PRAPOROVNA. Vexilologické drobnosti sesbírané, zpracované a zase rozhozené Sbírka 7 (za celý rok 2014)

PRAPOROVNA Vexilologické drobnosti sesbírané, zpracované a zase rozhozené Sbírka 7 (za celý rok 2014)

1. Tento článek se bude nápadně podobat úvodnímu materiálu Praporovny šesté. Naznačil jsem tehdy (v lednu 2014), že hodlám pokračovat v pravidelných lhůtách, ale situace v Ukrajině dramaticky změnila mé záměry a možnosti. Sedmé číslo jsem připravoval ještě koncem února, v době svržení prezidenta Janukovyče, ale pak jsem se intenzivně věnoval ukrajinským záležitostem až do podzimu prostřednictvím věstníku pojmenovaného Ukrajina kolem nás. Materiály, které byly připraveny pro Praporovnu před rokem, jsem nyní trochu přeskupil a jen mírně textově zredigoval. O dalších perspektivách tohoto pokusu bude zřejmě lepší po zkušenostech předchozích let pomlčet. Je zde v každém případě závazek spočívající v dokončení vydání dvou materiálů: vzpomínek na doc. Ludvíka Muchu a jeho roli ve Vexilologickém klubu a dále textových záznamů dr. Jaromíra Malého týkajících se materiálů k české vexilologii. Zatímco další část vzpomínek kolegy Pejchy v této sbírce zařazena je, tištění materiálií J. Malého věnovaných 17. století ještě jednou odkládáme. Přestože texty tohoto čísla asi působí poněkud nevyrovnaným dojmem, snad neztratily alespoň určitou dokumentární hodnotu. Jejich zpřístupnění ať je dokladem toho, že nechci nechat Praporovnu předčasně usnout, zvláště když se materiálu o pražské praporovně – včetně zmínky o Praporovně s velkým „P“ dostalo v prosinci 2013 místa přímo v čtvrtletníku Vexilologie (srv. č. 170, s. 3344 a 3349). 2. František Serafínský Procházka Vlaje prapor Vlaje prapor, vlaje do českého kraje, do šíře se rozestýlá čistá jeho barva bílá, barva Pravdy, kterou chcem vždycky nosit v srdci svém. Vlaje prapor, vlaje do českého kraje, rudá plane vedle bílé, to je síla v každém díle: Sílu s Pravdou v srdci svém do života ponesem.

1

Barva rudobílá, Pravda to a Síla! Síla s Pravdou divy tvoří, ty nám v mladých srdcích hoří, jiných barev neznáme, pod těmi se nedáme. Nedáme se, děti! Prapor vichrem letí, tulíme se k jeho lemu, vineme se všichni k němu, nad hlavy jej zvedáme. Nedáme se, nedáme! Tato báseň byla původně vybrána jako první z dokladů, které měly postupně představit převážně zapomenutá dílka české poezie s vexilologickým námětem. Vzhledem k tomu, že byl upřednostněn chronologický postup, přišla na pořad až nyní. Hanácký rodák František Serafínský Procházka (1861-1939) patří stejně jako většina zde už dříve prezentovaných autorů mezi básníky zapomenuté. Od doby svých vysokoškolských studií působil v Praze jako učitel a zde také zemřel. Dětem věnoval většinu ze svých početných básnických sbírek. Nás zde zajímá ilustrovaná sbírka Lučina (Hříčky a písničky), vydaná v Praze Českou grafickou unií v r. 1909. Na stránkách „Lučiny“ najdeme i přetištěnou báseň oslavující tehdejší český dvojbarevný, bílo-červený prapor. Podobných skladeb existuje celá řada - vzpomeňme jen jednu z nejznámějších od Jana Nerudy („Moje barva červená a bílá“), která byla poprvé otištěna o čtvrt století dříve. Bylo by jistě zajímavé a nikoli bezúčelné stopovat všechny projevy básnického opěvování českého národního praporu z doby před r. 1918. Dnes se spokojíme s upozorněním na výše přetištěné, značně zapomenuté dílko. Báseň, v jistém smyslu bojovná, byla adresována dětem resp. školákům, které měla naučit lásce k národnímu praporu. Autor krátce vysvětluje jeho symboliku - bílá barva podle něj reprezentuje pravdu, zatímco rudá sílu. S těmito dvěma barvami se mají děti ztotožnit a pamatovat, že „jiných barev neznáme“. Prapor, který je z nich sestaven, má zůstat symbolem kolektivně sdílených a vyznávaných hodnot zavazujících ke společnému úsilí („tulíme se k jeho lemu, vineme se všichni k němu“). Postupně, a to čtyřikrát, zaznívá v souvislosti s praporem ujištění oslovující nejen děti, ale i ostatní příslušníky národa: „Nedáme se!“ – jistě jako potvrzení známého hesla F. L. Riegra, v době publikování básně už zesnulého vůdce staročeské strany – „Nedejme se!“ O poměrně výrazné vypravení Procházkovy knihy se postaral ilustrátor Josef Wenig (18851939), bratr kdysi známého spisovatele Adolfa Weniga. Jedna z jeho kreseb doprovází i báseň, o které je zde řeč. Překvapuje, že v autorově pojetí má národní prapor přehozené pořadí barev – červená barva je nahoře a bílá dole - vysvětlení této zvláštnosti však ponecháme stranou. Dodejme jen, že Procházka se k tématu vlajky vrátil v prvorepublikové sbírce „Nové hradčanské písničky“ z r. 1924 určené dospělým čtenářům. Zde najdeme i báseň „Vlajka“, která už je apoteózou státního symbolu Československé republiky.

2

Báseň „Vlaje prapor“ bylo po svém vydání ve sbírce Lučina nejméně dvakrát přetištěna, např. v antologii dětské poezie z r. 1928. V této době se už však začínalo na někdejší národní prapor zapomínat, protože někdejší vztah k němu plně nahradilo ztotožnění s praporem československým. Procházkova báseň tak ztratila původní smysl a funkčnost – jistě z tohoto důvodu ji autor při reedici Lučiny, uskutečněné v r. 1933, z textu vyřadil. 3. .

