu úrazovosti mezi muži a ženami, jak uvádí Petridou (2002), mohou být vývojové a motorické rozdíly mezi nimi, roli mohou hrát také sociokulturní vlivy. Chlapci mají obecně větší sklony k riskování a přeceňování svých sil, častěji se na rozdíl od dívek vědomě dostávají do rizikových situací, což u nich vede k větší míře úmrtnosti v souvislosti s úrazy. Tento trend je zvláště patrný v období puberty (Ward Platt, Little, 2007, p. 3). 147

PŮVODNÍ PRÁCE

ností vlastnilo bezpečnostní pomůcky. Zpravidla se jednalo o tyto pomůcky: chrániče v elektrických zásuvkách, zásuvky s automatickou pojistkou při vytažení zástrčky, protiskluzová podložka do vany (sprchy) či před ní, lehátko a dětské sedátko do vany, zarážky dveří a pojistky proti otevření zásuvek. Školní úrazy představovaly 33 úrazů. Z tohoto počtu se 21 úrazů stalo v tělocvičně či na venkovním hřišti, následovala školní třída (4 úrazy) a chodba školy (3 úrazy). Činností, při které se úraz stal, byla nejčastěji sportovní aktivita (16 úrazů). K úrazům docházelo převážně v době vyučování (18 úrazů), během přestávky došlo k 9 úrazům. Předmětem způsobujícím úraz bylo sportovní náčiní (14) či povrchy (11). Sportovní úrazy a úrazy ve volném čase se velmi často vzájemně překrývaly: 28 úrazů ve volném čase bylo způsobeno při hře, 18 úrazů při jiné volnočasové aktivitě (například nákup, vycházka apod.). Místem úrazu byla nejčastěji ulice (22), následovala příroda (12) a dětské hřiště/hřiště (7); 32 úrazů vzniklo na základě nárazu/pádu na povrch. Sportovní úrazy (27) byly v 19 případech přítomny při organizovaném sportu, a to přímo při sportu. Místem úrazu bylo nejčastěji venkovní hřiště (16) a krytá sportovní hala (3). K 21 úrazům došlo při kolektivní sportovní aktivitě. Ze sportů převažovaly fotbal (12) a cyklistika (4). Nejčastěji zastoupeným předmětem způsobujícím úraz byl opět povrch (21). Ochranné pomůcky byly použity ve 25 případech (použito více pomůcek naráz). Nejčastěji se jednalo o chrániče loktů či holení (16), helma byla použita ve 2 případech, cyklistická přilba taktéž ve 2 případech. Dopravní úrazy byly zastoupeny v 7 případech. V 5 případech bylo dítě v roli cyklisty, ve 2 případech se jednalo o spolujezdce na zadním sedadle automobilu; 3 z 5 cyklistů použili cyklistickou přilbu, použití bezpečnostních pásů či dětské autosedačky bylo prokázáno u obou úrazů vzniklých v automobilu. Pracovní úraz byl zastoupen v jednom případě (brigáda). Dotazník se zajímal také o výskyt otrav. K otravě došlo u dvou ze 178 dětí. Místem úrazu byla domácnost a ulice (volný čas). V domácnosti došlo k otravě roční dívky, místem otravy byla spíž domu. Otrava byla způso-

PŮVODNÍ PRÁCE

Dalším významným rizikovým faktorem je věk. Různé typy úrazů jsou charakteristické pro různé věkové skupiny; v jednotlivých věkových kategoriích se liší faktory vzniku úrazu (Quan, Cummings, 2003, p. 165). Výrazně rizikovou skupinou jsou, kromě batolat a dětí předškolního věku, osoby v období pubescence a adolescence. Období pubescence a adolescence bylo i v naší studii zastoupeno nejčastěji (graf 1). Příčinu vyšší úrazovosti v tomto období lze spatřovat ve větší míře riskování, přeceňování sil či ve snaze o dosažení extrémního výkonu. Období dospívání je navíc více náchylné k sociálněpatologickému chování, především k užívání alkoholu či drog, čímž se zvyšuje riziko vzniku úrazu. S věkem úzce souvisí i další faktor, tj. stupeň psychosomatického vývoje, který v souvislosti s úrazovostí hraje nejvýznamnější roli především u dětí do 5. roku života a u dospívajících. Současně s fyzickými změnami (akcelerace růstu, snížená koordinace pohybu) probíhají změny v oblasti psychické i sociální (emoční instabilita, impulzivní jednání, zvýšená unavitelnost, snaha o zvýšení sebevědomí), což vede k rizikovému chování (Langmeier, Krejčířová, 1998; Pelech, 1999; Škodáček, 2003). Roční období je z hlediska vzniku úrazu obecně považováno za výrazný rizikový faktor. Ačkoliv jsou za velmi rizikové považovány především prázdninové měsíce, tento trend v posledních letech klesá, což potvrzují na svých seminářích i pracovníci Státního zdravotního ústavu. Naopak roste počet úrazů, ke kterým dojde v jarních měsících či po prázdninách. V naší studii nebyl dosud prokázán výrazně vyšší počet úrazů v některém z ročních období. Avšak k nepatrně vyššímu počtu úrazů došlo v říjnu a září. To lze vysvětlit větší nepozorností dětí po prázdninovém návratu do školních lavic a začínajícím podzimem, který je z hlediska úrazovosti více rizikový. Jak uvádí zpráva o úrazech České školní inspekce (2010), byl nejrizikovějším měsícem z hlediska školního roku říjen. Rizikovým bývá také červen, což se projevilo i v naší studii (22 úrazů). Z hlediska denní doby bylo nejvíce rizikové rozmezí mezi 16. až 18. hodinou. Tento fakt lze vysvětlit zvýšenou aktivitou dětí (sportovní kroužky, volnočasové aktivity, dítě bez dohledu rodičů doma atd.).

V rámci studie jsou sledovány také faktory ovlivňující vznik úrazu. Častou příčinou úrazů je nepozornost dítěte. Dítě v rámci hry či sportovní aktivity často zapomíná na pozornost, což je z hlediska vzniku úrazu více rizikové. Dalším důležitým faktorem vzniku úrazu je nedostatečný či žádný dohled dospělých osob, které mají dítě na starosti. U malých dětí je dohled jedním ze základních preventivních faktorů a absence dohledu naopak významným rizikovým faktorem. Během chvilkové absence dohledu rodičů se riziko úrazu několikanásobně zvyšuje. Dohled rodičů je významným preventivním prvkem a výrazně eliminuje rizikové faktory prostředí (Benešová, 2003; Grivna, 2003). Častým rizikovým faktorem ovlivňujícím pravděpodobnost vzniku úrazu je konzumace alkoholických nápojů. Především u dospívajících je mnohdy smrtelný úraz spojen s požíváním alkoholických nápojů před nebo během sportovních či volnočasových aktivit a v oblasti dopravy. Vzhledem k fyzickému a psychickému efektu alkoholu se riziko vzniku úrazu násobí (Čapková et al., 2008, p. 15). Jedním z významných faktorů v prevenci úrazů je znalost prostředí, ve kterém k úrazům dochází. V dětské populaci dominují především úrazy v domácnostech, úrazy na volných prostranstvích, úrazy spojené s aktivitami při sportu (především neorganizované sportovní aktivity), nezanedbatelnou část pak tvoří úrazy školní (Čelko, 2003, p. 36). V naší studii dominovaly především úrazy v domácnosti, následovaly úrazy ve volném čase a úrazy školní. Z hlediska pohlaví převažovaly u chlapců úrazy v domácnosti (40 úrazů) a úrazy ve volném čase (23 úrazů). U dívek tomu bylo naopak (24 úrazů ve volném čase, 23 úrazů v domácnosti). Rozdíl byl však v tomto případě, jak je vidět, nepatrný (tab. 2). Podobné zastoupení hlavních druhů úrazů popisuje i studie z roku 2007 (Benešová et al., 2007, p. 372), kdy jsou úrazy doma a ve volném čase početně největší skupinou. Podle výsledků této studie a výsledků hodnocení HLASS (Home and Leisure Accident Surveillance System: evropský informační systém, shromažďující údaje/data o úrazech v domácnosti a ve volném čase) dosahuje procento ošetřovaných domácích úrazů (domov a blízké okolí) vysokých hodnot. Tím se naše země řadí mezi státy, kde je 148

jako tři nejčastější mechanismy úrazů v dětském věku pád, který je zde často spojován s nárazem do překážky, a uklouznutí. Benešová uvádí jako třetí nejčastější mechanismus říznutí. V naší studii byl tento mechanismus zahrnut pod pojem poranění ostrým předmětem. Úrazy způsobené tepelnou energií nebyly zastoupeny příliš často (7 popálenin, 2 opařeniny), přesto by těmto úrazům měla být věnována dostatečná pozornost. Popáleniny a opařeniny patří k úrazům, které mají závažné, často bohužel celoživotní následky, a v nejhorším případě mohou končit smrtí. Je nutné si uvědomit, že dětská pokožka je jemnější a tenčí než u dospělého člověka, a proto mají popáleniny či opařeniny u dětí vždy dramatičtější průběh. Dodržováním preventivních zásad lze přitom těmto úrazům úspěšně předcházet (Benešová, 2003; Benešová, Nencka, 2008). Nejčastěji zastoupenými typy úrazu byly fraktura, otevřená rána a pohmožděnina. Uvedené typy úrazů byly také nejpočetněji zastoupeny u obou pohlaví (tab. 5). I v tomto případě se většina studií s naším poznatkem shoduje. Opačné pořadí typů úrazů uvádějí Benešová et al. (2007, p 373). Poranění ostrým předmětem, jehož následkem je otevřená rána, případně pohmožděnina, je velice často zastoupeným úrazem. Jedná se o velmi širokou skupinu poranění, která zahrnují zcela banální poranění i život ohrožující stavy. Poranění ostrými předměty jsou často spojena s dalšími úrazy – pády, pokousání. Nejčastější poraněnou částí těla byla horní končetina. K poranění došlo nejčastěji v domácím prostředí (tab. 6). Převážně se jednalo o zlomeniny, pohmožděniny či luxace, dislokace a distorze. K poranění hlavy došlo u 47 dětí. Častěji byla poraněna obličejová část (oko, ústa, čelo), především se jednalo o otevřené rány, pohmožděniny a odřeniny. Následovalo poranění dolních končetin, vzniklé převážně ve volném čase. Totožné výsledky uvádějí i Benešová et al. (2007, p. 372). Naopak Čapková ve studii z roku 2005 uvádí jako nejčastěji poraněné části těla hlavu, horní končetinu a vícečetné poranění. Vícečetné poranění se v naší studii vyskytlo pouze ve třech případech. Taktéž v pilotní studii Blažka et al. (2010) bylo zastoupení vícečetných poranění nevýznamné. Příčinou poměrně zanedba149

PŮVODNÍ PRÁCE

nejen vysoká úmrtnost v souvislosti s úrazy, ale také obecně vysoká úrazovost v prostředí, kde by se dítě mělo cítit bezpečně, tj. doma a ve škole. Přestože by měl být domov místem pro bezpečný život, hru a nejnutnější činnosti, ve skutečnosti se nejvíce úrazů stane právě v domácnosti. Toto prostředí je s ohledem na věk nejvíce rizikové pro kojence a batolata (tab. 1). Z hlediska domácnosti je velkým rizikem zahrada. Ta představuje pro děti spoustu zajímavostí a prostoru pro hry, ale zároveň také mnoho nebezpečí. Zahradní náčiní a různé stroje jsou pro děti velmi nebezpečné, stejně tak prostředky na ochranu rostlin, hubení škůdců či hnojiva, také mnoho zahradních rostlin je jedovatých (Benešová, Nencka, 2008, p. 11). Bezpečnosti zahrady by proto měla být věnována zvláštní pozornost a dítě by zde nemělo zůstávat bez dozoru. Kuchyň je centrem domácích činností, oblíbeným místem pro hry nejmenších, a proto také patří k nejnebezpečnějším částem domova. Použitím široké škály bezpečnostních pomůcek a trvalým dohledem však lze i zde mnoha úrazům zabránit. Nejčastěji úrazy v domácnosti vznikají pádem z výšky, poraněním ostrými, bodnými či tříštivými předměty. Často jsou úrazy úzce spojeny s komponenty domova, jako jsou podlahy, dlažby, tvrdé povrchy, schody, dveře či skleněné výplně (Benešová, 2003, p. 112). Významnou roli v prevenci úrazů hrají bezpečnostní pomůcky. Jejich využití českými domácnostmi není bohužel dostatečné a povědomí o pomůckách je chatrné. V našem případě vlastnilo nějakou z bezpečnostních pomůcek pouhých 5 domácností (což činí jen 8 % z uvedených 62 domácností). Mechanismem úrazu byl nejčastěji pád, který je obecně považován za nejčastější mechanismus úrazu ve všech věkových kategoriích bez ohledu na pohlaví (tab. 3). Pády jsou nejčastější příčinou úrazů a spolu s dopravními nehodami i příčinou nejtěžších úrazů. V naší studii byly pády nejčastěji spojeny s následujícími místy: domácnost, volný čas a sport (tab. 4). Hojně zastoupeným mechanismem byl také náraz do překážky či uklouznutí/ zakopnutí. Ke stejným výsledkům se přiklánějí Čapková (2006), Benešová et al. (2007) či Blažek et al. (2010). Citovaní autoři uvádějí

PŮVODNÍ PRÁCE

telného počtu vícečetných poranění může být i samotné subjektivní hodnocení lékaře, ošetřujícího poraněné dítě či vyplňujícího dotazníkový záznam. Počet dopravních úrazů nebyl v naší studii příliš početný (7 případů), přesto by neměly být opomíjeny. V České republice patří dopravní úrazy mezi nejzávažnější kategorii úrazů, často s fatálními následky. Děti byly nejčastěji zraněny v roli cyklisty. Úrazy cyklistů patří k nejzávažnějším, neboť zde dochází k vícečetným poraněním a k závažným poraněním hlavy, která často souvisejí s nedodržováním bezpečnostních zásad a legislativy v souvislosti s nošením cyklistické přilby (Blažek et al., 2010, p. 150). Za zmínku stojí také otravy, přestože v naší studii byly zastoupeny pouze ve dvou případech. Nejkritičtějším věkem pro vznik otravy je batolecí období, naprostá většina otrav v tomto věku je náhodných, vzniklých selháním dozoru dospělých. Později počet nehod výrazně klesá a k dalšímu vzestupu dochází mezi 9. a 10. rokem věku dítěte. Zde se již v naprosté většině nejedná o náhodné intoxikace, ale o důsledky experimentů s alkoholem, drogami či sebevražedných pokusů. Z hlediska genderu jsou opět rizikovější chlapci. Nejnebezpečnějším místem pro intoxikace je domácnost, naprostá většina otrav vzniká požitím látky. Ve struktuře a počtu intoxikací se výrazně promítají roční období. Nejkritičtější je období letních prázdnin, kdy se uplatňuje několik ovlivňujících faktorů najednou (dozor nad dětmi, sezona letních plodin, napadení hmyzem atd.) (Rakovcová, 2003, p. 74, 75).

které ovlivnily vznik úrazu i otravy, patřila nejčastěji nepozornost dítěte či nedostatečný dohled zletilé osoby. Nejvíce úrazů převládalo ve věkové skupině 11–14 let, více úrazů utrpěli chlapci. Nejčastějším místem úrazů byla domácnost a prostředí pro volný čas. Rizikovým místem v domácnosti byla jednoznačně zahrada, činností hra. Pouze pět domácností vlastnilo nějaké bezpečnostní pomůcky. Výsledky studie slouží jako doplňující údaje o dětské úrazovosti. Pro děti lze vytvořit bezpečné prostředí a zároveň je naučit bezpečnému chování. Je však třeba toto udělat včas, tj. od útlého věku. Důležité je ukázat dětem a rodičům rizikové situace, varovat je před nebezpečím a seznámit je s prevencí. Neboť u dětí zůstává bezpečné prostředí nejefektivnější ochranou před úrazy. Pokud budou identifikovány rizikové situace a oblasti, lze na jejich základě primární prevenci ještě více zefektivnit.  Článek vznikl jako součást projektu GAJU 

071/2010/S grantové agentury Jihočeské univerzity. Poděkování patří především všem praktickým lékařům pro děti a dorost, podílejícím se na sběru dat.

LITERATURA 1.

2.

ZÁVĚR

3.

Cílem studie, provedené prostřednictvím praktických lékařů pro děti a dorost ve Zlínském kraji, bylo získat základní informace o dětské úrazovosti. Za dosavadní dobu sběru dat se podařilo získat 178 záznamů o dětských úrazech. Z tohoto počtu se jednalo o 176 úrazů a dvě otravy. Výsledky studie ukazují nejčastější místa, mechanismy, typy, příčiny úrazů a další okolnosti vzniku úrazů u dětí a dospívajících. Z hlediska mechanismu úrazu převládal pád, náraz způsobující otevřené rány či zlomeniny především horních končetin. Druhou nejčastěji poraněnou částí těla byla hlava. Mezi faktory,

4. 5.

6. 7.

150

Benešová V (2003). Bezpečný domov pro děti. In: Grivna M a kol.: Dětské úrazy a možnosti jejich prevence. 1. vydání. Praha: Centrum úrazové prevence UK 2. LF a FN Motol, pp. 112–118. Benešová V, Nencka P (2008). Bezpečný domov pro děti. 2. vydání. Praha: Centrum úrazové prevence UK 2. LF a FN Motol, 14 p. Benešová et al. (2007). Sledování dětských úrazů ve vybraných regionech. Česko-slovenská pediatrie. 62/6: 371–375. Blažek K et al. (2010). Vybrané vnější vlivy a druhy úrazů dětí v okrese České Budějovice. Prevence úrazů, otrav a násilí. VI/2: 141–153. Čapková M (2006). Epidemiologická studie dětských úrazů ošetřených v nemocnici v Českých Budějovicích v roce 2005. Prevence úrazů, otrav a násilí. II/2: 72–75. Čapková M, Toráčová L, Velemínský M (2008). Prevence úrazů u vybraných skupin obyvatelstva. 1. vydání. Praha: Triton, 98 p. Čelko AM (2003). Dětské úrazy v České republice. In: Grivna M a kol.: Dětské úrazy a možnosti jejich prevence. 1. vydání. Praha: Centrum úrazové prevence UK 2. LF a FN Motol, pp. 33–38.

9.

10.

11. 12.

13.

Česká školní inspekce (2010). Úrazovost dětí, žáků a studentů ve školách a školských zařízeních v období 1. září 2009 až 31. března 2010. Praha: Min. školství, mládeže a tělovýchovy ČR. [online]. [cit. 201109-20]. Dostupné z: http://www.csicr.cz/cz/85205zprava-o-urazovosti-deti-a-studentu Číselník diagnóz MKN – 10 (2011). [online]. [cit. 2011-30-08]. Dostupné z: http:// www.ciselnikdiagnoz.cz/s-poraneni-otravynasledky-pusobeni-vnejsich/page/12 Grivna M (2003). Epidemiologie a prevence dětských úrazů. In: Grivna M a kol.: Dětské úrazy a možnosti jejich prevence. 1. vydání. Praha: Centrum úrazové prevence UK 2. LF a FN Motol, p. 9– 23. Langmeier J, Krejčířová D (1998). Vývojová psychologie. 3. vydání. Praha: Grada, 343 p. Ministerstvo zdravotnictví ČR (2010). Zpráva o plnění úkolů vyplývajících z Národního akčního plánu prevence dětských úrazů na léta 2007–2017 za období let 2007–2009 a návrh úkolů na nejbližší další období. 37 p. Pelech L (1999). Úrazy dětí. In: Dunovský J a kol.: Sociální pediatrie: vybrané kapitoly. 1. vydání. Praha: Grada, p. 178–185.

14. Petridou E (2002). Risk factors for drowning and near drowning injuries. In Task force on the epidemiology og drowning. [online]. [cit. 2010-08-30]. Dostupné z: http://www.euroipn.org/cerepri/ modules/Publications/publ_files/risk%20factors% 20on%20drowning%20and%20near% 20drowning.pdf 15. Quan L, Cummings S (2003). Characteristic of drowning by different age groups. Injury prevention, 9/2: 163–168. 16. Rakovcová H (2003). Otravy dětí. In: Grivna M a kol.: Dětské úrazy a možnosti jejich prevence. 1. vydání. Praha: Centrum úrazové prevence UK 2. LF a FN Motol, p. 73–81. 17. Škodáček I (2003). Dětské úrazy z vývojověpsychologického hlediska. In: Grivna M a kol.: Dětské úrazy a možnosti jejich prevence. 1. vydání. Praha: Centrum úrazové prevence UK 2. LF a FN Motol, p. 24–32. 18. Ward Platt MP, Little RA (2007). Injury in the young. New York: Cambridge university press, 317 p. 19. WHO (2008). World report on child injury prevention: Summary. Geneva: WHO, 39 p.

Andrea Vitošová, Alena Švancarová [email protected]

151

PŮVODNÍ PRÁCE

8.

PŮVODNÍ PRÁCE

PACHATELÉ DOMÁCÍHO NÁSILÍ V JIHOČESKÉM KRAJI PERSONS COMMITTING HOME VIOLENCE IN SOUTH-BOHEMIAN REGION Ivana Šímová, Petra Zimmelová Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra klinických a preklinických oborů

Summary The research work presented here attempted to reflect the contemporarily widely discussed problem of providing persons committing the home violence with help. This problem is being solved within the framework of different help programmes. These are however, at the stage of their beginning in the Czech Republic right now. The data about the offenders are also not very numerous. Due to this, the target of the present research was to consider the problems in wider context, describe persons committing the home violence in the South-Bohemian Region, and find possibilities of providing the therapeutic help. Results of the regional research principally agree with already implemented all-state investigations and opinions of recognized specialists in the field of the home violence. The research results demonstrated a lack of institutions in the South-Bohemian Region, which could offer the persons committing the home violence with necessary help. The authors try to propose possible solutions based on this finding. Key words: victim – offender – home violence – help – organizations Souhrn Výzkum se snaží reagovat na současný velmi diskutovaný problém pomoci pachatelům domácího násilí. Tento problém je řešen v rámci různých programů pomoci. Tyto jsou však v České republice pouze v začátcích. Rovněž informace o samotných pachatelích nejsou nikterak rozsáhlé. Z tohoto důvodu bylo cílem výzkumu uvedenou problematiku rozšířit, popsat pachatele domácího násilí v Jihočeském kraji a zjistit případné možnosti poskytnutí terapeutické pomoci. Výsledky regionálního výzkumu se v zásadě shodují s již proběhlými celostátními výzkumy a s názory velmi uznávaných odborníků na problematiku domácího násilí. Výsledky výzkumu poukázaly na nedostatek institucí v Jihočeském kraji, které by mohly pachatelům domácího násilí nabídnout potřebnou pomoc. V rámci tohoto zjištění se autoři článku snaží navrhnout možná řešení. Klíčová slova: oběť – pachatel – domácí násilí – pomoc – organizace ÚVOD

Partnerské násilí je jednou z nejrozšířenějších forem násilí páchaného mezi lidmi. Dle některých empirických šetření postihuje zhruba 10 % partnerských vztahů, přičemž většinu

obětí tvoří ženy. V rámci partnerského násilí je kladena neustále řada otázek jako např. co je příčinou násilného chování pachatele, může společnost eliminovat toto násilí, lze pachateli partnerského násilí otevřít oči, aby si

Submitted: 2011-08-04 ▪ Accepted: 2011-11-25 ▪ Published online: 2011-12-20 PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ: 7/2: 152–161 ▪ ISSN 1801-0261 (Print) ▪ ISSN 1804-7858 (Online)

152

Cílem výzkumu bylo shromáždit veškeré dostupné informace o pachatelích domácího násilí v Jihočeském kraji. Informace o pachatelích domácího násilí mohou sloužit jako výchozí bod pro efektivní práci s těmito lidmi. Také mohou být využity jako podklad pro vyjasnění možnosti vzniku programu pomoci pachatelům domácího násilí. METODIKA

Nebereme-li v potaz přímé získávání informací od samotných pachatelů domácího násilí, což je v našich podmínkách velmi obtížné, můžeme hovořit o dvou hlavních zdrojích, jak získat informace o nich samotných – od obětí či od osob, které s těmito lidmi přišly do kontaktu v rámci své profese (sociální pracovník, psycholog, psychiatr, policista atd.). V rámci projektu byly informace získány od osob, které s pachateli přišly do kontaktu v rámci své profese. Jedná se tedy pouze o informace zprostředkované, tudíž nepřímé, což musíme v rámci výsledků projektu vzít na vědomí. Strategie výzkumu byla zvolena jako kvalitativní. Výzkumná technika byla neřízený roz-

hovor. V rámci projektu bylo provedeno celkem 9 neřízených rozhovorů. Výzkumný soubor tvořilo 9 vybraných členů interdisciplinárních týmů (IDT) zabývajících se domácím násilím v jednotlivých okresech Jihočeského kraje (pracovnice intervenčního centra, policisté z obvodních oddělení a kriminalisté v rámci Jihočeského kraje, psycholožka z poradny mezilidských vztahů, sociální pracovnice neziskové organizace). Z jednotlivých okresů byli osloveni: 2 členové IDT za okres České Budějovice, 1 člen IDT za okres Tábor, 3 členové IDT za okres Strakonice, 1 člen IDT za okres Písek a 2 členové IDT za okres Jindřichův Hradec. Do výzkumného souboru byli zvoleni na základě větších znalostí a zkušeností s pachateli domácího násilí než ostatní členové IDT. Důvodem, proč do výzkumného souboru nebyl zařazen ani jeden člen IDT za okresy Prachatice a Český Krumlov, byla nižší incidence případů domácího násilí v těchto okresech a tudíž i malé či žádné zkušenosti s pachateli domácího násilí. Rozhovory se týkaly 87 případů domácího násilí v Jihočeském kraji. Tento počet odpovídá počtu vykázání v Jihočeském kraji za roky 2007 a 2008. V rámci rozhovorů byly klíčovými tématy: typologie a charakteristika pachatelů domácího násilí, rodinná a sociální situace pachatelů, okolnosti vzniku násilí, druh a možné příčiny násilí, možnosti a ochota spolupráce na terapii, existence nějaké sociální služby, která by v daném okrese poskytla pomoc pachatelům domácího násilí. Během rozhovorů byly také zmíněny statistiky, které byly zahrnuty do výsledků projektu. VÝSLEDKY

V rámci prezentace výsledků projektu bude používán termín ,,pachatel“ v mužském rodě a termín ,,oběť“ v ženském rodě. Je to hlavně z toho důvodu, že všichni pachatelé, o kterých byl rozhovor veden, byli muži a zmíněnými oběťmi byly ženy. Na úvod byly zjišťovány nejprve sociometrické údaje. Prvním zjišťovaným údajem byl vztah pachatele a oběti domácího násilí. V rámci Jihočeského kraje převládal nejčastěji vztah manžel-manželka, hned za ním pak vztah druh-družka. Co se týče věkové skupiny pachatelů, incidence násilného chování dominovala ve věku 41–50 let 153

PŮVODNÍ PRÁCE

uvědomil důsledky svého chování a přijal za ně zodpovědnost (Marvánová-Vargová et al., 2008)? Obecně je domácí násilí na ženách projevem historicky nerovných mocenských poměrů mezi muži a ženami, jež mají za následek nadvládu mužů nad ženami, diskriminaci žen a nemožnost úplné seberealizace žen (Arbeit mit Tätern Häuslicher Gewalt in Europa, 2006). V České republice je většina institucí zaměřena pouze na oběti partnerského násilí a s pachateli zacházejí víceméně jen okrajově a nesystematicky. Instituce v systému trestní justice zaměřující se na pachatele jsou orientovány především represivně a zabývají se pouze nejzávažnějšími případy partnerského násilí. Je pravdou, že v současné době vznikly v rámci některých institucí dobrovolné programy pro osoby s prvky násilného chování ve vztazích. Jejich počet je však nedostačující. V rámci vykonávacího řízení nejsou v našem systému k dispozici žádné specializované programy zacházení s pachateli partnerského násilí (Marvánová-Vargová et al., 2008).

PŮVODNÍ PRÁCE

a dále 31–40 let. Největší četnost pachatelů byla ve věku 42 let. Nejstarší pachatel domácího násilí v rámci Jihočeského kraje byl ve věku 75 let. Věkové údaje o pachatelích jsou za období 2007 a 2008 v rámci statistiky vykázání intervenčního centra Jihočeského kraje. Dalším zjišťovaným sociometrickým údajem bylo vzdělání. Nejpočetnější skupinu tvořili pachatelé, kteří byli vyučeni bez maturity nebo měli středoškolské vzdělání s maturitou. Tyto dvě skupiny pachatelů dominovaly nejvíce. Vysokoškolsky vzdělaní pachatelé a pachatelé se základním vzděláním tvořili méně početnou skupinu. Se vzděláním lze zmínit i sociální status pachatelů. Pachatelé v Jihočeském kraji pocházeli nejvíce ze střední sociální vrstvy a dále nižší sociální vrstvy. Pachatelé z vyšší sociální vrstvy se vyskytovali velmi málo. Dále bylo zjišťováno, jak dlouho pachatel užíval násilí, než oběť vyhledala pomoc. Údaje o délce násilí nebyly oslovenými členy IDT zjištěny přímo od pachatelů, ale zprostředkovaně od obětí. Průměrná délka, kdy pachatel užíval násilí proti své oběti, byla 2–5 let. Nejdéle zjištěné trvající násilí bylo v délce 33 let. Nejkratší doba násilí, po které oběť vyhledala pomoc, byla dva měsíce. V návaznosti na to byla položena otázka, jaký druh násilí pachatel nejvíce používal. Ve většině případů šlo o kombinaci psychického a fyzického násilí, s tím, že psychické násilí se vyskytovalo ve všech případech. Jak uvádí jeden z oslovených členů IDT, ,,psychické a fyzické násilí jde ruku v ruce, ani to nelze striktně oddělovat“. Nejvíce užívané typy fyzického násilí byly: rány dlaní, pěstí do hlavy, tahání za vlasy, škrcení, sražení na zem, kopání či ohrožování pistolí nebo kuchyňským nožem. Mezi nejčastější typy užívaného psychického násilí patřily: nadávky, vydírání a výhrůžky. Ve většině případů pachatelé vyhrožovali obětem, že budou zabity nebo že přijdou o děti. Poměrně hodně bylo také uváděno ekonomické násilí, kdy důvodem k násilí byly z pohledu pachatele nepřiměřené finanční výdaje oběti. Co se týče pohledu samotného pachatele na spáchané násilí, bylo zjištěno, že všichni pachatelé svou vinu za spáchané násilí striktně popírali. Skoro ve všech případech nepřijali vinu ani zodpovědnost za své činy. Veškerou vinu svalovali na oběť, tvrdili pravý opak či zlehčovali

celou situaci. S tím souvisí i samotný pohled pachatele na sebe samého. Pachatelé na sebe většinou pohlíželi jako na společenského, bezproblémového, klidného člověka. Agresivní sklony popírali, jejich vztah s obětí viděli jako spokojený, bezproblémový. Oproti tomu byl velmi zajímavý pohled oslovených členů IDT na samotné pachatele, se kterými přišli do styku. Pro většinu z nich se větší část pachatelů domácího násilí jevila jako bezproblémoví jedinci. Tito na první pohled působili slušným, pokorným a klidným dojmem a nedopouštěli se jiné trestné činnosti. U zbývající části pachatelů domácího násilí se projevovaly agresivní sklony i na veřejnosti, přičemž se kromě domácího násilí dopouštěli i jiné trestné činnosti. Podíváme-li se na charakterové vlastnosti pachatelů domácího násilí, byla jich nalezena řada společných. Jednou z hlavních společných vlastností byla žárlivost. Výskyt této vlastnosti u pachatelů domácího násilí převládal nejvíce. Vedle přehnané žárlivosti pachatelé též disponovali velkou potřebou projevů dominance vůči svým obětem. Často zastávali názor, že muži jsou nadřazeni ženám, kdy měli neustálou potřebu cítit nad ženou moc a nadvládu. Mezi dalšími často uváděnými charakterovými vlastnostmi byly: egocentrismus, snahy dělat se lepším, impulzivita, výbušnost, emoční nezralost, prudké projevy emocí, nízká schopnost empatie a porozumění potřebám druhých, nízký pud sebezáchovy. Někteří pachatelé měli též problematické vztahy k autoritám, normám, měli tendence manipulovat s druhými lidmi, mít nad nimi převahu a jednat podle svých pravidel. V této souvislosti bylo též zjištěno, že za přehnaně sebejistým a sebevědomým vystupováním většiny pachatelů stály v řadě případů pocity vnitřní nejistoty, úzkost, nespokojenost sama se sebou, nízké sebevědomí. Tyto stavy si pak pachatelé nejčastěji kompenzovali právě prostřednictvím užití násilí. Jedním z dalších klíčových témat bylo vysvětlení možných důvodů páchaného násilí. Zde se objevily tři zásadní rizikové faktory, které měly výrazný vliv na incidenci násilného jednání: alkohol, finanční či pracovní problémy a výskyt násilí v původní rodině. V souvislosti s užívaným násilím se stal nejvíce uváděným rizikovým faktorem alkohol. Je třeba upozornit, že alkohol nikdy není samotnou příčinou násilného jednání. V rámci vykázání za rok 2007 a 2008 v Jihočes154

programu by se měli pachatelé naučit, jak zvládat agresi, stres, úzkost, provádět nácviky, jak má vypadat role muže atd. Práce by byla vedena vyškolenými psychoterapeuty jak ve skupině, tak individuálně. Důležité by bylo s pachateli mluvit, dát jim prostor k vypovídání a hlavně je nekritizovat. Programy pomoci pachatelům domácího násilí by měly být propojeny s intervenčními centry, které pracují s oběťmi. Při existenci institucí poskytujících pomoc pachatelům domácího násilí by tyto instituce v žádném případě neměla doporučovat policie. Pachatelé by pak byli méně vstřícní a nedůvěřiví vůči těmto institucím. Policie by pouze předala na pachatele kontakt a instituce by ho pak následně sama kontaktovala. V podstatě by šlo o stejný systém, jako je nyní spolupráce mezi policií a intervenčními centry v rámci vykázání. Výše uvedená doporučení budou více rozebrána v diskusi. DISKUSE

