Právní úprava přeshraničního podnikání v oblasti služeb v EU

Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta

Právní úprava přeshraničního podnikání v oblasti služeb v EU Diplomová práce

Vedoucí práce: JUDr. Dana Zapletalová

Autor: Bc. Lenka Trojáková Brno, 2011

Na tomto místě bych ráda poděkovala JUDr. Daně Zapletalové za cenné připomínky a odborné rady, kterými výrazně přispěla k vypracování této diplomové práce.

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci „Právní úprava přeshraničního podnikání v oblasti služeb v EU“ vypracovala samostatně pod odborným vedením JUDr. Dany Zapletalové a v seznamu literatury uvedla všechny použité literární a odborné zdroje. V Brně dne 25. května 2011

………………………………………..

Abstrakt TROJÁKOVÁ, L. Právní úprava přeshraničního podnikání v oblasti služeb v EU. Diplomová práce. Brno, 2011. Diplomová práce komplexně rozebírá problematiku přeshraničního podnikání v rámci sektoru služeb v Evropské unii. Popisuje vývoj a specifika svobody pohybu služeb na vnitřním trhu EU a soustřeďuje se na překážky, se kterými se podnikatelé setkávají. Součástí práce je i shrnutí významných judikátů Soudního dvora, týkajících se podnikání osob samostatně výdělečně činných se zaměřením na činnost turistických průvodců ve Francii a Německu. Klíčová slova: Evropská unie, vnitřní trh, volný pohyb služeb, Soudní dvůr EU, osoba samostatně výdělečně činná.

The Abstract TROJÁKOVÁ, L. Legislation of cross-border business in the area of services in EU. Diploma thesis. Brno, 2011. Diploma thesis globally analyses questions of cross-border business in the area of services in European Union. It describes the development and specifics of free movement of services within the internal market of EU and focuses on barriers which the entrepreneurs face. The thesis also includes summary of important judgements of the Court of Justice, relating to the business of self-employed with the focus on the activities of tourist guides in France and Germany. Key words: European Union, internal market, free movement of services, the Court of Justice, self-employed.

Obsah 1 ÚVOD .................................................................................................................................8 2 CÍL PRÁCE ......................................................................................................................10 3 METODIKA .....................................................................................................................11 4 LITERÁRNÍ REŠERŠE....................................................................................................12 4.1 Základy Evropské unie ...........................................................................................12 4.1.1 Historický vývoj EU/ES....................................................................................12 4.1.2 Institucionální systém EU................................................................................15 4.1.3 Prameny evropského práva ............................................................................16 4.2 Vnitřní trh Evropské unie .......................................................................................18 4.2.1 Historický vývoj a základní tržní svobody vnitřního trhu.........................18 4.2.2 Překážky vnitřního trhu...................................................................................20 4.3 Volný pohyb služeb.................................................................................................24 4.3.1 Podstata volného pohybu služeb....................................................................25 4.3.2 Překážky volného pohybu služeb a jejich odstraňování.............................28 4.3.3 Specifika vybraných služeb .............................................................................30 4.4 Soudní systém Evropské unie ................................................................................34 4.4.1 Struktura Soudního dvora EU ........................................................................34 4.4.2 Jednotlivé druhy řízení ....................................................................................37 4.4.3 Průběh řízení .....................................................................................................38 4.4.4 Soudní dvůr EU a odstraňování překážek....................................................39 5 VLASTNÍ PRÁCE ...........................................................................................................45 5.1 Přeshraniční poskytování služeb samostatně výdělečně činných osob...........46 5.1.1 Praktické informace k přeshraničnímu pohybu služeb ..............................48 5.1.2 Podnikání OSVČ v Německu..........................................................................50 5.1.3 Podnikání OSVČ ve Francii.............................................................................52

5.2 Uznávání kvalifikací................................................................................................54 5.2.1 Postup při ohlášení kvalifikace v Německu..................................................57 5.2.2 Postup při ohlášení kvalifikace ve Francii ....................................................58 5.3 Otázky sociálního a zdravotního pojištění a daňová problematika.................60 5.3.1 Sociální a zdravotní pojištění ..........................................................................60 5.3.2 OSVČ a oblast daní ...........................................................................................63 5.3.3 SOLVIT ...............................................................................................................63 5.4 Činnost turistických průvodců ..............................................................................66 5.4.1 Turističtí průvodci – evropské normy ...........................................................67 5.4.2 Činnost turistických průvodců v Německu..................................................68 5.4.3 Činnost turistických průvodců ve Francii.....................................................69 5.5 Klíčové rozsudky Soudního dvora EU .................................................................71 5.5.1 Soudní dvůr EU a OSVČ..................................................................................71 5.5.2 Soudní dvůr EU a činnost turistických průvodců .......................................73 6 SHRNUTÍ .........................................................................................................................77 7 ZÁVĚR..............................................................................................................................81 8 POUŽITÁ LITERATURA ..............................................................................................83 9 PŘÍLOHY .........................................................................................................................91

1 Úvod Sektor

služeb je

v současnosti jedním

z

nejdynamičtěji se

rozvíjejících

hospodářských odvětví evropské, ale i světové ekonomiky. Dobře fungující a se službami provázaný trh má zásadní vliv na zvyšování konkurenceschopnosti evropského trhu, což bylo také jedním ze stěžejních podnětů vedoucích k evropské integraci. Česká republika se stala členem EU v roce 2004 a zavázala se tím akceptovat jednotné podmínky vyplývající ze zakládajících smluv a dalších pramenů evropského práva. Právní úprava v EU je závazná pro všechny členské státy a orientace v legislativním systému přispívá ke správnému fungování vnitřního trhu EU. Vnitřní trh Evropské unie je kombinovaným trhem 27 členských států EU a dalších tří států (Norsko, Lichtenštejnsko a Island) účastnících se Evropského hospodářského prostoru. Společný trh Evropské unie je jedním ze základních kamenů spolupráce v rámci EU a vyznačuje se čtyřmi svobodami, a to volným pohybem osob, zboží, kapitálu a služeb. Volný pohyb služeb znamená poskytování služeb v rámci EU bez omezení na základě státní příslušnosti a dalších zbytečných překážek. Snahou kompetentních orgánů a institucí EU je postupné odstraňování bariér, které na vnitřním trhu v oblasti služeb stále existují. Jedná se zejména o omezení v podobě nejrůznějších právních, technických či administrativních požadavků. Podnikatelé, kteří mají v úmyslu poskytovat své služby v jiných státech Unie, tak mohou být například nuceni zaregistrovat se, založit pobočku, získat oprávnění k podnikání apod. K odbourávání překážek přeshraničního podnikání významně přispívá soudní systém Evropské unie, který zajišťuje právní ochranu jak jednotlivým členským státům EU, tak i jejím občanům a dalším subjektům. Nezastupitelnou roli ve výkladu a aplikaci evropského práva má Soudní dvůr, jehož judikatura v mnoha směrech ovlivňuje přijatá legislativní opatření na poli Evropské unie.

8

V podstatě lze uvést, že přeshraniční podnikání v oblasti služeb se na vnitřním trhu EU realizuje ve dvou rovinách. Jedná se zejména o vysílání pracovníků zaměstnavatelem do jiného členského států za účelem splnění určité zakázky, druhou formou je pak poskytování služeb osobami samostatně výdělečně činnými. Problematiku a specifika podnikání osob samostatně výdělečně

činných

rozebereme

v práci

na

turistických průvodců ve Francii a Německu.

9

příkladu

poskytování

služeb

2 Cíl práce Volný pohyb služeb je součástí základních tržních svobod na vnitřním trhu Evropské unie. I když služby byly původně chápany jako součást svobody podnikání, mají dnes své zcela samostatné postavení. Staly se rozhodujícím faktorem dalšího rozvoje komunitárního práva, čemuž nasvědčuje rozsáhlá judikatura Soudního dvora. Cílem diplomové práce je zmapovat vývoj přeshraničního podnikání v Evropské unii se specifikací na oblast služeb. Aby bylo tohoto cíle dosaženo, věnujeme se nejdříve historickým souvislostem vzniku EU/ES, institucionálnímu rámci a pramenům práva ES. Nelze opomenout ani postup tvorby vnitřního trhu Evropské unie a určení bariér, které se na tomto trhu stále vyskytují. Dále se zabýváme soudním systémem EU, jenž je mimo jiné tvořen Soudním dvorem, který svou judikaturou významně ovlivňuje interpretaci a aplikaci evropského práva. Přeshraniční podnikání v oblasti služeb je vysvětleno na činnosti osob samostatně výdělečně činných, což je jednou z forem podnikání v Evropské unii. Cílem je zachytit veškeré náležitosti potřebné k podnikání. Profesi, kterou zastupují OSVČ, představuje činnost turistických průvodců ve vybraných zemích EU. V oblasti přeshraničního podnikání služeb existuje bohatá judikatura Soudního dvora, který vysvětluje výklad evropského práva a odstraňuje diskriminační chování ze strany členských států na vnitřním trhu Evropské unie. Uvedené judikáty z oblasti pohybu služeb zachycují skutkový stav, rozhodnutí Soudního dvora v daném věci a vymezují přínos výroku Soudu pro aplikaci do podnikatelské praxe. Výsledkem diplomové práce je zpracování informací, které jsou dostupné o přeshraničním podnikání OSVČ a mají cíl ulehčit podnikatelským subjektům orientaci v problematice poskytování služeb v Evropské unii.

10

3 Metodika Úvod je věnován charakteristice problematiky, na kterou je diplomová práce zaměřena. Teoretickou část tvoří kapitola, nazývána literární rešerše, která je zpracována na základě publikované literatury vysvětlující přeshraniční podnikaní v oblasti služeb v Evropské unii. Literární rešerše je členěna na jednotlivé kapitoly. Zabývá se historickým vývojem EU/ES, pokračuje přes vnitřní trh až po samotnou oblast svobody volného pohybu služeb. Teoretickou část uzavírá Soudní dvůr EU, jeho funkce, složení a také nejdůležitější judikatura týkající se přeshraničního pohybu služeb. Celá teoretická část práce, tedy literární rešerše, je řešena metodou popisnou a metodou analytickou. Praktická

část

práce

je

zaměřena

na

problematiku

poskytování

přeshraničních služeb OSVČ. Informace jsou čerpány z oficiálních internetových portálů České republiky, kam se mohou čeští podnikatelé obrátit, pokud mají v úmyslu podnikat v Evropské unii. Podnikatelská činnost je specifikována na oblast turistických průvodců a praktická část, obdobně jako část teoretická, je ukončena judikaturou Soudního dvora EU. Metoda využitá v praktické části je opět metodou popisnou a spočívá ve výběru nejdůležitějších dostupných informací o této oblasti. Shrnutí obsahuje přehled získaných poznatků z části praktické za použití metody zobecnění. Dále obsahuje komparativní analýzu jednotlivých judikátů na základě výroků Soudního dvora uvedených v teoretické i praktické části práce. Závěr je věnován shrnutí celkové problematiky a krátkému doporučení podnikatelům, kteří mají v úmyslu tyto služby poskytovat na vnitřním trhu EU. Veškeré použité zdroje v této diplomové práci, tj. knižní publikace a internetové stránky, jsou náležitě citovány a uvedeny v seznamu literatury.

11

4 Literární rešerše Literární rešerše se nejdříve zabývá historickým kontextem evropské integrace od jejích počátků v 50. letech minulého století až po současnost. Přeshraniční podnikání v oblasti služeb ve své podstatě souvisí s vnitřním trhem Evropské unie, který je založen na svobodě pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu. Mimo to je věnován prostor činnosti Soudního dvora EU, jelikož významně ovlivňuje vývoj komunitárního práva a odstraňuje bariéry volného pohybu služeb.

4.1 Základy Evropské unie Pro ucelenou představu, jak přeshraniční poskytování služeb na vnitřním trhu Evropské unie (dále jen EU) funguje, začneme u samotného historického vývoje společenství a jeho postupného rozšiřování společně s krátkým nástinem institucionálního rámce EU a pramenů práva ES.

4.1.1 Historický vývoj EU/ES Základy Evropských společenství (dále jen ES) byly položeny dne 9. května 1950, kdy se objevil záměr společné regulace německého a francouzského ocelářského a uhelného prostoru. Na základě této myšlenky byl dne 18. dubna 1951 položen základní kámen evropské integrace v Paříži. Šestka států skládající se z Belgie, Itálie, Francie, Lucemburska, Nizozemska a Německa podepsala Smlouvu o založení Evropského společenství uhlí a oceli (dále jen ESUO). [22] Tato smlouva je též zvaná Pařížská smlouva, podle místa jejího vzniku. Pařížská smlouva vstoupila po ratifikaci členských států v platnost 23. července 1952 a vypršela po ujednaných 50 letech v červenci 2002. [8] Na konferenci v italské Messině přijalo Společenství rozhodnutí ustanovit společný trh a zároveň rozšířit sektorovou spolupráci do oblasti jaderné energetiky. Dne 25. března roku 1957 byla v Římě podepsána Smlouva o Evropském hospodářském společenství (dále jen EHS) a Smlouva o společenství

12

pro atomovou energii (dále jen EURATOM). Obě tyto smlouvy, označované jako Římské smlouvy, vstoupily po ratifikaci v platnost dne 1. ledna 1958. Smlouva o EHS vymezila oblasti, kam se zaměří aktivita členských států. Především se jednalo o odstranění celních poplatků a kvantitativních omezení při dovozu a vývozu mezi členskými státy, zavedení společného celního sazebníku a společné obchodní politiky vůči třetím zemím, zrušení překážek volného pohybu osob, služeb a kapitálu mezi členskými státy, zavedení společné politiky v oblastech zemědělství, dopravy či zřízení Evropské investiční banky. [13] Tato tři společenství – ESUO, EHS a EURATOM – existovala vedle sebe až do roku 1965. V stejném roce byla uzavřena Slučovací smlouva o vytvoření společných institucí, která po ratifikaci vstoupila v účinnost v červenci 1967. První rozšíření ES nastalo v roce 1973, a to o Velkou Británii, Irsko a Dánsko. Následující rozšiřování o další státy proběhlo v osmdesátých letech, kdy se ES rozrostlo o Řecko (1981), Španělsko a Portugalsko (1986). Evropským parlamentem v roce 1984 byl vypracován návrh smlouvy o Evropské unii. Na základě rozhodnutí Evropské rady v roce 1985 připravila Komise program na dokončení jednotného vnitřního trhu, založeného na volném pohybu osob, zboží a kapitálu, datovaným do konce roku 1992. Současně byl vypracován a smluvně zakotven právní rámec pro jeho realizaci, Jednotný evropský akt (dále jen JEA, 1987). [5] Dovršením těchto snah bylo sjednání Smlouvy o Evropské unii („Smlouva o EU“) v nizozemském Maastrichtu v únoru 1992. Smlouva o EU vstoupila v platnost 1. listopadu 1993 tzv. Maastrichtskou smlouvou o EU. Tato smlouva zavedla nový rámec strukturálního uspořádání EU spočívající na třech pilířích. Reformovaná tři ES představovala první pilíř, který byl zaměřen na budování vnitřního trhu doplněného o hospodářskou a měnovou unii. Společná zahraniční a bezpečnostní politika zastupovaly druhý pilíř a třetí pilíř tvořila spolupráce v oblastech justice a vnitřních věcí, čili otázky vnitřní a veřejné bezpečnosti členských států. Po třech prvních rozšířeních ES v letech 1973, 1981 a 1986 přivedlo přistoupení Rakouska, Finska a Švédska roku 1995 EU ke stavu patnácti členských zemí. [13] Množství nových změn provedených ve Smlouvě o EU způsobilo, že bylo

13

nutné po pěti letech provést její revizi v podobě Amsterdamské smlouvy, sjednané v červenci 1997, která nabyla platnosti v květnu 1999. [21] Amsterdamská smlouva umožňovala „těsnější spolupráci“ ve všech třech pilířích Unie. Hlavní přínos spočíval

ve

zjednodušení

smluv,

včetně

přečíslování

článků

smluv

a vypuštění zastaralých článků. Smlouva řešila aktuální otázku, jak učinit Unii pro evropského občana srozumitelnější a transparentnější. [5] Niceská smlouva, podepsaná v únoru 2001, představovala další změny v primárním evropském právu. Smlouva z Nice, platná od února 2003, přinesla celou řadu dílčích změn týkajících se především společné zahraniční a bezpečností politiky, policejní a justiční spolupráce v trestních věcech, fungování Rady, Evropské centrální banky, společné obchodní politiky, sociální politiky, ochrany životního prostředí a spolupráce se třetími státy. [21] Doposud největší rozšíření EU se uskutečnilo v roce 2004. Novými členy se staly Česká republika, Estonsko, Kypr, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Malta, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Tímto rozšířením čítala EU dvacet pět členských států. [8] Lisabonská smlouva přinesla nejzásadnější změny, které se týkaly hlavně zrušení třípilířové struktury Unie a ujednotila mj. institucionální a legislativní stránku činnosti Unie. [13] Této reformní smlouvě předcházel pokus o vybudování smlouvy o Ústavě pro Evropu, avšak tento koncept ústavy byl výslovně odmítnut a opuštěna byla též představa sloučení zakládajících smluv do jediného dokumentu. [21] Lisabonská smlouva byla podepsána 13. prosince 2007 a představuje novelizaci a doplnění stávajících smluv ES/EU. Smlouva byla ratifikována dne 3. listopadu 2009 a vstoupila v platnost dne 1. prosince 2009. Lisabonská smlouva mění tři dokumenty: Smlouvu o Evropské unii, Smlouvu o založení Evropského společenství, která se nově nazývá Smlouva o fungování Evropské unie (dále jen SFEU), a Smlouvu o EURATOMU. EU je nástupkyní Společenství a jako takové je jí přiznána právní subjektivita. Nově je upravena možnost členského státu z Unie vystoupit, s tím v předcházejících smlouvách nebylo počítáno. [13] Zatím poslední rozšíření proběhlo v roce 2007, kdy se členskými státy stalo Rumunsko a Bulharsko. K 1. lednu 2007 čítá EU 27 států a do budoucna jsou

14

kandidátskými zeměmi Chorvatsko, Makedonie, Turecko, Island a Černá Hora (stav k prosinci 2010). [41]

4.1.2 Institucionální systém EU Institucionální systém EU má komplexní, ucelený a osobitý systém institucí, které plní

její

úkoly

a

každá

tato

instituce

má

svůj

specifický

charakter

a pole působnosti. Za orgány považujeme Evropský parlament, Evropskou radu, Radu, Evropskou komisi, Soudní dvůr evropské unie. Dále k orgánům EU byla Lisabonskou smlouvou připojena Evropská centrální banka a také Účetní dvůr. Ostatní orgány označujeme jako instituce EU včetně Hospodářského a sociálního výboru a Výboru regionů, které plní poradní funkci. [21] V následujícím textu jsou pouze informativně uvedeny orgány EU s popisem jejich hlavní náplně činností, kterými jsou: •

Evropský parlament – zastupitelský orgán lidu států sdružených v Unii. [14]

•

Evropská rada – je složena z hlav států a předsedů vlád členských států, předsedy Evropské rady a předsedy Komise a jejím hlavním úkolem je podpora rozvoje EU. [21]

•

Rada – zastupuje zájmy vlád jednotlivých členských států a skládá se z jednoho zástupce každého členského státu na ministerské úrovni. [13]

•

Komise – vystupuje jako kontrolní orgán v roli „strážce Smluv“ a tvoří ji zástupci členských států, neboli komisaři (aktuální počet je 27 komisařů). [21]

•

Soudní dvůr Evropské unie – je tvořen ze Soudního dvora, Tribunálu a specializovaných soudů, jejichž hlavní činností je zajišťování a dodržování práva při výkladu a provádění Smluv. [13]

•

Evropská centrální banka – hlavním úkolem ECB je udržování cenové stability v rámci Evropského měnového systému a podpora všeobecné hospodářské politiky Unie.

•

Účetní dvůr – provádí expertní audit Unie, dále pak přezkum účetnictví, kontrolu využívání finančních prostředků atd. [14]

15

V institucionálním systému EU nalezneme i instituci Evropského veřejného ochránce práv (ombudsmana), Evropského inspektora ochrany údajů, Evropskou investiční banku a orgány společné institucím. Kromě výše uvedených je v institucionálním systému EU velký počet agentur, jako jsou například agentury zdravotní politiky, dopravní politiky, vnitřního trhu, společných politik atd. [21]

4.1.3 Prameny evropského práva Evropskému společenství odevzdáním části své suverénní pravomoci udělily členské státy možnost vytvářet vlastní systém právních předpisů fungujících uvnitř společenství. Umožnily vytvoření systému práva, který je závazný nejen pro samotné evropské orgány, ale i pro členské státy a úřady, právnické a fyzické osoby. [8] Mezi prameny evropského práva řádíme primární, sekundární právo, mezinárodní prameny, obecné zásady práva, rozhodnutí Soudního dvora a Tribunálu, právní obyčeje a další prameny. Primární právo se skládá ze zřizovacích smluv všech tří Společenství s jejich změnami a doplňky a dále smluv následných a přístupových (nové členské státy). Sekundární právo zahrnuje právní normy vytvořené orgány EU. Pro výkon pravomocí Unie přijímají orgány nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Nařízení má obecnou působnost, je závazné v celém svém rozsahu a přímo použitelné ve všech členských státech. Právní akt, který je závazný pro každý stát, kterému je určen, se nazývá směrnice. U směrnic co do výsledku, kterého má být dosaženo, je volba formy a prostředků implementace ponechána vnitrostátním orgánům. Rozhodnutí je závazné v celém svém rozsahu. Pokud jsou v něm uvedeni ti, jimž je určeno, je závazné pouze pro ně. Doporučení a stanoviska nejsou právně závazná. Oba tyto akty představují spíše radu či návod k určitému jednání. [13] Mezinárodní prameny práva tvoří smlouvy uzavřené EU a členskými státy s třetími subjekty, zejména s mezinárodními organizacemi a třetími státy. Obecné zásady práva vyplňují mezery v existujícím psaném právu. Tvoří normy, které vyjadřují elementární představy o právu a spravedlnosti, jaké musí splňovat každý demokratický právní řád. [21]

16

Rozhodnutí Soudního dvora a Tribunálu – Soudní dvůr EU má za úkol nalézt právo, tzn. psané právo i nepsané právní normy, v konkrétních případech. Tato činnost by ovšem neměla znamenat vlastní tvorbu práva soudem, ale předpokládá

a

zahrnuje

především

interpretaci

aplikovaných

norem

v konkrétních případech. [13] Právní obyčeje jsou dlouhodobě užívaná pravidla využívaná v praxi orgánů EU a členských států a do dalších pramenů lze zařadit rozhodnutí přijatá zástupci vlád členských států v Radě a prameny práva přijatá členskými státy v rámci úzké spolupráce vzniklé na základě čl. 326 SFEU.1 [21]

Článek 326 uvádí, že každá posílená spolupráce musí být v souladu se Smlouvami a právem Unie. Tato spolupráce nesmí narušovat vnitřní trh ani hospodářskou, sociální a územní soudržnost. Nesmí vytvářet překážku ani diskriminaci v obchodu mezi členskými státy, ani mezi nimi vyvolávat narušení hospodářské soutěže. [21] 1

17

4.2 Vnitřní trh Evropské unie Pro přeshraniční poskytování služeb má fungující vnitřní trh EU unie zásadní význam, proto se nejdříve zaměříme na charakteristiku jeho budování v historickém kontextu, dále pak na problematiku bariér, které se mohou na vnitřním trhu ES vyskytnout. Problematika vnitřního trhu nás zavede až k samotné úpravě přeshraničního poskytování služeb, jeho právní úpravě a specifikům některých služeb.

