, ; <mu> nebo *
Stojí většinou před substantivem, jako například: ( dingir „bůh“; D gi „rákos“; ™ lú „muž“; É urudu „měď“; % dug „nádoba“; C giš „dřevo“; V e „dům“; [ uzu „maso“; v udu „ovce“; ò munus „žena“; A kur „země“; | ninda „chleba“; I im „hlína, zemina“ a další. V pozici za substantivem
188
písmo klínové
jsou především B mušen „pták“; X sar „rostlina“; & ki „místo, lokalita“ (vyskytuje se po některých toponymech). Klínovým písmem se nejvíce psalo na hliněných tabulkách, ale i na další materiál, například sochy, kámen a kov, části staveb. Podle textů se mělo psát také na dřevo nebo kůži. Směr písma je zleva doprava, někdy se zapisovalo také do vyznačených rámečků kladených vedle sebe v kolmých pruzích. Jindy byl text uspořádán do paralelních sloupců (kolumen), popisována byla nejen přední a zadní strana tabulky, ale často také všechny čtyři okraje. Vezmeme-li v úvahu délku užívání klínového písma (téměř 4 tisíce let) i to, že se používalo pro jazyky typologicky i geneticky různorodé, doložené v různých oblastech starého Orientu, je zřejmé, že klasifikace jeho vývoje není jednoduchá. Liší se nejen fáze starší od mladší, rozdíly jsou mezi různými částmi areálu, a to ve stejné době. Konec konců klínové písmo nebylo písmem pro záznam jednoho jazyka, také to se promítlo do jeho vývoje. Nejde jen o epigrafiku, ale také o vývoj a funkci celého grafemického systému. Paleografické a epigrafické zkoumání klínového písma paradoxně příliš nepokročilo. Důvodů je několik: především hlavní část tabulek není publikována, pokud ano, pak převážně jako autografie (překreslení textu v klínovém písmu). To je ovšem slabý základ pro hlubší epigrafické zkoumání. K nepublikovaným textům má přístup velmi malý okruh badatelů, ostatní musí věřit předloženým výstupům; teprve v poslední době se situace začíná měnit a jak v edicích, tak i na internetových serverech se objevuje více grafické informace. 1. poměrně jednoznačně lze vymezit v historii klínového písma dvě hlavní etapy: dobu, kdy vznikalo a užívalo se prakticky jen pro sumerštinu a fázi mladší, kdy slouží k zápisu asyrštiny, babylonštiny a dalších jazyků; 2. archaické období, je reprezentované záznamem jazyka pomocí piktogramů (logogramů). Dosud známé texty pocházejí z Uru, Uruku, Šurupaku, Abú Salábích, Džemdet Nasru a odjinud. Počínající sylabizace se poprvé projevuje kolem roku 3.000 v textech z Džemdet Nasru; 3. klasické sumerské období je spojeno s texty z Girsu a Gudeovými nápisy, resp. také dobou III. dynastie urské; 4. zhruba kolem přelomu 3. a 2. tis. vznikají dvě varianty grafémů klínového (již sylabo-logografického) písma: (staro)babylonská a (staro) asyrská, které se dále rozvíjejí. V rámci obou variant existují různé subsystémy, které mají svá určitá specifika. Jde především o starou asyrštinu z Malé Asie, chetitštinu, churritštinu a elamštinu. Ovšem od hlavního proudu se liší také texty z některých významných lokalit jako jsou Súsy, Mari a jiné;
189
písmo mandejské
5. také varianta klínového písma, kterou Chetité převzali od babylonských písařů, prošla vývojem. Vedle starochetitského duktu se rozlišuje nejméně jeden další vývojový stupeň. Hliněné tabulky, které jsou s klínovým písmem automaticky spojovány, byly nejrozšířenějším psacím materiálem. Tvarem většinou obdélníku nebo čtverce měly různou sílu (silnější např. když byly popsány i okraje) a nejrůznější rozměry. Od miniaturních tabulek o rozměru 1 x 1 cm až po velké tabulky pro záznam literárních děl smluv nebo sylabářů a jiných obsáhlých textů. Zřejmě největší rozměry 30 x 40 cm má Aššurbanipalova smlouva nalezená v Kalchu. Z hlediska technického překvapují spíše tabulky s drobným písmem, které mají řádky vysoké pouhé 2 mm. Rovněž je těžko uvěřitelné, že se na jednu tabulku o rozměrech 2,2 x 2,6 cm podařilo vtěsnat 144 grafémů uspořádaných do 30 řádek! Naproti tomu tabulky spojené s ekonomickými aktivitami, měly obyčejně rozměry 5 x 5 cm (dobře se písaři držely v ruce). Klínové písmo je jeden z hlavních kulturních fenoménů, které vznikly v oblasti starého Orientu. Patří k nejstarším a nejdéle používaným písmům světa. Literatura: Borger 1988; Glassner 2003.
písmo mandejské
-pz-
Název pro jednu ze semitských alfabét. Patří do vývojové linie aramejského písma (jihomezopotamská větev), má společné rysy s elymejským písmem. Je užíváno gnostickou sektou Mandejců. Má 22 znaků, jako jeho aramejská předloha, ovšem na konci přidává ještě dva znaky (vztažná částice adu a opakované písmeno a – je pravděpodobné, že znaky jsou přidány z magických důvodů – číslo 24 je u Mandejců považováno za příznivé). Od ostatních semitských abeced stejného původu se odlišuje tím, že užívá matres lectionis důsledně i pro označování krátkých vokálů (také znak pro ˁajn má vokalické hodnoty – ī, i, e). Obecně je jednotlivým písmenům i celé abecedě dle učení mandaismu připisován symbolický a magický význam (písmo je považováno za svaté). Patrně bylo používáno již kolem přelomu letopočtu, ovšem většina textů pochází až ze středověku a novověku. Za nejstarší nápisy v tomto písmu je možno považovat legendy, ražené na mince z 2. stol. n.l., některé svitky je možno datovat kolem r. 400 n.l. a nádoby se datují do 6. stol. n.l. Vyvinulo se ze standardního aramejského písma. V minulosti bylo někdy spojováno s písmem nabatejským, soudilo se, že se vyvinulo právě z něj, ovšem nyní se poukazuje na jeho těsné vztahy (až jednotu) s písmem elymej-
190
písmo nabatejské
ským. Hlavní rozdíl je v tom, že mandejské písmo plně spojuje jednotllivá písmena, a to včetně písmen jako k, n, p a ṣ; nerozlišovaly se také poziční varianty jednotlivých grafémů (začáteční, prostřední, koncová). Literatura: Naveh 1997; Macúch 1965.
písmo nabatejské
-pz-
Jde o semitskou alfabétu s celkem 22 grafémy pro konsonanty. Vyvinulo se ze standardního aramejského písma, spolu s hebrejským písmem patří k západním větvím. Fungovalo jako písmo nabatejského království. Bylo užíváno nejen v jeho hranicích, tedy především v oblastech Petry, Transjordánie a Negevu, ale velké množství těchto nápisů bylo nalezeno na Sinaji, jednotlivé texty byly objeveny v Egyptě, severní Arábii, Sýrii a dokonce i Itálii. Psalo se zprava doleva. Lze sledovat tendenci ke spojování písmen, zpočátku u častých slov (mlk – „král“, br – „syn“), později se rozšířilo na několik kombinací grafémů, spojování však neodpovídalo hranicím slova a bylo do značné míry podmíněno stylem, který písař zvolil. Písmo prošlo vývojem – první nápisy (2. stol. př. Kr., např. z Elusy v Negevu) ještě připomínají standardní aramejské písmo, od 1. stol. př. Kr. se pak dá hovořit o odlišnějším nabatejském kurzivním stylu, jako hlavní charakteristiky se uvádějí tendence spojovat jednotlivé grafémy a zaoblovat čáry. Oficiální užití tohoto písma končí na počátku 2. stol. n.l., ovšem bylo užíváno i nadále. Vyvinula se jak monumentální, tak kurzivní varianta. Většina z předislámských arabských nápisů je psána právě v písmu nabatejském, oproti kterému se však již v těchto nápisech jednotlivé grafémy více spojují (obdobně jako v dnešním arabském písmu). Zlom mezi nabatejským a arabským písmem se obvykle klade do 6. stol. n.l. (někdy se mluví již o konci 4. stol.), klasické arabské písmo se však vyvíjí až po vzniku islámu. Literatura: Cantineau 1930; Gruendler 1993; Naveh 1997.
písmo palmyrské
-pz-
Palmyrské písmo patří mezi semitská alfabetická písma a představuje jednu z vývojových linií aramejského písma poté, co ztratilo oficiální status, patří tedy do rodiny písem nabatejského a edeského; palmyrské písmo se řadí spíše k písmu edeskému (syrskému) do východní skupiny, z tohoto písma se neodvozuje žádné další. Psalo se zprava doleva.
191
písma řecká hlásková
Předpokládá se, že polokočovní Arabové, usedlí v oblasti Palmyry, přijali aramejštinu a její písmo, přičemž obojí prošlo oproti říšské aramejštině určitým vývojem. Oproti obdobným abecedám jsou první nápisy doloženy později – první nápis je datován až r. 44 př. Kr., poslední r. 272 n.l., kdy byla Palmyra zničena. Rozvoj písma (i jazyka) tak, na rozdíl od ostatních jazyků, neprobíhal v době nastupujícího helénismu, ale až téměř na jeho konci. Nápisy jsou nalézány nejen v samotné Palmýře a okolí, ale i v poměrně vzdálených státech včetně Středomoří, ale také Britských ostrovů a dokonce Rumunska a Maďarska. Podobně jako u jiných písem tohoto typu se rozlišuje monumentální styl, který byl užíván pro votivní a náhrobní nápisy, a styl kurzivní, zachovaný na grafitech a dipinti, nalezených v Dura Europos; předpokládá se, že byl používán pro zápis na papyrus a pergamen. Literatura: Cantineau 1931; Naveh 1997; Sass 1991.
písma řecká hlásková
-jb-
Prvním písmem, jež se k zápisu řečtiny užívalo, bylo slabičné písmo minojského původu, doložené z mykénského období, z 14. – 12. stol. př. Kr. Kolaps mykénské kultury ale vedl na většině řeckého území k jeho opuštění. Jen na Kypru, kde se Řekové usídlovali už od 12. stol., se ujala místní forma slabičného písma, s písmem minojským zřejmě příbuzná, a udržela se ještě v době, kdy zbytek řeckého světa již přejal některé z hláskových písem foinického původu. Foiničanům přála situace po nájezdech Mořských národů a dalších politických zvratech, jež na čas přerušily obchodní svazky Egejské a Černomořské oblasti s východním Středomořím. Od 11. stol. postupně ovládli námořní obchod v Levantě, Egyptě, na Kypru a jižním pobřeží Malé Asie a budovali opěrné body i v Egejském moři. O tomto období nejspíš mluví řecký mýtus o foinickém Kadmovi, bratru unesené Európy, který přinesl do Řecka poprvé foinické písmo. Řekové ovšem měli dost příležitostí se s Foiničany setkávat i mimo svou domovinu, jelikož s nimi záhy začali soupeřit o znovuzískání ztracených obchodních cest a kontaktů v Egyptě a na Blízkém Východě, později také na Sicílii a v jižní Itálii. Kdy skutečně začali Řekové foinického písma užívat, víme jen přibližně. Obvykle se uvádí jako doba postupného osvojení foinické alfabéty pro řečtinu 8.-7. stol. př. Kr., v témže období ostatně vrcholila řecká kolonizace. Nejstarší známý nápis v řeckém písmu pochází z poloviny 8. stol., z Atiky, ale jen o málo pozdější jsou doklady z Itálie. Takzvaný „Nestorův pohár“, na němž byl krátký nápis nalezen, ale nejspíš pocházel z Rhodu.
192
písma řecká hlásková
Místo prvních dokladů se ovšem nutně nemusí shodovat s tím, kde bylo písmo poprvé užíváno. Skutečnost, že písmo bylo všude doplněno samohláskovými znaky na stejné pozici ve výčtu a vesměs stejnými, spíše svědčí pro jedno centrum přijetí, odkud se pak dále šířilo. Kde se tomu stalo, není jisté. Existují názory, že k tomu došlo na Kypru už v 9. stol., kde bylo mnoho foinických měst a také řecké přístavy. Na původ a vývoj řecké alfabéty by mohlo také vrhnout světlo několik měděných destiček s abecedními seznamy grafémů řeckého písma, údajně pocházejících z Fajjúmu v Egyptě. Ty jsou dnes uloženy v několika evropských muzeích. Jejich stáří nelze přesně určit, ovšem o jejich archaičnosti svědčí skutečnost, že seznam končí znakem tau <τ>, právě tak jako foinická abeceda, a chybí zde znak ypsilon <Υ>, jenž obyčejně seznam uzavírá i v tzv. zelených alfabétách (viz dále). Předpoklad, že k přizpůsobení foinického písma řečtině došlo v Egyptě, zní poměrně rozumně, ostatně ve stejné době zde své hláskové písmo, podobné, ale nikoli prokazatelně od řeckého odvozené, asi vyvinuli i Kárové. Hlavním řeckým zdokonalením foinického písma bylo zavedení znaků pro vokály, respektive využití některých znaků foinických, pro něž nebylo v řečtině využití. S výjimkou délky vokálů a pozice a typu přízvuku pak toto písmo bezpochyby vyhovovalo svému jazyku lépe než kterékoli jiné známé písmo před ním – umožňovalo jednoznačně zapsat libovolné sekvence hlásek, což pro řečtinu a obecně pro staré indoevropské jazyky bylo nesmírně užitečné, neboť už indoevropský prajazyk měl poměrně složitou slabičnou strukturu s množstvím konsonantních shluků. Vzájemné historické vztahy různých variant alfabéty zatím stanovit přesně nelze, určitě ani nemáme k disposici všechny jednotlivé články vývoje. V klasifikaci mnoha variant alfabéty, lišících se počtem, hodnotou, tvarem a uspořádáním písmen, se prosadil princip, založený na počtu hlásek přidaných navíc k původnímu foinickému písmu. Podle mapy typů řeckých písem v Kirchhoffově Studien zur Geschichte des griechischen Alphabets z roku 1887, kde byly jednotlivé typy vyznačeny různými barvami, označují se nadále tyto alfabéty podle barev. Například varianty z ostrova Kréty se označují jako zelené. Jsou vůbec nejjednodušší, bez dodatečných konsonantních znaků, i znaků označujících dvojhláskové skupiny, jako Ξ /ks/. Takzvané modré alfabéty se užívaly jak v Jónii, tak na Egejských ostrovech, v Atice a některých oblastech Peloponésu. Vedle původních foinických znaků přidaly ještě ve všech variantách znaky pro řecké aspiráty /pʰ/ <Φ> a /kʰ/ <Χ>, někde také znak <Ψ> pro /ps/ a <Ξ> pro /ks/. Tato nejširší alfabéta jónského typu byla přijata koncem 5. stol. v Athénách a v důsledku politického vývoje a vzestupu Athén se nakonec stala základní formou
193
písmo semitské alfabetické
v období koiné a helénismu. Alfabéty modrého typu se posléze rozšířily po celé Malé Asii a sloužily k zápisu lýdštiny, lýkštiny, frýgštiny, galatštiny a dalších jazyků. Tzv. červené alfabéty se užívaly na západě a severu, na Balkáně, dále v převážně dórských koloniích Magna Graecia na Sicílii a v Itálii. Z nich pochází etruské a latinské písmo, různá písma italických jazyků. Z toho vycházejí některé rozdíly mezi latinkou a řeckou alfabétou, v červených alfabétách se např. užíval znak <Χ> nikoli pro /kʰ/ ale pro /ks/, a více znaků pro veláry, jejichž užití bylo vázáno na vokalické okolí: vedle kappy <Κ> ještě znak koppa <Ϙ>, z nějž pochází latinské . Inventář znaků 8. stol. př. Kr. ovšem odpovídal tehdejšímu stavu hláskosloví. Během dalších staletí některé hlásky z většiny dialektů vymizely (např. w, zapisované tzv. digammou <Ϝ>, či san <Ϻ>). Protože se tyto grafémy používaly i k zápisu čísel, používaly se v této roli nadále. Nicméně si na rozdíl od ostatních hlásek nevyvinuly kurzivní, psací podobu. Na vývoj řeckého písma měl zjevně vliv i rozsah literární produkce. Některé dialekty a místní nářečí jsou doloženy jen nápisy, a kapitálky <ΑΒΓΔ> se zřejmě užívaly i v delších psaných textech. Teprve asi od 5. stol. př. Kr. se rozvojem gramotnosti a stále mohutnějším vzestupem řecké vědy a literatury vyvinula psací kurzivní podoba <αβγδ>, snad i v souvislosti s tím, jaké materiály byly využívány. První texty byly pravděpodobně spíše ryty než psány, což má na plynulost zápisu a podobu znaků zásadní vliv. Literatura: Christidis 2007.
písmo semitské alfabetické
-pz-
V semitském prostoru starého Předního východu vznikla celá řada grafemických systémů, založených na principu jednoho znaku pro jednu hlásku (souhlásku). Všechny tyto systémy mají množství společných rysů, které ukazují na společný základ. Semitské alfabéty se vyvíjejí bezpochyby již v 2. tis. př. Kr., i když jejich masovější použití se datuje až od počátku 1. tis. př. Kr. Nejčastěji uváděné datum vzniku semitského alfabetického písma je pak 17. až 19. stol. př. Kr. Všechny tyto abecedy byly s největší pravděpodobností inspirovány egyptským hieroglyfickým písmem, především tou částí, pro kterou platil princip „jeden grafém – jeden konsonant“ – takový subsystém existoval v egyptském písmu vždy a byl často používán např. k přepisu cizích jmen, nikdy však nebyl systematizován a nebyl použit k výhradnímu zápisu jazyka. Vztah k egyptskému systému bývá zpochybňován jen zřídka, je ovšem pravda, že celý proces přechodu od egyptských hieroglyfů k semitským alfabétám je dokumentován jen zlomkovitě.
194
písmo semitské alfabetické
Mezi nejznámější z těchto alfabét patří foinické písmo, které bývalo někdy považováno za prvního představitele této alfabetické tradice. Další doklady však ukazují, že alfabetický princip byl v oblasti Syropalestiny (ale patrně i na Arabském poloostrově) znám již dlouho před prvními doklady foinické abecedy. Nakonec i ugaritská abeceda patří k této vývojové linii. Pro vývoj abeced byl rozhodující vliv egyptského grafemického systému, jehož jedna část (tzv. monoliterální znaky) zřetelně posloužila jakožto inspirační základ jejich vzniku. Za první náznaky užití alfabetického principu byly dlouho považovány tzv. protosinajské nápisy nalezené v Serábít al-Chádim na Sinaji a datované do období 18.-15. stol. př. Kr. Počet těchto nápisů je omezený, nelze proto hovořit o abecedě, navíc u některých znaků je možné, že jde o biliterální grafémy, označující dva konsonanty. Jde však zřejmě o spojovací článek mezi egyptskými hieroglyfy a semitskými alfabétami, které z egyptského systému převzaly jeho „alfabetickou“ část. Toto písmo by mohlo být dokladem prozatím předpokládaného kanaánského písma, zvaného někdy severní lineární písmo, které se v oblasti vyvíjelo v první polovině 2. tis. př. Kr. Na konci 90. let minulého stol. bylo v Egyptě nalezeno další, patrně semitské písmo, velmi podobné protosinajskému, ovšem o několik staletí starší. V oblasti mezi starověkými Thébami a Abydosem byly v údolí Wádí el-Hól nalezeny dva nápisy, datovatelné do 20.-19. stol. př. Kr. Tento nález naznačuje, že myšlenka abecedy mohla vzniknout přímo v Egyptě, nikoliv v oblasti Syropalestiny (či alespoň Sinaje), jak se doposud soudilo. Oba nápisy jsou jen krátké, takže materiál nedostačuje na dalekosáhlejší závěry, podobnost s písmem protosinajským je však značná. Do podobné vývojové linie patrně patří také protokanaánské nápisy z Šechemu, Gezeru a Lachiše, pocházející pravděpodobně ze 17. stol. př. Kr. – jde dohromady jen o několik znaků, i tak je však jasný jejich vztah k nápisům ze Sinaje i z Egypta. V podstatě ucelenou abecedou je již písmo ugaritské (14.-12. stol. př. Kr.), které kombinuje tahy semitských abeced s technikou zápisu, pocházející z Mezopotámie – zápis klínovými znaky do hliněných tabulek. Alfabetický princip je již uplatněn na zaznamenání celého jazyka (počet nealfabetických znaků, převzatých z mezopotamského klínopisu, je v ugaritských textech vcelku zanedbatelný), písmo je však doloženo téměř výhradně na území ugaritského městského státu. Je zřetelným vývojovým stupněm, vyrůstajícím ze severního lineárního písma, a jediným zástupcem této vývojové linie.
195
písmo semitské alfabetické
Ze severního lineárního písma se odděluje jižní lineární písmo, základ jihoarabských grafemických systémů, které kromě samotné jihoarabštiny (sajhadštiny) byly používány celou řadou dalších jazyků (včetně staré arabštiny); do této vývojové linie patří též etiopské písmo. Počátkem silné vývojové linie je pak písmo foinické, které se objevuje zhruba v 10. stol. př. Kr. Z tohoto písma se pak vyvíjejí další grafemické systémy, od hebrejských duktů přes písma aramejská až k písmu arabskému v semitské vývojové větvi, a přes písma řecká až k latince. V rámci semitských jazyků se vývoj z foinického písma ubírá dvěma hlavními směry – na hebrejské lineární (dělí se na paleohebrejské a samaritánské větve; nejde o linii vedoucí k dnešnímu hebrejskému písmu) a na vlastní větev foinickou, která se dále člení na písmo foinické a na aramejské. Aramejské písmo pak představuje další důležitý vývojový stupeň, ze kterého se vyvíjí řada dalších duktů: jednak hebrejské kvadrátní písmo, užívané do současnosti, dále pak různé vývojové stupně aramejštiny, které si vyvinuly vlastní varianty: nabatejské, palmyrské, edeské (z něj se vyvíjí písmo syrské – od písma zvaného estrangelo/estrangelá až k dalším variantám – serto/sertá a nestoriánské), hatrejské, mandejské a některá další. Z nabatejského písma pak vzniká písmo arabské. Řekové přebírají a adaptují foinické písmo zhruba v 8. stol. př. Kr. – o příbuznosti svědčí nejen tahy mnohých písmen, ale také jejich názvy – alef ~ alfa, bēt ~ beta atd. a především si odpovídají jejich hodnoty; také počet písmen v nejstarších variantách řeckého písma je stejný jako u foinické alfabéty. Další vývojová linie vede jak k cyrilici, tak latince. Je pozoruhodné, že varianty semitských abeced se většinou vyvíjejí jakožto místní a především národní varianty. To je bezpochyby případ již Ugaritu (písmo se používalo téměř výhradně k zápisu „domácích“ jazyků). Písmo foinické se brzy stává mezinárodním (přejímají jej Aramejci a Hebrejci, a také Řekové), ovšem tento statut ztrácí s tím, jak si jmenované národy vytvářejí své vlastní varianty. Hebrejské písmo je též výrazně národní, i když je v něm psáno několik nápisů v moábštině, mimo jiné známá Méšova stéla. Písmo aramejské se vyvíjí z foinického zprvu jakožto národní, ovšem následně se mu dostává mezinárodního statutu a velké prestiže – v období říšské aramejštiny je užíváno na většině území starého Předního východu. Od 3. stol. př. Kr. aramejské písmo ztratilo institucionální podporu velké říše, následně se diverzifikuje, a je základem pro celou řadu národních či lokálních variant, včetně písma židovského (tzv. hebrejské kvadráty) a arabského. Vazba varianty písma na národnost (jazyk) je pozoruhodná a zasloužila by si bezpochyby pozornost.
