Ročník 12 • číslo 4/2008
Slovo starosty Vážení spoluobčané, čas neúprosně odkrajuje z pozemského bytí každého z nás a pomalu, ale jistě naplňuje smysl lidské existence na tomto křehkém a krásném světě. Rok je za námi a nastává opět vánoční čas. Bilancujeme, jaký ten rok byl. V práci, v rodinném, soukromém, veřejném nebo společenském životě. Pomineme-li zdraví a nejcitlivější vztahy mezi blízkými a přáteli, bývá nejzásadnější finanční otázka rodinných, obecních, státních a všech ostatních rozpočtů. Rozpočet našeho města zažil nebývalý objem, ale i velké množství úprav a přesunů. Finanční odbor, Rada i Zastupitelstvo města měly mnoho práce s upravováním rozpočtu během roku. Dokončení kanalizace a čistírny odpadních vod a rekonstrukce tělocvičny s příslušným sociálním zařízením nás stálo veškeré volné finanční prostředky, které jsme vydali společně s dotacemi a potřebnými úvěry. To vše za bezproblémového provozu města a ještě s menšími investičními akcemi. Můžeme s klidným svědomím konstatovat, že tento rok byl, co do objemu a rozsahu investičních akcí Dolních Kounic, nejmasivnějším v historii. Takový objem peněz naše město dlouho nezažije. Za veškerou vybudovanou kanalizaci a čistírnu odpadních vod ve městě Dolní Kounice jsme proinvestovali od zadání prvních studií k Územnímu řízení, prováděcích projektů, inženýringu a dozoru stavby k datu 5. 11. 2008 celkem 128 mil. Kč. Dodavatelské firmě zbývá uhradit poslední faktura 1,5 mil. korun. V základní škole jsme v první etapě celkové rekonstrukce proinvestovali, včetně přípravy projektu a samotné realizace, celkovou částku 8,2 mil. korun. Přesné údaje všech investic pro letošní rok ukáže vyhodnocení závěrečného účtu města. V opravách kulturních památek jsme letos opět spolufinancovali práce ve zřícenině kláštera Rosa coeli částkou 200 tisíc korun. Částečnou opravou korunního zdiva a restaurováním kamenných prvků v chrámové lodi byla započata celková etapa rekonstrukce hlavní lodě, kapitulní síně a křížové chodby včetně archeologického průzkumu, od kterého si fanoušci historie našeho kláštera slibují mnoho. Biskupství brněnské uspělo se žádostí o dotaci z norských investičních fondů a v příštím roce proinvestuje v Rosa coeli 12 mil. korun. Tak jako ke všem dotacím, musí i oni doložit vlastní zdroje, jejichž součástí je také příspěvek města. Jsme bezúplatným provozovatelem kláštera. Perla gotické architektury Moravy spolu se synagogou jsou nejvýznamnějším lákadlem a cílem návštěvníků Dolních Kounic. Biskupství brněnskému jsme byli vždy dobrým partnerem a věřím, že zastupitelstvo města podpoří příspěvek z rozpočtu na pokračování oprav v této nejvýznamnější památce města. Menší částkou jsme přispěli i k instalaci elektrického topení do farního kostela sv. Petra a Pavla. V roce 2009 má záměr dolnokounická farnost započít opravy na historické budově fary na Masarykově náměstí. Její typická barokní střecha s vazbou je
v havarijním stavu a vyžaduje celkovou rekonstrukci. Pokud bude prostor v rozpočtu i zde věřím, že zastupitelé města při jeho tvorbě se nezřeknou své odpovědné role vůči kulturním a historickým dominantám města. Dalším počinkem byla celková výměna stropů, pultové vazby s plechovou střechou a komínů v kabinách na malém hřišti za klášterem. Dle možností budeme v rekonstrukci pokračovat. Za velkého přispění členů Sboru dobrovolných hasičů jsme vyměnili kompletně celou střechu nad hasičskou zbrojnicí. Při rekonstrukci elektrického vedení jsme vyměnili i vedení a svítidla veřejného osvětlení na Skalní ulici. Po kanalizaci byl v této části ulice vybudován vlastními silami nový chodník, včetně obrub a ve spolupráci s SÚS Brno-venkov i vozovka s novým asfaltovým kobercem. Na Masarykově náměstí jsme vybudovali nové venkovní osvětlení. V souvislosti s výstavbou kanalizace jsme měli záměr do konce roku 2008 realizovat chodníky na Rybárně a Ivančické ulici. Na ulici Rybárna jsou všechny kanalizační přípojky až na ojedinělé výjimky dokončeny. Chybí pouze stažení okapů střech do připravených vpustí povrchové kanalizace. O provedení těchto prací máme dohodu s dodavatelskou firmou VHS a. s. Z kapacitních důvodů budou realizovány až v příštím roce. Na Ivančické ulici je situace opačná. Zde je problém velice nízkého počtu provedených přípojek. Realizace nového chodníku je možná opravdu pouze až po připojení všech nemovitostí. Je pochopitelné, že ne všichni stavebníci stihli provést přípojky ve vhodných klimatických podmínkách. Za toto zpoždění může i časová náročnost a při1
pravenost jednotlivých projektů pro přípojky a s nimi i postupné vydávání územních rozhodnutí. Chápu také, že ne všichni jsou schopni operativně tento zásah do běžného režimu nemovitosti včas realizovat. V tomto ohledu musí však všichni vlastníci nemovitostí pochopit zásadní věc: zákonnou povinnost připojit svoji nemovitost v úsecích, kde byla zbudována nová kanalizace v co nejkratším čase. Nejen z důvodu dokončení chodníků, ale hlavně z důvodu splnění dotačních podmínek při čerpání peněz z evropských a národních fondů a naplnění hlavního smyslu celé stavby. Jak k tomu přijdou ti obyvatelé našeho města, kteří by se velice rádi připojili, avšak to štěstí nemají. V jejich ulicích nebo částech kanalizace ještě není. Například bytovky na Zámecké. I tady vedení města intenzivně pracuje na projektu s čerpací stanicí a podkopem pod ochranou hrází a řekou Jihlavou s následným připojením k čistírně odpadních vod. Trochu odlišná situace je v místech se stávající kanalizační sítí, která je využívána v celkovém systému odkanalizování města. Po celkovém přehodnocení situace se stávajícími přípojkami musí provozovatel kanalizace DKM Moravia a. s. individuálně a citlivě posuzovat skutečný stav připojení hlavně v souvislostech – jaké odpadní vody jsou sváděny a v jakém objektivně prokazatelném množství. Zda použít pro stanovení stočného vodoměr nebo směrná čísla. Někdo má městskou vodu, jiný studnu. Někdo odvádí pouze saponátové odpadní vody a splašky ze záchodu vyváží fekálním vozem. Nebo používá pouze suché nebo biologické WC. Avšak majitelé nemovitostí musí mít na zřeteli, že jakoukoliv jinou legální likvidaci odpadních vod musí doložit potvrzením o jejich množství a likvidaci oprávněnou firmou. Toto posuzování bude 2
3
velice složité a náročné pro pracovníky DKM a. s., avšak je nezbytně nutné, aby spravedlivě dokázali věci posoudit. I v těchto nemovitostech si budou muset jejich vlastníci do budoucna přehodnotit stávající přípojky a na základě jimi zadaných projektů a následného povolení Stavebním úřadem jednoznačně soustředit všechny splašky z domácnosti do jedné přípojky. Musíme mít také na zřeteli, že z těchto nemovitostí, ať již v jakékoliv formě nebo množství, jsou již nějaké splašky sváděny a čištěny, tudíž tvoří jistou část nákladů na provoz čistírny. Je nutné, aby i tito majitelé kryli svým dílem tyto náklady a celý proces legalizace jejich připojení brali jako legitimní povinnost, ne jako rozmar radnice. Řešení těchto věcí není jednoduché. Všichni účastníci tohoto procesu, nejen majitelé nemovitostí, ale i úředníci či samospráva města, mají s touto problematikou hodně starostí. Bez oboustranného pochopení a vůle zlepšit životní prostředí to ovšem nepůjde. Dokončili jsme také první fázi projektové dokumentace chodníku na Ivančické ulici od lomu k mostku na potoku za benzínovou pumou. Budeme dále pokračovat v další fázi projektové dokumentace a postupně budeme vykupovat k této stavbě pozemky. Celková stavba se však zatím jeví jako velmi problematická, zvláště v úsecích v obou nepřehledných zátočinách. V těchto částech budou náklady milionové z důvodu stavební