Praha 2016
Jiří Tomek Král světla Arabské mýty, legendy a pohádky
Edici Mýty, legendy a pohádky řídí Markéta Nová © Argo, 2016 Copyright © Jiří Tomek, 2016 Illustrations © Tereza Ščerbová, 2016 ISBN 978-80-257-1461-4
Věnuji Sofii Tomkové, své nejdražší vnučce
〚I〛 Mýty muslimských Arabů
10
Lidová, nábožensko-legendární a koranická vyprávění o stvoření světa a o Ádamovi, prvním člověku
O tom, jak Bůh stvořil svět
Po dlouhé věky, které nikdy nezačaly a nikdy neskončí, byl v nekonečném prostoru jen čirý vzduch a řídká oblaka, ve kterých se na Trůně (al-’Arš) vznášel Jediný Bůh, Vševědoucí a Všemohoucí (Alláh „On je vznešený“). Tehdy nemělo nic začátek ani konec, nic netrvalo krátce ani dlouho, vše začalo, trvalo a končilo, teprve když Bůh stvořil svět. Na samém počátku Bůh stvořil světlo, ze světla udělal Pero (al-Qalam) obrovských rozměrů a přikázal mu, aby psalo. „Co mám psát, Pane (Rabb)?“ zeptalo se Pero a chvělo se posvátnou bázní před nekonečnou mocí Boha. „Piš jménem svého Pána, Boha milosrdného, slitovného, a zaznamenej osud světa,“ odpověděl Bůh a nato se v prostoru vedle Pera vznášela Kniha (al-Kitáb). Její desky zářily jasem bílých perel a stránky se blýskaly třpytem rubínů a safírů. Vůle Boha uvedla Pero do pohybu a to pak do Knihy zapsalo „taje Boží (ghujúb Alláh)“, což je všechno, co se z Božího rozhodnutí stalo a mělo stát od chvíle, kdy bylo stvořeno, až do doby posledního soudu. Nejdříve Bůh stvořil spousty bezedných vod, z nichž se na jeho pokyn vznesly páry, které neustále stoupaly a šířily se do všech stran. Tak vznikla obloha. Potom Bůh nechal vody zhoustnout a ztuhnout, až úplně ztvrdly a stala se z nich pevná zem. Bůh se země zeptal: „Podvolíš se mi dobrovolně, nebo tě budu muset mocí své vůle přinutit?“ „Podvolím se ti dobrovolně,“ odpověděla zem.
13
Nato Bůh zemi vytvaroval do sedmi vrstev, sedmi menších zemí, a umístil je nad sebou jako talíře. Jednotlivé země jsou od sebe tak daleko, že by člověk vzdálenost mezi nimi ušel až za pět set roků. První zemi Bůh později osídlil džiny, lidmi a zvířaty. Druhá země se stala domovem větrů. Na třetí zemi je den, když první zemi halí tma, a je na ní tma, když první zemi ozařuje světlo. A obývají ji velice zbožné bytosti, které mají lidské ruce a obličeje, kozí uši, kravské nohy a jejich těla kryje bělostná vlna. Čtvrtou zemi Bůh udělal ze sirné skály a učinil ji peklem pro duše hříšných lidí. Ty budou věčným palivem pekelného Ohně (an-Nár) v ohnivé propasti. A svoji strašlivou žízeň nikdy neutiší, neboť z jediného pramene pekla, Ghislína, ze kterého se budou moct napít, prýští vřelá a kalná voda, jež způsobuje dávení. Ani strom Zaqqúm utrpení hříšných duší nezmírní. Jeho plody jsou strašlivě páchnoucí hlavy satanů. Pátá země se stala domovem obřích škorpionů a mohutných hadů pekla. Škorpioni mají na ocasech pět set pytlů jedu a každý had má v obrovské tlamě dva tisíce zubů, které jsou velké jako palmové stromy. Šestou zemi Bůh určil pro věčně zatracené duše. Sedmá země, nejníže položená vrstva, se stala domovem Iblíse, vrchního ďábla, a