PRAPOROVNA. Vexilologické drobnosti sesbírané, zpracované a poté rozhozené Bohdanem Zilynským Sbírka 2 (z 31. května 2012)

PRAPOROVNA Vexilologické drobnosti sesbírané, zpracované a poté rozhozené Bohdanem Zilynským Sbírka 2 (z 31. května 2012) ___________________________________________________________________________

1. První sbírku Praporovny jsme uvedli krátkým vysvětlením obsahu jejího názvu. Dnes můžeme upozornit na základě konzultace v Ústavu pro jazyk český AV ČR na dva doklady jeho praktického použití. Oba pocházejí shodou okolností z pražských deníků vydávaných na počátku protektorátního období. Krátké novinové noticky stručně upozorňovaly čtenáře na pražskou praporovnu v souvislosti s postupným omezováním českých státních svobod. V deníku Národní práce, který v lednu r. 1939 nahradil do té doby vydávaný sociálnědemokratický list Právo lidu, vyšel dne 4. 6. 1939 (v č. 151) anonymní článek Praporovna pražské obce. V jeho úvodu je konstatováno, že se obecně málo ví o existenci tohoto zvláštního úřadu resp. spíše dílny, začleněné do struktury pražského magistrátu. Ta pečovala o to, aby byly udržovány v náležitém stavu prapory vlastněné městem, ať byly národní, městské či státní. Po zřízení Protektorátu se jednalo už i o prapory Třetí říše, které by si kdokoli o rok dříve stěží představil jako součást nezbytné výbavy pražského magistrátu. V magistrátní praporovně se vyráběly i prapory nové, hlavní její úkol však spočíval v čištění už používaných. Za tímto účelem bylo nutno každý prapor rozpárat a prát pak jednotlivé barevné složky zvlášť, načež byly jednotlivé části zase sešity dohromady. V případě, že nebylo dost takovéto práce, mohla se praporovna věnovat výrobě, spravování a ošetřování prádla, oděvů a kožichů pražských obecních zaměstnanců. O čtyři měsíce později, týden před osudnými oslavami svátku 28. října, jejichž výsledkem byla mj. smrt studenta Jana Opletala, otiskl autor označený šifrou „krt“ příspěvek nazvaný Praporovnu čeká práce v čísle 528 obecně známých Lidových novin – bylo to 21. 10. 1939. Také zde je zmíněna existence zvláštního oddělení magistrátu města Prahy pověřeného péčí o prapory jednotlivých městských úřadů. Tato svérázná městská dílna je zde přesně lokalizována do ulice U obecního dvora na Starém Městě pražském. I z tohoto příspěvku je patrné, že praporům se pracovníci věnovali jen jednou za čas, když bylo třeba je opravit a vyčistit. Praporovna tudíž neměla kromě několika nezbytně přítomných osob stálé zaměstnance a v případě potřeby musela využít krejčích a švadlen, kteří jí byli odjinud na několik dní přiděleni. Podstatnější byla další autorem uvedená skutečnost - koncem října 1939 totiž nastávala pražské praporovně nová a nemilá povinnost daná úředním vyhlášením existence a podoby vlajky Protektorátu Čechy a Morava. Dosavadní, tj. československé vlajky a prapory, bylo nutno vyměnit za nové, resp. měly být prostě na nové předělány. Výměna měla být provedena v nejbližších dnech – jistě také proto, aby se znesnadnilo veřejné připomínání zaniklé ČSR dne 28. října. O lehce pochopitelné skutečnosti, že protektorátní vlajky nebyly většinou obyvatel vítány ani milovány, musely noviny samozřejmě pomlčet.