196
písmo semitské alfabetické
Základem tohoto typu písma bylo využití piktogramů pro jednu hlásku, a to na základě tzv. „akrofonického principu“, tedy postupu, kdy určitý obrázek znamenal to písmeno, na které začínal zobrazený předmět. Pokud tedy obrázek zpodobňoval půdorys domu, byl použit jako písmeno „b“ (ze semitského základu bajt / bajit / bēt – „dům“). Tento princip je zřetelný v konfrontaci s egyptským územ, který stejnému znaku připisoval hodnotu „p“ (z egyptského pr – „dům“). Tak lze přiřadit každému písmenu i původní „význam“ – alef (ale i řecká alfa a naše „A“) znamená býčí hlavu, m byl původně obrázek vody (māˀ), n vychází z obrázku hada (naḥaš), atd. V dalším vývoji byly tyto znaky různě obraceny v krocích po 90° (např. naše „A“ je oproti původní předloze otočeno o 180°). Velice důležitou a také velmi stabilní charakteristikou abecedy je její pořadí. V zásadě existují dva typy pořadí, jedno začínající na sekvenci a-b-g-d a druhé v sekvenci h-l-ḥ-m. První pořadí se používalo v oblasti Kanaánu a je základem uspořádání naprosté většiny alfabét po celém světě včetně té naší; nejstarším dokladem jeho existence je patrně ugaritská abeceda. Druhé pocházelo patrně z oblasti jižní Arábie, odkud máme doklady písma nejdříve od 10. stol. př. Kr., toto pořadí však máme doloženo ze dvou ugaritských tabulek ze 14. stol. př. Kr. Není známo, jak se abecední pořadí ustálilo, existují různé spekulace – od mnemotechnických pomůcek (např. dle hvězdné oblohy či dle dnů měsíce – 22 členná abeceda pro sluneční a 29 členná pro měsíční cyklus) až k propracovanému lingvistickému systému, založenému na střídání zadního a předního místa artikulace pro pořadí typu a-b-g-d. Stálost tohoto systému je mimořádná a objevuje se ve všech odvozených systémech včetně všech latinských. Je pravděpodobné, že ke konzervaci tohoto pořadí přispěl i fakt, že bylo využito také jako číselné symboly – ˀalef měl číselnou hodnotu 1, b pak 2, g odpovídal 3, atd. – v tomto úzu pak leží základy semitské numerologie včetně kabbaly. Charakteristickým znakem těchto grafemických systémů je označování pouze konsonantního skeletu textu. V některých případech se ovšem vyvinul i systém vokalizačních značek, které doplňují konsonantní základ. K jeho vzniku došlo v těch jazycích, které zaznamenávaly texty kanonické povahy, kde byly požadavky na přesnost daného textu výrazně vyšší než u běžných záznamů. Tyto vokalizační systémy jsou doloženy u syrštiny, arabštiny a hebrejštiny, a jsou důsledně používány víceméně jen pro texty kanonické (Starý a Nový zákon, Korán); mohou být použity v nevokalizovaném textu tam, kde by mohlo dojít k dvojímu čtení. Zvláštním případem je jazyk geez (stará etiopština), kde je vokalizace značena přímo na každém konsonantu
197
písmo staroperské
a tento systém je používán důsledně pro záznam jakéhokoli textu. Mimo semitský svět byly vokály přidány již dávno – Řekové přejali od Foiničanů abecedu snad již v 9. stol. př. Kr., ovšem nejednoznačnosti vyvolané tím, že se nezapisují vokály, byly příliš veliké; na druhé straně hrdelnice, obsažené ve foinickém písmu, byly pro Řeky zbytečné a proto jim přiřadili hodnoty vokálů. Semitské abecedy bývají někdy označovány souborným názvem abdžad (angl. abjad), který označuje konsonantní abecedy s pořadím a-b-g-d. Druhým názvem, užívaným v této souvislosti, je termín abugida, který naznačuje pevné spojení konsonantu s vokálem, jakýsi souznak (nikoliv jen použití samostatné značky pro vokál, jako např. v hebrejštině či arabštině) – tato charakteristika platí např. pro etiopské písmo. Literatura: Naveh 1997; Sass 1991; Daniels (ed.) 1996.
písmo staroperské
-pv-
Sylabicko‑alfabetické písmo s minimem logogramů, které má celkem (bez číslovek) 36 grafémů (a dělítko mezi slovy). Grafémy jsou vytvořeny kombinacemi několika málo prvků podobných klínům (odtud se také nazývá klínové písmo). Tři grafémy jsou pro vokály /a/, /i/, /u/, další pro konsonanty (K) s alternativním vokálem: 22 grafémů pro kombinace Ka, 7 pro Ku a 4 grafémy pro Ki. V pozdějších textech k nim přistupuje ještě pět logogramů (se třemi variantami). Staroperské písmo bylo dříve (velmi řídce dodnes) chápáno jako geneticky odvozené z mezopotamského klínového písma, tedy jako jeho zjednodušený vývojový stupeň. Ovšem genetické vztahy mezi staroperskými grafémy (kromě převzatého l(a) ve slovech cizího původu) a klínovým písmem nelze zatím prokázat, navíc jsou zde podstatné rozdíly ve struktuře a principu obou systémů. Nejnověji se považuje za uměle vytvořené, a to právě pro zapsání staroperské verze bísutúnského nápisu. Ojedinělé starší texty je třeba datovat jinak (některé jsou zřejmě dodatečně zhotovené [AmH, AsH], další se připisují jiným králům [CMb4 = DMa] nebo se staroperský text považuje za dodatečně připojený [CMa, CMc, nebo jde o DMb?] ap.). Podle některých existovalo v rudimentární podobě již dříve, ale za Dareia I. byl inventář jeho znaků podstatně rozšířen, aby mohl mít nápis v Bísutúnu také staroperskou verzi. Literatura: Windfuhr 1970; Rawlinson 1847.
198
písmo syrské - edeské
písmo syrské – edeské
-pz-
Edeské a syrské písmo patří mezi semitské alfabéty. Představuje jednu z vývojových linií aramejského písma po ztrátě oficiálního statutu, je blízce příbuzné především písmu palmyrskému (patří do syrsko-palmyrské vývojové větve aramejského písma). Je spojeno především se syrštinou, jazykem syrských křesťanů s centrem v Edesse. Má 22 grafémů pro konsonanty, psalo se zprava doleva; oproti předchozím variantám je jasná tendence většinu grafémů spojovat (jen 8 grafémů se nespojuje s následujícím písmenem v textu, 3 grafémy mají zvláštní koncové tvary). Nejstarší nápisy v tomto písmu pocházejí z 1. stol. n.l., z předkřesťanské fáze jich pochází zhruba 70. Podle tradice byla Bible do syrštiny přeložena kolem r. 200 n.l., od té doby se rozvíjí rozsáhlá křesťanská literatura. Písmo má tři hlavní dukty. Nejstarší varianta se nazývá estrangelá („zaokrouhlené“), z ní se vyvinuly další varianty: západní dialekty užívají duktus zvaný sertá (též známé jako pšítá, maronitské či jakobitské písmo), východní dialekty pak duktus zvaný madnhájá („východní“, jiné názvy: swádájá, případně asyrské, chaldejské či nestoriánské). Estrangelá se užívalo ve starší fázi, nyní spíše jako monumentální písmo (nadpisy a nápisy), i když v některých moderních edicích je užíváno dodnes. Obě novější varianty používají vokalizační značky. Sertá užívá malá řecká písmena, umístěná nad nebo pod daným grafémem (α = a, ε = e/ē, atd.); madnhájá užívá systém teček (tečka nad či pod písmenem = a, dvě tečky diagonálně nad písmenem = ā, dvě tečky horizontálně nad písmenem = e, atd.). Pomocí teček se též vyznačovala plozivní či spirantní výslovnost hlásek bgdkpt. Východní systém vokalizace byl patrně inspirací pro vokalizační systémy jak v písmu židovském, tak arabském. Další modifikací tohoto písma je tzv. garšúní (karšúní), užívané zprvu pro zápis arabštiny, později (až dodnes) pro běžnou korespondenci mluvčími novoaramejských dialektů. Literatura: Naveh 1997; Sass 1991; Healey 2000.
písmo ugaritské
-pz-
Ugaritské písmo patří mezi alfabetická semitská písma. Dlouho bylo prohlašováno za první alfabetické písmo vůbec – patrně kvůli tomu, že se v něm nalezlo několik tabulek s výčtem všech grafému. Dodnes se dá říci, že jde o první abecedu, která byla důsledně uplatněna na zápis jednoho jazyka – ugaritštiny (v několika případech je písmo užito též pro zápis churrit-
199
písmo ugaritské
štiny, výjimečně i akkadštiny). Zároveň platí, že písmo bylo speciálně upraveno právě pro tento jazyk. Soupis grafémů sestává celkem ze 30 znaků, které označují celkem 27 konsonantů, 3 písmena označují čtení glotálního závěru spolu s konsonantem (ˀa, ˀi, ˀu), poslední grafém sloužil pro zápis hlásky blízké /s/ v cizích slovech. Jednoduchý znak odděloval jednotlivá slova (dělítko), nikoliv však věty. Téměř všechny ugaritské texty jsou psány zleva doprava, písmena nebyla spojována. V několika textech je užita krátká varianta (jde téměř výlučně o texty nalezené mimo oblast Ugaritu, byla psána zprava doleva), odpovídá foinické alfabétě. Systém ugaritské abecedy včetně pořadí je dobře zachycen na několika tabulkách, patrně šlo o písařská cvičení. Pořadí odpovídá kanaánské tradici typu a-b-g-d.
ˀ b g ḫ d h w z ḥ ṭ j k š l m ḏ n ẓ s ˁ p ṣ q r ṯ ġ t ˀi ˀu ś
V ugaritském písmu se spojuje jak princip semitských alfabetických písmen, tedy fakt, že jednomu grafému odpovídá jeden konsonant, tak technika mezopotamského klínového písma, tedy materiál, na který se zapisovalo, jakož i nástroje, kterými se zápis prováděl. Šlo o kombinaci několika prvků klínového písma – jednotlivých klínů (vrypů) v různých polohách (horizontální, vertikální či šikmé) a tzv. „Winkelhaken“ – úhlový vryp. Tyto prvky pak byly různým způsobem kombinovány. Tvary písmen navazují na syropalestinskou tradici. Ugaritské klínové znaky byly psány na hliněné tabulky, které byly obvykle vypáleny. Rozměry těchto tabulek jsou různé, od několika centimetrů k několika decimetrům. Přidané znaky: Oproti představám o protokanaánském písmu byly do ugaritské abecedy přidány tyto znaky: ḫ ḏ ẓ ṯ ġ ˀi ˀu ś. Znaky, které byly k základní, krátké variantě abecedy přidány, bezpochyby odpovídají fonologickému inventáři ugaritštiny a vyhovují tedy potřebám jejího záznamu. Princip „jeden znak – jeden konsonant“ je u jedné skupiny přidaných znaků porušen – u glotálního závěru je naznačeno i čtení vokálu v okolí, přísně vzato jde tedy o biliterální znak (označující sekvenci konsonant-vokál). Samotné přidání těchto znaků je velmi zajímavé – příklady jiných jazyků, které přebraly písmo, ukazují, že adaptace písma pro potřeby vlastního jazyka zdaleka není samozřejmá – v akkadštině, která písmo převzala od Sumerů, tak v textech není reflektována celá řada fonologických distinkcí (emfáze, laryngály), podobně aramejština, která začala užívat foinické písmo,
200
punština
neupravila některé znaky pro vyjádření interdentál, a mohli bychom v tomto výčtu pokračovat. Zdá se, že zavedení ugaritského písma nebylo spontánní, že je výsledkem promyšleného a erudovaného procesu. V zápisu ugaritštiny se vyskytují i znaky, převzaté z mezopotamského klínopisu, jejich počet i frekvence výskytu jsou však vcelku zanedbatelné (celkem 17 znaků se vyskytuje dohromady 126x). Dá se tedy říci, že ugaritská abeceda je první z abeced, která byla důsledně užita pro zápis daného jazyka. Je pozoruhodné, že texty, psané ugaritským písmem, byly nalezeny téměř výhradně na území tohoto městského státu. Je pravděpodobné, že šlo o výraz emancipace Ugaritu, který musel být podporován též vládnoucími kruhy, ovšem z pochopitelných důvodů se omezil jen na tento stát. Institucionální podpora ugaritského písma je ovšem zřejmá, dobře je doložena existence písařských škol, ovšem také žánrová analýza záznamů v ugaritštině ukazuje, že šlo o záznamy textů důležitých pro vládnoucí vrstvy Ugaritu, a to jak pro chrám, tak i pro palác – od mytologických textů po záznamy týkající se běžného provozu městského státu. Zároveň ovšem všechny texty, psané v ugaritském písmu (a ugaritštině), se týkaly interní komunikace v rámci tohoto státu; ke komunikaci s okolními státy byla používána akkadština a mezopotamské klínové písmo. Také mýty, legendy a rituály, zapsané ugaritským písmem, jsou vlastní Ugaritu (nebo přinejmenším nemají oporu v mytologiích ostatních velkých států), což opět ukazuje na emancipační charakter užití ugaritské abecedy. Mezi tabulky, které byly nalezeny mimo území Ugaritu, patří i tabulka z Bet Šemeš, která obsahuje zápis ugaritské abecedy, ovšem v pořadí doloženém pouze z jižní Arábie (pořadí typu h-l-ḥ-m). Tabulka je datována do 14. stol. př. Kr., ovšem doklady jihosemitské tradice jsou podstatně mladší, nejméně o 300-400 let. Kromě ugaritštiny byla tato abeceda použita také pro záznam několika churritských textů – Churrité patřili mezi obyvatele ugaritského státu. Literatura: Dietrich – Loretz 1988; Lundin 1987; Pitard 1999; Zemánek 20022003.
punština
-pz-
Název jazyka pochází z latinské podoby řeckého foiníkés (φοἱνικερ), z označení, které Římané používali pro foinické kolonie v západním Středomoří.
201
rukopisy od Mrtvého moře
Punština je jazyk, který se vyvinul z foiničtiny v punských koloniích ve Středomoří, často bývá tento pojem omezován na kolonie, které se dostaly pod nadvládu Kartága, tedy kolonie v západním Středomoří (severní Afrika, Sardínie, Korsika, pobřeží dnešní Francie a Španělska). Jde o semitský jazyk, patřící do centrální skupiny a je členem skupiny severozápadních jazyků. Díky společnému původu s hebrejštinou, moábštinou, ammónštinou a jazykem z Tell el-Amarny se řadí do jazyků kanaánských. Mluvčími jazyka byly semitské populace původně z pobřežních oblastí v Kanaánu (pobřeží Syropalestiny), které nejpozději od 8. stol. př. Kr. začaly z původní vlasti expandovat do oblasti Středomoří a zakládat tam obchodní kolonie. Zvláštní statut měla kolonie na Kypru, která díky geografické blízkosti udržovala s mateřskou zemí intenzivní styky a i jazykově se neodlišila tolik, jako osady v západním Středomoří. V užším pojetí jde o jazyk obyvatel Kartága a jeho kolonií, odkud pochází naprostá většina památek. Ponejvíce jde o votivní nápisy, dále je doloženo velké množství královských, náhrobních a kultovních nápisů. Punské nápisy jsou ovšem rozesety po celém západním Středomoří, v severní Africe (především v Tunisku – Kartágo, Súsy, Dugga, Constantine), středomořských ostrovech (Malta, Sicílie a především Sardínie), Francii (Marseille, Avignon) a Španělsku (Cádiz, Ibiza). Punské nápisy se datují od 6. stol. př. Kr. do zničení Kartága (146 př. Kr.), pozdější nápisy jsou nazývány novopunské a pokračují až do 4.-5. stol. n.l. Hlavní rozdíl mezi nimi je v použitém písmu – po pádu Kartága se začíná užívat latinka (dokonce i v nápisu z libanonské Wasty). Novopunské nápisy jsou doloženy především ze severní Afriky, nejvíce z Tuniska, ovšem spíše z okrajových částí, dále z Libye (nejvíce v Leptis Magna) a Alžírska; také dva nápisy ze Sardínie (Sulci, Bitia) jsou řazeny k novopunským. Mezi důležité doklady punštiny patří také monolog ve hře Poenulus od Plauta, i když je jazyk pravděpodobně zkomolen – tato pasáž je důležitá už jen tím, že nám nabízí informace o vokalizaci punštiny. Naprostá většina dokladů je psána foinickým písmem, ovšem celá řada nápisů je doložena také v řeckém písmu a v latince; kromě samotných textů se zachovalo množství punských jmen v cizích pramenech, především latinských a řeckých. Literatura: Hackett 2008; Krahmalkov 2000; Krahmalkov 2001; Segert 1976.
rukopisy od Mrtvého moře
-pc-
Kromě Kumránu se i na jiných místech v jeskyních u Mrtvého moře našly hebrejské a aramejské starověké texty. Některé z nich pravděpodobně už ve
202
řecká koiné
starověku a středověku – Origenes měl jakýsi rukopis z jeskyně u Mrtvého moře k dispozici při své práci na Hexaple, nestoriánský patriarcha Timotheos o nich psal koncem 8. stol., svitek obsahující Damašský spis známý z Kumránu byl objeven ve středověké genize káhirské synagogy. Nejsevernější z těchto lokalit je Wádí Dalíje, kde se našly papyry obchodního povahy v aramejštině, které se dají dobře datovat, neboť je s sebou při útěku ze Samaří vzali lidé prchající před Alexandrem Velikým. Zde nalezené svitky představují ucelený soubor nejstarších textů. Jižně od Kumránu se ve Wádí Murabba’at našly také aramejské dokumenty (včetně rozlukového listu) z doby prvního židovského povstání proti Římanům. Ještě výraznější nálezy patří do doby bar Kochbova povstání (132-135). Z biblických textů je to zejména svitek dvanácti malých proroků, který při srovnání s kumránskými nálezy dokládá pokročilý proces unifikace starozákonního textu po roce 70. Bar Kochbovy dopisy-autografy patří mezi nejstarší památky rabínské hebrejštiny. Ze stejné oblasti i doby – 1. poloviny 2. stol. – je i nález tzv. Babbatina archívu z Nachal Chever, jakož i dalších textů. Ještě jižněji, v pevnosti Masadě, byly objeveny svitky, ostraka a jiné epigrafické nálezy v hebrejštině, aramejštině, latině a řečtině. Nejvýznamější byl nález originálního hebrejského znění Sirachovce. Literatura: Dušek 2007; Segert – Řehák – Bažantová – Dušek 2007; Tov 2004.
řecká koiné
-jb-
Na konci čtvrtého stol. př. Kr. se na územích Perské říše, jež obsáhla vlastně většinu „známého světa“, mluvilo desítkami různých jazyků, náležejících mnoha různým jazykovým rodinám a větvím. Jen v Malé Asii to byly jazyky chetitoluvijské: kárština, lýdština, lýkština, sidetština, samostatná frýgština a tráčtina, snad i pozůstatky jiných, neindoevropských jazyků doložených ve 2 tis. Okolo přelomu letopočtu již byly tyto jazyky v podstatě zapomenuté – jejich mluvčí přešli v naprosté většině k řecké koiné. Je třeba říci, že tento vývoj byl do té doby nevídaný – žádné z velkých říší se nepodařilo podmanit si dobytá území nejen mocensky, ale i kulturně a jazykově, nadto v tak krátké době, jako se to podařilo nástupcům Alexandra Velikého a jeho makedonských a řeckých vojsk, která si během několika let podrobila všechny země od Balkánu k Indu a od Černého moře po jižní Egypt. Peršané sice ovládli vlastně tutéž oblast a vnutili jí své zákony a politické zřízení, svůj jazyk ovšem nikoli – řečí státu byla aramejština a místní jazyky prospívaly či vymíraly bez ohledu na perskou vládu. Ovšem řecky
203
řecká koiné
záhy mluvila Malá Asie, pobřeží Levanty a Egypta a mnohá města, založená nebo dobytá během Alexandrova tažení. Řecky mluvili brzy i Židé, řečtina byla také jazykem židovské sekty, která se během několika staletí stala nejvýznamnějším náboženstvím doby: křesťanů. Koiné uspěla z více důvodů. Především byly řečtina a řecká kultura již v těchto oblastech po staletí přítomné a těšily se vysoké prestiži. Řecká věda, lékařství i filosofie by byly ceněny i samy o sobě, navíc ale Řekové byli obratnými propagátory převahy své kultury a jazyka nad ostatními. Příkladem par excelence vlivu této propagandy byli sami Makedonci, tvořící jádro Alexandrovy armády. Nikoli náhodou byl Alexandrovým vychovatelem Aristoteles, největší řecký filosof. Řečtina byla dorozumívacím jazykem v Alexandrově vojsku i ve vojscích jeho nástupců. Jaká byla řečtina, která se takto rozšířila, lze soudit už z jejího názvu – ἡ κόινη διαλέκτος /he kóine dialéktos/ bylo především „společné nářečí“ Řeků, nikoli lingua franca jinak jazykově nepříbuzných národů. Nebyl to ale složitý a vytříbený jazyk filosofie a umění, za jaký dnes pokládáme starou řečtinu, protože ten zdaleka nebyl společný ve všech svých stylistických, gramatických a lexikálních finesách ani rodilým mluvčím. Byl to dialekt srozumitelný především všem Řekům: hovorová athénská řečtina, atická varianta všeho, co jim bylo společné, ovšem ještě s dalšími příměsemi, řeckými i neřeckými. Athény byly totiž nejdůležitějším řeckým městem – ne snad už mocensky, po prohraných válkách se Spartou a dalších vojenských nezdarech, ale kulturně – athénská akademie byla chrámem řecké vzdělanosti a její jazyk příznakem příslušnosti k elitě. Jako dříve psali i nejónští autoři jónskou řečtinou, nyní po celém řeckém světě používali hlavně atičtinu. Koiné ovšem nepotlačila jen všemožné jazyky Malé Asie a Balkánu, jako například právě makedonštinu, ale rovněž všechny řecké dialekty a jejich místní nářečí, nakonec i včetně atické řečtiny. Jedinou známou výjimkou je dórský dialekt Lakónie, jenž přežil dodnes jako tzv. tsakónština. Atická řečtina sice byla výchozím dialektem, ale v koiné se prosadily mnohé rysy jónské řečtiny, protože tou hovořila většina Řeků na východě a všemožné zvláštnosti atické řečtiny se v tomto obrovském jazykovém společenství rozplynuly. Vývoj atičtiny v koiné se řídil pragmatikou, nikoli estetikou a směřoval k zjednodušení. Výrazně se to dotklo gramatického systému. Omezil se počet synteticky vyjadřovaných kategorií (postupně zaniká konjunktiv, perfektum, mnohé atematické kmeny se tematizují, podobné změny proběhly i v systému substantiva, zanikl duál, zjednodušila se syntax a užívání složitých konstrukcí s nefinitními slovesnými tvary) a objevují se tendence
204
sabejština
k analytickým frázím. V lexiku se zjednodušení zejména týkalo substantiv: prosazují se novotvary průhledně odvozené od slovesných kořenů a mizejí etymologicky izolované lexémy se složitým skloňováním. I po stránce hláskoslovné se koiné měnila – časem mizí rozdíly délky vokálů, diftongy se zjednodušují, melodické přízvuky přecházejí v jednotný přízvuk dynamický. Koiné se tak v mnoha ohledech podobá vulgární latině, s níž se dělila o roli „státního“ jazyka v dobách Římské říše a liší se od atické řečtiny podobně jako vulgární latina od jazyka klasických autorů. Literatura: Christidis 2007; Woodard 2004.
sabejština
-pz-
Název jazyka v textech není doložen, odvozuje se od královské titulatury v sabejských textech, je ovšem užíván již od nejstarších dob i ostatními národy (např. v bibli). Jde o semitský jazyk, náležející do severní části jihosemitské větve, bývá řazen do jihoarabských jazyků a je součástí skupiny zvané sajhadština. Jde o nejvýznačnější jazyk této skupiny, který je nejlépe dochován a byl užíván po nejdelší dobu. Nositeli jazyka byly semitské populace v dnešním Jemenu. Sabejština však byla jako jazyk monumentálních nápisů využívána též dalšími etniky v oblasti, především Katabánci a Minejci, v poslední fázi též Himjarci. O Sabejcích máme relativně dost zpráv z pramenů v jiných jazycích, mezi nejznámější patří zmínky o královně ze Sáby v biblickém textu (např. 1 Kr 10,1-13) a spisy řeckého geografa Eratosthéna ze 3. stol. př. Kr. (sabaioi). Je však zřejmé, že v mnoha případech jde o název, který byl někdy používán též pro další národy jižní Arábie. Původem šlo o horské kmeny, které mohly být polokočovné. Sabejci sídlili v dnešním Jemenu, v oblasti dnešní Ramlat as-Sabˁatajn (oblast částečně zasahuje i do dnešní Saúdské Arábie), centrem jejich říše byl starověký Márib. Sabejský vliv zasahoval v podstatě celou oblast jižní Arábie, zasahoval až do Hadramautu a dokonce až do Etiopie a Eritrey (cca 500-100 př. Kr.). Při oslabeních jejich nadvlády se objevily i nápisy v jiných jazycích (katabánština, minejština, hadramautština), ovšem šlo o jev pouze dočasný. Další vzedmutí sabejského panství lze zaznamenat mezi 2.-6. stol. n.l., kdy se vlády zmocnili Himjarci (panství Ḏū Rajdān a Himjarské království). Nápisy v sabejštině jsou doloženy od cca. 10. stol. př. Kr. (některé nálezy ukazují možná až do 12. stol. př. Kr., jindy se hovoří o počátcích až od 8. stol.
205
sabejština
př. Kr.) do pol. 6. stol. n.l., jde v naprosté většině o oficiální nápisy a pisateli nebyli zdaleka jen Sabejci – jazyk byl pro účely zápisu užíván i celou řadou dalších národností. Celkově se počet nápisů odhaduje mezi 5 a 6 tisíci. Nejvíce jich pochází z 8. až 7. stol. př. Kr., kdy sabejský vliv v oblasti dosáhl vrcholu. Poslední období, kdy sabejštinu užívalo Himjarské království, znamenalo užití sabejštiny pouze pro oficiální účely vedle himjarštiny, užívané pro běžnou komunikaci. Od zhruba 4. stol. n.l., kdy se v oblasti prosadila monoteistická náboženství, se užití sabejštiny značně omezilo. Po celou dobu výskytu těchto nápisů se jedná především o nápisy, které je možno označit za královské. Užité písmo vychází z protokanaánských duktů, z tzv. jižního lineárního písma, bývá nazýváno jihoarabské monumentální písmo (někdy též musnad) a má společné rysy s etiopskými grafemickými systémy. Vyskytuje se především v oficiální variantě, užívané pro nápisy na zdech. Tyto se omezují na krátké epitafy, votivní a rituální nápisy. Používá se též minuskulní varianta (objevená teprve ve 2. pol. 20. stol.), zvaná též zabúr a užívaná pro běžné záznamy psané na dřevěných destičkách. Tento duktus se používal pro smlouvy, soukromé dopisy apod. V případě sabejštiny se o dialektech dá hovořit jen v případě některých vývojových fází, i když u některých textů je možno zaznamenat značné odlišnosti od běžného úzu. Je jediným jazykem oblasti, pro který je vypracována periodizace – fáze archaická (1. tis. př. Kr.), střední (1. stol. př. Kr. - konec 4. stol. n.l.) a pozdní či monoteistická (do 6. stol. n.l.). Ve střední fázi je možno dialekty dělit do dvou oblastí: severní (amírský či haramský dialekt se stopy vlivu severní arabštiny) a jižní (dále se členící na radmánštinu a sabejštinu užívanou Himjarci). V poslední fázi byly texty ovlivněny dalšími „monoteistickými“ jazyky, především hebrejštinou, aramejštinou a řečtinou. Za standardní sabejštinu je považována ta z okolí Máribu a jemenské vysočiny. Pozoruhodné je též užití sabejštiny Araby v prvních stoletích n.l. – jde především o nápisy v Karjat al-Fáw, Nadžránu a Haramu. Jazyk obsahuje značné množství arabismů, některé nápisy obsahují pasáže v arabštině. Jazyk těchto nápisů bývá někdy označován jako pseudosabejština či jako sabejština kahtánovských Arabů. Literatura: Beeston 1981; Beeston 1984; Biella 1982; Kogan – Korotayev 1997; Nebes – Stein 2004; Stein 2003; Stein 2004.
