PRAPOROVNA Vexilologické drobnosti sesbírané, zpracované a zase rozhozené Sbírka 3 ze 4. července 2012
1. Noblesní pán z Albertova (hrst vzpomínek na Doc. RNDr. Ludvíka Muchu, CSc.) Před několika týdny opustil vezdejší svět starých i nových map, vlajek a praporů, jakož i dalších objektů kartografického a vexilologického bádání, docent Ludvík Mucha, dlouholetý předseda československých – a po rozdělení federace na přelomu let 1992 a 1993 českých – vexilologů. Měl jsem tu čest a potěšení se s panem docentem řadu let (přesněji řečeno v letech 1974-1991) setkávat nejen v rámci činnosti tehdejšího Vexilologického klubu, ale i jako student Přírodovědecké fakulty University Karlovy v Praze s učitelem (odborným asistentem a posléze docentem) na téže fakultě. Následující hrst vzpomínek nemá být uceleným literárním útvarem, ale volným souborem střípků odrážejících dobu, která se nám dnes zdá už velmi vzdálená a mladším vexilologům, kteří ji neprožili vůbec, anebo její část prožili ve věku, v němž ona doba ještě nemohla pokřivit jejich charakter, nepochopitelná. 1. díl: Paměti vzrušené doby Studium na Přírodovědecké fakultě UK jsem zahájil v září roku 1974. Bylo to období pokračující „konsolidace“ a „normalizace“ poměrů ve straně (tedy Komunistické straně Československa) a československé společnosti. Přeloženo z orwellovského totalitního newspeaku: období utužování totalitního policejního státu po krátkém svobodnějším období 60. let minulého století, která přinesla tzv. Novou vlnu v československé filmové (ale i jiné umělecké) tvorbě a návrat některých prvků demokracie do naší země. Za všechny připomeňme třeba zákon o správním řádu z roku 1967, který byl na tehdejší dobu velmi moderní (o čemž svědčí i skutečnost, že platil ještě 16 let po listopadu 1989 a byl nahrazen novým správním řádem až v lednu 2006) a hájící, alespoň teoreticky, práva „obyčejných“ občanů vůči zvůli orgánů veřejné správy a úředníků.
Toto období uvolnění totalitního režimu, jehož vyvrcholením bylo tzv. Pražské jaro 1968, ukončila v srpnu 1968 invaze armád téměř všech členských států Varšavské smlouvy (tedy politických i hospodářských vazalů Sovětského svazu) s výjimkou Rumunska a Albánie (ta dokonce na protest proti uskutečněné invazi už v září 1968 z tohoto vojenskopolitického paktu vystoupila) do Československa. Obr. 1: Typický produkt doby „konsolidace“ a „normalizace“ – Celní a devizové prohlášení, jež musel vyplnit každý občan cestující mimo Československo. Povšimněte si rozdílných sazeb poplatků při cestě do „socialistických“ a do „ostatních“ států, vpravo nahoře.
Chmurná doba „konsolidace“ a
„normalizace“ vedla většinu československých občanů k uzavírání svých tužeb, přání a aktivit do vnitřního světa jejich rodin. Nebývale rozkvetlo zahrádkářství, chatařství a chalupářství, jev v jiných zemích sovětského bloku víceméně neznámý (odmyslíme-li si pitky a další povyražení sovětských a jinozemských stranických či státních Obr. 2: Vnitřní strana Celního a devizového prohlášení – cestující občan se „papalášů“ na jejich musel do nejmenších podrobností vyzpovídat, jaký osobní majetek veze „dačách“, rusky s sebou do ciziny a jaký při návratu zpět chatách, ve skutečnosti však spíše venkovských palácích a loveckých zámcích). Jinou formou seberealizace byla činnost ve sportovních a jiných zájmových organizacích, do nichž byli sice také nasazeni agenti Státní bezpečnosti (tj. totalitní tajné policie) sledující činnost jejich členů, tak jak tomu bylo v ostatních veřejných sférách života občanů, ale týkalo se to zpravidla jen těch velkých sdružení, se stovkami až tisíci členů. Založit malou organizaci, klub či spolek totiž nebylo jednoduché, neboť neexistoval zákon o sdružování občanů ani jiný právní předpis, který by
