O jméně ršelo. Jak jen to olověné mraky na začátku léta v jizerském podhůří dovedou: z nebe se spouštěly provazce vody a dopadaly na sytě zelenou krajinu, kapky duněly narážejíce do tuhých listů. Právě v takovém počasí jsem se vydal na opačnou stranu hor – tam, kde je dnes za česko-polskou hranicí starobylé městečko Pobiedna. Jen málokdo ví, že se kdysi dávno jmenovalo Meffersdorf, tedy téměř stejně jako se říkalo po německu Vratislavicím. V roce 1670 je hornolužická Pobiedna uváděna jako Meffersdorfische Städtchen čili Meffersdorfské městečko, od roku 1753 se název Meffersdorf používá již jen pro tamní panské sídlo a městu se na památku zdejšího pána Wiganda z Gersdorfu říká Wiegandsthal či Wigandsthal (Wigandovo Údolí) Nejedna vlastivědná kniha o Vratislavicích dodnes tvrdí, že právě odsud měli do údolí Nisy přijít ve středověku němečtí osadníci, kteří tam založili vesnici, na níž přenesli i jméno svého původního domova. Na Pobiednou, která své současné jméno prý kuriózně získala po poslední válce podle ruského slova „paběda“ čili vítězství, se snáší proudy letního lijáku. Zmáčely staré náměstíčko i okolní syrové louky, projde-li jimi člověk, je až do pasu mokrý do poslední niti. Stojím nedaleko pozdně barokních domů, u vysoké kamenné věže kostela, bytelně postaveného v letech 1687–1692. Až do svého zničení v roce 1945 býval proslulý barokní výzdobou s erby Gersdorfů a třemi obrovskými lustry z křišťálu, darovanými sem na počátku 18. století bohatými kupci z blízké Szklarské Poręby. Trosky chrámové lodi byly po válce zbořeny; zůstala jen věž, na jejímž vrcholu rostou malé stromy. Pobiedna zapadlá kdesi na okraji luk, daleko za horami. Tak právě tady má být původ minimálně jedné části našich dnešních Vratislavic? V podlesní vsi pod Jizerskými horami, ve starém hornickém Meffersdorfu, který na konci 16. století zbohatl z těžby cínu, jejž – stejně jako Maffersdorf v údolí Nisy – později proslavilo tkaní plátna a výroba výtečného piva. Pobiedna je zvláštní vesnice, dodnes nezapře svůj starobylý původ hornického městečka se čtvercovým náměstím, zastřený mnoha lety zanedbání. Paneláky nemohou zastínit starý rynek ani ošumělé barokní a klasicistní domy okolo. Stojí tu ruiny kostela, opuštěné objekty barokního zámku rodu von Gersdorf a až nahoře u lesa i rozpadlá kamenná věž, kterou nechal jako astronomickou observatoř pojmenovanou Mon Plaisir čili Moje radost postavit roku 1804 majitel panství Adolf Trautgott von Gersdorf. Já jsem tu ale v letním deštíku hlavně kvůli jménu. Říká se, že osada Meffersdorf vznikla již ve 13. století na místě, kde rádi odpočívali a občerstvovali se poutníci ze Slezska na své cestě za zázračnou madonou v českých Hejnicích. A protože se v té době chodívalo na poutě v květnu, získalo podle pověsti místo odpočinku německé
© M. Řeháček, © P. F. Polda, Vratislavice nad Nisou 06 – příloha měsíčníku Vratislavický zpravodaj – 2009/06
P
41
Starodávný Meffersdorf v severním jizerském podhůří, pozdější Wigandsthal, od roku 1945 Pobiedna. Kopce, políčka ve strmých svazích a domky postavené těsně u říčky – přimhouříme-li oko, rozeznáme tuto ves od Maffersdorfu na druhé straně hor jen podle tvaru kostelní věže.
