Prevence sociálně patologických jevů

Univerzita Jana Evangelity Purkyně v Ústí nad Labem Pedagogická fakulta

Prevence sociálně patologických jevů

Otakar Fleischmann

Studijní opora výběrového kurzu 2001

Studijní opora výběrového kurzu

Prevence sociálně patologických jevů

Obsah: I. Pojetí a charakteristika sociálně patologických jevů 1. Úvod do problematiky 1.1 Otázky a úkoly 2. Sociální deviace 2.1 Pojetí deviace 2.2 Struktura, subjekt, objekt, obsah, cíl a důsledek sociální deviace 2.3 Vlastnosti sociálních deviací 2.4 Koncepce sociální deviace 2.5 Teorie sociální deviace 2.6 Sociální patologie 2.7 Otázky a úkoly 3. Poruchy chování 3.1 Diagnostická kritéria 3.2 Příčiny poruch chování 3.2.1 Psychologicky podmíněné poruchy chování 3.2.2 Rodinně podmíněné poruchy chování 3.3 Klasifikace poruch chování 3.3.1 Poruchy se špatnou prognózou 3.3.2 Poruchy s lepší prognózou 3.4 Deskripce poruch chování 3.4.1 Lži 3.4.2 Krádeže 3.4.3 Opuštění domova 3.4.3.1 Opuštění domova na podkladě reaktivním: 3.4.3.2 Opuštění domova na podkladě impulzivním 3.4.4 Záškoláctví 3.4.5 Vandalismus 3.4.6 Vražda 3.4.7 Žhářství 3.4.8 Automutilace (sebepoškozování) 3.4.9 Suicidium (sebevražda 3.5 Antisociální chování

2

3.6 Delikvence 3.7 Otázky a úkoly 4. Agrese 4.1 Definování agrese 4.2 Některé teorie agrese 4.3 Příčiny agrese 4.4 Druhy agrese 4.5 Formy agrese 4.6 Typy agrese 4.7 Otázky a úkoly 5. Problematika závislostí 5.1 Drogová závislost 5.1.1 Syndrom závislosti 5.1.2 Odvykací stav 5.2 Historie drog 5.3 Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané užíváním psychoaktivních látek 5.4 Příčiny užívání drog 5.4.1 Droga 5.4.1.1 „Přínos“ drogy pro jedince 5.4.2 Osobnost 5.4.3 Sociální prostředí 5.4.3.1 Činitelé prostředí 5.4.3.2 Mechanismy socializace 5.4.4 Provokující a vyvolávající činitele 5.4.4.1 Činitelé zvyšující riziko abúzu alkoholu a nealkoholových drog u dětí a dospívajících 5.5 Patologické hráčství- gambling. 5.6 Otázky a úkoly II. Problematika prevence 1.1. Typy prevence 1.2 Cíle prevence 1.2.1 Cíle efektivní prevence abúzu drog 1.2.2 Cíle prevence sociálně patologických jevů obecně 1.3 Zásady preventivního působení 1.4. Kritéria preventivního působení ve školách 1.4.1 Jak rozvíjet zdravé sebevědomí 1.4.2 Jak přistupovat k dítěti 1.4.3 Pravidla podporující zdravé vztahy 1.4.4 Jak si získat důvěru dítěte 1.5 Otázky a úkoly III. Přehled literatury

3

I. Pojetí a charakteristika sociálně patologických jevů 1. Úvod do problematiky

Klíčová slova: patologie, sociální patologie, mladá generace, dítě, mladistvý, mládež. V posledních letech významně vzrostl počet sociálně patologických jevů mezi dětmi a mládeží. Vláda si je tohoto problému rovněž vědoma. Proto je jednou z oblastí státní politiky i oblast mládeže a sociálně patologických jevů, mezi které řadíme například vývojové poruchy, poruchy chování od výchovných problémů v rodině či škole až po záškoláctví, delikvenci, abúzus drog a kriminalitu. Podle Hartla (1994) pojem patologie označuje vědní disciplinu, která se zabývá odchylnými, nenormálními životními pochody a jevy. Patologie sociální je podle zmiňovaného autora zastaralý výraz pro odvětví sociologie, které se zabývá podmínkami a průběhem abnormálních sociálních procesů. Tohoto problému si je vědoma i vláda. Vypracovala proto „Koncepce státní politiky ve vztahu k mladé generaci v České republice do roku 2002“. Cílem této koncepce je minimalizovat příčiny vzniku sociálně patologických jevů i jejich dopadu na děti a mládež. Proto je třeba vytvářet podmínky pro činnost všech subjektů, které se zabývají preventivními aktivitami nebo se orientují na oblast reedukace, případně resocializace ohrožených a narušených jedinců, školu, respektive učitele nevyjímaje. Mluvíme- li o mladé generaci, je vhodné upřesnit, o jakou část populace se jedná. V souladu s koncepcí UNESCO se za mladou generaci považují osoby ve věku do 26 let. Za dítě je považována osoba ve věku do 18 let, za mladistvého považujeme jedince v rozmezí od 15 do 18 let a za mládež jsou považovány osoby ve věku od 18 do 26 let. Toto rozlišení je vhodné mimo jiné i pro potřebu diferencovaného přístupu k jednotlivým věkovým skupinám. Chceme- li charakterizovat aktuální stav v oblasti výskytu sociálně patologických jevů, pak k nejzávažnějším problémům patří rostoucí procento trestné činnosti dětí a mladistvých, snižování věku pachatelů trestné činnosti, nárůst recidivy páchání trestných činů dětmi a mladistvými, stoupá agresivita a zejména brutalita mladé generace, množí se případy dětské prostituce, dětské pornografie, roste kriminalita často spojená s xenofobií, gamblerstvím, či drogami. Mezi další problémy je možno zařadit negativní vliv násilí, které je velmi často prezentováno ve sdělovacích prostředcích. Je možno poukázat na neřešené otázky zamezení přístupu dětí k materiálům s násilnou, sadistickou a pornografickou tématikou, která je prezentována na různých nosičích informací, a to Internet nevyjímaje. Jde o signál, že není zcela dořešena úloha a zodpovědnost médií.

4

1.1 Otázky a úkoly 1. Charakterizujte pojmy patologie, sociální patologie. 2. Charakterizujte pojmy mladá generace, dítě, mladiství, mládež.

2. Sociální deviace

Klíčová slova: deviace, sociální deviace, nesociální deviace, struktura, subjekt, objekt, obsah, cíl, důsledek sociální deviace, závažnost deviace, identifikovatelnost deviace, normálnost deviace, funkčnost deviace, relativnost deviace, dynamika deviace, koncepce sociální deviace, teorie sociální deviace, sociální patologie.

2.1 Pojetí deviace Deviace je podle Hrčky (2001) pojímána v obecném pojetí jako kterákoli odchylka od normální struktury či funkce. Může se vyskytovat u jakéhokoli jevu v přírodě či ve společnosti. Čím je jev složitější a variabilnější, tím větší je předpoklad výskytu deviace. Hrčka (2001) rozlišuje deviaci jako kvalitu a kvantitu. Deviaci jako kvalitu chápe jako odchylku od normální struktury nebo funkce jevu, deviace jako kvantita odráží počet případů v určitém souboru konkrétního jevu a míru jejich odchylky od normality. Vzhledem k tomu, že jednotlivé jevy představují ve své variabilitě kontinuum míry odchylky od normálního stavu k deviaci, za deviaci je možno považovat až určitou míru odchylky od určeného standardu, který normální úroveň jevu určuje. Není přitom řečeno ve kterém směru odchylka probíhá, zda jde o projev pozitivní či negativní. Na rozdíl od sociální patologie, negativních společenských jevů apod. je pojem deviace hodnotově a emocionálně neutrální. V praxi však převládá pojetí deviace v negativním slova smyslu. Vzhledem k velkému počtu deviací můžeme tyto dělit na deviace nesociální a sociální. Mezi nesociální řadíme deviace u nesociálních objektů, které nevytvářejí organizovaná společenství a mezi kterými neexistují sociální interakce a vztahy (například jednodušší organismy, předměty). O sociální deviaci mluvíme u objektů sociální povahy, u objektů, kde se vyskytují sociální vztahy a sociální interakce (například společenství lidí). Do skupiny sociálních deviací patří následující skupiny stavů: 1. Zjevné deviantní chování (rozpoznané, označené).

5

2. Zjevné poruchy psychických funkcí jedince, zpravidla se neobjevují samostatně, ale jako forma deviantního chování. 3. Zjevné deviantní fyzické charakteristiky při normálním chování (nemoci, malformace, defekty apod.) 4. Zjevné deviantní sociální charakteristiky při normálním vzhledu a chování (nemanželské dítě, rozvedený jedinec apod.) Vidíme, že sociální deviace nelze chápat pouze jako deviantní chování. Hrčka (2001) proto navrhuje použití výrazu sociálně deviantní projevy, které dělí na behaviorální (deviantní chování) a nonbehaviorální (fyzické, sociální, popřípadě psychologické deviantní charakteristiky).

2.2 Struktura, subjekt, objekt, obsah, cíl a důsledek sociální deviace Struktura sociální deviace je tvořena deformací sociálních hodnot, sociálních institucí, sociálních norem a sociálních vztahů. Subjekt sociální deviace je ten, kdo se deviantně chová nebo vykazuje deviantní charakteristiku. Jako objekt sociální deviace je možno označit to, na co je deviantní projev zaměřen. Objektem sociální deviace mohou být sociální objekty (například, jedinec, sociální skupina, etnická menšina, národ, společnost), fyzické objekty (například majetek), některé oblasti společenského života (například kultura, ekonomika, politika, životní prostředí), společenské hodnoty (například zdraví, spravedlnost, čest). Obsah sociální deviace je možno pojímat jako fyzické, psychické nebo sociální charakteristiky či vzorce chování subjektů, které jsou považovány za deviantní ve vztahu k určité normě. Cílem sociální deviace je dosažení nějakého cíle, uspokojení určité potřeby. Realizace deviantního chování vede k cíli rychleji než chování konformní, popřípadě konformním chováním k uspokojení potřeby dojít nemůže. Důsledkem sociální deviace je dosažení či nedosažení určitého cíle, uspokojení či neuspokojení potřeby. Z hlediska okolí může dojít ke stigmatizaci nositele deviantního chování a aplikaci sociálních sankcí, nebo dojde k normalizaci sociálně deviantního chování.

2.3 Vlastnosti sociálních deviací 1. Závažnost deviace Má konkrétní vztah k příslušné sociální normě, která je deviací porušována. Vyjadřuje význam, který daná kultura či společnost deviaci přisuzuje, do jaké míry ji ohrožuje, porušuje její normy a hodnoty, jak je sankcionována. Posuzování závažnosti deviace se může lišit u různých osob, skupin, kultur, společností apod. 2. Identifikovatelnost deviace Vyjadřuje pravděpodobnost, s jakou je určitý deviantní akt v konkrétní společenské jednotce rozpoznán. 3. Normálnost deviace Vyjadřuje, že deviace se vyskytují ve všech kulturách a společnostech a jsou jejich součástí. 4. Funkčnost deviace

6

Vyjadřuje, že deviace plní v každé sociální jednotce, kultuře určitou funkci. Určité deviace jsou pro společnost v určitém množství potřebné. Bez nich by společnost existovat nemohla. 5. Relativnost deviace Vyjadřuje, že v různých společnostech, kulturách, skupinách, časových obdobích jsou deviantní projevy a typy hodnoceny různě a mají pro ně různý význam. Jsou tedy relativní transkulturálně, intersubjektivně, časově a situačně. 6. Dynamika deviace Vyjadřuje, jak deviantní projevy, typy a subjekty procházejí v každé sociální jednotce vývojovými procesy a změnami v čase. Z hlediska dynamického můžeme rozeznat následující komponenty sociálních deviací: - deviantní motiv - deviantní projev nebo chování - interpretace projevu či chování jako deviantního - regulační opatření ze strany okolí - vliv regulačního opatření na další chování subjektu deviace (Hrčka, 2001).

2.4 Koncepce sociální deviace 1. Normativní koncepce sociální deviace 2. Reaktivní koncepce sociální deviace 3. Sociologické koncepce deviantního aktu 4. Sociologické koncepce deviantní kariéry, identity a role Viz: Hrčka, M.: Sociální deviace. Sociologické nakladatelství, Praha, 2001. Str. 27- 91.

2.5 Teorie sociální deviace 1. Biologické teorie sociální deviace 2. Psychologické teorie sociální deviace 3. Strukturální teorie sociální deviace 4. Subkulturní teorie sociální deviace 5. Konfliktové teorie sociální deviace 6. Kontrolní teorie sociální deviace 7. Interakční teorie sociální deviace 8. Sociologické teorie sociální deviace 9. Situační teorie sociální deviace Viz: Hrčka, M.: Sociální deviace. Sociologické nakladatelství, Praha, 2001. Str. 153- 259.

2.6 Sociální patologie Označení sociálně patologické jevy budeme chápat nikoli pouze jako synonymum k termínu sociální deviace, ale jako zjevné deviantní chování z hlediska typů a projevů negativně hodnocené, problematické, společensky nežádoucí, poškozující subjekt deviace, objekt deviace, popřípadě obojí.

7

Mezi takovéto zjevné deviantní chování můžeme zařadit: poruchy chování, delikvenci, automutilaci, suicidia, problematiku abúzu drog.

2.7 Otázky a úkoly 1. 2. 3. 4.

Charakterizujte pojetí sociálních deviací. Charakterizujte strukturu, subjekt, objekt, cíl a důsledek sociální deviace. Jaké jsou vlastnosti sociálních deviací? Jaké jsou základní koncepce a teorie sociální deviace?

3. Poruchy chování

Klíčová slova: porucha chování, diagnostika, symptomy poruch chování, faktor času, faktor závažnosti, příčiny poruch chování, psychologicky podmíněné poruchy, náhradní uspokojení, volání o pomoc, emoční deprivace, disharmonický vývoj osobnosti, psychické poruchy, rodinně podmíněné poruchy, klasifikace poruch chování, poruchy se špatnou prognózou, poruchy s lepší prognózou, dezinhibovaná příchylnost v dětství, nesocializovaná porucha chování, porucha opozičního vzdoru, porucha chování ve vztahu k rodině, socializovaná porucha chování, deskripce, lži, krádeže, opuštění domova, záškoláctví, vandalismus, vražda, žhářství, automutilace, suicidium, antisociální chování, delikvence, kriminalita. Podle MKN- 10 (1992) jsou poruchy chování u dětí definovány jako opakující se a trvalý (nejméně 6 měsíců) vzorec chování, které porušuje sociální normy a sociální očekávání přiměřená věku dítěte. Za poruchu chování tak nepovažujeme přestupky, které se vyskytují jednorázově, nebo se dvakrát, třikrát opakují. V tomto případě může jít o impulzivní projev jedince, který vyplývá z jeho nezralosti. I těmto projevům však je třeba věnovat pozornost, aby se zabránilo rozvoji vážnější poruchy (Říčan, Krejčířová, 1995).

