INSTRUKCE PRO PRÁCI S TEXTEM Text je tematicky rozčleněn do kapitol, tvořících základ pro práci lektorů a teoretický základ pro praktickou činnost žáků (otázky a úkoly v pracovním sešitu). V úvodu textu jsou k dispozici klíčové pojmy odpadového hospodářství. Pro modul jsou vytvořeny klíčové otázky, jejichž odpovědi jsou obsaženy v textu. Pro práci s žáky jsou na konci kapitol uvedeny podněty k zamyšlení, vycházející z textu a z nadstavbové práce lektora. Jsou postaveny tak, aby využívaly komunikačních dialogických metod a vedení lektorem. Snaží se o komplexní pochopení souvislostí v odpadovém hospodářství a spojení odpadového hospodářství s fungováním společnosti.
CÍLE MODULU Cílem modulu je seznámení žáků se základními postupy odpadového hospodářství, se zdůrazněním významu separace odpadů a následných možností využití. Dalším cílem je pochopení souvislosti mezi vlastním chováním, spotřebou a následnou produkcí odpadů. Žáci by si tak měli uvědomit odpovědnost za současný stav životního prostředí a život budoucích generací.
OBSAHOVÁ ANOTACE MODULU Modul bude obsahovat informace o základních pojmech, historii, druzích, vzniku a vlastnostech odpadů. Zvláště se zacílí na shromažďování, třídění odpadů a jejich následné využívání, se zaměřením na hlavní druhy odpadů (papír, plasty, sklo, kovy ad.). Využívání odpadů bude popsáno v kapitolách věnujících se recyklacím a biologickým metodám (kompostování a anaerobní rozklad). Následovat bude seznámení s termickými metodami (spalováním a pyrolýzou) a závěrem se základy skládkování. Nebudou chybět informace o specifikách Ústeckého kraje v oboru odpadového hospodářství.
KLÍČOVÉ OTÁZKY MODULU 1. Jakým způsobem se vyvíjí produkce druhů odpadu v ČR a Ústeckém kraji a jaké jsou příčiny tohoto vývoje? 2. Jaký je význam správného třídění odpadu a jak se na něm můžeme sami podílet? 3. Jaké způsoby nakládání s odpady jsou společenskoekonomicky a ekologicky nejvhodnější?
1
KLÍČOVÉ POJMY Odpad Nebezpečný odpad (NO) Ostatní odpad (OO) Inertní odpad Komunální odpad Původce odpadů
– movitá věc, které se osoba zbavuje, nebo má povinnost se jí zbavit – odpad s nebezpečnými vlastnostmi – odpad bez nebezpečných vlastností – odpad fyzikálně, chemicky či biologicky ‚‚nereaktivní‘‘ – odpad produkovaný fyzickými osobami v obci – firma nebo podnikatel, při jejichž činnosti vzniká odpad. Pro komunální odpady je původcem obec (ne občan!) Oprávněná osoba – s ubjekt oprávněný k převzetí odpadu ke sběru a výkupu, nebo k využití či odstranění Shromažďování odpadů – krátkodobé soustředění v shromažďovacích prostředcích (nádobách) Separace odpadů – třídění odpadů zjm. podle materiálového složení Recyklace – materiálové využití odpadu jako druhotné suroviny Kompostování – využití odpadů biologickým rozkladem za přítomnosti kyslíku Anaerobní rozklad (kvašení) – využití odpadů biologickým rozkladem bez přístupu kyslíku Spalování – zneškodnění odpadu za vysokých teplot s přebytkem kyslíku Pyrolýza – tepelný rozklad odpadu bez přístupu kyslíku Skládkování – trvalé ukládání odpadů na povrch země, nebo pod zem
2
1 HISTORIE ODPADOVÉHO HOSPODÁŘSTVÍ Produkce a zneškodňování odpadů je stará jako lidstvo samo. Již v prehistorických dobách existovaly odpadní jámy, kam naši předci odhazovali zbytky potravy, poškozené nástroje atd. S postupnou koncentrací lidí do měst se měnily i způsoby likvidace odpadu. Již před 6500 lety v Indii shazovali obyvatelé domů kuchyňské zbytky do přízemní komory, odkud byly odváženy. V Řecku a Římě byly již k nakládání s odpady ustanoveny komunální služby, vykonávané válečnými zajatci. V Římě byly vytvořeny systémy odstraňování odpadů, čištění komunikací, veřejných záchodků a kanalizace. Ve středověku téměř všechny moderní metody upadly v zapomnění. Velká města měla potíže v zásobování vodou i v udržování základní čistoty. Jediným způsobem likvidace odpadu, včetně lidských i zvířecích výkalů bylo tehdy vyvážení před dům. Nelze se proto divit, jaké bylo v tehdejší době rozšíření epidemií různých chorob (např. moru, cholery). Až od 15. století začíná v bohatých městech aktivnější snaha o řešení problémů s odpadem. Například v Praze teprve od konce 18. století začínají soustavnější opatření ke zlepšení hygieny a odvozu odpadů, ale až na počátku 20. století evropská města problém odvozu odpadu organizačně zvládla. Ale i v současnosti mohou nastat problémy s odvozem a hromaděním odpadu na ulicích, jak dokládají nedávné problémy Neapole. Postupně s rozvíjejícími se městy a průmyslovou výrobou se měnilo i složení odpadů a narůstalo i jejich množství. Na druhou stranu vznikaly i účinné metody pro jejich odstraňování. Zejména s rozvojem kompostování, spalování a skládkování se problém odpadů v městských ulicích vyřešil. Jeden problém byl ale vystřídán problémy dalšími, obrovským nárůstem množství vznikajících odpadů v 2. polovině dvacátého století a také zvyšováním obsahu nebezpečných látek, zjm. toxických (jedovatých) v odpadech. Odpady také obsahují řadu cenných druhotných surovin, které se při odstranění odpadů ‚‚ztrácejí‘‘. Proto se v současnosti objevuje celá řada postupů opětovného využívání (recyklace), které mají snížit používání primárních surovin.
2 VZNIK A ROZDĚLENÍ ODPADŮ Cíl kapitoly Poznat možnosti vzniku, dělení odpadů a pochopit vlastní zodpovědnost za produkci odpadů a jejich vliv na životní prostředí.
2.1 Dělení odpadů Odpady vznikají při všech lidských činnostech. V průmyslu, stavebnictví, zemědělství, zdravotnictví atd. Občané v obcích produkují ze své činnosti tzv. komunální odpad. Je to nesourodá směs různých látek, výrobků, obalů, zbytků potravin atd. Čím větší je spotřeba společnosti, tím větší množství takového odpadu vzniká. Odpady lze dělit podle různých kriterií. Podle fyzikálních vlastností: • tuhé • kapalné • plynné Podle původu (odvětví): • průmyslové • z energetiky • ze zemědělské a lesnické výroby • komunální a ze služeb • zdravotnické • jinak zařazené
3
Podle vlivu na životní prostředí: • nebezpečné • ostatní • inertní Nebezpečné vlastnosti odpadů jsou: výbušnost, oxidační schopnost, vysoká hořlavost, hořlavost, dráždivost, škodlivost zdraví, toxicita, karcinogenita, žíravost, infekčnost, teratogenita, mutagenita, schopnost uvolňovat toxické plyny při styku s vodou, schopnost uvolňovat nebezpečné látky, ekotoxicita. Nebezpečná je i celá řada výrobků a odpadů, s nimiž se sami dostáváme do styku (např. baterie, zářivky, rtuťové teploměry, léky, nátěrové hmoty, čisticí prostředky, pesticidy, oleje atd.). Každý nebezpečný výrobek a odpad poznáte podle označení symbolem (piktogramem) a nápisem, označujícím konkrétní nebezpečné vlastnosti.
