JAZYKY STARÉHO ORIENTU. Petr Zemánek Petr Vavroušek Pavel Čech Jan Bičovský Marek Rychtařík

JAZYKY STARÉHO ORIENTU



Petr Zemánek Petr Vavroušek Pavel Čech Jan Bičovský Marek Rychtařík



Praha Univerzita Karlova v Praze Filozofická fakulta 2009



Zpracování a tisk této publikace umožnil výzkumný záměr MŠMT „Český národní korpus a korpusy jiných jazyků“ (MSM0021620823) Vydala Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta nám. Jana Palacha 2, Praha 1

Publikace vznikla na Ústavu srovnávací jazykovědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze

Recenzovali: Prof. PhDr. Jaroslav Oliverius, CSc. PhDr. Furat Rahman, Ph.D.

© Petr Zemánek, Petr Vavroušek, Pavel Čech, Jan Bičovský, Marek Rychtařík © Typo: Petr Vavroušek Elektronická sazba: Petr Zemánek a Jan Bičovský Tisk BCS s.r.o. Poříčany Vydání první, Praha 2009 Všechna práva vyhrazena ISBN: XXX-XX-XXXX-XXX-X

Obsah Úvodem: Hledání starého Orientu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Jednotlivé areály starého Orientu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Areál arabský (Arabský poloostrov) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24 Areál íránský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25 Areál maloasijský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 29 Areál mezopotamský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31 Areál syropalestinský . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33 Lingvistická charakteristika nejdůležitějších jazyků starého Orientu: Akkadština . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38 Aramejština . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42 Avestský jazyk (avestština) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 46 Hebrejština . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 49 Chetitština . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 53 Sabejština . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 58 Severní arabština . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 63 Stará perština . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 67 Sumerština . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 69 Hesla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 73 Seznam použité literatury . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 239

Úvodem: Hledání starého Orientu 1.

GEOGR AFICKÉ V Y MEZENÍ

Pojem Orient vychází z latinského oriens „východ“. Pro Římany to byla jedna ze čtyř světových končin (plagae mundi), tedy plaga orientalis „východní končina“. Jeho obsah se měnil, upřesňoval a doplňoval v bláhové víře, že nové pojetí řeší staré problémy. Evropská tradice a věda ho vymezovala tak dlouho a tak nesystémově, až dosáhla svého. V džungli definic a  pojmů se dnes už jen málokdo vyzná. Stačí nahlédnout do slovníku cizích slov, který tvrdí, že orient je knižní výraz pro východ. Spojení „orientální země“ označuje, podle slovníku, země východní (zvláště Středomoří); „orientální jazyky“ jsou podle stejného zdroje, jazyky národů Asie a Afriky (vida, kdo by si pomyslel, že afrikánština je orientální jazyk?). Srovnat můžeme také Ottův slovník [18: 64], který uvádí, že Orient je „východ, strana světa, kde slunce vychází, pak i krajiny na východě ležící; Orientem nazývány byly kraje ležící východně od Itálie, nyní zove se Orientem Malá Asie, Syrie a Egypt“. Máme tomu rozumět tak, že Balkán byl kdysi částí Orientu, ale nyní již není? Je vůbec možné hájit tvrzení, že Arabský poloostrov nebo Persie se do Orientu nepočítají? Jindy se označují za orientální prakticky všechny země východně od Evropy (také Indie nebo Čína s Japonskem), ovšem tím se řeší po formální stránce málo (ano, opravdu jsou tyto země na východ), zato obsahově nabývá termín Orient vpravdě gargantuovských rozměrů. Tím se přirozeně poněkud rozmělňuje jeho původní význam. Na druhé straně má pojem Orient své nepřehlédnutelné přednosti, pro které se stále užívá. Výhodou je, že jde o pojmenování jednoslovné, které lze pomocí atributů dále upřesňovat. Jednou z možností je termín starý Orient, který se uplatňuje především na univerzitách v Německu a Rakousku. Pojem označuje staré jazyky a kultury Malé Asie, Sýrie a  Palestiny, Mezopotámie a  íránské náhorní plošiny. Kromě geografického vymezení je doplněna chronologická dimenze: jde o jazyky (kultury) vyhynulé. Občas se mezi ně počítá Egypt, ale egyptologové jsou zásadě viribus unitis jen málo nakloněni. Termín starý Orient je nejen možné, ale především užitečné ještě dále upřesnit. Vymezení tohoto teritoria není totiž jen produktem akademických úvah, ale opírá se o historická fakta. Starý Orient je v podstatě identický s  územím, které ovládala dynastie Achaimenovců v době, kdy vládl Dareios Veliký a  jeho syn Xerxes. Bylo to v dějinách (nejen starého Orientu) poprvé, kdy vzniká tak multikulturní a rozsáhlý státní útvar. Není přitom podstatné, že to bylo na krátký čas.

úvodem Může se zdát, že toto hledisko je příliš formální nebo že ne všude lze hranice achaimenovské državy přesně určit. To vše sice může být pravda, ale nám přece nejde o vyměření hranic určitého správního celku, které se poté zanesou do Zemských desek nebo do spisů katastrálního úřadu, ale o geografický rámec, do něhož jazyky starého Orientu zasazujeme. Jeho hranice mají tuto podobu: Východní hranice Hranici s Indií tvořily (od severu na jih) tři provincie: Gandhára, (H)indu a  Sattagýdie, které lokalizujeme na západ od řeky Indus. Klíčové postavení měla první z nich. Byla to hornatá oblast kolem dnešního Kábulu se správním centrem v Takšašíle (antická Taxila). Gandhára a  sousední oblasti (především Baktrie a Arachósie) jsou územím, kde se setkávala íránská a antická kulturní tradice s indickým duchovním světem. O zbývajících dvou satrapiích máme jen málo zpráv. Jejich lokalizace není jistá. Platí to především o Sattagýdii, která je někdy považována za část Arachósie a umisťuje se na západ od Gandháry. Tím se v postavení příhraniční satrapie ocitá místo ní Arachósie. Jižní hranice Přirozenou hranicí bylo moře a na jeho břehu byly dvě provincie: při pobřeží Ománského zálivu to byla Gedrósie a západně od ní za Hormuzskou úžinou se rozkládala Pársa (tedy Persida, dnes provincie Fárs). Mezi Perským zálivem a Egyptem byla Arabája (Arabský poloostrov), ovšem nedá se určit jak velká část tohoto poloostrova patřila pod správu achaimenovské královské kanceláře. Západní hranice Tvoří ji v principu asijské pobřeží Středozemního moře, kde byly starobylé lokality jako Gaza, Jeruzalém, Samaří, Tyros, Sidon, Byblos, Ras Šamra, Aleppo, Issus a jiné, dále Egejské moře a západní pobřeží Malé Asie až k Bosporu. Na jihozápadě byl nejdůležitější satrapií Egypt (Mudrája), ovšem nejzápadnější provincií byla Putája (Libye) a ještě dál na jih od Egypta se rozkládala Kúša (Etiopie). K achaimenovské říši patřila Malá Asie, kde zejména na západním pobřeží žili také Řekové (města jako Milét, Efes, Halikarnas a další). Severní hranice Spojuje Bospor a Gandháru a pomyslná hraniční linie vede od Černého moře kolem Kavkazu a Kaspického moře až k Aralskému jezeru. Do sféry vlivu Achaimenovců načas patřilo severní Přičernomoří. Na jih od 8

úvodem

Kavkazu, mezi Černým a Kaspickým mořem, se rozkládala Arménie. Jižně od Kaspiku byly dvě důležité satrapie: Médie a Parthie. Ostatní severovýchodní provincie se rozkládaly kolem toku řeky Amúdarjá: na horním toku Sogdiana (centrem byl Samarkand) a Baktrie (dnes afghánská provincie Balch), na středním toku Margiana a při ústí Amúdarji do Aralského jezera, byl Chórézm. V celém východním regionu sídlily také různé kmeny Saků. Baktrie sousedila s Gandárou, a tím se pomyslný kruh uzavírá.

2.

***** L I NGV IST IC K É BOH AT ST V Í

Z jazykového pohledu tvoří tento region čtyři jazykové areály: Malá Asie – Mezopotámie s Transpotámií – Syropalestina – Írán – Egypt. Někdy se egyptský areál považuje za natolik specifický, že do tohoto schématu vlastně nepatří. Poukazuje se na to, že kultura a duchovní svět starého Egypta je svět sám pro sebe a jeho zdroje jsou spíše africké. Něco jiného jsou geopolitické ambice faraónů v Levantě, jejich snaha stát se hegemonem oblasti, která nakonec skončila v bitvě u Kádeše zdrcující porážkou od Chetitů. Také další jazykové areály mají svá specifika, která je odlišují nebo sbližují s jinými areály (jazyky). Proměnou procházejí jak jednotlivé jazyky, tak areály, které jsou s ohledem na velikost regionu poměrně samostatné. Oblast starého Orientu má klíčový význam jak pro retrospektivní lingvistiku vůbec, tak pro srovnávací jazykovědu zvláště. Jazykový materiál, který zde máme doložený, se nikde jinde v takové rozmanitosti nebo chronologickém rozsahu nedochoval. Můžeme to dokumentovat několika příklady: Na teritoriu starého Orientu vznikly prakticky všechny základní typy písemných systémů. Nejstarší jsou různé formy logografických písem (grafém vyjadřuje celé slovo). Máme je doložené z Mezopotámie (obrázkové písmo nejstarších sumerských textů), Malé Asie (hieroglyfické písmo užívané pro zápis luvijštiny) a z Íránu (protoelamské hieroglyfy, jejichž jazyk není znám); nejznámější jsou přirozeně hieroglyfy egyptské. Pozoruhodné je, že tato forma záznamu jazyka vzniká v každém areálu starého Orientu autonomně. Písma sylabicko-logografická, navazující na své logografické a piktografické předchůdce, zastupuje ve starém Orientu fenomén zvaný klínové písmo. Sotva najdeme jiný grafemický systém, který by fungoval po více než tři tisíciletí jako nástroj pro zápis celého tuctu jazyků, indoevropských (chetitština, luvijština a palajština), semitských (akkadština s oběma dialekty – asyr-

9

úvodem štinou a babylonštinou, ugaritština a eblajština) a jiných (zejm. sumerština, chattičtina, churritština, urartština a elamština). Klínové písmo se během doby vyvíjelo, zejména šlo o radikální proměnu jeho vnější podoby. Na druhé straně bylo značně konzervativní a písaři minimálně reagovali na to, že jazyky (např. chetitština, chattičtina nebo churritština), které ho přebraly, mají nové hlásky, pro něž nejsou zvláštní grafémy. Za čtyři tisíciletí vzniklo množství textů v klínovém písmu, zatím jich je v různých sbírkách kolem půl milionu a stále přibývají další. Ve starém Orientu vznikla také písma alfabetická, a to především v Egyptě a  na Sinaji (písmo z Wádí el-Hól a protosinajské písmo, na která navazují písma kanaánská a foinická), Ugaritu (pro klínopisný zápis ugaritštiny a  některých dalších jazyků, především churritštiny) a v Malé Asii (lýdština, lýkština a další). Foinické písmo pak dalo vzniknout písmu řeckému, a posléze latince a cyrilici. Íránský jazykový areál nezůstává stranou. Pokud ponecháme stranou protoelamské hieroglyfy, byla písma do tohoto areálu spíše importována – již elamské texty užívají klasický klínopis. Obrat nastal nástupem Dareia Velikého, který nechal v Bísutúnu vytesat na skále reliéf a nápis. Pro překlad do staroperštiny bylo sestaveno staroperské alfabeticko-sylabické písmo. Nemělo žádný historický zdroj, ale ani další pokračování. Další alfabetická písma (pehlevské, parthské, manichejské atd.) vycházejí především z aramejských. Za vlády Sásánovců byla zapsána Avesta, a  to v novém, pro tento účel sestaveném alfabetickém písmu. Nedávné výzkumy prokázaly, že toto písmo nad očekávání přesně reflektuje fonologický systém avestského jazyka. Starý Orient je regionem, kde jsou doloženy dvě významné jazykové rodiny, indoevropská a semitská. Indoevropské jazyky starého Orientu mají pro historickou a srovnávací jazykovědu mimořádný význam. V tomto regiónu je doložena především jejich nejstarší větev, jazyky anatolské (chetitoluvijské). Své reprezentanty zde má také největší větev indoevropské jazykové rodiny, tedy jazyky (indo)íránské. V Malé Asii jsou doloženy některé z řeckých dialektů, jsou zde i nápisy latinské a  další (frýgské a jiné). Kromě maloasijského (předchetitského) substrátu zasahuje do této oblasti vliv sousedního substrátu předřeckého (někdy se nazývá pelasgický). Přímo v regiónu starého Orientu (východní Anatólie) nebo v jeho sousedství (severní Přičernomoří nebo Balkán) se hledá pravlast Indoevropanů. Do oblastí východního Íránu se lokalizuje pravlast Indoíránců, kteří se oddělili od komunity Indoevropanů, a  posléze se dále rozdělili na kmeny íránských a indických Árjů. První z nich byli nositeli íránských jazyků a dialektů, druzí pronikli zprvu do seve-

10

úvodem

rozápadní Indie, poté se rozšířili na celém území od střední po severní Indii a stali se nositeli indoárských jazyků a dialektů. Starý Orient je sídlem téměř všech semitských jazyků – mimo něj sídlí jen jazyky etiosemitské na území Etiopie, všechny ostatní skupiny se po velmi dlouhou dobu potkávaly na relativně omezeném prostoru. Dle jedné z hypotéz (tzv. asijská) zde sídlí pravlast semitských (a též afroasijských) jazyků; semitské jazyky pak představují nejarchaičtější složku afroasijských jazyků. Druhá hypotéza klade původní pravlast do Afriky, semitské jazyky jsou pak jedny z prvních, které se od společného základu oddělují a následně pronikají do oblastí západní Asie. Nejstarší vlna migrace patrně mířila přes Egypt, sekundární vlna pak šla přes Arabský poloostrov. Ať platí jedna či druhá hypotéza, každopádně je starý Orient oblastí, ze které máme nejvíce dokladů semitských jazyků, ať už jde o nalezené texty či toponymiku, a to po velmi dlouhou dobu. Nejstarší semitské osídlení Předního východu je doloženo v Mezopotámii (a návazně v Anatólii), kde se nejpozději ve 26. stol. př. Kr. objevuje akkadština, dále v Syropalestině, odkud máme od 2. poloviny 3. tis. př. Kr. doloženu eblajštinu i Amorejce, posléze se objevují jazyky další a  přítomnost semitských jazyků v oblasti trvá podnes. Kromě těchto dvou jasně definovaných skupin je starý Orient ještě domovem několika jazyků, které dodnes nejsou zařazeny do větší jazykové rodiny – sumerština, chattičtina, churritština, urartština, elamština, ale také kassitština, gutejština a jiné málo nebo nepřímo doložené jazyky a dialekty. Nejen geneticky, ale i typologicky jde o zajímavé jazyky: sumerština je jazyk aglutinující, spolu s urartštinou zastupuje v regionu jazyky ergativní. Mimořádně pestré etnické složení celého areálu, který má starou písemnou tradici, umožňuje studovat jazykové kontakty a funkci různých substrátových a adstrátových procesů, a to často jako důsledek migrací různých etnik.

Velmi zajímavá je též doba, po kterou máme jednotlivé jazyky doloženy – akkadština má doložené texty po dobu minimálně 25 století, což je velká věc bez ohledu na to, jaké problémy nám klínové písmo skýtá. Ovšem i další jazyky, užívané dodnes, mají své první doklady právě na starém Orientu: aramejština je se svými mnoha dialekty doložena od 10. stol. př. Kr. dodnes. Podobně perština, jejíž první doklady pocházejí z 9. století př. Kr. a dodnes jí hovoří velké množství lidí, od 5. stol. př. Kr. dodnes máme k dispozici písemné památky v arménštině. Je zřejmé, jaký význam má takto dlouhá tradice pro lingvistiku – zdaleka nejen historickou a srovnávací. Starý Orient je důležitý nejen z důvodů lingvistických. Z obecně kulturního pohledu můžeme konstatovat, že několik děl, vzešlých z této 11

úvodem oblasti, patří k obecně známým, a to i když si odmyslíme knihu pro naši civilizaci nejdůležitější, bibli; například povědomost o dávném hrdinovi jménem Gilgameš je všeobecná. Kromě judaismu, křesťanství a islámu pocházejí z oblasti další důležitá náboženství – mazdaismus, patrně nejstarší dodnes pěstované náboženství na světě (doklady zhruba od 12. stol. př. Kr.), či manicheismus, k němuž máme jak egyptské, tak mezopotamské prameny. Vedle náboženství a literárních děl bychom mohli dále mluvit o vědách (např. babylonská matematika a astronomie), nejstarších záznamech hudby, filosofii, materiální kultuře, ale také například o pivu, které Sumerové vařili již ve 3. tis. př. Kr.

3.

C H RONOL O GIC K Á H R A N IC E

Chronologicky je vymezení této knihy vcelku jasné – počátek není třeba nijak vymezovat, to za nás již učinili autoři prvních písemných památek. Poněkud jiná situace je na konci pomyslné časové linie – je možno dovést popis jazyků až do dnešních dnů; jen těžko pak lze hovořit o „starém“ Orientu, námi užitý přívlastek pak ztrácí smysl. Proto je třeba hledat dřívější hranici, byť s vědomím, že každá takováto hranice je jen málo ostrá. Ovšem na starém Orientu se takovýchto hranic nabízí několik – není to ovšem přelom letopočtu, ten z jazykového hlediska neznamenal nic. Kulturní hranicí bylo Alexandrovo tažení na východ, které znamenalo helenizaci víceméně celého starého Orientu, druhým takovým zlomem byla islámská expanze; ještě před oběma těmito předěly se za podobnou hranici dá označit pád Babylónské říše. Všechny události jsou si podobné, ovšem na jazykovou situaci měla podstatně větší vliv především ta druhá, spojená s arabizací, ta vedla během několika století k jasné dominanci arabštiny a lingvistická bohatost starého Orientu zůstala dochována jen ve střípcích. Pád Babylonské říše, který vedl k rozšíření aramejštiny po starém Orientu, jako předěl vyhovuje nejméně – z jazykového hlediska se jen prosadily tendence, které byly jasně sledovatelné již několik staletí předtím, i když politicky šlo bezpochyby o  důležitou událost. Volba této hranice by ovšem vedla k poněkud zploštěnému obrazu regiónu jako oblasti s dominujícími klínopisnými jazyky, se zdůrazněnou rolí Mezopotámie a Anatólie, umenšeným významem Syropalestiny a minimalizovaným významem Arabského poloostrova a ani íránská oblast by nedopadla nejlépe. Helenizace bezpochyby také přinesla silné rozšíření řečtiny (a antické kultury), ovšem jednak se na mnoha místech, někdy i v celých královstvích, udržela aramejština, a jednak řečtina zasáhla na většině starého Orientu především města. Oproti tomu bylo působení arabštiny podstatně silnější a také překvapivější – arabština do té doby byla vcelku

12

úvodem

malým a okrajovým jazykem, o to důsledněji pak zasáhla nejen celý starý Orient, ale rozlila se daleko přes jeho hranice. Přestože u mnoha jazyků by bylo možno sledovat jejich vývojové linie ještě po islámské expanzi v 7.  stol. n.l., volíme tuto hranici orientačně jako konec našeho popisu jazykového vývoje; sama praxe ovšem ukázala, že i zde nebylo možno brát toto vymezení úplně striktně, v několika případech byla tato linie překročena, někdy i poměrně hluboko.

4.

P O Z N ÁVÁ N Í S T A R É H O O R I E N T U

Dá se říci, že celá oblast byla Evropě vzdálená, a to nejen geograficky, ale také kulturně, byť znalost biblických zemí a Egypta byla všeobecná a  máme o nich zprávy po celý středověk. Vědecky ovšem jediné disciplíny, které se zaobíraly jazyky z námi sledované oblasti a byly pěstovány již ve středověku, byly hebraistika a aramaistika (především biblická), případně ještě arabistika, pěstované převážně coby pomocné vědy teologické. Od 17. století však na starý Orient míří řada cestovatelů, kteří o oblasti přinášejí první zprávy, a  postupně se též objevují zmínky o starých nápisech, psaných v neznámých písmech. Vědecké zkoumání těchto jazyků (a kultur) začíná až v 19. století, za symbolické datum lze stanovit rok 1802, kdy G.F. Grotefend rozluštil perský klínopis. Od té doby věc nabírá obrátky, během zhruba sta let jsou položeny solidní základy poznání, které bude ve století dvacátém dále probrušováno. Vzniká celá řada vědeckých disciplín – klínopisné bádání, zaměřené především na Mezopotámii a Anatólii, tedy především asyriologie, sumerologie a  chetitologie, rozvíjí se íránistika, přicházejí nové disciplíny jako ugaritologie, ovšem i biblická studia dostávají řadu nových impulsů. Všechny tyto disciplíny se podílely na budování obrazu starého Orientu, který dnes máme. Bez těchto věd by naše vědění bylo podstatně menší. Všechny však mají něco společného, a to je fakt, že všechny musí pracovat s nedokonalými daty, který mají k dispozici: popisy jazyků, se kterými se v této encyklopedii čtenář setká, jsou výsledkem lingvistické rekonstrukce. Platí to nejen o indoevropském či semitském prajazyku, jež jsou v hesláři také zastoupeny, ale o každém jazyku, který postrádá živé mluvčí, kteří se jej naučili přirozenou cestou. Veškerý vstupní materiál této rekonstrukce sestává z pouhého zlomku všech grafických záznamů konkrétního jazyka, které kdy byly jeho mluvčími pořízeny. Ani všechny tyto záznamy, které kdy reálně existovaly, nejsou víc než jen nepatrná část všech vět, které kdy mluvčí jazyka vyslovili – a až na některá období a specifické oblasti vždy platilo, že většina populace byla negramotná – psát uměla v minulosti téměř vždy jen velmi úzká vrstva, poněkud větší skupina snad uměla číst či alespoň poznat

13

úvodem některá napsaná slova či spojení, ovšem drtivá většina populací nevládla písmem ani pasivně. Synchronní popis živých jazyků vyžaduje především analýzu mluvených textů, protože jazyk, tak jak jej lingvistika zkoumá, je především soubor mluvených textů. V případě starého Orientu jsme ovšem odkázáni pouze na psané záznamy a s výjimkou několika jazyků, které se udržely dodnes a jsou tedy k dispozici jejich rodilí mluvčí, nemáme potřebnou zpětnou vazbu, která je při rekonstrukci tolik užitečná. Musíme tedy spoléhat na písemné záznamy. Jaký je ovšem jejich charakter? Materiál, který je k zápisu textu užit, odpovídá svou kvalitou a trvanlivostí účelu a rozsahu textu. Pokud má pisatel zájem, aby text přetrval staletí bez ohledu na to, zda o něj bude někdo pečovat, volí kov či kámen, v opačném případě – a většina textů vůbec je určena k „okamžité spotřebě“ – obvykle organické materiály (papír, papyrus, kůru, listy, kůži atd., podle místních možností), jejichž trvanlivost nebývá velká (zejména ve vlhčích klimatech sotva pár desítek let). Vedle plísní a hniloby je trvalým nebezpečím oheň – mnohá naleziště jsou poznamenána požáry, jež jistě zničily všechny organické materiály. Tyto netrvanlivé texty se tedy zachovávají jen náhodou: v mimořádně suchých podmínkách pouště jsou tu a tam nacházeny popsané dřevěné destičky, papyrové či pergamenové svitky, jako např. svitky od Mrtvého moře či popsané dřevěné kužely z Jemenu. Požáry pomáhají dnešním badatelům v oblastech, kde se užívalo klínového písma, poněvadž vypálily obvykle jen sušené hliněné tabulky v trvanlivou keramiku. Určitá skupina textů představuje záznamy důležitých kulturních artefaktů – mýtů, zákoníků, análů, a ty bývají tak či onak zachovávány, dokud příslušná civilizace trvá, buď orálně, nebo pravidelným opisováním. Vůbec fakt, že tyto texty byly v mnoha případech nejprve předávány orálně, naznačuje, že po formální stránce se musely od běžné řeči odlišovat různými stylistickými a poetickými prostředky, jež umožňovaly jejich správné zapamatování a reprodukci. Nadto i  v kulturách, jež po hláskové a morfologické stránce texty aktualizují podle hovorové řeči, se tato aktualizace zpožďuje za soudobým vývojem, takže reprezentuje stadium zhruba o jednu či dvě generace starší. Přestože mezi literárním jazykem a hovorovou řečí vždy existují vzájemné vlivy, i pro jazyky, jež mají přímé pokračovatele (arabština, řečtina, aramejština, perština, arménština atd.), platí, že se vyvíjely právě z hovorové řeči. Chceme-li tedy popsat jazyk kdysi živý na základě jeho stylizovaných textů, nikoli jen podat výklad o jeho literatuře, jsme nuceni pečlivě zkoumat i nejmenší detaily v textech, srovnávat mezi sebou texty různých období i  národů, sledovat, jak se proměňují a jak se navzájem ovlivňují a na každém

14

úvodem

kroku rekonstruovat. Jedině takto dokážeme doplnit informace, které v textech chybí, nebo srovnáním s jiným textem či jazykem objasnit význam toho či onoho slova či jazykového jevu, jenž ze samotného textu není zřejmý. Už tady ale předbíháme. Jestliže některé jazyky jsou staršími stadii dodnes živých jazyků a tradice čtení jejich starých textů dodnes pokračuje, lze předpokládat, že těmto textům rozumíme, dokážeme je číst a interpretovat. Ani tak neplatí, že je známe dokonale, že není třeba je historicky interpretovat, rekonstruovat starší význam lexémů či gramatických kategorií, které se mezitím v mladších stadiích ztratily či proměnily. Co u živého jazyka je věcí výzkumu v terénu, testů a dotazování, je zde možné získat jedině inferencí, čili vždy více či méně dobře podloženými dohady. Mnoha jazykům navíc takto historie nepřála. Pokud homérská řečtina, starozákonní hebrejština či indické védy byly studovány nepřetržitě několik tisíc let, přestože jejich jazyk už nebyl živou řečí populace, bylo to proto, že nadále existovala komunita, v níž se jejich znalost předávala a v tomto smyslu vlastně nikdy nebyly docela mrtvé. Ovšem akkadské, sumerské, elamské, churitské či chetitské texty takovou tradici nemají – od posledních mluvčích těchto jazyků nás dělí celá tisíciletí. Vlastně se dá říci, že v historické oblasti, kterou zde popisujeme, je taková situace spíše pravidlem než výjimkou. Právě tak jako vymřely tyto jazyky, vymřela i některá písma. Zatímco lýdské či frýgské texty se dochovaly v písmu, které je užíváno dodnes – variantách řecké alfabéty – a víme tedy, alespoň přibližně, jak tyto jazyky vypadaly hláskoslovně (např. tušíme, že znak <π> odpovídal labiální souhlásce a <α> byl zřejmě nízký vokál), klínové písmo, egyptské či luvijské hieroglyfy či hláskové písmo ugaritské rovněž přestaly být užívány před mnoha staletími či spíše tisíciletími. Na počátku studia těchto literatur měli tedy badatelé k dispozici záznam neznámého jazyka neznámým písmem, navíc mnohdy písmem, jež bylo založeno na docela jiném systému, než většina písem moderních. Termín „rozluštění“ je tedy zcela na místě: tyto jazyky byly skutečně rozluštěny metodami, které v mnoha ohledech připomínají kryptografii, bývají založeny na sledování frekvence a kookurence segmentů v textu, a na srovnání těchto veličin se stavem poznání moderních jazyků (např. počet znaků umožňuje stanovit, zda je písmo hláskové, slabičné či logografické, často se objevující sekvence mívají spíše gramatický než lexikální význam apod.). Úspěšné dekódování starověkých textů mrtvých jazyků je tedy závislé na mnoha faktorech, zejména: 1) délce a variabilitě dostupných textů; 2) znalosti jazyka či jazyků jemu příbuzných; 3) znalosti písemného systému; 4) existenci vícejazyčného textu, který předává stejné sdělení ve dvou (bilingva),

15

úvodem třech (trilingva) a výjimečně i více jazycích; 5) kontextu. Kombinací těchto a dalších faktorů může nastat několik variant: 1) Text je v neznámém jazyce a neznámém písmu. V takovém případě se šance mu porozumět blíží nule, jak dokládá např. neustálá snaha o  přečtení otisků pečetí tzv. harrapské kultury, jež vyvrcholila nejnovější teorií, že o písmo vůbec nejde; 2) Text je v neznámém písmu, ale ve více či méně známém jazyce. Nejznámějším příkladem tohoto typu je rozluštění klínopisu. Základní kámen položil Carsten Niebuhr (1733-1815), který údajně ztratil zrak při pečlivém obkreslování trojjazyčných klínopisných nápisů z Persepole. Georg Friedrich Grotefend (1775-1853) přijal domněnku, že jeden z nápisů s omezeným počtem znaků bude pravděpodobně mít hláskový charakter (tj. co znak, to jedna hláska). Určitá skupina znaků se na nápisu častěji opakovala, dokonce i hned za sebou. Podle toho určil směr zápisu a  odhadl, že předává slovo „král“, v případě opakování pak „král králů“. Znaky mezi oběma skupinami správně odhadl na královo vlastní jméno, v některých případech i s patronymem. Protože z perských králů byli nejznámější Dáreios a Xerxés, předběžně získal přibližné hodnoty několika znaků. Díky těmto předběžným identifikacím a nově zpřístupněným jazykům příbuzným staré perštině (avestštině a pahlavštině) dokázal zrekonstruovat znění apelativa král, což potvrdilo v zásadě správnost jeho přístupu. Druhý z klínopisně zapsaných jazyků – babylónský dialekt akkadštiny – byl následně rozluštěn díky znalosti perské verze, jemu příbuzným semitským jazykům, opisu dalšího vícejazyčného nápisu ze skály v Bísutúnu a lavině nových textů z vykopávek. Konečné potvrzení podali Henry Rawlinson, Edward Hincks, Jules Oppert a W.  H. F. Talbot, kteří dokázali v roce 1857 za kontrolovaných podmínek a nezávisle na sobě dospět k velmi podobným překladům nápisu asyrského krále Tiglat-Pilesara (nejhorší Talbot byl spíše organizátorem celého podniku a Oppertovy odchylky byly částečně způsobeny špatnou znalostí... angličtiny). Pravda, „v jistém smyslu pokračuje luštění této větve klínopisu dodnes“ (Walker 2007: 62). Podobně barvitá je i historie luštění ugaritštiny, zapsané vlastní verzí klínového písma. Počet znaků i zde napovídal, že písmo bude hláskové, epigrafik výpravy byl však zmaten kontextem – kyperskou keramikou – a luštěný jazyk špatně geneticky zařadil, nicméně správně usoudil, že znak na začátku některých nápisů na tabulkách i předmětech bude předložkou označující majitele (semitské l). Na semitský jazyk naopak vsadili Hans Bauer a Paul (Édouard) Dhorme, kteří pracovali v první světové válce jako šifranti na opačných stranách fronty. Zmíněný znak pak přispěl k identifikaci některých

16

úvodem

častých slov jako mlk „král“ a bˁl „pán“. Když byl obklopen dvěma identickými znaky – takových slov není mnoho, jedno z nich je semitský výraz pro „tři“ (např. hebrejské šálóš), a  cesta potvrzující „semitskost“ je otevřena. Znaky s vysokou četností byly předběžně považovány za afixy, zpřesněny další kombinatorikou a  celý jazyk byl spolehlivě rozluštěn během jednoho roku (sr. Day 2002). Na Krétě byly objeveny nápisy ve dvou formálně dosti podobných písmech, tzv. lineárním písmu A a lineárním písmu B, pocházející z 2. tisíciletí. Hodnota znaků byla neznámá. Jejich počet (vyšší než u  běžného hláskového písma, ale nižší než u písem logografických) vedl k logickému závěru, že písmo je slabičné. Teprve ale v okamžiku, kdy Michael Ventris vyslovil předpoklad, že jazykem textů v lineárním písmu B je určitá forma řečtiny, bylo možno uplatnit statistické metody a lingvistickou analýzu – přiřadit jednotlivým znakům hláskovou podobu a texty přečíst a interpretovat. Tento jazyk byl pak označen za mykénštinu, tedy jazyk Mykén. Texty v lineárním písmu A, pocházející z Kréty, jsou ovšem v jazyce, jemuž přes veškerou snahu posledních desetiletí nerozumíme (a vlastně ani nemáme jistotu, že hláskové hodnoty mykénské platí i pro tento jazyk, navíc zjevně podobných znaků je pouze menšina). Předpoklad, že jde o semitský jazyk v případě ugaritštiny či o řečtinu u lineárního písma B, byl pro rozluštění klíčový především tím, že zde existovala možnost srovnávat. Srovnání s paralelním textem ve známém jazyce umožnilo Champollionovi rozluštit egyptské hieroglyfy – do objevení Rosettské desky všichni badatelé ztroskotávali. Srovnávání je základní procedurou rekonstrukce. Kde nejsou komparanda, není rekonstrukce. 3) Text může být v neznámém jazyce, ale ve známém písmu. V takovém případě je luštění možné, pokud existuje verze stejného nápisu v jiném, známém jazyce, tedy pokud je nápis bilingvní, popřípadě trilingvní atd. Příkladem může být již zmíněná elamština, izolovaný jazyk bez známých příbuzných. Naopak bez této pomoci je možný maximálně částečný úspěch, jak dokládá mimo jiné případ etruštiny. 4) Text je ve známém jazyce a písmu, ale už ve starověku byl záměrně učiněn obecně nesrozumitelným. Některé esoterické hebrejské fragmenty z Kumránu jsou psány v několika písemných systémech (Allegro 1969: 49-51), některé sumerské texty v tzv. „jazyce žen“ (emesal). V obou případech mohlo jít o snahu zmást nezvaného čtenáře, tedy vlastně šifrovat. Ovšem i tak může dojít k zajímavým obratům v porozumění některých textů. Jako příklad může sloužit příběh ugaritské tabulky z Bet Šemeš, která

17

úvodem byla objevena již ve 30. letech, velmi dlouho byla považována za amulet, až teprve v 80. letech grammatolog Lundin poukázal na to, že pořadí grafémů odpovídá pořadí jihosemitských alfabét, navíc že každý grafém se na tabulce vyskytuje pouze jednou ... Jde tedy o tabulku s ugaritskou abecedou, nikoli amulet. Je ale pravda, že každý, kdo trochu zná hebrejštinu (a neví toho tolik o jihosemitských alfabétách), může být sveden počátečními čtyřmi písmeny: sekvence hlḥm se dá interpretovat jako „ten chleba“ či „to maso“ (rozdíl ve významu je dán způsobem života – obecně se soudí, že význam „chleba“ souvisí s usedlými populacemi, zatímco „maso“ odpovídá užití u kočovníků, lḥm pak v prasemitském slovníku označovalo základní potravinu). Tento příklad dobře dokumentuje naše neúplné poznání, ale také velkou provázanost dějů, ke kterým ve starém Orientu docházelo. Texty jazyků, jež jsou v této encyklopedii uvedeny a jejichž tradice vymřela – akkadština, churitština, chetitština a další – dokážeme dnes přečíst jen ze dvou důvodů: buď jsou to jazyky podobné (příbuzné) známému jazyku, a  tedy je možné tyto texty srovnávat a rekonstruovat, nebo máme k dispozici verze téhož textu ve více jazycích, z nichž alespoň jeden dokážeme číst – analýza druhého textu a rekonstrukce jeho jazyka je možná opět jen na základě srovnání. Pozoruhodné jsou též okolnosti samotných nálezů. V dnešní době, kdy naprostá většina textů pochází ze systematických archeologických výzkumů, působí podivuhodně legendy o některých objevech, které jsou si podezřele podobné: amarnské tabulky našla údajně stará Egypťanka při nošení vody; ugaritské tabulky místní rolník při orání; kumránské svitky pasáček při hledání ovečky, podobná „náhoda“ pomohla při objevení města Mari. Minimálně v případě Kumránu se už dnes obecně přijímá, že místní beduínský kmen jeskyně využíval při pašování zbraní a jiného zboží, o svitcích věděl a nabídl je, když se objevila poptávka; je také pravdou, že mnozí z otců zakladatelů staroorientálních disciplín nakoupili mnoho textů na tržištích. Je více než zřejmé, že místní obyvatelé v mnoha případech naleziště znali, a v případě poptávky byli schopni požadované zboží rychle obstarat (či vyrobit). Přirozeně tím trpí naše znalosti o stratigrafii těchto nálezů, tu může odhalit jen systematický archeologický výzkum. I zde ovšem může náhoda hrát svou roli. Ponechme stranou legendy „archeologické“, kde výzkumníci z různých důvodů přesunuli místo vykopávek a narazili na důležitou lokalitu (jak se např. mělo stát v případě objevu Dúr Šarrukín, jednoho z asyrských hlavních měst), ještě jeden typ náhody je ve hře. Je zřejmé, že staré civilizace nevytvářely sbírky tabulek či svitků proto, aby nám po sobě zanechaly stopu, v případě textů obvykle ani nešlo o motivaci spojenou s ukrýváním pokladů.

18

úvodem

Většina nálezů, které nám archeologové odkryli, byla pohřbena náhodou a  také jejich dochování až do našich dnů sebou nese stopy náhody. Tabulky jsou mnohdy nalézány ve směsi starobylých odpadků, ovšem i  v případě, kdy jsou součástí archívu (třeba královského či chrámového), může být jejich souhrn výsledkem náhody. Alan Millard (2006) upozorňuje, že tyto archívy jsou zachovány v případech, kdy byla daná budova či celá lokalita opuštěna – a pak je důležité, jakým způsobem k odchodu došlo – pokud na něj bylo dost času, je pravděpodobné, že ponechány byly jen ty nedůležité tabulky. O  náhodách obvykle svědčí také přehled nálezů v čase. Například nálezy asyrských textů, přehledně zpracované Olofem Pedersénem (1997), ukazují v různých dobách pozoruhodné výkyvy v počtu dochovaných knihoven a archívů. Nálezy tabulek se kumulují ke konci života dané lokality, jak ukazují také nálezy z Ugaritu, kde většina dokladů pochází z posledních padesáti let – je vidět, že doklady, se kterými pracujeme, jsou jen střípky mozaiky z dávné minulosti.

5.

NAŠE KONCEPCE

Předchozí souborná zpracování jazyků oblasti se od našeho pojetí značně liší. V zásadě existuje jen několik pokusů o zmapování jazykové situace této oblasti. Sovětskou školu zastupuje monografie Igora D´jakonova (1967), z poslední doby pocházejí dvě práce, které se naší do jisté míry podobají: je to jednak kniha Die Sprachen Alten Orients, zpracovaná kolektivem autorů pod vedením Michaela Strecka (Streck 2005), jednak publikace Sprachen aus der Umwelt des Alten Testaments pod redakcí Holgera Gzelly (2009). Každá z těchto studií nabízí poněkud odlišný koncept. Studie Igora D´jakonova (1967), obdivuhodná práce jednoho badatele, je tímto faktem na druhé straně také poněkud omezena – je rozdělena na nesemitské a  semitské jazyky, ovšem úplně chybí chetitština, jeden z rozhodujících jazyků severní části regionu, z íránského areálu je zařazena jen elamština. Novější ruské práce (série Jazyki mira) více odpovídají jazykovým rodinám, pohled areálu je pro ně sekundární, podobně jako u prací francouzských (Cohen 1988). Studie vzniklá pod redakcí Michaela Strecka se soustředí na jazyky klínopisné, což samotný pojem starého Orientu omezuje – oblast Syropalestiny, jakož i  Arabského poloostrova je ponechána mimo, ovšem i íránský areál je (s  výjimkou elamštiny) víceméně vynechán. Dílo kolektivu autorů kolem Holgerta Gzelly (2009) již ve svém názvu o starém Orientu (či Předním východě) ani nemluví, společným jmenovatelem je Bible a jazyky s ní spojené, jde však o jazyky spojené také s oblastí starého Orientu. Kombinace obou posledně jmenovaných do jisté míry odpovídá koncepci naší, pojíma-

19

úvodem jící starý Orient jako celek, od prvních dokladů nejstarších jazyků až do příchodu islámu a arabizace, kdy konec konců končí také období starého Orientu. Oproti dříve jmenovaným publikacím jsme důslednější v zapojení íránského areálu a ve zdůraznění role, kterou od 1. tis. př. Kr. hraje Arabský poloostrov. K podání obrazu jazyků starého Orientu jsme zvolili formu blízkou encyklopedické – považujeme tedy naši knihu za svého druhu příručku, která má umožnit jednak krátký lingvistický obraz několika jazyků regionu, jednak poskytnout orientaci v jazycích, doložených v oblasti, formou hesel. Charakter hesel není přísně encyklopedický. Inspiraci jsme hledali v jiných pracech podobného charakteru, např. Kleines Lexikon des Hellenismus, ovšem také The Oxford Encyclopedia of Archaeology in the Near East. Hesla v těchto příručkách jsou pojata spíše volněji, což vyhovovalo také naší představě – hesla by měla poskytnout rychlou informaci o daném jazyce, ovšem měla by být čtivější oproti běžným encyklopediím. Ve většině případů jsme se snažili jako hlavu hesla zvolit takový název, se kterým se čtenář mohl setkat jinde. Proto se někdy do lingvisticky poněkud nepřesných vztahů dostávají hesla dialektů, které si nějakým způsobem vydobyly nálepku jazyka (výrazně to platí o některých dialektech aramejštiny), a naopak, například některé podoby akkadštiny zůstaly poněkud skryty pod velkými hesly. Některé jazyky se do hesel nedostaly – jedná se většinou o velmi malé jazyky, mezi nimiž jsou i takové, z nichž se zachovalo jen několik slov. Všechny takovéto případy by měl vyřešit rejstřík, který k práci také přikládáme. S jazyky souvisejí i písma, kterých je na starém Orientě požehnaně, proto i tato jsou do hesláře zařazena. A patří sem také nejdůležitější soubory textů, jejichž hesla se v práci také objevují. Úvodní část je však věnována vymezení jednotlivých areálů, které dohromady tvoří užší a provázanější jednotky než celý starý Orient. Následuje přehled několika jazyků, které byly v oblasti důležité – a to jak kvůli své dominanci v daném místě a čase, tak i např. kvůli svému kulturnímu dosahu, případně proto, že jsou lingvisticky zajímavé.

20

úvodem

21





JEDNOTLIVÉ AREÁLY STARÉHO ORIENTU

areál arabský

areál arabský (Arabský poloostrov)

-pz-

Zahrnuje oblast Arabského poloostrova a do dění (jak historického, tak i  lingvistického) na Předním východě vstupuje oproti ostatním regionům poměrně pozdě. Osídlení oblasti je doloženo z velmi dávných dob, patří k  nejstarším osídleným místům, hominidé užívající nástroje jsou doloženi od 1,2 mil. let, zhruba 5 tis. př. Kr. je datováno bohaté osídlení východních částí poloostrova (včetně Ománu), je bohatě doložen styk této oblasti s Mezopotámií až do 2. pol. 2. tis. (v této oblasti se nalézal též legendární Dilmun, přístav na mořské cestě spojující Mezopotámii s Indií – patrně dnešní Bahrajn). Jazyková mapa se ovšem začíná naplňovat až v 1. tis. př. Kr., kdy se na jihu poloostrova, v dnešním Jemenu, zrodila Sabejská říše a objevují se nápisy ve svébytném písmu, odrážejícím ranou formu vývoje semitských abeced. Nejstarším jazykem doloženým texty je sabejština s nápisy od 9. stol. př. Kr.; předsabejský semitský substrát je ovšem doložen v toponymice (bývá někdy spojován se současnými jihoarabskými jazyky, jako mehričtina, sokotričtina, džibbálština a dalšími, rozhodně není blízce příbuzný se sabejštinou či dalšími sajhadskými jazyky). Jih poloostrova vykazuje kontinuálně až do příchodu islámu v 7. stol. n.l. nápisy (často královské) v sabejštině jako dominantním jazyce, ovšem v různých obdobích se emancipovaly další sajhadské jazyky, jako minejština (mazábština), katabánština a  hadramautština; v  poslední fázi (od 2. stol. př. Kr.) pak autoři těchto nápisů mluvili himjarsky. Oblast Jemenu bezpochyby fungovala coby jazykový areál se silným kulturním a politickým vlivem sabejštiny, vliv arabštiny, přicházející ze severu, se začal projevovat až po přelomu letopočtu a definitivně se prosadila po 7. stol. n.l. Také v rámci arabštiny tvoří jemenské dialekty svébytnou skupinu. Severnější oblasti jsou od zhruba 8. stol. př. Kr. doménou severní arabštiny; nápisy v různých dialektech (safajština, thamúdština, lihjánština, tajmajština, hismajština atd.) se objevují velmi často v pouštních a  polopouštních oblastech prakticky po celé západní části poloostrova (oblasti od severního Jemenu přes západo-centrální část poloostrova až do dnešního Jordánska či Sýrie), východní oblasti jsou na nápisy spíše chudé (hasajština). Nápisy (s  výjimkou lihjánských) nejsou spojeny s oficiální mocí, jsou spíše projevem kočovných společností, sídlících v oblasti; užité písmo je jihoarabské, jasně tedy odráží kulturní vliv. Projevy severní arabštiny jsou nejčastější od 6. stol. př. Kr. a  pokračují až do 3.-4. stol. n.l. Od přelomu letopočtu se začíná projevovat také arabština, a to prakticky po všech oblastech, ze kterých máme doloženu severní arabštinu. Jako první se objevují arabismy v jihoarabských textech, od 1. stol. n.l. pak již přímo arabské fráze, zprvu v jihoarabských nápisech (a v jihoarabském písmu), brzy se

24

areál íránský

však prosazuje písmo nabatejské, které se rychle mění ve specifickou variantu, písmo arabské. Arabština nakonec od 7. stol. n.l. ovládla celou oblast včetně Jemenu. V případě severní arabštiny i arabštiny jsme svědky projevů jazyka bez politické organizace a bez toho, že by existovalo jasné centrum či centra. Severní arabština na tomto stupni víceméně setrvala (s výjimkou lihjánštiny), u arabštiny díky spojení s novým náboženstvím došlo k centralizaci – vznik nového státu měl výrazný vliv na vznik nové centralizované jazykové formy, jejíž zárodky ovšem krystalizovaly v  jazyce poezie minimálně od 4. stol. n.l. Jsou doloženy i další jazyky – asyrština i babylonština, řečtina, syrština, nabatejština, jejich vliv je ovšem okrajový. Dominantní postavení v  celé oblasti měly jazyky semitské, jiné jazyky prakticky nebyly doloženy či mají jen okrajový vliv (řecká koiné). Z tohoto regionu je též doložena jazyková expanze – sabejština se zhruba od 5. stol. př. Kr. objevuje na africkém území, v oblasti dnešní Etiopie. Z  jihoarabského písma zde vzniká písmo etiopské, užívané později jazykem geez a  dalšími etiosemitskými jazyky. Další expanzí, vycházející z tohoto prostoru, byla vlna arabizace v 7. stol. n.l.

areál íránský

-pv-

Sám název naznačuje, že jde o areál, v němž se hovořilo íránskými jazyky. Ovšem ve skutečnosti je jeho vymezení složitější. Termín íránský/Írán má sice staré zdroje, ale jako jméno státu se užívá až od 30. let minulého století. Nahradilo starší označení Persie/perský, které napříště mělo zůstat jako jméno jednoho jazyka: perština (fársí) a jedné správní oblasti (provincie Fárs). Tato praxe se v té době uplatňovala v jazykovědě již sto let: iranische nikoliv †persische Sprachen. Termín íránský areál je třeba chápat jako neustálený. V žádném případě není identický s nějakým moderním geopolitickým správním útvarem. Jeho jádro tvoří dnešní Írán, Afghánistán, Pákistán, včetně některých sousedících regionů: část západní Indie, část Střední Asie. Platí rovněž, že v tomto areálu se hovořilo nejen (indo)íránskými jazyky, ale také jazyky jiných rodin. Jazykový materiál, který máme k dispozici, je ve srovnání třeba s Mezopotámií, nepatrný, většinou recentní (s výjimkou především elamštiny) a doložený jen v některých částech regionu. Často máme k dispozici pouze onomastický materiál. Nejstarší, zdá se, dochovala Avesta, kterou doplňují mladší staroperské a antické zdroje. Za vlády Achaimenovců se postupně zvětšovalo území jejich vlivu a dobyté oblasti byly včleňovány

25

areál íránský do správního systému jejich říše jako satrapie, centrální moc však v podstatě respektovala jejich přirozené tradiční hranice. Východní hranici s Indií tvořily (od severu na jih) tři satrapie: Gandhára, (H)indu a Sattagýdie, které lokalizujeme na západ od řeky Indus. Tato oblast, sumersky Meluchcha, byla poměně dlouho (2400 - 2000 př. Kr.) obchodní partner Mezopotamců. Nejisté je srovnání Meluchcha s védským mléččha- „barbar“ (také ve smyslu „hovořící cizím/nesrozumitelným jazykem“). V sumerském eposu Enlil a  světový řád je krátký popis země Meluchcha. Je to „Černá země“ (sumersky kur.gi6). Jejím dřevem je eben rostoucí v horách, ale text zmiňuje také pávy (?), jejichž křik je slyšet až v královském paláci. Zachoval se sumerský termín pro překladatele z jazyka země Meluchcha (sumersky eme.bal me.luh.haKI). Soudí se, že kolem poloviny 2. tis. př. Kr. ovládaly především sever areálu kmeny Árjů, kteří hovořili indoíránskými jazyky. Postupně asimilovali místní dialekty a jazyky (o nich víme jen tolik, že existovaly) a vznikl rozsáhlý kulturní region, který se nazývá „bronzová kultura většího Íránu“, resp. má jméno podle lokality Namazga. Jindy se hovoří o „druhé pravlasti“, kam po rozpadu praindoevropské komunity Árjové migrovali. Tuto oblast můžeme přibližně vymezit takto: Gurganská planina jihovýchodně od Kaspického moře (Tepe Hissar); jižní Turkmenistán (Namazga, Altyn tepe); delta řeky Murgháb (zhruba) starověká Margiana (Togolok); Baktrie (včetně jihu Uzbekistánu); a další oblasti. Někde na tomto území došlo k rozpadu indoíránštiny na nejméně dva dialektické regiony, proces provázely migrace: indičtí Árjové, hovořící indoárskými dialekty (védský jazyk, sanskrt a prákrty) obsazují severní Indii, íránští Árjové expandují na jih a jihozápad. Písemné zprávy o Indii jsou v achaimenovských nápisech (DPe 17; DNa 25, XPh 25 atd.), kde je Hindu- „Indie“ jednou z provincií. Míní se území na horním toku Indu [= doslova „Řeka“]. Toto hydronymum bylo přeneseno také na přilehlou oblast, posléze na další území a nakonec na celý subkontinent včetně jeho obyvatel. Do moderních jazyků se dostalo z latiny a řečtiny. Je však třeba připomenout, že íránský vliv zasahoval jen nepatrnou část indického subkontinentu. Staroperské prameny zmiňují také satrapii Gandháru (DB 1.16, XPh 25 aj.), hornatou oblast kolem dnešního Kábulu mezi řekami Džhelam a Indus, se správním centrem v Takšašíle (antická Taxila) na řekách Svát a  Kábul. Gandhára a sousední oblasti (především Baktrie a Arachósie) jsou územím, kde se setkávala íránská a antická kulturní tradice s indickým duchovním světem. Taxila byla věhlasná jako centrum vzdělanosti a na tamní univerzitě měl sepsat svou gramatiku Pánini (5. nebo 4. st. př. Kr.). V seznamech skupin

26

areál íránský

slov (ganapātha-) k jeho mluvnici jsou výrazy, v nichž se spatřují íránská toponyma, jako např. bālhīka- (< írán. *baxtri- „Baktrie“ [srov. jméno provincie Balch]); paršava- (< írán. Pārsā „Persie“); vrka- (< írán. Vrkāna-, řec. Hykarnie) atd. V tomto regionu, prakticky na hranicích s Indií, skončilo válečné tažení Alexandra Makedonského, který se ale nakonec přes vítězné boje se vrátil (324) do Persie. S ním se do Gandháry (také do Baktrie a zčásti do Arachósie) dostávají Řekové. Pestré etnické složení této oblasti potvrzují edikty indického krále Ašóky (268 - 232 př. Kr.) sestavené (kromě místního prákrtu) také v aramejštině, a  zapsané písmem kharóšthí. Gandhárou a sousedními regiony procházely prastaré obchodní stezky, po kterých putovalo nejen zboží, ale také kulturní slova. Jižně od Kaspiku byly dvě důležité satrapie: Médie a Parthie. Ostatní severovýchodní provincie se rozkládaly kolem toku řeky Amúdarja: na horním toku Sogdiana (centrem byl Samarkand) a Baktrie (dnes v podstatě afghánská provincie Balch), na středním toku pak Margiana, při ústí Amúdarji do Aralského jezera byl Chórézm. V celém východním regionu přebývaly také různé kmeny Saků. Po obou stranách středního toku řeky Amúdarja (mezi Hissarským hřbetem na severu a Hindukúšem na jihu) byla Baktrie, řec. Bάκτρα. Zřejmě již od 2. tis. př. Kr. byla obývaná íránsky hovořícími kmeny. V Avestě je bāxδī, jedna ze 16 zemí, které stvořil Ahura Mazda, stper. bāxtriš, východní satrapie achaimenovské državy. zmiňována také v ganapáthách Pániniho (5. nebo 4. st. př. Kr.) jako bālhīka- (< írán. *baxtri- „Baktrie“), tedy dnešní provincie Balch na severu Afghánistánu. V roce 1957 byl v této provincii (Surch-Kótal) objeven monolit s nápisem datovaným do počátku vlády kušánského krále Huvišky, sepsaným v baktričtině, jednom ze středoíránských jazyků. Další významná památka v tomto jazyce je nedávno objevený nápis v nedalekém Rabataku. Z  Baktrie zřejmě pocházel Zarathuštra a zde se formo­val nejstarší mazdais­mus. Alexandr Makedonský, jehož manželka byla Baktrijka (Arrian. VII.4) Róxana (řec. `Pωζάνη < írán. *raučana- [doslova] „Světlana“), ­zde založil město a přivedl do země řecké obyvatelstvo. V r. 239 př. Kr. vzniká samostatný řecko-baktrický stát (zakladatel Diodotos), v němž se intensivně rozvíjela helenist­ická tradice. Kolem 140 př. Kr. sem pronikají různé nomádské kmeny (nejprve Sakové, poté Tocha­rové atd.) a Kušán­ové vytvářejí v prvních stoletích n.l. rozsáhlou říši, která zasahovala také část severní Indie. V r. 450 vtrhli do země Heftalité, r.  642 ji dobyli Arabové. Území při dolním toku řeky Amúdarja (ant. Oxus), byl Chórézm, stará kulturní oblast, v pramenech poprvé zmiňovaná v Avestě (Chváirizam) a v nápisech Achaimenovců jako (H)uvárazmí, zhruba od 1. tis. do 14. st. n.l. osídlená

27

areál íránský

etnikem, hovořícím chórezmič­tinou, jež patří k íránským jazykům. Tento jazyk je doložen epigrafickým materiálem (ze 3./2. st. př. Kr., lokalita Koj Krylan Kala), legendami na mincích (zejm. z  města Chórézmu), dokumenty na kůži a dřevě ze 3.-7. st. n.l. (lokalita Toprak Kala), nápisy na stříbrných nádobách (nalezny v oblasti Uralu) a glosami (slova a celé věty) v arabských pramenech 10.-14. st. n.l. Kromě nomádských kmenů zde žilo usedlé obyvatelstvo; dokládají to vyko­pávky mnoha opevně­ných sídlišť a měst, někdy s mohutným opevněním a obrannými věžemi (Koj Krylan Kala, Džan­bas Kala, Kurgašin Kala aj.), bohaté jsou nálezy předmě­tů denní potřeby atd. Chórézm si, vzhledem k poloze, zachovával vždy jistou míru samostatnosti. Bylo tomu tak již za Achaimenovců, ale zejména od 3. st. n.l., kdy se tato oblast vymanila z kušánského područí a zajistila si na delší dobu samostatnost. V r. 712 n.l. se dostala do závislosti na muslimském chalífátu, 1017 n.l. částí státu Mahmúda z Ghazny. Především v severních oblastech areálu žili Skýthové, staroperští Sakové (v  indických textech Šakové), je v antických pramenech souborné označení pro různé kmeny íránského původu. Zhruba po polovině 1.  tis. př. Kr. obývali Skýthové (spolu s dalšími etniky různého původu) rozsáhlou oblast od ústí Dunaje, území na sever od Černého moře až k hranicím Číny. Jižní hranicí areálu bylo moře a na jeho břehu dvě provincie: při pobřeží Osmánského zálivu to byla Gedrósie a západně od ní za Hormuzskou úžinou se rozkládala Pársa (tedy Persida, dnes provincie Fárs). To je tradiční elamské teritorium Anšan (centrem bylo město Súsy), oblast na jihozápadě Íránu, v  textech zmiňovaná již od 3. tis. př. Kr. Jejím centrem byla přede­vším lokalita Tell-i Maljan (západně od pozdější Persepole), známá (vedle Sús, Tall-e Sialku a Tall-e Jahjá) mj. i nálezy protoelamských textů. Pro své surovinové bo­hatství byl Anšan častým cílem válečných tažení mezopotamských králů. Posléze se stal součástí elamského státu a jeho jméno částí titulatury elamských králů (král Anšanu a Sús). Mimořádné postavení má v této oblasti elamština, ovšem používala se také sumerština, babylonština a mladší době také stará perština, aramejština apod. Íránský areál zahrnuje rozsáhlé území a nálezy textů pocházejí jen z některých oblastí. navíc jsou jejich korpusy jsou většinou nevelké. Chronologicky jde o středoíránské jazyky (severo)východních satrapií: baktričtina (jazyk Baktrie), chórezmičtina (Chórézm), parthština (Parthie), sogdičtina (jazyk Sogdiany) nebo chótánská sakština (texty jsou z Chótánu). Z jiných oblastí nejsou (zatím) žádné nálezy. Můžeme se jen dohadovat, jak se hovořilo v Margianě nebo jinde. Zvláštní postavení má perština, doložená od poloviny 1.tis.