206
safajština
safajština
-pz-
Název jazyka v textech není doložen, jde o moderní pojmenování na základě lokality v centru nálezů textů a jako takové nemá žádný vztah k autorům těchto nápisů. Jedná se však o ustálené pojmenování, arbitrárně užívané k označení čistě lingvistické jednotky bez vztahu k nositelům tohoto jazyka. Jedná se o jeden z dialektů staré severní arabštiny, pokládané za přímého předchůdce arabštiny. Řadí se tedy do centrální skupiny semitských jazyků, jde o jazyk příbuzný s arabštinou, některými rysy se však přibližuje jazykům kanaánským. Hlavní rozdíl mezi tímto jazykem a arabštinou je ve formě člene určitého (hl- vs. ˀal-). S největší pravděpodobností lze tyto nápisy připsat kočovníkům a pastevcům na severu Arabského poloostrova, šlo o severní Araby. Téměř určitě se nejednalo o jednolité etnikum, ale o příslušníky různých kmenů. Název samotný pochází až z moderní doby a týká se pouze jazyka nápisů. O autorech nápisů nemáme jiných zdrojů než samotné texty. Obecně se o kočovných a polokočovných obyvatelích Arábie zmiňuje celá řada pramenů, od asyrských a babylonských až k řeckým a latinským. Za centrum oblasti, ve které se nacházejí nápisy označované za safajské, je tradičně označováno pohoří Safá, ležící na jih od Damašku, je ovšem ironií osudu, že samotné nápisy byly nalezeny spíše kolem tohoto pohoří (především první objevené nápisy, které pocházejí z východního okraje této oblasti), nikdy však v samotné oblasti Safá. Další nápisy, klasifikované jako safajské, jsou doloženy až u Dura Europos na středním Eufratu, a sahají až do Wádí Sirhán a pouštních oblastí na severu dnešní Saúdské Arábie, zasahovaly tedy značně rozsáhlé území. Epigrafické památky se datují zhruba od 1. stol. př. Kr. do 3.-4. stol. n.l. a jejich počet přesahuje 15 tisíc (číslo není konečné). V naprosté většině se jedná o velmi krátké nápisy, někdy doprovozené kresbami. Jde o nejrůznější typy nápisů, hojně jsou zastoupeny nápisy náhrobní, komemorativní apod., objevují se i záznamy o vlastnictví či proběhlé obchodní transakci, někdy (nepříliš často) se jedná o nápisy označující důležitá místa (pastviny, studny, atd.), ale velmi často i o nápisy ryze osobního charakteru (objevuje se motiv stesku po milé, ovšem nezřídka i pouhý záznam, že pisatel strávil noc se svým stádem v dané oblasti; hojný je i motiv požehnání či kletby), což dokládá vysokou míru gramotnosti v těchto populacích. Jména nezřídka obsahují genealogii a často i povolání autora. Především v textech osobního
207
sajhadština
charakteru se někdy spatřuje předobraz pozdější arabské poetické tradice (motiv stesku po milé). K zápisu byla využita varianta jihoarabského písma, oproti originálu však byla poněkud zaoblena. Velikost písma je velmi variabilní, podobně jako směr zápisu (zleva doprava či naopak, dle povrchu kamene či do kruhu apod.). Nápisy byly relativně často doprovozeny kresbami (zvířata, lidské postavy, ale i magické symboly a kmenové značky). Za jeden ze základních rozdílů oproti arabštině je považováno užití určitého člene h-, tedy ve formě relativně podobné tvarům známým např. z hebrejštiny. Jsou doloženy tvary jako hsfr – „tento nápis“, hgml – „tento velbloud“, bhdr – „v tomto ležení“, jen výjimečně jsou doloženy i tvary širší – hnˀlt – „han-Ilāt (jméno bohyně)“ a další, což může odrážet starší úzus. V některých tvarech se však může jednat i o člen určitý ve formě ˀal-, např. whblh bývá interpretováno jako vlastní jméno Wahballáh (též na základě formy doložené v řeckém přepisu Οναβαλλας), tedy variaci -ˀlh/-lh v psaní teoforních jmen – vedle psaní typu ˀshˀl – „Aus-ha-ˀil“, tedy se členem ve formě h-. Soudě podle různého užívání člene určitého (formy h- a ˀl-) je možné, že v rámci safajštiny existovaly dva dialekty. Značná variabilita nápisů a rozsáhlý prostor, na kterém jsou doloženy, však umožňují i další podrobnější dělení. Samotný název tohoto jazyka je někdy diskutován. Paradoxně v samotném pohoří Safá nebyly zatím nalezeny žádné safajské texty (pocházejí jen z okolí tohoto pohoří), ovšem pojmenování se již natolik vžilo, že všechny diskuse končí poznámkou, že je lepší zůstat u tohoto konvenčního jména, i když koncept Safajců jakožto samostatného etnika je zřetelně umělý, podobně jako jejich pojmenování. Literatura: Voigt 1980; Macdonald 2000; Macdonald 2004; Macdonald 1979; Winnett 1957; Winnett –Harding 1978.
sajhadština (sajhadské jazyky)
-pz-
Název jazyka v textech není doložen, jde o moderní pojmenování skupiny jazyků na základě geografického názvu. Tato jazyková skupina patří k jižním semitským jazykům a tvoří její severní, jemenskou větev. Současný název byl poprvé použit v r. 1981 a zahrnuje jazyky dříve označované za starou (epigrafickou) jihoarabštinu. Nový název vychází ze středověkého pojmenování oblasti (Sajhad) a naznačuje jisté areální rysy této skupiny. Pojmenování má též naznačit užší vztahy v rámci
208
severní arabština stará
dané skupiny, a odlišit ji tak od ostatních jazyků, kterými se mluvilo v jižní Arábii a pro které bývá používán souborný název jihoarabština. Pod sajhadštinu je zařazována sabejština, katabánština, hadramautština a minejština, též nazývaná mazábštinou. Jako poslední stupeň do ní bývá řazena též himjarština. Oblast Jemenu a její semitské populace byly i ve starověku dobře známy a jsou bohatě zastoupeny v pramenech všech národů, které se v dané oblasti pohybovaly. Mezi jižní a severní Arábií a potažmo i Mezopotámií a Syropalestinou existoval čilý obchodní ruch, zprostředkovaný především karavanním obchodem. Nejčastěji jsou zmiňováni Sabejci jakožto národ dominující celé oblasti jižní Arábie, nejznámější je patrně biblický příběh o královně ze Sáby. Sajhadské jazyky jsou doloženy z jižních oblastí Arabského poloostrova, zhruba v oblasti dnešního Jemenu a části Ománu, a to jak v pobřežních oblastech, tak i v horských pásmech. Do pouští starověké Arábie zasahovaly jen sporadicky. Centrum tvoří oblast Ramlat as-Sabˁatajn, ve středověku nazývaná arabskými geografy Sajhad. Jazyky jsou známy z četných nápisů a graffiti z jižní Arábie, pocházejících z období od zhruba 10. stol. př. Kr., poslední známý nápis pochází z pol. 6. stol. n.l. Nejvíce textů je v sabejštině, která pravděpodobně sloužila jako oficiální jazyk i v případě, kdy mluvená řeč byla odlišná (Himjarské dynastie). Užité písmo vychází z kanaánských duktů, z tzv. jižního lineárního písma, bývá nazýváno jihoarabské monumentální písmo a má společné rysy s etiopskými grafemickými systémy. Od svého vzniku na počátku 1. tis. př. Kr. bylo přejato i pro další jazyky. V rámci sajhadštiny je od 2. pol. 1. stol. př. Kr. doloženo též kurzivní písmo, užívané pro běžnější záznamy, psané na dřevěné destičky (počet dochovaných dokumentů přesahuje 1 tisíc, žánrově jde o smlouvy, dopisy apod.). Literatura: Beeston 1981; Kogan – Korotayev 1997.
severní arabština stará
-pz-
Jedná se o střechový pojem, který byl zaveden vlastně až ke konci 20. stol. (Ancient Arabian). Často se přidává ještě adjektivum „severní“, které má pomoci odlišit tento jazyk od tzv. „jižní arabštiny“, tedy jazyka (jazyků), kterým se mluvilo v Jižní Arábii (Jemenu), v poslední době ovšem také od arabštiny (v anglické terminologii Arabian vs. Arabic). Pod tento název se řadí
209
severní arabština stará
několik jazyků/dialektů, které jsou dnes obvykle chápány jako samostatná skupina, přitom se dříve deklarovala jejich příslušnost ke starším vývojovým stupňům arabštiny. Jde o lingvistickou jednotku, která se od arabštiny klasické jasně odlišuje – je dokonce jisté, že přímé předstupně klasické arabštiny se začaly vyvíjet v 1. pol. 1. tis. n.l. paralelně s pokračující existencí staré severní arabštiny. Patří sem samostatné epigrafické jazyky, jako thamúdština, safajština, lihjánština/dedánština, tajmajština, dumajština, hasajština a hismajština; jako projevy staré severní arabštiny jsou chápány též úseky v jihoarabských nápisech, které se znatelně odlišují od pozdní sabejštiny. Podle toho, kde byly nalezeny nápisy v daném jazyce, bývá někdy též rozdělována na tzv. „severní arabštinu z oáz“ (především lihjánština/dedánština, tajmajština a dumajština) a další jazyky, doložené spíše z pouští a polopouští (thamúdština, safajština, lihjánština, hasajština a hismajština). Rozhodnutí, zda jde o jazyky či dialekty, je značně arbitrární. Terminologie je neustálená, někdy se hovoří též o protoarabštině, předarabštině, epigrafické arabštině či „doklasické“ arabštině. Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, dá se o něm uvažovat též jako o souboru dialektů – společná norma neexistovala. Ve všech případech se jedná o předchůdce arabštiny, ovšem z lingvistického hlediska bychom v těchto jazycích nalezli řadu rysů, které naznačují vztahy též k jazykům ze severozápadní skupiny, ať už kanaánským či aramejštině – některé inovace, typické pro klasickou arabštinu, ještě v těchto jazycích neproběhly (především změna členu určitého). Mluvčí těchto jazyků pocházejí převážně z oblasti Arabského poloostrova a zastupují široké spektrum životních stylů, od společností organizovaných v královstvích (Dedán) přes námezdné vojáky a obchodníky až ke kočovníkům – posledně jmenovaný životní styl pravděpodobně převládal. Přes různost sociálního zastoupení je v průběhu doby na jazyku zřetelná konvergentní tendence, která nakonec vyústila v klasickou arabštinu. Všichni zástupci staré arabštiny jsou v různé formě zmiňováni v pramenech okolních národů, a to již od nejstarších dob, zmínky o nich jsou však buď ve formě kolektivní jako obyvatelé Arabského poloostrova, nebo (méně často) pod jmény jednotlivých kmenů (např. Kedar, Midján, apod.), dnešní názvy nebyly používány. Za nejranější doklad jejich existence je považována zmínka v asyrských análech z pol. 9. stol. př. Kr. (Salmanassar III.), kde se mluví o tzv. aribi. Tento název je pak často používán jako označení dokladů o starých Arabech především v asyrských a babylonských textech, může však být použit i pro zmínky z ostatních pramenů. Množství informací nám přinášejí zdroje perské, hebrejské, řecké, latinské, ale také např. texty v elam-
210
severní arabština stará
štině; ve všech případech je užité jméno obdobné. Dle biblických dokladů i dle interní rekonstrukce se nejednalo o název založený na etnickém principu, spíše šlo o pojmenování původně spojené s jistým životním způsobem (kočovníci, kupci, námezdní vojáci), národnostní náboj získal tento termín víceméně až se vznikem islámu. Jsou doloženy jak názvy některých předarabských kmenů, tak vlastní jména a občas i některá slova (výpůjčky) jsou považována za staroarabská (často jde o terminologii spojenou s kočovným způsobem života – velbloud, pastvina, apod.). Hlavní oblastí, kde jsou rozšířeny stopy staré severní arabštiny, je jednoznačně Arabský poloostrov. Výjimkou je oblast Jemenu, která byla obsazena jazyky sajhadskými a v předislámské době dokládá jen málo průniků jiných jazyků. Stará severní arabština se však šířila i mimo samotný Arabský poloostrov, nejvýrazněji do oblasti dnešní Sýrie. Nápisy, které lze označit za doklady staré severní arabštiny, jsou velmi početné – jde o desítky tisíc nejrůznějších typů textů; další nápisy jsou stále objevovány. Zahrnují období od zhruba 7.-8. stol. př. Kr. do 4. stol. n.l. a vyskytují se jak v obydlených oblastech, tak je nalezneme roztroušeny po pouštích a polopouštích Arabského poloostrova. Typologie nápisů je velmi rozmanitá, zahrnuje texty oficiálního charakteru (především tzv. královské nápisy v lihjánštině/dedánštině), dále náhrobní či jiné komemorativní nápisy, někdy se jedná jen o vlastní jméno, vyryté do skály. Velké množství těchto textů lze označit za neoficiální či neformální – zaznamenávají i různé osobní projevy a příhody či popisy emocí – od popisů drobných událostí při pastvě (např. zranění velblouda) přes vyjádření momentální nálady (např. popis večerního sezení) či vzpomínání na milou. Tento „žánr“ je považován za základ pozdější staroarabské poezie (téma „milostné“, tzv. nasíb). Fakt, že jde o nápisy, však znamená, že nemáme doloženy souvislejší texty ve staré arabštině, proto i rekonstrukce jazyka je jen částečná. Nápisy jsou většinou psány ve variantách jihoarabského písma (mluví se o písmu thamúdském, safajském a lihjánském, především thamúdské písmo má několik podskupin), existují ovšem i nápisy ve variantách písma nabatejského. Podoba písma je mnohdy považována za kritérium, které odlišuje jednotlivé dialekty (viz např. vyčlenění hismajštiny z thamúdštiny). Z hlediska lingvistického se jedná o značně rozrůzněnou skupinu. Rozdíly mezi jednotlivými jazyky mohou někdy být značné, je však třeba vzít v úvahu jak velkou oblast, na které se jazyky rozkládaly, tak i chronologické rozpětí, ze kterého jsou dochovány (více než tisíc let). Svou roli nepochybně
211
Spentamainjú
hraje i to, že chybělo jakékoli centrum, které by představovalo normativní a stabilizační prvek. Z typů doložených nápisů se obecně soudí, že znalost písma byla mezi populacemi Arabského poloostrova velmi rozšířená, a to i mezi nižšími vrstvami obyvatelstva, jak dokládají nápisy, jejichž autoři byli pastevci. Kromě vcelku relativně malého počtu „oficiálních“ nápisů (tedy komemorativních a královských) však nemáme k dispozici žádné doklady o tom, že by písemná tradice byla jakkoli pěstována či podporována oficiálními místy, přesto byla znalost písma určitě velmi rozšířená (někdy se dokonce hovoří o nejgramotnější oblasti starého světa). Jde o pozoruhodný jev rozšíření gramotnosti ve společnosti, která pro písmo neměla žádné praktické použití. Při interpretaci těchto nápisů se často jako model, vůči kterému jsou nápisy vztahovány, používá klasická arabština, přestože se tato ustavila prokazatelně až později. Jakkoli je tato praxe chybná, je značně rozšířena. Hlavní odlišnosti od arabštiny jsou tyto: člen určitý (severoarabský hn/ hl/h-/ø vs. arabský ˀal-), prefix kauzativního kmene (severoarabský hvs. arabský ˀa), asimilace náslovného n v kontaktní pozici s konsonantem (v severní arabštině většinově ano, v arabštině ne), vlastní jména (v severní arabštině jsou časté složeniny, v arabštině převládají genitivní spojení). Všemi těmito rysy je severní arabština bližší jazykům kanaánským. Další rozdíly se týkají kořenů s poslední hláskou w nebo j, tyto rozdíly však mohly vzniknout jen odlišným způsobem zápisu. Literatura: Beeston 1981; Belova 1994; Macdonald 2000; Macdonald 2004.
Spentamainjú
-pv-
(gátha) – avest. „zpěv (gátha) mající [na počátku slova] Spentá Mainjú” (= „Se Spenta Mainjuem...”). Třetí gátha, kterou tvoří čtyři hymny (J 47-50). Jde o metrický text a sloka má čtyři jedenáctislabičné verše s césurami po čtvrté slabice. Úvodní hymnus (J 47) je invokací k Spenta Mainjuovi; další část (J 48) spekuluje o konečném vítězství pravdivosti (Aša) nad stoupenci klamství (Drudž). Vyjadřuje víru v toto vítězství, které stoupencům pravdivosti přinese odměnu. Následující hymnus (J 49) obsahuje reminiscence osobních prožitků Zarathuštry, jenž v textu zmiňuje svého odpůrce Béndvu. Ten jeho učení odmítl a dále trpěl u svého kmene nepravé kněze, kteří provádějí oběti dobytka. V posledním hymnu (J 50) medituje Zarathuštra o vlastním posmrtném životě; text dále obsahuje invokace k Mazdovi (Ahura Mazda) a k božstvům z jeho okruhu.
212
substrát předsumerský
Literatura: Humbach – Elfenbein – Skjaervo1991; Kellens – Pirart 1990.
substrát předsumerský
-pv-
Někdy se uvádí, že Sumerové nejsou původními obyvateli na jihu Mezopotámie, kam ve 4. tis. migrovali z blíže neznámého území. Narazili přitom na starší a v těchto krajích usazené etnikum (nazývané badateli Protoeufratci nebo Prototigriďané), které postupně asimilovali. Jediným dokladem existence předsumerského substrátu byla toponyma a apelativa, která údajně nebylo možné vyložit ze sumerštiny, takže byla připsána Protoeufratcům. Šlo např. o toponyma Ur, Uruk, Larsa, Lagaš, nebo o jména bohů jako Nanše či Gatumdu, dále odborné termíny zemědělské (apin „pluh“, nimbar „datlovník“, nukarib „zahradník“ a další – např. z hutnictví kovů (simug „kovář“ apod.). Důvody pro předsumerský substrát jsou stejně vágní jako argumenty proti jeho postulování. Jestliže teprve sumerské texty kolem 2600 př. Kr. nesou první informace o gramatice tohoto jazyka, nemohou ani zastánci, ale ani odpůrci substrátu nikterak hodnověrně rekonstruovat sumerštinu ještě nejméně o celé tisíciletí starší. Např. tvrzení, že víceslabičné výrazy jsou netypické pro jinak monosylabickou strukturu slova v sumerštině, a tedy jsou taková slova předsumerská, stojí pouze na víře, že kolem roku 2600 bylo slovo /simug/ dvojslabičné, a tedy že alespoň přibližně tušíme, jak se vyslovovalo. Jednoslabičný základ lexika musel být dominantní již v sumerštině kolem roku 3600, v době kdy Sumerové přicházejí do kontaktu se substrátovým jazykem. Vůbec je těžké si představit jazyk, který za tisíc let své existence v podstatě nezmění své hláskosloví. Literatura: Rubio 1999; Salonen 1968; Bauer – Englund – Krebernik 1998.
sumerština
-pv-
Sumerské texty dokládají několik termínů pro tento jazyk: především emegi15 „domácí (místní) jazyk“; eme-ki-en-gi-ra „jazyk Kengeru“ nebo eme-gi7. Jim odpovídá akkadské lišān šumeri(m) „jazyk Šumeru“, z čehož vychází moderní pojmenování tohoto jazyka. Zatím se nepodařilo prokázat příslušnost sumerštiny k nějaké jazykové rodině. Kmeny Sumerů blíže neznámého původu jsou doloženy již ve 4. tis. př. Kr. na jihu Mezopotámie, hlavní centra sumerské kultury byla města Ur, Uruk, Lagaš, Nippur a Eridu. Na jihu se sumerštinou hovořilo až do doby kolem roku 1700 př. Kr. Vedle toho byla sumerština v celé Mezopotámii také jazy-
213
sumerština
kem literatury, kultu a rituálu a tuto roli plnila i poté, kdy přestala být prostředkem každodenní komunikace. Problémem zůstává, jsou-li Sumerové původními obyvateli jihu Mezopotámie nebo sem migrovali počátkem 4. tis. př. Kr. S tím souvisí možný vliv předsumerského substrátu, z něhož se mělo dochovat v sumerštině několik toponym a malá skupina apelativ, která mají dvojslabičnou strukturu. Nejsou však přesvědčivé argumenty, které by umožnily rozhodnout. Důležité jsou především kontakty se semitským obyvatelstvem, které proniká do areálu jižní Mezopotámie, kde prakticky po téměř celé jedno tisíciletí bylo postavení Sumerů dominantní. Nicméně ze severu sílil tlak semitského obyvatelstva. Kolem 2600 docházelo k mocenským střetům, ovšem zároveň sílily různé asimilační procesy mezi sumerštinou a akkadštinou, které vedly ke koexistenci obou jazyků. Kolem 2000 začíná sumerské etnikum ztrácet svě někdejší postavení, prudký nástup semitské imigrace kolem roku 1700 zůsobil, že se sumerština přestala v komunikaci užívat. Ovšem dalších zhruba 1500 let byla jazykem kultu, rituálu, literatury apod. Písemné památky psané sumersky (případně může jít též o bilingvní texty) jsou doloženy zhruba mezi koncem 3. tis. a 1. stol. n.l. Jde o rozsáhlý a tematicky neobyčejně pestrý korpus, který obsahuje např. správní, hospodářské i právní písemnosti, historické texty, stavební nápisy, královské nápisy, reminiscence historických událostí, rituální, mytologické a kultovní texty (popisy svátků, slavností, procesí a jiné obřady, ale i zaklínání a různá magická konání), dále bajky, hymny, modlitby, nářky nad zničenými městy a chrámy nebo nad zmizelým bohem, spory, mudroslovnou literaturu (přísloví a hádanky) a další texty nejrůznějších dalších typů a žánrů, např. vokabuláře, seznamy grafémů klínového písma a jiné. Sumerské písmo vzniká kolem roku 3200 př. Kr., patří tedy k nejstarším známým písmům světa. První nálezy pocházejí z Uruku (vrstva 4a). Nejstarší forma bylo písmo obrázkové, z něhož se vyvinul složitý systém klínového písma, užívaný pro zápis nejen sumerštiny a akkadštiny, ale také chetitštiny, luvijštiny, chattičtiny, churritštiny, elamštiny a dalších jazyků. chronologie sumerštiny Tři tisciletí, po která je sumerština doložena texty, se rozdělují do několika vývojových etap: 1. archaická (ranná) sumerština (3100-2600) je reprezentovaná především hospodářskými a správními texty (Uruk a Šuruppak), posléze se objevují první právní dokumenty a dokonce první počátky literárních kompozic;
214
sylabáře a lexikální seznamy
2. stará sumerština (2600-2200) se zachovala především v textech správních, hospodářských a královských, ale starosumersky jsou sepsány zatím jen málo zastoupené literární texty. Hlavní lokalitou, z níž texty pocházejí, byla Lagaš; 3. nová sumerština (2200-2000) je opět jazykem správy a obchodu, především z doby vlády III. dynastie urské pocházejí z Uru, Lagaše a Ummy tisíce těchto tabulek, na druhé straně jsou z novosumerské doby významné nápisy lagašského vládce jménem Gudea; 4. pozdní sumerština (2000-1700) je jazykem, který je v mluvené formě na ústupu, a to včetně jihu Mezopotámie. Na druhé straně se rychle prosazuje jako jazyk psaný, užívaný v právních a správních aktech nebo v královských nápisech (často bývají bilingvní). Je to ale také doba, kdy byla zapsána mnohá sumerská literární díla, často dlouhou dobu tradovaná jen ústně. Patří k nim i některé části Eposu o Gilgamešovi; 5. postsumerština (postsumerské období) (1700-100) skoro půldruhého tisíciletí je sumerština jazykem mrtvým: v běžné komunikaci se na severu Mezopotámie prosadila asyrština, na jihu hovoří obyvatelstvo babylonsky. Není však jazykem zapomenutým nebo zcela neužívaným. Sumerštině zůstala role v rituálu, kultu, ve vědeckých spisech (vokabuláře a jiné) a literárních dílech. Literatura: Attinger 1993; Balke 2006; Edzard 2003; Michalowski 2004; Schulze – Sallaberger 2007; Zólyomi 1996; Zólyomi 2005.
sylabáře a lexikální seznamy
-pv-
Velký význam pro poznání nejstarších jazyků starého Orientu a klínového písma mají také texty jazykovědné povahy, především sylabáře, lexikální seznamy a gramatické texty. Sestavení třeba jen jednoduchého lexikálního seznamu předpokládá alespoň elementární teoretické uvažování o jazyce, které umožní segmentaci textu na nějaké paradigmatické a sémantické jednotky. Teoretický základ sumerského a akkadského jazykovědného myšlení je v porovnání se starou indickou tradicí velmi skromný, na druhé straně jsou mezopotamské sylabáře a lexikální seznamy nejméně o půldruhého tisíciletí starší než indické lingvistické a fonetické traktáty. Přesto obě tradice mají něco společného: vznikaly totiž z potřeb praxe. Rituální védské texty se uchovávaly celá staletí jen ústně, bylo tedy nutné pro potřebu rituální praxe uchovat text po generace v neměnné podobě. K tomu měla přispět především domácí indická gramatika a fonetika. Také sylabáře a lexikální seznamy akkadských, sumerských, chetitských a dalších slov vznikaly z požadavků
215
sylabáře a lexikální seznamy
praxe. Šlo o příručky určené k výuce v písařských školách (sum. é.dub.ba). Jejich typickým frekventantem nebyl pandita, který zná tisíce řádek textů zpaměti a může je kdykoliv bez chyby recitovat, ale písař, který uměl text napsat, opsat, ale také sestavit. Byl školen pro potřeby chrámu a paláce, tedy kultovní a světské správy a pro potřeby ekonomických a jiných aktivit dalších subjektů. Výuka sumerštiny v těchto školách – edubách pokračovala také poté, co sumerština přestala být nástrojem světské komunikace a zůstala jazykem kultu, rituálu a literatury. Pro výuku byly určené mezopotamské sylabáře: seznamy grafémů a jejich fonologická interpretace v konkrétním jazyce. Významný byl nippurský sylabář Proto Ea (= konvenční označení podle počátečního grafému), seznam grafémů klínového písma s jejich názvem a čtením. Ovšem zprvu to bylo jen jakési písařské minimum: seznam grafémů pro psaní v sumerštině na úrovni začátečníka. Záhy byl rozšířen a doplněn o sloupec, kde byl překlad sumerských logogramů do akkadštiny. Podle první řádky se tento sylabář nazýval a = A = nâqu „[grafém] A [ve slově] naříkat [se vyslovuje] a“. Nakonec se Proto Ea rozrostl na kolekci 40 tabulek, takže pro praktickou potřebu se z něho pořizovaly výtahy. Na druhé straně na jeho základě vznikají sylabáře nové. Jinou pomůckou byly lexikální seznamy slov. Z nich byl zřejmě nejdůležitější seznam nazývaný Ḫar.ra = ḫubullum „[sumerské] ḫar.ra [odpovídá akkadskému] ḫubullum [dluh]“. Byl sepsán na 24 tabulkách. Ovšem na prvních dvou je terminologie právnická (jde o zkrácenou verzi seznamu Ana ittišu), na dalších 22 tabulkách jsou seznamy termínů uspořádaných do tematických skupin: stromy, předměty ze dřeva, rákos, předměty z rákosu, hliněné nádoby, výrobky z kůže, kovy a výrobky z kovů, domácí a divoká zvířata, části těla lidí a zvířat, kameny a kamenné předměty, rostliny, ryby a ptáci, vlna a oděvy, termíny pro (hospodářské) prostory, pivo, melasa a med, ječmen a jídla z mouky. Dochoval se také trojjazyčný seznam slov: ke slovu v emesalském dialektu sumerštiny je připojen sumerský a akkadský ekvivalent. Také tento seznam má jméno podle první řádky: dimmer = dingir = ilu „[emesalské] dimmer [a sumerské] dingir [odpovídají akkadskému] ilu [bůh]“. Další trojjazyčné seznamy slov jsou z Ugaritu: např. sumersko-akkadsko-churritský seznam (RŠ 21.62), předcházel mu zřejmě sumersko-churritský seznam (RŠ 8.11). Existoval též lexikální seznam sumersko-akkadsko-churritsko-ugaritský (RŠ 12.149).