2.2 Produkce odpadů v Ústeckém kraji Specifika Ústeckého kraje se v produkci odpadů výrazně projevují. Nejvyšší býval podíl odpadů z energetiky, který se dlouhodobě pomalu snižoval a činil cca 50 až 60 % všech odpadů, až do roku 2005. Tehdy došlo k rapidnímu poklesu až na dvacetinu množství produkovaného v minulých letech. Tento trend byl zřejmě způsoben změnami v energetickém sektoru, tzn. uzavřením některých bloků elektráren a tepláren a rekonstrukcí a modernizací ostatních provozů. Na první místo se tak dostaly odpady stavební a demoliční (rostoucí množství v posledních letech), následovány průmyslovými odpady, jejichž množství po vzestupu na konci 20. století postupně klesá a odpady komunálními (Ø 300 kg/obyvatele a rok, čtvrté místo v ČR. Průměr za celou ČR byl 293 kg. Nejvíce komunálu, 349 kg vyprodukovali občané Středočeského kraje). U tohoto druhu podíl dlouhodobě kolísá cca okolo 10 %. Nejméně se produkuje odpadů ze zemědělské výroby a lesnictví a jejich podíl naopak dlouhodobě klesá. Pořadí uzavírají odpady z těžby, což je ale způsobeno statisticky tím, že většina odpadů z hornické činnosti nespadá pod zákon o odpadech. V tom případě by jejich množství v Ústeckém kraji bylo mnohonásobně vyšší.
4
Celkem bylo v roce 2006 v Ústeckém kraji vyprodukováno 2 529 tis. tun odpadu. Z toho 2 370 tis. tun (94 %) bylo odpadu ostatního a 159 tis. tun (6 %) odpadu nebezpečného, jehož množství postupně mírně klesá, s výjimkou ‚‚nárazových‘‘ akcí odstraňování starých ekologických zátěží. Z tohoto množství nebezpečného odpadu bylo nejvíce vyprodukováno v průmyslových oborech. Největší množství nebezpečných odpadů v rámci kraje je produkováno v okrese Most. Ústecký kraj vyprodukuje cca 6 – 12 % z celkového množství nebezpečného odpadu v ČR. Shrnutí Produkce odpadů závisí na rozvoji dané společnosti a návycích, postojích jejích občanů, zjm. přístupu ke konzumnímu stylu života. S průmyslovým rozvojem roste obvykle i množství odpadů. Zvyšuje se množství výrobků, obalových materiálů, zbytků potravin, odpadů z těžby atd. Odpady vznikají při všech lidských činnostech, v hospodářské (výrobní i nevýrobní) i komunální sféře a obchodu. Základním postupem předcházení jejich vzniku je tzv. minimalizace již při výrobě. Celostátně největší množství odpadu pochází ze staveb a demolic, což souvisí s rozvojem výstavby a rekonstrukcí v posledních letech a z průmyslových výrob, kde ale snaha o úspory postupně nahrazuje staré technologie máloodpadovými a důraz na kvalitu výroby snižuje množství produkovaných odpadů. Následují komunální odpady, jejichž množství závisí na ekonomické úrovni domácností, spotřebě, na úrovni třídění a celkově na uvědomělosti celé společnosti. Ještě v roce 2004 bylo více odpadů z energetiky, ale v roce 2005 nastal zlom a velký pokles. Zemědělství a lesnictví v současnosti produkuje menší množství odpadů než dříve, protože došlo k postupnému útlumu zemědělské výroby (není potřeba zemědělských přebytků a nadměrné produkce potravin v Evropské unii). Velký pokles zaznamenala produkce odpadů z těžby nerostných surovin, množství je však i přesto velmi vysoké, ale administrativně se mezi klasické odpady nezařazují (spadají pod horní zákon). Pozitivní je postupný, i když pozvolný pokles produkce odpadů nebezpečných. Podněty k zamyšlení 1. Zamyslete se nad konkrétními příčinami poklesu nebo vzestupu množství některých druhů odpadů a pokuste se vytvořit jejich seznam. 2. Pokuste se na internetu vyhledat stránky zabývající se nakládáním s odpady (vznikem, rozdělením, tříděním atd.). Informační zdroje 1. Vyhláška MŽP č.381/2001 Sb., kterou se stanoví katalog odpadů, seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů) 2. Statistická ročenka MŽP 2007. VÚV T.G.M., Praha 3. Statistická ročenka Ústeckého kraje 2008. ČSÚ, Ústí nad Labem
3 SHROMAŽĎOVÁNÍ A SEPARACE ODPADŮ Cíl kapitoly Seznámit se s možnostmi shromažďování a třídění odpadů. Pochopit význam těchto činností pro životní prostředí a naučit se správně třídit komunální odpad.
5
3.1 Shromažďování odpadů Shromažďování komunálního odpadu je organizováno na základě sběrového systému dané obce. Každá obec může stanovit tento systém podle svých potřeb vyhláškou a každý občan má povinnost tento systém dodržovat a odpad odkládat na místech k tomu určených. Za tyto služby a další služby při nakládání s komunálním odpadem platí občané podle zákona poplatky. Systémy poplatků by měly zajistit, aby odpady z domácností nekončily na černých skládkách a v příkopech podél cest či v lese. Účelem poplatků by měla být i motivace občanů k třídění, ale této možnosti se zatím příliš nepoužívá. Vyžaduje to další vedlejší náklady, např. na identifikaci rodin, které se třídícího systému účastní (pilotní projekty využívají např. pytlového sběru s čárovým kódem rodiny, čímž se zjistí množství i kvalita vytříděného odpadu konkrétní rodinou). Shromažďování začíná v bytech, kde lidé podle způsobu svozu využívají buď plastových či kovových nádob, nebo jednorázových plastových či papírových pytlů. Dále pokračuje shromažďování na určených místech, obvykle prostřednictvím nádobového systému s využitím kontejnerů různého objemu. U pytlového systému se nevyužívá kontejnerů, ale na určeném místě se shromažďují naplněné pytle. Odpady jsou ze shromažďovacích míst pravidelně odváženy. Shromažďování odpadů z výrob a podnikání je záležitostí každého původce. Slouží k tomu shromažďovací prostředky (speciální kontejnery, zjm. zabezpečené, pro nebezpečný odpad) a sklady odpadů provozované původci a oprávněnými osobami.
