PRAPOROVNA Vexilologické drobnosti sesbírané, zpracované a zase rozhozené Sbírka 4 z 21. srpna 2012 _______________________________________________________________________ 1.
Noblesní pán z Albertova (hrst vzpomínek na doc. RNDr. Ludvíka Muchu, CSc.) První díl svých vzpomínek na pana docenta Ludvíka Muchu jsem nazval Paměti vzrušené doby v parafrázi na název knihy Nikolaje Gerasimoviče Kuzněcova, kterou jsem četl ve věku cca čtrnácti let, tedy na počátku období tzv. „normalizace“ a „konsolidace“ totalitního režimu, krátce po vpádu armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968. To už jsem měl za sebou četbu novel Alexandra Solženicyna Matrjonina chalupa, Ve vyšším zájmu a Případ na stanici Krečetovka, které vyšly v českém překladu už v roce 1964, a Jeden den Ivana Děnisoviče, vydaný česky o rok později. Přesto mě překvapilo, že N. G. Kuzněcov jako ministr válečného námořnictva SSSR, jmenovaný do funkce v r. 1939 a zastávající ji po celou dobu druhé světové války, neměl prakticky žádné pravomoci a k jakékoli činnosti i té nejmenší lodi (třeba minolovky nebo říčního dělového člunu na Amuru) ze všech flotil, jež mu podléhaly, si musel předem vyžádat souhlas „hlavního stanu“, tedy generalissima Josifa Vissarionoviče. Takto přímo to sice v jeho knize (ani v navazujícím pokračování Lodě vyplouvají do boje, které se týká už válečných událostí) nebylo řečeno, leč pozorný čtenář to mohl vyčíst mezi řádky. (Sám Nikolaj Gerasimovič se stal obětí jedné z posledních Stalinových čistek v r. 1948 a dokonce i následující čistky poststalinské v r. 1956, rehabilitován byl až posmrtně v roce 1988, tj. v době Gorbačovovy „perestrojky“.) Původně jsem však hodlal parafrázovat ještě trochu hlouběji a nazvat tuto část svých vzpomínek Paměti zrušené doby, v reakci na snahu některých našich spoluobčanů dobu před listopadem 1989 jaksi vymazat z našich pamětí (či spíše vymazat vzpomínky na to, co tito spoluobčané tehdy prováděli, nebo naopak neprováděli), jako by nikdy neexistovala. Nemám teď na mysli všeliké ty Grebeníčky, ale i ty, kdož dnes shlížejí na svůj lid z návrší nad meandry Vltavy a vydávají své vysedávání v teple různých prognostických ústavů v období totality a okázalý nezájem komunistické tajné policie o jejich „podvratnou“ činnost za punc dosvědčující jejich ryzí demokratické a volně tržní charaktery. Ponechme jejich svědomí, mají-li nějaké, vynést soud nad jejich činy i nečiny, a vydejme se poznovu proti proudu času do doby, kdy československá vexilologie byla ještě mladá. 2. díl: Mapa Spojených arabských emírátů V roce 1975 jsem nadchl svého přednášejícího i examinátora předmětu Úvod do biologie (dotovaného tehdy ohromujícím počtem šesti vyučovacích hodin týdně v 1. semestru studia) profesora Zdeňka Černohorského svým písemným projevem při zkoušce z tohoto předmětu (na rozdíl od dnešní praxe písemných testů byla toto tehdy výjimka, zkoušky se konaly v drtivé většině pouze ústní, alespoň na Přírodovědecké fakultě UK). Dával pak k dobru, že mé telegraficky stručné odpovědi (v pouhých bodech netvořících souvislé věty) na
otázky testu jsou následováníhodné a vyzdvihoval mě coby příklad studenta umějícího soustředit se na to podstatné a věci podružné vypustit. Ve skutečnosti stála v pozadí telegrafické stručnosti mých odpovědí má nedostatečná příprava na tuto náročnou zkoušku, jejímž úkolem bylo prosít množinu přijatých „prváků“ na PřF UK a „oddělit zrno od plev“. Profesor Černohorský byl vůbec výraznou postavou v tehdejším pedagogickém sboru fakulty. Ač nevelký postavou, zaujal každý svůj protějšek při setkání svým chováním hodným španělského granda – vždy se při pozdravu hluboce uklonil a nemaje klobouk s pštrosím pérem, živě zamával pravicí v jakémsi složitém gestu vyjadřujícím hlubokou úctu a vznešenou grandezzu zároveň. S jeho jménem se mi pojí jedna komická vzpomínka: v pražské zoo tehdy v oddělení karantény pracoval jeho jmenovec Jirka Černohorský (jehož později, v březnu 1977, zabil slon Petr II.; což shodou okolností bylo v roce, kdy profesor Černohorský odešel na odpočinek – oba Černohorští se na přírodovědecké fakultě určitě setkali, protože Jirka na ní studoval, ale studia po několika semestrech zanechal). Na karanténě pracovali také Jirka Černý a Pavel Horský. (Pavel pak přešel do zoo v Ústí nad Labem, která tehdy zažívala nebývalý územní i stavební rozvoj pod vedením ředitele Přemysla Voráče, jenž si vzal za ženu dceru vedoucího tajemníka Severočeského krajského výboru KSČ). Tito tři kumpáni prováděli spolupracovníkům různé kanadské žertíky, a tak ničeho netušící návštěvníci zoo bývali občas z pozorování třeba veselých kousků jihoamerických opic malp vyrušeni tautologickým hlášením služebního rozhlasu: „Ošetřovatelé Černý, Horský a Černohorský se ihned dostaví do ředitelny!“ Popsaný úspěch u zkoušky, která bývala hrobem nadějí mnohých uchazečů o absolutorium PřF UK (tehdy neexistovala možnost přesunout si zkoušku do dalšího ročníku studia, jako dnes), mě nadchl do té míry, že jsem o jedné první sobotě v měsíci vstoupil – spolu s Pavlem Fojtíkem, který tam ovšem byl už jako doma - do klubové místnosti Na Chmelnici 212, kde se konala schůze výboru Vexilologického klubu. Zde jsem se poznovu setkal s panem docentem Muchou, poprvé však s doktorem Zbyškem Svobodu a inženýrem Josefem Česákem, dalšími spoluzakladateli československé vexilologie. Tak začala má šestnáctiletá spolupráce Obr. 1: Dr. Muchou vlastnoručně psaný návrh kandidátů do s výborem Vexilologického klubu, voleb výboru Vexilologického klubu v r. 1978 do něhož jsem byl záhy kooptován
a na nejbližší výroční členské schůzi i řádně zvolen. V úvodu svých vzpomínek na dr. Ludvíka Muchu jsem slíbil, že je pojmu spíše z hlediska pohledu studenta PřF UK na učitele na téže fakultě, neboť nepochybuji, že v oficiálním zpravodaji Vexilologie České vexilologické společnosti vyjde záhy série článků pamětníků, vzpomínajících na působení dr. Muchy na polích vexilologických, popř. státně heraldických. Dovolím si jen letmou vzpomínku na pochmurnou první listopadovou či prosincovou sobotu v roce 1977, kdy se výborová schůze konala v klubové místnosti OKD Praha 3 v Koněvově ulici na Žižkově, kde měly svůj útulek i Klub přátel Žižkova a KLAMKLUB (tedy klub kouzelníků, eskamotérů, manipulátorů a mágů), další „kolegové“ Vexilologického klubu, tedy kluby přidružené dobrovolně či víceméně povinně při Obvodním kulturním domě pro Prahu 3.