náročnosti sestávající z opěrných zdí a visutých chodníků. Nicméně postupnou realizací v méně složitých úsecích (až bude zařazena do investic) se jistě v mnohém občanům z tohoto těžko dostupného a silně frekventovaného kouta města pomůže. S dopravní obslužností je situace na ulici Ivančické přehlednější, avšak stejně náročná. Na základě požadavků občanů z této ulice na autobusovou dopravní obslužnost jsme intenzivně jednali s firmou Cordis zajišťující integrovanou dopravu. Zažádali jsme o zajíždění některých autobusových linek při cestě z Ivančic do Dolních Kounic o možnost závleku autobusů od křižovatky U rybníka do Dolních Kounic po ulici Ivančické se zastávkou U Machových a následným otočením autobusu na točně u kamenolomu a vrácením se ke křižovatce k rybníku a navazujícím pokračováním přes Nové Bránice do Dolních Kounic. Po dlouhých jednáních je IDOS ochoten zařadit tento požadavek do integrovaného systému. Má však hned několik háčků, vyšší náklady na dopravní obslužnost o 50 tis. (v současnosti platíme z rozpočtu města za veškerou dopravní obslužnost našeho města 120 tis.), časové prodloužení linek s těmito závleky a s tím spojenou menší danou komfortnost stávajícím cestujícím, kteří jezdí do Nových Bránic či města Dolní Kounice a v neposlední řadě diskutabilní efektivita celého procesu. Věc ještě není uzavřená a projednána se všemi dotčenými orgány, které se k problematice vyjadřují. I zde mohou nastat problémy, které tento záměr v konečném rozhodování zamítnou. V letošním roce se nám podařilo prohloubit již tak dobrou a slibnou spolupráci města se spolky, sdruženími nebo sportovními kluby působícími v Dolních Kounicích. Především s těmi, kteří nemají jen nataženou dlaň, ale umí přijít s plodnou životaschopnou myšlenkou a ve spolupráci s městem ji uvést v život a dokonce ji udržet v budoucnu jako novou tradici. Nebo s těmi, kteří se věnují duchaplné činnosti s dětmi a mládeží. Za 4
všechny jmenuji Český svaz zahrádkářů s pořádáním Svatogothardských vinařských slavností, Sbor dobrovolných hasičů s pořádáním plesů a pomoci při různých nejen kulturních akcí, Spolek pro obnovu tradic při restaurování historického vinařského lisu a další, jako jsou vodáci, fotbalisté a jiní, pro které nejsou jediným ukazatelem úspěchu pouze sportovní výsledky, ale i kreativní účast na dění ve městě. Takovým jejich město podá vždycky pomocnou ruku. Velké díky patří také všem sponzorům, kteří jednorázově a někteří pravidelně podporují finančně nebo hmotně kulturní život v našem městě. Po každé akci zveřejňujeme jejich jména, aby občané viděli, kdo se stará a napomáhá jejich kulturnímu vyžití. Od věhlasných a renomovaných umělců vážné hudby a umění, až po regionální lidovou zábavu, bez které by v komunitě chyběl život. Na poli mezinárodní spolupráce založené na smluvním vztahu mezi partnerskými městy Caprese Michelangelo z Itálie a Azay-Le-Brulé z Francie a Kounicemi se účastnila mládež z našeho města na brigádě oprav historických staveb v Azay-Le-Brulé. Spolu s francouzskými, italskými a rumunskými dětmi pomohla opravit starobylou veřejnou prádelnu a všichni prožili necelé dva týdny krásného poznávání nových přátel a jejich země. V příštím roce v měsíci červenci plánuje francouzská strana setkání rodičů s dětmi opět v Azay-Le-Brulé s bohatým kulturním programem. Na tomto místě se i domluví rozšíření spolupráce s dalším městem Pitesti z Rumunska. V letošním roce dokončíme také Změnu územního plánu města Dolní Kounice č. 1. Zastupitelstvo města si může opravdu s klidným svědomí říct, že odvedlo dobrou práci. K zásadním rozhodnutím se vždy postavilo odpovědně s vědomím, že jsou 5
to oni, kdo dostali mandát od svých občanů, aby hájili a prosazovali jejich zájmy s přehledem a odpovědností. Na veřejné jednání zastupitelstva chodí tradičně málo lidí. Až na pár výjimek, jejichž kritické připomínky mají většinou konstruktivní charakter a jsou po rozumné diskuzi realizovatelné a jejich postoji se zastupitelé vážně zabývají, chodí většinou žadatelé o odprodej obecního majetku, kteří si chtějí ohlídat nebo na poslední chvíli ovlivnit hlasování. Většinu lidí přímé a důležité, ale vcelku nudné rozhodování zastupitelů města moc nezajímá. Popřípadě věci řeší korespondenčně nebo návštěvou radnice, kde tlumočí svoje požadavky tak, aby se na ně dalo nějak reagovat. Avšak čpěči síry a černého grafitu, hnidopiši, pomlouvači a rozsévači poplašných zpráv většinou zůstanou sedět ve svých „temných norách“ a jako ukousaní samožerové používají ty nejzákeřnější, nejubožejší a nejméně důstojné způsoby k prosazování většinou pouze vlastních, ne veřejných zájmů. Pokud se někdy setkáte s těmito negativními „Ahasvery“ při jejich kroužlivých výletech po náměstí, ptejte se jich – kde jste byli, když se rozhodovalo? (Eventuálně jestli nemají nějakou veselou příhodu z dětství, na ošklivou se raději moc neptejte.) Chybí-li Vám kontakt se samosprávou, Vaši zastupitelé, radní, úředníci i pracovních města, ti všichni jsou všem občanům k dispozici a jsou připraveni modelovat Vaše smysluplné představy a pokud to bude alespoň trochu možné, uvádět je v život. Jelikož nastal čas vánoční, čas klidu, míru, tolerance a soucítění s nemohoucími, trpícími a všelijak potřebnými, završme tento burácející rok plný zvratů a všelijakých katastrofálních vizí důstojně a tradičně. Radujme se z narození Ježíše Krista, ze stromečku, z kapra, z dárků, ať jsou jakékoli, z blízkých kolem sebe, z přátel a ze všeho, čím Vánoce jsou. Pomozme potřebným nebo poděkujme za pomoc. Vážení spoluobčané, přeji Vám krásné a klidné prožití svátků vánočních, hodně zdraví, sil a štěstí do nového roku. Karel Zalaba, starosta města
6
Štědrý den Krácená kapitola z knihy bratří Mrštíků „Rok na vsi“, která popisuje slavení Vánoc na přelomu 19. a 20. století v pomyslné Habrůvce, kterou ve skutečnosti byla obec Diváky na Hustopečsku nedaleko Klobouk u Brna, na pomezí mezi Slováckem a Hanou. Na upraveném návsí tam stojí barokní zámek s parkem, původně jezuitská rezidence, vystavěná Františkem Ant. Grimem ve 40. letech 18. století (který o něco později postavil i naši nynější poutní kapli sv. Antonína v Kounicích) a kostel v historizujícím romantickém slohu s pozdějšími prvky baroka po přestavbě – kostel Nanebevzetí Panny Marie. V letech 1889 až 1925 zde, v Divákách, žil a pracoval jako učitel, později správce školy, spisovatel Alois Mrštík (1861–1925) a ve stejné době tady s ním pobýval i jeho mladší bratr Vilém (1863–1912). Bydleli v domě č. 57 nad kostelem, kde je nyní jejich památník se stálou expozicí. Oba se narodili v Jimramově. Hrob Vilémův je na místním hřbitově. Alois však byl z iniciativy přátel po smrti zpopelněn až v Pardubicích. Oba z tohoto kraje čerpali bohaté náměty pro veškerou svoji tvorbu. Rok na vsi byl sepsán v letech 1903–1904. Obec a farnost Diváky je zajímavá pro nás ještě z jednoho důvodu. V roce 1829 až 1831 zde byl administrátorem a možná už i farářem kounický rodák P. Jan Picka (někde je psán jako Pytschka), předtím kaplan v Moutnicích. Narodil se r. 1804 v Dolních Kounicích na náměstí v domě tehdy čp. 93, které po pozdějším přečíslování bylo změněno na čp. 67 (je to levá polovina dnešní kounické radnice). Na kněze byl vysvěcen 1828 a byl rodným bratrem Aloise Picky, zbožného kounického občana, velkého lidumila a dobrodince místních chudých. (Viz Naše město Dolní Kounice č. 2/2006). P. Jan Picka zemřel 1831 v Divákách velmi mlád, již ve svých 27 letech a to zřejmě v souvislosti s tehdejší velkou epidemií cholery, na kterou i v Dolních Kounicích (pravděpodobně v celé farnosti) v tom roce 1831 zemřelo údajně neuvěřitelných 538 lidí.
