OMNIA VINCIT AMOR Pavel a Petr Harašímovi 2010
Copyright © 2014 Pavel a Petr Harašímovi ISBN 978-80-7486-009-6 (ePub) ISBN 978-80-7486-010-2 (mobi) ISBN 978-80-7486-011-9 (PDF)
Na nejvyšším vrcholku zasněžených hor stála socha a upřeně se dívala dolů na niterný, pomalu vrnící svět. Čekala. Pozorovala. V mléčném kameni, z něhož byla zhotovena, divoce tancovaly polapené paprsky ostrého ranního slunce a ztrácely se v něm, jako kdyby z nich ze všech socha vytahovala hřejivou sílu, jako si ji vytahuje silný vývar z čerstvých kostí. To podstatné, co se o ní dalo jednoduše říct, bylo, že byla dokonalá. Dokonalá jako všechno ostatní kolem ní. Uběhl den a ubíhaly další. Na konci posledního z nich se socha z kamene zhluboka uklonila do všech světových stran a po hladké skále sklouzla tiše dolů zpátky pod oblaka. Její čas nadešel. Čas kamenných slz. ***** Jednoruký muž vytáhl ze sedlové brašny dlouhý doutník zabalený do průhledného negližé ze zelené kůry a zanedlouho se celý ztratil v namodralé, husté a okázale voňavé dýmové cloně. Redo-ghůl jednoznačně a zcela přesvědčivě trval na tom, že jakmile si jednou dopřeje a vychutná si jeho delikátní chuť, nikdy už nebude chtít přestat. Mot si pozorně prohlédl proslulý Adalapažský doutník a znovu si jej zastrčil do úst. Možná dělá něco špatně, ale přestat s tím chtěl okamžitě a při každém dalším popotáhnutí, které ho naplňovalo obdivuhodnou vůni zcela neobdivuhodným způsobem. Vergla ho obdařila pohrdavým pohledem, nesouhlasně zaržála a poodešla od něj do bezpečné vzdálenosti, kde se dala spokojeně do spásání hebkého podrostu, kterého bylo všude vůkol nepřeberné množství. Po chvíli se muž pohodlně uvelebil do mohutné spleti kořenů vyvráceného stromu jako do houpací sítě a nechal se konejšit uspávající melodií poledního lesa. Konec doutníku rudě žhnul a s každým kradmým zapraskáním ubývajícího tabáku se jednoruký muž propadal stále hlouběji do hedvábného přediva spánku, kterého se poslední dny stále nemohl nabažit. Měl by se cítit dobře. Měl by? Věděl to, že by měl. Ale bylo to doopravdy tak? Nebo si to jen namlouval. A předstíral to. Sám sobě? Proč by to dělal? Neměl k tomu žádný důvod. Všechno, co se stalo v Devatar Sedru, v Devatar Sedru taky zůstalo.
On ne. Jen co mohl, dal mu a všem tam sbohem. Chtěl na to zapomenout jako na myšlenku, po které zůstala pachuť. S pachutí se přece dá žít. Celkem pohodlně. Tak proč to tak nebylo, proč u něj ne? Nebyl si jistý! To ta hořkost usazená vysoko v čele. Nemohl se jí zbavit. Zatraceně! Ani tady ne. Byl přesvědčen, že když dá městu sbohem, všechno to tam v něm zůstane. Jako bezcenný žulový pomník, na který zodpovědně kálí holubi, se kterým nikdo nepohne a který nikomu nestojí za to, aby se s ním vůbec obtěžoval. Nečekal vděčnost, za tu si nikde nic nekoupí a ani o ni nestál. Protože to nikdy k ničemu dobrému nevedlo. Vděčnost. Lidi nemají vděčnost rádi. Svazuje jim ruce a křiví myšlení. Nevděk je daleko prostší a jednoduchý jako výkřik ze tmy. Mot si přál za odměnu jen jedno jediné, aby si v Devatar Sedru minulost konečně sedla až na zvířené dno a nechalo ho konečně na pokoji. A on, na oplátku, někde na míle daleko od Devatar Sedru, zapomene na ni a na všechno, co ještě k zapomenutí zbývalo. Byla to férová nabídka. Stejná jako si sundat promočený kabát a pověsil ho blízko ohně i se vší slotou, která na něm ulpěla. Jenže ta hořkost. Duněla mu v hlavě a neustupovala. Po celou tu dobu, kdy se toulal bez cíle Širošinou a směr cesty nechával jen a jen na svém zvířeti. Zdálo se, že ona má daleko více soudného rozumu, než on kdykoliv bude mít. S pravidelností tak míjeli směrové stromy s vrostlými cedulemi oznamujícími: Karxstadt 10 dní koňmo 2 měsíce po svých. Nespěchejte, nikam neodejdeme. nebo Kelemelenelem – když nebudete v Karxstadtu spokojeni, jsme jen o den dál a o dva řády výše. Cirkus, artisti a cvičení výběrčí daní, ti poslední zcela zdarma. S pravidelností se tak nechával překvapovat večerem a nocí, která tady přicházela nečekaně rychle a bez varování a bez matoucích světel ohňů a loučí, na která byl celý život zvyklý, že ulehával kamkoliv, kam to jen šlo. A prokřehlý se probouzel mnohdy dřív, než kdysi sotva zamhouřil oči. Bylo zvláštní vidět poprvé v životě vycházet slunce, když má někdo třicet na krku, a cítit přitom, jak paprsky prohřívají prokřehlou kůži. A hlad. Kroutil se mu žaludkem stejně jako cesta, kterou se ztráceli ze zřetele. Bylo pak zvláštní a ironické pozorovat Verglu, jak se jen prostě sehne k trávě, a jemu se přitom hrnou sliny do úst.
Ale bylo to jeho rozhodnutí. Po dlouhé době svobodné a dobrovolné rozhodnutí, které učinil jen on sám a nikdo jiný mu přitom nedržel nůž pod krkem nebo mu usměrňoval myšlenky nebo za něj rovnou rozhodoval. Byl konečně svobodný. Nikomu nepatřil. Ani sám sobě ne. Nechal se plynout. A nechutnalo to vůbec špatně. Dalo se s tím žít. Zvláštní. Čas od času minul člověka nebo malou skupinku poutníků, kteří putovali opačným směrem, než on. Bohužel. Nedalo se tomu zabránit. Kdyby prudce strhl koně z cesty, bylo by to podezřelé, to řádný pocestný nedělá, ne ten, co má svědomí čisté. Taky se nedalo přesně říct, čeho si všimli jako první. Chybějící ruky nebo cejchu vypáleného doprostřed čela. Nic víc je nezajímalo. A byl skálopevně přesvědčen, že kdyby se jich pak kdokoliv zeptal na jeho popis, že by jen řekli: „Popíšeme vám ho naprosto přesně, byl to muž s jednou rukou a cejchem vypáleným na čele, jo a ještě někde ukradl pěkného koně a nám sebral všechno, co jsme měli.“ Bude s tím muset něco udělat. Velice rychle totiž všichni přidávali do kroku, jen aby byli od něj co nejdříve pryč a co nejdále. Prašivina. Cítil ji v těch pohledech. I když platil v hostincích štědrými zlaťáky, o jejichž původu se Redo-ghůl ochotně bavit nechtěl. Ale o to víc stál, aby si jich pěkných pár kop nabral na cestu s sebou. Cítil ji taky. Prašivinu. Ale zlato vždy zůstane zlatem. Oči pro něj přestávají vidět a blýskají se po chvíli stejně jako ono samo. Jen je v nich mnohem větší žár. Přesto ho vždy ochotně a s ulehčením narychlo vyprovázeli ze dveří. Nakonec uhnul Mot z ocejchované guvernijské cesty a vydal se stranou po dřevorubecké stezce klikatící se hustým lesem kolem věčně zamračených Sovích hor. Ještě předtím si nakoupil v jedné z podhorských vesnic, kde zřejmě jeho vzhled nehrál zásadní roli, dostatek zásob. Takže strádat nebude, kdyby snad sešel z cesty a ztratil se někde v lese. Ke všemu dobrému se za poslední dny konečně a znatelně oteplilo, takže se nemusel obávat nocí, ze kterých by se probouzel s jinovatkou na kabátě a zledovatělou krustou kolem úst. Jenže tenkrát, když se potácel v Dlouhé Chvíli na pokraji života a smrti, to bylo mnohem horší. O mnoho hůř. Zima z ní se mu natrvalo usadila v kostech, které si na to, za dlouhých nocí, úpěnlivě stěžovaly. A hlava byla plná ledu. Pálila ho, kdykoliv se podíval do slunce, jako kdyby ji sevřely rozžhavené kleště. Bylo krátce po poledni, když se Mot probral z bezesného spánku. Protáhl se s táhlým a spokojeným výkřikem, který se mu nezadržitelně dral z nitra těla napovrch. Vergla stále pokojně postávala nedaleko věnce z kořenů a stříhala ušima.
