Poutníci: Petr Matula, Lucka Procházková, Radek „Šléza“ Šlesinger, Pavel Tejkal, Petr „Travex“ Trávníček
1. den - pondělí, 28. 7. 2008 (píše Travex) Na čundr se vyráží od Grandu a to v 21:50. Později se ukáže, že je to pouze teoretický čas. Čekáme tam totiž ještě dobrých 30 minut, než autobus skutečně dorazí. Tak tedy ještě se rozloučit s drahým Brnem a vstříc za osudem do Košic. Oproti očekávání autobus nebyl nějak zvlášť klimatizován a mikiny, které jsme si do busu nabalili, nám byly úplně k ničemu. Zvesela jsme se potili celou cestu až do Košic. Cesta utíkala v klidu, bohužel jsme toho však příliš nenaspali. Co se týká cen, tak lístek se „žluťákem“ stojí do Košic pro studenty 380 Kč.
2. den - úterý, 29. 7. 2008 (píše Travex) Do Košic jsme přijeli něco po čtvrté hodině ranní. Rada vysondoval, že bus do Užgorodu jede až v 6:40. Naskytla se nám tedy příležitost pěkně se na nádru vyvalit a nacpat se proviantem z domova. Autobusový stroj, který nás měl do ukrajinského Užgorodu dopravit, byl tak trochu za zenitem, byla to stará Karosa a často to chcípalo na křižovatkách. Nakonec jsme však přece jen zdárně dojeli a to s malou přestávkou na hranicích, kde nám na ukrajinské straně sebrali pasy. Museli jsme zde taky vyplnit papír, kde jsme museli napsat, jak se jmenujeme, odkud jsme a co tam chceme. Vůbec to však Ukrajinci nehrotili, spíš to vypadalo jako zbytečná byrokracie. Autobusové nádraží v Užhorodě je hned naproti tomu vlakovému. To vlakové zářilo novotou, to autobusové nikoli. Hleděli jsme si, co nejdříve směnit eura na hřivny. Přímo na vlakovém nádraží je pobočka místní banky, kde byl kurz 7,08 hřivny za jedno euro. Při kurzu, který v té době panoval, to znamenalo cca 3,50 Kč za jednu hřivnu. 1
První dobrodružství nastalo při kupování vlakových lístků. Chtěli jsme do Volovce, jenže u všech pokladen byla šílená fronta a co hůř, vůbec se nehýbala. Strategicky se rozmístíme do všech front, ale je to opravdu úmorné čekání, ti lidi tam furt něco rozebírají a ne a ne si koupit lístek. Jeden místní starší pár nás ujišťuje, že toto čekání je úplně normální a to údajně i v západní Evropě. Tu Evropu jim nevěřím, ale jinak je to sympatický pár, umí česky a provází nás místními nádražáckými peripetiemi. Nakonec vyrážíme „rychlíkem“ Zakarpatia do Volovce. Cílová stanice rychlíku je Kyjev. Každého z nás stál lístek 27 hřiven. Odjezd je v 14:16 a cesta nám bude trvat cca 3 hodiny. Na to, že je to vzdálenost cca 120 km, tak nám vychází úctyhodný rychlostní průměr. Lístky nám při vstupu do vagónu s úsměvem berou a už nevrací, je to podivné, ale místní průvodčí nám vysvětluje, že je to v pořádku, nezbývá nám tedy nic jiného než věřit. Vagóny jsou ruské výroby. Všechny jsou v pololůžkové úpravě, jen se liší vybaveností podle třídy vozů. Je tam pár technických vychytávek, které jsou jednoduché a elegantní. Ze sedadel se dá v mžiku udělat lůžková úprava. I přes podivný odér ve vagónu, se mi tyto vagóny líbí, ostatní mě ovšem ujišťují, že jim vůbec ne. Náš vagón je vybavený otevřenými kupé, ovšem jen každé druhé okno je otevírací. Dusno, které tam začíná panovat, je docela smrtící. Naštěstí máme zásobu pivek. Nakoupili jsme pěknou hitparádu, od každého druhu jeden kousek, a v průběhu cesty můžeme tedy testovat chutě místních zlatavých moků. Po vypití plejády místních pivek se nám chce přirozeně na záchod. Ale zjišťujeme problém, kterým ukrajinské dráhy nemile překvapily…totiž, že všechny záchody jsou zamčené. Nejvehementněji se záchodu dožadovala Lucka a šla tedy zjistit za průvodčí, jak to zde tedy s těmi záchody je. Přišla ale s nepořízenou. Průvodčí sice kolem nás chodila s chápavým úsměvem, ale z hlediska přístupu k toaletám se vůbec nic nedělo. Malá strana byla ovšem čím dál akutnější, tak se šlo WC dožadovat znovu. Po chvíli čekání se dveře záchodu opravdu otevřely a natěšená Lucka po vykonané potřebě komentovala stav oné fekální místnůstky jako „HNUS!