Vánoce! Nastal přeradostný čas, všichni se radujme… „Vinšuju jim ščasný a veselý svátky Krista Pána narození, abychom s menšíma hříchy a s větší radostí jich stráviti mohli. Pak co si na milým Pánu Bohu dožádati mohli a po smrti království nebeské. Pochválen buď Pán Jéžiš Kristus!“ Teprve po těch slovech Ráček, stoje ve svých rozviklaných, z kloubů vychozených a patami od sebe se rozestupujících botách uprostřed kuchyně, sundal ze hřbetu putnu, na tabuli vyložil v Dubňanech koupeného kapra, kornouty s mandlemi, „cibébami“ (rozinkami), skořicí i kusem masa, z modrého šátku vybalil „poštu“, vydal účty a když popřál ještě jednou veselých svátků – šel o dům dál. 7
A byly tu šťastné, veselé Vánoce, svátky všech malých i velkých dětí – týden radostného míru a pokoje všech lidí dobré vůle. Krev příjemně proudí, oči veseleji hledí, prsa oddychují, jakoby z vězení se ocitla náhle na Božím světě. S takovou počal vánočních hodů první den. I jiný vzduch zavanul krajem. Měsíc přešel v novou čtvrť, podlehnul dech větrů jižních, vesele a bujně zahvízdnul severák. Silnicí přejíždějí vozy, kola suše rachotí, drnčí řetězy, práskají biče, koním z chřípí srší bílý dech, zavěšuje se na hřívu i boky, a za chvilku je z vranky bílý šimlíček. Země ztvrdlá na kost pod nohou hřmotila jak dutá – slunko, ocitnuvší se už ve znamení kozorožce, vyjelo ráno do nebes modře jako za nejjasnější jarní pohody. Ze zčernalých komínů k pomněnkovému nebi řídkým vzduchem přilehuje plavý kouř. Není střechy dnes, která by nedýmila, není chaty, které by z boku nevlál chochol oddychujícího komínu. Pod břidlicí i teplými došky je všude milo, všude plno kutění, praská oheň, zvoní hmoždíř, kořením a dýmem voní celá dědina. Jak ty oči jezdí po bílém, šafránem zlaceném, cukrem slazeném a rozinkami zamíchaném tvarohu! – A zas po stropu a po stěnách žádostivě bloudí oči v snivé touze vyhlédajících, kdy, kdy už přece objeví se to zlaté prasátko! U Krištofů v krámě zvonek drnčet ani nepřestává a chvílemi i tmavá díra židova brlohu s parou vyplivne na vzduch některé to děcko s kornoutem v červené, malé pěsti. – Kluk se opatrně ohlédne, nedívá-li se „někdo od našich“, skočí na potok a škrk, přejede klouzačku jednou, dvakrát – pak ještě jednou a běží k chaloupce. Prázdné, tichounké je to návsi, a přece, jak veselé, vyzářené a šťastné radostnou tuchou svatého dne!… K polednímu, když severák ztichnul a páry od země volně vznésti se mohly k čistému nebi – zkalil se obzor, za mraky schovalo se slunce – a s nebe, jako Boží by to byla vůle, aby do bíla si lehlo nebes Děťátko, snesla se krásná běl čistého sněhu. Sypal se hojně shůry andělský ten prach – a za hodinu hříšnou Habrůvku v nebeské té zdobě nevinnosti nikdo by ani nepoznal. Jak se dovedla udělat běloučká! Teprv k večeru přestalo sněžit a dědinou zavládlo přísné ticho očekávání. Tajemně se na východě zachvěl vzduch. Ostřeji vynikly obrysy lesů, zčeřily se mýtiny, vysoko do nebe pozvedly se výstavky dubů. Pobledlo i nebe nad Strážkou, oblaka rozestoupila se na stranu pravou i na stranu levou, a nad silůvské lesy v lihotavém kmitu hvězdiček vyplulo Boží světlo nočního dne. Otevřely se dveře židovy krčmy a s mrakem husté páry vyvrátilo se v krásnou, běloučkou noc vysoké, hranaté tělo: – Beránek Matouš. Ohromným, jak těžká křídla plápolajícím kožichem rozehnal se zprvu na několik stran a teprv potom hledal pod sebou bílou zem, aby namířil a přešel na potoce lávku. Nějak pod ním ubíhala, mrška, jak živá vzdouvala se a propadala – ale přešel ji přec. Když byl na protějším břehu, s úsměvem ohlédnul se po ní a pohrozil jí pěstí: „A te jedna – hehe – meslíš, že ti nepřendu – pravda?“ 8
Jeho Mařka dostala dnes na Štědrý den tři rýnské z úroků jakési školní nadace po staré hraběnce, které už nikdo neznal, ani lidé nejstarší. – Tři rýnské! – Oči Mařčiny třpytily se víc než stříbrné ty zlatníky, když je dnes ráno pan rechtor kladl do zmrzlé ručky dítěte. – V prvním návalu radosti – ořechy, jablíčka z kláštera, křížaly, všecko rozdělila dětem sousedů a jen bělounké ty renščáky si nechala v drobounké ruce, hleděla na ně rozložené po dlani, i doma na stole srovnané vedle sebe, kulaté, tvrdě ražené s obrazem císaře pána. – Bože, jak svítily, jak zvonily – stříbrem se smály a kutálely, když ve zbujnělé vůli jak karbaník uhodila jimi o zviklaný stůl! A ten tam je jejich smích. Maminka nakoupila mouky, mléka, tvarohu i rozinek, trnek, – měch zemáků na zádech přinesla odkudsi z dědiny, nikdo by ani nevěřil, co všechno se dá uhradit a opatřit za pouhé tři rýnské. – Zbyly jí všeho všudy tři desetníky a za ty šel Beránek oslavovat narození Kristovo do židovy krčmy. – Do svátků ležel, na Štědrý den ozdravěl a po svátcích lehne zas. Ještě jednou se obrátil, pohrozil můstku a Ohavou dožábral se k Studýnkově kuti, kde nesčíslná rodinka kulhavého mistra slavila večer Štědrého dne. – V zámku, kde všechna okna do jednoho dnes svítila, dohasínal zářivý, bohatými dary obklopený strom. U Stéskalů povečeřeli krupičnou kaši, porosenou medem, dojedli kávu s koláči, hospodář na stůl postavil láhev habrůvského vína, hospodyně čeládku podělovala suchými švestkami, ořechy a panenskými jablky. Chůva s děvečkou v koutku na hliněné míse tavily olovo, a ukázalo se, že mlaďoučká ještě, ledva škole odrostlá chůva vdá se dřív, než ospalá, u muziky všemi postrkovaná dívka. Když jablíčka nakrojily, hádajíce na zdraví a smrt, zahádala si i hospodyně. Byla spokojena. Sebrala ručkama na peřince rozkládající dítě a odešla s hospodářem na besedu do výměnky k rodičům. Veseleji bylo u Jurčáků v chaloupce. Měli k večeři houbnou omáčku a knedlíky. Jurčák zapálil si po večeři dýmku a s úsměvem přihlížel od kamen ke stolu, kde pět svých dětí podělovala matka řehtavými ořechy a suchými křížalkami. Ještě jí několik ořechů zbylo, ty zkřoupe sama, až umyje nádobí. – V tom se děti vzbouřily a hned se zase utišily. Ozvaly se rány. „V zámku střílajó!“ Ale nebyla to střelba, Anyša poznala to hned. „To pastéř hróchá – neslešíš?“ pravila a zvedla prst. A jak včely do česna, vyhrnuly se hned děti z chalupy a naslouchaly. Jásavě ztišenou dědinou do jasné noci odkudsi z hlubiny návsí překrásně se rozléhalo pastýřovo troubení. V oknech míhaly se živé stíny, vrzala dvířka chaloupek, bosé děti vystupují na zápraží a kdekomu v uších zní známá píseň vánoční: „Pastýři! K Betlému pospěšte, Bohu se klanějte, spěchejte!“ Brzy však zaléhají dveře chaloupek, děti s dupotem vracejí se do světnic a na bílém návsí se svými synky zbývá už jen pastýř sám, výstřely karabáčů a radostnou písní trubky vítají narození Krista Ježíše. Jakoby všudepřítomný byl, hned na dolním, hned zas na horním konci dědiny vznesla se jeho píseň, strhnul se ohlušující rachot karabáče – a snad křídla v tu chvíli měl, jeho hlaholením a hlasitými rozlehy karabáče provanuta byla celá Habrůvka. A nad vesničkou klene se nádherné bledé nebe, osvícené ztrnulou tváří měsíce, vytečkované zlatými hřeby hvězd. Lampičky hoří a hasnou, vzplanou a zase zhasínají, tu 9