Lze předpokládat, že bez podobné praporovny se v té době mohla jen těžko obejít také jiná velká města Protektorátu, např. Brno nebo Plzeň. V případě pražském můžeme díky konzultaci v Archivu hlavního města Prahy uvést, že praporovna působila v rámci magistrátního odboru hospodářského IV (zkratka: OH IV), a to v jeho 5. oddělení pověřeném nákupem hmot a obecním inventářem. Do kompetence oddělení patřily mj. nákup látek a správa krejčovské dílny, v rámci svěřených 27 agend je ale pod bodem 9 uvedeno „vyvěšování praporů na veřejných prostranstvích a domech obecních“ a pod bodem 21 „provádění dekorací při slavnostech“. Shodou okolností lze zjistit, že právě v r. 1939 pracovalo v celém tomto oddělení, tedy i v sekcích nemajících s prapory nic společného, 91 osob, jimž šéfoval vrchní účetní ředitel Josef Zoubek, bytem ve Střešovicích. Kteří ze zaměstnanců měli bezprostřední vztah k praporovně, však z Almanachu hlavního města Prahy 24, 1939, odkud jsme načerpali výše uvedené informace, zjistit nelze. Přesto neztrácíme naději, že se o lidech, kteří byli nepřímými původci názvu naší tiskoviny, dozvíme za čas přece jen více.

2. Josef Jiří Kolár Píseň svobody Válka! Válka! Prapor věje! Vzhůru, Češi, Bůh nám přeje, stůjte pevně při svém právu, chraňte vlast a Čechů slávu! Taký jest po vlasti hluk, táboritů zpěv a zvuk. Národ pánem, národ králem, v právu stojí neobsáhlém, nad svým blahem, nad svým zmarem, od cizinců nemá darem českou slávu, českou čest, v Čechách Čech jen pánem jest. Ano, v Čechách naše ráje, naše zpěvy, naše háje, naše děvy, naše růže, naše hroby, naše lůže, v Čechách Bůh a ďábel pán, našincem má býti zván. Kdo jest Čechem, chop se meče, nastanou nám kruté seče, nastanou nám doby hněvu, hrůzy husitských zjevů. Vzchop se, zbroj se, český lve! Bůh nás v svatou válku zve!

Aj, hle, vizte, vlasti díky, neústupné bojovníky, prapor vlaje, trouby znějí, tisícerá ústa pějí: nepřátelům na odpor, Svornost! Svornost - český sbor! Svornost budiž naším heslem, svornost budiž naším veslem v této bouři v tomto boji, v tuhém zmatku pod obojí, nepřátelům na odpor, Svornost, Svornost - český sbor! Kdo jest Čechem srdcem, duchem, nejen ústy aneb sluchem, komu Hus a Žižka platí více nežli všichni svatí toho chrání peklu vzdor Svornost, Svornost - český sbor! Bratří! Již se k vlasti znejme, cizotě se nepoddejme, zhoubcům stůjme na odporu u svornosti v jednom sboru! Jedno tělo, jedna pěst, to náš úkol, naše čest! V bratrském jen obcování pokvete nám požehnání. Svorností jen, nad převraty, ubijeme naše katy, ať je pohan nebo Vlám. Nás požehnal Mistr Jan! Svornost! Svornost! Prapor věje! Vzhůru, Češi, Bůh nám přeje, stůjte pevně při svém právu, chraňte vlast a Čechů slávu. Nepřátelům na odpor, Svornost! Svornost - český sbor! Volný cyklus českých básní, věnovaných praporům obecně, ale především praporu českému, pokračuje ukázkou z revolučního roku 1848. Josef Jiří Kolár (1812-1896) nebyl ani v době svého života obecně vnímán jako významný český básník. Dnes je zapomenut už i jako herec (stálý člen souboru Stavovského divadla), prozaik a překladatel, byť některé názvy jeho prací mohou ještě stále ještě vzbudit pozornost. Platí to např. v případě prózy Pekla zplozenci zasazené do doby rudolfínské a vydané v r. 1862.