42
jméno Mayfahrtsdorf čili Ves májových poutí. Teprve později se z něho komolením poutníky z různých koutů země vyvinulo jméno Meffersdorf, přenesené prý po dalším zjednodušení putujícími osadníky později na starodávnou ves Vratislavice ležící v údolí Nisy, na druhé straně divokých a lesnatých hor. Upřímně řečeno: nevěřím ani na jednu z částí této legendy, protože je podle všeho celá tuze nepravděpodobná. Jen bůh dnes ví, jak to bylo s dávnými poutníky a jejich odpočinkem pod horami. A já zase vím, jak daleko to je odsud přes hory do Vratislavic. Vsadím se, že již celé století odsud nikdo po svých do údolí Nisy nepřišel. roufám si tvrdit, že již nikdy nikdo přesně nerozluští záhadu nejstarších pojmenování jednotlivých osad ležících v údolí Nisy mezi Prosečským hřebenem a Císařským kamenem. Jedno je ale téměř jisté: na tomto místě se ve středověku nacházelo několik menších sídel, která nesla různá pojmenování. Největším tajemstvím je patrně zahalena slovanská vesnička Nysa, která měla být na levém břehu, snad někde poblíž mostu v Dlouhomostecké ulici. Později (podle některých zdrojů dokonce až roku 1547) ji měla pohltit větší česká osada. Ta je poprvé uváděná roku 1360 jako Wratislauicz čili Vratislavice, což ve svém významu značí Vratislavova ves či Ves Vratislavova lidu. Takové jméno – obdobně jako názvy německých kolonizačních vsí v okolí – připomíná s největší pravděpodobností jméno Vratislava – zakladatele či prvního rychtáře. Starodávné prameny jsou ovšem natolik nepřesné v lokalizaci těchto dvou osad, že nelze s úplně spravedlivou přesvědčivostí říci to, čím si nejstarší dějiny Vratislavic zjednodušovali někteří badatelé od druhé poloviny 19. století, a sice že na levé „české“ straně řeky byla dvě slovanská sídla – Nysa a Wratislauicz a teprve později vznikla na opačné straně řeky německá vesnice Meffersdorf respektive Maffersdorf. Je ale také možné, že staré české Vratislavice vznikly sloučením dvou slovanských vsí a nacházet se v té době mohly na obou stranách řeky, protože šíře Nisy zde ani před regulací nebyla tak velká. Že by tok pro nejstarší obyvatele tvořil nepřekonatelnou překážku. Ze souvislostí se spíše zdá, že za jednoduchým řešením rozdělení původů vesnic na místě současných Vratislavic na slovanskou a německou část, stojí spíše pokus o národnostní ospravedlnění chaosu s českými a německými jmény. Zejména v 19. století nebylo totiž pro badatele jednoduché vybojovat pro český či německý původ vsi – posuzovaný tehdy předně a nepochybně podle jména – jasné důkazy. Teorii o dvou vsích dvou národů tak vhodně podporovala nejen správní realita ještě na konci 19. století, kdy Nisa stále dělila vesnici podél řeky na dvě samostatné obce. Důležitá pro ni byla kupodivu i stará pověst, která tvrdila, že nejstarší
T
43
vratislavský kostel nebyl na místě dnešního chrámu, ale až do svého zničení za husitských válek stával na levé straně řeky na vyvýšeném místě zvaném Lobelbirken, kde se vedle zbořeného domu č. 517 nacházela polní pláň ještě na počátku 20. století nazývaná Kirchhof čili Hřbitov. Tuto vratislavickou pověst zaznamenal kronikář Jäger ve své knize a později se jí chytil i liberecký vlastivědný badatel a kněz P. Anton Hoffmann a vysvětloval na ní vznik Vratislavic jako české a německé vsi nacházející se na obou březích řeky, ve dvou různých panstvích. Jiný badatel – doktor Erich Gierach, jehož vcelku realistické pohledy na původ místních jmen na Liberecku ze 20. let 20. století silně znehodnocuje jeho striktně nacistické angažmá v letech pozdějších, zcela logicky uvažoval, že když jsou staré Wratislauicz uváděny jako majetek pánů z Biberštejna coby majitelů libereckého panství, musely ležet na „libereckém“ tj. pravém břehu Nisy, na stejném místě, kde vznikl pozdější Maffersdorf. I když jen stěží je možné tvrdit, že řeka již ve středověku tvořila tak důležitou hranici panství, že by nebylo možné, aby část staré vsi ležela i na jejím druhém břehu. Pravdou ale také je, že stará pověst o umístění původního vratislavického kostela nebyla nikdy doložena žádným hodnověrným způsobem a dodnes není jisté, jestli náhodou opravdu nebylo vše jinak a starý vratislavický kostel nestál na místě dnešního chrámu. Je velkou otázkou, zdali někdy v budoucnu nebude tato zasutá část nejstarší historie Vratislavic odhalena podrobným archeologickým průzkumem či jestli se náhodou z některé části barokního kostela ve Vratislavicích při důkladných opravách ještě „nevyloupne“ pozůstatek jeho gotického předchůdce z biberštejnské kolonizace panství v konci 14. století. Vraťme se ale na pevnější půdu. Písemně je doloženo, že v roce 1360 se vsi u Nisy říkalo Wratislauicz, což přirozeně znační její slovanský, s vysokou mírou pravděpodobnosti přímo český původ. Toto staré jméno je uváděno na církevních listinách i v pozdějších letech – konkrétně roku 1361, 1371 a 1377. V roce 1392, přesně 31. prosince tohoto roku, se uvádí, že páter Mathias z Wratislauicz byl jmenován knězem v kostele ve vsi Rokytnicz, což bylo jméno slovanské osady ležící hned vedle Vratislavic – dnešní Rochlice. Z roku 1415 však přichází zajímavý údaj, že 7. května získal páter Vitus čili Vít faru v Zyffrydyuilla alias Wratislauicz, kterou předtím držel kněz s hezkým jménem Jan Hošíček. Znamená to, že v té době bylo české jméno vesnice uváděno i přeložené v latinsko-německé podobě Zyffrydyuilla což znamená Siegfriedsdorf čili Siegfriedova Ves. Česká podoba názvu vsi se objevuje ještě po husitských válkách, kupříkladu když byl v roce 1543 prodán hrad Frýdštejn i s okolními vesnicemi, je mezi nimi uváděno
44
Obě části jedněch Vratislavic nad Nisou. Téměř se nechce věřit, že řeka měla takovou moc dělit dvě sousední vsi po celá staletí.
