PRÁVA PACIENTŮ V ČESKÉ REPUBLICE

UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.

PRÁVA PACIENTŮ V ČESKÉ REPUBLICE Atestační práce

Veřejné zdravotnictví

MUDr. Hana Říčková

Brno, leden 2003


1. Úvodem...................................................................................................................... 3 2. Obecně k úpravě práv pacientů .............................................................................. 3 2.1. Ustavní vývoj ........................................................................................................... 3 2.2. Nejvýznamnější mezinárodní úprava....................................................................... 4 2.3..Základní zákony ...................................................................................................... 7 2.4. Etické kodexy v České republice........................................................................ 3. Některá práva pacientů v České republice ............................................................ 9 3.1. Souhlas pacienta a odepření souhlasu ..................................................................... 9 3.2. Léčba bez souhlasu .................................................................................................10 3.3. Ochrana soukromí pacienta - mlčenlivost zdravotnického personálu ................... 11 4. Slabá místa současné právní úpravy a návrhy de lege ferenda ..........................14 4.1. Informace o pacientově zdravotním stavu ..............................................................15 4.2. Právo pacienta na informace ...................................................................................16 4.3. Souhlas pacienta s léčbou .......................................................................................16 4.4. Léčba bez souhlasu pacienta ...................................................................................16 4.5. Mlčenlivost zdravotnických pracovníků .................................................................18 4.6. Ochrana pacienta proti pochybením při lékařské péči.............................................18 5. Závěrem.................................................................................................................................. 22

Literatura...................................................................................................................... 23

Příloha č. 1: Etický kodex - Práva pacientů v České republice................................ 25 Příloha č. 2: Etický kodex České lékařské komory................................................... 27 Příloha č. 3: Vybraná ustanovení Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti...................................................................... 32 lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny


1. Úvodem Tato práce si neklade za cíl podat vyčerpávající přehled o právech pacienta a jejich přesný výčet, ale spíše se snaží poukázat na některé prameny těchto práv. Ve své druhé, nekomparativní části se pokouší o stručný popis vybraných základních práv občanů a o nástin nejdůležitějších právních problémů, které se objevují v současné české právní úpravě, a o rozbor jejich možného řešení.

2. Obecně k úpravě práv pacientů 2.1. Ústavní vývoj Práva pacienta mají svůj původ v lidských právech, která se opírají o přirozenoprávní teorie. Základem práv pacienta je právo na život (zahrnující právo na ochranu Života a zdraví), lidskou důstojnost a osobní čest. Tato práva bývají zakotvena zpravidla v ústavách nebo ústavních zákonech, proto nejprve obrátím pozornost k nim. V první Ústavní listině z roku 1920 (č. 121/1920 Sb.) sice nebylo právo na ochranu zdraví či péči o ně výslovně zakotveno, čl. 106 odst. 2 však stanovil, že „Všichni obyvatelé republiky Československé požívají v stejných mezích jako státní občané této republiky na jejím území plné a naprosté ochrany svého života i své svobody nehledíc k tomu, jakého jsou původu, státní příslušnosti, jazyka, rasy nebo náboženství. Úchylky od této zásady jsou přípustné jen, pokud právo mezinárodní dovoluje". Ústavní úprava nebránila existenci hrazené zdravotní péče, ať již některými tzv. nemocenskými pokladnami nebo obcemi. Nebyly vyloučeny ani přímé platby, rozhodná část zdravotní péče však byla vyúčtována lékaři nebo zdravotnickými zařízeními pojištěncům, kteří si tyto účty nechali proplácet zdravotními pojišťovnami.


V období 2. světové války došlo k zásadním změnám, působnost ministerstva zdravotnictví převzalo protektorátní ministerstvo vnitra. Po osvobození byla v zásadě recipována předválečná úprava zdravotní péče.

V Ústavě z roku 1948 (Č. 150/1948 Sb.) byly položeny základy pro postupné sjednocení různých zdravotních a sociálních pojišťoven do Ústřední národní pojišťovny. ČI. 29 této Ústavy zaručoval každému právo na ochranu zdraví a všem občanům právo na léčebnou péči a na zaopatření jak ve stáří, tak i při nezpůsobilosti k práci a při nemožnosti obživy. Ústava z roku 1960 (č. 100/1960 Sb.) uznala zdraví jako zvláštní hodnotu m.j. ve svém čl. 12: "Výkon vlastnického nebo užívacího práva nesmí poškozovat lidské zdraví, životní a přírodní prostředí nad míru nezbytně nutnou". Tato "budovatelská" Ústava také zakotvila právo na ochranu zdraví výslovně v čl. 23, ale jeho zvláštní dikcí "všichni pracující mají právo na ochranu zdraví a léčebnou péči, jakož i právo na hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci" jako by toto právo přiznala pouze pracujícím. Protože však současně stanovila všem občanům pracovní povinnost (či. 19 odst. 2), lze výraz "pracující" vykládat siřeji. To potvrzuje i zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (dále jen ZPZ) ve znění platném do 31. 12. 1991 svém čl.V: "Péči o zdraví lidu poskytuje stát všem občanům bezplatně." Zmíněný článek 12 Ústavy z r. 1960 byl zrušen k 7. 2. 1991 ústavním zákonem č. 23/1991 Sb., kterým se uvozuje Listina základních práv a svobod jako ústavní zákon Federálního Shromáždění ČSFR. Samotná Ústava z roku 1960 pak byla zrušena ústavním zákonem č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, který současně vyhlásil Listinu základních práv a svobod (dále jen LZPS) součástí ústavního pořádku České republiky.

2.2. Nejvýznamnější mezinárodní úprava Deklarace Světové lékařské asociace (WMA) Světová lékařská asociace je konfederací významných lékařských asociací, která vznikla v r. 1945. Snaží se koordinovat a řídit vědeckou a etickou činnost svých členských organizací ve shodě s lidskými právy. Československá lékařská společnost


JEP byla přijata jako řádný člen do WMA v roce 1990. O devět let později byla založena regionální úřadovna WMA pro postkomunistické země střední Evropy v Praze, která se snaží o seznamování lékařské veřejnosti s deklaracemi WMA. Z vybraných deklarací:

Ženevská deklarace (1948) byla přijata na 2. všeobecném zasedání Světové lékařské asociace. Zakotvuje slib lékařů stát vždy na straně humanitních cílů medicíny. Jejím hlavním cílem bylo v podstatě určitým způsobem zmodernizovat Hipokratovu přísahu pro potřeby moderní společnosti.

Lisabonská deklarace o právech pacientů (1981) je deklarací přijatou na 34. světovém shromáždění WMA v Lisabonu v r. 1981, která se týká práv nemocných. Tento dokument pojednává o právech pacientů velmi obecně, de facto rozšiřuje povinnosti lékaře o vnímání nového aspektu ve vztahu k nemocným. Ve své jednoduchosti však výstižně vyjadřuje základní práva pacienta, např. právo na svobodnou volbu lékaře, přijmout nebo odmítnout léčbu poté, co byl adekvátním způsobem informován, právo očekávat mlčenlivost lékaře apod. V roce 1995 pak byla v Indonézii schválena její rozšířenější, revidovaná verze. Deklarace o nezávislosti a o profesionální svobodě lékaře (1986) klade důraz na respekt ke svobodě pacienta, zakotvuje právo nemocného na jistotu, že i jeho lékař bude svobodný ve svém rozhodování a nebude nikým omezován zvenčí. Dokument se vyjadřuje ke konfliktu zájmů v oblasti omezení výdajů a uzavírá, že lékař musí stát vždy na straně svých pacientů.