Snad jen jediná Kolárova báseň nezapadla úplně a začáteční část jejího textu naopak prokázala obdivuhodnou životnost. Píseň Svobody byla napsána jistě na jaře r. 1848 v svobodné a zároveň vzrušené atmosféře, kdy došlo v českých zemích poprvé k dočasnému uplatnění moderních občanských svobod zaručených ústavou. Píseň byla jistě rozšiřována v letákové podobě a až později ji Kolár začlenil do souboru svých básní. U příležitostí stého výročí událostí r. 1848 se dočkala zařazení do antologie českých písní vzniklých v onom vzrušeném roce. Kolárova báseň se přitom stala známou nikoli kvůli mimořádným literárním kvalitám, kterými se vykázat nemůže. Pomohlo jí zhudebnění, které se básni dostalo díky Bedřichu Smetanovi. Jak konstatuje Josef Plavec v knize Smetanova tvorba sborová z r. 1954, jedná se o první Smetanovu zachovanou píseň napsanou na český básnický text. Zároveň jde o nejdůležitější skladbu mladého skladatele z tohoto období revoluce. Dílo bylo složeno pro praktickou potřebu a svornost, o které se v ní hovoří, je nejspíše míněna s velkým písmenem. Ozbrojený sbor Svornost patřil v několika málo měsících před tzv. svatodušními bouřemi z června 1848 k nejuznávanějším českým občanským jednotkám, ke kterému navíc měli vztah vlastenečtí šlechtici hrabě Deym a básnící baron Villani. Prapory se v r. 1848 staly atributem hojně používaným v básnické i publicistické řeči a charakterizovaly tehdy boj za práva národa neméně než meče, šavle a cezení krve. Při pročítání už zmíněného sborníku Písně roku 1848 redigovaného Jaroslavou Václavkovou najdeme v oddílu Bojové písně vlastenecké kromě textu Kolárova (s. 77-79) např. i píseň „Sláva vlasti!“ s refrénem „Zavzněte bubny, prápory zavějte, válečné písně bratří zapějte! Po staročesku buď zazpíváno, po táboritsku buď bojováno!“ Nový život Kolárovy písně začal po r. 1918 s pozměněným názvem (Píseň Svobody) i textem. Díky nadšené raně prvorepublikové atmosféře skladba zpopulárněla ve školském prostředí. Je pozoruhodné, že na počátku r. 1939, tedy už za druhé republiky, byla opatřena pozměněným názvem Píseň národní jednoty, upomínajícím na tehdejší většinovou Stranu národní jednoty, ve které se propojila většina do té doby fungujících stran. Při té příležitosti byl její text znovu upraven katolickým básníkem Václavem Renčem. Zbývá ještě připomenout, že text i melodie písně byly i s doprovodnou ilustrací zařazeny, pokud mne paměť neklame, do jedné z učebnic hudební výchovy používaných na druhém stupni českých ZDŠ kolem poloviny 60. let. Počátek jejího textu byl také tehdy, kdy se úředně bojovalo jen za mír a splnění plánu, opatřen pozměněným názvem „Sláva, sláva, prapor věje“. Bez ohledu na to dokázaly text i melodie více než sto let po svém vzniku zhruba desetiletého školáka zaujmout.

3. V předchozí Praporovně jsme informovali o vexilologickém materiálu prezentovaném na výstavě věnované pražskému rokoku. Značně odlišným charakterem se vyznačovala velká výstava celoživotního díla malíře Joži Uprky (1861-1940). Ve Valdštejnské jízdárně byla vystavena značná část díla prací slováckého umělce, který sice studoval v Praze a Mnichově a po určitou dobu pobýval i ve vyhledávané Paříži, trvalé působiště však našel na jihovýchodní Moravě. Zde, v těsné blízkosti slovenské hranice, si vybíral i témata svých obrazů vytvářených po půl století, od 80. let 19. století do 30. let století dvacátého. Tak i tato výstava umožnila v určitém rozsahu sledovat roli, kterou může vexilologický materiál hrát v malířství dvacátého století, stejně jako možné způsoby jeho výtvarného zpodobení. Tištěný, mnoha