Noblesní pán z Albertova (hrst vzpomínek na doc. RNDr. Ludvíka Muchu, CSc.) 6. díl: To lead is to serve. (britské úsloví) V dosavadních částech svého rozpomínání na dobu, kdy Vexilologický klub byl ještě mladý (a já též), jsem se jen několikrát letmo zmínil o tom, jakým způsobem Dr. Mucha vlastně klub – jako jeho první a dlouholetý předseda - řídil. Nyní bych se touto oblastí života klubu chtěl zabývat podrobněji. Především je třeba poznamenat, že Dr. Mucha dokonale odpovídal archetypu vysokoškolského profesora (ač této pedagogické hodnosti nikdy nedosáhl a docentem byl jmenován až v r. 1983, tedy v době, kdy už jsem se s ním, z důvodu svého přesídlení z Prahy do jihočeského pohraničí, setkával jen na výborových a výročních členských schůzích). Byl velmi cílevědomý a rigorózní a ve své práci až pedantický či puntičkářský. Současně však měl i smysl pro humor, zejména suchý anglický mu byl blízký, a uměl čas pracovního vypětí střídat s chvílemi odlehčujícími a zábavnými. Výborové schůze, které bývaly tehdy četnější nežli schůze výboru nynější České vexilologické společnosti (jež se konají zpravidla 4x do roka) a scházely se každou první sobotu v měsíci, kromě měsíců vysokoškolských prázdnin (tedy července, srpna a září – v září jsme se však my, členové výboru, setkávali, byť to nebylo v první sobotu, ale až ke konci měsíce), mívaly zpravidla tři části: nejprve neformální, kdy dříve přišedší členové čekali se zahájením schůze na ostatní, kteří přicházeli později. Dr. Mucha býval na místě většinou mezi prvními, stejně jako Jarda Martykán a Aleš Brožek (pokud přijel z Ústí nad Labem, kde pracoval i bydlel). Absolutní „jedničkou“ se však stal Miloň Purš, a to v době, kdy byl členem výboru (tj. v letech 1980-1991), protože bydlel v domě, v němž byla společná klubová místnost pro všechny kluby existující při OKD Praha 3, na Kalininově třídě (dnes Seifertově) č. 20. Kolega Purš totiž plnil i funkci klíčníka, který si v pátek před výborovou schůzí vyzvedl u některé z „našich“ pracovnic OKD klíč od klubové místnosti, v sobotu večer po schůzi místnost zase zamkl a v pondělí klíč odevzdal na OKD. Protože jsme v klubové místnosti měli všechny klubové materiály a občas vyvstala nutnost dostat Obr. 1: Vizitka člena výboru VK Miloně Purše ze 70. let minulého se k nim i v době mezi dvěma století odkazuje na jeho bydliště v domě, v němž tehdy sídlil OKD schůzemi výboru (tedy častěji Praha 3, a také na to, že hlavním předmětem jeho zájmu byly než jednou za měsíc), pořídili figurky s vojenskými náměty 3

jsme si tajně kopii klíče (což zřejmě učinily i ostatní kluby, s jejichž funkcionáři jsme se v místnosti občas potkali). Po této první části schůze, kdy jsme si překotně sdělovali zeměpisné a vexilologické novinky, následovala její druhá a nejdelší část, tentokrát formální. Tu zahájil Dr. Mucha,

Obr. 2: Nejstarší podoba poštovní poukázky k placení členských příspěvků VK v 70. letech minulého století. Z předtisku příjemce platby je patrné, že zřizovateli pražských obvodních kulturních domů byly příslušné obvodní národní výbory (dnešní úřady městských částí).

Obr. 3: Mladší podoba poštovní poukázky k placení členských příspěvků VK z počátku 80. let minulého století. Razítkem (číslovačkou), kterou si výbor klubu koupil k tomuto účelu, doplněný údaj dokazuje, že příspěvek činil stále jen 20 Kčs ročně, stejně jako při vzniku klubu v r. 1972). Obvodní kulturní domy se již částečně oddělily od svých zřizovatelů (obvodních národních výborů) a měly své vlastní účty.

přivítal přítomné členy výboru, případně sdělil, kteří nedostavivší se členové svou neúčast předem omluvili. Velmi originální a neotřelé bývaly omluvy Dr. Zbyška Svobody, jež zpravidla vtipně komentovaly „buzeraci“ ze strany jeho „vojanských“ pánů; Dr. Svoboda byl sice civilním zaměstnancem Vojenského historického ústavu (tehdy „konsolidované“ a „normalizované“ organizační součástí totalitního ministerstva národní obrany, věnující se na úkor vědecko-výzkumné práce spíše pořádání ideologicky angažovaných výstav a oslav), jeho nadřízení však byli důstojníci z povolání se „zelenými mozky“. Dr. Mucha pak vyzval mě coby jednatele (a později zapisovatele) klubu k přečtení zápisu z minulé výborové schůze. Ten, resp. jeho strojopisné kopie přes „průklepák“, měli všichni přítomní členové výboru před 4

sebou (zasílal jsem ho všem členům výboru v týdnu následujícím po výborové schůzi – a to především z důvodu, že i ti, kteří se schůze nezúčastnili, mohli být na této schůzi pověřeni provedením nějakých úkonů) a mohli se tak účastnit kontroly plnění úkolů, uložených na minulé schůzi. Dr. Mucha býval přitom velmi nekompromisní a v případě, že nějaký úkol nebyl splněn, žádal o podrobné vysvětlení, proč se tak nestalo. Pokud se nějaký úkol táhl přes několik zápisů jako nesplněný, Dr. Mucha prosazoval, aby se úkolu ujal některý jiný člen výboru, anebo aby se na splnění úkolu podílelo více členů výboru. Po provedení kontroly zápisu z minulé schůze, což trvalo jednu až dvě hodiny podle jeho délky a počtu uložených úkolů, byla na programu aktualizace členské základny klubu, tedy projednání přihlášek zájemců o členství (přijímání nových členů a ukončování stávajících členů bylo podle stanov klubu v pravomoci výboru), kontrola, zda tito zájemci již zaplatili členský příspěvek, a případně zaslání úvodního dopisu a poštovní poukázky k zaplacení členského příspěvku těm zájemcům, kteří je dosud neobdrželi.

Obr. 2: Podoba poštovní poukázky k placení členských příspěvků z konce 80. let minulého století. Z předtisku příjemce platby je zřejmé, že OKD Praha 3 se přestěhoval do nového sídla Kalininova 53. Přibyl druhý podací lístek poukázky, což výboru VK usnadnilo kontrolu placení členských příspěvků: zaplativší člen VK si jeden podací lístek ponechal a druhý zaslal nebo doručil (zpravidla vhozením do domovní poštovní schránky pana Purše) výboru, čímž členům výboru odpadla nutnost dohledávat v pracovní době OKD Praha 3 podací lístky v jeho účtárně – zde je třeba připomenout, že v té době neexistovaly komerční banky ani běžné účty občanů; jediným možným byl tzv. sporožirový účet u Státní spořitelny, z něhož se sice daly uskutečnit některé finanční převody, ale dohledat plátce bylo možné, jen pokud příjemce znal doplňkové číslo sporožirového účtu plátce, jelikož jméno plátce se u platby nezobrazovalo; u některých převodů se nezobrazilo ani ono doplňkové číslo, takže zjistit plátce bylo velmi obtížné, a z tohoto důvodu někteří příjemci platby ze „sporožira“, jemuž se pro jeho nevýhody v lidovém totalitním newspeaku říkalo „skorožere“ (nervy a čas), nepřijímali.