28

areál maloasijský

př. Kr. zprvu jen v Persidě. Středoperský korpus (především mazdaistické texty) je poměrně rozsáhlý.

areál maloasijský

-pv-

Zahrnuje jazyky a dialekty Malé Asie zhruba od přelomu 3. a 2.  tis. př. Kr. až do prvních století našeho letopočtu, a to jednak přímo doložené texty (od 2. tis.), jednak nepřímo na základě zejména etnonym, toponym a glos. Jde o tyto hlavní jazyky: chattičtina, chetitština, palajština, luvijština klínopisná, luvijština hieroglyfická, asyrština, babylonština, churritština – všechno jazyky doložené texty ve 2. tis. zapsané klínovým písmem (resp. hieroglyfy). V 1. tis. k nim přistupují především lýkština, lýdština, sidetština, kárština, pisidština, frýgština, řečtina, arménština. Jediným jazykem, jehož texty jsou doloženy v 2., ale i v 1. tis., je luvijština zapisovaná hieroglyfy. Až na arménštinu, která měla vlastní písmo, používají ostatní jazyky 1. tis. různá epichorická alfabetická písma. Koncem 3. tis. pronikají do centrální Malé Asie nositelé anatolských jazyků, které jsou nejstarší větví indoevropského jazykového kmene. Kolem roku 1650 nastoupil na trůn Chattušiliš I. tedy podle jména „Chattušan“, pocházel z města Chattuš (v chetitštině přešlo toto slovo k vokalickým kmenům a mělo tvar Chattuša-). Vzniká starochetitská říše s metropolí Chattušaš, kde byl také královský archív, hlavní zdroj našich informací o Malé Asii 2. tis. př. Kr. Nově příchozí Praanatolci (možná však již mluvčí jednotlivých anatolských dialektů, které vznikly z praanatolštiny) narážejí na etnikum, které se samo nazývá Chattové. Jde o původní obyvatelstvo centrální Anatólie a možná také celého severního regionu snad až k moři. Po příchodu chetito-luvijských (anatolských) kmenů do této oblasti začíná proces asimilace. Již od 16. stol. př. Kr. se chattičtina pozvolna stává jen jazykem kultu a rituálu, tento proces je v podstatě dovršen o  dvě století později. Chattové však nebyli jedinými autochtony, dokládají to fragmenty tabulek, popsaných v klínovém písmu, ale neznámým jazykem (jazyky). Jindy jde o krátké pasáže v rituálních textech, také nesrozumitelné. Anatolci (Chetitoluvijci) chetitštinu značně ovlivnili: k chattickému lexiku v chetitských textech patří tituly a symboly státní moci (tabarna „vládce“, almašuitt- „trůn“, taniša „herold“ atd.), dále chattická božstva, jejich mýty, kult a rituál, které Chetité a Luvijci inkorporovali do svého spirituálního a  rituálního světa, aby je praktikovali, zřejmě včetně lokálních variant kultů (v textech je doloženo přes 50 chattických teonym). Další kontakt zejména s  chattičtinou a churritštinou měl vliv také na chetitskou gramatiku: redu-

29

areál mezopotamský

kují se (zejm. v plurálu) pádové morfy nomina, posiluje se užití partikulí, změny jsou ve verbálním systému. Chetitština postupně ztrácela pozici jazyka běžné komunikace, kde ji nahrazovaly především luvijské dialekty. Silný byl vliv také churritštiny: v novochetitské říši příslušníci panovnického domu měli často churritská rodná jména a teprve při nástupu na trůn přijali některé z tradičních chetitských jmen. V metropolitním archívu byly nalezeny také akkadské texty (např. dekret Šuppiluliuma I. o určení tributu pro Ugarit [akkadsky a ugaritsky]; smlouva mezi Šuppiluliumou I. a Aziruem z Amurru [akkadsky a chetitsky] smlouva Šuppiluliuma I. s Kurtivazou z Mitanni [akkadsky a chetitsky]; smlouva Kurtivazy s  Šuppiluliumou I. [akkadsky a chetitsky]; smlouva Muršiliše II. s Duppi-Tešubem z Amurru [akkadsky a chetitsky] a další smlouvy s lokálními vládci). Kromě toho máme v maloasijském areálu doložen další semitský jazyk, starou asyrštinu (kappadočtinu). Jeho mluvčími byli asyrští obchodníci, kteří v  Malé Asii založili obchodní faktorie nazývané kārum. Tyto obchodní kolonie fungovaly v 19.-18. stol. př. Kr. sice krátce, ale prakticky ve stejné době, kdy centrální Anatólii osídlenou kmeny Chattů začínají obsazovat nově příchozí etnika především Chetitů a Luvijců. Tabulky Asyřanů v Malé Asii obsahují tisíce jmen, která dokreslují etnolingvistickou mapu tohoto areálu. Máme v nich doklady jmen, která jsou také v nejstarších chetitských textech (Anitta nebo Pitchana atd.), ale i asyrské výpůjčky v chetitštině. Od samého počátku chetitologie jsou snahy hledat v chetitských textech reflexy řeckého světa. Máme-li v chetitštině toponymum Milawata, samo se nabízí srovnání s antickým městem Milétos; také Troja je zmiňována již ve 2. tis.: král Muwatalliš II. (1295-1272) uzavřel smlouvu s jistým Alakšandušem z Viluše (= Ilios). Toponymum Lukka je zřejmě chetitská podoba mladšího řec. Lýkie, o chetitském Achchijava (= Achájové?) existuje celá literatura. V chetitských, churritských a akkadských textech z poloviny 2. tis. jsou doloženy relikty blíže neznámého (indo)árského jazyka (viz árské stratum v akkadštině a chetitštině).

areál mezopotamský

-pz-

Odpovídá zhruba území dnešního Iráku, zasahuje do oblasti dnešní severovýchodní Sýrie a západního Íránu. Je oblastí s hojnými doklady lidského osídlení od nejstarších časů a archeologicky lze sledovat přítomnost lidské kultury v oblasti již od 10. tis. př. Kr., od 4. tis. př. Kr. lze hovořit o urbánním charakteru této společnosti.

30

areál mezopotamský

Za nejstarší obyvatele tohoto území bývají někdy označováni tzv. Protoeufratci či Prototigriďané, kteří měli být ve 4. tis. př. Kr. překryti Sumery, zdaleka ovšem není jisté, zda nejstarší jazykové projevy nebyly přímo sumerské. Na předsumerský substrát mohou ukazovat některá toponyma či slova v sumerštině, vzhledem k úrovni rekonstrukce sumerštiny však nelze tyto argumenty brát za nezpochybnitelné. První tabulky, které se objevují již před polovinou 4. tis. př. Kr., jsou psány piktogramy bez naznačení gramémů a mohly by být použity k záznamu jak sumerštiny, tak i nějakého jiného jazyka. Teprve od cca 2600 př. Kr. se záznam proměnil natolik, abychom mohli určit, že se jedná o záznam sumerštiny. Je tedy docela dobře možné, že i ty nejstarší tabulky jsou projevem sumerské kultury. Od poloviny 3. tis. př. Kr. zaznamenáváme nástup Semitů – staří Akkadové se v Mezopotámii objevují nejpozději ve 26. stol. př. Kr., jak dokládají jména v sumerských pramenech. Tento etnický prvek se také brzy prosadil, a od konce tisíciletí byl v oblasti dominantním a jeho dva dialekty, asyrština a  babylonština, byly hlavními mezopotamskými jazyky až do 7. stol. př. Kr., kdy začal jejich postupný ústup. Předpokládá se, že sumerština coby mluvený jazyk koexistovala s akkadštinou ještě snad v 18. stol. př. Kr., poté se udržuje jen jako kulturní jazyk (rituál, kult, věda a literatura), a to až do 1.  stol. n.l. (nešlo jen o opisování starých sumerských děl, často byla do sumerštiny překládána díla akkadská, a to i v 1. tis. př. Kr.). Po 14 století byla oblast lingvisticky relativně homogenní, mluvenými jazyky byly dialekty akkadštiny; přirozeně docházelo ke změnám v obou dialektech, které vyplývaly jak z  chronologického vývoje, tak i z regionálních variant těchto jazyků, případně i z jejich postavení – např. babylonština kromě funkce oficiálního jazyka říše sloužila též jako diplomatický jazyk v celé oblasti Předního východu, jako kulturní jazyk ji používali v říši asyrské. Zhruba kolem roku 2000 př. Kr. do oblasti ze západu proniká další element, západosemitští Amorejci, které ovšem z té doby máme doloženy pouze ve jménech – ve svých písemných projevech převzali babylonštinu, jazykovou mapu oblasti tato invaze nenarušila (existují ovšem rysy společné pro akkadštinu, eblajštinu a amorejštinu – často jde o gramatické jevy jako koncovka predikativního stavu ve vlastních jménech (-a), užití dlouhého imperfektního tvaru apod.). Všechny tyto jazyky používaly k záznamu klínové písmo. V polovině 2. tis. př. Kr. se především v severní Mezopotámii začíná prosazovat též churritský element (říše Mitanni trvá zhruba mezi 1500-1300 př. Kr.), vliv churritštiny je patrný také ve střední asyrštině (především výpůjčky). Jinak ovšem po dlouhou dobu patří Mezopotámie babylonštině a asyrštině, a to i během kassitské nadvlády.

31

areál syropalestinský

Změnu přináší až 7. stol. př. Kr., kdy Asyřané přijímají aramejštinu jakožto úřední jazyk své říše: Novoasyrská říše při své expanzi dobyla mj. rozsáhlé oblasti Sýrie a podrobila si aramejské obyvatelstvo, politika masových deportací pak vedla k velkému rozšíření aramejštiny coby dorozumívacího jazyka v celé této říši; postupně se rozšířila i do říše Babylonské (jazykem vysokého stylu a vědy však zůstává babylonština) a  po nástupu Peršanů (6. stol. př. Kr.) se její postavení jako úředního jazyka ještě upevnilo. Jestliže asyrština mizí spolu s Asýrií kolem r. 600 př. Kr., babylonština se ještě udržuje až do prvních století po přelomu letopočtu, i když pár posledních staletí její existence je to již jen ryze kulturní jazyk. Spolu s koncem užívání babylonštiny mizí i  znalost sumerštiny a končí také klínové písmo, užívané po více než 3000 let, a  Mezopotámie se stává oblastí obsazenou téměř výhradně aramejštinou, i když po pádu Achaimenovské říše se aramejština rozpadá na celou řadu dialektů (do Mezopotámie spadají především hatrejština, mandejština, židovská babylonská aramejština a další). Do kulturních center pronikla ovšem také řecká koiné, která byla nakonec např. v Babylonu tehdejšími učenci přijímána lépe než aramejština. Tato situace se udržuje až do vpádu Arabů v 7. stol. n.l., kdy byla celá Mezopotámie arabizována. Až do rozpadu Perské říše byla oblast prakticky vždy pod nadvládou organizovaného a centralizovaného státu, což bezpochyby přispělo k uchovávání jednotného jazyka. Způsoby tohoto uchovávání jsou dobře doloženy – od sumerských dob je dobře zdokumentována výchova písařů v písařských školách, kterou přebíraly všechny státy až do Achaimenovské říše včetně. Nakonec mnoho mezopotamských textů se dochovalo právě díky opisům v těchto školách. Síla tohoto typu organizace se projevila několikrát – invaze Amorejců nic nezměnila na jazyce, v jakém jsou psány mezopotamské záznamy; podobně příchod Kassitů a jejich vláda zanechala za sebou jen velmi málo jazykového materiálu.

areál syropalestinský

-pz-

Geograficky je ze západu ohraničen Středozemním mořem, na severu anatolskou vysočinou, relativně otevřen je směrem k Mezopotámii a  Arábii – je oddělen jen pláněmi, které nemají jasný geografický předěl. Z významných historických území zahrnuje Sýrii, Palestinu a Levantu, dosahuje ovšem až na Sinajský poloostrov.

32

areál syropalestinský

Doklady lidského osídlení oblasti jsou velmi staré, region patří k jedné z  prvních zastávek hominidů na jejich cestě z Afriky. První zemědělské usedlosti se patrně datují již kolem 8 tis. př. Kr. (Tell Aswad, Abú Hurajra), první sídla městského typu se kladou do 5. tis. př. Kr. (Tell Halaf, Hamá, Ugarit a  další). Především na severovýchodě je cítit silný vliv mezopotamské kultury, již ve 4. tis. př. Kr. zde nalezneme jasné stopy vlivu sumerského, později také akkadského (především asyrského). Nejstarší sídla s nálezy nápisů (2. pol. 3. tis. př. Kr.) jsou Ebla a Mari, které jsou někdy spojovány do tzv. Kišské civilizace (dle města Kiš, odkud pocházejí nejstarší doklady tohoto okruhu); eblajština bývá někdy spojována s akkadštinou, určitě patří do stejné větve semitských jazyků. Jazyk z Mari je ovšem akkadština a patří tedy spíše do oblasti mezopotamské. Všechny texty jsou psány klínovým písmem. Dalšími doloženými obyvateli Syropalestiny, u nichž máme alespoň nějaké informace o jejich jazyce, jsou Amorejci, kteří jsou zmiňováni zhruba ve 24. stol. př. Kr. v sumerských a eblajských archívech. Dá se předpokládat, že v Sýrii pobývali až do příchodu Aramejců, ovšem zprávy o nich jsou spíše kusé (jazyk samotný rekonstruujeme pouze z  vlastních jmen, doložených především v akkadských pramenech); v  1.  pol. 2. tis. jsou spojeni mj. s městem Mari, je ovšem zřejmé, že oblast zaplnili i mimo města – proto se někdy o amorejštině hovoří jako o rurální archaické semitštině (v protikladu k  urbánní Mezopotámii). Amorejština ovšem zanechala silnou stopu na dalších jazycích – někteří badatelé hovoří v souvislosti s centrálními semitskými jazyky o tzv. amoreizovaném komplexu. Kolem poloviny 2. tis. př. Kr. se doklady jazyků v oblasti začínají množit. Jedním z nejdůležitějších je ugaritština, jazyk městského státu Ugarit, významného obchodního centra oblasti. Jde o první příklad emancipace syrských království – poprvé máme v této oblasti doložen vývoj zvláštního písma (vzniklého na základě semitské lineární abecedy) pro záznam národního jazyka. Další doklady jsou ovšem nepřímé – jde o tzv. amarnštinu, jazyk z Tell el-Amarny, tedy rekonstrukt, postulovaný na základě jazykových chyb v diplomatické babylonštině z 2. pol. 2. tis. př. Kr. Dalším významným jazykem v oblasti z této doby je churritština: ta sice významně zasahovala až do Anatólie, ovšem churritské osídlení je doloženo v severní Sýrii (Alalach, Katna, atd.) a dosahuje až ke Středozemnímu moři (Ugarit). Vztah všech těchto jazykových forem k amorejštině je nejasný. Od 15. stol. př. Kr. máme též první zprávy o Foiničanech (především z  egyptských a akkadských pramenů), nejstarší nápisy ovšem pocházejí nejdříve z  12. či spíše 10. stol. př. Kr. Ti osidlovali především pobřeží, víceméně oblast

33

areál syropalestinský

dnešního Libanonu, nálezy z jiných míst (severní Sýrie, Malá Asie) jsou velmi omezené. Na konci 2. tis. př. Kr. se v oblasti objevuje cizí prvek, tzv. „mořské národy“, o  jejichž jazycích toho ovšem mnoho nevíme. Nejčastěji jsou spojovány s Egejskou oblastí, ovšem např. v případě Filištínců (Pelištejců) jsou tyto kontakty postulovány na základě několika slov, u kterých se mohlo velmi snadno jednat o výpůjčky. Přestože role těchto národů v  historii Předního východu a Egypta byla značná, jazykově se jejich vliv nijak výrazně neprojevil. Od konce 2. tis. př. Kr. se v oblasti začíná projevovat aramejský prvek, pronikající patrně z jihu – nejpozději od 12. stol. př. Kr. se usidlovali v oblasti Palestiny a Sýrie, postupně se dostali až na jih Malé Asie, od 9.  stol. jsou pak jasně doloženy aramejské státečky po celé Sýrii, doklady aramejštiny však zasahují celou Syropalestinu včetně okrajových oblastí Malé Asie a  Mezopotámie. Postupně se aramejština stává dominantním jazykem oblasti, od 7.  stol. př. Kr. proniká do Mezopotámie a stává se na většině Předního východu dorozumívacím jazykem. Tento stav platí také pro Syropalestinu, kde se různé dialekty aramejštiny udržely po velmi dlouhou dobu, některé až do arabizace oblasti v 7. stol. n.l. Mezi nejdůležitější z těchto dialektů patří hasmonejština, židovská a křesťanská palestinská aramejština, palmyrština a nabatejština. Izraelci jakožto nositelé hebrejštiny jsou poprvé zmíněni již ve 12. stol. př. Kr. (egyptské prameny), vlastní nápisy jsou v Palestině doloženy od 10.  stol. př. Kr., ovšem od babylonského zajetí se z oblasti hebrejština vytrácí a je užívána jen sporadicky či jako náboženský jazyk. Hebrejština byla výrazně spojena s  oblastí Palestiny, mimo ni se uplatnila prakticky jen jako jazyk židovského náboženství. Expanzivní politika Asyrské říše znamenala pro jazykovou situaci celé Syropalestiny (nejen Sýrie) rozšíření aramejštiny jakožto mluveného jazyka, pro Palestinu se toto období začíná po babylonském zajetí (6.  stol. př. Kr.); je ovšem pravděpodobné, že v mluvené formě např. hebrejština přežívala i nadále, většinou patrně v menších sídlech. Od 9. stol. př. Kr. se v Kanaánu objevují další, spíše spořeji doložené jazyky, jako ammónština či moábština, které měly blízko k hebrejštině, a tato blízkost se dále posilovala areálními kontakty. Dalším zvratem, který zasáhl nejen Syropalestinu, ale celý starý Orient, byl příchod helénismu spolu s Alexandrem Velikým. Především větší města byla zasažena nejen řeckou kulturou, ale také jazykem, který byl vnímán jako nositel této kultury. Na druhé straně rozsáhlé venkovské oblasti zůstaly hele-

34

areál syropalestinský

nizací víceméně nezasaženy a v mnoha oblastech si aramejština uchovala své postavení (např. Nabatejské či Palmyrské království). Přes Syrskou poušť pronikali z Arabského poloostrova do Syropalestiny také nositelé severní arabštiny, nejvýrazněji mluvčí safajštiny (1. stol. př. Kr. – 3.-4. stol. n.l.), především kolem pohoří Safá (jižně od Damašku). Šlo ovšem o  kočovné populace a jejich vliv na jazykovou mapu oblasti byl mizivý.

35

Charakteristika nejdůležitějších jazyků starého Orientu





Akkadština – lingvistická charakteristika Aramejština – lingvistická charakteristika Avestský jazyk (avestština) Hebrejština – lingvistická charakteristika Chetitština - lingvistická charakteristika Sabejština – lingvistická charakteristika Severní arabština - lingvistická charakteristika Stará perština – lingvistická charakteristika Sumerština - lingvistická charakteritstika

akkadština

akkadština – lingvistická charakteristika

-pz-

Akkadština je jazyk doložený po velmi dlouhou dobu na relativně rozsáhlém území, proto je očekávatelné, že došlo též k jejímu rozrůznění, a to jak po ose chronologické, tak též geografické. Následující přehled je založen na starobabylonštině s občasnými poznámkami k ostatním vývojovým fázím akkadštiny. Paradigmata vykazují řadu alternací, soustředíme se zde jen na základní podoby příslušných tvarů. Fonologie Oproti jiným semitským jazykům máme v případě akkadštiny v písmu zaznamenány nejen konsonanty, ale také kvalitu vokálů. Akkaďané převzali písmo od Sumerů, ovšem sumerské písmo neznačilo některé konsonanty typické pro semitské jazyky – především laryngály, ale také emfatické hlásky. V důsledku toho je nutno fonologický inventář akkadštiny rekonstruovat. Konsonanty: pbmwtdṭnlrszṣjškgqḫˀ Vokály: aeiu Všechny vokály mají své dlouhé varianty, podobně též všechny konsonanty mohou být geminovány, oba procesy jsou však v písmu značeny nepravidelně, proto jsou většinově rekonstruovány na základě prasemitské rekonstrukce. Prasemitská řada laryngál je významně redukována, i když zůstávají vokalické reflexy (např. ˁabār > ˀebēr – „přejít“). Emfatické hlásky jsou všechny realizovány jako glotalizované (ejektivní), což je přibližuje prasemitskému systému. Pro emfatické hlásky funguje zvláštní pravidlo, stanovící, že pokud se v kořeni objeví dvě etymologické emfatické hlásky, je jedna z nich (obvykle ta druhá) deemfatizována: Vokalický systém vychází z prasemitského, jakožto inovace se objevuje vokál e, i když alespoň částečně jde o podmíněný proces (reflex ztracené laryngály). Morfologie Akkadská morfologie, především její slovesná část, je založena na konsonantním kořeni. Nominální sféry se koncept semitského kořene nedotýká v celé šíři – relativně velká část lexikonu patří k tzv. jmenným kořenům, tedy ke vzorům, u kterých nelze provádět odvozování založené na alternaci konsonantního a vokalického vzorce. Nicméně i u jména můžeme sledovat některé

38

akkadština

formy využívající konsonantního kořene (od kořene prs: např. forma parrās pro zaměstnání/profese, mapras pro jméno místní a název nástroje, atd.). Akkadština rozlišuje dva rody – mužský a ženský. Mužský rod je bezpříznakový, ženský rod je buď přirozený, bezpříznakový (projeví se až ve shodě ve větě; patří sem osoby ženského rodu, párové části těla a další) či formální (nese gramatický příznak – sufix -t, či jeho varianty -at, -et). Za pomoci tohoto sufixu je možno tvořit jména ženského rodu přechylováním. Existují i substantiva, která se mohou objevit v obou rodech. Číslo je jednotné a množné, u párových částí těla apod. je možné též tvořit duál (koncovka -ān). Singulár je bezpříznakový, v plurálu se pro maskulinum užívá koncovky -ū, feminina pak -ātum. Existují též kolektiva a slova pomnožná. Pádový systém akkadštiny je koncovkový:

nom. gen. akus.

sg. -u(m) -i(m) -a(m)

pl. -ū -ī/ē -ī/ē

du. -ān -ēn -ēn

Nominativ je pád subjektu a jmenného predikátu, genitiv se vyskytuje jak v genitivním spojení, tak je to též předložkový pád, akuzativ je především pádem objektu. Vedle těchto pádů existuje také lokativ (koncovka -u, qāt-um – „v  ruce“, formálně nerozlišeno od nominativu), který se ovšem vyskytuje především ve staré akkadštině, již ve starobabylonské době byl nahrazován předložkovou frází. Terminativ se tvořil pomocí morfému -iš (šēp-iš – „k noze“), i tento pád byl nahrazován předložkovou frází. Jméno rozlišuje též stav – stav normální je značen sufixem -m (někdy se spekuluje o jeho determinační funkci, již ve starobabylonštině je to již jen formální příznak jména), stav konstruktní se vyskytuje ve spojení s jménem či zájmenem, u konstruktního stavu odpadá jak sufix -m, tak i pádový sufix. Stav absolutní flektuje pouze v rodě a čísle, jeho postavení je samostatné (což je hlavním rysem odlišujícím jej od stavu konstruktního). m. f.

stav normální bēl-um pán nidintum dar

  stav konstruktní stav absolutní bēl bītim bēl-šu bēl pán domu jeho pán pán nidinti šarrim nidinta-šu nidinat dar krále jeho dar dar

39

akkadština Někdy se též hovoří o stavu vztahovém (status relativus), též nazývaném nisba – jde ovšem spíše o derivační metodu odvozování adjektiv od substantiv (sufix -ī: Uruk-ī – „urucký, obyvatel Uruku“). Bývá sem řazen také tzv. stav predikativní (stativ), který stojí na rozhraní mezi substantivem a  slovesem. Sloveso rozlišuje osobu, číslo, rod a čas. Slovesné tvary jsou založeny na alternaci vokálů uvnitř konsonantního kořene. Formálně jsou rozlišovány tyto tvary: préteritum (minulý čas, užití v podmínkových větách a v souslednosti časové k vyjádření předminulého času), tzv. perfektum s infixem -ta- (děje v minulosti, které jsou časově vymezené či odstupňované), prézens se zdvojeným 2. radikálem (označuje čas přítomný i budoucí, případně je možno jej užít pro časově nespecifikovaná obecně platná tvrzení). Do tohoto přehledu připojujeme též stativ (stav predikativní), který neoznačuje žádný čas, ale dlouhodobě trvající stav či probíhající děj; odvozuje se od intranzitivních sloves, od sloves tranzitivních má obvykle pasivní význam. 3.c. 2.m. 2.f. 1.c. 3.m. 3.f. 2.c. 1.c.

pretéritum ˀiprus taprus taprusī ˀaprus ˀiprusū ˀiprusā taprusā niprus

perfektum ˀiptaras taptaras taptar(a)sī ˀaptaras ˀiptar(a)sū ˀiptar(a)sā taptar(a)sā niptaras

prézens ˀiparras taparras taparrasī ˀaparras ˀiparrasū ˀiparrasā taparrasā niparras

stativ m. paris f. parsat parsāta parsāti parsāku parsū parsā m.   parsātunu f. parsātina parsānu

Pomocí enklitik je možno tvořit ještě další tvary: ventiv (též allativ; sufix -am/m) slouží především ke zpřesnění směru pohybu (illik – „šel, šla“ : illik-am – „přišel, přišla“); desiderativ (též prekativ, optativ či jusiv; prefix li-: liprus) vyjadřuje přání mluvčího – je užíván především pro třetí osoby, pro přání pro druhé osoby se používá částice lū se stativem (lū balṭāta – „nechť jsi zdravý“. Tzv. subordinativ (též modus relativus či poněkud nepřesně subjunktiv; sufix -u) je tvar, užívaný ve vedlejších (často vztažných) větách, nejde o formu s modálním významem. Systém rozšířených kmenů není v akkadštině tak propracován jako v jiných semitských jazycích, základní shody však najdeme: kromě kmene základního existuje n-kmen (kromě stativu se prefix asimiluje k prvnímu konsonantu: pret. ˀipparis, perf. ˀittapras, préz. ˀipparras, stat. naprus) s pasivním významem, š-kmen (ˀušapris/ˀuštapris/ˀušapras/šuprus) s kauzativním

40

akkadština

významem, kmen se zdvojeným druhým radikálem (ˀuparris/ˀuptarris/ ˀuparras/purrus) s širokou škálou významů, od modalitních či aktionsartových významů (intenzita, durativita, iterativita, distributivnost) k významu faktitivnímu, někdy není významový posun od základního kmene zaznamenatelný. Kmeny, tvořené kombinací více prvků (tan- kmen), existují také. Zájmeno v akkadštině odlišuje osobní zájmeno samostatné a sufigované (objektové a přivlastňovací), vztažné, ukazovací, tázací a neurčitá. Osobní zájmena mohou stát samostatně, existují i v roli přivlastňovací a objektové (dá se mluvit o genitivu a akuzativu). Připojená ke slovesu pak označují objekt, připojená ke jménu pak atribut (posesivnost). Následující tabulka nabízí základní tvary, v textech však najdeme celou řadu variant. 1.c. 2.m. 2.f. 3.m. 3.f. 1.c. 2.m. 2.f. 3.m. 3.f.

samostatná nom. gen./akuz. ˀanāku jāti ˀatta k(u)āti ˀatti kāti šū š(u)āti šī š(i)āti nīnū niāti ˀattunū kunūti ˀattinā kināti šunū šunūti šinā šināti

dat. jāšim k(u)āšim kāšim š(u)āšim š(i)āšim niāšim kunūšim kināšim kunūšim šināšim

poses. jūm kūm šūm nūm ? šunūm

připojená akuz. -ni -ka -ki -šu -ši -niāti -kunūti -kināti -šunūti -šināti

gen. -ˀa/ja/ī -ka -ki -šu -ša -ni -kunū -kinā -šunū -šinā

dat. -am/nim -kum -kim -šum -šim -niāšim -kunūšim -kināšim -šunūšim -šināšim

Zájmena ukazovací rozlišují blízký a vzdálený předmět (annūm / ˀullūm), skloňují se v rodě, čísle a pádu. Zájmena vztažná jsou: ša – „kdo, který“, mala – „co, které“, zájmena tázací pak mannum – „kdo“ a mīnum – „co“. Syntax Akkadština rozlišuje jmenný a slovesný predikát – jmenný je zastoupen nominální frází, slovesný pak frází slovesnou. Jmenný predikát vyjadřuje především stav a jeho časový obsah je určen pouze lexikálně (adverbii). Predikativní stav (stativ) se obvykle vyčleňuje jakožto zvláštní forma, ve skutečnosti však v zásadě odpovídá jmenné větě: šarrāta = ˀatta šarrum – „ty jsi král“. Ve slovesné větě je nejčastější pořádek slov typu SOV, i když variabilita je značná, největší patrně v poezii a politické literatuře (královské nápisy). Často se soudí, že tento pořádek slov, v semitských jazycích neobvyklý, je způsoben vlivem sumerštiny. Souřadné souvětí je nejčastěji spojeno pomocí souřadící spojky u – „a“ či ū – „nebo“, případně sufixu -ma – „a“ (ˀillik-ma ˀitūr – „odešel a vrátil se“). Věty

41

aramejština

vztažné jsou uvozeny vztažným zájmenem ša, věty místní spojkami ēma – „kde, kam, kdekoli, kamkoli“, ali – „kde“ a ašar – „kde, kam“. Spojky užívané ve větách příčinných jsou: aššum – „protože“, kīma – „protože“. Předmětné spojky jsou kīma a kī – „že“, podmínkové spojky pak šumma – „jestliže“, ˀištūma – „jestliže (skutečně)“, šummaman/šumman – „kdyby“ (sloveso stojí v indikativu). Ve větách časových se můžeme setkat s těmito spojkami: adi – „dokud“, adi lā – „dokud ne“, inūma – „když“, ištu – „poté co, od té doby co“, kīma – „když, jakmile“, lāma – „dříve než“, ˀūm – „jakmile“.

aramejština – lingvistická charakteristika

-pz-

Tento jazyk patří k nejlépe doloženým semitským jazykům vůbec. Jak množství textů, tak i chronologické rozpětí je úctyhodné, ovšem také odlišnosti mezi jednotlivými vývojovými fázemi aramejštiny jsou značné. Tento přehled jako osu volí stav říšské aramejštiny, odlišnosti ostatních vývojových fází budou spíše stručně komentovány. Záznam jazyka Užité písmo má všechny charakteristiky semitských abeced, je tedy pouze konsonantní a nezobrazuje vokály. V první fázi, kdy Aramejci písmo přejali od Foiničanů, nezobrazovalo ani interdentály, které aramejština ve starších dobách patrně měla. Varianta protokanaánské abecedy, kterou vyvinula aramejština, se stala základem dalších písem. Jako tzv. matres lectionis (tedy naznačení dlouhých vokálů) sloužily později v aramejském písmu znaky w, j a h, ˀ (poslední dvě především na konci slova), označovanými vokály byly ū ō (w), ī ē (j) a ā (h, ˀ). Jejich užití se postupně rozšiřovalo a od střední aramejštiny byly často (ale nikoliv důsledně) používány i pro označení kvality krátkých vokálů. Označení vokálů se začalo vyvíjet až zhruba v 7. stol. n.l., později vznikly celkem 4 hlavní systémy, které byly užívány především v kanonických spisech, nejvíce v pozdní syrské literatuře, ale i v židovských spisech (jak pro vokalizaci hebrejštiny, tak i židovské aramejštiny). Fonologie Inventář aramejských konsonantů vypadal takto:

b p m w t d ṭ s z ṣ š l r n j k g q ḥ ˁ h ˀ

Pro nejstarší fáze aramejštiny se předpokládá systém podstatně širší: interdentály ṯ, ḏ byly v písmu značeny a později i v systému nahrazeny okluzivami t a d (je možné, že tento stav byl základem spirantizace některých závěrových hlásek před vokály, tzv. bgd kpt), pro označení emfatické laterály

42

aramejština

(ś ̣, arabské ḍ) bylo užito písmeno q, později ovšem se toto označení změnilo a  bylo užito grafému ˁ (tuto situaci dokumentují i dva aramejské tvary v knize Genesis: ˀrś ̣ > ˀarˁā/ˀarqā – „země“). Předpokládá se, že artikulace emfatických hlásek byla již v nejstarších fázích aramejštiny faryngalizovaná, nikoliv glotalizovaná (jak se rekonstruuje např. pro akkadštinu). Vokalický systém je rekonstruován jednak ze srovnání s ostatními semitskými jazyky, jednak z pozdějších fází aramejštiny. Pro nejstarší fázi se předpokládá třístupňový systém a – i – u (včetně dlouhých forem) a dva diftongy – aw a aj; ve střední aramejštině se již systém rozrostl – z i a u vznikly varianty e a o. Následkem redukce vokálu v otevřené předpřízvučné slabice byl do systému zapojen také neutrální vokál ə, diftongy se monoftongizovaly: aj > ē, aw > ō. Podle užití matres lectionis i pro krátké vokály se předpokládá, že kvantita vokálů přestala být fonologickou (nerozlišovala význam), nakonec i situace např. v syrštině tento předpoklad potvrzuje. Náslovné n se ve starších fázích v kontaktní pozici asimilovalo k následujícímu konsonantu (nC > CC), od říšské aramejštiny zřejmě pod vlivem akkadštiny naopak docházelo k disimilaci těchto spojení. Existují případy deemfatizace, podobné Geersovu pravidlu v akkadštině, kdy není možné, aby v jednom slově byly dva emfatické fonémy, v aramejštině však nejde o  pravidlo. Tato deemfatizace byla progresivní ve staré aramejštině: qṭl > qtl a regresivní v aramejštině střední: qṭl > kṭl. Pro uchování slabičné struktury (buď CV nebo CVC) byly rozbíjeny možné konsonantní klastry: anaptyxí (malk > malik), vsunutím tzv. hlasného šewa (šewa mobile) a protetickým vokálem. Morfologie Aramejština má flektivní morfologii, založenou na konsonantním kořeni, od něhož je vokalizací, změnami v kmeni (např. geminací), afixy (prefixy, sufixy, infixy) a případně i reduplikací odvozován konkrétní slovní tvar. U  některých vzorů byl též relativně pevně vázán i určitý význam (např. participia, ale i jméno místní apod.). Jmenný systém rozlišuje rod, stav a číslo; v žádném období vývoje aramejštiny není doloženo morfologické vyjadřování pádů. Gramatický rod rozlišuje maskulinum a femininum. Maskulinum je bezpříznakové, ženský rod je buď přirozený nebo je označen koncovkou -t (-īt, -ūt, -at). Existují jména, která rod nerozlišují, mohou být jak rodu mužského i ženského. U adjektiv je rod vyjadřován formálně a pravidelně přechyluje. Stav (status) v aramejštině je důležitou kategorií. Rozlišuje se stav absolutní, emfatický a konstruktní. Zatímco první dva fungují pro samostatné postavení jména, stav konstruktní je vázaný a objevuje se především v genitivním

43

aramejština

spojení či ve spojení s připojeným zájmenem. V nejstarší fázi aramejštiny byl absolutní stav užíván pro neurčené jméno, zatímco stav emfatický pro jméno určené (sufix -ā, starý člen určitý, psáno alifem nebo h), v dalších fázích se funkce člene určitého oslabovala: v pozdní aramejštině se stav absolutní objevuje již jen velmi zřídka, a původně příznaková forma stavu emfatického slouží jak pro určené, tak pro neurčené užití jména, samotná koncovka funguje spíše jako nominální příznak. Číslo je trojí: singulár, duál a plurál. Singulár je bezpříznakový, změny jsou dány pouze příslušným stavem. Duál značí především párové předměty (např. části těla) a jinak není v aramejštině produktivní – netvoří se ani od adjektiv; kromě absolutního stavu není formálně odlišen od plurálu. Plurál má v maskulinu koncovku -īn, ke které se podle daného stavu jména mohou přidat další elementy. Femininní plurál je značen koncovkou -ān, opět může dojít ke změnám podle příslušného stavu. Flexe pak vypadá následovně:

absolutní - emfatický konstruktní

maskulinum singulár duál plurál ø -ajin -īn -ā -ajjā -ajjā -ø -ē -ē



   femininum singulár duál -ā -t-ajin -t-ā -at

plurál -ān -ātā -āt

Sloveso flektuje v osobě, rodě, čísle a čase. Formálně je systém vystavěn na protikladu tzv. perfekta (sufigovaná konjugace) a imperfekta (prefigovaná konjugace), které v zásadě označují i časy: perfektum značí čas minulý, imperfektum pak přítomný a budoucí. Jusivní tvary jsou doloženy jen pro starou a říšskou aramejštinu. Aramejština má vyvinutý systém rozšířených kmenů slovesných, které pomocí prefixů a změn uvnitř kmene mohou vcelku pravidelně proměňovat význam základního kmene (např. tvoření kauzativ a  faktitiv, pasiva a  reflexiva apod.). Zájmena jsou v aramejštině rozlišována tato: zájmena osobní samostatná a  připojená, zájmena ukazovací, zájmena vztažná (a přivlastňovací), zájmena tázací a neurčitá. Vzhledem k dlouhé době existence aramejštiny a dialektnímu rozdělení je celá řada tvarů, doložených z různých etap vývoje. Proto uvedeme zájmena v plné formě (tedy i s vokalizací) v podobě, doložené v biblické aramejštině, dále uvedeme kumulativní soupis možných způsobů zápisu v různých dialektech:

44

aramejština

1.c.

sg. ˀanā

ˀnˀ, ˀnh, ˀnk, ˀnkj

2.m. 2.f. 3.m.

ˀant *ˀantī hū

ˀnt, ˀt, ˀnth, ˀth ˀntj, ˀnt, ˀtj, ˀtj hˀ, hwˀ, hw

3.f.

hī

hˀ, hjˀ, hj

pl. ˀanaḥnā ˀantūn ? himmō / himmōn / ˀinnūn ˀinnīn

ˀnḥn, ˀnḥnn, ˀnḥnˀ, ˀnḥnh, nḥnˀ, ḥnn, ˀnn ˀntm, ˀntwn, ˀtwn ˀntn, ˀntjn, ˀtjn hm, hwm, hmw, hmwn, ˀnwn, hnwn, ˀjnwn, hjnwn ˀnjn, hnjn, ˀjnjn, hjnjn

Poznámky: - Tvar 2. os. masc. sg. je tzv. qǝrē (čtená podoba), tvar kǝtīb ̱ (tedy psaná podoba) je ˀantā. - Tvar 2. os. f.sg. je rekonstruován, není v této formě doložen. - Tvary 2. osob bez hlásky n ukazují na asimilaci spojení -nt-. Tabulka ukazuje, že systém zájmen se v aramejštině v průběhu vývoje značně proměňoval. Některé z procesů jdou na vrub písemnému záznamu (především alternace ˀ/h na konci slov), či obecné tendenci ke ztrátě laryngál (1. os. pl.), jindy zase patrně vlivům okolních jazyků (asimilace n patrně pod vlivem hebrejštiny). Do jisté míry se též odráží tendence značit kvalitu vokálu pomocí matres lectionis, bez ohledu na jejich kvantitu. Zájmena připojená se váží jako sufix ke jménu, slovesu, předložkám a částicím. Hlavní významy jsou objektové (u slovesa) a atributivní/posesivní. Uvedeme jen tvary bez vokalizace, opět kumulativním způsobem:



1. c. 2. m. f. 3. m. f.

sg. -j -k, -jk -kj, -jk, jkj -h, -jh, -wh, -whj, -wj -h, -jh



pl. -nˀ, -n, -jn, -jnˀ -km, -kwn, -jkm, -jkwn -kn, -kjn, -jkn, -jkjn -hm, -hwm, -hwn, -jhm, -jhwm, -jhwn -hjn, -jhn, -jhjn

Výše uvedené formy jsou doloženy u jmen, u sloves je systém poněkud jednodušší; jeho hlavní odlišnost je v 1. osobě, kde jsou užívány tvary -nj, -j, -n či -nnj (jen v syrštině formy s -n chybí). Drobné odlišnosti jsou též u forem vázaných k imperativu a v některých fázích byly odlišné i tvary připojované např. k duálu či plurálu. Zájmena ukazovací rozlišují tvary pro blízké a vzdálené předměty. Zájmena pro blízký předmět byla ve starších vývojových fázích založena na interdentále ḏ (v písmu značené jako d nebo z), s přidaným alifem či -n- (tvary typu dənā/dā – „tento/tato“), v pozdějších fázích (především po fázi střední aramejštiny) se jasně prosazuje h- jakožto ukazovací element (tvary typu

45

avestský jazyk

hādēn/hādā – „tento/tato“). Tvary pro odkaz na vzdálený předmět ve staré aramejštině byly odvozeny od základu dn/zn, přítomného již u výše uvedených tvarů, přidáním sufixu -k (tvary typu znk/dnk apod.), případně sloužil tvar 3. osoby samostatného zájmena. Druhý způsob se pak vedle prvního prosazoval především v dalších vývojových fázích a v syrštině už byl nejčastějším způsobem vzdálené deixe. Zřejmě jde o vliv kanaánských jazyků. Vztažná zájmena pocházejí právě ze zájmen ukazovacích, a byla realizována buď jako z nebo d (předpokládaná je původně interdentální realizace, jako např. v arabštině), postupně převládla realizace okluzivní (d). Byla velmi častá, sloužila také pro vyjádření genitivního spojení a  vlastnictví. Tázací a neurčitá zájmena odpovídají ostatním semitským jazykům – man – „kdo“, mā – „co“; doložena je i širší forma mannu. Mohou fungovat jako zájmena i jako adjektiva. K opisu reflexivních zájmen užívá aramejština tvarů npš – „duše, život“, grm – „kost“ a lbb – „srdce“ – k těmto tvarům se připojovalo příslušné sufigované osobní zájmeno.

avestský jazyk (avestština)

-pv-

Nejdůležitější a nejlépe doložený staroíránský jazyk, který spolu s dalšími íránskými (médština, stará perština, skýtské dialekty) a indoárskými jazyky (především védský jazyk a sanskrt) tvoří indoíránskou větev indoevropských jazyků. Písmo a hláskosloví Grafémy, které rukopisy používaly pro zápis avestských textů se přepisují do latinky takto:



/a/ /ā/ // /ą/ /ą̇/ /ə/ /ə ̄/ /e/ /ē/ /o/ /ō/ /i/ /ī/ /u/ /ū/ /k/ /x/ /x ́/ /x ͮ/ /g/ /ġ/ /γ/ /c/ /j/ /t/ /ϑ/ /d/ /δ/ // /p/ /f/ /b/ /β/ /ŋ/ /ŋ́/ /ŋ ͧ/ /n/ /ń/ /ṇ/ /m/ /m /̨ /ẏ / /v/ /r/ // /s/ /z/ /š/ /ž/ // /y/ /h/ 46

avestský jazyk

Avestské písmo, které bylo uměle vytvořeno pro zápis Avesty, je sice překvapivě foneticky exaktní, jeho tvůrci se snažili zachytit také varianty výslovnosti, užívané v liturgické praxi, a to v době, kdy avestština byla již jen jazykem kultu. Písemná tradice se tak zčásti křížila s ústní a výsledkem je neustálená ortografie rukopisů, takže zápis textu je zatížen redundantními variantami a je obtížné ho sestavit. Jedno slovo se často v rukopise zapisuje více způsoby, někdy jde o marginální a nepodstatné varianty, jindy o důležité archaismy. Složitosti interpretace avestského hláskosloví ukazuje několik příkladů: Auslautový vokál ve staré avestštině je dlouhý, bez ohledu na to, je-li tato délka etymologicky korektní. V novoavestštině (s výjimkou -/ō/ a -/ə ̄/, resp. monosylabických slov) je auslautový vokál vždy krátký. Zdá se, že sásánovský archetyp užívá grafémy pro krátké/dlouhé vokály pro označení zřejmě otevřenosti/zavřenosti. Rozdíl /ą/ : /ą̇/ (různé grafémy? varianty?) není znám. Geldner (1885-1895) nerozlišuje. V některých rukopisech je // (implosivní dentála). Nazální /ŋ́/ < írán. -*hi -̯ , tedy místo Geldnerova vaŋhō je třeba korigovat na vaŋ́ hō „lepší“ (srov. védské vasyas) atd., labializované /ŋ ͧ/ < írán. -*hu ̯ - (u  Geldnera je jen v kritickám aparátu); V rukopisech jsou tři grafémy, které se transliterují jako /š/, // a //. Na první pohled se zdá, že jde o ortograficky i fonologicky bezvýznamné varianty, dříve se v přepisu často tyto grafémy nelišily. Jejich distribuce v rukopisech sice není systémová, ale každý z nich má jiný etymologický zdroj. Grafém přepisovaný jako // reprezentuje původní indoírán. */č/ —> praírán. */š/ —> (v sásánovském archetypu) ii-: např. avest. iiaoϑna- „dílo“ srov. véd. cyautná-). Grafém přepisovaný jako // odpovídá etymologicky indoírán. */rt/ resp. */t/: novoavest. maš ị ia- „člověk“ < *mártii a̯ - (véd. mártiya-) nebo avest. aməš ạ „nesmrtelný“ < *amǝ ́rta- (véd. amŕ ̥ta-). Důležitá je pozice přízvuku, který musí předcházet, jinak je v textu /rt/: novoavest. mərəta- „zemřelý“ (srov. védské mŕ ̥tá-, ale také vachanské mərt „mrtvý“ nebo jagnóbské murta-). Avestský fonologický inventář vychází z praíránského, resp. indoíránského systému. Např. praíránština ztratila aspiraci (avest. bar- „nést“, ale véd. bhar-); indoírán. tenues *p/*t/*/k se v určité pozici změnily na írán. neznělé frikativy *f/*/ϑ/*/x (avest. a staroper. fra- „dopředu“, ale véd. prá- apod.); v jisté pozici se rovněž mění indoírán. */s/ na írán. */h/ (avest. hapta- „sedm“, ale véd. saptá-). Zachovaly se očekávané důsledky ztráty indoíránské laryngály atd. nomen Gramatické kategorie nomina jsou stejné s védským jazykem: tři čísla (singulár : plurál : duál), tři rody (maskulinum : femininum : neutrum) a  osm

47

avestský jazyk

pádů (nominativ : akuzativ : instrumentál : dativ : genitiv : ablativ : lokativ : vokativ). Kmen končí na vokál (aspa- „kůň“, gairi- „hora“ atd.) nebo na konsonant (ap- „voda“); koncovka lok. sg./pl. a abl. pl. má často postpotzici -/ā/ (např. visii-ā „ve vesnici“). Jako příklad paradigmatu uvádíme dochované tvary kořenového subst. āp(f.) „voda“. [sg.] āfš (< *āp-s) (nom.); āpəm (ak.); apa (instr.); ape (dat.); apa (abl.); āpō/apō (gen.); api-i-ā (lok.) — [plurál] āpō (nom.); apō/apas-cā (ak.); aiβiiō (dat.); apąm (gen.). pronomen Avestský jazyk dochoval hlavní specifické rysy morfologie pronomin, které měl prajazyk. Jde o supletivnost tvarů v paradigmatu pronomina, kde se střídají různé kmeny: staroavest. nom. azə m ̅ , novoavest. azəm „já“ : akuz. mąm, abl. ma – nom. sg. staroavest. aiiə m ̅ „tento“, novoavest. akuz. iməm, staroavest. instr. anā. V některých pádech pronomina jsou také enklitické tvary: staroavest. nom.sg. tuuə m ̅ „ty“, akuz.sg. ϑβąm, enkliticky ϑβā. verbum Gramatické verbální kategorie vycházejí z indoírán. a praide. stavu a jsou fakticky identické s védským jazykem. Sloveso rozlišuje tyto hlavní verbální kategorie: osoba (první : druhá : třetí); číslo (singulár : plurál : duál [málo doložen]); čas (prézens : imperfektum : aorist : perfektum; způsob (indikativ : injunktiv : konjunktiv : optativ : imperativ); slovesný rod (aktivum : médium : stativ : [pasivum]). Každý jeden slovesný tvar se tvoří napojením koncovek a dalších gramémů (např. augmentu) na slovesný kmen. Ten je buď identický s kořenem nebo se vytvářejí verbální kmeny především pomocí afixů, někdy reduplikací. Případné střídání silných a slabých tvarů v paradigmatu je důsledkem pohybu přízvuku. Jsou doloženy dvě řady koncovek (primární a sekundární), každá řada má koncovky aktivní a mediální. Zvláštní koncovky má imperativ a  perfektum. Avestština vytváří mnoho paradigmatických verbálních kategorií, například od prézentního kmene se tvoří: indikativ prézenta, injunktiv prézenta, indikativ imperfekta, konjunktiv prézenta, optativ prézenta a imperativ. Od kmene aoristu se tvoří injunktiv, indikativ, konjunktiv, optativ a imperativ. Podle způsobu vytváření kmene se liší tematický aorist (kořenový nebo reduplikovaný), atematický kořenový aorist a sigmatický aorist. Perfektum má (až na jednu výjimku) kmen reduplikovaný a vlastní řadu koncovek. Některé morfologicky blízké tvary v avestštině lze odlišit jenom pomocí širšího kontextu védského jazyka. Výběr z doložených tvarů slovesa ah-/h- „být“: indikativ prézenta 1.sg. ahmi/ ahmī, 2.sg. ahi/ahī, 3.sg. asti/astī, 3.du. stō, 1.pl. mahi/mahī, 2.pl. stā, 3.pl.