reprodukcemi vybavený katalog, obsahuje i reprodukce obrazů, které na výstavě vidět nelze, doklady Uprkova zájmu o vexilologické reálie však oproti vystaveným pracím nerozšiřuje ani nevysvětluje. Tento zájem reprezentují tři rozličná témata zpracovaná v různém počtu variací spojených zasazením do vesnického resp. lidového prostředí. Raný, tematicky spíše ojedinělý Uprkův obraz Zkouška koně na tarmarku (1890) dokládá použití praporů v prostředí venkovského trhu. Větší skupinu přípravných kresebných i malebných zpracování z doby kolem poloviny 90. let 19. století kolem sebe soustřeďuje obraz Jízda králů, kde byly prapory jako atributy jezdců postaveny výrazně do popředí. Motiv jezdce s praporem převzatý z obrazu Jízda králů se ostatně objevil s asi patnáctiletým odstupem také na jednom z nemnoha malířových exlibris. Třetí typ zobrazení praporů, resp. korouhví, dokládá Uprkovo zpodobení katolických poutí u sv. Antoníčka na jihovýchodní Moravě. K tomuto tématu se autor vrátil vícekrát, naposledy až v r. 1934. Na těchto obrazech jsou církevní korouhve skoro vždy posunuty až na zadní plán obrazu, jejich vlání však dokresluje atmosféru horkých letních dní, ve kterých se pouti konaly.

4. Obětí nekompromisní podpory a propagování vlajky vlastního národa a státu je dnes už více než dva roky občanský aktivista z běloruského oblastního města Vicebsku Sjarhej Kavalenka (Sergej Kovalenko). Kavalenka je aktivistou jedné z formálně legálních, režimem však omezovaných opozičních politických stran - Křesťanské konzervativní strany BNF (Běloruská národní fronta). Jeho případ je natolik absurdní, že je třeba zastavit se u detailů podrobněji. Kavalenkova „vina“ spočívá v tom, že dne 7. ledna 2010, tj. v hlavní vánoční svátek slavený podle juliánského kalendáře, vyvěsil na centrálním „novoročním stromku“ ve Vicebsku běloruskou bílo-červeno-bílou vlajku. Děsivé nebezpečí, které z této aktivity vyplývalo, bylo sice odstraněno díky adekvátní technice po 15 minutách, ale také Kavalenka byl obratem dostižen, zadržen a uvězněn. V květnu 2010 následovalo jeho odsouzení ke třem rokům vězení nepodmíněně, v dalších měsících prý však nedodržoval podmínky života na svobodě, které mu byly předepsány. Znovu byl Kavalenka zatčen 24. 3. 2011, když přišel k úřední budově ve Vicebsku se třemi velkými rozvinutými běloruskými národními vlajkami o rozměru 1,5 x 3 metry, mával jimi a vykřikoval vlastenecká hesla. „Natvrdo“ byl „nepolepšitelný recidivista“ zadržen 19. prosince a poté už proti němu byla vypracována obžaloba. Nedlouho poté byly ve Vicebsku zadrženy i Kavalenkova manželka a švagrová za rozdávání letáků, které informovaly veřejnost o jeho případu. Kavalenka byl poté zařazen do soupisu osmnácti politických vězňů, kteří jsou dnes v Bělorusi zbaveni svobody. Při čekání na svůj proces držel několik desítek dní hladovku a byl po nějakou dobu zřejmě živen násilně vzhledem k pravděpodobné nejistotě běloruského represivního aparátu a jeho obavám, aby se případ nestal ve světě příliš známým. Proces s Kavalenkou, vedený údajně kvůli nedodržování předpisů o tom, kdy je povinen se zdržovat doma, začal 21. února. Probíhal v nedůstojných podmínkách výrazně připomínajících to, co se u nás dělo za normalizace a skončil v závěru února nepodmíněným odsouzením Kavalenky do vězení. Ani tento případ však nedokázal probudit otupělou a maximálně zastrašenou běloruskou společnost. Zatím poslední kapitola Kavalenkova případu je spojena s datem 18. května t. r., kdy odvolací soud potvrdil výše uvedený rozsudek a „vězeň za vlajku“ byl převezen z věznice ve Vicebsku na druhý konec Bělorusi, do Mahyljova, kde si má zřejmě odpykat zbytek trestu. Neví se s jistotou, zda Kavalenka obnovil svou hladovku. Soud teď čeká i na jeho manželku Alenu a na další příbuznou za to, že si