umožňoval existenci samostatných sdružení občanů mimo rámec Národní fronty, sdružující povolené politické strany, odbory, velké profesní a zájmové organizace. Potenciální zakladatelé museli najít nějakou instituci, již pevně zakotvenou v systému, která by nad klubem či spolkem rozestřela „ochranná křídla“ a legalizovala jeho existenci a činnost jako existenci a činnost své organizační nebo „přidružené“ součásti. Většinou to byla instituce vědecká (třeba Muzeum těžby a zpracování zlata v Jílovém u Prahy, které po několik let zaštiťovalo činnost českých genealogů a heraldiků) nebo kulturní (v případě Vexilologického klubu to byl Obvodní kulturní dům pro Prahu 3). Hledání takové instituce nebývalo snadné, protože nově vznikající spolek či klub by měl nějakým způsobem obohacovat či rozvíjet základní poslání instituce. A také záleželo na osobní charakteristice ředitele či vedoucího takové instituce. Základním osobnostním rysem vedoucích pracovníků v totalitním Československu byla totiž „předposranost“ (laskaví čtenáři mi prominou, že jsem použil tento všeobecně užívaný termín), tedy přehnaná obava udělat cokoli, co by se znelíbilo nadřízeným orgánům a mohlo by mít za následek nějaký postih dotyčného vedoucího pracovníka (odebrání či snížení mimotarifních složek platu, odvolání z funkce a „ponížení“ na řadového zaměstnance, výpověď z pracovního poměru, nebo i trestní stíhání). Po tomto poněkud širším, ale nezbytném úvodu, je zřetelné, čím byl tehdejší Vexilologický klub přitažlivý pro studenta na přelomu jeho středoškolského a vysokoškolského studia. Byl to punc nonkonformity a náznaku vzdoru vůči totalitnímu režimu. Vexilologie se mi tehdy jevila podobná vydávání a četbě samizdatu (tedy knih a časopisů nekonvenujících s režimem, tajně opisovaných na psacích strojích v několika průklepech a tajně rozšiřovaných mezi okruh čtenářů). Půvab vexilologie byl velmi obdobný – byla to činnost ne sice přímo režimem zakázaná, ale jen jaksi trpěná (a kdykoli se mohla stát zakázanou; Vexilologickému klubu opravdu několikrát hrozilo zastavení jeho činnosti příkazem „shora“). Nadto vexilologie neměla tehdy jen příchuť protestu proti režimu, leč znamenala i paprsek svobody bádání a poznání v temnu, které kolem informací o jiných než „socialistických“ zemích režim záměrně udržoval (přičemž informační embargo se paradoxně týkalo i řady údajů o „socialistických“ zemích, zejména o jejich „předsocialistické“ minulosti, nebo o jakýchkoli projevech občanů proti tamním režimům). Vexilologie nepochybně naplňovala i atavistickou sběratelskou vášeň, kterou jsme zdědili po svých pravěkých předcích, lovcích-sběračích. Na rozdíl od tradičního sběratelství (od filatelie či filumenie až po kuriózní předměty) bylo předností vexilologie i to, že nesbírala hmotné předměty (až na výjimky v podobě vlajek, praporů a dalších vexiloidů, popř. vexilologické literatury), ale pouze informace; vexilolog tedy nepotřeboval rozsáhlé prostory pro svou sbírku (a nemusel se bát, že mu Státní bezpečnost zabaví výsledky jeho celoživotního bádání, protože valnou většinu z nich sdílel s ostatními vexilology, a mohl je tedy obnovit). U počátků vzniku Vexilologického klubu jsem nestál, přestože jsem o nich byl poměrně podrobně zpravován svým nejlepším přítelem a spolužákem na pražském letenském gymnáziu Nad štolou Pavlem Fojtíkem. Jedním z našich společných zájmů byl „čtvrtý svět“, tedy kuriózní ministátečky typu Huttovy řeky, Sealandu či Růžového ostrova. Několik těchto „států“ jsme také založili a udržovali mezi nimi i v jejich rámci čilé styky a aktivity, v čemž nám vydatně pomáhala řada našich přátel a spolužáků na gymnasiu (zejména editor Praporovny). Další časově dosti náročnou aktivitou tohoto okruhu přátel a spolužáků bylo pořádání Letenských her, tedy miniaturní a spíše recesistické obdoby olympijských her, na sportovním hřišti gymnasia a na Letenské pláni. Dosti času (takřka všechny víkendy ve školním roce a část prázdnin) jsem věnoval práci na částečný pracovní úvazek (čemuž se