3.2 Separace odpadů Obec může vyhláškou po svých občanech požadovat zároveň třídění odpadů. Občané tak mají povinnost třídit obcí určené druhy využitelných odpadů (papír, plasty, sklo, nápojové kartony atd.) a jiné druhy, např. nebezpečné či stavební odnášet na sběrný dvůr. Separovat se může prostřednictvím různých systémů: • přinášecího -o bčan sám dopravuje odpad (např. nebezpečný) na určené místo, kde se shromažďuje, popř. dotřiďuje (sběrné dvory, lékárny apod.) • odvážecího - občan odpad odloží na shromažďovacích místech v blízkosti domu a odvoz organizuje svozová firma • zálohovacího - hlavně obaly - občan odpad přináší na určená místa, kde je od něho odkoupen (prodejny, automaty atd.) Velmi častý je při základním materiálovém třídění komunálního odpadu systém odvážecí. Odpady se separují podle druhu (materiálově) do speciálních normovaných nádob, rozlišených nápisem a barevně. Kontejnery mohou být polepeny samolepkami, které informují občany, které odpady do nich patří a které jsou nežádoucí. Do modrých kontejnerů se třídí papírový odpad, z něhož nejžádanější jsou kartony a lepenka, poté kancelářské papíry a sešity, noviny a časopisy a nejméně kvalitní jsou směsi různých papírů (např. propagačních letáků). Do separovaného papíru nepatří nepapírové složky, papíry pergamenové, brusné, asfaltové a dehtové, lakované, hygienicky závadné, mastné atd. Ve žlutých kontejnerech se separují plastové odpady, zejména PET láhve, dále obaly z jiných plastů (láhve, kelímky, krabičky), sáčky a fólie, ostatní plastové výrobky (kbelíky, květináče, hračky aj.) a polystyren. Pokud nejsou vyčleněny samostatné nádoby,
6
mohou se do žlutých vhazovat také kombinované obaly (Tetra-pak apod.). Do separovaného plastu nepatří podlahové krytiny, tapety, ostatní pěnové plasty, výrobky z PVC (odpadové trubky), elektrické kabely, pryž atd. Zelené kontejnery jsou určeny na třídění skla, nápojových lahví (čirých i barevných), skleněných obalů (sklenice) a nádob a tabulového skla. Do separovaného skla nepatří olovnaté sklo, barvená skla (stříbrnou či zlatou glazurou), lepená a drátovaná skla, autoskla, znečištěná skla, zrcadla, porcelán a keramika. Ostatní materiály je možné také separovat, ale zatím není třídění příliš rozšířené, zjm. z důvodů ekonomických. Postupně se v různých obcích jednotlivě objevují kontejnery na textil či kovy. Stále častěji se však začnou objevovat, obvykle hnědé, kontejnery na biologickou složku komunálního odpadu (bioodpad z domácností, např. zbytky potravin), jehož budoucí třídění požaduje po svých členech Evropská unie a naše legislativa. Směsný zbytek komunálního odpadu se odkládá do černých kontejnerů. Nebezpečnou složku komunálního odpadu mohou občané odložit na tzv. sběrných dvorech. Jedná se zjm. o elektroodpad (baterie, zářivky, elektronika a výpočetní technika apod.), zbytky barev, laků, čisticí prostředky, ředidla, obaly od chemikálií, teploměry atd. Jiné odpady, např. léky má občan povinnost vracet do lékáren. Tyto druhy odpadů je totiž zakázáno odkládat do kontejnerů na komunální a separovaný odpad !!! Specifickým druhem odpadu je elektronický odpad a autovraky se zvláštním systémem nakládání (obsahují mnoho druhů materiálů, např. vzácné kovy a také řadu nebezpečných látek). Občané musí vysloužilý elektroodpad, nebo autovrak odevzdat na k tomu určeném místě. Elektroodpady v některých obchodech s elektronikou či ve sběrných dvorech a autovraky u autorizovaných firem. Následně je zajištěno rozebrání a roztřídění využitelných odpadů a ekologické odstranění zbytku. V současné době probíhá celá řada informačních, vzdělávacích a soutěžních akcí na podporu třídění různých druhů odpadů. Vytváří je mnoho organizací, např. ministerstvo životního prostředí, společnosti zabývající se tříděním (např. obalová společnost EKO – KOM, nebo společnosti pro separaci elektroodpadů ASEKOL, ELEKTROWIN, EKOLAMP aj.) a také různé ekologické iniciativy. Často jsou dnes šířeny prostřednictvím internetu a zapojit se do nich mohou buď jednotlivci či kolektivy. Některé soutěže jsou určeny přímo pro školy, např. soutěž na třídění elektroodpadu – Recyklohraní.
7
3.2.1 Průmyslová separace Separovat odpad lze i v centrálních (mechanicko – biologických) stanicích na třídění a zpracování odpadů. Tento způsob zpracování nevyžaduje vysoké nároky na třídění přímo občany, ale naproti tomu klade vysoké nároky na technologie třídění (roste tak i spotřeba energie). Využívá se technologií magnetického třídění (pomocí elektromagnetů) k oddělování odpadů na základě jejich magnetických vlastností (např. kovy od nekovů), vzduchového třídění (pomocí proudu vzduchu) na základě rozdílných hustot a hmotností odpadů, optického třídění (pomocí světla) na základě různého zachycení a propustnosti světla rozdílnými odpady (např. čiré a barevné sklo) aj. specializovaných metod (např. vodní třídění). Produktem jsou roztříděné materiály jako kovy, plasty, sklo, biologicky stabilizovaný odpad aj. Z některých méně využitelných materiálů se mohou vyrábět např. pelety ke spalování a výrobě energie.
3.3 Shromažďování a separace odpadů v Ústeckém kraji Tyto činnosti se provádějí v krajem odsouhlasených zařízeních, kterými jsou autovrakoviště (demontáž autovraků) a sběrná místa autovraků, výkupny a sklady odpadů, sběrné dvory, třídící linky, mobilní sběr a výkup a zařízení na zpracování elektroodpadů. Základním zařízením pro občany, jsou v tomto směru sběrné dvory, kterých je v kraji na pět desítek. Zabývají se různými činnostmi od sběru a výkupu, přes třídění, stříhání, paketaci a úpravu vlastností odpadů až po skladování jak ostatních, tak nebezpečných odpadů. Některé se zabývají dokonce regenerací organických látek, např. kompostováním a jemu podobnými postupy. Výkupem a skladováním odpadů se zabývá cca 340 sběren a výkupen, které mohou být kombinovány se sběrným dvorem. Kromě sběru a výkupu se věnují i dalším činnostem, např. předúpravě, fyzikálně – chemické úpravě, skladování a dokonce i regeneraci či recyklaci některých materiálů. Na krajské úrovni působí také 116 třídících linek, zajišťují třídění, úpravu, sběr a výkup, skladování i recyklaci nebo znovupoužití regenerovaných odpadů. Schválená zařízení pro nakládání s elektroodpadem (vyjma sběrných dvorů) jsou v kraji pouze dvě. V Žatci a na skládce Celio v Litvínově, v nich dochází k rozebírání elektroodpadů na složky a zjm. získávání kovů. Celkem se v roce 2007 zpracovalo 344 t elektroodpadu. K ekologickému zpracování autovraků funguje v Ústeckém kraji necelých dvacet oprávněných osob. Seznamy oprávněných osob ke sběru, výkupu a separaci, informace o jejich činnosti a odpadech naleznete na stránkách http://websouhlasy.kr-ustecky.cz. Shrnutí Základem efektivního nakládání s odpadem, zjm. jeho dalšího využití jako zdroje důležitých surovin nebo bezpečného odstranění bez poškozování životního prostředí a zdraví lidí, je správné shromažďování a efektivní separace vzniklého odpadu. Bez toho by směs odpadů nebyla využitelná, např. recyklovatelná pro svou nízkou kvalitu. Shromažďování a třídění se dělí na metody třídění odpadu z výrob a podnikání a třídění komunálního odpadu. Důležité jsou hl. způsoby shromažďování a třídění komunálního odpadu, které se nás jako občanů nejvíce dotýkají a které je potřeba se správně naučit. Je to významné také pro udržení pořádku a čistoty našich obcí a životního prostředí. Podněty k zamyšlení 1. Pokuste se objasnit, jakým způsobem mohou poplatky za komunální odpad motivovat občany k shromažďování a třídění odpadů. 2. Zamyslete se nad výhodami a nevýhodami pytlového a nádobového systému shromažďování a separace odpadů. 3. Pokuste se navrhnout organizaci systému, jaký byste zavedli v obci s rodinnými domy, nebo v obci se sídlišti a svůj návrh zdůvodněte. 4. Využíváte nějaký způsobem sběrného dvora ve vaší obci?