A tehdy, jakmile se vydrápal z mechu a kapradí a nepoddajných kořenů, vyděsil Mot sám sebe téměř k smrti. To když se v jeho ústech bezelstně a naprosto nečekaně zformoval skřípavý hlas, rty se mu neovladatelně našpulily do stroze odseknuté otázky plné posměchu, „máš se starý brachu?“ „Bez tebe mi bylo líp,“ odplivl si jednoruký muž, když se dlouze nadechl a urval si zpátky kontrolu nad vlastním tělem a v duchu zaklel. „Lhát se nemá, příteli,“ upozornil Mota sled Varetových myšlenek prosakujících mu na jazyk jako jed, „nezapomeň, že do tebe vidím jako děvečce pod vykasanou sukni.“ Už věděl, proč ta hořkost, co mu nedala pokoje, už věděl, co je přesně zač. „Tak se příště raději neptej!“ odsekl Mot a ospale se natáhl po jedné z naditých brašen. Bylo s podivem, že to byla jen hořkost, že nezčernal rovnou na uhel. Nekromant v jeho hlavě bylo dědictví, které nikdy nechtěl. Které s sebou vláčel jako další cejch od doby, kdy ho v jeskyních pod vesnicí v Dlouhé Chvíli roztrhal na kusy nebo o tom byl v tu chvíli přesvědčen, že to udělal. „Jestli mohu doporučit," řekl nekromant, „tak bych si dal kus slaniny. Ne, té ne, seřízni mi z druhého kusu, máš ji hned vedle a taky kus toho voňavého chleba, co ti zbyl od včerejška,“ slintal Varet Motovými ústy a oblizoval se jako mlsný kocour u misky se smetanou. Mot sevřel první plát slaniny do ohbí ruky a odřízl z ní na palec silný kus. „Vlastně máš pravdu, chlapče, necháme si ji na později,“ mumlal za chvíli s plnými ústy Varet, když si vychutnával do sytosti požitek z potravy. „Mohl jsem koupit někde v městské márnici taky několik naložených mozků, kdybych věděl, že se ctěná nemrtvá libost ještě někdy zastaví,“ řekl Mot jízlivě, „tohle je jen slanina, rozumíš? Vepřové sádlo, sůl, česnek, nic, co by kdy vzala zombie do huby." „Ha, ha, ha, myslel jsem, že za vtipálka tady byl vždycky ten tvůj směšný ghůl, ne ty, starý brachu.“ „A já si zase myslel, že si po Devatar Sedru dál konečně potáhneš po svých, Varete.“ Mot si pečlivě utřel zamaštěná ústa a zhluboka si zavdal z čutory. „Stýskalo se ti po mně?“ zapýřil se Varet. Mot zakroutil hlavou, „ne, ale Redo chtěl s tebou ještě mluvit.“ „O čem?“ „Nesvěřil se mi.“ „Ghůlové,“ odfrkl si Varet, „kdysi to byly jen zuby, drápy a mrtvé maso, co jim stačilo ke štěstí. Škodná, co jsi šel lovit, když jsi měl večer dlouhou chvíli a hřbitov opodál vypadal, jako by jej rozrylo stádo divokých prasat. Jednoho to taky pěkně nasere, když z matinky, co jsi teprve včera s láskou a navěky konečně pohřbil, se všude kolem, místo květin, co jsi jí dal na hrob, válejí jen její ohlodané kosti a cesta od hřbitova je celá dlážděná matinčinými střevy, která si ten labužník nechával na potom, až mu zase vyhládne.“
„Potřebuješ něco, Varete?“ Mot zavázal brašny a chytil Verglu za uzdu. „Vzpomínám si,“ pokračoval nerušeně nekromant, „měli jsme jednoho takového v lyceu, když jsem studoval ve Višiniji. Bylo to prakticky odporné stvoření, smrděl jako starý kozel, bože, a když trávil, neslo se to vzduchem pěkných pár pater z pitevny nahoru. Ale děvčata ho, nevím proč, měla docela ráda. Říkala, že ho má až po kolena. Ale ze řetězu ho nikdy nepustila, ani na pár kroků, prý to tak stačilo. Víš, čím jsme ho museli krmit?" „Chceš mi něco nebo ne?“ zeptal se znova Mot. „Museli jsme svlíknout měsíc starého oběšence z kůže a masa, kosti naložit do zázvoru, přidat sůl, zbytek vnitřností, semlít to na kaši, uvařit, a kdyby se toho jednoho večera nepřejedl děkan, nepozvracel přitom několik profesorů a celou ošetřovnu, přišli bychom na to, co ghůly k lidskému masu tak láká. Co jim na něm voní, že by pro něj udělali cokoliv, co jsme po nich chtěli. Byli horší než zvířata, co žerou své mladé.“ Mot se vyšvihl na koně a pobídl Verglu kupředu. „Jednoho večera nám utekl. Nadělal z řetězů hromadu konfet, překousl vejpůl kolegu Sedmimíla a už jsme ho od té doby nikdy neviděli, škoda, stalo se to jen několik dní před veřejnou vivisekcí,“ povzdechl si Varet a pochvíli ještě dodal, „stejně jako jsme už nikdy neviděli druhou polovinu kolegy Sedmimíla.“ „Děvčata měla po radosti,“ odtušil Mot. „Některá určitě,“ připustil Varet, „Sedmimíl byl sakra dobrý milovník, teda alespoň se to tak říkalo.“ Vergla se dala do mírného klusu a na Mota padl zničehonic pocit, se kterým nechtěl mít nic moc společného. Protože, přese vše, co se mu stalo v Devatar Sedru, cítil, jak se mu stýská. Po životě, který tak záhy a nečekaně přeskočil na jinou kolej, a ke všemu, co měl za sebou, pečlivě zametal veškeré stopy. Byl tak jednoduchý, ten život, a vše se v něm řídilo podle zákonů. Podle jeho zákonů. „Hejáá,“ vykřikl divoce, snad aby je oba zahnal. Nezvaný pocit i nezvaného hosta, který se mu tak beztrestně rozvaluje někde hluboko v jeho hlavě a nic cizího v ní mu tam není cizí. „Neutečeš!“ zasmál se Varet a ještě více pobídl Verglu. „Drž hubu!“ zasyčel Mot, „nech mě být! A nesahej mi na koně!“ Vergla se už hnala jako rozběsněný vítr. Stromy se míhaly tak rychle až splývaly v jednolitou hradbu, ve které divoce tancovaly stíny v náruživém objetí se slunečními paprsky. A pak, Mot spíše pocítil, než postřehnul, jak se kolem zvířete zvedá ze země šedý závoj a obepíná jej jako matčina ochranná náruč. Jako kdyby kolem klisny teď běželo ještě jedno zvíře. Mohutné, vzpínající se vysoko až do nejvyšších větví stromů, které se před ním bázlivě rozestupovaly a hrozily za ním, když už bylo daleko vepředu. Pahýl ruky trčící prudce vzad se míhal v rozvířené magické podstatě jako kyvadlo.