48

hebrejština

həṇti/həṇtī — konjunktiv 1.sg. aŋhā, 2.sg. aŋhō, 3.sg. aŋha, aŋhaiti / aŋhaitī, 1.pl. ŋhāma/ŋhāmā, 3.pl. aŋhən — optativ 1.sg. x ́ iiə m ̅ , 2.sg. x ́ ii, 3.sg. x ́ iiā, 1.pl. x ́ iiāmā, 2.pl. x ́ iiātā, 3.pl. hiiə ̅rə — imperativ 2.sg. zdī, 3.sg. astū, 3.pl. hə ṇ ̅ tū.

hebrejština – lingvistická charakteristika

-pc-

Fonologie Hebrejština masoretské tradice má 22 grafémů pro 23 konsonantních fonémů, přičemž sín a šín se liší pouze umístěním tečky nad grafémem. Tyto fonémy tvoří opozice znělých a neznělých labiál (b, p), dentál (d,  t), sykavek (z, s), velár (g, k) a faryngál (ˁ, ḥ); dále dvojice laryngál (ˀ, h), plynných hlásek (r, l), nosovek (m, n) a polovokálů (w, j); sykavky palatální a laterální (š, ś) a  emfatické (faryngalizované) hlásky ṭ, ṣ, q. V porovnání s rekonstruovaným prasemitským stavem tedy došlo k výrazné redukci počtu konsonantů: interdentální řada (ḏ, ṯ, ẓ) splynula se sykavkami z, s, ṣ; frikativní veláry ġ, ḫ s faryngálami ˁ, ḥ; emfatická laterální sykavka ṣ́ se ṣ. Tento proces, završený až po přelomu letopočtu, byl do jisté míry kompenzován vznikem vázaných frikativních alofonů závěrových hlásek bgdkpt vyslovovaných po samohlásce, tradičně známých jako „begadkefat“ a přepisovaných b ḡ̠ ḏk p̠ ṯ. Dnešní akademická hebrejština rozlišuje ve shodě se sefardskou tradicí pouze alofony b (b x  v), k (k x ḫ) a p (p x f), ale např. aškenázští Židé zachovali i  rozdílnou výslovnost t (t x s) a jemenští Židé vyslovují korektně všech šest alofonů (zde použitá transkripce alofony bgdkpt nerozlišuje). Hebrejština sdílí s ostatními severozápadními semitskými jazyky přechod náslovného *w > j a s kanaánskými jazyky změnu femininní koncovky *-(a)t ­> -â (graficky h) u substantiv i u sloves. U slabých sloves „tertiae he“ přešly *w,*j > h. Tiberiadská masoretská punktace (niqqud) používá tyto základní vokalické znaky: patach, kámec, sere, segol, chírek, cholem a ševa. V různých dobách a kulturních oblastech vyjadřovaly v různé míře jak kvalitu, tak kvantitu vokálu: patach a, kámec å nebo ā, céré ē, segól æ nebo e, chírek i nebo ī, chólem o nebo ō. Kámec v zavřené slabice se nazývá kámec chatuf a vyslovuje se jako [o]. Ševa se dělí na ševa hlasné (mobile) a nehlasné (quiescens). Nehlasné zavírá slabiku, hlasné se vyslovuje jako ultrakrátký vokál ə tam, kde by jinak vznikl nepovolený konsonantní shluk, např. məlākîm „králové“ (Zde použitá transkripce přepisuje ambivalentní vokály podle kvantity, nikoli kvality. Circumflex signalizuje přítomnost mater lectionis, nikoli – jak je obvyklé u  přepisu jiných semitských jazyků – monoftongizovaný diftong). Pokud je ševa podkladem některého ze zadních konsonantů ˀ, h, ˁ, ḥ (a také r), mění se na ultrakrátký vokál (chatef patach, chatef kámec, chatef segol) zhruba kva-

49

hebrejština

lity předcházejícího vokálu. Zadní konsonanty ˀ, h, ˁ, ḥ (a také r) také nemohou být zdvojeny. Namísto faktického zdvojení dochází buď k virtuální geminaci (tj. odpadnutí zdvojení bez náhrady), nebo náhradnému dloužení předcházející samohlásky. Tyto hlásky jsou také silně slabikotvorné a  jejich vlivem zpravidla dochází k otevření zavřené slabiky. Vokalické změny se řídí podle poměrně složitých pravidel. Z nich je pro hebrejštinu typická tzv. segolatizace, speciální kategorie anaptyxe. Po odpadnutí pádové koncovky (*malku >*malk) byl vzniklý shluk rozpuštěn pomocným vokálem (*malek), ke kterému se asimiloval i původní vokál (melek „král“). Pokud se původně zavřená první slabika opět uzavře, objeví se původní vokál: malkî „můj král“. Segolatizace byla zejména koncem biblické doby natolik produktivní, že se uplatnila i při slovesné flexi (infinitivy slabých sloves typu šebet od /j-š-b/, femininní participia typu qōṭelet vedle qōtəlâ). Na druhé straně ještě Hexapla přepisuje ˁbd „otrok“ nesegolatizovaně jako αβδ. Morfologie Hebrejská slova lze z tradičního pohledu rozdělit na tři skupiny: jména, slovesa a partikule. Do kategorie jmen spadají substantiva, adjektiva, zájmena a číslovky. Substantiva mohou stát ve statu absolutu, tj. samostatně, nebo ve statu konstruktu, následuje-li po nich sufigované zájmeno či jméno v genitivním spojení. Mohou být určena členem určitým ha- se zdvojením následující souhlásky (hammelek „ten král“), popř. jiným způsobem (zájmenný suffix, genitivní spojení či autodeterminace – např. u vlastních jmen). Lze u  nich rozlišit kategorie rodu (maskulinum melek „král“, femininum malkâ „královna“) a čísla (singulár melek „král“ / malkâ „královna“, duál malkajim „dva králové“, plurál məlākîm „králové“ / məlākôt „královny“). Pád (nominativ, genitiv, akuzativ) je – až na některá residua – vyjádřen syntakticky. Přímý určený objekt předchází v prozaických textech tzv. nota accusativi ˀēt (či ˀet; laˁabōd ˀet-hāˀadāmâ „obdělávat půdu“). Adjektiva se vyskytují poměrně zřídka. Se substantivy, která blíže určují, se shodují v rodě i čísle. Často jsou nahrazena genitivním spojením, např. har qodeš ˀelōhîm, „hora svatosti Boha“, tj. „svatá Boží hora“. Stupňování adjektiv není vyjádřeno morfologicky. Často se používá předložky min „z, od“ (ṭōb min „lepší než“), v pozdní vrstvě spojení jôtēr min „více než“. Superlativ může být vyjádřen členem určitým (habben haqqāṭān „nejmladší syn“) nebo vytvořením genitivního spojení se stejným lexémem v plurálu (šîr haššîrîm „píseň písní“, tj. nejlepší píseň). V  hebrejštině rozeznáváme zájmena osobní, ukazovací, vztažná, tázací a  neurčitá. Osobní zájmena se dělí na samostatná a sufigovaná. Ukazovací zájmena rozlišují blízkou (zê „ten“, zôt „ta“, ˀellê „ti“) a vzdálenou deixi, kde se

50

hebrejština

používají osobní zájmena hûˀ „onen“, hîˀ „ona“ a hēm „oni“, např. bajjāmîm hāhēm „v oněch dnech“. Namísto vztažných zájmen hebrejština užívá relační částici ˀašer s původním významem „místo“, která je v pozdějších vrstvách biblické hebrejštiny nahrazována částicí še-. Diskuze o vztahu obou stále probíhá. Tázací zájmena jsou mī „kdo“ a mâ (<mah) „co“. Základní význam hebrejského (i obecně semitského) slovesa je dán kořenem tvořeným (zpravidla třemi) konsonanty, tzv. radikály. Tento význam je modifikován vokály a většinou i konsonantními afixy. Slovesná flexe rozlišuje rod (maskulinum, femininum), číslo (singulár, plurál) a osobu (první, druhá, třetí). Další slovesné kategorie zahrnují vid, čas a způsob. Jsou vyjádřeny pomocí konjugací – tradičně zvaných perfektum a imperfektum – a slovesných kmenů. V poetických textech se funkce konjugací blíží našemu vidu: perfektum děj konstatuje, imperfektum líčí. V próze převažuje jejich funkce časová; perfektum pro děje minulé a imperfektum pro děje přítomné a budoucí. Vyprávěcím časem dějů minulých v próze je tzv. imperfectum consecutivum, kterému je předřazena spojka wa „a“ (např. wajjiqṭôl „i zabil“). Analogicky bylo později vytvořeno konsekutivní perfektum wəqāṭal, které přebírá čas předcházejícího určitého slovesného tvaru. Modalita se vyjadřuje tvary odvozenými od imperfekta (které může nabývat různé modální hodnoty i samo od sebe): imperativ qəṭôl, jussiv jiqṭōl (u silných sloves formálně identický s imperfektem). Tyto tvary mohou být zesíleny koncovkou -â: qoṭlâ „určitě zabij“, tzv. kohortativ ˀeqṭəlâ „chci zabít“. V následujícím přehledu verbálních kmenů jsou tvary uvedeny v základní podobě 3. osoby maskulina singuláru tranzitivních sloves podle vzoru jiqṭôl (< *jaqṭul-) „zabít“: slovesný rod kmen

aktivní

pasivní

reflexivní

základní

(qal) qāṭal / jiqṭôl

(nif’al) niqṭal / jiqqāṭēl

(nif’al) niqṭal / jiqqāṭēl

intenzivní

(pi’el) qiṭṭēl / jəqaṭṭēl

(pu’al) quṭṭal / yəquṭṭal

(hitpa’el) hitqaṭṭēl / jitqaṭṭēl

kauzativní

(hif’íl) hiqṭîl / jaqṭîl

(hof’al) hoqṭal / yoqṭal

Biblická hebrejština znala i pasivní a reflexivní qal (tedy Gp a Gt kmeny), ty však byly masoretskou vokalizací připodobněny buď k pu’alu (v  perfektu), nebo k hof’alu (v imperfektu). Od slovesa /ḥ-w-h/ je doložen kauzativní

51

chetitština

reflexivní hištaf’el hištaḥawê / jištaḥawê. Jde o ustrnulé tvary, kmen už nebyl produktivní. Mezi slovesné tvary bývají řazena i  verbální substantiva čili infinitivy (v G kmeni absolutní infinitiv qāṭôl a konstruktní či vázaný infinitiv qəṭôl) a participia (v G kmeni aktivní qōṭēl „zabíjející“ a pasivní qāṭûl „zabíjený“). Odchylky od uvedených tvarů vykazují tzv. slabá slovesa, u  kterých dochází k asimilaci či odpadnutí určitých radikálů. Podle těchto radikálů se dělí na primae n (např. /n-t-n/ „dát“, imperativ tēn „dej!“, ale analogicky i antonymní /l-q-ḥ/, imperativ qaḥ „vem!“), primae j / w (včetně slovesa /h-l-k/ „jít“), některá slovesa primae ˀ (alef), tertiae h, mediae j / w a mediae geminatae (např. /s-b-b/ „obejít“, imperfektum jāsōb „on obejde“). Tato skupina patří mezi slabými slovesy k nejsložitějším. Často vykazuje aramaizované tvary (vedle jāsōb i jissōb). V perfektu je někdy možné dvojí, sémanticky diferencované časování: tranzitivní sābab „obešel“, stavové sab „kroužil“. Syntax Modifikátory následují po modifikovaném větném členu v pořadí substantivum v genitivu – přivlastňovací zájmeno – adjektivum – ukazovací zájmeno, např.: kənap hakkərûb haššēnît „cherubovo druhé křídlo“ (1 Kr 6,24), kənap hakkərûb haššēnî, „křídlo druhého cheruba“ (1 Kr 6,27). Pořádek slov v poetických i prozaických textech je převážně VSO. K označování dílčích celků slouží makrosyntaktické signály, jejichž funkce převažuje nad jejich sémantickou hodnotou: nejčastější jsou wajjəhî (doslova „a stalo se“) uvozující narativní pasáž a lêmōr (doslova „k řečení“) před přímou řečí.

chetitština

-mr-

Chetitština je nejstarší doložený indoevropský jazyk, který patří do anatolské (chetitoluvijské) větvě indoevropských jazyků. Žádným z jazyků této větve se dnes již nehovoří, i když některé byly možná živými jazyky ještě v posledních stoletích př. Kr. Ze všech anatolských jazyků má chetitština dochovaný největší textový korpus, který zahrnuje zhruba čtyři století. V rámci tohoto období rozlišujeme tři fáze chetitštiny (starou, střední a  novou). Hlavní rozdíl je mezi starochetitštinou a středochetitštinou, nejvíce textů však máme doloženo až z novochetitštiny. Grafemický systém Pro zápis chetitštiny se užívala varianta klínového písma. Klínové písmo však není příliš vhodné pro zápis jazyka, v němž se vyskytují konsonantní shluky na začátku a konci slov nebo konsonantní shluky s více než dvěma

52

chetitština

konsonanty uprostřed slova. Takovým jazykem však chetitština jistě byla, a  tak způsob zápisu je v mnoha případech důvodem nejednoznačné interpretace tvaru slov. S tím souvisí i problémy s adekvátním přepisem chetitských textů, které se mohou u různých autorů mírně lišit. Tento přehled vychází z předpokladu, že by se neměla kombinovat transliterace s fonologickým přepisem. Jestliže se chetitský foném /t ͜ s/ tradičně transliteruje jako , ponecháváme ze stejného důvodu transliteraci <š> pro foném /s/. Obdobně přepisujeme fonémy /gw/, /kw/ jako , a frikativu /x/ jako <ḫ>. Fonologie Vokály Chetitština rozlišovala čtyři vokály /a/, /e/, /i/, /u/. Tyto samohlásky mohly být krátké a dlouhé. Ovšem není jasné, zda existovaly skutečné minimální páry, v nichž byla délka vokálu fonologicky distinktivní, nebo zda byly dlouhé vokály jen důsledkem posunu přízvuku (např. uddar „slovo“ / uddār „slova“). Jediným ortografickým indikátorem možné délky vokálu je tzv. plné psaní (scriptio plena), což je metoda opakovaného zápisu téhož vokálu ve slově (např. ud-da-a-ar „slova“). Tento písařský prostředek však měl i jiné funkce, především mohl sloužit k upřesnění kvality vokálu u znaků s nejednoznačnou hodnotou vokálu (pé-e-di „v místě“) nebo k označení přízvučné slabiky (te-e-kán „země“ [nom.] / ták-na-a-aš „země“ [gen.]). Chetitština neměla foném /o/, i když v systému zřejmě existoval jako alofón vokálu /u/, ale je možné, že během historického vývoje chetitštiny došlo k jeho okrajové fonologizaci v některých slovech. Nicméně neexistují žádné minimální páry. Konsonanty Nejcharakterističtějším rysem chetitského konsonantního systému je ortografické vyjadřování fonologické opozice hlásek pomocí jednoduchého a  zdvojeného zápisu v intervokalické pozici. I když existuje několik variantních zápisů, většina slov je konzistentně zapisována tímto způsobem. Minimálních párů však příliš mnoho není (např. padān „nohou“ [gen.pl.] / paddan „vykopané“ [part.n.]). Takto realizovaný fonologický kontrast má v případě závěrových hlásek i  etymologické implikace, které jsou formulované v tzv. Sturtevantově pravidle: jednoduché okluzivy mezi vokály v chetitštině jsou responzemi praindoevropských znělých a znělých aspirovaných okluzív (praide. *d, *dh ￫ chet. <-d-/-t->); zdvojené okluzivy mezi vokály v chetitštině jsou responzemi praindoevropských neznělých okluziv (praide. *t ￫ chet. <-dd-/-tt->). Zatím není jasné, jaký byl skutečný fonologický kontrast okluziv chetitštině. Zdá se však pravděpodobné, že kontrast zřejmě nebyl založen na distinkci znělých a neznělých hlásek jako např. v češtině (/t/ : /d/), ale různé

53

chetitština

indicie spíše svědčí pro kontrast založený na aspiraci jako tomu je např. ve většině současných germánských jazyků (/t/ : /th/). Interpretace fonologické opozice chetitských hlásek je navíc ztížena užívaným písemným systémem, který podobný kontrast neumožňuje vyjádřit na začátku a na konci slov. V těchto pozicích bývá kontrast okluziv považován za neutralizovaný, což však nemusí odpovídat realitě. Z důvodu těchto nejasností a také kvůli zjednodušení se chetitské okluzívy tradičně rozlišují na znělé (/b/, /d/, /g/, /gw/) a neznělé (/p/, /t/, /k/, /kw/), s tím, že toto označení je jen ilustrativní. Dále chetitština rozlišovala neznělou afrikátu /t ͜ s/ zapisovanou pomocí znaků se , frikativu /s/ zapisovanou znaky se <š> a frikativu /x/ zapisovanou znaky s <ḫ>. O uvedené realizaci hlásek svědčí především záznamy chetitských antroponym a toponym v cizích jazycích (ugaritštině a egyptštině). Obě frikativy /s/ a /x/ a v některých případech i afrikáta /t ͜ s/ vykazují podobný ortografický intervokalický kontrast jako okluzivy, tj. jednoduchý a zdvojený zápis. I zde však převažuje výskyt slov zapisovaných konzistentně jedním způsobem nad počtem minimálních párů. Etymologicky se tento kontrast zatím nepodařilo jednoznačně vysvětlit, což může být způsobeno také tím, že jak v praindoevropštině, tak v chetitštině se většinou nepředpokládá ekvivalentní fonologický kontrast frikativ k okluzivám. Máme-li fonologický kontrast závěrových hlásek založen na aspiraci (praide. *t, *d, *dh; chet. /t/ : /th/) je velmi pravděpodobné, že stejný kontrast se objeví i u frikativ (chet. /s/ : /sh/, /x/ : /xh/), i když z fonetického hlediska se aspirace u frikativ většinou nijak neprojeví, jako je to v případě současných germánských jazyků, které tento kontrast mají. Inventář chetitských konsonantů ještě doplňují dvě nazály /m/ a /n/, dvě likvidy /l/ a /r/ a dva polovokály /j/ a /w/. Vibranta /r/ se nikdy nevyskytuje na začátku slova, což společný areální charakteristický rys více jazyků nejen v Malé Asii (anatolské jazyky, chattičtina), ale i v severní Mezopotámii (churritština, urartština). Jako u okluziv a  frikativ i  v případě nazál a likvid se objevují doklady intervokalického kontrastu vyjádřeného ortograficky opozicí jednoduchého a zdvojeného zápisu. I přes několik minimálních párů jde spíše o konzistentní zápis určitých slov jedním nebo druhým způsobem. Fonologická interpretace tohoto jevu zatím není jasná. Chetitský fonologický systém je především pozoruhodný tím, že si zachoval některé archaismy, které jsou v jiných (většinou starých) indoevropských jazycích zachovány jen zřídka nebo vůbec ne. V chetitštině se z praindoevropštiny dochovaly labiovelární hlásky /gw/, /kw/ a především konsonantní responze dvou praindoevropských laryngál (*h2,*h3) v podobě velární frikativy /x/. Tyto hlásky v ostatních indoevropských jazycích mizí a v his-

54

chetitština

torickém období těchto jazyků jsou doloženy jen jejich vokalické responze, případně prostřednictvím nějakého fonologického jevu. Morfologie Chetitština zdědila z praindoevropštiny základní strukturu indoevropského slova, kterou můžeme s pomocí symbolů formulovat takto:

praide. slovo = (P+) R + S(1...n) + E1 (+P) nebo (P+) + P + E2 (+P)

Symboly zastupují tyto morfémy: P = partikule, R = kořen, S = sufix, E1/E2 = koncovka (nominální nebo adverbiální). Samostatné slovo mohou vytvářet jen partikule nebo sekvence morfémů kořen+sufix+koncovka. Základní sémantický obsah nese kořen (R) nebo partikule (P), sufixy přidávají jen derivační nebo gramatický význam. Partikule jsou samostatnou morfémovou třídou, která v mnoha případech buď tvoří základ slova, nebo celé slovo. Mnoho nesklonných slov jak v praindoevropštině, tak v chetitštině je tvořeno partikulí nebo sekvencí několika partikulí. Nominální morfologie Kromě substantiv a adjektiv mají v chetitštině stejný typ flexe i nižší číslovky (1-4). Tyto slovní druhy rozlišují rod, číslo a pád. Gramatický rod je dvojí, tradičně nazývaný jako obecný a střední, případně životný a neživotný. Chetitština nemá ženský rod, což je zřejmě archaismus zděděný z té fáze praindoevropštiny, ve které ženský rod také ještě neexistoval. Kategorie čísla je v chetitštině jen dvojí – singulár a plurál, což je zřejmě také zděděný archaismus. Flexe rozlišuje osm pádů, kromě obvyklých pádů doložených v jiných indoevropských jazycích má chetitština navíc samostatný směrový pád – direktiv (na otázku kam?), což je chetitská inovace. Tento pád po starochetitském období splývá s dativem-lokativem. K podobné pádové synkrezi dochází i v případě genitivu plurálu (splývá s dativem-lokativem) nebo vokativu (splývá s nominativem). Ablativ a instrumentál jsou ke kategorii čísla indiferentní. Jmenné kmeny jsou v chetitštině vokalické a konsonantní. Velmi produktivní třídou jsou heteroklitické kmeny -r / -n, z nichž se v ostatních indoevropských jazycích zachovala jen rezidua. Adjektiva se v nominální flexi takřka neliší od substantiv. Stupňování adjektiv tvoří chetitština syntakticky, nikoli fonologicky. I když se v chetitštině zachoval praindoevropský morfém pro tvorbu komparativ (*-ti o̯ -), je tento sufix neproduktivní a lexikalizovaný jen v případě několika slov (chantezzi„přední, první“).

55

chetitština

Zájmena jsou v chetitštině osobní, ukazovací, tázací, vztažná a neurčitá. Jejich flexe se liší od nominální. Některé kategorie zájmen rozlišují mezi přízvučnými (samostatnými) tvary a nepřízvučnými (enklitickými) tvary. Kategorie (enklitických) přivlastňovacích zájmen přestala být během historického vývoje chetitštiny produktivní a  byla nahrazena syntaktickým vyjadřováním pomocí genitivní vazby samostatného osobního zájmena a jména. Tato konstrukce původně sloužila k důrazovému přivlastnění (např. tuel KUR-i „tvoji (a  ničí jinou) zemi“). Enklitická osobní zájmena 1. a 2. osoby nerozlišují mezi dativem a akuzativem a veškerá osobní zájmena nemají ve flexi instrumentál, dokonce i ablativ je pozdní inovací. Osobní zájmena pro 3. osobu mají jen enklitické tvary. Tato zájmena zájmena mají v chetitštině z hlediska ostatních indoevropských jazyků velmi neobvyklou funkci, jsou subjektovými klitiky, která se obligatorně pojí jen s jednou třídou intranzitivních sloves (např. naš uizzi „(on) přichází“). Další zvláštností v pronominální flexi v rámci indoevropských jazyků je užívání třech ukazovacích zájmen (kāš, apāš, aši), jejichž deixe je primárně založena na gramatické kategorii osoby, ne na vzdálenosti osoby/věci vzhledem k mluvčímu (rozdíl tento/ten). Některá zájmena tázací zároveň fungují i  jako zájmena vztažná (např. kuiš „kdo, který“, kuit „co, které“). Slovesná morfologie Chetitská slovesa rozlišují kategorie osoby, čísla, času, rodu, vidu a  způsobu. Osoba je trojí (1., 2., 3.) a číslo dvojí (singulár a plurál). I když rod je v chetitštině dvojí – aktivní a mediální (později mediopasivní), většina sloves patří jen k jednomu rodu, jsou buď aktivní, nebo mediální. Reflexivita se často vyjadřuje prostřednictvím částice –za/-az, ale její funkce je širší. Chetitština má relativně jednoduchý systém časů oproti řečtině nebo védštině. Základní rozdíl je mezi minulostí a ne-minulostí. Minulost je vyjadřována préteritem a ne-minulost prézentem, který může zároveň vyjadřovat i budoucí děj. Základní vidový rozdíl je mezi nedokonavostí a dokonavostí. Nedokonavost lze vyjádřit syntakticky, ale především morfologicky pomocí sufixů (-ške/-ška-, -anna-/-anni-, -išš(a)-). Tento morfologický způsob tvoření nedokonavosti zároveň slouží k vyjádření způsobu slovesného děje (iterativnosti, durativnosti, distributivnosti aj.), ovšem sémantika konkrétního slovesného děje je dána jen kontextem. Slovesný způsob je v chetitštině dvojí – indikativ a imperativ. Chetitština nemá jiné kategorie slovesného způsobu rekonstruované v  pozdní fázi praindoevropštiny (optativ, subjunktiv). Zřejmě jde o archaismus. Třetí klasický druh slovesného způsobu – kondicionál, chetitština nemá. Hypotetičnost (potenciálnost nebo ireálnost) chetitština vyjadřuje syntakticky

56

sabejština

indikativem a částicí man. Tato částice slouží k indikaci nereálnosti děje. Chetitština v tomto případě rozlišuje jen mezi reálností a nereálností. Konkrétní forma modality je však dána jen kontextem. Slovesa se rozdělují a časují podle dvou tříd: mi-konjugace a ḫi-konjugace, pojmenované podle 1. osoby sg. prézenta. Mezi oběma třídami není ze synchronního hlediska žádný rozdíl, i když z diachronního pohledu je zřejmé, že rozdíl mezi nimi evidentně byl. Pravděpodobně to odráží určitou diatezi v praindoevropštině. Mediální rod netvoří korelaci s aktivním rodem. Mediální tvary mohou vyjádřit nejen mediální rod, ale i aktivní nebo pasivní rod, konkrétně to záleží na jednotlivých slovesech. Přesto pasivní rod je většinou vyjařován opisnými tvary se slovesem „být“ a participiem. Chetitština tvoří i řadu odvozených slovesných tvarů (podstatná jména slovesná, participa, infinity a tzv. supinum). Syntax Nepříznakový pořádek slov v chetitštině je subjekt – objekt – verbum (SOV). Chetitština také často využívá takových syntaktických prostředků jako je topikalizace nebo fokalizace. Některé větné členy mají ve větě (vůči jiným větným členům) relativně pevné pořadí. To je případ klitik na začátku věty. Chetitská věta může začínat buď přízvučným slovem, nebo uvozujícími větnými konektory, které spojují věty sémantiky, ale i z hlediska kauzality. Ve starochetitštině jsou tyto konektory doloženy tři (nu, ta, ša-). V pozdějším období se objevuje jen jediný konektor (nu). Po prvním přízvučném slově ve větě nebo větném konektoru může následovat řetězec enklitik s pevným pořadím.

sabejština – lingvistická charakteristika

-pz-

Rekonstrukce sabejštiny stále naráží na celou řadu překážek. Hlavním problémem je forma zápisu, která zaznamenává pouze konsonanty a  neznačí ani krátké, ani dlouhé vokály. Zdrojem informací o vokalizaci jsou jen kusé doklady některých vlastních jmen, a analogie s ostatními semitskými jazyky na základě rekonstrukce prasemitštiny – velmi často se používají příklady tvarů a struktur z klasické arabštiny. Proto je jak rekonstrukce vokalismu, ale i mnoha morfologických tvarů často pouze spekulativní. Fonologie Fonologický plán sabejštiny celkem obsahuje 29 fonémů včetně polovokálů a laryngál. Konsonantní inventář sabejštiny vypadá takto (dle místa artikulace):

b w m f t d ṭ n l r ṯ ḏ ẓ s3 z ṣ s2 ḍ j s1 k g ḫ q ġ ḥ ˁ h ˀ

57

sabejština

Má především rozvinutou sibilantní řadu s jedním znělým (z), jedním emfatickým (ṣ) a třemi neznělými zástupci, z nichž jeden je palatalizovaný a  jeden lateralizovaný – přesné hodnoty nejsou jisté, sibilanty jsou obvykle označované indexy, s1, s2 a s3 a měly by odpovídat š, ś a s. Občas ovšem dochází k alternaci s1 a s3, podobně i neznělá interdentála (ṯ) někdy alternuje s s3. Emfatická řada je plně rozvinutá (ṭ, ḍ, ṣ, ẓ/θ ̣), předpokládá se glotalizovaná realizace těchto hlásek (byly tedy realizovány jako neznělé; emfatické ḍ bylo s největší pravděpodobností lateralizované; také u hlásky ẓ/θ ̣ se předpokládá spíše nehlasná artikulace, často také docházelo k alternaci ṣ a ẓ/θ ̣). Podobně postvelární řada je bohatá a  obsahuje i postvelární znělou spirantu ġ (ġajn). Příležitostně dochází k asimilaci nazály n k následujícímu konsonantu, zdaleka však nejde o  pravidelný proces jako např. v hebrejštině, s výjimkou období střední sabejštiny, kdy jsou doklady asimilace naopak velmi časté. U  sloves s  prvním radikálem n je ovšem asimilace v kontaktní pozici s  konsonantem relativně častá. Hlásky w a j byly v některých případech používány jako tzv. matres lectionis, tzn. že někdy mohly označovat dlouhé vokály, o čemž patrně svědčí dvojí zápis některých slov (jm/ jwm – „den“). Vokalický systém není přímo doložen, písemný záznam užívá pouze konsonantů; tento systém bývá rekonstruován na základě srovnávací semitské jazykovědy a předpokládá se, že vedle základního trojúhelníku (a, i, u a jejich dlouhých variant) mohl obsahovat i ē a ō, vzniklé monoftongizací původních diftongů (aj, aw). Rekonstrukce dalších fonologických rysů díky užitému písmu víceméně není možná. Morfologie Zájmena Osobní zájmena jsou jednak samostatná (např. ˀn – „já“) a připojená, užívaná pro funkce objektu (u slovesa) a atributu (posesivum; u jména či předložky – ˀḫt-hn – jejich sestry). Zdaleka nejsou doloženy všechny tvary: 1. 2. 3. m. f.

zájmena samostatná sg. du. ˀn ˀnt, ˀt ˀtmj hˀ, hwˀ, hmj hmj hˀ, hjˀ

pl. ˀntmw



zájmena připojená sg. du. pl. (-n) (-n) -k -kmj -kmw -hw -hmj -hmw -hj -hn

Ve všech ostatních sajhadských jazycích je ve třetích osobách místo h hláska s1, např. hw > s1w – „on“.

58

sabejština

Vztažná zájmena jsou buď nesklonná (ḏ) nebo se skloňují v rodě (ḏ/ḏt) a  čísle (jednotném, dvojném a množném: ḏ/ḏj/ˀlj). Ukazovací zájmena rozlišují blízký a vzdálený předmět. Zájmena pro blízký předmět se skloňují v rodě (ḏn/ḏt(n)) a čísle (ḏn/ḏjn/ˀln), zájmena pro vzdálený předmět se skloňují v rodě (hwˀ/hjˀ), čísle (hwˀ/hmj/hmw) a pádě (přímý pád hwˀ, nepřímý hwt). Neurčitá zájmena jsou nesklonná (mn – „někdo“, mhn – „něco“, ˀhnm – „cokoliv, kdykoliv, kdekoliv“). Sloveso Slovesný kořen je nejčastěji trojkonsonantní, někdy čtyřkonsonantní, případně dvojkonsonantní – poslední typ je považován za nepravidelné sloveso a v paradigmatu se pak objevují polovokály. Slovesný systém je založen na 2  základních tvarech, tradičně nazývaných perfektum (sufigovaná konjugace) a imperfektum (prefigovaná konjugace). U  imperfekta se rozlišují dvě formy, základní a tzv. n-imperfektum (nebo též krátká a dlouhá forma; u  dlouhé formy se připojuje sufix -n). Funkce n-imperfekta není zcela jasná, převládá však v podřízených větách (včetně vztažných). Doloženy jsou především 3. osoby, zřídka též osoby druhé. Perfektum se používá především pro děj v současnosti a minulosti, někdy stav bez časového významu, může být užito i ve významu přacím. Imperfektum vyjadřuje děj v budoucnosti a děj bez časového vymezení. S prefigovaným w- se často používá pro minulost, především když ve vyprávění předchází perfektum (tzv. konsekutivní konstrukce). K záporu se užívá částice ˀl pro oba tvary, jen v některých případech z oblasti Hadramautu je doložena též částice lm s následujícím imperfektem. Základní (zjednodušené) paradigma (jen 3. osoby) je v následující tabulce:

Perfektum: Imperfektum: N-imperfektum:

m. f. m. f. m. f.

sg. -ø -t j- ... (-w) t- ... (-w) j- ... -n t- ... -n

du. -t -tj(w) j- ...... -j t- ...... -j j- ...... -nn t- ...... -nn

pl. -w (-n, -j) j- ..... -w j- ..... -n(?) j- ..... -nn j- ..... -nn

Sloveso flektuje v těchto kategoriích: osoba (nejčastěji 3., zřídka 2.), číslo (singulár, duál, plurál), čas (minulost a současnost, budoucnost). Opozice aktivum/pasivum není vyjadřována v písmu, je však zřejmá ze syntaktické konstrukce, dá se předpokládat, že byla vyjadřována vnitřními změnami, např. alternací vokalizace (podobně jako v arabštině). Kategorie slovesného způsobu (modu) se morfologicky projevuje pouze u imperfekta (u perfekta je vyjádřena jen syntakticky) a zahrnuje vedle indikativu též imperativ

59

sabejština

(doložený jen velmi zřídka, nikdy na nápisech na kameni) a jusiv-optativ (s prefigovaným l-; též zvaný prekativ). Systém rozšířených slovesných kmenů v sabejštině zahrnuje kmen základní, kmen s prefigovaným h- (h-f ˁl, kauzativ; ostatní sajhadské jazyky mají kauzativ na s-), kmen s prefigovaným t- (t-f ˁl) a infigovaným -t- (f-t-ˁl), oba s významem reflexivním a pasivním. Existují též řídké doklady kmene typu s1-t-f ˁl s významem desiderativním. Na základě významu se též předpokládá existence kmene s vnitřními změnami, které použité písmo nezachycovalo – ať už ve formě kattaba či kātaba (dle arabských obdob) – význam by měl být kauzativní a faktitivní. Kmen s prefixem n-, typický pro semitské jazyky, v sabejštině není spolehlivě doložen. Tvary verbálních substantiv jsou většinou shodné s 3. m. perfekta příslušného rozšířeného kmene (např. ṣḥf, hṣḥf, tṣḥf) a jsou určitelné především na základě syntaktických vlastností. V oblasti Máribu se k rozšířeným kmenům přidával augment -n. Participium aktivní je opět rozlišitelné od slovesa pouze dle jeho syntaktické funkce, u participia pasivního je přidán prefix m- (mḥmj – „zavlažený“). Mezi slabá slovesa patří ta, která mají jako jeden z kořenových radikálů w nebo j, slovesa s druhým a třetím radikálem identickým. U všech těchto sloves je možné dvojí psaní, tedy se zachováním slabého radikálu v písmu nebo s jeho odpadnutím: od kořene kwn jsou doloženy zápisy jkwnn i jknn – „oni budou“; podobně u sloves s druhým a třetím radikálem identickým hbrr – „pokračovat“ (h- kmen od brr) nebo ḥǧ – „vykonat pouť“. Jméno Také jméno (podstatné a přídavné) je založeno na kořeni, oproti slovesu se mohou vyskytnout vedle dvoj- až čtyřradikálových i kořeny monoradikálové (f – „hlas“). K lexikální derivaci se používají prefixy a sufixy, prefixy jsou tyto: t-, n-, m-; prefix n- je v sabejštině doložen jen velmi zřídkavě, prefix mmá celou řadu významů, kromě participia pasivního značí ještě místo, čas, nástroj, atd. Sufixy pak zahrnují především -t (znak feminina) a -n; užíván je i sufix -j/-nj (nisba, podstatné jméno vztahové), značící jedince pocházejícího z nějakého místa (ṣrwḥj – „muž ze Sirwáhu“). Jméno se skloňuje v rodě, čísle, stavu a předpokládá se i  pádová deklinace. Rod mužský je bezpříznakový, znakem feminina je -t. Číslo se rozeznává jednotné (bezpříznakové), dvojné (sufix -j) a  množné, které je jak vnější (-w), tak i tzv. vnitřní či lomené, tvořené přestavbou konsonantního skeletu a vokalizace, nejčastěji s předponou ˀ- (nmr – „leopard“ > ˀnmr – „leopardi“ – na základě analogie z arabštiny existují především tyto možnosti rekonstrukce plurálního tvaru: ˀanmār, ˀanmur, ˀanmūr, ˀanāmīr).

60

sabejština

Sabejština rozlišuje 3 stavy jmen, absolutní, konstruktní a determinovaný. Absolutní stav (někdy zvaný též indeterminovaný) má často sufix -m (vlastní jména, názvy světových stran a ročních období stojí mimo tento systém), stav konstruktní je bez tohoto sufixu a užívá se v genitivních spojeních a ve spojeních se sufigovanými zájmeny. Stav determinovaný je charakterizován připojením -n, morfému určitého člene. Předpokládá se, že pády byly vyjadřovány vokalickými koncovkami, které ovšem užité písmo nezaznamenává; částečné reflexy pádových koncovek poskytují jen velmi neurčitý materiál. Je možné, že koncovka -w (plurál nominativu) je ve většině případů znak nominativu, zatímco koncovka -j patrně značí nepřímý pád, existují ovšem doklady porušení této premisy. Záporka ˀl před jménem znamená existenciální negaci, adjektiva mohou být negována záporkou ġjr (ġjr ṭhr – „nečistý“). Další slovní druhy Adverbia se obvykle odvozují od substantiv připojeným -m, vlastní adverbia jsou vzácná (ṯmt – „tam“). Nejčastější předložky jsou tyto: l- „pro, k, dokud“; b- „v (časově a místně), čím, s, pomocí čeho (instrumentál)“; bn (vzácně mn) – „z, od“; bjn – „mezi“; ˁm – „s, společně s“; ḥ(n)g – „podle“; ˁd(j) – „dokud“; ˁbr – „směrem k“. K většině předložek může být přidán sufix -n (bez zjevné změny významu). Číslovky v zásadě odpovídají ostatním semitským jazykům, odlišuje se užití qdm – „první“. Enklitické částice -m či -mw (-mj), připojované k předložkám a k některým spojkám, mají s největší pravděpodobností zdůrazňovací funkci. Syntax Sabejština užívala jak větu slovesnou, tak i větu jmennou (s neverbálním predikátem). Ve větě jmenné je nejčastěji subjekt na prvním místě. Ve větě slovesné je nejběžnější slovní pořádek se slovesem na začátku (VSO), na začátku nápisu je ovšem vždy subjekt jako první. Jsou také časté případy topikalizace, pak je sloveso obvykle uvedeno částicí f- (v jiných semitských jazycích je tato částice užívána spíše se jménem). Jméno se s atributem shoduje v rodě, čísle a stavu. Subjekt s predikátem se shodují v rodě a čísle, a to včetně užití v majestátním plurálu. Pro koordinaci se užívá spojka w- („a“), která však může být použita i v disjunktním či adversativním významu. Podmiňovací věty jsou uvedeny spojkou hm/hmj („když“), hlavní věta pak může být uvedena spojkami f-/w-. Objektové věty jsou uvedeny spojkou k-. Věty účelové a příčinné užívají

61

sabejština

nejčastěji spojku l-, mohou ovšem užít i spojku k-, podobně jako věty objektové. Vztažné věty jsou uvedeny vztažným zájmenem nebo jsou vyjádřeny asyndeticky. Verbální substantivum může být použito k náhradě slovesa, především stojí-li za určitým slovesným tvarem a je uvedeno spojkou w-; několik verbálních substantiv pak může stát v jednom řetězci: w-jˀttmw w-tqdmn[INF] w-rtḍḥn[INF] b-ˁm hmt ˀḥbs2n – „a oni se přeskupili, přistoupili/přiblížili se a připojili se k boji s těmi Habešskými“ Podobně může verbální substantivum nahrazovat sloveso ve větě vedlejší (krácení vedlejší věty). Lexikon Kromě základní slovní zásoby se sabejský lexikon (stejně jako lexikon dalších sajhadských jazyků) relativně významně liší od dalších semitských jazyků; nejblíže má k semitským jazykům Etiopie, především ke geez. Některá slova (především zemědělská terminologie) přežívají v současných jemenských dialektech arabštiny. V posledním období užívání sabejštiny se v ní objevuje mnoho grecismů a aramaismů, především v náboženské terminologii. V haramském dialektu střední sabejštiny je patrný také vliv severní arabštiny, především lihjánštiny.

Severní arabština - lingvistická charakteristika -pzJde o značně heterogenní dialektní klastr, rozložený na velkém geografickém prostoru, doložený navíc v dlouhém časovém rozpětí. Doklady jsou založeny na desítkách tisíc textů, jde ovšem často o velmi monotónní sdělení, žánrová i lingvistická bohatost chybí. Fonologie Podobně jako jiné centrální semitské jazyky také severní arabština používala písmo značící pouze konsonanty, proto je rekonstrukce fonologického systému omezena především na ně. Systém sestával z těchto prvků: b w m f ṯ ḏ ẓ t d ṭ s3 (=ś) z ṣ r s2 (=š) l n ḍ s1 (=s) j k g(?) ġ q ḫ ḥ ˁ h ˀ Obecně se předpokládá, že výslovnost jednotlivých hlásek se velmi blížila té, kterou máme doloženu pro klasickou arabštinu; pochybnosti panují ohledně výslovnosti hlásky g (okluzíva g nebo afrikáta ǧ či dokonce spiranta ž?).

62

severní arabština

Hlásky w a j mohly též sloužit jako tzv. matres lectionis, tedy naznačovat čtení dlouhých vokálů, a to především v safajštině a hismajštině. Pokud tomu tak bylo, jednalo se patrně především o výskyty w a j na konci slova, výjimečně i uprostřed; další evidence ovšem naznačuje, že je možné, že se staré severní arabštině tyto polovokály označovaly téměř vždy konsonantní čtení. Tříčlenný systém sibilant je doložen jen v tajmajštině, v ostatních dialektech se již omezuje pouze na 2 členy (s1, s2), což již vlastně odpovídá situaci v klasické arabštině. Emfatické hlásky (ṭ ḍ ṣ ẓ) se dle grafemického inventáře zdají být zachovány všechny, ovšem často mezi nimi docházelo k alternacím. Hláska ḍ byla patrně vyslovována jako lateralizovaná, jak svědčí akkadský přepis božstva rḍw: Ruldaiu. U hlásky ẓ se na základě semitské srovnávací jazykovědy předpokládá interdentální výslovnost. Obě poslední hlásky nejsou doloženy ve všech dialektech. Vzhledem k dialektické mnohosti často docházelo k alternacím hlásek. Mezi nejčastější patří alternace ṣ~ẓ, s1~s3, w~j; dále docházelo k alternacím mezi interdentálami a okluzivami (ḏ~d, ṯ~t) Podobně jako např. v hebrejštině často docházelo k asimilaci hlásky n v kontaktním postavení s jiným konsonantem (např. ˀnfs1/ˀfs1 – „duše“), opět nejčastěji v safajštině a hismajštině. Vzhledem k charakteru zápisu je jen málo známo o vokálech; v současném stavu poznání se počítá s tím, že vokalický inventář víceméně odpovídal klasické arabštině. Morfologie Stará severní arabština vykazuje flektivní morfologii, založenou na konsonantním kořeni, který byl často tvořen třemi konsonanty. Kvůli grafemickému záznamu lze jen těžko soudit na roli vokálů, dá se však usuzovat, že situace byla v zásadě podobná té v klasické arabštině. Ženský rod byl značen koncovkou -t (bkrt – „mladá velboudice“) nebo nebyl morfologicky značen vůbec (slovo jm – „den“ mohlo být v některých dialektech femininem, v jiných maskulinem). Číslo rozlišovalo singulár, duál a plurál. Duál je dobře doložen v lihjánštině/ dedánštině, thamúdštině a safajštině a byl značen koncovkou -n (h-gml-n – „ti dva velbloudi“). V lihjánštině/dedánštině mohl být v některých textech značen i pomocí koncovky -j, jde především o případy genitivního spojení (v klasické arabštině by duálová koncovka -n také odpadala). Problémem

63

severní arabština

duálu ovšem je, že je značen stejně jako vnější plurál a tato dvě čísla jsou pak v textech nerozlišitelná včetně toho, že koncovka -n v konstruktních tvarech odpadala. Vnější ženský plurál nebyl v písmu formálně odlišen od singuláru (-t). Kromě vnějšího plurálu měla severní arabština také plurál vnitřní, tvořený přestavbou kmene (např. sg. jm / pl. ˀ jm – „den/dny“ – klas. arab. jawm/ ˀajjām), určitě však byl tento typ tvoření plurálu podstatně méně častý než v klasické arabštině, také množství doložených forem je podstatně menší (chybí řada prefixů). Je možné, že v safajštině fungovala též kolektiva. Pádový systém staré severní arabštiny se nedá na základě doloženého materiálu rekonstruovat – dá se jen konstatovat, že podobně jako v mnoha dalších semitských jazycích patrně existoval konstruktní tvar jména, který se užíval např. v genitivním spojení či ve spojení s připojeným zájmenem. Determinace byla realizována buď genitivním spojením (či spojením s připojeným zájmenem), nebo členem určitým. Forma člene určitého je hlavním kritériem odlišnosti staré severní arabštiny od klasické arabštiny – zatímco v klasické arabštině je jeho forma ˀal-, v staré severní arabštině formy člene určitého zahrnovaly tyto tvary: h- (tajmajština, safajština, thamúdština), hn- (lihjánština/dedánština a ostatní dialekty kromě hismajštiny). Forma hl-, předpokládaná dříve jako varianta v lihjánštině/dedánštině, se dnes interpretuje jako h- jako demonstrativum a al- jako obdoba arabského člene ˀal- (dalším dokladem užití ˀal- coby člene určitého může být přepis jména bohyně hn-ˀlt v Hérodotovi z 5. stol. př. Kr.: Άλιλάτ, tedy *ˀal-ˀilat). Také v safajštině není vždy jasné rozlišení mezi h- ve funkci člene určitého a demonstrativa. Zvláštní případ tvoří hismajština, kde člen určitý patrně vůbec nebyl užíván (doklady ve vlastních jménech nejsou jisté). Adjektiva nejsou formálně odlišena od substantiv, s výjimkou jména vztahového, které se tvoří od jmen místních a vlastních (h-rmj – „ten římský“, „Říman“). Rozlišení mezi substantivy a adjektivy je záležitostí syntaxe. Sloveso flektuje v osobě, rodu, čase a čísle (sg. a pl., jeden doklad možného duálu v lihjánštině/dedánštině je velmi nejistý). Sloveso rozlišuje sufigovanou a prefigovanou konjugaci, která sloužila též k vyjadřování času – minulost u sufigované konjugace, neminulost (přítomnost a budoucnost) u konjugace prefigované: qˁd / jqˁd („on zůstal“ / „on zůstane“). Stará severní arabština měla systém rozšířených kmenů – tvarů, tvořených prefixy, případně změnou uvnitř kmene slovesa (geminace, prodloužení vokálu), které poměrně pravidelně měnily význam základního slovesa. Kvůli formě zápisu není možné identifikovat všechny tvary (především ty se změnami uvnitř kmene slovesa), s jistotou se dají určit tyto: ˀḏbḥ/hḏbḥ (prefix ˀ- v safajštině, ale i v lihjánštině/dedánštině, prefix h- pouze v lihjánštině/dedánštině, která

64

severní arabština

představovala v tomto ohledu přechodný stav v procesu změny h > ˀ), tḏbḥ (prefix t-), ḏtbḥ (infix -t-; tato forma není doložena ve všech dialektech). Podobně jako v aramejštině není doložen kmen s prefixem n-, jinak častý v semitských jazycích. Participium aktivní od základního kmene bylo patrně qātil (v písmu qtl), od rozšířených kmenů je doloženo jen pár případů, patrně byl používán prefix m- (mˁwr – „ten, kdo poškodí [nápis]“). Participium pasivní mohlo mít dvě formy: tvar qatīl (v písmu qtl), rekonstruovaný dle kontextu, či tvar mqtl (předpokládaná forma maqtūl). Pozoruhodná jsou tzv. slabá slovesa: obecně jde o slovesa, v jejichž konsonantním kořeni se předpokládá polovokál (w nebo j) či glotální závěr, případně se může jednat o typ kořene, kde druhý a třetí radikál kořene je identický (typ mrr). Pokud je možno soudit z nedokonalého písemného záznamu, přinejmenším v případě R3 = w/j je možné, že se tyto konsonanty chovaly jako „silné“, tedy zachovávaly se. Oproti arabskému banā – „stavět“ se předpokládá forma *banaja (rekonstruováno z bnj, vychází se z faktu, že písmo spíše nepoužívalo matres lectionis). Vyjadřování pasiva bylo nerozvinuté – jen v lihjánštině/dedánštině jsou některé formy interpretovatelné jako pasivní, ovšem pouze na základě kontextu. Je možné, že stará severní arabština používala i pro pasivní participium formu obdobnou arabskému qatīl, která by byla v užitém písmu neidentifikovatelná. Z modálních tvarů jsou rozpoznatelné pouze formy imperativu, a i ty spíše na základě kontextu. V invokačních nápisech se dá předpokládat forma optativu, ovšem formálně je opět neodlišitelná od jiných slovesných forem. Stará severní arabština rozlišuje osobní zájmena samostatná a připojená, zájmena vztažná a ukazovací. Systém osobních zájmen samostatných není dochován úplně, jsou doložena tato: ˀn (1. sg.), ˀt (2. sg.) a hm (3. pl.). U zájmen připojených jsou u slovesa doloženy jen první a třetí osoby: -n (1. sg. či pl.), -h (3. sg. m. či f.), -hmj (3. du.) a -hm (3. pl.); u jména a předložek je situace o něco lepší: -j (1. sg., jen v thamúdštině, v ostatních dialektech patrně zvyklosti zápisu tuto koncovku nezachytily), -n (1. pl.), -k (2. sg.), -km (2. du.; 1  doklad v safajštině odkazující na 2 božstva, dualita je tedy odvozena z kontextu), -h (3. sg.), -hmj (3. du. – jen v lihjánštině/dedánštině), -hm (3. du. či pl.). Vztažná zájmena jsou tato: mn/m – „kdo, kdokoliv“; mh – „který, ten který“ (lihjánština/dedánština); ḏ – „který, kdokoliv“. Ženská forma ḏˀt je doložena

65

severní arabština

jen v safajštině. Zájmena ḏ či ḏ ˀl jsou používána pro označení příslušnosti ke kmeni. Ukazovací zájmeno zn fungovalo v thamúdštině, v tajmajštině ovšem není doloženo žádné demonstrativum. V některých případech mohla mít deiktickou funkci také částice ḏ (především v lihjánštině/dedánštině), otazná je role h- coby demonstrativa, ovšem spojeného se členem určitým. Předložky v zásadě odpovídají jiným semitským jazykům: ˀl – „pro, k“, l- – „pro, patřící někomu“ (též tzv. autorské lām), ˁl – „na, nad, proti“, ˁdkj – „až k, nahoru k“ (rozšířená forma jinak v semitských jazycích běžnější ˁd), b- – „v, uvnitř“ (též pro označení instrumentálu), bˁd – „poté“, qbl – „předtím“, bn – „mezi“, dn – „bez“, ḫlf – „za (místně)“, mˁ - „s, společně“, mn/m – „od, z“. Syntax Vzhledem k žánrové chudosti nápisů je o syntaxi možno říci jen málo a je to také oblast, kde se jednotlivé dialekty od sebe nejvíce liší. V lihjánštině/ dedánštině je nejčastější pořádek slov SVO, v safajštině naopak VSO, jako v klasické arabštině, ale dokonce i VOS. Spojky jsou doloženy tyto: souřadící w a f (obě s významem „a“), l- (uvození účelových vět) a spojka ˀn – „že“; vedlejší věty v nápisech vlastně nejsou (kromě vět vztažných, uvozených vztažnými zájmeny či konstrukcí s asyndetickým spojením), proto se ani další spojky v nápisech neobjevují. Sloveso se s podmětem shoduje v rodě a čísle, bez ohledu na postavení ve větě, nedochází tedy k neutralizaci čísla jako v klasické arabštině.

stará perština – lingvistická charakteristika

-pv-

hláskosloví Inventář hlásek staré perštiny je produkt vývoje z hláskosloví praíránského a indoíránského. Praíránského původu jsou např. frikativy /f/, /x/ a /ϑ/ nebo íránské /č/ a /ǰ/, které vznikly působením indoíránského palatálního zákona. Jsou tu ovšem také inovace: produktem vývoje praíránského */ϑr/ je hláska, pro níž tvůrce staroperského písma vytvořil grafém C, který se zcela formálně přepisuje v latince jako /ç/: srov. staropersky /puça-/ „syn“ (avestské puϑra- „syn“). Sporné je, jaký foném tento grafém představuje, uvažuje se, že by mohlo jít o   hlásku podobnou českému /ř/: /puça-/ = /puřa-/? nomen Substantivum rozlišuje gramatické kategorie rodu (maskulinum : femininum : neutrum), pádu (nominativ : akuzativ : vokativ : genitiv : ablativ : lokativ

66

stará perština

: instru­mentál) a čísla (singulár : plurál a dochovaly se též zbytky duálu). Kmen končí na vokál nebo konsonant, z mnoha kmenů jsou produktivní zejména vokalické; k nim také přecházejí některé konsonantní kmeny. Indoíránský dativ mizí a jeho funkci přebírá genitiv. Pádové koncovky historicky vycházejí především z indoíránštiny, ale postupně se počet gramémů redukuje. Např. kmeny na zakončené na dlouhé -/ā/ mají v paradig­matu jen tři koncovky: -/ā/ (= nominativ a vokativ), -/ām/ (= akuzativ) a -/āyā/ (= genitiv, ablativ, lokativ a  instrumentál). V genitivu kmenů zakončených na -/a/ je specifická indoírán. koncovka */sya/, která se docho­vala jako /hyā/, např. mrtiyhya /martiyahyā/. Jako příklad uvádíme paradigma vokalických /o/-kmenů, které je sestaveno z těchto substantiv: mrtiy /martiya-/ „člověk“, kar /kāra-/ „vojsko“ a pars /pārsa-/ „Persie“: [pád – singulár : plurál] – nominativ – mrtiy /ma­rtiya/ : mrtiya /martiyā/; vokativ – mrtiya /mr­tiyā/; akuzativ – mrtiym /martiyam/ : mrtiya /martiyā/; genitiv – mrtiyhya /ma­rtiyahyā/ : mrtiyanam /ma­rtiyānām/; ablativ – parsa /pārsā/; instrumentál – kara /kārā/ : mrtiybiš /ma­rtiyaibiš/; lokativ – parsiy /pārsay/. verbum Kategorie staroperského slovesa jsou, oproti stavu íránskému, zčásti modifiko­ vány, resp. reduko­vány. Jde o určitou přechodnou fázi, která v  dalším vývoji směřuje k středoíránskému systému (středoperština). Sloveso rozlišuje tyto gramatické kategorie: osoba (první : druhá : třetí); číslo (singulár : plurál : duál (zbytky); čas (présens : imperfektum : aorist : perfektum (jeden doklad); způsob (indikativ : injunktiv : konjunktiv : optativ : imperativ); slovesný rod (aktivum : médium). Každý jeden slovesný tvar se tvoří napojením koncovek a dalších gramémů na slovesný kmen. Jsou doloženy dvě řady koncovek (primární a sekundární), každá řada rozlišuje koncovky aktivní a mediální. Zvláštní koncovky má imperativ a perfektum. Například: indikativ prézenta : připojuje se primární koncovka na prézentní kmen, označuje děj přítomný; indikativ imperfekta : připojuje se sekundární koncovka na prézentní kmen, který má ještě augment /a-/, označuje minulý ukončený nebo probíhající děj; injunktiv imperfekta (prézenta) : identický tvar s indikativem imperfekta, ale bez augmentu; ve staré perštině je jeho distribuce omezena jen po prohibitivní partikulí /mā/ a celá konstrukce vyjadřuje zákaz; konjunktiv prézenta : tvoří se připojením primárních koncovek na prézentní kmen, jenž je rozšířen o  morf /a/. Slouží k vyjádření přání, eventuality nebo potencionálnosti; optativ prézenta: tvoří se napojením sekundárních koncovek na kmen, který je rozšířen

67

stará perština

o  optativní morfy. Tvary optativu mají speciální, kontextem podmíněný význam, často s jemnými sémantickými nuancemi. Optativ aoristu vyja­ dřuje přání; optativ perfek­ta má význam irreál­ného minulého děje; určitou morfologickou anomálii představují optativní tvary prézenta, které mají navíc augment, snad označují opakovaný minulý děj: avājaniyā (< *ava-ajan-yā-t) „stále zabíjel“ (DB I,51,52). Původní perfektum je ve staré perštině doloženo jen jednou, ale je nahrazováno perifrastickou konstrukcí, která se skládá z verbálního adjektiva (pasivního participia) zakončeného na /ta/- a z tvaru kopuly „být“, která však často odpadne a u transitivních sloves je v této konstrukci agens vyjádřen genitivem. Např. (DB I,27) /ima taya manā kṛtam/ „co jsem udělal“ (dosl. „to <je>, co mnou (= genitiv) učiněno <jest>“), která séman­ticky zcela odpovídá frázi s určitým tvarem slovesa např. DB I,72: ima taya adam akunavam „to <je>, co jsem učinil“. Pří­klad konstrukce, kde se kopula zachovala je např. v DPe 22: yadi kāra pārsa pāta ahati „když perské vojsko bylo (= ahati) chráně­no“. Tato konstrukce je doložena poté ve střední a nové perštině a  v  dalších íránských dialek­tech.

Sumerština – lingvistická charakteristika

-pv-

Sumerština je typologicky klasickým příkladem aglutinujícího jazyka. Nositel lexikálního významu je sémantická báze (sémantém), která nepodléhá ani ablautu, ale ani jiné formě vnitřní flexe. K ní se napojují nebo ji předcházejí afixy (někdy jiné prostředky), které nesou různé, především gramatické informace, každý z nich zpravidla jednu. hláskosloví 1. Velmi složitá je rekonstrukce sumerského hláskového inventáře, pro niž nám chybí opora, kterou v případě vymřelého jazyka obyčejně poskytují jazyky jemu příbuzné. Počítá se s tím, že sumerština měla hlásky, pro které v inventáři klínového písma není samostatný grafém a nebo ho neznáme, protože o výslovnosti nemáme prakticky žádné doklady. Na tyto hlásky můžeme jen usuzovat ze střídání různých zápisů stejného slova, výpůjček ze sumerštiny a na základě sumersko-akkadských sylabářů (vokabulářů) apod. 2. Kromě nazalizovaného /ĝ/, jsou jiné pokusy rekonstrukce (např. vokálu /o/ nebo aspirované afrikáty /ʦʰ/) sporné. Častá homofonie slabik, která je patrná v zápisech sumerštiny, vede někdy k úvahám, že byla tónovým jazykem. Ani to není jisté.

68

sumerština

3. Nejen rekonstrukce hláskového inventáře, ale také vymezení a/nebo interpretace gramatických kategorií není vždy obecně přijímaná a předložené modely se často liší. Stačí porovnat Attinger 1993; Edzard 2003; Michalowski 2004; Zólyomi 2005, nejnověji Schulze – Sallaberger 2007 a jiné. nomina 1. Nominální a verbální sémantické báze jsou formálně identické a jsou zastoupeny především sémantémy s touto strukturou: KVK: /mar/ „rýč“, / gir/ „noha“; nebo /gub/ „stát“, /kin/ „pracovat / práce“; KV: /ti/ „šíp“, /ma/ „loď“; /ka/ „ústa“; /gi/ „vrátit se“; /še/ „zrno“; VKVK: /erin/ „nepřítel“; VK: /an/ „nebe / být vysoký“; /ab/ „okno“; /al/ „motyka“; KVKVK: /dugud/ „těžký“, /libiš/ „srdce“; /lugal/ „král“; /sikil/ „(být) čistý“; /gigir/ „vůz“; /gibil/ „nový / obnovit“; V: /e/ „dům“; /u/ „rostlina“; 2. Některé sémantémy mají různé zakončení, podle kontextu je auslaut buď vokalický nebo konsonantní, např. /šu/ = /šùd/ = /šùdu/ „modlitba / modlit (se)“; /sig/ = /sì/ = /sè/ „obnažit (se)“ nebo /zag/ = /zà/ „hranice“ atd. 3. Důležitým prostředkem vytváření nových substantiv je spojování (kompozice) dvou nebo více slov: například substantivum /erin.meš/ („množství, vojsko“), kde /meš/ je morf plurálu, je základem slov jako: /erin.meš /+ /gir/ „pěchota“ (/gir/ = „noha“); /erin.meš/ + /kin/ „ženisté“ (/kin/ „práce“); /erin. meš/ + /kur/ „vojsko nepřítele“ (/kur/ „nepřítel“); /erin.meš/ + /tah/ „pomocné oddíly“ (/tah/ „přidat“), /erin.meš/ + /anše.kur.ra.meš/ „jízda“ (/anše.kur.ra/ „kůň“), srov. také /erin.meš/ + /uku.uš/ „těžkooděnci“ atd. 4. Hlavní gramatické kategorie nomina jsou: číslo (singulár : plurál); gramatický rod (osobní třída : neosobní třída) a pád. Rozeznávají se tyto pádové afixy: ergativ -/e/ (nar-e); absolutiv -/ø/ (nar); genitiv -/ak/ (nar-ak „zpěváka“); ekvativ -/gin/ (nar-gin „jako zpěvák“); (jen v osobní třídě) dativ -/ra/ (nar-ra „zpěvákovi“); (jen v neosobní třídě) direktiv -/e/ (agar-e „k poli“); terminativ -/še/ (nar-še „ve směru ke zpěvákovi“); komitativ -/da/ (nar-da „se zpěvákem“); (jen neosobní třída) lokativ -/a/ (agar-a „v poli“); (jen neosobní třída) ablativ -/ta/ (agar-ta „z pole“); ergativ je subjektem tranzitivního slovesa, zatímco absolutiv subjektem intranzitivního slovesa: syntakticky je tedy sumerština ergativním jazykem. 5. K sémantické bázi v nominální funkci se napojují různé prostředky (morfémy, slova, nominalizované věty), které vyjadřují gramatické (zčásti syntaktické) kategorie. Nominální řetězec (fráze) má tuto (maximální) strukturu: (sémantická báze) + (pozice) 1=2=3=4=5=6=7=8. Na začátku je nominální sémantická báze (nomen, kompozitum nebo infinitní slovesný tvar); další pozice se obsazují takto: (1) atributivní adjektivum (partici-

69

sumerština

pium); (2) číslovky; (3) (nominální fráze (jako genitivní atribut); (4) relativní vedlejší věta; (5) posesivní pronominální enklitika; (6) afixy plurálu; (7) jiná nominální fráze; (8) afix pádový. Obsazení některých pozic není obligatorní, v pozicích (3), (4) a (7) může figurovat jiný (vnořený) nominální řetězec (fráze), vytvořený podle stejných pravidel. verba 1.  Podobné uspořádání má verbální řetězec, kde se rozlišuje různý počet pozic (kolísá mezi osmi a čtrnácti). Záleží na tom, jak se některé pozice vymezují. Pro distribuci morfů platí jisté podmínky, které jsou poměrně složité, zejména pokud jde o obsazení určitých pozic a jejich vzájemné kombinace. Rovněž není jednoduché vymezovat sémantické rozdíly mezi nimi. Jedna z možností jak strukturovat verbální řetězec je v  tabulce (omezujeme se na základní informace): pozice 1 2 3 4 5 6

Zá k l a d n í s t r u k t u r a ve rb á l n í ho řet ěz c e a ob s a z en í jeho pozic modální např. /ha/ (optativ); /bara/ (vetitiv); afixy /na/, /ša/ nebo / prefixy nuš/ (všechny s konotací positivu), a také protetické /i/ prefix /nga/ „a také“ další (modální) Ventivní prefix /mu/ afixy prefix /ba/ (tzv. médium) pronominální Vztahují se k dimenzionálním afixům v pozici (6) - (9) prefixy dativní /a/

7

komitativní /da/

8

ablativní /ta/ nebo terminativní /še/ dimenzionální prefixy

lokativní /ni/ nebo direktivní /i/

9

10 11 12

pozice 6-9 je obsazena morfémy, které vyjadřují především prostorové a jiné okolnosti, za nichž se uskutečňuje predikace a obsazují je gramémy, blízké dimenzionálním pádům závazné je pořadí

pronominální označují agens préterita nebo přímý objekt v prézensprefix futuru sémantická srov. komentář báze

prézensfuturum

morfém /ed/

70

sumerština

13 14

pronominální 1. a 2.os. -/en/; 3.os. -/e/ nebo uplatňují se v prézens-futuru sufix -/ø/ nominalizační sufix /a/ afix /a/ nominalizuje sufix verbální řetězec

2.  Kategorie času je spojena s kategorií aspektu: tvoří se (1) prézens-futurum (imperfektiv) označuje děj (jednání) neukončený a (2) préteritum (perfektiv) pro děj ukončený nebo pro stav děje. Pro vytváření imperfektivu a  perfektivu se využívají některé afixy v pozici 10, 12, resp. 13, případně také změny báze (srov. dále v textu). Sémantická báze ve verbálních řetězcích zůstává bez morfologických změn, a to jak v prézens-futuru, tak v préteritu. To platí pro cca 2/3 všech doložených sémantémů. U zbývajících slovesných bází dochází k těmto modifikacím: (1) reduplikace báze v prézens-futuru (/ge/ : /ge.ge/ „vrátit se“); (2) v prézens-futuru je báze rozšířená o konsonant (/e/ : /ed/) „vycházet“; (3) báze v prézens-futuru a v préteritu mají supletivní tvary (/til/ : /se/ nebo /sig/ „žít“) apod. 3.  Sumerština bývá často srovnávána s různými jazyky ve snaze nalézt pro ni jazyky geneticky příbuzné. Nejčastěji to měly být jazyky drávidské, kavkazské, altajské a uralské, z jednotlivých pak především tibetština, baskičtina a jiné, dokonce také jazyky bantuské a jenisejské. Žádný z návrhů nepřesvědčil, takže z hlediska genetického je sumerština v izolovaném postavení. Literatura: Attinger 1993; Balke 2006; Edzard 2003; Michalowski 2004; Schulze – Sallaberger 2007; Zólyomi 1996; Zólyomi 2005.

