proč jsou tak úspěšní

zpravodajsk ý časopis roku 2007

reportáž: obnova krajiny severních čech

česko: Až neprojde zpravodajský časopis roku 2007

18

THE ECONOMIST: JAK NA SVĚTOVOU CHUDOBU Lisabonská smlouva

téma: Mladí spisovatelé

utíkají z Čech

ekonomika: Politici rozjeli

závody v zadlužování r e s p e k t. c z

trendy: Nové směry

Neonacisté: proč jsou tak úspěšní

PŘEDPL ATNÉ V ČR: 30 KČ | SK 1,66 € (50 SK ) | DE 2,50 € | BE 2,70 €

R o č n í k X X | 2 7. 4 . – 3 . 5 . 2 0 0 9 | 3 5 K č

v počítačových hrách

Zvát Lukašenka do Prahy je zrada / Rozhovor s disidentem A. Atroščankavem

2

18 | 2009

editorial

Ročník XX Adresa redakce: Dobrovského 25, 170 55 Praha 7 Předplatitelský servis (po–pá 8–18): 800 100 634 predplatne.respekt.cz Telefon: 224 934 441 Fax: 224 930 792 E-mail: [email protected] E-mail na jednotlivé pracovníky: [email protected] web: www.respekt.cz Šéfredaktor: Erik Tabery Zástupci šéfredaktora: Marek Švehla, Petr Třešňák Vedoucí internetových projektů: Martin Jazairi Editoři: Martin Kontra, Ivan Lamper, Tomáš Pěkný, Martin M. Šimečka Redakce vydání: Kateřina Ducháčková, Michaela Plchová Kresby: Pavel Reisenauer Art director: Tomáš Didunyk Obrazová redaktorka: Kateřina Malá Komentáře: Marek Švehla Domácí rubrika: Jan Brabec, Kateřina Čopjaková, Anneke Hudalla, Michal Komárek, Ondřej Kundra, Silvie Lauder, Bára Procházková, Jaroslav Spurný, Adam Šůra Ekonomika: Tomáš Sachr Zahraničí: Tomáš Lindner, Jiří Sobota Rozhovor: Ondřej Nezbeda Téma: Petr Třešňák Civilizace: Martin Uhlíř Kultura: Jaroslav Formánek, Jan Gregor, Magdaléna Platzová, Jan H. Vitvar Trendy: Karolína Vitvarová-Vránková Jazyková redakce: Petra Švehlová, Barbora Vilímová Design: ReDesign Grafická úprava: David Němec, Martin Pavlík Fotoprodukce: Blanka Rosecká Fotografové: Karel Cudlín, Milan Jaroš, Tomki Němec, Matěj Stránský Respekt.cz: Jan Smola, Václav Smolík, Michal Šimčík Sekretariát redakce: Kateřina Spurná Exkluzivní autoři: Timothy Garton Ash, Václav Cílek, Luděk Niedermayer, Viktor Šlajchrt Vydavatel: Respekt Publishing a. s. IČO 61457345 Marketing: Petra Kuráková Respekt edice: Irena Velebilová, Eva Kutmonová E-shop: Jan Svoboda, eshop.respekt.cz Prodej inzerce a vydavatelský servis zajišťuje Economia, a. s. Inzerce: Barbora Pokorná, tel. 233 073 169, fax: 233 072 780 ([email protected]) Tiskne: Svoboda Press Rozšiřují: PNS, Mediaservis, PressMedia, CZ Press, ISSN 0862-6545, ev. č. MK ČR E5197. Náklady ověřuje ABC ČR, člen IF ABC. Uzávěrka: 25. 4. 2009 © Respekt Publishing a. s.

Autorská práva vykonává vydavatel. Bez písemného svolení vydavatele je zakázáno jakékoli užití částí nebo celku díla, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem, mechanickým nebo elektronickým, v českém nebo jiném jazyce.

RESPEKT. CZ

A já Havla nechci Jiří Paroubek zřejmě vymyslel nejgeniálnější strategii, jak zničit ODS a českou pravici. Přemluvil Václava Havla, aby zkritizoval ČSSD a  naopak pochválil Mirka Topolánka a  jeho stranu. Jak jinak si vysvětlit tu hysterii a zděšení, které zavládlo u občanských demokratů a  některých konzervativních komentátorů, když Havel podpořil pravici? Mnozí představitelé ODS hrozili téměř odchodem ze strany, opouštěli různé partajní orgány a prosili bohy o smilování. České strany jsou zřejmě velmi nestabilní, když jimi dokáže otřást nikoli veřejně vyjádřená kritika, ale podpora. Přitom jestli to muselo být pro někoho těžké, tak pro Václava Havla. Síla bývalého českého prezidenta vždy spočívala v tom, že dokázal jít se svými názory proti proudu, stále byl o kus dál před svými oponenty i  stoupenci. Měl ale jednu chybu, nedokázal překousnout svou nechuť k ODS. Ať udělala cokoli, byla pro něj minimálně od druhé poloviny devadesátých let zosobněným zlem. V tuto chvíli nepředběhl své oponenty, ale sám sebe a to je, jak známo, vždy to nejtěžší. Nicméně Václav Havel nevstupuje do ODS a ani jí nepíše program. Prostě si jen všiml (na rozdíl od komentátora Petra Uhla, který Havlova slova označil za „poslední hřebík nejen do rakve jeho levicovosti a intelektuálství, ale i demokracie a osobní integrity“), že se tato strana mění. Že už není uzavřeným, protievropským spolkem specializovaným na hledání nepřátel. Je to normální politické uskupení, jež má řadu chyb, ale i silných stránek. Bez jejích hlasů neprojde například Lisabonská smlouva, o  které píšeme na stranách 16–19. V  ODS je sice stále velmi mnoho lidí, kteří v Evropě vidí zlo, ale takové politiky najdeme ve všech uskupeních.

Nejsilnější pravicovou stranu nemění Václav Havel, ona se mění sama. Minimálně po volbách v roce 2002 si totiž uvědomila, že pokud se neotevře i jiným názorům, bude i nadále víc a víc prohrávat, jako tomu bylo za časů Václava Klause. Co by za podporu dali takoví lidovci, kteří už neztrácejí jen voliče, ale také své představitele. Miroslav Kalousek a Vlasta Parkanová naznačují, že jsou připraveni stranu opustit, pokud dopadne špatně blížící se sjezd. Politická scéna se viditelně přeskupuje, a tak se tomu chystáme i v příštích číslech věnovat pozornost.

A nyní ještě k věcem z nitra Respektu. Jak jste si jistě všimli, v Respektu už nevycházejí texty The Economist. Je to dáno tím, že jsme se zatím s tímto listem nedomluvili na podmínkách prodloužení smlouvy. Zároveň s  potěšením píši, že v  soutěži o Nejkrásnější české knihy roku 2008 získala 2. místo publikace Praha 3 – architektonický průvodce autorů Jana Sedláka a  Zdeňka Lukeše, kterou doprovázejí fotografie Ester Havlové a našeho fotografa Karla Cudlína. O  síle naší obrazové redakce svědčí i  to, že na Prague Photo 2009 získal cenu Young PRAGUE PHOTO Award, určenou pro mladého fotografa do 35 let, náš kolega Milan Jaroš. Uspěl se snímky z  východoslovenských romských osad, které původně vyšly právě v Respektu. Vážené čtenářky, vážení čtenáři, příjemné čtení a prohlížení fotografií vám přeje ERIK TABERY

Týdeník Respekt byl založen v listopadu 1989 skupinou samizdatových novinářů. Profiluje se jako liberální, kritické médium, které věří ve svobodu lidského ducha a nutnost pochybovat při jejím každodenním naplňování.

3

obsah česko

str. 16

Česká bitva o Lisabon Hraje se o Lisabonskou smlouvu i budoucnost Česka.

3 6 7 11

editorial anketa, vaše otázky krátce dopisy, on-line rozhovor

komentáře 12 Na šikmé ploše

Petr Třešňák



Tomáš Lindner



Marek Švehla

15

Jiří Sobota, Markéta Pilátová

13 Vzestup zbytku 14 Svéráz českého Lisabonu 14 Strašpytel Fidel

EKONOMIKA

str. 27

Zavřete oči, mejdan začíná Šance na přijetí eura klesají, zato dluhy rostou.

k věci

S Michaelem Kocábem o sílícím extremismu Tomáš Sachr

česko 18 Čeká nás hlasování o Lisabonské smlouvě 20 22 23 26

Silvie Lauder

Neonacisté na vzestupu Kateřina Čopjaková

Jednotné maturity ve finiši Adam Šůra

Severní Čechy mění krajinu Jan Brabec

úspěch

Sdružení Gaudia pomáhá nemocným s rakovinou Michal Komárek

ekonomika

27 Zadlužování Česka roste téma

str. 36

Spisovatelé na útěku Čeští literáti hledají inspiraci za hranicemi.

28 29 30



Ondřej Kundra, Luděk Niedermayer

audit

Konec stimulů, škrty a ČEZ Jan Macháček

glosa

4 000 000 000 000 David Marek

Otazník na soutěží o ČSA Jaroslav Spurný

svět

32 USA: mučení vězňů

Čekají vás mraky zábavy Počítačové hry bude moci hrát už úplně každý.

4



Silvie Lauder

kultura

46 Vydávání sebraných spisů Jaroslav Formánek 48 Miloš Doležal: Bodla stínu do hrudního koše

Adam Drda

51

Výtvarník Vladimír Skrepl Jan H. Vitvar



Pavel Klusák



Režisér Peter Kerekes Jan Gregor

49 Abbé Pierre: Testament Tomáš Weiss 50 tvář glosa

Kauza pro rockery Pavel Klusák

52 Album Beaty Hlavenková

54 kulturní přehled

civilizace

55 Vzestup náboženského nacionalismu

Karel Černý



Zločiny bez trestu Petra Procházková

56 žádná věda

trendy

58 Počítačové hry

Jan Kovalík

česká inteligence

60 T. G. Masaryk

Pavel Kosatík

eseje

62 Ocas Evropy Ilja Trojanow 63 O vládě

Luboš Dobrovský

64 ve hvězdách



Jaroslav Veselý

65 jeden den v životě



Radka Bzonková, Tomáš Lindner

téma

36 Spisovatelé na útěku

Markéta Pilátová



53 vlastní cestou

Jiří Sobota

35 Evropa a její přístup k Bělorusku str. 58

42 S běloruským disidentem Aljaksandarem Atroščankavem o životě v diktatuře



34 Čečensko: válka s Ruskem oficiálně skončila

trendy

rozhovor



Temný rytíř Batman Ondřej Nezbeda



Rok do maturity



Vzkaz v zápalné lahvi Jan Balabán

65 mimochodem 66 minulý týden

R E S P E K T 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě te n 2 0 0 9

anketa: Co letošní výsledky soutěže Magnesia Litera vypovídají o současném vnímání literatury v Česku?

vaše otázky

Zahraniční banky a výsledky v češtině

PIŠTE NA → [email protected]

6

f ot o m at ě j str á n s k ý

f ot o i s i fa

Ondřej Horák

Libuše Bělunková

Jiří Peňás

Martin Reiner

literární recenzent Lidových novin

šéfredaktorka kulturního čtrnáctideníku A2 a předsedkyně porot Magnesie Litery 2009

vedoucí kulturní rubriky časopisu Týden

básník, spisovatel a majitel nakladatelství Druhé město

Samozřejmě, že vypovídají především o konstelaci konkrétní poroty a o víceméně náhodném součtu jejích hlasů. Tak to ale bývá asi u všech uměleckých cen, snad u literatury je to ještě náhodnější, neb kritéria jsou volná, knih je mnoho a nikdo je všechny nepřečte. No, ale to neznamená, že není správné, aby takové ceny byly. Já osobně mám ale z hlavní ceny pro Bohumilu Grögerovou radost, přestože vím, že tam byla oceněna nejen kniha, ale hlavně zásluhy a vůbec sympatie k ní. S „vnímáním literatury v Česku“ to nemá ale co dělat, to je věc in margine. Přes některé výhrady má cena Magnesia Litera jistý smysl právě pro to vnímání.

Mně se zdá, že nevypovídají – ve smyslu vaší otázky – o ničem. Co má divák, který si v neděli večer naladil záznam z předávání cen, společného s porotami, které jsou za ty výsledky zodpovědné? A o čem vypovídá Cena čtenářů, kterou získá neznámá kniha vydaná Knižním klubem, a ne Vieweghův Román pro muže, kterého se prodalo přes sto tisíc, ne čtenářsky veleúspěšné Povídky Zdeňka Svěráka, ne Urbanův hit Lord Mord či bestseller Terezy Boučkové Rok kohouta? Vypovídá to o tom, že moc lidí o té anketě asi nevědělo. Je otázka, je-li to problém Litery a jejích organizátorů, nebo české literatury jako celku.

Výsledky cen Magnesia Litera nedopadly špatně, oceněna byla kvalitní díla. Co se však týče „normálního čtenáře“, ukazuje se, že jsou od něj tyto knižní ceny stále velmi daleko. Za důležité nicméně považuji to, že letošní laureáti přinesli příběhy. Bohumila Grögerová píše jen pomocí lupy, překladatelka Dana Gálová dokončila práci zesnulé Estery Sládkové, přitom je sama těžce nemocná, vítěz Kanzelsberger ceny čtenářů se ocenění už nedožil... Pokud tedy někdo před časem správně podotkl, že české literatuře chybí schopnost vytvořit o sobě „mýtus“, nyní příběhy nechyběly, i když smutné. Možná z toho onen „normální čtenář“ nabyl dojmu, že česká literatura je na sklonku života.

Nominace vybírají v jednotlivých kategoriích odborné poroty, všichni porotci dohromady pak hlasují o vítězích. Komise se řídily kvalitou textů a mírou tvůrčího riskování autorů. Výsledky vypovídají o ledasčems, nejvíce o nárocích porotců a o nabídce daného roku (letos slušné). O vnímání literatury v Česku vypovídá spíš mršení kulturních rubrik v novinách a zhoršující se podmínky vydávání a reflexe knih. Příští rok vyjde méně kvalitních knih než loni, jelikož ministerstvo kultury drasticky snížilo už tak malé dotace v této oblasti. S tím je třeba něco udělat, aby bylo v Česku co vnímat.

Policie zatkla bývalého vůdce Ku-Klux-Klanu

Zdejší policie ukazovala v poslední době opakovaně především svou schopnost velmi rychle zasahovat proti demonstrantům, kteří vyšli na ulici, aby zastavili neonacistické pochody. V pátek však dala jasný signál, že rasistické výroky tolerovat nebude, a zatkla bývalého vůdce Ku-Klux-Klanu Davida Dukea během prvních hodin jeho pobytu na českém území. Policie rasistického vůdce zatkla kvůli podezření z trestného činu podpory hnutí, která propagují potlačování lidských práv, ze schvalování nacistických zločinů a popírání holocaustu. Duke byl poté propuštěn na svobodu s tím, že do sobotní noci musí opustit Českou republiku.

Respekt f ot o m at ě j str á n s k ý

Ptali jsme se tiskové mluvčí mBank Pavly Renčínové: Je to jednoduché. mBank a dalších čtrnáct zahraničních bank, které v Česku také působí, zveřejňovat výsledky hospodaření nemusí, protože to po nich zákon nepožaduje. Jedná se totiž o pobočky zahraničních bank, a ty se spravují podle pravidel země, ve které sídlí. Umožňuje jim to takzvaná jednotná bankovní licence (bližší informace na www.cnb.cz). To v praxi znamená, že banka, disponující licencí z kterékoli členské země EU, může nabízet služby i v tuzemsku bez nutnosti získat od České národní banky zvláštní licenci. Banky podnikající v Česku v režimu jednotné licence samozřejmě musí dodržovat některá v tuzemsku platná pravidla, především ta, která mají chránit zákazníky (mají povinnost poskytnout informace o úvěrovém ratingu, který byl přidělen při žádosti o úvěr a povinnost zavést systém na vyřizování stížností klientů); musí se také řídit ustanovením, které umožní zprostit od bankovního tajemství v odůvodněných případech, jako je například trestní řízení. Ve vztahu k ochraně zákazníků si pak Česká národní banka ponechává specificky dohled nad likviditou banky, což v praxi znamená především povinnost udržovat povinné minimální rezervy – výjimkou je případ, kdy pobočka nepřijímá vklady od veřejnosti. Povinnost zveřejňovat výsledky hospodaření ale součástí jednotné bankovní licence není. Například mBank patří k polské BRE Bank. Podle sdělení mluvčí Pavly Renčínové své zprávy o hospodaření vedení banky do češtiny překládat nehodlá, takže je třeba pilovat cizí jazyky.

f ot o t o m á š n o s i l

Proč česká legislativa nebo Česká národní banka nevyžaduje po zahraniční bance, která plně působí na českém trhu a v češtině obhospodařuje přibližně 200 000 klientů (např. mBank), aby zveřejňovala výsledky hospodaření v češtině? Eduard Gajdoš, Praha

f ot o čtk

f ot o i s i fa

(Čtěte také rubriku Téma na str. 36–41)

Pecina na dvou židlích

Česko nemá nic jiného na práci než řešit, jak zajistit Martinu Pecinovi, aby mohl být zároveň ministrem vnitra a zároveň zůstat v čele ÚOHS. Pecinovi se nechce opouštět dobře placené místo. Jeho motivy jsou logické, ale proč mu politici hned v první vteřině neřekli: „Nechceš, nebudeš“, tomu rozumět není. Rozhodnutí Pecinova úřadu jsou mnohdy nesrozumitelná a ani on sám svými postoji nezaujal. O tom, že si „kauza Pecina“ zaslouží despekt, jsme neváhali ani vteřinu. Jen jsme si nevěděli rady, jestli ho udělit Pecinovi, který není soudný, ČSSD, která jej nominovala a na jeho jménu trvá, či premiéru Janu Fischerovi za to, že Pecinu už dávno neposlal pryč.

DEspekt RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

krátce

Tálibán postupuje na Islámábád

Je to největší hrozba pro pákistánský stát od jeho založení, píší někteří pákistánští komentátoři. A taky největší pro zbytek světa od konce studené války, mohli bychom dodat. Členové militantního islamistického hnutí Tálibán totiž zaznamenávají nečekaně velké úspěchy při ozbrojeném obsazování Pákistánu. Jejich roční boj s armádou o kontrolu nad strategicky významným údolím Svát na severozápadě země a o prosazení trestního kodexu islámského práva šaría (v občanském zákoníku islámské právo platí v celém Pákistánu) skončil nedávno vítězstvím militantů. Vláda nakonec souhlasila pod podmínkou, že tálibánské jednotky odzbrojí. Sotva ale byla dohoda minulý týden podepsaná, Tálibán ji porušil. Neodzbrojil a naopak silou dvou set mužů ozbrojených samopaly na pick-upech přepadl sousední údolí Buner. Tam obsadil vládní úřadovny a na silnicích vybudoval vojenská stanoviště. Bojovníci v typicky černých turbanech, které příslušníci Tálibánu nosí, přitom nemuseli čelit žádnému vojenskému ani policejnímu odporu. Podle agentur pak tálibánští vůdci prohlásili, že do Buneru přijeli navštívit jen své kamarády, a slíbili, že se o víkendu stáhnou zpět do Svátu. Ať už se to stalo, či ne, pozorovatelé teď považují za téměř jisté, že tažení Tálibánu směrem k hlavnímu městu Islámábádu bude pokračovat. Údolí Buner přitom leží jen sto kilometrů nebo dvě a půl hodiny jízdy od hlavního města.

zervativních venkovských oblastech na západě země zvyklý. Chování pákistánské vlády však zatím nevzbuzuje mnoho důvěry. Když parlament jednal na popud premiéra Júsufa Gíláního o zavedení šaríi ve Svátu, Gílání poslance přesvědčoval, že Tálibán neznamená pro stát nebezpečí. Pro zákon pak hlasovali téměř všichni poslanci kromě skupiny poli-

tiků z provincie Sindh z nábožensky umírněného jihu země. Přitom sekulární pákistánská média upozorňují, že ve Svátu nejde o šaríu, ale o krutou tálibánskou interpretaci šaríi. Premiér ale přesto v parlamentu tvrdil, že vše je podle ústavy a není důvod k znepokojení. O tom, že kuráž Tálibánu zatím nezná mezí, svědčí i jeho prohlášení krátce po podepsání dohody s vládou o kontrole nad Svátem, kam pozvali Usámu bin Ládina, aby se v údolí v klidu a pokoji usadil. Svát a Buner navíc nejsou jedinými místy tálibánské ofenzivy. Podle agentur postupují také do údolí Dir, které leží podél severní části čínsko-pákistánské hranice, a co hůř – snaží se kontrolovat také slavnou karakoramskou silnici, která tvoří jedinou spojnici mezi Pákistánem a Čínou. Komentátor Ahmed Rašíd k tomu na serveru BBC píše: „Pokud se Tálibánu podaří otevřít více front, pro armádu bude nemožné, aby tomu účinně čelila.“ Q MAREK ŠVEHLA

↓ inzerce

Útok na Karakoram Tálibán má přitom v Pákistánu, kde se před lety jako radikální islámská škola zrodil, zvláštní postavení. Pákistánská vláda jej podporovala v 90. letech při jeho převzetí moci v  sousedním Afghánistánu. Od roku 2001 je Tálibán ve válce se Spojenými státy, spojencem Pákistánu, přesto měl v  Pákistánu až dosud poměrně pohodlné útočiště. Hlavní město pákistánské jihozápadní provincie Balúčistán Kvéta je dokonce sídlem tvrdého jádra afghánské odnože Tálibánu v čele s mulou Omarem. Řada dalších tálibánských vůdců tu má své rodiny. Tálibán je zastoupen také v místní politice. Vzhledem k několika bombovým útokům na armádní objekty a především událostem ve Svátu ovšem mezi pákistánskou veřejností sílí názor, že je třeba proti Tálibánu rázně vojensky zasáhnout. Veřejné mínění moderní části Pákistánu pohoršily především záběry jedné z pákistánských televizí, na nichž tálibánské milice veřejně zmrskaly mladou ženu za její „nevhodné“ oblečení. To je jev, který byl v Afghánistánu v 90. letech běžný. Pákistán ale na něco takové nebyl ani v tradičně konRESPEKT. CZ

7

Jde proti svobodě slova a odporuje Listině základních práv a  svobod, která je součástí ústavy, ze jeho porušení hrozí nesmyslně vysoké tresty. Přibližně tím bude argumentovat pětice senátorů v čele s Petrem Pithartem (KDU-ČSL) u Ústavního soudu, kde navrhnou zrušení takzvaného náhubkového zákona. Ten schválili přes odpor Senátu poslanci většinou hlasů napříč všemi stranami se záměrem zkomplikovat novinářům pátrání v  trestních kauzách, do kterých jsou zapletení politici. Impulzem ke schválení bylo hlavně zveřejňování policejních odposlechů v médiích, ze kterých například vyplynulo, že zavražděný boss podsvětí František Mrázek v minulosti využíval některé současné vládní politiky ke svým obchodům. Do přísného náhubkového zákona, který mimo jiné zakazuje zveřejňovat jména obětí trestných činů, se ale začínají zaplétat sami politici. Úřad na ochranu osobních údajů teď prověřuje, zda zákon neporušili prezident Václav Klaus a ministr Michael Kocáb (za SZ), když zveřejnili informace o romské rodině z Vítkova, která se stala obětí žhářského útoku. Pod návrh zrušit náhubkový zákon se musí ještě podepsat nejméně sedmnáct zákonodárců. Poté poputuje k Ústavnímu soudu. Pokud návrh soudci podpoří, zmizí z české legislativy zákaz zveřejňování policejních odposlechů či sankce vězení za porušení zákona, který měl původně sloužit jen jako ochrana soukromí obětí závažných trestných činů. Q

8

f ot o pr o f i m edia . c z

Selhání elitní jednotky vojenské policie v  Afghánistánu má první personální důsledky – budou odvoláni její velitelé. Prohlásil to šéf vojenské policie Vladimír Ložek v návaznosti na vyšetřování inspekce ministryně obrany. Je navíc pravděpodobné, že změny čekají i  další speciální jednotku nasazenou v  Afghánistánu – skupinu prostějovských speciálních sil, která operuje na nejrizikovějších místech země. Vedení armády a vojenské policie připravuje nová pra-

vidla pro fungování a výcvik elitních jednotek. Jednotka vojenské policie opustila minulý týden své britské kolegy přímo v průběhu bojové akce, velitelé ji totiž vyhodnotili jako příliš nebezpečnou. Někteří bývalí příslušníci jednotky se rozhodli na protest proti počínání velitelů vrátit vyznamenání za účast v afghánské válce. Vyšetřování navíc ukazuje, že k selhání jednotky došlo už několikrát. Q

Kandidátka na šéfa České televize s devatenácti uchazeči je uzavřena. Proti současnému řediteli ČT Jiřímu Janečkovi, který bude svůj post obhajovat i  na příštích šest let, vystoupí také europoslankyně Jana Bobošíková, bývalý šéf ČT Dušan Chmelíček nebo výkonný ředitel televize Óčko Hynek Chudárek. Na jménu nového ředitele se musí shodnout deset z  patnácti členů Rady České televize. Volbu by mohlo ovlivnit právě složení rady, které se bude během výběru nového ředitele také měnit. Šest nových radních, které zvolí Poslanecká sněmovna, se své funkce ujme až na konci května. První kolo výběrového řízení na ředitele ČT však proběhne už 13. května, pět uchazečů pak postoupí do druhého kola. Q f ot o g ü n ter bart o š

Senátoři proti náhubkovému zákonu

Velitelé speciální jednotky v Afghánistánu končí

Klaus se zastal napadené romské rodiny Prezident Václav Klaus se zasadil o přerušení výkonu trestu otce dvouleté holčičky, která je po nedávném útoku na svou rodinu popálená na osmdesáti procentech těla. Hlava státu se ještě rozhodne, zda třicetiletému muži vyhýbajícímu se výkonu trestu udělí milost, či nikoli. Dům romské rodiny ve Vítkově na Opavsku byl zatím neznámými útočníky zapálen předminulý víkend. Tři zápalné lahve založily požár, který zranil tři lidi – otce a matku dívky lehce, ji samotnou těžce. V reakci na tuto tragickou událost sepsali Romové výzvu DOST, která vyzývá k založení neozbrojených domobran a na 3. května svolává demonstrace do Prahy a dalších čtrnácti měst. Navíc nabídli padesátitisícovou odměnu za informace o žháři. Q

Zelená úsporám spuštěna

f ot o čtk

f ot o m at ě j str á n s k ý

krátce

Devatenáct uchazečů na post šéfa ČT

Soud nad majetkem SSM Původně se měl rozdělit mezi mládežnické organizace v Česku. Mnohamilionové majetky komunisty kontrolovaného předlistopadového Svazu socialistické mládeže (SSM) však skončily v rukou firem s nejasnou vlastnickou strukturou. Pavel Žák, který nad převodem majetků dohlížel, teď čelí žalobě, že rozprodal pod cenou okolo 100 pozemků a zhruba 40 budov. Hrozí mu až osm let vězení. Podle rozhodnutí vlády

v roce 2000 měl přitom Žák vypořádat bývalé majetky SSM tak, aby je přednostně dostaly zdarma dětské a mládežnické organizace, popřípadě školy, obce a  občanská sdružení. Tehdejší vláda sociální demokracie, jištěná takzvanou opoziční smlouvou s konkurenční ODS, ale Žákovu činnost nijak nekontrolovala a ten rozprodal většinu nemovitého majetku, znalci oceněného na 198 milionů korun, za pouhých 37 milionů. Q

Ministerstvo životního prostředí spustilo svůj v historii největší ekologický program pro české domácnosti Zelená úsporám a začalo přijímat žádosti o  dotace na zateplení domu, výměnu kotle na uhlí za ekologické vytápění či na pořízení solárních panelů. Dotace se může týkat jak rekonstrukcí, tak novostaveb a žadatelé mohou získat řádově i několik set tisíc korun. Podmínkou jsou však takové stavební úpravy či instalace, které nejsou pořízeny svépomocí, ale naopak je budou realizovat firmy ze speciálně zřízeného registru. Svou firmu si pak každý zadavatel může vybrat podle vlastního uvážení. Během čtyř let existence programu se očekává zájem až čtvrt milionu domácností, letos má program Zelená úsporám k  dispozici deset miliard, v dalších třech letech pak miliard patnáct. Žádosti přijímají nejen krajské pobočky Státního fondu životního prostředí, ale mohou se podávat i prostřednictvím pěti bank: České spořitelny, ČSOB, Komerční banky, UniCredit Bank a LBBW. Zelená úsporám odstartovala s obrovským zájmem. Q

RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

Ropákem roku 2008 se stal pražský primátor Pavel Bém za prosazování stavby mrakodrapů na Pankrácké pláni a za podporu výstavby rychlostní silnice přes obytnou část Praha–Suchdol. I když UNESCO na Pankráci doporučuje stavět budovy v maximální výšce 70 metrů, plánuje investor budovu vyšší než sto metrů. „Pokud porota toto považuje za nejhorší čin proti přírodě, pak žijeme v pohádkové zemi,“ reagoval Bém. Zelenou perlu za antiekologický výrok roku dostal Jaroslav Mencl z dopravní komise Plzeňského kraje. Prohlásil, že připravuje vznik občanského sdružení s názvem Stromy zabíjejí. Vede ho k tomu zvyšující se počet mrtvých řidičů na silnicích u stromových alejí. Q

Evropská sedmadvacítka zpodobněná výtvarníkem Davidem Černým v proslulé Entropě, která vyvolala doslova „unijní poprask“, se konce své instalace nedočká. Ohraničená doba jeho instalace se totiž shodovala s koncem našeho evropského předsednictví, z atria sídla Rady EU v Bruselu však chce sochař plastiku demontovat už desátého května – tedy s nástupem nové vlády v čele s premiérem Janem Fischerem. „Bude to signál pro Evropu, že ne všichni lidé u nás souhlasí s tím, jak byla odstraněna česká vláda,“ nechal se slyšet Černý. Vadí mu prý i  komunistická minulost nového předsedy vlády. Své závazky, a  to i finanční vůči současné vládě považuje za splněné: po mystifikaci s autorstvím Entropy vrátil státu dva miliony. Mluvčí Rady ministrů Nicolas Kerleroux považuje demontáž dílka výhradně za „věc“ českého předsednictví, odstupující ministr zahraničí Karel Schwarzenberg však s kroky Černého nesouhlasí: Entropa prý není žádná osobní výtvarníkova prezentace, ale prezentace celého českého předsednictví. „Takhle bychom se v očích Evropy ještě víc ztrapnili,“ prohlásil Schwarzenberg. Q

f ot o čtk

f ot o t o m ki n ě m e c

Ropákem se stal Bém

Entropa couvá z Bruselu

Vynesen rozsudek v kauze H-System Pražský městský soud vynesl rozsudek nad třemi bývalými vrcholnými představiteli společnosti H-System: Jaroslav Vítek a Jaroslav Eliáš dostali devět, Ladislav Tůma osm let vězení. Všichni byli obviněni z podílu na vytunelování firmy, která od roku 1993 uzavřela s více než tisícovkou klientů smlouvy na výstavbu rodinných domků a bytů a inkasovala od nich téměř miliardu korun. V roce 1997 H-System zkrachoval, dokončil stavbu pouze 34 domů. Jeho šéf Petr Smetka byl už dříve odsouzen na dvanáct let vězení za to, že peníze převáděl na jiné svoje firmy. Ostatní odsouzení mu měli při transakcích pomáhat. Vítek a Eliáš se proti rozsudku na místě odvolali. Q

Drážní výhrůžky Kritizování Českých drah se nevyplácí. Krátce poté, co předseda jejich dozorčí rady Zdeněk Žák upozornil na špatné hospodaření podniku a  přemrštěné platy manažerů, stal se terčem mafiánských výhrůžek. Krátce po incidentu se Žák dostal i do sporu s ministrem dopravy Petrem Bendlem a  ten jej odvolal z funkce svého náměstka. V dozorčí radě ČD prozatím Žák zůstává a na jejím dalším zasedání v  polovině května chce opět řešit mnohamiliardové účetnictví podniku. Znovu by se tak měl projednávat osud dvanácti miliard korun, které loni ČD získaly z  podivného prodeje části majetku nebo téměř půlmiliardové loňské výdaje na reklamu. Q

Pokuta za poplatky Středočeský kraj dostal první pokutu za nevybírání regulačních poplatků ve svých nemocnicích. Postih ve výši deseti tisíc korun udělila kolínské nemocnici Zdravotní pojišťovna ministerstva vnitra ČR. „Další čtyři středočeské nemocnice dostanou zprávu o pokutě do 15 tisíc korun,“ oznámil ředitel pojišťovny Jaromír Gajdáček. Hejtman David Rath považuje toto rozhodnutí za politický útok a plánuje odvolání k soudu. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

9

Další vražda Roma v Maďarsku

Ahmadínežádova slovní palba Projev íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínežáda zastínil průběh konference proti rasismu, kterou pořádalo OSN. Ahmadínežád označil Izrael za rasistický stát a kritizoval jeho vznik v roce 1948. Na protest proti jeho slovům opustila část diplomatů konferenční sál a  dva aktivisté, kteří v barevných parukách žádali Ahmadínežádovo zatčení, museli být ze sálu vyvedeni. Členové de-

Britské daně pro bohaté

legací některých arabských států naopak Ahmadínežádův projev ocenili potleskem. Právě kvůli příjezdu íránského prezidenta se některé země, například USA, Austrálie či Kanada, odmítly ženevské konference zúčastnit. Jiní státníci za sebe poslali jen nižší diplomaty. Česká delegace konferenci opustila, přestože reprezentovala i Evropskou unii. Q f ot o pr o f i m edia . c z

Přímo na prahu svého domu byl v noci na minulý čtvrtek v maďarské obci Tiszalök zastřelen romský muž. Maďarská policie nyní vyšetřuje, zda šlo o rasově motivovanou vraždu. Vypsala také za dopadení vraha odměnu deset milionů forintů (34 tisíc eur). Podle agentury AP popsali místní obyvatelé zastřeleného muže jako bezproblémového zaměstnance místní chemičky. Maďarské útoky na Romy se v  poslední době množí, přispívá k  nim i  aktivita nacionalistické Maďarské gardy. Mezi posledními oběťmi rasové vraždy byl v únoru i pětiletý chlapec. Q

Somálští piráti v číslech Pirátské útoky u břehů Somálska také v  minulém týdnu zaměstnávaly novináře i politiky. V článcích o celosvětově nejaktivnějších pirátech nás zaujala tři čísla: 214 milionů dolarů – částka, kterou dárcovské země minulý čtvrtek v Bruselu slíbily na pomoc Somálsku; má pomoci navrátit do země státní autoritu, jejíž rozpad počátkem 90. let pirátství umožnil. 20–80 milionů dolarů – odhad celkové částky, kterou vloni somálští piráti utržili z výkupného. 300 milionů dolarů – hodnota ryb, které v roce 2006 podle zprávy OSN převážně evropské rybářské lodě nelegálně vytěžily z nikým nechráněných somálských výsostných vod. Q

•

Britská vláda předložila sněmovně návrh státního rozpočtu, který počítá s rekordním schodkem 175 miliard liber. Vláda ho prý potřebuje, aby se vyrovnala s rostoucí ekonomickou krizí. Kabinet Gordona Browna se navíc rozhodl zvýšit daně Britům s nejvyššími příjmy. Ti budou nově platit 50% daň z příjmů nad 150 tisíc liber ročně. Právě zvednutí daní pro nejbohatší se zřejmě stane výrazným tématem blížící se volební kampaně. V Británii se navíc úderem středeční půlnoci zvýšila spotřební daň na cigarety, alkohol a pohonné hmoty. Vláda navíc zavádí šrotovné a plánuje vyšší investice do ekologických projektů. Součástí rozpočtu je tradičně i zpráva o stavu britské ekonomiky. Ministr financí Alistair Darling musel přiznat, že je na tom ostrovní hospodářství mnohem hůř, než předpokládal. Vláda nyní počítá se zpomalením ekonomického růstu o tři a půl procenta, což je nejvíce od druhé světové války. Q

Nezaměstnanost roste Jacob Zuma (67) a jeho Africký národní kongres (ANC) jsou vítězi jihoafrických parlamentních voleb, které proběhly minulou středu. ANC ve volbách, kterých se účastnilo 80 procent zaregistrovaných voličů, podle pátečních odhadů získal více než dvoutřetinovou ústavní většinu.

• •

Firmy na celém světě propouštějí. Přibylo lidí bez práce, a přitom země dopady krize silněji pocítí až v příštích měsících. Jaká je nezaměstnanost ve vybraných státech? Q

Podvod Ivety Radičové

f ot o g l o be m edia / re u ter s

10

f ot o g l o be m edia / re u ter s

f ot o pr o f i m edia . c z

krátce

Neúspěšná kandidátka na slovenskou prezidentku Iveta Radičová se minulý týden vzdala svého poslaneckého mandátu. Poslankyně za opoziční SDKU-DS podváděla při hlasování v  parlamentu, když kromě svého tlačítka zmáčkla i tlačítko své stranické kolegyně Tatiany Rosové. Radičovou při podvodu přistihla poslankyně vládního Smeru Renáta Zmajkovičová. Ta stojí i v čele mandátového a imunitního výboru, který měl prohřešek Radičové projednat. Jeho členové za koalici už před jednáním Radičové vzkázali, že ji vyzvou ke složení mandátu. Tomu Ra-

(vybrané země, údaje v %)

dičová ve čtvrtek předešla a vzdala se mandátu dobrovolně. Místopředsedkyně SDKU-DS při prezidentské kampani proslula neagresivním politickým stylem, propagovala politickou slušnost a morálku. Tím teď také vysvětluje své odstoupení. „Měla jsem představu o  nové kultuře v politice – a věřím v ní. Udělala jsem ale chybu. Jediný způsob, jak se mohu očistit, je vzdát se poslaneckého mandátu,“ řekla. Z politiky však Radičová neodchází, zůstává i  nadále ve vedení strany a mluví se o ní i jako o možné kandidátce na post předsedkyně strany. Q

Období

Pro

Jižní Afrika

Úno

Španělsko

Led

Lotyšsko

�

�

��

��

��

Led

Řecko ���� Čína Bře USA Úno

Francie

Úno

Brazílie

Úno

Rusko

Bře

Německo

Led* Velká Británie

*

Úno

Mexiko

Úno

Japonsko

Bře

Jižní Korea

Úno

Dánsko

poslední tři měsíce

ZDROJ: THE ECONOMIST

RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

dopisy Licence skutečných umělců Respekt 17/09

Všechno patří všem Kolem autorských práv panuje celá řada mýtů a nedorozumění, proto bych rád uvedl na pravou míru zárodky dalšího nedorozumění dřív, než se stačí uchytit. Licence Creative Commons nejsou nový předpis, jak je uvedeno v úvodu článku, ale předpřipravené licenční smlouvy, které stávající autorskoprávní předpisy pouze využívají – pro potřeby autorů, kteří chtějí svou tvorbu zadarmo a jednoduše sdílet. Smyslem licencí CC každopádně není nedotknutelná autorská práva omezit, nýbrž dát autorovi do ruky nástroj, jak s nimi rozumně naložit. Že na internetu všechno patří všem, je (a ještě nějaký čas nejspíš bude) z právního

hlediska poměrně nebezpečná iluze – což je právě důvod, proč v prostředí internetu i jinde snadno použitelné licence vůbec potřebujeme. Rozloučím se metafyzicky laděným rýpnutím, že lepší systém autorských práv si zasloužíme teprve tehdy, až pochopíme ten stávající. JUDr. Petr Jansa Moc toho nestihnou Respekt 17/09

Špička ledovce Při čtení rozhovoru s Bohumilem Doležalem jsem byl poměrně nepříjemně překvapen jeho poslední odpovědí, kde reaguje na názor profesora Cepla ohledně zvolené cesty k předčasným volbám. Jeho odpověď lze totiž interpretovat i tak, že pokud je z mého subjektivního

dojmu v nějakém zákonu chyba, tak nejsem povinen ho dodržovat. Tato interpretace zvláště vynikne v kontrastu s článkem „Politici proti spravedlnosti“ o ohýbání českého práva. Je sice pravdou, že politici svým chováním dávají špatný příklad ostatním lidem, nicméně se domnívám, že se jedná pouze o špičku ledovce. Skutečnost, že zákony se dodržují jen tehdy, když se nám to hodí, je bohužel nedílnou součástí myšlení nemalé části české společnosti. Stačí se například projet po dálnici nejvyšší povolenou rychlostí. Jen doufám, že v případě pana Doležala šlo o chvilkovou nepozornost, a ne o trvalý postoj. S pozdravem Rostislav Vodák

pište na [email protected] ↓ inzerce

on-line O české krajině s Davidem Vávrou Nacházíte v české krajině tvůrčí inspiraci pro svou práci? Odráží se v nás nějak krajina, ve které žijeme? Já snad nenacházím nic, co by se ve mně neodráželo. Takže třeba i nějaká pěkná fotbalová akce na našem plácku Sklepovských Sršáňů se možná někde v podvědomí promění v uspořádání předmětů v interiéru. Myslím, že se krajina odráží téměř v každém člověku. Tak jako mají Portugalci v očích odlesk svých vzdálených kolonií, tak nad ruskými nekonečnými rovinami se líně převaluje trýzeň, co vlastně dělat, vedle toho ostravští horníci mají oči obmalovány šminkou uhlí. Jaký máme vztah ke krajině? Jsme vůči ní dostatečně zodpovědní? Jak krajinu přetváříme? Odpověď není jednostranná. Jak ji někdo brutálně ničí, jiný zase z vlastního přesvědčení zachraňuje. Ničitelé mají většinou silnější prostředky než obránci. Co mě však popouzí, je, s jakou arogancí se chováme k předměstským sídelním útvarům. Většinou na zelených lukách a zemědělské půdě vznikají obytné celky, které postrádají urbánní hierarchii. Necítíte zde hlavní a vedlejší ulici, dům na nároží se tváří stejně jako dům v řadě, v domech není možno ani pracovat, natož pak nabízet nějaké služby. Sociální skladba obyvatelstva je také téměř stejná, takže se tyto celky vylidňují a zalidňují asi tak, jako nabíhají na obrazovku současné seriály, které jsou možná vzorem úspěšného bytí. A tak se nám vrší průměrná katalogová řešení, bez zeleně, a tím pádem jedinou dominantou zahrady je cákanec modrého bazénu, u kterého pod slunečníkem je zažívána naše vlastně velice pozitivní současnost. respekt.ihned.cz/rozhovory

RESPEKT. CZ

11

komentáře NEONACISTÉ

str. 12

GLOBÁLNÍ EKONOMIKA

str. 13

LISABONSKÁ SMLOUVA

str. 14

GLOSA

Na šikmé ploše

Vzestup zbytku

Svéráz českého Lisabonu

Strašpytel Fidel

petr třešňák

tomáš lindner

marek švehla

Jiří sobota, Markéta pilátová

Šíření neonacismu neohrožuje pouze české Romy, ale celou naši společnost. Politici to dosud nepochopili.

Zástupci G 20 si museli v Londýně uvědomit, že k řešení globální ekonomiky musejí přizvat i své nezápadní sousedy.