dovolily 18. května napsat na asfalt u budovy vicebského oblastního soudu nápis požadující svobodu pro Kavalenku, zatím však bylo datum přelíčení odloženo. Výčet všech dalších opatření běloruského režimu proti těm, kdo obhajují tradiční národní a státní vlajku, by byl daleko delší a dočká se nepochybně rozšíření o další osoby. Bohužel se tak budeme muset k této problematice ještě nejednou vrátit. Použití fyzického násilí proti občanským aktivistům, kteří se veřejně hlásí k tradiční vlajce, dokládá případ aktivisty kampaně Evropská Bělorus Andreje Molčana, který chtěl symbolicky podpořit Kavalenka. Byl zbit policisty 19. května na minské ulici krátce poté, co se na ní objevil s bílo-červenobílým praporem - část zranění si přitom vyžádá dlouhodobější léčbu. Jistě má pravdu běloruský hudebník Zmicer Vajcjukevič, který ve své republice nesmí vystupovat, nedávno však koncertoval na turné v sedmi evropských zemích včetně ČR. V rozhovoru pro běloruskou redakci pražské rozhlasové stanice Svoboda naznačil, že v Bělorusi v budoucnu prostě nikdo nesmí být zbit ani za použití národního praporu, ani užívání národního jazyka.

5. Vnitřní poměry v Ukrajině jsou charakterizovány přes všechny problémy tohoto státu skutečností, že existence již plně vžité modrožluté státní vlajky Ukrajiny není ohrožena snahami vrátit se k vlajce ze sovětských dob. Problémem je však to, že vládnoucí Strana regionů, která v zemi uchvátila moc a, jak vidíme a jak bude stále zřetelněji patrné, pokusí se ji za každou cenu udržet co nejdéle, nemá s ideou boje za samostatnou a hrdou Ukrajinu nic společného. Zároveň neustávají pokusy určité skupiny obyvatel v převážně ruskojazyčných regionech připomínat si zejména další a další výročí sovětského vítězství v druhé světové válce vyvěšováním nebo manifestačním používáním rudého, přesněji řečeno sovětského praporu. Tyto snahy získávají snadno podporu místní politické reprezentace např. v Donbasu nebo Odese, narážejí však v prostředí západoukrajinské metropole – Lvova. Jasně to ukázaly události kolem 9. května už v r. 2011, kdy do Lvova přijeli manifestovat své prokomunistické přesvědčení a střetnout se s hlasateli jiných názorů „hosté“ z Odesy, kteří nehodlali respektovat rozhodnutí městské rady o zákazu používání sovětské symboliky. Letos byla situace z hlediska uplatnění práva značně nepřehledná. Použití sovětských vlajek bylo lvovským samosprávným orgánem, tj. městskou radou, dne 26. dubna zakázáno, už s výhledem na očekávané levicové prvomájové manifestace. Příslušné rozhodnutí neslo název O zákazu využívání symboliky SSSR, komunistické a nacistické symboliky na území města Lvova, přičemž SSSR byl v textu dokumentu nazván neexistujícím totalitním státem. Poté, co námitky, resp. protest proti tomuto rozhodnutí vyslovil městský prokurátor a přerušil tak jeho pravomocnost, městská rada opakovala svůj zákaz na poslední chvíli, a to na mimořádné schůzi dne 8. května. Přes zjevné napětí se konfrontace ve Lvově nakonec kupodivu nekonala. Stoupenci obou názorově protikladných skupin projevili o něco větší míru trpělivosti než vloni a nevybičovali situaci až do konfliktního stadia. Zdá se, že v tomto případě nejde o spor, v němž by vyznavači sovětské atributiky chtěli současnou ukrajinskou vlajku odstranit. Jde jim v tuto chvíli asi spíše o přihlášení se k dřívější ideologické tradici, než o likvidaci ukrajinské státnosti, s níž je většina obyvatel Donbasu i Odesy snad přece jen srozuměna. Protikomunistické síly v Ukrajině však musejí mít stále na vědomí, že počet stoupenců odlišné orientace zůstává značný. Za této situace lze chápat jako určitou protiakci vyvěšení ukrajinské vlajky v Moskvě na místě, kde by to nikdo neočekával.

