PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ

PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ

Časopis vychází dvakrát ročně

Časopis je určen Policii ČR, pojišťovnám, školám, neziskovým organizacím, všem zařízením, která se zabývají prevencí úrazů, krizovým centrům, sociálním zařízením pro děti, dospělé i seniory, sportovním klubům apod.

Metodický materiál pro středisko prevence úrazů v Jihočeském kraji IGA MZ ČR NR 8468-3/2005

Redakční rada: Benešová Veronika Čapková Magdalena Dunovský Jiří Janda Jan Kostner Robert Kučera Milan Lavičková Michaela Velemínský Miloš

Odpovědný redaktor: Velemínský Miloš Technický redaktor: Ježková Eva Jazyková úprava: Vitoň Jan

Adresa redakce: Jihočeský Inzert Expres, s.r.o. Na Barborce 2 373 16 Dobrá Voda u Českých Budějovic

Kontaktní osoba: Eva Ježková Tel: +420 732 289 160 E-mail: [email protected] www.puon.wz.cz

Vydavatel Jihočeský Inzert Expres, s.r.o. ISSN 1801-0261 Číslo 2/2005 vyšlo v listopadu 2005

Ročník 1 - Číslo 2 - 2005

OBSAH Úvodní slovo - Velemínský M. PŮVODNÍ PRÁCE Domácí násilí a senioři – Zimmelová P., Švestková R. ................................................................. Problematika řidičů mezinárodní kamionové dopravy ve vztahu k bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích - Ambrůžek A. .............................................. Bezpečná komunita Třeboň - Lavičková M. ................................................................................

77 82 86

ODBORNÉ PRÁCE Dopravní nehoda jako traumatická událost a potřeba pomoci – Čapková M. ............................. Úrazy seniorů – prevence a příčiny – Zimmelová P. ................................................................... Informace a interpretace Vyhlášky 64/2005 Sb., o evidenci úrazů dětí, žáků a studentů ze dne 2. února 2005 – výklad – Skácelík P. ...............................................................................

100

SOUBORNÝ REFERÁT Týrané, zneužívané a zanedbávané děti – možnosti socializačního působení jako prevence nežádoucího vývoje – Dunovský J. .............................................................................. Pohlavní zneužívání dětí - Stolín M. ...........................................................................................

105 113

KAZUISTIKA Rozbor sexuálních vražd - Stolín M. ..........................................................................................

119

DISKUZE Baby box – Dunovský J. ..............................................................................................................

123

ZPRÁVY Násilí na pracovišti a jeho důsledky na bezpečnost a zdraví při práci - Skácelík P. .................... Terapie pachatelů domácího násilí - Zimmelová P., Čapková M. ................................................ Prevence dopravních úrazů dětí - Čapková M. ............................................................................. Média a násilí - Dolista J. ............................................................................................................

125 127 132 134

PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSÍLÍ

91 96

2/2005

73

Vážené čtenářky a čtenáři, dovolujeme si vám předložit druhé číslo časopisu Prevence úrazů, otrav a násilí. Počet autorů se opět rozšířil, stále však je jejich počet nízký, především však se ale nedostává příspěvků mnoha špičkových odborníků, kteří se problematikou úrazů, otrav a násilí dlouhodobě zabývají a mají k dané problematice mnoho co říci. S touto skutečností však nepřímo souvisí potřeba zvýšit kvalitu časopisu a rozšířit počet čtenářů. Články jsou recenzovány dvěma oponenty, kteří nejsou členy pracoviště autora. Publikace v časopise se může tak stát „kamínkem v mozaice“ pro kariérní růst pedagogických pracovníků a pro připravované akreditace např. zdravotnických pracovišť. Odezva na první vydané číslo byla veskrze pozitivní. Pochopitelně není žádná činnost dokonalá, takže i v naší práci se chystáme odstranit některé nedostatky. Věříme, že naši snahu přijmete s pochopením.

Miloš Velemínský, odpovědný redaktor


2/2005

DOMESTIC VIOLENCE AND SENIORS Zimmelová Petra, Švestková Renata Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra klinických oborů Summary Domestic violence is mentioned in recent years particularly in connection with children and women. In recent years, seniors rank between victims of domestic violence more and more often. The articles deals with general knowledge of particularities of domestic violence and it presents further a part of the research of violence on seniors - physical violence. The research was implemented in the scope of the research project RM 01/15/04 MZV ČR. Key words: senior – violence – victim of psychical violence – neglect – dependence Souhrn Domácí násilí je v posledních letech zmiňováno zejména v souvislosti s dětmi a ženami. V posledních letech se mezi oběti domácího násilí zařazují stále častěji i senioři. Článek se zabývá obecnými poznatky o specifikách domácího násilí a dále prezentuje část výzkumu násilí na seniorech - fyzické násilí. Výzkum byl realizován v rámci výzkumného projektu RM 01/15/04 MZV ČR. Klíčová slova: senior - násilí - oběť psychického násilí - zanedbávání - závislost

ÚVOD Pojem „domácí násilí“ vznikl jako překlad anglického termínu „domestic violence“. Zahrnuje všechny projevy fyzického, sexuálního a psychického násilí páchaného mezi jednotlivými členy rodiny. Charakteristickým rysem domácího násilí je jeho opakování, dlouhodobost a téměř každodenní přítomnost. Jedná se o vzorec donucovacího chování užívaného jednou osobou k ovládání jiné nebo jiných osob. Může mít rozmanité podoby: hrubé nadávky, stálé kritizování, ponižující urážky, zesměšňování, podrývání sebedůvěry, omezování osobní svobody, ekonomické vydírání, vyhrožováním tělesným ublížením až po přímé tělesné ubližování. Výzkum otázek násilí v rodině je poměrně novou záležitostí všude ve světě (více než 20 let se tomuto problému věnují například v Austrálii, USA, nověji ve Velké Británii a Nizozemí). Výsledky prvních šetření a výzkumů v těchto státech přinesly údaje o značném rozsahu násilí v rodinách, avšak společnost zpočátku vždy reagovala na tyto údaje velmi odmítavě. Postupně se však ukázalo, že přestože se počet a charakter případů v jednotlivých zemích liší, je domácí násilí vážným problémem, ke kterému dochází ve všech zemích a sociálních vrstvách

bez ohledu na vzdělání, náboženskou orientaci, věk a etnickou příslušnost. I přes existenci studií zaměřených na výzkum statistických údajů týkajících se násilí na starých lidech (v angličtině označované pojmy „elder abuse“ nebo „abuse of the elderly“) se tomuto fenoménu dostalo pozornosti až o více než 10 let později v souvislosti s násilím na dětech. V tuto chvíli je problematice týrání seniorů věnováno 10krát méně publikací, než je tomu u dětí s totožným problémem. Výzkumy v USA, Kanadě a ve Velké Británii zjistily případy různých forem násilí u 3 – 6 % 65letých a starších osob. V roce 1990 zdravotní výbor Rady Evropy doporučil prioritně zkoumat problematiku špatného zacházení se seniory. V roce 1995 se tématem násilí zabývala Mezinárodní konference o násilí v rodině. Pokud jde o případy, kdy se obětí stává starý člověk, nastává obrovský problém. Problém nejen legislativní, ale také etický a morální. Složitost problému je hlavně v rozpoznání násilí (jeho zjevných stop) u starých lidí. U seniorů není zarážející situace, když delší dobu nevychází z bytu. Sotva kdy si to lidé z okolí vůbec uvědomí nebo zaregistrují včas. V každé společnosti přetrvávají značné mýty o domácím násilí, které jsou největší překáž-


2/2005

77

PŮVODNÍ PRÁCE

DOMÁCÍ NÁSILÍ A SENIOŘI

kou pro poznání a přijetí tohoto jevu jako závažného společenského problému. Především je tu rozšířené přesvědčení, že násilí v rodině je záležitostí soukromou, že si o ně oběť koleduje, v případě seniorů je vžitý mýtus o zlobivosti ve stejné kategorii jako u dětí. V duchu hesla škoda každé rány, která padne vedle, je rozšířený veřejný názor, že pohlavek je občas lepší než jakékoliv vysvětlování. V tomto směru se každá nová iniciativa směřovaná proti násilí v rodině musela nejprve orientovat na zvýšení citlivosti veřejnosti vůči tomuto jevu. RIZIKOVÉ FAKTORY ŠPATNÉHO ZACHÁZENÍ SE SENIORY Rizikové faktory se týkají oběti i původce. Jedná se o tzv. „kriminogenní proměnné“. Právě tyto proměnné by měly působit jako varovný signál pro lékaře a ostatní, kteří mohou s případy zneužívání přicházet do styku. Přítomnost proměnných by měla zvýšit úsilí o podchycení třebaže jen tristních projevů zanedbávání seniorů, ke kterým dochází nejčastěji v rodině. Faktory zvyšující ohroženost špatného zacházení se seniory: • Celkově špatný zdravotní stav • Poruchy kognitivních a komunikačních funkcí (syndrom demence) • Ztráta soběstačnosti • Sociální izolace • Soužití s agresorem a závislost na něm Faktory zvyšující pravděpodobnost, že se někdo dopustí špatného zacházení vůči závislé osobě: 1. • Alkoholismus, drogová závislost. • Psychopatologie, psychopatie. • Nízká úroveň intelektu. • Předchozí agresivní či asociální jednání. • Přetížení a existenční problémy rodiny a pokles její ochoty a možností poskytnout kvalitní péči. • Materiální, bytová závislost oběti na agresorovi. • Nízká úroveň zájmu a ochrany společnosti před nežádoucím jednáním včetně ochrany práv a důstojnosti klientů dlouhodobé ústavní péče. • Diskriminační postoje ve společnosti. • Syndrom vyhoření u ošetřovatelského personálu. 78

Formy zanedbávání a týrání seniorů Týrání a zanedbávání se vyskytuje v těchto formách, z nichž prvních pět literatura uvádí jako formy základní: Tělesné týrání – je chápáno jako úmyslné působení bolesti, záměrné odpírání uspokojovat základní životní potřeby, bezdůvodné omezování osobní svobody. Jde o celou škálu forem násilí od bití počínaje přes kopance, škrcení, srážení k zemi nebo jiné agresivní způsoby zacházení až po promyšlené vystavování chladu, odpírání jídla nebo léků. Takové jednání vede jednoznačné k mnohočetným poraněním, zlomeninám, podlitinám, popáleninám na neobvyklých místech (hýždě), ke kachexii nebo jiným viditelným známkám týrání. Poranění jsou většinou neošetřena a různého stáří. Poranění jsou na místech, kde by si je člověk sám nezpůsobil. V nejhorších případech může dojít až k úmrtí oběti. Psychické týrání (emocionální) – charakteristickým pro tento druh týrání je ponižování, vědomé snižování sebevědomí a sebeúcty, hrozby, zastrašování, verbální agrese (nadávky, urážky, výsměch aj.). Ojedinělé nebývá porušování práv, pro které jsou typické výhrůžky, jejichž obsah je zaměřen na přestěhování, vystěhování nebo umístění (mnohdy nedobrovolné) do ústavního prostředí, jakým je např. domov důchodců nebo léčebna dlouhodobě nemocných. Časté bývá zdůrazňování bezmocnosti, nadbytečnosti, méněcennosti nebo obtížnosti seniorů, které má jednoznačný vliv na jejich nízké sebehodnocení. Častým příznakem je deprese či nevysvětlitelné změny v chování seniora. Materiální a finanční týrání – je obvyklé ve vztahu ke starým lidem, méně časté pak u dětí, kdy se zneužívá zejména poručnických práv. Časté je neoprávněné vymáhání finančních prostředků, např. důchodu či úspor, vymáhání sepsání závěti, popřípadě její změny, převodu majetku, převodu bytu, neochota ve financování ošetřovatelské nebo zdravotnické péče, např. úhrada léků. Osoby disponující s financemi starých lidí jim odmítají hradit ošacení, jídlo nebo jim tyto výdaje vyčítají. Starý člověk nedovede logicky vysvětlit způsob, jakým nakládá se svými příjmy. Sexuální týrání – se nevyskytuje tak často jako u dětí, ale pokud k němu dochází, pak je pácháno zejména na ženách nebo v souvislosti s psychickými deviacemi (gerontofilie). Příznakem může být znečištění spodního prádla krví


2/2005

z důvodu zranění v oblasti genitálií nebo anální oblasti, bolest v těchto oblastech, nevysvětlitelné zánětlivé procesy, pohlavní onemocnění, obtížná chůze, bolestivé sezení v důsledku poranění genitálií apod. Zanedbání (opomenutí) péče – je možné chápat jako selhání péče ze strany pečující osoby, která je zodpovědná za ochranu, bezpečnost a za uspokojování základních potřeb závislé osoby. V tomto případě jde o častou formu týrání starých lidí, kteří si toho nemusí včas všimnout. Následky charakteristické pro zanedbání péče jsou prakticky totožné s následky, které jsou způsobeny vlastním zanedbáváním (tzv. selfneglect) osamělého nesoběstačného člověka. Jedná se zejména o poruchy zdraví způsobené dehydratací, nedostatečnou výživou, nedodržováním základní osobní hygieny, zanedbáváním čistoty oblečení a prostředí, prochladnutím, zraněními způsobenými pády, nejrůznější onemocnění kůže (dekubity čili proleženiny aj.). Projevem může být apatie, deprivace, zejména komunikační, úzkost, deprese apod. Je proto velice důležité rozpoznat, o jaký typ zanedbávání péče se jedná – zda ze strany druhé osoby, anebo ze strany samotného jedince. 2. Nevhodné zacházení (mistreatment) – existují formy ošetřování, které svou podstatou jsou nežádoucí a nelze je zařadit do předchozích skupin, např. nadměrné nebo nevhodné podávání uklidňujících léků nebo psychofarmak. Do skupiny nevhodného zacházení by měla být zahrnuta ještě jedna závažná, mnohdy nevědomá forma týrání způsobená špatnou výživou. Na rozdíl od energetické podvýživy způsobené nedostatkem potravy může proteinová bílkovinná podvýživa způsobit i u celkem zdravě vyhlížejícího starého člověka během několika týdnů až měsíců smrt.

3. Opuštění – zbavení se odpovědnosti za povinnou péči o starého člověka. Do této oblasti by se mohly zahrnout i případy nedobrovolného umístění člověka do ústavní péče, celkové opomenutí nebo neposkytování zdravotní a sociální péče. VÝZKUM - DOMÁCÍ NÁSILÍ - FYZICKÉ NÁSILÍ Metodika V rámci výzkumu, který probíhal na ZSF JU v r. 2004, kdy se jedna jeho část věnovala problematice domácího násilí na seniorech, byly alarmujícími výsledky mapující domácí fyzické násilí na seniorech. Dotazníkové šetření proběhlo v období od června do října 2004 na území měst a vesnic jihočeského kraje. Celkový počet respondentů byl 1300. (dotazováni byli senioři; kritériem byl věk vyšší než 60 let). První skupinou seniorů byli senioři žijící samostatně doma, aniž by čerpali některou z terénních sociálních služeb, tudíž osoba agresora v případě násilí byla nejčastěji osoba s rodinnou vazbou, anebo náhodný agresor (750 respondentů). Druhou skupinou byli senioři, ke kterým pravidelně chodí pracovníci terénních sociálních služeb, tudíž i potencionální osoba agresora (250 respondentů). Třetí skupinou základního seniorského souboru byli senioři, kteří mají své domácí prostředí v rámci ústavů sociální péče - domovů důchodců (300 respondentů). Doplňujícím souborem byl soubor 200 zaměstnanců ošetřovatelského personálu v ÚSP – Domovech důchodců. Šlo o dokreslení problematiky v těchto zařízeních a dále se jednalo o velmi dobře strukturovaný soubor pečovatelů – kteří mohou být potencionálními agresory v rámci domácího násilí v DD.

Tab. 1 - Struktura respondentů – seniorů podle pohlaví a věku Pohlaví

Počet

Muži

469

Ženy

831

60-64 let

65-69 let

70-74 let

75-79 let

80 let a více

55

99

156

102

54

151

178

224

153

128

Celkem 1300 206 277 Výsledky V tomto výzkumu se otázkou přímého fyzického násilí zabývaly všechny typy dotazníků a dotazováni na něj byli všichni respondenti. Dále se výzkum zabýval i dalšími typy násilí na seniorech, jako je ekonomické násilí, psychické týrání a zanedbávání.

380

255

182

V souborech seniorů to byly tyto 3 typy otázek, které směřovaly k přímému fyzickému násilí. Otázka č. 1: Setkali jste se, či jste sami byli fyzicky napadáni svým okolím? Otázka. č. 2: Napadl Vás fyzicky některý člen rodiny?


2/2005

79

Otázka. č. 3: Stalo se někdy, že Vám bylo vyhrožováno, či přímo použito fyzické násilí? Z celkového počtu 1300 respondentů kladně odpovědělo na tyto otázky 169 respondentů, což je 13 % celkového počtu dotazovaných. Velmi zajímavě se jevilo srovnání s počtem kladných odpovědí na otázku: Znáte nějaký případ týrání seniora ze svého okolí? Zde kladně odpovědělo 289 respondentů což činí 22,3 % z celkového počtu respondentů. Diskuse Z této disproporce lze vyvodit, že v některých případech senioři násilí na své osobě za násilí nepovažují, občasné „ruční vyplácení“ považují za nezávažné. Druhým východiskem z této rozdílnosti výsledků je i stud z přiznání seniora, že jako vychovatel zklamal. Velmi často senior zastává názor: „Pokud mě mé děti či příbuzní a okolí fyzicky týrá, jsem zkrátka starý, špatný, nadbytečný, neužitečný, břemeno, přítěž, darmojed“ apod. (nadávky jsou přímo z dotazníků, tak jak je respondenti uvedli). Je pravdou, že v této situaci se senioři snažili maximálně zakrýt jakékoliv stopy vedoucí k odhalení fyzického násilí. Nejčastěji se s tímto zakrýváním setkáváme u seniorů, kteří jsou na agresorech závislí. V jejich vnímání situace je velmi často fyzické násilí od rodinných příslušníků přijímáno daleko lépe než ztráta pečovatele z rodiny a nutnost využít služeb profesionálů. Dalším důvodem, proč senioři velmi často zapírají existenci fyzického násilí, je strach z případně zvyšované agresivity. Velmi často jsou senioři, na kterých je pácháno domácí násilí, zdravotně handicapováni. V případě fyzických handicapů, imobility, ztížené mobility je prakticky nemožné, aby se senior nějakým způsobem bránil. I samotná prosba o pomoc v případě, že by jí senior chtěl vyslovit, zazní většinou do prázdných zdí. V době, kdy společnost bojuje s nevšímavostí lidí s veřejnými projevy násilí pro tento skrytý typ domácího násilí na imobilních seniorech, budeme svědky a metody pomoci hledat velmi těžko. V těchto případech je velmi důležitou a často jedinou osobou, která může pomoci v případě fyzického násilí, osoba lékaře. On je nejčastěji jediným „cizím člověkem“, který do domácího prostředí oběti upoutané na lůžku nebo s omezenou hybností vstupuje. Pokud budou lékaři informováni o nutnosti zaměřit se na 80

zjevné projevy fyzického násilí u seniorů a budou mít přesné mechanizmy, jak v případě zjištění, že k násilí dochází, postupovat, může dojít k výraznému zlepšení situace. ZÁVĚR Jako velmi důležité se jeví i postavení této problematiky do stejně důležité roviny jako násilí na dětech a ženách. V současném stavu, v jakém se násilí na seniorech v ČR nachází, se jako ideální jeví vytvoření poradenských center. Tato centra by mohla pomáhat obětem v domácím prostředí, zároveň by měla zabezpečit i správnou edukaci pečovatelů (v domácím prostředí) zejména v souvislosti se syndromem vyhoření. Celkově by se problematika domácího násilí měla plně rozšířit i o problematiku seniorů. Pokud bude vyvolána celospolečenská diskuse a tento fenomén bude v popředí zájmu všech kompetentních osob, bude vyvolána i celospolečenská potřeba upozorňovat na tyto případy a posílit sebevědomí seniorů. V případě pochybení profesionálních pečovatelů je nutné v rámci prevence do managementu těchto služeb zakomponovat mechanizmy, které naprosto minimalizují možnost vzniku násilného chování. LITERATURA 1. Bentovim, A.: Týrání a zneužívání v rodinách. Grada Publishing, Praha 1998. 2. Bytheway, B. 1995. Ageism. Buckingham, Philadelphia: Open University Press. 3. Čaplová, T., Žucha, I., Fleischer, J.: K problematike nasilia na osobách vyššieho veku. In: Slovenský lekár, 5-6/98, s. 80-82. 4. Evropská charta pacientů seniorů. Madrid – Praha, 1997, překlad Mezinárodní gerontologická asociace – Evropská oblast prostřednictvím České gerontologické a geriatrické společnosti ČLS JEP. 5. Gruberová, B.: Gerontologie. Jihočeská univerzita Zdravotně sociální fakulta, České Budějovice, 1998. ISBN 80-7040-364-0. 6. Haškovcová, H. 1989. Fenomén stáří. Praha: Panorama, ISBN 80-7038-158-2. 7. Holmerová, I.: Syndrom špatného zacházení se starými lidmi. (online). 2002, (cit. 25.11.2002). Dostupné z www.gerontocentrum.cz.html. 8. ICN: Společně proti násilí. Česká společnost sester, 2001.


2/2005

9. Kalvach, Z.: Týrání, zneužívání a zanedbávání seniorů jako medicínský problém. In: Časopis lékařů českých, č. 6, 1997, s. 170173, ČLS J. E. Purkyně, Praha, 1997, s. 170173. 10. Kalvach, Z. a kol.: Úvod do gerontologie a geriatrie I. díl. Karolinum, Praha, 1997. ISBN 80-7184-366-0. 11. Kalvach, Z.: Zanedbávání a týrání seniorů. In: Sestra 5/98, s. 10-11. 12. Kolektiv autorů: Anglicko-český slovník a česko-anglický kapesní slovník. Fragment, KPS, Praha, 1991 ISBN 80-7200-027-6. 13. Vitoušová, P. BKB.: Jak pomoci rizikovým skupinám ohroženým různými formami násilí – násilí doma. (online), (cit. 2003-03-11). Dostupné z www. Shoptest.cz/zdraví/ násilí.html. 14. Mullan, P. 2002. (1.vydání 2000) The Imaginary Time Bomb. Why an Ageing Population is Not a Social Problem. London: I.B.Tauris.

15. Pavlů, D., Buchberger, J.: Výsledky šetření nedostatků v českých domovech sociální péče. FTVS UK, Praha a Forschungstelle Humanokologie und Ergonomie, Bern, 1996, s. 48-49. 16. Tošnerová, T. 2002. Ageismus. Průvodce stereotypy a mýty o stáří. Praha: Ambulance pro poruchy paměti, Ústav lékařské etiky, 3. LF UK a FNKV Praha 10. 17. Tošnerová, T.: Špatné zacházení se seniory a násilí v rodině. Ambulance pro poruchy paměti, Ústav lékařské etiky 3. LF UK Praha, Praha, 2000 18. Tošnerová, T.: Týrání a zneužívání starého člověka. In: Sestra, 8/99, s. 3-4. * Výzkum fyzického násilí u seniorů byl financován a realizován v rámci výzkumného projektu RM 01/15/04 Ministerstva zahraničních věcí ČR Zimmelová Petra a Švestková Renata [email protected]


2/2005

81

PŮVODNÍ PRÁCE

PROBLEMATIKA ŘIDIČŮ MEZINÁRODNÍ KAMIONOVÉ DOPRAVY VE VZTAHU K BEZPEČNOSTI A PLYNULOSTI PROVOZU NA POZEMNÍCH KOMUNIKACÍCH. PROBLEMS OF DRIVERS OF INTERNATIONAL TRUCK TRANSPORT IN RELATION TO SAFETY AND CONTINUITY OF TRANSPORT ON ROADS Ambrůžek Antonín Policie České republiky, České Budějovice Summary Nowadays when we are surrounded by a great number of motor vehicles on our roads, the international truck transport is getting into the foreground. The goods transport with trucks has become a trend of last decade. We can observe this particularly on our highways, either personally, or mediately from the media. It is probably a plain fact for everybody that those trucks are driven by people. The work of the truck driver is in no case easy or simple. Such a driver is exposed to a lot of stressing situation taking place before their eyes every day. For this reason, other participants of road traffic are endangered by the above mentioned drivers. In order to reduce maximally such danger, the European Agreement of Work of Crews in International Road Traffic – AETR exists. The aim and purpose of this agreement is to reduce the risk of origination of traffic accidents. Only during last year, 29 234 traffic accidents of trucks took place on our roads, in which 154 persons were killed. The above mentioned international agreement AETR regulates in its contents the driving time, the interruption of the driving time (the break), the daily or weekly rest time of the driver. A control device – the recording speedometer – serves for consequent implementation of the above mentioned regulation. It is a device for automatic indication and record of the operation data of said vehicles. The outputs of the recording device can be controlled by bodies of the Police of the Czech Republic, Customs Administration and by other bodies of state administration, e.g. County Councils, both on the roads and in their offices. As the truck traffic is becoming a very problematic sphere, it is necessary that the competent bodies implement the control of its activities with maximum consistency. Key words: truck traffic – truck – driving time – safety breaks - consequences Souhrn V dnešní době, kdy jsme obklopeni na našich silnicích velkým množstvím motorových vozidel, se do popředí tlačí mezinárodní kamionová přeprava. Doprava zboží nákladními automobily se stala trendem posledního desetiletí. Toto můžeme pozorovat zvláště na našich dálnicích buď osobně, nebo zprostředkovaně z médií. Je asi každému jasné, že ony nákladní automobily řídí lidé. Práce řidiče nákladního automobilu není v žádném případě snadná ani jednoduchá. Vždyť takovýto řidič je denně vystaven mnoha stresovým situacím, které se odehrávají před jejich zraky. Z tohoto důvodu také dochází ze strany uvedených řidičů k ohrožení ostatních účastníků silničního provozu. Aby se takovéto nebezpečí maximálně snižovalo, existuje Evropská dohoda o práci osádek v mezinárodní silniční dopravě – AETR. Cílem a smyslem této dohody je snížení rizika vzniku dopravní nehody. Jenom za loňský rok došlo na našich silnicích k 29 234 dopravním nehodám nákladních automobilů, při nichž přišlo o život 154 osob. Uvedená mezinárodní dohoda AETR ve svém obsahu upravuje dobu řízení, přerušení doby řízení (přestávku), denní či týdenní dobu odpočinku řidiče. Pro důslednou realizaci již zmíněného předpisu slouží kontrolní zařízení - tachograf. Je to přístroj pro automatickou indikaci a záznam údajů o provozu uvedených vozidel. Výstupy záznamového zařízení jsou oprávněny kontrolovat orgány Policie ČR, Celní správy i ostatní orgány státní správy, např. Krajské úřady, a to jak na silnicích, tak i ve svých úřadech. Vzhledem k tomu, že kamionová doprava se stává velmi problematickou oblastí, je nutné, aby se kompetentní orgány zabývaly co nejdůslednější kontrolou její činnosti. Klíčová slova: kamionová doprava – nákladní automobil – doba jízdy – bezpečnostní přestávky – následky 82


2/2005

Existuje snad jenom málo z nás, kteří by se alespoň někdy nepohybovali na našich silnicích v nějakém dopravním prostředku, ať již jako spolucestující, nebo přímo jako řidiči. Pro mnohé z nás je toto zcela běžnou záležitostí, aniž bychom si uvědomovali množství skutečností, které na nás mohou v této činnosti působit a ovlivňovat nás. Kolik z nás asi ví, že celková délka dálniční a silniční sítě v České republice (mimo síť městských a místních komunikací) je 55 464 km, z čehož připadá na dálnice cca 535 km, na silnice I. třídy 6 128 km (z toho ,,rychlostní“ 315 km), silnice II. třídy 14 667 km a silnice III. třídy 34 141 km, po kterých se pohybuje téměř 5 mil. 100 tisíc motorových a přípojných vozidel, která ujedou za jeden pracovní den přibližně 137 milionů kilometrů ?(1) S těmito pozitivními a stále rostoucími ukazateli je však nutno uvést i čísla velmi tragická a varující, vycházející ze statistiky dopravních nehod, kdy v roce 2004 bylo Policii České republiky nahlášeno 196 486 dopravních nehod, při nichž bylo 1 215 osob usmrceno, 4 878 zraněno těžce a 29 543 lehce. (2) Asi každý z nás si povšiml velkého množství nákladních automobilů – kamionů, které se pohybují po našich komunikacích, a tudíž je potkáváme téměř na každém kroku. Aniž bychom si toto nějak vážně uvědomovali, stávají se naší každodenní součástí. U oblasti mezinárodní kamionové dopravy bych se chtěl pozastavit a rozebrat některé skutečnosti, které se této

činnosti týkají. Především si je nutno uvědomit, že se jedná o velmi těžkou, složitou a náročnou práci jak po stránce fyzické, tak i duševní, kterou vykonává sám člověk. Proto, aby takovouto náročnou práci mohl vykonávat, je nutné, aby byla stanovena nějaká pravidla. Pomineme-li základní předpoklady pro výkon povolání řidiče nákladního vozidla, od zdravotní způsobilosti po profesní, tak jedním takovým základním pravidlem je Evropská dohoda o práci osádek vozidel v mezinárodní silniční dopravě – AETR (dále jen Dohoda AETR). Smyslem a cílem Dohody AETR je dosáhnout snížení rizika vzniku dopravních nehod způsobených řidiči nákladních vozidel. Vždyť v roce 2004 došlo k 29 234 dopravním nehodám nákladních automobilů, při kterých přišlo o život 154 osob, což je o 34 více než v roce 2003. (2) Koho se Dohoda AETR týká? Dohoda se týká všech řidičů vozidel při provozování mezinárodní nákladní silniční dopravy vozidly nad 3,5t celkové hmotnosti včetně celkové hmotnosti přívěsu nebo návěsu, osobní dopravy vozidly, která jsou určena pro přepravu více než 9 osob včetně řidiče, a to jak naložených, tak prázdných, bez ohledu na to, zda se přeprava uskutečňuje pro cizí, nebo vlastní potřeby. Ostatních druhů přeprav se netýká. Následující tabulka (tab. 1) nám ukáže, jaká pravidla doby řízení, přerušení jízdy a doby odpočinku Dohoda AETR obsahuje.