Obr. 2: Stanovy Vexilologického klubu při OKD Praha 3 z roku 1985, strana 1 a 4
Výborová schůze KLAM-KLUBu se zřejmě konala dopoledne před naším odpoledním setkáním a jeho funkcionáři zapomněli uklidit dokumenty KLAM-KLUBu do své klubové skříně. Každý klub tu totiž měl k dispozici jednu téměř starožitnou almaru s petlicí a visacím zámkem; v té „naší“ byly zbytky nákladu již vydaných čísel Vexilologie, později i klubové vlaječky vyhotovené dle vítězného návrhu v anketě uspořádané mezi členy klubu a také nepříliš rozsáhlá klubová knihovna, obsahující hlavně různojazyčná vydání, anglické, německé a francouzské, stěžejního vexilologického díla dr. Whitneyho Smithe Flags through the Ages and across the World z r. 1975; a tuto knihovnu jsme před svým zřizovatelem, tedy obvodním kulturním domem tajili, protože klub vlastně neměl mít žádný majetek, i členské příspěvky se platily složenkou typu A na účet OKD Praha 3, a po právní stránce byla každá „naše“ kniha, získaná vesměs barterovou obchodní transakcí, tedy výměnou za čísla časopisu Vexilologie - protože za dolary, franky či marky jsme si ji objednat nemohli, prostý občan ČSSR přístup k valutám a devizám neměl - majetkem obvodního kulturního domu.
Na stole uprostřed klubové místnosti ležela hromádka tištěných stanov KLAMKLUBu. Namátkou jsem z této hromádky uchopil svrchní dokument a přečetl nahlas úvodní ustanovení: „KLAM-KLUB je dobrovolnou magickou organizací...“ Dál jsem číst nestačil, protože dr. Mucha nás všechny uzemnil poznámkou: „Tak to je vlastně totéž jako KSČ (=Komunistická strana Československa)!“ Bylo to v době hysterického tažení „strany a vlády“ proti Chartě 77 a jejím signatářům a nuceného podepisování Anticharty (tedy paskvilu, vyrobeného oddělením propagandy ÚV KSČ nebo podobným útvarem orwellovského „ministerstva pravdy“, k jehož podpisu na znamení souhlasu s jeho obsahem byly nuceny celé pracovní kolektivy, ale třeba i herci a další umělci, shromáždění pod falešnou záminkou v Národním divadle – a signatář Anticharty svým podpisem Chartu 77 odsuzoval, aniž mu veřejné sdělovací prostředky daly možnost se s jejím textem seznámit). Není proto divu, že v komorním prostředí klubové místnosti zšeřelé podzimním „ponurým chrámovým osvětlením“ (jak mu říká Stephen Leacock), vypuklo na dobrých pět minut osvobozující veselí, dávající na pár okamžiků zapomenout na stísňující atmosféru tam venku, pod bdělým okem Sauronovým a jeho pochopů z „ministerstva lásky“.