“. Mně osobně to ale přišlo zhruba stejné jako ve starých rychlících, popř. pantografu, Českých drah. Příjezd do Volovce zhruba na čas…tedy alespoň myslím…ale na Ukrajině stejně čas skoro nehraje žádnou roli, takže je to jedno. Po srocení naší výpravy na perónu nádraží, vyvstala nová nutnost a to vrácení prázdných lahváčů. Alespoň vyzkoušíme místní systém zálohovaných skleněných obalů, což je z hlediska mého oboru poznatek určující. Kupodivu nejsou místní lahváče zálohované. V místním obchůdku je nechtějí a tak se jich Peťa zbavuje malou lstí. Našupe je prodavačce za zády do prázdných přepravek na pivo. Nezbývá nic jiného než vyrazit vstříc poloninám. Přecházíme koleje a dostáváme se na pravou stranu městečka (bráno ve směru železnice na Kyjev). Bereme to po největší cestě, kolem domků, směrem k lesu. Asi za dva kilometry chůze rozbalujeme tábor. Dřevo na oheň je tam od místních lesáků prakticky připraveno, není nic snazšího, než si rozdělat oheň a pořádně se nacpat. Jelikož naše vařící skupinka už nějaký ten společný čundr zažila a sžili jsme se ve vaření, rozpoutají se kulinářské orgie…
2
3. den - středa, 30. 7. 2008 (píše Pavel) Noc proběhla bez obtíží, uvítali jsme konečně spánek, který nám byl díky cestě odepřen. Po snídani nás čekala cesta na poloniny. V praxi to znamenalo, vytáhnout ty šíleně těžký bágly v šíleným vedru o pár stovek výškových metrů vzhůru. Když jsme pochodovali lesem, ještě to šlo. Po chvíli les ustoupil a začali jsme stoupat po polonině Boržavě nahoru. Cestu jsme dost často přerušovali na borůvkovou pauzu. Bylo jich tu opravdu moc a na borůvkách se „popásalo“ i mnoho místních. Zdejší fenomén – vstává se ráno ve 4 hodiny, půlka vesnice vyjede náklaďákem na kopce, kde sbírají ve velkém borůvky, který potom odpoledne svezou dolů do vesnice do výkupny. Toto dělají ženské a děti, fotříci od rodin dělají na západě na stavbách. Každý maká, jak může. Stoupali jsme skoro celý den, za to jsme byli odměněni krásnýma výhledama, opravdu krásné. Nikde výhledu nebrání stromy, lze se koukat na jakoukoliv stranu a vždy je pěkně vidět. Krásné azuro rychle přešlo v krásně tmavé a už začaly padat trakaře. Narychlo jsme postavili stan a zalezli dovnitř. Tato rychlo stavba byla hodně provizorní, takže stejně nám tam začalo zatýkat. Travex se Šlézem zůstali venku, měli dobrý pláštěny – ponča. Jenom si čupli a ani kapka se nedostala. Vylezl jsem raději za nima z našeho polostanu. Neměl jsem sice tak dobrou pláštěnu jak oni, ale rozhodně bylo příjemnější moknout, povídat a dívat se na krásný hory, než se potit ve stanu. Po půlhodince bylo po bouřce a sluníčko již pralo. Šlápli jsme na to, další pauza cca za hodinku. Sedáme a Petr, že by se rád podíval do mapy. No jo, mapa fuč. Vyhodnotil to tak, že sme ji nechali na minulém pauza místu. Jako správný orienťák odklusal po polonině zpět. Ejhle mapa se najednou našla u Travexa v báglu, ale to již po Petrovi nebylo vidu ani slechu. Jako omluvu jsme posbírali s Travexem všechny PETky a slezli cca 200 výškových metrů skrz neuvěřitelně obrovský borůvčí k pramenu. Cesta zpět k batohům opravdu bolela… Místo odpočinku jsme prohlásili za vhodné pro přenocování, postavili stany, navařili a usnuli.