Tab. 1: AETR - Doba řízení, přerušení a doba odpočinku DOBA ŘÍZENÍ denní týdenní dvoutýdenní PŘERUŠENÍ DOBY ŘÍZENÍ

9 hodin (2x týdně 10 hodin) nejvýše 6 denních dob řízení (56 hodin) 90 hodin po 4,5 hodiny nejméně 45 minut lze rozdělit na nejméně 15 minutové přestávky

MDH

po 4 hod. minimálně 30 minut, lze rozdělit na nejméně 15 minutové přestávky

V OSTATNÍ SILNIČNÍ DOPRAVĚ

po 4,5 hodiny nejméně 30 minut, lze rozdělit na nejméně 15 minutové přestávky

DENNÍ DOBA ODPOČINKU - jeden řidič

1)

- dva řidiči a více TÝDENNÍ DOBA ODPOČINKU

11 hodin (v průběhu 24 hodin) - možnost zkrácení nejvýše 3x týdně na 9 hodin s tím, že jako náhrada bude poskytnuta odpovídající doba odpočinku před koncem následujícího týdne 12 hodin (v průběhu 24 hodin) - s tím, že čerpání je možné ve dvou nebo třech oddělených intervalech během 24 hodin, přičemž jeden interval musí být nejméně 8 hodin 2)

8 hodin (v průměru 30 hodin) 45 hodin (včetně denní doby odpočinku za poslední den v týdnu) - možnost zkrácení na 36 hodin v místě obvyklého odstavení vozidla, nebo v místě pobytu řidiče - možnost zkrácení na 24 hodin mimo výše uvedená místa s tím, že každé zkrácení bude vyrovnáno odpovídající dobou odpočinku vybranou vcelku před koncem třetího týdne PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSÍLÍ

2/2005

83

Obecné pravidlo pro zkrácení: Zkrácená doba denního odpočinku (maximálně v jednom týdnu 6 hodin) nebo týdenního odpočinku (maximálně 21 hodin) musí být přiřazena k jinému odpočinku trvajícímu nejméně 8 hodin v místě, kde vozidlo parkuje nebo v místě pobytu řidiče. Odpočinkem se rozumí každá nepřerušená doba trvající nejméně jednu hodinu, během níž řidič může volně nakládat se svým volným časem (článek 1 písmeno m). Denní doba řízení je celková doba řízení mezi dvěma odpočinky denními, nebo jedním odpočinkem denním a jedním odpočinkem týdenním (článek 6 odstavec 1). Přestávka je doba, během níž nesmí řidič vykonávat žádnou jinou činnost. Doba čekání a doba nevěnovaná řízení strávená ve vozidle při jízdě na trajektu nebo ve vlaku se nepovažuje za jinou činnost. (3) Pro důslednou realizaci Dohody AETR nám slouží kontrolní zařízení – tachograf. Tachograf je kontrolní přístroj určený k zabudování do silničních vozidel pro automatickou indikaci a záznam údajů o provozu těchto vozidel a o některých pracovních časech jejich řidičů. Kontrolní zařízení musí zaznamenávat vzdálenost ujetou vozidlem, rychlost vozidla, dobu řízení, dobu ostatní práce, nebo pracovní pohotovosti, přerušení práce a denní dobu odpočinku a otevření skříňky obsahující záznamový list v kontrolním zařízení. Z Dohody AETR vyplývají povinnosti jak pro řidiče, tak i pro dopravce. Řidič musí mít vždy při kontrole na silnici k dispozici a k předložení ke kontrole záznamové listy běžného týdne a posledního dne týdne předcházejícího, během něhož řídil, a řidič je musí být schopen kdykoliv na požádání pověřeného kontrolora předložit. Tachografické kotoučky používá každý den, kdy řídí, od okamžiku, kdy převezme vozidlo. Takovýchto podobných povinností má ještě celou řadu. Jsou zde ale také, jak jsem již zmínil, povinnosti pro dopravce, kdy je tento povinen zajistit, aby vozidlo bylo vybaveno záznamovým zařízením (tachografem) podle Dohody AETR, zajistit přezkoušení tachografů, nejméně jednou za dva roky, zabezpečit správné fungování tachografu, vydat řidičům dostatečný počet tachografických kotoučků s ohledem na dobu trvání přepravy. Další důležitou povinností je organizovat práci řidičů tak, aby mohli dodržovat ustanovení 84

Dohody AETR, kontrolovat pravidelně doby řízení a jiných prací, jakož i hodiny odpočinku, učinit přítrž porušování Dohody AETR a zajistit, aby se porušování nemohlo opakovat, nepoužívat odměn i prémiového zvýhodnění nebo zlepšení platu řidiče za ujetou vzdálenost, nebo za překročení nepovoleného objemu nákladu (přetěžování vozidel), uchovávat tachygrafické kotoučky vyplněné dle stanovení Dohody AETR po dobu nejméně dvanácti měsíců od data posledního zápisu a předložit je na vyžádání kontrolním orgánům. Zmíněné povinnosti v posledním odstavci jsou do určité míry pro dopravce neefektivní, neboť jejich striktní dodržování snižuje jeho zisk. K porušování uvedených povinností dochází oboustranně, ale u každého subjektu z jiných důvodů. Pokud se jedná o řidiče, jenž není zároveň i dopravcem, jedná se o důvody osobní nebo nedbalostní. Na druhé straně se však u dopravce jedná o důvody zjevně úmyslné za účelem ekonomického zisku, což je podstata jeho činnosti. Při kontrolní činnosti ze strany orgánů Policie ČR a Krajských úřadů jsou zjišťována taková porušení Dohody AETR, že podrobným šetřením dojde kontrolní orgán k tomu, že se řidič někdy stává doslova rukojmím dopravce (svého zaměstnavatele). Vyplývá to i z vyjád-ření řidiče na místě kontroly, proč k porušení došlo. Dochází i k takovým situacím, kdy dopravce vyšle svého řidiče na další jízdu bez náležitého odpočinku, tak jak to ukládá Dohoda AETR, a to ještě na cizí doklady. Vyskytnou se i takové případy, kdy řidič řídí nepřetržitě 18 i déle hodin. Některé firmy proplácejí svým řidičům uložené pokuty ve formě odměn za přestupky, které zvyšují ekonomický zisk dopravce, jako je například překročení rychlosti, přetěžování vozidel, nedodržování předepsané doby řízení a odpočinku, doby zákazu jízdy, nepředložení tachografických kotoučků z předešlých dnů a za další administrativní prohřešky. V některých případech je prokazování porušení předpisů velmi obtížné a složité zejména tehdy, kdy každoročně závěrem roku dochází ke zvýšenému počtu podezřelých vloupání do firem, kde jako zázrakem nemizí peněžní hotovost, ale pouze doklady související s podnikáním. Výjimkou nejsou ani podezřelé požáry. Nedodržování podmínek Dohody AETR má za následek vážného ohrožení bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích, neboť dochází ke značnému vyčerpání


2/2005

organismu řidiče, únavě, nesoustředěnosti, nadměrnému pracovnímu přetížení, což poté přímo vede ke vzniku dopravní nehody. Toto je krátký výčet toho, co negativně ovlivňuje problematiku silniční mezinárodní kamionové dopravy. Je zde mnoho negativních rysů, které nás ohrožují nejen na našem životě a zdraví, ale také ohrožují naši státní ekonomiku, vždyť ani ekonomické ztráty nejsou v dnešní

době zanedbatelné. Bilanci počtu usmrcených osob nepříznivě ovlivnili zejména řidiči nákladních automobilů, neboť při jimi zaviněných nehodách zahynulo, jak jsem již připomněl, 154 osob, tj. ve srovnání s rokem 2003 o 34 osob (28,3 %) více. V následující tabulce (tab. 2) je uvedeno členění nehod a jejich následků u nehod zaviněných řidiči nákladních automobilů podle hmotnostních kategorií.

Tab. 2: Porovnání vývoje v kategorii nákladních automobilů dle jejich celkové hmotnosti Nákladní automobily, hmotnostní kategorie; rok 2004

do 3,5 tuny 3,6 až 10 tun nad 10 tun Nezjištěno

Počet nehod

Počet usmrcených

Rozdíl počtu nehod

Rozdíl počtu usmrcených

11 293 6 777 10 408 756

62 31 58 3

1 841 314 1 103 -1 280

30 2 -1 3

Jak je vidět, nejhorší situace byla u nákladních automobilů kategorie do 3,5t, kde došlo k největšímu nárůstu počtu usmrcených osob (o 30). U všech uvedených hmotnostních kategorií došlo ke zvýšení počtu dopravních nehod. Mezi nejčastějšími příčinami dopravních nehod nákladních automobilů se uvádí: nesprávný způsob jízdy - sem lze zahrnout např. nevěnování se řízení (únava, spánek), vjetí do protisměru, agresivní jízda, nezvládnutí vozidla, nedodržení bezpečnostní vzdálenosti, otáčení, couvání. nepřiměřená rychlost nedání přednosti nesprávné předjíždění

Nezbývá nic jiného, než aby kompetentní orgány tyto problémy lépe analyzovaly a řešily je s potřebnou rychlostí, účinností a aby maximálně využívaly dostupných legislativních prostředků, čímž by výraznou měrou přispěly k ochraně nás všech. LITERATURA 1. Katalog dodavatelů pro dopravní stavitelství, dopravní inženýrství a dopravní služby; Direkta group, s.r.o., 3. vydání, Praha, leden 2005. 2. http://www.mvcr.cz/doprava/nehody/2004/ rok2004.doc. 3. www.asbenes.cz/hlxx/Nakladni/AETRtab.html

Ambrůžek Antonín


2/2005

85

PŮVODNÍ PRÁCE

BEZPEČNÁ KOMUNITA TŘEBOŇ TŘEBOŇ - SAFE COMMUNITY Michaela Lavičková Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra klinických oborů Summary The project “Safe community” of Třeboň is a long-term project dealing with prevention and reduction of seriousness of injury incidence in the given locality. It is complexly focused on all injury types and all inhabitant categories with special accent to injury prevention in children and seniors. The aim is to influence positively the quantity and dangerous character of injuries in Třeboň, to implement the project in the program “Healthy city”. The author believes, on the base of long-term activity in the sphere of injury prevention, that it is possible to influence significantly the level of injury incidence with the help of appropriately chosen prevention activities, spread of knowledge of injury risks and involvement of the public into the cooperation on improvement of the environment of their home or work. In the scope of the project, prevention campaigns aimed at risk behaviour and populations in the sphere of injuries are developed according to the needs of the chosen locality. Children belong to the most observed groups and cooperation with the basic school Sokolská was established. Further, we include seniors among the risk groups, and activities aimed to support their self-sufficiency are developed in cooperation with Parish Charity Třeboň. In 2005, continuous monitoring of injury rate statistics was started in Třeboň. On the base of its analysis, it is planned to create other prevention activities, oriented specifically on specific problem spheres. Now, only a year has passed since the start of the injury prevention activities, and so it is not possible yet to evaluate to which level the general aims were reached. Only information statistic data of injury rate in children for the first half of the year 2005 are available. Still, the cooperation with a lot of key institutions in the given city was successfully established, a series of prevention programs was implemented and the public is regularly addressed with information lectures and by local press. Key words: injury – prevention – project - activities Souhrn Projekt „Bezpečná komunita“ Třeboň je dlouhodobým projektem, který se zabývá prevencí a snižováním závažnosti úrazové incidence v dané lokalitě. Je komplexně zaměřen na všechny typy úrazů a všechny kategorie obyvatel se speciálním akcentem na prevenci úrazů u dětí a seniorů. Cílem je pozitivní ovlivnění množství a nebezpečnosti úrazů v Třeboni, implementace projektu do programu „Zdravé město“. Na základě dlouhodobé činnosti v oblasti prevence úrazů se autorka domnívá, že vhodně zvolenými preventivními aktivitami, šířením povědomí o rizicích úrazů a zapojením veřejnosti do spolupráce na zkvalitňování prostředí svého domova či práce lze významným způsobem ovlivnit míru úrazové incidence. V rámci projektu vznikají dle potřeby zvolené lokality preventivní kampaně zaměřené na rizikové chování a populace v oblasti úrazů. Mezi nejvíce sledované skupiny patří děti, kdy byla navázána spolupráce se základní školou Sokolská. Dále mezi rizikové skupiny řadíme seniory, kdy ve spolupráci s Farní charitou Třeboň vznikají aktivity zaměřené na podporu jejich soběstačnosti. V Třeboni bylo v roce 2005 započato kontinuální sledování statistiky úrazovosti. Na základě její analýzy je plánováno vytvoření dalších preventivních aktivit již specificky orientovaných na konkrétní problematické oblasti. V současné době uplynul rok od započetí preventivně úrazových aktivit, kdy nelze zatím zhodnotit do jaké míry bylo dosaženo celkových cílů. K dispozici jsou pouze informativní statistické údaje úrazovosti u dětí za první polovinu roku 2005. Přesto se podařilo navázat spolupráci s mnoha klíčovými institucemi v daném městě, zrealizovat řadu preventivních programů a pravidelně oslovovat veřejnost informativními přednáškami a prostřednictvím místního tisku. Klíčová slova: úraz – prevence – projekt - aktivity 86


2/2005

Současný stav Problematice úrazů a otrav se v současné době začala věnovat zvýšená pozornost, a to v celé republice. Základním důvodem je potřeba snížení úrazové incidence a zmírnění následků úrazů. Zájem odborníků, ale i širší veřejnosti je zvýšený v souvislosti s neuspokojivými výsledky ČR v oblasti úrazovosti. Česká republika je ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi, zejména zeměmi západní Evropy, jednou ze zemí s vysokým výskytem úrazů, tedy jednou z nejrizikovějších. Situace je tím závažnější, že úrazy jsou z velké části ovlivnitelné a dá se jim vhodnou a včasnou intervencí vyvarovat. Úrazy a otravy v České republice patří mezi výrazně problematické oblasti. Ročně u nás v souvislosti s úrazy umírá kolem 9 000 lidí. Úmrtí na úrazy je na třetím místě v příčinách úmrtnosti u dospělé populace, avšak u dětí a mladistvích dokonce na místě prvním. V České republice ročně více než 300 000 dětí utrpí úraz. Přibližně 30 000 dětí je následkem úrazu hospitalizováno a 300 dětí následkem úrazu umírá. (2) Úrazy Definice úrazů zní: „Poškození zdraví, které vzniká náhle, působením vnější síly, která svou intenzitou přesahuje adaptační schopnosti organismu.“ (1) Úrazy jsou děleny na úrazy úmyslné a neúmyslné, označované odbornou literaturou jako intentional and unintentional injuries. Úrazy neúmyslné jsou způsobovány bez úmyslného zavinění, do jisté míry jsou dílem náhody. Do této skupiny úrazů patří zejména úrazy dopravní, pády, otravy, úrazy vzniklé v domácnosti, pracovní úrazy, tonutí, popáleniny, úrazy zapříčiněné působením elektrického proudu. Druhou skupinou úrazů jsou úrazy tzv. úmyslné. Do této kategorie řadíme úrazy vycházející z úmyslu. Vznik těchto úrazů je spojen s primární vůlí poškodit zdraví své nebo druhé osoby. Úmyslné úrazy často souvisí s protiprávním jednáním, a tedy s kriminální činností. Mezi nejvíce závažné úmyslné úrazy patří ublížení na zdraví, zranění střelnou zbraní, vraždy či sebevraždy, znásilnění, zneužívání, týrání. Projekt „Bezpečná komunita“ Projekt „Bezpečná komunita“, zaštítěný Světovou zdravotnickou organizací, je projektem zaměřeným na prevenci úrazů všech kategorií, tedy úmyslných i neúmyslných, dopravních,

školních, úrazů v domácnosti, při sportu a volnočasových aktivitách. Aktivity v rámci projektu jsou v dané lokalitě, která se snaží zabraňovat zraněním, ale i s nimi spojenými sociálními a ekonomickými dopady, orientovány na nejvíce rizikové skupiny místní populace. Tradičně mezi nejohroženější patří děti a senioři. Na základě odborných expertíz bylo zjištěno, že lokální projekty jsou z hlediska efektivity přínosnější nežli aktivity např. na národní úrovni. Důvodem je skutečnost, že v rámci specifické lokality jsou aktivity determinovány a směrovány k řešení konkrétních problémů a rizik a nikoliv všeobecně definovaných cílů. (3) Projekt „Bezpečná komunita“ není v České republice novinkou. Jako první získalo toto ocenění v roce 2003 město Kroměříž a stalo se tak doslova průkopníkem osvědčené metody prevence úrazů u nás. Výše zmíněný projekt stojí na několika pilířích, kdy primárním požadavkem je zapojení místních autorit, městským úřadem počínaje, přes praktické lékaře, zdravotnická střediska, školy, policii a další dostupná zařízení. Tím je ovšem učiněn pouze první krok. Velice důležité je samotné zapojení veřejnosti a dobrovolných sdružení do celého programu. (4) Třeboň V roce 2004 bylo rozhodnuto radou města Třeboně připojit se k dlouhodobému projektu Světové zdravotnické organizace „Bezpečná komunita“. Zastupitelé jihočeského města Třeboň tak dali najevo svůj zájem o zdraví, bezpečí a rozvoj města a jeho obyvatel. Třeboň je významným kulturním a lázeňským městem s velkou návštěvností nejen v rámci domácí klientely, ale i řadu let vyhledávanou destinací zahraničních turistů či lázeňských hostů. Počet obyvatel v Třeboni v současnosti překračuje hranici osmi tisíc. Nejvíce obyvatel je zastoupeno v produktivním věku a mezi seniory, ale nezanedbatelný soubor tvoří také děti ve věku do 15 let. Níže je popsán stav projektu po prvním roce intenzivní práce. Cíle projektu „Bezpečná komunita“ Třeboň začlenění projektu do programu Zdravé město Třeboň, zapracování do Akčního plánu vytvoření vhodných preventivních projektů zaměřených na rizikové skupiny populace (děti, senioři) realizace těchto preventivních projektů


2/2005

87

v městě Třeboni sledování úrazové incidence v lokalitě vytvoření statistického přehledu šířit povědomí o projektu informováním veřejnosti prostřednictvím místního tisku spolupráce s místní samosprávou, lékaři, policií, školami Aktivity v rámci projektu v roce 2004 – 2005 Na konci roku 2004 byl splněn prvotní cíl a projekt byl úspěšně implementován do rámcového programu Zdravé město, jehož je Třeboň také realizátorem, a došlo k zapracování jeho cílů do Akčního plánu zdraví. Tím byl projekt zastřešen nejen Národní sítí Zdravých měst, ale zejména, což je pro tento typ aktivit nezbytné, získal podporu místního zastupitelstva. Projekt „Bezpečná komunita“ Třeboň dal vzniknout mnoha preventivním aktivitám, zaměřeným nejen na úrazy neúmyslné, ale i na úrazy úmyslné. Spolupráce byla navázána kromě Městského úřadu také se základní školou Sokolská, která se stala pilotní školou pro realizaci všech aktivit orientovaných na děti od první do deváté třídy. Dále byla velice úzká spolupráce navázána s Městskou policií Třeboň a Farní charitou Třeboň. Všechny zmíněné instituce se významnou měrou podílely a stále podílejí na činnostech spojených s prevencí úrazů. Jako první byl realizován na ZŠ Sokolská Třeboň preventivní program, jehož cílovou skupinou jsou děti od deseti let věku, které se již samy mohou účastnit silničního provozu na kole, s názvem „Bezpečný cyklista“. Díky tomuto projektu, původně schválenému v roce 2003 Ministerstvem zdravotnictví ČR jako projekt podpory zdraví (autorka byla spoluřešitelkou projektu č. 8077/1), se děti při jízdě na kole seznámily s pravidly silničního provozu, naučily se nejběžnější dopravní značení a v neposlední řadě měly možnost vyzkoušet si pod dozorem Městské policie praktickou jízdu na kole na předem připraveném dopravním hřišti. Programu se zúčastnilo na 50 dětí ze ZŠ Sokolská. Dalším z úspěšně realizovaných preventivních činností bylo zapojení do projektu pod záštitou Centra dopravního výzkumu v Brně a BESIP „Pásovec“. Projekt „Pásovec“ je preventivně informační kampaní na podporu používání dětských zádržných systémů v autě a cílovou skupinou jsou děti ve školkách a na prvním stupni základních škol. Na 200 dětí z Třeboně bylo seznámeno s nutností používání dětských autosedaček a bezpečnostních pásů, se 88

zásadami jejich bezpečného používání a samozřejmě také s následky při rizikovém chování při jízdě autem. V oslovených třídách byla následně vyhlášena výtvarná soutěž na dané téma a dětem byla z výkresů udělána výstavka. V souvislosti s preventivní kampaní „Pásovec“ byla ve spolupráci s Městskou policií připravena dopravně bezpečnostní akce se speciálním zaměřením na používání bezpečnostních pásů v autě. Na příjezdové cestě k místním základním školám byly postaveny dvě hlídky ve složení strážník Městské policie, učitelka a děti ze základní školy Sokolská, které prošly teoretickou částí kampaně. Pokud řidič se spolujezdci dodržovali pravidla silničního provozu a byly připoutáni, dostali od dětí postavičku pásovce na bezpečnostní pás. V opačném případě následovalo napomenutí a předání informačního letáku o důležitosti používání zádržných systémů v autě, zvláště u dětí. Preventivní kampaní bylo osloveno více než 400 dětí z Třeboně. V projektu „Bezpečná komunita“ je věnována pozornost také stoupající agresi mezi školní mládeží, a proto byl v Třeboni realizován projekt zaměřený na prevenci úmyslných úrazů s názvem „Prevence násilí a násilně vzniklých úrazů“. Tento projekt byl původně také podpořen grantem Ministerstvem zdravotnictví, jako projekt podpory zdraví pro rok 2004 (autorka byla řešitelkou projektu č. 9133). Cílou skupinou zde byly děti mladšího školního věku a jejich vychovatelé a rodiče. Celá preventivní aktivita v oblasti násilí byla realizována formou otevřené diskuze mezi dětmi o rizicích a možnostech efektivní nenásilné obrany. Projekt „Bezpečná komunita“ není zaměřen jen na dětskou populaci, jak již bylo zmíněno, a proto byl v Třeboni započat kurz trénovaní paměti pro seniory. Kurz trénování paměti je z hlediska úrazovosti velkým přínosem. U seniorů je typická snížená schopnost adaptace na nové prostředí a s tím spojena rizika týkající se úrazů. Díky procvičování paměti a s tím spojenými aktivitami dochází k mentální aktivizaci seniorů a je podporována a udržována určitá míra jejich soběstačnosti. Protože projekt „Bezpečná komunita“ je dlouhodobý, jsou připravovány další aktivity. V současné době je k realizaci připravována preventivně informační kampaň „Na kolo jen s přilbou“, vytvořená MUDr. Martinem Sedlákem z Bezpečné komunity Kroměříž, která se


2/2005

zabývá podporou používání dětských cyklistických přileb u dětí. Dále bude pokračováno ve sběru dat úrazové incidence a pravidelném informování veřejnosti o stavu celého projektu. Dílčí výsledky Nezbytnou součástí celého projektu „Bezpečná komunita“ je sběr dat úrazové incidence. V Třeboni se podařilo do této aktivity zapojit pediatry, praktické lékaře pro dospělé i chirurgické ambulance. V současné době jsou k dispozici pouze orientační údaje o dětské úrazové incidenci za první pololetí roku 2005. Vzhledem k tomu, že sběr dat probíhá prvním rokem, nelze provést komparativní zhodnocení efektu projektu. Legenda k výsledkům (viz příloha) Graf č. 1 Počet úrazů u dívek a u chlapců za první polovinu roku 2005 v absolutních číslech Z grafu vyplývá vyšší riziko úrazovosti u chlapců. Většina z nich byla u chlapců způsobena v důsledku sportovních aktivit. Graf č. 2 Prostředí, kde úrazy vznikly Mezi nejrizikovější prostředí z hlediska námi získaných údajů u dětí patří domov, dále pak

sportovní prostředí a škola. Je zde evidentní spojitost mezi množstvím úrazů a časem, který dítě v jednotlivých prostředích stráví. Doma a ve škole dítě prožije největší část během týdne. Graf č. 3 Poraněné části těla Nejčastěji poraněnou částí těla v námi sledovaných případech byly končetiny a hlava. Většinou se jednalo o úraz lehký, nicméně v 7 případech z 51 muselo být dítě operováno. Graf č. 4 Typy úrazů Nejvíce vzhledem ke sledovaným úrazům došlo k pohmoždění měkkých částí těla, dále pak následují distorze, luxace a zlomeniny. LITERATURA 1. Benešová, V.: Epidemiologie dětských úrazů. Seminář CEPDÚ. Praha: 2001. 2. Grivna, M.: Metodika prevence úrazů na komunitní úrovni. 1. vyd. Praha: 2. lékařská fakulta UK, 1999. ISBN 80-238-4154-8 3. Rothman, J., Tropman, J. E.: Strategies of Community Intervention. 5. vyd. Itasca, Illinois: F.E. Peacock Publisher, INC., 1995. ISBN 0-87581-390-9 4. Kozlová, L.: Sociální služby, Triton, Praha, 2005, 72 s., ISBN 80-7254-662-7

Michaela Lavičková [email protected] PŘÍLOHA

Graf 1 - Počet úrazů u dívek a chlapců za první 1/2 roku 2005 v absolutních číslech

21

chlapci dívky

30


2/2005

89

Graf 2 Prostředí, kde úrazy vznikly 16 14 12 10 8 6 4 2 0

15

doprava hospodářské a pracovní prostředí

13

škola

9

sportovní prostředí

5

4 2

1

2

v přírodě prostředí pro zábavu, parky

1

í

Graf 3 Poraněné části těla 20

18 15

15

hlava

13

hrudník břicho

10

horní končetina dolní končetina

5

2

2

1

polytrauma

0 1

Graf 4 Typy úrazů 16 14 12 10 8 6 4 2 0

15 13

komoce

11

pohmoždění, odřenina

8

otevřená rána zlomenina

2

2

luxace, distorze vícečetné zranění

1

90


2/2005

ODBORNÁ PRÁCE

DOPRAVNÍ NEHODA JAKO TRAUMATICKÁ UDÁLOST A POTŘEBA POMOCI TRAFFIC ACCIDENT AS A TRAUMATIC EVENT AND THE NEED OF HELP Čapková Magdalena Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra klinických oborů Summary The number of traffic accidents is constantly increasing in the Czech Republic. About 1300 persons are killed on the roads every year and other hundreds are injured. The participation at a traffic accident, the injury or the loss of a close person can cause serious psychical and social problems. The traumatic situation affects families and close relatives and friends of the victims who need help. The Advisory Centre DoN – social consulting and mediating of psychological help for citizens damaged by a traffic accident (Dopravní Nehoda) – was established at the Faculty for Health and Social Care of the University of South Bohemia. Key words: traffic accident – psychical trauma – post-traumatic stress disorder – help – advisory centre Souhrn V ČR neustále stoupá počet dopravních nehod. Na silnicích přijde ročně o život kolem 1300 osob a další stovky osob jsou zraněny. Účast při dopravní nehodě, zranění či ztráta blízké osoby může způsobit vážné psychické a sociální problémy. Traumatická situace zasahuje rodiny a blízké obětí, kteří potřebují pomoc. Při Zdravotně sociální fakultě JU byla zřízena Poradna DoN poskytující sociální poradenství a psychoterapeutické poradenství ,včetně krizové intervence, pro občany poškozené Dopravní Nehodou. Klíčová slova: dopravní nehoda – psychické trauma - posttraumatická stresová porucha – pomoc – poradna ÚVOD Silniční doprava představuje pro většinu z nás možnost snadného, rychlého a pohodlného přesunu mezi libovolně zvolenými místy za účelem práce, obchodu, studia či zábavy. Silniční doprava se stala pro nás také symbolem pokroku, charakterizovaným stále rychlejšími automobily se stále luxusnější výbavou. Většina obyvatel u nás je majitelem řidičského průkazu. Mnoho lidí si už svůj život bez osobního automobilu ani nedokáže představit. Umíme si však představit také tu odvrácenou a nesmírně krutou stránku silniční dopravy? Umíme ji řešit? Na našich silnicích… Policisté na území republiky 16. května 2005 zkontrolovali téměř osmnáct tisíc vozidel, přičemž zjistili pět tisíc přestupků. Nejčastějším přestupkem byla rychlá jízda. Alkohol policisté zaznamenali v devětapadesáti případech. Mezi nejčastěji zjištěné přestupky tradičně patřilo nedodržení nejvyšší povolené rychlosti (229 91

přestupků). Dále pak nevyhovující technický stav kontrolovaných vozidel a nepoužití bezpečnostních pásů. To je jedna ze zpráv, která svědčí o veliké a stále rostoucí nekázni řidičů. Mezi nejčastější dopravní přestupky patří vysoká rychlost - někdy i nad 250 km/hod. a nesprávné předjíždění. Ředitelství silnic a dálnic ČR provedlo v období od 1. - 10. dubna 2005 průzkum měření rychlosti na jednom z mnoha úseků dálnice D1. Výsledky tohoto průzkumu jsou v mnoha ohledech zarážející. Hrozivá je bilance překročení povolené maximální rychlost o mnoho desítek km/hod. Za deset dní projelo v uvedeném úseku více než 36 000 vozidel rychleji než 130 km/hod a 192 vozidel rychleji než 190 km/hod. Každý řidič, který cestuje po dálnicích, se s takovým vozem může snadno střetnout. Z celkového počtu projíždějících vozidel (včetně nákladních) předepsanou rychlost porušilo celkem asi 25 % vozidel. Pokud by se měřila pouze osobní vozidla tak celkové procento bude ještě