Obr. 3: Stanovy Vexilologického klubu při OKD Praha 3 z roku 1985, strana 2 a 3
Dr. Muchu jsem kromě setkání na výborových schůzích dosti pravidelně navštěvoval i v jeho pracovně na přírodovědecké fakultě (tady musím poznamenat, že záhadu vstupu na galerii s knihovnou nad vchodem do této pracovny se mi nikdy nepodařilo odhalit). Při jedné z těchto návštěv se dr. Mucha zmínil, že před nějakým časem zapůjčil Pavlu Fojtíkovi mapu Spojených arabských emírátů. Zbystřil jsem pozornost, protože šlo o relativně nový státní útvar, jehož středověký název (Pobřeží pirátů) zaváněl dobrodružstvím, dálkami, plachtami vzdouvajícími se ve větru, krví a střelným prachem. I názvy současné, jako Abú Zabí, Fudžajrá, Rás al-Chajmá, Adžmán, Um al-Kuvajn, Dubaj a Šardžá, jitřily představivost
obyvatele šedých a malých dnů v totalitním státě. Při dalším setkání s Pavlem F. v jeho v dejvickém bytě jsem do mapy nahlédl a byl okouzlen její barevností, až pitoreskními hranicemi mezi jednotlivými členskými státečky, jakož i domýšlivostí jejich vládců, kteří se sami ze šejchů, čili kočovných náčelníků majitelů koz a velbloudů, povýšili na emíry, čili knížata věřících a hlavy suverénních monarchií (jenže to bylo v době první ropné krize a „černé zlato“ těžené v jejich zemích po milionech barelů ročně je k takovému kroku plně opravňovalo – nebo alespoň způsobilo, že se jim nikdo nevysmíval). Mapa Spojených arabských emírátů se pak stala jakýmsi leitmotivem setkání všech tří výše uvedených osob, a to nejen při výborových schůzích. Některé lokality v SAE (tuším, že např. Fudžajrá nebo Šardžá) se staly políčky na herním plánu Pavlem Fojtíkem a mnou vymýšlené stolní hry, která volně navazovala na známé Monopoly, avšak dotvářela je a utvářela v karikaturu soudobých poměrů doma i ve světě (tak např. tam bylo políčko Zasedání představitelů komunistických stran a států Varšavské smlouvy, popř. Rudé náměstí, na nichž se mohlo stát ledacos nepříjemného) a postupně dosáhla složitosti (herních plánů bylo nakonec pět) legendární foglarovské hry Fan-Tan. Zvolání „Ale vstanou noví tvůrci mapy Spojených arabských emírátů!“ jsme s Pavlem F. zakomponovali do jedné povídky, která vyšla ve fakultním studentském časopise Přífuk, mezi jehož čtenáře patřil i dr. Mucha. Ten na povídku reagoval replikou, že to snad nebude zapotřebí, protože jednou mu snad „kolega Fojtík tu prokletou mapu vrátí“. Což se posléze stalo, ale nebudu předbíhat událostem (které se vlastně již staly, takže prosím laskavé čtenáře o prominutí tohoto pomocného slovního obratu) a dovolím si druhý díl svých vzpomínek na dr. Muchu nyní zakončit. Pavel Pejcha
2. František Doucha Vojínova kráska Noc tichá! Zjitra na seč krvavou! – Aj, vojín korouhev, hle, chrání svou! Meč pádný spočívá mu v statné pěsti a z hrudi čacké zvuk si dráhu klestí: „Tať moje kráska, jež i drahá jest! S ní za světlo a právo boj - má čest, jen u korouhve té, chci, Slovan, státi, jen k jejím barvám, slávě mé se znáti!“ Noc prchá, v úsvit zápas vichří zas, tlí meče blesk a hromné střelby žas. Svůj prapor korouhevník mužně brání, ples v nitru jeho hlásá v rázném klání: „Tať moje kráska, jež mi drahá jest! S ní za světlo a právo boj – má čest, jen u korouhve té chci, Slovan státi, jen k jejím barvám, slávě mé, se znáti!“
Seč umdlela – již bitva svedena, i korouhev se kloní ztřepena, z ran vítěznému krev se proudí vroucí, však nad hrobem on šepce v ohlas mroucí: „Tať moje kráska, jež mi drahá jest! S ní za světlo a právo boj - má čest, jen u korouhve té chci, Slovan státi, jen k jejím barvám, slávě mé, se znáti!“ Báseň vybraná do čtvrté sbírky Praporovny připomíná dnes zcela zapomenutého Františka Douchu (1810-1884), který proslul především jako dětský básník a povídkář. Jeho tvorba se vyznačuje z dnešního hlediska místy až nesnesitelnou, zároveň však často komickou didaktičností. Smíšené pocity vyvolávají už názvy jeho sbírek jako „Zpěvomil“, „Hájení ptáčků, malých zpěváčků“ nebo „Květný sádek“. V zájmu spravedlnosti však je třeba konstatovat, že Doucha byl zároveň autorem překladů řady Shakespearových her. Douchova báseň Vojínova kráska byla poprvé otištěna v r. 1882, tedy na sklonku autorova života, v moravském časopise Zora. O deset let později ji přetiskl literární historik František Bílý ve své reprezentační antologii české poezie Patery knihy plodů básnických. Výrazný je v tomto případě slovanský aspekt díla, v němž je korouhevník zpodoben od okamžiků očekávání bitvy přes okamžiky boje až po hrdinskou smrt. Odhodlanost, vytrvalost a obětavost onoho neznámého vojína, kterého autor nechal s korouhví v ruce padnout, se asi měly pro čtenáře symbolickým vzorem. Autor ovšem ponechal otevřenou otázku, jaké barvy měla ona vojínova kráska. Slovanský bojovník mohl konec konců hájit prapor rakouský, byť si část čtenářů dokázala místo něj jistě představit národní prapor český nebo slovanskou trikolóru. 