PRÁCE S TEXTEM – Rafík a Ňafík – výběr správného slova AUTOR – Mgr. Jana Pikalová OČEKÁVANÝ VÝSTUP – procvičování čtení a porozumění textu na základě výběru správného slova ze dvou možností FORMA VZDĚLÁVACÍHO MATERIÁLU – pracovní list pro žáka POMŮCKY – papír, kopírka INSTRUKCE – Žáci dostanou nakopírovaný pracovní list s textem, ve kterém jsou u některých slov 2 možnosti. Cílem je vybrat správnou možnost. OBSAH – 1. Originální text 2. Pracovní list pro žáka – text, ve kterém mají žáci u některých slov na výběr ze dvou 3. Řešení – celý text se zvýrazněnými správnými slovy ZPŮSOB PRÁCE – individuální, ve dvojicích, skupinový ZDROJ – James Herriot - Zvěrolékař a psí historky, Nakladatelství Svoboda, Praha 1995, str. 382 - 386
Originální text James Herriot - Rafík a Ňafík Příšerní psi! Jen zřídkakdy se ze mne vydralo postesknutí toho druhu, protože téměř na každém psím pacientovi jsem našel něco milého. S Rafíkem a Ňafíkem Whithornových jsem byl nucen učinit výjimku. Ať jsem se snažil jak jsem se snažil, na nic milováníhodného jsem u nich nenarazil – jenom samé nepříjemnosti – jako třeba neměnný způsob, kterým mě vítali. „Sedni! Sedni“ ječíval jsem. Oba malí bílí west highland teriéři stáli na zadních a zuřivě mi předními tlapami drápali kalhoty. Nevím, jestli mám mimořádně vnímavé holeně, ale bolelo to ukrutně. Když jsem po špičkách couval a uhýbal jako baleťák, který zašaltoval zpátečku, rozezněla se místnost potěšeným chichotáním manžel. Whithornových. Vždycky se náramně bavili. „Nejsou roztomilí?“ vypravil ze sebe pan Whithorn mezi záchvaty smíchu. „Ti vás umějí, panečku, přivítat, Bůh jim žehnej, miláčkům!“ Můj názor byl jiný. Jednak mě podrápali do krve i přes šedé flanelové kalhoty a navíc na mě žlučovitě civěli s pootevřenými tlamami, chvějícími se pysky a cvakali chrupem. Ne, že by mě doslova ohrožovali, ale rozhodně se nechovali přátelsky. „Pojďte, drahouškové.“ Pán vzal psíky do náruče a potěšeně je zulíbal. Stále ještě se hihňal. „Víte, pane Herriote, není to úžasné, jak vás temperamentně vítají a nakonec vás nechtějí pustit domů?“ Mlčel jsem a masíroval si kalhoty. Věci se měly tak, že mě ta zvířata zdrápala pokaždé, když jsem přišel, a když jsem odcházel, snažila se, seč mohla, zakousnout se mi do kotníků. A mezitím miláčkové vymýšleli, co by mi ještě provedli. Kupodivu byli oba staří: Rafíkovi bylo čtrnáct a Ňafíkovi dvanáct – v tom věku bych byl předpokládal určitou povahovou umírněnost – umírnění ale na žádný pád nebyli. „Tak tedy,“ pravil jsem poté, co jsem se přesvědčil, že mé poranění je zanedbatelné. „Říkali jste, že Rafík kulhá?“ „Ano.“ Paní Whithornová zvedla psa a postavila ho na stůl, který předtím přikryla novinami. „Má něco s levou přední nohou. Dnes od rána. Moc trpí, chudinka.“ Opatrně jsem uchopil nohu a ucukl, když psí zuby cvakly centimetr od mých prstů. „Milánečku!“ vyjekla paní Whithornová. „Bolí to,viď! Pane Herriote, musíte být šetrný! Rafíček je nervózní a vy jste mu ublížil.