„Nenechávej podstatu nikdy vychladnout! Dělá si pak, co chce, a musíš ji pak zase zkrotit, jinak ji neudržíš!“ smál se Varet a pobízel koně k ještě rychlejšímu běhu. To, co bylo ještě před chvílí zvířetem, bylo teď stínem, který se nezadržitelně dral lesem kupředu jako naducaná bouře mezi mraky. Každý krok byl krokem, který ukrojil z ustrašené a krčící se cesty několik desítek metrů a několik dalších si jich nahrnul pod sebe. „Nech ji být!“ zakřičel Mot a ztěžka vyškubnul pahýl ruky z magické podstaty. Svět kolem nich jakoby narazil do zdi. Otřásl se a zahučel jako vystřelená rachejtle. Vergla se podezíravě rozhlédla kolem sebe a pak se divoce otřepala jako pes, co zrovna vylezl z ledové vody. Mot seskočil ze sedla, polaskal klisnu po ztuhlém boku a omluvil se jí kusem cukrového špalku. „Jak si přeješ,“ zasmál se Varet, „tak zas někdy na slyšenou, a nezapomeň, nenechávej ji zbytečně chladnout, nafackuje ti, ani nebudeš vědět jak.“ Mot spolkl připravenou odpověď a jen mávl rukou. Tam, kde zastavili, byla o poznání větší zima, než tam, kde byli ještě před chvílí. Utáhl si přezky na kabátu a na hlavu si narazil klobouk. Soví hory se vzpínaly nad celým obzorem jako vyděšené stádo zkamenělé při překotném útěku z divočiny. Byli zatraceně vysoko. Vzduch tady chutnal po tom, co tak pyšně hřadovalo vysoko na vrcholcích hor. Chutnal i jiskřil po sněhu. Les prořídnul jako vlasy stárnoucího muže. Odněkud znedaleka se nesl prýštivý hukot vodního živlu. Jednoruký muž se po chvíli přemýšlení a několika pohledech tváří v tvář slunci rozhodl, že pro dnešek už bylo cestování dost. Zvlášť po té střemhlavé jízdě. Kdoví, co všechno mohla s Verglou udělat. Magie. Nevyzpytatelná a nedodržující žádná pravidla. Zvlášť ta Varetova ne. Utáboří se někde tady a pokračovat můžou zítra. Nic jim nikam neuteče, a kdyby, on to honit nebude. Po chvíli čekání na kohokoliv, kdo by chtěl k navozenému tématu promluvit, odvázal Mot pomalu a opatrně ledové brašny a odložil je na vykotlaný pařez, který se příhodně nabízel opodál k využití. Z jedné z brašen vytáhl téměř prázdnou čutoru a pobízen neodbytným pocitem náhle vysušeného hrdla se vydal za zvuky, jež slibovaly brzkou nápravu. Potok našel nedaleko, sotva pár kroků od široké stezky, která je sem přivedla. Zběsile si tam uháněl hlubokým korytem klikatícím se Milířským lesem nedaleko úpatí dvou kamenitých kopců, které nevěděly, zdali se už mají cítit jako hory nebo mají zůstat ještě u kopců, na jejichž skráních se stydlivě promenádují pásy zeleně s dlouhými pasážemi z černého kamene. Faktem bylo, že se oba zprudka tyčily jako neprostupná hráz proti stezce, která jako kdyby nevěděla, co si dál počít, a tak si láme krk o neústupný kámen a rozpadá se na několik pěšin a stezek, které se s nahrbeným hřbetem poníženě vytrácejí do nejrůznějších stran. Les kolem muže a koně si dál nerušeně šuměl svou rozkvétající píseň v záplavě zeleně a pranic se nezajímal o burácející vody potoka, které se tříštily o dokonale vyhlazené balvany do křišťálových vějířů, ze kterých se vznášel blankytný opar.
Mot si klekl na promočený břeh, obmotal si čutoru pevně kolem zápěstí a obětoval ji živlu. Rozdivočelý proud vykopl nádobu vzhůru a roztočil ji na vlnách jako dětskou káču, a když nakonec proteklo jejím hrdlem dost vody na to, aby ji její váha stáhla pod hladinu, měl Mot co dělat, aby ji na řemínku udržel. Byla Redova, ta čutora, a stále ještě voněla medovinou, stejně jako poprvé, když se potkali na devatarském hřbitově a on s ní spláchl hořkou pachuť svého nového života. Když si ji teď přiložil k ústům, už na to nemyslel. Co se stalo, stalo se. Půjde dál a nezastaví se a snad to všechno mezitím vybledne natolik, že to zapadne jako pouhá vzpomínka do soukolí ošizené paměti. Jednoruký muž přivřel oči a zhluboka se propadnul do bezvědomí. ***** Kdyby se byl Mot býval dal, když opouštěl Devatar Sedr, namísto na jihovýchod, na severozápad, narazil by po necelém dni svižného cvalu na ruiny okázalého města. Města, které po dlouhá a nekonečná staletí zůstávalo opuštěno mezi rozmetanými kamennými kvádry, jež ležely obrůstány mechem, bičovány poryvy podzimních vichrů, nazdařbůh vtisknuty vlastní tíhou hluboko do rozbahněné půdy, kdysi udržovaných širokých cest. Narazil by tam na město beze jména. Na město bez zájmu pohřbené daleko ode všech a ode všeho, co by mělo lidskou příchuť. Kupecké stezky směřující k městům v nížinách se mu už dávno a velkými oblouky zdaleka vyhýbaly. Trasy dostavníků a karavan uhánějících z Williskönpandantu do Cipherdómu se stáčely krátce za Kostibrodem proti svému vlastnímu přesvědčení do protisměru a oklikou se vracely mnoho kilometrů zpět, aby se zdaleka vyhnuly mrtvému městu a pokračovaly dál v cestě za svými cíli. Ani v podvědomích lidí, jež z času na čas migrovali z místa na místo za obživou nebo lepším bytím, nebylo ani zmínky, ani náznak vědomosti, že nedaleko nich leží mrtvé město. Dokonce ani ptáci nevyhledávali odpočinku na pobořených hradbách, dodávajíce tak jeho celkovému zmaru konečný lesk. Bylo to prapodivné a odsouzené místo. A přeci, muselo mít nějakou minulost, dobu, kdy bylo slavné a hýřilo životem. Kdy cesty k němu nebyly zarostlé popínavou travou a naježeným trním s plnými náručemi jedovatých ostnů. Muselo mít, jinak by si rozpukané kvádry tiše nezpívaly pohřební písně, které se vytrácely v dlouhých pobořených ulicích, jež snad ani nemaje konce, ztrácely se v obrovských náměstích, jejichž mramorová podlaží byla potažena mechem a špínou a byla rozpukána a vyvržena k nebesům jako ruce prosící o život a o smilování, která ale neměl kdo vyslyšet. V dávných dobách však muselo být překrásné.
