NOČNÍ PACIENT
Praha 2015
Jan Cimický: Noční pacient Vydání první Copyright © 2015 Jan Cimický All rights reserved Vydalo nakladatelství Baronet a.s., Květnového vítězství 332/31, Praha 4 www.baronet.cz v roce 2015 jako svou 1965. publikaci Odpovědná redaktorka Stanislava Moravcová Korektorka Zdeňka Grigarová Ilustrace na přebalu © 2015 Emil Křižka Přebal a vazba © 2015 Ricardo a Baronet Sazba a grafická úprava Ricardo, Sázavská 19, Praha 2 Tisk: EUROPRINT a.s. Veškerá práva vyhrazena. Tato kniha ani jakákoli její část nesmí být přetiskována, kopírována či jiným způsobem rozšiřována bez výslovného povolení. Název a logo BARONET® jsou ochranné známky zapsané Úřadem průmyslového vlastnictví pod čísly zápisu 216133 a 216134. ISBN 978-80-269-0225-6 BARONET Praha 2015
Jan Cimický
NOČNÍ PACIENT
Poznámka Děj knihy i veškeré postavy jsou smyšlené a podobnost se skutečnými osobami je čistě náhodná.
1
P
ršelo mezi padajícími vločkami sněhu a rozblácená beztvará hmota na ulici ihned tála. Obrovské záludné kaluže špinavé hutné tekutiny se rozstřikovaly až na chodník a stěrače v plné pohotovosti ani nestačily dokonale očišťovat přední skla projíždějících automobilů. Zablácené reflektory stěží prosvěcovaly nános a zářily jen velmi tlumeně. Všední zimní podvečer v hlavním městě. Spěchající, zachumlané postavy nejkratší cestou směřují z práce domů, navlhlé a rozmrzelé. Město pokryla nevlídná šeď, kterou ani blikající neonové světlo nemohlo rozveselit. Večer, v němž se nejpříjemněji sedí doma, v teple suchého pokoje. Posádka pohotovostního vozu místní policie nastoupila na noční úderem šesté. Za volantem strážmistr Bušek a vedle něho o něco starší nadstrážmistr Chvojka. Snad to bylo tím protivným počasím, ale ani jeden, ani druhý neměli moc dobrou náladu. Byli už vcelku sehraná dvojice. V práci jim od prvního okamžiku – nastoupili do služebního poměru ve stejný den – říkali Laurel a Hardy. Jeden byl hubený, vytáhlý, s poněkud smutně nasazenou mimikou v obličeji, 9
zkrátka Laurel, druhý byl zase kulaťoučký, růžolící, dobrácky vypadající tlouštík. Není divu, že mu začali říkat Hardy. Doposud spolu tihle dva nikdy v partě nepracovali, ale protože nastaly komplikace, viróza sklátila část mužstva, muselo se improvizovat. A tak se stalo, že se Laurel a Hardy ocitli vedle sebe v jednom autě a vyjížděli v této sestavě poprvé. Nedalo se nic dělat: plískanice a vytrvalý chlad i v posádkách vozů udělaly své, téměř jedna třetina místních strážníků ležela s teplotou a kašlem v posteli a další, pokud neměli horečku, nachlazení přecházeli, zaskakovali za ty, co na tom byli o něco hůře. Za každou cenu se snažili dodržet bezpečnostní režim, který měla místní policie za úkol především, a tak se každý den dávali dohromady ti zdraví, aby nějaká sestava mohla vyjet do terénu. Rajon byl dost velký a pro jednu posádku to znamenalo vyrazit hned a ničím se nezdržovat. Stručné pokyny na cestu, plán obvyklé trasy a vůz vyjíždí. „Tak nejdřív na sídliště!“ Strážmistr Chvojka, jinak Laurel, kontroluje pokyny a mimoděk sleduje čas na hodinkách. „To máme co dělat, sakra,“ bručí o něco mladší a služebně o stupínek nižší šarže, jinak Hardy, právě kolega za volantem, a rozkašle se. Záchvat bronchitického dráždění ne a ne zastavit. „Zatracený počasí! Nejradši bych se viděl taky v posteli!“ Chvojka mlčí. I jeho trochu škrábe v krku, nic víc. Má na to svůj recept, mentolové bonbony. A navečer před spaním pořádný, silný a horký lipový čaj s rumem a medem, dva acylpyriny, vlézt si do horké vany, co tělo snese. Pak zalehnout, přikrýt se peřinou a po10