Na schůzích, které se konaly po 31. březnu každého roku, byla prováděna i celková kontrola placení členských příspěvků s tím, že opozdilcům v placení byly zasílány urgence. Současně bylo kontrolováno plnění každoročního rozpočtu klubu, tedy jeho výdaje a příjmy, jež bývaly – jak jsem již dříve uvedl – v neustálém rozporu, tedy příjmy nestačily pokrýt výdaje. O psychologických aspektech rozhodování výboru, zda zvýšit či nezvýšit členský příspěvek, svědčí třeba bod 4) zápisu ze 177. schůze výboru, která se konala 10. listopadu 1990: Příspěvky na rok 1991 budou zatím ponechány v dosavadní výši 40,- Kčs, protože při současném růstu životních nákladů (v r. 1990 činila míra inflace v tehdejší ČSSR 9,7% a v r. 1991 dokonce 56,6% - poznámka autora) by jinak pravděpodobně došlo k většímu úbytku členů. Což by pro existenci klubu byla katastrofa (jak jsem se zmínil v předchozích vzpomínkových střípcích, klub neměl žádné jiné oficiální zdroje příjmu než členské příspěvky 5

(drobný prodej klubových vlaječek a starších čísel zpravodaje Vexilologie, případně duplicitních publikací, jež klub získal do své knihovny, by jeho hospodaření nespasil).

Obr. 3: Poznámky Dr. Muchy ke kontrole placení členských příspěvků VK a změnám adres členů, které mi předal při osobním setkán í v jeho pracovně na Přírodovědecké fakultě UK na Albertově mezi dvěma výborovými schůzemi.

Kontrola placení členských příspěvků nebyla jednoduchou záležitostí, protože někteří členové je platili poštovní poukázkou na účet OKD Praha 3, jiní poštovní poukázkou na adresu členů výboru a další v hotovosti na výroční členské schůzi nebo při jiných osobních setkáních s členy výboru. Úskalí takové kontroly přibližuje další úryvek z již

citovaného zápisu ze 177. schůze výboru, tentokrát bodu 3): Provedena kontrola placení členských příspěvků v roce 1990. Podle záznamů OKD nezaplatilo 26 osob. Tento seznam je ale nepřesný, obsahuje i dříve ukončená členství, 3 nám neznámé osoby a chybí v něm 3 „neplatiči“. Současně s kontrolou placení členských příspěvků jsme na schůzi prováděli i změny adres v evidenci členské základny, pokud nám je členové oznámili. Jak vyplývá z poznámek Dr. Muchy (na obr. 5), „mrtvé duše“ (jako zde J. Jungmann) se občas vyskytovaly, jelikož informace o platbách poštovními poukázkami na účet OKD jsme dostávali od pracovnic účtárny OK se značným zpožděním a navíc často docházelo ke zkomolení jména či příjmení plátce, které paní účetní na ústřižku poukázky špatně přečetla. Nebo v důsledku chybně uvedených doplňujících dat na Obr. 4: Vlevo ústřižek poukázky, kterou člen VK platil poukázce (variabilního symbolu příspěvek „ tradičním“ způsobem, vpravo ústřižek poukázky, platby či dnes již neexistujícího kterou mimopražský člen (v tomto případě z místa výroby hořických trubiček) platil příspěvek do rukou člena výboru. údaje zúčtovací data plátce, což 6

bylo vlastně totéž jako VS) nastala záměna mezi členy různých klubů a sdružení činných „pod křídly“ OKD. Proto jsme dávali přednost platbám v hotovosti do rukou členů výboru, při nichž byl plátce ihned zřejmý. Což se však týkalo jen pražských členů klubu, ti mimopražští měli takovou možnost pouze při jejich osobní účasti na výroční členské schůzi. Časem jsme systém ještě trochu vylepšili tím, že jsme mimopražským členům umožnili platit členské příspěvky poukázkou nikoli na účet OKD, nýbrž poukázkou k proplacení v hotovosti některému členu výboru, jak dokládá obr. 6. Dnes by samozřejmě nikdo neplatil 20 Kč poštovní poukázkou, jelikož poštovné by bylo vyšší než předmětná částka, v 70. a 80. letech minulého století však šlo o levný (a pro občany jedině možný s výjimkou výše uvedeného, málokdy použitelného sporožirového účtu) „dálkový“ převod peněz – vždyť základní poštovné u poukázky typu A (vklad na poště v hotovosti a převod na účet příjemce) činilo 20 haléřů a u poukázky typu C (vklad na poště v hotovosti a výplata příjemci v hotovosti) 1 Kč. Výborové schůze, jež se konaly v závěru starého a na začátku nového roku, se zabývaly též přípravou rozpočtu klubu na nový rok a přípravou výroční členské schůze, a to nejen jejího programu, ale i volbou místa jejího konání. Klubová místnost v domě na Kalininově třídě č. 20 byla dosti stísněná a postačovala právě na jednání výboru a jeho případných hostů, více než 10 osob už nepojala. V úvahu přicházela i o něco větší místnost v kulturním středisku OKD Praha 3 Na Chmelnici, která však často bývala obsazená jinými zájemci. Někdy jsme využili i nabídky partnerských zájmových organizací, které sídlily třeba v Ústředním kulturním domě železničářů (ÚKDŽ) na náměstí Míru, nebo v Radiopaláci na Vinohradské třídě. V každém případě musely být tyto nabídky bezplatné, protože v napjatém rozpočtu klubu nebyla na pronájem místnosti vyčleněna žádná položka a OKD odmítal případné nájemné platit s odkazem na to, že může klubu poskytnout místnost Obr. 5: Vzkaz od Dr. Muchy z února 1980 jednateli v budovách, k nimž má právo klubu dokumentuje, že pozvánky na výroční členské hospodaření. Což však nebylo vždy schůze musely pružně reagovat na náhlé změny místa nebo času jejich konání. možné, vzhledem ke skutečnosti, že převážná část členů klubu bylo mimopražských, takže schůze musela být naplánována na víkend, konkrétně na sobotu, protože na schůzi jezdívali i členové klubu ze Slovenska a v případě skončení schůze ve večerních hodinách v neděli by se ve svém volném čase nestačili vrátit domů. Nadto bylo třeba schůzi uskutečnit nedlouho po skončení starého roku, nikoli však v lednu či únoru, kteréžto měsíce tancemilovní členové klubu odmítali z důvodu, že v nich 7