Deklarace o rozvoji práv pacientů v Evropě Tento název nesla Evropská konzultace o právech pacientů, která se konala v Amsterdamu v březnu 1994 pod záštitou Mezinárodní organizace zdraví, Regionálního úřadu pro Evropu (WHO/EURO). Účastnilo se jí 60 zástupců 36 členských států a cílem bylo definovat principy a způsoby rozvoje práv pacientů a vytvořit společný evropský rámec pro jejich ochranu, v kontextu s probíhajícími reformami zdravotnického systému v mnoha zúčastněných zemích. Výsledkem jednání byly Principy práv pacientů v Evropě - společný rámec, což je dokument, který není


právně závazný a má pouze doporučující charakter. Byl přijat, aby podpořil rostoucí zájem o tyto otázky a pozvedl úroveň právní úpravy v evropských zemích, má sloužit při diskuzích a navrhování zákonů. Vychází z Všeobecné deklarace lidských práv (1948), Paktů o lidských a politických právech a hospodářských, sociálních a kulturních právech (1966), Evropské úmluvě o lidských právech a základních svobodách (1950) a Evropské sociální charty (1961). Zajímavá je definice pacienta, obsažená v bodu 7.: "uživatel zdravotnických služeb, ať už zdravý nebo nemocný".

Úmluva o lidských právech a biomedicině Rady Evropy Je dohodnutý kratší název pro úmluvu, která nese jméno Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. Obavy ze zneužití rychlého pokroku v biomedicínské oblasti vedly Parlamentní Shromáždění Rady Evropy k tomu, aby vydalo doporučení k přípravě textu konvence, která by vytýčila veškerá důležitá opatření nezbytná k ochraně důstojnosti člověka a základních práv jedince v souvislosti s aplikací biologie a medicíny. Na textu této konvence pracovala řadu let komise složená z odborníků (CDBI - Le commité directeur sur la bioéthique) ze všech členských zemí Rady Evropy. V současnosti pracuje CDBI na přípravě dodatkových protokolů k této Úmluvě, které ji budou rozvíjet v konkrétních oblastech. Protokol o zákazu klonování lidských bytostí byl vypracován již v červnu 1997 a je připravován k ratifikaci v naší zemi. V Preambuli jsou připomenuty různé předchozí mezinárodni úmluvy (Všeobecná deklarace lidských práv z roku 1948, Evropská úmluva na ochranu lidských práv a základních svobod z roku 1950 apod.), na něž tato konvence navazuje. Naše země konvenci podepsala 24. 6. 1998 a nyní je na ministerstvu zdravotnictví připravován její překlad pro závěrečnou ratifikaci Parlamentem ČR. Tato Úmluva byla ratifikována a vyhlášena ve Sbírce mezinárodních smluv pod číslem 96/2001 a je velmi významným právně závazným dokumentem přispívajícím k ochraně práv pacientů v naší republice, protože se jedná o mezinárodní smlouvu o lidských právech podle článku 10 Ústavy ČR.


2.3. Základní zákony I když prvořadé místo při konstrukci práv občanů(pacientů) náleží ratifikovaným mezinárodním úmluvám a Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR, podrobnější vymezení práv náleží zákonům. V současné době stěžejním zákonem pro vymezení práv občanů je zákon o péči o zdraví lidu č.20/1966 Sb. v platném znění. Důležitá je konstrukce tohoto zákona, protože podle jeho § 9 mají občané „právo na poskytování zdravotní péče podle ustanovení tohoto zákona, zákona o veřejném zdravotním pojištění, zákona o ochraně veřejného zdraví a předpisů vydaných k jeho provedení." Je tedy vidět, že práva občanů jsou zde chápána velmi široce, všechny povinnosti zdravotnických pracovníků i splnění všech podmínek stanovených pro poskytování zdravotní péče je možno chápat také jako právo občana.Z této své konstrukce zákon činí jedinou výjimku, a to při stanovení svobodné volby lékaře, resp.práva občanů na volbu lékaře, klinického psychologa a zdravotnického zařízení. Toto právo je zde jako jediné takto výslovně zakotveno, což bylo dáno zásadní změnou v systému zdravotnictví, v upuštění od přísně stanovené rajonizace a spádovosti. (Samozřejmě i toto právo na :"svobodnou volbu" má své meze, vymezené jak přímo v zákoně o péči o zdraví lidu, tak i v zákoně o veřejném zdravotním pojištění.) Při přípravě zákona o zdravotní péči, který by měl v podstatném rozsahu nahradit platný zákon o péči o zdraví lidu, se již objevil podrobnější výčet práv občanů. Kromě „klasických" práv jako např.práva na informace, na péči se souhlasem, na zajištění důvěrnosti a volbu zdrav.zařízení, se zde objevilo např.i právo na přístup ke zdravotnické dokumentaci, na ohleduplnost a respektování soukromí při poskytování péče, na přijímání návštěv v lůžkovém zařízení, na nesouhlas s přítomností osob, které nejsou na péči přímo zúčastněny (studenti), apod. I tady však výčet práv není taxativní ale pouze demonstrativní, konstrukce práv pacientů na péči podle platných právních předpisů zůstává zachována i v tomto návrhu nového zákona. Právy pojištěnce při poskytování zdravotní péče se zabývá zákon o veřejném zdravotním pojištění č.48/1997 Sb. v platném znění. Ten vymezuje především právo pojištěnce na volbu zdravotní pojišťovny jednou za 12 měsíců, dále právo na výběr lékaře či jiného odborného pracovníka ve zdravotnictví a zdravotnického zařízení


jednou za 3 měsíce (s vymezením případů, kdy je toto právo limitováno), právo na zdravotní péči bez přímé úhrady za podmínek stanovených zákonem a některá další práva. Výčet zákonů není úplný - specielní práva plynou např.ženám ze zákona o umělém přerušení těhotenství, určitá práva lze odvodit ze zákona o ochraně veřejného zdraví, o léčivech i z dalších zákonů a jejich prováděcích předpisů. 2.4.

Etické kodexy v České republice

Lékaři vykonávající své povolání se ze zákona sdružují v profesních lékařských komorách a každá komora má svůj etický, resp. deontologický kodex, který jasně vymezuje povinnosti lékaře vůči pacientům. Ve vyspělých státech byly obvykle nejprve přijaty a vyhlášeny obecné verze práv pacientů a následně též kodexy specializované, tj. kodexy týkající se určité skupiny nemocných, jejichž problémy jsou stejné nebo velmi podobné, jako např. práva starých lidí, práva psychicky nemocných, atp. "Vzorová práva pacientů" zveřejnil Americký svaz občanských svobod a tento dokument se stal podkladem pro Českou verzi. Etický kodex práv pacientů navrhla a po připomínkovém řízení definitivně formulovala a schválila Centrální etická komise založená při Ministerstvu zdravotnictví ČR. Za platná byla práva pacientů prohlášena dnem 25. 2. 1992. Jsou závazná morálně, nikoli právně. Etický kodex České lékařské komory

je stavovským dokumentem ČLK č.10 (platný od 1.1. 1996), stejně jako svým obsahem úžeji zaměřené dokumenty, např. etický kodex České stomatologické komory, vydaný ve věstníku ČSK, ročník 1996, a etické principy činnosti a spolupráce oddělení lékařské genetiky.