řádně se vypotit, aby všechno škodlivé odešlo. Tenhle recept po babičce kupodivu téměř vždycky zabral. „Šel bych k doktorovi, ale nikdy nemám horečku,“ pokračoval strážmistr Bušek za volantem, aniž by přestal soustředěně sledovat trasu před služebním vozem. Protože kolega jen zasmušile mlčí, snaží se mimoděk překlenout ticho. „Co takhle zastavit u motorestu a dát si kafe? Vždyť je to skoro na cestě, ne? Uděláme si malou čtvrthodinku pauzu. Co říkáš?“ V takové plískanici je uvnitř mnohem příjemněji. Vlezlá a protivná zima roztřásá, i když se v autě topí. Ostatně, taky by byl raději doma. Oženil se před rokem, manželka čerstvě porodila kluka a on se od té doby moc nevyspal. Navíc pokaždé, když šel do práce a manželku nechával doma, měl nějaký svíravý pocit napětí i smutku, jakéhosi provinění, že všechno leží na ní, a těžko jej překonával. Možná i trochu žárlil, anebo spíš toužil být jí nablízku. I v tuto chvíli ho zahltil podivný prožitek smutku, možná to byla jen prchavá úzkost, ale tak nepříjemná, že raději přestal mluvit. „Až projedeme první úsek, jo?“ řekl jeho kolega po chvilce. Autem se rozhostilo ticho, vůz se dál pozvolna sunul po vytčené trase mezi panelovými sídlištními krabicemi. Barevně rozsvícená okna tu a tam zářila, rozhozená v nepravidelné mozaice stejných monotónních fasád. Pestře svítící okna působila spíše teskně. Z plných autobusů se na každé zastávce vylila masa lidí, zástup, který se rychle dělil na menší proudy podle vchodů vysokopodlažních domů. Najednou se rozpípala vysílačka, k čemuž došlo tak nečekaně, že sebou trhli. 11
„Příjem,“ hlásil Chvojka. „Čtverec B6, velké parkoviště, volali teď, že tam máme podezřelou skupinku mladíků, motají se kolem zaparkovaných auťáků. Proveďte kontrolu. Potvrďte příjem!“ „Potvrzuji příjem. Jedeme na místo. Konec.“ Auto se rychle zahryzlo do děravé vozovky, akcelerace hvízdala a do všech stran se s ubíhajícími metry prudce rozstřikovaly dávky břečky ze sněhu, vody a soli. Obchodní středisko, služby, kulturní dům. U posledního bloku, těsně u lesa, je tmavé, stále ještě neosvětlené parkoviště, na němž stojí auta ve čtyřech souřadných pásech. „Najeď shora, odřízneme jim cestu k lesu!“ řekl nadstrážmistr Chvojka a snažil se s očima upřenýma kamsi dopředu proniknout pohledem hustou tmu. Pokoušel se zaregistrovat každé podezřelé hnutí, kdyby bylo potřeba zasáhnout. „Najedu přímo proti paneláku!“ Projíždějí pomalu, jen s obrysovými světly, co nejnenápadněji. „Támhle!“ zazní téměř vítězoslavně a jejich vůz se dává do pohybu směrem ke konci parkoviště, kde se vedle odstavené dvanáctsettrojky mihly dva stíny, poněkud přikrčené, jako by se chtěly před nečekanou návštěvou schovat. „Dálková světla,“ komentuje si Bušek pro sebe. Oba dva už myslí intenzivně na další okamžiky. Dlouhý proud světla protne prostor a v kuželu se objeví ne dvě, ale hned tři osoby, které utíkají stejným směrem, ke skladu s materiálem, ohrazenému vlnitým plechem. Zbyl tu zřejmě po stavařích a ještě chvíli potrvá, než zmizí a uvolní místo, možná nějaké jiné stavbě, možná trávníku nebo dětskému hřišti. Zatím 12