jeho vojáků, obrovitých a zlých džinů. Tady má Iblís své hnízdo. Na všechny strany jím zmítají horké větry a mrazivé vichry, které na něho posílá Bůh, aby ho trestal za jeho odbojnost a neposlušnost. Arabové věří, že část země, kterou Bůh stvořil nejdříve, byla posvátná půda, na níž stojí svaté město Mekka. Kolem ní pak Stvořitel rozestřel zbytek země a Mekka se tak stala středem světa a matkou všech měst. Zemi však bylo nutné podepřít. Bůh ji proto umístil na záda velryby, které dal jméno Nún. Velrybě pak přikázal, aby žila ve vodě nad obrovskou skálou. Potom Bůh ze světla stvořil éterické a inteligentní bytosti, které jsou lidským očím neviditelné, ale které se v případě nutnosti umí zviditelnit a proměnit se v různé živé tvory i neživé věci. Tak se na světě objevili andělé. Na rozdíl od lidí a džinů, kteří se mohou svobodně rozhodnout, zda budou dobří, či zlí, jsou andělé
14
15
svatí a mají bezúhonnou a bohabojnou povahu. Nikdy je neovládne zlost ani vášeň a nikdy nehřeší. Bezmezně poslouchají Boha, neustále ho uctívají, oslavují a modlí se k němu. Bůh stvořil nesmírné množství andělů. Obdařil je nadpřirozenými schopnostmi a usídlil je v nekonečném prostoru pod Božím Trůnem. Jednoho z nich však poslal dolů k zemi a přikázal mu, aby svými rameny podepřel skálu, nad kterou žila ve vodě velryba Nún. Anděl tedy opustil své místo pod Božím Trůnem a letěl dolů, až byl pod skalou. Pak roztáhl paže, jednu na západ a druhou na východ, a skálu jimi podepřel. Nohy anděla však neměly žádnou oporu. Proto Bůh andělovi poslal mohutného býka, jenž měl dvacet tisíc nohou a padesát tisíc rohů. Když andělovy nohy spočinuly na býkově hřbetě, zachvěly se a země se otřásla. Proto Bůh naložil zvířeti na záda kamennou desku ze zeleného hyacintu a tím je zpevnil. Pod kopyta býka pak vsunul velikou zelenou skálu, která byla tlustší než sedm zemí dohromady. Tu pak nesl silný vítr, ovládaný mocnou Boží vůlí. Ale velryba byla neklidná, hýbala se a zem se chvěla a třásla. Proto Bůh stvořil hory. Jejich vahou velryba znehybněla a zem se již nechvěla. Nejhonosnější a nejvelebnější horou byla hora Qáf, kterou Arabové považovali za matku všech vrchů. Stála na kraji světa, obr mezi horami, a kdykoliv chtěl Bůh potrestat lidi za jejich hříchy, přikázal Qáf, aby vyvolala zemětřesení, které hříšné lidi zahubilo. Hora Qáf byla spojena s ostatními horami podzemními skalnatými masivy a její svahy se prý staly domovem džinů a věčného ptáka fénixe (’Anqá’), který se na ni uchýlil, aby zde žil svůj osamělý život. Oblast za horou Qáf je prý pokryta závějemi sněhu a ledových krup a ještě dál se rozkládá země zlata, sedmdesát plání stříbra a nakonec země pižma. Když Bůh po zemi rozmístil hory, vystoupil na oblohu, která byla tehdy jen oblakem par, a zeptal se jí: „Podvolíš se mi dobrovolně, nebo tě budu muset mocí své vůle přinutit?“ „Podvolím se ti dobrovolně,“ odpověděla obloha. Nato Bůh uhnětl z oblohy sedm vrstev, sedm nebes, a jednotlivá nebesa od sebe oddělil a vzdálil. Dělila je vzdálenost, kterou by člověk ušel za dobu pěti set roků.