“ Zhluboka jsem se nadechl. Tomu psu jsem měl dát okamžitě náhubek, ale když jsem to před časem navrhl, vyvolal jsem u Whithornových šok a pobouření, a tak jsem se musel obejít bez náhubku a snažit se vyváznout nezraněný. Nebyl jsem ovšem žádný nováček a pes by byl musel být hodně šikovný, aby se mu podařilo kousnout mě. Zachytil jsem nohu prstem a znovu ji prohlédl. Povedlo se mi to v kratičkém okamžiku, než pes znovu chňapl. Mezi prsty mě zarudlou oteklinu. Interdigitální cysta! Směšné, že kvůli takové maličkosti volali veterináře. Whithornovi ale vždycky pevně a neoblomně odmítali přivést psa do ordinace. Ordinace prý oběma drahouškům nahání strach. Couvl jsem od stolu. „Je to jen neškodná cysta, ale bolestivá. Doporučuji koupele v horké vodě, dokud nepraskne, pak se mu uleví. Psi si většinou tyhle cysty protrhnou sami, protože je okusují. Horké koupele proces uspíší.“ Natáhl jsem do injekční stříkačky antibiotika. „Nevíme přesně, co vede k interdigitálním cystám. Nebyla zjištěna žádná organická příčina, ale dám mu injekci.“ Musel jsem psa pevně držet za kůži na zátylku, abych mu mohl injekci píchnout. Paní Whithornová mezitím zvedla na stůl i druhého psíka. „Podívejte se taky na Ňafíka, když už jste tady,“ požádala mě. I tohle se opakovalo pokaždé. Prohmatal jsem tu vrčící bílou chlupatou kouli, vyšetřil jsem ho stetoskopem a změřil mu teplotu. Trpěl obvyklými neduhy starých psů – artritidou, nefritidou a
dalším, včetně srdečního šelestu, ačkoli ten jsem rozpoznal jen s obtížemi ve všem tom vzteklém mručení rezonujícím v hrudním koši. Vyšetřil jsem ho, doplnil zásobu léků a chystal se k odchodu. Nastala poslední fáze mé návštěvy, která manželům Whithornovým přinášela ještě větší pošusňáníčko než můj vstup do domu. Rituál se neměnil. Oba psíci zaujali postavení u dveří a důsledně mi zatarasili cestu ven – jejich majitelé se třepotali smíchy. Psi cenili zuby, pysky stažené, zosobnění nenávisti. Abych je odlákal z bojových stanovišť, předstíral jsem úhyb doleva, pak jsem se střemhlav vyřítil ke dvěřím, ale s rukou na klice dveří jsem se musel obrátit a zdolat rozchamtěné čelisti chňapající mi po kotnících. Točil jsem se jako na obrtlíku a zaměnil jsem předchozí křepce baletní krůčky na špičkách za důrazný dupák. Konečně jsem unikl. Po posledních několika krok-sun-krocích jsem byl na čerstvém vzduchu a vděčně jsem za sebou zapráskl dveře. Nabíral jsem dech, když přede mnou přibrzdila modrá dodávka Douga Watsona. Doug měl malé hospodářství na okraji města, vhoval pár krav na mléko a vylepšoval si příjem rozvážkou po darrowbyských domácnostech. „Brejtro, pane Herriot.“ Mávl rukou k domu. „Byl ste se jim kouknout na psy?“ „Ano, byl.“ „Sou to potvory mizerný, co?“ Zasmál jsem se. „Rozhodně nic pomilováníhodného.“ „Kdepak, setsakramentsky ne. Musím si dávat dobrej pozor, když jim vezu mlíko. Jak sou náhodou dveře vodevřený, už po mně dou.“ „To znám.“ Zrak se mu rozšířil. „Dou mi po nohách. Někdy tam hopsám jako pitomej kašpar, všem na vočích.“ „To taky znám, přesně můj případ.“ „Člověk se musí hejbat, nebo to schytá. Koukněte.“ Vystrčil nohu z dodávky a ukázal patu jedné gumové holinky, které vždy nosil na svých objížďkách. Po obou stranách boty zel úhledný otvor. „Jeden z nich mě tudle chytil. Rovnou až na kůži.“ „Panebože – a který?“ „Ani nevim – jak se vlastně menujou?“ „Rafík a Ňafík,“ informoval jsem ho. „Cífix!“ Doug na mě uvážlivě hleděl. Jeho pes se jmenoval Flek. Chvíli přemýšlel, pak vstyčil ukazovák. „Něco vám ale povim, možná že mně nebudete věřit. Tydle psi bejvali sympatický a hodný.