Praha & EU: Investujeme do vaší budoucnosti
Studijní texty z e-learningového kurzu
Podniková ekonomika 1 Autor: doc. Ing. Jan Eisler, CSc.,
[email protected] Vytvořeno v rámci projektu OPPA CZ.2.17/3.1.00/31075 Rozvoj vzdělávacího a pedagogického potenciálu Soukromé vysoké školy ekonomických studií
© Copyright 2011, Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s. r. o. Materiál je možné libovolně používat a šířit, není povoleno ho pozměňovat.
Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s. r. o., Lindnerova 575/1, 180 00 Praha 8-Libeň tel.: 284 840 027, 284 841 027, e-mail:
[email protected], web: www.svses.cz, facebook: www.facebook.com/svses, e-portál: elearning.svses.cz Kurz včetně interaktivních aktivit, které nemohly být v tomto dokumentu zveřejněny, u nás můžete absolvovat v rámci celoživotního vzdělávání. Kurzem Vás bude provázet učitel. Nabízíme spolupráci při tvorbě Vašich e-learningových kurzů.
Podniková ekonomika 1 doc. Ing. Jan Eisler, CSc. Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s. r. o. 1. 3. 2011 Tato tisknutelná podoba kurzu neobsahuje některé prvky obsažené v kurzu, např. testy, proto nemůže zcela nahradit přístup do kurzu po internetu. Ilustrační obrázky jsou zmenšeny nebo zcela vynechány, originály naleznete v kurzu na našem e-learningovém portále.
1
Úvodní slovo pro studenta: Vážení studenti kurzu Podniková ekonomika 1, předem úvodního slova mi dovolte Vás přivítat na začátku cesty k pochopení základních souvislostí v životě podniku. Pevně věřím, že danou cestu společnými silami zvládneme a že především sama cesta studijními články, příklady a testy Vás obohatí v poznání vzájemných souvislostí podnikové ekonomiky. Jak již bylo řečeno, kurz je zaměřen na předání základních vědomostí, nezbytných k celkovým úvahám o místě podniku v tržní ekonomice, s důrazem probudit ve Vás zájem přemýšlet nad účinky podnikových rozhodnutí. Lidové moudro praví, že strach má velké oči, kurzu Podniková ekonomika 1 se prosím nebojte. Přeji si, abyste vzali následující články jako příležitost k prohloubení vašich znalostí. doc. Ing. Jan Eisler, CSc. Cíle: Pochopit základní pojmy podnikové ekonomiky, chápat a vyjádřit činnosti, které v podniku probíhají. Vysvětlit si vzájemné souvislosti, návaznosti a vazby podnikových činností. Pracovat se základními podnikovými výkazy a udělat si představu o životě podniku.
Obsah 1 Základní informace ....................................................................................................................... 4 1.1 Vznik kurzu ............................................................................................................................ 4 1.2 Jak postupovat při studiu ........................................................................................................ 4 1.3 Tutor kurzu ............................................................................................................................. 6 1.4 Podmínky klasifikace ............................................................................................................. 7 1.5 Literatura ................................................................................................................................ 8 2 Tisknutelná podoba kurzu ............................................................................................................. 9 3 Podstata podniku a podnikání, jeho cíle ........................................................................................ 9 3.1 Podstata podniku a smysl podnikání ...................................................................................... 9 3.2 Právní forma podnikání ........................................................................................................ 10 3.3 Cíle a funkce podniku .......................................................................................................... 11 3.4 Okolí podniku ....................................................................................................................... 13 3.5 Typologie podniku ............................................................................................................... 15 3.6 Vývoj podnikové sféry ......................................................................................................... 17 4 Nástroje ekonomické analýzy podniku ....................................................................................... 20 4.1 Informační základna a modelování ...................................................................................... 20 4.2 Modelování ekonomických jevů a procesů .......................................................................... 21 4.3 Podmínky modelování.......................................................................................................... 23 5 Život podniku .............................................................................................................................. 25 5.1 Fáze života podniku ............................................................................................................. 25 5.2 Založení podniku .................................................................................................................. 27 5.3 Růst podniku ........................................................................................................................ 29 5.4 Krize a sanace podniku ........................................................................................................ 30 5.5 Zánik podniku ...................................................................................................................... 32 6 Majetek a kapitál podniku ........................................................................................................... 34 2
6.1 Majetek podniku ................................................................................................................... 34 6.2 Kapitál podniku .................................................................................................................... 37 6.3 Optimální kapitálová struktura ............................................................................................. 39 7 Výnosy, náklady, příjmy, výdaje ................................................................................................ 40 7.1 Vstup do problematiky ......................................................................................................... 40 7.2 Členění nákladů .................................................................................................................... 42 7.3 Odpisy .................................................................................................................................. 44 8 Investiční činnost podniku .......................................................................................................... 47 8.1 Podnikové investice.............................................................................................................. 47 8.2 Hodnocení efektivnosti investic ........................................................................................... 48 8.3 Metody hodnocení investic .................................................................................................. 51 8.4 Porovnání investičních variant a investiční riziko ............................................................... 54 8.5 Cvičení: Propočty hodnocení investičních činností podniku ............................................... 56 9 Efektivnost podniku a jeho činnosti ............................................................................................ 58 9.1 Efektivnost ........................................................................................................................... 58 10 Organizace podniku................................................................................................................... 61 10.1 Organizování ...................................................................................................................... 61 10.2 Vytváření organizačních struktur ....................................................................................... 62 11 Výrobní činnost podniku ........................................................................................................... 69 11.1 Výrobní kapacita podniku .................................................................................................. 69 11.2 Výpočet výrobní kapacity .................................................................................................. 71 11.3 Cvičeni: Výrobní kapacita a její využití ............................................................................. 75 12 Personální práce a její řízení ..................................................................................................... 77 12.1 Řízení lidských zdrojů ........................................................................................................ 77 12.2 Mzdový systém podniku .................................................................................................... 79 12.3 Hodnocení pracovníků ....................................................................................................... 80 12.4 Produktivita práce .............................................................................................................. 82 13 Zásobování ................................................................................................................................ 84 13.1 Nákup ................................................................................................................................. 84 13.2 Řízení zásob ....................................................................................................................... 86 13.3 Cvičení: Zásobování ........................................................................................................... 89 14 Závěr.......................................................................................................................................... 91 14.1 Závěrem .............................................................................................................................. 91 Úkol v kapitole 7 ............................................................................................................................ 92 Výnosy, náklady, příjmy, výdaje ............................................................................................... 92 Úkol v kapitole 8 ............................................................................................................................ 92 Hodnocení efektivnosti............................................................................................................... 92 Úkol v kapitole 11 .......................................................................................................................... 93 Výrobní kapacita ........................................................................................................................ 93 Úkol v kapitole 13 .......................................................................................................................... 93 Zásobování ................................................................................................................................. 93
3
1 Základní informace V této kapitole se seznámíte s kurzem a osobami, které se podílely na jeho vzniku. Rovněž zjistíte, jaké podmínky musíte splnit, aby vaše studium v kurzu bylo úspěšné. Cíle: Seznámit se s prostředím kurzu Naplánovat si studium
1.1 Vznik kurzu Každé lidské dílo má i svého autora a jeho vznik je nějak financován. Nejinak je to i s tímto kurzem. Cíle: Vědět, kdo je autorem tohoto kurzu a na koho se obracet v případě nejasností. Tento kurz byl vytvořen na Soukromé vysoké škole ekonomických studií v Praze v rámci projektu Projekt CZ.2.17/3.1.00/31075 Rozvoj vzdělávacího a pedagogického potenciálu Soukromé vysoké školy ekonomických studií, který získal podporu z Operačního programu Praha Adaptabilita. Projekt byl spolufinancován Evropským sociálním fondem a rozpočtem hl. města Prahy. Projekt byl realizován od listopadu 2008 do dubna 2010. Autorem celého kurzu je doc. Ing. Jan Eisler, CSc., člen Katedry marketingu a managementu na SVŠES. Na tvorbě kurzu se podílel jako asistent autora student SVŠES Tomáš Novák. Kurz testovali tester odborník: Ing. Kateřina Myslivcová a student Kmeť Andrej. Na technickém zpracování se kromě autora podílela pracovnice Katedry matematiky a informačních technologií SVŠES Mgr. Jarmila Helmanová. Kurz oponovala PhDr. Lucie Rohlíková, Ph.D., z Ústavu celoživotního vzdělávání Západočeské univerzity v Plzni. Copyright 2009, Soukromá vysoká škola ekonomických studií, s. r. o.
Všechna práva vyhrazena. Neoprávněné kopírování, zapůjčování, použití nebo další distribuce jsou zakázány.
1.2 Jak postupovat při studiu Dříve než se pustíme do studia jednotlivých lekcí, zamyslíme se nad tím, jak s pomůckou pracovat. Ujasníme si, co budeme k jejímu plnohodnotnému využívání potřebovat. Dále se seznámíme se způsobem ovládání a nastíníme si ideální učební postup. Pomůcka je určena k samostatné přípravě, najdeme v ní kromě výkladu obsah jednotlivých lekcí, odhad času, který je k prostudování lekce potřeba, cvičení pro samostatnou práci, videoukázky a 4
na konci každé lekce souhrnné cvičení. Cíle: Po přečtení této lekce budeme schopni pomůcku používat tak, abychom využili všechny její možnosti a svou práci co nejvíce zefektivnili.
Jak v kurzu studovat v tomto kurzu najdete různé studijní materiály. Jde o:
Studijní článek Zde najdete výklad a čas od času i obrázky. Text článku si můžete i vytisknout.
Autotest Autotest je další typ aktivity, se kterou se zde setkáte. Pomocí něj si můžete ověřit, jak jste probíraná témata pochopili. Autotest je okamžitě vyhodnocen a vy víte, jak jste dopadli. Po jeho ukončení je třeba chvilinku počkat a neklepat na tlačítko Pokračovat, aby systém zobrazil správné odpovědi. Autotest můžete opakovat tolikrát, kolikrát se vám zachce.
Úkol Pomocí úkolu odevzdáte tutorovi řešení, která jsou podmínkou úspěšného absolvování kurzu. Úkoly tutor bodově a slovně ohodnotí.
Test Test je podobný autotestu, rozdíl je v tom, že se nedozvíte správné odpovědi, pouze bodový zisk. Úspěšné absolvování testu je podmínkou absolvování kurzu.
Cíle V cílech hledejte informaci, čeho máte při studiu či plnění dané aktivity dosáhnout. Po jejím splnění byste měli zkontrolovat, zda jste cíle dosáhli.
Časová náročnost Čas, který je uveden u jednotlivých aktivit, berte prosím jako orientační. Každý z nás má jiné pracovní tempo, každému z nás vyhovuje jiný typ činností. Může se tedy stát, že na některé aktivity budete potřebovat méně času, než je uvedeno, na jiné více.
Bodové hodnocení U některých prvků je uveden minimální a maximální počet bodů. Minimální počet představuje dolní hranici bodů, které byste měli získat. Maximální počet získáte, pokud úkol splníte zcela. Jednotlivé body se sčítají.
5
Jak studovat? Jednotlivé kapitoly a studijní články v tomto kurzu na sebe navazují, mnohá cvičení vyžadují znalosti předchozích kapitol a studijních článků. Úkoly je třeba plnit v daném pořadí, protože na sebe některé navazují. Pokud se dostanete do úzkých (a to se nám může stát každému), obraťte se na spolužáky či tutora. Hlavně si věřte, určitě vše zvládnete
1.3 Tutor kurzu Krátká informace o tutorovi. Cíle: Představit se Vám, kteří v kurzu studujete.
Tutor kurzu Tutor je ten, který vás bude kurzem provádět, radit vám v případě problému a samozřejmě vás také hodnotit. Jmenuji se Jan Euler a budu Vás provázet kurzem Podniková ekonomika I.
Můj profesní životopis – doc. Ing. Jan Eisler, CSc. Vzdělání 19661971 Ing., VŠE Praha, Fakulta výrobně ekonomická, obor ekonomika a řízení dopravy a spojů 1988 CSc., VŠE Praha, Fakulta výrobně ekonomická, obor úsekové ekonomiky ekonomika dopravy a spojů 1994 docent, VŠE Praha, Fakulta podnikohospodářská, obor podnikové hospodářství Zaměstnání 19711972 Správa Severozápadní dráhy v Praze, inženýr železniční dopravy 19721979 Výzkumný ústav dopravy Žilina, pobočka Praha, vědecko technický pracovník v oblasti komplexních dopravních problémů 19791980 Ústřední dopravní institut Praha pracovník katedry řízení 1980dosud VŠE Praha: 19801984 výzkumný pracovník na katedře ekonomiky dopravy a spojů, 19841990 odborný asistent tamtéž 19901994 odborný asistent na katedře podnikové ekonomiky 1994 docent na katedře podnikové ekonomiky VŠE 2001 docent na katedře managementu a marketingu SVŠES 6
Kde mne najdete? Pracuji jako docent na SVŠES a na VŠE v Praze. Samozřejmě se budeme vídat na prezenčních konzultacích.
Kdy mne najdete? V konzultačních hodinách, které naleznete na intranetu SVŠES a VŠE.
Jak mne můžete kontaktovat mimo konzultace? Nejlépe je kontaktovat mne prostřednictví tohoto kurzu. Stačí, když klepnete na Účastníci, vyberete mé jméno a potom zvolíte Poslat zprávu. Osobně mne můžete kontaktovat v době výuky či konzultačních hodin. Informaci o tom, kdy jsou, naleznete na školním intranetu. A teď víte vše, co je nutné před začátkem studia. S chutí do toho.
1.4 Podmínky klasifikace K úspěšnému dokončení e-learningového kurzu Podniková ekonomika 1, je nutné dosáhnout stanoveného počtu bodů. Maximální počet bodu je nastaven na 157 bodů a minimální hranice pro splnění kurzu je nastavena na 110 bodů. Dosáhnete-li tedy hranice 110 bodů, splníte podmínky minimální hranice a kurz podniková ekonomika 1 máte úspěšně za sebou. Pevně ale věřím, že se budete snažit dosáhnout vyššího výsledku, než je minimální hranice 110 bodů a proto uvádím rozpis jednotlivých pásem a jim odpovídající známkové ohodnocení.
Výsledný počet bodů v rozmezí 157 až 157 Výsledný počet bodů v rozmezí 157 až157, pro Vás znamená, že jste kurz absolvovali se ctí a pro mě znamená, že v příštím e-learningovém kurzu, musím vytvořit podstatněji náročnější hodnocení. Minimálně směrem k vaší osobě. Gratuluji.
Výsledný počet bodů v rozmezí 140 až 157 Výsledný počet bodů v rozmezí 140 až157 znamená, že jste tu a tam na některou z otázek neodpověděli úplně přesně nebo se Vám některý z příkladů nepovedl podle Vašich optimálních představ, i tak Váš výsledek vyžaduje náležitého uznání. Rozmezí 140–157 bodů hodnotím výslednou známkou, výborně, gratuluji!
Výsledný počet bodů v rozmezí 120 až 139 Výsledný počet bodů v rozmezí 120–139, znamená, že Vám některá z kapitol tzv. „nesedla“ a nebyla pro Vás asi příliš srozumitelná. Doporučuji Vám se k ní ještě jednou vrátit a já se pokusím příště danou kapitolu lépe vysvětlit. Rozmezí 120–139 bodů hodnotím výslednou známkou: chvalitebně, gratuluji!
Výsledný počet bodů v rozmezí 110 až 120 Výsledný počet bodů v rozmezí 110–120, znamená, že máte ještě v některých kapitolách mezery, 7
které nebyly úspěšně zvládnuty. Společnými silami se k daným kapitolám vrátíme a budeme se snažit mezery zacelit. Rozmezí 110–120 bodů hodnotím výslednou známkou, dobře, gratuluji!
Výsledný počet bodů v rozmezí 0 až 110 Výsledný počet bodů v rozmezí 0–110, znamená, že pokud se Vám podařilo získat 0 bodů, tak se Vám kurz se Vám tedy moc nepovedl. Jiný výsledek než 0 bodů znamená, že Vám část informací v kurzu podniková ekonomika 1, uteklo a nepodařilo se nám je společnými silami dohonit. Nezbývá než kurz projít ještě jednou a poté se dohodnout na datu náhradní písemky. Nevěšte hlavu, nevíte-li si rady s některou z kapitol ani po druhém přečtení, neváhejte a kontaktujte mě. Zvládneme to.
Podmínky klasifikace jsou známy, nezbývá než se pustit do kurzu Podniková ekonomika 1, s chutí do toho, přeji hodně štěstí.
1.5 Literatura Seznam literatury 1.MIKOVCOVÁ, H., SCHOLLEOVÁ, H., Praktikum Podniková ekonomika pro bakalářské studium. Plzeň 2006, Aleš Čeněk, ISBN 80-86898-78-4 2.SYNEK, M. a kol.: Manažerská ekonomika. Grada Publishing, Praha 2009. ISBN 978-80-2471992-4 EISLER, J.: Podniková ekonomika I. a II. Turnovské tiskárny, Turnov 2002
8
2 Tisknutelná podoba kurzu V této kapitole jsou studijní články ve formátu PDF.
3 Podstata podniku a podnikání, jeho cíle Kapitola, Podstata podniku a podnikání, jeho cíl, se zaměřuje na získání vědomostí potřebných k ucelení studentovy představy o smyslu podnikání, ekonomických teorií a především o funkci podniku v tržní ekonomice. Cíle: Seznámit se s následujícími pojmy: podstata podniku a smysl podnikání, ekonomická teorie, podnik a podnikání, cíle a funkce podniku, okolí podniku, typologie podniků, vývoj podnikové sféry. Klíčová slova: Cíle podnikání; Ekonomie; Okolí podniku; Podnik; Podnikání; Podniková ekonomika; Typologie podniků
3.1 Podstata podniku a smysl podnikání V úvodním článku definujeme základní pojem "podnik", jenž Vám pomůže pochopit základní myšlenky podnikání. Společně s podstatnými rysy smyslu podnikání získáte základní představu o cílech podniku. Cíle: definovat pojem "podnik" a objasnit základní rysy podnikání seznámit čtenáře se základní filosofií podniku Klíčová slova: Cíle podnikání; Podnik; Podnikání Nejprve si, milí čtenáři podnikové ekonomiky1, definujme pojem podnik, tak abychom mohli z této základní definice vycházet při svých dalších úvahách. Podnik je ekonomicko-právním subjektem, který slouží podnikateli k samostatné činnosti za účelem dosahování zisku resp. zvyšování hodnoty. Smyslem podnikání je tedy výroba zboží či poskytování služeb. Jak jistě víte již ze svých životních zkušeností, podnik existuje v různých právních formách a podnikatelská činnost, která probíhá v jeho rámci, je zaměřena na dosažení různých cílů. Při realizace těchto cílů dochází k propojení snahy o osobní prospěch vlastníků podniku se zajištěním prospěchu pro podnikové okolí. Podnik je obecně pojímán jako ziskový, výdělečný subjekt. 9
Vedle toho existují veřejné organizace (organizační složky státu) a nestátní neziskové organizace.
Podstatné rysy 1. Základním motivem podnikání je snaha o dosažení zisku jakožto přebytku výnosů nad náklady. 2. Zisk se dociluje uspokojováním potřeb zákazníků. V centru pozornosti podnikatele je tedy zákazník s jeho zájmy, požadavky, potřebami, preferencemi. 3. Potřeby zákazníků uspokojuje podnikatel svými výrobky a službami prostřednictvím trhu, což zákonitě vede k tomu, že musí čelit větší či menší míře rizika. Snahou podnikatele je sledovat takovou vizi, strategii a politiku podniku, která by dané riziko snížila na přijatelnou hodnotu. (Riziko, jenž je v daném případě považováno za přijatelné, závisí na konkrétních okolnostech, předmětu podnikání, dynamice okolního světa a v neposlední řadě i na osobních vlastnostech podnikatele.) Jako obecná tendence se prosazuje snaha většiny podnikatelských subjektů o minimalizaci rizika. 4. Pro jakékoliv podnikání je charakteristické, že na jeho počátku vkládá podnikatel do svého podniku kapitál, a to vlastní nebo vypůjčený (cizí). Velikost daného kapitálu je značně diferencována a ovlivněna jak předmětem podnikání, tak i jeho rozsahem. Majitel stánku s rychlým občerstvením na stanici Palmovka potřebuje menší kapitál než majitel luxusní restaurace na Václavském náměstí.
Snaha každého podnikatele Snaha každého podnikatele směřuje ke zhodnocení kapitálu, který byl do podnikání vložen, a to především kapitálu vlastního. S jistou nadsázkou lze říci, že opatřování cizího kapitálu je „jen“ prostředkem ke zhodnocování vlastního kapitálu. Smyslem zhodnocování kapitálu je zvyšování hodnoty firmy. Hodnota firmy však může růst i jinak, například zlepšujícím se postavením firmy na trhu. Zároveň by ale zisková orientace podniku neměla zamlžovat společenské poslání podniku, jímž je především myšlena služba zákazníkovi a všem ostatním, již jsou s vývojem podniku spjati (vlastníci, management, dlužníci, věřitelé). Pro tyto osoby používáme pojmenování stakeholders, což lze jinak vyjádřit jako interesenti, zainteresovaní nebo zájmové skupiny. Nesmíme zároveň zapomenout, že sem patří i „vnitřní struktura“ podniku, tj. zaměstnanci, odbory atd. Všimněte si
Vyjdeme-li z výše uvedené charakteristiky podnikání, lze dospět k závěru, že podnik je instituce vytvořená k výkonu podnikatelské činnosti, tedy institucionalizované podnikání.
3.2 Právní forma podnikání Článek Právní forma podnikání, seznamuje s právním minimem, jež je nutné k pochopení podstaty podniku v právním řádu České republiky, po přečtení tohoto článku získáte základní 10
představu o ukotvení podniku v právním řádu. Cíle: vytvořit základní představu o ukotvení podniku v právním řádu České republiky. Klíčová slova: Podnik; Podnikání Podnikání je u nás upraveno obchodním zákoníkem (zákon č. 531/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Ten definuje podnikání jako: „soustavnou činnost prováděnou samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku“. Podnikatelem dále může být fyzická nebo právnická osoba, která získala živnostenské oprávnění podle živnostenského zákona (zákon č. 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Průkazem živnostenského oprávnění je živnostenský list nebo koncesní listina. Za živnost se podle živnostenského zákona považuje jakákoliv podnikatelská činnost, pokud není zákonem zakázána nebo není ze živnostenského zákona vyloučena. Všimněte si
Podnik je v obchodním zákoníku definován jako soubor hmotných, osobních a nehmotných složek podnikání. K podniku náleží: 1. věci, 2. práva, 3. jiné majetkové hodnoty náležející podnikateli, sloužící nebo mající sloužit k provozu podniku. Soubor majetkových hodnot patřících podnikateli a majiteli sloužících, resp. majících sloužit k jeho podnikání, se nazývá obchodním majetkem.
3.3 Cíle a funkce podniku Podstatou článku Cíle a funkce podniku je osvětlit základní cíle a funkce podniku v tržní ekonomice. Z článku je pro Vás hlavním cílem odnést si představu o cíli a funkci podniku. Cíle: Získat představu o cílech a funkcích podniku v tržní ekonomice. Klíčová slova: Cíle podnikání; Podnik
11
Smysl existence podniku Smyslem existence podniku je vyrábět, distribuovat výrobky a poskytovat služby zákazníkům. Podniky stejně jako jednotlivci ve svém chování sledují určitý cíl, tj. stav nebo výsledek, kterého má podnik (jednotlivec) dosáhnout. Ten závisí na účelu, pro který byl podnik založen a který je důvodem jeho existence. Co je primárním cílem (cílovou funkcí) podniku, odvozuje tzv. teorie firmy.
Cíl podniku Cílem obecně rozumíme budoucí stav, kterého chceme dosáhnout. Cíle podniku se neodvozují z nějakých ideologických představ, podle nichž by se podniky měly chovat, ale jsou odvozovány empiricky z hospodářské praxe. Při rozhodování o cílech podnikání je třeba odpovědět na tři základní otázky: Proč? Co? Jak? Teprve odtud se odvíjí odpovědi na dílčí otázky (výrobní, finanční, organizační, marketingové, logistické), které pomohou stanovit postupné kroky, resp. dílčí cíle, a jsou spojeny s funkcemi podniku.
Funkce podniku Funkcemi se rozumí konkrétní činnosti vedoucí ve vzájemné kombinaci k dosažení podnikových cílů. Průmyslové podniky zajišťují prodejní, zásobovací, výrobní, personální, investiční, finanční, vědeckotechnickou a správní funkci. Zásobování, výroba a prodej jsou hlavní funkce, ostatní mají podpůrnou průřezovou roli. V poslední době nabývá na významu interní audit a controlling.