tu však naštěstí byl a přímo ideálně zahradil prchajícím cestu. Už bliká i majáček modravého světla, auto se rozjíždí kupředu, ještě rychleji, v zatáčce mezi dvěma řadami odstavených aut skřípají brzdy. Tmavé stíny postav křižují cestu a až těsně před plechovým plotem se zastavují, jako chycená zvířata. Překonat poslední a jedinou překážku jim už nezbyl čas. „Stůjte, ruce nahoru!“ Modravý majáček metá výstražné blesky do všech stran. A téměř jako ve filmové krimi se z obou předních dveří vyřítí dva strážníci. Trojice před nimi, u plechové ohrady, nemá šanci, tři páry rukou se pomalu zvedají. „Co je? Co se stalo?“ Prostřední se snaží vypadat suverénně. „Proč jste utíkali?“ „To se snad nesmí?“ „Na vašem místě bych odpovídal opatrně,“ radí strážmistr Bušek a je znát, že má vztek. Typ mladého muže ve vypasovaných džínách a v černé kožené bundičce ho přímo vyprovokoval. „Co jste dělali u té dvanáctsettrojky?“ Ostatní mlčí a pokukují po prostředním. Očividně jim poklesla odvaha. „Tak se spolu půjdeme podívat.“ Skupinka se neochotně pohne a míří tmavým parkovištěm zpátky. Těsně u auta se ovšem ten prostřední opět rozběhne. Je to však jen okamžik. Chvojka nasadí zbylé dvojici pouta, a to rozhodne. Bušek, přece jen malinko mladší a bojovněji naladěný, se rozběhne za prchajícím. „Stůj!“ volá za ním. Postava však pádí dál, spíše ještě zrychluje. „Stůj, nebo použiju zbraň!“ 13
Ani teď se prchající nezastaví. Ztichlým sídlištěm třeskne výstřel. A zasviští vzduchem nad hlavou. Teprve nyní se mladý muž zastaví a otočí. Když k němu Bušek doběhne, jen mlčky nastaví ruce. „No jo, tak já už jdu. Stejně to byla blbost. Ti dva pitomci by to nakonec určitě všechno shodili, že jo!“ Otráveně a jaksi samozřejmě, jako beránek, přijme pouta. Mlčky dojdou až k policejnímu vozu. „Co jste tu dělali?“ Dva jen zarputile mlčí, není to silou vůle, spíše strachem z toho, co bude. Prostřední, nesporně jejich šéf a hrdina, se jen ušklíbne. „Se ví, že když do něčeho lezu s takovejma magorama…“ „Co jste tu dělali?“ opakuje Bušek netrpělivě. „Asi jsme trhali fialky!“ Prostřední zase našel svou ironii a sebejistotu, díval se na oba policisty posměšně a otráveně. Právě v tuhle chvíli měl Bušek nesmírnou a snad žíznivou chuť mu jednu vrazit, jednu pořádnou a dobře mířenou. Kdyby nebyl v uniformě, kdyby to bylo někde jinde, třeba v hospodě na zábavě… Ale teď musí svůj vztek utlumit. A je sám překvapen, jak mu to jde. „Tak si na ně půjdeme posvítit, ne? Budou se líp sbírat!“ A důrazně popostrčí mladíka směrem kupředu, takže suverén malinko zavrávorá. Asi i na něho platilo, že ucítil převahu. Už beze slova, bez zbytečných komplikací, dojdou k pootevřené dvanáctsettrojce. Vzadu, jen tak pohozené v úložném prostoru, leží tři rezervní kola, radiální pneumatiky, dva magnetofony, přehrávač a jedno utržené autorádio a dvě navigace. „Koukám, že nám to tu rozkvetlo jako na palouku,“ konstatuje Chvojka se zadostiučiněním a rozhlíží se 14