Na rozdíl od Irů nedokážou Češi jasně formulovat, proč nechtějí přijmout Lisabonskou smlouvu ani co by v ní chtěli změnit.

str. 14

Zkušený kubánský vůdce dostává svými podmínkami amerického prezidenta Obamu tam, kde měl i jeho předchůdce.

neonacisté

Na šikmé ploše Vymyslíme si lepší budoucnost, než nabízejí naši fašisté čanů, stejně jako rostoucí volební preference ukazují, že strategie zabrala. Ostatně stát se neonacistům neukázal být příliš silným soupeřem. Navzdory tomu, že Bezpečnostní informační služba, která má v Dělnické straně informátory, předkládá vládě důkazy jejího napojení na násilnické neonacistické hnutí a internetová stránka partaje se hemží otevřeně rasistickými, zášť podněcujícími texty, ministerstvo vnitra nedokázalo u soudu přesvědčivě vysvětlit, proč má být strana postavena mimo zákon. Starostové tak nezískali oporu pro zákazy demonstrací extremistů, a sahají proto k obskurním a neúspěšným záminkám, jako je ohrožení dopravy ve městě.

„Je třeba rozetnout tu spirálu zla,“ prohlásil premiér Mirek Topolánek a nepřeháněl. Minulý týden v Česku opravdu připomínal zlověstný dokumentární film z Německa 30. let. Neonacisté pochodovali Ústím nad Labem na oslavu narozenin Adolfa Hitlera, uráželi osvoboditele Evropy a oznámili, že brzy se zjeví zas. Město dalo jejich průvodu zelenou a ještě poslalo obyvatele na chalupy, aby nepřekáželi. Ve Vítkově na Ostravsku zapálili útočníci dům spící romské rodiny a těžce zranili několik lidí včetně dvouleté holčičky. Do Prahy přijel přednášet bývalý vůdce amerického Ku-klux-klanu a evropská agentura zveřejnila analýzu, podle níž jsou čeští Romové nejdiskriminovanější menšinou kontinentu. Opravdu je co rozetínat. Tato spirála zla totiž neohrožuje jen české Romy, ohrožena je celá společnost a její svoboda. Bolestivá rána, kterou jsme dlouhá léta přehlíželi, se zanítila a hrozí sepse. Ta nejsmutnější zpráva z minulého týdne proto je, že zodpovědní politici to zatím nepochopili.

Pochod za Čunkem

Chytřejší než stát Dělnická strana, politická odnož neonacistických bojůvek, má za sebou pozoruhodně rychlou a úspěšnou kariéru. Během několika měsíců se jí podařilo strhnout na sebe nebývalou pozornost a získat tolik sympatizantů, že podle expertů může při volbách dosáhnout na jednoprocentní podporu a nárokovat si státní peníze. Jak se to převlečeným skinheads vlastně mohlo podařit? Odpověď je jednoduchá – dokázali přesně to, v čem dlouhodobě selhává stát a města. Dobře analyzovat problém a najít nejúčinnější strategii úspěchu. Z vějíře nenávisti, který neonacisté tradičně vyznávají, rafinovaně odložili stranou všechny karty, jež nemají u zdejší společnosti ohlas – antisemitismus, útoky na Vietnamce, černochy, zahraniční dělníky, homosexuály. Ponechali si jedinou kartu, která u nás naopak rezonuje velmi silně – averzi k Romům.

12

Našli si ideální místo pro získávání příznivců – severočeská města se sociálně slabou romskou menšinou – i stylizaci, po které je poptávka: víme, jak vyřešit problém, se kterým vám nikdo nepomohl, máme dost síly ochránit váš klid a bezpečí. Pochvalná vyjádření a podpora „obyčejných“ ob-

Minulý týden by měl přimět politiky k akci, tedy nikoli ke smolení další koncepce.

Na ministra vnitra Ivana Langera byl vůbec minulý týden smutný pohled. Den poté, co ve Vítkově hořela romská rodina, vytkl v  televizním pořadu romskému aktivistovi Ivanu Veselému: „Dokud na druhé straně nebude hluboké uvědomění si toho, že není normální nechodit do práce, není normální neposílat děti do škol, potom vždycky bude existovat živná půda pro takovéto typy lidí.“ Ve chvíli, kdy v nemocnici umírá nevinné dítě, je to nejen nehorázná relativizace viny, odhaluje navíc i jednu podstatnější souvislost: ministr vnitra vůbec nerozumí podstatě věci. A na politické scéně není sám. Otřesné poměry v romských ghettech, které popsaly nevládní organizace před pár lety, vzbudily pozdvižení na nejvyšší úrovni a zrodily seriál přijímání různých strategií a koncepcí řešení, ale nikdy nevedly ke snaze skutečně dobře analyzovat romskou situaci jako celek a napravit její příčiny. Stát nemá dobrá data, o která by se mohl opřít: Kolik romských dětí nadále končí ve speciálních školách, které nahradily zvláštní? Jaké to má důvody a jak se to dá změnit? Kolik Romů dokončí střední a vysokou školu? Jaké mají šance najít si zaměstnání? Jak vypadá romská nezaměstnanost? RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

komentáře Je zřejmé, že jádro problému leží v nerovném přístupu ke vzdělání a práci, který končí závislostí na dávkách, sociálním vyloučením a letargií. Lékem na romské potíže tak kromě záchranných programů pro ghetta musí být také dobrá analýza nerovnosti a její důsledná náprava – ne nadarmo se u nás cítí být diskriminováno 83 procent Romů, nejvíc v celé EU. Stát tento problém dlouho přehlížel, jako jediná země v  Evropské unii nemáme například schválen antidiskriminační zákon. Politici selhali v definování problému, nepodařilo se jim vysvětlit lidem romskou situaci jako problém nerovnosti a z ní plynoucí chudoby, kritériem zůstala etnická příslušnost. Vicepremiér Jiří Čunek, který jako první vyvezl dezorientované romské obyvatele svého města do kontejnerů v polích a vzápětí byl zvolen senátorem, vyšlapal cestu dnešním mašírujícím holohlavcům, protože ukázal, že na agresivním řešení se dá udělat politická kariéra. Vyšlapal

cestu i dalším starostům, kteří správně tuší obrovský populistický potenciál podobných kroků.

Vstupenka a klíč Vlastně bychom mohli být Dělnické straně vděční: může nás totiž mnohé naučit. Ve vnímání většiny Čechů dosud představovala romská mizérie jen „jejich“ problém, pevně uzavřený v ghettech, na který jsme občas blahosklonně přihodili nějakou korunu. Rostoucí síla neonacistů, která je jen logickým pokračováním ghett, ukazuje, že ona hnisající rána nerovnosti a  sociálního vyloučení byla celou dobu na našem těle. O zdraví jde nám všem. Nelze přehlédnout, že mladíkům v černých košilích slouží nenávist k Romům jen jako vstupenka do lepší společnosti, kohoutek ke státním dotacím, klíč do městských zastupitelstev. Až se v  nich zabydlí, rozšíří vstupní agendu a terčem bude každý, kdo se nějak liší

nebo s nimi nesouhlasí. Hlavním terčem nejsou Romové, ale svoboda jako taková. O vlně brutálního pouličního násilí jako doprovodném jevu není třeba moc pochybovat. Minulý týden je varováním, které by mělo politiky přimět k akci. Tedy ne k překotnému smolení další koncepce v pořadí, ale k jasnému činu, který prokáže, že tento komplexní problém má vyšší prioritu. Parlamentní komise, vytvoření vládního „NERV“ pro romské záležitosti, pozvání zahraničních expertů jsou některé z možností, všechny by každopádně měly vést k důkladné analýze situace a k porozumění všem aspektům česko-romského soužití. Prvním úkolem pak bude přesvědčit české sousedy sociálně slabých rodin, že existují i lepší řešení než ta, která nabízejí fašisté. Q Petr Třešňák více v rubrice k věci str. 15 a text na str. 20–21

GLOBÁLNÍ EKONOMIKA

Vzestup zbytku Nadvláda Západu nad světem definitivně končí

Z

  té skupinové fotografie je snadné vyčíst, proč se o dubnu 2009 budou asi učit studenti historie i za sto let. Na závěrečném snímku z londýnského summitu G 20 jsou důležité především otazníky, které vám při prohlížení naskočí: k polovině tváří nejvýznamnějších státníků světa, kteří v Londýně zrovna hledali cesty z nejhorší hospodářské krize minulých osmdesáti let, totiž zřejmě nedokážete přiřadit jejich jména. Barack Obama to poznání formuloval na summitu jasně: „Už nikdy nebudou problémy tohoto světa řešit někdo jako Roosevelt a  Churchill u sklenky whisky.“ Západní státníci si v minulých měsících poprvé skutečně uvědomili, že už jsou na zvládnutí hospodářské krize příliš malými pány. A že k jejímu vyřešení musejí přizvat i zástupce rychle se rozvíjejících nezápadních ekonomik. V Londýně tak začal proces, který může být z dlouhodobého hlediska jedním z nejdůležitějších výsledků současné krize. Neroste před námi ještě žádná světová vláda a není zatím moc jasné, jak výrazně se například Indie, Indonésie, JAR nebo Saúdská Arábie nakonec podílely na přípravě komuniké summitu. Londýn ale přinesl novou, globální politickou instituci pro řešení globálních problémů – platformu zemí G 20, které dohromady zahrnují více než 80 procent světové ekonomiky. Svět zítřka už jiný nebude – i Češi se budou muset učit jména asijských a jiných nezápadních politiků, ekonomů a politologů a nezbude jim než se snažit porozumět jejich myšlenkám. Budeme si muset zvykat, že pravidla světa, ve kterém žijeme, už nebude určovat jen Západ. Někdy se nám tato pravidla asi nebudou líbit, stejně jako se dnes řada Západem narýsovaných pravidel nelíbí Asijcům nebo Afričanům. Ale tak daleko ještě nejsme, a hlavně – není důvod předvídat úpadek Západu. RESPEKT. CZ

Nezastavitelné síly Podle Fareeda Zakarii, jednoho z nejvlivnějších amerických politologů a šéfredaktora týdeníku Newsweek, právě procházíme třetím velkým přeskupením moci v moderní historii. Prvním byl vzestup Západu v 15. století, kdy vznikl zárodek dnešního světa založeného na obchodu, kapitalismu, moderní vědě, neustálých zemědělských a průmyslových revolucích. Tím druhým byl – na vrcholu doby imperialismu 19. století – rychlý nástup Spojených států. Třetí přeskupení probíhá právě teď – je jím, jak Zakaria říká, „vzestup zbytku“.

Navzdory krizi porostou letos ekonomiky Číny i Indie.

V minulých patnácti letech, kdy se díky globalizaci objem světové ekonomiky zdvojnásobil a mezinárodní obchod se zvětšil o 133 procent, se probudili dosud spící obři, především Čína, Indie a Brazílie. V globální politice se ale jejich zvyšující se váha příliš neprojevovala. V Radě bezpečnosti OSN mají právo veta stále jen vítězové šedesát pět let staré války, v čele MMF a Světové banky se podle tradice střídají jen Evropané a Američané, problémy světa chtěl na svých fórech vyřešit elitní klub Západu G 7, který si k sobě občas zval Rusko. Tyto instituce Západu teď stále více připomínají relikty už minulé doby. Ekonomické síly, jež rozpohybovaly především Čínu, Indii, Brazílii a Rusko (takzvané státy BRIC), jsou totiž nejspíše nezastavitelné. Zřejmé je to i v současné krizi, která ztrátu

moci Západu dále urychlí – globální recese je totiž především recesí západních ekonomik. Ekonomiky Evropy, Ameriky i Japonska se letos smrsknou o několik procent. V Číně ale díky státním pobídkám meziročně stoupl objem bankovních půjček o tisíc procent, rekordní tržby si účtují i čínské maloobchody. Navzdory dopadům krize – milionům nových nezaměstnaných, hrozícím sociálním bouřím, propadu obchodu – letos čínská i indická ekonomika pořád porostou více než pětiprocentní rychlostí. Chvíle, kterou potrvá, než se společná ekonomická síla zemí BRIC vyrovná společné síle ekonomik Západu, se kvůli krizi podle propočtu firmy Goldman Sachs zkrátila o osm let. Neděje se přitom nic, z čeho bychom měli být smutní.

Praktická nutnost Na rozdíl od vzestupu nacistického Německa nebo Sovětského svazu zatím chybějí náznaky, že by se velmoci zítřka snažily svrhnout stávající světový řád. Místo do válečného inferna své snažení a talenty vkládají do byznysu. Evropské a americké univerzity, sociální modely či filmy jsou pro ně přitažlivější než kdy dříve. A navíc Spojené státy i Evropa budou ještě dlouho „světovou politiku“ vést. „Vzestup zbytku“, globální povaha nejdůležitějších problémů dneška, rozvoj internetu a dopravy a existence vážné krize umožňují cosi, o čem zatím bájili jen snílci – skutečnou globální správu. Dlouholetý hlavní zahraničněpolitický komentátor deníku Financial Times Gideon Rachman dokonce tvrdí, že si dnes poprvé ve svém životě dokáže představit nějakou podobu globální vlády. Jestli k ní jednoho dne opravdu dojde, tak nebudou zmínky o dubnu 2009 a společné fotografie z londýnského summitu G 20 chybět v žádné učebnici dějepisu 21. století. Q TOMÁŠ LINDNER

13

komentáře glosa

Strašpytel Fidel Raúl míní, Fidel mění. Mladší z obou kubánských bratrů Castrových vyšle jeden týden směrem k Američanům vstřícný signál, starší a churavějící revoluční legenda ho rychle odkáže do patřičných mezí. Minulý týden jsme oznamovali, že prezident Raúl Castro je v reakci na zrušení zákazu amerických Kubánců jezdit na rodný ostrov (a hlavně posílat tam peníze) ochoten s Barackem Obamou „jednat o čemkoliv, včetně lidských práv, svobody tisku a politických vězňů“. Dnes již z Fidelova pravidelného sloupku víme, že „Obama bezpochyby Raúlův výrok špatně pochopil“. Fidel Castro se domnívá, že pokud se mají vztahy mezi oběma zeměmi zlepšit, jsou to Spojené státy, kdo se musí zásadně změnit. Konec oteplování. Na Kubě se podle všeho rozhořel spor, kudy dál. Raúl, který musí nějak držet chudou zemi v chodu, může mít pocit, že s tímto americkým prezidentem lze uzavřít příměří, aniž by mu to vyrvalo z rukou otěže moci. Fidel, tento zvrácený génius světové politiky, je ovšem chytřejší. Starší z bratrů ví naprosto přesně, že diktátorskou vládu na Kubě ospravedlňuje v očích jejích obyvatel a Latinoameričanů vůbec pouze jeho zmytizovaná schopnost postavit se silnějšímu, především USA. Jeho režim neohrožuje ekonomické strádání obyvatel, na to má situaci příliš dobře pod kontrolou. Smrtelnou hrozbou je pro Castra ztráta nepřítele. Latinská Amerika je dnes prostředím, kde je demokracie (byť rozhodně ne vzorná) samozřejmá hodnota a ani Hugo Chávez si nedovolí ignorovat výsledky voleb. Kuba bez hrozeb „amerického satana“ tedy vypadá jako pouhá předpotopní diktatura, která nemá žádné opodstatnění. Američané dávno vědí, že se embargo obrátilo proti nim a proti obyčejným Kubáncům. Prohnaný Fidel s nimi ale stále hraje stejnou hru – staví svými odpornostmi Američany opakovaně do situace, v níž si zrušení embarga nebo jiné otevírání nemohou z morálního hlediska dovolit. Tentokrát podmínil propuštění několika stovek politických vězňů vydáním pěti „kubánských hrdinů“ sedících v Americe za špionáž. Američané již dříve naznačili, že bez propuštění politických vězňů se žádné další sbližování konat nebude, a tím se spirála opět roztáčí. Zkušený diktátor má Obamu tam, kde měl i jeho předchůdce. Fidel Castro musel při slovech svého bratra na okamžik cítit, jak se pod jeho režimem třese země. Doma má zatím situaci pod kontrolou, ale i tak má důvod ke strachu. Co kdyby dnešní americký prezident sňal definitivně masku nepřítele? Není pravděpodobné, že by hned druhý den šli političtí vězni domů a Kubánci by začali volně zakládat politické strany. Byl by to ale skutečný začátek konce Fidelovy magické moci nad ostrovem. Jiří Sobota, Markéta Pilátová

aktuální glosy na → respekt.ihned.cz/glosy/

14

LISABONSKÁ SMLOUVA

Svéráz českého Lisabonu Osudovým osmičkám klepe na dveře nečekaná návštěva

S

 odstupem času dnes víme, jak události v roce 1938, 1948 či 1968 zásadně ovlivnily směřování této země. Jediné, co přesně nevíme, je, jaký krok a jaká naše chyba o zmíněných katastrofách nakonec definitivně rozhodly. Vše se po letech jeví jako sled nenápadných kroků, u nichž s odstupem času není jasné, jaký byl ten klíčový. Mnoho zasvěcených lidí včetně celé české politické špičky věří, že podobně přelomový čas žijeme teď, kdy se rozhoduje o schválení Lisabonské smlouvy. Je tu ale jeden podstatný rozdíl: zatímco ve zmíněných osmičkových výročích o nás do jisté míry rozhodovali jiní, teď máme rozhodnutí plně ve svých rukou. Přesněji řečeno v rukou námi zvolených zástupců.

Vyplatí se to Horní komora českého parlamentu by měla Lisabonskou smlouvu schvalovat někdy začátkem května a výsledek je nejasný. V Senátu je výrazně menšinová, vzhledem k  hlasovací proceduře však významná část politiků, kteří Lisabonskou smlouvu nechtějí. Předpokládají přitom, že v EU po českém zamítnutí Lisabonu zůstanou platit dnešní pravidla a pojede se dál. V tuto chvíli jde ale spíš o zbožné přání, které se neopírá o žádné jistoty a jemuž se tudíž diplomatičtí praktici hořce smějí. I vicepremiér Alexandr Vondra říká, že EU už do přípravy svého návodu k použití, nyní zvaného Lisabonská smlouva, vložila tolik energie, že nebude chtít opět začínat od nuly. Navíc je tu nová zkušenost s finanční krizí, která ukazuje, jak snadno se dnešní unijní koráb rozhoupe po samý pokraj převržení. České „ne“ je zkrátka příliš malý důvod k tomu, aby půlmiliardová Unie podstupovala celou dohadovací a schvalovací štrapáci znovu, navíc s rizikem, že Češi nakonec opět zakroutí hlavou. Česko by se dostalo do izolace, ztratilo by jakýkoli vliv, a pokud by nezměnilo rozhodnutí, přišla by výzva k opuštění Unie. Taková je hrozba a problém je, že čeští odpůrci Lisabonu nemají v ruce argument, jímž by tento scénář vyvrátili. Prostě říkají, že se do tohoto rizika vyplatí jít.

Češi proti socialismu Situaci Česka komplikuje jeho odlišná pozice od irské, kde je to s Lisabonskou smlouvou rovněž nahnuté. Irové šli otevřeně do rizika referenda a nyní mají zcela konkrétní požadavky záruk, které od EU chtějí (vlastní rodinnou politiku, vojenskou nezávislost, vlastní daně, svého eurokomisaře). Češi zvolili hlasování v parlamentu, kde si měli možnost své výhrady předem vydebatovat, tedy se bere za

neslušné vznášet nové nároky. Navíc čeští odpůrci Lisabonu jasné požadavky, co změnit, ani nemají. Jak ukazuje náš podrobný článek na stranách 16 až 19, někteří senátoři za ODS nechtějí Lisabonskou smlouvu prostě proto, že ničemu nevěří. Nevěří, že naši partneři nebudou bezohledně válcovat naše „české zájmy“, a nevěří ani naší schopnosti si své zájmy spoluprací a hledáním spojenců ohlídat. Bojí se ztráty suverenity a prolomení Benešových dekretů, bojí se evropských tendencí k „socialismu“. Přesvědčit Unii o tom, že máme pádné a legitimní výhrady proti smlouvě, tedy evidentně nebude snadné, a v tom je klíč. Jenže jakou odezvu může mít české „ne“ Lisabonské smlouvě, když jej doprovodíme vysvětlením, že se chráníme před hrozbou prolomení Benešových dekretů, což EU formou deklarace nedávno opakovaně vyloučila? A jakou může mít odezvu strach ze „socialismu“ v zemi, kde polovinu křesel v parlamentu drží velmi socialistická levice, která téměř jistě po říjnových volbách ještě posílí? Jak bude Česko s takto svéráznými argumenty přesvědčovat zbytek Unie, že je nutné na další roky sednout a základní evropský dokument znovu přepracovat?

Švýcarsko, nebo Srbsko Ať už je Lisabonská smlouva jakákoliv, jde o kompromis, který nám bezpečně umožňuje zůstat a aktivně se podílet na práci spolku, jehož členům jsme ještě relativně nedávno (před dvaceti lety) jen tiše záviděli. Jít proti této smlouvě znamená vykročit do nejistoty, která může skončit velmi špatně. Navíc jednou možná Češi, stejně jako dnes u svých osudových osmiček, ani nebudou vědět, proč se to stalo. Před našimi zraky se totiž odehrává jeden paradox. Senátorští odpůrci Lisabonu riskují naprostou ztrátu národního kreditu a mezinárodní izolaci s nedozírnými následky s vysvětlením, že nevěří ničemu, na čem dnešní evropská integrace stojí (spolupráce, společné zájmy, vzájemná důvěra). Od zbytku země ale chtějí, abychom bezmezně věřili tomu, že nám zamítnutím Lisabonu nic nehrozí. Prý se nestane nic jiného, než že se celá debata o „špatné“ smlouvě vrátí zpět, nebo my půjdeme dál svou cestou, jakou jde ostatně i Švýcarsko či Norsko. Problém je ale v tom, že to nemusí být a velmi pravděpodobně není pravda. Debata po českém „ne“ se zpět, jak už bylo řečeno, zřejmě nevrátí a kromě Švýcarska tu stojí modelem i další „suverénní“ státy – Ukrajina, Gruzie, Srbsko. A slibovat Čechům švýcarský osud je vzhledem k chabé stabilitě zdejších vlád a důvěře v demokratické instituce naprosto nepodložená troufalost. Q Marek Švehla

RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

k věci f ot o m i l a n j ar o š

NERV proti náckům S Michaelem Kocábem o vějíři násilí rozevírajícím se nad Českem Vládní návrh na zákaz Dělnické strany označil soud za odbytou práci. Vy jste nastoupil právě v tu dobu. Vyhodnocuje vláda tu chybu? Na vládě jsme to probírali. Je to velká chyba a je potřeba zjednat nápravu. Měl by to mít na starosti pan ministr Langer.

Mluvil jste o tom s ministrem Langerem? V jaké je ta náprava dnes fázi? Já jsem s ním o tom nemluvil. Přišel jsem do vlády v době, kdy se konstatovalo, že bude muset přijít pokus číslo dvě. Kdy to ale bude, jsem s ním osobně neřešil a namísto toho se pokusil zorganizovat žalobu samostatně.

Ve funkci se ohřál sotva několik měsíců, musel však řešit zcela zásadní otázky. Akce neonacistů a Dělnické strany nabírají na síle a brutalitě a strach mají především Romové. Ale netýká se to jenom jich. „Ještě než odejdu, chci vytvořit něco jako NERV pro otázky extremismu,“ říká ministr pro lidská práva a národnostní menšiny Michael Kocáb.

Vy sám jako ministr pro lidská práva teď budete podávat žalobu? Nebudu, protože končím. Všechno se to odehrálo v rychlém sledu.

Teď tomu nerozumím. Kdo všechno na podkladech pro zákaz Dělnické strany v tuto chvíli pracuje? Já to nevím. Mám za to, že především ministr Langer. Ale to se musíte zeptat jeho. Máme toho hodně a nevíme co dřív. Do toho přišla kauza Chomutov a vybírání dávek, tomu jsem se věnoval velmi intenzivně. Zákaz Dělnické strany spadá a priori pod ministra vnitra.

Jde přece i o váš rezort lidských práv, navíc akce Dělnické strany jsou společensky naléhavější než vybírání dávek. To vás dosud ta partaj nezajímala? Ale zajímala. Jak už jsem řekl, pracoval jsem na tom po vlastní ose. Měl jsem kvůli tomu několik schůzek, snažil se zjistit, co se s tím dá dělat.

Takže dva ministři dělají totéž nezávisle na sobě. Proč se o tom s ostatními nebavíte a vláda jako celek více nespolupracuje? Jsem prťavý Kocáb proti všemocnému ministerstvu vnitra. Není mojí věcí, abych urgoval ministra Langera, to může dělat premiér. Jen když zjistím, že se něco nedaří, snažím se to záplatovat sám. Sehnal jsem celou řadu dalších důkazů, že se jedná o neonacismus, to jsem si obstaral, mám to ve skříni. A pídil jsem se po nějakém způsobu, jak to udělat, aby ta žaloba byla tentokrát účinná. Sehnal jsem si materiály, které dle mého názoru by měly být průvodním materiálem té žaloby. Jednoznačně dokazují, že se jedná o neonacismus a souvislosti s myšlenkami třetí říše například.

Co se bude s tou agendou dít dál, když vláda končí? Já nevím. Bohužel post ministra pro lidská práva se ruší, při jednání velkých politických stran to evidentně nebyla priorita. Já se teď velmi snažím, RESPEKT. CZ

aby má agenda byla uchována v plné šíři alespoň pod zmocněncem pro lidská práva, o němž se uvažuje. Ten fungoval i v minulosti, než vznikl post ministra. Bohužel zmocněnec ale nemá takové pravomoci jako ministr. Nemá permanentní přístup do vlády, nehlasuje, nemůže se snadno přihlásit o vystoupení v Poslanecké sněmovně.

Z vašich slov to ale nevypadá, že by se díky postu ministra o problémech lidských práv a extremismu nějak bouřlivě diskutovalo. Vy jste se ale zaměřil jen na tu Dělnickou stranu. Ve vládě šlo o mnoho jiných věcí. Já tam přinesl studii Sociální past, což byl rozbor situace v Janově. Vláda mi pak uložila úkol vypracovat strategii boje proti sociálnímu vyloučení a ministru Langerovi strategii boje proti extremismu. Obojí má být hotové do konce roku a neměl by to zastavit ani pád vlády, bude se v tom pokračovat.

V roli vládního zmocněnce budete pokračovat i vy? V tuto chvíli není nic jasné. Na jednání o sestavování vlády mě nikdo nezve a nechci, aby to vypadalo, že se deru o své místo. Já jsem si to postavil tak, že až mi to někdo nabídne, jsem ochoten o tom uvažovat. Tu službu bych ale přijal pouze za předpokladu, že vláda na svém posledním jednání schválí můj materiál o zrušení vepřína v Letech. Byl by to velmi silný signál k veřejnosti a romské komunitě, že nám nejsou lhostejní a že ty věci nenecháváme ležet ladem. Za tohoto předpokladu bych byl o roli zmocněnce ochoten uvažovat.

Proč je tou podmínkou právě vepřín v Letech, a ne třeba podnět k zákazu Dělnické strany? Musím pracovat s něčím, co se dá vyřešit rychle. Nechci být člověkem, který jako ministr nic nedokázal. Lety jsou rychle řešitelný problém. Stojí to pár desítek milionů a je to přitom alarmující. Stál tam přestupní tábor do Osvětimi. V případě židovského lágru by taková laxnost nepřipadala v úvahu.

Proč je aktuální vlna nenávisti a násilí zaměřena právě proti Romům? Nejde jen o Romy. Extremisti s nimi začali, zacílili už se ale i na židovskou komunitu, v Brně se objevily útoky na sexuální menšiny. Je jen otázka času, než rozevřou ten vějíř. Ještě než skončím, chci vytvořit speciální pracovní skupinu k nárůstu extremismu. Té by se měli účastnit intelektuální elity Česka, zástupci židovské obce, Romů, sociologové a další. Mělo by to mít charakter podobný jako NERV. Zkrátka společnost, o jejíž kompetenci nikdo nepochybuje. Tihle lidé by nám mohli pomoci rozkrýt předivo celého problému. Q TOMÁŠ SACHR

15

česko NEONACISTÉ

str. 20

ŠKOLSTVÍ

str. 22

REKULTIVACE

str. 23

ÚSPĚCH

Proč jsou tak úspěšní

Revoluce v maturitách

Jak udělat ráj

Severní Čechy řeší, jak by měla krajina na místě vytěžených dolů v budoucnu vypadat.

Udržet svět pohromadě

Deset let chystaný a dvakrát odložený projekt státních maturit jde konečně do finále.

kateřina čopjaková

adam šůra

jan brabec

michal komárek

Narůstající počet akcí a stále větší průnik do veřejného prostoru zajišťuje extremistům nečekaný příliv příznivců.

str. 26

Lidé ze sdružení Gaudia nabízejí vzácné služby – psychologickou pomoc pro nemocné rakovinou.

lisabonská smlouva

Česká bitva o Lisabon Evropa už dlouho tak nevisela Praze na rtech jako v posledních týdnech. Právě tady se totiž za pár dní – jen s mírnou nadsázkou řečeno – rozhodne nejen o budoucnosti unijního spolku, ale i zemí, které teprve klepou na bránu EU.

16

Senát bude příští středu hlasovat o Lisabonské smlouvě, která mění pravidla fungování evropské sedmadvacítky, a rozhodnutí závisí na senátorech ODS. A senátorům bychom měli viset na rtech my všichni – rozhoduje se totiž hlavně o budoucnosti Česka. Vydali jsme se zjistit, kdo jsou a jak přemýšlejí ti, kteří dnes drží osud Lisabonu v rukou.

Strašně těžké Šestého května postihne Čechy katastrofa. Ať už to dopadne jakkoli. To není vtip. Právě ten den se na bojišti Valdštejnského paláce odehraje další dějství bitvy, v níž každá ze zápasících stran tvrdí, že pokud právě ona prohraje, Česko čeká pohroma. Zápas se svádí o Lisabonskou smlouvu, dokument, nad nímž se po deseti letech urputného vyjednávání shodli politici Evropské unie jako na nejlepším možném způsobu, jak dál fungovat. Na jedné straně tu stojí dosluhující vláda v čele s Mirkem Topolánkem a jeho panem Evropou Alexandrem Vondrou (za ODS), ministrem za zelené Karlem Schwarzenbergem a zbylými sněmovními stranami s výjimkou komunistů. Ti říkají, že pokud Senát tak těsně po pádu vlády uprostřed českého předsednictví smlouvu shodí ze stolu, potká Česko – slovy Mirka Topolánka – „totální disaster“. Země se prý mezinárodně znemožní natolik, že se v tomto směru „vrátí před rok 1989“. Což znamená na periferii Evropy, tedy právě tam, kde začíná vliv Ruska. Na straně druhé pak část ODS spolu s prezidentem Václavem Klausem říká, že totální katastrofa na Česko dopadne naopak tehdy, když na Lisabon kývne. V jejich podání se není třeba Ruska obávat, k ochraně nám stačí Severoatlantická aliance a ani izolace nám nehrozí, zato nás postihne mnohem horší osud – ztratíme vládu sami nad sebou. Staneme se loutkami v rukou velkých evropských

států, které nám budou diktovat, jak vysoké daně máme platit a kolik máme přijímat uprchlíků. Tuto bitvu o  směřování Česka rozhodne šestatřicetičlenný senátorský klub ODS. „Prolisabonští“ sociální demokraté, lidovci a senátoři menších stran sdružení do Klubu otevřené demokracie totiž většinu dohromady nedají, potřebují, aby se k nim přidali, nebo smlouvě jinak pomohli občanští demokraté. Senátoři ODS totiž mohou „pomoci“ smlouvě projít, aniž by pro ni zvedli ruku. Protože v horní komoře ústavní většinu tvoří tři pětiny všech přítomných zákonodárců (na rozdíl od sněmovny, kde se to odvozuje od všech dvou stovek poslanců), počet nutných hlasů se logicky snižuje počtem senátorů v sále. Část ze senátorů ODS patří otevřeně do „topolánkovského“ tábora. Sdílejí jeho obavy ze ztráty mezinárodní reputace a odsunutí na okraj a budou hlasovat „ano“. „I když se mi smlouva v mnoha článcích nelíbí, tak nás jasně ponechává v evropském prostoru, a to je klíčové,“ říká šéf Senátu Přemysl Sobotka. „Když na smlouvu kývneme, tak neskončíme na periferii, kde bychom mohli být zranitelní a kde bychom mohli padnout do sféry Ruska, které se netají svými velmocenskými ambicemi,“ říká také Tomáš Grulich. Plán kývnout na smlouvu má zatím pět senátorů (vedle Vondry a Sobotky ještě předseda klubu Jiří Stříteský či Bedřich Moldan). A tyto hrozby pociťují i další senátoři, byť se třeba nechystají smlouvu aktivně podpořit, i když uvažují, že alespoň umožní její schválení. „Říci ,ne‘ s vědomím, že můj hlas může rozhodnout o tom, že padne Lisabonská smlouva, to je strašně těžké. Nepatřím k lidem, kteří si myslí, že by se v případě zamítnutí smlouvy nic nestalo. Myslím, že by to mělo velmi vážné následky, uvědomuji si, že už RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

A té kolektivistce Merkelové vzkažte, že centrální říši si tu budovat nenecháme. (Senátoři Kubera a Oberfalzer – s brýlemi vzadu – s ministrem Svobodou) foto milan jaroš

by nic jiného nevzniklo,“ říká jeden z nich – místopředseda Senátu Jiří Šneberger. Výrazně silnější zastoupení ovšem mají v klubu příznivci druhého, „antilisabonského“ tábora (viz v rámečku seznam senátorů, kteří potvrdili, že budou hlasovat proti smlouvě), přestože sami sklesle odhadují, že tuto bitvu prohrají.

Posunou nás snad na východ? „Hrozby, o nichž mluví Topolánek a spol., je neznepokojují nebo říkají, že máme před nimi ještě jinou ochranu než EU. „Nedovedu si představit, že bychom Česko vzali a posunuli je o dva tisíce kilometrů na východ,“ říká náchodský senátor Petr Pakosta. „Je v srdci Evropy a má svoje postavení a svoje místo.“ V srdci Evropy jsme ale přece byli i v 50. letech, a bylo to pouze geograficky. Podle senátora byla tehdy jiná doba. „Je rozdíl mezi tím, kde byla hranice mezi kapitalistickým a socialistickým táborem, a kde je hranice mezi Západem a Východem dnes,“ říká Pakosta. Pro další část senátorů sice Rusko představuje hrozbu, ale i bez EU jsme prý před ním v bezpečí. „Pro mě je hlavní zárukou naší bezpečnosti NATO,“ říká senátor Milan Bureš a další jeho kolegové, třeba senátor Jiří Pospíšil, s tím souhlasí. Pokud necháme stranou Rusko, senátoři nesdílejí ani obavy z odsunutí Česka na okraj Unie, do izolace, která by podle hlasů politiků i expertů znějících z celé Unie nastala, pokud bychom svým RESPEKT. CZ

„ne“ pohřbili desetiletou snahu sedmadvacítky o dohodu, po níž by už další kolo vyjednávání nenastalo. „A proč by nemělo nastat? Napíšou jinou obdobu Lisabonské smlouvy a vypustí z ní pár blbostí, a to pak třeba projde,“ krčí rameny senátor Jaroslav Kubera. Ani odsunutí Česka na okraj sedmadvacítky prý nehrozí. „A jak by to vypadalo? Seberou nám pasy?

Zamítnutí Lisabonské smlouvy znamená návrat na periferii Evropy, kde začíná vliv Ruska. (Topolánek)

Zruší nám Schengen?“ kroutí hlavou další odpůrce smlouvy Vlastimil Sehnal. „Co se nám může stát – budeme zastřeleni, vyloučeni? Můžeme být potrestáni nějakými penězi, to je možné,“ říká Jiří Liška. Proč tedy před tím varuje předseda jejich vlastní partaje, půlka vlády a nakonec i někteří jejich senátní kolegové? „Je to způsob, jak nás přesvědčit. Když chce někdo něco prosadit, tak snese hrozby,“ říká senátor Pavel Eybert. „Už jsem v  politice dlouho, stokrát se strašilo, stokrát se nic nestalo.“

Prolomený Beneš Zatímco Ruska se nebojí nebo si připadají dostatečně chráněni a  izolaci Česka si moc neumějí představit, naopak zcela reálné a hrozivé jsou pro ně rizika plynoucí z Lisabonské smlouvy. Vedle obecného varování, které zní téměř od všech senátorů ODS, že Evropská unie se řítí do propasti socialismu, centralizace, regulací, „ochranářství a sociálního inženýrství“ a že se EU stane „říší vynuceného dobra, kterou vybudují elitní, nikým nevolení úředníci“. Krystalizují z rozhovorů, které zrovna nehýří konkrétními příklady, dva hlavní argumenty proti smlouvě. Ten první se točí kolem Benešových dekretů. Díky Chartě základních práv, která je ke smlouvě připojena, prý hrozí prolomení Benešových dekretů. Přestože většina tuzemských politiků má tento strach za „úplný nesmysl“ nebo jim stačí oficiální prohlášení sedmadvacítky, že nic takového nehrozí, pro odpůrce smlouvy jde o zásadní nebezpečí. Žádné záruky evropských politiků je neuklidňují, protože o případných žalobách bude rozhodovat Evropský soudní dvůr v Lucemburku. „A my nevíme, jak soud rozhodne, je tu možnost, že se na něj nějaký občan obrátí, a soud mu dá za pravdu,“ říká Petr Pakosta. Čím je tento strach podložen? Vždyť existují studie, které opakují tezi, že Lisabon ani charta nejsou retrokativní, neplatí zpětně – jednu takovou analýzu si u renomovaných evropských právníků zadal →

17

česko → speciálně kvůli smlouvě Evropský parlament. Navíc

EU neměla s dekrety problém ani při vstupu Česka do Unie, protože nebyly v rozporu s jejím právem, což opakovaně potvrdily nezávislé analýzy zpracované pro parlament i Evropskou komisi. „Já vycházím hlavně ze známého projevu Jany Bobošíkové, ona to řekla moc hezky,“ odkrývá zdroje své nedůvěry senátor Pakosta. „A sama to měla podložené právní studií.“ Jenže ona studie paní Bobošíkové je anonymní a „expertní tým“ europoslankyně nikdo nezná. „Navíc jsem požádal o posudek lidi, s nimiž spolupracuji, oni řekli, že těžko předvídat, ale taková možnost tu je,“ pokračuje Pakosta. Ani on nemá chuť sdělovat jména těchto svých spolupracovníků (prý proto, že je nechce vystavit tlaku), nicméně alespoň jedno jméno se dozvídáme – je to právník, blízký spolupracovník prezidenta Václava Klause a pracovník hradního odboru legislativy a práva Pavel Hasenkopf.

NE Lisabonské smlouvě

Milan Bureš

Pavel Čáslava

Zrušené Česko

Liana Janáčková

Tomáš Jirsa

Zatímco u  dekretů ještě někteří senátoři přiznávají, že budoucnost je nejistá a  že to nakonec může dopadnout úplně jinak, u druhé hlavní obavy jsou si následky naopak jisti a vidí je velmi dramaticky. „Ruší se Česká republika, ruší se tím její nezávislost, českému státu nezbudou prakticky žádné pravomoci,“ oznamuje dramaticky Jiří Pospíšil. „Lisabonskou smlouvou zanikají samostatné státy a vzniká centralizovaná říše.“ Varování, že ztratíme vliv na vlastní osud, znějí od dalších senátorů. „Vůbec nic už v EU neprosadíme,“ říká Petr Pakosta. „Nebudeme mít vliv na vlastní osud.“ Tato ztráta vlivu na vlastní osud se podle kritiků Lisabonu projeví v mnoha aspektech. „Budou o nás rozhodovat úředníci Evropské komise, kteří nejsou nikomu odpovědní,“ říká Jiří Liška. „Rozšiřuje se počet oblastí, ve kterých se dosud rozhodovalo jednomyslně, a podle smlouvy se bude rozhodovat většinově,“ říká Jiří Oberfalzer. Mezi tyto oblasti patří třeba imigrační politika, právě tady se senátoři obávají, že Česku bude vnuceno něco, co nechce. „Může se stát, že nám EU vnutí pravidla pro uprchlíky, aniž bychom o tom sami rozhodli,“ říká senátor Jiří Šneberger. A celkově to prý povede k tomu, že budou Česku diktovat velké státy, hlavně Německo. „Dochází zde k revizi výsledků druhé světové války,“ charakterizuje to dokonce senátor Pakosta. „Tehdy Německo bylo poraženým státem, po ratifikaci Lisabonské smlouvy se stane vítězným státem.“ Pomineme-li slovník posuzující demokratický stát podle jeho pětašedesát let mrtvé nacistické minulosti, což dnes v Evropě nedělá nikdo, v čem přesně bude spočívat to německé „vítězství“? „Bude hegemonem EU, bude všem vnucovat svoji politiku a bude mít větší vliv, než mu přísluší,“ tvrdí Pakosta. A co by nám onen hegemon mohl vnutit? „Co? Třeba bude chtít harmonizovat daně,“ říká senátor.

Z 36 senátorů ODS bude část proti (na fotografiích), část pro (zatím pět senátorů), někteří nebudou pro ani proti (odejdou ze sálu), další své rozhodnutí tají.