8
Informační zdroje 1. Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech 2. Černík B., Kotoulová Z., Mrázek P. (1998): Systém nakládání s odpady v obci. MŽP a EKO-KOM, Praha. ISBN 80-7212-051-4 3. www.eko-kom.cz
4 RECYKLACE ODPADŮ Cíl kapitoly Seznámit se s možnostmi recyklace odpadů. Pochopit význam těchto činností pro životní prostředí i socioekonomickou sféru a poznat možnosti využití recyklovaných materiálů.
4.1 Regenerace Tento postup je založen na úpravě užitných vlastností odpadu tak, aby výrobek sloužil k původnímu účelu. Odpad přitom neprochází výraznou fyzikální a chemickou přeměnou. Patří sem např. protektorování pneumatik, výplach použitých vratných lahví nebo ‚‚přečištění‘‘ olejů.
4.2 Recyklace Recyklační postupy využívají materiálové vlastnosti odpadu, přičemž procházejí výraznou fyzikální nebo chemickou úpravou. Recyklovaný materiál se využívá k výrobě nových výrobků. Hlavní materiály, jejichž recyklace je nejčastější, jsou papír, sklo, kovy, plasty, pryž a stavební odpad. Recyklovat se dají i jiné materiály (např. oleje, ředidla, textil), avšak zejména pro textilní odpad jsou v současnosti ekonomické podmínky pro recyklaci nevhodné.
4.2.1 Recyklace papíru Postup je založen na použití odpadního papíru jako jedné ze složek směsi pro výrobu papíru, probíhající rozvlákněním a následným přidáním pojiv a dalších přísad, podle druhu vyráběného papíru. Pokračuje se lisováním a odvodňováním papírové směsi. Důležitá je kvalita tříděného papíru a jeho čistota. Proto se směsi vyseparované občany před recyklací ještě dotřiďují (nejžádanější je karton a lepenka, nejméně kvalitní jsou letáky apod.). Ideální je separovaný papír jednoho druhu. Recyklovatelnost papíru není neomezená. Vrátit do prvotní výroby se může maximálně 7x, protože pak je již dále nezpracovatelný (to je způsobeno postupným lámáním celulózového vlákna, které je základem papíroviny). Nejvhodnější je využití recyklovaného papíru na výrobu balících, skládačkových a vlnitých lepenek, kartonů, novinového a hygienického papíru (papírové ručníky, kapesníky, toaletní papír). Dále se recyklovaný papír využívá na výrobu sešitů, informačních letáků a brožur, jízdenek, tapet, podložek pro vajíčka, kořenáčů, papírového nábytku, tepelně izolačních hmot atd. S postupným zvyšováním kvality recyklace se z recyklovaného papíru vyrábí také papír do tiskáren a kopírek, nebo dopisní apod. papíry. 4.2.2 Recyklace skla Skleněné střepy se používají jako podstatná součást směsi látek tzv. vsázky při výrobě skla, která probíhá
9
tavením za specifických podmínek a následným lisováním, vyfukováním či jinou úpravou skleněných výrobků. U moderní technologie se dá použít až 80 – 90 % střepů. Existuje i postup výroby zeleného skla se 100% podílem střepů. Odpadní sklo musí mít vysokou kvalitu podle požadavků skláren (druh, složení a barva skla). Významná je čistota střepů, bez kovových a plastových uzávěrů, zbytků potravin a důležitá je nepřítomnost keramiky či porcelánu, které by recyklaci znemožnily. Recyklací se vyrábí celá řada výrobků, nejčastější je využití na obalové sklo. Dále na tabulové sklo, ploché drátované sklo, skleněná vlákna, skleněné cihly, obklady, podlahové krytiny, izolace, zásypové materiály ve stavebnictví, brusné materiály, plnidla do nátěrových hmot, odrazové materiály pro světlo, nebo materiál k úpravě nebezpečných odpadů zeskelňováním. Recyklace skla zajišťuje vysokou úsporu primárních surovin (sklářského písku aj. látek) a tím snížení těžby nerostných surovin. Snižuje spotřebu energie a zátěž prostředí exhalacemi ze skláren a elektráren.
4.2.3 Recyklace plastů a pryže Plasty se využívají ve všech oborech hospodářství, v průmyslu, obchodu i v domácnostech. Tvoří značný podíl odpadů a to zejména objemově. Recyklovat však lze pouze některé typy plastů (zjm. termoplasty, např. polyetylen, polypropylen, PET). Technologické odpady z výroby plastů se vracejí zpět do výroby původního plastu. Průmyslové a komunální plasty se musí roztřídit (ideální pro recyklaci jsou jednodruhové plasty) a upravit. Úprava probíhá drcením, proséváním, shlukováním a granulací, čištěním a praním. Následné zpracování probíhá zpravidla tavením a roztavená surovina se plní do výrobních forem nebo prochází tryskami na výrobu vláken. Jinou možností zpracování granulátu je propojení s pojivy (‚‚lepidly‘‘) za vyšší teploty a tlaku a lisování nových výrobků. Recyklované plasty lze využít např. pro výrobu palet, přepravek, cívek kabelů, trubek, izolací, květináčů, plastových nádob, nenáročných stavebních prvků (desky, střešní a podlahové krytiny, lavičky, ploty, prvky prolézaček apod.) a také umělých vláken (PET) k výrobě výplní do bund a spacích pytlů, nebo k výrobě fleecových bund. Plastům blízkým materiálem je pryž, používaná zjm. v pneumatikách, dopravníkových pásech, kabelech, izolacích, těsnění atd. Pryžové odpady se předem drtí na drobný granulát. Kvalitní pryž lze použít do primární výroby, méně kvalitní pryž se lisuje s pojivy. Z recyklátu se vyrábějí např. venkovní podlahové krytiny, sportovní povrchy, nebo speciální protihlukové, protivibrační a zátěžové izolace. Význam recyklace plastů a pryže spočívá zejména v úspoře primární suroviny, kterou je ropa a tím i v úspoře energie potřebné pro její zpracování. 4.2.4 Recyklace kovů Kovy tvoří velmi rozmanitou skupinu odpadů, protože se mohou vyskytovat v čisté formě i ve slitinách a často, zjm. v elektronice, se používá několik kovů pohromadě. Základní je dělení kovových odpadů na železné kovy (železo, litina, ocel) a neželezné kovy (hliník, měď, cín, olovo, zinek ad.). Zřejmě hlavní z metod recyklace kovů je opětovné tavení kovového šrotu při výrobě kovu. Náhradou rudy kovovým odpadem se ušetří nezanedbatelné množství primární suroviny a energie (u neželezných kovů až 95 %), protože není potřeba k těžbě rudy. Omezují se také rapidně úniky znečišťujících látek do ovzduší. Výroba kovů z druhotných surovin je totiž energeticky méně náročná. Dalšími metodami recyklace jsou metody chemické a elektrochemické, získávající kovy z chemických roztoků. Zvláště důležitá je recyklace tzv. barevných a vzácných kovů. Mnoho se jich používá například v elektronických systémech, které jsou nezbytnou a stále důležitější součástí našeho života. Základem je pečlivé třídění a sběr odpadů obsahujících kovy (viz. separace a zpětný odběr).
