VI TĚLESNY RAZ O B Y V A T E L S T V A
0 tělesném vzezření obyvatelstva M o r a v y v době, jíž se zde zabýváme, jsme velmi nedostatečně zpraveni. Příčinou toho jest jednak nedostatek histo rických zpráv, jednak okolnost, že obyvatelstvo již své mrtvé spalovalo, takže nemůžeme ani z tělesných pozůstatků, uchovaných v hrobech, čerpat náležité poučení. P o k u d se týká somatických zbytků, uchovaných ještě (hlavně) z po čátečního stadia v hrobech kostrových, je častou závadou, že hroby byly umístěny v polohách s písečným materiálem, propouštějícím vodu, takže jsou tělesné pozůstatky nebožtíků z větší části zetlelé, a že kopání nebylo pro vedeno dosti odborně, takže mnoho důležitých podrobností uniklo pozornosti kopajících, že nebyly in situ náležitě proměřeny zetlelé kostry, a konečně také proto, že i zachráněný kosterný materiál nebyl náležitým způsobem anthropologicky zpracován a publikován. T o platí zejména na příklad o kosterném materiálu, který před lety za tím účelem odevzdal archeolog A . Procházka k odbornému zpracování anthropologovi, který podnes, za dobu více než dvou desítiletí, převzatý úkol nesplnil a zpracovaný materiál neuveřejnil . T o je příčinou, že jsme v úvahách o tělesných znacích obyvatelstva M o r a v y v dobách kolem přelomu letopočtů a v prvních staletích naší éry odkázáni jen na povšechné úvahy a soudy podle zpráv antických spisovatelů a anthropologických poznatků o příbuzném obyvatelstvu jiných zemí. Historické zprávy o G a l l e c h a tím i o K e l t e c h přišlých z Gallie (což se týká především našich moravských Volků), čerpané z prací antických autorů — Caesara, Strabona, D i o d o r a a j . — svědčí souhlasně o tom, že b y l i vysokého (nebo alespoň vyššího v poměru k průměrné velikosti Římanů té doby) vzrůstu a světlé pleti s modrýma očima a s plavými vlasy. 1
2
1
2
S r o v . , k t o m u Š i m e k , V G . I V . 531
a d.,
533.
C a e s a r , B G . I I . 30: n a m p l e r u m q u e h o m i n i b u s G a l l i s
c o r p o r u m
prae
m a g n i t u d i n e
s u o r u m brevitas nostra c o n t e m p t u i est; srovnej též tamže poznámku C a e s a r o -
v u o p o s m ě c h u A d u a t u k ů , že římští vojáci j s o u h o m i n e s tantulae staturae (ukazovali r u k o u :
449
T ě l e s n ý ráz o b y v a t e l s t v a
Nevíme ovšem, jaký v l i v mělo na moravské K e l t y míšeni se starším lidem, na Moravě až do jejich příchodu usedlým,, ale vzhledem k t o m u , že větší část tohoto staršího obyvatelstva pocházela podle všeho z l i d u popel nicových polí t. zv. lužicko-slezských, jehož míšení s germánskými přistěho valci v severnější oblasti tohoto l i d u mezi středním L a b e m a střední O d r o u vedlo ke vzniku germánských Svébů, kteří se v očích antického světa stali přímo hlavní n i představiteli Germánstva v dobách, o něž nám t u jde, a kteří byli rovněž vysokého vzrůstu a světlé pleti, můžeme z toho uzavírat, že starý indoevropský l i d popelnicových polí (t. j . staří, původní indoevropští Suebové ) byl podobného teleného rázu jako Gallové a Germáni, a že tedy také jeho míšení s moravskými K e l t y nevedlo k nijakým velkým změnám v tě lesném vzezření jejich potomků. 3
T o platí především o K e l t e c h , usídlených zhruba v severní polovici M o ravy. Jak tomu bylo v jižní polovině země, kde b y l y ethnicke poměry velmi složité, nevíme. Podstatnou část této oblasti zaujímala sídla l i d u kultury t. zv. podolské a zejména (hlavně v pozdější fasi) l i d u kultury t. zv. horákovské. N a vývoj tohoto l i d u mělo podstatný v l i v dědictví po starém l i d u podunajské oblasti mohyloví. Je možné, že u tohoto lidu, i když b y l pravděpodobně rovněž poměrně vysokého vzrůstu, převládal typ tmavší, s hnědýma očima a s hnědými vlasy. Třeba t u vzíti v úvahu, že jde o l i d příbuzný s lidem jihočeských mohylových polí, z něhož 'vzešli historičtí Bojové. A t u nelze přehlédnouti zprávu očitého svědka Ibráhima i b n Ja'kůba třeba o řadu století pozdější, v níž se zdůrazňuje, že „ j e zajímavé, že obyvatelé země Búima ( = Boiohema) jsou temné pleti a temných vlasů, a že rusost (světlý typ) je mezi n i m i vzácná" . Protože jde o zprávu z doby kolem roku 965, t. j . ně kolik desítiletí p ř e d sjednocením celé pozdější České země p o d vládou 4
6
tak maličké postavy); 3 (196):
TČŮV
S t r a b o n
I V . 4.