3.1 Diagnostická kritéria 1. Abychom mohli konstatovat poruchu chování, v průběhu jednoho roku musí být přítomny minimálně tři z níže uvedených symptomů a zároveň jeden ze symptomů musí být trvale přítomen v posledním půl roce. A. Mezi symptomy se řadí následující chování:

8

Agrese k lidem a zvířatům: a) častá šikana, vyhrožování a zastrašování druhých; b) častá iniciace pranic, rvaček; c) jako zbraně jsou používány předměty, které mohou vážně zranit druhé (například nože, hole, lahve apod.); d) projevování fyzické agrese a hrubost k lidem; e) projevování fyzické agrese a hrubost ke zvířatům; f) krádeže prováděné způsobem, přu němž dochází ke střetu s poškozeným (například vydírání, loupežná přepadení apod.); g) vynucování sexuální aktivity po druhém. Destrukce majetku a vlastnictví: h) zakládání požáru se záměrem vážně poškodit; i) ničení majetku druhých. Nepoctivost nebo krádeže: j) vloupávání se do objektů, aut; k) časté lhaní s cílem získání prospěchu nebo výhody, či vyhnutí se problémům, závazkům, povinnostem; l) krádeže bez konfrontace s postiženým (například v obchodě, ve škole, padělání peněz apod.). Vážné násilné porušování pravidel: m) opakované absence přes noc doma před třináctým rokem věku, a to přes zákaz rodičů; n) útěky z domova (nejméně dvakrát), nebo návraty až po dlouhé době; o) časté záškoláctví, a to před třináctým rokem věku. 2. Poruchy chování významně zhoršují školní a pracovní aktivitu. 3. Nejsou splněna kritéria pro stanovení diagnózy disociální porucha osobnosti u jedince staršího osmnácti let. B. Faktor času Pokud porucha chování začíná v dětském věku, pak alespoň jeden ze symptomů musí být přítomen před desátým rokem věku. Pokud porucha chování začíná v adolescenci, pak žádný ze symptomů nesmí být přítomen před desátým rokem věku. C. Faktor závažnosti O lehkou poruchu chování se jedná v případě, kdy z poruch chování neplynou žádné problémy, popřípadě problémy malé. Poškození objektu je mírné. O střední poruchu chování se jedná v případě střední frekvence poruchového chování. Poškození objektu problémového chování se pohybuje mezi středním a těžkým. O těžkou poruchu chování jde v případě, že se vyskytuje více symptomů, něž je potřebné ke stanovení diagnózy, nebo se objevují takové poruchy chování, které mají za následek těžké ublížení na zdraví (Hort, Hrdlička, Kocourková, Malá, a kol., 2000). Faktor věku a závažnosti není možno oddělit. Při posuzování závažnosti poruch chování je tedy nutno brát v úvahu věk jedince, míru zralosti jeho osobnosti. Čím je jedinec starší, tím je konkrétní poruchu chování považovat za závažnější.

9

Jak uvádějí Říčan a Krejčířová (1995), u dětí v předškolním věku nejsou ještě morální normy pevně ustálené a interiorizované. Proto určité problémové chování není možno považovat za skutečnou poruchu. Například lži jsou mnohdy projevem bohaté fantazie dítěte, krádeže také nemají ještě svůj pravý význam. Dítě si prostě bere to, co se mu líbí. Poruchy chování mají v tomto věku spíše podobu negativismu, opozičního chování a agresivity. Jde zejména o to, aby toto problémové chování nebylo fixováno a nerozšiřovalo se o další nežádoucí aktivity. Ve školním věku se z poruch chování nejčastěji vyskytují krádeže, lhaní, agresivita, záškoláctví a útěky z domova. V tomto věku jedinec zpravidla zná etické normy a je si vědom závažnosti jejich porušování.

3.2 Příčiny poruch chování 3.2.1 Psychologicky podmíněné poruchy chování a) Náhradní uspokojení. Každý jedinec má celou škálu potřeb, které se snaží určitým způsobem uspokojit. Kromě biologických potřeb jsou významné například potřeba lásky, sounáležitosti, uznání, pozornosti, uplatnění, pozitivního hodnocení apod. V případě ztráty nebo citové deprivace nebo v případě nemožnosti vyjádřit určitou potřebu ve svém prostředí, jedinec hledá způsob náhradního uspokojení, které se projevuje jako porucha chování. b) Volání o pomoc. V tomto případě jsou poruchy chování zpravidla náhlé a vyskytují se v situaci pro jedince distresové, zátěžové (například v situaci vystupňovaného konfliktu). Jedinec bývá často úzkostný nebo depresivní. Poruchové chování není zaměřeno na uspokojení potřeb. Jedinec se chová nesmyslně, jakoby v panice. Důvod chování nezná a neumí ho vysvětlit. c) Emoční deprivace. Poruchy chování jsou důsledkem dlouhodobé citové deprivace jedince v rodině nebo ústavním prostředí, mnohdy jsou poruchy spojeny s LMD či poruchami učení. Jedinci se cítí společností odmítáni, vylučováni. Obvykle se rovněž vyskytuje značná impulzivita a potíže v navazování hlubších citových vztahů. co se rodinného prostředí týče, převládá nedůslednost a nedostatek disciplíny. d) Disharmonický vývoj osobnosti. Poruchy chování jsou důsledkem neschopnosti jedince navázat vřelé vztahy k druhým lidem, neschopnosti prožívat lásku i pocit viny, chybí rovněž vnitřní zábrany a kontroly. Chování bývá značně impulzivní, s výraznými agresivními tendencemi. Slouží k okamžitému osobnímu uspokojení, prospěchu. Negativní činy jsou mnohdy předem plánovány. Pro druhé se mohou stát autoritou, často bývají vůdci part. Navenek jsou schopni vystupovat zdvořile, jako lidé citliví, rozumní a milí, předvádět lítost a slibovat nápravu. sliby však nejsou schopni dodržet. Prognóza není příliš příznivá. Vývoj zpravidla v důsledku trvale narušené struktury osobnosti směřuje k asociální poruše osobnosti dospělých. e) Psychické poruchy. Poruchy chování jsou projevem jiné závažné psychické poruchy, například schizofrenie, deprese apod. 3.2.2

Rodinně podmíněné poruchy chování

10

a) Rodiče jako model dítěte se sami chovají společensky nežádoucím způsobem a toto chování prezentují jako uspokojivé. Nemají často osvojeny morální normy, sociální normy běžně porušují a stejné chování schvalují u dítěte, mnohdy ho k tomu přímo vybízejí. Dítě kupříkladu není trestáno za porušení normy, ale za to, že se nechalo chytit.Stimulace k nežádoucími chování může probíhat i skrytě tím, že rodiče opakovaně zdůrazňují zákazy (například nesmíš lhát, krást, podvádět, pít apod.). Dávají vlastně najevo, že toto nežádoucí chování od jedince očekávají. Přisuzují tak dítěti roli „zlobivého dítěte“. Nezřídka dítě tuto roli přijme a identifikuje se s ní. b) Dítě je v rodině obětním beránkem. Poruchami chování jedince lze vysvětlit všechny aktuální problémy, nenarušují sebeobraz ostatních členů rodiny, a tak pomáhají udržovat rovnováhu rodinného prostředí (Říčan, Krejčířová, 1995).

3.3 Klasifikace poruch chování 3.3.1 Poruchy se špatnou prognózou Jedná se o poruchy, které jsou zpravidla trvalé a neměnné. Kontinuita odráží proces od poruch chování v předškolním věku, přes disharmonický vývoj osobnosti s nesocializovanou poruchou chování v adolescenci, po disociální psychopatie v dospělosti. Charakter poruch se špatnou prognózou: - manifestují se v útlém dětství - chování se nemění se změnou prostředí - frekvence výskytu je častá a stabilně se opakují - vyskytují se špatné vztahy k vrstevníkům - objevují se poruchy pozornosti, impulzivita, hyperaktivita - rodina je dyfunkční s patologickou interakcí a komunikací. Poruchy se špatnou prognózou je možno dělit na: - dezinhibovanou příchylnost v dětství, - nesocializovanou poruchu chování, - poruchu opozičního vzdoru. A. Dezinhibovaná příchylnost v dětství Tato porucha vzniká v průběhu prvních pěti let života jedince. Charakteristické je, že rodina či společenství, ve kterém dítě žije, je tolerantní k jeho projevům. Tyto poruchy jsou vždy spjaty s problémy v rodině, respektive ve společenství, kde dítě žije. Objevuje se například: - stres během fetálního období; - perinatální komplikace; - disociální vztahy v rodině; - absence otce; - nepříznivé ekonomické rodinné poměry - děti jsou nechtěné, neplánované, nemanželské; - matka se často opakovaně pokoušela o interupci. Podstatné je nevytvoření láskyplného vztahu mezi rodičem (vychovatelem) a dítětem, což vede k separaci. Dítě je zprvu přítulné ke každému, bez výběru zaměřené náklonnosti.

11

Nenaučí se vytvořit jeden stabilní, bezpečný vztah. Kolem čtvrtého roku je vyžaduje pozornost, projevuje se tzv. „nenasytitelnost lásky“. Symptomy poruchy: - nevytvoření selektivního citového vztahu; - vztahová rozptýlenost bez zaměřené náklonnosti; - chudé sociální interakce; - nedostatečné situačně specifické projevy; - neschopnost důvěrného vztahu (k rodičům- vychovatelům, k vrstevníkům). B. Nesocializovaná porucha chování Jde o trvale disociální chování. Všechny druhy antisociálního chování jsou kumulovány. Symptomy poruchy: - agresivita k druhým, rvačky, vážná ublížení na zdraví, preference užívání zbraní (například nože, tyče, řetězy apod.) před přímým bojem, násilnictví, hrubost, krutost k lidem i zvířatům; - vydírání; - potulování v noci; - útěky z domova; - záškoláctví; - žhářství; - vandalismus; - podvody, padělání; - krádeže, při konfrontaci s obětí agresivní vynucování; - trvale narušené vztahy k vrstevníkům, vždy chybí důvěrnost vztahu; - izolace; - nedostatek přátel; - neoblíbenost; - nedostatek empatie ke všemu živému; - předčasná sexuální zralost; - absence pocitu viny. C. Porucha opozičního vzdoru Toto označení poruchy se užívá u poruch chování jedinců mladšího školního věku, do deseti let věku. Jedná se o trvalé porušování sociálního chování, které odpovídá dosaženému věku. Často se objevuje nestimulující sociální prostředí, dysfunkční rodina, problémy a selhávání ve škole. Tato porucha převažuje u chlapců a bývá spojena s hyperkinetickou poruchou. S věkem většina přechází do nesocializované poruchy chování, část do socializované poruchy chování, malé procento nemá v adolescenci s chováním problémy. Symptomy poruchy: - vzdor; - neposlušnost, neovladatelnost - nepřátelství; - provokace; - hrubost, trápení druhých; - obviňování druhých;

12

-

nekooperativnost; odpor k autoritám, odmítání požadavků a nařízení dospělých; zlost, podrážděnost; nízká frustrační tolerance; hádky; přecitlivělost na kritiku; podezřívavost; mstivost; někdy obscénní mluva.

3.3.2

Poruchy s lepší prognózou

Jedná se o poruchy, které jsou reakcí na určité prostředí, nebo vznikají při skupinových aktivitách. A. Porucha chování ve vztahu k rodině Opakují se stejné vzorce chování, stejný obraz v kontextu interpersonálních vztahů v rodině. Důležité je, že sociální vztahy mimo rodinu jsou normální. Symptomy poruchy: - agresivní či disociální chování v prostředí domova; - krádeže v prostředí domova; - destrukce věcí nebo cenností patřících určité osobě doma; - žhářství v bytech, chatách a prostorách, které patří rodině. B. Socializovaná porucha chování Tato porucha je charakteristická zapojením jedince do skupiny osob stejného věku. Skupina je vázána určitou strukturou, rituály, přátelství, často vykazuje delikventní aktivitu. Doma mohou být celkem dobré vztahy. Agrese nebývá často, emoční instabilita nebo emoční poruchy nebývají přítomny. Symptomy poruchy: - zapojení do skupiny; - špatné vztahy k autoritám (ne ke všem, k některým dospělým mohou být vztahy dobré); - negativní vztah ke škole; - záškoláctví; - přečiny s partou (například týrání v partě, šikana apod.); - krádeže s partou. (Hort, Hrdlička, Kocourková, Malá, a kol., 2000).

3.4 Deskripce poruch chování 3.4.1 Lži Jde o záměrné konstatování nepravdy. Důvody mohou být různé. Zmíníme některé typy lží: a) Konfabulace (smyšlenky)- jsou typické u dětí do šesti let. Jsou vlastně součástí dětského myšlení, hry.