Odlišnosti cílů velké společnosti a malého podniku Velkou společnost obvykle vlastní akcionáři, kteří sami firmu neřídí, ale její řízení svěřují do rukou placeným manažerům. Akcionáři na valné hromadě volí představenstvo a představenstvo následně jmenuje vrcholné manažery - ředitele. Tím dochází k oddělení vlastnictví od řízení. Vzniká tak problém řešení vztahů mezi vlastníky (akcionáři), statutárními orgány, vrcholným managementem a ostatními zájmovými skupinami. Oddělením vlastnictví od řízení se rozhodovací pravomoci koncentrují do rukou manažerů, kteří tak fakticky vykonávají vlastnické právo. Vyvstává tedy otázka, zdali manažeři plní formulované cíle podniku či sledují cíle vlastní. Například: Je-li zisk malý nebo klesá, je nízká nebo klesá i cena akcií. To vyvolává nebezpečí, že jiná společnost akcie za nízkou cenu nakoupí, propustí dosavadní management, jenž nahradí manažery, kteří daný cíl podniku budou plnit lépe. Nebezpečí ztráty zaměstnání tak motivuje manažery k tomu, aby plnili primární cíle vlastníků – zvyšovat hodnotu jejich podniku a tím i jejich bohatství.
Všimněte si – Všichni sledují své vlastní cíle
Zaměstnanci mají cíl dosáhnout co nejvyšší mzdy, zákazníci chtějí pro sebe co nejnižší ceny, dodavatelé pro změnu co nejvyšší ceny, investoři co nejvyšší úroky a vrácení svého vkladu, stát a obce maximálně možné daně. Jistě, z výše uvedeného, není těžké odvodit, že 12
jednotlivé cíle jdou ve své podstatě proti sobě a není možné je uspokojit. Hledání kompromisu je ovšem otázka jiná.
3.4 Okolí podniku Podnik je tvořen svojí interní podstatou (samotným podnikem), ale také okolím, jež ovlivňuje chování podniku. Právě okolí podniku je obsahem následujícího článku. Hlavní myšlenka, jež by Vám měla utkvít v paměti, spočívá v uvědomění si návaznosti okolí podniku na rozhodování podniku a tím následné plnění cílů podniku. Cíle: Cílem následujícího článku je získat představu o jednotlivých prvcích okolí podniku. Klíčová slova: Okolí podniku; Podnik Okolí podniku nelze chápat jako organizmus, jenž není nezávislý na okolním světě, protože bez okolí není schopen existence – potřebuje dodavatel, odběratele, zákazníky, zaměstnance atd. Proto je pro podnik velmi důležité poznání a analýza jeho okolí, a to nejen v ekonomické sféře. Okolím podniku se rozumí vše, co je vně podniku a zároveň v nějakém vztahu s ním. Všimněte si
Lze tedy říci, že podnik není izolován, ale je obklopen vnějším světem okolím. Okolím podniku rozumíme vše, co je za pomyslnými hranicemi podniku jako sociálně ekonomického a technického systému a čím je podnik ovlivňován a co případně sám může ovlivnit. Okolí podniku ho nutí k určitému způsobu chování, především k volbě určitých cílů a způsobů, jež povedou k jejich dosažení. Vliv okolí na podnik je zpravidla velmi silný, zatímco možnost podniku ovlivňovat okolí je spíše omezená. Pokud však chceme k okolí podniku přistoupit analyticky, musíme ho určitým způsobem strukturovat a vymezit jeho jednotlivé prvky. V dalším textu budeme vycházet z předpokladu, že okolí podniku má následující prvky:
Prvky okolí podniku 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.
geografické technologické ekonomické politické a právní ekologické etické kulturně historické, sociální
13
Geografické Geografické okolí ovlivňuje podnik především tím, že do značné míry předurčuje logistiku podniku. Pojmem logistika myslíme řízení materiálových a výrobkových toků od zdroje k uživateli. V případě stacionární výroby se k vlivu geografického okolí přihlíží při volbě lokalizace podniku.
Technologické Technologické okolí a především změny technologie jsou zdrojem a motivem technického a technologického pokroku, který umožňuje podniku dosahovat lepších hospodářských výsledků, zvyšovat konkurenční schopnost a humanizovat práci. To může ovšem mít i své stinné stránky, k nimž patří někdy negativní dopad na životní prostředí a v neposlední řadě také vznik sociálních problémů.
Ekonomické Ekonomické okolí má pro podnik zásadní význam. Z ekonomického okolí získává podnik výrobní faktory a kapitál, na toto okolí se obrací svými výrobky a službami. Podnik je ve svém rozhodování a chování v rozhodující míře ovlivněn celkovou hospodářskou situací dané země a její dynamikou. Jedná se zejména o tyto faktory: 1. Dostupnost/ceny výrobních faktorů Díky dnešnímu rozvoji logistiky společně s rozvojem nových technologií, umožňujících radikální snížení pracnosti a tím i vysokou produktivitu práce, ztrácejí postupně tyto faktory své dominantní postavení. Jako příklad bych si dovolil uvést Japonsko, zemi, která dokázala i při své omezené surovinové základně plně rozvinout materiálově náročný průmysl. 2. Daňová zátěž podniků Ovlivňuje chování podniků jak z hlediska výše daní, tak z hlediska jejich konstrukce. Daňová politika státu u nás hledá cestu mezi dvěma póly. Na jedné straně musí zajistit takový daňový výnos, který povede k naplnění státní pokladny, ale současně musí brát zřetel na optimální zatížení podniků, tak aby neztratily motivaci k podnikání. Sazby daně z přidané hodnoty a spotřební daně působí na rozhodování spotřebitele a tím i na jeho poptávku po výrobcích a službách. 3. Hospodářský růst, měnový a devizový vývoj Manévrovací prostor podniku, jeho rozvoj i možnosti expanze souvisí velmi těsně s makroekonomickým růstem. Míra inflace ovlivňuje ceny výrobních faktorů, poptávku i koupěschopnost zákazníků. Nelze přehlédnout i její vliv na ekonomické rozhodování podniků, zejména v případech, kdy se jako rozhodující kritérium používá současná hodnota peněz. Devizové kurzy, inflace a devalvace mají na podniky významný vliv, i pokud jde o rizika, která jsou s tím spojena. To se týká především podniků, které jsou zapojeny do mezinárodního obchodu nebo které pracují s devizovým úvěrem. Hospodářský růst umožňuje zvyšování kupní síly obyvatelstva, což se projevuje v růstu poptávky.
14
Politické Politické okolí ovlivňuje podnik především jako souhrn vlivů, jejichž výrazem jsou politické (mocenské) zájmy institucionalizované v politických stranách, koalici či opozici. Politické strany mohou vyznávat a prosazovat různou politickou linii, jejíž realizace má významné důsledky pro podnikovou sféru. Z historie známe různé politické linie, které naši společnost a ekonomiku poznamenaly na dlouhá léta.
Legislativní (právní) Jedná se jednak o všeobecně platné právní normy, jednak o vymahatelnost práva a celkový chod justičních orgánů.
Ekologické Ekologie sama o sobě je faktorem, jejž musí zákonitě podniky stále více brát na zřetel. Nečiní-li to ze své vůle, nutí je k tomu státní správa a aktivní občanská sdružení. Ekologie tak vytváří na jedné straně podnikání mnoho bariér, protože ekologizace řady technologií (např. odstranění freonů z výrobního programu podniků) představuje pro podniky značnou ekonomickou zátěž, na druhé straně dává podnikům mnoho příležitostí, např. při recyklaci obalů či výrobě a propagaci ekologicky nezávadných výrobků před zákazníkem stimulovat jeho poptávku.
Etické Etika hraje v životě podniků stále významnější roli. V obecném slova smyslu lze chápat etiku jako „co je, a co není dobré“ a „jaké postoje by měl člověk v dané situaci zaujímat“, tak aby jednal v souladu s tím, co se obecně považuje za správné a spravedlivé. V podnikatelském světě znamená dodržování etických principů především poskytování pravdivých informací, korektní hospodářské soutěžení a propagační kampaně. Významnou představu o tom, co je obecně považováno za správné a co již nikoliv, vytvářejí média a veřejné mínění.
Kulturně-historické Kulturně-historické prostředí se vytváří po mnoho let, dokonce staletí. Celková vzdělanostní a kulturní úroveň obyvatelstva je jednou z podmínek ekonomického rozvoje, přechodu ke složitějším technologiím a technického pokroku. Právě v kulturním zázemí je jedna z našich největších nadějí do budoucna.
3.5 Typologie podniku Článek Typologie podniku slouží k vytvoření vaší představy o typech podniků, jež upravuje právní řád České republiky. Z článku je nutné si odnést především vědomosti v oblasti právní způsobilosti k založení podniku a typologické rozdělení živností a společností. Cíle: Cílem článku Typologie podniku je vytvořit představu o typech podniků a jejich členění dle právní normy.
15
Klíčová slova: Podnik; Typologie podniků V ekonomické teorii je základním řídicím znakem podniků jejich právní forma vlastnictví, hovoří se tedy o podnicích jednotlivce, podnicích ve společném vlastnictví, společnostech, družstev a státních podnicích. Zhruba obdobným způsobem člení podniky naše právní normy (obchodní zákoník a živnostenský zákon). Podniky určitého typu mají stejné základní charakteristiky, jimiž se liší od podniků jiného typu. Toto třídění na typy nazýváme typologie. Tak lze najít společné charakteristiky podniků průmyslových, společné znaky podniků zemědělských, stejně jako společné znaky velkých podniků a společné znaky podniků malých.
Podniky podle právní normy Podnik jednotlivce (fyzické osoby) je ve vlastnictví jedné osoby. Pro podnikání v menším rozsahu má dvě hlavní výhody. První výhodou je, že k jeho založení stačí i menší kapitál a druhou výhodou je jeho regulace, jež je ze strany státu minimální - v našem právním řádu se jedná o zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů. Hlavní nevýhodou je obtížný přístup ke kapitálu, neomezené ručení za dluhy společnosti a omezená životnost firmy, jež je dána délkou života majitele. Lze tedy odvodit, že podniky jednotlivé mají obvykle formu životnosti. Tou je rozuměna: pravidelná výdělečná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost a vlastní riziko za účelem dosažení zisku. Živnost tedy může provozovat jak fyzická, tak i právnická osoba, jež splní následující řadu podmínek: 1. 2. 3. 4.
osoba starší 18 let, způsobilost k právním úkonům, bezúhonnost, odborná způsobilost k vykonávání živnosti.
Z hlediska odborné způsobilosti rozděluje živnostenský zákon živnosti ohlašovací a koncesované. Živnosti ohlašovací mohou být při splnění stanovených podmínek provozovány na základě ohlášení. Jedná se tedy o živnosti:
Živnosti ohlašovací 1. živnosti řemeslné kdy je odborná způsobilost získána vyučením v daném oboru a praxí (např. zámečnictví, truhlářství, zednictví či pohostinská činnost), 2. živnosti vázané kdy je odborná způsobilost stanovena pro každou živnost samostatně (např. výroba, montáž, revize plynových zařízení), provozování těchto živností vyžaduje získání průkazu způsobilosti, 3. živnosti volné kdy není odborná způsobilost stanovena.
Živnosti koncesované Tento druh živností je možno vykonávat jen na základě tzv. koncese (povolení), kterou uděluje žadateli živnostenský úřad. Udělení koncese vyžaduje na žadateli požadované vzdělání, absolvování speciálních kurzů apod. Koncesovanou živností je např. prodej střeliva a palných 16
zbraní či provozování střelnic, taxislužba nebo hubení škodlivých živočichů a rostlin. Dalším typem rozdělení podnikání, je jeho rozdělení podle předmětu podnikání, tedy na obchodní, výrobní a poskytující služby.
Osobní společnosti veřejná obchodní společnost, komanditní společnost viz obchodní právo
Kapitálové společnosti společnost s ručením omezeným, akciová společnost viz obchodní právo Všimněte si – Další možné rozdělení podniků
1. podle odvětví národního hospodaření
výrobní (průmyslové, zemědělské, lesnické, opravářské, stavební, apod.)
2. podle druhů výkonů podniky produkující hmotné výkony podniky produkující služby 3. podle způsobů zhotovování výrobků hromadná výroba druhová výroba sériová výroba kusová výroba 4. podle převládajícího výrobního faktoru pracovně intenzivní podniky investičně náročné podniky materiálově intenzivní podniky 5. podle velikosti podniku velké podniky střední podniky malé podniky mikropodniky a podniky jednotlivce
3.6 Vývoj podnikové sféry Článek Vývoj podnikové sféry je určen především pro vaši představu o přechodu podniku z centrálně plánované ekonomiky do ekonomiky tržní.
17
Cíle: Seznámit čtenáře s nedostatky podniků, jež je provázely s přechodem z centrálně plánované ekonomiky do ekonomiky tržní, Vytvořit ve čtenáři představu o problémech podniků, jež měly za důsledek ztrátu konkurenceschopnosti. Klíčová slova: Člověk; Podnik; Podnikání
Vývoj podnikové sféry do roku 1990 Příklon k sovětskému chápání ekonomiky, tj. především k centrálnímu plánování a k postavení podniku v tomto systému, je datován ještě před únorem roku 1948, i když zdaleka ne s takovou intenzitou a v takovém rozsahu, který byl typický po „sovětizaci ekonomiky“ v padesátých letech. Důvody pro tento vývoj po druhé světové válce byly emocionální, ekonomické a politické. K emocionálním patřilo především dlouho pociťované zklamání nad selháním našich západních spojenců před druhou světovou válkou (Mnichov), k ekonomickým uznáním a k ocenění obrovské zátěže ekonomiky Sovětského svazu během druhé světové války. Posledním faktorem je faktor politický, který je natolik znám, že není třeba ho dále rozvádět. Tento proces vyvrcholil rokem 1953, kdy již byla prakticky do důsledku přijata sovětská metoda řízení podniku a její rozhodující nástroj – technicko-průmyslový plán. Systém vnitropodnikového řízení ovlivnila i tak zdánlivě odtažitá událost, jakou byl proces s tzv. „protistátním spikleneckým centrem“ v roce 1952, kde byli jeho protagonisté mj. obviněni z toho, že v podnicích uplatňovali tzv. socialistické podnikové hospodářství, které v mnohém navazovalo na baťovský systém podnikové samosprávy. V protokolu z procesu se uvádělo, že tento „systém přinesl naší ekonomice škody“, což mělo velmi hmatatelné praktické důsledky pro vývoj vnitropodnikového řízení v následujících letech. Prostor, který systém centrálního řízení vymezoval pro chování a rozhodování podniků, se však poměrně brzy ukázal jako příliš těsný a vedl k reformním snahám, jež však neměly nikdy dlouhého trvání. Poslední z velkých a široce založených reforem vznikla v roce 1967, Srpen 1968 však znamenal ukončení reformních snah a nástup normalizace.
Listopad 1989 a vstup našich podniků do tržní ekonomiky Naše podniky vstupovaly do polistopadového období poznamenány velkou zátěží uplynulých čtyřiceti let. Do roku 1990 se uplatňovaly následující principy řízení národního hospodářství: 1. Především se jednalo o celkovou byrokratizaci ekonomiky, kde byl tvořivý podnikatel nahrazen disciplinovaným (a velmi často špatným) byrokratem. Celá produktivní sféra byla organizována nejen podle stejných principů, ale i podle stejných schémat. Unifikace řízení i jeho organizace prakticky zcela potlačila specifika jednotlivých podniků a iniciativu v podnikohospodářské sféře. 18
2. Představa o všemocnosti centrálního řízení vedla ke schematickému vytváření velkých ekonomických celků, výrobních hospodářských jednotek, s řádově desetitisíci až statisíci zaměstnanci, s důkladně propracovanými vnitřními vertikálními řídícími vazbami. Řečeno s jistou nadsázkou, každý pracovník podléhal prostřednictvím mnohastupňové hierarchické struktury „svému“ generálnímu řediteli výrobní hospodářské jednotky, ten potom "svému" ministru, vládě a po stranické linii nakonec generálnímu tajemníku KSČ. 3. Výběr pracovníků pro vedoucí místa byl podřízen politickým kritériím. Do vedení podniku se tak často dostávali lidé bez manažerských schopností. Pro objektivitu nutno ovšem dodat, že někdy tímto politickým sítem prošli i lidé podnikaví a schopní. Pokud byli úspěšní, bylo to však spíše díky tomu, že uměli využívat mezer v systému než důsledkem jeho globálního působení. 4. Extenzivní rozvoj ekonomiky vedl k vytváření nadbytečných kapacit, a to zejména v těžkém průmyslu. Předimenzovaná investiční činnost pak vyvolávala nedostatek prostředků na údržbu a opravy. To ostatně poznamenávalo i tvář našich měst. Izolovanost našeho hospodářství a jeho jednostranné sepětí s ekonomikou východního bloku vedlo ke ztrátě konkurenční schopnosti ve většině oborů národního hospodářství. Hluboce jsme zaostávali v produktivitě práce, což se mj. projevilo i v celkové životní úrovni obyvatelstva.
19
4 Nástroje ekonomické analýzy podniku Modelování ekonomických jevů a procesů je v podstatě zobrazením daného problému a situace. S pomocí modelování je možné na dané problémy a situace odpovědět. Cíle: formulovat podmínky tvorby modelů zařadit modely podle jejich konstrukce a možností použití získat přehled o tvorbě ekonomických modelů a fázích a úskalích jejich tvorby. Klíčová slova: Analýza; Modelování; Modely; Ukazatele
4.1 Informační základna a modelování Úvodní článek k problematice modelování, slouží jako obecný náhled na problematiku modelování. Vaším cílem tedy je získat obecnou představu o modelování, informační základně a ukazatelů, jež jsou nezbytně nutné k úspěšnému zvládnutí modelovacích aktivit. Cíle: definovat pojem informační základna definovat pojem modelování definovat pojem ukazatel Klíčová slova: Informační základna; Modelování; Ukazatele Ukazatel je číselné zobrazení konkrétního jevu nebo některé jeho stránky. V ekonomice jde o zobrazení ekonomických jevů, přičemž bývá respektován daný čas a prostor. Statistický ukazatel je jednotkou určitého čísla a jeho obsahu, který je dán obecnými podmínkami, místem a časem. Obvykle se však označení statický ukazatel používá jen pro číselnou hodnotu nebo pro obecně metodický způsob výpočtu. Strukturování ukazatelů je rozmanité. Dají se členit z mnoha hledisek, která se snaží vystihnout jejich charakter a poslání. Podle použitých měrných jednotek se v hospodářství rozlišují ukazatele naturální, hodnotové a smluvené.
Naturální ukazatele Naturální ukazatele vyjadřují objem produkce ve fyzikálních, popř. ve fyzických měrných jednotkách (tuny, km, osoby, kusy). Z těchto základních měrných jednotek je zřejmé, že nejsou adekvátní pro porovnání a modelování nestejnorodé produkce (tisíc lokomotiv, tisíc špendlíků).
Hodnotové ukazatele V hospodářském životě jsou nejčastější ukazatele hodnotové (peněžní). Základem je vyjádření v peněžních měrných jednotkách. Vynásobíme-li objem produkce v kusech cenou 20
jednoho kusu, lze získat hodnotový ukazatel tržby, tj. peněžní vyjádření produkce. Podle potřeby lze užívat buď běžné (pravé platné), nebo stálé ceny (platné ve stanoveném minulém období). Oba výsledky jsou však vyjádřením téže velikosti naturálního ukazatele. Hodnotové ukazatele také svým způsobem odstraňují nesčitatelnost různorodé produkce.
Smluvené ukazatele Smluvené ukazatele odstraňují nesčitatelnost některých ukazatelů pomocí různých (zvolených, stanovených) koeficientů. Znamená to, že tvůrce takového ukazatele se snaží určit nějakou kvantitativně postiženou vlastnost, s jejíž pomocí konstruuje převodový koeficient a převádí tak různorodou produkci či peněžní jednotku na společný ukazatel. Klasickým příkladem smluveného naturálního ukazatele je např. tzv. tuna měrného paliva, která zobrazuje různou výhřevnost různých druhů paliv.
Absolutní a relativní ukazatel Podle číselného zobrazení ekonomického jevu se hovoří o ukazatelích absolutních a relativních. Absolutní ukazatel vyjadřuje určitý jev jako takový, bez vztahu k jinému jevu (např. těžba černého uhlí v tunách, tržby v maloobchodu v Kč, atd.). Relativní ukazatel je poměrové číslo a charakterizuje buď dynamiku (tempo růstu v procentech) absolutního ukazatele nebo je podílem dvou ukazatelů, zpravidla absolutních, např. produktivita práce.
4.2 Modelování ekonomických jevů a procesů Obecné pojednání o modelování máte již úspěšně za sebou, je čas přejít k praktičtějším vědomostem tedy k základnímu rozdělení modelů do dvou typů: matematické modely schematické modely Prosím, račte se seznámit. Cíle: rozdělit a definovat základní dva typy modelů definovat matematické modely definovat schematické modely Klíčová slova: Matematické modely; Schematické modely Ekonomický model je zjednodušeným (abstraktním), ale pro daný účel rozhodování podstatným zobrazením problému a situace, jinak řečeno dané skutečnosti. O míře abstrakce rozhoduje jednak účel, jemuž má model sloužit, jednak možnosti, které má tvůrce modelu k dispozici. Pregnantní a exaktní formulace opakujících se jevů pomocí matematického modelu stojí na straně jedné, složité simulační postupy počítající s nahodilostí na straně druhé. V obou případech je však neocenitelným pomocníkem počítač. Z toho plyne i klasifikace modelů podle různých 21
hledisek. Hlediska mohou být rázu formálně konstrukčního či se lišit podle vztahu a modelu zkoumaného objektu, podle způsobu získávání prvků tvořících model a nakonec podle účelu. Modely můžeme tedy třídit na: 1. matematické modely 2. schematické modely
Matematické modely 1. deterministické modely, které nepředpokládají možné odchylky jako náhodnou veličinu 2. stochastické modely, které možné odchylky uvažují a předpokládají pravděpodobností chování zkoumaného objektu (systému). Obě skupiny matematických modelů lze dále členit podle toho, zda se v nich uvažuje pohyb v čase. Tam, kde čas hraje roli, jde o modely dynamické, jinak o modely statické.
Schematické modely Schematické modely využívají především hmotné zobrazení či graficky znázorňují zkoumanou realitu. Při modelování ekonomických rozhodovacích problémů jsou vzácné. Podle vztahu vlastností modelu a zkoumaného objektu se modely člení následovně:
Ikonické modely Ikonické modely zobrazují plasticky vlastnosti reálného objektu, a zobrazují tak především vnější stránku zkoumaného objektu, která je vnímána smysly (architektonické modely).
Analogické modely Analogické modely, které modelují zkoumaný objekt pomocí vlastností modelu, tak aby bylo možno usuzovat na chování zkoumaného systému. Při zkoumání ekonomických systémů a jejich chování jsou velmi často užívány. Konstruktér modelu může získávat prvky a části modelu dvojím způsobem. Podle toho se modely člení na: 1. induktivní modely, vycházejí z empirických dat získaných v realitě (zde se významně uplatňují statistické modely), 2. deduktivní modely, při jejichž tvorbě se vychází ze známých a předpokládaných vztahů mezi vlastnostmi modelovaného objektu. Důležitým hlediskem při tvorbě modelu je jejich účel.
Modely dle účelu 1. deskriptivní modely, zobrazují známou strukturu zkoumaného objektu, jeho poznané vlastnosti a chování. Pokud bývá konstruován deskriptivní model k orientačnímu seznámení, potom bývá nazýván modelem instrukčním, 2. explanatorní modely, jež se zabývají zkoumáním takových vlastností objektu, které jsou na základě stanovené hypotézy relevantní danému cíli zkoumání, ověřují se hypotézy (varianty řešení), které mají vést k vytčenému cíli.