3. Některá práva pacientů v České republice 3.1. Souhlas pacienta a odepření souhlasu Jak již bylo řečeno, v tak důležitých otázkách, jako jsou otázky zdraví, je česká právní úprava postavena na zásadě dispoziční volnosti občana. § 23 odst. 2 ZPZ stanoví, že vyšetření a lékařské výkony jsou prováděny zásadně se souhlasem nemocného, anebo je-li možné tento souhlas alespoň předpokládat. To souvisí především s ochranou osobnosti nemocného a právem člověka na nezasahování do jeho tělesné integrity. Právo občana disponovat se svou osobností je svou podstatou univerzální (až na výjimky stanovené zákonem) a působí erga omnes. Souhlas se zásahem do tělesné integrity je právním úkonem, k němuž je vyžadován určitý stupeň rozumové a volni vyspělosti. ZPZ tuto způsobilost upravuje ve shodě s §§ 8 a 9 Občanského zákoníku tak, že plná způsobilost vzniká zletilostí, vzniká zletilostí, tedy dosažením 18 let. Nezletilci pak mají určitou způsobilost k právním úkonům v závislosti na jejich vyspělosti odpovídající jejich věku. V ostatních případech souhlas udělují zákonní zástupci dítěte, tedy zpravidla rodiče. Vzhledem k tomu, že zákon o rodině mimo jiné ukládá rodičům povinnost pečovat o zdravý vývoj dítěte, měl by zdravotnický personál vyžadovat přítomnost rodiče při ošetření dítěte, aby zajistil potřebné poučení zákonných zástupců o zákroku. U osob, kteří jsou ve své způsobilosti k právním úkonům omezeny nebo jsou jí zcela zbaveny, souhlas uděluje soudem určený opatrovník. S ohledem na dikci ustanovení § 23 ZPZ zákon nevyžaduje písemný souhlas s výkonem, tzv. pozitivní revers. Nemocný obvykle vyjadřuje svůj souhlas konkíudentním způsobem. Právo odmítnout lékařský výkon je v dispozici pacienta. To je výslovně stanoveno v zákonu o péči o zdraví lidu, vyplývá z občanského zákoníku i z Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, a je uznáno i v dokumentu "Práva pacientů" vydaném Centrální etickou komisí MZ ČR. Při odmítnutí pacienta podrobit se lékařskému výkonu je nezbytné písemné prohlášení pacienta o odmítnutí, tzv. negativní revers. Má především význam důkazu o tom, že nemocný byl upozorněn na povahu výkonu, na jeho rizika, na možné důsledky neprovedení daného výkonu a nesouhlasil s jeho realizací. Pacientovi by vždy měla být konkrétně a otevřeně sdělena rizika odmítnutí. V případě, že souhlas k provedení vyšetřovacího či léčebného úkonu odmítá udělit zákonný zástupce pacienta, lékař rodiče (popřípadě opatrovníka) musí poučit o


nezbytnosti navrhované léčby a případně i o jejich právní odpovědnosti za zdraví a život dítěte. Odmítá-li zákonný zástupce přesto dát svůj souhlas, ZPZ v ustanovení § 23 odst. 3 přiznává lékaři oprávnění, aby rozhodl i proti jeho vůli, ovšem za podmínky, že takový výkon je nezbytný k záchraně života nebo zdraví dítěte resp. osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a že jeho provedení je neodkladné. Jinak je samozřejmě možné provádět určité výkony i proti vůli zákonných zástupců obdobně jako u dospělých pacientů v těch případech, kdy je obecně umožněno občana léčit i proti jeho vůli.

3.2. Léčba bez souhlasu Nedotknutelnost integrity osobnosti jako základní ústavní princip a z toho vyplývající zásada svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví není a nemůže být absolutní a neomezená. Otázky související s ústavní péčí bez souhlasu pacienta a detenčním řízením upravuje článek 8 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, ZPZ ve svém ustanovení § 24 konkretizuje, ve kterých případech může být osoba převzata nebo držena v ústavní zdravotnické péči bez svého souhlasu. Příslušné zdravotnické zařízení musí do 24 hodin od převzetí pacienta toto oznámit soudu, který rozhodne o jeho dalším držení v ústavní péči do 7 dnů. Kdy lze bez souhlasu nemocného provádět vyšetřovací a léčebné úkony stanoví § 23 odst. 4 ZPZ. Jde o případy: a) kdy se jedná o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichž lze uložit povinné léčení, b) jestliže osoba jevící známky duševní choroby (definici duševní choroby zákon sám neobsahuje, závisí na medicínské praxi) nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí, c) v případě že není možné vzhledem ke zdravotnímu stavu nemocného si vyžádat jeho souhlas a pokud jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života, a nebo d) jde-li o nosiče dle zákona o ochraně veřejného zdraví č. 258/2000 Sb. Bez souhlasu zákonných zástupců lze poskytovat péči též dětem a osobám zbaveným způsobilosti k právním úkonům, pokud je bezprostředně ohrožen život nebo zdraví těchto osob, tak jako o tom bylo již hovořeno v předchozí kapitole.


K písmenu a) je zapotřebí zmínit především vyhlášku MZ ČR č.440/2000 Sb., vydanou k provedení zákona o ochraně veřejného zdraví. Ten stanoví ve svém § 64 povinnost fyzické osoby, která onemocněla infekčním onemocněním nebo je podezřelá z nákazy, podrobit se izolaci,vyšetření, prohlídce a karanténním opatřením. § 70 cit.,zákona pak opakuje povinnost podrobit se léčení infekčního onemocnění, v podrobnostech pak odkazuje na prováděcí právní předpis.Tím je právě citovaná vyhláška, která ve své příloze č.2 obsahuje seznam infekčních onemocnění, při nichž se nařizuje izolace na lůžkových odděleních nemocnic, a nemocí, jejichž léčení je povinné. Co se týče dopadu § 23 odstavce 4 písmena b) - u léčebných úkonů a převzetí do péče psychicky postiženého je pro novodobý vývoj charakteristické upřednostnění dobrovolné hospitalizace před detencí či internací. Je zde patrná snaha o aktivní účast nemocných a jejich rodin na léčbě. Zejména u závažných a rizikových postupů, jako jsou např. elektroinvulsivní terapie, je nezbytné trvat na kvalifikovaném souhlasu. S otázkou péče o duševně choré pak dále souvisí ustanovení občanského soudního řádu v otázkách zbavení resp. omezení způsobilosti k právním úkonům (ustanovení § 186 a násl. OSŘ). Pokud jde o osoby intoxikované, jejich ochranu a ochranu společnosti před nimi, i zde je právem stanovena celá řada povinností. Jedná se především o zákon ČNR č. 37/1989 Sb., o ochraně před alkoholismem a jinými toxikomaniemi, ve znění pozdějších předpisů, který svým § 8 ukládá povinnost podrobit se lékařskému vyšetření a podle jeho závěru i ošetření v protialkoholní záchytné stanici v případě, že se sám uvedl do stavu, který takovéto ošetření vyžaduje. V případě léčení bez souhlasu je takové rozhodnutí samozřejmě přezkoumatelné soudem. Listina základních práv a svobod ve svém článku 36 stanoví, že každý, kdo se cítí být ve svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu státní správy, má právo obrátit se na soud, pokud zákon nestanoví jinak.

3.3. Ochrana soukromí pacienta - mlčenlivost zdravotnického personálu

Ochrana soukromí je principem zaručeným Listinou základních práv a svobod. Ta svým článkem 7 výslovně zakotvuje nedotknutelnost osoby a jejího soukromí a zároveň v článku 10 odst. 3 přiznává každému občanu právo na ochranu před jakýmkoli zneužíváním jeho osobních údajů, což je rozvedeno i v Občanském