vrcholí plesová sezóna. Shánění místnosti pro výroční schůzi bývalo občas napínavé, o čemž svědčí např. anabáze 18. výroční schůze v r. 1989, která byla svolána do ÚKDŽ, leč tam se dostavivší členové klubu nalezli pouze písemné oznámení, že schůze se koná v klubovně č. 15 Radiopaláce. Tam byla schůze zahájena, pozdní příchozí (této plenární schůze se zúčastnilo 35 členů klubu a 3 hosté) se ale do nevelké místnosti již nevešli a byli nuceni stát na chodbě. Naštěstí se záhy uvolnil velký sál Radiopaláce, kam mohlo být jednání přeneseno. V dalším bodu programu výborových schůzí dr. Mucha předložil výboru korespondenci došlou za uplynulý měsíc na adresu klubu (tedy vlastně na adresu Obvodního kulturního domu pro Prahu 3). Její větší část tvořily nejrůznější vexilologické dotazy členů klubu (nebo dotazů redakcí různých periodik a jiných hromadných sdělovacích prostředků), žádosti o zaslání starších čísel klubového zpravodaje, přihlášky nových členů, reakce na naše „náborové“ akce (o nichž jsem psal v předminulém dílu vzpomínek), včetně dopisů od našich zahraničních kolegů ze „socialistických“ zemí, pokud psali na adresu klubu, a nikoli jednotlivých členů výboru. K psaní adres mám veselou vzpomínku: při zavádění poštovních směrovacích čísel byli občané i socialistické organizace (dnes bychom řekli fyzické i právnické osoby) nabádáni, jakým způsobem je mají na poštovní zásilky psát. Přičemž tyto regule byly často měněny a doplňovány, protože praxe ukázala, že je vymýšlejí zcela nekompetentní úředníci. Tak např. název místa doručovací (dnes adresní) pošty měl být podle prvního fermanu z ministerstva dopravy a spojů psán proloženě (tedy s mezerami mezi písmeny názvu na jeden úhoz mezerníku psacího stroje). Na ministerstvu si patrně nikdo neuvědomil, že existují i města či obce s více než jednoslovným názvem a že napsat proloženě K o s t e l e c n a d Č e r n ý m i l e s y do adresního pole na obálce dopisu standardní velikosti je nemožné. Poté, co jsme si jednotlivé dopisy rozebrali a dohodli se na způsobu jejich vyřízení, přišla na řadu korespondence tajná, tedy od našich vexilologických kolegů z „kapitalistických“ zemí. Ta chodila, jak už jsem se zmínil dříve, na soukromé adresy členů výboru (anebo také nechodila a končila ve spárech StB, což se nepochybně stalo v případě Dr. Znamierowského a Dr. Rudera – viz 4. díl mého vzpomínání) a sestávala ponejvíce z nejnovějších čísel zahraničních vexilologických periodik (z nichž některá jsem již vzpomněl). Tato čísla jsme hned probrali a Obr. 6: Vzor blahopřejného dopis členu VK k příležitosti jeho životního jubilea, s podpisy okomentovali, zejména z hlediska, zda nám členů výboru VK. přinášejí něco nového a podstatného, o čem jsme dosud nevěděli a co by se případně hodilo k přetištění v klubovém zpravodaji – nezapomeňme, že jinou možnost, jak se o těchto novinkách dozvědět, českoslovenští vexilologové tehdy neměli – neexistoval internet ani necenzurovaná domácí média a ze zahraničních byly dostupné převážně jen tiskové orgány tamních komunistických stran, třeba francouzská l´Humanité, britská Morning Star či italská Unità, kromě období několika let po potlačení Pražského jara 1968 armádami Varšavské 8

smlouvy, jež francouzská a italská komunistická strana odsoudily – tehdy českoslovenští mocipáni zabavovali i produkty „neposlušných“ (Moskvě) komunistických stran. Ostatně, tyto deníky se vexilologickými tématy, až na vzácné výjimky, nezabývaly. Po vyřízení došlé pošty jsme se věnovali klubovému zpravodaji, a to buď přípravě nejbližšího čísla (v jakém stavu je jeho výroba, zda nenastaly nějaké problémy s jeho přepisováním na kovolisty či s tiskem na maloofsetovém stroji Rominor, který obsluhovala paní Horská na OKD), nebo programovému plánu dalších čísel (tj. výběru příspěvků již existujících nebo hledání autorů pro příspěvky dosud neexistující, ale potřebné k vydání), anebo distribuci právě vydaného čísla zpravodaje. To jsme od paní Horské z OKD obdrželi ve formě balíku, v němž byl náklad rozdělen po jednotlivých čtyřstranách. Čtyřstrany jsme rozložili na stůl v klubové místnosti a „lízáním“ jednotlivých listů a obíháním stolu jsme číslo zkompletovali. První čísla zpravodaje nebyla ještě sešitá, později jsme zakoupili dlouhou sešívačku a čísla dvěma drátky sešívali. Tuto inovaci však někteří členové klubu, kteří měli individuální přístup k tehdy přísně střeženým (tajnou policií StB) kopírkám nebo světlotiskovým strojům, nepřijali kladně, protože si jednotlivá čísla kopírovali buď celá (originál si uložili do svého osobního archívu a s kopií pracovali) nebo jejich části (s informacemi, které je obzvláště zajímaly) a byli nadále nuceni námi sešitá čísla zase rozešívat. Každé číslo zpravodaje jsme pak vložili do ohnutého prázdného listu papíru formátu A4, přelepili ho papírovou lepicí páskou a na takto vzniklý obal ručně psali adresy konkrétních individuálních i institucionálních členů klubu. Vlastní předání čísla zpravodaje k poštovní přepravě jsem popsal dříve a nebudu se tedy opakovat. Formální část schůze se chýlila ke konci a za okny místnosti se už šeřilo nebo – podle ročního období – byla tma, protože od teoretického zahájení schůze (pokaždé v 15:00 hodin) uběhlo cca pět hodin. Ještě zbývalo probrat případné další tiskoviny klubu (Vexilologický dopis, pozvánku na akci klubu, písemnou výzvu a poštovní poukázku k zaplacení členského příspěvku apod.), a to buď jejich přípravu, tisk, anebo již distribuci spolu s aktuálním číslem zpravodaje. Předposledním bodem formální části schůze bylo „Různé“, tedy projednání věcí, jež se nedaly zařadit do předchozích bodů (např. zaslání blahopřejného dopisu výboru členům, kteří měli významné životní jubileum – viz obr. 8). Posledním bodem pak stanovení termínu pro příští schůzi výboru, což bývala obligátně první sobota v měsíci (kromě července až září, jak je uvedeno výše), někdy však jiný den (v září či v lednu), případně se konala ještě jedna schůze v den konání výroční členské schůze, a to před jejím zahájením. K tomu je třeba připomenout, že hovořím o době, kdy neexistovaly mobilní telefony, občanské radiostanice, PC, internet, elektronická pošta, ICQ, Skype či sociální sítě a pevnou linku mělo v Praze méně než 50% domácností (přičemž od podání žádosti o její zavedení až k její realizaci uběhlo často několik let, pokud žadatelem nebyla osoba pro totalitní režim významná). Dr. Mucha patřil k velmi poctivým a obětavým členům výboru, kteří se zpravidla dostavili na všechny schůze v roce, bez absence. Tak např. v roce 1983 se z celkem 10 schůzí výboru zúčastnil všech deseti, v roce 1984 (kdy se konalo 11 výborových schůzí) devíti (v tomto roce však stejně spolu s M. Puršem drží rekord v účasti, ostatní členové výboru se zúčastnili nejvýše osmkrát) v roce 1985 z 10 schůzí devíti, v roce 1988 z 8 schůzí sedmi (spolu s Pavlem Fojtíkem) a v roce 1989 z 10 schůzí devíti (v tomto roce byl předstižen Pavlem Fojtíkem a Jardou Martykánem, kteří měli stoprocentní účast). Pavel Pejcha