se některá schová v kudrnatou vlnku bílého obláčku – a zas pluje v modré prostory, jasně, svatě plane v nedozírnou světa dál. – Teď jedna z nich jakoby se utrhla – zvolna, zticha – lehounkou křivkou jak zlaté ptáče snáší se k zemi. Šťastně vzdychá bělostná země v tichu jiskřivých hvězd, čisto a jasno je v duších všech věrných, svato a vlídno je v srdcích všech za jednou nesoucích se zvěstí, jejíž písmo se zdá být vdechnuto i do nebe: Narodil se Kristus Pán, veselme se!“ Dědinka dýchá za horami skrytá v skromném svém zákoutí, žlutými světýlky hrají okénka, osněžené chaty jak stádo bílých oveček tulí se k sobě v milounké přítulnosti rodinné důvěry. – Krásná, svatá noci vánoční! Dozněly slavnostní rány, dozpívala pastýřova trubka svoji koledu. Pohasly světlušky oken. – – Pokoj lidem dobré vůle! – – Habrůvku už dávno ve svých loktech kolébal bílý, světlý sen. – Dědinka spí. Ve stříbrném jasu měsíce tajemnými šumy dýchá noc. Jasnými údery srdce bije zvon. – Dvanáct! Měkounce, sladce, jako ze sna rozhlaholila se vysokými, lehoučkými zvuky křídlovka nanovo. Rozdřímaná mysl však jen nejasně vnímá snivě jak z nebeské dálky se nesoucí vysoký, vysoký, rychle se šířící ohlas divukrásných pastorál! – To zas sluha chrámu Páně obchází dědinou a křídlovkou vysoko pozdviženou na rtech, vítá slavně vytouženou půlnoční chvíli narození Kristova. Jemně doléhají andělské zvuky na rozespalý dech, a než dozněly na dolním konci dědiny, mysl, kolébaná stále slaběji a stále teskněji se ozývajícím hlasem polnice, klesá opět v milý, teplý sen. – 10
Teprve k páté hodině ráno vzbouřily se všechny zvony najednou a bouřlivě, slavně, slavily uvítání velkého dne. Dědinka vstává, v oknech proskakují světýlka, těžkým, rupavým chodem po sněhu spěchá lid na jitřní vzhůru ke kostelu, zaplavenému už nebývalou září hořících svící všech. Chrám sotva stačí teplým dechem se zahřívajícímu množství. Jen krátce rozehrály se varhany samy a hned nato – chrám zahřměl ohromným, jak požár po celém kostele a od kostela po celé dědině šířícím se sborem všem milé, všem vzácné a nade vše drahé písně – jakou rozléhal se té noci snad celý svět: „Narodil se Kristus Pán, veselme se! Z růže kvítek vykvet nám, radujme se! Z života čistého, z rodu královského, nám, nám – narodil se!“ Prsou nestačilo, dechu nezbývalo srdečnému výbuchu vroucího citu, – jako veselá bouře hnal se a burácel světlou prostorou chrámu, až se klenba otřásala v základech a pod nárazy bezpočetných hrdel, jak pod ranami vichřice, drnčela v oknech skla. Mši svatou, ze všech nejslavnější a za celý rok jedinou, počínal u stupňů oltáře do zlata převlečený kněz. – Jak na vlnách kolébají se teď tóny varhan, jak na vlnách plovou za nimi dětské hlásky jásající koledou: „Nesem vám noviny, poslouchejte! Z betlémské krajiny, pozor dejte! Slyšte je pilně a neomylně, rozjímejte!“ – Jedněmi ústy zpívá už celá dědina. Krásná chvíle čekala Habrůvku k pozdvihování. Kdekdo už věděl, že chlapci mají zpívat jakousi koledu, které se učili ve škole. „Hale neříkéte nikemu nic! – Pan učitel povídale, že to přinde jako najednó. Tož tak. –“ Tajemství ovšem zůstalo „tajemstvím“ a když varhany flétnovým registrem přehrály předehru, ztišil se kdejaký dech. Hlavy chlapců obracely se ke kůru. – Konečně sneslo se odtud smluvené znamení. Jemně, nesměle, jak z veliké dálky zavadily o sluch stříbrné, čisťounké hlásky dětí v dvojhlase a bez průvodu kůru… Jak jsi krásné neviňátko, prostřed bídy ubožátko! Před tebou padáme, dary své skládáme Alt dorostlejších chlapců jen bubnoval. 11
Já ti nesu dvě kozičky, by zahřály tvé nožičky. Já zas trochu mlíčka, by kvetly tvá líčka. Já ti nesu veselého beránka ze stáda svého, s ním si můžeš hráti, libě žertovati. A co my ti nuzní dáme, darovati co nemáme. My ti zadudáme, písně zazpíváme – Zazpívala zas strana druhá. A pak zpívali všichni: Pastuškové mu dudají, zvuky dud se rozléhají – Slavně dudy dují, všichni prozpěvují. Měj se dobře Jezulátko, přespanilé pacholátko! S tebou se loučíme, Bohu poroučíme… Babky stíraly slzy – muži, starci v lavicích – to zkamenělé klády tam ztrnuly. Jako socha u oltáře stál i bílý kněz. Teprve cinkot zvonků probudil všechny z jakéhosi obluzení, po pozdvihování zpíval zas už kostel celý. Sotva skončil kněz jednu mši svatou, už zas bez přestávky počínal mši druhou, pastýřskou, tichou už a lid rozcházel se teprve, když svítil bílý den. – O hrubé zpívali chlapci ještě jednou a divil se jim kdekdo, jak čistě a jistě zpívali. „Chlapci,“ zastavil je na schůdkách přednosta Filipek. „Šelmy ste, nic ve vás néni dobrýho, hale dež máte něco provýst – přeci jenom nad vás néni. Jen ešče tu černó krýv debe z vás nekdo vecedil“ – pohrozil starosta tlustým svým ukazováčkem a přimhouřil dobrácky své mrkavé oči. „Bože, já sem pro sluze hani neviděla,“ pochválila si chlapce zas kterási babka. „A prosím ti, kdo hjich řídil? Deť nebelo hu nich nikeho vidět?“ „A ví Pán Bůh! Néspíš sami se řídili a taky tak… Mrcha, kluci! – To huž jich zas nehuslešíme haž napřesrok.“ „Dobrýho pomálu!“ zašklebil se dobromyslně stařeček Doubek a přitisknul pod paží kancionál, aby mu snad nevypadl a už opatrně sestupoval dolů po schodech – kluzkých dnes ušlapaným a zase přimrzlým sněhem. Text je převzat z knihy Václav Frolec a kolektiv: Vánoce v české kultuře, Vyšehrad 1989 Stanislav Liškutín P. F. – pour féliciter – 2009 (čte se pur felisite – francouzská novoroční blahopřejná formule, dnes všeobecně používaná a přející štěstí v celém novém roce) 12
Kroužky a nepovinné předměty ve šk. r. 2008/2009 NÁZEV I. stupeň
II.stupeň
VYUČUJÍCÍ
DOBA KONÁNÍ
Volejbalový 3. až 5. r. dívky
Žáková
St po 6. hod.
Sportovní hoši baseball
Hudák
Út po 6. hod.
Dyslektický pro 5. a 6. roč.
Hudáková
Út 6. hod.
Dyslektický pro 2. a 3. roč.
Rýdlová
Po 12:05–12:50
Angličtina pro 1. roč.
Hniličková
Po 6. hod.
Angličtina pro 2. roč.
Hniličková
Čt 6. hod.
Výtvarný pro 1. a 2. roč.
Procházková
Pá 12:30–13:30
Pěvecký kroužek
Žáková
Po po 6. hod.