4.2.1 Historický vývoj a základní tržní svobody vnitřního trhu Myšlenku vytvořit vnitřní trh, kde bude zajištěn volný pohyb zboží, osob a kapitálu, formulovala Římská smlouva o založení EHS. Koncem 60. let byla založena celní unie a postupně docházelo k liberalizaci v oblasti volného pohybu zboží odstraňováním celních a jiných překážek mezi členskými státy. V tomto období byl také předložen záměr vytvoření společné měny a vnitřního trhu podle již

zmiňované

Římské

smlouvy.

Celosvětová

energetická,

potravinová

a surovinová krize v 70. letech ale ovlivnila světový hospodářský vývoj a tento záměr nebyl uskutečněn. Jisté uvolnění nastalo v oblasti pohybu osob. Situace byla poněkud odlišná v oblasti volného pohybu služeb a kapitálu, kdy docházelo k vytváření různých legislativních opatření ve formě licencí a devizových předpisů ze strany jednotlivých států. Tlakem konkurence, především ze strany Spojených států a Japonska na straně jedné, a EU na straně druhé, se vyskytly nevýhody vyplývající z nečinnosti a neschopnosti reagovat na postupující vývoj. Reakcí na danou skutečnost vydala Evropská komise (nyní jen Komise) v červnu 1985 tzv. Bílou knihu k dokončení projektu vnitřního trhu. Bílá kniha obsahovala soubor opatření pro vytvoření funkčního vnitřního trhu. [9] Zásadním dokumentem, který vytvořil podmínky pro urychlenou tvorbu evropského práva a institucionální opatření, byl Jednotný evropský akt (1987). Jednotný evropský akt stanovil termín pro dobudování vnitřního trhu na

18

31. prosinec 1992. Vývojovou etapou vytvoření vnitřního trhu bylo zavedení oblasti volného obchodu a vytvoření tzv. celní unie. Vnitřní trh však není tvořen pouze oblastí volného obchodu, jelikož v takové oblasti jsou sice odstraněna cla mezi členskými státy, ale každý z nich může provádět vlastní celní politiku vůči třetím zemím. Tlak na harmonizaci zákonodárství o službách nebo volném pohybu kapitálu se nenachází uvnitř oblasti volného obchodu, existuje zde však volný pohyb všech výrobků, které mají původ v členských zemích. [6] Systematickou činností orgánů EU se podařilo na základě smluv a dohod dosáhnout k 1. 1. 1993 vytvoření vnitřního trhu EU. Maastrichtská smlouva nahradila výraz společného trhu termínem vnitřní trh a k dalším modifikacím následně došlo Amsterdamskou smlouvou a smlouvou z Nice. Lisabonská smlouva ve znění čl. 26 SFEU zavazuje Unii k uskutečňování vnitřního trhu. Jde o dlouhodobou povinnost, neboť pokud vnitřní trh není uskutečněn, musí Unie přijímat příslušná opatření. [21] Vnitřní trh definuje čl. 26/2 SFEU (ex 14/2 SES) následovně: „Vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, ve kterém je v souladu s ustanovením této smlouvy zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu“. Je to oblast, v níž se takřka veškeré hospodářské dění odehrává podle jednotných pravidel a za rovných podmínek. [5] Mezi výše jmenované čtyři svobody pohybu jednotného vnitřního trhu Evropské unie2 patří: •

Volný pohyb zboží, který v praxi znamená, že pokud je zboží legálně uvedeno na trh v jedné členské zemi, na trhy v dalších členských zemích vstupuje bez překážek.

•

Volný pohyb osob upravuje oblasti práva jako jsou právo usazovat se, pracovat, podnikat a žít v jakékoliv členské zemi. Do této svobody spadá jednak

volný

pohyb

pracovníku,

dále

volný

pohyb

podnikatelů

(tzv. svoboda usazování) a rovněž volný pohyb studentů, důchodců, rentiérů (tj. osob nespojených s ekonomickou činností).

Tyto čtyři svobody pohybu nejsou omezeny pouze na území Unie, ale aplikují se i na území Norska, Islandu, Lichtenštejnska, tedy v rámci tzv. Evropského hospodářského prostoru a Švýcarska, a to na základě bilaterálních smluv. [7] 2

19

•

Volný pohyb služeb se váže k právu podnikatele jednoho členského státu poskytnou v hostitelské zemi jiného členského státu dočasně a příležitostně služby na základě oprávnění získaného v zemi místa podnikání, aniž by se tento podnikatel musel v hostitelské zemi usadit.

•

Volný pohyb kapitálu a plateb má za úkol zabezpečovat, že veškeré finanční transakce mezi subjekty sídlícími v členských státech budou probíhat bez jakýkoliv omezení. [7] V roce 2008 navrhla Evropská rada, aby k dosavadním čtyřem svobodám

byla dodána svoboda pátá – volný pohyb znalostí, jako reakce na nové výzvy, na které není orientována žádná ze základních čtyř svobod. Cílem páté svobody by bylo usnadnit EU přechod ke znalostní společnosti a udržet si tak důstojné postavení v globální soutěži, obzvláště s USA. Tato nová svoboda by zahrnovala např.

volný

přístup ke

znalostem a inovacím,

ochranu průmyslového

a duševního vlastnictví, především přijetím patentu Společenství a jiné. [25] Existence bariér vnitřního trhu, které popisuje odborná literatura, naznačuje, že doposud nebyly odstraněny veškeré překážky k aplikaci těchto základních tržních svobod, proto je v textu práce této problematice věnována následující kapitola.

4.2.2 Překážky vnitřního trhu Proces propojování jednotlivých trhů členských států do trhu jediného, tedy takového, kde budou zaručeny všechny základní svobody vnitřního trhu, sebou nese neshody mezi jednotlivými národními úpravami pohybu osob, zboží, služeb i kapitálu. Konflikty v právní úpravě jednotlivých států se neustále objevují, neboť tendence ochranářství jednotlivých členských států nebyly zcela odbourány. Pomocnou ruku k překonání těchto nesrovnalostí nabízejí dvě metody, a to především metoda pozitivní integrace, spočívající v aktivním budování integrace vytvářením vlastních institucí a předpisů a zejména v harmonizaci národních předpisů. Dále se jedná o tzv. negativní integraci, která v obecném pojetí znamená

20

odstraňování národních překážek, především v těch situacích, kdy je dotčena některá ze základních svobod vedoucí ke vzájemnému uznávání předpisů. V prvním období vytváření vnitřního trhu, do 1. 1. 1970, měly členské státy povinnost nezavádět nové překážky čtyřem svobodám a tím nezvyšovat překážky stávající. Pozitivní integrace byla využívána v 70. letech, kdy postupně docházelo k odstraňování konfliktů mezi národními úpravami detailní harmonizací norem pro každý výrobek, je známa také pod názvem „starý přístup“. Tyto harmonizace byly časově a politický náročné a tyto normy se spíše staly nástrojem protekcionismu. [19] K dokončení vnitřního trhu EHS byla vydána již výše zmiňovaná Bílá kniha, která identifikovala seznam překážek společného trhu rozdělených do tří kategorií: •

Fyzické/materiální překážky, jelikož na vnitřních hranicích mezi členskými státy nadále docházelo ke kontrolám zboží a osob.

•

Technické bariéry, které brzdily rozvoj volného pohybu zboží, služeb i pracovníků, jež bylo nutno harmonizovat.

•

Daňové překážky, které se především týkaly rozdílů v sazbách nepřímých daní, jež nejen deformovaly obchod, ale vynucovaly si kontrolu na hranicích mezi členskými státy. [25] Na základě Bílé knihy, která byla právně zakotvená v Jednotném evropském

aktu, bylo uloženo členským státům vybudovat prostor bez vnitřních hranic zaručující mj. i volný pohyb zboží. V této souvislosti dostal přednost tzv. nový přístup, spočívající v upuštění od úplné harmonizace ve prospěch minimální, jež nebrání členským státům podržet si přísnější úpravu, pokud ji nepoužívají k diskriminaci na základě státní příslušnosti. Aplikace negativní integrace, tudíž neuplatňování národních předpisů na situace dotčené svobodami společného trhu, se ulehčila i díky judikatuře Soudního dvora. Nejprve nebyla uplatňována národní opatření porušující zákaz diskriminace z důvodů státní příslušnosti zboží, služeb, osob či kapitálu, a posléze byla zakázána i národní nediskriminační omezení, pokud byla nepřiměřená sledovanému veřejnému zájmu a zbytečně

21

podvazovala rozvoj vnitřního trhu. Následně tyto „neaplikace“ národních předpisů na situace dotčené svobodami vnitřního trhu doplnilo postupně vzájemné uznávání národních úprav, např. kvalitativních standardů zboží, kvalifikací a diplomů pro výkon ekonomických činností, inkorporačních standardů pro usazování právnických osob, ale i uznávání a výkon soudních rozhodnutí ve věcech občanských a obchodních či soutěžních předpisů. [19] V situacích, kdy mohlo dojít k ohrožení národního veřejného zájmu, byla k výše uvedenému doplněna možnost uplatňovat různá národní omezení v případech tzv. závažných důvodů přímo obsažených v SFEU, která obsahuje nediskriminační výjimky ze čtyř svobod. Dále pak tzv. pravidel rozumu, kde jsou uvedeny další výjimky založené na judikatuře Soudního dvora, jejichž výčet nikdy není taxativní a podle Soudního dvora národní opaření musí být nediskriminační, odůvodněné kategorickým požadavkem veřejného zájmu, způsobilé k dosažení cíle, vhodné k uskutečnění sledovaného cíle a neomezující více, než je nezbytně třeba, či nečiní danou svobodu „méně atraktivní“ a musí přitom jít o dosud neharmonizovanou oblast. Pod tato opatření spadají i nejrůznější ochranná ustanovení SFEU pro již harmonizované oblasti a konečně i tzv. Lucemburský kompromis, který vede k respektování národně citlivých oblastí, i když formálně není možno žádnou z výše uvedených výjimek uplatnit. [19] Komise se na jaře 2006 rozhodla provést celkovou revizi dosavadních přístupů k vnitřnímu trhu a zhodnocení jeho výsledků. Z uvedené zprávy vyplývá, že přes veškeré snahy v mnoha oblastech vnitřní trh EU dodnes neexistuje.

Nejednotnost

trvá

na

trhu

služeb,

v

dopravě,

energetice,

telekomunikacích, drobném bankovnictví, pojišťovnictví, veřejných zakázkách, duševním vlastnictví, volném pohybu pracovníků a i malé a střední podniky mají potíže v přeshraničním obchodě. Globalizace zásadně mění podmínky fungování evropské ekonomiky a ekonomické, sociální a regulační systémy EU nejsou na tyto změny plně připraveny. Nepřipravenost vnitřního trhu existuje i na poli technologického pokroku, který spočívá především v přírůstcích produktivity a zaměstnanosti závisejících na inovacích a otevřenosti trhů. Veřejnost i politici v původní patnáctičlenné Unii berou vnitřní trh jako víceméně hotový, což

22

podporuje jejich odpor vůči reformám a oživuje protekcionismus. Závěr zprávy uvádí, že: „Zatímco vnitřní trh přispěl k postupu integrace, což do určité míry platí také pro konkurenční prostředí v EU, jeho potenciál není plně využit. Původní očekávání, že vnitřní trh se stane odrazovým můstkem pro dynamičtější, inovativnější a konkurenceschopnější ekonomiku ve světovém měřítku, nebylo splněno". [25] Z uvedeného vyplývá, že i přes veškeré úsilí, které ES za dobu své existence pro fungující vnitřní trh vyvinulo, existuje stále nemalý prostor pro zlepšení fungování všech tržních svobod.

23

4.3 Volný pohyb služeb Sektor služeb je nejvíce expandujícím hospodářským odvětvím za posledních dvacet let. Přes to všechno zůstávala příslušná kapitola Smlouvy, pojednávající o volném poskytování služeb, ve stínu jiných tržních svobod. Převážně byla koncipována jako pouhý „doplněk“ svobody usazování. Svoboda volného pohybu služeb

své

samostatné

postavení

v rámci

základních

svobod

posílila

v devadesátých letech, přičemž tento vývoj byl výrazně ovlivněn judikaturou Soudního dvora. [5] Podle čl. 57 SFEU3 má pojem služby tyto znaky: •

jedná se o úkony poskytované za úplatu, které jsou chápány velmi široce, nejde tedy jen o mzdu od zaměstnavatele;

•

jsou to ekonomické činnosti v terciální sféře, které vystupují po výrobních procesech. Zejména se jedná o činnosti průmyslové, obchodní, řemeslné a svobodná povolání;

•

důležitá je i dočasnost poskytované služby, nejde o poskytování služeb usazeným poskytovatelem;

•

vyskytuje se zde tzv. přeshraniční prvek, který může mít tyto formy: o za klientem se přemísťuje poskytovatel anebo klient se přemísťuje za poskytovatelem, o do třetího státu se přemístí jak klient, tak i poskytovatel (např. průvodce s turisty), o nedochází k přesunu subjektů (např. televizní vysílání, právní konzultace telefonem, e-mailem či korespondencí), o do práva volného poskytování služeb zásadně nespadá poskytování služeb ve státní správě, ty jsou z pojmu služby vyňaty. [19] Smlouva o fungování Evropské unie (SFEU) jasnou definici pojmu služby

3

Plné znění článku Smlouvy (SFEU) viz příloha č. 1

24

neposkytuje. Z pojmu služby je nutno vyloučit všechny případy, které spadají pod volný pohyb zboží, osob a kapitálu, proto Smlouva z dobrých důvodů rezignuje na uvádění pevné definice služby, jelikož tu lze odvodit z ostatních oblastí svobod vnitřního trhu. Jinými slovy: za služby považujeme veškeré placené výkony, které nenáleží k ostatním základním tržním svobodám. [21] Volný pohyb služeb znamená zvláště: •

poskytování služeb svobodných povolání i řemeslníků,

•

finanční služby (bankovnictví, pojišťovnictví, obchod s cennými papíry),

•

dopravní služby (silniční, železniční, letecká a lodní přeprava),

•

nové technologie (telekomunikace, televize, elektronické platební služby),

•

zadávání veřejných zakázek. [14] Pod svobodu poskytování služeb lze zahrnout nejrůznější činnosti, jako jsou

například – kromě již výše jmenovaného – advokacie, veterinární a lékařská péče, architekti, převzaté vysílání reklam obsažených v televizních programech vysílaných z jiných členských států, poskytnutí pracovníků, placené zdravotní služby včetně umělého přerušení těhotenství, vzdělání ve školách financovaných částečně jednotlivci aj. [19]

4.3.1 Podstata volného pohybu služeb Definování volného pohybu služeb je mnohdy velmi obtížné, jelikož původní chápaní vycházelo z velmi úzké definice služby a volného pohybu služeb, která zahrnovala pouze aktivní část této svobody – poskytování služeb. K aktivní části je však třeba připočíst ještě druhou část, a to tzv. pasivní svobodu služeb, neboli přijímání služeb. Čl. 56 a následující články SFEU4 se kromě toho vztahují na související výkony a konečně čtvrtou součástí této svobody jsou obdobné výkony. Společnou charakteristikou pro všechny čtyři součásti této problematiky je okolnost přeshraničního pohybu, jelikož k výměně služeb dochází mezi dvěma

4

Plné znění článku Smlouvy (SFEU) viz příloha č. 1

25

členskými státy. Svoboda poskytování služeb má dvě složky, a to osobní, která je vystavena omezením vůči poskytovateli nebo příjemci služeb, a výrobkovou, která se střetává s omezeními služeb samotných. Díky tomuto osobnímu aspektu se nemůže právní ochrana omezovat pouze na služby samotné, nýbrž musí zahrnovat též jejich poskytovatele a dokonce příjemce. [21] Specifika jednotlivých součástí služeb jsou nastíněna v následujících čtyřech podkapitolách.

4.3.1.1 Aktivní svoboda – poskytování služeb Poskytovatel se za účelem poskytování služby zdržuje na území státu příjemce služby. Je třeba odlišit tuto situaci od podnikání; rozhodující pro rozlišení je časové hledisko, podle kterého spadá do režimu volného pohybu služeb přechodná činnost, zatímco podnikání je charakteristické určitou trvalostí. V případě poskytování služeb je však rozhodující, že poskytovatel nevyužívá v zemi určení služby infrastrukturu, která není vždy určena pro jednotlivou službu. Předpisy členských států, které vycházejí při poskytování služeb z pojmu trvalého pobytu ve státě, kde je služba poskytována, jsou v zásadě v rozporu s čl. 56 SFEU5, který ukládá odstranění omezení volného pohybu služeb. S evropským právem je požadavek trvalého pobytu slučitelný jen tehdy, jestliže se jedná o aplikaci úpravy svobodných povolání, kterou lze odvolat na veřejný zájem. Týká se to předpisů o organizacích, způsobilosti, povinnosti poskytovatele, kontrole, odpovědnosti a ručení. Uvedené předpisy jsou součástí právního řádu státu, na jehož území je služba poskytována. [21]

4.3.1.2 Přijímání služby – pasivní svoboda Předpoklad, že se příjemce služby nachází ve státě poskytovatele služby, je druhou situací, na niž se vztahuje evropská úprava. Z rozhodnutí Soudního dvora vyplývá, že volný pohyb služeb zahrnuje též svobodu příjemce plnění pobývat při využívání služby na území jiného členského státu, aniž by byl

5

Plné znění článku Smlouvy (SFEU) viz příloha č. 1

26

ve svém právu jakkoliv, a to i s ohledem na placení, omezován. Těmito příjemci služeb jsou podle rozhodnutí Soudního dvora turisté, pacienti, obchodní cestující apod. Hospodářský proces přesahující hranici jednotlivých členských států je podstatou služby, přitom se také musí jednat o přijímání, resp. využívání služby za odměnu. Ve vztahu k infrastruktuře státu zůstává příjemce služby jakýmsi „cizincem“ a jeho účast v hospodářském životě státu přijetí služby nesmí být trvalá.

4.3.1.3 Související výkony Svoboda poskytování služeb byla Soudem rozšířena na ty případy, kde hranici překračuje pouze služba, a přitom její poskytování není spojeno s pohybem osob přes hranice. Poskytování služby touto cestou se označuje též jako korespondenční styk a význam tohoto způsobu překračování hranice stoupá s ohledem na rozvoj telekomunikačních služeb. Do korespondenčního styku poskytování služeb spadají tak důležité oblasti, jako jsou bankovní služby, služby pojišťoven, stejně jako rozhlasové a televizní vysílání. [21]

4.3.1.4 Obdobné výkony Svobodu služeb lze využívat i v těch případech, v nichž příjemce a poskytovatel služby sice nejsou osoby z různých členských států, avšak služba je poskytována v jiném členském státě, což vyplývá opět z konstantní judikatury Soudního dvora. Mezi základními svobodami má nyní svoboda volného poskytování služeb své relativně samostatné postavení. Je tomu tak proto, že pojem služby, poskytování služeb a volný pohyb jsou kategorie, jejichž význam stále vzrůstá. Představují z hospodářského, ekonomického a právního hlediska svébytnou kategorii a tato svébytnost volného pohybu služeb se projevuje ve specifickém vztahu k ostatním základním svobodám. Zachycuje do jisté míry určitou sběrnou kategorii, která má zajistit, aby činnosti, které nepodléhají režimu ostatních svobod, mohly být liberalizovány. [21]

27

4.3.2 Překážky volného pohybu služeb a jejich odstraňování Překážky volného pohybu služeb vytvářejí jakékoliv ustanovení zákonné nebo podzákonné, jímž členské státy podřizují výkon činnosti příslušníků jiných členských států, jež vlastním státním příslušníkům neukládají. Samotné překážky můžeme rozdělit na diskriminační, a to přímo požadavkem státní příslušnosti, či nepřímo diskriminační. Forma nepřímé diskriminace se vyskytuje v těchto níže popsaných podobách: •

Překážky přístupu k profesi (zahájení činnosti), kde se může například jednat o požadavek bydliště či sídla na území přijímajícího státu, dodatečné povolovací řízení, zákaz sekundárního podniku, požadavek tuzemských diplomů.