Tomáš KLadívko

Jaroslav Kubera

Matematika není všechno

Jiří Liška

Jiří Oberfalzer

Petr Pakosta

Jiří Pospíšil

Luděk Sefzig

Vlastimil Sehnal

Parlamenty posilují Proti těmto strachům ovšem existuje řada námitek, které lze nalézt i v nezávislých analýzách. Třeba ve studii vypracované loni v lednu týmem expertů z Parlamentního institutu, který dodává odborné analýzy tuzemským poslancům a senátorům. Co se týče vlivu nikým nevolených byrokratů – Lisabonská smlouva naopak posiluje moc těch

18

volených, ať už je to Evropský parlament nebo národní parlamenty. Unijní parlament, který má dnes roli spíše „konzultační“, by měl mít podle Lisabonu výrazně větší vliv na volbu šéfa Evropské komise (mělo by se také přihlížet k výsledkům evropských voleb, stoupne tedy vliv občanů na komisi), na rozpočet Unie i samotný legislativní proces – podle smlouvy bude jeho souhlas nutný, což dnes neplatí. Nad těmito argumenty kritici smlouvy mávají rukou. „To je taková kosmetická změna,“ říká Vlastimil Sehnal. Lisabonská smlouva posiluje také vliv národních parlamentů, které mohou (znovu zjednodušeně řečeno) lépe kontrolovat své vlády i rozhodnutí evropských orgánů. Řekněme, že Evropská komise přijde s celoevropskou iniciativou sjednocující zásady, jak počítat ceny mobilního volání. Dnes je to tak, že parlamenty dostaly návrh na stůl, až když byl hotov. Podle Lisabonu ho dostanou ještě před schválením a budou mít oproti minulosti více času na jeho posouzení. Pokud nejméně třetina parlamentů bude mít s  návrhem problém (a usoudí, že by o tom měly dál rozhodovat jednotlivé země samostatně), komise musí návrh znovu přezkoumat. (U spolupráce v policejních otázkách a soudní spolupráce v trestních věcech stačí k brzdě kvůli citlivosti tématu jen čtvrtina.) Této pojistce se říká „žlutá karta“, to proto, že s její pomocí se mohou zákonodárné sbory k návrhům vyjadřovat už během procesu. A pokud by dál měl parlament s  návrhem komise problém, může se nově i po jeho schválení obrátit na Evropský soudní dvůr s žalobou. Jinými slovy, posiluje se vliv členů národních parlamentů na dění v Unii, jejich vlastní moc díky Lisabonu roste. Ani to ovšem senátoři neberou – a znovu proto, že je potřeba koalice států. „To jsou takové obezličky, v praxi to nebude fungovat,“ kroutí hlavou Jiří Pospíšil. „Stejně bude zase potřeba mnoha zemí, aby mohly žlutou kartu vystavit. Sami nic neovlivníme.“

Co se týče ztráty váhy českého hlasu při hlasování, tam je to o něco komplikovanější. Hlasování v Evropské radě a Radě – tedy hlavních politických a rozhodovacích orgánech Unie, přičemž v Evropské radě se scházejí premiéři, hlavy států a šéf Evropské komise a v Radě, v níž je každá země zastoupena na ministerské úrovni – se změní dvojím způsobem. Jednak Lisabon zavádí nově 68 oblastí, v nichž nebude nutný souhlas všech zemí sedmadvacítky, ale pouze většiny států – země tady ztrácejí právo návrh samostatně zablokovat. Do této kategorie se ovšem nepřesunují daně, jak tvrdí senátor Pakosta, na daňové změny musejí i podle nových pravidel kývnout bez výjimky všichni. Naopak vízové, azylové či přistěhovalecké politiky se změna opravdu týká. Mění se také hlasování v  případech, kde se už většinově, a nikoli jednomyslně, rozhoduje už dnes. Zatímco nyní je pro schválení nutná o něco víc než polovina států (14) nebo skupina států zastupující alespoň 62 procent obyvatel EU, podle Lisabonské smlouvy se oba tyto prvky kombinují, a navíc se ještě posilují. V překladu – podle Lisabonu se musí spojit více zemí zastupujících více Evropanů, aby něco prosadily, než je tomu dnes.   V  obou případech matematicky vypočtená „váha“ Česka skutečně klesá. Studie ovšem říRESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

česko kají, že zároveň klesá váha hlasů i všech ostatních zemí. Jak v prvním případě, v němž ztrácejí veto - tedy jakousi absolutní moc nad ostatními –, tak ve druhém. „Z analýzy váhy hlasů všech členských států Unie vyplývá, že pozitivní hlasovací potenciál (jinými slovy, kolik zemí je potřeba pro utvoření většiny) každého z nich se snižuje,“ píše se v analýze Parlamentního institutu. „Nový systém hlasování tedy působí na všechny členské státy, aby při prosazování návrhů více hledaly kompromisní řešení a více uzavíraly koalice pro hlasování v Radě.“ Jinými slovy – žádné válcování Evropy a potažmo Česka Německem nehrozí. Matematická váha hlasu není všechno – „velcí“ budou podporu „malých“ potřebovat a naopak malí se mohou dohodnout mezi sebou a velké přehlasovat. Pokud tedy u sousedů vznikne nápad, který se Čechům nebude líbit, musejí si pro svůj odpor získat spojence. Takový scénář nakonec nepřipadá nereálný ani některým politikům ODS. „Nejsme trpaslík, a jestliže je tam desítka států s Českou republikou srovnatelných co do velikosti a počtu obyvatel, tak je vždycky možnost kooperovat a komunikovat a něčeho dosáhnout,“ myslí si třeba senátor za ODS Karel Šebek. Ale ani tyto argumenty nejsou pro odpůrce smlouvy přesvědčující. „Neumím si představit, že by nějaký stát organizoval vzpouru malých,“ kroutí hlavou Jiří Liška. „Všichni chtějí být zadobře s velkými, tak to zkrátka funguje, ti malí sílu nenajdou. Takže to stejně budou určovat velcí.“ A pro další senátory vůbec nepřipadá myšlenka vytváření koalic v úvahu. Každý stát má mít podle nich stejný hlas – nejlidnatější člen sedmadvacítky a největší ekonomika stejný jako nejmenší země. Byť, jak sami uznávají, je to systém, který velké země znevýhodňuje. „Váha hlasů se doposud udržuje nevýhodně pro velké a výhodně pro malé, což je rozumný systém,“ říká Jiří Oberfalzer. „Lisabonskou smlouvou se narovnají. Kouzlo Evropy bylo právě v tom, že si všichni byli rovni.“

Jiní příslušníci protilisabonského tábora mají vysvětlení souhlasu šité na míru pro každou zemi: Maďaři mají „zvláštní náturu“, pobaltské země se bojí Ruska, jsou rádi za Unii a jsou „smíření s tím, že stejně žádnou velkou roli hrát ne-

O argumenty u odpůrců Lisabonu nejde. Jejich „ne“ je opřeno o pocit, že vidí dál než ostatní.

budou“, Portugalci mají exkluzivní spojenectví se sousedním Španělskem, Belgie s Francií, Rakousko s Německem, a proto jim prý ztráta suverenity nevadí.

A do jaké kategorie spadá jejich vlastní partajní boss, který smlouvu vyjednal a pak dokument i podepsal a kterého si loni v prosinci znovu zvolili do čela? „Podlehl europeismu, kterým se nakazil v Evropě,“ říkají zmínění senátoři a svorně dodávají: „My jsme ho nevolili.“ Takže si to shrňme – na Lisabon kývli volení zástupci lidu usazení v parlamentech pětadvaceti zemí EU (byť není v Polsku a Německu ratifikace dokončena, parlamenty dokument odsouhlasily), vlády z parlamentů vzešlé, rovněž Evropský parlament, o jehož složení rozhodují občané sedmadvacítky. A doma na něm závadu neshledal žádný z  patnácti ústavních soudů, schválila jej vláda a podepsal premiér a ministr zahraničí a odsouhlasila dolní komora parlamentu. Ti všichni se tedy mýlí a pravou podstatu věcí a skutečné nebezpečí chápe jen hrstka senátorů ODS? „Já se obávám toho,“ říká Jiří Oberfalzer, „že my skutečně vidíme dál než oni.“ Q Silvie Lauder

↓ inzerce

Vidíme dál Pokud ale Česko s přijetím smlouvy ztrácí nezávislost, jak varují zmiňovaní senátoři, a pokud výše uvedené námitky neplatí, proč na takový dokument kývla počtem obyvatel Brnu podobná Malta či Lucembursko? Nebo všechny státy o něco větší než zmiňovaní trpaslíci, ale stále menší než Česko (od pobaltské trojky přes Bulharsko a Slovinsko) či podobně velké jako Portugalsko, Maďarsko či Belgie? A proč s tím souhlasí malé Slovensko, tak citlivé na svoji minulost „pod Maďary a pod Čechy“? A proč tedy schválení smlouvy jako otázku málem národního přežití zdůrazňují irské elity spravující zemi s polovičním obyvatelstvem, než má Česko? „Tenhle argument fakt nesnáším,“ zvedá oči ke stropu senátor Oberfalzer. „Když všichni, tak my taky.“ A senátor Jiří Pospíšil ztrácí nervy úplně: „To je, jako kdybyste říkala: Žerte hovna, miliardy much se nemohou mýlit.“ O mouchy přece nejde. Tak proč se ostatní nebojí? „Všichni jsou to socialisti,“ zní analýza senátora Pospíšila. Švédští konzervativci, křesťanská demokratka Angela Merkelová či Nicolas Sarkozy, který sebral i hlasy Le Penovi? „Jsou to všichni socialisti a kolektivistka Merkelová nejvíc,“ opakuje Pospíšil. „Nevím, čím byli přesvědčeni, asi nejsou dost sebevědomí,“ krčí rameny Oberfalzer. RESPEKT. CZ

19

česko neonacisté

↓ inzerce

Proč jsou tak úspěšní Neonacisté ohlásili útok na veřejný prostor

P

ochody přes vylidněná města, demonstrace, útoky na romskou menšinu, návštěva bývalého šéfa Ku-klux-klanu – to je česká realita posledních dní, kterou nebývale často režíruje zdejší neonacistická scéna. Narůstající počet akcí a stále větší průnik do veřejného prostoru zajišťuje extremistům – zvlášť teď v době finanční krize – nečekaný příliv příznivců.

Ať žije dynamika 4. dubna pochod několika stovek neonacistů na romskou čtvrť v Přerově, o dva týdny později oslavuje stejně velký dav v Ústí nad Labem pochodováním nedožité narozeniny Adolfa Hitlera, ve stejný den členové „ochranných sborů“ Dělnické strany provokují na romském sídlišti v Krupce, zatímco šéfové partaje řeční na předvolebních mítincích v Kolíně a Pardubicích. Den poté přichází útok zápalnými lahvemi na dům s romskou rodinou ve Vítkově, při kterém jsou zraněni tři lidé a jehož rukopis vypadá na akci neonacistů. A černou sérii uzavírá 24. dubna „Velký drak“ Ku-klux-klanu David Duke, přijíždějící do Čech přednášet o své nové knize, v níž velebí nadřazenost „bílé rasy“. To je jen výběr akcí krajní pravice, kombinující násilí, provokaci, „běžnou“ politickou strategii a mezinárodní podporu, za tento měsíc. Rostoucí aktivita spolků s údernými jmény Národní odpor, Autonomní nacionalisté a Dělnická strana (což jsou nejvýraznější formace zdejší pravicové extremistické scény) započala podle odborníků už na jaře loňského roku. Stejně tak už zpráva o extremismu ministerstva vnitra za rok 2007 předpokládala do budoucna „větší radikalizaci, profesionalizaci a vstup do veřejného prostoru“ krajní pravice a její napojení na regulérně zaregistrovanou politickou stranu. Propojení extremistických, nikde neregistrovaných hnutí, jako jsou Národní odpor a Autonomní nacionalisté, jejichž existenci potvrzují „jen“ kmenové webové stránky a symboly hojně nošené na veřejných akcích, s politickou stranou dává totiž krajní pravici větší možnost získat vliv, preference a příznivce než činnost v podzemí. „Do roku 1998 byli čeští neonacisté proti jakékoli spolupráci s politiky. Naopak se od politiky distancovali a jedinou cestou pro ně byla ,revoluce‘. Pak ale pochopili, že právě toto propojení dá jejich hnutí nečekanou dynamiku,“ říká politolog Karlovy uni-

20

Hledá se recept, jak si s jejich hrozbou poradit. Zn.: Spěchá. (Neonacisté v Ústí nad Labem) f ot o m i l a n j ar o š

verzity Jan Charvát. Od té doby přicházela přibližně každé dva roky snaha o vytvoření nové krajně pravicové politické strany. Obvykle ztroskotala na neschopných vůdcích či vnitrostranických půtkách. Až zatím poslední pokus – založení Dělnické strany v roce 2003 – se jeví jako životaschopný.

Já na bráchu, brácha na mě Dnešní Dělnická strana od doby svého vzniku urazila relativně dlouhou cestu. Z původního poměrně levicového a marginálního uskupení založeného na troskách Republikánské mládeže se přibližně před dvěma roky vyprofilovala xenofobní strana úzce napojená na neonacistickou scénu nejhrubšího zrna. „To propojení je především fyzické, méně už ideologické. Dělnická strana prostě absorbovala řadu členů krajně pravicových hnutí,“ naráží politolog Charvát na častou programovou mimochůdnost Dělnické strany a neonacistů. S hojnějším přílivem neonacistického členstva do řad Dělnické strany vzrostl zásadně i počet návštěvníků jejích akcí. „Zatímco před pěti čtyřmi lety na akce DS chodilo pár desítek lidí, dnes jsou to stovky,“ říká odborník na neonacismus Ondřej Cakl. Nejčerstvější příklad vzájemné podpory se udál před dvěma týdny. Akce „ochranných sborů“ Dělnické strany (zatím neozbrojené partajní bojůvky neskrývaně inspirované „údernými oddíly“ – SA – Adolfa Hitlera) na okraji romského sídliště

v Krupce skončila tak, aby se její účastníci v klidu stihli přesunout na oslavu Hitlerových narozenin do Ústí nad Labem. Ostatně jeden ze dvou oznamovatelů „pietního pochodu“ Ústím Adam Berčík byl zároveň kandidátem Dělnické strany v  loňských krajských volbách. Další osobnostní propojení neonacistů a DS není těžké najít zvlášť podle partajních kandidátek nebo účasti známých neonacistických „firem“ na stranických akcích. „Čeští neonacisté jsou vůči svému hnutí velice disciplinovaní. Pokud je jim řečeno, aby se zúčastňovali akcí Dělnické strany, i když ne ve všem se s ní ideologicky potkávají, tak prostě poslechnou,“ glosuje vzájemnou podporu krajní pravice politolog Charvát.

Státe, otřes se Vstoupit do veřejného prostoru prostřednictvím politické strany, jejíž „nezávadnost“ nedávno deklaroval i Nejvyšší správní soud (který rozhodoval letos v únoru o zákazu politické strany poprvé, takže byl zvláště opatrný a ministerstvo vnitra navíc předložilo pouze pětistránkový nepodařený návrh na zákaz, který v zásadě postrádal jakékoli důkazy o nebezpečnosti strany), je více než výhodné. S novými příznivci a případnými voliči totiž přijdou i peníze. Dělnická strana kandiduje do obou letošních volebních klání. A pokud se jí podaří získat více než jedno procento hlasů v evropských volbách, což je RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

česko

podle politologů pravděpodobné, tak od státu dostane 30 korun za hlas, v parlamentních volbách by musela získat minimálně tři procenta, aby dosáhla stejného finančního bonusu.

A peníze česká krajní pravice samozřejmě potřebuje. Už pár let se totiž potýká s výpadkem finančních zdrojů na svou činnost. V devadesátých letech a ještě na začátku milénia těžila často z pořádání koncertů rasistických „white power“ kapel, což se jí dnes nejen kvůli důslednější práci policie, ale i díky internetu nedaří. „Koncerty jsou méně početné, tak do stovky lidí. Větší jsou opravdu výjimečně. Na tom už nevyděláte,“ říká Cakl. To, co by naopak krajní pravici vydělat mohlo, je nakladatelství vydávající kontroverzní tituly, které si koupí nejen přívrženci hnutí, ale i široká zvědavá veřejnost. Právě takové bylo údajně vloni v Česku založeno – Kontingent press. Jeho prvním titulem byly Turnerovy deníky Andrewa McDonalda o rasové válce, jehož první náklad se zcela vyprodal. Navíc sešitkové vydání formátu A5 o dvě stě stránkách stojí úžasných tři sta korun. Jediný majitel nakladatelství (alespoň podle obchodního rejstříku) Lukáš Jirotka však jakoukoli návaznost na neonacistickou scénu popírá. Knihy vydává prý proto, aby česká společnost měla více informací o extremistických hnutích. Ze stejného důvodu vydal pražský Kontingent press letos na jaře i titul Moje probuzení Davida Dukea, zakladatele jedné z poboček Ku-klux-klanu a vyznavače nadřazenosti „bílé rasy“. I přesto, že Jirotka se od neonacistické scény distancuje, odborníci ho považují především kvůli anonymitě svých vydání bez překladatelských a editorských jmen za nastrčenou figurku čelního představitele Národního odporu Filipa Vávry. Právě tento třicátník, bakalář Anglo-americké vysoké školy a bojovník za práva zvířat, Dukea do Prahy na cyklus tří přednášek pozval. Do roku 2004 měl Vávra neotřesitelnou pozici v Národním odporu, ta padla v momentě, kdy byl na internetu obviněn z policejního konfidenství. Nenávist z vlastních řad šla tak daleko, že musel opustit své tehdejší bydliště v Brně a přesunout se zpět do Prahy. „V hnutí získává poslední dva roky opět vliv. Navíc stále není jasné, jestli to byl jen komplot ze strany konkurentů, nebo obvinění bylo pravdivé,“ glosuje Vávrovu situaci Cakl.

Touto cestou Vzhledem k tomu, že osoby a představitelé trojlístku Autonomní nacionalisté, Národní odpor a  Dělnická strana se hustě prolínají, je těžké odhadnout, kolik členů a  aktivních příznivců opravdu mají. Dělnická strana počty svých členů nezveřejňuje. Národní odpor a Autonomní nacionalisté vlastně neexistují. Odhady politologů a lidí z terénu se tak velice různí. „Na akcích krajní pravice se objevují stovky příznivců, takže bych řekl, že těch aktivních i  s  tvrdým jádrem může být 800 až 1000,“ tipuje politolog Charvát a dodává, že i když se aktivita a agresivita krajní pravice násobí, počty zainteresovaných lidí zůstávají víceméně stejné. Podle Ondřeje Cakla počet členů mírně roste a celkově by jich dnes mohlo být kolem 3000 až 4000. Přesnější čísla by mělo mít ministerstvo vnitra, jehož odbor bezpečnostní politiky každoročně vydává zprávu o extremismu v ČR. V té zatím poslední z roku 2007 však žádná komplexnější čísla nejsou. A ministerstvo se momentálně o krajní pravici bavit s  médii nechce. Počkat si mají na zprávu o extremismu za loňský rok, která bude zveřejněna za dva týdny. Takže i když v roce 2007 odborníci ministerstva a policie správně odhadli další vývoj krajní pravice u nás (radikalizace, profesionalizace a vstup do veřejného prostoru), na otázku, jak proti němu zakročili, se teď nikomu odpovídat nechce. Jediné opatření, které ministr vnitra Ivan Langer chystá, je jen povinnost oznamovatelů akci nahlásit tři pracovní dny předem, ne tři včetně víkendu. Samosprávy tak budou mít větší šanci prozkoumat účel a  nebezpečnost akce, a  tak ji i nepovolit. Podle politologa Charváta však klíč k potírání krajní pravice vězí v aktivním nesouhlasu společnosti a důslednější práci policie než v dílčích opatřeních. „Nesoustředit se tolik na závadné nášivky a symboly, ale spíše na projevy a výzvy k násilí v nich obsažené,“ říká Charvát. „To je cesta, kterou by se policie měla konečně vydat.“ Q KATEŘINA ČOPJAKOVÁ

↓ inzerce

RESPEKT. CZ

21

česko školství

Revoluce v maturitách Školství mění trend: chce dávat více šancí

D

ření trochu připomínají transport vysoce výbušné směsi. Příští rok má testy ve stejnou chvíli rozbalit sto tisíc maturantů. Do té doby je nesmí spatřit nikdo kromě pěti pracovníků Cermatu. Jediný dopředu prozrazený test by znamenal diskreditaci celé akce a drahé maturity by se musely opakovat (což se stalo minulý rok na sousedním Slovensku). Aktuální zkouška podle ředitele Macha zatím běží bez problémů. I když se ale všechno podaří technicky zvládnout, budou muset ještě ministerští pracovníci přesvědčit veřejnost o tom, že státní maturity mají i jiný smysl než testovat všechny podle jednoho metru.

eset let chystaný a už dvakrát odložený projekt státních maturit jde konečně do finiše. Na pětašedesáti vybraných středních školách v Česku právě odstartovalo testování, které má vyladit poslední nedostatky zkoušek a příští rok už budou podle státem diktovaných pravidel maturovat všichni středoškoláci najednou. Jde o hodně: jednotné maturity mají podle plánů ministerstva školství zmenšit propastné rozdíly v úrovni zdejších středních škol a obecně pomoci k tomu, aby v souladu s evropským trendem mířilo co nejvíce českých studentů k co nejkvalitnějšímu vzdělání. Zorganizovat zkoušku pro 100 tisíc středoškoláků rozhodně nebude jednoduché. Tím spíš, že školy ani žáci velkou změnu nevítají s přílišným nadšením, a kdyby organizátoři něco pokazili, může se projekt za 200 milionů opět zadrhnout.

Pomůžeme jim

Matika je v klidu „Bylo to v pohodě,“ shodují se bez výjimky čtvrťáci, kteří na pražské střední průmyslovce studují obor s názvem analýza potravin. Ačkoli z devatenáctihlavé třídy chce letos maturovat z matematiky jenom pět studentů, státní maturitu ze zmíněného předmětu, která se na škole právě teď testuje, prý zvládli všichni. Oficiální výsledky sice ještě nejsou k dispozici, ale dojem je jasný. „Všem nám to přišlo dost jednoduché,“ říká jedna ze studentek. „To když nás náš matikář připravoval, dával nám daleko těžší příklady,“ dodává za přikyvování ostatních. Ředitel průmyslovky Milan Chmelař nechává na své škole testovat maturity proto, aby zjistil, co jeho studenty příští rok čeká. Pro celý učitelský sbor to sice znamená práci navíc, protože prověřování státních maturit probíhá za přísných bezpečnostních podmínek – nikdo nesmí znát dopředu zadání testů, studenti musejí být pod neustálým dozorem a s vyplněnými testy se musí zacházet podle přesně daných pravidel. Škola tak prý ale získá zkušenost k nezaplacení. „Nestal se u nás žádný zádrhel. Myslím, že maturity příští rok zvládneme v pohodě,“ sděluje ředitel první dojmy. „Většina studentů navíc hlásí, že testy jsou snadné. Jenom u cizích jazyků měla prý tak polovina lidí problémy. Uvidíme, jaké budou výsledky,“ dodává. Státní maturitu začali pedagogičtí experti ze státní agentury Cermat (Centrum pro zjišťování výsledků ve vzdělávání) plánovat už před deseti lety. Reagovali tak na výzkumy OECD, které upozorňovaly na to, že v Česku jsou propastné rozdíly v úrovni středoškolského vzdělávání a žáci, kteří nemají štěstí dostat se na elitní gymnázia, zažívají diskriminaci v podobě nekvalitní výuky. Státem stanovené maturitní testy, zajišťující jakýsi „vzdělanostní standard“ pro všechny střední školy, by to měly alespoň částečně napravit. Původně se mělo začít v roce 2002, poslanci si ale

22

I am very optimistic. f ot o t o m ki n ě m e c

Cílem státních maturit je, aby co nejvíce studentů mířilo k co nejkvalitnějšímu vzdělání.

těsně před volbami na změnu netroufli. Další potíž nastala v roce 2007, kdy bylo ministerstvo nuceno ustoupit demonstrujícím maturantům. Ti se vzbouřili, protože jim prý úřady neposkytly o maturitách dost informací. Odborníci a politici, kteří zákon o státních maturitách nakonec před dvěma lety schválili, se shodli na následujícím kompromisu. Povinná pro všechny bude státní maturita jen z češtiny a cizího jazyka. K tomu si studenti budou muset vybrat jeden předmět z nabídky matematika, občanský, přírodovědnětechnický nebo informačně-technologický základ. Zkoušeni přitom budou písemně a jejich výkon bude hodnotit agentura Cermat. V  kompetenci každé školy zůstane jen ústní část maturit, která se neliší od té dosavadní: zkoušet se bude ze čtyř předmětů, z toho z češtiny a cizího jazyka povinně. Co přesně se bude zkoušet, zůstává na samotné škole. „Organizace je strašně náročná,“ vysvětluje situaci ředitel Cermatu Martin Mach. Jeho agentura má na starosti nejen vývoj testů, ale také zajištění celého průběhu státních maturit. Bezpečnostní opat-

Kritiků smyslu celé akce je dost a dost. „Je to, jako by někdo pořádal přebor v košíkové a pozval do něj tým z  americké NBA, českou reprezentaci a  okresní přeborníky,“ vyslovuje nejčastější pochyby ředitel pražské střední průmyslové školy Milan Chmelař. Vadí mu, že podle stejných parametrů mají být testováni jak studenti elitních osmiletých gymnázií, tak třeba svářeči, kteří se rozhodli dodělat si na učilišti maturitní nástavbu. Experti z Cermatu se toto dilema pokusili vyřešit dvojí úrovní obtížnosti. Každý student si může vybrat, kterou zvolí, přičemž obtížnější varianta měla být podle původních předpokladů nutná k tomu, aby se člověk mohl hlásit na vysokou školu. Představitele vysokých škol ale zatím výsledky státních maturit nezajímají: akademici vyčkávají, jak se celá akce osvědčí a  do jaké míry budou výsledky odrážet schopnosti jejich potenciálních studentů. A  objevují se i  další zádrhele. Maturity sice mají komplexně prověřit vzdělání studentů, ale zároveň nezavádějí povinnou zkoušku z matematiky. Vysvědčení tak může dostat i člověk, který sice dobře rozumí psanému textu v českém i cizím jazyce (obojí po něm státní testy požadují), ale neumí pracovat s procenty a odečítat banální zlomky. S  obojím mají přitom čeští maturanti včetně gymnazistů podle průzkumů (Sonda maturant, Maturita nanečisto) problémy. Podle ředitele Cermatu je ale skepse předčasná: struktura a obtížnost státních maturit se bude ještě měnit podle výsledků, které ostré testování příští rok přinese. A časem se prý prosadí i povinná matematika. Cermat zároveň hodlá pomáhat školám, které budou mít se státem organizovanými zkouškami problém. „Už teď máme vytipované rizikové obory, u kterých hrozí, že studenti nebudou státní maturitu zvládat,“ říká Martin Mach. Podle průzkumů jsou to učňovské obory s maturitou a obory, které lidé studují dálkově. „Pro ně teď spouštíme projekt, ve kterém budeme radit, jak studenty na maturity lépe připravit. Jde přece o to, aby i učni dostávali vzdělání na úrovni.“ Q Adam Šůra

RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

česko rekultivace

Jak udělat ráj V  severních Čechách hledají návod na proměnu dolů v krásnou krajinu

H

istorické město srovnané se zemí, zkáza řady obcí a desítky kilometrů vyrabované krajiny. Z auta to tak nevypadá, ale tato historie dobývání uhlí v severních Čechách se začíná pomalu měnit. V místech zničeného města Most, na dohled od jeho panelákového dvojníka, se od podzimu napouští gigantické jezero, na jehož březích má vyrůst nová čtvrť s rekreační zónou. Jezero se ale bude napouštět ještě dva a půl roku a mezitím se můžeme soustředit na zajímavé otázky, které „oprava“ bývalých dolů přináší. Jak mají rekultivace zničeného území vypadat? A jaká krajina by měla na severu vzniknout? Aktuální debata se vede mezi starými praktiky, kteří jsou zvyklí krajinu upravovat pomocí rýsovacího prkna a bagrů, a zastánci samovolné obnovy krajiny, nazývané v branži „sukcese“, která se alespoň trochu přibližuje přirozené přírodě. A na pozadí odborných sporů klíčí to hlavní: v jaké krajině vlastně chtějí žít sami Severočeši, kteří s rozrušenou zemí spojili celý svůj život?

Místní generel Hned za páchnoucími komíny litvínovské chemičky Chemopetrol zatáčí rozbitá cesta mezi mohutnými zrezivělými trubkami do opuštěné krajiny uschlé trávy, zbytků těžebních strojů, divokých křovin, zapomenutých betonových panelů, hromad kamení, pohozených odpadků, kalových jezírek a  zaprášených stromků. Výhled připomíná, že mostecká krajina, pamětníky popisovaná jako úchvatná romantická scenerie hlubokých lesů s jezery a malebnými vesničkami, se během půlstoletí proměnila v  bezútěšnou spoušť. Obří kráter zpola zatopený vodou, roz-

Jednou by tu mohla být i divočina. (Vršany na severu Čech)

praskané břehy se stopami po buldozerech, vítr ženoucí cáry papíru, hejno racků a v dálce několik náklaďáků, které se v oblacích prachu ztrácejí kamsi za obzor. Právě stojíme na kraji bývalého dolu Ležáky: kvůli milionům tun hnědého uhlí tady padlo celé jedno město. Těžaři znetvořená divočina ale za posledních dvacet let prošla neuvěřitelnou proměnou. Holé kopce výsypek a hluboké důlní jámy začínají už

zase vypadat jako krajina: svahy umělých kopců zarůstají hustou travou, na okrajích důlních jam proměněných v údolí s jezírky dosahují vysázené stromy své výšky a vidět jsou i místní zázraky – vilky v zahradách, dvorky zahrádkářů, vinice a sady kvetoucích ovocných stromů se spoustou žlutých pampelišek. Navíc se Most pyšní na bývalých výsypkách hipodromem, autodromem, golfovým hřištěm a přírodním koupalištěm. → ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

23

česko

Je libo vesnici, zimní stadion nebo park? (Krajina poblíž vesnice Světec)

→

Jenže podle kritiků by zdejší krajina mohla vypadat ještě úplně jinak: místo předimenzovaných parků a umělých výtvorů (třeba přesně do řádků vysázených monokultur nebo geometrických ostrůvků keřů) vybudovaných podle komunistických rekultivačních norem, by tady mohly být kouty divoké krajiny ponechané samy sobě s celou řadou unikátních rostlin a živočichů. Tak si to alespoň představuje odborná iniciativa geologů, botaniků, biologů, ekologů a zoologů. „Jde o to, že spontánní ekologická sukcese vede ke vzniku výrazně hodnotnějších, stabilnějších a přírodě bližších ekosystémů, než jaké vznikají po provedení technické a následně zemědělské nebo lesnické rekultivace. Navíc je to levnější,“ vysvětluje za všechny zoolog Jiří Řehounek. Na Mostecku jako na tradičním těžebním území se rekultivovalo už za Rakouska-Uherska, za minulého režimu ale těžba uhlí dosáhla takových rozměrů, že v rámci Severočeského hnědouhelného revíru dokonce vznikla tzv. česká rekultivační škola a její koncepční plán nazvaný generel rekultivací se pak u nás stal modelovou metodou, jak se zhostit neblahých následků těžby. „Zkrátka po velkém mejdanu se musí vždycky uklidit,“ říká na úvod jedna z legend rekultivací, v současnosti poradce mostecké radnice Stanislav Štýs. Svoje letité angažmá v kraji považuje rozhodně za úspěšné: na Mostecku se dají najít nejen parky s lavičkami, ale i vzrostlý prales (nehledě na pásy země, kde už není zásah člověka do krajiny téměř poznat). Nejstarší díla, započatá v šedesátých letech, už dokonce přinesla opravdové lesy, které obklopují

24

Tolik rekultivací jako teď v Česku nikdy neprobíhalo.

regulérní pole s rybníky. Navíc vznikla celá řada jezer, která by sem měla vrátit původní vlhčí klima, a s těmi budoucími mají představovat i jistou zásobárnu vody pro širší okolí. „Větší podíl nějaké samovolné obnovy krajiny si neumím vůbec představit, vždyť les vzniká celá desetiletí. A do pralesa si lidé na procházku zkrátka nevyjdou,“ říká Štýs.

Jsem rád, že jsem rád Jak se vlastně místním na bývalých výsypkách žije? Udusaná polní cesta vede kolem malého parkoviště strmě kamsi dolů: skrz koruny stromků se blyští jezerní hladina mezi Mostečany populární „oddechové“ nádrže Matylda. Na břehu je cedule s nápisem „Koupání jen na vlastní nebezpečí“ a kolem betonového okraje se vine horká novinka – šestikilometrová asfaltová dráha po břehu jezera pro milovníky rychlé jízdy na kolečkových bruslích. Dnes je jich tady v pozdním odpoledni kolem třicítky. „To je úžasné, vždyť až dosud, když jsme si chtěli jít zabruslit, museli jsme jet až do Prahy do Podolí,“ raduje se muž kolem třicítky s modrou helmou na hlavě a dlouhými odrazy uhání do dalšího kola. Spokojený je i starší šedovlasý manažer. „Víte, já jsem se vrátil po šestnácti letech a nemůžu to tady vůbec poznat. Tehdy vidět tolik stromů byla

úplná vzácnost,“ říká. Další bruslaři by tady v budoucnu rádi viděli nový zimní stadion nebo třeba obnovené vesnice. Jenže to je vzdálená pohádka, stejně jako nějaká opravdová divočina. „Prozatím jsme rádi, že už na ty strašné lomy není alespoň vidět,“ říká jeden z odpoledních sportovců. Za hlavní silnicí se nachází země nikoho: kilometry křovin a bříz protkaných trubkami a opuštěnými ubikacemi s vymlácenými okny. Za litvínovskou chemičkou se pak z monumentální vyhlídky na celé Mostecko cesta krkolomně svažuje kolem místní výsypky ke dvěma rybníkům – uměle zatopeným důlním jamám na dohled od obce Mariánské Radčice: na jejich březích vyrůstá rákosí, na hladině pluje párek kachen s bílými labutěmi a v houštinách se rýsují záda místních rybářů. V tajemných vodách zrekultivovaných rybníků se už stačili uchytit nejrůznější vodní živočichové – hlavně pro místní lovce atraktivní kapři, štiky a úhoři. „Dnes neberou,“ hlásí nervózně hned zkraje jeden z nich. „Mně to ale nevadí. Jsem rád, že jsem rád,“ říká po chvíli přemýšlení. „Koukám na klidnou vodní hladinu s ptáky, ne na špinavý lom s uřvanými bagry. Toho jsme si užili už víc než dost.“

Kdo s koho V současnosti operují na Mostecku dvě uhelné společnosti – Severočeské doly a Mostecká uhelná (přejmenovaná na Czech Coal). Obě firmy mají ze zákona povinnost odtěženou a pro těžaře už nepotřebnou krajinu dát znova do pořádku. Podle zisku musejí ukládat adekvátní peníze do zvláštního rekultivačního fondu (na zahlazení starých škod přispívá stát) RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

česko – za třináct let své existence vynaložila na rekultivace třeba bývalá Mostecká uhelná 3,2 miliardy korun. A i když jsou u Czech Coal jako ostatně u všech těžařů „zamilovaní do bagrů“, dnešní způsoby těžby prý mají i pozitivní rozměr. „Převažuje ukládání odtěžené zeminy zpátky do lomu, takže často odpadá zakládání či rozšiřování výsypek v otevřené krajině,“ říká mluvčí společnosti Czech Coal Liběna Novotná. Navíc se dnes rekultivace provádí v součinnosti nejen se státní správou, ale i s přilehlými obcemi. Právě proto mohly v Mostě vzniknout třeba zmíněný autodrom či jezero Matylda. „Občany spíš zajímají takovéhle věci než nějaký odborníky ceněný ostrůvek divočiny, který se jich moc nedotýká,“ říká vedoucí mosteckého odboru životního prostředí Vladimír Pátek. „Ještě nedávno jsme nemohli kvůli žluté mlze otevřít okna. A dodnes vlastně vězíme v bodě nula – místní lomy ukončí těžbu až za dalších čtyřicet let,“ přibližuje náladu u dolů úředník. Podle údajů ministerstva životního prostředí se v celých Čechách rekultivují plochy o rozloze blížící se ke třem stovkám kilometrů čtverečních. A  podle ředitele odboru ochrany horninového a půdního prostředí Martina Holého je každá rekultivace úspěšná. Drahé technické rekultivace pomocí rozsáhlých terénních úprav se spíš hodí do obydlené krajiny, laciné sukcesivní rekultivace jsou naproti tomu náročné na čas a fungují jen na malých plochách, jako jsou třeba bývalé pískovny. „Je důležité, aby rekultivace zahrnovaly jak přírodě blízké ekosystémy, tak území využitelná pro rekreaci i pro hospodaření. A taky aby místní vzali nově vytvořené území za své. Aby v  něm

A stromy už jste viděla? (Bruslařská dráha u nádrže Matylda)

měli svou ves, svůj dům, své koupaliště, svůj kopec a les a své přírodní unikáty,“ vysvětluje Martin Holý. Z hlediska ochrany přírody jasně vyhrávají desítky maloplošných zvláště chráněných lomů, hlinišť či pískoven. „Třeba na jihu Čech či Moravy je řada zatopených pískoven chráněna a slouží jako zdroje pitné vody. Na Mostecku naopak jistě

vyniknou spíš vinice či hipodrom na výsypkách,“ líčí Martin Holý. „Třeba v Německu panuje zvyk nechat vždy aspoň část krajiny napospas přírodě. Zvyk je to dobrý. Ať čas ukáže, co je pro krajinu lepší,“ dodává Martin Holý. Q Jan Brabec foto matěj stránský ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

25

česko

úspěch

Udržet svět pohromadě Sdružení Gaudia nabízí vzácné služby pro pacienty s rakovinou

S pacienty jsme partneři. (Chladová)

f ot o kare l c u d l í n

Z

 této mladé ženy přímo sálá energie a pohoda. Bílý plášť jí dodává autoritu, ale neubírá jí nic na bezprostřednosti. Ve své miniaturní kanceláři v pražské Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského právě s úsměvem pokládá telefon. „Dobrá zpráva. To bylo ministerstvo zdravotnictví, zřejmě dostaneme další dotaci. Poslední dobou se nám daří,“ říká. A je to dobrá zpráva především pro pacienty s rakovinou. Protože Jana Chladová a několik jejích kolegyň a kolegů ze sdružení Gaudia proti rakovině jim nabízí v našich poměrech velmi vzácné služby. ↓ inzerce

26

Rohlík, čaj a terapie Terapeuti z Gaudie přicházejí na scénu, když se člověku rozpadá svět. Diagnóza „rakovina“ už zazněla nebo se vznáší ve vzduchu, operace se blíží nebo už pacient zažívá pooperační trauma z neodvolatelných změn vlastního těla. „Je hrozně důležité přijít k pacientovi včas. Být u něj od začátku a provázet ho vším, co se s ním v průběhu léčby děje a bude dít. Pomoci mu zmobilizovat vnitřní síly,“ vysvětluje Chladová. „A tady v nemocnici to tak funguje – nabídnou vám psychoterapii jako samozřejmou součást léčby, jako když vám k snídani přinesou třeba rohlík a čaj.“ A to je v našich poměrech výjimečné – v řadě nemocnic žádná psychologická péče pro onkologické pacienty nefunguje. Jinde se k lidem podle Chladové dostávají psychologové pozdě: „Až když mají pacienti vážné psychické problémy, když přestávají svoji situaci zvládat,“ říká. Snaha takové krizi předejít vypadá v  praxi takto: po ránu si terapeuti po konzultaci s lékaři a zdravotníky rozeberou pacienty a vydají se za nimi. „Důležitý je samozřejmě už první kontakt,“ popisuje Chladová. „Představíme se jako terapeuti, nabídneme možnost hovoru o nemoci, obavách, strachu. Nestavíme se přitom do role expertů, kteří vědí, co je třeba dělat. To se odráží i v pohybech, v celkové atmosféře – zatímco lékař stojí nad lůžkem a sděluje fakta, my se k pacientům posadíme, když je jim zle, klidně je vezmeme i za ruku. Jsme partneři, kteří s nimi sdílejí jejich trápení.“

Smysl terapie má podle paní Chladové dvě základní roviny: dá pacientovi prostor k  vyjádření vlastních obav a přání a může být základem pro hledání alespoň dílčích řešení. „Rakovina je u nás ještě stále hodně stigmatizující nemoc – je automaticky spojovaná se smrtí a vylučuje pacienta z normálního života. I blízcí lidé se často neumí k pacientům chovat – jsou vyhýbaví, přehnaně soucitní, neupřímní,“ říká Chladová. „A přistupuje k tomu strach z bolesti, ze smrti, obavy z rozpadu manželství, konce kariéry… O tom všem s pacienty mluvíme. A snažíme se společně přijít na to, co konkrétního, třeba i zdánlivou drobnost, mohou udělat, aby se cítili lépe.“ A někdy stačí upřímnost. Obavy z přijetí ostatními ničily vysoce postaveného manažera, který měl po operaci nádoru vývod z tlustého střeva. Nedovedl si představit, že se vrátí do práce, povede porady za přítomnosti několika lidí, včetně mladých kolegyň, a bude přitom myslet na to, že vývod může být zdrojem zápachu nebo nepříjemných zvuků. „Dospěli jsme během hovorů k tomu, že nejlepší bude zkusit naprostou otevřenost. Prostě ostatním popsat průběh nemoci i léčby, problémy, které jsou s tím spojené. A fungovalo to – ostatní to přijali,“ vzpomíná terapeutka na jeden z případů. A terapeuti plní ještě další důležitou roli – o pacientech mluví s lékaři a sestrami, diskutují o tom, jak sdělovat diagnózu, co který pacient unese, nakolik je vnímavý nebo labilní… A hovoří o tom i s rodinami pacientů. „Lékaři sdělili manželovi diagnózu jeho ženy: terminální stadium rakoviny, nejvýše tři měsíce života. Přišel se s námi poradit, zda a jak jí to říci,“ líčí Jana Chladová. „Radili jsme mu, jak opatrně zjišťovat, co si paní sama přeje. A výsledek? Ulevilo se všem – paní přesně odhadla svůj stav a přála si o tom se svými blízkými mluvit. Smířit se s tím, chovat se upřímně a prožít hezké poslední Vánoce.“ Sdružení Gaudia proti rakovině pracuje u Milosrdných sester třetím rokem. A svoje služby bude nabízet i v dalších nemocnicích. V létě totiž sdružení dostalo na tuzemské poměry převratnou finanční injekci: americká nadace Bristol-Myers Squibb zkoumala, jak podpořit péči o  onkologické pacienty v Česku, a vybrala si Gaudii. „Dostali jsme přes milion a půl korun a můžeme přijmout nové terapeuty,“ shrnuje Jana Chladová. „Před podpisem je nyní smlouva o spolupráci s vinohradskou nemocnicí.“ Práce jí přináší ještě mnohem víc než jen radost ze současného úspěchu. „Rozhovory s pacienty pochopitelně působí i na mě. I já si nutně musím uvědomovat vlastní smrtelnost a učit se znovu a znovu se s ní vyrovnávat. Jinak bych tu práci nemohla dělat dobře.“ Q Michal Komárek On-line rozhovor s J. Chladovou 28. 4. od 11 hodin na http://respekt.ihned.cz/rozhovory

RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

ekonomika ZADLUŽOVÁNÍ

str. 27

ČSA

str. 30

Zavřete oči, mejdan začíná

Rusové ČSA nezískají, zatím

Ondřej Kundra, luděk niedermayer

jaroslav spurný

Namísto rychlého přijetí eura se chystají poslanci Česko pořádně zadlužit.

Aeroflot je v tuto chvíli v privatizaci ČSA mimo hru. To však neznamená, že se k nim nemůže dostat později.

ZADLUŽOVÁNÍ

Zavřete oči, mejdan začíná rychlé přijetí eura a vymění ho za obrovské rozpočtové schodky a zadlužení, které nemá v novodobé historii země obdoby.