V současné době je snaha o řešení problematiky domácího násilí komplexním způsobem. Tento by se měl v praxi projevovat nejenom pomocí obětem, ale i pachatelům domácího násilí. V České republice jsme však teprve na začátku zacházení s pachateli domácího násilí (Marvánová-Vargová et al., 2008). Každý, kdo začíná pracovat s určitou skupinou, musí o ní nejprve něco vědět, seznámit se s jejími specifiky, co od ní může očekávat a co ne. Z tohoto předpokladu vycházel i samotný cíl projektu, jímž bylo zmapovat situaci pachatelů domácího násilí v Jihočeském kraji. Získané informace by pak mohly sloužit jako výchozí bod pro práci s těmito lidmi či k vyjasnění možnosti vzniku programu pomoci v Jihočeském kraji. Základní znalost informací o pachatelích domácího násilí, jako jsou např. věk, vzdělání, sociální status, povahové vlastnosti, možné příčiny páchání násilí, postoj k pomoci či existence pomáhajících institucí, je dle našeho názoru v rámci začínající práce s těmito lidmi velmi důležitá. Jednotný popis pachatelů domácího násilí sice neexistuje, ale existuje řada shodných charakteristik, což potvrzují i výsledky samotného výzkumu. Ty se vcelku shodují s řadou významných studií, tvrzení či statistikami jiných domácích i zahraničních organizací. Obecně tedy můžeme říci, že urči155

PŮVODNÍ PRÁCE

kém kraji byl zhruba v 75 % násilných incidentů spouštěčem alkohol. Lze tedy uvést, že s rostoucí frekvencí konzumace alkoholu stoupá i počet násilných incidentů. Jako další výrazně dominantní rizikový faktor se ukázaly finanční či pracovní problémy pachatelů. Za vzniklé finanční či pracovní problémy byly uváděny: nezaměstnanost, nižší příjem pachatele vůči oběti, ztráta majetku, dluhy, změna prostředí. Jako nejvýraznější problém se projevila nezaměstnanost pachatele (ať už dočasná či dlouhodobá). Nezaměstnaní pachatelé uváděli, že neměli co dělat, pociťovali stavy nejistoty a ponížení vůči oběti. Násilí tak sloužilo pachatelům jako prostředek k zpětnému získání a upevnění pocitu moci a převahy. Třetí nejčastěji uváděný rizikový faktor byl výskyt násilí v původní rodině. Velká skupina pachatelů domácího násilí pocházela z rodin, kde bylo pácháno násilí, ať už na nich samotných či na jejich blízkých. Dostal-li se pachatel do nějaké stresové či zátěžové situace, musel se s tím určitým způsobem vyrovnat, zvládnout danou situaci. Takové situace často působily jako spouštěč, který otevřel násilné zážitky a vzpomínky z dětství, kdy pachatelé opakovali zažité vzorce a řešili vzniklé problémy násilím. Uvedené rizikové faktory se v řadě případů velmi často vzájemně prolínaly. Posledním, v současnosti velmi diskutovaným tématem byla možnost pomoci pachatelům domácího násilí. Výzkumem bylo zjištěno, že v žádném okrese Jihočeského kraje neexistuje instituce poskytující pomoc pachatelům domácího násilí. Případná pomoc by byla oslovenými členy IDT nejčastěji směřována do nějaké místní psychologické poradny nebo na psychiatrii. Většina oslovených odborníků též souhlasila se zřízením nových institucí, které budou zaměřeny pouze na pomoc pachatelům domácího násilí (podobně jako zřízení intervenčních center pro oběti). Dobrovolná účast pachatelů v programech pomoci nebyla doporučena z toho důvodu, že by sám od sebe skoro žádný pachatel pomoc nevyhledal. V rámci výzkumu by oslovení členové IDT doporučili následující program pomoci: v rámci zákona by měly být zřízeny instituce poskytující programy pomoci přímo pachatelům domácího násilí. V souvislosti s tím by také měly být jasně vymezeny podmínky dobrovolné či nedobrovolné účasti na programu a s tím i související sankce v případě jejich porušení. V rámci

PŮVODNÍ PRÁCE

tý popis samotných pachatelů již máme. To, co nám dle našeho názoru stále chybí a kolem čeho je spousta otazníků, je vznik a fungování samotných programů pro pachatele domácího násilí. V této souvislosti považujeme za nejzásadnější přínos projektu právě vyjasnění možnosti vzniku programu pomoci pro pachatele domácího násilí v Jihočeském kraji. Co se týče samotné pomoci pachatelům domácího násilí, měli bychom si hned zpočátku více rozvést a objasnit informace získané v rámci projektu. Jak na začátku uvádějí všichni oslovení odborníci, hlavním problémem v rámci Jihočeského kraje je neexistence institucí, které by se této problematické skupině věnovaly. V této souvislosti jistě každého napadne myšlenka využití nějaké ze stávajících organizací. V Jihočeském kraji existují určité organizace, kde by pachatelé mohli v rámci pomoci najít dočasné útočiště. Pro přehled můžeme zmínit například manželskou a předmanželskou poradnu v Jindřichově Hradci či ve Strakonicích, sociálněpsychologické centrum Arkáda a občanské sdružení INKANO v Písku či středisko pro rodinu a mezilidské vztahy v Českých Budějovicích. Problematika terapeutické pomoci pachatelům domácího násilí je však natolik specifická, že je třeba jí dle našeho názoru věnovat samostatnou pozornost. Musíme si uvědomit, že tato pomoc potřebuje velkou odbornou úroveň, tzn. nejde pouze o dobrou vůli či nalezení dočasného útočiště. V tomto případě je důležité absolvování celého terapeutického procesu navrženého přímo pro tuto cílovou skupinu a vedeného terapeutem, který je speciálně pro tuto práci vyškolen. Důležitá je též návaznost na nějaké psychiatrické vyšetření. Bohužel samostatnou terapeutickou pomocí pachatelům domácího násilí se žádná z organizací nezabývá. Možnost řešení vidíme například ve vytvoření speciálního programu pro práci s pachateli domácího násilí. I kdybychom prozatím vzali v úvahu tu možnost, že pomoc by byla směřována do nějaké z místních poraden, i zde narážíme na zásadní problém. Někteří oslovení členové IDT spatřují problém v nevoli doporučovat pachatelům domácího násilí jakoukoli pomoc. Konkrétně se jedná hlavně o řadové policisty, kteří přijdou s pachatelem do styku nejčastěji.

Většina totiž vidí v pachatelích ty nejhorší, kteří patří do vězení. V nabídnutí pomoci či doporučení nějaké terapie nevidí žádný smysl. Přirozeně se to netýká všech, je však důležité tuto skutečnost mít na paměti. Právě spolupráce s policií v rámci doporučení programů pomoci je dle našeho názoru pro jejich existenci a fungování důležitá. Naproti tomu bychom rádi zmínili názor dvou z devíti oslovených členů IDT, kteří tvrdí, že instituce poskytující pomoc pachatelům by v žádném případě neměla doporučovat policie. Pachatelé by pak byli méně vstřícní a nedůvěřiví. Tento názor zastávají na základě vlastních zkušeností s pachateli domácího násilí a je třeba jej vzít v potaz. Naše mínění je ale takové, že pokud se pachatel bude chtít změnit a bude mít dost silnou motivaci něco se svým životem udělat, tak kontakt na nějakou pomocnou organizaci přivítá, ať už bude od policisty či od jiné osoby. Pachatel, který bude obviňovat všechny kolem a nebude ve fázi hledání změny, nepřijme pomocnou ruku od nikoho. Je třeba zmínit, že výše uvedené možnosti vycházejí z předpokladu dobrovolné účasti pachatele na programu pomoci. V této souvislosti bychom rádi uvedli tvrzení skoro všech oslovených členů IDT. Ti vidí smysl fungování programů pomoci pachatelům spíše v nedobrovolné účasti. Tento názor zdůvodňují tak, že by skoro žádný pachatel dobrovolně pomoc nevyhledal. Názory opírají o vlastní sdělení samotných pachatelů, se kterými přišli do styku. Tomuto názoru lze však oponovat zkušenostmi existujících domácích organizací, které již nabízejí pomoc pachatelům domácího násilí. Tyto organizace mají většinu klientů dobrovolných. Klienti, kteří přišli do organizací dobrovolně, často uváděli, že chtěli změnu. Právě změna je pro klienty motivací pro vstup do programu pomoci. Dle SOS centra ČCS Diakonie je motivace hlavní podmínkou pro účast v programu. Vždy je důležité, aby pachatel chtěl změnu a byl motivován, ať už je důvod jakýkoli (třeba z prospěchu, že nenastoupí do vězení) (Čierná et al., 2010). Ohledně nedobrovolného zařazení pachatelů domácího násilí do programů pomoci lze konstatovat, že se Česká republika ubírá dobrým směrem. Aby účast v programu mohla být 156

gramem pro lidi, kteří mají problémy s konfliktním jednáním, Centrum J. J. Pestalozziho v Chrudimi nabízející komplexní péči o oběti domácího násilí, jež zahrnuje i pomoc pro pachatele domácího násilí, Centrum sociálních služeb Ostrava s programem pro pachatele násilí v rodině, občanské sdružení ADRA v Hradci Králové, které v rámci své poradny nabízí službu práce s násilnými osobami a pachateli domácího násilí, Centrum nové naděje ve Frýdku-Místku nabízející program prevence partnerského násilí a dále brněnské občanské sdružení Persefona nabízející program zaměřený na terapii násilných osob s ohledem na již existující zkušenosti a opory v systému (Odbor prevence kriminality MV, 2011). Jak můžete sami vidět, programy jsou poskytovány v 5 krajích ze 14, což shledáváme nedostačujícím. Bohužel u nás v Jihočeském kraji si žádná z organizací nevzala z výše uvedených příklad a zatím neprojevila zájem zřídit podobný program pomoci pro pachatele domácího násilí. Zaměříme-li se na pachatele z Jihočeského kraje, kteří by rádi vyhledali pomoc, pak jsou mu nejblíže programy poskytované ve Středočeském kraji. V SOS centru v Praze v současné době probíhá skupinová terapie násilných osob, která běží zhruba již 6 měsíců. Skupina je polootevřená, tzn. pro klienta není problém do skupiny kdykoli vstoupit. Frekvence setkání je však dvě hodiny týdně po dobu nejméně půl roku, což by pachateli z Jihočeského kraje mohlo činit problémy jak po stránce časové, týkající se absence v zaměstnání, tak i finanční z hlediska dojíždění. Je zde samozřejmě možnost individuální terapie, kde jsou ale také nutná pravidelná a dlouhodobá sezení, která jsou pro úspěšnost terapie nezbytná. V tomto případě bychom doporučovali zapojení spíše do skupinové terapie, kde je silným prvkem skupinová dynamika. Vybere-li si dotyčný Informační a poradenské centrum Viola, je zde výhoda speciálně zřízené telefonní linky, kde může své problémy probrat s odborníkem. Avšak probírání problému pouze po telefonu je dle našeho názoru nedostačující. Centrum Viola nabízí i osobní setkání k řešení problému, zde však vyvstává opět výše zmiňovaný finanční a časový problém. Pachatel z Jihočeského kraje se tedy musí zatím spokojit s po157

PŮVODNÍ PRÁCE

nařízena, je nutno vycházet z určitého legislativního rámce. V tomto ohledu není třeba podnikat nové kroky, kdy právní rámec v České republice disponuje určitými možnostmi, v rámci kterých lze účast v programu nařídit. Trestní zákoník i trestní řád umožňují uložení přiměřených omezení a povinností za určitých podmínek, které mohou být uloženy soudem nebo státním zástupcem. Do uložených omezení a povinností pak lze zahrnout právě absolvování terapeutického programu souvisejícího s pácháním násilí proti osobě blízké. Silným motivačním prvkem pro pachatele by v případě absolvování programu bylo odstoupení od potrestání, nenastoupení k výkonu trestu nebo dokonce smazání trestu z rejstříku trestů. S přihlédnutím k těmto skutečnostem se i my přikláníme k možnosti jak dobrovolného, tak i nedobrovolného vstupu do terapeutického programu, bez rozdílu (Langhansová, 2006). Problémem, který zde však vyvstává, je zatím minimální počet organizací poskytujících terapeutický program pro pachatele domácího násilí. Jak jsme již zmínili výše, práce s pachateli je velmi specifická a je třeba speciálně vyškolených terapeutů k jejímu vykonávání. To se nám jeví jako další problém, kdy v České republice neexistuje speciální výcvik pro terapeuty, kteří chtějí pracovat s pachateli domácího násilí. V ČR zatím proběhl pouze jeden výcvik pod vedením uznávaných odborníků manželů Netíkových. Ten proběhl v roce 2008 za finanční podpory Ministerstva zdravotnictví ČR. Výcvikem prošlo 16 terapeutů v období tří měsíců. V rámci programu byla též vytvořena metodika práce s pachateli domácího násilí (Netíková, Netík, 2010). Program zatím bohužel nebyl akreditován. Důvody nám však nejsou známy. Navzdory výše uvedeným problémům se v České republice objevují první průkopníci, kteří si důležitost programů uvědomují a v práci s touto problematickou skupinou vidí nějaký smysl. V současné době v České republice existuje 7 organizací poskytujících pomoc pachatelům domácího násilí. Mezi ně patří: pražské SOS centrum Diakonie ČCE s programem pro osoby s násilným chováním ve vztazích, Informační a poradenské centrum Viola fungující při Centru sociálních služeb Praha s pro-

PŮVODNÍ PRÁCE

mocí nějaké z místních organizací, kde pomoc dle nás nebude mít takový efekt jako ve specializovaných programech. Z tohoto důvodu považujeme za nezbytné fungování minimálně jedné organizace v každém kraji, která by poskytovala pomoc pachatelům domácího násilí. V této souvislosti je třeba zmínit návrh všech oslovených členů IDT, kdy instituce poskytující program pomoci by měly být zřízeny samotným zákonem. Jednalo by se o stejný princip, na jakém vznikla intervenční centra. Tím, že by organizace byly stanoveny samotným zákonem, by odpadl i problém týkající se financování programů, který je v současné době řešen pomocí dotací ministerstva vnitra. Dotace je určena vždy na pouhý rok, což ohrožuje samotnou existenci programů. Organizace tak musí každý rok žádat znovu o dotaci, aby mohly rozběhlý program udržet v chodu. Tento způsob podpory je však pouze dočasný a nelze ho provozovat dlouhodoběji. Proto je třeba co nejrychleji uvažovat o provedení patřičných legislativních kroků. Existence a působnost organizací pomáhajících pachatelům domácího násilí již byla v předchozím textu dostatečně zmíněna. V této souvislosti se však nabízí řada zásadních otázek. Za stěžejní lze považovat především následující otázky. Jak má být s pachateli domácího násilí v organizacích pracováno? Má být při samotné práci vycházeno ze zahraničních zkušeností, nebo nám postačí zkušenosti vlastní? Dle obecného názoru je nutno vzít jako základ práce s pachateli domácího násilí vlastní i zahraniční zkušenosti, že pachatel není násilný od narození, jeho násilné chování je naučené a sociálně posilované (Voňková, Spoustová, 2008). V Německu například řada organizací vychází z obecných standardů pro práci s pachateli domácího násilí. Ty zahrnují základní cíle, ze kterých má samotná práce vycházet. Mezi základní cíle práce patří: 1. Kruh násilí musí být rychle a důrazně přerušen. Násilní muži musejí rozpoznat riziko, zamezit opakování činu a umět mu předcházet. 2. Násilníci musejí převzít zodpovědnost za své násilné činy. Jakékoli zalhávání, obhajo-

3. 4. 5.

6.

vání a omlouvání bude odkryto, striktně odmítnuto a konfrontováno. Sebepoznání a sebekontrola. Pachatelé by měli rozpoznat vlastní hranice, hranice jiných a naučit se je akceptovat. Pachatelé by se měli naučit vžít do situace obětí, tzn. naučit se empatii. Násilníci by se měli výhledově naučit, jak nenásilně řešit konflikty. Měli by si osvojit vlastní strategii a možnosti, jak v budoucnu řešit konfliktní situace, aniž by tím narušili hranice ostatních. Muži by se měli naučit zlepšit schopnost komunikace a vnímání ve vztahu. Tím získají možnost v budoucnu zlepšit vlastní kvalitu života v kontextu sociálních vztahů (BAG-TäHG e.V., 2007).

Oslovení členové IDT vidí náplň práce s pachateli hlavně v naučení zvládání agrese, stresu, úzkosti, provádění nácviků, jak má vypadat role muže atd. Za důležité pokládají prostor k vypovídání se a nekritizování pachatelů. Jeden z oslovených členů IDT uvádí, že muži obecně a hlavně pachatelé domácího násilí méně navštěvují různé psycho-sociální služby, stydí se, bojí se o sobě mluvit, neumí řešit své problémy, natož je s někým sdílet. To je třeba v rámci programu změnit. Názory našich oslovených členů IDT se shodují i s řadou domácích zkušeností. Například v SOS centru je na začátku důležitá motivace a přiznání viny, tzn. že klient nemůže vinu za násilí popírat, musí se k násilí přiznat. Do programu většina klientů vstoupila již motivována se snahou změnit se. Již od začátku je v SOS centru důležité učit klienta projevovat své prožitky, pocity, dávat mu oporu a prostor k vypovídání. Program se skládá z 12 sezení po dvou hodinách týdně, kdy na každém sezení je probíráno jedno téma. Celkem je rozebíráno 12 různých témat. Postupuje se od jednodušších ke složitějším. Prvních pět témat je hlavně o opoře, důvěře, prostoru, pocitu bezpečí, vztahu k sobě samému. Postupně se diskuse dostávají (zhruba někde uprostřed) k tématům jako: alkohol a drogy, život v páru, řešení problémových situací. Součástí programu je nejenom měnit vzorec chování, ale i modelování, hraní rolí, relaxace, učení prožívání atd. (Čierná et al., 2010). Tento program vychází z dlouholeté praxe manže158

a koho mohou poprosit o pomoc. V rámci práce s pachatelem domácího násilí si terapeut také všímá toho, zda klient mluví o tom, co ti druzí udělali jemu, co zkazili, jak mu ublížili, nebo jestli začne mluvit i o svém chování. Pokud má klient tendenci svalovat vše na někoho jiného, učí ho terapeut pohlížet i sám na sebe, na své chování a na své motivy. U pachatelů domácího násilí se také velmi často ukazuje, že mají celkově problém s vyjadřováním a pojmenováním svých pocitů. V této fázi je velmi důležité klienty podporovat a ujišťovat, že vše, co prožívají, je v pořádku. Práce s pachateli domácího násilí probíhá na individuální úrovni a odvíjí se od potřeb klienta. Časové omezení v tomto případě terapie nemá (Pechtorová, 2010). Nicméně i ve výše zmiňovaných metodách práce s pachateli domácího násilí platí limitující podmínka: pachatel musí své činy doznat, sám musí usilovat o změnu svého chování a musí také věřit, že program pomoci mu opravdu pomůže. Popírá-li pachatel své skutky a zaujímá-li k pomoci odmítavý postoj, jsou šance na jeho nápravu minimální, kdy pravděpodobnost recidivy je značná (Čírtková, 2004). ZÁVĚR

Závěrem bychom rády zdůraznily ty problémy, které nám stojí v cestě v rámci práce s pachateli domácího násilí, a jak by tyto problémy bylo možné řešit. Prvotním a důležitým zjištěním, z kterého bychom rády vycházely, je fakt, že v Jihočeském kraji neexistuje žádná organizace nabízející speciální program práce s pachateli domácího násilí. Pro účely dané věci budeme tedy vycházet pouze ze stávajících neziskových organizací působících v Jihočeském kraji. V zásadě se na začátku nemusíme obávat, že žádná z organizací nemá za cílovou skupinu pachatele domácího násilí. Vždyť většina výše uvedených pomáhajících organizací pracuje i s jinými skupinami, kdy práci s pachateli si zvolily dobrovolně, na základě stále stoupající potřebnosti. Občanské sdružení Persefona je např. poskytovatelem odborného sociálního poradenství obětem domácího násilí, sexuálního zneužívání a znásilnění. V rámci pomoci pachatelům domácího násilí působí jako zprostředkovatel terapií. 159

PŮVODNÍ PRÁCE

lů Netíkových, kteří ho navrhli. Při tvorbě programu se manželé opírali hlavně o logoterapii, jakožto poradenskou metodu posilující odpovědnost, ujasnění preferencí a vědomé rozhodování. Zároveň byly využity principy behaviorální terapie se zaměřením na zpochybnění dosavadního chování a změnu vzorců vedoucí k násilí. Program dále pracuje s nácvikem asertivity, párovou terapií, neverbálními a relaxačními technikami (Netíková, Netík, 2010). Jediný problém v tomto programu je spatřován v jeho délce. Původní záměr trvání programu byl stanoven na dobu tří měsíců. Praxe však ukázala, že pro úspěšnou terapii je tato délka nedostačující. Pokud chceme změnit vzorec chování, naučit člověka prožívat různé situace, pak je třeba, aby program běžel minimálně rok (Marvánová-Vargová et al., 2008). Naproti tomu můžeme pro představu zmínit také německý program Hamburského centra ochrany proti násilí. Hamburské centrum zajišťuje individuální, párovou i skupinovou terapii. Pro skupinovou terapii je počítána účast minimálně půl roku. V rámci skupinové práce je rozebíráno celkem 10 hlavních témat: výklad pojmu násilí a násilného jednání, zobrazení a popis násilných situací, následky násilí, bilance násilného jednání, strategie nenásilného jednání, bezpečnostní plán při vzniku rizikových situací, komunikační vzory, obraz muže a ženy, role otce, vlastní viktimizace (Hamburger Gewaltschutz-Zentrum, 2011). Pro nás zajímavá a inspirující je také metoda práce v centru J. J. Pestalozziho v Chrudimi. Na začátku práce s pachateli domácího násilí považuje organizace za důležité navázat kontakt s klientem a vytvořit vztah vzájemné důvěry. Dle zkušeností z centra je v prvotní fázi důležité nechat klienta „vypovídat se“. Nejenom naslouchat, ale snažit se i pochopit a nekritizovat. Klient v podstatě potřebuje cítit, že je vnímán takový, jaký je, navzdory tomu, že udělal něco špatného. V samotné práci organizace nejprve zjišťuje klientovu sociální situaci, ve které se nachází, a pomáhá mu se v ní zorientovat. K dispozici je klientovi celý tým krizového centra jako sociální pracovnice, psycholog, terapeut či právník. Snahou je klientům ukázat, že svoji situaci nemusí řešit sami, že existuje někdo, na koho se mohou obrátit

PŮVODNÍ PRÁCE

Potřebu pomoci této skupině spatřuje hlavně v komplexním řešení problematiky domácího násilí, kdy terapeutická pomoc by dle sdružení měla být nabídnuta jak oběti, tak pachateli domácího násilí (Prejsová, 2010). Občanské sdružení ADRA pomáhá obecně všem lidem, kteří se ocitli v nouzi, např. obětem domácího násilí, trestné činnosti, obětem živelních katastrof či tragických nehod atd. Do této pomoci zahrnula v rámci projektu také právě pachatele domácího násilí. Proč to tedy podobným způsobem nezkusit i u nás v Jihočeském kraji? Prvním krokem by určitě měla být informovanost stávajících organizací o důležitosti práce s pachateli v Jihočeském kraji. Doporučovaly bychom uspořádání konference, workshopu či kulatého stolu. Záštitu nad tímto setkáním by mohla převzít například Zdravotně sociální fakulta JU nebo Krajský úřad Jihočeského kraje. Zde by své poznatky a zkušenosti představily hlavně ty organizace, které již s touto skupinou pracují. V rámci setkání bychom také uvítaly účast zástupců z ministerstva vnitra, které od roku 2008 vyhlašuje dotace právě na práci s pachateli domácího násilí. Přínosná by též mohla být sdělení vyškolených terapeutů, zabývajících se právě skupinou pachatelů domácího násilí. Také by bylo dobré oslovit manžele Netíkovi, kteří na základě dotace z ministerstva zdravotnictví vytvořili metodu práce s pachateli domácího násilí. Přínosný by byl i návrh na zrealizování dalšího výcviku nových terapeutů. Pokud by další běh výcviku již nebyl možný, např. z důvodu nedostatku finančních prostředků, doporučovaly bychom oslovit terapeuty, kteří již zmíněným výcvikem prošli a byli by ochotni spolupracovat. Organizace, které mají s pachateli domácího násilí již zkušenosti, jsou v rámci Jihočeského kraje sociálně psychologické centrum ARKÁDA v Písku, manželská a předmanželská poradna v Jindřichově Hradci a Strakonicích či občanská poradna INKANO v Písku. Organizacím doporučujeme vypracování programu pro práci s pachateli domácího násilí a podání projektu na získání dotace udělované ministerstvem vnitra. Nejvíce bychom však uvítaly pomocnou organizaci přímo v samotných Českých Budějovicích, jakožto největším, krajském městě. Důvod je takový, že v Českých

Budějovicích byl od roku 2007 do roku 2009 největší počet vykázání v rámci Jihočeského kraje. Vykázaných bylo za uvedené tři roky celkem 28. Hned za Českými Budějovicemi následoval Písek, kde policie provedla celkem 24 vykázání a dále pak Tábor, kde bylo vykázáno 23 osob. To, co nám v Českých Budějovicích zcela chybí, je například zřízení krizového centra pro dospělé nebo, jak je tomu v Německu, informační a poradenské centrum pro pachatele trestných činů s důrazem na domácí násilí. Organizace sídlící v Českých Budějovicích, které bychom prozatím doporučily pro vypracování programu, jsou Krizové centrum pro děti a rodinu či Diecézní charita, jejichž posláním je pomoc lidem v nouzi. Při vzniku výše uvedeného programu by pak samozřejmě bylo zapotřebí navázat spolupráci s intervenčním centrem, policií, soudci, státními zástupci, Probační a mediační službou, orgánem sociálně-právní ochrany dětí a dalšími organizacemi. Zmíněné organizace či instituce by byly seznámeny s novým programem, kdy snahou by bylo hlavně získání jejich důvěry a víry v celkový přínos existence programu. Tyto organizace jsou dle našeho názoru pro vývoj a fungování vznikajících programů klíčové. Určitý základ pro práci s pachateli domácího násilí v Jihočeském kraji již existuje. Tak proč zatím nevyužít zdroje, které máme? Důležité je nebát se být první, kdo přijde s něčím novým. Vždyť právě terapie pachatelů domácího násilí je jednou z nedílných složek pomoci obětem.  Projekt vznikl za finanční podpory Grantové agentury JU v roce 2008.

LITERATURA 1.

160

Arbeit mit Tätern Häuslicher Gewalt in Europa (2006). Richtlinien für die Entwicklung von Standards für Programme in der Arbeit mit männlichen Tätern häuslicher Gewalt. [online]. [cit. 2011-09-23]. Dostupné z: http://www.work-with-perpetrators.eu/ documents/standards/ wwp_standards_de_2008_vers_1_1.pdf? sprache=standards% 2Fwwp_standards_de_2008_vers_1_1.pdf&submit= Download

3.

4. 5.

6.

7.

Bundesarbeitsgemeinschaft Täterarbeit Häusliche Gewalt (BAG-TäHG e.V.) (2007). Standards und Empfehlungen für die Arbeit mit männlichen Tätern im Rahmen von interinstitutionellen Kooperationsbündnissen gegen Häusliche Gewalt (Täterarbeit HG) [online]. [cit.2011-09-23]. Dostupné z: http:// www.taeterarbeit.com/ Čierná J, Hrubý J, Lamelová A (2010). Program pro násilné osoby, pachatele domácího násilí a osoby, které jsou násilné ve vztazích. Praha: SOS centrum Diakonie, 12 p. Čírtková L (2004). Forenzní psychologie. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. r. o., 431 p. Hamburger Gewaltschutz-Zentrum (2011). Ziele und Inhalte. [online]. [cit. 2011-09-23]. Dostupné z: http://www.hamburgergewaltschutzzentrum.de/ verantwortungstraining/ziele-und-inhalte.aspx Langhansová H (2006). Jsme připraveni na komplexní řešení domácího násilí? [online]. [cit. 2011-0923]. Dostupné z: http://www.viaiuris.cz/index.php? p=msg&id=33 Marvánová-Vargová B, Pokorná D, Toufarová M (2008). Partnerské násilí. Praha: Linde nakladatelství, s. r. o., 159 p.

8.

Netíková D, Netík K (2010). Program terapie partnerských agresorů. In: Koukolík F: Sborník textů zaměřených na problematiku domácího násilí. 1. vyd. Praha: Centrum sociálních služeb Praha, p. 150–154. 9. Odbor prevence kriminality MV (2011). Organizace poskytující podpůrné a další služby osobám vykázaným nebo osobám, kterým hrozilo vykázání. [online]. [cit. 2011-09-23]. Dostupné z: http:// www.mvcr.cz/clanek/organizace-poskytujicipodpurne-a-dalsi-sluzby-osobam-vykazanym-neboosobam-kterym-hrozilo-vykazani.aspx 10. Pechtorová L (2010). Aktivity centra v rámci práce s násilnou osobou. [online]. [cit. 2011-09-23]. Dostupné z: http://www.mvcr.cz/soubor/centrumpestalozziho-ppt.aspx 11. Prejsová K J (2010). Terapie násilných osob – nezbytná součást řešení problému domácího násilí [online]. [cit. 2011-09-23]. Dostupné z: http:// www.persefona.cz/download/ terapieNasilnychOsob4.11.pdf 12. Voňková J, Spoustová I (2008). Domácí násilí v českém právu z pohledu žen. Praha: Profem, 244 p.

Ivana Šímová, Petra Zimmelová [email protected]

161

PŮVODNÍ PRÁCE

2.

PŮVODNÍ PRÁCE

PREVENTIVNÍ PROGRAM REPRODUKČNÍHO ZDRAVÍ U DOSPÍVAJÍCÍCH CHLAPCŮ PREVENTIVE PROGRAMME OF REPRODUCTIVE HEALTH IN ADOLESCENT BOYS Adéla Kubičková Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra klinických a preklinických oborů

Summary Taking care of reproductive health is being understood worldwide as a human right of multidisciplinary nature and thus, the prevention of its disorder at the primary level is one of main priorities in most economically developed countries. In the Czech Republic, the promotion of the primary prevention suffers from lack of a gender balance. Women are informed and can take advantage of preventive examinations but the branch andrology dealing with reproductive health of man is only being developed. The attitude of a number of men to the prevention of sexually transmissible diseases, cancer diseases or fertility disorders is rather passive. The attitude of adolescent boys, who are only forming their knowledge and attitudes to the reproductive health and start acquiring their first personal experience in their sexual and partner life, can be still considerably affected due to these facts. The target of the project of supporting the reproductive health was to compile worldwide educational materials, address the target group of adolescent boys and map their interest in reproductive health problems. To achieve the targets established, several secondary schools in České Budějovice were addressed in which data from 397 boys aged 15 to 19 years were accumulated based on a questionnaire survey. Supplementary qualitative data brought statements of students presented during lectures in schools and also interviews with prevention methodologists. The communication of this theme with boys is problematic, information concerning reproductive health being typically designed for girls. It was shown that more than half of students do not speak with anybody about this theme, which is marginal in schools and families, and physicians do not deal with this theme within the framework of preventive examinations. However, students were addressed for example by medial campaigns. One can tell that the attitude of adolescent boys to the reproductive health is rather passive, but their interest in this theme obviously increases if they are confronted with these topics. Key words: reproductive health – adolescence – men – prevention Souhrn Péče o reprodukční zdraví je celosvětově chápána jako základní lidské právo s multioborovým přesahem, proto je prevence jeho poruch na primární úrovni jednou z hlavních priorit ve většině ekonomicky rozvinutých států. V České republice je prosazování primární prevence genderově nevyvážené. Zatímco ženy jsou informovány a mají možnost využívat preventivních prohlídek, obor andrologie, zabývající se reprodukčním zdravím muže, se teprve vyvíjí. Přístup řady mužů k prevenci sexuálně přenosných chorob, nádorových onemocnění či poruch fertility je spíše

Submitted: 2011-10-11 ▪ Accepted: 2011-11-11 ▪ Published online: 2011-12-20 PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ: 7/2: 162–169 ▪ ISSN 1801-0261 (Print) ▪ ISSN 1804-7858 (Online)

162

Klíčová slova: reprodukční zdraví – dospívání – muži – prevence ÚVOD

Po desetiletí byly činnosti podporující prevenci v oblasti reprodukčního a sexuálního zdraví v celosvětovém měřítku zaměřeny na ženy. Genderový rozměr nachází své místo v prevenci reprodukčního zdraví zcela oprávněně, po dlouhou dobu byli muži ve většině preventivních programů opomíjeni. Jejich pasivní postoj k prevenci reprodukčního zdraví může vést až k závažným poruchám zdraví. Snižování kvality života se pak netýká jen mužů samotných, ale i celého páru. Příkladem může být pozdní záchyt karcinomu varlat u mladých mužů, problémy při řešení infertility či přenos sexuálně přenosných chorob (EngenderHealth, 2008, p. 13). Z genderové perspektivy je podle posledních výzkumných údajů nashromážděných WHO příčina neplodnosti páru na straně mužů a žen téměř vyrovnána. Zatímco ženy jsou na mateřství připravovány, a již v mladém věku procházejí plošně zavedenými preventivními programy, reprodukční zdraví mladých mužů stojí na okraji zájmu odborníků. Až na výjimky má každá žena svého gynekologa. Obor – andrologie, který pečuje o mužské reprodukční zdraví, se u nás teprve vytváří (Kubíček, 2006, p. 33). Oblast reprodukčního zdraví má multidisciplinární přesah. Mezinárodní federace pro plánování rodičovství (International Parenthood Planning Federation) sestavila Strategic-

ký rámec programů pro rok 2005 až 2015. Mezinárodní federace pro plánování rodičovství v tomto dokumentu upozorňuje, že celosvětově je realizována řadu projektů, témata jsou však vytržena z kontextu a programy se stávají neefektivními. Dále uvádí, že mládež má právo na přístup k objektivním informacím, podle kterých se rozhoduje (IPPF Adolescent Team, 2006). V rámci České republiky jsou aktivity prevence reprodukčního zdraví určené přímo pro chlapce minimální. V roce 2010 proběhla mediální kampaň upozorňující na potřebu prevence rakoviny varlat (www.maskoule.cz). V rámci Jihočeského kraje v současné době neprobíhá žádný systematický preventivní program na podporu reprodukčního zdraví zaměřený na muže. Snahou projektu bylo podpořit přijetí hodnoty reprodukčního zdraví mladými muži jako významného faktoru pro naplnění plnohodnotného života v dospělosti. Naplnění hlavního cíle bylo dosaženo prostřednictvím vytvoření informačních materiálů o oblasti prevence reprodukčního zdraví a jejich distribuce cílové skupině dospívajících. METODIKA

Článek předkládá výsledky projektu realizovaného od listopadu do prosince roku 2010 na území Českých Budějovic. Jednalo se o nein163

PŮVODNÍ PRÁCE

pasivní. Postoj dospívajících chlapců, kteří své vědomosti a postoje k reprodukčnímu zdraví teprve formují a získávají první osobnostní zkušenosti v sexuálním a partnerském životě, může být tak do značné míry ještě pozitivně ovlivněn. Projekt podpory reprodukčního zdraví si kladl za cíl vytvořit osvětové edukační materiály, oslovit cílovou skupinu dospívajících chlapců a zmapovat jejich zájem o problematiku reprodukčního zdraví. K naplnění stanovených cílů bylo osloveno několik středních škol v Českých Budějovicích, kde byla prostřednictvím anketního šetření získána data od 397 chlapců ve věku od 15 do 19 let. Doplňující data kvalitativní povahy přinesla výpovědi studentů při přednáškách ve školách a také rozhovory s metodiky prevence. Komunikace s chlapci na toto téma je problematická, informace o reprodukčním zdraví jsou určeny většinou dívkám. Ukázalo se, že více než polovina studentů o tomto tématu s nikým nehovoří, ve škole i v rodinách je to téma okrajové, také lékaři se v rámci preventivních prohlídek tématem nezabývají. Studenty však dokázala oslovit například mediální kampaň. Lze říci, že postoj dospívajících chlapců k reprodukčnímu zdraví je spíše pasivní, pokud jsou však s tématem konfrontováni, nárůst zájmu o téma je zřejmý.