“ „Cože?“ „Fakt si nevymejšlim, ani si z vás neutahuju. Když si je Whithornovi přeivezli, byli hodný jako psi bejvaj. Znám to tady dýl než vy, a je to pravda pravdoucí.“ „To je zvláštní,“ řekl jsem. „Rád bych věděl, co se potom stalo.“ Doug pokrčil rameny: „Pámbů ví. Za pár měsíců se změnili a vod tý doby jsou čím dál tím horší.“ Dougova slova mi nešla z hlavy celou zpáteční cestu. Nechápal jsem to. Tihle teriéři bývali podle mých zkušeností mimořádně přátelští. Siegfried byl v dispenzáři, nadepisoval návod na lahvičku se směsí proti kolice. Vylíčil jsem mu, co se stalo. „Ano,“ řekl. „Také jsem to slyšel. Párkrát jsem byl u Whithornových a vím, proč jsou ti psi tak zlí.“ „Vážně? A proč?“ „Vedou je k tomu jejich páníčkové. Nikdy je nenapomenou a pořád se s nimi mazlí.“ „Asi máš pravdu,“ řekl jsem. „Já se také třesu na svoje psy, ale ze všeho toho Ňuňání a pusinkování Whithornových je člověku trochu nanic,“ „Přesně tak. Přehánění psům nesvědčí. A další věc: ti dva psi se stali pány v domě. Psu je vlastní, aby poslouchal. Dává mu to pocit bezpečí. Věř mi, že Rafík a Ňafík by byli šťastní a veselí, kdyby je byl od začátku někdo vedl pevnou rukou.“ „Namísto toho všichni skáčou podle nich.“ „Naprosto,“ řekl Siegfried. „Psi to nenávidí. Kéž by si Whithornovi dokázali sundat růžové brýle a zacházet se svými psy normálně! Obávám se, že na to už je pozdě.“ Strčil lahvičku do kapsy a odešel.
Pracovní list pro žáka James Herriot - Rafík a Ňafík (Úžasní / Příšerní) psi! Jen zřídkakdy se ze mne vydralo postesknutí toho druhu, protože téměř na (každém / žádném) psím pacientovi jsem našel něco milého. S Rafíkem a Ňafíkem Whithornových jsem byl nucen učinit výjimku. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, na nic milováníhodného jsem u nich nenarazil – jenom samé nepříjemnosti – jako třeba neměnný způsob, kterým mě vítali. „Sedni! Sedni“(šeptal / ječíval) jsem. Oba (obrovští /malí) bílí west highland teriéři stáli na (zadních / předních) a zuřivě mi (zadními /předními) tlapami drápali (záda /kalhoty). Nevím, jestli mám mimořádně vnímavé holeně, ale bolelo to (jen trošku /ukrutně). Když jsem po (patách / špičkách) couval a uhýbal jako baleťák, který zašaltoval zpátečku, rozezněla se místnost (potěšeným / vyděšeným) chichotáním manželů Whithornových. Vždycky se náramně (bavili / zlobili). „Nejsou (hrozní / roztomilí)?“ vypravil ze sebe pan Whithorn mezi záchvaty (smíchu / pláče). „Ti vás umějí, panečku, přivítat, Bůh jim žehnej, (potvorám /miláčkům)!“ Můj názor byl (stejný / jiný). Jednak mě podrápali do krve i přes šedé flanelové kalhoty a navíc na mě (žlučovitě / nadšeně)civěli s pootevřenými tlamami, chvějícími se pysky a cvakali chrupem. Ne, že by mě doslova ohrožovali, ale rozhodně se nechovali (nepřátelsky / přátelsky). „Pojďte, drahouškové.“ Pán vzal psíky do náruče a (hněvivě / potěšeně) je zulíbal. Stále ještě se (zlobil / hihňal). „Víte, pane Herriote, není to úžasné, jak vás (temperamentně / unaveně) vítají a nakonec vás nechtějí pustit domů?