•

Překážky výkonu profese vyskytující se v podobě zákazu jistých smluv, zákazu nabývání nemovitého majetku, povinnosti zachování např. pravidel nezávislosti, finančního zázemí, což je zvlášť významné u svobodných povolání

nebo

finančních

služeb

či

omezování

přístupu

např.

ke zdravotnickým službám v zahraničí. •

Sociální znevýhodňování občanů. [19] Nepřímo diskriminační překážky pomáhá odstranit zejména vzájemné

uznávání diplomů, podle pravidel rozumu a harmonizace národních kvalifikací. [19] Požadavek povolení a jiné požadavky na poskytnutí služby slouží k udržení určité kvality v daném sektoru, proto se lze setkat se zákazem omezení a nepsanými výjimkami ze zákazu, aby relevantní zájmy byly ochráněny. Nesmí se však vyžadovat více, než co je k dosažení tohoto cíle nutné. Z tohoto důvodu je každá vnitrostátní úprava, která předepisuje obecně povolení, aniž by umožňovala z takového požadavku výjimky, v rozporu se svobodou služeb. Jde o nepřiměřený předpis, jelikož nebere v potaz povinnosti, které má poskytovatel služby v členském státě původu. [21] V roce 2004 byl Komisí předložen návrh směrnice o službách na vnitřním trhu, který usiloval o vytvoření obecného právního rámce pro volný pohyb služeb

28

a o odstranění překážek pro liberalizaci trhu služeb, jež byly společné pro různé druhy činností. [25] Návrh Komise vycházel z převládajícího uplatňování země původu služby. Do předloženého návrhu byla sice začleněna judikatura Soudního dvora, ale tento rámec přesahoval hlavně tím, že předpokládal kontrolu poskytovaných služeb ve státě původu. Na základě vzrušených diskusí se výsledná směrnice vzdala výslovného zakotvení tohoto principu a spokojila se s velmi opatrnou inkorporací dosavadní judikatury. [21] Hlavní teze definitivní směrnice lze shrnout takto: •

platná je legislativa hostitelské země – úprava pracovních podmínek včetně ochrany zdraví a bezpečnosti na pracovišti;

•

úkolem hostitelské země je odstranit většinu administrativních překážek (např. požadavky na povolení činnosti, povinnost být členem profesní komory, povinnost usadit se v hostitelské zemi aj.);

•

zřízená kontaktní místa v každé členské zemi pomohou odstranit spory a případné nejasnosti mezi členskými zeměmi, čímž bude zajištěna jejich spolupráce;

•

zejména služby veřejného zájmu jsou z této směrnice vyňaty – jako jsou dodávky

vody,

elektřiny,

plynu,

odpadové

hospodářství,

poštovní

služby – jejich rozsah si určuje každá země sama, dále služby poskytované veřejnou správou – sociální a zdravotní služby, péče o děti, služby pro rodiny, služby spojené s výkonem veřejné moci a některé další. [25] Hlavní cíl této směrnice o službách spočívá zejména v odstranění přetrvávajících překážek volného pohybu. Jedná se o překážky při uznávání dokladů, zavedení jednotných kontaktních míst, jak již bylo uvedeno výše a proceduru tzv. tichého souhlasu. Směrnice 2006/123/ES, neboli směrnice o službách na vnitřním trhu, zavádí pro členské státy povinnost uznávat dokumenty z jiných zemí. Výjimku tvoří jedině případy odůvodněné obecným zájmem. Jednotná kontaktní místa zavedla znatelná ulehčení přístupu k poskytování služeb v jiném členském státě. V těchto specializovaných místech mají být přístupné

29

veškeré formality, informace a kontakty především pro zakládání firem v dané zemi a mají být také dostupné v elektronické podobě. Směrnice zavádí tzv. proceduru tichého souhlasu, což znamená, že není-li během předem stanovené lhůty poskytnuta správním úřadem odpověď, pokládá se žádost za kladně vyřízenou. Klíčová jsou u přeshraničního poskytování služeb ustanovení kapitoly IV směrnice, která v článku 16 dané směrnice zakazuje například požadavky na přeshraničního poskytovatele, které se týkají povinnosti být na území druhého státu usazen, povinnosti získat od institucí druhé země povolení, včetně zápisu do rejstříku nebo registrace u profesního subjektu na jejich území. Dále se vztahuje na zákaz bránění zřízení určité formy infrastruktury či použití vlastních smluvních ujednání mezi poskytovatelem a příjemcem omezujících poskytování služeb osobami samostatně výdělečně činnými. Směrnice upravuje i problematiku týkající se dozoru nad poskytovateli, v rámci kterého si např. budou moci úřady členských států poskytovat informace o poskytovatelích služeb prostřednictvím informačního systému vnitřního trhu tzv. IMI systému (Internal Market Information System). [7] V roce 2006 byla tato výše popisovaná směrnice schválena a členské země byly povinny směrnici převést do národních právních řádů do 28. prosince 2009. [25]

4.3.3 Specifika vybraných služeb Svoboda volného pohybu služeb se skládá z velkého počtu segmentů a jejich postupné přibližování otevřenému trhu muselo projít četnými právními úpravami, stejně tak i proces liberalizace, který šel v každém segmentu různou cestou. [25] Důležitá je část legislativy, která se týká finančních služeb a pojišťoven. Sbližování legislativy slouží také k otevírání vnitrostátních trhů v oblastech, ve kterých tradičně vlády vnitrostátní monopoly, zejména v sektoru telekomunikací, dopravy a energetiky. [17] Jelikož je problematika služeb velmi široká a každý segment má svá vlastní specifika, jsou v následující kapitole popsány pouze vybrané služby, a to služby bankovní a pojišťovací, a dále je věnován prostor státním monopolům služeb.

30

4.3.3.1 Bankovní a pojišťovací služby Trh bankovních a pojišťovacích služeb byl v každém členském státě podroben přísnému regulačnímu režimu, jenž detailně popisuje a upravuje podmínky zřizování a provozu těchto institucí. Vydávat oprávnění pro podnikání v tomto sektoru bylo výlučně v pravomoci členských států, což ale neznamenalo, že bylo bráněno vstupu zahraniční banky na příslušný trh daného státu. Daný zahraniční subjekt se však musel přizpůsobit podmínkám podnikání v domácí zemi. V procesu liberalizace se EU musela zabývat tím, zda při liberalizaci bankovního sektoru v zemích EU použít zásadu vzájemného uznávání nebo místo toho zřídit evropskou národní instituci, která by byla obdařena právem udělovat licence k podnikání. Liberalizace bankovních služeb v EU byla provedena formou dvou směrnic, z roku 1997 a 1998, které otevřely příslušný trh. Na základě těchto směrnic proběhla harmonizace podmínek, za kterých může být v členském státě banka zřízena a provozována a na základě toho může být udělena licence. Samotná kontrola banky po udělení licence je ponechána v kompetenci členského státu a orgán domovského státu stanoví, co bude předmětem kontroly. Výsledky vyplývající z uvedených kontrol budou vzájemně uznávány mezi členskými státy. Tudíž banka, sídlící v kterémkoliv členském státě, automaticky nabývá oprávnění provozovat bankovní služby i v jiném státě unie. Na základě tohoto opatření odpadají požadavky na vydávání nových licencí a odpadá i adaptace na odlišné národní předpisy. [29] Směrnice 2006/48/ES ze dne 14. června 2006 o přístupu k činnosti úvěrových institucí a o jejím výkonu upravuje některé požadavky pro podnikání, tedy poskytování služeb bank v členských státech EU. Díky této směrnici byl vykonán další krok k plnému vytvoření vnitřního trhu pro bankovní služby. Peněžní ústavy mohou poskytovat bankovní služby ve všech členských státech, a to jak prostřednictvím poboček, tak přímo v jiných členských státech. [21] Dokončení vnitřního trhu ke dni 1. ledna 1993 dopomohlo i v oblasti pojišťovnictví k zabezpečení volného pohybu služeb a svobody podnikání. Pojišťovací instituce mohou nabízet své služby na území celého Společenství bez diskriminace, a to jak prostřednictvím svých poboček v jiných členských státech,

31

tak přímo ze svého domovského státu. K celé škále produktů pojišťovacího trhu mají příjemci služeb přístup. Rozsudek Soudního dvora ve věci DFL z roku 1986 měl podstatný význam pro vývoj pojišťovnictví, jelikož v některých případech podmínil činnost pojišťovny existencí stálé pobočky na daném území, a připustil, že obecný zájem může odůvodňovat omezení stanovená ve vnitrostátním právu. Vnitrostátní orgány i v oblasti pojišťovnictví musí respektovat obecné právní zásady, zejména zásadu zákazu diskriminace. [21]

4.3.3.2 Monopoly na poskytování služeb – telekomunikace Monopol služeb představuje sektor podnikání, ve kterém jsou udělena podnikům nebo jiným subjektům výlučná práva na poskytování služeb. Tyto monopoly měly významné postavení téměř ve všech členských státech. Jedná se zvláště o poštovní a telefonní monopol, monopol zprostředkování práce, monopol technických kvalit, stejně jako rozhlasový monopol, pojišťovací monopol apod. Tato oblast volného pohybu služeb stála víceméně v pozadí liberalizačních tendencí v jiných oblastech, proto se Komise v poslední době soustředila na otázku slučitelnosti monopolů služeb se Smlouvou a jejími cíli. Fungující společný evropský trh v mnoha hospodářských oblastech není možné vykonávat bez výrazného omezení a možná i zrušení monopolních služeb. [21] Příkladem monopolu služeb poslouží sektor telekomunikací, který byl až do roku

1980

v rukou

národních

monopolů

členských

států.

Na

vývoj

telekomunikačních technologií reagovala Komise v roce 1987 vydáním Zelené knihy, která navrhovala rozšíření konkurence na telekomunikačním trhu a zároveň posílení harmonizace, jež by umožnila využívat výhody jednotného trhu. Vyvrcholením tohoto procesu byla liberalizace telekomunikačních služeb a sítí dne 1. ledna 1998. Komise v rámci liberalizace původně monopolního sektoru navrhla přijetí série směrnic vycházejících ze článku 86 SES6 (nyní článek 106 SFEU). Tento článek poskytuje Komisi pravomoc požadovat odebrání

6

Smlouva o založení Evropského (hospodářského) společenství

32

zvláštních či exkluzivních práv přiznaných členskými státy konkrétním podnikům, pokud uplatňování těchto práv v praxi znamená porušení jiných ustanovení Smlouvy. Za účelem liberalizace komunikačního trhu byla v roce 1998 přijata směrnice, která odstraňovala zvláštní práva na dovoz, prodej, zapojování, poskytování a udržování telekomunikačních koncových zařízení. V roce 1990 byla přijata směrnice „O službách“, která požadovala zrušení zvláštních práv při poskytování veřejných telekomunikačních služeb (ne však sítí), tedy především služeb určených obchodní klientele. Liberalizace byla rozšířena od 1. ledna 1993 na poskytování veřejných datových služeb a od poloviny roku 1993 začala probíhat široká veřejná debata, která vyústila v plnou liberalizaci telekomunikačních služeb od 1. ledna 1998. Následující úpravy sekundárního práva se týkaly liberalizace poskytování služeb a vybavení (1994), „kabelová směrnice“, která otevřela liberalizaci televizních sítí (1995), a „mobilní směrnice“, jež odstranila omezení v provozování sítí mobilních telefonů (1996). Základ pro uvolnění trhu hlasových telekomunikačních služeb v členských státech položila „ Směrnice o volné soutěži“ z roku 1996. Každý občan EU měl od 1. ledna 1998 možnost volit libovolného operátora vytočením krátkého předčíslí a odchozí meziměstský nebo mezinárodní hovor byl automaticky přesměrován do sítě zvolené operátorem, aniž by uživatel musel instalovat dodatečné technické zařízení. Směrnice, která požadovala oddělit vlastnictví kabelových sítí a provozování telekomunikačních služeb, byla přijata v roce 1999. [6] V březnu 2009 v rámci českého předsednictví EU se zástupci Rady, Komise a Evropského parlamentu dohodli na podobě telekomunikačního balíčku, který přináší zásadní změny do celého sektoru. [6] Účelem tohoto opatření ve formě telekomunikačního balíčku je především stanovit nová pravidla, která posílí konkurenci na trzích a zajistí podmínky pro rozvoj tohoto dynamického odvětví. Nová pravidla mají za úkol poskytnout občanům přístup k spolehlivějším a bezpečnějším službám. [28]

33

4.4 Soudní systém Evropské unie V procesu evropské integrace hraje soudní systém EU, resp. evropská justice, významnou úlohu. Evropské soudnictví představuje rozsáhlý systém soudní ochrany při používání evropského práva, který zajišťuje jak právní ochranu jednotlivým členským státům EU, tak i právní ochranu jejím občanům a dalším subjektům. Přijetím reformní smlouvy EU pod názvem „Smlouva o fungování Evropské unie“ (SFEU), která byla slavnostně podepsána za portugalského předsednictví dne 13. 12. 2007 a vstoupila v platnost dne 1. 12. 2009, došlo k přejmenování soudních orgánů EU. [3]

4.4.1 Struktura Soudního dvora EU Celý soudní systém EU skládající se ze tří soudů, jimiž jsou Soudní dvůr, Tribunál a Soud pro veřejnou službu, získal v důsledku reorganizace název Soudní dvůr Evropské unie. Kromě těchto tří soudů tvoří soudní soustavu EU též domácí soudy členských států, aplikující právo ES. Hlavní náplní činnosti Soudního dvora EU je zajišťování a dodržování práva při výkladu a provádění zakládajících Smluv. [3] Následující podkapitoly nastiňují činnost, složení a další náležitosti každého článku soudního systému EU.

4.4.1.1 Soudní dvůr Vrcholným orgánem soudního přezkumu a dodržování práva EU je Soudní dvůr. Jeho úkolem je zajišťovat dodržování práva při výkladu a provádění zakládajících smluv, což zahrnuje nejen primární právo EU, ale také právní akty sekundárního práva. O dodržování práva se soud stará jak vůči orgánům EU, tak i vůči členským státům, a nepřímo pak i vůči státním příslušníkům těchto států. [3] Personální strukturu Soudního dvora tvoří soudci a generální advokáti. Každý členský stát nominuje jednoho soudce, tzn., že počet soudců odpovídá počtu členských států. Soudní dvůr nyní čítá 27 soudců a je tomu tak proto,

34

že cílem požadavku státní příslušnosti je, aby při rozhodování byl zastoupen právní řád každého členského státu. Soudce a generální advokáty jmenují společnou dohodou vlády členských států na šest let. K obměně Soudu dochází jednou za tři roky. Soudci mohou být jmenováni opakovaně, což se často děje; zajišťuje to určitou stabilitu složení Soudu a jeho judikatury. Předseda Soudu je volen na dobu tří let a je vybírán soudci ze svého středu. [19] Do funkce soudce Soudního dvora jsou vybíráni právníci, kteří poskytují veškeré záruky nezávislosti a splňují požadavky nezbytné k výkonu nejvyšších funkcí. Ve svých zemích jsou obecně uznávanými znalci práva. Pro výkon této funkce je faktickou podmínkou i znalost francouzštiny, která je vnitřním pracovním jazykem soudu. [3] Zvláštní úloha generálního advokáta existuje vzhledem k nemožnosti odvolání proti rozhodnutí Soudu. Tito generální advokáti nezávisle posuzují případy formou tzv. stanoviska. Stanoviska jsou přednášena na konci řízení a zveřejňují se ve sbírce rozhodnutí Soudu spolu s rozhodnutími samotnými. Generální advokáti jsou jmenováni za stejných podmínek a záruk nezávislosti jako soudci. Sice jsou členy Soudu, ale nepodílejí se na jeho rozhodování. Počet generálních advokátů je stanoven na osm a může být jednomyslně navýšen Radou. S počtem jedenácti generálních advokátů počítá Lisabonská smlouva, kdy šest členských států (Německo, Francie, Itálie, Španělsko, Velká Británie a Polsko) má nárok na stabilního generálního advokáta. U ostatních 21 států je systém nastaven na rotaci zbývajících generálních advokátů, a jelikož jejich funkční období je 6 let, připadne na takový členský stát „jeho“ generální advokát jednou za cca 24 let. [19] Zasedání Soudního dvora probíhá v Senátech, které jsou složeny z pěti nebo tří soudců, ve Velkém senátu složeném z třinácti soudců a výjimečně v Plénu, které je složené ze všech soudců. Ve velkém senátu zasedá Soudní dvůr na návrh členského státu nebo orgánu, který je účastníkem řízení, stejně tak i ve zvláště složitých a důležitých záležitostech. [3] Ostatní

personál

soudu

tvoří

kancelář

Soudu.

Vedoucí

kanceláře

je jmenovaný Soudem na 6 let a má na starosti jak praktické fungování Soudu,

35

tak vydávání sbírky rozhodnutí, posudků a usnesení Soudu. Soudce nebo generální advokát má k ruce několik kvalifikovaných právníků, tzv. referendářů, kteří nemusejí nutně být stejné státní příslušnosti jako on. [19]

4.4.1.2 Tribunál Tribunál s dřívějším názvem Soud prvního stupně byl ustanoven v roce 1989 na základě Jednotného evropského aktu za účelem odlehčení Soudnímu dvoru od případů právně jednodušších nebo administrativně či ekonomicko-analyticky náročnějších. Hlavním záměrem této změny bylo rovněž zlepšit soudní ochranu práv jednotlivců a umožnit tak Soudnímu dvoru soustředit se na své základní poslání, což je zajištění jednotného výkladu práva EU. [3] Tribunál se skládá ze soudců a nemá jako zvláštní osoby generální advokáty. Nicméně v závažných případech může být úloha generálního advokáta přidělena některému soudci. Počet soudců odpovídá počtu členských států, což je 27 soudců, a co se týče státní příslušnosti, musejí soudci pocházet z jednoho ze členských států. Srovnatelné se Soudním dvorem jsou podmínky jmenování a opakovaného jmenování. Tribunál si volí svého předsedu na tři roky, má svého vlastního kancléře, personál, i když určitá spolupráce se Soudním dvorem existuje (knihovna, překladatelské služby atd.). Zasedá buď v plénu, nebo v senátech o 3 až 5 soudcích. V jednoduchých případech (např. zaměstnanecké spory) může Tribunál rozhodovat samosoudcem. [19]

4.4.1.3 Soud pro veřejnou službu Soud pro veřejnou službu byl zřízen v roce 2004 a jeho původním označením podle Niceské smlouvy byla Soudní komora. Organizační strukturu Tribunálu tvoří předseda a šest soudců, jimž kromě aparátů asistují ještě čtyři odborníci na právo služebního poměru a pracovní právo zaměstnanců EU. Jmenování soudců je na šest let a mohou zasedat buď ve tříčlenných senátech anebo v plénu. Jednotlivá řízení mají mít rychlý postup, písemná část má proběhnout pouze v jednom kole jednání, ledaže senát se rozhodne výjimečně jinak. Je možné podat odvolání k Tribunálu v době rozhodnutí soudu, a to z důvodu porušení

36

procesních předpisů, nedostatku pravomoci tribunálu a konečně z důvodu porušení unijního práva tribunálem. [21]

4.4.2 Jednotlivé druhy řízení Řízení před Soudním dvorem lze rozčlenit na dva hlavní typy. Prvním typem jsou přímé žaloby, neboli sporná řízení, dále pak řízení nesporná, která bývají označována jako žaloba nepřímá, respektive návrh zahajující tzv. „vedlejší“ řízení, předpokládající již probíhající, zahájené soudní řízení u vnitrostátního soudu členského státu. [3] Podle jednotlivých charakteristických postupů soudu na základě specifických znaků právní úpravy lze rozlišovat 14 různých druhů základních řízení. Osobitý druh působnosti či věcné příslušnosti evropských soudů má každé řízení a jednotlivé druhy řízení rozlišujeme především podle povahy subjektů, významů a následků. [21] Přímé žaloby mají povahu mezinárodněprávní, týkají se sporů mezi členskými státy (žaloba o porušení smlouvy), ústavní (žaloba na neplatnost aktů), správní (žaloba

na

nečinnost

orgánů),

civilní (odpovědnost

za

škodu,

zaměstnanecké spory) i arbitrážní (na základě smlouvy či doložky). Soudní dvůr doposud nerozhoduje spory, které jsou trestní povahy. Za účelem dodržování evropského práva mohou být u Soudního dvora žalovány členské státy, orgány EU a evropské soudy. Před Soudním dvorem dále probíhají i nesporná řízení, a to řízení o předběžné otázce a řízení o vydání posudku. Jejich cílem je preventivně zajistit vnitřní koherentnost práva Unie či jednotnou aplikaci práva EU orgány členských států. [19] Do nesporných druhů řízení dále řadíme incidenční řízení, neboli řízení o námitce. [3] V následujícím textu věnujeme pozornost vybraným typům řízení. Předmětem řízení o porušení Smluv je porušení práva členským státem, to spočívá v takovém porušení Smluv, které je přímo či nepřímo způsobeno jednáním orgánů členského státu. Do rozsahu tohoto ustanovení patří též jednání v rozporu jak s primárním, tak i sekundárním právem. Díky řízení o žalobě na neplatnost je umožněno zajišťovat, aby sekundární právo bylo v souladu se zakládajícími smlouvami a jinými prameny primárního

37

práva. Koordinuje a zaručuje řádnou implementaci sekundárních pramenů práva a jeho soulad s primárním právem. Řízení o žalobě na nečinnost je považováno za doplněk žaloby na neplatnost sekundárního práva a obě tyto žaloby směřují proti porušení Smluv orgánů EU. Orgány mohou porušit Smlouvu svým jednáním i nečinností, která je v rozporu s ustanovením Smlouvy, ze kterého plyne povinnost konat. [21] V řízení o náhradu škody, za kterou odpovídají členské státy, je předmětem řízení hmotněprávní nárok podle příslušného článku Smlouvy, v němž je upraveno, že v případě mimosoudní odpovědnosti nahradí Společenství v souladu s obecnými zásadami společnými právním řádům členských států škody způsobené jeho orgány nebo jeho zaměstnanci při výkonu jejich funkcí. [3] Posledním vybraným typem řízení je řízení o předběžné otázce. Tento druh řízení je páteří komunitárního soudnictví, kterým Soudní dvůr EU zajišťuje jednak jednotu celého právního řádu EU a jednak jej dále rozvíjí. [1] Před Soudním dvorem má řízení o předběžné otázce spíše charakter řízení o právní pomoci. Především pomáhá národním soudům při rozhodování v konkrétním zahájeném právním sporu a stará se tak o jednotný výklad a aplikaci evropského práva ve všech členských státech EU. Národnímu soudu zabraňuje, aby aplikoval neplatnou normu práva EU, a to bez ohledu na okolnost, zda platnost této normy byla již potvrzena ve výše zmíněném speciálním řízení na neplatnost. [3]

4.4.3 Průběh řízení V ustálených případech začíná řízení před Soudním dvorem podáním žaloby a jejím zveřejněním v Úředním listu EU. Rozdělení na písemnou a ústní část včetně vlastního průběhu řízení je pak závislé na konkrétní kategorii sporu. Předseda soudu obvykle rozhoduje o zveřejnění bodů žaloby a okolností sporu, o příslušnosti případu k určitému senátu nebo případnému projednávání v plénu. Následuje ustanovení soudce-zpravodaje, který se stane průvodcem celého řízení a rovněž musí být ustanoven generální advokát. Právní zástupci vedou veškeré

38

spory

projednávané

Soudním

dvorem,

s výjimkou

žalob

orgánů

Unie,

dohlížejících orgánů ESVO7, které mohou být zastupovány zmocněnci bez titulu advokáta. Soudci se odeberou po ukončení slyšení do poradní místnosti, aby dospěli k závěru a odhlasovali rozsudek. Všechny tyto pracovní fáze soudního řízení jsou tradičně vedeny ve francouzštině. Určuje se však v případě každého sporu tzv. jazyk řízení, v němž jsou vedeny veškeré dokumenty. Principy jednání Soudního dvora jsou dány statusem Soudního dvora, který je uveden v protokolu zakládajících smluv. [2]

4.4.4 Soudní dvůr EU a odstraňování překážek Původně byly služby definovány jako zbytkové kategorie ve vztahu k ostatním unijním ekonomickým faktorům a dnes již mají zcela samostatné postavení. Staly se rozhodujícím faktorem dalšího rozvoje komunitárního práva, čemuž nasvědčuje i bohatá judikatura Soudního dvora. Soud se ve své judikatuře nevyhýbal ani politicky či společensky citlivým službám jako je zdravotnictví, výherní trh anebo vysílání zaměstnanců do jiných členských států. [10] Činnost Soudního dvora především spočívá v řešení sporů, které jsou v rozporu s platnými právními předpisy EU, a tím umožňuje odstraňovat překážky volného pohybu služeb na vnitřním trhu. Následující kapitola popisuje vybrané čtyři judikáty z problematiky volného pohybu služeb, ve kterých je krátce nastíněn skutkový stav, rozhodnutí Soudního dvora a význam v podobě přínosu daného judikátu.