fieyéůeai,
I V . 5. 2
awfiáriuv
fiixqbv il-aXAaTTÓVTeg rov xafiev Tovg
Kéfaovg;
aurea caesaries
KeXnxov
D i o d o r o s
ollis atque
aurea
caesariem . . ., A m m i a n u s Galii ný,
sunt omneš et Ebert 3
RL. VI
Str. 18 a d .
6
Srovnej
edici
F.
205
1.
80,
vests . . . ,
J . E i s n e r , P r a h a 1953),
SS.
189.
/isyédovi;
S i l i u s
xal
298*
Reche,
Starož. tamže
I. 2
tamže
ren/iavol
(290):
ffjq S-avdóxrycoi; . . . olovg I V . v.
200:
flavam...
Celsioris staturae et c a n d i d i II. 301,
EÍQIJ-
A e n e i s V I I I . 658: G a l i i . . .
Italicus
X V . 12:
k t o m u P í č,
Westberga,
N i e d e r 1 e,
TOV
VII.
1 sl.
115
a d., J .
pene
Pokor
Š i m e k , V G . I V . 168,
533.
a d . , 589 a d . , a j .
Slawenlande, Z a p . i m p . akad. V I I I , III.
. .
M a r c e l l i n u s
(Berlín 1925)*
ao)/idrayv fieyáAwv ovrcav,
(200), (avůÓTgixei;,
V . 28: £avdoí, V e r g i l i u s ,
r u t i l i ; srovnej
Š i m e k , V G . IV.
4
2 (195): ex x&v
odd.
Ibrahinťs - ibn -
Jakub's
R e i s e b e r i c h t tiber die
h i s t . - f i l . I I I . 4 (1898), 54, a k t o m u P i č ,
Ž i v o t Slovanů I. 57, R u k o v ě ť
Starož.
slovanských starožitností
(vyd.
450
E . Š i m e k , Poslední K e l t o v é n a
Moravě
6
Přemyslovců, kdy se pojem Boiohema teprve rozšířil také na severní Čechy , třeba jméno Búima vztahovati především na jižní Čechy, které byly kdysi osídleny B o j i , od nichž mohli obyvatelé tam usedlí temný typ, podle zprávy Ibráhimovy mezi n i m i rozšířený, podědit. Je tedy možné, že také jihomorav ští Keltové podědili po starém lidstvu danubských mohyl temný typ (hnědé oči, hnědé vlasy), který se pak dalším míšením přenesl i na obyvatelstvo dob pozdějších. Údaje historických zpráv o vysokém vzrůstu Keltů potvrzují povšechné také — přes dosavadní celkový nedostatek anthropometrických výzkumů — naše archeologické vědomosti o nálezech v kostrových hrobech na Moravě i v Čechách. T a k již roku 1910 konstatoval profesor anthropologie na pražské universitě J . Matiegka v Rukověti české archeologie , že průměrná výška těla činí u nálezů z doby latenské až merovejské u mužů 165,8 c m , u žen 155,5 3 zkušenosti z vykopávek v pozdějších letech zdají se tento M a tiegkův výpočet nejen potvrzovat, nýbrž ukazují u mužů-bojovníků spíše ještě na vzrůst vyšší. T o potvrzují také nálezy v keltských hrobech v někdejší severovýchodní G a l l i i , odkud Volkové Tektosagové do našich končin přišli. A totéž, co o Keltech, platí také o Germánech a o Slovanech, kteří postupem doby do staré keltské M o r a v y přišli. Také u nich jsme odkázáni především na svědectví zpráv historických. Nálezy archeologické nám poskytují jenom velmi nepatrné poučení o tělesném rázu tohoto obojího lidu, protože jak u Germánů, tak také u Slovanů bylo spalování mrtvých obvyklé již před jejich příchodem na M o r a v u . Z e zpráv historických jsme poměrně dobře poučeni o G e r m á n e c h . Jsou to hlavně Caesarovy a Tacitovy zprávy o Svébech, které nám vypravují o tělesném rázu příslušníků svébských kmenů, kteří na M o r a v u postupně pronikali od severu i od jihu. Caesar mluví o nesmírné velikosti těl A r i o vistových Svébů (rozuměj: ve srovnání s malým nebo jen prostředním vzrůstem Caesarových vojáků italského původu), podobně mluví později o Germánech také Pomponius M e l a , a koncem 1. století našeho letopočtu 7