71

sumerština

72



HESLA

seznam hesel

Seznam hesel Ahunavaití (pv) akkadština (pc) akkadština periferní (pc) akkadština stará (pz) amarnština (jazyk z Tell el-Amarny) (pz) ammónština (pc) amorejština (pz) arabština raná (pz) arabština – staroarabské dialekty (pz) arabština – staroarabská koiné (pz) aramejština (pc) aramejština biblická (pz) aramejština křesťanská palestinská (pz) aramejština říšská (klasická, oficiální) (pz) aramejština stará (pz) aramejština střední (pz) aramejština židovská babylonská (pz) aramejština židovská palestinská (pz) arménština (pv) Árjové a Mitanni (pv) asyrština (pz) asyrština nová (novoasyrština) (pz) asyrština stará (kappadočtina) (pv) asyrština střední (pz) avestský jazyk (také avestština) (pv) babylonština (pz) babylonština nová (pz) babylonština pozdní (pz) babylonština stará (pz) babylonština střední (pz) eblajština (pc) 74

edómština (pz) elamština (pv) foiničtina (pz) frýgština (pv) Gáthy (pv) geez (stará etiopština) (pz) hadramautština (pz) hasajština (pz) hasmonejština (pz) hatrejština (pz) hebrejština (pc) hebrejština biblická (pc) himjarština (pz) hismajština (pz) chattičtina (pv) chetitština (mr) churritština (pv) Jašty (pv) jazyky indoevropské (pv) jazyky íránské (pv) jazyky kanaánské (pc) jazyky semitské (pz) jazyky skýtské (sakské) (pv) jazyky středoíránské (pv) jónština (jb) kárština (jb) kassitština (pv) katabánština (pz) Kumrán (pc) lihjánština (dedánština) (pz) luvijština (mr) lýdština (jb) lýkština (jb) mandejština (pz) médština (pv) Méšova stéla (pc) minejština (pz) moábština (pc) mykénština (jb) nabatejština (pz) nápis v Bísutúnu (pv)

seznam hesel

palajština (mr) palmyrština (pz) perština (stará) (pv) písma arabská (pz) písmo aramejské (pz) písma elamská (pv) písmo foinické (pz) písmo hatrejské (pz) písmo hebrejské (paleohebrejské) (pz) písmo jihoarabské (pz) písmo klínové (pv) písmo mandejské (pz) písmo nabatejské (pz) písmo palmyrské (pz) písma řecká hlásková (jb) písmo semitské alfabetické (pz) písmo staroperské (pv) písmo syrské – edeské (pz) písmo ugaritské (pz) punština (pz) rukopisy od Mrtvého moře (pc) řecká koiné (jb) sabejština (pz) safajština (pz) sajhadština (sajhadské jazyky) (pz) severní arabština stará (pz) Spentamainjú (pv) substrát předsumerský (pv) sumerština (pv) sylabáře a lexikální seznamy (pv) syrština (pz) texty akkadské (pc) texty avestské (pv) texty elamské (pv) texty frýgské (pv) texty chattické (pv) texty chetitské (pv) texty churritské (pv) texty kappadocké (pv) texty staroperské (pv) 75

texty ugaritské (pc) thamúdština (pz) ugaritština (pc) urartština (pv) Uštavaití (pv) Vahištoiští (pv) Vidévdát (pv) Vohuchšathrá (pv)

Ahunavaití

Ahunavaití

-pv-

(gátha) – avestsky „zpěv (gátha) obsahující [na začátku] Ahunu”. První gátha, kte­rou tvoří sedm hymnů (J 28-34). Jde o metrický text, sloka má tři šestnáctislabičné verše s cé­surou po sedmé slabice. Text začíná (J  28) invokacemi k Ahura Mazdovi a dalším božstvům z jeho okruhu; navazuje hymnus (J 29), v němž hořekuje Géuš urvan; následující partie (J 30) vysvět­luje princip dualistického pojetí světa, který je prostoupen pravdivostí (Aša) a klam­ stvím (Drudž). Ústředním motivem další části (J  31) je myšlenka, že člověk má možnost volby mezi světem pravdivosti a  světem klamství, a kdo se správně rozhodne, bude při konečném vítězství nad zlem odměněn. Následující hymnus (J 32) odmítá uctívání daévů a zavrhuje při­nášet jim oběti. Hlavním motivem další části (J 33) je víra, že povinností člověka je realizovat vůli Ahura Maz­dy, který je tvůrcem života a že správně jedná ten, kdo nejen odmítá klamství, ale též trestá jeho stoupence. Poslední hymnus (J 34) spekuluje o oběti, jejímž smyslem je uctít Ahura Mazdu, a to jak správným slovem a činem, tak obětinami a uvažuje o odměně, jež se za správně provedený obřad dostane. Literatura: Humbach – Elfenbein – Skjaervo 1991; Kellens – Pirart 1990.

akkadština

-pc-

Akkadština, potažmo její dialekt babylonština, se nazývala akkadû, akkadītu či akkadattu podle města Akkadu, centra sargonské dynastie. O  druhém dialektu akkadštiny – asyrštině – se hovořilo jako o aššurû, popř. šubarû „asyrský“. V současnosti se pojmenování používá především jakožto střešní pojem, zahrnující staroakkadskou fázi i oba hlavní dialekty – asyrštinu a babylonštinu. Akkadština je jediným dobře doloženým východosemitským jazykem a  jako taková má zásadní roli při rekonstrukci prasemitštiny. Mezopotámie dozajista nebyla místem semitské etnogeneze, avšak o době příchodu prvních Semitů do oblasti Mezopotámie lze pouze spekulovat s tím, že terminus ad quem bude kolem roku 3000 př. Kr. Ačkoli je možné, že už archaické klínopisné texty z přelomu 4. a 3. tis. př. Kr. obsahují semitské výpůjčky, nejstaršími zřetelnými doklady jsou semitská vlastní jména písařů a některá apelativa v sumerských textech z raně dynastické doby IIIa (26. stol. př. Kr.) z lokalit Fára (starověký Šuruppak), Kiš, Adab a především Abú Salábích. Východosemitské dialektové kontinuum ilustrují předsargonské texty z Mari, Tell Beydaru a  Ebly (24. stol. př. Kr.).

76

akkadština

Za sargonské dynastie (ca. 2350-2200 př. Kr.) se akkadština stala dominantním – a poměrně unifikovaným – jazykem celé Mezopotámie, přestože většina písemných památek této doby pochází ze severních oblastí (povodí Dijály a severní Babylonie). Žánrově rozeznáváme literární texty (především zaklínání), královské nápisy, nápisy na pečetích, školní cvičení, korespondenci, administrativní a právní dokumenty. V posledním stol. 3.  tis. př. Kr. – době 3. dynastie z města Uru – akkadština ustupuje renesanci sumerštiny. Všechny doklady akkadštiny ze 3. tis. př. Kr. jsou zejména ve starších pracích nazývány „stará akkadština“. Od počátku 2. tis. př. Kr. lze jasně rozlišit dva dialekty akkadštiny, babylonštinu a asyrštinu. Asyrštinu dělíme na starou, zastoupenou převážně obchodními texty z asyrských faktorií (kārum, wabartum) v Kappadokii (19.-18. stol. př. Kr., někdy vyčleňovanou jako samostatný dialekt – kappadočtina), velice spoře doloženou střední asyrštinu (ca. 1500-1000 př. Kr.) a novoasyrštinu, jazyk novoasyrského impéria (ca. 1000-600 př. Kr.) bohatě doložený korespondencí a administrativními texty z palácových archívů asyrských králů. Babylonštinu rozdělujeme na starou (ca. 2000-1500 př. Kr.), střední (ca. 1500-1000 př. Kr.), mladší (ca. 1000-600 př. Kr.) a pozdní (ca. 600-přelom letopočtu). Stará babylonština – tak, jak se dochovala například ve znění Chammurapiho zákoníku nebo v nesčetných dopisech – je považována za klasickou formu akkadštiny. Zatímco funkce asyrštiny zůstala v podstatě omezena na správu asyrského státu, babylonština sloužila ve 2. pol. 2. tis. jako lingua franca celého Předního východu a jako prestižní jazyk ji používali i asyrští králové na svých nápisech. Ve stejné době krystalizoval také archaizující jazyk literárních skladeb, zvaný „standardní babylonština“ či hymnicko-epický dialekt. Zatímco asyrština coby psaný jazyk zanikla spolu s asyrskou říší, znalost babylonštiny přežívala v chrámových skriptoriích snad až do 3.  stol. n.l. Kromě zmínek u různých antických autorů o tom svědčí tzv. graeco-babyloniaca, nečetné tabulky uvádějící na líci sumerské znaky s jejich akkadským čtením a na rubu přepis v řečtině. Poslední datované klínopisné tabulky pocházejí z 2. pol. 1. stol. Kr. Jsou to těžko srozumitelné (astronomické) záznamy psané téměř výhradně sumerogramy, čímž se písemné zachycení akkadštiny vlastně vrací ke svým počátkům. K zápisu akkadštiny sloužilo až na výjimky klínové písmo ve svých dvou základních modifikacích, monumentální a kurzivní. Kurzíva sloužila od počátku 2. tis. př. Kr. k běžnému písemnému styku; monumentální písmo si zachovalo vzhled bližší původním piktografům. Klínové písmo nebylo vyvinuto pro akkadštinu; specifikům semitského jazyka příliš nevyhovuje

77

akkadština periferní

a tudíž ji předává nedokonale. Teprve od starobabylonské doby dokázala ortografie přesněji zachytit slabičnou strukturu jazyka. Mluvčí akkadštiny po celé 3. tis. př. Kr. koexistovali se sumerským elementem, který jejich jazyk silně ovlivnil ve všech jazykových plánech. Ve fonologii se tento vliv projevil ztrátou zadních hlásek (označovaných jako ˀ1-5), v onomastice oblibou „dlouhých“ (tří i víceelementových) osobních jmen, v syntaxi přechodem k pořadí větných členů subjekt – objekt – verbální predikát (SOV), v lexiku nesčetnými výpůjčkami. Jsou omezeny téměř výhradně na nomina a tvoří asi 10% doložené akkadské slovní zásoby. Ve 2. tis. je nejvýraznější lexikální vliv churritštiny (ca. 500 slov), v 1. tis. aramejštiny (asi 250 výpůjček, v protikladu k sumerštině s překvapivě vysokým procentem sloves). Desítky přejatých slov z různých dalších jazyků často náleží specifickému sémantickému poli: kočovnictví u amorejštiny, označení pro koně v případě kassitštiny a indoárijských jazyků. S jistým zobecněním platí, že národy, které si Mezopotámii na určitou dobu podmanily politicky (Gutejci, Amorejci, Kassité), ovlivnily akkadštinu nepatrně ve srovnání s národy, které byly vojensky či politicky podmaněny (Aramejci). Literatura: Bauer et al. 1998; Buccellati 1996; Geller 1997; Nováková – Pecha – Rahman 1998; Nováková – Pecha – Rahman 2000; Reiner 1966; Sallaberger – Westenholz 1999; von Soden 19953; Ungnad – Matouš 1969.

akkadština periferní

-pc-

V mladší době bronzové (asi 1550-1200 př. Kr.) plnila akkadština – či, přesněji, babylonština – ve východním Středomoří roli jazyka mezinárodní komunikace politické, hospodářské i intelektuální, tedy pravé lingua franca. Její interakce s místními jazyky se projevila v zásadě dvěma způsoby. Jednak tyto jazyky přejímaly formální rysy akkadského způsobu zápisu, tj. klínopisu, pro zápis vlastního jazyka, či s možností takového převzetí v různé míře experimentovaly. Nejvýznamnějším krokem tímto směrem bylo převzetí klínopisu k zápisu anatolských jazyků, v prvé řadě chetitštiny. V Ugaritu vznikla pro zápis tamních jazyků – vedle ugaritštiny i churritštiny – vlastní, souhlásková varianta klínopisného zápisu, zatímco pokusy o zaznamenání jižních kanaánských dialektů mezopotamským klínopisným písmem zůstaly ve stadiu nesmělých pokusů, o kterých máme doklad např. z Aškelonu (viz kanaánské jazyky). Druhým projevem je pronikání místních jazyků do zápisu akkadských textů, zejména korespondence. Známým příkladem jsou kanaanismy a kanaánské glosy v dopisech nalezených v egyptské Amarně, které posílali egyptští vaza-

78

akkadština stará

lové z městských států Levanty. Jazyk těchto vazalů, popř. jejich písařů, se neprojevuje jen na úrovni lexikální, ale i v morfologii (např. slovesné) a syntaxi (změny slovosledu apod.). Podobně lze rekonstruovat jazykovou situaci v těch syrských lokalitách, kde se podařilo najít místní archívy dokumentů psaných mezopotamským klínopisem, jako např. v Nuzi, Alalachu, Ugaritu, Emaru, Katně, Ekalté apod. I ty často dokládají vliv místních jazyků či dialektů, vedle západosemitských zejména churritštiny (Nuzi, Katna). Literatura: Goren – Finkelstein – Na’aman 2004; Izre’el 1991; Rainey 1996; Seminara 1998; van Soldt 1991; Wilhelm 1970.

akkadština stará

-pz-

Název je odvozen od akkadského lišānum akkadītum („akkadský jazyk“), i když toto pojmenování se v akkadských pramenech vztahuje především na babylonský dialekt a pozdější fáze vývoje tohoto jazyka. Někdy bývá též označována jako sargonská akkadština. Stará akkadština patří do východosemitských jazyků jakožto nejstarší fáze vývoje akkadštiny, před dialektickým rozdělením na babylonštinu a asyrštinu. Mluvčími byly semitské populace, které máme v Mezopotámii nepřímo doloženy nejpozději v 26. stol. př. Kr., od 24. stol. pak máme přímé doklady akkadštiny. Předpokládá se, že první Semité se v Mezopotámii mohli objevit již kolem r. 3000 př. Kr. Nejstarší doklady starých Akkadů pocházejí ze sumerských textů, kde již od 26. stol. př. Kr. máme doložena semitská jména a snad i několik slov (především texty z Fáry, 26.-25. stol. – kolem 50 jmen z celkem 1700; Abú Salábích, Kiš, Adab; jednalo se i o jména písařů). Obývané území patrně zahrnovalo celou Mezopotámii, původně obývanou Sumery, kde semitský prvek postupně nabýval na převaze. V polovině 24. stol. př. Kr. již máme doložen akkadský stát (tzv. sargonská dynastie), který trval až do konce 22. stol., semitské osídlení oblasti dominuje i nadále. Nejstarší, tzv. presargonské texty, jsou datovány nejpozději do 24. stol. a pocházejí spíše ze severní Babylonie. V sargonské době je již většina dochovaných textů psána v akkadštině, především v severnějších oblastech. Většina textů pochází z oblasti povodí Dijály, v severní Babylonii pak z oblasti Kiše a Sipparu. Z Asýrie je dochováno jen několik málo nápisů. V jižní Babylonii byly akkadské texty nalezeny v Adabu, Girse a Nippuru; relativně velký korpus textů pochází ze Sús, jazyk je lehce odlišný (jak ve fonologii, tak

79

amarnština

i  morfologii). Žánrově se jedná o  nejrůznější nápisy včetně královských, ekonomické texty, dopisy, školní texty, administrativní a právní dokumenty, ale také texty literární, především zaříkávání (většina ovšem zachována jen v písařských cvičeních, mnohdy i z pozdější doby). Rozvoj literárního charakteru byl vcelku rychlý, texty brzy začaly užívat i přímé řeči a uváděly mnoho popisných detailů. Akkadové převzali od Sumerů klínové písmo, kterým zaznamenávali své texty. V nejstarším období, kdy bylo užíváno velké množství sumerogramů (logogramů), písmo zachycovalo jazyk jen velmi přibližně – především v nejstarších textech se spíše určuje jazyk (rozlišení akkadštiny od sumerštiny), k jeho rekonstrukci však dané doklady většinou nepostačují. Někdy se ke staré akkadštině řadí také tzv. akkadština z období Ur III (22.-20. stol. př. Kr.), jindy se ovšem zdůrazňují vztahy této fáze vývoje akkadštiny k ostatním starobabylonským textům. Objevily se také názory, že tato nejstarší fáze není společným vývojovým stupněm, ale pouze jedním z dialektů. Již nejstarší akkadské texty vykazují slovní pořádek typu SOV (oproti obvyklému semitskému VSO); tato změna se připisuje právě kontaktu se sumerštinou a předpokládá se, že k ní muselo dojít podstatně dříve než akkadština začala být zapisována. Literatura: Biggs 1967; Gelb 1961; Hasselbach 2005; Hilgert 2002.

amarnština (jazyk z Tell el-Amarny)

-pz-

Pojmenování je odvozeno od názvu lokality (Tell el-Amarna) – tento název pochází z 19. stol., byl vytvořen evropskými učenci a jde o hybrid, spojující předovýchodní tell (pahorek) a jméno místního kmene (Banú Amrán), jedná se tedy o nový název, dříve v oblasti neužívaný. Jde o místo nálezu archívu korespondence egyptského faraona Achnatona ve středním Egyptě, poblíž současného el-Minjá. Amarnština patří k semitským jazykům, pocházejícím ze syropalestinské oblasti, přísluší do centrální skupiny k severozápadním jazykům. Jde vlastně o konstrukt – samotný jazyk není doložen, je rekonstruován na základě chyb v dopisech, psaných ve standardní babylonštině a pocházejících z oblasti Syropalestiny, především Levanty a Palestiny. Předpokládá se, že chybná užití různých morfologických tvarů odrážejí vlastní jazyk písařů, semitský jazyk ze severozápadní skupiny, předchůdce pozdějších kanaán-

80

ammónština

ských jazyků. Nešlo o jazyk jedné oblasti či jednoho státečku, jde o abstrakci, odrážející prvky, kterými se jazyk dopisů lišil od standardní babylonštiny. Všechny texty, na základě kterých je amarnština postulována, byly objeveny v jednom archívu, nalezeném v egyptské Tell el-Amarně. Samotný archív pochází z 14. stol. př. Kr., šlo o archív krále Achnatona (1353-1336 př. Kr.) ve staroegyptském Achetatenu. Korpus tvoří řádově 300 textů z oblasti Kanaánu (další zde nalezené texty dokládají churritský vliv nebo jsou psány korektní akkadštinou). Jedná se o dopisy, zaslané vládci levantských městských států, egyptskému panovníkovi. Změny oproti normě centra zahrnují v podstatě všechny jazykové plány. Ve fonologii najdeme časté příklady asimilace, v morfologii jde především o velmi nesystematické užití krátkého a dlouhého tvaru akkadského imperfekta, prakticky bez rozlišení jejich časových významů. V některých případech je 1. os. perfekta na -ti (místo akkadského -ku). V některých případech dochází ke změně sémantiky (např. užití slova išū ve významu „být“ oproti akkadskému „mít“). Další výraznou změnou je slovní pořádek, kde se objevuje typ VSO (oproti standardnímu SVO). Výpůjčky pocházejí také z egyptštiny. Literatura: Rainey 1996; Knudtzon 19642; Mynářová 2007.

ammónština

-pc-

Název jazyka v ammónských textech není doložen, odvozuje se obecně od pojmenování Ammónců v biblických textech. Vůči Ammónu se často vymezuje Starý zákon (přes 100 dokladů slov „Ammón“ a „ammónský“). Ammónci podle jeho podání pocházejí z incestního vztahu Abrahamova synovce Lota s druhorozenou dcerou, přičemž Ammón je etymologizován na ben ˁammî „syn mého příbuzného“ (Gn 19,30-38). Symbolicky je tím vyjádřeno dominantní postavení západních království Izraele a Judska vůči jejich východnímu sousedovi i  jejich etnická a jazyková blízkost. Ammónština je jazyk písemných památek vesměs spjatých s královskou dynastií zajordánského státu Ammón. Mezi kanaánskými jazyky patří ke konzervativní periférii a patrně déle zachovala širší konsonantní repertoár, konkrétně sérii interdentál. Svědčí o tom rozdílné zápisy jména ammónského krále Baalise na otisku ammónské pečeti (bˁlyšˁ) a u proroka Jeremiáše (bˁlys) a historka o šiboletu – heslu, které Izraelci neuměli správně vyslovit (Sd 12,5n.).

81

amorejština

Kanaánem se většinou mínila oblast na západ od řeky Jordán a v tomto smyslu leží Ammón, jehož západní hranice je určena právě Jordánem, mimo Kanaán. Východní hranice Ammónu byla směrem do Syrské pouště pohyblivá, jižní – s Moábem – zpravidla sledovala koryto potoku Arnónu (Wádí el-Mudžib), severní Jaboku. Ammón krystalizoval jako stát v 9. stol., později byl asyrským vazalem, než ho – dle Josepha Flavia – zpustošil babylonský Nebukadnézar roku 582/581 př. Kr. Někdy bývá mezi ammónské písemné památky řazen nápis z Deir Allá, kontroverzní literární dílo z aramejsko-ammónského pomezí. Paleograficky tomuto zařazení vyhovuje, jazykově již méně. Několik fragmentů ammónských textů se našlo v hlavním městě RabatˁAmmón (dnešní jordánský Ammán). Pocházejí z doby kolem roku 800. Z doby kolem roku 600 př. Kr. pochází dosti jedinečný nález z Tell Siranu – bronzová láhev, „dílo Amínadaba, krále Ammónců, syna Haccil-Ela, krále Ammónců, syna Amínadaba, krále Ammónců...“ Několik ostrak se našlo v Tell el-Mazaru (nedaleko ústí Jaboku do Jordánu) a jedna dokonce až v Nimrudu v Asýrii, jako doklad novoasyrské politiky deportací. Nápisy na pečetích jsou poměrně časté, kromě osobních jmen však nabízejí minimum lingvistického materiálu. Písmo ammónských nápisů je variantou aramejského monumentálního písma, ze kterého je občas vydělováno jako zvláštní kategorie. Nejčastější teoforní elementy ammónských antroponym jsou El („Bůh“) a Milku („Král“). Národním bohem Ammónců byl podle Starého zákona Milkóm, v ammónských sídlech Aštarót a Edreí měl za izraelského exodu vládnout král Óg, „poslední z Refájců“. Tyto tradice zajímavě osvětlují dva texty z Ugaritu. Jeden opěvuje „Refájce, věčného krále vládnoucího v Aštarót a soudícího v Edreí“, druhý vypočítává proviant „pro koně boha Milkaštarta“. Literatura: Aufrecht 1989; Hübner 1992.

amorejština

-pz-

Název jazyka, užívaný samotnými Amorejci, není v textech doložen. Dnešní název je odvozen z akkadského názvu pro toto etnikum – amurru, nemáme ovšem doklad, že by se takto sami nazývali. Jazyk bývá řazen k severozápadním semitským jazykům (spolu s kanaánskými jazyky a aramejštinou), jindy však je klasifikován jako jazyk, příslušející k archaické fázi semitských jazyků (spolu s akkadštinou), případně

82

amorejština

je řazen k tzv. paleosyrštině. Označení „východní kanaánština“ je dnes již opuštěno. Doložen je velmi zlomkovitě, vlastně se jedná jen o neakkadská jména v babylonských pramenech (především z Mari) na konci 3. tis. př. Kr. a na začátku 1. tis. př. Kr. Dá se předpokládat, že šlo spíše o směsici dialektů, kterými se mluvilo v severní Sýrii a severní Mezopotámii. Předpokládá se, že se jedná o semitský národ (jeho jednota není jistá), který snad mohl být předchůdcem pozdějších obyvatel Kanaánu, spekuluje se ovšem i o jejich původu z Arabského poloostrova, což bývá spojováno s jejich původně pravděpodobně kočovnickým způsobem života. Amorejci nejsou spojeni s žádnými archeologickými lokalitami. V několika městech měli značný vliv (nejčastěji bývá uváděna Terka), ovšem ani tam nejsou doloženy rysy specifické pro Amorejce a ani předpokládaná nadvláda nad městem Mari nezanechala po nich význačnější stopy odlišné od dalších fází vývoje tohoto města. V textech jsou často spojováni s produkty, týkajícími se pastevectví a  stepi. Zdá se, že do Mezopotámie pronikali postupně, jejich původ by mohl být spojen se syrskou stepí. Za nejstarší doklad jsou považovány zmínky v sumerských textech (především z jižní Mezopotámie), kde je jmenována země MAR.TU (kolem 2400 př. Kr.), z obdobné doby pocházejí též zmínky v eblajských textech. V pozdějších staletích jsou Amorejci doloženi vcelku bohatě též v akkadských (již od 2200 př. Kr.), egyptských (20. a 19. stol. př. Kr.) a ugaritských (14.-12. stol. př. Kr.) textech, kde se hovoří o malém, ale aktivním království zvaném Amurru. Starý zákon hovoří o Kanaánu jako o zemi Amorejců, jde tedy o  předizraelské obyvatelstvo v oblasti (mj. Abrahám vytvořil s Amorejci koalici – srov. Gn 14,13; celkem jsou Amorejci zmiňováni 85x), přímé spojení mezi Amorejci z výše jmenovaných zdrojů však není jisté, z jiných zdrojů víme, že nejpozději ve 12. stol. př. Kr. se v oblasti usidlovali Aramejci. Samotné doklady pocházejí ze západních oblastí Mezopotámie, jako Mari, či méně z Alalachu, Tell Harmalu či Chafádži. Z názvu (sumerské mar znamená „západ“) se dá usuzovat, že osidlovali především oblast staré Sýrie. S největší pravděpodobností šlo o kočovníky, často jsou spojováni s Džebel Bišri v Sýrii. Později (od 21. stol. př. Kr.) začali pronikat i do Mezopotámie a nakonec (pod Chammurapim) ovládli i samotný Babylon. Vlastní amorejské texty neexistují, jsou doložena pouze vlastní jména, která jsou zjevně odlišná od jmen akkadských, celkově se jedná o více než čtyři tisíce textových dokladů. Z těchto jmen (v semitských jazycích jde často o  jmenné fráze a části vět, užívána jsou i slovesa) je pak rekonstruována

83

arabština raná

naše představa o jejich jazyce. Z nejstarších, sumerských textů, jsou zmínky jednotlivců spíše výjimečné, hlavní korpus jmen pochází ze starobabylonského období (zhruba 1900-1600 př. Kr.). Předpokládá se však, že akkadské texty z Mari z konce 3. a počátku 2. tis. před Kr. byly psány právě Amorejci a že vliv jejich jazyka se projevil též v podobě tohoto dialektu akkadštiny. Amorejská jména jsou doložena také ve středoegyptských textech (19.-18. stol. př. Kr.). Neexistuje specifická amorejská varianta písma, nejčastěji byl pro zápis jmen užit mezopotamský klínopis, což odpovídá také faktu, že amorejština je doložena pouze jako součást záznamů jiných jazyků, jen ve vlastních jménech či jako jisté zvláštnosti (chyby) v zápise těchto jazyků (především akkadštiny). Dle některých gramatických jevů, pocházejících především ze slovesného systému, se dá soudit, že v gramatice převažují jevy, spojující amorejštinu s jazyky kanaánskými (především protiklad sufigované a prefigované slovesné formy, vokalizace imperfektního prefixu ja- oproti akkadskému i-, ale též přechod *š > h u kauzativu a připojených zájmen), jsou však též jevy, které ukazují na vztahy k akkadštině (tvar se zdvojeným 2. radikálem, příbuzný s akkadským iparras). Fonologický inventář byl patrně bohatší než akkadský (např. zachovávání laryngál). Ve slovesné větě bylo, na rozdíl od akkadštiny, sloveso na prvním místě. Příklady jmen: Amorejština Akkadská podoba Jasmaˁ-Dagan Išmē-Dagan Jantin-Eraḥ Sīn-iddinam

překlad Dagan slyší Erah/Sín (měsíční božstvo) dává

Literatura: Gelb 1958; Gelb 1980; Haldar 1971; Huffmon 1965; Mugnaioni 2000; Streck 2000.

arabština raná

-pz-

Název byl zaveden ve 20. stol. jako označení jedné z vývojových fází arabštiny. Jde o první vývojovou fázi jazyka, považovaného již za „čistou“ arabštinu, blízkou dnešní klasické arabštině. Tato vývojová fáze arabštiny je doložena jen v několika nápisech. Je řazena pod arabštinou, jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, kde tvoří samostatnou skupinu vedle aramejštiny a jazyků kanaánských. V některých ohledech však má společné rysy také s jazyky sajhadskými (jihoarabskými), některé rysy ji spojují též s jazyky kanaánskými.

84

arabština raná

Nositeli jazyka byli s největší pravděpodobností kočovné populace Arabského poloostrova, ovšem autoři několika nápisů, považovaných za projevy rané arabštiny, byli spíše obyvatelé měst – jednalo se jak o představitele arabských království (Imruˀ al-Kajs), tak o arabské žoldnéře v byzantských službách, ale i např. stavitele apod. Doklady těchto populací jsou nám přístupny především z pozdějších arabských zdrojů, ovšem o jednotlivých kmenech se zmiňuje celá řada dalších pramenů, především aramejských (nabatejských), ale také hebrejských a  dokonce i akkadských. Je zřejmé, že jednotlivé kmeny se v pouštních a  polopouštních oblastech Arabského poloostrova pohybovaly již před přelomem letopočtu, nicméně jejich větší rozmach zaznamenáváme až zprostředkovaně v 1. pol. 1. tis. n.l. Nápisy jsou rozprostřeny po celém území Arabského poloostrova a zasahují také do oblastí na sever od něj. V současnosti je počet objevených nápisů v rané arabštině vcelku malý – dohromady jde o zhruba desítku nápisů, datovaných od 1. stol. n.l. do počátku islámu. Nápisy z Én Avdat a Karjat al-Fáw jsou nejstarší (okolo roku 100 n.l.), dále jde o nápisy z těchto lokalit: Umm al-Džimál (250 n.l.), al-Hidžr (267 n.l.), an-Namára (328 n.l.), Džabal Ramm (350 n.l.), Zebed (512 n.l.), Harrán (567 n.l.), další nápisy z Umm al-Džimál (5.-6. stol. n.l.). Obsah nápisů je variabilní – jde o zaklínání či modlitby, o náhrobní kameny, komemorativní nápisy (např. na křesťanských svatyních), jeden nápis zachycuje historický děj (záznam o vojenské výpravě), jeden je vychloubačný (autor oznamuje závistivcům, že zbohatl). Raná arabština je útržkovitě obsažena také v cizojazyčných nápisech (nejčastěji jihoarabských a nabatejských) z 1. pol. 1. tis. n.l., kde se mohly objevovat jisté prvky, které se dají považovat za arabské, nakonec i nápisy z Én Avdat a Karjat al-Fáw nejsou celé v arabštině. Dá se usuzovat, že tyto arabismy jsou projevem narůstající přítomnosti a důležitosti Arabů na Arabském poloostrově. Z lingvistického hlediska jde však o materiál velmi chudý. Obecně jsou tyto nápisy spíše městského charakteru, nejde již o projevy pastevců (jako tomu bylo u severní arabštiny – safajštiny, thamúdštiny a dalších). Oproti nápisům ve staré arabštině, psaným většinou ve variantách jihoarabského písma, začíná převažovat písmo odvozené od nabatejského základu; vlastně jen nápis z Karjat al-Fáw je v písmu jihoarabském, u dalších je užito písmo nabatejské a je vidět i postupný přechod od tohoto písma k duktům připomínajícím pozdější písmo arabské (spojování písmen, také užití diakritických značek).

85

arabština - staroarabské dialekty

Literatura: Belova 1994; Bellamy 1985; Bellamy 1988; Kropp 1997-1998; Macdonald 2000; Macdonald 2004; Nováková 1966; Robin 2001; Testen 1996.

arabština – staroarabské dialekty

-pz-

Staroarabské dialekty jsou přímým předchůdcem klasické arabštiny, vznikající v reakci na nástup islámu. Název byl poprvé užit ve 20. stol. Jedná se o dialekty semitského jazyka, příslušného do centrální skupiny, kde tvoří samostatnou skupinu vedle aramejštiny a jazyků kanaánských. Doba existence těchto dialektů je arbitrárně omezována na dobu od prvních století n.l. do vzniku islámu, i když je zřejmé, že i po ustavení klasické arabštiny jednotlivé dialekty nadále existovaly a postupně se vyvíjely do moderních arabských dialektů. Nositeli jazyka byly kočovné populace Arabského poloostrova, které se, podobně jako mluvčí staré severní arabštiny, zabývali především pastevectvím (spojeným v prvé řadě s velbloudy) a tranzitním obchodem mezi severem a jihem poloostrova. Doklady těchto populací jsou nám přístupny především z pozdějších arabských zdrojů, ovšem o jednotlivých kmenech se zmiňuje celá řada dalších pramenů, především aramejských (nejčastěji nabatejských), ale také hebrejských a dokonce i akkadských. Je zřejmé, že jednotlivé kmeny se v pouštních a polopouštních oblastech Arabského poloostrova pohybovaly již před přelomem letopočtu, nicméně jejich větší rozmach zaznamenáváme až zprostředkovaně v 1. pol. 1. tis. n.l. Jednotlivé stopy jazyka nejsou doloženy přímo – nemáme žádné zápisy pocházející z doby před islámem. Na druhé straně jsou tyto dialekty doloženy jak v lidové staroarabské poezii, tak i v poznámkách arabských filologů ze 7. stol. n.l., byť jde v daných textech o marginálie, zaznamenávající především zvláštnosti jednotlivých dialektů, není k dispozici žádné systematické pojednání a s výjimkou poetických textů (které ovšem měly poněkud zvláštní charakter) nemáme doloženy celé věty. Také lidová staroarabská poezie je doložena jen spoře, na druhé straně, památky tzv. radžazové poezie, které stojí na počátku staroarabského básnictví, se dají považovat za žánr stojící na hraně mezi staroarabskou poetickou koiné a jazyky jednotlivých dialektů. Staroarabské dialekty je možno na základě hrubých dat rozdělit na tři hlavní skupiny, určené v zásadě geograficky – oblast Jemenu, západní Arábie a východních oblastí Arabského poloostrova. Na jihu, tedy v oblasti

86

arabština - staroarabská koiné

Jemenu, najdeme kromě arabských dialektů také himjarštinu, jazyk buď jihoarabský nebo jihoarabštinou silně ovlivněný, ovšem i  ostatní jemenské dialekty arabštiny nesou stopy jihoarabského vlivu. Na západě Arábie sem patří například dialekt Mekky a Medíny, dialekt kmene Hudajl a další, východ Arabského poloostrova je zastoupen dialekty kmenů Azd, Tamīm, Asad, Bakr a dalšími. Všeobecně se soudí, že tato fáze vývoje arabštiny se již jasně oddělila od staré severní arabštiny (safajština, thamúdština, atd.), která je sice považována za předchůdce arabštiny, ovšem v poslední době se zdůrazňuje její samostatnost. Období 1. pol. 1. tis. n.l. je jasně dobou, kdy obě formy na Arabském poloostrově koexistovaly, přičemž staroarabské dialekty postupně nabývaly převahu. Další široce přijímaný předpoklad je, že staroarabské dialekty v zásadě byly vzájemně srozumitelné, i když je jasné, že jazyky okrajových oblastí se musely od sebe někdy značně lišit. Literatura: Belova 1994; Macdonald 2000; Rabin 1951; Zemánek 2007: 83-96.

arabština – staroarabská koiné

-pz-

Sami Arabové tento jazyk označují jako luġat šiˁr – „jazyk poezie“, název koiné vychází z řečtiny a je používán v evropské arabistice od 19. stol. Jde o vývojovou fázi arabštiny, semitského jazyka, příslušného do centrální skupiny, kde tvoří samostatnou skupinu vedle aramejštiny a jazyků kanaánských. Nositeli jazyka byli básníci, proroci a šamani kočovných populací Arabského poloostrova. Staroarabská koiné je pak prvním lingvistickým projevem sjednocování arabštiny. Je zřejmé, že tato jazyková forma se vyvíjí ze staroarabských dialektů jako jejich svého druhu nadstavba. Jde o jazykovou vrstvu vytvořenou pro zvláštní účely – jde o jazyk poezie a rituálu (proroci a šamani), který byl srozumitelný všem arabským kmenům, dá se tedy označit za nadkmenový dialekt, plnící specializované funkce. Chronologické zařazení staroarabské koiné je arbitrárně ukončeno vznikem islámu, počátky ovšem zcela jasné nejsou, předpokládá se, že tato forma existovala po minimálně tři staletí, z čehož by vyplývalo datování mezi 4.-7. stol. n.l. Koncové datum je však stanoveno nikoliv na základě lingvistické charakteristiky, ve skutečnosti tato norma pokračovala i po vzniku islámu

87

aramejština

a  postupně se proměňovala v klasickou arabštinu – tento proces trval zhruba 150 let. Počátky jazyka můžeme sledovat v tzv. radžazové poezii, stojící jak na počátku staroarabského básnictví, tak bylo také hlavním zdrojem žánru proroctví a zaklínání, kterého se ujali staroarabští proroci a šamani. Zatímco básnictví rozvinulo počáteční jednoduché metrum, proroci a šamani se často pohybovali na hranici mezi řečí vázanou a rýmovanou prózou. Doklady tohoto jazyka jsou velmi bohaté – zahrnují celé staroarabské básnictví, které je považováno za dobře zachované. Méně dobře jsou doloženy výroky proroků a šamanů. Záznamy všech těchto pramenů však pocházejí až z pozdější doby, ze 7.-9. stol., kdy arabští filologové začali sbírat záznamy poezie staroarabských kmenů. O této normě se dá již jednoznačně říci, že jde o jazyk, který byl společný všem arabským kmenům, i když se jedná o řeč vytvořenou pro specializovaný účel. Patrně plnila především společenské funkce, včetně básnických soubojů mezi zástupci jednotlivých kmenů – básnictví požívalo (a požívá) u Arabů značné prestiže. Je pozoruhodné, že unifikační tendence se v arabštině projevovaly právě v žánru poezie a šamanských výroků a nikoliv např. v jazyce obchodu, kde se často stýkali představitelé různých a mnohdy i vzdálených kmenů. Další významnou charakteristikou je, že s největší pravděpodobností neexistovalo unifikační centrum, jehož jazyková norma by se prosadila jako dominantní. Literatura: Ullmann 1966; Versteegh 1997: 37-52; Zemánek 2007: 97-108; Zwettler 1978.

aramejština

-pc-

Nejstaršími doklady aramejštiny jsou propria (a několik apelativ) zachovaná v asyrských nápisech z konce 2. tis. př. Kr. Aramejci sami jsou Asyřany nazýváni Aramû „Aramejci“ či Aḫlamû („Aḫlamejci“), za helénismu v Babylonii Aḫlawû; jejich jazyk pak aḫlamattu. Starý zákon uvozuje aramejské pasáže jako kātûb ˀarāmît ûməturgām ˀarāmît „sepsaný aramejsky a tlumočený aramejsky“ (Ezd 4,7b). Aramejština patří spolu s kanaánskými jazyky a ugaritštinou mezi severozápadní semitské jazyky. Jejími distinktivními morfologickými rysy je postponovaný určitý větný člen, tři nominální stavy (absolutní, vázaný a určený)

88

aramejština

a chybějící slovesný mediopasivní kmen (tzv. N-kmen), ve fonologii pak od říšské aramejštiny splynutí interdentální řady s dentální. Aramejci podle některých tradic přišli do kraje úrodného půlměsíce koncem 2. tis. př. Kr. z jihu, z oblasti syrské pouště až Arabského poloostrova. Spíše však vedli v oblasti mezi dolním tokem Orontu a  horními toky Eufratu a Tigridu polokočovný život již dávno předtím, ale teprve v průběhu své sedentarizace začátkem doby železné krystalizují jako etnická jednotka identifikovatelná okolními písemnými kulturami. V prvních staletích 1. tis. př. Kr. pak v dnešní Sýrii vznikají nevelké aramejské státy (Samʼal, Patina / Unqi, Arpád, Guzana, Bít Adini, damašský Aram a některé další), které později podléhají novoasyrské expanzi. Politika masových deportací vedla k rozšíření aramejštiny po velké části Předního východu, kde plnila funkci administrativního jazyka Perské říše i běžného dorozumívacího prostředku od Mezopotámie přes Palestinu až po židovskou kolonii v Egyptě. Některé aramejské kmeny (bīt amukāni, bīt jakīn a bīt dakkūri), souhrnně nazývané Chaldejci, se usadily v Babylonii již počátkem 1.  tis. př. Kr., záhy se asimilovaly a splynuly s většinovou kulturou do té míry, že od pol. 1. tis. pojmy „babylonský“ a „chaldejský“ splývají. V  novoasyrské říši se aramejština stává vedle asyrštiny administrativním jazykem, jak dokládají vyobrazení asyrského a aramejského písaře bok po boku, nebo královský dopis z Nimrudu hovořící o „zkušeném písaři, ať asyrském, nebo aramejském“ (ummânu ša ekalli lu aššurû lu armû). Podniknuté pokusy o definování vývojových etap aramejštiny se částečně liší a nepoužívají ani jednotnou terminologii. Někteří badatelé například řadili pod „starou aramejštinu“ i biblickou aramejštinu, nebo dokonce všechny texty do roku 200 n.l., jiní naopak jen texty z 9. a 8. stol. př. Kr. Následující přehled je určitým kompromisem, založeným i  na mimojazykových (geografických) kritériích. 1. Stará aramejština, ca. 900-600 př. Kr. Nejstaršími ucelenými doklady aramejštiny jsou nápisy na stélách a předmětech ze severní Sýrie a přilehlých regionů. Celá oblast byla tehdy rozdrobena na malé luvijsko-aramejské státy a této politické roztříštěnosti odpovídá i  značná rozmanitost jazyková. Nejblíže k pozdější klasické aramejštině má dialekt ze samého srdce území obývaného Aramejci, z okolí Aleppa, zachycený především na obšírných nápisech smluv na stélách ze Sefíre (KAI 222224), ale i na pohřebních stélách z Nérabu (KAI 225-226), na stéle boha bouře z Brédže (KAI 201), na stéle zachycující válečné úspěchy vládce Chamátu (dnešní Hamá) a Lu’aše Zakkura (KAI 202), na destičkách z Hamá (203-213)

89

aramejština

atd. Texty z periferních oblastí naopak vykazují značné odchylky. Na severozápadě staroaramejského dialektového kontinua písemně zachytili své budovatelské počiny někteří vládci státu Samˀal (dnešní Zinçirli v Turecku) – nejdříve ve foiničtině (nápisy Kilamuvy KAI 24-25), poté ve vlastním aramejském dialektu (nápis Panamuwy KAI 214) a nakonec aramejsky (nápisy Barrakiba KAI 216-221). Nápisy jsou důležité nejen po stránce jazykové, ale i náboženské – zachycují jména nejrůznějších sam’alských bohů – a obecně kulturní, neboť dokládají proces přejímání písemné kultury z foinického prostředí. Foinická abeceda o 22 znacích přitom nebyla pro zápis staré aramejštiny ideální, neboť v ní chyběly znaky pro některé fonémy (například aramejské interdentály). Poučný je v tomto ohledu nápis z Tell Fecheríje (starověké Sikkanu), který vykazuje pozoruhodné ortografické odchylky. Pro svého boha Hadada ho nechal na vlastní sochu dvojjazyčně (asyrsky a  aramejsky) napsat vládce Guzanu a Sikkanu Haddu-Jiṯˁī. Ještě dál na severovýchod v Arslan Taši (starověká Chadattu) se vedle novoasyrských textů a  pozoruhodného foinického amuletu (KAI 27) našly krátké aramejské nápisy zmiňující slavného vládce Damašku Chazaela (KAI 232, KAI 311). Nejvýznamnější památky z jihozápadní oblasti aramejského osídlení pocházejí z Deir Allā (biblické Sukkót) a z Tel Danu (biblický Dan). První zachytila formou dvoubarevného nápisu na omítku prorocká vidění Bileáma, syna Beórova (známého i  ze Starého zákona). Dialekt z Deir Allā sdílí některé rysy kanaánských jazyků a proto bývá jeho řazení pod aramejštinu odmítáno (nejrozhodněji Hackett 1994). Nápis z Tel Danu je prvořadým pramenem pro zkoumání dějin starověkého Izraele v 9. stol., konkrétně Jehúovy revolty a boje s damašskými Aramejci. I on vykazuje tvary, které pozdější aramejština nezná, ale které najdeme v hebrejštině a dalších kanaánských jazycích, jako imperfektum consecutivum (waw-imperfektum). 2. Říšská aramejština Již na sklonku novoasyrské říše, ale zejména za říše novobabylonské a  perské plnila aramejština funkci administrativního jazyka na území celého Předního východu. Stély, typické pro předcházející období, se našly pouze v periferních oblastech (Tajmá, Šejch Fadl, Daskyleion); aramejština je jedním z jazyků některých vícejazyčných nápisů na kameni, jako je lýdsko-aramejská bilingva ze Sard či lýcko-řecko-aramejská trilingva z Xanthu. Hlavní část dochovaných pramenů však tvoří texty na ostrakách, papyrech i pergamenu, nalezené v Egyptě, většinou právního charakteru. Jsou to v prvé řadě dokumenty židovské vojenské posádky z Horního Egypta (Elefantiné, dnešní Jéb) z 5. stol. př. Kr., dále archív dopisů na pergamenu perského satrapy v Egyptě Arsamese, rodinný archív papyrů z Hermopolis, překlady Dáreiova trojja-

90

aramejština

zyčného nápisu z Bísutúnu, atd. Do této doby patří i aramejské partie biblické knihy Ezdráš, mudroslovné dílo z 5. stol. př. Kr. Achíkar, nebo unikátní zaklínání v aramejském klínopisu, nalezené v Uruku. V perské Persepoli se našly stovky aramejsky psaných tabulek a z konce doby perské pocházejí samařské papyry z judského Wádí Dalíje. I když se rozlišují různé typy říšské aramejštiny, jazyk dochovaných písemných památek je – především ve srovnání s dřívějším obdobím – velice homogenní. Aramejština byla v tomto období vystavena silnému vlivu akkadštiny. 3. Střední aramejština Po nástupu helénismu se v mnoha oblastech zachovala – a diferencovala – hovorová aramejština, zatímco říšská aramejština dále sloužila jako jazyk meziregionální komunikace. Aramejštinu používala partská Hatra (KAI 237-257), arabská Palmyra (často vedle řečtiny v bilingvách), nabatejská Petra atp.; největší korpus středoaramejských textů vytvořili Židé. Ve střední aramejštině je sepsána aramejská pasáž biblické knihy Daniel, velká část kumránských spisů (většina děl nebiblických a  nesektářských) jako Henochovy knihy, targum k Jóbovi, Závěť Léviho, úryvky různých apokalyps atd., jakož i nejstarší targumy, tj. překlady částí Starého zákona do aramejštiny (targum Onkelos k Pentateuchu a  targum Jonatan k prorockým knihám). 4. Pozdní aramejština V pozdní aramejštině, která plynule navazuje na střední aramejštinu, velice zřetelně vystupují vedle rozdílů geografických (palestinská, syrská a babylonská aramejština) i rozdíly v jazyce jednotlivých náboženských skupin – křesťanů, Židů a Mandejců. V palestinské pozdní aramejštině jsou sepsána základní díla rabínské literatury jako Palestinský talmud, midráše a druhá vlna targumů. Další židovské nápisy byly objeveny ve starověkých synagogách. Do této doby se hlásí i nejstarší samaritánská literatura, zejména překlad Pentateuchu a další, dodnes používané liturgické texty. Objevuje se syrština, která se posléze stala liturgickým jazykem východního křesťanství, dále rozdělená věroučnými rozdíly na západní syrštinu církve jakobitské (zdůrazňující Kristovo božství) a východní syrštinu církve nestoriánské (zdůrazňující Ježíšovo lidství). Syrština je nepochybně nejlépe dochovaným aramejským dialektem s rozsáhlou, byť dosti monotónní literaturou. V posledních desetiletích navíc přebírá i funkci společného dorozumívacího média mezi jednotlivými syrskými křesťanskými obcemi na celém světě. Literatura v babylonské pozdní aramejštině je (kromě raných mandejských spisů, které zřejmě vznikly již před nástupem islámu) čistě židovské provenience. Především sem patří aramejština Babylonského talmudu a dalších

91

aramejština

děl rabínského judaismu babylonských akademií, ale i pozoruhodný korpus zaříkání napsaných na magických miskách, bohatý to pramen angelologie a démonologie. Aramejci převzali písmo od Foiničanů a brzy vyvinuli jeho vlastní variantu, jež se dělí na monumentální (rytou) a kurzivní (psanou) formu. Z monumentální formy se vyvinula písma používaná k zápisu aramejštiny v Hatře, Palmyře, Petře atp., z kurzivní pochází židovské kvadrátní písmo a syrská písma (estrangelo, serto, nestoriánské písmo). Výjimečný je klínopisný zápis aramejštiny z helénského Uruku, stejně jako aramejské literární skladby zachycené démotickým písmem v Egyptě. 5. Moderní aramejština Ostrůvky mluvčích nejrůznějších aramejských dialektů byly evropskými filology objevovány od pol. 19. stol. a jejich význam pro diachronické studium jazyka, typologii jazykových změn, areální jazykovědu atd. nelze náležitě docenit. Ve fonologii je typická fonemizace frikativních vázaných alofonů od skupiny bgdkpt a tendence k palatalizaci (k > č). Při rozšířené morfonologické asimilaci r k následujícímu konsonantu získává tento emfatickou – faryngalizovanou – výslovnost (rC > C ̣C̣) Můžeme je rozdělit na čtyři geografické celky: a) západní aramejština, kterou mluví křesťané i muslimové (!) ve třech vesnicích severně od Damašku (Maˁlúla, Bachˁa a Džubˁaddín); ve slovní zásobě i fonologii je silně ovlivněná arabštinou, často je prezentována jako „jazyk Ježíše“; b)  Turoyo, jazyk křesťanů v pohoří Tur ˁAbdin (turecká provincie Madir) se silnou zahraniční komunitou (Švédsko) a již vymizelé, blízké Mlaḥso; c) východní aramejské dialekty známé pod zkratkou NENA (Northeastern Neo-Aramaic), rozšířené od tureckého Diarbakıru na severozápadě přes přilehlé oblasti Iráku, Iránu a bývalého SSSR. Židovští mluvčí se z velké části přestěhovali v 50. letech do Izraele (kde se stali objekty i subjekty intenzivního jazykového výzkumu, pokud již podle typického třígeneračního modelu nepřešli na ivrit), křesťanští do USA i jinam. K nejznámějším patří dialekty ze Zakho, Arbely a od Urmijského jezera. Patrný je zejména vliv kurdštiny; d) Mandejci, ohrožená náboženská menšina, znovuobjevená pro vědecký svět díky aktivitám lady E. S. Drowerové. Mandejština užívá specifickou ortografii, ve které grafémy zaniklých hlásek (ˀ,ˁ,h,ḏ) získaly novou funkci (matres lectionis a digrafy). Většina zde zmíněných dialektů je zachycena na nahrávkách spravovaných Heidelberskou univerzitou online (http://www.semarch.uni-hd.de/index. php4). Monografie věnované moderním aramejským dialektům často pracují právě s těmito texty.

92

aramejština biblická

Literatura: Donner – Röllig 2002; Porten – Yardeni vol i: 1986, vol ii: 1989, vol iii: 1993; Beyer 1984; Dušek 2007; Folmer 1995; Hackett 1984; Kaufman 1974; Lipiński 1974; Macuch 1965; Moriggi 2004; Nosek 2001; Rosenthal 2006; Segert 19832.

aramejština biblická

-pz-

Biblický text označuje tento jazyk jako ˀarāmīt (Ezdr. 4,7; Dan. 2,4), nynější název se užívá pro jazyk aramejských pasáží Starého zákona. Dříve se používalo též označení „chaldejština“, jde však o označení chybné, které bylo již opuštěno. Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, patří pod aramejštinu jakožto podskupina tzv. říšské či standardní aramejštiny. Od 3. stol. př. Kr. patrně již většina Židů mluvila aramejsky a příslušné pasáže ve Starém zákoně tedy s největší pravděpodobností reflektují právě tuto skutečnost. Soubor textů tohoto jazyka vyplývá z užitého atributu – jde o aramejské pasáže Starého zákona, jmenovitě o dvě slova v knize Genesis (Gn 31, 47), věta v Jeremiášovi (Jr 10,11); listiny a související děj v Ezdrášovi (Ezd 4,8-6,18 a 7,12-26); v knize Danielově (Dn 2,4-7,28) pak vyprávění o Danielovi (kap. 2-6) a vidění o královstvích (kap. 7). Je obtížné stanovit dobu vzniku těchto pasáží – v případě Ezdráše se jedná o archaičtější jazyk (možná archaizující), patřící k říšské aramejštině, pasáže v Danielovi se řadí spíše do střední aramejštiny. Pokud jde o místo vzniku, dá se spekulovat o Babylonu – jednak dle popisovaných příběhů, a dále i podle přítomnosti početných židovských komunit v této oblasti. Soudí se, že při závěrečné redakci do těchto pasáží pronikly některé prvky z pozdějších vývojových fází aramejštiny a také hebraismy; také proto se biblická aramejština považuje za samostatnou jednotku. Písmo užité pro zápis tohoto jazyka je jedním z výsledků redakce biblického textu. Celá bible je zapsána verzí aramejského kurzivního písma. Tento jazyk je téměř vždy zařazován pod říšskou aramejštinu; na druhé straně biblická aramejština vykazuje značné množství odlišností, především v ortografii, ale i v tvarech některých zájmen. Díky důsledné vokalizaci kanonického textu máme dobrou představu o  výslovnosti biblické aramejštiny, i když je pravděpodobné, že masoretská tradice při redakci text poněkud přiblížila hebrejštině. Hlásky bgdkpt byly po vokálu vyslovovány spirantizovaně, interdentály nejsou v písmu značeny,

93

aramejština křesťanská palestinská

na rozdíl od hebrejštiny jsou vyslovovány okluzivně. Dlouhé ā se v aramejštině zachovává a nemění se na ō jako v hebrejštině (srov. aram. šəlām oproti hebr. šalōm – „mír, pokoj“). Literatura: Rosenthal 1961; Qimron 2002; Segert 1956.

aramejština křesťanská palestinská

-pz-

Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, patří pod aramejštinu jakožto jeden z dialektů aramejštiny v 1. pol. 1.tis. n.l. Mluvčími jazyka byly křesťanské komunity v Palestině, jazyk je doložen především v severní Judei a oblastech na západ od Jordánska, tedy v místech, kde křesťané od 4. stol. n.l. tvořili majoritu obyvatelstva. Předpokládá se, že jazyk vznikl zhruba kolem 400 n.l., ovšem první písemné doklady pocházejí až ze 6. stol. Téměř všechny nápisy pocházejí z oblastí mezi Ammánem a Jeruzalémem, hlavním zdrojem památek jsou křesťanské kláštery. V případě rukopisů se často jedná o palimpsesty. Knihy mají především liturgický charakter, některé z nich jsou i přesně datovány. Kolem 10.  stol. n.l. užívání tohoto jazyka ustává a je plně nahrazeno arabštinou; v 11.-12. stol. byl jazyk ještě užíván v Egyptě, ovšem již jen jako liturgický. Památky užívají syrské písmo, s drobnými změnami (obrácený znak ‫ פ‬sloužil pro záznam řeckého π, byl vyvinut specifický systém diakritik pro vokalizaci). Obecně se dá konstatovat silný vliv řečtiny na tento dialekt. Řada rukopisů je přeložena z řečtiny, také podoby jmen např. v překladech biblických textů jasně odkazují na řecké vzory spíše než na originální (semitské) předlohy. Lingvisticky má tento dialekt nejblíže k dialektům židovské palestinské aramejštiny, především k judejštině a východní jordánštině. Literatura: Beyer 1986; Fitzmyer – Harrington 2002.

aramejština říšská (klasická, oficiální)

-pz-

Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, patří pod aramejštinu jakožto specifická vývojová fáze (zhruba mezi 600-200 př. Kr.). Nositeli jazyka byli zpočátku sami Aramejci, kteří se postupně (od 8. stol. př. Kr.) dostávali pod nadvládu Asyřanů a Babyloňanů. Zdá se, že počet mluvčích byl již v té době dostatečný k zachování tohoto jazyka, a navíc se postupně prosazovali aramejští písaři jako opora státní správy – již od 6.  stol. př. Kr. jsou někdy klínopisné tabulky doplněny aramejskými nápisy.