Téměř obepínalo úpatí vysoké hory, která se nad ním zdvíhala jak obrovský rozviklaný zub a chránila jej před dunivými východními větry, které se teď s pisklavým výsměchem opíraly do ztrouchnivělých koster přivaděčů a lopatek gigantických větrných mlýnů, jejichž torza byla naražena hluboko do masívu hory jako třpytivý náhrdelník na kostnatou hruď mladé ženy. Ve skále bylo dokonale vytesáno množství výpravných paláců, protkaných nekonečným množstvím chodeb, navzájem pospojovaných překlenovacími lávkami z obsidiánu, které lemovaly horu až k samotnému vrcholu Zubu, z něhož shlíželo ze skály torzo nádherné terasy se sloupy z křišťálu, obdivuhodnými žíznivými fontánami a schodištěm, které se jako div uprostřed všeho toho zapomnění jako jediné uchovalo v celistvosti a spouštělo se dolů k samotnému městu, kolem kterého se tam líně valila široká, domestikovaná řeka s průzračnou vodou, přivedena dolů do údolí vodopádem snášejícím se shora z vrcholku skály. Nedaleko před hranicemi města byla řeka náspem přehrazena vedví a odvodným kanálem se valilo jedno z ramen obrovskými vraty zavěšenými na řetězech tlustých jako mužské stehno, jako životadárná tepna do podzemního komplexu mrtvého města. S pohupujícími se ztrouchnivělými křídly vrat si proudy vody pohrávaly jako silný vítr s větvemi osiky. Podél druhého ramena řeky kopírující věrně hranice rozpadlého města se dál vinuly už jen stěží rozpoznatelné příznaky široké cesty, ze které tu a tam mířily k branám v hradbách ztrouchnivělé pahýly mostů. Lehce se přitom kymácely, jako by mrtvému městu hrozily ještě něčím zkázonosnějším, než čím vším se může stát zapomnění. Vysoko nad hradbami se s marnivostí tyčily podivně pitoreskní pokroucené bašty osázené hojně rozpraskanými báněmi ze žlutého kovu, protahující se v ostré jehlicovité špice, které staletí zohýbala jako uvadlou květinu k chladnoucí zemi. Od základů bašt se jakoby v pavučině točily řady základů po domech, jež teď připomínaly tajemné runy a které kdysi určitě bývaly byly stejně nádherné jako všechno ostatní ve městě. Pravidelnost pavučiny rušila jen mramorová náměstí, ve kterých zůstávaly teď už jen ztrouchnivělé zbytky honosných arén a podivných čtvercových hřišť. Muselo to být opravdu krásné město. Tam, kdysi. Ale nyní je jenom mrtvé, unylé a pohřbené pod sebou samým. Závěje prachu se jím nazdařbůh honily, padaly do bláta a usychaly jako unavené sochy. Jediná věc, která se zcela vymykala mrtvému klidu starobylého hrobu, bylo několik párů stop, které se propadaly hluboko do rozbředlého bahna a zůstávaly v něm uchovány pod jemnou vrstvou navířeného písku a prachu. Byly čerstvé. Zub hory na ně shora mlčky shlížel. Díval se a město se dívalo spolu s ním. Čekali. *****
„Prozradíš mi, jak jsi ty, do pštrosí prdele, mohl být někdy zloděj!?“ zakřičel Varet, vytrhnul z Motovy levičky čutoru, položil ji na zem vedle těla, postavil se a několika údery rozzuřeného chodidla ji rozšlapal na placku. „Přeskočilo ti?“ Mot si omámeně rozetřel po obličeji krev proudící z přeraženého nosu a z kloubů na levé ruce. „Řekni mi ještě, že to nevidíš?“ vyštěknul Varet a poklepal Motovi na čelo. „Nech toho!“ zasyčel Mot výhružně. „Nebo co?!“ nakohoutil se nekromant. Mot zavrčel a odplivl krvavou slinu. „Nakopeš si? Nebo mi to vrátíš, no prosím, jen směle do toho. Zlomených nosů není nikdy dost!“ „Lezeš mi na nervy!“ vykřikl Mot a v hrdle mu uvízl chrapot. „Já to stejně slyšel, tak to dořekni,“ vybídl Varet Mota. „Ale," mávl Mot pahýlem, „škoda slov,“ řekl váhavě a ještě pokračoval, „vždyť sám nejlíp víš, Varete, že jsi všem k smíchu! Víš, co si o tobě myslí, když se jim předvádíš jako šlapka v temné ulici, do které není příliš dobře vidět, protože kdyby nebyla tak temná, nikdo by s tebou dobrovolně nešel. Nikdy. Místo abys chcípnul, nacpal ses mi do hlavy! Místo toho, abys mi dal pokoj, tak mi křížíš cestu, kamkoliv se vydám! Možná jsi černý čaroděj, možná jsi mocný, ale to neznamená, že se můžeš chovat, jak se ti jen zlíbí a jak se ti to hodí!“ Varet stiskl zlomený nos a trhnutím jej narovnal. „No do prdele!“ proletěl se lesem výkřik, který zněl více překvapeně, než bolestivě. „Bolelo?“ „Naser si!“ odsekl Mot. „Naser si!“ „Naser si!“ „Dobře, naseru si, ale ty mi na oplátku řekni, chytráku, co tam vidíš?“ ukázal Varet pahýlem na třpytící se kontury potoka. Mot si vytřel slzy Varetovy bolesti z koutků očí a upřeně se zadíval směrem, kterým jeho nechtěný podnájemník ukazoval. „Potok,“ řekl pochvíli nasupeně, „voda, kameny, kořeny, co já vím?!“ „Mrtvé ryby, mrtvá tráva a kousek nalevo, tam v křoví, se válí několik zdechlin. Cítím jejich maso až sem,“ doplnil jej nekromant. „Olizuješ se?“ „Jen jestli si dáš se mnou, človíčku. V mozku jim ještě zbylo trochu šťávy, cítíš to, jak to voní,“ nadechl se zhluboka Varet, „tak pojď, dáme se do toho, než z nich zůstane jen studená kaše, to pak není dobré, ani trochu. A navíc, ...“ „Myslel jsem,“ vskočil si do řeči Mot, „že vám, zombiím, chutnají jen lidské mozky.“ „Myslel jsem, že alespoň ty nebudeš tak povrchní. Nic o nás nevíš!“ „A ani nechci.“
„Jsme v podstatě nešťastní tvorové, říkám to, protože jsi citlivý mladý muž, který by nás dokázal pochopit.“ „Jenže to jsi na omylu, stačilo mi, co jsi prováděl s lidmi v Dlouhé Chvíli. Neštěstí tam bylo spousta, ale neřekl bych, že by se týkalo zrovna tebe!“ „Co jsme si, to jsme si, Mote, zapomeňme na staré spory a věnujme se novým zítřkům. Ty se máš co učit a já mám co nabídnout, ber to jako sňatek z rozumu.“ „A proč bych se měl od tebe učit? Zrovna od tebe? Nechci být jako ty. Nikdo nechce!“ „Tak to by ses divil. Já mám totiž moc a po ní touží všichni. Tebe nevyjímaje. Plazili se přede mnou, lezli po kolenou, abych je učil, abych se s nimi podělil. A ty to máš všechno jen za byt a stravu, a když mi občas seženeš někde nějakou ženskou, nikdo z nás nebude litovat.“ „Naučíš mne, jak se tě zbavit? Mám totiž rád, když jsem ve své hlavě sám.“ „Cha, to dávno umíš, je to snadné, ale přijít si na to budeš muset sám, a vezmi taky na vědomí, že se budu do prdele sakra bránit. Přežil jsem dost dlouho a dost lidí na to, aby si se mnou někdo jako ty vytřel prdel.“ „Ukradnul jsem spousty věcí, Varete, nakonec ti ukradnu i tvoji černou duši.“ „Nebo já tu tvoji!“ Mot se usmál a prudce zaskřípal zuby. „Kurva, to bylo jako bys mi nacpal do řiti ježka! Už to vícekrát nedělej!“ „Bolelo?“ Pahýl ruky se výhružně vyšvihl do výšky a začal tančit před Motovým obličejem jako zhypnotizovaný had. „To neuděláš!“ vyhrkl Mot. „Proč ne?“ zajímal se Varet. Mot secvakl zuby k sobě a skrz ně zahuhlal, „pak by se ti tam dovnitř všichni nevešli.“ „Dobrá, človíčku, jestli se chceš té vody napít, dej si, co jen hrdlo ráčí, možná budu mít štěstí a zabije to jen tebe.“ Mot se ještě jednou pozorně rozhlédl po nedalekém okolí a musel přiznat, že má Varet pravdu. Sám by si toho sotva jen všiml a pokud by si všiml, stejně by tomu nevěnoval žádnou pozornost. Bylo to jako mžitky před očima, ve kterých se míhala stříbrně lesklá břicha mrtvých ryb. Divoká voda jimi točila v divokém tanci na hladině a hrnula je dál někam do věčně nenasycené tlamy skryté v dáli. Tráva kolem potoka slehla, jako by ji někdo udusal a navlékl ji do sivého hábitu. Když si ji Mot promnul mezi prsty, připadala mu, jak mu zplihle visela přes ruku a lepila se k ní, jako kdyby tam místo ní všude kolem rozeseli nagelované třásně. A co se týkalo zdechlin kroutících se na břehu tůně nedaleko potoka, od kterého se k nim táhly klikaté rýhy vydrásané v rozbahněné zemině, v nich se Varet přeci jen mýlil. Chroptěly, trhaly sebou v divokých křečích, které jimi cloumaly ze strany na stranu. Jako kdyby se z nich něco chtělo dostat ven a nadechnout se.