3
4. den - čtvrtek, 31. 7. 2008 (píše Lucka) Vstali jsme do krásného rána asi kolem devíti hodin. Teda Travex už v sedm, aby se mohl kochat krásnými pohledy do údolí. Po snídani jsme ještě s Peťou skočili pro vodu a (na rozdíl od včerejška) jsme se docela rychle sbalili. Jinak nic zajímavýho nebylo, žádný auta s borůvčíkama tady po tý úzký pěšince nejely, jen jeden kůň a pán, co se nám snažil doporučit lepší cestu. Jo a odhalení dne! Rada čoruje věci z batohů a dává je do cizích :-) (Peťova mapa, Pavlův šátek, naše čokoláda). No a v čase 10:41 jsme už odcházeli definitivně na další štreku. Teda ještě jsme hráli Pavlovu oblíbenou hru „Já si myslím“. Poté, co mě všichni několikrát ujišťovali, že to není perverzní hra a Pavel tvrdil, že nemá na mysli perverzní věc, se z toho nakonec vyklubal robertek, jinak řečeno hračka pro ženy (i muže). No já jsem si to myslela hned. 11:19 – dorazili jsme na velký vrch (1598 m.n.m.), to je výš jak Praděd. Je tady triangulační konstrukce bez bodu a skoro nové sluneční brýle, které ale Travex zarputile odmítl. „Pane, darované kobyle na zuby nehleď!“ Proběhlo nezbytné vrcholové focení, při němž sed Travex pózující na vrcholek konstrukce (s vodkou a toaleťákem) a poté odchod na další flek odpočinku. Travex vyhrál soutěž o nejhezčí chlup a potkali jsme další stádo Čechů. 14:05 – obědová přestávka na kótě 1516 (Temba) a důležitý poznatek: motýlové hovniválové sedají nejen na hovna, ale na vše co smrdí – moje ponožky, Pavlovy vložky do bot, Peťovy záda…Je to téměř hororová scéna, sedají na všechno. Pavlovy boty již nejsou téměř vidět a navíc se zase začíná mračit a v dálce mlátí bouřka. 15:30 – Tak už to začlo, teda liják s kroupama. Stojíme pod kopcem a hrajeme opět „Já si myslím“. Myslí si Peťa a to kupodivu žádnou prasárnu, tzn. trhací bloček do šatny. Naštěstí to brzo skončilo a my můžem pokračovat k nějakýmu vhodnýmu fleku na spaní. Kolem sedmé jsme ho opravdu našli. Naprosto dokonalej plácek s ohništěm a potokem, takže proběhlo i vysněné koupání a praní smrdutých hadrů. A tak tu teď sedíme a ládujeme se topinkama s Travexovým sýrem – prostě pohoda jazz.
4
5. den - pátek, 1. 8. 2008 (píše Šléza) Po probuzení na tábořišti nad Ričkou jsme v obvyklém tempu, tedy zvolna, posnídali, sbalili se a vyrazili na pochod. Ten byl ovšem hned asi dvacet metrů od tábořiště přerušen zastávkou u kaluží na cestě. Tam jsme mohli pozorovat několik žab a fotografové neváhali pořídit několik animálně pornografických snímků. Pak už jsme však bez dalších přestávek pokračovali až do vsi. Zakrátko jsme opustili les a mezi poli a loukami jsme sešli do dědiny. Na centrální křižovatce v obci se nachází zastávka autobusu a náš cíl, hospoda. Přesněji tedy kombinovaná hospoda/obchod a ve vedlejších dveřích další obchod. Bez delšího váhání jsme zapadli dovnitř a zahájili občerstvování.
V obchodech jsme průběžně nakoupili důležité věci jako čokolády a nanuky, případně další a méně důležité potraviny. Ve dvě hodiny jsme byli z hospody vykázáni s tím, že paní prodavačka jde na oběd. Na dobu přestávky jsme se ještě zásobili nějakými pivy a přešli na protější lavičky autobusové zastávky. Pauza naštěstí uběhla docela rychle a s příchodem nové paní prodavačky jsme se mohli vrátit do podniku a začít hru v karty. Co jsme mezitím zkoušeli zjišťovat možnosti spojení do Koločavy, radili místní dojít na křižovatku s hlavní silnicí, odtam přejet autobusem do Mižhirje a pak si vzít taxi do Koločavy. Přímé spojení prý není. Ovšem na naše požádání paní prodavačka zkusila kamsi zavolat. V tradici kontaktů s místními hospodskými postavičkami se k nám tentokrát přidal jistý Vasil. Přihlížel našim kartám a snažil se pomáhat s dojednáváním transportu. Za chvíli se u hospody objevil místní taxikář s mikrobusem, pravděpodobně domluvený paní prodavačkou. Za cestu do Koločavy si řekl 300 hřiven. To se nám moc nepozdávalo a za tuhle cenu jsme odmítli. Šel na 270, ovšem ani to jsme nechtěli, tak se dal na odchod a halekal, že za míň jak 250 nás tam neodveze nikdo. Protože jsme do té Koločavy přece jen chtěli, na těch 250 hřiven jsme mu kývli. Řekl tedy, že pro nás za chvilku přijede. My jsme se mezitím nachystali a rozloučili s Vasilem. Do Koločavy to bylo přes Mižhirju a Syněvyr asi 40 kilometrů po vcelku slušné silnici. Tam nás taxikář Juraj vysadil u hlavní křižovatky v centru obce.