zákoníku (zejm. §§11 an. o ochraně osobnosti). Základní právní úpravou pro oblast zdravotnictví je v tomto směru, ZPZ, ZOU, zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a zákon č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře. ZPZ povinnost mlčenlivosti lékaře a zdravotního personálu o skutečnostech, které se dozvěděli v souvislosti s výkonem svého povolání, zakotvuje v ustanovení § 55. Ukládá pracovníkům ve zdravotnictví jejich povolání vykonávat svědomitě, poctivě, s hlubokým vztahem k občanům a s vědomím odpovědnosti ke společnosti. Právě vzhledem k zájmům společnosti však zákon povinnost mlčenlivosti lékařů zároveň v odůvodněných případech prolamuje a sice tehdy, kdy ke zveřejnění osobních údajů dá ošetřovaná osoba souhlas, nebo jestliže mají zdravotničtí pracovníci naopak oznamovací povinnost uloženou jim zvláštními předpisy. Z těch lze za všechny jmenovat například zákon č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, který ve svém § 6 odst. 2 ukládá zdravotnickému zařízení, ve kterém byla provedena interupce ženě starší 16 a mladší 18 let, informovat o zákroku jejího zákonného zástupce. ZOU označuje údaje o zdravotním stavu v § 4 b) jako citlivé údaje a ty je podle § 9 c) tohoto zákona možné zpracovávat, (tj. např. shromažďovat, ukládat na nosiče informací, zpřístupňovat, uchovávat, třídit apod.) v souvislosti s poskytováním zdravotní péče se souhlasem subjektu údajů (tj. pacienta), který však nemusí být písemný. Ze ZOU vyplývá lékaři nebo zdravotnickému zařízení (správci údajů) mnoho povinností, např. dbát, aby subjekt údajů neutrpěl újmu na svých právech, (definice zpracování osobních údajů je obsažena v § 4 písm. e) ZOU) zejména na právu na zachování lidské důstojnosti, dbát na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a osobního života subjektu údajů. Je povinen včas a řádně subjekt údajů informovat o tom, že o něm shromažďuje údaje, v jakém rozsahu a pro jaký účel, kdo je bude dále zpracovávat a pro jaký účel a komu mohou být zpřístupněny či komu jsou údaje určeny, a také o svém sídle. Správce musí subjekt údajů informovat o jeho právu k přístupu k osobním údajům a jestliže správce nezískal osobní údaje od subjektu údajů, také o tom, kdo mu údaje poskytl, informace o druhu osobních údajů a také obsah těchto údajů. Povinnost mlčenlivosti je zakotvena v § 15. Porušením těchto povinností se může správce


osobních údajů vystavit citelným sankcím (až 10 000 000 Kč), není vyloučena ani občanskoprávní náhrada škody. Zákon o ochraně veřejného zdraví ustanovením § 89 ukládá povinnost zachovávat mlčenlivost o individuálních údajích vztahujících se k fyzickým osobám, které se při postupu dle tohoto zákona dozvěděli. Stejně jako ZPZ zároveň vypočítává situace, kdy sdělení těchto údajů v nezbytně nutném rozsahu porušením mlčenlivosti není. Zde můžeme například jmenovat případy poskytnutí informací orgánu ochrany veřejného zdraví, za určitých podmínek osobám blízkým, zdravotní pojišťovně k vyměření přirážky a pro řízení o náhradě škody, atd. Porušení mlčenlivosti, nejedná-li se o zákonem stanovenou výjimku, je sankcionováno. A to jednak orgánem komory, ve které je příslušný pracovník ze zákona organizován, ale i dle ustanovení trestního zákoníku. Disciplinární pravomoc vůči lékařům vykonává dle zákona č. 220/1991 Sb. čestná rada, která může při závažném porušení povinnosti lékaře vykonávat své povolání v souladu s etikou a způsobem stanoveným zákony (čímž porušení mlčenlivosti nepochybně je) udělit pokutu ve výši od 3 do 30 tisíc, podmínečně lékaře vyloučit, nebo jej vyloučit přímo. Trestní zákoník v § 178 (trestný čin neoprávněného nakládání s osobními údaji) byť i nedbalostní porušení zákonem stanovené mlčenlivosti sankcionuje odnětím svobody až na tři roky, nebo zákazem činnosti, či peněžitým trestem.


4. Slabá místa současné právní úpravy a návrhy de lege ferenda Úvahy de lege ferenda týkající se práv pacientů jsou komplikovány jejich etickým rozměrem. Zásahy do lidské integrity jsou vždy velmi významné a je nutno chránit právo jedince na svou tělesnou integritu (někdy bývá v literatuře také nazýváno právem na sebeurčení). Definic tohoto práva na sebeurčení - vlastní svobodné rozhodování pacienta existuje více, za všechny snad tuto, také ne zcela bezproblémovou, od PhDr. Margarety Andersson: "Respektování svobodného rozhodování - práva na sebeurčení a spoluúčasti pacienta znamená, že pacient má právo, aby netrpěl žádnou újmu, nezasahují-li jeho oprávněné zájmy do práv druhých, činit rozhodnutí a jednat podle svého vlastního uvážení, vlastního měřítka hodnot a svých přání. V situacích, kdy práva ostatních by mohla být nereálná nebo simulovaná, pacient má vždy právo účastnit se rozhodovacího procesu. Respektování pacientovy schopnosti jednat samostatně (s vlastní autonomií) zahrnuje vlastní rozhodování při zhoršení stavu. Právo účastnit se rozhodovacího procesu musí být respektováno tak dlouho, dokud si pacient neubližuje a neohrožuje sebe nebo okolí." M. Andersson dále pokračuje; „Realizace tohoto principu respektování integrity a všestranné uplatňování principu práva na sebeurčení -vlastní svobodné rozhodování - morálně zavazuje všechny pracovníky ve zdravotnictví k tomu, aby trpělivě naslouchali pacientům, hodnotili a využívali jejich zkušenosti s nemocí a jejich vlastní rozhodnutí o následcích nemoci pro další život. Integrita pacienta musí být respektována vždy, nezávisle na jeho situaci. To znamená, že pacientovy úvahy o hodnotách života musí být vždy brány v úvahu, přání vyslyšena. Pacientova integrita tvoří absolutní základ dalšího procesu, bez ohledu na to, zda se pacient může o sebe dále starat sám nebo s pomocí někoho jiného."(Andersson, M. (1997) S těmito závěry nelze než souhlasit a stručněji je shrnout a vyjádřit takto: pacient má právo na svou tělesnou integritu a na rozhodování se zásahy to této své integrity. To je jeho prvořadým právem, od kterého se odvíjí všechny další vztahy mezi ním a lékařem. Paternalistický přístup je zcela zcestný a nadále jej nelze tolerovat. Na druhé straně pacienta má morální odpovědnost za sebe a své zdraví a také morální povinnost o své zdraví pečovat. Práva pacientů však nejsou bezbřehá a nemohou jít tak daleko, aby výrazně zasahovala do práv druhých. V tom směru má


význam zejm. ustanovení Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, které stranoví, že i zde uvedená práva lze omezit v případech, že to je -

v zájmu bezpečnosti

veřejnosti předcházení trestné činnosti ochrany veřejného zdraví ochrany práv a svobod jiných. To vše pouze tehdy, je-li to stanoveno zákonem, a jde-li o omezení která jsou nezbytná v demokratické společnosti, (viz či.26 Úmluvy). Obecně řečeno, česká právní úprava těchto závažných otázek, týkajících se člověka v jeho podstatě, je zjevně nedostatečná, pokud vůbec nějaká, a zatím ještě nestihla zareagovat na dynamický rozvoj medicíny. Mnoho otázek není upraveno vůbec a zjevně je zde ponechán až přílišný prostor pro výklad. I v otázkách týkajících se péče o pacienta, jeho poučení, práva na informace, souhlasu nebo nesouhlasu s léčbou a dalších je mnoho otazníků. Pokusíme se ukázat na některé problémy i na rýsující se řešení.

4.1. Informace o pacientově zdravotním stavu Současná právní úprava je naprosto lakonická a nevyhovující. V zákonné normě (§ 23 ZPZ, viz výše) je stanoveno, že pacient má být informován vhodným způsobem o povaze onemocněni a o potřebných výkonech, což je tak vágní definice, že dosud nezbývalo lékařům spoléhat se na etická pravidla svých komor a vlastní cit. Krom toho tento zákon stanoví možnost popřípadě poučit i členy rodiny nemocného. Problémů je hned několik: který lékař má pacienta poučit, jaké informace má poučení obsahovat, jak vypadá vhodný způsob poučení, za jakých okolností lze místo pacienta poučit členy jeho rodiny a kdo jsou to vlastně členové jeho rodiny. Občanský zákoník operuje v § 116 s pojmem osoba blízká a ani zákon č. 94/1963 Sb. o rodině člena rodiny nedefinuje.


