PRÁCE S TEXTEM - Rabín Löw a růže AUTOR – Mgr. Jana Pikalová OČEKÁVANÝ VÝSTUP – Procvičování četby a porozumění textu na základě doplňování slov díky znalosti ustálených frází a zpětnému doplňování FORMA VZDĚLÁVACÍHO MATERIÁLU – pracovní list pro žáka POMŮCKY – papír, kopírka INSTRUKCE – Žáci dostanou nakopírovaný text s vynechanými slovy, sami musí přijít na slova, která do textu patří. Některá slova mohou odvodit z textu (zpětně – informace je až za vynechaným slovem). Některá slova žáci doplní díky znalosti ustálených frází. OBSAH 1. Pracovní list pro žáka - text s vynechanými slovy 2. Řešení – celý text se zvýrazněnými slovy, která mají žáci doplnit ZPŮSOB PRÁCE – individuální, ve dvojicích, skupinový ZDROJ – Čítanka pro 7. ročník, SPN, Praha 1998
Originální text Rabín Löw a růže Vysoký rabín Löw žil mnoho let, mnoho za svého života poznal a mnoho ze svého poznání a vědění odkázal svým žákům a uložil do knih, které napsal. Ale i ve stopě moudrého rabína kráčela Smrt a čekala na svou příležitost. Léta ubíhala a zdálo se, že Smrt nemůže rabína dostihnout. Smrt však neodpočívala. Slavné město Prahu navštívil mor a ulice změnily vzhled. Strach z morové nákazy zaháněl lidi do příbytků, nebo je vedl do krčem, kde hledali zapomenutí v nemírném pití a v bláznivém tanci. Proti moru nebylo léku. Mřeli ti, kde se chvěli doma strachy odloučeni od ostatních, mřeli ti, kdo družně popíjeli a vířili v tanci. Umírali staří i mladí a nejhůře řádil mor v židovském městě. Hřbitovní brána byla otevřená dnem i nocí. Zármutek nad morovou pohromou nedával vysokému rabínovi spát. Vycházel za noci z domu, bloudil uličkami židovského města, kde světlo v oknech označovalo jizby umírajících. Potkával nosiče mrtvých, jak se vracejí ze hřbitova pro nový a nový náklad, a slyšel pláč vdov a nářek rodičů. Ani dveře ani zdi nedovedly zadržet tolik bědování. Perutě neúprosného anděla zkázy se rozestřely nad městem. Při své noční pouti došel jednou rabín Löw až ke hřbitovu, kde byl i v noční době ruch. Za svitu pochodní tu hloubili nové hroby. Proti té smutné záři spatřil vysoký rabín postavu, která stála ve vratech hřbitova, od hlavy k patě zahalená. Poodstoupil, aby poznal, koho v hřbitovní bráně potkává. I v šeru rozeznal blýskající horečnaté oči zapadlé v důlcích a vyhublou tvář, kde jenom kůže pokrývala kost. Díval se do očí Smrti. Stála ve vratech a držela v kostlivých prstech list. Na listu byla napsána jména těch, kdo mají nazítří opustit své rodiny, aby se k nim už nikdy nevrátili. Rabín vyškubl Smrti list z prstů, zmačkal jej a ukryl pod pláštěm. Smrt zahučela jako tesklivý podzimní vítr v komíně a řekla: „Můžeš si myslit, že jsi vyhrál, a přece na tebe nezapomenu.“ Vysoký rabín Löw odešel domů a přečetl si jména těch, kteří měli zemřít. Bylo jich hodně, zítřek měl být dnem velikého umírání. Mezi jmény našel i svoje jméno. Rabín dočetl a zamyšleně natáhl ruku s listem nad svíčku. Seznam shořel. Popel rozemnul rabín mezi prsty. Té noci ustala morová rána a zkáza ustoupila od města. Všichni si oddechli, život se vracel ke svému pořádku. Rabín věděl, že mu Smrt jeho skutek neodpustí. Tím bedlivěji hlídal každý svůj krok. Smrt na sebe brala různé podoby, kladla učenému rabínovi nástrahy a číhala na něho na nejrůznějších místech. Ale rabín Löw ji poznával z dálky, vyhýbal se jí a včas volil jinou cestu. Roky plynuly a rabín stále vítězil nad smrtí. A protože prchal před slávou a důstojenstvím, dostihla ho za jeho života i sláva i důstojenství. O jeho narozeninách se scházeli příbuzní, přátelé i žáci a byl jich velký počet. Rabín sedal v jejich kruhu a užíval klidu a míru, který s sebou přináší vysoký věk. Jednou opět tak seděl se svými milými a přijímal přání svých hostů. Bylo mu tenkrát devadesát