Sportovní hry II. st. hoši
Raus
Pá po 6. hod.
Volejbalový dívky
Raus
Po po 6. hod.
Výtvarný kroužek
Procházková
Po po 6. hod.
Matematický
Zoufalý
St po 6. hod. 1× za 14 dní
Jazykový Čj
Egerová
St po 6. hod. 1× za 14 dní
Obrdlík
Po 4. h Barborka
Nepovinný Náboženství předmět
St 6. (a 7.) hod. Smetanova
13
SBĚR ŠÍPKŮ 2008/2009 – říjen 2008 (nejlepších 20 jednotlivců) Jméno
třída
kg
Jméno
třída
kg
1.
Fiala Patrik
6.B
68,50
11.
Navrátil Rostislav
7.A
22,50
2.
Hrdličková Lenka
7.A
41,00
12.
Salay Dominik
6.A
20,00
Honková Nicola
7.A
19,00
3.
Forman Jakub
2.A
33,00
13.
4.
Šnajdrová Petra
1.A
30,60
14.
Dostál Dominik
5.A
17,50
5.
Gruna David
4.B
30,50
15.
Křížová Tereza
4.B
17,00
6.
Liška Vojtěch
7.A
26,00
16.
Fechter Patrik
3.B
16,50
7.
Svoboda Radek
8.B
26,00
17.
Vařejková Klára
2.B
15,00
8.
Navrátilová Gabriela
4.A
25,50
18.
Vařejka Jan
5.A
14,50
9.
Formanová Monika
8.B
25,00
19.
Šimbera Bronislav
7.A
14,00
22,50
20.
Holánová Lucie
7.B
14,00
10.
Kolesová Tereza
3.B
Pořadí tříd I. stupeň
II. stupeň
počet žáků
průměr na třídu
4.B
17
7,15
121,5
1. místo
3.B
17
7,00
119,0
2. místo
5.A
21
6,07
127,5
3. místo
1.A
22
5,64
124,15
2.B
14
5,61
78,5
2.A
16
5,48
87,7
5.B
23
5,48
126,0
4.A
17
4,83
82,1
3.A
18
3,97
71,5
1.B
22
3,40
74,9
7.A
20
7,98
159,5
1. místo
6.B
27
5,89
159,0
2. místo
7.B
20
3,63
72,5
3. místo
9.B
26
2,92
76,0
6.A
25
2,66
66,5
8.B
26
2,46
64,0
8.A
25
2,24
56,0
9.A
25
1,26
celkem za školu
celkem kg
31,5 1697,85
14
Některé z akcí, které proběhly do konce listopadu Dne 16. října 2008 pozvala p. uč. Čermáková do Dolních Kounic na přednášku o Číně pro žáky sedmých ročníků doktoranda Filozofické fakulty MU v Brně – Pavla Šindeláře. V multimediální učebně žákům 7. A a 7. B vyprávěl o svém ročním studiu v Pekingu a cestování po Číně. Žáci se dozvěděli nejen informace o současném životě Číňanů, ale prohloubili také svoje znalosti o historii Číny, o znakovém písmu, buddhismu či Velké čínské zdi. Naučili se psát některé čínské znaky, zhlédli projekci fotografií a na samotný závěr se učili jíst pufovanou rýži hůlkami.
15
16
V pátek, 17. 10. 2008, proběhl ve třídě I. B paní učitelky Zdeňky Rathouské Den pohádek. Někteří si přinesli kostým, jiní loutku nebo svoji oblíbenou knížku. Děti se převlékly do kostýmů a ostatním předvedly svoji pohádkovou proměnu… V rámci Preventivního programu žáci 4. ročníku vyslechli přednášku od pracovnice Policie České republiky na téma Pravidla silničního provozu (více fotografií na našich webových stránkách)
Náš baseballový tým završil svoji první sezonu na brněnském výstavišti. Zde se ve dnech 22.–23. listopadu konal NEJVĚTŠÍ HALOVÝ TURNAJ V EVROPĚ. Dvacet týmů z České a Slovenské republiky se v těchto dnech pustilo do soupeření o nejvyšší příčky. Náš školní tým byl v tomto silně obsazeném turnaji úplným nováčkem a zároveň překvapením. Chlapci dokázali porazit výběry z Prahy, Bratislavy i Olomouce. Vybojovali si celkové 10. místo – přesně ve středu výsledkové listiny. Někteří si svými výkony řekli o nominaci do širšího kádru ČESKÉ REPREZENTACE pro sezonu 2009.
17
18
������������������� ���������������������������������������������
��������������������������������������������������������������� �������������������������������������������������������� ���������������������������������������������������������� �����������
���������������
��������������
Informace pro rodiče – na stránkách školy na adrese: www.zsdolnikounice.cz e-mail: info@zsdolnikounice 19
Jaké bonbóny vyráběla a nabízela Hlouškova první kounická cukrárna již před sto léty? Na to lze už dnes odpovědět jen částečně a to na základě nálezu sádrových tvarovacích formiček v podobě nejrozmanitějších panáčků, panenek, čertíků, mikulášů, koleček, srdíček, věnečků, zvířátek, ptáčků, malin, ostružin, jahod, písmen, zdobených tyčinek, rámečků, stromových listů, květů i dalších přepodivných tvarů, které jsme před časem našli na půdě v zažloutlé papírové krabici ve zřejmě již neúplné kolekci těchto cukrářských, tehdy zřejmě nezbytných pracovně-výrobních pomůcek po dědečkovi Hlouškovi, zdatném to cukrářském mistru, který míval ke konci 19. století velkou cukrárnu ve Vídni, která některé své výrobky dodávala i na císařský dvůr. Za některé dostal vyznamenání a dokonce prý mu byla dvorem i zaplacena cesta na velkou cukrářskou výstavu do Paříže, neboť byl znám i tím, že sám obesílal podobné význačnější cukrářské výstavy svými pozoruhodnými mistrovskými modelovými exponáty, vyro-
Sádrová formovací tvořítka pro výrobu čokoládových i jiných bonbónů
20
Sádrové vytvářecí formičky pro výrobu čokoládových a fondánových písmen, hvězdiček, květů, ozdobných tyčinek a dokonce i námořního majáku
bené z cukrářských ingrediencí, které prý všude budily poměrně velkou pozornost. Ještě když jsem se přiženil do Moravských Bránic v roce 1960, měli jsme po něm z jeho poslední tvorby (zemřel 1927) na skříni v poměrně velké skleněné vitríně cukrářský model pražského muzea nad Václavským náměstím v Praze se všemi okénky, schodišťátky, zábradlíčky a věžičkami, který byl na stále stejném místě, ve stejných teplotních a vlhkostních podmínkách. Vydržel v dobrém stavu ještě několik let, ale pak najednou začal z neznámé příčiny vlhnout, deformovat se a bortit, i nějaká plíseň se tam objevila, že nakonec k naší lítosti nezbylo, než tento dosud tak obdivovaný cukrářský majstrštyk prostě zlikvidovat a vyhodit. Ty pomocné sádrové formičky, odpovídající přesně svým tvarem i velikostí vyráběným bonbónům, mívaly vždy tu spodní základovou plochu rovnou a hladkou, na ní zpravidla bývala k sádře přitavena kapka červeného pečetního vosku s kouskem zataveného provázku. Ty sádrové formičky se pak vrchní stranou dolů zcela zamáčkly do tehdy nějaké běžně dostupné plastické hmoty, opakovaně použitelné a vždy znovu vyválené válečkem do rovného, hladkého plástu. Za ty kousky provázků se pak sádrové formičky bonbonů z plastické hmoty opatrně uvolnily a vytáhly a do vzniklých dutin se pak nalila čokoládová, fondánová nebo jiná cukrářská, např. želé hmota. Po vychladnutí a zatuhnutí pak byly již hotové bonbóny z plastické hmoty uvolněny, 21
