Pražské oslavy Schillerova výročí 1859: barometr loajalit?

Loajalita_1-356_Sestava 1 28.1.16 9:16 Stránka 253

PRAŽSKÉ OSLAVY SCHILLEROVA VÝROČÍ 1859 (253)

Pražské oslavy Schillerova výročí 1859: barometr loajalit?

ALeNA šIMůNKoVá Oslavy Schillerova výročí roku 1859 nejsou událostí, která by přitahovala pozornost českých historiků. Většina badatelů se zpravidla rychle přesune od letních porážek rakouských armád v Itálii k přelomovému roku 1860, přestože rok 1859 a zejména Schillerovo jubileum nabízí zajímavý pohled na dramatickou předehru k událostem následujících let. Při srovnávání průběhu oslav v německých zemích a ve Vídni s oslavami v Praze se ukazuje, že pražská verze Schillerových oslav byla od svého počátku předmětem neobvyklých sporů a kontroverzí. Protesty, které je provázely, způsobily značný rozruch nejen v tisku, ale také upoutaly pozornost vídeňských úřadů. Bližší pohled na Schillerovo výročí nám tak umožňuje ukázat, do jaké míry se symbolické a rétorické elementy, spojené s pražskými oslavami Schillera, staly příležitostí k vyjádření protichůdných postojů a loajalit. Nahlížíme-li události roku 1859 v kontextu vývoje v německých zemích po revoluci z roku 1848, je zřejmé, že Schillerovo výročí nemohlo připadnout na dramatičtější rok. Pro mnohé německé liberály oživovalo výročí Schillerova narození zmařené naděje Frankfurtského parlamentu. Po deseti letech zklamání představovaly Schillerovy oslavy příležitost symbolicky vyjádřit víru ve větší demokratizaci a v jednotící sílu německé kultury.1 Všechna významnější německá města se chystala uctít výročí velkého německého klasika. Ani Vídeň, s ohledem na své politické ambice, nemohla zůstat pozadu.2 Komentář otištěný 1 Většina německých historiků vyzvedává klíčový význam Schillerových oslav 1859 pro německé liberální a národní hnutí, které konzervativní politika zklamala. THOMAS NIPPERDEy, Germany from Napoleon to Bismark 1800–1866, Princeton 1996, s. 478, 642–643; PETER UWE HOHENDAL, Building a National Literature, Ithaca – London 1989, s. 179; HAGEN SCHULZE, e Course of German Nationalism, Cambridge – New york 1991, s. 82–84. 2 THORSTEN LOGGE, Zur medialen Konstruktion des Nationalen: die Schillerfeiern 1859 in Europa und Nordamerika, Göttingen 2014, s. 88 a 105. – „Nová éra“ hnutí za německou