První nebesa udělal Bůh z vodních par a z mlhy. Mají barvu lesklého železa a jako obrovská báň obklopují první zemi, kterou Bůh později osídlil lidmi a džiny. Obývají je andělé, které Bůh stvořil z ohně a větru. Jejich velitelem ustanovil anděla hromu a svěřil mu do péče mraky a déšť. Andělé prvních nebes neustále zpívají: „Chvála Jemu, jehož je toto království.“ Na nebesa Bůh zavěsil jasně zářící hvězdy a planety a ze světla Trůnu udělal oslnivě planoucí slunce a měsíc. Nato přikázal archandělovi Džibrá’ílovi, aby svými křídly ztlumil světlo měsíce. Měsíční světlo, které bylo předtím stejně oslnivé jako sluneční, značně zesláblo a bylo od té chvíle příjemně chladné a stříbrné. Slunce osvětlovalo zemi ve dne, a když zapadlo za obzor, ozářil ji měsíc. Tak vznikly den a noc. Tmavé skvrny, které na měsíčním povrchu vidíme, jsou prý stopy archandělových křídel. Potom Bůh ze světla Trůnu udělal kočár, na kterém slunce mělo cestovat po nebi. Kočár měl tři sta šedesát ojí a ke kaž dé z nich byl zapřáhnut jeden anděl. Na východě a na západě Bůh stanovil sto osmdesát míst, ze kterých bude slunce vycházet a v nichž bude zapadat. Také měsíci udělal Bůh kočár a přidělil mu tři sta šedesát andělů, aby jím pohybovali po stanovených drahách na obloze. Na spodní straně nebeské klenby udělal Bůh moře, ve kterém kočáry se sluncem a měsícem putují. Spolu s nimi se v moři ve svých drahách pohybují i planety Merkur, Venuše, Mars, Jupiter a Saturn. Slunce se z moře nikdy úplně nevynoří. Kdyby na obloze plnou silou zazářilo, sežehlo by zemi na popel. Ostatní hvězdy jsou na nebi zavěšené jako lampy, otáčejí se spolu s nebesy a chválí a velebí Boha. Druhá nebesa Bůh vytvaroval ze železa a andělé, kteří v nich žijí, jsou zbarvení všemi možnými barvami a barevnými odstíny. A ti andělé se pořád modlí a zpívají: „Chvála Jemu, Pánovi všemocnému.“ Třetí nebesa Bůh udělal z mědi a osídlil je anděly, kteří mají jeden, dva, tři nebo čtyři páry křídel. A každý anděl má jinou tvář a jiný hlas. Jeden druhého nezná a slova zpívají: „Chvála našemu po všechny věky žijícímu Pánovi.“ Čtvrtá nebesa jsou celá vystavěna z bílého stříbra. Andělé, kteří je obývají, stojí nebo klečí a neustále zpívají své modlitby:
16
17
„Svatý je náš Pán, nejsvatější a slitovný. Není jiného boha kromě Něho.“ Pátá nebesa Bůh vytvaroval ze zlata. Andělé, kteří v nich žijí, jsou tak zaujati svými modlitbami, že své skloněné hlavy pozvednou až v den posledního soudu. A tehdy všichni sborem prohlásí: „Ó Pane, odpusť nám, že jsme Tě nikdy dost neuctívali.“ Šestá nebesa Bůh uhnětl ze zeleného safíru. Osídlil je cherubíny, anděly, kteří patří do vyššího andělského stavu a slouží v nepřemožitelné Boží armádě. Někdy Bůh některé z nich povolá k Božímu Trůnu a pošle je jako své posly k lidem na zem. Poslední, sedmá nebesa, jsou domovem nejvýše postavených andělů. Jim nadřazení jsou jen andělé, kteří nesou Boží Trůn; nejvyšší anděl Duch (al-Rúh) a čtyři archandělé, Džibrá’íl, Miká’íl, Isráfíl a anděl Smrti. Ti mají kolosální, přímo kosmické rozměry. A jejich nesmírná krása, která se však vůbec nedá srovnat s velkolepou nádherou Boha, se vyznačuje nepředstavitelně oslnivým světlem, jež z nich vyzařuje. Každý anděl sedmých nebes je jedinečný. Jeho křídla září všemožnými barvami a v každém křídle jsou barvy i jejich odstíny jinak uspořádané. Navíc různě zbarvená křídla vrhají mocnou