22
4.3 Podmínky modelování Do této chvíle jsme modelování probírali jako metodu, jež není nikým a ničím ovlivněna. Bylo by velkou chybou takto uvažovat nadále, a proto Vám bude v následujícím článku uvedeno několik podmínek k úspěšnému uplatnění modelů. Cíle: objasnit studentovi jevy, jež ovlivňují podmínky modelování Klíčová slova: Podmínky modelování Úspěšné uplatnění modelového přístupu k řešení ekonomických problémů je podmíněno splněním několika základních podmínek. Ty lze seřadit do pěti na sebe navazujících skupin: 1. Znalosti metod a prostředků ekonomické analýzy. 2. Schopnost modelového zobrazení reálných jevů procesů probíhajících ve zkoumaném objektu. 3. Respektování zvláštností zkoumaného objektu. 4. Znalost a využití informací. 5. Realizace modelu pomocí počítače v těch případech, kdy je to účelné. Znalosti moderních metod a prostředků ekonomické analýzy jsou nepochybně základním předpokladem kvalitního řízení a rozhodování o cílových stavech složitých ekonomických systémů a problémů, které vyvolávají a jež je třeba řešit. Soubor znalostí lze rozdělit do tří skupin: věcné znalosti, matematické a logické metody ekonomické analýzy, algoritmizace provádění číselných operací. Všimněte si
Zdroje znalostí jsou v řadě disciplín, které se sice někdy částečně překrývají (ekonomie, podniková ekonomika, právo, účetnictví, matematika, statistika, teorie systémů řízení, informatika.), ale jsou oním nezbytným základem a podmínkou modelování, resp. úspěšného rozhodování, a tedy i řízení. Informovanost o možnostech modelových přístupů a prostředků je tzv. subjektivním předpokladem prosazení se jako úspěšného řídícího pracovníka. Objektivní předpoklady jsou v podmínkách daných charakterem a kvalitou vzdělání (včetně sebevzdělání) systémem řízení podniku. Jinak často dochází k vulgarizaci a falešným výkladům a představám o možnostech modelových přístupů k řízení ekonomiky. Nejhorší je, když k takovým zkreslením dochází na místech, kde by bylo vhodné očekávat znalost a serióznost. Diskreditace modelových přístupů pak spočívá na dvou špatných extrémních předpokladech. První z nich spočívá v povýšení exaktních metod nad přístupy intuitivní, druhý je následně 23
opakem. Příkladem povýšených exaktních metod je zpracování ohromných datových základen bez navazujícího řádného využití. Druhý extrém je charakteristický tím, že modelová řešení nejsou žádána, a jsou-li k dispozici, potom nejsou respektována. Řízení pak následně spočívá v nereálných předpokladech a přáních.
Shrnutí
Ukazatel je číselné zobrazení konkrétního jevu nebo některé jeho stránky. Dají se členit z mnoha hledisek, která se snaží vystihnout jejich charakter a poslání.
24
5 Život podniku Život podniku a život lidského jednotlivce v sobě skrývá nemalou paralelu. V následujících článcích získejte představu o jednotlivých fázích života podniku, zaměřte se na pochopení dané situace, ve které se podnik právě nachází, a na jaké možnosti tato situace podniku přináší. Cíle: Pochopit život podniku ve všech jeho fázích, s důrazem na získání představy, jaké důsledky daná životní fáze přináší. Klíčová slova: Cyklus; Konkurz; Krize; Likvidace; Revitalizace; Růst; Sanace; Stabilizace; Založení; Zánik podniku; Životní cyklus
5.1 Fáze života podniku Paralela mezi životem lidského jedince a životem podniku je značná. Vaším hlavním cíle by mělo být získat představu, jakým způsobem ovlivňují jednotlivé fáze rozhodování podniku. Cíle: Pochopit jednotlivá odvětví ve vztahu k hospodářskému cyklu. Klíčová slova: Založení; Zánik podniku; Životní cyklus Kromě právního pojetí podniku (dle zákona č. 513/1991 Sb. a zákona č. 455/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů) lze na podnikání nahlížet jako na proces, který se skládá především ze získávání kapitálu a jeho následné investování do takové struktury aktiv (majetku podniku), jež by vytvářela předpoklad pro realizaci myšlenky spojené s výrobou produktu nebo poskytování služby pro určitý okruh zákazníků na trhu výrobků. Toto pojetí má myšlenkový původ v mikroekonomii, jež nazírá na podnik jako na základní článek ekonomiky. Vycházíme-li z hypotézy, že kapitálový trh je tím jediným místem, kde podnik (podnikatel) získává dodatečné zdroje pro své financování, a to ať ve formě akciového kapitálu či ve formě zapůjčeného kapitálu, tj. kapitálu věřitelů. V případě malých firem, rodinných podniků nebo živností hraje klíčovou roli především vlastní kapitál podnikatele a jeho rodiny či rodinných příslušníků.
Etapy života podniku V životě podniku lze tedy najít tyto základní etapy, resp. fáze života: založení, růst, stabilizaci, krizi a zánik podniku. Tak jako životní prostředí a styl života ovlivňují délku života v různých částech světa, tak vnější okolí podniku ovlivňuje jeho životaschopnost. V našem konkrétním případě to znamená, že budoucí podnikatel musí na jedné straně získat potřebný kapitál k založení podniku a jeho dalšímu rozvoji, na straně druhé získaný kapitál investuje. 25
Investice směřují k tvorbě určitého portfolia majetku. Jeho struktura a kombinace jednotlivých částí plyne z potřeby vytvářet nezbytnou kapacitu k zajištění plynulosti reprodukčního procesu, současně však musí zabezpečovat i zhodnocení investovaného kapitálu a další rozvoj podniku.
Grafické znázornění života podniku Prostudujte schéma života podniku
Obrázek 5.1-1 život podniku2
Všimněte si
Výše naznačené fáze životního cyklu podniku jsou i odrazem vývoje makroekonomického vnějšího prostředí, ve kterém podniky fungují. Životní cyklus je rovněž ovlivňován příslušností k odvětví nebo sektoru a v neposlední řadě také vlastní výkonností podniku. Proto manažeři, mají-li zájem, aby byl jejich podnik trvale úspěšný, musí včas a správně analyzovat jednotlivé jevy vně i uvnitř podniku a především včas reagovat na změny.
26
Rozdělení odvětví Cyklická Cyklická odvětví zcela kopírují hospodářský cyklus ekonomiky jako celku. Konkrétně to znamená, že nejlepších výsledků podniky cyklických odvětví dosahují v době hospodářské expanze, naopak problémy přicházejí v době hospodářské recese. Jako typický příklad pro Vaši představu o cyklických odvětvích lze uvést: stavebnictví a automobilový průmysl.
Neutrální Neutrálním obdobím lze nazvat všechna odvětví, jejichž vývoj bezprostředně nesouvisí s hospodářským cyklem, do neutrálních odvětví patří: podniky vyrábějící potraviny, léky, alkohol, tabák apod.
Anticyklická Jak již z názvu vyplývá, jedná se o protipól k cyklickým odvětvím. Tato anticyklická odvětví dosahují v době recese velmi dobrých výsledků, za příklad lze uvést: různé formy zábavy a odpočinku.
5.2 Založení podniku Dostáváme se k první fázi v životě podniku, jeho založení. Vaší hlavní snahou by mělo být zapamatování a pochopení věcných a řídících předpokladů podnikatelské činnosti. Cíle: Pochopit řídící a věcné předpoklady podnikatelské činnosti, seznámit se se zakladatelským rozpočtem. Klíčová slova: Zakladatelský rozpočet Na počátku existence podniku vždy stojí úvahy podnikatele Co? Jak a proč? Tedy jaké výrobky bude vyrábět nebo jaké služby bude poskytovat. K tomu, aby mohla být výroba zahájena, je nezbytně nutné vytvořit určité předpoklady. Ty spočívají zejména 1. ve věcných předpokladech podnikatelské činnosti, 2. v řídicích předpokladech. Tyto dvě bohatě strukturované souvislosti je třeba vzít v úvahu při zakládání podniku.
Věcné předpoklady podnikatelské činnosti zajištění potřebného počtu pracovních sil s odpovídající kvalifikací vytvoření majetkové báze, která zajistí nezbytnou výrobní kapacitu pořízení materiálu pro zajištění plynulosti výroby 27
Řídící předpoklady vytvoření skupiny vrcholového řízení podniku zajištění výkonu základních funkcí managementu (vytčení cílů, plánování, rozhodování, realizace, analýza a kontrola) vytvoření nástrojů řízení vymezení dělby pravomoci a odpovědnosti vytvoření adekvátní organizační struktury kontrola
Zakladatelský projekt Formalizace otázky založení podniku nalézá odraz v dokumentu, který nazýváme jako zakladatelský projekt. Zakladatelský projekt řeší komplexně nejen co vyrábět jaké jsou příležitosti na trhu, jak na jakém zařízení vyrábět, ale současně musí řešit otázku reálnosti a dostupnosti všech potřebných zdrojů. Výsledkem zakladatelského projektu musí být informace pro podnikatele, zda daný projekt je reálný, proveditelný a jaký efekt mu zajistí z investovaného kapitálu. Zakladatelský projekt představuje velmi důležitý dokument, neboť právě první fáze v životě podniku (založení) je obvykle spojena se značným objemem peněžních výdajů, proti kterým zpočátku nestojí potřebné peněžní příjmy. Znamená to tedy, že právě zakladatelský projekt, jehož součástí je zakladatelský rozpočet udává dostupnost potřebných zdrojů. K tomu, aby zakladatelský projekt, včetně zakladatelského rozpočtu, byl úspěšný, měl by obsahovat následující části.
Části zakladatelského rozpočtu vymezení základních cílů podnikání specifikace trhu, na který chce podnik vstoupit (velikost, konkurence, limity a právní bariéry) daňové zatížení pojištění podniku rozpočet zdrojů a potřeb Zakladatelský rozpočet tedy znamená propočítat předpokládané potřeby majetku a kapitálu, který bude sloužit k financování potřebného majetku. Informace
Zakladatelský rozpočet je vlastně podnikatelovo poznání o konkretizaci obecných souvislostí v životě podniku. Výsledkem zakladatelského projektu musí být odpověď na otázku, zda je projekt reálný. O reálnosti daného projektu vypoví právě výše uvedený zakladatelský rozpočet. Formální založení podniku dále beze sporu spočívá ve zvládnutí záležitosti, kterou nazýváme volbou právní formy podnikání. O právní stránce podnikání viz blíže Živnostenský 28
a Obchodní zákoník v platné verzi.
5.3 Růst podniku Období růstu vypadá na první pohled jako období pro podnik nejšťastnější a z hlediska rozhodovacích aktivit pro podnik nejlehčí. Realita dané situace ale není takto růžová, je nezbytně nutné si v této situaci položit otázku: Jakým způsobem nadále pokračovat v činnosti podniku? Cíle: Uvědomit si, k jakým změnám v uvažování podniku dochází v období růstu podniku. Klíčová slova: Růst; Životní cyklus Další fází v životě podniku, která logicky navazuje na jeho založení, je fáze růstu. Konkrétně to znamená, že podnik v dané komoditě nebo segmentu trhu rozšiřuje objem prodeje. Někdy se jedná o velmi agresivní expanzi na trh, jindy o proces pozvolný. Všimněte si
Jestliže podnik roste, znamená to, že na trhu je zájem o danou produkci či poskytovanou službu, management je úspěšný ve své práci a podnik je ziskový. Za těchto podmínek lze hovořit o růstu podniku. Důsledkem růstu podniku je následný růst tržeb (obratu), jestliže obrat roste, pak obvykle vzniká potřeba i dodatečných investic, např. do budov, vybavení podniku, strojů k zajištění dodatečné kapacity, jež uspokojí zájem trhu po našich produktech či službách.
Období růstu Lze tedy říci, že období růstu podniku znamená rozšiřování jeho činnosti po stránce majetku, kapitálu, tedy počtu pracovníků, strojů, ..., které jsou potřeba k této expanzi. Nerozvážné nadšení z úspěchu (bez uvědomění si dalších fází života podniku) může vést ke zvýšení rizika, které je způsobeno nadbytečným investováním, jelikož v této fázi obvykle dochází díky úspěšnému pronikání na trh k nedostatku výrobní kapacity. Jde o zvážení přiměřeného tempa růstu, i když samozřejmě nelze vyloučit, že velmi strmý vzestup úspěchu může být správný, tedy směřující k dlouhodobé prosperitě podniku. Neuvážené a nadbytečné investice do rozšiřování podniku mohou totiž být předznamenáním konce podniku, jeho zániku. Přiměřený, a tedy trvalý růst podniku obecně znamená, že v tomto období nevznikají další nároky na rozšiřování kapitálu z externích zdrojů (tedy, že podnik nehledá alternativy svého financování z cizích zdrojů), ale podnik roste díky samofinancování. Financování podniku se tedy může dít buď prostřednictvím samofinancování, nebo z externích zdrojů. Externí zdroje jsou buď v oblasti vlastního kapitálu (vydání dalších akcií, přibrání společníka), nebo ve využití bankovního úvěru jako cizího externího zdroje financování. Růst podniku může být řešen i spojováním (fúzí) či štěpením podniků. V prvním případě je cílem získání dodatečně 29
potřebného kapitálu, získání know how, logistické a servisní sítě apod.
Obrázek 5.3-1 život podniku2
5.4 Krize a sanace podniku Život podniku není pouze období jeho růstu, ale i období krize a případné sanace. Právě článek Krize a sanace podniku pojednává o možných příčinách dané krize a nástrojích, jakým způsobem se pokusit podnik z krize vyvést pomocí sanace. Cíle: Analyzovat příčiny krize a vysvětlit pojem sanace, Vytvořit si představu jakým způsobem může sanace podniku napomoci k jeho záchraně. Klíčová slova: Krize; Sanace Pod pojmem krize podniku lze označit takové stádium jeho života, kdy po delší časové období dochází k nepříznivému vývoji jeho výkonnostního potenciálu, radikálnímu snížení objemu tržeb, poklesu čistého obchodního jmění, snížení likvidity, čímž je bezprostředně ohrožena jeho další existence v případě, že tento vývoj bude pokračovat. Krize však svou povahou může 30
souviset jak s životní fází podniku, ve které se právě nachází, tak i velikostí, kterou podnik má. Jiné příčiny vyvolávají krizový stav například u nově založených podniků zde se často jedná o nezvládnutí růstu z pohledu financování, nebo nezvládnutí řízení většího pracovního kolektivu zakladatelů podniku. Jinou situaci lze vypozorovat u velkých podniků, u kterých se často setkáváme s jevem zvaným byrokracie, kdy vysoký stupeň specializace a velký počet řídících stupňů vyvolávají poruchy v komunikaci: ty se následně projevují v pozdní reakci na probíhající změny v okolí podniku. Jestliže u podniku trvá výše popsaný stav delší časové období, je nezbytně nutné jej zásadně řešit tak, aby podnik mohl dále fungovat bez větších problémů. K tomuto cíli slouží sanace. Sanací (v angl. turnaround) se rozumí soubor opatření přijímaných ze strany vedení podniku, jejichž smyslem je zásadní ozdravení a obnova finanční výkonnosti a prosperity firmy. Dříve, než je možno připravit a realizovat opatření směřující k ozdravení sanaci, je účelné v první etapě stanovit konkrétní diagnózu, tj. identifikovat příčiny, povahu a vývojové stádium krize. Vážné obtíže, které mohou nastat, lze rozdělit na tři hlavní skupiny:
Hlavní skupiny obtíže založené již v zakladatelském projektu příčiny, jež jsou způsobeny objektivními okolnostmi z vnějšího prostředí podniku, které nebylo možné v zakladatelském rozpočtu a navazujících podnikových plánech předpovídat úmysl či neznalost (neschopnost) vlastníka či managementu podniku předvídat další vývoj a pružně reagovat/vytvářet strategii, taktiku podnikání. Jak řekl básník: „Kdo chvíli stál, již stojí opodál.“
Analýza příčin krize Součástí analýzy musí být rovněž zjištění příčin krize. Z praxe je známo, že existují dva okruhy příčin vyvolávajících krizi, a to příčiny interní a příčiny externí. Mezi interní příčiny patří problémy v kvalitě výrobků, nedostatečná míra výrobkové inovace, nedostatečná distribuční síť, chybná cenová politika a s tím spojený trvale klesající objem prodeje. Jako příklad můžeme uvést: změny úrokových měr, vývoj měnových kurzů, změnu legislativy apod.
Sanace Podniky v tržní ekonomice se dostávají (ať chceme či nikoliv) do obtíží a musí z těchto obtíží hledat cestu zpět do období stabilizace. V tomto kontextu se nabízí jako prostředek sanace podniku jeho revitalizace. Sanací se rozumí komplex opatření, která jsou přijímána ze strany vedení podniku, popř. v rámci hospodářské politiky státu, popř. po dohodě s bankou či jiným věřitelem. Opatření, která vedou k ozdravení podniku, sledují, analyzují příčiny krize, které jsme uvedli výše, snaží se najít řešení a realizovat je v další činnosti a procesu vývoje podniku. Zjištění stavu, v jakém se podnik nachází, je prvním krokem. Obecně víme, že úspěšné řešení problému předpokládá kvalitní a samozřejmě i kvalitativní analýzu problému. Obecně lze dojít ke zjištění, že příčiny, které byly uvedeny výše a mají tu či onu váhu, jsou vážnější, než jsme předpokládali, nebo spoluprovázející vznik základního problému krize. Krize však může být, i když nikdy samostatně, projevem externích (vnějších) faktorů. Objeví se také modernizovaný, popř. nový výrobní faktor, který může podstatně změnit situaci dříve 31
fungujícího podniku. Prozíravost zřejmě nebyla v období stabilizace naší silnou stránkou. Z tohoto hlediska lze konstatovat, že obecně vzato příčiny krize podniku mohou být následující:
Obecné příčiny krize, jenž vedou k sanaci podniku strategické příčiny, jež byly založeny již ve fázi vzniku a růstu podniku, vyvolané špatnou situací, kterou nelze na trhu předpokládat, vyvolané špatným využitím intenzivních faktorů uvnitř podniku, způsobené nedostatečnou likviditou podniku (finanční oblast, její nedocenění). Všechny uvedené okolnosti mohou dohromady vytvořit výjimečný synergický efekt, který může vést k zániku podniku.
5.5 Zánik podniku Jak již z názvu článků vyplývá, zabývá se článek Zánik podniku ukončením činnosti podniku. Seznamte se s nejčastějšími příčinami zániku podniku a dvěma hlavními formami zrušení podniku. Cíle: Zrušení podniku s likvidací nebo bez likvidace, hlavní myšlenka článku Zánik podniku. Klíčová slova: Zánik podniku; Životní cyklus Během předchozích článků bylo pojednáno pouze o založení, růstu a sanaci podniku. V některých podnicích není ale sanace úspěšná a podnik zanikne. V této souvislosti se obvykle vyskytují dva pojmy, a to zrušení a zánik podniku. Na první pohled se může zdát, že dané pojmy jsou totožné, opak je tomu pravdou. Podnik zaniká ke dni výmazu z obchodního rejstříku. Věcně a časově však zániku předchází jeho zrušení. Zrušení společnosti se řídí právní úpravou. V podmínkách České republiky jsou ve smyslu 68 obchodního zákoníku upraveny dva způsoby zrušení společnosti.
Zrušení společnosti s likvidací / bez likvidace Rozdíl mezi výše uvedenými dvěma způsoby zrušení spočívá v tom, že v případě zrušení podniku BEZ likvidace přechází obchodní jmění na právního nástupce (případy sloučení, splynutí či rozdělení podniků), naopak zrušení společnosti s likvidací znamená, že obchodní jmění nepřechází na jiný subjekt. O této problematice se více dozvíte v předmětech zaměřených na problematiku obchodního práva, pro naše účely je toto jednoduché rozdělení postačující. Ke zrušení podniků může dojít dvěma způsoby, a to buď na základě dobrovolného rozhodnutí vlastníka, nebo na základě určitého donucení v případě, že nastala určitá zákonná okolnost, jež si vynucuje tento typ řešení.
32
Obecné důvody ke zrušení podniku: uplynutí doby, na kterou byl podnik založen dosažení účelu, pro který byl zřízen rozhodnutí společníků o zrušení podniku rozhodnutí soudu o zrušení podniku rozhodnutí o sloučení, splynutí nebo přeměně v jinou společnost
Zvláštní důvody pro zrušení podniku: smrt společníka zbavení nebo omezení právní způsobilosti společníka prohlášení konkurzu na podnik z důvodu nedostatku majetku Všimněte si
Mezi nejčastější příčiny zániku podniku patří dobrovolné rozhodnutí příslušníků orgánů podniku o jeho zániku. Toto rozhodnutí o zrušení musí řešit i otázku způsobu zrušení společnosti, tj. zda společnost bude zrušena s likvidací nebo bez likvidace.
Shrnutí
V životě podniku lze najít základní etapy, resp. fáze života: založení, růst, stabilizaci, krizi a zánik podniku. Tak jako životní prostředí a styl života ovlivňuje délku života a jeho fáze. Začínající podnikatel si musí uvědomit, že se nevyhne zakladatelskému projektu. Založení podniku spočívá ve zvládnutí nebo pomoci při volbě právní formy podnikání nebo ve zvládnutí této volby. Růst podniku je obvykle projevem správnosti rozhodnutí podnikatele a kvality zakladatelského projektu. Zdraví spočívá v předcházení krizím v životě podniku. Pokud nemáme dostatečné ochranné prostředky, potom se musí podstoupit léčba, tedy sanace podniku. Krize podniku znamená, že v delším časovém úseku dochází k nepříznivému vývoji výkonnosti jeho výrobních faktorů (klesá produktivita práce, snižuje se obrat oběžných aktiv a využití výrobní kapacity.) Všimněte si – Zrušení podniku
Zrušení podniku se řídí podle Obchodního zákoníku. Rozeznávají se dva způsoby zrušení, a to: s likvidací a bez likvidace. Likvidace podniku znamená, že majetek podniku bude postupně přeměněn na likvidní prostředky, z nichž budou nejdříve uhrazeny závazky podniku, a likvidní zbytek bude rozdělen mezi vlastníky. 33
6 Majetek a kapitál podniku Majetek a kapitál podniku je alfou a omegou v životě podniku. Následující studijní články Vám přiblíží danou problematiku z pohledu rozdělení majetku podniku, kapitálu podniku a majetkové a kapitálové výstavby. Cíle: Rozdělení majetku podniku do patřičných kategorií. Vysvětlení pojmů cizí/vlastní kapitál, majetková a kapitálová výstavba. Klíčová slova: Cizí kapitál; Majetek podniku; Oběžný majetek; Vlastní kapitál
6.1 Majetek podniku Pochopit dělení majetku podniku na majetek dlouhodobý a oběžný je základním předpokladem k pochopení souvislostí v životě podniku. Vaším úkolem je vstřebat základní teorii dělení majetku podniku a její uplatnění v praxi. Cíle: Vysvětlit základní rozdělení majetku podniku. Klíčová slova: Cizí kapitál; Majetek podniku; Oběžný majetek; Vlastní kapitál Majetek podniku je všeobecně souhrnem všech věcí, peněz, pohledávek aj., které má podnik k dispozici. V účetnictví se používá pojem aktiva podniku. Liší se podle doby, po kterou setrvává v podniku, a to svou dobou setrvání v podniku a svou cenou. Podle doby, po kterou se majetek v podniku obrací, se tedy rozlišuje majetek krátkodobý (doba obratu do jednoho roku) a dlouhodobý (doba obratu delší než jeden rok). Zpravidla od několika málo let (počítač) až po desítky let (budova, tunel, most). Rozlišujeme tři skupiny majetku podniku pole jeho funkce a současně doby, po kterou setrvává v podniku.
Základní skupiny majetku 1. Dlouhodobý, (investiční) majetek, a to hmotný nebo nehmotný a finanční majetek. Dlouhodobý majetek se pořizuje koupí, vytvořením vlastní činností, darováním, děděním, převodem, atd 2. Majetek oběžný. Oběžný majetek je neustále v pohybu. Na rozdíl od stálého (investičního) majetku je jeho oběh častý, rychlý (několikrát za rok, měsíc). Trvání doby jeho oběhu je způsobeno technologickými postupy podle předmětu podnikání. Oběžný majetek je tzv. provozovacím majetkem a vyskytuje se v různých formách (materiál, suroviny, nedokončená výroba nebo též rozpracované výrobky, hotové výrobky, peníze v hotovosti a na účtech v bankách, krátkodobé cenné papíry, pohledávky). Např. oběžný majetek výrobce 34
pečiva obíhá téměř denně, oběžný majetek strojírenského podniku může mít i několikatýdenní dobu obratu. Specifická skupina majetku je tzv. stálý („neoběžný“) majetek, bývá také nazýván zřizovací, který představuje potřebný dlouhodobý i oběžný majetek potřebný při založení podniku k jeho uvedení do provozu a dále musí být v určité výši udržován pro plynulý chod podniku.
