EVROPSKÝ SOCIÁLNÍ FOND
Trojské
SAVANY A STEPI
PRAHA & EU INVESTUJEME DO VAŠÍ BUDOUCNOSTI
t rumfy
Didaktický balíček č. 8
pražským školám projekt CZ.2.17/3.1.00/32718
A B ?
doplňte domácí úkol napište
?!
nápověda laboratorní práce prezentace úkol na výběr vyfoťte
DB = didaktický balíček PL = pracovní list PM = pracovní materiály
Členové realizačního týmu projektu: Manažer projektu Hlavní metodička Metodičky Metodik Odborné garantky Odborný garant Výtvarnice projektu
Mgr. Radim Jendřejas (Trojské gymnázium) Mgr. Zuzana Venclíková (Trojské gymnázium) Mgr. Ivana Motýlová (Trojské gymnázium) Mgr. Ada Hrstková (Trojské gymnázium) Mgr. Tereza Chýlová (Trojské gymnázium) Ing. Ludmila Horká (Trojské gymnázium) Ing. Lukáš Marek (Trojské gymnázium) Mgr. Věra Bidlová (Botanická zahrada hl. m. Prahy) PhDr. Eva Vítová (Botanická zahrada hl. m. Prahy) RNDr. Milena Peterová (Zoo Praha) Mgr. František Tymr (Zoo Praha) Bc.A. Eva Göndörová (Zoo Praha)
Masajové
DB Č. 8 SAVANY A STEPI
TEXT Č. 1
Masajové sice nejsou nejpočetnějším keňským kmenem, jsou však patrně kmenem nejznámějším. Tento národ kdysi přišel do Keni odněkud z území dnešního Súdánu. Dnes žijí hlavně na území států Keňa, Tan zanie a Uganda. Masajové byli vždycky velice bojovní a kladli houževnatý odpor i Britům. Na konci 19. století však Masaje postihlo několik pohrom. Jejich dobytek postihl dobytčí mor, samy Masaje decimovaly neštovice, cholera a hladomory. A ještě ke všemu došlo mezi Masaji k „občanské válce“ mezi kmenovými svazy Ilma sajů a Iloikopů. Všechny tyto tragédie způsobily, že počet Masajů se snížil zhruba na polovinu a Masajové přišli o téměř všechen dobytek. To vše nakonec vedlo k tomu, že Britům se podařilo odpor Masajů zlomit. Masajové vadili kolonizátorům především tím, že obývali okolí strategické železnice, kterou Britové postavili z Mombasy do Kampaly a na níž vyrostlo mimo jiné pozdější hlavní město Keni Nairobi. A také obývali úrod nou půdu, kterou si bílí osadníci chtěli zabrat pro sebe. Osud Masajů tak byl nakonec velmi podobný osudu severoamerických Indiánů. Byli vyhnáni ze svých domovů a násilně vysídleni do rezervací. Jednou z nich byla i Masai Mara. Ani zde však nemohou Masajové žít úplně po svém, protože jejich způsob obživy není příliš slučitelný s ochranou přírody. Masajové jsou totiž především pastevci. Vždy opovrhovali obděláváním půdy i jakýmkoliv pozemkovým majetkem. Pro Masaje veškeré myslitelné bohatství představuje především dobytek. Čím větší stádo, tím větší bohatství. A naopak – Masaj bez dobytka je společenská nula. V poslední době se Masajům a jejich stádům velice daří, což ovšem ohrožuje zdejší přírodu. Stáda masajského dobytka vypásají velké plochy savany a nezbude tolik potravy pro divokou zvěř. Navíc při nadměrném spásání hrozí, že se zdejší krajina postupně změní v neúrodnou polopoušť. Masajská stáda pronikají i do rezervací, které většinou nejsou oploceny. Tento problém (stáda masajského dobytka versus ochrana přírody) je opravdu obtížně řešitelný, protože těžko můžete domorodcům upřít právo na jejich tradiční obživu. DAUBNER, Petr. Masai Mara – ráj zvířat. Kompas.estranky.cz. 2009
Masai Mara DB Č. 8 SAVANY A STEPI
TEXT Č. 2
– ráj zvířat
Masai Mara, to je jeden z přírodních divů světa. Proč? Protože v Masai Maře můžete vidět něco, co nikde jinde neuvidíte – největší migraci kopytníků na světě. Každým rokem v létě, přibližně v červenci a v srp nu, se miliony kopytníků přesouvají z NP Serengeti (Tanzanie) do Masai Mara (Keňa). Když vypasou svoji potravu v Serengeti, přesouvají se pakoně, zebry a mnoho druhů antilop do severnější Masai Mary, kde je právě šťavnatá pastva. Spolu s kopytníky se přesouvají i žirafy, sloni a samozřejmě predátoři jako lvi, lev harti, gepardi, hyeny a také supi, čápi marabu a další mrchožrouti. V Masai Maře žije i hodně nosorožců a buvolů, zahlédnout můžete i krokodýly a pštrosy. Zkrátka tu můžete vidět snad všechna „klasická“ zvířata afrických savan. Masai Mara není přímo národní park, jak se často nesprávně tvrdí v různých příručkách, nýbrž ná rodní rezervace. Ne že by v tom byl velký rozdíl. Vstupné je stejně vysoké a stupeň ochrany zvířat je rovněž stejný. Pouze národní parky jsou spravovány orgány celostátními, kdežto národní rezervace orgány regio nálními. Název Masai Mara v sobě spojuje jméno řeky (Mara) s názvem národa (Masajové). Řeka Mara teče kus po hranici rezervace, aby se pak stočila směrem na území Tanzanie, do Národního parku Serengeti. Vlévá se nakonec do Viktoriina jezera. Serengeti je známější a podstatně větší, jinak ale mezi oběma rezer vacemi není prakticky žádný rozdíl. Kterou z nich je lepší navštívit, to právě záleží na ročním období. V létě je atraktivnější Masai Mara, protože většina migrující zvěře se přesouvá ze Serengeti sem. Naopak v říjnu se zvířata přesouvají opačným směrem a je lepší se vydat do Serengeti. DAUBNER, Petr. Masai Mara – ráj zvířat. Kompas.estranky.cz. 2009