216
syrština
Ze starobabylonské doby pocházejí také texty zvané gramatické. Formálně se od lexikálních seznamů neliší. Mají dvě kolumny, v jedné je sumerský výraz v druhé jeho překlad do akkadštiny. Sloupec se sumerskými výrazy je uspořádán paradigmaticky, tedy derivace od jednoho základu jsou pohromadě. Uvádí se např. sumerské lú „člověk“ se všemi pádovými afixy, ale také ve spojení se sponovým slovesem atd. Z pořadí, v němž se uvádějí slovesné tvary, vyplývá struktura slovesného paradigmatu, které začíná imperativem a fixuje pořadí dalších tvarů. Dochovaly se také gramatické texty z doby novobabylonské, které jsou uspořádány odlišně. Hlavní rozdíl je ve sloupci se sumerským textem, kde se neuvádějí plné gramatické tvary, ale pouze formanty (části gramatických tvarů). V gramatických textech se vyskytuje jen málo termínů teoretické povahy: např. ištēn a madūtu (singulár a plurál), ḫamṭu a marû (dva vidy sumerského slovesa vyjadřované lexikálními prostředky), jinde nevíme, co termín označuje, např. šusḫurtu (nějaký prefix?) apod. Důležitým textem je Ana ittišu (cca 19. st. př. Kr.), jde o sumersko-akkadský lexikální a gramatický seznam určený pro právnickou praxi, obchodní a správní záležitosti. Obsahuje odborné termíny a příslušné obraty či fráze k tématům jako jsou např. úroky a dluhy, obchodní záležitosti související s prodejem, koupí a směnou, otázky kolem organisace zemědělských prací na palácových a královských polích, a také na polích muškénů, pronájmy obytných prostor, zaměstnávání čeládky, sňatkové a rodinné právo a další. Literatura: Reiner 2000; Robson 2001.
syrština
-pz-
Název (leššānā surjājā) označuje jeden z jazyků, který se oddělil od aramejštiny. Byla jím psána rozsáhlá křesťanská literatura během 1. tis. n.l. Označení pochází od mluvčích tohoto jazyka. Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, patří pod aramejštinu jakožto jeden z jejích východních dialektů – jeden ze zástupců tzv. střední aramejštiny (někdy též řazena k pozdní aramejštině). Nositeli jazyka byli především příslušníci křesťanských církví v Sýrii a západní Anatólii, původně se však jednalo o jazyk arabského království založeného v Edesse 132 př. Kr. a trvajícího až do 242 n.l. Hlavním centrem, kolem kterého se syrština vyvíjela, byla Edessa, dále pak jazyk zasahoval celou severní Sýrii a západní Anatólii.
217
syrština
Počátky jazyka představují nápisy, z nichž nejstarší se datují do prvních tří stol. n.l., jde o zhruba 80 nápisů a všechny jsou předkřesťanské. Od 4. stol. n.l. se syrština stala jazykem edeské církve a následně se začíná rozvíjet rozsáhlá křesťanská literatura psaná v tomto jazyce. Syrština se prosadila i jako mluvený jazyk v oblasti, a to až do 7. stol., kdy byla postupně nahrazena arabštinou. Jako liturgický jazyk přežívá dodnes, v mluvené formě je relativně vzácná, přesto se však v různých oblastech (především klášterech) stále vyskytuje. Nejznámější památkou v syrské literatuře je bezpochyby tzv. Pešitta (pšīṭtā), překlad Starého a Nového zákona do syrštiny. Vrchol syrské literatury představuje období mezi 4. a 6. stol. n.l., kdy začala též helenizace syrské kultury, rozvoj pak pokračoval i po vzniku islámu, její postupný útlum nastává až po 13. stol., oficiální křesťanská literatura je produkována dodnes, vedle publikací v novosyrštině. Zpočátku syrština používala písmo víceméně odpovídající písmu arsakovskému. Syrské písmo se z něj začalo rozvíjet od 2. stol. n.l., k zásadní změně došlo ve 4. stol., při práci na překladu Bible do syrštiny (potřeba přesnějšího zaznamenání výslovnosti). Píše se zprava doleva a oproti předchůdcům, ze kterých se vyvinulo, je kurzivní – některé znaky se začínají spojovat. Jeho nejstarší verze, tzv. estrangelā (zaokrouhlené), je užívána spíše v nápisech a nadpisech a plní funkci písma monumentálního. Dále se písma liší podle jednotlivých dialektů – abeceda užívaná v západním okruhu se nazývá serṭā, východní varianta pak madnḥājā (či také swadājā nebo tradičně, ale poněkud nepřesně nestoriánské písmo). Syrština se dá rozdělit na tyto fáze: stará syrština, která zahrnuje nápisy z počátku n.l., spisovná syrština, ve které byla psána rozsáhlá křesťanská literatura, pak byla počátkem mluvené formy syrštiny (existovala až do 7. stol. n.l., kdy byla nahrazena arabštinou) a též zdrojem dvou variet (dialektů) – východní a západní. Východní varianta byla jazykem východosyrských křesťanů, západní dialekt pak užívali syrští a maronitští křesťané. Za novosyrské dialekty pak bývají považovány hovorové jazyky, které se vyvinuly ze střední aramejštiny po 13. stol. n.l. V západní větvi, která je považována za konzervativní, je novoaramejština dochována pouze ve třech vesnicích na severovýchod od Damašku; západní větev je považována za konzervativní. Východní větev je pak členěna do čtyř skupin: turojo (spolu s mlahso v oblasti Tur Abdin a Dijarbakır v centrální Anatólii; někdy jsou tyto dvě skupiny řazeny do centrální větve), severovýchodní novoaramejština (oblasti v okolí jezer Van a Urmia), jihovýchodní novoaramejština (oblasti ve východní Ana-
218
texty akkadské
tólii – Turecko a Irák) a mandejština (Írán; jako jediná z této skupiny má též středověkou psanou podobu). Literatura: Beyer 1986; Brock 2006; Healey 1980; Joosten 1996; Muraoka 1997.
texty akkadské
-pc-
Akkadská literatura nemá svým rozsahem na starém Předním východě konkurenci. Platí to jistě časově, prostorově a kvantitativně, podle mnohých i formálně a obsahově. Její autoři byli v různé době v různé míře ovlivněni zejména orálně tradovanými látkami, soužitím s dlouhou literární tradicí sumerskou, osnovami svých písařských škol a poptávkou. Relativně často známe i jejich jména, například standardní verzi eposu o Gilgamešovi někdy ke konci druhého tisíciletí př.n.l. redakčně zpracoval jistý Sín-leqi-unninni. K zápisu a tradování literárních děl vedlo více důvodů. Mohly být ideologické – vladař určitého státu si mohl přát zachytit činy svých – domnělých či opravdových – předků a tím legitimizovat své postavení, často byly náboženské v užším smyslu – mýtus sloužil jako ústní doprovod rituálu. Epos o stvoření Enúma eliš tak byl v Babylonu každoročně recitován při svátku akítu, spjatém s oslavou nového roku. Některá díla byla opisována a částečně upravována po celá tisíciletí, za jejich znalost často vděčíme knihovně novoasyrského krále Aššurbanipala (668-627 př. Kr.). Nejznámější literární skladbou starověké Mezopotámie je nepochybně epos o Gilgamešovi, ze dvou třetin bohu a ze třetiny člověku. Hlavním motivem celého textu je hledání smyslu lidského života. Jeho předstupněm jsou kratší sumerské skladby, k dispozici máme i zmínky v různých dedikačních nápisech, věštebných textech, fiktivní korespondenci a královských seznamech. První akkadské literární texty o Gilgamešovi pocházejí ze starobabylonské doby. To, že se našly na různých lokalitách a některé jsou písařskými cvičeními svědčí o rozšíření této látky. Nejčastěji obsahují části o výpravě Gilgameše a jeho druha Enkidua proti démonu Chuvavovi a výklady snů, známé i z pozdější standardní verze eposu. Standardní verze se skládá z jedenácti tabulek a poslední, dvanácté, přidané dodatečně, úplně dochovaná měla přes 3000 veršů. 1. tabulka začíná hymnickým prologem (akkadské literární katalogy nazývaly celou skladbu podle jeho úvodu ša naqba ímuru „ten, jenž hlubinu zřel“, tzn. „ten, jenž poznal podstatu, našel smysl života“) a poté popisuje, jak byl stvořen divoch Enkidu, aby zamezil Gilgamešovu despotickému panování v Uruku. Na 2. tabulce Enkidu podléhá civilizačním nástrahám (v prvé řadě ženě a alkoholu), střetne a proti očekávání se spřátelí
219
texty akkadské
s Gilgamešem. Další tři tabulky popisují úspěšnou výpravu obou hrdinů proti démonu Chuvavovi, sídlícímu v Cedrovém lese na Libanonu. Na 6. tabulce Gilgameše svádí bohyně lásky Ištar. On však pohrdavě odmítá a Ištar mstivě vypouští nebeského býka, jehož zabíjí Enkidu. Bohové rozhodnou, že za své skutky musí Enkidu zemřít, s čímž se vyrovnává na 7. tabulce, během 8. umírá. Gilgameše tím vyburcuje k hledání nesmrtelnosti. Po cestě, kterou líčí 9. a 10. tabulka, se setkává s Utnapištim, jenž přežil bohy seslanou potopu. Podle jeho rady najde rostlinu nesmrtelnosti, o kterou je však na zpáteční cestě připraven hadem. Epos končí, jak začal: opěvováním Uruku, Gilgamešova „věčného“ díla. Na 12. tabulce Enkidu opět žije, aby se lstivě vypravil do podsvětí pro Gilgamešovy oblíbené předměty pukku a mekkú. Je odhalen a zpět se po boží intervenci vrací jen jeho stín, aby popsal, na čem záleží blaho posmrtné existence. Gilgameš byl už ve 2. tisíciletí rozšířen v několika jazycích (sumerština, akkadština, chetitština, churritština) až po Kanaán a Chetitskou říši. Jeho ozvěny se nacházejí v literatuře starozákonní i řecké, ovšem často lze přímé ovlivnění těžko odlišit od pouhé žánrové a tematické příbuznosti, jak je tomu i u některých dalších akkadských mýtů. Potopa je vůdčím tématem Atrachasíse. Když nižší bohové odmítnou sloužit vyšším, je pro tento účel stvořen člověk. Lidstvo se množí geometrickou řadou, ač se hlavní bůh Enlil čas od času snaží jejich počet různými způsoby zredukovat. Bohové totiž nejsou jednotni, Ea vždy poradí Atrachasísovi vhodnou obranu a další bůh pak podlehne přinášeným obětem – úplatkům. Konečně sešle Enlil potopu a lidstvo zahyne až na Atrachasíse, jenž se zachrání na palubě postavené archy. Bohové trpí nedostatkem obětí, je tedy přijat kompromis, že lidem bude dán nejen život, ale i smrt. Cestu do podsvětí zpracovaly zase jiné skladby. Podle jedné z nich navštíví místní vládkyni Ereškigal její sestra Ištar. Cestou musí odevzdat veškeré atributy civilizace a zůstane, dokud ji – proti své vůli – nenahradí její milenec Tammuz. Lépe dopadl bůh Nergal, který se z návštěvy podsvětí nejen vrátil, aby vykonal ji podruhé a stal se tamním vládcem po boku Ereškigal. O ztrátě téměř získané nesmrtelnosti vypráví mýtus o Adapovi, který je pohnán do nebe zodpovídat se za zlomení křídla jižního větru. Získá si přízeň boha Anua a je mu nabídnuta krmě nesmrtelnosti, kterou však, poslušen předchozích instrukcí, odmítne. V mýtu o Etanovi je hlavní hrdina bohyní Ištar vybrán za prvního krále, nemá však potomka. Pomůže orlu, který se ve vloženém příběhu popisujícím jeho vztah s hadem dostal vlastní vinou do potíží. Na něm vyrazí do nebe
220
texty avestské
a – pokud lze z jiných textů soudit – na druhý pokus získá od Ištar rostlinu garantující potomstvo a pokračování dynastie. Mýtus Anzu vypráví o ptáku stejného jména, který se zmocnil tabulek osudu hlavního boha Enlila, umožňujících manipulaci s realitou. Zasáhnout se odváží jen bůh Ninurta a na druhý pokus ho s pomocí boha moudrosti přemůže, což mu zajistí vedoucí pozici v božské hierarchii. Stejný motiv má i výpravnější Enúma eliš, také zde vítězí bůh mladší generace – Marduk – nad silami chaosu, představovanými podsvětní vodní bohyní Tiámat (srov. hebrejský tehóm) a jejím manželem Kinguem. Celkově nejpochmurnější je mýtus o Errovi. Popisuje, jak se tento bůh zkázy po dohodě s Mardukem přechodně a vcelku úspěšně ujal jeho místa vládce panteonu, zůstal však neuspokojen a věnuje se tomu, co umí nejlépe – šíření zkázy. Kolofon tabulky naopak žádá o šíření tohoto díla, které má sloužit jako magická ochrana proti hrůzám války. Ostatní žánry akkadské literatury zahrnují celou řadu hymnů, chvalozpěvů a žalozpěvů; legendy o dřívějších vládcích Akkadu (s oblibou kácejí cedry na Libanonu a smáčejí zbraně v „horním“ – Středozemním – moři); historizující nápisy a dopisy; mudroslovné skladby včetně působivých teodiceí, věštby a proroctví; bajky, příběhy, parodie, dialogy a další. Literatura: McCallová 2006; George 2003; Hruška 1975; Hruška – Matouš – Prosecký – Součková 1977; Matouš 1958; Prosecký 1995a; Prosecký 1995b; Prosecký – Hruška – Rychtařík 2003.
texty avestské
-pv-
Hlavní písemnou památkou je Avesta, k níž se počítají zejména tyto avestsky psané texty: (1) Jasna (Obětování), liturgická část Avesty, v podstatě heterogenní kolekce liturgických textů recitovaných při přípravě a obětování haomy. Kromě toho do ní byly začleněny gáthy (J 28‑34; 43‑41 a 53) a Jasna haptanháiti, tedy Jasna sedmidílná (J 35,24‑ 41,6), které jsou starší než ostatní text Jasny, protože obě tyto části jsou sepsané ve staroavestštině. (2) Visprad (Vispered), určitý suplement k Jasně s invokacemi k ratuům. (3) Churtak (Chvartak) apasták, tj. středopersky Malá Avesta, výtah z Avesty, obsahující modlitby recitované při různých příležitostech laiky mazdaistické obce. (4) Síh róčak, (5) Jašty (Vzývání), celkem 21 jaštů, obracejících se k jednotlivým bohům a božským bytostem. (6) Vidévdát (ustanovení proti daévům) obsahuje většinou (výjimka zejména Vd 1‑2) různé náboženské a rituální zásady, které regulují vztahy mezi racionálním a iracionálním světem, ale i vztahy mezi lidmi. (7) Tzv. fragmenty, např. Nírangistán,
221
texty avestské
předpisy týkající se kultu; Pursišníhá (Otázky), stručný mazdaistický katechismus; Aogemadaéčá (My se vyznáváme), traktát o posmrtném životě; Hadócht nask (Spolu s řečeným), obsahující zejména eschatologické spekulace; Frahang i óím (avestsko‑pahlavský lexikon); Áfrín i Zardušt, (Blahořečení Zarathuštrovo) a další. Nejstarší části Avesty vznikaly ve východním Íránu (Baktrie) a jsou sepsány v staroavestském jazyce. Jsou to gáthy, Jasna haptanháiti a některé další jednotlivé hymny. Doba jejich vzniku je sporná, a protože autorství gáth je připisováno Zarathuštrovi, souvisí určení jejich stáří s datováním jeho života (snad kolem r. 1200 př. Kr.; podle některých dokonce kolem poloviny 2. tis., různá datování do předachaimenovské doby jsou rovněž nepravděpodobná). Dochované další části kánonu patří chronologicky do různé doby (jejich vznik byl ukončen zřejmě před pol. 1. tis. př. Kr.) a velmi dlouho byly tradovány jen ústně. Dnes zachovaný text vychází z archetypu zapsaného za Sásánovců. Podle 8. knihy středoperského Dénkartu měla sásanovská Avesta a její komentáře 21 částí, rozdělených do tří skupin po sedmi. Je-li toto pravda, pak by se kompletně dochoval jen jeden nask (Vidévdát), další jen částečně a jiné jsou ztracené. Přitom ale některé dnes dochované části Avesty zde naopak uvedeny nejsou. Zdá se, že tento přehled odráží spíše než strukturu a obsah sásánovského archetypu pahlavský překlad, vypouští tedy avestské texty bez tohoto překladu a naopak začleňuje některé mladší. Přesto se z původního textu Avesty dochovala zhruba 1/4 (asi tolik citátů Avesty z pahlavských komentářů je totiž skutečně doloženo v dochovaných avestských textech). Kritickou edici Avesty vydal v 80. a 90. letech 19. století Karl Geldner který použil přes 150 různých rukopisů, nejen nejstarších, ale mnoha dalších. Vybíral především takové, které považoval za kvalitní, resp. jinak důležité pro historii textu Avesty. Protože některé z nich jsou dnes považovány za ztracené, zůstane toto kritické vydání v původní podobě bez možnosti rozšíření. Není známo, kolik rukopisů Avesty existuje, protože mnohé jsou v soukromých sbírkách. Počet však v tomto případě není podstatný. Zatím se nenašel žádný nový rukopis, který by zásadně změnil jejich rodokmen, sestavený Geldnerem. Po formální stránce jsou všechny avestské rukopisy dvojího typu: jednak sāde (čisté), obsahují jen avestský text a ostatní, které mají středoperský (pahlavský), sanskrtský nebo jiný překlad. Podle provenience se liší rukopisy z Indie (zejména oblast Gudžarátu) a Íránu (Jazd a Kermán). První rukopis Avesty (šlo o Vidévdát sáde) se dostal do Evropy 1723 do Bodleian Library v Oxfordu. Vývojovou linii rukopisů a jejich vzájemné vztahy obsahují prolegomena ke Geldnerovu vydání, z nichž uvádíme jen nejzákladnější údaje. (1) Tradice rukopisů Jasny má tři hlavní větve: (a) indické ruko-
222
texty elamské
pisy K5 (z roku 1323) a J2 (1323); (b) íránské rukopisy Mf1 (1741) a Pt4 (1780); (c) sanskrtské rukopisy S1 a J3. (2) Mezi rukopisy Vídévdátu je vůbec nejstarší avestský rukopis K7ab. Datuje se do roku 1288, 1278 nebo do 1268. (3) Skoro všechny rukopisy Jaštů vycházejí z rukopisu F1 (1591). Jádro zásadních rukopisů je sice nevelké, zato tradice, která z něho vyrůstá je bohatá. Rukopisy se v zásadě neliší obsahem (někdy je jiné pořadí knih a jejich částí), ale ortograficky. Písař neopisoval jiné rukopisy, ale psal text většinou zpaměti, jak se ho naučil recitovat při kultovních obřadech on sám nebo podle toho jak mu ho diktoval nějaký kultovní praktik. Do písemné tradice tak zasahuje ústní podání a ve snaze napodobit ho, se do psaného textu dostaly individuální varianty výslovnosti, dokonce přeřeknutí nebo jiné náhodné nebo marginální jevy, prostě všechno možné, co může ústní tradice sebou přinést. Na druhé straně docházelo k tomu, že se také v mladších textech Avesty objevují prastaré archaismy, které se, často celá staletí, udržovaly v ústním liturgickém podání. Je tedy zřejmé, že ortografické varianty zápisu jsou různé povahy. Za těchto okolností je nesmírně obtížné sestavit kritické vydání. Dojem z Geldnerova kritického aparátu je tísnivý, protože nemá žádný systém. Editor v něm neuvádí všechny varianty, které mají použité rukopisy, nevíme, proč uvedl ty, které uvedl a proč neuvedl jiné. Někdy ale na rozdíl od skutečně doloženého tvaru nebo způsobu psaní volil v textu edice interpretaci, tedy vybral nejvhodnější z variant, obyčejně tvar staršího nebo kvalitnějšího rukopisu. Slovník k Avestě, který vydal Christian Bartholomae, vyšel ze stejného postupu a podle svého výkladu navrhnul další úpravy v textu Avesty (označuje je symbolem † před korigovaným slovem). Je pravděpodobné, že v různých nepublikovaných rukopisech, budou dialektické varianty a jiné příklady, které hledáme, ale i takové, o nichž zatím nevíme. Dosud však nemáme ani Geldnerovu edici ani Bartholomaeho slovník čím plně nahradit. Literatura: Bartholomae 1904; Geldner 1885-1895; Humbach – Elfenbein – Skjaervo 1991; Kellens – Pirart 1990.
texty elamské
-pv-
Elamské texty prošly vývojem bezmála dvou tisíciletí, jsou však údobí, z nichž texty nemáme. Z doby staroelamské (2600-1500 př. Kr.) je důležitý text smlouvy, kterou uzavřel místní elamský vládce s Narám-Sínem. Z této doby známe ale také např. staroelamská zaklínání. Kromě toho se na území Elamu užívala běžně sumerština nebo babylonština (především ze Sús známe
223
texty frýgské
starobabylonské ekonomické texty apod.). Z doby středoelamské (1500-1000) pocházejí krátké královské nápisy a správní dokumenty, celkem 175 textů z lokalit jako Súsy, Čógá Zanbíl, Tall-e Malján atd. jsou psány na cihlách, stélách, reliéfech, sochách a votivních objektech. Mezi nimi je jedna elamskoakkadská bilingva (stavební nápis). Druhá polovina 2. tis. je dobou největšího rozkvětu Elamu. Bylo to za vlády dynastie Igechalkidů (asi 1330-1210) a poté dynastie Šutrukidů (asi 1200-1110), zejména králů jako Šutruk Nachchunte, Kutir Nachchunte (asi 1150-1150) nebo Šilchak Inšušinak (1150-1120). Z této doby se dochovala i řada významných památek, nejen písemných. Do novoelamského (1000-550) období spadá, vedle nápisů, také kolem 300 hospodářských tabulek, a asi dvacet dopisů ze Sús. Z 8.-6. stol. se zachovaly právní texty. Achaimenovské období (550-330) reprezentují dva druhy dokumentů: především to jsou elamsky psané části staroperských nápisů, vedle většinou krátkých a stereotypních jsou mezi nimi také rozsáhlé a obsahově závažné, jako např. nápis v Bísutúnu a další. Druhým typem dokumentů jsou dva velké soubory elamských ekonomických textů, nalezených v Persepoli. Jsou známé jako texty z pevnostního valu (PTF = Persepolis Fortification Tablets, datované 509-494 př. Kr.) a texty z pokladnice (PTT = Persepolis Treasury Tablets, datované 492-458). V obou případech jsou to texty správní a hospodářské povahy z doby vlády Dareia I. Udává se, že jde celkem asi o 30.000 textů a fragmentů, z toho kolem 6.000 zcela nebo málo nepoškozených tabulek, ovšem pouze zlomek z nich je zpracován a vydán. Literatura: Khačikjan 1998; König 1925.
texty frýgské
-pv-
Starofrýgské nápisy jsou datovány do 8.‑6. stol. př. Kr. Celý korpus má kolem 240 textů: jsou velmi krátké, jen dva mají více než deset slov. Texty zhusta neoddělují slova a jejich interpretace je stále krajně obtížná. Pocházejí z těchto lokalit a oblastí (citují se zkratkou lokality nebo oblasti a pořadovým číslem textu): Midasovo město (M‑); oblast východní Frýgie mimo Midasovo město (W‑); Bithynie, tj. severozápadní Frýgie (B‑); Gordion (G‑); střední Frýgie mimo Gordion (C‑); Ptérie, tj. oblast za řekou Kızılırmak (P‑); Tyanidie, tj. jihovýchod Frýgie (T‑) a nápisy na jiných místech (Dd‑), např. starofrýgský nápis na hliněné tabulce nalezený v Persepoli. Novofrýgské texty pocházejí z doby Římského impéria. Známe něco přes 100 nápisů zejména ze střední Malé Asie, datovaných 2.‑3. stol. n.l. Nejde o celé nápisy, ale jen o frýgské sakrální formule (psané řeckou alfabétou), proklínající toho, kdo poruší klid zemřelých. Jsou součástí jinak řeckých náhrobních nápisů. Literatura: Orel 1997.