8
C
M
a
5
|
10
6
S r o v n e j k t o m u práci V á c l a v a
Hrubého,
P ů v o d n í h r a n i c e biskupství pražského
a hranice říše české v 10. století, Č M M L (1926), 116 a d . ,
Šimek,
X I I (1925), 3 a d . , Západní h r a n i c e Slavníkovy říše, Pekařův P ú d l e b i a t d . , Slávia antiqua 7
Srov.
N i e d e r l e - B u c h t e l a ,
9
1 0
Píč,
Stra bon
Starož. I I . 1 sl. 115,
Caesar,
V I I . I . 3 (290): T Ó Bovlai/wv
yá(}
xfj
TÓ TOV MaQoflódov
Rukověť české archeologie (Praha 118, P o k o r n ý ,
1910), str.
E b e r t R L . V I . 298,
Reche,
fiaaíXEiov.
106. tamže 301:
B G . I V . 1: i m m a n i s c o r p o r u m m a g n i t u d o (k t o m u srovnej I I . 30 o římskách
vojácích: brevitas nostra); S t r a b o n xai
1930), 76 a d . ,
I (Poznaň 1948), 364 a d.
8
k tomu
Praha a Vyšehrad, Č D V
sborník I (Praha
V I I . 1. 2
(viz
v ý š e str. 449, p o z n . 2), I V . 4. 2 (196):
avyyeveti; áÁXrjXoig o j r o t (t. j . K e l t o v é a Germáni),
i m m a n e s s u n t anirnis atque
corporibus.
M e l a
III.
3(26)1
T ě l e s n ý ráz
451
obyvatelstva
vypravuje Tacitus obecně o vysokém vzrůstu, modrých očích a ryšavých vlasech Germánů, a to mužů i žen, vykládá jejich tělesný vzrůst čistotou mravů v mladém věku, a odůvodňuje zvláštní postavení Semnonů mezi Svéby kromě starobylosti jejich kmene a jejich početnosti také tím, že jsou ještě mohutnější postavy než ostatní S v é b o v é . Obecně o Svébech kromě toho vypravuje Tacitus, že si váží vlasy v uzel po straně hlavy, čímž se Svébové odlišují od ostatních Germánů a uvnitř svého území svobodní Svébové od otroků. Pokud se týká S l o v a n ů , kteří se v dobách doznívání keltského života postupně na Moravě, zejména v jejích východních částech dočasně (při průchodu z horního Poodří a Povislí do Podunají a do končin jižně o d D u naje) nebo i trvale usazovali , nemáme ani přímých zpráv historických, ani dosud nevíme, co bychom j i m bezpečně m o h l i přičísti z nálezů archeologických* A tak jsme zde odkázáni na to, co víme z historických zpráv o jiných Slovanech. Obecně lze říci, že Slované, kteří přicházeli na M o r a v u z horního Poodří a Povislí, b y l i — jako všichni seveřané — rovněž vysoké postavy a převážně asi také světlého typu, podobně jako jiní Slované dále na východě, o nichž to výslovně dosvědčují od polovice 6. století zpravodajové byzantští a později také řada zpravodajů orientálních . Zdali a do jaké míry se již také u těchto starých slovanských obyvatelů východní a jižní M o r a v y uplatnil temnější typ (hnědé vlasy, hnědé oči), s nímž se dnes v těch končinách často setkáváme, nemáme možnosti, blíže doložit, nelze to však vzhledem k poměrně pokročilým dobám, o něž tu jde, vylučovat. U jiných východnějších Slovanů — Slovenu a Antů — nám tento typ v době kolem polovice 6. století výslovně dokládá Prokopios, který se o nich vyjadřuje, že nemají pleť a vlasy ani bílé nebo plavé, ani do černá, nýbrž že jsou VJTÉQV&QOI ". Niederle překládal tento výraz spolu s jinými 11
12
13
14
13
1
1 1
T a c i t u s,
ad impetum
G.