(254) ALENA ŠIMŮNKOVÁ

v Die Presse vyjádřil ideovou spřízněnost slovy: „Pro nás Rakušany oslava na počest Schillera by měla mít velice zvláštní význam. Shoduje se nejen s prvním uvolněním našeho veřejného života, nýbrž nám také nabízí příležitost ukázat, rozhodujícím způsobem ukázat, že i my se cítíme silným, od Německa neoddělitelným členem a že i my si uchováváme navzdory všemu a všem vřelé srdce, schopné nadšení pro ideální cíle.“3 I když je zřejmé, že mnozí německy mluvící Rakušané věřili, že svými finančními příspěvky Schillerově nadaci dokazují svou sounáležitost s Německem, v nadšení Vídeňanů pro Schillerovo výročí rezonovala nejen jejich představa o přirozené převaze německého jazyka a kultury, ale také jejich naděje na politické uvolnění poměrů v habsburské říši. Reakce na Schillerovy oslavy však nebyly vždy jednoznačně pozitivní. Zjevným problémem bylo právě spojování Schillera s německou jazykovou kulturou.4 Schiller byl v listopadu 1859 podstatně méně oslavován jako významný autor velkých děl, protože bylo prvořadé to, co jeho osobnost personifikovala. Evelyn Zieglerová ve své analýze rétorických aspektů německých projevů na Schillerových festivalech ukazuje, že bez ohledu na téma drtivá většina řečníků přetvářela Schillera a prezentovala ho jako „vzor lingvistické jednoty, čistoty a vznešenosti.“5 Oblíbený německý spisovatel, na jehož díle celá generace českých intelektuálů testovala flexibilitu českého jazyka, byl v roce 1859 viděn tak paradoxně ve zcela jiném světle. Takto kanonizovaný Schiller, transformovaný v hlasatele německé kulturní jednoty, nemohl proto být v Čechách přijímán se stejným entuziasmem. Přesto se při zběžném pohledu do soudobého tisku zdá, že pražská oslava Schillerova výročí byla dlouho anticipovanou událostí. Zprávy o blížícím se výročí se objevovaly v pražském německém tisku již od března. Během podzimních měsíců se mediální kampaň dále stupňovala. Stránky pražských novin se plnily články glorifikujícími Schillera a informacemi o připravovaných oslavách nejen v Německu, ale i v Londýně, Paříži, Bruselu, a vytvářely jednotu se dotkla Rakouska ve své podstatě. Požehnání vídeňských Schillerových oslav císařem Františkem Josefem je proto třeba vidět v souvislostech otřesených nadějí rakouského dvora na udržení politického vlivu v Německém spolku. Srov. JIŘÍ KOŘALKA, Idea a realita rakouského státu v době tvůrčí činnosti Boženy Němcové, in: MILAN HORKÝ – ROMAN HORKÝ (edd.), Božena Němcová – život – dílo – doba, Česká Skalice 2006, s 97–99; OTTO URBAN, František Josef I., Praha 1991, s. 98–99. 3 Schillerfeier in Wien, Die Presse XII, 1859, č. 290, 10. 11., s. 1. 4 RAINER NOLTENIUS, Dichterfeiern in Deutschland: Rezeptionsgeschichte als Sozialgeschichte am Beispiel der Schiller- und Freiligrath-Feiern, München 1984, s. 87. 5 EVELyN ZIEGLER, Language Nationalism in the Schiller Commemoration: Addresses of 1859, in: NILS LANGER – WINIFRED DAVIES (edd.), Linguistic Purism in Germanic Languages, Berlin – New york 2005, s. 125–139. Zieglerová ukazuje, že 91 % řečníků promítalo do svých projevů představy o budoucnosti Německa a zobrazovalo Schillera jako personifikaci německého jazykového národa.



tak dojem, že ani Rakousko nemůže zůstat stranou. V září 1859 si Prager Morgenpost stěžoval, že „je politováníhodné“, aby v době, kdy se celý vzdělaný svět chystá k oslavám Schillerova výročí, bylo vůbec „možné ignorovat stoleté narození toho velkého muže.“6 Proto zpráva, že nejen Vídeňané, ale také Pražané budou konečně moci důstojně oslavit Schillerovo výročí, byla plná optimismu a očekávání.7 Na rozdíl od Vídně však pražský přípravný výbor zaslal svou žádost k povolení oslav teprve 1. listopadu a doufal, že byrokratický proces proběhne bez problémů.8 V zásadě plánovaný třídenní program neobsahoval nic neobvyklého, neboť všechny festivalové prvky včetně divadelního představení, hudební akademie, slavnostního banketu, věnčení Schillerovy bysty i slavnostní průvod s pochodněmi nevybočovaly z řady rituálních elementů typických pro podobné festivalové programy. Vídeň byla podstatně pompéznější ve svých oslavách, jež trvaly celý týden a kromě „officiálního programu“ zahrnovaly velké množství menších oslavných akcí různých spolků a korporací.9 Úřední akta však ukazují, že pražské úřady si nebyly zcela jisty, zda v Praze proběhnou oslavy hladce. Od počátku se snažily udržet všechny plánované akce v omezených dimenzích.10 Byly by evidentně daly přednost, kdyby výbor uvažoval o oslavách v uzavřených prostorách pro omezený počet účastníků. Pochodňový průvod nepříjemně expandoval oslavy na veřejnost a vyžadoval, jak policejní ředitel Anton Päumann připomínal, zvýšená bezpečnostní opatření. Česky psaná výzva k bojkotu oslav, která se objevila v Karolinu v předvečer oslav, rozhodně policejnímu řediteli na klidu nepřidala.11 Opakovaně připomínal předsedovi organizačního výboru rektoru Augustu Emanueli Reussovi, že je osobně zodpovědný za klid a pořádek během oslav. Když byli studenti přistiženi, že obcházeli majitele domů podél trasy průvodu, aby za6