94

aramejština říšská

V témže století se jihopalestinský král obracel na egyptského faraona dopisem v aramejštině, což bezpochyby svědčí o  silném mezinárodním postavení aramejštiny. Aramejština byla přijata jako lingua franca v novoasyrské říši a postupně se rozšířila na většinu území Předního východu. V novobabylonské říši sloužila spíše jako jazyk diplomacie, perská (achaimenovská) říše převzala aramejštinu po roce 500 př. Kr. (za zlom se obvykle považuje vláda Artaxerxa I.) jako jazyk diplomacie a státní správy, užitý dialekt se podobal centrálnímu staroaramejskému dialektu (Aleppo – Damašek). Tento jazyk byl užit i v Bibli jako tzv. biblická aramejština, což naznačuje, že mezi mluvčí patřily přinejmenším některé židovské komunity, pravděpodobně především ty v Babylonu. Také další vývojové etapy naznačují, že říšská aramejština se postupně stala jazykem mnoha původně nearamejských populací – určitě mezi ně patřily židovské komunity, Asyřané a nakonec i Babyloňané. Nejstarší texty této vývojové etapy aramejštiny, nalezené v severní Mezopotámii, Malé Asii a Sýrii, jsou texty komemorativní, ekonomické, dopisy, nápisy na budovách či sochách a jsou datovatelné až do 8. stol. př. Kr. Texty z perského období jsou především úřední dokumenty, velká část z nich byla nalezena v Egyptě. Pokud zahrneme všechny texty ve standardní aramejštině, nalezneme je na velice rozsáhlém území – od údolí řeky Indus (dnešní Afghánistán a Pákistán) přes oblast Úrodného půlměsíce do Malé Asie a do Egypta. Celkově korpus zahrnuje dopisy psané na pergamenu a papyru, smlouvy, právní dokumenty, literární díla (např. tzv. Achíkar), nápisy, dřevěné a hliněné tabulky. Největší korpus je egyptský (především Elefantina, ale i další místa po celém Egyptě), významné korpusy byly nalezeny v Persepoli či Súsách. Časové rozpětí této fáze aramejštiny je od 8. stol. př. Kr. až do 4. stol. př. Kr., kdy přestala hrát roli úředního jazyka Achaimenovského panství a  postupně na většině Předního východu podlehla nastupující helénizaci. Písmo užité pro záznam této vývojové etapy aramejštiny je aramejské kurzivní písmo, které se oddělilo od foinické předlohy zhruba v 8. stol. př. Kr. Především po dobu užití jazyka jako lingua franca v Perské říši vykazuje písmo velkou stabilitu, na čemž se bezpochyby podílel také jeho status oficiálního písma velké říše. Další rozvoj aramejského písma začíná zhruba sto let po rozpadu Perské říše. Někdy se objevují názory, že na počátku tohoto období ještě aramejština vykazovala relativně velké dialektické odlišnosti a že teprve přesidlování Aramejců v rámci Asyrské říše vedlo k tomu, že se jednotlivé dialekty zfor-

95

aramejština stará

movaly do jednotné normy, která se pak mohla prosadit jako jazyk přímé komunikace jak v Asyrské, tak i později Perské říši. Předchozí etapa vývoje aramejštiny je často charakterizována jako dialekticky značně bohatá; pro tuto etapu se naopak hovoří o značné homogenizaci. Jednou z teorií je, že k homogenizaci došlo až po rozsáhlých deportacích aramejských skupin, což vedlo k promíchání jednotlivých dialektů a  vzniku jednotné normy. Aramejština, oficiální jazyk tří velkých říší starověku, se v této epoše příliš nezměnila; tento fakt je bezpochyby podpořen uniformitou doložených textů – jde o oficiální dokumenty této říše a jí podrobených království, ovšem je též pravděpodobné, že významnou roli v této konzervaci dané jazykové formy sehrály též písařské školy. Dá se předpokládat, že mluvená aramejština se dělila na mnoho dialektů, nicméně tyto rozdíly se jen velmi zřídka projevily v textech; rozdíly mezi jednotlivými regiony se projevují spíše v tom, kolik výpůjček z místních jazyků v textech najdeme (tedy, kolik persismů, egyptismů, apod.), nikoliv v samotné aramejštině. Pokusy dělit standardní aramejštinu na východní a západní větev nedošly všeobecného přijetí. Pro diskusi o této fázi aramejštiny je též charakteristická určitá terminologická neustálenost. Termín pokrývá dlouhé období, během kterého bylo tímto jazykem mluveno a psáno na několika místech. Kromě říšské či klasické či oficiální (úřední) aramejštiny bývají používána ještě tato adjektiva: standardní, egyptská (podle nálezu velkého množství textů na egyptské Elefantině, v  Sakkáře a na dalších místech), achaimenovská, případně též stará (v širším pojetí slova, ale v protikladu proti archaické aramejštině). Většina termínů se používá pro aramejštinu, užívanou jak v novoasyrské a novobabylonské, tak i achaimenovské říši, užší termín je „achaimenovský“, který se omezuje jen na perskou říši. Termín „egyptská aramejština“ je často zmiňován jako nevhodný, protože po nástupu helénismu aramejština z Egypta prakticky zmizela, což svědčí o  tom, že se tam nikdy nestala mluvenou řečí a zůstávala jen jazykem administrativy. Literatura: Beyer 1986; Creason 2004; Folmer 1995; Kaufmann 1997; Kutscher 1970; Rosenthal 1967.

aramejština stará

-pz-

Název jazyka v textech není dochován, je však zřetelně odvozen od královské titulatury (spojení „král Aramu“ je užito již v nápisu Bar Hadada z Aleppa v 9. stol. př. Kr.).

96

aramejština stará

Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, patří pod aramejštinu jako její nejstarší doložená fáze (zhruba mezi 950-600 př. Kr.). Nositeli jazyka byly staré aramejské kmeny, žijící v oblasti Sýrie (Úrodný půlměsíc) a Palestiny nejpozději od 12. stol. př. Kr.; v prvních fázích se patrně jazykově příliš neodlišovali od ostatních obyvatel této oblasti. Předpokládá se, že šlo o pastevce, kteří se postupně usidlovali v městských státech v severní Sýrii. Dá se na ně pohlížet jako na nástupce Amorejců z 3. a 2. tis. př. Kr. Také se dá říci, že epocha nejstarší aramejštiny je epochou relativně nezávislých aramejských států. Aramejci jsou vcelku bohatě doloženi v textech okolních národů. Existují jisté náznaky jejich přítomnosti v severní Sýrii již zhruba od pol. 2. tis. př. Kr. (především užití jména Aram), ovšem nejstarší bezpečná zmínka o nich pochází z análů Tiglatpilessara I., asyrského krále (1116-1075 př. Kr.), dále se o nich bohatě zmiňují babylonské a chetitské prameny. Podle rozložení pramenů obývali severní oblasti Sýrie (ve 12. stol. mezi řekou Tigris a pohořím Taurus), odkud se pak šířili do severní Palestiny a Transjordánie, dále zasahovali do Anatólie a také postupně do Mezopotámie. Nejstarší doklady jazyka jsou téměř vše nápisy tesané do kamene a  jedná se obvykle o královské nápisy spojené s různými aramejskými městskými státy. Pocházejí ze Sýrie, Asýrie, severní Palestiny a Trans-jordánie, datované zhruba mezi 10.-9. až 7. stol. př. Kr., hlavní lokality jsou Tell Fachríja (ca. 850 př. Kr.), Zinçirli (8. stol. př. Kr. s jaˁudským a samˀalským dialektem), Deir Allá (cca. 800 př. Kr.); z 8. stol. př. Kr. jsou doloženy nápisy a tabulky s právními a ekonomickými dokumenty ze severní Mezopotámie. Centrem oblastí, ovládaných Aramejci byly dnešní Aleppo (Halab) a Damašek. Aramejci převzali písmo od Foiničanů a po většinu staroaramejského období se příliš nelišilo od své foinické předlohy, dá se hovořit o  foinicko-aramejském písmu. Diferenciace začala až na konci této etapy, zhruba na sklonku 8. stol. př. Kr., kdy se vyvinulo svébytné aramejské kurzivní písmo. Někteří badatelé vyčleňují jaudský (či samˀalský) dialekt jako odlišný od ostatních dokladů jazyka, někdy se hovoří i o tom, že se jedná o  samostatný jazyk. Též v nápisech z Deir Allá je možno nalézt prvky z jiných semitských jazyků – v některých klasifikacích je tento dialekt řazen jako zvláštní semitský jazyk. Lze se setkat také s názory, že staroaramejskou fázi lze charakterizovat jako dialektový svaz, jehož jednotlivé složky si uchovávaly relativní samostatnost; „homogenizace“ aramejštiny je pak záležitostí další vývojové fáze, říšské ara-

97

aramejština střední

mejštiny; takovýto pohled odpovídá též tomu, že jednotlivé dialekty byly užívány v relativně samostatných aramejských státech. Je rovněž pozoruhodné, že inovace, považované za aramejské, se ve své většině netýkají této fáze aramejštiny, jsou charakteristické až pro následné vývojové etapy tohoto jazyka. V nejstarších fázích je ještě vidět několik společných rysů s jazyky kanaánskými (užití tzv. waw consecutivum, užití infinitivů obdobné jako v hebrejštině, foiničtině a ugaritštině). Hlavním rozlišujícím prvkem je postpoziční člen, dále záznam interdentál – foinická abeceda tyto znaky neoznačovala, proto byly zapisovány jako z a d. Oproti foinickému úzu se liší také užitím tzv. matres lectionis, tedy příležitostným užitím grafémů pro polovokály w a j a glotální závěr pro označování dlouhých vokálů, které v předchozích fázích nebyly značeny vůbec. Literatura: Beyer 1986; Creason 2004; Degen 1969; Garbini 1993; Kaufmann 1997; Kutscher 1970; Segert 1975.

aramejština střední

-pz-

Název vychází z klasifikace aramejštiny, označuje její fázi po tzv. říšské či standardní aramejštině a jde vlastně o souhrn několika jazyků či dialektů; dá se říci, že se jedná spíše o teoretický abstrakt, popisující jednu z vývojových fází aramejštiny, kdy po nástupu helénismu aramejština ztratila své výsadní postavení, na mnoha místech však byla i nadále užívána jednak jako hovorový jazyk, ale také jako jazyk oficiální. Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, patří pod aramejštinu jakožto její specifická fáze po ztrátě statutu oficiálního jazyka. Jde o řadu různých jazyků či dialektů, které byly užívány v mnoha oblastech Předního východu, ale zahrnuje také texty z Persie, Indie, Afghánistánu a z oblasti Kavkazu. Patří sem aramejské nápisy z Jeruzaléma, nabatejština, palmyrština, hatrejština, mandejština, samaritánština, hasmonejština, judejština, překlad Pentateuchu (tzv. Onkelos) a také většina z aramejských kumránských svitků. Mluvčími tohoto jazyka byly především židovské komunity v Palestině a  Babylonu, dále pak Arabové v Nabatejském a Palmyrském království, obyvatelé parthské Hatry a také autoři většiny kumránských svitků. Jestliže v předchozí etapě bylo písmo, užívané k zápisu říšské aramejštiny vcelku jednotné, pro střední aramejštinu si jednotlivé jazyky (či dialekty) vyvinuly řadu vlastních písem, navzájem někdy značně odlišných. Patří mezi

98

aramejština židovská babylonská

ně hebrejské kvadrátní písmo, dále písma nabatejské, palmyrské, hatrejské, elymejské, mandejské, syrské. Literatura: Abbadi 1983; Aggoula 1991; Beyer 1986; Cantineau 1930; Cantineau 1931; Cantineau 1935; Euting 1885; Frank 2000; Healey 1993; Kutscher 1976; Macúch 1965; Drower – Macúch 1963; Marshall 1929; Melamed 2005; Segal 1986; Sokoloff 2003; Svedlund 1967; Vattioni 1981.

aramejština židovská babylonská

-pz-

Název jazyka vychází z pojmenování „babylonský“ – bābəlī, další atribut je dodán dle náboženské skupiny, která jazyk používala. Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, patří pod aramejštinu jakožto jeden z východních dialektů střední aramejštiny. Uživateli jazyka byli Židé sídlící v Mezopotámii, nejsilnější zastoupení měli v Suře, Nehardei a Pumbeditě. Vzhledem k charakteru jazyka se dá předpokládat, že hlavními „mluvčími“ byli židovští učenci. Písemné památky pocházejí z 4. až 11. stol. n.l., jazyk je spojován především s babylonským Talmudem (do 7. stol.) a post-talmudskou literaturou (od 7.  do 11. stol.). Velké množství magických textů na nádobách je psáno tímto jazykem. Naprostá většina textů dochovaných v tomto jazyce má právní charakter, což se silně odrazilo na podobě tohoto jazyka. Patrně šlo především o jazyk písemnictví, v běžném hovoru byla pravděpodobně užívána arabština (bagdádská židovská arabština). Jde zřejmě o poslední fázi, ve které židovská komunita ještě používala aramejštinu, než plně přešla na židovskou arabštinu. K zápisu bylo používáno hebrejské kvadrátní písmo, které se vyvinulo v Palestině z písma aramejského zhruba ve 2. stol. př. Kr. Někdy se z tohoto jazyka vyděluje též tzv. babylonská dokumentární aramejština, používaná od 3. stol. n.l. pro soukromé dokumenty židovské komunity v Babylonu (a posléze i jinde). Židovská babylonská aramejština je velmi podobná mandejštině, někdy se mluví dokonce o tom, že tyto dva jazyky se liší jen použitým písmem; toto tvrzení se však dá použít jen pro rané fáze obou jazyků. Mnohé společné rysy jej pojí také se syrštinou. Literatura: Beyer 1986; Frank 2000; Marcus 1981; Melamed 2005; Nosek 2001; Sokoloff 2003.

99

aramejština židovská palestinská

aramejština židovská palestinská

-pz-

Název je souborným pojmenováním pro celou řadu dialektů, kterými se dorozumívaly židovské komunity v Palestině. Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, patří pod aramejštinu jakožto jeden ze západních dialektů střední aramejštiny. Uživateli jazyka byli Židé sídlící v Palestině, jak v Judei, tak i v ostatních oblastech. Jde o soubor několika dialektů, kterými židovské komunity v Palestině hovořily či psaly zhruba od 3. stol. př. Kr. až do pol. 1. tis. n.l. Patří sem tyto dialekty: hasmonejština (oficiální jazyk nezávislého státu v Judei, 142-37 př. Kr.), judejština (hovorový jazyk Jeruzaléma a Judey, 37 př. Kr. – 3. stol. n.l.; aramejská slova v Novém zákoně pocházejí z tohoto dialektu), galilejská židovská aramejština (přelom letopočtu až cca 2. stol. n.l.; patrně jazyk Ježíšův), dále židovské aramejské dialekty z Jordánska, Damašku a z okolí řeky Orontes. V mnoha památkách se však tyto dialekty vzájemně promíchávají; nakonec je velmi pravděpodobné, že tyto dialekty byly navzájem dobře srozumitelné. Mezi nejvýznačnější památky patří palestinský talmud (dokončený v 5. stol. n.l.), galilejský targúm, nejstarší rukopis Henocha (cca 170 př. Kr.), patrně také první verze Války židovské od Josepha Flavia (cca 75 n.l.). Dále řada nápisů z oblasti, ať už jde o nápisy na hraničních kamenech (např. v Gezeru), dopisy, kalendáře, texty ze synagog, náhrobní nápisy atd. Nepřímé doklady pocházejí z aramaismů v hebrejských textech, Septuagintě a Novém zákoně, v toponymice a dalších zdrojích. K zápisu bylo používáno hebrejské kvadrátní písmo, které se vyvinulo v Palestině z písma aramejského zhruba ve 2. stol. př. Kr. (někdy se mluví již o 3. stol. v souvislosti s tzv. předhasmonejským písmem). Jen výjimečně bylo v některých oblastech (Judea) používáno i starohebrejské lineární písmo. Literatura: Beyer 1986; Fassberg 1990; Fitzmyer – Harrington 2002; Kutscher 1976; Marshall 1929; Svedlund 1967.

arménština

-pv-

Jazyk a zároveň jedna z větví indoevropské rodiny. Mluvčí arménštiny sídlili na území od východní Anatólie k jezeru Van a dále až k předhůří Kavkazu. Soudí se tak na základě srovnání etnonyma Chajaša, doloženého v chetitských textech s etnonymem Haj = Armén(ie). Arménštinu ovlivnil kontakt nejprve s neindoevropskou urartštinou, posléze s jazyky jižního Kavkazu

100

Árjové a Mitanni

a  patrný byl vliv také íránských jazyků. Oblast Armina- „Arménie“ (DB 1.15 aj.) je v seznamu achaimenovských satrapií. V těchto textech je zmiňován též jistý rebel Archa. Jak uvádí DB 3.78 byl Arménec, ovšem podle jména otce, jímž byl Chaldita [urartsky snad „(bůh) Chaldi (je) velký“)] byl Archa možná Urartejec. Písemná tradice arménštiny začíná v 5. stol. n.l., kdy byla přeložena Bible a sestaveno arménské písmo. Pro identitu Arménů měl zásadní význam překlad Bible do klasické arménštiny (410-433) a sestavení arménského písma. Hláskosloví klasické arménštiny prodělalo velké změny, ztrácí se např. opozice krátký : dlouhý vokál; konsonantní systém prošel rozsáhlým hláskovým posunem, podobným procesům Grimmova a Vernerova zákona: praide. *MA —> arm. M: praide. */bh/ > arm. /b/ [arm. berem „nesu“ < *bher-] nebo praide. */dh/ > arm. /d/ [arm. dnem „pokládám“ < *dheh1-] atd.; praide. *M —> arm. T: praide. */d/ > arm. /t/ [arm. tasn „deset“ < *déḱm ̥ -] nebo praide. */b/ > arm. /p/ [arm. əmpəm (< *pi-n-b-) „piji“]; praide. *T —> arm. TA: praide. */tc/ > arm. /tc/ [arm. tcaršamim „vadnu“ < *ters-] nebo praide. */k/ > arm. /tc/ [arm. tcerem „škrábu“ < *skreb-/*kreb-] atd. Platí tu také jistá omezení: kontinuantem praide. */t/ je sice arm. /tc/, ale v některých kontextem podmíněných případech také /d/, /y/, /w/ nebo /ø/; změnou prošly palatální tektály: praide. */ḱ/ > arm. /s/ [arm. tasn „deset“ < *déḱm ̥ -]; praide. */ǵ/ > arm. /c/ [arm. cin zrod“ < *ǵénh1-o-]; praide. */ǵh/ > arm. /j/ [arm. barjr „vysoký“ < *bhr̥ǵh-]; praide. laryngála */h2/ se dochovala jako /a/, např. arm. hayr < *ph2tér-; arménština dochovala vokalizaci praide. laryngály v pozici *HC- > arm. aC-: např. ayr < *aynr < *aner < praide. *h2nér- „muž“. Na rozdíl od řečtiny, která zde liší tři vokály (praide. *h1C-/*h2C-/*h3C- > řec. ἐC-/ἀC-/ὀC-), má arménština jen /a/; změnila se morfologie (nerozlišuje se femininum) atd. Literatura: Klingenschmitt 1982, Schmitt 1981.

Árjové a Mitanni

-pv-

Jde o pracovní označení pro velmi skromný lexikální materiál doložený v  textech datovaných zhruba do začátku druhé poloviny 2.tis. př. nl. z Chattuše a dalších lokalit, který více či méně souvisí s říší Mitanni. Tento kdysi velmi vlivný státní útvar založili Churrité v oblasti mezi Eufratem a Tigridem v horní Mezopotámii, s centrem ve Vassukkanni (dosud neobjeveno). Consensus omnium zahrnuje do tohoto materiálu čtyři teonyma, nevelký počet antroponym, pět číslovek, čtyři substantiva, tři adjektiva a jedno sloveso. Konkrétně jde především o  tato slova: (a)  V akkadsky psané smlouvě mezi chetitským vládcem Suppiluliumou a jeho mitannským vazalem jsou doložena čtyři jména (pěti) bohů: Mitra=ssil, Úru­ana=ssil (srov. védský božský pár Mitra a  Varu a); Indar (srov. védského Indru) a Nasatti

101

Árjové a Mitanni

a=anna (ve védech božští blíženci Nāsatjové). (b) V chetitsky psané příručce o trénování koní, jejímž autorem je Kikkuli, štolba s churritským jménem pocházející z Mitanni, jsou mimo jiné doloženy číslovky (tj. *aka(srov. véd. éka- „jedna“), (srov. véd. trí- „tři“), <pa−a­n−zao> (srov. véd. páňca- „pět“), <ša−at−tao> (srov. véd. saptá- „sedm“ a (srov. véd. na á- „devět“). Druhý komponent (oart=anna-), který následuje po číslovce, je churritizovaná forma nějakého tvaru kořene blízkého védskému art- „otáčet“. (c) Také trůnní jména většiny vládců mitannské dynastie, jako Šuttarna, Artatama, Artaššumara, Tušratta a Šattivaza (také Kurtivaza nebo Mattivaza, grafém totiž reprezentuje slabiky /šat/, /kur/ nebo /mat/), se vykládají z podobných zdrojů. Ovšem např. Mattivaza se před nástupem na trůn jmenoval Kili Tessub, což je jméno churritské. (d) Jsou tu další antroponyma, jejichž výklad je možný z  árského jazykového zdroje. Jde o necelé jedno procento ze všech jmen doložených v textech z Nuzi, Kizvatny, Alalachu, Askalonu, Katny, Ugaritu, Kadeše atd. Pokud známe jména jiných členů rodiny, jsou prakticky výhradně lokálního (semitského nebo churritského) původu. (e) Ze čtyř substantiv árského původu je důležitý termín marya=nnu (bojovnický stav v  mitann­ské říši, srov. indické marya- „mladík“) nicméně o jeho příslušnících, ale ani o jeho funkci nic bližšího nevíme. (f) V textech z Nuzi se dochovala tři adjektiva, označující barvy koní, která jsou podobná sanskrtským tvarům. Jsou snahy tento materiál rozšiřovat, ovšem všechny další návrhy nejsou průkazné. Tento sporý materiál rozhodně nedovoluje žádné přehnané závěry. Teonyma a číslovky jsou zcela jistě z árského zdroje: ovšem Kikkuliho není ani čistě indické (srov. véd. éka- < *a=ka-), ani íránské (srov. av. aēuua- < *a = a). Jména bohů se lépe vysvětlují z indického Rgvédu než z íránské Avesty. Největším problémem je etymologie antroponym. Klínové písmo nemá grafémy pro zápis hláskového inventáře předpokládaného zdroje těchto slov a jen minimum jmen má stejnou (podobnou) strukturu (případně sémantiku), jako rgvédská nebo avestská antroponyma. Pouze v několika málo případech jde o jména shodná: Indaruta- odpovídá rgvédskému Indra-ūtá- „ten, jehož podporuje Indra“; Šubandu má oporu v stind. Subandhu- „ten, jenž je z dobrého rodu“ a Aššuzzana- je zřejmě zápis jména *Aśva-canas, srov. (ovšem o tisíc let mladší) stper. Aspa-čanah„ten, jenž má zálibu v koních“. Shody jsou mezi jmény jako Tugra (védské Túgra-), nebo Zitra (védské Citra). Většinou je srovnávání těchto jmen podstatně složitejší a hlásková shoda je daleko menší, protože zapsat shluky hlásek bylo v klínovém písmu obtížné.

102

Árjové a Mitanni

Tento lexikální a onomastický materiál nemůžeme vysvětlit z žádného jazyka tohoto regionu. Jeho zdrojem je nějaký blíže neurčený árský dialekt. Protože v této oblasti žádní Árjové nežili, dostala se tato slova do churritštiny nejspíše během migrace Churritů, tedy daleko mimo oblast, v níž máme tyto jazykové relikty posléze doloženy. Churritská expanze do severní Mezopotámie a Sýrie začala kolem roku 2200 př. Kr. a probíhala v mnoha etapách. Až roku 1520 zakládá Kirta mitannskou dynastii, která se udržela u moci něco přes 200 let. Někdy se přeceňuje především výskyt čtyř árských teonym v chetitskomitannské smlouvě. Je však třeba vidět celý kontext. Platnost smlouvy má garantovat tisíc bohů chetitských a tisíc churritských, ovšem jejich konkrétní seznamy ve smlouvě se tomuto počtu ani zdaleka neblíží. Výčet jmen uvádí mnoho blíže neznámých bohů a bůžků, mezi nimi ke konci (na 105.- 108. místě v seznamu) také čtyři jména árských božstev. Jejich jména jsou částečně churritizována (srov. auslaut −ssil/−anna) a  neexistují žádné doklady jejich kultu v mitannské říši. Zakladatel mitannské dynastie Kirta má jméno etymologicky nejasné (churritské?). Jeho potomci mají nechurritská (trůnní) jména, která jsou sice vykládána z árských zdrojů, ale mají jen malou strukturní oporu v nějakém íránském nebo indickém atroponymu. Pokud známe další jména z jejich rodiny, pak jsou churritská (dcera Šuttarny II. Giluchepa, Tušrattova dcera Taduchepa apod.) Dochovaný materiál neposkytuje ani ten nejmenší důvod pro tvrzení o  přítomnosti Protoindů (nebo Árjů) v severní Mezopotámii či Sýrii nebo o kultu árských bohů v této oblasti případně o vládnoucí aristokracii v Mitanni, která mluvila v pod­statě staroindicky apod. Árjové je termín, jímž se sami označovali mluvčí starých indoíránských jazyků: srov. véd. ­arya- tj. náležející [k občině] Árjů, avestské airiia, stper. ariya atd. Kromě toho se tento termín dochoval v řadě etnonym: např. u  antických autorů kmeny Ariaspai „ti, jež mají árské koně“ nebo Arizantoi „árské plémě“) a antropo­nym (např. jméno jednoho z předků Dareia I. Arijáramna „ten, jenž přináší Árjům mír“). Dareios ve své genealogii uvádí, že je nejen Achaimenovec a Peršan, ale že je Árja a je árského rodu. Indoíránský základ *ārya- je doložen také v etnonymu Alanové [‚Aλανοί] a jinde. Kmenový svaz Árjů se oddělil od společenství Praindoevropanů a přesunul se do pravlasti Árjů (Indoíránců), kterou je třeba hledat v oblasti Íránu, kde se vydělovaly jednotlivé kmeny Árjů a odkud postupně (zhruba od poloviny 2. tis) migrovaly do míst, kde jsou historicky doloženi: íránští Árjové se rozšířili

103

asyrština

především po území dnešního Íránu a části Pákistánu (od Chórézmu a Baktrie na východě, až po Médii a Persidu), védští Árjové pronikli do severní Indie. Tyto migrace jsou postupný velmi složitý proces, který byl provázen nejen dalším vývojem jednotlivých árských dialektů a jazyků a  vlastním vývojem kulturním, ale také ovlivněn dalšími neárskými etniky. První písemné zmínky o blíže neurčeném árském etniku jsou ale zhruba v polovině 2.tis. př. Kr. v textech ze severní Sýrie a Mezopotámie (Mitannská říše) a z archivu v chetitské Chattuši. Ve starší literatuře se za pravlast Árjů považuje oblast nazývaná v Avestě airjanem vaédžó – avest. „území [doslova „rozšíření“] Árjů“, středoper. érán véz (první část etymologicky souvisí s pojmenování Írán, srov. konstrukci typu *árjánám [dahjuš] „[země] Árjů“, kde *áryānām —> ērān —> īrān „Írán“). Airjanem vaédžó je první ze šestnácti zemí, zmiňovaných ve Vd.41,2 násl., které stvořil Ahura Mazda. Vládne v ní deset měsíců zima, s jejímž koncem přicházejí zá­plavy, a poté následují dva chladné letní měsíce. Protéká jí (resp. s ní hraničí) mytologická řeka Dáitjá (Jt 5,17; Vd 2,20). Je obklopena horami, z nichž hlavní je Hará, za níž vychází slunce (Jt 10,13). Skutečná lokalizace Airjanem vaédžó je však sporná. Dříve byla nejčastěji umisťována do oblasti Chórezmu, spíše však šlo o hornatou oblast východního Íránu (toto např. lépe vysvětluje klimatické poměry v této zemi). Nověji se v ní spatřuje domovská země Zarathuštry a její koncepce je interpretována jako invence mazdaismu, v jehož rámci dostaly některé staré indoírán. kosmografické představy nový ústroj. Literatura: Kammenhuber 1968.

asyrština

-pz-

Akkadské texty o tomto jazyku hovořily jako o aššurû, popř. šubarû „asyrský“, od prvního pojmenování je odvozen také moderní název. Jedná se o semitský jazyk, jeden z dialektů akkadštiny, je řazen jako člen (severo)východní skupiny těchto jazyků. Nositeli jazyka byli obyvatelé Asyrské říše, tedy severních oblastí Mezopotámie. Dá se spekulovat o tom, že zhruba od roku 2000 šlo o mix původních Akkaďanů a amorejských přistěhovalců, soustředěných v oblastech v Anatólii a severní Mezopotámii, ve městech jako Káneš, Aššur, Arbela, Ninive a další. Sféra rozšíření asyrštiny je po celou dobu jejího užívání v podstatě shodná, omezuje se na střední Anatólii a severní Mezopotámii. Byla víceméně vždy vázána na rozsah Asyrské říše (také dialektické rozlišení odpovídá historic-

104

asyrština nová

kým etapám); v poslední etapě, kdy územní expanze novoasyrské říše kulminovala, byla asyrština postupně nahrazována aramejštinou. Tabulky nalezené v asyrských oblastech užívají především asyrštinu, v menší míře i babylonštinu. Nejstarší nálezy pocházejí z anatolské Kaneše, největší knihovny (sbírky tabulek) byly nalezeny v Aššuru (nálezy zde pokrývají asyrštinu prakticky ve všech jejích fázích) a dalších městech, jako Ninive (nejznámější je Ašurbanipalova knihovna), Kalach, Dúr Katlimmu, Guzana, a dalších velkých asyrských městech, v palácových a chrámových archívech a dalších místech. Asyrština byla až na výjimky zapisována klínovým písmem do hliněných tabulek. Většinou se užívalo písmo kurzivní, pouze královské nápisy, které se tesaly do kamene, užívaly tzv. monumentálního písma. Písmo, převzaté od Sumerů, však nepříliš dobře odráželo semitský jazyk – nezachycovalo laryngály ani emfatické (faryngalizované či glotalizované) hlásky, také znělost (b/p, g/k, t/d atd.) nebyla obvykle rozlišována; stejně tak neznačilo kvantitu vokálů. Rozeznáváme tyto vývojové fáze: stará, střední a nová. Stará asyrština (převážně obchodní texty z asyrských faktorií – kārum, wabartum) v Kappadokii (19.-18. stol. př. Kr., někdy vyčleňovaná jako samostatný dialekt – kappadočtina), je doložena zhruba 15 tisíci ekonomickými a právními texty, ale také královskými nápisy z města Aššuru. Kromě Kappadokie existují též nálezy z dalších míst v Anatólii, ale i Asýrii; velká část textů ještě není publikována. Střední asyrština (ca. 1500-1000 př. Kr.) je doložena jen relativně málo texty, i když šíře žánrů je značná – dopisy, právní a ekonomické texty, královské nápisy; mezi nejznámější patří soubor asyrských zákonů, nalezený na 14 tabulkách v Aššuru. Novoasyrština (cca. 1000-600 př. Kr.) byla jazykem novoasyrské říše, jsou dochovány nejrůznější žánry, jako korespondence a administrativními texty z palácových archívů asyrských králů i soukromých osob, královské nápisy, ale i vědecká literatura. Z této doby pocházejí také novoasyrské verze významných děl mezopotamské literatury, jazykově ovšem značně ovlivněny babylonštinou. Literatura: Gelb 1956-; Mayer 1971; von Soden 1995.

asyrština nová (novoasyrština)

-pz-

Akkadské texty o tomto jazyku hovořily jako o aššurû, popř. šubarû „asyrský“, od prvního pojmenování je odvozen také moderní název. Atribut vychází z postavení dialektu v rámci vývoje asyrštiny.

105

asyrština nová

Novoasyrština patří do východosemitských jazyků jakožto poslední fáze asyrštiny po dialektickém rozštěpení staré akkadštiny. Tento dialekt trvá po dobu necelého půl tisíciletí, písemné doklady existují od cca 1000 do 600 př. Kr. Mluvčími byly semitské populace, obyvatelé Asyrské říše. Asyrští vládci v tomto období kontrolovali prakticky celý Přední východ, prováděli politiku masových deportací s cílem vytvořit (také) lingvisticky jednolitý národ; ve skutečnosti to nakonec vedlo k prosazení aramejštiny coby jazyka komunikace a novoasyrština (ovlivněná aramejštinou) si ještě nějakou dobu uchovala status jazyka politických elit. Po pádu Asyrské říše již prakticky nejsou písemné doklady tohoto jazyka; předpokládá se, že pak postupně splynula s aramejštinou a úplně vymizela nejpozději do přelomu letopočtu (některé rysy se však dochovaly v moderní aramejštině, jejíž mluvčí sami sebe nazývají Asyřany). Korpus novoasyrských textů je značně rozsáhlý, zahrnuje ekonomické, právní, administrativní texty, korespondenci, magickou a náboženskou literaturu, vědecké texty, ale také texty literární – právě z tohoto období máme dochováno několik verzí starých mezopotamských témat (např. epos o Gilgamešovi a další). Nejrozsáhlejší soubory tabulek byly objeveny v Aššuru (30 soukromých archívů, 6 soukromých knihoven, 1 chrámová knihovna), Kalachu (Nimrud, od 9. stol. př. Kr. hlavní město říše; několik palácových archívů, knihovna a 2 chrámové archívy, 1 soukromý archív), Dúr Šarrukín (od konce 8. stol. hlavní město říše; několik poškozených archívů a chrámová knihovna), Ninive (od počátku 7. stol. př. Kr. hlavní město říše; královské archívy a knihovny, 1 soukromý archív; jeden z největších zdrojů k mezopotamské literatuře), Imgur-Enlil (chrámový archív), Šibaniba (oficiální archív), Guzana (Tell Halaf; guvernérův archív a několik soukromých archívů), Chuzirina (Sultantepe; knihovna, patrně soukromá), Dúr Katlimmu (palácové archívy) a Maallanat (soukromý archív). Celkem se jedná o desítky tisíc tabulek, řádově více než v předchozích vývojových etapách asyrštiny. Poslední texty z centra asyrské říše končí s pádem Ninive (612 př. Kr.), poslední zatím známé texty v novoasyrštině byly nalezeny v Dúr Katlimmu ve východní Sýrii (kolem r. 600). K záznamu jazyka se používalo mezopotamské klínové písmo, nejčastějším médiem záznamu byly hliněné tabulky. Archívy dokládají pozůstatky pečetí, pravděpodobně připojených ke svitkům pergamenu či papyru, které se však nedochovaly.

106

asyrština stará

Je pravděpodobné, že v tomto období již asyrština a babylonština nebyly navzájem srozumitelné. Jako novoasyrština je též označována moderní aramejština, užívaná menšinami od Sýrie přes oblast Tur Abdin a kurdské oblasti až k jezeru Urmia; geneticky jsou si však tyto jazyky vzdáleny. Pojmenování může pocházet z antické tradice a tyto skupiny dodnes samy sebe označují jako Asyřany. Literatura: Parpola 2007; Hämeen-Anttila 2000; von Soden 19952; Pedersén 1997.

asyrština stará (kappadočtina)

-pv-

První název odráží postavení dialektu v rámci vývoje asyrštiny, název kappadočtina pochází z moderní doby, podle oblasti, ve které byly vykopány významné nálezy staroasyrských tabulek. Kappadočtina patří do semitské jazykové rodiny jako součást severovýchodních semitských jazyků, jde o jeden z dialektů akkadštiny. Mluvčími kappadočtiny byli asyrští obchodníci, kteří v Malé Asii založili obchodní faktorie nazývané kārum. Tyto obchodní kolonie fungovaly v  19.-18. stol., a to relativně poměrně krátkou dobu, ale prakticky ve stejné době, kdy centrální Anatólii osídlenou kmeny Chattů, začínají obsazovat nově příchozí etnika především Chetitů a Luvijců. Asyrští obchodníci zřizovali nejen obchodní faktorie (kārum), ale také jim podřízené obchodní stanice (wabartum). Faktorie máme doloženy, kromě Kaneše, také v lokalitách jako Burušchatum, Chachchum, Churama, Uršu, Zalpa atd. Podle textů byla Kuššar(a), Šamucha nebo Tuchpi a jiná místa sídlem těchto podřízených obchodních stanic. Nejvyšší autority celé této obchodní sítě sídlili ve městě (ālum), tedy v Aššuru. Vedle faktorie a obchodní stanice fungovala tu další instance: rubāˀum (resp. rubātum), tedy lokální vládce (resp. vládkyně) a ēkallum „palác“. Ten je doložen na více místech. Vedle Kaneše bylo důležitým místem Burušchatum, kde byla nejen faktorie, palác, ale také zde sídlil lokální vládce, který měl, stejně jako v Kaneši, titul rubāˀum rabium „velký velmož“. Složité je vymezení vztahů faktorie a paláce, ale i  další otázky. Větší nálezy textů z tohoto období pocházejí především z Kappadokie (Kaneš: zhruba 40 soukromých archívů; Kuššara: 2 soukromé archívy; Chattuša: 2  soukromé archívy); mimo území Anatólie se nalezly v Aššuru fragmenty palácového archívu. Literatura: Hecker 1968; Hecker – Kryszat – Matouš 1998; Ichisar 1981.

107

avestský jazyk

asyrština střední

-pz-

Akkadské texty o tomto jazyku hovořily jako o aššurû, popř. šubarû „asyrský“, od prvního pojmenování je odvozen také moderní název. Atribut vychází z postavení dialektu v rámci vývoje asyrštiny. Střední asyrština patří do východosemitských jazyků jakožto poslední fáze po dialektickém rozštěpení staré akkadštiny. Tento dialekt je vymezován cca od 1500 do 1000 př. Kr. (další možná datace – 1350-1050 př. Kr. – spojuje tuto fázi jazyka se středoasyrskou říší). Mluvčími byly semitské populace, obyvatelé Asyrské říše, která se v tomto období rozrostla do mnohonárodní říše s množstvím jazyků; zvláště silný byl vliv churritštiny (vliv říše Mitanni v severní Mezopotámii, zhruba od 1500 do 1300 př. Kr.). Nejrozšířenějšími památkami z tohoto období jsou korespondence a  administrativní texty. Jsou ovšem dochovány texty právní (smlouvy a zákony), královské edikty, texty astrologické, hippiatrické, medicínské a další. Objevují se také texty literární, vědecké, eposy, hymny a modlitby, tyto typy textů jsou ovšem často psány jazykem silně ovlivněným standardní babylonštinou a např. královské nápisy používají téměř výhradně čistou standardní babylonštinu. Nejrozsáhlejší nálezy pocházejí z archívů, objevených v Aššuru (3  knihovny, 5 oficiálních a 6 soukromých archívů), Kar-Tukulti-Ninurta (hlavní město říše ve 2. pol. 13. stol.; 4 oficiální archívy), Šibaniba – dnešní Tell Billa (1  úřední archív), Tell Rima (2 chrámové archívy), Dúr Katlimmu (palácový archív) a  zbytky archívu v Tell Fecheríje. K zápisu sloužilo mezopotamské klínové písmo; oproti staroasyrskému úzu zaznamenáváme mnohem častější užití sumerogramů, i takových, které se předtím neužívaly – jde zřejmě o babylonský vliv. Je pravděpodobné, že v tomto období již asyrština a babylonština nebyly navzájem srozumitelné, a to i přesto, že stará babylonština fungovala coby jazyk literárních děl. Literatura: Parpola 2007; Hämeen-Anttila 2000; Mayer 1971; von Soden 1995.

avestský jazyk (také avestština)

-pv-

Jde o konvenční pojmenování jazyka podle názvu hlavní mazdaistické knihy Avesta (středoper. abestāg/apastāk, < stírán. *upa stāvaka, tj. „chvála (?)“),

108

babylonština

dříve se tento jazyk nazýval stará baktrijština (důvodem byl východoíránský původ Avesty), nepřesné je rovněž označení zend/zand (jde pouze o komentáře k Avestě, sepsané ve středoperštině za vlády Sásánovců). Avestština je íránským jazykem, spolu s jazyky indoárskými tvoří indoíránskou větev indoevropských jazyků. Jisté je, že nositelem staroavestského jazyka bylo nějaké etnikum ve východním Íránu (Baktrie, Chórezm), kde se hledá pravlast mazdaismu, a kde vznikaly části Avesty. Avestský jazyk se šířil s novou vírou a stal se postupně jazykem mazdaistického kultu a liturgické recitace, který nebyl vázán na jedno etnikum. Část toponym zmiňovaných ve Vidévdátu je po mnoha staletích historicky doložena v staroperských textech, v  literatuře se však nejčastěji užívají řecké nebo latinské formy těchto toponym (hydronym nebo oronym). Rovněž jména některých božstev (především Ahura Mazda) a další výrazy jsou doloženy v staroperských epigrafických památkách. Text Avesty se dlouho tradoval jen ústně. Předpokládá se, že nejstarší texty vznikaly někdy kolem 1200 na východě Íránu a postupně se šířily přes Arachósii až nakonec do Persidy. Avesta byla zapsána v době vlády Sásánovců. Hlavní písemnou památkou je mazdaistická sbírka textů Avesta, která je sepsána v jazyce staroavestském (gáthy, Jasna sedmidílná atd.) a novoavestském (zbytek textu). Protože autorem gáth byl sám Zarathuštra, souvisí datování staroavestkých textů s určením doby života prorokova. Je zřejmé, že se musíme pohybovat někde kolem 12. stol., ovšem někteří soudí na ještě starší dobu. Naproti tomu je jisté, že Zarathuštru nelze považovat ani za současníka, ale ani bezprostředního předchůdce Achaimenovců. Pro sepsání sásánovského archetypu bylo sestaveno (při využití především pahlavského písma) foneticky neobyčejně exaktní alfabetické písmo (15 grafémů pro vokály, 37 grafémů pro konsonanty). V textu Avesty se s velkou pravděpodobností podařilo dokázat stopy nějakého íránského dialektu jímž se hovořilo v Arachósii, oprávněně se soudí, že těchto vlivů bylo zřejmě více. Literatura: Hoffmann – Forssman 20042; Humbach – Elfenbein – Skjaervo1991; Kellens – Pirart 1990.

babylonština

-pz-

Název jazyka je moderního původu, odvozuje se od Babylonské říše. Sami Babyloňané tento jazyk nazývali akkadû, akkadītu či akkadattu podle města Akkadu, centra sargonské dynastie.

109

babylonština

Babylonština je jedním ze dvou hlavních dialektů akkadštiny, řadí se tedy k  semitským jazykům do jejich východní (či severovýchodní) větve. Nositeli jazyka byli především obyvatelé Babylonské říše. Vzhledem k důležitosti tohoto jazyka a také časovému rozsahu jeho existence se babylonštinou mluvilo na podstatně větším území (jazyk diplomacie). Babylonské písemné památky jsou datovány do období od 1. pol. 2. tis. př. Kr., nacházejí se především v oblasti jižní Mezopotámie – na severu jsou omezeny starověkým městem Ešnunna; kromě Mezopotámie se babylonské texty dochovaly také v elamských Súsách a syrském Mari. Vzhledem k tomu, že byla používána jako literární jazyk také v Asýrii, najdeme babylonské památky také tam. Je dochováno velké množství textů, naprostá většina z nich jsou texty ekonomické a administrativní, královské nápisy, smlouvy, soukromá a oficiální korespondence. Existují též zákoníky (známý Chammurapiho zákoník a další); dále se dochovaly vědecké (matematické, astronomické, lexikální a gramatické), ale též věštecké a magické spisy. Kromě těchto textů jsou v babylonštině dochovány také mýty a eposy: nejznámější je patrně epos o Gilgamešovi, dále Atrachasís, epos o stvoření světa (Enúma Eliš), Etana; jsou dochovány hymny na božstva: sestup bohyně lásky a války Ištar do podsvětí, bůh Sín, Išum a další; milostná lyrika, modlitby a zaříkání, ale také epické historické skladby, např. o Sargonovi či Náram-Sínovi; mezi historické texty patří též anály. Babylonština byla až na výjimky zapisována klínovými znaky do hliněných tabulek. Většinou se užívalo písmo kurzivní, pouze královské nápisy, které se tesaly do kamene, užívaly tzv. monumentálního písma (včetně Chammurapiho zákoníku). Písmo, převzaté od Sumerů, však nepříliš dobře odráželo semitský jazyk – nezachycovalo laryngály ani emfatické (faryngalizované či glotalizované) hlásky, také znělost (b/p, g/k, t/d atd.) nebyla rozlišována; stejně tak neznačilo kvantitu vokálů. Babylonština a asyrština se oddělují kolem roku 2000 př. Kr.; z obou dialektů bývá babylonština považována za ten, který se více odlišil od staré akkadštiny. Ovšem také babylonština se dělí na několik vývojových stupňů: stará babylonština se datuje od počátku 2. tis. př. Kr. až do pol. 2. tis. př. Kr., střední babylonština zhruba do přelomu 1. tis. př. Kr., novobabylonština zhruba do r.  600 př. Kr.; pozdní babylonština je pak již čistě kulturní a pouze psaný jazyk – patří do doby, kdy již nebyla mluveným jazykem (v této roli ji od 6.  stol. př. Kr. postupně nahradila aramejština) – přesto tento jazyk přežívá ještě do 1. stol. n.l. jakožto jazyk zasvěcenců, psaný především sumerogramy.

110

babylonština nová

Stará babylonština doznala značného rozšíření i za hranicemi Baby-lonské říše – byla dokonce užívána Asyřany jako kulturní jazyk (také pro monumentální nápisy asyrských králů). I z tohoto pohledu je zajímavé, jak málo se jednotlivé dialekty staré babylonštiny lišily, přestože byly používány na tak velkém území a s tak rozmanitými účely. Standardní babylonština pak sloužila jako lingua franca na většině území Předního východu, sloužila též jako jazyk diplomacie – většina mezistátní korespondence byla vedena právě v tomto jazyce, včetně korespondence mezi např. syrskými městy a Egyptem (jazyk z Tell el-Amarny). Po celou dobu užívání babylonštiny sloužila také jako literární jazyk. Literatura: Buccellati 1996; Nováková – Pecha – Rahman 2000; Reiner 1966.

babylonština nová

-pz-

Název je odvozen od Babylonské říše a pochází z moderní doby, samotní Babylóňané užívali spíše název lišānum akkadītum („akkadský jazyk“). Užitý atribut vymezuje časové postavení tohoto dialektu. Babylonština je jedním ze dvou hlavních dialektů akkadštiny, řadí se tedy jakožto semitský jazyk do východní (či severovýchodní) větve semitských jazyků. S největší pravděpodobností jde o poslední fázi, ve které ještě babylonština fungovala coby mluvený jazyk. Chronologicky jde zhruba o období mezi roky 1000-600 př. Kr. Mluvčími tohoto jazyka byli obyvatelé Babylonské říše, výjimečně je používána i jinými národy (např. Achaimenovci atd.). V poslední fázi však již byla babylonština vytlačována z běžné komunikace, kde ji začala postupně nahrazovat aramejština. Památky z tohoto období jednak rozvíjejí staré vzory z období střední a  babylonštiny, ovšem objevují se i nová díla. Pokračuje rozvoj věd, dochovaly se tisíce tabulek s matematickými a astronomickými texty (např. série Mul Apin a Enúma Anu Enlil). Tato tradice volně pokračuje i v pozdější etapě, kdy se babylonština používala již jen jako vědecký a kulturní jazyk. V této době královské nápisy a anály začínají mít literární formu – objevují se popisy cizích krajin a národů včetně jejich zvyků, dokonce i dialogy. Již nyní se začínají projevovat archaizující tendence, které se plně rozvinuly v období pozdní babylonštiny (inspirace starobabylonskými vzory, neologismy a výpůjčky ze sumerštiny). Také řada významných literárních děl akkadské literatury je doložena v kopiích z tohoto období (mýtus o Anzu-

111

babylonština pozdní

ovi, Sestup Ištary do podsvětí, příběh Nergala a Ereškigal, Adapa, Gilgameš, mýtus o stvoření – Enúma Eliš, atd.). Jedním z mála děl, které nemají doložen svůj vzor ve starším období, je Errův epos, patrně reagující na historickou situaci (mor v Babylonu v 8. stol. př. Kr.; jde o jedno z mála děl, kde se objevuje jméno autora). Dále se rozvíjí standardní žánry akkadské literatury (modlitby, mýty o panovnících, zaříkávání, věštecké a magické texty, mudroslovná literatura, rituály, lékařské texty, atd.) Novobabylonština je psána mezopotamským klínovým písmem. V novobabylonštině s největší pravděpodobností nejsou užívány pádové koncovky. Literatura: Geller 1997; Streck 1995; Hunger 1976.

babylonština pozdní

-pz-

Název je odvozen od Babylonské říše a pochází z moderní doby, samotní Babylóňané užívali spíše název lišānum akkadītum („akkadský jazyk“). Užitý atribut vymezuje časové postavení tohoto dialektu. Babylonština je jedním ze dvou hlavních dialektů akkadštiny, řadí se tedy jakožto semitský jazyk do východní (či severovýchodní) větve semitských jazyků. Jde o poslední fázi vývoje babylonštiny, zhruba v období 600 př. Kr. – 100 n.l. Mluvčími tohoto jazyka byli obyvatelé Babylonské říše, ovšem s postupujícím časem se jazyk stával více a více jen psanou normou s tím, jak aramejština zaujala pozici mluveného jazyka; babylonština pak plnila roli kulturního jazyka a v poslední fázi se jednalo téměř výhradně o jazyk pěstovaný v chrámech a písařských školách. Památky z tohoto období jednak rozvíjejí staré vzory z období střední a  nové babylonštiny. Nejvýznamnějším žánrem je vědecká literatura: lexikální seznamy jmen, slov a frází (především sumersko-akkadské), organizované dle grafemiky, tak i dle významu; je pozoruhodné, že mnohé spisy jsou psány v babylonštině, jsou ovšem také překládány do sumerštiny. Pokračuje rozvoj matematiky a astronomie, který byl přejat i dalšími civilizacemi a  z jehož odkazu čerpáme i my. Královské nápisy nabývají v této době literární formu, obsahují např. popisy tažení apod. Posledním datovaným textem je astronomický almanach z roku 75 n.l., je ovšem možné, že tabulky popsané klínovým písmem vznikaly v chrámech ještě dlouho po tomto datu: standardní datování hovoří o  1.  stol. n.l., objevily se ovšem odhady, které toto datum posunují až do 3. stol. n.l.

112

babylonština stará

Pozdní babylonština je psána mezopotamským klínovým písmem, ovšem jeho velmi archaizující formou, užívající velké množství sumerogramů (logogramů); jsou doloženy i nově vytvořené seznamy archaických znaků a piktogramů. Dochovala se též řada tabulek s textem přepsaným také řeckým písmem. V pozdní babylonštině již došlo k úplné ztrátě pádových koncovek, jak potvrzují i přepisy do řeckého písma. Jazyk je obecně archaizující, objevují se neologismy, často výpůjčky ze sumerštiny, styl je šroubovaný a jazyk obecně těžko srozumitelný běžnému čtenáři: je zřejmé, že se jedná o jazyk užívaný téměř výhradně k zápisu vědecké literatury; zdá se, že nová literární díla již v této epoše nevznikají. Literatura: Geller 1997; Streck 1995; Hunger 1976.

babylonština stará

-pz-

Název je odvozen od pojmenování Babylonské říše a pochází z moderní doby, samotní Babylóňané užívali spíše název lišānum akkadītum („akkadský jazyk“). Stará babylonština patří do východosemitských jazyků jakožto první fáze po dialektickém rozštěpení staré akkadštiny. Doba trvání tohoto dialektu je zhruba půl tisíciletí, od cca 2000 do 1595 př. Kr. (konec 1.  babylonské dynastie). Mluvčími byly semitské populace, obyvatelé Babylonské říše; Amorejci, kteří do Babylonie pronikali od západu a jejichž centrem bylo město Mari, používali starobabylonštinu coby psaný jazyk. Oblast výskytu dokladů se rozkládá na velkém území, které zasahuje celou Babylonii včetně západní Mezopotámie. Jazyk je doložen velkým množstvím dopisů a dokumentů, objevují se také sice rozsahem omezená, ale žánrově bohatá literární díla. Právě z této jazykové formy se stává „spisovný“ jazyk, užívaný pro tvorbu a tradování literárních děl (eposů, hymnů apod.), zvaný též hymnicko-epický dialekt (zpočátku spíše o literární styl). Nejznámějšími díly z této doby jsou mýty a  eposy (Atramchasís, Gilgameš, Etana), hymny na božstva, milostná lyrika, modlitby a zaříkání, epické skladby historického obsahu, zákoníky (Chammurapiho zákoník, zákoník z Ešnunny), lexikální a gramatické texty, matematické a astronomické texty, věštecké a magické, královské nápisy, smlouvy, administrativní záznamy, oficiální i soukromá korespondence, atd.

113

babylonština střední

Starobabylonština je zapisována klínovým písmem, které Akkaďané převzali od Sumerů. Oproti předloze se postupně rozvíjí specifická varianta, na kterou je možno pohlížet jako na další vývojový stupeň: prosazují sylabické znaky na úkor logogramů, především v zápisech na hliněných tabulkách. Dá se hovořit o dalším dialektickém dělení – jednotlivé oblasti vykazují jisté odlišnosti: dialekt severobabylonský (severně od Nippuru), jihobabylonský (jižně od Nippuru), východotigriský (zejm. město Súsy), severotigriský (povodí Dijály, město Ešnunna), středoeufratský (především dialekt města Mari). Jistým předělem je též konec 18. stol. (změna v jazyce za doby Chammurapiho), literární jazyk (hymnicko-epický dialekt) vykazuje sílící archaizující tendence a poněkud se odtrhuje od jazykového vývoje mluvené babylonštiny. Tato vývojová fáze ještě zachovává flexi (pádové koncovky) víceméně ve stejném rozsahu jako ve staré akkadštině. Předpokládá se, že v této fázi byla ještě babylonština s asyrštinou vzájemně srozumitelná. Literatura: Buccellati 1996; Nováková – Pecha – Rahman 2000; von Soden 1995.

babylonština střední

-pz-

Název je odvozen od pojmenování Babylonské říše a pochází z moderní doby, samotní Babylóňané užívali spíše název lišānum akkadītum („akkadský jazyk“). Atribut pak označuje postavení dialektu ve vývoji babylonštiny. Střední babylonština patří do východosemitských jazyků jakožto druhá fáze babylonštiny po dialektickém rozštěpení staré akkadštiny. Doba trvání tohoto dialektu je zhruba půl tisíciletí, od cca 1500 do 1000 př. Kr. Mluvčími jazyka byli obyvatelé Babylonské říše, kam mimo semitských Akkaďanů patří v tomto období též Kassité, etnikum neznámého původu, které od 16. do 12. stol. př. Kr. bylo v Babylonii vládnoucí vrstvou. Jejich jazyk však babylonštinu prakticky neovlivnil. Nálezy se soustředí na území Babylonu, ovšem celá řada dokladů byla nalezena také v Asýrii, kde byl tento jazyk používán jako prestižní a  oficiální. Důležité nálezy ovšem pocházejí z celého Předního východu, a také Egypta (archívy egyptských faraonů). Doklady zahrnují rozsáhlý korpus korespondence, nejrůznějších správních, právních a ekonomických dokumentů a literární texty. Patří sem také tzv. kudurru (hraniční kámen, užívaný od doby kassitské nadvlády, obsahující smlouvy a zaklínání). Královské dopisy z této doby představují díla s literár-

114

eblajština

ními kvalitami; psali je jak babylonští, tak i  asyrští panovníci. Z této epochy pochází např. dílo Ludlul bél némeki („Chci chválit pána moudrosti“). Několik významných děl (mezi nimi též epos o Gilgamešovi či mýtus o Atramchasísovi) se dochovalo také ve středobabylonských verzích. Přibližně ve 13. stol. docházelo k fixování literární tradice – u řady děl (mezi nimi také Gilgameš) pochází jejich konečná verze právě z tohoto období. Oproti staré babylonštině jsme svědky postupného mizení tzv. mimace (sufigované -m coby znak nomina), u osobních zájmen se již neužívá tvar dativu a mizí tvar ventivu u slovesa. Je pravděpodobné, že ke konci tohoto období již asyrština a babylonština nebyly vzájemně srozumitelné. Tato verze babylonštiny fungovala na Předním východě jakožto jazyk diplomacie a mezinárodního styku – zahrnovala celý starý Orient včetně Egypta. Vzhledem ke svému rozšíření se dají vysledovat rozdíly mezi jazykem v různých oblastech, především v těch, kde babylonštinu používali příslušníci jiných národů (Ugarit, Kanaán, Nuzi, Alalach atd.) – hovoří se o tzv. periferní akkadštině, ve které se v různé míře projevují substrátové jazyky. Na základě chyb v korespondenci nalezené v Tell el-Amarně ve středním Egyptě, jejímiž autory byli písaři z Kanaánu, je dokonce postulován kanaánský jazyk (amarnština, jazyk z Tell el-Amarny). Churritský vliv se projevil především v babylonštině z Nuzi a Katny. Literatura: Aro 1955; von Soden 1995.

eblajština

-pc-

Název jazyka není v eblajských textech dochován, jde o moderní pojmenování dle sumerských a akkadských pramenů. Sumerské texty ze 3. tis. př. Kr. dokládají existenci zavlažovacího kanálu zvaného „Ebla“ (gú-Eb-laki, i7-Eb-laki atp.), patrně podle nového bydliště obyvatel deportovaných ze syrské Ebly po zničení města jedním z panovníků akkadské dynastie (Eblu ve svých nápisech zmiňují jak Sargon, tak Narám-Sín). Ve 2. tis. př. Kr. – vesměs v době po konci eblajského písemnictví – je Ebla či její obyvatelé uvedena v textech těchto syrských měst: Alalach (dnes Tell Atčana; v obou korpusech ze starší i ze střední doby bronzové), Ekalté (Tell Munbáqa, kolem roku 1200 př. Kr.), Emar (dnešní Tell Meskene na Eufratu, právní dokument z konce mladší doby bronzové, konec 13. stol. př. Kr.). V Egyptě ji uvádí seznam měst vyhotovený za Thutmose III. (ˀE-b-rə), v Anatólii chetitské (etnické označení uruE-eb-la-um-na-aš) i churritské (uruE-eb-la-am, v  dativu uruE-eb-la-a-pa a uruI-ib-la-a-pa) texty ze starověké chetitské metropole Chattuše (pol. 2. tis. př. Kr.),. „Ebla“ (takto, nebo s  různými vokalic-

115

eblajština

kými obměnami) je však dosti běžné toponymum, a  proto je někdy sporné, zda se některé ze zmínek o Eble v neeblajských textech nevztahují na jinou lokalitu téhož, nebo podobného jména. Eblajština je spolu s akkadštinou nejstarším doloženým semitským jazykem a jedním z nejstarších písemně doložených jazyků vůbec. Dříve byla považována za západosemitský jazyk („paleokanaánštinu“), později naopak za dialekt akkadštiny, ne-li přímo za akkadštinu. Přes značnou podobnost však neparticipuje na některých významných akkadských fonologických inovacích (redukce hláskového systému, disimilace prefixu *ma- > na-) a naopak vykazuje některé inovace vlastní, jako například verbální substantiva s prefigovaným i infigovaným t. Některé rozdíly může stírat i způsob zápisu, přejatý právě z Mezopotámie a  obsahující vysoké procento sumerogramů (asi 80%). V situaci, kdy nemáme doloženy žádné soudobé západosemitské jazyky, je patrně nejkorektnější hovořit neutrálně o „staré syrštině“, popřípadě vidět v eblajštině nejzápadnějšího zástupce dochovaného starosemitského jazykového kontinua, pokračujícího přes soudobé texty z Tell Beydaru a Mari do Mezopotámie. Ebla je jedním z největších syrských pahorků (spolu s Mari, po Katně a Kádeši) s jednotným charakterem osídlení sahajícím přibližně k roku 2700 př. Kr., semitská populace v oblasti však může být mnohem starší. Pro teorie o nesemitském substrátu hovoří velký počet toponym na -ig i zvláštnosti eblajské ortografie (fonologicky podmíněné?). Soudě podle antroponymie byla oblast severní Sýrie v  době eblajských archívů osídlena téměř výlučně Semity; způsob zápisu dokládá vliv tzv. kišského kulturního okruhu (podle města Kiš v Mezopotámii), jistě prostřednictvím Mari. Eblajské tabulky byly objeveny italskou archeologickou výpravou v letech 1974-1976 (výjimečně i později) na lokalitě Tell Mardích nedaleko města Idlib. Jsou datovány na začátek sargonského období (zhruba 2. pol. 24. stol. př. Kr.), počet inventarizovaných fragmentů je kolem 18 tisíc, což by představovalo asi 7-8 tisíc celých tabulek. Trvání královských archívů, kde byly nalezeny, se odhaduje na zhruba 60 let. Naprostá většina tabulek má administrativní charakter, zaznamenává různé dary, výdaje, příjmy a soupisy pálacového hospodářství. Typické jsou veliké čtvercové tabulky se soupisy vydaných kovů za celý rok, zatímco menší a  oblejší tabulky měsíčních vydání byly patrně recyklovány, dochovaly se jen z poslední doby fungování archívu. Korespondence je doložena minimálně. Z literárních textů vynikají eblajská zaklínání, dále svatební rituál, hymny

116

edómština

na bohy, atp. Kromě nejrůznějších druhů seznamů poplatných sumerské lexikální tradici se v několika velkých a množství malých fragmentů dochoval i dvojjazyčný sumersko-eblajský slovník o ca. 1500 sumerských položkách, z nichž byl bohužel jen některým přidělen eblajský ekvivalent. Většina tabulek již byla vydána. Nalezen byl i menší počet epigrafických nálezů ve staré babylonštině z  počátku 2. tis. př. Kr. Jde zejména o torzo krále Jibbiṭ-Lima s nápisem v 1. osobě, který umožnil ztotožnit dnešní tél se starověkou Eblou. K zápisu se používala dosti archaická varianta klínopisu, podobná starším textům z  Abú Salábíchu. Některé v  Mezopotámii běžné znaky se nepoužívaly vůbec (např. ID), jiné mohly nabývat specifická, odjinud neznámá čtení, např. znak EN hodnotu /ru/ (ru12), znak NI hodnotu /bu/ (bu16), nebo /’a/ (’a 5). Literatura: Gordon – Rendsburg (eds.). 1987-2002; Fronzaroli (ed.) 1992; Fronzaroli 2006; Krebernik 1984.

edómština

-pz-

Název vychází z pojmenování národa a malého státu, nacházejícího se severně od Sinaje, tak jak bylo dochováno v Bibli (ˀedōm)a dalších textech. Jde o semitský jazyk, příslušný do severozápadních semitských jazyků, patří do skupiny jazyků kanaánských jako jeden z jejích menších členů. Mluvčími byli obyvatelé edomského království, které se v oblasti mezi Sinají a královstvím judským ustavilo nejpozději v 9. stol. př. Kr. (někteří hovoří až o 11. stol. na základě archeologických dat). Edóm a Edomci jsou často zmiňováni v Bibli (jsou spojováni s Ezauem a  také se zemí Seír, o které se píše již v dopisech z el-Amarny); z asyrských pramenů je známe od 8. stol. př. Kr. jako udummi, egyptské doklady o nich hovoří jako o aduma, Strabó hovoří o Idumejcích, které spojuje s Nabatejci, latinské prameny užívají stejné označení. Po makabejských válkách (konec 2. stol. př. Kr.) již doklady o nich mizí, nadále zůstává jen geografické označení (Idumea). Korpus edomských textů je jen velmi malý, jde o několik nápisů (často pečetí či ostrak) z Tell Chulajfy (poblíž dnešního Eilatu), Umm al-Bijáry a Busajry (poblíž Petry). S Edomci je také spojován krátký a  fragmentární nápis z 5. stol. př. Kr. z Lachiše.