Dlouhodobý majetek Dlouhodobý majetek je takový majetek, který slouží podniku delší dobu (obvykle po dobu delší než jeden rok) a tvoří podstatu jeho majetkové struktury. Je nutno podotknout, že dlouhodobý majetek se nepořizuje za účelem jeho dalšího prodeje. Podle základního členění, můžeme, dlouhodobý majetek rozdělit do následujících tří skupin. Skupiny dlouhodobého majetku nehmotná aktiva = dlouhodobý nehmotný majetek hmotná aktiva = dlouhodobý hmotný majetek finanční aktiva = dlouhodobý finanční majetek Dlouhodobý nehmotný majetek Dlouhodobý nehmotný majetek tvoří různá oprávnění, jako jsou patenty, licence a autorská práva. Nehmotné výsledky výzkumu a vývoje, software, obchodní značka firmy, goodwill (= dobré jméno firmy), či náklady na založení podniku. Povinně se do dlouhodobého nehmotného majetku zahrnují výše uvedené položky, jejichž pořizovací cena je vyšší než 60 000 Kč. Dlouhodobý hmotný majetek Dlouhodobý hmotný majetek je takový majetek, jenž v podniku slouží dlouhou dobu a během této doby u něho dochází k opotřebení, tedy dochází k jeho znehodnocování. Jako příklad dlouhodobého hmotného majetku pro získání vaší představy poslouží budovy, stavby, stroje, výrobní zařízení, dopravní prostředky, atd. V praxi dochází k dalšímu členění dlouhodobého hmotného majetku na movitý a nemovitý majetek. Movitý majetek je takový majetek, jenž lze přemístit (stroje, dopravní prostředky) a nemovitý majetek je takový majetek, jež přemístit nelze (pozemky, trvalé budovy). Dlouhodobý hmotný majetek se nespotřebovává najednou, nýbrž se opotřebovává a znehodnocuje (výjimku tvoří pozemky a umělecká díla) a úměrně tomuto postupně přenáší hodnotu opotřebení ve formě odpisů do nákladů podniku. Protože odpisy jsou většinou fixními náklady, je nezbytné, aby podnik měl právě tolik tohoto majetku, kolik je nezbytně nutné, a aby tento majetek dostatečně využíval. Vyjdeme-li z výše uvedeného, tedy že dlouhodobý hmotný majetek slouží v podniku po mnoho let, musíme si uvědomit, že rozhodnutí o jeho pořízení je jedním z nejdůležitějších rozhodnutí v životě podniku. Dlouhodobý finanční majetek Dlouhodobý finanční majetek se skládá z majetkové účasti podniku (podíly) v jiných podnicích, cenné papíry (akcie, dluhopisy), které podnik nakoupil jako dlouhodobou investici. Z toho vyplývá, že do dlouhodobého finančního majetku nelze zahrnovat cenné papíry určené k obchodování, ty jsou krátkodobým finančním majetkem. 35
Oběžný majetek Oběžný majetek se vyskytuje v podniku v různých formách (materiál, suroviny, nedokončená výroba, rozpracované výrobky, peníze v hotovosti a na účtech v bankách, pohledávky). U oběžného majetku je nutné uvědomit si jeho podstatu, tedy že oběžný majetek je neustále v pohybu „obíhá“, na rozdíl od dlouhodobého majetku. Oběžný majetek se zpravidla obrací velmi rychle, v obchodě během několika dnů, ve výrobě během několika týdnů. Čím rychleji se oběžný majetek obrací, tím za stejných podmínek potřebuje méně kapitálu ke svému financování, přináší vyšší zisk a tedy rentabilitu kapitálu. Podle doby, po kterou se majetek v podniku obrací, se tedy rozlišuje majetek krátkodobý (doba obratu do jednoho roku) a dlouhodobý (doba obratu delší než jeden rok). Všimněte si
Čím rychleji se celkový majetek obrátí, tím vložený kapitál přinese vyšší zisk.
Rozvaha (bilance) podniku Je výkaz o majetku podniku a zdrojích jeho financování (o kapitálu podniku) k určitému datu (např. k 31. 12.). Majetek podniku je evidován na „levé straně“ rozvahy a nazývá se aktiva podniku. Na druhé straně rozvahy, tj. na „pravé straně“, je zaznamenán kapitál podniku jako zdroj financování majetku neboli pasiva podniku. Pasiva podniku představují kapitál, který jsme do podnikání vložili.
Majetková a kapitálová struktura podniku Majetková struktura podniku Majetkem podniku se rozumí souhrn všech věcí, peněz, pohledávek a jiných majetkových hodnot, které patří podnikateli a slouží k jeho podnikání. Tento majetek podniku tvoří dvě základní skupiny prostředků, které se liší dobou, po kterou slouží v provozu podniku, než se vrátí do peněžní formy. První skupina je nazývána dlouhodobý majetek, druhá skupina je nazývána oběžný majetek.
Kapitálová struktura podniku Podnik by měl mít právě tolik kapitálu, kolik potřebuje. Má-li podnik kapitálu více, je jeho využití nehospodárné. Můžeme tento stav pojmenovat překapitalizování podniku. Má-li podnik naopak kapitálu méně, způsobuje to poruchy v chodu podniku, říkáme, že podnik je podkapitalizován. K tomuto jevu často dochází v období expanze podniku, kdy podnik prudce rozšiřuje výrobu a prodej, čímž samozřejmě rostou jeho aktiva (zásoby, pohledávky, atd.), která nejsou kryta potřebnými finančními zdroji.
36
6.2 Kapitál podniku Každý typ podnikání vyžaduje kapitál, ať již vlastní, či cizí. Otázkou ovšem zůstává, v jakém poměru použít cizí či vlastní kapitál ke svému podnikání. Cíle: rozdělení vlastního a cizího kapitálu, přiblížit studentovi otázku finanční páky a její uplatnění ve financování života podniku. Klíčová slova: Kapitál podniku Kapitálová struktura podniku (bývá někdy také nazývána finanční strukturou podniku) představuje zdroje financování majetku podniku. Financuje-li zakladatel (živnostník, společníci, akcionáři, družstevníci) svůj podnik z vlastních zdrojů, potom hovoříme o financování vlastním kapitálem. Použijeme-li k financování majetku podniku např. bankovní úvěr, potom hovoříme o kapitálu cizím.
Vlastní kapitál - základ podnikání Vlastní kapitál, jak již vypovídá název, je kapitál, jejž do podniku vložili majitelé. Tvoří jej tedy kapitál, který podnik získal od majitelů a dále ten, který vydělal svou podnikatelskou činností. Vlastní kapitál je hlavním nositelem podnikatelského rizika, jeho podíl na celkovém kapitálu podniku je proto ukazatelem finanční jistoty (finanční nezávislosti) podniku. Vlastní kapitál v podniku mohou tvořit peněžité i nepeněžité vklady (podle zvolené právní formy podnikání). Vlastní kapitál obchodní společnosti je rozdělen do několika položek.
Složky vlastního kapitálu 1. 2. 3. 4. 5.
základní kapitál kapitálové fondy fondy ze zisku nerozdělený výsledek hospodaření minulých let výsledek hospodaření běžného účetního období
Cizí kapitál Cizí kapitál je kapitálem jiného podniku (banky, věřitele), který nás úvěruje. Například potřebný kapitál zapůjčila banka k financování našeho podniku (investice do dalšího podnikání). Dále může jít o dodavatelské úvěry či námi nezaplacené faktury (závazky) aj. Cizí kapitál se dělí podle doby splácení. Rozeznáváme z hlediska času cizí kapitál krátkodobý a dlouhodobý.
Krátkodobý a dlouhodobý cizí kapitál Krátkodobý cizí kapitál (krátkodobé dluhy) zahrnuje závazky podniku, které jsou splatné během jednoho roku. Jako příklad můžeme uvést krátkodobé bankovní úvěry, dodavatelské 37
úvěry, půjčky, částky dosud nevyplacených mezd a platů, nezaplacené daně. Krátkodobý cizí kapitál pomáhá při překonávání dočasných finančních problémů podniku, proto se musí využít cizí kapitál. Dlouhodobý kapitál má dobu splacení delší než jeden rok a obvykle slouží k financování dlouhodobých záměrů. Dlouhodobý cizí kapitál tvoří dlouhodobé bankovní úvěry, vydané podnikové dluhopisy, leasingové dluhy a jiné dlouhodobé závazky. Jiná otázka je, zda a za jakou cenu se potřebný úvěr podaří obstarat. Existuje několik důvodů pro použití cizího kapitálu k financování potřebného majetku podniku.
Důvody použití cizího kapitálu K založení podniku nemáme dostatek vlastního kapitálu, nedisponujeme přechodně dostatkem kapitálu v době, kdy ho potřebujeme, rádi bychom investovali do slibné aktivity, ale nemáme dostatek vlastního kapitálu, cizí kapitál (při určitém podílu vlastního a cizího kapitálu) může být levnější než vlastní kapitál. To se může stát v důsledku započítávání úroků z úvěru do nákladů podniku (snižuje se tím totiž daňový základ), použití cizího kapitálu nedává věřiteli žádná práva podílet se na činnosti a řízení podniku (věřitel není společníkem, vlastníkem). Vlastní a cizí kapitál dohromady je celkovým kapitálem potřebným k financování majetku podniku. Velikost potřebného kapitálu záleží na několika okolnostech.
Faktory stanovení velikosti potřebného kapitálu 1. 2. 3. 4.
velikost podniku kvalita užité techniky a technologie rychlost obratu oběžného majetku a jeho částí možnosti prodeje výrobků či služeb v závislosti na zákazníkovi (charakteru poptávky po daném výrobku či službě)
Všimněte si – finanční páka, daňový efekt
Něco jiného je prodávat potraviny, něco jiného je prodávat koberce. Něco jiného je vyrábět pracovní oděvy, něco jiného je vyrábět norkové kožichy. Všechny tyto příklady mají jinou velikost a strukturu majetku podniku. Celkový majetek musí být roven celkovému kapitálu. Strukturu kapitálu lze rozdělit na dlouhodobý a krátkodobý kapitál. Dlouhodobý kapitál je tvořen kapitálem vlastním a dlouhodobým cizím. Cizí kapitál samozřejmě není poskytován zadarmo. Cenou za používání cizího kapitálu je úrok, bankovní poplatky, provize spojené s jeho získáním. Přesto je cizí kapitál obvykle levnější než kapitál vlastní. Přitom všeobecně platí, že krátkodobý kapitál je levnější než dlouhodobý kapitál, platí totiž, že s prodlužováním časového horizontu roste pro věřitele riziko a s růstem rizika zase roste požadovaná výnosnost investovaného kapitálu. Na skutečnosti, že cizí kapitál je levnější než kapitál vlastní, je založena finanční páka. Kromě finanční páky působí na skutečnosti levnějšího cizího kapitálu také daňový efekt, úroky z cizího kapitálu jako součást nákladů snižují zisk, ze kterého se platí daň, a tím snižují daňové zatížení podniku.
38
6.3 Optimální kapitálová struktura Určení nákladů na kapitál Kapitál stejně jako výrobní činitelé má své náklady, s nimiž musíme počítat při hodnocení investice. K tomu slouží tzv. podniková diskontní míra. To je míra rizika mezi budoucími výnosy a současně vynaloženými náklady na kapitál. Jde o rentabilitu vložených prostředků (poměr k částce, která je uvedena ve jmenovateli - představuje vložený kapitál, zatímco v čitateli jsou uvedeny současné výnosy). Financuje-li podnik celou investici vlastním kapitálem, potom nákladem kapitálu je požadovaný výnos vloženého kapitálu. V případě použití výhradně cizího kapitálu je nákladem úrok z úvěru, což znamená zhodnocení investice alespoň v této výši, jinak by podnik pracoval se ztrátou. Při financování vlastním i cizím kapitálem se počítá průměrné procento kapitálových nákladů.
Průměrné kapitálové náklady (angl.: weighted average cost of capital WACC) se vypočítají jako vážený aritmetický průměr podle tohoto vzorce: kde WACC je jsou průměrné kapitálové náklady, Wd = podíl cizího kapitálu na celkovém kapitálu, Wv = podíl vlastního kapitálu na celkovém kapitálu (u akciové společnosti podíl kmenových akcií na celkovém kapitálu), Wp = u akciové společnosti (v případě, že jsou vydány preferenční akcie) podíl této části kapitálu k celkovému kapitálu ), kd = úroková míra úvěru, T = procento zdanění podnikových příjmů, kv = míra výnosnosti vlastního kapitálu (u akciových společností míra dividend z kmenových akcií ), kp = míra výnosnosti preferenčních akcií
39
7 Výnosy, náklady, příjmy, výdaje Výnosy, náklady, příjmy, výdaje. Svatá čtveřice pro podnikovou ekonomiku, jedná se vskutku o základní pojmy, jež je nezbytně nutné odlišit a správně definovat. Věřím, že následující články Vám pomohou tuto problematiku pochopit. Cíle: definovat výnosy a náklady definovat příjmy a výdaje Klíčová slova: Cash Flow; Členění nákladů; Hospodářský výsledek; Náklady; Příjmy; Tržby; Výdaje; Výnosy; Zisk; Ztráta
7.1 Vstup do problematiky Správně definovat a především používat pojmy výdaje, příjmy, náklady a výnosy je základem v podnikovém uvažování. Cíle: definovat pojem výnos definovat pojem náklady definovat pojem příjmy definovat pojem výdaje Klíčová slova: Náklady; Příjmy; Výdaje; Výnosy
Úvodní slovo Vážení čtenáři, dostáváme se k velice důležitému rozdělení pojmů. Pojmy výnosy, náklady, příjmy a výdaje hrají nejdůležitější roli v charakteristikách hospodaření každého podniku. Pro manažery podniky jsou tyto pojmy předmětem každodenního zájmu a je pro nás nezbytně nutné jim porozumět a především je od sebe správně odlišit.
Výnosy podniku Výnosy podniku tvoří tržby z hlavní činnosti a ostatní výnosy z vedlejších činností. Při výpočtu tržeb a ostatních výnosů (dohromady dávají výnosy podniku) nejde o skutečné zaplacení, ale o skutečnost, že výkon byl uskutečněn. Fakturujeme-li za nějaký výkon 50 000 Kč, jsou to naše výnosy, a to bez ohledu, zda dostaneme skutečně zaplaceno. Příjmem se tato částka stává až po skutečném zaplacení v hotovosti či převodem na náš bankovní účet.
40
Příjmy Příjmy jsou skutečně nám zaplacené částky v daném období bez ohledu na to, zda v tomto období vznikly.
Výnosy Výnosy podniku jsou tedy v penězích vyjádřené částky, které podnik vykázal (fakturoval) díky veškeré své činnosti za určité období (měsíc, rok). Nebere se ale v tomto případě v úvahu, zda v tomto období došlo ke skutečné úhradě (zaplacení). Jsou součtem výnosů: provozních (např. tržby z hlavní činnosti), finanční (např. výnosy z akcií), mimořádných (např. z prodeje nepotřebných strojů, dopravních prostředků). Všimněte si
Provozní výnosy jsou získány v důsledku hlavní a ostatní výrobní nebo provozní činnosti podniku. Finanční výnosy jsou získány z finančních investic, z finančních transakcí podniku (např. z obchodování cennými papíry). Mimořádné výnosy vyplývají z dalších aktivit, které nepatří do výrobní nebo provozní činnosti podniku. Může to být například prodej pozemků, strojů, přijaté náhrady za mimořádná plnění (náhrady škod, apod.).
Náklady a výdaje Náklady podniku tvoří peněžní částky, které podnik účelně vynaložil na získání výnosů. Nezáleží při tom na době plnění (skutečném zaplacení). Pokud jde o skutečné placení vynaložených peněžních částek, potom jde o výdaje téhož podniku. Rozdíl mezi celkovými výnosy a celkovými náklady je celkový hospodářský výsledek podniku, což je buď hrubý zisk, nebo celková (hrubá) ztráta. Odečteme-li od hrubého zisku daň z příjmu (ze zisku) získáme tzv. čistý zisk. Základním výkazem o tvorbě čistého zisku je výkaz zisků a ztrát, který bývá nazýván výsledovka. V tomto výkazu je podrobně zachycena výše naznačená tvorba čistého zisku.
Shrnutí
Výnosy podniku tvoří tržby z hlavní činnosti a ostatní výnosy. Příjmy jsou skutečně nám zaplacené částky v daném období bez ohledu na to, zda v tomto období vznikly odpovídající výkon. Náklady podniku tvoří peněžní částky, které podnik účelně vynaložil na získání výnosů. Nezáleží při tom na době plnění (skutečném zaplacení). Pokud jde o skutečné placení vynaložených peněžních částek, potom jde o výdaje téhož podniku. 41
Rozdíl mezi výnosy a náklady je hospodářský výsledek (zisk v případě kladného výsledku, ztráta v případě záporného výsledku). Rozdíl mezi příjmy a výdaji cash flow (tok peněz, které jsme v daném období buď vydali, nebo získali).
7.2 Členění nákladů Členění nákladů je pro podnik důležité především z hlediska podnikové ekonomiky a účetnictví, z tohoto důvodu se i my budeme členěním nákladů zabývat. Cíle: členění nákladů z hlediska jejich druhů Klíčová slova: Náklady
Obrázek 7.2-1 náklady3 podle http://lu.fme.vutbr.cz/ucebnice/opory/images/naklady.png
Náklady Při produkci výrobků a služeb dochází ke spotřebě výrobních činitelů. Jejich rozsah a míra 42
využití přímo ovlivňují výši nákladů, které jsou peněžním (hodnotovým) vyjádřením jejich spotřeby (nejsou však obrazem skutečného placení). Náklady podniku tvoří peněžní částky, které podnik účelně vynaložil na získání výnosů. Nezáleží přitom na době plnění (skutečném zaplacení). Pokud jde o skutečné placení vynaložených peněžních částek, potom jde o výdaje téhož podniku. Náklady lze členit podle různých hledisek. Především jde o členění podle: nákladových druhů, účelu jejich vynaložení, položek kalkulačního vzorce, závislosti na objemu výkonu. Nákladové druhy vyjadřují věcnou podstatu jejich vzniku. Jsou to např. náklady na materiál, mzdy, odpisy investičního majetku a další náklady (např. finanční náklady, tj. úroky, náhrady).
Účelové členění nákladů Účelové členění nákladů je takové, při němž koresponduje vynaložení nákladů podle místa jejich vzniku s daným účelem. Jsou strukturovány dále podle odpovědnosti za jejich vynaložení. Jde o vyjádření reálných toků vznikajících mezi druhem nákladů a jeho účelem. Například může jít např. o mzdy (druhové členění) vynaložené na dva účely, např. mzdy řidičů autobusů a řidičů nákladních automobilů (účelové členění).
Kalkulační členění Kalkulační členění vychází z toho, že některé náklady lze přičítat nějakému výrobku či službě přímo, jiné jsou pro více výkonů společné. Náklady, které souvisejí s více výkony, nelze těmto výkonům přímo přičíst, ale je nutno je rozdělit pomocí nějakého vhodného ukazatele. Často jde o režijní náklady, které se dělí na provozní režii (režie vnitropodnikových útvarů) a správní režii (režie celopodniková). Dalším kritériem třídění nákladů je tedy kalkulační hledisko. Náklady jsou tříděny podle položek, tzv. kalkulačního vzorce a propočítávány na kalkulační jednici. Kalkulační jednice je výkon (např. kus, osoba, km) věcně a časově jednoznačně vymezený. Na tento výkon se stanovují (zjišťují) náklady a vypočítává se cena.
Přímé a nepřímé náklady Přímé náklady lze přičítat přímo na výkon (kalkulační jednici), např. na jednu tunu, osobu, kus apod. Nepřímé náklady je třeba dělit na jednotlivé výkony nepřímo. Ty se na kalkulační jednici přičítají pomocí rozvrhové základny. Rozvrhovou základnou je zvolený naturální nebo hodnotový ukazatel. Poměr velikosti zvolených ukazatelů je klíčem pro rozvrhování nepřímých nákladů (např. nákladů spojených s řízením podniku). Režijní náklady se často rozvrhují podle přímých mezd výrobních dělníků. Dalším podstatným hlediskem členění nákladů je jejich růst v závislosti na objemech výkonů, tj. např. na produkci v naturálních jednotkách nebo na tržbách podniku. Dalším podstatným hlediskem členění nákladů je jejich růst v závislosti na objemech výkonů tj. např. na produkci v naturálních jednotkách nebo na tržbách podniku.
Variabilní a fixní náklady Podle toho rozlišujeme náklady závislé (variabilní), zatímco ostatní náklady, které nejsou závislé na výkonech, nazýváme náklady nezávislé (fixní). Fixní náklady se v delším časovém 43
období ovšem také mění. Při zvětšení požadavků na výrobu či poskytování služeb, kdy stávající výrobní kapacita nestačí, je zapotřebí pořídit další stroje, dopravní prostředky, postavit další výrobní halu apod. Potom se fixní náklady zvýší. Nejde tu z krátkodobého hlediska o plynulé zvýšení, ale o to, že se fixní náklady zvýší skokem. Mějme rovnicí přímky y = a * bx, lze si představit, že celkové náklady y jsou součtem celkových fixních a a celkových variabilních nákladů bx. Variabilní náklady na jednotku výkonů b jsou vynásobeny výkony podniku x v naturálním vyjádření, např. v kusech, tunách, kilometrech, nebo v peněžním vyjádření v Kč. Fixní náklady celkem nezávisí na výkonech, zatímco variabilní náklady ano, neboť jejich výše je tím daná (jedná se o součin bx). Platí tyto rovnice: Celkové náklady CN = náklady hlavní činnosti náklady ostatních činností NO Celkové náklady CN = náklady závislé Nz náklady nezávislé Nf Celkové náklady CN = přímé náklady NP nepřímé náklady NN Celkové náklady CN = součet nákladových druhů
7.3 Odpisy Cíle: definovat pojem odpisy definovat lineární a zrychlené odpisování Klíčová slova: Odpisy Zvláštní položkou druhového členění nákladů jsou odpisy, jejichž pomocí se přenáší hodnota hmotného a nehmotného dlouhodobého majetku do nákladů podniku. Odepisování (odpisování) vstupní ceny majetku znamená, že náklady na určitou investici se do ceny výrobků (poskytovaných služeb) nepřenáší najednou, ale po ročních částkách, které nazýváme odpisy. Odpisy jsou nákladovým druhem a jsou součástí ceny zboží či poskytované služby.
Vstupní cena Vstupní cenou se rozumí pořizovací cena (cena kupní nebo vlastní náklady v případě pořízení svépomocí) nebo cena stanovená jiným způsobem, např. soudním znalcem. Vychází se z doby životnosti (doby odepisování) takového majetku. Doba životnosti je průměrnou (stanovenou) dobou odepisování. Při úvahách o zahrnování odpisů do nákladů a cen výkonů lze použít odepisování.
Odepisování podle zákona o dani z příjmů Podle zákona o dani z příjmu je majetek rozdělen do pěti odpisových skupin podle předpokládané (průměrné) doby životnosti (použitelnosti) v podniku. Zařazení do jednotlivých odpisových skupin stanoví příloha k tomuto zákonu. Hranice se mohou 44
v jednotlivých novelizacích zákona měnit. Do první odpisové skupiny s dobou odepisování 4 roky jsou zařazeny počítače, osobní a dodávkové automobily apod. V druhé odpisové skupině s dobou odepisování šest let jsou např. autobusy, nákladní automobily, zařízení chladicí a mrazicí. Době odepisování odpovídají roční odpisové sazby. Jako podnikatel se mohou rozhodnout pro rovnoměrné nebo zrychlené odepisování (po dobu stanovené životnosti majetku) měnit (to je logická podmínka daňového zákona).
Rovnoměrné odpisování Rovnoměrné odpisování podle zákona o dani z příjmu stanoví sazby rovnoměrné po celou dobu odpisování. Výjimku tvoří sazba pro první rok odepisování, která má přibližně poloviční velikost než v dalších letech. Cílem je zjednodušit odepisování v prvním roce tak, aby nebylo nutno přihlížet k měsíci pořízení a zahrnout jen odpovídající částky do odpisů prvního roku. Odpisy prvního roku (například dodávkového automobilu) budou stejné bez ohledu na to, jestli je pořízen v lednu nebo v prosinci. Výpočet rovnoměrných odpisů upravuje § 31 zákona o dani z příjmů odst. a) Zákon určuje sazby pro výpočet odpisu. Tyto sazby jsou vyjádřeny procentem. Výpočet rovnoměrného odpisu je tedy velmi snadný. Vynásobíme odpisovou sazbu se vstupní cenou majetku.