2/2005

vyšší. (4) Nepřiměřená rychlost neznamená jen překročení povolené rychlosti v určitém silničním úseku, jedná se především o takovou rychlost, kterou „musí řidič přizpůsobit zejména svým schopnostem, vlastnostem vozidla a nákladu, předpokládanému stavebnímu a dopravně technickému stavu pozemní komunikace, její kategorii a třídě, povětrnostním podmínkám a jiným okolnostem, které je možno předvídat; smí jet jen takovou rychlostí, aby byl schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou má rozhled“. (9) Dle statistik Centra dopravního výzkumu není u nás výjimkou, když ve městě okolo nástupního ostrůvku jede auto rychlostí 90 km/ hod. Může takový řidič vůbec zareagovat, kdyby mu do silnice vběhlo dítě? Vždyť brzdná dráha na suchém asfaltu při rychlosti 30 km/ hod. je 12,9 m; při rychlosti 60 km/hod. již 35,2 m a při rychlosti 120 km/hod. dokonce již 107,3 m. Předpokladem bezpečného zastavení je dobrý stav pneumatik, seřízené brzdy a reakční doba řidiče 1 sekunda. (4) Následky riskantního chování řidičů jsou dopravní nehody, při nichž dochází ke zranění či úmrtí osob. Vysoká úmrtnost je především u nehod způsobených nepřiměřenou rychlostí jízdy. Vždyť „pouze“ asi 15 % těchto nehod má za následek téměř polovinu (okolo 43 %) usmrcených osob. Agresivita řidičů je dalším faktorem, který významně ovlivňuje situaci na silnicích. Agresivita mívá na silnici mnoho podob - bezohledné předjíždění, nerespektování přednosti v jízdě, mimická gesta, slovní napadání, houkání, používání světelné houkačky, záměrné udržování těsné vzdálenosti mezi vozidly k vyprovokování vpředu jedoucího automobilu k zvýšení rychlosti, náhlá změna rychlosti ve snaze nepřipustit předjetí apod. Je všeobecně známo, že agresivita se šíří a vyvolává další agresivitu. Není pochyb, že kdo překračuje nejvyšší povolenou rychlost například o 40 km/hod. a více nebo předjíždí v nepřehledném úseku, volí nutně agresivní způsob jízdy. To vyvolává u ostatních řidičů nepříznivé emoce a jízda pod vlivem silných emocí může být stejně nebezpečná jako jízda pod vlivem alkoholu. Z uvedených faktů je zřejmé, že hlavním smrtícím fenoménem na českých silnicích je jednoznačně nepřiměřená rychlost a s tím související nekázeň, arogance a agresivita některých řidičů. (4)

NEHODA, HROMADNÉ NEŠTĚSTÍ, KATASTROFA Nehoda – zraněno maximálně 5 osob. Z pohledu akutní pomoci a péče zvládnutelná běžnými dostupnými prostředky. Hromadné neštěstí - zraněno 5 – 100 osob, případně méně než 10 mrtvých. Je snahou zvládnout hromadné neštěstí prostředky běžnými při nehodě, tedy bez snížení úrovně ošetření. Katastrofa - více než 100 zraněných osob nebo více než 10 mrtvých. Běžně dostupnými prostředky nelze řešit, dopad na snížení úrovně ošetření. (2) DOPRAVNÍ NEHODY Dopravní nehody, ke kterým přes veškerou snahu mnoha účastníků silničního provozu i řady zainteresovaných institucí stále dochází, si bez přestání vybírají svou krutou daň. Na území ČR bylo usmrceno jenom od r. 1980 do r. 2004 při silničních dopravních nehodách podle policejních statistik 32 291 osob, což představuje v podstatě vyvražděné jedno menší okresní město (velikostí např. Šumperk), a mimo to bylo 119 774 osob těžce a 615 151 osob lehce zraněných. Policie zaregistrovala za toto období celkem 3 371 617 dopravních nehod. Z toho bylo 576 722 nehod, při nichž došlo ke zranění nebo k usmrcení (tzv. osobní nehody). V současné době (od r. 2001) jsou policií evidovány zpravidla pouze nehody osobní nebo nehody s hmotnou škodou převyšující 20 000 Kč. Kromě přímých hmotných škod způsobených nehodovostí vznikají i další následné škody. Škody vzniklé na zdraví účastníků nehody (finančně vyčíslené), jakož i další hmotné škody, spolu s finančním vyčíslením všech procesů, vedoucích k odstranění následků nehodovosti (náklady na zdravotní péči, administrativní náklady na policii, soudy, pojišťovny, ale i např. ztráty na potenciální produkci obětí nehod a sociální výdaje), tvoří celý komplex tzv. socioekonomických nákladů nehodovosti, což znamená v důsledku nezanedbatelnou dodatečnou finanční zátěž. Tyto socioekonomické náklady v ČR rovněž nezadržitelně rostou - v r. 2003 představovaly asi 52 mld. Kč za tento jediný rok, což znamená více než 2 % celkového ročního objemu HDP ČR. Ve statistikách dopravní nehodovosti se udává zpravidla počet usmrcených, kteří zemřeli do 24 hod. po nehodě, jak je registruje Policie ČR ve svých statistikách. Pro účely mezinárodního porovnávání mezi jednotlivými zeměmi


2/2005

92

v databázi IRTAD se však využívá jako ukazatel počet usmrcených, kteří zemřeli do 30 dnů po nehodě. Od konce 80. let nejvíce vzrostl počet usmrcených v kategorii aktivního věku 25 - 64 let (na dvojnásobek), následovaný počtem v kategorii mládeže 15 - 24 let, zatímco počet usmrcených seniorů nad 65 let a dětí do 14 let zůstává přibližně stabilní. Nejvyšší nárůst v kategorii 25 64 let evidentně souvisí se skutečností vysokého používání osobních automobilů v této věkové kategorii. Jejich současný podíl činí kolem 60 %. Nejvyšší podíl v počtu zraněných tvoří osoby ve věku 25 - 65 let (kolem 55 %), následovaný počtem mládeže 15 - 24 let, seniorů nad 65 let a dětí do 14 let. Srovnáváme-li vývoj počtu zraněných osob v silničním provozu v zemích se srovnatelných počtem obyvatel s ČR, některé země (Belgie, Rakousko, Nizozemsko) vykazují výrazně vyšší počet zraněných než ČR, ale pouze v ČR má tento vývoj rostoucí tendenci. ČR má v současnosti 130 - 140 usmrcených na 1 mil. obyvatel, zatímco ostatní země (Velká Británie, Švédsko atd.) dosahují hodnot kolem 60 - 70 usmrcených na 1 mil. obyvatel. (5) OBRANNÝ MECHANISMUS Motorové vozidlo může být skutečně zbraní zejména proto, že dnes může řídit vozidlo prakticky každý, komu se podaří získat řidičské oprávnění. Zkušenosti z práce s lidmi, kteří přežili nehody motorových vozidel, napovídají, že když někdo usedá do automobilu, pak buď jen málo, nebo spíše vůbec nepočítá s tím, že by se mohl stát účastníkem vážné dopravní nehody. Lidé se většinou neradi zabývají myšlenkami na věci nepříjemné, zejména pak na věci tak závažné, jako je vlastní zranění nebo smrt. Tato skutečnost je pro ně často frustrační situací (člověk vnímá, že objektivní i subjektivní realita brání tomu, aby byl nezranitelný nebo nesmrtelný). Na frustrační situaci reaguje psychika obrannými mechanismy. Nepřijaté prožitkové a představové obsahy jsou vytěsňovány do nevědomí a nahrazovány vytvářením jiných obsahů, které vytěsněný reálný obsah zastupují ve snesitelné podobě. Toto nepřipouštění možného neštěstí je tedy jakýmsi obranným mechanismem lidí, v našem případě zejména řidičů, kteří se podvědomě brání připustit si, že mohou být v důsledku dopravní nehody zraněni, nebo přijít o život, případně oni sami zranit, nebo připravit o život někoho jiného. Tím, že taková nehoda může potkat kdykoliv každého člověka, dochází u části populace k „výběrové percepci“ – člověk 93

tuto skutečnost nevnímá, nebo spíše ji ani nechce vnímat a uvědomovat si drastické skutečnosti související s dopravními nehodami a jejich následky. Spíše je nakloněn tomu tyto skutečnosti bagatelizovat. Rizikem tohoto mechanismu vytěsnění může být to, že řidiči si nepřiznají možnost vlastního selhání, chyb nebo nedostatků. Kde není náhled možného zavinění dopravní nehody, zranění nebo smrti, tam zpravidla chybí reálné posouzení úrovně vlastních řidičských dovedností. Tam také nelze předpokládat dobrou vůli nebo snahu o změnu nebezpečného způsobu chování. (8) PSYCHICKÉ TRAUMA Náhlé traumatické události zasahují hluboce do života člověka a nikdy na ně nemůžeme být dost připraveni. Trauma zraňuje. Zranění může být tělesné, ale také emoční. Emoční zranění může být daleko bolestivější než fyzické a také se může hůře a déle hojit. V těžkém traumatu může člověk uvíznout, takže v něm žije dál. Jakoby se nestalo v minulosti, ale stále bylo přítomno, i když od události uběhla už léta. Dopravní nehoda je typickou traumatickou událostí. Účast při dopravní nehodě, zranění či ztráta blízké osoby může způsobit vážné psychické a sociální problémy. Jako akutní reakce na stres se označují fyziologické změny a změny v chování a prožívání, které startují rychle poté, co se traumatizující podnět objevil, nebo v následných 2-3 dnech. Podstatou této reakce jsou obranné reakce, které maximálně mobilizují rezervy postiženého jedince. (3) Bezprostřední reakce na stres: fyzické (třes, pocení, mrazení, vyčerpání, nevolnost, žaludeční potíže, zvýšený krevní tlak, pulz, bolesti na prsou, potíže s dechem, neklid atd.), rozumové (problémy s řečí, ztráta paměti, potíže rozhodovat se, zúžené vnímání skutečnosti, depersonalizace /pocit, že člověk vidí sebe sama/), emocionální (strach, pocit bezmoci, beznaděje, emocionální prázdnota, ztráta zájmu, podrážděnost, vyčerpání atd.) změny v chování (drží se zpátky, nebo naopak příliš se zapojuje, nechuť k jídlu, nebo naopak nenasytnost, neklid, požívání alkoholu, kávy, léků atd.). (2) Tyto projevy se mohou objevit v různé intenzitě a podobě. Akutní reakce na zátěž je normální, přetrvávají-li však potíže déle než 4 týdny, jde


2/2005

o závažný stav, proto je nutná včasná pomoc. Je nezbytná pomoc psychologa, který by měl klienta sledovat a kontrolovat, zda symptomy přešly. Citlivost člověka vůči traumatické zkušenosti ovlivňují některé faktory. Patří sem jeho obecná kapacita odolávat zátěži, zralost a úroveň kognitivních funkcí, míra opory, kterou může získat bezprostředně ze sociálního okolí, předchozí zkušenost s traumatem a některé osobní rysy. Posttraumatická stresová porucha Reakce na traumatickou událost se může projevovat i později. Posttraumatická stresová porucha (dále PTSD, z posttraumatic stress disorder) se projevuje komplexem psychologických příznaků, které pramení ze zážitku mimořádné traumatické události. PTSD se může projevovat měsíce i roky po události, která ji vyvolala. Traumatickou událostí je míněn mimořádně těžký zážitek, který by u většiny lidí vyvolal ochromení, šok, hrůzu nebo jinou formu extrémního stresu. Událost se stává traumatickou, když z různých důvodů překročí schopnost člověka emočně ji zvládnout. (3) Charakteristické pro tyto situace je setkání se smrtí nebo těžkým poraněním, které znamená vlastní ohrožení nebo ohrožení druhého člověka, a zážitek silného strachu, bezmoci, hrůzy nebo ztráty sebekontroly, a to nejen přímých účastníků nehody, ale také jejich blízkých, případně pozůstalých. (2) Lidé, kteří zažili těžké havárie, byli svědky dramatických úmrtí jiných lidí apod. jsou náchylní k rozvoji PTSD. (3) Pozdní reakce – nejčastější příznaky posttraumatické stresové poruchy: vzpomínání – opakující se nadbytné vzpomínky na událost, také na pocity, zvuky, pachy (znovuprožívání stresující situace), útěk od skutečnosti (vyhýbání se místům, lidem, rozhovorům, které situaci připomínají), strach nebo zvýšená podrážděnost (poruchy spánku, koncentrace, neklid, podrážděnost, úzkost v situaci připomínající traumatickou událost), změny sociálního chování (problémy v zaměstnání, strach z komunikace). (MüllerLange, J. 2001) Průzkumy ukazují, že přibližně u 25 % osob, které byly vystaveny traumatické události, se rozvine PTSD. (1) Posttraumatická stresová porucha nepostihuje jen toho, kdo trauma přímo

prožil, ale často i celou rodinu. (3) POMOC Základní východiska v oblasti duševního zdraví a traumatických událostí: každého, kdo přežije, událost poznamená posttraumatický stav má 2 podoby – dopadá na jedince i na jeho okolí většina lidí se vzchopí a účelně funguje, ale jejich výkonnost je menší postkatastrofické projevy a projevy zármutku jsou normálními reakcemi na nenormální situaci většina lidí, kteří přežijí, se nedomnívá, že potřebuje psychosociální pomoc a psychosociální služby nevyhledává oběti mohou po události odmítat jakoukoli pomoc postkatastrofická psychosociální pomoc je svou povahou často daleko více praktická než psychologická rozhodují pro ozdravění jsou systémy sociální opory. (1) Způsoby, jakými se lidé vypořádávají s neštěstím a co může být uděláno pro zmírnění bolesti těch, co přežili i jejich přátel a rodin, tomu se dnes všeobecně lépe rozumí, než jak tomu bylo před 20-30 lety. Tak je tomu přinejmenším v rozvinuté společnosti evropské a americké kultury a toto vedlo k nárůstu počtu výzkumů a specializovaných vědeckých prací a publikací. Dnes se všeobecně uznává, že když dojde k vážnějšímu neštěstí, tak emocionální a sociální potřeby těch, co přežili, si zaslouží pozornost stejně tak jako poskytnutí pomoci. V nynější době jsou poradenství zaměřená na duševní traumata často po takových neštěstích zajišťována a hrazena státem nebo zdravotními pojišťovnami. Existují oblasti neštěstí, kde tato zlepšená psychologická spolupráce a péče se nezdá být užívána tak snadno a ochotně. Jednou je například válka, kde se člověk docela záměrně snaží zničit, zranit nebo traumatizovat jiné lidi. Další je mnohem prozaičtější a všudypřítomná havárie motorového vozidla. Nejen fyzická poranění, ale také vážná duševní a emocionální traumata a sociální poruchy způsobily při těchto neštěstích často zhoršení zdravotního stavu nebo zhoršení progrese léčby zranění anebo byly i jednou z příčin, které vedly k smrti. WHO předpokládá, že kolem r. 2020 se dopravní nehody posunou při hodnocení hlavních příčin pracovní neschopnosti z důvodu nemoci nebo ze zranění z 9. místa na místo třetí. (8)


2/2005

94

I v léčbě následků nehod motorových vozidel existují účinné postupy, které ve velké míře snižují bolest a utrpení. Jsou-li zachránění léčeni účinně a efektivně, s větší pravděpodobností a dříve se vracejí do pracovního procesu a normálního osobního a společenského života. (8) Pomoc pro profesionály Příslušníci policie, členové hasičského záchranného sboru i další složky mají k dispozici své psychology, kteří jsou jim v těchto zátěžových situacích k dispozici. Při zvláště stresujících událostech se provádí první pohovor se členy záchranných složek těsně po zásahu, kdy se jedná především o informace o posttraumatickém stresu, s čím je třeba počítat. Další pohovor by měl následovat 3 až 8 hodin po zásahu. Následné pohovory s psychologem probíhají dobrovolně podle individuálních potřeb. (2) Pomoc obětem V České republice prožíváme v oblasti pomoci při hromadných neštěstí zakladatelské období. Byl vybudován a uzákoněn Integrovaný záchranný systém ČR. Hasičský záchranný sbor ČR připravuje koncepci psychologické služby, policisté ČR vytvořili posttraumatické intervenční týmy, vojáci budou mít systém debriefingů (stupeň krizově-intervenčí techniky pro vyrovnání se s traumatizující událostí), které budou využívány při hromadném neštěstí a katastrofách. (6) Při hromadných neštěstích a katastrofách je obětem poskytována péče psychologa přímo na místě, nebo bezprostředně po události tato pomoc nabízena. Bohužel v případě „běžné“ dopravní nehody, kdy se nejedná o hromadné neštěstí či katastrofu, psychologická pomoc nenastupuje. Také psychologové z Centra dopravního výzkumu hodnotí psychosociální pomoc pro oběti a blízké jako nedostačující. Přiměřená psychologická a sociální pomoc obětem dopravních nehod by se měla stát pravidlem i v ČR. V Německu a ostatních státech Evropské unie je běžná. (8) Poradna DoN V ČR přijde na silnicích ročně o život kolem 1300 osob a další stovky osob jsou zraněny. Tato traumatická situace zasahuje rodiny a blízké obětí, kteří potřebují pomoc. 80 % osob ne-

vyhledá odbornou pomoc a se situací se vyrovná, 20 % aktivně vyhledává pomoc odborníků – psychologů, sociálních pracovníků atd. V souvislosti s touto potřebou byla při Zdravotně sociální fakultě JU zřízena Poradna DoN pro občany poškozené Dopravní Nehodou. Činnost vychází ze základních východisek v oblasti duševního zdraví a traumatických událostí. Poradna je zaměřena na poradenství pro občany poškozené dopravní nehodou – tzn. pro přímé účastníky a oběti dopravních nehod a jejich blízké. Základními službami je poskytování sociálního psychoterapeutického poradenství včetně krizové intervence. e-mail: [email protected] LITERATURA 1. De Wolfe, D. J. 2002. Terénní příručka pro pracovníky psychosociálních a humanitárních služeb, kteří se angažují při hromadných neštěstích většího rozsahu. MV ČR, Praha. 2. Müller-Lange, J. 2001. Základy psychotraumatologie, terapie stresu po zatěžujících situacích. In: Nekvapilová, V. Seminář „Medicína katastrof“ . Informační středisko medicíny katastrof. Úrazová nemocnice v Brně, Brno. 3. Praško, J. et al. 2003. Stop traumatickým vzpomínkám – jak zvládnou posttraumatickou stresovou poruchu. Portál, Praha 4. Skácal, L. 2005. Kdy skončí hazardování na našich silnicích? CDV, Brno. Dostupné z: http/www.cdv.cz 5. Tecl, J. 2005. Varující vývoj dopravní nehodovosti na silnicích v ČR ve srovnání se zahraničím. CDV, Brno. Dostupné z: http:// www.cdv.cz 6. Vodáčková D. et al. 2002. Krizová intervence. Portál, Praha. 7. Weinberger, J. 2003, I. Duševní zdraví těch, kteří přežili vážnou dopravní nehodu motorových vozidel. CDV, Brno. Dostupné z: http://www.cdv.cz 8. Weinberger, J. 2003, II. Dopravní nehoda – běžná katastrofa ? Psychologie dnes, 5/2003. 9. Zákon č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, v platném znění.

Čapková Magdalena [email protected]

Realizováno za finanční podpory FRVŠ č. 513/2005

95


2/2005

ODBORNÁ PRÁCE

ÚRAZY SENIORŮ - PREVENCE A PŘÍČINY INJURIES IN SENIORS – PREVENTION AND CAUSES Zimmelová Petra Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra klinických oborů

Summary Injuries constitute a significant and specific position in sickness figure of seniors. They are the more frequent, the more fragile the health and function condition of seniors is. Serious injuries are related with higher mortality rate than similar injuries in younger age. Besides endangering life, the injuries interfere seriously with the self-sufficiency of fragile geriatric patients. Injuries that are hardly ever functionally significant in younger adults and can be solved in ambulant way can, in a geriatric patient balancing on the edge of self-sufficiency, signify its loss, often permanent. The most frequent injuries in seniors include particularly fractures of the upper part of the femur, being its probability increased by frequent osteoporosis. In many cases, general immobility of the patient results just from this injury. Key words: senior - prevention - fracture - fall - Health 21 Souhrn V nemocnosti seniorů představují závažnou a specifickou položku úrazy. Jsou tím častější, čím křehčí je zdravotní a funkční stav seniorů. Závažné úrazy jsou spojeny s vyšší úmrtností než obdobná poranění v mladším věku. Kromě ohrožení života úrazy závažně interferují se soběstačností křehkých geriatrických pacientů. Poranění u mladších dospělých funkčně málo významné a ambulantně řešitelné může znamenat pro geriatrického pacienta balancujícího na hranici soběstačnosti její ztrátu, mnohdy trvalou. Mezi nejčastější úrazy seniorů patří zejména zlomeniny horní části stehenní kosti, jejichž pravděpodobnost zvyšuje častá osteoporóza. V mnoha případech dochází k celkové imobilitě pacienta právě následkem tohoto úrazu. Klíčová slova: senior - prevence - fraktura - pád - Zdraví 21 K největším subjektivním obavám v souvislosti se stářím patří kromě osamělosti (ovdovění) především neuspokojivě nízká kvalita života podmíněná zdravotním stavem, jejíž pokles je závislý na soběstačnosti. S touto obavou je spojena společenská obava z neúměrné spotřeby zdravotní a sociální péče, přesahující ekonomické možnosti společnosti. V nemocnosti seniorů představují závažnou a specifickou položku úrazy. Jsou tím častější, čím křehčí je zdravotní a funkční stav seniorů. Závažné úrazy jsou spojeny s vyšší úmrtností než obdobná poranění v mladším věku. Kromě ohrožení života úrazy závažně interferují se soběstačností křehkých geriatrických pacientů. Poranění u mladších dospělých funkčně málo významné a ambulantně řešitelné může znamenat pro geriatrického pacienta balancujícího na hranici soběstačnosti její ztrátu, mnohdy trvalou. 96

Úrazy jsou typickým příkladem zdravotního problému, jehož účelné řešení, včetně snížené potřeby nemocniční péče, i sekundární prevence závisejí na kvalitě provedení komplexního geriatrického hodnocení CGA (comprehesive geriatric assessment). Mezi nejčastější úrazy seniorů patří zejména zlomeniny horní části stehenní kosti, jejichž pravděpodobnost zvyšuje častá osteoporóza. V mnoha případech dochází k celkové imobilitě pacienta právě následkem tohoto úrazu. NEJČASTĚJŠÍ PŘÍČINY ÚRAZŮ U SENIORŮ A JEJICH NÁSLEDKY

Hlavním mechanismem pádů ve stáří je snížená schopnost rychlé posturální adaptace na měnící se a ztížené podmínky chůze, jak je tomu při vstávání ze sedu, při chůzi ze schodů apod. Stalenhoef (2002) identifikoval jako nejvýznam-


2/2005

nější predikty pádů abnormální kolísání, kývání těla, nízkou hodnotu hand gripu (svalového stisku), depresi a výskyt dvou či více pádů v předchozím roce. Výskyt jednoho z těchto predikátorů považuje za riziko malé, dvou za střední a 3 – 4 za vysoké. Jako ve všem je prioritou znát a aplikovat v praxi p r e v e n t i v n í opatření ve smyslu snížení rizika pádů. Abychom mohli aplikovat preventivní opatření, musíme znát epidemiopolgii pádů, příčiny pádů, komplikace způsobené pádem a možnosti preventivních opatření. Mezi možnosti preventivních opatření ale nepatří omezit již tak málo mobilního člověka tak, že se mu zvednou zábrany a je mu zakázána jakákoli iniciativa ve smyslu mobility. Mezi nejčastější úrazy seniorů patří zejména zlomeniny horní části stehenní kosti, jejichž pravděpodobnost zvyšuje častá osteoporóza. V mnoha případech dochází k celkové imobilitě pacienta právě následkem tohoto úrazu. Jako nejčastější příčinu pádu lze seniorů označit instabilitu. Většina starých lidí si přechodně, či trvale stěžuje na pocity závrativosti, nejistoty při stoji a chůzi, na slabost nohou, na zhoršení pohyblivosti. Objektivně lze u nich sledovat nejistou a pomalou chůzi, poruchy rovnováhy a neschopnost vyrovnat její vychýlení. Hlavním rizikem instability jsou pády. U seniorů je nejčastějším důsledkem pádu zlomenina horní části femuru. Příčiny těchto zlomenin lze rozdělit do dvou velkých skupin na endogenní a exogenní. Endogenní příčiny: synkopy (náhlá krátkodobá ztráta vědomí) neméně časté jsou cervikální synkopální syndromy arteria vertebralis (synkopa po prudkém pohybu hlavou u nemocného s vertebrogenními potížemi; vasodepresorická synkopa (pokles krevního tlaku při trvající tachykardii); ortostatický syndrom (symptomatická ortostatická hypotenze) je označením příznaků mozkové hypofunkce vázané na vzpřímenou polohu - zatmění před očima, hučení v uších, závratě, instabilita, provázené vegetativními projevy – pocení, nauzea, zblednutí; vertebrogenní závrať spojená s vertigem a také poruchou zraku jsou ve stáří často spojovány s příčinou všech úrazů. Jedná se o špatně osvětlené místnosti, schodiště. Uplatňuje se porucha akomodace na osvit, katarakta, retinopatie a porucha prostorového

vnímání, která může ztěžovat například chůzi ze schodů. Exogenní příčiny: pobyt v koupelně – podle statistik se zde odehrává přes 50 % úrazů starých lidí; nevhodná obuv – další častá příčina, chůze na vyšších podpatcích, s rozvázanými tkaničkami, bez pevné paty; nebezpečný povrch - kluzký povrch (vana, podlahové krytiny, náledí) anebo shrnovací koberečky či rohožky; léky a alkohol - jde jak o chronický alkoholismus, tak o akutní ebrietu. Prevence a opatření u nestabilních osob s rizikem úrazu instalace madel, zábradlí do koupelny, na chodby, WC, bezbariérové prostředí úprava podlahových krytin na protiskluzová používání opěrných pomůcek po zacvičení (hole, francouzské a podpěrné berle, chodítka) systém nouzové signalizace pro případ nemožnosti vstát po pádu (systémy jsou vázány na instalaci telefonu v bytě) posilování svalů a nácvik postavování po pádu vysazení a omezování léků zhoršujících instabilitu zajištění služeb k omezení rizikových faktorů vzniku úrazu u seniora (úklidové práce, mytí oken) Na nespecifické prevenci úrazů v ústavní péči se podílí střední zdravotnický personál, a to zajištěním optimální hydratace pacienta, adekvátní aktivizací pacienta, zcela individuálně formou rehabilitace a rehabilitačního ošetřování, odstraněním mechanických překážek, edukací pacienta a edukací rodiny. Na odděleních následné péče tato možnost je, neboť propuštění pacienta je většinou plánované. Je nutné zdůraznit význam dokumentace pádů, a to dokumentace odpovídající realitě, jelikož na základě prvotních údajů se provádí vyhodnocování a stanovují se opatření. Je třeba zodpovědně analyzovat situaci, při které k pádu došlo, a zvolit adekvátní opatření. Protokoly o problematice pádů jsou stěžejními dokumenty při výzkumu problematiky pádů. Identifikují stav pacienta před pádem i po pádu, obsahují podrobná pacientova data, informují o jeho handicapech, dávají nám přehled


2/2005

97

o soběstačnosti pacienta, a fyzickém stavu.

jeho

psychickém

Následky úrazů u seniorú Dlouhodobé či trvalé důsledky úrazů by měly být do značné míry demedicinovány. Čím pravděpodobnější je úzdravový deficit (imobilita), tím více by se měl nemocný vracet z role pacientské do role sociální. Měl by vést život seniora s handicapem, který je zdravotnicky zajištěn v rámci sekundární či terciární prevence i proti opakování úrazu, relapsu onemocnění i proti funkčním komplikacím včetně náhlé dekompenzace. Neměl by být odsouzen k doživotní pacientské roli, k doživotnímu „ústavnímu županu“ a každodennímu samoúčelnému vizitování ve zdravotnickém zařízení. Následky úrazů by měly být klasifikovány, a to nejen z hlediska etiologického a nozologického, ale především funkčního (jak je to důležité, co to pro nemocného znamená). K tomu byla v roce 1980 přijata WHO – Mezinárodní klasifikace poškození (impairments), invalidity (disabilities) a omezení (handicaps) – ICIDM (Mezinárodní klasifikace, 1984). Ta byla v roce 2001 novelizována jako Mezinárodní klasifikace funkční schopnosti, disability a zdraví – MKF (International Classification of Functioning, Disability and Health – ICF). ZÁVĚR Problematikou zkvalitnění života seniorů se zabývá Světová zdravotnická organizace realizací programu „Zdraví 21“, jehož cílem je pozvednout problematiku zdraví mezi nejvyšší hodnoty. Starší lidé jsou velkým bohatstvím pro své rodiny a pro celou společnost. Mohou výrazně přispět ke kvalitě rodinného života a k pohodě v rodině. Jejich zkušenost stejně jako nashromážděná moudrost jsou nenahraditelnými hodnotami při výchově dětí. Staří lidé jsou přínosem pro celou společnost i pro nejbližší okolí ještě dlouho poté, co odešli ze zaměstnání. Tento potenciál se dnes využívá jen ojediněle. Výzkumy potvrzují vysoké procento pádů u seniorů. Nejohroženější skupinou jsou pacienti

starší 70 let. Tito pacienti jsou polymorbidní a musí se jim věnovat co nejkvalitnější péče zaměřená na prevenci úrazů. Prevence, která povede k trvalému snižování úrazovosti u seniorů, plně koresponduje s cílem č. 5, uvedený v dokumentu WHO „Zdraví 21“. LITERATURA 1. Gruberová, B.: Gerontologie. Zdravotně sociální fakulta JU, České Budějovice 1999. 2. Jesenský, J.: Uvedení do rehabilitace zdravotně postižených, Karolinum, Praha 1995. 3. Kalvach, Z.: Geriatrie a gerontologie. Praha, Grada 2005. 4. Lauritzen, J. B. HIP fractures: incidence, risk factors, energy absorption, and prevention. Bone 1996:18(1 Suppl):65S-75S (1) 5. Nejedlá, M. a kol.: Ošetřovatelství IV/2. Praha, Informatorium 2005. 6. Pakhari, J., Kannus, P., Palvanen, M. et al. Majority of hip fractures occur as a result of a fall and impact on the greater trochanter of the femur:a prospective controlled hip fracture study with 206 consecutive patiens. Calcif Tissue Int 1999: /265(3):183-187 (2) 7. Paneš, V.: Vybrané kapitoly z chirurgie, traumatologie, ortopedie a protetiky. Olomouc, EPava 1993. 8. Rheinwaldová, E.: Novodobá péče o seniory. Praha, Grada 1999. 9. Gebauerová, E.: Sledování pádů a úrazů. Sestra 9/2004 – Tematický sešit 139, str. 37 10.Chovancová, D.: Ošetřovatelská péče o pacienty po zlomenině kyčelního kloubu s následnou implantací TEP či CKP. Sestra 9/2004 - Tematický sešit 139, str. 49 11.Oravcová, E.: Ergoterapie po totální endoprotéze kyčelního kloubu. Sestra 9/2004 – Tematický sešit 139, str. 41

PŘÍLOHA: Chránič trochanteru

Zimmelová Petra [email protected]

98


2/2005

PŘÍLOHA: Chránič trochanteru Je proveden jako spodní prádlo s všitými vycpávkami v trochanterické oblasti (oblast kyčelního kloubu). Chrániče jsou všity po stranách kalhotek tak, aby při nošení pokrývaly oblasti obou velkých trochanterů. Energii pádu absorbují a rozvádějí do stran a tím redukují sílu nárazu na zranitelnou oblast kyčle. Chránič obsahuje 12,7 mm silný tlumivý uretanový materiál ve vodotěsné a vzduchotěsné kapse. Kalhotky jsou vyrobeny z pružné prodyšné inertní tkaniny. Vyrábí se ve dvou typech a pěti velikostech. Obr. 1: Lehký, s tenkými a nenápadnými vycpávkami, který je určen pro běžné každodenní nošení

Obr. 2: Robustnější a trvanlivější model, který je určen pro pacienty léčeben dlouhodobě nemocných a domovů důchodců

Obr. 3: Rychloupínací chrániče pro inkontinentní pacienty


2/2005

99

ODBORNÁ PRÁCE

INFORMACE A INTERPRETACE VYHLÁŠKY 64/2005 Sb., o evidenci úrazů dětí, žáků a studentů ze dne 2. února 2005 INFORMATION AND INTERPRETATION OF REGULATION 64/2005 Coll. of register of injuries in children, pupils and students from February 2nd, 2005 Skácelík Pavel Českomoravská konfederace odborových svazů Summary This regulation is issued on the base of the authorization contained in § 29 Art. 3 of Law No. 561/2004 Coll., of pre-school, basic, secondary, high professional and other education (School Law). So far, the register and record of school injuries was kept in schools and school institutions on the base of methodical materials that are outdated already, and thus it was indispensable to regulate the topic of injuries in children, pupils and students by a legal regulation. Only the Methodical Direction No. 29 159/2001-26 to ensure safety and health protection of children and pupils in schools and school institutions remains valid, except for Article 20. It will be also necessary to change the reporting form of school injuries which is filled in and send by the schools to ÚIV in October. At the same time, the Ministry of Education has pursued the simplification of this register by the effort of a consistent legal regulation and improvement of register of school injury rate. It must be added that in some cases, the provisions are inexact or misleading. As questions on some disputable passages of the regulation 64/2005 Coll. proliferate, I submit here my own explanatory material to the individual articles. Key words: school injury - injury record - school - child - student - pupil Souhrn Tato vyhláška je vydávána na základě zmocnění, které je obsaženo v § 29 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Evidence a registrace školních úrazů byla dosud ve školách a školských zařízeních vedena na základě metodických materiálů, které jsou již překonány, a proto bylo nezbytné problematiku úrazů dětí, žáků a studentů upravit právním předpisem. V platnosti zůstává pouze Metodický pokyn č. 29 159/2001–26 k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví dětí a žáků ve školách a školských zařízeních, mimo článek 20. Rovněž bude třeba změnit formulář o hlášení školních úrazů, který školy vyplňují a zasílají v říjnu na ÚIV. MŠMT snahou o důslednou právní úpravu a zkvalitnění evidence školní úrazovosti sledovalo současně zjednodušení této evidence. Je třeba dodat, že v některých případech jsou ustanovení nepřesná nebo zavádějící. Vzhledem k tomu, že se množí dotazy na některé sporné pasáže vyhlášky 64/2005 Sb., předkládám zde vlastní výkladový materiál k jednotlivým paragrafům. Klíčová slova: školní úraz - záznam o úrazu - škola dítě, -student - žák

§1 Kniha úrazů

VYHLÁŠKA 64/2005 Sb., o evidenci úrazů dětí, žáků a studentů ze dne 2. února 2005 Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy stanoví podle § 29 odst. 3 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon): 100

(1) V knize úrazů se evidují všechny úrazy dětí, žáků a studentů (dále jen „úraz“), ke kterým došlo při činnostech uvedených v § 29 odst. 2 zákona, a to nejpozději do 24 hodin od okamžiku, kdy se škola nebo školské zařízení o úrazu dozví.