224
texty chattické
texty chattické
-pv-
Rituální a mytologické texty, resp. určité části psané chatticky (inkantace nebo kultovní konání apod.) v chetitských textech. Největší část tabulek pochází z archívu v Boğazkale, další nálezy jsou v Ortaköy. Jde o tyto hlavní texty: svátky měsíce (chattické části); chatticko-chetitský rituál zasvěcení chrámu (CTH 725); stavební chatticko-chetitský rituál založení chrámu (CTH 726); mýtus „Luna, která spadla z nebe” (727); chatticko-chetitská zaklínání; invokace chattických bohů (jazyk bohů a jazyk lidí); chattické modlitby a zaklínání; svátek ve městě Nerik (s průpovědmi v chattičtině); chattická kultovní píseň žen z Tiššarulija. Literatura: Schuster 1974; Taracha 1995.
texty chetitské
-pv-
Texty sepsané v chetitštině roztřídil E. Laroche do katalogu, který má zhruba devět set katalogových čísel (některá jsou zatím neobsazená). Podle názvu se zdá, že jde o texty jen chetitské, ve skutečnosti zahrnuje všechny tabulky v klínovém písmu, které byly nalezeny v archívu chetitského města Chattuš. Nejnověji mají své katalogové číslo 833 asyrské tabulky. Katalogové číslo zahrnuje všechny tabulky (jejich fragmenty), které k sobě patří především obsahem: zřídka jde o jednu tabulku, většinou pracujeme s více opisy téhož textu (duplikáty mají často varianty nebo jsou různě strukturovány a liší se délkou řádek apod.). Tabulky se málokdy zachovaly nepoškozené, je třeba dohledávat fragmenty, které přímo (nebo nepřímo) navazují, tzv. joiny (a nepřímé joiny). Například první katalogové číslo dostala „Proklamace Anitty, krále Kuššaru“, která je zachována ve třech exemplářích: text (A) je tabulka o rozměrech 17,3 x 8 cm, písmo reprezentuje tzv. starý duktus (datování do 16. stol.). Texty (B) a (C) jsou opisy ze 13. stol. Katalogové číslo 19 má tzv. „Telipinův výnos“, který se zachoval v 9 exemplářích (asi polovina jsou duplikáty). Jiným příkladem mohou být anály krále Muršiliše II (CTH 61), které mají několik desítek tabulek (jejich částí). Velmi zřídka má jeden text více katalogových čísel, přesto, že jednotlivé tabulky jsou částí celku. To je případ kultovního svátku AN.TA.ŠUMSAR, který má katalogová čísla 603-621 a 625. Dnes se pracuje téměř výhradně s elektronickou verzí tohoto katalogu, která je součástí Chetitologického portálu (Univerzita ve Würzburgu). Na základě elektronické verze tohoto katalogu uvádíme stručný přehled chetitského písemnictví. Názvy, resp. stručný popis katalogových položek jsou konvenční; na CTH odkazujeme tučně vysázeným číslem v závorce. Protože
225
texty chetitské
naší prioritou je písemnictví chetitské, vypouštíme ty části katalogu, které obsahují přehledy textů v dalších jazycích. [texty historické] Přibližně pětinu katalogových čísel (1-220) mají texty historické. Toto označení není z moderního pohledu vždy přesné. Nicméně do této kategorie patří některé jazykově a obsahově staré texty: (1) Proklamace Anitty, krále Kuššaru; (3) Vyprávění o městě Zalpa; (4) Anály Chattušiliše I.; (5) Výnos Chattušiliše I.; (6) Politická závěť Chattušiliše I.; (8) Palácová kronika; (12) Tažení Muršiliše I. proti Aleppu (Chantiliho kronika); (14) Res gestae Chattušiliše I.; (16) Legendární vyprávění o válkách s Churrity (Puchanova kronika); (19) Telipinův výnos (akkadský a chetitský text). Dále k historickým textům patří smlouvy chetitských králů s místními vládci, např. Šuppiluliumaš I. (46) s Niqmaduem z Ugaritu; (49) s Aziruem z Amurru (akkadsky a chetitsky); (51) a (52) s Kurtivazou z Mitanni (akkadsky a chetitsky); Důležitou složkou jsou anály, např. (61) Muršiliše II; (82) Chattušiliše III.; (142) Tudchaliaše I. (143) Arnuvandaše I. Posledním nevelkým oddílem historických textů je korespondence, zejména egyptsko-chetitské dopisy (151) Amenophis III. vládci Arzavy a (152) vládce Arzavy Amenophisovi III. a (155) - (163) Dopisy Ramsese II. Chattušilišovi III. atd. [administrativní a správní texty] Tato skupina textů není příliš obsáhlá, protože chetitský korpus (zatím) prakticky nedochoval ekonomické a jim podobné texty (dobře známé např. z Mezopotámie za vlády III. dynastie urské). Pro administrativu paláce a chrámu, jako dvou ekonomických subjektů, sloužily např. itineráře: (231) Seznamy správců (lúagrig); (232) Seznamy palácových zaměstnaců; (233) Seznamy rodin; (234) Seznamy mužů; (235) Seznamy žen; (236) Seznamy mužů a vojáků; (238) Seznamy lokalit; (239) Seznamy polí a katastrů; (242) Inventáře kovů, nástrojů a zbraní; (243) Inventáře ošacení a látek; (245) Inventáře šperků a klenotů; (246) Inventáře nábytku. Praktické povinnosti různých představitelů výkonné moci a zaměstanců paláce nebo chrámu určoval panovník vydáním instrukcí, např. (253) Instrukce Šuppiluliumaše I.; (254) Vojenské instrukce Chattušiliše III. (257) Instrukce Arnuvandaše I. pro starosty; (261) Instrukce Arnuvandaše I. pro hejtmany provincií; další instrukce byly určeny (262) pro tělesnou stráž; (263) pro dveřníky; (264) pro kněží a chrámový personál; (265) pro zaměstnance; (266) pro palácový personál atd. Instrukce (252) pro stráže „Kamenného domu“ (É.NA4 snad hrobka?) byla vydána jménem královny Ašmunikkal. K textům správní povahy patří katalogy tabulek, které mají různá formální kriteria: (276) katalogy typu DUB.x.KAM; (277) x DUP-PU; (278)
226
texty chetitské
x DUB UMMA/mān; (279) mān/INIM; (280) DUB.x.BI; (281) DUB.x.KAM. Poněkud neorganicky se do tohoto oddílu zařazuje hippologická literatura. Jde o příručku (284) o tréninku koní, kterou sepsal Kikkuli. K tomu patří (285) Úvodní rituál a (286) Instrukce pro trénink koní. Zařazeny jsou právní texty, vedle tzv. zákoníku (291) 1. série „Jestliže muž“ a (292) 2. série „Jestliže vinná réva“, se dochovaly také soudní protokoly (293), (294), (295) a (296). Mezi tabulkami jsou rověž vokabuláře, které většinou vycházejí z mezopotamské tradice. Např. (300) diri DIR siaku = watru; (301) erím.nuš = anantu; (302) ḪAR.ra = ḫubullu (303) IZI = išatu; (304) Ká.gal = abullu 305) tzv. proto-LÚ aj. [maloasijská mytologie, kult a rituál] Zbývajících cca 500 katalogových čísel obsazují texty, které převážně souvisejí s kultem a rituály. Malá Asie byla prastarým jazykovým a kulturním areálem, v němž docházelo ke kontaktům různých etnik. V mytologii, kultu a rituálech tohoto regionu mísí praindoevropské dědictví, které se dochovalo v textech anatolských jazyků. Uplatnil se také silný vliv chattický a churritský a další. S ohledem na rozsah uvádíme jen výběr textů. [mýty cizího původu] Z těchto mýtů je znám především (341) Gilgameš, text se zachoval velmi špatně, ovšem ve třech jazycích: (341.I) akkadsky (341.II) churritsky (341.III) chetitsky; méně známé jsou (344) Theogonie; (345) Ulikummi (345.I) chetitsky (345.II) churritsky; (348) Chedammu (348.I) chetitsky (348.II) churritsky a (349) Cyklus mýtů o Tešubovi. Volně lze přiřadit ještě (360) Appu a jeho synové; (361) O lovci Keššiovi a jeho krásné ženě (361.I) chetitsky, (361.II) churritsky a (361.III) akkadsky. [hymny a modlitby] Zřejmě nejznámější je (373) Kantuzziliho modlitba k Božstvu Slunce; dále např. (374) Modlitba k Božstvu Slunce; (376) Hymny a modlitby Božstvu Slunce z Arinny; (378) Modlitba Muršiliše II. proti moru; (381I) Modlitba Muwattalliše II. ke shromáždění bohů; (383) Modlitba Chattušiliše III. a Puduchepy k Božstvu Slunce města Arinna; (384) Modlitba Puduchepy k Božstvu Slunce města Arinna. [maloasijská magie] (391) Ritual kněžky Ambazzi; (392) Rituál kněžky Anny proti neplodnosti vinohradu; (402) Rituál kněžky Alli z Arzavy proti očarování; (406) Rituál kněžky Paškuvatti z Arzavy proti impotenci; (407) Rituál Pulišův proti zavlečení epidemie; (414) Rituál při stavbě chrámu; (415) Stavební rituál; (416) starochetitský rituál pro královský pár; (427) Vojenské přísahy.
227
texty churritské
[věštění budoucnosti] (537) Medicínská omina (537 I) akkadsky (537 II); (538) série „Když potrat“ (538.I) akkadsky (538.II) chetitsky; (540) série „Když žena rodí (540.I) akkadsky a (540.II) chetitsky. [kultovní kalendář] (600) Svátek Nového roku; (604) AN.TA.ŠUMSAR [rozepsán jako CTH 604 CTH 621; (627) Svátek KI.LAM; (628) Svátek (Ch)išuva; (631) Rituál bouře; (634) Velký svátek v Arinně; 638) Telipinův svátek. [nerikské kulty] (671) Oběť a modlitba Bohu počasí z Neriku; (672) Měsíční svátek v Neriku. [Ištařin kult] (710) Svátek Ištary ze Šamuchy; (711) Podzimní svátek Ištary ze Šamuchy; (712) Svátek Ištary ze Šamuchy. [varia] (825) Kolofony; (831) Fragmenty neznámých jazyků (835) Hudební zápisy z Ugaritu. Literatura: Laroche 1971.
texty churritské
-pv-
Texty sepsané (zcela nebo zčásti) v churritštině. Nejstarší je text o založení chrámu ve městě Urkiš/Urkeš (severní Sýrie), datovaný kolem 2200 př. Kr., který je napsán jménem vládce Tišatala nebo Tišariho. Dříve se soudilo, že jde o ženu, vysokou chrámovou kněžku. Dále sem patří zaklínání (datovaná do stejné doby) z Babylonie, jiná zaklínání pocházejí z Mari (doba Chammurapiho). Zásadním zdrojem pro poznávání churritštiny je obsáhlý dopis mittanského vládce Tušratty egyptskému faraónovi Amenhotepu III., (14. stol.), který byl objeven v egyptském archívu v El-Amarně. V Evropě je znám od 1888. Churritské texty se dochovaly v chetitském archívu v Boğazkale (Chattušas). Jde převážně o rituály, části literárních děl a mytologických textů, soupisy božstev a obětí. Např. svátek, který se ve městě Arrapḫa konal vždy první den v měsíci a nesl churritské jméno příslušného měsíce: svátek kenūnu, svátek mitirunni, svátek šeḫali, apod. Rituální texty jsou zpravidla sepsány v chetitštině, pouze příslušné inkantace jsou churritské. Patří sem např. churritská omina; mytologické vyprávění o bohu Tešubovi a řekách; rituály k očištění úst itkalzi a itka(ḫ)ḫi (jejich jméno je odvozeno od churr. itki- „čistý”), popsané na 10, resp. 14 tabulkách; Ummajův rituál; zaklínání kněžky Allai-turaḫḫe z Mukiše (dnes Alalaḫ); rituál bohyně Išḫary proti křivé přísaze; Zellijův léčebný rituál; churritský rituál pro krá-
228
texty kappadocké
lovský pár; rituál pro horu Ḫazzi; churritské seznamy bohů, seznamy obětí a další. V jiných rituálech se žádné churritské pasáže nevyskytují, přesto byl alespoň churritský zpěv (inkantace) součástí těchto rituálů. Vyplývá to z obecného konstatování lú.mešnar ḫur-li-iš sìrru „Zpěváci zpívají churritsky”, které je v některých textech uváděno. Pramenem mimořádného významu je obsáhlá churritsko-chetitská bilingva, objevená 1983 a 1985 v Boğazkale (CTH 789). Jiným místem nálezu churritských tabulek je Ugarit. Klasickým klínopisem jsou sepsány např. texty kultovních písní spolu se zápisem jejich melodií. Důležité jsou části vokabulářů a podobné texty. Z Ugaritu pochází např. krátká akkadsko-churritská bilingva (8 akkadských a 11 churritských řádek); sumersko-churritský vokabulář, je to část 2. tabulky sumersko-akkadského vokabuláře ḪAR-ra = ḫubullum („dluh”) s tou změnou, že místo akkadského výkladu je ve druhém sloupci text churritský; dále fragmenty vokabuláře sumersko-akkadsko-churritsko-ugaritského; jiné churritské texty jsou psané ugaritským hláskovým písmem. Literatura: Haas 1998a.
texty kappadocké
-pv-
Písemné památky, které souvisejí s činností asyrských obchodních faktorií (kārum) v Malé Asii v 19.-18. stol., prakticky ve stejné době, kdy centrální Anatólii osídlenou kmeny Chattů začínají obsazovat nově příchozí etnika, především Chetitů a Luvijců. Zvláštní postavení mezi nimi měla především Kaneš (dnešní Kültepe), známá z chetitských textů jako město Nesa, správní centrum Nesitů, kteří hovořili nesitštinou: dnes tento jazyk mylně nazýváme chetitštinou a jeho nositele Chetity. Vedle faktorií (kārum), byly také podřízené obchodní stanice (wabartum). Současně tu existovala další instance: rubāˀum (resp. rubātum), tedy lokální vládce (resp. vládkyně) a ēkallum „palác”. Vedle Kaneše bylo důležitým místem Burušchatum, kde byla nejen faktorie, palác, ale také zde sídlil lokální vládce, který měl, stejně jako v Kaneši, titul rubāˀum rabium „velký velmož”. Místní vládci (rubāˀum) a další z jejich okruhu (předáci profesních skupin, zaměstnanci paláce a jiní) mají neasyrská jména. Některá zmiňují posléze chetitské texty: v kappadockém kontextu měli titul rubāˀum např. Anitta, Labarša, Pitchana nebo Warpa; jiný Anitta patřil k palácové suitě a měl titul rabi simmiltim „velkokomoří”; Další Anitta a Pitchana (jeho otec) jsou později uváděni v starochetitském textu (CTH 1). Anitta má v něm titul lugal URUKu-ušša-ra „král Kuššaru”, tedy lokality zmiňované v kappadockých tabulkách. Neasyrská jména v kappadockých textech jsou různého původu: některá vysvětlit neumíme, k nim patří také Anitta nebo Pitchana, jiná jsou naopak
229
texty staroperské
etymologicky průhledná. Poměrně velkou skupinu tvoří jména zakončená na –uman, -aḫsu/-assu nebo –iyat, která se považují za nesitská (chetitská či luvijská). Ke stejné vrstvě patří i některá theonyma: Ḫalki (srov. chet. ḫalki- „obilí”), Assiyat (srov. chet. assu- „dobrý”) nebo Perwa. Nositelé jmen, která byla od těchto theonym odvozena, patřili také k palácové suitě např. Peruwa měl titul rabi rēˀi „vrchní pastevec”, Ḫalgiašu byl rabi simmiltim „velkokomoří” a jiní. Jsou tu ovšem jména chattická jako Duidui nebo Kulakula a také churritská. Některá jména je třeba přičíst jinému blíže neznámému zdroji. Vedle onomastického materiálu jsou důležité další výpůjčky v kappadockých textech, například různé druhy nádob, jako luḫuzzinnum „nějaká nádoba” (srov. chet. laḫḫu- „nalévat”); kullitannum „nějaká nádoba” (srov. luv. kulli- „nádoba na olej”); ḫinissannum „nějaká nádoba” (srov. chet. ḫanessa- „nádoba”); uppannum „nádoba z kovu” (srov. chet. zuppa-”); ale také slova jako ḫissannun „oj” (srov. chet. ḫissa- „oj”) nebo isḫiulum „kontrakt?” (srov. chet. isḫiul- „pouto, závazek”); targumannum „tlumočník” (srov. luv. targummann) a jiné. Literatura: Hecker 1968; Hecker – Kryszat – Matouš 1998; Ichisar 1981.
texty staroperské
-pv-
Jde především o nápisy králů z dynastie Achaimenovců, nalezeno bylo něco přes 100 textů. Dosud známe texty Ariaramnese (Am), Arsamese (As), Kýra II (C), Dareia I.‑II. (D, D2), Xerxa I.‑II. (X, X2) a Artaxerxa I.‑III. (A, A2, A3); drtivá většina textů pochází z doby Dareia I. a jeho nástupců. Texty byly nalezeny zejména v Bísutúnu (B), Persepoli (P), Súzách (S), Nakš i Rustamu (N), na hoře Elvend (E) jihovýchodně od Hamdánu, dále u jezera Van (V), u Suezu (Z), v Hamadánu (H), v Murghábu (M), a jinde. Ojedinělé jsou nálezy mimo území perské říše, např. Gherla v Rumunsku nebo Orsk u Moskvy, kam byly ovšem přeneseny až daleko později. Většinou jde o trilingvální (staropersko-elamsko-babylonské) texty, psané klínovým písmem (poslední dvě verze) a staroperoperským písmem; ojediněle (např. DZa) je připojen i egyptský text. Až na výjimky jde o krátké, mnohdy stereotypní nápisy, které jsou zejména na různých částech staveb, na skále (DB, DE, XE), na zlaté nebo stříbrné (AsH, AmH, DH, DPh), popř. na kamenné destičce (XPh), na hliněné tabulce (DSa, DSb), na stéle (DZa, DZB) nebo na dalších předmětech, např. na vázách, závažích a na pečetích. Nejrozsáhlejší je bísutúnský nápis Dareia I., významné jsou rovněž např. DSf (založení paláce), DNa, XPh (nápis zavrhující uctívání daivů) a další. Literatura: Kent 1953; Borger 1982; Malbran-Labat 1994; Shahbazi 1985.
230
texty ugaritské
texty ugaritské
-pc-
Texty v ugaritštině lze zhruba rozdělit na literární skladby (mýty, legendy, rituály, zaříkání, hymny apod.), korespondenci, texty právní, administrativní (naprostá většina), vědecké (léčba koní, ominální repetitorium) a školní (abecedáře, variace na mytické látky apod.), nápisy na předmětech (votivní dary, stély, modely jater) a další. Z literárních textů je nejznámější Baalovský mytický cyklus, sestávající ze tří volně propojených příběhů: boj boha bouře Baala s bohem moře Jamem, stavba Baalova paláce a boj Baala s bohem smrti Mótem. Základní stavba je táž, hrdina po počátečním neúspěchu napodruhé vítězí díky pomoci jiných bohů – božského řemeslníka Košara a Chasíse, bohyně-matky Ašery, své družky Anaty a dalších. Mýty o Baalovi umně odrážejí královskou ideologii vazalského státu a zároveň cyklus ročních období. Kromě „kanonického” znění se zachovalo několik kratších excerpt. Epická látka s lidskými hrdiny je zastoupena legendami Keret a Aqhat. Obě řeší problém nástupnictví na pozadí ambivalentního kontaktu posvátného s profánním. Legenda o Aqhatovi je volně spojena s mytickým fragmentem o Refájcích, „stínech zemřelých” známých i ze Starého zákona. Kratší skladby popisují „Zrození bohů dobrých a krásných”, zplozených svrchovaným bohem Elem se dvěma smrtelnicemi a přirovnávaných k Úsvitu a Soumraku, a svatbu boha měsíce Jarícha s měsíční bohyní Nikkal. Pouze fragmentárně se dochovaly mýty o Aštartě na lovu a o bohu Chorónovi. Různé mytologémy obsahují tzv. myticko-magické skladby, kde na obšírnější mytickou část navazuje návod na uplatnění vyprávěného archetypálního jednání v praxi – při hadím uštknutí, nemoci, otravě alkoholem atp. Literatura: Pardee 2000; Stehlík 2003; Wyatt 1998.
thamúdština
-pz-
Název jazyka v textech doložen není, jde o moderní pojmenování podle arabského kmene, který se v oblasti prokazatelně vyskytoval po velmi dlouhou dobu. Jde o čistě arbitrární pojmenování, ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz spojení mezi texty, zařazovanými pod thamúdštinu, a Thamúdovci; na druhé straně jde o ustálený název, a snahy o jeho změnu se v minulosti neprosadily. Původně zahrnoval větší skupinu nápisů, postupně se však rozsah omezoval a byly vyčleňovány další samostatné dialekty, odlišné jak v písmu, tak i jazykově. Jedná se o jeden z dialektů staré severní arabštiny, pokládané za přímého předchůdce arabštiny. Řadí se tedy do centrální skupiny semitských jazyků, je blízce příbuzný arabštině, některými rysy se však přibližuje jazykům
231
thamúdština
kanaánským a v poslední době začíná být zdůrazňována jeho samostatnost vůči arabštině. Thamúdovci jsou staroarabským kmenem, doloženým již v 8. stol. př. Kr. Sídlili poblíž oblasti Midjánu, často také v oázách Tabúk, Tajmá, Háˀil a dalších, a podél karavanních cest zasahoval až do oblasti Nadžránu a na sever Jemenu. Patřili k severním Arabům. Etnikum je často zmiňováno ve všech pramenech zaměřených na Arábii. V 8. stol. př. Kr. jsou uvedeni v asyrských análech (Sargon II), ale i v řeckých a latinských pramenech (Ptolemaius, Plinius a další). Specializovali se na karavanní obchod, měli hojné styky s Římany a Byzantinci, částečně sloužili též jako námezdní jednotky. Zhruba od 5. stol. n.l. o nich nemáme dalších zpráv kromě Koránu, kde je tento kmen vykreslen jako předobraz kacířství a také jejich hlavní sídlo (arabsky al-Hidžr, později Madáˀin Sálih) je považováno za symbol nepravosti a boží nemilosti (celkem je zmíněn 26x). Vztah tohoto etnika a nápisů označovaných jejich jménem je však více než volný. Samotné nápisy, které označujeme jako thamúdské, pocházejí nejdříve z 6. stol. př. Kr. a nejmladší z nich jsou kladeny do 4. stol. n.l. Pod pojmenování „thamúdský“ bylo v minulosti zařazeno mnoho typů nápisů, ze kterých se postupně vyčleňovaly jiné jazyky. V minulosti byla thamúdština dělena na několik kategorií (A-E), většina z nich se dnes označuje jiným názvem, naznačujícím odlišnost od thamúdštiny. Dnes se dá říci, že thamúdské nápisy tvoří zbytkovou kategorii, která bude ještě dále rozdělena a pod názvem thamúdské nápisy se dnes rozumí především ty, které ještě nebyly přesněji klasifikovány jako tajmajské, hismajské či dumajské, jinými slovy, v případě nápisů thamúdských jde dnes pouze o ty, které zbyly z původního souboru a nebylo možno je zařadit jinam, bez vztahu k určitému kmeni, dokonce ani jednotnému písmu. I po této redukci však počet nápisů, řazených jako thamúdské, přesahuje 10 tisíc. Obsah nápisů je značně variabilní, odráží však životní způsob kočovníků a polokočovníků, nápisů spojených s nějakou oficiální mocí je málo, většina z nich sloužila k potřebám a zábavě pastevecké společnosti (někdy k označení pramenů, pastvišť, ale velmi často i osobní vzkazy apod.), podobně jako u safajštiny. Užitá písma vycházejí z jihoarabské abecedy, ovšem zahrnují celou řadu značně variabilních duktů. Literatura: Macdonald 2000; Macdonald 2004; Littmann 1943.