“ (Smál / Mlčel) jsem a masíroval si kalhoty. Věci se měly tak, že mě ta zvířata zdrápala pokaždé, když jsem přišel, a když jsem odcházel, snažila se, seč mohla, zakousnout se mi do (krku / kotníků). A mezitím miláčkové vymýšleli, co by mi ještě (přinesli / provedli). Kupodivu byli oba (mladí / staří): Rafíkovi bylo čtrnáct a Ňafíkovi dvanáct – v tom věku bych byl předpokládal určitou povahovou umírněnost – umírnění ale na žádný pád nebyli. „Tak tedy,“ pravil jsem poté, co jsem se přesvědčil, že mé poranění je (nezanedbatelné/ zanedbatelné). „Říkali jste, že Rafík kulhá?“ „Ano.“ Paní Whithornová zvedla psa a postavila ho na (podlahu / stůl), který předtím přikryla novinami. „Má něco s levou přední nohou. Dnes od (rána / večera). Moc trpí, (mizera / chudinka).“ (Hrubě / Opatrně) jsem uchopil (ucho / nohu) a ucukl, když psí (zuby / drápky) cvakly (metr / centimetr) od mých prstů. „Milánečku!“ vyjekla paní Whithornová. „Bolí to,viď! Pane Herriote, musíte být šetrný! Rafíček je (klidný / nervózní) a vy jste mu ublížil.“ Zhluboka jsem se nadechl. Tomu psu jsem měl dát okamžitě (ránu / náhubek), ale když jsem to před časem navrhl, vyvolal jsem u Whithornových (šok / nadšení) a pobouření, a tak jsem se musel obejít bez náhubku a snažit se vyváznout nezraněný. Nebyl jsem ovšem žádný (profesionál / nováček) a pes by byl musel být hodně (nešikovný / šikovný), aby se mu podařilo kousnout mě. Zachytil jsem nohu prstem a znovu ji prohlédl. Povedlo se mi to v (dlouhém / kratičkém) okamžiku, než pes znovu chňapl. Mezi prsty mě zarudlou oteklinu. Interdigitální cysta! Směšné, že kvůli takové (maličkosti / naléhavé věci) volali veterináře. Whithornovi ale vždycky pevně a neoblomně odmítali přivést psa do ordinace. Ordinace prý oběma drahouškům nahání strach. Couvl jsem od stolu. „Je to jen (nebezpečná / neškodná) cysta, ale bolestivá. Doporučuji koupele v (studené / horké) vodě, dokud nepraskne, pak se mu uleví. Psi si většinou tyhle cysty protrhnou sami, protože je okusují. Horké koupele proces (zpomalí / uspíší).“ Natáhl jsem do injekční stříkačky antibiotika. „(Nevíme / Víme) přesně, co vede k interdigitálním cystám. Nebyla zjištěna žádná organická příčina, ale dám mu injekci.“
(Nemusel / Musel) jsem psa (pevně / lehce) držet za kůži na zátylku, abych mu mohl injekci píchnout. Paní Whithornová mezitím zvedla na stůl i druhého psíka. „Podívejte se taky na Ňafíka, když už jste tady,“ (nařídila / požádala) mě. I tohle se opakovalo pokaždé. Prohmatal jsem tu (vrčící/ tichou) bílou chlupatou kouli, vyšetřil jsem ho stetoskopem a změřil mu (puls / teplotu). Trpěl (obvyklými / výjimečnými)neduhy (starých / mladých) psů – artritidou, nefritidou a dalším, včetně srdečního šelestu, ačkoli ten jsem rozpoznal jen s obtížemi ve všem tom (nadšeném / vzteklém) mručení rezonujícím v hrudním koši. Vyšetřil jsem ho, doplnil zásobu léků a chystal se k (odchodu / obědu). Nastala (první / poslední )fáze mé návštěvy, která manželům Whithornovým přinášela ještě větší (pošusňáníčko / smutek) než můj vstup do domu. Rituál se (měnil / neměnil). Oba psíci zaujali postavení u dveří a důsledně mi (zatarasili / uvolnili) cestu ven – jejich majitelé se třepotali (pláčem / smíchy). Psi cenili zuby, pysky stažené, zosobnění (nenávisti / lásky). Abych je odlákal z bojových stanovišť, předstíral jsem úhyb doleva, pak jsem se střemhlav (plazil / vyřítil) ke dvěřím, ale s rukou na klice dveří jsem se musel obrátit a zdolat rozchamtěné čelisti chňapající mi po kotnících. Točil jsem se jako na obrtlíku a zaměnil jsem předchozí křepce baletní krůčky na špičkách za důrazný dupák. Konečně jsem unikl. Po posledních několika krok-sun-krocích jsem byl na čerstvém vzduchu a (smutně / vděčně) jsem za sebou zapráskl dveře. Nabíral jsem dech, když přede mnou přibrzdila modrá dodávka Douga Watsona. Doug měl malé hospodářství na okraji (města / státu), choval pár (prasat / krav) na mléko a vylepšoval si příjem rozvážkou po darrowbyských domácnostech. „Brejtro, pane Herriot.