Faktor voleb

Tak na dluh, pane kolego. (Kalousek s Paroubkem) foto milan jaroš

Poslanci pod pláštíkem krize rozjíždějí velkorysé předvolební nákupy

RESPEKT. CZ

Vypadá to, že poslanci už před předčasnými volbami nic důležitého nestihnou, ale opak je pravdou. Dosluhující zákonodárci totiž právě teď stojí před nejdůležitějším rozhodnutím své tříleté kariéry. V e-mailové schránce každého z nich přistály dvě desítky návrhů převážně z dílny ČSSD, jak řešit současnou krizi. Pod nálepkou „protikrizová opatření“ se ovšem skrývá pokus prosadit do rozpočtu nejrůznější předvolební dárky, které samozřejmě nebudou zadarmo. Jejich přijetí či odmítnutí rozhodne, zda se Česko definitivně vzdá myšlenky na

Před pádem vlády to vypadalo jasně. Nejen byznys, ale postupně i zdejší politici začali pomalu přijímat názor, že Česko by mělo přijmout euro už v roce 2013. Nyní se ale zdá, že je vše jinak. „Začal jsem se na tento problém dívat jinak než před tři čtvrtě rokem,“ odpověděl minulou neděli v televizní debatě lídr opozice a zatím nejhlasitější zastánce jednotné evropské měny Jiří Paroubek na otázku, zda bude ČSSD prosazovat rychlé přistoupení k euru. Vzápětí vysvětlil důvody „velkého obratu“: přijetí eura Česko zavazuje ke spoutání rozpočtových schodků na tři procenta HDP a splnění těchto podmínek by budoucí vládu výrazně drželo na uzdě ohledně výdajů z eráru. To by prý vedlo k „seškrtání důchodů a sociálních výdajů“, což je podle lídra sociální demokracie v době finanční krize, která dopadá především na chudé, „nepřijatelné“. Něco podobného jsme tu už jednou měli. S podobným argumentem – „ohledem na sociálně slabé“ – ČSSD společně s ODS úspěšně torpédovala euro tři měsíce před posledními parlamentními volbami v roce 2006. Tehdy poslanci napříč stranami prosadili změny, které zemi výrazně zadlužily (předvolební dárky v podobě dvojnásobného rodičovského příspěvku nebo vyšších sociálních dávek udělaly v rozpočtu šedesátimiliardovou „sekeru“), a tím pádem odsunuli přijetí eura, pro které dříve vláda sociálních demokratů stanovila termín rok 2009 či 2010, na neurčito. Přesně to by se teď a v daleko větší míře mohlo opakovat. Hlavní problém přitom není odsunutí jednotné evropské měny, ale to, jakým způsobem →

27

ekonomika audit

Konec stimulů, škrty a ČEZ Předseda lidovců Jiří Čunek si zvolil ceny elektřiny a propojenost politiky s ČEZ za předvolební téma. Způsob, jakým téma uchopil, je ale velmi nešťastný. Místo aby si sehnal erudované poradce a opravdu se připravil, jeho rozklady jsou eufemisticky řečeno amatérské. Přitom některá diskusní témata, která se týkají ČEZ, jsou zcela legitimní. 1. Stát (a další akcionáři) si mohou brát z ČEZ vyšší dividendu. Přinejmenším je to legitimní téma k diskusi. 2. Další akvizice a investice v zahraničí jsou také diskutabilní. Je prostě legitimní žádat, aby firma více investovala doma a do úspor. A strategické propojení s maďarským MOL musí být po vstupu ruského investora do MOL přehodnoceno. 3. Už vůbec není pochyb o smyslu diskuse o propojení firmy s vysokou partajní politikou. 4. S pokusy o cenovou regulaci je to nejproblematičtější. Jedná se o celoevropské téma. Mysleme si, co chceme, lze ale čekat, že v celé Unii se v rámci zhoršujících se sociálních dopadů krize začne o regulaci diskutovat. I to je ale vlastně legitimní téma. V Evropě totiž není nikdo ochoten investovat do efektivních přeshraničních propojení (tzv. interkonektorů) a bez nich je společný trh s elektrickou energií stejně pouhou iluzí. \ Schodek rozpočtu se může vyhoupnout na 200 miliard korun. To ale platí pouze v případě, že ekonomika poklesne o pouhá dvě procenta, jak předpovídá ministerstvo financí. Poklesne-li třeba o čtyři procenta, bude schodek daleko vyšší. Co to znamená? Debata o oživujících balíčcích a stimulech de facto končí a čeká nás období rozpočtových škrtů. Otázkou je pouze jejich ostrost či hloubka. Podobně k věci přistupuje Německo, které také ve světle zhoršujících se čísel odmítá další rozpočtové stimuly. Komentátor deníku Financial Times Martin Wolf upozorňuje na to, že Británie bude mít letos a v příštím roce rekordní rozpočtový deficit okolo 12 procent HDP. Podle Wolfa má Británie nejpropastnější rozpočtový schodek, ale Německo zažívá nejpropastnější propad ekonomického růstu. Ve velké ekonomice, jakou je Německo, lze snad o nějakých stimulech ještě uvažovat. V případě Česka je to zbytečné. Rozpočet postavený na odhadu růstu plus 4,8 procenta je sám o sobě jedním z největších evropských stimulů. Na řadě jsou škrty. Jan Macháček

každý den nový audit jana macháčka na www. RESPEKT.CZ

28

→ se to děje: masivním zadlužením. „V parlamentu

nyní leží v souvislosti s řešením dopadů krize řada návrhů, jejichž přijetí by znamenalo velké zvyšování rozpočtových schodků v dalších letech, a tím pádem i velké zadlužení země,“ říká místopředseda poslaneckého rozpočtového výboru Pavel Hrnčíř (ODS). „Podobně jako před volbami v roce 2006 bude tlak na jejich přijetí.“ Plánované vysoké zadlužení by se jistě dalo obhájit, kdyby šlo podobně jako v řadě evropských zemí o investice do modernizace a budoucí větší konkurenceschopnosti (například podpora vědy a výzkumu, reformy univerzit nebo penzí). Jenže většina poslaneckých návrhů jen roztáčí spirálu dalších povinných výdajů v podobě různých dávek (vyplacení třináctého důchodu, zvýšení přídavků na děti či nemocenské, zrušení zdravotních poplatků nebo zvýšení porodného). Ty jsou ale u nás (jak potvrzují MMF nebo Světová banka) již teď výrazně přebujelé a vedou lidi k pasivitě. Jisté je, že kdyby všechny návrhy prošly, zvýšilo by to rozpočtový schodek zhruba o sto miliard. A to každý další rok, i po odeznění krize. Že se k tomuto scénáři nyní schyluje, dává tušit mlhavost, s jakou dnes politici odpovídají na otázky, kdy by chtěli rozpočtový schodek vrátit zpět ke třem procentům HDP, a tedy ke splnění tzv. maastrichtských kritérií nutných k přistoupení k euru (tak jak tomu bylo až do loňského roku). „Na to nedokážu odpovědět. To bude záležet na tom, co teď odhlasujeme,“ říká poslanec ODS Hrnčíř. „Obecně řečeno, naše strana je pro to, aby se nezačalo zbytečně rozhazovat.“ Znamená to tedy, že ODS nepodpoří například návrhy ČSSD na výrazné zvýšení různých sociálních dávek? „To vám nedokážu říct,“ říká delegát. „Je tu ten faktor voleb, o všem budeme ještě jednat.“ Jasné není ani to, z čeho by chtěly partaje v dalších letech svoje dluhy platit. ČSSD, která dnes většinu předvolebních dárků navrhuje, chce rozpočtové propady sanovat zvýšením daní pro bohaté. Podle propočtu ekonomů by to ale vyneslo maximálně několik miliard korun, stále by tu tedy zbýval schodek v řádu několika desítek miliard. Čím ho umořit, na to dnes sociální demokraté nedokážou odpovědět, jen velmi obecně říkají, že „vydáváním státních dluhopisů“. Klíčová otázka každopádně je, jestli se máme zadlužování vůbec bát a zda pro nás představuje nějaké riziko.

Budapešť je blízko Situace ve většině zemí Evropské unie nebyla před začátkem krize tak zlá, jak se nyní někdy říká. Průměrný evropský schodek byl kolem dvou procent a  řada států hospodařila s  nemalými přebytky (Finsko i Dánsko dokonce nad tři procenta HDP). Česko bylo jednou z disciplinovaných zemí. Schodek v loňském roce kolem 1,5 % a celkový dluh pod 30 % z Česka činil fiskálně bezproblémovou zemi. Bohužel letošní rozpočet nijak nezohlednil zpomalení ekonomiky a dodnes nebyl významně korigován. Navíc realita, ve které v letošním roce budou vládnout prakticky tři různé vlády, není lístkem do klubu disciplinovaných zemí. Jakékoli letošní odhady jsou sice jen hrubými nástřely, i tak ale ukazují na možnost deficitu kolem 150 miliard. Je to hrozivá, ale v dnešním EU stále ještě celkem střídmá částka (kolem čtyř procent HDP). Slibované „protikrizové balíčky“ ji ovšem mohou ještě asi o jedno procent navýšit. A koneckonců sku-

Pod nálepkou protikrizových opatření poslanci plánují největší zadlužení Česka v novodobé historii. tečnost, že tento schodek nebude figurovat na čelních příčkách letošní evropské hitparády fiskálních propadů (tu obsadí zřejmě až dvojciferné deficity), neznamená, že zaplacení dluhu bude snadné. Naopak, trh, a to nejen ten náš, již nyní ukazuje známky neochoty současné obrovské (proti minulosti až trojnásobné) deficity financovat. Hrozbou, která může ovlivnit i zdejší pokrizovou situaci, je navíc rostoucí úrok státních obligací, jenž může notně zatížit rozpočty na mnoho dalších let. Důsledkem rostoucího zadlužení státu a vyšších úroků bude, že správce státní pokladny každý rok začne sestavování rozpočtu vyhrazením peněz na placení úroků z dluhu, které budou o desítky miliard vyšší než nyní. Skutečné riziko dnešní situace však tkví jinde. Nejenže v předvolební atmosféře budou politici vstřícní k různým „protikrizovým“ výdajům, bez ohledu na budoucí zadlužení. Navíc na rozdíl od RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

ekonomika glosa

4 000 000 000 000

Heslo zní: vychovat z každého pasivního občana. foto karel cudlín

„správných protikrizových politik“ v drtivé většině nejde ani o opatření jasně protikrizová (což se týká zejména návrhů v oblasti sociálních dávek), a  zejména nejde o  opatření dočasná. Zakládají tedy riziko trvalého a vysokého nárůstu výdajů státního rozpočtu. Podezření ještě posilují útržky z volebních programů některých stran, jež se dostaly v minulých dnech na veřejnost. Přitom se prakticky přes noc Česko proměnilo z poněkud arogantního premianta ve středoevropském teritoriu na zemi, která je alespoň dle aktuálního výhledu Mezinárodního měnového fondu nejvíce ohrožena poklesem ekonomiky (pokles 3,5 % prognózovaný pro nás je dokonce horší než plánovaný výhled pro Maďarsko). Pouštět se v takové situaci v malé otevřené ekonomice s plovoucím kurzem do fiskálního dobrodružství s vysokými deficity je vskutku trestuhodný hazard, který kromě hrozby zadlužení následujících generací může přinést již záhy propady hodnoty koruny s důsledky, jež povedou k opravdu vážné krizi, jakou nyní vidíme třeba v Maďarsku.

Zatáhněte za brzdu Ve hře sice není přímo státní bankrot, ale i tak by obezřetnost při přístupu ke krizovému řízení státní pokladny měla nastoupit okamžitě. Na řadě RESPEKT. CZ

je především ministr financí, který by se neměl snažit zvyšovat schodek letošního rozpočtu a měl by vyzvat poslance, aby nepřijímali žádný návrh, který by zemi v dalších letech neprozíravě zadlužil. Odstupující strážce státní pokladny Miroslav Kalousek (KDU-ČSL) škrty sice naznačuje, žádný tlak na své kolegy však zatím nepředvedl a o věci nechce – bez jasného vysvětlení proč – mluvit. Hodně teď tedy bude záležet na jeho nástupci. Ačkoliv půjde o „úřednického“ ministra bez politické podpory, šanci na sestavení šetrného a přehledného rozpočtu na další rok, který by nevyloučil ani přijetí eura v nejbližším možném termínu, stále má. Největší otázkou je však směřování této země po volbách. Je jak politicky, tak i ekonomicky legitimním sporem, jestli má být stát „malý“, nebo „velký“. Tedy zda mají být daně nízké a spolu s nimi je žádoucí i úzký rozsah činností, které stát pro občany vykonává, nebo naopak. To, co by však mělo být vždy zapovězeno, je kombinace vysokých výdajů a nízkých příjmů. To je cesta k vysokým deficitům. A zároveň platí, že přesně to dnes poslanci napříč stranami plánují udělat. Dobrá zpráva je, že stále ještě máme šanci zatáhnout za záchranou brzdu. Q

Krychli jednodolarových bankovek vysokou zhruba 157 metrů, dálnici, která by osmkrát obtočila rovník, nebo rýži pro celý svět na 10 let by se dalo pořídit za peníze, o které přišel finanční sektor ve finanční krizi. Alespoň tak to vidí Mezinárodní měnový fond ve svém posledním odhadu celkové útraty za prostopášný finanční večírek. Na účtence stojí: čtyři biliony dolarů. Ve skutečnosti svět přišel o peníze, které nikdy neměl. Hodnota aktiv s podceněným rizikem byla od počátku nižší a nyní jen dochází k tomu, že se smazávají vzdušné zámky, o kterých snili všichni ti, kteří si kupovali natisíckrát semleté hypotéky do šmodrchanců, jimž nerozuměly ani ratingové agentury. Někde jsem četl, že v nejsložitějších případech strukturovaných kreditních produktů bylo možné v pátek odpoledne spustit na výkonném počítači model počítající rizika a v pondělí ráno po víkendu skončilo počítání. Možná jde o nadsázku, ale hezky to ilustruje složitost kreativního finančního inženýrství. Kdo o tyto smyšlené peníze přijde? Ten, kdo se nechal napálit a půjčil peníze příliš levně na příliš rizikové hypotéky a jiné půjčky. Banky (a tedy jejich akcionáře) to přijde na 2,5 bilionu dolarů. Zatím zaplatily za svůj účet třetinu. Současná finanční krize představuje takovou smršť, že velká část bankovního světa by zcela zmizela, pokud by ztráty měli hradit jejich akcionáři. Jenže banka není sklárna, a aby se předešlo dezintegraci ekonomiky v globálním měřítku, musely přispět na zmíněnou útratu vlády mnoha zemí, resp. obyvatelé těchto zemí, kteří platí daně (nebo je budou platit v budoucnosti). Velká část útraty k zaplacení je ještě čeká. Něco budou schopny zaplatit banky ze svých dalších zisků, ale přesto bude potřeba dodat americkým bankám kapitál za 500 miliard dolarů, evropským dokonce 725 miliard dolarů, pokud by se jejich parametry měly vrátit na úroveň z poloviny 90. let. Na hedgeové fondy a další investory připadá účet za 1,5 bilionu dolarů. Zatímco bankám draze pomáhá viditelná ruka veřejnosti, na hedgeové fondy se pořádá hon na čarodějnice. Přitom si manažeři a klienti hedgeových fondů musejí na rozdíl od bank pomoci sami. A navrch se jim dostane regulace, která je dále přidusí. Tím však sčítání nákladů finanční krize nekončí. Akcie bank s sebou strhly i zbytek trhu. Celosvětová tržní kapitalizace firem obchodovaných na burzách klesla od poloviny roku 2007 do dneška o 26 bilionů dolarů. Ze světa se vypařilo bohatství větší než 17násobek hodnoty celé české ekonomiky od Aše až po Hrčavu. David Marek

Autor je hlavní ekonom Patria Finance.

Ondřej Kundra, Luděk Niedermayer

29

ekonomika ČSA

Rusové ČSA nezískají, zatím Nad soutěží o České aerolinie stále visí otazník f ot o Č T K

P

oprvé v tomto tisíciletí česká vláda vyslyšela varování svých tajných služeb a vyřadila rizikového zájemce o privatizaci. „Obětí“ se stal ruský Aeroflot, jehož vstup do Českých aerolinií označili experti za hrozbu pro bezpečnost republiky. Na oslavy u závor pro Kreml je ovšem ještě moc brzy. V soutěži o největšího českého leteckého přepravce totiž zůstali už jen dva zájemci, o jejichž možnostech a úmyslech není vůbec jasno. Podle řady expertů je velmi pravděpodobné, že se ČSA u vítěze příliš neohřeje a ten je prodá dál. Takže se Aeroflot – podobně jako při privatizaci maďarské letecké společnosti Malév – možná zakrátko vrátí zadními dveřmi.

Už je toho moc Politici vyřazení Aeroflotu nekomentují a informace, které je k rozhodnutí vedly, jsou tajné. Z neoficiálních zdrojů však lze o pozadí verdiktu soutěže získat jistý obrázek. Hlavní roli v  rozhodnutí hrály bezesporu zprávy BIS a  rozvědky upozorňující vládu na vzrůstající příliv ruského kapitálu do Česka. Že Rusko hraje o vliv ve střední Evropě, říkají tajné služby už nějakou dobu. Stejně tak není žádnou novinkou, že k nám pod krytím ruských investic přicházejí také tamní špioni. Podle informací z nitra BIS upozornili zpravodajci vládu, že i když sám o sobě není prodej ČSA do rukou Moskvy až tak závažným rizikem, v souvislostech s ruským zájmem o tuzemská strategická odvětví se hrozbou stává. Dá se to ukázat na konkrétních příkladech. Rusové tu v poslední době koupili několik důležitých podniků v čele se Škodou jaderné strojírenství. Podle zpravodajců mají evidentní zájem vstoupit do tuzemských rafinerií, zajímají se o nákladní dopravu Českých drah a podniky zabývající se vývojem nanotechnologií. Vstup do privatizace aerolinek a deklarovaný zájem o koupi ruzyňského letiště už podle tajných služeb signalizovaly nebezpečí, že se staneme příliš ekonomicky závislými na Kremlu. Pokud jde o  samotný Aeroflot, měly tajné služby dvě zásadní výhrady. Nečitelnou strukturu menšinového majitele a propojení ruských podniků ve vlastnictví Kremlu s aktivitami tamních tajných služeb. Jinými slovy, experti měli strach, že na strategické ruzyňské letiště, kde ČSA sídlí, přijde pod krytím uniformy Aeroflotu zástup ruských špionů. Navíc zprávy upozorňovaly na ekonomické problémy Aeroflotu a na jeho problémy se zajištěním bezpečnosti letů. Spolu s ruským zájemcem byla ze soutěže vyřazena i  společnost Odien. Neprůhledná firma, která vznikla v Česku, je spoluvlastněná bohatou tureckou rodinou, stojí za ní nečitelný – údajně americký – kapitál a její mateřské firmy sídlí na

30

Z Lusaky na české nebe. (Šimáně)

Pokud zvítězí česko-islandský favorit, půjde jen o překupníka. A další scénář může být „jako v Maďarsku“. Kajmanských ostrovech nebo jsou schránkou v Nizozemsku. Zajímavá je jedna věc, společnost Odien je personálně propojená s jiným účastníkem soutěže o ČSA, tuzemským konsorciem Unimex Group – Travel Service. Podle názoru tajných služeb mohla prostě jen krýt Unimexu v soutěži záda a zvýšit jeho naději na výhru. A právě o této naději musí být v debatě o další budoucnosti ČSA bez ruského kapitálu řeč.

Pro černou práci Konsorcium Unimex Group – Travel Service se po vyřazení Rusů stalo podle expertních analýz hlavním favoritem soutěže. Druhý kandidát postupující do dalšího kola výběru – Air France – má poměrně velké finanční problémy, skončil loni ve ztrátě, a  navíc jej trochu diskvalifikuje fakt, že na počátku devadesátých let už České aerolinie vlastnil; nejenže je nijak ekonomicky nezvedl a ne-

investoval do nich, ale po dvou letech ztrátovou firmu prodal s ostudou za korunu zpět Fondu národního majetku. Do čela Air France sice mezitím nastoupilo nové vedení, nicméně firma nedávno koupila nizozemskou leteckou společnost KLM, takže se neočekává, že by Francouzi měli dost kapitálu na další investice. Firma Unimex není příliš známá. Její většinový vlastník Jiří Šimáně patří do spolku lidí, kteří získali své podnikatelské ostruhy v komunistických Podnicích zahraničního obchodu a po revoluci – vybaveni zkušenostmi ze zahraničí a dobrými kontakty – privatizovali poměrně velkou část státního majetku. Řada z nich dnes patří mezi zdejší miliardáře (Andrej Babiš, Richard Háva, Ladislav Adamec mladší a další). Jiří Šimáně (60) pracoval patnáct let ve Strojexportu, potom šéfoval v Lusace vývozní firmě Prago a po roce 1990 začal podnikat především v cestovním ruchu. Dnes se jeho majetek odhaduje na deset miliard korun a samotný Unimex je považován za úspěšnou společnost v cestovním ruchu. Přesto experti pochybují, že by byl schopen dát dohromady alespoň tři miliardy na koupi ČSA a hlavně pak finance (podle expertů půjde minimálně o dalších pět miliard korun), které by dostaly aerolinky z jejích ekonomických potíží. Unimex není jen prostým členem soutěžního konsorcia, Šimáněho firma má i majetkový podíl v partnerské společnosti Travel Service. Většinovým majitelem Travel Service je přitom islandská letecká společnost Icelander, která se potácí ve velkých potížích. Tak proč se o konsorciu mluví jako o favoritu soutěže? Mediálně je brána za jediného seriózního uchazeče společnost Air France. Nicméně ta, jak už bylo řečeno, má finanční potíže. Spekulace o Unimexu coby možném vítězi pocházejí ze zákulisních signálů a náznaků. V logice věci je, že na poměry v ČSA nepříliš solventní Unimex se bude k ČSA chovat jako krizový manažer. Aerolinie jsou ve vážných finančních problémech a Unimex udělá za stát nepříjemnou práci. Propustí řadu zaměstnanců, jiným navrhne snížení platů, prodá nevyužitá letadla a  ekonomicky očištěné aerolinky prodá dál. Bude jen pouhým překupníkem a  aerolinky může prodat komukoli. Pokud v tomto druhém kole „privatizace“ vstoupí do hry zase Aeroflot, vláda už nebude mít žádný nástroj, jak by prodeji soukromé společnosti do rukou Kremlu zabránila, stejně jako Gyurcsányův kabinet v  Budapešti. Tamní vláda prodala před třemi lety své aerolinky britské společnosti, a jak se na počátku letošního roku ukázalo, za vším stál jeden z ruských oligarchů, který letos v lednu prodal firmu ruské státní bance. Q Jaroslav Spurný

RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

RESPEKT. CZ

31

svět USA

str. 32

ČEČENSKO

str. 34

BĚLORUSKO

Jak utopit právníka

Mír ještě nezačal

Když to nejde po zlém

jiří sobota

jaroslav veselý

R. Bzonková, t. lindner

Po 11. září schválilo několik právníků metody mučení vězňů. Časy se změnily a jim teď možná hrozí vězení.

Rusko oficiálně ukončilo válku v Čečensku. Moc má nyní v rukou proruský prezident Ramzan Kadyrov.

str. 35

Evropa mění postoj k Bělorusku, kterému jako několika dalším zemím nabídla projekt Východního partnerství EU.

usa

Jak utopit právníka

f ot o g l o be m edia / re u ter s

Prezident Obama umožnil zveřejnění výbušných materiálů a uvedl do pohybu síly, které se mu možná nepodaří zvládnout. Spojené státy míří navzdory přání prezidenta k vyšetřování členů bývalé vlády George W. Bushe kvůli mučení podezřelých teroristů.

Ztratili kontrolu. (B. Obama a šéf CIA L. Panetta)

32

Několik právníků dnes ve Spojených státech zřejmě špatně spí. Rozhodně k nim patří John C. Yoo, Jay S. Bybee, Steven G. Bradbury nebo William J. Haynes II., kteří se podíleli jako poradci různých ministerstev na sepisování právních rozborů, tzv. memorand, zveřejněných ve Washingtonu předminulý týden. Právní rozbory sloužily v napjaté atmosféře po teroristických útocích z 11. září 2001 jako podklad pro rozhodování nejvyšších představitelů tehdejší vlády George Bushe o tom, zda mohou agenti CIA a další vyšetřovatelé při výsleších podezřelých teroristů používat netradiční techniky, mezi nimi odpírání spánku nebo simulované topení, tzv. waterboarding. Poradci došli chladným právnickým jazykem k názoru, že např. týden trvající odpírání spánku vynucené svazováním zajatých podezřelých do neobvyklých poloh nebo dušení tekoucí vodou nepůsobí vyslýchaným dostatečné utrpení k tomu, aby mohlo být považováno za mučení, a metody schválili. Pak se ale časy změnily a podle názoru odborníků jsou to dnes právě zmínění právníci, komu nejvíce hrozí, že bude ve změněné atmosféře pykat za své činy. Minulý týden to totiž ve Washingtonu skutečně vypadalo tak, že se schyluje k ustavení vyšetřovacích komisí, nebo dokonce k zahájení trestního stíhání členů bývalé administrativy, kteří mají mučení podezřelých teroristů na svědomí. Přestože Barack Obama si vyšetřování nepřeje a touží udělat za „temnou a bolestivou kapitolou v dějinách země“ tlustou čáru a přestože ho v tom podpořili i jeho vlastní demokratičtí senátoři, otevřela nová vláda Pandořinu skřínku. Charismatický prezident možná přecenil své síly, když se pokusil říci o mučení pravdu, ale doufal, že z ní nebude muset vyvodit patřičné důsledky. Poté, co prezident používání technik hned druhý den svého úřadování zakázal a jeho vlastní ministr spravedlnosti nazval waterboarding při slyšeních v Senátu mučením a vláda zveřejnila citlivá memoranda s detailním popisem drsných postupů, se daly do pohybu síly, které nemusí být snadné zastavit.

Na ústupu Zpočátku se přitom zdálo být všechno pod kontrolou. To, že se demokraté budou od způsobu vyšetřování předešlé vlády distancovat, se čekalo. První kroky nového prezidenta – příkaz uzavřít Guantánamo a tajné věznice CIA a zákaz používat „vylepšené“ vyšetřovací techniky – nikoho nepřekvapily. Nad výroky ministra spravedlnosti, označujícími vyšetřovací postupy za mučení, už se krabatila čela, protože mezinárodní konvence Spojeným státům mučení samozřejmě zakazují. Zveřejnění memorand pak definitivně protrhlo stavidla energie, která se za nimi hromadila zhruba od propuknutí skandálu týrání vězňů v irácké věznici Abú Ghraíb. Barack Obama ještě zveřejnění memorand provázel tvrzením, že si přeje na minulost zapomenout a hledět do budoucnosti. O pár dní později už musel rozzlobené agenty CIA v jejich centrále osobně uklidňovat, že jim v žádném případě nehrozí žádný právní postih, pokud se pohybovali v mantinelech, které pro ně vytyčili vládní právníci. A o dalších několik dní později již pod tlakem levicové části své strany a humanitárních organizací prezident připouštěl, že nebude stát v cestě vyšetřování nebo ustavení speciálních komisí, které se budou postupy minulé vlády zabývat. Šéfka demokratů v dolní sněmovně Kongresu Nancy Pelosiová už také zřízení takové vyšetřovací komise požaduje a prezident Obama říká, že vše má teď v rukou ministr spravedlnosti Eric Holder.

Nelze zjistit Ve hře je toho hodně. Bývalá vládní garnitura zosobněná především Dickem Cheneym se samozřejmě hlasitě brání. Hlavním argumentem bývalého viceprezidenta je tvrzení, že hrubé metody přinesly kýžené výsledky. Dick Cheney vystoupil na televizním kanále FOX News a vyzval vládu, aby kromě šokujících memorand zveřejnila také dosud utajované materiály dokazující, že během výslechů získali agenti důležité informace. „Metody fungovaly. Sedm let jsme díky nim byli v bezpečí,“ prohlásil bývalý viceprezident. RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

Taková tvrzení se samozřejmě těžko prokazují i vyvracejí. Ministryně zahraničí Clintonová se naléhání republikánů, kteří během senátního slyšení požadovali slib zveřejnění těchto materiálů, nepříliš odvážně vyhnula. Obamův šéf amerických výzvědných služeb Dennis C. Blair rozeslal nedávno svým podřízeným interní zprávu, v níž uvedl, že „z výslechů byly získány velmi hodnotné informace, které sloužily k lepšímu pochopení organizace al-Káida“. Podobné názory na účinnost metod podle amerických novinářů sdílejí i další představitelé CIA, mezi nimi i ti, kteří přesto s technikami nesouhlasí.

Výjimeční V tomto tvrzení je zakódována logika Obamovy administrativy. Americké dilema spočívá v tom, zda je způsob vyšetřování nutné posuzovat v kontextu teroristické hrozby, jak ji Američané pociťovali po 11. září, nebo naopak, zda jde o obranu principů, které nesmějí podléhat výkyvům doby. Dick Cheney a republikáni obecně mají tendenci hájit první stanovisko: hrozba byla bezprostřední, naše znalosti byly omezené, bylo lepší být horlivý než nedbalý. Barack Obama naopak zdůvodnil zveřejnění vládních materiálů před zaměstnanci CIA slovy,

zici mocnosti, která budí respekt a  úctu svých spojenců. Přesto vládní váhání se zveřejněním dalších materiálů napovídá, že by byl prezident raději, kdyby se všeobecně mělo za to, že metody stejně k ničemu nevedou. V případě dalších teroristických útoků by se mu totiž ochota svázat si předem ruce mohla v očích vyděšených Američanů nepěkně vymstít. Stejně tak si současný prezident otevřeně nepřeje další vyhrocení hádky a už vůbec ne zdlouhavé vyšetřování, které by se nutně změnilo v tuhý stranický boj ve chvíli, kdy Obama považuje za svůj hlavní problém

Pohnat někoho k odpovědnosti je téměř neřešitelný problém. (Guantánamo) f ot o pr o f i m edia . c z

Jsou tu ale samozřejmě i přesně opačné názory. Ředitel FBI Robert S. Mueller III. přikázal hned v roce 2002 svým agentům, aby se výslechů neúčastnili, a když byl vloni v rozhovoru dotázán, zda si myslí, že informace získané mučením vedly k zabránění teroristickému útoku, odpověděl, že „se nedomnívá, že tomu tak je“. Vládní mluvčí tvrdí, že metody Spojené státy poškodily a nebyly účinné. Zmíněný ředitel výzvědných služeb Dennis Blair se po prosáknutí interního memoranda opravil a dodal, že „techniky nejsou k zajištění americké bezpečnosti zapotřebí. Informace, které jsme jejich pomocí získali, jsou hodnotné, ale nevíme, zda bychom se k nim nedopracovali i jinými postupy. Zásadní je, že techniky poškodily obraz Spojených států ve světě, a škody, které napáchaly našim zájmům, daleko překračují jejich přínos.“ RESPEKT. CZ

Vládní mluvčí tvrdí, že metody USA poškodily a nebyly účinné. že „Spojené státy jsou výjimečné právě díky tomu, že jsme ochotni trvat na našich hodnotách i tehdy, když je to obtížné, nejen když je to snadné; i tehdy, když máme strach, a nejen ve chvíli, kdy je to pro nás výhodné.“ Zástupci současné vlády trvají na tom, že ústup z morálních zásad Ameriku dlouhodobě poškozuje a znamená pro ni ztrátu postavení ve světě. Distancování se od minulosti – a k tomu mělo zveřejnění memorand sloužit především – představuje pokus ukotvit Ameriku zpět na po-

hospodářskou krizi a doufá, že získá alespoň část republikánů pro své reformní projekty. Pokus o zúčtování bez placení však hrozí neúspěchem. Tlak na zahájení vyšetřování se minulý týden stupňoval hodinu po hodině. Analytici na obou stranách politického spektra se přitom shodují, že pohnat někoho k zodpovědnosti by byl ve výsledku téměř neřešitelný problém. Agenti CIA se mohou odvolávat na radu vládních právníků. Totéž mohou udělat nejvyšší představitelé vlády, jako jsou Dick Cheney nebo Condoleezza Riceová, kterým by vyšetřovatelé museli prokázat skutečný úmysl mučit. Neklidné sny tak v tuto chvíli hrozí především čtyřem vládním právníkům, kteří chladným jazykem své profese dokázali, že topení se v přívalu tekoucí vody vlastně není žádné velké utrpení. Q Jiří Sobota

33

svět čečensko

Mír ještě nezačal Rusko oficiálně ukončilo vojenskou operaci v Čečensku

Obchod místo válčení Co se vlastně událo, že válka, která trvala patnáct let a vyžádala si desetitisíce obětí, oficiálně skončila právě teď? Kadyrov ve shodě s Moskvou tvrdí, že protiteroristická operace, jak se poslední fázi války oficiálně přezdívá, byla úspěšně završena a v zemi zavládl klid a mír. Jenomže boje, i když v menší míře, pokračují dále, jen se přesunuly do sousedního Ingušska a Dagestánu, kde jim padlo od ledna za oběť 70 lidí. Minulý týden navíc rebelové v čečenské vesnici Bamut zastřelili tři ruské vojáky. Kadyrov se snaží pokračující boje bagatelizovat a ani Moskva se krvavými incidenty nenechává vyvést z míry. V době prohlubující se krize nejsou na pokračování bojů peníze, a tak se politici shodli na tom, že výhodnější než bojovat bude v této době přece jen obchodovat. Ekonomické výhody čečenské vládě přinese zejména změna statusu letiště v Grozném, které se teď stane de facto na Moskvě nezávislým mezinárodním letištěm. „Veškeré nákladní lety z Turecka a muslimských zemí se budou proclívat právě v Grozném,“ předpokládá publicistka Julie Latyninová. „Čečensko se stane daňovou černou dírou, jako tomu bylo počátkem 90. let,“ dodává. První linky z Grozného poletí do Kazachstánu, Turecka, Spojených arabských emirátů, Saúdské Arábie, Jordánska a Sýrie, tedy do zemí s početnou čečenskou diasporou.

34

f ot o pr o f i m edia . c z

S

lavíme mír a svobodu!“, „Vítězství je naše!“, „Konec války, začátek štěstí“ – takové nápisy bylo možné 16. dubna číst na transparentech v průvodech a na slavnostních shromážděních ve městech i městečkách po celém Čečensku. V tento den oficiálně skončila válka v Čečensku, Moskva začíná stahovat své vojáky a předává veškerou moc spřátelenému prezidentu Ramzanu Kadyrovovi. Po hlavním bulváru v metropoli Grozném jezdí kolony automobilů s rozsvícenými světly, jsou ověšené čečenskými vlajkami, jejich řidiči troubí a pasažéři sedící i na střechách aut střílejí do vzduchu ze samopalů. Rozjařené davy tancují na náměstích a zpívají. Prezident Kadyrov hned vyhlašuje 16. duben čečenským svátkem a před televizními kamerami se nezapomíná pochlubit, že stažení ruských vojsk je zejména jeho osobní zásluha. „Slavíme mír. A slavíme svobodu. A uctíváme naše mrtvé. Jen já jsem v bojích ztratil 420 příbuzných,“ prohlašuje prezident, který byl ještě před několika lety jedním z polních velitelů bojujících proti ruské federální armádě. Později přešel na stranu Rusů a s jejich požehnáním po smrti svého otce – a zároveň prezidentského předchůdce – uzurpoval v Čečensku téměř neomezenou moc a začal si podle kritiků budovat kult své osobnosti. Kromě toho se stal nejvlivnějším politikem v oblasti severního Kavkazu.

Jen já jsem v boji ztratil přes 420 příbuzných. (Čečenský prezident R. Kadyrov slaví konec války)

S otevřením hranic a ztrátou ruské kontroly nad Grozným se ovšem znovu prohloubily obavy, že se do Čečenska budou přesouvat islámští bojovníci a atentátníci z arabských zemí. A šanci se zřejmě pokusí využít i členové čečenských rodo-

V Grozném vyrostla největší mešita v postsovětském prostoru. vých klanů znepřátelených s prezidentem Kadyrovem. V zemi se dosud uplatňuje krevní msta a válečné křivdy jsou stále živé.

Vrátí se Rusové? Situaci v Čečensku může dále zkomplikovat plánovaný návrat ruských uprchlíků, který je jedním z hlavních bodů dohody mezi Grozným a Moskvou. V zemi dnes žije asi 30 tisíc Rusů, zatímco před začátkem války osmkrát tolik. V průběhu 90. let se wahhábité snažili vytvořit čistě islámský stát a otevřeně pronásledovali nevěřící i  pravoslavné. Ke zvratu došlo v roce 2000, kdy se k moci dostal otec Ramzana Kadyrova Ahmed. Ten razil cestu kompromisu mezi muslimy a pravoslavnými jako jedinou šanci na dlouhodobé mírové soužití s Ruskem. Symbolem čečenské vstřícnosti k  Rusům se stal letos na jaře dobudovaný pravoslavný chrám

v  centru Grozného, jehož výstavbu financoval prezident. Primátor Grozného muslim Chučijev v  něm navštívil o  pravoslavných Velikonocích půlnoční mši a prohlásil, že bude pravoslavným věřícím pomáhat v  rámci prezidentského projektu návratu ruskojazyčné menšiny do země. Oficiální vstřícnost k Rusům ovšem zdaleka nesdílejí všichni Čečenci. V Grozném vyrostla největší mešita v postsovětském prostoru nebo třeba speciální „duchovní“ nemocnice, v níž se léčí výhradně předčítáním Koránu. Islámští fundamentalisté získávají velký vliv zejména mezi mladými a není vůbec jasné, jak ruské uprchlíky po traumatech války, ve které zemřelo přes sto tisíc lidí, přijmou. Kadyrovova rétorika je navíc do značné míry jen diplomatickou taktikou. Kritici zpochybňují jeho mírumilovnost a poukazují na likvidaci bratrů Jamadajevových z prezidentovi nepřátelského klanu, z nichž jeden byl zastřelen nájemným vrahem loni v září v Moskvě a druhý před týdnem v arabském Dubaji, kde uzavíral rozsáhlé obchodní dohody. Když se čečenského prezidenta nedávno novináři ptali, jestli teď, v míru, odloží osobní pistoli, kterou stále nosívá s sebou, odpověděl: „Vždycky chodím a budu chodit ozbrojen. Není to proto, že bych se bál. Je to prostě takový můj zvyk. Čečenec beze zbraně není žádný Čečenec.“ Čečensko-ruská válka sice skončila, ale na skutečný mír a prosperitu si Čečenci ještě budou muset počkat a obrnit se přitom nejen trpělivostí. Q Jaroslav Veselý

Autor je rusista. RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

svět bělorusko

Když to nejde po zlém Proč Evropa změnila svůj přístup k Bělorusku

K

dyž to nejde po zlém, tak to tedy půjde po dobrém. Vírou v toto heslo se v těchto měsících pod taktovkou Baracka Obamy nemění pouze tón americké politiky vůči Íránu a Kubě. Stejné poznání – že nekompromisní politika izolace byla sice principiální, ale nevedla k žádným praktickým výsledkům – teď mění i evropský postoj k Bělorusku, poslední diktatuře v Evropě. Nový přístup, který se navenek projevuje především pozváním zástupce režimu Alexandra Lukašenka na summit EU 7. května do Prahy, teď koordinuje česká diplomacie. Projekt Východního partnerství EU, do kterého bylo vedle Ukrajiny, Arménie, Gruzie, Ázerbájdžánu a Moldavska pozváno i Bělorusko, měl být vrcholem českého předsednictví Unie.

Poznaná nutnost Alexandr Lukašenko se v Bělorusku v roce 1994 sice dostal k moci ve svobodných volbách. Ovšem už dva roky poté zfalšoval další volby a brzy nato začali beze stop mizet jeho političtí odpůrci. Evropská unie reagovala rychle – izolovala běloruské politické vedení. Vrcholní politici již nemohli do Unie cestovat, byla zmražena jejich bankovní konta, do Minsku pravidelně putovaly protestní nóty. Bělorusko se nemohlo stát členem Rady Evropy ani Evropské politiky sousedství a do Bruselu i Prahy pravidelně na pozvání zemí EU přijížděli představitelé demokratické opozice. Ti si na rozdíl od Lukašenka, který si bral půjčky

Výsledek dvanácti let politiky izolace byl jediný – Lukašenko se nepodíval do EU.

od putinovského Ruska a Chávezovy Venezuely, jasně přáli proevropské směřování své země. Vrcholem této politiky bylo v roce 2006 sepsání takzvaných „dvanácti bodů“. EU nabídla Bělorusku pomoc s reformami a větší ekonomickou spolupráci – ale jen poté, co Lukašenkův režim splní dvanáct požadavků, například propustí politické vězně, povolí svobodná média, umožní demokratické volby. Minsk návrh ignoroval a zůstal tak v izolaci. Na rozdíl od USA však Evropa vůči Bělorusku nepřistoupila k ekonomickým sankcím – například německé firmy šily uniformy běloruským vojákům, do Běloruska vstoupily rakouské banky. Většinu ve všech podnicích – i v těch s ruskou účastí – si však v přísně regulované ekonomice udržoval běloruský stát, a tím pádem lidé těsně spjatí s Lukašenkem. Výsledek dvanácti let této strategie byl jediný – Alexandr Lukašenko se nepodíval do zemí EvropRESPEKT. CZ

ské unie. Brusel si udržel morální neposkvrněnost, ovšem situaci v Bělorusku nedokázal nijak ovlivnit. Stát, který se po rozšíření v roce 2004 ocitl na východní hranici Unie, se jen dále těsněji přimykal k Rusku. Strach z toho, že Rusko svého souseda úplně pohltí, a definitivní poznání skutečnosti, že předchozí politika selhala, přivedl vloni státy Evropské unie k obratu v politice. Do Bruselu i do Prahy sice nadále přijíždějí běloruští disidenti, jenže Unie se rozhodla otevřít i druhý diskusní kanál a začala jednat i s oficiálním  Lukašenkovým režimem. Lukašenko vloni v létě na první smířlivé signály z Bruselu opravdu reagoval – propustil tři politické vězně, ve státních trafikách umožnil prodej dvou opozičních tiskovin a učinil tak první kroky, na které EU čekala. Je to pro něj ostatně výhodné – chce peníze od EU a evropská karta mu dává více prostoru klást si podmínky při vyjednávání s Ruskem. Při podzimních volbách se sice do běloruského parlamentu opět nedostal žádný člen opozice a policisté často nevpouštěli pozorovatele do volebních místností při sčítání hlasů, ale Evropa se rozhodla ve vstřícnější politice pokračovat. Do Minsku přicestovali přední představitelé Unie a vrcholem vstřícnosti bylo pozvání Běloruska k nově chystanému Východnímu partnerství EU, které předminulý týden v Minsku zprostředkoval Karel Schwarzenberg. Podle diplomatických zdrojů se nicméně k pování váže „džentlmenská dohoda“, že na summit nepřijede běloruský prezident, ale jiný zástupce země. „Tím říkáme, že máme o Bělorusko zájem, ale zároveň to nemá v Evropě nijak dobré,“ říká vysoce postavený český diplomat. Evropská unie je nadále v  kontaktu s  běloruskou opozicí, ta se však cítí podvedena, protože dosud Evropa jednala jen s ní. Ač je opozice velmi roztříštěná, zvykla si na výsadní postavení ve vztahu k EU a každý návrh Bruselu směrem k Lukašenkovi vnímá jako bolestný úder do vlastních řad. Opozice dosud byla jediným skutečným propagátorem Evropy v Bělorusku a náznaky spolupráce Lukašenka s EU jí berou vítr z plachet.

Gruzie s potvrzením příjezdu do Prahy otálí do posledních dní, protože se obává toho, že Bělorusko ustoupí tlaku Ruska a  uzná nezávislost Jižní Osetie a Abcházie; moldavský prezident se – podle zákulisních informací – v minulých týdnech dosud mlhavé a málo financované iniciativě vysmíval. Jediným bezpodmínečným příznivcem partnerství je tak ázerbájdžánský diktátor Ilham Alijev. Žádnou alternativu však země EU nyní nevidí. Nekompromisní politika izolace se vyčerpala a případné sankce by Bělorusko jen dále připoutávaly k Rusku, které v době hospodářské krize dokáže nabízet rychlé a ničím nepodmíněné půjčky. Zbývá jen trpělivé čekání a lákání ke spolupráci a pomalým reformám. Q RADKA BZONKOVÁ, TOMÁŠ LINDNER

Autorka je vedoucí východoevropských projektů společnosti Člověk v tísni. VÍCE O BĚLORUSKU V ROZHOVORU NA STR. 42–45

↓ inzerce

Mlhavé vyhlídky Co konkrétně by Východní partnerství EU Bělorusům přineslo, není možné předpovědět. Individuální dohody o spolupráci EU s pozvanými státy budou vypracovány až během příštích měsíců. Východní partnerství by jim mělo v  budoucnu umožnit lepší čerpání peněz z Bruselu, otevřenější obchod, lepší vízovou politiku a užší vazby na Evropu. Pilotní projekty se zaměřují na infrastrukturu, malé a střední podnikání či úspory energií. Ovšem není jasné, jestli vůbec situace tak daleko dospěje – celý úspěch iniciativy je totiž nejasný. Ukrajina se cítí uražena, protože jí nebyl nabídnut výhled na rovnoprávné členství v EU;

35

téma

Spisovatelé na útěku Čeští literáti hledají inspiraci za hranicemi. A doufají, že se prosadí i jinde než doma. Jejich šance uniknout z malého trhu rozhodně nejsou malé. Stejně jako naděje, že cesta vyladí jejich schopnost najít přitažlivá témata i na domácím dvorku.