kolem. Baterka uzounkým pramínkem světla pátravě přejíždí po sousedních autech. Bleděmodrá citroënka v téže řadě má vylomený pojistný kryt, který spadl na zem, připomíná lehkého, bezzubého žraloka s pootevřenou tlamou. O kus dál jsou vypáčená dvířka u krémového peugeotu a přetrhané dráty pod palubní deskou svědčí o tom, že odtud někdo vytrhl autorádio. „Takže to všechno pojedeme sepsat!“ A služební vůz strážníků se třemi zlodějíčky míří na nejbližší sídlištní oddělení policie, kam je jako vzácný náklad předají „stáťákům“. „Snad už máme pro dnešek vyčerpáno,“ usoudil nadstrážmistr Chvojka, „a teď by mohl být až do rána klid.“ „Stejně by mě zajímalo, kolik toho mají opravdu na svědomí,“ prohlásil zamyšleně Bušek a opět nastartoval. Motor se chytil až na třetí pokus a jakoby s chrapotem se opět rozběhl. „To uvidíme zítra ve svodce. Já si myslím, že nebudou jen tak obyčejní a náhodní zlodějíčci. Všiml sis, jak měli vybavený auto? A kryli si s ním záda, aby je nikdo neviděl, zatímco pracovali… Neměli to špatně vymyšlený a podle mě jim to asi dlouho vycházelo. Rozhodně to žádní začátečníci nebyli!“ Sníh s deštěm se v centru městských ulic hromadil v beztvaré břečce, rozstřikující se za každým autem. Protijedoucí velká nákladní auta odhazovala bláto tak mohutně, že notný příval zahlcoval přední skla a ani stěrače, spuštěné na nejvyšší obrátky, chvílemi nestačily otírat neprůhlednou hmotu, aby řidič viděl aspoň na pár kroků před vůz. Sledování provozu vpředu i vzadu vyžadovalo stále upřenější pozornost, takže i při pomalé jízdě zbývalo všechno ostatní na Chvojkovi. 15
Jízda středem města byla únavná a nepříjemná. Zablácené přední reflektory aut v protisměru navíc lomily světlo nepředvídatelným způsobem a jejich ostré paprsky oslňovaly, takže mimoděk oba, Chvojka i Bušek, přivírali oči. „Mě už z toho začíná bolet palice,“ bručel Chvojka. „Taky bych si dal radši dvacet,“ přisvědčil Bušek, „kolik je vůbec hodin?“ Kolega mrkl na zápěstí. „Teprve půlnoc.“ Autem se opět rozhostilo ticho. I prořídlý noční provoz ubýval, jen sem tam je míjely poslední autobusy a ojedinělé taxíky, dopravující na periferii opozdilce. „Musíme si dát kafe,“ vrátil se k původní myšlence strážmistr Chvojka, „jinak úplně zdřevěním. Zastavíme se na pět minutiček v motorestu, co?“ Volant se bezděky stočil na malé parkoviště. Uvnitř motorestu se svítilo. „Jen klid, mají otevřeno do jedné po půlnoci, znám to tady.“ Motorest POHODA měl nevalnou pověst, scházeli se tam jako na trefpunktu malí i větší zlodějíčci a kšeftovalo se tu s drogami ve velkém. Zastavovaly tady i kamiony a jejich šoféři hledali zpestření po dlouhé a únavné cestě zčásti u výherních automatů, zčásti se rozhlíželi po chvilkovém dámském rozptýlení, a vždycky tu bylo na výběr. Blondýnky i brunetky, štíhlé i boubelky… Už na dálku oznamoval velký billboard, že motorest poskytuje motoristům své služby od pěti ráno do jedné po půlnoci a že jsou tu i v pozdní hodinu stále k dispozici teplá jídla. Menší a zablácená vývěska ještě diskrétně upřesňovala, že tady najde každý pohodu a klid na odpočinek před další cestou. Jen malý úsek, který museli oba příslušníci proběh16