a sedm let a jeho vlasy a vousy byly bílé jako sníh uprostřed zimy, ale oči byly stále plné vlídného podzimního slunce. Tu přistoupila k starému rabínovi nejmladší vnučka a podala mu čerstvý květ růže. Rabín Löw růži vzal a dlouze k ní přivoněl. Přivoněl k růži, hlava mu klesla a brada se opřela o hruď. Vydechl. Růže mu vyklouzla z ruky. V růži se skrývala Smrt a s vůní si našla cestu k jeho srdci. Lstí přemohla Jehudu, syna Becalelova, zvaného vysoký rabín Löw. Rabín Löw byl odňat světu živých a jeho dům s hroznem a lvem, vytesaným do kamene nad vchodem, osiřel. Čekal ho jiný příbytek. Jeho náhrobek na starém židovském hřbitově připomíná malý dům se štíty a střechou. Zde odpočívá rabín Löw se svou věrnou manželkou Perlou. Občas vklouzne škvírkou do náhrobku lístek s napsanou prosbou nebo s přáním některého návštěvníka. I rabínův dům posledního odpočinku navštěvuje něčí touha nebo úzkost a dovolává se jeho milosrdenství jako v dobách, kdy žil. A tak se děje dodnes.
Po letech zemřel vnuk rabína Löwa Samuel. Byl rabínovi obzvláště milý. Proto mu rabín kdysi zaživa slíbil, že bude po smrti ležet vedle něho. Když Samuel zemřel, byli hrobníci na rozpacích, jak splnit přání slavného rabína. Mrtvých za ta léta na hřbitově přibylo a kolem rabínova náhrobku nebylo už místo. Vysoký rabín se však ustrnul. V noci se náhrobek pohnul a uprázdnil vedle sebe místo milovanému vnukovi. Vysoký rabín Löw plnil dané slovo i po smrti.
Pracovní list pro žáka Rabín Löw a růže Vysoký rabín Löw žil mnoho ........................., mnoho za svého .............................. poznal a mnoho ze svého poznání a vědění odkázal svým žákům a uložil do ......................., které napsal. Ale i ve stopě moudrého rabína kráčela .................................... a čekala na svou příležitost. Léta ubíhala a zdálo se, že Smrt nemůže rabína dostihnout. Smrt však neodpočívala. Slavné město ................................ navštívil ....................... a ulice změnily vzhled. Strach z morové nákazy zaháněl lidi do příbytků, nebo je vedl do krčem, kde hledali zapomenutí v nemírném ............................. a v bláznivém ................................. Proti moru nebylo ........................................ Mřeli ti, kde se chvěli doma strachy odloučeni od ostatních, mřeli ti, kdo družně popíjeli a vířili v tanci. Umírali staří i ................................ a nejhůře řádil mor v ................................. městě. .................................... brána byla otevřená dnem i nocí. Zármutek nad morovou pohromou nedával vysokému rabínovi spát. Vycházel za ........................... z domu, bloudil uličkami židovského města, kde světlo v oknech označovalo jizby umírajících. Potkával nosiče mrtvých, jak se vracejí ze .............................................. pro nový a nový náklad, a slyšel pláč vdov a nářek rodičů. Ani dveře ani zdi nedovedly zadržet tolik bědování. Perutě neúprosného ........................................... zkázy se rozestřely nad městem. Při své noční pouti došel jednou rabín Löw až ke ................................., kde byl i v noční době ruch. Za svitu pochodní tu hloubili nové hroby. Proti té smutné záři spatřil vysoký rabín ..............................., která stála ve vratech ........................................., od hlavy k .................................... zahalená. Poodstoupil, aby poznal, koho v .................................... bráně potkává. I v šeru rozeznal blýskající horečnaté ............................................. zapadlé v ...................................... a vyhublou tvář, kde jenom kůže pokrývala kost. Díval se do očí ........................................ Stála ve ................................................. a držela v kostlivých prstech ....................................... Na listu byla napsána ......................................... těch, kdo mají nazítří opustit své rodiny, aby se k nim už nikdy ........................................... Rabín vyškubl Smrti list z prstů, zmačkal jej a ukryl pod pláštěm. Smrt zahučela jako tesklivý podzimní .................................... v komíně a řekla: „Můžeš si myslit, že jsi ......................................, a přece na tebe nezapomenu.“ Vysoký rabín Löw odešel ............................ a přečetl si jména těch, kteří měli ................................... Bylo jich hodně, zítřek měl být dnem velikého umírání. Mezi jmény našel i ....................................... jméno. Rabín dočetl a zamyšleně natáhl ruku s listem nad svíčku. Seznam ...................................... Popel rozemnul rabín mezi prsty. Té ................................... ustala morová rána a zkáza ustoupila od města. Všichni si ......................................., život se vracel ke svému pořádku. Rabín věděl, že mu Smrt jeho skutek neodpustí. Tím bedlivěji hlídal každý svůj ......................... Smrt na sebe brala různé .............................., kladla učenému rabínovi nástrahy a číhala na něho na nejrůznějších .................................... Ale rabín Löw ji poznával z dálky, vyhýbal se jí a včas volil jinou ....................................... Roky plynuly a rabín stále ................................. nad smrtí. A protože prchal před slávou a důstojenstvím, dostihla ho za jeho života i sláva i důstojenství. O jeho ....................................... se scházeli příbuzní, přátelé i žáci a byl jich velký počet. Rabín sedal v jejich kruhu a užíval klidu a míru, který s sebou přináší vysoký ................................... Jednou opět tak seděl se svými milými a přijímal přání svých hostů. Bylo mu tenkrát devadesát a sedm let a jeho vlasy a vousy byly .................................... jako .................................... uprostřed zimy, ale oči byly stále plné vlídného podzimního .......................................... Tu přistoupila k starému rabínovi nejmladší vnučka a podala mu čerstvý květ růže. Rabín Löw růži vzal a dlouze k ní ................................ Přivoněl k růži, hlava mu klesla a brada se opřela o hruď. Vydechl. Růže mu vyklouzla z .................................... V růži se skrývala Smrt a s vůní si našla cestu k jeho srdci. Lstí přemohla Jehudu, syna Becalelova, zvaného vysoký rabín Löw.
Rabín Löw byl odňat světu .................................. a jeho dům s hroznem a lvem, vytesaným do kamene nad vchodem, osiřel. Čekal ho jiný příbytek. Jeho náhrobek na starém židovském hřbitově připomíná malý dům se štíty a střechou. Zde odpočívá rabín Löw se svou věrnou .............................. Perlou. Občas vklouzne škvírkou do .............................. lístek s napsanou ................................ nebo s přáním některého návštěvníka. I rabínův dům posledního ...................................... navštěvuje něčí touha nebo úzkost a dovolává se jeho milosrdenství jako v dobách, kdy žil. A tak se děje dodnes. Po letech zemřel ................................... rabína Löwa Samuel. Byl rabínovi obzvláště milý. Proto mu rabín kdysi zaživa slíbil, že bude po ............................ ležet vedle něho. Když Samuel zemřel, byli hrobníci na rozpacích, jak splnit přání slavného rabína. Mrtvých za ta léta na hřbitově přibylo a kolem ............................... náhrobku nebylo už místo. Vysoký rabín se však ustrnul. V noci se náhrobek pohnul a uprázdnil vedle sebe místo milovanému vnukovi. Vysoký rabín Löw plnil dané slovo i po .......................................