vyklopeny a připraveny k prodeji. Kounická cukrárna prý byla známa tím, že tvary čokoládových a jiných figurek, které měla právě na skladě, byly navlečeny na napnuté struně nad pultem, zákazníci si mohli vybrat tvary, které se jim líbily a ty pak jim byly naváženy a zabaleny. Z těch sádrových formiček na výrobu figurek a bonbónů, které asi pocházejí ještě z doby jejich pobytu ve Vídni, se však zachovaly převážně jen ty drobnější tvary, které nebyly tak náchylné k poškození při pracovní manipulaci s nimi. Ty častěji používané sádrové formičky větších plochých figurek, využívaných před každými Vánocemi a Velikonocemi, se přece jen dříve poškodily, polámaly a musely být proto vyřazeny a později, za první světové války i po ní, za první čs. republiky, už zřejmě ani nemohly být dobře doplněny. Ty čokoládové bonbóny a figurky však představovaly jen malou část z bohatého sortimentu cukrářských výrobků, které nabízela Hlouškova kounická cukrárna. Mistr Hloušek pekl, vyráběl a zdobil všechny druhy dortů a zákusků, před Vánocemi a Velikonocemi objednával z Vídně v lákavých barevných staniolech balené různé větší čokoládové figurky, jako Mikuláše, čerty, anděly, velikonoční vajíčka, zajíčky, slepičky, beránky a další podobné zboží. Zavedl také výrobu a prodej do té doby v Kounicích neznámé zmrzliny, která však zpočátku nešla příliš na odbyt, lidé si stěžovali, že je příliš studená a bolí jim z ní zuby. Museli proto svým zákazníkům trpělivě a opakovaně vysvětlovat, že zmrzlina se nesmí kousat, ale jen lízat jazykem a teprve potom z ní budou mít ten správný požitek. Jako každá nová věc, tak i cukrárna v Dolních Kounicích zřejmě zpočátku vykazovala jen malý odbyt nabízených výrobků, který neodpovídal jejím možnostem. Většina kounických občanů tehdy jistě nepatřila mezi boháče, jejich příjmy nebyly valné, byli nuceni šetřit a konzumaci cukrovinek považovali za věc, bez které se mohou obejít. I tady si dědeček Hloušek, zkušený cukrářský mistr, věděl rady. Protože ze svého dlouhodobého pobytu ve Vídni uměl perfektně německy, rozhodl se své zboží nabídnout také německým sedlákům a občanům v Pravlově, v Němčičkách, v Kupařovicích, v Malešovicích i jinde, kteří možná byli solventnější a pravděpodobně i mlsnější. A tam jeho nabídka zabrala více než v Kounicích. A tak vždy v prvních dnech v týdnu cukrář Hloušek vyráběl, pekl a zdobil své sladké, voňavé a na první pohled velmi lákavé zboží, před nedělí si vždy pronajal povoz, na který své výrobky naložil a prodával je pak po vesnicích v jižním sousedství s převážně německy mluvícím obyvatelstvem. A tím si udělal mezi lidmi takovou reklamu, že už si pak na malý odbyt rozhodně nemohl stěžovat. A na závěr ještě trochu historie kolem této první kounické cukrárny. Josef Hloušek se narodil 1858 v Dolní Kamenici v okrese Děčín, kde byl jeho otec zaměstnán v té době jako lesník, jejich rod však pocházel z Přestavlk od Kostelce nad Orlicí. Vyučil se cukrářem, úspěšně pracoval v tomto oboru i ve Vídni, tam se seznámil a oženil s Vincencií Hatinovou z Dolních Kounic. Otec Vincencie Hatinové – Josef Hatina – 22
Další tvary, odlévané z čokolády a z fondánu v kounické cukrárně již na začátku 20. století
Drobnější ozdobné tvary bonbónů, odlévaných podle těchto formovacích sádrových tvořítek v první kounické cukrárně již v letech cca 1905 až 1913
23
Josef Hatina, rodák z Vejvanova u Rokycan († 1897), v Dolních Kounicích žil cca od r. 1860. Bývalý voják, domkař, vinař, holič, kostelník a veterán jako člen místního spolku Radecký. Nabízí se otázka, kde získal ta vyznamenání. Nemohlo to být v prusko-rakouské válce 1866, to už byl v Kounicích, mohla to však být předtím i bitva u Solferina v severní Itálii v červnu 1859, kterou Rakousko prohrálo a přišlo o Lombardii. Je to však jen hypotéza a možnost.
pocházel z Vejvanova u Rokycan v Čechách. Do Kounic přišel jako bývalý voják někdy před rokem 1863, místní mu zde říkali Hatěna. V témž roce se pak zde přihlásil do místního Bratrstva vinařů a kopáčů. V Kounicích se oženil s Josefou Kočí, měli spolu šest dcer a byl zde znám jako vinař, kostelník, holič, domkař a veterán, člen místního spolku „Radecký“, který zajišťoval slavnostní střelbu z hmoždířů od kaple sv. Antonína při všech kounických církevních i světských slavnostech. Pak ovdověl a druhou manželkou se mu stala kuchařka od Mosigů Františka Kramlová z Podivína, která však byla bezdětná, ale vychovala mu všech jeho šest dcer z prvního manželství. Hatinovi v Kounicích nejprve bydleli v nedávno zbouraném nárožním domě s klenutými stropy čp. 115 v Tovární ulici, pak se přestěhovali do domku naproti Růžové ulici na dnešní Hlavní ulici, kde zřejmě v roce 1897 Josef Hatina zemřel. Jeho vdova, druhá manželka, se však musela později odtud vystěhovat, protože jejich dům ještě se sousedním byly vytypovány, zbourány a na jejich místě byla v roce 1903 postavena německá poschoďová škola. Františka Hatinová pak dožila v domku čp. 270 na Benátkách, kde zemřela v roce 1923. A jaký byl další osud šesti dcer již zemřelého Josefa Hatiny? Vincencie se tedy provdala do Vídně za cukráře Hlouška, Marie, provdaná Koblížková a Julie, provdaná Doušková zůstaly v Dolních Kounicích, Antonie, provdaná Opavská se odstěhovala do Brna-Husovic, Anastazie se provdala také do Vídně a Josefa se provdala za farmáře a plantážníka Pablo Küpfera, pocházejícího od Mnichova a to až do Chile v jižní Americe. Vidíme, jak tenkrát, za starého, císařského Rakouska, kdy se mohlo volně cestovat po celé monarchii, mladí z jižní Moravy i Čech byli přitahováni a směrováni do Rakous a Bavorska, zejména do Vídně a Mnichova, kde nacházeli nejen dobré a výhodné zaměstnání, ale často i své životní partnery. 24
První cukrárna v Dolních Kounicích, v bílé zástěře před krámem stojí cukrář Josef Hloušek. V domě předtím bydlel kounický varhaník a hudební pedagog Josef Schütz, který zemřel 1902.