4.4.4.1 Judikát Cowan Skutkový stav tohoto judikátu zachycuje skutečnost, kdy britský státní příslušník, I. W. Cowan8, byl při jednom ze svých pobytů v Paříži napaden neznámým útočníkem. Na takové případy se vztahovalo platné znění francouzského práva, kdy poškozený může žádat odškodnění přímo od francouzského státu. Zároveň

7 8

ESVO – Evropské sdružení volného obchodu (z angl. EFTA – European Free Trade Association) Rozhodnutí ve věci Cowan 186/87 [1989], ECR 195.

39

ale platilo, že osoby žádající toto odškodnění, musí být francouzským státním příslušníkem, nebo mít svůj trvalý pobyt ve Francii, anebo být alespoň příslušníkem státu, se kterým pro tyto účely Francie uzavřela příslušnou smlouvu. Poškozený, William Cowan, tvrdil, že taková právní úprava je diskriminační a brání jeho právu přijímat služby na území jiného členského státu. Z rozhodnutí Soudního dvora vyplývá, že právo na rovné zacházení na základě ustanovení článku 12 SES9 (nyní článku 18 SFEU) je základním právem vyplývajícím z komunitárního práva a jeho přiznání nemůže být podmíněno držením povolení k pobytu ani smlouvou o reciprocitě s jiným členským státem. Poškozeného je nutné brát jako turistu a tím pádem ho považovat za příjemce služby. Trestní právo, jak sám Soud uznal, je stále v kompetenci členských států, avšak z něj vyplývající pravidla související s volnými pohyby nesmějí být diskriminační. Význam judikátu spatřujeme v tom, že příjemci služeb vzniká právo na to, aby nebyl diskriminován vůči příslušníkům členského státu, ve kterém je mu daná služba poskytována. Tento případ je brán jako základ pro další judikaturu v případech, kdy byly další osoby omezeny ve svých právech na přijímání služeb a práv s tímto souvisejících v nejrůznějších oborech, jako jsou např. zdravotnické služby či loterie. [11]

4.4.4.2 Judikát Gebhard Případ německého advokáta Reinharda Gebharda10 popisuje následující skutkový stav. Zmiňovaný byl jako advokát zapsán v advokátní komoře Bádenska Württenberska ve Stuttgartu. Od roku 1978 sídlil společně se svoji italskou manželkou a dětmi v Itálii. Zhruba ve stejné době začal vykonávat v Itálii své svobodné povolání. Stížnost proti němu byla vznesena v roce 1989, a to ve smyslu, že neoprávněně používal titul advokát. Dotyčný považoval tuto stížnost i fakt, že mu byl odmítnut zápis do milánské advokátní komory, za rozporné

Článek 12 Smlouvy o ES (nyní čl. 18 SFEU) zachycuje právní úpravu zákazu diskriminace z důvodů státní příslušnosti. 10 Rozhodnutí ve věci Gebhard C-55/94 [1995], ECR I-04165. 9

40

s komunitárním právem. Soud v dané věci rozhodl, že nelze Gebharda považovat za osobu vykonávající závislou činnost, a proto není možné považovat jej za komunitárního pracovníka. Na základě skutkového stavu bylo nutné posoudit, zda se na případ vztahují ustanovení o svobodě usazování anebo o volném pohybu služeb. Články 43 a 49 SES (nyní články 49 a 56 SFEU) stanovují, že svoboda usazování je právem fyzických či právnických osob se sídlem v ES usadit se a vykonávat svou podnikatelskou činnost v jiném členském státě, či v tomto státě založit formou sekundárního usazení. Z toho vyplývá, že osoba může být usazena ve více členských státech najednou. Ustanovení o volném pohybu služeb jsou podřazená ustanovením týkajících se svobody usazování. V tomto konkrétním případě bylo rozhodnuto, že zmiňovaného advokáta je nutné považovat za osobu usazenou v Itálii. Členské státy disponují oprávněními, ve kterých mohou požadovat, aby i osoby z jiného státu dodržovaly pravidla daného členského státu, a zároveň se také mohou domáhat, aby osoby, které takovouto činnost chtějí vykonávat, byly držiteli předem stanovených oprávnění či členy profesních organizací. Soud ve svém rozhodnutí definoval rozdíl mezi obsahem pojmů svoboda usazení a volný pohyb služeb. Daný rozdíl se opírá o délku a periodicitu poskytování služeb na území jiného členského státu. Soud dále z pohledu předcházející judikatury potvrzuje, že omezující opatření stanovená členským státem

ve

svobodě

usazování

či

volném

pohybu

služeb,

musejí

být

nediskriminační, uplatňovaná v zájmu cílů ve veřejném sektoru, vhodná a přiměřená k jejich dosažení a zároveň jsou členské státy povinny zohlednit diplomy a jiná osvědčení vydaná v jiných členských státech. [10]

4.4.4.3 Säger a Dennemayer Společnost Dennemayer & Co. Ltd. 11 má své sídlo ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska. Společnost poskytuje služby v oblasti patentového práva, ovšem s omezením pouze na monitorovací činnost, která spočívá

11

Rozhodnutí ve věci Säger a Dennemayer C-76/90 [1991], ECR I-04221.

41

ve sledování počítačového systému, na jehož základě jsou klienti této společnosti upozorňováni na nutnost patent obnovit či na změny v jeho obsahu. Daná společnost nepřebírá žádnou odpovědnost za provedení aktualizace patentu. Ve Spolkové republice Německo pracoval pan Säger jako právník se specializací na patentové právo v Německu. Säger se ohradil proti poskytovaným službám společnosti ve smyslu, že jsou poskytovány bez oprávnění. Druhá strana namítla, že tyto německé právní předpisy jsou rozporné s volným pohybem služeb. Soud vynesl rozsudek, ve kterém vyjádřil stanovisko, že členské státy poskytování dané služby nejsou oprávněny znovu prověřovat soulad s licenčními a jinými požadavky, které jsou uspokojeny již v domácím státě takového provozovatele. Za překážku volného pohybu služeb lze považovat licenční požadavek

stanovený

německým

právem

pro

poskytování

patentového

poradenství. Případ Säger provádí judikaturu z oboru volného pohybu zboží do oblasti volného pohybu služeb, podobně jako související rozhodnutí Soudu ve věci Gebhard. Tato analogie s volným pohybem zboží není úplná, neboť na poli volného pohybu zboží se (doposud) nikdy neaplikovala judikatura Keck.12 [19]

4.4.4.4 Alpine Investments Alpine Investments13 je společnost založená podle nizozemského práva, která působila jako zprostředkovatel burzovních obchodů, přičemž se specializovala na tzv. komoditní futures. Na tuto činnost měla vydanou řádnou licenci v Nizozemsku, ta byla podřízena právu nizozemského ministerstva financí. Ministerstvo mělo možnost upravit podmínky působení společnosti, což také využilo, a v souladu s platnou legislativou zakázalo telefonicky kontaktovat zákazníky bez jejich předchozího souhlasu. Alpine Investments se cítila dotčena na svých právech, které vyplývají

Judikatura Keck se týkala prodeje zboží ve Francii pod cenou, tudíž se ztrátou. ESD rozhodl, že se nejedná o diskriminaci, neboť je toto právo platné pro všechny zúčastněné strany obchodu ve Francii. 13 Rozhodnutí ve věci Alpine Investments C-384/93 [1995], ECR I-01141. 12

42

z článku článku 49 SES (nyní článku 56 SFEU). [18] Soud rozhodl, že v tomto případě lze aplikovat článek 56 SFEU, ten totiž musí být uplatněn i v případě, kdy jsou služby určitého poskytovatele zatím pouze ve stádiu nabídky, a není tak nutné, aby za každých okolností existoval vztah mezi poskytovatelem a příjemcem služby. Bránit službě v jejím pohybu nesmějí členské státy původu, stejně jako členské státy, kam služba směřuje. Zákaz provozování nevyžádaných telefonických hovorů lze považovat za zásah do charakteru služby. Platné předpisy se vztahují na všechny provozovatele dané služby v Nizozemsku, ale nikoli na všechny stejným způsobem. Z čehož vyplývá, že dotčená právní úprava (článek 56 SFEU) byla bezesporu porušena. Soud rozhodl neaplikovat na daný případ svou judikaturu v oblasti vývozu zboží, která se omezuje pouze na taková opatření, která jsou diskriminační. V rámci volného pohybu služeb (dovoz i vývoz) považujeme za překážky i takové, které nemají diskriminační charakter. [10] Na jaře roku 2008 byl zpracován Komisí a přijat Radou nástin vnitřního trhu pro 21. století. Na základě rozvíjejícího se sektoru služeb v moderní ekonomice bude předpokladem růstu prosperity a produktivity v 21. století dokončování vnitřního trhu s pomocí využití nových technologií v dalších oborech. Prioritou je vytvoření vnitřního trhu založeného na znalostech, zahrnujícího i ochranu duševního vlastnictví. V budoucnu musí být vnitřní trh schopen reagovat nejen na požadavky znalostní ekonomiky, ale také na klimatické změny, na vazby na dodávky energie a na problematiku stárnoucí populace v EU. Aby prostor vnitřního trhu ve světové konkurenci obstál, musí být schopen reagovat na globální prostředí, především se jedná o vytváření vhodných podmínek pro trvalou adaptaci podniků, podporu výzkumu a inovací vytvářením a prosazováním standardů ES v souladu s uplatňováním specifických regulací na trhu. Rozšiřování EU o nové členské státy s sebou přináší nové příležitosti v podobě rozvoje vnitřního trhu, ale zároveň se tím prohlubuje jeho nestejnorodost. S novými formami překážek se může setkat schvalování legislativy vnitřního trhu, proto je trvalým cílem zjednodušování a zeštíhlování

43

této legislativy. Důležitým prvkem programu nadále zůstává včasná a přesná implementace s větším důrazem na prosazování legislativy vnitřního trhu. S fungující a jasnou legislativou budou lépe odstraňovány stávající překážky vnitřního trhu EU a snadněji bude možné dosáhnout plné liberalizace a transparentnosti ve všech čtyřech základních tržních svobodách. [4]

44

5 Vlastní práce Problematika přeshraničního poskytování služeb na vnitřním trhu EU je značně rozsáhlá a v zásadě lze říci, že s volným pohybem služeb se můžeme setkat ve dvou základních formách podnikání. První formou je vysílání pracovníků zaměstnavatelem do jiného členského státu za účelem plnění určité zakázky, nebo druhá forma – poskytování služeb osobami samostatně výdělečně činnými (dále jen OSVČ). Praktická část této diplomové práce je zaměřena na formu poskytování služeb OSVČ, a to zejména z pohledu českých podnikatelů, kteří mají v úmyslu rozšířit své podnikatelské aktivity do Německa a Francie. Zaměříme se na vymezení rozdílů mezi poskytováním přeshraničních služeb a svobodou usazování a následně na samotné náležitosti podnikání OSVČ v EU. Při přeshraničním poskytování služeb je dále podstatné znát postup uznávání kvalifikací v EU a specifické náležitosti v jednotlivých členských státech, v našem případě je to Německo a Francie. Při rozhodování, ve kterém členském státě OSVČ své služby poskytne, je neméně důležitou i oblast daní, zdravotního a sociálního zabezpečení. Jako příklad poskytování přeshraničních služeb OSVČ nám poslouží služby turistických průvodců a úprava této problematiky ve Francii a Německu. Celou kapitolu uzavírá Soudní dvůr EU, jenž ovlivňuje svou judikaturou oblast tržních svobod vnitřního trhu. Kapitola je věnována judikátům souvisejícím s podnikáním OSVČ a je blíže specifikována na činnost turistických průvodců.

45

5.1 Přeshraniční poskytování služeb samostatně výdělečně činných osob Dříve, než se zaměříme na samotnou problematiku poskytování služeb OSVČ14, je třeba vymezit rozdíly mezi poskytováním služeb a svobodou usazování. Osoba samostatně výdělečně činná je osobou vykonávající svobodná povolání ve smyslu článku 48 Smlouvy o EHS (nyní článek 54 SFEU). OSVČ legálně působící v jednom členském státě mohou vykonávat hospodářskou činnost stále a nepřetržitě v jiném členském státě, potom se jedná o svobodu usazování podle článku 43 Smlouvy o EHS (nyní článek 49 SFEU). Volný pohyb služeb podle článku 49 Smlouvy o EHS (nyní článek 56 SFEU15) vymezuje poskytování služeb jako dočasné nabízení a poskytování služeb v jiném členském státě, zatímco zůstávají v zemi původu. [31] Volný pohyb služeb je poněkud méně striktně upraven, než je tomu u práva na svobodu usazování. Pokud se OSVČ usadí v jiném členském státě, má k němu bližší vztah než osoba, která poskytuje služby nejen v tomto státě, ale i v dalších členských státech EU. [12] Diskriminace na základě státní příslušnosti je vyloučena, a pokud mají být tyto svobody účinně uplatňovány, je třeba přijmout k usnadnění jejich vykonávání jisté kroky, což se týká obzvláště harmonizace vnitrostátních předpisů. [31] Právo usadit se jako OSVČ v jiném členském státě za účelem podnikání je bez omezení, na rozdíl od volného pohybu pracovníků, který je v některých členských státech omezen. Tohoto opatření bylo využito např. v Německu

Osoba samostatně výdělečně činná dle českého práva je pro úřady, zdravotní pojišťovnu a správu sociálního zabezpečení osobou, která má příjem z podnikání a/nebo jiné samotně výdělečné činnosti. Podnikatelem je živnostník vlastnící živnostenský list, podnikatel podle zvláštních předpisů, registrovaný rolník. V zákoně viz §2 odst. 2 obchodního zákoníku. 15 Celé znění článku 56 SFEU a článků následujících upravujících problematiku služeb viz příloha č. 1. 14

46

a Rakousku. Pracovní trh se občanům ČR otevírá k 31. dubnu 2011. Na živnostníky usídlené v jiné členské zemi se pak vztahují stejné předpisy jako na domácí podnikatele. I přes veškeré snahy o odstranění překážek volného pohybu služeb se mohou OSVČ (či podnikatelé obecně) setkat v některých zemích s diskriminačními požadavky, jako může být například požadavek trvalého pobytu, potřeba doporučení ze strany místních profesních organizací či časové průtahy při uznávání kvalifikací. [33] Po občanech států EU nemůže být v žádné členské zemi požadováno pracovní povolení, a to ani v případě Rakouska a Německa, jelikož na poskytování služeb neexistuje žádné přechodné období. Poskytovatel služeb není podroben předpisům platným pro místní podnikání (např. členství v místních komorách či organizacích atd.), což je nepochybně výhoda oproti usazení. Přeshraniční poskytování služeb je časově omezeno, avšak konkrétní doba není stanovena. Všeobecně lze říci, že při posuzování hraje nemalou roli délka poskytování služeb a jejich povaha. Zcela nezbytnou podmínkou je, aby daná služba byla poskytována i v zemi původu. Nepřijatelné je, aby poskytovatel služby pravidelně (např. vždy týden v měsíci) vyjížděl a poskytoval danou službu v jiné zemi v rámci přeshraničního poskytování služeb. Služby, při kterých je jejich poskytování vázáno na určitou provozovnu (nemovitost), nelze poskytovat přeshraničně, což se například týká provozování hotelu, restaurace, kamenné cestovní kanceláře. OSVČ nejsou povinny dodržovat ustanovení směrnice 96/71/ES o vysílání pracovníků, neboť se nejedná o zaměstnance, ale o podnikatele. Nemusí mimo jiné respektovat předpisy týkající se minimální mzdy v zemi určení. [36] Služby poskytované přeshraničně OSVČ jsou např. situace, kdy slovenský dělník vyjede do Rakouska, aby tam opravil dům, český tlumočník se vydá za zakázkou tlumočit do Francie nebo jsou to služby polského turistického průvodce v Římě. [37] V zájmu podnikatele (OSVČ) je, aby si předem zjistil, zda je v druhém státě jeho profese regulovaná. V případě, že ano, je třeba její výkon buď ohlásit, nebo si ji nechat ověřit v případě profese ohrožující zdraví nebo život lidí. [34] Co se týče vysílání pracovníků, ve velké většině případů se žádná ohlášení či ověření

47

kvalifikace nevyžadují. Poskytování služeb, a to jak při usazení, tak při přeshraničním poskytování služeb, je upraveno ve směrnici o službách 2006/123/ES. Směrnice byla začleněna do právních řádů členských zemí EU do 2009 a Česká republika tak učinila zákonem 222/2009 Sb., o volném pohybu služeb a zákonem č. 223/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o volném pohybu služeb. [31] Poskytovatel služeb v EU musí být informován o právní úpravě služeb dostatečně, tak aby bylo možno služby poskytovat legálně. Tato problematika je značně složitá, je třeba vědět, jaké mohou být dopady v oblasti účetní, daňové, sociální, zdravotní pobytové a další. Co se jeví jako optimální právně, nemusí být výhodné daňově nebo z hlediska sociálního zabezpečení, co se zdá výhodné účetně, může být naopak neprůchozí právně atd. [30] Tato problematika je řešena především evropskými právními normami a některým náležitostem daní a sociálního zabezpečení věnujeme kapitolu v tomto textu.

5.1.1 Praktické informace k přeshraničnímu pohybu služeb Podnikatel, který má v úmyslu poskytovat přeshraniční služby v EU, zažádá u České správy sociálního zabezpečení o vydání formuláře E 101, jímž doloží příslušnost k sociálnímu systému v České republice. Pokud je zároveň zaměstnán, může požádat o formulář E 101 pro souběh zaměstnání a samostatně výdělečné činnosti. Tím doloží, že je řádným plátcem sociálního a zdravotního pojištění v domovské zemi. [36] Pokud délka pobytu podnikatele z důvodu poskytování služby v jiné zemi EU nepřesáhne jeden rok, je podnikatel plátce sociálního pojištění v zemi původu, tuto lhůtu lze prodloužit až na dva roky. [7] Podnikatel by se ve svém vlastním zájmu měl ujistit, že má k dispozici Evropský průkaz zdravotní pojišťovny. Podniká-li na živnostenský list, je vhodné nechat ho přeložit do jazyka země, kde bude služba poskytována. Dále je vhodné opatřit si kopii smlouvy či objednávky, na jejímž základě bude v jiném státu EU poskytovat službu, a to nejlépe v jazyce země určení.