Zrychlené odpisování Zrychlené odpisování je rozumné použít tehdy, jestliže potřebujeme snížit velikost daně z příjmu při začátku podnikání (snížení daňového zatížení podniku) nebo u předmětů, které bude nutno brzy obnovit (budou opotřebovány dříve, než uplyne zákonem předpokládaná doba životnosti). Tím si vytváříme zdroje pro obnovu takového investičního majetku rychleji. Při zrychleném odepisování se velikost odpisů vypočte pomocí tzv. degresivních koeficientů. V prvním roce je degresivní koeficient doba životnosti stanovená pro příslušnou odpisovou třídu (např. 4 roky pro počítače). Podíl vstupní ceny a doby životnosti je částkou odpisů investičního majetku v prvním roce odpisování. Pokud bychom pro nově pořízený dlouhodobý hmotný majetek vybrali zrychlený způsob odpisu, postupujeme podle § 32 zákona o dani z příjmů. Zákon určuje koeficienty pro výpočet odpisu. Koeficienty jsou určeny pro první rok odpisu, další roky a v případě zvýšené ceny a v případě technického zhodnocení. Koeficient pro 1. rok odpisu odpovídá době odepisování. odpis prvého roku
kde K1 je koeficient odepisování prvého roku odpis druhého roku
kde ZC je zůstatková cena, Kn je n-tý koeficient následujícího roku, n je počet let, po které bylo odpisováno. 45
V dalších letech se odpisy vypočtou pomocí degresivního koeficientu pro další roky odepisování, který je pro všechny tyto roky stejný. Jen degresivní koeficient je o jednotku (jakoby jeden rok) vyšší než doba životnosti. Všimněte si – oprávky
Oprávky je výraz pro součet dosud provedených odpisů od začátku odepisování určitého hmotného nebo nehmotného majetku. Odečtením oprávek od vstupní (pořizovací) ceny investičního majetku se získá částka dosud neodepsaná ze vstupní ceny a nazývá se zůstatková cena.
Odepisování pro vlastní potřebu Odepisování pro vlastní potřebu, např. pro kalkulace nákladů a cen, si můžeme stanovit libovolné odpisy. Jde o tzv. účetní odpisy. Jejich význam vyplývá z toho, co bylo výše řečeno o daňových odpisech. Doba použitelnosti (životnosti) investičního majetku nebývá totožná s dobou skutečného užívání investičního majetku. Do ceny je rozumné kalkulovat reálné odpisy (odpisy účetní), nikoli odpisy daňové. Např. životnost osobního automobilu je v příloze zákona o dani z příjmu stanovena na 4 roky. Z toho vychází daňový odpis podle výše uvedené metodiky. V případě provozování taxislužby obvykle dojde k dřívějšímu opotřebení vozidla, zatímco u jiného typu provozování téhož automobilu bude doba účelného používání šest let. Ekonomické (účetní) odpisy vyjadřují skutečně předpokládanou dobu používání tohoto automobilu.
46
8 Investiční činnost podniku Investiční činnost podniku v sobě nese riziko, že prostředky, jež budou na investiční činnost vynaloženy, v konečném důsledku nepovedou k očekávanému výsledku. Za očekávaný výsledek tedy můžeme považovat výsledek s efektivním zhodnocení vynaložených prostředků. Cíle: definovat metody hodnocení investic zhodnotit efektivnost investic Klíčová slova: Čistá současná hodnota; Efektivnost investice; Investice; Investiční riziko; Obnova majetku
8.1 Podnikové investice Investování znamená obnovování nebo rozšiřování stálých aktivit podniku, jedná se tedy o aktivitu existenční z hlediska úspěšnosti na trhu. Následující články Vám mají za cíl objasnit důvody, "proč" podnik vyvíjí investiční činnost a jaké následky (v pozitivní i negativním smyslu) tato činnost přináší. Cíle: problematika rozhodování o investicích plánování investic finanční/kapitálové investice Klíčová slova: Investice Majetková výstavba podniku znamená na začátku podnikání investovat do pořízení potřebných výrobních činitelů. To se v průběhu života stává, a je-li život podniku úspěšný, je tato činnost opakována. Investování (investiční činnost) znamená obnovování nebo rozšiřování stálých aktivit podniku.
Rozhodování o investicích Rozhodování o investicích znamená kolik kapitálu, do čeho, kdy, kde a jak investovat. Rozhodování o investicích patří k nejdůležitějším strategickým rozhodnutím. Rozhodnutí o investici je rozhodnutím o budoucím vývoji podniku a jeho efektivnosti. Investice je zdrojem přírůstku zisku podniku, ale i břemenem, které zatěžuje ekonomiku podniku dalšími náklady. Chybná investice může podnik dovést do značných ekonomických potíží vedoucích někdy až k bankrotu. Bez investic se však podnik neobejde, investiční plán naplňuje dlouhodobé cíle podniku. Rozhodování o investicích je obvykle náročné na kapitál, chybná rozhodnutí jsou proto velmi nebezpečná z hlediska života podniku. 47
Plánování investic Plánování investic má věcnou a finanční stránku. Z hlediska věcné jde o technickou a provozní stránku dopravní investice (požadavky na odpovídající kapacitu či vybavení dopravní cesty či dopravních prostředků, dále jde o projektovou přípravu a výběr dodavatele, časový harmonogram výstavby či pořízení. Z hlediska finančního jde o rozhodování, z jakých zdrojů bude investice hrazena. Investice znamená odložení dnešní spotřeby za účelem získání budoucích užitků. Rozlišují se tyto skupiny investic:
Finanční investice
nákup cenných papírů, obligací, akcií, uložení peněz na dlouhodobý vklad, zapůjčení peněz investičním společnostem
Kapitálové investice nazývané též věcné, hmotné či fyzické, které vytvářejí, obnovují či rozšiřují výrobní kapacitu. Jsou to celkové náklady na pořízení pozemku, budov, pořízení strojů a nástrojů, dále náklady na pořízení zásob a ostatního oběžného majetku, který si investice vyžádá. Zdroje financování investic mohou být buď vlastní, nebo cizí. Vlastní zdroje jsou odpisy, nerozdělený zisk, výnosy z prodeje nebo likvidace hmotného majetku a zásob nebo také nově vydané akcie. Pokud stačí tyto zdroje na pokrytí nákladů na investici, potom hovoříme o samofinancování. Cizími zdroji je investiční úvěr, prodej podnikových obligací, nepřímo i krátkodobých úvěr, který uvolní vlastní zdroje vázané v oběžném majetku, koupě na splátky či leasing (např. dopravních prostředků). Při rozhodování o zdrojích financování investice jde o efektivnost použití různých kombinací jednotlivých možných zdrojů.
Kritéria výběru investice výnosnost investice = vztah mezi výnosy, které investice v budoucnosti za dobu své existence přinese, a náklady, které budou zapotřebí na její pořízení, doba splacení investice = stupeň likvidity rizikovost = různá míra nebezpečí, že nebude dosaženo očekávaných výnosů
8.2 Hodnocení efektivnosti investic Hodnocení efektivnosti investic lze v zjednodušeném kontextu definovat jako rozhodovací proces mezi přijetím či nepřijetím investiční aktivity. Můžeme tedy říci, že prvotní myšlenkou při hodnocení investiční aktivity je samotné rozhodnutí, zdali investiční aktivitu realizovat, či nikoliv. Cíle: určení jednorázových nákladů na investici odhad budoucích výnosů, nákladů a rizika určení nákladů na kapitál výpočet současné hodnoty očekávaných výnosů 48
Klíčová slova: Čistá současná hodnota; Investice; Investiční riziko Postup hodnocení investic je vlastně obdobou postupu při sestavování zakladatelského rozpočtu. Skládá se ze čtyř kroků:
1. Určení jednorázových nákladů na investici Bývá obvykle přesné u pořízení strojních prostředků či jiných výrobních zařízení. U dopravních prostředků, strojů apod., to je nákupní cena nebo náklady na pořízení, u investice se vlastní režie včetně nákladů na dopravu a instalaci zařízení. Obtížnější a méně přesné bývá odhadnout náklady na výzkum a vývoj, na ochranu životního prostředí. V praxi je téměř pravidlem, že tyto náklady se liší od předpokládaných a staví pak předpokládanou výnosnost a návratnost investice do jiného světla. Investice si obvykle vyžádá také přírůstek nebo úbytek (změnu velikosti) oběžného majetku, což je součást jednorázových nákladů na investici.
2. Odhad budoucích výnosů, nákladů a případného rizika Spočívá v určení budoucích výnosů, které investice přinese. Základními položkami jsou odpisy a zisk. Výpočet vychází z odhadu ceny na základě předpokládaných výkonů, z nichž se vypočítávají předpokládané tržby a náklady, a to v rozdělení na náklady fixní a variabilní, a kromě toho se vyjadřují i náklady oportunitními náklady na ušlý zisk v případě jiného užití kapitálu vyčleněného na investici. Snadnou pomůckou může být výnos ze státních obligací, kterým vyjádříme oportunitní náklady. Tento ušlý zisk připočteme k nákladům investiční varianty.
3. Určení nákladů na kapitál Kapitál stejně jako výrobní činitelé má své náklady, s nimiž musíme počítat při hodnocení investice. K tomu slouží tzv. podniková diskontní míra. To je míra rizika mezi budoucími výnosy a současně vynaloženými náklady na kapitál. Jde o rentabilitu vložených prostředků (poměr k částce, která je uvedena ve jmenovateli - představuje vložený kapitál, zatímco v čitateli jsou uvedeny současné výnosy). Financuje-li podnik celou investici vlastním kapitálem, potom nákladem kapitálu je požadovaný výnos z vloženého kapitálu. V případě použití výhradně cizího kapitálu je nákladem úrok z úvěru, což znamená zhodnocení investice alespoň v této výši, jinak by podnik pracoval se ztrátou. Při financování vlastním i cizím kapitálem se počítá průměrné procento kapitálových nákladů.
Průměrné kapitálové náklady (angl.: weighted average cost of capital WACC) se vypočítají jako vážený aritmetický průměr podle tohoto vzorce: kde 49
WACC je jsou průměrné kapitálové náklady, Wd = podíl cizího kapitálu na celkovém kapitálu, Wv = podíl vlastního kapitálu na celkovém kapitálu (u akciové společnosti podíl kmenových akcií na celkovém kapitálu), Wp = podíl této části kapitálu k celkovému kapitálu u akciové společnosti (v případě, že jsou vydány preferenční akcie)), kd = úroková míra úvěru, T = procento zdanění podnikových příjmů, kv = míra výnosnosti vlastního kapitálu (u akciových společností míra dividend z kmenových akcií), kp = míra výnosnosti preferenčních akcií.
4. Výpočet současné hodnoty očekávaných výnosů Vychází z předcházejících kroků. Pokud nejsou náklady na investici (zejména u stavebních investic) vynaloženy v jednom roce, tedy jednorázově, potom se u nich aplikuje uvedený postup jako u výnosů, které plynou řadu let (po dobu používání investice), která se nemusí shodovat s jejich životností stanovenou např. v daňových zákonech. Působí zde tedy faktor času, který způsobuje že „hodnota peněz dnes je vyšší než v budoucnu“. Mění se časová hodnota peněz (hodnota peněz v čase). Princip výpočtu současné hodnoty očekávaných výnosů (popř. investičních nákladů vynakládaných ve více letech budoucnu) se přepočítává k roku pořízení investice (začátku investování). Budoucí hodnotu tedy přepočítáme na současnou hodnotu odúročením budoucího cash flow pomocí odúročitele (diskontováním). Velikost odúročitele stanovíme na základě sazby kapitálových nákladů vypočítaných v předcházejícím bodě. Již jsme uvedli, že jde o kvalitativní parametr (ukazatel), který si podnikatel musí zvolit. Používá se název podniková diskontní míra i. Vzorec pro výpočet současné hodnoty cash flow (SHCF) se provede podle vzorce:
kde SHFC je současná hodnota cash flow, CFj = očekávaná hodnota cash flow v období i = 1, 2, ..., n, n = očekávaná životnost investice v letech, i = podniková diskontní sazba Všimněte si
Při stanovení diskontní míry i očekávaného cash flow v jednotlivých letech je třeba přihlížet k míře inflace a veličiny podle jejího předpokládaného vývoje upravit.
50
8.3 Metody hodnocení investic K hodnocení efektivnosti investic se v praxi používá mnoho metod, jež vycházejí ze statické či dynamické metody. Následující článek, proto prosím považujte za, Vaše první seznámení s danými metodami. Cíle: definovat statické metody definovat dynamické metody uvědomit si praktické využití daných metod Klíčová slova: Dynamické metody; Statické metody Metody ekonomického hodnocení investic můžeme rozdělit do dvou základních skupin: 1. Statistické metody 2. Dynamické metody
Statické metody (nerespektují faktor času) Výnosnost investice Propočet výnosnosti neboli rentability investice, její propočet je dán vzorcem, který vyjadřuje průměrnou výnosnost investice, což znamená, že ji lze srovnávat s požadovanou mírou výnosnosti či s výnosností alternativních investic a odtud odvozovat její přípustnost. Rentabilitu investic vypočteme jako podíl průměrného ročního zisku plynoucího z investice a nákladů na investici, přičemž výpočet se obvykle provádí bez diskontování. Za efekt z investice se považuje zisk. Vychází se z toho, že jak změny v objemu výroby, tak změny v nákladech, které investice vyvolá, se promítnou v zisku, který tak dostatečně charakterizuje přínos investice. Obecně lze výnosnost (míru výnosnosti) určit takto: Výnosnost investice ROI (angl. Return on Investment) se počítá podle vzorce: kde ROI je výnostnost investice, Zr vyjadřuje průměrný čistý roční zisk plynoucí z investice, IN vyjadřují náklady na investici.
Doba návratnosti investice (metoda doby splacení) Doba návratnosti investice udává, za jak dlouho se kumulativní součty čistých cash flow, plynoucích v jednotlivých letech životnosti z investice vyrovnají kapitálovým výdajům. Pouze v případě každoročně stejných CF, je možné použít k výpočtu vzorec. Je-li doba návratnosti kratší než doba životnosti investice, je investice přípustná a lze ji použít. Budeme-li 51
diskontovat CF z investice, lze pak metodu chápat jako dynamickou. Dobou splacení investice je období (v letech), za které se součet cash flow vyrovná s náklady vynaloženými původně na investici. Lze ji vypočítat buď bez diskontování cash flow, nebo s diskontováním. Doba splacení investice bez diskontování se vypočítá jednoduše:
kde DS je doba splacení. To znamená, že se vydělí investiční náklady průměrným ročním cash flow. Když součet jednotlivých ročních cash flow přesáhne hodnotu IN (investice), potom došlo ke splacení investice. Doba splacení investice s diskontováním spočívá také na principu kumulativních součtů, ale diskontovaných hodnot ročních cash flow. Když se diskontované hodnoty ročních cash flow rovnají nákladům na investici, potom došlo ke splacení investice. Doba splacení investice takto vypočítaná je vždy delší než propočet bez diskontování. Dává ovšem přesnější představu o tom, jak dlouho jsou zdroje na investici vynaložené vázány, poskytuje lepší představu o výhodnosti investičních variant.
Shrnutí
Doba splacení investice vypovídá o její rizikovosti a výhodnosti. Čím je investice rizikovější, tím je doba splacení delší a investice je také obvykle méně výhodná.
Dynamické metody (respektující faktor času) Čistá současná hodnota (net present value) Spočívá na výpočtu čisté současné hodnoty cash flow, který byl uveden v předcházejícím článku. K tomu, abychom mohli investici přijmout, je zřejmé, že náklady na investici IN musí za předpokládanou dobu životnosti nebo užívání investice přinést alespoň takovou částku SHCF, která je větší nebo se alespoň rovná IN, protože jinak by se investovat nevyplatilo. Kritériem pro přijetí investice je tedy vztah: kde SHFC je současná hodnota cash flow, IN jsou investiční náklady. Následně můžeme odvodit: kde CSHI je čistá současná hodnota investice, SHFC je současná hodnota cash flow, IN jsou investiční náklady. 52
Tato metoda je doporučována jako základní metoda hodnocení investic. I když je třeba si uvědomit, že odhad CF, zejména pro delší časový horizont, nemusí být zcela přesný. Výsledky jsou vždy lepší než při použití méně přesných metod (např. bez diskontování na základě odhadu, nikoli výpočtu budoucích výnosů a nákladů). Při hodnocení více investičních variant vybereme tu, která bude mít hodnotu CSHI největší. Index výnosnosti (index současné hodnoty investice IV) je poměrem současné hodnoty cash flow na investici: kde SHFC je současná hodnota cash flow, IN jsou investiční náklady. Jestliže je hodnota tohoto indexu větší než 1, můžeme investici přijmout, v případě, že IV je rovno jedné, je investice neutrální, hodnota menší než jedna znamená, investiční náklady se za dobu užívání investice nevrátí. Tato metoda je doplňková, hodí se pro srovnání variant, přičemž se vybírá ta varianta, jejíž index výnosnosti je největší.
Metoda vnitřního výnosového procenta Využívá také současnou hodnotu cash flow. Její princip spočívá v nalezení podnikové diskontní míry, při níž by současná hodnota očekávaných výnosů se rovnala současné hodnotě nákladů na investici. Jde tedy o výpočet rovnic: kde SHFC je současná hodnota cash flow, IN jsou investiční náklady. Všimněte si
Dosadíme-li do rovnice za SHCF analytický výraz pro její výpočet, potom hledáme diskontní míru i. Při výpočtu se postupuje metodou pokusů a omylů tak dlouho, až se levá a pravá strana rovnice, resp. až je jejich rozdíl nulový. Výsledek představuje předpokládanou výnosnost investice, kterou je třeba minimálně dosáhnout. Je-li např. pořizována celá investice na úvěr, mělo by vnitřní výnosové procento být minimálně stejně velké jako úroková míra úvěru. Porovnáním se skutečnou výnosností zjistíme, zda bude vhodné investici realizovat či nikoliv. Čím je rozdíl mezi výnosností vypočtenou pomocí vnitřního výnosového procenta a požadovanou výnosností větší, tím je investice rizikovější.
Shrnutí
Metoda čisté současné hodnoty investice předpokládá určitou podnikovou diskontní míry 53
a hledá současnou hodnotu, zatímco vnitřní výnosové procento znamená, že předpokládáme nulovou současnou hodnotu a hledáme k ní podnikovou diskontní míru.
8.4 Porovnání investičních variant a investiční riziko Porovnání investičních variant s důrazem na výběr nejvýhodnější varianty je pro podnik klíčovou otázkou. Cíle: porovnání investičních variant zhodnocení investičního rizika Klíčová slova: Investice; Investiční riziko Z toho, co bylo zatím uvedeno o efektivnosti investic, vyplývá, že při existenci pouze jedné varianty jde buď o její přijetí, či odmítnutí. Přitom je však riziko špatného rozhodnutí větší než při existenci více variant, kdy ovšem přijetí varianty, která vykazuje nejvyšší kladnou hodnotu čisté současné hodnoty investice, nemusí být nejlepší. S rozhodováním o investicích je vždy spjato riziko, neboť si můžeme být značně nejistí výsledkem toho či onoho rozhodnutí.
Rozhodování o investicích Rozhodování o investicích nespočívá jen ve výpočtu o výhodnosti investice, ale primární otázkou je, zda na uvažované akce bude k dispozici kapitál (zdroje) v potřebné výši. Při jedné variantě je odpověď jednoduchá, buď kapitál je nebo není k dispozici. Není-li k dispozici, potom je třeba řešit problém, jak potřebný kapitál obstarat. Existuje-li více investičních možností, potom mohou nastat dvě situace, které spočívají v tom, že kapitál stačí na jednu investiční akci nebo stačí na více akcí, ale ne na všechny, resp. stačí zcela. Stačí-li kapitál na jednu akci, potom je třeba vybrat ze zaměnitelných variant tu nejvýhodnější. Jinak je zapotřebí stanovit pořadí akcí a případně určit, která investice nebude realizována. Někdy může jít o dosti typický problém „buď – anebo“, např. buď nový vůz anebo rekonstrukce starého vozu, koupě automobilu, anebo leasing či problém, zda zásobování a odbyt provádět.
Zhodnocení variant Ke zhodnocení těchto variant se hodí výše uvedená metoda čisté současné hodnoty investice. Postup je celkem jasný, nejlepší varianta (čistě početně) je ta, která má nejvyšší kladnou hodnotu. Má-li se v určitém období uskutečnit několik investičních akcí, resp. existuje-li několik rozmanitých způsobů, kam investovat, přičemž jsou naše kapitálové zdroje omezeny, potom je zapotřebí rozhodnout o pořadí investičních variant. Jestliže není situace příliš složitá, lze postupovat pomocí výše uvedených metod a realizovat napřed tu investiční akci, která slibuje nejvyšší současnou hodnotu investice. Pořadí je vhodné stanovit podle kritéria jejich vnitřního výnosového procenta. Pořadí realizace stanovené pouze podle vnitřního výnosového procenta má řadu „ale“ např. může jít o to, že na nejvýnosnější akci nejsou kapitálové zdroje, zatímco na akce 54
méně výnosné, ale s velmi krátkou dobou návratnosti ano. Potom je rozumné realizovat tyto akce a tak získat zdroje financování na původně nejvýhodnější investice. Pravda je, že se podmínky na trhu mohou změnit a situace se bude nakonec odvíjet jinak. Kromě toho je obvykle nutno myslet na celkovou likviditu podniku, příliš velký rozsah investice může značně ztížit běžný chod podniku. Problém, který také může nastat, spočívá často mimo možnosti metod hodnocení efektivnosti investic. Jde o to, že některá akce sama o sobě ne příliš výnosná může podmiňovat další rozvoj v jiných oblastech, které však nejsme schopni obvyklými výpočetními postupy hodnocení efektivnosti investic kvantifikovat. Pro takový případ slouží investiční modely.
Riziko Podnikání samo je spojeno s různými riziky, investiční riziko je jedním z nejvýznamnějších. Vynaložené prostředky na investici mohou předčít naše očekávání, které jsme kvantifikovali při výpočtech efektivnosti investice, ale mohou také být díky změnám na trhu zcela ztraceny (utopené náklady). Míra rizika je dána mírou jistoty kladného výsledku. Přitom se považuje za nejméně riskantní investovat do státních obligací nebo termínovaných vkladů renomovaných bank. Výnosnost těchto investičních počinů je jakýmsi základem pro měření rizika jiných investičních aktivit. Obecně lze rizik rozdělit do tří skupin:
Skupiny rizik 1. První skupinu tvoří podnikatelské tržní riziko, tj. riziko, zda výrobek či služba uspěje na trhu a za jakou cenu, 2. Vnitřní riziko, které spočívá v úrovni řízení podniku, resp. v chybách managementu našeho podniku i v nevhodném okolí (chybný výběr nespolehlivých dodavatelů). 3. Riziko finanční, které vyplývá z kvality bankovních domů, z jejich úroků, z jejich i naší likvidity apod. Všimněte si
Investiční riziko je tedy spojeno s pravděpodobností budoucích výnosů. Čím větší je pravděpodobnost nízkých výnosů, zatímco pravděpodobnost vysokých výnosů je malá, tím je investice riskantnější. Riziko lze pravděpodobnostně ohodnotit, tj. přiřadit jednotlivým možným výsledkům pravděpodobnost, že nastanou. To záleží na kvalitě znalostí a zkušeností manažera. Výsledný efekt (zisk, cash flow) je potom součtem jednotlivě pravděpodobnost zvážených výsledků:
kde celkový zisk Z je součtem jednotlivých zisků Zi a pravděpodobností pj, že se takový zisk dostaví (i = počet možností). Pravděpodobnostní ocenění rizika lze provést i variantně, nejlépe dvěma až třemi způsoby, a to jak pesimistické a optimistické, v případě třetí možnosti jako např. nejvhodnější. Tento postup se uplatňuje při oceňování rizika v investičních modelech.
55
8.5 Cvičení: Propočty hodnocení investičních činností podniku Propočty hodnocení investičních činností podniku prosím berte jako přípravu před úkolem Hodnocení efektivnosti. Cvičení tedy slouží k ověření míry vašich znalostí. Cíle: vyzkoušet propočítat příklady a tím si ověřit míru svých znalostí
Zadání: Příklad č. 1 Základní kapitál podniku je rozdělen: 40 000 tisíc akcií, tržní cena jedné akcie je 1 120 Kč, akcionáři očekávají výnosnost akcie 16 %, cizí kapitál je ve formě obligací o účetní hodnotě 30 mil. Kč, které se obchodují za 94 % své nominální hodnoty, výnos do doby splatnosti je 12 %, daň z příjmu je 24 %. Vypočtěte struktura kapitálu, tedy vlastní/cizí kapitál, celkový kapitál a jejich procentuální vyjádření v celkovém souhrnu.