Cukrářský mistr Hloušek se svojí manželkou Vincencií, měli tedy ve Vídni prosperující cukrárnu a žili si tam zpočátku šťastně a spokojeně, dokud je nepotkala následující osudová nepříjemnost. Narazili tam na nějakého skutečného, ale charakterově pochybného šlechtice s titulem, ve skutečnosti podvodníka, který si od nich vypůjčil značnou část jejich úspor, to jim však později zapřel a nic jim nevrátil. Otevřít soudní spor se šlechticem za císařského Rakouska však prý tenkrát bylo tak troufalé, riskantní a beznadějné, jako kdyby u nás za totality v padesátých letech chtěl obyčejný člověk a nestraník, za něco žalovat člena ústředního výboru. Prostě šlechtic měl tenkrát vždycky pravdu, uměl si ji prosadit i u soudu a ten, kdo jej žaloval a neměl modrou krev, s největší pravděpodobností na to ještě více doplatil. Proto Hlouškovi se rozhodli Vídeň raději opustit a přestěhovat se do Prahy. Který rok se tak stalo, nevíme. Bydleli tam ve Vršovicích, byli oba zaměstnáni v modřanské čokoládovně a v roce 1903 se jim tam narodila dcera Viktorie, maminka mé manželky. Pak se ale rozhodli, že se přestěhují do Dolních Kounic, kde si zařídí a otevřou menší cukrárnu. Stalo se tak pravděpodobně v roce 1904 nebo 1905. Koupili si tam po zemřelém varhaníkovi a hudebním pedagogovi Josefu Schützovi († 1902) proti kostelu starší dům ještě s bočním štítem do ulice, 25
kam se nastěhovali a otevřeli si tam i tu cukrárnu. Bylo to v dnešní Hlavní ulici čp. 73 (dnes u Hermanů). Ten dům byl však už starý, vybydlený, zatékalo do něho a tak se dědeček Hloušek rozhodl pro radikální řešení. V roce 1911 nechal celý starý dům strhnout a na jeho místě postavil úplně nový, poschoďový dům s moderní, secesní fasádou, která se v téměř původní podobě zachovala až do dnešních časů. Ten nový dům, ačkoliv nebyl široký, měl z ulice zrovna tři vchody. Vlevo byl soukromý vchod do domu, neboť tam nebydlela jen Hlouškova rodina, ale měli tam v podnájmu i místního učitele, prostřední vchod do cukrárny byl určen pro zákazníky a na pravé straně byl ještě třetí vchod ke druhému podnájemníkovi a do jeho dílny, kterým byl tehdy pan Rajmund Unzeitig, malíř, natěrač a pozlacovač. Nová kounická cukrárna po přestavbě v roce 1911. Cukrárna v novém domě pak už byla Uprostřed manželé Hlouškovi, vlevo jejich pomocnijenom asi dva roky, zřejmě se u pana ce, možná místní neteř, vpravo podnájemník p. UnHlouška začaly hlásit nějaké zdrazeitig – malíř, natěrač a pozlacovač votní problémy a ten se rozhodl odejít na odpočinek. Protože těžce nesl, že v té době ještě neexistovala pravidelná přeprava osob mezi Dolními Kounicemi a vlakovým nádražím v Moravských Bránicích, stačil si ještě nechat postavit zahradní domek v Moravských Bránicích, aby byl blíž k nádraží a mohl častěji jezdit do Brna. Tam se nastěhoval ve svých 55 letech v roce 1913, v Kounicích ukončil cukrářskou živnost, ten nový dům prodal svému sousedovi, obchodníkovi Cyrilu Hermanovi, který měl do té doby svůj obchod hned vedle na čp. 72 (viz foto původního domu), kde je dnes prodejna ovoce a zeleniny. Zařízení a cukrářské výrobní pomůcky prodal přes inzertní stránky Cukrářských listů novému cukráři, který pak přišel do Dolních Kounic, třicetiletému panu Františkovi Peřinovi z Vyškova, který si otevřel svou novou cukrárnu dole na náměstí v domě čp. 134, kterou tam provozoval a kde bydlel až do své smrti v roce 1956. Josef Hloušek pak už na své zahradě v Moravských Bránicích pěstoval růže, zbudoval si v ní vodní fontánku i květinový stojan v podobě tři metry vysoké Eifelovy věže. Občas vyráběl ještě nějaké cucavé bonbóny pro místní děti, které si je chodily kupovat k němu k zahradní brance, s babičkou pekli pro lidi na objednávku ještě i nějaké zákusky, ale ty možnosti už byly velmi omezené, protože nastala první světová válka 26
Vincencie Hloušková, roz. Hatinová, cukrářský mistr Josef Hloušek a jejich dcera Viktorie. Fotografie je z roku 1925.
se všemi důsledky, vč. nedostatku potravin. Byl pak také ještě členem moravsko-bránické obecní rady a některé jeho připomínky a návrhy jsem si mohl nedávno přečíst v originále obecní knihy zápisů z té doby v rajhradském archivu. Nedalo mi to a také jsem napsal dopis na Obecní úřad do Vejvanova s prosbou, aby jej pokud možno předali někomu z Hatinů na domě čp. 22, ze kterého pocházel i pradědeček mé manželky Josef Hatina, který se mohl narodit někdy kolem roku 1830, který pak žil v Dolních Kounicích a že bych se o něm potřeboval dovědět ještě něco navíc, abych si mohl doplnit náš rodokmen. Obratem jsem dostal z Obecního úřadu z Vejvanova odpověď, že dům čp. 22 stále existuje, že to býval selský grunt, že v něm stále ještě žijí potomci Hatinů, ale v současné době tam bydlí dvě ženy, které toho o historii rodu asi moc vědět nebudou. A proto že můj dopis raději postoupí panu Františkovi Hatinovi do sousedních Sebečic u Zbirohu, který tam vykonává funkci obecního kronikáře a který zřejmě bude mít také nejvíce informací o historii jejich rodu. A to byl ten správný typ. Spojení písemné i telefonické bylo navázáno, poslal jsem mu kopie fotografií i starých křestních listů, které se nějak týkaly kounického Josefa Hatiny a jeho rodiny, jakož i další fotografie a materiály z Dolních Kounic. Sebečický pan František Hatina zase nadšeně uvítal můj zájem o jejich rodokmen, okamžitě mně vypracoval a zaslal jejich rodokmen se 45 jmény předků od konce 18. století, kteří se všichni naro27
dili v tom selském domě čp. 22 ve Vejvanově, jsou mezi nimi i dva Josefové Hatinové, ale žádný z nich to nemohl být ten kounický. Ten starší se narodil již 1793 a psal se ještě Hattina a ten mladší se narodil až 1862, kdy ten náš, kounický Josef Hatina už měl zřejmě po vojně, bydlel v Kounicích a chystal se vstoupit do Bratrstva kounických vinařů a kopáčů. Dnes tedy o kounickém Josefu Hatinovi z jeho příbuzných ve Vejvanově a okolí už nikdo vůbec nic neví. Dá se to vysvětlit tak, že tehdy bývalo v rodinách hodně dětí, ten nejstarší zpravidla zůstal na gruntě a ti ostatní si museli hledat živobytí jinde. Pokud někdo z nich odešel z rodiny velmi mladý třeba na vojnu a uchytil se daleko někde jinde a do rodné obce se už nikdy nevrátil, nelze se pak ani divit tomu, že se také velmi rychle vytratil i z povědomí svých příbuzných ve svém rodišti. S panem Františkem Hatinou jsme se shodli v tom, že v upřesňujícím pátrání by bylo možno jistě pokračovat, ale že by se muselo jít do původních starých matrik v archivu Krajského úřadu v Plzni, což by však bylo zřejmě časově a možná i jinak dosti náročné. A tak podnikavý cukrářský mistr Josef Hloušek, zeť Josefa Hatiny z Vejvanova, zakončil svoji životní pouť a zemřel v Moravských Bránicích v únoru 1927, jeho manželka Vincencie Hloušková, rozená Hatinová, která ho přežila o 26 let, zemřela až v červnu 1953, zrovna když probíhala tehdejší velká měnová reforma a proto její pohřeb musel být pro tehdejší všeobecný nedostatek finanční hotovosti mezi lidmi objednán a vypraven prakticky na dluh. Oba po svém společném a bohatém životě, naplněném starostmi, prací a podnikáním, odpočívají dnes na hřbitově v Moravských Bránicích. A to je také v kostce i historie, která se pojí k první cukrárně, otevřené již na samém počátku 20. století v Dolních Kounicích. Moravské Bránice, říjen 2008. Stanislav Liškutín
Oprava článku „Počasí“, č. 3/2008 Správně má znít: str. 22: Jasnému nebi a usmívajícímu se pánu nikdy nevěř. Veliká bouřka nikdy netrvá dlouho. Seneca ml. str. 28, 5. ř. odspodu: … vnější vzduch teplotu jen –52 °C. str. 28, 2. řádek odspodu: … za kterým bylo venku těch –52 °C. str. 30, 1 ř. v popisce: Tlaková níže – lehký teplý… str. 31, 13. ř. shora: (kelvinů – teplota při absolutní… str . 37, 10. ř. v popisce: „samorostu“ str. 38 dole: Hurikán Elen, září 1985, str. 39 uprostřed: Hurikán Fran, září 1996 str. 45, 8. ř. odspodu: Eliášovo světlo – elektrický doutnavý… str. 50 uprostřed: Vražedné sucho – sumci v bahnité vodě… str. 52 dole: Michael Allaby: Průvodce světem počasí – předklad… Günter D. Roth: Encyklopedie počasí – SRN – překlad z němčiny Čtenářům a autorovi p. Liškutínovi se tímto omlouváme 28
Redakce
Fotbal – hodnocení roku 2008 V letošním roce musel výbor SK Dolní Kounice řešit nejvážnější problém po skončení jarní části sezony, když se odstěhoval dosavadní předseda a zároveň trenér dorostenců pan Emerich Kohlerr. Výbor na svém zasedání jednohlasně zvolil do funkce předsedy pana Pavla Dubu. Ostatní členové zůstali, jen ještě do výboru byl přijat jako člen a zároveň vedoucí mužstva žáků pan Marek Laga. Jemu a jeho manželce bych chtěl obzvlášť poděkovat, protože nám pomáhají s praním dresů všech mužstev. Mužstvo dorostenců jako trenér převzal pan Zdeněk Nešpůrek. Mužstvu se dařilo se střídavými úspěchy, čemuž se nemůžeme divit, když věkově odešli od mužstva čtyři hráči. Mužstvo žáků, které vede pan Šeboštík Martin, jsme museli pro nedostatečný počet starších ročníků odhlásit z okresního přeboru, kde hrají zároveň starší a mladší žáci. Přihlásili jsme je do 3. třídy, kde můžou hrát společně a máme tudíž jen jedno mužstvo. Přesto do nové sezony uvažujeme o založení takzvané přípravky, kde hrají jen mladší ročníky, jichž máme zatím dost. Znamená to, že bychom měli v Kounicích zastoupení ve všech kategoriích: přípravka, žáci, dorost, muži, což je do budoucnosti pro výchovu vlastních hráčů jen dobře. Do nové sezóny pod vedením pana Šustra a trenéra Duby vstoupili nejlépe muži, když po podzimní části sezony 2008/2009 skončili na prvním místě. Sami sobě by si hráči měli slíbit, že se pokusí v jarní části dotáhnout tak dobře rozjetou sezonu do úspěšného konce, a to neznamená nic jiného než postup.