13

b) Pseudologia phantastica (bájivá lhavost)- jedinec (často s hysterickými rysy), se do svých produkcí tak vžije, že jim sám věří (typické pro některé děti, rybáře a politiky). c) Bílé (milosrdné) lži- jedinec si je vědom, že mluví nepravdu, ale nemá z toho vlastní prospěch. Jde spíše o způsob ochrany druhého. d) Pravé lži- jedinec říká nepravdu pro svůj vlastní prospěch, nezřídka tímto poškozuje druhého. 3.4.2

Krádeže

a) Pravé krádeže- jde o zcizení věci plánované, promyšlené tak, aby riziko dopadení bylo co nejmenší. Krádež jedinci přináší určitý zisk, někdy může být i prostředkem msty, vyjádřením touhy po dobrodružství pod. b) Kleptomanie- jde o jednání na impulzivním podkladě. Jedinec nekrade pro zisk, krádež není dopředu plánována ani promyšlena. 3.4.3

Opuštění domova

Příčin opuštění domova může být několik. Může to být reakce na zátěžovou situaci, na podkladě impulzivním, v důsledku postižení CNS nebo psychotického onemocnění. 3.4.3.1 Opuštění domova na podkladě reaktivním: a) Útěky Útěkem z domova jedinec řeší pro něj závažnou situaci, například se chce vyhnout trestu, problémům apod. Útěku často předchází boj motivů (utéci nebo zůstat?). Z hlediska návratu může dojít ke dvěma základním variantám: - jedinec vyčkává, dokud nedojde k názoru, že příčiny útěku pominuly. Poté se zpravidla sám vrací; - k prvotní příčině útěku se přidává ještě strach z důsledku útěku. V tomto případě se jedinec zpravidla sám nevrací, ale je dopaden. b) Potulování K potulování dochází nejčastěji tehdy, má-li pro jedince domácí prostředí převážně negativní náboj. Svůj čas pak tráví potulováním se po městě, kinech, hernách, obchodech apod. Zpravidla se večer vrací domů, ale není to pravidlem. c) Toulky Toulky mají na rozdíl od útěků zpravidla jasný cíl a program, mají delší dobu trvání a jedinec se většinou sám domů nevrací. Toulky jsou nezřídka živeny fantazií, touhou po dobrodružství a jsou podporovány ročními obdobími (nejčastěji se jedinci začínají toulat na jaře a v létě- ne na podzim či v zimě). Toulky jsou rovněž často předem plánovány a jedinec se na toulku připravuje (například materiálně- krade doma peníze, shromažďuje jídlo apod.). 3.4.3.2 Opuštění domova na podkladě impulzivním Útěky, potulování a toulky se mohou někdy vyskytovat i jako impulzivní jednání. Jedinec není schopen říci důvod, proč domov opustil. Uvádí, že ho to prostě napadlo (Mečíř, 1985).

14

3.4.4

Záškoláctví

Jde o jemnější formu maladjustace na školu typu únikové, vyhýbací reakce. Příčiny: - vyhnutí se nepříjemným situacím, povinnostem, problémům; - strach například ze zkoušky, učitele, spolužáků apod.; - navedení, napodobování, protest; - problémy se začleněním se do kolektivu; - neschopnost odpoutání se od milované osoby (například matky); - averze k vyučovací předmětům (často spojeno s nadměrnou pozorností věnovanou neúspěchu); - zesměšňování, neúcta, nepochopení (Kondáš, 1980). 3.4.5

Vandalismus

V užším slova smysle se jedná o nesmyslné ničení kulturních hodnot. V širším slova smyslu jde o ničení a poškozování hodnotných předmětů patřících soukromým osobám nebo společnosti. 1. typ: Jednání má jasný cíl, je připravováno a je dopředu známa hodnota předmětu, který bude ničen (například msta). 2. typ: Jednání není předem připravováno, hodnota předmětu nemusí být známa. Pokud známa je, není tomu přičítán význam (například nevhodná forma hry, demonstrace síly, zahnání nudy, ventilace napětí apod.). 3.4.6

Vražda

I u nezletilých jedinců se jedná o velmi vážný delikt. Typy vražd: a) vraždy předem plánované - zpravidla loupežné, připravované bez hlubšího emočního hnutí jedince; b) vražda v afektu strachu - vražda je v tomto případě rovněž krycím zločinem, kterým jedinec maskuje jiné nežádoucí chování (například po sexuálním ataku dívky ji chlapec zavraždí ze strachu z toho, že ho následně oznámí); c) vražda v afektu vzteku - často ze žárlivosti a pod vlivem alkoholu, který snižuje schopnost sebekontroly a seberegulace; d) vražda v silném sexuálním vzrušení e) vražda z touhy po dobrodružství, vzrušení, z touhy upozornit na sebe f) vražda v psychotickém stavu 3.4.7

Žhářství

Pokud vyloučíme požár v důsledku nehody, pak jde zpravidla o touhu udělat velký požár, vidět hasiče při práci, zažít dobrodružství, upozornit na sebe, prosadit se a získat obdiv (například za obětavost a odvahu při hašení požáru), pomstít se, prožít sexuální vzrušení apod. Žhářství, kde jde o motivaci patickou, se nazývá pyromanie.

15

3.4.8

Automutilace (sebepoškozování)

Jedná se zároveň o poruchu pudu sebezáchovy. Existuje mnoho forem sebepoškozování (například pálení se, řezání, lámání si končetin, polykání různých předmětů, záměrné nachlazení se apod.) a mnoho příčin sebepoškozování. Pokud vyloučíme automutilaci u psychotiků a silně mentálně retardovaných jedinců, pak cílem je například: - snaha vyhnout se problému; - snaha vytvořit zástupný problém, odvést pozornost od původního problému; - snaha o změnu prostředí; - snaha upozornit na sebe; - snaha prosadit se, uplatnit se; - protest; - trestání sebe sama apod. (Mečíř, 1985). 3.4.9

Suicidium (sebevražda)

Sebevražda je vždy velice vážný jev, o to více to platí u nezletilých. O sebevraždě mluvíme u jedinců starších osmi let, protože teprve po tomto věku je vytvořeno pojetí smrti jako takové. Pokud dojde k úmrtí dítěte mladšího, jedná se zpravidla o důsledek nevhodné hry či nešťastnou náhodu. Sebevraždu rovněž můžeme zařadit mezi poruchy pudu sebezáchovy. Rozeznáváme několik typů sebevražd: a) Sebevražda v pravém slova smyslu - jde o chování, které ve svém důsledku může zapříčinit smrt, je zde úmysl zemřít; - jde o chování zkratovité a je zpravidla důsledkem existenciální frustrace (například ztráta blízké osoby, vidina permanentního neúspěchu, odmítání apod.). b) Sebevražda demonstrativní - jde o chování, které ve svém důsledku může zapříčinit smrt, není zde úmysl zemřít; - cílem jsou obdobné jako u automutilace, navíc je demonstrativní sebevraždy užíváno jako prostředku psychického vydírání okolí; - jedinec záměrně volí postup, který nevede k úmrtí, avšak prezentuje touhu zemřít - jedinec volí postup, který může způsobit smrt, ale předem naplánuje způsob i čas „záchrany“. c) Bilanční sebevražda - u nezletilých netypická; - jde o sebevraždu po určitém bilancování a dlouhé úvaze, kdy perspektivy jedince jsou velmi negativní (například u nevyléčitelně nemocných lidí). d) Sebeobětování jedinec obětuje svůj život aby: - zachránil životy jiné; - upozornil na určitý problém, vyburcoval veřejnost. Sebevraždy můžeme rovněž dělit podle toho, zda dojde k úmrtí či nikoli na: a) sebevraždy dokonané; b) sebevraždy nedokonané. (Mečíř, 1985).

16

Nutno podotknout, že mnoho sebevražd v pravém slova smyslu je naštěstí nedokonaných (jedince se podaří zachránit či použije nevhodný způsob sebevraždy), avšak některé sebevraždy demonstrativní jsou naopak sebevraždami dokonanými (jedinec špatně sebevraždu naplánuje a není možno ho již „zachránit“).

3. 5 Antisociální chování Jako antisociální označujeme chování, které je podle názoru společnosti nesprávné, ale z hlediska zákona není ještě trestné (například lži, menší podvody, drobné výtržnosti, běžné rvačky apod.). Patří sem i vážnější delikty spáchané dětmi do 15 roku věku, které nemohou být zákona trestané (Mečíř, 1985).

3.6 Delikvence Podle Mečíře (1985) se jedná o označení všech trestných jednání spáchaných osobami, které překročily hranici věku, nad níž podléhají trestnosti podle zákona. Jedlička a Koťa (1998) mluví o „juvenilní delikvenci“. Tímto termínem některé obory označují kriminalitu mladistvých. Kriminalita je termín vyjadřující souhrn aktivit (zpravidla sociálně podmíněných), které ve zvýšené míře ohrožují společnost a jsou prohlášeny za trestné činy či přečiny.

3.7 Otázky a úkoly 1. 2. 3. 4. 5.

Jaká jsou kritéria poruch chování? Vyjmenujte a charakterizujte příčiny poruch chování. Proveďte klasifikaci poruch chování. Popište jednotlivé poruchy chování. Charakterizujte antisociální chování a delikvenci. Co je „juvenilní delikvence?

4. Agrese

Klíčová slova: definice agrese, znaky agrese, teorie agrese, příčiny agrese, druhy agrese, formy agrese, typy agrese.

4.1 Definování agrese V hovorovém jazyce se agrese používá k označení různých druhů chování a situací. Například Renfrew (1997) ji chápe jako chování organismu zaměřené na cíl, jako chování, jehož důsledkem je poškození. Baron a Richardsonová (1994) považují za agresi jakékoli 17

chování, jehož cílem je ublížení jiné živé bytosti nebo její poškození. Tato bytost je motivována uniknout takovému zacházení. Nepochybujeme o tom, že jde o agresi v situaci, kdy jedna osoba fyzicky napadne druhou osobu. Je otázka, zda poškození druhé osoby je dostatečným znakem pro to, abychom mohli chování či jednání označit jako agresivní. Sledujeme-li další znaky agrese, je možno vyjít z Geena. Ten vymezuje tři znaky agrese: a) agrese zahrnuje udílení škodlivých stimulů jedním organismem druhému b) škodlivé stimuly jsou udíleny se záměrem poškodit oběť c) agresor očekává, že škodlivé stimuly budou mít svůj zamýšlený efekt. Ve všech uvedených případech je důraz kladen na záměrnost jednání. Za agresi je tedy považováno takové jednání, které má svého adresáta, nikoli náhodné ublížení. Vezmeme-li v úvahu uvedené skutečnosti, můžeme agresi definovat jako záměrné jednání, jehož cílem je ublížit druhému člověku (Čermák, 1998). Ublížení může být realizováno v podobě ohrožení osob, majetku nebo psychiky. Agresi v této podobě je možno považovat za patologickou. Agrese je chápána jako násilné jednání se záměrem ničit nebo poškodit. Je však nutno pamatovat na to, že agrese je také součástí normálního chování, které umožňuje organismům přežít v „přirozeném“ prostředí (Koukolík, 1997).

4.2 Některé teorie agrese a) Teorie instinktivistická: Tato teorie mimo jiné říká, že lidská agresivita je pudem, který je neustále sycen energií a není nezbytně výsledkem reakce na vnější podněty. Jak tvrdí Lorenz, energie specifická pro určité instinktivní jednání se neustále hromadí v nervových centrech, která mají vztah k příslušnému chování. Jakmile se nahromadí dostatek energie, dojde k explozi i bez vnějšího podnětu. Agrese tedy není primární reakcí na vnější podněty, ale vrozeným vnitřním stavem vybuzenosti, který hledá způsob uvolnění (Fromm, 1997). b) Teorie neobehavioristická: Zajímavé jsou některé myšlenky zejména neobehavioristů, kteří říkají, že jednáme, cítíme a myslíme způsobem, který se nám osvědčil jako úspěšná metoda k dosažení cíle. Agresivita je tedy naučená a založená na tom, že se snažíme dosáhnout co největších výhod. c) Biologické předpoklady agrese: S agresí souvisejí dvě hlavní oblasti mozkové struktury: 1. Limbický systém, který v sobě obsahuje struktury, které mají vliv na základní pudy a emoce. Jde zejména o hippocampus a amygdalu. Hippocampus obecně inhibuje agresi, jádra amygdaly jsou zdrojem impulsů, které agresivní reakci posilují. 2. Cerebrální kortex je spojen s kognitivními funkcemi nutnými pro učení, usuzování a rozhodování. Pokud se cerebrální dysfunkce vyskytne, je možno ji považovat za rizikový faktor, který podporuje projevy agrese. Převážná většina agrese je komplexem interakcí mezi různými neurálními systémy, neurotransmitery (například acetylcholin, který je spojen zejména se systémem spouštějícím agresi; dopamin a noradrenalin, které souvisejí se systémem agresi spouštějícím i se

18

systémem agresi vypínajícím; serotonin, který má inhibiční vliv na agresi), hormony, stimuly prostředí, naučenými odpověďmi a osobnostními dispozicemi (Čermák, 1998).

4.3 Příčiny agrese Koukolík (1997) uvádí tři základní příčiny, které odpovídají za násilné chování a zpravidla se nerozlišitelně prolínají: 1) Dědičnost. 2) Úraz nebo jiné onemocnění mozku. 3) Učení. Úraz nebo onemocnění mozku se považují za nejvzácnější příčinu. Nejčastější příčinou je kombinace vlivů dědičnosti a učení. Mezi další činitele, které vyvolávají agresi patří: 1) Útok- přímý fyzický či verbální útok se považuje za velmi spolehlivý podnět, který vyvolává agresi (druhou možností je zpravidla útěk). 2) Frustrace- podle behavioristů a zejména neobehavioristů výskytu agrese vždy předchází frustrace, ale zároveň agrese je jednou z možností reakce na frustrátor. 3) Vysoká teplota- projevuje se vliv vysoké teploty na zvýšení hostilního afektu, na hostilní interpretaci a na fyziologickou aktivaci, což vytváří podmínky pro zvýšenou agresi. 4) Zvýšená aktivační úroveň (arousal)- jde o zvýšenou pravděpodobnost chovat se agresivně u lidí, kteří se nacházejí ve stavu zvýšené excitace (jsou excitovaní, pociťují potřebu něco udělat, jsou pod určitým tlakem, jsou vystaveni určité zátěži). 5) Zlost- afekt zlosti bývá považován za jednu z možných příčin agrese. Ne vždy zlost, která je vyvolána negativním podnětem, sama o sobě k agresivnímu chování vede. Mnohdy se podaří afekt zlosti potlačit. To však vyvolává zvýšené emoční napětí, které ve svém důsledku oslabuje kognitivní sféru a tím vede k riziku afektivní exploze, která může mít podobu nekontrolované agrese. 6) Deindividualizace- dává se do přímé souvislosti s prožíváním relativní anonymity, kdy je člověk přesvědčený, že není identifikovatelný jako jedinec. Důležitou součástí je osvobození se od sociální kontroly. Jeho důsledkem bývá odtlumení sociálně nežádoucího chování (Výrost, Slaměník, 1997). 7) Tendence upozornit na sebe- agrese je způsob jednání, kde cílem je získat pozornost především osob, na kterých jedinci do jisté míry záleží (significant others), a tím saturovat potřebu sebeprosazení, uplatnění, uznání. Svou roli v tomto případě hraje například učení a imitace modelů agrese. 8) Porušení norem, neexistence pevných norem- v případě porušení norem druhými osobami nebo absence jasných norem může jedinec prožívat pocity ohrožení, nejistoty, které pak mohou následně vést k obrannému chování v podobě agrese. 9) Msta.