232
ugaritština
ugaritština
-pc-
Název jazyka není v ugaritských textech doložen, je odvozen od pojmenování městského státu. Vedle nejistého dokladu ze 3. tis. př. Kr. (Ebla) se toponymum Ugarit poprvé objevuje ve starobabylonské době (například v dopisech z Mari), v mladší době bronzové v písemných pramenech nalezených v egyptské Amarně, chetitské Chattuši, syrském Alalaḫu i jinde. Ugaritština patří do severozápadní části centrálních semitských jazyků, kde je buď řazena mezi kanaánské jazyky (spolu se soudobým jazykem kanaánských glos z egyptské Amarny a dalšími, o několik staletí později doloženými jazyky, jako jsou hebrejština či foiničtina), nebo považována za třetí větev vedle kanaánských a aramejských jazyků. První hledisko zohledňuje danosti kulturní (zejména literární), druhé jazykové. Bývá také řazena do blízkosti amorejštiny a z pohledu historického jí nepochybně byla ovlivněna. Semitští obyvatelé Ugaritu tvořili severozápadní výspu dialektového a kulturního kontinua označovaného termínem „Kanaán“, ačkoli se – podle svědectví dvou tabulek – sami za Kanaánce nepovažovali. Víc než palestinští „Kanaánci“ byli zasaženi amorejskou vlnou (městský stát Amurru byl v mladší době bronzové jižním sousedem Ugaritu); královská dynastie si nárokovala příbuznost s velkými amorejskými dynastiemi Mezopotámie. Vedle dominantního semitského etnika je patrná zejména přítomnost Churritů. Kosmopolitní charakter města dokládají nalezené texty psané v několika různých jazycích a grafémických systémech: kromě ugaritštiny v akkadštině, sumerštině, churritštině (zapisované mezopotamským i ugaritským klínopisem), chetitštině (klínopisné i hieroglyfické), v kypersko-mínójském písmu, egyptských hieroglyfech a – krátce po zániku města – ve foiničtině. Výjimkou nejsou multilingvní kombinace, z nichž vyniká několik fragmentů čtyřjazyčného (sumersko-akkadsko-churritsko-ugaritského) slovníku. Počátky dochovaného písemnictví v ugaritštině se kladly do pol. 14. stol. př. Kr., v současnosti je spíše přijímána pol. 13. stol. př. Kr. Patrně existovala starší písemná tradice, která se však na materiálu podléhajícím zkáze nedochovala. Konec ugaritštiny jako psaného jazyka spadá v jedno se zničením města kolem roku 1190 př. Kr. V samotném Ugaritu se našlo kolem dvou tisíc „ugaritských“ textů (tzn. psaných abecedním klínopisem na trvanlivý materiál, převážně hliněné tabulky); další vydaly lokality Rás ibn Hání (nedaleko Ugaritu), Minet el-Bejda (ugaritský přístav), Tell Sukas, Tell Nebi
233
urartština
Mend (Kádeš), Kamid el-Loz (Kumidi), Sarepta, Hala Sultan Teke (na Kypru), Taʿanek, Tábor a Bet Šemeš. V Ugaritu došlo k unikátní syntéze západosemitského vynálezu hláskového písma s tradičním východosemitským médiem pro zápis textu, hliněnou tabulkou. Drtivá většina textů se píše zleva doprava abecedním klínopisem o třiceti znacích pro 28 souhlásek (3 znaky slouží pro označení glotálního rázu spolu s vokálem a, i nebo u). Malá část – téměř výlučně texty nalezené mimo oblast Ugaritu – se píše v opačném směru a používá kratší variantu o 22 znacích. Díky nejstarším abecedářům na světě známe tehdejší pořadí souhlásek a částečně i jejich názvy. Důležitou roli při studiu ugaritštiny hrají ugaritská slova zapsaná akkadským slabičným klínopisem. Většinu jich obsahují vícejazyčné slovníky, které uvádějí v paralelních sloupcích až čtyři jazyky (sumerštinu, akkadštinu, churritštinu, ugaritštinu). Jazyk literárních památek se v určitých směrech liší od jazyka administrativy, patrně však za tímto jevem nestojí diglosie či diachronní vývoj, nýbrž jejich archaizující styl. Pokud úzká vládnoucí vrstva migrovala do Ugaritu z jižnějších oblastí, jak se někdy zvažuje (některé abecedáře sledují jihoarabské pořadí h-l-ḥ-m), tvořil by její dialekt vyšší varietu už tak složité jazykové situace v Ugaritu. Objev Ugaritu v roce 1929 a následné rozluštění ugaritských textů (v prvé řadě mytologických) měl nedocenitelný vliv – nejen vědecký, ale i popularizační – na rozvoj biblistiky a příbuzných oborů. Literatura: Dietrich – Loretz – Sanmartín 1995; del Olmo Lete – Sanmartín 2004; Stehlík 2003; Tropper 2000; Watson – Wyatt (eds.) 1999.
urartština
-pv-
Název Urartu, základ moderního pojmenování, pochází z asyrských análů, kde označoval jak území na západ od jezera Urmija, tak i celý urartský stát; v samotných urartských textech se objevuje termíny biainili či nairi coby slova, označující území urartského státu (nemají tedy vztah k jazyku ani národu). Starší názvy, jako „vanština“ (dle jezera Van) či „chaldština“ (dle urartského božstva Chaldi), jsou dnes již opuštěny. Genetické vztahy urartštiny jsou vcelku nejasné. Zřejmé jsou její vztahy se starší churritštinou, se kterou tvoří jakousi „mikrorodinu“, příbuznost s dalšími jazyky se však nepodařilo prokázat. Dříve se uvažovalo o vztazích k arménštině či chetitštině, dnes je již teze o příbuznosti s jazyky indoev-
234
Uštavaití
ropskými opuštěna. Především sovětští badatelé hledali styčné body s jazyky kavkazskými, ovšem přes jisté podobnosti tato teze není všeobecně přijímána. Urartština byla zařazena též do Marrova konstruktu jafetických jazyků. Přítomnost mluvčích urartštiny v oblasti východní Anatólie (jezera Van a Urmija) se klade již do 3. tis. př. Kr. (především jako datum oddělení od churritštiny), ovšem historicky jsou doloženi až zhruba od 14. stol. př. Kr. v asyrských královských nápisech. První projevy urartštiny v textech se datují na konec 9. stol. př. Kr., především v okolí Vanského jezera. Poslední nápisy mizí po pádu urartského státu nejpozději na začátku 6. stol. př. Kr., je však možné, že jako mluvený jazyk se mohla urartština na některých územích udržet podstatně déle. Urartské texty jsou v drtivé většině historického charakteru. Královské nápisy jsou nejčastější a někdy mají i značný rozsah (především anály vytesané do Vanské skály: krále Argištiho I. na jihozápadní stěně, krále Sarduriho II. na stěně severní, atd.). Několik urartsko-asyrských bilingvních nápisů je též povětšinou historického charakteru (líčení pouti ke svatyni boha Chaldiho, atp.). V dnešním Toprak-kale (východně od jezera Van) byly nalezeny archívy hliněných tabulek s dopisy a administrativními texty. Texty jsou zapisovány variantou novoasyrského klínopisu s omezenou ambiguitou čtení. Charakteristické pro záznam urartštiny je užití grafických zkratek vlastních jmen a některých substantiv (objemové jednotky); na hliněných tabulkách (nikoli v nápisech na skalách) se užívalo dělítek slov. Byly objeveny i texty zapsané speciální formou urartských hieroglyfů – většinou jde o krátké nápisy na předmětech; dosud nebyly zcela rozluštěny. Urartština je aglutinující jazyk, kde se k sémantické bázi připojuje řetězec postpozičních gramémů (sufixů s gramatickým významem). U nominální báze může být tento řetězec až pětičlenný, u verbální může být obsazeno až 6 pozic. Morfonologická stabilita gramémů je značná, až na výjimky nedochází k žádným variacím. Urartština má ergativní pád, rozlišuje dva tvary subjektu – tzv. absolutiv (pád s nulovým morfem v intranzitivní větné konstrukci) a ergativ (gramém -še; subjekt coby původce děje). Literatura: Melikišvili 1971; Pecha 1994; Schneider 2003.
Uštavaití
-pv-
(gátha) – avest. „zpěv (gátha) obsahující [na začátku slovo] uštá” (tj. „Podle přání...”). Druhá gátha, tvořená čtyřmi hymny (J 43-46). Jde o metrický text
235
Vahištoiští
a sloka má pět jedenáctislabičných veršů s césurou po čtvrté slabice. Uštavaití začíná (J 43) invokacemi k Mazdovi (Ahura Mazda), v nichž Zarathuštra sděluje své náboženské prožitky a zkušenosti; sedmá sloka bývá interpretována jako ohlas jeho setkání s Mazdou při meditaci. Druhý hymnus (J 44) je niternou zpovědí Zarathuštry. Každá sloka (až na poslední) začíná řečnickou otázkou k Mazdovi, která se týká postulátů mazdaistické víry. Hymnus končí odmítnutím starých bohů (daévů). Následující hymnus (J 45) varuje před stoupencem klamství (Drudž), jenž je špatným učitelem. Dále se v alegorických úvahách spekuluje o podstatě správného života, na závěr je oslava Mazdy. V posledním hymnu (J 46) je jímavá suť ohlasů na osobní prožitky Zarathuštry, vzpomínky na počáteční odmítání nové víry a (zčásti již mytologizované) reflexy společenských poměrů jeho doby. Literatura: Humbach – Elfenbein – Skjaervo1991; Kellens – Pirart 1990.
Vahištoiští
-pv-
(gátha) – avest. „zpěv (gátha) mající [na začátku slova] vahišta ištiš...” (tj. „Nejlepší snaha...”). Pátá gátha, která obsahuje jeden hymnus (J 53). Metrický text tvoří sloka o čtyřech verších. Dva jsou dvanáctislabičné (césura po sedmé slabice) a dva devatenáctislabičné s césurami po sedmé a čtrnácté slabice. Je to jediná gátha, která bezprostředně souvisí s nějakou událostí v Zarathuštrově životě. Jde o jeho promluvu na svatbě jeho nejmladší dcery Pouručisty. Text, který se na rozdíl od ostatních gáth neobrací k bohům, ale především k zarathuštrovské obci, obsahuje morální poučení nastávajícím manželům, která jsou koncipována na podkladě správné víry (tj. mazdaismu). Literatura: Humbach – Elfenbein – Skjaervo1991; Kellens – Pirart 1990.
Vidévdát
-pv-
(Ustanovení proti daévům). Část Avesty, tradičně rozdělovaná do 22 oddílů. Pokud souhlasí obsah Avesty, jak ho uvádí středoperský Dénkart, pak je Vidévdát dnes jedinou její částí, která se dochovala kompletně. Většinou obsahuje (výjimka zejména Vd 1‑2) různé náboženské a rituální zásady, které regulují vztahy mezi racionálním a iracionálním světem (rituální předpisy, které mají zajistit vítězství nad daévy), ale i vztahy mezi lidmi. Jsou zde též reflexy zčásti velmi starých mýtů i četné reminiscence společenských a ideologických poměrů staroíránské doby a života mazdaistické obce. Jde ovšem o složitý, obsahově mnohovrstevný a dosud ne vždy jednoznačně interpretovatelný soubor textů.
236
Vohuchšathrá
Stručný obsah Vidévdátu je tento: Vd 1 hovoří o stvoření 164 zemí Ahura Mazdou a o jeho střetech s Angra Mainjuem. Jsou zde též (v mytologickém podání) cenné geografické údaje. Vd 24 obsahuje zejména mýty o Jimovi. Vlastní rituální část začíná od Vd 3. Ten uvádí mj. pět nejvíce a nejméně příjemných míst na zemi, dále pojednává o rituálním znečištění při kontaktu s mrtvolou, o očistných předpisech pro tento případ atd. Vd 4 hovoří o smlouvách a jejich porušování, o zraněních těla, o božském ordálu atd. Vd 5‑9 obsahuje různé, zčásti velmi komplikované očistné rituály mnohdy až s magickým přídechem. Vd 10 uvádí citáty z gáth, jejichž opakovaná recitace má zapudit daévy. Vd 11 je obdobná sbírka citátů účinných při kultovním očišťování. Vd 13 pojednává o zvířatech, která stvořil Ahura Mazda (dobytek, pes, ježek, vydra atd.) a navazující Vd 14 vypočítává tresty za zabití vydry. Ve Vd 15 je výčet smrtelných hříchů, předpisy o chování vůči těhotné ženě, zmiňuje se péče o psy atd. Vd 16 uvádí zejména zásady pro styk s menstruujícími ženami. Vd 17 hovoří o péči o nehty a vlasy. Vd 18 pojednává o kněžích, jež jsou stoupenci pravdivosti (Aša), ale i o těch, kteří jsou stoupenci klamství (Drudž). Vd 19 líčí, jak Angra Mainju pokoušel Zarathuštru, zatímco Vd 20 je holdem dobytku, mrakům, vodám, měsíci atd. Vd 22 pojednává o nemocech, které proti Ahura Mazdovi stvořil Angra Mainju. Literatura: Humbach – Elfenbein – Skjaervo1991; Kellens – Pirart 1990.
Vohuchšathrá
-pv-
(gátha) – avest. „zpěv (gátha) mající [na počátku slova] vohú chšathrem...” (tj. „Dobrá moc...”). Čtvrtá gátha, kterou tvoří jeden hymnus (J 51). Metrický text, jehož sloka má tři čtrnáctislabičné verše s césurou po sedmé slabice. Obsahuje zejména spekulace kolem pojmu Chšathra, který je zde chápán jako magická potence, jejíž silou se plní přání vznesené obětníkem k božstvu, a spekulace kolem ordálu žhavým kovem. Zmiňován je též Zarathuštrův první žák Maidjóimánha (podle pozdější tradice jeho bratranec) a stoupenci Džámáspa a Frašaoštra. Gátha obsahuje rovněž narážku na počáteční odmítání Zarathuštrova učení (nejmenovaný vládce mu neposkytl za zimní nepohody útočiště). Literatura: Humbach – Elfenbein – Skjaervo1991; Kellens – Pirart 1990.
237
Vohuchšathrá
238
SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY
literatura Abbadi, Sabri 1983: Die Personennamen der Inschriften aus Hatra. Hildesheim (: Olms). Adams, Douglas Q. 1988: Tocharian historical phonology and morphology. New Haven (: American Oriental Society) [American Oriental Series 71]. Adams, Douglas Q. 1999: A dictionary of Tocharian B. Amsterdam - Atlanta (: Rodopi) [Leiden Studies in Indo-European 10]. Adiego, Ignacio J. 2007: The Carian Language. With an appendix by Koray Konuk. Leiden – Boston (: Brill). Aggoula, Basile 1991: Inventaire des inscriptions hatréennes. Paris (: Institut français du Proche-Orient, diffusion Geuthner) [Bibliothèque archéologique et historique 139]. Ahituv, Shmuel 2005: HaKetav VeHaMiktav. Handbook of Ancient Inscriptions from the Land of Israel and the Kingdoms beyond Jordan from the Period of the First Commonwealth. Jerusalem (: Mosad Bialik) [hebrejsky]. Allegro, John 1969: Rukopisy od Mrtvého moře. Praha (: Mladá fronta). Arbach, Mounir 1993: Lexique madhābien, comparé aux lexiques sabéen, qatabanite et ḥaḍramawtique. Aix-en-Provence (: disertace Université Aixen-Provence). Aro, Jussi 1955: Studien zur mittelbabylonischen Grammatik. Helsinki (: Societas Orientalis Fennica) [Studia Orientalia XX]. Arvidsson, Stefan 2006: Aryan idols. Indo-European mythology as ideology and science. Chicago (: University of Chicago Press). Attinger, Pascal 1993: Eléments de linguistique sumérienne. Göttingen (: Vandenhoeck & Ruprecht) 1993. Aufrecht, Walter E. 1989: A Corpus of Ammonite Inscriptions. Lewiston (: Mellen). Bader, Françoise (ed.) 2002: Langues indo-européenes. Paris (: CNRS Éditions). Bailey, Harold Walter 1979: Dictionary of Khotan Saka. Cambridge - London - New York - Melbourne (: Cambridge University Press). Balkan, Kemal 1954: Die Sprache der Kassiten. American Oriental Series, vol. 37, Millwood, N.Y. (: Kraus). Balke, Thomas E. 2006: Das sumerische Dimensionalkasussystem. Münster (: Ugarit-Verlag) 2006. [AOAT 331] Bar-Asher, Moshe (ed.) 1998: Studies in Mishnaic Hebrew. Jerusalem (: Magnes – Hebrew University). Bartholomae, Christian 1904: Altiranisches Wörterbuch. Strassburg (: Trübner). Bartlett, John N. 1989: Edom and the Edomites. Sheffield (: Sage) [Journal for the Study of the Old Testament Suppl. 77]. Bartoněk, Antonín, 1987: Prehistorie a protohistorie řeckých dialektů. Brno (: Universita J.E. Purkyně). Bartoněk, Antonín, 2002: Handbuch des mykenischen Griechisch. Heidelberg (: Winter).
240
literatura Bauer, Josef – Englund, Robert K. – Krebernik, Manfred. 1998: Mesopotamien: Späturuk-Zeit und Frühdynastische Zeit. Freiburg (: Universitätsverlag); Göttingen (: Vandenhoeck & Ruprecht) [OBO 160/1]. Beekes, Robert S.P. 1995: Comparative Indo-European linguistics. An introduction. Amsterdam (: John Benjamins). Beeston, Alfred F.L. 1981: Languages of the Pre-Islamic Arabia. Arabica 28, s. 178-186. Beeston, Alfred F.L. 1984: Sabaic Grammar. Manchester (: Manchester University Press). Bellamy, James A. 1985: A New Reading of the Namarah Inscription. Journal of the American Oriental Society 105, s. 31-51. Bellamy, James A. 1988: Two Pre-Islamic Arabic Inscriptions Revised: Jabal Ramm and Umm al-Jimal. Journal of the American Oriental Society 108, s. 369-378. Belova, Anna G. 1994: Istoričeskaja morfologija arabskogo jazyka. Moskva (: Vostočnaja literatura). Belova, Anna G. 1996: Chimjaritskij jazyk. Areaľnyje issledovanija k istorii arabskogo jazyka. Moskva (: Vostočnaja literatura). Beyer, Klaus 1984: Die aramäischen Texte vom Toten Meer. Göttingen (: Vanderhoeck & Rupprecht). Beyer, Klaus 1986: The Aramaic language: its distribution and subdivisions. Göttingen (: Vandenhoeck und Ruprecht). Biella, Joan C. 1982: Dictionary of Old South Arabic (Sabean Dialect). Chico, California (: Scholars Press). Biggs, R.D. 1967: Semitic Names in the Fara Period. Orientalia N.S. 36, s. 5566. Borger, Rykle 1982: Die Chronologie des Darius - Denkmals an BehistunFelsen. Göttingen (: Vandenhoeck & Ruprecht). Borger, Rykle 1988: Assyrisch-babylonische Zeichenliste. 4. Auflage (Nachdruck der 1. Auflage mit Supplement S. 415-452). Kevelaer – Neukirchen-Vluyn (: Butzon&Bercker). Brandenstein, Wilhelm – Mayrhofer, Manfred 1964: Handbuch des Altpersichen. Wiesbaden (: Otto Harrassowitz). Brixhe, Claude 2008: Phrygian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Asia Minor. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 69-80. Brock, Sebastian 2006: An Introduction to Syriac Studies. Piscataway, NJ (: Gorgias Press). Brust, Manfred 2005: Die indischen und iranischen Lehnwörter im Griechischen. Innsbruck (: Institut für Sprachen und Literaturen) [Inn sbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft 118]. Bryce, Trevor 1986: The Lycians I. The Lycians in Literary and Epigraphic Sources. Copenhagen (: Museum Tusculanum Press). Bryce, Trevor 2005: The Kingdom of the Hittites. New Edition. New York (: Oxford University Press) 2005.
241
literatura Buccellati, Giorgio. 1996: A Structural Grammar of Babylonian. Wiesbaden (: Harrassowitz). Buck, Carl Darling 1988: A dictionary of selected synonyms in the principal Indo-European languages. A contribution to the history of ideas. Chicago - London (: University of Chicago Press) 19882. Bush, Frederic William 1964: A Grammar of the Hurrian Language. Disertace Brandeis University, Boston 1964. Bynon, Theodora 1979: Historical linguistics. Cambridge (: Cambridge University Press) 1979. Cantineau, Jean 1930: Le nabatéen I. Notions générales – écritures, grammaire. Paris (: Ernest Leroux). Cantineau, Jean 1931: Inventaire des inscriptions de Palmyre. Beyrouth. Cantineau, Jean 1935: Grammaire du palmyrénien épigraphique. Cairo (: L´Institut Français d´Archéologie Orientale). Cardona, George – Jain, Dhanesh (eds.) 2003: The Indo-Aryan Languages. London – New York (: Routledge) 2003. Carruba, Onofrio 1969: Zur Grammatik des Lydischen. Athenaeum NS 47, s. 39-83. Carruba, Onofrio 1970: Das Palaische. Texte, Grammatik, Lexikon. Wiesbaden (: Harrassowitz) 1970. [Studien zu den Bogazköy-Texten; vol 10]. Carruba, Onofrio 1972: Studien zu den Bogazköy-Texten. Istanbul (: Nederlands Instituut in het Nabije Oosten) 1972. [Uitgaven van het Nederlands Historisch-Archaeologisch Instituut te Istanbul. Publications de l´Institut historique-archéologique néerlandais de Stamboul; Vol. 31]. Caskell, Werner 1954: Lihyan und Lihyanisch. Arbeitsgemeinschaft für Forschung des Landes Nordrhein-Westfalen. Geisteswissenschaften 4. Köln (: Westdeutscher Verlag). Clackson, James 2007: Indo-European Linguistics. Cambridge (: Cambridge University Press). Collinge Neville E. 1985: The laws of Indo-European. Amsterdam (: John Benjamins) [Benjamins paperbacks 2]. Comrie, Bernard (ed.) 1990: The World‘s Major Languages. New York – Oxford (: Oxford University Press). Comrie, Bernard 1998: The Indo-European linguistic family: Genetic and typological perspectives. In: Ramat, Anna Giacalone – Ramat, Paolo (eds.): The Indo-European languages. London - New York (: Routledge), s. 74-97. Creason, Stuart 2004: Aramaic. In: Woodard, Roger D. (ed.): The Cambridge Encyclopedia of the World´s Ancient Languages. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 391-426. Cross, Frank Moore 2003: Leaves From an Epigrapherʼs Notebook. Collected Papers in Hebrew and West Semitic Palaeography and Epigraphy. Winona Lake (: Eisenbrauns) [HSS 51]. Cross, Frank Moore Jr. – Freedman, Daniel Noah 19972: Studies in Ancient Yahwistic Poetry. Grand Rapids (: Eerdmans).
242
literatura Damerow, Peter – Englund, Robert 1989: The Proto-Elamite Texts from Tepe Yahya. Cambridge, Mas. (: Peabody Museum) 1989. Daniels, Peter T. – Bright, William (eds.) 1996: The World’s Writing Systems. New York – Oxford (: Oxford University Press). Day, Peggy L. 2002: Dies Diem Docet: The Decipherment of Ugaritic. Studi epigrafici e linguistici 19 (2002), s. 37-57. Dearman, John Andrew (ed.) 1989: Studies in the Mesha Inscription and Moab. Atlanta (: Scholars). Degen, Robert 1969: Altaramäische Grammatik der Inschriften des 10-8. Jh. V. Chr. Abhandlungen für die Kunde des Morgenlandes 38/3. Wiesbaden (: Steiner Verlag). Degener, Almuth 2002: The Nuristani languages. In: Sims-Williams, Nicolas (ed.): Indo-Iranian lang uages and peoples. Oxford (: University Press), s. 103-117. Dietrich, Manfried – Loretz, Oswald 1988: Die Keilalphabete. Die Phönizischkananäischen und altarabischen Alphabete in Ugarit. Münster (: UgaritVerlag). Dietrich, Manfried – Loretz, Oswald – Sanmartín, Joaquín 1995: The Cuneiform Alphabetic Texts from Ugarit, Ras ibn Hani and Other Places (KTU: second, enlarged edition). Münster (: Ugarit-Verlag) [ALASPM 8]. D´jakonov, Igor M. 1967: Jazyki drevnej Perednej Azii. Moskva (: Nauka). Donner, Herbert – Röllig, Wolfgang 2002: Kanaanäische und aramäische Inschriften. Band 1. 5., erweiterte und überarbeitete Auflage. Wiesbaden (: Harrassowitz) 2002. Drower, Ethel Stefana – Macuch, Rudolf 1963: A Mandaic Dictionary. Oxford (: Clarendon Press). Dušek, Jan 2007: Les manuscrits araméens du Wadi Daliyeh et la Samarie vers 450-332 av. J.-C. Leiden (: Brill). Euting, Julius 1885: Nabatäische Inschriften aus Arabien. Berlin (: Reimer). Edzard, Dietz Otto 2003: A Sumerian Grammar. Leiden (: Brill) 2003. Eichner, Heiner 1980: Phonetik und Lautgesetze des Hethitischen - ein Weg zu ihrer Entschlüsselung. In: Mayrhofer, Manfred – Peters, Martin – Pfeiffer, Oskar E. (Hrsg.): Lautgeschichte und Etymologie. Akten der VI. Fachta gung der Indogermanischen Gesellschaft. Wien, 24.-29. September 1978. Wiesbaden (: Reichert), s. 120-165. Eichner, Heiner 1986-1987: Wie stellt man ein Lautgesetz auf? Klagenfurter Beiträge zur Sprachwissenschaft 13-14 (1986-1987) s. 83-105. Eichner, Heiner 1988: Anatolisch und Trilaryngalismus. In: Bammes berger, Alfred (Hrsg.): Die Laryngaltheorie und die Rekonstruktion des indogermanischen Laut- und Formensystems. Heidelberg (: Winter), s. 123-151. Eichner, Heiner – Luschützky, Hans Christian (Hrsg.) 1999: Compositiones indogermanicae in memoriam Jochem Schindler. Hrsg. von Heiner Eichner und Hans Christian Luschützky unter redaktioneller Mitwirkung von Velizar Sadovski. Praha (: enigma corporation).