Bylo těžko říci, co to bylo za tvory předtím, než se z nich stala navzájem propletená hromada drápů, tlap a vyceněných mord. „Víno se taky dá pít,“ zabručel si nakonec Mot pod vousy a vrátil se zpátky na stezku. „Ne, nevím, co to bylo,“ odpověděl mu po chvíli nekromant a zhluboka a s potěšením si několikrát za sebou potáhl z hrdla vaku. „Neptal jsem se,“ opáčil Mot. „Ale myslels na to.“ „Myslím na spousty věcí.“ „A já je slyším.“ „Všechny?“ „Do jedné.“ „Tak to ti přeji hodně zábavy.“ „Na tu si nestěžuji od doby, kdy jsem tě potkal a osedlal si tě.“ „Nápodobně.“ „Pojedeme dál?“ Mot přikývl, „nelíbí se mi tady.“ „Mě taky ne,“ přitakal Varet a snad, jako by chtěl ještě něco říct, se zhluboka nadechl, ale místo slov nečekaně zmlkl. „Co je?“ zeptal se po chvíli Mot a rozhlédl se podezíravě kolem dokola. „Nevím. Mám z toho tady najednou neurčitě podělávací pocit.“ „To znamená?“ „Zvedni okamžitě tu naši prdel a rychle odtud pryč!“ Jeden z obrovských, rozložitých stromů, který zvysoka nad ostatními kmínky musel zamlkle pozorovat les pod sebou už celá dlouhá staletí, se náhle rozklepal, jako kdyby se do něj jedním rázem dohromady opřely zběsile kvílící vichry ze všech světových stran a sevřely jej v divokém objetí. Mot nikdy dosud neslyšel o křiku umírajícího stromu, ale teď by z celé své duše přísahal na Varetovu hlavu, že to, co se teď valí nízko nad zemí jako alchymistova špatně uhlídaná exploze, která k zemi ohýbá keře, láme na kusy uschlé stromky a rve vše neopatrné z kořenů, že to, co se do něj nakonec opřelo se silou, co mu vyrazí dech a smýkne s ním několik bolestivých metrů o vyděšenou kobylu, že to bylo právě ono. Křik umírajícího stromu. Celý les se přitom chvěl. Půda pod ním vřela, praskala v dlouhých pásech. Doutnala a vzdychala, jako kdyby ji svíral v nenechavých pařátech nenasytný požár, tancující kdesi hluboko dole nerušeně mezi kořeny. Obr se naposledy zakymácel, prohnul se v bocích, pak jakoby nevěřícně zakroutil korunou a pomalu a pozvolna začal padat k zemi. Mot se překulil na všechny tři a tři čtvrtě, chytil vlající uzdu a přitáhl se po ní k Vergle, která zkameněla jako Lotova žena, jen poulila vyděšené oči a s divoce vlající hřívou se nakonec opřela bokem o další z velkých kmenů.
„Hergot!“ stihl zasyčet Varet ještě před tím, než se velikán za nelidského řevu srazil se zemí, která na malou chvíli jakoby marně popadala vyražený dech, než vybuchla ve víru třísek, kůry, větví, zvířeného prachu i drobných živočichů a vystřelila v mohutném gejzíru vysoko nad koruny stromů. „Povol!“ zakřičel Varet zoufale do všeobjímajícího hlomozu, „sakra povol, Mote! Nebo tu zdechneme!“ „Co se děje?!“ nedal se jednoruký. „Hergoti jsou tady! „Co je tady!?“ „Povol, člověče!“ Mot konečně zavřel oči a cítil, jak se ho zmocňuje únava, kterou za nic na světě nemůže na svých vratkých nohou unést. Ještě než jej opustily veškeré síly, pokusil se marně vyvolat magickou podstatu. „Nech to na mně!“ zaslechl ocelově přísný Varetův hlas, který se táhnul kolem jako hustý med z převrácené sklenice. Už jednou v životě mu tak bylo, to tenkrát, když se na malý okamžik probral přimrzlý do sedla koně a oči mu rvala na kusy bílá hříva, co objímala jako starostlivá matka všechna stavení v Dlouhé Chvíli. Už jednou v životě umíral. Jenže teď to bylo jiné. Teď to mělo pravidla a mělo řád. *****
Byl mrtvý. To věděl Mot jasně a přesvědčeně. Seděl na zemi a byl mrtvý. Oči doširoka rozevřené. Nedýchal. Cítil, jak mu srdce zkamenělo a je jako kus ledu. Cítil, jak mu neuvěřitelně rychle chladne tělo od konečků prstů, jak mu trnou žíly a tepny. Cítil, jak v něm jako ve vyhaslém ohni praskají poslední nervová spojení jako dohořívající uhlíky v opuštěném ohništi a všechno živé je z něj nemilosrdně odsáváno pryč. Do nicoty. Přesto všechno cítil klid. I když chtěl ze všech sil křičet a řvát, že tady jeho cesta nekončí, tady ne! Ještě ne! Tady ještě ne! Zastavilo se to na pouhý krok před ním. Vysoké na dva dospělé muže to stálo na jedné dlouhé a svalnaté noze, co přecházela po několika kostnatých a kostěnými výrůstky podložených kloubech do
pánve rozložité jako kolo od žebřiňáku, ze které sebou mrskaly stovky dlouhých, ochlupených výhonků, vypadajících jako sukýnka upletená ze stvolů suché, dlouhé trávy, přesypávající se jako kaleidoskop do všech směrů. Nad pasem z prostředku tenké hrudi čněla dlouhá, svalnatá paže se dvěma loketními klouby, zakončená dlaní s pěticí pravidelně rozložených spirálovitých prstů s ostrými drápy namísto nehtů. Nad paží se pod hrubou kůží hrudi rýsovaly zapuštěné kořeny šlach, ze kterých se dral vzhůru mohutný masitý krk, jenž téměř neznatelně přecházel do hlavové části monstra. Pokud se tedy tomu, co se skládalo z hrubých kostí a zrohovatělé tkáně napnuté mezi nimi, dalo ještě vůbec říkat hlava. Vystouplé obratle krku se prudce rozdělily do dvou hrubých sloupů ze zahnědlých kostí, mezi kterými se dovnitř propnula jemná kostěná mřížka, v jejímž středu hřadovalo čiré oko, velké tak, že by se v něm dokázal ztratit celý svět. Přesně takový obraz se teď vypaloval do Motovy sítnice, jako kdyby ho tam pomalu a nesmírně pečlivě vytesával sochař, který ví, že má na to na všechno dost času, protože tam už zůstane navěky. Mrtvé tělo má svá práva a toto bylo prvním z nich. Právo posledního pohledu. Mysl však mrtvá nebyla, ta pulzovala dál, jako kdyby chtěla zoufale nahradit zastavený srdeční sval a rozpumpovat místo něj mrazivou krev do celého těla. Příval informací a vjemů z obou světů byl neskutečný. Svět živých a svět mrtvých a ona na tenké hranici mezi nimi jako součást obou. Zmítající se kus zoufale ukotvený v jednom a skomírající zbytek ve druhém. Jeden voněl zeleně, druhý chutnal modře. Mezi mrtvými prsty mu zabrněl příslib magické podstaty. „Nedělej to,“ zaslechl varovný šepot Varetových myšlenek v nichž se ani nesnažilo skrývat zděšení a strach, „jinak je po nás po obou! Nadobro! Věř mi!“ Hergot si z výšky přidřepla na jedné noze až k Motovi dolů a začala dlouze skrz kostěnou mřížku jako přes jemný filtr hluboce nasávat vůni před ním ležícího těla. V oku bez víčka se pak vše vůkol rozpadalo do dvou nerovnoměrných stran. V jedné z nich Mot rozeznával ostrý odraz vlastního těla, viděl, jak se jeho živočišné teplo pozvolna rozplývá a uvadá, jako když na letní slavnost vtrhne třeskutý mráz a přetáhne stříbrným štětcem vše, co se ještě před chvílí radovalo a utne jedním tahem všechen ten lehkomyslný život. Zato druhá strana pulsovala a tancovala v Hergotině vypouklém oku jako vroucí olej na vodní hladině. Každý keř, každý kus po zemi svíjejícího se trní, každý kmen stromu, pták, co se zrovna mihnul mezi korunami, titěrná havěť, co dopuje zemi kyslíkem a živinami, prostě vše, co kypí a vře životem tak daleko, kam až jen pohled stvůry dohlédne, všechno to tam bylo. Teplé stíny na očním pozadí, obrysy letmých, třepotajících se životů, co se jen ocitly v nepravý čas na nepravém místě. Hergot něco zasípala mezi kostěnou mřížkou, pak prudce vymrštila ruku kupředu k Vergle. Zasekla do ní hluboko drápy z prstů, přitáhla si vzpínající se koňské tělo