3. Brněnský rodák Karel Rechlík (nar. 1950) vystudoval filozofickou fakultu Masarykovy univerzity před více než třiceti lety. Dnes patří k výrazným představitelům křesťansky orientované linie výtvarného umění. Jako tvůrčí osobnost značně širokého záběru zasahuje do praktického vývoje jak v oblasti užitého umění, tak architektury. Rechlík však zároveň patří k teoretikům výtvarného umění, přednáší navíc na fakultě architektury brněnského Vysokého učení technického. Jak už bylo naznačeno, obě sféry jeho usilování spojuje křesťanská orientace a snaha zaměřit současné umění k službě církvi či církvím. V tomto směru je zaměřena i jeho vlastní tvorba, v níž nacházíme jako zajímavou součást také četné návrhy a realizace liturgických korouhví. O této složce své tvorby zaslal autor 25. 6. t. r. vydavatelství Praporovny prostřednictvím mailu kratší vysvětlení, za které mu děkujeme. Neseriózní listy by uvedly, že jsme získali „exkluzivní vyjádření“ - my však usilujeme o materiály nikoli exkluzivní, ale věcné. Karel Rechlík tedy napsal: „Problematice církevních korouhví jsem se teoreticky nebo historicky blíže nevěnoval. Pro moji tvorbu vyplynul vztah ke korouhvím spíše opačně – z výtvarné praxe, která mne přivedla k malbě na volně zavěšené – a často i prostříhané – plátno. Takové malby byly – a některé i dnes jsou – zavěšovány v kostelních interiérech, kde plní roli výtvarného díla, vztahujícího se – a myšlenkově podporujícího – určité období církevního roku (adventní korouhev), nebo i určitou událost (velikonoční korouhev s Andělem vzkříšení, Vánoce – narození Páně atd.). Ke
slavnosti biřmování (Svatodušní svátky) se používá moje korouhev ve farním kostele v Jemnici. Nejnovější moje korouhve vznikly pro kostel sv. Ignáce v Praze na Karlově náměstí a bývají tam – na oltáři v boční, tzv. Dušičkové kapli – instalovány během liturgického roku. Na rozdíl od tradičních korouhví, které byly nošeny především při procesích, jsou moje korouhve určeny zejména do interiéru a k uměleckému podtržení určité doby s určitým duchovním tématem. V 80. letech 20. století měly malované korouhve i svoje zcela „praktické výhody“ – byly daleko snadněji (než klasické velkoformátové obrazy) transportovatelné a mohly být rychle instalovány, případně i deinstalovány… Ale to už je trošku jiná kapitola.“ První Rechlíkova korouhev vznikla v r. 1986 a nesla název Unavený anděl. Zjevně se tato složka jeho tvorby vyvíjela dále, a proto byl už v r. 1989 vytvořen filmový dokument Petra Barana „Korouhve Karla Rechlíka“. V r. 1998 uskutečnilo Okresní muzeum Brno-venkov ve Šlapanicích výstavu Rychlíkových prací nazvanou „Křížová cesta – korouhve“. V letech 1989-1994 zhotovil autor sérii liturgických korouhví pro kostel sv. Jakuba v brněnském centru, v r. 1997 pak pro vídeňský kostel sv. Štěpána, další byly dodány také do německého města Münster. Odborný text označuje Rechlíkovy korouhve jako kresebně zdobená, volně zavěšená plátna, nebo jako rozvolněné, v obrysech roztřepené nerámované obrazy. Konkrétnější představu o Rechlíkových korouhvích si lze učinit na základě barevných fotografií jeho korouhví i prací jiného žánru, reprodukovaných v jeho knize „Anděl na cestě“ (vydalo Karmelitánské nakladatelství v Kostelním Vydří v r. 2005). Rozdílnost pojetí a funkčnosti těchto církevních korouhví ve srovnání s jejich tradičními předchůdci je zjevná a nezbývá než uvažovat, nakolik takovéto korouhve věcně ještě spadají do okruhu zájmu vexilologie. 4. Vexilologické výstavy nejsou v českém prostředí příliš častou událostí. O jednu z nich se koncem června t. r. postaralo Severočeské muzeum v Liberci. Dr. Lubor Lacina, správce sbírky vlajek tohoto muzea, vybral pro jeden z výstavních sálů této instituce reprezentativní soubor ukázek z dochovaného fondu – třináct praporů, dvanáct korouhví a sedm samostatně prezentovaných stuh, dvojstuh a trojstuh. Vystavené artefakty byly umístěny především podle zdí příslušného muzejního sálu, část z nich bylo možno prohlédnout si také uprostřed zmíněné prostory. Zde našel své místo i benátský gondolový prapor z r. 1563, který je možná nejatraktivnějším, byť nebohemikálním lákadlem výstavy. Ve vitríně uprostřed sálu byly předvedeny také ukázky německých spolkových písemností, které se však vlajkového materiálu zřejmě netýkaly. V další vitríně se dočkalo vystavení několik českých vexilologických publikací z posledních let. Vexilologická sbírka Severočeského muzea čítá 228 inventárních jednotek pokrývající dobu od 2. poloviny 19. století, a to hlavně od poloviny jeho 70. let, do r. 1938. Nejstarší prapor, náležející pěveckému sboru z Chrastavy, je na výstavě datován k r. 1853, což by nasvědčovalo jeho vzniku ještě před přijetím rakouského spolkového zákona. Největší počet exponátů pocházel z r. 1888 (soubor zajímavých korouhví libereckých společenstev – na pekařské byla vyvedena s citem mj. bábovka) a z let 1901-1912. Půvabně jednoduché byly dvě menší školní korouhve, představující typ materiálu, o kterém zatím víme jen málo. Datum vzniku některých praporů a korouhví však nebylo možno na popiskách uvést a zůstává otázkou, zda by důkladnější průzkum písemné pramenné základny nalezení příslušných údajů