9

4. Od r. 2006 je v parčíku na malostranském Klárově umístěn masivní pomník Vladimíra Preclíka (1929-2008) věnovaný druhému československému odboji, ale fakticky oslavující jeden z jeho symbolů - tehdy československou, nyní českou vlajku. Jistě by si zasloužil v budoucnu větší pozornost, protože soutěž jednotlivých návrhů pomníku vyvolala a její výsledek dodnes vyvolává určité diskuse. Dnes si však chceme všimnout dvou krátkodobých výstavek, které byly organizovány v poměrně nevelké vzdálenosti a představily artefakty dvou mladších slovenských autorů. Upozorňujeme na tyto objekty výtvarného street artu jednak kvůli jejich vexilologické povaze a jednak proto, že spolu s pomníkem vytvořily po určitou dobu svérázný výtvarný trojúhelník. Dočasným obohacením centrálního prostoru náměstí Jana Palacha se stala na několik týdnů čtrnáct metrů vysoká pohyblivá plastika nazvaná mírně provokativně Hledání českého vlastence pod československou vlajkou. Plastika byla instalována od 5. září do 31. října 2013. Československou alias českou vlajku vytvořil Slovák Dalibor Bača, narozený v r. 1973. Už v r. 2012 vytvořil dvě performanční díla inspirovaná československou/českou vlajkou a nazval je Výroba české vlajky na začátku r. 1993 a Vlastenec 2012. Ve třetím případě si se symbolem státnosti pohrál v tom smyslu, že nechal jeho větší, bíločervenou část pohybovat se ve směru větru, pokud vál. Oproti tomu modrý klín zaujímal trvale stabilní polohu, ze které se nenechal ničím vytrhnout. V komentáři k fotografii objektu, otištěné v Právu 6. 9. 2013, se vykládá motivace umělcem zvoleného pojetí: „Dnes se sice mluví o tom, že modrá barva na české vlajce symbolizuje Moravu, podle umělce je ale jakýmsi slovenským trojským koněm na české vlajce.“ Jinak se podíval na českou vlajku o něco mladší slovenský výtvarník Tomáš Rafa, narozený v r. 1979. V prostoru tzv. Artwallu, v severní části nábřeží kapitána Jaroše, instaloval výtvarný projekt nazvaný Výběrové řízení na česko-romskou vlajku. Ve výklencích rozdělujících zeď oddělující nábřeží od dolní části Letenských sadů bylo umístěno sedm návrhů takovéto vlajky. Umělec zkombinoval různé varianty „smíšené vlajky“, která vznikla vložením rómské čakry na českou vlajku. Veřejnost mohla dokonce hlasovat o tom, která varianta je nejlepší. Programově provokativní projekt však pochopitelně vzbudil nevoli části veřejnosti - více než 13 000 osob podepsalo petici Nechceme česko-romskou vlajku a nechvalně známá Dělnická strana sociální spravedlnosti podala na autora žalobu kvůli porušení zákona o používání státních symbolů. Záležitost skončila tím, že autorovi byla udělena pokuta, která ovšem možná učinila jeho jméno daleko známějším než samotná výstava. Ti, kterým umělcův přístup nevadil, zřejmě žádnou petici nevytvořili, ač o existenci podobné skupiny nelze pochybovat. Podrobnější informaci o celé záležitosti, vyjadřující pochopení pro autorův přístup, otiskl Jiří Ptáček v Novém prostoru č. 421 z počátku srpna. Připojená barevná fotografie umožňuje shlédnout tři z projektů. Záležitost znovu připomnělo pražské Metro 18. 2. 2014 v souvislosti s popisováním státní vlajky jménem olympijských sportovců nebo konkrétních měst, které by podle pracovníka ministerstva vnitra postihováno být nemělo.