k sobě, jako by bylo snad jen namalováno na kus papíru, který roztrhala s téměř nepopsatelnou rychlostí na velké kouřící kusy masa, vnitřností a zpřelámaných kostí. Ryčící hlava padla Motovi do klína. Naprázdno cvakající čelisti cupovaly kožený kabát na cáry kůže a krvavých slin. A ať už měl Mot v záměru udělat cokoliv, pocítil jen, jak se mu kolem vědomí náhle utáhla smyčka a někdo na konci provazu ho opět zbavil všech smyslů. ***** „Hergot, co sme to proboha udělali?!“ „Cože?“ podivil se Mot, kterému se konečně zhouplo vědomí nazpět a vmetlo ho do syrového odpoledne plného dávivého pachu s krvavou příchutí. Vypadal rozpačitě. „Hergot, co sme to proboha udělali.“ zopakoval klidně Varet a zhluboka si od plic odplivl, „za chvíli by ses mne na to zeptal.“ „Co je to Hergot?“ zeptal se Mot. Varet přikývl, opřel si hlavu o dlaň a nechal Mota zaúpět pod návalem bolesti. „No a co to teda je?“ zeptal se jednoruký pochvíli. „Když ho stvořili, řekli jen: „Hergot, co sme to proboha udělali!?“ „Mágové?“ odfrknul si Mot. „Ne, Myslivci,“ uchechtl se Varet a po krátké odmlce dopověděl, „a patří jim to, neměli se nám co srát se do řemesla!“ Mot se pomalu posadil a jako bodnutí nožem mezi žebra si uvědomil, že necítí nohy. Ani zadek necítí, necítí nic od hrudníku dolů, jako kdyby směrem dolů k zemi přestávalo jeho tělo existovat. „My se jim taky do ničeho nesrali!“ pokračoval dále Varet nevzrušeně a vhodil Motovi do úst plnou hrst rozinek v čokoládě. „Necítím nohy!“ zakřičel Mot, jen co s obtížemi polkl hutné sousto. „To buď rád, já ano,“ opáčil Varet a další hrst napnula načervenalé tváře jako plachty korábu na rozdivočeném moři. „Nemůžu s nimi pohnout!“ pokračoval Mot, jehož se zmocnil panický záchvěv děsu, který se mu usadil v temnotě duše už od okamžiku, kdy poprvé v životě procitnul z mrákot, a s pahýlem namísto ruky, co jej do té doby vedla životem jako starostlivá matčina náruč, se propadl až na dno, kde se člověk stává zvířetem a zvíře pak jen masem a krví. „No možná proto nemůžeš, protože jsme byli ještě před chvílí, tak nějak, jak bych to jen řekl, abys to pochopil i ty, prostě jsme byli mrtví, já jsem si toho teda všiml. Ty ne?“ Mot něco nesrozumitelného zavrčel a udeřil se zoufale pěstí do stehna. „Můžeš být rád, že ses přitom neposral!“
„To se mi opravdu ulevilo, Varete! Mrtvý a ještě ve sračkách, to by znamenalo nejméně sedm let smůly!“ „Recht, my měli štěstí, ani nevíš, jaké,“ podotkl Varet a najednou to znělo daleko vážněji, než to většinou z jeho strany bylo. „Tak mi to řekni!“ vykřikl Mot hlasitě, až se z korun stromů vzneslo vyděšené hejno ptáků. „Zasraný kus štěstí,“ dodal Varet a pokračoval dál. „Říct, že kdysi dávno, když jsme se, my mágové, hřáli na výsluní vlastní všemocnosti a všeobecně zasloužené popularity, jsme tady byli jediní, kterým chutnala moc a síla, a co hůř, měli k ní tak blízko, že stačilo natáhnout prsty a sevřít, by byla velká lež. Ne, nebyli jsme jediní, ani zdaleka ne. Na nás to jen bylo nejvíce vidět. Na Myslivcích to naopak nebylo vidět vůbec. Znáš je, zelená kamizolka, péro za kloboukem, v hlavách vymeteno jako po zimě ve špajzu. Ale moci, uff, měli jí tolik, že by nás mohli smáznout ze světa tak snadno, jako když sfouknu pěnu z piva. Jenže nakonec,“ Varet zakroutil hlavou, „jsme přeci jen všichni z jednoho těsta. Měli jsme moc a chtěli jsme jí ještě víc. Znáš to, vlastní hranice vždy vypadají jako něco, co můžeme při nejbližší příležitosti ignorovat, a proč je tedy, kurva, neposunout o kousek dál. My magii a oni ty své legie. My sebestřednost a oni přezíravost. My stvořili podstaty a oni zase ty své přítulné hergoty.“ „Ale nepovídej,“ přerušil jej Mot s posměšným úšklebkem. „My jim chtěli vládnout, a oni chtěli přitom kontrolovat celý svět.“ „Co? Neklapalo vám to?“ Varet se na malou chvíli odmlčel, než řekl, „no a my to nakonec celé prosrali a oni taky tak.“ „No asi proto, že jste si to zasloužili!“ odtušil Mot a utřel si hluboko popraskané rty, co jej náhle začaly pálit jako čert. „To nepochybně. Co by to bylo za život bez pořádného a zaslouženého výprasku?“ „Nevím? Žádný jiný jsem nepoznal.“ „Cha,“ vyprsknul Varet pobaveně a, přestože se Mot snažil převzít kontrolu nad řečí, pokračoval v hovoru dál, „nevíš nic o tom, jak kurevsky zkurvený dokáže svět být, a věř mi, že bude hůř, můj milý! I kdyby tady byla nakonec jen jedna samice.“ „Samice?“ zeptal se Mot a s radostí pozoroval, jak se mu začala nekontrolovatelně třást stehna, jako kdyby byla ze sulcu. „Věděli, co dělají, Myslivci jedni, to se jim musí nechat,“ řekl Varet uznale a několikrát rychle dloubl Mota do spánku, jako když se dá datel do odpolední směny. „Samci byli slepá vývojová větev. Nedokázali ani z desetiny to, co podprůměrná desetisáhová samice.“ „Nedokázali co?“ „Chytnout les za koule a mačkat a mačkat tak dlouho, dokud je i ten poslední list na posledním stromě neposlouchal na slovo. A nejen les. Dokázali chytnout za koule kohokoliv. Celé města. Vojsko. Cokoliv.“
„To myslíš vážně?“ „Naprosto.“ „To je šílené, ty jsi šílený a oni zřejmě taky. Šílenci a jejich svět.“ „Nefandi si příliš, hrdino, až tak moc se neliší od toho tvého.“ „To si nemyslím.“ „Devatar Sedr, pamatuješ? Není to přeci tak dávno a musím říct, že i na mne to dokázalo zapůsobit. Taková malá, bezvýznamná, a hodně krvavá apokalypsa. Bolí, zabíjí, vraždí, ale přesto všechno je naše! A my ji máme rádi. Že ano? Nemám pravdu?“ Mot pokrčil s námahou pravou nohu a s vypětím všech sil ji propnul do původní polohy. „Máš hadí jazyk! Varete!“ „Nemám, není můj, nezapomínej.“ „Víš, jak to myslím!“ „Vím,“ přitakal Varet, „ale pravým hákem už stejně svět neohromíš.“ „Každopádně ze mě toho zůstalo daleko více než z tebe!“ „Milý zlatý, navrhuji pokračovat v naší podnětné a zajímavé disputaci zhruba tak za tisíc let, uvidíme, kolik z koho zbude.“ Varet se na chvíli odmlčel a zeptal se, jako kdyby ho něco tížilo, „co nohy?“ „Fajn,“ odsekl Mot. „Tak fajn,“ ušklíbl se Varet, „ale teď dál se ti to moc líbit asi nebude.“ „Co? Se mi nebude líbit?“ „Nevzpomínáš si, že ne?“ „Na co!?“ „Jak už jsem říkal před chvílí, měli jsme z prdele štěstí!“ „A?“ vykřikl Mot. „Někdo ho naopak zrovna příliš neměl.“ Lesem se roztančilo ticho. Nebylo zlověstné, jen opatrné. Stejně jako les, který najednou vypadal bezradně a opuštěně. Jako mladík za zavřenými dveřmi bordelu. Mot se překulil na roztřesená kolena a tiše se zeptal, „kde je Vergla?“ Varet dloubl naposledy do Motova spánku, „jakou odpověď chceš slyšet, človíčku? Špatnou nebo tu ještě horší?“ ***** Potok, kterému obyvatelé Malého Podskalí říkají Hučivý, pramení uprostřed masívu Sovích hor. Ze samotných vrcholků jejich štítů se pak spouští dolů a získává na rychlosti a získává na dravosti. Jeho voda je ledová. Ledová tak, že v ní lidské ruce po chvíli trnou a nedají se sevřít v pěst, a tak čistá a průzračná, jaké není široko