5
Místních poměrů znalý Petr nás vedl kousek zpět, kolem základní školy, kde parkoval český autobus, k hospodě v bývalé četnické stanici. Podnik se jmenuje Četnická stanice a je evidentně zařízen na návštěvy z naší země. Dvojjazyčný jídelní lístek (byť stručný), pivo Ostravar a docela česky hovořící obsluha. Tokáň s bryndzou, který si někteří z nás dali, ovšem nebyl tokáněm podle všech definic, ale nějakou (že by kukuřičnou?) kaší. Ale jíst se to dalo a obešlo se to bez následků. V podniku, kam postupně ještě přibyli Češi z busu ve škole, kteří zde měli jenom zastávku na delší cestě, jsme si dali ještě karty a pivo, a když už tam ukrajinské děti začaly zpívat české písničky, bylo skutečně na čase jít pryč. Před hospodou nám nějaká babička nabízela nocleh, ale to jsme odmítli s tím, že přespíme venku někde za obcí. Původně jsme sice zamýšleli nocovat na dvoře hospody, ale jelikož tuhle službu od poslední Petrovy návštěvy zpoplatnili, rozhodli jsme se najít místo jinde. Trošku jsme ovšem podcenili roztahanost zdejších obcí, a tak nás ještě čekala několikakilometrová únavná pouť dědinou směrem na východ. U můstku přes jeden z místních potůčků jsme zahlédli turistickou šipku nabádající k odbočení vpravo. Nechali jsme si poradit, cesta nás odvedla z hlavní ulice, a bylo tedy nutné vytáhnout světla. Avšak domů postupně ubývalo, cesta se podél potoka zvedala nahoru a po chvíli (od opuštění hospody už asi hodně dlouhé) se nám zadařilo objevit travnatou vyvýšeninu mezi cestou a potokem, která se dala použít pro nocleh. Naštěstí bylo docela jasno, takže jsme mohli rozestlat venku a po předchozí únavě způsobené sezením v hospodách a následnou večerní turistikou usnout.
6. den - sobota, 2. 8. 2008 (píše Peťa) Na potenciální nebezpečnost koločavského skotu poukazoval již Doc. Věžník v jedné ze svých historek. Šlo o bolestivou kolizi při pokusu o navázání fyzického kontaktu. Nepoučeni touto skutečností se probouzíme dusotem kravských kopyt ženoucích se našim ležením. Kluci ležící pod širákem před stanem na poslední chvíli uhýbají, krávy na poslední chvíli uhýbají před stanem a tak se nakonec nikomu nic nestalo a my si máme o čem vyprávět. Dnes máme v plánu vystoupat na Krásnou poloninu, což se ukazuje jako problém. Terén je neschůdný a cestu nevidno. Všechny potenciálně nadějné cesty končí záhy v neprostupném humusu a tak nakonec stoupáme korytem potoka, což je docela zábavné. Zvláště pak překonávání skalek s 15kg na zádech. Po 1,5hod čvachtání tu máme nadějně vypadající turistickou stezku, která klikatě stoupá a tak po ní vyrážíme (místní turistické trasy se poznají podle odpadků) a za chvíli jsme na polonině.
6
Vysílač na nedalekém kopci tvarem připomíná eifelovku. Pod kopcem s eifelovkou teče potůček korýtkem do betonové skruže, a tak se zde dá nabrat voda. Pavel s Travexem se ve skruži dokonce koupou. Kromě eifelovky jsou zde další bizarnosti. Na jednom z kopců jsou naskládané železné roury. Jsou obrovské a skýtají zdroj obveselení tím, že dělají zajímavé zvuky, když se do nich mlátí klackem nebo hodí šutr. Pavlovi se zde velmi líbí a navrhuje zde utábořit a v rouře rozdělat oheň. Jenomže zde není nikde voda a tak jdeme dál. V jednom ze sedýlek ale voda je a tak tu pro dnešek končíme. Je tu nádherný výhled na okolní kopce. Fotíme západ slunce.