5. Naše dosavadní úvahy o vexilologickém aspektu československého roku ´68 nebraly v potaz reakce, které pražské jaro vyvolalo v jiných zemích. Týdeník Prager Zeitung (číslo 50 10

z 13. 12. 2012) se rozepsal o knize Freigekauft (Der DDR-Menschenhandel). Texty tří autorů zredigoval známý německý publicista Kai Diekmann, vydání se ujalo nakladatelství PiperVerlag v Mnichově a Curychu. Prager Zeitung přetiskla část textu nazvanou „Protože jsem v r. 1968 vztyčil československou vlajku, byl jsem zatčen jako nepřítel státu“. Příslušný výrok pronesl východoněmecký grafik Bob Bahra (nar. 1942), jemuž je text přetištěný v Prager Zeitung věnován. Na okraj dodáváme, že jeho jméno nelze zaměňovat se jménem daleko známějšího východoněmeckého disidenta, jímž byl Rudolf Bahro (1935-1997). Bahra byl spolupracovníkem stranických (SED – Jednotné socialistické strany Německa, tj. východoněmecké komunistické strany) regionálních novin Märkische Volksstimme. Zhruba od r. 1963 se začal projevovat jako „přidrzlý“ mladík, vznášející na různých schůzích a fórech politicky nepříjemné dotazy. Dostal se proto do hledáčku východoněmecké státní policie Stasi. Poté, co se snažil v r. 1967 krýt útěk svého přítele do západního Německa, byl poprvé zatčen a okresní soud v Postupimi odsoudil Bahru i jeho manželku k 18 měsícům vězení podmíněně. Bahra zůstal kupodivu i poté grafikem stranické školy SED v okolí Postupimi. Postupně začal sledovat překvapivý vývoj v Československu a přiklánět se k představě socialismu s lidskou tváří jako modelu, který by se mohl uplatnit i v NDR. Poté, co se dověděl o vpádu sovětských a dalších armád do Československa, připjal si československou vlaječku s černou obrubou a takto ozdoben probíhal Postupimí. V kavárně Heider vložil exemplář československé vlajky pod skleněnou desku stolu a před vlastním domem vyvěsil další její exemplář, který získal v uvedené stranické škole. Následujícího dne odjel do Berlína a umístil ještě jednu, už poslední československou vlajku v místě zvaném Alte Wache, načež pozoroval z terasy protilehlé kavárny Operncafe, zda se bude něco dít. Dne 22. srpna se nestalo nic, po týdnu však Bahra ztratil práci a 3. října brzy ráno se dočkal i zatčení – obviněn byl ze solidarizování se s kontrarevolucí a z veřejného nactiutrhání a pohrdání (Verächtlichmachung) opatřeními východoněmeckého státu. Vyšetřování Bahrova „zločinu“ trvalo půl roku. Rozsudek postupimského okresního soudu byl vynesen 22. února 1969. Bahra byl za svůj „vlajkový protest“ odsouzen na 18 měsíců, připočteno mu ale bylo dalších 18 měsíců na základě rozsudku z r. 1967. Celkem měl tedy strávit ve věznici tři roky, brzy se však dostal na seznam vězňů, kteří byli na základě dohody NDR a SRN propuštěni a vypovězeni do druhého německého státu. Bahra se po sjednocení Německa vrátil do Postupimi, živí se jako fotograf a nadále se účastní veřejného života. Soudce, který ho poslal do vězení, nebyl po zániku NDR za tento ani jiné podobné případy potrestán. Nepochybně by se dalo doložit více podobných případů použití československé vlajky v zemích, které uskutečnily srpnovou intervenci do ČSSR. Protože bylo tehdy Československu v jistém rozsahu „pomoženo“ i Bulharskem coby jedinou nesousedící zemí, je na místě zmínit se ještě o události před časem reflektované i u nás. V srpnu 2013, v době vzpomínání na 45. výročí „internacionálního vpádu“, byl přemalován pomník sovětské armády (resp. vojsk Třetího ukrajinského frontu) v bulharské Sofii na růžovo a k tomu připsána nečekaná omluva za ono bulharské extempore z r. 1968, důležité spíše symbolicky než vojensky. (První dílčí přemalování pomníku bylo uskutečněno v r. 2011, to však nemělo vexilologický charakter – postavy byly přemalovány v duchu hrdinů jednoho z amerických komiksů.) Z pomníku osvoboditelů, kteří Bulharsko v r. 1944 začali úspěšně vtahovat do své sféry vlivu, se nečekaně stalo jinak působící dílo. Dostupné fotografie ukazují, že šedý charakter ztratil i rádoby hrdě se vzdouvající prapor, nacházející se v centrální části reliéfní kompozice. Místo šedi označující rudost dostala slovo, byť asi jen na čas, optimističtější růžová. Letošního 22. února, kdy v Rusku slavili Den obránce vlasti a 11

kdy v Ukrajině vrcholil boj Majdanu s režimem Viktora Janukovyče, byla centrální postava pomníku, voják s pistolí vyzývající k postupu vpřed, přemalována modrou a žlutou barvou, tedy ukrajinskými barvami. Byla-li to poslední etapa úprav pomníku, nelze samozřejmě tušit.

6. Zprvu černobíle a později už barevně zpracované přehledy vlajek světových států se od určité doby staly součástí nejrůznějších atlasů světa a podobných publikací, často vydávaných zcela pravidelně. Kdy se staly takové pokusy častější záležitostí v různých světových zemích a v českém prostředí, bude třeba teprve upřesňovat. Velmi často se s nimi setkáváme v různých německých příručkách. Patří mezi ně také publikace nazvaná Prof. Hickmann´s geographisch-statistischer Universal-Atlas 1921, vydaná a vytištěná kartografickým podnikem G. Freytag a Berndt ve Vídni. Toto časově první vydání, pořízené po ukončení první světové války Aloisem Fischerem, má úvod datovaný ve Vídni na konci března r. 1921. Poslední tabulka uvedené publikace, která má číslo 62, nese název „Flaggen“ a věnována je státním vlajkám, aniž by k ní byl přidán nějaký text. Vyobrazeno je 66 vlajek převážně evropských států – těch je zobrazeno třicet, zatímco vlajek amerických států je zobrazeno 22, Asie byla zastoupena sedmi státy, Afrika pěti, Austrálie a Oceánie dvěma. Neustálenost poměrů či nedostatek informací prokazuje skutečnost, že nejsou zobrazeny vlajky mnoha států vzniklých rozpadem carského impéria, ať už si dokázaly udržet nezávislost nebo byly kontrolovány ruským sovětským režimem – centralizovaněji pojatý Sovětský svaz nebyl v tuto dobu ještě vytvořen. Chybí tedy vlajky Litvy, Lotyška, Estonska, ale i Bělarusi, Gruzie a Ázerbájdžánu. Oproti tomu Arménie a Ukrajina v tabulce zastoupeny jsou, a to svými vlajkami předsovětskými, reprezentujícími v tu dobu už jen jejich exilové představitele. V textu jsou přitom označeny jako sovětské republiky závislé na Rusku, v případě Ukrajiny jsou ovšem zmíněni dva její tehdejší exiloví reprezentanti. Oproti tomu Rusko vystupuje se svou tehdejší sovětskou vlajkou, rudým obdélníkem, v jehož levé horní části je umístěna azbukovým písmem psaná zkratka R. S. F. S. R. 7. Události, které charakterizovaly vývoj Ukrajiny od 21. listopadu 2013, mají základní význam pro další vývoj této země a její vnímání okolním světem, zvláště pak zeměmi Evropské unie. Protest velké části ukrajinské společnosti proti licoměrnému jednání prezidenta a vlády přispěl k nebývale vysokému používání nejen ukrajinské státní vlajky, ale také vlajky Evropské unie. Míra použití a vyvěšování evropských vlajek demonstrujícími i některými samosprávnými orgány či jejich jednotlivými představiteli, byla nebývalá a úřady byly tímto jevem nepochybně zaskočeny. Na řadu přišlo i tvůrčí kombinování evropské a ukrajinské vlajky, které usnadnila totožnost obou používaných barev. Bylo tedy možno vidět též ukrajinskou státní vlajku, na jejímž dolním, žlutém poli byl všit kruh s 27 hvězdami reprezentujícími členské státy unie. Pod hlavičkou hlavní stránky ukrajinské redakce rozhlasové stanice Svoboda, vysílající do Ukrajiny z Prahy, bylo možno najít zajímavou kompozici. Zatímco vlevo byla zpodobena silueta hořící pochodně, uprostřed dominovalo pásmo 27 vlajek členských zemí Evropské unie uspořádaných pod sebou ve třech řadách - tak česká vlajka se nacházela v nejvyšší řadě na pátém místě zleva. Více doprava byl umístěn za oddělovacím znaménkem nápis „Jevrorevoljucija“ (Revoluce za Evropu), jehož první část je modrá, druhá pak žlutá. Nápis 12