117

elamština

Zpočátku k zápisům používali paleohebrejské lineární písmo, od 7.  stol. však do něj začínají pronikat prvky písma aramejského, od 6. stol. aramejské prvky převažují, předpokládá se, že posléze přešli plně k aramejskému písmu. Je velmi podobné písmu moábskému a sdílí také podobný osud. Literatura: Bartlett 1989; Naveh 1997; Israel 1988.

elamština

-pv-

Název je moderní odvozeninou, založenou na babylonském názvu oblasti, ve které se tento jazyk vyskytoval. Elamština je jazyk s nejasnými vztahy k ostatním jazykům. Dá se o  ní hovořit jakožto o izolovaném jazyku, bez zřejmých vztahů k jiným jazykovým rodinám. Občas se spekuluje o tom, že elamština může být vzdáleně příbuzná s drávidskými jazyky, důkazy jsou však daleko a o nějaké rekonstrukci proto-drávido-elamštiny nelze zatím ani uvažovat. Elamci jsou etnikum blíže neznámého původu, usídlené odedávna v oblasti východně a jihovýchodně od Sumeru (Babylonie), kterou protékají řeky Karun a Kerch. Jejím správním centrem byly Súsy, elamsky šu-še-en/un nebo KUR/URUšu-šá-an (ortografie kolísá). Geograficky odpovídá toto staré elamské území dnešní íránské oblasti Chúzistán. Ještě starším elamským centrem byl Anšan, elamsky an-za/ša-an (dnešní Tall-e Malján) asi 36 km severozápadně od Šírázu v pohoří Zagrosu. Po přenesení centra správy do Sús zůstal Anšan v titulatuře elamských vládců (elamsky sunki-k anzan šušun-k-a „Já [se stal] králem Anšanu a Sús“). Jak dokládají zejména nálezy protoelamských textů ve vzdáleném Tall-e Jahjá (220 km jižně od Kermánu) a jinde (např. Tall-e Ozbaki 75 km západně od Teheránu) rozšířil se elamský vliv na rozsáhlém teritoriu. V elamských textech se Elam nazývá Ḫa-tam5-ti nebo Ḫa-da/ta-am-ti. Ortografie kolísá, existuje také varianta Ḫal-tam5-ti. Z toho se někdy soudí, že grafém představoval také neznělé /ḽ/ nebo retroflexívní /l /̠ . Zápis toponyma Elamu se interpretuje jako /Halamti/ a má zřejmě etymologickou souvislost s elamským apelativem hal „země“. Elamské /Halamti/ převzala babylonština jako kur e-lam-mat a občasné srovnávání s babyl. elû(m) „být vysoký“ je tedy liché. Ve staroperských textech je Elam země (h)ūja/ (h)ūvja, od toho (přes středoper. Hūžistān) vzniklo perské Chúzistán, tedy moderní pojmenování celé oblasti. Zdá se, že Elamci patří zřejmě k původním obyvatelům této oblasti. Není však jasné zda-li zde byla i další etnika (např. autoři tzv. protoelamských textů).

118

foiničtina

Kromě doby protoelamské (3200-2700), z níž máme jen protoelamské piktografické tabulky, rozlišují se čtyři fáze vývoje elamských textů psaných v klínovém písmu: staroelamská (2600-1500), středoelamská (1500-1000), novoelamská (1000-550) a achaimenovská (550-330). Elamské texty pocházejí především ze Sús, Čógá Zanbílu, Tall-e Maljánu a z Persepole. Z Nakš-e Rustamu, z Bísutúnu a odjinud známe elamské nápisy na skalách. Nejvíce textů je z achaimenovského období. Elamské texty používají klínové písmo, které je přejaté z Babylonie. Inventář grafémů však nevyhovoval fonetickému a fonologickému inventáři elamštiny. Oproti babylonskému klínopisu byl pro záznam elamštiny počet grafémů tohoto písma redukován. Nakonec se v  elamštině achaimenovské doby užívalo jen 113 znaků, z toho 25  logogramů. Na elamském teritoriu jsou ještě doloženy jednak texty v lineárním písmu, a jednak také texty hieroglyfické (piktografické). V textech jiných jazyků regionu jsou někdy doložena především elamská jména. Literatura: Damerow – Englund 1989; Hinz – Koch 1987; Khačikjan 1998; Stolper 2004.

foiničtina

-pz-

Název jazyka v textech není doložen, současné označení je patrně řeckého původu (minimálně je doloženo u Homéra, ale možná i v mykénských textech) a pochází od slova foiníkés (φοἱνικερ), které významově souvisí s purpurovou červení (akkadsky kinaḫḫu, „purpur“). Pro Foiničany však byla bezpochyby důležitější identifikace s jejich městem, proto sami sebe spíše označovali např. jako Sidónce, Byblosany apod. Foiničtina je semitský jazyk, patřící do centrální skupiny a je členem skupiny severozápadních jazyků. Spolu s hebrejštinou, moábštinou, ammónštinou a jazykem z Tell el-Amarny se řadí do jazyků kanaánských. Její další vývojový stupeň, vzniklý expanzí Foiničanů ve Středomoří, se nazývá punština. Mluvčími jazyka byly semitské populace v Kanaánu, kteří sem mohli přijít z oblasti Sinaje či arabských stepí a v oblasti se objevili nejpozději v 15. stol. př. Kr. Je též doloženo užití foiničtiny jinými národy (aramejský král Kilamuwa, nápis z r. 825, král Azitawadda v Kilíkii, nápisy z 2. pol. 8. stol. př. Kr.).

119

foiničtina

Nejstarší doklady přítomnosti Foiničanů (Kanaánců) v oblasti pocházejí z 15.  stol. př. Kr. z akkadských nápisů a z egyptské stély Amenhotepa II. z Memfidy. Užití tohoto názvu v pozdější době bývá často rozšířeno na všechny obyvatele dané oblasti, ovšem v biblické tabulce národů (Gn 10,15) je naznačen vztah Kanaánu k Foiničanům (Kenaan má syna Sidóna a Chéta). Nápisy jsou doloženy v pobřežních oblastech Syropalestiny. Na severu bylo foinické osídlení omezeno Ugaritem, na jihu zhruba k městu Akka, jižnější osídlení (Dor a Jaffa) bylo jen krátkodobé a nezanechalo významnějších stop. K foinickým textům bývají řazeny také nápisy z Kypru (jižní pobřeží), kde sídlila od 9. do 2. stol. př. Kr. silná foinická kolonie – z této oblasti je doložena zhruba stovka nápisů. Další kolonie ve východním Středomoří se nalézají v jihovýchodní části Malé Asie. Mezi 6. a 2. stol. př. Kr. byla foiničtina užívána též v Egyptě. Písemné doklady foiničtiny se objevují především v dnešním Libanonu, ve starých foinických městech, jako Byblos, Sidón, Týr a další, v podstatě po celém libanonském pobřeží a částečně i vnitrozemí. Nejstarší pocházejí z 10.  stol. př. Kr. – jde o sérii královských nápisů z Byblu. Několik ještě starších nápisů (Byblos, údolí Bikáa, 12.-11. stol. př. Kr.) obsahuje jen vlastní jména a jejich přiřazení k foiničtině není jisté, stejně jako u nápisu z Nory (Sardínie) z 11. stol. př. Kr., který obsahuje jen 4 slova (k foiničtině bývá řazen také proto, že jde jasně o semitská slova a je zmiňováno město Týr). Další skupina nápisů pochází ze Sýrie a Malé Asie, kde nejznámějšími místy nálezů jsou Hasan Beyli, Zinçirli, Karatepe, Karchemiš, Ur a  další. Nápisy na Kypru, které se také obvykle řadí k foiničtině (tedy nikoliv k punštině), byly nalezeny v Limassolu, Kitionu, Idalionu a dalších lokalitách; dva nápisy pocházejí z Rhodu. Počet nápisů je vcelku omezený, v oblasti Syropalestiny dosahuje za celé dlouhé období jen zhruba stovky. Většinou jde o nápisy tesané do skal či zdí budov, na podstavce votivních objektů a stély, psané na keramiku, výjimečně i na papyrus (nalezeno v egyptské Sakkáře), jsou dochovány nápisy na mincích. Foinické písmo je často považováno za základ většiny světových abecedních systémů. Vyvinulo se z protokanaánského písma, jehož počátky je možno klást až k 2000 př. Kr., je čistě konsonantní. Samotné foinické písmo je doloženo od pol. 11. stol. př. Kr. a oproti protokanaánskému již ztratilo piktografické rysy. Nejstarší nápisy jsou psány v bustrofedonu, později se ustaluje psaní zprava doleva. V pozdních dobách mohly být některé nápisy

120

frýgština

psány též v řeckém písmu, u foinických (nepunských) jde o jeden nápis ze 3. stol. (Wasta, Libanon). Dá se předpokládat, že jazyky jednotlivých městských center se od sebe lišily. V syropalestinské oblasti je možno vyčlenit dialekt bybloský a sidónsko-týrský a dialekt severní, kilikijský. Po časové ose se dá mluvit o staré bybloštině (10. stol. př. Kr.) a bybloštině (od 6. stol. př. Kr.), střední foiničtina (sidónština a týrština) je doložena od 6. stol. př. Kr. Literatura: Hackett 2008; Krahmalkov 2000; Krahmalkov 2001; Segert 1976.

frýgština

-pv-

Název jazyka není ve frýgských textech doložen, jde o moderní pojmenování na základě jména etnika především v řeckých pramenech. Frýgština je indoevropským jazykem, ale nepatří k anatolské větvi. Postavení frýgštiny mezi ostatními jazyky indoevropského kmene není jasné. Hledají se bližší vztahy zejmén k tráčtině, řečtině a snad i arménštině. Frýgština je známa jednak z nápisů v Malé Asii a jednak z glos a onomastického materiálu, především v antických textech. Frýgové pronikali do maloasijského regionu postupně a zprvu se usadili v 8. stol. ve střední Anatólii, kde bylo jejich centrum v Gordionu a v Midasově městě. Někdy se toto území nazývá „malou Frýgií“, ovšem podle míst nálezů starofrýgských nápisů a  dalších pramenů soudíme, že jejich vliv se rozšířil (někdy jen dočasně) na větším území (tzv. „velká Frýgie“). Jejich pravlastí byl Balkán a někdy v 1.  pol. 2. tis. př. Kr. obývali Prafrýgové jih tohoto poloostrova spolu s Prahelény, Pramakedonci a zřejmě také s Praarmény. Ukazují na to společné interference, např. vývoj *MA > M ve frýgštině a makedonštině: frýgské βερε (nést) a makedonské jméno Bερε-νίκη. S řečtinou spojují frýgštinu sufixy: např. -e o-: frýgské jméno Agipeia („patřící k Agi(p)ovi“ —> „dcera A.“ [G-135] a řec. ὁ  Tαντάλειος. Lze uvést další podobné argumenty. Naproti tomu se nepotvrdila antická tradice (Strabón 7.295), podle níž měla být frýgština velmi blízká tráčtině. Frýgové se z Balkánu dostávají do Anatólie, podle některých názorů kolem roku 1200 př. Kr. (jejich příchod souvisí s pádem chetitské říše), podle jiných migrace Frýgů proběhla až kolem 9. stol. př. Kr. Frýgové jsou poprvé zmiňováni v asyrských textech (kmeny Muški) a to za vlády Tiglatpilessara I. a poté také u Sargona II. V jeho análech je uváděn Mita, vládce kmenů Muški (datování 717-709). Jeho jméno je také ve starofrýgštině (Mida M-01a atd., srov. řec. Midas). Jak dokládá chetitština, jde o staré (chetito)luvijské jméno, které se v  Anatólii užívá dávno

121

Gáthy

před tím, než ho Frýgové převzali, srov. texty, v nichž se připomíná Mita z  Pachchuvy (CTH 146). Literatura: Brixhe 2008; Sowa 2008; Orel 1997; Neumann 1988.

Gáthy

-pv-

(Zpěvy). Texty v staroavestském jazyce, formálně začleněné do Jasny (J  28‑34, 43‑51 a 53). Jedna z nejstarších částí Avesty a významná památka počátků mazdaismu. Protože jsou (alespoň z rozhodující části) dílem Zarathuštry, lze určit dobu jejich vzniku jen v úzké návaznosti na datování jeho života. Jde o hymny psané ve verších (metrum je založeno na počtu slabik), rozdělené do pěti gáth nazývaných Ahunavaití (gáthá), Uštavaití (gáthá), Spentamainjú (gáthá), Vohuchšathrá (gáthá) a Vahištóiští (gáthá). Ústřední postavou, k níž se gáthy obracejí, je Mazda (Ahura Mazda), který je obklopen dalšími božskými bytostmi. Ty jsou však zároveň personifikacemi abstraktních pojmů, které reprezentují a symbolizují ústřední etické a náb. kategorie mazdaismu. Z těchto postav stojí Mazdovi nejblíže Aša, dalšími jsou Vohu Manah, Chšathra, Ármaiti, Haurvatát a Ameretát. Hlavní etický požadavek par excellence je uskutečnění dobra. Velký význam je připisován krávě (hlavnímu bohatství íránských kmenů). Dále gáthy obsahují i některé reminiscence na události ze Zarathuštrova života. Nejsou v nich zmiňována žádná božstva, typická pro mladší Avestu a pozdější mazdaismus (např. Mithra, Aredví Súrá Anáhitá, ale ani Haoma, atd.). Interpretace mnoha míst v gáthách je obtížná a zčásti dosud stále sporná. Literatura: Humbach – Elfenbein – Skjaervo 1991; Kellens – Pirart 1990.

geez (stará etiopština)

-pz-

Geez se řadí mezi jižní semitské jazyky (nazývané též jazyky etiopskými), kde patří k severní větvi. Patří k nejstarším semitským jazykům, které se objevily v Etiopii, kde byly doloženy především na jejím severu. S největší pravděpodobností jde o jazyk, který se vyvinul ze sajhadského jazyka někdy během 1. pol. 1. tis. př. Kr. a byl silně ovlivněn africkým substrátem (kušitské jazyky). Aksumské království, jehož byl geez hlavním jazykem, patří mezi velká království starověku – vzniklo zhruba ve 2. stol. n.l. a bylo hegemonem oblasti až do příchodu islámu. Starší nápisy ukazují kulturní vztahy k sabejskému okruhu.

122

geez

Jazyk geez byl oficiálním jazykem Aksumského panství, mluvilo se jím na severním okraji etiopské náhorní planiny. Písemné památky z nejstaršího období jsou dochovány ve formě nápisů, z pozdějších epoch pak je dochována bohatá literatura. Nejstarší nápisy pocházejí zhruba z 6. stol. př. Kr., jsou psány ještě v jihoarabském písmu. Od 4.-5. stol. n.l. jsou nápisy jasně křesťanského zaměření. Celkový počet nápisů dosahuje téměř čtyř stovek. Zhruba od 5. stol. n.l. začaly překlady křesťanských textů z řečtiny, které položily základ bohaté náboženské literatuře, zahrnující překlad Bible a  souvisejících apokryfů, liturgické texty, životopisy svatých, patristické fragmenty a další texty. Nejstarší rukopisy jsou známy jen z opisů – rozsáhlejší rukopisy pocházejí až z 12. stol., tedy z epochy po renesanci etiopské církve kolem roku 1000 n.l. (po období izolace po pádu Byzance a během prvních staletí islámu byly navázány styky s egyptskou koptskou církví, které trvají víceméně dodnes). V tomto období vznikla další rozsáhlá literatura, včetně mnoha překladů z arabštiny, řečtiny, koptštiny, syrštiny a dalších zdrojů. Vlastní etiopské žánry pak tvoří královské kroniky, právnické texty, epický text Kebra Nagast („Sláva králů“); rozsáhlá je též magická literatura. Etiopské písmo se vyvinulo z jihoarabského monumentálního písma. Nejstarší nápisy, doložené z období před vznikem Aksumského království, ještě nevyznačují vokály, později však, od nápisů Ezany II (tedy zhruba 4.-5. stol., od přijetí křesťanství), se k jednotlivým znakům doplnily značky pro vokály, jde tedy o zvláštní formu „souznaku“ – každý znak vlastně označuje konsonant a vokál, každý grafém má celkem 7 obměn a každá z nich znamená výskyt jiného vokálu. Takto se původně 26 grafémový inventář změnil na sylabář o 182 znacích. Takovýto systém však poněkud obtížně označuje některé typické rysy geez – především geminaci a slabiku končící na konsonant. Geez zachovává plný inventář laryngálních hlásek. Emfatické hlásky realizuje jako glotalizované, k obvyklému semitskému inventáři přidává ještě emfatické ṗ (obojí zřetelně pod vlivem kušitských jazyků). Vokalický systém je bohatý – zahrnuje celkem 7 hlásek (i, ə, u, e, o, ä, a). Sloveso má 3 formy – minulost označuje tvar sufigovaný (nägär-), neminulost tvar prefigovaný (jə-näggər); pro jusiv je užíván krátký prefigovaný tvar (jə-ngər). Paradigma sufigované konjugace je archaické (užívá tvary s -k). Literatura: Gragg 2008; Lambdin 1978; Leslau 1987; Hetzron 1972.

123

hadramautština

hadramautština

-pz-

Název jazyka pochází z moderní doby, je odvozen od pojmenování oblasti, ve které se jazyk především vyskytoval (jemenské údolí Hadramaut). Jde o semitský jazyk náležející do severní části jihosemitské větve, je řazen do jihoarabských jazyků a je součástí skupiny zvané sajhadština. Nositeli jazyka byly semitské populace v dnešním východním Jemenu. Oblast byla po dlouhou dobu pod sabejskou dominancí, ovšem v období od 4. stol. př. Kr. tento vliv zeslábl a mohli se projevit místní vládci. Vzhledem k tomu, že Hadramaut se nacházel na relativně vzdáleném okraji sabejského panství, nezávislost si udrželi dlouho, až do opětovného dobytí oblasti Himjarci ve 3. stol. n.l. Celá oblast byla relativně izolovaná, proto ani zmínky ve třetích zdrojích nejsou příliš časté, v podstatě pocházejí jen z jiných sajhadských jazyků, především sabejštiny (izolované zmínky od 7. stol. př. Kr.). Nápisy se objevují v oblasti tehdejšího hlavního města Šabwa na jihozápadním kraji údolí a dále jsou rozesety v oblasti Hadramautu a pokračují až do Ománu (zejména poblíž dnešního města Salála, nápisy z konce 1. stol. př. Kr.), v rozmezí 4. stol. př. Kr. až 3. stol. n.l., kdy byl Hadramaut dobyt Himjarci. Texty v hadramautštině jsou vzácné, je doloženo několik desítek nápisů, většinou ve fragmentární podobě. Užité písmo je v zásadě stejné jako u dalších jihoarabských jazyků, šlo o  jihoarabské monumentální písmo (musnad). Oproti sabejštině je užití minuskulní varianty (zabúr) doloženo jen vzácně – v současnosti se jedná jen o několik málo textů. Na základě doloženého lingvistického materiálu nelze mluvit o nějakém dialektickém rozlišení – bylo by nepravděpodobné, vzhledem k omezenému geografickému prostoru by se mohlo jednat pouze o rozdíly diachronní. Oproti ostatním sajhadským jazykům zde dochází k defonologizaci protikladu s3 a ṯ. Pozoruhodné je též užití sufixu -hn pro označení determinovaného stavu. Literatura: Beeston 1981; Kogan – Korotayev 1997.

hasajština

-pz-

Jde o moderní pojmenování na základě oblasti, ve které byly nalezeny texty v tomto jazyce; samotní pisatelé nápisů sami sebe v textech nijak neozna-

124

hasajština

čovali a samotný název nepředpokládá existenci etnické jednotky s tímto označením. Jedná se o jeden z dialektů staré severní arabštiny, pokládané za přímého předchůdce arabštiny. Řadí se tedy do centrální skupiny semitských jazyků, je blízce příbuzný arabštině, některými rysy se však od arabštiny ještě odlišuje a ukazuje na vztahy k jazykům kanaánským. Obyvatelé východních částí Arabského poloostrova byli patrně kočovníci či lovci perel, dle nápisů jde o semitské populace, oblast však byla osídlena jen velmi řídce. Šlo o severní Araby. Cizí prameny (především novoasyrské a řecké, ale i další) se o těchto populacích zmiňují pouze obecně jako o aribi či araboi, v souvislosti s ostatními kmeny, které obývaly pouštní oblasti Arabského poloostrova, nemáme žádné specifické doklady, které by se týkaly přímo hasajštiny, nejsou též žádné zmínky o Hasajcích jako o nositelích tohoto jazyka. Tento jazyk se objevuje v oblasti dnešní Hasá´, ležící v oblasti mezi Kuvajtem a Katarem, ovšem nápisy jsou doloženy i v jižním Iráku a v Ománu. Dá se tedy hovořit o nápisech, vytvořených arabskými obyvateli východních částí Arabského poloostrova. V naprosté většině se jedná o náhrobní nápisy, sestávající téměř úplně jen z genealogií, lingvisticky je materiál velmi chudý. Samotné nápisy jsou obvykle datovány mezi 8. stol. př. Kr. a 1. stol. n.l. – ovšem již samotné uvedené rozpětí ukazuje na nejisté datování těchto nápisů. Počet nápisů není příliš veliký. Nápisy jsou psány variantou jihoarabského písma. Užitá varianta písma je jedním z kritérií, díky kterým je tento jazyk považován za samostatnou jednotku v rámci staré arabštiny; v případě hasajštiny jde o vcelku jasnou odnož vývoje jihoarabského písma, které však nemá dalšího pokračování. Ojediněle se objevil také názor, který by písmo, užité pro hasajštinu, spojil spíše s protokanaánskou abecedou než s písmem jihoarabským. Hlavní korpus sestává z vlastních jmen, rekonstrukce mnoha bodů jazyka je proto velmi nejistá – původ vlastních jmen se nemusí krýt s užívaným jazykem. Dá se však odhalit vliv aramejštiny – především psaní alifu na konci slova může odpovídat aramejskému stavu emfatickému (sufix -ā). Literatura: Jamme 1966; Livingstone 1984; Macdonald 2000; Macdonald 2004; Sima 2002; Versteegh 1997: 37-52.

125

hasmonejština

hasmonejština

-pz-

Jméno se odvozuje od židovské dynastie Hasmonejců, vládnoucí v Judei v  letech 142-37 př. Kr., jazyk je spojen téměř výhradně s tímto státem. Jde o jeden z dialektů postklasické střední aramejštiny, je tedy klasifikován jakožto člen centrální skupiny semitských jazyků. Hasmonejština jakožto psaný jazyk jmenovaného státu byla užívána především po dobu jeho trvání. Poté se používala spíše v liturgických spisech až do počátku 2. stol. n.l. Je doložena v aramejské teologické literatuře z Kumránu, z řady soukromých dokumentů nalezených v  Judské poušti (1. stol. př. Kr. – 1. stol. n.l.). Řada nápisů se dochovala na mincích. Byla zapisována hebrejskou kvadrátou, tedy židovským písmem, které se vyvinulo z písma aramejského. V literárních textech bylo velmi čitelné (písmena se nespojovala), v administrativních textech ovšem můžeme sledovat jednoznačnou tendenci k ligaturám či zvláštním variantám některých grafémů (především v pauzálním postavení). Literatura: Beyer 1986; Fitzmyer – Harrington 2002.

hatrejština

-pz-

Název je odvozen od parthského království s centrem v Hatře v severní Mezopotámii. Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, patří pod aramejštinu jakožto jeden z dialektů střední aramejštiny. Nositeli jazyka byli obyvatelé oblasti horního Tigridu, podle některých indicií se soudí na jejich arabský původ. Kulturní vliv zasahoval až do Anatólie, obdobné nápisy pocházející z 2. stol. n.l. byly nalezeny také v Assuru, Sari, Hassankef a oblasti Tur Abdin. Jazyk je doložen necelými pěti sty nápisy datovanými mezi lety 98-238 n.l. Většina nápisů je krátkých, většinou jde o popisky ke komemorativním graffiti, nejdelší text má 13 řádek. Hatrejské písmo je odvozeno od standardního aramejského písma, patří k severomezopotamské větvi, je příbuzné s písmem syrským a palmyrským. Bylo vyvinuto především k zápisu do kamene, je doložena pouze monumentální forma. Literatura: Abbadi 1983; Aggoula 1991; Segal 1986; Vattioni 1981.

126

hebrejština

hebrejština

-pc-

Starý zákon o hebrejštině mluví jako o śəpat kənaˁan „řeči Kanaánu“ (Iz 19,18), popřípadě jako o jəhûdît „judské (řeči)“, „judštině“ (Iz 36,11 = 2 Kr 18,26). V pobiblické době, když už hebrejština není živým jazykem, se vedle neutrálního ˁivrît „hebrejština“ objevuje i spojení ləšôn haqqodeš „svatý jazyk“. Není jasné, zda proslulý výrok rabi Jochanana z Babylonského talmudu (traktát Avoda zara 58b), který staví proti sobě ləšôn tôrâ (jazyk Tóry) a ləšôn ḥakāmîm „jazyk moudrých“ (rabínů) reflektuje jazykovou situaci dvou variet hebrejštiny, nebo stanoví metodologický výkladový princip. Izrael je poprvé zmíněn na Merneptahově stéle z konce 13. stol. př. Kr. Od pol. 9. stol. se objevují zmínky o severním izraelském království (Samaria) a jižním Judsku (bêt Dawid) v nápisech novoasyrských králů a sousedních vládců (aramejská stéla z Tel Dan, Méšova stéla). Hebrejština patří do severozápadní větve semitských jazyků, konkrétně mezi kanaánské jazyky, s nimiž byla také v úzkém areálním kontaktu. Starověká hebrejština byla jazykem Izraelců (respektive Židů) žijících zhruba na území dnešního Izraele a palestinských autonomních oblastí. Od doby babylonského zajetí (587-539 př. Kr.) ji z pozice mluveného jazyka začala od severu vytlačovat tehdejší lingua franca, aramejština. Později, za helénismu, se v Judsku objevují první písemné doklady nižší variety, z které se vyvine mišnaická / rabínská hebrejština, která patrně zůstává živým jazykem nejméně do konce 2. stol. Kr. Slovní zásoba řadí hebrejštinu mezi severozápadní semitské jazyky. Vzorek sta základních lexémů vykazuje nejvyšší míru shody s ugaritštinou (91), aramejštinou (87), a syrštinou (84), menší se sabejštinou (77), akkadštinou (68) a arabštinou (66). V mladších textech (ca. od 600 př. Kr.) přibývá přejatých slov z aramejštiny, akkadštiny (konkrétně novoasyrštiny) i perštiny (zejména knihy Ester a Daniel, např. pardes „ráj“). Rozpadá se na tři distinktivní korpusy: epigrafika, biblickou hebrejštinu a pobiblické texty. Významné epigrafické nálezy pocházejí z 10.-6. stol. př. Kr., kdy byla hebrejština hovorovým jazykem; mezi nejznámější patří Gezerský kalendář, nápis ze Šíloašského tunelu, nápisy z Kuntillet Adžrúd a Chirbet el-Kóm, stříbrné amulety z Ketef Hinnóm u Jeruzaléma, ostraka ze Samaří, Aradu a Lakíše. Všechny jsou psány paleohebrejským písmem a  vykazují zřetelné rozdíly mezi dialektem ze severní (Samaří) a jižní (Judsko) oblasti. V bibli jsou dialektické rozdíly do značné míry smazané díky závěrečné redakci, vycházející z  judského dialektu. Starověké hebrejské pobiblické texty lze zhruba rozdělit na 1) tanaitskou, tj. nejstarší rabínskou

127

hebrejština biblická

literaturu, sepsanou do konce 2. stol. n.l. tzv. mišnaickou hebrejštinou (Mišna, Tosefta, tanaitské midraše; do tanaitské literatury sice nepatří, ale stejným dialektem mišnaické hebrejštiny byl sepsán i Měděný svitek z Kumránu, bar Kochbovy dopisy apod.); a 2) hebrejské svitky nalezené v jeskyních u  Mrtvého moře (především z Kumránu, ale i z Masady, Nachal Chever, Wádí Murabba’at atd.) s nebiblickým obsahem, hlavně chvalozpěvy, pseudepigrafy (kniha Jubilejí, apokryf ke Genezi, závěti patriarchů atp.), Sirachovec a specificky esejské texty (Válečný svitek, Pravidla obce). Používají archaizující jazyk blízký biblické hebrejštině. Epigrafické památky jsou psány paleohebrejským písmem, stejně tak i menší část nejstarších dochovaných rukopisů. Verzi tohoto písma dosud používají Samaritáni. Větší část rukopisů je v přejatém aramejském kvadrátním písmu. V něm mají některé znaky na konci slov poziční varianty (kmnpṣ), jiné mohou být roztažené, aby podle potřeby vyplnily místo na řádku. Jednotlivá písmena nabyla postupně číselné hodnoty 1-400. Starozákonní onomastika přežívá – buď přímo, nebo zprostředkovaně přes Nový zákon a včetně některých apelativ, která přešla do proprietální sféry jazyka – dodnes v mnoha křestních jménech (Adam, Eva, Anna, Hana, Josef, David, Jan, Daniel, Zuzana,Tomáš, Matěj, Šimon atd.); v Izraeli se s postupující sekularizací stále více prosazují i jména záporných biblických postav. Literatura: Bar-Asher (ed.) 1998; Cross – Freedman 19972; Qimron 1986; Segert – Řehák – Bažantová – Dušek 2007; Sáenz-Badillos 20004; Tov 1992.

hebrejština biblická

-pc-

Pojmem „biblická hebrejština” označujeme jazyk 24 knih Starého zákona čili Tanachu (TaNaK je zkratkou za hebrejské tôrâ nəbîˀîm kətûbîm „Zákon, Proroci, Spisy“) s výjimkou několika pasáží zapsaných v aramejštině. Tyto knihy se dělí na Tóru čili Zákon (řecky Pentateuch, tj. pět knih Mojžíšových: Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri a Deuteronomium), Proroky („přední“ neboli historické knihy Jozue, Soudců, Samuelovy a Královské a „zadní“, dále dělené na „velké“ proroky Izajáše, Jeremijáše a Ezechiela a dvanáct „malých“) a Spisy (různorodé žánry povětšinou jasně poexilní provenience, z nichž Píseň písní, Rút, Žalozpěvy, Kazatel alias Kohelet a Ester tvoří celek Pěti svátečních svitků). Biblická hebrejština prošla od doby nejstarších ústně tradovaných textů až po dnešní kritická vydání nesmírně komplikovaným vývojem. Texty, které dnes tvoří Starý zákon, vznikaly podle tradičního pohledu zhruba od 12.  do 2. stol. př. Kr., zejména ty nejstarší však mohly být poprvé zapsány až sta-

128

hebrejština biblická

letí po době vzniku, popřípadě po době, do které se hlásí. Nejstarší vrstvu tvoří archaická poezie konce 2. tis. př. Kr., mezi kterou bývají řazeny útvary známé jako Debořina píseň (Sd 5), Mojžíšova píseň (Dt 33), Píseň o moři (Ex 15) atd. Následuje doba klasické biblické hebrejštiny, zhruba omezená 1. pol. 1.  tis. př. Kr. Poexilní biblické texty pokračují částečně v linii klasické biblické hebrejštiny, některé knihy z helénistické doby – zejména Kazatel a  Daniel – ji však překračují směrem k pobiblické literatuře a řadí se tak mezi pozdní biblickou hebrejštinu. Podle teorie, kterou v klasické podobě zformuloval J.J. Wellhausen, lze rozeznat v době mezi 10. a 5. stoletím čtyři základní vrstvy, prameny či redaktory Starého zákona: J (jahvistický), E (elohistický), D (deuteronomistický) a P (kněžský čili tzv. Priesterschrift). Tato teorie je v posledních desetiletích silně revidována; pramen J má být o několik staletí pozdější a samostatnost pramene E je zpochybňována. Nejstarším epigrafickým dokladem biblického textu je tzv. kněžské požehnání z Nu 6, 24-26, nalezené na dvou stříbrných amuletech nedaleko Jeruzaléma (v Ketef Hinnóm), datovaných obvykle do 7.-6. stol. př. Kr. Naprosto zásadní význam pro starozákonní biblistiku má objev kumránských rukopisů, který – s výjimkou knihy Ester – ve větší či menší míře pokrývá všechny starozákonní knihy. Dokládá, že kolem přelomu letopočtu vedle sebe existovalo několik verzí textu: 1) protomasoretský text (již tehdy dosti sjednocený), který se posléze prosadil jako kanonický text judaismu (MT); 2) presamaritánský text vykazující shodné rysy s pozdější samaritánskou tradicí; 3) hebrejské texty, které stojí v tradici předlohy (tzv. Vorlage) prvního řeckého překladu, Septuaginty. Nejmenší odchylky vykazuje text Tóry; pokumránské nálezy biblických textů z 2. stol. n.l. pak dokládají značnou unifikační tendenci i v rámci knih prorockých. Všechny tyto verze předávají pouze konsonantní text, ovšem některé znaky (w, j, h, ˀ) mohly v různé míře (vyšší u textů septuagintní tradice, nižší u protomasoretských textů) plnit funkci tzv. matres lectionis, tzn. zastupovat vokály (nejdříve koncové a zpravidla dlouhé). Důležitým pramenem historické mluvnice biblické hebrejštiny je Origenova Hexapla ze 3. stol., která ve sloupcích vedle sebe uvádí hebrejský text, jeho fonetický přepis do řečtiny a několik řeckých překladů, tzv. recenzí. Další významnou etapou vývoje biblického textu tvoří doba tzv. masoretů („tradentů“), kteří ve 2. pol. 1. tis. (tedy zhruba tisíc let po sepsání většiny starozákonních knih) text Starého zákona opatřili značkami pro samohlásky a  liturgický přednes. Tyto vokalizace se liší podle jednotlivých masoretských škol; známé jsou systémy palestinský, babylonský a tiberiadský. Posledně jmenovaný je zastoupen rodinami ben Ašer a ben Naftalí; dílo prvně jme-

129

himjarština

nované se posléze – i díky doporučení středověkého židovského filozofa Maimonida – prosadilo jako závazné. Nejstarší datované rukopisy, které se staly základem pozdějších kritických edic, se dochovaly z konce 1.  tis. Jsou to zejména neúplný Aleppský kodex napsaný kolem roku 925, který je předlohou kritického vydání Hebrew University Bible, a Leningradský kodex z roku 1009, od 3. vydání textus receptus nejrozšířenější kritické edice Biblia Hebraica / Biblia Hebraica Stuttgartensia i dalších moderních edic jako Biblia Hebraica Quinta (bývá i předlohou elektronických edic). Tyto i další významné rukopisy byly rovněž vydány ve faksimilích. Literatura: Klíma – Segert 1956; Sáenz-Badillos 2000; Tov 1992.

himjarština

-pz-

Název jazyka v textech není doložen, pojmenování pochází z názvu království, první doklad použití tohoto názvu pro jazyk pochází od arabských středověkých filologů. Jedná se o semitský jazyk příslušný do skupiny jižních semitských jazyků, jde o poslední doložený jazyk z jihoarabských epigrafických jazyků (sajhadština). V poslední fázi, ze které máme o jazyku nejvíce zpráv, je možno jej charakterizovat jako silně arabizovaný sajhadský jazyk (v minulosti byla někdy mylně zařazována pod arabštinu). Himjarci s největší pravděpodobností patří k obyvatelům Jemenu, z nichž se vydělili patrně někdy v 2. stol. př. Kr. jako samostatné etnikum a  jsou doloženi ještě dlouho po ovládnutí oblasti Araby po vzniku islámu. Jednolitost tohoto etnika je však někdy zpochybňována, zjevně jde o  jednotu pod vládou himjarského panství. Doklady o jazyce máme především ze zdrojů arabských, ale i perských, řeckých a částečně i latinských. První zmínky pocházejí z 2.-1. stol. př. Kr., nejčastěji je zmiňováno jejich panství (království Ḏū Rajdān, později Himjarské království), které ovládalo jižní Arábii mezi 2. a 6. stol. a které je chápáno jakožto pokračování sabejské nadvlády v oblasti. Nejvíce lingvistického materiálu však přinášejí pozdější arabské zdroje, které obsahují zmínky o  himjarštině až z 10. stol. Jazyk je doložen především z oblasti jižní Arábie, dnešního Jemenu. Zasahoval víceméně celou oblast, od Rudého moře až k oblastem Hadramautu, na severu jeho dominance končila v oblasti tehdejšího arabského království Kinda.

130

hismajština

Většina okolních národů (Arabové, Etiopané) považovala himjarštinu za nesrozumitelnou. V poslední fázi, zvláště po příchodu islámu, je však zřejmé silné ovlivnění arabštinou. Sabejské epigrafické texty z období himjarské vlády jsou označovány za himjarské; ve skutečnosti jde o nápisy v sabejštině s určitým množstvím odchylek od očekávaného standardu – právě tyto odchylky je možno považovat za první doklady himjarštiny. Himjarština je pak doložena především z arabských filologických pramenů po vzniku islámu; v některých dílech byl tento název používán pro všechny nearabské jazyky Jemenu a zahrnoval tak také předchůdce dnešní moderní jihoarabštiny. Dokladů o himjarštině je k dispozici poměrně hodně, jazyk se od arabštiny značně lišil a arabští autoři mu věnovali relativně velkou pozornost. Je pravděpodobné, že v izolovaných ostrůvcích se tento jazyk udržel v oblasti značně dlouho i po příchodu islámu, svědectví o něm máme ještě z 10. stol. n.l. Někdy se hovoří o tom, že tzv. Hymnus o  Kánijovi (kolem 1. stol. n.l.), psaný v sabejském písmu, by mohl být v  himjarštině. Zbytky himjarštiny se dají nalézt v současných arabojemenských dialektech – ještě ve středověku se v oblasti užívaly názvy měsíců pocházející z himjarštiny, a i některé zemědělské termíny, používané dodnes, mají himjarský základ. Samotná himjarština vlastně nebyla Himjarci zapisována. V epigrafických záznamech užívali Himjarci sabejské písmo, ovšem tyto nápisy byly psány v podstatě v sabejštině. V dokladech od arabských autorů, z nichž máme doloženu většinu nám dostupného jazykového materiálu, bylo přirozeně používáno písmo arabské. Literatura: Beeston 1981; Belova 1996; Macdonald 2000.

hismajština

-pz-

Jde o moderní pojmenování na základě oblasti, ve které byly nalezeny texty v tomto jazyce; samotní pisatelé nápisů sami sebe v textech nijak neoznačovali. Jedná se o jeden z dialektů staré severní arabštiny, pokládané za přímého předchůdce arabštiny. Řadí se tedy do centrální skupiny semitských jazyků, je blízce příbuzný s arabštinou, některými rysy se však přibližuje jazykům kanaánským. S největší pravděpodobností lze tyto nápisy připsat kočovníkům a pastevcům na severu Arabského poloostrova, šlo o severní Araby.

131

chattičtina

Cizí prameny se o těchto populacích zmiňují pouze obecně jako o aribi či araboi, v souvislosti s ostatními kmeny, které obývaly pouštní oblasti Arabského poloostrova. Autoři nápisů sídlili v oblasti pouště Hismá v jižním Jordánsku a severozápadu Saúdské Arábie, doklady o jejich přítomnosti se objevují i  v centrálních a severních oblastech dnešního Jordánska. Oblasti výskytu těchto nápisů se částečně překrývají s nápisy nabatejskými. Skupina nápisů, dříve klasifikovaná jako „thamúdština E“ či jako „jižní safajština“, byla v 90. letech minulého století překlasifikována jako nápisy hismajské. Pro toto rozdělení jsou především paleografické důvody (celá řada grafémů v písmu se čte jinak než v sousedních skupinách). Nápisy se objevují na severozápadě Arabského poloostrova, v relativně těsném sousedství Sinaje, dále pak v dnešním jižním Jordánsku (především u  Wádí Ramm). Nápisy jsou datovány zhruba do doby kolem přelomu letopočtu (1. stol. př. Kr. – 1.  stol. n.l. či o něco později). Užité písmo je variantou thamúdského duktu, vycházejícího z jihoarabského monumentálního písma. Je relativně blízké písmu „thamúdské B“ a písmu safajskému. Je pozoruhodné, že v písmu není doloženo užití tzv. nisby (sufix -ī), běžného způsobu tvoření vztahového substantiva (status relativus) či v moderních jazycích tvoření adjektiva. Další zajímavou charakteristikou hismajštiny je, že s největší pravděpodobností neužívala určitý člen (přinejmenším není v záznamech zjistitelný). Oběma rysy se hismajština značně odlišuje od všech okolních semitských jazyků. Literatura: King 1990; Macdonald 2000; Macdonald 2004.

chattičtina

-pv-

Jde o jazyk, jehož mluvčí jsou v textech označováni jako lú uruḪatti „[jazyk] obyvatel města Chatti“. Srov. také biblické Ḥittīm, u Homéra Κεταῑοι / Χεταῑοι. Archív v Boğazkale zachoval texty nejméně v osmi různých jazycích, často známe jejich vlastní pojmenování. Nejvíce textů připadá na mluvčí, kteří hovoří nesili/nasili, to znamená „v jazyce města Nesa“ (asyrsky Kaneš, dnešní lokalita Kültepe) a okolí. V archívu jsou také texty, jejichž mluvčí hovoří ḫattili, tedy v jazyce používaném na území Ḫatti, se správním centrem zvaným Ḫattus, dnešní lokalita Boğazkale. Ovšem v 19. stol. byly hieroglyfické nápisy nalézané na území Malé Asie omylem připsány etniku známému z asyrských textů a ze Starého zákona, tedy Chetitům/Hethi-

132

chetitština

tům, resp. Hetitům/Hetejským. Také tabulky objevené na začátku 20. stol. v Boğazkale, byly považovány za chetitské (hetejské). Bedřich Hrozný tedy rozluštil nikoliv texty psané ḫattili „chetitsky“, ale tabulky psané nesili/ nasili „nesitsky“. Snaha vrátit se ke správné terminologii, tedy přejmenovat Chetity, se neprosadila. Nadále se používají dvě novodobá pojmenování, která se vyvinula ze stejného základu ḫatti: texty chetitské (správně nesitské) a  texty chattické (správně chetitské). Nepatří do žádné známé jazykové rodiny, občas se hledají genetického souvislosti s některými jazyky Kavkazu, především abchazo-adygejskými, které však dělí od chattičtiny téměř 4 tisíce let. Pokud vezmeme do úvahy tento časový odstup, pak některá srovnání vypadají nadějně. Jde však spíše o shodné rysy v gramatické struktuře, než o  klasickou příbuznost založenou na rekonstrukci prajazyka. Ještě méně naděje vzbuzují pokusy začlenit do těchto vztahů také kassitštinu, doloženou, až na jedinou výjimku, nepřímo. Literatura: Klinger 1996; Klinger 2005.

chetitština

-mr-

Samotné označení jazyka není doložené. V textech se objevuje jen adverbiální tvar pro označení způsobu mluvy obyvatel odvozený od jména města Nesa (asyrsky Kaneš) nesumnili (nesili, nasili, nisili), případně kanesumnili, což lze přeložit jako „po způsobu mluvy Nesana (Nesanky)“ (doslova „způsobem (člověka) z Nesy“), tj. „nesansky, po nesansku“. Chetitština patří do anatolské (chetitoluvijské) větve indoevropských jazyků, jimiž se hovořilo na území dnešního Turecka. Jazyky z této větve jsou dnes již vymřelé. Anatolské jazyky jsou nejstaršími historicky doloženými indoevropskými jazyky. Současné jazykovědné bádání je často považuje za první skupinu jazyků, jež se oddělila z původního indoevropského prajazyka. Mluvčí anatolských jazyků se pravděpodobně rozšířili do Malé Asie z východu (přes Střední Asii a Írán) tak, jak to v historickém období máme doložené pro mluvčí íránských a turkických jazyků. Dosud není zcela jasné, zda k diferenciaci společného anatolského prajazyka došlo ještě před příchodem do středního Turecka nebo teprve potom. Na území Malé Asie se anatolské jazyky dostaly do kontaktu s neindoevropskými jazyky, o čemž svědčí zřejmé lexikální nebo kulturní výpůjčky (např. ze semitské staroasyrštiny nebo autochtonní izolované chattičtiny).

133

chetitština

V kappadockých tabulkách je centrální Anatólie označovaná termínem Ḫatum nebo Ḫatuš. Egyptský faraon Tutmose III. z 18. dynastie zmiňuje zemi Ḥṯ. V koptštině se objevuje termín ḫat a v ugaritských textech ze 14.  stol. př. Kr. je doložen výraz ḫtj ve významu „Chetita“. Ve středoasyrských textech z konce 2. tis. př. Kr. je uveden výraz pro „zemi Chetitů a  jeho lidu“ Ḫattu. V urartštině máme doložený termín kurḪate/i. V textech psaných hieroglyfickou luvijštinou označují chetitskou říši termíny ḪATTUŠAkur, ḪATTIkur, Ḫapays, Ḫa(tti). V chetitských textech se užívá označení uruḪatti nebo KUR uruḪatti. Tento termín bývá často nahrazován logografickým zápisem pomocí sumerského slova pro „stříbro“ KÙ.BABBAR (uruKÙ.BABBAR). Doložený je i zápis pomocí logografu PA (akkadsky ḫaṭṭu) znamenající „žezlo“ (uruPA-ši, uru gišPA-ti). Všechny tyto zápisy pravděpodobně vycházejí z homofonie se jménem města Ḫattuš. Předpokládá se, že jméno tohoto města je odvozeno od chattického slova pro „stříbro“, jehož kořenem by byl tvar *ḫatt, takový lexém však není nikde doložen. Někteří badatelé spojují tento termín se slovy v některých starých jazycích (např. egyptské ḥḏ „stříbro“). Anatolský prajazyk (stejně jako praindoevropština) se neformoval v Malé Asii, ale vznikl jinde (pravděpodobně někde v euroasijské stepi). Potvrzení této teze nacházíme v absenci dokladů jazykového kontaktu se známými starověkými jazyky této oblasti (chattičtinou, akkadštinou a sumerštinou). Výpůjčky ze semitských jazyků, případně sumerštiny mají spíše povahu tzv. putujících slov (Wanderwörter) a odrážejí asi jen obchodní kontakty. Tento typ jazykového kontaktu lze spíše pokládat za zprostředkovaný. Po rozšíření anatolských jazyků do Malé Asie došlo pravděpodobně k intenzivnímu jazykovému kontaktu s místními jazyky, jehož výsledkem v horizontu několika staletí byl vznik jazykového svazu předpokládaný ve střední a  jihovýchodní Anatólii mezi chetitštinou, luvijštinou, palajštinou, chattičtinou a churritštinou. Vztah mezi jednotlivými jazyky byl spíše na úrovni adstrátu než substrátu, a to jak v případě chattičtiny, tak později i luvijštiny vzhledem k chetitštině. Mluvčí prehistorického dialektu, z něhož se později formovala chetitština, byli pravděpodobně lokalizováni v oblasti mezi Chattijci na severu střední Anatólie a předchůdci Luvijců na jihu a západě Malé Asie. Jde o pás území táhnoucí se od jihozápadu na severovýchod podél horního toku řeky Halys s centrem kolem města Nesa (Kaneš). Toto město je jediným sídlištěm, kde máme doklady pro raný výskyt velkého množství chetitských mluvčích. Chetitské texty se dosud podařilo nalézt ve čtyřech lokalitách ve středním Turecku. Kromě archívu v hlavním městě Chattuši (současné Boğazkale) jsou

134

churritština

chetitské texty doloženy z archívů z Maşat Höyüku (starověká Tapigga), z  Ortaköy (starověká Šapinuwa) a z Kuşakı (starověká Šarišša). Z diachronního hlediska rozlišujeme tři základní fáze chetitského jazyka: starochetitštinu (17. nebo rané 16. stol. – cca 1500 př. Kr.), středochetitštinu (cca 1500 – cca 1375 př. Kr.) a novochetitštinu (cca 1375 – cca 1200 př. Kr.). Starochetiské texty jsou doložené jen z Chattuše. Z obsahového hlediska se nejvíce textů vztahuje k náboženství a kultu, dále máme doložené např. popisy svátků, veřejné a soukromé rituály nebo věštby. Mezi nalezenými texty jsou i smlouvy, korespondence, historické texty, zákoník a literární texty. Chetitské texty jsou zapsány v klínovém písmu, které je variantou starobabylonské kurzívy. Tato varianta je však starší než varianty užívané v severosyrské oblasti z období vlády Chattušiliše I. Dochované starochetitské texty určitě nejsou současné s počátkem chetitské písařské tradice, ale vypovídají jen o počátku archívu v Chattuši. Ze starochetitského období máme doloženy jen určité typy textů (týkající se vnitrochetitských záležitostí), k nimž jsou zhotoveny akkadské překlady. Na základě doložených změn v textech ze starochetitštiny do novochetitštiny je patrné, že chetitština byla skutečným mluveným jazykem, a ne jen „úředním jazykem“, alespoň pro část vládnoucí vrstvy až do konce chetitské říše. Doklady jejího užívání úředníky v každodenním styku poskytují např. dopisy z Maşat Höyüku. Otázkou zůstává míra užívání chetitštiny ostatní populací. Z textů máme doklady jen pro několik hovorových výrazů. I když jiné doklady svědčící pro existenci dialektů nebo odlišných variet chetitštiny nemáme, lze to spíše připsat důsledku písařské tradice než jejich absenci. Literatura: Bryce 2005; Özgüç 2002; Friedrich 1960-67; Kammenhuber 1969; Luraghi 1997; Macqueen 2001; Rieken 2005; Vanséveren 2006.

churritština

-pv-

V dopise, který Tušratta poslal do Egypta se jazyk, jímž byl text na tabulce sepsán, označuje jako ḫurwoḫe, ḫurroḫe „churritština“. Tomu odpovídá chetitské adverbium ḫurlili „churritsky [mluvící]“ a chetitské ḫurla- „Churrita“. Daleko není ani jméno Churritů ḥōrī(m) ve Starém zákoně. Již od roku 1881 je znám jeden akkadský seznam synonym, kde jsou dvě churritská slova, namall- „postel“ a pitq- „dítě“ s odkazem, že jsou ze su-bir4ki, to je v akkadštině země Subaru. Také u některých zaklínání se uvádí, že jsou v eme-subir4ki tedy „v jazyce země Subaru“. V principu na tomto základě se dříve hovořilo o subarštině jako o původním termínu pro jazyk churritských textů.

135

Jašty

Je jisté, že churritština je příbuzná s mladší urartštinou, sice obtížně, ale přece se někdy rekonstruuje (pra)churrito-urartština. Ovšem stanovení dalších genetických vztahů této mikrorodiny k jiným jazykům (např. některým z  Kavkazu) je krajně problematické. Kmeny Churritů, neznámého etnického původu, přicházejí po pol. 3.  tis. př. Kr. ve vlnách z hornatých krajů kolem jezera Van a objevují se v  severní Mezopotámii. Zprvu je velmi ojediněle dokládají akkadské texty (churritská antroponyma a apelativa, např. seznam látek). V  sumerských textech z doby vlády III. dynastie urské (2050-1950) jsou churritská jména již početná. Prakticky současně vznikají v severní Mezopotámii a  v  Sýrii knížectví lokálního významu, jejichž vládci mají churritské jméno: Atal-šenni (lokalita Burundum); Šukrum-teššub (lokalita Elaḫut); Šadu-šarri (lokalita Azuḫinum) a Šennam (lokalita Uršum) a jiní. V  textech Chattušiliše I. (kolem 1550) jsou Churrité již vážným nepřítelem (lú.kúr ša uruḪur-ri „nepřítel ze země Churri“), v  době novochetitské říše (1400-1200) se prosazují Churrité ve střední Anatólii, mnozí, dokonce v chetitské královské rodině, mají churritské jméno (sestra Arnuvandy I. se jmenuje Ašmu-nikal atd.). Kolem roku 1500 vzniká v severní Mezopotámii churritská říše Mitanni, která patřila necelá dvě století k mocným státům Předního východu. Její vliv postupně slábne a  z  historické scény mizí po roce 1300. Churritská jména, ale také apelativa, resp. jiný jazykový materiál, se dochovala v textech sumerských a akkadských, významným zdrojem churritského jazykového materiálu je především chetitština. Churritské osídlení, ovšem nikoliv souvislé, je doložené převážně na severu Mezopotámie a Sýrie (jádrem je území mezi horním tokem obou velkých řek Eufratu a Tigridu). Severní a severovýchodní hranicí tvoří zhruba Urmijské jezero a jezero Van, na jihu Arrapcha a Nuzi, na západě dosahoval churritský vliv až k Ugaritu a okolí (Alalach, Katna, Kadeš atd.). Na severu a severozápadě byla pod churritským vlivem Kizzuvatna (jih Anatólie), odkud se Churrité posléze dostávají do centrální Malé Asie. Některá churritská jména jsou doložena také jižně od Ugaritu na lokalitách Transpotámie (Aškelon, Taʿanek atd.). Literatura: Bush 1964; Haas 1988a; Neu 1988; Schneider 2003; Wegner 2007; Wilhelm 2008.