Příklad č. 2 Jednotlivé složky kapitálu jsou následující a mají tento podíl na celkových zdrojích: dluhy Wi = 35 % prioritní akcie Wp = 10 % základní kapitál a nerozdělený zisk We = 55 % Náklady na tyto složky jsou následující: ki = 20 %, kp = 14 %, ke = 19 %, společnost platí daň z příjmu ve výši 24 %, Spočítejte ko , tedy průměrnou míru kapitálových nákladů dosazením do vzorce WACC.
Tipy pro řešení: Příklad č. 1 Uvědomte si, jakým způsobem definujeme vlastní/cizí kapitál.
56
Příklad č. 2 Použijte vzorec WACC.
Návrh řešení: Příklad č. 1 vlastní kapitál vypočteme následovně: cizí kapitál vypočteme následovně: Součet vlastního kapitálu a cizího kapitálu činí 68 300 000 Kč. Vyjádříme-li jednotlivé podíly procentně, dostaneme následující výsledky: 44 800 000 Kč vyjadřuje podíl 65,59 % a 23 500 000 vyjadřuje podíl 34,41 %. vlastní kapitál cizí kapitál Výsledný WACC vychází v hodnotě 13,863 6 %. Dosáhneme ho součtem výsledného vlastního a cizího kapitálu.
Příklad č. 2 Průměrná míra kapitálových nákladů (podniková diskontní míra) je 17,17 %.
57
9 Efektivnost podniku a jeho činnosti S pojmem efektivnost jste se jistě během svého života setkali, málokdo ji ovšem dokáže správně definovat. Následující článek Vám pomůže pochopit pojem efektivita v životě podniku. Cíle: zaměření se na základní vysvětlení pojmu efektivnost Klíčová slova: Efektivnost; Hospodárnost; Vstupy; Výstupy
9.1 Efektivnost Efektivnost je pojem, s nímž se setkáme, nebojím se říci, denně. Samozřejmě, že i v existenci podniku má efektivnost své místo, pojďme se podívat jaké. Cíle: Za pomoci následujících ukazatelů, stanovit efektivnost podniku: ukazatel haléřové nákladovosti, ukazatel využití kapitálu, rentabilita nákladů, rentabilita obratu, rentabilita celkového kapitálu, rentabilita vlastního kapitálu. Klíčová slova: Efektivnost; Hospodárnost; Vstupy; Výstupy Vyjdeme-li z úvahy, že podnik vyrábí výrobky, jež uspokojují potřeby trhu, a vezmeme-li v potaz snahu podniku při této činnosti využít všech výrobních faktorů (materiál, stroje, lidská práce) v maximální možné míře a optimální proporci, lze z této premisy odvodit, že podnik při splnění těchto podmínek vyrábí efektivně. Z této úvahy lze odvodit pojem efektivnost: základem slova je „efekt“, tj. výsledek, účinek, následek. Základním efektem podniku jsou nabízené výrobky či služby (statky) = výstup podniku, tzv. output podniku. Výrobky a služby nevznikají samy od sebe, ale cílenou spotřebou výrobních faktorů, které tvoří vstupy (input) podniku. Efektivnost tedy následně vyjadřuje poměr výstupu ke vstupu.
Obecné znázornění efektivnosti Z grafického znázornění efektivnosti podniku lze odvodit, že můžeme měřit účinnost každého jednotlivého výrobního faktoru. V praxi se tedy jistě setkáte s pojmy: 58
produktivita práce – měření úspěšnosti lidské práce, produktivita – měření účinnosti strojů a výrobního materiálu výrobnost strojů a zařízení. Setkáte se i s dalšími možnostmi měření efektivnosti. Jak vidíte, je mnoho dílčích ukazatelů efektivnosti, jež lze charakterizovat obecným vzorcem v podobě: efektivnost = výstupy/vstupy. Obecná rovina je jistě zajímavá, ale nás bude následně zajímat praktické využití pojmu efektivnost. Jak bylo zmíněno výše, efektivnost je poměr hodnoty výstupu k hodnotě vstupu. Musíme se tedy zabývat jak vstupy, tak samozřejmě i výstupy. Za výstup lze považovat hodnotu všech statků, jež byly v podniku vyrobeny za určité období. V tomto případě bývá výstup měřen jako výnosy (tržby), nebo jako čisté výnosy - tedy zisk (rozdíl mezi výnosy a náklady). Za hodnotu vstupu lze považovat hodnotu výrobních faktorů, jež byly spotřebovány na daný výstup, nejčastěji ve formě nákladů či vynaloženého (v podniku vázaného) kapitálu. Použijeme-li jako hodnotu výstupu výnosy, můžeme vytvořit tyto ukazatele: výnosy/náklady a výnosy/kapitál. S prvním ukazatelem se v praxi setkáte v převrácené podobě, jako podíl nákladů, jež připadají na 1 peněžní jednotku výnosů. Tento ukazatel označujeme jako ukazatel haléřové nákladovosti:
Ukazatel haléřové nákladovosti (koeficient nákladovosti) Z daného vzorce tedy získáme představu o tom, jaký je podíl nákladů na 1 Kč výnosů. Obě varianty ukazatele, výnosy/náklady nebo náklady/výnosy, můžeme tedy považovat za charakteristiku hospodárnosti. Hospodárnost se projevuje snahou dosáhnout maxima užitku minimem vynaložených prostředků. V praxi se setkáte s dalšími variantami ukazatelů efektivnosti, pro ucelenější představu o pojmu efektivnost jsem vybral následující ukazatele:
Ukazatel využití kapitálu (aktiv) Tento ukazatel vyjadřuje rychlost obratu kapitálu (aktiv). Je jedním z ukazatelů při finančním hodnocení podniku. Hodnota vstupu = kapitál Hodnota výstupu = výnosy
Rentabilita nákladů Tento ukazatel je v České republice velmi oblíben a značně používán. Ovšem vhodnějším ukazatelem je rentabilita výnosu, poměr zisk/výnosy, a to z toho důvodu, že součet tohoto ukazatele a ukazatele haléřové nákladovosti dá číslo 1. S tímto ukazatelem se můžete setkat pod názvem rentabilita obratu. Hodnota vstupu = náklady 59
Hodnota výstupu = zisk
Rentabilita obratu Hodnota vstupu = obrat Hodnota výstupu = zisk Dosadíme-li za charakteristiku vstupu vynaložený (v podniku vázaný) kapitál, dostaneme ukazatel rentability neboli výnosnosti kapitálu. Protože celkový kapitál podniku se skládá z vlastního a vypůjčeného (cizího) kapitálu, musíme následně zvlášť počítat jak rentabilitu celkového, tak i rentabilitu vlastního kapitálu. Rentabilitu celkového kapitálu často naleznete pod označením ROA (výnosnost aktiv = return of assets) a rentabilitu vlastního kapitálu naleznete pod názvem ROE (výnosnost vlastního jmění, return of equity). Jak chápat pojem rentabilita? Rentabilita ve své podstatě ukazuje, jak se kapitál za určité časové období zúročil. V žádném případě není v protikladu s principem hospodárnosti. Vyšší hospodárnost zvyšuje rentabilitu (zisk). Na druhou stranu je ale nutné říci, že i podnik, který pracuje nehospodárně, může být vysoce rentabilní, což je zapříčiněno např. vysokou mírou tržní ceny statků, jež podnik nabízí.
Rentabilita celkového kapitálu (ROA) kde ROA je rentabilita celkového kapitálu.
Rentabilita vlastního kapitálu (ROE) kde ROE je rentabilita vlastního kapitálu
60
10 Organizace podniku Organizování je činnost, jejímž cílem je uspořádat prvky v systému, jejich vzájemnou koordinaci a kontrolu, takovým způsobem aby přispěly k dosažení stanovených cílů podniku. Jestliže pochopíte tuto základní myšlenku, máte z poloviny vyhráno. Cíle: pochopení organizace podniku jako „živého organismu“, který vyžaduje uspořádání prvků v systému Klíčová slova: Divize; Funkcionální organizace; Liniová organizace; Organizace; Organizování; Struktura organizace
10.1 Organizování Organizování je činnost, jejímž cílem je uspořádat prvky v systému, dále uspořádat jejich koordinaci a kontrolu tak, aby přispěly v maximální míře k dosažení stanovených cílů podniku. Nemýlíte se, tuto větu jste již jednou četli, ale opět připomínám: její pochopení Vám pomůže pochopit problematiku organizování činností podniku. Cíle: seznámení studenta s nejčastějšími typy vazeb, organizování podniku uvědomění si výhod a především nevýhod jednotlivých typů vazeb a tím možných problémů, jež budou muset studenti v podnikové praxi řešit Klíčová slova: Divize; Funkcionální organizace; Organizace; Organizování; Struktura organizace Organizování je činnost, jejímž cílem je uspořádat prvky v systému, dále uspořádat jejich koordinaci a kontrolu tak, aby přispěly v maximální míře k dosažení stanovených cílů podniku. Výsledkem jsou organizační struktury. Vykonává-li jedinec veškeré činnosti spojené s podnikáním, není samozřejmě nucen vytvářet organizační strukturu. Ale už i velmi malý podnik jakousi organizační strukturu má, i když se často vytvořila tak, že si to ani neuvědomujeme. Zejména u (byť malých) podniků, které jsou založeny na specializaci činností, vzniká potřeba jednotlivé činnosti koordinovat (řídit) a vymezit odpovědnost za jednotlivé činnosti. Z toho důvodu je úkolem řídících pracovníků vytvářet organizační struktury. Moderní výroba je založena na dělbě práce a specializaci, a to jak v rámci národního hospodářství, tak uvnitř podniku. Důsledkem toho je např. produktivita práce ale i zlepšení podmínek pro kontrolu výsledků. To ovšem vyžaduje stále náročnější koordinaci činností. To se zajišťuje zpravidla tak, že vedoucí pracovník pověří jiného nějakou činností a vybaví ho potřebnou pravomocí k udělování příkazů jemu podřízených pracovníků. Vedoucí pracovník je odpovědný za výsledky práce podřízených pracovníků. Pro koordinaci vztahů a aktivit mezi jednotlivými pracovníky je možno použít některou z dále uvedených vazeb: 61
Skupinová vazba Její uplatnění je dobré tam, kde je minimální kontakt mezi vedoucími pracovníky a skupinami podřízených, které zajišťují určité činnosti. Výsledky těchto aktivit jsou následně spojovány v rámci celé organizace. Koordinace je dosahováno standardními příkazy, směrnicemi a přímým dohledem. Stejné příkazy a směrnice zpravidla slouží pro provádění stejných aktivit na různých místech.
Postupná vazba Uplatňuje se zejména v těch případech, v nichž následující aktivita může začít, až skončí aktivita předcházející (např. pásová výroba). Koordinace činností je založena na normách spotřeby času, materiálu a opírá se o krátkodobé plánování. Manažer se soustřeďuje na zpracování kvalitní přípravy činnosti a kontrolu výsledků.
Vzájemná vazba Je typická pro aktivity, které navzájem využívají svých vstupů a výstupů. Spolupráce jednotlivých útvarů je zajišťována směrnicemi a plánem. S úspěchem se využívá společného rozhodování.
Týmová vazba Přichází v úvahu v těch případech, kdy aktivitu nelze rozdělit na samostatné úkoly. Je nejužší formou koordinace předpokládající (jak z názvu vyplývá) vytvoření týmu. Hodí se tedy pro řízení takových aktivit, kdy si nelze dílčí výsledky předávat tam a zpět. Koordinace je zajištěna přímým kontaktem mezi pracovníky (např. pravidelné porady, ale i neformální setkání). Pokud ti, kteří se zúčastňují práce týmu, nejsou fyzicky pohromadě, je velice obtížné tento typ vazby realizovat (byť s pomocí počítačových konferencí). Při vytváření organizační struktury podniku jsou tedy pracovníci seskupováni do útvarů s cílem zajistit účinnou koordinaci činností uvnitř podniku či jiné organizace. Při tom se řídíme podle těchto kritérií: typ výroby nebo služby, charakter pracovního procesu a funkce, které ho mohou zajistit, potřebná specializace a kvalifikace pracovníků, čas, který je zapotřebí pro zvládnutí činností (např. rozdělení do směn), zákazník (organizační struktura přihlíží k potřebám zákazníků, resp. skupin zákazníků.), místo (pracovníci jsou seskupováni podle místa pracoviště). V praxi se kritéria samozřejmě kombinují tak, aby byla nalezena optimální organizační struktura a zajištěna koordinace činností.
10.2 Vytváření organizačních struktur Každá organizační struktura (uspořádání) podniku v určité míře reaguje na dané cíle podniku. Z tohoto důvodu je potřeba pochopit vzájemné vazby v organizačních strukturách, jež jsou popsány v následujícím studijním textu. 62
Cíle: pochopit vzájemné vazby v organizačních strukturách podniku, za pomoci jejich grafického znázornění Klíčová slova: Divizionální organizační struktura; Funkcionální organizační struktura; Funkční organizační struktura; Liniová organizační struktura; Liniově štábní organizační struktura; Organizace; Organizování; Pružná organizační struktura
Vytváření organizačních struktur Organizační struktura je relativně trvalé uspořádání organizace podniku včetně sítě organizačních vztahů v daném souboru prvků. Způsob tohoto uspořádání, jeho vlastnosti v určité míře reagují na cíle podniku (organizace ve smyslu instituce). Formy organizace lze rozdělit do dvou základních skupin: 1. organizační struktury vycházející z dělby pravomocí 2. organizační struktury, u nichž je prioritní činnost a její výsledky. Tento způsob zdůrazňuje pragmatickou odpovědnost za výsledek činnosti každé instituce a její části.
Organizační struktury vycházející z dělby pravomocí Lze je rozdělit na dvě základní, a to liniovou a funkcionální organizační strukturu, které lze kombinovat. V podnicích a jiných institucích, kde je uplatněna liniová organizační struktura je v čele jediný odpovědný pracovník, který je vybaven komplexní kompetencí (pravomocí a odpovědností) pro jím řízenou organizaci. Mezi takovým top manažerem a podřízenými útvary a jejich vedoucími existují jednoznačné liniové vazby. Podřízené místo dostává vždy příkazy z jednoho nadřízeného místa. Výhodou této organizační struktury je průhlednost systému a jasné vymezení kompetencí na jednotlivých úrovních řízení. Strmost této struktury zpravidla vede k přetížení vrcholového stupně řízení, může docházet k nežádoucím šumům při předávání příkazů na nižší úroveň řízení. Organizace zpravidla pomalu reaguje na změny okolí. Příkladem, kdy se takový systém ovšem dlouhodobě osvědčil, může být organizační struktura římskokatolické církve. ,
Obrázek 10.2-1 liniová organizační st.
63
Obrázek 10.2-2 liniově-štábní organ. struktura
Funkcionální organizační struktura Funkcionální organizační struktura se od liniové liší tím, že je tvořena tzv. funkcionálními prvky a funkcionálními vazbami, tedy vedoucí je vybaven kompetencí za jemu příslušnou specializovanou funkcí, mezi jednotlivými vedoucími a podřízenými vznikají funkčně mnohostranné vazby. Dochází k vícenásobné podřízenosti, neboť nadřízení jsou specialisté pro určité dílčí úkony, které ukládají nejednoznačně přiřazeným podřízeným. Za výhodu lze považovat rychlou komunikaci a značnou flexibilitu. Zásadní nevýhodou ovšem je nebezpečí kompetenčních konfliktů a možnost rozporných příkazů, což často může vést k nejasné odpovědnosti za řízení a rozhodování. Příkladem účinného fungování může být práce výzkumných pracovišť. Výhody obou základních struktur spojuje (a nevýhody potlačuje) tzv. liniově štábní organizační struktura. Tato organizační struktura převládá nejen v našich podnicích. Úkolem liniově složky je komplexní řízení podniku či jiné instituce a jejích dílčích útvarů. Liniový vedoucí je nadřízeným svému štábu (štábnímu útvaru a po linii je nadřízen dalším úrovním liniového řízení). Štáb vykonává pro liniového vedoucího zpracování informací, na vlastním řízení se jeho členové podílejí pouze zprostředkovaně, nemají všeobecné právo rozhodovat. Často se v praxi činnost štábu nazývá metodickým řízením. Tato organizační struktura má tu výhodu, že zůstává neporušen princip jednoznačné kompetence vedoucích, ale liniový manažer není přetížen a může se opřít o kvalitní zpracování problémů, které svěří ke zpracování problémů, které svěří ke zpracování svému štábu. Díky rozvoji automatizace a počítačů, ale také díky nutnosti pružného přizpůsobení se situaci na trhu liniově štábní organizace již plně nevyhovuje. Kritice je podrobena nepružnost (pomalost) reakcí v takové organizaci, malá adaptibilita na měnící se výrobní situace způsobená omezenou kapacitou liniově štábních struktur, zejména díky problémům komunikace v systému. Řešení vychází ze zavádění integrovaných informačních systémů a vytvoření databází, které umožňují přístup k informacím každému řídícímu pracovníkovi. Takový přístup se projevuje příznivě v širší spolupráci liniových manažerů a štábních specialistů. Na základě této skutečnosti je charakterizován princip tzv. cílově programového řízení, který spočívá ve stanovení cíle a určení nejvýhodnější cesty (programu), jak cíle dosáhnout, tj. včetně 64
určení potřebných materiálových, energetických, finančních, pracovních a dalších zdrojů.
Obrázek 10.2-3 funkcionální organizační struktura
Organizační struktury s pružnými prvky V organizačních strukturách s pružnými prvky zůstává zachován princip nadřízenosti a podřízenosti (tzv. linie přímé podřízenosti), čímž se zajišťuje v potřebném rozsahu jednota příkazů. Současně se vytvářejí i vztahy (dočasné, někdy trvalé), které seskupují pracovníky k plnění úkolů, pro něž nebylo v organizační struktuře dříve stanovené místo. Podstata pružných organizačních struktur spočívá v tom, že k řešení určitého úkolu se z pracovníků různých útvarů a specializací vytvoří tým. Po splnění stanovených úkolů jsou pracovníci zařazeni zpět do původních útvarů. Jde o formu vhodnou pro inovační, nikoli rutinní činnost.
Obrázek 10.2-4 pružná organizační struktura
Funkční struktura Ve funkční struktuře není vytvářena organizační struktura „podle toho, co umíš (v čem jsi specialista)“, ale podle toho co umíš a „kam tedy s tebou, když něco umíš“. Ve funkční struktuře organizace jsou pracovníci tedy seskupovaní do útvarů podniku (instituce) podle podobnosti jim zadávaných úkolů (aktivit), pro něž mají kvalifikaci, zkušenosti apod. 65
Obrázek 10.2-5 funkční organizační2
Soustřeďování pracovníků podle úkolu, k nimž se hodí, vede k vyššímu využití všech zdrojů podniku nebo např. výzkumného potenciálu výzkumné instituce, ale i třeba práce nádvorní čety. Celkově se tedy dá říci, že to obecně vede k vyššímu využití zdrojů. Výše zmíněné rozpětí řízení uvnitř specializovaných útvarů je relativně velké. Je to z toho důvodu, že nadřízení znají problém podrobně a nečiní jim větší (nebo zásadní) problémy správně řešit a rozhodovat. Proto ostatně mohou soustředit pracovníky podle daného úkolu, i kdyby byl úkolem dlouhodobým. U liniové struktury, jakkoli vylepšené, se nakonec chybné rozhodnutí dá předpokládat. Čtenář by se neměl ovšem domnívat, že je to tím, že bylo úmyslně špatně rozhodnuto (to je jiný případ), ale organizační struktura prostě nevyhovovala. Zvětšuje-li se velikost produkce (či služeb) a její struktura, potom se začínají projevovat nevýhody liniově štábní struktury či struktury funkční (funkční struktura organizace je vhodná pro malé a střední podniky, funkční struktura u velkých podniků limituje kapacity manažerského centra. Řešením problému je přechod k decentralizaci, a to formou relativně samostatných divizí.
Podstata divizionální struktury organizace Spočívá v tom, že všechny aktivity potřebné k výrobě nějakého výrobku či poskytování služby a činnost (nejen jako manažerské funkce, ale i po stránce technické a technologické) jsou sloučeny to tzv. divize, která se vyznačuje vysokou autonomií své činnosti. Od ryzí funkcionální struktury je rozdíl v tom, že důraz je kladen především na výstupy (výrobek, služby zákazníkovi, místo působení). Ve funkční struktuře je kladen důraz na vstup (úkoly, zkušenosti, kvalifikace). Nejčastěji jsou divize členěny podle: výrobku nebo služby (např. osobní automobily, motocykly), zákazníků (např. chladničky, mrazničky pro domácnosti, obchody, mrazírny), místa působnosti (např. Plzeň, Kolín, Brno).
66
Všimněte si
Důsledkem divizionální struktury je decentralizace pravomoci a odpovědnosti na nižší organizační celky. Koordinace činností se uskutečňuje především v rámci divizí a rozpětí řízení bývá relativně nižší ve srovnání s funkční strukturou. Divize mohou citlivěji reagovat na změny v okolí, především na požadavky zákazníků. Styk se zákazníky je operativní. Při vhodné motivaci pracovníků jednotlivých divizí, kteří se zaměřují na konečný produkt, lze lépe vyhovět trhu a jeho požadavkům. Výsledky divizí jsou transparentní, vrcholové vedení může lépe porovnávat a hodnotí výsledky jednotlivých divizí. Slabinou divizionální organizace je častá možnost neefektivního využívání zdrojů, která vyplývá z podstaty tohoto uspořádání (duplicita shodných profesí a některých činností u všech divizí), upřednostňování cílů divize před cíli celé firmy, které může vyústit až ve ztrátu kontroly vedení společnosti (vedení celého podniku) nad jednotlivými divizemi.
Shrnutí
Různost podmínek, za nichž podniky vyvíjejí svoji činnost (tj. okolí, zvolená strategie, velikost firmy, technická a technologická povaha činnost podniku) vedou k diferenciaci organizačních struktur i u organizací, které se jinak zabývají shodnou činností. Vývoj organizačních struktur 67
proto není ukončen a soustavně se hledají cesty k zvýšení účinnosti řízení. Směr, který se začíná uplatňovat, vede k hybridním organizačním strukturám, tj. kombinacím různých organizačních struktur. Příkladem může být kombinace funkční a divizionální struktury. Princip spočívá v tom, že se zachovají divize, ale funkční útvary jsou centralizovány u vrcholového vedení (např. řízení lidských zdrojů, finanční řízení apod.). Zkušenosti ukazují, že hybridní struktura funguje lépe, jestliže funkce, které jsou stejné ve všech divizích, jsou zabezpečovány centrálně. Nedostatkem těchto struktur je zpravidla pomalejší reakce na výjimečné situace a také možnost konfliktů mezi vrcholovým vedením a divizemi, které plyne ze snahy funkčních orgánů centra rozhodovat o záležitostech divize.
68
11 Výrobní činnost podniku Každý podnik ke své existenci a přežití potřebuje vyrábět určitý produkt či poskytovat služby, naší společnou snahou bude v následujících článcích spočítat využití výrobních kapacit, jež podniku slouží k zajištění jeho existence. Cíle: definovat pojem výrobní kapacita, spočítat využití výrobní kapacity v podniku, vyvodit z výsledného využití výrobní kapacity patřičné závěry a navrhnout možné varianty řešení nedostatečné úrovně využití výrobní kapacity. Klíčová slova: Časový fond; Kapacita; Výpočet kapacity; Výrobní činitelé; Využití času; Využití kapacity
11.1 Výrobní kapacita podniku K výpočtu využití výrobní kapacity nutně potřebujete informace o výrobním procesu podniku, výrobní kapacitě podniku, jeho využitelném časovém fondu a výkonu výrobního zařízení. Nejprve si vysvětlíme výše uvedené pojmy a následně s jejich pomocí spočítáme využití výrobní kapacity podniku. Cíle: definovat výrobní proces podniku definovat výrobní kapacitu podniku definovat využitelný časový fond definovat výkon výrobního zařízení a následně s jejich pomocí spočítat využití výrobní kapacity Klíčová slova: Časový fond; Výrobní činitelé; Výrobní kapacita; Výrobní proces Výrobní činnost podniku v rozhodující míře ovlivňuje efektivnost podniku a konkurenční schopnost jeho produktů. Ve výrobě a při její přípravě se rozhoduje o snižování výrobních nákladů, o zkracování dodacích lhůt, o zvyšování užitečnosti výrobků a o šíři sortimentu (počtu typů a variant včetně nových produktů), které jsou v současné době považovány za hlavní konkurenční výhody podniku. Výrobě je proto věnována maximální pozornost na všech stupních řízení podniku. Výrobní činnost (výroba) podniku v užším pojetí spočívá v přeměně výrobních faktorů (vstupů, inputů) ve výrobky (výstupy, output). Tato přeměna probíhá jako výrobní proces, který sestává z celé řady procesů pracovních (přímá účast člověka), automatických (bez přímé účasti člověka) a přírodních (působí přírodní síly, pro něž člověk připravil záměrně podmínky, např. kvašení, zrání).