4:
truces et caerulei
valida; 20: sera i u v e n u m
oculi,
venus,
eoque
lutilae
c c m a e , m a g n a c o r p o r a et t a n t u m
i n o . h a u s t a j u b c i t a s . . . eadcm i u v e n t a ,
similis procerítas: pares validaeque m i s c e n t u r , ac r o b c r a parentirm p a g i iis habitantur, 1 2
m a g n o q u e c o r p o r e efficitur,
T a m ž e 38; srov. k t o m u i k předcházejícímu o d s t a v c i
v i z i j i n o u literaturu),
243,
1 3
Str.
1 4
Prokopios,
liberi refcrunt;
ut se S u e t c n m caput
59:
ccnum
credant.
Š i m e k , V G . I V . 168 a d.
(kde
533 a d .
50.
T h e o f a n e s,
BG.
III.
ed. B o o r
14,
T h e o f y l a k t o s
268, srov. k t o m u
S i m o k a 11 e s V I . 2, e d .
N i e d e r l e ,
S Š . Ž S . I. 54 a d . ,
Boor
Rukověť
slov. starož. 188 a d. 1 6
Viz
o
tom
podrobněji u
N i e d e r 1 a, S S .
ŽS.
I.
54
a d.,
Rukověť
slov.
starož.
189. 1 6
P r o k o p i o s ,
f) l-avůot eiaiv, ovre JIÍJ i;
BG.
III.
14:
T Ó ixéXav avzóíg
r d Sě oóífiaxa navTEÁwg
mi
xéiQamai,
r a g xó/iai; akX
OVTS
AEVXOI
vnÉQVŮgol eiaiv
i$
ayav
ánavreg.
452
E . Šimek, Poslední Keltové na
Moravě
17
cizími autory českým adj. rusý , což by spíše připomínalo červené (ryšavé) vlasy Germánů, myslím však, že u Slovanů převládal spíše ráz do hnědá (kaštanově hnědá). P o k u d se týká M o r a v y , upozornil bych také na zajímavý zjev, že se dnes hlavně v jejích východnějších a jižních (jv.) končinách často setkáváme s typem lidí téhož rázu (širší, kulatý obličej, hnědé oči, hnědé vlasy) jako na příklad v Bretani, v jižní A n g l i i a v Irsku, tedy v končinách, k d e keltský původ většiny obyvatelstva je nepochybný. Je tedy možné, že tento typ b y l alespoň zčásti charakteristický také pro moravské K e l t y a přešel míšením i na při stěhovalé Slovany, kteří se postupem doby stali dědici jejich země. O velké vitalitě tohoto anthropologického typu svědčí i to, že se postu pem doby uplatnil i ve Francii, staré G a l l i i (pokud se tam nevyskytoval již i dříve, jako na příklad v Bretani). O tomto typu lidí platí, řekl bych, také především to, co jsem při pomněl v ý š e o temperamentu našich Valachů, pro který také dnes nacházíme silnou obdobu na keltském západě, jmenovitě na příklad v Irsku, ale také ve F r a n c i i a jinde. 1
18
1 7
D.
N i e d e r l e ,
SS. 2S.
I. 56
Rukověť
slov. starož. 188;
C o s t e, P r o k o p , G o t h e n k r i e g ( L i p s k o 1885), 1 8
Str.
53.
207.
z j i n ý c h srov. u ž na příklad