7. den - neděle, 3. 8. 2008 (píše Travex) Ráno bylo opět výrazně vlhké, když jsem se vzbudil, bylo ještě šero a na obzoru byl kůň, nějak se nehýbal, asi se kousnul anebo spal. Ráno také už nebylo tolik prosluněné jako ta předchozí, oblačnost se sestoupala a převaluje se přes sedlo, kde bivakujeme. Když vylezeme na sedlo, uvidíme na něm větší stádečko koňů. Je tam mezi nima i ten kouslej z rána. Dva se tam škádlili, ovšem netrvalo to dlouho a škádlení za chvíli přerostlo v sex. Takže po sexu žabím, jsme byli svědky i sexu koního. National Geographic hadra. Cesta dál vede po hřebenu, počasí jakžtakž, ale člověk neví, jestli bude pršet nebo svítit slunce. Pavel 7
chce pořád hrát „Já si myslím“. Ještě ho to neopustilo. Ostatní ovšem nejsou k těmto hrátkám příliš nakloněni. Pavlovi je to líto, zrovna chytl slinu. Nakonec se nám ho zželelo a dali jsme ještě pár her. Po většinu dne je liduprázdno. Hned ten první kopec, který nastoupáme, je ten nejvyšší, měří 1563 m.n.m. Cesta je dost zvlněná, začíná to být pakárna, je to pořád nahoru a dolů. První skupinku lidí potkáváme po prudším klesání. Měli siestu v hájku, pěkně ve stínu si hověli. Byli to Češi – to je ale náhoda :-)! Prohodili jsme jen pár slov. Před námi byla totiž ještě jedna výzva. Pavel ji nazval vcelku výstižně „Kurva kopec“. Je to fakt fuška, velký převýšení, vybírám si zde svoji krizi. Nahoře si ale dáváme za odměnu obědovou pauzu a čerpáme síly.
Dále opět pokračuje hřebenovka – cesta se kroutí někam do nekonečna. Před prvním kopcem se rozhodujeme trochu si putování zpestřit. Pavel, Šléza a já se rozhodujeme obejít kopec dokola po vrstevnici, protože už nás stolicuje furt někam lozit do kopce. Naši skupinku nazveme „Adamovští flákači“. Druhá skupinka, tzn. Lucka a Peťa se rozhodují kopec překročit standardním způsobem, tj. překonáním vrcholu. Jsme zvědaví, jaká skupinka bude na druhé straně jako první. Skupinka „Adamovští flákači“ za chvíli ovšem zjišťuje svůj chybný odhad situace s fatálními následky. Nejenže celou horu obcházíme, ale dokonce musíme nastoupat stejné výškové metry jako konkurenční skupina, protože ten kopec, co se zdál jako tradiční kopec, nebyl ledajaký kopec, ale jen jakýsi výstup, který nekončil klesáním, ale dál pokračoval po rovině. Členové konkurenční skupinky se nám smějí. Alespoň, že je zde plno čučorietek, které nás osvěží. Za nedlouho po tomto nešťastném okamžiku potkáváme skupinku lidí – u cesty mají zaparkovaného terénního Nissana. Říkám si, co to může být jen za buržoazní čundráky. To je takovej ten typ čundráků, kteří si zadky vyvezou nahoru jeepem a pak tvrdí, jak šli na Ukrajině nějakou poloninu. Překvapivě to jsou Češi. Buržoazní čundráci to ale nejsou, jsou to členové Karpaty.net a dělají na místní polonině turistické značení, což je bohulibá činnost. Dokonce značení je v ukrajinštině, což naprosto schvaluji, kdyby to byla čeština, připadalo by mi to jako drzost největší. Jejich tam jako psů a dělají jen dva :-), vypadá to na nějaký výživný grant, za nějž si udělala skupinka kamarádů výlet na Ukrajinu…a vlastně proč ne. Den se začíná schylovat ke konci. Chce to rychle najít nějaký plácek s vodou na přespání, což se za chvíli daří. Plácek je sice kousek od cesty, ale je tam vcelku komfortní 8
ohniště a nad námi jakási salaš s potokem. V potoku provádíme očistné orgie. Jen Peťa ne, protože to považuje za nečundrácké…Lucka protestuje, protože s ním sdílí stan. Je to opravdu pěkné místo, jen ale ještě netušíme, že místní psi jsou pod rouškou tmy pěkně oprsklý a velice jim chutnají otavské klobásy. Je krásný večer, bez mraků a opět létají perseidy…
8. den - pondělí, 4. 8. 2008 (píše Pavel) Ráno mě probudí Travexův výkřik. Nechal přes noc proviant venku a bačův vořech toho samozřejmě náležitě využil. Klobásky zmizely úplně, sýr cihla, který Travex tak poctivě připravoval v solném nálevu, aby vydržel, byl také ten tam. Jako třešničku na dortu si čokl dal gulášovou polívku v prášku. Asi to nebyla úplně ta pravá delikatesa, protože jsme rozervanej poloplnej pytlík našli zhruba dvě stě metrů od ohniště. Travex prý psa slyšel, ale bál se na něj vlítnout, myslel prý, že jsou to vlci. Vlastně to nebylo moje první probuzení tento den. Opět kolem čtvrté ranní začali najíždět borůvčíci na poloniny. Ze začátku jsem si myslel, že je Ukrajina ve válce, šílený manévry. Jelo za sebou