69
Výrobní proces Výrobní proces obvykle probíhá v etapách, např. ve strojírenství se rozlišuje předvýrobní etapa (vývoj, konstrukční a technologická příprava výrobku a výroby, zajištění materiálu, přípravků atd.), výrobní etapa a odbytová etapa. Výrobek (součást) vzniká určitým výrobním postupem, který sestává ze sledu přesně stanovených technologií. Samotnou výrobu ve výrobním podniku členíme na hlavní výrobu (její výrobky tvoří hlavní náplň výroby podniku), vedlejší výrobu (výroba polotovarů, náhradních dílů), doplňkovou výrobu (využití a zpracování odpadu z hlavní a vedlejší výroby, využití volné kapacity) a přidruženou výrobu, jež se obvykle liší od předcházejících charakterem výroby. Ve výrobním podniku kromě těchto základních výrobních procesů probíhá řada pomocných procesů (údržba strojů a budov, výroba energie) a obslužných procesů (skladování, doprava, balení, kontrola).
Výrobní kapacita Výrobní kapacitu můžeme charakterizovat jako maximální objem produkce, který může výrobní jednotka (podnik, závod, dílna, stroj) za určitou dobu (obvykle rok/den/hodina) vyprodukovat. To je ovšem ideální, teoretická veličina. V praxi se proto také určuje tzv. praktická výrobní kapacita, která počítá s určitým množstvím přestávek, „Normální“ výrobní kapacita je ročním průměrem a nominální výrobní kapacita počítá se štítkovým výkonem a plnou dobou kapacity, tedy lze říci výrobní kapacita s úspěšností na 100%. Kapacita výrobní jednotky je závislá na mnoha činitelích, především na technické úrovni strojů a výrobního zařízení, na době jejich činnosti, organizaci práce a výroby, kvalifikaci pracovních sil, použitých surovinách apod. Vlivy těchto činitelů se vzájemně překrývají a některé se obtížně vyčíslují. Proto vytváříme jednodušší vztahy (modely), které zachycují působení jen rozhodujících činitelů. Obecně můžeme kapacitu výrobní jednotky vyjádřit jako výsledek jejího výkonu a doby, po kterou je v činnosti. Dobu činnosti vyjadřujeme pomocí časových fondů.
Výkon výrobního zařízení Výkon výrobního zařízení se vždy uvažuje jako maximální výrobnost za jednotku času, obvykle za 1 hodinu, při normované jakosti a přesném dodržení technologického postupu a jakosti výrobku. Při jeho stanovení se vychází ze jmenovitého výkonu s přihlédnutím ke konkrétním podmínkám. Výkon výrobního zařízení je třeba vyjádřit ve výrobcích, stejně jako je vyjádřena výrobní kapacita, pouze např. výkon soustruhu v kW, výkon textilního stavu v provozech. Výkon výrobního zařízení se stanoví na základě kapacitních norem výrobnosti, jež určují maximální množství výrobků, které může být na daném výrobním zařízení zhotoveno za časovou jednotku.
Časový fond výrobního zařízení Všimněte si
Časový fond výrobního zařízení je plánovaný počet dnů (hodin) jeho činnosti za rok. Je 70
závislý na zvláštnostech jednotlivých odvětví a oborů, např. na nepřetržitosti výrobních procesů, přírodních podmínkách či sezónnosti provozu. Rozlišujeme následující časové fondy:
Kalendářní časový fond Kalendářní časový fond, značený Tk je dán počtem dní v roce (v nepřestupném 365 dní, v přestupném 366 dní). Vyjádříme-li jej v hodinách, dostaneme pro nepřestupný rok 8760 hodin. Kalendářní časový fond se používá při výpočtu výrobní kapacity v nepřetržitých výrobních procesech (hutích, chemických výrobkách). V ostatních výrobách je kalendářní časový fond základem pro výpočet nominálního časového fondu.
Nominální časový fond Nominální časový fond Tn zjistíme násobením počtu dnů nominálního časového fondu počtem směn v jednom pracovním dni (tím se liší od nominálního časového fondu pracovníka) a počtem pracovních hodin v jedné směně. Počet směn v jednom pracovním dnu je závislý na přijatém režimu práce.
Využitelný (efektivní) časový fond Využitelný (efektivní) časový fond, značený Tp , vypočteme z nominálního časového fondu odečtením plánovaných prostojů. Plánovanými prostoji rozumíme čas pro plánované opravy a přemístění zařízení, které se provádějí v pracovní době, za plánované prostoje lze považovat i čas na výrobu technologicky nevyhnutelných zmetků.
11.2 Výpočet výrobní kapacity Základní pojmy a informace k vypočtení výrobní kapacity máme úspěšně za sebou, nezbývá než pokročit k samotnému výpočtu. Cíle: za pomoci základních pojmů a informací z článku Výrobní kapacita podniku vypočítat výrobní kapacitu podniku, uvědomit si problematiku výpočtu výrobní kapacity a pochopit možné varianty řešení výpočtu výrobní kapacity. Klíčová slova: Kapacita; Koeficient celkového využití; Koeficient plánovaného využití; Využití kapacity Pro výpočet výrobní kapacity se používají následující tři základní vzorce. Za prvé, vyrábí-li výrobní jednotka (podnik) jeden druh výrobku nebo výrobky na sebe převoditelné, vyjadřujeme výrobní kapacitu v naturálních jednotkách. Tímto způsobem např. stanovíme výrobní kapacitu vysoké pece, automatické linky, cukrovaru apod. Výrobní kapacitu Qp vypočteme podle vzorce:
71
kde Qp je výrobní kapacita vyjádřená v naturálních jednotkách, Tp je využitelný časový fond v hodinách, Vp je výkon v naturálních jednotkách za 1h (kapacitní norma výrobnosti). Výrobní kapacitu je možné vypočítat pomocí kapacitní normy pracnosti. Tohoto způsobu se používá u nepřevoditelných výrobků.
Kapacitní normu pracnosti v hodinách vypočteme takto: kde t je kapacitní norma pracnosti 1 výrobku v h (v normohodinách), k1 je koeficient plnění norem, k2 je koeficient progrese (vyjadřuje růst produktivity práce). Výrobní kapacitu vypočteme pomocí vzorce:
kde Qp je výrobní kapacita vyjádřená v naturálních jednotkách, Tp je využitelný časový fond v hodinách, Tk je kapacitní norma pracnosti.
Výrobní kapacitu výrobních ploch vypočítáme podle vzorce: kde M je celková výrobní plocha v m2, m je kapacitní norma plochy na výrobu 1 výrobku v m2, Tp je využitelný časový fond v hodinách, dv je normovaná průběžná doba výroby (kapacitní norma pracnosti) 1 výrobku v h. Výrobní kapacita je stanovena jako maximálně možný objem produkce dosažitelný výrobní jednotkou za určité období, a proto bude skutečně dosažený objem výroby vždy nižší. Poměr mezi skutečným objemem výroby a výrobní kapacitou charakterizuje využití výrobní kapacity. Vyjádříme-li je koeficientem, může se pohybovat od 0 do 1, násoben stem vyjadřuje využití výrobní kapacity v procentech. 72
Využití výrobní kapacity vypočítáme podle vzorce: kde Kc je koeficient celkového (integrálního) využití výrobní kapacity, Qc skutečný objem výroby, Qp výrobní kapacity (kapacitní objem výroby). Stupeň využití výrobní kapacity ovlivňuje řada činitelů, především samotný plán výroby určuje plánované využití kapacity.
Koeficient plánovaného využití výrobní kapacity Koeficient plánovaného využití výrobní kapacity vypočteme jako podíl plánovaného objemu výroby výrobní kapacity. Dalšími činiteli jsou skutečný pracovní čas (pracovní režim, využití směn, obsazování strojů, dodržení plánovaných oprav), využití zařízení (organizace, kvalifikace pracovníků, použité suroviny aj.). Rozdíl Qp Qs představuje kapacitní rezervu, tj. objem výroby, který by mohl být vyroben navíc při plném využití výrobní kapacity.
Koeficient celkového využití výrobní kapacity Koeficient celkového využití výrobní kapacity je syntetickým ukazatelem, neboť se v něm promítá vliv všech činitelů ovlivňujících výrobní kapacitu. Vyjdeme-li ze základního vzorce pro výpočet výrobní kapacity, podle kterého je výrobní kapacita určena součinem využitelného časového fondu a kapacitního výkonu (Qp = Tp Vp), můžeme analogicky skutečně dosažený objem výroby Qs považovat za součin skutečné doby provozu stroje Ts a jeho skutečného výkonu Vs. kde Qs skutečný dosažený objem výroby, Ts skutečná doba provozu stroje, Vs skutečný výkon. Ze vzorců lze odvodit:
kde Kc je koeficient celkového (integrálního) využití výrobní kapacity, Qs skutečný dosažený objem výroby, Qp je kapacitní objem výroby. Rozkladem koeficientu celkového (integrálního) využití výrobní kapacity, jsme dostali koeficient časového (extenzivního) využití kapacity, ukazující stupeň využití využitelného 73
časového fondu, a koeficient výkonového (intenzivního) využití výrobní kapacity, ukazující stupeň využití výkonnostních parametrů stroje nebo zařízení. Počítáme-li výrobní kapacitu podle vzorce.
kde Qp je kapacitní objem výroby, Tp je využitelný časový fond v hodinách, Tk je kapacitní norma pracnosti. tj. pomocí kapacitní normy pracnosti, můžeme její využití měřit takto
kde ts je skutečná pracnost výrobku, Tp je využitelný časový fond v hodinách, Tk je kapacitní norma pracnosti, První zlomek na pravé straně rovnice měří časové využití výrobní kapacity, druhý zlomek měří stupeň plnění kapacitních norem pracnosti, který můžeme považovat za ukazatele intenzivního využití výrobní kapacity. Obdobně změříme využití výrobních ploch. V praxi často nemáme k dispozici údaje o skutečném výkonu strojů a zařízení. Při určování koeficientu jejich výkonového využití vyjdeme proto ze vztahu kc = ke ki , ze kterého vyplývá, že:
kde ki je koeficient výkonového využití, kc je koeficient celkového využití, ke je koeficient časového využití Koeficient výkonového využití výrobní kapacity vypočteme jako podíl koeficientu celkového a časového využití výrobní kapacity. Využití výrobní kapacity je třeba zvyšovat zejména vyšším využíváním časového fondu výrobních jednotek, tj. extenzivní cestou, i vyšším využíváním výkonnosti výrobních jednotek, tj. vyšší intenzitou jejich využití. Zvýšení časového využití výrobní kapacity lze dosáhnout především vyšší směnností (zvyšováním počtu směn, počtu pracovníků v druhé a třetí směně). Dalším způsobem, jak zvyšovat extenzivní využívání výrobní kapacity, je zdokonalování organizace práce (odstraňování prostojů zdokonaleným přísunem materiálu, přípravků, rychlým prováděním oprav), lepší využívání pracovní doby (včasný příchod do práce, dodržování doby přestávky, atd.). Extenzivní způsob má však své meze, horní hranicí je kalendářní časový fond. Intenzivní využívání výrobní kapacity je dáno využitím technických parametrů strojů a výrobního zařízení. K růstu kapacity vede snižování pracnosti výrobků, zkracování operačních časů, zvyšování kvalifikace pracovníků apod. Tento způsob dokonalejšího využívání výrobní kapacity má velké možnosti. 74
Shrnutí
Podstatou výrobní činnosti je přeměna výrobních faktorů ve výrobky. Každý výrobce musí řešit tři základní otázky, co, jak a pro koho vyrábět. V tržním hospodářství základní odpovědi dává trh a tržní mechanismus. Zkoumání trhu (marketing) hraje v proto rozhodující úlohu. Neznamená to však, že v moderním tržním hospodářství stát a jeho instituce do ekonomiky nezasahují. Základním cílem podniku je maximalizace zisku, toho podnik dosáhne při takovém objemu produkce, při kterém marginální náklady se rovnají marginálním výnosům. V praxi stanovujeme optimální objem a strukturu produkce metodami lineárního programování. Objem výroby je determinován výrobní kapacitou podniku, která představuje objem produkce dosažitelný danou výrobní jednotkou za určité období. Kapacitní výpočty, tj. výpočty výrobní kapacity a jejího využití, jsou důležitou součástí řízení výroby a jsou důležitým nástrojem manažerů při zvyšování hospodárnosti.
11.3 Cvičeni: Výrobní kapacita a její využití Následující příklady, jež jsou zaměřeny na výpočty výrobní kapacity, považujte za zkušební příklady. Jejich cílem je ověřit Vaše znalosti z předešlých článků a ověřit si nakolik jsme dané informace úspěšně pochopili. Cíle:
vyzkoušet propočítat příklady a tím si ověřit míru svých znalostí
Zadání: Příklad č. 1 Plnicí linka v pivovaru naplní za hodinu 100 000 lahví. Je v provozu celoročně (360dní) na 3 směny, v 1 % nominálního časového fondu se plánuje na „prostoje“. Vypočtěte výrobní kapacitu a zhodnoťte ji z hlediska vztahu k trhu, když víme, že podnik ve skutečnosti vyrobil 800 000 000 lahví piva.
Příklad č. 2 Časový fond využitelný k práci je 2 000 hodin, norma pracnosti 0,25 normohodiny, celkové využití výrobní kapacity 0,72, při intenzivním využití 0,9. Vypočtěte následující: skutečný počet vyrobených výrobků, skutečně odpracovaný čas, kolik výrobků bude skutečně vyrobeno za 1 hodinu.
75
Návrh řešení: Příklad č. 1 Výrobní kapacita se vypočte následujícím způsobem: Koeficient celkového využití se vypočte následujícím způsobem:
Příklad č. 2 Skutečné množství vyrobených výrobků
Skutečně bude vyrobeno 5 760 výrobků. Skutečné množství odpracovaných hodin
Skutečně se odpracovalo 1 600 hodin. Skutečné množství vyrobených ks za 1h
Skutečně bude za 1 hodinu vyrobeno 3,6 výrobků.
76
12 Personální práce a její řízení Personální práce a její řízení je pojem, s nímž se setkáváme dnes a denně. Ovšem s podmnožinou personální práce, s otázkou produktivity práce se bohužel nesetkáváme tak často, jak by bylo potřeba. Cíle: uvést problematiku řízení lidských zdrojů definovat mzdové systémy podniku definovat pojem produktivity práce Klíčová slova: Člověk; Hodnocení pracovníků; Lidské zdroje; Práce; Produktivita práce; Výběr pracovníka;
12.1 Řízení lidských zdrojů Řízení lidských zdrojů je jednou ze základních potřeb podniku, je tedy především nutné predikovat potřeby lidských zdrojů, jakým způsobem toho dosáhnout, na to se pokusí odpovědět následující článek. Cíle: predikovat potřebu získávání potřeb lidských zdrojů metodika získávání pracovníků následné hodnocení a odměňování pracovníků Klíčová slova: Lidské zdroje; Pracovníci Důležitým předpokladem podnikatelského úspěchu je získání a stabilizace schopných a aktivních pracovníků, jimž kromě odměny za práci záleží též na postavení podniku, na image podniku a na jeho postavení na trhu. Celý tento proces je možno strukturovat zjednodušeně takto: 1. 2. 3. 4.
předpověď potřeb lidských zdrojů, získávání a výběr pracovníků, hodnocení pracovníků, odměňování.
Součástí řízení lidských zdrojů jsou také systémy vzdělávání a sociální péče. Uveďme nejdůležitější činnosti v této oblasti:
Základ předpovědi potřeb lidských zdrojů Základem předpovědi lidských zdrojů je analýza, při níž jsou shromažďovány informace o tom, zda podnik zaměstnává odpovídající počet správných lidí na příslušných místech v pravém čase, takových lidí, kteří budou schopni účinně splnit ty úkoly, které pomohou 77
organizaci k dosažení stanovených cílů podniku. Personální útvar určuje budoucí potřebu a strukturu lidských zdrojů. Z toho vychází navazující plán náboru, přijímání a uvolňování pracovníků, plán jejich kvalifikace, zvyšování kvalifikace, jejich přesuny a rozmístění. Z hlediska času se předpovědi dělí na krátkodobé (orientované na časový horizont jednoho roku) a dlouhodobé, tj. na více let dopředu. Efekt z předpovědi se promítá v lepším využití zaměstnanců, ale i v hospodárnosti personální činnosti samé (hospodárnost činnosti souvisejících s přijímáním nových a propouštěním nekvalitních pracovníků). Ta spočívá ve využití dosavadních poznatků a výsledků personální práce a v jejím podílu na plnění cílů podniku či jiné instituce. Všimněte si
Pro předvídání potřeby lidských zdrojů se používá metody tzv. odborných předpovědí, která je založena na informacích jednotlivých manažerů nižších organizačních jednotek. Modifikací této metody je tzv. skupinová metoda, při níž celá skupina manažerů vyjádří (písemně) svůj názor na řešení daného personálního problému. Odpovědi se samozřejmě shromáždí, prodiskutují a seřadí podle důležitosti problému. V případě, že nelze (pro nezávislost rozhodování či z jiného důvodu) uplatnit metodu skupinového rozhodování, volí se delfská metoda. V tomto případě se odborníkům rozešlou dotazníky, které obsahují otázky týkající se problematiky lidských zdrojů, které v dané rozhodovací situaci podnik zajímají. Po vyhodnocení odpovědí se konfrontují představy podnikového managementu s názory odborníků. Proces se opakuje do té doby, než se odborníci ve svých názorech sjednotí na určitém stanovisku, přičemž to nemusí být původní stanovisko podnikového managementu (důsledky si ovšem přičte každý sám).
Získávání a výběr pracovníků Na identifikaci potřebného počtu a struktury pracovníků navazuje etapa získávání a výběr pracovníků. Jde o proces vymezení a upoutání zájmu uchazečů, kteří potencionálně mají zájem o na nabízenou práci, resp. pozici a funkci v hierarchii podniku, z nichž budou později vybráni ti, kterým bude zaměstnání nabídnuto. Nakonec bude vybrán potřebný počet pracovníků. V hierarchii (organizační struktuře) podniku nedochází jen ke změnám v důsledku náboru nových pracovníků (externí nábor pracovníků), ale i ke změnám, které jsou součástí postupu pracovníků (díky jejich kvalitám) uvnitř organizace. Zatím jsme se zabývali získáváním pracovníků obecně. Důležitým zdrojem jsou pracovníci vlastního podniku. Výhodou interního náboru je to, že kromě pracovní jistoty má zaměstnanec možnost pracovního postupu, který ho motivuje k lepším výsledkům, zatímco pracovník získaný z externího prostředí tuto jistotu nemá (podnikovému personálnímu manažeru není usnadněno rozhodování). Jde o uchazeče z často neznámých či nespolehlivých zdrojů (přes všechna doporučení). Možnost postupu pracovníků získaných z vnitřních a vnějších zdrojů bývá jiná, často to může být způsobeno neuvážlivým rozhodnutím personálního či jiného manažera. Uchazeči z vnějšího (externího) prostředí jsou charakterizování takto:
Přicházejí do personálního oddělení Přicházejí do personálního oddělení, které projednává jejich zájem o práci, zkoumá jejich 78
předpoklady a reakce, dále (doporučení) dosavadního zaměstnavatele (dosavadních zaměstnavatelů), což u vnitřních zdrojů pracovníků, kteří prošli podnikem a jeho výchovou odpadá (pozornost personálního manažera jim patří), a tak se šetří finanční prostředky, které s výběrem pracovníků, které potřebujeme, souvisejí.
Žadatelé, pisatelé Žádají bližší informace. Pro další jednání je obvykle zapotřebí vyplnění dotazníku s podrobnějším popisem průběhu práce, schopností, dovedností, zájmů a představ uchazeče o zaměstnání.
Doporučení zaměstnanců Je neobvyklým způsobem výběru pracovníků. Často forma výběru přichází v úvahu u specializovaných podniků, u nichž se vychází z předpokladu, že zaměstnanec znalý (zpravidla výjimečné) technologie bude schopen lépe než manažer/personalista schopen provést výběr zaměstnance, resp. doporučí výběr takového zaměstnance (např. zvonař, truhlář-restaurátor, systémový analytik a programátor, pilot apod.), který je pro činnost podniku vhodný, resp. mimořádně vhodný.
Inzerce Inzerce je běžně používanou a ve většině případů efektivní metodou výběru nových pracovníků. Inzerát musí být stručný a jasný. Je-li inzerát špatně formulován, často dochází k tomu, že přivádí velký počet potenciálních zájemců o zaměstnání. Často se sebelepší formulací inzerátu nepodaří zabránit nevhodným zájemcům v tom, aby se o místo ucházeli. Nevýhodou inzerátu je, že přivádí mnoho (nebo málo) zájemců, kteří by přicházeli v úvahu. Znamená to zvýšené náklady na výběr uchazečů. Nemělo by se tedy šetřit na vybavení personálního útvaru takovými lidmi, kteří by dovedli vybrat nejvhodnější uchazeče o zaměstnání.
Soukromé zprostředkovatelské agentury Specializují se na výběr zaměstnanců pro různé podniky a instituce. Provádějí průzkum podle zadání zákazníka, což je vhodné jak pro podniky, tak i pro instituce. V závislosti na úspěšnosti výběru zaměstnanců dochází k úhradě částky, kterou je třeba za tuto službu uhradit.
12.2 Mzdový systém podniku Mzdový systém podniku se vždy skládá z několika částí, které celkově tvoří daný mzdový systém podniku. Jaké jsou části mzdového systému, o tom pojednává následující článek. Cíle: definovat jednotlivé části mzdového systému podniku Klíčová slova: Mzdový systém; Odměny
79
Mzdový systém podniku obvykle zahrnuje následující položky:
Pevné tarifní mzdy a tarifní rozpětí Jejich výše není závislá na výkonech podniku. Pro zaměstnance vytváří pocit jistoty, ale pro podnik je naopak fixním nákladem. Při poklesu objemu výroby (služeb) je tato část mezd fixním nákladem (neměnícím se s objemem produkce či služeb), tedy roste podíl mezd v závislosti na výkonech podniku, ale samozřejmě je tomu i naopak. Tato základní mzda záleží na jednání managementu podniku se zaměstnanci (jejich odbory). Nejde tu o libovůli, ale o ohodnocení času, který daná činnost potřebuje a na jejím ohodnocení, např. vzhledem k inflaci v daném státě. Tarifní rozpětí určuje dolní a horní hranici mzdy v dané tarifní třídě. Tarifní rozpětí různých tarifních tříd je obrazem diferenciace závislosti mzdy na výkonu konkrétního pracovníka, které jsou vyjádřeny jeho kvalifikací, zkušenosti (léta činnosti v daném oboru práce – princip seniority), zásluh apod.
Odměna za zásluhy Do ní patří především systém odměn za splnění cíle (který je konkrétnímu pracovníkovi vytyčen). Sem tedy patří především systém cílových odměn, který je určen především střednímu managementu. Dále jde o výkonové odměňování založené na práci týmu.
Úkolová mzda a výrobní prémie Jsou to další formy oceňování pracovníků. V úkolové mzdě je odměna za práci závislá na tarifní třídě, na normě výkonu, která závisející na počtu provedených výkonů. Překročí-li zaměstnanec normovaný objem výkonů, je odměněn tomu odpovídající, ale dopředu stanovenou prémií.
Provize a kolektivní odměny Uplatňuje se v obchodní činnosti a je vyjádřena jako procento z pracovníkem dosaženého obratu, méně často jako pevná částka za prodávané zboží. V každém případě je tato mzda motivační, ale jen v tom případě, že najdeme člověka, který je schopen se takto motivovat. Kolektivní odměny stimulují výkony pracovních skupin. Používá se jich v případech, v nichž je obtížné měřit výkon jednotlivce nebo tehdy, má-li se zdůraznit význam týmové práce. Taková odměna je stimulující, pokud se má (a může) zkrátit výrobní termín, mají se snížit náklady nebo zvýšit kvalita výroby či služeb (na základě týmové práce). Rozdělování takové odměny by mělo být v rukou vedoucího týmu.