J

e to trochu jiný příběh, než na jaký jsme byli po léta zvyklí. Žádné hledání perliček na dně, žádné složitě vystavěné příběhy a promyšlené sondy do nitra hrdinů, žádné love story na pozadí probouzející se poválečné české společnosti. Současní čeští spisovatelé a spisovatelky jsou často úplně jinde. Platí to doslova: kočují po světě, v batohu nosí laptopy, visí na Skypu a na Facebooku a doma by rádi byli všude, kde se jim zamane. Jejich hrdinové nežijí v Čechách a neřeší české problémy. A této odnoži české literatury se vcelku daří: autoři sbírají doma ceny a jejich knihy jsou překládány do cizích jazyků. Teď jen zbývá čekat, kdy se z tohoto klubka vynoří nový Hrabal, Kundera nebo Škvorecký.

Nic tě neruší Před dvěma lety seděla Barbora Gregorová (28) v  omláceném sídlištním bytě v  centru  hlavního

36

města Kyrgyzstánu a okouzleně se dívala z okna. Výhled byl úchvatný. Pětitisícové třpytivé hory a nekonečný obzor s čistým asijským nebem. Všude byl klid a Barbora měla čas. Žádná rozptýlení, žádní kamarádi ji netahali do hospody, nikdo ji nezval na návštěvu a rozhodně neměla pocit, že jí uniká nějaká zásadní výstava nebo koncert. Milionové město Biškek má v provozu jen tři kluby a Barbora tu navíc byla nová. „Měla jsem klid a čas a viděla jsem sebe i věci okolo sebe z nadhledu. Navíc mi hlavu neustále bombardovaly nové a nové příběhy a témata,“ vzpomíná mladá česká spisovatelka na dobu plnou soustředění po odstřihnutí se od pražského domova. Do Kyrgyzstánu se vydala tehdy ještě jako studentka a překladatelka, aby vybředla z existenciální krize. Utíkala sama před sebou i před českým prostředím, které ji v tu dobu dost svazovalo. „Studuješ, nejsi ještě úplně nezávislá na rodičích, chceš si dokázat, že zvládneš život i sebe sama, že

se o sebe postaráš i někde hodně daleko,“ vzpomíná na důvody, proč se vydala do bývalé sovětské republiky ve Střední Asii. V té době studovala rusistiku a polonistiku na pražské filozofické fakultě a měla pocit, že rusky neumí tak dobře, jak by si představovala. Jednoho dne na fakultní nástěnce narazila na inzerát nabízející práci učitelky češtiny v kyrgyzském Biškeku. Talentovaná překladatelka, která pro Čechy objevila mimo jiné slavnou polskou prozaičku Dorotu Masłowskou, příliš neváhala. Kromě ruštiny ji nejvíc lákaly vysoké hory. Barbora je totiž vášnivou horolezkyní a Kyrgyzstán je neobjevený horolezecký ráj. „Jasně, že jsem měla trochu strach, ale říkala jsem si, že jsou tam určitě dobří lidé a ty zlé prostě nepotkám,“ popisuje dnes se smíchem počátky svého pobytu v Kyrgyzstánu. Exotické prostředí ji rychle okouzlilo. „Nepravidelná tvář asijského města, slibující bloudivá odpoledne odnikud nikam. RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

Oceán, step nebo šepot noční pouště – to u nás nezažijete. (Mongolsko)

Noví hrdinové už neřeší české problémy.

Doma nemám odstup sama od sebe. (P. Hůlová) RESPEKT. CZ

A za ní hornaté krasavice. A také pocit, že tu českou dívku s batohem zná celé město,“ popisuje Barbora počátky svého kyrgyzského dobrodružství. Začínající literátka chvíli hledala cestu, jak svůj zážitek z bizarní kombinace muslimského města a komunistických kulis (včetně ohromné sochy Lenina kynoucího lidem dole na ulici) dostat ven. „Jednoho kamaráda napadlo, že mi založí blog a bylo to.“ Na www.komsomol.bloguje.cz pak svérázným jazykem ispirovaným hiphopovou hudbou, do nějž mixovala ruské a polské výrazy, pravidelně popisovala své zážitky z daleké země. Nakonec zápisky z  blogu dokázala skloubit s příběhem a nakladatelství Labyrint je loni vydalo pod názvem Kámen-hora-papír. Barbora Gregorová v románu líčí peripetie cesty člověka ke svému nitru, vykloubení z pevných mantinelů domova, ale také prostředí horolezců a kyrgyzskou denní realitu. Nebývale odvážně, často na hranici srozu-

mitelnosti pracuje se slangovou češtinou a  novotvary, do nichž s vervou jazykové DJky mixuje ruská nebo polská slova. Pro spoustu lidí je tohle už moc. Zajímavý jazykový experiment pro ně zůstává těžce čitelný a spousty zkomolených a různě zohýbaných ruských slovíček navíc pamětníkům nepříjemně připomínají všechny ty strašlivě dlouhé hodiny povinné ruštiny. O to teď ale nejde. Podstatnější je, že prvotina Barbory Gregorové byla vloni nominována na Ortenovu cenu. A bez ohledu na výsledek je jasné, že příběh a motivace její autorky lze vztáhnout na celou pestrou skupinku českých spisovatelů, kteří hledají své štěstí za hranicemi.

Nemělo to tah Každý je jiný, ale některé věci popisují podobně. Mluví o nutnosti útěku z domova, iniciační cestě →

37

téma

Měla jsem strach, ale říkala si, že tam žijí dobří lidé a ty zlé nepotkám. (B. Gregorová)

→ z bariéry rodného jazyka. Stěžují si na domácí nudu,

v níž jim chybí dech beroucí přírodní scenerie, nekonečný oceán či šepot noční pouště. Mají pocit, že o velká témata domácí provenience je těžké zakopnout. Druhá světová válka je probádaná a okupovaná takovými jmény, jako jsou Arnošt Lustig, Pavel Kohout či Jáchym Topol. Třicetileté autory zároveň nijak nepřitahuje výzva psát o dramatech komunismu. A v zemi, kde – snad s výjimkou mizerie českých Romů – neleží mezi lidmi propastné sociální rozdíly, jen těžko hledají témata, která by stálo za to popsat a ještě si chovat naději, že by to zdejší realitu někam přesáhlo. A tak využívají toho, že už dvacet let mohou vyrazit, kam chtějí, učit se cizí jazyky, co mozek stačí, a žít, pracovat nebo studovat v zahraničí. A také mohou o tom, co prožijí venku, podat zprávu. A prodat ji nejen doma, ale i zájemcům za hranicí malého desetimilionového knižního trhu. Za předvoj tohoto spisovatelského trendu je možné považovat knihu Petry Hůlové Paměť mojí babičce, odehrávající se v Mongolsku, či prózu Nebe pod Berlínem od Jaroslava Rudiše. Nebyly to samozřejmě první porevoluční knihy zasazené mimo Českou republiku, ale obě dvě se staly bestsellery. Hůlová byla přeložena do osmi jazyků a Rudišova povídková kniha „rockových příběhů z berlínského metra “ se dočkala už sedmého vydání. „Když jsem doma, tak nemám odstup sama od sebe, jako bych úplně dobře neviděla. Když odjedu, tak se najednou věci kolem mě i ve mně ukazují

38

Každý je jiný, ale všichni mluví o nutnosti útěku z domova.

talyzátory. Jaký má ale smysl se tvrdošíjně vyhýbat textům o rodné zemi? Zvlášť když jim, jak říkával Egon Bondy, „lidé nejvíc porozumí“? „Psát o  Česku je nejtěžší. Když píšu třeba o  Mongolsku, kde mnoho Čechů nebylo, jsem mnohem svobodnější. Sama sebe takhle stavím do ne moc pěkného světla, ale za nechutí psát texty z českého prostředí stojí myslím i strach, že se každý bude cítit mnohem více specialistou na to, jak mě setřít. Ne každý byl na Sibiři, v Mongolsku či Bronxu, ale každý Čech byl v Čechách a nejlépe tu tomu rozumí,“ říká Petra Hůlová. Připomeňme, že Hůlová to zkusila s knihou Přes matný sklo, která je zasazena do domácích kulis. Text o rozpadu osobnosti mladého muže a pokřivených rodinných vztazích si však ani u čtenářů, ani u kritiky nevysloužil oblibu srovnatelnou s ostatními čtyřmi knihami úspěšné autorky. Opatrnost potvrzuje i  Jaroslav Rudiš, jehož hlavní ambicí je dnes pokus o popis české současnosti, tak jak to dělá ve svém posledním románu, nazvaném Potichu. Dlouhé roky předtím se ale učil v Německu. „Zkoušel jsem psát doma, ale pořád to sedělo na zadku, nemělo to tah. Až v Berlíně jsem si uklidil v hlavě a pod tlakem němčiny se mi paradoxně uvolnila v hlavě čeština,“ popisuje spásu v podobě stipendijního pobytu v přitažlivém městě. Podobě jako Barbora Gregorová nebo Petra Hůlová i on cítil, že má konečně po dlouhé době klid a samotu potřebnou k soustředění. Kamarády teprve hledal, a tak si osahával neznámé město, fascinovalo ho berlínské metro se starými stanicemi i stopami od kulek z druhé světové války a měl pocit, že může dokázat všechno, co si zamane, jen stačí mít dobrý nápad a nasát z tohoto „New Yorku Evropy“ všechno, co půjde. Ale na nočním stolku mu zároveň leželo Krasosmutnění od Bohumila Hrabala a Směšné lásky Milana Kundery. „Pořád jsem si představoval, jak by asi Bohumil Hrabal popisoval tohle město, jak by je prožíval,“ říká mladý prozaik. Berlín ho nakonec dovedl k zajímavé otočce. V poslední době zkouší psát německy a tvoří dramatické texty pro německé rádio. „Je to dobrodružství. V němčině jsem mnohem pregnantnější než v češtině,“ tvrdí autor, jehož dnes živí především literární čtení v Německu.

Jsou dobří

Teprve v Berlíně dostalo moje psaní správný tah. (J. Rudiš)

v ostřejším světle,“ vysvětluje důvody, proč píše své knihy převážně na studijních či stipendijních pobytech v zahraničí, spisovatelka Petra Hůlová. Její romány se kromě Mongolska odehrávají na Manhattanu nebo v sibiřské tajze a hrdinové jsou Dánové, Mongolky, Arabové nebo Američané. Klid, odstup a stipendijní „luxus“ v tvorbě jsou jasné ka-

Autoři hledající inspiraci mimo svou vlast si doma u  literární kritiky vysloužili stížnosti, že jejich sláva je nafouklá bublina, protože hledání exotických kulis je jen útěkem před skutečnými problémy, o nichž má smysl psát. Kritici mají dojem, že útěk do exotiky je jen zkratkou k úspěchu. „Někam vyjedu, a pak o tom napíšu, to se bude doma líbit. Tak by se dal popsat návod mnoha mladých českých prozaiků,“ shrnul loni výhrady kolegů Ondřej Horák v Lidových novinách. Jak se to vezme. Jaroslav Rudiš, Petra Hůlová i Barbora Gregorová totiž patří nejen ke generaci „útěkářů“, ale především ke globální generaci lidí, kteří jsou zvyklí používat při psaní laptop a vozit si ho do ciziny. A především mají kontakty po celém světě. Pokud zrovna necestují, jsou díky e-mailu nebo Skypu (ale dnes ještě spíš díky sociálním sítím typu Facebook) neustále napojeni na stovky kolegů i fanoušků a sdílejí jejich každodenní život. RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

téma

Příběhy se mohou odehrávat kdekoli. Ale musí to být dobrá literatura, jinak neuspěje.

A je tu ještě literatura. V cizině si generace „útěkářů“ všimla před pěti lety v textu Vyhýbavé pohyby uveřejněném v Neue Bucher Zeitung německá překladatelka a kritička českého původu Eva Profousová. „Příběhy se mohou odehrávat, kde chtějí, ale musí být čitelné. Musí to být dobrá literatura. Není samozřejmé, že v Německu vyjde česká knížka jen proto, že má exotický námět. Autoři možná podvědomě kalkulují s atraktivním prostředím, ve kterém se příběh odehrává, ale musí to být především dobrý příběh,“ myslí si překladatelka, která přeložila do němčiny díla Jáchyma Topola, Václava Havla, Jaroslava Rudiše nebo Michala Viewegha.

Podle literárního agenta propagujícího českou literaturu v zahraničí Edgara Bruina se čeští autoři svým zaměřením a záběrem ocitají rovnýma nohama v evropském prostoru a rozhodně se tady neztrácejí. „U nás v Holandsku nebo třeba v Anglii je normální, že příběhy zasazené například do bývalých kolonií – tedy do exotického prostředí – patří k tomu nejlepšímu, co bylo v našich literaturách vytvořeno. Petra Hůlová je přeložena do deseti jazyků a v Německu nebo Polsku ji vydávají prestižní nakladatelství. Kdyby to byla jen průměrná autorka, tak by o ni nikdo neměl zájem,“ myslí si agent. On sám konkrétně Hůlovou

považuje za „ohromný talent“. „Umí se perfektně vžít do hrdiny bez ohledu na věk nebo pohlaví, je to stylově atraktivní a má krásnou slovní zásobu,“ vypočítává Bruin, čím Hůlová okouzluje evropské nakladatele. „Útěkáři“ tedy dobře vědí, že být autorem malého jazyka znamená jasnou nutnost snažit se být překládaným autorem. Jinak přece oslovujete jen velmi omezené publikum.

Vesmír za domem Obliba Petry Hůlové nebo Jaroslava Rudiše za hranicemi není úplně samozřejmá. Maďarská překladatelka Otilia Barna (33) například upozorňuje na → ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

39

téma

Když jsem uviděl Sibiř, propadl jsem fascinaci otevřeným prostorem. (M. Ryšavý)

→ to, že její domácí literatura je zahleděná čistě do

místních problémů a nemá žádný přesah, který by zajímal čtenáře jinde než v Maďarsku. „Naši autoři se zaměřují na olizování ran a dokola se hrabou v nejrůznějších historických křivdách. Zároveň tady převládají témata jako dětství, Budapešť nebo dokonce určitý obvod v Budapešti. Což je pochopitelně pro lidi, kteří v tomto kontextu nevyrostli a nerozumí místní poetice, úplně nudné,“ říká překladatelka. „Vy Češi často píšete mnohem obecněji, vaše současná témata se dotýkají mnohem většího počtu lidí a jsou srozumitelná i u nás. Proto jsou tady vaše knížky oblíbené,“ vysvětluje Otilia Barna, která pro Maďary objevila právě Petru Hůlovou. „Je důležité, aby byl text kvalitní, a pak se může odehrávat kdekoli. Vždyť my jsme globální generace, jen z mé třídy žije v zahraničí dvanáct lidí!“ dodává. A podobné je to i na Slovensku: ani tady se současná literatura v cizině téměř nepřekládá. Jednou z výjimek je Michal Hvorecký, jehož knihy jsou situované jak na Slovensko, tak do celé střední Evropy a podobně jako některé české kolegy ho živí spíše mezinárodní publikum. „Mně osobně přijde, že máme zajímavé současné autory, jako je Peter Pišťanek, jehož trilogie Rivers of Babylon byla přeložená do angličtiny, nebo Petera Bilého, který dnes žije ve španělské La Coruñi a řeší ve svých textech homosexualitu a víru, nebo feministicky zaměřenou Janu Juráňovou a její knihu Žila som

40

Není hledání exotických kulis jen útěkem před skutečnými problémy? s Hviezdoslavom,“ popisuje svůj rybník Hvorecký. „Ale pořád tady převládá pocit, že do té naší malé zahrádky před domem se vejde celý vesmír.“

Od sešitků ke dvěma bichlím České útěkáře jistě povzbudil i  fakt, že jeden z nich dostal letos v dubnu za svou poslední prózu ocenění v soutěži Magnesia Litera. Dokumentarista a spisovatel Martin Ryšavý si uhrančivé slovo cesta napsal rovnou do titulu své debutové knihy Cesta na Sibiř. Dvoudílná bichle domácí čtenáře i kritiky zaujala otevřeným líčením komplikovaného hledání sama sebe a svérázným líčením sibiřské krajiny a prostředí (Sibiř doma zjevně rezonuje, protože poslední kniha Petry Hůlové Stanice Tajga loni získala literární cenu Josefa Škvoreckého). Když byl Martin Ryšavý dítě, vyráběl si své knihy sám. Lepil a psal si své „sešitky“, miloval westerny, Foglara a taky knížky o divočině Rumunska dnes již polozapomenutého autora – zoologa a cestovatele Miroslava Nevrlého. Se sametovou

revolucí přišla i svoboda vydávat se do cizích zemí na zkušenou. Peněz nebylo nazbyt a mladý dokumentarista zvolil před sedmnácti lety jako levnou variantu Rusko. „Taky jsem neuměl žádný jazyk, jenom rusky, a přišlo mi tedy přirozené, že se tam podívám. Když už jsem tam byl, začal jsem propadat fascinaci otevřeného prostoru,“ líčí své začátky Ryšavý. Jeho dvoudílná kniha se ze všeho nejvíc blíží původnímu významu slova román (tradiční pojetí tohoto žánru říká, že jde o dobrodužné vyprávění o tom, kterak se nebojácný hrdina vypravil do světa a v kulise prožitých dobrodružství hledal smysl života). „Četba klasických cestopisů mě nikdy moc nebavila, ale bavily mě dobrodružné romány o indiánech a kovbojích, to byla moje božstva,“ vzpomíná Ryšavý. Po první cestě na Sibiř, jejíž postsovětská realita rozmetala představy o  nezkažené přírodě a ryzích obyvatelích, následovaly další dvě cesty, na nichž dokumentarista Ryšavý nejen točil, ale také „furt pryč“ psal. „Já si neumím vymýšlet děje. A hlavně musím psát v ich formě,“ tvrdí hrdina svého vlastního románu. Na Sibiř utíkal nejen před domácí rutinou manželství nebo důvěrně známými věcmi, ale chtěl zároveň přijít na kloub své averzi vůči prostředí, které si zvolil za svou iniciační kulisu. A stejně jako ve všech skutečných románech na Sibiři prožívá velkou lásku a občas zahlédne smysl života. RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

téma Prostě tam žít Na připravené „útěkáře“ ale dnes číhá ještě jeden přitažlivý prostor. Pobyt České republiky ve sjednocené Evropě přinesl mladým, jazykově vybaveným autorům zásadní pocit. To, co je evropské, je zároveň i naše, můžeme to nejen prožívat, ale můžeme o tom i psát. Začínáme to totiž důvěrně znát. „Prostě jsem tam žil,“ říká mladý novinář Šimon Šafránek (32) o Berlíně, v němž má stejně jako Jaroslav Rudiš svůj pomyslný druhý

mladšího kolegy ze stejného vydavatelství Labyrint Jaroslav Rudiš. Šafránkův Berlín je panevropské město, v němž se řeší problémy stejné v Madridu, Amsterdamu nebo Římě – konzum západní společnosti, přistěhovalci z chudších zemí a především láska mezi dvěma či více lidmi. Stejně jako u knihy Barbory Gregorové však jeho literárnímu jazyku i starostem jeho hrdinů jen těžko porozumí lidé, kteří se nepohybují v uměleckých komunitách, mezi všemi těmi „followery“

Jenom cizí město dokáže vonět tak intenzivně. (Š. Šafránek)

domov a o kterém napsal loni román Fleischerei 36. „Cítím se součástí většího celku, nechci být omezený jen regionem, z něhož jsem vzešel,“ tvrdí tvůrce filmových klipů, dokumentů a bývalý harcovník, který Evropu poznával při natáčení dokumentu nebo v prostředí kočujících sound systémů. V Berlíně se usadil před sedmi lety. „Šimonův Berlín je jiný než ten můj. Popisuje prostředí nezávislých umělců, periferie, tureckých přistěhovalců, ale pořád je to ono město, které má pro Čechy neuvěřitelnou přitažlivost,“ komentuje tvorbu

a „trendsettery“, nebo nejsou odkojeni kulturou hudebních klipů a reklam. Šimona Šafránka, který píše od svých sedmnácti (debutoval ve třiadvaceti letech dvoujazyčnou povídkovou sbírkou Ohnivá kola/ Fiery Wheels), prostě nelákaly cesty do divočiny. To nejzajímavější mu poskytuje kontinent protkaný hustou sítí nejrůznějších jazyků. „A skutečnost, že ještě před 50 lety spolu Evropani válčili a teď se ze všeho nejvíc snaží dohodnout. Evropské téma je strašně lákavé, všechno se tady točí jako na kolotoči a proč to nevyužít,“ říká mladý au-

tor a dodává, že cesta ven je „urychlovač energie“ a „katalyzátor“. Jak píše ve Fleischerei 36: „Jenom cizí město dokáže vonět tak intenzivně.“ „Nejlepší je vykopat děti ven z domova, ať jedou na zkušenou. Přivezou zajímavou literaturu a zároveň začnou vnímat víc i  to, kde jsou doma,“ tvrdí Šafránek.

Nový koberec Pokud se čeští útěkáři na něčem opravdu shodnou, je to předpoklad, že psát o Česku je ta největší a nejtěžší výzva. „Já jsem byl dřív nespokojený s tím, jak to tady vypadá, jak se lidi k sobě chovají. Jak se neustále komentuje, jestli máte, nebo nemáte barevné vlasy. V Berlíně mě fascinovalo, jak se všechno může, jak je všude prostor, který vyzývá k  zaplnění, což Praha opravdu nedává. V Berlíně se prolínají všechny možné kultury, člověk má pocit, že mluví s celým světem. A všichni mají zájem o místní komunitu,“ popisuje Šimon Šafránek svoji zkušenost. Přesto se dnes na Prahu dívá smířlivě. „Mám doma nejlepší kamarády, to se nemění. A po návratu pořádně vidím, že Praha má krásné a staré kulisy. A taky mám pocit, že bych sem měl něco vrátit, když jsem odsud. Že bych měl napsat něco, co by se dělo tady.“ Stejně mluví i Barbora Gregorová. „Neseděla mě česká povaha, to věčné machrování, ale zároveň lenost a přílišné kecání u piva. Musela jsem odjet, abych si uvědomila, že Praha je nádherná, že Alpy nebo Tatry jsou blízko a že vlastně nechci žít jinde,“ popisuje známý cestovatelský zážitek Gregorová, která už rok a půl žije a pracuje v Praze. I  Martin Ryšavý natáčí dokument v  Praze. A stejně jako Šimon Šafránek si myslí, že i Česko je plné pokladů zakopaných pod postelí. A nemusí to prý být nutně dramata dávné či nedávné minulosti. Náměty přesahujícími český kontext a  zároveň bytostně českými se mohou podle „útěkářů“ stát reflexe kapitalismu, nedostatek víry, přistěhovalectví, korupce nebo rasismus. A brzy zřejmě také sociální problémy, které mohou s pokračující krizí čím dál ostřeji vystupovat do popředí. Právě z této látky by „útěkáři“ coby zkušení sběratelé každodenní reality mohli utkat dosud nevídaně barevný koberec Made in Czech Republic. Q Markéta Pilátová foto KArel cudlín ↓ inzerce

každý chce mít

POSLEDNÍ ŠANCE PŘIHLÁSIT SVŮJ FILM NA CENU PAVLA KOUTECKÉHO!

Cena, nesoucí jméno tragicky zesnulého filmaře, vyznamenává osobitý dokumentaristický počin uplynulého roku. Své projekty mohou filmaři, režiséři a dokumentaristi nominovat do 30. 4. na www.cenakoutecky.cz. Hlavním mediálním partnerem projektu je týdeník Respekt. PROJEKCE DOKUMENTÁRNÍHO FILMU

Věčné časy Kniha právě vychází K dostání ve vybraných trafikách spolu s časopisem Respekt do 10. května. Více informací o knize a seznam trafik na

EDICE.RESPEKT.CZ RESPEKT. CZ

Respekt institut spolu s Člověkem v tísni vás zvou na projekci dokumentárního filmu Království mrtvých myší Viktora Dašuka a následnou debatu s Janem Rumlem a Alesem Lahvincem (představitelem běloruského hnutí A. Milinkeviče „Za Svobodu“). Pondělí 4. 5. od 16.30, Městská knihovna v Praze. ON-LINE ROZHOVORY

V úterý 28. 4. od 11 hodin – Jana Chladová, psychoterapeutka, předsedkyně sdružení Gaudia proti rakovině (viz článek Michala Komárka na str. 26). Ve čvrtek 30. 4. od 11 hodin – Lenka Malá, spoluorganizátorka Festivalu součásné publicistiky. Další rozhovory na ROZHOVORY.RESPEKT.CZ.

41

rozhovor

Pozvat Lukašenka je zrada S běloruským disidentem Aljaksandarem Atroščankavem o životě v diktatuře a naději v krizi Policie Lukašenkova režimu ho zatkla celkem padesátkrát a nějaký čas strávil ve vězení ve společnosti několikanásobných vrahů. Přesto nezávislý novinář Aljaksandar Atroščankav stále aktivně vystupuje na obranu lidských práv a svobod – v současné době působí jako mluvčí občanského hnutí Evropské Bělorusko. Do Prahy přivezl českým předsedům EU těsně před květnovým summitem o východním partnerství vzkaz: „Pokud Evropa ustupuje ze svých podmínek Lukašenkovi a chce ho pozvat do Česka, zrazuje lidi v Bělorusku.“ Jak se v Bělorusku žije nezávislému novináři, kritikovi Lukašenkova režimu?

Co ji dohnalo až k sebevraždě?

Každé ráno zapnu počítač nebo obvolám přátele a známé a zjišťuju, koho den předtím zadržela policie. Někdy jsou ti lidé hned propuštěni, někdy je policie pošle do vězení na tři až padesát dní. Jinak dělám svoji každodenní porci úkolů, což je aktualizace mého blogu, pak jsem v kontaktu s kolegy z různých opozičních periodik a vyměňujeme si informace, jsem také v kontaktu s různými mládežnickými organizacemi.

Loni na podzim ji zadrželi a zbili na policejní stanici a ona si stěžovala na postup policie. Samozřejmě žádný policista nebyl potrestán a naopak ona dostala trest za falešné obvinění. Svoji roli hrálo taky to, že žila daleko od metropole, kde není tolik aktivistů, a nejspíš se cítila osamocená – je tam sice málo aktivistů, zato mnoho agentů KGB. Propaganda okolo jejího případu byla drsná, po její smrti se také ve státních novinách objevily zprávy, že byla duševně nemocná.

Co jste zjistil dnes ráno?

Jde o první takový případ?

Ve vazbě je pořád pět politických vězňů. Ale nejde jen o lidi ve vězení – před časem spáchala sebevraždu Jana Paljaková, aktivistka v Solihorsku, což je asi 130 kilometrů jižně od Minsku. Byla odsouzena na dva a půl roku nucených prací. Oběsila se doma, do vězení teprve měla nastoupit. Po tomto případě se začal říkat vtip: v Bělorusku bylo šest politických vězňů, teď je jich tam pět, jsme tedy svědky demokratizačního procesu.

Jde o třetí případ sebevraždy z politických důvodů za Lukašenka. Oni prostě vědí, jak lidi zlomit.

42

Vás zatkla policie celkem padesátkrát, máte s tím tedy bohaté zkušenosti. Ano, často se stává, že těsně před demonstrací nebo nějakou akcí mě policisté zadrží a obviňují mě z různých blbostí. Třeba že chodím po ulici opilý a sprostě nadávám lidem okolo. To sice není vyloženě trestné, ale tento čin spadá

pod přestupek „chuligánství“ a za to vás můžou zadržet až na patnáct dnů. Takže když se v Bělorusku schyluje k nějaké politické události, všichni opoziční aktivisté jako na povel začnou pít a sprostě všem nadávat. Třeba předloni v říjnu 2007 jsem pracoval v kanceláři, bylo to pár dní před takzvaným evropským pochodem, kdy Minskem pochodovaly tisíce lidí a požadovaly bližší vztahy mezi Běloruskem a Evropskou unií. Policie bušila na dveře, já jsem neotvíral. Tak nakonec přijeli s hasičským vozem a vyjeli ke mně na vysokozdvižné plošině do druhého patra, rozbili okno, zabavili mi počítač a zadrželi mě. Druhý den jsem už stál před soudem.

Z čeho vás obvinili? Nejprve mi beze studu řekli, že se ještě nerozhodli. Soudce mi pak oznámil, že jsem prý napadl policisty, když se snažili ke mně dostat. Tvrdili, že dostali tip, že ukrývám mrtvolu. A já na to odpověděl, že místo mrtvoly velmi snaživě hledali můj počítač. Navzdory tomu, že byli svědci, kteří viděli, jak se ke mně policajti dobývali, nic → RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

RESPEKT. CZ

43

rozhovor → nepomohlo. Strávil jsem ve vězení patnáct dní,

tra, který se pak stal vůdcem opozice. Od jeho zmizení se objevila spousta svědectví a nepřímých důkazů, že byl unesen skupinou vojáků ze speciálního oddílu rychlého nasazení SONR ministerstva vnitra a popraven. Tělo nebylo nikdy nalezeno. Pokud tedy máte jako stát předsedající EU nějaké požadavky, měli byste na nich trvat.

podal jsem odvolání a stěžoval jsem si na to, že mi počítač nevrátili. Tak mi dali dalších patnáct dní za urážku soudce.

Jaké jsou podmínky v běloruském vězení pro politického aktivistu? Obvykle jsme pohromadě se zločinci. Jednou jsem strávil na cele deset dní s mužem, který zabil čtyři lidi. Na paži měl vytetované čtyři hvězdy, za každého jednu. Pro mě ale bylo výhodné být právě s ním. Vyznal se totiž ve vězeňském prostředí, takže zařídil, aby pro mě pobyt tam byl snesitelnější. Ale jinak to není žádná idyla, je tam hodně psychopatů, alkoholiků.

Podle běloruské sekce Rádia Svobodná Evropa nicméně Lukašenko loni v srpnu některé politické vězně propustil. Konkrétně aktivistu občanského hnutí Mladá Fronta Andreje Kima a podnikatele a aktivistu opozičního hnutí Za Svobodu Sjarheje Parsiukeviće. Ale to je směšné. Jak jsem říkal, pět lidí obviněných z politických důvodů sedí ve vězení, dalších dvacet v domácím vězení, jedna aktivistka je mrtvá, další zmizeli, jiní odešli do emigrace. Je to absurdní – loni v srpnu Lukašenko „některé politické vězně propustil“ a Evropa o tom doteď mluví. Jenže mezitím se ve vězení ocitli další lidé. On je prostě vyměňuje za lepší pověst v Evropě.

Nezávislá novinařina vás asi neuživí, jak obtížné je pro vás zajistit si živobytí, když jste v opozici proti Lukašenkovi? Samozřejmě se mě snaží dostat na okraj, omezit můj vliv, a tak mi třeba blokují mé webové stránky. Před osmi lety, právě když jsem dokončoval třetí ročník, mě vyhodili z univerzity. Oficiálně proto, že jsem špatně studoval. Nakonec mi neoficiálně sdělili, že tam prostě nemám co dělat. Nikdo nechce riskovat a zaměstnat mě. Zkoušel jsem mnoho míst, ale vždycky mi stranou řekli, že mě podporují v tom, co dělám, ale že nechtějí riskovat potíže, nebo že by byla firma zavřena. Ale jsem mladý, ne hloupý a žiju ve velkém městě, takže tu a tam se něco naskytne, zase tak strašné to není. Hodně třeba překládám – běloruští patrioti ze zahraničí nebo různé organizace čas od času něco pošlou. Ale nerad bych o tom mluvil nějak podrobně, nechci toho prozradit moc.

Političtí vězni za finanční podporu

V EU se teď mluví o oteplování vztahů s Běloruskem, dokonce bylo nedávno prodlouženo uvolnění zákazu diplomatických víz pro Lukašenka a další představitele režimu. Je to na místě? Věc se má tak, že Lukašenko mluví dokola o liberalizaci a demokratizaci a Evropa mu to příliš bezelstně věří. On si dokonce užívá ekonomické a politické podpory Západu. Víc než 55 procent běloruského exportu jde totiž na Západ, o tom by se komunistické diktatuře nemohlo ani zdát! Mimoto Lukašenko dostal od Mezinárodního měnového fondu obrovské půjčky – ty peníze ale nejdou na modernizaci ekonomiky nebo rozvoj společnosti, ale na podporu neefektivní státem kontrolované ekonomiky a modernizaci represivní mašinerie. Pro některé Evropany je možná těžké definovat charakter Lukašenkova režimu a on toho využívá. Na konci 90. let on a jeho zástupci mluvili o Bělorusku jako o zemi, která se „transformuje z komunismu“, teď zase mluví o zemi, která se „transformuje z diktátorského režimu do demokracie“, a proto prý potřebuje čas a finanční půjčky. Tyto argumenty jsou ale absurdní. Lukašenko nepotřebuje peníze ani moc času na to, aby propustil politické vězně, nepotřebuje 15 let na to, aby změnil volební zákon a uspořádal demokratické volby. Dalším důvodem přístupu Západu je podle mě, bohužel, cynický zájem na udržení režimu od určitých obchodních kruhů. Jak se u nás říká: někteří obchodníci chytají ryby raději ve špinavé vodě.

44

Rusko nerado vidí demokracii Aljaksandar Atroščankav *1981, Minsk, Bělorusko Novinář, disident. Do demokratického hnutí vstoupil v roce 1999, kdy začali v Bělorusku mizet odpůrci režimu. Distribuoval informační materiály, účastnil se pouličních akcí. Během prezidentské předvolební kampaně v roce 2001 se aktivněji zapojil do politického života a stal se tiskovým mluvčím hnutí Zubr. Za aktivní účast na prezidentské předvolební kampani v roce 2001 byl vyloučen z Fakulty mezinárodních vztahů Běloruské státní univerzity. Prahu navštívil jako porotce festivalu Jeden svět.

Jedním z hlavních bodů českého předsednictví je takzvané východní partnerství a 7. května se bude v Praze konat summit se státy, kterých se týká. Je dobře, že Česká republika pozvala i členy běloruské vlády? Já projekt východního partnerství určitě podporuji, pro Bělorusko by jeho výsledek mohl být skvělý, ale pouze za určitých okolností. EU sama stanovila dvanáct podmínek, za nichž se mohou její vztahy k Bělorusku někam posunout: například zlepšení volebního zákona, zrušení zákonů, které bývají často zneužívány jako prostředek represe, dále aby režim v případě studentů vyloučených za svůj občanský postoj z univerzit upustil od zastrašování trestním stíháním, aby přijal opatření na zlepšení podnikatelského prostředí, energetické a dopravní infrastruktury. Bělorusko je taky jedinou evropskou zemí, kde dosud platí trest smrti, a Unie proto navrhuje, aby byl zrušen.

Proč Lukašenko najednou stojí o přízeň Evropy? Ochabuje snad jeho spojenectví s Ruskem? Už před krizí se státní dluh dostal na sedmnáct miliard, a to nebyla ekonomická situace tak hrozná. Rusko mu dodávalo levný plyn a on jej se ziskem prodával vlastním občanům i do Evropy. Přesto udělal obrovský dluh. Teď má problémy, protože běloruská ekonomika se od sovětských časů příliš nezreformovala a Rusku už se nechce dodávat plyn tak levně.

Když má Lukašenko tak blízko k Rusku, proč ještě neuznal nezávislost Jižní Osetie a Abcházie, kterou vyhlásili právě Rusové, což s výjimkou několika států zatím nikdo neudělal? Plánuje uznání prodat za co nejvyšší cenu. Ale neřekl bych, že Lukašenko má k Rusku nějak zvlášť blízko. Poté, co dostal půjčku od Mezinárodního měnového fondu, prohlásil, že samostatnost Osetie a Abcházie neuzná. Jenže pak zase dostal nabídku od Rusů, tak řekl, že se vysloví pro suverenitu těch zemí během dubna. Těžko říct.

Proč je Lukašenko vlastně pro Rusko tak důležitý? Neznám přesná čísla, ale mluví se o tom, že Kreml Lukašenka podporuje pěti miliardami dolarů ročně. Nevím, proč to dělají, ale řekl bych, že zřejmě proto, že Rusové dnes kolem sebe neradi vidí mnoho demokracie. Vidíme to na Ukrajině, v Gruzii, v Moldavsku... Samozřejmě pro Rusko jako stát, ne pro skupinu kágébáků a agentů FSB sedících v Kremlu, by bylo skvělé, kdyby Bělorusko bylo demokratické. Bylo by skvělé, kdyby Rusko samo bylo demokratické.

Byla některá z těch podmínek splněna?

Rusko se silně ohrazuje proti výstavbě radaru amerického obranného systému v ČR. Diskutuje se o tom i uvnitř běloruské společnosti?

Ani jedna. A stejně se dál debatuje o Lukašenkově účasti na summitu. Navíc odmítnutí běloruské účasti by bylo velmi symbolické – 7. května uplyne deset let ode dne, kdy cestou na parkoviště zmizel významný opoziční aktivista Jurij Zacharenko – bývalý šéf ministerstva vni-

Ne, žádná širší veřejná debata na toto téma neběží, ale oficiální média silně podporují ruskou pozici a pěstují silně hysterickou protizápadní a protievropskou propagandu. Demokratičtí politici, aktivisté a nezávislá média – včetně mě – si samozřejmě myslíme, že vláda a lidé z České RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

rozhovor republiky mají v rámci své právní suverenity a koncepce mezinárodní politiky rozhodnout po svém, bez toho, aby se ptali třetí země. Obzvlášť když jde o obranný, ne útočný systém a když s touto zemí nemají společné hranice. Domníváme se, že pozice Ruska je dokladem pozůstatku jeho imperiálního myšlení.

Máme se proto bát, když Bělorusko spolu s Ruskem organizují společnou obranu vzdušného prostoru? Myslím, že ne. Teď se Bělorusko s Ruskem dohodly na vytvoření společných speciálních sil, které mají řešit terorismus... Oni každý rok přijdou s něčím novým. Lukašenko obvykle navýší počty zasahujících policistů nebo agentů KGB – mimochodem u nás se té instituci opravdu pořád říká KGB, takže si asi můžete představit, nakolik je tajná policie reformovaná a co je v ní asi za lidi. Policistů je dnes v Bělorusku třikrát více než vojáků. U KGB jsou informace o počtech tajné, ale jde poznat, když nějací přibudou.

Tohle nemůže trvat věčně

Mluvíme spolu v Praze, překvapuje mě, že vám vůbec Lukašenkův reřim dovolil vycestovat. Déle než rok jsem měl zakázáno cestovat za hranice. Oficiálně jsem se proti tomu ohradil, a tak mi bylo řečeno, že mě nechtějí pustit proto, že jsem se vyhýbal službě v armádě. Tak jsem řekl: Tady jsem, nevyhýbám se tomu. Nakonec mě ale na vojnu nevzali, protože bych jim prý rozkládal morálku mužstva. Ale čekám, že to dlouho nevydrží a znovu mě nikam nepustí.

V médiích se tvrdí, že běloruská opozice oslabuje, že není příliš jednotná. Je pravda, že nemáme jednu stranu nebo jedno hnutí, v nichž by se všichni potkávali. Ale existuje shoda na hlavních a základních tématech. Třeba na tom, že máme dál požadovat, aby Lukašenko splnil těch dvanáct podmínek EU, a že chceme svobodné volby. Kde panují rozdílné názory, je otázka, zda má přesto Evropa s Lukašenkem mluvit. Já jsem vám svůj názor řekl, ale existují i lidé, kteří si myslí, že je lepší aspoň nějaký dialog než žádný. Samozřejmě se nikdy nesjednotíme kupříkladu s liberály, protože máme rozdílné názory, ale jsme jednotní v jednání, v tom, co aktivně děláme proti režimu.

Zahraniční média psala o vzniku Konzultační rady, jež tvoří opoziční politici, kteří dohlížejí na práci státních orgánů. Jak ta funguje? Je víceméně formální, protože nemá žádný vliv. Nemá sílu něco ovlivnit a díky tomu nemá ani přístup k informacím. Navíc – já skoro nikoho z jejích členů neznám. Údajně pozvali třeba Aljaksandara Milinkeviče, společného prezidentského kandidáta opozice pro volby v roce 2006, ale jakmile s tím souhlasil, už se mu nikdo neozval. Ta rada se sešla všehovšudy jednou.

Ekonomická krize může mít různý efekt na země. V demokratických zemích panuje obava z nárůstu extremismu. Myslíte, že v Bělorusku to může mít opačný efekt – tedy že lidé obrátí svůj hněv proti Lukašenkovi? Myslím, že krize ovlivní celý svět, nejen negativně, ale i pozitivně. To by mohl být případ Bělo-

Lidé se Lukašenkovi vysmívají, ale bojí se otevřeně vystoupit.

Šéf KGB prohlásil, že každý, kdo se té demonstrace účastnil, může být považován za teroristu a hrozí mu 15 až 25 let vězení. Policajti demonstraci rozehnali slzným plynem, vodními děly, zvukovými granáty a gumovými projektily. Spousta lidí byla zraněna a stovky dalších byly ten den zatčeny. Okolo dvanácti opozičních vůdců skončilo ve vězení a bylo obviněno ze spáchání trestných činů, dalších asi 500 demokratických aktivistů bylo zavřeno na 10 až 15 dní za „chuligánství“. Režimu se prostě podařilo lidi tvrdými represemi zastrašit.

Jak tedy vnímají režim obyčejní lidé v Bělorusku? Mají strach? Jsou lhostejní? Podle některých statistických průzkumů podporuje Lukašenka méně než 20 procent obyvatel Minsku. Já mluvím se spoustou lidí, nejen s aktivisty a nezávislými novináři, a už několik let jsem v Minsku nepotkal nikoho, kdo by Lukašenka podporoval. V jiných městech prý Lukašenka podporuje 25 až 40 procent lidí. Tradičně jsou to spíš lidé z venkova, kde žije 30 procent Bělorusů. Teď je ale Lukašenko ztrácí kvůli neúspěchům v zemědělské politice a kvůli ekonomické krizi.

Věříte tedy, že se běloruská společnost Lukašenkovi postaví? ruska, že totiž lidé kvůli krizi přestanou jen konzumovat a začnou přemýšlet. Jsem si tím jist a už to můžeme vidět. Předtím někteří lidé vydělávali 300 nebo i 500 dolarů a byli celkem spokojení. Deprimoval mě pohled na moje bývalé spolužáky ze školy, chytré a ambiciózní lidi, kteří rezignovali na všechno kromě dobrého výdělku. Stali se z nich hrozně nezajímaví lidé, přerušil jsem s nimi kontakty. Ale pokud díky krizi o tohle přijdou, možná je to vyprovokuje k nějaké akci.

Před dvěma lety ale proběhly masové demonstrace během zmanipulované prezidentské volby a nic zásadního se nezměnilo. Proč? Ano, tehdy volební komise oficiálně prohlásila, že Lukašenko vyhrál prezidentské volby – tvrdila, že získal 83 procent hlasů jen pár minut po tom, co byla volba ukončena. A tak na centrální náměstí v Minsku přišlo protestovat 50 tisíc lidí, kteří tam demonstrovali šest dní a nocí. Všechny minské věznice byly přeplněné politickými vězni, kteří museli být odváženi do věznic dalších dvou měst.