oslňující zář, která by každého smrtelného tvora jistojistě zahubila. A jsou tak ohromná, že když je anděl před letem rozevře, je jejich nejmenší peříčko tak velké, že zahalí celý lidský pozemský svět. Andělé sedmých nebes stojí v řadách, oči mají upřené na Boží Trůn a neustále ho pozorují. Přitom zpívají své vroucí modlitby. Někteří z těchto andělů se starají o slunce, když zapadne za obzor. Slétnou k němu dolů, zvednou je a letí s ním do sedmých nebes, kde je položí k patám sloupů Božího Trůnu. Celou noc slunce a andělé velebí Boha. V době, kdy má svítat, dopraví andělé slunce do prvních nebes na místo, ze kterého má onoho dne vyjít. V sedmých nebesích jsou však ještě andělé, kteří z bezmezné úcty ke svému Pánu zbudovali Boží Dům a v kruhu kolem něj se bez přestání modlí. Je osvětlený bezpočetnými diamantovými lampami a věčně hořícími kahany, které umocňují nádhernou zář perel, safírů a smaragdů. Podobný Boží Dům, i když značně menších rozměrů, stojí i na zemi v městě Mekce a lidé ho nazvali Ka’ba. Do sedmých nebes přilétá každý den archanděl Džibrá’íl a potápí se zde do moře světla. Když se vynoří, otřepe třpytivé světlo
ze svých křídel. Přitom mu z per vypadne sedmdesát tisíc kapek a z každé se narodí jeden nový anděl. Pak se na příkaz Džibrá’íla nově narození andělé shromáždí a odeberou se do nebeského Božího Domu. Uvnitř se horlivě modlí k milosrdnému a slitovnému Bohu. Každý den se archanděl Džibrá’íl noří do světelného moře a každý den se narodí sedmdesát tisíc nových andělů. Sedmá nebesa jsou také místem ráje (džanna), který Bůh stvořil pro duše spravedlivých lidí. Ty budou přebývat v Zahradách slasti (Džinán an-na’ím), jimiž protékají řeky a potoky s průzračně čistou vodou. Na jejich březích ve stínu stromů budou sedět na kobercích a poduškách v nádherných šatech a budou je oblažovat věčně mladé dívky (húrí) s velkýma, černýma očima. Duše budou jíst ovoce, které se k nim samo skloní ze stromů, a budou pít vodu z rajského pramene (Tasním) nebo víno, jež jim nalijí do pohárů krásní rajští chlapci (ghilmán al-džanna). Nad sedmými nebesy se vznáší obrovský žhnoucí oblak, větší než sedm zemí a sedm nebes dohromady, a nad ním se tyčí Boží Trůn. Je zhotoven z jediné obrovitánské třpytivé perly a na místě nohou má čtyři sloupy, které jsou od sebe navzájem vzdálené tisíc roků andělského letu. Každý den ho strážní andělé zdobí sedmdesáti tisíci látkami utkanými z tak jasného světla, že by každého tvora, který by na ně pohlédl, v tu chvíli svou oslnivou září zahubily. A velikost Božího Trůnu je nepředstavitelně obrovská. Země se ve srovnání s ním jeví jako kulička, která se vznáší v nekonečném prostoru. Boží Trůn podpírají a na ramenech přenášejí čtyři obzvlášť vysoce postavení andělé. První se podobá člověku, druhý býku, třetí vypadá jako sokol a čtvrtý má podobu lva. Anděl s lidskou postavou oroduje u Boha za lidské společenství, zatímco ostatní tři andělé se přimlouvají za tažná zvířata, ptáky a divoké šelmy. Nejvýznamnější ze všech andělů, které Bůh stvořil, jsou nejvyšší anděl Duch (al-Rúh) a archandělé Džibrá’íl, Miká’íl, Isráfíl a anděl Smrti. Duch je největší a nejsvatější ze zástupu nebeských andělů. Jemu Bůh svěřil do péče duše všech bytostí a tvorů světa. A jeho ústy vychází s každým dechem duše dalšího zrozeného živého tvora. Tak se Duch stal tvůrcem i ochráncem života. Bůh mu však také přikázal, aby řídil pohyb nebeských sfér a planet a aby