i jméno Wratislavic. Ještě v roce 1590 je v liberecké městské soudní knize v souvislosti s dnes již dávno zapomenutou vraždou zaznamenán jakýsi Hans Tysser „ze wsy Wratislawicz“ na českodubském panství, ale také německy „zu Meffersdorf auff der Aichischen Seite“. Přitom však německé jméno vsi v podobě Meffersdorf je poprvé doloženo v roce 1544. Vlastivědci pak soudí, že je to jméno původně užívané jen pro pravobřežní, novou ves, založenou a osídlenou výhradně německými kolonisty. Je to opravdová detektivka, protože nejstarší záznamy o vsi Wratislauicz jsou spojeny s existencí kostela, za jehož patrony jsou uváděni Biberštejnové, majitelé hamrštejnského čili libereckého panství. Většina kněží sem ovšem přicházela z vesnic nacházejících se na území panství českodubského, které však tomuto rodu nepatřilo. Sama ves Wratislauicz je v 16. století jasně dokládána jako součást frýdštejnského zboží, které patřilo k panství Český Dub, s nímž Biberštejnové ale neměli nic společného. Pánové na Liberci, Frýdlantě a na několika panstvích v Horní a Dolní Lužici byli proslulí svou kolonizační politikou, zakládáním nových vesnic
45
osídlených německými kolonizátory a stálými souboji s českými pány sousedícími za jižní hranicí jejich dominií. Vyhrocenou situaci mezi českou a německou šlechtou v jižním jizerském podhůří dokládá celá řada listin a zápisů. Mezi nejzajímavější patří dochované zápisy o cedulích, které umístil v Jizerských horách český smiřický písař a směřoval je právě proti pánům z Biberštejna a jejich poddaným: „Šelmo německá, proč vy po gruntech jich Milosti pánů Smiřických mosty děláte a cesty a to kradí činíte? Šelmo, kdybychme vás zde zastihli, když nás zde bylo, nedělali byste toho, avšak na další čas hledáte, šelmy. Hledáte, to najdete, to zvíte!“ Další z nápisů byl ještě ostřejší: „A protož vám, šelmy němci, grunty pána mého zapovídám. Jestliže vás zde zastihneme, to zvíte, že na žádným hlavy nezůstane a že z některého střeva vykucháme. Jan Pořícký, šreyber.“ Podobná situace mohla být i na česko-německém jazykovém pomezí na Nise, kdy veškeré další vsi na jih od Vratislavic byly považovány za české, zatímco vše k severu hovořilo výhradně německy. Jen spekulací, ale nikoliv nereálnou je tak možnost, že německé osídlení – ona ves Meffersdorf mohla na konci 15. století vzniknout v sousedství Wratislauicz jako biberštejnská reakce na fakt, že tato oblast byla považována za krajinu starého českého osídlení, a to ještě poměrně dlouho, prakticky až do 17. století, nakonec obě sousední vsi Rochlice i Proseč mají dodnes původní, byť zkomolená, slovanská jména. I když i to je relativní, protože staré urbáře dokládají, že velká část obyvatel těchto vsí měla ryze německá jména. Byli to ale právě Biberštejnové, kdo nechal ve 14. a 15. století založit na svém severnějším frýdlantském panství celou řadu tzv. lesních lánových vsí, které byly rozděleny na dlouhé úzké pozemky jednotlivých statků, táhnoucí se od toků potoků či řek daleko k lesům. Většina z těchto vesnic byla po založení osídlena německými kolonisty a pojmenována podle prvního osadníka čili lokátora, který se obvykle stával i prvním rychtářem. Na Liberecku, Frýdlantsku, v dnešní německé Horní Lužici a dokonce i v kousku dnešního polského území mezi řekami Nisou a Kwisou, které patřívalo k hornolužickému markrabství, se tak celá řada vsí nazývá podle Arnoldů, Konrádů, Ditrichů, Hermanů, Ulrichů, Gerhardů, Siegfriedů či kupříkladu podle v současnosti exotických jmen jako je Berthold, Reinhold či Raspe. Ves Meffersdorf tak mohla být jak v dnešním Polsku, tak i v údolí Nisy založena někdy v rozmezí 14.–15. století a obě mohly být pojmenovány po zakladateli Meffertovi, Meyfertovi čili Mahfriedovi. Vysvětlení vzniku jména vsi Meffersdorfu na opačné straně hor podle májových poutí se přeci jen zdá být málo pravděpodobné. Divné je jen to, že se jméno Meffersdorf objevuje na jihu hor až v polovině 16. století. Že by se i pro starou německou ves do té doby užíval český název, nebo