4.4 Druhy agrese V rámci druhů agrese sledujeme především zaměřenost agresivního chování na: a) ohrožení osob, zvířat, přírody;

19

b) ohrožení majetku; c) ohrožení psychiky.

4.5 Formy agrese V rámci vlastní realizace agrese rozeznáváme v zásadě čtyři možné podoby agrese: a) Bezprostřední agrese- jde o bezprostřední útok agresora na oběť. b) Zprostředkovaná agrese- mezi agresorem a přímou obětí je mezičlánek, například jiná osoba či věc. Velmi často je mezičlánek v určitém vztahu s vlastní obětí. c) Fyzická agrese- jde o fyzické napadení oběti. d) Verbální agrese- příkladem může být vyhrožování, nadávky, avšak také ironie a "špičkování"“mezi partnery. Fyzická a verbální agrese mohou mít podobu přímou či nepřímou.

4.6 Typy agrese a) Agrese emocionální (afektivní)- je charakteristická přítomností silné negativní emoce (většinou hněvu) a agrese není prostředkem, ale cílem sama o sobě, je často impulsivní. b) Agrese instrumentální - agrese je prostředkem k dosažení vnějšího cíle, je založena na předem připraveném plánu a bývá vědomě kontrolována (Čermák, 1999). c) Agrese benigní - je fylogeneticky programovaná, obranná a slouží k přežití jedince i druhu a je nástrojem biologické adaptability. Jakmile pomine ohrožení, zaniká. d) Agrese maligní - je krutá a destruktivní. Je specificky lidská, není fylogeneticky programovaná a neslouží biologickému přizpůsobování. Slouží člověku k uspokojení jeho žádosti a prožitku libosti, který mu přináší (Fromm, 1997). e) Autoagrese – je zaměřená vůči vlastní osobě. f) Heteroagrese – je zaměřená vůči okolí.

4.7 Otázky a úkoly

1. 2. 3. 4. 5. 6.

Co je agrese? Charakterizujte některé teorie agrese. Jaké jsou příčiny agrese? Vyjmenujte a charakterizujte druhy agrese? Vyjmenujte a charakterizujte formy agrese. Vyjmenujte a charakterizujte typy agrese.

5. Problematika závislostí

Klíčová slova: droga, intoxikace, abúzus, syndrom závislosti, odvykací stav, toxikomanie, narkomanie, monotoxikomanie, polytoxikomanie, historie drog, duševní poruchy a poruchy

20

chování vyvolané užíváním psychoaktivních látek, příčiny užívání, „pozitiva“ a negativa abúzu, osobnost, sociální prostředí, činitelé, mechanismy, provokující činitele.

5.1 Drogová závislost Drogy, boj proti drogám, protidrogová prevence – jak často slyšíme tato slova koncem 20. století. Drogy jsou jednoznačně chápány jako hrozba. Jsou však drogy opravdu hrozbou? Jsou jako hrozba pojímány až nyní, nebo tomu tak bylo již v minulosti? Pokud jsou drogy hrozbou, proč tomu tak je? Jednoznačné je, že drogy jsou pro současnou společnost problém. Pokusme se tento problém alespoň stručně popsat. Co to vůbec droga je? Drogu je možné v širším smyslu charakterizovat jako látku, která svou chemickou strukturou způsobuje změny funkce lidského organismu. To zahrnuje všechny látky, se kterými člověk přichází do styku – léky, legální a ilegální drogy, syntetická barviva, některé potraviny atd. V užším smyslu mluvíme o psychoaktivních látkách, které ovlivňují chování a vnímání jedince. Užití těchto látek v dávce, která vyvolá změny psychických a tělesných funkcí, se označuje jako intoxikace. Projevy intoxikace se liší v závislosti na druhu látky, velikosti dávky, váhy jedince, individuální tolerance a predispozice, emocionálního naladění a vlivu okolí. Z toho, co je to droga, nyní vidíme, že droga a její užívání hrozbou není. V mnoha případech je velmi žádoucí a bez jejích účinků se například oblast medicíny neobejde. Reálným nebezpečím je abúzus drog. Abúzus je společensky neakceptovatelné užívání drogy. Jde o nadměrné užívání legálních drog, nebo jakékoli užívání ilegálních a nebezpečných drog. Dalším nebezpečím spojeným s abúzem drog je drogová závislost. 5.1.1 Syndrom závislosti Podle Mezinárodní klasifikace nemocí (1992) je syndrom závislosti chápán jako skupina fyziologických, behaviorálních a kognitivních fenomenů, v nichž užívání nějaké látky nebo třídy látek má u daného jedince mnohem větší přednost, než jiné jednání, kterého si kdysi cenil více. Centrální popisnou charakteristikou syndromu závislosti je touha brát psychoaktivní látky (které mohou avšak nemusí být lékařsky předepsány), alkohol nebo tabák. Mezinárodní klasifikace dále uvádí, že definitivní diagnóza závislosti by se měla stanovit pouze tehdy, jestliže během posledního roku došlo ke třem nebo více následujících jevů: a) silná touha nebo puzení užívat látku; b) potíže v kontrole užívání látky, a to pokud jde o začátek a ukončení nebo množství látky; c) somatický odvykací stav, jestliže je látka užívána s úmyslem zmenšit jeho příznaky, což je zřejmé z typického odvykacího syndromu pro tu kterou látku nebo užívání stejné či velice příbuzné látky se záměrem zmenšit nebo odstranit odvykací příznaky; d) průkaz tolerance jako vyžadování vyšších dávek látky, aby se dosáhlo účinků , které byly původně vyvolány nižšími dávkami; e) postupné zanedbávání jiných potěšení nebo zájmů ve prospěch užívané psychoaktivní látky a zvýšené množství času věnovaného k získání nebo užívání látky, nebo k zotavení se z jejího účinku; f) pokračování v užívání přes jasný důkaz zjevně škodlivých následků.

21

Pojmy toxikomanie a narkomanie (závislost na psychoaktivních nealkoholových drogách) vyjadřují závislost na drogách. Jedinec může být závislý na jedné drozemonotoxikomanie, nebo na více drogách (například alkohol + léky potlačující úzkost)polytoxikomanie. Kromě výše zmíněných syndromů závislosti můžeme závislost dělit podle oblastí, které jsou u jedince zasaženy na: a) psychickou závislost- na jedné straně je způsobena účinkem drogy, na straně druhé osobností jedince (například osobnost nezralá, nevyrovnaná, nedostatečně integrovaná, deprivovaná apod.); b) fyzická závislost- je způsobena včleněním drogy do látkové přeměny. Na její nedostatek či absenci reaguje organismus abstinenčními příznaky; c) sociální závislost- uživatelé tvoří více méně specifická společenství, ve kterých jsou členové zejména na počátku drogové kariéry svázáni například společnými cíli (užívání drogy, kriminální činnost apod.), hodnotami (droga je na prvním místě), normami, rolemi a každý člen zaujímá specifické postavení. Stát se členem takovéto skupiny je jednodušší, než skupinu opustit. 5.1.2 Odvykací stav Jde o skupinu příznaků různého seskupení a stupně závažnosti. Vyskytují se po úplném nebo částečném odnětí látky, která byla před tím užívána trvale. Začátek i průběh odvykacího stavu jsou časové limitovány a závisejí na typu látky a dávce, která byla užívána před redukcí konzumace nebo před jejím vysazením. Mezi kritéria odvykacího stavu patří: a) jasný důkaz o přerušení nebo snížení užívání opakovaně, dlouhodobě nebo (a) ve vysokém množství užívané látky; b) příznaky a znaky, které odpovídají projevům odvykacího stavu u určité látky nebo látek; c) příznaky a znaky nelze přičítat jiné duševní, behaviorální nebo somatické poruše, která s užíváním látky nesouvisí (Smolík, 1996).

5.2 Historie drog Na tomto místě bude jistě zajímavé uvést, že fenomén zvaný droga není vůbec problémem novodobým. Důkazem je stručný pohled do historie: * asi 5000 let př. n. l. – Sumeři znají a užívají opium; * asi 3500 let př. n. l. – egyptský papyrus s popisem výroby piva je nejstarší zprávou o výrobě alkoholu; * asi 300let př. n. l. – řecký přírodovědec a filosof Theofrastos zaznamenává zprávu a užívání makové šťávy; * 1855 – v této době bralo podle odhadu opium 400 miliónů lidí, konopí 200 až 300 miliónů lidí a koku 10 miliónů lidí; * 1951 – podle odhadu Organizace spojených národů užívá marihuanu asi 200 miliónů lidí na světě. První místa zaujímají Indie, Egypt, Afrika, Mexiko a USA; * 1972 – ještě v roce 1960 odhadoval Úřad pro narkotika v USA 55 000 osob závislých na heroinu, nyní je jejich počet odhadovaný na 600 000. Droga nebyla vždy posuzována negativně.

22

Například: * asi 350 let př. n. l. – v knize Přísloví, 31:6-7 se praví: „ Dejte opojný nápoj hynoucímu a víno těm, kterým je teplo, ať se napijí a zapomenou na svou chudobu a na své plahočení už nevzpomínají.“; * asi 450 let n. l. – babylonský Talmud: „Víno je první mezi lékaři. Kde není víno, přicházejí léky.“; * 1884 – Sigmund Freud léčil své deprese pomocí kokainu a uváděl, že cítil osvěžení a dlouhodobou euforii, která se nijak neliší od normální euforie zdravých osob; * 1906 – „Squibb´s Materia Medical“ uvádí heroin jako velmi cenný lék, který je užívaný jako náhrada morfinu v boji proti morfinovému návyku. Od dob, kdy jsou známy drogy a jejich účinky, namnoze v určitých situacích pozitivní, existuje právě pro jejich účinky nebezpečí abúzu drog a vytvoření drogové závislosti. Vědomí si tohoto nebezpečí vedlo k boji proti drogám a v určitém smyslu i k protidrogové prevenci. Například: * asi 2000 let př. n. l. – objevuje se záznam o výchově k prohibici, když egyptský kněz píše svému žáku:“ Já, tvůj nadřízený, zakazuji ti vstupovat do hospod. Lidé se v nich mění v divou zvěř.“; * 1220 př. n. l. – v Číně byl vydán zákon, který umožňoval trestat smrtí všechny osoby požívající alkohol; * 1691 – v německém Lutembergu se kouření trestá smrtí; * 1792 – v Číně je vyhlášena prohibice opia. Majitelé kuřáren mají být trestáni uškrcením; * 1882 – je přijatý první zákon v USA a na světě, který zavádí výchovu k abstinenci jako součást povinných osnov na veřejných školách; * 1920 až 1933 – v USA je zakázáno požívání alkoholických nápojů; * 1961 – OSN ratifikuje Jednotnou konvenci o narkotických drogách; * 1970 – vedoucí Centrálního úřadu pro léčiva a farmacii oznamuje, že drogové závislosti budou ve Francii pokládané za nakažlivé choroby podobně jako alkoholismus a pohlavní choroby; * 1975 – Malajsie uzákonila trest smrti za obchodování s drogami; * 1988 – OSN přijalo dohodu týkající se nedovoleného obchodu s psychotropními látkami. To byla jen stručná exkurze do historie světa drog a boje proti nim. V současnosti není problém drog méně aktuální. Boj proti užívání nezákonných narkotik a obchodování s nimi stojí od vstoupení Maastrichtské smlouvy v platnost na předním místě v seznamu priorit EU. Na Maastrichtskou smlouvu navazují další konvence, např. Schengenská dohoda o vnějších hranicích. To také vedlo k vytvoření nových institucí, jako je mimo jiné Evropské středisko pro monitorování narkotik a narkomanie se sídlem v Lisabonu. Úkolem tohoto střediska je monitorovat typy a trendy užívání, prodeje a cen nezákonných narkotik v EU. Přes všechna omezení, příkazy a zákazy je nezákonné obchodování s drogami snad největším zdrojem příjmu organizovaného zločinu. Proto se stále častěji objevují názory, že řešením tohoto problému, zejména z dlouhodobého pohledu, by mohla být kontrolovaná liberalizace. Tato myšlenka naráží na bariéru veřejného mínění. Bez ohledu na oficiální protidrogovou politiku však policie většiny velkých měst otevřeně toleruje oblasti, kde se měkké drogy v malém množství prodávají na ulici. Totéž platí pro tak zvané rekreační drogy (např. extasy), které se často prodávají v některých nočních klubech a diskotékách. Analýza

23

těchto nových trendů v užívání drog je komplikovanější proto, že užívání je omezeno jen na určité období či situaci a uživatelé „nevypadnou“ ze společnosti. Z našeho stručného sdělení by mělo být zřejmé, že drogy jako takové nebezpečím pro společnost nejsou. Nebezpečný je abúzus drog a vytvoření syndromu závislosti. Není to také problém nový a izolovaný. Tak, jak se otevírá svět, stává se i tento problém problémem celosvětovým v pravém slova smyslu (Fleischmann, 1998).

5.3 Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané užíváním psychoaktivních látek (MKN- 10. revize) F10. Poruchy vyvolané užíváním alkoholu Alkohol- látka, která působí útlum a intoxikaci CNS. F10.0 Akutní intoxikace alkoholem a) Musí být splněna obecná kritéria pro akutní intoxikaci. b) Chování musí být dysfunkční (přítomnost alespoň jedné z charakteristik): - dezinhibice; - hádavost; - agresivita; - labilita nálady; - zhoršení pozornosti; - zhoršení úsudku; - rušivý vliv na výkon běžných denních činností. c) Musí být přítomen nejméně jeden z následujících znaků: - kolísavá chůze; - obtíže při stoji; - setřelá řeč; - nystagmus (kmitavý pohyb očí); - snížené vědomí (např. sopor, koma); - zarudlý obličej; - nástřik spojivek. Mírná intoxikace- může vést k uvolnění, hovornosti, euforii, dezinhibici osobnosti. Těžká intoxikace- vede spíše k maladaptivním změnám, tj. agresivita, podrážděnost, labilní nálada, zhoršený úsudek, snížená schopnost výkonu pracovních a sociálních funkcí, např. stranění se lidí, psychomotorická retardace, „okénka“, otupění, koma, smrt. Průvodní jevy- hypotenze, hypotermie, oblenění dávivého reflexu, automobilové nehody, úrazy hlavy, zlomeniny žeber, zabití, sebevraždy. F10.07 Patologická intoxikace alkoholem Status tohoto stavu je ve výzkumu. Musí být splněna obecná kritéria pro akutní intoxikaci, avšak s množstvím alkoholu, které nemůže u většiny lidí způsobit intoxikaci. Verbálně agresivní chování nebo fyzické napadání – pro jedince nejsou typické, je-li střízlivý Intoxikace se vyskytuje velmi brzy po požití alkoholu.