243
literatura Eilers, Wilhelm 1962: Iranisches Lehngut im arabischen Lexikon: über einige Berufsnamen und Titel. Indo-Iranian Journal 5 (1962), s. 203-232. Erdosy, George (ed.) 1995: The Indo-Aryans of Ancient South Asia. Language, Material Culture and Ethnicity. Berlin (: de Gruyter). Faber, Alice 1997: Genetic Subgrouping of the Semitic Languages. In: Robert Hetzron (ed.): The Semitic Languages. London – New York (: Routledge), s. 3-15. Fassberg, Stephen E. 1990: A Grammar of the Palestinian Targum Fragments from the Cairo Genizah. Atlanta (: Scholars Press). Fitzmyer, Joseph – Harrington, Daniel J. 2002: A Manual of Palestinian Aramaic Texts. Rome (: Istituto Pontificio Biblico). Folmer, Margaretha L. 1995: The Aramaic Language in the Achaemenid Period. A Study in Linguistic Variation. Leuven (: Peeters) [OLA 68]. Fortson, Benjamin W. 2004: Indo-European language and culture: an introduction. Malden, Mass. (: Blackwell Publishing) [Blackwell Textbooks in Linguistics 19]. Frank, Yitzhak 2000: Grammar for Gemara: An Introduction to Babylonian Aramaic. Jerusalem (: Ariel Institute). Friedrich, Johannes 1960-1967: Hethitisches Elementarbuch. 2., verb. und erweiterte Auflage. Heidelberg (: C. Winter, 1960-67) [ Indogermanische Bibliothek. Erste Reihe, Lehr- und Handbücher. Grammatiken. 23. Band]. Frisk, Hjalmar 1973-1991: Griechisches etymologisches Wörterbuch. Heidel berg (: Winter) Bd. I (1973), xxx, 938 s.; Bd. II (1991), 1154 s.; Bd. III (1979): Nachträge. Wortregister. Corrigenda. Nachwort, 312 s. Fronzaroli, Pelio (ed.) 1992: Literature and Literary Language at Ebla. Florence (: Università di Firenze, Dipartimento di linguistica) [Quaderni di Semitistica 18]. Fronzaroli, Pelio 2006: La langue dʼEbla. Lalies 26, 7-53. Frye, Richard N. 1984: The History of Ancient Iran. München (: C.H. Beck). Gai, Amikai 1994: Reflections on the classification of the Semitic languages. Orbis 37, s. 135-144. Garbini, Giovanni 1993: L´aramaico antico. In: Giovanni Garbini: Aramaica. Roma (: Università degli studi «La Sapienza»), s. 17-41. Gaß, Erasmus 2009: Die Moabiter. Geschichte und Kultur eines ostjordanischen Volkes im 1. Jahrtausend v. Chr. Wiesbaden (: Harrassowitz). Gelb, Ignaz J. et al. 1956-: Assyrian Dictionary of the Oriental Institute of the University of Chicago. Chicago (: Oriental Institute), 21 dílů. Gelb, Ignaz J. 1958: La lingua degli amoriti. Rendiconti di Academia Nazionale dei Lincei 8, 1958, s. 143-163. Gelb, Ignaz J. 1961: Old Akkadian Writing and Grammar. Chicago (: University of Chicago Press). Gelb, Ignaz J. 1980: Computer-Aided Analysis of Amorite. Chicago (: Oriental Institute). Geldner, Karl Friedrich 1885-1895: Avesta – die heiligen Bücher der Parsen. 3 Bd. Stuttgart (: Kohlkammer).
244
literatura Geller, Mark J. 1997: The Last Wedge. Zeitschrift für Assyriologie 87, 43-95. George, Andrew R. 2003: The Babylonian Gilgamesh Epic I.-II. Oxford (: Oxford University Press). Gindin, Leonid A. 1999: Troja, Thrakien und die Völker Altkleinasiens. Versuch einer historisch-philologischen Untersuchung. Innsbruck (: Institut für Sprachwissenschaft) [Innsbrucker Beiträge zur Kulturwissenschaft 104]. Gippert, Jost 1999: Neue Wege zur sprachwissenschaftlichen Analyse der vedischen Metrik. In: Eichner, Heiner – Luschützky, Hans Christian (Hrsg.) 1999: Compositiones indogermanicae in memoriam Jochem Schindler. Hrsg. von Heiner Eichner und Hans Christian Luschützky unter redaktioneller Mitwirkung von Velizar Sadovski. Praha (: enigma corporation), s. 97-126. Gippert 2004: Jost Gippert, Ein Problem der indogermanischen Pronominalflexion. In: Hyllested, Adam – Jorgensen, Anders Richard – Larsson, Jenny Helena – Olander, Thomas (eds.): Per aspera ad asteriscos. Studia Indogermanica in honorem Jens Elmegård Rasmussen sexagenarii Idibus Martiis anno MMIV. Innsbruck (: Institut für Sprachwissenschaft) [Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft 112], s. 155-163. Glassner, Jean-Jacques 2003: The Invention of Cuneiform. Baltimore (: Johns Hopkins University Press). Gnoli, Gherardo 2002: The „Aryan“ language. Jerusalem Studies in Arabic and Islam 26 (2002) 84-90. Gordon, Cyrus H. – Rendsburg, Garry (eds.) 1987-2002: Eblaitica: Essays on the Ebla Archives and Eblaite Language 1-4, Winona Lake (: Eisenbrauns). Goren, Yuval – Finkelstein, Israel – Na’aman, Nadav 2004: Inscribed in Clay. Provenance Study of the Amarna Tablets and Other Ancient Near Eastern Texts. Tel Aviv (: Emery and Claire Yass Publications in Archaeology). Gragg, Gene 2008: Ge´ez (Aksum). In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Mesopotamia, Egypt, and Aksum. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 211-237. Greenfield, Jonas C. – Porten, Bezalel 1982: The Bisutun Inscription of Darius the Great. Aramaic Version, Text, Translation and Commentary. London (: Lund Humphries) [= CII I/V/I]. Gruendler, Beatrice, 1993: The Development of the Arabic Scripts. From the Nabatean Era to the First Islamic Century According to Dated Texts. Atlanta, Georgia (: Scholars Press) 1993. Güterbock, Hans 1972-1975: Hethiter. In: Reallexikon der Assyriologie. Bd. 4. Berlin - New York (: Gruyter) 1972-1975, s. 373-374. Gzella, Holger (Hrsg.) 2009: Sprachen aus der Welt des Alten Testaments. Darmstadt (: Wissenschaftliche Buchgesellschaft). Haas, Volkert 1988: Magie in hethitischen Gärten. In: Neu, Erich – Rüster, Christel (Hrsg.): Documentum Asiae Minoris antiquae. Festschrift für Heinrich Otten zum 75. Geburtstag. Wiesbaden (: Harrassowitz), s. 121-142. Haas, Volkert 1988a: Hurriter und Hurritisch. Konstanz (: Universitätsverlag Konstanz).
245
literatura Hackett, Jo Ann 1984: The Balaam Text from Deir ‛Allā. Chico, California (: Scholars Press) [HSM 31]. Hackett, Jo Ann 2008: Phoenician and Punic. In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Syria-Palestine and Arabia. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 82-102. Haldar, Alfred 1971: Who Were the Amorites? Leiden (: Brill). Hale, Mark Robert 1987: Studies in the Comparative Syntax of Oldest Indo‑Iranian Languages. Ph. Diss. Harvard 1987. Hämeen-Anttila, Jaakko 2000: A Sketch of Neo-Assyrian Grammar. Helsinki (: The Neo-Assyrian Text Corpus Project) [State Archives of Assyria Studies XIII]. Hasselbach, Rebecca 2005: Sargonic Akkadian. A Historical and Comparative Study of the Syllabic Texts. Wiesbaden (: Harrassowitz). Hauri, Christoph 1973: Das pentathematische Schema der altpersichen Inschriften. Wiesbaden (: Otto Harrassowitz). Hawkins, John David 2000: Corpus of Hieroglyphic Luwian Inscriptions. Volume I. Inscriptions of the Iron Age. Part 1: Introduction, Karatepe, Karkamiš, Tell Ahmar, Maras, Malatya, Commagene. Part 2: Text. Amuq, Aleppo, Tabal, Assur Letters, Miscelaneous, Seals, Indices. Berlin - New York (:Walter de Gruyter) 2000. Healey, John F. 1980: First studies in Syriac. University of Birmingham (: Sheffield Academic Press). Healey, John F. 1993: The Nabataean Tomb Inscriptions of Mada´in Salih. Oxford (: Oxford University Press) [Journal of Semitic Studies Supplement 1]. Healey, John F. 2000: The Early History of the Syriac Script. A Reassessment. Journal of Semitic Studies XLV, s. 55-67. Hecker, Karl 1968: Grammatik der Kültepe-Texte. Roma (: Pontificium Institutum Biblicum) 1968 [Analecta Orientalia 44]. Hecker, Karl – Kryszat, Guido – Matouš, Lubor: Kappadokische Keilschrifttafeln aus der Sammlung der Karlsuniversität in Prag. Praha (: Filozofická fakulta UK Praha) 1998. Henning, Walter B. 1960: The Bactrian inscription. Bulletin of the School of Oriental and African studies 23 (1960) 47-55. Herzfeld, Ernst 1938: Altpersiche Inschriften. Berlin (: Dietrich Reimer) [= AMI Ergänzungsband 1]. Hetzron, Robert 1972: Ethiopian Semitic: Studies in Classification. Journal of Semitic Studies Monograph 2. Manchester (: Manchester University Press). Hetzron, Robert (ed.) 1997: The Semitic Languages. London – New York (: Routledge) 1997, 572 s. Hilgert, Markus 2002: Akkadisch in der Ur III-Zeit. Münster (: Rhema). Hinz, Walther 1966: Altpersicher Wortschatz. Leipzig 1942 (reprint Nedeln 1966) [= AKM XXVII/I]. Hinz, Walther 1973: Neue Wege im Altpersischen. Wiesbaden (: Otto Harrassowitz) [= Göttinger Orientforschungen III/1].
246
literatura Hinz, Walther 1975: Altiranisches Sprachgut der Nebenüberlieferung. Unter Mitarbeit von P.-M. Berger, G. Korbel und A. Nippa. Wiesbaden (: Otto Harrassowitz) [= Göttinger Orientforschungen III/3]. Hinz, Walther – Koch, Heidemarie 1987: Elamisches Wörterbuch. Bd. 1-2. Berlin (: Reimer-Verlag) 1987. Hock, Hans Henrich 1986: Principles of Historical Linguistics. Berlin - New York - Amsterdam (: Mouton de Gruyter). Hoenigswald, Henry M. 1965: Language change and linguistic reconstruction. Chicago, Illinois - London (: University of Chicago Press) [Phoenix Books 178]. Hoffmann, Karl 1975: Aufsätze zur Indoranistik. Bd. I. Hrsg. von J. Narten. Wiesbaden (: Dr. Ludwig Reichert). Hoffmann, Karl 1976: Aufsätze zur Indoranistik. Bd. II. Hrsg. von J. Narten. Wiesbaden (: Dr. Ludwig Reichert). Hoffmann, Karl 1992: Aufsätze zur Indoranistik. Bd. III. Hrsg. von S. Glauch ‑ R. Plath. Wiesbaden (: Dr. Ludwig Reichert). Hoffmann, Karl - Bernhard Forssman 2004: Avestische Laut- und Flexionslehre. Innsbruck (: Institut für Sprachwissenschaft) 20042, 332 s. Hoftijzer, Jacob – Jongeling, Karel 1995: Dictionary of the North-West Semitic inscriptions. Leiden – New York (: Brill) [HdO 1/21]. Hoch, James E. 1994: Semitic Words in Egyptian Texts of the New Kingdom and Third Intermediate Period. Princeton (: University Press). Hruška, Blahoslav 1975: Der Mythenadler Anzu in literatur und Vorstellung des alten Mesopotamien. Budapest (: Eötvös Loránd Tudományegyetem). Hruška, Blahoslav – Matouš, Lubor – Prosecký, Jiří – Součková, Jana 1977: Mýty staré Mezopotámie. Praha (: Odeon). Hübner, Ulrich 1992: Die Ammoniter. Untersuchungen zur Geschichte, Kultur und Religion eines Transjordanischen Volkes im 1. Jahrtausend v. Chr. Wiesbaden (: Harrassowitz). Huffmon, Herbert B. 1965: Amorite Personal Names in the Mari Texts. A Structural and Lexical Study. Baltimore (: The Johns Hopkins Press). Humbach, Helmut – Elfenbein, Josef – Skjaervo, Prods O. 1991: The Gáthás of Zarathusthra and the Other Old Avestan Texts. Indogermanische Bibliothek (1. Reihe, Lehrung Handbücher) Heidelberg (: Carl Winter – Universitätsverlag). Hunger, Hermann 1976: Spätbabylonische Texte aus Uruk I. ADFU 9. Berlin. Chantraine, Pierre 1999: Dictionnaire étymologique de la langue Grecque. Histoire de mots. Paris (: Klincksieck). Chamaza, G. W. V. 2005: Die Rolle Moabs in der neuassyrischen Expansionspolitik. Münster (: Ugarit-Verlag) [AOAT 321]. Cheung, Johny 2007: Etymological Dictionary of the Iranian Verb. Leiden (: Brill) [Leiden Indo-European etymological dictionary series 2]. Christidis, Anastassios-Fivos (ed.), 2007: A History of Ancient Greek. From the Beginnings to Late Antiquity, Cambridge - New York (: Cambridge University Press).
247
literatura Ichisar, Metin 1981: Les archives cappadociennes du marchand Imdilum. Paris (: ERC). Israel, Felice 1988: Édomite. In: Cohen, David (ed.): Les langues dans le monde ancien et moderne. Langues chamito-sémitiques. Paris (: Éditions CNRS), s. 81-2. Izre’el, Shlomo 1991: Amurru Akkadian. A Linguistic Study. With an Appendix on the History of Amurru by Itamar Singer. Atlanta (: Scholars Press) [Harvard Semitic Studies 40-41]. Jamme, Albert 1966: Sabaean and Hasaean Inscriptions from Saudi Arabia. Studi Semitici 23. Roma (: Università di Roma). Jasanoff, Jay H. 2003: Hittite and the Indo-European verb. New York (: Oxford University Press). Jazyki mira 1997: Jazyki mira. Iranskije jazyki I. Jugo-zapadnyje iranskije jazyki. Moskva (: Indrik). Jazyki mira 1999a: Jazyki mira. Iranskije jazyki II. Severo-zapadnyje iranskije jazyki. Moskva (: Indrik). Jazyki mira 1999b: Jazyki mira. Dardskije i nuristanskije jazyki. Moskva (: Indrik). Jazyki mira 2000: Jazyki mira. Iranskije jazyki III. Vostočno-iranskije jazyki. Moskva (: Indrik). Jazyki mira 2004: Jazyki mira. Indoarijskije jazyki drevnego i srednego periodov. Moskva (: Indrik). Joosten, Jan 1996: The Syriac Language of the Peshitta and Old Syriac Versions of Matthew: syntactic structure, inner-Syriac developments, and translation techniques. Leiden – New York (: Brill). Josephson, Folke 1972: The function of the sentence particles in Old and Middle Hittite. Uppsala (: Skriv Service AB) [Acta Universitatis Upsaliensis, Studia Indoeuropaea Upsaliensia 2]. Kammenhuber, Annelies 1959: Das Palaische: Texte und Wortschatz. Revue Hittite et Asianique, 1959, Tome 17, Fascicule 64, s. 1-92. Kammenhuber, Annelies 1968: Die Arier im Vorderen Orient. Heidelberg (: Winter) 1968. Kammenhuber, Annelies 1969: Hethitisch, Palaisch, Luwisch, Hieroglyphenluwisch und Hattisch. In: Altkleinasiatische Sprachen. Handbuch der Orientalistik, Erste Abteilung, Band II, 1 und 2 Abschnitt, 2. Lieferung. Leiden (: Brill) 1969, s. 119-357. Kaufman, Stephen A. 1974: The Akkadian Influences on Aramaic. Chicago (: University of Chicago). Kaufmann, Stephen A. 1997: Aramaic. In: Robert Hetzron (ed.): The Semitic Languages. London – New York (: Routledge), s. 114-130. Kellens, Jean – Pirart, Eric, 1990: Les textes vieil-avestiques. Volume I: Introduction, texte et traduction. Volume II: Répertoires grammaticaux et lexique. Wiesbaden (: Dr. Ludwig Reichert Verlag). Kent, Roland R. 1953: Old Persian. Grammar. Texts. Lexicon. New Haven (: American Oriental Society).
248
literatura Khačikjan, Margaret 1998: The Elamite Language. Roma (: Consiglio Nazionale delle Ricerche Istituto per gli Studi Micenei ed Egeo-Anatolici) [Documenta Asiana IV]. Kienast, Burkhardt 1999: Historische Semitische Sprachwissenschaft. Mit Beiträgen von E. Graefe (Altaegyptisch) und G. B. Gragg (Kuschitisch). Wiesbaden (: Harrassowitz). King, Geraldine 1990: Early North Arabian Thamudic E. A Preliminary description based on a new corpus of inscriptions from the Ḥismā desert of southern Jordan and published material. London (: Ph.D. Thesis. School of Oriental and African Studies, University of London). Klíma, Otakar – Segert, Stanislav 1956: Mluvnice hebrejštiny a aramejštiny. Praha (: Nakladatelství Československé akademie věd). Klingenschmitt, Gert 1982: Das altarmenische Verbum. Wiesbaden (: Harrassowitz) 1982. Klinger, Jörg 1996: Untersuchungen zur Rekonstruktion der hattischen Kultschicht. Wiesbaden (: Harrassowitz) 1996, xx, 916 s. Klinger, Jörg 2005: Hattisch. In: Streck Michael (Hrsg.): Sprachen des Alten Orients. Darmstadt (: Wissenschaftliche Buchgesellschaft) s. 128-135. Kloekhorst, Alwin 2008: Etymological dictionary of the Hittite inherited lexicon. Leiden (: Brill) [Leiden Indo-European etymological dictionary 5]. Knudtzon, J.A. 19642: Die El-Amarna-Tafeln mit Einleitung und Erläuterungen. Anmerkungen und Register bearbeitet von Otto Weber und Erich Ebeling. 2 Bände. Leipzig (: Hinrichs). Kogan, Leonid E. – Andrey V. Korotayev 1997: Sayhadic (Epigraphic South Arabian). In: Hetzron, Robert (ed.): The Semitic Languages. London – New York (: Routledge), s. 220-241. König, Friedrich Wilhelm 1925: Corpus inscriptionum elamicarum. Bd. 1: Die altelamische Texte. Unter Mitwirkung von Ferdinand Bork u. Georg Hüsing. Hannover (: Orient-Buchhandlung H. Lafaire). Krahmalkov, Charles R. 2000: A Phoenician-Punic Dictionary. Leuwen (: Peeters). Krahmalkov, Charles R. 2001: A Phoenician Punic Grammar. Leiden, Boston (: Brill). Krebernik, Manfred 1984. Die Beschwörungen aus Fara und Ebla, Hildesheim (: Georg Olms). Kropp, Manfred 1997-1998: Iatromagie und der Beginn der arabischen Schriftsprache: Die nabatäisch-arabische Inschrift von ˁAyn ˁAbada. Mélanges de l´Université Saint-Joseph 55, 1997-1998, s. 91-117. Kuryłowicz, Jerzy 1927: Les effets du en indo-iranien. Prace filologiczne 11 (1927) s. 201-243. Kuryłowicz, Jerzy 1964: Inflectional categories of Indo-European. Heidelberg (: Winter). Kuryłowicz, Jerzy 1968: Indogermanische Grammatik. Bd. II: Akzent Ablaut. Heidelberg (: Winter).
249
literatura Kuryłowicz, Jerzy 1975: Metrik und Sprachgeschichte. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk (: Zakład narodowy imienia Ossolińskich). Kuryłowicz, Jerzy 1977: Problèmes de linguistique indo-européenne. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk (: Zakład narodowy imienia Os solińskich). Kutscher, Eduard Y. 1970: Aramaic. In: T.A. Sebeok (ed.): Current Trends in Linguistics, vol. VI: Linguistics in South West Asia and North Africa. The Hague (: Mouton), s. 347-412. Kutscher, Eduard Y. 1976: Studies in Galilean Aramaic. Ramat Gan (: Bar Ilan University Press). Lambdin, Thomas 1978: Introduction to Classical Ethiopic (Ge´ez). Missoula (: Scholars Press). Laroche, Emmanuel 1971: Catalogue des textes hittites. Paris (: Klinksieck). Lemaire, André 2008: The Spread of Alphabetic Scripts (c. 1700-500 BCE). Diogenes 218, s. 45-58. Lemche, Niels Peter. 1991: The Canaanites and their land : the tradition of the Canaanites, Sheffield (: University Press) [JSOTS 110]. Leslau, Wolf 1987: Comparative Dictionary of Ge´ez. Wiesbaden (: Harrassowitz). Lieberman, Stephen J. 1977: The Sumerian Loanwords in Old-Babylonian Akkadian. Missoula, Mont. (: Scholars Press) [Harvard Semitic Studies 22]. Lipiński, Edward 1974: Studies in Aramaic Inscriptions and Onomastics I. Louvain (: Peeters) [OLA 1]. Lipiński, Edward 1994: Studies in Aramaic Inscriptions and Onomastics II. Louvain (: Peeters) [OLA 57]. Lipiński, Edward 2000: The Aramaeans: Their Ancient History, Culture, Religion. Louvain (: Peeters) 2000 [OLA 1]. Littmann, Eno 1943: Safaïtic Inscriptions. Syria. Publications of the Princeton University Archaeological Expeditions to Syria in 1904-1905 and 1909. Division IV, Section C. Leiden (: Brill). Livingstone, Alasdair 1984: A linguistic, tribal and onomastical study of the Hasaean inscriptions. In: Gazdar, Muhammad – Potts, Daniel T. – Livingstone, Alasdair: Excavations at Thaj. Atlal 8, 1984, s. 86-108. Loprieno, Antonio 1995: Ancient Egyptian. A Linguistic Introduction. Cambridge (: Cambridge University Press). Lundin, Avraam G. 1987: Ugaritic Writing and the Origin of the Semitic Consonantal Alphabet. Aula Orientalis 5, s. 91-99. Luraghi, Silvia 1997: Hittite. München - Newcastle (: LINCOM Europa) 1997. Luschützky, Hans Christian 1988: Sprachwandel und Rekonstruktion — Intentionalität und Akzeptabilität. In: Zinko, Christian (Hrsg.): Akten der 13. Österreichischen Linguistentagung. Graz 25.-27. Oktober 1985. Graz (: Leykam), s. 41-48. Macdonald, Michael C.A. 1979: Safaitic inscriptions in the Amman Museum and other collections I. Annual of the Department of Antiquities of Jordan 23, s. 101-119.
250
literatura Macdonald, Michael C.A. 2000: Reflections on the linguistic map of preIslamic Arabia. Arabian archaeology and epigraphy 11, 2000, s. 2879. Macdonald, Michael C.A. 2004: Ancient North Arabian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Cambridge Encyclopedia of the World’s Ancient Languages. Cambridge (: Cambridge University Press) 2004, s. 488-533. Macqueen, J. G. 2001: The Hittites and their Contemporaries in Asia Minor. Revisited and Enlarged Edition. London (: Thames & Hudson) 2001. Macúch, Rudolf 1965: Handbook of Classical and Modern Mandaic. Berlin (: de Gruyter) 1982. Macúch, Rudolf 1982: Grammatik des samaritanischen Aramäisch. Berlin – New York (: de Gruyter) [Studia Samaritana 4]. Malbran-Labat, Florence 1994: La version akkadienne de l‘inscription trilingue de Darius à Behistun. Roma (: GEI) [= Documenta Asiana I]. Mallory, James Patrick – Adams, Douglas Q. (eds.) 1997: Encyclopedia of IndoEuropean culture. London (: Fitzroy). Mallory, James Patrick – Adams, Douglas Q. 2006: The Oxford introduction to Proto-Indo-European and the Proto-Indo-European world. London (: Oxford University Press). Maraqten, Mohammed 1998: Writing Materials in Pre-Islamic Arabia. Journal of Semitic Studies 43, s. 287-310. Marcus, David 1981: A Manual of Babylonian Jewish Aramaic. Lanham, MD (: University Press of America). Marshall, J.T. 1929: Manual of the Aramaic Language of the Palestinian Talmud. Leiden (: Brill). Masica, Colin P. 1993: The Indo-Aryan languages. Cambridge (: Cambridge University Press). Matouš, Lubor 1958: Epos o Gilgamešovi. Praha (: Státní nakladatelství krásné literatury). Mayer, Walter 1971: Untersuchungen zur Grammatik des Mittelassyrischen. Kevelaer (: Butzon & Bercker) 1971. Mayrhofer, Manfred 1974: Die Arier im Vorderen Orient - ein Mythos? Mit einem bibliographischen Supplement. Wien (: Akademie der Wissenschaften). Mayrhofer, Manfred 1979: Iranisches Personennamenbuch. Bd. I: Die altiranischen Namen. Fazs. 2: Die altpersischen Namen. Wien (: Österreichische Akademie des Wissenschaften). Mayrhofer, Manfred 1989: Vorgeschichte der iranischen Sprachen. In: Schmitt, Rüdiger (Hrsg.): Compendium Linguarum Iranicarum. Wiesbaden (: Reichert), s. 4-24. Mayrhofer, Manfred 2006: Einiges zu den Skythen, ihrer Sprache, ihrem Nachleben. Wien (: Akademie der Wissenschaften) [Akademie der Wissenschaften. Sitzungsberichte. Phil.-hist. Klasse 742]. McCallová, Henrieta 2006: Mezopotámské mýty. Praha (: Levné knihy KMa).