Obyčejní lidé se mu vysmívají, obchodníci ho nenávidí, koluje o něm spousta vtipů... Ale většina z nich se bojí proti němu otevřeně vystoupit, protože mají strach. Obecně v běloruské společnosti panuje velký strach. Počet lidí, kteří v posledních letech prošli vězením, je srovnatelný s časy Sovětského svazu... Ale samozřejmě – život jde dál, lidé se potkávají, vdávají se a žení, dělají děti, mají svoje záliby a koníčky. Kulturní život v Bělorusku je ale velmi chudý. Ty nejzajímavější a aktuální kulturní akce – alternativní divadlo, výtvarné galerie – jsou omezovány nebo zakazovány oficiální cenzurou. Kdybyste si odmyslela hollywoodské filmy, které běží v kinech, připadala byste si tady jako ve městě za sovětské éry. Nejpopulárnější stránky opozice, například www.Charter97.org, jsou často blokovány během pouličních akcí a různých politických akcí. Spousta lidí proto zvolila vnitřní nebo i vnější emigraci. Tohle prostě nejde snášet a nemůže to trvat věčně. Q SILVIE LAUDER foto karel cudlín

↓ inzerce

-VoVhv $VÚ¥¾Ÿ‘• įIJ¼Éfďĥƙ įijw›Ćßįš ĉÀĶ™×À ðĆß ĆßÇ ģĺĺÛ Ç ĆßĶŽ›É™×À ðĉÀčð›įÇĮ Ķ įij×ßčĥ Æқ×À ĶÀčÇfך¼ß Ķ 5$ į ̛¼Ěß ßwÉfč̙¼‰ DߎðßĆf ƙ¼fw¿É¿Ěf„×À¼ f ƙÇß׎¿„×À¼ ðĆß±ĆfÒĮ ðĆß ¼Ćß׿ÇIJ יÒ߁ך f ßčÉfw™×š Ž›Ě¿ SĶgį›ĆÇf‰ Ğèö ¬ö ģĺĺÛ - ðĉ¿¼Ég ƙ ×ĥĚך ðĉ¿Éßĸ¿Ě‰ ¤ ðÉfĚ×ij Ħĉ™Ž×› ßį›ĉ™×ij ŽßÇÉfŽ ß Ć™±¿čĚĆf¿ ĸfŽf̙ə ¤ ðĆßƙÇĚ „¿××ßčĚ¿ òÀə ™ĚfðIJ f ƙfÉ¿Ķf™ ðĆßƙÇĚĥŠ į›×š įIJĥĸ¿ĚÀ ±Ćf×Ěßįij¼ ðĆßčĚĉ™ŽÇĮó ¤ ĆßĶð߄™Ě č ĥį™Ž™×ÀÒ ßwƙÒĥ įÉfčĚ×À¼ ðĆßčĚĉ™ŽÇĮ įÉßĸ™×ij¼ Žß ðĆßƙÇĚĥ ¤ ¼fĆfÇĚ™Ć¿čĚ¿Çĥ Žßčfĸ™×ij¼ įijčəŽÇĮ į „¿××ßčĚ¿Š ðĆß Ç̙Ćßĥ wIJÉ ±Ćf×Ě įIJðčg× Dĉ¿¼ÉgďÇf ÒĥčÀ wijĚ ßį›ĉ™×› ðߎ™ðčg×f čĚfĚĥĚgĆ×ÀÒ ĶgčĚĥð™Òö

4fı¿ÒgÉ×À įijď™ ðĉÀčð›įÇĥ‰ èĺĺöĺĺĺ -„ö F™fÉ¿Ķf™ ðĆßƙÇĚĥ‰ Žß Ğèö ¬ö ģĺèĺ ß įijw›Ćßįš¼ß ĉÀĶ™×À č™ Òß¼ßĥ ðĉ¿¼Égč¿Ě ßw„f×čÇg čŽĆĥĸ™×ÀŠ ×fŽf„×À ªß׎IJŠ ßw™×› ðĆßčð›ďך čðßə„×ßčĚ¿Š Ħ„™Éßįg ĶfĉÀĶ™×À ÀĆÇįÀ f ßƱf׿Ķf™ č™ čĚgĚ×À čðĆgįßĥ f čfÒßčðĆgįßĥ òĥ ðĉÀčð›įÇßįij¼ f ĆßĶð߄Ěßįij¼ ßƱf׿ĶfÀ Ķf ðߎÒÀ×ÇIJŠ ĸ™ čfÒIJ įÉßĸÀ יÆҚכ ¬ĺ õ ª¿×fׄ×À¼ ðĆßčĚĉ™ŽÇĮ ×f ðĉ™ŽÒ›Ě×ij ðĆßƙÇĚóö

Dĉ¿¼ÉgďÇĥ Ķfďə̙ į ĥĶfįĉ™×š ßwgɁ™ č ßĶ×f„™×ÀÒ į ðĆfįšÒ ŽßÉ×ÀÒ Ćß¼ĥ ¹\ijw›Ć 5$¸ ×f fŽĆ™čĥ‰ 5fŽf™ ,fįßĆ×ÀNJ Oij× èģŠ èèĺ ĺĺ DĆf¼f èö

RESPEKT. CZ

45

kultura literatura

str. 48

tvář

str. 50

hudba

str. 52

vlastní cestou

str. 53

Nekrolog za kus Vysočiny

Ve Skreplově zrcadle

Radost z deštivého odpoledne

Dějiny procházejí žaludkem

adam drda

jan H. Vitvar

pavel klusák

jan gregor

Básník Doležal venkov neidealizuje, píše o konkrétních místech a lidech.

Inspirativní výtvarník, pro kterého neplatí žádné tabu, se dočkal svého prvního katalogu.

Beata Hlavenková přivezla z New Yorku album nejen pro jazzmany.

Režisér Peter Kerekes se na evropskou minulost dívá optikou armádních kuchařů.

literatura

Langer za všechny peníze Čerstvě vyhlášený nakladatelský čin roku je důkazem toho, že vydávání sebraných spisů u nás není žádná legrace

Porazily Váchalovu Šumavu i Koudelkovu Invazi. Pro porotce letošních cen Magnesia Litera byly zkrátka důležitějším nakladatelským činem než dřevorytcovo gigantické životní dílo i fotografův neopakovatelný reportážní opus. Příběh dvacetisvazkového souboru sebraných spisů dramatika a spisovatele Františka Langera (1888–1965) se tak uzavřel happy endem. Projekt, který loni po osmi letech společně dokončily nakladatelství Akropolis, Kvarta a Divadelní ústav, je pozitivním důkazem toho, že i ve svérázných podmínkách zdejšího literárního trhu lze ze země vydupat dílo, na které je radost pohledět.

repr o s pi s y f l

Děkujeme Mercedesu

Zůstane tu nadále. (Langer na karikatuře Adolfa Hoffmeistera)

46

„Nejde jen o to, že se celý záměr podařilo úspěšně dotáhnout do konce,“ říká literární vědec Vladimír Justl, který spolu s Jiřím Holým publikování Spisů FL inicioval a zorganizoval. „Langerovo dílo nyní existuje v ucelené podobě, což je praktické pro budoucí nakladatele, badatele, studenty i divadelníky. Díky zveřejněné korespondenci, publicistické tvorbě, novým objevům i vzpomínkám blízkých či přátel se navíc spisovatel a jeho myšlenkový svět čtenářům více přibližují, ukazují vznik a osud konkrétních knih. To by mělo být posláním sebraných spisů jakéhokoliv literáta.“ V kostce je tu řečeno, proč je důležité, aby se takovéto projekty podporovaly. Dobře to vědí v západní Evropě, kde se na podobných podnicích vedle nakladatelství podílejí velkorysým financováním i stát, regiony, různé literární nadace. Což je třeba případ proslulé edice Bibliothèque de la Pléiade francouzského vydavatelského domu Gallimard. O čest nesmazatelně se zapsat do národního kulturního fondu však usilují i soukromé společnosti,

bohatí jedinci. Například v Německu lze ve spisech klasiků a velikánů od renomovaných nakladatelství jako Fischer, Suhrkamp či Rowohlt pravidelně objevit poděkování za štědrou finanční pomoc Mercedesu, Volkswagenu nebo movitým lidem. O něčem podobném si lze v České republice prozatím jen nechat zdát. Subvenční prostředky ministerstva kultury a krajů neustále klesají a pro firmy a boháče investice do literární památky podle všeho představují vyhozené peníze. Na sebrané spisy se tu totiž přispívá výjimečně. Česká spořitelna jednorázově podpořila dva svazky spisů Ladislava Klímy, Komerční banka a město Rychnov nad Kněžnou se podílely na financování sebraného díla Karla Poláčka. Sestavit kvalitní sebrané spisy s patřičným komentářem, neboli přiblížením původu a  vývoje díla, jeho dobového i pozdějšího přijetí, různých kritických zhodnocení, ohlasů, přitom není jednoduchá – a tedy ani levná – záležitost. Bohemista Michael Špirit z Filozofické fakulty UK to popisuje jako dlouholetou mravenčí práci v podobě neustálého vyhledávání, ověřování a srovnávání textů, rukopisů, korespondence. Podle něj by měla být tato činnost stejně jako na Západě náplní specializovaných edičních týmů. Jenže v Česku jde většinou o dílo party příznivců literáta, kteří si na živobytí vydělávají někde jinde. „Když za tříletou práci na jednom svazku souboru, jež vám zabere veškerý volný čas, dostanete dvacet tisíc korun, musíte mít literaturu opravdu rád,“ vysvětluje Špirit. Jak moc, to lze doložit třeba právě na oceněném Langerově souboru.

Přerušený Seifert V roce 1994 vznikla v okruhu přátel vdovy po spisovateli Nadace Františka Langera, později transRESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

f ot o i s i fa

formovaná v Nadační fond. Ten se o čtyři roky později začal zabývat přípravou vydání sebraných spisů. „Prostě jsme se u paní Langerové scházeli a domlouvali koncepci. Co by ve spisech mělo být a jak chronologicky či tematicky budou řazené. Ale taky to, které nakladatelství oslovit a kdo to všechno zaplatí,“ říká předseda správní rady fondu Vladimír Justl. Jak dosvědčují i další dotazovaní literární vědci a editoři, v této fázi přípravy hraje vždy důležitou roli existence spolehlivé bibliografie autora. V případě Langera to byla strojopisná práce ze sedmdesátých let od Jiřího Brabce, z níž při sestavování konkrétních svazků vycházelo třináct editorů. Když taková bibliografie neexistuje, práce je o to delší a náročnější. První tři svazky vyšly poměrně rychle už v roce 2000, poslední o osm let později. Náklady většinou pokryla paní Langerová (zemřela v roce 1999), dědická práva, jež nadace na Langerovo dílo získala, granty ministerstva kultury i  menší příspěvky Literárního fondu. Spisů se moc neprodávalo, u prvních dílů kolem tisícovky, u posledních zhruba dvě stovky, nicméně projekt mohl díky za-

Za tříletou práci na svazku dostanete 20 tisíc korun.

jištěným finančním zdrojům přežít. Ještě lépe na tom byli v Torstu, když zde v 90. letech připravovali sebrané spisy Václava Havla: celé si je zaplatil sám autor. Zato publikování kompletního díla neméně důležitého literárního velikána Jaroslava Seiferta skončilo v nakladatelství Akropolis nedávno krachem, když po několika svazcích muselo celý projekt z finančních důvodů přerušit.

Ani zadarmo Stojí to hodně peněz. Bližší představu o náročnosti takových mnohasvazkových sebraných spisů si laik udělá třeba nad plány kritického vydání díla Jakuba Demla. S nakladatelstvím Dauphine a svými přáteli ho nyní připravuje literární historička Magdaléna Kořená. Sto dvacet šest Demlových titulů bude vyžadovat zhruba desetiletou práci celého edičního týmu spolupracovníků, zaplacení autorských práv, sazby, papíru, tisku, což by podle prvních odhadů mělo stát asi osm milionů korun. Spoléhat se na státní podporu je přitom bezpředmětné. Všichni vydavatelé se shodují, že v případě sebraných spisů je jen symbolická. S tím nesouhlasí Bohumil Fišer z  ministerstva kultury, který má v  pracovní kompetenci právě grantovou politiku. „Od loňského roku existuje speciální grant na publikování sebraných spisů. Projektem Česká knihovna ministerstvo nakladatelům rovněž pomáhá tuto komerčně problematickou literaturu šířit. Od vydavatelů, kteří se do projektu přihlásí, ji vykupuje a distribuuje do městských knihoven.“ Jenže tato subvence opravdu není velkorysá. Na celkovou podporu publikování literatury totiž ministerstvo loni disponovalo částkou něco málo přes dva miliony korun a onen Fišerem zmiňovaný speciální grant na sebrané spisy netvoří ani třetinu této směšné sumy. Jak říká bohemista Špirit: „Na RESPEKT. CZ

Nedělám si iluze, že teď půjdou na dračku. (Justl)

projekt od ministerstva dostanete tak padesát tisíc na rok s tím, že se to příště nemusí automaticky opakovat. Ovšem jeden svazek takového nakladatelského počinu vyjde zhruba na dvě stě tisíc a připravuje se několik let.“ A s odběrem publikací do městských knihoven vědí své v nakladatelství Akropolis právě v souvislosti se spisy Františka Langera. Část jeho díla – dnes často roztroušeného po Levných knihách, protože ho knihkupci nechtějí držet na pultech – nešla na odbyt ani zadarmo, byť si vydavatel stanovil jedinou podmínku, že si publikace ze skladu knihovny odvezou na vlastní náklady. Není divu, že se tu za takovýchto podmínek publikování sebraných spisů stává víceméně svá-

teční záležitostí. Od listopadu 1989 se u nás podařilo dokončit vydání kompletního díla Karla Čapka, Franze Kafky, Karla Poláčka, Jiřího Koláře, Bohumila Hrabala, Egona Hostovského, Vladimíra Holana a Václava Havla. Dosud pokračuje vydávání Josefa Škvoreckého, Karla Šiktance a Ladislava Klímy. To není mnoho. Vladimír Justl si přesto snaží uchovat optimismus, k čemuž mu pomáhá i nynější ocenění Magnesií Literou: „Nedělám si iluze, že Langerovy spisy teď půjdou na dračku, o to nám ani nešlo. Pro nás je důležité vědomí toho, že díky nim tady Langer zůstává a bude i nadále.“ Q Jaroslav Formánek

47

kultura literatura

Nekrolog za kus Vysočiny Doležal venkov neidealizuje, píše o konkrétních místech a lidech

P

Miloš Doležal Bodla stínu do hrudního koše – Črty z krabatiny Thyrsus, 109 stran

oslední krátký prozaický záznam knihy básníka Miloše Doležala Bodla stínu do hrudního koše (s podtitulem „črty z krabatiny“) končí na hřbitově: je podvečer po pohřbu starého strýce, hrobníci už mají zaházeno, lopaty opřené o pomník, starší pohání mladšího pomocníka, dělej, ať to stihnem sbalit do soumraku. „Na náhrobcích kolem si všímám jmen – Marie Rutová, hrobař Kluch, hostinská Tonička Koubská, Karel Roček, Josef Karel, holič Vošický, Olina – všichni samotáři z paseckých chalup.“ Doležal napsal nekrolog na ně a současně na zaniklý vysočinský svět poblíž Humpolce a Ledče nad Sázavou, na svět, který pokračuje už jen ve vzpomínkách a v nočních přízracích. Začne-li současný český poeta básnit o venkově, je většinou dobré být ve střehu – a jakmile čtenář narazí na „bílé klenby chlévů“, „osamělé kříže v polích“ nebo na „zamžená okna starých statků“ (profláklých vesnických atributů by se našlo pětkrát tolik), asi by měl sbírku strčit někam mezi bedekry a reklamní letáky. Venkov v polistopadové poezii bývá specifický kýč, sepisovaný nikoli výjimečně městskými lidmi, jakási intelektuální varianta chalupářství, v níž plní poetické ornamenty stejnou funkci jako lakovaná loukoťová kola na zdech, jako pluhy, aranžované v koutech zahrady. U Miloše Doležala (respektive v jeho poslední knize) je to jinak: romantická idealizace se v jeho textech vyskytuje, ale je spojená s  jednotlivci a přáteli – v pohřební řeči se prostě o mrtvých kriticky nemluví. Není tu idylka „čistého venkovského společenství“ en block, nejde o neurčitý naivní obdiv, nýbrž o celoživotní sepětí s konkrétním místem a jeho konkrétními obyvateli.

Vnitřní pohraničí Básník a novinář Miloš Doležal (1970) se narodil a vyrůstal na Vysočině, v Háji u Ledče nad Sázavou. Je autorem či spoluautorem mnoha rozhlasových dokumentů z období války či padesátých let, literárních pořadů a několika publicistických knih. Vydal básnické sbírky, skoro vždycky spjaté s rodným krajem: Podivice (1995), Kamení (1996), Obec (1996), Les (1998), Čas dýmu (2003) a Sansepolcro (2004, sbírka, která se vymyká, se zrodila z cesty do Itálie). Žije teď v Praze, ale doma se cítí v kraji nad zatopenou vesnicí Zahrádka, kterou v půlce sedmdesátých let komunisté zcela zbytečně vysídlili kvůli přehradě. Připomíná to tam jakési „vnitřní pohraničí“ – z obce zůstal kostel, „uprostřed smrčí průrva, palouk, bývalé náměstí. S prázdnou kašnou, sochou, lavičkou a zrezlým odpadkovým košem. Pod hladinou cesty, most, mlýny, pekárna, škola…“

48

Duch zatopené vesnice jako by prostoupil celý prostor Doležalových záznamů: zánik tu začal už za války, kdy ze Zahrádky odvezli Židy do plynu, pokračoval kolektivizací, rozkrádáním živností a ničením okolních statků, rozkročil se nesmyslným rozhodnutím několika bolševiků za normalizace, stavitelů vodního díla. Pořád ale ještě cosi přežívalo v lidech, v postupně získávaných přátelích. V Olině Pejškové, adoptované z Prahy do samoty v kopcích, v holiči Vošickém, který zavřel krám v roce 1948 a uchoval ho neporušený až do pádu komunismu, v Karlu Ročkovi, který do města důsledně nechodil v tesilu, ale ve starém svátečním černém obleku a bílé košili, v hospodské Toničce, schopné zaskočit za kteréhokoli hráče mariáše. Ale taky v šílenci-strašidlu Čičíkovi, který se oběsil a jeho kosti se pak nenašly v hrobě, nebo v zarostlém bláznovi Boučákovi, kterého bratr nechával bydlet v kůlně-zemljance, rodina mu brala vydřené peníze, jezeďáci ho nechali dělat nejhorší práci a nakonec ho esenbáci deportovali do ústavu choromyslných u Plzně.

Konec starých pasek Doležalovi staří vysočinští přátelé odcházeli v posledním dvacetiletí ze společnosti, která jim nerozuměla a která o ně nestála. Když Karel Roček umřel, našli jeho příbuzní v kapse peníze na pohřeb a seznam písní, které si přál na poslední cestě slyšet. Nenechali mu z nich zahrát jedinou: „Několik dní po pohřbu pak vyházeli na dvorek Ročkovo oblečení, co s těma zavšivenejma hadrama, kravaty, košile, beranici, saka, klobouky, hole, holení a celou hromadu podpálili.“ Když umřela v nemocnici osamělá Olina Pejšková, prohlásil vzdálený příbuzný: „Pohřeb? Né, to né, to nebudu dělat. Víte co, vemte ji z tý márnice, hoďte do kufru a zahrabte někde v lese, přikryjte to větvema a bude po prdeli.“ Konec starých pasek přicházel pomalu, během dlouhých let – a najednou je tady. Burani na venkově zvítězili, vyhrála jeho odvrácená strana. A kolem krouží jen duchové, tak jako Olina, jejíž dům propadl státu, ale „dlouho se tam ještě zdržovala“. Doležal je na Vysočině doma a zároveň je tu už host, tak trochu odpadlík, přecitlivělý pozorovatel. Je otázka, jestli svět, o kterém píše, existuje jako svébytný celek i pro někoho jiného, přesněji řečeno, jestli se uchová ještě v jiné paměti. Jisti si tím být nemůžeme, v závěrečné básni taková naděje nezazní. Píše ji člověk sevřený obavou, že už není za kým zajít: „Ježova není, není ani údolí/ ani minulosti není, ani návrší/ jen trčící strom přízrak/ čelistní kost přízrak.“ Q Adam Drda

Autor je redaktorem Rádia Česko. RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

kultura literatura

Pobožný lobbista Pierre Literární závěť faráře bezdomovců připomíná naléhavě rozdíl mezi řečmi a skutkem

Č

tyřiadevadesátiletého abbé Pierra považovala Francie za někoho stejně důležitého, jako byl Charles de Gaulle nebo Louis Pasteur. Stařík v dlouhé sutaně, s bílým plnovousem a odstávajícíma ušima, na kterých visely veliké brýle, byl populárnější než fotbalista Zidane. U jeho rakve v Notre-Dame bylo předloni plno. Bezdomovci, biskupové, politici, vrchní rabín Francie a hlavní francouzský islámský duchovní. Toho staříka znala opravdu celá Francie. Někteří ho zbožňovali, jiní ho považovali za zbytečného rýpala a neřízenou střelu. Páter anarchista. Levičák. Kritik kšeftíků demokratických mocných s totalitními režimy. Ten, který dokázal v televizní debatě jako jediný říci extremistovi Le Penovi, ať „laskavě drží hubu“. Jeden z mála křesťanů, který nahlas říkal, že hněv může být spravedlivý, pokud nezůstane jen u řečí, ale také se proti jeho příčinám něco konkrétního udělá. Dobro je čin! Jeden skutek za sto plamenných řečí! Více než tři čtvrtě století dělal abbé Pierre (1912–2007) pro zpřítomnění jednoduché věty „Bůh je láska“, co uměl. A po svém! Právě ta odvaha improvizovat na hranici mezi povoleným a zakázaným je na Testamentu – jakési literární závěti abbé Pierra – strašně sympatická. Jsou to paměti bojovníka a pacifisty, který ví stejně jako Gándhí, že násilí je lepší než zbabělost.

Poslanec bezdomovců Chudý syn se narodil bohatému otci. Z rodiny majitele továrny na hedvábí se mladý Henri Antoine Groues (jak zní pravé jméno budoucího kněze) odebral přímo do františkánského řádu. Jeho rodina byla bohatá, ale k  těm méně úspěšným se chovala vždycky velkoryse a se základní úctou. Také v ní bylo osm dětí a vědělo se, že je potřeba si vzájemně pomáhat. Brzy musel Henri kvůli tuberkulóze z řádu odejít. V roce 1938 byl vysvěcen a stal se kaplanem v Grenoblu. S krycím jménem abbé Pierre se účastnil protinacistického odboje. Pomáhal převádět přes hory do Švýcarska Židy i další ohrožené, včetně třeba bratra generála de Gaulla Jacquese, postiženého Parkinsonovou nemocí. Po válce se abbé stal poslancem. Chtěl v parlamentu zastupovat chudé a bez domova. Prosadit pro tento „čtvrtý svět“, který nezná kontinenty a hranice, důstojné podmínky pro život. Zkušenosti ze sněmovny se mu později velmi hodily. Poznal, kudy se na politiky musí, na co slyší, jak se vytváří tlak na jejich ješitnost a která témata je dokážou přitlačit ke zdi tak, aby konečně začali jednat ve prospěch nějaké konkrétní záležitosti. Pobožný lobbista, jednající vždycky přímo a jasně, s přirozenou autoritou, zrozenou dlouhodobou akRESPEKT. CZ

tivitou a nasazením na hranici kolapsu. Ostatně, v pokročilejším věku skončil na nějaký čas pro celkové vyčerpání v lékařsky vyvolaném umělém spánku, což byla pravděpodobně jediná možnost, jak nechat sociálního workoholika odpočinout. Modelová ukázka jeho akce: rok 1953, v Paříži minus 20, bezdomovci, o které se už několik let stará, umírají na ulici. Vidí ve sněhu chodit matku s umrzlým kojencem. S mrtvolkou v náručí si vynutí chvíli u rozhlasového mikrofonu: Přátelé! Volám vás na pomoc. Každou noc umírají lidé! Následovala ohromující vlna humanitární pomoci pro Emauzy, domy sociální pomoci, které abbé Pierre po válce založil spolu s bezdomovci a sběrači starých hadrů. Půl století práce mezi kamarády hadráři změnilo zcela radikálně i jeho vnímání světa, občanské společnosti i rozporů mezi evangeliem a praxí církve.

Hastroši s berlami Několikrát si všiml, jak se může emauzská klientela potrhat smíchy, když vidí v televizi estrádu vyhastrošených biskupů s vysokými čepicemi a zlatými berlami. Jistě, symboly mají smysl, ale jsou i chvíle, kdy musí najít někdo odvahu je odložit. „Je to strašně těžké, dejte to do muzea,“ tak zbavil například Pavel VI. církev triumfálního křesla, ve kterém se nosili papežové. Abbé Pierre neměl rád krunýř oficialit, pod nímž se evangelium měnilo v kanonické právo. Jeho oblíbeným příkladem nesmyslnosti symbolů byla otázka: jaký význam může mít používání vína při mši pro Inuity? Je opravdu třeba dovážet víno z Bordeaux do Grónska, aby se mohla sloužit mše? V Testamentu říká otevřeně i to, o čem si zbytek církve šeptá. Ptá se, proč církev mlčí k problému populační exploze. Říká, že nevidí jediný teologický argument, proč nesvětit ženy. Ví, že nejlepší prevencí před AIDS je věrnost, ale volba mezi tím někoho zavraždit, nebo použít kondom mu přijde jasná. Lidem stále opakoval, že je třeba plavat proti mentalitě zisku. „Je skutečně tak spravedlivé pobírat úroky ze svých vkladů? Z čeho pocházejí? Z práce dětí? Z  plundrování přírody? Z  nelidských pracovních podmínek?“ A také že neriskovat znamená postupně se vzdát lidské svobody. A že je důležité vypěstovat si psychickou, sociální, politickou i náboženskou hygienu, abychom se nestali závislými na něčem, co je koneckonců jen karikaturou skutečnosti. Hlavně je třeba něco dělat! Píše: „Mám po krk lidí, kteří si špendlíkem připíchnou fotku abbé Pierra nad postel. Jakmile se ráno probudí, podívají se na ni, setřou slzu a myslí si, že odvedli velký kus práce.“ Q

Abbé Pierre: Testament Karmelitánské nakladatelství, 183 stran

Tomáš Weiss

Autor je obchodníkem s knihami.

49

F ot o kare l c u d l í n

kultura tvář

Ve Skreplově zrcadle Inspirativní výtvarník, pro kterého neplatí žádné tabu, se dočkal svého prvního katalogu

M

Vladimír Skrepl Narodil se 18. 9. 1955 v Jihlavě, na Masarykově univerzitě v Brně vystudoval etnografii a dějiny umění. Pracoval jako kurátor, zeměměřič, programátor a pedagog na AVU, kde působí dodnes. Je laureátem Ceny od Jiřího Kovandy a Ceny Michala Raného. Poprvé samostatně vystavoval v roce 1987 v Kulturním středisku Opatov, v Moravské galerii v Brně mu nyní do 28. 6. probíhá výstava Jako v zrcadle.

50

ohl si pro porotce připravit své portfolio, jako to udělali ostatní finalisté. Mohl jim vyprávět o všech těch prazvláštních symbolech, které do děl vkládá. Mohl jim zkusit vysvětlit, jak se dokázal jako samouk dostat ve výtvarném umění tak daleko, že ho většina lidí z mladé scény dnes označuje za nejinspirativnější postavu. Jenže Vladimír Skrepl (1955) před dvěma lety ve finále Ceny od Jiřího Kovandy komisi hodinu popisoval, jak jednou obsedantně sbíral nábytek z 50. let a utrácel za něj všechny peníze, až se z toho málem zbláznil. O svém umění nerad mluví, doufá, že dokáže promlouvat za něj. A ono se to daří, koneckonců před porotci nakonec obstál a stal se tak laureátem ocenění, které udílejí kurátoři, výtvarníci a novináři mladší 35 let umělcům naopak starším 35 let. Jako hmotnou odměnu si z pražského klubu NoD odnesl zesilovač na elektrickou kytaru značky Marshall. Když pak loni dostal v Brně Cenu Michala Raného, Moravská galerie ji spojila s konzervativnějším ohodnocením: uspořádala mu nyní velmi zdařilou výstavu a vydala katalog. Je to vůbec první katalog, kterého se tento výjimečný výtvarný zjev dočkal – ve dvaapadesáti letech.

talogy. Vladimír Skrepl je často zařazován do proudu reagujícího na německé hnutí Neue Wilde, divoké malíře, kteří svá plátna živelně pokrývali vrstvami barev v  expresivních kompozicích. „Ale zkoušel jsem i jiný věci. Když jsem byl přesycenej expresí, dělal jsem geometrický pokusy, nejsem jen pudově intuitivní,“ vzpomíná Skrepl, který tehdy své práce konzultoval například s Adrienou Šimotovou, první dámou zdejšího poválečného umění. „Pro ni to bylo samozřejmě problematický. Ale mě baví ta stránka tvorby, která jde proti – v uvozovkách – kultivovanýmu názoru, proti předešlým generacím.“ Zlomem pro něj byl pobyt v New Yorku, kam se dostal rok po revoluci. Skrepl si hodně kreslil do bloků, hledal cesty, jak se vymanit z předepsaných kulturních vzorů, které jeho výraz svazovaly. „Do té doby jsem nejdřív přemýšlel, co budu dělat, ale najednou to padlo. Zjistil jsem, že se to může dít samo, že můžu nechat spontánně pracovat tělo a mysl. Jestli z toho bude nakonec čmáranice, nebo z toho něco vyleze, mi bylo a doteď je jedno.“ Nechal se rok zaměstnat v Národní galerii, a pak přešel na Akademii výtvarných umění, kde nejdřív pracoval jako asistent u Jiřího Davida. Dnes má vlastní

Tělo a mysl Na Akademii výtvarných umění léta vede malířský ateliér, sám ale žádné malířské vzdělání nemá. Jihlavský rodák se po absolvování tamního gymnázia hlásil do Prahy na AVU i VŠUP, ale neuspěl. Místo aby to zkoušel znova, vyučil se sazečem a dva roky dělal v tiskárně. Říká sice, že jeho profesní život není žádné drama, ale mýdlová opera to tedy taky nebyla. Když ho to přestalo bavit v tiskárně, složil zkoušky na brněnskou filozofickou fakultu, kde na sklonku 70. let vystudoval etnografii a dějiny umění. V roce 1981 nastoupil jako kurátor do Galerie hl. města Prahy, ale jak přiznává, po sedmi letech ho už unavovalo „dívat se na cizí umění“. Krátce dělal figuranta u zeměměřičů, což byl prý drsný přechod: „Jednoho dne vám v práci říkají pane doktore a druhý vylezete ven z kanálu a kolegové volají: Hele, vole, Skrepl!“ Absolvoval programátorský kurz (jeho spolužákem byl Alexandr Vondra), snažil se najít si práci, která by ho uživila a zároveň si při ní mohl malovat. Nepovedlo se, a tak se ještě před revolucí do galerie vrátil. V té době patřil k prvním českým autorům, kteří byli ovlivnění aktuální vlnou světové postmoderny – tedy alespoň tím, co se díky několika lidem do Československa dostalo skrze nějaké ty zahraniční ka-

„Ve výtvarným umění je to pro ně nechutný. To nechápu.“ ateliér, a když se člověk podívá na jeho studenty a absolventy, je to úctyhodná řada talentů: Mančuška, Šerých, Vosecký, Hošek, Koťátková, Šimera, Fexová, Skála, Bolf... „Problém akorát je, že jak jsem introvertní, musím často sbírat síly, abych do školy došel a dokázal před studenty předstoupit.“

Vlastní tik Vladimír Skrepl právě spadl z  pódia. Je konec února a v pražském kině Aero probíhá další díl seriálu uměleckých prezentací Pecha Kucha Night. Skrepl ten večer introvertní nebyl. Naopak: vzal si mikrofon a na dvaceti fotografiích svých obrazů vysvětloval, že ulevující si trpaslíci jsou jeho rodiče, že obryně se vztyčeným penisem mu připomíná první manželství, že na plátnech zkoumá své problémy s vyměšováním, pohlavím a vírou. „Jmenuje se to Matčino peklo, nesmějte se a vzpomeňte si na své matky,“ vyzýval Skrepl publikum, na kraji pódia šlápl do prázdna a vyvrkl si kotník. RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

kultura „Někdy se to ve mě přehodí do extroverze, ten můj výstup byl spíš takový komediální stand up,“ vzpomíná dnes na svou přednáškovou performanci. Není zvyklý na to, že veřejně zvedá pokličku kotlíku s vlastní imaginací a lžící z něj vyndává jednotlivé intimní přísady. Tvrdí, že jeho obrazy nejsou zase tak osobní, že se nevážou jen k jeho problémům, ale víceméně platí pro spoustu lidí, protože v nich pracuje s archetypální symbolikou. „Navíc nejsou jen hluboký, při vší smrtelný vážnosti, se kterou je dělám, obsahují zároveň něco stupidního, jak z nějaký blbý popový písničky. To platí i pro to jejich provedení, který může být pro někoho nesnesitelně primitivní.“

cenu omezující schémata odstraňovat. „Nejdůležitější je, aby si našli, co je - v uvozovkách - jejich. Zároveň se jim ale snažím ukazovat, aby se dívali i na starý a nový umění, aby se v něm orientovali, aby se uměli koukat. Někdo tvrdí, že k malování nepotřebuje chodit na jiný výstavy. Ale to je, jako kdyby spisovatel odmítl číst cizí knihy.“

Plná tuba Pro samotného Skrepla je nejtěžší najít si okamžik, kdy už na obraze není co vylepšovat. Při vší své expresi totiž plátna neumí snadno prohlásit za definitivně dokončená. „Lepší je to nechat bejt, když na to znovu a znovu sahám, posere se to.“ Snaha neu-

Ta hmota barev mě fyzicky těší. F ot o kare l c u d l í n

Právě zdánlivá lehkost až infantilnost Skreplových obrazů pokrytých sexuálními narážkami a pubertálními výkřiky představuje pro lidi problém. Zkušenosti s  psychoanalýzou, s  jejíž pomocí se Skrepl vyrovnává s životními krizemi, autora přivedly k přesvědčení, že v umění nebude respektovat žádné tabu. Byť by to byla pro diváky hodně šokující podívaná. Kurátor jeho brněnské výstavy a ředitel Moravské galerie Marek Pokorný o Skreplově rozhodnutí nebránit se afektu v katalogu píše, že malíř došel k vědomí toho, že „se námi opakují formy a gesta, ačkoli se jimi nechceme nechat ovládat ani je nemůžeme změnit. Asi jako když se přistihnete, že věkem vrůstáte do svého otce či matky, že je po svém opakujete, aniž máte na vybranou. Pokračuje vámi někdo jiný, ale přece jste to vy a musíte se s tím naučit žít (a zacházet). Je možné přehánět, ironizovat, mrzačit se, přidávat, ubírat, ale těžko se vymknete úplně. Najdete si vlastní tik, aby se nakonec ukázalo, že vám do něj tělo a podvědomí promítnou vzorec, jemuž se chcete vyhnout. Koho to ale trápí.“ S překračováním vzorů, jak těch kulturních, tak získaných v rodině, se Skrepl setkává dennodenně i jako pedagog na AVU. Ví, že v každém studentovi je zakódované povědomí o tom, co se smí a nesmí, a je jen na jejich vzájemném dialogu, nakolik má RESPEKT. CZ

stále obrazy dodělávat vede Skrepla ke stavu, kdy jsou jeho plátna pokrytá tlustou vrstvou barev s překrývajícími se postavami jak z nejčernějších zlých snů a nápisy typu Love me forever, Po terapii někdy brečím, Chvíle Štěstí, Eat your parents nebo Vláďa. „Ta hmota barev mě zároveň fyzicky těší, to je přece klasická psychoanalytická fáze. No jen si sáhněte na tu plnou tubu, jak se to v ní přelévá – vytlačíte to z ní ven, a pak se v tom na plátně hrabete.“ Obrazy Vladimíra Skrepla nejsou pro každého. Mladá výtvarná generace – a nejen ona – na nich oceňuje možnost setkat se s něčím, co je spontánní, co vyvěrá přímo z autora, a ne z poptávky kurátorů, galeristů či publika. Skrepl se nikdy nepřizpůsoboval tomu, co se zrovna nosí. Na druhou stranu může svou otevřeností leckoho odrazovat i otravovat. I jeho současná výstava Jako v zrcadle návštěvníkovi vlastně odhaluje, že čím si prošel a prochází Vladimír Skrepl, to potkalo, potkává nebo někdy potká většinu z nás. A že to často není nic pěkného. A co Skrepl říká na námitku, že až moc používá sexuální tematiku? „Oni jdou na výstavu a vykřiknou: Hele, támhle je pinďour! Vadí jim to. Ve filmech a knihách se to může vyjadřovat, ale ve výtvarným umění je to pro ně nechutný. To nechápu.“ Q Jan H. Vitvar

glosa

Kauza pro rockery V Praze je málo dobrých koncertních sálů. To je nejstinnější moment kauzy s vynuceným ukončením koncertů v Rock Café. Není to tam slavné vybavením ani atmosférou, ale při zdejší nouzi sahali po „Rockáči“ i ti nejinformovanější a nejakčnější pořadatelé (A.M. 180, Scrape Sound, Bohemians Like You). Když Praha 1 proměnila horní patra na byty, nedokázala zajistit odhlučnění klubu. Přišly stížnosti a koncertům je teď od 15. dubna konec. Útlak kultury má rozmanitou historii i přítomnost, proto i tentokrát přichází reakce v podobě petice, rozhořčení, obžalob. Ale součástí kultury je i lépe rozlišovat: sál na Národní třídě je jen žánrovou scénou pro bigbít, ničím míň, ničím víc. Program Rock Café vypadal léta jako slepenec z pronájmů, bezpečně levných akcí, nadějných kšeftů a grantových příležitostí. Vystoupení vzácných hostů střídala macha a průměr, úhrnem takový rockový denní chleba. Českou verzi rockerství ta občas milá nora na Národní třídě reprezentovala dobře: kolísavou srozumitelností zvuku, absencí židlí i pro koncerty, kde by byly na místě, personálem, který své lidství dával najevo nevrlostí. Magistráty a instituce mají sklon vymezovat se vůči subkultuře, radikálním stylům, nesrozumitelným novinkám. Těm však poskytují prostor jinde než v Rock Café. Mnohem víc než nesmlouvavá mladá odvaha se odsud linul odér relaxace při vajglech a kelímkovém pivu, lehce zamřelé konzervování toho, co z rocku zůstává oblíbené. Jistě, celkový trend byl přerušován výjimkami. Vypadá to, že problémy s hlukem zapříčinila liknavost Prahy 1, jež nedodržela slib, a ne vedení Rock Café. Ale pokud necháme stranou konspirační teorie o spiknutí proti subkultuře, je třeba uznat, že hluk je regulérní důvod k zásahu. Tím spíš, že v dnešním křiklounském světě není hlučnost žádným znakem progresivní kultury. Uzavření má ze strany Prahy 1 rysy špatného rozhodnutí a zavání to tahanicí o lukrativní prostor na Národní třídě – o to nic. Ale nemá cenu vykládat tu událost jako újmu na kultivovanosti národa a svolávat podporu širší kulturní veřejnosti, to by muselo být Rock Café v uplynulých letech něčím jiným. Příznivcům rockových žánrů se sluší popřát, aby nepřišli o možnost, jak si naživo užívat svého koníčka – nejlíp v sálech, jejichž vedení nezávisí na libovůli zvenčí. A taky by tam mohlo být levněji u baru. Pavel Klusák

Příští týden píše → jan h. vitvar

51

kultura hudba

Radost z deštivého odpoledne Beata Hlavenková přivezla z New Yorku album nejen pro jazzmany

Je to prostě krásné hraní. f ot o kare l c u d l í n

V

yberme si. Může to být příběh mladé ženy, která chce mít na jazzové scéně jako autorka a  kapelnice stejně samozřejmé místo jako muži. Může to být příběh, který vede ze slezské Vendryně do USA a  jazzového tavicího kotle New Yorku, kde Beata Hlavenková nedávno natočila své první plně autorské album Joy For Joel. Ale snad nejvíc je to příběh muzikantky, která ve své hudební dráze nechce vnímat naše lokální laťky a zvyky: paradoxně proto, aby zůstala svá, včetně české stopy.

dceřiny múzické sklony a přihlásit ji na Janáčkovu konzervatoř, děvče vůbec nebylo nadšené. Časem už víc. Při absolutoriu oboru skladby už hrála její hudbu Janáčkova filharmonie. Právě chuť hrát si s formou a stavět hudbu pevně zevnitř se dnes odráží v Beatině hudbě. „Nikdy jsem neměla blízko k hráčům, kteří sednou a celý večer s kapelou jamují na melodie standardů a evergreenů. To není můj jazz.“ Naštěstí. Do generace, která začala český jazz posouvat k autorštějším polohám, Beata přistála po

To nebyl můj jazz Klavíristce a  skladatelce Beatě Hlavenkové zní hlavou především jazz. Přesto se u Hlavenků oslavovalo po vyhlášení – hlavně popových – cen Anděl: Beata totiž pevnou rukou spoluvytváří Eternal Seekers s Lenkou Dusilovou (byla oceněna jako zpěvačka roku), její muž Patrik zase hraje v aktuálním objevu roku Toxique. Slavit ovšem mohl i jejich malý Matthias Joel: synovo jméno promítla Beata do názvu alba, které natočila v New Yorku s tamějšími hráči. „Nahrávat v jejich domovském prostředí bylo snazší než nutit je cestovat: jediná já jsem se musela vyrovnávat s  časovým posunem,“ praví hudebnice. Vendryně je místo s potenciálem: kromě Beaty je odsud básník Bogdan Trojak i – jak Beata připomíná se smíchem nikoli zlomyslným – hvězdička Ewa Farna. Zapůsobil génius loci? „Je úplně jedno, odkud člověk je,“ míní Beata. „Záleží na rodině, na partnerech.“ Když se maminka rozhodla podpořit

52

Pořád platí, že v jazzu se musejí ženy víc snažit.

návratu ze studií v Massachusetts. Kapely jako Vertigo Quintet tu začaly nadějně čeřit vody poté, co v devadesátých letech jazz znamenal až moc často klubové jamování pro turisty v Praze. Proto také bylo třeba znovu k němu připoutat pozornost.