29
Výbor oddílu je v tom bude maximálně podporovat. Protože si myslíme, že na takovém stadiónu, který nemá v okolí nikdo, je škoda hrát jen čtvrtou třídu. Pro jim popřejme hodně pevného zdraví a trochu toho fotbalového štěstíčka. Výbor Vás všechny zve na fotbalový ples, který se bude konat v kulturním domě v pátek 6. 2. 2009. Všem fotbalovým fanouškům, kteří nám chodí fandit i těm, kteří nechodí, ale fandí nám, přejeme krásné Vánoce a vše nejlepší do nového roku 2009. Zpracoval předseda a jednatel Pavel Duba
30
Městská knihovna – nové knihy za září, říjen a listopad 2008 Sign
Autor
Název
001 03 159.9 159.9 32(437) 34 39 54 54 615 618 635 635 641 641 663/664 689 69 908.437 908.437 908.437 908.437 908.437.1/2 908.437.2 914 916 919 940.53
Bürgin, Luc
943.7 B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B
Bílek, Jiří Atkinson, Patricia Brown, Sandra Brown, Sandra Castillon, Claire Clark, Carol Higgins Coelho, Paolo Collins, Max Allan Coulter, Catherine Coulter, Catherine Erskine, Barbara Erskine, Barbara Floyd, Bill Gaarder, Jostein Glogger, Beat Hanibal, Jiří Hlaváčková, Iva Hlinková, Květoslava Holcová, Milena Jacq, Christian Jacq, Christian Kačírková, Eva Keleová-Vasilková, Taňa King, Stephen Konopka, Libor Koudelková, Barbora
Šokující odhalení Guinnes World Records 2009 Žádná duše se neztratí Návraty z onoho světa Kvadratura času aneb Jak jsem doklopýtal do srpna 68 Oběti a jejich vrazi Velká kniha lidových obyčejů a nápadů pro šikovné ruce Nechutně výživné experimenty Nechvalně proslulé experimenty Svět je kouzelná hra energií Asistovaná reprodukce Tvarování dřevin Koupací jezírka Knedlíky Knedlíky Domácí výroba lihovin Patinování a speciální malířské efekty Zahradní pece na pizzu a chleba Naučné stezky a trasy I Naučné stezky a trasy II Naučné stezky a trasy III Rájem rozhlednovým na kole, pěšky, lanovkou i tramvají Na toulavém kole Kam na jižní Moravě Bretaň & Normandie Tunisko Nový Zéland – návrat k protinožcům Moje vzpomínky na východní boje ve druhé světové válce 1939–1945 Hádanky naší minulosti Tekuté slunce Adamův pád Špinavá hra Havěť Červené oči Veronika se rozhodla zemřít Akta X Kouzlo měsíčné noci Nežádoucí nevěsta Na pokraji temnoty Žila jsem již před staletími Sběratel očí Sofiin svět Vražedný virus Velmož tří králů Lepší pozdě než nikdy Ráj i peklo s božským Ivanem Věčný striptýz Pomsta bohů 1 Pomsta bohů 2 Na mrtvé je spolehnutí Máma pro Veroniku Svědectví Finské slovo láska Návrat do českého pekla
Jakoby, Bernard Meckelburg, Ernst Volný, Sláva Motl, Stanislav Bestajovský, Martin Arnold, Ady Arnold, Ady Vychodilová, Alena Řežábek, Karel Beltz, Heinrich Sedlák, Jiří Mandžuková, Jarmila Rákosníková, Jitka Schmickl, Helga Livolsi, Élisabeth Vlk, Václav Drábek, Karel Drábek, Karel Drábek, Karel Štekl, Jiří Záruba, Dalibor Obůrková, Eva Ward, Greg Lisowska, Elżbieta Mára, Jiří Vitoch, Josef
Část
31
2.
1.
1. 2. 3.
2. 8.
2. 3.
2. 1. 2.
2.
B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B B M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M M
Lutz, John Maske, Ulrich McBain, Ed McBain, Ed McBain, Ed Neff, Ondřej Nosková, Věra Olsson, Linda Patterson, James Patterson, James Pawlowská, Halina Robb, J. D. Roberts, Nora Rudorf, Sonja Shelley, M. Wollstonecraft Szalaiová, Romana Vaňková, Ludmila Váňová, Magda Váňová, Magda Velikovská, Kamila Viewegh, Michal Vondruška, Vlastimil Watt, Peter Wood, Barbara Zahavi, Helen Arold, Marliese Braunová, Petra Březinová, Ivona Cabot, Meg Cabot, Meg Cabot, Meg Cabot, Meg Čtvrtek, Václav Dědková, Jarmila Dědková, Jarmila Funkeová, Cornelia Gehm, Franziska Gemmel, Stefan Gemmel, Stefan Goscinny, René Goscinny, René Hergé Hergé Horowitz, Anthony Horowitz, Anthony Junakovic, Svetlan Mlynář, Pavel Nahrgang, Frauke Nahrgang, Frauke Neubauer, Annette Preuss, Gunter Rudel, Imke Steinwart, Anne Uebe, Ingrid Uebe, Ingrid Vítečková, Miluše Weninger, Brigitte Weninger, Brigitte Zep
Na zabití Kouzelnické příběhy Dej mládencům ruku jako lopatu Dlouho jsme se neviděli Zlo na ostrově Tušení podrazu Víme svý Astrid a Veronika Šestý cíl Záludné vlny Zanzibar aneb První světový průvodce Haliny Pawlovské Smrtící imitace V pravou chvíli Sběratelka jedů Frankenstein Tajná zahrada lásky Kdo na kamenný trůn Past Štěstí Aloise Peina Svobodná, i když za mřížemi Román pro muže Román o růži Než přijde úsvit Strážkyně tajemství Hříšný víkend Zamilované strašidlo a jiné příběhy Terezománie Bojíš se, Margito? Princezna Mia Princezna na večírku Princezna nad propastí Princezna v zácviku Veselá knížka Křemílka a Vochomůrky Růže pro čokoládovou holku Slunce pro čokoládovou holku Příšerky a jejich historky Příběhy malé elfky Jako ty! Žádný strach, zajíčku Nesvár Sídliště bohů Krab se zlatými klepety Poklad rudého Rackhama Orlí úder Stormbreaker Kde je tučňák Pip? Nejkrásnější říkadla Modrožlutí ďáblové Modrožlutí ďáblové Příběhy ze strašidelného zámku Nebojme se strašidel Co už vím o dinosaurech Čarodějnické příběhy Mrazivé příběhy před spaním Povídky o upírech Barevné říkanky Dítě je dítě Jeden za všechny, všichni za jednoho Titeuf to vidí jinak
32
3.
17.
2. 1. 9.
2. 4. 9. 7. 8. 6. 2. 1.
20. 22. 7. 4. 1. 1. 2.
Demografické údaje za rok 2008 k 24. 11. 2008 Přistěhováno: Odstěhováno: Narozeno: Úmrtí: Sňatky
45 občanů 49 34 18 18
Jana Malá, matrikářka
Všem našim čtenářům přejeme šťastné prožití vánočních svátků, veselého Silvestra a do nového roku 2009 málo strarostí a hodně úspěchů v osobním životě. Redakce
NAŠE MĚSTO Vydává Městský úřad v Dolních Kounicích Odpovědný redaktor: Miroslav Řezáč, tel.: 546 421 482 Tisk: Tiskárna Indra, tel.: 546 421 285, 605 547 486