46
opravdu v tom místě byla jen jedna vesnice s českým i německým obyvatelstvem, někdy v této době naopak striktně dělená na českou a německou část? To je ona stále nerozluštitelná záhada, jedna z největších v jizerském podhůří, s níž si prozatím neporadili ani němečtí ani čeští badatelé. Stejně tak si ale lze těžko představit, že má opravdu reálný základ ona stará pověst o přesunu části osadníků z hornolužického Mefferdorfu do údolí Nisy. K takovému přesunu nebyl žádný reálný důvod, podnebí tam bylo stejně drsné a krajina velice podobně chudá jako na severní straně. Jizerské podhůří sice zažilo mohutné úprky obyvatelstva před náboženským útlakem, ale přesně opačným směrem. Naopak to byl právě hornolužický Meffersdorf a široké okolí, kde bylo po třicetileté válce zakládáno mnoho vsí pro české náboženské exulanty, kteří prchali z katolického, netolerantního domova. Někdy v první polovině 17. století, za vlády vévody Albrechta z Valdštejna, na dlouhou dobu zanikl starý český název Wratislauicz a začalo se používat pouze jméno německé, a to pro obě části vesnice. Nejprve patrně šlo ještě o jméno uváděné v původní podobě Meffersdorf, později přes stejně znějící podobu změněné na Mäffersdorf a konečně zjednodušené na Maffersdorf, užívané takto oficiálně až do roku 1945. Díky rozdělení krajiny na Nise mezi dvě panství se však záhy ukázal být stále palčivější problém s tím, že se obě vsi lidem prostě pletly. Kvůli různým majitelům panství to nebylo možné řešit jejich sjednocením, a proto se přidával ke jménu ještě údaj, k jakému panství ta která ves patří. Až do poloviny 19. století se tak objevují dvě jména: Maffersdorf Reichenberger Seits čili Maffersdorf na liberecké straně a Maffersdorf Aichaier Seits neboli Maffersdorf na dubské (myšleno českodubské) straně. Až po zrušení vrchnostenské správy nad vesnicemi v roce 1850 již nebylo vhodné označovat jednotlivá sídla podle panství a objevily se názvy Maffersdorf rechts der Neisse (Mafferdorf napravo od Nisy) a Maffersdorf links der Neisse (Maffersdorf nalevo od Nisy). Tento stav trval až do prvního roku 20. století, kdy byly teprve obě vsi sloučeny a pojmenovány prostě Maffersdorf. Pro české obyvatele, kteří dnes Vratislavicím říkají zkráceně a lidově ponejvíce Vraťák, může být zajímavé, že i jejich němečtí předchůdci v dialektu vyslovovali název obce jako Mafrštorf. Na konci 19. století došlo navíc k objevení starobylého českého jména Wratislauicz. A je zvláštní, že se hned na to rozpoutala poměrně mocná diskuse, k jaké vsi starý název vlastně patří. Podle starého zápisu Zyffrydyuilla alias Wratislauicz totiž došli někteří vlastivědci k tomu, že musí nutně jít o Seifersdorf na panství Lemberk čili o dnešní Žibřidice. Zprvu se k tomuto názoru přiklonili i čeští historici, ale pozdější bádání a nalezení
47
biberštejnských a frýdštejnských souvislostí a návazností na patronáty liberecké šlechty a faráře z českých vsí vedlo konečně k tomu, že vyhrála lokace mezi Prosečský hřeben a Císařský kámen. Seifersdorf u Jablonného v Podještědí byl roku 1923 pojmenován oficiálně Žibřidice a Maffersdorf se téhož roku oficiálně vrátil k prastarému českému jménu upravenému do dodnes užívané podoby Vratislavice nad Nisou. Kdyby se mne ale dnes někdo zeptal, dám-li ruku do ohně, že všechna tato vysvětlení jsou správná, bál bych se tuze o svoje hrubé tlapičky.
Pověsti i vlastivědy to prozatím vylučují, ale kdo ví jestli právě tady nebylo centrum středověkých Wratislauicz.
48