“ Mávl rukou k domu. „Byl ste se jim kouknout na psy?“ „Ano, byl.“ „Sou to potvory (nádherný / mizerný), co?“ Zasmál jsem se. „Rozhodně nic pomilováníhodného.“ „Kdepak, setsakramentsky ne. Musím si dávat dobrej pozor, když jim vezu mlíko. Jak sou náhodou dveře (vodevřený / zavřený), už po mně dou.“ „To (znám / neznám).“ Zrak se mu rozšířil. „Dou mi po (rukou / nohách). Někdy tam hopsám jako pitomej kašpar, všem na vočích.“ „To taky znám, (vůbec / přesně) můj případ.“ „Člověk se musí hejbat, nebo to schytá. (Poslouchejte / Koukněte).“ Vystrčil (nohu / ruku) z dodávky a ukázal patu jedné gumové holinky, které vždy nosil na svých objížďkách. Po obou (špičkách / stranách) boty zel úhledný otvor. „Jeden z nich mě tudle (chytil / pustil). Rovnou až na kůži.“ „Panebože – a který?“ „Ani nevim – jak se vlastně menujou?“ „Rafík a Ňafík,“ informoval jsem ho. „Cífix!“ Doug na mě uvážlivě hleděl. Jeho pes se jmenoval Flek. Chvíli přemýšlel, pak vztyčil (malíček / ukazovák). „Něco vám ale povim, možná že mně (budete / nebudete) věřit. Tydle psi (bejvali / nebejvali) sympatický a hodný.“ „Cože?“ „Fakt si (vymejšlim / nevymejšlim), ani si z vás neutahuju. Když si je Whithornovi přivezli, byli (hodný / zlý) jako psi bejvaj. (Znám / Neznám) to tady dýl než vy, a je to (pravda / lež) pravdoucí.“ „To (je / není) zvláštní,“ řekl jsem. „Rád bych věděl, co se (před tím / potom) stalo.“ Doug (zamával / pokrčil) rameny: „Pámbů ví. Za pár (minut / měsíců) se změnili a vod tý doby jsou čím dál tím (horší / lepší).“ Dougova slova mi (šla / nešla) z hlavy celou zpáteční cestu. (Chápal / Nechápal) jsem to. Tihle teriéři (bývali / nebývali) podle mých zkušeností mimořádně přátelští. Siegfried byl v dispenzáři, nadepisoval návod na lahvičku se směsí proti kolice. Vylíčil jsem mu, co se stalo. „Ano,“ řekl. „Také jsem to slyšel. Párkrát jsem byl u Whithornových a (vím / nevím), proč jsou ti psi tak (hodní / zlí).“
„Vážně? A proč?“ „Vedou je k tomu jejich páníčkové. Nikdy je nenapomenou a (pořád / nikdy) se s nimi (mazlí / nemazlí).“ „Asi (máš / nemáš) pravdu,“ řekl jsem. „Já se také třesu na svoje psy, ale ze všeho toho ňuňání a (nadávání / pusinkování) Whithornových je člověku trochu nanic,“ „Přesně tak. Přehánění psům (svědčí / nesvědčí). A další věc: ti dva psi se stali pány v domě. Psu je vlastní, aby (vedl / poslouchal). (Dává / Nedává) mu to pocit bezpečí. Věř mi, že Rafík a Ňafík by byli (šťastní / nešťastní) a (veselí / smutní), kdyby je byl od začátku někdo vedl pevnou rukou.“ „Namísto toho všichni skáčou podle nich.“ „(Naprosto / Vůbec),“ řekl Siegfried. „Psi to (milují / nenávidí). Kéž by si Whithornovi dokázali sundat (růžové / černé) brýle a zacházet se svými psy (výjimečně / normálně)! Obávám se, že na to už je pozdě.“ Strčil lahvičku do kapsy a odešel.