Jašty

-pv-

(Vzývání). Část Avesty, podle tradice rozdělená do 21 jaštů, které se obracejí k jednotlivým bohům a božským bytostem. Jsou to metrické oslavné hymny (verš osmi nebo dvanáctislabičný). Někdy navazují tematicky na staré

136

jazyky indoevropské

(zčásti též indoíránské) mýty, které však nejen nově koncipují a rozvíjejí, ale především je přizpůsobují novým potřebám a halí se do hávu mazdaistické ideologie. Patří k nim např. Ardvísúr jašt (Jt 5), který má 132 veršů adresovaných bohyni Aredví Súrá Anáhitá. Obsahově se dělí na několik částí. Po úvodní oslavě bohyně následuje (16‑83) výčet dvaceti různých božských a  mytologických bytostí, které jí přinesly oběť (se zmínkami jejich hrdinských činů). Poté (84‑96) bohyně sděluje Zarathuštrovi (na jeho dotaz) formu a obsah obětí, jež jí mají být přinášeny. Navazuje (97‑118) výčet obětníků ze Zarathuštrova okruhu a hymnus končí (119‑132) obsáhlým poetickým popisem bohyně, která je líčena jako ztepilá vznešená dívka. (2) Tištr jašt (Jt 8) je 62  veršů oslavujících Tištrju a obsahujících mj. též mýtus o jeho boji s  démonem sucha Apaošou. (3) Mihr jašt (Jt 10), který se ve 145 verších obrací k  Mithrovi, jehož velebí jako pána širokých pastvin, patrona válečníků, strážce celé země, obývané Árji, strážce sociální smlouvy i závazků z ní vyplývajících. Mithra je oslavován jako bůh denní oblohy, kterou projíždí na voze provázen suitou trabantů. (4) Fravartín jašt (Jt 13), jehož 158 veršů se obrací k fravaši, se rozpadá na dvě velké části. První (1‑84) tvoří invokace k jejich oslavě, druhá (85‑142) je výčet fravaši, jež jsou hodna uctívání. Seznam začíná bohy, dále je uveden Zarathuštra a následuje výčet mytologických bytostí a zemřelých mužů i žen, patřících k staré mazdaistické obci. Na závěr se obecně velebí fravaši stoupenců pravdivosti (Aša) z íránských i  z neíránských zemí. Závěr (143‑158) je opět invokace. (5) Varhrán jašt (Jt 14) obsahuje 64 veršů adresovaných bohu Verethragnovi. Popisuje deset inkarnací, v nichž se bůh zjeví Zarathuštrovi a vypočítávají se síly, které mu uděluje. Verethragna je oslavován jako ochránce skotu, bojovník, který rozbíjí bitevní šiky nepřátel. Velebí se jeho magické rysy, jež ho činí nezranitelným, a jašt končí invokací. (6)  Art jašt (Jt 17) tvoří 62 veršů věnovaných dobré Aši. Popisuje její dobrodiní, hojnost a štěstí, které poskytuje zbožným domů; následuje výčet obětníků a uvádějí se ti, jež jsou z jejího kultu vyloučeni. (7) Zam jašt (Jt 19) má 97 veršů, z nichž osm prvních je k poctě génia země, zbytek oslavuje chvarenu. Další jašty jsou věnovány Ahura Mazdovi (Jt 1); Ameša Spentům (Jt 2); Aše (Jt 3); Haurvatát (Jt 4); Máhovi (Jt 6); Drváspě (Jt 9), Sraošovi (Jt 11); Rašnuovi (Jt 12); Vajuovi (Jt 15); Haomovi (Jt 20) a dalším božstvům. Literatura: Humbach – Elfenbein – Skjaervo1991; Kellens – Pirart 1990.

jazyky indoevropské

-pv-

Největší jazyková rodina (dnes na 3 miliardy mluvčích). Zahrnuje něco přes 400 různých (zčásti již vymřelých) jazyků a dialektů, které vykazují četné

137

jazyky indoevropské

společné rysy (např. v gramatické stavbě, způsobech tvoření slov, ve slovní zásobě, atd.). Tyto podobnosti lze vysvětlit pouze jejich společným genetickým původem (odtud termín rodina) a jejich vývojem ze společného zdroje. Tím je předpokládaný a pouze rekonstruovaný prajazyk (praindoevropština), lokalizovaný na určité území (pravlast), obývané komunitou Indoevropanů, mluvčích tohoto jazyka. Na základě složitých a zčásti stále diskutovaných vztahů se indoevropské jazyky genealogicky dělí na větve (v  jejich rámci popř. na další skupiny) a na jednotlivé jazyky, které jsou jediným reprezentantem určitého dialektického segmentu prajazyka. K indoevropským jazykům patří zejména tyto větve a jazyky (symbolem † jsou značeny vymřelé jazyky a dialekty): *praindoevropština (rekonstrukt) anatolské (také chetitoluvijské jazyky) chetitština†, hieroglyfická luvijština†, kárština†, klínopisná luvijština†, lýdština†, lýkština†, palajština†, pisidština†, sidetština†); albánština (jazyk a větev) arménština (jazyk a větev) baltské jazyky (západobaltské: stará pruština†; východobaltské: litevština, lotyština); dardské a núristánské jazyky (dardské: baškaríština, brokskatština, chovárština, damélština, dumákština, gavarbátština, grangalština (nangalámo‑grangalština), kašmírština, kóhistánština, pašaiština, phalúrština, savština, šináština, šumáština, tiráhština, torválština, votapúrština; núristánské: aškúnština, kámvirština, katština (bašgalština), prasunština (vásivarština), tregámština, vaigalština (kalaština); germánské jazyky (burgundština†, gótština†, krymská gótština†, vandalština†; afrikánština, angličtina, fríština, jidiš, němčina, nizozemština; severogermánské: dánština, faerština, islandština, norština, švédština); indoárské jazyky (staré indoárské: védský jazyk†, sanskrt; středoindoárské (prákrty): (literární) prákrt máháráštrí†, (literární) prákrt mágadhí†, (literární) prákrt ardhamágadhí†, (literární) prákrt šauraséní†, (literární) prákrt páli†, (literární) prákrt paišáčí†, apabhramša†, buddhistický hybridní sanskrt†, epigrafické prákrty†; novoindoárské: ásámština, bengálština, bihárština, gudžarátština, hindština, maledivština, marátština, nepálština, pandžábština, radžastánština, rómština, sindhština, sinhalština, urdština, urísština); íránské jazyky (staroíránské: avestský jazyk†, médština†, sakské (skýtské) jazyky†, stará perština†; středoíránské: baktričtina†, chórezmičtina†, chótánská sakština†, parthština†, sogdičtina†, středoperština†; novoíránské západní: beludžština, jazyk dárí, gúránština, kurdština, perština, tádžičtina, talyština, tatština, zázština; novoíránské východní: afghánština (paštština), jagnób-

138

jazyky indoevropské

ština, mundžánština, osetština; pamírské: šugnorošanská skupina (bartangština, rošanština, rošorvština, sarikólština, šugníština); iškášmíština, jazgulámština, vachanština; italické jazyky (latino‑faliské: faliština†, latina; osko‑umbrické: oskičtina†, pikénština†, sabinština†, umbričtina†); keltské jazyky (galatština†, galština†, keltiberština†, leponština†, noričtina†; brytonské: bretonština, ivernština†, kornština†, kumbričtina†, velština; goidelské: irština, manština, skotská gaelština); románské jazyky (dalmatština, moldavština, rumunština; francouzština, galicijština, italština, katalánština, okcitánština, portugalština, rétorománština, sardinština, španělština; řečtina a mykénština; slovanské jazyky (východoslovanské: běloruština, ruština, rusínština, ukrajinština; západoslovanské: čeština, dolní lužická srbština, horní lužická srbština, kašubština, polabština (polabská slovanština)†, polština, slovenština; jihoslovanské: bosenština, bulharština, chorvatština, makedonština, slovinština, srbština, staroslověnština†); tocharské jazyky (tocharština A†, tocharština B†); ostatní: dáčtina†, frýgština†, illyrština†, venetština†, tráčtina† atd. *** Dominující metodou indoevropeistiky je vnitřní a vnější rekonstrukce, jejímž cílem je popis předhistorických jazykových poměrů a objasnění vzniku a  funkce jednotlivých korespondencí mezi příbuznými jazyky. Její součástí jsou též hláskové zákony. Cílem rekonstrukce je vyjasnit, a to úplně a bez vnitřních rozporů, transformace různých jazykových subsystémů, které ve svém celku vytvářejí indoevropskou jazykovou rodinu. Praindoevropština je sice rekonstruovaný prajazyk, ale zároveň je také jedním z indoevropských jazyků. Její formální manifestací je pouze rekon­strukt, ten však má v principu všechny vlastnosti a atributy přirozeného jazyka. Jednotlivé indoevropské jazyky jsou pojímány jako společenský produkt odvozený z praindoevropštiny. Náhrada rekonstruovaného fonému, morfému nebo lexému tvarem doloženým, který se z něho vyvinul, je responze: např. praide. *múHs- „myš“ má především tyto responze: véd. m-, středoper. mušk, novoper. mūš, řec. μῦς, lat. mūs, něm. Maus, staroslovan. myšь, rus. myšь, čes. myš. Příbuznost indoevropských jazyků není založena na tom, že tyto jazyky jsou si aktuálně podobné. Ve skutečnosti jde vždy o podobnost a  příbuznost historickou. Ovšem ani tvary historické nevysvětlí vše, co je pro jejich srovnávání nezbytné, protože samy jsou též výsledkem vývoje předhistorického. Ten je sice nedoložený, ale lze ho rekonstruovat. Proto srovnávání jazyků bez rekonstrukcí nemá valný smysl, jelikož postihne a vysvětlí jen část jejich

139

jazyky indoevropské

vývoje. Postavíme-li vedle sebe například výrazy: angl. wheel, staroind. cakrá-, řec. κύκλος a čes. kolo, pak mezi nimi nepanuje prakticky žádná hlásková shoda; mají společný pouze význam. Přesto jde z historického hlediska o čtyři kontinuanty jednoho praindoevropského základu, kterým je praindoevropské substantivum *kékl-o- „kolo, kruh“. Tento rekonstrukt nejen odhaluje někdejší identitu všech čtyř slov, ale jeho vývoj zdůvodní také rozdíly mezi nimi. Interní a  externí rekonstrukce pracuje také s hláskovými zákony, které jsou jednou z forem definice předhistorických hláskových změn. Hláskový zákon je svou povahou ryze deskriptivní, není tedy ani preskriptivní jako právní normy, ani univerzálně platný jako zákony fyzikální. Zákonitě, ve smyslu automaticky a bez výjimek, funguje hláskový zákon jen dočasně a pouze v rámci stanovených podmínek. Hláskový zákon nese sebou definici hláskové změny, je vázán na konkrétní jazykové společenství a  funguje pouze ve vymezeném jazykovém kontextu. Vývoj hlásek, s nímž hláskový zákon počítá, musí být také foneticky průchodný. Například rozdíl v násloví staroind. cakrá- a řec. κύκλος není náhodný, ale spolu s desítkami analogických případů jde o systémovou změnu, která vyplývá z působení indoíránského palatálního zákona. Praide. */k/ se mění na indoírán. */k/, které se před předním vokálem palatalizuje: */ke/ —> */ce/ —> /ča/. V řečtině, v níž tento hláskový zákon přirozeně nepůsobí, jsou pro vývoj náslovného praide. */k / —> řec. /κ/ (κύκλος) nebo /π/ (πόλος), případně /τ/ (τῆλε) jiná pravidla. Hláskový zákon je terminus technicus, který s sebou nese jistý nádech historismu. Pojem zavedla mladogramatická škola, která ho vymezila poměrně vágně. Mnohým však vadil především sám termín, který implikuje, že zákon platí bez výjimek, tedy vždy a pro všechny, zatímco pravidlo platí jen zpravidla, což lépe vyhovuje charakteru přirozeného jazyka. Na druhé straně je trochu paradoxní, že hláskový zákon někdy řeší také případy, kdy nějaký proces hláskového vývoje jazyka má výjimky. Platí např. pravidlo, že praide. */o/ se mění na indoírán. */a/, jsou však případy, kdy je výstupem dlouhé */ā/. Tady nastupuje Brugmannův zákon, který vysvětluje, že je-li praide. */o/ v  otevřené slabice, změní se na indoírán. */ā/, je-li však v slabice zavřené je v  indoíránštině */a/ krátké, např. např. véd. bhárāmasi „neseme“ : řec. φέρομεν; véd. dā ŕ u „strom“ : řec. δόρυ proti (zavřená slabika) véd. dadárśa „spatřil“ : řec. δέδορκα. Při rekonstrukci se využívají též různé postupy analýzy jazyka a  jeho elementů známé z fonologie, obecné nebo historické jazykovědy, sociolingvistiky apod. Jde ovšem o jejich speci­fické užití dané již tím, že jsou aplikovány na rekonstrukci předhistorických fází vývoje indoevropských jazyků. Rekonstrukce pracuje s dochovaným materiálem indoevropských jazyků: ten je jejím zdrojem, zároveň je také prostředím, v němž

140

jazyky indoevropské

se správnost postupů ověřuje. Proto je závažným limitem rekonstrukce rozsah a povaha tohoto materiálu. Rekonstrukce není možná bez úzké návaznosti na filologii a výstupy z procesu rekonstrukce nesmějí být v rozporu se strukturními (typologickými) systémy jazyků, nejen indoevropských. Hlavním produktem rekonstrukce je rekonstrukt, který vymezuje, po­pisuje a reprezentuje určitý vztah mezi příbuznými jazyky. Má svou vnější formu (je sekvencí určitých hlásek) a  zároveň také svůj obsah (je funkčním segmentem systému). Rekonstrukt nefunguje jen sám o sobě, ale je součástí množiny dalších rekonstruktů, které ve svém celku utvářejí systém praja­ zyka. Rekonstrukce usiluje o vytvoření úplného a  funkčního modelu prajazyka, z něhož lze odvodit subsystémy jednot­livých indoevropských jazyků. Metoda vnitřní a vnější rekonstrukce není ovšem žádným univerzálním prostředkem, který by sám o sobě dosažení tohoto cíle zaručoval. Na druhé straně je známo, že některé zprvu jen rekonstruované jazykové skutečnosti byly posléze potvrzeny novým jazykovým materiálem. Tyto okolnosti hovoří ve prospěch metody vnitřní a vnější rekonstrukce. Historickým a srovnávacím studiem indoevropských jazyků a rekonstrukcí prajazyka této rodiny se zabývá indoevropeistika – vědní obor, který se postupně etabloval od počátku 19. stol. O příbuznosti indoevropských jazyků se vyslovil např. v r. 1786 W. Jones (1746-1794), ovšem vědní základ tohoto oboru položili v první třetině minulého stol. především F. Bopp (1791-1867), R. Rask (1787-1832) a J. Grimm (1785-1863), kteří vycházeli zejména z klasických jazyků (řečtina a latina) a ze sanskrtu, z íránského a germánského materiálu. V další etapě, kdy se postupně začala podstatně rozšiřovat výchozí filologická základna, systematizoval poznatky ve své gramatice A. Schleicher (1821-1868). Následující vývoj podstatně ovlivnila tzv. mladogramatická škola (někdy nazývaná lipskou školou) – zejména H. Paul (1846-1921), H. Osthoff (1847-1909), K.  Brugmann (1849-1919), B. Delbrück (1842 -1922), A. Leskien (1840-1919) a další; u nás J. Zubatý (1855-1931). Z tradic této školy vzešly i  významné podněty pro některé moderní obecně jazykovědné směry. Z  jiných pozic vycházela rekonstrukce především hláskosloví prajazyka, kterou předložil ve stejné době F. de Saussure. Ve 20. stol. se značně rozšířil jazykový materiál (objev chetitoluvijských jazyků, tocharštiny, nové texty v dalších jazycích, atd.) a indoevropeistika získala nové impulsy (propracování stávajících a aplikace nových metod, využití podnětů typologie a  obecné jazykovědy vůbec). Literatura: Ramat – Ramat (ed.), 1998; Vavroušek 2007; Beekes 1995; Clackson 2007; Meier-Brügger 20007.

141

jazyky íránské

jazyky íránské

-pv-

Termín íránské jazyky se od 40. let 19. stol. používá k označení skupiny příbuzných jazyků, které tvoří (spolu s jazyky indoárskými) indoíránskou větev indoevropské jazykové rodiny. Z této větve se ještě před jejím rozpadem na dvě dialektické skupiny vydělily jazyky dardské a núristánské. Novoperský termín īrān je pokračováním středoperského ērān. Obojí je termínem geografickým (Írán), odvozeným od staršího etnonyma véd. rya-, avest. airiia- nebo staroper. ariya- vše „Árja“ (ve smyslu příslušník kmenového svazu Árjů). Tak se nazývali předkové nositelů dnešních íránských a indoárských jazyků, kteří se jako společný indoíránský kmenový svaz oddělili od praindoevropštiny. Posléze se Indoíránci rozdělili na dvě velké dialektické skupiny – íránští Árjové zůstali na území dnešního Íránu a Afghánistánu, druhá dialektická skupina migrovala do Indie. Tento vývoj provázely jazykové změny, které lze rekonstruovat a výsledkem celého procesu jsou doložené jazyky íránské a indoárské. Rekonstrukci je třeba (s jistým zjednodušením) chápat jako soubor pravidel, která vysvětlují jednak změny, které liší všechny indoíránské jazyky od praindoevropštiny (ergo jiných indoevropských jazyků) a jednak objasňují rozdíly mezi jazyky íránských a indických Árjů. Např. praindoevropština měla pět krátkých vokálů /*a/, /*e/, /*o/ /*u/, /*i/, ale v praindoíránštině splynulo staré */e/ a */o/ s vokálem */a/. Proto máme na jedné straně lat. est „on je“ (srov. české jest) oproti avestskému asti nebo védskému ásti. Stejně se vyvíjejí dlouhé vokály. Praide. laryngála se v určité pozici vokalizuje v (pra)indoíránštině na */i/, ovšem v jiných ide. jazycích na */a/. Proto je pokračováním praide. *ph2tér- „otec“ avestské pitar- a védské pitár-, zatím co v latině máme pater, v řečtině πατήρ. Rozpad indoíránských jazyků na dvě větve dialektické skupiny (jazyky íránské a indoárské) provázelo vytváření dalších rozdílů. Pro íránské jazyky je např. typická ztráta aspirace praide. */bh/, */dh/, */gh/, proto stojí oproti avest. bar- „nést“ véd. bhar-, nebo avest. dar- „držet“ proti véd. dhar. Jiným příkladem je přechod tenues */p/, */t/, */k/ v určité pozici na írán. neznělé frikativy */f/,*/θ/, */x/: odtud jsou tedy rozdíly např. mezi avest. a staroper. fra- „dopředu“ a véd. prá- (srov. také lat. pro-) nebo avest. xratu- „(duchovní) síla“ a véd. krátu- apod. V určité pozici se rovněž mění */s/ na írán. */h/, to vysvětluje rozdíl mezi avest. hapta- „sedm“ a véd. saptá- a jiné změny. Další příklady je možné uvést i  z  ostatních jazykových plánů. V historickém vývoji íránských jazyků se tradičně vydělují tři chronologické etapy: (1) staroíránské jazyky (od dialektického rozpadu indoíránských jazyků do 4.‑3. stol.; (2) středoíránské jazyky (od 4.‑3. stol. do 8.‑9. stol. n.l.) a konečně (3) novoíránské jazyky (od 8.‑9. stol. n.l. do současnosti). K jazy-

142

jazyky íránské

kům staroíránským patří avestský jazyk, stará perština, médština a skýtské (sakské) jazyky. Středoíránská vývojová fáze je reprezentována zejména středoperštinou, parthštinou, sogdičtinou, baktričtinou, chótánosakštinou a chórezmičtinou. Íránské jazyky jsou zastoupeny také v regionu starého Orientu. Počátkem 1. tis. kmeny Médů a Peršanů pronikají do Íránu, perské etnikum až do jižních oblastí, které byly do té doby elamským teritoriem. Jestliže je stará perština doložena texty, pak médština je známá jen nepřímo, dokládají ji médismy v staroperských textech, antroponyma a další slovní základy nejen v staroperských, ale také v elamských, akkadských a jiných textech, ojediněle jde o glosy antických autorů. Nepřímo známe také skýtské (sakské) jazyky, jejichž nositelé obývali v pol. 2. tis. rozsáhlé území od Dunaje a podél severního Přičernomoří až k hranicím s Čínou. Nebylo to však osídlení souvislé. Skýtské jazyky dokládá zejména onomastický materiál, na jeho základě se postuluje něco kolem dvou set skýtských slov. Jeden skýtský dialekt v 1. tis., zvaný chótánská sakština, zanechal množství textů, které byly nalezeny, spolu s písemnostmi jiných středoíránských jazyků nalezeny v  Chótánu. Některé skýtské kmeny pronikají až do severní Indie, kde vznikají místní indošakské dynastie. Ve východních oblastech Íránu (snad v Baktrii nebo Chórézmu) se předpokládá vznik mazdaismu a nejstarších částí Avesty. Mazdaistická víra a tedy i text Avesty se postupně šířily přes Arachózii až do Fársu (Persidy), kde byl za vlády Sásánovců text této sbírky redigován a  zapsán. Pro rekonstrukci vývoje íránských a indoárských jazyků je důležitý jazykový materiál, který pochází z počátku 2. pol. 2. tis. př. Kr. Ve střízlivé variantě jde o čtyři substantiva, tři adjektiva, pět číslovek, jedno sloveso, čtyři teonyma a větší množství antroponym. Tyto relikty jsou doloženy zejména v akkadských textech severní Mezopotámie a Sýrie a v chetitských textech (archív v Boğazkale), časově zhruba mezi 1450-1250. Není pochyb o tom, že se tento jazykový materiál nedá vysvětlit z žádného jazyka tohoto regionu, je též zřejmé, že tato slova a jména vycházejí z nějakého jazyka (dialektu), jímž hovořili Árjové. Možná jde o zdroj indoíránský, možná (spíše) indoárský. Z toho však nelze usuzovat na přítomnost Árjů přímo in situ, ani na to, že tvořili vládnoucí vrstvu churritské říše Mitanni, ale jde o dědictví kontaktu Churritů a Árjů během migrace, tedy ještě před tím, než se churritské kmeny dostávají do severní Mezopotámie. Jedno je však jisté, nejpozději kolem roku 1500, resp. možná ještě pár století před tím, se oddělil od praindoevropštiny další dialektický segment (jazyky indoíránské). Došlo k tomu poměrně krátce poté, co se v Anatólii objevují reprezentanti jiné větve indoevropských jazyků, kmeny Chetitoluvijců. Jejich přítomnost dokládají asyrské kappadocké texty. Přelom 3. a 2. tis. je zároveň symbolickou hranicí, jíž nejpozději končí existence praindoevropštiny.

143

jazyky kanaánské

Literatura: Cardona – Jain (eds.) 2003; Sims-Williams 2002; Schmitt (ed.) 1989; Masica 1993; Mayrhofer 2006.

jazyky kanaánské

-pc-

Spojení śəpat kənaˁan „řeč Kanaánu“ označuje ve Starém zákoně hebrejštinu (Iz 19,18). „Kanaán“ je vágní geografický termín pro region na východním pobřeží Středozemního moře (eg. k-3-n-ˁ-n-3, k-i-n-ˀ-nw; akk. (māt) kinaḫḫi, kinaḫnu apod.; ug. a foi. knˁn, heb. kənaˁan). Etymologicky patrně souvisí s churritsko-akkadským kinaḫḫu, názvem pro purpur, získávaný na foinickém pobřeží z mořského plže ostranky (to samé znamená řecké foiníkés [φοἱνικερ]). Alternativou je odvození od semitského kořene knˁ „sehnout se, pokořit se“; odtud zjevně pochází biblická etymologizace, podle které Noe Kenaana proklel, „ať je nejbídnějším otrokem svých bratří“ (Gn 9,24). Nejstarší jasná reference se nachází už v dopise z Mari, v němž si král JasmachAdad stěžuje na „lupiče a Kanaánce“. Ve Starém zákoně je Kanaán totožný se „Zemí zaslíbenou“ Izraeli jeho Bohem. Avšak zatímco podle Gn 10,19a „pomezí kenaanské se táhlo od Sidónu směrem přes Gerar až ke Gáze“, v Gn 15,18b Hospodin velkoryse ohraničuje „tuto zemi od řeky Egyptské až k řece veliké, řece Eufratu“ a v Nu 13,21b sahá „od pouště Sinu až k Rechóbu a Lebó Chamátu“. Vedle těchto maximalistických nároků se často vyskytuje politickou situaci reflektující „od Danu k Berševě“. Egyptské državy v Asii se za 18. dynastie dělily na jižní Kanaán se správním střediskem v Gaze (a Jaffě), střední Upi se středisky v Kumidi (dnešní Kámid el-Loz) a Bét Šeanu a severní Amurru (střediska Sumur a Ullasa). Kanaán je v tomto pojetí tedy víceméně totožný s Palestinou. Ale když se faraon ptá vládce Týru, co je v Kanaánu nového, ten ho překvapivě informuje (EA 151, 49-68) o  mnohem severnějších končinách: Ugaritu, Danuně, Damašku, Amurru! Tudíž i pojem „kanaánské jazyky“ je víceznačný. Pro dobu bronzovou (od nejstarších dokladů zhruba po rok 1200 př. Kr.) označuje jazykové kontinuum semitských jazyků obyvatel „Kanaánu“, jež diferencujeme maximálně podle místa původu textové evidence (je-li známo). Mimo to se užívá jako terminus technicus pro označení těch severozápadních semitských jazyků, které participují na inovacích známých jako „kanaaneismy“: foiničtiny, hebrejštiny, ammónštiny, edómštiny a  moábštiny. Nejvýraznějšími z nich je přechod *ā > ō a femininní koncovky *-(a)t > -ā.

144

jazyky kanaánské

Až do doby Augustinovy (kdy se tak nazývají někteří potomci Punů v severní Africe) neznáme nikoho, kdo by sám sebe považoval za Kanaánce. Sebeidentifikace se v Kanaánu děla na rovině městských států, popřípadě kmenových / etnických / sociálních jednotek. „Kanaánec“ bylo obecné, vnější označení pro kohokoli z Levanty, hovořícího semitským jazykem, kdo nemohl být definován přesněji; lze je volně přeložit jako „soused, cizí“. Starý zákon tudíž někdy označuje všechny (skutečné i legendární) obyvatele „Kanaánu“ za „Kanaánce“, zatímco jindy je dokáže velice jemně diferencovat (např. na Kénijce, Kenazejce, Kadmónce, Chetejce, Perizejce, Refájce, Emorejce, Kenaance, Girgašejce a Jebúsejce podle Gn 15,19). Protože tito „cizinci“ byli často obchodníky (zejména Foiničané), došlo k deonymizaci jejich označení, které se leckde objevuje ve významu „obchodník, kupec“ (Iz 23,8; Zach 14,21, Př 31,24, Job 40,30h). Za nejstarší doklady kanaánských jazyků můžeme považovat nejstarší abecední texty vůbec, nalezené v egyptském Wádí el-Hól (asi 18. stol. př. Kr.) a  v Serábit al-Chádim na Sinaji (pol. 2. tis. př. Kr.). Nejsou dosud plně rozluštěny. Nápisy semitských dělníků z egyptských dolů v Serábit el-Kádim často obsahují dedikaci lbˁlt „pro Paní“ (tj. egyptskou bohyni Hathor, ztotožňovanou s bohyní Byblu). V samotném „Kanaánu“ se nápisy v místním dialektu objevují o něco později, na samém konci doby bronzové (14.-12. stol. př. Kr.). Z nálezů v abecedním písmu jsou nejčastější popsané hroty šípů (častá je afiliace jejich majitele bn ˁnt „syn Anat“), dále několik nápisů na nádobách z Lakíše či Kubur Valajdy a  ostrakony z Kasíle či z Izbet Sarta (s abecedním cvičením začínajícího písaře). Výjimečně byl kanaánský dialekt zachycen klínovým písmem, jako na fragmentech lexikální série ḪAR-ra = ḫubullu z Aškelonu a  trilingvy z Tel Afeku. Nejdůležitějším pramenem jsou však kanaánské glosy, které vpisovali kanaánští písaři do korespondence s Egyptem, vedené v akkadštině a dochované v Amarně; i často neakkadská syntax prozrazuje vliv písařova rodného jazyka. Již od egyptské Střední říše, ale zejména od 18. dynastie až po 3. přechodné období se kanaánské (potažmo semitské) lexémy dochovaly v egyptských textech. Jejich počet lze odhadnout na 500. Některé kanaánské výpůjčky nalézáme v chetitských textech a  patrně se nacházejí i v textech z Ugaritu (pokud ugaritštinu přímo neřadíme mezi kanaánské jazyky), kde však jejich identifikaci ztěžuje fakt, že ugaritský klínopis neznačil vokály. Literatura: Ahituv 2005; Cross 2003; Hoftijzer – Jongeling 1995; Hoch 1994; Lemche 1991; Rainey 1996; Tubb 1998.

145

jazyky semitské

jazyky semitské

-pz-

Skupina jazyků sídlící na Předním východě a v Africe, součást jazyků hamitosemitských (afroasijských). Předpokládá se existence společného prajazyka, na jehož základě se vysvětlují četné podobnosti fonologického systému, gramatické stavby a slovní zásoby. Jazyky této skupiny mají písemné záznamy po velmi dlouhou dobu, u akkadštiny či eblajštiny se předpokládá užití písma již v 3. tis. př. Kr., a např. aramejština je kontinuálně zapisována již od zhruba 10. stol. př. Kr. až do dneška; i další jazyky mají své záznamy doloženy po velmi dlouhou dobu. Diskuse o členění semitských jazyků patrně ještě není ukončena. Důvodem je fakt, že semitské jazyky po dlouhou dobu sídlily na relativně malém prostoru, kde docházelo k vzájemnému ovlivňování (areální vlivy), což do jisté míry překrylo čistě genealogický vývoj. V současnosti se nejčastěji používají tři typy dělení: tradiční, dále dělení založené na sdílených inovacích a klasifikace založená na vývoji struktury slovesného systému. V tradičním, tzv. Moscatiho dělení byly tyto jazyky děleny na jazyky východosemitské s nejdůležitějším zástupcem akkadštinou, a na jazyky západosemitské, které se dále členily na jazyky severozápadosemitské a jihosemitské. Severozápadosemitské jazyky pak zahrnovaly jazyky kanaánské (hebrejština, foiničtina a moábština) a aramejštinu jakožto samostatnou skupinu, jihosemitské se dělily na arabštinu a jihovýchodní semitštinu, kam patřila moderní jihoarabština (např. mehričtina, džibbálština a soqotričtina), a etiosabejské jazyky s jihoarabštinou (později nazvanou sajhadštinou s jazyky jako sabejština, katabánština, hadramautština a minejština) a jazyky etiopskými. Toto rozdělení bylo založeno především na kulturních a geografických kritériích, a bylo semitskou lingvistikou relativně brzy opuštěno, stále se však objevuje v pojednáních o semitském světě a proniklo do mnoha kulturních stereotypů. Model, založený na sdílených inovacích, zpracovaný na základě série studií Roberta Hetzrona, pak dělí semitské jazyky následovně: východosemitské jazyky zahrnují akkadštinu a eblajštinu, západosemitské se pak dělí na jazyky centrální a jižní. Centrální zahrnují arabštinu jakožto samostatnou skupinu, a jazyky severozápadosemitské, které se dělí na ugaritštinu, jazyky kanaánské (hebrejština, foiničtina, moábština, ammónština a jazyk z Tell el-Amarny – amarnština), aramejštinu a amorejštinu (jazyk z Deir Allá). Jihosemitské jazyky se pak dělí na východní (moderní jihoarabština s jazyky jako sokotričtina, mehričtina, harsúština, džibbálština) a západní, které se dále dělí na sajhadštinu (dříve stará/epigrafická jihoarabština) a jazyky etiop-

146

jazyky semitské

ské. Také toto dělení je do značné míry závislé na geografických kritériích, jeho základem jsou však sdílené inovace, tedy jasně lingvistická kritéria. Poslední typ dělení je založen především na vývoji struktury slovesného systému semitských jazyků dle modelu Otto Rösslera. Tento model pak semitské jazyky dělí na starosemitské (vymřelé jazyky Mezopotámie – akkadština, eblajština), rané novosemitské (sajhadština a etiopské jazyky) a pozdní novosemitské (arabština, aramejština a kanaánské jazyky). Žádná z těchto klasifikací není bez problémů. Ve všech případech je však možno nalézt tzv. „křížové izoglosy“, které ukazují na vztahy mezi různými jazyky napříč ustavenými skupinami. Např. asimilace n k následujícímu konsonantu v kontaktní pozici spojuje akkadštinu, ugaritštinu, syrštinu, hebrejštinu a sajhadštinu proti arabštině a geez; člen určitý je doložen v části jazyků jako prefigovaný (arabština, hebrejština), v jiných jako sufigovaný (aramejština, sajhadština, geez), jinde není doložen vůbec. Takovýchto křížových izoglos je minimálně čtrnáct. Pravlast Semitů je hledána v různých částech starého Předního východu, často bývala kladena do oblasti Úrodného půlměsíce, někdy též na Arabský poloostrov, především na pobřežní oblasti u Rudého moře. Jakožto alternativní řešení se pravlast umisťuje do Etiopie, odkud se (před ustavením Egypta jako organizovaného státu) přesunuli na Přední východ. Jednotlivé větve semitských jazyků, vycházející z prasemitštiny: 1. Východosemitské jazyky: akkadština, eblajština; 2. Západosemitské jazyky: centrální semitské jazyky a jižní semitské jazyky; 2.1. Centrální semitské jazyky: arabština a severozápadní semitské jazyky; 2.1.1. Arabština včetně staroarabských dialektů (včetně básnické koiné), klasické arabštiny a současných arabských dialektů; patří sem i maltština jakožto pokračovatel arabštiny. Tradičně se sem počítá také stará severní arabština (safajština, lihjánština/dedánština, thamúdština, hasajština, hismajština, tajmajština, dumajština), v poslední době se ovšem zdůrazňuje její samostatnost; v takovém případě stojí mezi arabštinou a jazyky kanaánskými; 2.1.2. Severozápadní semitské jazyky: kanaánština, aramejština, jazyk z Deir Alla, ugaritština. 2.1.2.1. Kanaánština: hebrejština, moderní hebrejština (ivrit), foiničtina, moábština, ammónština, amarnština (jazyk z El-Amarny); 2.1.2.2. Aramejština: stará aramejština, říšská aramejština (včetně biblické aramejštiny – Ezdráš), střední aramejština (hatrejština, palmyrština, nabatejština, biblická kniha Daniel, většina kumránských spisů, nejstarší targúmy),

147

jazyky skýtské

pozdní aramejština (dělená dle geografického a náboženského principu na palestinskou, syrskou a babylonskou a dále na křesťanskou, židovskou a mandejskou), syrština (západní – jakobitská a východní – nestoriánská); moderní aramejština (západní, aramejština z Tur Abdin, východní aramejština [někdy nazývaná novoasyrštinou, nepatří však pod akkadštinu], mandejština); 2.2. Jižní semitské jazyky: východní a západní; 2.2.1. Východní větev jižních semitských jazyků zahrnuje sokotričtinu, mehričtinu, džibbálštinu a harsúštinu; 2.2.2. Západní větev jižních semitských jazyků se dělí na sajhadštinu (starou jihoarabštinu) a etiopskou semitštinu; 2.2.2.1. Sajhadština zahrnuje sabejštinu, minejštinu/mazábštinu, katabánštinu, hadramautštinu a himjarštinu; 2.2.2.2. Etiopské semitské jazyky se dělí na severní etiopštinu (geez, tigrejština, tigriňština) a jižní etiopštinu s relativně složitým dělením; patří sem jazyky jako amharština, argobština, hararština, guragština a další. Literatura: Faber 1997; Gai 1994; Hetzron (ed.) 1997; Kienast 1999; Moscati – Spitaler – Ullendorff – von Soden 1964; Petráček 1989; Zemánek 1999-2000; Zemánek 2007: 28-43.

jazyky skýtské (sakské)

-pv-

Starověké jazyky (dialekty) patřící do írán. větve ide. jazyků, jimiž hovořily kmeny souborně nazývané v antických pramene­ch Skýthové (Σκύϑαι), staropersky Sakové, v indických textech Šakové. Nejméně od pol. 1. tis. př. Kr. obývali Skýthové (spolu s dalšími etniky různého původu) rozsáhlou oblast od ústí Dunaje, území na sever od Černého moře až k hranicím Číny (v tamních pramenech jsou nazýváni sək, sə nebo sai). Z východního Turkestánu pronikají od 2. stol. př. Kr. do Arachósie, Drangiány a  posléze až do severozápadní Indie, kde se ovšem brzy asimilují s místním obyvatelst­vem. Skýthské jazyky (dialekty) kmenů, které obývaly oblast kolem Dunaje a oblasti jihoruských stepí jsou doloženy jen nepřímo (rekonstrovat lze asi 200 lexémů), a to zejména na základě antroponym, toponym a hydronym. Skýthského původu je např. název Černého moře (pův. řec. ter­mín Πόντος ῍Aξεινος je ze skýth. *axšaina- „temný“, terpve později byl antický kalk přizpůsob­ený na Πόντος Eὔξεινος „Pohostinné moře“), další hydronyma jsou odvozena ze skýth. dānu- „řeka“, srov. např. antické Δάναπρις „Dněpr“ (ze skýth. *dān-āpr „hluboká řeka“) nebo antické Δάναστρις „Dněstr“ ze skýth. *dān-istr „řeka Istr“ [přenos starého thráckého názvu Dunaje ῍Iστρος], apod. V antických pramenech se rovněž zachovala řada názvů skýth. kmenů, zejména Sarmatové (Σαρμάτ­αι), Massagetové (Mασσαγέται), Alanové (‚Aλανοί) a další;

148

jazyky středoíránské

jména skýthských kmenů uvádějí i staroperské achaimenovské nápisy (např. Sakové připravující haomu [staroper. sakä haumavar­gä] nebo Sakové se špičatými čapkami [staroper. sakā tigraxaudā] apod.). Doložena je řada jmen skýthských vládců, např. Bαιορασπος, tj. skýth. *Ba var-aspa „ten jenž má mnoho (= dosl. 10.000) koní“ apod. Podle některých je skýthského původu např. i jméno zakladatele bulharského státu na Balkáně Asparucha (ze skýth. *aspa-rauka-, „ten, jenž má světlé koně“; srov. írán. *rauča- „světlý“ doložené např. v ženském íránském jménu ᾿Pωξάνη, lat. Roxana [tj. „Světlana“] apod., nebo jmeno skýth. kmene v antických pramenech ᾿Pωξανοί [lat. Rhoxolani] tj. „Světlí Alanové“ apod.). Rovněž dialekty šakských kmenů, které pronikly do Indie, jsou dochovány jen zlomkovitě (ojedinělé termíny v tamních nápisech, např. horaka „donátor“, vytvořeno paralelně k dānapati- (buddhistický hybridní sanskrt), srov. chót. haur-/hūr- „dávat“; titul *āhānu āhi „král králů“, srov. chótánské (ṣ)ṣau- jako oficiální titul, a  také např. staroper. xšāyaϑiya xšāyaϑiyānām „král králů“, aj.). Souvislé texty v jednom ze skýth. jazyků jsou doloženy z 1. tis. n.l. ve východním Turkestánu (chótánská sakština). Nepřímo známe také skýtské (sakské) jazyky, jejich nositelé obývali v pol. 2. tis. rozsáhlé území od Dunaje a podél severního Přičernomoří až k hranicím s Čínou. Nebylo to však osídlení souvislé. Skýtské jazyky dokládá zejména onomastický materiál, na jeho základě se postuluje něco kolem dvou set skýthských slov. Jeden skýtský dialekt v 1. tis., zvaný chótánská sakština, zanechal množství textů, které byly spolu s písemnostmi jiných středoíránských jazyků nalezeny v Chótánu. Některé skýtské kmeny pronikají až do severní Indie, kde vznikají místní indošakské dynastie. Ve východních oblastech Íránu (snad v  Baktrii nebo Chórézmu) se předpokládá vznik mazdaismu a nejstarších částí Avesty. Mazdaistická víra a tedy i text Avesty se postupně šířily přes Arachózii až do Fársu (Persidy), kde byl za vlády Sásánovců text této sbírky redigován a zapsán. Literatura: Bailey 1979; Mayrhofer 2006.

jazyky středoíránské

-pv-

Označení pro střední vývojovou fázi írán. větve ide. jazyků, která je reprezentována zejména středop­erštinou, parthštinou, sogdičti­nou, baktričtinou, chótánosakštinou a chó­rez­mičtinou. Z hlediska dialekt. rozdílů se dělí na dvě velké skupiny – západoírán. a východoírán. jazyky (např. oproti západním znělým */b, d, g/ jsou ve východních jazycích spirantizované */β, δ, γ/; staroírán. */h/ se dochováno jen na západě; staroírán. a západostředoírán. */xt/ a */-ft-/ je na východě sonorizováno [*γd- a *βd, s dalším vývojem], apod.). Ovšem i mezi jednotlivými jazyky těchto skupin jsou další rozdíly. Zápa-

149

jónština

doírán. jazyky jsou pokračování dialektů, jimiž se hovořilo ve starověku na západ od Dašt-e Kávíru. Reprezentantem jihozápadní podskupiny je středoperština, zatímco severozápadní oblasti parthština. Dialektická hranice je zde složitá, (dochovaný materiál, označovaný jako parthština, je zřejmě pokračováním více starověkých dialektů této oblasti, apod.), ovšem rozdíly mezi oběma oblastmi jsou zřetelné. Např. írán. */ϑr/ se vyvíjí k středoper. s a parth. hr, srov. pus oproti puhr „syn“; írán. */dz/ dává parth. z proti středoper. d, srov. parth z‘n- /zān-/ proti středoper. d‘n- /dān-/ „znát“; intervokalické írán. */d/ se mění na parth. δ a středoper. y, srov. p‘d /pāδ/ proti p‘y / pāy/ „noha“ apod. Oproti středoper. ēn je parth. im „tento“; oproti středoper. kořeni kwn- /kun-/ je v parthštině kr- /kar-/ „dělat“ atd. Na druhé straně jsou ve středoperšt­ině parthské výpůjčky (středoper. šahr „království“ [středoper. by muselo být *šas]; vedle pus „syn“ je v středoperš­tině parth. výpůjčka puhr apod.). Východoírán. jazyky reprezentuje sogdičtina, baktričtina, chótánosakština a chó­rez­mičtina. Přestože další dialektické rozdíly mezi těmito jazyky jsou větší než mezi západními, (např. staroírán. *hafta „sedm“ [srov. výše ke konsonat. skupině */-ft-/] dává sogd. ‚βt(‚) /aβd/, chór. ‚βd, ale chótán. hauda /haδa/ nebo hoda /hoδa/; apod.), tvoří tyto jazyky jasně vymezenou dialektickou skupinu. Literatura: Hale 1987; Schmitt (ed.) 1989; Sims-Williams 2002.

jónština

-jb-

V 1. tis. jónští Řekové obývali zejména ostrovy v Egejském moři (Kyklady) a  střední části západního pobřeží Anatólie, nazývané po nich Jónie. Toto etnonymum je ale zřejmě již starší – objevuje se už v 14. stol. př. Kr. v egyptských pramenech. Pro většinu národů Východu bylo etnonymum Jónové názvem pro Řeky obecně (srov. hebrejské Yāwān, arabské Yūnānī atd.), a  často byli takto nazývány i národy sousední, jako Kárové či Lýdové, pokud přejali řecké zvyky. Peršané, kteří měli s Řeky více do činění, než by jim bývalo milé, rozlišovali je opět jen na Jóny na té či oné straně moře a vlastní označení Řeků, Helénové, užívali jen oni sami. Důvod je nasnadě – Jónie přirozeně díky své poloze nejrychleji přejímala kulturní prvky z Východu a nejvíce bohatla námořním obchodem s Anatólií, Egyptem a Levantou, nejspíše i proto byla kolébkou řecké vzdělanosti a kulturního rozvoje, jenž nakonec vedl k dominanci řecké civilizace v období po výbojích Alexandra Makedonského. Jónové první obnovovali obchodní svazky s Východem, zpřetrhané koncem 2. tis. př. Kr. Podle mýtických podání řecké historie byl příčinou jónského osídlení ostrovů a pobřeží Malé Asie příchod Dórů do pevninského Řecka odkudsi ze severu, související vůbec s obdobím

150

jónština

velkých kulturních změn 12. stol., zkázou mykénské civilizace a kul-turním úpadkem označovaným za Temný věk. Řekové, ať již to byli samotní Jónové, nebo jiný kmen, sídlili v této oblasti ale již od počátku mykénské doby – šlo tedy spíše o rozhojnění stávající populace, než o  docela nové kolonie. Mnohá jónská města, mezi nimiž byl nejdůležitější Milétos, Efesos, Hallikarnassos a Smyrna, byla založena již ve 2. tis. jako obchodní osady minojské nebo mykénské. Jazykově byli Jónové nejblíže obyvatelům Atiky a Athén, konečně právě z této oblasti zřejmě pocházeli. Jednou z nejdůležitějších jónských osad také byla Eretria na Euboji, ležící severně od Atiky. Od atičtiny (dialektu, jenž pro svou pozdější důležitost a hojnost dochované literatury ve většině kontextů odpovídá vůbec staré řečtině jako takové) se proto jónština liší jen v několika rysech, dlouhou dobu se vyvíjely jako jeden dialekt. Přirozeně na tak rozsáhlém území, kde se mluvilo jónským dialektem, existovaly nářeční rozdíly, hovoří se o třech poddialektech jónštiny – východním v Malé Asii, na Chiu a Samu a v okolí Héllespontu a Thráckého moře, středním z Kykladských ostrovů a západním (eubojském). Každý z nich se vyznačoval ještě různými typickými rysy, ovšem lépe dochován je jen dialekt východní, ostatní jsou známy ponejvíce z nápisů. Východní jónština byla prvním literárním řeckým dialektem, třebaže její literární texty nejsou doloženy přímo, ale teprve opisy z mnohem pozdější doby. Jónský dialekt je základem jazyka homérských eposů, a až na určité příměsi aiolského nářečí lze říci, že Ilias a Odyssea jsou příkladem archaické jónštiny. V jónštině také psal historik Hérodotos, lékař Hippokrates, mnozí filosofové staršího období (Herakleitos, Hesiodos a další) a jónština se užívala jako literární jazyk i v oblastech, kde se mluvilo jinými dialekty (např. právě Hippokrates pocházel z dórského ostrova Kos). Byla označována za jazyk „jasný a přístupný, čistý a stručný“, přičemž přívlastky „jasný a přístupný“ značily dobře srozumitelný mluvčím ostatních dialektů. Teprve ztráta samostatnosti Jónie po ovládnutí Perskou říší a vzestup Athén jako nejsilnějšího řeckého státu výsostné postavení jónštiny jako hlavního literárního jazyka oslabilo. Nakonec byla nahrazena, či spíše splynula s koiné. Jónové zřejmě jako první začali používat upravené foinické abecedy (první známé řecké nápisy pocházejí z 8. stol. z Atiky) a jónská (tzv. východní) verze řecké alfabéty byla nakonec převzata i v Athénách a  nakonec spolu s koiné převládla v celém řeckém světě. Jónského původu byla zřejmě i písma užívaná dalšími maloasijskými národy – Frýgy, Lýdy či Lýky. Oproti atickému dialektu je jónština v mnoha ohledech progresivnější. Například zánik náslovného h-, tzv. psilosis, k níž nakonec došlo ve všech řec-

151

kárština

kých dialektech, je zde doložen již od nejstaršího období, zatímco v atičtině toto h- ještě trvá. V maloasijských dialektech obecně docházelo ke ztrátě aspirace, takže např. za atické tʰ <θ> je zde mnohdy t <τ>. Také změna ā na ē ,̨ která je v atičtině omezena hláskovým okolím, je v jónštině univerzální (a tedy i v homérských textech). Naopak stahování heterosylabických vokálů, jež se ocitly v hiátu po zániku mediálního s, j a w, bylo zde méně důsledné. I  v morfologii lze sledovat progresivní rysy: ztrátu duálu, jenž ještě v atičtině v té době byl běžný, absenci některých morfologických typů atd. Třebaže řecká koiné pocházela především z atického dialektu, mnohé rysy dokládají jónský vliv, takže např. právě posun na ē ̨ odpovídá zde jónštině, také za atické -tt- stává jónské -ss-, např. srov. atické γλοττα /glotta/ proti koiné γλοσσα /glossa/. Literatura: Christidis 2007; Woodard 2004.

kárština

-jb-

Jedná se o indoevropský jazyk, tradičně řazený do anatolské (chetitoluvijské) větve, diskuse ovšem stále nebyla ukončena. Bývá řazen do luvijsko-lýkské podvětve, ovšem vzhledem k tomu, že kárština s oběma jazyky sousedila, může jít též o areální vlivy. Kárové sídlili v jihozápadní Anatolii mezi Lýdským a Lýkským panstvím. Lze předpokládat, že v oblasti byli již ve 2. tis. př. Kr., po nástupu helénismu mizí. Nikdy nevytvořili státní celek, fungovali jako žoldnéři pro různé mocnosti. Také z tohoto důvodu není možné přesnější vymezení jejich domoviny. Většina kárských textů byla nalezena mimo předpokládanou Kárii, nejvíce jich pochází z Egypta před perským vpádem. Mnohdy se jedná o bilingvní kársko-egyptské náhrobní nápisy a grafity z hrobek v Egyptě, kde zřejmě Kárové sloužili ve vojsku po mnoho generací. Kromě toho se dochovaly povětšinou krátké nápisy na různých předmětech a dvě řecko-kárské bilingvy. Všechny nápisy se datují mezi 7. a 3. stol. př. Kr. Použité písmo bylo odvozeno od řecké maloasijské alfabéty, případně vzniklo v téže době jako písmo řecké. Vzájemná podobnost jednotlivých znaků je značná, jen málokdy se však kryje jejich hodnota – při čtení s řeckými hodnotami byly texty naprosto nesrozumitelné. Dodnes zůstává několik znaků nejistých. Původ rozdílů je dodnes záhadou. Písmo je hláskové, jednotlivá slova však nejsou nijak rozdělována. Literatura: Adiego 2007; Melchert 2008b.

152

kassitština

kassitština

-pv-

Jazyk etnika neznámého původu zvanéno babylonsky Kaššû. Jeho mluvčí přišli do Mezopotámie patrně z východu, a to v době, kdy polní tažení chetitského krále Muršiliše I. skončilo dobytím a vypleněním Babylonu (1595 př. Kr.) a končí též moc Chammurabiho dynastie. Chetitský vítěz neměl nejmenší zájem připojit Babylon ke své říši a spokojil se s kořistí. Situace využili Kassité, Babylonii obsadili, zmocnili se trůnu a založili kassitskou dynastii, která vládla zhruba do 12. stol. př. Kr. Zatím se nepodařilo zařadit kassitštinu k některé jazykové rodině. Hlavním důvodem je nepatrný jazykový materiál, který se dochoval, a jeho složení (převážně antroponyma). Překonané jsou názory, že kassitština je indoevropským jazykem, ovšem hledání mezi jazyky Kavkazu také příliš nadějí neskýtá. Málo přesvědčí pokusy o srovnání s churritštinou a urartštinou. Prakticky se nedochovaly žádné kassitsky psané texty. Máme pouze fragment kassitsko-babylonského vokabuláře, který má 48 řádek (jména bohů, apelativa, slovesa a adjektiva), dále seznam 19 kassitských jmen s babylonským výkladem a výpůjčky některých termínů v akkadštině (také pastevecké a zemědělské termíny) především v textech v Nuzi. Zachovalo se poměrně dost kassitských jmen. Přes veškeré úsilí známe jen pár desítek kassitských slov, zde jsou některé příklady: v kassitsko-akkadském vokabuláři je proslulý řádek 5 na přední straně tabulky, kde kassitskému šu-ri-a-áš odpovídá v akkadské kolumně D šamaš: tedy „bůh slunce“. Právě srovnání kassitského slova s véd. sūryá- vedlo k úvahám, že kassitština je indoevropský jazyk. Vedle toho uvádí vokabulář ještě kassit. sa-aḫ, které je jiným jménem slunečního božstva. Také pro nebesa má vokabulář dva výrazy da-gi-gi (ř. 19) a i-lu-lu (ř. 20). Ani seznam kassitských jmen s překladem není nezajímavý, kassitské jméno Ku-ur-gal-zu má znamenat akkad. re-ˀe-i kaš-ši-i tedy „pastýř Kassitů“. Z dalších slov srov. např. kass. nula „král“, dakaš „hvězda“, dagigi „nebe“, timiraš „(o koních) tmavý“, maḫšu „bůh“, miriāš „země“, gaddaš „král“ (srov. ale ortografii Ga-ad-dáš, Gan-dáš nebo Ga-an-du-uš), mali „člověk“ atd. Kassitské texty (vokabulář, seznam bohů) jsou psány v standardním klínovém písmu. Největším sekundárním zdrojem jsou kassitská osobní jména, na jejichž základě se např. podařilo určit některá apelativa. Literatura: Schneider 2003; Balkan 1954.

153

katabánština

katabánština

-pz-

Název jazyka se odvozuje od jména oblasti, ve které se nalezly doklady tohoto jazyka. Jde o semitský jazyk, náležející do severní části jihosemitské větve, bývá řazen do jihoarabských jazyků a je součástí skupiny zvané sajhadština (dříve epigrafická jihoarabština). Nositeli jazyka byli semitští obyvatelé Katabánského království, které existovalo v Jemenu od 5. stol. př. Kr. do 3. stol. n.l. na spojnici karavanních cest mezi severem a jihem poloostrova. Toto etnikum sice zmiňuje již řecký geograf Eratosthénes ve 3. stol. př. Kr., jinak ovšem doklady tohoto etnika v cizích pramenech nejsou příliš časté – oblast Jemenu je ovšem vyhrazena především zmínkám o Sabejcích. Katabánci sídlili v dnešním Jemenu, v oblasti dnešní Ramlat as-Sabˁatajn (oblast částečně zasahuje i do dnešní Saúdské Arábie); po Sabejcích se jednalo o druhou dominantní populaci v oblasti. Centrem království bylo město Tmnˁ (Timna, dnešní Hagar Kuhlán), v největším rozmachu dosahovaly hranice státu od Indického oceánu až k oáze al-Džúba. Pravděpodobně měli pod svým vlivem i ostrov Sokotru. Nápisy v katabánštině jsou doloženy od cca. 5. stol. př. Kr. do 2. stol. n.l., především v severním Jemenu (dnešní Wádí Bajhán, Wádí Haríb, Wádí al-Džúba a na sousední náhorní plošině), ale také v oblasti Awsánu na jihu katabánské sféry. Celkem je doloženo asi tisíc nápisů, ovšem většina z nich jsou fragmentární či silně poškozené, k lingvistické analýze je použitelných jen několik desítek. Užité písmo je v zásadě stejné jako u dalších jihoarabských jazyků, šlo o jihoarabské monumentální písmo (musnad). V poslední době bylo však nalezeno i několik textů psaných kurzivním písmem (zabúr) na dřevěné kolíky. Od ostatních sajhadských jazyků se katabánština odlišuje především přechodem *h > s1 u kauzativního prefixu a zájmena 3. osoby (s1w). Literatura: Kogan – Korotayev 1997; Nebes – Stein 2008; Ricks 1989.