umožnil. To je problém, který asi musejí řešit také muzejní pracovníci, kteří spravují praporový materiál v jiných muzejních institucích. Kdo procházel muzeum důkladně, našel ještě svérázné pokračování výstavy v sousterrainu muzea, kde byly zpřístupněny doklady současné vlajkové tvorby na Liberecku, ať jde o prapor sportovního oddílu Bílí tygři nebo symbol Hotelu Ještěd. Zároveň se jedná o připomenutí činnosti místní firmy Libea, která měla výrazný podíl na zajištění podmínek pro pořádání národního vexilologického kongresu. K výstavě byl vydán nákladem 500 výtisků dosti útlý katalog čítající 28 stran a nazvaný Prapory a vlajky ve sbírkách Severočeského muzea. Úvodní texty v rozsahu dvou stran napsali dr. Zbyšek Svoboda a už zmíněný Lubor Lacina. Toto stručné shrnutí je užitečné, vážnější zájemci by však přivítali podrobnější informace – bylo by dobré, kdyby je nabídla nějaká souběžně vydaná odborné studie. Katalog má samozřejmě přilákat hlavně svou ilustrační stránkou: kromě dvou reprodukcí na obálce přináší barevné fotografie vystavených praporů a korouhví (v deseti případech se jedná o fotografii obou jejich stran). V katalogu jsou reprodukovány také tři dvojstuhy a jedna trojstuha. Časový rozsah souboru prezentovaného v katalogu je vymezen léty 1871 a 1936. U každého reprodukovaného předmětu jsou uvedeny základní identifikační údaje, není však bohužel připojen seznam všech vystavených, tedy i nereprodukovaných exponátů. V případě praporu z Mladějova na Jičínsku je však třeba vyslovit domněnku, že zkratka R. D. znamená republikánský, tj. agrárnický dorost spíše než rolnické družstvo – v takovém případě by šlo o analogii praporu republikánského dorostu ze Sobotecka, který je reprodukován o stránku dříve. Celkově je třeba tento výstavní počin Severočeského muzea rozhodně přivítat. Čím více podobných výstav bude uskutečněno, tím lepší podmínky vzniknou pro další vexilologický výzkum. Druhou, neméně důležitou, byť vizuálně méně atraktivní možností by mělo být pokud možno systematické vydávání soupisů vexilologického materiálu uloženého v jednotlivých muzeích České republiky. 5. V létě se často čtou věci jiné než v ostatních částech roku. Může se to týkat i našeho oboru, udělejme tedy malé resumé vyplývající z letní vexilologické četby. Posloužit může i zbytek na selské poměry lepší než průměrné knihovničky, kterou si postupně opatřil pracovník jedné pražské pojišťovny a převezl pak do svého rodiště na severním Plzeňsku, které se mu stalo i místem pobytu v posledních letech života. Tento soubor kupodivu nabídne něco i z našeho oboru. Ponecháme stranou kdysi hojně překládaný a propagovaný román A. S. Makarenka Vlajky na věžích a nahlédneme do dvou zapomenutých příruček z meziválečné doby. Připomenou nám, že za první republiky byly už informace o vlajkách tehdejších států považovány za součást kompendia základních znalostí. Zprávy o nich byly často zařazovány i mimo základní encyklopedické příručky typu Masarykova slovníku naučného nebo Ottova slovníku naučného nové doby. Přesvědčuje nás o tom v prvé řadě Lidová praktická encyklopedie redigovaná A. A. Hochem a opatřená podtitulem Sbírka praktických rad, pokynů a všeobecných znalostí pro všední život. Vydání pořídilo v r. 1930 pražské nakladatelství Pokrok. Na více než 830 stranách najdeme 51 základních hesel či heslových hnízd. Text knihy připravil kolektiv 41 spolupracovníků. V řadě případů šlo a autory tehdy celkem zvučných jmen, identifikujeme
např. později známé spisovatele Václava Kaplického a Miloše Václava Kratochvíla, filmového odborníka Lubomíra Linharta, religionistu Lubomíra Mildeho a další osoby. Takto známé jméno nenesl v době vydání knihy ani později nositel šifry „H-ík“, pan L. Hortlík, o kterém se zatím nepodařilo nic zjistit. Jeho text „Vlajky“ (s. 730) obsahuje, pravda, jen tři odstavce a v nich osm vět. Velmi stručně jsou zde charakterizovány státní vlajky a řešení problému jejich potupení, námořní vlajky a jejich zdravení v cizích přístavech a cizími loďmi a nakonec poměrně překvapivě vlajka Červeného kříže. Tento text patří v rámci encyklopedie k nejkratším (L. Hortlík do ní jiným heslem nepřispěl). Na čtyřech stranách předcházejících jeho textu však najdeme 66 černobílých, abecedně řazených vyobrazení státních vlajek, kde jsou jednotlivé barvy odlišeny různým typem šrafování. Mírně nadpoloviční většinou dominují vlajky evropských států (chybí např. San Marino, zato zde však najdeme dnes exoticky působící Gdaňsko), následuje Amerika, v minimálním rozsahu jsou samozřejmě zastoupeny Asie i Afrika (Čína, Japonsko, Persie, Siam a Turecko, resp. Egypt, Jižní Afrika a Libérie). Neméně může zaujmout Kapesní zeměpisný atlas (Kalendář na rok 1937), jehož 13. ročník vyšel na podzim r. 1936. Tato pomůcka byla vydávána od r. 1923 ve vysokém nákladu péčí Společnosti Československého červeného kříže. Textovou část zpracoval tehdy známý autor řady příruček (mj. historických a literárně historických) dr. ing. Otakar Dorazil, mapovou složku připravil penzionovaný plukovník M. Semík. V jejím rámci najdeme pod č. 35 závěrečný dvojlist s názvem „Vlajky různých států světových.