Řešení James Herriot - Rafík a Ňafík (Úžasní / Příšerní) psi! Jen zřídkakdy se ze mne vydralo postesknutí toho druhu, protože téměř na (každém / žádném) psím pacientovi jsem našel něco milého. S Rafíkem a Ňafíkem Whithornových jsem byl nucen učinit výjimku. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, na nic milováníhodného jsem u nich nenarazil – jenom samé nepříjemnosti – jako třeba neměnný způsob, kterým mě vítali. „Sedni! Sedni“(šeptal / ječíval) jsem. Oba (obrovští /malí) bílí west highland teriéři stáli na (zadních / předních) a zuřivě mi (zadními /předními) tlapami drápali (záda /kalhoty). Nevím, jestli mám mimořádně vnímavé holeně, ale bolelo to (jen trošku /ukrutně). Když jsem po (patách / špičkách) couval a uhýbal jako baleťák, který zašaltoval zpátečku, rozezněla se místnost (potěšeným / vyděšeným) chichotáním manželů Whithornových. Vždycky se náramně (bavili / zlobili). „Nejsou (hrozní / roztomilí)?“ vypravil ze sebe pan Whithorn mezi záchvaty (smíchu / pláče). „Ti vás umějí, panečku, přivítat, Bůh jim žehnej, (potvorám /miláčkům)!“ Můj názor byl (stejný / jiný). Jednak mě podrápali do krve i přes šedé flanelové kalhoty a navíc na mě (žlučovitě / nadšeně)civěli s pootevřenými tlamami, chvějícími se pysky a cvakali chrupem. Ne, že by mě doslova ohrožovali, ale rozhodně se nechovali (nepřátelsky / přátelsky). „Pojďte, drahouškové.“ Pán vzal psíky do náruče a (hněvivě / potěšeně) je zulíbal. Stále ještě se (zlobil / hihňal). „Víte, pane Herriote, není to úžasné, jak vás (temperamentně / unaveně) vítají a nakonec vás nechtějí pustit domů?“ (Smál / Mlčel) jsem a masíroval si kalhoty. Věci se měly tak, že mě ta zvířata zdrápala pokaždé, když jsem přišel, a když jsem odcházel, snažila se, seč mohla, zakousnout se mi do (krku / kotníků). A mezitím miláčkové vymýšleli, co by mi ještě (přinesli / provedli). Kupodivu byli oba (mladí / staří): Rafíkovi bylo čtrnáct a Ňafíkovi dvanáct – v tom věku bych byl předpokládal určitou povahovou umírněnost – umírnění ale na žádný pád nebyli. „Tak tedy,“ pravil jsem poté, co jsem se přesvědčil, že mé poranění je (nezanedbatelné/ zanedbatelné). „Říkali jste, že Rafík kulhá?“ „Ano.“ Paní Whithornová zvedla psa a postavila ho na (podlahu / stůl), který předtím přikryla novinami. „Má něco s levou přední nohou. Dnes od (rána / večera). Moc trpí, (mizera / chudinka).“ (Hrubě / Opatrně) jsem uchopil (ucho / nohu) a ucukl, když psí (zuby / drápky) cvakly (metr / centimetr) od mých prstů. „Milánečku!“ vyjekla paní Whithornová. „Bolí to,viď! Pane Herriote, musíte být šetrný! Rafíček je (klidný / nervózní) a vy jste mu ublížil.