Na počátku letošního roku vzbudila pozornost jedna z akcí ukrajinského feministického hnutí Femen, jehož členkám se podařilo vyvěsit ukrajinskou vlajku nad budovou plynového koncernu Gazprom. Je otázkou, zda ukrajinské aktivistky rozezlily čelné ruské politiky více tímto krokem, nebo pozdějším pokusem o ukradení hlasovací urny při prezidentských volbách v Rusku, a to přímo tam, kde hlasoval predestinovaný vítěz voleb, známý „kágebácký“ krasavec Vladimír Putin.

6. Zajímavou vexilologickou novinkou z prostoru středovýchodní Evropy je nedávno vzniklý spor o podobu moldavské státní vlajky. Jeho příčinou je základní spor o další směřování tohoto postsovětského státu, který v r. 1990 přijal státní vlajku velmi podobnou státní vlajce rumunské, rozlišení spočívalo jen v připojení moldavského státního znaku. Jasně tak byla naznačena blízkost moldavského státu sousednímu státu rumunskému, od kterého si Moldova svou státní vlajku jaksi půjčila. Nestalo se to ostatně poprvé, protože Moldavská lidová republika, vzniklá na sklonku r. 1917 v rámci rozpadajícího se ruského státu, rovněž používala upravené rumunské trikolory, než byla do Rumunska na jaře r. 1918 inkorporována. Vlajka sovětského Moldavska, ať autonomního (1924-1940), nebo proměněného ve svazovou republiku (1940-1991), se s touto symbolickou tradicí programově rozešla bez ohledu na názory podstatné části obyvatelstva. Jakmile se poměry začaly uvolňovat, schválili poslanci moldavského Nejvyššího sovětu 27. dubna 1990, tedy ještě v době existence SSSR, novou podobu vlajky své republiky – onu modro-žluto-červenou trikolóru s vyobrazením státního znaku (hlava zubra) uprostřed středního, žlutého pásu. Odvrženou moldavskosovětskou vlajku zachovalo v pozměněné podobě jen sovětizující a proruské Podněstří. Vlajka tzv. Podněsterské moldavské republiky symbolizuje i po dvaceti letech na části východomoldavského území proruskou, ale zároveň sentimentálně prosovětskou orientaci většiny obyvatel tohoto útvaru. V Republice Moldova zůstává paradoxně dvacet let po vyhlášení její nezávislosti nejsilnějším politickým subjektem Strana komunistů Moldávie – takový stav trvá po většinu existence postsovětské Moldovy. Strana však nenachází koaličního partnera a musí setrvávat v dlouhodobé opozici. Dnes její poslanci dokonce ignorují zasedání parlamentu, ve kterém má KSRM nejsilnější frakci, ale současný parlament prohlašuje za nelegitimní. Je to jeden z paradoxů země, která je i není na Balkáně, je i není černomořským státem a donedávna obdobně byla i nebyla jedním z dunajských států. Velká podobnost rumunské i moldavské státní vlajky i občasné používání právě rumunské vlajky v Moldově vedla rumunské komunisty k pokusu o nalezení a propagaci alternativního státního symbolu, který by naopak Moldovu od Rumunska vzdaloval. Po určitou dobu je proto používána a popularizována proti ústavou schválené trikolóře, tzv. vlajce Štěpána Velikého, moldavského knížete z přelomu 15. a 16. století, bikolóra. Jejím základem je kombinování červeného a modrého vodorovného pruhu, na jejichž rozhraní je stejně jako na současné státní vlajce vyobrazen uprostřed státní znak Moldovy, a to napůl v horním i dolním pásu. Přestože část historiků správnost a historickou podloženost nové a neoficiální vlajky zpochybnila, přízeň části Moldavanů dokázala získat a bývá používána na prokomunistických manifestacích namířených proti současné středo-pravicové vládě. Situace se vyhrotila poté, co samosprávné orgány pěti městských lokalit přijaly koncem března usnesení o vyvěšení popsané bikolóry na úředních budovách v sousedství současné moldavské vlajky. V případě