2/2005

Výklad: Ve zmíněné vyhlášce chybí pojem „školní úraz“, ale tento pojem je definován v metodickém pokynu MŠMT 29 159/2001-26, čl. 19, který stále platí. Do 24 hodin je potřeba zapsat /zaevidovat/ každý úraz, který se ve škole nebo školském zařízení stal. Do knihy úrazů může zapisovat úraz zaměstnanec, kterému byl úraz nahlášen postiženým (nebo svědkem) nebo zaměstnanec pověřený ředitelem školy. V případech vícedenních akcí pořádaných školou (LVVZ, výlety, sportovní kurzy atd.) nahlašuje řediteli školy vedoucí kurzu nebo třídní učitel bezodkladně, aby tento mohl rovněž bezodkladně informovat zákonné zástupce. Z našeho pohledu tedy není třeba brát na tyto akce knihy úrazů, protože prostřednictvím ředitele školy nebo pověřeného zaměstnance bude úraz zapsán. Pojem „registrovaný úraz“ nemá nyní oporu v žádném právním předpisu, tedy se nikde nepoužívá ani nevykazuje. Kniha úrazů je součástí povinné dokumentace školy, proto je potřeba knihu zaevidovat a opatřit razítkem školy.

vedou v samostatné knize pracovních úrazů nebo v organizacích s nízkým počtem zaměstnanců a úrazů v knize úrazů, která je rozdělena na část školní úrazovosti a pracovní (str. 1 – 80 školní úrazy, str. 81 – 100 pracovní úrazy). Je to z důvodů přehlednosti, protože školní úrazy se vykazují za období školního roku (1.9. – 31.8.) a pracovní za období kalendářního roku (1.1. – 31.12.). §2 Záznam o úrazu (1) Záznam o úrazu škola nebo školské zařízení vyhotovuje, jde-li o: a) úraz, jehož důsledkem byla nepřítomnost dítěte, žáka nebo studenta (dále jen „žák“) ve škole nebo školském zařízení, nebo b) smrtelný úraz; smrtelným úrazem se pro účely této vyhlášky rozumí takové poškození zdraví, které způsobilo smrt po úrazu nebo na jehož následky žák zemřel nejpozději do jednoho roku od vzniku úrazu.

(2) V knize úrazů se uvede: a) pořadové číslo úrazu, b) jméno, popřípadě jména, příjmení a datum narození zraněného, c) popis úrazu, d) popis události, při které k úrazu došlo, včetně údaje o datu a místě události, e) zda a kým byl úraz ošetřen, f) podpis zaměstnance právnické osoby vykonávající činnost školy nebo školského zařízení, který provedl zápis do knihy úrazů, g) další údaje, pokud jsou potřebné k sepsání záznamu o úrazu. (3) Osobní údaje, které jsou součástí knihy úrazů, mohou být zpracovávány pouze za účelem evidence úrazů, popřípadě jako podklad pro vyhotovení záznamu o úrazu. Výklad: Kniha úrazů není striktně stanovený tiskopis, ale je potřeba, aby splňoval výše uvedené údaje. Převážná většina starších knih úrazů nemá všechny údaje, zvláště pořadové číslo, které se do knihy zapisuje v posloupnosti bez ohledu na školní rok a toto číslo se zároveň uvádí do formuláře záznamu o úrazu dětí, žáků a studentů. Nejsou také často číslovány strany a je nepřípustné, aby mezi evidenci školních úrazů se vedla evidence pracovních úrazů. Ty se

(2) Záznam o úrazu se vyhotoví na formuláři, jehož vzor je uveden v příloze k této vyhlášce. (3) Na žádost zákonného zástupce žáka, zletilého žáka nebo orgánu uvedeného v § 4 škola nebo školské zařízení bezodkladně vyhotoví záznam i o úrazu, který není uveden v odstavci 1. (4) Škola nebo školské zařízení vyhotoví o úrazu, který nezpůsobí nepřítomnost žáka ve škole nebo školském zařízení, záznam, pokud je pravděpodobné, že žáku bude poskytnuta náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění způsobené úrazem. (5) Jedno vyhotovení záznamu o úrazu předá škola nebo školské zařízení zletilému žákovi, v případě nezletilého žáka jeho zákonnému zástupci. Výklad: V odst. 1, písm. a) pojem „nepřítomnost“ žáka znamená, že žák je veden v třídní knize jako nepřítomný po celou dobu vyučovacího dne. Tento záznam o úrazu se vyhotoví, když absence žáka byla jeden den, po dni, kdy k úrazů došlo. Je možný případ, kdy žák po úrazu bude neprodleně ošetřen, ale vrátí se do vyučovacího procesu, protože druh zranění mu nebrání v dalším vzdělávacím procesu, vy-


2/2005

101

hotoví se záznam o úrazu jen v případě, kdy se dá předpokládat, že mu bude poskytnuta pojišťovnou náhrada za bolest a ztížení společenského uplatnění. Pokud není toto zřejmé, doporučujeme vyhotovit záznam a posouzení nechat na příslušném lékaři a pojišťovně. Odstavec 3 dává možnost zákonnému zástupci požadovat vyhotovení záznamu o úrazu v každém případě. Je to i z důvodů, že rodiče mohou mít uzavřenou úrazovou pojistku a vlastní pojistnou událost budou řešit prostřednictvím tohoto záznamu. Tuto možnost doporučujeme sdělit zákonným zástupcům prokazatelně např. ve školním řádu. §3 Hlášení úrazu (1) O úrazu nezletilého žáka podá škola nebo školské zařízení bez zbytečného odkladu hlášení jeho zákonnému zástupci. (2) Nasvědčují-li zjištěné skutečnosti tomu, že v souvislosti s úrazem byl spáchán trestný čin nebo přestupek, nebo jedná-li se o smrtelný úraz, podá škola nebo školské zařízení bez zbytečného odkladu hlášení místně příslušnému útvaru Policie České republiky. (3) O úrazu podá škola nebo školské zařízení bez zbytečného odkladu hlášení pojišťovně, u které je škola nebo školské zařízení pojištěno pro případ své odpovědnosti za škodu vzniklou na životě a zdraví žáků, pokud škola nebo školské zařízení má takové pojištění sjednáno. (4) Škola nebo školské zařízení bez zbytečného odkladu podá hlášení o úrazu podle § 2 odst. 1 a 4 také příslušnému inspektorátu bezpečnosti práce, popřípadě příslušnému obvodnímu báňskému úřadu, pokud k úrazu došlo při praktickém vyučování žáků středních škol nebo praktické přípravě studentů vyšších odborných škol. Výklad: Je třeba brát v úvahu, že škola bude muset prokázat bezodkladnost hlášení rodičům, tedy mít k dispozici elektronický záznam o čase sdělení (e-mail, výpis z mobilu, zvukový záznam, fax). Pro účely odstavce 3 musíme posuzovat každý úraz jako škodní událost, a proto je třeba bezodkladně tuto skutečnost oznámit pojišťovně. Je to obdobný princip jako hlášení havárie, požáru apod. Hlášení o úrazu na příslušný inspektorát bezpečnosti práce není rozhodující, zda praktické vyučování nebo příprava probíhá 102

ve vlastním zařízení, pronajatém zařízení školou nebo u jiné právnické či fyzické osoby. §4 Zasílání záznamu o úrazu (1) Záznam o úrazu podle § 2 odst. 1 písm. a) a odst. 4 zasílá škola nebo školské zařízení za uplynulý kalendářní měsíc, nejpozději do pátého dne následujícího měsíce, a) zřizovateli, b) zdravotní pojišťovně žáka a c) příslušnému inspektorátu České školní inspekce. (2) Záznam o smrtelném úrazu zasílá škola nebo školské zařízení do 5 pracovních dnů po podání hlášení podle § 3 a) zřizovateli, b) zdravotní pojišťovně žáka, c) příslušnému inspektorátu České školní inspekce a d) místně příslušnému útvaru Policie České republiky. Výklad: Termín odeslání záznamu o úrazu je dán termínem, který se snadno splní, pokud se úraz stane první týden v měsíci, ale problém nastává při úrazu v poslední den měsíce. Pak je třeba jednat rychle pro splnění termínu. U smrtelného úrazu žáka se škole ve vztahu ke zdravotní pojišťovně bezodkladná povinnost neukládá, ale lze z praxe doporučit, aby v těchto případech škola tuto skutečnost nahlásila ZP žáka, tedy ještě dříve, než splní výše stanovenou lhůtu 5 pracovních dnů pro zaslání záznamu. §5 Účinnost Tato vyhláška nabývá účinnosti dnem jejího vyhlášení. Ministryně: JUDr. Buzková v. r.

PŘÍLOHA: Příloha k vyhlášce č. 64/2005 Sb. – vzor záznamu o úrazu dítěte, žáka a studenta (výklad)


2/2005

Vzor záznamu o úrazu dítěte žáka a studenta


2/2005

103

Výklad Záhlaví: Vyplnění pořadového čísla podle knihy úrazů. V kolonce záznam na žádost se vyplní ANO – NE podle požadavku zákonného zástupce 2 – čas a způsob vyrozumění. Zde uvedeme přesný čas a doložitelný způsob předání informace, pokud je to možné. 3 – zraněná část těla. Specifikovat část trupu nebo končetiny. Zdravotnické zařízení, kde byl zraněný ošetřen vyplňuje se název zařízení, kde byl zraněný prvotně ošetřen. 5 – v každém případě vyplňujte tyto všechny kolonky co nejpodrobněji podle dostupných a zjištěných informací. Popis událostí – popisujeme, jakým způsobem k úrazu došlo. Je to podrobný popis události, při níž se úraz stal. Popis činnost – je prováděná činnost žáka před úrazem (jízda na kole, cvičení na hrazdě, nácvik hodu kladivem atd.).

Příčina – tento široký pojem je třeba popsat podle zjištěné události (kluzká podlaha, nedostatečná fyzická zdatnost žáka, vada materiálu, povětrnostní vlivy apod.). Preventivní opatření – je potřeba navrhnout taková opatření, aby nedocházelo k opakovaným událostem. Je možné také navrhnout další bezpečnostní opatření, zkvalitnění metodických postupů nebo doplnění OOPP (osobní ochranné pracovní prostředky). 6 – dozory se dokládají rozpisem. 7 – zde je potřeba uvádět konkrétní poznatky, které by mohly byt nápomocny při vyšetřování Policií ČR v případech podezření z trestného činu nebo přestupku. 8 – zde je možno uvádět případné názory nebo doplnění informací o úrazu, případně jiná vyjádření.

Pavel Skácelík [email protected]

104 PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSÍLÍ

2/2005

MALTREATED, ABUSED AND NEGLECTED CHILDREN – POSSIBILITIES OF SOCIALIZATION ACTIVITY AS PREVENTION OF UNDESIRABLE DEVELOPMENT Dunovský Jiří Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra klinických oborů Summary The author deals with the CAN (Child Abuse and Neglect) syndrome and stresses the possibilities of socialization activity as prevention of undesirable development. He alerts to the necessity of increased attention of all authorities and institutions engaged in care for the child and participating in his/here protection. He stresses the necessity of increased attention of the parents and next environment. These children are classified as children in particularly adverse situations in the World Survival Declaration. He alerts to the development of the changes of the child’s position in the society and remembers that the Convention on the Rights of the Child from 1989 assigns almost complete legal subjectivity to the child. He discusses the forms of CAN syndrome in the Czech Republic, deals with diagnostics of the risks of this syndrome and the possibilities of its prevention. He further deals with therapy ways, dividing it into long-term and short-term therapy. He discusses pessimistically the preventive care of origination of this syndrome. He divides preventive programs by age. Key words: maltreated, abused and neglected child – CAN syndrome prevention – socialization activity and its peculiarities in child’s development – Convention on the Rights of the Child. Souhrn Autor se zabývá syndromem CAN (Child Abuse and Neglect), zdůrazňuje možnosti socializačního působení jako prevence nežádoucího vývoje. Upozorňuje na nutnost zvýšit pozornost všech orgánů a institucí angažujících se v péči o dítě a podílejících se na jeho ochraně. Zdůrazňuje zvýšit pozornost rodičů a nejbližšího okolí. Tyto děti jsou ve Světové deklaraci o přežití označené jako děti ve zvlášť nepříznivých situacích. Upozorňuje na vývoj změn postavení dítěte ve společnosti a připomíná, že Úmluva o právech dítěte z r. 1989 přiznává dítěti téměř plnou právní subjektivitu. Probírá formy syndromu CAN v České republice, věnuje se diagnostice rizik tohoto syndromu a možnosti jeho prevence. Dále se zabývá způsoby terapie, rozděluje ji na dlouhodobou a krátkodobou. Pesimisticky se zabývá preventivní péčí vzniku tohoto syndromu. Preventivní programy rozděluje podle věku. Klíčová slova: týrané, zneužívané a zanedbávané dítě - prevence syndromu CAN - socializační působení a jeho zvláštnosti ve vývoji dítěte - Úmluva o právech dítěte.

ÚVOD Týrané, zneužívané a zanedbávané děti patří mezi ty děti, jež jsou snad nejvíce zasažené ve svém všestranném vývoji a uvádění do společnosti. Z toho důvodu vyžadují co největší pozornost všech orgánů a institucí, angažujících se v péči o dítě a podílejících se na jeho ochraně. Především však vyžadují pozornost svých rodi-

čů nebo jim nejbližších osob a náležitou vnímavost ke všem nepříznivým jevům v jejich životě se snahou je poznávat, detekovat, odstraňovat a v neposlední řadě jim předcházet. Tyto jevy jsou součástí problematiky dětí, označovaných ve Světové deklaraci o přežití, rozvoji a ochraně dětí (1) jako děti ve zvlášť


2/2005

105

SOUBORNÝ REFERÁT

TÝRANÉ, ZNEUŽÍVANÉ A ZANEDBÁVANÉ DĚTI - MOŽNOSTI SOCIALIZAČNÍHO PŮSOBENÍ JAKO PREVENCE NEŽÁDOUCÍHO VÝVOJE

nepříznivých situacích. Vzhledem k jejich zvláštnímu ohrožení či postižení, nezbytnosti všestranné pomoci a podpory bylo pro tyto děti ve druhé polovině dvacátého století vytvořeno označení syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte. Jeho společným jmenovatelem se stalo jakékoli ubližování jim. Anglicky je pak souhrnně veden tento relativně nový jev jako syndrom Child Abuse and Neglect s běžně užívanou jeho zkratkou CAN (2,3). Pro bližší pochopení tohoto mnohorozměrného, společensky velmi nepříznivého jevu a děje v jeho různorodém vzniku, podobě i závažnosti jsme se zaměřili na velmi stručný historický náčrt postavení dítěte ve společnosti (4,5). V závislosti na něm pak i na vlastní jeho vývoj, definici, jeho obsah a rozsah té které formy CAN (3, 5,6). CHARAKTERISTIKA SYNDROMU CAN V KONTEXTU S HISTORICKÝM VÝVOJEM JEHO POSTAVENÍ VE SPOLEČNOSTI Jestliže ve starověku byla hodnota dítěte velmi nízká, ba i nulová, a otec si s dítětem v rámci své absolutní moci mohl dělat, cokoliv chtěl, středověk díky křesťanství přiznal dítěti - aspoň formálně - lidskou hodnotu a zakázal jeho zabíjení. Teprve novověk, zvláště ve své demokratizující fázi, chápe dítě od konce osmnáctého století jako samostatného jedince, který však vyžaduje ještě pomoc a podporu, aby dospěl v řádného občana. Přitom vedle obecné péče o každé dítě je třeba poskytovat ještě zvláštní péči o dítě, jež se ocitá v nějaké obtížné situaci. Např. péče o opuštěné dítě, péče o pracující dítě či dítě jakkoli vykořisťované, dítě handicapované, týrané, zneužívané a další (7). Avšak zásadní změny v postavení dítěte ve společnosti a její péči o ně přináší až dvacáté století. Děje se tak v důsledku ohromných společenských, politických, ekonomických a ideových proměn, velkého vědeckého a technického pokroku, výrazných změn hierarchie hodnot a dalších činitelů. To vše nemohlo minout ani dítě, jeho postavení a význam ve společnosti, jeho stav a vývoj jak ve zdraví i nemoci, ohrožení a postižení, tak v celkové péči o ně, jeho výchově a vzdělávání, v řešení jeho sociálních a sociálně právních situací. Velmi mnoho tomuto úsilí napomáhala nová, komplexně pojatá věda o dítěti - zvaná pedologie. Vznikla na začátku minulého století a velmi se též zasloužila 106

o podstatné změny nazírání na dítě a jeho vývoj, formulování dětských práv a jejich prosazování do života dětí i společnosti (8). Tyto snahy vyústily v postupné přijetí tří mezinárodních dohod o dětských právech: Ženevské deklarace práv dítěte v roce 1924, Charty práv dítěte v roce 1959 a v roce 1989 Úmluvy o právech dítěte a řady dalších prohlášení, dokumentů a aktivit ve prospěch dítěte a boje proti jeho poškozování a také ubližování mu. Poslední mezinárodní dohoda - Úmluva o právech dítěte z r. 1989 přiznává dítěti téměř plnou právní subjektivitu, prosazování jeho nejlepšího zájmu a prospěchu v každé situaci. A samozřejmě i jeho náležitou ochranu a obranu proti jakémukoli ohrožování a poškozování (9). Z nich jako nejzávažnější se stále zřetelněji začaly rýsovat různé formy a způsoby týrání, zneužívání a zanedbávání dětí, závažné nedostatky a nepřízeň v prosazování jejich práv. Pomineme-li charitativní snahy z osmdesátých let devatenáctého století, jež cíleně začínaly čelit ubližování dítěti (dokonce společně s týráním psů), lze přijmout za základ organizovaného boje proti tomuto společenskému zlu až závažné klinické stavy zjišťované chirurgy, ortopedy a rentgenology v polovině minulého století. Pro svou povahu a charakter nemohly být způsobeny náhodně, ale úmyslně. Byly proto označeny jako „nenáhodná poranění“ (10,11). Brzy nato, v roce 1962, Kempe v USA předložil velký soubor obdobně poraněných dětí, u nichž byla rovněž vyloučena nahodilost jako příčina jejich vzniku a prokázán úmysl v jejich etiopatogenezi. Tento jev nazval „syndromem týraného či bitého dítěte“, „Battered Child Syndrom“. Své nálezy promítl brzy do rozsáhlé kampaně proti týrání dětí a zasadil se o vydání nového zákona v USA „Battered Child Law“. Na toto snažení, stále nabývající na síle, začaly navazovat další státy. Rychle se rozvíjející poznatky se začaly promítat do teorie a praxe péče o dítě ve světě a posléze i u nás. Objevily se také v nové Úmluvě o právech dítěte z r. 1989 (2,12). Hlavní náplní nových požadavků na ochranu dítěte v nouzi se stala povinnost rodičů pečovat o dítě a plnit svou odpovědnost za jeho co nejlepší vývoj a prospěch. A ovšem také všech dítěti blízkých osob, profesionálů, kteří zjistí, že se děje dítěti újma. Jí je nutno jednak zabránit, eliminovat ji ze života dítěte, jednak ji oznámit příslušným pracovištím sociálně právní ochrany dítěte, nebo přímo policii. Postup je v postatě shodný i v případech, kdy se jedná jen o pode-


2/2005

zření. Vědomosti o syndromu bitého dítěte se brzy prohloubily o nové formy a způsoby tělesného ubližování dítěti, a to za aktivního užití násilí od nadměrného tělesného trestu až k vraždě dítěte. Tělesné násilí je většinou úzce spjato s psychickým, které zde vystupuje rovněž v různé podobě. Psychické násilí se pak může vyskytovat samostatně - emocionální vydírání, ponižování, popouzení dítěte proti druhému rodiči v rámci rozvodového řízení. Anebo společně s tělesným násilím, propojeným s jinými formami (šikana, hrubé nadávky spolu s bitím, zavřením do tmy apod.). Jejich spojení pak vytváří obraz syndromu týrání dítěte. Proti této formě týrání dítěte stojí jeho pasivní forma jak v oblasti tělesné, tak psychické. Je nazývána zanedbáváním, mnohdy i úmyslnou ne-péčí. Tak tělesné zanedbávání představuje např. hladovění, neprospívání, opakovaná onemocnění při nedostatečné péči o dítě apod. Psychické zanedbávání je u nás dostatečně známé jako psychická deprivace v dětském věku (13). Je časté, avšak mnohdy obtížně prokazatelné, zvláště z hlediska etiopatogenetického. V sedmdesátých letech minulého století se pak začala pozornost odborníků soustřeďovat na sexuální oblast. Zde se ve zvyšující míře začaly detekovat a diagnostikovat různé formy sexuálního zneužívám dětí se vším jeho nebezpečím pro jejich přítomnost a hlavně budoucnost. I zde se začala rozlišovat aktivní, dotyková či penetrační forma pohlavního zneužívání dětí. Má někdy až charakter brutálního sexuálního násilí. A pak forma pasivní, bezdotyková (exhibicionismus, pornografie a další). Ta je dosud považovaná nesprávně za nepříliš závažnou. Může však uvádět další formy těžkého zneužití dítěte, jakými jsou např. dětská prostituce, únosy, komerční sexuální zneužívám dětí a další. Nebezpečné jsou zvláštní formy zneužívání, jako je Muenchhausenův syndrom v zastoupení, sekundární viktimizace, rituální zneužívání dětí a další. Pro tento typ CAN se obecně užívá zkratky ČSA (Child Sexual Abuse) (3,14). V kontextu s popsaným vývojem syndromu CAN, jeho formami a působením se otevřelo mnoho problémů nejrůznějšího charakteru a dosahů na život dětí a jejich rodin. Řešení těchto problémů vedle laického úsilí přineslo i participaci odborníků z nejrůznějších oblastí medicínskými počínaje a sociálně právními konče.

Současně je přivedlo k vytváření adekvátní péče o tyto děti ve společnosti projevující se logickým uspořádám a sítě zařízení, poskytujících jim náležitou, všestrannou péči To ovšem vyžadovalo a vyžaduje i seriózní teoretické zabezpečení, jež naštěstí poskytlo a poskytuje řada odborných a vědeckých pracovníků. Svědčí o tom dnes již relativně rozsáhlá výzkumná činnost, odborné publikace a výměna zkušeností, překračující hranice různých států a kontinentů. V tomto procesu se stávalo a stále více se stává zřejmějším, že tento syndrom je nutno chápat jako multifaktoriální, multidimenzionální, negativní společenský jev či děj, mající nejenom svůj časoprostorový rozměr, ale i svůj rozměr věcný, etický, politický a další. Dotýká se více či méně všech složek života dítěte a jeho vývoje, společenských skupin, především rodiny a společnosti jako celku. Proto také jeho diagnóza, detekce, prognóza, terapie, rehabilitace a nikoli naposledy prevence jsou tak obtížné. A proto také vyžadují pro svá řešení celou řadu oborů a disciplín, jež mají přinášet vskutku multidisciplinární, mezioborový přístup. Z nich pak vedoucí roli zaujímá vždy ten obor nebo disciplína, jež je danému problému nejblíže, aniž by však potlačovala ostatní. To se bohužel v poslední době stává. Tak např. v péči o týrané, zneužívané a zanedbávané děti se biologické, medicínské aspekty více či méně vytrácejí, ačkoli právě ony jsou výchozími i bazálními komponentami, jež jsou při řešení celé problematiky rozhodujícími. Bohužel i medicínské obory, zvláště pediatrie se své významnosti v řešení celé této problematiky samy vzdávají. Nicméně hlavním oborem odpovědným za její řešení je obor sociálních péče ve spolupráci s dalšími obory a vědeckými disciplínami. Společně pak vstupují do oněch kruhů příčinného, sousledného či následného vztahu a vazeb syndromu CAN. Spolu s dalšími odborníky se je pak snaží na všech úrovních přetnout či rozbít bludné kruhy a vybudovat nové postoje a vztahy mezi všemi, kterých se jakkoli tento děj dotýká. Tedy mezi obětí (a jejími blízkými) a pachatelem na straně jedné a na straně druhé mezi zasaženými dětmi a příslušnými odbornými a exekutivními činiteli, odpovídajícími za jejich blaho a prospěch. Zvláštní situaci přináší problematika sledovaného jevu jako trestného činu a důsledků z toho vyplývajících. Poznávání tohoto nepříznivému společenskému fenoménu v životě dětí v posledních asi padesáti letech přineslo nejenom jeho seriózní


2/2005

107

diagnózu, ale i závažné poznatky o nových formách CAN a zvláště ČSA, jako je sexuální zneužívání dětí v nejrůznějších podobách. Z nich nejzávažnější se ukázalo být komerční sexuální zneužívání dětí, na něž se nyní zaměřuje značná pozornost řady odborníků. OSN pro závažnost tohoto jevu v populaci již uspořádala dva světové kongresy na toto téma, ve Stockholmu v r. 1996 a Jokohamě 2003 (14). Další takový problém, jehož četnost v příslušných statistikách výrazně stoupá, ale hlavně závažně škodí dobrému rodinnému prostředí, představuje rodinné násilí. Do něho je též zahrnuto i násilí na dětech, ať jako jeho součást, nebo doprovodný fenomén. Nikoli pominutelný jev představuje nyní ve zvyšujících se počtech i závažnosti šikana. Právě zde se ukázala škola a další školní zařízení jako prostředí, kde se vyskytují různé formy CAN více, než se myslí. Nicméně nejdůležitějším prostředím, kde bývají děti paradoxně nejvíce ohroženy a zasaženy, je rodina. A to nikoli jen v rámci zmíněného rodinného násilí, ale též v oblasti všech základních forem CAN. Současně s tím se věnovala pozornost výskytu tohoto syndromu v populaci. Zde se ukázala jeho incidence a prevalence jako velmi významná, ale nedostatečně zvládnutá. Jen některé země (USA, VB, Francie, Skandinávie) vykazují hodnoty výskytu CAN relativně odpovídající skutečnosti. Nicméně i ty se vzájemně často velmi liší (např. v USA se uvádí 18-45 případů na tisíc dětí do 18 let věku, VB 4 na tisíc, Skandinávie 1:1000) (17). Z toho je patrné, jak jsou tito ukazatelé závislí na celé řadě okolností jako např. přesná kriteria, propojení jednotlivých forem, přesnost výkaznictví, vnímavost společnosti k zasažení dětí CAN a také na schopnosti a ochotě jednotlivých států zabývat se více touto problematikou. Významná je tu i nejednotnost kriterií CAN a mnohdy nedostatečná spolupráce angažovaných činitelů v této oblasti. Proto i naše údaje v tomto směru jsou nepřesné (asi 3.000 dětí zasažených CAN v jednom roce, tj. asi 1,5:1.000), protože jsou založeny do určité míry jen na pouhém odhadu. V této souvislosti je třeba uvést nutnost zavádění správné predikce tohoto jevu a s tím spojené odhalování rizikových endogenních faktorů (jako nedonošenost, handicap, teratogenní vlivy, psycho a sociopatologie) a exogenní (jako chudoba, sociální izolace, dysfunkční a funkční rodina a další). To je také důležité pro stanovení správné diagnózy. A také její četnosti. 108