PŮVODNÍ PRÁCE

vestiční projekt praktického charakteru. Pro sběr dat byly použity kvalitativní a kvantitativní postupy. V úvodu realizace projektu proběhly konzultace s odborníky lékařem-andrologem, psycholožkou a metodičkou prevence pro Jihočeský kraj. Na základě konzultací vznikly informační materiály a vzdělávací text. Až poté byly osloveny školy a realizováno anketní šetření. Charakteristika souboru Během listopadu bylo osloveno 10 metodiků prevence ze středních škol v Českých Budějovicích, jejichž výběr byl předem konzultován s odborem prevence Krajského úřadu v Českých Budějovicích. Během prosince došlo k realizaci projektu na pěti středních školách a gymnáziích v Českých Budějovicích. K problematice se vyjádřili čtyři metodici prevence. Tento počet odráží ochotu a časový prostor metodiků se k problematice vyjadřovat. Po konzultaci s metodiky prevence byly informace doručeny studentům-chlapcům ve věku 15– 19 let. Pokud to bylo umožněno, přednášky vedla řešitelka projektu, v ostatních případech byli metodici instruováni, jak studentům informace předat. Pokud byly přednášky realizovány ve smíšených třídách, přítomni byli chlapci i dívky. Techniky sběru dat Na počátku zpracovávání projektu byla použita metoda sekundární analýzy dat domácích i zahraničních zdrojů, která vedla ke zmapování aktuálních přístupů prováděných v rámci prevence poruch reprodukčního zdraví mladých mužů. Na základě analýzy současného stavu a konzultací vznikl vzdělávací text a letáček. Teprve s připravenými podklady začala druhá fáze sběru dat. Během prosince 2010 byly s oslovenými metodiky prevence provedeny polostrukturované rozhovory. Rozhovor byl veden tak, aby byly získány informace o tom, zda (případně jak) a v jakém předmětu se studenti dozvědí o prevenci reprodukčního zdraví.

Ještě před započetím anketního šetření proběhla s chlapci krátká přednáška o tom, co si lze pod pojmem reprodukční zdraví představit. Reprodukční zdraví bylo prezentováno jako schopnost oplodnit, otěhotnět a donosit a porodit zdravé dítě. Světová zdravotnická organizace reprodukční zdraví definuje jako právo na to, rozvrhnout si kdy, kolik a v jakém odstupu mít děti, zahrnuje také schopnost a možnosti zajistit si dostatečné zdraví nebo aspoň získat znalosti o jeho stavu a případných poruchách (Světová zdravotnická organizace, 1994). Jako nástroj sběru kvantitativních dat byla použita anketa. Cílem ankety bylo zmapovat základní postoje studentů-chlapců k otázkám reprodukčního zdraví. Pětiotázkovou anketu vyplnilo 397 chlapců ve věku 15–19 let studujících na středních školách v Českých Budějovicích. Kladené anketní otázky: 1. Docházel byste na preventivní prohlídky? 2. Mělo by se preventivně docházet na vyšetření spermatu? 3. Bavíte se s někým o reprodukčním zdraví? 4. Mělo by se o reprodukčním zdraví mluvit ve škole? 5. Používáte s krátkodobou partnerkou kondom? VÝSLEDKY

V této kapitole jsou uvedeny hlavní poznatky, které byly získány v rámci anketního šetření. Podrobněji se článek věnuje výsledkům třech anketních otázek, které se zdají být s ohledem na obecné postoje k poruchám reprodukčního zdraví nejpodstatnější. Zahrnuta nebyla otázka č. 2, která se tematicky překrývá s otázkou č. 1. Anketní otázka č. 5 zjišťuje spíše konkrétní zkušenost než obecný postoj, čímž přesahuje rámec tohoto článku. Výsledky jednotlivých anketních otázek byly zpracovány do přehledných grafů.

164

PŮVODNÍ PRÁCE

Anketní otázka 1: Docházel byste na preventivní prohlídky?

5%

25% Určitě bych chodil Jen kdybych měl problém Ne, to by byla hanba

70%

Graf 1 Postoj dospívajících k andrologickým preventivním prohlídkám

Je patrné, že muži by ve většině případů k prohlídce přistoupili tehdy, kdyby už nastal nějaký zdravotní problém (70 %). Ale jen ma-

lé procento respondentů by se prohlídce zcela vyhýbalo (5 %).

Anketní otázka 3: Bavíte se s někým o reprodukčním zdraví?

9%

s rodiči

40%

26%

s kamarády s partnerkou s lékařem

8%

17%

s nikým se o tom nebavím

Graf 2 Komunikace o reprodukčním zdraví

Po vyhodnocení grafu je zřejmé, že největší skupina respondentů téma reprodukční zdraví s nikým neprobírá (40 %). Největší důvěru

mají dospívající k vrstevníkům (26 %), naopak s lékaři se o tomto tématu bavilo nejméně respondentů (8 %). 165

PŮVODNÍ PRÁCE

Anketní otázka 4: Mělo by se o reprodukčním zdraví mluvit ve škole?

10%

Ano

51%

39%

Ne, radši si informace někde zjistím sám Nezajímá mě to

Graf 3 Reprodukční zdraví jako téma ve výuce

Respondenti se přiklánějí k názoru, že by se o tomto tématu ve škole mluvit mělo (51 %). Poměrně velká část by si však informace o reprodukčním zdraví hledala v jiných zdrojích (39 %). DISKUSE

Projektu zaměřenému na osvětu mladých chlapců v oblasti prevence poruch reprodukčního zdraví předcházel výzkum GAČR č. P 407/10/0822, ve kterém dospělí muži hovořili o svých postojích a zkušenostech s asistovanou reprodukcí. Z výpovědí dospělých mužů bylo zřejmé, že v případě, kdy je objevena zdravotní překážka na jejich straně a je na ně zaměřena pozornost v procesu léčby infertility, jedná se o velice zátěžovou životní situaci. Závažnost situace potvrzuje skutečnost, že většina mužů, včetně těch, kteří zatím děti nemají, potvrzuje svou mužskou identitou právě možností plodit děti (Collier, Sheldon, 2008, p. 71). Dospělí muži přiznávali, že na takovou situaci nebyli připraveni ani oni, ani jejich blízcí, zvyklí podporovat v této oblasti ženy. Málokterý muž ze zmiňovaného výzkumu věnoval prevenci poruch fertility pozornost, ačkoliv si uvědomoval rizika. Podle odborníků za snižující se plodností stojí hlavně znečištěné životní prostředí

a stres. Vedle kouření cigaret, působení vysokých teplot a chemických látek to mohou být i faktory fyzické zátěže. Příkladem jsou sporty, které zhoršují odtok žilní krve z pánevních orgánů (posilování se závažím ve fitness centrech), obdobně jako sporty, při nichž je nadměrně zatěžována oblast hráze (cyklistika) (Zahradník a kol., 2010, p. 170). Snaha snížit rizika poruch reprodukčního zdraví je multifaktoriální a měla by začít právě již v raném věku. Pohyblivost předkožky, sestouplá varlata, hydrokély, žilní městky šourku mohou od narození chlapce sledovat rodiče ve spolupráci s pediatry. Od určité doby mohou rodiče chlapci vysvětlit, že by si měl všímat citlivosti, tvaru a objemu varlat. Prevence reprodukčního zdraví v období dospívání pak už může volně navazovat na období dětství. Mladý muž by měl dbát na pravidelnou hygienu penisu a šourku nedráždivým mýdlem a teplou vodou, oblékat netěsné, elastické prádlo, mít možnost přiměřené, i autostimulační, sexuální aktivity spojené s ochranou před sexuálně přenosnými chorobami od začátku sexuálního života (Kubíček, 2006, p. 17, 19). Jak bylo zjištěno v rámci průzkumu, pouze 25 % chlapců by na preventivní prohlídky docházelo, ostatní až ve chvíli, kdy by nastal problém (graf 1). Zatímco u malých chlapců je od narození vývoj a zdraví pohlavních orgánů 166

více věnovat pozornost svému tělu a zdraví a odstranit komunikační bariéry. Na základě uváděného průzkumu vyplývá, že 51 % chlapců (graf 3) by uvítalo, kdyby se téma reprodukčního zdraví probíralo ve škole. Výhodou prevence poruch reprodukčního zdraví na středních školách je, že školní programy mohou oslovit velký počet mladých lidí. Mladí musí mít možnost činit zodpovědná a zdravá rozhodnutí a musí jim k tomu být poskytnuty potřebné informace a služby (Šance pro miliardu, 2003). Podle výpovědí získaných v rámci řešení projektu v praxi nemá výchova k reprodukčnímu zdraví velkou oporu. Z šetření vyplývá, že 39 % chlapců si informace nachází v jiných zdrojích. V době anketního šetření na školách probíhala v televizi a na internetu mediální kampaň s názvem „Máš koule?“, zaměřená na prevenci rakoviny varlat. Byla to jediná aktivita zaměřená na prevenci poruch reprodukčního zdraví u chlapců, kterou dotazovaní studenti i metodici prevence zaznamenali. Podle zahraničních zkušeností s preventivními programy je zřejmé, že důležitou roli hrají média, ať je to televize, filmy nebo internet (Sedlecky, Apter, 2010, p. 13). Co se týče obsahové formy, ani zahraniční zdroje se jednoznačně neshodují v tom, jaká témata by měla zahrnovat programy primární prevence poruch reprodukčního zdraví. Světová zdravotnická organizace klade důraz na témata plánování rodičovství, zdraví matek, propagování kvality sexuálního zdraví, vymýcení nebezpečně prováděných potratů, prevence přenosu sexuálně přenosných chorob (Lazdane, 2010, p. 19). Jiné zdroje zdůrazňují význam rozeznávání psychosexuálních problémů a rozvoj legislativy v oblasti reprodukčního a sexuálního zdraví (Wilkinson, 2010, p. 33). Komprehenzivní program prevence by měl zahrnovat všechny zmíněné oblasti. Jak bylo již v úvodu příspěvku uvedeno, muži svým nezájmem o prevenci mohou navíc ovlivnit kvalitu reprodukčního a sexuálního zdraví nejen u sebe, ale i své partnerky. Prevence poruch reprodukčního zdraví by v sobě měla zahrnovat celou škálu zdravotních a sociálních aspektů, je jen malé procento vyloženě ženských a mužských témat (Acquire Project, 2008, p. 19–18). 167

PŮVODNÍ PRÁCE

sledováno jak dětskými lékaři/lékařkami, tak rodiči, prevence poruch reprodukčního zdraví dospívajících mužů je obtížná. Nejen proto, že chybí lékaři-specialisté a společnost k tomu chlapce nevede, problematické je i samotné vývojové období. Při zjišťování hodnot a cílů dospívání byla hodnota zdraví adolescenty označena jako nejvíce důležitá (Lískovcová, Vurm, 2010, p. 196). I když je zdraví u adolescentů deklarované jako jedna z klíčových hodnot, v daném období je bráno jako samozřejmost. Je to oblast, o kterou se ještě není v daném věku třeba starat. Adolescenti si uvědomují důležitost zdraví a pozitivní i negativní faktory, které ho mohou ovlivnit, ale nechovají se tak, aby své zdraví podpořili (Šramová, 2008, p. 86). Další bariéry se objevují s rozpaky chlapců při vyšetřování nebo věnování pozornosti vlastní anatomii, to pak přispívá k negativním zdravotním návykům. Příkladem je samovyšetřování varlat, které vede ke včasnému odhalení rakoviny. Nevýrazné první příznaky, neznalost, strach a zapírání skutečnosti jsou hlavními důvody, proč jsou dospívající zdrženliví ve vyhledání lékařské pomoci (Trojan, 2009, p. 122). Komunikace obecně se jeví v této oblasti zdraví obzvláště problematická. Průzkum ukázal, že pro 40 % chlapců se toto téma nestává předmětem žádného hovoru (graf 2). Pokud se k tématu dostanou, pak je jejich komutačním protějškem kamarád, partnerka, rodiče a v poslední řadě lékaři. Obecně se předpokládá, že právě profesionálové by měli o této oblasti se svými pacienty hovořit. Přitom se i podle mezinárodních výzkumů ukazuje, že lékaři neradi diskutují s pacienty o sexuálním zdraví. Stejně tak i muži a ženy toto téma u svých lékařů neradi otevírají (Shechter et al., 2010, p. 135). Na základě vyhodnocování zahraničních preventivních programů, lze říci, že nejlepší efekt pro prosazování primární prevence v dospívání přináší kombinace různých nástrojů a strategií. Doporučuje se kombinovat školní program a mediální kampaň, zvláště v těch zemích, kde většina dospívajících studuje (Sedlecky, Apter 2010, p. 12). Zavedení školního programu by mohlo výrazně zlepšit situaci, zmenšit ostych chlapců

PŮVODNÍ PRÁCE

Na základě informací získaných z odborné konzultace a z analýzy současného trendu preventivních programů reprodukčního zdraví v domácím i mezinárodním prostředí byla sestavena osnova aktuálních témat důležitých pro prevenci poruch reprodukčního zdraví mladého muže. 1. Reprodukční zdraví jako zdravotnický pojem, v kontextu lidských práv a sociologické perspektivě. 2. Anatomie a funkce pohlavních orgánů muže. 3. Nejčastější zdravotní obtíže pohlavních orgánů dětí a mládeže:  varikokéla;  retence varlete – kryptorchismus;  primární detekce nádorového onemocnění varlat spojená s výukou samovyšetření. 4. Poruchy plodnosti muže. Obsah programu nemusí být jednoznačně dán, důležitý je přístup ke kvalitním zdrojům. Informace by měly být pokud možno doručeny komplexně, tedy zahrnovat biologické i psychosociální aspekty reprodukčního a sexuálního zdraví. V rámci řešení projektu vznikl vzdělávací text, jehož cílem bylo vytvořit rozcestník komplexních informací k problematice reprodukčního zdraví. Úvod textu vymezuje pojem reprodukční zdraví, upozorňuje na mezinárodní dokumenty a organizace, nastiňuje aktuální témata týkající se reprodukčního zdraví v naší společnosti. Text zmiňuje obor andrologie, velice jednoduše popisuje anatomickou stavbu a funkce pohlavních orgánů muže. Další podkapitola upozorňuje mladé muže na nejčastější choroby chlapců v dětském a dorostovém věku a jak mají postupovat při samovyšetření, vyjadřuje se k problematice neplodnosti a rizikových faktorů a sexuálně přenosných chorob. Úplné znění textu je dostupné na internetovém odkazu http:// www.adamcr.cz/spermiogram-online/ prevence. Cílem projektu bylo podat mladým mužům informace a motivovat je k jednání, jež podpoří jejich chování. Je ale třeba si uvědomit, že tento proces je dlouhodobý. Mediální kampaně a vzdělávací programy jsou pouze prvním krokem k šíření prevence. Nejprve musí narůst

u mužů motivace zjišťovat informace o reprodukčním zdraví, až poté budou ochotnější o svém zdraví hovořit a diskutovat, přijímat rady a navštívit odborníka, se kterým budou problém řešit (EngenderHealth, 2008, p. 19). ZÁVĚR

Na začátku projektu stála myšlenka, že pokud se začne o tématech reprodukčního zdraví hovořit s muži již v mladém věku, umocní se tak jejich odpovědnější postoj k rodičovství v dospělosti. Oslovit věkovou skupinu dospívajících chlapců je poměrně komplikované. V tomto věku je sice zdraví považováno za významnou životní hodnotu, ale postoj dospívajících k jeho prevenci je spíše pasivní. Prevence poruch reprodukčního zdraví na primární úrovni je jednou z hlavních priorit ve většině ekonomicky rozvinutých států. Pokud zhodnotíme současný stav propagování preventivní péče v České republice, nacházíme první snahy o kampaně v médiích. Strategie je zaměřená především na prevenci rakoviny varlat, což je jen jedno z možných témat pro podporu prevence poruch reprodukčního zdraví mladých mužů. Bezesporu je však tato fáze účinná v tom, že se téma stalo aktuální a kampaní byla stržena pozornost společnosti. Cesta k aktivnímu vyhledávání klinické péče muži je však ještě dlouhá.

 Článek vznikl v rámci projektu MZČR č. 16/10/ PDD s názvem „Prevence reprodukčního zdraví mladých mužů jako podpora odpovědného rodičovství“.

LITERATURA 1. 2. 3. 4.

168

ACQUIRE Project/EngenderHealth and Promundo (2008). Enganging Boys and Men in Gender Transformation: The Group Education Manual. 356 p. Collier R, Sheldon S (2008). Fragmenting Fatherhood: Socio-Legal Study. Oxford: Hart Publishing. 274 p. EngenderHealth (2008). Introduction to men’s reproductive health services – Revised edition: Participant handbook. New York: EngenderHealth. 178 p. IPPF Adolescent Team (2006). IPPF Framework for Comprehensive Sexuality Education. [online]. [cit. 0908-2011]. Dostupné z:

Kubíček V (2006). Penis: Rádce nejen pro muže. 1. vydání. Praha: Smart Press. 146 p. 6. Lazdane G (2010). Regional experience of implementation of WHO tools and guidelines in the area of SRH. The European Journal of Contraception and Reproductive Health Care Suplement 15/1: 19. 7. Lískovcová I, Vurm V (2010). Life goals and concerns during pubescent and adolescence. Journal of Nursing, Social studies nad Public Health. České Budějovice. I/3–4: 183–197. 8. Sedlecky K, Apter D (2010). Preventive strategies for adolescence. The European Journal of Contraception and Reproductive Health Care. Supplement 1/15: 12–13. 9. Shechter A, Dean J, Verktin A, Weiss P, Hodik M (2010). Sexual Health and Overall Wellness Survey in Men and Women i Europe. Journal of Sexual Medicine. Proceedings of the 13th Annual Meeting of the ESSM, Malaga, Spain. Supplement VII/6: 403– 464. 10. Světová zdravotnická organizace (1994). Reprodukční zdraví/Reproductive health. [online]. [cit. 08-072011]. Dostupné z: http://www.who.int/ reproductivehealth/en/

11. Šance pro miliardu: investice do zdraví a práv mladých lidí – Summary (2003). Zpráva populačního fondu OSN – The United Nations Population Fund (UNFPA). [online]. [cit. 08-07-2011]. Dostupné z: . 12. Šramová B (2008). Hodnocenie zdravia adolescentami. Kontakt, České Budějovice. X/1: 81–89. 13. Trojan O (2009). Jak mluvit s dětmi o sexu: Rádce pro rodiče a učitele. Praha, Fragment. 152 p. 14. Wilkinson CE (2010). Leasing in Sexual and Reproductvie Healthcare. The European Journal of Contraception and Reproductive Health Care. [online]. Supplement 15/1: 33. [cit. 08-07-2011]. Dostupné z: 15. Zahradník a kol. (2010). Praktická andrologie dospělých. Praha, Mladá fronta, 254 p.

Adéla Kubičková [email protected]

169

PŮVODNÍ PRÁCE

5.

SOUBORNÝ REFERÁT

RIEŠENIE SITUÁCIE NECHCENÉHO DIEŤAŤA V SLOVENSKEJ REPUBLIKE SOLUTION OF THE SITUATION OF UNDESIRABLE CHILDREN IN THE SLOVAK REPUBLIC Marek Šrank1, Mária Boledovičová2 1

FN Nitra, referát sociálnej starostlivosti Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra ošetřovatelství a porodní asistence 2

Summary In our practice, we meet situations, where the pregnancy and delivery are not invited and the child is undesirable. A method of solving this condition is searched for and mothers of these children are offered with a possibility of a secret delivery as a legal way how to solve the unplanned pregnancy and problems with undesirable children. The contribution presented here acquaints the reader with methods of solving the undesirable pregnancy and with the approach to this serious life situation, with a special regard to the secret delivery. We employed the document contents analysis method, the information source being the documentation of welfare officers, legislative documents and statistical sources. In our contribution, we describe methods of solving undesirable pregnancy as allowed by the Slovak legislative system. The attention is particularly paid to the secret delivery, which belongs to more frequent methods of solving unplanned and undesirable pregnancy, and is legal and implemented in a medical institution, under surveillance by professional personnel. The woman being in a severe situation of her life is offered with a possibility to accept a positive choice – to give life to the child, protect his/her life and give him/her chance to live in a family of adoptive parents. Key words: secret delivery – undesirable child – welfare officer – healthcare professionals – adoption – alternative family Súhrn V našej praxi sa stretávame so situáciami, keď tehotenstvo a pôrod nie sú vítané a dieťa je nechcené. Hľadá sa spôsob, ako tento stav riešiť, a pre matku dieťaťa sa ponúka možnosť utajeného pôrodu ako legálny spôsob riešenia neplánovaného tehotenstva a nechceného dieťaťa. Príspevok zoznamuje čitateľov so spôsobmi riešenia nežiaduceho tehotenstva a spôsobmi riešenia tejto vážnej životnej situácie a najmä so zameraním na utajený pôrod. Použili sme metódu obsahovej analýzy dokumentov a zdrojom informácii bola dokumentácia sociálneho pracovníka, legislatívne dokumenty a štatistické zdroje. V príspevku opisujeme spôsoby riešenia nechceného tehotenstva, ktoré umožňuje slovenský právny systém. Ústrednú pozornosť venujeme utajenému pôrodu, ktorý patrí k najčastejším spôsobom riešenia neplánovaného a nechceného tehotenstva, je legálny a realizuje sa Submitted: 2011-05-13 ▪ Accepted: 2011-11-22 ▪ Published online: 2011-12-20 PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ: 7/2: 170–175 ▪ ISSN 1801-0261 (Print) ▪ ISSN 1804-7858 (Online)

170

Kľúčové slová: utajený pôrod – nechcené dieťa – sociálny pracovník – zdravotníci – osvojenie – náhradná rodina

ÚVOD

Každý človek má právo na život, ktoré je najzákladnejším ľudským právom, a od neho sa odvíjajú všetky ostatné ľudské práva. Život predstavuje veľký dar, ktorý získame narodením, postupne sa vyvíjame, rozvíjame a zároveň sa stávame tými, ktorí máme možnosť život dať ďalšej generácii (Boledovičová a kol., 2010). Tehotenstvo predstavuje významnú etapu života dvoch ľudí, ktorí sa väčšinou tešia na príchod svojho potomka. V živote sa vyskytujú aj situácie, keď tehotenstvo a pôrod nie sú vítané a dieťa sa stáva nechcené. Hľadá sa spôsob, ako tento stav riešiť, či dať dieťaťu právo na život a zároveň získať maximálnu diskrétnosť o tejto udalosti, alebo predčasne ukončiť jeho život. Tehotná žena sa ocitá pred zvláštnou dilemou, keď si uvedomuje, že dieťa prichádza v najnevhodnejší čas, stáva sa nechceným pre jednu alebo i obe strany (matka a otec dieťaťa). Pre tehotnú sa ponúka možnosť utajeného pôrodu ako legálny spôsob riešenia neplánovaného tehotenstva a nechceného dieťaťa. Súčasný slovenský právny systém umožňuje a ponúka matkám nechcených detí štyri možnosti, ako riešiť stav nežiaduceho tehotenstva. Tri z nich umožňujú dať dieťaťu šancu na život v náhradnej rodine. Prvou možnosťou je písomný súhlas matky (ak otec nie je známy alebo nie je uvedený) alebo oboch rodičov dieťaťa po pôrode na osvojenie. Písomným vyhlásením, tzv. „Privolenie na osvojenie dieťaťa“, pred zástupcom súdu alebo oddelenia sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately príslušného úradu práce, sociálnych vecí a rodiny v mieste trvalého bydliska matky alebo rodičov sa môže začať proces osvojenia. Druhou možnosťou je utajený pôrod ako východisko riešenia nechceného dieťaťa za podmienky darovania života dieťaťu a utajenia osoby matky novorodenca.

Treťou možnosťou je anonymné odloženie dieťaťa do verejne prístupného inkubátora (Hniezda záchrany). Štvrtou možnosťou je umelé prerušenie tehotenstva, ktoré je možné uskutočniť do 12. ukončeného týždňa tehotenstva (§ 6b zákona č. 576/2004 Z. z.). Cieľom príspevku je prezentovať spôsoby riešenia nechceného tehotenstva, ktoré umožňuje slovenský právny systém. METÓDA

Hlavnou metódou bola obsahová analýza dokumentov a zdrojom informácií boli legislatívne dokumenty, štatistické zdroje, vlastné pozorovanie a riešenie konkrétnych situácií v spolupráci s pracovníkmi novorodeneckej kliniky, súdom a oddelením sociálnoprávnej ochrany detí a sociálnej kurately príslušného úradu práce, sociálnych vecí a rodiny. Najväčšiu pozornosť venujeme utajeným pôrodom, ktoré majú na Slovensku stúpajúcu tendenciu a často sa s nimi stretávame aj v našej praxi. Utajené pôrody majú uľahčiť proces adopcií, znížiť riziko odvrhnutia novorodenca jeho matkou, prípadne prispieť k zníženiu počtu interrupcií. Utajený pôrod Utajený pôrod predstavuje jednu z najčastejších možností riešenia neplánovaného a nechceného tehotenstva, ktorý je legálny a vykonáva sa v zdravotníckom zariadení pod dohľadom odborného personálu. Ponúka možnosť tehotnej žene v ťažkej životnej situácii rozhodnúť sa pre kladnú voľbu – darovať a zachrániť život dieťaťa, dať mu šancu žiť v rodine adoptívnych rodičov. Samotný pôrod je odborne vedený v zdravotníckom zariadení a tým sa zabráni možným zdravotným rizikám na strane dieťaťa i matky (Mojtová, 2010). Ak sa 171

SOUBORNÝ REFERÁT

v zdravotníckom zariadení pod dohľadom odborného personálu. Ponúka možnosť žene v ťažkej životnej situácii rozhodnúť sa pre kladnú voľbu – darovať a zachrániť život dieťaťa, dať mu šancu na život v rodine adoptívnych rodičov.

SOUBORNÝ REFERÁT

tehotná rozhodne pre tento typ pôrodu, písomne požiada o utajenie svojej osoby v súvislosti s pôrodom a následnou osobitnou ochranou svojich osobných údajov. Žiadosť obsahuje základné identifikačné údaje: meno a priezvisko, dátum narodenia, trvalé bydlisko a ďalšie dokumenty a informácie súvisiace s tehotenstvom a samotným pôrodom. V zákone č. 576/2004 Z. z., o zdravotnej starostlivosti, sa presne uvádza, ako sa postupuje v prípade, že žena požiadala o utajenie gravidity a pôrodu. Uvádza sa tu postup pri vedení jej osobitnej zdravotnej dokumentácie, ako je pôrodná a operačná kniha či dokumentácia počas hospitalizácie v gravidite, vrátane vedenia utajeného pôrodu cisárskym rezom. V prípade ženy, ktorá písomne požiadala o utajenie svojej osoby v súvislosti s pôrodom, sa vedie osobitná zdravotná dokumentácia v rozsahu zdravotnej starostlivosti súvisiacej s tehotenstvom a pôrodom, ktorej súčasťou sú osobné údaje tejto ženy, nevyhnutné na zistenie anamnézy, a nasledovné údaje: údaje o poučení a informovanom súhlase, údaje o chorobe osoby, o priebehu a výsledkoch vyšetrení, liečby a ďalších významných okolnostiach súvisiacich so zdravotným stavom osoby a s postupom pri poskytovaní zdravotnej starostlivosti, údaje o rozsahu poskytnutej zdravotnej starostlivosti, údaje o službách súvisiacich s poskytovaním zdravotnej starostlivosti, údaje o dočasnej práceneschopnosti pre chorobu a úraz a skutočnosti dôležité na posúdenie zdravotnej spôsobilosti na výkon práce, epidemiologicky závažné skutočnosti, identifikačné údaje príslušnej zdravotnej poisťovne, identifikačné údaje poskytovateľa. Osobné údaje nevyhnutné na jej identifikáciu sa vedú oddelene od osobitnej zdravotnej dokumentácie spolu s písomnou žiadosťou o utajenie pôrodu. Osobitná zdravotná dokumentácia sa o tieto údaje doplní a zapečatí ako celok (§ 19 ods. 4, 5 zákona č. 576/2004 Z. z.). Poskytovateľ zdravotnej starostlivosti je povinný osobitnú zdravotnú dokumentáciu, vrátane osobných údajov nevyhnutných na identifikáciu, viesť oddelene od zdravotnej dokumentácie ostatných osôb. Nemôže ju sprístupniť, ako je to možné pri iných prípadoch. Kompletná dokumentácia o tehotnej žene sa zapečatí ako celok a následne sa uloží

na bezpečnom mieste gynekologickopôrodníckeho pracoviska na obdobie šiestich týždňov. „Utajená“ rodička odchádza na pôrodnú sálu po medicínskej a ošetrovateľskej príprave so zdravotnou dokumentáciou, kde v časti osobné údaje je uvedený len utajený pôrod s prideleným číslom. Po pôrode zostáva pod dohľadom zdravotníkov na pôrodnej sále a neskôr je preložená na štandardné lôžko gynekologického oddelenia (nie na šestonedelie). Ak je zdravotný stav ženy po pôrode stabilizovaný, prepúšťa sa čo najskôr zo zdravotníckeho zariadenia. Dieťa z utajeného pôrodu je odovzdané do starostlivosti novorodeneckého oddelenia a vedie sa mu osobitná dokumentácia z utajeného pôrodu s prideleným číslom. O každom novorodencovi sa posiela na príslušný matričný úrad v mieste zdravotníckeho zariadenia hlásenie o narodení, len s tým rozdielom, že v časti hlásenia, kde sa uvádza meno dieťaťa a údaje o rodičoch, sa uvedie jednotné pomenovanie – neuvedené. Na základe tohto oznámenia príslušný matričný úrad vydá pre dieťa rodný list (§ 13 ods. 1 a 5 zákona č. 154/1994 Z. z.). Odo dňa pôrodu začína plynúť šesťtýždňová lehota, kedy biologická matka dieťaťa môže písomne požiadať zdravotnícke zariadenie o odtajnenie svojej osoby v súvislosti s pôrodom. V prípade, že počas tohto obdobia neodvolala svoju žiadosť o utajenie svojej osoby v súvislosti s pôrodom, zdravotnícke zariadenie je povinné bez zbytočného odkladu odovzdať zapečatenú dokumentáciu určenému registru Ministerstva zdravotníctva SR na jeho ďalšiu úschovu (§ 23 ods. 5 zákona č. 576/2004 Z. z.). Po tomto období začína hlavná etapa sociálnej práce s dieťaťom z utajeného pôrodu a cieľom je zabezpečiť mu nový domov a nových adoptívnych rodičov. Zdravotná starostlivosť súvisiaca s ťarchavosťou a pôrodom dieťaťa, ktorého matka požiadala o utajenie svojej osoby v súvislosti s pôrodom, sa uhrádza zdravotnou poisťovňou, ktorej je rodička klientkou (tzv. spárovanie údajov je možné napr. na základe čísla preukazu a údaji, o ktorú zdravotnú poisťovňu ide). Povinnosť mlčanlivosti v súvislosti s výkonom zdravotnej starostlivosti a ochrana osobných údajov tým nie je dotknutá (§ 49 zákona č. 76/2004). 172

deviatich mesiacov v starostlivosti budúceho osvojiteľa v rámci tzv. predosvojiteľskej starostlivosti. O zverení dieťaťa do starostlivosti budúcich osvojiteľov rozhoduje súd na návrh budúceho osvojiteľa. Po vydaní rozhodnutia súdu o zverení dieťaťa do starostlivosti adoptívnych rodičov sa osvojitelia zapíšu v matrike do časti rodičia a dieťa z utajeného pôrodu získava priezvisko svojich nových rodičov a začína svoju životnú etapu v náhradnej rodine (§ 103–109 zákona č. 36/2005 Z. z.). Päť rokov existencie utajených pôrodov na Slovensku Prijatím zákona č. 576/2004 Z. z., o zdravotnej starostlivosti, z 21. októbra 2004 s účinnosťou od 1. januára 2005, prichádza do oblasti zdravotnej starostlivosti nový stav – inštitút utajeného pôrodu. Ponúka tehotnej žene v ťažkej životnej situácii možnosť riešenia nechceného dieťaťa s cieľom darovať mu život, zabezpečiť matke dieťaťa maximálnu anonymitu a pre dieťa nájsť novú rodinu v procese osvojenia (adopcie). V tejto časti prinášame prehľad o počte detí z utajených pôrodov v Slovenskej republike a o počte detí z tejto formy pôrodu vo Fakultnej nemocnici v Nitre. Počet detí z utajených pôrodov sa štatisticky sleduje v rámci Slovenskej republiky až od roku 2009.