18
19
se staral o království rostlin a zvířat. Kromě toho Duch vládne nad čtyřmi základními přírodními živly: zemí, ohněm, vzduchem a vodou. Archanděl, který Proroku Muhammadovi zjevil Korán, svatou knihu muslimů, se jmenuje Džibrá’íl, neboť s Bohem částečně sdílí jeho všemohoucnost (džabarút). Vládne zemětřesením, bouřím, sopkám a dalším přírodním katastrofám, kterými Bůh trestá hříšné lidi. Na hlavě nosívá velký bílý turban nebo velkou zlatou korunu ozdobenou perlami. Má šest obrovských křídel, která se skládají ze sta menších a která, když je plně rozevře, vyplní vesmírný prostor mezi západem a východem. Archanděl Džibrá’íl je Boží posel, který prorokům zvěstoval víru v Boha a poskytoval jim v nouzi svou pomoc. Utěšoval Áda ma, když byl vyhnán z ráje, a naučil ho pěstovat obilí, opracovávat železo a psát. Potom praotce lidí doprovodil ke Ka’bě, Božímu Domu v Mekce, a seznámil ho se všemi obřady a modlitbami, jimiž měl od té chvíle uctívat a velebit Boha. Muhammadovi přivedl Džibrá’íl okřídlené nebeské zvíře Bu ráqa, na jehož hřbetu letěl Prorok do sedmého nebe za Bohem, a archanděl jej při jeho putování doprovázel. Archanděl Miká’íl ovládá mraky, vítr a déšť a váží vody, než je přidělí všem krajům a koutům světa. Vyměřuje porce (makájíl), které určí stromům a rostlinám. Podle této činnosti dostal archanděl své jméno. Potom přikáže svým pomocníkům, aby odvážené porce vody nalili do mraků, větru poručí, aby mraky zahnal nad místo, které pak svlaží blahodárný déšť. Tak vody zavlaží půdu a ta vydá potravu rostlinám a živoucím tvorům. Archanděl Miká’íl se také stará o duše lidských bytostí. Obda řuje je vědomostmi, moudrostí a touhou dosáhnout dokonalosti. Miká’íl často pobývá v sedmých nebesích na břehu Moře klidu. Tyčí se tam ve své pohádkové nádheře, která se nedá popsat, obrovský jako samo sedmé nebe, a má tolik křídel, že se nedají spočítat. Je dokonalost sama. Jen Bůh je dokonalejší. Ostatní andělé se od Miká’íla drží v uctivé vzdálenosti. Kdyby se k němu přiblížili, spálila by je jeho nádhera na popel. Když Bůh stvořil anděly, byl archanděl Isráfíl první andělskou bytostí, která padla Bohu k nohám a velebila jej. Proto mu Stvořitel nejvíce důvěřoval a svěřil mu do péče Knihu. Aby ji
měl pořád na očích, zavěsil si ji Isráfíl na obočí. Všechna Boží rozhodnutí, která zapíše Pero do posvátné Knihy, předává Isráfíl ostatním archandělům a jejich pomocníkům. Archanděl Isráfíl je ze všech archandělů a andělů nejohromnější. Když stojí, má nohy pod sedmou zemí, zatímco jeho hlava sahá až ke sloupům Božího Trůnu. Má čtyři obrovská křídla; jedním uzavírá východ, druhým blokuje západ, třetím mává, když letí k zemi, a čtvrté křídlo mu slouží jako závoj, který ho ochraňuje před Božím majestátem. Žádný anděl nemůže pohledět Bohu do tváře. Nesmírný žár Boží bytosti by jej v tu chvíli sežehl na prach a popel. Kromě Knihy svěřil Bůh archandělovi Isráfílovi také Trum petu vzkříšení. Isráfíl neustále upírá oči na Trůn, drží u svých úst Trumpetu vzkříšení a čeká na pokyn svého Pána. Isráfílova trumpeta je obrovská. Její délka se rovná vzdálenosti mezi nebem a zemí. V prostorách trumpety pobývají duše mrtvých lidí a čekají na chvíli, kdy Bůh Isráfílovi přikáže, aby na trumpetu třikrát zatroubil. První zatroubení je zatroubení strachu. Duše mrtvých poznají, že den posledního