tehdy říkalo „brigáda“, ale bylo to vlastně dnešní zaměstnání v rámci dohody o provedení práce) v pražské zoo, jejímž kmenovým pracovníkem jsem se po dokončení studia chtěl stát. Starobylé budovy Přírodovědecké fakulty UK na Albertově (budova děkanátu a geologicko-geografických oborů a budova chemických oborů), ve Viničné ulici (budova biologických a zoologických oborů) a v Benátské ulici (budova botanických oborů a zázemí botanické zahrady Na Slupi) mě ohromily svou architektonickou vznešeností. Historie z nich přímo dýchala (v jedné z nich přednášel během svého pobytu na německé universitě v Praze sám Albert Einstein). Ještě během září a října 1974 jsem všechny budovy prozkoumal (oproti nim byla budova gymnasia Nad štolou typickým výplodem „socialistické“ architektury 60. let minulého století, tedy dva železobetonové hranoly zasazené do tvaru „L“, s prosklenou fasádou, která se v zimě nedala vytopit a v létě ochladit, s velmi jednoduchou vnitřní dispozicí: v každém ze čtyř nadzemních a jednom podzemním podlaží byla ústřední chodba v podélné ose budovy, zakončená v obou průčelích schodištěm, podél chodby po obou stranách byly typizované třídy a kabinety). Při té příležitosti jsem v rohu chodby ve druhém patře budovy geologicko-geografických oborů na Albertově narazil na dveře se štítkem RNDr. Ludvík Mucha, CSc., katedra fyzické geografie a kartografie. Vzpomněl jsem si na slova Pavla Fojtíka, že Dr. Mucha je předsedou Vexilologického klubu, a dosti nesměle jsem zaťukal. Obr. 3: Dr. Mucha (zcela vpravo) na fotografii z výroční členské schůze Vexilologického klubu, jež se konala dne 14. února 1987
Ozvalo se „Dále!“, a tak jsem vstoupil. Můj první pocit z pracovny byl úžasný, celá byla totiž obestavěna knihovnami s množstvím svazků; pouze u okna byl, čelem ke stěně, psací stůl. U protější stěny pak stál mapový stůl. Nad vstupními dveřmi byla galerie s další knihovnou. Marně jsem však pohledem pátral po schodech, kterými by se na galerii dalo vystoupit. Toto mé zaváhání pana doktora Muchu nadzdvihlo ze židle (byla to klasická „thonetka“ s ohýbanými podpěrami područek a opěradlem). Přistoupil ke mně a otázal se, co si přeji. Stručně jsem se představil jako student prvního ročníku nikoli geografického, leč biologického oboru na fakultě, a dodal jsem, že o geografii se také zajímám a že jsem s kolegou Pavlem Fojtíkem, několika dalšími spolužáky a naší profesorkou zeměpisu Jarmilou Ševčíkovou pořádali a budeme nadále pořádat na gymnasiu školní zeměpisné soutěže. Nicméně že před vysokoškolským studiem geografie jsem nakonec dal přednost studiu zoologie, s ohledem na své plánované budoucí zaměstnání v zoo.
Přestože jsem zjevně Dr. Muchu vytrhl z nějaké práce, nedal to nijak znát, nabídl mi židli, zeptal, jestli má u sekretářky objednat kávu (což jsem s díky odmítl) a živě se mě začal vyptávat na ony soutěže. Slíbil jsem, že příště přinesu nějaké dokumenty, třeba soutěžní testy nebo mapy. Rozhovor se pak přenesl na Vexilologický klub. Pan doktor si posteskl, že se
Obr. 4: Noblesní a formálně dokonalý byl i styl korespondence dr. Muchy, jak prokazuje obyčejný administrativní vzkaz v záležitosti Vexilologického klubu ze dne 17.8.1988
nedostává aktivních členů, kteří by chtěli pro klub pracovat, třeba v jeho výboru, naopak že většina dosavadních členů je spíše pasívních, jen přijímajících nové vexilologické informace. Pozval mě, abych někdy přišel s kolegou Fojtíkem, který je členem výboru klubu, na výborovou schůzi, jež se konají buď v klubové místnosti OKD Praha 3 v žižkovské Kalininově ulici, nebo v kulturním středisku Na chmelnici na Jarově. S tím jsme se rozloučili.