4.2. Právo pacienta na informace

Právo pacienta na informace řeší § 67b odst. 12 zák.č. 207 1996 v platném znění následovně: Pacient má právo na poskytnutí veškerých informací shromážděných ve zdravotnické dokumentaci vedené o jeho osobě a v jiných zápisech, které se vztahují k jeho zdravotnímu stavu. Pacient se z informací, které jsou mu sděleny o jeho zdravotním stavu nesmí dozvědět informace o třetí osobě. Za osoby mladší 18 let nebo osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům mají právo na informace podle věty prvé jejich zákonní zástupci. Již není výslovně řešena otázka, zdali může tyto informace obdržet i pacientem zmocněný zástupce a jakou formu má mít případná plná moc. Nedostatečná úprava zde vyvolává mnoho diskusí o tom, jakým způsobem a v jakém rozsahu pacientovi informace poskytovat. Jsem toho názoru, že současná právní úprava znamená právo pacienta na to, aby mu lékař přečetl veškeré informace shromážděné ve zdravotnické dokumentaci s výše uvedenými omezeními. Je to však řešení velmi nepraktické, avšak za situace, kdy by lékař odmítl poskytnout kopii dokumentace, tak jediné možné. Problematickým bodem jsou i případné poznámky lékaře o pracovních diagnózách, konkrétně otázka, zdali.,je považovat za součást dokumentace či nikoliv.

4.3. Souhlas pacienta s léčbou

Současná právní úprava je stejně lakonická a nejasná jako v předchozím případě. Problémy z ní plynoucí jsou zejména tyto: silný paternalismus projevující se v konstrukci předpokládaného souhlasu, který překryje téměř všechny situace, jakkoli závažné, ve kterých pacient nemůže svůj souhlas dát. Dále je to nedostatečná úprava zástupného souhlasu za osoby zbavené způsobilosti k právním úkonům a děti a nejasná dikce úpravy léčby bez souhlasu.

4.4. Léčba bez souhlasu pacienta

ZPZ upravují tuto problematiku velmi podobně (léčba bez souhlasu je možná, jestliže pacient jevící známky duševní poruchy nebo intoxikace ohrožuje sebe nebo své okolí; jde-li o osoby, u nichž bylo pravomocným rozhodnutím soudu uloženo


ochranné léčení; jde-li o nemoci stanovené zvláštním předpisem, u nichž lze uložit povinné léčení; není-li občan s ohledem na zdravotní stav způsobilý k platnému projevu vůle, nebo není-li možné vzhledem k jeho zdravotnímu stavu si souhlas vyžádat a jde o neodkladné výkony nutné k záchraně života či zdraví), zůstává v ní však také jeden společný nedostatek: z úpravy přímo nevyplývá povinnost pacienta podrobit se vyšetřovacím a léčebným výkonům. Převzetí pacienta bez jeho souhlasu do lůžkové péče nebo omezení jeho volného pohybu či styku s vnějším světem je zdravotnické zařízení povinno do 24 hodin oznámit soudu, v jehož obvodu má sídlo, jestliže pacient dodatečně ve lhůtě do 24 hodin prokazatelným způsobem souhlas neprojevil. Tato úprava se ve světle několika medializovaných případů jeví jako krajně nedostatečná, a to zejména v tom, že tato povinnost odpadá, pokud pacient následně souhlas projevil. Pokud totiž tyto osoby trpěly při udělování tohoto následného souhlasu duševní poruchou, na což se dá usuzovat z faktu nedobrovolné hospitalizace, je jakékoliv udělení následného souhlasu právně problematické. Navíc není nikdy jisté, zdali písemný souhlas s hospitalizací nebyl lstivě vylákán zdravotnickým personálem, který potřeboval legalizovat svůj postup.

Problematikou se byl nucen v minulosti také zabývat Ustavní soud, který konstatoval porušení ústavou zaručených práv pacientky nedobrovolně transportované za asistence Policie ČR do psychiatrické léčebny. To ukazuje na další problémem úpravy (či spíše její absence) v ZPZ, kterou je spolupráce lékařů a policie v souvislosti s nedobrovolnou hospitalizací. Faktem je, že pacient převezený nedobrovolně do psychiatrické lůžkové péče má výrazně nižší garantovanou úroveň svých práv, než osoba vazebně stíhaná. Takový stav nelze v demokratickém a právním statě tolerovat, neboť jde o evidentní exces. Řešením by bylo např. povinné zastoupení advokátem u všech osob, které byly nedobrovolně hospitalizovány, a to bez ohledu na to, zdali tyto osoby později daly souhlas se svou hospitalizací. Všechny nedobrovolně hospitalizované osoby by měly mít právo na ničím neomezený styk se svým právním zástupcem.


4.5. Mlčenlivost zdravotnických pracovníků Ochrana osobních údajů a mlčenlivost zdravotnických pracovníků je díky ZOU upravena velmi precizně. Problémy s mlčenlivostí nastávají paradoxně ve chvíli, kdy má být tato mlčenlivost prolomena. Povinnost mlčenlivosti, vyplývající pro něho z § 55 ZPZ, znamená zachovávat mlčenlivost o skutečnostech, o nichž se dověděl v souvislosti s výkonem svého povolání, s výjimkou případů, kdy skutečnost sděluje se souhlasem ošetřované osoby nebo kdy byl této povinnosti zproštěn nadřízeným orgánem v důležitém státním zájmu. Výjimkou je taktéž prolomení mlčenlivosti v případech vyjmenovaných trestním zákonem, u kterých je oznamovací povinnost. Sem patří např. trestný čin týrání svěřené osoby.

4.6. Obrana pacienta proti pochybením při lékařské péči Není-li pacient spokojen s postupem lékaře či jiného zdravotníka, lze podle stávající právní úpravy podat stížnost: - řediteli státního zdravotnického zařízení, kde je dotyčný lékař či zdravotník zaměstnán, - zdravotnímu radovi okresního (obvodního) úřadu, pokud jde o soukromého poskytovatele, -

reviznímu lékaři zdravotní pojišťovny,

- odboru kontroly nebo odboru zdravotní péče Ministerstva zdravotnictví ČR, - přímo České lékařské komoře (popř. ČSK, ČLK). Nejobvyklejším postupem v praxi je podání stížnosti na ČLK, která toto podání řeší prostřednictvím revizních komisí a čestné rady. Dále může pacient požádat zdravotního radu o svolání územní znalecké komise a odborné posouzení postupu léčby nebo ministra zdravotnictví o svolání ústřední znalecké komise. O konzultaci k danému problému lze požádat revizního lékaře zdravotní

pojišťovny,

odbor

zdravotní

péče

nebo

kontroly Ministerstva

zdravotnictví nebo zdravotního radu. Šetření ve věci posouzeni poskytnuté zdravotní péče mohou k příslušnému orgánu státní správy podat osoby, jimž byla tato péče poskytnuta a další osoby, které mají


