Agresivní pacient v ošetřovatelské praxi

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FAKULTA ZDRAVOTNICKÝCH VĚD Ústav ošetřovatelství

Věra Kejíková

Agresivní pacient v ošetřovatelské praxi Bakalářská práce

Vedoucí práce: Mgr. Šárka Ježorská, Ph.D.

Olomouc 2011

ANOTACE

BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Název práce:

Agresivní pacient v ošetřovatelské praxi

Název práce v AJ:

An Aggressive Patient in the Nursery Praktice

Datum zadání:

2011-01-06

Datum odevzdání:

2011-04-30

Vysoká škola, fakulta, ústav: Univerzita Palackého v Olomouci Fakulta zdravotnických věd Ústav ošetřovatelství

Autor práce:

Kejíková Věra

Vedoucí práce:

Mgr. Šárka Ježorská, Ph.D.

Oponent práce:

Mgr. Šárka Ježorská, Ph.D.

Abstrakt v ČJ: Bakalářská práce na téma „Agresivní pacient v ošetřovatelské praxi“ odpovídá na výzkumnou otázku „Jaké techniky zvládání napadení agresivním pacientem všeobecné sestry používají?“ Odpovídá na cíle, které se zabývají výskytem agrese ve Fakultní nemocnici Olomouc. Zjišťuje, kdo je nejčastějším agresorem. Zkoumá také, kdy nejčastěji dochází k napadení všeobecných sester. Dále mapuje příčiny agrese z pohledu všeobecných sester a ukazuje nejčastější reakce na verbální a fyzickou agresi.

Bakalářská práce je doplněna výzkumným šetřením, které

se uskutečnilo v prosinci 2010 na oddělení geriatrie, neurologie a psychiatrie ve Fakultní nemocnici Olomouc.

Abstrakt v AJ: The topic of the bachelor´s examination work is “An Aggressive Patient in the Nursery Practice.” Bachelor´s work answers the research question “What techniques of managing attacks of aggressive patient are used by nurses? There are answers for the research targets, which deal with the incidence of agression in Teaching hospital Olomouc. It tries to find who is the most frequent aggressor. It is recognized the time of the attack. And it is examined the reasons of agression from nurses point of view. It is shown the most frequent reaction to a verbal and a physical aggression. Bachelor´s examination work is completed by research projekt

performed

in

December

2010

at

the

geriatrics,

and the psychiatry department of Teaching hospital Olomouc.

Klíčová slova v ČJ: Agrese Příčiny agrese Agresivní pacient Napadení všeobecné sestry Násilí Omezovací prostředky

Klíčová slova v AJ: Agression Causes of aggression Aggressive patient Attacking a nurse Violence Restrictive practices

Rozsah:

39 s., 17 s. příloh

the

neurology

Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci vypracovala samostatně a použila jen uvedené bibliografické a elektronické zdroje.

Olomouc 30. dubna 2011 -----------------------------podpis

Děkuji Mgr. Šárce Ježorské, Ph.D., za odborné vedení bakalářské práce. Všeobecným sestrám z Fakultní nemocnice Olomouc děkuji za jejich pomoc při realizaci průzkumného šetření.

OBSAH

ÚVOD ……………………………………………………………………………..… 8

1

AGRESIVNÍ CHOVÁNÍ ………………………………………...……….…. 9

1.1

Vymezení pojmů agrese a agresivita ………………………………………… 9

1.2

Druhy agrese ……………………………..………………………………...... 10

2

TEORIE AGRESE …………………………………………………..…….… 12

3

ZVLÁDÁNÍ AGRESE ………………….………………………………..…. 14

3.1

Příčiny agresivního jednání pacienta …………………………………..……. 14

3.1.1 Signály napadení ...………………………………………………………..…. 15 3.2

Techniky na odvrácení nebo zvládnutí napadení …………………….……… 16

3.2.1 Komunikace při zvládání agresivního chování ………………..…………….. 17 3.2.2 Fyzické omezení ……………...………………………………………..…..... 19 3.2.3 Medikace …………………………………………………………………..… 21

4

AGRESE VE ZDRAVOTNICTVÍ …………………………..………..…….. 22

4.1

Pomoc zdravotníkům po napadení pacientem ...…………………………..… 22

4.2

Výskyt agrese ve zdravotnictví – pracovní prostředí ...………………..…….. 23

5

KVANTITATIVNÍ PRŮZKUMNÉ ŠETŘENÍ ……………………..…...….. 25

5.1

Cíle průzkumného šetření ………………………...……………………..........25

5.2

Metody a techniky průzkumného šetření ……………...…………..………… 25

5.3

Organizace průzkumného šetření ………………….....……………………… 25

5.4

Konstrukce a charakteristika zkoumaného souboru ……......……………….. 26

5.5

Interpretace výsledků průzkumného šetření ……………………………....… 28

5.5.1 Interpretace výsledků průzkumného šetření k cíli č. 1 ................................… 28 5.5.2 Interpretace výsledků průzkumného šetření k cíli č. 2 ...………...………….. 31 5.5.3 Interpretace výsledků průzkumného šetření k cíli č. 3 ...………………...….. 32 5.5.4 Interpretace výsledků průzkumného šetření k cíli č. 4 ...………..………..…. 34

6

DISKUZE ………..………………………………………………………..………… 37

ZÁVĚR ………………………………………………………………………..…….. 39

LITERATURA A PRAMENY ………………………………………………..…….. 40

SEZNAM TABULEK ………………………………………………………………. 43

SEZNAM GRAFŮ…. ………………………………………………………………. 44

SEZNAM PŘÍLOH ……………………………………………………………...….. 45

PŘÍLOHY …………………………………………………………………………… 46

7

ÚVOD Problematiku agresivního pacienta v ošetřovatelské praxi jsem zvolila z několika důvodů. Především pro vyšší počet napadení zdravotníků. Spolu s násilím však stoupá i brutalita útoků, a to nejen vůči mužům, ale i vůči ženám (Pokorný, 2004, s. 176). Potvrzením této smutné skutečnosti je pro mne paní učitelka ze střední zdravotnické školy, kterou napadl pacient. Poznamenalo ji to natolik, že již nepracovala jako všeobecná sestra, nýbrž učila na střední škole. Dalším důvodem je snaha se ve své budoucí praxi vyhnout napadení. Již několikrát se mi za poměrně krátkou dobu praxe v nemocnici stalo, že pacient byl vůči mně agresivní. Častěji to byla verbální agrese, projevující se ironií v hlase a vulgarismy. Sestra je často prvním člověkem, se kterým se pacient při hospitalizaci potká. Pacient v tu chvíli pociťuje úzkost, strach z léčby, vyšetření a často cítí bolest (Zacharová, 2009, s. 471). Sestry jsou školené, jak se chovat v případě hrozícího nebezpečí napadnutí, ale každý člověk je individuální a může se chovat jinak. Proto ani školením zdravotníků nelze incidentům plně zabránit. Konflikty naruší vztah sestra – pacient a ošetřování je tak mnohem náročnější (Venglářová, 2006, s. 81). V teoretické části práce se zabývám definicí agrese, jejím rozdělením a příčinami agrese. Třetí kapitola je zaměřena na zvládnutí agrese – podává návody, jak se chovat a jednat. Králová uvádí, že v každé profesi, která poskytuje něco konkrétního lidem, je nutno myslet na agresivní chování ze strany pacienta či klienta (Králová, 2005, s. 230). Proto se ve 4. kapitole zabývám násilím ve zdravotnictví jako problematice násilí na pracovišti. Podávám zde informace, jak se chovat po napadení. Pátá kapitola je interpretací výsledků z výzkumného šetření, které jsem prováděla ve Fakultní nemocnici Olomouc. Výzkumné šetření se zaměřilo celkově na 4 cíle. Prvním cílem bylo zmapovat výskyt agrese ve Fakultní nemocnici Olomouc, druhým bylo zjistit, kdo je nejčastějším agresorem a dobu napadení. Třetí cíl se vztahoval na příčiny agrese. Čtvrtý cíl mapuje nejčastější reakce všeobecných sester na verbální a fyzickou agresi. Tato práce přináší tedy základní informace k problematice, které jsem obohatila výzkumným šetřením. Využila jsem nalezené dosud opublikované zdroje a vlastní zkušenosti, které jsem získávala praxí v rámci svého vzdělávání v nemocnicích v Brně a v Olomouci. 8

1

AGRESIVNÍ CHOVÁNÍ

1.1

Vymezení pojmů agrese a agresivita

Agresivní chování má mnoho podob. Je nutné se na něj dívat jako na celostní jev, který má určitou spojitost s prostředím, v němž jedinec žije a jeho historií (Malá, 2005, s. 7). Odborníci se snaží o jednotnou definici agrese. Ta však záleží na tom, co chce autor podtrhnout. Při současné nejednotnosti se alespoň podařilo utvořit pracovní hypotézy. Vevera označuje agresi za odpověď jedince na podnět ohrožující jeho bytí (Vevera, 2002, s. 226). Proto může být agrese také pochopena jako součást normálního chování, která je na určitý podnět uvolněna k uspokojení potřeby nebo k překonání ohrožení, které se týká jak fyzické, tak i psychické jednoty. Tato funkce agrese se považuje za pozitivní a primárně neslouží k destrukci protivníka (Čermák, 1999, s. 9). Hanušková definovala agresi jako krátkodobé vybití si vnitřní tenze násilným chováním (Hanušková, 2008, s. 168). V podání Zacharové je agrese představena jako krátkodobé útočné jednání s cílem záměrně či nezáměrně ublížit (Zacharová, 2009, s. 471). Zelman tuto teorii rozšiřuje o cíl útoku, kterým podle něj může být jak živý organismus (jedno jestli člověk nebo zvíře), tak neživá věc (Zelman, 2006, s. 185). Szkanderová definuje agresivní chování jako porušení platných sociálních norem, omezující práva a narušující integritu lidských bytostí a neživých objektů (Szkanderová a kol., 2008, s. 2). Dále odborníci naráží na problém s nejednotnou terminologií. Rozdíl mezi agresí a agresivitou se odborníkům jeví hlavně v tom, že agresivita je chápána jako dispozice k agresivnímu chování. Je to tendence reagovat dlouhodobě útočným zaměřením s vysokou pohotovostí k agresi. Podle Hanuškové jde o navyklý styl chování (Hanušková, 2008, s. 168). Podle Harsy se jedná o lidskou vlastnost, povahový rys (Harsa a kol., 2008, s. 406). Agresivita je podmíněna zevními a vnitřními podněty. Mezi zevní faktory Malá řadí především výchovu a společenské vlivy. K vnitřním faktorům se řadí dědičné a temperamentové rysy, tělesná i duševní zranitelnost nebo organické a metabolické změny (Malá, 2005, s. 7). Člověk, který má vysokou míru agresivity, je tedy snadno náchylný jednat agresivně (Čermák, 1999, s. 13). 9