nout čvachtavě rozmoklým sněhem se záhadně nepřehlednými kalužinami, jejichž hloubku nešlo předem odhadnout, znamenal zvýšené riziko. „K sakru,“ klel nahlas Bušek, který ke své smůle vykročil právě do jedné z nich a ucítil v polobotce nepříjemnou studící vlhkost. Uvnitř však bylo příjemně vytopeno a vlídno. V místnosti seděl jediný host, číšník se opíral o výčepní pult, jinak nebyla ve výčepu živá duše. Zívající číšník četl noviny a jen trochu pozvedl oči, aby se zeptal koutkem úst: „Copak si dáte?“ „Dvakrát preso s mlékem,“ vyhrkl Bušek a usedl k oknu. Když poodhrnul záclonu, viděl na opuštěné policejní auto, stojící smutně uprostřed nečasu. „Nebo ne, dejte mi raději turka!“ „Jak si pánové přejou… jednou turek a jednou co?“ „No… taky turka…,“ přidal se Chvojka. Syrová vlhkost zvenčí sem nedoléhala, zdálo se, že příjemná pohoda vyhřátého motorestu v krátkosti vytěsní únavu a nahradí ji pocitem uvolnění, záludným a nebezpečným stavem blažené letargie. „Tady je to kafe.“ Číšník postavil na stůl před ně dvě kávy, přidal cukr a vyinkasoval, pak se úsporným krokem vrátil za výčepní pult ke svým novinám. Pozdní, jediný návštěvník, který asi vypil víc, než snesl, vrávoravě povstal a tápavě zamířil k věšáku, odkud se marně pokoušel vzít kabát. Moc mu to nešlo, snažil se setřepat jej za rukáv, pak zase zkoušel proniknout z druhé strany a všechno to připomínalo starou němou filmovou grotesku. Souboj člověka s hmotou. Bušek i Chvojka ho sledovali jaksi nezúčastněně, s úsměvem, s nadhledem střízlivého. „Doufám, že si venku nesedne za volant…“ Když za podroušeným mužíkem zaklaply dveře, 17
ještě chvíli ho sledovali, jak křižuje parkoviště, vrací se krok sem, krok tam a nakonec zmizel ve tmě, někde při kraji silnice. „Nemysli si, že až ten tvůj svišť vyroste, bude zase všechno jako dřív,“ prohlásil Chvojka zamyšleně, „problémy budou pořád. A baba doma na tebe bude permanentně naštvaná, protože jsi pořád v práci a nic doma nepomůžeš a že všechno leží na ní… no, poznáš to. Dobře už bylo, chlapče!“ Chvojka mávl rukou a opět upadl do předchozí zasmušilosti. Seděli už jen chvíli. Ručička hodin pomalu směřovala k zavírací hodině. Bušek dopil první, ač si nedočkavým hltáním trochu opařil jazyk. Chvojka se mračil, asi o něčem přemýšlel, a stále zaujatě míchal obsah hrnku a usrkával po lžičkách. „Jedem?“ Odhodlané, ale nepříliš radostné přikývnutí. Z tepla se špatně odchází do nevlídného marastu. Vločky rozmoklého sněhu se rozplesknou v obličeji při prvním závanu větru, studené přivítání. A zase nastartovat a vyjet. Křižují po uličkách a silnicích předměstí dobrou hodinu. Sídlištní krabice se pomalu vytratily a postupně se změnily v malé domky se zahrádkami, nízké ploty, lemované holými stromy se vzpaženými větvemi. Jen výjimečně některé okno ještě svítilo. V autě se nějak nápadně ochladilo. Začalo mrznout a vločky sněhu již netály, nýbrž poletovaly jako velice lehké chmýří babího léta, snášely se na zem a stále více se všechno v okolí bělalo, chodníky, cesty i ulice na předměstí pozvolna pokrýval nízký bělostný koberec, v němž jediné stopy zanechávaly pneumatiky projíždějících vozů. 18