Tabuľka 1 Počet detí z utajených pôrodov na Slovensku v rokoch 2009–10 Rok

Počet detí

Chlapci

Dievčatá

2009

21

11

10

2010

46

20

26

Spolu

67

31

36

Zdroj: Ústredie práce, sociálnych vecí a rodiny

173

SOUBORNÝ REFERÁT

Cesta k novej rodine Uspokojovanie potrieb patrí k najdôležitejším požiadavkám starostlivosti o dieťa, poskytovanej kýmkoľvek a kdekoľvek. Podmienkou je rešpektovanie stavu a stupňa vývoja dieťaťa, aktuálnej situácie, v ktorej sa nachádza, i prostredia, ktorým je obklopené, a jeho vplyvu na dieťa a zároveň spätnému pôsobeniu dieťaťa k danému prostrediu (Dunovský a kol., 1999). Starostlivosť o dieťa z utajeného pôrodu sa nelíši od starostlivosti o každé iné dieťa. Napriek tomu si vyžaduje špecifickú starostlivosť multidisciplinárneho tímu, ktorý tvoria lekári, sestry, ale aj sociálny pracovník zdravotníckeho zariadenia, ktorých cieľom je zabezpečiť, okrem iných potrieb, aj potrebu lásky a bezpečia v novej rodine. Po uplynutí šiestich týždňov odo dňa pôrodu sa stáva dieťa „právne voľné“ a začína proces osvojenia príslušným úradom práce, sociálnych vecí a rodiny. Prvý rodný list je nutný k ďalšiemu procesu osvojenia a na návrh matričného úradu určí súd dieťaťu meno a priezvisko. Samotný proces osvojenia je riadený v súlade so zákonom o rodine (zákon č. 36/2005). Osvojiteľom sa môže stať len fyzická osoba, ktorá je spôsobilá na právne úkony, má osobné, zdravotné, osobnostné a morálne predpoklady a je zapísaná do zoznamu žiadateľov o osvojenie (§ 98 zákona č. 36/2005 Z. z.). Pred rozhodnutím súdu o osvojení musí byť maloleté dieťa po dobu

SOUBORNÝ REFERÁT

Tabuľka 2 Prehľad detí z utajených pôrodov vo FN Nitra v rokoch 2005–10 Rok 2005 2006 2007 2008 2009 2010 Spolu

Počet detí 2 1 3 2 0 10 18

Chlapci 2 1 0 0 0 5 8

Dievčatá 0 0 3 2 0 5 10

Zdroj: FN Nitra, referát sociálnej starostlivosti

Ako vyplýva z uvedených prehľadov, počet detí z utajených pôrodov sa zvyšuje. Utajený pôrod umožňuje nájsť východisko pre matky alebo rodičov dieťaťa pri riešení ťažkých životných okolností, ale s pozitívnym konečným rozhodnutím matky: dať šancu dieťaťu na život v inej než biologickej rodine. ZÁVER

Nechcené dieťa je každé dieťa narodené v zdravotníckom zariadení alebo v prostredí mimo zdravotnícke zariadenie, ktoré dostalo od svojej biologickej matky právo na život, ale za podmienky, že bude vychovávané v náhradnom rodinnom prostredí – u osvojiteľov, v detskom domove alebo v domove sociálnych služieb, a za predpokladu, že osobné údaje o biologickej matke alebo o rodičoch nechceného dieťaťa zostanú podľa možností v maximálnej anonymite, najmä u detí z utajených pôrodov (Šrank, Matuščínová, 2010). Utajené pôrody majú ženy, ktoré sa z rôznych príčin nechcú a nemôžu starať o svoje deti, motivovať k tomu, aby si vybrali lepšie riešenie ako interrupciu či riskovať vlastný život pri domácom pôrode s následným zbavením sa dieťaťa a vystaviť sa tak trestno-právnemu konaniu za vraždu novorodenca. Každé dieťa má právo vyrastať a byť vychovávané v rodine. Aj dieťa z utajeného pôrodu je ako každé iné a zaslúži si lásku a pozornosť rodičov, v našom prípade adoptívnych rodi-

čov. Prítomnosť dieťaťa v rodine neznamená pre nových rodičov iba starosť a zodpovednosť, ale stáva sa podnetom a poučením, prináša šancu pre náhradných rodičov, aby dozreli na svoju rolu, rolu milujúcej matky a otca. Dieťa potrebuje citovo zdravú rodinu a zázemie plné pochopenia, radosti, milý humor, vedomie spolupatričnosti, ale aj model správania. Kto sa vie tešiť z dieťaťa, ten sa stáva pravým rodičom. Radosť z príchodu dieťaťa do rodiny znamená novú filozofiu života a je najlepším dôkazom, že si dieťa, bez ohľadu na jeho minulosť, rodičia zaslúžia (Štúr, 1995). Rodina má pre utajené dieťa veľký význam. Predstavuje okruh ľudí, u ktorých začína svoju životnú etapu, získava meno, priezvisko, osvojitelia (rodičia) preberajú všetky práva a povinnosti súvisiace s príchodom, rastom, výchovou a starostlivosťou o toto dieťa. Stáva sa vytúženým dieťaťom svojich rodičov. Každý život má svoj scenár a príbeh dieťaťa z utajeného pôrodu začína svoju novú existenciu v rodinnom prostredí adoptívnych rodičov.

LITERATÚRA 1. 2. 3.

174

Boledovičová M a kol. (2010). Pediatrické ošetrovateľstvo. 3. vyd. Martin: Osveta, 214 p. Dunovský J a kol. (1999). Sociální pediatrie – vybrané kapitoly. Praha: Grada Publishing, 284 p. Mojtová M (2010). Sociálna práca v zdravotníctve. Bratislava: Slovak Academic Press, 137 p.

5. 6.

Šrank M, Matuščínová D (2010). Problematika utajeného pôrodu z pohľadu sociálneho pracovníka. In: XXXVIII. Celoslovenská konferencia sekcie sociálnych sestier a sociálnych pracovníkov. Trenčín, p. 10. Štúr I (1995). Ľudské mláďa. Bratislava: UK, 56 p. Zákon č. 154/1994 Z. z., o matrikách, v znení neskorších predpisov.

7.

8.

Zákon č. 576/2004 Z. z., o zdravotnej starostlivosti, službách súvisiacich s poskytovaním zdravotnej starostlivosti a o zmene a doplnení niektorých zákonov. Zákon č. 36/2005 Z. z., o rodine.

Marek Šrank, Mária Boledovičová [email protected]

175

SOUBORNÝ REFERÁT

4.

SOUBORNÝ REFERÁT

BEZPEČNÉ VODNÍ SKLUZAVKY SAFE WATER CHUTES Alena Švancarová, Andrea Vitošová, Zdenka Šachtová, Ludmila Cimlová Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra klinických a preklinických oborů Summary Spending free time in aquaparks has become a worldwide trend, which also involved the Czech Republic. A number of specific injuries occur in association with this, which can be divided into three main groups as follows: injuries on water chutes, slipping on moist surface and injuries occurring in the pool. Due to these facts, the target of the contribution presented here is to bring information about safety requirements for the safety operation of water chutes in the Czech Republic. The principal information source was a secondary analysis of the documentation available, particularly Czech Standard ČSN EN 1069 establishing principal requirements for the construction and technical-operational security of water chutes and National Branch Standard TNV 94 0920, which inter alia arranged the personal support and safety of clients. The data analysis revealed that injuries associated with swimming are not centrally monitored in the Czech Republic – in contrast to drowning. Most injuries caused on water chutes are of minor nature (cuts, excoriations), but even severe damages to the locomotor apparatus or nervous system can be encountered. The most frequent cause of all these injuries is disregarding of the order for visitors, overestimation of one´s own forces or insufficient safety background of the aquapark. Providing safety environment in aquaparks is undoubtedly one of priorities of their operators, but we also cannot omit the importance of education in the field of the safe behaviour of the clients. Key words: safety – child – environment – injury – water chute Souhrn Trávení volného času v aquaparcích se v posledních letech stalo celosvětovým trendem, který zasáhl i Českou republiku. V této souvislosti se objevuje řada specifických úrazů, které lze rozdělit do tří hlavních skupin: úrazy na vodních skluzavkách, uklouznutí na mokrém povrchu a úrazy způsobené v bazénu. Z tohoto důvodu je cílem příspěvku informovat o bezpečnostních požadavcích, které jsou v České republice kladeny na bezpečný provoz vodních skluzavek. Základním zdrojem informací byla sekundární analýza dostupné dokumentace, zejména pak norma ČSN EN 1069, která stanovuje základní požadavky na výstavbu a technicko-provozní zabezpečení skluzavek, a národní odvětvová norma TNV 94 0920, která se mj. zabývá i personálním zajištěním bezpečnosti návštěvníků. Analýza dat ukázala, že úrazy spojené s koupáním nejsou v České republice centrálně sledovány – na rozdíl od utonutí. Většina úrazů způsobených na vodních skluzavkách je drobného charakteru (řezné rány, odřeniny), objevují se však i závažná poranění pohybového

Submitted: 2011-10-10 ▪ Accepted: 2011-11-21 ▪ Published online: 2011-12-20 PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ: 7/2: 176–180 ▪ ISSN 1801-0261 (Print) ▪ ISSN 1804-7858 (Online)

176

Klíčová slova: bezpečí – dítě – prostředí – úraz – vodní skluzavka ÚVOD

Bezpečí patří k primárním lidským právům, neboť je základním předpokladem pro zachování a zlepšení pohody a zdraví populace. Bezpečí lze definovat jako stav přiměřené kontroly fyzických, materiálních a morálních ohrožení. Společnost se snaží měnit prostředí k dosažení co možná největší bezpečnosti, ale nesmíme zapomínat, že expozice přiměřené míry nebezpečí je součástí procesu učení (Welander et. al., 2004, p. 146). Stejně je tomu tak v oblasti vodních skluzavek, jejichž obliba vzrostla zejména v posledních letech, což potvrzuje i neustále se rozvíjející trh. V této souvislosti není možné vymezit úplné bezpečnostní předpisy, které by omezovaly projektování nových, náročnějších a pro zákazníka atraktivnějších konstrukcí, ale zároveň je potřeba zajistit bezpečnost a preventivně předcházet možným zraněním (ČSN EN 1069-2 2001, p. 12). Úrazy spojené s aquaparky nejsou centrálně sledovány (Kaufman, 2008). Jejich strukturu lze rozdělit do tří hlavních skupin: zranění na vodních skluzavkách, uklouznutí na mokrém povrchu a úrazy způsobené v bazénu (Söyüncü et al., 2009, p. 500–504). Většina úrazů způsobených na vodních skluzavkách je drobného charakteru (řezné rány, odřeniny), objevují se však i závažná poranění pohybového aparátu či nervové soustavy. Výjimkou nejsou ani případy utonutí, které lze definovat jako úmrtí do 24 hodin v důsledku úrazu v souvislosti s potopením se (Čapková, Velemínský, 2005, p. 54; Lob et. al., 2008, p. 231). Nejčastější příčinou úrazu je nerespektování návštěvního řádu, přeceňování vlastních sil a v neposlední řadě nevyhovující bezpečnostní zázemí aquaparku (Blitvich, McElroy, 2007, p. 54–56). Trávení volného času v aquaparcích se stává celosvětovým trendem, který se dotýká i Čes-

ké republiky, avšak existuje jen velice málo vědeckých prací zabývajících se touto problematikou (Szczepaniak, Walentyński, 2007, p. 219–226). Cílem autorek textu je seznámit čtenáře se základními bezpečnostními požadavky, které jsou kladeny na bezpečný provoz vodních skluzavek v České republice. Legislativa týkající se vodních skluzavek V oblasti provozu vodních skluzavek dominují zejména dvě normy: ČSN EN 1069 a TNV 94 0920. Norma ČSN EN 1069, která stanovuje základní požadavky na výstavbu a technicko-provozní zabezpečení skluzavek, byla v roce 1997 přeložena pro účely na národní úrovni. Do dnešní podoby byla novelizována v roce 2001 (Šmíd, 2010a). V březnu roku 2010 byla zpracována národní odvětvová technická norma TNV 94 0920, která se mimo jiné zabývá i personálním zajištěním bezpečnosti návštěvníků. Dle této normy je nezbytné, aby pro každou vodní atrakci, která vytváří proudící vodu s rychlostí větší než 0,5 m/s, byl po dobu provozu přítomen personál s minimální kvalifikací „Záchranářské minimum pro pracovníky bazénů, koupališť a aquaparků“ (Asociace pracovníků v regeneraci, 2010). Vymezení pojmu „vodní skluzavka“ ČSN EN 1069 definuje vodní skluzavku jako část vybavení se skloněným kluzkým povrchem, po které uživatel sjíždí klouzáním dolů za pomoci vody, tedy média snižujícího tření. Samotná skluzavka má několik částí: plošinu (plocha, která nám umožňuje přístup na vodní skluzavku), startovní úsek (plocha, ze které jezdec vstupuje na vlastní skluzavku), vlastní skluzavku (plocha, která je určená pro sjíždění), koncovou část (ta připravuje jezdce na přistání) a dojezdovou plochu (zvláštní bazén nebo část bazénu, kde může jezdec zastavit) (ČSN EN 1069-1, 2001, p. 25). 177

SOUBORNÝ REFERÁT

aparátu či nervové soustavy. Nejčastější příčinou všech těchto úrazů bývá nerespektování návštěvního řádu, přeceňování vlastních sil či nedostatečné bezpečnostní zázemí aquaparku. Vytvoření bezpečného prostředí v aquaparcích je bezpochyby jednou z priorit jejich provozovatelů, avšak nesmíme zapomínat ani na význam edukace v oblasti bezpečného chování samotných návštěvníků.

SOUBORNÝ REFERÁT

Česká technická norma ČSN EN 1069-1 (Vodní skluzavky vysoké 2 m a více – Část 1: bezpečnostní požadavky a zkušební metody)

definuje několik typů vodních skluzavek (tabulka 1).

Tabulka 1 Typy vodních skluzavek dle ČSN EN 1069-1

Typ skluzavky

1 2 (modrá) 3 (modrá) 4 (červená) 5 (černá)

6 (modrá, červená) 7 (červená)

Max. výška nad vodní hladinou

Rychlost

%

m

m/s

≤70

max. 3

11–18

Sklon Popis

Samostatná přímá skluzavka („dětská“) Samostatná skluzavka („dětská“) Samostatná skluzavka (klasický tobogán) Rychlostní samostatná skluzavka (kamikadze) Vysokorychlostní samostatná skluzavka (kamikadze) Několikadráhová skluzavka s oddělenými souběžnými drahami typu 3 či 4 Široká přímá skluzavka

Délka dojezdu

Koryto šířka

hloubka

m

mm

mm

nespec.

4,2

500

≥120

max. 3

nespec.

4,2

500

≥500

≤13

neom.

≤7

6

≥900 ≤1 400

≥600

13–20

neom.

10–14

10

≥900 ≤1 400

≥700

>20

neom.

>14

10

≤700

≥400

≤20

neom.

5–7 10–14

6

≥600 ≤1 800

≥500

≤25

8

≤7

6

≥2 000 ≤5 000

≥500

Zdroj: ČSN EN 1069-1, 2001, p. 25; Šmíd, 2010b

Pozn.: Zkratka neom. značí neomezenou výšku vodní skluzavky, nespec. značí nespecifickou výšku vodní skluzavky.

Každý typ skluzavky nalezneme v řadě variací, aby atraktivita byla pro návštěvníka co možná největší: Klasický tobogán: je charakteristický různou délkou a stupněm náročnosti. Otevřené tobogány lze zatraktivnit systémem zrychlovacích a zpomalovacích dílů či vkládáním zatáček různého poloměru. U uzavřených tobogánů lze využít „černé díry“ (tmavé úseky), do kterých jsou instalovány světelné efekty. Tobogán na člunu/kruhu: tento typ vodní skluzavky je ve světě zcela běžný, v České

republice jde o novinku několika posledních let. Klasický tobogán je zdoláván na nafukovacím kole, v tandemu na dvojkruzích či na člunu (pro skupinové sjezdy). Kamikadze: jedná se o velmi atraktivní, strmou skluzavku. Návštěvník může dosáhnout velmi vysoké rychlosti (větší než 14 m/s), a proto bývá dojezdová část řešena formou samostatného dojezdového bazénu. Vzhledem k dosahované rychlosti návštěvníků bývá tato atrakce vybavena i časomírou zaznamenávající rychlost jednotlivých jezdců. 178

Označení vodních skluzavek Veškeré vodní skluzavky, jejichž výška překračuje hranici 2 metrů od vodní hladiny, musí být označeny následujícími údaji:  Typ vodní skluzavky – modrá, červená, černá (tabulka 1).  Nejnižší věk pro použití (u typu skluzavky 1 a 2 také nejvyšší věk použití).  Hloubka vody v ploše dopadu.  Pokyny pro rychlý odchod po dojetí.  Doporučené bezpečné polohy pro sjíždění.  Jméno (logo) a adresa výrobce, dovozce či firmy, která skluzavku instalovala.  Rok instalace (ČSN EN 1069-1, 2001, p. 25). Povinnost označit skluzavku výše zmiňovanými údaji má dodavatel (provozovatel je může doplnit). Pokyny pro použití vodní skluzavky by měly být vyznačené v jazyku země, v níž je skluzavka umístěna, a zároveň zobrazeny ve formě piktogramů, které jsou srozumitelné i pro návštěvníky jiných zemí (ČSN EN 1069-2, 2001, p. 12). Technická zkouška Před uvedením vodní skluzavky do provozu provede odborník na vodní skluzavky praktickou zkoušku, tzn. že sjede skluzavku celkem 10krát ve všech povolených polohách a následně vyhotoví protokol o dané zkoušce (ČSN EN 1069-1, 2001, p. 25). Údržba Provozovatel je povinen dodržovat pokyny pro údržbu stanovené dodavatelem/výrobcem,

vytvořit provozní řád a vést provozní deník se záznamem všech oprav. Frekvence údržby je min. jedenkrát za rok (ČSN EN 1069-2, 2001, p. 12). Bezpečnost Odborná veřejnost operuje s termínem propagace bezpečí (safety promotion). Tento pojem lze definovat jako cílenou snahu jednotlivců, komunit či organizací k dosažení změny chování a prostředí za účelem větší bezpečnosti (National Public Healt Partnership, 2005, p. 46). V oblasti vodních skluzavek je tato snaha mj. iniciována samotnými provozovateli. Jejich povinností je zajistit bezpečný pohyb návštěvníků v aquaparku a vytvořit dostatečný informační systém, který zahrnuje:  navigační pokyny (bezbariérové, návštěvní a nouzové trasy, prostor pro uložení věcí, pitná voda, WC, telefon včetně tísňových čísel, zdroje elektrického proudu, ošetřovna a stanoviště plavčíka);  vyznačení nebezpečných míst, kluzkých povrchů, vyznačení prostor pro skoky do vody a dojezd skluzavek s výškou od hladiny větší než 2 m;  omezující a varovné piktogramy vodních atrakcí;  označení prostor, do kterých není povolen přístup neoprávněným osobám (TNV 94 0920-1, 2010). Při jízdě na bezpečné vodní skluzavce by neměl být jezdec vynášen v zatáčkách mimo koryto. Neméně důležitou součástí je z hlediska bezpečnosti i dojezdová část. V případě, že tato část skluzavky ústí do plaveckého bazénu – mezi ostatní návštěvníky, je z hlediska vzniku úrazu značně nebezpečná. Vhodným řešením je vyústění skluzavky do vlastního dojezdového bazénu (Šmíd, 2009). S technickým pokrokem, kdy se na trhu objevuje celá řada atraktivních vodních konstrukcí, kontinuálně stoupá i riziko vzniku úrazů (Tošovský 2006, p. 191). Jeho snížení lze dosáhnout všeobecnou informovaností a především prostřednictvím aktivních a cílených preventivních programů (Čapková, 2006, p. 7–11). Tuto skutečnost si uvědomují i samotní provozovatelé vodních atrakcí, a proto se v letošním roce rozhodli k realizaci projek179

SOUBORNÝ REFERÁT

Spacebowl neboli „trychtýř“ je velmi strmá skluzavka, která navede jezdce do konstrukce podobné trychtýři, v níž se točí voda na způsob vodního víru, a následuje pád otvorem do hlubokého bazénu. I v tomto případě existuje několik variací, kdy lze jízdu absolvovat, např. na nafukovacím kole či člunu. U-rampa: patří bezesporu mezi nejnáročnější vodní atrakce. Jak již z názvu vyplývá, skluzavka má tvar klasické U-rampy. Jezdec se posadí do kruhu a jakmile se přehoupne přes hranu rampy, čeká ho velmi strmá jízda. Skluzavky na bobech: jedná se o skluzavku, po níž sjíždí jezdec na bobu s cílem dojet na hladině co nejdále (Šmíd, 2009).

SOUBORNÝ REFERÁT

tu, jehož cílem je zábavnou formou naučit děti základním zásadám bezpečného koupání v aquaparcích a veřejných plovárnách (Zeman, 2011). Bez ohledu na bezpečnostní zázemí aquaparků by zvláště rodiče neměli zapomínat, že základním a nejúčinnějším bezpečnostním prvkem ochrany zejména malých dětí je neustálý dohled, informovanost o rizicích, pozitivní vzory chování, používání bezpečnostních pomůcek a respektování základních bezpečnostních pravidel při pobytu u vody (Čapková et al., 2008, p. 98; Kunclová et al., 2010, p. 34–41).

6. 7. 8.

9.

10.

ZÁVĚR

Návštěva vodních skluzavek patří v současné době k oblíbeným volnočasovým aktivitám. V souvislosti s jejich rostoucí oblibou a technickým pokrokem, kdy se na trhu objevuje celá řada náročných vodních konstrukcí, se zvyšuje i potenciální riziko vzniku úrazu, a proto je potřeba věnovat této oblasti zvýšenou pozornost. Vytvoření bezpečného prostředí v aquaparcích je bezpochyby jednou z priorit jejich provozovatelů, avšak nesmíme zapomínat ani na význam edukace v oblasti bezpečného chování samotných návštěvníků.

11. 12. 13.

14.

15.

 Článek byl vypracován v rámci projektu GAJU 071/2010/S s názvem „Prevence úrazů a násilí v dětském věku“.

LITERATURA 1.

2.

3. 4. 5.

Asociace pracovníků v regeneraci (2010). Bezpečnost koupališť. Doporučený standard verze M. 2010. 05. 2. ze dne 12. 6. 2010. [online]. [cit. 2011-06-02]. Dostupné z: http://www.aprcz.cz/pages/osveta/ bezpecnost/Bezpstandard.pdf Blitvich JD, McElroy KM (2007). Waterslide exit velocities, user behaviours and injury preventiv. International Journal of Injury Control and Safety Promotion, Abingdon, XIV/1: 54–56. Čapková M (2006). Prevence tonutí a utonutí dětí, dospělých a seniorů. Prevence úrazů, otrav a násilí, České Budějovice, II/1: 7–11. Čapková M, Velemínský M (2005). Utonutí a zranění související s vodou. Praha: Triton, 54 p. Čapková M, Toráčová L, Velemínský M (2008). Prevence úrazů u vybraných věkových skupin obyvatelstva. Praha: Triton, 98 p.

16.

17.

18. 19. 20.

ČSN EN 1069-1. Vodní skluzavky vysoké 2 m a více – Část 1: Bezpečnostní požadavky a zkušební metody (2001). Praha: Český normalizační institut. 25 p. ČSN EN 1069-2. Vodní skluzavky vysoké 2 m a více – Část 2: Pokyny (2001). Praha: Český normalizační institut. 12 p. Kaufman J (2008). Koupání a riziko úrazů. Praha: Místní skupina VZS ČČK Praha 1 Výcvikové centrum. [online]. [cit. 2011-08-02]. Dostupné z: http:// files.vzs-vc.webnode.cz/200000109-5cf385ee77/ Koup%C3%A1n%C3%AD%20a%20riziko%20% C3%BAraz%C5%AF%20a%20tonut%C3%AD.pdf Kunclová R, Drábová M, Švancarová A (2010). Zmapování stavu dětských hřišť s ohledem na bezpečnost a prevenci dětských úrazů. Prevence úrazů, otrav a násilí, České Budějovice, VI/1: 34–41. Lob G, Richter M, Pűhlhofer F, Siegrist J et. al. (2008). Prävention von Verletrungen: Risiken erkennen, Strategien entwickeln – eine ärztliche Aufgabe. Stuttgart: Schattauer, 231 p. National Public Healt Partnership (2005). The National Injury Prevention and Safety Promotion Plan: 2004–2014. Canberra: NPHP, 46 p. Söyüncü S, Yiğit Ő Eken C e. al. (2009). Water park injuries. Turkish Journal of Trauma & Emergency Surgery, Istanbul, XIV/5: 500–5004. Szczepaniak P, Walentyński R (2007). Safety of Recreational Water Slides: Numerical Estimation of the Trajectory, Velocities and Accelerations of Motion of the Users. Lecture Notes in Computer Science, Heidelberg. II/4488: 219–226. Šmíd M (2009). Nové trendy ve vodních atrakcích ze dne 17. 8. 2009. [online]. [cit. 2011-08-02]. Dostupné z: http://www.bazeny-wellness.cz/pages/clanky/ osveta/atrakce.pdf Šmíd M (2010a). Legislativní systém pro bazény a wellness – 3. část ze dne 5. 10. 2010. [online]. [cit. 2011-06-02]. Dostupné z: http://www.bazenywellness.cz/pages/clanky/osveta/legislativa_03.pdf Šmíd M (2010b). Vodní skluzavky a tobogány ze dne 19. 11. 2010. [online]. [cit. 2011-08-07]. Dostupné z: http://www.aprcz.cz/pages/osveta/zakony/ norma_skluzavky.pdf TNV 94 0920-1. Bezpečnost bazénů, koupališť a aquaparků – Část 1: Personální zajištění bezpečnosti návštěvníků (2010). Ze dne 24. 3. 2010. [online]. [cit. 2011-06-02]. Dostupné z: http:// www.vycvikovecentrumvzs.cz/products/technickanorma-bezpecnost-bazenu-koupalist-a-aquaparkupersonalni-zajisteni-bezpecnosti-navstevniku/ Tošovský V (2006). Chraňme děti před úrazy: prevence úrazů dětí a mládeže. Praha: Alfa – Omega, 191 p. Welander G, Svanström L, Ekman R (2004). Safety Promotion – and Introduction. Stockholm: Karolinska Institutet, 146 p. Zeman L (2011). Projekt Aquamánie naučí děti také zásady bezpečného koupání ze dne 16. 6. 2011. [online]. [cit. 2011-08-02]. Dostupné z: http:// www.aquainfo.cz/clanek/projekt-aquamanie-naucideti-take-zasady-bezpecneho-koupani/

Alena Švancarová et al. [email protected]  180

EFFECTS OF VIOLENCE IN MEDIA ON THE DEVELOPMENT OF CHILDREN AND YOUTH Darina Caloňová Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik, Ústav pedagogických a psychologických věd Summary The contribution deals with the violence presented in media and its effects on the development of children and youth as one of nowadays topical themes, which is being discussed in a number of publications. The target of the work is to offer an outline of the problems with the use of foreign sources and research projects in selected target groups, which come in everyday contact with media and whose opinions, standpoints, etc., are being more or less formed by them. Children and youth are groups most sensitive to new phenomena of these days and to developmental trends and thus, they are also the most endangered groups. The media exert positive effects, provide entertainment and mediate education, but they can also exert opposite effects. Authors in their conclusions also mention already existing proclivities in the target groups or effect of violent relationships and violent environment, in which they can be active. These can include possible social and interpersonal problems in children and youth, where the aggressive tendencies are supported by watching media with violent contents. Children can be affected by these negative contents including effects on their future life and thus, preventive interventions of parents are necessary from the very childhood. They can reduce this negative impact of media on children and youth. The role of parents is of essential importance particularly in the choice of programmes, where they can either take advantage of their own experience or attempt to initiate a discussion about the scenes observed, support thinking about contents of the programmes and help differentiate between imagination and reality, speak with children and youth about their feelings and bring possible alternative solutions of problems, which can be observed and which can be encountered in media. Key words: violence – medium –- children – youth – parents Souhrn Příspěvek pojednává o násilí prezentovaném v médiích a jeho vlivu na vývoj dětí a mládeže, jakožto jednoho z aktuálních témat současné doby, kterému je věnována pozornost v řadě publikací. Cílem je nabídnout přehled o problematice s využitím zahraničních zdrojů a výzkumů u vybraných cílových skupin, které jsou s médii v každodenním kontaktu a jejichž názory, postoje apod. jsou právě jimi více či méně formovány. Děti a mládež nejcitlivěji reagují na nové fenomény doby a vývojové trendy, a proto jsou také nejvíce ohroženou skupinou. Ačkoliv média působí pozitivně, poskytují zábavu a zprostředkovávají vzdělání, mohou mít rovněž efekt opačný. Autoři při stanovování závěrů zmiňují také již existující dispozice, kterými mohou cílové skupiny disponovat, či vliv násilných vztahů a násilného prostředí, ve kterém se mohou pohybovat. Lze zde zařadit možné sociální a interpersonální problémy dětí a mladistvých, které agresivní tendence při sledování médií s násilným obsahem podporují. Děti mohou být tímto

Submitted: 2011-10-11 ▪ Accepted: 2011-11-23 ▪ Published online: 2011-12-20 PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ: 7/2: 181–186 ▪ ISSN 1801-0261 (Print) ▪ ISSN 1804-7858 (Online)