Na ní dále závisí správnost prognózy tohoto negativního jevu. Velmi se těmito problémy nyní zabývá anglosaská literatura. V současné době se v péči o děti zasažené syndromem CAN a ČSA stává dominantou terapie zasažení především krátkodobá a zvláště pak dlouhodobá psychoterapie a socioterapie - ve všech svých formách a způsobech. Rovněž se rozvíjí sociální a sociálněprávní aktivity orgánů činných v trestním řízení. Zcela otevřená však zde zůstává preventivní péče na všech jejích úrovních. Souvisí to také s nedostatečnou pozorností k poznávání etiopatogeneze těchto sociálně patologických jevů. První část tohoto sdělení se zabývala charakteristikou syndromu CAN v kontextu s historickým vývojem jeho postavení ve společnosti. Při tom byla opakovaně zdůrazněna jeho složitost, mnohorozměrnost, mnohdy až kontradiktorické začlenění do života společnosti, především rodiny. A ovšem i jeho nebezpečí pro dítě a pro jeho vývoj. Tento syndrom lze současně chápat jako výsledek patologických vztahů dospělých k dítěti, kdy nebyli s to se ovládnout a zdržet se útoku proti němu, anebo nezvládli náležitě svou odpovědnost a po různě dlouhou dobu je týrali a zneužívali či úmyslně zanedbávali. Nejde ovšem jen o rodiče dětí či další členy rodiny (i když zde jsou děti paradoxně až z 80 % takto zasaženy), ale i o dospělé a vrstevníky, kteří mohou dítě těžce poškodit, ba i usmrtit. Z toho důvodu se nyní stále naléhavěji řeší otázka, proč dospělí ubližují dětem, jaké jsou toho příčiny a mechanizmy a jak jim čelit. Vlastní příčiny nutno hledat, jak již bylo uvedeno, v celé řadě nezvládnutých situací vnějších i vnitřních, jejichž důsledky se pak promítnou do - přinejmenším - nežádoucích způsobů jednání s dítětem a hostilního chování se vůči němu. Naproti tomu třeba uvést některé děti jako „otloukánky“, které si o ubližování snad i říkají (vysoké riziko zasažení takového dítěte). U rodičů pak jde o jeden z nejnepříznivějších projevů celého tohoto patologického procesu, o patologické, dítě poškozující či devastující rodičovství. Spolu s tím se ukazuje, že mechanizmus takovéhoto jednání ve vztahu k dítěti se především opírá či též vychází z nezvládnutého afektu, hlavně hněvu, z poškozujícího chování k dítěti a ze záměru mu ublížit a poškodit je (17). Samozřejmě je se zde možno setkat s celou řadou dalších činitelů, jež vytvářejí či podmiňují


2/2005

rizikové faktory a situace. Současně umožňují i predikci závažnosti ohrožení a zasažení dítěte daným nebo danými jevy. A to nejen pro současnost, ale i pro budoucnost. Studie této problematiky dále zdůrazňují přesnost predikce syndromu CAN - až v 80 % již od samého narození, a to i při užití skríningových metod, jak na to upozornili Archer s Brownem (17). Autor tohoto sdělení ve svém výzkumu dětí narozených mimo manželství v Praze učinil obdobnou zkušenost (18). Časná detekce syndromu CAN, věrohodná jeho predikce a hlavně rizikových faktorů (vysoce rizikové, či nízce rizikové společenství) umožňuje stanovit prognózu zasažení i léčebný plán pro dítě, rodinu nebo jiná prostředí (škola, ústav, zařízení), v nichž dítě žije. Tyto skutečnosti dovolují také připravit náležitá preventivní opatření na všech úrovních prevence CAN a u všech jeho forem. To znamená ovlivňování celospolečenskými činnostmi prospěch každého dítěte, jeho životní blaho na straně jedné a prosazovat návrat zasaženého dítěte zpět do rodiny, je-li to jen trochu možné. PREVENCE SYNDROMU Prevenci syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte lze chápat jako aktivní celostní přístupy a aktivity proti možným, nebo již vzniklým zásahům či škodám - jednorázovým, opakovaným nebo trvalým, jež se projevily nejčastěji u vysoce ohrožených dětí. Zabezpečují ji angažovaní jedinci, dobrovolné a státní organizace. Odpovědnost za ni nese stát. V souladu se základním členěním prevence a prevence syndromu CAN rozlišujeme: Prevence primární Rozumíme jí všechny aktivity společnosti, nejrůznějších komunit, školy, rodičů a dalších, které směřují k posilování rodičovství, vytváření vřelé, prorodinné atmosféry ve společnosti, poučení všech zainteresovaných v péči o děti, zvláště o děti ohrožené a zasažené syndromem CAN. Dále je sem nutno řadit i poučení o jeho podstatě, formách a nebezpečích i způsobech, jak se mu bránit, kdyby takové ohrožení nastalo, kde hledat podporu a pomoc. Směřuje k dospělým a k dětem - a to také se zřetelem k jejich věkovým skupinám. Stručně ji lze vyjádřit jako vše, co zajišťuje bezpečnost a pohodu dítěte ještě dříve, než nějaké zasažení nastalo. Blíže o této problematice pojednává kniha Elliotové,

na niž odkazujeme (19). Prevence sekundární Představují ji cílené aktivity usilující o co nejčasnější rozpoznání závažných rizik syndromu CAN i vlastního zasažení jím, sledování různých skupin dětské populace se zřetelem k nebezpečí výskytu tohoto syndromu. Patří sem tedy veškerá péče o dítě v riziku a v samotném začátku jeho vzniku a následné sledování celkové situace dítěte. Zajišťují, či lépe zajišťovali ji zdravotní pracovníci spolu se sociálními pracovnicemi. Dnes je tato významná činnost často jen osamělou záležitostí sociálních pracovníků pro práci v rodinách. Prevenci terciární Rozumíme jí všechny aktivity, směřující k předcházení a zabránění vlastního zasažení dítěte syndromem CAN. Svým způsobem se prolíná nebo ztotožňuje s terapií a rehabilitací postiženého dítěte. Jde tedy v podstatě o vše, co se učinilo nebo činí s dítětem po stanovení diagnózy zasažení syndromem CAN. Prevence kvartérní Jde o nový pojem a současně proces, kdy se příslušní pracovníci ze sociální sféry snaží zrekonstruovat či zrestaurovat dříve rozpadlou a funkční rodinu, z níž muselo být zasažené dítě odebráno a umístěno buď v ústavu, nebo některé formě náhradní rodinné péče. Stále více se ukazuje závažnost tohoto problému, a to jak z hlediska ústavní péče, tak péče pěstounské a hlavně osvojení. A to i s ohledem na tlak Výboru OSN pro práva dítěte v souvislosti již s hodnoceními našich dvou zpráv o implementaci Úmluvy o právech dítěte. Náležitě rozvinutá prevence syndromu CAN, tak jako v kterékoli oblasti, předpokládá stanovení přesného cíle jejího působení, určení obsahu a metodiky, odpovídající danému záměru a respektující zvláštnosti jedince, skupiny, regionu. Předpokládá i vymezení a užití některé ze čtyř jejích rovin. Bude také hodnotit svou účinnost. Cíle takto pojaté prevence syndromu CAN si jsou velmi blízké, někdy i totožné s obecnými požadavky na zajištění harmonického života a vývoje dítěte „dobře narozeného“, zdravého, vzdělaného, ochráněného, dobře integrovaného do společnosti a milovaného. Tyto preventivní aktivity založené na komplexnosti a také specifičnosti jejich působení představují současně


2/2005

109

významné socializační procesy, které zajišťují optimální vrůstání dítěte do společnosti a dosahování pevného místa v ní. A to jak v obecné rovině, tak rovině zvláštní - zde u dětí ohrožených či již zasažených syndromem CAN (a ovšem i též ostatních nepříznivých psychosociálních jevů). SOCIALIZAČNÍ PŮSOBENÍ A JEHO ZVLÁŠTNOSTI VE VÝVOJI DÍTĚTE Před početím a v době těhotenství socializační procesy jednoznačně splývají s preventivními a zaměřují se především na obecné podmínky mít dítě a zajistit jeho příznivý vývoj, dobře se o ně starat a zajistit jeho dobrý vývoj a náležitě je ochraňovat. Sem patří i dostatek znalostí a schopností, jak si v tomto závažném úkolu vést. Děje se tak poradenstvím pro budoucí rodiče, knihami a různými doporučeními v médiích, následováním vzorů blízkých osob, především budoucích babiček, starších sester a kamarádek. V této době již zcela nezastupitelný je osobní prožitek rodičovství vlastních rodičů, jeho chyb a nedostatků, a ovšem i předností. To vše si budoucí rodiče nesou do svého příštího rodičovství. K této formě primární prevence třeba přiřadit i sekundární prevenci, upozorňující a poučující rodiče na možné sociální a zdravotní problémy a jejich řešení. A zvláště pak lékařskou prevenci, prezentovanou sledováním těhotné ženy a plodu se zaměřením na různé poruchy (skríningové metody, zjišťující nejrůznější odchylky a vady v průběhu těhotenství a života plodu). Tak se tu setkává primární, sekundární i terciární prevence se socializací matky a dítěte, a to ještě před jeho narozením. Ale i porod a narození dítěte jsou stále více ve znamení preventivně socializačních procesů, vycházejících z potřeby co nejpřirozenějšího porodu a co nejtěsnějšího spojení s matkou hned po narození. To odpovídá novým teoriím o imprintingu attachmentu, specifických stadiích vývoje člověka od samého narození, ale jak bylo zmíněno, i daleko před ním. Obecně se pak celá tato oblast řadí pod pojem časná péče o dítě (20). V obecné rovině se lze opřít o základní údaje o sociálním vývoji dítěte a jeho socializaci a to od početí až do dospělosti. Porovnají-li se pak tato zjištění s údaji o biologickém vývoji, jsou zde patrné zásadní rozdíly v jejich průběhu. Především již při narození shledáváme co do 110

základní biologické a sociální nezávislosti první takový rozdíl. Zatímco novorozenec je již schopen žít svůj vlastní biologický život, sociálně je však ještě nezralý. Tato jeho nezralost se projevuje totální závislostí především na matce a jejích schopnostech uspokojovat všechny potřeby dítěte. Ještě nedávno bylo toto období pokládáno za celkem neutrální či „němé“. Dnes však je již jednoznačně zřejmé, že je nejvýznamnějším obdobím života člověka vůbec. Determinuje také celý jeho další osud a celý socializační proces. Mezitím řada vědeckých poznatků i praktických zkušeností prodloužila nezastupitelnost vztahu matka dítě, nebo její co nejlepší náhrady v raném období života. A to přibližně až do třetího roku. Zde se také sbližuje průběh biologického vývoje se sociálním. Na samém začátku života člověka v rámci preventivní péče a socializačního úsilí o něj je třeba detekovat řadu poruch a vad, z nichž nejsložitější poruchy z hlediska jejich diagnózy, léčení a předcházení jim jsou vrozené strukturální a zvláště metabolické vady. Ty vedou postupně k degradaci života, jestliže včas nezasáhneme. To ovšem závisí na diagnostických a terapeutických možnostech a ovšem i na povaze samotného postižení. Nicméně právě zde je důležitá i účast zvláštních preventivních a socializačních zásahů a aktivit, nejčastěji již na úrovni terciární prevence a mnohdy i kvartérní (návrat postiženého dítěte domů z ústavu). Zde se již též otvírá široký prostor pro „uplatnění“ syndromu CAN v životě nejmenších dětí a jejich rodin. Jedná se především o opuštění dítěte, umístění dětí v ústavech či náhradních rodinách a v extrémním postavení i jejich zabíjení. Zde se setkáváme s řadou dysfunkčních a afunkčních rodin, a to na úrovni terciární a kvartérní sociální práce a také prevence. Problém však přesahuje možnosti tohoto sdělení, a proto autor odkazuje na minulé a současné diskuse, věnované problému péče o děti zbavené svého rodinného prostředí a přípravy nové koncepce péče o tyto děti. Také z hlediska jejich optimální socializace a preventivních opatření na všech jejich úrovních. A to i v rámci již mnoho set let trvajícího konfliktu mezi ústavní péčí a péčí rodinnou. Předškolní období a raně školní představuje dobu relativně klidnou co do biologické, zdravotní a psychosociální situace a problematiky těchto dětí. Sociální vývoj se zde nejvíce přibližuje vývoji biologickému a socializace dítěte, pokud se nesetká s nějakými problémy, přichá-


2/2005

zejícími nejčastěji z jeho prostředí, tedy zvenčí, probíhá většinou bez větších výkyvů. Často se tu detekují první známky selhávání rodiny a rodičovství, jako je nedostatečná péče o dítě, nepřijímání či odmítání dítěte rodiči nebo rodičem, spory mezi manžely a vzájemné popouzení dítěte proti sobě, důsledky vysoké rozvodovosti. Ale i týrání, zanedbávání dítěte a další formy CAN se tu mohou objevit. Nejvážnějším problémem pro tyto děti je tu však nebezpečí pohlavního zneužití, hlavně děvčátek. Proto je tak důležité v této etapě se již intenzivně věnovat sexuální výchově, hlavně pak porozumění nebezpečím, která je mohou potkat, jak se jich vystříhat a účinně se jim bránit. Socializační proces v rámci primární prevence se zaměřuje na posilování znalostí a dovedností zdravého stylu života, posilování jeho obranyschopnosti a rozvoj tělesných i psychických kapacit. Vedle tohoto zaměření prevence na děti v primární a sekundární rovině je tu i nabídka poučení a výměny zkušeností pro vychovatele a pracovníky nejrůznějších organizací v péči o děti. V období staršího školního věku a v období prepubertálním se začíná dosud poměrně nekonfliktní etapa měnit, někdy ve velmi problematickou. V oblasti biologické se výrazně začíná akcelerovat vývoj dítěte, především v růstu a váze (období druhého růstu). Toto vývojové urychlení, v němž jsou dívky podstatně proti chlapcům vpředu, přináší do celého socializačního období jistý neklid, problémy až konflikty. A to mezi dětmi navzájem, mezi dětmi a dospělými a posléze i mezi dětmi a rodiči. Důležitou složkou celého tohoto období je nastoupivší sexuální vývoj, který u dívek začíná opět podstatně dříve. Rovněž nemocnost těchto dětí tu hraje významnou roli, i když není častá jako v mladším věku. Je ale podstatně závažnější, jak u organicky podmíněných nemocí, tak zvláště u řady psychosomatických poruch a onemocnění. Ty výrazně narušují obecnou socializaci dítěte a prevenci na všech úrovních, i když již stále intenzivněji zaměřovanou na dítě. Odpovídá to ostatně obecnému poznání o snižujícím se vlivu vlastní rodiny na dítě, na dospívajícího. Avšak i zde je třeba poučit rodiče, aby dítěti pomáhali nalézt jeho vlastní identitu, než aby ji přísným režimem a trestem potlačovali. Biologický a psychický či psychosociální vývoj se tu začíná opět oddělovat, přičemž somatický vývoj u chlapců, včetně sexuálního, dohání děvčata. Údobí rozvinuté puberty či již adolescence

se výrazně liší od předchozích etap. Dospívající jí dosahují dospělosti. Nicméně tato doba je dobou významných změn biologických, s jejichž ukončením dosahuje také tělesné dospělosti (dokončení růstu). To se většinou kryje i s dospělostí právní. Naproti tomu po stránce sociální není zdaleka ještě samostatný, zvláště když studuje vyšší nebo vysokou školu. Tak vzniká často významné napětí mezi oblastí somatickou a oblastí psychosociální, kdy jedinec je tělesně zcela vyspělý, ale sociálně ještě více či méně závislý na pomoci a podpoře zvenčí, nejčastěji na své rodině. Tato disproporce je sociálně podmíněná, zatímco ona první disproporce mezi biologickým a sociálním vývojem dětí v nejútlejším dětství je vrozená, pro člověka specificky vlastní. Orientační socializační proces končí a přechází podle dané situace převážně do plnění příslušných společenských funkcí a rolí, jež jsou od něj očekávány a ke kterým se většinou hlásí. Mladí lidé tak začínají hledat a nalézat své vlastní žití, svůj vlastní osud. Nicméně i zde přetrvává prevence, jež se tu však setkává s celou řadou nových problémů a otázek. Na ně je třeba odpovídat a řešit je, a to na její obecné i zvláštní rovině i v rámci jejích čtyř forem. ZÁVĚR Závěrem tohoto sdělení je třeba zdůraznit, že syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte patří k nejzávažnějším nebezpečím v životě dětí. Je relativně častý, i když jistě co do svého výskytu i dokumentovaného podílu v dětské populaci není zdaleka přesný. V uplynulé době se vypracovaly racionální postupy a metody zjišťování a řešení této závažné sociální problematiky. Zůstala však neúplně řešená otázka prevence - a to ve všech jejích rovinách. Autor se zde pokusil nastínit řešení tohoto nedostatku v kontextu s komplexním vývojem dítěte a jeho socializací. Upozornil při tom na závažné kritické periody, a to i v souvislosti se socializačním působením endogenních a exogenních faktorů, umožňujících náležitou predikci vývoje takto zasažených dětí a tím i zamezení a zvládnutí nejrůznějších jejich nepřízní, které přináší týrání, zneužívání a zanedbávání dětí. LITERATURA 1. Browne, K., Herbert, M.: Preventing Family Violance, John Willey and Sons, Chichester and al., 1997, s. 382. 2. Caffey, J.: Multiple Fractures in Bones of


2/2005

111

Infants Suffering from Chronic Subdural Hematoma. Amer. Journal of Roentgenology, 56, 1946, 163-173. 3. Convention on the Rights of the Child, UNO, New York, 1990. 4. Dunovký, J.: Péče o dítě a rodinu v tísni systémové řešení problému. Praha, Zravotnictví a právo, 3. 11. 2002, s. 5. 5. Dunovský, J., Mitloehner, M., Hejč, K., Hanušová-Tlačilová, J.: Problematika dětských práv a komerčního sexuálního zneužívám dětí u nás a ve světě. Praha, Grada, s. 251. 6. Dunovský, J., Zelenková, M.: Děti narozené mimo manželství po třech letech. Praha, MPSV, 1977, s. 209. 7. Dunovský, J. a kol.: Sociální pediatrie - vybrané kapitoly. Praha, Grada, s. 279. 8. Dunovský, J., Dytrych, Z., Matějček, Z. a kol.: Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha, Avicenum Grada, 1995, s. 245. 9. Elliotová, E.: Jak ochránit své dítě. Praha, Portál, 1994. 10. Gill, D.G.: Child Abuse and Violence. New York, AMS Press, 1979, s. 614. 11. Kempe, C.H.: The Battered Child Syndrom,

JÁMA, 181, 1962, 17-24. 12. Langmeier, J., Matějček, Z.: Psychická deprivace v dětství. Praha, SZN, 1963. 13. Langmeier, J., Krejčířová, D.: Vývojová psychologie. Praha, Grada, 1998. 14. Lloyd de Mausse,: The History of Childhood, A Condor Book, Souvenir, London, 1976, s. 450. 15. Peiper, A.: Chronik der Kinderheilkunde.Leipzig, Georg Thieme, 1955. 16. Ringel, J.: Týrání dítěte v rodině. Čs. Pediat, 26, 1971, s. 243-246. 17. Silvermann, F.: Roentgen Manifestation of Unrecognised Skeletal Trauma in Infants. Amer.J. RoentgenoL, 69, 1953, 413-426. 18. Stejskal, C.: Rozvoj péče o mládež v Čechách do okupace, Plzeň, KPU, 1969, s. 98. 19. Sulová, L.: Raný psychický vývoj dítěte. Praha, Karolinum, 2004, s. 245. 20. Vaničková, E.: Násilí na dětech. Humanitas Profes, 2001, s. 85. 21. World Declaration on the Survival, Protection and Development of Children, UNO, 1990.

Dunovský Jiří Schnirchova 32, 170 00, Praha7

112


2/2005

SOUBORNÝ REFERÁT

POHLAVNÍ ZNEUŽÍVÁNÍ DĚTÍ SEXUAL ABUSE OF CHILDREN Stolín Martin Policejní prezidium Praha

Summary The crime of sexual abuse of children is an odious action of the offender who is lead to this behaviour by a lot of motives. The recognition of behaviour and conduct of the offender before perpetration of the action, in its course and after the action is a task of the police executive who, with the help of typology, creates the offender’s criminal profile that helps the police to arrest a specific person. Key words: offender's criminal profile - paedophile, abuser - authorities active in prosecution - sexual abuse - murder - victimization - modus operandi Souhrn Trestný čin pohlavního zneužívání dětí je ohavným skutkem pachatele, kterého k tomuto jednání vede mnoho motivů. Poznat jednání a chování tohoto pachatele před spácháním činu, v jeho průběhu a po trestném činu je úkolem policejního rady, který za pomocí typologie vytváří kriminální profil pachatele, jenž napomáhá přivést policii k zadržení konkrétní osoby. Klíčová slova: kriminální profil pachatele - pedofil, zneužívač - orgány činné v trestním řízení sexuální zneužívání - vražda - viktimizace - modus operandi

Pohlavní zneužívání dětí je obecně považováno za ohavný čin. Většina dospělých shledává, že lze jen krajně obtížně porozumět etiologii a praxi pohlavního zneužívání dětí, a má tak sklon pohlížet na ty, kteří poškozují děti, jako na jednoduše „perverzní“ nebo duševně nemocné. Především ale, jak by mohl duševně zdravý člověk znásilnit dítě? V poslední době se uvažovalo, že pohlavní zneužívání je mnohem obvyklejší, než by si člověk pomyslel. Existují naneštěstí dospělí, kteří považují dítě za sexuální objekt, který si podle toho zaslouží být využit. Pro lidi s takovýmto úsudkem není nic špatného na sexuálním útoku vůči dítěti. Ve skutečnosti mnoho pachatelů zneužívání dětí zjevně věří, že děti usilují o sex s dospělými – což je zajímavá racionalizace negující osobní odpovědnost dospělého. Z tohoto hlediska je dítě příčinou, primárním hybatelem; pachatel je obětí. DEFINICE POJMŮ Existuje několik úrovní definic pojmů pedofil a zneužívač dětí – tyto dva pojmy zde užíváme promiscue. Jedna prostá definice tvrdí, že zneu-

žívač dětí je osoba dospělého věku, která se angažuje jakýmkoli typem sexuální aktivity s jedinci právně definovanými jako děti. Přesnější a tedy užitečnější definice by měla zahrnovat takové podrobnosti o pachatelích jako jejich typický věk, pohlaví jejich obětí a jejich zvláštní sexuální chování. Shora zmíněná definice postrádá informace, které by ji učinily užitečnou pro orgány činné v trestním řízení, které chtějí porozumět dynamice pachatele nebo chování, které pachatel manifestuje alespoň v prvních minutách vyšetřování. Orgány činné v trestním řízení, které takové případy vyšetřují, potřebují komplexnější definici. Pro orgány činné v trestním řízení je pachatel zneužívání dětí prostě jedincem, který se zabývá „ilegálními sexuálními aktivitami s dětmi“. Tato definice je však příliš široká, aby měla význam pro policejního radu, který vytváří kriminální profil pachatele zneužívání dětí. Doslovný význam slova pedofil je „milovník dětí“. Pedofil má sexuální zájem o děti, jenž se manifestuje viktimizací, která se může pohybovat v rozpětí od mazlení k zraňování a vraždě. Ne všichni pedofilové si


2/2005

113

přejí poškodit dítě, někteří pouze touží po mazlení a objímání, aby jim ukázali „lásku“. Druhý extrém představují sadističtí pedofilové, kteří dosahují sexuálního uspokojení pouze usmrcením zajatého dítěte. Kombinace přitažlivosti dětí pro pedofily, širokého rozpětí jejich jednání a rozmanitosti chování činí rehabilitaci těchto pachatelů extrémně obtížnou, ne-li nemožnou. To je problém jdoucí za hranice tohoto článku; naším cílem je v této stati poskytnout užitečné informace těm, kteří musejí vyšetřovat jejich delikty. Prvním krokem policejního rady, který vede vyšetřování pohlavního zneužívání, je akceptovat definici pedofilie jako perverzní lásky k dětem nebo, jak ji definuje (2), „činů nebo fantazií zabývajících se pohlavními aktivitami s prepubertálními dětmi jakožto opakovaně preferovanou nebo výlučnou metodou dosažení pohlavního vzrušení.“ Toto je klasická definice, která specifikuje zahrnutou činnost, věk obětí a trvání poruchy, která je opakovaná nebo výlučná. Podtypem pedofila je – hebefil, který preferuje děti, jež dosáhly puberty. Tato preference může naznačovat typ útočníka vůči dětem, který činí rozdíly při výběru oběti založené výlučně na věku. To se může jevit jako nicotný detail, ale při vyšetřování konkrétního případu se i nejmenší detail může ukázat jako zásadní pro úspěšné řešení skládačky střípků, která vede k odhalení a usvědčení zprvu neznámého pachatele. Dodatečnou informací při vyšetřování případů pohlavního zneužívání dětí, která často mýlí detektivy, je pohlaví pachatele a pohlaví dětské oběti, pokud je zvažován problém homosexuality/heterosexuality. Představte si tento scénář. Policie jde do domu, aby zadržela muže, protože je podezřelý ze zneužívání několika mladých chlapců, o němž je přesvědčena, že musí být homosexuální, ale když dorazí k němu domů, zjistí, že je ženatý a má několik dětí. Tento pachatel se pravděpodobně bude sám definovat jako heterosexuál; nikdy se nepovažoval za homosexuála a na sex s dospělým mužem pohlíží jako na něco odporného. Jinou možností je, že je gay nebo bisexuál a je v heterosexuálním manželství z množství nejrůznějších důvodů. Skutečnost přítomnosti dětské mužské oběti neznamená automaticky, že pachatel je mužský homosexuál. Kupříkladu případ Johna Gacyho, který v Chicagu pohlavně obtěžoval a zavraždil 33 mladých mužů. Gacy se nepovažoval za gaye a trápil se tím, když mu to bylo naznačeno. Více 114

akceptoval pojem bisexuál. V každém případě by bylo bývalo vyšetřování Gacyho případu velmi zpožděno, kdyby se zaměřovalo výlučně na homosexuální podezřelé. Dříve, než se seznámíme s aktuální typologii pedofilů, z nichž většina jsou muži, měli bychom přijmout fakt, že jsou známy i případy, kdy i ženy mohou být zneužívačkami dětí. Když však spáchá tento zločin žena, je sklon ze strany médií a soudu věnovat tomuto případu málo pozornosti. Ženy, které viktimizují děti, též méně přitahují zlobu ze strany rodičů obětí než pachatelé – muži. Někteří mohou dokonce prominout dospělé ženě pohlavní styk s adolescentním chlapcem jako „rituál zaučení“ pro chlapce. Pachatelé pohlavního zneužívání stejně jako ti, kteří spáchají trestný čin znásilnění a sérioví vrazi, se navzájem liší v motivaci, aktivitách apod. a informace o těchto rozdílech jsou pro vývoj kriminálního profilu zaměřeného k zadržení pachatele neocenitelné. TYPOLOGIE PEDOFILŮ V minulosti byli pohlavní zneužívatelé kategorizováni na „situační“ a „preferenční“ a v rámci této typologie se posléze vyčlenili subtypy s odlišnými rysy. Situační pachatelé Situační pachatel (tab. 1) má typicky méně obětí než preferenční pachatel. Tento nemá skutečný zájem o děti, ale bude s dětmi experimentovat tehdy, kdy do jeho života vstoupí stres. Tento typ tedy může zneužívat nejen děti, ale každou zranitelnou osobu, např. staré lidi nebo fyzicky či mentálně handicapované. V rámci kategorie situačních pachatelů existuje několik subtypů, kteří jsou označeni jako regredovaný, morálně nevybíravý, sexuálně nevybíravý a naivní či inadekvátní. a) Regredovaný pedofil se obrací k dětem jako k objektu sexuálního uspokojení dočasně jako následek nějaké situační události v jeho životě, jež zpochybňuje jeho sebeobraz a rezultuje v chybnou sebeúctu. Tento typ pachatele může sbírat dětskou pornografii, ale pravděpodobně tak nečiní ze stejného důvodu jako fixovaný pachatel. Regredovaný pachatel se obecně angažuje v normálních vztazích s dospělými. Může mít určité interpersonální problémy, ale obecně nemá závažnější problémy ve vztahu k dospělým, pokud jde o osobní a sexuální vztahy. Psycholo-


2/2005

gicky tento typ útočníka proti dětem prožívá děti jako pseudodospělé, když se ocitne v nějakém typu situačního stresu, např. rozpadu manželství nebo negativní zkušenosti na pracovišti. Tento typ pachatele je často ženatý a žije se svou rodinou. K dokreslení typu okolností, jež mohou způsobit, že tento druh pachatele viktimizuje děti, může posloužit následující situace. Nikdy jsem nepomyslel na to, že bych obtěžoval děti. Byl jsem jáhen v mé církvi, vedl jsem skauty a působil jako duchovní u mládeže. Celý svůj život jsem byl obklopen dětmi a neměl jsem nejmenší zájem je poškodit. Jednou jsem se vrátil domů z práce a manželka mi řekla, že se mnou chce o něčem mluvit. Řekla: „Fyzicky mě znechucuješ a už nechci, aby ses mne někdy dotkl!“ To se mě skutečně dotklo. V následujících dvou týdnech jsem měl výrazně povýšit a věděl jsem, že pokud se tak nestane, už nebudu až do důchodu povýšen. Je mi 60 let a toto byla moje poslední rána. Rozhodli o povýšení mého mladého kolegy v práci, kterému bylo pouze 30 let. Byl jsem zklamán a nešťastný. Ten víkend jsme se já a můj skautský oddíl vydali na výlet tábořit. Jako obvykle jsme byli ve stanu po dvou a se mnou sdílel stan 9letý chlapec. Začalo pršet a bouřka a chlapec se vyděsil. Požádal mne, zda by mohl přelézt na mou stranu a vlézt si do mého spacáku. No a jedna událost následovala druhou, a tak jsem se s ním začal mazlit. To vedlo v průběhu roku k dalším chlapcům . Tento pachatel byl odhalen poté, když jeden ze zneužívaných chlapců řekl o této události jiným dětem a nakonec duchovnímu své církve, co se přihodilo. Pachatel byl zadržen, odsouzen a poslán do vězení. Regredovaný typ pachatele je obecně schopen pohlavně zneužívat děti, které nezná, a děti se typicky stávají obětí díky příležitosti. Jeho oběťmi budou nejpravděpodobněji ženy; pachatel z právě uvedeného příběhu zneužíval chlapce

jednoduše proto, že byli dostupní. Regredovaný pachatel je obecně geograficky stabilní, zaměstnaný a ženatý. Může mít určité problémy s abúzem alkoholu a pravděpodobně má nízkou sebeúctu. b)Morálně nevybíravý pachatel zneužívá všechny dostupné osoby. Pro tohoto pachatele jsou děti pouze další kategorií obětí; nemá sklon nějak zvlášť preferovat děti jakožto sexuální partnery. c) Sexuálně nevybíravý pachatel má základní motivaci k sexuálnímu experimentování. Může být popsán jako „sexuální pokusník“ – tzn., že je ochoten vyzkoušet cokoli sexuální povahy. Může vykonávat velmi rozmanité sexuální praktiky, včetně S/M, spaikingu, trestání a jiných neobvyklých aktivit. Může do těchto sexuálních praktik i zaangažovat své děti. Tento pachatel nemá žádný zvláštní sexuální zájem o děti; jsou prostě tam. d) Naivní nebo inadekvátní pachatel. Tito pachatelé trpí nějakou formou duševní poruchy, jež způsobuje, že nejsou schopni rozlišit mezi dobrým a špatným vzhledem k sexuálním praktikám s dětmi. Tento typ pachatele si často jeho sousedi uvědomují; ve společenství může mít pověst „podivína“ nebo „divného.“ Je osamělý, obvykle ne proto, že by to byla jeho volba, ale proto, že není schopen si vytvořit osobní vztahy s druhými. Tento typ obvykle děti fyzicky nepoškozuje. Nejpravděpodobněji bude s dětmi experimentovat s takovými praktikami jako objímání, mazlení, líbání a olizování, ale nebude provozovat pohlavní styk ani orální či anální sex. Děti jsou neohrožující, a tak pachatel pociťuje větší kontrolu u tohoto typu vztahu než u jiných, zahrnujících dospělé. Pokud takový pachatel sbírá pornografii, nejde typicky o žánr dětské pornografie.