48

Vhodné je i prostudovat příslušnou smlouvu o zamezení dvojího zdanění a zjistit, zda vůbec a kdy vznikne stálá provozovna. Proces, který je OSVČ nucena absolvovat v případě přeshraničního podnikání služeb, se výrazně shoduje i s procedurou vysílání pracovníků. Rozdíl oproti vysílání pracovníků je především v tom, že podnikatelé si musejí ověřit, zda je daná činnost v dané členské zemi regulována či nikoliv. [36] Smlouva, na jejímž základě bude poskytována služba v jiném členském státě EU, nesmí v žádném případě obsahovat hodinovou či jinak časově omezenou mzdu, jelikož v takovém případě orgány dané země mohou na poskytovatele služby pohlížet jako na zaměstnance. Z tohoto důvodu je doporučováno, aby daná smlouva uzavřená s odběratelem obsahovala například odměnu za určitý výkon, za zhotovení díla apod. [7] Důležitým prvkem v poskytování přeshraničních služeb je rozhodnutí, zda se skutečně jedná o dočasné a příležitostné poskytování služeb. Podnikatel by měl věnovat pozornost i otázkám daně z příjmu, přičemž se postupuje jednak na základě českého zákona o dani z příjmu, zákona o dani z příjmu dané země, kde je službu plánováno poskytnout, a smlouvy o zamezení dvojího zdanění mezi ČR a hostitelskou zemí. V případě, že by došlo k rozporu mezi zákonem o dani z příjmů a smlouvou o dvojím zdanění, má tato smlouva, z postu mezinárodní smlouvy, přednost před národní úpravou práva. [30] Při přeshraničním poskytování služeb je velmi častá povinnost registrovat se k dani z přidané hodnoty (DPH) a tuto daň také patřičně odvádět v zemi, kde je služba poskytována. Neméně důležité je i dávat pozor na limity pro registraci k platbě DPH v zemi, kde je služba dočasně poskytována. Jedná-li se o pobyt delší než tři měsíce, je obvyklá povinnost nahlásit se na cizinecké policii v hostitelské zemi. [30] Ve většině členských států se podnikatel při přeshraničním poskytování služeb nemusí hlásit na živnostenském úřadě. Nicméně důležité je si tuto skutečnost v daném členském státě ověřit. Ale ani např. v Německu, kde se doporučuje u činností, které jsou vykonávány periodicky či na jednom místě,

49

ohlášení na pracovní agentuře16 , plošná povinnost ani zde neexistuje. Podnikání, neboli poskytování služeb OSVČ, probíhá bez větších problémů. Komplikace mohou nastat při poskytování služeb OSVČ, které jsou příslušníky třetích států. Členský stát EU, kde je přeshraniční poskytování služeb prováděno, nemá právo od podnikatelů (nebo i majitelů firem) požadovat pracovní povolení či vyplňování notifikačních formulářů před samostatnou realizací zakázky. OSVČ však mají povinnost ohlásit poskytování regulované živnosti, která má vliv na zdraví a bezpečnost osob. U těchto zmiňovaných profesí je po implementaci směrnice 2005/36/ES požadováno ověření kvalifikace. Kontrolu přeshraničního poskytování služeb OSVČ na místě provádějí místní úřady17, jedná se např. o úřady práce, celní úřady apod. OSVČ musí na požádání předložit smlouvu mezi zákazníkem a poskytovatelem služeb, přičemž smlouva nesmí obsahovat ujednání o jakékoliv formě časové odměny (hodinové, denní, měsíční apod.), doklady týkající se nahlášení pro účely doložení kvalifikace, potvrzené formuláře E 101 pro vyslané pracovníky. Dále pak evropské průkazy zdravotního pojištění vyslaných pracovníků a potvrzení o přechodném pobytu občana EU při pobytech delších než 3 měsíce. Úzká spolupráce mezi OSVČ je zakázána. Pokud jde o větší zakázku, je nezbytné rozdělit pracovní činnosti tak, aby bylo jednoznačné, kdo má jaký úkol, a kdo za co odpovídá. [7]

5.1.2 Podnikání OSVČ v Německu Český podnikatel (OSVČ) musí splňovat jisté náležitosti, aby mohl podnikat v Německu. Základem je samozřejmě platný živnostenský list a výkon příslušné činnosti i v České republice. Dále je potřeba mít podepsanou smlouvu, např. o dílo, o poskytování služeb atd., s německým partnerem. Ze smlouvy pak musí jasně vyplývat, o jakou službu se jedná, v jaké časově vymezené lhůtě a za jakou odměnu bude poskytnuta. Pro OSVČ neplatí žádná omezení, mohou tedy být poskytovány služby například i ve stavebnictví. Podmínkou však je, že musí jít

16 17

Z něm. Agentur für Arbeit. Např. V Německu kontroluje Finanzkontrolle der Schwarzarbeit

50

o činnost vykonávanou samostatně, vlastními prostředky, na základě smlouvy, v předem určeném termínu a že OSVČ je skutečně schopna tuto činnost sama zvládnout. Pojem dočasnosti poskytování služeb je vykládán velmi široce, a to v souvislosti s charakterem a rozsahem služeb, jak často jsou v Německu poskytovány, v jakých intervalech atd. U náročnějších zakázek se může jednat i o roky. Z hlediska sociálního zabezpečení a zdaňování příjmů však existují časové limity. Co se týče sociálního zabezpečení, je tato doba 12 měsíců, za určitých podmínek ji lze prodloužit o dalších 12 měsíců a spíše výjimečně je možné vyjednat i dobu delší. [26] U poskytování služeb je třeba vždy mít dokument, prokazující komu, jak a jaké služby jsou poskytovány. Dále pak při přeshraničním poskytování služeb formulář E101 (E102), pokud si OSVČ platí sociální zabezpečení i v ČR, jinak je potřeba doklad, že sociální zabezpečení je placeno v Německu. Této problematice je v následujícím textu věnována samostatná kapitola. Doklad o příslušné kvalifikaci je potřeba pouze u těch živností, které jsou regulované, tedy vyžadují prokazování zvláštní kvalifikace (vzdělání, praxe atd.). Na Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR je třeba zažádat o vydání osvědčení, že jsou splněny příslušné požadavky. V Německu byla ujednána tzv. přechodná období, která omezovala přeshraniční poskytování služeb především v oblastech stavebnictví včetně souvisejících oborů, čištění budov, zařízení a dopravních prostředků a služby v oblasti dekorace interiérů. V jiných oborech bylo možno poskytovat služby bez omezení. Toto omezení se především týkalo volného pohybu pracovníků, přeshraniční poskytování služeb bylo bez omezení. Přechodná období byla vyjednána k 1. 5. 2004 na dobu minimálně 2 roky s možným prodloužením o další 3 roky a dále o 2 roky, tedy maximálně do konce dubna 201118. [26] Konec těchto přechodných období znamená pro občany ČR plné otevření německého (i rakouského) trhu práce. Lze očekávat, že 1. květen letošního roku

Přechodná období sice spadají do úpravy volného pohybu pracovníků, ale považujeme tyto aktuální změny za důležité, proto je o této problematice uvedena v práci krátká zmínka. 18

51

nepřinese žádné dramatické změny, i když k menším přesunům pracovní síly pravděpodobně dojde, zejména v příhraničí. Prakticky zrušení přechodného období znamená pro německé (rakouské) zaměstnavatele ukončení povinnosti žádat české zaměstnance o předložení pracovního povolení. K usnadnění dojde i pro české firmy a podnikatele, kteří budou moci realizovat zakázky v Německu (Rakousku) nově v některých oborech, především ve stavebnictví. [39]

5.1.3 Podnikání OSVČ ve Francii V EHS (vyjma Bulharska a Rumunska) a Švýcarsku mají občané volný pohyb a přístup na francouzský trh práce. Pro Českou republiku platí přístup od roku 2008. Ve Francii může česká fyzická nebo právnická osoba podnikat formou práva na usazení, což je třeba zřízení podniku či organizační složky, nebo formou dočasného, příležitostného poskytování služeb živnostníky, neboli OSVČ. Pro obě dvě formy podnikání platí povinnost řídit se francouzským právním řádem, který uplatňuje velice přísná kritéria v oblasti poskytování služeb občany EU ve Franci, a s tím spojeného vysílání pracovníků. Z hlediska francouzských právních norem mohou být pracovníci posuzováni i jako pracovníci v závislé činnosti, kteří musejí vlastnit pracovní povolení a odvádět sociální pojištění a daně do francouzského systému. Ve Francii mohou občané EU vykonávat všechna závislá a nezávislá povolání za stejných podmínek jako francouzští občané (s výjimkou některých míst ve veřejné správě) za splnění předpokladu kvalifikačních podmínek. Na základě toho je nutné ověřit, zda daná činnost poskytovaná podnikatelem spadá do regulovaných nebo neregulovaných profesí. Pokud je předmět podnikání v České republice, ale je regulován ve Francii, musí česká OSVČ poskytnout důkaz o tom, že tuto činnost vykonávala nejméně po dobu dvou let. Příslušné úřady zabývající se touto problematikou se liší dle typu regulované profese. [40] OSVČ, které mají v úmyslu vykonávat regulovanou činnost ve Francii, vydá Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR (obor živností) na základě písemné žádostí osvědčení, jestliže byla předmětná regulovaná činnost vykonávána na území

52

České republiky ve formě živnosti na základě živnostenského oprávnění. Pro lepší porozumění formalitám spojeným s podnikáním a jejich vyřízením je možné se obrátit na „Centre de formalites entreprises“ nebo kontaktovat Svaz živnostenských komor „Assemblée permanente des chambres de metiers“, popř. Francouzské vyslanectví v Praze19. [24] Co se týká platby DPH, je českým podnikatelům doporučováno prostudovat možné formality požadované francouzským systém v závislosti na druhu vykonávané činnosti. Daňovému úřadu ve Francii (Centre des impôts de nonrésidents CINR) může v některých případech český podnikatel podléhat povinnosti přihlášení. Dále je doporučováno prostudovat Smlouvu o zamezení dvojího zdanění, uzavřenou mezi Českou republikou a Francií, která se vyjadřuje k otázce platby přímých daní. [40] OSVČ poskytující neregulované činnosti (sezónní služby) na období kratší než šest měsíců musí kontaktovat obchodní komoru v místě výkonu práce za účelem registrace a vydání živnostenské karty a prefekturu ohledně povolení k pobytu a certifikátu v případě stánkového prodeje. [24]

Na stránkách organizace ERIN NARIN (stránky ve francouzštině) lze nalézt přehled regulovaných profesí i výčet kompetentních úřadů. 19

53

5.2 Uznávání kvalifikací V jednotlivých členských státech je velká část podnikatelských aktivit ve službách vázána

na

splnění

určité

kvalifikace.

V takových

případech

hovoříme

o regulovaných profesích. Jedná se zejména o profese, pro jejichž výkon nebyly na úrovni EU sjednoceny požadavky a rozdílnost právních úprav členských států působí jako překážka volného pohybu osob a poskytovatelů služeb. Ze zásady vzájemného uznávání kvalifikace, jednoho z pilířů vnitřního trhu, vyplývá, že kvalifikace nabytá v jenom členském státě je v jiných členských státech formálně uznána a její dosažení není třeba opakovat. Uznávání kvalifikací však neprobíhá automaticky, ale vždy na základě žádosti podané žadatelem, která se podává v zemi, kde se podnikatel hodlá usadit. Pokud službu poskytuje OSVČ, je uznání kvalifikace požadováno i při přeshraničním poskytování služeb. Systém uznávání kvalifikací je využíván především při usazování firem a podnikání OSVČ, tedy v tom případě, kdy se nejedná o vysílání pracovníků. [38] Evropská právní úprava zabývající se problematikou uznávání kvalifikací je obsažena ve směrnici 2005/36/ES a do velké míry změnila přístup v zemích EU v oblasti přeshraničního poskytování služeb. Základním pravidlem je právě vzájemné uznávání kvalifikací. V EU existují velmi rozdílné požadavky týkající se kvalifikací, například jako velmi liberální země lze uvést Polsko či skandinávské země, kde existuje pouze několik desítek regulovaných profesí. Přičemž Rakousko, Německo, ale také Česká republika se řadí k zemím, kde jsou regulovány stovky profesí. Problém představuje i fakt, že vlastní definice obsahu jednotlivých povolání je značně rozdílná. Pro činnosti regulované v jiném členském státě je potřeba zažádat o osvědčení o odborné kvalifikaci na Ministerstvu průmyslu a obchodu ČR a požadované informace doložit příslušnými doklady. Vydání osvědčení trvá maximálně jeden měsíc a je zpoplatněno ve výši 2000 Kč. Schválené osvědčení je poté třeba přeložit do jazyka dané země a následně je zasláno podnikatelem zahraničnímu uznávacímu orgánu. [7] Uznávání kvalifikací probíhá ve dvou systémech, a to v rámci obecného

54

a sektorového systému uznávání kvalifikací. V režimu obecného systému dochází ke srovnání požadavků na kvalifikaci pro danou regulovanou profesi v hostitelské zemi a v zemi, kde byla kvalifikace získána. V případě významných rozdílů v délce nebo obsahu vzdělání se aplikují tzv. kompenzační opatření. V obecném systému je procedura uznávání kvalifikací komplikována skutečností, že rozsah a rovněž obsah jednotlivých regulovaných profesí se stát od státu liší. V tomto systému činí lhůta pro vydání rozhodnutí čtyři měsíce. [33] Sektorový systém upravuje povolání architektů, porodních asistentek, farmaceutů, lékařů a zdravotních sester, stomatologů a veterinářů. Těmto profesím je uznávána kvalifikace automaticky na základě získaných diplomů udělených v členských státech, což je umožněno díky ustanovení minimálních požadavků na vzdělání. V příloze příslušné směrnice, tedy směrnice 2005/36/ES, jsou uvedeny diplomy, které jsou uznávány automaticky, a po splnění určitých podmínek je možné uznání diplomů získaných ještě před sjednocením požadavků na vzdělání. Lhůta, ve které musejí úřady o automatickém uznávání diplomů vydat rozhodnutí, je tři měsíce. [38] V praxi je třeba si ověřit, zda dotčená profese je v daném členském státě regulována. Pro ověření existuje na webové adrese Evropské komise20 databáze regulovaných profesí, kde lze podat žádost o uznání kvalifikace příslušnému uznávacímu orgánu21. Tato databáze je relativně nová a je průběžně doplňována, avšak bohužel některé údaje dosud chybí a nejsou přeloženy do všech jazyků členských zemí. [33] Podle směrnice 2005/36/ES jsou uplatňovány dvě rozdílné procedury při přeshraničním poskytování služeb OSVČ, je to postup ohlášení záměru vykonávat regulovaná povolání dočasně či příležitostně a postup ověření kvalifikace před prvním poskytnutím služby. [30]

Databáze je přístupná na webové adrese . Zde lze nalézt i seznam kontaktních míst v jednotlivých zemích, kde je možné získat kontakt na konkrétní uznávací orgán. 21 Seznamy dokumentů včetně postupů při předkládání konkrétní žádosti lze dohledat na internetové adrese . 20

55

V případě prvním, ohlášení, podnikatel vyplní ohlašovací formulář. V obsahu ohlášení musí být uvedeny potřebné kontaktní údaje a informace o poskytovateli služby. Ohlášení je doplněné údaji o tom, že podnikatel (OSVČ) je v souladu se zákonem usazen v domovském členském státě. Činnosti, které v daném státě vykonává a výkon těchto činností není zakázán, a to ani dočasně. K tomuto účelu slouží především osvědčení dle § 29a zákona č. 18/2004 Sb., výpis z živnostenského rejstříku či živnostenský list a dále jsou taktéž požadovány doklady o kvalifikaci. V souvislosti s bezpečnostními opatřeními je vyžadován doklad o tom, že poskytovatel nebyl odsouzen za spáchání trestného činu. Všechny doklady je potřebné přeložit do jazyka hostitelské země a někdy je požadován i ověřený překlad. Tyto dokumenty jsou ještě doplněny o kopii dokladu státní příslušnosti občana EU, tj. pasu nebo občanského průkazu. Pokud jde o výkon činností, které nejsou sice regulované v domovském státě, ale naopak jsou regulovány ve státě hostitelském, je nutno přiložit doklad o minimálně dvouletém vykonávání dané činnosti v zemi původu v uplynulém desetiletém období. Podnikatel zašle formulář společně s příslušnými doklady uznávacímu orgánu v hostitelské členské zemi. Platnost ohlášení je jeden rok, v případě dalšího poskytování služeb po uplynutí tohoto období je třeba ohlášení znovu zaslat kompetentnímu orgánu. Doprovodná ohlášení nejsou nutná v případě, že v uplynulé době nedošlo k zásadním změnám podmínek. Nejsou-li při ohlášení splněny zákonné podmínky, je uznávací orgán povinen to oznámit žadateli, protože kdyby podnikatel v dané činnosti pokračoval, jednalo by se o neoprávněný výkon povolání, který je trestán pokutou. Ohlašovací formulář je dostupný na stránkách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a je možné ho vyplnit v češtině nebo v angličtině. [30] Ověření odborné kvalifikace je druhým postupem a uplatňuje se pouze u těch profesí, jejichž výkon může představovat značné riziko pro bezpečnost, zdraví a život lidí. Pokud žadatel doloží, že splňuje soubor požadavků pro odbornou kvalifikaci nebo vlastní doklad o dosažené kvalifikaci, který je v EU automaticky uznáván, je mu vydáno kladné rozhodnutí o ověření odborné

56

kvalifikace. Neobdrží-li uchazeč stanovisko do tří měsíců, postupuje se tak, jakoby uznávací orgán vydal kladné vyjádření. [7] Procedura ověření v podstatě spočívá v tom, že orgány v hostitelské zemi musejí dodržet stanovenou tříměsíční lhůtu na vyřízení. [30] V případě, že žadatel nesplňuje dostatečně všechny podmínky, vyžaduje uznávací orgán22 složení rozdílové zkoušky či použije jiná vhodná opatření. Existuje-li rozdíl mezi odbornou způsobilostí požadovanou v dané členské zemi a kvalifikací uchazeče v takovém rozsahu, že by mohlo být při výkonu regulované činnosti ohrožen život, zdraví nebo bezpečnost osob, ověření nebude vydáno. Na místě je ještě podotknut, že pokud byla již dříve kvalifikace podnikateli v dané zemi uznána a v té době nedošlo ke stanovení vyšších kvalifikačních požadavků na danou profesi, není třeba učinit další ohlášení, ani žádat o ověření odborné kvalifikace. [7] V systému uznávání kvalifikací má zmiňovaná směrnice za úkol přinést podnikatelům přínosy ve formě možnosti uznávání pouze části kvalifikace, pokud je rozsah povolání v domovské zemi užší než v hostitelském státě. Dále ustanovuje kontaktní místa pro uznávání kvalifikací v jednotlivých zemích a znamená přínos ve formě administrativní spolupráce, což znamená nižší administrativní zátěž žadatele o uznání kvalifikace. [38]

5.2.1 Postup při ohlášení kvalifikace v Německu Pro přeshraniční poskytování služeb zavedlo Německo proceduru ohlášení kvalifikace, avšak nemá závazný formulář kvalifikace. K tomuto účelu postačí zaslat písemné ohlášení, které obsahuje potřebné údaje, na příslušný kompetentní orgán

uvedený

v seznamu

regulovaných

kvalifikací.

Absence

formuláře

upravujícího tuto problematiku však podmínky samotného ohlášení neodlišují od náležitostí popsaných v předcházející kapitole. [30] Ohlášení musí obsahovat kontaktní a identifikační údaje poskytovatele

V České republice např. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy pro vysokoškolské diplomy či Ministerstvo průmyslu a obchodu pro živnosti. 22

57

služeb, jako je jméno, příjmení, národnost, datum a místo narození. Dále číslo pasu, kontaktní adresu včetně telefonu a e-mailu apod., popis profese, kterou poskytovatel ve své domovské zemi vykonává. K ohlášení jsou připojeny informace o formě podnikání v domovské zemi, zda je činnost podnikatele v domovské členské zemi regulována a dále také informace o jeho kvalifikaci. Ohlášení

je

nutné

zaslat

na

místně

příslušný

živnostenský

úřad

(něm. Gewerbeamt), pokud se jedná o výkon řemeslné činnosti. Ohlášení v němčině doplňují dokumenty, kterými je doklad o českém občanství (např. kopie občanského průkazu nebo pasu) a doklad, že poskytovatel služby je ve své domovské zemi usazen v profesi, kterou plánuje poskytovat v Německu. Tímto dokumentem je především myšlen živnostenský list nebo výpis z živnostenského rejstříku spolu s překladem do němčiny. Připojen musí být i doklad, že podnikatel vykonává svoji činnost legálně minimálně po dobu dvou let v uplynulých 10 letech, pokud není profese v domovské zemi regulována, doklad opět musí být přeložen do němčiny. Ohlášení je platné po dobu jednoho roku a poté je nutné jej obnovit. Mezi profese, u kterých se vyžaduje ověření kvalifikace (stav k roku 2009), patří zdravotnické profese vyjma těch, u kterých se uplatňuje systém automatického uznávání, a dále profesí optik, zubní technik, výrobce naslouchadel, výrobce ortopedické obuvi, učitel autoškoly. [30]

5.2.2 Postup při ohlášení kvalifikace ve Francii Ve Francii byla směrnice 2005/36/ES

implementována v roce 2008,

a to nařízením Ministerstva ekonomiky, průmyslu a zaměstnanosti. U téměř čtyř desítek regulovaných profesí nelze stanovit přesný postup ohlášení či ověření (stav k roku 2009), jelikož nebyly vydány prováděcí předpisy a nařízení Státní rady, které procedury stanovují. Občané jiné země EU nebo EHP, kteří žádají o uznání profesní kvalifikace, musí prokázat nezbytné jazykové znalosti pro provozování požadované profese ve Francii. Vždy však záleží na příslušném místním orgánu, jak bude v případě potřeby provádět přezkum lingvistických znalostí každého uchazeče z hlediska potřeb jeho profese.

58

Francie nemá zavedeny jednotné postupy pro regulované profese, a proto je nezbytné se v každém samostatném případě informovat o konkrétních požadavcích. Pro výkon většiny regulovaných profesí ve Francii je nutné písemné ohlášení před prvním poskytnutím přeshraniční služby. Ohlášení se provádí na prefektuře města, kde je poskytování služby plánováno. Prefektura postoupí žádost podnikatele kompetentním orgánům. Ohlášení kromě standardních údajů musí obsahovat v případě některých profesí informace o civilním a profesním pojištění, o zajištění finančních záruk. Příslušný orgán, který má své vlastní požadavky, existuje pro řadu profesí – je to např. lékařská komora (fran. Ordre des medecins), u některých profesí ohlášení podává přímo k tomu určený orgán. Z uvedeného vyplývá, že je nutné příslušný orgán pro danou profesi vždy předem kontaktovat, jelikož neexistuje jednotný postup, ani formulář pro předběžné ohlášení záměru poskytovat služby v určitém regulovaném povolání. V některých případech je používán stejný formulář jako pro vysílání pracovníků, což může být matoucí. Dále je u některých profesí stanoveno, že pokud příslušný místní orgán shledá doložené vzdělání žadatele dle předložených dokladů nedostačujícím, je možné podnikatele podrobit zkoušce. Tak, jako tomu bylo v Německu, i ve Francii platí, že u profesí, které jsou regulovány v domovském státě žadatele, může žadatel doložit svoje kompetence příslušným dokladem, že předmětná činnost byla vykonávána po dobu nejméně 2 let v posledních 10 letech. Pro většinu profesí je nutné učinit ohlášení ve francouzštině a všechny doklady musejí být francouzsky nebo s ověřenými překlady. Ověření kvalifikací je především požadováno u profesí ohrožující zdraví, jako je např. farmaceut připravující léky, zdravotní sestra, masér, výrobce protetiky. [30]

59

5.3 Otázky sociálního a zdravotního pojištění a daňová problematika Problematika a platná právní úprava sociálního a zdravotního pojištění, společně s daněmi, je pro podnikání OSVČ velmi významná. Podnikatel by neměl otálet a před uskutečněním úmyslu poskytovat služby v jiném členském státě si tyto důležité informace zjistit, a tím předejít možným nesrovnalostem a případným obtížím.

5.3.1 Sociální a zdravotní pojištění V zemích EU je uplatňováno nařízení 1408/71 o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, OSVČ a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství. Hlavní přínos, který koordinace právních předpisů představuje, je především v tom, že migrující osoby neztratí nárok na sociální dávky z důvodu jiného občanství, bydliště či jen proto, že v žádné zemi nesplnily potřebnou dobu pojištění. Základními prioritami této právní koordinace je princip: •

Rovného zacházení, tedy zákaz diskriminace.