pochybnosti, že při výkonu zdravotní péče byl dodržen správný postup, popřípadě se domnívají, že bylo pacientovi ublíženo na zdraví. Za tímto účelem je zpravidla sestavena znalecká komise, která případ posoudí a vypracuje odborný posudek, v němž uvede na základě současných poznatků lékařské vědy jednoznačný závěr; zda byl či nebyl při výkonu zdravotní péče dodržen správný postup a v případě nesprávného postupu jeho popis, zda je či není dána příčinná souvislost mezí nesprávným postupem a újmou na zdraví nebo poškozením zdraví s následkem smrti, návrh na opatření směřující k nápravě. Došlo-li k újmě na zdraví nebo k poškození zdraví s následkem smrti, vyjádří v závěru, zda mezi nedodržením správného postupu a újmou na zdraví, popřípadě smrtí, je příčinná souvislost. Komise případ posoudí do 60 dnů od jejího ustavení. Vyžadujíli to zvláštní okolnosti posuzovaného případu, komise případ posoudí do 90 dnů, pokud ustanovující orgán nerozhodne o lhůtě delší. Závěr komise postupuje její předseda neprodleně po souhlasu orgánu, který komisi ustanovil, orgánu, který dal podnět k ustavení komise. V případě zjištění, že je dána příčinná souvislost mezi nesprávným postupem a újmou na zdraví podává podnět k šetření orgánům činným v trestním řízení orgán, který komisi ustanovil. V případě zjištění, že nebyl dodržen správný postup, ale nejsou dány důvody k postupu podle předchozí věty, postupuje tento orgán závěry komise k zajištění nápravných opatření zřizovateli nebo registrujícímu orgánu zdravotnického zařízení, kterého se zjištění nesprávného postupu týká, popř. podává podnět příslušné profesní organizaci k postupu podle zvláštního zákona. Co se náhrady škody týče, v § 420 občanského zákoníku (dále jen OZ) je upraven obecný institut náhrady škody. Ve vztahu k naší problematice se však uplatní pouze tehdy, nebude-li možno aplikovat speciální úpravu, která má vždy přednost. Jde mj. o ustanovení § 421 a) OZ, které se vztahuje i na poskytování zdravotnických služeb. V tomto případě jde o odpovědnost za výsledek, odpovědnost subjektivní, bez možnosti liberace. Neposuzuje se tedy otázka zavinění.


V tomto případě jsou tři základní předpoklady vzniku odpovědnosti: 1)

právnická či fyzická osoba (vč. osob, které na základě pokynu právnické či fyzické osoby za ni jednaly), plnící závazek vůči jiné osobě (tzn. lékař),

2)

použila k plnění závazku nějaký přístroj nebo jinou věc,

3)

v příčinné souvislosti s tímto použitím vznikla škoda té osobě, vůči níž byl závazek plněn.

Tyto tři základní předpoklady musí být splněny, aby se poškozený - pacient mohl domáhat náhrady škody. Musí však také tyto skutečnosti prokázat u soudu. Nejsložitější bude situace u třetí podmínky, tedy schopnost poškozeného prokázat, že v důsledku podání určitého léku, požití přístroje, léčebného postupu apod. došlo ke vzniku škody a že zde existuje příčinná souvislost. Bude zde zřejmě třeba odborných posudků apod. V současné době je žalob v této oblasti minimálně a poškozený málokdy unese důkazní břemeno. Podaří-li se mu to však, je lékař povinen poškozenému škodu nahradit (a samozřejmě pak se sám stává "poškozeným" a má právo dovolávat se náhrady škody na tom, kdo mu vadný výrobek dodal). Vedle možnosti žaloby pacienta na náhradu škody existuje ještě možnost žalovat na ochranu osobnosti, konkrétně porušení práva na zdraví či práva na život, event. dalších osobnostních práv. Žalovatelné může být např. narušení či znemožnění intimního života v důsledku provedení lékařského zákroku, což je evidentní újma, ale nelze to zahrnout pod pojem škoda. Stejně tak může být tímto způsobem žalováno nedostatečné poučení lékařem o alternativách léčby, neboť při alternativě konzervativní a operativní léčby může pacient tvrdit, že by nikdy nezvolil léčbu operativní, kdyby jej lékař informoval o možnosti léčby konzervativní a může požadovat finanční náhradu za komplikace vzniklé operativní léčbou i za situace, kdy lékař při operativní léčbě nepochybil, pouze vznikly komplikace, které se odrazily v dlouhodobé pracovní neschopnosti. V úvahu připadá i žaloba na přiměřené finanční zadostiučinění v důsledku psychické újmy způsobené necitlivým jednání lékařů či středního zdravotnického personálu. Tento procesní postup, však dosud není příliš judikaturou prozkoumaný, a tudíž nelze předvídat s rozumnou přesností výsledek sporu. Má však výhodu v tom, že umožňuje pacientovi požadovat i finanční náhradu


za imateriální újmu, která mu byla způsobena a vyhnout se tak komplikovanému dokazování spojenému s přesným vyčíslováním výše škody za situace nepříliš velkého vyhláškového oceňování škody na zdraví v České republice..


5. Závěrem V problematické části práce jsem se snažila poukázat alespoň na některé problémy, které jsou spojeny s úpravou práv pacientů v České republice. Lékaři se při výkonu svého povolání řídí převážně morálními normami, které jsou zakotveny ve výše zmíněných etických kodexech, které oni považují za "zákon" a které do jisté míry opravdu suplují řádné zákony, Tento stav je nadále z hlediska právní ochrany pacientů velmi nevyhovující a tak nezbývá než doufat, že připravované zdravotnické zákony, které jsou nyní v připomínkovém řízení nebo leží v parlamentu ČR budou schváleny co nejdříve a práva pacientů v nich budou posílena.


Literatura Haškovcová, H. 1995; Práva pacientů v České republice, Theologická revue, roč. 4, č. 3/1995 Hone, T. 2001: Nová legislativa v sektoru zdravotnictví, Zdravotnictví a právo Č. 1/2001 Loyka, S., Vašut, J. 1996;

Vybrané problémy z platného práva pro bakalářské studium, Ostravská

univerzita Mach, J. 1997: Některé právní aspekty vztahu lékaře a pacienta, Zdravotnictví a právo č. 4/1997 Munzarová, M. 1998: Co všechno nemocný musí (smí, má) vědět?, Praktický lékař 78, č. 10/1998 2000: Vybrané kapitoly z lékařské etiky, MU LF Brno Sedová, K. 2000: Zdravotnická dokumentace a její zpřístupnění pacientovi, Zdravotnictví a právo č. 10/2000 Štěpán, J. 1989: Právo a moderní lékařství, Panorama, Praha Varvařovský, P. 1995: Právo pro

zdravotníky, Institut pro další vzdělávání pracovníků ve

zdravotnictví Zeman, Z. 1999: Aktuální poznámky k ústavnímu právu na zdravotnickou péči, Zdravotnictví a právo č. 3/1999


Stolínová,J.,Mach,J. Galén 1998 Právní odpovědnost v medicíně Zeman,Z., Doležal A. Galén 2000 Právní odpovědnost a právní vztahy v porodnictví Event

Haškovcová H. Galén 1997 Lékařská etika


Příloha č. 1;

Etický kodex • Práva pacientů v České republice

Etický kodex "Práva pacientů navrhla, po připomínkovém řízení definitivně formulovala a schválila Centrální etická komise Ministerstva zdravotnictví České Republiky. Tato práva pacientů jsou prohlášená za platná za dnem 25.února 1992. 1.

Pacient má právo na ohleduplnou odbornou zdravotnickou péči prováděnou s porozuměním kvalifikovanými pracovníky.

2. Pacient má právo znát jméno lékaře a dalších zdravotnických pracovníků, kteří ho ošetřují. Má právo žádat soukromí a služby přiměřené možnostem ústavu, jakož i možnost denně se stýkat se členy své rodiny či s přáteli. Omezení takovéhoto způsobu (tzv. kontinuálních) návštěv může být provedeno pouze ze závažných důvodů. 3.

Pacient má právo získat od svého lékaře údaje potřebné k tomu, aby mohl před zahájením každého dalšího nového diagnostického či terapeutického postupu zasvěceně rozhodnout, zda s ním souhlasí.Vyjma případů akutního ohrožení má být náležitě informován o případných rizicích, která jsou s uvedeným postupem spojena. Pokud existuje i více alternativních postupů nebo pokud pacient vyžaduje informace o léčebných alternativách, má na seznámení s nimi právo. Má rovněž právo znát jména osob, které se na nich účastni.