10
4.2.5 Recyklace dalších druhů odpadů Dalšími často využívanými odpady jsou odpady stavební, vznikající při stavebních, zemních pracích a demolicích. Tyto odpady se zpracovávají drcením a tříděním. Vytříděné se pak využívají pro výstavbu komunikací jako zásypové materiály nebo přídavné látky. Staré povrchy vozovek se při rekonstrukcích sejmou a po přepracování znovu použijí na nový povrch. Využívat je možno i textilní odpady, což se dříve relativně běžně dělo. Dnes se textil využívá naopak málo, protože se často jedná o vícedruhové materiály. Pokud je to možné, využívají se tyto odpady např. k výrobě netkaných textilií pro stavebnictví, filtračních a izolačních materiálů, případně také pro charitu. Proto i z tohoto důvodu pomoci lidem v tíživé situaci je třídění textilu důležitá věc.
4.3 Recyklace v Ústeckém kraji V Ústeckém kraji v roce 2007 prošlo regenerací a recyklací 628 tis. t odpadů, z toho 2 231 t nebezpečných. Dalších 189 tis. t bylo upraveno před dalším využitím, 434 tis. t bylo použito na terénní úpravy a 109 tis. t odpadu bylo prodáno jako suroviny. Jednoduché regenerace a recyklace některých materiálů (např. pryže či plastů) se provádí v zařízeních, o kterých byla již řeč v kapitole 3 (např. firma Humeco na Mostecku). Složitější recyklace se provádějí v primárních výrobách (papírny, hutě, sklárny apod.). Některé z těchto výrob nemusí být na území kraje (nejsou navíc brány jako zařízení pro nakládání s odpady, protože odpad je pro ně regulérní surovinou). Shrnutí Recyklace a regenerace je v právním řádu Evropské unie a tedy i v našem, preferovaným postupem nakládání s odpady. Využití odpadních materiálů jako druhotných surovin má za cíl omezit plýtvání prvotními surovinami a potažmo též energiemi, kterých se obvykle při získávání materiálu z prvotní suroviny spotřebovává více. V současném stadiu technického rozvoje existuje mnoho postupů recyklací různých materiálů, nejčastěji papíru, skla, plastů, kovů a mnoha dalších. Bohužel zjm. v období ekonomických krizí je náročnost těchto postupů odsouvá až na ‚‚druhou kolej‘‘, a proto je potřeba tyto metody podporovat zákony, případně i ekonomicky. Podněty k zamyšlení 1. Zamyslete se nad tím, čím se podílíte na recyklaci odpadů a které recyklované výrobky sami doma používáte. 2. Pokuste se vytvořit souhrn pozitivních dopadů recyklace pro společnost. Informační zdroje 1. Kreníková V. (1999): Odpadové hospodářství. UJEP FŽP, Ústí nad Labem. ISBN 80-7044-213-1 2. Bartůšek P.: Ochrana životního prostředí díl 2/II – Tuhé odpady. SPŠT, Dvůr Králové nad Labem.
5 BIOLOGICKÉ VYUŽÍVÁNÍ ODPADŮ Cíl kapitoly Seznámit se s možnostmi biologické ‚‚recyklace‘‘ odpadů. Pochopit význam těchto činností pro životní prostředí i socioekonomickou sféru a rozlišovat druhy odpadů vhodné pro biologické metody.
5.1 Kompostování Kompostování je proces biologického rozkladu bioodpadu za přístupu vzduchu (důležitý je kyslík). Probíhá
11
v zakládkách (různé hromady a pásy bioodpadů), činností půdních organismů (edafonu) – bakterií, hub, plísní a drobných živočichů (žížaly aj.). Vzniká tak organické hnojivo – kompost – obsahující pro zdravou půdu důležité a nezbytné humusové látky a minerální živiny pro rostliny. Kompost je zbaven škodlivých látek, semen plevelů a patogenních (choroby způsobujících) organismů. Toho je docíleno nejen činností edafonu, ale také vysokou teplotou dosaženou při kompostování. Ta může v první fázi dosáhnout až 70 °C. V průběhu procesu se mění i struktura materiálu. Původní bioodpad, který je nadrcen, se přemění až na stejnoměrně hnědý, drobtovitý, nezapáchající kompost. Pro vznik kompostu je nezbytné dodržet některé podmínky. Nutné je zajistit správný poměr živin, čehož se dosahuje správným smísením různých bioodpadů v surovinové skladbě (např. bioodpad z domácností lze kombinovat s trávou, kůrou a pilinami). Další podmínkou je dostatečná vlhkost (podle vlhkosti odpadu 50 – 70 %) a teplota nesmí přesahovat 75 °C (obojí lze regulovat např. zálivkou a překopáním). Pro správný vývoj kompostu je nezbytné provzdušňování, které je zajištěno občasným překopáváním kompostovaného materiálu. Kompostování odpadů se podporuje tzv. očkováním nové zakládky pomocí části zrajícího kompostu (tím se do zakládky vnesou vhodné mikroorganismy) a někdy přídavkem živin ve formě hnojiv apod. Kompostování může probíhat ve třech úrovních: • domácí • komunitní • průmyslové Domácí kompostování je individuální a lidé ho provádějí na kompostových zakládkách na rodinných zahradách, dále ve speciálních boxech ze dřeva, pletiva, cihel apod. (obojí za použití jednoduchého nářadí) nebo v komerčních kompostérech z polyetylenu s větracím systémem. Speciální metodou je účinnější kompostování za využití kalifornských žížal (vermikompostování). Ke zvýšení účinnosti lze využít zvláštních přípravků, tzv. biodynamických preparátů (časté v SRN). Komunitní kompostování je společné kompostování malé skupiny občanů např. ve školách, v zahrádkářské kolonii, nebo v uzavřených domovních blocích se společnou zahradou či zelenými plochami. Při komunitním kompostování se využívají kompostové zakládky, obdobné jako na centrální kompostárně, vhodné je i kompostování v otevřených boxech. Jako mechanizační prostředek k překopávání slouží nakladače, v menším rozsahu může jít o překopávání manuální. Při kompostování u škol je možno použít velkého kompostéru nebo biofermentoru s řízenou aerací (provzdušňováním). Průmyslové kompostování je zpracování bioodpadu na centrálních kompostárnách, organizovaných obcemi nebo soukromými subjekty. Kompostuje se odpad z veřejné zeleně, zpracování přírodních materiálů v průmyslu, lesního a zemědělského hospodářství, zbytky potravin rostlinného původu, kaly z čistíren atd. Roční produkce takových kompostáren činí několik stovek až tisíců tun kompostu. Základem jsou otevřené systémy v přímém styku se vzduchem, v kompostových zakládkách. Hlavním zařízením kompostárny je obvykle nezakrytá kompostovací plocha. Kompostárny musí být zabezpečeny nepropustnou úpravou proti riziku úniku závadných látek do půdy nebo do vod. Plocha je tvořena několika vrstvami (asfaltový beton, geotextilie, fólie, štěrkové a štěrkopískové vrstvy) a okraje plochy jsou ohraničeny obrubníky nebo kanálky. Plocha je ukloněná tak, aby umožnila odvod srážkových vod a splachů z kompostu do podzemní nebo nadzemní jímky. Zakládky se provádějí ve tvaru hromad, hald a pásů přesných rozměrů, u menších kompostáren v kójích. Do surového odpadu se přidává část hotového kompostu pro urychlení procesů. Provádí se pravidelné měření teploty a vlhkosti. Zakládka se v průběhu kompostování několikrát překopává. K tomu slouží mechanizace jako jsou dozery, frézy, nakladače a překopávače.