181

SOUBORNÝ REFERÁT

VLIV NÁSILÍ V MÉDIÍCH NA VÝVOJ DĚTÍ A MLÁDEŽE

SOUBORNÝ REFERÁT

negativním obsahem ovlivněny i ve svém budoucím životě, proto je nutný preventivní zásah rodičů již od samého dětství. Ti mohou tento negativní dopad médií na děti a mládež snížit. Role rodičů je podstatná především v samotném výběru pořadů, který může probíhat např. na základě jejich vlastní zkušenosti, dále by se měli pokusit rozvinout diskusi o sledovaných scénách, podporovat přemýšlení o obsahu viděného, napomoci umět rozlišit fantazii a realitu, hovořit o pocitech dětí a mládeže či přinést alternativní možná řešení problémů, které lze zhlédnout a se kterými je možno setkat se v médiích. Klíčová slova: násilí – médium – děti – mládež – rodiče Současná doba je charakterizována neustálým vlivem médií, která představují hlavní prostředek masové komunikace. Lze zde hovořit např. o knihách, novinách, časopisech, televizi, počítačových hrách či internetu, jejichž cílem je nejen informovat, ale zároveň také strukturovat představy o světě, a proto je zodpovědný styk s médii jedním z hlavních výchovných cílů (Stangl, 2011), který je bezpochyby také tím nejdůležitějším prostředkem kulturního vyjádření a komunikace (Ortega et al., 2007). Média ovlivňují dále chování, postoje a názory jedinců, mohou rozšiřovat obzory poznání, vzdělávat, pomáhat v politickém rozhodování a ovlivňovat životní styl lidí, zároveň ale také vyvolávat napětí a navádět ke společensky nežádoucímu jednání či uvádět v omyl (Jirák, Köpplová, 2007). Do poloviny minulého století trávily děti a mládež svůj volný čas spolu se svými rodiči. Sledováním jejich životního stylu a činností tak získávaly požadované schopnosti pro zařazení se a přizpůsobení společnosti, přičemž se právě rodiče, sourozenci a úzcí rodinní příslušníci stali jejich vzorem. Změna nastala po industriální revoluci a rozvoji technologie, která se odrazila ve vztazích, kvalitě života či v profesionálním a sociálním chování lidí (Kaikitis, 2004). Život se přesouvá z přirozeného světa do mediální reality a ta se stává pro děti a mládež přirozeným zdrojem socializačních procesů (Jirák et al., 2005). V posuzování účinku médii hraje roli především stav společnosti, rozvoj médií, rozvoj poznání společnosti a uvažování o ní (Jirák, Köpplová, 2007). Matoušek (2003) poukazuje ve své publikaci na jednu z možných forem účinku, který vzniká na základě imitace postav z kreslených seriálů dětmi již od jednoho roku. Děti se mohou kvůli těmto podnětům chovat

agresivně nejen vůči dětem ostatním, nýbrž také vůči hračkám a ve vyšším věku mohou tento druh chování vnímat jako metodu přiměřenou k řešení problémů. Bandura (Ortega et al., 2007) dále doplňuje, že i když se děti mohou pozorováním naučit nové podoby chování z televizních programů, neznamená to, že ihned imitaci přijmou za svou. Studie Kaiser Family Foundation (Ortega et al., 2007) zaměřená na rodiče a děti ve věku od 6 měsíců do 6 let vykazuje, že až v 66 % jejich děti imitují z médií pouze chování pozitivní při sledování televize půl hodiny denně. K vlivu účinků médií přispívá jeho samotný obsah, tzn. rozsah a stupeň představy o násilí, atraktivita násilných činů, dále pak osobnostní a sociální oblast dětí a mládeže, tzn. intelektuální schopnosti, socioekonomický status, vrstevnická skupina, škola a rodina se zřetelem na samotná média (Kunczik, Zipfel, 2004). Dítě má již ve středním školním věku schopnost distancovat se od násilí v médiích a zaujmout k němu kritický postoj, avšak to se dá vhodným druhem scén s násilím také oslabovat (Matoušek, 2003). Za negativní efekty médií lze považovat násilí a agresivní chování v jeho obsahu, sexuální zaměření, agresivní řeč apod., které ovlivňují následně psychické zdraví, školní výkonnost či sebevědomí (Ortega et al., 2007). Mladá generace je adaptována na společnost, se kterou se identifikuje a jejímž nástrojem jsou tzv. „mainstreamová“ média vtiskující do vědomí člověka právě obsahy odrážející jen v malé míře realitu přirozeného světa, oproti tomu ale vytvářejí realitu virtuální (Sak, 2000). Tato generace jako jedna z nejcitlivěji reagujících na nové fenomény doby a vývojové trendy je především ve vztahu k médiím tzv. sociálním médiem, které tyto inovace vná182

personální problémy dětí a mladistvých, které tyto agresivní tendence při sledování televize s násilným obsahem podporují (Stangl, 2011). Je potřeba vyzdvihnout důsledky v předškolním a školním věku odrážející se v dlouhodobém dopadu na slabou školní výkonnost a s ní související poruchou čtení, porozumění řeči či matematických dovedností a poruchou pozornosti. Tou trpí dle výzkumů americké studie až 10 % dětí a pravděpodobnost výskytu roste zejména u dětí od 2 do 4 let trávících především svůj čas před obrazovkou (Spitzer, 2005). Murray (Matoušek, 2003) doplňuje tuto problematiku longitudinální studií, během které sledoval děti pod vlivem agresivního obsahu v televizi a následně jejich chování v reálném životě, které nabývalo rovněž na agresivitě. Murray uvádí u těchto respondentů zvýšený počet zadržení a odsouzení za násilné trestné činy v jejich 30 letech, a proto konstatuje, že televize opravdu posiluje agresivitu a pocit, že je svět nebezpečným místem, a oslabuje citlivost vůči násilí, se kterým se člověk setkává v reálném světě. Sledování televize v dětství a v dospívání zvyšuje násilnou kriminalitu s odstupem 10 až 15 let, tzn. kdy dokončují dospívání nebo jsou již dospělé. Johnson (Stangl, 2011) uvádí, že čím častěji se mládež dívá na televizi, tím více je v dospělosti násilnická. Diváci, kteří sledují televizi denně více než 3 hodiny, jsou až 5krát více násilničtí, než diváci sledující televizi méně než 3 hodiny. Významem televize u osob ve věkovém rozmezí 15–30 let se zabýval Sak (2005). Jeho výzkum poukazuje na procentuální vyjádření užívání mediálních aktivit při týdenním objemu času bez toho, který je věnován spánku, přičemž tyto aktivity představují u mládeže až 34 %, u populace nad 30 let 37 %. Přední místo zaujímá sledování televize až s 32 % a ihned za ním poté rozhlas s 23 %. Od této doby se ale jistě podíl médií v životě člověka ještě zvýšil, dochází ke snížení využití tištěných médií, novin, časopisů a knih. Děti a mládež mají své názory a znalosti často zprostředkované a závislé na znalostech druhých. V tomto případě by se nemělo jednat o prioritu vzdělávacího systému, ale naopak by měl být vzbuzen zájem o prameny a fakta a naučit se s nimi pra183

SOUBORNÝ REFERÁT

ší do společnosti a díky nim také nové technologie vstupují do společnosti a zastaralé společnost opouštějí (Jirák et al., 2005). Média mohou postoje dětí a mládeže nejen zesílit či zeslabit, nýbrž také zcela změnit, neboť si tyto skupiny ve svém vývojovém období teprve svůj úsudek utvářejí. Mládež by se měla především v rodině naučit rozlišovat, co je pravdivé a co není, a v případě, že rodina nedokáže být v této oblasti nápomocná, nastupuje role školy, spolužáků a učitelů (Griesbach, 2006). Dítě, o které neprojevují rodiče zájem a kterému nevěnují dostatek pozornosti, může považovat násilí v médiích právě za legitimní způsob prosazování lidských potřeb. Média nemusejí zastávat však pouze roli šiřitele negativního vlivu (Matoušek, 2003), pozitivním přínosem se může stát rovněž podpora chuti k učení, bohatství ve vzdělání, možnost diskuse o sociálních problémech, odhalení umění prostřednictvím hudby a divadelních představení či pouhé pobavení se (Ortega et al., 2007). Působení médií je dlouhou dobu středem pozornosti řady výzkumů, přičemž médiem, které ovlivnilo život člověka tím nejvýznamnějším způsobem, se stala televize. Televize v současné době představuje pro řadu lidí významnou část jejich života, která je dostupná nezávisle na jejich finanční, společenské a kulturní úrovni. Revoluční změna ve světě u tohoto druhu médií přinesla proměnu jejich kvality (Kaikitis, 2004), avšak Ortega et al. (2007) zmiňují v této souvislosti tzv. „paradox nadbytku“ poukazující na to, že rostoucí kvantita informací nevede bezpodmínečně k většímu stupni informovanosti a její kvalitě v pozitivním slova smyslu. Jak již hovoří název příspěvku, jedním z aktuálních témat je vliv médií na vývoj dětí a mládeže, televize je vnímána jako jedna z nejvíce ohrožujících pro tyto dvě zmíněné skupiny. Autoři Ortega et al. (2007) jsou zastánci názoru, že násilí v médiích není jediným a samotným důvodem jeho přenesení do reality. Násilí v televizi jej může pouze zesílit, a to např. u dětí a mládeže, které již těmito tendencemi disponují, či u těch dětí, které žijí v násilných vztazích a násilném prostředí a jsou jím proto z médií ovlivněny dříve. Nesmí být opomenuty ani školní, sociální a inter-

SOUBORNÝ REFERÁT

covat. Sakův výzkum doplňují rovněž výsledky výzkumu MŠMT (2006), které hovoří o sledování televize denně až u 76 % respondentů ve věku 14–19 let. Smith a Donnerstein (Stangl, 2011) hovoří o vlivech posilujících tyto agresivní tendence a uvádějí např. identifikaci s pachatelem (atraktivní hrdina vnímán jako model), ospravedlnění činu, chybějící potrestání násilí, žádné realistické představy dětí a mládeže o zranění, prezentace zbraní sloužící jako tip, názornost, jasnost činu, realistické pojetí apod. Významný výzkumný projekt UNESCO z roku 1997 zjistil, že televize zvyšuje úzkostlivost, nesolidaritu ve společnosti, celosvětovou kulturu agrese, vede k řečovému zchudnutí, politické apatii apod. a zobrazované násilí pak ke zvýšení agresivity a antisociálního jednání, strachu, že se sami stanou oběťmi násilí, zvýšení spontánní agresivity, agresivního prosazení sebe sama, snížení empatie aj. (Kaikitis, 2004). Výsledky výzkumu Hustona (Ortega et al., 2007) poukazují na to, že děti do svých 18 let vidí v televizi až 200 000 násilných jednání a 40 000 vražd. W. Früh (2001) na tato čísla reaguje především svým zaměřením vedle obsahové stránky televizních programů na analýzu stránky receptivní, tzn. jak různé skupiny osob reagují kognitivně či afektivně, a tvrdí, že násilí v nabídce médií vzniká teprve interpretací samotných recipientů. Jak již bylo výše uvedeno, televize je v současné době nejvíce využívaným médiem, avšak před časem vědci také zjistili, že rovněž hudba a její texty zvyšují násilí a i tento druh médií zaujímá přední příčky zejména na internetu, kde má odbyt hudby velmi rychlý rozvoj. Dalšími médii jsou hry na počítačích a konzolích s prvky násilí a smrti, poté webové stránky s lehkou dostupností, které nabízí řadu násilných necenzurovaných textů (Ortega et al., 2007). Význam herních konzolí a médií počítačů přibývá. Efekty těchto her jsou na jedné straně ještě málo prozkoumané, na druhé straně vycházejí z předložených dat sledování televize těmito cílovými skupinami (Spitzer, 2005). Anderson a Bushmann (Ortega et al., 2007) hovoří o větší škodlivosti působení těchto her, než je samotná televize a filmy, jelikož jsou

interaktivní, napínavé a dochází v nich k opakování brutálního chování. Sherry (Früh, Brosius, 2008) dodává, že menší efekt na agresivitu mají hry krátké, naopak větší efekt je u her časově delších, s tématem fantazy a násilím zaměřeným proti lidem, s možností opakování, nacvičování a kontinuity scén umožňující znovu pouštění sekvencí násilných aktů v jednotlivých krocích. Násilné scény jsou v tomto případě realističtější, než jak je tomu v televizi, kde se objevují scény krátké a přerušované. Identifikace s agresorem je při hře rovněž větší, hráč si vybírá svou vlastní figuru, což zvyšuje jeho identifikační potenciál. Mezi další vlivné faktory počítačových her lze zařadit osobnostní proměnné, jako jsou věk, pohlaví, vlastnosti osobnosti či situační vlivy, např. motiv pomsty, aspekt soutěživosti apod. (Kunczik, 2007). Všeobecně z výzkumů vyplývá, že ženy vnímají násilí více než muži a starší osoby více než mladší, u mladších osob se projevuje silný vliv neuvědomované nápodoby, a proto se rizikovým obdobím stává věk do 8 let. Stav vzdělání hraje při všímání si násilí malou roli, důležitější než osobnostní charakteristiky je vliv charakteristik samotných médií (Kunczik, Zipfel, 2006). Sami dotazovaní uvádějí jeho vliv jako všeobecně velký, ale sami sebe považují za málo ovlivnitelné, lze hovořit o tzv. „efektu třetí osoby“ (Stangl, 2011). Významným faktorem v mediální, především tedy v tzv. „televizní výchově“ dětí jsou rodiče, jelikož právě oni mohou rozhodnout o tom, před kterými pořady děti uchránit a co dětem doporučit pro jejich osobnostní rozvoj na základě vlastní zkušenosti z dětství. Nelze zde používat jednoduché pravidlo, že nejlepší ochranou dětí a mládeže jsou pořady kvalitní, neboť v systému veřejnoprávních a komerčních televizí to není možné (Duspiva, 2003). Čím jsou děti starší, tím více na ně působí mediální obsah, avšak ony samy si převezmou jen zlomek z toho, co vidí, a to na základě nevědomé selekce a zpracováním vybraného (Meirowitz, 1993). Děti ani mládež nedokážou ignorovat či tlumit tyto negativní elementy a ne nadarmo si drží polštář před obličejem či hledají emocionální jistotu přitulením se k osobě blízké (Theunert et al., 1992). Děti násilí nepopisují často podle jeho znaků, nýbrž 184

vliv a důsledky negativního působení médií svým přístupem k cílovým skupinám.

LITERATURA 1.

2.

3. 4. 5. 6. 7.

8.

9.

10.

ZÁVĚR

Děti a mládež nejcitlivěji reagují na fenomény doby a stávají se tak nejohroženější skupinou. Média tyto cílové skupiny ovlivňují nejen v pozitivním slova smyslu, ale také v negativním, jenž může mít dalekosáhlé důsledky. Média prezentují dětem a mladistvým negativní obsah ovlivňující je samotné v jejich budoucím životě, o čemž pojednává přehled řady výzkumů zabývající se zmíněnou problematikou. Významnou úlohu zde zaujímají rodiče, kteří mohou vhodným způsobem redukovat

11. 12.

13.

185

Duspiva Z (2003). Vliv elektronických médií na děti a mládež ČR v roce 2003. Britské listy, [online]. [cit. 2011-10-03]. Dostupné z: http://blisty.cz/ art/15104.html Früh W (2001). Gewaltpotentiale des Fernsehangebots. Programmangebot und zielgruppenspezifische Interpretation. Wiesbaden: Westdeutscher Verlag, 221 p. Früh H, Brosius, H, B (2008). Gewalt in den Medien. In: Batinic B, Appel M: Medienpsychologie. 1. Auflage. Heidelberg: Springer Verlag, p. 177–194. Griesbach J (2006). Der Einfluss der Medien auf die heutige Sozialisation der Jugendlichen. München: Grin Verlag, 24 p. Jirák J, Köpplová B (2007). Média a společnost. Praha: Portál, 208 p. Jirák J et al. (2005). 10 let v českých médiích. 1. vydání. Praha: Portál, 142 p.. Kaikitis L (2004) Der Einfluss des Fernsehens auf die Jugendlichen. In: Gesellschaft für Pädagogik und Information e. V. – EU Media/ESEC. [online]. 2004/2005, pp. 1–5. [cit. 2011-10-03]. Dostupné z: http://www.gpi-online.de/upload/PDFs/EU-Media/ _Kaikitis1-Einfluss_des_Fernsehens-10-09-04.pdf Kunczik M (2007). Befunde der Wirkungsforschung und deren Relevanz für die altersbezogenen Kennzeichnung von Video- und Computerspielen. Expertise im Auftrag des Hans-Bredow-Instituts für das Projekt „Das deutsche Jugendschutzsystem im Bereich der Video- und Computerspiele“, Hans-BredowInstitute. [online]. [cit. 2011-10-03]. Dostupné z: http://www.hans-bredow-institut.de/webfm_send/111 Kunczik M, Zipfel A (2004). Medien und Gewalt. Befunde der Forschung seit 1998. Kurzfassung. Berlin: Bundesministerium für Familien, Senioren und Frauen. [online]. [cit. 2011-10-03]. Dostupné z: http://www.bmfsfj.de/RedaktionBMFSFJ/ Abteilung5/Pdf-Anlagen/kurzfassung-medien-undgewalt,property=pdf.pdf Kunczik M, Zipfel A (2006). Medien und Gewalt: Der aktuelle Forschungsstand. In: Niesyto H, Rath M, Sowa H: Medienkritik heute. Grundlagen, Beispiele und Praxisfelder. 5. Auflage. München: KoPäd Verl., p 145-165. Matoušek O (2003). Mládež a delikvence. Praha: Portál, 344 p. Meirowitz K (1993). Gewaltdarstellungen auf Videokassetten. Grundrechtliche Freiheiten und gesetzliche Einschränkungen zum Jugend- und Erwachsenenschutz. Eine verfassungsrechtliche Untersuchung. Berlin: Duncker & Humblot, 432 p. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (2006). Koncepce státní politiky pro oblast dětí a mládeže na období 2007–2013. [online]. [cit. 2011-10-03]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/mladez/koncepcestatni-politiky-pro-oblast-deti-a-mladeze-na-obdobi2007-2013

SOUBORNÝ REFERÁT

podle stupně jejich emocionálních prožitků, i když ne všechno, co je děsí, musí být vnímáno jako násilné, ale např. jen jako děsivé (Kunczik, 2007). Role rodičů je podstatná také v oblasti naučené reakce dětí na prezentované násilí, včetně diskuse o nepřiměřeném řešení denních problémů, a tak možné redukci zátěže násilí v médiích. Rodiče mohou napomoci dětem rozvinout schopnost odlišit fantazii a realitu, měli by s dětmi sledovat pořady a hovořit o představovaných násilných scénách a obrázcích, navést je, aby přemýšlely o obsahu a scénách a co by se mohlo stát ve skutečném životě, ptát se jich na pocity a přinést alternativy řešení násilí (Ortega et al., 2007). Studie Singera (Stangl, 2011) poukazuje na to, že děti pod dohledem rodičů mají menší pravděpodobnost být samy násilné v budoucím životě než děti, které se na filmy obdobného obsahu dívají samy. Preventivní iniciativou rodičů by měla být tudíž redukce násilných programů pro děti, pravidelná komunikace s dětmi během pořadů, dodržení věkové hranice zvolených her či vysvětlení možnosti nebezpečí násilí v samotných médiích. U tohoto druhu prevence hraje důležitou roli vedle rodiny také vláda a mediální průmysl (Ortega et al., 2007). Strategie rodičů v těchto preventivních snahách se ukázala u dětí do 12 let smysluplnou mírou redukce škodlivého působení, u starších dětí mohou tyto snahy spíše narušit vztah s rodiči a vzhledem k tomu, že zakázané obsahy (násilí, sex) jsou o to více v tomto věku zajímavé, přesune se jejich užívání na oblast kamarádů. Lze tedy konstatovat, že u mladších dětí jsou tato restriktivní opatření smysluplná, u starších kontraproduktivní (Kunczik, Zipfel, 2006).

SOUBORNÝ REFERÁT

14. Ortega R, Mora-Merchán JA, Jäger T et. al. (2007). Gewalt, Mobbing und Bullying in der Schule – Die Rolle der Medien, Kommunen und des Internet [online]. Landau: Verlag Empirische Pädagogik [cit. 2011-10-03]. Dostupné z: http://www.bullying-inschool.info/uploads/media/E-Book_German_01.pdf 15. Sak P (2000). Proměny české mládeže: česká mládež v pohledu sociologických výzkumů. Praha: Petrklíč, 291 p. 16. Sak P (2005). Mládež a média. In: Jirák J et al.: 10 let v českých médiích. 1. vydání. Praha: Portál, p. 101–116. 17. Spitzer M (2005). Vorsicht Bildschirm! Elektronische Medien, Gehirnentwicklung, Gesundheit und Gesellschaft. Stuttgart: Ernst Klett Verlag, 303 p.

18. Stangl W (2011). Fersehen und Gewalt. Arbeitsblätter. [online]. [cit. 2011-10-03]. Dostupné z: http:// arbeitsblaetter.stangl-taller.at/MEDIEN/ FernsehenGewalt.shtml 19. Theunert H. et. al. (1992). Zwischen Vergnügen und Angst – Fernsehen im Alltag von Kindern. Eine Untersuchung zur Wahrnehmung und Verarbeitung von Fernsehinhalten durch Kinder aus unterschiedlichen soziokulturellen Milieus in Hamburg. Berlin: Vistas Verlag, 230 p.

Darina Caloňová [email protected]

186

PREVENTION OF VIOLENCE IN NURSING (Outline study) Jaroslav Pekara1, 2, Marie Trešlová2 1

Ústřední vojenská nemocnice Praha-Střešovice, anesteziologicko-resuscitační oddělení Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra ošetřovatelství a porodní asistence 2

Summary The violence is being enhanced in the society and the violent situations are becoming ever more brutal. The field of taking the health care makes no exception to the rule, where up to 25% of all the violence in the society is currently concentrated. General nurses, who form a “buffer” between patients and physicians and are frequently exposed to consequences of the aggression transferred, are most endangered. We can currently speak about a phenomenon of the violence in nursing, which not only exerts negative impacts on the quality of taking the care, but is also reflected on the side of the nursing personnel – increased fluctuation of staff members, high concentration of the stress; general nurses provoke potential aggressors to violence due to their non-professional behaviour. The core of the article includes an outline of studies demonstrating the seriousness of the phenomenon not only in abroad, but also in the Czech Republic, where a similar project is, however, missing. Restriction of the violence in nursing is of an enormous importance, since in contrast to other sectors, the violence exerts negative impacts just on the activity of the professionals. The violence in nursing concerns not only patients, but also particularly general nurses, which are most frequently in contact with patients – both sides can become not only victims, but also initiators or offenders. Key words: violence – general nurse – nursing – prevention Souhrn Násilí ve společnosti přibývá a násilnické situace nabývají čím dál brutálnějšího charakteru. Výjimkou není ani oblast zdravotní péče, kde se v současné době koncentruje až 25 % veškerého násilí společnosti. Nejvíce jsou ohroženy všeobecné sestry, které tvoří „nárazník“ mezi pacienty a lékaři a jsou často vystaveny následkům přenášené agrese. V současné době hovoříme o fenoménu násilí v ošetřovatelství, který negativně dopadá nejen na kvalitu poskytované péče, ale odráží se především na straně ošetřujícího personálu – zvýšená fluktuace zaměstnanců, vysoká koncentrace stresu, všeobecné sestry neprofesionálním chováním provokují k násilí potencionální útočníky. Jádrem článku je výčet studií, které poukazují na závažnost fenoménu nejen zahraničních zemí, ale také České republiky, kde však podobný projekt chybí. Omezit výskyt násilí v ošetřovatelství je nesmírně důležité, protože zde má násilí na rozdíl od jiných rezortů negativní dopad právě na činnost nositelů profese. Násilí v ošetřovatelství se týká nejen pacientů, ale zejména všeobecných sester, které jsou v kontaktu s pacientem nejčastěji – obě strany tak mohou být nejen jeho obětí, ale i jeho iniciátory či pachateli. Klíčová slova: násilí – všeobecná sestra – ošetřovatelství – prevence

Submitted: 2011-07-07 ▪ Accepted: 2011-12-05 ▪ Published online: 2011-12-20 PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ: 7/2: 187–191 ▪ ISSN 1801-0261 (Print) ▪ ISSN 1804-7858 (Online)

187

SOUBORNÝ REFERÁT

PREVENCE NÁSILÍ V OŠETŘOVATELSTVÍ (Přehledová studie)

SOUBORNÝ REFERÁT

ÚVOD

Existují studie potvrzující, že více než jedna čtvrtina násilí ve společnosti se odehrává právě ve zdravotnictví, a v řadě zahraničních výzkumů byla právě oblast zdravotnictví identifikována jako značně riziková z hlediska napadení pracovníků (Háva, 2004, p. 68). Do pracovního prostředí zdravotníků proniká stále více domácího a pouličního násilí, na ulicích je více zbraní, lidé více řeší problémy pomocí násilí a nemalá část těchto konfliktů se dotýká i zdravotnictví. Násilí v jakékoliv podobě ve společnosti vzrůstá a dá se říci, že násilné činy nabývají čím dál brutálnějšího charakteru. Zásahy všeobecných sester (dále jen sestry) probíhají ve skutečně vypjatých situacích, a proto i média stále častěji přinášejí informace o napadení zdravotníků (Di Martino, 2003, p. 33). Násilí ve zdravotnictví se stalo globálním problémem bez ohledu na hranice, pracovní prostředí nebo skupiny zaměstnanců. Negativní důsledky násilí tvrdě dopadají na poskytování zdravotnických služeb, snížení jejich kvality, ale i rozhodnutí zaměstnanců zvolit jiné povolání – zvýšení nákladů na péči, snížení rozsahu služeb (Veselá, 2002, p. 10). DISKUSE

V současné době hovoříme o fenoménu násilí, který proniká do ošetřovatelské péče a významně se podílí na snižování její kvality a efektivity především na straně zdravotníků (Háva a kol., 2004, p. 136). Záměrně je pojednáváno o násilí, nikoliv o agresi jako takové. Agrese totiž nemusí vždy znamenat něco zlého. Agrese patří mezi základní ego-obranné mechanismy. Je to vrozená reakce, která se projevuje ve frustračních situacích, v nichž je ohroženo uspokojení nějaké důležité potřeby (Špatenková et al., 2004, p. 171). Násilí můžeme rozdělit na dvě specifické formy a definovat je jako verbální a fyzické. Při verbálním násilí jsou používána nevhodná slova nebo chování způsobující úzkost či sexuální obtěžování. Fyzické násilí je pak definováno jako použití síly proti jiné osobě, které vede k poškození nebo určitému osobnímu nepohodlí, a to bez zákonného zdůvodnění (Jones, 2009, p. 7). Násilí ve zdravotnictví se tak mohou dopouštět nejen samotní pacienti, ale právě zdra-

votničtí pracovníci vůči pacientům (Dynáková, 2005b, p. 12). V případě výskytu prvků násilí dochází k prožívání silného pocitu ohrožení a tím je i zvýšena pravděpodobnost vlastní neadekvátní reakce. Otázkou tedy je, zda v některých případech není všeobecná sestra, respektive její chování, spouštěčem násilí (Dynáková, 2005a, p. 20). Některé sestry a další členové ošetřovatelského týmu mohou svým chováním, které je v určitých případech nevhodné či neprofesionální, provokovat potencionální útočníky k napadení. Na základě nedostatečné znalosti anamnézy se může stát, že personál použije slova, slovní spojení nebo svým chováním nevědomě či nechtěně působí na pacienta tak, že to u něj na základě předchozích, pro něj nepříjemných zkušeností vyvolá nelibé pocity vedoucí až k agresivitě (Flutter, 2007, p. 175). Prakticky ve všech studiích týkajících se násilí ve zdravotnictví a na pracovišti je zmiňováno těsné spojení mezi násilím a stresem. Jakmile je stres intenzivní a překračuje normy, stává se negativním a u zaměstnance, který není schopen se s ním vypořádat, může dojít k selhání jak fyzickému, tak k psychickým poruchám. To však neznamená, že každý negativní stres s sebou nese násilí (Hoel et al., 2000, p. 81). Přesto se zdravotničtí pracovníci dostávají do úzkého kontaktu se svými pacienty, a to často v situaci, které jsou pro ně značně stresující. Jsou to lidé v nesnázích, s pocitem bezmoci, v psychickém a fyzickém dyskomfortu a často musejí čekat na poskytnutí pomoci dobu, která jim připadá neúměrně dlouhá. Následný kontakt s takovými lidmi prohlubuje stres zdravotnických pracovníků, který je nedílnou součástí jejich povolání. Celá situace se tak stává značně stresující, což může vést až k násilnému chování z jejich strany vůči kolegům či pacientům (Háva et al., 2004, p. 13). Špatenková (2003, p. 4) považuje za nejčastější chyby v jednání a chování zdravotnických pracovníků, které mohou následně vyvolat pacientův hněv, zlost a následnou agresi, především ignorování pacienta, křik, přikazování, ponižování a tykání pacientům. Ve studii Saarely z roku 1999 je patrné, že každý desátý pracovník ve finském zdravotnictví se za poslední rok osobně setkal s projevem násilí (Háva, 2004, p. 67). V sousedním 188

devším nonverbálním chováním personálu. Podobně i výše uvedené výzkumy (Saaraela, Duncan, May) poukazují na nejčastější příčiny takového chování pacientů, kteří jsou opilí nebo pod vlivem jiné omamné látky, jsou léčeni pro psychiatrickou diagnózu nebo je „vyprovokovalo“ chování personálu či prostředí zdravotnického zařízení (Háva, 2004, p. 36). Fakt, že se nejedná o ojedinělé případy, naznačuje také vysoký zájem o tento „problém ošetřovatelství“ jako tématu již v pořadí sedmé mezinárodní konference skupiny EViPRG, pořádané v říjnu tohoto roku v Praze (Needham et al., 2011, p. 6.). Podobný projekt reflektující násilí ve zdravotnictví byl naplánován i v České republice a měl být řešen v letech 2004–09. Řešitelskou institucí tohoto pětiletého projektu byl Institut zdravotní politiky a ekonomiky (IZPE), garantem projektu za Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR byl prof. V. Bencko. Každá z participujících institucí se svou snahou přičinila o to, že se v roce 2004 rozběhl výzkum, jehož cílem bylo objektivizovat výskyt a podobu násilí v českém zdravotnictví i v sociálních službách. Tento ojedinělý počin však nebyl v našich podmínkách dotažen do konce. V březnu 2006 byl rozhodnutím ministra zdravotnictví zrušen IZPE a tím také předčasně ukončeny práce na tomto zajímavém projektu. Během dvou let jeho existence však byl realizován empirický výzkum násilí ve zdravotnických zařízeních i v zařízeních sociální péče mapující násilí páchané na zdravotnících i poskytovatelích sociálních služeb. Byly také započaty práce na kvalitativním šetření, které se týkalo druhé strany mince – násilí páchaného zdravotníky na pacientech. Ukázalo se, že násilí je v českém ošetřovatelství velmi rozšířené. Týká se to zejména slovního násilí, se kterým se setkalo v posledním roce 42 % respondentů z celkového počtu 675 dotázaných. Fyzické napadení pocítilo 13 % dotázaných zdravotníků. Je zarážející, že zejména výskyt fyzického násilí je ve srovnání s jinými zeměmi (Thajsko, Bulharsko, Brazílie, Libanon, Portugalsko) v České republice nejvyšší. I když přihlédneme ke kulturním rozdílnostem v tom, co je za násilí považováno, je tento výsledek velmi znepokojivý (Hnilicová et al., 2008, p. 268). 189

SOUBORNÝ REFERÁT

Švédsku studie Arnetzové et al. (1996, p. 119) potvrzuje, že jedna třetina sester byla předmětem násilí během své pracovní kariéry. Barbara Sibbald (1998, p. 987) zjistila, že i na území Britské Kolumbie jsou všeobecné sestry vystaveny násilí, a to 4× častěji než v ostatních profesích. V rozsáhlém výzkumu kolektivu Duncanové et al. (2001, p. 57) bylo v roce 2001 sledováno 8 780 sester ve 210 nemocnicích Britské Kolumbie. Kolektiv autorů zjistil, že sledovaný soubor byl vystaven v 38 % nadávkám, v 18 % fyzickému násilí a v 7,6 % násilí sexuálnímu. Mayová a Grubbsová (2001, p. 15) provedly v roce 2002 šetření mezi 770 všeobecnými sestrami z akutních příjmů, jednotek intenzivní péče a urgentních příjmů. Skupina zjistila, že 68,8 % dotazovaných bylo terčem násilí, kdy 88 % tvořily verbální nadávky, 74 % fyzické násilí, a to od pacientů či jejich rodin během jednoho roku. Ze studie provedené v bulharské Sofii v roce 2001, které se zúčastnilo 508 zaměstnanců různých zdravotnických zařízení, vyplývá, že 7,5 % obětí tohoto souboru bylo vystaveno fyzickému násilí a 37,2 % obětí se setkalo s násilím verbálním (Háva, 2004, p. 75). Nejčastěji se terčem násilí v ošetřovatelství stávají všeobecné sestry. Platí to i pro ČR, kde bylo zjištěno, že v 70 % jsou oběťmi těchto incidentů všeobecné sestry (Hnilicová, 2007a, p. 16). Je zřejmé, že fenoménu násilí v ošetřovatelství je ve světě širokou platformou odborníků věnována značná pozornost. Také skupina Europan Violence in Psychiatry Research Group (EViPRG), jejímiž členy jsou především sestry, se zabývá touto problematikou na bázi výzkumu (www.eviprg.eu). Bezpočet jejich publikovaných a výzkumných prací směřuje ke zlepšení situace ve prospěch pacientů. Švýcarská skupina vedená Sabine Hahn et al. (2008, p. 440) provedla výzkum, který byl zaměřen na zjištění příčin násilí u pacientů na jiných než psychiatrických odděleních. Výzkum odhalil tyto hlavní důvody: čekání na vyšetření a ošetření, tlak na pacienta prostřednictvím zákazů nemocničních zařízení, neporozumění podaným informacím, což se více kultivuje u lidí užívajících drogy nebo trpících delirantními či depresivními stavy. Autoři zdůrazňují také souvislost agresivity ve spojení s managementem zařízení, prostředím a pře-

SOUBORNÝ REFERÁT

Kvalitativní analýza rozhovorů Hnilicové (2007b, p. 14) s pacienty, kteří zažili násilí ze strany zdravotníků, ukazuje i druhou stranu mince také v České republice. Například pacienti objednávající se na plánované výkony (operace, invazivní diagnostika) se někdy setkávají s projevy verbálního násilí ze strany lékařů i sester. Zdravotníci se chovají neprofesionálně, občas až hrubě či arogantně. Jako příklad lze uvést situaci, kdy jedna pacientka udávala, že jí lékařka řekla: „Kdybyste nebyla tak tlustá, tak byste nemusela na operaci!“ Českomoravská konfederace odborových svazů, Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče České republiky v roce 2010 zahájily projekt Prevence násilí na pracovištích v oblasti zdravotnictví a sociální péče. V roce 2010 bylo osloveno 1 500 respondentů (zdravotnická zařízení a zařízení sociální péče z celé ČR vyjma Prahy nemohla být na základě znění operační výzvy do projektu zahrnuta). Šetření ukázalo, že zkušenost s pracovním násilím mělo v posledních 12 měsících 31 % respondentů. Fyzické násilí potvrdilo 17 % respondentů a zkušenost s některou z forem psychického násilí pak dokonce 41 % respondentů (zejména mobbing, bossing, sexuální obtěžování a rasové ponižování). Zajímavé je, že čísla jsou překvapivě shodná s rokem 2004 – psychického násilí bylo 42 % a fyzického násilí dokonce o 4 % více! Ukázalo se také, že 60 % zaměstnavatelů zavedlo opatření proti výskytu pracovního násilí na svém pracovišti (opatření spojená s problematikou bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a screening pacienta). Výrazně však klesají opatření, jako jsou úprava pracovního prostředí, rozvoj lidských zdrojů, navýšení personálu nebo školení personálu v komunikačních dovednostech. I přesto, že od podobného projektu uplynulo 6 let, ze zkušeností respondentů vyplývá, že nejčastějším zdrojem pracovního násilí je především špatná komunikace, přepracovanost a dezinformovanost (Hofmannová, 2010, s. 7).

cientem. Studie dokazují nutnost tréninků pracovníků v nácviku chování v zátěžových situacích a především komunikačních dovedností. Tyto studie jsou zaměřeny na rozsáhlé spektrum problematiky agrese a násilí včetně příčin, prevence měřicích nástrojů rizik vzniku agresivního chování, přístupu a komunikačním dovednostem pečujících osob, omezovacích možností včetně farmakoterapie různých skupin, např. dětí, znevýhodněných osob, dospělých, seniorů, vězňů, dlouhodobě a chronicky nemocných, dementních osob. Jsou však také zaměřeny na pečující osoby a management ve smyslu celoživotního vzdělávání (Bowen, 2009, p. 223; Jones et al., 2009, p. 335; Björkdahl et al., 2011, p. 31; Bowen, 2011, p. 235). Pro Českou republiku není násilí v ošetřovatelství v centru zájmu. Je tedy zásadní provedení výzkumu zaměřeného na násilí v ošetřovatelské péči, neboť prostudováním dostupných materiálů zjišťujeme, že i pro Českou republiku je to problém aktuální. Omezit výskyt násilí v ošetřovatelství je nesmírně důležité, protože zde má násilí oproti jiným rezortům devastující dopad na vlastní činnost nositelů profese. Tam, kde se násilí objeví, dochází k výraznému zhoršení kvality poskytované ošetřovatelské péče. Oběťmi násilí zde mohou být obě strany profesionálního vztahu – tj. jak sestry, tak i pacienti. Sestry ale i ostatní zdravotníci jsou stále častěji napadáni agresivními, psychicky narušenými či opilými pacienty, a některé všeobecné sestry zase hrubě a násilnickým způsobem zacházejí s nemocnými, kteří jsou odkázáni na jejich pomoc. Násilí ve zdravotnictví se týká jak pacientů, tak i zaměstnanců – především sester, které jsou v kontaktu s pacientem nejčastěji. Obě strany tak mohou být nejen jeho obětí, ale i jeho zdrojem, iniciátorem či pachatelem (Hnilicová et al., 2008, p. 268).