Nejdřív pět set mužů Beata hrála (i  se svým mužem) v  úspěšných S’aight, s česko-slovenským Open Sextetem dokonce vystoupili na festivalu v Montreux. Příběh nového alba začal v roce 2005. „Čím dál víc jsem chtěla svou vlastní kapelu. Už s triem, které jsem

tehdy založila, jsme hráli část repertoáru z Joy For Joel.“ Skladby Beata měla, ale věděla, že pro natáčení musí ještě trefit ty pravé lidi, pravý čas, ideální kontext. To asi není jen „dobré jazzové“ uvažování: nespokojit se s ideou, ale hledat pro její uskutečnění ty pravé podmínky. Díky podpoře Animal Music, dnes nejaktivnějšího českého jazzového labelu, mohla natáčet s americkými hráči v New Yorku. Vydavatel Petr Ostrouchov má poměrně jasnou vizi: „Hudebníci, jejichž hudbu vydávám, vědí, proč a co chtějí hrát. Hudba je pro ně osobním projevem. Dramaturgií se tak vlastně vymezuji proti hudbě napodobující vzory, formalistické, komponované za účelem splnění vydavatelských smluv, dělané prioritně pro komerční úspěch nebo pro vlastní zábavu. Jako posluchače mě taková hudba nezajímá a přijde mi zbytečná – pikantní ovšem je, že jsem z takového prostředí vlastně částečně vyšel, což zpětně nahlíženo beru jako osobní vývoj a ničeho nelituji!“ Od počátku bylo jasné, že se Beata zase bude chtít spojit se ženským elementem na scéně: ne z povrchních důvodů, ale pro spřízněnost s některými osobnostmi. Už dřív se sblížila se slovutnou vedoucí big bandu a skladatelkou Marií Schneiderovou a také s trumpetistkou Ingrid Jensenovou. „Má rozpoznatelný tón, není v něm tlak. Sóla staví melodicky. Nevím, jestli je v tom něco ženského – je to prostě krásné hraní.“ Křídlovka a trubka Ingrid Jensenové jsou výrazným hlasem v Beatině lyrické hudbě. Hlavenková věří, že natočila desku nejen pro jazzové publikum, a takovému přesvědčení se dá rozumět: pro křehké zacházení s klavírem i elektrickým pianem Fender, pro místa soundtrackové atmosféry (Rainy Afternoon vedené přes několik emotivních vrcholů), pro závany janáčkovských ozvěn uprostřed pevně stavěného jazzu. Ženský pól alba doplňuje hlas Lenky Dusilové. Ve dvou skladbách zní jako barva, jako nástroj: beze slov, o to víc s nevyřčeným tajemstvím. Ženy v jazzu prý o sobě vědí a podporují se. „Ale nedrží pospolu násilně, jen proto, že jsou ženské. Muzikanti se vždycky chtějí přátelit s těmi, co jsou stejně dobří anebo lepší. To určuje vztahy, ne pohlaví,“ říká Hlavenková. Naše jazzová scéna nemá tak mohutné kořeny a tradice jako v USA, to by mohlo pomoci všem kapelnicím a sólistkám k samozřejmějšímu přijetí. Pořád ale platí, že v tomtéž oboru se ženy musejí víc snažit. Aneb, jak vyprávěla Ingrid Jensenová své české spoluhráčce: „Když v New Yorku potřebují záskok na místo trubky, zatelefonují si pro trumpetistu. Když nemůže, volají podle seznamu dalším pěti stovkám mužů. A potom... vezmou saxofonistu.“ Q Pavel Klusák → klusak.blog.respekt.cz

RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

kultura

vlastní cestou

Dějiny procházejí žaludkem Režisér Peter Kerekes se na evropskou minulost dívá optikou armádních kuchařů

f ot o m arti n k o l l á r

f ot o m arti n k o l l á r

J

ako dítě nechtěl jít v otcových šlépějích. Vídával totiž tatínka, režiséra v košické televizi, jak chodíval unavený po směně domů, otevřel si pivo, začal vařit a přitom tiše spílal komunistům, kteří mu šéfovali. Jablko ovšem nepadá daleko od stromu. „Dneska přijdu z natáčení domů, vyndám z ledničky lahváče, začnu dělat večeři a nadávám na stejné lidi, kteří tu televizi vedou dodnes,“ říká se smíchem Peter Kerekes (1973). Také nápad na jeho nejnovější film Jak se vaří dějiny vznikl příznačně právě při konverzaci s otcem u kuchyňské linky. Rozhodl se ukázat neklidnou historii našeho kontinentu posledních sedmdesáti let prizmatem nenápadných hrdinů v pozadí – armádních kuchařů. Náročný koprodukční projekt vznikal pět let. Autor rozhodil sítě mezi veteránskými sdruženími po celé Evropě. „Pamětníci se nám často ochotně hlásili sami,“ pochvaluje si Kerekes. V rámci přípravy udělal v devíti zemích rozhovory se sto šesti šéfy polních kuchyní. Jejich vzpomínky na vyváření v bojových podmínkách sahají od válečných front druhé světové války, přes francouzskou ofenzivu v Alžíru, okupace Maďarska a Československa až po válku v Jugoslávii či Čečensku. Do filmu, který v minulých dnech vstoupil do českých kin, se dostaly výpovědi dvanácti z nich. Tvůrci některé z příběhů nevyřazovali snadno. Výběr podřizovali tomu, aby se ve snímku objevila co nejpestřejší škála lidských typů. „Pro mne je hlavním tématem filmu chování ve vypjatých situacích. Proto dávám prostor lidem odvážným, švejkům, cynikům i pokrytcům.“ Nejvíc ho dojala otevřenost německého kuchaře z druhé světové války Heinze Rudigera, který se najednou spontánně svěřil na kameru, jak odmítl dát v Rumunsku místnímu vesničanovi pět gramů cukru pro umírající dcerku. Předpisy to samozřejmě nedovolovaly, ale pohledy pozůsta-

Muži si snadněji vytvoří skupinový obraz nepřítele. (Kerekes dole vpravo v pruhovaném). lých z pohřebního průvodu, procházejícího kolem německého stanoviště, straší prý starého pána dodnes. „Přiznat se možná poprvé veřejně ke špatnému skutku, spáchanému před mnoha desetiletími, to je pro mne opravdové hrdinství,“ říká režisér. Někteří pamětníci se distancují od aktivní účasti na dějinách, jako například maďarský kuchař Békes Mihály, který v turbulentním roce 1956

nejprve na straně armády vařil pro povstalce, aby posléze připravoval oblíbenou čabajku sovětským okupantům: „Mým jediným zájmem bylo dopřát vojákům dobré jídlo.“ Fascinující portrét člověka, jehož život naopak naprosto splynul s politikou, přináší sekvence s vrchním ochutnávačem Josipa Broze Tita Brankem Trbovićem. Pedantický stařík si po desetiletí vedl deník, popisující každé sousto, které diktátor vložil do úst. Tak se identifikoval s jídelními návyky maršála, že po jeho smrti neměl podle svých slov žádnou vlastní chuť. Trbovićovy vzpomínky na jednání srbských a chorvatských delegací, které si na slavnostních recepcích otravovaly životy dětinským podáváním nenáviděných národních pokrmů protivníka, jsou výmluvné. „Někdy jsem si ve střižně zoufal, abych realitu příliš nerelativizoval,“ přiznává režisér. Jako vlastní komentář proto do filmu vložil recepty, dávající příběhy zpovídaných do historického kontextu. Nostalgické vzpomínání pekaře wehrmachtu Franze Wienharta tudíž doplňuje recept na chléb pro osmnáct milionů hladových krků Hitlerovy armády, aby vynikla ničivá síla vůdcovy armádní mašinerie. Problém s vyvážeností měl režisér i u výpovědí osádek dvou polních kuchyní, jejichž strávníci se navzájem ostřelovali přes kopec. Zatímco chorvatského dobrovolníka Mladena Vlachyňu stále užírá nenávist vůči Srbům a odmítal by jim byť podat ruku, dvě srbské kuchařské veteránky nasazují při vzpomínkách na válku smířlivější tón a vyjadřují soucit s lidmi na druhé straně frontové linie. „Manželka mi dala klíč k tomu, že ty příběhy se nekříží na národnostním, ale pohlavním principu,“ vysvětluje Kerekes. „Muži si prostě snadněji vytvoří skupinový obraz nepřítele, aby si ospravedlnili, proč je možné protivníka zabít.“ Q Jan Gregor ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

53

kultura VÝtvarné umění

Bob Dylan: Together Through Life

knihy

Karel Teige/Zbyněk Baladrán: Asymetrická harmonie

Columbia / Sony BMG První studiové album po vychvalovaných Modern Times. Namíchané dnešní pocity od klení a kritizování Ameriky po sentiment, spíš pytel různých písní než vystavěné album. Pro někoho lehčí intermezzo, britský Observer tomu říká „test trpělivosti i pro fanoušky“.

Jiří Lach: Laichterovo nakladatelství a projekt České dějiny

F ot o pr o f i m edia . c z

Muzeum umění Olomouc, 23. 4.–21. 6. První pokus probrat Teigeho typografickou tvorbu v nezaměnitelném instalačním podání Zbyňka Baladrána. Dvě stě knih, časopisů a plakátů, doprovodná publikace od Arbor Vitae, autoři konceptu Karel Srp a Zuzana Bydžovská.

Burian a Tichák, 128 stran Pod jménem svého zakladatele Jana Laichtera působil jeden z nejvýznamnějších českých nakladatelských domů v letech 1896–1949. Od počátku 30. let přebíral vedení nakladatelství syn František, kterému však politiské okolnosti dlouhou nakladatelskou činnost znemožnily. Jan Laichter se při své práci inspiroval myšlením T. G. Masaryka a jeho okruhu. Dokumenty v této knize dokazují, že zůstal vysokým mravním i intelektuálním nárokům věrný celý život.

Vladimír Birgus Leica Gallery Prague, 21. 4.–17. 5. Teoretik a fotograf, který má prsty v kaši, jak říkají Nizozemci o lidech, jež mají ve svém oboru vliv. Ovšem Birgus je nejen významnou postavou pedagogickou a kurátorskou, ale také tvůrčí. Další průzkum jeho neustále se rozrůstajícího cyklu fotografií s příznačným názvem Cosi nevyslovitelného.

Ivan Wernish: Kominické lodě

Allen Toussaint: The Bright Mississippi Nonesuch / Warner Music Sedmdesátiletý pianista a písničkář vzdává poctu starým evergreenům. Hraje Marc Ribot, Don Byron a jiní mladší chytří Newyorčané.

FruFru: Až přiletí tučňák Indies Scope Zvláštní pokračování příběhu brněnské scény. Přímé převzetí a rozmělnění stylu, který před lety vymysleli jiní – hlavně Vladimír Václavek a lidé kolem Dunaje.

Depeche Mode: Sounds Of The Universe Mute / EMI Ty songy nejsou bůhvíjak silné a po letech nejistého hledání kapela nezní futuristicky. Ale když Gahan zapne sytý hlas v písničkách, jež se pojistily bluesovým půdorysem, chce se poslouchat. – p@k –

54

Galerie U Dobrého pastýře, Brno, 21. 4.–2. 6. Pohled Tomáše Prokůpka na produkci porevoluční generace komiksových tvůrců. Název odkazuje k časopisu Kometa, na jehož premiérové číslo se v dubnu 1989 stály fronty, jaké se dnes už neuvidí.

Jan Lauschmann Galerie fotografie Louvre, Praha, 1. 5.–21. 6. Klíčová osobnost meziválečné avantgardy. Lauschmann pokračoval v cestě, kterou vyšlapali američtí piktorialisté, propagoval amatérské hnutí, fotil v duchu konstruktivismu a nové věcnosti. Fotografie, které mají svou hloubku jinde než v ostrosti.

Strašidelné léto: 1. 5., ČT 1, 23.45 V zámořské tvorbě Ivana Passera znamená tento film novou zkušenost. Zatímco jeho předchozí snímky reflektovaly problémy současné Ameriky, ve Strašidelném létu (1988) si vyzkoušel kostýmní film z počátku devatenáctého století. „Doufal jsem, že diváci poměrně rychle zapomenou, že se dívají na historický příběh, protože ty postavy hodně předběhly svou dobu,“ uvedl k tomu režisér. Film zachycuje reálnou událost – pobyt lorda Byrona (Philip Anglim) a Percyho Shelleyho (Eric Stoltz) v chatě na břehu Ženevského jezera. Popisuje nekonečné filozofické a literární debaty, večírky plné drogových experimentů a erotického na-

Ken Follett: Pilíře země

– jhv – f ot o j a n l a u s c h m a n n

Drag City Po patnácti letech pod pseudonymem Smog se americký písničkář „odtajnil“. Výpověď je intimní jako ze soukromých hovorů, zvuk profesionální a rozmanitě žánrový.

Léto u jezera

Druhé město, 128 stran Obtížně definovatelné krátké texty, jakési kvazipovídky, parodie na brakovou literaturu či drsné burlesky. Wernish se pokusil zkomprimovat na malou plochu narativní útvary, z nichž dokonce jeden každý sestává z jednotlivých kapitol, které nepřesahují několik řádků. Radikálním krácením se autor vrací do lůna poezie: „Vždyť už jdu, řekl a spláchnul. Jen otevřel, 3 hráči se na něj vrhli. Jeden ho chytil za ruce, druhý mu prohledával kapsy a třetí ho tloukl botami po hlavě.“ (26. kapitola)

Návraty Komety: český komiks 1989–2009

Bill Callahan: Sometimes I Wish We Were an Eagle

TELEVIZE

f ot o če s k á te l evize

HUDBA

Přeložil Jan Jirák, Knižní klub, 928 stran Na pozadí převratných událostí po smrti krále Jindřicha I., která rozpoutala dvě desetiletí trvající boj o anglickou korunu mezi královnou Maud a králem Štěpánem, se proplétají osudy několika postav, duchovních řemeslníků i šlechticů. Anglie 12. století je ochromena válkou, ale i bojem o církevní moc, šlechtickými nesváry a majetkovými rozbroji. Do toho se kingsbridgeský převor Philip rozhodne vystavět katedrálu.

Host č. 4/2009 V novém čísle časopisu se v rubrice Polemika řeší aktuální spor o podobu a smysl literárních cen Magnesia Litera. Své názory zkřížili Marek Vajchr a Miroslav Balaštík. Vedle toho je v Hostu rozhovor s nejstarším českým spisovatelem Milošem Kočkou. Téma je grafologie. V beletristické části se představuje Inka Machulková a Stanislav Beran. – MP –

pětí. Tenzi mezi oba muže přináší budoucí Shelleyho manželka Mary, autorka Frankensteina, kterého údajně začala psát právě pod vlivem oněch intenzivních letních týdnů. Passer konfrontuje v protagonistech dva přístupy k životu. Scény se Shelleym staví do prosluněných exteriérů v okolí Komského jezera v severní Itálii. Básník s andělskou tváří reprezentuje nevinnost, citlivost, idealismus. Zato bohémského Byrona stylizuje do nočních interiérů, aby zvýraznil jeho sklon k nihilismu, sebedestrukci a životní skepsi. Na působivém výtvarném vyznění měl významný podíl Felliniho kameraman Giuseppe Rotunno. Poetická podívaná s hororově-melancholickou atmosférou patří mezi nejlepší a nejlépe přijaté „americké“ snímky jedné z největších českých filmařských osobností, jejíž exilové filmy jsou v českém prostředí z bůhvíjakého důvodu pořád nepříliš známé. – jg –

RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

civilizace

civilizace NÁBOŽENSTVÍ A POLITIKA

str. 55

TRENDY

str. 58

SERIÁL – ČESKÁ INTELIGENCE

Bůh versus Satan

Čekají vás mraky zábavy

Proti všem

KAREL ČERNÝ

JAN KOVALÍK

PAVEL KOSATÍK

Náboženská hnutí téměř na celém světě sílí a stále více se prosazují v politice. Kam může tento trend vést?

Letos v USA představili nový systém herní zábavy OnLive, díky kterému má odpadnout drahé hráčské vybavení.

str. 60

Další z postav seriálu, které ovlivnily svým myšlením a názory českou společnost, je T. M. Masaryk.

náboženství a politika

Bůh versus Satan Sociolog Mark Juergensmeyer líčí strhující drama vzestupu náboženského nacionalismu

RESPEKT. CZ

všechny ostatní společnosti světa. To je ostatně jeden z důvodů, proč dnes Evropa tak těžko chápe povahu sporů a konfliktů na mnoha místech planety.

Odpracovat si příchod Krista Příkladem náboženského nacionalismu je nová křesťanská pravice v USA, jež tvoří voličské jádro republikánů. Má blízko k představám, které v ná- → f ot o g l o be m edia / re u ter s

Na počátku 21. století jsme svědky intenzivní náboženské rebelie vůči sekulárnímu řádu, která se odehrává v celosvětovém měřítku. Tvrdí to Mark Juergensmeyer, vycházející hvězda americké sociologie náboženství působící na Kalifornské univerzitě v Santa Barbaře. Představa z dob osvícenství, která hovořila o smrti Boha a postupném konci náboženství, jehož místo bude omezené nanejvýš na sféru rodinnou a soukromou, se nevyplnila. Namísto toho s  údivem pozorujeme trendy právě opačné. Jak Juergensmeyer ukazuje v loni publikované knize Global Rebellion: Religious Challenges to the Secular State, from Christian Militias to Al Qaeda (Globální vzpoura: náboženské výzvy sekulárnímu státu, od křesťanských milicí k  al-Káidě), dochází k nebývalému proplétání politiky a náboženství. Jsme svědky nábožensky motivovaného politického násilí včetně terorismu, doléhají k nám ozvěny zjitřené náboženské imaginace. V sílícím celoplanetárním střetu však vzájemně nesoupeří nábožensky odlišné civilizace, jak říká slavná a chytlavá teze Samuela Huntingtona; střetávají se především hnutí sekulárního nacionalismu s novým typem politického hnutí, jímž je nastupující nacionalismus náboženský. Ten zasáhl všechny typy společností, tedy i vysoce industrializované země jako Japonsko či Spojené státy. Anomálii vybočující z  globálního trendu tak představuje jen západní (post)křesťanská Evropa, která si o sobě ještě donedávna myslela, že reprezentuje univerzální směr (sekulárního) dějinného vývoje, kterým se budou dříve či později ubírat

Bože, ukaž cestu zbloudilým politikům. (Židovští nacionalisté proti stažení z Gazy)

55

f ot o pr o f i m edia . c z

civilizace žádná věda

Zločiny bez trestu Plukovník Jurij Budanov je vrah. Přiznal se. Přesto je na svobodě. Jeho příběh zní takto: Jurij Budanov byl na přelomu tisíciletí velitelem ruské jednotky, co zaváděla ústavní pořádek v Čečensku. Vyložil si příkaz o obnovení respektu k zákonům mezi divokými horaly po svém. A tak mučil své podřízené, kteří nechtěli střílet cvičně na vesnice, strkal zajaté Čečence do jam, kde je nechal válet se bolestí a zoufalstvím ve vlastních výkalech a shora na ně močil. Nakonec Budanov unesl osmnáctiletou čečenskou dívku Elzu z obce Tangi Ču, mučil ji, pravděpodobně ji i znásilnil a uškrtil. Stalo se to před devíti lety a v roce 2003 poslali soudci plukovníka na deset let do trestanecké kolonie. Přibližně ve stejnou dobu policie zatkla nejbohatšího muže Ruska Michaila Chodorkovského. V roce 2005 ho soud poslal do vězení na devět let, tedy dostal jen o rok méně než vrah Budanov. Budanova vloni shledali napraveným a litujícím svých činů. A tak soud vyhověl jeho ponížené prosbě a pustil ho na svobodu po uplynutí poloviny trestu. Slíbil ostatně, že už žádnou čečenskou holku neuškrtí. Přibližně ve stejnou dobu žádal o předčasné propuštění také intelektuál Chodorkovskij. Podle soudců ale hrozí, že jen by vyšel na svobodu, hned by zase někde něco vytuneloval a pak utekl do Izraele. Ať zůstane v lágru. Ruský soud jako služka politické moci rozhoduje podle toho, co se hodí panovníkovi a čím se zalíbí svým voličům. Chodorkovskij byl odsouzen z osobní msty bývalého prezidenta, dnes premiéra Putina, Budanova vězení chránilo před krevní mstou čečenské rodiny. Kdepak, s pojetím spravedlnosti a výchovné funkce trestu nemá potíže jen Rusko. I rakouští občané se musejí kvůli zákonu o promlčených zločinech smířit s tím, že v jejich zemi se těší ze svobody nacističtí zločinci. Naposledy jim z USA poslali bývalého zaměstnance koncentráku Josiase Kumpfa, který se podílel na vraždě osmi tisíc lidí, ale ve Vídni se rozhodli, že je starý a vraždil kdysi dávno, takže ať si zbytek života užije v klidu. Radovali se neonacisté, stejně jako nad propuštěním Budanova jásali komunisté a ruští nacionalisté. Ani paní Polednová ostatně už nikoho nepošle před popravčí četu. Přesto, i když je mi jí líto, je nanejvýš správné, že přes svůj věk a chatrné zdraví „sedí“. I její čeští stoupenci musejí pochopit, že Milady Horákové se beztrestně nepopravují. PETRA PROCHÁZKOVÁ

Příští týden píše → Václav Cílek

56

Satan přichází z USA a Izraele. (Islámští extremisté na pláži v Gaze)

→ boženském rozechvění očekávají druhý příchod

Krista a s ním i nastolení tisíciletého království božího na Zemi. Mesiáš však do Států nikdy nedorazí, budou-li se stále více prosazovat síly ďábla, projevující se potraty, právy gayů a lesbiček, evoluční teorií na školách, rozpadem rodin, šířením drog či morální degenerací. Američané si tedy musejí druhý příchod Krista nejen vymodlit, ale také „odpracovat“: zázraky se nedějí samy od sebe, bohabojní věřící by jim měli napomoci. Většina křesťanských fundamentalistů se proto proměnila v aktivisty, kteří se snaží zabránit vítězství příliš liberálních a „bezbožných“ demokratů ve volebním klání. Menšina se pak rozhodla rozdat si to se Satanem přímo, a to pomocí terorismu. Autor v této souvislosti ve svém sociologickém bestselleru Teror v mysli boží (česky 2007) připomíná, že od roku 1993 spáchali na území USA křesťanští teroristé mnohonásobně více útoků než islamisté (např. Timothy McVeigh, Eric Robert Rudolph či série útoků proti potratovým klinikám). Další příklad vzestupu náboženského nacionalismu najdeme na Blízkém východě. Vlivné ortodoxní židovské strany s významným koaličním potenciálem chápou současný Izrael jen jako nedo-

konalý předstupeň ideálního biblického státu. Židé jsou v jejich vlasteneckém pojetí Bohem vyvoleným národem. Příchod Mesiáše pak lze uspíšit skrze politiku: očištěním současné zkorumpované politiky, zavedením židovského práva odvozeného z Tóry (tedy Starého zákona), osídlením palestinských území na Západním břehu Jordánu, obnovením Šalamounova chrámu v Jeruzalémě na místě mešity Al-Aksá a konečně vytlačením Arabů z biblické půdy. Za své nepřátele ortodoxní aktivisté nepovažují zdaleka jen Palestince, ti se jen ocitli „ve špatný čas na špatném místě“, ale zejména sekulární izraelské politiky, kteří podle nich svou bezbožnou politikou blokují příchod Mesiáše a ohrožují holé přežití národa. Výjimkou není ani Asie. Mnohá asijská náboženství – třeba buddhismus či hinduismus – tradičně chápeme jako ztělesnění nenásilí a apolitičnosti. Počet politických vražd, k nimž ve jménu náboženství dochází v jižní Asii, je ale podle Juergensmeyera srovnatelný nebo i vyšší než na muslimském Blízkém východě.

Kosmická válka Kdo jsou náboženští nacionalisté a jaké jsou příčiny vzestupu popularity jejich hnutí? Síla ana-

Nesplněné sliby voličům Indická lidová strana (BJP) je asi největším náboženským nacionalistickým hnutím světa. V současnosti toto hinduistické politické uskupení soutěží ve volbách se sekulárním Indickým národním kongresem (INC). Jaká je historie tohoto soupeření? V rámci indického hnutí za nezávislost, tváří v tvář společnému britskému nepříteli, náboženští i sekulární nacionalisté nejprve táhli za jeden provaz. Poté, co se Indie osamostatnila, se ale jejich cesty rychle rozešly. Mnoho dekád trvající nadvláda INC byla definitivně narušena řadou volebních vítězství BJP v jednotlivých

regionech a nakonec i vítězstvím v celonárodních volbách, po nichž se hindští nacionalisté chopili v roce 1999 moci a setrvali u ní pět let. Během vlády však nevystačili jen s ostrou kritikou svých soupeřů, museli ukázat, jak se osvědčí nabízená alternativa. Příliš se to ale nezdařilo, své voliče BJP zklamala, nepovedlo se jí například prosadit jednotný právní řád, nezakázala konverze hinduistů (zejména z nižších kast) k jiným náboženstvím, v rozporu s předvolebními sliby nepronikl hinduismus do škol ve větší míře než dosud. Chováním ve vládě se politici BJP příliš nelišili od předchozího establishmentu.

RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

lýz Marka Juergensmeyera spočívá jednak v mnohaletém terénním výzkumu v horkých oblastech dnešního světa, při němž nashromáždil desítky rozhovorů s vůdci i „pěšáky“ náboženských hnutí, jednak ve srovnávacím přístupu, který umožňuje ukázat, že náboženská hnutí angažující se v politice na nejrůznějších místech planety mají překvapivě víc společného než rozdílného. Zásadním společným rysem různých hnutí je chápání světa jako místa, které je součástí daleko širší kosmické války metafyzických sil dobra a zla, světla a tmy, řádu a chaosu, Boha a Satana. Tento konflikt na sebe bere nejrůznější, často nečekané a překvapivě rafinované podoby. To, co mohou sekulární politici a nenábožensky zaměření spoluobčané chápat jen jako běžný politický spor nebo dílčí společenský problém, vnímají náboženští nacionalisté a jejich příznivci ultimativně. Tedy jako součást daleko širšího morálního a duchovního zápasu dvou nesmiřitelných sil, v němž není moc místa pro vyjednávání a kompromisy. Idea kosmické války vrhá podle Juergensmeyera nové světlo také na to, jak spolu v religiózních společnostech souvisí politická aktivita, či dokonce extremismus na jedné straně a interpretace náboženských textů na straně druhé. Akademici i média často tvrdí, že politické probuzení náboženských nacionalistů je důsledkem jejich příklonu k okrajovým, menšinovým, či dokonce militantním interpretacím svatých textů a náboženské tradice. Naopak, je vždy součástí mainstreamu: Pokud je okolní svět chápán jako svět, ve kterém zuří boj dobra a zla, je povinností věřících všech náboženských okruhů – všude totiž podle autora najdeme koncepci „spravedlivé války“ – postavit se útočícím temným silám na odpor a jejich postup v ospravedlnitelné sebeobraně zastavit. Snad ještě důležitější než způsob čtení svatých textů je tedy způsob „čtení“ světa, ve kterém věřící žijí, a problémů, které zakoušejí. Hnutí náboženského nacionalismu pak dělají politickou kariéru v závislosti na tom, jak dobře a přesvědčivě se jim daří za nejrůznějšími „pozemskými“ problémy identifikovat právě tyto postupující temné síly. Tedy poukazovat na to, že nemají jen profánní, ale v první řadě sakrální dimenzi.

Příběh s otevřeným koncem Náboženství odnepaměti poskytovala argumenty pro morální kritiku stávajícího řádu a jeho nešvarů, ale také přitažlivé a inspirativní vize alternativního

f ot o g l o be m edia / re u ter s

civilizace

Potrat je vražda. (Protest proti interrupcím v USA)

Náboženská hnutí přičítají běžné společenské problémy postupu temných sil.

společenského uspořádání. Náboženské rebelie nejsou v dějinách nijak výjimečné. Opravdové novum současných hnutí je, že představují novou fázi ve vývoji nacionalismu, rozvíjející se v období všeobecné krize sekulárních ideologií a  politických hnutí. Představují reakci na krizi moderního národního státu, který však nehodlají zničit návratem kamsi do středověku, nýbrž jej chtějí rekonstruovat. A to tím, že mu dodají nový zdroj důvěryhodnosti a jeho neduhy vyléčí infuzí morálních hodnot, odvozených z náboženství, které vyznává celý národ. Strhující drama vzestupu náboženského nacionalismu, jak je líčí Mark Juergensmeyer, je příběhem s otevřeným koncem. Jde o experiment snažící se propojit tradiční náboženství s  moderní politikou. „Náboženští nacionalisté jsou moderní bez toho, aby byli modernisty,“ říká autor. Ak-

ceptují moderní formy byrokratické organizace, národní stát, vzdělávání či nejnovější technologie, odmítají však ideologii vypjatého individualismu a relativismu v morálních otázkách. Alternativa, kterou nabízejí, je však příliš vágní a lze v ní snadno ospravedlnit násilí. Hnutí se prezentují jako demokratická, demokratické mechanismy se uplatnily i při volbách a diskusích uvnitř jich samých. Stát má za úkol propagovat náboženství a z něj odvozené hodnoty a ustanovit právní řád inspirovaný náboženskou tradicí. Vládnout však v žádném případě nemají duchovní, nýbrž politici, které si lidé ve volbách vyberou. Mají ovšem řídit společnost jen v rámci mantinelů vymezených náboženskými normami a hodnotami – nesluší se hlasovat o fundamentálních otázkách daných Bohem. Problematické se v této situaci může stát také postavení náboženských menšin, ale hlavně sekularistů či ateistů. Podobný otazník visí i nad lidskými právy. Náboženský nacionalismus spíše než práva zdůrazňuje povinnosti a závazky jedinců ke komunitě a širšímu národnímu společenství, přičemž poukazuje na to, že západní vypjatý individualismus degeneruje společnost. Autor na závěr rozpracovává několik scénářů možného budoucího vývoje. Na jedné straně pokládá za vysoce nepravděpodobné, že by se ostatní regiony světa vydaly „evropskou cestou“ sekularizace, jako pravděpodobný však nevidí ani druhý extrém: vítězství hnutí náboženského nacionalismu za pomoci síly, zbraní a rozhazování bomb. Realistický je podle něj scénář, kdy se budou v  rámci hnutí i  nadále prosazovat umírněné elementy. Ty nabídnou léčbu zkorumpovaných politických systémů a nejrůznějších sociálních problémů (drog, kriminality, krize rodiny atd.) infuzí morálních hodnot odvozených z místní náboženské tradice, kolem které se může celé národní společenství semknout. Účastí ve volebním klání, politikařením a podílem na vládě, kdy si zadají s mocí a sami se vystaví nejrůznějším svodům, však mohou náboženští nacionalisté v očích svých příznivců časem poněkud „zevšednět“. Také se ukáže, že ani jejich recepty nejsou bezproblémové a nepřinášejí slibované efekty. To podle M. Juergensmeyera povede ke snížení jejich popularity, která však nikdy nepoklesne natolik, aby náboženská hnutí vyklidila politický a veřejný prostor do té míry, jako se to stalo v Evropě. Q KAREL ČERNÝ

Autor je sociolog, působí na Karlově univerzitě. ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

57

trendy

Čekají vás mraky zábavy Hrát hru v tom nejlepším provedení – to je sen každého hráče. Grafika ve vysokém rozlišení, krystalický zvuk, hrdinové a kulisy skutečnější než skutečnost. Doposud to byla výsada majitelů drahých herních konzolí či ještě dražších herních PC. Tato rovnice ale přestává platit. Pro začátek jen v USA, později na celém světě. Zrušit by ji měl nový systém OnLive, který jeho autoři představili na letošním mezinárodním veletrhu digitální zábavy Game Developers Conference (GDC) v San Francisku. Systém funguje na principu cloud computingu čili takzvaného internetového mraku. Znamená to, že hráč hraje hru kupříkladu na svém, dva roky starém a notně unaveném laptopu. Po internetu je ale připojený ke vzdálenému datacentru, kde za něj pracují nejvýkonnější procesory a  grafické čipy, a tak jeho avatár střílí a skáče jako na té nejnovější herní konzoli. V jistém ohledu je to osvobození: kdo chce hrát, nemusí si už každý rok pořizovat lepší (a dražší) grafickou kartu, rychlejší procesor nebo větší operační paměť. Tým vizionářů, kteří stojí za systémem OnLive, říká o svém počinu, že to je „revoluce v hraní“. To se ještě uvidí, protože provoz se má spustit až na podzim. Pokud to však vyjde, revoluční to zřejmě bude. Změní se hraní jako takové a  změní se zřejmě celý, stále pestřejší trh s herní zábavou.

f ot o j a n k ova l í k

Počítačové hry se dokonalostí blíží filmu, stále dokonalejší a dražší je i herní vybavení. To se teď má změnit. V USA spouštějí systém, který slibuje, že hrát bude moci už úplně každý. S průměrným počítačem, i bez počítače.

Průmysl hraní Technické provedení dnešních her hraničí s realismem současných filmů. Využití nasnímaného pohybu reálných herců, propracované fyzické modely a světelné efekty už dnes dokážou zprostředkovat zážitek blízký reálnému světu. Úměrně tomu se také zvětšila kapacita, kterou hry zabírají. Proto dnes vývojáři hry distribuují na Blu-Ray discích, jejichž kapacita se pohybuje kolem 50 gigabajtů, a je tedy sedmdesátkrát větší než kapacita běžného CD. Stejně jako technická kvalita se zvyšují také obraty a rozpočty celého odvětví. Prodej počítačových her a příslušného vybavení roste průběžně už řadu let. V průměru o deset až patnáct procent ročně. Jen za minulý rok utratili lidé za videohry a herní konzole 46 miliard dolarů (v přepočtu 943 miliard korun). Objemem peněz i způsobem fungování se herní trh stále více podobá filmovému průmyslu. Rozpočet na vývoj herního bestselleru dnešních dní už se dá srovnat s filmovým trhákem: namátkou populární film Ironman stál 180 milionů dolarů, poslední díl oblíbené herní série Metal Gear Solid 4: Guns of Patriots přišel na 70 miliard dolarů. Tato hra má s tímto filmem společný i tvůrčí princip: nejde o kdovíjak převratný originál, spíš jen stokrát

58

Napřesrok budu pro každého. (Na billboardu herní bestseller Grand Theft Auto IV)

použitý příběh o tom, jak jeden hrdina zachraňuje svět. Hraní je ale tak poutavé a grafický kabát tak skvělý, že hned první den si ji koupilo 1,3 milionu hráčů. Hra byla vyvíjena exkluzivně pro konzoli Sony Playstation 3 (PS3), jejíž prodej rovněž úměrně stoupl, a znovu je řeč o milionech kusů a dolarů. A to nejsou jediné peníze, které se v herním průmyslu momentálně točí. Stejně jako ve filmech je už i ve hrách masivně vidět trend tzv. product placementu. Hráč kupříkladu v  herním světě vidí na billboardu stejnou reklamu, kterou vídá u reálné silnice cestou z práce. Reklamní masáž v hrách se navíc stále vyvíjí, takže to, co na rekla-

mách ve virtuálních světech vidíme, se mění v závislosti na tom, kde se právě nacházíme. Peníze se utrácejí také přímo ve hrách: když si chcete v závodní hře pomoci k lepším autům, můžete je buď v padesáti kolech pomalu vyhrát, anebo jednoduše koupit. S reálnou kreditní kartou a za reálné peníze. Nejsou to už jen ojedinělé centíky, které teenageři vyžebrali u rodičů. Děti, které si hrály první videohry, jsou dnes už v produktivním věku a ochotné utrácet. Svědčí o tom i ročenka asociace Entertainment Software Association (ESA): průměrný věk amerického hráče je 35 let, každému čtvrtému hráči je padesát a více let. RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

f ot o j a n k ova l í k

Všechno to zní trochu fantasticky, ale že by OnLive mohlo fungovat, do jisté míry zaručuje právě jméno Steva Perlmana. Tento bývalý inženýr od Applu a nyní úspěšný podnikatel totiž už zrealizoval nejednu věc, která se zprvu jevila jako sci-fi. „Už jako batole jsem rád něco vymýšlel,“ říká o  sobě Steve Perlman v  rozhovoru pro server ieee.org. Prý už někdy v  batolecím věku se mu povedlo připojit baterku k  žárovce a  rozsvítit ji, a  pak následovala stále složitější zadání. Na střední škole si sestavil svůj první počítač a začal pro něj programovat hry.

o obchod méně. „Už nikdy nebudete muset kupovat výkonnější konzoli. Hráči se konečně vymaní ze začarovaného kruhu upgradovaní,“ řekl v listu USA Today Steve Perlman. Právě on je tvůrcem a propagátorem nového herního systému a ředitelem společnosti Rearden, která bude nový herní systém provozovat. Pokud se to povede, skončí u něj část peněz, které by hráči jinak utratili za nákup dokonalejšího vybavení. Teď je pošlou právě Reardenu, zřejmě formou jakéhosi měsíčního předplatného, za které si pronajmou hru i potřebný výkon, aby si ji mohli zahrát ve vší dokonalosti. RESPEKT. CZ

Hry budou chápány jako služba, bez nutnosti další investice. Postupně přibývalo vynálezů i  patentů, kterých je dnes víc než osmdesát. Perlman je jedním z tvůrců přehrávače Applu Quicktime. Posléze přišel na způsob, jak propojit počítač a televizi; systém Web TV, díky němuž bylo možné pomocí televizní obrazovky nejen sledovat vysílání, ale také surfovat a číst e-maily, začal nabízet v roce 1995. O dva roky jej se společníky prodali Microsoftu za 425 milionů dolarů. Jiný z jeho vynálezů je systém Contour umožňující snímat mimiku živých herců, přenášet ji do počítače a pak využít při výrobě filmových efektů. Dalším produktem jeho permanentních pokusů a chuti „něco vymýšlet“ je právě systém OnLive, kvůli němuž zdokonalil technologii tzv. streamingu. Streaming je přenášení zvuku a obrazu v reálném čase; člověk si je neukládá na svůj počítač, ale pouze přehrává. Právě na principu streamingu je založený i OnLive, jenže nyní je potřeba, aby se přenášela hra, a to rychle a bez ztráty kvality. Na grafickou dokonalost jsou hráči zvláště citliví. Celých sedm let Perlmanův tým vymýšlel systém videokomprese. Díky němu dokážou data procházet oběma směry neuvěřitelně rychle. Hráč zmáčkne tlačítko, počítač na druhém konci Ameriky příkaz provede a hráč vidí odezvu na své obrazovce, což se vše stane během jediné tisíciny sekundy. A tak má i na hraní nejsložitější hry nadále stačit jen vysokorychlostní připojení 1,5 MB za sekundu (což není nic převratného ani nedostupného, takové mají v Americe skoro tři čtvrtiny on-line domácností, u nás polovina), průměrný počítač nebo digitální televize s malou krabičkou. Pokud vše dopadne tak, jak tvůrci OnLive slibují, změní se radikálně přístup lidí k hraní. Hry budou chápány jako služba, kterou si lze pronajmout na libovolně dlouhou dobu, bez nutnosti další investice. To rozšíří řady dnešních hráčů o starší generaci, která hrát přestala kvůli nekonečnému utrácení za herní hardware. A samotný fakt, že tak vysoká kvalita zábavy bude dostupná několika kliknutími myši, slibuje již dnes zájem milionů hráčů, kteří se ještě nedočkali vytoužené a pěkně drahé PS3 pod vánočním stromkem. Tyto Vánoce je na co se těšit. Q

po nákupech Lepší vody

Pokud si myslíte, že voda je voda, nemá snad ani význam číst dál. A nemá už vůbec žádný smysl se zajímat o sortiment italské firmy Aqua Concept (www.aquaconcept.it), která v rozporu s názorem, že voda je voda, nabízí desítky vod. Je jim dokonce věnován celý vodní butik na římském nádraží Termini, obchod přetékající tímto jediným zbožím, ovšem v nejrůznějších lahvích, ke všem jídlům, pro znalce designu i pro majitele ledvinových kamenů. Také v lepších kavárnách a hotelích v italských městech je možné si vybírat z celého vodního lístku, přičemž ceny se pohybují od čtyř až po pětadvacet eur za lahev. Pětadvacet eur, v přepočtu přes šest set korun, tolik na účet připíšou třeba v milánské kavárně Lino’s Coffee za půllitrovku ze speciální edice Evianu. Za tuto cenu obdrží zákazník vodu bez bublinek plus krabici a v ní lahev s obřím jménem Jeana Paula Gaultiera, který ji navrhl a tímto také značně prodražil. V nabídce tohoto a jiných lepších podniků nemůže chybět ani Fiji Water. PET lahev za pět eur nevypadá ani nechutná výjimečně, ale obsahuje minerály, jak už minerálky obsahují. Jejím výrobcům se povedlo z tohoto faktu vyrobit pověst zázračného nápoje, který pije každý, kdo něco znamená, takže samozřejmě Madonna a pochopitelně Obama. Antiglobalisté však upozorňují, že z Fiji se každý rok odvezou miliony litrů ekologické vody, ačkoli třetina tamních obyvatel má pitné vody nedostatek. A tak je stále o čem mluvit. Což je právě to podstatné, protože právě dobrý příběh dělá z obyčejné vody luxusní. Tak třeba skotská Gleneagles je zvláště vhodná k ředění whisky. Nizozemská OGO má zase vysoký obsah kyslíku, což sice nemá vliv ani na zdraví, ani na chuť, i tak to ale poslouží jako specialita. Přehled všech pozoruhodných vlastností vody, jako je stáří, virginita, čili nedotčenost okolním prostředím, anebo minerálnost, všechny tyto nuance je možné pochopit při studiu serveru www.finewaters.com. A nyní zpráva o stavu vody v Česku. Zaprvé: některé ze zmíněných vod se u nás dají opatřit ve výběrových hotelích nebo v pražském obchodě Culinaria. A zadruhé: prodej těchto vod činí několik lahví do týdne, a to většinou cizincům. Češi totiž pořád ještě věří, že voda je prostě a jednoduše voda. – VKV – f ot o e g p

Hraní de luxe pro všechny

Stejně jako ve filmovém průmyslu i  u  her jde většina peněz distributorům, tedy kolosům, které se starají o prodej a šíření her. Další sumu spolknou producenti, kteří vznik titulu zaplatili, a nejmenší část dostanou samotní tvůrci. Proto je také dnes pro mladé schopné tvůrčí týmy těžké prorazit na trh. O jejich hře se prostě nikdo nedozví. Právě tohle by měl změnit nový systém OnLive: z procesu by odstřihl tyto prostředníky a ponechal jen sama sebe, vývojáře her a producenty. Také výrobci stále složitějších, výkonnějších a  sofistikovanějších herních konzolí by pojednou měli

Hlavně aby měla dobrý příběh.