12
Uzavřené systémy se provádí zjm. pomocí biofermentorů. Jsou to uzavřené kontejnery, ve kterých je odpad provzdušňován uměle pomocí vzduchotechniky. Tou se také udržuje potřebná vlhkost. Tento postup podstatně urychluje kompostovací proces, ale zpracuje se tak menší množství materiálu. Požadavky na komposty jakožto hnojiva jsou velmi přísné. Sleduje se obsah cizorodých látek (zjm. rizikových prvků – ‚‚těžkých kovů‘‘), které by mohly kontaminovat potravní řetězce a dostat se potravinami až k člověku. Proto jsou stanovena nejvyšší přípustná množství těchto látek v kompostech a ostatních hnojivech.
5.2 Kvašení (anaerobní rozklad) Kvašení je anaerobní proces rozkladu bioodpadu bez přístupu vzduchu – přítomnost kyslíku je nežádoucí. Probíhá prostřednictvím tzv. metanogenních bakterií, produkujících bioplyn obsahující jako hlavní složku metan (CH4) a oxid uhličitý (CO2). K produkci bioplynu se konstruují centrální bioplynové stanice (fermentory) a vzniklý bioplyn se díky vysokému obsahu metanu dále využívá jako palivo pro výrobu elektřiny a tepla, např. pro vytápění v obci. Pevný zbytek po kvašení se může ještě dále kompostovat a použít jako hnojivo. Nejčastěji se prozatím bioplynové stanice zřizují u zemědělských provozů ke zpracování zemědělských odpadů s vysokým podílem zvířecích fekálií (kejda, hnůj). Dalším výhodným substrátem pro výrobu bioplynu jsou tráva, bioodpad z domácností a odpady z restaurací. Nevhodné jsou naopak dřevnaté a suché odpady (dřevo, kůra, sláma apod.). V zemích Evropské unie je využití odpadů za účelem získání obnovitelné energie preferováno a podporováno. Bioplyn lze po úpravě použít také jako palivo k provozu vozidel (např. z jednoho kg trávy se vyrobí plyn postačující k 1 km jízdy). Z jedné tuny bioodpadu lze podle složení získat až několik set m3 bioplynu (vysokou produkci bioplynu mají zjm. odpady s obsahem tuků a olejů). Pro proces rozkladu musí být dodrženy přesné podmínky. Proces probíhá samozřejmě bez kyslíku a musí být zajištěna minimální vlhkost 50 %. Zajištěna musí být stálá teplota (40 – 60° C) bez výkyvů, čehož se dosahuje vyhříváním technologie. Dále musí být zajištěno pH, dostatek živin a nepřítomnost škodlivých látek, např. antibiotik. Fermentory na výrobu bioplynu jsou nádrže typu tanků, věží či cisteren.
5.3 Biologické využití odpadů v Ústeckém kraji Biologickým využitím odpadů se zabývají zjm. kompostárny a bioplynové stanice. Zkompostováno v roce 2007 bylo 38 tis. t odpadu. Některé kompostárny se zabývají i sběrem a výkupem odpadů, souvisejících s jejich
13
podnikáním. V Ústeckém kraji je kompostáren cca patnáct. Bioplynové stanice nejsou zatím častým jevem a obvykle vyvolávají u občanů nezvyklý a zbytečný odpor. V Ústeckém kraji je jich několik v projektové fázi, jde například o stanice Ahníkov nebo Podsedice, které jsou posuzovány krajským úřadem z hlediska vlivů na životní prostředí, nebo Všebořice u Ústí nad Labem. Seznamy oprávněných osob ke kompostování a výrobě bioplynu, informace o jejich činnosti a odpadech naleznete na stránkách http://websouhlasy.kr-ustecky.cz. Shrnutí Využívání odpadů biologickými způsoby je dalším preferovaným postupem v EU. Je možné pouze u odpadů biologicky rozložitelných. Těmito odpady jsou např. obrovská množství biologicky rozložitelného komunálního odpadu (BRKO), který by jinak končil na skládkách, dále odpad ze zeleně (listí, tráva, větve, kůra, dřevní štěpka ad.), zbytky z potravin a vaření, zbytky zemědělské výroby (rostlinné zbytky, exkrementy ad.), cukrovarnická a lihovarnická šáma, papír, buničina, hadry, čistírenské kaly aj. Pozor se musí dávat na mrtvá těla zvířat, která jsou často zdrojem infekčních zárodků, nebo při rozkladu produkují škodlivé a zapáchající látky. Odstraňují se proto jiným způsobem v kafilériích. Biologické způsoby jsou založeny na procesech biologického rozkladu za pomoci živých mikroorganismů (bakterií, prvoků a dalších), za dodržení specifických podmínek. Lze využít hl. kompostování za vzniku kvalitního hnojiva nebo anaerobního rozkladu k výrobě bioplynu pro výrobu energie. Podněty k zamyšlení 1. Pokuste se shrnout výhody biologických metod zpracování odpadů pro životní prostředí a člověka. 2. Zamyslete se nad tím, zda výroba a využívání bioplynu z bioodpadu patří mezi obnovitelné či neobnovitelné zdroje energie. Informační zdroje 1. Kotoulová Z., Váňa J. (2001): Příručka pro nakládání s komunálním bioodpadem. MŽP, Praha. ISBN 80-7212-201-0 2. Scott N. (2006): Kompostování pro všechny. ZERA, Náměšť nad Oslavou. ISBN 80-903548-2-3
6 TERMICKÉ ODSTRAŇOVÁNÍ ODPADŮ Cíl kapitoly Seznámit se s možnostmi a pochopit význam termických metod. Uvědomit si pozitiva a negativa.
6.1 Spalování odpadů Spalování probíhá za přítomnosti kyslíku, při jehož slučování s odpadem dochází k hoření za vzniku plamene a uvolnění tepla. Hlavními cíli spalování je zmenšit objem vzniklých odpadů a rozložit či zachytit toxické látky obsažené v odpadech. Vedlejší je využití vzniklého tepla k výrobě energie. Spalování má však řadu nedostatků. Jsou ekonomické (vysoké investiční a provozní náklady), technické (potřeba dokonalých měřičů, regulátorů a technologií) a ekologické (spaliny, toxické odpady z procesu). Spalovny odpadů se dělí zjm. na spalovny komunálního a spalovny průmyslového odpadu, zvláštně sledovanými typy dále jsou např. spalovny zdravotnického nebo jiného nebezpečného odpadu. Spalovny bývají vybaveny různými typy pecí podle druhu a charakteru spalovaného odpadu (např. nebezpečné odpady musí být spalovány za vyšších teplot). Ke spalování odpadů se často využívají bubnové rotační pece, dál pak roštové, fluidní, patrové aj.