vystupuje z vykreslené siluety západní části evropského území a sahajícího po Velkou Británii a Irsko. Při akcích opozičně naladěné veřejnosti se znovu objevily také červenočerné nacionalistické prapory, o nichž byla učiněna zmínka v šesté sbírce Praporovny. Do Kyjeva i jinam na východnější Ukrajinu se dostaly ze západní části země, kde má ukrajinské národní i nacionalistické hnutí nejmasovější podporu. Zajímavá je zpráva z 1. ledna tohoto roku, kdy bylo v řadě ukrajinských měst (i na východě země) pochodňovými průvody okázale slaveno stopáté výročí narození Stepana Bandery. V oblastním centru Ternopoli bylo při této příležitosti posvěceno také 25 červenočerných praporů opatřených názvy jednotlivých oblastních měst a Simferopole coby hlavního města krymské autonomní republiky. Na Sevastopol coby město se zvláštním statusem organizátoři snad zapomněli nebo možná vnímali toto město a jeho postavení v rámci Ukrajiny jako příliš problematické. Prapory byly neseny při průvodu oslavujícím Banderu v Kyjevě a poté byly zaslány do příslušných regionálních center. Jiné prapory byly týmž adresátům zaslány přímo ternopolskou oblastní odbočkou strany Svoboda 17. 1. s vysvětlujícím dopisem. Zde čteme mj. toto: „Červenočerná vlajka je vlajkou ukrajinského nacionalistického hnutí a revolučního osvobozeneckého boje. Barvy této vlajky symbolizují barvu ukrajinské krve prolitou na černou ukrajinskou zem. Jsou symbolem boje Ukrajinců za to, aby se stáli správci vlastní země.“ Připojena byla žádost, aby byly tyto prapory vyvěšeny vedle ukrajinské státní vlajky dne 22. ledna, kdy je tradičně vzpomínáno Dne ukrajinské jednoty. Jiným projevem podpory výrazněji proukrajinských snah na jihovýchodě Ukrajiny se stalo to, že skupina lvovských a kyjevských dobrovolníků dopravila do Luhansku jednu z modrožlutých státních vlajek – v tomto případě však bylo doprostřed dolního pole všito heslo „Schid i Zachid razom“, v překladu znějící nejspíše ´“Východ i západ Ukrajiny jdou společně.“ Zmínku zasluhuje také obřadné posvěcení vlajek obranných setnin kyjevského majdanu uskutečněné dne 5. ledna, tedy v předvečer Štědrého dne pravoslavných a katolíků východního obřadu. Při kyjevských manifestacích byly nejednou použity i vlajky jiných postsovětských států, např. Gruzie a Bělarusi (v tomto případě Lukašenkem zavržená a jeho režimem pronásledovaná bílo-červeno-bílá varianta). Při dílčích akcích z okruhu Evromajdanu se ale objevily i prapory jiné a v Ukrajině zatím málo známé, např. duhová vlajka příslušníků sexuálních menšin. Ti se chtěli za dané situace rovněž prezentovat, byť se v podmínkách poněkud konzervativnější ukrajinské společnosti jednoznačného souhlasu nedočkali. Po vítězství ukrajinské „majdanové“ revoluce a svržení prezidenta Janukovyče i výměně vlády a vedení parlamentu se přeneslo dění doprovázené válkou ukrajinských, ruských, krymských a krymskotatarských praporů do jihovýchodní části Ukrajiny, jejíž politická reprezentace se chce co nejvíce Ukrajině vzdálit. (Tento text byl, jak je patrné, dopsán koncem února 2014 a nedoznal dalších změn. Je samozřejmé, že je proto značně antikvován jak událostmi v Krymu, tak v Donbasu – i ty nesporně měly svůj vexilologický aspekt, je však těžké jej ve stručnosti shrnout. Nesporné je především to, že ve vědomí rostoucí části Ukrajinců se stal modrožlutý prapor symbolem odporu jejich země proti silnému ruskému sousedovi, který se za každou cenu snaží zvrátit vývoj zpět a vrátit Ukrajinu do pozice jakési banánové postsovětské republiky. V tomto směru má dnes ukrajinská vlajka ještě daleko výraznější symbolickou hodnotu než v prvních třiadvaceti letech následujících po rozpadu SSSR. Zároveň má snaha Ruska o ovládnutí 13

Ukrajiny dalekosáhlý význam nejen v evropském, ale i širším výměru, což si zatím asi příliš mnoho lidí neuvědomuje - psáno na počátku roku 2015).