LITERATURA ZÁVĚR

1.

Ze zahraničních studií je patrné, že sestry jsou násilím ve zdravotnictví ohroženy nejvíce. Slouží jako „nárazník“ mezi pacientem a lékařem, jsou v neustálém a přímém kontaktu s pa190

Arnetz J, Arnetz B, Petterson I (1996). Violence in the nursering profession: occupational and lifestyle risk factors in Swedish nurs. In: Work and stress. [online] 10/2: 119–127. [cit. 27. 4. 2011]. Dostupné z: http://www.informaworld.com/smpp/content~db=all ~content=a782430887~frm=titlelink

Björkdahl A, Palmstierna T, Hansebo G (2011). The bulldozer and the ballet dancer: Aspects of nurses´ caring approaches in acute psychiatry intesive care. In: Needham I et al.: Proceedings of the 7th European Congress on Violence in Clinical Psychiatry. Dwingeloo: Kavanah. p. 31–32. 3. Bowen B (2009). The dance of Aggression: Learning to follow instead of lead. In: Needham I et al.: Proceedings of the 6th European Congress on Violence in Clinical Psychiatry. Dwingeloo: Kavanah. p. 223. 4. Bowen B (2011). Relationship of equals, differences of roles: Non-coersive team leadership. In: Needham I et al.: Proceedings of the 7th European Congress on Violence in Clinical Psychiatry. Dwingeloo: Kavanah. p. 31–32. 5. Di Martino V (2003). Relationship between stress and workplace violence in the health sector. [online]. Geneva: ILO/ICN/ WHO/PSI. [cit. 28. 4. 2011]. Dostupné z: http://www.who.int/violence_injury_prevention/viol ence/interpersonal/WVstresspaper.pdf 6. Duncan S et al. (2001). Nursers expierence of violence in Alberta and Brotish Columbi Hospital. Canadian Journal of Nursing Research. 32/4: 57–78. 7. Dynáková Š. (2005a). „Nejsme si v něčem podobní?“. Sestra. Praha. 15/7–8: 20. 8. Dynáková Š. (2005b). „Křik není to nejhorší...“. Sestra. Praha. 15/9: 12. 9. Europan Violence in Psychiatry Research Group. [online]. [cit. 10. 03. 2011]. Dostupné z: www.eviprg.eu 10. Flutter F (2007). The findings of the intervention study: „Early recognition of viollence“ in forensic care. In: Callagan P. et al.: Proceedings of the 5th European Congress on Violence in Clinical Psychiatry. Dwingeloo: Kavanah. p. 175–178. 11. Hahn S, Zeller A, Needham I, Kok G, Dassen T, Halfens RJG (2008). Patient and visitor violence in general hospitals: A systematic review of the literature. Aggression and Violent Behavior. 13/6: 431– 441. 12. Háva P a kol. (2004). Násilí na pracovišti v oblasti zdravotnických a sociálních služeb ČR, Vstupní teoretické studie, Empirické šetření. Kostelec nad Černými lesy: SV, s. r. o., 140 p.

13. Hnilicová H (2007a). Násilí na pracovišti ve zdravotnictví. Zdravotnické noviny. 46/2007: 16. 14. Hnilicová H (2007b). Nejvýznamnější zdroje a příčiny násilí na pracovišti ve zdravotnictví. Zdravotnické noviny. 46/2007: 14. 15. Hnilicová H, Bencko V, Dobiášová K (2008). Násilí jako znepokojivý fenomén současného zdravotnictví. Praktický lékař, 5/2008: 267–271. 16. Hoel H et al. (2000). The cost of violence and stress at work and the benefits of a violence and stress-free working environment. [online]. Report Commissioned by the International Labour Organization (ILO) Geneva. [cit. 26. 4. 2011]. Dostupné z: http:// www.ilo.org/wcmsp5/groups/public/---ed_protect/--protrav/---safework/documents/publication/ wcms_108532.pdf 17. Hofmannová K (2010). Pracovní násilí a jeho zdroje. Florence. Praha. 11/10: 1. 18. Jones J et al. (2009). Violence in Haemodialysis units in UK: A mixed methods study. In: Needham I et al.: Proceedings of the 6th European Congress on Violence in Clinical Psychiatry. Dwingeloo: Kavanah. p. 335–337. 19. May D, Grubbs L (2001). The extent, nature and precipitating factors of nurse assault among groups of registered nurses in a regional medical centre. Journal of Emergency Nursing. 28/1: 11. 20. Needham I et al. (2011). Proceding of the 7th Europian Congress on Violence in clinical psychiatry. Dwingeloo: Kavanah. 464 p. 21. Sibbald B (1998). Psychician, protect thyself. Canadian Medical Assotiation Journal, 159/8: 987–989. 22. Špatenková N (2003). Agresivní pacient. Osobní rádce zdravotní sestry. Tematická příloha, Verlag Dashöfer: Praha. 2/2003: 1–10. 23. Špatenková N et al. (2004). Krizová intervence pro praxi. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 197 p. 24. Veselá J (2002). Násilí na pracovišti ve zdravotnictví (Rámcový návod pro řešení). Praha: Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče České republiky. 136 p.

Jaroslav Pekara, Marie Trešlová [email protected]

191

SOUBORNÝ REFERÁT

2.

SOUBORNÝ REFERÁT

SENIOR VERZUS AGEIZMUS SENIOR VERSUS AGEISM Anna Hudáková1, Dagmar Magurová1, Darina Mudríková2 1 2

Fakulta zdravotníckych odborov Prešovskej univerzity v Prešove Vysokošpecializovaný odborný ústav geriatrický sv. Lukáša v Košiciach n. o.

Summary The growth of the senior population also involves a discrimination of elderly people. World organizations deal with these problems with establishing tools for the diagnostics of the misuse of seniors. Bad treatment of seniors is characterized by a complex of violence or active insufficiency of taking care of a senior person. This may be manifested in physical or mental ways with a transition to the form of the negligence, misuse or cruelty. In addition to known programmes of protecting the seniors and to foreign studies, we offer possibilities of the emotional support of seniors. Key words: senior – ageism – care – negligence – protection of elderly people Súhrn S nárastom populácie starších zaznamenávame aj ich diskrimináciu. Zaoberajú sa ňou svetové organizácie a vytvárajú nástroje pre diagnostiku zneužívania starších. Zlé zaobchádzanie so seniorom je charakterizované komplexom násilia alebo aktívnej nedostatočnej starostlivosti o jeho osobu. Môže sa prejavovať fyzickým či psychickým spôsobom a prechádza do formy zanedbávania, zneužívania alebo týrania. Okrem známych programov ochrany starších a zahraničných štúdií ponúkame možnosti emocionálnej podpory seniorov. Kľúčové slová: senior – ageizmus – starostlivosť – zanedbávanie – ochrana starších osôb

ÚVOD

Predlžovanie života ľudí je v súčasnom vedeckom svete vnímané ako úspech. Zmena vekovej pyramídy vytvára pre spoločnosť a rodiny nové dôležité požiadavky. Mnohé európske krajiny reagujú na demografickú revolúciu potrebou korigovania zdravotnej a sociálnej politiky. Koncepčne by mali byť zostavené a koordinované tak, aby vedeli dostatočne „pokryť“ prevenciu, diagnostiku a liečbu v zdravotnej, ale aj v sociálnej sfére. V Slovenskej republike je určená hranica produktívnym vekom – 62 rokov, avšak väčši-

na krajín Európskej únie má uzákonenú dĺžku produktívneho veku do 65 rokov. Feminizácia staršej populácie je charakteristickou črtou súčasnosti. Nárast svetového obyvateľstva, ako ho zažívame v súčasnosti, ľudstvo doteraz nezažilo. Za posledných 50 rokov sa počet obyvateľov sveta viac ako zdvojnásobil (nárast z 2,5 miliardy v roku 1950 na 6,2 miliardy v roku 2002). Celosvetový prírastok populácie kulminoval na začiatku 60. rokov, keď každoročný nárast obyvateľstva predstavoval 2 %. V súčasnosti svetová populácia narastá približne o 1,2 % ročne, čo znamená

Submitted: 2011-04-15 ▪ Accepted: 2011-11-29 ▪ Published online: 2011-12-20 PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ: 7/2: 192–198 ▪ ISSN 1801-0261 (Print) ▪ ISSN 1804-7858 (Online)

192

starším ľuďom sa stal ageizmus“. Na začiatku 21. storočia bude nutné (okrem iného) zvládnuť úlohy, ktoré charakterizuje narastajúci počet starých ľudí, a to nielen vo vyspelých, ale aj v rozvojových krajinách, čo prinesie zmenu vekovej štruktúry obyvateľstva. V súčasnosti je zrejmé, že jednou z nich bude odstránenie diskriminácie starého človeka. Problém starých ľudí je vo väčšine ekonomicky vyspelých štátov čoraz aktuálnejší. Tí, ktorí majú negatívny pohľad na seniora a sú šíritelia rôzneho druhu diskriminácie, považujú starnúceho a starého človeka vo všeobecnosti za senilného, rigidného a otravného tvora, ktorý sa stáva bremenom pre rodinu a okolie (Palát, 2003). Diskriminácia starých ľudí je vyhranený vzťah, určitý stereotyp ľudského správania sa voči seniorom, ktorý má spoločné črty s rasizmom. Prezentujú ju predovšetkým zástupcovia mladších generácií. Násilie na starých ľuďoch patrí do skupiny geriatrických sociálnych syndrómov. Starý človek je len veľmi ťažko schopný rýchlej a účinnej adaptácie na neočakávané zmeny životných podmienok alebo zmeny svojho zdravotného stavu. V našom štáte seniori tvoria početnú skupinu prevažne chorých, nemajetných a bez úspechov žijúcich ľudí. Sociálny status starého človeka patrí do znevýhodnenej kategórie, v starobe klesá počet sociálnych pozícií a senior stráca prestíž (Koval, 2004). Problém ageizmu je problémom modernej spoločnosti. Existencia tohto problému si vyžaduje zabránenie znehodnocujúcich aktivít, ktoré smerujú voči starnúcim ľuďom. Vyspelosť spoločnosti sa prejavuje aj tým, akým spôsobom sa dokáže postarať o seniorov. Možným riešením tohto problému je vytvorenie určitých štruktúr v spoločnosti a špecifikácia niektorých ľudských práv starnúcich a starých ľudí, ktoré by vychádzali z noriem Organizácie spojených národov (OSN) a Rady Európy (Palát, 2003). Palmore (1981) je jedným z autorov, ktorí sa zaoberajú zdrojmi ageizmu a uvádza celú škálu zdrojov ageistických postojov, predstavuje ich na úrovni individuálnej, sociálnej a kultúrnej. Projekt WHO z roku 2008 s názvom: „Globálna reakcia na zneužívanie starších a zanedbanie“ je zameraný na riešenie niektorých z týchto otázok vytvorením spoľahlivého 193

SOUBORNÝ REFERÁT

prírastok 77 miliónov osôb za rok. Na Slovensku sa podľa prognóz očakáva jedno z najintenzívnejších starnutí populácie v rámci celej Európskej únie (Vaňo, Királová, 2008). Pokles pôrodnosti a rast počtu starých ľudí spôsobuje zvyšovanie podielu ekonomicky závislého obyvateľstva (Balková a kol., 2006). Naše demografické problémy sú dnes veľmi podobné problémom, ktoré majú vyspelé západné štáty. K najvýraznejšiemu nárastu obyvateľstva v poproduktívnom veku dôjde po roku 2015. Ak sa celková populácia v roku 2030 zdvojnásobí oproti roku 1900, populácia v postproduktívnom veku v tomto období narastie päť krát a počet obyvateľov nad 80 rokov až desať krát. Organizácia spojených národov (OSN) odporučila koncom 60. rokov 20. storočia označovať populáciu podľa počtu osôb vo veku 65 rokov a viac do 4 % za mladú, v rozsahu 4–6,9 % za zrelú a nad 7 % za starú (Abrams et al., 1995). Tento trend populačného starnutia bude u nás, ale aj vo svete ďalej pokračovať (Topinková, 2005). Miesto staršej generácii v modernej spoločnosti určujú najmä dve skutočnosti. V prvom rade je to pokrok medicíny, ktorý predĺžil priemerný vek, v druhom rade je to klesajúci počet narodených detí (Breemen, 2005). Piscová (2007, s. 40) uvádza, že: „... seniorská časť populácie u nás nepredstavuje zatiaľ aktuálne ohrozenie pre udržateľný rozvoj spoločnosti a konkrétne pre jej sociálny systém. Predsa aj u nás sa veková štruktúra populácie pomaly približuje k hodnotám, ktoré vo väčšine vyspelých európskych krajín začínajú otvárať diskusie o udržateľnosti sociálnych systémov. Aj napriek blížiacej sa lavíne starnutia našej populácie sa tomuto fenoménu, či už vo výskume, alebo v spoločenskej diskurze – zatiaľ venuje iba malá pozornosť.“ Negatívne vnímanie staršej populácie mladšou generáciou nie je novodobým fenoménom. Bol pozorovaný v industriálnej americkej spoločnosti ako negatívny jav vznikajúci pri generačnom strete. Tento odlišný pohľad našej súčasnej spoločnosti na starého človeka priniesla zmena politickej situácie súvisiaca so zmenami politického systému. Koval (2001b, s. 24) uvádza, že „termínom používaným na vykreslenie istých stereotypov a iných škodlivých negatívnych tendencií zameraných proti

SOUBORNÝ REFERÁT

nástroja použiteľného v rôznych geografických a kultúrnych kontextoch za účelom zlepšenia schopnosti pracovníkov Centra pre verejné zdravie pri riešení zneužívania a týrania a zanedbania prostredníctvom vzdelávania založenom na dôkazoch pre vytvorenie prevenčných stratégií. WHO odporúča, že by sa mal vytvoriť nástroj, ktorý by bral do úvahy kultúrne rozdiely. Táto potreba kultúrnej perspektívy pri adresovaní zneužívania starších sa uznáva aj v predošlom spomínanom dokumente WHO a INPEA „Missing Voices“ z roku 2002. Projekt „EUST a CEA“, ktorý v súčasnosti prebieha v rámci programu Daphne III financovanom Európskou komisiou, sa zaoberá zneužívaním starších z perspektívy práv. Argumentuje sa, že diskusia o zneužívaní starších je v podstate diskusiou o ľudských právach. Rovnako v staršom veku majú ľudia tieto práva nielen v domácom prostredí, ale aj v inštitúciách (National Research Council, 2003). Individuálne (subjektívno-psychologické) zdroje ageizmu sú predovšetkým strach zo smrti a starnutia chápaného ako psychosomatický úpadok. Medzi individuálne zdroje ageizmu patrí frustrácia a agresia, z ktorých pramení hostilita (nepriateľstvo, sklony k agresivite, snaha ublížiť a škodiť iným) voči členom minoritných skupín. Posledným faktorom vzniku ageizmu na individuálnej úrovni je selektívne vnímanie. Všetky tieto individuálne zdroje môžu byť podporované druhou skupinou zdrojov, ktorou je sociálne prostredie. Za sociálny zdroj ageizmu považujeme konflikt hodnôt, ktorý vyplýva z predpokladu, že starnutie môže u starších ľudí vyvolať potrebu obhajoby iných hodnôt v porovnaní s mladšou generáciou. Medzigeneračné rozdiely môžu prejsť až do konfliktu hodnôt. Kultúrne podmienené zdroje ageizmu zahŕňajú rôznorodé faktory – mediálnu kultúru, hodnotové systémy, jazyk, umenie, literatúru, humor. Špecifikom týchto zdrojov je ich súčasť stereotypných diskriminačných postojov, ktoré možno ďalej neobmedzene replikovať. Vekovú diskrimináciu objavujeme v rôznej miere vo všetkých oblastiach každodenného života (Vidovičová, Rabušic, 2005). V roku 1997 vzniklo Medzinárodná sieť ako prevencia zneužívania starších – International Network for the Pre-

vention of Elder Abuse (INPEA), ktorá zahŕňala mnohé krajiny sveta. Rovnako popisuje formy a rizikové faktory zneužívania starších ako napr. sociálnu izoláciu, ktorá zvyšuje rodinný stres, krehkosť, dementné stavy seniorov a iné. Podľa programu WHO „Missing voices“ sa očakáva 30–60% nárast staršej populácie v Nemecku, Francúzsku a Švédsku. Prezentuje tiež riziká, formy a oblasti konkrétnych prejavov ageizmu. Podiel starších ľudí v rozvojových krajinách sa viac než zdvojnásobí. V súčasnosti žije 58 % starších žien v rozvojovom svete. Do roku 2025 sa ich podiel zvýši na 75 % (Tonks, 1999). Ageizmus sa vyskytuje vo všetkých oblastiach spoločenského aj súkromného života. V rámci celospoločenskej roviny ide prevažne o diskrimináciu v masmédiách, čo je absencia prezentácie starších ľudí v masovokomunikačných prostriedkoch. Na úrovni inštitúcií má uvedený fenomén podobu nedostatočného bezbariérového prístupu na verejné miesta. Zároveň sa s ním možno stretnúť v podobe netrpezlivého prístupu štátnych pracovníkov voči starším ľuďom. Balogová (2006) potvrdzuje, že postoj k starým ľuďom sa môže odvíjať:  na mikroúrovni – v rodine a v rámci starostlivosti v domovoch sociálnych služieb;  na úrovni inštitúcií – väčšinou v úradoch, v zdravotníckych zariadeniach a v sociálnej oblasti;  na úrovni celospoločenskej – ide predovšetkým o nevyhovujúcu dôchodkovú politiku štátu. Násilie na senioroch môže mať rôzne formy spojené s charakteristickými prejavmi, podľa ktorých ho možno odhaliť. Z historického hľadiska prijala v roku 1959 OSN Chartu práv dieťaťa a v roku 1962 bol v USA formulovaný Syndróm týraného dieťaťa. Seniorský variant uvedeného problému vzbudil záujem približne až o 10 rokov neskôr a bolo mu venované asi desať krát menej pozornosti. V Slovenskej republike sa záujem o problematiku zlého zaobchádzania so seniormi objavil až o 20 rokov neskôr. V roku 2002 vydala Svetová zdravotnícka organizácia Správu o násilí a zdraví vo svete. V nej definuje násilie ako úmyselné použitie či hrozbu použitia fyzickej sily alebo 194

1986). Rovnako sa používa Indicators of Abuse (IOA) – Indikátory zneužívania, ktoré zahŕňajú 29 položiek, týkajúcich sa možných rizikových oblastí zneužívania od samotných opatrovateľov (Reis, Nahmiash, 1998). Zlé zaobchádzanie so seniorom predstavuje celý komplex nežiaducich činností, uskutočnených na starom človeku v procese starostlivosti o neho. Problém sa musí najprv rozpoznať, potom identifikovať a až následne ho môžeme riešiť. Agresia vedie k najhrubším formám týrania starého človeka. Pri agresii významnú úlohu zohráva riziková situácia, ako je spolužitie s agresorom, významná spoločenská alebo iná osobná väzba k nemu (Kalvach a kol., 2004). Americké Národné centrum zneužívania starších a vládny úrad pre starnutie (The National center of Elder Abuse and Administration on Aging) v roku 1996 definoval rôzne formy týrania starých ľudí. Na Slovensku odborníci používajú klasifikáciu zlého zaobchádzania so starým človekom, ktorá vychádza zo spôsobu života našej spoločnosti. Zároveň poukazujú na nevyspytateľnosť foriem týrania v podmienkach nášho života, ktoré uvádzame v tabuľke 1.

Tabuľka 1 Formy zlého zaobchádzania so starými ľuďmi (Koval, 2001b) Obťažovanie

Zanedbávanie

Vykorisťovanie

Zneužívanie

Týranie

emocionálne

aktívne

finančné

majetkové

duševné

fyzické

pasívne

majetkové

citové

fyzické

sexuálne

samozanedbávanie

fyzické

politické

systematické

Obťažovanie je opakované, dotieravé požadovanie vecí, peňazí, majetku, prípadne sexu od bezbrannej osoby. Patrí do kategórie psychologického rodinného násilia. Niekedy dochádza k obťažovaniu aj mimo rodiny, na ulici alebo v inštitúciách, kde sa nachádzajú starší ľudia. Zanedbávanie je skutkom pozabudnutia alebo odmietnutia splnenia záväzku alebo povinnosti voči starej osobe ošetrovateľom

alebo inou osobou, od ktorej je osoba závislá. Nepriamymi príznakmi zanedbávania staršieho človeka zo strany opatrovateľa alebo rodiny je zanedbanie životného prostredia staršej osoby, podvýživa alebo dehydratácia seniora. Vykorisťovanie je sústavným využívaním svojho postavenia opatrovateľa, ošetrovateľa, tútora a pod. voči závislému starému človeku za účelom obohatenia sa na úkor seniora. Medzi najčastejšie príznaky vykorisťovania 195

SOUBORNÝ REFERÁT

moci proti sebe, inej osobe, proti skupine alebo komunite, a to moci, ktorá má alebo s vysokou pravdepodobnosťou bude mať za následok poranenie, smrť, psychickú traumu, poruchu vývoja alebo depriváciu (Kalvach a kol., 2004). V USA predstavuje týranie starších osôb narastajúci sociálny a zdravotný problém. NCEA (National Center on Elder Abuse – Národné centrum pre zneužívanie starších) vydalo správu, že v roku 2004 sa zvýšil počet prípadov zneužívania starších o 19,7 % oproti roku 2000 (NCEA, 2006). Národná rada pre výskum (National Research Council – NRC) vydala správu, že riziko zneužívania starších sa vyskytuje u 1–2 jedincov nad 65 rokov (NRC, 2003). V rámci získavania nástrojov pre hodnotenie zneužívania seniorov bola vypracovaná škála Elder Assessment Instrument (EAI) – Nástroj hodnotenia starších, ktorý obsahuje položky Likertovej stupnice a bol použitý pri skúmaní 501 starších osôb a hodnotenie Cronbachovej alphy bolo 0,84 a testu reliability 0,83 (Fulmer et al., 2004). Ďalšou škálou je Hwalek-Sengstock Elder Abuse Screening Test (H–S/EAST) – Skríningový test zneužívaniía starších podľa Hwalek–Sengstocka (Hwalek, Sengstock,

SOUBORNÝ REFERÁT

patria manipulácia v bankových účtoch, ktorú staršia osoba nemohla urobiť, „čerstvé“ zmeny závetu, neodôvodnený prevod majetku, chýbajúce vybavenie domácnosti a pod. Zneužívanie je využitie svojho príbuzenského vzťahu alebo postavenia dôvernej osoby, resp. človeka, ktorý má dohľad nad starým človekom, pre vlastné obohatenie sa majetkom seniora, uprednostňovaním priazne starého človeka pre seba. Zneužívanie starších ľudí má za následok využívanie svojho postavenia s cieľom prevziať majetok, včítane peňažných úspor alebo ich dôchodku. Týranie je trvalým, opakovaným a úmyselným aktom emocionálneho, psychologického a fyzického nátlaku na zraniteľnú staršiu osobu jej formálnymi či neformálnymi ošetrovateľmi. Týranie napĺňa podstatu činu týrania zverenej osoby. Ide o multifaktoriálnu genézu, podporovanú subjektívnymi a objektívnymi faktormi sociálneho prostredia a ich interakciami. Často rozhodujúcim faktorom týrania sú povahové rysy, duševný stav a odborné vedomosti osoby, ktorá pre seniora pracuje alebo sa o neho stará (Koval, 2001b). O starších ľudí, ktorí potrebujú pomoc, sa zvyčajne starajú členovia rodiny. Starostlivosť často vyvoláva ovzdušie plné napätia a sklamania zo vzájomných vzťahov, čo väčšinou vedie k agresii. Agresorom môžu byť partner, deti, opatrovatelia, ktorí sa starajú o starého človeka. Týranie starých ľudí je mimoriadne zložitým problémom, ktorý vzniká ako následok závislosti a odkázanosti starej osoby, extrémneho stresu, sociálnej izolácie, generačne zdedeného násilia a vnútornou dynamikou osobných problémov. Boli identifikované faktory, ktoré zvyšujú pravdepodobnosť situácie, v ktorej sa určitý človek stane obeťou zlého zaobchádzania, ale aj faktory, ktoré zvyšujú pravdepodobnosť, že sa zlého zaobchádzania človek dopustí. Môžeme hovoriť o rizikových faktoroch zo strany obete:  je to najmä vek nad 75 rokov, prítomnosť demencie alebo depresie, funkčná neschopnosť, nespôsobilosť, ohrozenie alebo strata sebestačnosti. Ako ďalšie sa uvádzajú ťažšie poruchy kognitívnych, afektívnych alebo komunikačných schopností, zlý zdravotný stav a sociálna izolá-



cia. Častou príčinou problémov sú aj niektoré povahové rysy, spôsoby správania sa a riešenie problémov zo pozície starej osoby, čiže agresívne a niekedy aj dezorientované správanie sa starého človeka; obava pred osamelosťou je natoľko dominantná u starého človeka, že je pripravený znášať príkoria a krivdy až do konca života. Podiel starých ľudí na konfliktoch v rámci rodiny vychádza z neadekvátneho správania sa k svojim potomkom, ich veku a postaveniu a snahy o „nadvládu“ v domácnosti potomka (Koval, 2001b).

O rizikových faktoroch zo strany páchateľa:  jedným z hlavných faktorov je stres, hlavne u rodinných príslušníkov starajúcich sa o chorých s demenciou (ak sú prítomné poruchy správania a bludy);  zvýšené napätie a frustrácia ošetrovateľa môže prameniť aj z nedostatočného finančného ocenenia;  niektorí opatrovatelia trpia duševnými ochoreniami, ako sú psychopatie, porucha pamäti, mentálna retardácia alebo porucha sociálnych vzťahov. Rizikovým faktorom je aj predchádzajúca agresia a asociálne správanie. Môže však ísť o alkoholizmus, drogovú závislosť a nízku intelektovú úroveň;  závažným problémom je závislosť páchateľa na obeti, obzvlášť bytová a materiálna, ako aj preťaženie a existenčné problémy (Koval, 2001b). Akútnym riešením situácie ohrozenia seniora je jeho hospitalizácia alebo umiestnenie v sociálnom zariadení, v každom prípade má byť ihneď prerušený kontakt s páchateľom. Okrem najzávažnejších prípadov sa neodporúča kriminalizácia páchateľa, ale skôr podpora preťaženej rodiny alebo opatrovateľa (Kalvach, 2004). Medzi príčiny týrania starších ľudí patria nasledovné:  spoločenské – v starobe klesá sebestačnosť, stúpa odkázanosť, chýbajú finančné prostriedky. Sebestačnosť sa mení na závislosť. Tento faktor sa veľmi často stáva rozhodujúcim v príčinnej súvislosti zlého zaobchádzania so starou osobou; 196

– vychádzajú z biologickej, ekonomickej, výchovnej a emocionálnej funkcie rodiny;  behaviorálne – životný štýl rodiny, správanie sa jedinca i populácie majú priamy vplyv na zlé vzťahy medzi starými rodičmi a potomkami, ktoré pramenia z nepripravenosti zvládnuť bremeno staroby vlastného rodiča. V rámci etiky v geriatrickom ošetrovateľstve je nevyhnutné dodržiavanie autonómie u starších pacientov. Kořenek (2002) uvádza, že základným východiskom lekára je hovoriť pravdu geriatrickým pacientom. Uvedená povinnosť je obmedzená iba prianím pacienta (nechce vedieť pravdu) a sporom s princípom nonmaleficiencie. Rovnako je nevyhnutné rešpektovať kultúrne rozdiely pri odovzdávaní pravdy, problém rozdielnych názorov a práva, povinnosti, kompetencie rodiny. Rodina často odmietne starostlivosť o starého človeka. Rozpoznanie zlého zaobchádzania so starým človekom je veľmi citlivý problém. Mnoho obetí ukrýva svoju ponižujúcu situáciu a neverí, že je možné nájsť riešenie. Postihnutí bývajú často na páchateľovi závislí a majú k nemu citový a protektívny vzťah. Z uvedeného dôvodu sa (v rámci sociálneho stavu) sestra zaujíma o rodinu, postavenie starého človeka v rodine, o vzťahy, citové väzby a bytové podmienky. Rovnako sa nesmie zabúdať na odbornú i laickú prípravu ošetrovateľov a opatrovateľov, vrátane členov rodiny seniora. ZÁVER

V roku 1982 sa konalo Svetové zasadnutie o starnutí a starobe vo Viedni pod záštitou Organizácie spojených národov (OSN). Haškovcová (2002) uvádza, že OSN následne prijala pod názvom „Pridajte život rokom“ zásady (nároky) pre seniorov: 1. žiť nezávislý život; 2. zúčastňovať sa aktívne na živote spoločnosti; 3. využívať možnosti starostlivosti v prípade choroby a závislosti; 4. uplatňovať sa v spoločnosti a využívať jej zdroje; 5. žiť dôstojný život v rámci primeraných podmienok.

V záujme prevencie týrania starších ľudí sa podporujú rozličné programy pre poskytovateľov služieb starším občanom. Prevencia nežiaduceho javu sa vykonáva v troch rovinách – individuálnej, rodinnej a komunitnej. Po zistení príčiny zlého zaobchádzania so starším človekom je potrebné dôrazne zasiahnuť a eliminovať zdroj násilia (Koval, 2001a). Práva starších osôb sa odvíjajú od základných ľudských práv, a to bez vekového obmedzenia. Všeobecné práva starších ľudí sú obsiahnuté v Medzinárodnom akčnom pláne o starnutí, ktorý prijalo valné zhromaždenie OSN v roku 1992. Rovnako Práva starších pacientov sú deklarované v Charte práv starších osôb, vyhlásenej Medzinárodnou asociáciou geriatrov v Adelaide v Austrálii v roku 1997 (Poledníková a kol., 2006). Právami seniorov u nás sa zaoberá Program ochrany starších ľudí, ktorý prijala vláda Slovenskej republiky v roku 1999. Starý človek musí mať istotu, že v prípade zlého zaobchádzania s ním mu bude poskytnutá adekvátna pomoc. Piscová (2007, s. 41) uvádza, že „ekonomická a sociálna rovina problematiky starnutia je mediálne najviac prezentovaná. Veľmi málo sa však hovorí o tom, ako by spoločnosť mala reflektovať na starobu ako takú, aká by mala mať kvalita života v starobe, aké podmienky pre starých ľudí by mala zabezpečovať samotná spoločnosť“. Pre každú vyspelú komunitu by malo byť samozrejmosťou postarať sa o ohrozené a slabšie skupiny obyvateľstva a zabezpečiť dodržiavanie ľudských práv pre starého človeka. Potreba začlenenia starších osôb v ich najbližšej komunite bola súčasťou sociálneho aspektu kvality života. Analýza údajov zo štúdie – Health and Retirement Study of Elderly Americans (Zdravie a dôchodková štúdia starších Američanov) ukázala, že sociálna integrácia seniorov zabránila zhoršovaniu ich pamäti a iných kognitívnych funkcií. Výkonnosť pamäti u málo integrovaných osôb sa zhoršovala 2× rýchlejšie ako u dobre integrovaných osôb (Ertel et al., 2008). V budúcnosti budeme väčšiu časť dospelosti prežívať v starobe, a preto sa žiada posilňovať medzigeneračnú solidaritu a súdržnosť. Sme presvedčení, že najsilnejšia emočná podpora u starých ľudí spočíva v konaní dob197

SOUBORNÝ REFERÁT

 enviromentálne

SOUBORNÝ REFERÁT

ra pre iných. Práve tieto skutky ich napĺňajú pocitom užitočnosti a zmysluplnosti života a môžu byť námetom pre ich dobrovoľnícke aktivity. Zaujímavým by mohol byť projekt spolupráce zariadení pre seniorov a detských domovov. Práve táto zaujímavá ľudská symbióza by mohla priniesť efektívne výsledky v emocionálnej pohode starších osôb podľa vzoru Centra pre filantropiu v Bratislave. Ide o neziskovú organizáciu, ktorá svojou činnosťou, službami a programami posilňuje mimovládne neziskové organizácie a ich postavenie v spoločnosti s cieľom rozširovať hodnoty a modely darcovstva, dobročinnosti a dobrovoľníctva. Okrem iných aktivít realizovali Program zameraný na skvalitnenie života sociálne znevýhodnených, ktorý podporuje modelové, inovatívne a progresívne prístupy smerujúce k zvyšovaniu kvality života ľudí so zdravotným postihnutím, obetiam domáceho násilia či inak sociálne znevýhodnených.