1.2

Druhy agrese Základní dělení agrese nabízí Harsa, který ji rozdělil do 4 kategorií, tedy

na potlačenou agresi, agresi slovní, agresi proti věcem a agresi proti zvířatům a lidem. Poukazuje také na další dělení, kdy odborníci rozdělují agresi na socializovanou a nesocializovanou, na agresi podmíněnou biologicky nebo na agresi určenou učením a výchovou (Harsa a kol., 2008, s. 406). Čermák agresi rozděluje na instrumentální a emocionální. V případě instrumentální agrese (nazývané také jako vědomě kontrolovaná) jde především o to, aby člověk dosáhl vnějšího cíle. Tento druh se neobejde bez předem připraveného plánu a úvah, jak bude jednat. Naopak emocionální agrese (někdy též nazývaná zlostná, afektivní či hostilní) je na podkladě silné negativní emoce. V tomto případě je agrese cílem, nikoliv prostředkem (Čermák, 1999, s. 10). Na základě odlišnosti v podnětech a zdrojích agrese ji Vevera rozdělil následovně: a) Predátorská (predatorní) agrese – tento druh agrese slouží k obživě, zahrnují se sem především profesionální vrazi a lupiči, ale v poměrech nemocnice i pacienti, kteří násilně okrádají jiné pacienty. Je to druh agrese závislý na sociálních podmínkách. K agresi dochází plánovitě, bez emoční iniciativy, primární motivací je hmotný zisk. b) Ideologická agrese – zde naopak hmotný zisk není motivací, jde o agresi mezi fanoušky dvou různých sportovních klubů nebo jde o etnické vraždění. c) Agrese pod vlivem alkoholu a drog d) Impulzivní agrese – reaktivní reakce bez plánů a úvah e) Agrese pod vlivem halucinací, bludů, tedy agresí ovlivněnou duševním onemocněním (Vevera, 2002, s. 228). Pro ovlivnění agresivního chování je vhodné rozlišovat mezi akutním a perzistentním násilím a agitovaností. Pokud toto chování překračuje délku dvou týdnů, považuje se za perzistentní (Vevera a kol., 2007, s. 66). Szkanderová rozlišuje dvě základní formy násilného chování, se kterými se nejčastěji setkávají zdravotničtí pracovníci: a) Verbální agrese (sem řadí především urážky, nadávky, ironii v hlase…) b) Fyzická agrese (tedy přímé napadení, například políček, kopnutí…) 10

Dále agresi rozčleňuje z pohledu realizace na agresi proti konkrétní osobě (agrese přímá) a agresi transformovanou - přenesenou (Szkanderová a kol., 2008, s. 2). Přímá agrese může být vyjádřená přímo proti zdravotníkovi, v rozsahu od hostility až po přímý útok. Podnětem pro transformovanou agresi jsou pravidla a normy společnosti, v níž žijeme. Často pod tlakem společnosti nemůžeme vyjádřit svůj názor přímou cestou. Proto přeneseme projevy agresi na jinou osobu, například pacient nesouhlasí s vysvětlením postupu své léčby, avšak bojí se lékaře zeptat, proto si svůj hněv vybije na sestře (Venglářová a kol., 2006, s. 82). Pokud se jedinec obává trestu, nepoužije agresi přímou, ale agresi nepřímou. Nepřímá fyzická agrese se projeví například zničením majetku druhé osoby – propícháním fotek apod. Agrese nepřímá verbální se projevuje pomluvami, nepřátelskými poznámkami a žerty. Spadá sem i symbolická agrese. Ve spojitosti s aktivitou či pasivitou Čermák rozdělil agresi do osmi druhů: 1. fyzická aktivní přímá (např. kop), 2. fyzická agrese nepřímá (najmutí vraha), 3. fyzická agrese pasivní přímá (zabránit osobě v dosahování cílů), 4. fyzická pasivní nepřímá (např. odmítnou splnit požadavky), 5. verbální aktivní přímá (urážky), 6. verbální aktivní nepřímá (pomluvy), 7. verbální pasivní přímá (odmítání komunikace), 8. verbální pasivní nepřímá nezastat se někoho, pokud je nespravedlivě kritizován (Čermák, 1999, s. 12). Kafka rozdělil formy násilí následovně: 1. násilí proti sobě samému (sebevražda, zmrzačení, sebepoškozování), 2. násilí individuální, 3. násilí skupinové (dělí je na primární a sekundární skupiny), 4. násilí hromadné, společenské (stávky, revoluce, války), 5. násilí proti živé a neživé přírodě (Kafka, 2002, s. 6).

11

2

TEORIE AGRESE

Odborníci narážejí na nejednotnost vzniku agrese. Proto se objevují různé teorie vysvětlující vznik agrese a agresivního chovní z rozdílných hledisek. Malá rozlišuje agresi podle příčin, které k ní vedou, na faktory podmíněné genetickou výbavou jedince a organické faktory, faktory psychologicko-neurologické a na faktory vývojové a sociologické (Malá, 2005, s. 8-9). Některé studie dědičnost agrese nepotvrzují, jiné však prokazují, že geny jsou významnější než vlivy prostředí (Čermák, 1999, s. 15). Vědci jako první zkoumali výskyt agresivního chování v tzv. genealogických studiích. Tyto studie dokládají zvýšený výskyt násilného chování v některých rodinách (Vevera, 2002, s. 228). Studie monozygotních dvojčat a adopční studie ukázaly, že hereditární faktory mají vztah ke kriminálnímu chování. Tyto studie byly založeny na mylném přesvědčení, že rodiče s dětmi nesdílí nic jiného než jen genetickou výbavu. Avšak mozek může být ovlivněn prenatálním a perinatálním prostředím. Ke vzniku násilného chování tak může přispět expozice plodu alkoholem, komplikace při porodu, ale i odvržení plodu matkou (Vevera a kol. 2002, s. 228). Taktéž sociobiologové si myslí, že souhrn vzorců lidského chování je zděděný. Kterou formu chování si jedinec vybere, záleží na zkušenostech získaných v rámci kultury (Vevera a kol, 2002, s. 227). Mnoho vědců se domnívá, že nevhodné a nepřizpůsobivé chování je naučené (Vevera, 2002, s. 228). Opírají se o teorie označující ji jako naučenou = podmíněnou agresi (Malá, 2005, s. 8). Původ agrese je často spojen s pojmem frustrace, který můžeme pochopit dvojím způsobem. První možnost je přerušení již probíhaného úsilí, které směřuje k cíli. Druhý způsob pochopení pojmu frustrace je odmítnutí žádosti či přání. Dollard, který přišel s teorií frustrace – agrese, se domníval, že výskyt agresivního chování předpokládá vždy existenci frustrace a naopak, že existence frustrace vede vždy k nějakému typu agrese. Buss došel k závěru, že frustrace je jedna z mnoha podnětů, avšak ne nejúčinnějším. Nejdůležitějším faktorem pro sílu a frekvenci frustrace je charakter člověka (Dollard in Fromm, Buss in Fromm, 2007, s. 76-78). Nejen agresivní chování je odpověď na frustraci. Například k odstranění překážky na cestě k cíli se uplatňuje instrumentální reakce, dále se může vyskytnout maladaptivní nebo regresivní chování. Výsledek frustrace závisí i na úvahách o možných alternativách

12

v jednání, dále se uplatňuje i dráždivost jedince. Pokud osoba nenalezne vhodnou alternativu, bude se chovat agresivně a prožívat zejména pocit úzkosti a bezmoci (Čermák, 1999, s. 33-35). S násilným chováním se spojuje poškození mozku – po otravách, po traumatu, provokovaná stimulace limbického systému, hladina neurotransmiterů a hormonů (Malá, 2005, s. 8). Chromozomální poruchy typu XXY a XYY byly dlouho podezřívány z vlivu na násilné chování, avšak studie v 70. letech minulého století neprokázaly toto podezření. Osoby mající tento genotyp častěji páchaly trestné činy, prokázalo se však, že je to v důsledku snížené inteligence. Pokud na syndrom fragilního chromozomu X nasedá ADHD, tedy hyperaktivita, je u některých jedinců patrná vyšší míra násilného chování (Vevera a kol., 2002. s. 228 -229). Čermák poukazuje na to, že někteří lidé jsou predisponováni k agresi více než jiní, tedy mají vlastnosti usnadňující vybavení agrese. Tyto charakteristiky osobnosti musí být stabilní v čase. Pomocí typologického pojetí lze rozdělit agresory na emocionálně reaktivní a instrumentální (Čermák, 1999, s. 69). Emocionálně reaktivní typ agresora – do tohoto typu patří lidé s vysokou mírou dráždivosti a náchylnosti k emocionálním reakcím. Tito lidé se přehnaně obávají svého selhání, pociťují deprese, pláčou bez důvodu, cítí se bezmocní a bezbranní. Důležité je také, že jsou přecitlivělí na kritiku. Vybavují si myšlenky na agresi častěji než jiní lidé. Pokud dojde k vyvolání emocionální reakce, je pak velmi těžké dostat chování pod kontrolu, pokud už se jednou spustilo. Uplatňují se zde mechanismy nazývané spouštěcí klíče (Čermák, 1999, s. 70). Instrumentální typ násilníka – agrese je u těchto lidí používána k dosažení cíle, například peněz. Z výzkumů se jeví, že člověk řadící se k tomuto typu agresora je tyran ve skupině, který si vyhlédne svou oběť a systematicky ji šikanuje. Tyran je člověk sebejistý, jedná chladně, záměrně, agresi iniciuje sám i bez spouštěcích podnětů. Je možné, že mají silnou potřebu ovládat jiné či skrývají strach, který si tímto chováním kompenzují. Cílem je ublížit oběti, jednají takticky a promyšleně (Čermák, 1999, s. 70 – 71).

13

3

ZVLÁDÁNÍ AGRESE

3.1

Příčiny agresivního jednání pacienta Vevera rozděluje příčiny násilného chování do tří kategorií:

I. Primárně nepsychiatrické – mezi ně řadí například hypoglykémii, infekce CNS a další. II. Návykové látky – v akutní intoxikace a syndrom z odnětí návykové látky. III. Primárně psychiatrické – akutní reakce na stres, poruchy přizpůsobení a jiné. Častou příčinou násilí jsou podle Vevery i delirantní stavy při demenci (Vevera a kol., 2007, s. 66). Chval upozorňuje na fakt, že duševní porucha nebo syndrom provázený neklidem jsou důsledkem spouštěcího faktoru. Spouštěcím faktorem může být somatické onemocnění, hospitalizace a s ní související okolnosti u premorbidně rizikového pacienta. Neklid u pacienta dělí podle příčiny: I. Premorbidní psychiatrické riziko – sem zahrnuje strukturu osobnosti, její poruchy; zvýšenou hladinu úzkosti a úzkostné poruchy; kognitivní deficit, demence, organické psychózy; závislost na alkoholu, benzodiazepinech a jiných

návykových

látkách;

psychotická

onemocnění

(například

schizofrenie). II. Spouštěcí faktor, somatická onemocnění – záleží na intenzitě subjektivních potíží, jako je bolest, nevolnost, dušnost; sdělení závažné nemoci či prognózy; somatická onemocnění v akutní fázi, operace, orgánové selhání, úrazy; akutní otrava; lidé trpící větším množství závažných chorob a polyfarmakoterapie. III. Výsledná duševní porucha, syndrom: •

Prostý neklid

•

Neklid s poruchou orientace

•

Psychotické onemocnění, organické psychózy

•

Delirium somatické etiologie

•

Odvykací stavy s deliriem.