24

Nejsou důkazy svědčící pro organickou mozkovou poruchu nebo pro jinou duševní poruchu. F10.2 Závislost na alkoholu Kritéria nejsou specifikována, avšak dochází k postižení alespoň v jedné z pěti oblastí: - práce nebo škola; - zdraví; - rodinné vztahy; - sociální fungování; - právní problémy. F10.3 Alkoholový odvykací stav Jsou splněna splněna obecná kritéria pro odvykací stav a přítomny alespoň tři z následujících znaků: - třes jazyka, víček nebo napřažených rukou; - pocení; - nauzea, dávení nebo zvracení; - tachykardie nebo hypertenze; - psychomotorický neklid; - bolesti hlavy; - insomnie; - malátnost nebo slabost; - přechodné zrakové, taktilní nebo sluchové halucinace nebo iluze; - křeče typu grand mal. F11. Poruchy vyvolané užíváním opioidů Přírodní opioidy: např. opium, morfin. Syntetické deriváty: např. heroin, methadon, hydromorfin, kodein aj. Doba účinku je různá: např. heroin 3-4 hod., morfin 4-5 hod., methadon 12-24 hod. F11.0 Akutní intoxikace opioidy Jsou splněna obecná kritéria pro akutní intoxikaci a musí být přítomno dysfunkční chování, které se projevuje nejméně jednou z pěti následujících charakteristik: - apatie a útlum; - dezinhibice; - psychomotorická retardace; - zhoršení pozornosti; - zhoršení úsudku; - narušené osobní fungování. Dále musí být přítomen nejméně jeden z pěti následujících znaků: - otupělost; - setřelá řeč; - zúžené zornice (kromě stavu anoxie z těžkého předávkování, kdy se vyskytuje dilatace zornic); - zastřené vědomí (sopor, koma).

25

Těžká intoxikace: může dojít k útlumu dýchání (a hypoxii), hypotenzi a hypotermii. Objektivní znaky- útlum CNS, snížená motilita GIT (gastrointestinálního traktu), útlum dýchání, analgézie, nauzea a zvracení, setřelá řeč, hypotenze, bradykardie, zúžení zornic, křeče, zácpa. Subjektivní příznaky- euforie (u heroinu popisována jako „orgasmus“ celého těla), někdy úzkostná dysforie, uvolnění, snížená pozornost a paměť, únava, zpomalení psychomotorického tempa. F11.3 Odvykací stav po opioidech Jsou splněna obecná kritéria pro odvykací stav a přítomny alespoň tři z následujících projevů: - touha po opioidu; - sekrece z nosu nebo kýchání; - slzení; - bolesti svalů nebo svalové křeče; - křeče v břiše; - nauzea nebo zvracení; - průjem; - dilatace zornic; - piloerekce nebo opakovaná zimomřivost; - tachykardie nebo hypertenze; - zívání; - neklidný spánek. F12. Poruchy vyvolané užíváním kanabinoidů Jedná se o látky obsažené v indickém konopí – marihuana, hašiš, tráva aj. F.12.0 Akutní intoxikace kanabinoidy Jsou splněna obecně platná kritéria pro intoxikaci a dysfunkční chování nebo abnormity vnímání, které zahrnují nejméně jeden z následujících projevů: - euforie a dezinhibice; - úzkost nebo agitovanost; - podezíravost nebo paranoidní představy; - zpomalení času (pocit, že čas plyne velmi pomalu, nebo jedinec prožívá myšlenkový úprk); - zhoršení úsudku; - zhoršení pozornosti; - zpomalení reakčního času; - sluchové, zrakové nebo taktilní iluze; - halucinace se zachovanou orientací; - depersonalizace; - derealizace; - rušivý vliv na výkon běžných denních funkcí. Zároveň musí být přítomen nejméně jeden z následujících znaků: - zvýšená chuť k jídlu; - sucho v ústech; - nastříknuté spojivky; - tachykardie.

26

Mohou se vyskytnout také stavy hypotermie v závislosti na dávce a mírný sedativní účinek. Vysoké dávky mohou způsobit mírné delirium s příznaky paniky nebo dlouhodobější (až 6 týdnů) kanabisovou psychotickou poruchu. Léčba nebývá požadována, odvykací stav se obvykle nedostavuje. F13. Poruchy vyvolané užíváním sedativ nebo hypnotik F13.0 Akutní intoxikace sedativy nebo hypnotiky Splněna obecná kritéria pro akutní intoxikaci a dysfunkční chování se projevuje nejméně jednou z následujících charakteristik: - euforie a desinhibice; - apatie a útlum; - hrubost nebo agresivita; - labilita nálady; - zhoršení pozornosti; - anterográdní amnézie; - zhoršení psychomotorického výkonu; - rušivý vliv na výkon běžných denních činností. Musí být přítomen nejméně jeden z následujících znaků: - kolísavá chůze; - obtíže při stoji; - setřelá řeč; - nystagmus (kývavý pohyb očí); - snížené vědomí; - erytematózní kožní léze (zarudnutí) nebo puchýře. Těžká intoxikace- hypotenze, hypotermie, oblenění dávivého reflexu. F13.3 Odvykací stav po užívání sedativ nebo hypnotik Splněna obecná kritéria pro odvykací stav a přítomny alespoň tři z následujících projevů: - třes jazyka, víček nebo napřažených rukou; - nauzea, dávení nebo zvracení; - tachykardie; - posturální hypotenze; - psychomotorický neklid; - bolesti hlavy; - insomnie; - malátnost nebo slabost; - přechodné zrakové, taktilní nebo sluchové halucinace nebo iluze; - paranoidní myšlení; - křeče typu grand mal; F14. Poruchy vyvolané užíváním kokainu F14.0 Akutní intoxikace kokainem

27

Splněna obecná kritéria pro akutní intoxikaci a dysfunkční chování se projevuje nejméně jednou z následujících charakteristik: - euforie a pocit zvýšené energie; - zvýšená bdělost; - velikášské představy nebo činy; - hrubost nebo agresivita; - hádavost; - labilní nálada; - opakované stereotypní chování; - sluchové, zrakové nebo taktilní halucinace; - halucinace obvykle se zachovanou orientací; - paranoidní představy; - rušivý vliv na výkon běžných denních činností. Musí být přítomny nejméně dva z následujících projevů: - tachykardie (někdy bradykardie); - srdeční arytmie; - hypertenze (někdy hypotenze); - pocení a zimomřivost; - nauzea nebo zvracení; - ztráta hmotnosti; - dilatace zornic; - psychomotorická agitovanost (někdy retardace); - svalová slabost; - bolesti hrudníku; - křeče. F14.3 Odvykací stav po užívání kokainu Splněna obecná kritéria pro odvykací stav a projevuje se dysforická nálada a jsou přítomny alespoň dva z následujících znaků: - letargie a únava; - psychomotorický útlum nebo agitovanost; - touha po kokainu; - zvýšená chuť k jídlu; - insomnie nebo hypersomnie; - bizarní nebo nepříjemné sny. Chronické užívání může vést ke vzniku těžké depresivní poruchy se suicidálními tendencemi. F15. Poruchy vyvolané užíváním jiných stimulancií (včetně kofeinu), amfetaminy F15.0 Akutní intoxikace stimulancii Splněna obecná kritéria pro akutní intoxikaci a dysfunkční chování nebo abnormity vnímání, projevující se nejméně dvěma z následujících charakteristik: - euforie a pocit zvýšené energie; - zvýšená bdělost; - velikášské představy nebo činy; - hrubost nebo agresivita;

28

- hádavost; - labilní nálada; - opakované stereotypní chování; - sluchové, zrakové nebo taktilní halucinace; - halucinace, obvykle se zachovanou orientací; - paranoidní představy; - rušivý vliv na výkon běžných denních činností. Musí být přítomny nejméně dvě z následujících charakteristik: - tachykardie (někdy bradykardie); - srdeční arytmie; - hypertenze (někdy hypotenze); - pocení a zimomřivost; - nauzea nebo zvracení; - ztráta hmotnosti; - dilatace zornic; - psychomotorická agitovanost (někdy retardace); - svalová slabost; - bolesti hrudníku; - křeče. F15.3 Odvykací stav po užívání stimulancií Splněna obecná kritéria pro odvykací stav a projevuje se dysforická nálada. Jsou přítomny alespoň dva z následujících projevů: - letargie a únava; - psychomotorický útlum nebo agitovanost; - touha po stimulanciích; - zvýšená chuť k jídlu; - insomnie nebo hypersomnie; - bizarní nebo nepříjemné sny. Chronické užívání může vést ke vzniku těžké depresivní poruchy se suicidálními tendencemi. F16. Poruchy způsobené užíváním halucinogenů F16.0 Akutní intoxikace halucinogenem Splněna obecná kritéria pro akutní intoxikaci a dysfunkční chování nebo abnormity vnímání, které se projevují nejméně jednou z následujících charakteristik: - úzkost a strach; - sluchové, zrakové nebo taktilní halucinace nebo iluze při plném vědomí a bdělosti; - depersonalizace; - derealizace; - paranoidní představy; - senzitivní vztahovačnost; - labilní nálada; - hyperaktivita; - impulzivní činy; - zhoršená pozornost;

29

- rušivý vliv na výkon běžných denních činností. Musí být přítomny nejméně dva z následujících znaků: - tachykardie; - palpitace; - pocení a zimomřivost; - třes; - neostré vidění; - dilatace zornic; - poruchy koordinace. F17. Poruchy vyvolané užíváním tabáku F17.0 Akutní intoxikace tabákem Splněna obecná kritéria pro akutní intoxikaci a musí být dysfunkční chování nebo abnormity vnímání, které se projevují nejméně jednou z následujících charakteristik: - insomnie; - bizarní sny; - labilní nálada; - derealizace; - rušivý vliv na výkon běžných denních činností. Musí být přítomen nejméně jeden z následujících znaků: - nauzea nebo zvracení; - pocení; - tachykardie; - srdeční arytmie. F17.3 Odvykací stav po užívání tabáku Splněna obecná kritéria pro odvykací stav a musí být přítomny alespoň dvě z následujících charakteristik: - touha po tabáku; - malátnost nebo slabost; - úzkost; - dysforická nálada; - podrážděnost nebo neklid; - insomnie; - zvýšená chuť k jídlu; - zesílení kašle; - ulcerace ústní dutiny; - špatná koncentrace pozornosti. F18. Poruchy vyvolané užíváním organických rozpouštědel F.18.0 Akutní intoxikace organickými rozpouštědly Splněna obecná kritéria pro akutní intoxikaci a musí být dysfunkční chování, které se projevuje nejméně jednou z následujících charakteristik:

30

- apatie a letargie; - hádavost; - hrubost nebo agresivita; - labilní nálada; - zhoršení úsudku; - zhoršení pozornosti a paměti; - psychomotorická retardace; - narušené osobní fungování. Musí být přítomen nejméně jeden z následujících znaků: - kolísavá chůze; - obtíže při stoji; - setřelá řeč; - nystagmus; - snížené vědomí; - svalová slabost; - neostré nebo dvojité vidění.

5.4 Příčiny užívání drog 1. 2. 3. 4.

Vznik drogové závislosti podle Janíka a Duška (1990) podmiňují zejména: existence drogy osobnost sociální prostředí provokující a vyvolávající činitele.

5.4.1 Droga Existenci drog není dle našeho názoru vhodné a nutné odsuzovat. Těžko bychom se kupříkladu obešli bez terapeutických účinků drog. Problémem je abúzus drog, tedy společensky neakceptovatelné užívání drogy, a vytvoření syndromu závislosti. Tyto faktory jsou posilovány nikoli z etických a humánních důvodů, ale z důvodů ekonomických. Prodej drog je stále velmi výnosný obchod. Čím vyšší poptávka, tím vyšší zisky. Hlavní příčina problémů tedy podle nás nespočívá v existenci drogy samotné, ale ve vztahu, případně postoji jedinců k droze. Droga sama může být provokující činitel pouze v určitých situacích, za určitých podmínek. Co se nelegální distribuce drog týče, preventivně může působit rozumná legislativa a přiměřená represe. Při vytváření postojů k droze hrají roli osobnost jedince, sociální prostředí a provokující a vyvolávající činitele (Fleischmann, 1999). 5.4.1.1 „Přínos“ drogy pro jedince Na základě dílčího výzkumu prováděného ve spolupráci s Petrem Jírou, studentem PF UJEP, byly zjištěny následující důvody, které vedou k abúzu drog (co droga přináší „pozitivního“): - pocit euforie; - pocit naplnění; - zvýšené sebevědomí; - pocit štěstí; - oblast psychická - harmonii; - schopnost soustředění;

31

- zvýšenou výkonnost; - zkušenost; - svobodu; - odstranění psychické bolesti; - nové kamarády; - hravost; - finance; - empatii; - nového kamaráda- drogu;

- oblast sociální

- odstranění fyzické bolesti; - štíhlá postava; - odstranění únavy; - zahnání pocitu hladu; (Fleischmann, 2000).

- oblast tělesná

5.4.1.2 Negativa užívání drog Na základě výše zmíněného výzkumu můžeme uvést následující negativa: - deprese; - nevyrovnanost; - ztráta prožívání; - ztráta sebedůvěry a sebeúcty; - oblast psychická - snížená sebekontrola; - nezájem o normální život; - špatné psychické zdraví; - ztráta smyslu života; - ztráta času, cílů, ideálů; - špatné vztahy s rodinou; - ztráta společenského postavení; - ztráta vzdělání, zaměstnání; - ztráta partnera; - dluhy; - závislost, nesvoboda; - přežívání; - nezodpovědnost; - ponižování se; - trestná činnost; - rozpad tělesné schránky; - špatné fyzické zdraví; - sexuální ochablost; - abstinenční příznaky; - smrt; (Fleischmann, 2000).