měst Balti (Bělci), Soroka (Soroki) a Edinets (Jedinci) se přitom jedná o poměrně velké městské lokality, kde si komunistická strana dokázala udržet vládnoucí pozici. Moldavská generální prokuratura reagovala na popsaný krok koncem dubna otevřením pěti trestních stíhání kvůli překročení rozsahu pravomocí a narušení pravidel veřejného pořádku i bezpečnosti příslušnými samosprávnými sbory. Zároveň věnovala současná moldavská vládnoucí garnitura velkou pozornost přípravě letošního Svátku moldavské státní vlajky, který je zákonem stanoven na den 27. dubna a letos byl slaven teprve potřetí. Je těžké odhadnout, jak dlouho bude konflikt mezi vyznavači obou podob moldavské státní vlajky trvat. Výsledek tohoto zápasu bude záviset na celkovém směřování této vnitřně rozpolcené země i na tom, zda se do jejího svazku vrátí fakticky odpadlá Podněsterská republika.

7. Vyvěšování tibetské vlajky na budovách samosprávných úřadů, uskutečňované ve výroční den protičínského povstání obyvatel této země v roce 1959, se stalo v České republice rozšířenějším jevem teprve před 16 lety. Jako koordinátor této kampaně působí Občanské hnutí Luneta a v jeho jménu pak Mgr. Andrea Pavlátová. Její podpis najdeme i pod poměrně rozsáhlým dopisem, který byl s předstihem rozeslán jednotlivým správním úřadům, jež byly o podporu akce požádány. Více informací tudíž nabízejí stránky [email protected]. Letos oslovilo sdružení 728 krajských, městských i obecních úřadů, z nichž více než polovina (405 úřadů) se k akci připojila. Proti r. 2011 počet subjektů, které akci podpořily, vzrostl o dva, zatímco v roce 2010 jich bylo jen 364. Zajímavá je v této souvislosti tabulka umístěná na stránkách www.tibinfo.cz/clanek.php?id=515. Pro patnáctileté období mezi roky 1996 a 2010 je v ní přesně zaznamenáno, který kraj nebo konkrétní radnice v jednotlivých letech vlajku vyvěsily a které nikoli, ať už v souvislosti se změnou obsazení hejtmanské čí starostenské funkce, nebo na základě převažujících stranickopolitických vlivů. Je zajímavé, že trvalé pochopení pro aspirace Tibetu si po celých patnáct let zachovaly dvě velmi nesouměřitelné územněsprávní jednotky – městský obvod Praha 3 a obec Horní Planá. Snad by takový postup potěšil jak Jaroslava Seiferta, tak Adalberta Stiftera. Internetové diskuse vedené při této příležitosti však samozřejmě ukazují, že názory širší veřejnosti zůstávají rozpolcené. Nechybějí hlasy typu: „Je mi to lhostejné!“, „To umíme nejlíp, vyvěšovat vlajky, ale postarat se o to, aby byla pracovní místa, to asi nejde!“, nebo např. „My vyvěšujeme vlajky a velcí bratři s Čínou čile obchodují.“ Pokud jde o naši Praporovnu, ta vyvěsila tibetskou vlajku jen čistě symbolicky. Vydavatel si ji zatím sice nepořídil, žádný ze tří výše prezentovaných názorů však nesdílí.

8. Do první sbírky Praporovny byla zařazena i krátká vzpomínka na nezapomenutelný rok osmašedesátý spolu s návrhem, že by měly být prozkoumány také jeho vexilologické reálie, ať už se tehdy týkaly tehdejších všedních dnů, nebo svátků. Do r. 2018, kdy bude vzpomínáno dlouhého půlstoletí od tehdejších událostí, se snad podaří v této věci něco udělat - v krátké době, jež následovala po připravení prvé sbírky, to možné nebylo. Vexilologický klub vznikl až čtyři roky po osmašedesátém. Ve Vexilologii č. 158 z března t. r. vzpomněl na počátky klubu i na to, jak se vyvíjel další čtyři desetiletí směrem k dnešní době, předseda České vexilologické společnosti ing. Jaroslav Martykán. Správce Praporovny,