U pacientů trpících demencí vyvolá akutní somatické onemocnění a nutnost hospitalizace dezorientaci, intenzivní úzkosti a neklid. Mezi negativní vlivy podílející 14

se na hospitalizaci patří neznámé prostředí, velké množství nových a neznámých podnětů, omezení v pohybu, léčba, která může být nepříjemná a doplněná náročnými vyšetřeními a subjektivní potíže, které pacient neumí popsat (Chval, 2008, s. 166). Králová uvádí faktory, které předurčují k útoku. K nim patří zejména rodinné zázemí útočníka, momentální psychický stav jedince, situace a prostředí, ale i chyby zdravotnického pracovníka, dřívější interakce mezi útočníkem a zdravotníkem a charakteristiky pracovníka (například arogantní vystupování). Zdroje násilného chování u pacientů vidí Králová v osobnosti, v užívání návykových látek, příčina může být i stres a frustrace, dlouhodobý pocit nespokojenosti, pocit ohrožení a onemocnění. Mezi osobnosti, které jsou zdrojem násilného chování, podle Králové patří především emočně nestabilní, impulzivní, manipulující osobnost a násilnické typy (Králová, 2005, s. 230 -231). Lahodová poukazuje též na vztahy mezi zdravotníky, které se mohou stát důvodem vzniku agrese u pacienta. Také vztahy mezi nemocnými navzájem, kde má určující roli vytržení z dosavadního prostředí, na které byl pacient navyklý, a následná nutnost přizpůsobení se ostatním nemocným. Roli tedy sehrává ztráta soukromí a intimity. Dále může být agrese přenesena z příbuzných na pacienta (Lahodová, 2003, s. 244). Pacientům se obecně nelíbí špatné chování lékařů, liknavý přístup, nepodávání informací v dostatečné kvalitě, nenabízení více alternativ léčby, zanedbání zdravotní pomoci, pochybení při operacích (Králová, 2005, s. 231).

3.1.1 Signály napadení V praxi je velice důležité umět zaznamenat varovné signály, které upozorňují na blížící se napadení. Tyto signály jsou vysílány různě dlouho před napadením. Mezi neverbální varovné signály patří ztuhnutí, nápadné zblednutí či zbrunátnění, semknutí rtů, zatínání čelisti, svírání pěstí, upřený pohled do očí, nadměrná živá gestikulace, vstávání, gesta naznačující údery, porušování osobní zóny druhého. Verbální varovné signály zahrnují mluvu, která je stručná, úsečná, hlasitá, s výčitkami, výhrůžkami a požadavky (Králová, 2005, s. 231).

15

Zelman tyto varovné signály rozděluje podle původu na: • fyzické signály (nepokoj, svalové napětí, agrese vůči předmětům a vůči sobě – například tlučení hlavou o stěnu), • signály z nálady (slovní výhružky, naléhavý a hlasitý projev), • signály pocházející z myšlení a vnímání – neschopnost koncentrace, bizardní, násilnické, paranoidní a perzekuční myšlenky a bludy, zmatenost, dezorientace, halucinace – sluchové i vizuální s násilnickou tématikou, • signály z vnímání hranic – porušení osobního prostoru nebo soukromí, • signály z kontextu a minulosti pacienta – anamnéza již předešlých násilných epizod, nízká frustrační tolerance, maladaptivní strategie chování, akutní požití alkoholu a drog, pocity pacienta při prožívání zlosti, • signály z terapeutického procesu – narušení terapeutického vztahu, odmítání spolupráce, obvykle zhoršující se psychický stav, selhání dohodnutých postupů (Zelman a kol., 2006, s. 186).

3.2

Techniky na odvrácení nebo zvládnutí napadení Králová rozlišuje postupy jednání podle stupně agresivity pacienta. Na pacienta

projevujícího zlost a hněv platí nereagovat emocionálně, lidově tedy neoplácet stejnou mincí. Důležité je snažit se o zklidnění situace. Při výskytu vzteku a zuřivosti doporučuje použít direktivní styl jednání. To zahrnuje vystupovat sebejistě, energicky, dominantně a přesvědčivě (kompetentně); vyjadřovat se pouze k vyskytujícímu se problému; nereagovat na emocionální balast; vyhýbat se slovním přím. U amoku a zběsilosti navrhuje použít jednorázový pokus o zastavení situace za pomoci silného podnětu, kterým může být například bouchnutí do stolu spolu s jednoduchým příkazem; taktický zákrok anebo radí utéct, protože v tomto stádiu nelze s pacientem vyjednávat (Králová, 2005, s. 232). Zelman identifikoval jednoduchý postup při zvládání agresivní epizody: 1. Vyhodnotit situaci a zhodnotit stupeň rizika (tzv. risk assessment) 2. Verbální zásah 3. Medikace 4. Fyzické omezení 16

Ad 1. Zhodnotit výskyt násilí v anamnéze, spojení se subkulturou mající sklon k násilí, častější výskyt u mladých mužů (Zelman a kol., 2006, s. 186). Pokud má u sebe pacient zbraň, je lépe požadovat, aby ji odložil na neutrální místo než aby ji odevzdal personálu. Při chování spojeném s kriminalitou nebo značným rizikem zavoláme policii (Vevera a kol., 2007, s. 67).

3.2.1 Komunikace při zvládání agresivního chování Prvním bodem je navázání verbálního kontaktu s pacientem. V lehčích případech stačí ke zvládnutí situace. Při závažnějších usnadní aplikaci léčiv a alespoň trochu zklidní pacienta před nástupem účinku léčiv. Při kontaktu je nutno dodržovat několik zásad. Mezi ně například patří nedělat žádné prudké pohyby či gesta a hlídat si své nonverbální projevy, protože intoxikovaný a delirantní pacient vnímá spíše nonverbální složku komunikace (Vevera a kol., 2007, s. 66 – 67). Z neverbální komunikace je potřeba se zaměřit na postoj těla a zaujmout takový postoj, který není ani konfrontační ani defenzivní. Nedáváme tedy ruce v bok, ani je nezkřížíme na prsou. Musíme umět kontrolovat svoje gest a postoje, neverbální komunikace musí být v souladu s verbální složkou komunikace. Pokud to jde, komunikujeme s pacientem ve stejné výšce. Je lepší sedět, i když se tak vystavujeme vyššímu riziku napadnutí. Od pacienta udržujeme vzdálenost 1 m, pokud však pacient zaútočí slovní agresí, je potřeba vzdálenost zvýšit až třikrát. Jestliže pacient sníží agresivní projev, je možné zmenšit náš odstup od něj. Agresivního pacienta se nesmíme dotýkat a je potřeba toto zvážit i po uklidnění. Nepoužíváme zastrašující pohledy, ale díváme se pacientovi do očí, tím dáváme najevo svou upřímnost a jistotu (Zelman a kol., 2006, s. 186). Primárně je potřeba si uvědomit, že nemusíme mít převahu a že pacient má na takové chování nárok. Aby mohl vzniknout konflikt, je potřeba minimálně dvou lidí, kteří jednají komplementárně, tj. že se doplňují. Proto platí základní pravidlo, a to zachovat klid. Chováme se tedy nekomplementárně, neodpovídáme na agresi protiútokem, který by vedl ke spirálovému posilování. Chováme se podle společenských norem a pacienta upozorníme na to, jak na nás působí. Vyslechneme se zájmem stížnosti, přijmeme je, což však neznamená, že souhlasíme se situací. Zásadně nehodnotíme chování nemocného, vyjádříme nesouhlas s chováním pacienta. 17

Nikoliv však s pacientem jako takovým. Projevujeme zájem o pacienta a situaci, klademe otázky na upřesnění okolností vzniku agresivního chování. Vyjádříme empatii a porozumění verbálně i neverbálně. Pokud nalezneme reálné důvody pacientova hněvu, snažíme se je řešit a případně pacientovi vyhovíme. Pokud nelze pacientovi vyhovět, uvedeme proč tomu tak nejde. Nakonec sumarizujeme, sdělíme závěr situace a přesvědčíme se, že nemocný rozuměl (Venglářová a kol., 2006, s. 83 – 84; Zacharová, 2009, s. 471). Králová ještě dává jedno doporučení ke zklidnění situace. Doporučuje pozitivně ohodnotit protějšek. Mezi nevhodné postupy se zařazují vysvětlování, protiútok a převedení. Jestliže budeme pacientovi vysvětlovat, proč něco nejde, bude mít z našeho projevu pocit, že se vymlouváme. Protiútok podporuje již zmíněné spirální podporování. Pokud použijeme techniku převedení, pacient nabude dojmu, že se vyhýbáme zodpovědnosti. Mezi zakázané techniky patří zesměšňování, shazování a ironizování a také nucení agresivní osoby v ataku přiznat, že nemá pravdu (Králová, 2005, s. 231-232). Doubek, zaměřující se na ambulantní praxi lékařů – psychiatrů, vypracoval obecné zásady při kontaktu s agitovaným pacientem. Upozorňuje především na nutnost nebýt nikdy s pacientem sám v uzavřené místnosti. Zdravotník by měl sedět blíže dveřím a měl by tak mít prostor k úniku. Pokud se neklid vystupňuje, doporučuje ukončit hovor. Jako důležité uvádí mít u sebe i prostředek na ochranu, pokud by pacient přešel k brachiální agresi. U pacienta v manické fázi doporučuje ukázat převahu. Také nedoporučuje vyvracet jakékoliv poruchy vnímání nebo myšlení (Doubek, 2004, s. 139). Slovní vyjádření musí být jednoduché, lehce pochopitelné a hlavně jednoznačné. Lépe je oslovovat pacienta jménem – dodáme tak komunikaci osobitější ráz a pacient toto vnímá jako projev respektu. Vhodné je vysvětlovat, co a proč právě dělám a dát pacientovi na výběr – například zda budeme aplikovat lék perorální formou nebo intramuskulárně (Vevera a kol., 2007, s. 67). Zelman do této části zahrnuje i dvě taktiky jednání. První se jmenuje taktika vyjednávání výhra versus prohra versus výhra – výhra. Druhá se nazývá taktika odhalení podstaty. Taktika výhra vs. prohra vs. výhra – výhra: Do agrese obvykle výustí konflikt mezi zájmy pacienta a zdravotníky. Jde o rovnováhu výhra – prohra. Cílem je dosáhnout rovnováhy výhra – výhra. Nejběžnější situací vzniku výhra – prohra je spor o podání nechtěné medikace. Abychom dosáhli výsledku výhra – výhra, 18

je nutné dát pacientovi na výběr z několika možností, dáme mu tak pocit kontroly nad situací. Ponecháme mu proto i čas na rozhodnutí a vytvoříme atmosféru, v které se pacient bude cítit (jedno jestli skutečně či jen domněle) oprávněný k rozhodování. Odhalení podstaty, taktika ano – ale: pokud pacient užívá agresi ke zdůraznění svého tvrzení, je důležité najít základní potřebu, zbavit ji emočního nádechu a přijmout jádro pacientovy stížnosti. Obecným principem je změnit zaměření pozornosti pacienta od konfrontace k diskuzi. Tato taktika lze využít hlavně v počáteční fázi. Zaujmeme tak pacientovu pozornost a dáme mu jistotu, že mu pomůžeme (Zelman a kol., 2006, s. 186).