Setkání mě překvapilo především noblesou, s jakou Dr. Mucha jednal i vůči nevýznamnému návštěvníkovi. Později jsem si tento dojem mnohokrát potvrdil. Trochu komicky na mě naopak zapůsobila pověstná taška, v níž pan doktor přenášel (i na schůze výboru nebo členské schůze Vexilologického klubu) množství dokumentů. Nebyla to elegantní diplomatka (ta by ostatně takovému účelu ani nevyhovovala), ani tehdy oblíbený koženkový kufřík s ozdobným kováním a zámečky, ale častým přeplňováním už dosti neforemná obdélníková taška se dvěma uchy. Legračně působily i papuče neobvykle velkých rozměrů, v nichž býval Dr. Mucha obut ve své pracovně na fakultě, nosil si je však i na výborové a členské schůze Vexilologického klubu. Pan doktor však byl nad tyto paradoxy mezi svým noblesním vzhledem a vystupováním a svou „bagáží“ či svým obutím povznesen a nijak si je nepřipouštěl. Byl prostě svůj za všech okolností. Touto žertovnou epizodou končím první díl svých vzpomínek na pana doc. RNDr. Ludvíka Muchu, CSc., a omlouvám se Nikolaji Gerasimoviči Obr. 5: Adresní strana dopisnice od Dr. Muchy, odeslané dne Kuzněcovovi, admirálovi a 17.8.1988 z Ivančic, rodného města předků Dr. Muchy lidovému komisaři (ministru) válečného námořnictva SSSR v letech 1939-1948 (a 1951-1953), název jehož knihy Paměti vzrušené doby jsem si vypůjčil pro první díl těchto vzpomínek. Pavel Pejcha
2. Josef Václav Sládek Zelený prapor Zelený prapor zpod hor štítu a z nejhlubšího údolu se nese vzhůru ku blankytu v skřivánčí hymny hlaholu – Ó, vesele a jaře v kraj zelený prapor vlaj a vlaj! On vztyčen jest nad celým světem a rosa perlí se mu z řas, je protkán pestrým lučním květem
a za třásně má zlatý klas. Ó, vesele a jaře v kraj zelený prapor vlaj a vlaj! Jej teplá jarní prcha světí a slávou je mu výsluní a k pozdravu, jak mračna letí, mu hlučně bouře zaduní. Ó, vesele a jaře v kraj zelený prapor vlaj a vlaj. I osmahlá jak paž ho zvedá nad čelo znojem skropené, on strhnouti se nedá, nedá! v své slávě věčně zelené. Ó, vesele a jaře v kraj zelený prapor vlaj a vlaj. Ať výmysl div kupí k divu a stroje drtí, mění svět, přec každá ruka pro svou skývu pod jeho žerď se vrací zpět! Ó, vesele a jaře v kraj zelený prapor vlaj a vlaj. Ať křídla věků bouřně šumí, on tiše vlaje kolem chat a dvorů, samot, tam kde v rumy se rozpad mnohý pyšný hrad. Ó, vesele a jaře v kraj zelený prapor vlaj a vlaj. I až i nás, kde rod náš leží, krýt bude svými řasami, ať naše dětí, věčně svěží jej pevně drží nad námi! Ó, vesele a jaře vlaj jim v šťastný, volný český kraj! V této sbírce Praporovny jsme vědomě porušili chronologický princip, ač při prezentování básnických děl o vlajkách a praporech by bylo vhodné se ho přidržet. Nedávné sté výročí úmrtí Josefa Václava Sládka (1845-1912) nás však nutí vzpomenout tohoto autora, který patří mezi autory poslední třetiny 19. a počátku 20. století stále ještě k těm známějším a více připomínaným. Naposled to prokázala třísvazková reedice souboru jeho básnických knih připravená Nakladatelstvím Lidové noviny. Ve třetím svazku vydaném v r. 2005 najdeme na s. 309-310 báseň Zelený prapor. Poprvé vyšla v agrárním čtrnáctideníku Rozkvět v r. 1908, později byla zařazena jistě ne náhodou do sbírky s charakteristickým názvem Nové selské písně a s ní začleněna do autorského svazku Dvě knihy veršů (Praha 1909).
Obraz vlajky či praporu použitý s různým záměrem a v různých podobách bychom našli u Sládka častěji. Dnes chceme upozornit na skladbu méně známou, která však neztratila zajímavost, a to už svým názvem. Báseň lze jistě vnímat především jako oslavu přírody v jejím nejzákladnějším šatu, nepřímo se však jistě jedná také o oslavu selského stavu a trvalosti jeho tradice. Sládek patřil k jeho trvalým vyznavačům, odešel ostatně na sklonku života do venkovského městečka Zbiroh na pomezí středních a západních Čech. K této složce jeho díla se mohla v té době hlásit také sílící agrární strana, která se stala po zavedení všeobecného volebního práva jedním z nejsilnějších stranickopolitických subjektů českého života. Báseň Zelený prapor však nelze chápat zjednodušeně jako nějakou stranickopolitickou agitku. Je to spíše báseň o přírodě a jejím zeleném příkrovu, stejně jako o příslušnících selského stavu, kteří měli v době básníkova života k těmto hodnotám nejblíže a jejichž počet se od té doby neustále zmenšuje. Nehledě na to, co bylo řečeno, lze říci, že dnes by se k básnickému textu tohoto typu mohla z logických důvodů hlásit i česká Strana zelených.