2/2005

115

Tab. 1 – Situační pachatel

Základní rysy Motivace Kritéria oběti Metoda bení

půso-

Sbírka porna

Regredovaný

Morálně nevybíravý

Sexuálně nevybíravý

Inadekvátní

špatná schopnost vyrovnat se stresem

užívá lidí

sexuální experimentování

sociální nepřiměřenost

náhrada

proč ne?

nuda

nejistota a zvědavost

dostupnost

zranitelnost, příležitost

nové a jiné

neohrožující

nátlak možná

angažování svádění, síla nebo v existujících aktimanipulace vitách SM, detektivní vysoce pravděpočasopisy dobná

Preferenční pachatel Situační pachatelé jsou morálně a sexuálně nevybíraví, jsou pachateli řady případů závažného pohlavního zneužívání. Nicméně velký počet pachatelů, které lze klasifikovat jako preferenční, bude pro děti pravděpodobně velmi nebezpečný. Tito pachatelé pohlížejí na děti jako na zdroj rozkoše; jak naznačuje nálepka připsaná tomuto typu pachatelů, osoby této skupiny preferují děti před dospělými jakožto poskytovatele sexuálního uspokojení. V rámci široké kategorie preferenčních pachatelů existuje několik subtypů, a sice sadisté, svádějící a fixovaní pachatelé. a) Sadistický pachatel vitálně propojuje sexuální uspokojení s fatálním násilím. Útoky tohoto typu pachatele konstantně končí smrtí dítěte. Tento agresivní pachatel si typicky vybírá za oběť neznámé dítě. Také se zdá, že spíše může sledovat svou oběť, než by užil nějakou formu svádění. Často unáší dítě z míst, kde se děti shromažďují: ze hřišť, škol, nákupních center atd. Obvykle se nepokouší dítě přemluvit, aby šlo s ním; prostě si jej vezme silou. Únos je následován scénářem, který zahrnuje způsobování bolesti dítěti následované jeho usmrcením. Tento typ pachatele „nemiluje“ děti v tradičním slova smyslu. Zajímá se pouze o způsobení poškození a smrt zranitelné oběti, nad kterou cítí výraznou nadřazenost. Způsobuje oběti fatální tělesnou újmu a pak často tělo oběti ještě zraňuje. Pokud je obětí malý chlapec, může mu odříznout penis a vložit jej do jeho úst. Brutálně jsou napadána též malá děvčátka, přičemž tělesné násilí často směřuje na jejich genitálie. Tento sexuální sadista často dítě terorizuje nějakou

využití velikosti a výhody pravděpodobná

zbraní; zločin je promyšlen a ritualizován. Existuje mnoho dobře známých případů. Jedním z nich je případ Westleye Dodda, který byl za své zločiny popraven ve státě Washington. Dodd byl agresivní a sadistický pachatel zaměřený na děti. Na střední škole byl považován za osamělého, ale byl členem studijní skupiny. Mnoho jeho středoškolských učitelů jej považovalo za čestného a spolehlivého. Učitel jeho studijní skupiny např. poznamenal, že Dodd byl tichý, vždy dělal, co mu bylo řečeno, a neměl problémy s chováním. V rozhovoru s dr. Al Carlislem, utažským psychologem, tvrdil Dodd, že se považoval za humanitářského sociopata. Řekl, že pokud by nějaké dítě spadlo z kola, bude první, kdo k němu přiběhne a nabídne mu pomoc. Dr. Carlisle se jej ptal, jak mohl dětem, které také takto miloval, způsobit tolik bolesti a utrpení? Dodd zabil tři malé chlapce, dva bratry a další pětileté dítě. Svou poslední oběť unesl z veřejného parku, zatímco chlapcův o něco starší bratr si hrál poblíž s kamarády. Dodd vzal chlapce domů a v průběhu několika hodin jej pohlavně zneužíval, což mělo za následek chlapcovu smrt. Dodd pak dal chlapcovo tělo do komory a odešel do práce; když se vrátil pozdě odpoledne, znovu jej vzal a prováděl anální sex a další sexuální praktiky na jeho těle a teprve poté mrtvolu odstranil. Dodd byl zadržen policií, když se pokoušel unést čtvrtého chlapce z divadla. Albert Fish, známý jako „měsíční maniak“, byl sadista orientovaný na děti a působil na počátku 20. století. Fish, starší člověk typu dědečka, byl nakonec zadržen v New Yorku po létech

116 PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSÍLÍ

2/2005

pečlivého pátrání. Po zadržení našla policie v jeho domě části těl, které zjevně pocházely od různých dětí. Jeho poslední oběť Grace Buddová byla Fishem odvedena z domova pod záminkou, že ji bere na návštěvu oslavy narozenin na Long Islandu. Fish odvezl dívku na opuštěné místo, zabil ji a pak si uvařil části jejího těla, aby je snědl. Fish byl nejen pedofil a kanibal, ale prováděl též infibulaci a také mučil sám sebe na vlastních pohlavních orgánech. Po popravě na elektrickém křesle odhalila pitva, že měl implantovaných do svého penisu a skrota 29 jehel na šití. b) Svádivý pachatel láká děti „dvořením se“ pozorností, příchylností a dárky. Tento druh pachatele se může dvořit dítěti po dlouhou dobu a může zneužívat několik děti současně. Je podobný fixovanému typu pachatele, který touží po náklonnosti dítěte a má „cynickou potřebu této náklonnosti.“ Tento druh pachatele zaměřeného na děti se skutečně nevyvíjel za hranici, kdy – jako dítě – zjistil, že ostatní děti jsou atraktivní a žádoucí. Jinými slovy, fixoval se v raném stadiu svého psychosexuálního vývoje. Zájem fixovaného typu o děti jako sexuální partnery startuje v adolescenci. Na rozdíl od regredovaného typu nepotřebuje tento pachatel žádnou precipitující příčinu k tomu, aby se zaměřil na zneužívání dětí; jeho zájem o děti je trvalý a kompulzivní. Fixovaný pedofil obecně preferuje oběti mužského pohlaví. Fixovaný pachatel vstupuje jen málo, nebo vůbec ne do společných aktivit se svými vrstev-

níky, je obvykle svobodný a okolními dospělými bývá považován za nezralého a nepříjemného. Svým životním stylem a chováním připomíná dítě. Mnoho pachatelů tohoto typu si vybírá děti za sexuální objekt proto, že děti méně nárokují, lze jim snadněji dominovat a jsou méně kritičtí než dospělí, pokud jde o partnerův výkon. Fixovaný typ pachatele se nezajímá o tělesné poškození dítěte. Miluje děti a nepřeje si udělat nic, co by je mohlo poškodit. Láká dítě, kupuje mu dárky jako sváděcí manévr a pomalu se s dítětem dostává do intimního kontaktu. Normální je orálně genitální sex a skutečný koitus se vyvine až po dlouhé době. PROFILOVÁNÍ PACHATELŮ Je důležité si zapamatovat, že různé typy pachatelů se liší co do svých viktimizačních rituálů, metod výběru oběti, procesu únosu a modu operandi spáchání trestného činu. Své zkoumání rysů obecných různým typům omezíme na ty pachatele, kteří pravděpodobně zneužívají děti nejčastěji a kteří pravděpodobně vstupují do kontaktu se systémem trestního práva. Dále budeme analyzovat nezralého, regredovaného, sadistického a fixovaného pachatele. Charakteristiky těchto čtyř druhů pachatelů, které jsou významné z pozice kriminálního profilování, jsou uvedeny v tabulce č. 2. Ostražitý policejní rada bude tyto charakteristiky zvažovat pokaždé, když bude vyšetřovat případy zahrnující děti, např. případy únosu, obtěžování a dokonce i vraždy.

Tab. 2: Typologie pachatele element

Typ pachatele nezralý

regredovaný

sadistický

fixovaný

Poškození dítěte

Ne

Ne

Ano

Ne

Agresivní osobnost

Ne

Ne

Ano

Ne

Antisociální osobnost

Ne

Ne

Ano

Ne

Sexuální preference dětí

Ne

Ano

Ano

Ano

Neznámé dítě

Ne

Ne

Ano

Ne

Výskyt koitu

Ne

Ano

Ano

Ne

Sleduje v sousedství

Ano

Ne

Ne

Ne

Únos dítěte

Ne

Ne

Ano

Ne

Velký počet dětských obětí

Ne

Ne

Ano

Ano

Zamýšlí fatální násilí

Ne

Ne

Ano

Ne

Užívá svádění

Ne

Ano

Ne

Ano


2/2005

117

LITERATURA 1. In: Holmes, R. M., Holmes, S. T.: Profiling Violent Crimes. An Investigative Tool. London, Sage Publ., 1996.

2. Diagnostic and Statistical Manual of Mental Disorders, 4th ed. (DSM-4). Washington, American Psychiatric Association, 1994. Stolín Martin [email protected]

118


2/2005

KAZUISTIKA

ROZBOR SEXUÁLNÍCH VRAŽD ANALYSIS OF SEXUAL MURDERS Stolín Martin Policejní prezidium Praha Summary We can divide murders from salacity into organized and non-organized ones, depending on psychopathology shown at the scene of the crime and on the ability of the offender to avoid apprehension repeatedly. The common denominator is sexual sadism which is a chronic and progressive disorder. Murders from salacity are carried out in an obsessed way, while the offender tries to translate his sexual fantasies into reality through sexually sadistic violence on the victims’ bodies. Key words: Sexual murder - scene of the crime - sexual sadism - victims - signature Souhrn Vraždy z vilnosti můžeme rozdělit na organizované a neorganizované, záleží na psychopatologii předvedenou na místě činu a na schopnosti pachatele opakovaně se vyhnout dopadení. Společným jmenovatelem je sexuální sadismus, který je chronickou a progresivní poruchou. Vraždy z vilnosti jsou vykonávány posedlým způsobem, kdy se pachatel snaží sexuálně sadistickým násilím na tělech obětí převést své sexuální fantazie do reality. Klíčová slova: Sexuální vražda - místo činu - sexuální sadismus - oběti - podpis Vraždy z vilnosti jsou vraždy, při kterých útočník pobodá, rozřeže, prorazí, provrtá nebo jinak zmrzačí pohlavní části těla nebo orgány těla oběti. Pohlavní zmrzačení může zahrnovat vynětí, odstranění jak mužských, tak i ženských pohlavních orgánů a odstranění prsou u ženských obětí. Dále také zahrnuje činnosti jako pózování, vztyčení a vyztužení těla, vkládání předmětů do tělních dutin, kanibalismus (konzumace krve a/nebo masa) a nekrofilii. Vraždy jsou založeny na fantazií posedlých pachatelích. Těmto typům vrahů nestačí pouze zabít, ale mají navíc nutkavou potřebu předvést své fantazie na svých obětech a na jejich tělech. Toto je příznaková „signature“ část zločinu. Psychologickou perspektivu vývoje a účinků sexuálně zvrácených fantazií a chování můžeme najít v psychosexuálních poruchách, zejména v sadismu. Podle psychopatologie manifestované na místě zločinu a při zabíjení se rozlišuje vražda z vilnosti organizovaná, nebo neorganizovaná. Navíc tyto vraždy mohou být orientovány jak homosexuálně, tak i heterosexuálně. V případě organizované vraždy je provedeno zničení penisu stejně jako mučení působené živé oběti v souladu s kontrolovaným hněvem. V případě neorganizovaného pachatele je oběť ihned přivedena do bezvědomí, nebo zabita

rychlým útokem a na oběti zůstanou stopy po symbolických či dodatečných posmrtných sexuálních aktivitách, pohlavním styku. Nicméně v obou případech rozřezání, zmrzačení a smrtelné typy zranění jsou směřovány na ty části těla, které jsou pro pachatele sexuálně přitažlivé a sexuálně podnětné. Toto souvisí se sexuálním sadismem, který je chronickou a progresivní poruchou. Sadismus je přesvědčivý prvek v některých vraždách, v jiných případech vražd není sexuální vzrušení založeno na utrpení z bolesti a trápení oběti, ale spíše vychází ze samotného aktu zabíjení. Vraždy z vilnosti se od jiných sexuálních vražd také liší pachatelovým zaujetím pro nekrofilii. Ve skutečnosti jsou dynamika vraždy a dynamika nekrofilie úzce spojeny. Psychodynamika Vrah, který se ukájí nekrofilií, nepůsobí žádné dlouhotrvající utrpení oběti. Ale pravděpodobně na základě své vyvolané představy a fantazie provede potřebné rituály, tak aby byla uspokojena jeho zvrhlá touha. Pachatel vraždy může své oběti před zabitím ovšem také mučit a po zabití oběti se uspokojí až na základě zpětně vyvolaných myšlenek a představ spáchaného fyzického mučení a mr-


2/2005

119

začení oběti. Tento sadistický scénář zločinu je tak prováděn na základě fantazie nebo představivosti, která je obnovou skutečně spáchaného činu. Většina vrahů je považována za sadistickosexuální psychopaty. Je to ten typ pachatele, který mučí a zabíjí pro své sexuální uspokojení a je charakteristickým organizovaným sériovým vrahem. Avšak neorganizovaný pachatel je také schopný podobného chování a provádění sadistických projevů na svých obětech. Hlavní rozdíl mezi organizovaným a neorganizovaný pachatelem vražd je neschopnost neorganizovaného pachatele opakovaně se vyhnout svému dopadení. Ve skutečnosti je většina neorganizovaných pachatelů dopadena hned na místě činu, nebo krátce po spáchání vraždy. Organizovaní pachatelé Organizovaný pachatel je obvykle osoba s nadprůměrnou inteligencí. Je metodický až puntičkářský. Jeho zločin je dobře promyšlený a pečlivě naplánovaný. Pravděpodobně má svůj vůz, který je ve velmi dobrém stavu. Zločin vždy spáchá mimo oblast svého bydliště nebo zaměstnání. Je velmi mobilní a cestuje mnohem více než průměrný člověk. Pro osobnost organizovaného pachatele je důležitá fantazie a rituál. Vybírá si takovou oběť, kterou považuje za správný typ, někoho, koho může ovládat (buď manipulací, nebo silou), často cizince. Většina jeho obětí má podobné rysy a znaky. Je považován za sociálně adaptabilního. Používá své komunikační dovednosti, aby zmanipuloval své oběti a získal nad nimi kontrolu do té doby, než je má v té správné zóně. Je si plně vědom trestnosti svého činu a je hrdý na svou schopnost „ztížit“ policejní vyšetřování. Pravděpodobně sleduje aktuální zprávy a události, často si od své oběti vezme na památku suvenýr, který mu znovu oživí fantazii nebo umožní v této fantazii pokračovat. Organizovaným pachatelem je tento suvenýr označován jako trofej. Je vzrušený krutostí činu a může se i pokoušet oběť mučit. Sexuální kontrola oběti hraje ve scénáři důležitou roli. Nezanechává za sebou důkazy a stopy a obvykle si bere i svou vlastní zbraň. Zná policejní postupy. Tělo často odstraní z místa činu, aby tak popíchl policii nebo aby zabránil objevení těla, tím že jej přemístí na místo, kde bude dobře ukryto. Neorganizovaní pachatelé Neorganizovaný pachatel má obvykle podprů120

měrnou inteligenci. Je to většinou samotářský typ, svobodný, žijící sám, nebo s příbuznou osobou v těsné blízkosti místa zločinu. Je pro něj obtížné navázat mezilidský vztah či jednat v mezilidských vztazích a je popisován jako společensky nepřizpůsobivý. Pod tlakem jedná impulzivně a obvykle si vybere svou oběť ze svého vlastního blízkého okolí. Ve většině případů nevlastní auto, ale má k autu přístup. Zpravidla se vyhýbá lidem. Je popisován jako sexuálně neschopný bez jakéhokoliv smysluplného či významného sexuálního vztahu. Užívá „blitz“ styl útoku, kterým přepadne oběť bez možnosti její obrany. Tento spontánní čin, při kterém si pachatel náhle předvede svou fantazii, se děje bez promyšleného plánu a ani si nepřipouští myšlenku, že může být odhalen. To je důvod, proč je místo činu neuspořádané, neorganizované. Při vyšetřování vražd jsou v těchto případech místa činu označována, jako shluková místa činu, která zahrnují situace, kdy většina činnosti se udála v jedné lokalitě, na jednom místě – konflikt, útok, násilný čin, sexuální aktivita atd. Neorganizovaní pachatelé odosobní své oběti destrukcí tváře nebo ničivými zraněními. Jakékoliv sadistické sexuální činy jsou vykonány posmrtně. Pachatel provádí zmrzačení genitálií, konečníku, ženských prsou, krku, hrdla a análu, jelikož tyto části mají pro něj silný sexuální význam. Mezi organizovaným a neorganizovaným pachatelem jsou značné rozdíly. Nicméně neexistují situace, kdy by se tyto typy pachatelů vzájemně vylučovaly. Oba typy vrahů jsou schopny všech typů chování. Kazuistika č. 1 - organizovaná vražda Oběťmi byla matka se svou čtrnáctiletou dcerou, kdy vlastní zamýšlenou obětí mučení měla být čtrnáctiletá dcera. Matka byla zabita, když se pokoušela bránit svou dceru. Vrah čekal, až si obě půjdou lehnout. Dívku udeřil do hlavy basebalovou pálkou a tato rána jí způsobila smrtelné zranění. Poté zaútočil nožem na matku, která přišla na jeho přítomnost v domě. Matka při své obraně utrpěla několik zraněních na pažích a rukou a celkově pak podlehla 31 bodným zraněním na svém těle. Jsou důkazy, že byla také mučena. Když oběti pozbyly vědomí a byly mrtvé, začal se vrah sexuálně ukájet na jejich tělech, což trvalo několik hodin. Jeho původním záměrem bylo dívku jen napadnou a pak ji mu-


2/2005

čit k smrti, avšak úder basebalovou pálkou byl tak silný, že dívka ihned zemřela. Oběma ženám vyňal orgány z těla. Sexuálně se ukájel s jejich těly, vypil jejich krev a pak naaranžoval jejich části těla tak, že do vagíny dívky strčil basebalovou pálku. Matce odřezal prsa a umístil je na noční stolky u postele, na které bylo nalezeno tělo dívky. Matce dále odřezal kůži ze stydké kosti a tuto tkáň jí dal do úst. Kůži ze stydké kosti odřezal i dceři a umístil ji na horní část dívčiny tváře. Poté se pustil do posmrtného sexuálního ukájení bodáním do dívčina hrdla, celkem 16 ran. Zhodnocení Toto je klasický případ organizovaného pachatele, který je vrahem z vilnosti a sériovým zabijákem. Byla to jeho druhá a třetí vražda. Jeho první obětí byla desetiletá dcera jeho přítelkyně. Rozpáral její tělo a poté se sexuálně ukájel na mrtvém těle. Ačkoliv byl podezřelým, policejní a soudní orgány neměly dostatek důkazů na jeho obvinění, a tak nebyl odsouzen. Ve výše popsaném případě je útočníkem, který si svůj čin předem naplánoval, vybral si své oběti, přinesl si svou vlastní zbraň a zanechal na místě činů velmi málo důkazů a stop. Po dobu dvou měsíců se vkrádal do rodiny obětí, pokoušel se dostat k dceři a sblížit se s ní. Již předtím byl ale rozhodnut zabít nejprve matku a pak se potěšit s její dcerou. Jeho fantazií bylo mučit a zabíjet mladé dívky, jako když jej v minulosti análně znásilnil jiný muž. Všechny řezné rány, zmrzačení, ničivé typy poranění se týkaly těch částí těla, které pachatel shledával sexuálně významnými, a tyto činy uspokojovaly jeho sexuální stimuly. Znásilnění na mrtvém a „vykuchaném“ těle šestnáctileté dívky nahrazovalo či uspokojovalo jeho fantazii o mučení. U pachatele, který byl připraven o zdlouhavé trpění oběti vzhledem k její rychlé smrti, byla vyvolána fantazie a představa, jak dostát svým potřebným rituálům, které by uspokojily jeho zvrhlou touhu. Toto spojuje vrahy z vilnosti, kteří své oběti před zabitím mučili. Fyzickým mučením a mrzačením u nich byl evokován přetrvávající vjem. Dalo by se to poznat na zraněních jeho první oběti, která byla velmi podobná těm způsobených na těle šestnáctileté dívky. Ačkoliv fantazie a rituály byly pro něho nesmírně důležité, naprosto se kontroloval a byl si plně vědom svých činů a potřeby nebýt odhalen a zadržen.

Kazuistika č. 2 - neorganizovaná vražda Oběť ženského pohlaví, která žila sama na venkově, byla nalezena zavražděna ve svém domě. O dva týdny dříve narazila tato žena ve svém domě na zloděje, který kradl její spodní prádlo. Zahnala jej pohrabáčem a ohlásila to na policii. Podezřelým se stal zloděj-fetišista známý v této oblasti. Podezřelý se po několika dnech schoval v dřevěné komoře na verandě domu ženy a čekal, až tato přijde z práce domů. Byla napadena stylem bleskového útoku, když odemykala dveře. Byla opakovaně bodnuta do prsou a hrudní oblasti a utrpěla řadu dalších poranění, když se bránila. Pachatel odtáhl tělo do domu, kde pak začal svůj 18 hodinový bizarní sexuální rituál. Kalhotky, které měla oběť na sobě, vyřízl v rozkroku a začal dál ženu postupně svlékat tak, že ji odřezával kusy oblečení, které měla na sobě. Poté se oblékl do jejího spodního prádla, udělal si make-up, prsa z vodních balónků, které vyplnil rozřezaným polštářem. Obul se také do lodiček, od kterých uřízl patu, aby se do nich vešel. Nalepil si umělé nehty a nalakoval si je načerveno. Vložil několik předmětů do vagíny oběti a začal nad mrtvým tělem masturbovat. Navíc v domě oběti učinil několik telefonátů na linky začínající číslem 900, které stály celkem 13 000 Kč. Než přijela policie, pachateli se podařilo uprchnout zadním vchodem domu. Nicméně se jej rychle podařilo lokalizovat a vzít do vazby. Byl nalezen schovaný v komoře jiného domu. Zhodnocení Toto je klasický případ neorganizovaného vraha z vilnosti. Již jako mladý začínal páchat fetišistická vloupání. Začínal krádeží spodního prádla, což nahrazovalo sexuální chování, až později se dostával do kontaktu s některými svými oběťmi. Policie našla v domě pachatele několik časopisů a článků zabývajících se změnou pohlaví, převlékání se do šatů opačného pohlaví a rozsáhlou sbírku pornografie. Výslechem bylo zjištěno, že již dříve zneužíval svou vlastní sestru a bral jí spodní prádlo. Sestra byla nucena spát za zamčenými dveřmi, protože se svého bratra bála. Pachatel byl klasický sexuální deviant, jehož chování v minulosti stejně jako jeho činnosti s obětí na místě činu ukázalo jeho sadistický vývoj a možné nebezpečí. S mrtvým tělem měl pohlavní styk, jako kdyby byla oběť živá, a vyvolaná fantazie a představa dostatečně uspokoji121


2/2005

la jeho zvrhlou touhu. Nekrofilii a pohlavní styk s mrtvým tělem podpořil uskutečněnými telefonáty na linku 900. Ve skutečnosti byl tak naplněn svou fantazií a tak do ní vtažen, že byl málem v domě chycen. Manifestoval masochismus, sadismus, což bylo pro něj hnací silou, a nekrofilii spojenou s voyerismem, fetišismem, transvestií. Závěr Vraždy z vilnosti můžeme dělit na organizované a neorganizované, záleží na psychopatologii

předvedenou na místě činu a na schopnosti pachatele opakovaně se vyhnout dopadení. Společným jmenovatelem je sexuální sadismus, který je chronickou a progresivní poruchou. Vraždy z vilnosti jsou vykonávány posedlým způsobem, kdy se pachatel snaží sexuálně sadistickým násilím na tělech obětí převést své sexuální fantazie do reality. * literatura je k nahlédnutí u autora příspěvku

Stolín Martin [email protected]

122


2/2005

Stanovisko k projektu „Baby box“ Nadačního fondu pro odložené děti STATIM ve spolupráci se Všeobecní fakultní nemocnící v Praze. Dunovský Jiří Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, Zdravotně sociální fakulta, katedra klinických oborů I když není hodnotiteli k dispozici kompletní projekt navrhované akce Nadačního fondu pro odložené děti STATIM formou zřízení baby boxu pro anonymní odložení dítěte v plotové zdí Gynekologicko-porodnické kliniky VFN, přesto lze již z dosavadních poznatků i diskutovaných skutečností zaujmout základní stanoviska k hlavním okruhům jeho problematiky. Zřízení baby boxu (nejprve v Praze, posléze i v řadě dalších míst ČR) představuje v podstatě obnovení dávno opuštěného způsobu péče o nejvíce ohrožené dětí jejich odložením nebo dokonce zavražděním vlastními matkami či rodiči. Předpokládá při tom jeho začlenění do celého současného systému péče o děti mimo rodinu - a to po všech stránkách. Jedná se totiž o péči o děti nejvážněji ohrožené na samotném začátku jejich života a nutnosti je náležitě v této situaci ochránit. Přitom se tento způsob ochrany dotýká celé řady problémů a otázek. Často ale kontradiktorických. Ty však je třeba řešit a na ně odpovídat. Jsou totiž svázány s celou řadou emocí. To činí celou tuto oblast zvláště společensky citlivou. Nevynechává při tom ani nároky na dicisní státní orgány přijmout k této iniciativě racionální, spravedlivé stanovisko a návrh řešení s vědomím anachronického návratu autorů tohoto projektu do raného středověku. Již při pohledu na samotnou schránku, její umístění ve zdi (byť vybavenou celou řadu technických vymožeností) je nutno pokládat tento způsob péče při nejmenším za „non lege artis“. A to zvláště, když si uvědomíme, že jemu předcházející forma „anonymních porodů“ byla již zákonodárným sborem ČR odmítnuta. Třeba zdůraznit, že v současné době existuje řada míst a prostorů, kde možno dítě kultivované předat, popřípadě anonymně odložit. Ve vztahu k případnému zřizovaní a provozu takovéhoto zařízení existuje celá řada ustanovení a zákonných opatření mezinárodního a národního práva, jež se dostávají do rozporu se záměry navrhovatelů zřídit a provozovat baby boxy. Jen Úmluva o právech dítěte ve svém článku 7. požaduje registraci dítěte ihned po narození (intra partum?), právo na jméno, státní pří-

slušnost a, pokud je to možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči. V kontextu s článkem 6., který požaduje vrozené právo dítěte na život, kladou, především zastánci tohoto návrhu otázku, co je přednější: právo dítěte na znalost svého původu, či na jeho život. Zřejmě při takto vyhraněné otázce vyhraje právo na život. Avšak bude plnohodnotně zabezpečený ve smyslu práva na nejlepší zájem o něj (čl. 3)? A to zvláště tehdy, když zřizovatelé budou takovou možnost sdělovat veřejnosti a otevírat a snad i posilovat možnosti snazšího opouštění děti. Při tom nelze pominout skutečnost, že se z nich přitom budou „vytvářet nalezenci“ se všemi negativními průvodními jevy, jež skutečnost tohoto pojmu (právního institutu?) přináší. A to ani nevyrovná podstatně snazší právní uvolnění dítěte k osvojení. Vezmeme-li však v úvahu znění 1. odst. 8. článku Úmluvy, vidíme daleko závažnější diskrepanci mezi jeho obsahem a návrhem na zřízení baby boxu. Ta v podstatě v žádném, mně dostupném stanovisku, nebyla dosud zmíněna Jsme-li jako „stát, který je smluvní stranou úmluvy“ povinni „respektovat právo dítěte na zachování jeho totožnosti, včetně státní příslušnosti, jména a rodinných svazků v souladu se zákonem a s vyloučením nezákonných zásahů“, pak tuto formu péče o děti ocitající se mimo rodinu nemůže zřizovat, provozovat či na ní spolupracovat stát. Dostal by se totiž do závažných rozporuplných situací. Aby toto zařízení bylo totiž „úspěšné“, musí o něm rodičovská, avšak vždy mateřská „veřejnost“ vědět a znát je, jak již bylo zmíněno. Tím se ovšem současně rozbíjejí rodinné svazky, které má však stát povinnost chránit a podporovat je. V této souvislosti zřizovatelé uvedli tvrzení Talmudu, že i kdyby jen jediné dítě se zachránilo před smrti, mnoho se vykonalo. To lze přijmout jenom tehdy pokud by to nebylo na úkor druhého, druhých dětí. Přitom je všeobecně známo, že čím je větší nabídka, tím je větší poptávka. Tak lze připustit i zde názor, že čím je větší možnost odkládat děti, tím více se jich ocitne mimo rodinu.