3.2.2 Fyzické omezení Jestliže se pacient stane nebezpečným pro sebe a své okolí, je nutné použít mechanické omezení. Při fyzickém zásahu platí následující pravidlo: jedna končetina, jedna osoba a jedna osoba navíc. Je nutná trvalá observace. Omezení může zhoršit násilné chování pacienta (Vevera a kol., 2007, s. 67). Za omezující prostředky Švarc považuje: •

Mechanické omezení (kurtování)

•

Izolace

•

Fyzické omezení (fyzický zásah a použití chvatů)

•

Ochranná lůžka (síťová a klecová lůžka)

V současnosti se k těmto prostředkům přiřazují pojmy jako nucená medikace a nedobrovolná hospitalizace. Nejde však o omezující prostředky, ale o samostatné medicínsko-právní problémy (Švarc, 2008, s. 243). Hanušková mezi omezovací prostředky zařazuje i svěrací kazajku (Hanušková, 2008, s. 169). V mnoha zemích se různí názory na humánnosti různých omezujících prostředků. V některých zemích západní Evropy jsou pacienti často kurtování, ale v Anglii je to však pro nehumánnost povoleno jen soudem. V Dánsku je zakázána izolace. Síťová lůžka se v Německu nepoužívají. Švarc poukazuje na to, že když byla v České republice rozpoutána kampaň proti klecovým lůžkům, přišel jeden německý lékař s „vynálezem“ klecového lůžka. Nápad chtěl i patentovat. V Medical Tribune uvedl, že by tato lůžka měly být méně nebezpečné a humánnější než kurtování. V Rakousku je situace taková, že 20% zařízení používá izolaci a 40% ji nikdy 19

nepoužilo. V této zemi jsou užívány síťová i klecová lůžka. V USA převládá izolace. Na prvním místě v používání omezujících prostředků jsou v USA s 25% omezených psychiatrických pacientů. V ČR se u agitovaných psychotiků se zpravidla používá krátkodobá kurtace. Maničtí pacienti skončí v izolační místnosti. Doba izolace trvá několik dnů (stejně jako mánie). Po dobu izolace mohou pacienti přijímat návštěvy, často pod dohledem chodí sledovat televizi, zakouřit si apod. Těžce mentálně retardovaní pacienti byli po dobu trvání agrese umísťováni v síťových lůžkách. Neklidné a zmatené pacienty Švarc doporučuje fixovat z důvodu nutnosti infuzní terapie. Upozorňuje však na fakt, že fixace horní končetiny, popřípadě fixace horní poloviny těla, není omezujícím prostředkem. Síťová

lůžka

se

používala

nejen

na

psychiatrických

odděleních,

ale i na geriatriích, neurochirurgiích, JIP, na záchytných stanicích. V psychiatrických zařízeních v ČR bylo před „Rowlingovou“ asi 300 síťových lůžek (Švarc, 2008, s. 243 – 244). Díky medializaci této problematiky v roce 2003 byly vytvořeny doporučené postupy v užívání omezovacích prostředků. Od používání síťových lůžek se nyní upouští. Jsou vhodné pro gerontopsychiatrii, protože snižují spotřebu medikace u těchto pacientů. Za fyzické omezení dle Hanuškové není chápán pobyt v síťovém lůžku a izolační místnosti, pokud nejsou uzavřeny, fixace v křesle pro udržení stability a zábrany u lůžka. Dále se shoduje s Švarcem na tom, že připoutání končetiny během podávání infuze není fyzické omezení (Hanušková, 2008, s. 169). Zelman poukazuje na nevýhody jednotlivých metod. U manuálního omezení pacienta personálem poukazuje na její krátkodobost. Připoutání k lůžku vede k úplnému omezení pohybu pacienta s možností vzniku imobilizačního syndromu. U izolační místnosti uvádí riziko totální senzorické deprivace (Zelman a kol., 2006, s 190). Švarc však uvádí, že pacient může izolační místnost za doprovodu personálu opustit (Švarc, 2008, s. 244). U síťového lůžka Zelman uvádí dvě výhody, avšak žádnou nevýhodu. Jako první výhodu vidí v částečném omezení pohybu. Druhá výhoda je podle něj v minimální senzorické deprivaci pacienta (Zelman a kol., 2006, s. 190). K podmínkám použití fyzického omezení patří doba trvání, která má být co nejkratší čas. Fyzické omezení indikuje lékař. Indikace by měla být z důvodu 20

ohrožení sebe nebo okolí, ne jako trest. Lékař určí důvody a trvání fyzického omezení (Hanušková, 2008, s. 169). Fyzické omezení nesmí nahrazovat nedostatek zdravotnického personálu (Zelman a kol., 2006, s. 190). Fyzicky omezenému pacientovi je nutno věnovat zvýšenou ošetřovatelskou péči, kontrolovat fyziologické funkce, sledovat prokrvení končetin co 20 minut, dbát na hydrataci. Lékař každé 2-3 hodiny hodnotí stav pacienta a případně naordinuje další omezení. Pacient musí být srozumitelnou formou informován, proč se k fyzickému omezení přistoupilo. Použité metody fyzického omezení musí být písemně zdokumentovány. Pokud pacient do 24 hodin nepodepíše souhlas s fyzickým omezením, musí být zahájeno řízení podle § 23 a § 24 zákona 20/1966 (Hanušková, 2008, s. 169). Vevera i Švarc shodně přinášejí zajímavost z kongresů psychiatrů. Na těchto kongresech je opakovaně probírána otázka týkající se typu fyzického omezení, které by pro sebe sami zvolili. Psychiatři nejčastěji volí síťová lůžka (Vevera a kol., 2007, s. 67; Švarc, 2008, s. 244).

3.2.3 Medikace Cílem medikace je zvládnutí akutního neklidu, agresivního chování a ovlivnění rizika sebepoškození ve smyslu snížení. Zkracuje se tak i doba nutná k použití fyzického omezení. Od farmakoterapie se obecně očekává rychlý nástup a navození mírné sedace. Nejlépe je mediaci podat per os, avšak při nespolupráci pacienta toto nejde a je nutno přikročit k parenterálnímu podání. Hanušková upřednostňuje podání léčiv s rychlým nástupem účinku, ale krátkou dobou působení (Hanušková, 2008, s. 168).

21

4

AGRESE VE ZDRAVOTNICTVÍ

4.1

Pomoc zdravotníkům po napadení pacientem Zdravotníci většinou pociťují jak pochopení a oporu ze strany kolegů,

tak pochybnosti.

Mohou

situaci

vnímat

jako

profesionální

selhání,

tedy

že nedostatečně zvládli situaci. Důsledky napadení Venglářová dělí na krátkodobé a dlouhodobé. Krátkodobé se prezentují především pocity viny, ztrátou jistoty při jednání s pacienty, psychickou a fyzickou únava. Mezi dlouhodobé důsledky napadení zařazuje přeceňování hrozícího násilí, nepřiměřený strach z opakovaného napadení, zvýšenou ostražitost k novému i v osobním životě. Venglářová upozorňuje na fakt, že se může rozvinout až posttraumatická stresová porucha (Venglářová a kol., 2006, s. 87). Venglářová navrhuje možnou podporu zdravotníka napadeného pacientem: •

Zdůrazňuje, aby napadená osoba o zážitku hovořila s kolegy; upozorňuje na fakt, že (i opakovaným) rozebíráním situace dojde u postižené osoby k odreagování emocí spojených s tímto zážitkem, dále může s kolegy prodiskutovat a také vytvořit strategie zvládání napadení,

•

Poradit se s jinými a využívat jejich zkušeností,

•

Vrátit se zpět do práce,

•

Počítat s možnou latencí, kdy se může posttraumatická stresová porucha objevit,

•

Při výskytu příznaků již zmíněné poruchy vyhledat odbornou pomoc,

•

Pochválit kolegy za zvládnutí situace (Venglářová a kol., 2006, s. 87). Beer uvádí, že po všech agresivních incidentech nabízí personálu debriefing,

tedy rozbor incidentu. Je zaměřen na praktické a emocionální otázky. Beer zdůrazňuje, že je to potřebné zvláště z toho důvodu, aby se obětem vyjádřila dostatečně sympatie a podpora. Uvádí také informaci shodnou s Venglářovou, aby se pracovník vrátil co nejdříve do zaměstnání. Tento argument na rozdíl od Venglářové odůvodňuje možností dozrání (inkubace) strachu. Podobně jako Venglářová vypracoval Beer také kroky, které by mohly pomoci účastníkům incidentu nebo spolupracovníkům. 22

Zdůrazňuje především nárok oběti na podporu a upozorňuje, aby si o ni oběť i sama řekla. U spolupracovníků a přátel poukazuje na nesprávné jednání s obětí, kdy často dochází k přehlížení oběti okolím.(Beer a kol., 2005, s. 33-34).

4.2

Výskyt agrese ve zdravotnictví – pracovní prostředí Za posledních dvacet let se o násilí na pracovišti začalo mluvit jako

o celospolečenském problému moderní doby (Angelovski, 2004, s. 118). Zejména v USA a v Austrálii se od konce osmdesátých let věnují tématu násilí ve zdravotnictví (Čabanová a kol., 2005, s. 116). Násilí na pracovišti vede k vážnému narušení vztahů a snížení kvality práce a produktivity. Hnilicová poukazuje na fakt, že násilí ovlivňuje zdravotní stav jednotlivců i populace. To se odrazilo ve statistikách úmrtí, úrazů a nemocí z povolání (Hnilicová, 2007, s. 14). Jako reakce lékařů na vzrůstající počet napadení zdravotníků pacientem vznikla tzv. Vinohradská výzva. Autoři, lékaři z Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, přišli s návrhem, aby zdravotníkům byl přiznán statut veřejného činitele (Angelovski, 2004, s. 121). V roce 2000 proběhl mezinárodní výzkum ve spolupráci s WHO (Světová zdravotnická organizace), ILO (Mezinárodní organizace práce) a ICN (Mezinárodní rada sester). Mapovala se situace ve zdravotnictví v Jižní Africe, Thajsku, Brazílii, Bulharsku, Portugalsku a Libanonu. Fyzické násilí se objevovalo ve všech zmíněných zemích, ale v různé míře. V rozpětí 32 až 52% se vyskytovalo psychické násilí. Nejčastější podobou bylo slovní napadání (Hnilicová, 2007, s. 14). Tento výzkum odhalil rozsah tohoto problému i formy násilí na pracovišti. Pomohl také k pochopení příčin a důsledků (Čabanová a kol., 2005, s. 116). Podobný výzkum proběhl i v České republice v letech 2004 – 2006. Podílely se na něm tyto instituce: Institut zdravotní politiky a ekonomiky v Kostelci nad Černými lesy (již neexistující), Výzkumný ústav bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a Odborový svaz zdravotnictví a sociální péče. Tento výzkum mapoval situaci ve zdravotnictví a v sociálních službách (Hnilicová, 2007, s. 15). Byl použit standardizovaný dotazník užitý v mezinárodním projektu (přeložený z anglického originálu) upravený pro využití i v sociálních službách (Čabanová a kol., 2005, s. 117). 23

Výsledky jsou alarmující. 13% respondentů uvedlo, že bylo fyzicky napadeno. Nejvíce rozšířené bylo slovní napadání – 43%. Respondenti se vyjadřovali volně i k otázce příčiny násilí na pracovišti. Nejčastěji uváděné faktory podporující vznik násilí na pracovišti byly zejména špatné mezilidské vztahy, stres na pracovišti, špatná organizace práce, problematičtí pacienti a špatná komunikace na pracovišti (Hnilicová, 2007, s. 15). Szkanderová zkoumala výskyt slovní a fyzické agrese vůči všeobecným sestrám ve Fakultní nemocnici Ostrava a v Nemocnici Třinec. Na základě zkoumaného vzorku, kterým bylo 202 všeobecných sester pracujících převážně na chirurgii, interně, psychiatrii a na příjmových odděleních, bylo zjištěno, že 89% - 90% sester se setkalo se slovní agresí. Tato slovní agrese byla nejčastěji sestrami popisována jako urážky, křik, vyhrožování, nadávky. S fyzickou agresí se setkalo 55 – 57% sester. Sestry ve Fakultní nemocnici Ostrava byly ve 22% alespoň jednou při napadení zraněny. V Nemocnici Třinec je toto číslo dokonce vyšší, 27%. Nejčastěji sestry utrpěly škrábance, kopnutí, kousnutí, údery do obličeje, údery předmětem. Agresorem dle Szkanderové byl v 49% muž – pacient. Všeobecné sestry při výskytu konfliktu ihned volají ostatní personál, mají tedy snahu řešit problém společně (Szkanderová a kol., 2008, s. 4 -7). Na základě zjednodušení dosud zjištěných poznatků lze za pachatele označit osoby, které mají anamnesticky násilné chování, měly problematické dětství, bývají závislé na alkoholu či jiných návykových látkách, trpí duševní nemocí a projevují vůči okolí hostilní postoje. Obětí z řad zdravotníků mají také nějaké společné znaky. Jak se ukázalo, nejčastěji se obětí násilí stane mladá žena, zpravidla všeobecná sestra (v 70% byly obětí násilí všeobecné sestry). Dalším společným znakem je délka trvání praxe. Lidé pracující krátce v této oblasti nemají dostatek zkušeností, jak se v rizikových situacích chovat. Někteří lidé jsou napadáni opakovaně. Tyto poznatky předpokládají, že potencionální oběť má typický vzhled, postoje a chování, které jsou pro pachatele spouštěcím signálem (Hnilicová, 2007, s. 15).