•

Aplikace právních předpisů jednoho státu – stanovení kritérií, podle nichž se rozhodne, která národní legislativa se v daném případě uplatní.

•

Sčítání dob pojištění ve členských státech, kde byla dotyčná osoba pojištěna.

•

Výplaty dávek do zahraničí. [7] Co se týče určování příslušnosti k právním předpisům, uplatňuje se základní

pravidlo pojištění ve státu výkonu činnosti. I v tomto pravidle je však řada výjimek. Nejdůležitější je právě v případě přeshraničního poskytování služeb, kdy pojištěnec (jak vysílaný pracovník či OSVČ) zůstává obvykle pojištěn i v době činnosti na území jiného státu v systému svého domovského státu. [7] Pro prokázání, že podnikatel platí pojištění v ČR, slouží již výše zmiňovaný

60

formulář E 101, který je na vyžádání poskytnut na místně příslušné okresní pobočce České správy sociálního zabezpečení (ČSSZ). Formulář je platný po dobu jednoho roku a lze jej prodloužit až na dva roky, a to formulářem E 102. Jedná-li se o delší přeshraniční poskytování služeb, je možné zažádat o výjimku, a pokud je tato výjimka schválena, lze pojištění hradit nadále v zemi původu. Maximálně po dobu pěti let v úhrnu. Nařízení 883/2004, které je platné od 1. května roku 2010, přineslo následující změny týkající se této problematiky: •

Základní doba při přeshraničním poskytování služeb, kdy pojištěnec zůstává v zemi původu, byla nařízením prodloužena na 24 měsíců oproti stávajícím 12 měsícům.

•

Byla zrušena možnost, kdy ve výjimečných případech pojištěnec přispívá do sociálních systémů dvou států.

•

Na pojištěnce se výslovně vztahují předpisy daného členského státu, od něhož pobírá nějakou peněžní dávku.

•

Zaveden všeobecný princip posuzování skutečností, které nastaly v jiném státu, jako by nastaly ve státu, o jehož předpisy se jedná. [7] Pojištěnec má při přeshraničním poskytování služeb nárok na nutnou péči,

což je lékařsky nezbytná péče odpovídající povaze nemoci a předpokládané době pobytu na území jiného členského státu. Není však zahrnuta taková péče, kvůli jejímuž poskytnutí by pojištěnec do jiného členského státu vycestoval. Jak již bylo uvedeno, je nezbytné, aby OSVČ měla u sebe Evropský průkaz zdravotního pojištění. [7] Velkou část agendy SOLVIT centra tvoří oblast sociálního zabezpečení a její podíl na řešených případech má stále narůstající tendenci23. Problémy, které řeší agentura SOLVIT v oblasti sociálního zabezpečení, souvisí s průtahy při vydávání „E formulářů“, jejich potvrzování a zasílání odpovědným institucím v členských

K problematice SOLVIT se ještě vrátíme v kapitole, ve které je činnost tohoto informačního centra blíže popsána. 23

61

státech a přiznávání nároků na dávky a jejich výplata v přiměřené časové lhůtě. Aby podnikatelé takovýmto problémům předcházeli, musí se informovat o povinnostech, které bude potřeba v zemi přeshraničního poskytování služeb splnit a o možnostech, které systém dané země nabízí. To vše je vhodné provést ještě před odchodem do ciziny. Hlavní myšlenkou je, aby administrativní spolupráce mezi členskými státy, jedná se především o kompetentní orgány, jako jsou např. úřady práce, ministerstva atd., probíhala prostřednictví „E formulářů“. Tyto

formuláře

vypracovala

Administrativní

komise

pro

sociální

zabezpečení migrujících pracovníků s úmyslem ulehčit komunikaci úřadů v Evropě, především odstraněním jazykových bariér. Formuláře jsou k dispozici ve všech úředních jazycích EU, a proto jsou někdy nazývány zrcadlové formuláře. [27] Podle oblastí jsou „E formuláře“ rozděleny do několika kategorií: •

„Řada E 100“ byla vypracována pro oblast vysílání pracovníků, dávky v nemoci a mateřství, oblast zdravotní péče.

•

„Řada E 200 a E 500“ pokrývá oblast důchodů.

•

„Řada E 300“se vztahuje na nároky dávek v nezaměstnanosti.

•

„Řada E 400“ je zaměřena na problematiku rodinných dávek.

•

„Řada E 600“ je pro účely tzv. nepříspěvkových dávek. Systém „E formulářů“ funguje tak, že když například úřad v zemi výkonu

ekonomické činnosti podnikatele – českého občana potřebuje zjistit, na jaké dávky má on a jeho rodina nárok v ČR podle platných právních předpisů, zašle hostitelská země formulář E 411 instituci místa bydliště rodinných příslušníků v České republice. Místně

příslušná

instituce

formulář

vyplní

a

zašle

zpátky

do dané země, učiní to sama nebo prostřednictvím Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, které má oblast dávek v ČR v kompetenci. [27]

62

5.3.2 OSVČ a oblast daní Dohodu zamezující dvojímu zdanění podepsaly všechny členské země EU, čímž stanovily obecné zásady zdanění podnikatelů. Ze zásad vyplývá, že pokud fyzická osoba, která neposkytuje přeshraniční služby v zemi vyslání po dobu přesahující 183 dní během jakéhokoliv dvanáctiměsíčního období (jeden účetní rok), platí daně z příjmu jen v zemi původu. Je-li služba poskytována po dobu delší, musí platit daně v obou státech, v každém státě za příjmy získané na jeho území, jelikož žádný příjem nesmí být zdaněn dvakrát. K platbě daně z příjmu je nutné se v zahraničí zaregistrovat na příslušném úřadě až po uplynutí této doby (183 dní). [38] Problematika daně z přidané hodnoty je u volného pohybu služeb důležitým aspektem a její principy jsou obsaženy ve směrnici 2006/112/ES. V jednotlivých členských zemích platí různé sazby DPH, avšak základní sazba musí být minimálně 15 %. Existující nižší sazby DPH mohou být uplatňovány pouze na omezenou škálu zboží a služeb, které jsou uvedeny v příslušné směrnici. Při poskytování služeb nebo jejich příjímání, aby bylo DPH správně uplatňováno, je nezbytné stanovit místo plnění, tedy místo (stát), kde se DPH z dané operace vybere, dále také plátce DPH, tedy toho, kdo je povinen daň odvést. K tomuto účelu je důležité určit, kdo je poskytovatelem služby, komu je daná činnost poskytována a o jakou službu se ve své podstatě jedná. [7]

5.3.3 SOLVIT Komplikace a nerůznější problémy se mohou vyskytnout na evropských trzích při poskytování služeb. Těžkosti vznikají především ve vztahu ke státním orgánům jiných členských států, které podnikatelům či občanům znemožňují nebo ztěžují využití jejich práv zaručených právem ES. Tyto problémy souvisejí s faktem, že státní orgány členských států trvají na požadavcích stanovených vnitrostátní legislativou i v takových případech, kdy jsou povinny dodržovat a hájit práva na základě práva ES. V oblasti přeshraničního poskytování služeb některé požadavky vyžadované

63

státními institucemi mohou mít vyloženě diskriminační charakter a české podnikatele na tuzemském trhu dané země tak znevýhodňovat. Pokud podnikatel pocítí nějaké pochybnosti o správné aplikaci evropského práva ze strany státních úřadů jiného členského státu, má možnost obrátit se s konkrétním problémem na tzv. SOLVIT centrum. Tento systém tvoří mezinárodní siť center, které jsou vzájemně propojeny pomocí speciální internetové databáze, a v každém členském státě EU (rovněž v Norsku, Lichtenštejnsku a na Islandu) je v provozu jedno takové centrum. Hlavní myšlenkou této sítě je pomoci řešit co nejefektivněji problémy vznikající nesprávnou aplikací pravidel na vnitřním trhu EU orgány členských států. Je nástrojem, který svou neformálností a rychlostí nabízí občanům a podnikatelům z členských států jistou alternativu ke stížnostem u Komise (dříve Evropská komise) nebo k nákladnému soudnímu řízení. V případě, že se podnikatel rozhodne využít systému SOLVIT, neplatí za to žádné poplatky a další výhodu nalezneme v transparentnosti postupů v systému SOLVIT při současném zachování diskrétnosti, pokud se jedná o citlivé obchodní i osobní údaje poskytnuté klientem, podnikatelem. [33]

5.3.3.1 Fungování systému SOLVIT Fungování samotného systému SOLVIT lze shrnout do následujících kroků, které daný podnikatel musí učinit, aby mu mohla být poskytnuta pomoc tímto centrem. •

Krok 1 – český podnikatel (nebo i občan) se obrátí na české SOLVIT centrum, pro něj tedy domácí SOLVIT centrum, pokud se cítí zkrácen či poškozen na svých právech chybnou aplikací práva ES orgánem jiného členského státu.

•

Krok 2 – SOLVIT centrum domácí země podání podnikatele (nebo občana) přezkoumá a vloží do databáze, čímž ji postoupí SOLVIT centrum členského státu, ve kterém daný problém vznikl, tzv. „Vedoucí SOLVIT centrum“. V pravomoci domácího centra je i navrhnout podnikateli (občanu) jiné alternativní způsoby řešení. Například se může jednat o doporučení podat žalobu u národního soudu či oznámit problém Komisi (dříve Evropská komise).

64

•

Krok 3 – po oznámení stížnosti domácím SOLVIT systémem má Vedoucí centrum jeden týden na její posouzení a rozhodnutí, zda se daným problémem začne zabývat. Pokud se Vedoucí centrum rozhodne žádost nepřijmout, oznámí to centru domácí země společně s důvody nepřijetí. Domácí centrum v obou případech informuje podnikatele (či občana) o postupu posuzování jeho případu.

•

Krok 4 – lhůta deseti týdnů začíná běžet od okamžiku přijetí případu Vedoucím centrem, ve které musí navrhnout jisté řešení. Lhůtu, po dohodě domácího a i vedoucího centra, lze ve výjimečných případech prodloužit o čtyři týdny. V průběhu řízení Vedoucí SOLVIT centrum ve spolupráci s dotčenými správními orgány svého státu, tedy zahraničního státu, hledá řešení daného problému a pravidelně informuje domácí SOLVIT centrum, které obeznámí s postupem věci podnikatele (občana).

•

Krok 5 – Vedoucí SOLVIT centrum předloží ve stanovené lhůtě centru domácí země návrh řešení problému.

•

Krok 6 – centrum domácí země předá řešení podnikateli (občanovi). Komise (dříve Evropská komise) se pro zavedení tohoto informačního

systému rozhodla na základě kladných zkušeností se systémem SOLVIT, který byl vytvořen pro potřeby řešení problémů vznikajících v rámci vnitřního trhu. Tato informační síť vznikla v roce 2002 a během svého fungování pomohla vyřešit mnoho případů, které souvisejí s volným pohybem zboží, služeb, osob a se svobodou usazování. Na SOLVIT centrum se mohou čeští podnikatelé obracet s problémy spojenými s podnikáním, pokud jde o odstraňování bariér a problémů ze strany úřadů jiných členských států. Pro Českou republiku je systém SOLVIT zřízen pod záštitou Ministerstva průmyslu a obchodu ČR. [33]

65

5.4 Činnost turistických průvodců Podle živnostenského zákona a běžně užívané terminologie je oficiálním názvem činnosti turistických průvodců v ČR „průvodcovská činnost v oblasti cestovního ruchu“. Český turistický průvodce, OSVČ, může tuto činnost vykonávat i v jiných zemích

EU.

Vždy

je

třeba

rozhodnout,

zdali

se

jedná

o

dočasné

a příležitostné přeshraniční poskytování služeb nebo o svobodu usazování, čili založení živnosti v jiném členském státě. Jak již bylo uvedeno výše, i zde platí stejné podmínky pro poskytování přeshraničních služeb OSVČ. Podnikatel by si měl ve svém vlastním zájmu vyřídit formulář E 101, mít platný Evropský průkaz zdravotního pojištění, mít k dispozici smlouvu či objednávku v jazyce dané země a dále živnostenský list, případně výpis z živnostenského rejstříku opět přeložený do jazyka daného členského státu, kde své služby plánuje poskytovat. Pokud jde o daň z příjmu, je vcelku nepravděpodobné, že by českému turistickému průvodci vznikla v hostitelské zemi stálá provozovna, se kterou nastupuje povinnost registrovat se k platbě daně v hostitelské zemi, a tuto daň i dané zemi odvádět. [36] Při přeshraničním poskytování služeb turistických průvodců obecně je největší komplikací, je-li činnost v daném členském státě regulována. Vždy je třeba činnost podnikatele ohlásit na příslušném uznávacím orgánu, přičemž ověření kvalifikace není potřeba. Ohlášení je doplněno dokladem o státní příslušnosti žadatele, potvrzením oprávnění o výkonu dotyčné činnosti v domovské členské zemi a živnostenský listem či výpisem z živnostenského rejstříku společně s překladem do jazyka příslušné země.

66

Poskytování služeb turistických průvodců je regulována v následujících členských zemích: •

Estonsko,

•

Lotyšsko,

•

Rakousko,

•

Francie,

•

Maďarsko,

•

Řecko,

•

Itálie,

•

Malta,

•

Slovensko,

•

Kypr,

•

Polsko,

•

Slovinsko,

•

Litva,

•

Portugalsko,

•

Španělsko.

Je-li profese regulována i v domovské členské zemi, jsou vyžadovány doklady o odborné kvalifikaci s příslušným překladem. Pokud regulována není, což je případ činnosti turistických průvodců v České republice, je nutné doložit, že výkon činnosti v domovském státě probíhal po dobu dvou let během předcházejících deseti let. [36] V České republice je provozování cestovní agentury a průvodcovské činnosti v cestovním ruchu volnou živností, nabytím účinnosti zákona č. 130/2008 Sb. (1. 7. 2008), kterým se mění zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, v platném znění, a některé další zákony, dochází ke změně zákona č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu. Uznávání odborných kvalifikací upravuje zákon č. 18/2004 Sb. a zapracovává příslušné předpisy ES (Směrnici Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES o uznávání odborných kvalifikací). Pro výkon regulované činnosti v České republice jsou správní úřady a profesní komory oprávněny požadovat od státního příslušníka jiného členského státu splnění takových podmínek, které právní předpisy vyžadují od občana České republiky. [32]

5.4.1 Turističtí průvodci – evropské normy Při vytváření jednotného trhu EU je prvotním cílem evropské normalizace usnadnění výměny zboží a služeb formou odstraňování technických bariér. Evropské normy mají často vztah k evropské legislativě (směrnicím, nařízením EU), avšak užívání průmyslem, sociálními a hospodářskými partnery je vždy

67

dobrovolné. Smysl evropských norem je především v usnadnění porozumění mezi uživateli a poskytovateli služeb a mají status národní normy v členských státech. Norma ČSN EN 13809 „Služby cestovního ruchu – cestovní agentury a touroperátoři – terminologie“ upravuje a sjednocuje definice řady termínů, které jsou běžně užívány v cestovním ruchu. Turistický průvodce (z fr. guide touristique nebo guide iterpréte, z něm. Gäste- nebo Fremdenführer) je ve znění dotyčné normy uveden jako „průvodce cestovního ruchu“ a je vymezen následovně: „fyzická osoba, která provádí návštěvníky v jazyce podle jejich výběru a poskytuje výklad o kulturním a přírodním dědictví oblasti, přičemž tato osoba má obvykle specializaci na příslušnou oblast vydanou a/nebo uznávanou příslušným úřadem.“ [36] Druhou normu tvoří norma ČSN EN 15565 „Služby cestovního ruchu – požadavky

na

zajištění

profesního

vzdělávání

turistických

průvodců

a kvalifikační programy“. Jejím cílem je podporovat úsilí EU v usnadnění volného pohybu služeb v jejich členských státech, ale také zdůraznit důležitost profese turistických průvodců ve specifických oblastech cestovního ruchu. Především má napomoci dosažení vysoké kvalifikace turistických průvodců v evropských zemích. Norma ponechává volné pole působnosti zemím, regionům a městům v rozhodnutí o úrovni, rozsahu a hlavních oblastech v jejich výukových programech. Minimální úrovni a požadavkům na vzdělání turistického průvodce odpovídají poskytované výukové programy, což je hlavním předpokladem pro kvalitní průvodcovské služby v členských zemích EU. Norma se tedy hlavně dotýká škol, školících zařízení, školitelů a organizátorů rekvalifikací a kurzů a dále stanovuje obsah a rozsah kompetencí, obecných a místně specifických znalostí a dovedností. [36]

5.4.2 Činnost turistických průvodců v Německu V Německu není činnost průvodce cestovního ruchu regulována a pro jeho výkon není požadováno žádné zvláštní vzdělání. Vzdělání v tomto oboru poskytují soukromé školy cestovního ruchu nebo některé hospodářské komory, tyto vzdělávací programy mají však různou délku a kvalitu.

68

V některých regionech se můžeme setkat s nejrůznějšími poskytovateli vzdělání či úřady cestovního ruchu, kteří poskytují určitá školení pro průvodce, ale často s jedním zaměřením – např. průvodce po přírodním parku. Co se týče kvalifikace, je tedy situace v Německu dosti nepřehledná. Z tohoto důvodu zastřešující svaz BVGD24, Spolkový svaz průvodců, vytvořil vzdělávací program pro turistické průvodce, který se řídí podle platné normy DIN EN 15565. Průvodci se mohou tohoto vzdělávacího programu zúčastnit v každé spolkové zemi a certifikát je uznáván v rámci celé země. Průvodcům je garantován vzdělávací program podle nejlepší praxe a existuje možnost získání značky kvality, která má v Německu již několikaletou tradici. Profesní asociace (BVGD) působí jako poskytovatel a garant vzdělávacích programů a jejich absolventům vydává dané certifikáty. Spolkový svaz průvodců nejen zastřešuje jediný certifikovaný vzdělávací program pro průvodce, ale mimo jiné poskytuje poradenství a informace, politické zastoupení na německé a EU, možnost dalšího vzdělávání. [35]

5.4.3 Činnost turistických průvodců ve Francii Činnost turistických průvodců je, na rozdíl od Německa, činností regulovanou. Tyto služby lze poskytovat přeshraničně bez ohlášení, ale pouze v případě, že tato činnost probíhá mimo muzea a historické monumenty, jelikož zde jsou vyžadovány služby francouzských průvodců. Činnost turistických průvodců cestovního ruchu je regulována zákonem a jejich činnost se řídí článkem L.221-1 Zákona o cestovním ruchu, který upravuje podmínky pro provádění činností souvisejících s organizováním a prodejem zájezdů a dále také průběh návštěvy muzeí a historických památek, kde mohou provádět jen licencovaní průvodci označení visačkou. K získání tohoto povolení slouží úprava Zákona o cestovním ruchu, a to konkrétně články R.221-1, R.221-2, R.221-3, R.221-4. [35] Specifikace oprávnění poskytovat tyto služby je prováděna územně

24

Spolkový svaz průvodců (z něm. Bundesverband der Gästeführer in Deutschland)

69

a průvodci se dělí na národní a regionální: •

Na národní úrovni se označují jako národní konferenciér25.

•

Na regionální úrovni je to regionální konferenciér26.

•

Zvláštní kategorií je průvodce (VPAH)27, který může svoji činnost provádět ve francouzských městech a zemích výklady z oblasti umění a historie. K poskytování služeb národního konferenciéra se vyžadují rozsáhlé znalosti

území z historické, politické, společenské, kulturní, umělecké oblasti a z oblasti cestovního ruchu. Pokud jde o získání oprávnění, je nutné složit zkoušku, jejíž podmínky

stanovuje

Ministerstvo

kultury

a

odbor

cestovního

ruchu

při Ministerstvu hospodářství, průmyslu a zaměstnanosti. Národní konferenciér zajišťuje prohlídky ve francouzštině nebo cizím jazyce, přitom jsou vyžadovány znalosti z oblastí umění, dějin a přírodního dědictví. Turistický průvodce může podnikat jako OSVČ nebo být v zaměstnaneckém vztahu. Regionální

průvodce

může

svoje

služby

poskytovat

v muzeích

a v historických památkách regionu, pro které získal oprávnění. Opět může podnikat jako OSVČ, ale častější je, že je zaměstnancem různých regionálních výborů pro cestovní ruch, kulturních sdružení, cestovních kanceláří. Zvláštní kategorie průvodců (VPAH) se specializuje na provádění po městech a zemích „umění a historie“. V tomto případě zkoušky organizuje region prostřednictvím regionálního ředitelství pro kulturní záležitosti. Na území EU nebo EHP se činnost turistických průvodců řídí články R.225-15 až R.221-17 zákona o cestovním ruchu. [35]

Z francouzského znění „Conférencier national/Guide-interpréte national“. Z francouzského znění „Guide-interpréte régional“. 27Z francouzského znění „Guideconférencier des Villes et Pays d´Art et d´Histoire“ (VPAH). 25 26

70

5.5 Klíčové rozsudky Soudního dvora EU Přeshraniční poskytování služeb OSVČ je upraveno především ve Smlouvě o založení ES. Za dobu své existence řešil Soudní dvůr EU nesčetný počet případů a svou judikaturou se významně podílí na procesu odstraňování bariér vnitřního trhu EU. Následující podkapitoly jsou věnovány nejdříve judikatuře týkající se OSVČ a poté se zaměříme na nejvýznamnější rozsudky Soudního dvora EU v oblasti činnosti turistických průvodců28.