4.

Pacient má v rozsahu, který povoluje zákon, právo odmítnout léčbu a má být současně informován o zdravotních důsledcích svého rozhodnutí.

5. V průběhu ambulantního i nemocničního vyšetření, ošetření s léčby má nemocný právo na to, aby byly v souvislosti s programem léčby brány maximální ohledy na jeho soukromí a stud. rozbory jeho případu, konzultace a léčba jsou věcí důvěrnou a musí být provedena diskrétně. Přítomnost osob, které nejsou na vyšetření přímo zúčastněny, musí odsouhlasit nemocný, a to i ve fakultních zařízeních, pokud si tyto osoby nemocný sám nevybral.


6.

Pacient má právo očekávat, že veškeré zprávy a záznamy týkající se jeho léčby, jsou považovány za důvěrné. Ochrana informací o nemocném musí být zajištěna i v případech počítačového zpracování.

7.

Pacient má právo očekávat, že nemocnice musí podle svých možností přiměřeným způsobem vyhovět pacientovým žádostem o poskytování péče v míře odpovídající povaze onemocnění. Je-li to nutné, může být pacient předán jinému léčebnému ústavu, případně tam převezen po té, když mu bylo poskytnuto úplné zdůvodnění a informace o nezbytnosti tohoto předání a ostatních alternativách, které při tom existují. Instituce, která má nemocného převzít do své péče, musí překlad nejprve schválit.

8.

Pacient má právo očekávat, že jeho léčba bude vedena s přiměřenou kontinuitou. Má právo vědět předem, jací lékaři, v jakých ordinačních hodinách a na jakém místě jsou mu k dispozici. Po propuštění má právo očekávat, že nemocnice určí postup, jímž bude jeho lékař pokračovat v informacích o tom, jaká bude jeho další péče.

9. Pacient má právo na podrobné a jemu srozumitelné vysvětlení v případě, že se lékař rozhodl k ne standart ní mu postupu či experimentu. Písemný vědomý souhlas

nemocného

je

podmínkou

k

zahájení

neterapeutického

i

terapeutického výzkumu.Pacient může kdykoliv, a to bez uvedení důvodu, z experimentu odstoupit, když byl poučen o případných zdravotních důsledcích takového rozhodnutí. 10. Nemocný v závěru života má právo na citlivou péči všech zdravotníků, kteří musí respektovat jeho přání, pokud tato nejsou v rozporu s platnými zákony. 11. Pacient má právo a povinnost znát a řídit se platným řádem zdravotnické instituce, kde se léčí (tzv. nemocniční řád). Pacient má právo kontrolovat svůj účet a vyžadovat odůvodnění jeho položek bez ohledu na to, kým je účet placen.


(13) Lékař nesmí sám nebo po dohodě s jinými ordinovat neúčetní léčebné, diagnostické a jiné úkony ze zištných motivů. V rámci své pravomoci nesmí poskytovat odborně neodpovídající vyjádření, z nichž by plynuly občanům neoprávněné výhody. (14) Pokud lékař doporučuje ve své léčebné praxi léky, léčebné prostředky a zdravotní pomůcky, nesmí se řídit komerčními hledisky, ale výhradně svým svědomím a prospěchem pacienta. (15) Lékař se podle svého uvážení účastni na prezentaci a diskusi medicínských témat na veřejnosti, v tisku, v televizi, rozhlasu, musí se však vzdát individuálně cílených lékařských rad a doporučení ve svůj soukromý prospěch. (16) Lékař se musí zdržet všech nedůstojných aktivit, které přímo nebo nepřímo znamenají propagaci nebo reklamu jeho osoby a lékařské praxe a ve svých důsledcích jsou agitační činností, cílenou na rozšíření klientely. Nesmí rovněž tyto aktivity iniciovat prostřednictvím druhých osob. (17) Nový způsob léčení je možné použít u nemocného až po dostatečných biologických

zkouškách,

za

podmínek

dodržení

Helsinské

konvence

a

Norimberského kodexu, pod přísným dohledem a pouze tehdy, pokud pacienta nepoškozuje. (18) Lékař si má být vědom své občanské úlohy i vlivu na okolí.

§3 Lékař a nemocný (1) Lékař plní vůči každému nemocnému své profesionální povinnosti. Vždy včas a důsledně zajistí náležitá léčebná opatření, která zdravotní stav nemocného vyžaduje. (2) Lékař se k nemocnému chová korektně, s pochopením a trpělivostí a nesníží se k hrubému nebo nemravnému jednání. Bere ohled na práva nemocného.


(3) Lékař se má vzdát paternalitních pozic v postojích vůči nemocnému a respektovat ho jako rovnocenného partnera se všemi občanskými právy i povinnostmi, včetně zodpovědnosti za své zdraví. (4) Lékař je povinen pro nemocného srozumitelným způsobem odpovědně informovat jeho nebo jeho zákonného zástupce o charakteru onemocnění, zamýšlených diagnostických a léčebných postupech včetně rizik, o uvažované prognóze a o dalších důležitých okolnostech, které během léčení mohou nastat, (5) Zadržení informací o nepříznivé diagnóze nebo prognóze je možné individuálně v zájmu nemocného dle úvahy a svědomí lékaře. V těchto případech by měl lékař, pokud nemocný neurčil jinak, informovat rodinné příslušníky pacienta nebo osoby jemu blízké. (6) Lékař nesmí zneužít ve vztahu k nemocnému jeho důvěru a závislost jakýmkoliv způsobem.

§4 Vztahy mezi lékaři (1) Základem vztahů mezi lékaři je vzájemně čestné, slušné a společensky korektní chovám spolu s kritickou náročností, respektováním kompetence, a přiznáním práva na odlišný názor. (2) Lékař v zájmu své stavovské cti i s ohledem na pověst lékařské profese nesmí podceňovat a znevažovat profesionální dovednosti, znalosti i poskytované služby jiných lékařů, natož používat ponižujících výrazů o jejich osobách, komentovat nevhodným způsobem činnost ostatních lékařů v přítomnosti nemocných a nelékařů. (3) Lékař kolegiálně spolupracuje s těmi lékaři, kteří současně nebo následně vyšetřují či léčí stejného pacienta. Předává-li z důvodných příčin nemocného jinému lékaři, musí mu odevzdat zjištěné nálezy a informovat ho o dosavadním průběhu léčby.


(4) Lékař je povinen požádat dalšího nebo další lékaře o konzilium vždy, když si to vyžádají okolnosti a nemocný souhlasí. Je právem lékaře navrhnout osobu konzultanta. Závěry konziliárního vyšetření mají být dokumentovány zásadně písemnou formou a je povinností o nich informovat nemocného, se zvláštním důrazem tehdy, pokud se názory lékařů liší, a je právem lékaře vzdát se dalšího léčení, pokud se nemocný přikloní k jinému názoru konzultanta. (5) Lékař musí svou praxi vykonávat zásadně osobně. Zastupován může být jen dočasně, a to lékařem vedeným v seznamu České lékařské komory a splňujícím potřebné odborné předpoklady. §5 Lékař a nelékař (1) Lékař spolupracuje se zdravotními pracovníky vyškolenými v různých specializovaných činnostech. Pověří-li je diagnostickými nebo léčebnými úkoly a dalšími procedurami, musí se přesvědčit, zda jsou odborně, zkušenostmi i zodpovědností způsobilí tyto úkony vykonávat. (2) Lékaři není dovoleno vyšetřovat nebo léčit s osobou, která není lékařem a nepatří k zdravotnímu personálu. Tyto osoby nesmějí být přítomny ani jako diváci při lékařských výkonech. Výjimkou z uvedených zásad jsou osoby, které se u lékaře vzdělávají, nebo pracují v lékařských oborech a další osoby, s jejichž přítomností pacient souhlasí, pokud není lékařsky zdůvodněných námitek.