24

5

KVANTITATIVNÍ PRŮZKUMNÉ ŠETŘENÍ

5.1

Cíle průzkumného šetření Analýzou teoretických poznatků jsem dospěla k závěru, že by bylo přínosné

zmapovat výskyt agrese ve zdravotnictví. Při vytváření dotazníku jsem si položila otázku, která mě nejvíce zajímala. Tato otázka zní: Jaké techniky zvládání napadení agresivním pacientem všeobecné sestry používají? Cílem tohoto výzkumného šetření tedy bylo: 1. Zmapovat výskyt agrese ve Fakultní nemocnici Olomouc na klinice neurologie, geriatrie a psychiatrie. 2. Zmapovat zdroje agrese a nejčastější dobu napadení. 3. Zmapovat příčiny agrese z pohledu všeobecných sester. 4. Zmapovat nejčastější reakce všeobecných sester na verbální a fyzickou agresi.

5.2

Metody a techniky průzkumného šetření Ke zpracování kvantitativního šetření byl sestaven nestandardizovaný dotazník

rozdělený do čtyř částí, obsahujících 22 otázek. První část, informační, seznamuje respondenty s tématem, cílem a využitím informací. Obsahuje též poděkování. Druhá část se zaměřuje dotazy na věk sester, délku praxe a rozlišení pracoviště dle klinik. Třetí část je směřována již přímo k tématu a obsahuje otázky vztahující se k jednotlivým cílům šetření. Poslední dvě otázky dotazníku (čtvrtá část) se týkají asertivity a byly do dotazníku zařazeny pouze z informačního charakteru. Dotazník je anonymní.

5.3

Organizace průzkumného šetření Před provedením šetření jsem sestavila jednotlivé položky v dotazníku, které

se vztahují k cílům. Poté následovalo schválení vedoucí práce. Při sestavování dotazníku jsem pracovní verzi dotazníku poslala 10 lidem, kteří mi dali zpětnou vazbu, 25

na základě které jsem dotazník poupravila. Před rozdáním dotazníků jsem získala písemný souhlas náměstka pro ošetřovatelskou péči Fakultní nemocnice Olomouc (viz příloha č.1). Rozdáno bylo 81 dotazníků, z toho návratnost byla 64%. Dotazníkové šetření probíhalo od 7. 12. do 17. 12. 2010. Do zkoumaného vzorky byly zařazeny všechny navrácené dotazníky.

5.4

Charakteristika zkoumaného souboru Zkoumaný soubor tvořilo celkem 52 všeobecných sester/všeobecných

ošetřovatelů ve Fakultní nemocnici Olomouc. Na kliniku neurologie jsem rozdala 36 dotazníků, návratnost byla 21. Na kliniku geriatrie jsem rozdala 20 dotazníků, navrátilo se mi 8 kusů. Na psychiatrické klinice jsem umístila 25 dotazníků, návratnost byla 23 kusů (viz příloha č. 3, otázka č. 4). Tyto kliniky byly vybrány záměrně, neboť jsme předpokládala, že se zde agrese vyskytuje častěji ve srovnání s jinými obory. Z hlediska rozdělení respondentů dle pohlaví se ukázalo, z celkového počtu 52 dotázaných bylo 92% pohlaví ženského. 8%, tj. 4 osoby, byly pohlaví mužského (viz příloha č. 3, Pohlaví). Otázka č. 4 rozděluje respondenty dle pracoviště (viz. tab., graf č. 1 – Rozdělení respondentů dle pracoviště).

Tab. č. 1 - Rozdělení respondentů dle pracoviště

Absolutní četnost

Relativní četnost (%)

Klinika psychiatrie

23

45

Klinika geriatrie

8

15

Klinika neurologie

21

40

Celkem

52

100

26

Graf č. 1 - Rozložení respondentů dle pracoviště

Pro přehlednost jsem při vyhodnocování dotazníků zařadila respondenty do věkových kategorií, které odpovídají délce praxe. Věkový průměr dotazovaných je tedy 36 až 50 let, 35% (viz příloha č. 3, Váš věk). Otázka č. 3 se zaměřila přímo na délku praxe respondentů. 29% dotázaných odpovědělo, že pracuje déle než 21 let (viz tab. a graf č. 2 – Věkové rozložení respondentů). Z tohoto počtu 11 respondentů, tj. 48%, pracuje na klinice psychiatrie. Tab. č. 2 - Věkové rozložení respondentů

Absolutní četnost


0 - 5 let

11

21

6 – 10 let

12

23

11 - 20 let

14

27

21 a více let

15

29

Celkem

52

100

Graf č. 2 - Věkové rozložení respondentů

27

5.5

Interpretace výsledků průzkumného šetření

5.5.1 Interpretace výsledků průzkumného šetření vztahujících se k cíli č. 1 Cíl č. 1 zní: Zmapovat výskyt agrese ve FNO na klinice psychiatrie, geriatrie a neurologie. K cíli č. 1 se vztahuje otázka č. 5 až 12. Na otázku, zda se někdy v praxi již setkaly s verbální agresí ze strany pacienta, odpovědělo kladně 98% respondentů. 60% z nich se setkává se slovní agresí pravidelně. Otázka č. 6 zkoumala typ slovní agrese, se kterým se všeobecné sestry/všeobecní ošetřovatelé v praxi setkávají. Nejčastějším typem jsou nadávky a urážky (43 odpovědí). Důležité také je, že druhým nejčastějším typem slovní agrese jsou výhružky gesty (viz tab., graf č. 3 – Typ slovní agrese).

Tab. č. 3 - Typ slovní agrese

Absolutní četnost


Nadávky, urážky

43

83

Výhružky slovy

36

69

Výhružky gesty

38

73

Pasivní agrese

30

58

Celkem

147

283

Graf č. 3 - Typ slovní agrese

Nejčastějším typem přímé agrese se ukázalo být ničení věcí (35 odpovědí). Napadnutí

zdravotníka

obdrželo

31

hlasů.

Vysoké

číslo

se

vyskytlo

28

u sebepoškozování, a to 23 kladných odpovědí (viz tab., graf č. 4 – Typ fyzické agrese).

Tab. č. 4 - Typ fyzické agrese

Absolutní četnost


Ničení věcí

35

70

Napadnutí zdravotníka

31

62

Napadnutí pacientů

6

12

Sebepoškozování

23

46

Celkem

95

190

Graf č. 4 - Typ fyzické agrese

Po dobu své praxe (otázka č. 8) bylo verbálně napadeno 37 respondentů, fyzicky 35 dotazovaných. Ne odpovědělo 8 respondentů (viz tab. a graf č. 5 – Verbální a fyzické napadení ze strany pacienta). Na klinice psychiatrie bylo fyzicky napadeno 17 respondentů. Počet verbálních napadení respondenti nedovedli vyjádřit v číslech, nejčastější odpověď byla „mnohokrát“. Fyzické napadení se nejčastěji vyskytovalo 2x. Jedna respondenta dokonce uvedla, „cca 20x do roka“ (viz příloha č. 3, otázka č. 8, s. 55). Tab. č. 5 - Verbální a fyzické napadení ze strany pacienta

Absolutní četnost


Fyzicky

35

69

Verbálně

37

73

Ne

8

16

Celkem

80

158 29

Graf č. 5 - Verbální a fyzické napadení ze strany pacienta

Otázka č. 9 se zaměřovala na to, zda všeobecné sestry/všeobecní ošetřovatelé ohlašují napadení. 52%, tedy 27 osob, napadení nahlásilo. Pracovní neschopnost trvala v jednom případu (33%) do měsíce, ve dvou případech do týdne (67%). Často si však respondenti nenechají potvrzení o pracovní neschopnosti vystavit a vezmou si dovolenou. Otázka č. 11 se týkala následků po napadení. 71% respondentů uvedlo, že neměli žádné následky. 29% následky mělo, nejčastěji se jednalo o modřiny, škrábance, pokousání, ale objevilo se i vykloubené zápěstí, a to dokonce ve dvou případech. Pouze jedna respondenta pracující na psychiatrii uvedla, že měla psychické následky. 12. otázka dotazníku se zaměřovala na vyhledání odborné psychologické pomoci po napadení. Pomoc psychologa vyhledal pouze jeden respondent (2%), zbylých 98% tuto pomoc dle svých slov nepotřebovalo. Avšak již zmíněná respondentka, která měla psychické problémy po napadení, psychologa také nenavštívila. Situaci řešila sama a s kolegy na oddělení. Jeden respondent z kliniky psychiatrie v dotazníku uvedl, že psychologa nenavštívil, protože „by jinak nedělal nic jiného“. 98% respondentů se setkalo s verbální agresí ze strany pacienta, nejčastějším typem byly nadávky a urážky. 35 respondentů bylo po dobu své praxe fyzicky napadeno. Nejčastějším typem přímé agrese bylo ničení věcí. 52% dotázaných napadení ohlásilo. 29% respondentů mělo následky „lehčího“ typu. 98% dotazovaných nevyžadovalo po napadení pomoc psychologa. Na základě těchto údajů mohu konstatovat, že cíl číslo 1 - Zmapovat výskyt agrese ve FNO na klinice psychiatrie, neurologie a geriatrie, byl splněn.

30

5.5.2 Interpretace výsledků průzkumného šetření vztahujících se k cíli č. 2

K cíli č. 2, který mapuje zdroje agrese a nejčastější dobu napadení, se vztahují otázky č. 13 a 15. Jako nejčastějšího agresora uvedlo 38 respondentů muže – pacienta. Na druhém místě se objevila žena – pacientka s 25 kladnými odpověďmi (viz tab., graf. č. 6 – Nejčastější agresor). Respondenti z kliniky geriatrie však shodně uvádějí jako agresora muže – pacienta a rodinné příslušníky (5 odpovědí).