“ V úvodním textu připojeném k atlasu nenajdeme žádný doprovodný komentář o vlajkách. Vexilologický materiál však nebyl do atlasu-kalendáře zařazen poprvé – v úvodu ke zmíněnému ročníku Otakar Dorazil konstatuje, že v tabulce vlajek byly provedeny blíže nespecifikované úpravy. V tomto případě se můžeme seznámit se šedesátkou vlajek členěných podle kontinentů a vyobrazených barevně. Oproti Hortlíkovu zpracování nalézáme navíc Etiopii (byť tehdy okupovanou Itálií), Kongo a Tunisko, chybí však Gdaňsko, Irsko, Island, Monako, Vatikán, Jižní Afrika, Panama, Austrálie a Nový Zéland. Část těchto absencí souvisí možná s tím, že šestašedesát vlajek by se na dvojstranu atlasu malého formátu vešlo jen těžko. Srovnáváme-li způsob vyobrazení jednotlivých vlajek v obou publikacích, nacházíme řadu drobných i větších rozdílů způsobených snad odlišnými zdroji, ze kterých autoři čerpali. Na okraj ještě uvedu, že majitel atlásku použil této knížky na počátku druhé světové války jako specifické pomůcky umožňující sledovat prudkou proměnu geopolitických poměrů. Lapidárně si totiž zaznamenával státně-politické změny: vlajky zaniklých států škrtnul, zatímco u vlajek států okupovaných provedl tzv. zafajfkování. Škrtnuty jsou vlajky Albánie, Československa, Estonska, Jugoslávie, Litvy, Lotyška, Polska a Rakouska, zatržení bylo provedeno u vlajek Belgie, Dánska, Francie, Lucemburska, Nizozemí a Řecka. U tří států majitel váhal a nakonec přikreslil tužkou vedle vlajky kroužek - takto byly označeny spojenecko-satelitní státy Velkoněmecké říše: Bulharsko, Maďarsko a Rumunsko… 6. Jak bylo uvedeno v textu minulé sbírky, regionalista Jaromír Malý vytvořil základ své sbírky vexilologických výpisů zřejmě především mezi r. 1945 a přelomem 40. a 50. let. Jakékoli roztřídění této jeho sbírky je poměrně obtížné, úplně v této souvislosti „nesedí“ ani chronologický ani místní princip, také v případě věcného třídění narážíme na určité problémy. Snaha o jakoukoli systémovou dokonalost skončí za této situace neúspěchem. Přesto se
pokusíme vyčlenit několik chronologicko-věcných bloků, které by poskytovaly aspoň trochu ucelenější obrázek. Začneme, ač je to poněkud absurdní, odzadu, tj. od časově relativně nejmladších záznamů, které se týkají reálií z prvních poválečných let, i když zpětně se zde ozývají i ohlasy protektorátních reálií. V tomto případě můžeme mluvit o jakémsi vexilologickém deníčku. Záznamy J. Malého vydáváme a seřazujeme je z desítek převážně malých lístků, na kterých jsou napsány, v časovém sledu od r. 1945 do r. 1951. Úvodní pořadová čísla jsme doplnili v zájmu lepší orientace. Do edice nebylo zařazeno několik bibliografických odkazů o tehdy vydaných publikacích, ke kterým nejsou připojeny žádné další informace. Jedná se o titul „Státní vlajka a prapory při slavnostní výzdobě soukromé“ (1946) nebo o knížku Antonína Novotného (nikoli prezidenta) „Cechovní truhlice a korouhve“ (1948). /1/ Z Dachau v květnu 1945 přivezl si Jan Řeřábek, úředník Ministerstva národní obrany (Praha III, Míšeňská 8) český, červenobílý s modrým, prapor, který se vznesl na bráně tábora při jeho osvobození 29. 4. 1945. Viz mou knížku „Dachau, symbol českého vzdoru, víry a oběti“ (1945). Prapor Řeřábek si dal v Dachau podepsat obyvateli českého bloku. /2/ Prapore krásný! Báseň Eduarda Basse, napsaná 6. května 1945, za revoluce, pro Svobodné noviny. Vyšla tiskem jako vzpomínka k úmrtí Eduarda Basse. Mám. – Zemřel 2. října 1946. /3/ Novobydžovští studenti pořádali (obnovili) svou merendu r. 1946. V tamním museu studentský prapor z r. 1735. Dopsal jsem jim a přivezli (deputace) knížku, kterou vydali k obnovení merendy, jakož i foto praporu. Nápis na praporu NOWÝ BYDŽOW je asi z doby kol 1840. /4/ Sokol v Prachaticích. Prapor byl r. 1938 při zabrání města Němci odvezen i s archivem do Benešova, a to okresním školním inspektorem Jakubem Honerem. Zazděn pak na nádraží. K 28. září 46 vrácen. Viz Jihočeská pravda (České Budějovice) 26. 9. 46 v článku „Osudy sokolského praporu v Prachaticích“. /5/ Prapor píseckého Sokola. Viz v Píseckém kraji článek ze září 46 Stockého. Prapor starý jsme r. 1925 v září filmovali s prvním (kominíkem Škollem) a druhým praporečním /jedno slovo nečitelné/. Je snad zobrazen v některé historii (tištěné) písecké jednoty. Nový prapor odhalen o sv. Václavu 27. a 28. 9. 46 v Písku. Viz článek v Píseckém kraji 3. 10. 46 „Slavnost odevzdání nového praporu tělocvičné jednotě Sokol Písek.“ Podle návrhu akademického malíře prof. Vladimíra Maisnera provedl Jedličkův ústav v Praze. /6/ V červenci 1947 viděl jsem na pražské jubilejní výstavě strany národně socialistické (50 let) několik praporů. /7/ Výstava v Památníku osvobození v létě 1947 v Praze obsahovala 1. oddíl „Oběti nacismu z koncentračních táborů a věznic“ (3. 5. – 31. 8.), 2. oddíl „Zborov a Slovanstvo“. V oddíle 2 byly dva prapory: 1) Prvního (nejstaršího) pluku legií, 2) Prapor dobrovolců z Taškentu. V oddíle 1 byly pospolu tři prapory: 1) Svatováclavská koruna ve středu a na rozích, 4 znaky: Čech-Slovenska a dole Moravy a Slezska. Na rubu barvy bílá - modrá (celý pruh uprostřed) – červená, 2) český lev bílý v červeném poli a na rubu barvy bílá a červená, 3) černý prapor s červeným kalichem (rudým).