2/2005

123

DISKUZE

BABY BOX

Z hlediska profesionální příslušnosti navrhovatelů je zajímavá převážná účast gynekologů-porodníků a jen jednoho pediatraneonatologa. A pak soudců. Přitom vlastní péče o tyto děti by měla být zajišťována vždy pediatry. Ale ti příliš s tímto postupem umisťování děti nesouhlasí, poukazujíce na kojenecké ústavy, dětské pracoviště (čekárny?) a jejich možnosti v tomto směru. Závažným a neřešeným problémem návrhu je jeho nedostatečné zakotvení zkušenostmi ze zahraničí, i když se na ně navrhovatelé odvolávají. Nepříliš dostatečně je však prezentují. Tak např. Spolková republika Německo má takových zařízení na 60 (nejčastěji zřizované a provozované církevními organizacemi). Po čtyřech letech bylo provedeno zhodnocení Univerzitou v Hannoveru. To potvrdilo již uvedenou skutečnost, že zvýšená nabídka zvyšuje poptávku, dále že hlavní problémy nejsou jen na počátku celého procesu (např. které matky a proč odkládají děti, jak má péče po odložení probíhat), ale hlavně, že těžiště problémů je po odložení dítěte a jeho umístění v náhradní rodinné péči. Ta je u nás dostatečně rozvinuta, aby s úspěchem vyřešila situaci odložených, ztracených, vraždou ohrožených dětí. Zprávy z Německa také ukázaly, že počty odložených a zavražděných dětí se činností baby boxu nesnížily. Problémy jsou tedy daleko širší, a proto je z této citlivé oblasti každá seriozní zkušenost a poznatek - a to právě z této tak citlivé oblasti, je velmi žádoucí. Autoři by tyto zahraniční poznatky měli získat a doplnit svou argumentaci. Recenzent návrhu společnosti STATIM souhlasí s řadou stanovisek ostatních resortů a odborníků, jež se převážně opírají o naše rodinné a občanské právo a dotýkající se i trestní-

ho práva. Z toho hlediska se vyjadřují k zřizování, provozu, „trestního postavení“ baby boxů a jejich obsluhy, upozorňují většinou na diskrepanci mezi návrhem a zněním příslušných zákonných ustanovení Zvláštní pozornost je věnována zákonu o sociálně právní ochraně dětí. V návrhu, ale ani v zaujatých stanoviscích recenzentů není však věnována dostatečná pozornost prevenci tohoto jevu. Ta je zvláště důležitá v prosazování významu časné či rané péče o dítě od narození, nebo již před ním, attachmentu, senzitivních stadií a co nejtěsnějšího kontaktu matky se svým novorozeným dítětem. A to má již prokazatelný význam a dosah na příští jeho život v dospělosti, tedy i prevenci případných poruch zatím dosud jeho velmi vzdáleného rodičovství. A přesně toto je v rukách především gynekologů a porodníků, kteří by zde mohli učinit daleko více než prosazováním tohoto - při nejmenším sporného řešeni osudu dětí ocitnuvších se v nejhorší situaci životní na samém počátku jejich bytí. Je to ovšem i záležitost pediatrů a prosazování pediatrie jako komplexní péče o dítě v bezprostřední návaznosti na další pracovní obory a disciplíny, věnující se dítěti a jeho nejlepšího zájmu a ochraně Recenzent hodnotí i předložený návrh na zřizování baby boxů pro odložené děti spíše jako zajímavý podnět pro hlubší diskuse a poznání péče o děti ocitající se mimo rodinu a bezprostředně ohrožené na zdraví i životě, nikoliv jako reálný návrh na jeho uskutečnění za účasti státu. Zvlášť významně pro tento názor mluví mezinárodní a národní jurisdikce, dotýkající se této problematiky a věcné důvody vlastního zařazení do celého našeho systému péče o děti žijící mimo vlastní rodinu. Jiří Dunovský

124


2/2005

Z podkladů pro jednání Poradního výboru pro BOZP Evropské komise a z konzultací a doporučení pro Evropskou odborovou konfederaci (dále jen EOK)

Zpráva se zabývá obsahem z jednání prvních konzultací Evropské komise se sociálními partnery, která se zabývala problematikou násilí na pracovišti. Konečným cílem tohoto setkání bylo vypracovat dohodu mezi zúčastněnými členy komise. Vypracovat evropské stanovisko k otázkám násilí na pracovišti. Tím se umožní řešit i dílčí problémy z této oblasti, tj. bezpečnost, ochrana zdraví, nediskriminace, šikana atd. Konzultace se sociálními partnery (zástupci zaměstnanců a zaměstnavatelů)

Evropská komise (dále jen EK) nedávno otevřela první etapu konzultací se sociálními partnery o nejlepším způsobu, jak vyřešit narůstající problém různých forem násilí na pracovišti, včetně všech forem šikany. Podle názoru EK mohou formy násilí sahat od verbálních nadávek až po fyzické napadení s následkem smrti, nebo vážného zranění, když se nezmiňujeme o různých formách obtěžování. Každá forma násilí na pracovišti představuje porušení lidské důstojnosti a může znamenat riziko pro zdraví a bezpečnost pracovníků. Kromě toho a vzhledem ke skutečnosti, že šikana a obtěžování jsou specifickou formou násilí na pracovišti, EK rozhodla, že toto bude konzultovat se sociálními partnery s cílem vyrovnat se se všemi formami násilí na pracovišti, včetně šikany. Ve svém dokumentu EK uvádí, že je si vědoma toho, že sociální partneři zahrnuli téma obtěžování do svého společného pracovního programu na období 2003-2005 a že plánují seminář, na kterém budou zkoumat možnost vyjednat autonomní dohodu v této oblasti. V tomto dokumentu se musíme odvolat na přání EK a přispět k této iniciativě připojením dalších faktorů: Násilí na pracovišti někdy může mít zničující účinky na spokojenost pracovníků a jejich fyzické zdraví a duševní pohodu a často také vede ke zhoršení pracovních podmínek. Podle některých studií jen psychologické násilí může způsobit pokles produktivity o 1-2 %. Výsledky 3. evropského šetření o pracovních

podmínkách 2000 (Dublinská nadace) ukazují, že téměř každý desátý pracovník (9 %) uvedl, že byl obětí zastrašování na pracovišti. Rozdíly mezi zeměmi – 15 % ve Finsku a 4 % v Portugalsku - velmi pravděpodobně spíše odrážejí skutečnost, že si lidé problém uvědomují, a méně již ilustrují realitu v zemi. Ženy jsou více vystaveny násilí (+2 %) než muži. Zaměstnanci (9 %) jsou více vystaveni násilí, než osoby samostatně výdělečně činné (5 %). Jsou také velké rozdíly podle postavení v zaměstnání. Podle povolání jsou nejvíce vystaveni pracovníci ve službách/prodejnách (13 %), k nejméně násilným projevům dochází v povoláních s vysokým podílem samostatné výdělečné činnosti (zemědělství, řemesla). Podle Dublinské nadace je rozsah různých forem násilí a diskriminace v členských státech EU (15) a také v nových zemích EU víceméně stejný. Největší mírou tyto formy násilí postihují ženy, mladé pracovníky a pracovníky s nejistým zaměstnáním. Úmyslem sociálních partnerů spojeným se zahájením rozhovorů je podnítit vypracování autonomní dohody o obtěžování na pracovišti. Na pomoc k tomuto cíli by EK ráda zjistila stanovisko sociálních partnerů, zda by bylo prospěšné zahájit iniciativu zabývající se násilím na pracovišti, včetně šikany. Komise proto vypracovala čtyři otázky. 1. Mělo by jít o iniciativu na úrovni Společenství? 2. Jaká je naše analýza preventivních akcí a možných nástrojů pro akce v závislosti na různých formách násilí na pracovišti? 3. Jaké důsledky by tato opatření týkající se organizace práce měla na jev násilí na pracovišti? 4. Jaký by byl rámec pro možnou dohodu mezi odvětvovými sociálními partnery v této oblasti a jak by byla prováděna? Otázka č. 1: Vzhledem k celkovému rozšíření násilí na pracovišti a rozdílům v právních předpisech a statistikách mezi různými oblastmi Evropské unie by byla iniciativa na úrovni Společenství velmi žádoucí, vyslala by jasný signál a byla by pozitivním podnětem pro potírání všech forem násilí na pracovišti jak v členských státech EU, tak v zemích žádajících o členství.


2/2005

125

ZPRÁVY

Násilí na pracovišti a jeho důsledky na bezpečnost a zdraví při práci

Otázka č. 2: Abychom mohli odpovědět na druhou otázku, uvedeme napřed stručnou analýzu jevu násilí na pracovišti, jaké formy toto násilí má a různé metody šikany a přispívající faktory, které mohou k tomuto jevu vést. Násilí na pracovišti má mnohem širší záběr než problematika bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, krytá rámcovou směrnicí 89/391/EEC; spadá také do oblasti pokryté směrnicemi 2000/43, 2000/78 a 2002/73, které pojednávají o rovnosti ras, rovnosti zacházení na pracovišti a rovnosti zacházení s muži a ženami. I když má násilí na pracovišti vztah ke klíčovým aspektům organizace práce, pracovního prostředí a typu práce, má také vztah k typu pracovní smlouvy. Buď k nejisté povaze smlouvy, nebo potenciálně násilným aktivitám vyplývajícím ze samotné práce (například strážní, policisté, sociální pracovníci atd.). V podstatě jsou tři formy tohoto typu násilí: fyzické násilí, šikana/psychologické násilí (také zastrašování) a sexuální obtěžování. Z těchto tří forem se současný soubor právních předpisů na úrovni Společenství i na národních úrovních nejméně zabývá psychologickým násilím. Kromě toho se účinky násilí na pracovišti příliš často přehlížejí navzdory skutečnosti, že mohou vést k chorobnému traumatickému stresu, což je stav, ze kterého se oběti jen obtížně zotavují. Metoda šikany má různé fáze a záměrem je dotlačit oběť až k samé hranici. Je to pomalý opakovaný proces, který spočívá ve zneužívání moci a manipulaci s cílem: destabilizovat oběť pomocí zesměšnění, pokoření atd.; pomocí nepřátelských a ponižujících akcí porušit rovnováhu oběti a způsobit, že se dopustí chyb; vyloučit oběť z kolektivu pomocí ponižujících nepravdivých zpráv, jejichž cílem je, aby si spolupracovníci začali myslet, že daná osoba se pro svou práci nehodí nebo není schopna ji vykonávat. Šikana může vycházet z mnoha věcí. Například: nevyřešené nebo latentní konflikty; styl řízení založený na stresu, nebo, jako druhý extrém, na přílišné volnosti ze strany vedení podniku (přístup laissez-faire); špatně definované pracovní procesy a organizace (například v důsledku nedostatku informací poskytnutých pracovníkům týkají126

cích se úkolů, za které odpovídají); omyly v designu pracovního úkolu (opakující se, únavné nebo bezvýznamné úkoly). Faktory související s násilím na pracovišti a faktory související se stresem jsou velmi podobné. Riziku násilí je proto možné předcházet použitím preventivních mechanismů podobných těm, kterými se kontroluje stres. K preventivním aktivitám zaměřeným na prvotní příčiny násilí na pracovišti je třeba přikročit přímo v podnicích, aby násilí bylo pokud možno vyloučeno. Za tím účelem bude muset zaměstnavatel provést (možná s pomocí relevantních expertů na prevenci) řádné zhodnocení organizace práce (včetně kvality komunikace), fyzického a psychologického pracovního prostředí, z čeho se skládají úkoly ukládané pracovníkům, jak úkoly různých pracovníků mezi sebou souvisejí a bude muset posoudit obsah pracovních smluv. Když jsou zjištěny rizikové faktory násilí na pracovišti, ale není možné je odstranit v duchu rámcové směrnice 89/391/EEC, je nutné tyto rizikové faktory jednotlivě sledovat, za což je odpovědný kvalifikovaný pracovník BOZP, a pracovník vystavený násilí se bude muset podrobit individuální lékařské nebo psychosociální prohlídce a je třeba mu poskytnout informace a potřebný výcvik, aby rizikovým faktorům lépe porozuměl. Je-li známo, že vůči pracovníkovi bylo spácháno násilí, bude mu vhodné nabídnout zvláštní proceduru pro prevenci posttraumatické stresové choroby. V případě šikany nebo sexuálního obtěžování je nutné zajistit zvláštní mechanismus prevence, aby se situace již nikdy nemohla opakovat. Otázka č. 3: Špatná organizace práce není jen potenciální zdroj škodlivých účinků na zdraví pracovníků, může také vést k závažným změnám v kvalitě práce a schopnosti pracovníků dobře vykonávat úkoly. Pro podnik je proto v zájmu všech zúčastněných velmi důležité organizovat práci způsobem, který pracovníkům umožní mít pocit z úspěšné práce a vědomí, že mohou využít svých produktivních a kreativních dovedností. V delší perspektivě se tak umožní podpora tolerovatelných a pokud možno harmonických mezilidských vztahů a uchování fyzického, duševního a sociálního zdraví pracovníků. V tomto ohledu, když je organizace práce špatná (například špatně definované postupy,


2/2005

chybějící nebo neúplné informace nutné pro úspěšné splnění úkolu atd.), nebo vystavuje-li pracovníky riziku násilí (například když pracují sami v noci, manipulují s cennými předměty za nebezpečných podmínek, dostávají se do potenciálně násilných situací při své sociální práci atd.), ale zaměstnavatel na to nebere ohled nebo si ani tyto rizikové situace neuvědomí, zaměstnavatel nakonec zjistí, že jeho organizace špatně funguje. To bude mít značný vliv nejen na kvalitu a množství výroby a služeb, ale také na zdraví pracovníků a důsledkem bude zvýšený počet úrazů a nehod. Na druhé straně, i když zjišťování rizik násilí na pracovišti a provádění příslušných preventivních opatření bude pro zaměstnavatele spojeno s určitými náklady, přínosy optimální organizace práce tyto náklady více než vynahradí. Otázka č. 4: Bude-li dosaženo dohody, sociální partneři budou mít příležitost vypracovat společné evropské stanovisko k otázkám násilí na pracovišti. To umožní sblížení přístupu k problematice, se kterou se setkáváme ve velkém počtu různých kontextů a která se týká různých oblastí (bezpečnost a ochrana zdraví, nediskriminace atd.). V důsledku toho by členské státy s nejhoršími právními předpisy měly být vyzvány, aby se těmito otázkami zabývaly a něco konkrétně udělaly. V několika málo bodech je zde naznačena problematika násilí na pracovišti a hlavní směry vedoucí k odstraňování násilí. Je zde patrná snaha EK řešit tento problém v dlouhodobém horizontu, a což je velmi pozitivní, ve spolupráci se sociálními partnery. Vždyť právě pohled na proces na pracovišti z pozice zaměstnavatele může být diametrálně odlišný od pohledu řadového zaměstnance . Hodně bude také záležet na doporučeních, která budou z EU přicházet do jednotlivých zemí. První kroky byly učiněny, ale situaci je nutné neustále monitorovat a nebezpečné prvky na samém začátku odhalovat. Pavel Skácelík [email protected]

Terapie pachatelů domácího násilí Liga lidských práv uspořádala ve dnech 26.-27. září 2005 v Brně konferenci „Bezpečné soužití – terapie pachatelů domácího násilí“. Konference se zúčastnili zástupci evropských zemích, kteří představili přístupy k řešení problematiky domácího násilí s důrazem na terapii pachatelů. Domácí násilí v České republice Před rokem 1989 jako by problém domácího násilí neexistoval. V České republice fungovala síť poraden pro manželství, rodinu a mezilidské vztahy, kde docházelo k setkávání se s domácím násilím jako se systémovým problémem. V polovině 90. let byla dvěma sociálními pracovnicemi založena dobrovolnická organizace na ochranu před domácím násilím. Od té doby došlo ke změnám a dochází ke snahám řešení problému. V Poslanecké sněmovně dochází k projednávání novel zákonů, které postihují řešení problematiky domácího násilí. Názor o potřebě legislativní úpravy problematiky domácího násilí se promítá napříč současným politickým spektrem. V celé oblasti je řešena problematika ochrany oběti, ale nehovoří se o otázkách týkajících se pachatele domácího násilí. Problematika je upravena § 26 trestního zákona. V rámci řešení domácího násilí musí existovat sociální programy pro pachatele domácího násilí. (1) Výzkumy v ČR a současná právní situace V roce 2001 byl v ČR proveden průzkum, jehož výsledky ukázaly, že 16 % populace je přímo postiženo domácím násilím. V České republice tvoří 94 - 96 % obětí domácího násilí ženy, ale dochází i k případům páchání domácího násilí na mužích, častými oběťmi se stávají i senioři, osoby se zdravotním postižením apod. Ve většině případů jsou svědky domácího násilí nezletilé děti. V roce 2004 byl proveden průzkum násilí na ženách – 38 % žen se stalo obětí násilí ze strany partnera. Na ženách dochází k závažným formám násilí a dochází k němu opakovaně. Pouze 8 % obětí oznámí domácí násilí policii, 3 % žen podá trestní oznámení na pachatele, 1 % pachatelů je odsouzeno. Dříve byli pachatelé domácího násilí stíháni pouze za jednotlivé trestné činy /za ublížení na zdraví/, ne však za dlouhodobé opakované týrání. Trestní zákon § 215a definuje novou skutkovou podstatu trestného činu „týrání osoby žijící


2/2005

127

ve společné domácnosti“, kde je však definována podmínka žití ve společné domácnosti. Problém nastává pokud dochází k pronásledování oběti mimo domácnost /vyhrůžky apod./, neboť tak není naplněna výše uvedená skutková podstata trestného činu. Občanský soudní řád upravuje všeobecně předběžné opatření „něčeho se zdržet“, není konkrétně upraveno „vykázání pachatele z domácnosti“. V současné době je zpracováván návrh zákona o ochraně před domácím násilím přesněji se jedná o osm novel zákonů, které vypracovala Aliance proti domácímu násilí. Novela by měla policii umožnit vykázat násilníka na 10 dní mimo domácnost /nový typ předběžného opatření do 48 hod. Dle novely by v každém kraji mělo fungovalo Intervenční centrum, které by zajišťovalo pomoc. Předpokládaná platnost zákona od 1. 1. 2007. Další problém v současné právní úpravě: od 1. 4. 2005 musí žadatel o předběžné opatření složit 50 tis. (případně prokázat, že tyto finanční prostředky nemá, nebo že je nemůže složit). Oběti jsou traumatizované, nemají sílu překonávat tyto překážky a problémy. Překážky komplikující možnost řešení problému domácího násilí spočívají v nedostatku azylových domů, v nedostatku finančních prostředků, např. na úhradu nákladů na bydlení, ženy /oběti/ jsou často na mateřské či rodičovské dovolené, musí žádat o sociální dávky a prokazovat příjmy, ve většině případů je podávána žaloba o výživné, žena dále nese zodpovědnost za společné finance, než dojde k rozvodu násilník může tvořit dluhy, žena často hradí ubytování v azylovém zařízení, ale zároveň je nucena hradit nájem v bytě, ze kterého musela před násilníkem odejít, neboť ten často nájem nehradí a hrozila by ztráta bytu a žena by se neměla (i s dětmi) kam vrátit. Dalším problémem, který je spojen s domácím násilím, je promítání násilí na děti, styk dětí s násilníkem, děti se často stávají prostředkem vydírání, týrání, násilí, děti se bojí a často se nechtějí s násilníkem stýkat /mylně se definuje jako „syndrom zavrženého rodiče/. (2) Problém násilí v rodině je spojen s narušením základních funkcí v rodině, negativní vzor chování pro děti žijící v domácnosti, je ohrožen zdravý vývoj dítěte, ohroženo zdraví a život osob žijících ve společné domácnosti. Je nezbytná netolerance domácího násilí a řešení v oblasti legislativních změn. V České republice je problematika domácího násilí v současné době řešena pouze izolací pachatele, funguje pouze 128

represivní složka. Instituce založené na dobrovolnosti jsou zaměřeny pouze na oběti domácího násilí. V roce 2003 zpracovalo Ministerstvo vnitra ČR modelový projekt, v rámci kterého je cílem interdisciplinárního týmu vypracování programů pro pachatele domácího násilí. Tyto programy již úspěšně fungují v řadě zemí Evropy /viz níže/ Základním principem práce s těmito osobami a předpokladem účinnosti programů zaměřených na trénink sociálního chování je dobrá identifikace domácího násilí a diagnostika pachatele. Rozlišujeme tři základní typy podmíněnosti násilí: 1. osobnostně podmíněné násilí 2. situačně podmíněné násilí /afektivní agrese/ 3. komunikačně podmíněné násilí Diferenciace pachatele dle osobnosti, rozlišujeme typ: 1. antisociální; 2. pasivně agresivní až závislý jedinec /situačně podmíněné násilí/, v rámci terapie se jako efektivní jeví vhodná psychoterapie, techniky zvládání stresu; 3. nepatologický /komunikačně podmíněné násilí/, většinou se jedná výhradně o násilí, které nepřekračuje hranice rodiny, v rámci terapie je vhodná rodinná terapie, nácvik komunikačních technik. V rámci diagnostiky při zahájení účasti v programu je u pachatelů zkoumána frustrační tolerance, seberealizační poruchy v zátěži, impulzivita, schopnost soucitu, schopnost vytváření pozitivních sociálních vazeb. Při zjišťování indexu agrese může docházet k selhávání dotazníků, v rámci terapie je tedy optimální prolínání metod a technik. (3) Programy pro pachatele domácího násilí v jednotlivých zemích Vzhledem k tomu, že ostatní státy EU mají legislativu v oblasti domácího násilí kompletní, mohou se soustředit na pachatele domácího násilí stejně jako na oběti těchto činů. RAKOUSKO

V roce 1997 byla dotvořena právní mozaika pro zvýšení ochrany proti domácímu násilí. Zákon zajišťuje oběti kompletní ochranu proti násilí a podporuje, aby mohla zůstat ve své domácnosti, dále je upraveno soudní vystěhování a zákaz vstupu násilníka do domácnosti. Oběť má mož-


2/2005

nost využít právního institutu 10 denního vykázání pachatele (policií z domácnosti). Oběti je poskytována dlouhodobá ochrana, kterou zajišťuje celkem 9 Intervenčních center proti násilí (v každé zemi jedno centrum). Centrum poskytuje oběti podporu, koordinuje preventivní opatření, podporuje oběť v proaktivním přístupu proti pachateli - ve spolupráci zahájí soudní řízení a řeší komplexně situaci. Centra spolupracují s policií, soudy, jsou informována o zákazu vstupu pachatele, o trestném činu apod. V současné době Intervenční centrum proti násilí působící ve Vídni spolupracuje s Mužským poradenským centrem a v rámci spolupráce těchto organizací je realizován program „Partnerstvím proti násilí“ - vídeňský tréninkový program proti násilí určený pro pachatele v rámci rodiny. Program funguje od roku 1999 a je zaměřen na: 1) práci s pachateli, 2) na podporu partnerkám pachatelů, 3) na koordinaci a vytváření sítě s ostatními organizacemi. Program je financován z prostředků Ministerstva vnitra a je postaven na kognitivně behaviorálním a psychodynamickém principu. Pracuje se s pachateli formou skupinové terapie v otevřené skupině /stálá fluktuace členů skupiny/. Povinná délka terapie je 30 sezení – 1x týdně po 2 hodinách /asi 8 měsíců/, dále je možné pokračovat i v individuálních programech. Funkcí programu není jen odstraňování násilí, ale také cílená separace pachatele. Tento program není určen pro pachatele sexuálního násilí. Existují jiné specializované programy zabývající se touto problematikou. Zdroj doporučení pro účast v programu: 39 % přichází dobrovolně – z toho asi 26 % sociální tlak /partnerka/, 13 % jiné doporučení (léčebny, policie apod.) 36 % - doporučení orgánů péče o dítě 25 % - soudní rozhodnutí Základní principy programu: 1. terapie probíhá na základě písemné smlouvy 2. v další fázi je realizována diagnostika pachatele /ne každý je vhodný pro účast na programu – nízká motivace, pracovní vytížení, jazyková bariéra/ v případě jazykových bariér, které jsou překážkou pro práci ve skupině, je pachateli nabídnuta možnost individuální terapie 3. paralelně je realizována spolupráce s Intervenčním centrem proti domácímu násilí, které je informováno o tom, že pachatel je

zařazen do programu, centrum se spojí s partnerkou a průběžně sleduje, jak se daří neutralizovat násilí 4. fáze vlastního tréninku - v rámci terapie se plní úkoly jak přímo na sezení, tak i tzv. domácí úkoly. Průběžně se hodnotí, zda klient dosahuje pokroku či zda jsou nezbytná další opatření. Sociální trénink je zaměřen na 3 oblasti: 1. zodpovědnost za násilné jednání (jen asi 20 % pachatelů má náhled na svou vinu, 80 % přisuzuje vinu partnerce) – dokud nepřijme zodpovědnost není možnost nápravy, 2. zvládání /řízení/ vzteku, agrese – celá řada vyvolávajících faktorů, pachatel se učí ventilovat, najít alternativní řešení (práce se stereotypy, technika vystoupení ze situace, sociální drama), 3. trénink sociálních dovedností (řešení konfliktu). Podporu partnerek násilníka realizuje Intervenční centrum proti domácímu násilí, které je informováno o zařazení pachatele do programu. Centrum spolupracuje s partnerkou během tréninku, zajišťuje následnou péči po jeho ukončení (hodnocení bezpečí, přijetí bezpečnostního plánu, sociálně právní poradenství, krizová intervenční péče v případě rizika). Pachatelé zařazeni do programu: 46 % pachatelů v programu má separační konflikty (rozvod) 45 % pachatelů násilí spojené s abusem alkoholu a jiných drog 50 % pachatelů záznam v trestním rejstříku Statistika programu v roce 2004: celkem 82 klientů 23 % ukončilo 16 % dále v tréninku 1 % v diagnostické fázi 38 % nebylo do tréninku přijato (vlastní rozhodnutí, ale nedostatečná motivace) 5 % vyloučeno (alkohol, násilí během programu) 17 % přerušilo, vypadlo z programu (motivace, změna bydliště, další důvody) (4) NĚMECKO

Z podnětu ženského hnutí vznikaly v 70. letech v Německu první útulky pro ženy – oběti domácího násilí. Dnes v Německu funguje více než 300 útulků, které ročně využije přes 45 tisíc


2/2005

129

klientek. Řada těchto organizací byla zrušena z finančních důvodů. V 90. letech vzniklo Hnutí proti násilí a násilí začalo být komplexně řešeno. Dnes je v Německu realizována celá řada projektů proti domácímu násilí. V roce 2002 byl přijat Zákon na ochranu proti násilí, který upravuje pomoc obětem domácího násilí, umožňuje soudní vykázání násilníka z domácnosti až na 6 měsíců. Pokud je situace akutní policie, může násilníka vykázat bez soudního rozhodnutí (různé v jednotlivých státech). V Německu fungují Kurzy sociálního jednání zaměřené na násilné muže a jejich partnerky. Kurz je realizován institucí v rámci německé trestní justice. Program je realizován od roku 2003, v současné době probíhá 5. ročník kurzu. Základní filozofií kurzu je, že násilí je naučené chování, které se lze odnaučit. Do programu nejsou přijímáni jedinci s jazykovou bariérou, duševně nemocní, alkoholici. Účast v programu: 1. nařízena soudem – pokud se pachatel neúčastní, nebo je kurz neúspěšný – zahájí se soudní přelíčení, pachateli může být podmínečně odložen výkon trestu a nařízena účast v programu (pokud program nedokončí, nastoupí trest) 2. dobrovolná – tlak partnerky, právníka, sociálního pracovníka apod. Kurz je realizován formou skupinové terapie v uzavřené skupině. Na první konzultaci je klient seznámen s obsahem a cílem kurzu, druhá konzultace je zaměřena na anamnézu a diagnostiku klienta. Kurz probíhá v rámci 12 sezení – 1x týdně 90 minut. Na skupiny jsou zváni odborníci z různých oborů, klient se musí v diskusi vyjádřit k danému tématu z pohledu svého minulého násilného jednání. V rámci kurzu se pracuje také s partnerkami, které jsou písemně informovány o nástupu muže do kurzu, o cílech programu a vzájemné spolupráci během trvání kurzu v souvislosti s případným výskytem opakovaného násilí. Pokud má žena zájem, je jí nabídnuta schůzka a pomoc dle individuálních potřeb. Pomoc a podpora partnerkám pokračuje i po ukončení kurzu. Dosud bylo přijato celkem 23 účastníků kurzu, 17 klientů dokončilo. Po ukončení kurzu je sociální pracovník a psycholog dále v kontaktu s klientem /dispenzarizace/. (5) POLSKO