aspoň dvacet vojenských tatrovek, na korbách lidi ve tmavých hadrách, hrůza. Dopoledne jsme slezli do vesničky Usťčorná. Po chvilkovým relaxu těsně nad vesničkou jsme slezli do nejbližší hospody – obchodu. Táhlo k obědu, takže jsme zkusili místní pelmeně. Chutný. Potom jsme si dali jednu kočku a vodku – taky chutná. Do toho nějaký piva. Vcelku v dobré náladě jsme podnik opustili a co čert nechtěl – za půl kilometru jsme byli opět vystaveni pokušení další hospody. Takže celé znova, teda místo pelmeňů byl boršč. Dali sme se do kupy s místním gigolem Vasilem. Evidentně jel po Lucce, ale ta zachovala chladnou hlavu. Dostali jsme doporučení, že nejlepší je vodka s naloženou papričkou, zjistili jsme výkupní ceny borůvek, orientační ceny nemovitostí v okolí (za babku) a ještě spoustu dalších informací, který si ale nevybavuju, protože konzumace alkoholických nápojů pokračovala dál. Poté přišel Vasilův brácha, který působil jako vizitka ukrajinského zubařství. Z 32 zubů jich měl v puse tak 15. Takže to máme cca 50% úspěšnost. Na to že mu bylo asi 30 let, tak nic moc. Od šedesáti bude pouze na tekutý stravě, jestli se vůbec dožije. Následovala návštěva místní diskotéky. Pokec s dalšíma Čechama a pořád ten otravnej Vasil. Nabízel nám, že nás zavede na bezpečný místo pro spánek, aby nás nikdo neokradl, že je náš nejlepší kamarád. Takovýmhle kecům nevěřím, takže jsem přesvědčil ostatní, že ho máme poslat na ona místa a místo na spaní budeme řešit spontánně. Pokud míra
9
spontánnosti roste s mírou alkoholu v krvi, v tu chvíli jsme byli naprosto spontánní. Ještě jsme chvíli pobyli v lokále a někdy v noci se odebrali na kutě. Samozřejmě nás při cestě zastihl docela festovní slejvák. Bylo to docela zajímavé, protože do toho práskal místní ohňostroj. Celé jsme to vyřešili naprosto bravurně a to tak, že jsme vlezli do nějakého polorozbořeného baráku v rekonstrukci a vyspali se v něm.
9. den - úterý, 5. 8. 2008 (píše Lucka) (Dle předpovědi 40 % pravděpodobnost deště) Probudili jsme se v našem squatu v sedm ráno a rychle vypadli ven, aby někdo neměl nějaký námitky. Taky by to mohl být Jurajův rozestavěnej barák a to by asi nebyl moc nadšen. Po krátké (chcací-srací) zastávce u informačního panelu (ukrajinsko-česky napsaný) = další práce spol. Karpaty.net, jsme se přemístili do kiosku, kde jsme si dali další boršč, Radek si dal pelmeně a já s Travexem kafe a sušenky. Akorát vodu jsme jim tam nenapustili, páč jim nejela elektřina – ten včerejší liják jim tam shodil dráty. Taky jsme se během rána rozpomínali na různé události ze včerejška, a to: a) Travex zachránil Pavlovi život, když se Pavel nebezpečně přibližoval ke spadlým drátům „Aha, jo tak to nebyl ohňostroj“ b) Pavla jsme vyrušili při nabalování Češky Andreji „Ona včera vypadala míň vysoká!“ c) To koryto, které jsem včera v poslední hospodě objevila, byl chlapskej záchod d) V poslední knajpě část výpravy podle všeho neplatila e) Pavel si za tři hřivny koupil cigarety…„protože mi z nich bylo blbě, tak jsem je tam ty zbylý nechal“ f) Jurajem doporučovaná vodka s papričkou mi vážně nesedla g) Mám díru v noze od toho, jak jsem šla včera po těch schodech, co tam nebyly V centru jsme koupili chleba přímo vytažený z pece (1 ks = 3 hřivny) – fakt strašně dobrý, akorát holt vekovitý. O kus dál jsme ještě dokoupili nějaký suroviny a pokračovali jsme po proudu řeky údolím, směr vesnice Krasná. Na jídelní pauze o půl dvanáctý jsme spořádali každý skoro půl bochníku a kluci si stříhali nehty. Jo a Peťa je největší manekýn – piloval si pilníkem nehet do špičky. Další pauza byla na takové lanové lávce přes řeku, na kterou se Peťa hned nadšeně vrhl a rozhoupal ji. Jinak po cestě nic zajímavýho, furt jen řeka, silnice (příšerná kvalita) a krávy – všude samý krávy; na silnici, vedle silnice, stojící, ležící a především zvonící. V Krasné jsme vlezli hned do prvního objektu KAФE, na který jsme narazili, kluci opět kočkovali. V 15:07 se zatáhlo a spustila se kvalitní průtrž. 40 % nezklamalo. Kočku prohrál Radek, ale v průtrži se nám ven nechce, tak sledujeme místního trojzubého krasavce, jak balí slečny. Na to, jak malá místnost tu je, tak se tu nachází poměrně hodně lidí, všici se dohaduj, pokřikují na sebe a popíjí vodku. Místní ženský se vyznačují tím, že jsou škaredý a mají velká břicha, všechny. Ale je to pouze můj subjektivní názor.