soudu se blíží. Druhé zatroubení je zatroubení blesku, a až blesk pohasne, bude se blížit konec světa. A třetí zatroubení je zatroubení vzkříšení. S třetím zatroubením vyběhnou z trumpety duše mrtvých, budou zářit a zoufale hledat těla, která před smrtí obývaly. Na příkaz Boha pak duše znovu vejdou do mrtvých těl, nebožtíci ožijí, povstanou z hrobů a shromáždí se na velké pláni (mahšar), aby čekali na soud svého Pána. Bůh se jim zjeví nesen na Trůnu osmi anděly a obklopen andělskými zástupy. Andělé na ohromných vahách zváží skutky každé duše a Bůh pak vyřkne svůj soud. Isráfíl bude během soudu neustále plakat, neboť ho bude rmoutit osud zlých duší v pekle. Duše, jejichž miska dobrých skutků převáží, budou odměněny pobytem v ráji. Anděl Smrti, ’Azrá’íl, nahání lidem bezmeznou hrůzu. Je ničitelem jejich radostí a rozkoší, navždy od sebe odděluje přátele a zamilované. Při své hrozné návštěvě plení domy a plní hroby a zanechává za sebou truchlící rodiče, sirotky, vdovce a vdovy. Tento archanděl, který je symbolem smutku a nikdy se neusměje, sídlí v sedmém nebi. Jeho rozměry jsou rovněž kosmické.
20
21
Hlavou se téměř dotýká sloupů Božího Trůnu, jednou nohou pak spočívá na svém světelném křesle a druhou stojí na mostě, který spojuje nebe s peklem. Je neustále obklopený bdělými pomocníky, kteří bez meškání plní každý příkaz Boha. Nalevo od archanděla se tyčí vysoký strom, na jehož listech jsou jména všech žijících lidí. Když nějaký člověk zemře, jeho jméno v Knize zčerná, list s jeho jménem na stromě zežloutne a zakrátko nato z něho spadne. V té chvíli se dá anděl Smrti do díla. Uchopí do rukou dvě kopí; první kopí je kopí Boží milosti a je udělané ze světla, druhá zbraň je vyrobená z Božího hněvu. Jestliže je umírající člověk spravedlivý a poctivý, vytáhne mu anděl ’Azrá’íl duši z těla prvním kopím a pošle ji do sedmého nebe. Ale je-li nebožtík zlý a hříšný, vyjme mu anděl Smrti duši kopím hněvu a pošle ji do sedmé země, kde duše hříšníků čekají na soudný den a v temnotě se tam na určeném místě vaří a škvaří. Ještě dva andělé jsou ve společenství andělských bytostí velice důležití. Jsou jimi anděl ráje Ridwán a anděl pekla Málik. Ridwán má krásnou a ušlechtilou tvář a jeho tělo, pokryté démantovým oděvem, které spočívá na křesle ze světla, vyzařuje nebeskou krásu a vznešenost. Od anděla ráje se nápadně liší strážce pekla, anděl Málik, kterého Bůh stvořil ze své zloby a pomstychtivosti. Anděl pekla se stejně jako anděl Smrti nikdy neusměje. Obočí a čelo mu křiví strašné vrásky a jeho pohled je tak hrůzyplný, že kdyby svým zrakem spočinul na první zemi, zahubil by všechny lidi, džiny a zvířata, moře by vylil z břehů a hory by převrátil vrcholky dolů a úpatími nahoru. Poté, co Bůh udělal sedm nebeských sfér a osídlil je anděly, stvořil z bezdýmného ohně džiny a přikázal jim, aby obydlili první zemi. Džinové však brzy zapomněli všechna Boží přikázání a Boha neposlouchali. Navíc po novém světě rozlili krev, a tím ho značně znečistili. Proto Bůh poslal proti džinům oddíl andělů. Velel mu Iblís, který tehdy patřil mezi přední andělské bytosti. Andělé zlé duchy v lítém boji porazili a zahnali je na vzdálený ostrov na druhé straně moří. Džinové jsou smrtelní duchové, kteří se však dožívají mnoha set roků. Aby mohli žít, musí stejně jako lidé přijímat potravu a pít vodu a stejným způsobem jako lidé se rozmnožují. A stejně