12.3 Hodnocení pracovníků Hodnocení a odměňování pracovníků je z hlediska personálních činností podniku důležitým faktorem, jenž ve svém důsledku vede ke zvyšování efektivnosti práce. Cíle: hodnocení pracovníků odměňování pracovníků 80
Klíčová slova: Hodnocení pracovníků
Hodnocení pracovníků Každý rozumný zaměstnavatel, který staví své podnikání na zvyšování hodnoty své firmy, hledá pracovníky, o nichž má informace, na jejichž základě by mohl prověřit, že jsou do podniku přijímáni správní lidé na správná místa ve správnou chvíli a že jsou motivováni v zájmu cíle podniku. Na takových informacích staví zaměstnavatel svá rozhodnutí o tom, kdo a na jakém místě bude pracovat. Tento krok podnikatele je předpokladem optimálního rozmístění a využití pracovníků, tak aby jejich ohodnocení vlastně bylo odpovídající, co nejvíce spravedlivé. Analýza získaných výsledků je podmínkou pro optimální rozmístění pracovníků, pro plán jejich odborného růstu, tzn. kritérií hodnocení pracovníka. Hodnocení pracovníka je proces používaný k měření výkonu pracovníka. Výkon pracovníka je míra, jíž se dá vyjádřit zaměstnancův (pracovníkův) podíl na uložených pracovních požadavcích, resp. úkolech. Při hodnocení plnění úkolů (požadavků), které jsou pracovníkům uloženy, se (počínaje top managementem) používá těchto hodnoticích hledisek:
Kvalita (chování) pracovníka Jednání pracovníka, lidské vlastnosti atd. Hodnocení po stránce kvalitativní se používá u těch pracovníků, kteří jsou přímo v kontaktu se zákazníkem nebo se svým nejbližším nadřízeným, kterému se snaží vysvětlit výhody své aktivity (nejlépe však úspěchu výrobku na trhu). Stupnici hodnocení si musí vytvořit podnikový management sám v souladu s cíli podniku.
Výkon pracovníka Jsou to kvantifikovatelné výsledky podle té funkce, kterou v hierarchii podniku pracovník zastává. Hodnocení osobnosti pracovníka vychází po stránce kvalitativní z plnění výkonových, časových či jiných norem stanovených v daném podniku. Každý pracovník po nástupu do zaměstnání musí mít perspektivu růstu, mít před sebou nástin kariéry. Počet míst se s rostoucí organizační úrovní řízení zmenšuje a často posun v kariéře jednoho pracovníka neodpovídá jeho znalostem, schopnostem, dovednostem a dokonce výsledkům jeho práce, než jaký vidí u svých nadřízených, potom demotivační účinek se může projevit i u většího počtu podřízených. Pravidelné a v rámci stanovených pravidel spravedlivé hodnocení je nutným předpokladem předcházení konfliktů mezi různě strukturovanou organizací podniku (instituce). Jedině tak lze předejít konfliktním situacím spravedlivě.
Odměňování Mzdy tvoří v řadě podnikatelských činností rozhodující položku v celkových nákladech podniku i instituce, která se podnikáním nezabývá. Jejich úroveň významně ovlivňuje zisk podniku, ale v tomto pohledu i pracovní chování a přístup lidí k práci. S problematikou odměňování obvykle spojujeme tzv. hmotnou stimulaci, tj. odměnu za práci se vším všudy, hmotné příjmy i podnikové výhody poskytované zaměstnancům. V praxi může jít o následující stimulace. 81
Nepřímá hmotná stimulace Ta zahrnuje ochranu zaměstnanců (mzdy za neodpracovanou dobu z viny zaměstnavatele, sociální péčí, apod.)
Přímá hmotná stimulace Do ní patří pevné tarifní mzdy, odměny za zásluhy, akordní mzda, provize a valorizace mezd. Mzdy jsou základem hmotné stimulace, která je vytvářena na základě mzdového systému podniku.
12.4 Produktivita práce Pojem produktivity práce hraje v životě podniku klíčovou roli, především s ohledem na otázku konkurenčního prostředí, v němž musí podnik „bojovat“ o své místo na trhu. Cíle: definovat pojem produktivita, shrnout kapitolu Personální práce a její řízení. Klíčová slova: Práce; Pracovníci; Produktivita práce
Produktivita práce Účinnost využívání podnikových výrobních faktorů (jejich efektivnost) se označuje též jako produktivita. V praxi hraje významnou úlohu produktivita (živé) práce. Nejčastěji se k měření produktivity práce užívají tyto ukazatele:
popř.:
Přidaná hodnota Vypočítá se jako rozdíl mezi výnosy (tržbami) za odpovídající produkci a spotřebou vstupů (materiál, energie, služby vstupující do podniku apod.). Jinak řečeno je přidaná hodnota je součtem mezd, odpisů a zisku před zdaněním (hrubého zisku), popř. ztrátou.
Počet pracovníků Ve vzorci musí odpovídat použití ukazatele. Tak se ve jmenovateli přistupuje ke zúžení na počet výrobních dělníků, dělníků zabývajících se určitou produkcí nebo naopak při měření celkové účinnosti práce podniku též všech zaměstnanců. Záleží tedy na účelu využití ukazatele.
82
Odpracované hodiny Jsou druhou možností výpočtu produktivity práce. Počet pracovníků není zcela ideálním ukazatelem, protože neukazuje na časový fond, který byl k dispozici (zejména při různě dlouhém pracovním dni). Proto je vždy vhodné vypočítat také tzv. hodinovou produktivitu práce. Pro účely plánování produktivity práce se užije použitelný pracovní fond pracovníka. V případě hodnocení skutečnosti to bude skutečný pracovní fond (skutečně odpracovaná doba). Významným problémem souměřitelnosti dosahovaných hodnot ukazatele je při použití peněžního vyjádření očištění od vlivu změn cen. Přitom je na druhé straně nutno zahrnout tu část změn cen, které jsou důsledkem spotřebitelem kvalitativně uznaných vlastností výrobku nebo služby a představují tak skutečné zvýšení produktivity práce.
Shrnutí
Význam řízení lidských zdrojů v podstatě znamená, jak vybrat vhodného pracovníka na určité místo a co udělat pro to, aby pracovník podával v podstatě trvale optimální výkon. Řízení lidských zdrojů je tedy procesem přijímání rozhodnutí v oblasti zaměstnaneckých vztahů, který významně ovlivňuje výkonnost celého podniku. Hodnocení pracovníka je proces používaný k měření výkonu pracovníka. Výkon pracovníka je míra, jíž se dá vyjádřit zaměstnancův (pracovníkův) podíl na uložených pracovních požadavcích, resp. úkolech. S problematikou odměňování obvykle souvisí tzv. hmotná stimulace, tj. odměna za práci vyjádřená penězi, ale i nepeněžní příjmy a jiné podnikové výhody poskytované zaměstnancům. Účinnost využívání podnikových výrobních faktorů (jejich efektivnost) se označuje též jako produktivita. V praxi hraje významnou úlohu produktivita (živé) práce.
83
13 Zásobování Zásobování hraje v životě podniku klíčovou roli, prostředky, jež jsou v zásobách vázány, jsou nemalé a jejich efektivní řízení je klíčem k úspěšnému zvládnutí "boje" na konkurenčním trhu. Cíle: uvést problematiku nákupu v činnostech podniku navázat na problematiku nákupu za pomoci řízení zásob Klíčová slova: Nákup; Odbyt; Skladování; Tok materiálu; Výběr dodavatele; Zásoby
13.1 Nákup Nákupní činností podniku si podnik obstarává nezbytné prostředky k chodu podniku, nás bude především zajímat obecný model nové nákupní činnosti, jenž slouží jako názorný příklad k uvědomění si náročnosti dané problematiky. Cíle: nákup a řízení zásob z hlediska podnikové činnosti, obecný model nové nákupní činnosti. Klíčová slova: Nákup; Řízení zásob
Nákup a řízení zásob Nákup patří mezi významné podnikové činnosti. Jde o efektivní uspokojování potřeb vyplývajících z plánovaného průběhu základních, pomocných i obslužných výrobních i nevýrobních procesů, které v podniku probíhají, a to zajišťováním dodávek surovin, základních i pomocných materiálů, polotovarů, součástek, výrobků a náhradních dílů, nářadí, přípravků, pomůcek pro řízení a správu a bezpečnost podniku a případné sociální služby. V dalším textu budeme pro vedené předměty používat výraz "materiál". Nákup se ovšem může týkat zařízení, investičních celků, strojů apod. O této oblasti nákupu pojednává problematika investice. Základní funkcí nákupních útvarů v podniku je zajistit materiál v potřebném množství, sortimentu, kvalitě, čase a místě. Moderní nákup využívá marketingové přístupy, metody a techniky.
Marketingový přístup vyžaduje odpovědi na následující otázky: jak nákup organizovat a řídit, jak zajišťovat budoucí potřeby podniku, jak provádět nákupní výzkum trhu (zdrojů nákupu, dodavatelů, nabídek), 84
jak se podílet na tvorbě marketingové materiálové strategie při tvorbě výrobku, jak řešit nákupní logistiku, jak zvládat jednotlivé složky marketingové nákupního mixu, jak stanovit nákupní strategii a proces jejího operativního řízení Aktivity při nákupu potom mohou mít svůj standardní rámec (i když může být podle konkrétních potřeb modifikován) podle toho, zda jde o
Opakovaný nákup Uskutečňuje se opakovaně na základě předchozích zkušeností, a lze tudíž využít poznatky o minulém průběhu nákupního procesu.
Modifikovaný nákup Uskutečňuje se, jestliže požadujeme určité změny ve specifikaci, cenových, platebních, logistických nebo dodacích podmínkách anebo změní-li se dodavatel.
Novou nákupní úlohu Nakupujeme materiál poprvé. Všechny tři aktivity se realizují v nákupním procesu, který lze podle povahy aktivity zjednodušit (některé fáze vynechat). V případě nového nákupu lze rozlišit tyto fáze nákupního procesu.
Fáze nákupního procesu 1. Poznání potřeby, nákupního impulsu 2. Identifikace nezbytnosti, charakteru a rozsahu potřeby 3. Rozhodnutí o nutnosti nákupu 4. Specifikace materiálu nebo služby 5. Výzkum nabídek, tj. nákupní výzkum trhu (dodavatelů) 6. Rozhodnutí o dodavateli (přijetí určité nabídky) 7. Konkretizace podmínek dodávky a objednávka 8. Logistická opatření při vstupu dodávky do podniku 9. Kvantitativní a kvalitativní přejímka dodávky, popř. reklamace 10. Finanční vypořádaní (zaplacení dodávky) 11. Hodnocení výkonu dodavatele Všimněte si – Řízení nákupu
Řízení nákupu se odvíjí jak v rámci strategického, tak i taktického a operativního řízení. Při strategickém řízení se klade důraz na součinnost s vývojem a přípravou výroby při rozhodování o optimální materiálové variantě pro příslušný výrobek.
85
13.2 Řízení zásob Řízení zásob je jedna z důležitých činností podniku, prostředky, jež jsou v zásobách vázány, jsou často nemalé a správně zvolená struktura zásob, tak může podniku poskytnout konkurenční výhodu. Cíle: rozdělení zásob, dle druhové struktury výpočty související s řízením zásob Klíčová slova: Obratová zásoba; Operativní řízení zásob; Pojistná zásoba; Řízení zásob; Spekulativní zásoba; Strategická zásoba; Zásoba pro předzásobení Řízení zásob spočívá v jejich udržování na úrovni, která umožňuje kvalitní splnění jejich funkce vyrovnávat časový a množstevní nesoulad mezi procesem výroby u odběratele a jejich spotřeby u dodavatele a tlumit důsledky náhodných výkyvů včetně logistického propojení.
Strategické řízení zásob Spočívá v rozhodování o velikosti finančních zdrojů, které je zapotřebí ke krytí této majetkové položky podniku a současně, které podnik může vyčlenit ze svých zdrojů na jejich financování.
Operativní řízení zásob Zajišťuje udržování konkrétních druhů materiálu v takové výši a struktuře, která odpovídá potřebám vnitropodnikových výrobních i nevýrobních spotřebitelů. Nástrojem řízení zásob a celkového oběhu zboží v hospodářství je logistika. Zabývá se řízením celého procesu oběhu zboží a činnostmi, které s tím souvisejí. Jedná se o vytváření řízení optimálních logistických řetězců (skladování, balení, doprava, informace o pohybu zboží od výchozího dodavatele ke konečnému odběrateli). Pro řízení zásob je zapotřebí rozčlenit je z hlediska jejich funkce, kterou v celkovém logistickém řetězci plní. Lze rozlišit:
Obratová (běžná) zásobu (Zb) Její příchod do podniku se uskutečňuje určitou výší jednorázové dávky, její čerpání do výrobního procesu se uskutečňuje plynule, resp. po menších částech. Kryje potřeby/požadavky na výdej materiálu v období mezi dvěma dodávkami.
Pojistná zásoba (Zp) Pojistná zásoba má za cíl tlumit náhodné výkyvy jak na straně vstupu do podniku, tak při čerpání uvnitř podniku. Kryje odchylky od plánovaného (průměrné) spotřeby, od plánované (průměrné) délky dodacího cyklu.
86
Zásobou pro předzásobení Při sezónních výkyvech ve výrobě či spotřebě, v případě celozávodní dovolené u dodavatele, při předpokládaných potížích v dopravě apod.
Strategická zásoba Je určena pro řešení krizových situací.
Spekulativní zásoba Vytváří se za účelem dosažení mimořádného zisku výhodným nákupem s předpokladem výhodného budoucího prodeje. Pohyb zásob v podniku vyjadřuje několik základních funkčních stavů zásob. Jde buď o okamžitou, nebo průměrnou zásobu. Okamžitá zásoba je: faktická (skutečná) zásoba, tj. fyzická zásoba ve skladu, dispoziční zásoba, tj. faktická zásoba zmenšená, o již uplatněné požadavky vnitropodnikových útvarů, bilanční zásoba je dispoziční zásoba zvětšená o velikost nevyřízených, i když potvrzených objednávek.
Průměrná zásoba (Zc) Je aritmetickým průměrem denních stavů fyzické zásoby za určité období. Využívá se pro plánování potřebných finančních zdrojů vázaných v zásobách.
Obratová zásoba kde Zb je obratová (běžná) zásoba, D je velikost objednávky, resp. dodávky ve fyzických jednotkách. Platí při rovnoměrném čerpání zásob.
Celková průměrná zásoba kde Zc je průměrná zásoba, Zb je obratová (běžná) zásoba, i je pojistná zásoba. Kromě toho se při řízení zásob stanoví rychlost obratu zásob no. Je to počet obrátek průměrné zásoby za určité období. Je-li např. P roční spotřeba materiálu vydaného ze zásob, potom platí:
87
Doba obratu zásob Coba obratu zásob tc ve dnech je převrácenou hodnotou rychlosti obratu zásob. Uvažujeme-li roční období 360 dní, potom lze vypočítat:
Optimální objednací množství Požadavek na optimální objednací množství spočívá v určení takového množství, které vyhovuje minimu celkových nákladů spojených s objednáním a skladováním.
Průměrný stav zásob na skladě kde Z vyjadřuje průměrný stav zásob, Zp vyjadřuje pojistnou zásobu, X vyjadřuje objednané množství.
Náklady na skladování Náklady jsou jednak dány skladovacím systémem, ale i výší skladovaných zásob. Bez pojistné zásoby činí náklady na skladování. kde X vyjadřuje objednané množství v měrných jednotkách, S vyjadřuje cenu zboží v peněžních jednotkách, P sazba nákladů v % z hodnoty stavu zásob v peněžních jednotkách.
Náklady na objednání kde E vyjadřuje náklady opatřovací na jednu objednávku v peněžních jednotkách, M vyjadřuje roční spotřebu v měrných jednotkách, X vyjadřuje objednané množství v měrných jednotkách.
Cílem je minimalizace celkových nákladů kde Xopt vyjadřuje optimální objednané množství, E vyjadřuje náklady opatřovací na jednu objednávku v peněžních jednotkách, 88
M roční spotřeba v měrných jednotkách, P vyjadřuje sazbu nákladů v % z hodnoty stavu zásob v peněžních jednotkách, S vyjadřuje cenu zboží v peněžních jednotkách. Všimněte si
Daný model je ovšem nutné brát s rezervou, obsahuje totiž oproti praxi řadu nedostatků: 1. nebere v úvahu rabaty, 2. neuvažuje nutnost objednat více druhů najednou za pomoci jedné objednávky, 3. spotřeba může být nerytmická či sezónní.
13.3 Cvičení: Zásobování S postupem výpočtů souvisejících s řízením zásob jsme se seznámili v předešlém studijním článku, teorie nemůže existovat bez praktického využití, z tohoto důvodu si prosím vyzkoušejte míru svých znalostí na několika dalších příkladech. Cíle: vyzkoušet propočítat příklady a tím si ověřit míru svých znalostí
Zadání: Příklad č. 1 Celková roční spotřeba se plánuje ve výši 9 000 kusů. Velikost jedné dodávky je 1 500 kusů, pojistná zásoba má pokrýt možné výkyvy v dodávce a ve spotřebě po dobu 2 týdnů. Spočítejte hladinu pojistné zásoby, hladinu běžné a celkové zásoby.
Příklad č. 2 Optimalizujte proces zásobování materiálem a zbožím v podniku. Máte tyto údaje: 1. 2. 3. 4. 5.
náklady na pořízení jedné dodávky jsou 50 000 Kč roční skladovací náklady na 1 ks jsou 200 Kč počáteční zásoba zboží je 9 000 ks požadovaná konečná zásoba zboží na skladě má být 12 000 ks potřeba zboží za rok je 200 000 kusů
Vypočítejte optimální velikost jedné dodávky a počet dodávek za rok.
89
Návrh řešení: Příklad č. 1 Zpoj vypočteme následovně: Zb vypočteme následovně: Zc vypočteme následovně:
Příklad č. 2 Dosazením do vzorce dostaneme: Počet dodávek za rok, vypočteme ho následovně: Počet dodávek je tedy po zaokrouhlení stanoven na 21 dodávek během jednoho roku.
90
14 Závěr Vážení studenti, nacházíte se na konci kurzu Podniková ekonomika 1, doufám, že čas strávený nad tímto kurzem byl pro Vás dobrou investicí. Zbývá poslední krok, jenž bývá krokem nejtěžším, následující závěrečný test a úkol navazuje na předešlé testy a cvičení, z tohoto důvodu by Vás nemělo nic překvapit a věřím, že závěrečný test a úkol Vám bude především sloužit jako ověření míry vašich znalostí. Děkuji Vám za snahu a čas, který jste jistě museli obětovat pro úspěšné zvládnutí kurzu. Cíle:
ověření teoretických a praktických znalostí
14.1 Závěrem Cíle: rozloučení se studenty kurzu Podniková ekonomika 1
Závěrečné slovo Vážení studenti e-learningového kurzu Podniková ekonomika 1, společnými silami jsme se dostali na konec kurzu a nezbývá nic jiného než Vám poděkovat za úsilí, jež jste během celého kurzu museli vynaložit ke společnému cíli, tedy k úspěšnému zvládnuti kurzu. Doufám, že čas, který jste vynaložili, nebyl časem zbytečným a základní vědomosti a souvislosti podnikové ekonomiky se Vám pevně uchytily v paměti. Těším se na další setkání u e-learningového kurzu Podniková ekonomika 2. doc. Ing. Jan Eisler, CSc
91
Úkol v kapitole 7 Výnosy, náklady, příjmy, výdaje Následující propočty z oblasti výnosů, nákladů, příjmů, výdajů, mají prověřit míru vašich znalostí. Příklad č.1 Za dopravu účastníků zájezdu do Paříže a zpět získá autodopravce tržby ve výši 80 000Kč. Během cesty bylo prodáno občerstvení za 4 000Kč. Náklady na jízdu autobusu do Paříže a zpět činí 68 000Kč a náklady na občerstvení jsou 2 000Kč.
Kolik činí výnosy z této akce?
Kolik činí celkové náklady zájezdu?
Předpokládejme, že se zájezd do Paříže opakoval za rok 40krát.
Kolik činí celkové výnosy a náklady z této činnosti jednak za dopravu, jednak za občerstvení cestujících a dohromady?
Jak velký zisk z těchto činností celkem?
Podnik kromě toho prodal nepotřebný a odepsaný autobus za 400 000Kč. Náklady spojené s prodejem činily 20 000Kč. Finanční investice se nevyskytovaly.
Jak velký je zisk před zdaněním?
Cestovní kanceláře, které si objednaly dopravu do Paříže, během roku skutečně zaplatily pouze částku 2 500 000Kč. Občerstvení bylo zaplaceno hotově při každém zájezdu. Proplacení prodeje ojetého autobusu bylo usktečněno v daném roce také. Ze strany autodopravce byly veškeré platby uskutečněny.
Úkol v kapitole 8 Hodnocení efektivnosti Následující propočty z oblasti hodnocení efektivnosti investičních činností podniku mají prověřit míru vašich znalostí, příklady vycházejí z předešlého cvičení a tudíž se není čeho obávat. Příklad č. 1 Základní kapitál podniku je rozdělen:
50 000 tisíc akcií, tržní cena jedné akcie je 1200 Kč
akcionáři očekávají výnosnot akcie 10 %
cizí kapitál je ve formě obligací o účetní hodnotě 50 mil. Kč, které se obchodují za 94% své nominální hodnoty
výnos do doby splatnosti je 14%, daň z příjmu je 24% 92
Vypočtěte struktura kapitálu, tedy vlastní/cizí kapitál, celkový kapitál a jejich procentuální vyjádření v celkovém souhrnu. Příklad č. 2 Investice obnáší celkové náklady ve výši 400 tis. Kč, očekávaný roční cash flow je 150 tis. Kč. Vypočítejte dobu splacení.
Úkol v kapitole 11 Výrobní kapacita Před vaším pokusem o zvládnutí následujících příkladů z oblasti výrobní kapacity doporučuji si znovu projít výše uvedené dva články. V příkladech neočekávejte žádné "záludnosti", cílem příkladů je ověřit, zda-li jste pochopili problematiku výrobní kapacity a jste schopni sami dané příklady úspěšně vypočítat. Příklad č. 1 Využitelný časový fond stroje je 2000hodin, kapacitní výkon 12 výrobků za hodinu. Víte, že bylo dosaženo celkového využití kapacity 80% při extenzivním využití 88%. Jakého bylo dosaženo výkonového využití? Kolik bylo ve skutečnosti vyrobeno výrobků, odpracováno hodin a jaký byl skutečný hodinový výkon? Příklad č. 2 Podle normy se 1 výrobek vyrobí za 0,6 h (nh). Normy jsou v průměru plněny na 108%. Nominální časový fond stroje je 260dní, průměrná délka pracovního dne je 13 h. Doba předpokládaných oprav je 7% z nominálního časového fondu. Vypočítejte výrobní kapacitu stroje. Příklad č. 3 Využitelná plocha dílny je 900m2, plocha potřebná na výrobu jednoho kusu je 4m2. Čas na výrobu jednoho kusu je 4 h, přičemž využitelný časový fond za měsíc je 184 h. Vypočítejte výrobní kapacitu dílny. Příklad č. 4 Roční výroba byla 14 000ks. Využitelný časový fond je 8100 hod. Skutečně odpracovaná doba byla 7 700 hodin. Výkonová norma je 2,1 ks za hodinu. Vypočítejte celkové, intenzivní a extenzivní využití výrobní kapacity.
Úkol v kapitole 13 Zásobování Studijní články a cvičení máte již úspěšně za sebou, nyní se pokuste vypracovat zadaný úkol, jenž vychází právě z daných studijních článků a příkladů na procvičení. Jestliže jste propočetli předešlé příklady, nemáte se čeho obávat. 93
Příklad č. 1 Materiál s označením A42 má plynulou měsíční spotřebu ve výši 500 ks, objednací množství Q činí 2 000 ks. Vypočítejte průměrnou zásobu v množství a v měsíčních cyklech, rychlost obratu zásob za rok. Příklad č. 2 Určete optimální objednací rytmus na základě uvedených dat, roční spotřeba dílu jsou 2000 ks. Díl může být libovolně disponován pololetně, čtvrtletně nebo měsíčně. Jiný objednací rytmus není možný z důvodu požadavku dodavatele. Nákupní cena činí 25 Kč, fixní náklady objednaní činí 200 Kč, sazba skladovacích nákladů z hodnoty stavu zásob činí 10 %.
94