3. Otázka zobrazení či jiného využití vexilologického materiálu ve výtvarném umění je aktuální i dnes, byť v jiných podobách než dříve. Často podobné experimenty nabývají mírně kuriózní podoby. Jen proto upozorňujeme na výstavu, která se uskutečnila před už téměř šesti lety. Výtvarník mladší generace Jan Nálevka (nar. 1976) uskutečnil v galerii Futura na pražském Smíchově na podzim r. 2006 výstavu s málo průhledným názvem We Will Meet Again (tedy: Setkáme se znovu). Nápad, který zde byl použit, nebyl možná docela nový a nebyl asi ani použit naposledy – tyto domněnky by však musel posoudit někdo znalejší příslušné problematiky. Nálevka pořídil vlajky všech členských zemí Evropské unie, umístil je do automatické pračky a všechny dohromady vypral. Technické podrobnosti (druh pračky, prací prášek, doba praní, popř. jiné) nebyly nikde uvedeny, výsledek praní však byl zjevný. Došlo puštění barev a jejich volnému smíšení, takže lze předpokládat, že použité vlajky se po vysušení a vyžehlení navzájem výrazně podobaly. Redaktor Praporovny zprávu o konání výstavy propásl a výsledek mimovýtvarného experimentu na vlastní oči nespatřil. Snad má smysl upozornit i s tak velkým zpožděním na tento výtvarnický experiment či nápad, jehož originalita může být samozřejmě diskutována. Činíme tak v souvislosti s nedávno realizovaným Eurem 2012, tj. mistrovstvím Evropy v kopané. To k sobě mimochodem strhlo asi větší pozornost než jakákoli jiná evropská akce či iniciativa a rovněž využití vexilologické symboliky v nejrůznější podobě dosáhlo v době jeho konání neobyčejného rozsahu.
4. Zobrazení ukrajinského praporu, který je jako řada jiných před ním označován za největší, jaký existuje, přinesly stránky www.photo.unian.net/ukr/themes/32643. Prapor o rozměrech 45 x 30 m byl rozvinut 5. června v oblastním (krajském) městě Čerkasy, ležícím nad Dněprem, v době konání mítinku na obranu ukrajinštiny. Shodou okolností se tak stalo v týž den, kdy
provládní většina prosadila v parlamentu v prvním čtení schválení zákona o státní jazykové politice, který oproti dosavadnímu stavu posiluje, ač zdánlivě především na regionální úrovni, roli ruštiny na úkor ukrajinštiny. Už v srpnu a září 2011 se objevily na ukrajinských serverech informace, že v jednom z velkých měst ukrajinského Donbasu, byl rozvinut proukrajinskými aktivisty „největší prapor Ukrajiny na světě“. Jeho plocha prý činila 350 metrů čtverečných, dílčí rozměry však sděleny nebyly. V převážně ruskojazyčném Luhansku jej Ukrajinci prezentovali v den příjezdu moskevského patriarchy Kirila, který de facto propaguje obnovený duch velkoruského nacionalismu prezentovaný především ruským prezidentem Putinem. V lednu t. r. byl v rámci oslav Dne ukrajinské jednoty (srv. Praporovna, sbírka 1, informace č. 6) na mostu nad Dněprem rozvinut pro změnu nejdelší prapor Ukrajiny dosahující délky 200 metrů. Mohlo by se zdát, že Ukrajinci nemají na starost nic jiného, než vyrukovávat se stále novými „největšími prapory“ a ohromovat jimi – byli bychom ale při takovémto konstatování nespravedliví. Kdysi byl v očích sovětských orgánů pouhý náznak návratu, třeba jen slovního, k někdejší bikolóře Ukrajinské lidové republiky kriminálním činem. „Užívání si vlastní vlajky“ patří pro generaci, která se zformovala v pozdně sovětském období, k opravdovým svátkům. Přejme to jejím příslušníkům – konec konců se jim dá mladost a nevyčerpanost tohoto pocitu a vztahu závidět… K zvýšení popularity ukrajinské vlajky v domácím prostředí přispěl samozřejmě evropský fotbalový šampionát z letošního června. Milovníci kombinace žluté a modré barvy si mohli užít už při zápase Ukrajina - Švédsko. O několik dní později nezaváhal ani Donbas, tentokrát ve větším a masovějším stylu. Skutečnost, že část zápasů šampionátu byla sehrána v největším tamním velkoměstě Donecku, přispěla k obrovské frekvenci použití ukrajinských praporů a vlajek. Primátor města Lukjančenko vyzval obyvatele a hosty města přes zápasem Ukrajiny s Francií, aby vyzdobili své domy a automobily, ale často se výzdoby dočkaly i dětské kočárky. V reportáži J. Kolguševové z Donecka ze 16. 6. se lze se dočíst i takové podrobnosti, že hedvábný praporek, určený k výzdobě auta, o rozměrech 50 x 30 cm prodávali podnikaví obyvatelé města za 80 ukrajinských hryven, tj. zhruba 160 Kč, poloviční přišel na 40 hryven.