Tab. č. 6 - Nejčastější agresor

Absolutní četnost


Muž - pacient

38

75

Žena - pacientka

25

49

Rodinní příslušníci

9

18

Návštěvy

2

4

Jiné

1

2

Celkem

75

148

Graf č. 6 - Nejčastější agresor

Otázka č. 15 řešící dobu napadení ukázala, že je velmi těžké vystihnout, kdy k napadení dojde. Nejčastější dobou napadení je večer, tedy v časovém rozmezí 18 – 21 hodin (16 odpovědí). Nejméně rizikové období je kolem oběda, tedy mezi 12 a 15 hodinou (viz příloha č. 3, otázka č. 15, s. 58). 7 respondentů z kliniky psychiatrie uvedlo, že nejčastější dobou napadení je dopoledne mezi 9 a 12 hodinou.

31

Na klinice geriatrie respondenti vyhodnotili jako nejrizikovější dobu během návštěv, tedy od 15 do 18 hodin (5 odpovědí). 38 dotazovaných se domnívá, že nejčastějším agresorem je muž – pacient. Na klinice geriatrie respondenti vnímají jako nejčastějšího agresora muže – pacienta a rodinné příslušníky. Nejčastější doba napadení je večer, mezi 18 a 21 hodinou. Na základě těchto údajů mohu konstatovat, že cíl č. 2, zmapovat zdroje agrese a nejčastější dobu napadení, byl splněn.

5.5.3 Interpretace výsledků průzkumného šetření vztahující se k cíli č. 3 Otázka č. 14 se vztahuje ke třetímu cíli, který zní: Zmapovat příčiny agrese z pohledu všeobecných sester. 45 respondentů uvedlo jako příčinu agrese nemoc. Nemoc byla na prvním místě na všech třech klinikách. Dalším významným faktorem se ukázal být strach či úzkost. Naopak nespokojenost s jídlem neuvedl ani jeden respondent (viz tab., graf č. 7 – Příčiny agrese). 6 respondentů z kliniky geriatrie udalo, že příčinou byla bolest. Dalším faktorem, který se vyskytl na všech klinikách, je prostředí. Nejvíce tak odpovídali respondenti z kliniky neurologie (5 odpovědí). Respondenti pod políčkem jiné uváděli opilost, závislost na lécích, zmatenost a nedostatečnou medikaci. Na základě těchto údajů mohu konstatovat, že cíl číslo 3 - Zmapovat příčiny agrese z pohledu všeobecných sester, byl splněn.

32

Tab. č. 7 - Příčiny agrese

Absolutní četnost


Nemoc

45

88

Bolest

8

16

Medikace

3

6

Prostředí

11

22

Dlouhé čekání

2

4

Nespokojenost s jídlem

0

0

Neshody s pacienty

2

4

Pooperační stav

3

6

Strach (úzkost)

25

49

Nedostatek informací

2

4

Jiné

9

18

Celkem

110

217

Graf č. 7 - Příčiny agrese

33

5.5.4 Interpretace výsledků průzkumného šetření vztahující se k cíli č. 4

Otázky č. 16, 17, 18, 19 a 20 se vztahují k cíli č. 4, který mapuje nejčastější reakce všeobecných sester/ošetřovatelů na verbální a fyzickou agresi. Bezprostředně na útok respondenti reagovali snahou o vyjednávání – snažili se navrhnout řešení (30 kladných odpovědí). 25 osob uvedlo, že jejich bezprostřední reakcí je snaha ustoupit. Třetí nejčastější odpovědí bylo aktivní naslouchání – 15 odpovědí. Strach je první reakcí u 10 dotazovaných osob (viz tab., graf. č. 8 - Reakce na útok). Otázka č. 17 se snažila zjistit, jak respondenti řeší vyhrocené situace. 46 osob odpovědělo, že zavolá lékaře. Domluvu respondenti zvolilo 43 respondentů. 6 osob se vyhýbá kontaktu s agresorem, 2 osoby volí jako účinný prostředek na zvládnutí situace křik, 4 respondenti dokonce útěk (viz příloha č. 3, otázka č. 17, s. 59). Otázka č. 18 zkoumala posloupnost tohoto řešení. Algoritmus tedy je následující. První se respondenti snaží agresora uklidnit domluvou, poté volají lékaře, pokud to nepomůže, tak ochranku a na čtvrtém místě teprve volají policii ČR.

Tab. č. 8 – Reakce na útok

Absolutní četnost


Strach

10

20

Ustoupení

25

51

Snaha o vyjednávání

30

61

Aktivní naslouchání

15

31

Snažit se zjistit záměr pac.

12

24

Svedení viny

0

0

Protiútok - slovní

5

10

Protiútok -fyzický

5

10

Jiné

1

2

Ostatní

12

24

Celkem

115

233

34

Graf č. 8 – Reakce na útok

Otázka č. 19 se zaměřila na omezovací prostředky, které respondenti používají na oddělení. Kurty se používají nejčastěji (39 odpovědí). Těsně za nimi se umístili léky, např. Tiapridal. Síťovou postel použilo 6 respondentů. Svěrací kazajku nevyužívá nikdo (viz tab. a graf. č. 9 – Omezovací prostředky na oddělení).

Tab. č. 9 – Omezovací prostředky na oddělení

Absolutní četnost


Léky

37

71

Omezovací pouta

12

23

Kurty

39

75

Postranice

36

69

Samostatný pokoj

14

27

Svěrací kazajka

0

0

Síťová postel

6

12

Jiné

41

79

Celkem

185

541

35

Graf č. 9 – Omezovací prostředky na oddělení

Otázka č. 20 týkající se využití některého omezovacího prostředku v prozatímní praxi ukázala, že byla použita i svěrací kazajka, využilo ji 5 osob (viz příloha č. 3, otázka č. 20). 30 dotázaných se snaží navrhnout řešení. 46 respondentů při řešení situace volá lékaře. Posloupnost řešení je ukázala být následující: Domluva, přivolání lékaře, přivolání ochranky, přivolání Policie ČR. Nejvíce používanými omezovacími prostředky jsou kurty. V praxi se využívají všechny zmíněné omezovací prostředky. Na základě těchto údajů mohu konstatovat, že cíl číslo 4 - Zmapovat nejčastější reakce na verbální a fyzickou agresi, byl splněn.

36

DISKUZE

V tomto výzkumném šetření bylo zjištěno, že většina respondentů (98%) se setkala se slovní agresí. Szkanderová ve svém výzkumném šetření, prováděném v Nemocnici Třinec a ve Fakultní nemocnici Ostrava, dospěla ke stejnému názoru. 89 až 90% sester se podle jejích výsledků setkalo se slovní agresí. S fyzickou agresí se setkalo v Nemocnici Třinec 57% a ve Fakultní nemocnici Ostrava 55% (Szkanderová, 2008, s. 5). Hnilicová referuje o výsledcích výzkumu prováděného v ČR v roce 2004 – 2006. Tento výzkum ukázal, že se 42% dotazovaných setkalo se slovním napadáním, s fyzickým násilím 11% (Hnilicová, 2007, .s 15). V tomto výzkumném šetření se s fyzickou agresí setkalo 69% dotazovaných. Pouze 27 osob z 52 dotazovaných napadení nahlásilo. Otázkou zůstává, proč napadení nahlásí pouze 52% osob. Avšak za zkoumání by také stálo, proč zdravotníci neohlašují již zmíněnou verbální agresi a nahlašují teprve brachiální agresi. Další ošetřovatelé

otázkou

zůstává,

odpovídali.

V první

nakolik otázce,

pravdivě

všeobecné

zda

setkali

se

sestry/všeobecní s verbální

agresí,

98% odpovědělo, že ano, 60% respondentů se s agresí setkává dokonce pravidelně. Avšak v otázce č. 8 odpovědělo kladně jen 73% respondentů. Tato otázka se zaměřovala přímo na verbální útok proti jejich osobě. Je tedy možné, že zbylých 25% se s touto agresí sice setkalo, ale ne přímo proti své osobě. Možná jen řešili situaci, která na oddělení nastala, konflikt pacienta s jiným členem týmu. V tomto výzkumném šetření se ukázalo, že respondenti za nejčastější příčinu agrese u pacienta považují nemoc, dalším významným faktorem je podle respondentů strach a úzkost. Ebrietu uváděli dotazované osoby nejvíce na klinice psychiatrie. Rovněž zajímavé je, že napadené osoby, které byly poraněny, si na doléčení následků neberou nemocenskou, ale dovolenou. Zda je to jen z důvodu finančního jsem nezkoumala. Pomoc psychologa využila pouze jedna osoba z celkového souboru 52 respondentů. Otázkou zůstává, zda napadeným zdravotníkům opravdu stačí se se situací „poprat“ sami či s podporou kolegů nebo se návštěvy psychologa obávají pro ztrátu kreditu před spolupracovníky.

37

Nejčastějším agresorem se ukázal být muž – pacient (38 odpovědí), další v pořadí byla žena – pacientka s 25 odpověďmi. Szkanderová došla ke stejnému závěru, pouze s jinými hodnotami, neboť měla otázku postavou pouze na pacienty a nezahrnovala např. návštěvy (Szkanderová, 2008, s. 6). Na klinice geriatrie se ukázali být rodinní příslušníci stejně častými agresory jako muž – pacient. Z tohoto důvodu jsem se rozhodla vypracovat edukační podporu pro rodinné příslušníky hospitalizovaných osob. V tomto edukačním materiálu naleznou informace týkající se základních otázek spojených s hospitalizací a omezovacích prostředků. Doba napadení se ukázala být nejednoznačná, nejméně napadení se však respondentům jevilo od 12 do 15 hodin, nejvíce od 18 do 21 hodin. Můj předpoklad, že nejčastěji se napadení odehraje v době mezi 9 a 12 hodinou, se tedy nepotvrdil. Tento předpoklad vznikl z toho důvodu, že v tomto období je nejvíce rušno na odděleních, provádí se mnoho diagnostických zákroků, probíhají lékařské vizity, provádí se edukace, rozhoduje se o délce léčení. Domnívala jsem se též, že pacienti budou hladoví a z tohoto důvodu bude narůstat napětí. Otázka č. 19 a č. 20 ukázala, že omezovací prostředky se na těchto klinikách Fakultní nemocnice Olomouc běžně používají v celém spektru. Nejčastější algoritmus řešení vyhrocených situací se ukázal být následující: 1. domluva, 2. přivolání lékaře, 3. přivolání ochranky, 4. přivolání Policie ČR. Szkanderová ve svém výzkumném šetření zjistila, že sestry nejčastěji volají ostatní personál (Szkanderová, 2008, s. 6).