9. 10. 11. 12. 13. 14.

15.

16. 17.

LITERATÚRA 1. 2. 3.

4. 5.

6.

7. 8.

Abrams WB et al. (1995). Merck manual of geriatrics, 2nd ed., Merck and Co., INC., kapitola 17: 224– 235. Balková D a kol. (2006). Gerontologické ošetrovateľstvo. Prešov: Prešovská univerzita, Fakulta zdravotníctva, 91 p. Balogová B (2006). Osamelosť ako dôsledok ageizmu a násilia na senioroch. In: Zborník referátov: Psychosociálne a zdravotné aspekty nekvality života. [online]. p. 62 [cit.2009-01-05]. Dostupné z: http:// www.ff.unipo.sk/kvdsp/download/index.htm Breemen P (2005). Duchovná cesta k starnutiu. Bratislava: Don Bosco, 77 p. Ertel K, Glymour M, Berkman L (2008). Effects of social integration on preserving memory function in a nationally representative US elderly population. American Journal of Public Hesly. 98: 1215–1220. Fulmer T, Guadagno L, Dyer CB, Connolly MT (2004). Progress in doder abuse screening and assessment instruments. Journal of the American Geriatrics. Society. 52: 297–304. Haškovcová H (2002). Lékařská etika. Praha: Galén, 272 p. Hwalek M, Sengstock M (1986). Assessing the probability of abuse of the elderly: Toward the development of a clinical screening instrument. Journal of Applied Gerontology. 5: 153–173.

18. 19. 20. 21. 22. 23.

24.

Kalvach Z a kol. (2004). Geriatrie a gerontógie. 1. vyd., Praha: Grada Publishing, 861 p. Kořenek J (2002). Lékařská etika. Praha: Triton, 276 p. Koval Š (2001a). Antropologický rozmer epidemiológie staroby. Košice: PonT, s. r. o., 176 p. Koval Š (2001b). Týranie starých ľudí. Košice: Posit s. r. o., 182 p. MISSING VOICES: Views of older person on elder abuse, WHO Press, Ženeva. 2002. NCEA (2006). NATIONAL CENTER ON ELDER ABUSE. The 2004 survey of state adult protective services: Abuse of adults 60 years of age and older. Washington, DC: Author. National Center on Elder Abuse, American Public Human Services Association, and Westat, Inc. (1998). The National Elder Abuse Incidence Study. Washington, DC: National Aging Information Center. NRC (2003). NATIONAL RESEARCH COUNCIL. Elder mistreatment: Abuse, neglect, and exploitation in an aging America. In Bonnie RJ, Wallace RB (eds.): Panel to review risk and prevalence of elder abuse and neglect. Committee on National Statistics and Committee on Laws and Justice, Division of Behavioral and Social Sciences and Education. Washington, DC: National Academies Press. Palát M (2003). Ageizmus a súčasnosť. Revue medicíny v praxi. 1/4: 33. Palmore E (1981). The Facts on Aging Quiz: Part two. The Gerontologist, 21: 431–437. Piscová M (2007). Aktívna staroba: želanie alebo realita? Forum. Scientiae et Sapientiae. XIV/1: 40– 41. Poledníková Ľ a kol. (2006). Geriatrické a gerontologické ošetrovateľstvo. Martin: Osveta, 216 p. Reis M, Nahmiash D (1998). Validation ofthe indicators of abuse (IOA) screen. Gerontologist. 38: 471–80. Tonks A (1999). Elder abuse. BMJ. British Medical Journal. 318/7179: 278. Topinková E (2005). Geriatrie pro praxi. Praha: Galén, 270 p. Vaňo I, Királová A (2008). Starnutie populácie ako výzva pre spoločnosť v súčasnosti. vyd. Bratislava: Slovenská komora sestier a pôrodných asistentiek. Ošetrovateľstvo a pôrodná asistencia. VI/4: 9–10. Vidovičová L., Rabušic, L (2005). Věková diskriminace – ageismus. úvod do teorie a výskyt diskriminačních přístupů ve vybraných oblastech s důrazem na pracovní trh. Praha, Brno: VÚPSV, 2005. 54 p. Výzkumné zprávy.

Anna Hudáková et al. [email protected]

198

CYNOMORIUM – A BIZARRE PLANT POTENTIALLY USEFUL IN MEDICINE Zdeňka Navrátilová1, Jiří Patočka2 1

Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy v Praze, katedra botaniky Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra radiologie a toxikologie 2

Summary Cynomorium coccineum and Cynomorium songaricum are interesting parasitic plants characterized by their unique habitus. Thanks to their special appearance and extraordinarily rare occurrence, magic capacities were attributed to these plants. The plant Cynomorium coccineum, which occurs in the Mediterranean, was used in Europe as soon as in the Middle Ages under the name fungus maletensis (Maltese fungus) and in Arabic cultures it was used under the name tarthuth. The Asian species (Cynomorium songaricum), sometimes considered as a subspecies of the C. coccineum, has long been used under the name suo yang in the traditional Chinese medicine. Contemporary studies demonstrate a number of effects on the organism and there is a possibility that substances present in these plants or derived from them will found their use for therapeutic purposes in the future. Effects on sexual functions are of a particular interest: experiments in male rats demonstrated an increase in the fertility after the administration of extracts (increased weight of testes, increase in sperm cells in their number and viability). This may possibly offer a new approach to the treatment of man infertility, which currently presents a big problem. Key words: Cynomorium – Maltese fungus – traditional medicine – man infertility Souhrn Cynomorium coccineum a Cynomorium songaricum jsou zajímavé parazitické rostliny s unikátním vzhledem. Díky zvláštnímu vzhledu a mimořádné vzácnosti výskytu byly těmto rostlinám přisuzovány magické schopnosti. Rostlina Cynomorium coccineum, která roste v mediteránní oblasti, byla v Evropě pod jménem fungus maletensis (maltská houba) používána již ve středověku a pod jménem tarthuth byla používána v arabských kulturách. Asijský druh Cynomorium songaricum, někdy považovaný za poddruh C. coccineum, je odedávna používán pod názvem suo yang v tradiční čínské medicíně. Současné studie prokazují řadu účinků na organismus a je možné, že obsahové látky těchto rostlin či látky od nich odvozené naleznou v budoucnosti využití k léčebným účelům. Velmi zajímavý je zejména účinek na sexuální funkce, pokusy na zvířatech potvrdily u samců potkanů po podávání extraktu zvýšení fertility (zvětšení hmotnosti varlat, zvýšení počtu a životaschopnosti spermií). Je možné, že se zde otevírá nová cesta k léčbě mužské neplodnosti, která je v současnosti velkým problémem. Klíčová slova: Cynomorium – maltská houba – tradiční medicína – mužská neplodnost

Submitted: 2011-08-08 ▪ Accepted: 2011-11-10 ▪ Published online: 2011-12-20 PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ: 7/2: 199–203 ▪ ISSN 1801-0261 (Print) ▪ ISSN 1804-7858 (Online)

199

SOUBORNÝ REFERÁT

CYNOMORIUM – BIZARNÍ ROSTLINA S MEDICÍNSKÝM POTENCIÁLEM

SOUBORNÝ REFERÁT

ÚVOD

Používání léčivých rostlin provází lidstvo po celou jeho historii. Fragmenty některých léčivých rostlin (Ephedra, Althaea, Achillea) byly nalezeny dokonce v 60 000 let starých sídlištích neandrtálců. Konopí bylo v Číně používáno již před 8 000 lety a v Mezopotámii byl mák setý používán nejméně před 4 500 lety. Egyptský Ebersův papyrus, pocházející z roku 1550 př. n. l., uvádí řadu léčivých rostlin, které byly v té době používány (Tyler, 2000; Samuelsson, Bohlin, 2010). I v dnešní době mají látky z rostlin a látky od nich odvozené velký význam. Některé přírodní látky se využívají přímo, jiné slouží jako prekurzory při výrobě jiných látek. Zajímavá je také možnost využití známé struktury přírodní látky jako inspirace při vývoji nových farmak (Shu, 2005; Jones et al., 2006). Řadě rostlin byly na základě zvláštního vzhledu přisuzovány magické vlastnosti. Velký zájem vzbuzovaly rostliny, kterým byl přisuzován účinek na sexuální funkce. Jednou z těchto rostlin je i Cynomorium. Botanika rodu Cynomorium Rod Cynomorium L. zahrnuje 2 druhy dvouděložných parazitických rostlin s unikátním vzhledem, podle kterého byly dříve označovány za houby. Rod byl dříve řazen do čeledi Balanophoraceae (Tutin et al., 1964), ale později byl na základě morfologických znaků a molekulárních dat vyčleněn do zvláštní čeledi Cynomoriaceae. Čeleď Cynomoriaceae zahrnuje 2 druhy rodu Cynomorium – Cynomorium coccineum L. (obr. 1) a Cynomorium songaricum Rupr. (Heywood et al., 2007). Cynomorium songaricum bývá někdy považováno za poddruh Cynomorium coccineum (Zhengyi et al., 2007). Rostliny jsou obligátní parazité, protože postrádají chlorofyl. Tvořeny jsou podzemními oddenky s četnými haustorii, kterými se přichytávají k hostitelské rostlině a čerpají z ní živiny. Listy jsou redukované na šupiny. Hostitelskými rostlinami jsou obvykle slanomilné druhy na mořském pobřeží (např. Atriplex, Limonium, Tamarix, Salsola, Obione, Nitraria a některé druhy čeledi Cistaceae). Na jaře a v létě vyrůstají na povrch klasovitá květenství vysoká 15– 30 cm, která jsou tvořena drobnými hustě na-

hloučenými květy červenohnědé až purpurově černé barvy. Na rozdíl od čeledi Balanophoraceae jsou v květenství kromě samčích a samičích květů i květy oboupohlavné (Weber, Kendzior, 2006; Heywood et al., 2007). Květy vydávají sladkou vůni a jsou opylovány mouchami (Lebling, 2003). C. coccineum roste vzácně na skalnatém pobřeží v suchých oblastech Středomoří a severní Afriky, C. songaricum roste na středním východě a svým rozšířením zasahuje až do střední a západní Asie. Česky bývá Cynomorium coccineum nazýváno cynomorium podivné (Patočka et al., 2010). Polívka (1908) uvádí pěkný název pýjnatka rudá podle latinského jména pocházejícího z řeckých slov kynos = pes a morion = část, úd.

Obr. 1 Cynomorium coccineum (Nova plantarum genera, P. E. Micheli, 1729)

Etnobotanika Rostliny rodu Cynomorium se odedávna používaly k léčebným účelům. V Evropě byly ve středověku používány pod jménem fungus maletensis (maltská houba) podle známého naleziště na skalnatém útesu poblíž maltského ostrova Gozo (Gebla tal-General, Gene200

Obsahové látky Rostliny obsahují triterpeny (ursolová kys., acetylursolová kys., hemiester kys. malonylursolové, oleanolová kys., betulinová kys.) (Ma et al., 1999; Ma et al., 2009), flavonoidy (rutin, kvercetin, isokvercitrin, naringenin, luteolin, floridzin), katechin, epikatechin, kys. galovou (Chu et al., 2006; Yu et al., 2010),

steroidní látky (β-sitosterol, daukosterol, stigmasterol), kys. palmitovou (Xu et al., 1996; Tao et al., 1999), lignany (Jiang et al., 2001), alkaloidy (Jiang et al., 2001), polysacharidy (Zhang et al., 2001) a kondenzované třísloviny (Chang et al., 2005; Zhang et al., 2005). Účinky na organismus Obsahové látky rostlin rodu Cynomorium mají řadu účinků na organismus. Současné studie potvrzují některé empiricky získané znalosti používání těchto rostlin. Extrakt z čerstvých rostlin Cynomorium coccineum vykazuje hypotenzivní efekt, účinná složka nebyla identifikována (Ikram et al., 1978). Flavonoidy mají antioxidační účinek a působí proti únavě, experimentálně bylo potvrzeno zvýšení výkonu potkanů v plovacím testu po podání Cynomorium songaricum (Yu et al., 2008; 2010). Obsahové látky C. songaricum také vykazují antivirový účinek, působí jako inhibitory HIV-1 proteázy (Ma et al., 1999; Nakamura, 2004). In vitro bylo zjištěno ovlivnění funkce neurotransmiterových transportérů (GAT-1, DAT, NET, SERT). Extrakt C. songaricum působí jako DAT/NET aktivátor a GAT-1/SERT inhibitor; zvyšuje uptake dopaminu a noradrenalinu a snižuje uptake GABA a serotoninu (Zhao et al., 2010). Dále působí preventivně proti poškození nervových a svalových buněk při hypoxii, zvyšují aktivitu superoxiddismutázy a snižují obsah malonylaldehydu a kys. mléčné v nervových buňkách. Ovlivňují také obsah proteinů ve svalových buňkách (Luo et al., 2007). Extrakt také zlepšuje proces učení a paměť (Zhao et al., 2002). Obsahové látky C. songaricum zvyšují humorální a nespecifickou imunitu u myší po imunusupresi cyklofosfamidem (Zhang et al., 2008). Velmi zajímavé jsou účinky na pohlavní systém. Extrakt Cynomorium songaricum zvyšuje spermatogenezi a expresi GDNF (faktoru vylučovaného Sertoliho buňkami, který indukuje proliferaci nediferencovaných spermatogonií). Při pokusu na potkanech bylo po podávání extraktu pozorováno zvýšení počtu sper201

SOUBORNÝ REFERÁT

ral´s Rock, dnes Fungus Rock). Útes je špatně dostupný, cca 60 m vysoký a 180 m dlouhý (Lebling, 2003). Vzácnost a mystický charakter rostliny vedly k tomu, že jí lidé přisuzovali zvláštní moc. Na základě teorie signatur bylo rostlině podle falického tvaru přisuzováno, že pomáhá při léčbě sexuálních problémů. Tato vlastnost spolu s mimořádnou vzácností z ní činily velmi ceněné zboží (Attenborough, 1995). Johanité, rytíři řádu sv. Jana Jeruzalémského, znali rostlinu již z Jeruzaléma. Když byli v 16. století nuceni Jeruzalém opustit, uchýlili se na Maltu a zde nalezli Cynomorium právě na skalním útesu Fungus Rock. Ten byl poté bedlivě střežen vojáky a zloděje čekalo přísné potrestání (poslání na galeje i smrt). Kvůli ochraně útesu s cynomoriem byla v roce 1651 postavena strážní věž Dwejra Tower. Johanité používali usušená květenství k zástavě krvácení, prevenci infekcí a k regeneraci po boji. Rostlina byla dále používána k léčbě žaludečních potíží, hemoroidů a jako afrodisiakum. Sušená květenství byla posílána jako cenný dar evropským králům, královnám a šlechtě (Attenborough, 1995; Lebling, 2003; Patočka et al., 2010). Rostlinu uvádí ve svém díle i Carl von Linné (1755). Velmi důležitou roli hrály rostliny také v arabských zemích, kde byly pod názvem tarthuth používány např. k léčbě vysokého tlaku, zvracení, koliky, žaludečních vředů, nepravidelné menstruace, impotence, neplodnosti a pohlavních chorob. Kromě toho byly rostliny používány k jídlu, jako koření a jako barvivo (Lebling, 2003; Nickrent et al., 2005). Důležité postavení měl druh Cynomorium songaricum v tradiční čínské medicíně. Pod jménem suo yang byl používán jako tonikum a k léčbě poruch ledvin, zažívání a impotence (Lebling, 2003; Nickrent et al., 2005; Zhengyi et al., 2007).

SOUBORNÝ REFERÁT

mií a hmotnosti varlat (Yang et al., 2010). V jiném experimentu bylo po podávání Cynomorium coccineum a Withania somnifera dosaženo obdobného výsledku (Abdel-Magied et al., 2001). U samiček došlo ke změnám hladin gonadotropinů a zvýšení hmotnosti vaječníků (Al-Qarawi et al., 2000). Při podávání extraktu Cynomorium coccineum došlo u samců ke zvýšení počtu spermií a zvýšení podílu živých spermií a jejich motility (Abdel-Rahman et al., 1999). Velkým problémem mnoha vyspělých zemí je trvalý pokles porodnosti, na němž se podílí řada faktorů. Významnou příčinou je vzestup mužské neplodnosti, jejíž hlavní příčinou je neschopnost produkovat dostatek zdravých spermií (Krausz, 2011). Cynomorium resp. obsahové látky této rostliny se svým pozitivním účinkem na spermatogenezi představují výzvu pro současnou medicínu, která v léčbě mužské neplodnosti není dosud moc úspěšná. Perspektivy a závěr Současné studie na zvířatech prokazují, že obsahové látky Cynomorium coccineum a C. songaricum mají řadu zajímavých účinků na organismus. Řada studií potvrdila empirické znalosti získávané po tisíce let používání těchto rostlin. Další výzkum je tedy perspektivní a lze předpokládat jejich využití v budoucnosti. V zahraničí jsou na trhu potravní doplňky s obsahem extraktu z rostlin, které jsou určeny k léčbě sexuálních dysfunkcí. Není jasné, kolik účinných látek tyto přípravky obsahují (pokud vůbec nějaké obsahují). Jisté ale je, že je třeba vyvinout pěstební postupy pro kultivaci těchto rostlin. Pěstování parazitických rostlin je problematické, ale při jejich nadměrném sběru v přírodě hrozí místy až jejich vyhubení (Nickrent et al., 2005). Jednou vyhynulý druh je navždy ztracený (evoluce se neopakuje), a proto je důležité zachovat nejen tyto druhy pro budoucnost.

2.

3.

4. 5. 6.

7.

8. 9.

10. 11. 12. 13.

14.

15.

16. 17.

LITERATURA 1.

Abdel-Magied EM, Abdel-Rahman HA, Harraz FM (2001). The effect of aqueous extracts of Cynomorium coccineum and Withania somnifera on testicular development in immature Wistar rats. J Ethnopharmacol. 75/1: 1–4.

18. 19.

202

Abdel-Rahman HA, el-Badry AA, Mahmoud OM, Harraz FA (1999). The effect of the aqueous extract of Cynomorium coccineum on the epididymal sperm pattern of the rat. Phytother Res. 13/3: 248–50. Al-Qarawi AA, Abdel-Rahman HA, El-Badry AA, Harraz F, Razig NA, Abdel-Magied EM (2000). The effect of extracts of Cynomorium coccineum and Withania somnifera on gonadotrophins and ovarian follicles of immature Wistar rats. Phytother Res. 14/4: 288–90. Attenborough D (1995). The Private Life of Plants. Princeton University Press. 320 p. Heywood VH, Brummit RK, Culham A, Seberg O (2007). Flowering Plant Families of the World. Firefly Books, Ontario. 424 p. Chang Y, Su G, Yin C, Zhang J, Bu H (2005). Study on dynamics of tannin in different growth phase of Cynomorium songaricum. Zhong Yao Cai. 28/8: 643– 645. Chu Q, Tian X, Lin M, Ye J (2006). Electromigration profiles of Cynomorium songaricum based on capillary electrophoresis with amperometric detection. J Agric Food Chem. 54/21: 7979–7983. Ikram M, Dar MS, Fakouhi T (1978). Hypotensive agent from Cynomorium coccineum. Pahlavi Med J. 9/2: 167–181. Jiang ZH, Tanaka T, Sakamoto M, Jiang T, Kouno I (2001). Studies on a medicinal parasitic plant: lignans from the stems of Cynomorium songaricum. Chem Pharm Bull (Tokyo). 49/8: 1036–1038. Jones WP, Chin Y-W, Kinghorn AD (2006). The role of pharmacognosy in modern medicine and pharmacy. Curr Drug Targets. 7/3: 247–264. Krausz C (2011). Male infertility: pathogenesis and clinical diagnosis. Best Pract Res Clin Endocrinol Metab. 25/2: 271–285. Lebling RV (2003). The Treasure of Tarthuth. Saudi Aramco World. 54: 12–17. Luo JD, Zhang RX, Jia ZP, Li M, Wang J, Hu J (2007). Pharmacological effects and mechanism of anti-hypoxia components from Cynomorium songaricum Rupr. Tradit Chin Drug Res Clin Pharmacol. 18: 275–279. Ma C, Nakamura N, Miyashiro H, Hattori M, Shimotohno K (1999). Inhibitory effects of constituents from Cynomorium songaricum and related triterpene derivatives on HIV-1 protease. Chem Pharm Bull (Tokyo). 47/2: 141–145. Ma CM, Wei Y, Wang ZG, Hattori M (2009). Triterpenes from Cynomorium songaricum – analysis of HCV protease inhibitory activity, quantification, and content change under the influence of heating. J Nat Med. 63/1: 9–14. Nakamura N (2004). Inhibitory effects of some traditional medicines on proliferation of HIV-1 and its protease. Yakugaku Zasshi. 124/8: 519–529. Nickrent DL, Der JP, Anderson FE (2005). Discovery of the photosynthetic relatives of the „Maltese mushroom“ Cynomorium. BMC Evol Biol. 5: 38. Patočka J, Jakl J, Rimeková E (2010). Tajemství maltské „houby“. Vesmír. 89/6: 348. Polívka F (1908). Užitkové a pamětihodné rostliny cizích zemí. Volvox globator Praha 1996, reprint z roku 1908.

30. Yu FR, Liu Y, Cui YZ, Chan EQ, Xie MR, McGuire PP, Yu FH (2010). Effects of a flavonoid extract from Cynomorium songaricum on the swimming endurance of rats. Am J Chin Med. 38/1: 65–73. 31. Zhang CZ, Wang SX, Zhang Y, Chen JP, Liang XM (2005). In vitro estrogenic activities of Chinese medicinal plants traditionally used for the management of menopausal symptoms. J Ethnopharmacol. 98/3: 295– 300. 32. Zhang RX, Jia ZP, Li MX, Wang J, Yin Q, Luo JD, Liu HY (2008). Study on the effect of Part III from Cynomorium songaricum on immunosuppressive mice induced by cyclophosphamide. Zhong Yao Cai. 31/3: 407–409. 33. Zhang SJ, Zhang SY, Hu JP (2001). Studies on polysaccharide of Cynomorium songaricum Rupr. Zhongguo Zhong Yao Za Zhi. 26/6: 409–411. 34. Zhao G, Wang J, Qin GW, Guo LH (2010). Cynomorium songaricum extracts functionally modulate transporters of gamma-aminobutyric acid and monoamine. Neurochem Res. 35/4: 666–676. 35. Zhao YQ, Wang ZW, Jing YH (2002). The study on the effect of Suoyang on ultrastructural in the relevant brain areas of learning and memory in the rat’s model of Alzheimer’s disease. Chin J Clin Rehabil. 6: 2220– 2221. 36. Zhengyi W, Raven PH, Deyuan H, eds. (2007). Flora of China. Clusiaceae – Araliaceae. Missouri Botanical Garden Press. 13: 548.

Zdeňka Navrátilová, Jiří Patočka [email protected]

203

SOUBORNÝ REFERÁT

20. Samuelsson G, Bohlin L (2010). Drugs of Natural Origin. A Treatise of Pharmacognosy. 6th ed.. Swedish Pharmaceutical Press. 776 p. 21. Shu Y-Z (2005). Natural products drug discovery – success, challenge and developability perspective. J Trad Med. 22 (Suppl. 1): 104–115. 22. Tao J, Tu P, Xu W, Chen D (1999). Studies on chemical constituents and pharmacological effects of the stem of Cynomorium songaricum Rupr. Zhongguo Zhong Yao Za Zhi. 24/5: 292–294, 318–319. 23. Tutin TG, Heywood VH, Burges NA, Valentine DH, Walters SM, Webb DA, eds. (1964). Flora Europaea. Lycopodiaceae to Platanaceae. Cambridge University Press. 1: 464. 24. Tyler VE (2000). Herbal medicine: from the past to the future. Public Health Nutr. 3/4: 447–452. 25. von Linné C (1755). Dissertatio botanico-medica in qua Fungus melitensis com Consens. Experient. Facult. Med. in Almo Upsal. Lycaeo – Praeside viro nobilissimo Carolo Linnaeo. Excud. L. M. Höjer. 26. Weber HC, Kendzior B (2006). Flora of the Maltese Islands – A Field Guide. Margraf Publishers Germany. 384 p. 27. Xu X, Zhang C, Li C (1996). Chemical components of Cynomorium songaricum Rupr. Zhongguo Zhong Yao Za Zhi. 21/11: 676–677, 704. 28. Yang WM, Kim HY, Park SY, Kim HM, Chang MS, Park SK (2010). Cynomorium songaricum induces spermatogenesis with glial cell-derived neurotrophic factor (GDNF) enhancement in rat testes. J Ethnopharmacol. 128/3: 693–696. 29. Yu FR, Feng ST, Xie MR et al. (2008). Anti-fatigue effect of Cynomorium songaricum flavone on old rats. Chin J Rehabil Theory Prac. 14: 1141–1142.

RECENZE

RECENZE Jandourek, J.: Sociologie zločinu. Proč lidé vraždí a jezdí načerno. Praha: Portál, 2011, 175 s. ISBN 978-80-262-0026-0 Jan Vitoň Ve své nejnovější knize se sociolog, spisovatel, novinář a vysokoškolský pedagog Jan Jandourek vydal po stopách zločinu, přesněji řečeno, vydal se hledat příčiny deviantního chování našich spoluobčanů, přičemž zdůrazňuje, že označení deviantní nechápe jako hodnotící, ale „jako označení jednání, které se odlišuje od obecně uznávaných norem“. Zůstává tak věrný své profesi sociologa, aniž by čtenáře ochudil o zajímavý pohled na kriminální kauzy, které naše „všední“ žití nejenom v poslední době provázejí. Především však klade důraz na historickou, politickou, kulturní aj. podmíněnost mravních norem, kdy jistý čin v jisté době, prostředí a za určitých okolností může být zločinem, kdežto obrazně řečeno „za humny“ už to neplatí. Z tohoto úhlu pohledu pak definice zločinu, jak ji uvádí na počátku své publikace: „… jde o vědomé a dobrovolné spáchání činu považovaného za společensky nebezpečný a zakázaného nějakým pravidlem stanoveným oprávněnou autoritou,“ může být v našem právním řádu naplněna faktem bigamie, kdežto jinde je situace dvou, tří i více manželek žádoucím jednáním a znamená posílení společenského statusu muže. Dalších příkladů by se jistě našel bezpočet. Autor v podtextu připomíná dnes už čítankový Stanfordský vězeňský experiment ze 70. let minulého století (tzv. Zimbardovo peklo), kdy se dospělo k závěru, že brutální chování může být vlastní i obyčejným lidem, jsou-li vystaveni nepřekonatelnému tlaku okolností (válka aj.). Nikdy v těchto případech nejde jen o náchylnost ke zlu či o vrozené dispozice ke zločinu, významným činitelem mohou být i situační danosti. Jandourek hledá a naznačuje odpovědi na otázky, jež ty z nás, kteří nemívají hned a jednoznačně ve všem jasno, mohou zajímat: Proč se lidé chovají jinak, než se od nich očekává, a jaké to má příčiny? Co je skutečně přestupek a co zločin? Jak se může společnost bránit

a jak má delikventy trestat? Otázky, se kterými se odedávna setkáváme už ve starověkých eposech, Bibli, kronikách apod. V devíti kapitolách se postupně zabývá definicí a genezí zločinu a úvahami o těch, co se mu oddali nebo v budoucnu mohou oddat, sociologickými teoriemi, které z titulu své funkce vysvětlují tento jev a nabízejí podle svého založení možnosti, jak se s ním vypořádat, dále různými konkrétními typy zločinů od žhářství přes sexuální delikty až k organizovanému či politickému zločinu a terorismu. Neopomíjí ani vliv drog a alkoholu na páchání trestné činnosti. V poslední kapitole se zamýšlí nad problematikou trestu, tedy jistého druhu utrpení, kterého se dostává osobě za provinění, jímž se dopustila porušení zákonné či jiné normy, nařízení či pokynu. Krevní msta, oko za oko, zub za zub a další zásady jsou s rozvojem státních organismů opouštěny, stát sám se začal pokládat za poškozeného a převzal zodpovědnost a začal kontrolovat jednání svých občanů. Autorovy úvahy se zaobírají funkcí trestu (odstrašit, izolovat, zneškodnit, ...) obecně, zásadou: třikrát a dost, kontroverzním „trestem smrti“ či jinými formami trestu (chemická kastrace u sexuálních delikventů). V závěrečné kapitole knihy, kterou nazval Budoucnost zločinu, autor věcně pesimisticky shrnuje: „Svět zločinu je fascinující, čteme o něm ve starých mýtech, v Bibli, gnostických spisech, odborných dílech i laciných detektivkách. Sociologie zločinu, to je vlastně stále jedna kniha o zločinu a trestu a není na světě dost Dostojevských, aby toto téma vyčerpali.“ Recenzent: PhDr. Jan Vitoň, Ph.D. Absolvent Filozofické fakulty UK v Praze, který působí na ZSF JU v Českých Budějovicích jako odborný asistent na katedře etiky a filozofie v pomáhajících profesích. 204

Strunecká, A., Patočka, J.: Doba jedová. Praha: Triton, 2011, 295 s. ISBN 978-80-7387-469-8 Jan Vitoň V rámci poetizace či metaforizace skutečnosti jsou různým časovým údobím přisuzovány přívlastky, jež vycházejí z jejich dominantního charakteristického příznaku – doba kamenná, století páry, nylonový věk apod. Profesorka Anna Strunecká a profesor Jiří Patočka napsali a vydali knihu, která se o naší současnosti vyjadřuje přinejmenším nelichotivě, protože ji označuje za „dobu jedovou“. Stále se tomu bráním, ale zdá se mi, že bychom si mohli pro naši dobu dát do vínku upravené hrdé a sebevědomé plebejsko-obrozenské motto ze Zlaté kapličky, které by už však nebylo ani hrdé, ani zdravě sebevědomé, ale naopak světové a mohlo by mít ironickou podobu: Pozemšťané sobě! S možností svobodné volby po časech i konzumní totality se nám jakoby dostalo možnosti otravovat svůj či organismus našich blízkých více či méně „stabilizovanými, zabarvenými, aromatizovanými“ apod. potravinami, hygienickými prostředky, kosmetikou aj. Naše svoboda už nespočívá v otázce, zda chci, nebo nechci, nýbrž v tom, zda chci více, rychleji a levněji otravovat svůj organismus, nebo nikoliv. Každý den se ve schránkách těch, kteří razantně neodmítají reklamní nabídky kdekoho, objevují tiskoviny, které sebevědomě tvrdí, jakou láci jejich stránky nabízejí. Je paradoxní, jak v současné době, kdy máme přístup k internetu, tedy k množství různých (i do jisté míry objektivních) informací, jsou mnozí naši spoluobčané přístupní lákavému hlasu reklamních letáků, kde jde cena potravin, kosmetiky apod. pod výrobními náklady. Proč asi a jak je toho dosahováno? Toť otázka! Dovolte mi, abych ocitoval hlas těch, jimž nemám důvod nevěřit, když v úvodu knihy píší: „Časopisy, televize a reklamy v obchodech i na billboardech nás neustále přesvědčují o tom, co je důležité pro udržení našeho zdraví od narození až do pokročilého věku. Vnucují nám, že všechny jejich rady jsou vědecky zdůvodnitelné a založené na posledních objevech moderní medicíny. Avšak navzdory pokroku vědeckého

bádání a dostupnosti lékařské péče se objevují nové, obtížně zvladatelné nemoci. Přes rozsáhlé osvětové kampaně jsou onemocnění srdce a cév stále častější, od dětství hrozí lidem v rozvinutých zemích obezita a cukrovka, každý čtvrtý obyvatel Evropy i Ameriky patrně onemocní v pokročilém věku Alzheimerovou nemocí. Stoupá počet lidí postižených psychiatrickými poruchami, jako jsou poruchy nálad, deprese, schizofrenie, demence či nespavost. Trvale klesá plodnost mužů i žen. Zatímco nás zdravotníci varují před epidemií chřipky, o skutečné epidemii autismu, která již postihuje děti v USA a Kanadě, se u nás zatím nemluví.“ V šesti kapitolách se můžeme dozvědět od těch, kteří dozajista nejsou spojeni s prostředím trhu, zisku a obecné inklinace ke konzumu – i když zájem o jejich knihu by mohli zlí jazykové vysvětlovat jako jistý projev transformované konzumace či dokonce odklon od důvěry ve štědrou a předvídavou, i když už spíše fackující ruku trhu – sice nepřekvapivé informace o tom, co se přidává do vody a potravin, ale překvapivé v tom, jaké to může mít (ale mnohdy už má) následky, o vitaminech a jejich pozitivních účincích, kdy ale platí to věky vyzkoušené, ale konzumními mechanismy apod. opomíjené pravidlo: Všeho s mírou! K mým adrenalinovým zážitkům se kromě četby denního tisku řadí i kapitola o rizicích očkování, zejména proti rakovině děložního čípku, které není právě levné, ale o jeho možných nežádoucích vedlejších účincích se běžně nic nedozvíme (pokud jste v dobré víře nechali své dítě očkovat, vynechejte, prosím, četbu stránek 147–158). Jaký charakter asi má společnost, která v touze po zisku dopustí, aby bylo hazardováno se zdravím mladé generace, a ještě si za to chce připisovat zásluhy. Další kapitola knihy je věnována odvrácené straně péče o náš vzhled. „Téměř všechny kosmetické výrobky však obsahují velké množství přísad, jejichž mechanismy působení běžný spotřebitel nezná. Zdravotní rizika některých látek, které 205