5. Případ Sjarheje Kavalenky, který jsme se pokusili vylíčit v minulé Praporovně, zdaleka nekončí. Na jeho obranu byla vydána petice určená běloruským úřadům, konkrétně Generální prokuratuře Republiky Bělorus, a žádající o jeho osvobození. Bližší informace lze hledat na webové adrese www.change.org/petitions/belorusian-authorities-free-syarhei-kavalenka?utm_ me. Pod peticí se podepsali manželka odsouzeného aktivisty Alena, známý ruský spisovatel Vladimír Bukovskoj a polský poslanec Marek Migalski. V zájmu obeznámení s touto záležitostí překládáme doprovodný dopis adresovaný A. Kavalenkovou osobám, které jsou vyzývány k podpoře petice. Drazí přátelé! Můj manžel, Sjarhej Kavalenka, vykonává trest 25 měsíců vězení v Nápravné kolonii č. 19 v městě Mahiljov. Běloruské úřady ho potrestaly jen z jednoho důvodu – za jeho lásku k Bělorusi, za gesto solidarity a za oddanost demokratickým hodnotám. Stav jeho zdraví je
velmi vážný, jeho organismus je vyčerpán po dlouhé hladovce, kterou vedl na protest proti nezákonnému rozsudku. Proto je v současnosti tak důležitá Vaše podpora! Pomozte mi osvobodit mého manžela a podepište petici určenou běloruským úřadům a požadující jeho rehabilitaci a osvobození. S úctou A. Kavalenková Samotná petice, otištěná stejně jako dopis A. Kavalenkové v ruské, polské a anglické verzi, upozorňuje na neochotu běloruských úřadů zajistit S. Kavalenkovi péči nezávislého lékaře. Pokud jde o meritum věci a důvod Kavalenkova odsouzeni (vyvěšení běloruské národní vlajky na čtyřicetimetrovém novoročním stromku ve Vicebsku před půl třetím rokem), čteme zde ještě tuto formulaci: „V Bělorusi tamní opoziční činitelé a demokratičtí aktivisté vyvěšuji v obavě před zatčením národní vlajky už 17 let po nocích a rozvíjejí je při demonstracích. Riskují tím zadržení a zbití ze strany spolupracovníků OMON-u. Bílo-červeno-bílá trikolóra se stala symbolem protestu proti diktatuře. Mužnost a úpornost, s nimiž S. Kavalenka bojuje za Svobodnou Bělorus a brání právo Bělorusů na skutečné národní symboly, nesmějí nikoho ponechat lhostejným.“ Snad nám to v České republice opravdu nemůže být jedno – není to tak dlouho, co jsme na tom byli podobně, byť přece z určitého ohledu lépe – vždyť národní symboly Čechům nikdo neupíral. Vexilologové a zájemci o tuto disciplínu mají pak na lhostejnost v této věci ještě menší právo než kdokoli jiný…
6. Další informace by mohla být nazvána Z vexilologického námětovníku Jaromíra Malého. Tento písecký rodák (1885-1955) zakotvil po ukončení vysokoškolských studií v Praze, získal zde titul doktora filosofie a stal se ředitelem Knihovny Národního shromáždění. Proslul jako literární historik (byl např. znalcem díla K. H. Máchy), jako znalec dějin českého tisku a studentského hnutí, ale také jako sběratel a popularizátor tzv. knižních značek (ex libris). V době německé okupace českých zemí byl pět a půl roku vězněn v německých koncentračních táborech a po návratu do Prahy měl ještě možnost přednášet na filosofické fakultě pražské university po několik let dějiny novinářství. Někdy v době po r. 1945 se asi zrodil zájem J. Malého o problematiku vlajek, praporů a korouhví, jemuž J. Malý věnoval v posledních deseti letech svého života mnoho času, vedle řady jiných zájmů. Samostatná položka v inventáři pozůstalosti J. Malého nese totiž název Prapory. Skrývá se pod ním soubor bibliografických výpisů a drobných poznámek umístěných v papírových deskách s tímto nápisem. Podobné desky umístěné v jiném kartonu jsou opatřeny pro změnu nadpisem Heraldika a týkají se zejména skutečností souvisejících s vývojem a stavem české občanské heraldiky na sklonku rakouského mocnářství. Zápisky o praporech jsou psány na lístcích papíru menšího formátu, většinou jen po jedné straně, a jsou téměř vždy značně lakonické. Často obsahují jediný výpis, jen někdy je zde shromážděn větší jejich počet. Zhusta se jedná o pouhou citaci některé edice či jiné publikace, někde však autor připojuje vlastní komentář, vzpomínku či otázku, na kterou by bylo třeba hledat odpověď. Přesto nás výpisy Jaromíra Malého mohou nejednou přivést k zajímavému faktu, nebo naznačují možný směr vexilologického zkoumání.