38

ZÁVĚR

Cíl č. 1, zmapovat výskyt agrese ve Fakultní nemocnici Olomouc na klinice neurologie, geriatrie a psychiatrie, byl splněn. 98% respondentů se setkalo s verbální agresí ze strany pacienta, nejčastějším typem byly nadávky a urážky. 35 respondentů bylo po dobu své praxe fyzicky napadeno. Nejčastějším typem přímé agrese bylo ničení věcí. 52% dotázaných napadení ohlásilo. 29% respondentů mělo následky „lehčího“ typu. 98% dotazovaných nevyžadovalo po napadení pomoc psychologa. Cíl č. 2, zmapovat zdroje agrese a nejčastější dobu napadení, byl splněn. 38 dotazovaných se domnívá, že nejčastějším agresorem je muž – pacient. Na klinice geriatrie respondenti vnímají jako nejčastějšího agresora muže – pacienta a rodinné příslušníky. Nejčastější doba napadení je večer, mezi 18 a 21 hodinou. Cíl č. 3, zmapovat příčiny agrese z pohledu všeobecných sester, byl splněn. 45 respondentů uvedlo jako příčinu agrese nemoc. Dalším významným faktorem se ukázal být strach či úzkost. Respondenti pod políčkem jiné uváděli opilost, závislost na lécích, zmatenost a nedostatečnou medikaci. Cíl č. 4, zmapovat nejčastější reakce na verbální a fyzickou agresi, byl splněn. 30 dotázaných se snaží navrhnout řešení. 46 respondentů při řešení situace volá lékaře. Posloupnost řešení je ukázala být následující: Domluva, přivolání lékaře, přivolání ochranky, přivolání Policie ČR. Nejvíce používanými omezovacími prostředky jsou kurty.

39

LITERATURA A PRAMENY

Angelovski, Igor. Násilí na pracovišti v oblasti zdravotnictví. Zdravotnictví v České republice. Praha: Asociace pro rozvoj sociálního lékařství a řízení péče o zdraví. ISSN 1213-6050. 2004, roč. 7, č. 3, s. 118-123.

Beer, M. Dominic, a Pereira, Stehen M., a Paton, Carol. Intenzivní péče v psychiatrii. Přel. Martin Holý a Kateřina Šoltysová. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 2005. 296 s. Přel. z Psychiatric intensive care. ISBN 80-247-0363-7.

Čabanová, Bohumila, a Dobiášová, Karolína, a Hnilicová, Helena. Násilí na pracovišti ve zdravotnictví v České republice v mezinárodním kontextu. Zdravotnictví v České republice. Praha: Asociace pro rozvoj sociálního lékařství a řízení péče o zdraví. ISSN 1213-6050. 2005, roč. 8, č. 3, s. 116-123.

Čermák, Ivo. Lidská agrese a její souvislosti. 1. vyd. Žďár nad Sázavou: Fakta, 1999. 204 s. ISBN 80-902614-1-8.

Doubek, Pavel. Jak můžeme řešit agitovanost a neklid v ambulantní psychiatrické praxi? Psychiatr. pro Praxi [online].2004, roč. 5, č. 3 [cit.2010-11-11], s. 139-141. Dostupné na WWW:˂http://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2004/03/07.pdf˃. ISSN 1803-5272.

Fromm, Erich. Anatomie lidské destruktivity: můžeme ovlivnit její podstatu a následky? Přel. Bedřich Placák. Praha: Aurora 2007. 514 s. ISBN 978-80-7299-089-4.

Hanušková, Vlasta. Terapie akutního neklidu a agrese. Psychiatr. pro Praxi [online]. 2008, roč. 9, č. 4 [cit. 2010-12-08], s. 168-169. Dostupné na WWW: ˂http://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2008/04/05.pdf˃. ISSN 1803-5272.

Hnilicová, Helena. Násilí na pracovišti ve zdravotnictví. Zdravotnické noviny: orgán ministerstva zdravotnictví a ROH - ústředního výboru Svazu zaměstnanců ve zdravotnictví. Praha, Mladá fronta. ISSN 0044-1996. 2007, roč. 56, č. 46, s. 14-15. 40

Chval, Josef. Nejčastější příčiny neklidu na somatickém oddělení. Psychiatr. pro Praxi [online]. 2008, roč. 9, č. 4 [cit. 2011-01-25], s. 166-168. Dostupné na WWW: ˂http://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2008/04/03.pdf˃. ISSN 1803-5272.

Kafka, Jozef. K otázke skupinového násilia. Psychiatr. pro Praxi [online]. 2002, roč. 3,

č.

1

[cit.

2010-12-07],

s.

6-9.

Dostupné

na

WWW:

˂http://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2002/01/02.pdf˃. ISSN 1803-5272.

Králová, Jaroslava. Agresivní pacient. Praktický lékař: časopis pro další vzdělávání lékařů. Praha : Česká lékařská společnost J.E. Purkyně. ISSN: 0032-6739. 2005, roč. 85, č. 4, s. 230-232.

Lahodová, Miroslava. Problémový nemocný v urologické praxi. Urolog. pro Praxi [online]. 2003, roč. 4, č. 6 [cit. 2011-01-25], s. 244-245. Dostupné na WWW: ˂http://urologiepropraxi.cz/pdfs/uro/2003/06/07.pdf˃. ISSN 1803-5299.

Malá, Eva. Agrese u dětí a adolescentů. Psychiatr. pro Praxi [online]. 2005, roč. 6, č. 1 [cit.

2010-12-6],

s.

7-10.

Dostupné

na

WWW:


Pokorný, Jiří. Neodkladná psychiatrická intervence v přednemocniční neodkladné péči. Interní Med. [online]. 2004, roč. 6, č. 4 [cit. 2010-06-14], s. 175-179. Dostupné na WWW: ˂http://www.internimedicina.cz/pdfs/int/2004/04/03.pdf˃. ISSN 18035256.

Szkanderová, Michaela, a Jarošová, Darja. Výskyt agresivity ve zdravotnických zařízeních. Profese on-line : recenzovaný časopis pro zdravotnické obory [online]. Červenec 2008, roč. 1, č. 1 [cit. 2010-06-16], s. 1-9. Dostupné na WWW: ˂http://profeseonline.upol.cz/vyskyt-agresivity-ve-zdravotnickych-zarizenich/˃. ISSN 1803-4330.

41

Švarc, Jiří. Omezující prostředky v psychiatrii. Psychiatr. pro Praxi [online]. 2008, roč.

9,

č.

5

[cit.

2010-12-07],

s.

243-245.

Dostupné

na

WWW:


Venglářová, Martina, a Mahrová, Gabriela. Komunikace pro zdravotní sestry. 1.vyd. Praha: Grada 2006. 144 s. Edice Sestra. ISBN 80-247-1262-8.

Vevera, Jan, a Jirák, Roman, a Uhrová, Tereza. Možnosti ovlivnění agitovaného a násilného chování v psychiatrické praxi. Psychiatr. pro Praxi [online]. 2007, roč. 8, č. 2

[cit.

2010-12-08],

s.

66-71.

Dostupné

na

WWW:


Vevera, Jan, a Uhrová, Tereza, a Stopka, Pavel. Násilné chování a možnosti jeho ovlivnění I. díl – výskyt, rozdělení a klinické koreláty. Psychiatr. pro Praxi [online]. 2002, roč. 3, č. 5 [cit. 2010-12-07], s. 226-229. Dostupné na WWW: ˂http://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2002/05/08.pdf˃. ISSN 1803-5272.

Vevera, Jan, a Uhrová, Tereza, a Stopka, Pavel. Násilné chování a možnosti jeho ovlivnění II. Díl – neurotransmiterů a farmakoterapie. Psychiatr. pro Praxi [online]. 2002, roč. 3, č. 6 [cit. 2010-12-07], s. 272-276. Dostupné na WWW: ˂http://www.psychiatriepropraxi.cz/pdfs/psy/2002/06/06.pdf˃. ISSN 1803-5272.

Zacharová, Eva. Agresivní pacient v klinické praxi zdravotníků. Interní Med. [online]. 2009,

roč.

11,

č.

10

[cit.

2010-06-18],

s.

471.

Dostupné

na

WWW:

˂http://www.internimedicina.cz/pdfs/int/2009/10/09.pdf˃. ISSN 1803-5256.

Zelman, Marek, a Hollý, Karol, a Bračoková, Helena. Zvládanie akutného psychomotorického nekĺudu a agresivity pacienta. Psychiatr. pro Praxi [online]. 2006, roč.

7,

č.

4

[cit.

2010-12-07],

s.

185-190.

Dostupné

na

WWW:


42

SEZNAM TABULEK

Tab. č. 1 – Rozdělení respondentů dle pracoviště………………………………...…. 26 Tab. č. 2 – Věkové rozložení respondentů……………………………...…………… 27 Tab. č. 3 – Typ slovní agrese……………………………………………………...… 28 Tab. č. 4 – Typ fyzické agrese………………………………………………………. 29 Tab. č. 5 – Verbální a fyzické napadení ze strany pacienta………………………..... 29 Tab. č. 6 – Nejčastější agresor……………………………………………………..... 31 Tab. č. 7 – Příčiny agrese…………………………………………………………..... 33 Tab. č. 8 – Reakce na útok………………………………………………………....... 34 Tab. č. 9 – Omezovací prostředky na oddělení............................................................ 35

43

SEZNAM GRAFŮ

Graf č. 1 – Rozdělení respondentů dle pracoviště………………………………...…. 27 Graf č. 2 – Věkové rozložení respondentů……………………………...…………… 27 Graf č. 3 – Typ slovní agrese……………………………………………………...… 28 Graf č. 4 – Typ fyzické agrese………………………………………………………. 29 Graf č. 5 – Verbální a fyzické napadení ze strany pacienta………………………..... 30 Graf č. 6 – Nejčastější agresor……………………………………………………...... 31 Graf č. 7 – Příčiny agrese…………………………………………………………..... 33 Graf č. 8 – Reakce na útok………………………………………………………....... 35 Graf č. 9 – Omezovací prostředky na oddělení............................................................ 36

44

SEZNAM PŘÍLOH

Příloha č. 1 – Souhlas s povolením výzkumného šetření …………………………… 47 Příloha č. 2 – Ukázka dotazníku …………………………………………………….. 48 Příloha č. 3 – Vyhodnocení výzkumného šetření ...……...………………………….. 53

45

PŘÍLOHY

46

Příloha č. 1 – Souhlas s povolením výzkumného šetření

47

Příloha č. 2 – Ukázka dotazníku Dobrý den, jsem studentka 3. ročníku oboru Všeobecná sestra na Fakultě zdravotnický věd Univerzity Palackého v Olomouci a ráda bych Vás poprosila o vyplnění předloženého dotazníku, který je součástí mé bakalářské práce na téma „Agresivní pacient v ošetřovatelské praxi“. Dotazník je anonymní a výsledky použiji pouze ke zpracování bakalářské práce. Odpovědi prosím označte křížkem, popřípadě doplňte. Děkuji za Vás čas a spolupráci. Věra Kejíková

Informace o Vás: 1. Vás věk: …… 2. Pohlaví o Žena o Muž 3. Délka praxe o 0 – 5 let o 6 – 10 let o 11 – 20 let o 21 a více 4. Na jakém oddělené pracujete: o Psychiatrie o Geriatrie o Neurologie

Vlastní část dotazníku: 5. Setkala jste se někdy s verbální agresí ze strany pacienta: o Ano, pravidelně o Ano, vyjímečně o Ano, pouze jednou o Ne

48

Příloha č. 2 – Ukázka dotazníku

pokračování

6. Pokud ano, s jakým typem? o Nadávky, urážky o Výhružky slovy o Výhružky gesty o Pasivní agrese ( pacient nekomunikoval)

7. S jakým typem fyzické (přímé) agrese ze strany pacienta se setkáváte nejčastěji? o Ničení věcí o Napadnutí zdravotníka o Napadnutí pacientů o Sebepoškozování

8. Byl/a jste po dobu své praxe fyzicky napadena pacientem? o Ano, verbálně (uveďte kolikrát)…….. o Ano, fyzicky (uveďte kolikrát) ……... o Ne

9. Pokud jsem byl/a napaden/a, ohlásil/a jste napadení? o Ano o Ne ( uveďte důvod)…………………………………………………..

10. Jak dlouho trvala následná pracovní neschopnost? o …………………………………………………………………….

11. Pokud u Vás došlo k fyzickému napadení, mělo toto nějaké následky? o ano - uveďte jaké .......... o ne

12. Vyhledala jste po napadení pomoc psychologa? o Ano o Ne (důvod) ………………………………………………………….

49


pokračování

13. Kdo je podle Vás nejčastějším agresorem? o Muž - pacient o Žena - pacient o Rodinní příslušníci pacienta o Návštěvy o Další:……………………………………………………………

14. Jaká byla podle Vás příčina v pacientově agresivním chování? o Nemoc o Bolest o Medikace o Prostředí o Dlouhé čekání o Nespokojenost s jídlem o Neshody s pacienty na pokoji o Pooperační stav o Strach (úzkost) o Nedostatek informací o Jiné:……………………………………………………………………….