- oblast sociální

- oblast tělesná

5.4.2 Osobnost

32

Pokud vyjdeme z běžné typologie osobnosti, není dosud zcela prokazatelné, zda určitý typ osobnosti inklinuje k abúzu drog více než typ jiný. Za jedince zvýšeně ohrožené bychom mohli pokládat: a) osobnosti akcentované- jsou nápadné rozvojem některých rysů, avšak bez výrazné odchylky od normy; b) osobnosti anomální- určitý rys je výrazněji vyjádřen, avšak běžný život jedince není narušen a jedinec se zpravidla nedostává do konfliktu se společností; c) osobnosti psychopatické- jedná se o trvalou nevyváženou skladbu osobnosti tím, že některé vlastnosti jsou vyvinuty přebujele, jiné se dostatečně nerozvinou. Psychopatie je ve většině případech vrozená, ale na nevyváženém rozvoji osobnosti se v mnoha případech podílí nevhodný průběh socializace. U klasické psychopatie se příznaky objevují již v dětství, v pubertě se velmi zvýrazní, v dospělosti je psychopatická osobnost plně vyjádřena. Psychopatická osobnost může být za příznivých vnějších podmínek kompenzována, za podmínek nepříznivých dekompenzována (Mečíř, 1985). Zůstaneme-li v rovině tzv. „normální osobnosti“, mezi extrémně ohroženou část populace patří dospívající jedinci. Mimo jiné je to dáno jejich zvýšenou emocionální labilitou, hyperkritičností vůči sobě i okolí, rozporem mezi jejich sociální rolí, kdy je od nich očekáváno chování a jednání na dospělé úrovni, a sociální pozicí, kde jsou jim dosud přiznávána práva nedospělého, dítěte, a zvýšeným prožíváním strachu až úzkosti pramenící z nejistoty pojetí vlastní osoby, z nejistoty o své roli v životě apod. Preventivní působení v oblasti abúzu drog je v této souvislosti nutné zaměřit na vytvoření takového sociálního prostředí, které povede ke kompenzaci nejohroženější části populace a k vytvoření pozitivních postojů k jiným fenoménům, než je droga a její abúzus (Fleischmann, 1999). 5.4.3 Sociální prostředí 5.4.3.1 Činitelé prostředí Pokud pomineme vnitřní výbavu jedince, působí v procesu socializace prostřednictvím konkrétních mechanismů tzv. činitelé prostředí. Patří k nim činitelé mikroprostředí, mezoprostředí, exoprostředí a makroprostředí (Helus, 1992). 1) Z činitelů mikroprostředí jedince v jeho vývoji bezprostředně ovlivňují zejména rodiče, případně prarodiče, sourozenci, spolužáci, učitelé, kamarádi apod. Zmíníme-li se kupříkladu o působení rodiny, což je zpravidla první sociální skupina, které se jedinec stává členem, její působení by mělo být prosociální, rodina by měla bezpodmínečně zabezpečit plnění svých základních funkcí- funkci výchovnou, emocionální, ochrannou, ekonomickou a biologickou. Nejsou-li tyto funkce řádně plněny, rodina se stává dysfunkční, případně afunkční a její působení je spíše protipreventivní. Neméně významné je působení učitelů. 2) Z činitelů mezoprostředí je významné, do jaké míry jsou zachovány transkontextuální vazby- např. činnostní, vědomostní, dovednostní, dále pak jaké kvality jsou vztahy mezi činiteli mikroprostředínapříklad kvalita vztahů mezi rodiči a učiteli. 3) V rámci exoprostředí hraje roli kupříkladu to, zda jedinec vyrůstá v malém městě či vesnici, nebo ve městě s velkým počtem obyvatel,

33

kde působících vlivů je více a větší je i anonymita jedince, dále profese rodičů apod. 4) Činitelé makroprostředí sice nepůsobí přímo, avšak například kultura národa, ideologie státu jedince v jeho vývoji ovlivňují, a to zejména prostřednictvím činitelů mikroprostředí. 5.4.3.2 Mechanismy socializace Při koncipování programů primárně preventivního působení bychom měli také zohlednit to, jaké mechanismy působí v rámci socializace jedince. Mezi základní socializační mechanismy tedy patří sociální činnosti- hra, učení, práce, dále imitace, identifikace, sugesce a sociální zpevňování. 5) Sociální činnosti by svou formou a obsahem měly mít pro jedince progresivní charakter, neměly by vést k regresi osobnosti jedince. Ve spojení se sociálními činnostmi by měly být uspokojeny primární, ale i sekundární potřeby jedince, zejména potřeba úspěchu, uznání, poznávání, potřeba být okolím pozitivně hodnocen. Pokud sociální činnosti nejsou progresivní, pokud potřeby jedince nejsou dostatečně uspokojeny, jedinec je frustrován a psychicky deprivován, což jsou faktory zvyšující ohrožení jedince z hlediska nebezpečí abúzu drog. 6) U imitace jde o to, že jedinec buďto automaticky, nevědomě, či záměrně napodobuje vzorce chování či jednání modelu, který je pro něj přitažlivý, má k němu určitý vztah. Zde je důležité, jaké modely budou jedinci předkládány. Ne vždy je chování a jednání modelu, i když modelu atraktivního a úspěšného, prosociální. Máme tedy snahu jedincům předkládat modely sociálně žádoucí, pozitivní, jakési vzorce bez chyb. A zde se můžeme dočkat tzv. „bumerangového efektu“ (Kondáš a kol., 1989). Jedinec model nenapodobuje, ale ignoruje či odmítá. Příčin může být několik. Model není pro jedince subjektivně přitažlivý, nevidí v něm cestu, jak být například úspěšný a pozitivně hodnocen, model je pro něj nedosažitelný, nemůže realizovat určitý předkládaný vzorec chování a jednání, model je předkládán příliš často a příliš intenzivně, je jedinci vnucován. Jestliže se tedy chceme vyvarovat neúspěchu v podobě nepřijetí sociálně žádoucího modelu a mnohdy, paradoxně, přijetí modelu sociálně nežádoucího, neměli bychom nevhodně operovat modely ideálními. Vhodnější je diskutovat s jedinci o pozitivech a negativech předkládaných modelů a citlivě, avšak důsledně, vést jedince k tomu, aby zvolil model prosociální. Práce je to obtížná, avšak jak subjekt socializace (ten, který působí), tak objekt socializace (jedinec, na kterého je působeno) mohou ve svém důsledku prožít pocit úspěchu a pozitivního uplatnění v určité sociálně žádoucí činnosti i v životě. Mnohdy zde platí:“Nemohu-li být nejlepší v tom, že jsem nejlepší, budu alespoň nejlepší v tom, že budu nejhorší.“ Motivem bývá například komplex méněcennosti, psychická deprivace, snaha uniknout, snaha vyjádřit protest apod. 7) Identifikace spočívá v tom, že jedinec pouze nenapodobuje určitý model, ale ztotožňuje se s jeho názory, postoji, hodnotami apod. Tak, jako je mnohdy obtížné dosáhnout toho, že jedinec přijímá sociálně žádoucí názory, vytváří si sociálně žádoucí postoje a přijímá sociálně

34

žádoucí hodnoty, je velmi obtížné změnit sociálně nežádoucí názory, postoje, hodnoty. 8) Prostředkem v obou případech je mechanismus sociálního zpevňování. Formy jsou v zásadě dvě- odměna a trest. Opíráme se zde o přirozenou tendenci jedince vyhledávat podněty a situace, které jsou subjektivně prožívány jako příjemné, a vyhýbat se podnětům a situacím, které jsou subjektivně prožívány jako nepříjemné. Odměnou tedy navozujeme prožitek libý, trestem prožitek nelibý. Ve vztahu k uvedenému bychom zmínili alespoň dva problémy. Prvním problémem je to, že při aplikaci drogy jedinec zpravidla očekává a mnohdy také následně prožívá pocity libé. Droga tedy může být pro jedince, minimálně v počátcích drogové kariéry, jakousi odměnou. Odměnou, kterou realizoval on sám, a to svobodně, nezávisle na okolí, zejména nezávisle na autoritách, vůči kterým je zpravidla hyperkritický, bez ohledu na to, zda se o odměnu zasloužil prosociálním chováním a jednáním. Druhým problémem může být forma a míra trestu. Pokud je trest nepřiměřený, pak je, ač si je jedinec vědom svého provinění, prožíván jako křivda. To vede obvykle k obrannému agresivnímu chování, kdy prostředkem agrese může být užití drogy. 9) Dalším socializačním mechanismem, který může významnou měrou přispět k efektivitě preventivního působení, avšak také k rozvoji drogové závislosti, je sugesce. Tu je možno charakterizovat jako nekritické přijímání informací bez racionální korekce. Sugestivní působení je založeno v první řadě na prožitcích. Pokud tedy v rámci preventivního působení navodíme atmosféru z hlediska emocionálního významnou, pravděpodobnost efektivity našeho působení se zvýší. Tím však nechceme říci, že by informace podávané v rámci preventivního působení měly postrádat racionální jádro. Je vždy nutno zvážit, jaké informace zvolíme a jakým způsobem je budeme podávat. Zároveň není možné opominout kvalitu vztahu mezi komunikátorem (ten, který informace předává) a komunikantem (ten, který informaci přijímá). Vztah by měl být vždy založen na vzájemné důvěře, akceptaci (přijetí druhého i s jeho případnými nedostatky), kongruenci (opravdovost vztahu) a empatii, tedy schopnosti vcítit se do prožívání druhé osoby (Fleischmann, 1999). 5.4.4 Provokující a vyvolávající činitele Dosud jsme stručně naznačili některé vlivy, které podporují jak prosociální vývoj jedince, tak mohou, v rámci dysfunkčnosti svého působení, vést k rozvoji drogové závislosti. Konkrétních provokujících a vyvolávajících činitelů může být celá řada. Mohou působit izolovaně či v kombinaci. Jde o interindividuální záležitost. Motivem k užití drogy je velmi často touha po dobrodružství, po neobvyklém a intenzivním prožitku, snaha nebýt izolován v rámci sociální skupiny, vyjádřit nesouhlas, protest, posílit své sebevědomí, uniknout apod. V pozadí pak ve většině případů najdeme psychickou deprivaci jedince, a to hlavně deprivaci emocionální, sociální, případně senzomotorickou, a frustraci, kdy překážka na cestě k cíli je pojímána jako pro jedince nepřekonatelná či nesmysluplná. V těchto situacích bývá významným provokujícím činitelem druhá osoba, avšak za velmi významného

35

provokujícího činitele je možno v těchto situacích považovat drogu samotnou (Fleischmann, 1999). 5.4.4.1 Činitelé zvyšující riziko abúzu alkoholu a nealkoholových drog u dětí a dospívajících Podle Nešpora a Csémyho (1997), mezi tyto činitele patří zejména: 1. Činitelé týkající se osobnosti jedince: - setkání s drogou v mladém věku; - poškození mozku (při porodu, úrazem); - dlouhodobé bolestivé onemocnění; - nižší inteligence; - nízká frustrační tolerance; - duševní poruchy a poruchy chování; - nedostatek dovedností v oblasti zvládání mezilidských vztahů; - nedostatek dovedností v oblasti řešení problémů, prožitek krizí; - nízké sebevědomí; - špatné sebeovládání. 2. Činitelé prostředí: a) Rodina: - zneužívání drog rodiči nebo příbuznými; - schvalování drog u dětí; - příliš nízká, vysoká či rozporná směs míry požadavků, řízení a kontroly ze strany rodičů; - přehnaně kladný či záporný citový přístup rodičů k jedinci (případně jeho rozporná směs); - podceňování jedince, jeho znevažování; - špatné duševní a společenské fungování rodičů; - rodiče osamělí, lhostejní nebo hostilní; - chudoba či nezaměstnanost rodičů; - duševní choroba rodičů; - sexuální zneužití dítěte v rodině; - dítě bez rodiny, domova; - neúplná rodina; - nestabilní rodinné zázemí. b) Škola: - neexistence systematické prevence; - špatná či žádná spolupráce s rodiči; - neexistence pravidel či nepřiměřená pravidla ve vztahu k drogám; - snadná dostupnost drog ve škole nebo v jejím okolí; - učitelé vnímáni jako nepřátelští či lhostejní; - špatná spolupráce učitele se žáky; - akcentování pouze nedostatků žáků; - zesměšňování a ponižování zejména problematických žáků; - cynická, odcizená atmosféra ve škole s absencí pozitivních hodnot; - chybí návaznost na mimoškolní aktivity a způsoby trávení volného času. c) Vrstevníci:

36

-

chování se protispolečenské; pozitivní vztah k drogám; užívání drog; problémy s autoritami, odmítání pozitivních prosociálních modelů; odcizení, cynismus; zesměšňování, snižování sebevědomí, tyranizování jedince s odlišnými postoji a názory.

d) Společnost: - nestabilita; - nedostatek příležitostí k sebeuplatnění; - absence dobrých možností trávení volného času; - společenské normy a zákony se ke zneužívání drog staví kladně, cynický postoj ke zdraví ve společnosti; - špatné životní podmínky; - nedostatečná úroveň zdravotní péče, vzdělávání, sociální péče; - neinformovanost, lhostejnost, nezodpovědnost odpovědných činitelů; - vysoká kriminalita; - propagace násilí a drog v reklamě, sdělovacích prostředcích apod.; - diskriminace.