10
Pokračujeme do další vesnice, resp. hospody ΠPOДЧKTU-ДЧЪOBE (Dubové). Hospoda nic moc, zas takový to smíšený zboží se sezením. Málo místa, tak dáváme jednu kočku. Po chvíli začne do nás mlít majitelka, poplácává nás po zádech s tím, že má taky takové děti a podobně. Je děsně společenská, bohužel my jí nějak extra nerozumíme. Pak se zkusíme zeptat, jestli bychom nemohli přespat na zahradě a tak to začlo. Popadla mě a Travexe, že jasně, že nám ukáže, kde můžeme přespat a že zadarmo, páč ona peníze nepotřebuje (při tom jako správná mafoška blýskla zlatým prstenem a zlatým zubem). Mysleli jsme, že nám ukáže zahradu za lokálem, ale ona čapla syna, strčila ho za volant auta a nás nacpala dozadu, že prý má drei varienten, kde můžeme přespat, a už nás vezla na druhý konec vesnice. „To je dům mého muže, tady můžete spát, tady hrát pinec, tady kulečník…“ (si teda alespoň myslím, že říkala toto). A my: „Super, tady dobrý, děkujeme!“ A ona: “Ne, ne, ještě další místo, zahrada“. A už jsme jeli pryč z vesnice, potom pěcha přes pofidérní lávku, po
prkně přes bahnitou cestu (ona v pantoflíčkách) a hned: „Toto všechno moje, tady můžete být, tady všude, nic za to nechcu, já peníze mám, ale musíte vy mi dělat reklamu. Všem řekněte, že tady zadarmo můžou spát, tady se to zrestauruje, bude nové…“ Řekli jsme jí, že je to moc daleko, jestli by to nešlo hned za lokálem“. No a ona, že jo. Vzala nás zpátky do hospody a že ženám musí ale ukázat celý pozemek („…a toto taky moje“), nám ale vážně stačí ten malý přístřešek za barákem. Večer jsme strávili hraním kočky, vařením večeře a při tom nás obsluhovala taková mladá stydlivá holčina (asi dcera paní domácí – uznávám, že hezká), která nám bohužel nerozuměla ani ň. Změna: Venku trochu sprchlo, takže nás mafoška zatáhla přímo k ní domů, že máme spát v pokoji na koberci. A já jako holka mám spát na posteli.
11
10. den - středa, 6. 8. 2008 (píše Pavel) Ráno jsme se probudili u paní mafiánové v bytě. Docela zajímavý takhle se někomu nakvartýrovat do kvartýru. Posnídali jsme, vyfotili jsme se všichni s paní mafiánovou se slibem, že jí fotku pošleme (nesplněno) a vydali jsme se směrem dál po toku řeky. Úkol dne byl dostat se do městečka Solotvino, proslulé těžbou soli (již od Rakouska – Uherska). Cesta nudná, pouze po silnici, volili jsme tedy stop, který se proměnil v maršutku. Vzal nás až do města Tereševa na vlak. Čas do odjezdu vlaku byl, proto jsme se vydali ochutnat místní pivko a jídlo. Chuť piva nic moc, jídlo bylo dobré. Ale ceně to moc neodpovídalo. Vlakem to bylo do Solotvina už jen půl hodinky. Petr zde již byl dříve s jinou bandičkou, takže sme měli dobrého průvodce. Prý jde domluvit s místníma horníkama i fárání (jedná se o hlubinný důl), takže jsme suveréně nakráčeli k náraží a oslovili prvního permoníka, který nám přišel pod ruku. Po chvilce jsme mu vysvětlili, co po něm chceme, dal se s náma do řeči a vysvětlil, že to nyní již nelze. Pochopili jsme a řekli mu, že mu za to dáme peníze. Neuspěli jsme. Po velikých povodních, co byly minulý rok, došlo k velikým průvalům vody do šachty a na povrchu se objevily propady. Prý je nebezpečno do dolu vůbec chodit, proto jsou prohlídky na tajňačku již minulostí. A měl pravdu, kousek od šachty obrovská jáma cca 300 metrů v průměru, hluboká tak 100 metrů, dále další díra a koleje visící nad ní. Celkově ten důl vypadal jako v totálním rozkladu, což asi nebylo primárně zaviněno povodněma, ale tím jak se o to Ukrajinci starají. Veškeré vybavení pochází údajně ještě z dob První republiky. Opravdu žalostný stav.