RECENZE

RECENZE

RECENZE

každodenně používáme v péči o pleť a o svůj zevnějšek, si mnohdy neuvědomujeme a snadno podléháme reklamním kampaním výrobců a prodejců. Základní pravidlo, které bychom měli dodržovat, je v kosmetice stejné jako v medicíně – nepoškodit.“ Vždy jsem zastával názor, že snaha o přílišnou čistotu domácnosti může škodit. Tvrdil jsem to samozřejmě s jistou mírou nadsázky, a neměl jsem přirozeně úspěch. Autoři knihy a odborníci orientující se v dané problematice potvrzují rady našich babiček, že k nastolení čistoty domácnosti je třeba kvalitního mýdla, vody a octa (a přirozeně poctivého úsilí a práce). Vše ostatní může hned nebo později naše zdraví a prostředí, v němž žijeme, poškodit. Už více než tři staletí slábne proces automatického sebeočišťování naší planety, k jeho osudovému zrychlení přispěl poválečný rozvoj průmyslu a zemědělství, jehož charakteristickým znakem je problém s odpady a uvolňování chemikálií do životního prostředí, potravin a pitné vody. V poslední době se hodně diskutuje o geneticky modifikovaných potravinách, skleníkovém efektu a globálním oteplování. Této problematice je věnována předposlední kapitola. V závěrečné části knihy se autoři zamýšlejí nad odvěkou touhou člověka po věčném mládí. Činí tak věcně jako ostatně ve všech předcházejících kapitolách. Je známo, že se na procesu stárnutí výrazně podílejí hormony, které jsou schopny celé spektrum fyziologických a biochemických procesů v našem těle regulovat. Za představitele této významné složky našeho organismu byly autory vybrány: oxytocin – hormon lásky, věrnosti a důvěry; melatonin – hormon tmy a spánku a ženské pohlavní hormony. Je potěšující, že v závěrečném shrnutí svého úsilí na konci publikace necítili autoři potřebu využít tabulek, grafů, zdůraznit chemické reakce či fyziologické pochody, nýbrž pokládali za důležité zdůraznit to, co bývalo člověku kdysi vlastní, a co dnes musí, bohužel, znovu objevovat: „Podle mnohých studií stoletých lidí je možné dožít se tohoto věku v psychické svěžesti a schopnosti samostatného života. Vývoj a průběh mnoha nemocí je silně ovlivněn stavem naší mysli. Pro mnoho lidí je normální proces stárnutí obrovským stresem. Považují stárnutí za nemoc a pomoc očekávají od

medicíny. Avšak nikdo nemůže průběh stárnutí zcela zastavit. Vše živé se rodí, vyvíjí, roste, stárne a umírá. Takový je průběh života na Zemi. Také pochopení a přijetí této skutečnosti patří k umění stárnout. V rozhodování používat hormonální preparáty bychom měli být mimořádně opatrní, a to i přes sebelákavější sliby reklamy. Mnozí autoři propagují jako další hormon mládí melatonin. Docela jednoduše si z uvedených poznatků můžeme vyvodit, že pravidelný spánek, udržování přiměřené fyzické a psychické aktivity, pozitivní myšlení, láska a tolerance k druhým přispívají k tomu, abychom prožili období pokročilého věku jako období naplněné tvůrčí činorodostí, moudrostí, láskou a štěstím i při klesající fyzické výkonnosti.“ Autoři publikace: Prof. RNDr. Anna Strunecká, DrSc., má dlouholeté zkušenosti z pedagogické práce na Univerzitě Karlově. Zároveň byla řešitelkou a spoluřešitelkou sedmi grantových projektů zabývajících se mechanismy vzniku patofyziologických změn u hematologických onemocnění, schizofrenie, Alzheimerovy nemoci a autismu. Věnuje se též intenzivně vědecko-populární publicistice se zaměřením na biomedicínu. Prof. RNDr. Jiří Patočka, DrSc., je profesorem toxikologie na Zdravotně sociální fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Pracuje v oboru molekulární biochemie, enzymologie a toxikologie extrémně jedovatých synteticky připravených i přírodních látek a psychofarmak. Ve své vědecké práci se zaměřuje na biochemické mechanismy toxických účinků různých biologicky aktivních látek a léků, zejména v terapii Alzheimerovy nemoci. Zabývá se rovněž působením různých peptidů v procesech učení a paměti. Recenzent: PhDr. Jan Vitoň, Ph.D. Absolvent Filozofické fakulty UK v Praze, který působí na ZSF JU v Českých Budějovicích jako odborný asistent na katedře etiky a filozofie v pomáhajících profesích. 206

(Aktuality 1–4/2010, bulletin Centra úrazové prevence, zkrácená část) Veronika Benešová, Pavel Šulc Centrum úrazové prevence V našem periodiku jsme se dosud věnovali především neúmyslným úrazům a jejich prevenci, ale se vzrůstajícími znalostmi a také značnou závažností úmyslných úrazů považujeme za nezbytné alespoň některé informace poskytnout. Nové pojetí poruch zdraví ze zevních příčin spojuje problematiku úrazů a násilí do společné kategorie. Řada rizikových faktorů je pro oba typy úrazů, neúmyslných i úmyslných, stejná a preventivní postupy se řídí podobnými zásadami. V současné době činí značné problémy dětem a dospívajícím porucha příjmu potravy. Zaměříme se tedy dnes na tuto nemoc, protože znalost příznaků a příčin nemoci jsou základem prevence a porozumění této problematice. Právě tato znalost může přejímat funkci ochranných doplňků, jako třeba nošení přileb, ochranných pomůcek či užívání zádržných systémů v automobilech, jak je běžné v prevenci neúmyslných úrazů. Porozumění této problematice je základem prevence i toho, jak pomoci ohroženému dítěti a mladistvému i jeho blízkým. Abychom pochopili, co je vlastně úmyslný úraz, je nutné definovat násilí a jeho různé podoby. Definice doporučovaná WHO (Světová zdravotnická organizace) zdůrazňuje úmyslnost vlastního aktu, bez ohledu na následky, které způsobí. Definice zahrnuje více aspektů – včetně psychického poškození a deprivace, což odráží názor, že násilí nemusí být jen fyzické, případně smrtelné zranění, ale má i jiné, také devastující účinky. Jsou tři hlavní typy násilí: 1. násilí obrácené vůči sobě samému (záměrné sebepoškozování a sebevražedné chování, jemuž se budeme v tomto článku věnovat); 2. interpersonální násilí (domácí násilí, násilí ve školách, na pracovištích, v komunitě, společnosti);

3. kolektivní neboli organizované násilí (válečný konflikt, genocida, hladomor, občanská válka, obchod s lidmi, rituální násilí). Jak varují statistiky Podle zdrojů z WHO se od roku 2004 staly sebevraždy třetím nejčastějším úmyslným úrazem mladých žen ve věku 15–19 let. Do této statistiky bylo zahrnuto 90 monitorovaných zemí, takže se bez nadsázky jedná o celosvětový problém. Další informace to jen potvrzují, celosvětově spáchá sebevraždu více než 100 000 dospívajících a tato čísla rok od roku stoupají. Většina adolescentních sebevražd má v pozadí strach ze selhání a často také konflikt mezi dítětem a rodiči. Násilí obrácené či namířené proti sobě samému má dvě formy: sebevražedné chování a záměrné sebepoškozování. Jeden ze základních typů násilí – násilí obrácené proti sobě samému vyžaduje vícestupňový přístup. Chceme upozornit na jednu formu tohoto násilí – záměrné sebepoškozování, které zejména u dětí a mladých lidí významně zhoršuje duševní pohodu a zdraví. Záměrné sebepoškozování Záměrné sebepoškozování (zahrnuje techniky poškození vlastního těla od kouření, požívání alkoholu, piercingu až po dokonanou sebevraždu; součástí je automutilace jako symptom závažné fyziopatologie nebo psychopatologie). Rozlišují se tři hlavní typy násilí proti sobě samému: fyzické, psychologické a deprivace nebo zanedbávání. Statistická data nejsou obvykle dostupná. Rizikovou skupinou jsou děti a adolescenti, kde autoři uvádějí dle použité definice výskyt v rozmezí 24–75 %. 207

AKTUALITY

POHLED NA BULIMII A ANOREXII

AKTUALITY

8% 23%

47%

0–14 hoši 0–14 dívky 15–19 muži 14–19 ženy

22%

Graf 1 Hospitalizace – úmyslné sebepoškození (N = 772)

Statistiku hospitalizovaných případů sebepoškození uvádíme ve dvou věkových skupinách – u mladších dětí a u dospívajících. Je patrný výrazný rozdíl v procentuálním zastoupení skupin v závislosti na věku a pohlaví. Jasná převaha dívek, která se s věkem zvyšuje, udává směr, kam je nutno zaměřit prevenci. Záměrné sebepoškozování bývá mnohokrát spojené s pokusy o sebevraždu. Postihuje převážně ženy a dívky, výjimečně muže; nejčastěji se nemoc začíná projevovat mezi 13. až 18. rokem. U žen bývá tento problém často spojen se stresem a selháním a může vést k mentální anorexii a bulimii – obecně nazývanými poruchou příjmu potravy. Právě toto téma jsme si vybrali pro aktuální bulletin. Kazuistika Abychom mohli nahlédnout blíže do světa poruch příjmu potravy, který v mnoha případech skončí velmi špatně, rozhodli jsme se uskutečnit několik rozhovorů a jeden z nich zde ve zkrácené verzi uvádíme. Lucie – základní profil Pracuje jako konzultantka Koníčky: knížky, historie, sport, volejbal, kolo atd.  Věk 24 let, výška 173 cm  Ve věku 21 let (ve třetím ročníku na VŠ) úmyslně omezovala příjem potravy  Původní váha 97 kg, nyní 56  

Jak to všechno začalo? „Úplný začátek vnímám tak, že jsem si začala vsugerovávat nevolnost v autobuse, a to jen proto, abych nemusela snídat. Byla v tom i lenost, hlavně že šla váha dolů.“ Jak jsi to maskovala? „Například jsem tvrdila, že už jsem jedla, prostě výmluvy.“ Představ si, že jsi máma dítěte, které začíná mít problémy s příjmem potravy, jako jsi měla ty. Jak by ses chovala, co bys nikdy nedělala, a naopak, jak by sis snažila poradit s touto situací? „Vyhledala bych s ní ihned dietologa – odborníka. Nikdy bych nepřirovnávala dítě, tedy to, jak vypadá, k nějaké kamarádce. Jako to bylo u mé babičky, která mně v mých 15 říkala, abych nejedla, že budu vypadat hrozně. Rodiče třeba užili výrazy ,nežer, podívej se, jak vypadáš‘, to jsou ty nejhorší věci, které hodně předurčují vznik této nemoci.“ Jaké další příčiny vzniku této choroby znáš? „Jedna moje kamarádka závodně tancovala a potřebovala udržet váhu, a tak postupně přestala jíst. Když se najedla, tak přibírala, ale její kamarádky, i když jedly stejně jako ona, tak zůstaly stále hubené. A další případ, co jsem se doslechla, byl hodně zvláštní. Rodiče jedné holky se večer hodně hádali a ona, aby se s tím vyrovnala, tak jedla svoje vlasy. Žaludek samozřejmě pak nestravoval nic a ona zhubla až na hrozných 39 kg.“ Jak by rodiče tento problém mohli poznat a co by mohli proti tomu dělat? „Rozpozná se to často tak, že děvčata přestávají jíst s rodiči. Alespoň jedno jídlo denně by doma měli jíst dohromady, aby to rodiče viděli.“

208

Jak tělo zareagovalo? „Jednou kolapsem, ještě že tam byl bratr, jinak bychom si teď o tom nepovídali. Jak to dopadlo v nemocnici? „No všechno tam poznali, na krevním obrazu nebylo vůbec nic v pořádku. Já se samozřejmě vymlouvala, protože jsem měla chřipku a horečky, ale lékařům to bylo jasný. Lámaly se mi dost vlasy. Co se týče menstruace, tak jak konstatovali lékaři, tak mě hodně zachránila antikoncepce“ (pozn. nejednalo se o normální menstruaci, ale o menstruaci uměle vyvolanou antikoncepcí).

Jak ses chovala k ostatním? „No popravdě, naše jsem doslova terorizovala. Už věděli, že je něco hodně špatně, ale já jsem jim říkala, že to mám pod kontrolou, ale to jsem si myslela i po tom kolapsu a ještě hodně dlouho potom.“ Jaké jsi měla bolesti a co deprese? „Nemohla jsem spát, takže jsem spala hodně přes den. To je další způsob, jak to mohou rozpoznat rodiče. Deprese – třeba jsem po dva dny nevycházela, zatáhla jsem žaluzie a nechtěla jsem se moc s nikým bavit.“ Jaký bys měla vzkaz pro ty, co se nacházejí na začátku poruchy přijímání jídla? „Aby měli svůj styl a nenechali si povídat do toho, jak mají vypadat atd.“ Lucko, děkuji za rozhovor a ať se ti daří v životě.

Pozn. red.: Bohužel jsem dostal zprávy, že Lucka musela znova podstoupit léčbu, tak jí držme palce!

209

AKTUALITY

Jak si toho rodiče mohli všimnout? „Začala jsem měnit oblečení a byla jsem hrozně moc náladová, až agresivní. Nálada se mi měnila z minuty na minutu, bylo to opravdu děsný! Tak to fungovalo u mne. Holky si často čistí zuby, aby neutralizovaly zápach ze zažívacího traktu, žvýkají hodně často žvýkačky a pastilky. Dobré je si všímat, kolik času stráví holky po použití záchodu v koupelně. Nebo některé holky přehnaně pečují o čistotu záchodové mísy. Je spousta taktik, které si děvčata mezi sebou často vyměňují.“

AKTUALITY

DESATERO PRO RODIČE Jak pomoci v prevenci poruch příjmu potravy: 1.

2.

3.

4.

5.

6. 7.

Zvažte svůj přístup a chování ke svému vlastnímu tělu a způsob, jak věříte, že by mělo být tělo modelované dle parametrů velikosti, váhy, tvaru a pohlaví. Poté vysvětlete dětem základní pohled genetiky, který přirozeně předurčuje diverzitu (různost) velikostí a tvarů postav lidského těla, a tím zabráníte zkreslení dětské představy těla a jak má vypadat. Vynasnažte se zaujímat pozitivní přístup a chovat se zdravě před svými dětmi. Děti se učí z toho, co říkáte a děláte. Projděte si svoje představy a sny, ve kterých vidíte své děti, a položte si otázku – Nejste přehnaně nároční na své děti a nepřeceňujete je? A to hlavně co se týká vzhledu, a jak mají vaše děti vypadat, zejména dívky. Vyhněte se sdělení a přístupu následujícího typu: „Budu tě mít radši, pokud zhubneš, nejez tak hodně, měla bys být útlá jako modelka z časopisů a reklam, lépe ti sluší menší velikosti, ....“ Rozhodněte se, co dělat a co přestat dělat, abyste omezili kritizování a posmívání se či obviňování vašich dětí. Vyvarujte se hodnocení, že větší a tlustší je „špatný“ a lehčí a štíhlejší je „dobrý“. Zajímejte se o názory svých dětí a popovídejte si se svým synem a dcerou a) o nebezpečnosti změnit postavu svého těla pomocí diet, b) o zdravém neextrémním cvičení, c) o důležitosti pestrosti potravy a vyváženosti stravy nejméně třikrát za den. Vyhněte se kategorizování a označování jídla (dobré/špatné/nezdravé atd.). Všechna jídla se mohou jíst, ale s mírou. Buďte správným příkladem, co se týče rozumného stravování, cvičení a sebeúcty. Nevyhýbejte se aktivitám (jako například plavání, opalování, tanec atd.) jenom proto, aby si děti nevšímaly vaší váhy a postavy. Mějte na paměti, že tím pro děti demonstrujete příklad, podle kterého budou schopny zdravě hodnotit přístup samy k sobě. Cvičte pro radost z pohybu, ne abyste se zbavili tuku z určité části těla, spálili kalorie, nebo kvůli tomu, že jste podráždění, chcete se stát oblíbenými nebo dokonalými. Řiďte se tím, co lidé říkají, cítí anebo dělají, ne tím, jak jsou štíhlí nebo vypadají fyzicky atraktivně. Pomozte dětem uvědomit si a odmítnout způsob, kterým televize, časopisy a jiná média zkreslují skutečnost a tvrdí, že jen štíhlá těla

jsou přirozená a jsou předpokladem úspěchu, oblíbenosti a dokonalosti. Tím média potlačují to, co je normální a přirozené – lidé mají přirozeně různou velikost postav a váhu. 8. Poučte chlapce a dívky o různých formách předsudků týkajících se váhy a pomozte jim porozumět vlastní zodpovědnosti k sobě samému. Tím přispějete k jejich vlastní schopnosti se ubránit. 9. Podpořte děti v aktivitách, aby se těšily z toho, co jejich těla dovedou, a cítily se dobře. Nelimitujte jim kalorický příjem, pokud to nevyžaduje nějaký zdravotní problém. 10. Dělejte všechno, co by mohlo napomoci k tomu, aby si děti sebe sama vážily, a respektujte je po stránce intelektuální, sportovní a sociální. Buďte opatrní s tvrzeními, že dívky jsou méně důležité, jako například tím, že chlapci nemusí pomáhat v domácnosti. Vyrovnanost dítěte a sebeúcta jsou pravděpodobně nejlepším prostředkem k zabránění vzniku poruchy příjmu potravy. Doplňující body:  učte děti správně se starat o své tělo;  učte děti a dospívající převzít zodpovědnost za své činy;  mluvte s dětmi a dospívajícími každý den, abyste zjistili, co se děje ve škole a s jejich přáteli, a naslouchejte jejich názorům;  podpořte svoje děti a dospívající při řešení jejich problémů způsobem, jakým si oni myslí, že to je správně. Vyhněte se podávání mnoha rad a nesnažte se vyřešit všechny problémy za ně. Buďte připraveni jim pomoci i přesto, že jejich řešení selže;  mluvte s dětmi a dospívajícími o jejich vzorech, hrdinech. Podpořte je v tom, aby měli více různých vzorů a hrdinů;  vyhněte se kritizování jiných lidí, jak vypadají před dětmi a dospívajícími;  vyjadřujte lásku a zájem o své děti a dospívající bez ohledu na váhu a postavu. Jestliže se bojíte o zdraví svého dítěte, obraťte se na lékaře.  Zdravý přístup k jídlu a cvičení:  vyhněte se trestání a odměňování vašich dětí a dospívajících v souvislosti s jídlem;  buďte dobrým příkladem zdravého přístupu k jídlu a ke cvičení;  vyhněte se podporování špatných dietních postupů;  mluvte s dospívajícími, když uvažují o dietě. Zjistěte, proč si dospívající myslí, že by měli držet dietu, jaký je jejich cíl hubnutí a jakým způsobem hodlají zhubnout. Jestliže mají nadváhu, nechte je promluvit s dietologem.

210

Udělejte si čas o tom mluvit  Sdělte své obavy  Požádejte svého kamaráda, aby se nad těmito obavami zamyslel  Vyhněte se konfliktům nebo názorovým střetům  Vyhněte se obviňování, aby se necítil vinný nebo zostuzený  Vyhněte se nabízení jednoduchých řešení  Vyjádřete svou trvalou podporu a pomoc Pokud máte nadále obavy o svého kamaráda/kamarádku i po proběhlém rozhovoru, zkuste vyhledat nějakého důvěryhodného dospělého nebo lékaře a poraďte se o tom. Nebude to pravděpodobně jednoduché pro vás oba, ale může to pomoci, jak vám, tak vašemu kamarádovi/kamarádce promluvit si o obavách, vyhledat pomoc a podporu profesionálů. ZÁVĚR

Proč se děti nedokážou bránit samy Bylo by dobré se zmínit o tom, že současná doba a společnost přináší velký tlak na děti a dospívající, a to formou, se kterou se jejich rodiče ve svém dětství nesetkali. Předešlé generace nemusely čelit tlaku společnosti v takové míře jako jejich děti dnes. A právě tady se vytvořil jakýsi pomyslný „schod“ nedostatku zkušeností, informovanosti, vzniku dobrých návyků, které by mohli rodiče poskytnout svým dětem. Vnímáme velké možnosti v prevenci, pokud se rodiče hlouběji seznámí

a načerpají informace spojené s touto nemocí, a tím překlenou tento pomyslný „schod“. Bezesporu tím přispějí k zásadnímu snížení rizika vzniku poruchy příjmu potravy ve společnosti, a tím pomohou eliminovat vznik a dopady úmyslných úrazů. Pohled centra úrazové prevence Poruchy příjmu potravy jsou komplexní onemocnění, a proto je nutný také komplexní přístup k prevenci. Prevenci musí navrhovat specialisté, kteří jsou schopni zvolit funkční strategii a aplikovat prevenci na základě znalosti preventivních mechanismů z více oborů. Prevence pak musí být zaměřena především na zábranu vzniku onemocnění a dále na možný vznik poškození zdraví, to znamená úmyslných úrazů. DOPORUČENÁ LITERATURA 1. Cooper, P. J.: Mentální bulimie a záchvatovité přejídání. Olomouc: Nakladatelství Votobia, 1995. 2. Hornbacher, M.: Na dně. Nakladatelství Domino, 1998. 3. Krch, F. D.: Bulimie – jak bojovat s přejídáním. Nakladatelství Grada, 2000. 4. Krch, F. D.: Mentální anorexie. Nakladatelství Portál Praha, 2002. 5. Krch, F. D., Málková I.: SOS nadváha. Praha: Portál. 2001. 6. Krch, F. D. a kol. Poruchy příjmu potravy. Nakladatelství Grada, 2000. 7. Papežová, H.: Anorexia nervosa: Psychiatrické centrum Praha, 2000. 8. Papežová, H.: Bulimia nervosa. Psychiatrické centrum Praha, 2003. 9. Sladká Ševčíková, J.: Z deníku bulimičky. Nakladatelství Portál Praha, 2003.

Odkazy na videa a pořady 1.

Televizní pořad Diagnóza. Dostupné z: http:// www.ceskatelevize.cz/program/diagnoza/vyhledavani/ bulimie/ 2. Mentální anorexie a bulimie I. – první info. Dostupné z: http://www.idealni.cz/vyzkousejte_videoinfo_show.asp? id=1 3. Anorexie, bulimie II. – léčba, část 1. Dostupné z: http:// www.idealni.cz/vyzkousejte_videoinfo_show.asp?id=2

Veronika Benešová, Pavel Šulc Centrum úrazové prevence [email protected]

211

AKTUALITY

Tipy, jak mluvit s kamarády, kteří možná bojují s poruchou příjmu potravy Jestliže máte jisté obavy o vašeho kamaráda/ kamarádku kvůli jeho přístupu k jídlu, je důležité vyjádřit své znepokojení laskavě a s podporou. Neodkládejte tento rozhovor, protože možná můžete pomoci zabránit nepříjemným amnohdy trvalým následkům pro zdraví vašeho kamaráda. Protože bulimie souvisí se sebehodnocením – a ne jen co se týče příjmu jídla – bývá těžké přemoci tuto nemoc sám. Proto rozhovorem můžete velmi pomoci. Jde o to, aby se postižený cítil lépe a pociťoval důvěru, a tak mohl udělat rozhodný krok k léčbě a návratu správného a zdravého přístupu k přijímání potravy.

POKYNY PRO AUTORY

*

POKYNY PRO AUTORY  nové znění platné od čísla 2/2011

Autor má plnou odpovědnost za původnost práce, za její věcnou i formální správnost. Zaslaný rukopis nesmí být poskytnut k otištění jinému časopisu. V časopise jsou zveřejňovány: (A) přehledné referáty, původní práce a krátká sdělení; (B) diskusní příspěvky, recenze nových knih, krátké zprávy. Všechny příspěvky procházejí recenzním řízením, které je oboustranně anonymní, příspěvky ve skupině A nejméně dvěma recenzenty, příspěvky skupiny B jedním recenzentem. Redakce přijímá příspěvky psané anglicky, česky, německy nebo slovensky. Krátké zprávy přijímá psané pouze česky nebo slovensky a ne starší víc než půl roku. Zaslané příspěvky se nevracejí, jsou archivovány v redakci časopisu, otištěné příspěvky nejsou honorovány. Rukopisy je možné zasílat na adresu: Prevence úrazů, otrav a násilí – redakce Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích Zdravotně sociální fakulta J. Boreckého 27 370 11 České Budějovice e-mail: [email protected] tel.: +420 389 037 832, +420 389 037 834 Požadavky na zaslané rukopisy Rukopisy se zasílají na CD a v jednom vytištěném exempláři na adresu redakce časopisu Prevence úrazů, otrav a násilí. Rozsah přehledných a původních prací (A) by měl být maximálně 20 normostran, ostatní příspěvky maximálně 3 normostrany. Přijímají se texty psané ve wordu (formát *.rtf), řádkování jednoduché, okraje 2,5 cm, zarovnané do bloku. K rukopisu musí být přiloženo podepsané prohlášení, že nabídnutá publikace nebyla dosud vydána v jiném časopise ani jinak zveřejněna. Text prohlášení je ke stažení na stránkách časopisu. Texty nesmí obsahovat tiskové efekty, písmena musí být velikosti 10 pt, nesmějí se používat tučná, podtržená či barevná písmena. Stránky v elektronické podobě nečíslujte, ve vytištěné formě na papíře je číslujte pouze tužkou nahoře. PRVNÍ STRANA ▪ Nadpis – výstižný a stručný do 10 slov, je-li to možné, měl by heslovitě vyjádřit záměr a výsledek práce. ▪ Jména autorů – křestní jméno, příjmení, bez titulů. Je-li více autorů z několika pracovišť, všechny očíslujte podle pracovišť. ▪ Pracoviště – plný název, sídelní místo. ▪ Kontakt na prvního autora – poštovní adresa a e-mail. DRUHÁ STRANA U všech příspěvků skupiny A musí být souhrn (pouze v češtině); o rozsahu 900–1200 znaků (tzn. asi 15 řádek), musí obsahovat cíl a metodu práce, základní údaje o dosažených výsledcích. Uspořádání souhrnu musí být strukturované podle struktury práce, kterou musí stručně a koncízně popsat. Do souhrnu nepatří hypotézy, obecná prohlášení a perspektivy. Souhrn je stručnou informací pro čtenáře a v anglické verzi jedinou informací pro zahraničního zájemce. Anglickou verzi souhrnu zajišťuje redakce. Na závěr souhrnu připojte klíčová slova. Doporučený počet klíčových slov je pět a je třeba je oddělit pomlčkou.

Texty musí být jazykově správné, bez gramatických chyb. Krátká sdělení mají obsahovat nejnovější výsledky autorů, obsahují nejvýše pět tisíc písmen včetně mezer, maximálně jeden obrázek a maximálně jednu tabulku. Obrázky se přijímají ve formátu *.tif nebo *.jpg na CD a jednou vytištěné na papíře. Nezačleňujte obrázky do textu v textovém editoru, ukládejte je na CD odděleně. O plochu obrázku se snižuje přípustný maximální rozsah rukopisu. Je třeba dbát, aby čáry na obrázcích byly dostatečně silné a aby se při zmenšení na formát A6 neztrácely. Popis obrázku pište laskavě podle následujícího vzoru: „Obr. 1 Název obrázku atd.“ Případně vysvětlivky uvádějte pod obrázek. Seznam popisů obrázků uveďte na konci rukopisu. Na všechny obrázky musí být v textu odvolávka (obr. 1). Fotografie musí být dostatečně kontrastní a ostré, na bílém papíru, nezkomprimované. Xerokopie fotografií nejsou přípustné. Fotografie mohou být též ve formě souboru formátu *.tif nebo *.jpg. Tabulky s nadpisem nad tabulkou uveďte rovněž až na závěr rukopisu. Vysvětlivky pište pod tabulku. Tabulka musí být srozumitelná bez odkazů do textu. Na všechny tabulky musí být v textu odvolávka (tab. 1). Zkratky se používají jenom ze soustavy jednotek SI a ty, které jsou všeobecně rozšířené. Uvádět poznámky pod čarou je redakčně nepřípustné. Lze je uvádět očíslované na konci příspěvku před seznamem literatury. Rukopisy, jejichž úprava nesplní výše uvedené požadavky nebo budou v rozporu s etickými zásadami pro publikování, nebudou redakcí přijaty. Přijaté rukopisy budou otištěny bez poplatku s výjimkou barevných fotografií; jejich vytištění hradí autor rukopisu po předchozí dohodě s redakcí. Hlavní autor (není-li specifikován, pak první autor) přehledného referátu, původní práce nebo krátkého sdělení obdrží zdarma jeden výtisk čísla časopisu, ve kterém vyšel jeho příspěvek. Online verze časopisu je dostupná na internetu na adrese http://www.zsf.jcu.cz Redakční rada žádá všechny autory, aby v poznámkách či bibliografii svých rukopisů odkazovali též na články uveřejněné v časopisech Kontakt a Prevence úrazů, otrav a násilí, vydaných v poslední době. Citovanost prací z Kontaktu a Prevence úrazů, otrav a násilí je nezbytným krokem na cestě k zařazení do databáze Medline. Děkujeme.

POKYNY PRO AUTORY

VLASTNÍ TEXT ČLÁNKU ▪ Úvod – jen nejnutnější úvod do problematiky a vymezení problému (obvykle 2–3 odstavce). ▪ Cíl práce – jasně uvedený účel práce. ▪ Charakteristika souboru a metodika – popis výběru sledovaných osob, použité metody, použitý postup do podrobností, které umožní ev. opakování postupu za stejných okolností či srovnání s analogickými studiemi. U známých metod a postupů stačí odkaz na příslušnou literaturu. V KAZUISTIKÁCH místo souboru, metodiky a výsledků uvést „Vlastní pozorování“. ▪ Výsledky – v textu neopakovat údaje z tabulek a grafů, slovy vyjádřit jen hlavní poznatek. ▪ Diskuse – je třeba zaujmout stanovisko k vlastním výsledkům a srovnat je s výsledky jiných autorů, interpretovat příčiny odlišných výsledků atd. ▪ Poděkování, uvedení grantu – poděkování resp. uvedení grantu se uvádí na závěr článku před literaturou. ▪ Literatura – Původní práce (Original article) – je žádoucí uvést 10–15 zásadních (odkazových) citací. Přehledné referáty (Review) – je žádoucí uvést minimálně 20 (odkazových) citací. Literatura musí odpovídat státní normě ČSN ISO 690, 010197. Citace se řadí abecedně podle příjmení prvních autorů, očíslují se. V textu odkazujte uvedením příjmení autora a rokem vydání. Je vhodné citovat literaturu posledních pěti let, uvádět citace z časopisů Kontakt a Prevence úrazů, otrav a násilí, omezit autocitace. Citovaná literatura by měla obsahovat minimálně dvě zahraniční citace. V seznamu literatury nesmí být citace práce, která není řádně odkázána v textu. Příklady citací jsou uvedeny na konci textu.

POKYNY PRO AUTORY

PŘÍKLADY CITACÍ Monografie: Kahoun V a kol. (2009). Sociální zabezpečení, vybrané kapitoly Praha: Nakladatelství TRITON, 445 p. Kapitola v monografii Benešová V (2003). Bezpečný domov pro děti. In Grivna M et al.: Dětské úrazy a možnosti jejich prevence. 1. vydání. Praha: Centrum úrazové prevence UK 2. LF a FN Motol, pp. 112–118. Časopisy: Čeledová L, Čevela R, Veselý J (2008). Migrace v posudkové službě. Zdravotnictví v České republice, Praha, XI/1: 30–33. Elektronické zdroje: Povinnými prvky navíc oproti papírovým dokumentům jsou: ▪ specifikace média: [online], [CD ROM], [databáze], [datový soubor], [disketa] ▪ datum stažení: [cit. 27. 10. 2005] ▪ uvedení webové adresy: Dostupné z: Bibliografický odkaz na elektronickou monografii Bayer I a kol. (2006). Reforma zdravotnictví: Názory veřejnosti na problémy zdravotnictví a jeho financování [online]. Praha: Sociologický ústav Akademie věd České republiky [cit. 2010-05- 07]. Dostupné z: www.soc.cas.cz/download/151/ Tiskovázpráva.pdf Bibliografický odkaz na elektronický časopis: Gut J: Otravy v dětském věku. In: Pediatrie pro praxi, [online] 1/2005, pp. 26–28. [cit. 2011-11-05]. Dostupné z: http:// www.solen.sk/index.php?page=pdf_view&pdf_id =1826& magazine_id=4 Citování online dokumentu: Ministerstvo zdravotnictví České republiky (2009). Tisková zpráva ze dne 11. 3. 2009. Praha: Min. zdravotnictví ČR. [online]. [cit. 2010-04-20]. Dostupné z: http://www.mzcr.cz/dokumenty/tiskova-zprava-regulacni-poplatky-prineslycelkovou-usporu-miliard-korun-ktera-se-investovala-do-drive-omezene-dostupne-a-nakladne-lecby-vaznenemocnych_1259_868_1.html Zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění (1997). In Sbírka zákonů České a Slovenské federativní republiky, částka 16, pp. 1185–1246. Dostupné z: Odkazy na citace v textu V textu odkazujte uvedením příjmení autora a rokem vydání; u více než dvou autorů použijte zkratku „et al.“. Například: (Neumann et al. 1978, p. 25), (Pilman a Blackson 1999, p. 152) (Záškodná 2001, p. 125). V případě, že autor napsal v daném roce více prací, za rokem vydání pro odlišení uvádějte malá písmena abecedy (a–z). Například: (Novák et al. 1999a, p. 75), (Novák et al. 1999b, p. 105) a v soupisu citací budou vypadat záznamy následovně: Čevela R, Švestková O, Čeledová L (2009a). Funkční hodnocení zdravotního stavu. Zdravotnictví v České republice, Praha. XII/3: 8–11. Čevela R, Čeledová L, Bělohlávková J (2009b). Posuzování zdravotního stavu a pracovní schopnosti u onkologicky nemocných. Praha, Časopis lékařů českých, 148/11: 552–556.