5.5 Patologické hráčství- gambling. Patologické hráčství je možno charakterizovat jako nutkavou potřebu hrát, a to na úkor materiálních, pracovních, rodinných a sociálních hodnot, na úkor svých dřívějších zájmů. Jedinec ztrácí sebekontrolu, kontrolu nad penězi, časem, úrovní mezilidských vztahů. Závislost na hraní se postupně prohlubuje. Motivem hraní je zpravidla touha po prožitku citového vzrušení, touha po úspěchu, zisku, napínavé činnosti, kde výsledek není předem znám, mnohdy jde o určitou formu úniku (zejména u žen). Důsledkem jsou problémy zejména v oblasti pracovní (hra na úkor studia, pracovní činnosti, což vede ke zhoršení výsledků činnosti apod.), společenské (postupná izolace, neschopnost navazování a udržování kontaktů, konflikty v rodině apod.), osobní (preference hry nad jinými, potřebnějšími činnostmi, nad dřívějšími zájmy, a to i proti vůli „hráče“). Kariéra patologického hráče probíhá ve třech fázích: 1. Fáze vyhrávací - jde o první fázi, kdy jedinec pociťuje libý prožitek z výhry, bývá čím dál více vtahován do hry, s vidinou zisku do hry investuje čím dál více času a financí. 2. Fáze prohrávací - jde o druhou fázi, kdy hráč stále více prohrává, do hry investuje stále více peněz a času, aby získal alespoň vložené investice zpět. Své prohry a ztráty před okolím maskuje. Lže, půjčuje si peníze, které zpravidla není schopen řádně vracet, hraní skrývá. Objevují se vážné problémy v rodině, škole, práci apod. 3. Fáze ztráty sebekontroly - jde o třetí fázi. Hráč se ocitá ve vážných finančních problémech, které nezřídka řeší majetkovou trestnou činností. Není schopen strukturovat svůj čas, většinu času hraje.

37

-

Dochází k rozpadu rodiny, ztrátě zaměstnání, vyloučení ze školy apod. Hráč tuto situaci mnohdy vidí jako bezvýchodnou, objevují se deprese, někdy suicidální pokusy. v této fázi je terapie nutností (Bartlová, 1998).

5.6 Otázky a úkoly 1. 2. 3. 4. 5.

Charakterizujte pojmy droga, intoxikace, abúzus. Charakterizujte syndrom závislosti a odvykací stav. Jaké jsou základní duševní poruchy a poruchy chování způsobené drogou? Popište příčiny užívání drog. Charakterizujte gambling.

II. Problematika prevence

Klíčová slova: prevence, typy, cíle, efektivita, zásady, kritéria, sebevědomí, přístup, vztah, důvěra. Hovoříme- li v této souvislosti o potřebě vytvoření podmínek pro činnost subjektů, které se zabývají prevencí výskytu sociálně patologických jevů, je nutno diferencovat tři základní úrovně preventivních aktivit.

1.1. Typy prevence Primární prevence zahrnuje vytváření a zabezpečení optimálních podmínek pro fyzický, psychický a sociální vývoj jedince. Jak uvádí Kondáš a kol. (1989), úkolem primární prevence je zabezpečovat optimální podmínky tělesného a duševního zdraví a předcházet vzniku nepřiměřených projevů a poruch. Zejména primární prevenci je možno považovat za celospolečenský úkol, na jehož plnění by měly participovat stát svou politikou sociální, školskou a zdravotnickou. Na vlastní realizaci by měli spolupracovat ekonomové, politici, pedagogové, psychologové, lékaři, legislativci apod. Sekundární prevence má zachytit poruchu fyzického, psychického a sociálního vývoje v počátečním stadiu, zajistit potřebná opatření pro ohroženého jedince a zabránit rozšíření poruchy mezi jedince jiné. Sekundární prevence je úkol zejména pro výchovné instituce (včetně škol), rodiče, psychologické, sociální a zdravotnické služby.

38

Terciální prevence má za úkol předcházet zhoršování stavu, recidivám a eliminovat důsledky sociálně patologických jevů. Zde by se měli angažovat již úzce specializovaní odborníci. Nespecifická primární prevence je zpravidla prováděna rodiči, učiteli MŠ, 1. stupně ZŠ a pracovníky mimoškolních aktivit. Na úrovni MŠ se děti, se souhlasem rodičů, učí pracovat s informacemi, je posilováno jejich sebevědomí a učí se zdravému životnímu stylu. Na 1. stupni ZŠ je součástí vyučování výchova ke zdravému životnímu stylu, k odpovědnosti za své chování, k toleranci, sebeúctě a posilování sebevědomí. Žáci se učí komunikačním schopnostem, řešení problémových situací, schopnosti čelit negativnímu vlivu vrstevníků, asertivnímu jednání. V rámci volného času je zapotřebí rozšířit nabídku organizovaného i neorganizovaného využití volného času. Specifická primární prevence je zpravidla realizována školskými úřady, pedagogy, pedagogicko-psychologickými poradnami, vrstevníky, externími odbornými organizacemi státními i nestátními. Prevence je zaměřena především na žáky 2. stupně ZŠ, ZvŠ, SŠ, OU, SOU. Formou práce jsou například besedy ve třídě v rámci vyučování, akce peer aktivistů na školách, besedy s odborníky, uživateli, ex-usery a návštěvy specializovaných zařízení. Tak jsou žákům podávány pravdivé informace o návykových látkách, jsou nacvičovány komunikační dovednosti, asertivita, cvičí se ve schopnosti čelit negativnímu tlaku vrstevníků, je podporováno jejich sebevědomí, sebeúcta a jsou vedeni k odpovědnosti za své chování. Nutno podotknout, že ne vždy jsou specifika uvedených aktivit zohledňována v předkládaných projektech a koncepcích, což komplikuje nejen samu realizaci jednotlivých záměrů, ale zejména jejich efektivitu. Kupříkladu na některých školách a v mnoha rodinách je nedostatečně vykonávána prevence sekundární. Preventivní aktivity pak směřují buďto do oblasti primární prevence, nebo je odpovědnost přesouvána na odborníky pracující již v oblasti prevence terciální. Zejména školy se ve své preventivní činnosti zaměřují převážně na oblast prevence primární. Přitom rozložení žáků například z hlediska postoje k drogám, respektive užívání drog může být následující. Vezmeme-li jako příklad malou sociální skupinu- školní třídu, není výjimkou rozdělení do následujících subskupin: 1. subskupina - jedinci, kteří jsou na droze závislí; 2. subskupina - jedinci, kteří s drogou experimentovali a mají tendenci drogu užívat dále; 3. subskupina - jedinci, kteří s drogou experimentovali a nemají tendenci drogu užívat dále, avšak připouštějí možnost opakování aplikace drogy z různých důvodů; 4. subskupina - jedinci, kteří s drogou mají zkušenost, avšak nechtějí ji opakovat; 5. subskupina - jedinci, kteří s drogou zkušenost nemají, avšak experimentování se nebrání; 6. subskupina - jedinci, kteří s drogou zkušenost nemají a zásadně ji odmítají;; 7. subskupina - jedinci, kteří drogy sami distribuují, aniž by je užívali (Fleischmann, 1999). S ohledem na rozložení jedinců ve skupině stojí se jeví jako nezbytné postupovat při preventivním působení diferencovaně. Tento přístup však klade zvýšené požadavky na subjekty, zejména pedagogy, kteří v rámci prevence působí.

39

Primární prevence se opírá zejména o systém výchovně- vzdělávací. Ač se obecně zdůrazňuje nezastupitelnost obou složek tohoto systému, sledujeme jisté přeceňování složky vzdělávací a inteligenčního kvocientu (IQ) na úkor složky výchovné, kde je zastoupen velkou měrou tzv. emocionální kvocient (EQ). Zkušenosti ukazují, že pouze vysoký inteligenční kvocient není garantem úspěchu, avšak ve škole, i mnohými rodiči, je vyžadována a hodnocena především IQ- inteligence. Proto mnozí psychologové a pedagogové doporučují doplnit vzdělávací proces o složku tzv. „lidského vzdělávání“, které je možné nazvat emocionální inteligencí. Ta se opírá především o pět schopností, které je třeba rozvíjet už od dětství. Jsou to: 1. Sebevědomí 2. Organizace vlastního života 3. Motivování sebe sama 4. Empatie 5. Angažovanost v kontaktu s druhými lidmi (Brockert, Braunová, 1997). Socializační činitelé působí na jedince komplexně. Proto by mělo být i preventivní působení komplexní. Rovněž s ohledem na potřebu rozvoje výše uvedených vlastností je vhodné nastínit, v rámci jakých dimenzí můžeme rozvíjet jaké stránky osobnosti, s jakým cílem, jakými prostředky apod. Inspirovat se můžeme tzv. „schématem třídimenzionální socioprofesní přípravy“ (Šmahel, Řezáč, 1996). Schema třídimenzionální socioprofesní přípravy dimenze

gnoseologická

praxeologická

axiologická

zasahovaná stránka osobnosti

intelektuální

behaviorální

emoční

formativní činnosti

vzdělávání

výcvik

výchova

prvky formování

vědomosti znalosti

výsledek formování

vzdělání

schopnosti dovednosti návyky chování

hodnoty vlastnosti povahové rysy povaha

socioprofesní profil

vzdělanostní

dovednostní

osobnostní

uměti

býti

cíl socioprofesní přípravy věděti

Výsledkem komplexního působení by měl být jedinec, který ví, umí a je. Tedy jedinec vzdělaný, adaptabilní, schopný překonávat překážky, schopný kooperace, sebevědomý, s pozitivním vztahem k sobě a druhým lidem atd. Můžeme stručně říci- člověk sociálně zralý.

1.2 Cíle prevence 1.2.1 Cíle efektivní prevence abúzu drog Aby bylo preventivní působení efektivní, je třeba si stanovit konkrétní cíle. Podle Nešpora a kol. (1999) jsou cíle efektivní prevence abúzu drog následující: a) Předejít užívání všech návykových látek. b) Pokud možno posunout setkání s návykovými látkami do pozdějšího věku, když je jedinec z hlediska biologického a psychického zralejší a tím odolnější. 40

c) Eliminovat experimentování s návykovými látkami. Pokud k experimentování došlo, zamezit dalšímu užívání látek. 1.2.2 Cíle prevence sociálně patologických jevů obecně a) Předcházet výskytu a šíření sociálně patologických jevů. b) Vytvořit informační a realizační prostor pro prevenci sociálně patologických jevů. c) Eliminovat možnosti dětí a dospívajících setkat se a aplikovat sociálně patologické chování. d) Zvýšit resistenci jedinců vůči sociálně patologickým jevům. Primárně preventivní působení je ve své podstatě zaměřeno na oblast emocionální a konativní. Jde především o změnu postojů k sociálně patologickým jevům a změnu chování jedince. Kognitivní oblast v této souvislosti není rozhodující. Například informací a znalostí o negativních účincích drog mají jedinci dostatek, přesto však drogu úmyslně užívají, respektive zneužívají. Vedle zohlednění stanovených cílů je rovněž důležité rozhodnout, na koho bude preventivní působení zaměřeno. Půjde o všeobecné působení na nediferencovanou část populace- všeobecná prevence, či se prevence bude týkat konkrétních jedinců či skupiny s jistými charakteristickými rysy (například poruchy chování)- specifická prevence? (Fleischmann, 1999).

1.3 Zásady preventivního působení Prevence sociálně patologických jevů by měla probíhat systémově a měla by respektovat zásady zaměřenosti, komplexnosti, koordinace, kontinuálnosti, včasnosti, mezioborovosti a primárnosti psychické regulace. 1) Z hlediska zaměřenosti by mělo být preventivní působení zaměřeno na všechny děti a mládež, komplexní postup zahrnuje kromě orientace na dítě i zaměřenost na jeho širší okolí, tj. například na rodiče, pedagogy apod. 2) Postup by měl být koordinován, aby byla vyloučena duplicita, rozporuplnost v působení zodpovědných subjektů. 3) Jednotlivé preventivní aktivity by na sebe měly navazovat, měly by probíhat kontinuálně, a to od zjištění poruchy až po eliminaci nežádoucího chování. 4) Pokud se objeví první signály ohrožení psychického a sociálního vývoje dětí a mládeže, měla by být pomoc zajištěna včas. Prevence je tím účinnější, čím dříve s ní začneme. S preventivním působením vlastně začínáme od narození dítěte, avšak za základ preventivního působení je možno považovat předškolní a mladší školní věk (důležitý vliv rodičů a školy). V období dospívání je prevence mnohdy komplikována vlivem vrstevníků, u kterých mohou být některé sociálně patologické jevy zaznamenány. 5) Efektivní preventivní působení se neobejde bez týmové, mezioborové spolupráce například mezi pedagogy, psychology, lékaři, sociálními pracovníky a právníky.

41

6) Z hlediska primárnosti psychické regulace by měla být prevence prioritně zaměřena na nedostatky v úrovni psychické regulace chování. 7) Preventivní působení by mělo zohledňovat zásadu přiměřenosti věku, vzdělání, dovednostem a zkušenostem jedince. Co se týká priorit při realizaci systému prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže, je především nutné: - realizovat systém vzdělávání pedagogických pracovníků, přednostně pak vyškolit školní metodiky prevence; - realizovat minimální preventivní programy na školách a školských zařízeních, zefektivnit spolupráci s rodiči a zabezpečit možnost seberealizace dětí a mládeže ve volném čase; - realizovat modifikované preventivní strategie a metody hlavně ve vztahu k jedincům s výchovnými problémy, k postiženým a jinak rizikovým skupinám dětí a mládeže, a to jako součást výchovně vzdělávacího procesu na školách a školských zařízeních; - zvýšit účinnost systému pedagogicko- psychologického poradenství; - vypracovat systém hodnocení účinnosti realizovaných preventivních aktivit. Tento systém bude předpokladem pro sledování efektivity preventivního působení na příslušných úrovních. Co se školských zařízení týče, mohou využít následující kritéria preventivního působení.

1.4. Kritéria preventivního působení ve školách 1) Prevence se opírá o spolupráci s rodiči. 2) Prevence probíhá jako kontinuální proces. 3) Prevence zohledňuje zásadu přiměřenosti (věku, vzdělání, zkušenostem, dovednostem, skupinám apod.). 4) Prevence je koncipována jako získání co nejširších poznatků o sociálně patologických jevech. 5) Prevence je zaměřena na získání postojů a dovedností, které jedincům umožní řešit náročné životní situace a zvýší se tím resistence vůči sociálně patologickým jevům. 6) Prevence se opírá o akceptovatelné, přitažlivé modely, názorné přístupy a neformální přístup. 7) Prevence je spojena s výchovou k občanské odpovědnosti a ke zdravému životnímu stylu. 8) Prevence je schopna zlepšit schopnost komunikovat o problémech a vyrovnávat se s nimi, rozvíjet zdravé sebevědomí jedince. 9) Předpokladem úspěšné prevence je získání důvěry dítěte (Marhounová, Nešpor, 1995). 1.4.1 Jak rozvíjet zdravé sebevědomí Jak uvádí Nešpor a Czémy (1997), pro rozvoj přiměřeného, zdravého sebevědomí by dospělí měli: 1) Chválit dítě. Ne vždy se nám věci povedou tak, jak si představujeme. Proto by dítě mělo být chváleno nejen za úspěch, ale také především za snahu. Rodiče i učitelé by měli dítě chválit i za drobné úspěchy. Měli by reagovat pozitivně na to co se podaří a ne si všímat pouze neúspěchů.