Snahy Jaromíra Malého zjednat si přehled o různých stránkách dějin českého praporového materiálu evidentně patří k neznámým stránkám prehistorie české vexilologie, byť Malý tento název naší disciplíny samozřejmě ještě nepoužíval. Vydavatel Praporovny sice hodlal o tomto tématu poněkud šíře pojednat na národním vexilologickém kongresu v Liberci, nepodařilo se mu však tento záměr uskutečnit. Proto by v několika dalších sbírkách Praporovny chtěl čtenářům zprostředkovat část údajů, které lze v nesystematicky vznikajícím, průběžně doplňovaném souboru J. Malého najít.
7. Ve druhé sbírce jsme psali o poměrně známé akci rozvíjející se už deset let po celé České republice, totiž vyvěšování tibetských vlajek. Tato akce se týká značně vzdálené země, o které většina z nás neví asi příliš mnoho. Méně známou a zavedenou je podobná akce týkající se země, kterou bychom měli znát všichni jakožto východní část České republiky. Občanská iniciativa Za vyvěšování moravské zemské vlajky byla poprvé realizována na svátek svatých Cyrila a Metoděje, a to poprvé přede dvěma roky, v červenci r. 2010. Tehdy ji kromě neznámého počtu jednotlivců podpořilo asi 75 samosprávných úřadů, o rok později jich bylo kolem 220. Letos se očekává další početní vzestup, protože byla přislíbena spoluúčast 320 samosprávných celků. Z těchto čísel by bylo možno usuzovat, že moravské hnutí, které se tak silně projevovalo počátkem 90. let, se po následném téměř dvacetiletém útlumu aspoň v takto symbolickém pojetí stává znovu výraznějším fenoménem. Iniciátorem akce za vyvěšení moravských vlajek je spolek Moravská národní obec, založený v říjnu 1990 a orientující se spíše na osvětové než úzce politické cíle – dosvědčuje to i obsah jeho elektronického čtvrtletního časopisu Moravská obec, jehož dvacáté číslo má v létě vyjít. Jako koordinátor akce propagující moravskou zemskou vlajku vystupuje místopředseda spolku Vladimír Novotný. Některé další údaje přináší stránky www.moravistika.cz , resp. www.cs.wikipedie.org/wiki/vlajka_Moravy Jakkoli byla podoba moravské zemské vlajky i v celkem nedávné minulosti objektem diskusí, při nichž nebylo dosaženo shody, prozrazuje současná snaha o prosazení žlutočervené vlajky s moravským znakem rozděleným mezi obě pole, že zde existuje snaha o popularizaci takové její varianty, která by nabyla všeobecného uznání. Moravská vlajka je používána také při každoročním jarním manifestačním pochodu některou částí této země. Jak dokládají fotografie otištěné na webových stránkách spolku, existuje také snaha moravskou vlajku co nejvíce prezentovat při soukromých setkáních mimo půdu ČR a na turistických výjezdech do jiných zemí. Nakolik se tato snaha ve větším rozsahu ujme, zůstává otázkou, faktem však je, že sebeprezentace moravské části České republiky je věcí logickou. Setkáváme se však u části českých publicistů se značnou nevolí k této aktivitě, jak dokládají např. loňské příspěvky Ivana Motýla v dvojčísle 26-27 a v čísle 28 časopisu Týden z r. 2011. Při úvahách o významu tohoto fenoménu a o tom, jaký vztah k němu zaujmout, lze přihlédnout např. k většímu příspěvku Jana Pilaře z konce dubna tohoto roku, který vznikl v prostředí olomoucké Univerzity Palackého a je dostupný na adrese www.portal.upmedia.cz. Pilař mj. upozorňuje na značně nevlídný způsob reakce žurnalisty Ivana Motýla, který – jak již bylo řečeno výše - vloni na jaře zavrhl popsanou moravskou iniciativu v časopise Týden. Na základě tzv. kolokvia moravských subjektů, konaného letos 4. 2. v Olomouci, byla dokonce uspořádána anketa o nejvhodnější podobě moravské vlajky, jíž se zúčastnilo 407 osob. Nebylo to až tak málo, protože souběžné ankety o moravské hymně se do 24. 5.
zúčastnilo jen 65 osob. Zájemci rozhodovali mezi třemi variantami vlajky. Soutěž musela být předčasně ukončena 20. května, tj. čtyři dny před původně stanoveným termínem, a jeden návrh byl vyřazen pro podvodné zasílání hlasů navíc, jiný projekt stáhl jeho autor o dva dny později. I tak získal vítězný návrh, tj. žlutočervená vlajka s moravským znakem umístěným veprostřed, 202 hlasy. Vyvěšování vlajky Moravy propagované Moravskou národní obcí je doporučováno také u příležitosti několika dalších výročí - 28. 3. (v den narození J. A. Komenského), 15. 9. (v den narození významného šlechtice Karla staršího ze Žerotína), 1. 10. (v den zvolení markraběte Jošta římským králem) a 28. října. V posledním zmíněném případě nejde ovšem o souvislost s datem vzniku někdejší ČSR - pocta má být vzdána moravskému knížeti ze sklonku 9. století Rostislavovi, který byl prohlášen česko-slovenskou pravoslavnou církví za světce.