V Polsku neexistují speciální kurzy pro pachatele domácího násilí v takové podobě, jako je to130

mu v Rakousku či Německu. Problematika je zde řešena různými organizacemi. Asociace pro integraci a pomoc rodině nabízí kromě dalších aktivit také program pro osoby v krizových situacích, pro osoby závislé na psychotropních látkách, pro rodiny alkoholiků – v rámci sociální práce s těmito skupinami je často řešena také problematika domácího násilí. V roce 1999 byl realizován projekt zaměřený na oběti, svědky a pachatele „Vyrovnávání šancí obětem násilí“, v rámci něhož byla provozována krizová linka, ubytovna, psychologická, sociální a právní pomoc. V roce 2003 vznikla spojením 2 organizací Asociace pro vzájemnou pomoc „Jsme spolu“, která realizuje 2 programy: komunitní program, Centrum sociálního vzdělávání. Komunitní program je určen pro sociálně vyloučené osoby, osoby se závislostí a další sociální skupiny, pro které je domácí násilí častým problémem. Nejprve byl v rámci projektu zřízen domov pro tyto osoby, dnes fungují 2 komunity, které mají po 25 členech. Klienty jsou osoby propuštěné z výkonu trestu, osoby s psychickým onemocněním, bezdomovci. Většina osob v komunitě má za sebou dlouhou historii agresivního chování. Práce s klienty probíhá klasicky dle principů komunitní sociální práce, není speciální terapie pro pachatele násilí. Centrum sociálního vzdělávání je také zaměřeno na všechny sociálně vyčleněné osoby a nedisponuje speciálním programem pro pachatele domácího násilí. V rámci činnosti centra fungují 3 programy: program komunitní, program socioedukační (workshopy, školní vzdělávání, odborná sezení), pracovní program. Centrum zajišťuje také ubytování pro oběti domácího násilí. (6) NIZOZEMÍ

Domácí násilí v Nizozemí: 10 % obyvatel ročně se stává obětí domácího násilí /z toho 80 % tvoří ženy/. V Nizozemí dnes funguje celkem 35 organizací pro oběti domácího násilí. Nezbytná je úzká spolupráce policie, soudního systému Probační a mediační služby. Primární problém spočívá v pohledu společnosti, která chápe domácí násilí jako soukromý problém. Ve skutečnosti se jedná o problém zasahující asi třetinu partnerských vztahů, avšak z důvodu „neviditelnosti“ je společností bagatelizován. V domácnostech je mnohem více násilí než na ulici, kde si ho všímáme, odsuzujeme a řešíme jej. Ženy - oběti domácího násilí - se setkávají s malým pochopením, nejčastější reakcí okolí je otázka, proč partnera již dávno neopustily. V souvislosti


2/2005

s prevencí a terapií je důležitá znalost dynamiky domácího násilí: „Kruh násilí“ 1. narůstá napětí, hrozby, partner se bojí ponížení, ztráty kontroly, dominantní pozice, ohrožena moc a kontrola - partnerka se stává nepřítelem 2. v návalu vzteku dochází k výbuchu – k násilí 3. pokles napětí /může být návykové/ - úleva, pocit dominace 4. může nastat fáze lítosti, stud, vina, vynahrazování, popírání činu, pachatel se v této fázi může cítit jako oběť - prosí o odpuštění – nemůže bez oběti existovat 5. oběť chce věřit slibům - nastává fáze „líbánek“ 6. netrvá stále – opět napětí - kruh se uzavírá Pro ženu se jedná o velice složitou situaci, roli zde hraje často láska, stud, nízká sebedůvěra, komplex méněcennosti, sociální a finanční situace a další okolnosti. Oběť se cítí bez podpory, zde musí vstoupit do hry sociální pracovník. Často dojde i k nahlášení násilí, ale bez spojení s předchozím případem dochází k fragmentaci případu. Charakteristika pachatele domácího násilí: Pachatel domácího násilí nepociťuje potřebu pomoci, nemá náhled na situaci, původcem násilí je jeho partnerka. Prezentuje se jako oběť, problém hledá v okolí. Snaží se, aby o jeho jednání nikdo nevěděl, také oběť často násilí skrývá (pocit studu, popření). Dochází k „externalizaci“ = až se ona bude chovat normálně, pak i já budu moci být normální. Charakteristika oběti domácího násilí: Často ekonomická závislost na násilníkovi. Emoční závislost. Nedostatek sebedůvěry. Hraje roli. Bojí se dalšího násilí. Děti jsou velice dobrým důvodem, proč od násilníka neodejít. Oběť často toleruje násilí celé roky. Viktimizace. Ženy neodcházejí, neboť jsou vychovávány s myšlenkou, že nesou odpovědnost za partnerský vztah, snaží se násilníkovi ve všem vyhovět, přebírají na sebe vinu. Domácí násilí je velký problém, který nezmizí sám od sebe. Cílem řešení problematiky domácího násilí: 1. bezpečí oběti, 2. bezpečí dětí,

3. zastavení zdroje násilí, Cílem policejní práce a terapie je zabránit recidivě násilí. Odpovědnost: 1. oběti za svou bezpečnost, 2. násilník za své chování, 3. společnost za zabezpečení. Domácí násilí má cyklický charakter, nezbytný je systematický přístup. Domácí násilí musí být okamžitě zastaveno, nezbytná je terapie, obnova normálního chování, důležitá je ochota oběti podat trestní oznámení na pachatele. Domácí násilí není možné řešit pouze finanční pokutou. Systém Od roku 2002 v Nizozemí přijata vládní strategie „Domácí násilí veřejná záležitost“. Vznikl institut „národního koordinátora prevence domácího násilí“. Dochází k aktivnímu vyhledávání domácího násilí. Dnes není možné odstoupit od podaného trestního oznámení. Počet trestních oznámení stoupl z 8 % na 50 %. Pokud je případ závažný a oběť sama nepodá na pachatele trestní oznámení, policie tak může učinit sama /jedná se asi o 11 % případů/. Policie motivuje oběť i pachatele k vyhledání pomoci. Policie sepíše s pachatelem smlouvu, kterou spolu s policejní zprávou posílá do centra, které poskytuje terapii pachatelům domácího násilí /financovaná z veřejného zdravotního pojištění/. Centrum zasílá pachateli pozvánku na příjem do programu. Většinou již týden po spáchání činu se pachatel dostaví do centra a nastupuje do programu. Po 2 měsících policie u oběti kontroluje situaci. Probační a mediační služba má v celém procesu supervizní funkci. Terapeutická centra musí poskytovat efektivní programy pro pachatele. V celém systému musí nezbytně fungovat přímá informační vazba. Pokud není zpětná vazba, nelze proti domácímu násilí efektivně bojovat – spolupráce bezpečností a terapeutické složky je nezbytná. Násilí musí přestat – vyžaduje okamžitý zásah, důležitý je systematický přístup, zúčastnit se musí oběti i pachatelé. Důležité je odhalování domácího násilí. Sociální pracovník je 1. linií pomoci. Terapeutické programy terapie pro pachatele domácího násilí, manželská terapie – pro dvojice, skupina pro podporu žen.


2/2005

131

Témata skupin terapie pachatelů: popis domácího násilí, četnost, motivace vysvětlení „kruhu násilí“ využití techniky „time-out“ agrese a sebekontrola jednání a chování komunikace a síla vnější vlivy (alkohol, drogy) Vychází z kognitivně behaviorální terapie. V rámci terapie pachatelů domácího násilí je motivace založena na tom, že pachatel je normální osoba, která ztrácí kontrolu nad svým jednáním. Často je zde motivace ke změně jednání. Motivace: vliv chování na děti, práce s pocity studu, lítosti, co jim jejich chování bere, jaká je reakce oběti, okolí, tvorba obrazu situace, funkce násilí /jsou jiné způsoby, kterými by dosáhl svého cíle?/ Cílem je přesvědčit pachatele, že touha po násilí je jeho nepřítel. Nikdy nepomáhá moralizování! Osoba se musí cítit přijata. Terapie musí být poznání alternativních způsobů chování, přehodnocení postavení muže a ženy. Pachatel dostává v rámci terapie informace o agresivitě, individuálním prahu tolerance napětí, o možnostech ovládání agrese, ventilaci negativních pocitů, učí se uplatňovat techniku „time-out“. Pokud je „rtuť na teploměru vzteku vysoko“ je čas si v situaci vyžádat oddech – time-out (odejít z konfliktu, vyhledat jinou činnost), důležité je, aby time-out netrval moc dlouhou dobu a situace nebyla ještě horší. Účinnost terapie Problém sledování účinnosti souvisí s otázkami metodiky výzkumu – problém: výběr reprezentativního vzorku (recidiva, nově hlášené případy, zprávy policie?), dále problém kontrolního souboru, otázkou je také délka sledování (po 6 měsících, po 1 roce, po 2 letech?). V Nizozemí je sledována recidiva u 25 % pachatelů, kteří nedokončili terapii. (7) VELKÁ BRITÁNIE

Od roku 1999 program CHANGE plní program ministerstva vnitra, který zdůrazňuje priority řešení domácího násilí. CHANGE realizuje programy práce s násilníky. Projekt je realizován v rámci probačních služeb (spadá pod trestní právo). Vlastní terapie pachatelů domácího násilí probíhá obdobným způsobem jako ve výše uvedených zemích. Problematikou domácího násilí se také zabývá asociace Respekt – asociace pro domácí násilí, která připravuje různé programy zaměřené na řešení problematiky domácího násilí (www.respect.uk.net). (8) 132

LITERATURA

1. Gwendolyn Albert – ředitelka Ligy lidských práv, Mgr. Anna Šabatová - zástupkyně ochránce lidských práv: Současný stav řešení problému domácího násilí v České republice. Bezpečné soužití, Brno, 2005. 2. Mgr. Hana Langhansová – Liga lidských práv: Současná právní situace v oblasti domácího násilí v České republice. Bezpečné soužití, Brno, 2005. 3. JUDr. Jiřina Voňková - Policejní prezidium ČR: Péče o násilné jedince v rodině. Bezpečné soužití, Brno, 2005. 4. Barbara Ille – Intervention Centre Against Violence, Rakousko; Heinrich Kraus – Men´s Counselling Centre, Rakousko: Partnerstvím proti násilí: Vídeňský tréninkový program proti úsilí určený pro pachatele v rámci rodiny. Bezpečné soužití, Brno, 2005. 5. Jana Walter, Verien für Straffälligenhilfe Görlitz e. V, Německo: Sociální kurzy pro pachatele domácího násilí. Bezpečné soužití, Brno, 2005. 6. Dariusz Bozek, Stowarzyszenie Pomocy Wzajemnej „Byc Razem“, Polsko: Terapie násilných partnerů v Polsku – prezentace zkušeností asociace Being Together. Bezpečné soužití, Brno, 2005. 7. Wim Pontier, De Haag Centre for Forensic Psychiatry, Nizozemí: Terapie pachatelů domácího násilí v Nizozemí, motivace systému. Bezpečné soužití, Brno, 2005. 8. Monica Wilson, CHANGE, Velká Británie: Zvýšení bezpečí ženám a dětem – principy a praxe pro práci s muži, kteří napadají své partnerky. Bezpečné soužití, Brno, 2005. Zimmelová Petra, [email protected] Čapková Magdalena, [email protected]

Prevence dopravních úrazů dětí Úrazy jsou nejčastější příčinou úmrtí dětí a mladých dospělých. Světová zdravotnická organizace předpokládá, že do r. 2020 bude umírat v důsledku úrazu ještě téměř o 45 % osob více než dnes. (1) Stále kvalitnější systém záchranné a léčebné péče přispívá ke snižování počtu úmrtí v souvislosti s úrazem, avšak celkový počet úrazů neustále stoupá. Ministerstvo zdravotnictví ČR věnuje prevenci dětských úrazů pozornost a finančně podporuje příslušné projekty v rámci


2/2005

preventivních zdravotnických programů i výzkumných projektů, a to v souladu s plněním „Státní koncepce mladé generace do roku 2007“, programu „Zdravé životní prostředí pro děti“ a zvláště pak Dlouhodobého programu zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR v 21. století „Zdraví pro všechny v 21. století“. (7) K zabezpečení koncepčního postupu při řešení problematiky prevence dětských úrazů v České republice a v souladu s doporučením Republikového výboru pro prevenci kriminality byla v únoru 2005 na Ministerstvu zdravotnictví ČR ustavena Meziresortní pracovní skupina pro prevenci dětských úrazů. Úkolem této Meziresortní pracovní skupiny bude vypracování, plnění a kontrola plnění „Národního plánu prevence dětských úrazů“, jehož vytvoření doporučuje Evropská komise. (7) Národní strategie prevence dětských úrazů by měla být meziresortní pracovní skupinou pro prevenci dětských úrazů předána koncem roku 2005 vládě ČR. Dne 30. května 2005 proběhl v Praze na Ministerstvu zdravotnictví seminář „Prevence dětských úrazů v dopravě“. Seminář prezentoval mezisektorovou spolupráci Ministerstva zdravotnictví ČR, Kanceláře WHO v ČR, Národní sítě zdravých měst ČR, Ministerstva dopravy ČR a Meziresortní pracovní skupiny pro prevenci dětských úrazů. Problematika prevence úrazů v dopravě je velice aktuální, neboť neustále stoupá počet úrazů v dopravě. Celosvětově je ročně v dopravním provozu zraněno 2,3 mil osob. U mužů ve věku 14 - 44 let je dopravní úraz nejčastější příčinou úmrtí Dle sdělení zástupce Centra dopravního výzkumu v Brně je počet dětských úrazů v dopravě alarmující. V prvním čtvrtletí letošního roku zahynulo při dopravní nehodě 7 dětí v souvislosti s absencí použití zádržného systému v automobilu. Dle reportu Světové zdravotnické organizace (WHO) je problematika dopravní úrazovosti velice závažná a také např. Světový den zdraví 2004 byl zaměřen na prevenci dopravních úrazů. V roce 2004 byla vládou ČR schválena Národní strategie zvýšení bezpečnosti silničního provozu a Zdraví 21. Dokumenty kladou důraz na rozvoj preventivních komunitních programů: Zdravá města V roce 1988 iniciovala WHO světový projekt Zdravé město. Během patnácti let se do projektu zapojilo 1300 Zdravých měst, obcí a regionů ve 30 evropských zemích. Po roce 1989 se myšlen-

ka zdravých města začala realizovat i v České republice. V roce 1994 byla založena asociace Národní síť Zdravých měst České republiky (NSZM ČR). NSZM ČR systematicky podporuje praktickou realizaci hodnot: udržitelný rozvoj, zdraví a kvalita života v podmínkách měst, obcí regionů. NSZM disponuje nabídkou programů a kampaní pro veřejnost k osvětě k podpoře zdraví, životnímu prostředí, sociálním otázkám, dopravě apod. (6) Zdravé město vytváří rámec pro realizaci konkrétních programů, tedy i prevence v oblasti dopravních úrazů dětí. Bezpečná komunita Dalším projektem WHO je Bezpečná komunita, jehož cílem je snížit počet a závažnost úrazů v dané komunitě. V rámci komunity je vypracován dlouhodobý program prevence úrazů v celé populaci se zvláštním zaměřením na rizikové skupiny (děti, senioři) a činnosti (doprava, sport apod.). Od roku 2000 je projekt realizován v Kroměříži, které byl jako 78. místu na světě a prvnímu místu ve střední a východní Evropě udělen titul Bezpečná komunita. Součástí Bezpečné komunity je řada dílčích projektů, která je zaměřena na prevenci úrazů dětí v dopravě – jedná se např. o projekt Bezpečná cesta do školy, Olympiáda bezpečné jízdy. V dubnu letošního roku byla v Kroměříži uspořádána konference s názvem „Bezpečná škola“, kde byly prezentovány výsledky a demonstrovány příklady správné praxe v prevenci úrazů dětí. (1) Za účelem dosažení cíle WHO „Posílení kapacity pro řešení úrazů silničního provozu a dětských úrazů“ jsou v ČR realizovány dva dílčí projekty, které kladou důraz na koordinaci a mezisektorovou spolupráci: 1. Monitoring politik prevence dopravních úrazů dětí a formulace doporučení ke zvýšení mezisektorové spolupráce. 2. Zmapování a vyhodnocení existujících projektů a programů v oblasti prevence dětských dopravních úrazů na celostátní, regionální a místní úrovni. (5) V termínu 1. – 8. června 2005 probíhají v ČR Národní dny bez úrazů, které jsou v letošním roce zaměřeny na propagaci 3 hlavních kampaní: 1. Bezpečná cesta do školy 2. Dětské zádržně systémy – kampaň „ Pásovec“ 3. Na kolo jen s přilbou


2/2005

133

Bezpečná cesta do školy Projekt Bezpečná cesta do školy vznikl ve Velké Británii a odtud se postupně úspěšně šíří do celého světa, v ČR je realizován od roku 1998. V roce 2004 získalo Centrum dopravního výzkumu v Brně podporu od Ministerstva dopravy ČR a zpracovává metodiku, která bude využita při dopravní výchově ve školách. Chceme-li děti naučit, jak se správně v dopravním prostředí pohybovat, musíme je naučit dívat se kolem sebe. S tímto prvkem pracuje projekt Bezpečná cesta do školy, kde si dítě mapuje bezpečná a riziková místa a na základě této mapy navrhuje další řešení a opatření dopravní situace, která by zjištěná rizika minimalizovala. Všechny aktivity budou zpracovány ve výše zmiňované metodice, která bude zveřejněna na webových stránkách Centra dopravního výzkumu (www.cdv.cz). (2) Dětské zádržné systémy – kampaň „Pásovec“ V letošním roce probíhá na území ČR informační kampaň o používání dětských autosedaček. Maskotem kampaně je pásovec. Cílem kampaně je informovat rodiče, lékaře, pedagogy, strážníky a další o důležitosti a správném způsobu připoutání dítěte v autosedačce. V průběhu kampaně dostane více než 100 tisíc dětí ve věku do 12 let hračku pásovce, který je motivuje k připoutání v autosedačce. Na realizaci kampaně se za podpory Ministerstva dopravy a Evropské unie podílí Centrum dopravního výzkumu a oddělení BESIP Ministerstva dopravy ve spolupráci s Národní sítí Zdravých měst a Policií ČR. (3) Na kolo jen s přilbou Úraz hlavy je nejčastějším důvodem k hospitalizaci při úrazu na kole – činí 60 % podle české studie z roku 1998. Přilba snižuje riziko zranění mozku při úrazu na kole ze 60 – 88 %. Cílem kampaně je snížení počtu zranění hlavy při úrazu na kole prostřednictvím používání cyklistických přileb. V rámci kampaně jsou informovány děti, rodiče, pedagogové, zapojují se prodejci přileb, u kterých si děti mohou koupit cyklistickou přilbu se slevou. V Kroměříži probíhá tato kampaň v rámci Bezpečné komunity již třetím rokem a výsledky jsou velice povzbudivé – snížil se zde počet hospitalizací cyklistů do 15 let pro úraz hlavy na kole na jednu čtvrtinu. V letošním roce kampaň realizuje řada dalších měst v ČR. (4) Kromě Národních dnů bez úrazu jsou na prevenci dopravních úrazů zaměřeny ještě další 134

preventivní akce jako např. Týden mobility, Den bez aut apod. LITARATURA 1. Číhalová, J.: Národní dny bez úrazů – seminář: Kroměříž – Bezpečná komunita. In: Sborník k semináři Prevence dětských úrazů v dopravě. MZ ČR, Praha, 2005. 2. Heinrichová, J.: Bezpečná cesta do školy. In: Sborník k semináři Prevence dětských úrazů v dopravě. MZ ČR, Praha, 2005. 3. Ivičičová, J.: Dětské zádržné systémy – kampaň „Pásovec“. In: Sborník k semináři Prevence dětských úrazů v dopravě. MZ ČR, Praha, 2005. 4. Sedlák, M.: Na kolo jen s přilbou. In: Sborník k semináři Prevence dětských úrazů v dopravě. MZ ČR, Praha, 2005. 5. Šteflová, A.: Projekt BCA 2004-2005 „Prevence úrazů“. In: Sborník k semináři Prevence dětských úrazů v dopravě. MZ ČR, Praha, 2005. 6. Švec, P. Zdravá města. In: Sborník k semináři Prevence dětských úrazů v dopravě. MZ ČR, Praha, 2005. 7. Truellová, I.: Problematika dětských úrazů v meziresortním pohledu. In: Sborník k semináři Prevence dětských úrazů v dopravě. MZ ČR, Praha, 2005. www.cdv.cz www.iBESIP.cz www.kromeriz.cz www.nakolesprilbou.cz www.nszm.cz/dbu www.who.int Čapková Magdalena [email protected]

Média a násilí Mezinárodní seminář konaný pod záštitou poslance Jaromíra Talíře v Třeboni dne 7. 5. 2005 nesl název „Média a násilí“. Celkem vystoupilo 10 referujících se svými příspěvky, ty pak byly doprovázeny množstvím otázek a diskuzí z řad posluchačů. Během semináře se ukázalo, že násilí v médiích je třeba identifikovat a většina posluchačů se shodla v názoru, že média podporují násilí jako formu zábavy v honbě za ziskem. Pokud diváci budou zaujímat postoje konzuma-


2/2005

ce produktů mediální zábavy, pak násilí v médiích bude s postupujícími roky přibývat. Seminář se stal součástí festivalu animovaných filmů (AniFest 2005), který byl připraven pro Třeboň k výročí 60 let od ukončení II. světové války. Na semináři vystoupili odborníci z vysokých škol, např. doc. PhDr. Jan Jirák, doc. PhDr. Petr Sak, doc. Max Easterman a PhDr. Zdeněk Zbořil. Důležité je uvědomění si rozlišení násilí v zobrazení a v realitě. Mediální násilí mnoho lidí vnímá jako společenskou hrozbu. Avšak mnozí odborníci upozorňují na to, že vinu za konkretizované násilí nenese někdo neurčitý, ale zcela konkrétní jednotlivec. Přesouvat tedy odpovědnost za konkrétní násilí jen na média by znamenalo přesunout odpovědnost a mravnost ze subjektu na sdělovací prostředky. To však není možné. Existuje mnoho literatury na téma mediálního násilí a jeho vlivu na mladou generaci. Málo se píše o katarzních účincích násilí a pornografie v médiích, protože pomáhá ventilovat vlastní násilné sklony. Toto tvrzení je ale spíše hypotézou. Je nutno stanovit, že účinky násilí v médiích jsou silné a projevují se negativně v realitě. Diváky násilí fascinuje. Mnozí mladší diváci zvýší pod vlivem napodobování agresivní chování ve společnosti, jejich násilí lze kvantitativně evidovat. Na straně jedné pak narůstají v obyvatelstvu obavy z nebezpečí na ulicích, lidé pociťují úzkost a nejistotu, protože si na násilí v médiích zvykáme, na straně druhé pak dochází k znecitlivění v konzumentech mediálního násilí, lidé se stávají více cynickými, reálné násilí se pak těchto lidí nedotýká, akceptují násilí v realitě, protože násilí je všední záležitostí a apatie k němu je samozřejmým jevem. Násilí v médiích zvyšuje hladinu agresivního chování a psycholog Pandura dokázal svými studiemi, že je zapotřebí chránit děti před násilnými mediálními produkty, protože děti mají sklon napodobovat chování ve filmu i v realitě. Proto kdysi navrhl dávat k nevhodným filmům pro děti hvězdičku jako upomínku pro rodiče. Psychologové upozorňují na nutnost dialogu rodičů se svými dětmi o tom, co ve filmech viděly. Konstatují, že kvalita života vedená v rodinách minimalizuje negativní vliv médií na děti. Dítě, které cítí svou citovou jistotu v rodině, je chráněno před negativním vlivem virtuálního světa. Násilí v médiích někdy působí větší obavy, než si reálný svět zasluhuje. Tento stav prožívají starší lidé a důchodci, kteří pod vlivem médií

vidí zločin v každé ulici, ale pak naletí na podvod finančního rázu, na který média neupozorňují. Tento příklad je dokladem nadhodnocování násilné činnosti v médiích při zpravodajských pořadech. Míra násilí v médiích během let roste . Před mnoha lety stačilo divákům násilí jen naznačit, pak pracovala fantazie. Dnes nestačí divákovi symbolika násilí nebo sexuálního projevu, všechno musí být reálné. Nastupuje brutalita, která předčí divákovu představivost. Ukazuje se tento trend i ve vysílací době. Filmy, které byly vysílány po 22. hodině, se za několik let vysílaly ve 20 hodin a dnes jsou k vidění okolo 15. hodiny. Tento trend lze zachytit v posledních 15 letech a prokazuje okorání psychiky diváků a znecitlivění duše i cynické uvažování. Producenti se předhánějí v tom, co divákům předvedou, ale nakonec je to jen honba za ziskem. Pokud dnes na programu ČT nalézáme více programů zaměřených k novelám, milostným tématům a příběhům, pak je doprovází plytkost a naivita. Ve Velké Británii vznikla stude „Účinky násilí v médiích“. Je to studie, která dokazuje, že účinky mediálního násilí na diváky jsou ambivalentní. Např. se prokázalo při tvorbě statistických údajů, že ne vždy děti odpovídaly pravdivě. Děti dokazovaly, že viděly filmy s násilnou tématikou, ale tyto filmy skutečně nikdy neviděly. Ve Velké Británii je vytvořen nezávislý „regulační úřad“, který sleduje filmovou produkci v médiích a tvoří normy. Tento úřad je velmi přísný a násilí se nesmí projevit v pořadech do 21. hodiny. Násilí v médiích mohou sledovat mladí lidé až od 18 let, tento úřad kontroluje i videokazety a další nosiče, které jsou určeny mládeži. Po vzniku této instituce veřejnost volala, protože se obávala vlivu násilí v médiích na mladou generaci. Tato komise spadá pod ministerstvo vnitra. Je ale zajímavé zjištění, že mladí delikventi ve Velké Británii údajně nebyli pod silným vlivem médií, jak by se veřejnost mohla domnívat, ale velký vliv zde měla neúplná rodina a sociální problematika v rodině. Literaturu zabývající se vlivem médií na psychiku mládeže musí vědecky prohloubit psychologové a sociální pracovníci. Nesmí se pracovat takovým způsobem, že chceme dosáhnout takových výsledků, které chceme dosáhnout, to se často stává. Ve Velké Británii se stává, že mladistvým násilníkům pomáhá právník, který jim radí, aby poukázali na vliv médií k takovému jednání. Pak se takovému člověku


2/2005

135

zmírní odpovědnost za takový čin. Právem doc. Sak upozornil na jev, že dvě třetiny Čechů tráví svůj volný čas před televizní obrazovkou. A jsou to především ti, kdo mají nízkou vzdělanost a pasivní přístup k životu. Prostřednictvím televize vidí mladý člověk za svůj krátký život 150 000 vražd. Schopnost rozlišení u dětí není stejná, a proto mnoho pořadů vede k sociální deviaci a vlivem médií dochází ke změnám v psychice. Jedná se o velký problém socializace a duševního zrání mladého člověka . Mnohé jednání médií lze nazvat kul-

turním imperialismem, protože nepodporuje kulturní danost a identitu regionu, ale podporuje jen virtuální realitu angloamerického světa. Za negativní vliv médií na děti nesou odpovědnostpředevším rodiče. Ti by měli věnovat více volného času svým dětem a pobývat s nimi více v přírodě než u televize. Dolista Josef [email protected]

Upozornění: v rámci projektu IGA MZ ČR NR 8468-3/2005 bylo založeno středisko prevence úrazů v Jihočeském kraji, které sídlí v Českých Budějovicích. Informace o činnosti tohoto střediska lze získat na webových stránkách ZSF a v příštím čísle časopisu.

136


2/2005

Redakce přijímá příspěvky, které se týkají prevence úrazů, násilí a otrav u dětí, dospělých a seniorů. V časopise jsou zveřejňovány: 1) Původní práce – tyto práce musí obsahovat vlastní výzkum, vlastní výsledky, musí mít úvod, cíl, hypotézu, bude-li možno výsledky, diskusi (je nutné vést diskusi s metodikou a s literaturou), závěr. 2) Souborné referáty – podávají přehled o stavu řešení daného problému získaného studiem odborné literatury, příp. i vlastní prací autora. Je zpravidla doplněno rozsáhlým seznamem použité literatury. 3) Krátké zprávy – stručné informace o uskutečněných konferencích, seminářích z oboru, popř. informace o vydaných knihách, jejich recenze ... Zaslaný rukopis nesmí být poskytnut k otištění jinému časopisu. Autor nese plnou odpovědnost za původnost práce, za její věcnou i formální správnost. Redakce přijímá příspěvky psané česky na disketě 3,5 palce nebo CD a ve dvou vytištěných exemplářích. Společně s rukopisem musí být zaslán dopis, který je podepsán všemi autory. Rukopisy jsou recenzovány vždy dvěma recenzenty. Recenzní řízení je oboustranně anonymní, práce jsou posuzovány po stránce obsahové i formální. Na základě posudků rozhodne redakční rada o přijetí, či odmítnutí. Podle připomínek recenzentů může být práce vrácena autorům k doplnění či přepracování. Zaslané příspěvky se nevracejí, jsou archivovány v redakci časopisu, otištěné příspěvky nejsou honorovány. Náležitosti rukopisu: Texty požadujeme psané písmem Times New Roman, velikost písma 12, řádkování jednoduché, styl normální, text nesmí obsahovat tiskové efekty, nepoužívat barevná či podtržená písmena, stránky nečíslovat, citace podle normy ČSN ISO 690 (010197). Výstižný a stručný název práce v českém a v anglickém jazyce Jména všech autorů Abstrakt v českém a v anglickém jazyce (délka by měla odpovídat délce článku) Klíčová slova v českém a v anglickém jazyce (max. – ) Vlastní text (rozsah max. 10 stran) Seznam citované literatury Citace - např.: Monografie: Dunovský, J. et al.: Sociální pediatrie, vybrané kapitoly. 1 vyd. Praha: 1999. Grada Publishing, s. 248. ISBN 80-7169-254-9. Časopis: Vorel, F.: Užívání bezpečnostních pásů řidiči a spolujezdci v osobních automobilech v Českých Budějovicích. In: Soud. lék., 2000, 45, 3, s. 34-36, ISSN 1210-7875 Přílohy: Obrázky, tabulky, grafy. Rukopis je vhodné uspořádat dle autorů, tedy obrázky, tabulky apod. umístěné v textu tam, kde by měly být v definitivní podobě. Pokud Váš textový editor nedovoluje implementaci obrázků apod., přiložte je v samostatném souboru (tif, jpg, xls), v textu vyznačte jejich umístění s názvem grafického souboru na samostatném řádku. Nad obrázkem, tabulkou, grafem musí být jeho popis – Obr.1…., Tab. 1 …, Graf 1 …. Na všechny obrázky, tabulky, grafy musí být v textu odkaz - např.: (obr. 1), (tab. 1), (graf 1). Své příspěvky zasílejte na adresu redakce: Jihočeský Inzert Expres, s.r.o. Na Barborce 2 373 16 Dobrá Voda u Českých Budějovic www.puon.wz.cz [email protected] ISSN 1801-0261

POKYNY PRO AUTORY

POKYNY PRO AUTORY

PREVENCE ÚRAZŮ, OTRAV A NÁSILÍ

Recommend Documents