14
Spalování je samo zdrojem odpadů, který zůstane jako zbytek po spálení odpadu. Často jsou to odpady nebezpečné. Jde zejména o tuhý zbytek z kotle – popel a škváru, které mohou obsahovat škodlivé látky (např. těžké kovy aj.). Dalším tuhým odpadem je popílek z čištění spalin. Ten na sebe může vázat a koncentrovat mnoho škodlivých látek, včetně těžkých kovů a dioxinů. Mimo tuhých odpadů vznikají při spalování také plynné emise, unikající do ovzduší. Spaliny obsahují různorodou směs anorganických i organických látek, často počítaných mezi nebezpečné látky. Nebezpečné je hlavně spalování průmyslových odpadů, ropných látek, plastů, nátěrových hmot atd. Zvláště nebezpečné je jejich spalování, pokud v sobě obsahují chlor. Nejnebezpečnějšími látkami ve spalinách jsou zřejmě sloučeniny těžkých kovů, aromatické a polyaromatické uhlovodíky, polychlorované bifenyly a dioxiny. Některé z vzniklých látek jsou toxické, jiné rakovinotvorné, další mohou nepříznivě ovlivňovat imunitu nebo rozmnožovací schopnosti. Některé z nich mají dokonce souběh těchto škodlivých účinků. Proto při spalování odpadů musí být důsledně dodrženy přísné zákonné a technologické podmínky ochrany ovzduší. Je povinné zabraňovat nadměrnému vzniku a úniku těchto látek do životního prostředí. Spalování musí probíhat pouze dokonalým způsobem, s vysokým přebytkem vzduchu. Musí být dosaženo vysokých spalovacích teplot (min. 1100 °C pro nebezpečné chlorované odpady), aby bylo zabráněno vzniku nebezpečných látek (např. dioxinů). Spalovny jsou také vybavovány moderními technologiemi na zachycení a zneškodnění těchto škodlivin. Například odprášením spalin, jejich vypírkou, odsířením či použitím aktivního uhlí atd. Díky těmto opatřením se daří vznik a úniky těchto látek minimalizovat.
6.2 Pyrolýza odpadů Podstatou pyrolýzy je rozklad tepelně nestabilních odpadů teplem, bez přítomnosti kyslíku. Nedochází tak k hoření, ale štěpení (rozpadu) dlouhých molekul organických látek. Vznikají při ní kapalné a plynné produkty (kapaliny olejnatého charakteru, plyny jako meta, vodík, oxid uhelnatý), které je možné využívat jako paliva k výrobě energie. Zatím ve vývoji jsou technologie, z nichž by se kapalné produkty mohly dále využívat jako chemická surovina ve výrobě (např. ze starých pneumatik pyrolýzou připravit směs, která by svým složením připomínala ropu). To zatím naráží na řadu problémů (např. s kvalitou produktu). Konečným zbytkem pyrolýzy mohou být saze, které lze také dále využívat v chemickém průmyslu. Oproti spalování má pyrolýza řadu výhod, ale v praxi je využívána méně často.
6.3 Spalování odpadů v Ústeckém kraji Spalování odpadů je jedním z ekonomicky náročnějších způsobů nakládání s odpady, a je často napadáno ekologickými aktivisty. Také rostoucí nároky na technologie a emisní limity po čištění spalin jsou důvodem toho, že je počet spaloven v kraji nízký (pouze tři). Některé menší spalovny v minulých letech díky tomu také zanikly (Komořanská). V roce 2007 bylo spáleno 3 196 t odpadu a 52 tis. t bylo využito jako paliva či jiným způsobem k výrobě energie (toto však neprobíhá ve spalovnách odpadů, ale např. v teplárnách či místních kotelnách a spalují se pouze vhodné odpady, např. dřevní štěpka apod.). Seznamy oprávněných osob ke spalování, informace o jejich činnosti a odpadech naleznete na stránkách http://websouhlasy.krustecky.cz.
15
Shrnutí V případě, že odpad nelze z vážných důvodů využít, následují méně žádoucí postupy odstraňování odpadů. Termické způsoby jsou založeny na rozkladu odpadů pomocí tepelné energie. Přitom se mění materiálové vlastnosti odpadu, a ten je jako surovina ztrácen. Jako vedlejší produkt tohoto rozkladu se může uvolňovat využitelná energie. Těmito postupy jsou hl. spalování a pyrolýza, která je sice ekologicky vhodnější, ale méně využívaná. Na druhou stranu některé velké spalovny vytápějí svou energií i velká města, např. spalovna ve Vídni. Podněty k zamyšlení 1. Zamyslete se nad tím, zda je spalování odpadů v oficiální spalovně pro životní prostředí nejškodlivější spalovací proces, jak se snaží tvrdit ‚‚ekologičtí aktivisté‘‘, nebo zda existují nebezpečnější způsoby spalování. Informační zdroje 1. Kreníková V. (1999): Odpadové hospodářství. UJEP FŽP, Ústí nad Labem. ISBN 80-7044-213-1 2. Nařízení vlády č.354/2002 Sb., kterým se stanoví emisní limity a další podmínky pro spalování odpadu 3. ČSN 06 30 90 Zařízení pro termické zneškodňování odpadů. ČNI, Praha
7 SKLÁDKOVÁNÍ ODPADŮ Cíl kapitoly Seznámit se s postupem skládkování a pochopit význam plnění přísných podmínek skládkování.
7.1 Podmínky skládkování Protože skládkování je ekologicky rizikové, mohou se odpady na skládky ukládat jen za přísně stanovených podmínek. Hlavní je obsah škodlivých a nebezpečných látek v odpadu a jeho schopnost tyto látky uvolňovat. Další je reaktivnost odpadu. Pole toho se skládky dělí na: • S – IO: skládky inertního (nereaktivního) odpadu • S – OO: skládky ostatního odpadu • S – NO: skládky nebezpečného odpadu Odpady se musí ukládat odděleně podle druhů, aby nedošlo ke smísení a nežádoucím reakcím. Některé odpady je na skládky ukládat zakázáno (např. odpady z výrobků podléhajících zpětnému odběru, kapalný odpad, odpady výbušné, vysoce hořlavé, oxidující, schopné uvolňovat toxické plyny ve styku s vodou, vzduchem nebo kyselinami, nebo infekční odpady, léčiva a návykové látky, biocidy atd.). Odpady se smí ukládat až po úpravě jejich vlastností, do tenkých vrstev nebo ve speciálních nádobách (např. nebezpečné odpady). Postupně se zhutňují (komunální odpady, kaly) pomocí techniky (kompaktor) nebo zasypávají či zalévají netečným a stabilním materiálem (nebezpečné odpady).