daleko rovno. Hučivý si namyšleně razí cestu mezi skalisky, které obírá o neopatrné kusy kamení, jež jeho proud bere daleko s sebou a osévá jimi krajinu jako roztěkaný sedlák. Ze Sovích hor se prudce láme úžlabinami mezi kopci a plnou silou vráží do Milířského lesa, který protíná, jako kdyby jej proklál obrovský šíp vyvržený tětivou stejně obrovského luku. Prožene se jím a polyká další a další menší potůčky, se kterými si zavdává jako nenasytný žrout a valí se arogantně dál. Protéká vesnicemi, napájí je a neodvratně se blíží každým zákrutem ke svému zániku a zároveň ke svému znovuzrození. Míří k soutoku třech obřích řek tvořících proslulý Virlandský trojúhelník. Na samotném vrcholku Virlandské skály, kde si své jméno Hučivý do poslední slabiky zaslouží, se z něj nečekaně stane široký vodopád, jehož vody, dříve tak dravé, dopadají s poklidem do majestátního Vágu, který se vítězně, nasycen vodami Hučivého potoka, nese dál směrem k městům gubernie a činí tak s grácií elegantního výherce onoho grandiózního souboje živlů ve Virlandském trojúhelníku. Proteče líně Venturou, rychle se prožene stísněným žlabem Ferkasu, stočí se k Devatar Sedru a po něm se dál hrdě vydává k městům a krajům v nížinách. Avšak je tu místo na jeho pouti, kde se celý Vág z pomalého a těžkopádného zvířete stává opět dravou bestií, kterou dlouho nemůže nic v jejím běsnění zastavit. Tomu místu se říká Závišův spád. Leží na rozhraní náhorní roviny Západní gubernie a po celém obzoru pod ním je vidět Lantburská nížina. Ale ještě dřív, než projde Vág metamorfózou a z kukly se stane krvelačný motýl, odděluje se od něj jako niterný zlomek útlý proud vody, který se dál flegmaticky valí po rozhraní Západní gubernie a Lantburské nížiny. Vine se nenápadně krajinou směrem na sever, přibírá na své pouti další toky, až postupem zase nabírá na velikosti a po krátkém odklonu hlouběji do Západní gubernie se obtáčí kolem Vichtorlatské pahorkatiny, které bere do svého koryta veškeré zdroje vod, a stejně jako jeho původce nabírá rapidně na rychlosti a dravosti. Stává se řekou a po čase se žene kolem rozviklaného Zubu skály a kolem mrtvého města, jež zásobuk2je s marností tomu místu vlastní vodou. Přesně takovou cestu musí urazit pár kapek z Hučícího potoka, aby byly naplaveny do podzemních kanálů, kde s definitivou ulpí v jeho pórovitých stěnách. Možná to vypadá, že Hučící potok a mrtvé město spolu nemají nic společného. Možná opravdu ne. Ale jedno je jisté. Tam někde vysoko v obležení Sovích hor, kde s nesmělostí pramení Hučící potok, se do bahna zabořily před několika dny na několika místech hluboké šlépěje bosých nohou a zůstaly v něm čnít jako memento. Voda kolem nich obtékala, jako by se jich štítila. Jako kdyby v nich bylo něco zlověstného. Velké šlépěje po bosých nohou, které byly naprosto stejné jako stopy v mrtvém městě. *****
Kežmar Cempír se zhluboka nadechl a vstoupil na provizorní pódium narychlo stlučené z hrubých, neohoblovaných prken, podepřených několika nestejnými trámy, co někde kdesi zbyly pro strýčka Příhodu. Svědily ho ruce a v rozkroku se potil, jako kdyby ho tam dole svírala zvláštní a vytrvalá horečka. Cítil se odporně. Letošní štace se nevyvedly tak, jak měly, tak jak si je naplánoval. Nejen proto, že na nich zůstal nakonec jen on sám. Sice o dva krky k živení míň, ale dvakrát tolik mu zase chybělo rukou. Pak taky ta nepříjemnost s Devatar Sedrem. Posledních několik let si mohl dovolit stočit svou káru dřív a nejet na závěrečnou do Ferkasu. Vyhnout se mu s tučně ošáleným svědomím a jet klidně se zadostiučiněním rovnou domů. Neměl Ferkas rád a nejen proto, že se mezi jeho zdmi narodil. To by mu dokázal ještě odpustit. To lidi v něm byli zlí. Bylo to v jejich kostech a zamořilo se jim to do hlavy natolik, že se více bavili při práci katů než při čemkoliv jiném, co bylo ve Ferkasu určeno pro jejich pobavení. Jenže letos se musel Kežmar Cempír Devatar Sedru zdaleka a velkým obloukem vyhnout, protože ať už by se v něm děla jen desetina věcí, o kterých se šeptalo při jakékoliv večeři v jakékoliv hospodě, co jich je poseto po severní gubernii, tak jediná prkna, se kterými by tam přišel do styku, by byla prkna od víka jeho rakve. A to ještě v tom lepším případě. Nahoře na pódiu se mu na chvíli zatajil dech. Byla tady taková spousta lidí, že se na sebe museli mačkat. Celý roh náměstí, do jehož kouta, ke studeným a plísní pokrytým vysokým zdem vnitřních hradeb, narychlo přes noc přirazili jeviště a nanosili na něj všechny truhly a bedny z lehčeného dřeva, co jich na kárách jen našli, se vlnil lidmi jako mraveniště před deštěm. Páchlo to tam, až se mu z toho zvedal žaludek. Těžký, hutný smrad špatně spravovaného města, kde se mělo všeobecně za to, že nepořádek smetený do kouta se do několika dnů rozloží na červy a podobnou havěť a o ty se pak postarají krysy, a když bude nejhůř, najme starosta krysařskou jízdu z Cipherdómu a zase bude na několik roků klid a trochu čistý vzduch. Z čeho však měl Kežmar Cempír vyslovený strach, byly rodinky s dětmi. To nikdy nevěstilo nic dobrého. Otcové raději přečkávající v hospodě u piva a zmožené matky s kupou harantů, které uhlídat bylo složitější, než spočítat cihly ve zdi všech domů, co se potácely po obvodu náměstí. Měl raději jiný druh publika. Odměřené, s důvěřivostí danou věkem a zkušenostmi, a hlavně publikum, co si chtělo odpočinout. Děti, to bylo něco jiného. Přetékaly energií a prskaly myšlenkami jako vřící, hutná, mastná polévka, naplněná v hrnci až po okraj, který jejich láskou zaslepené matky přiklopily přesně padnoucí pokličkou. Výbuch byl vždy jen otázkou času a schopností udržet na uzdě emoce doutnající jako střelný prach v hořícím sudu. Pod dřevěnou maskou vyřezanou z opalujízícího kmene kupritové vrby se mu začaly na obličeji dělat malé drobné a nade vše odolné puchýřky. Zítra mu na ně
matka, až se konečně vrátí z letošní štace domů, vyrobí některou ze svých podivuhodných mastí a zatímco bude jeho schvácená duše zhluboka odpočívat, dostane se podobné péče i jeho čím dál více sužovanému tělu. Od Bídné Míry se netěšil na nic jiného. Prsty mu trnuly, kolena skřípala, obratle protestovaly při sebemenším neopatrném pohybu a mysl měl někdy zastřenou jako mlha nad blaty. Nasadil si do úst náustek gregoriánské píšťaly, zavřel oči a písknul. Náměstí se otřáslo a pustilo si do kalhot. Jako kdyby jím prolétl výstřel z houfnice. Nikdy na to nebudou připraveni, nikdy. Zadul do píšťaly ještě jednou. Byl v rodném městě a nehodlal mu jeho hříchy nikdy tolerovat. Děti pištěly. Ženy ječely. Několik mužů se vypotácelo z nálevny a popadalo jako přezrálé hrušky k zemi. Tak písknul ještě jednou. Všudypřítomný prach na náměstí se roztočil ve vírech a snažil se uniknout, kudy to jen šlo. Okna se chvěla a několik z nich mu nakonec strhnou z gáže, ale to už bylo předem započítáno v ceně. Nutkání opřít se do píšťaly napočtvrté bylo pro Kežmara Cempíra neskutečně lákavé, jenže podříznout slepici, co snáší, když ne zlatá tak alespoň pořádně naditá vejce, to by bylo krajně nezodpovědné. Navíc by ten sajrajt, co by tady po všech zůstal, musel někdo uklidit a hlavně by za to musel on sám nakonec vyrovnat účet. Až by ho uštvali jako lovnou zvěř. „Chcete víc?!“ zaburácel namísto toho Kežmar Cempír a k obloze se při ponurých slovech vzneslo nad Ferkas z otevřených dvířek voliéry, přiražené do jednoho z koutů jeviště, sporé hejno holubů vypasených téměř dokulata střelným prachem a nádivkou z rachejtlí a zakončilo svůj nepříliš šťastný a hlavně krátký pokus o útěk efektní a krvavou piruetou do nadšeně povykujícího davu. Maso a krev. To byl toužebně sténající Ferkas. A on dobře ví, co je potřeba, co je žádáno, co bude kvitováno, a hlavně, za co bude zaplaceno. Jatka a smrt, kterou bude pevně držet pod krkem, a až ho dav uprosí, tak ji milosrdně vypustí ze sevření. „Chcete víc?!“ zaburácel Kežmar Cempír podruhé a urazil přitom z nejbližší z beden víko. Kočka, již si včera navečer sám vybral, sám chytil v setmělých ulicích Ferkasu a nakonec si ji i sám připravil, krátce mňoukla a hlasitě zavrněla. Vyhodil ji vysoko nad sebe, kde se vyděšené zvíře několikrát marně přetočilo, na malou chvíli pak strnulo ve výši, jako by vzduch kolem ní zkameněl, a až Kežmar Cempír nahlas odpočítal do desíti, padlo zpět k pódiu. V poslední chvíli ji v letu švihem chytil za ocas a jediným trhnutím ji vysvlékl z kůže. Dav omámeně povzdechl.