Prager Morgenpost II, 1859, č. 247, 6. 9., s. 2. O chystaných pražských oslavách shodně referovaly Bohemia (XXXII, 1859, č. 254, 27. 10., s. 884), Tagesbote aus Böhmen (VIII, 1859, č. 299, 27. 10., s. 3) a Lumír (IX, 1859, č. 43, 27. 10., s. 1027). 8 Vídeňská iniciativa k pořádání Schillerova festivalu začala o 10 dnů dříve než pražská. Srov. LOGGE (pozn. 2), s. 87. Je také možné, že hladké a rychlé povolení oslav v Praze souviselo s obavami vídeňských úřadů, že zprávy o vídeňském Schillerfeier „zvědavost veřejnosti také v provinciích podnítí“ a povedou k masovým poutím do Vídně. Národní Archiv (dále NA), Policejní presidium 1858–62, karton 353, fasc. K/6/3, dopis šéfa nejvyššího policejního úřadu Johanna Franze Kempena Päumannovi datovaný ve Vídni 3. listopadu 1859. 9 LOGGE (pozn. 2), s. 94–95. 10 NOLTENIUS (pozn. 4), s. 77. Noltenius ukazuje, že v mnoha německých městech se státní úřady pokoušely limitovat rozsah oslav ve snaze udržet si kontrolu nad jejich průběhem. 11 NA, České místodržitelství Praha – prezídium (dále PM) 1858–62, karton 353, K/6/3, dokument č. j. 3365/PP z 13. listopadu 1859. 7



jistili slavnostní osvětlení oken, sám místodržitel Karl Mecséry varoval výbor, že taková iniciativa náleží pouze jeho členům.12 Ačkoliv všechny plány i obsah připravovaných projevů musely být schváleny příslušnými úřady, zodpovědnost za hladký průběh příprav i vlastních oslav evidentně ležela na bedrech pořadatelů. Proto bylo nezbytné, aby festivalový výbor svým složením poskytoval jistou záruku solidnosti a loajality. Vedle zástupců univerzity byli ve výboru zastoupeni předseda a místopředseda obecního zastupitelstva, redaktoři místních listů, německy píšící spisovatelé jako Alfred Meißner a Karl Egon Ebert a zástupci kupeckého kasina; jinými slovy Pražané s majetkem a vzděláním, kteří měli zájem a schopnost oslavy organizovat, propagovat a také financovat. Podle Rainera Noltenia taková převaha spisovatelů, umělců, vědců a pedagogů v přípravném výboru nebyla výjimečná a reflektovala vyzvedávání duchovních a morálních kvalit Schillerova díla.13 Přesto je absence zástupců Měšťanské besedy a českých osobností a literátů na pořádání oslav pozoruhodná.14 Nikdo z členů Měšťanské besedy nebyl přizván do výboru a s výjimkou Václava Vladivoje Tomka a Jana Evangelisty Purkyněho nebyli ani pozváni k účasti na oslavách.15 Je sice otázkou, zda by drobní podnikatelé, sládci a řemeslníci, kteří tvořili jádro Měšťanské besedy, byli ochotni podílet se na Schillerových oslavách, respektive zda by byli ochotni nést finanční náklady spojené s účastí. Jisté však je, že se s nimi v zásadě na takových exkluzivních schillerovských akcích, jako byl banket nebo účast v průvodu, nepočítalo.16

12

Ibidem, Mecséryho dopis Päumannovi z 3. listopadu 1859. NOLTENIUS (pozn. 4), s. 243–252. Ve své sociální analýze Noltenius ukazuje, že převážná většina pořadatelů oslav v Německu a Rakousku se rekrutovala z řad vzdělaného měšťanstva; početně menší bylo zastoupení majetných měšťanský vrstev; jen ojediněle se na oslavách podíleli řemeslníci a jiné společenské vrstvy. 14 Opominutí bylo zřejmě důsledkem únorové revolty v Měšťanské besedě, kdy byl sesazen loajální výbor spolku a do jeho řad zvoleni známí čeští aktivisté, včetně Františka Ladislava Riegera. Tento trend vedl policejního ředitele k závěru, že nastoupený kurz ve spolku je nebezpečný. Srov. Archiv hl. m. Prahy (AMP), fond Měšťanská beseda, kniha zápisů výboru a NA, PM 1855–58, karton 322, fasc. 8/5/15/32. 15 Purkyně a Tomek byli pravděpodobně pozváni jako profesoři univerzity, i když zařazení jejich českých projevů do programu se zdá být jedním z kompromisů ve prospěch smířlivému a utrakvistickému duchu festivalu. Srov. GERHARD KURZ, Von Schiller zum Deutschen Schiller: Die Schillerfeiern in Prag 1859 und 1905, in: FERDINAND SEIBT (ed.) Die Chance der Verständigung: Absichten und Ansätze zu übernationaler Zusammenarbeit in den böhmischen Ländern 1848–1918, München 1987, s. 39–48. 16 Srov. LOGGE (pozn. 2), s. 93 a 97; NOLTENIUS (pozn. 4), s. 83. Noltenius poznamenává, že ceny vstupného omezovaly efektivně přístup na festivalové akce. Logge dodává, že mnozí členové pozvaných spolků a korporací se nezúčastnili vídeňského slavnostního průvodu, protože si nemohli dovolit náklady spojené s požadovaným kodexem oblékání. 13