16
7.2 Zabezpečení skládky Skládkování odpadů je možné pouze na tzv. řízených skládkách, zabezpečených proti úniku odpadu a nebezpečných látek do životního prostředí (půdy, vody, ovzduší). Zabezpečení skládky je tvořeno izolací, odvodňovacím a odplyňovacím systémem. Izolace má zabránit úniku tzv. výluhu (vodou z odpadu uvolněných látek) do podloží skládky a podzemních vod. Základem je stabilní podloží s nízkou propustností. To se doplní o zhutněné vrstvy jílu a izolaci z nepropustné polyetylenové fólie, odolné proti fyzikálním, chemickým i biologickým vlivům. Díky této fólii se skládková kapalina hromadí v tělese skládky a musí být odváděna pryč. Tuto funkci plní odvodňovací systém skládky. Ten se skládá z plošné drenáže, tvořené vrstvou štěrkopísku, kterou kapalina protéká až k drenáži svodné. Ta je tvořena systémem děrovaných plastových trubek, odvádějících kapalinu mimo těleso skládky. Dále je svedena do jímek a odváděna na čistírnu odpadních vod. U skládky odpadů s biologickým podílem (např. komunálního odpadu) je nutný také systém odplyňovací, protože rozkládající se odpad produkuje skládkový plyn obsahující hlavně metan. Odpadem prostupují odplyňovací věže, které jsou vzájemně propojené a zachycený plyn je potrubím odváděn mimo těleso skládky. Zde se může využít ke spálení a výrobě elektrické a tepelné energie. Po zaplnění skládky odpadem je provozovatel povinen provést její rekultivaci. Skládka se nepropustně uzavře izolací a navezou se vrstvy zeminy, která se rekultivuje osázením.
7.3 Skládkování v Ústeckém kraji Na území kraje v současnosti funguje dvanáct skládek, tři z nich ale mají platná povolení pouze do poloviny roku 2009. Skládkováno v roce 2007 bylo 331 tis. t odpadu (z toho 6 155 t nebezpečného). Dalších 54 tis. t odpadu bylo použito jako technologický materiál na zabezpečení skládek (např. pneumatiky a stavební odpady). Seznamy oprávněných osob ke skládkování, informace o jejich činnosti a odpadech naleznete na stránkách http://websouhlasy.kr-ustecky.cz. Shrnutí Nejméně vhodnou metodou odstraňování odpadů je skládkování. Při tomto postupu se odpady trvale uloží do země. Takto se ztrácí jak materiálový, tak energetický potenciál odpadu a dochází k záboru velkých ploch. Legislativní i technologické změny spějí k postupnému utlumování skládkování, ekonomické činitele naopak v současnosti skládkování zvýhodňují. Bohužel, zřejmě až ve vzdálenější budoucnosti se budou skládkovat jen odpady dále nevyužitelné nebo nebezpečné. K potřebnému útlumu skládkování však může přispět každý z nás svým zodpovědným přístupem k produkci a nakládání s odpady !!! Podněty k zamyšlení 1. Zamyslete se nad tím, jakými způsoby může každý z nás přispět ke snížení ukládání odpadu na skládky. Informační zdroje 1. Kreníková V. (1999): Odpadové hospodářství. UJEP FŽP, Ústí nad Labem. ISBN 80-7044-213-1 2. Jurnik A. (1994): Ekologické skládky domovního a průmyslového odpadu. ALDA, Olomouc. ISBN 80-856-32-3
17
8 DOPLNĚNÍ PRO STŘEDOŠKOLSKÝ MODUL 8.1 Dělení odpadů Administrativně se odpady rozdělují podle vyhlášky č.381/2001 sb., kterou se stanoví katalog odpadů. V katalogu se odpady rozdělují do kategorií. Každému druhu odpadů je podle vlastností přidělena kategorie nebezpečný odpad (NO) označený v seznamu hvězdičkou nebo ostatní odpad (OO). Podle těchto kategorií se musí dále s odpadem nakládat. Pro nebezpečné odpady platí přísnější podmínky nakládání. V katalogu se odpady zařazují podle odvětví, oboru, nebo technologického procesu do dvaceti skupin (např. skupina 20 zahrnuje komunální odpad). Každá skupina má pro upřesnění zařazení odpadu několik podskupin a v rámci podskupin se odpad zařazuje přesně podle konkrétního druhu. Každý druh odpadu je označen šestimístným katalogovým číslem a názvem. Tyto informace slouží k vedení evidence.
8.2 Značení odpadů Tato značení vycházejí ze zákona o odpadech. Odpady bez nebezpečných vlastností jsou označeny nápisem: ostatní odpad. Nebezpečné odpady jsou označeny nápisem: nebezpečný odpad a podle nebezpečných vlastností tzv. piktogramem (symbolem). Podle zákona o chemických látkách a přípravcích se některé nebezpečné odpady označují také tzv. R – větami (označují specifickou rizikovost) a S – větami (pokyny pro bezpečné zacházení). Každý nebezpečný odpad musí být opatřen také tzv. identifikačním listem (obsahuje komplexní soubor informací o daném odpadu a o bezpečném zacházení s ním). Komplexní plakát o značení nebezpečných věcí je k dispozici na www.ekoline.cz.
8.3 Povinnosti původců odpadů Všichni, kdo se zabývají nakládáním s odpady, od původců až po oprávněné osoby, mají podle zákona stanoveny povinnosti: • odpady zařazovat podle druhů a kategorií • zajistit přednostní využití odpadů • odpady, které sám nemůže využít nebo odstranit, převést do vlastnictví pouze osobě oprávněné • ověřovat nebezpečné vlastnosti odpadů a nakládat s nimi podle jejich skutečných vlastností • shromažďovat odpady, utříděné podle jednotlivých druhů a kategorií • zabezpečit odpady před znehodnocením, odcizením nebo únikem • vést průběžnou evidenci o odpadech a způsobech nakládání s nimi, ohlašovat odpady • umožnit kontrolním orgánům přístup do objektů, prostorů a zařízení a předložit dokumentaci a poskytnout pravdivé a úplné informace • zpracovat plán odpadového hospodářství • vykonávat kontrolu vlivů nakládání s odpady na zdraví lidí a životní prostředí • ustanovit odpadového hospodáře • platit poplatky za ukládání odpadů na skládky • s nebezpečnými odpady může původce nakládat pouze na základě souhlasu příslušného orgánu státní správy • původce odpadů je odpovědný za nakládání s odpady do doby jejich využití nebo odstranění, pokud toto zajišťuje sám nebo do doby jejich převedení do vlastnictví osobě oprávněné.
8.4 Evidence odpadů Velmi důležitou a ze zákona povinnou záležitostí subjektů nakládajících s odpady je průběžná evidence. Je povinností původců i oprávněných osob. Platí povinnost evidence a ohlašování odpadů, zařízení
18
k nakládání s odpady, shromažďovacích a sběrových míst, skladů odpadů, PCB (polychlorované bifenyly), zařízení obsahujících PCB a odpadů PCB. Původci odpadů a oprávněné osoby jsou povinni vést průběžnou evidenci o odpadech (druh, kategorie, katalogové číslo, množství atd.) a způsobech nakládání (produkce, předání, využití, odstranění). Tuto evidenci, za předem stanovených podmínek, musí každoročně zasílat na úřad obce s rozšířenou působností. Povinnosti vedení jsou uvedeny v zákonu o odpadech a podrobnosti o evidenci pak ve vyhlášce o podrobnostech nakládání s odpady. Informační zdroje 1. Zákon č. 185/2001 Sb., o odpadech 2. Vyhláška MŽP č.381/2001 Sb., kterou se stanoví katalog odpadů, seznam nebezpečných odpadů a seznamy odpadů a států pro účely vývozu, dovozu a tranzitu odpadů a postup při udělování souhlasu k vývozu, dovozu a tranzitu odpadů (Katalog odpadů) 3. Vyhláška MŽP č.383/2001 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady
19