Řešení Rabín Löw a růže Vysoký rabín Löw žil mnoho let, mnoho za svého života poznal a mnoho ze svého poznání a vědění odkázal svým žákům a uložil do knih, které napsal. Ale i ve stopě moudrého rabína kráčela Smrt a čekala na svou příležitost. Léta ubíhala a zdálo se, že Smrt nemůže rabína dostihnout. Smrt však neodpočívala. Slavné město Prahu navštívil mor a ulice změnily vzhled. Strach z morové nákazy zaháněl lidi do příbytků, nebo je vedl do krčem, kde hledali zapomenutí v nemírném pití a v bláznivém tanci. Proti moru nebylo léku. Mřeli ti, kde se chvěli doma strachy odloučeni od ostatních, mřeli ti, kdo družně popíjeli a vířili v tanci. Umírali staří i mladí a nejhůře řádil mor v židovském městě. Hřbitovní brána byla otevřená dnem i nocí. Zármutek nad morovou pohromou nedával vysokému rabínovi spát. Vycházel za noci z domu, bloudil uličkami židovského města, kde světlo v oknech označovalo jizby umírajících. Potkával nosiče mrtvých, jak se vracejí ze hřbitova pro nový a nový náklad, a slyšel pláč vdov a nářek rodičů. Ani dveře ani zdi nedovedly zadržet tolik bědování. Perutě neúprosného anděla zkázy se rozestřely nad městem. Při své noční pouti došel jednou rabín Löw až ke hřbitovu, kde byl i v noční době ruch. Za svitu pochodní tu hloubili nové hroby. Proti té smutné záři spatřil vysoký rabín postavu, která stála ve vratech hřbitova, od hlavy k patě zahalená. Poodstoupil, aby poznal, koho v hřbitovní bráně potkává. I v šeru rozeznal blýskající horečnaté oči zapadlé v důlcích a vyhublou tvář, kde jenom kůže pokrývala kost. Díval se do očí Smrti. Stála ve vratech a držela v kostlivých prstech list. Na listu byla napsána jména těch, kdo mají nazítří opustit své rodiny, aby se k nim už nikdy nevrátili. Rabín vyškubl Smrti list z prstů, zmačkal jej a ukryl pod pláštěm. Smrt zahučela jako tesklivý podzimní vítr v komíně a řekla: „Můžeš si myslit, že jsi vyhrál, a přece na tebe nezapomenu.“ Vysoký rabín Löw odešel domů a přečetl si jména těch, kteří měli zemřít. Bylo jich hodně, zítřek měl být dnem velikého umírání. Mezi jmény našel i svoje jméno. Rabín dočetl a zamyšleně natáhl ruku s listem nad svíčku. Seznam shořel. Popel rozemnul rabín mezi prsty. Té noci ustala morová rána a zkáza ustoupila od města. Všichni si oddechli, život se vracel ke svému pořádku. Rabín věděl, že mu Smrt jeho skutek neodpustí. Tím bedlivěji hlídal každý svůj krok. Smrt na sebe brala různé podoby, kladla učenému rabínovi nástrahy a číhala na něho na nejrůznějších místech. Ale rabín Löw ji poznával z dálky, vyhýbal se jí a včas volil jinou cestu. Roky plynuly a rabín stále vítězil nad smrtí. A protože prchal před slávou a důstojenstvím, dostihla ho za jeho života i sláva i důstojenství. O jeho narozeninách se scházeli příbuzní, přátelé i žáci a byl jich velký počet. Rabín sedal v jejich kruhu a užíval klidu a míru, který s sebou přináší vysoký věk. Jednou opět tak seděl se svými milými a přijímal přání svých hostů. Bylo mu tenkrát devadesát a sedm let a jeho vlasy a vousy byly bílé jako sníh uprostřed zimy, ale oči byly stále plné vlídného podzimního slunce. Tu přistoupila k starému rabínovi nejmladší vnučka a podala mu čerstvý květ růže. Rabín Löw růži vzal a dlouze k ní přivoněl. Přivoněl k růži, hlava mu klesla a brada se opřela o hruď. Vydechl. Růže mu vyklouzla z ruky. V růži se skrývala Smrt a s vůní si našla cestu k jeho srdci. Lstí přemohla Jehudu, syna Becalelova, zvaného vysoký rabín Löw. Rabín Löw byl odňat světu živých a jeho dům s hroznem a lvem, vytesaným do kamene nad vchodem, osiřel. Čekal ho jiný příbytek. Jeho náhrobek na starém židovském hřbitově připomíná malý dům se štíty a střechou. Zde odpočívá rabín Löw se svou věrnou manželkou Perlou. Občas vklouzne škvírkou do náhrobku lístek s napsanou prosbou nebo s přáním některého návštěvníka. I rabínův dům posledního odpočinku navštěvuje něčí touha nebo úzkost a dovolává se jeho milosrdenství jako v dobách, kdy žil. A tak se děje dodnes.
Po letech zemřel vnuk rabína Löwa Samuel. Byl rabínovi obzvláště milý. Proto mu rabín kdysi zaživa slíbil, že bude po smrti ležet vedle něho. Když Samuel zemřel, byli hrobníci na rozpacích, jak splnit přání slavného rabína. Mrtvých za ta léta na hřbitově přibylo a kolem rabínova náhrobku nebylo už místo. Vysoký rabín se však ustrnul. V noci se náhrobek pohnul a uprázdnil vedle sebe místo milovanému vnukovi. Vysoký rabín Löw plnil dané slovo i po smrti.