„Začíná to klouzat, měly by vyjet sypače, nebo bude ráno zase dopravní kalamita.“ „Mám podat hlášení?“ „Jo, zavolej.“ Všude je docela bílo. Domky se zvolna vytrácejí, mezery a proluky mezi nimi jsou stále častější. Vyjíždějí za město, do polí, ještě před několika lety tu byly jen vesničky za městem, dnes patří administrativně k němu, ale pole a stromořadí podél vymletých asfaltek zůstaly stejné. Bělostný koberec na polích jen občas porušuje hnědý hrbolek hlíny. Auto se dál hrouží do tmy, zakusuje se do noci. Ze zatažené, těžké oblohy se sypou vločky jak z roztržené peřiny a viditelnost se ještě o poznání zmenšuje. Bušek za volantem se mračí. „Jestli bude takhle sněžit do rána, můžou zejtra děti sáňkovat. Stejně si v poslední době moc zimu ne užily! My jsme jako kluci jezdili na bobech po takový děsně prudký louce…“ Bílou plochu, která se velkolepě prostírala téměř všude, najednou něco narušilo. Něco, co tam asi nepatřilo. Pohled ponořený do krajiny za skly vozu něco upozorňovalo, přitahovalo. „Zastav.“ „Co se děje?“ „Mám pocit, jako by tam někdo ležel. Couvni.“ „A kde vlastně?“ „Támhle napravo, kousek od silnice, v poli…“ Zastavili při krajnici a Bušek pro jistotu zapnul maják, který modravě probleskoval krajinou a vrhal podivné světlo, dramaticky odstíněné, odrážející se v krystalcích napadaného sněhu. „No jo, někdo tam leží. To bude asi nějaký místní opilec. Určitě se v hospodě sťal a teď ho nohy nedo19
nesly domů. Možná tam ani netrefí,“ hádal Chvojka. Moc se mu do marastu nechtělo. V autě bylo přece jen příjemněji. „Ale nechat ho tu přece nemůžeme! Pojď se aspoň podívat!“ „Víš, co mě teď napadá? Jestli to třeba není ten maník z motorestu! Posviť tam pořádně!“ Bušek vzal z přihrádky v palubní desce baterku, zatímco Chvojka vystoupil, opřel se o karoserii a podupával na místě. V polobotkách mu moc teplo nebylo. Ostrý paprsek světla z baterky prořízl pološero. Asi tři čtyři metry za strouhou, v bílém koberci pole, ležel člověk. Byl na první pohled starší než ten z motorestu. „Posviť vedle! Co je to?“ Něco, nějaká skvrna se rozpíjela v bělostném sněhu a po kapkách vsáknutá, pokračovala stopou až k silnici. Zdálo se, že je to krev. „Opatrně!“ konstatoval Bušek, i když vlastně ani on, ani jeho kolega neměli tušení, o co půjde. Nakročili pomalu a tápavě, protože pod sněhem, skrývajícím každou nerovnost, nemohli ani odhadnout rozbahněný terén, kluzké kameny a zapadané výmoly. I tak nabírali s každým krokem do nízkých polobotek po okrajích ledový, ihned tající sníh. „Sakra,“ zabořil se Chvojka a na boty se mu nalepila pořádná hrouda hlíny, že jen ztěžka pozvedal nohu, „to bude v autě pěknej sajrajt!“ Konečně se sklonili nad ležící postavou. Muži, který tu ležel jen ve starých štruksových kalhotách a zašpiněném, zakrváceném saku, mohlo být klidně pětasedmdesát. Obličej měl také zkrvavený, samý šrám, a jen obtížně dýchal, již téměř neznatelně. „No tys tomu dal člověče,“ poznamenal Chvojka rozpačitě, „takhle se zřídit!“ 20