V oddíle 1 ještě byly asi 3 menší praporce věnované spoluvězňům z Anglie, Polska apod. v věznici Cvikově (Zwickau). Pestré barvy. Český lev. Ilegální prapor z Dachau z r. 1944 /srv. v této edici č. 1/. /8/ 28. 9. 47 při slavnostní instalaci nového probošta vyšehradské kapituly ThDr. Bohumila Staška některé spolky postavily s deputací u hlavního oltáře své prapory – tak byl po obřadech z kostela odnášen prapor nějakého spolku s označením roku 1879 a prapor populárního spolku Vltavan z vyšehradského Podskalí, jejž provázela tříčlenná deputace v spolkovém stejnokroji. /9/ Dne 10. (asi) října 47 mi říkal redaktor J. K. Strakatý, majitel domu, že obec v Praze vydá na archu papíru pokyny pro správné užívání státních praporů a vlajek. /10/ Dne 11. října 47 v sobotu odpoledne konal se státní pohřeb šéfredaktora Otakara Wünsche, předsedy Svazu československých novinářů, z Domu umělců (Rudolfinum). Viděl jsem jej z prvního poschodí na národní třídě (místnost Vilímkovy galerie - právě jsem byl na výstavě grafika Ing. Josefa Řeřichy). V čele průvodu byly neseny prapory: nejprve les asi 20 praporů v barvách republiky (patrně různých organizací strany národně socialistické, za niž se s redaktorem Wünschem loučil předseda strany Josef David) a pak les asi rovněž 20 praporů rudé barvy, patrně z ÚRA. /11/ Rožmberk: národní výbor místní převzal zámek. Ladislav Stehlík v knize Země zamyšlená (1947) na str. 250 (nic o praporech). F. A. Šubert, Rožmberk, Kalendář Ústřední matice školské 188x /poslední číslice chybí/ rovněž nic o praporech. /12/ Nový prapor březnického Sokola, Bozeňsko IV (1948), č. 2, s. 59-61. Na str. 60 abl. /!/ rub a líc praporu. Nepodepsáno. Návrh: prof. Vlad. Maisner z Písku. Rozvinut 16. 5. 1948. /13/ 20. 3. 1949 viděl jsem v Praze film „Filosofská historie“ (podle Al. Jiráska), v němž je zachyceno sbírání příspěvků litomyšlskými dívkami pro prapor studentské tamní legii /!/, jeho vyšívání (má nápis Svoboda a Rovnost) a vlastní slavnost jeho odevzdání (řeč dívky a studenta). /14/ Na výstavě Kutné Hory v Praze zahájené /místo určené pro přesný denní údaj není doplněno/ května 1949 v Uměleckoprůmyslovém muzeu viděl jsem asi pět postavených praporů různých cechů kutnohorských. Viz katalog tištěný. /15/ Bílý prapor na věznici značí, že nemá vůbec vězně. Na této zvyklosti založena veselohra „/zde vynecháno místo na jedno slovo/ talár“ /zde vynecháno místo na asi dvě slova/, kterou hráli v Praze blatenští ochotníci asi v r. 1951? /16/ Výroba (vyšívání) praporů dnes? Kde? Slepecké ústavy? – Firma Trenkwald za Mánesa. 7. Osobní jméno Miron (Myron) patří v části slovanských jazyků včetně polštiny k poměrně užívaným. Zvláštní příchuti a specifického významu však nabývá už po několik let v Republice Bělarus. O Mironovi lze najít základní informace v heslu začleněném přímo do běloruské varianty Wikipedie. Je zde definován jako „člověk nebo skupina osob, který rozvíjí činnost ve Vicebské oblasti republiky Bělorus,“ podobné aktivity se však čas od času vyskytnou i v jiných regionech zmíněného státu.
Miron začal realizovat své akce, tj. vyvěšování bílo-červeno-bílých praporů na těžko dostupných místech, po celostátním referendu z května 1995, které na pokyn prezidenta Lukašenky změnilo podobu běloruské státní vlajky. Z logiky věci plyne, že iniciátor či iniciátoři většiny těchto akcí musejí zůstat veřejnosti neznámými osobami, protože by jinak riskoval(i) soudní stíhání. Pojem Miron však v běloruském tisku zdomácněl a výjimkou není ani ústřední a oficiální deník dodnes charakteristicky pojmenovaný Sovětskaja Bělarus s podtitulem Bělarus segodnja. Potvrdila to koncem ledna 2006 spolupracovnice tohoto listu T. Kravcova v ironicky psané stati o zadržení D. Kasperoviče, který strhl lukašenkovskou státní vlajku z budovy minského magistrátu. Praví se zde: „Nejspíše si Dimitrij myslil, že se svým nočním alpinismem proslaví a stane se podobným tajemnému Mironovi, který o sobě dává čas od času vědět ´děrzkimi vychodkami´“. V bělorusko-rusko-normalizačním jazyce znamená toto sousloví nejspíše něco jako opovážlivé výtržnosti… Na počátku září následujícího roku zpřístupnil novinář Pjatro Věliž v internetovém listu „Narodnyja naviny Vicebska“ delší rozhovor s oním tajemným Mironem (srv. http://news.vitebsk.cc/2007/09/05/miron-uzdyime-stsyag etc). Interview bylo pořízeno na setkání Mirona se skupinou mladých lidí v jednom vicebském bytě. „Běloruský pérák“ i zde zachoval anonymitu, vyjádřil se však k řadě tehdy i dodnes aktuálních otázek běloruského vnitropolitického vývoje. Vyjádřil se zde proti jakémukoli kompromisnictví ve vztahu s lukašenkovským režimem, nás však zajímá hlavně to, co řekl o svých aktivitách spojených s běloruskou symbolikou. O sobě Miron řekl jen to, že je Bělorus, narodil se ve vicebském regionu a miluje svou vlast. Až mu prý bude svěřeno „vládou národní důvěry“, aby osobně vyvěsil běloruskou vlajku nad budovami parlamentu a vlády, vykoná tento úkol a teprve tehdy možná vystoupí z anonymity. Ani tím si však není jistý, protože legenda „o nepolapitelném Mironovi“ pomůže při vytváření silného, bohatého a kvetoucího běloruského státu. Tato legenda zároveň patří všem spolubojovníkům skutečného Mirona a nikdo nemá právo na jakékoli její zprivatizování. V souvislosti s probíraným tématem je však třeba upozornit ještě na skutečnost, že Bělorusové jsou v názoru na své státní symboly zřetelně rozpolceni. Dne 5. června byla na stránkách www.belaruspartizan.org/bel/life/212.486 uveřejněna stručná informace o sociologickém průzkumu nazvaném Historická paměť Bělorusů. Uskutečnila jej nevládní organizace Budzmo bělarusami ve spolupráci s výzkumnou laboratoří Novak. Jednou ze zkoumaných otázek byla míra identifikace dotázaných s běloruskou vlajkou a znakem. Z průzkumu vyplynulo, že se současnými symboly se ztotožňuje 67,5 % dotázaných, kdežto symboly zrušené Lukašenkem (znak Pahoňa a bílo-červeno-bílou vlajku) upřednostnilo pouze 10 % dotázaných. V tomto směru se tedy situace jeví jako složitější, než by se na první pohled mohlo zdát. 8. Hledáme-li zajímavé a zároveň hezké vzpomínky na osmičkový rok, který oponou trhnul, byť nikoli důsledně a úspěšně, nemůžeme opomenout ani tehdejší mezinárodní filatelistickou výstavu Praga 68. Pod tímto názvem se konala mezi 22. červnem a 7. červencem 1968 v pražském PKOJF, lidově překřtěném na „Fučíkárnu“, rozsáhlá Světová výstava poštovních známek. Jednalo se o jednu z významných událostí roku, která umožnila mezinárodní prezentaci výrazně se proměňujícího Československa.