Mikovcův Lumír sice naznačoval, že by bylo vhodné zařadit také české představení některého z Schillerových dramat, jež existují v českých překladech, a otevřel by Schillerovy oslavy širšímu českému publiku, dosažený kompromis však byl nakonec podstatně skromnější.17 Několik českých překladů Schillerových básní a písní v programu hudební a deklamační akademie, která byla určena omezenému obecenstvu v sále na Žofíně,18 nebylo uspokojivou alternativou, neboť nechávalo velké množství pražských měšťanských vrstev mimo hru. Navíc politický podtón Schillerových oslav, komentovaný na stránkách vídeňského tisku, nebyl žádným tajemstvím. Komentář ve Wiener Zeitung z 18. listopadu nenechával nikoho na pochybách, co Schillerovy oslavy symbolizují: „[…] Muži, kteří chtějí Rakousko od Německa odříznout […], musí nejprve Schillera ze srdcí rakouského lidu vyrvat, protože jen díky tomuto poutu je Rakousko nerozlučně s Německem svázáno.“19 Podobná rétorická cvičení doby, podle nichž Schillerův duch prostupoval časem i prostorem a jeho tvorba ztělesňovala vyšší, kvalitnější literární tradici, dále podkopávala představy o národnostně a politicky neutrálním charakteru oslav.20 Za takových okolností plánování pražských Schillerových oslav postavilo stoupence češství před problém jak zareagovat. Jejich rozhodnutí pořádat okázalé polyfonní rekviem na počest Josefa Jungmanna nebylo proto náhodné,21 stejně tak jako nebylo náhodné oznámení akce v předvečer zahájení pražských oslav. Rovněž umístění protestní akce do kostela sv. Klimenta bylo záměrné, neboť umožnilo organizátorům vyhnout se oficiální žádosti o povolení akce. Vzpomínková mše za zemřelého byla totiž zcela v kompetenci příslušné farnosti.22 Päumannovi nezbývalo, než se spokojit s tichým dohledem nad podezřelou akcí, i když ji správně identifikoval jako skrytou národní demonstraci.23 17

Ze všech stran se horlilo […], Lumír IX, 1859, č. 43, 27. 10., s. 1027. Bohemia (XXXII, 1859, č. 269, 14. 11., večerní vydání, s. 1023) uvedla, že se banketu zúčastnilo asi čtyři sta osob. 19 σπ, Zur Schiller-Feier in Wien, Wiener Zeitung 18. 11. 1859, č. 291, s. 4870. 20 Je sice pravda, jak Gerhard Kurz poznamenává, že některé klíčové projevy během oslav se záměrně vyhýbaly politickým referencím, musíme však vzít v úvahu, že projevy musely projít schvalovacím řízením. A pokud by se řečníci nevyvarovali politických narážek, byli by voláni k odpovědnosti. Srov. KURZ (pozn. 15) a LOGGE (pozn. 2), s. 88. 21 Jungmannův úmrtní den připadal na 14. listopad. 22 O pravidlech církevních obřadů s hudbou viz ALICE M. HANSON, e Social and Economic Context of Music in Vienna from 1815–1830, Ann Arbor 1984, s. 245–266. 23 Božena Němcová popsala symbolickou poctu Jungmannovi v dopise svému synovi Karlovi z 21. listopadu 1859: „Byl nás plný kostel, i z venku přišlo mnoho lidí. V lavicích sedělo profesorstvo, starší páni a paní. Studenti stáli vedle lavic vzadu a uprostřed kostela. Mladší čeští spisovatelé, Hálek, Barák, Kolář, Jahn a studenti vyšších škol počtem asi třicet, černě ustrojeni, stáli čtyřmi řadami z obou stran oltáře s hořícími voskovými svícemi. Štulc držel mši v celé slávě a čtyři kněží mu asistovali. Když jsme vyšli z kostela, byla nás celá ulice. Byla to ovšem demonstrace Čechů 18