Měl ten kousek v repertoáru už dlouho. Téměř stejně dlouho jako tady ve Ferkasu se svým představením nebyl. Kežmar Cempír odhodil kůži i zbytek kouřícího těla daleko mezi přihlížející a utřel si ušpiněné ruce do záhybu volné sutany, která jej zahalovala od hlavy až k patám do jednolitého bílého hávu s rodícími se karmínovými ornamenty z potřísnění. „Pokud bude mít někdo vážný zájem,“ odříkal pak pomalu, „zpátky mu paní kočku zase obléknu! Za dva zlaté. Pokud ne, slyšel jsem, že v lokálu u Ptákova chudáka nebo jak se to tam nahoře ve vilách jmenuje, vám ji upečou do zlatova na medu a česneku a naservírují ji za cenu mnohokrát větší.“ „U Chudákova ptáka!“ vypísklo několik žen a daly se do hrubého, klokotavého a jemně dráždivého smíchu. „Dám dva zlaté!“ vykřikl někdo a byl za to oceněn hlasitým potleskem. - Ještě abys nedal -, pomyslel si Kežmar Cempír, dosud se mu ještě nikdy nestalo, aby se dole v davu nenašel někdo, kdo neudrží svou zvědavost na uzdě a má na to. Anebo někdo, kdo jim tady všem ukáže, že na to má. Oba pak spojuje zřejmá touha udělat tomu panákovi na pódiu, pokud by on své slibované udělat nedokázal, na místě ze zbývajícího života krátké a podnětné předpeklí. „Dám deset!" vykřikl někdo a pokračoval dál, „ale chci to vidět zblízka, znám totiž všechny, ty tvoje, triky!“ Kdyby byl Kežmar Cempír kdekoliv jinde, než zrovna teď byl, byl by se snad byl nakonec i podivil nakřáplému dívčímu hlasu, který jej zrovna vyzval a nabídl sumu, která není zrovna obvyklá. Taková porce zlatých mu bohatě postačí až do začátku další rundy, a kdo ví, třeba bude moci strávit doma celou zimu a vyjet znovu až na jaro. Měl v hlavě několik dobrých, nových nápadů, co by si zasluhovaly delší čas na prozkoumání, procvičení a vypilování, aby se mu na pódiu nechvěly ruce více, než si brala daň ze života bohatě živena pátým křížkem, co se mu letos usadil na zádech jako náhrobek, na kterém se s každým ránem pozvolna objevují další písmena jeho vlastního epitafu. „Vína Claudia Mína!“ zvolal pak Kežmar Cempír, a než se sám stačil podivit, odkud u všech rohatých najednou zná její jméno, vyskočila dívka na pódium a navztekaně po něm mrštila zkrvaveným kočičím tělem. Teprve potom se na nepatrný moment zarazila, probodla jej pichlavým pohledem a vrazila mu do ruky cáry kůže s kousky tkáně a chuchvalci ze svalových vláken, a vykřikla, „čaruj! Chci to vidět! Čaruj!“ Po pódiu se nezadržitelně rozkutálely, namísto ze všech sil zadržovaných dívčiných slz, kousky zlata odlitého do forem, které jim daly duši a navždy sebraly nebesa. „Čaruj!“ *****
„Je mrtvá, Hergot ji rozervala na kusy, jako všechno živé, co nepovažuje za vhodné, aby dál mohla sama využít.“ „?“ zasípal Mot zkoprněle. „To je ta špatná zpráva,“ povzdechl si Varet. „Špatná!?“ vyhrkl Mot a překulil se na břicho a na kolena, „špatná! Asi nerozumíš slovu špatná, ale chodící mrtvola to zřejmě vnímá jinak!“ „Nesnesou kolem sebe nic živého, co neovládají nebo co nemůžou ovládnout nebo co nechtějí ovládnout,“ pokusil se vysvětlit Varet, „to samé by udělala s námi, kdybych jí to dovolil,“ pokračoval dál nekromant v obhajobě. „Kde je?!“ zaznělo jako rozsudek. „Kdo?“ „Vergla!“ Mot se s námahou postavil, že sotva popadal dech a na vratkých nohou se kolébal jako stvol ve větru a udeřil dlaní do krví nasáklé hlíny, „kde je?!“ „No a to je ta horší zpráva,“ vydechl Varet a dlouze zapískal na ulepené prsty.
***** Kežmar Cempír polknul slinu a promnul si ruce. Prsty jej svědily a brněly tak, až se mu dělaly celé závoje mžitek před očima. V hrdle mu během několika okamžiků vyschlo a hlava jej rozbolela, jako kdyby se mu měla co nevidět rozletět na tisíce kusů. Jako ti jeho holubi před chvílí. „Nechám tě vykastrovat,“ zašeptala mu po chvíli do ucha Vína Claudia Mína, když se do škvír a děr pódia zavrtaly dráždivé tóny symfonie naprostého ticha. Zašeptala tak, aby to slyšeli všichni přinejmenším z několika nejbližších řad. A mohli to poslat dál. „Zpřevrátím ti vnitřek naruby, že budeš rodit místo děcek štěňata!“ odsekl příkře a břitce Kežmar Cempír, poté co vyplivl z úst náustek gregoriánské píšťaly, tak aby to celé slyšela jen a jen ona sama. Výhružky se nemají zbytečně rozmělňovat mezi vícero uší, ztrácejí pak na smyslu i na významu. Dívka nakrčila čelo a mezi vráskami se jí prohnala chmura silná jako černý čaj. Viděl a poznal takových na desítky. Předstíraná nedůvěra, hrané opovržení a neupřímná přezíravost, ale úlek z cokdybypřecijennatomvšemněcobylo před ním dokázala ukrýt jen málokterá z nich. Rozevřel doširoka dlaně a prudce zaťal prsty hluboko do poddajného kočičího masa. Obraz zvířecího těla, se mu vyhoupl před očima, jako kdyby se vyhouplo zapadlé slunce zpátky mezi zrudlé červánky. Viděl v něm každý element, ze kterého