Jan Kovalík

59

česká inteligence f ot o pr o f i m edia . c z

seriál

Masaryk byl některými označován za českého Robespierra – obecného škůdce s destruktivní povahou. (Obraz Zatýkání Robespierra)

Proti všem T. G. Masaryk (1850–1937)

Z

 Vídně, kde do té doby Masaryk působil na univerzitě, se v roce 1882 blížil Praze pomalu a nerad. Později přiznal, že se bál českého prostředí, takže současně s pozváním z Prahy vážil kariéru v Černovicích v Bukovině, odkud ho z vysokého učení také pozvali. Nakonec prý rozhodla úcta k české reformační tradici: u pokřtěného moravského katolíka pozoruhodný plod v té době ani ne pět let trvajícího manželství s americkou unitářkou. A tak přišel, rychle dohnal jazykové manko (do té doby byla jeho hlavní řečí v životě i vědě němčina) a zahájil sbližovací konzultace s pány kolegy z univerzity, nejdřív při legendárních schůzkách v hotelu de Saxe a časem i u sebe doma. Přišel učit filozofii, očekávali tedy, že po vzoru soudobé nauky německé vytvoří vlastní systém, výklad světa. V tom smyslu je zklamal. Po třech letech vydal Základy konkrétní logiky, ve kterých sice invenčně, ale bez metafyzické hlubokomyslnosti zmapoval soudobý myšlenkový terén. Bylo zřejmé, že filozofie není jeho cílem, ale prostředkem k ji-

60

nému a oborově mnohem širšímu poznávání. Filozofií bylo tolik jako dobrých filozofů, bylo možné prožít celý život ve jménu Kanta či Schopenhauera, Masaryk však žádal půdu pod nohama, která by mu umožnila rozlet univerzální. Podstatně víc času ve svých přednáškách proto věnoval sociologii – novému oboru, který sliboval právě to: čísla, tvrdá fakta a souvislosti, které jde nahmatat, a hlavně, od kterých lze jít dál. Od té doby se jeho „filozofování“ dálo ve znamení neustálých odskoků do jiných oborů: k náboženství, historii, literatuře. Byl v tom znak nové doby, kdy myslitel, tvůrce, už nevnucuje vlastní intelektuální panství, ale bere na vědomí, že je to vnější svět, kdo mu diktuje. Pod vlivem tohoto poznání opsala časem literatura vývoj od románu k deníku, v malířství od popisného realismu k subjektivnějšímu modernismu, ve filozofii od hegeliánských superkoncepcí k pracím stále „příležitostnějšího“ charakteru. Na tuto proměnu tlačil svět, ale i Masaryk sám o ni vědomě stál. Nešlo mu o vědu pro vědu, ale RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

česká inteligence

Oč jde Robespierrovi? Jeho přeskakování od tématu k tématu nebylo eklekticismem. Vyčítali mu, že je příliš rychlý, nepostojí, nic do hloubky nevysvětlí. Připomínal v tom moderního malíře, který pochopil, že důležitější než namalovat do obrazu „všechno“ je vystihnout náznak podstatného. I  Masaryk své myšlenky často jenom skicoval a chvátal dál – ale kdyby ze svého nesmírného tvůrčího chvatu slevil, možná by neudržel povědomí kontextu, přehled o tolika oborech najednou, z něhož se dobíral svých syntéz. Být specialistou v jednom oboru (sociologii), jeho exaktní metodu pak využít v přemýšlení o celém světě. A se získanými znalostmi jednat: objev se transmutoval v čin a ten zas v nové poznávání. Každý nápad spěchal k ověření, které opět dodávalo další nápady. Teorie prolnutá s praxí způsobem, který se asi nedá beze zbytku naučit, ale s kterým je potřeba se narodit. Jeho výsledkem byl životní optimismus, u Masaryka patrně nezničitelný, plynule se proměňující v idealismus. Chvat však zůstával jeho údělem. Projevoval se na všech úrovních jeho života: schůzky s kolegy vyhledával, neplýtval však časem. I se slovutnými profesory komunikoval prostřednictvím kartiček, na nichž bylo předtištěno všechno, co předtisknout šlo. A když už se rozhodl oslovit někoho milým přítelem, načrtl perem zkratku „M. př.“. Dojatý koryfej se pak zatetelil blahem: ta tři písmena jsem já. Nabíral si stále nové úkoly. Po příchodu do Prahy založil Athenaeum, vědeckou revui, jaká se od člověka jeho typu snad i očekávala. Po ní však přišla Naše doba, koncipovaná už osvětově a politicky a obracející se k podstatně širšímu publiku, a Čas, který se dokonce vyvinul v orgán jeho vlastní politické strany. Proti převažujícímu tvrzení, že věda si má udržovat „objektivní“ odstup od skutečnosti a nevstupovat do každodenních konfliktů, Masaryk položil polemickou otázku: A jak chcete mít dobrou každodenní politiku, když jí (vědeckou) kritičnost předem zakážete? Ze světa novin, kde už za jeho časů vanuly divoké větry, vnesl jejich poryvy do vědeckého zápolí. V českém názorovém světě v jeho době existovala dvojí pravda: vedle té veřejné, hlasité a tištěné ještě šeptaná pravda privátní, de facto pravda drbu – a tím silnější. Že někdo něco říkal a nějak při tom argumentoval, byla jedna věc; v názoru na něj však rozhodovalo to, co si druzí šeptali například o jeho hmotných poměrech a potřebách. Do toho Masaryk vstoupil jako slon do porcelánu. Že je něčí kniha triviální nebo sprostá, psal bez ohledu na to, jakou měl dotyčný pozici a jestli měl zrovna zažádáno o profesuru nebo ne. Kolegové, zvyklí na zavedené poměry, vnímali výsledek Masarykova psaní tak, že zkomplikoval cizí existenci, a stále rozzlobeněji se ptali: Ve jménu čeho? Oč Masarykovi jde? Nejdřív předpokládali, že jeho jednání má nějaký skrytý smysl. Když ho nenašli, došli k závěru, RESPEKT. CZ

lává krize, sám je ztělesněná krize... Slepá síla bez ušlechtilé kázně, negace bez organické schopnosti tvůrčí. Postavte ho do kteréhokoli oboru, všude projeví pozoruhodné postřehy, ale nikde neprovede dokonalé dílo.“ Pokud k takovému závěru dospěli i ti, kdo dřív kráčeli s ním, nebylo na obviněních Masaryka z robespierrovství něco pravdy?

že je prostě kverulant, násilník bez programu, snad dokonce blázen: neuznává pravidla a boří vše, čemu našinec připisuje smysl. Kde jiní považovali za jedinou možnost milosrdnou lež, tam kladl odpor svou protivnou pravdou. „Moudřejší ustoupí“ pro něj neplatilo: ať ustoupí prostě ten, kdo prohrál při výměně názorů, přišel se slabším tvrzením. Člověk přesvědčený o své věcné a hlavně mravní pravdě má naopak udělat vše pro to, aby ji prosadil. Zacházel tak i se svými nejbližšími kolegy, čímž je dováděl k nepříčetnosti. Do proslulého rukopisného sporu vstoupil po dohodě s patronem univerzitní filologie Janem Kvíčalou. Když se spor změnil v aféru, dal od něho Kvíčala ruce pryč – Masaryk však tak dlouho veřejně opakoval, že jeho postup „tam a zpátky“ je vědecky nehajitelný, až ho znemožnil před celým univerzitním světem. Ale k čemu je to dobré? ptali se znovu Masarykovi teď už protivníci. Když se něco podniká, musí

Svůdce mládeže

f ot o čtk

o poznávání zakládající věcně správný a mravný světonázor. Ukázal to už jeho první známý spis Sebevražda, plný statistik a policejních čísel, avšak směřující k něčemu, co už exaktní věda nebyla – totiž k odpovědi na otázku, jak správně a aktivně žít, jak svět vykládat a učit to jiné. Mít myšlenku a dát jí výraz v odborném spise pro něho nebylo nic: podstatná práce začínala, když měl podle této myšlenky jednat a žít.

Byl člověkem knih, ale teorie mu nesvazovala ruce. (V Palestině, 1927)

Mohl ovlivnit jen ty, kdo byli schopni myslet bez předsudků jako on.

to přece být k něčemu dobré! Ale když jediným výsledkem je pád autority, není takové boření samoúčelné? Došli k názoru, že Masaryk je vlastně takový český Robespierre: obecný škůdce, který si nemůže pomoci, neboť má prostě destruktivní povahu. Začali mu připisovat dokonce i věci, za které nemohl. Když Hubert Gordon Schauer anonymně otiskl proslulý a kontroverzní esej Naše dvě otázky, ve kterém zpochybnil obrození, byl za autora považován Masaryk – mělo se za to, že tak neuctivě neumí psát nikdo jiný. Mnozí z jeho kolegů svou nelásku k němu potom přestali skrývat – a postupně s  ním zavedli několik disciplinárních řízení, při kterých požadovali, aby byl pro své nekolegiálnosti vyhnán z univerzity. Přežil se štěstím. Vyčítali mu, že příliš rychle spotřebovává spolupracovníky – a z těch blízkých a dlouhodobých mu před první světovou válkou skutečně zbyl jediný, básník Machar (a i s ním se Masaryk nakonec, už jako prezident, rozešel, byť šlo o rozchod „politický“, a tedy jiného typu). Z bývalých přátel psal o Masarykovi nejostřeji sociolog Emanuel Chalupný: je to ctižádostivý, samolibý démon, který používá lidi jako nástroje. „Stále mluví o krizích, vyvo-

I kdyby byl jenom oním bořitelem, za jakého byl pokládán, byl by po sobě zanechal dílo: tisíce lidí naučil kriticky myslet. Jeho vlastní myšlení, v principu tvůrčí a ke světu obrácené, však přinášelo pozitiva i v bezpočtu konkrétních záležitostí, kterým se věnoval – a netřeba při tom myslet rovnou na stát, o nějž „se zasloužil“. Vytýkali mu, že za ním zůstává spálená země, ale zatímco po jeho kriticích často zbyly jenom tyto výtky, Masaryk jen svými kritickými texty nekončil. Když nejdřív slovy rozmetal například úroveň české vysokoškolské vzdělanosti, přišel s ideou pozdějšího Ottova slovníku. Zvlášť poučně působí v tom směru jeho projevy pronášené ve vídeňském parlamentu. Boření v nich nebylo tím jediným ani posledním, na co se omezovaly. Pravdě neodpovídalo ani další časté obvinění, že je totiž „svůdcem mládeže“ a jako krysař vede mladou generaci do propasti nihilismu. Mnohým mladým, včetně jeho studentů, na něm vadil pravý opak: že myslet s ním bylo příliš obtížné. A připomněli mu ten diskomfort za hilsneriády, kdy ho, složitého, vykřičeli ven z posluchárny. Mohl ovlivnit jen ty, kdo byli schopni myslet bez předsudků jako on – ale právě takové lidi nelze „svést“, protože se řídí vlastním vědomým egem, nikoli pocitovou závislostí na někom druhém. Nenabízel studentům hotové pravdy, tím je nutil pěstovat svou nezávislost (tedy opět opak „svodu“). Uznávali ho proto i ti, kdo jeho metody jinak nepřijímali bezvýhradně. Student a později věhlasný český právník František Weyr vzpomínal, že vlastně nechápal, proč Masaryk juristům přednáší zrovna o Dostojevském. Ale za hilsneriády se postavil za něj, protože prý prostě pochopil, že Masaryk je slušný člověk. Začal jako odborník specialista, ale když před první světovou válkou končil, byl daleko na cestě k uchopení témat svou podstatou všelidských. Byl člověkem knih, ale teorie mu nesvazovala ruce, naopak ji uměl dát do služeb tomu, na co myslel vždycky nejvíc: praxi. Člověk musí napřed kriticky poznávat, aby pak mohl idealisticky jednat – to platí pro jednotlivce i pro skupiny lidí, včetně národů. To říkal a psal navzdory tomu, že až do odchodu za hranice na začátku světové války doma jako celonárodní mluvčí přijímaný nebyl. Ale venku ho čekalo ještě jedno dílo, které povědomí o něm změnilo. Q PAVEL KOSATÍK

Ke čtení: Milan Machovec: Tomáš G. Masaryk, Praha 1968 Jaroslav Opat: Filozof a politik T. G. Masaryk 1882–1893, Praha 1990 Stanislav Polák: T. G. Masaryk – Za ideálem a pravdou I–IV, Praha 2000–2006

Příště → František Mareš

61

eseje

Ocas Evropy f ot o kare l c u d l í n

Na bulharském venkově určuje mafie, co je demokracie a co kapitalismus Ilja Trojanow

se narodil v Bulharsku, ale vyrůstal v Německu a v Keni. Vystudoval práva a etnologii na mnichovské univerzitě. Poté žil několik let v Bombaji a Kapském Městě. Věnoval se africké literatuře, kterou překládá do němčiny. Dnes žije ve Vídni. Je autorem dvou desítek knih, z nichž vyšly česky Sběratel světů a Moje Afrika: Mýty a všední realita.

Na své černé listině má padesát položek. Vypnuli mu elektřinu a vodu na půl roku. Otrávili mu psy, jejich těla mu hodili přes plot na dvůr. Řemeslníky mu zastrašují bandy mlátičů. Manželku ohrožují revolverem. Zatýkání, pokuty, procesy – nekonečný by mohl být výčet verbální a fyzické šikany, policejní, soudní. A taky šikany od zločineckých band. Mnozí jiní by to dávno vzdali. On však sedí na nejvyšším kopci v okolí, vysoko, tam, kde v nebi bydlí i živí, jak se říká v Bulharsku, dívá se na hory a medituje o spravedlnosti.

nemá žádný přesah; dá se z něj však vyčíst, že straničtí bossové si chtějí nahrabat. Jenže bez podpory DPS v  okresním městě Kardžali nic nefunguje. To Hasan věděl, a tak se setkal s předsedou strany Ahmetem Doganem, který byl kdysi významným špiclem bulharské komunistické tajné policie a dnes je jedním z mocných oligarchů. Navrhl mu, že ve středu města zrekonstruuje prázdnou budovu a udělá z ní mezinárodní obchodní centrum, kavárnu a také stranickou cen-

volební kancelář. Byly tam přinášeny kopy a kopy igelitových tašek s  penězi. Někdy taková nacpaná igelitka zůstala zapomenuta pod stolem a bylo zvláštní, že nikomu nechyběla. Bulharské voliče svážely autobusy z Turecka, byli to dělníci z fabrik, a pokud nechtěli dostat výpověď, museli přinést doklad, že byli volit. Na některé dělníky při odvozu zpátky do Turecka zapomněli a oni seděli zoufale v Hasanově kavárně; nevěděli, jak se bez peněz dostanou domů. Hasan jim kupoval jízdenky na autobus. To taky neměl dělat. Seznamy voličů byly přistřižené tak, aby se ve volbách nemohlo stát nic nepředvídaného. DPS v okrese volby vyhrála, jako ostatně všechny dosavadní. To vše by nebylo možné, kdyby to státní orgány netrpěly.

Nepřítel Hasan už si nepamatuje na přesný okamžik, kdy ho prohlásili za nepřítele DPS – zda to bylo tehdy, kdy zase něco odmítl udělat, nebo jindy, když řekl něco kritického. A pak to začalo. Ha-

Hasanova lekce Hasan Tahirov chtěl jen obchodovat. Nic víc. Nezavedli snad tržní demokracii, nebyli snad vítáni investoři a soukromá iniciativa? Tahirov neměl politické ambice a nemusel si vyrovnávat staré účty. Chtěl jen obchodovat podle svého, bez úplatků a bez privilegií. Jenže se octl v obležení vlků. Jeho případ je naléhavým důkazem, že na bulharském venkově – přesněji řečeno v Rodopech – se nesmí dařit ničemu, co není podřízeno místní oligarchické mafii, co nemá kompletně pod kontrolou. Přitom všechno začalo tak dobře: Hasan Tahirov se v roce 1998 vrátil ze švédského azylu domů (počátkem sedmdesátých let utekl pěšky z komunistického Bulharska). V Malmö úspěšně provozoval kavárnu a několik supermarketů. Měl peníze, čas a dobrou vůli. Chtěl něco udělat pro svou rodnou vesnici Fotinovo a pro celý region, což je logické rozhodnutí, pokud jste zažili chudobu v této části Bulharska. Jako bulharský Turek se hned orientoval na politickou stranu turecké menšiny s  názvem Hnutí za právo a  svobodu (DPS), která má od začátku devadesátých let v té oblasti monopol. Turci byli v posledních letech komunistické éry těžce diskriminováni – museli přijmout bulharská jména, zavíraly se školy a mešity, ničily náhrobky, přes tři sta tisíc lidí muselo odejít ze země a opustit všechno, co měli. DPS, od roku 2001 jazýček na celostátních koaličních vahách, sice tvrdí, že zastává zájmy této menšiny, ale staré křivdy jako by ji nezajímaly a její program

62

DPS, od roku 2001 jazýček na celostátních koaličních vahách, sice tvrdí, že zastává zájmy turecké menšiny, ale staré křivdy jako by ji nezajímaly a její program nemá žádný přesah; dá se z něj však vyčíst, že straničtí bossové si chtějí nahrabat.

trálu DPS. Jako protislužbu žádal stavební povolení a záruku, že mu nebudou házet klacky pod nohy. Ahmetovi Doganovi se návrh líbil. Nakonec vidí svou vlastní roli velice pragmaticky: „Život se skládá z byznysu. Kdo neví, jak to chodí, má přijít ke mně, já ho to naučím.“ První lekce vypadala takto: Think Big. „Umíš obstarat staré sanitky a  náklaďáky na odvoz odpadků?“ zeptal se Ahmet Dogan na dalším setkání (právě totiž vešel v platnost zákon, podle něhož musí mít každá obec alespoň jeden kus z obojího). Hasan, který se dobře zná s velkými švédskými prodejci aut, souhlasil a oznámil i cenu: asi 5 tisíc eur za sanitku a 10 tisíc za náklaďák, tedy dohromady za 15 tisíc. „Výborně,“ pokračoval Dogan, „budeme jich potřeboval několik stovek. A ty nám vystavíš účet za každou dvojici aut na 20 tisíc eur. Z toho bude pro tebe dva a půl tisíce.“ Hasan nabídku odmítl. „Nemůžu okrádat vlastní národ, jednou bych se musel z toho zodpovídat. Když otevřete jedny dveře, musí se otevřít i další, nemá to konce.“ To ovšem neměl dělat. Zanedlouho začala horká předvolební kampaň. Hasanova kavárna sloužila DPS jako před-

sanovo byznys centrum s optimistickým názvem Raketa systematicky ničili a nakonec o něj Hasan přišel v  soudním procesu se zfalšovanými důkazy a koupenými svědky: dostal za něj zlomek ceny. Podobně devastovali i bývalou geologickou stanici, kterou proměnil na sanatorium pro alkoholiky. Po mnoha útocích, které policie důsledně ignorovala, je ze sanatoria s krásnou polohou ruina. „Každého protivníka zlikvidují,“ říká Hasan. „Tady rozhoduje jen jeden člověk – primátor. Všichni ostatní poslouchají rozkazy. Ty nemáš strach?, ptají se mě lidé. Vždyť tě zabijí, když budeš takhle pokračovat, říkají. Lidé jsou tady zastrašenější než za časů komunismu. A jsou zoufalejší. Víš, jak tady lidé nazývají svůj vlastní kraj? Ocas. Jsme ocas Evropy, říkají.“ V létě se Hasan Tahirov vrací se svou ženou zpátky do Švédska. Nevzdal se, jen se na čas stáhne. Proti mafii nikdo nic nezmůže. Ne sám. (Tento text vychází z dlouhého rozhovoru s Hasanem Tahirovem a z rozhovorů s dalšími pěti lidmi, kteří si však nepřejí být jmenováni.) Q RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

O vládě f ot o kare l c u d l í n

Předčasným sýčkováním podrážíme vládě nohy Luboš Dobrovský

je novinář a politik. Působil v Československém rozhlase a v době normalizace i v nejrůznějších dělnických profesích. Po roce 1989 byl mluvčím Občanského fóra, vyjednal odsun sovětských vojsk, vedl Kancelář prezidenta republiky Václava Havla, byl velvyslancem v Rusku a ministrem obrany.

Slyším a čtu, naposledy také v minulém Respektu, ale nejenom v něm, že vláda premiéra Jana Fischera bude vládou podivnou, nekompetentní, nedostatečnou, neschopnou učinit, co bylo by třeba; že bude vládou úřednickou, zkrátka nanicovatou. Nesdílím ten názor, ač se mi ho snaží vnutit kdekterý komentátor. Nesdílím ho proto, že nevidím žádný důvod sdílet takové pochyby dříve, než vláda vznikne, dříve, než se ukáže, co umí, jakou skutečnou sílu při řešení úkolů, které před ní stojí, prokáže. Předčasní zpochybňovači kompetence teprve budoucí vlády jako by neviděli, že nová vláda vzniká ne-li zcela stejně, tedy nadmíru podobně jako všechny vlády, které jsme měli. Prezident jmenoval, jak mu ústava káže, někoho premiérem, jmenovaný premiér sestavuje vládu s ohledem na reálné rozložení sil v parlamentu a jak i jemu ústava přikazuje, předstoupí s novou vládou před poslance s žádostí o důvěru. Tu buď dostane, nebo nedostane. Bude to tedy vláda stejně politická jako všechny předchozí.

Oč tu tedy jde? Jaké důvody, jaké věcné argumenty vedou komentátory k  pochybnostem o schopnostech budoucí Fischerovy vlády? Přiznám se, že nevím. Že to bude vláda úředníků, hořekuje se sborově. Že to bude vláda, jejíž ministři nebudou mít mandát. Jaký mandát? Cožpak ministři, které si vybral premiér Topolánek, měli mandát na to, aby se stali ministry dříve, než vláda dostala důvěru sněmovny? Jaký mandát měl nedávný ještě místopředseda vlády Jiří Čunek? Jaký mandát má dosavadní ministr Michael Kocáb? Jakou odbornou kvalifikaci či alespoň jakou praktickou zkušenost pro výkon svých ministerských funkcí měli? Ne, v žádném případě nepochybuji o jejich kompetenci. Jde mi o ten mandát pouze. Stali se ministry proto, že je do vlády povolal premiér, když vládu sestavoval, a spolu s vládou dostali důvěru. Ovšem, premiér vybíral lidi, které mu navrhli či alespoň doporučili předsedové koaličních politických stran. Bude to snad s Fischerovou vládou ji-

nak? Nikoliv. I on vybírá z těch, kdo mu byli politickými stranami navrženi či doporučeni. I on sám přece je člověk, kterého prezidentovi ke jmenování premiérem navrhly obě rozhodující politické strany. Již z toho lze soudit, že mandát, který Fischerova vláda dostane vyslovením důvěry, bude vlastně vzhledem k dohodě mezi ČSSD a ODS silnější než mandát vlády sněmovnou svržené. Jaké konkrétní informace vedou komentátora Bohumila Pečínku, aby si dělal starost o to, jak si premiér Fischer poradí při setkání s francouzským prezidentem Sarkozym nebo s předsedou Evropské komise Barrosem? Těžko vědět. Ale nepochybně si poradí. Tedy tak, aby to bylo v zájmu Česka i Evropské unie, jíž bude předsedat. I o Topolánkovi kdekdo z komentátorů českých i zahraničních pochyboval. A ejhle, špatná proroctví se nenaplnila. Spíš naopak. Ten zpochybňovaný premiér vyrostl ve státníka formátu do té míry evropského, že ho musel honem honem závistivý Jiří Paroubek svrhnout. Kéž bychom dokázali konečně přistupovat k úkolům, které nás, tedy Českou republiku, čekají, s odvahou alespoň takovou, jakou prokazuje Jan Fischer, když na sebe bere odpovědnost za nápravu toho nezodpovědného politického podrazu, jímž bylo svržení vlády. Bylo by ku prospěchu občanů, kdybychom přestali sýčkovat a dali Janu Fischerovi a jeho budoucí vládě, když ne podporu, tak alespoň čas, aby ukázal, že Česko má schopných lidí víc, než kolik jich je právě ve sněmovně. Bude-li to vláda kvalitní, kompetentní a úspěšná, závisí jen a jen na ní. Předčasným sýčkováním jí ovšem podrážíme nohy. Q ↓ inzerce

RESPEKT. CZ

63

f ot o repr o re s pekt

ve hvězdách

Temný rytíř

1939

Před 70 lety nad město Gotham poprvé vzlétl netopýří muž

Proti zločinu bojoval účinněji než Sherlock Holmes.

B

yl ještě chlapec, když viděl zemřít svoje rodiče. Jednoho večera, když se společně vraceli z divadla, je přepadl bezvýznamný zlodějíček Joe Chill. Malý Bruce Wayne tak prožil psychické trauma, které ho provázelo celý život. Tehdy přísahal, že až vyroste, pomstí smrt rodičů a vymete zločin z rodného města Gothamu. Začal proto studovat technické vědy, cvičil a posiloval, aby se na boj se zločinem připravil intelektuálně i  fyzicky. To ale nestačilo. „Zločinci jsou pověrčiví a zbabělí. Můj převlek musí zasáhnout strach v jejich srdcích,“ přemýšlel. „Musím se proměnit v bytost noci, černou, strašlivou...“ A tak se zrodil Batman, netopýří muž, bojovník s kriminálním živlem, jehož příběhy počíná komiksová tradice superhrdinů. Batmanův první kreslený příběh vyšel na začátku května 1939 v sešitu Detective comics a jmenoval se Případ chemického syndikátu.

Na hraně zákona Mezi superhrdiny je Batman druhým nejstarším, a tak bychom ho mohli zařadit mezi komiksové důchodce. Hned po Supermanovi byl totiž prvním ze superhrdinů, jejichž příběhy začaly vycházet ve 30. letech ve vázaných speciálních sešitech. Do té doby komiks většinou zaplňoval jen sloupky v novinách, a pokud vyšlo nějaké zvláštní komiksové

číslo, pak jako jejich souborné vydání. („Prvním výhradně komiksovým periodikem se stal až časopis Comics Monthly, který vycházel v roce 1922,“ píše Milan Kruml v knize Comics: Stručné dějiny). Batman se ale od ostatních superhrdinů liší. On totiž nedisponuje žádnou supersilou, vystačí si se svým důvtipem a s pomocí různých vynálezů. Navíc jeho charakter a motivy nejsou černobíle „dušínovské“ jako u Supermana. Netopýřího muže žene pomsta a často se pohybuje na hranici zákona.

Rojení superhrdinů V prvním návrhu měl jen malou škrabošku přes oči, jeho oblek byl červený, jen křídla, hruď a masku měl černou, k  ramenům připoutaná křídla. Tak Batmana stvořili ve své fantazii Bill Finger a Bob Kane. V této podobě se ale nikdy na stránkách komiksu neobjevil. „Křídla by v boji fungovala neohrabaně, a tak jsme je vyměnili za plášť, změnili jsme barvu obleku, přidali pás s různými pomůckami a přikreslili rukavice, aby Batman nikde nezanechával otisky,“ vysvětloval Bob Kane ve své autobiografii. Byl to on, kdo vytvořil svět, který – podle Milana Krumla – připomíná expresivní německé němé filmy, Bill Finger se zase inspiroval gotickým románem a začlenil do Batmanových příběhů jeho hlavní protivníky: psychopatické zločince Kočičí ženu, Tučňáka, Two-Face nebo Jokera. Zatímco jméno Boba Kanea se objevovalo pod každým příběhem až do roku 1964 – i když se třeba na konkrétním dílu nepodílel –, Bill Finger zůstával v pozadí jako utajený autor, což se později, a zvlášť po jeho smrti v roce 1974, obrátilo proti Kaneovi. Byl obviňován, že si komiksového hrdinu ukradl jen pro sebe. Příběhy netopýřího muže byly tak úspěšné, že už v roce 1940 začaly vycházet samostatně pod názvem Batman. O úspěchu ale svědčí i to, že se jeho příběhy inspirovali i jiní autoři a do konce roku 1939 se tak na komiksové scéně objevilo dalších 20 hr-

dinů vládnoucích nějakou zvláštní silou (stál za tím samozřejmě i úspěch Supermana). V 60. letech pak na komiksové motivy Batmana vznikl televizní seriál, díky kterému stoupl prodej sešitů s příběhy netopýřího muže z pár set tisíc na 900 tisíc výtisků.

Batman homosexuálem? S tím, jak se měnili tvůrci Batmanových příběhů, měnil se samozřejmě i jeho charakter: postupně temněl, pak působil trochu moc uvědoměle, následně se zase zabarvoval více do ponurého stylu noir, během studené války bojoval proti ruským agentům, v sešitech s názvem World’s Finest vystupoval vedle Supermana... A také mu přibývalo pomocníků. Tím nejbližším mu byl Robin. Civilním jménem Dick Grayson, opuštěný syn cirkusových artistů. Batman se ho otcovsky ujal a vázaly je tak důvěrné vztahy, až se objevily spekulace, že jejich pouto vykazuje homoerotické motivy. Zasloužil se o to psycholog Frederic Wertham, když v roce 1954 vydal studii s názvem Svádění nevinného. Zaprvé prý není morálně vhodné, aby se v příbězích pro děti adolescent v noci proháněl městem a pronásledoval zločince se zbraní v  ruce. A  zadruhé: homosexuálních tónů v  jejich vztahu si prý nevšimne jen psycholog ignorant. Na to mu ovšem jeden z pozdějších tvůrců Batmana Frank Miller odvětil, že pokud chce ve vztahu netopýřího muže a Robina vidět homosexuální prvky, pak může, ale vypovídá to spíš o něm samotném. Díky úspěchu Batmana, Supermana a dalších superhrdinů se nakladatelství DC Comics stalo nejsilnějším na trhu. Jeho roční obrat dělal na počátku 40. let víc než 40 milionů dolarů a na prvních pozicích se drží dodnes. A stejně tak obliba Batmana. Vypovídají o tom i úspěšné filmové adaptace – naposledy to byl snímek Batman – Temný rytíř, kde proti hrdinovi stanul psychopatický zločinec Joker v oceňovaném podání australského herce Heathe Ledgera. Q ONDŘEJ NEZBEDA ↓ inzerce

64

RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

f ot o ar c hiv au t o rky

mimochodem

jeden den v životě

Rok do maturity

R

anní povelikonoční jízda tramvají. Mlaskající chlapeček sedící za mnou. Moc si nepamatuji, jak jsem se sem dostala, vstávání nebylo zrovna životaplné. Ten zvuk mi rve uši, přemýšlím, jak ho vypnout. Mám ještě slepené oči, musím se přenést z nálady volných dnů do šedi těch školních. Ostatní cestující jsou na tom dost podobně, alespoň podle toho, jak se tváří. Pozdravy spolužáků. Zasedám do lavice a prohlížím si zadání letošních maturitních slohových prací. Příští rok my. Bude to velká premiéra státních maturit, o kterých toho zase až tak moc nevíme. Nevíme, co od nich čekat. Sehrajeme roli zkušebních králíků. Hodina češtiny. Poslouchám výklad mé milé profesorky a hryže mě pomyšlení, že tohle má za rok skončit. Bude mi chybět. Další hodinu máme suplovanou, prokecám ji se spolužačkou. Probrat všechny novinky je bezpodmínečně nutné. Z následujících dějin umění si zapamatuji jen to, že za druhé světové války puklo zvonu u Svatého Víta srdce. Puklé srdce. V matematice nechápavě zírám na všechna ta čísla a písmena, rovnice, co se v  mém sešitě nerovnají, a vzorečky, které mi vzorové nepřipadají. Ještě že není fyzika, dnes na ni nejsem zrovna naladěná. Ostatně jako jindy. Další čeština, tentokrát o Josefu Čapkovi. Naši profesorku zamrzí, že jsme od něj nikdo nic nečetli. Navnadila nás už na spoustu titulů a já budu příště v knihovně hledat u písmene Č. Hodiny češtiny a  spolužáci jsou většinou jediným důvodem, proč se do školy těším. Osnovy předmětů se plní na sto pět procent, jako by to byly pětiletky. Mlčky posloucháme a píšeme, dostáváme známky. Do hlav máme nacpaný trychtýř. Ranní dávka chemie, pak něco čísel, následuje instantní humanitní mix a nakonec cizojazyčný koncentrát. Protřepat, zamíchat. A udržet do příštího testu. Většinu rozhodně zapomenete. Nevadí, čeká vás nový nálev. Pořád dokola. Závěr mého dnešního pobytu ve škole je tady – anglická konverzace s naším Američanem, téma: střílení na školách. Když na konci hodiny odcházím ze třídy, trochu se ohlížím, jestli se za mnou neplíží nějaký pistolník. RESPEKT. CZ

Na obědě si připadám jak králík, mrkev hladového nenasytí, ale vegetariánský zeleninový talíř jsem si vybrala sama. S  poloprázdným břichem vybíhám ze školy na metro, abych do Motola nepřijela pozdě. V autobuse si píšu na útržek papíru slova, co se mi honí hlavou. Cuká to. Klamovka. Kavalírka. Kotlářka. Ze zamyšlení mě vytrhává náhlé řidičovo dupnutí na brzdu. Dětský kočárek naráží na paní před ním. Ozývá se omluva a nadávky. V  motolském pavilonu čtyři už na mě čeká máma. Jdeme spolu za dědou. Leží tu od minulého týdne. Tři měsíce jezdil na různá vyšetření do své okresní nemocnice. Nakonec pro něj neměli místo, tak ho táta odvezl do Motola. Zhubl sedm kilo. Nevíme, kvůli čemu nemůže jíst ani moc mluvit. Ještě nedávno pobíhal po dvoře a po zahradě, nevydržel ani chvíli nic nedělat. Odhodlání a úsměv mu zůstaly. Teď do něj už hodinu a půl teče kapačka, stejně jako jiné dny. Dávám mu pyžamo, časopis, čokoládu. Žlutá tekutina mu dál kape do žil. Máma odchází. Voláme babičce. Jsem naměkko, když děda do telefonu řekne: „Tak co, holčičko, jak se máš?“ Ve zdraví i v nemoci. Prohodíme ještě pár slov. Dává mi ochutnat nutri nápoj, který dostává k jídlu. Nepřijde mi zase tak špatný, ale třikrát denně... Žluté kap kap. Dědovi se udělá hůř, sedím u něj a čekám. Potí se, venku je dusno a v nemocnici také. Otírám ho ručníkem. Pak objetí a k výtahu. V autobuse se hlavou opírám o sklo. Brní. Jsem smutná a unavená. Doma si sedám na balkon se studeným pitím. Marně se snažím začíst do knížky, tak jen poslouchám Lou Reeda. Přesunu se ke klavíru a chvíli plním dům tóny. Volá mi kamarádka, odříká plánované kino. Alespoň budu jednou večer doma. Pomalu se stmívá, táta přichází domů. Vím, že mě zítra čeká test z fyziky, měla bych se učit. Zbytečná námaha. Doba, kdy se mi táta snažil názorně předvést princip páky dvojzvratné přesouváním nábytku, je dávno pryč. Tenkrát to uzavřel konstatováním „marnost“. I já jsem to už vzdala. Čtu si pár řádků před usnutím, každodenní rituál. Hlavou mi běží spousta věcí. Špatné známky, málo času, věci nedodělané a nerozdělané, děda v nemocnici. Dneska se mi špatně usínalo. Q ALŽBĚTA STRACHOTOVÁ

Vzkaz v zápalné lahvi Jako by ty lahve přiletěly odněkud z kosmu. Nikdo nic neviděl, nikdo nic neslyšel. Policie, kéž se mýlím, se připravuje případ zas jednou nevyřešit, a přitom se tu někdo jen tak pokusil upálit jednu rodinu. Když ve své boudě rozhazuji myší jed, vždycky se trochu zachvěji nad tím, co dělám. Toto intelektuálské chvění, které místní horalé vůbec nechápou, je tak naléhavé právě proto, že idoly dnešních nacistů před pětašedesáti lety přirovnávaly vyhlazení určitých skupin lidí k deratizaci. A ještě dnes i ta skutečně nutná deratizace probouzí v lidech hrůzu právě pro tu himlerovskou konotaci. Ne však ve všech lidech. Policejní laboratoře prý budou celý měsíc zjišťovat, jakou tekutinu obsahovaly vražedné lahve. A skutečně, je třeba se zamyslet nad tím, jaký destilát z našeho národního vědomí a podvědomí ve Vítkově explodoval. Není ani třeba vstávat ze židle, stačí zůstat u počítače a otevřít si diskusní fóra za příslušnými články. Raději bych vskutku pucoval hajzly a vynášel žumpy než být editorem těchto „diskusí“. Vždycky znovu jsem zděšen, a přitom nejhorší výměty už chudáci editoři odstranili. Co to je? Říkám si, když čtu věty uváděné osloveními: Ty blbe… Kreténe… Hňupe…, a dál s malou znalostí interpunkce, pravopisu a aktuálního členění větného se rozlévají bláboly, jejichž společným jmenovatelem je nenávist všech ke všem. Diskutéři, často rasisté, xenofobové, bolševici nebo jen obyčejní zahořklí občané, dávají v anonymním prostoru průchod svým, jinak zamlčovaným, názorům. Vlastně to nejsou názory, ale jen jakýsi sdílený notorický negativismus, který se neuspokojí jen proklínáním Romů, černochů, Vietnamců, Američanů, Židů, Arabů, politiků, novinářů a kohokoli, ale okamžitě vede „diskutéry“ k napadání a urážení se navzájem. Tyhle žlučovité výměny jsou, zdá se mi, vlastním účelem jejich pobývání na fóru. Je to, jako když se hladové krysy žerou navzájem. Přemýšlím, jaký hlad sžírá duševní vnitřnosti těchto lidí. A pak zvednu oči k hlavním zprávám na stejných stránkách a čtu si slova těch, kteří ke svým projevům využívají imunizovaný prostor parlamentu. V mnoha případech se svou dikcí nápadně podobají řečem ze suterénu internetu, a co je horšího, snaží se těm vzteklým nenázorům možná rozhodující voličské skupiny jaksi vyjít vstříc. Další anonymní prostor pro jejich sebevyjádření bude totiž za volební plentou. JAN BALABÁN

PŘÍŠTÍ TÝDEN PÍŠE → markéta pilátová

65

minulý týden

Rozkvetly třešně. Média oznámila, že kvůli vážnému zhoršení zdravotního stavu musel být v cambridgeské nemocnici hospitalizován Stephen Hawking. Po černobílé televizi a  kotoučovém magnetofonu vyřadilo rozhodnutí statistiků z dotazníku sledujícího životní úroveň českých rodin i kazeťák s rádiem. Mezinárodní měnový fond zhoršil svůj předchozí odhad krizového vývoje a vydal zprávu, že světová ekonomika se letos propadne do nejhlubší krize po druhé světové válce. Podle expertních prognóz hrozí českému rozpočtu tento rok schodek 200 miliard korun. Pochodem skrz vylidněné centrum Ústí nad Labem oslavily stovky zdejších neonacistů narozeniny Adolfa Hitlera. Neznámí pachatelé zaútočili na dům romské rodiny ve Vítkově a zápalnými lahvemi způsobili požár, ve kterém byla na 80 procentech těla popálena dvouletá holčička, která od té doby bojuje o život v tamní nemocnici. Je zřejmé, že existuje souvislost mezi politickou aktivizací extremistů a přímým násilím vůči obyvatelům; tuto spirálu zla je zapotřebí včas rozetnout, komento-

zhruba dvakrát do týdne a nezabere víc než půlhodinu. ODS oslavila osmnácté narozeniny. Řečeno natvrdo, Mirek Topolánek se stal zrádcem a  kolaborantem: zrádcem idejí, zásad a politiky, na nichž ODS vznikla, a kolaborantem se zelenými a havlovskou levicí, zhodnotil při té příležitosti angažmá současného stranického předsedy a odstupujícího premiéra jeden ze zakladatelů strany Miroslav Macek. Ve snaze zalepit díry v rozpočtu, vzniklé výpadkem dotací, začalo brněnské divadlo Buran pořádat pro nesmělé muže placené kurzy Jak sbalit ženu spojené i s praktickým absolutoriem v ulicích města. Ve výzkumu britské univerzity v Yorku, kde v Evropě jsou nejšťastnější děti, obsadilo Česko 16. místo; nejšťastnější děti žijí podle průzkumu v  Nizozemsku, Švédsku a Norsku, nejmíň šťastné v Lotyšsku, Litvě a na Maltě. Kvůli svým vazbám na současné vládce Ruska označila Topolánkova vláda Aeroflot za bezpečnostní riziko pro zemi a vyřadila jej ze soutěže o privatizaci Českých aerolinií. Za komunismu jsem byl označován za stoupence ekonomické

val vývoj premiér Mirek Topolánek. Univerzita Karlova na poslední chvíli zakázala přednášku „Velkého draka“ zakázané rasistické organizace Kuklux-klan Davida Dukea, který na pozvání svých tuzemských stoupenců přijel z USA propagovat české vydání své knihy Moje probuzení. V pražské Meet Factory hrálo divadlo Handa Gote. Zatím jen obsypala stromy u silnic, ale brzy se může nastěhovat i do blízkosti lidských obydlí, varovala Mladá fronta Dnes ve svém článku „Nenasytná housenka děsí Moravu“ veřejnost před bekyní zlatořitnou, která se jako každý rok pustila do mladých lístků na hrušních a švestkách. Ministerstvo životního prostředí začalo zájemcům rozdávat první peníze z celkem deseti miliard uvolněných nedávno vládou na grandiózní program Zelená úsporám věnovaný zateplení domů a budov. Banky zpřísnily podmínky hypoték na chalupy k rekreaci. Čerstvý výzkum Sexuologického ústavu Karlovy univerzity zjistil, že Češi mají za život v průměru devět sexuálních partnerů a Češky pět; milostný akt zdejších domorodců se podle výzkumu odehrává

školy Miltona Friedmana, dnes za ruského agenta. Tenkrát to byla pravda, dnes je to sprostá lež, komentoval prezident Václav Klaus množící se tuzemské i zahraniční úvahy nad tím, zda není – vzhledem ke své snaze rozbít Evropskou unii a prosazovat za všech okolností politiku Kremlu – agentem KGB nebo tajné služby současného Ruska. Uvolněný panel z rozebíraného seníku zabil dělníka stavební firmy v Březíně u Plzně. Z těch informací se jen těžko vzpamatovávám, řekla ministryně obrany Vlasta Parkanová tisku poté, co vyšlo najevo, že čeští vojáci v Afghánistánu nechali několikrát v bojových akcích na holičkách své britské spojence a stáhli se zpět na základnu s vysvětlením, že operace je „příliš nebezpečná“ a že oni takové věci „vlastně nemají v popisu práce“; Britové po těchto zkušenostech odmítli s Čechy dál spolupracovat a poslali jednotku pod dánské velení hlídat nepoužívané sklady. Noviny přinesly zprávu, že Slunce svítí mnohem méně, než se čekalo, a vědci začali zkoumat, co se děje. Q [email protected]

gaza

Po lednové válce sčítá Gaza své škody a čeká, až Izrael otevře přechody, vpustí dovnitř peníze a stavební materiál. Jedinou spojnicí se světem jsou opět jen tunely pod egyptskou hranicí. Čtěte naši reportáž.

66

f ot o m i l a n j ar o š

f ot o m arek š veh l a

připravujeme autismus

Lidí postižených autismem je více než nevidomých a stále jich přibývá. Přitom je pro ně nedostatek škol a dalších sociálních zařízení. Také málokdo ví, jaký je ve skutečnosti jejich svět.

RESPEKT 18 | 2 7. d u b e n – 3 . k v ě t e n 2 0 0 9

ALSASKÉ

DNY V PRAZE L J A P ES

V ÍNO

OURNÉES / Z ÁŽITKOVÁ

LSACIENNES À RAGUE GASTRONOMIE / U MĚNÍ / D ESIGN

27. - 30. dubna 2009

WINES HOME Bílkova 13 – Praha 1 VÍCE INFORMACÍ NA WWW.WINESHOME.CZ

VSTUP VOLNÝ

„ Každodenní ochutnávka alsaských vín a delikates „ Ochutnávka destilátů a doutníků – Cigars club „ Setkáte se s vinaři, sommeliéry a šéfkuchaři „ Od 19 00 hod. hudební vystoupení – swing, jazz „ Vernisáž fotografií Františka Zvardoně a M.Drea Srdečně Vás zveme na slavnostní závěrečný večer - 30. 4. od 19.00 hod. Vyhlášení soutěže nejlepší víno Alsaských dnů za účasti vinařů, cenu nejlepšímu vinaři předá Chantal Poullain, bohaté menu, show francouzského šéfkuchaře, swingová hudba 30. let - Jakub Šafr Quartet a Petra Ernyei, zvláštní host večera Jiří Stivín. Vstupenky na tento závěrečný večer je možné objednat na: tel. +420 737 259 429, [email protected] nebo ve vinotéce.

68