Přes svůj jasný antischillerovský charakter je však symbolika vzpomínkové slavnosti na počest českého jazykovědce pozoruhodnou adaptací soudobého Schillerova kultu. V době, kdy byl německý klasik Schiller stavěn na piedestal německé jazykové jednoty, čeští vlastenci hledali rituální antitezi a vyzvedávali jako protipól otce českého národního jazykového programu. Centrální argument pro oslavování Schillera a Jungmanna je tak paradoxně podobný, i když osobnost je jiná.24 Češi tímto způsobem – podobně jako Němci – kanonizovali a personifikovali svou lingvistickou a národní odlišnost a symbolicky komunikovali představu o své národní svébytnosti. Podobný proklamativní záměr sledoval i druhý protest proti pořádání Schillerových oslav, jenž útočil přímo na jejich neuralgický bod – na pochodňový průvod, jedinou veřejnou akci přístupnou širšímu publiku.25 Díky zostřenému policejnímu dohledu neměl během průvodu vzniknout žádný vážný problém. Trasa byla pečlivě naplánována a všechny klíčové body – jako přechod přes most a uzavření Valdštejnského náměstí na Malé Straně – byly posíleny vojenskými hlídkami. Většina ulic, kterými se průvod ubíral, omezovala počet přihlížejícího obecenstva.26 Policejní ředitel přesto neponechal nic náhodě, zmobilizoval všechny své muže a prošpikoval průvod policejními agenty v civilu.27 Úspěch demonstrace byl proto postaven na jednoduché strategii: prozpěvováním a pohvizdováním českých písní rozbít perfektní choreografii průvodu. A nebyly k tomuto účelu vybrány ledajaké písně: Hej Slované připomínala revoluční rok 1848, Havlíčkova satira Schuselka nám píše, která se vysmívala Schuselkovu agitačnímu úsilí ve prospěch velkoněmeckého sjednocení, měla aktuální politický charakter, zatímco píseň Kde domov můj teritoriálně definovala českou Vlast. Ne náhodou všechny tři figurovaly již léta na seznamu zakázaných písní. Policie byla evidentně protestem zaskočena a marně se snažila původce výtržnictví identifikovat. Bylo těžké rozlišit, kdo je zodpovědný za pozdvižení, protože mnozí většinou zanotovali jen část písně a předávali ji dál, respektive příliš mnoho lidí zpívalo najednou. Když Vídeň vyžadovala vyšetření a potrestání na Schillerovu slavnost.“ BOŽENA NěMCOVÁ, Listy IV, ed. MILOSLAV NOVOTNÝ, Praha 1961, s. 56–57. 24 Podobně plán na postavení pomníku Jungmannovi je reakcí na projekty Schillerových monumentů. 25 Schillerfeier in Prag, Bohemia XXXII, 1859, č. 267, 11. 11., s. [997]–998. Účast v průvodu byla striktně vyhrazena studenstvu a profesorům vysokých a uměleckých škol, studentům techniky, inženýrům a zástupcům městské samosprávy, které navíc doplnili zástupci knihařů, knihkupců, pěveckých spolků a několika kapel. 26 FRITZ MAUTHNER, Erinnerungen: Prager Jugendjahre, Frankfurt am Main 1969, s. 121–122; LADISLAV QUIS, Vzpomínky ze staré Prahy, Praha 1984, s. 33. 27 NA, PM 1858–62, karton 353, K/6/3, dokument č. j. 3260 z 6. listopadu 1859.