Příležitostí pro uskutečnění výstavy se stalo blížící se padesáté výročí vzniku ČSR, a tedy i československé poštovní známky. Patronát nad touto akcí převzal tehdy ještě proreformní prezident Ludvík Svoboda, který se také dostavil, formálně jako první návštěvník, k slavnostnímu zahájení. Asistovali mu tehdy premiér Oldřich Černík a vedoucí resortu spojů ing. Karel Hoffmann. Za pouhé dva měsíce měli nejen oni dva, ale i všichni ostatní úplně jiné starosti a nezřídka stáli na zcela odlišných stranách pomyslné barikády. O přípravě a průběhu výstavy podal důkladné svědectví 18. ročník časopisu Filatelie, vydávaného tehdy dvakrát měsíčně, např. 12. číslo z 21. 6. 1968 vydané u příležitosti zahájení výstavy. Výstavu údajně navštívilo 345 000 lidí, z toho asi 60 000 cizinců. Své exponáty vystavovali sběratelé ze 43 zemí, celkem však bylo svými známkami prezentováno 145 států. Pro dorůstajícího obyvatele pražských Buben bylo tehdy asi nejpodstatnější to, že byl na dohled konec sedmého školního roku a začátek prázdnin. Nemohl však nevnímat nově se valící události, které přinášela hektická a rychle se proměňující doba. Ačkoli byl filatelistou jen tak trochu, nemohl přípravu a počátek výstavy přehlédnout. Jednoho dne, jistě v době zahájení výstavy, jsem při cestě kolem vstupu do PKOJF náhle spatřil v rámci velkého houfu vlajek zúčastněných států neuvěřitelnou věc – žlutomodrou vlajku s trojzubcem. Ihned mi vytanula na mysli tehdy zakázaná vlajka ukrajinského státu. Oba rodiče, svou prací úzce spjatí s ukrajinskou kulturou a reáliemi, mi zhruba od konce roku 1966 začali po malých dávkách poskytovat informace, jak to vlastně s Ukrajinou v rámci SSSR bylo a je - věděl jsem tedy, jak opravdová ukrajinská vlajka vypadá. Přiběhl jsem domů a otci o svém nečekaném objevu referoval, dočkal se však udivené a nepříliš důvěřivé reakce. Bylo to zcela oprávněné: veřejné použití ukrajinské vlajky nesovětského resp. protisovětského typu na oficiální mezinárodní akci bylo i v období Pražského jara věcí nepředstavitelnou. Něco takového by se stalo jen dalším razantním argumentem pro nutnost zásahu proti neposlušné zemi. Ale ani otec, pokud měl čas se tímto problémem zabývat, asi neznal jeho vysvětlení. To proto přišlo až po čase, kdy jsem, nejspíše v dalším vydání Kapesního atlasu světa, nalezl vyobrazení barbadoské vlajky. Její žluto-modro-trojzubcová podoba byla zákonem určena v prosinci 1966, tedy půldruhého roku před pražskou filatelistickou výstavou, ke mně však příslušná informace do poloviny r. 1968 nedorazila. Jen tak mohlo vzniknout ono chvilkové překvapení nad skutečností, že v červnu 1968 zavlála spolu s vlajkami jiných států nad Prahou také vlajka ukrajinská. Reálně se to mohlo stát až po dalších více než dvaceti letech, a to za už úplně jiné situace… 9. Protože v době od vydání sbírky č. 3 Praporovny nastal i v naší zemi toužebně očekávaný Den D (jako Daně), tedy pomyslný den (letos připadl na 22. června – historická analogie s týmž dnem před 71 lety, kdy začal být realizován Plán Barbarossa, je patrně čistě náhodný), kdy jsme přestali vydělávat na daně odváděné státu a začali vydělávat do vlastní kapsy (to se týká zaměstnanců i OSVČ čili osob samostatně výdělečně činných či jinak podnikajících či provozujících tzv. svobodná povolání), dovolíme si to připomenout následující (spíše hořkou než úsměvnou) anekdotou: Čech vysvětluje Američanovi, co znamenají barvy na české vlajce: „Naše vlajka představuje naše daně. Když o nich mluvíme, tak se červenáme; když nám finanční úřad napíše, že máme nedoplatky na daních, tak zbledneme, a když zaplatíme, tak
zmodráme." „U nás je to stejné," přikyvuje Američan, „akorát se nám při tom ještě zatmí před očima a vidíme hvězdičky!" ___________________________________________________________________________ Praporovna – nesystematicky připravovaná a zpřístupňovaná sbírka vexilologických zajímavostí. Tato čtvrtá pokusná sbírka byla připravena k expedici po polovině srpna 2012. Za správnost a tedy i za případné omyly a vše ostatní odpovídá samozvaný správce Praporovny Bohdan Zilynskyj (
[email protected]). Ten je také autorem či sestavovatelem textů, pokud nejsou podepsány někým jiným. Dobrovolným technickým spolupracovníkem a zároveň mnohostranným poradcem správce a vydavatele Praporovny jest Pavel Pejcha (
[email protected]). Všechny již vydané sbírky Praporovny jsou dostupné na webové adrese http://www.konoviny.cz/inpage/praporovna/.