5.5.1 Soudní dvůr EU a OSVČ Činnost OSVČ a s touto problematikou spojenou judikaturu popisujeme na příkladu tří judikátů – případ „Corsten“, rozhodnutí ve věci“Van Binsbergen“ a judikát „SETTG“. Rozsudek C-58/98 Corsten29 je klíčovým verdiktem, ve kterém Soudní dvůr EU řešil případ nizozemského architekta Josefa Corsena. Tento architekt při realizaci zakázky v Německu obdržel od tamější inspekce práce pokutu za to, že nebyl zapsán v německém registru spravovaném Průmyslovou obchodní komorou. [7] Místně příslušný německý soud se obrátil na Soudní dvůr s dotazem, zda je požadavek registrace v souladu s článkem 49 SES (nyní článek 56 SFEU). Soudní dvůr EU dospěl k závěru, že samotný požadavek na registraci není s evropským právem v rozporu, dokonce může být prospěšný při ochraně spotřebitele, a tedy i veřejného zájmu. Kladl si však otázku, zda je německý požadavek přiměřený vzhledem k tomu, že německý proces registrace neměl povahu ohlášení, ale skládal se z uznání kvalifikace a placené žádosti o zápis. S odkazem

Články SFEU (především články 56 a 57 SFEU), které byly porušeny ve vybraných judikátech, lze nalézt v plném znění v Příloze č. 1 tohoto textu. 29 Z rozhodnutí ve věci Corsten C-58/98 [2000], ECR I-7919. 28

71

na krátkodobý charakter poskytování služeb na německém území Soud označil požadavky za nepřiměřené i přesto, že se nejednalo o diskriminační proceduru, neboť byla zavedena jak pro zahraniční, tak domácí poskytovatele. Ze závěrů Soudního dvora EU vyplývá, že pokud stát určení žádá registraci, která má povahu jednoduchého ohlášení, není takový požadavek vnímán jako významná překážka volného pohybu služeb. Jako překážka poskytování služeb v jiném členském státě EU je vnímána, jestliže má registrace charakter povolení výkonu činnosti např. členství v profesní komoře. Rovněž můžeme zařadit rozhodnutí ve věci van Binsbergen30, nizozemského občana, který si najal právníka Kortmanna, aby jej zastupoval u nizozemského soudu. To van Binsbergenovi nebylo umožněno, jelikož se jeho právní zástupce stal belgickým rezidentem a nizozemské úřady povolovaly jen zastoupení právníky – rezidenty Nizozemska. Soud stanovil, že takový požadavek je v souladu s evropským právem jen tehdy, pokud je založen na nediskriminačním principu, je odůvodněn veřejným zájmem (z hlediska profesní etiky, odpovědnosti apod.) a je proporcionálně přiměřený. Soudní dvůr EU v případu SETTG31 řešil, zda lze předepsat formu pracovního poměru v turistickém ruchu. Řecká asociace cestovních kanceláří vyžadovala, aby průvodci byli zaměstnanci cestovních kanceláří, a ti tak nemohli poskytovat své služby na základě živnostenského listu. Proti tomu se postavil Soudní dvůr EU, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé toto opatření bránilo působení zahraničních OSVČ v Řecku a za druhé se podle Soudu spíše jednalo o ekonomický zájem, než o snahu ochránit příjemce služeb. [7]

Z rozhodnutí ve věci van Binsbergen C-33/74 [1974], ECR 1299. Dopady této kauzy, podobně jako u případu Corsten, nejsou omezené jen na poskytování služeb OSVČ. 31 Z rozhodnutí ve věci SETTG C-398/95 [1997], ECR I-3091. 30

72

5.5.2 Soudní dvůr EU a činnost turistických průvodců Služby

turistických

průvodců

představují

takovou

formu

volného

přeshraničního poskytování služeb, kdy se za danou službou přemísťují jak příjemci, tak i poskytovatelé této služby. Kategorie rozsudků Soudního dvora EU tvoří osobitou oblast cestovního ruchu, která je tradičně velmi citlivá. V této kapitole se zaměříme na činnost turistických průvodců a s tím spojenou judikaturu Soudního dvora EU v případech turistických průvodců ve Francii, Itálii, Řecku a dále také judikát týkající se turistických cen. V případu turistických průvodců32 ve Francii bylo stanoveno ze strany Francie, že průvodci jsou fyzické osoby, jejichž úkolem je provádět francouzské nebo zahraniční turisty, zejména uskutečňovat prohlídky s výkladem na veřejných komunikacích, v muzeích, památkách a ve veřejné dopravě. [16] Komise dospěla k závěru, že se jedná o porušení ustanovení o volném pohybu služeb, jelikož Francie při poskytování služeb turistickými průvodci, doprovázejícími turistické skupiny z jiného členského státu, požaduje vlastnictví licence. Tato licence osvědčuje zvláštní kvalifikaci získanou složením zkoušky, a to v některých oblastech i pro služby spočívající v provádění turistů v jiných místech, než jsou muzea a památky, které lze navštěvovat pouze s odborným profesionálním průvodcem. [11] Činnost průvodce z jiného členského státu než je Francie, který doprovází turisty z tohoto členského státu do Francie, může mít dvě odlišné právní normy. Zaměstnává-li průvodce cestovní kancelář se sídlem v jiném členském státě, je to sama cestovní kancelář, která poskytuje služby turistům prostřednictvím vlastních průvodců. Nebo také může cestovní kancelář najmout samostatně výdělečně činné průvodce usazené v tomto jiném členském státě, což v tomto případě je služba poskytována průvodcem této cestovní kanceláře. [16] Soudní dvůr rozhodl, že podmiňování poskytování služeb turistickým

32

Z rozhodnutí ve věci „Průvodci ve Francii“ C-154/89 [1991], ECR I-659.

73

průvodcem doprovázející skupinu turistů v určitých departmentech a obvodech v místech jiných, než jsou muzea a historické památky, které mohou být navštíveny pouze se specializovaným průvodcem, obdržením licence, která vyžaduje prokázání zvláštní kvalifikace získané na základě složení zkoušky, porušila Francie své závazky podle čl. 49 SES (nyní čl. 56 SFEU).[11] Itálie33 vyžadovala při poskytování služeb turistickými průvodci, kteří doprovázejí skupiny turistů z jiného členského státu, licenci, pro jejíchž získání bylo třeba zvláštní kvalifikace. Z čehož plyne, že obsah řešeného problému je velmi podobný výše popisovanému případu ve Francii. [11] Podle ustanovení v italském právu byla turistickým průvodcem osoba, jejímž povoláním bylo doprovázet jednotlivé osoby nebo skupiny při návštěvě uměleckých děl, muzeí, galerií a archeologických vykopávek a poskytovat jim výklad o jejich historickém, uměleckém a architektonickém významu a charakteru krajiny a přírody. Komise i v tomto případě napadla tento právní přepis pro nesoulad s ustanoveními Smlouvy o volném pohybu. [16] Soudní dvůr EU rozhodl, že články 49 a 50 SES (nyní články 56 a 57 SFEU) nejen požadují zrušení jakékoli diskriminace osob poskytující služby z důvodů jejich státní příslušnosti, ale také zrušení všech omezení volného poskytování služeb na základě toho, že je poskytovatel služby usazený v jiném členském státě, než v jakém poskytuje služby. Zejména členský stát na svém území nemůže požadovat u poskytování služeb splnění všech podmínek pro usazení, jelikož by ustanovení o volném pohybu služeb ztratila své praktické účinky. Požadavek, který byl ustanovený v italské legislativě, představuje takové omezení. Držení zvláštní kvalifikace brání cestovním kancelářím poskytovat služby prostřednictvím vlastních zaměstnanců a brání turistickým průvodcům jako OSVČ nabízet své služby těmto kancelářím. Bráněno je i samotným turistům, kteří se daného zájezdu účastní, aby jim byla taková služba k dispozici. Slučitelné s články 49 a 50 SES (nyní články 56 a 57 SFEU) mohou být pouze

33

Z rozhodnutí ve věci „Průvodci v Itálii“ C-180/89 [1991], ECR I-709.

74

takové požadavky, kdy je zřejmé, že v souvislosti s uvedeným druhem činnosti existují převažující důvody spojené s veřejným zájmem, který ospravedlňuje omezení volného pohybu služeb. Obecný zájem ochrany národního historického a uměleckého dědictví a ochrany spotřebitele může představovat závažný důvod, kterým se vysvětluje omezení volného pohybu služeb. Avšak požadavek vlastnictví licence, který byl stanoven italskou legislativou, jde nad rámec toho, co je pro ochranu tohoto zájmu nezbytné. Požadavek držby licence ze strany členského státu určení má za následek omezení počtu turistických průvodců, kteří mají kvalifikaci pro doprovázení turistů. Cestovní kanceláře se v takovém případě mohou orientovat spíše na turistické průvodce, kteří podnikají v členském státě, kde má být služba poskytnuta. Turisté, kteří jsou příjemci služby, se mohou ocitnout v situaci, že mají průvodce, který nezná dobře jejich jazyk, jejich zájmy a jejich eventuální očekávání. [16] Na základě všech těchto uvedených skutečností zněl výrok Soudního dvora shodně jako ve věci francouzských průvodců a bylo nutné tuto právní úpravu pozměnit tak, aby nepřicházela do rozporu článku 49 SES (nyní čl. 56 SFEU). Řecko34 stanovilo, že turistický průvodce doprovázející turisty z jiného členského státu na jiných místech, než jsou muzea a historické památky, které je možné navštívit pouze se specializovaným profesionálním průvodcem, musí být vlastník licence osvědčenou diplomem, který je udělován na základě speciálního výcviku. V případě turistických průvodců v Řecku zněl výrok Soudního dvora EU shodně jako v případech Francie a Itálie, že požadavek vlastnictví licence je v rozporu s ustanoveními o volném pohybu služeb. [11] Judikát Soudního dvora EU známý též pod názvem „Turistické ceny“35 měl následující skutkovou podstatu. Dle čl. 22 odst. 1 španělského Královského dekretu o státem vlastněných muzeích byli pouze španělští občané bez rozdílu věku oprávněni navštěvovat muzea zdarma. Turisté z jiných členských států, tedy všichni ostatní, byli povinni platit vstupné. Následně došlo k rozšíření okruhu

34 35

Z rozhodnutí ve věci „Průvodci v Řecku“ C-198/89 [1991], ECR I-727. Z rozhodnutí ve věci „Turistické ceny“ C-45/93 [1994], ECR I-911.

75

osob, které mohou vstupovat do muzeí zdarma, o všechny občany jiných členských států, za předpokladu, že jsou mladší 21 let. [18] U soudního dvora EU byla tato právní úprava napadnuta Komisí s tím, že je diskriminační, a tudíž v rozporu se Smlouvou o ES. Z výroku Soudu vyplynulo, že diskriminace cizích turistů, kterým je více než 21 let, která vzniká z pravidla členského státu o vstupu do státních muzeí, nabízejících volný vstup pouze příslušníkům tohoto státu, cizincům, kteří zde pobývají a mladším lidem pod 21 let, je pro příslušníky Společenství zakázána čl. 1236 a 49 SES (nyní články 18 a 56 SFEU). [11] Komise poukázala na to, že návštěva muzea bývá jedním z důvodů, které vedou turisty k návštěvě jiného členského státu. Mimo jiné Komise upozornila na to, že existuje úzká vazba mezi svobodou pohybu a vstupními poplatky do muzeí. [18] Volný pohyb služeb zahrnuje svobodu příjemců služeb včetně turistů, příjemců těchto služeb, jít do cizího členského státu a přijímat služby za stejných podmínek jako příslušníci daného státu.[11]

Článek 12 Smlouvy o ES (nyní čl. 18 SFEU) zachycuje právní úpravu zákazu diskriminace z důvodů státní příslušnosti. 36

76

6 Shrnutí Úkolem Soudního dvora EU je především zajišťovat dodržování práva při výkladu a provádění zakládajících smluv, což zahrnuje nejen primární právo EU, ale také právní akty sekundárního práva. Na Soudní dvůr EU se mohou obracet orgány EU, tak i členské státy a příslušníci těchto členských států při podezření, že jsou porušována jejich práva. Soudní dvůr svojí judikaturou určuje postup řešení budoucích sporů a napomáhá osvětlovat chápání evropského práva. Zaměříme-li se na jednotlivé judikáty, které v této práci uvádíme, lze z výroků Soudního dvora vyčíst následující závěry. Soud ve svém rozhodnutí ve věci Gebhard37 definoval rozdíl mezi obsahem pojmů svoboda usazení a volný pohyb služeb. Rozdíl spočívá především v délce a periodicitě poskytování služeb na území jiného členského státu. Dále také ve svém výroku uvedl, že omezující opatření stanovená členským státem v oblasti svobody usazování či volného pohybu služeb musejí být nediskriminační. Judikát Cowan38 je brán jako základ pro další judikaturu v případech, kdy byly další osoby omezeny ve svých právech na přijímání služeb. Z daného judikátu vyplynulo, že příjemci služeb (příslušníku cizího státu) vzniká právo na to, aby nebyl diskriminován vůči příslušníkům členského státu, ve kterém je mu daná služba poskytována. Obsahově tento judikát souvisí také s případem tzv. „Turistických cen39“, kdy byly turisté jako příjemci služeb diskriminováni na základě státní příslušnosti. Díky rozhodnutí ve věci Alpine Investments40 platí, že v rámci volného pohybu služeb v případě jejich dovozu i vývozu je nutno za překážky považovat i taková omezení, která nemají diskriminační charakter. Problematiky registrace v jiném členském státě se týkal judikát ve věci

Rozhodnutí ve věci Gebhard C-55/94 [1995], ECR I-04165. Cowan 186/87 [1989], ECR 195. 39 „Turistické ceny“ C-45/93 [1994], ECR I-911. 40 Alpine Investments C-384/93 [1995], ECR I-01141. 37 38

77

Corsten41. Soudní dvůr rozhodl, že pokud stát určení žádá registraci, která má povahu prostého ohlášení, není takový požadavek vnímán jako překážka volného pohybu služeb. Za diskriminační je považováno, jestliže registrace má charakter povolení výkonu činnosti, např. členství v profesní komoře. Otázkou, zdali je možné předepsat formu pracovního poměru v turistickém ruchu, se Soudní dvůr zabýval ve věci SETTG42. Z výroku plyne, že toto jednání je v rozporu s právem EU, a to hned ze dvou důvodů. Za prvé toto opatření bránilo působení zahraničních OSVČ v daném členském státě a za druhé se podle Soudu spíše jednalo o ekonomický zájem, než o snahu ochránit příjemce služeb. Za diskriminační označil Soud požadovat licenci na provozování určitých služeb ve věci Säger43. Členské státy nejsou při poskytování dané služby oprávněny znovu prověřovat soulad s licenčními a jinými požadavky, které již byly uděleny v domácím státě provozovatele. S touto oblastí uznávání licencí souvisejí i tři judikáty turistických průvodců44 ve Francii, Itálii a Řecku. Soudní dvůr vynesl rozsudek, že nelze podmiňovat poskytování služeb turistického průvodce držení licence vyjma míst, které lze navštívit jen se specializovaným turistickým průvodcem. Podnikání OSVČ, pod které spadá i činnost turistických průvodců, má své specifické náležitosti, jímž je věnována následující část této práce. Poskytovatel služeb dočasně provozuje svoji činnost ve státě, kde je služba poskytována, a to za stejných podmínek, jaké tento stát ukládá svým vlastním státním příslušníkům. Pro výkon činnosti OSVČ je velmi důležité, aby daná služby byla poskytována i v domovském státě podnikatele. V praktické části práce jsou uvedeny informace zabývající se touto problematikou podnikání OSVČ. Podnikatel, který má v úmyslu své služby poskytovat přeshraničně v jiném členském státě, by měl mít povědomí

Corsten C-58/98 [2000], ECR I-7919. SETTG C-398/95 [1997], ECR I-3091. 43 Säger a Dennemayer C-76/90 [1991], ECR I-04221. 44 „Průvodci ve Francii“ C-154/89 [1991], ECR I-659; „Průvodci v Řecku“ C-198/89 [1991], ECR I-727 a „Průvodci v Řecku“ C-198/89 [1991], ECR I-727. 41 42

78

o následujících náležitostech, které jsou potřebné k zahájení podnikání v EU. Především se jedná o: •

Formulář E 101 – dokládá příslušnost k právním předpisům ČR pro účely sociálního a zdravotního pojištění.

•

Evropský průkaz zdravotního pojištění – nebo sjednat komerční pojištění, které je nepovinné.

•

Kvalifikace – pokud je činnost regulovaná, je většinou potřebné ohlášení.

•

Živnostenský list či výpis z živnostenského rejstříku s překladem do jazyka hostitelské země.

•

Objednávku či smlouvu, na jejímž základě je služba vykonávána, v jazyce dané země.

•

Prostudovat příslušnou smlouvu o dvojím zdanění, hlídat povinnosti platby DPH ve druhém členském státě. Pokud se podnikatel ocitne v situaci, kdy je v zahraničí krácen na svých

právech, může se obrátit na informační systém SOLVIT. Centrum se zabývá stížnostmi, které mohou podat občané, podniky nebo zprostředkovatelé, kteří je zastupují. Jedná se o službu poskytovanou bezplatně. Díky této informační síti, mohou členské státy spolupracovat při účelném řešení sporů, které vznikají v důsledku nesprávného používání právních předpisů v oblasti vnitřního trhu ze strany orgánů veřejné moci. SOLVIT nejčastěji řeší problematiku uznávání kvalifikací, jelikož v členských státech není rozdělení na regulované a neregulované činnosti jednotné. Doporučujeme tuto náležitost předem ověřit pro konkrétní stát, kde je plánováno službu poskytovat. Jak vyplývá z našeho příkladu, je činnost turistických průvodců regulována ve Francii, a to zákonem o cestovním ruchu. V Německu a v České republice je činností neregulovanou a k jejímu provozování stačí ohlášení na příslušných úřadech. Velkou pomocí v odstraňování bariér vnitřního trhu může být vlastní úprava činnosti turistických průvodců např. ve formě směrnice. Formulář o uznání odborné způsobilosti sloužící pro regulované profese je

79

dostupný na stránkách Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a je možné ho vyplnit v češtině nebo v angličtině. Formulář E 101, kterým podnikatel prokáže řádné placení zdravotního a sociálního zabezpečení v ČR, je dostupný on-line na stránkách České správy sociálního zabezpečení45.

Oba tyto uvedené formuláře jsou také uvedeny v příloze č. 3 a 4 této práce, pro komplexnější představu o obsahu těchto osvědčení.

45

80

7 Závěr Svoboda volného poskytování služeb má v dnešní EU své samostatné postavení, jelikož význam služeb stále vzrůstá, a to nejen z hospodářského, ekonomického a právního hlediska. Z uvedených informací v této diplomové práci vyvozujeme, že problematika přeshraničního pohybu služeb byla velmi usnadněna směrnicí 2006/123/ES, neboli směrnicí o službách na vnitřním trhu, avšak jak naznačuje judikatura

Soudního

dvora,

liberalizace

v

oblasti

služeb

není

zcela

bezproblémová. Na poli Evropské unie existují dvě formy přeshraničního podnikání ve službách – vysílání pracovníků zaměstnavatelem a osobami samostatně výdělečně činnými. Pro účely této diplomové práce byla zvolena forma podnikání OSVČ, jejímž cílem je poskytnout podnikatelům přehled o potřebných dokumentech. V praktické části práce jsou rozebrány náležitosti přeshraničního podnikání, jedná se především o dokumenty, které český podnikatel musí v členské zemi předložit, dále o problematiku uznávání kvalifikací, sociální a zdravotní zabezpečení a krátce je pojednáno i o oblasti daní. Činnost OSVČ byla zkoumána na příkladu podnikání turistických průvodců v EU, se zaměřením zejména na uznávání kvalifikací, jelikož tato činnost je regulována jen v některých členských státech EU. Můžeme jen konstatovat, že v jednotlivých členských státech není úprava podnikání OSVČ zcela totožná, proto by se podnikatelé měli informovat o podmínkách v konkrétním státě, ve kterém zamýšlejí podnikat, a tím předejít případným problémům. Ve své podstatě se nejedná o komplikovanou formu podnikání, jelikož plnění administrativních podmínek jako je např. získání živnostenského oprávnění, stále zůstává v kompetenci orgánů České republiky. Přeshraniční podnikání ve službách pro podnikatele přináší i nespočet výhod, kterými může být například osobní zdokonalování v jazykových schopnostech, učení se od konkurence a poznávání kultury podnikatelského prostředí jiného členského státu EU. Fungující vnitřní trh je přínosný jak pro občany, tak pro podnikatele všech

81

členských států EU. Zdokonaluje hospodářskou soutěž a konkurenční prostředí, které poskytuje výhody ve formě širší nabídky produktů za nižší ceny a případné získávání nových potenciálních zákazníků. Liberalizace a prohlubování čtyř svobod vnitřního trhu EU přispívá k dosažení vyššího ekonomického růstu a významnějšího postavení celé Evropy na mezinárodní úrovni.

82

8 Použitá literatura MONOGRAFIE [1] BOBEK, M. Předběžná otázka v komunitárním právu. 1. Vydání. Praha: Linde, 2005. 517 s. ISBN 80-7201-513-3. [2] FIALA, P., PITROVÁ, M. Evropská unie. 2. vydání. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury, 2009. 803 s. ISBN 978-80-7325-180-2. [3] HEBLTOVÁ, I. Evropský soudní systém. 1. vydání. Praha: Metropolitní univerzita Praha, 2010. 221 s. ISBN 978-80-86855-62-2. [4] HORA, K. Evropská unie I.: historie, instituce, vnitřní trh. 1. vydání. Zlín: Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně, 2010. 101 s. ISBN 978-80-7318-928-0. [5] JANKŮ, M. Základy práva ES a EU. 1. vydání. Ostrava: Key Publishing, 2006. 209 s. ISBN 80-87071-01-8. [6] JANKŮ, M., JANKŮ, L. Vybrané kapitoly z práva EU. 1. vydání. Ostrava: Key Publishing, 2009. 233 s. ISBN 978-80-7418-049-1. [7] JOKLOVÁ, K. Aktualizovaná a rozšířená pravidla pro volný pohyb služeb a svobodu usazování v EU. 1. Vydání. Praha: Svaz obchodu a cestovního ruchu České republiky, 2008. 81 s. ISBN 978-80-254-2806-1. [8] KARZEL, D. Evropský soudní dvůr: praktický průvodce. 1. vydání. Praha: ASPI, 2006. 491 s. ISBN 80-7357-201-X. [9] KURŽEJA, J. Cizinecká policie a evropské právo. 1. vydání. Praha: Vydavatelství PA ČR, 2007. 346 s. ISBN 978-80-7251-272-0.

83

[10] LYČKA, M. Komentovaná rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. 1. vydání. Praha: Linde, 2010. 447 s. ISBN 978-80-7201-812-3. [11] OUTLÁ,

V. Judikatura Evropského soudního dvora.

1.

vydání.