“ Zhluboka jsem se nadechl. Tomu psu jsem měl dát okamžitě (ránu / náhubek), ale když jsem to před časem navrhl, vyvolal jsem u Whithornových (šok / nadšení) a pobouření, a tak jsem se musel obejít bez náhubku a snažit se vyváznout nezraněný. Nebyl jsem ovšem žádný (profesionál / nováček) a pes by byl musel být hodně (nešikovný / šikovný), aby se mu podařilo kousnout mě. Zachytil jsem nohu prstem a znovu ji prohlédl. Povedlo se mi to v (dlouhém / kratičkém) okamžiku, než pes znovu chňapl. Mezi prsty mě zarudlou oteklinu. Interdigitální cysta! Směšné, že kvůli takové (maličkosti / naléhavé věci) volali veterináře. Whithornovi ale vždycky pevně a neoblomně odmítali přivést psa do ordinace. Ordinace prý oběma drahouškům nahání strach. Couvl jsem od stolu. „Je to jen (nebezpečná / neškodná) cysta, ale bolestivá. Doporučuji koupele v (studené / horké) vodě, dokud nepraskne, pak se mu uleví. Psi si většinou tyhle cysty protrhnou sami, protože je okusují. Horké koupele proces (zpomalí / uspíší).“ Natáhl jsem do injekční stříkačky antibiotika. „(Nevíme / Víme) přesně, co vede k interdigitálním cystám. Nebyla zjištěna žádná organická příčina, ale dám mu injekci.“
(Nemusel / Musel) jsem psa (pevně / lehce) držet za kůži na zátylku, abych mu mohl injekci píchnout. Paní Whithornová mezitím zvedla na stůl i druhého psíka. „Podívejte se taky na Ňafíka, když už jste tady,“ (nařídila / požádala) mě. I tohle se opakovalo pokaždé. Prohmatal jsem tu (vrčící/ tichou) bílou chlupatou kouli, vyšetřil jsem ho stetoskopem a změřil mu (puls / teplotu). Trpěl (obvyklými / výjimečnými)neduhy (starých / mladých) psů – artritidou, nefritidou a dalším, včetně srdečního šelestu, ačkoli ten jsem rozpoznal jen s obtížemi ve všem tom (nadšeném / vzteklém) mručení rezonujícím v hrudním koši. Vyšetřil jsem ho, doplnil zásobu léků a chystal se k (odchodu / obědu). Nastala (první / poslední ) fáze mé návštěvy, která manželům Whithornovým přinášela ještě větší (pošusňáníčko / smutek) než můj vstup do domu. Rituál se (měnil / neměnil). Oba psíci zaujali postavení u dveří a důsledně mi (zatarasili / uvolnili) cestu ven – jejich majitelé se třepotali (pláčem / smíchy). Psi cenili zuby, pysky stažené, zosobnění (nenávisti / lásky). Abych je odlákal z bojových stanovišť, předstíral jsem úhyb doleva, pak jsem se střemhlav (plazil / vyřítil) ke dvěřím, ale s rukou na klice dveří jsem se musel obrátit a zdolat rozchamtěné čelisti chňapající mi po kotnících. Točil jsem se jako na obrtlíku a zaměnil jsem předchozí křepce baletní krůčky na špičkách za důrazný dupák. Konečně jsem unikl. Po posledních několika krok-sun-krocích jsem byl na čerstvém vzduchu a (smutně / vděčně) jsem za sebou zapráskl dveře. Nabíral jsem dech, když přede mnou přibrzdila modrá dodávka Douga Watsona. Doug měl malé hospodářství na okraji (města / státu), choval pár (prasat / krav) na mléko a vylepšoval si příjem rozvážkou po darrowbyských domácnostech. „Brejtro, pane Herriot.