251
literatura Meier-Brügger, Michael 20007: Indogermanische Sprachwissenschaft. 7. völlig neubearbeitete Auflage unter Mitarbeit von Mathias Fritz und Manfred Mayrhofer. Berlin - New York (: de Gruyter). Melamed, Ezra Zion 2005: Aramaic Hebrew English Dictionary of the Babylonian Talmud. Jerusalem (: Feldheim). Melchert, H. Craig 1987: PIE velars in Luvian. In: Watkins, Calvert (ed.): Studies in memory of Warren Cowgill (1929-1985). Berlin - New York (: de Gruyter), s. 182-204. Melchert, H. Craig 1994: Anatolian historical phonology. Leiden (: Rodopi) [Leiden Studies in Indo-European 3]. Melchert, Craig H. (ed.) 2003: The Luwians. Leiden – Boston (: Brill) 2003. [Handbuch der Orientalistik. Section 1. The Near and Middle East; Vol. 68]. Melchert, H. Craig 2008: Lydian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Asia Minor. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 5663. Melchert, H. Craig 2008a: Lycian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Asia Minor. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 46-55. Melchert, H. Craig 2008a: Carian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Asia Minor. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 6468. Melikišvili, G.A. 1971: Die urartäische Sprache. Roma (: Pontificio Istituto Biblico). Meriggi, Piero 1971-1974: La scrittura proto-elamica. Parte I-III. Roma (: Academia Nazionale dei Lincei). Michalowski, Piotr 2004: Sumerian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Cambridge Encyclopedia of the World’s Ancient Languages. Cambridge (: Cambridge University Press) 2004. Millard, Alan R. 1986: The Infancy of the Alphabet. World Archaeology 17, s. 390-398. Millard, Alan 2005: Only Fragments from the Past: The Role of Accident in our Knowledge of the Ancient Near East. In: Bienkowski, Piotr – Mee, Christopher – Slater, Elizabeth (eds.): Writing and Ancient Near Eastern Society. Papers in Honour of Alan Millard. New York – London (: t & t clark), s. 301-319. Monna, Maria Cornelia 1978: The Gathas of Zarathustra. A reconstruction of the text. Amsterdam (: Rodopi). Moriggi, Marco 2004: La lingua delle coppe magiche siriache. Firenze (: Università di Firenze) [Quaderni di Semitistica 21]. Moscati, Sabatino - Stefan Spitaler - Edward Ullendorff - Wolfram von Soden 1964: An Introduction to the Comparative Grammar of the Semitic Languages. Wiesbaden (: Harrassowitz). Mugnaioni, Remo 2000: Notes pour servir d’approche à l’amorrite. In: La sémitologie aujourd’hui, Cercle de Linguistique d’Aix-en-Provence, Centre des sciences du langage, Aix-en-Provence 2000, s. 57-65.
252
literatura Muraoka, Takamitsu 1997: Classical Syriac. A Basic Grammar. Wiesbaden (: Harrassowitz). Mynářová, Jana 2007: Language of Amarna – Language of Diplomacy. Perspectives on the Amarna Letters. Prague (: Faculty of Arts, Charles University in Prague). Naveh, Joseph, 1997: Early History of the Alphabet. An Introduction to West Semitic Epigraphy and Palaeography. Jerusalem (: Magnes Press) 1997. Nebes, Norbert – Peter Stein 2004: Ancient South Arabian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Cambridge Encyclopedia of the World’s Ancient Languages. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 454-487. Nebes, Norbert – Peter Stein 2008: Ancient South Arabian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Syria-Palestine and Arabia. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 145-178. Neu, Erich 1979: Einige Überlegungen zu den hethitischen Kasusendungen. In: Neu, Erich – Meid, Wolfgang (Hrsg.): Hethitisch und Indoger manisch. Vergleichende Studien zur historischen Grammatik und zur dialektgeographischen Stellung der indogermanischen Sprachgruppe Altkleinasiens. Innsbruck (: Institut für Sprachwissenschaft) [Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft 25], s. 177-196. Neu, Erich 1988: Das Hurritische: Eine altorientalische Sprache in neuem Licht. Mainz (: Akademie der Wissenschaften und der Literatur) [Abhandlungen der Geistes- und Sozialwissenschaftlichen Klasse 3]. Neu, Erich – Meid, Wolfgang (Hrsg.) 1979: Hethitisch und Indoger manisch. Vergleichende Studien zur historischen Grammatik und zur dialektgeographischen Stellung der indogermanischen Sprachgruppe Altkleinasiens. Innsbruck (: Institut für Sprachwissenschaft) [Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft 25]. Neumann, Günter 1988: Phrygisch und Griechisch. Wien (: Österreichische Akademie der Wissenschaften). Nosek, Bedřich 2001: Aramejština babylonského Talmudu, Praha (: Karolinum). Nováková, Nea 1966: Předislámští Arabové. Praha (: SPN). Nováková, Nea – Pecha, Lukáš – Rahman, Furat 1998: Dějiny Mezopotámie. Praha (: Karolinum). Nováková, Nea – Pecha, Lukáš – Rahman, Furat 2000: Základy starobabylonštiny. Praha (: Karolinum). Novotný, Adolf 1992: Biblický slovník I-II. Praha (: Kalich). Oettinger, Norbert 2002: Die Stammbildung des hethitischen Verbums. Nachdruck mit einer kurzen Revision der hethitischen Verbalklassen. Dresden (: Technische Universität) [Dresdner Beiträge zur Hethitologie 7]. del Olmo Lete, Grigorio – Sanmartín, Joaquín 2004: A Dictionary of the Ugaritic Language in the Alphabetic Tradition. Leiden – Boston (: Brill). Orel, Vladimir E. 1997: The Language of Phrygians. New York (: Caravan Books).
253
literatura Otten, Heinrich 1973: Eine althethitische Erzählung um die Stadt Zalpa. Wiesbaden (: Harrassowitz) [Studien zu den Boǧazköy-Texten 17]. Özgüç, Tahsin: Die Hethiter und ihr Reich. Das Volk der 1000 Götter. Bonn (: Theiss) 2002. Pardee, Dennis 2000: Les textes rituels. Fasc. 1-2. Paris (: ERC) [Ras ShamraOugarit 12/1-2]. Parpola, Asko 1988: The coming of the Aryans to Iran and India and the cultural and ethnic identity of the Dāsas. Studia Orientalia 64 (1988) s. 195-302. Parpola, Asko 1993: Margiana and the Aryan Problem. In: Informational Bulletin (UNESCO, International Association for the Study of Central Asia), 19 (1993), s. 41-62. Parpola, Simo 2007: Assyrian-English-Assyrian Dictionary. Helsinki (: University of Helsinki). Payne, Annick 2004: Hieroglyphic Luwian. Wiesbaden (: Harrassowitz Verlag) 2004. (Elementa Linguarum Orientis; Vol. 3). Pedersén, Olof 1997: Use of Writing among the Assyrians. In: Waetzoldt, Hartmut – Hauptmann, Harald (Hrsg.): Assyrien im Wandel der Zeiten. XXXIXe Rencontre Assyriologique Internationale. Heidelberg 6.-10. Juli 1992. Heidelberg (: Heidelberger Orientverlag), s. 139-152. Petráček, Karel 1973: Zur semantischen Struktur der ṣafatenischen Inschriften. Archiv Orientální 41, s. 52-57. Petráček, Karel 1989: Úvod do hamitosemitské (afroasijské) jazykovědy. Díl I, II. Praha (: Státní pedagogické nakladatelství), 534 s. Pitard, Wayne 1999: The Alphabetic Ugaritic Tablets. In: Watson, Wilfred G.E. – Wyatt, Nick (eds.): Handbook of Ugaritic Studies. Leiden – Boston – Köln (: Brill), s. 46-57. Pokorny, Julius 1959-1969: Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bd. I a II. Bern - München (: Francke). Porten, Bezalel – Yardeni, Ada 1986-1993: Textbook of Aramaic Documents from Ancient Egypt. vol. i Letters (1986), vol ii Contracts (1989), vol iii Literature, Accounts, Lists (1993), Jerusalem (: Magnes). Prosecký, Jiří 1995: Prameny moudrosti. Mudroslovná literatura staré Mezopotámie. Praha (: OIKOYMENH). Prosecký, Jiří 1995: Královské knihy staré Mezopotámie. Praha (: Orientální ústav AV ČR). Prosecký, Jiří – Hruška, Blahoslav – Rychtařík, Marek 2003: Epos o Gilgamešovi. Praha (: Lidové noviny). Puhvel, Jaan 1984-: Hittite Etymological Dictionary. Berlin – New York – Amsterdam (: Mouton de Gruyter) 1984-. Vol. I: Words beginning with a; Vol. II: Words beginning with e and i (1984) 504 s.; Vol. III: Words beginning with (1991) 461 s.; Vol. IV: Words beginning with k (1997) 333 s.; Vol. V: Words beginn ing with l. Indices to Volume 1-5 (2001) 187 s. [Trends in Linguistic Documentation 1, 5, 14, 18]
254
literatura Qimron, Elisha 1986: The Hebrew of the Dead Sea Scrolls. Atlanta (: Scholars Press). Rabin, Chaim 1951: Ancient West Arabian. London (: Taylor´s Foreign Press). Rainey, Anson F. 1996: Canaanite in the Amarna Tablets. A Linguistic Analysis of the Mixed Dialect Used by Scribes from Canaan. Leiden (: Brill) [Handbuch der Orientalistik I/25]. Ramat, Anna – Ramat, Paolo (ed.), 1998: The Indo-European languages. London - New York (: Routledge). Rawlinson, Henry 1847: The Persian Cuneiform Inscription at Behistun, decyphered and translated; with a Memoir on Persian Cuneiform Inscriptions in general, and on that of Behistun in Particular. London (: Parker) [The Journal of the Royal Asiatic Society, Vol X.]. Reczek, Józef 1985: Najstarsze słowiańsko-irańskie stosunki językowe. Kraków (: Uniwersytet Jagielloński). Reiner, Erica 1966: A Linguistic Analysis of Akkadian. Hague (: Mouton). Reiner, Erica 2000: The Sumerian and Akkadian Linguistic Tradition. In: Auroux, Sylvan – Koerner, E.F.K. – Niederehe, Hans-Josef – Versteegh, Kees (eds.): An International Handbook on the Evolution of the Study of Language from the Beginnings to the Present. New York (: de Gruyter), s. 1-5. Rieken, Elisabeth 1999: Untersuchungen zur nominalen Stammbildung des Hethitischen. Wiesbaden (: Harrassowitz) [Studien zu den Boǧazköy-Texten 44]. Ricks, Stephen D. 1989: Lexicon of Inscriptional Qatabanian. Studia Pohl 14. Roma (: Pontificio Istituto Biblico). Rieken, Elisabeth 2005: Hethitisch. In.: Streck Michael (Hrsg.), Sprachen des Alten Orients. Darmstadt (: Wissenschaftliche Buchgesellschaft) 2005, s. 80-127. Rix, Helmut, 1976: Historische Grammatik des Griechischen. Darmstadt (: Wissenschaftliche Buchgesellschaft). Robin, Christian 2001: Les Inscriptions de l´Arabie Antique et les Études Arabes. Arabica 48, vol. 4. s. 509-577. Robin, Christian 1991: Les langues de la péninsule Arabique. In: L´Arabie antique de Karib´îl a Mahomet. Revue du Monde Musulman et de la Méditerranée 61, s. 89-112. Robson, Eleanor 2001: The Tablet House: A Scribal School in Old Babylonian Nippur. Revue d´Assyriologie et d´archaeologie orientale 93, s. 39-66. Röllig, Wolfgang 1998: Nordsemitisch – Südsemitisch? Zur Geschichte des Alphabets im 2. Jt. V. Chr. Israel Oriental Studies 18, s. 79-88. Rosenthal, Franz 1961: A Grammar of Biblical Aramaic. Wiesbaden (: Harrassowitz). Rosenthal, Franz 1967: An Aramaic Handbook. Vol. 1-4. Wiesbaden (: Harrassowitz). Rosenthal, Franz 2006: A Grammar of Biblical Aramaic. Seventh, Expanded Edition, Wiesbaden: Harrassowitz [Porta Linguarum Orientalium 5].
255
literatura Rubio, Gonzalo 1999: On the alleged pre-Sumerian substratum. Journal of Cuneiform Studies 51, s. 1-16. Ryckmans, Jacques – Müller, W. W. – ‛Abdallah, Yu. 1994: Textes du Yémen Antique inscrits sur bois. Louvain-la-Neuve (: l‘Institut Orientaliste de Louvain) 1994 [Publications de l‘Institut Orientaliste de Louvain, 43]. Sáenz-Badillos, Angel 2000: A History of the Hebrew Language, Cambridge: University Press. Sallaberger, Walther – Westenholz, Aage. 1999: Mesopotamien: Akkade-Zeit und Ur III-Zeit, Freiburg (: Universitätsverlag); Göttingen (: Vandenhoeck & Ruprecht) [OBO 160/3]. Salonen, Armas 1968: Zum Aufbau der Substrate im Sumerischen. Helsinki (: Societas Orientalis Fennica) [Studia Orientalia 37/III]. Sass, Benjamin 1991: Studia Alphabetica: On the Origin and Early History of the Northwest Semitic, South Semitic and Greek Alphabets. Freiburg (: Universitätsverlag) [Orbis Biblicus et Orientalis 102]. Schenkel, Wolfgang 1990: Einführung in die altägyptische Sprachwissenschaft. Darmstadt (: Wissenschaftliche Buchgesellschaft). Schmitt, Rüdiger 1981: Grammatik des Klassisch-Armenischen mit sprachvergleichenden Erläuterungen. Innsbruck (: Institut für vergleichende Sprachwissenschaft) 1981 (20072). [Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft] Schmitt, Rüdiger (ed.) 1989: Compendium Linguarum Iranicarum. Wiesbaden (: Reichert). Schneider, Thomas 2003: Kassitisch und Hurro-Urartäisch. Ein Diskussionsbeitrag zu moglichen lexikalischen Isoglossen. Altorientalische Forschungen 2003, s. 372-381. Schulze, Wolfgang – Sallaberger, Walther 2007: Grammatische Relationen im Sumerischen. Zeitschrift für Assyriologie 97, 2007, s. 163-214. Schuster, H.-S. 1974: Die hattisch-hetitischen Bilinguen I. Einleitung, Texte und Kommentar. Teil 1. Leiden (: Brill). Segal, J.B. 1986: Arabs at Hatra and the Vicinity: Marginalia on New Aramaic Texts. Journal of Semitic Studies 31, s. 57-80. Segert, Stanislav 1956: Mluvnice aramejštiny. In: Otakar Klíma – Stanislav Segert: Mluvnice hebrejštiny a aramejštiny. Praha (: Nakladatelství Československé akademie věd), s. 237-302. Segert, Stanislav 1961: Die Sprache der moabitischen Königsinschrift. Archiv orientální 29, 197-267. Segert, Stanislav 1970: Synové světla a Synové tmy. Praha (: Orbis). Segert, Stanislav 1975: Altaramäische Grammatik. Mit Bibliographie, Chrestomathie und Glossar. Leipzig (: VEB Verlag Enzyklopädie). Segert, Stanislav 1976: A Grammar of Phoenician and Punic. München (: Beck Verlag). Segert, Stanislav 19832: Altaramäische Grammatik. Leipzig (: VEB Verlag Enzyklopädie). Segert, Stanislav 1993: Cuneiform Alphabets from Syria and Palestine. Journal of the American Oriental Society 113 s. 82-91.
256
literatura Segert, Stanislav – Řehák, Robert – Bažantová, Šárka – Dušek, Jan 2007: Rukopisy od Mrtvého moře. Praha (: OIKOYMENH). Seminara, Stefano 1998: L’accadico di Emar. Roma (: La Sapienza). Shahbazi, A. Shapur 1985: Old Persian Inscriptions of the Persepolis platform. London (: Lund Humphries), Plate I-XLVIII [= CII I/I, Portfolio I]. Sima, Alexander 2002: Die hasaitischen Inschriften. In: N. Nebes (ed.): Neue Beiträge zur Semitistik. Jenaer Beiträge zum Vorderen Orient 5. Wiesbaden (: Harrassowitz), s. 167-200. Sims-Williams, Nicolas 1998: The Iranian languages. In: Ramat, Anna Giacalone – Ramat, Paolo (eds.) 1998: The Indo-European languages. London - New York (: Routledge), s. 125-153. Sims-Williams, Nicholas 2002: The Iranian Languages and Peoples. Oxford (: The British Academy). Sims-Williams, Nicolas 2003: Recent discoveries in the Bactrian language and their historical significance. Kabul (: Spach). Sims-Williams, Nicholas (ed.) 2007: Bactrian Documents from Northern Afghanistan II: Letters and Buddhist Texts. Corpus Inscriptionum Iranicarum. Part II. Inscriptions of the Seleucid and Parthian Periods and of Eastern Iran and Central Asia. Vol. VI. Bactrian. CII 2/6/2 London (: Azimuth Editions). von Soden, Wolfram 19953: Grundriss der akkadischen Grammatik. Roma (: Editrice Pontificio Istituto Biblico) [AnOr 33]. Sokoloff, Michael 2003: A Dictionary of Jewish Babylonian Aramaic of the Talmudic and Geonic Periods: Bar Ilan – Baltimore (: Bar Ilan and Johns Hopkins University Press). van Soldt, Wilhelm 1991: Studies in the Akkadian of Ugarit. Dating and Grammar. Kevelaer (: Verlag Butzon & Bercker); Neukirchen-Vluyn (: Neukirchener Verlag) [AOAT 40]. Sowa, Wojciech 2008: Studien zum Phrygische. Göttingen (: Cuvillier). Stehlík, Ondřej 2003: Ugaritské náboženské texty. Praha (: Vyšehrad). Stein, Peter 2003: Untersuchungen zur Phonologie und Morphologie des Sabäischen. Rahden (: Marie Leidorf). Stein, Peter 2004: Zur Dialektgeographie des Sabäischen. Journal of Semitic Studies 49/2, s. 225-245. Stein, Peter 2005: The Ancient South Arabian Minuscule Inscriptions on Wood: A New Genre of Pre-Islamic Epigraphy. Jaarbericht van het VooraziatischEgyptisch Genootschap “Ex Oriente Lux” 39, s. 181–199. Stolper, Matthew W. 2004: Elamite. In: Roger D. Woodard (ed.): World‘s Ancient Languages. Cambridge (: Cambridge University Press) 2004. Strazny, Philipp (ed.) 2005: Encyclopedia of linguistics. Vol. I a II. New York - Oxford (: Fitzroy). Streck, Michael P. 2000: Das amurritische Onomastikon der altbabylonischen Zeit. Band 1: Die Amurriter, Die onomastische Forschung, Orthographie
257
literatura und Phonologie, Nominalmorphologie. Alter Orient und Altes Testament Band 271/1, Münster (: Ugarit-Verlag). Svedlund, G. 1967: A Selection of Texts in Galilean Aramaic. Jerusalem (: Jerusalem University Press). Szemerényi, Oswald 1989: Einführung in die vergleichende Sprachwissenschaft. Darmstadt (: Wissenschaftliche Buchgesellschaft). Tal, Abraham 2000: A Dictionary of Samaritan Aramaic. Leiden (: Brill) [Handbuch der Orientalistik, Der Nähe und Mitlere Osten 50]. Taracha, Piotr 1995: Zum Stand der hattischen Studien: Mögliches und Unmögliches in der Erforschung des Hattischen. In: Carruba, Onofrio – Giorgieri, Mauro – Clelia, Mora (eds.): Atti del II Congresso internazionale di Hittitologia. Pavia (: Gianni Iuculano), s. 351-358. Testen, David 1996: On the Arabic of the En Avdat Inscription. Journal of Near Eastern Studies 55, vol. 4, s. 281-292. Thiede, Carsten Peter 2004: Svitky od Mrtvého moře a židovský původ křesťanství. Praha (: Volvox Globator. Thompson, R.C. 1937: The Rock of Behistun. In: Hammerton, J.A. (ed.): Wonders of the Past. Vol. II. New York (: Wise & Co.), s. 760-767. Timm, Stefan 1989: Moab zwischen den Mächten: Studien zu historischen Denkmälern und Texten. Wiesbaden (: Harrassowitz). Tischler, Johann 1983-: Hethitisches etymologisches Glossar. Mit Beiträgen von Günter Neumann [und Erich Neu]. Innsbruck (: Institut für Sprach wissenschaft) 1983-. Teil I/1-4: A-K (1983) 702 s.; Teil I/5-6: L-M (1990) 244 s.; Teil II: N (1991) s. 245-355; Teil III/8: T-D/1 (1991) 170 s.: Teil III/9: T-D/2 (1993) s. 171-328; Teil III: T-D/3 (1994) s. 329-505. [Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft 20]. Tov, Immanuel 1992: Textual Criticism of the Hebrew Bible. Minneapolis: Augsburg Fortress. Tov, Immanuel 1997: Handbuch der Textkritik. Stuttgart – Berlin – Köln (: Kohlhammer). Tov, Emmanuel 2004: Scribal Practices and Approaches Reflected in the Texts Found in the Judean Desert. Leiden – Boston (: Brill). Tov, Immanuel (ed.) 2006: Dead Sea Scrolls Electronic Library. Leiden – Boston (: Brill). Tropper, Josef 2000: Ugaritische Grammatik. Münster (: Ugarit-Verlag) [AOAT 273]. Tubb, Jonathan N. 1998. Canaanites. London (: British Museum Press) [Peoples of the Past]. Tur-Sinai, Naphtali Herz 1950: The Origin of the Alphabet. The Jewish Quarterly Review 41, s. 83-109. Turner, Ralph Lilley 1966-1985: A comparative dictionary of Indo-Aryan languages. London (: Oxford University Press) 1966-1985: Vol. I (1966) xx, 841 s; Vol. II: Indexes (1969) xix, 357 s.; vol. III: Addenda and corrigenda. Ed. by J.C. Wright (1985) x, 168 s.
258
literatura Ungnad, Arthur – Matouš, Lubor 19695: Grammatik des Akkadischen. München (: Beck). Ullmann, Manfred 1966: Untersuchungen zur Raǧazpoesie. Ein Beitrag zur arabischen Sprach- und Literaturwissenschaft. Wiesbaden (: Harrassowitz). Vanséveren, Sylvie 2006: Nisili. Manuel de langue hittite. Volume I. Leuven (: Peeters) 2006. [Lettres Orientales 10]. Vattioni, Francesco 1981: Le iscrizioni di Hatra. Napoli (: Istituto Universitario Orientale). Vavroušek, Petr 2007: O rekonstrukci praindoevropštiny. Praha (: Filozofická fakulta University Karlovy v Praze). Vavroušek, Petr 2007b: Glosář praindoevropštiny. Praha (: Filozofická fakulta). Večerka, Radoslav et al. 2006: K pramenům slov. Uvedení do etymologie. Spolupracovali †Adolf Erhart, Eva Havlová, Ilona Janyšková, Helena Karlíková. Praha (: Lidové noviny). Versteegh, Kees 1997: Arabic in the Pre-Islamic Period. New York (: Columbia University Press). Voigt, Rainer 1980: On the structure of the Safaitic inscriptions. Annual of the Department of Antiquities of Jordan, 24, s. 79-93 (Gerald Lankester Harding Memorial Volume). Walde, Alois – Pokorny, Julius 1927-1932: Alois Walde, Vergleichendes Wörterbuch der indo germanischen Sprachen. Herausgegeben und bearbeitet von Julius Pokorny. Berlin - Leipzig (: de Gruyter) 1927-1932. Bd. I (1930), 877 s.; Bd. II (1927), 716 s.; Bd. III: Register. Bearbeitet von Konstantin Reichardt (1932), 269 s. Walker, C.B.F. 2007: Klínopis. Čtení v minulosti. Praha (: Volvox Globator). Watkins, Calvert 1969: Indogermanische Grammatik. Bd. III/1: Geschichte der Indogermanischen Verbalflexion. Heidelberg (: Winter). Watkins, Calvert 2001: How to kill a dragon. Aspects of Indo-European poetics. Oxford (: Oxford University Press). Watson, Wilfred G. E. – Wyatt, Nick (eds.) 1999: Handbook of Ugaritic Studies. Leiden – Boston – Köln (: Brill) [HdO 1/39]. Werba, Chlodwig H. 1997: Verba Indoarica. Die primären und sekundären Wurzeln der Sanskrit-Sprache. Pars I: Radices Primariae. Wien (: Akademie der Wissenschaften). Wegner, Ilse 2007: Einführung in die hurritische Sprache. Wiesbaden (: Harrassowitz), 2. überarbeitete Aufl. Wilhelm, Gernot 1970: Untersuchungen zum Hurro-Akkadischen von Nuzi. Kevelaer (: Verlag Butzon & Bercker); Neukirchen-Vluyn (: Neukirchener Verlag) [AOAT 9]. Wilhelm, Gernot 2008: Hurrian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Asia Minor. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 81-104.
259
literatura Windfuhr, Gerrot L. 1970: Notes on the old Persian signs. Indo-Iranian Journal 12/2, s. 121-125. Winnett, Fred V. 1957: Safaitic Inscriptions from Jordan. Near and Middle Eastern Series 2. Toronto (: University of Toronto Press). Winnett, Fred V. – Harding, Gerald L. 1978: Inscriptions from Fifty Safaitic Cairns. Near and Middle Eastern Series 9. Toronto (: University of Toronto Press). Woodard, Roger D. 2004: Greek dialects. In: Woodard, Roger D. (ed.): The Cambridge Encyclopedia of the World´s Ancient Languages. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 650-672. Wyatt, Nick 1998: Religious Texts from Ugarit. The Words of Ilimilku and his Colleagues. Sheffield (: Sheffield Academic Press). Yakubovich, Ilya S. 2008: Sociolinguistics of the Luvian Language. Volume 1-2. A dissertation submitted to the Faculty of the Division of the Humanities in the Candidacy for the Degree of Doctor of Philosophy. Chicago (: The University of Chicago) 2008. Zemánek, Petr 1999-2000: Genetická klasifikace semitských jazyků. In: Chatreššar 1999-2000. Ročenka Ústavu starého Předního východu a srovnávací jazykovědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Praha (: UK FF) 2002, s. 71-78. Zemánek, Petr 2002-2003: Abeceda z Ugaritu a její původ. In: Chatreššar 2002-2003, Praha (: FF UK) 2003, s. 157-164. Zemánek, Petr 2007: Vývoj arabštiny. Praha (: UK FF). Zólyomi, Gábor 1996: Genitive Constructions in Sumerian. Journal of Cuneiform Studies 48, 1996, s. 31–47. Zólyomi, Gábor 2005: Sumerisch. In: Michael P. Streck (Hrsg.): Sprachen des Alten Orients. Darmstadt (: Wissenschaftliche Buchgesellschaft) 2005. Zwettler, Michael 1978: The Oral Tradition of Classical Arabic Poetry: Its Character and Implications. Columbus (: Ohio State University Press).
260
261