který se mezi členy klubu dostal opožděně a jen na čas, nemůže srovnatelné vzpomínky nabídnout. Nic mu však nebrání podívat se ještě o něco dále zpátky do minulosti. Snad má cenu upozornění, jak mohl vzniknout zájem o problematiku vlajek a praporů u desetiletého kluka, jehož zájmy zároveň směřovaly, jak to asi má být, také mnoha jinými směry. Nikdy mne totiž neopustila vzpomínka na seriál vlajek světových států, otiskovaný kdysi v 60. letech jedním dětským časopisem – paměť napovídala, že se jednalo o neznámý ročník měsíčníku Ohníček. Nahlížení do starých svazků bylo po nějakou dobu marné, hledal jsem, jak se ukázalo, v mladších ročnících, než bylo třeba. Na pomoc mi nakonec přišli ing. Martykán a v rozhodující fázi ing. Brožek, který kýžený materiál nalezl. Tak lze upozornit, že uprostřed svého 14. ročníku, v březnu 1964, začal Ohníček, ilustrovaný „měsíčník československých dětí“, věkově spíše starších, otiskovat bezejmenný seriál o vlajkách světových států. Důvod byl vysvětlen slovy: „Psali jste nám, že byste chtěli, abychom otiskovali vlajky různých států s vysvětlivkami /…/.“ V sedmi pokračováních nabídl neznámý autor vyobrazení vlajek jednadvaceti světových států. V každém čísle byly barevně vyobrazeny tři z nich a připojen byl několikařádkový výklad o symbolickém významu použitých barev či jiných dílčích prvků. Seriál však dospěl od Afghánistánu jen po Indii, přičemž vynecháno bylo kupodivu Československo. Cyklus byl náhle ukončen po půl roce v úvodním čísle dalšího ročníku z 8. 9. 1964, aniž by se čtenáři dočkali vysvětlení. Snad došla autorovi, podepisujícímu se šifrou -sam-, trpělivost, nebo ji ztratila redakce – cyklus by dosavadní rychlostí musel pokračovat ještě aspoň dva roky. Kdo byl(a) skryt(a) pod šifrou –sam-, neprozrazují ani specializované slovníky, ale snad to není tak podstatné. Samotný seriál zaujal, což dokládá i tato pozdní vzpomínka. Vydavatel Praporovny nezatají, že tehdy dokonce napsal redakci a vyčetl jí, že v rámci cyklu byla opomenuta vlajka Bhútánu. Toto konstatování jistě působilo mírně excentricky a o vlajce této země nebylo ani později otištěno nic. Více je třeba litovat skutečnosti, že pokus seznámit mladé zájemce s tematikou státních vlajek nebyl tehdy doveden do úspěšného konce. Vydání prvního českého atlasu státních vlajek zůstávalo ještě v nedohlednu. S politováním konstatujeme, že jeho autor - zeměpisec, vexilolog, docent Karlovy university a jeden z vedoucích představitelů Vexilologického klubu, dr. Ludvík Mucha, nás v květnu t. r. opustil.

9. Politik se nečervená – odráží se v něm jen barva stranického praporu. Ivan Fontana, Aforismy, Obrys-Kmen 2002, č. 29 Autor aforismu z doby již výrazně polistopadové nese jméno Lumír Soukup (nar. 1946) a je odborníkem v otázkách půdních, vedle toho ale píše pod pseudonymem básně a aforismy. Přetištěný text se netýká jen politiků komunistických či sociálně-demokratických, jak by se mohlo zdát mj. díky výrazně levicové orientaci tiskoviny, ze které čerpáme. Politik může totiž také zmodrat, zezelenat, zbrunátnět, zbělat, zblednout či dokonce zežloutnout, jak praxe posledních dvaadvaceti let potvrzuje. Může tak tedy odrážet barvu jakéhokoli praporu, ať jej zastává trvale, nebo postupně přelétá mezi různými jejich typy. ___________________________________________________________________________ Praporovna – nesystematicky zpřístupňovaná sbírka vexilologických zajímavostí. Tento druhý pokus byl připraven k expedici před polovinou května 2012. Za správnost a vše ostatní odpovídá samozvaný správce Praporovny Bohdan Zilynskyj ([email protected]).