42

2) Pomáhat dítěti stanovovat si rozumné cíle. Rodiče i učitelé by si měli být vědomi limitů dítěte a nevést ho k nereálným cílům. Rodiče, učitelé i dítě se tak vyvarují nepříjemných zklamání. 4) Kritizovat konkrétní chování, ne dítě samotné. Rodiče a učitelé by měli dát dítěti najevo, jaké chování se jim líbí a jaké neakceptují. To, že dítě udělalo něco špatně, že se v konkrétním případě chovalo nevhodně, neznamená, že je špatné a rodiče, respektive učitelé ho odmítají, nemají ho rádi. 5) Neslibovat dítěti vzdušné zámky. Rodiče a učitelé by neměli z dítěte vychovávat „hvězdu“. Svět je zpravidla jiného mínění a setkání dítěte s ním je často pro dítě bolestivou ranou. Dospělí by dítě měli citlivě vést k poznání jeho silných i slabých stránek s tím, že ani oni nejsou dokonalí a dokonalého člověka na světě nenajdeme. 6) Dát dítěti přiměřenou míru odpovědnosti za různé úkoly v doma i ve škole. Dítě se tak učí nejen odpovědnosti samé, ale získává rovněž vědomí toho, že je druhým užitečné, má jim co nabídnout, není zbytečné. 7) Dávat dítěti najevo, že ho dospělí mají rádi. Vztah dítěte k sobě samému je formován rovněž vztahem dospělých autorit k němu. Autority by svůj cit k dítěti měli vyjadřovat nejen verbálně, ale rovněž nonverbálně (mimikou- úsměv, haptikou- dotek, pohlazení). Optimální výchovný přístup je pak ten, kdy si je dítě vědomo (rovněž to tak prožívá) , že ho rodiče, učitelé mají rádi, přijímají ho a respektují, jsou mu oporou, chrání ho, kdy dítě ví, že má určité povinnosti, které je nutno plnit a které je schopno plnit, že jsou určitá pravidla, která je potřeba dodržovat. Jsou tak vlastně uspokojeny jedny ze základních potřeb dítětepotřeba ochrany, podpory, hranic a limitů. Mýlí se ti dospělí, kteří se domnívají, že ke zdárnému vývoji dítě potřebuje neomezenou svobodu, že stanovováním pravidel a povinností by byla narušena autonomie dítěte. Dosáhnou mimo jiné toho, že dítě prožívá nejistotu, jeho sebepojetí a sebehodnocení je neadekvátní. Dospělí by si měli být vědomi, že jsou pro dítě nositelem hodnot, vzorem, modelem, který je napodobován vědomě i nevědomě. 1.4.2 Jak přistupovat k dítěti Za důležitou součást preventivního působení považujeme postoj rodičů a učitelů k dítěti, jaký mají k dítěti vztah, jaká je rodinná a školní atmosféra. Co se základních postojů k dítěti týče, můžeme je podle Čápa (1987) rozlišit podle dvou základních hledisek- hlediska citového vztahu k dítěti a hlediska požadavků, řízení a kontroly. a) Hledisko citového vztahu k dítěti: kladný postoj- dítě si je vědomo toho, že ho rodiče, učitelé mají rádi, že se mu snaží porozumět, pochopit ho a pomoci mu, že se na ně může v případě nutnosti spolehnout; sentimentální láska- rodiče (učitelů se tolik netýká) jsou emocionálně přehnaně připoutáni k dítěti a snaží se ho rovněž připoutat, kladné projevy k dítěti jsou přehnané, dítě je rozmazlováno, rodiče jsou nekritičtí; chladný, odmítavý přístup k dítěti- dítě necítí lásku rodičů, pozitivní vztah ze strany učitelů, prožívá pocit samoty, nejistoty, opuštění; rozporná směs- rodiče a učitelé mnohdy bez zjevného důvodu střídají kladné a záporné projevy, dítě prožívá zmatek, ocitá se v situaci konfliktu (typ + -). b) Hledisko požadavků, řízení a kontroly: přiměřená míra- na dítě jsou kladeny přiměřené požadavky, jejich plnění je kontrolováno a dítě ví, že je nutno je respektovat, přitom je dítěti poskytována samostatnost;

43

přehnaně vysoká míra- samostatnost dítěte je omezována, přístup rodičů, učitelů je silně autoritativní, perfekcionistický; příliš nízká míra- dítě je bez povinností, požadavků, není korigováno a usměrňováno, je ponecháno bez kontroly; rozporná směs- v požadavcích, kontrole a řízení panuje nedůslednost, často jsou střídány protichůdné přístupy. I z tohoto rozlišení je patrné, které přístupy je možno považovat za velmi rizikové ve vztahu k rozvoji sociálně patologických jevů. Jedná se o sentimentální lásku, kde je přehnaně kladný citový vztah k dítěti; odmítavý přístup k dítěti a rozpornou směs. Z hlediska požadavků, řízení a kontroly jde o přehnaně vysokou míru, kdy je dítě stresováno, příliš nízkou míru a opět rozpornou směs. Sentimentální láska se stejně jako chladný přístup k dítěti často pojí s příliš nízkou mírou požadavků, řízení a kontroly. Chladný, odmítavý přístup se však mnohdy pojí také s přehnaně vysokou mírou požadavků, řízení a kontroly, což mimo jiné negativně ovlivňuje sebevědomí dítěte. Avšak právě zdravé sebevědomí podporuje rezistenci jedince vůči sociálně patologickým jevům. Z uvedeného rovněž vyplývá, že každý vztah by se měl řídit určitými pravidly. 1.4.3 Pravidla podporující zdravé vztahy Mluvíme-li o potřebě pravidel, pak se můžeme inspirovat aktuálními pravidly „zdravé“ rodiny podle Nešpora a Czémyho (1997). Tato pravidla mají však širší platnost a je možno je aplikovat nejen v rodině, ale také ve škole či jiném společenském prostředí. Pravidla, tedy určité normy, pojímáme jako faktor, který usnadňuje společenský styk, podporuje zdravé vztahy. V pravidlech jako takových nevidíme faktor omezující svobodný rozvoj jedince, jeho autonomii. Problém nespatřujeme v existenci pravidel samé, ale v jejich kvantitě a kvalitě. Ke „zdravým“ pravidlům patří: 1) Pravidlo předem daných a logicky souvisejících důsledků porušení pravidla. Dítě by mělo vědět, že dané pravidlo je stanoveno a co bude následovat, když pravidlo poruší, o jakou formu trestu se bude jednat. 2) Pravidlo práva na kontrolu. Dítě si musí být vědomo, že rodiče, učitelé mají právo ho kontrolovat. Že jde o důslednost z jejich strany. Kontrola by neměla být pojímána jako akt nedůvěry. 3) Pravidlo neústupnosti vůči vydírání. Dítě by si mělo být vědomo, že rodiče, učitelé nebudou akceptovat jeho sliby, výčitky, protože jsou za něj zodpovědní. A odpovědnost se nedá zpochybnit. 4) Pravidlo informovanosti. Rodiče, učitelé by měli být schopni o problémech diskutovat, měli by být připraveni argumentovat. Zároveň by měli dát rovněž dítěti prostor k diskusi, brát vážně jeho argumenty a akceptovat dítě jako spolutvůrce pravidel. 5) Pravidlo „žádný alkohol nebo nealkoholové drogy u nezletilých“. Z lékařského a psychologického hlediska je nezralý organismu drogou více ohrožen. Dítě by tedy mělo pravidlo interpretovat jako pravidlo, které ho chrání, ne omezuje Stanovování pravidel a dosažení toho, že budou akceptována a respektována, není možné bez vzájemné důvěry. Vzájemná důvěra, zejména pak důvěra dítěte v rodiče i učitele, je základem soužití členů sociální skupiny. Rodiče, učitelé by měli tuto důvěru získat a posilovat. Její ztráta zpravidla významně naruší vztah mezi dítětem a rodiči, učiteli. 1.4.4 Jak si získat důvěru dítěte

44

Nešpor a Czémy (1997) uvádějí možnosti, jak důvěru dítěte získat: 1) Věnovat se dítěti. Pokud se na nás dítě s něčím obrátí, začne například něco vyprávět, dospělí by měli přerušit činnost a dítěti se věnovat. 2) Sledovat, co dítě říká nonverbálně (mimikou, gesty, tónem hlasu apod.). Neverbální sdělení bývá v určitých případech důležitější ne sdělení verbální. 3) Povzbuzovat dítě, aby s dospělým mluvilo. Významná jsou zde například slova „aha“, „opravdu?“, „hm“ atd. Nežádoucí jsou prudké, jízlivé, ironické, odmítavé reakce na sdělení dítěte. 4) Vyjádřit to, co dítě řeklo, vlastními slovy. Dospělí tím dají najevo, že mají o sdělení dítěte zájem, zároveň se ujistí, že správně sdělení porozuměli. 5) Kontrolovat tón hlasu. Ten by měl podporovat obsahovou stránku sdělení, ne s ní být v rozporu. 6) Odpovídat dítěti nejen verbálně. Důležité je pokývání hlavou, objetí apod. Často záleží na situaci samotné. 7) Věnovat dítěti alespoň chvilku neformálního kontaktu denně. Mnohdy nezáleží na tom, jak dlouho jsme s dítětem, ale jak kvalitně je čas vyplněn. 8) Ptát se každý den dítěte, co prožilo hezkého, co ošklivého ho potkalo. 9) Dítěti nelhat. Lepší je, když dospělý přizná, že něco neví, že o něčem pochybuje. Tím důvěru neztratí, ale zpravidla vztah posílí.

1.5 Otázky a úkoly 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8.

Vyjmenujte a charakterizujte typy prevence. Jaké jsou cíle prevence? Vyjmenujte a charakterizujte zásady prevence. Jaká jsou kritéria preventivního působení ve školách? Jak můžete rozvíjet zdravé sebevědomí? Charakterizujte jednotlivé přístupy k dítěti. Jak můžete podporovat zdravé vztahy k dítěti? Jak si získáte důvěru dítěte?

III. Přehled literatury

A. Použitá literatura Baron, R. A., Richardson, D. B.: Human aggression. New York: Plenum Press, 1994. Bartlová, S.: Sociální patologie. Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví, Brno, 1998. Brockert, S,- Braunová.S: Testy emocionální inteligence. Praha, Ikar, 1997. Čáp, J.: Psychologie pro učitele. SPN, Praha, 1987. Čermák, I.: Lidská agrese a její souvislosti. Žďár nad Sázavou, Fakta, 1998. 45

Fleischmann, O.: Drogy jako celosvětový problém. In.: Primární prevence sociálně patologických jevů v pedagogické praxi 1. UJEP, Ústí nad Labem, 1998. Fleischmann, O.: Problematika primární prevence abúzu drog. In.: Primární prevence sociálně patologických jevů v pedagogické praxi 2 . UJEP, Ústí nad Labem, 1999. Fleischmann, O.: Některé příčiny užívání drog.. In.: Primární prevence sociálně patologických jevů v pedagogické praxi 3. UJEP, Ústí nad Labem, 2000. Fromm, E.: Anatomie lidské destruktivity. Praha, NLN, 1997. Geen, R. G.: Human Aggression. Pacific Grove: Brooks, 1990. Hartl, P.: Psychologický slovník. Budka, Praha, 1994. Helus, Z.: Sociální psychologie pro učitele I. UK, Praha, 1992. Hort, Vl., Hrdlička, M., Kocourková, J., Malá, E. a kol.: Dětská a adolescentní psychiatrie. Portál, Praha, 2000. Hrčka, M.: Sociální deviace. Sociologické nakladatelství, Praha, 2001. Janík, A., Dušek, K.: Drogy a společnost. Avicenum, Praha, 1990. Jedlička, R., Koťa, J.: Analýza a prevence sociálně patologických jevů u dětí a mládeže. UK, Praha, 1998. Kondáš, O.: Klinická psychológia. Osveta, Martin, 1980. Koukolík, F.: Mozek a jeho duše. Makropulos, Praha, 1997. Marhounová, J., Nešpor, K.: Alkoholici, feťáci a gambleři. Empatie, Praha, 1995. Mečíř, J.: Základy obecné a speciální psychiatrie. SPN, Praha, 1985. Mezinárodní klasifikace nemocí.10. revize. Psychiatrické centrum, Praha, 1992. Nešpor, K., Csémy, L.: Alkohol, drogy a vaše děti. Sportpropag, Praha, 1997. Renfrew, J. W.: Aggression. A Biopsychosocial Approach. New York: Oxford University Press, 1997. Říčan, P., Krejčířová, D.: Dětská klinická psychologie. Grada, Praha, 1995. Smolík, P.: Duševní a behaviorální poruchy. MAXDORF s. r. o., Praha, 1996. Šmahel, I., Řezáč, J.: Psychologická praktika. Brno, Masarykova univ., 1996, str. 37. Výrost, J., Slaměník, I.: Sociální psychologie. Praha, ISV, 1997. B. Další doporučená literatura Kondáš, O. a kol.: Psychoterapia a reedukácia. Osveta, Martin, 1989. Koukolík, F., Drtilová, J.: Zlo na každý den. Galén, Praha, 2001. Křivohlavý, J.: Psychologie zdraví. Portál, Praha, 2001. Matoušek, O., Kroftová, A.: Mládež a delikvence. Portál, Prha, 1998. Nakonečný, M.: Motivace lidského chování. Academia, Praha, 1996. Nakonečný, M.: Lidské emoce. Academia, Praha, 2000. Nešpor, K., Csémy, L., Pernicová, H.: Zásady efektivní primární prevence. Sportpropag, Praha, 1999. Vágnerová, M.: Psychologie pro pomáhající profese. Portál, Praha, 1999. Zpracoval: Mgr. Otakar Fleischmann Katedra psychologie PF UJEP 400 96 Ústí nad Labem e-mail: [email protected]

Ústí nad Labem, 27. 12. 2001

46