Průvodce Petr zavelel ke koupání v solných jezírkách, které tu vznikly po těžbě. No riviéra hadra, hotová rekreační oblast. Chatky, stánky s pivem, plno místňáků a místňaček v plavkách, hřiště na beach volejbal atd… Voda slaná, šíleně slaná. Podle Petra ještě mnohem slanější jak v Mrtvém moři (může porovnat). Parádní koupačka, člověk si lehne na vodu a nic nedělá, skoro celej čouhá nad hladinu. Chlapík vedle mě – na zádech a čte si noviny, prostě pohoda. Ani potopit se nešlo. Řekl jsem si, že zkusím plavat pod vodou. Dost blbej nápad, jakmile jsem dal hlavu pod vodu, myslel jsem, že mě odvezou. Takový šílený 12
pálení v nose a v uších jsem nikdy nezažil. Pokoupali jsme se, oschli na břehu, zasmáli jsme se sami sobě, protože na nás zůstalo strašně moc soli – bílí mužíci. Naštěstí to šlo z těla vydrolit, takže nás sůl potom večer nekousala. Začali jsme pomalu hledat místo na kemp – problém. Pořádně nebylo kde a platit si chatku u jezera se nám nechtělo. Nakonec s odřenýma ušima spíme na jakési zarostlé louce – poloskládce. Kolem nás hory odpadků, ze kterých se kouří, dále vidíme rozpadlý důl a staré paneláky. Do toho ještě hejna komárů, kteří vůbec neberou v potaz, že jsme se právě nastříkali repelentem. Jediná věc, na kterou reagují je, když po nich stříkáme repelentem s přídavkem ohně, neboli zapalovač před tryskou spreje. Chvíli nás to baví, ale komárů je taková spousta, že raději zalízáme do stanů. Pro dnešní noc spíme uvnitř a jsme sakra rádi, že stany máme s sebou.
11. den - čtvrtek, 7. 8. 2008 (píše Pavel) Dnešní den pouze odjezd do ČR a útrata posledních peněz. Moc jsme se na nocležišti nezdržovali – nebylo o co stát. Komáři sice zmizeli, ale bordel okolo ne. Cesta na hranice do Chopu mohla být jak vlakem tak místní maršutkou. Po vlakových zkušenostech jsme zvolili maršutku (místní mini bus), protože jezdí častěji (neví se kdy), je levnější, je rychlejší. V Chopu hodinka rozchod, nákup vodek a kartónů cigaret (nejlevnější neznačková krabička za cca 8 Kč) a hurá do autobusu. Na ukrajinské straně průjezd bez problémů ale na slovenské se to zadrhlo. Zhruba po dvou pekelných hodinách jsme se dostali na řadu. Všechno z autobusu ven. Každej s batohem sólo na odbavení. Kontrola batohů. Kdo byl podezřelej, toho si celníci zapsali do databáze. Za dvě flašky vodky a karton cigaret jsem si vysloužil zápis a ostatní to samé. Protestoval jsem, ale bylo mi vysvětleno, že to je prevence proti přenašečům cigaret a alkoholu přes hranice. Normálně s tím člověka pustí. Pokud už u vás mají zápis a chodíte tam třikrát za den, máte smůlu a náklad vám seberou. Ok, chápu a beru to. Vzpomněl jsem si na kauzu, kdy přes ukrajinsko-slovenský hranice někdo natáhl 13
hadici a rovnou takto čerpali alkohol přes hranici, jakýpak kontroly, na obou stranách to teče stejně, tak co. Autobus nás vyklopil v Košicích, po hodině jsme pokračovali dalším večerně – nočním do Brna. Zabrali jsme zadní pětku a vegetili, do té doby než přišla na sedadlo před nás nějaká fiflena Slověna se šámpónem přítelem a vypla klimatizaci nad jejím sedátkem. Nad našema sedačkama již klimatizace nebyla a začli sme se nebezpečně přehřívat. Fiflena šampónovi: Hej miláčík, čo to tu tak smrdí, no fuj. Volaký smrad. Jasný ty krávo, když vypneš klimu a za tebou je banda zapocených čundráků, co čekáš? To teda miláčik neříkal, to jsem říkal já a ještě raději jen v duchu, protože miláčik vypadal docela nebezpečně. Kolem třetí ranní jsme byli vyplivnuti konečně v Brně na Zvonařce. Přesun na rozjezd na Útěchov, přežít noční cestu lesem domů a pak jen již zasloužený odpočinek po perfektním výletu.
14