15. V kterou denní dobu k napadení došlo? o Ráno od 6 – 9 o Dopoledne 9 – 12 o Kolem poledne 12 – 15 o Odpoledne 15 – 18 o Večer 18 – 21 o V noci 21 – 6

16. Jaká byla vaše bezprostřední reakce na útok? (Můžete uvést více možností) o Strach o Ustoupení o Snaha o vyjednávání – navrhnout řešení o Protiútok (uveďte jaký) – Slovní:…………………………………………….

50


pokračování

Fyzický:…………………………………………... o Aktivní naslouchání o Snažil/a jsem se zjistit záměr pacientova chování o Svedl/a jsem vinu na někoho jiného o Jiné:……………………………………………………………………….......

17. Jak se snažíte vyhrocené situace řešit? (Můžete uvést více možností) o Domluvou o Zavolám lékaře o Zavolám policii o Zavolám ochranku o Křikem o Vyhýbám se kontaktu s agresorem o Útěkem o Jiné: ……………………………………………………

18. Popište časový sled Vámi používaných řešení těchto situací: (Můžete uvést čísla k odpovědím v předchozí otázce nebo popsat vlastními slovy) …………………………………………………………

19. Jaké omezovací prostředky se na vašem oddělení používají? o Léky: (uveďte jaké)………………………………………. o Omezovací pouta o Kurty o Postranice o Samostatný pokoj o Svěrací kazajka o Síťová postel o Jiné:………………………………………………………..

20. Které z nich jste v praxi použil/a? ………………………………………………………………….

51


pokračování

21. Definujte pojem asertivita: ………………………………………………………………….

22. Používáte asertivní jednání v praxi? o Ano, často o Ano, snažím se, ale využívám ji zřídka o Ne, nevím, o co se jedná

52

11.2.2011

Upravit formulář - [ Dot…

52

Přílohaodpovědi č. 3 – Vyhodnocení výzkumného šetření

Souhrn Zobrazit úplné odpovědi Identifikátor N01 N02 N03

N04

N05

N06

N07

N08

N09

N10

N11

N12

N13

N14

N15

N16

N17

N18

N19

Informace o Vás:

Vás věk: -25

Váš věk: 47 34 37

47

23

20

53

23

31

33

23

45

20

33

7

13%

26-35

16

31%

36-50

18

35%

50+

10

19%

37

30

24

38

27

26

27

23

36

36

Pohlaví Muž

4

8%

Žena

48

92%

53

C:/…/Celý dotazník - so…

1/10

11.2.2011


Délka vaší praxe:

0 - 5 let

11

21%

6 - 10 let

12

23%

11 - 20 let

14

27%

21 let a více

15

29%

Psychiatrie

23

44%

8

15%

21

40%

Na jakém oddělené pracujete? Geriatrie Neurologie

Vlastní část dotazníku:

5. Setkala jste se někdy s verbální agresí ze strany pacienta: Ano, pravidelně

31

60%

Ano, vyjímečně

20

38%

Ano, pouze jednou

0

0%

Ne

1

2%

6. Pokud ano, s jakým typem?

54


Nadávky, urážky

43

Výhružky slovy

36

Výhružky gesty

38

Pasivní agrese ( pacient nekomunikoval)

30

2/10

11.2.2011

Upravit formulář - [ Dot… Uživatelé mohli vybrat více než jedno zaškrtávací políčko, takže procento může vzrůst na více než 100 %.

7. S jakým typem fyzické (přímé) agrese ze strany pacienta se setkáváte nejčastěji? Ničení věcí Napadnutí zdravotníka

35

70%

31

62%

6

12%

23

46%

Napadnutí pacientů Sebepoškozování

Uživatelé mohli vybrat více než jedno zaškrtávací políčko, takže procento může vzrůst na více než 100 %.

8. Byl/a jste po dobu své praxe fyzicky napadena pacientem? Ano, fyzicky

35

69%

Ano, verbálně

37

73%

8

16%

Ne


8. Pokud ano, tak uveďte počet Verbálně mnohokrát, fyzicky 3x fyzicky cca 20x ročně 2x

Verbálně 15x,

Verbálně 5x

Verbálně 10x, fyzicky 2x

Fyzicky 5x, slovně 1x

Fyzicky 4x, verbálně nespočetněkrát

Verbálně nesčetněkrát,

Fyzicky 1x

Fyzicky

...

9. Pokud jsem byl/a napaden/a, ohlásil/a jste napadení? Ano

27

52%

Other

25

48%

55


3/10

11.2.2011


10. Jak dlouho trvala následná pracovní neschopnost? žádná nebyla nenechala vystavit, vzala si dovolenou PN

Nebyla

0

Dva týdny

Pracovní neschopnost si Nebyla jsem v PN

Nikd jsem nebyla na

Týden

10. Jak dlouho trvala následná pracovní neschopnost? (zase jsem přidal i otázku s intervaly pro snažší vyhodnocování) Do jednoho týdne 67% 2 Do jednoho měsíce

1

33%

Do tří měsíců

0

0%

Do jednoho roku

0

0%

Více než jeden rok

0

0%


11. Pokud u Vás došlo k fyzickému napadení, mělo toto nějaké následky? Ne

37

71%

Other

15

29%

56


4/10

11.2.2011


12. Vyhledala jste po napadení pomoc psychologa? Ano Other

1

2%

51

98%

13. Kdo je podle Vás nejčastějším agresorem? Muž - pacient

38

75%

Žena - pacientka

25

49%

Rodinní příslušníci pacienta

9

18%

Návštěvy

2

4%

Other

1

2%


14. Jaká byla podle Vás příčina v pacientově agresivním chování? Nemoc

45

88%

Bolest

8

16%

Medikace

3

6%

Prostředí

11

22%

Dlouhé čekání

2

4%

Nespokojenost s jídlem

0

0%

Neshody s pacienty na pokoji

2

4%

Pooperační stav

3

6%

25

49%

Nedostatek informací

2

4%

Other

9

18%

Strach (úzost)

57



5/10

11.2.2011


15. V kterou denní dobu k napadení došlo? Ráno od 6 – 9

7

16%

12

28%

3

7%

Odpoledne 15 – 18

14

33%

Večer 18 – 21

16

37%

V noci 21 – 6

10

23%

Dopoledne 9 – 12 Kolem poledne 12 – 15


16. Jaká byla vaše bezprostřední reakce na útok? (Můžete uvést více možností) Strach

58


Ustoupení

6/10

11.2.2011

Upravit formulář - [ Dot… Snaha o vyjednávání – navrhnout řešení Aktivní naslouchání Snažil/a jsem se zjistit záměr pacientova chování Svedl/a jsem vinu na někoho jiného Protiútok - slovní (detaily napište níže) Protiútok - fyzický (detaily napište níže) Jíné: (detaily napište níže) Other Uživatelé mohli vybrat více než jedno zaškrtávací políčko, tak procento může vzrůst na více než 100 %.

Absolutní četnost Relativní četnost Strach 10 20 Ustoupení 25 51 Snaha o vyjednávání 30 61 Aktivní naslouchání 15 31 Snažit se zjistit záměr pac. 12 24 Svedení viny 0 0 Protiútok slovní 5 10 Protiútok fyzický 5 10 Jiné 1 2 Ostatní 12 24 Celkem 115 233

17. Jak se snažíte vyhrocené situace řešit? (Můžete uvést více možností) Domluvou

43

86%

Zavolám lékaře

46

92%

Zavolám policii

6

12%

26

52%

Křikem

2

4%

Vyhývám se kontaktu s agresorem

6

12%

Útěkem

4

8%

Other

6

12%

Zavolám ochranku


59


7/10

11.2.2011


18. Popište časový sled Vámi používaných řešení těchto situací: Domluvou, Zavolám lékaře, Zavolám ochranku Domluvou, Zavolám lékaře, Zavolám ochranku, Vyhýbám se kontaktu s agresorem, Křikem, Útěkem, Zavolám policii zneškodním, přikurtuji, ohlásím lékařce lékaře, zavolám ochranku

po

Zavolám spolupracovnici,

Domluvou, zavolám lékaře, zavolám ochranku

Domluvou, Zavolám

Domluvou, Zavolám lékaře, Vyhýbám se kontaktu s agresorem, útokem

zklidnit situaci, odpoutat pozornost útěk

Domluvou, Zavolám lékaře

Domluvou, zavolám lékaře

Domluva - přivolání křikem, zavolání lékaře Domluvou, zavolám lékaře

mluvit,

Domluva, přivolám lékaře,

Domluvou, zavolám lékaře

1) Kliené chování,

...

19. Jaké omezovací prostředky se na vašem oddělení používají? Léky: (uveďte jaké)

37

71%

Omezovací pouta

12

23%

Kurty

39

75%

Postranice

36

69%

Samostatný pokoj

14

27%

Svěrací kazajka

0

0%

Síťová postel

6

12%

41

79%

Other


20. Které z nich jste v praxi použil/a?

60


Léky

33

69%

Omezovací pouta

11

23%

Kurty

37

77%

Postranice

35

73%

Samostatný pokoj

15

31%

8/10

11.2.2011

Upravit formulář - [ Dot… Svěrací kazajka

5

10%

Síťová postel

16

33%

Other

22

46%


21. Definujte pojem asertivita: Aktivní, cílevědomá, sebevědomá

---

Umět se prosadit, vyjádřít svůj názor, nebát se vyjádřit svůj názor

klid, poslouchat pacienta, při komunikaci si zjistit příčinu problému které nevyvolává negativní reakce chování

správné chování

úsudky

Zůstat nad věcí

prosadit svůj vlastní názor

Klidný přístup

Jednání vůči okolí - takové, jaké by mělo být Chápavost, vstřícnost

přiměřené jednání Sebeúcta

-

Aktivní naslouchání

Zachovat Chování,

Tolerantní, vstřícné

klidné jednání,, udržení mezí, neovlivňovat své Otevřeně projevuje svoje názory

Projevení schopnost

Nikdo nesmí ohrožovat moje práva, ohrozit sebevědomí

Nenásilně

...

21. Správně? Ano

23

44%

Ne

22

42%

61


9/10

11.2.2011


22. Používáte asertivní jednání v praxi?

Ano, často

30

58%

Ano, snažím se, ale využívám ji zřídka

15

29%

2

4%

Ne, nevím, o co se jedná

Počet odpovědí za den

62


10/10

Agresivní pacient v ošetřovatelské praxi

Recommend Documents