“ Mávl rukou k domu. „Byl ste se jim kouknout na psy?“ „Ano, byl.“ „Sou to potvory (nádherný / mizerný), co?“ Zasmál jsem se. „Rozhodně nic pomilováníhodného.“ „Kdepak, setsakramentsky ne. Musím si dávat dobrej pozor, když jim vezu mlíko. Jak sou náhodou dveře (vodevřený / zavřený), už po mně dou.“ „To (znám / neznám).“ Zrak se mu rozšířil. „Dou mi po (rukou / nohách). Někdy tam hopsám jako pitomej kašpar, všem na vočích.“ „To taky znám, (vůbec / přesně) můj případ.“ „Člověk se musí hejbat, nebo to schytá. (Poslouchejte / Koukněte).“ Vystrčil (nohu / ruku) z dodávky a ukázal patu jedné gumové holinky, které vždy nosil na svých objížďkách. Po obou (špičkách / stranách) boty zel úhledný otvor. „Jeden z nich mě tudle (chytil / pustil). Rovnou až na kůži.“ „Panebože – a který?“ „Ani nevim – jak se vlastně menujou?“ „Rafík a Ňafík,“ informoval jsem ho. „Cífix!“ Doug na mě uvážlivě hleděl. Jeho pes se jmenoval Flek. Chvíli přemýšlel, pak vztyčil (malíček / ukazovák). „Něco vám ale povim, možná že mně (budete / nebudete) věřit. Tydle psi (bejvali / nebejvali) sympatický a hodný.“ „Cože?“ „Fakt si (vymejšlim / nevymejšlim), ani si z vás neutahuju. Když si je Whithornovi přivezli, byli (hodný / zlý) jako psi bejvaj. (Znám / Neznám) to tady dýl než vy, a je to (pravda / lež) pravdoucí.“ „To (je / není) zvláštní,“ řekl jsem. „Rád bych věděl, co se (před tím / potom) stalo.“ Doug (zamával / pokrčil) rameny: „Pámbů ví. Za pár (minut / měsíců) se změnili a vod tý doby jsou čím dál tím (horší / lepší).“ Dougova slova mi (šla / nešla) z hlavy celou zpáteční cestu. (Chápal / Nechápal) jsem to. Tihle teriéři (bývali / nebývali) podle mých zkušeností mimořádně přátelští. Siegfried byl v dispenzáři, nadepisoval návod na lahvičku se směsí proti kolice. Vylíčil jsem mu, co se stalo. „Ano,“ řekl. „Také jsem to slyšel. Párkrát jsem byl u Whithornových a (vím / nevím), proč jsou ti psi tak (hodní / zlí).“
„Vážně? A proč?“ „Vedou je k tomu jejich páníčkové. Nikdy je nenapomenou a (pořád / nikdy) se s nimi (mazlí / nemazlí).“ „Asi (máš / nemáš) pravdu,“ řekl jsem. „Já se také třesu na svoje psy, ale ze všeho toho ňuňání a (nadávání / pusinkování) Whithornových je člověku trochu nanic,“ „Přesně tak. Přehánění psům (svědčí / nesvědčí). A další věc: ti dva psi se stali pány v domě. Psu je vlastní, aby (vedl / poslouchal). (Dává / Nedává) mu to pocit bezpečí. Věř mi, že Rafík a Ňafík by byli (šťastní / nešťastní) a (veselí / smutní), kdyby je byl od začátku někdo vedl pevnou rukou.“ „Namísto toho všichni skáčou podle nich.“ „(Naprosto / Vůbec),“ řekl Siegfried. „Psi to (milují / nenávidí). Kéž by si Whithornovi dokázali sundat (růžové / černé) brýle a zacházet se svými psy (výjimečně / normálně)! Obávám se, že na to už je pozdě.“ Strčil lahvičku do kapsy a odešel.