Mongolska
DB Č. 8 SAVANY A STEPI
TEXT Č. 3
Pestře monotónní střed
Liduprázdné hory, širé stepi, volně se pasoucí stáda jaků a osamělé jurty, to je jen zlomek toho, čím Mongolsko uchvátí člověka zvyklého vnímat přírodu evropskými měřítky. Na začátku 90. let se mnoho Mongolů snažilo o uznání celého území Mongolska jako chráněné oblasti. Tento sen se však rozplynul a z původního plánu zůstala jen snaha o pokrytí alespoň třetiny území chráněnými oblastmi. Nyní můžete v Mongolsku navštívit celkem 54 chráněných území, z toho 14 národních parků, rozkládajících se na 13 % rozlohy Mongolska. V ostatních případech dala vláda v Ulánbátaru přednost rozšiřování těžebních oblastí před ochranou přírody. Střední Mongolsko je pro většinu návštěvníků asi nejpřitažlivějším cílem – k pobytu v odl eh lejších částech země je třeba překonat vzdálenosti pro Středoevropana těžko představitelné, navíc po silnicích, které bychom v našich podmínkách zařadili spíše k polním cestám. Často se „silnice“ úplně vytrácí a řidič je nucen se spoléhat jen na svůj odhad a zkušenosti. Každé auto musí být sob ě stačné i v případě nenadálé poruchy. Po prvních sto kilometrech západně od Ulánbátaru můžeme odbočit z asfaltové silnice vlevo do jednoho z mnoha mělkých údolí masivu Chulstajn uul (čti úl). Už po pár kilometrech nás uvítá brána národního parku Chulstajn. Chulstajn je největší rezervace pro koně Převalského na světě. Od roku 1993 zde žije populace asi 150 zvířat. Koně Převalského se kdysi ocitli na pokraji vyhubení a v 70. letech 20. století byl poslední volně žijící exemplář spatřen v jižní Gobi. Mezinárodním chovatelským úsilím se podařilo zvýšit počet těchto krásných koní na 1500 a část z nich byla vy puštěna do volné přírody v různých částech Mongolska, nejvíce v národním parku Chulstajn. ČÁBELA, Michal. Pestře monotónní střed Mongolska. Lidé a Země. 2007, č. 7
Býčí krve
DB Č. 8 SAVANY A STEPI
V kraji
TEXT Č. 4
Do Maďarska se obvykle jezdívalo za ostrými klobásami, uherským salámem, v lepším případě k Balatonu nebo do Budapešti. Daleko zajímavější a rozhodně exotičtější je ale východ země. Kraj nekonečných stepí splývajících v dálce s nebem anebo táhlá horská úbočí, odkud pocházejí vína jako Býčí krev nebo světo známý Tokaj. Kdysi tady bývaly lesy, sem tam nějaké vesnice a kolem nich pole. Pak se krajem přehnaly tatarské hordy, po nich Turci a bylo po všem. Lidé odtud utekli, jejich obydlí se rozpadla a pole zarostla trávou. Zbyli tu jen pastevci kočující se svými stády. Prostě dokonalá pustina. O tom, že pusta už dávno není tak pustá jako dřív, se můžete přesvědčit v Pasteveckém muzeu ve vesničce Hortobágy. První osadníci, kteří přišli, hned jak odtáhli Turci, tady začali pěstovat zeleninu, ovoce, a někde dokonce i vinnou révu. Stavěli prosté venkovské usedlosti s rákosovou střechou. Pastevectví přetrvávalo, takže na cestách byly nezbytné czardy neboli zájezdní hospody s velkými stájemi pro koně a pro dobytek. Jedna z nich dosud stojí i v Hortobágy, hned vedle nejdelšího kamenného mostu v Maďarsku. Za mostem už začíná národní park. Je to království huculských koní, kteří na zdejších nekonečných travnatých ste pích zdomácněli. Hortobágy je prvním a zároveň největším maďarským národním parkem. Smyslem jeho založení bylo uchránit v nedotčeném stavu původní maďarské pláně. Kraj kdysi býval záplavovým územím řeky Tisy. Nedalo se tu tedy dělat nic jiného než chovat dobytek. Lidé žili na vyšších bezpečnějších místech a tady měli pastviny. Ten, kdo se vydá do Bukových hor, obvykle nevynechá návštěvu hřebčína, kde se chovají lipicáni. Tihle proslulí bělouši se nerodí světlí, ale jako hnědáci. Byli totiž vyšlechtěni křížením běloušů ze Španěl a z Kladrub s tmavými neapolitány. Svoji typickou bílou barvu získají až po několika letech. Ušlechtilé ple meno se kdysi pro svou vznešenou přirozenou eleganci s oblibou používalo při vojenských parádách. Po učenlivých lipicánech ale sáhla i řada uznávaných cirkusových šapitó. Ovšem lipicáni se hodí také k zápřa hu. Proto je součástí hřebčína i muzeum různých povozů. ČAPEK, Miroslav. V kraji Býčí krve. Lidé a Země. 2010, č. 6