8. V uplynulém roce pokračoval, byť zdánlivě o něco méně intenzivně než dříve, zápas běloruské politické opozice a občanských kruhů o zrovnoprávnění bílo-červeno-bílé státní vlajky, používané v letech 1991-1995, s vlajkou zavedenou prezidentem Lukašenkem. Zajímavé jsou metody, kterých je přitom používáno. Tak několik představitelů současné populární hudby připravilo hudební disk Symboly víry a svobody. Prezentován byl v minském sídle opoziční strany Běloruská lidová fronta na počátku září 2013. Tvůrce tohoto hudebního projektu Vital Supranovič konstatoval, že jeho snem je to, aby v Bělarusi mohly vedle sebe existovat dvě národní resp. státní vlajky, tak jako jsou dnes v zemi dva státní jazyky: „v takovém případě by si každý mohl vybrat tu, která je mu bližší, a Bělarus by se stala ve světě známou jako jediná země o dvou vlajkách.“ Jiný názor má Sjarhej Kavalenka, o kterém jsme v r. 2012 několikrát psali, a který byl při prezentaci disku přítomen. Ve svém vystoupení podtrhnul, že bez ohledu na všechny možné výhrůžky či tresty je třeba běloruskou trikolóru stále znovu pozvedat, aby se jednou stala opět jedinou a oficiální státní vlajkou země. Je zajímavé, že autoři disku věnovali po jednom jeho exempláři jak poslancům běloruského parlamentu, tak známým sportovcům. Popsaná akce souvisela s novou taktikou, která byla při snahách o rehabilitaci trikolóry zvolena. Část opozičních aktivistů z iniciativ BMAGroup, Art Sjadziba a Rok-salidarnasc konala od června minulého roku po dva měsíce kampaň usilující o získání podpory pro své stanovisko. Po získání asi tisícovky podpůrných podpisů od občanů z různých částí země se iniciátoři obrátili 8. srpna 2013 na běloruské ministerstvo kultury. Požádali je o zapsání tradiční bíločervenobílé vlajky do Státního soupisu historicko-kulturních památek (kaštaunoscej), což by jistě zamezilo kriminalizaci jejího veřejného používání. Argumentovali mj. tím, že popření oné historicko-kulturní hodnoty znamenalo v praxi škrtnutí prvních let nezávislosti země z její historie. Ministerstvo ovšem zvolilo zdržovací taktiku: nejprve si vyžádalo stanovisko z akademických kruhů a poté žadatelům sdělilo, že za příslušnou hodnotu či památku může být prohlášena pouze nějaká konkrétní, hmotně existující bíločervenobílá vlajka. Tím zatím příslušné snahy skončily, tahanice tohoto typu nepochybně budou pokračovat. Mírně kuriózním, byť zajímavým dodatkem z běloruských poměrů může být případ opakovaného používání ruské státní vlajky částí řidičů autobusové dopravy v běloruských městech. Na podzim minulého roku bylo možno zachytit několik případů, kdy si na takovouto praxi někteří vlastenecky naladění cestující stěžovali. Vše skončilo jakýmisi profylaktickými hovory s příslušnými řidiči nebo symbolickým zkrácením prémií. Nesporně je uvedená skutečnost dokladem, že v Bělarusi existují vedle stoupenců maximální míry nezávislosti země také příznivci sbližování s Ruskem, kteří své sympatie dávají najevo i takovýmto způsobem. 9. Přestože v Praporovně jsme dosud sledovali reálie jen ze tří postsovětských republik, činíme v tomto případě malou výjimku, abychom upozornili na české (a vexilologický materiál přinášející) číslo málokomu známého časopisu IRS (Dědictví). Propagaci 14

nezávislého Ázerbájdžánu pěstoval v minulosti především v ruštině a angličtině. Jeho první české číslo vyšlo v redakci Davida Majera v zimě r. 2011 na křídovém papíru a v rozsahu 64 stran. Vexilologa zaujme článek kandidáta historických věd Sabuchi Achmedova Státní vlajka Ázerbájdžánské republiky (s. 20-27) opatřený poznámkami, řadou barevných ilustrací a nezbytným mottem pocházejícím z duševní dílny prezidenta Hejdara Alijeva (vládl zemi v letech 1993-2003, od té doby je u moci jeho syn), které hovoří o významu státní vlajky pro občany. Autor článku se po obecném úvodu o původu praporů dostává k místním reáliím – upozorňuje např. na nejstarší doklad vyobrazení vlajky (zpodobňující slunce a jelena) v ázerbájdžánském prostoru kdesi na přelomu 3. a 2. tisíciletí př. n. l. – brzy však přechází k líčení vývoje dvou variant státní vlajky Ázerbájdžánské demokratické republiky postupně schválených v červnu a listopadu r. 1918 (vyobrazeny jsou na s. 24). Dále je ve stati podán výklad o symbolickém významu tří barev i symbolu půlměsíce a hvězdy, použitých na vlajce z listopadu 1918, používané do dubna 1920, kdy „došlo k rozšíření ázerbájdžánskému národu cizí symboliky sovětské“ – té autor věnuje pouhých šest řádek na s. 24 a poukazuje na tehdejší vyloučení zelené barvy z vlajky Ázerbájdžánské SSR. Zbytek článku je věnován návratu k vlajce z r. 1918 v letech 1990 a 1991 i právním nařízením z dalších let, která se této tematiky týkala. Zaujme např. údaj, že 17. 11. 2007 vydal prezident Alijev nařízení O vytvoření Náměstí Státní vlajky v hlavním městě AR Baku. Tento veřejný prostor o rozloze 20 000 metrů čtverečných, resp. dvou hektarů, posloužil ke zřízení 162 metrů vysokého stožáru, na němž vlaje obří vlajka republiky o rozměrech 75 x 60 metrů a váze neuvěřitelných 350 kg – barevné fotografie náměstí a obří vlajky uvádí článek na s. 20-21. Dovídáme se též o existenci Muzea vlajky na zmíněném náměstí a o ustanovení Dne státní vlajky připadajícího na 9. listopad, tedy na výroční den přijetí dnešní vlajky v r. 1918. Pro úplnost je třeba dodat, že ázerbájdžánská vlajka je zobrazena v uvedeném čísle časopisu ještě na šesti dalších místech – na obou stranách přední obálky a dále na s. 1, 13, 14 a 16. Seznámení s tímto textem nutí k úvaze, nakolik jsou reálné snahy Putinova režimu o reintegraci prostoru bývalého Sovětského svazu. Zdá se, že z hlediska Ázerbájdžánu i jiných států jde o touhu představitelů věčného ruského imperialismu, která snad už nemůže být znovu naplněna.

___________________________________________________________________________ Praporovna – nesystematicky připravovaná a zpřístupňovaná sbírka vexilologických zajímavostí. Za správnost i za případné omyly odpovídá správce Praporovny Bohdan Zilynskyj ([email protected]), který je autorem či sestavovatelem textů, pokud nejsou podepsány jinými osobami. Dobrovolným technickým spolupracovníkem a mnohostranným poradcem při vydávání je Pavel Pejcha ([email protected]). Starší čísla Praporovny lze dohledat na webové adrese www.konoviny.info v oddílu Vexilologie.

15