Plzeň:

Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. 341 s. ISBN 80-86898-49-0. [12] OUTLÁ, V, HAMERLÍK, P. Praktikum práva Evropské unie. 1. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2005. 287 s. ISBN 80-86898-10-5. [13] PIKNA, B. Evropský prostor svobody, bezpečnosti a práva prizmatem Lisabonské smlouvy: vysokoškolská učebnice. 2. vydání. Praha: Linde a.s, 2010. 422 s. ISBN 97880-7201-813-0. [14] PIKNA, B. Vnitřní bezpečnost a veřejný pořádek v evropském práva: (oblast policejní a justiční spolupráce). 4. vydání. Praha: Linde, 2007. 511 s. ISBN 978-80-7201-686-0. [15] PÍTROVÁ, L. Když se řekne Lisabonská smlouva: perspektiva fungování Evropské unie podle nového smluvního rámce. 1. vydání. Praha: Odbor informování o evropských záležitostech, Úřad vlády České republiky, 2008. 156 s. ISBN 978-8087041-48-2. [16] PÍTROVÁ, L., POMAHAČ, R. Průvodce judikaturou Evropského soudního dvora 1. díl. 1. vydání. Praha: Linde a.s., 2000. 359 s. ISBN 80-7201-204-5. [17] POMAHAČ, R. Evropské právo. 1. vydání. Praha: Karolinum, 2003. 203 s. ISBN 80-246-0576-7. [18] SEHNÁNEK, D. Vybraná judikatura Evropského soudního dvora ke studiu práva Evropské unie. 1. vydání. Brno: Masarykova univerzita, 2007. 102 s. ISBN 978-80210-4254-4. [19] SVOBODA, P. Úvod do evropského práva. 3. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010. 304 s. ISBN 978-80-7400-313-4.

84

[20] SYLLOVÁ, J., PÍTROVÁ, L., PALDUSOVÁ, H. a kol. Lisabonská smlouva: komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2010. 1299 s. ISBN 978-80-7400-339-4. [21] TICHÝ, L., ARNOLD, R., ZEMÁNEK, J., KRÁL, R., DUMBOVSKÝ, T. Evropské právo. 4. vydání. Praha: C.H. Beck, 2011. 953 s. ISBN 978-80-7400-333-2. [22] VĚRNÝ, A., DAUSES, M. Evropské právo se zaměřením na rozhodovací praxi Evropského soudního dvora. 1. vydání. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 1998. 447 s. ISBN 80-85864-41-X. [23] ÚZ – úplná znění předpisů. Evropské právo. 1. vydání. Ostrava: Sagit, 2010. 304 s. ISBN 978-80-7208-785-3. INTERNETOVÉ ZDROJE [24] Ajob.cz – práce a brigády v zahraničí [online]. 3. 1. 2008 [cit. 2011-04-28]. Práce ve Francii – životní a pracovní podmínky. Dostupné na http://www.ajob.cz/o-zemichat5/prace-ve-francii-zivotni-a-pracovni-podminky-a568. [25] Businessinfo.cz – Oficiální portál pro podnikání a export [online]. 20. 2. 2009 [cit. 2011-04-21]. Bariéry na vnitřním trhu EU oblast služeb. Dostupné na http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/podnikatelske-prostredi/bariery-na-vnitrnitrh-eu-oblast-sluzeb/1000520/51526/. [26] Businessinfo.cz – Oficiální portál pro podnikání a export [online]. 9. 11. 2006 [cit. 2011-04-27]. Samostatné podnikání českých OSVČ v Německu ve službách. Dostupné na http://www.businessinfo.cz/cz/clanek/nemecko/podnikani-ceskychosvc-v-nemecku/1000636/42173/. [27] Doplnek.com [online]. 4. 11. 2011 [cit. 2011-04-09]. Přeshraniční poskytování služeb v EU – podnikání OSVČ. Dostupné na http://www.doplnek.com/content/preshranicni-poskytovani-sluzeb-v-eupodnikani.

85

[28] EU2009.cz – České předsednictví Evropské unie [online]. 1. 5. 2009 [cit. 2011-0421]

České

předsednictví

dohodlo

telekomunikační

balíček.

Dostupné

na http://www.eu2009.cz/cz/news-and-documents/press-releases/ceskepredsednictvi-dohodlo-telekomunikacni-balicek-19105/. [29] Euroskop.cz. – věcně o Evropě [online]. 31. 8. 2008 [cit. 2011-04- 21]. Podnikání bez bariér – identifikace přetrvávajících překážek na vnitřním trhu EU. Dostupné na http://www.euroskop.cz/gallery/39/11914podnikani_bez_barier_cela_publikace.pdf. [30] Euroskop.cz. – věcně o Evropě [online]. 28. 11. 2009 [cit. 2011-04-28]. Publikace Kvalifikovaně

na

kvalifikace

-

Evropa

bez

bariér.

Dostupné na

http://www.euroskop.cz/332/14724/clanek/publikace-kvalifikovane-na-kvalifikace--evropa-bez-barier/. [31] Evropský parlament [online]. 31. 9. 2006 [cit. 2011-04-25]. Svoboda usazování, volný pohyb služeb a vzájemné uznávání diplomů. Dostupné na http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/market/market/article_7193_ cs.htm. [32] Hospodářská komora ČR – odbor informačních míst pro podnikatele [online]. 31. 9. 2009 [cit. 2011-04-28]. Aktualizace oborových příruček – průvodcovská činnost.

Dostupné na http://www.socr.cz/assets/aktivity/informacni-misto-pro-

podnikatele/25_op_pruvodcovska_cinnost.pdf. [33] Hospodářská komora ČR [online]. 11. 7. 2008 [cit. 2011-04-11]. Volný pohyb služeb v rámci Evropské unie. Dostupné na http://www.komora.cz/vzdelavani-alidske-zdroje/prirucka-pro-podnikani-v-roce-2008/chap_11703/17-volny-pohybsluzeb-v-ramci-evropske-unie.aspx.

86

[34] Ipodnikatel.cz – specializovaný portál pro začínající podnikatele [online]. 30.

12.

2010

[cit. 2011-04-26].

Umožňuje

Evropská

unie

volný

pohyb

služeb? Dostupné na http://www.ipodnikatel.cz/Rady-a-navody/umoznujeevropska-unie-volny-pohyb-sluzeb.html. [35] Ministerstvo pro místní rozvoj ČR [online]. 29. 6. 2010 [cit. 2011-04-28]. Analýza kvality služeb pro sektor průvodců. Dostupné na http://www.mmr.cz/CMSPages/GetFile.aspx?guid=3736bc80-0014-4bc7-ada61e96d4dffd94. [36] Ministerstvo pro místní rozvoj ČR [online]. [cit. 2011-04-27]. Pravidla pro volný pohyb průvodcovských a doprovodných služeb v oblasti cestovního ruchu. Dostupné

na

http://www.mmr.cz/Cestovni-ruch/Pravo-Legislativa/Pravni-

predpisy/Pravidla-pro-volny-pohyb-pruvodcovskych-a-dopr%281%29/Podminky-preshranicniho-poskytovani-sluzeb-osobami. [37] MPO – Ministerstvo obchodu a průmyslu [online]. 30. 12. 2009 [cit. 2011-04-11]. Přeshraniční poskytování služeb – OSVČ. Dostupné na http://www.mpo.cz/dokument67768.html. [38] MPO – Ministerstvo obchodu a průmyslu [online]. 1. 7. 2007 [cit. 2011-04-26]. Příležitosti pro podnikání ve službách na evropských trzích. Dostupné na http://www.svazdopravy.cz/html/eures/dokumenty/sluzby_prilezitosti.pdf. [39] NICM – Národní informační centrum pro mládež [online]. 21. 4. 2011 [cit. 2011-04-28]. Úplné otevření pracovního trhu v Německu a Rakousku. Dostupné na

http://www.icm.cz/uplne-otevreni-pracovniho-trhu-v-nemecku-a-

rakousku. [40] Velvyslanectví České republiky v Paříži [online]. 30. 12. 2010 [cit. 2011-04-28]. Přeshraniční poskytování služeb samostatně výdělečných osob. Dostupné na http://www.mzv.cz/paris/cz/obchod_a_ekonomika/prace_ve_francii/poskytovani_ sluzeb_ve_francii/preshranicni_poskytovani_sluzeb.html.

87

[41] Wikipedie – otevřená encyklopedie [online]. 2. 2. 2011 [cit. 2011-04-21]. Členové Evropské unie. Dostupné na http://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Clenov%C3%A9_Evropsk%C3%A9_unie.

88

Přehled použitých zkratek ECB

Evropská centrální banka

EHS

Evropské hospodářské společenství

EHP

Evropský hospodářský prostor

ES

Evropské společenství

ESUO

Evropské společenství uhlí a oceli

EU

Evropská unie

EURATOM

Společenství pro atomovou energii

DPH

Daň z přidané hodnoty

JEA

Jednotný evropský akt

OSVČ

Osoba samostatně výdělečně činná

SFEU

Smlouva o fungování Evropské unie

SES

Smlouva o založení ES

89

Seznam příloh Příloha č. 1: Pohyb služeb ve znění Lisabonské smlouvy............................................91 Příloha č. 2: Právní normy upravující poskytování služeb v EU ................................93 Příloha č. 3: Formulář E 101..............................................................................................94 Příloha č. 4: Žádost o uznání odborné kvalifikace ........................................................97

90

9 Přílohy Příloha č. 1: Pohyb služeb ve znění Lisabonské smlouvy Článek 56 (bývalý článek 49 SES) „Podle následujících ustanovení jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb. Evropský parlament a Rada mohou řádným legislativním postupem rozšířit použitelnost této kapitoly též na poskytování služeb, kteří jsou státními příslušníky třetích zemí a kteří jsou usazeni v Unii.“ Článek 57 (bývalý článek 50 SES) „Za služby se podle Smluv pokládají výkony poskytované zpravidla za úplatu, pokud nejsou upraveny ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu a osob. Služby zahrnují zejména: a) činnosti průmyslové povahy, b) činnosti obchodní povahy, c) řemeslné činnosti, d) činnosti v oblasti svobodných povolání. Aniž jsou dotčena ustanovení kapitoly týkající se práva usazování, může poskytovatel služby za účelem jejího poskytnutí dočasně provozovat svou činnost v členském státě, kde je služba poskytována, za stejných podmínek, jaké tento stát ukládá svým vlastním státním příslušníkům.“ Článek 58 (bývalý článek 51 SES) „1. Volný pohyb služeb v oblasti dopravy je opraven ostatními hlavami o dopravě. 2. Liberalizace bankovních a pojišťovacích služeb, které jsou spojeny s pohybem kapitálu, se uskuteční s liberalizací kapitálu.“ [20]

91

Článek 59 (bývalý článek 52 SES) „1. Evropský parlament a Rada vydají řádným legislativním postupem pro konzultaci s Hospodářským a sociálním výborem směrnice k dosažení liberalizace určitého typu služeb. 2. Směrnice uvedené v odstavci 1 se zpravidla přednostně týkají těch služeb, které mají přímý vliv na výrobní náklady nebo jejich liberalizace přispívá ke změně zboží.“ Článek 60 (bývalý článek 53 SES) „Členské státy usilují o dosažení liberalizace služeb ve větší míře, než jsou povinny na základě směrnic vydaných podle čl. 59 odst. 1, pokud jim to dovolí jejich celková hospodářské situace, jakož i situace v příslušném hospodářském odvětví. Za tímto účelem podá Komise příslušným členským státům vhodná doporučení.“ Článek 61 (bývalý článek 54 SES) „Dokud nebudou odstraněna omezení volného pohybu služeb, uplatňuje je každý členský stát na všechny poskytovatele služeb podle čl. 56 prvního pododstavce, bez rozdílu státní příslušnosti nebo místa pobytu.“ Článek 62 (bývalý článek 55 SES) „Pro otázky upravené touto kapitolou se použijí články 51 až 54.“ [23]

92

Příloha č. 2: Právní normy upravující poskytování služeb v EU Smlouva o založení Evropského společenství ve znění smlouvy z Nice, část III, hlava III, kapitola 3, Služby. Smlouva o založení Evropského společenství ve znění smlouvy z Nice, část III, hlava III, kapitola 2, Právo usazování. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 96/71/ES ze dne 16. prosince 1996 o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb. Nařízení Rady (EEC) 1408/71 z 14. června 1971, o aplikaci soustav sociálního zabezpečení na osoby zaměstnané, samostatně výdělečně činné a jejich rodinné příslušníky pohybující se v rámci Společenství. Směrnice Rady 98/49/ES ze dne 29. června 1998 o ochraně nároků zaměstnanců a samostatně výdělečně činných osob, kteří se pohybují ve Společenství, na penzijní připojištění. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/42/ES ze dne 7. června 1999, kterou se zavádí postup pro uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci pro profesní činnosti upravené směrnicemi o liberalizaci a o přechodných opatřeních a kterou se doplňuje obecný systém uznávání dokladů o dosažené kvalifikaci. Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států. [26]

93

Příloha č. 3: Formulář E 101 Žádost osoby samostatně výdělečně činné (dále jenom OSVČ) o vystavení formuláře E101 při souběžném výkonu činnosti ve dvou nebo více členských státech EU/EHP Žádost se vyplňuje za účelem určení právních předpisů v oblasti sociálního zabezpečení, státní sociální podpory, zabezpečení v nezaměstnanosti a zdravotního pojištění v souladu s článkem 14a(2) Nařízení Rady (EHS) č. 1408/71

A.

Údaje o OSVČ:

1. 2. 3. 4.

Jméno: Příjmení: Rodné příjmení (pokud je odlišné od současného příjmení): Všechna dřívější příjmení (pokud jsou odlišná od současného příjmení):

5. 6. 7. 8.

Rodné číslo (pokud nebylo přiděleno, uveďte evidenční číslo pojištění): Datum narození: Identifikační číslo: Adresa bydliště: ulice, číslo obec PSČ stát telefon e-mail Kontaktní adresa (pokud je odlišná od adresy bydliště): ulice, číslo obec PSČ stát Státní příslušnost: Datum zahájení samostatné výdělečné činnosti v ČR: Obor samostatné výdělečné činnosti: Uveďte zvlášť pro každý členský stát, ve kterém vykonáváte činnost. Nutno doložit podnikatelským oprávněním nebo dokumentem zajišťujícím činnost nebo čestným prohlášením.

9.

10. 11. 12.

13.

Místo výkonu samostatné výdělečné činnosti: Uveďte vždy, jaká činnost je souběžně vykonávána a přesnou adresu místa, kde je činnost vykonávána, a to pro každý členský stát odděleně. Případně uveďte frekvenci výjezdů do jiných členských států (pro každý stát zvlášť).

94

14.

Samostatnou výdělečnou činnost vykonávám / budu vykonávat (uveďte pro každý stát zvlášť) od: do*: stát EU/EHP:

15.

Pokud je dotyčná OSVČ pojištěna v rámci českého systému sociálního zabezpečení uveďte od kdy: u které OSSZ/PSSZ: 16. Byla / je dotyčná OSVČ pojištěna v rámci cizího systému sociálního zabezpečení, ve vztahu k zemím, na jejichž území vykonává činnost nebo bydlí? ano ne Pokud ano, uveďte všechna čísla současného pojištění (tzn. pojištění, které trvá), která byla OSVČ přidělena v členských státech. Pokud OSVČ není v současnosti pojištěna, uveďte údaje týkající se posledního pojištění včetně doby trvání pojištění. 17. Číslo pojištění: 18. Instituce pojištění: 19. Pojištěn od-do: (název, adresa, stát)

20.

Má OSVČ formulář E 101 vystavený příslušnou zahraniční institucí? ano ne

Prohlašuji, že informace uvedené na tomto formuláři včetně všech příloh jsou pravdivé a že oznámím ČSSZ všechny změny. V

dne ………………………………………………………………….. (podpis OSVČ)

OSSZ/PSSZ v ……………………………………. ověřila údaje v žádosti dne ……………....

……………………………………………………………….. (razítko OSSZ/PSSZ a podpis oprávněné osoby)

*

Vyplní se v případě, že je známo

95

Přílohy: 1. Originál nebo ověřená kopie oprávnění k výkonu samostatné výdělečné činnosti, 2. Originál nebo ověřená kopie formuláře E 101 (pokud byl vystaven), 3. Originál nebo ověřená kopie smluvních dokumentů, na základě kterých je zajištěna činnost v zahraničí, případně čestné prohlášení

Všechny doklady (smlouvy) může podle originálu zdarma ověřit OSSZ/PSSZ.

Čestné prohlášení: Prohlašuji, že po dobu souběžného výkonu činnosti uvedenou v žádosti budu vykonávat samostatnou výdělečnou činnost v , jejíž předmětem bude:

V

dne …………………………………………………………………. (podpis OSVČ)

96

Příloha č. 4: Žádost o uznání odborné kvalifikace

ŽÁDOST o uznání odborné kvalifikace46) - odborné kvalifikace a jiné způsobilosti Název regulované činnosti: ……………………………………………………………………………………………. Zamýšlená forma výkonu regulované činnosti:47) jako zaměstnanec nebo v obdobném vztahu jako odpovědný zástupce držitele živnostenského oprávnění jako podnikatel ve formě živnosti jako jiná osoba samostatně výdělečně činná Je činnost regulovaná ve Vašem státě původu/ve státě odkud přicházíte: ano

ne

Údaje o žadateli: Jméno: …………………………………………………………………………………… Příjmení: ………………………………………………………………………………… Pohlaví:1)

muž

-

žena

Datum narození: ……………………………………………………………………….. Stát a místo narození:…………………………………………………………………... Státní příslušnost: ……………………………………………………………………… Adresa bydliště: .……………………………………………………………………….. Adresa pro doručování písemností:48) ..………………………………………………. Telefon domů: .…………………………………………………………………………. Mobilní telefon: ..……………………………………………………………………….. Fax: ………………………………………………………………………………………. Email: …………………………………………………………………………………….

46) Nehodící se škrtněte. 47) Správný údaj označte v rámečku křížkem. 48) Vyplnit jen v případě, že je odlišná od adresy bydliště.

97

Osobní údaje o rodinném příslušníku žadatele:49) Rodinný vztah k žadateli: …………………………………………………………….. Jméno: …………………………………………………………………………………... Příjmení: ………………………………………………………………………………… Pohlaví:1)

muž

-

žena

Datum narození: ……………………………………………………………………….. Stát a místo narození:..…………………………………………………………………. Státní příslušnost: ……………………………………………………………………… Údaje o zplnomocněném zástupci žadatele:

50)

Jméno: …………………………………………………………………………………… Příjmení:…………………………………………………………………………………. Adresa: ………………………………………………………………………………….. Telefon: ………………………………………………………………………………….. Mobilní telefon: ………………………………………………………………………… Fax: ……………………………………………………………………………………… Email: …………………………………………………………………………………… Údaje o dokladu o odborné kvalifikaci (diplom, osvědčení nebo jiný doklad): Typ diplomu, osvědčení nebo jiného dokladu:51) …………………………………………………………………………………………… Číslo dokladu o odborné kvalifikaci:……………………………...…………………. Datum vydání dokladu o odborné kvalifikaci: …………………………………….. Název, adresa a stát vzdělávacího zařízení: ..………………………………………. Doba trvání studia:……………………………………..…………..…měsíců1) – let1) Údaje o odborné praxi – předchozí výkon povolání/předmětné činnosti žadatelem: ne ano

49) Vyplní jen ten, kdo není státním příslušníkem členského státu EU, EHP a Švýcarska, ale je osobou, která je rodinným příslušníkem státního příslušníka členského státu EU, EHP a Švýcarska. 50) Vyplní jen ten, kdo je v řízení zastoupen jinou osobou na základě plné moci. 51) Diplom, osvědčení nebo jiný doklad získaný na základě absolvování vzdělání (vysokoškolského, vyššího odborného, středoškolského, ……) a odborné přípravy.

98

v závislém postavení: na plný úvazek: od……………..do…….…..……;celkem………...…...měsíců1) – let1) na částečný úvazek: od…….……….do……….……;celkem…...…..………měsíců1) – let1)

v nezávislém nebo vedoucím postavení: od……………….…….do………;celkem……………. . měsíců1) – let1)

Název, adresa a stát zaměstnavatele:52)…………………………………………. Doklady přiložené žadatelem k žádosti:2) A. Doklady prokazující totožnost žadatele: průkaz totožnosti doklad osvědčující státní příslušnost plná moc pro osobu zastupující žadatele5) B. Doklady prokazující odbornou kvalifikaci: diplom, osvědčení nebo jiný doklad popis rozsahu a obsahu studia doklad o odborné praxi potvrzení uznávacího orgánu země původu o odborné kvalifikaci žadatele53) C. Doklady prokazující jinou způsobilost: bezúhonnost, nebo skutečnost, že na majetek uchazeče nebyl prohlášen konkurs, nebo skutečnost, že uchazeč vykonával činnost s péčí řádného hospodáře jako prokurista nebo jako statutární orgán nebo člen statutárního nebo jiného orgánu právnické osoby, na jejíž majetek byl prohlášen konkurs, nebo skutečnost, že uchazeč nebyl postižen za správní delikt nebo za disciplinární nebo kárné provinění (např. v souvislosti s výkonem předmětné činnosti), nebo zdravotní způsobilost uchazeče, nebo finanční způsobilost pro výkon regulované činnosti uchazeče, nebo

52

) V případě více zaměstnavatelů uvést všechny. ) Doložit jen v případě, že je povolání regulováno ve státě původu.

53

99

pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou výkonem (při výkonu) předmětné činnosti V ……………. dne …………… ………….podpis žadatele Informace pro žadatele: Průkaz totožnosti, doklad osvědčující státní příslušnost, doklad o odborné kvalifikaci a doklady o jiné způsobilosti se předkládají v originále nebo v kopii. Doklad o odborné kvalifikaci a doklady o jiné způsobilosti musí být přeložen do českého jazyka (pokud v něm není vydán nebo pokud mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána, nestanoví jinak). Doklady o jiné způsobilosti, s výjimkou dokladu o finanční způsobilosti, nesmí být starší než 3 měsíce. Uznání odborné kvalifikace podléhá zpoplatnění; správní poplatek za vydání rozhodnutí o uznání odborné kvalifikace činí dle zákona č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích 2.000,- Kč. Pokud jsou uznávacím orgánem profesní komory, je stanovena výše poplatku za uznání odborné kvalifikace předpisem této komory.

100