viníků, policejní komisaři zodpovědní za dozor se nemohli ve svých hlášeních shodnout, kdo byl za iniciativu ke zpěvu, jež vyšla z davu shromážděného na nábřeží, zodpovědný. Poukazovali, že protest nacházel sympatie i v řadách studentů v procesí28 a stěžovali si, že měli svázané ruce, neboť dostali instrukce postupovat diskrétně.29 Incident na Malé Straně, kde „skromný počet policejních orgánů jen s mimořádným usilím vzdoroval masám lidu“, které se domáhaly vstupu na Valdštejnské náměstí, dokumentoval, že agitační demonstrace se pražským úřadům zcela vymkla z rukou.30 Přes veškerou snahu depolitizovat pražské oslavy a konstruovat jejich národně utrakvistický charakter se ukázalo, že různé společenské vrstvy je vnímaly rozdílně.31 Tím, že rakouské úřady posvětily vyloučení velké části pražské veřejnosti z podílu na oslavách, umocnily podezření, že Schillerovy oslavy jsou prostředkem k demonstrování německé kulturní dominance. Mohly dokonce navodit dojem, že Praha, podobně jako Vídeň, by mohla být zasažena jiskřením nové vlny německého národního hnutí. V tomto ohledu byly pěvecké protesty stejně tak jako vzpomínka Jungmannova výročí emotivním odmítnutím kontroverzní politické platformy, která byla v tisku se Schillerovým výročím spojována. Celá aféra kolem pražského průvodu se nezvykle rychle přetřásala ve vídeňském listu Die Presse. Ve svém komentáři k průběhu pražských oslav se list zaměřil na dva body: na český projev, jak se psalo, „stařičkého Purkyněho“ na slavnostním banketu a na pěvecké protesty v době průvodu. Ačkoliv informace o Purkyněho projevu převzal vídeňský deník z pražské Bohemie, pomocí malých modifikací v textu zdůraznil žádoucí spojnici mezi jediným českým projevem večera a následným popisem nepokojů během slavnostního průvodu.32 Zdá se, že rétorická strategie tohoto článku sleduje dvojí cíl: jednak představovala stoupence českého národního programu jako nespolehlivé uskupení senilních pánů a nerozvážných mladíků, a jednak stavěla bouřlivé Schillerovy oslavy v Praze do protikladu s poklidným a spořádaným Schillerfeier ve Vídni.33 Ve světle protestů a provokativních českých projevů byla tak nebezpečně nacionální Praha prezentována jako protiklad loajální Vídně. *** 28 Ibidem, Zprávy komisařů zodpovědných za dozor během pochodňového průvodu z 11. listopadu 1859. 29 Ibidem. Komisaři se evidentně odvolávali na Päumannovy instrukce z 6. listopadu. 30 Ibidem. 31 Oslavný spis Die Schiller-Feier in Prag (Prag 1859, 3. rozmn. vyd.), který se pokoušel perpetuovat úspěšný utrakvismus během oslav, se rozcházel s realitou. 32 Schillerfeier in Prag, Bohemia XXXII, 1859, č. 269, 13. 11., s. [1013]. Detailní zprávu Bohemie o průběhu slavnostního banketu na Žofíně Die Presse výrazně zkrátila. 33 Prag, 12. November (Schillerfeier), Die Presse XII, 1859, č. 295, 15. 11., s. 2–3.



Projev dvaasedmdesátilého Purkyněho, který hovořil o svém osobním obdivu k Schillerovi, měl však racionální základ. Téměř celé půlstoletí zůstávaly literární práce Fridricha Schillera měřítkem pokroku českého jazyka. Dvě generace aspirujících spisovatelů brousily svůj jazykový břit na překladech jeho klasických děl. Teprve v listopadu 1859 byl oblíbený německý básník dočasně zatracen. Je nesporné, že soudobá snaha využívat Schillera a jeho dílo pro politickou propagaci němectví nutila stoupence češství hledat alternativu k tomuto politickému trendu. Konstrukce kultu Jungmanna a protestní písně představovaly za daných okolností platformu, s jejíž pomocí se česká jazyková společnost snažila obhájit svou svébytnou národně-politickou identitu.

Summary

Alena šimůnková: e Schiller celebrations in Prague in 1859: A Barometer of Loyalties? e year 1859 was marked by celebrations of the centenary of the birth of Friedrich Schiller. In Prague, as in countless other cities, teams of organisers prepared lavish multi-day programmes culminating in a public parade and an assembly with a more or less defined political subtext. However, not everyone shared the enthusiasm of the organisers behind the Schiller celebrations in Prague. A look at the press in Prague and Vienna at that time reveals the extent to which contrary ideas about the significance of Schiller’s anniversary resonated in the tense social climate of the autumn of 1859. Oﬃcial documents show that even the state authorities were not sure how politically dangerous it would be to organise the Schiller celebrations in Prague. e organising committee, which was dominated by German writers and members of a group of merchants, was able to count on the support of the authorities and the participation of the universities and government employees, but it encountered resistance from the Prague public who identified with Czech language and culture. Attacks on the authenticity of manuscripts and the political symbolism of the celebrations prompted Czech patriots to boycott the Schiller anniversary and prepare demonstrations of protest. is study seeks to show to what extent the symbolism and rhetoric surrounding the anniversary of Schiller became an opportunity to express a number of often conflicting loyalties and attitudes. Key words: Czechs – Czech Germans – Friedrich Schiller – place of memory – celebrations

Pražské oslavy Schillerova výročí 1859: barometr loajalit?

Recommend Documents