8. Tématem, jež si zasluhuje pozornost, je používání vlajek protestního charakteru, které jaksi zaštiťují určitou společenskou aktivitu obracející se buď proti aktuálnímu systému jako takovému, nebo proti určité složce jeho politiky. V případě prvém jde o používání vlajek a praporů extrémně levicových i pravicových politických subjektů. Poněkud odlišným pokusem o hromadné používání vlajky je případ související s tematikou spolkovou a zároveň samosprávnou. Sdružení místních samospráv ČR vyvíjí aktivity od r. 2008. Jeho předsedou je nyní ing. Josef Bartoněk, mimostranický starosta moravské obce Osvětimany. Sídlo organizace se nachází v krajském městě Zlíně. Jedním z hlavních snah svazu se stalo soustavné poukazování na skutečnost, že rozdělení daňových příjmů mezi jednotlivé obce českého státu je zcela nerovnoměrné a nesouměřitelné. V přepočtu je k dispozici pro potřeby občana některého z největších měst republiky více než čtyřapůlnásobek sumy, která připadne na občana z menších měst či venkovských obcí. Svaz před více než třemi roky začal vydávat jako čtvrtletník svůj Informační zpravodaj. Už v jeho prvním dvojčísle z dubna 2009 se objevilo vyobrazení vlajkového symbolu, s jehož pomocí Svaz bojuje proti nerovnoměrnosti RUD (rozpočtového určení daní). Tuto situaci má ozřejmit i symbolika černobílé svazové vlajky zobrazující vedle sebe dvě zcela nesouměřitelné postavičky symbolizující obyvatele obou rozdílně dotovaných typů obcí. Vlajka o rozměrech 150 x 100 cm je nabízena všem kolektivním členům svazu zdarma, přestože její výrobní cena činila 350 Kč. K hromadnému vyvěšování popsané vlajky na budovách samosprávných orgánů přistoupil Svaz místních samospráv od listopadu minulého roku – snažil se tak prosadit splnění slibu koaliční vlády, že zvýhodnění největších měst bude zrušeno a nahrazeno systémem příznivějším pro menší obce. Nedisponujeme informacemi o tom, kolik obecních (městských) úřadů prapor vyvěsilo a jak dlouho byl uvedený symbol v takto otevřené podobě využíván. Celá tato snaha však narážela nejen na odpor měst, která měla přijít o své dosavadní zvýhodnění, ale také na problémy vlády, snažící se zároveň v parlamentu prosadit svůj restriktivní rozpočet. Výsledkem tak byl zatím jen kompromis, který členy Svazu místních samospráv sotva uspokojí po delší dobu. Je tedy otázkou, jak dlouho bude možno vidět ony černobílé vlajky. Jak celá popsaná snaha dopadne, nemůžeme tušit, neboť popsaná
nerovnoměrnost není asi jen problémem českého státu. V každém případě je vlajka Sdružení místních samospráv nadále prezentována v jeho Informačním zpravodaji (
[email protected]). Naposledy se tak stalo v čísle 2 zpravodaje (za duben až květen t. r.), s. 6.
9. Hrdě třímají žerď… Prapor výhodně zašantročili! František Uher, Obrys-Kmen 2006, č. 44 (11. 11.), s. 4 Co k tomu říci? Žerď si jistě uchová určitý význam a může nabídnout mnohonásobné náhradní použití - často značně problematické, jak o tom bylo informováno v první sbírce Praporovny ve zprávě o Egyptě. Už proto se vexilologie zabývá žerděmi jen málo, což se nejspíše nezmění ani v budoucnosti. O Františku Uhrovi nelze zjistit v současném místě pobytu vydavatele Praporovny žádné podrobnosti. Také v případě tohoto praporu se zdá být barva praporu irelevantní. ________________________________________________________________________ Praporovna – nesystematicky zpřístupňovaná sbírka vexilologických zajímavostí. Tento třetí pokus byl připraven k expedici na počátku července 2012. Za správnost a tedy i případné omyly a vše ostatní odpovídá samozvaný správce Praporovny Bohdan Zilynskyj (
[email protected]), který je také autorem či sestavovatelem textů, pokud nejsou podepsány někým jiným.