Tento stavovský předpis České lékařské komory Etický kodex České lékařské komory nabývá účinnost dne 1. 1. 1996.


Příloha č. 3; Vybraná ustanovení Evropské úmluvy na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny.

Kapitola I - Obecná ustanovení Článek l - Účel a předmět Strany této Úmluvy budou chránit důstojnost a svébytnost všech lidských bytostí a každému bez rozdílu zaručí úctu k integritě jeho bytosti a ostatní práva a základní svobody s ohledem na aplikaci biologie a medicíny. Každá strana Úmluvy přijme do svého právního řádu opatření nezbytná pro zajištění účinnosti ustanovení této Úmluvy. Článek 2 - Nadřazenost lidské bytostí Zájmy a blaho lidské bytosti budou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy, Článek 3 - Rovná dostupnost zdravotní péče Strany Úmluvy, majíce na zřeteli zdravotní potřeby a dostupné zdroje, učiní odpovídající opatření, aby v rámci své jurisdikce zajistily rovnou dostupnost zdravotní péče patřičné kvality.

Článek 4 -- Profesní standardy Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy. Kapitola II - Souhlas Článek 5 — Obecné pravidlo Jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví je možno provést pouze za podmínky, že k němu dotyčná osoba poskytla svobodný a informovaný souhlas.


Tato osoba musí být předem informována o účelu a povaze zákroku, jakož i o jeho důsledcích a rizicích. Dotyčná osoba může kdykoliv svobodně svůj souhlas odvolat.

Článek 6 - Ochrana osob neschopných dát souhlas 1. Podle článku 17 a 20 uvedených níže může být proveden zákrok na osobě, která není schopná dát souhlas, pouze pokud je to k jejímu přímému prospěchu. 2. Jestliže nezletilá osoba není podle zákona způsobilá k udělení souhlasu se zákrokem, nemůže být proveden bez svolení jejího zástupce, úřední osoby nebo orgánu, které stanoví zákon. Názor nezletilé osoby bude zohledněn jako faktor, jehož závaznost narůstá úměrně s věkem a stupněm vyspělosti. 3. Pokud podle platného práva dospělá osoba není schopna dát souhlas se zákrokem z důvodů duševního postižení, nemoci nebo z podobných důvodů, lze zákrok provést pouze se souhlasem jejího zákonného zástupce nebo příslušného orgánu nebo osoby či instituce pověřených ze zákona. Dle možnosti se dotyčná osoba zúčastní udělení zástupného souhlasu. 4. Zákonný zástupce, příslušný orgán, osoba nebo instituce pověřená ze zákona podle výše uvedených odstavců 2 a 3 obdrží na základě stejných podmínek informace uvedené v článku 5.

Článek 7 - Ochrana osob s duševní poruchou V souladu s podmínkami stanovenými v zákonu na ochranu těchto osob včetně právní úpravy pro dohled, kontrolu a odvolání, může být osoba s vážnou duševní poruchou podrobena zákroku bez svého souhlasu, je-li zákrok zaměřen na léčbu její duševní poruchy, pouze v případě, že by bez takovéto léčby se vší pravděpodobností došlo k závažnému poškození jejího zdraví.


Článek 8 - Stav nouze vyžadující neodkladná řešení Pokud v situacích nouze nelze získat příslušný souhlas, jakýkoliv nutný lékařský zákrok lze provést okamžitě, pokud je nezbytný pro prospěch zdraví dotyčné osoby. v

Článek 9 - Dříve vyslovená přání Bude brán zřetel na dříve vyslovená přání pacienta ohledně lékařského zákroku, pokud pacient v době zákroku není ve stavu, kdy může vyjádřit své přání. Kapitola III - Ochrana soukromí a právo na informace

Článek 10 - Ochrana soukromí a právo na informace 1. Každý má právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví. 2. Každý je oprávněn znát veškeré informace shromažďované o jeho zdravotním stavu. Nicméně přání každého nebýt takto informován je nutno respektovat. 3. Pokud je to v zájmu pacienta může ve výjimečných případech zákon omezit uplatnění práv podle odstavce 2. Článek 11 - Zákaz diskriminace Jakákoliv forma diskriminace osoby z důvodu jejího genetického dědictví je zakázána. Článek 13 - Zásahy do lidského genomu Zásah směřující ke změně lidského genomu lze provádět pouze pro preventivní, diagnostické nebo léčebné účely, a to pouze tehdy, pokud není jeho cílem jakákoliv změna genomu některého z potomků. Článek 19 - Obecné pravidlo 1. Odběr orgánů nebo tkání od žijící osoby pro účely transplantace lze provádět výhradně v zájmu léčebného přínosu pro příjemce, a pouze pokud není k dispozici žádný vhodný orgán nebo tkáň ze zemřelé osoby nebo jiná alternativní léčebná metoda srovnatelného účinku.


Kapitola XI - Vyklad a dodržování Úmluvy

Článek 29 - Výklad Úmluvy Evropský soud pro lidská práva může bez přímého vztahu k jakémukoliv probíhajícímu soudnímu řízení vydat stanoviska k právním otázkám týkajícím se výkladu této Úmluvy, pokud o to požádají: vláda státu, který je stranou Úmluvy, poté, kdy vyrozuměla ostatní strany Úmluvy. Výbor, ustanovený podle článku 32, s členstvím omezeným pro zástupce stran této Úmluvy, podle rozhodnutí, přijatého dvoutřetinovou většinou odevzdaných hlasů. Článek 30 - Zprávy o aplikaci Úmluvy Po obdržení žádosti od generálního tajemníka Rady Evropy podá každá smluvní strana vysvětlení o způsobu, kterým její vnitrostátní zákon zajišťuje účinné provádění ustanovení Úmluvy.


2. Nezbytný souhlas dle článku 5 musí být vyjádřen výslovně a konkrétně buď písemnou formou nebo před příslušným úředním orgánem.

Kapitola VIII - Porušení ustanovení Úmluvy Článek 23 - Porušení práv nebo zásad Strany Úmluvy zajistí bez zbytečného prodlení odpovídající právní úpravu tak, aby předešly nebo zamezily porušování práv a zásad stanovených touto Úmluvou.

Článek 24 - Náhrada za způsobenou nepatřičnou újmu Osoby, která utrpěla nepatřičnou újmu způsobenou zákrokem, má nárok na spravedlivou náhradu škody za podmínek a postupů stanovených zákonem.

Článek 25 - Sankce Strany Úmluvy zajistí odpovídající právní postih pro případy porušení ustanovení této Úmluvy.

Kapitola IX - Vztah této Úmluvy k ostatním právním úpravám Článek 26 - Omezení výkonu práv 1. Výkon práv a ochranných opatření obsažených v této Úmluvě nemůže být předmětem žádných omezení kromě těch, která stanoví zákon a která jsou nezbytná v demokratické společnosti v zájmu bezpečnosti veřejnosti, předcházení trestné činnosti, ochrany veřejného zdraví nebo ochrany práv a svobod jiných. 2. Omezení, uvedená v předchozím odstavci, se nesmí týkat článků 11, 13, 14, 16, 17, 19, 20 a 21.

Článek 27 - Širší ochrana Žádná z ustanovení této Úmluvy nelze vykládat jako omezující nebo jinak ovlivňující strany Úmluvy při možnosti poskytnout větší právní ochranu při aplikaci biologie a medicíny než je stanoveno v této Úmluvě.

PRÁVA PACIENTŮ V ČESKÉ REPUBLICE

Recommend Documents