Kumrán

-pc-

Mezi na různých místech nalezenými rukopisy od Mrtvého moře zastává nález kumránských svitků výsadní postavení. Ve 40. a 50. letech 20. stol. tu nejprve taámirští beduíni a později i četné izraelské expedice v jedenácti jeskyních nalezli skoro tisíc fragmentů rukopisů na pergamenu, ale i na papyru

154

Kumrán

a dokonce jeden měděný svitek. Texty jsou datovány do doby od poloviny 3. stol. př. Kr. zhruba do zničení druhého jeruzalémského Chrámu Římany v roce 70 n.l. Nové pátrání v 90. letech obohatilo tuto žeň pouze o několik zlomků a deset ostrak. Dnes jsou skoro všechny svitky přechovávány v jeruzalémském Domě knihy, postaveném k tomuto účelu. Svitky jsou určeny číslem jeskyně, písmenem Q (podle hebrejského Qumrān) a nálezovým číslem, popř. zkratkou označující druh textu. Výraznou část nalezených písemností tvoří nejstarší biblické rukopisy (vedle tzv. Nashova papyru z Egypta a dvou jeruzalémských měděných amuletů s kněžským požehnáním), kterých se našlo kolem 200. Zahrnují všechny starozákonní knihy kromě Ester a Nehemjáše, od nepatrných zlomků až po zcela zachovaný slavný svitek proroka Izajáše 1QIsa. Jen výjimečně je více starozákonních knih na jednom svitku. Většinou jsou psány hebrejskou kvadrátou, písmem vycházejícím z aramejské kurzivy. Některé jsou naopak ve starohebrejském písmu, které dodnes používají Samaritáni. Jejich přínos historické gramatice a textové kritice Starého zákona je nedocenitelný, dokládají existenci různých textových tradic (protomasoretské, presamaritánské, blízké hebrejské Vorlage septuagintního překladu), některé archaismy jako delší tvary osobních zájmen (3. osoba pl. hemmâ, hennâ) a neredukované vokály u slovesných tvarů (jiktôbû oproti kanonickému jiktəbû), stejně jako metodu korektur. Našly se i překlady některých starozákonních knih do aramejštiny (tzv. targumy), jejich výklady (tzv. pešery) a převyprávění. Další kategorii tvoří tzv. pseudepigrafy, spisy napsané jménem významné už nežijící (biblické) osobnosti. Sem patří především velmi oblíbené Henochovy knihy, Sirachovec, Tobiáš, kniha Jubilejí a Závěti různých patriarchů. Vedle této v nejširším slova smyslu starozákonní kategorie byly v sedmé jeskyni nalezeny i fragmenty řeckých, s velkou pravděpodobností novozákonních textů (Markova evangelia a 1. listu Timoteovi). Bohatě jsou zastoupeny poetické texty, sloužící z velké části liturgickým účelům (chvalozpěvy, žalozpěvy, hymny především pro šabat, atd.). Náboženské právo zastupovaly zejména Řád obce (Serek ha-jachad) a Damašský spis, mezi eschatologickými texty zaujímá nejdůležitější místo Válka Synů světla proti Synům tmy. Značná pozornost je věnována kalendáři (včetně horoskopu) a mudroslovné literatuře, ale i (kvazi)historickým tématům. Měděný svitek zaznamenal seznam a místa uložení pokladu. Nálezy v Kumránu jsou obvykle spojovány s esejci, kteří byli podle svědectví Josefa Flavia jednou ze čtyř židovských náboženských skupin v době před zničením druhého Chrámu a podle jiných autorů měli svoje ústředí u  Mrtvého moře. Alternativní výklady svitky v jeskyních separují od blíz-

155

lihjánština

kého sídliště. Většinou je pokládají za chrámovou knihovnu schovanou před Římany a Kumrán různě považují za manufakturu na výrobu keramiky, parfémů apod. Literatura: Allegro 1969; Segert – Řehák – Bažantová – Dušek 2007; Segert 1970; Thiede 2004; Tov 1997; Tov (ed.) 2006.

lihjánština (dedánština)

-pz-

Název jazyka v textech není doložen, byl vytvořen v moderní době ze starověkého atributu objevujícího se v královské titulatuře („král Lihjánu“) a je tradičnější; název „dedánština“ je dle starověkého názvu sídla, kde je doloženo nejvíce nápisů v tomto jazyce; v poslední době se mu začíná dávat přednost. Jedná se o jeden z dialektů staré severní arabštiny, pokládaný za přímého předchůdce arabštiny. Řadí se tedy do centrální skupiny semitských jazyků, je blízce příbuzný arabštině, některými rysy se však přibližuje jazykům kanaánským. Po většinu období, ve kterém vznikaly nápisy, byli jejich pisatelé ve styku s jihoarabskými Minejci. Nositeli jazyka byli jak kočovníci, tak i usedlé obyvatelstvo. Šlo o semitské populace obývající oázy a pouště střední Arábie, dnes označované jako severní Arabové. Na rozdíl od ostatních dialektů staré severní arabštiny byli autoři nápisů spojeni s malým královstvím (6.-5. stol. př. Kr.), později byl Dedán sídlem perského místodržícího, od 4. stol. př. Kr. centrem lihjánského království a nakonec skončil pod nabatejskou nadvládou. Doklady z jiných zdrojů se týkají jen obecně kočovných a polokočovných obyvatel v oblasti; jakožto zmínky o aribi či araboi je najdeme v celé řadě pramenů, od asyrských či babylonským až k řeckým a latinským či k  arabāja v pramenech perských. Nápisy v lihjánštině se vyskytují v oblasti Dedánu (nynější al-Ulá, 300 km severozápadně od Medíny) a pocházejí zhruba z 6./5. stol. př. Kr. až z přelomu letopočtu. Tato oáza byla původně minejskou kolonií a jednoznačně je doložitelný sabejský vliv. Epigrafické památky tvoří dvě skupiny – nápisy s královskou tematikou (dříve označovány jako „dedánština“) a nápisy neoficiální, často s votivní, stavební či komemorativní tematikou, často se jedná pouze o osobní jména. Je tedy zřejmé, že šlo o jazyk užívaný v lihjánském panství. Je doloženo zhruba 500 nápisů, mnohé z nich jsou velmi krátké (obsahují např. jen vlastní jména), ovšem zejména královské nápisy jsou rozsáhlejší.

156

luvijština

Nápisy jsou psány variantou jihoarabského písma a je možné rozlišit ranělihjánský a pozdnělihjánský duktus. Je též zřejmé, že písmo, užité pro královské nápisy, má monumentálnější charakter než u nápisů neoficiálních. Někteří autoři dříve rozlišovali mezi lihjánštinou a dedánštinou jakožto dvěma samostatnými jazyky. Dnes je toto dělení opuštěno a jak královské, tak i méně oficiální nápisy jsou považovány za projev jednoho etnika, mluvícího stejným jazykem. Literatura: Beeston 1981; Caskell 1954; Macdonald 2000; Macdonald 2004.

luvijština

-mr-

Samotné označení jazyka není doložené. V textech se objevuje jen adverbiální tvar pro označení způsobu mluvy obyvatel odvozený od zeměpisného termínu Luu i̯ i a̯ - luu i̯ li (psáno lu(-ú)-i-li), což lze přeložit jako „po způsobu mluvy Luvijce, po luvijsku“, doslova „způsobem (člověka) z Luu i̯ je“. Etnikon Luvijci nebo toponymum Luu i̯ i a̯ dosud nebylo jednoznačně prokázáno v žádném jiném prameni než v původních textech z Anatólie. Nedávno se objevily pokusy nalézt jméno Luu ̯ii a̯ v pramenech egyptských (r/l-ʾa2wa-na) nebo mykénských (ru-wa-ni-yo). V obou případech však zůstává význam i etymologie obou jmen nejasná a spojitost s termínem Luu i̯ i a̯ je velmi nepravděpodobná. V této souvislosti je vhodné poznamenat, že v textech ze samotné Anatólie, přesněji ve staroasyrských textech z Kaneše, máme doložen výraz nuu ̯āʾum, jímž Asyřané označovali domácí anatolské obyvatelstvo. Jeho etymologie zůstává prozatím nejasná. Navržené semitské nebo indoevropské výklady nedokáží objasnit veškeré aspekty jeho užití. Semitská etymologie se opírala o babylonské slovo nuʾum „primitivní, nevzdělaný, hrubý, hloupý“, což však v širším kulturněhistorickém kontextu postrádá smysl. Nejnovější indoevropská etymologie spojovala tento výraz s rekonstruovaným jménem luvijsky mluvící oblasti *Luu a̯ -. Nicméně mohlo jít o původní etnické jméno, které jinde doložené nemáme. Navíc korespondence hlásek n- a l- na začátku slova vyžaduje předpoklad, že Asyřané si termín *Luu a̯ - osvojili prostřednictvím Churritů a následně tento termín rozšířili na všechny indoevropské (?) anatolské etnické skupiny. Luvijština patří do anatolské větve indoevropských jazyků, jimiž se hovořilo na území dnešního Turecka. Jazyky z této větve jsou dnes již vymřelé. Anatolské jazyky jsou nejstaršími historicky doloženými indoevropskými

157

luvijština

jazyky. Současné jazykovědné bádání je často považuje za první skupinu jazyků, jež se oddělila z původního indoevropského prajazyka. Ohledně genetického členění anatolských jazyků dosud mezi badateli nepanuje shoda. Buď je možné hovořit o dialektovém kontinuu se skupinami založenými na sdílených izoglosách (především inovacích), nebo lze sestavit jen orientační vývojový strom anatolských jazyků. V obou případech nesdílí luvijština stejnou dialektní skupinu nebo společný uzel genetického členění spolu s chetitštinou. Naopak velmi pravděpodobně po rozpadu praanatolského jazyka existoval luvijský prajazyk, z něhož se později vyvinula luvijština, lýkština, kárština a snad i pisidština a sidetština. Nicméně luvijština představuje anatolský jazyk, který je blízce příbuzný chetitštině a bezpochyby tyto dva jazyky pocházejí ze společného (anatolského) prajazyka. V základní slovní zásobě luvijštiny a chetitštiny je značné množství etymologicky nepříbuzných slov. Podle dosavadního poznání luvijského slovníku se zdá, že míra příbuznosti luvijštiny a chetitštiny je srovnatelná např. jako v případě italštiny a španělštiny. Do popředí zájmu indoevropeistů se luvijština dostala díky hypotéze, že je jediným indoevropským jazykem, který zachoval odlišné responze všech tří rekonstruovaných indoevropských neznělých velár luv. < ide. *ku ,̯ luv. ̯ < ide. *k, luv. < ide. *kʾ, např. ve slovech kui- < ide. *ku i„kdo, který“, kišā(i)- < ide. *kes- „česat“, zār-za/ zart- < ide. *kʾēr/ *kʾrd ̥ - „srdce“. Tento názor se zdá být v současnosti neopodstatněný, protože hláskovou responzi luv. < ide. *kʾ lze mnohem jednodušeji vysvětlit velární palatalizací pranatolského *k podmíněnou fonologickým okolím, přesněji v postavení před i, ī, i ,̯ ē ̣ (< ei ,̯ ē). K této hláskové změně muselo dojít již v luvijském prajazyku, jelikož stejné responze se objevují nejen v luvijštině, ale i lýkštině a kárštině (v těchto dvou jazycích byla původní afrikáta /t ͜ s/ dále zjednodušena na frikativu /s/). Podpora pro výše zmíněnou hypotézu se také spatřovala ve třech slovech doložených v hieroglyfické luvijštině, a to EQUUS á-sù-(wa/i) = /asu(wa)-/ „kůň“, CANISsù-wa/i-ni- = /suwani-/ „pes“, CORNUsù+ra/i-nì = / surni-/ „roh“. To ovšem jen za předpokladu, že bychom sylabogram sù četli jako zù a interpretovali bychom jeho konsonantní hodnotu jako afrikátu / t ͜ s/. Proti tomu jednoznačně hovoří akrofonický princip hieroglyfických znaků. Logogram CORNU (luv. sùrnì-) „roh“ má slabičnou hodnotu śú doloženou např. v toponymu à-śú+ra/iREGIO-ia-URBS „Aššur“, což potvrzuje jeho frikativní hodnotu. Výše uvedená slova tedy nehovoří ve prospěch hypotézy, že si luvijština zachovala jedinečnou přímou responzi praindoevropské veláry *kʾ. Naopak frikativní povaha uvedeného grafému potvrzuje, že se jedná o slova přejatá ze starého indického jazyka prostřednictvím churrit-

158

luvijština

štiny (hier. luv. asùwa- < praide. *ášu a̯ - „kůň“, hier. luv. sùwani- < praide. *š(u)u á̯ n- „pes“, hier. luv. sùrni- < praide. *šŕ ̥nga- „roh“). Zvláštním jevem, který odlišuje nejen luvijštinu (ale pravděpodobně celou luvijskou skupinu jazyků) od chetitštiny, je tzv. i-mutation, do češtiny nejlépe přeložitelné jako přechylování pomocí sufixu -ī-. Jedná se o morfologický proces, při němž se mezi kmen a koncovku většiny životných jmen vkládá v nominativu a akuzativu sufix -ī-, který u vokalických kmenů nahrazuje tematický vokál -a-. Tento jev je nejspíše reminiscencí vytváření adjektiv -i-kmenů v luvijském prajazyku pomocí sufixu *- < praide. *- ́ih2/ *-i é̯ h2-, který se v praindoevropštině původně užíval k vyjádření přináležitosti. Na počátku 2. tis. př. Kr. obývali Luvijci pravděpodobně území na planině Konya a část údolí řeky Sakarya, byli tedy západními sousedy Chetitů. První doklady o přítomnosti Luvijců ve střední Anatólii máme ze staroasyrských textů (19.-18. stol. př. Kr.) pocházejících především z města Kaneš (dnešní Kültepe). Staroasyrský dialekt akkadštiny byl jediným psaným jazykem užívaným v Malé Asii v tomto období. Jisté doklady o místních jazycích pocházejí z analýzy početných osobních jmen a také ojedinělých lexikálních výpůjček objevujících se v těchto textech. Většina výpůjček je zřejmě chetitská, nicméně některé jsou přejaty z luvijštiny (ḫiniššannum (druh nádoby), kullitannum (druh nádoby), upatim nebo upatinnum „postoupení pozemku králem“ a  další). Podíl luvijských jmen v textech z Kaneše se zdá být relativně malý. I když je zatím publikováno asi 5 tisíc z více než 23 tisíc dosud objevených tabulek, je k dispozici alespoň reprezentativní výběr. Geografický termín Luu i̯ i a̯ - se objevuje jen v jednom starochetiském prameni (chetitském zákoníku) a jeho mladochetiském opisu. V pozdější verzi chetitského zákoníku ze 14. stol. př. Kr. je již jméno Luu ̯ii a̯ - nahrazeno termínen Arzau a̯ . Toto nahrazení pravděpodobně odráží především politické poměry v době, kdy vznikla mladší verze zákoníku. Nicméně to neznamená, že tyto dva termíny jsou zaměnitelné jak ve starochetitském, tak i středochetitském období. Zatímco z pohledu starochetitského zákoníku spadala země Luu i̯ i a̯ - pod soudní pravomoc Chetitů, v análech prvních chetitských králů je Arzau a̯ zmiňována jako jeden z cílů chetitské expanze. Vyjdeme-li z předpokladu, že Chetité používali termín Luu i̯ i a̯ - pro území, kde poprvé přišli do kontaktu s Luvijci, a přihlédneme-li k existenci luvijských jmen v Kaneši a vzájemnému vlivu mezi luvijštinou a chetitštinou již v předhistorickém období, lze se domnívat, že původní oblast Luvijců v Anatólii se nacházela v blízkosti jádra chetitského území. Termín Luu ̯ii a̯ - pravděpodobně označoval oblast na planině

159

lýdština

Konya, která se od doby vlády chetitského krále Šuppiluliumy I. nazývala Dolní Země (KUR ŠAPLITI) a rozprostírala se na jihozápad od jádra chetitského osídelení ve střední Anatólii s centrem v Kaneši. Naopak Arzau a̯ byl pravděpodobně v širším slova smyslu jen zeměpisný termín a v užším smyslu šlo o označení politické entity v západní Anatólii. Tento termín není doložen ve spojení s určitou jazykovou komunitou, pro což svědčí absence výrazu †arzau ̯ili „po arzavsku“. Pasáže v chetitském zákoníku jednoznačně ukazují, že „lidé (země) ḪATTI“ (LÚ uruḪATTI) a „lidé (země) Luu ̯ii ̯a“ (LÚ uruLuu ̯ii ̯a) byli považováni za dvě odlišné skupiny obyvatel podle kritéria, které zřejmě nevycházelo z jejich zeměpisného původu, ale odráželo jiné hledisko (jazykové, etnické nebo jiné). Z těchto pasáží lze soudit, že existovali „lidé ḪATTI“ žijící v zemi Luu ̯ii ̯a a  naopak. Kromě obecného tvaru „Luvijci“ máme v chetitském zákoníku dochovány i  tvary pro jednotlivce, tedy výraz „Luvijec“: LÚ uru Luīn (akuz. sg.) a LÚ uru Luu ̯iumanaš (gen. sg.), což je demonymum, tj. jméno obyvatele místa odvozené od názvu určité lokality. Literatura: Hawkins 2000; Melchert (ed.) 2003; Payne 2004; Yakubovich 2008.

lýdština

-jb-

Lýdština je indoevropský jazyk, pocházející z oblasti Anatolie, ovšem jeho vztah k ostatním anatolským jazykům není zcela jasný. Vedle řazení do větve anatolské se též objevují názory, postulující samostatnou větev, odvozenou od pra-anatolštiny, a to na základě zdánlivých archaismů. Lýdové jsou doloženi při pobřeží Egejského moře, především u ústí řeky Hermos (moderní Gediz). Údajně lýdský původ měla slavná thébská dynastie, nicméně o jejich historii před r. 800 př. Kr. toho není mnoho známo. Kolem r.  500 př. Kr. vytvořili stát, dominující západní Anatolii, brzy ovšem podlehli médské a perské nadvládě. Po nástupu helénismu mizí. Doložených textů je jen málo. Ze zhruba stovky nápisů je jen asi třicet delších než několik slov a relativně dobře zachovalých. Jde především o náhrobní nápisy, ostatní texty jsou povětšinou jen jména majitele (případně výrobce či dárce) na drobných předmětech (kovové výrobky či keramika). Dochovalo se i několik výnosů a dokonce jedna lýdsko-aramejská bilingva. Obecně však platí, že analýza těchto textů většinou troskotá na problémech se sémantikou jednotlivých lexémů.

160

lýkština

Použité písmo vychází z řeckých maloasijských alfabét, Lýdové si písmo částečně upravili k potřebám svého jazyka. Zápis je tedy hláskový, nejčastěji zprava doleva. Především v pozdějších textech byla slova oddělována, nikoliv však soustavně. Literatura: Melchert 2008; Carruba 1969.

lýkština

-jb-

Název je odvozen od jména Lukka, které se objevuje v chetitských a  luvijských textech, není ovšem jasné, zda šlo o pojmenování země či národa. Lýkština patří k indoevropským jazykům, do jejich anatolské (chetitoluvijské) větve. Příbuznost s luvijštinou vedla k ustavení lýksko-luvijské podvětve této skupiny; luvijština hraje hlavní roli při rekonstrukci lýkských textů a  jazyka. Ze společného dialektového kontinua se lýkština oddělila patrně již ve 2. tis. př. Kr. Po nástupu helénismu mizí. Starověká Lýkie se rozkládala v jihozápadní části Malé Asie, mezi Telmesským zálivem a zátokou Attalie (dnešní Antalya). Samotný korpus není příliš rozsáhlý. Jde o zhruba 150 nápisů, většinou v kameni, případně v kovu či keramice, a zhruba dvě stovky mincí (jejich význam pro rekonstrukci lýkštiny je ovšem zanedbatelný). Nápisy v kameni jsou povětšinou náhrobní, dochovalo se také několik vladařských výnosů. Nejdůležitější jsou dva nálezy z Xanthu, nejvýznamnějšího lýkského města: záznam válečných úspěchů a stavitelských děl místního vladaře a především trilingva (lýksko-aramejsko-řecká) o založení chrámu bohyně Létó. Lýkština používala hláskové písmo, odvozené od řecké alfabéty. Psalo se zprava doleva a jednotlivá slova se obvykle oddělovala tečkou. Literatura: Melchert 2008a; Bryce 1986.

mandejština

-pz-

Název pochází od pojmenování mandāji – „mandejština“, používaného samotnými Mandejci. Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, patří pod aramejštinu jakožto jeden z jejích východních dialektů. Je blízce příbuzná jak židovské babylonské aramejštině, tak i syrštině. Z  klasické mandejštiny se vyvinula i její moderní verze, tzv. novomandejština. Oba jazyky jsou poměrně značně ovlivněny perštinou.

161

médština

Nositeli jazyka byli téměř výhradně Mandejci, vyznavači mandaismu (gnostické náboženství). Šlo o značně uzavřené společenství. Izolované a nepříliš početné komunity Mandejců sídlily v jižních oblastech Mezopotámie, v dnešní době přežívají malé skupinky v Íránu, v poslední době se z oblastí v Chúzistánu a Chorámšahru stáhli do města Ahvaz. Písemné památky zahrnují náboženskou literaturu sekty, básně a  magické texty od zhruba 4. stol. n.l. do 9. stol. n.l. První liturgická sbírka je datována rokem 272 n.l., většina děl byla sepsána mezi 7. a 9. stol., z 4. až 7. stol. pochází řada magických textů na nádobách a olověných svitcích. Dodnes funguje jakožto liturgický jazyk při mandejských obřadech, jako mluvený jazyk byl nahrazen novomandejštinou. Mandejština je zapisována mandejským písmem, variantou jihomezopotamské větve aramejských alfabét. Má příbuzné rysy s písmem elymejským, a  patrně bylo užíváno již od přelomu letopočtu. Pro liturgické účely je používáno dodnes. Oproti aramejskému písmu má z rituálních důvodů přidány dva konsonanty a důsledně používá matres lectionis pro záznam vokálů. Charakter uzavřeného společenství Mandejců se promítl i do jazyka, který je považován za velmi archaický. Za jeden z výrazných archaických prvků je označována přítomnost tzv. „perfekta“ (sufigované konjugace), které již z ostatních dialektů aramejštiny v moderní době vymizelo. Mandejština ztratila laryngály (patrně pod vlivem perského okolí). Literatura: Beyer 1986; Macúch 1965; Drower – Macúch 1963.

médština

-pv-

Médština je jedním z íránských jazyků, které (spolu s jazyky indoárskými) tvoří indoíránskou větev indoevropské jazykové rodiny. Íránské kmeny Médů pronikají počátkem 1. tis. do Íránu a usazují se v Médii, oblasti, která nese jejich jméno (asyrsky KUR Ma-da-a-a, staroper. Māda, řec. Μηδιά. Poté založili Médové říši s centrem v Hamadánu (staroper. Hagmatāna-, řec. Ἀγβάτανα, Έγβάτανα), která podlehla Achaimenovcům a stala se pouze jednou z provincií. Zmínky o Médech, především o jejich historii, jsou v dílech antických autorů velmi časté. Ovšem jen ojediněle lze v těchto pramenech hledat zdroj pro rozšíření znalostí médštiny. Na západě a jihozápadě je hranicí Médie pohoří Zagros, na severozápadě Arax, na severu Elburz a na východě je její hranicí poušť.

162

Méšova stéla

Neexistují žádné texty sepsané v médštině. Zůstává sporné, zda Médové svou mateřštinou vůbec psali, resp. zda tento jazyk fungoval v médské říši jako úřední, vedle akkadštiny, která je v roli jazyka státní správy doložená. Žádné médské písmo nemáme doložené. O jeho existenci se jen spekuluje. Mělo být chybějícím mezičlánkem, který měl podpořit domněnku o  vývoji staroperského písma z mezopotamského klínopisu. Tyto názory jsou dnes překonané. Médštinu známe jen velmi málo, zejména z osobních a dalších jmen, řídce apelativ a jiných slov dochovaných v staroperských, ale též elamských a  jiných textech. Důležitým zdrojem jsou jména Médů. Ojedinělé jsou glosy u antických autorů. Např. Hérodotos [I,110,1] uvádí, že σπάκα bylo médské označením „psice“, potvrzuje to srovnání *spaka- > středoper. sag a vývoj hláskového shluku *sp > s: staroper. aspa „kůn“ (= médismus) a  asa „kůň“. Médského původu jsou některá slova v staroperských nápisech Achaimenovců, např. méd. aspa- „kůň“ (staroper. asa), méd. vispa- „všechen“ (staroper. visa-), méd. zana- „rod“ (staroper. *visa-dana „všechny rody zahrnující“). Další apelativa lze získat analýzou vlastních jmen Médů v různých textech (např. méd. *čiθra- „původ“, doložené ve vlastním jménu Čiθrantaxma nebo méd. *suxra- „zářící“ ve jménu téhož tvaru, srov. v novobabylonském přepisu Su-uḫ-ra aj. Literatura: Cardona – Jain (eds.) 2003; Sims-Williams 2002; Schmitt (ed.) 1989; Masica 1993.

Méšova stéla

-pc-

Moábských textů je velice málo, nicméně jeden z nich má v korpusu kanaánských nápisů výsadní postavení. Je to tzv. Méšova stéla či „Moábský kámen”, komemorativní nápis z poloviny 9. stol. př. Kr. na oslavu vítězství nad Izraelem a Judskem, vypočítávající na 34 řádcích (další se nedochovaly) vojenské úspěchy a stavební činnost krále Méši (srov. i tendenční popis z druhé strany v 2 Kr 3). Byla objevena rev. F.A. Kleinem, německým misionářem v britských službách, roku 1868 u starověkého Díbónu, poté tamními beduíny rozbita, sestavena z fragmentů francouzským orientalistou Clermont-Ganneauem a  vystavena v Louvre. Kromě stély samotné jsou důležitým pramenem i obtisky získané před jejím rozbitím. O výzkum jazyka Méšovy stély se významně zasloužil český semitista Stanislav Segert. Posledním výrazným úspěchem při rekonstrukci původního textu je pak doplnění syntagmy btdwd „dům Davidův” (čili Judské království) namísto dřívějšího čtení bx[ ]wq na 31. řádku. Literatura: Dearman 1989.

163

minejština

minejština

-pz-

Název v textech není doložen. Někdy též nazývána maínština (dle hlavního města Maˁín či stejně nazvaného království), v poslední době se objevuje též název mazábština, podle Wádí Mazáb v jemenském Džawfu; vždy jde o  moderní názvy dle geografických údajů. Jde o semitský jazyk, náležející do severní části jihosemitské větve, bývá řazen do jihoarabských jazyků a je součástí skupiny zvané sajhadština. Nositeli jazyka byly semitské populace v dnešním Jemenu, obyvatelé maínského království a obchodních stanic, založených v okolí. Nápisy v minejštině jsou doloženy mezi 4. a 2. stol. př. Kr. z oblasti severního Jemenu (dnešní Chirbat Maˁín a Chirbat Barákiš, několik textů z východního Jemenu – Džawfu), ovšem byly nalezeny také v oblasti Dedánu (dnešní oáza al-Ulá) a v Karjat al-Fáw, izolovaně i v dalších oblastech – tyto nálezy souvisejí s minejskými obchodními aktivitami (ostrov Delos a Egypt). Osídlení je doloženo podstatně déle, jak před, tak i po uvedených datech, ovšem sabejský vliv znamenal užívání sabejštiny. Celkový počet dnes známých nápisů v minejštině se pohybuje kolem 500, většinově jsou však krátké či fragmentární. Ze zbývajícího korpusu se dá soudit, že se jedná o jazyk dostatečně odlišný jak od sabejštiny, tak od arabštiny. S pádem Maínského království užívání jazyka mizí. Užité písmo je v zásadě stejné jako u dalších jihoarabských jazyků, šlo o  jihoarabské monumentální písmo. Na rozdíl od sabejštiny nejsou (alespoň prozatím) doklady užití minuskulí. Je možné, že Minejci používali pro mluvenou komunikaci odlišný jazyk. V  poslední době se prosazuje rozlišení minejštiny jakožto mluveného jazyka a mazábštiny coby jazyka nápisů. Oproti ostatním sajhadským jazykům se při zápisu minejštiny objevuje etymologicky nejasné -h v různých koncovkách (jak u jména, tak i zájmen a částic), či -h- v plurálních formách (bn > bhn – „synové“). V tomto jazyce je nejvíce ze sajhadských rozšířeno užití tzv. vnitřních plurálů (lexikálního množného čísla). Literatura: Arbach 1993; Kogan – Korotayev 1997; Nebes – Stein 2008; Robin 1991.

moábština

-pc-

Název jazyka není v moábských textech doložen, je odvozen od názvu starověkého království.

164

mykénština

Moábština patří do severozápadní větve semitské jazykové rodiny. Sdílí mnohé inovace kanaánských jazyků a její blízkost severnímu dialektu hebrejštiny přivedla prof. Segerta (1961) k závěru, že nejvýznamnější památku moábštiny – Méšovu stélu – napsal izraelský zajatec ve svém rodném jazyce. Oba jazyky nepochybně byly vzájemně srozumitelné a podle tohoto kritéria můžeme hovořit o dialektech, nicméně jejich distinktivně etnická a politická symbolická funkce naplňuje proslulou definici Uriela Weinreicha, podle níž „jazyk je dialekt s armádou“. Moáb krystalizoval jako stát i jako souhrnný název pro jeho obyvatele v 9. stol. př. Kr., v 8. se dostal pod asyrskou nadvládu a počátkem 6.  stol. zanikl při babylonské invazi. Židé ještě po návratu z babylonského zajetí rozlišovali potomky Moábců, mluvící však již nepochybně jiným jazykem. Nejstaršími doklady o „moábské zemi“ jsou dva egyptské nápisy Ramsese II. ze 13. stol. př. Kr. Vůči Moábu se často vymezuje Starý zákon (téměř 200 dokladů slov „Moáb“ a „moábský“). Moábci podle jeho podání pocházejí z incestního vztahu Abrahamova synovce Lota s prvorozenou dcerou, přičemž Moáb je etymologizován na mê-’āb „z otce“ (Gn 19,30-38). Symbolicky tím vyjadřuje dominantní postavení západních království Izraele a Judska vůči svému východnímu sousedovi i jejich etnickou a jazykovou blízkost. Jména mladších moábských vladařů jsou známa díky novoasyrským zprávám a o konci Moábu nás informuje Josephus Flavius (Židovské starožitnosti X, par. 180-182). Moáb byl prostředním ze tří zajordánských států. Hranicí s jižním Edómem bylo Wádí el-Chesa (biblický Zered), se severním Ammónem povětšinou Wádí el-Mudžib (Arnón). Minimální morfologické rozdíly mezi hebrejštinou a moábštinou ukazují na areální (aramejsko-arabské) vlivy. Primární památkou moábštiny je tzv. Méšova stéla, nápis moábského krále informující o jeho vojenských a stavebních úspěších. Kratší texty zachoval Méšův královský nápis, nápis na kadidlovém oltáři a tzv. papyrus „marzeach“, jehož pravost však byla zpochybněna. Všechny texty jsou psány paleohebrejským písmem. Moábská propria se kromě Starého zákona dochovala i v novoasyrských textech. Literatura: Dearman (ed.) 1989; Gaß 2009; Chamaza 2005; Segert 1961; Timm 1989.

165

mykénština

mykénština

-jb-

Přestože mykénští Řekové hráli v dějinách Předního východu jen vcelku nepatrnou roli, alespoň podle všeho, co dosud o tomto období víme, přece jen v mnoha ohledech měli kulturně blíže k Asii než k Evropě a jejich obchodní zájmy zasahovaly pobřeží Malé Asie, Levanty i Egypta a jako první přijímali vlivy této oblasti. Pověst o Trójské válce je nejlepším dokladem úzkých vztahů Řeků a národů Malé Asie – zejména Luvijců, Lýků a Lýdů. Korespondence chetitských králů s jejich vazaly a protivníky na západě pak svědčí o  významu království Ahhijawa, patrně země Achájců, v mocenské hře v Malé Asii. Doposud navíc není jasné, kde tato země ležela, zda na Peloponéssu, což by vlastně umožňovalo přímo ji spojit s Mykénami, nebo na některém z ostrovů Egejského moře či přímo na západních březích Anatólie. Na jedné z tabulek z Knóssu je řeč o obětních zvířatech určených do A-kawi-ja, což sice polohu země neupřesňuje, dokládá to ale, že toto apelativum bylo užíváno i na Krétě, a spíše asi pro pevninské Řecko než pro anatolské osady. Nicméně asi nelze hovořit o tom, že by byl v Anatólii citelný mykénský vliv, rozhodně ne srovnatelný s pozdějším vlivem řeckých kolonií 1. tis., či dokonce s obdobím helénismu. Někdy v pol. 2. tis. si Řekové podmanili minojskou Krétu, jejíž kultura do té doby Egejské oblasti dominovala a měla zásadní vliv i na formování mykénské civilizace. Mínojci podle legendy také založili nejvýznamnější přístav na západě Anatólie, Milawanda – pozdější Milétos, jenž byl po určitou dobu říší Achchijawa ovládán a o nějž, podobně jako o Tróju, byly vedeny boje mezi Řeky, místními národy i Chetitskou říší. Mykénští Řekové pak převzali a  rozvinuli obchodní činnost Mínojců – zprostředkovávali výměnu zboží mezi jihem a východem na jedné straně a severem a západem na straně druhé. V jejich městech bylo nalezeno zboží z Egypta i Levanty, naopak mykénská keramika se objevuje na mnoha místech východního Středomoří. Jedním z  mnoha minojských přínosů mykénské civilizaci, např. vedle umění mořeplavby a některých architektonických prvků, bylo písmo. Mínojci užívali písma už od začátku 2. tis. – jednak vlastních hieroglyfů, vesměs dochovaných jen na pečetidlech, a potom písma slabičného. Jeho starší forma, tzv. lineární písmo A, byla zřejmě výlučně užívána k zápisu mínojštiny, mladší forma, jež se ve většině znaků odlišuje, se již užívala zejména pro mykénský dialekt řečtiny, a to zhruba v období 1450-1200 př. Kr. Toto písmo se označuje jako lineární písmo B. Jazyk jeho památek byl jako forma řečtiny identifikován po mnoha nezdarech s  jinými jazyky v roce 1952 Michaelem Ventrisem. Mínojština nebyla doposud rozluštěna vůbec a zjevně není s řečtinou spřízněná. O tom ostatně vypovídá

166

mykénština

i skutečnost, že písmo přejaté Řeky jejich jazyku nevyhovuje ani v natolik základních ohledech, jako je možnost rozlišit l a r (patrně měla mínojština jen jednu takovou hlásku), odlišení znělých, neznělých a aspirovaných hlásek, jednoznačný zápis konsonantních shluků, dlouhých vokálů atd. Vedle několika logogramů převážná většina znaků odpovídá sekvencím konsonantvokál, nebo samotným vokálům. Formálně je toto písmo zcela svébytné, takže jakkoli snad podnět k jeho vzniku mohly dát styky s Egyptem, není odvozeno od egyptských hieroglyfů, ani od žádného jiného známého písma. Podobné slabičné písmo se později užívalo na blízkém Kypru k zápisu místních řeckých dialektů a také tzv. eteokyperštiny, jazyka stejně záhadného jako samotná mínojština. Podobně jako na Předním východě se k zápisu užívalo hliněných tabulek, o  používání jiných materiálů lze jen spekulovat. A podobně jako na Předním východě, i zde byly tabulky vypalovány zároveň s městy. Hlavní naleziště, krétská metropole Knóssos a řecká města na Peloponéssu – Pylos, Mykény, Tiryns, Théby – vesměs všechna podlehla zkáze koncem 13. stol. př. Kr. a  vlastně jedině díky ní se tyto texty zachovaly. Celkem je zatím známo na tři tisíce tabulek, přičemž převážná většina pochází z Knóssu a Pylu. Naneštěstí jejich charakter příliš hlubokou lingvistickou analýzu neumožňuje. V drtivé většině totiž jde o hospodářské a obchodní záznamy a seznamy zboží, jejichž slovník je z pochopitelných důvodů dosti omezený. Pro rekonstrukci dalších rysů jazyka, např. větné skladby, rovněž není mnoho podkladů. Na základě rekonstrukce a  srovnání s pozdějšími jazyky si lze nicméně o tomto jazyku učinit celkem jasnou představu. Především mykénština již zřetelně vykazuje rysy dialektu a nelze ji považovat za totožnou s řeckým prajazykem. V některých rysech je sice archaičtější než všechny dialekty pozdější, v jiných se ale řadí k jedné jejich skupině a vykazuje rysy progresivnější než např. dórské dialekty. K oněm archaickým rysům patří zejména zachování ide. labiovelár ve všech pozicích, zatímco v pozdějších dialektech se jako takové nezachovaly, ale měnily se na prosté veláry, labiály či dokonce alveoláry podle vokalického okolí. Dobrým příkladem je mykénské qa-si-re-u /gʷasileus/ „vladař“, odpovídající pozdějšímu βασιλευ ̃ς /basileûs/. Naopak mezi inovace typické např. pro attický a  jónský dialekt patří vývoj skupiny ti na si (či tsi). Nejblíže mykénštině stojí ale dialekty arkado-kyperské. Přesto se soudí, že žádný z dialektů 1. tis. není jejím přímým pokračováním. Ostatně většina území, z nichž je mykénština dochována, byla ovládnuta dórskými Řeky a převládl zde jejich dialekt. Ani samotná mykénština nebyla docela homogenní – i přes celkem omezený materiál lze stanovit přinejmenším dva dialekty, odlišující se několika fonolo-

167

nabatejština

gickými a morfologickými izoglosami, např. právě vývoje skupin ti na si či ti, nebo realizací praide. * a * jako o, nikoli a, v okolí labiálních hlásek. V  kontextu jazyků Anatólie, potažmo Předního východu, je spíše než podrobnosti hláskoslovného vývoje zajímavé mykénské lexikum. Totiž o  etnické a jazykové skladbě Řecka v této době není mnoho známo, je ale jisté, že řecký element, jakkoli snad převažující, se mísil s dalšími etniky, což se nutně projevilo ve slovní zásobě. Některé řecké výpůjčky nejspíš pocházejí z mínojštiny, zejména substantiva na -nthos, jako aksaminthos, labyrinthos, plinthos atd. a jsou doloženy již v mykénštině. Tento sufix, nemající paralelu v ide. jazycích, se objevuje i v místních názvech, jako Korinthos, Zakynthos atd., ty tedy snad pocházejí od Mínojců nebo nějakého národa s nimi příbuzného. Příklady takových slov v mykénštině pak svědčí o jejich poměrně časném přejímání. Vedle toho se uvažuje o přímých vlivech anatolských národů v Řecku, a sice o možnosti, že etnické přesuny byly obousměrné, tedy nejenže mykénští Řekové či Achájové, ať již byl mezi nimi jakýkoli vztah, osídlovali západ Anatólie, ale že naopak některé oblasti Řecka byly obsazeny z východu. Mladší řecké mýty zmiňují maloasijský původ některých řeckých dynastií, některé pomístní názvy pak nabízejí anatolský výklad (např. Parnassos srov. luvijské parna „dům“), podobně se také uvažuje o luvijském původu jména Pegasos. O přílivu anatolských přistěhovalců na Krétu kolem roku 1500 př. Kr. existují přesvědčivé důkazy. Mykénské lexikum zaznamenává některé další termíny kulturního charakteru, jež možná náležejí širší oblasti, např. wa-na-ka /wanaks/ „vládce“, vyskytující se rovněž ve frýgštině. Literatura: Bartoněk 1987; Bartoněk 2002; Christidis (ed.) 2007; Rix 1976.

nabatejština

-pz-

Název jazyka v textech není přímo doložen, Nabatejci však sami sebe označovali jako Nabatu, z čehož jasně pochází také řecké Nabataioi, podobně jako i moderní název. Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, patří pod aramejštinu jakožto jeden z dialektů střední aramejštiny. Nositeli jazyka byli obyvatelé Nabatejského království, jejich původ není zcela jasný, mohli pocházet jak z oblasti Úrodného půlměsíce, tak i Hidžázu na Arabském poloostrově. Jazyk se začal rozvíjet jakožto samostatný na počátku helénismu a postupného pronikání řečtiny do oblasti Předního východu – Nabatejské království patří k těm oblastem, které tomuto proni-

168

nabatejština

kání relativně dlouho vzdorovaly. Nicméně r. 106 n.l. byli připojeni k Římské říši jakožto Provincia Arabia. Nabatejci a jejich království je často zmiňováno, především v  řeckých a  římských pramenech (např. Diodorus Siculus), nejstarší doklady pocházejí z 4.  stol. př. Kr. Jsou popisováni jakožto kupci a organizátoři karavanního obchodu mezi oblastí dnešního Jordánska a Jemenem a  Egyptem, jasný je jejich kočovný základ, etnicky jde patrně o relativně různorodou směsici, ve které patrně převládali severní Arabové. Jako celek však přejali aramejský jazyk a aramejskou kulturu. Památky v nabatejštině mají hlavní centrum v oblasti Petry, známé archeologické lokality v dnešním Jordánsku, středisku Nabatejského království (oblasti Petra, Bosra a Higr, zhruba od 170 př. Kr. do 356 n.l.), dále se nalézají na Sinajském poloostrově (především z období 150 – 267 n.l.) a sahají až do severovýchodních oblastí Arabského poloostrova (Tajmá, jižní Palestina). Několik smluv a fragmentů bylo nalezeno také v jeskyních u Mrtvého moře (zhruba kolem 100 n.l.). Nejstarší památka, dopis v nabatejském písmu, bývá datována do 312 př. Kr., poslední nápisy se objevují ještě ve 4. stol. n.l. Korpus zahrnuje téměř tisíc náhrobních a votivních nápisů, více než tři tisíce komemorativních nápisů (především ze Sinaje, tzv. novosinajské nápisy, psané patrně kočovníky) a řadu smluv a fragmentů. Doloženy jsou jak nápisy na kameni a grafiti, tak i texty na pergamenu a papyru. Po roce 106 n.l. začala pro oficiální účely převažovat latina. Nabatejské písmo se vyvinulo z písma aramejského, ovšem jednotlivé grafémy se začínají spojovat (zpočátku především určitá častá slova, později se vyvíjejí i kombinace grafémů). V některých nápisech se též začínají objevovat přídavné značky, označující vokály. Toto písmo je předchůdcem písma arabského. Nabatejci jsou obecně pokládáni za severní Araby (na základě vlastních jmen, doložených v textech), kteří se patrně kvůli účasti na karavanním obchodu rozhodli pro komunikaci v  aramejštině. Proto je nabatejština považována především za psaný jazyk, předpokládá se, že v  mluveném projevu používali Nabatejci dialekt staré severní arabštiny. Podle některých badatelů měl vliv arabštiny postupně vzrůstat, novější studie však svědčí o tom, že vliv arabštiny se omezil jen na užití vlastních jmen arabského původu, alternaci l/n a několik málo výpůjček (mezi 20-30 slovy), a to po celou dobu užívání nabatejštiny. Jiné doklady poukazují na to, že se postupně v nápisech množí jména řeckého původu.

169

nápis v Bísutúnu

Slovo nəbājôt se objevuje i v Bibli (1. Par. 1:29 či Izajáš 60:7) jako jeden z dvanácti kmenů Izmaele, spojení s Nabatejci je ovšem pochybné. Literatura: Beyer 1986; Cantineau 1930; Euting 1885; Healey 1993.

nápis v Bísutúnu

-pv-

Trojjazyčný (elamsko‑babylonsko‑staroperský) nápis (spolu s reliéfem) Dareia I. v Bísu­túnu. Mimo Bísutún byly nalezeny kopie části babylonské verze nápisu v Babylonu a části překladu na papyrech v Elefantině. Reliéf (rozměr asi 3x4x5 m) je na skále, jeho spodní okraj ve výšce asi 66 m (měřeno od hladiny jezírka u silnice). Hlavní postavou je Dareios (výška 1,72m); vlevo dva z jeho spojenců: Góbryas (s kopím) a snad Intafernés (s lukem). Napravo jsou postavy vzbou­řenců, které Dareios porazil a zcela vpravo Skuncha (výška 1,80m). Nad nimi symbol snad Ahura Mazdy. Pod reliéfem je v pěti sloupcích staroperská verze nápisu (výška asi 4 m) psaná staroperským písmem, vlevo od ní tzv. druhá elamská verze (3  sloupce) a vpravo od reliéfu první elamská verze (4 sloupce). Babylonský text (v jednom sloupci) je nalevo od reliéfu. Všechny tyto verze jsou psány klínovým písmem. Na reliéfu a těsně pod ním je 11 staroperských a  elamských, resp. 9 babylonských přípisků (epigrafů). Nápis a reliéf vznikly asi 521‑519 př. Kr. zřejmě v pěti hlavních etapách: (1)  reliéf bez Skunchy a elamské epigrafy (2) tzv. první elamská verze (3) babylonský text a epigrafy (4) staroperský text a epigrafy (5) dodatečně doplněna pos­tava Skunchy; důsledkem bylo poškození elamské verze, která byla znovu okopírována vlevo od staroperského textu (= druhá elamská verze). Nápis, který obsahuje Dareiův rodokmen, přehled provincií jeho říše a popis potlačování rebelií po jeho nástupu na trůn, je význačným historickým pramenem, nejdůležitější písemnou památkou staré perštiny a byl i  východis­kem pro rozluštění (staroperského) klínového písma. Literatura: Borger 1982; Greenfield – Porten 1982; Malbran-Labat 1994; Schmitt (ed.) 1989.

palajština

-mr-

Samotné označení jazyka není doložené. V chetitských textech bývají pasáže obsahující text v palajštině označovány výrazem uruPalaumnili, což lze přeložit jako „způsobem (člověka) ze země Palā“, tj. „palajským způsobem, palajsky“. V chetitských textech se objevuje označení KUR (uru)Pa-la-a, které se vztahuje na oblast severozápadně od centra chetitské říše. V chetitských textech

170

palajština

je popisována jako „nechráněná“, což by mohlo naznačovat, že se jednalo o  planinu. Ve starochetitském zákoníku je zmiňována spolu s dalšími územními celky Luu ̯ii a̯ a Ḫatti. Nelze zatím jasně říci, do jaké míry byla země Palā politicky závislá na chetitské říši. Její vztahy s chetitskou říší však byly určitě velmi těsné, což dokládají dochované texty kultovního charakteru z Chattuše. Po starochetitském období mizí takřka všechny zmínky o této zemi. Jelikož země Palā bezprostředně sousedila s územím obývaným Kasky a byla tudíž vystavena jejich loupeživým útokům, bývá někdy absence zmínek o ní interpretována jako důsledek vyplenění Kasky. Přesto nebyla Kasky nikdy trvale ovládnuta. Jméno Palā (snad vyslovované /plā/ nebo /blā/) se odráží v pozdějším řeckém názvu Βλαήνη (-ήνη je řecký sufix) v severní Paflagonii. Palajské označení země nebo obyvatelstva by se snad mohlo odrážet ve starověkém označení Paflagonie Pylaemenia. Analogicky k tomuto označení vzniklo jméno bájného spojence Trójanů uváděné Homérem Πυλαιμένης. Palajština patří do anatolské větve indoevropských jazyků. Hovořilo se jí na severu dnešního středního Turecka. Je příbuzná především s chetitštinou a luvijštinou. Budeme-li pohlížet na anataloské jazyky v termínech dialektového kontinua, pak by palajština patřila do konzervativnější (severo) východní skupiny spolu s chetitštinou. Od ostatních anatolských jazyků se liší například sporadickým vytvářením enklitik ze slov, která bývají obvykle přízvučná, např. nū=wašu (konektivní částice + adjektivum „dobrý“) oproti wāšu „dobrý“. V prvním případě ztrácí slovo wašu „dobrý“ délku, jelikož není přízvučné. Důvody ani funkce tohoto jevu nejsou zatím známé. Na základě některých hláskových změn a izoglos se zdá, že palajština měla spíše blíž k luvijštině než k chetitštině nebo například lýdštině. Musíme si však být vědomi toho, že tyto izoglosy jsou spíše triviálního rázu a navíc o palajštině toho víme kvůli omezenému korpusu jen velmi málo. Většina inovací je jedinečná pro příslušný jazyk. Je pravděpodobné, že ve 13. stol. př. Kr. byla palajština již mrtvým jazykem, a dost možná už v 16. stol. př. Kr. O obyvatelstvu země Palā nebo o mluvčích palajštiny toho příliš mnoho nevíme, protože historické doklady jsou v  tomto ohledu velmi skoupé. Z textů je jen zřejmé, že mezi zeměmi Palā a Ḫatti stejně jako mezi zeměmi Luu ̯ii a̯ a Ḫatti existovaly pravidelné obchodní vztahy, které se promítly i  do chetitského zákoníku. Palajština bývá umisťována na severozápad od střední Anatólie, do oblasti v okolí dnešního tureckého města Tosya na horním toku řeky Devrez Çay. Severně odtud sídlily kmeny Kasků, jejichž jazyková příslušnost není na základě nedostatečného jazykového korpusu známá. Na západ od země

171

palmyrština

Palā bývá umísťována země Maša/Māša (řecká Μαίονια), o jejíž jazykové příslušnosti nic nevíme. Nicméně z nepřímých dokladů lze soudit, že v této oblasti mohly existovat neindoevropské jazyky (např. tyrhénština, v současnosti často dávaná do souvislosti s etruštinou). Východně od palajštiny je doložen další neindoevropský jazyk chattičtina. Jak je patrné, pravděpodobně kromě jižní části svého rozšíření byla palajština vystavena vlivu neindoevropských jazyků. Nejviditelnější vliv měla na palajštinu právě chattičtina. To je patrné jak v  kulturní a kultovní sféře, tak i z lexikálních výpůjček. Je však nutné připomenout, že tato interpretace vychází z dochovaného malého jazykového korpusu, který má převážně kultovní povahu. Palajština při přejímání z chattičtiny dokonce ponechávala ve slovech i cizí hlásky (např. předpokládanou frikativu /f/ nebo /v/ zapisovanou znaky PAA, PUU atd.). Ve třech rituálních palajských textech se objevují i úsloví převzatá z klínopisné luvijštiny. Kromě toho máme doloženy i královské tituly tabarna a tawananna, které jsou pravděpodobně luvijského původu. To ukazuje na existující jazykový kontakt mezi palajštinou a  klínopisnou luvijštinou západně od řeky Halys už v 16. stol. př. Kr. Palajština je doložena jen ve dvanácti textech, které mají rituální a  kultovní povahu, nalezených v Chattuši a datovaných do 16. – 13. stol. př. Kr. Jedná se jen o starochetitské texty a jejich mladší opisy. Většina textů se vztahuje ke kultu chattijského boha Zaparwy. Palajské texty jsou zapsány v témže typu klínového písma, kterým jsou psány ostatní chetitské texty nalezené v Chattuši. Jedná se o variantu starobabylonské kurzívy. Literatura: Carruba 1970; Carruba 1972; Kammenhuber 1959; Kammenhuber 1969.

palmyrština

-pz-

Název jazyka není v textech doložen, pochází z pojmenování starobylého obchodního centra (Palmyra – Tadmor). Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, přísluší k aramejštině jakožto jeden dialektů střední aramejštiny, patří k východním dialektům. Nositeli jazyka byli obyvatelé města Palmyry a bezprostředního okolí; s největší pravděpodobností však šlo především o jazyk užívaný k písemným záznamům – patrně Palmyřané tento jazyk převzali coby jazyk kulturní.

172

perština (stará)

Obecně se předpokládá, že mluveným jazykem byl některý z dialektů severní arabštiny. Korpus palmyrských textů zahrnuje dedikační a honorifikační nápisy, celní předpisy. Mnoho z dochovaných textů jsou palmyrsko-řecké bilingvy. Dohromady čítá soubor textů více než tisíc nápisů, datovaných mezi rokem 44 př. Kr. a 274 n.l.; většina textů pochází z 2. a 3. stol. n.l. a až na jeden text, nalezený v Dura Europos, se nalezly v Palmýře či bezprostředním okolí. Za nejdůležitější se považuje řecko-palmyrský celní sazebník z r. 137 n.l. Užívané písmo vychází z klasického aramejského písma, užívaného oficiální aramejštinou – je podobné písmu užívaném pro papyry z Elefantiny v Egyptě, odlišnosti jsou minimální (především u znaku pro ḥ a q). Písmo má dvě varianty, kurzivní a monumentální, kurzivní písmo v pozdějších vývojových fázích (především od 1. stol. n.l.) připomíná syrské estrangelá. Předpokládá se, že podobně jako Nabatejci byli Palmýřané původně polokočovní Arabové, kteří se v oblasti postupně usazovali a poté, co obsadili Palmyru na pokraji parthského panství, žili z výběru daní a  mýta z karavanního obchodu. Oproti nabatejštině však v jejich verzi aramejštiny nenajdeme ani výpůjčky z arabštiny, ani žádný jiný arabský vliv. Oproti říšské aramejštině vykazuje palmyrština velké množství „chyb“ – očividně šlo o jazyk, který se již vymanil z pravidel vyučovaných na asyrských a perských písařských školách. Palmyrština byla používána kontinuálně po celou dobu trvání státečku, řečtina, důležitý jazyk v oblasti, ji nikdy úplně nevytlačila, i když počet bilingvních řecko-palmyrských nápisů je značný. Kontinuita vývoje aramejštiny v oblasti se někdy používá pro velmi rané datování přechodu říšské aramejštiny do palmyrštiny – již během 2. stol. př. Kr. Literatura: Beyer 1986; Cantineau 1931; Cantineau 1935.

perština (stará)

-pv-

Název jazyka není v perských textech doložen, odvozuje se od pojmenování etnika ve staroperských textech. Stará perština je jedním z íránských jazyků indoíránské větve ide. jazykové rodiny. Jejím pokračováním je středoperština, resp. také klasická a nová perština. Íránské etnikum nazývané v staroperských textech Pārsa. Toto jméno bylo přeneseno na oblast, kde se tyto kmeny usídlili (dnešní provincie Fárs

173

písma arabská

< Pārsa). Do doby příchodu Peršanů to bylo staré elamské území zvané Anšan. Peršané jsou poprvé zmiňováni k roku asi 844 př. Kr. v asyrských textech jako obyvatelé země Parsua (tj. írán. *Pārsa), která se lokalizuje někde u Urmijského jezera. Jedna staroperská věta se dostala do elamského textu (DB IV. 39 násl.). Jinou staroperskou větu, přepsanou řeckým písmem, uvádí Aristofanés ve své komedii Acharňané. Je sporné, jestli se stará perština dialekticky odlišila od médštiny až v  místech, kde je doložena nebo již před příchodem íránských kmenů do Íránu. Je rovněž nejasné, nakolik byla jazykem široké komunikace. Dosud známe něco přes 100 různých textů. Většinou jde o trojjazyčné (elam.‑babyl.‑staroper.) nápisy králů z dynastie Achaimenovců. Až na výjimky jsou to vesměs krátké, často stereotypní texty. Na druhé straně nápis Dareia I. v Bísutúnu patří k největším nápisům starověku. Babylonská a elamská verze nápisů používá běžné mezopotamské klínové písmo, pro zápis staroperské verze bylo zřejmě vytvořeno nové písmo, inspirované formou klínopisu, nikoliv jeho systémem. Aramejský překlad nápisu v Bísutúnu nebo egyptština jako čtvrtý jazyk (srov. Dareiův nápis v Suezu a jinde) používají každý své písmo. Významným zdrojem je především onomastický materiál, který se dochoval především v elamských textech z Persepole, v antických pramenech, případně v jiných jazycích regionu. V staroperských textech lze identifikovat různé médismy, jiné nepravidelnosti mohou svědčit o možných staroperských dialektech, materiál je však velmi skromný a nedovoluje definitivnější závěry. V  mladších textech jsou časté také neologismy. Literatura: Brandenstein – Mayrhofer 1964; Hinz 1966; Kent 1953; Shahbazi 1985; Sims-Williams 2007.

písma arabská

-pz-

Pod arabská písma bývají zahrnována jak písma tzv. severní arabštiny (čili jazyků jako safajština, lihjánština/dedánština, thamúdština a další, které se objevovaly na Arabském poloostrově od zhruba 8. stol. př. Kr.), ale také písma, předcházející klasické arabské písmo, vzniklé zhruba v 7. stol. n.l. Ve skutečnosti ovšem se jedná o dvě různé tradice vývoje písma, které se střetávaly v pouštích Arabského poloostrova. Pro severní arabštinu byla bezpochyby důležitější tradice písma jihoarabského, jehož varianty byly užívány

174

písma arabská

při zapisování na skalách, naopak pro arabštinu je významná tradice aramejského písma a především jeho nabatejské varianty, která byla přímým předchůdcem dnešního arabského písma. Užití jihoarabské tradice je omezeno na období zhruba mezi 6. stol. př. Kr. do 4. stol. n.l. a pokrývá především severní arabštinu. Nejstarší jsou pravděpodobně nápisy v thamúdštině, největší množství nápisů se objevuje po 3. stol. př. Kr. až do doby, kdy oblast plně ovládla arabština a severní tradice písma. Jde o nápisy v dialektech staré severní arabštiny, jako safajština, lihjánština/dedánština, thamúdština, hismajština, hasajština a  další; patří sem také jeden nápis v arabštině zhruba z 2. stol. n.l. nalezený v lokalitě Karjat alFáw. Většina těchto nápisů nejsou spojené s nějakou mocí v oblasti, výjimku tvoří nápisy lihjánské/dedánské, mezi kterými je možno najít necelých 500 nápisů spojených s malým královstvím a  později se sídlem perského místodržícího v Dedánu. Existuje několik variant písma, mnohdy je právě určitý duktus charakteristickým rysem jednotlivých dialektních skupin; hovoří se tak o písmu thamúdském, safajském, lihjánském/dedánském, hismajském, hasajském, atd. Hlavní charakteristikou většiny systémů je neoficiálnost, která se projevuje jak žánrem naprosté většiny nápisů (nejčastější jsou příležitostné nápisy na kameni, obsahující často jen jméno autora). Několik indicií ukazuje, že z Jižní Arábie sice byly převzaty jednotlivé grafémy, ale nikoliv celý systém. Proto směr zápisu je velmi variabilní (zprava doleva či naopak, v obou vertikálních směrech, bustrofedon, do kruhu či prostě podle povrchu kamene), a také několik nápisů se seznamem grafémů ukazují, že ani pořadí abecedy nebylo přeneseno. Také časté deformace jednotlivých písmen a malá uniformita ukazují na neexistenci písařských škol a dalších podpůrných institucí. Je zřejmé, že písmo nehrálo v těchto převážně kočovných společnostech ústřední úlohu při fungování společenských institucí a uchovávání společenské paměti. Stopy vývojové linie nápisů, užívajících nabatejského písma, nejsou příliš časté, vlastně jde jen o několik nápisů (zhruba desítka), z nichž nejstarší je datován kolem roku 100 n.l. (nápis z Én Avdat), nápis z an-Namáry (328 n.l.) je ještě psán písmem nabatejským s jen několika prvky pozdějších arabských duktů. Několik nápisů, které se objevují na konci 4. stol. n.l. (Džabal Ramm), ale především během 6. stol. (Zebed, Džabal Usajs, Umm al-Džimál a Harrán), je již psáno v písmu, které jasně vychází z nabatejské předlohy, má však několik specifik, které jej spojují s pozdějším písmem arabským, jmenovitě rozlišování pozičních variant (tvar na začátku, uprostřed a na konci slova), spojování písmen se již dá označit jako systematické (v nabatejských nápisech se omezovalo na několik kombinací písmen a vyskytovalo se též u častých

175

písmo aramejské

slov), vyskytuje se ligatura lām-ˀalif, konstituuje se spodní základní čára písma (nabatejské písmo se spíše vztahovalo k horní linii), mizí distinktivní rysy mezi některými řadami písmen (r~z, ǧ~ḥ~ḫ, nekoncové b~j~n a  další; v pozdějším užití jsou rozlišeny diakritickými značkami). Základ arabského písma je bezpochyby v nabatejském písmu, není však vyloučen ani vliv písma syrského – nakonec to byli právě syrští písaři, kteří se od 7. stol. n.l. významně podíleli na ustavení arabské grafemiky. Literatura: Gruendler 1993; Naveh 1997, Sass 1991.

písmo aramejské

-pz-

Aramejci převzali písmo od Foiničanů. Bylo používáno zhruba od 11. až 10. stol. př. Kr. až do období zhruba 3. stol. př. Kr., kdy začala jeho postupná diverzifikace. Písmo patří mezi semitské alfabéty, značí tedy pouze konsonanty, i  když v  pozdějších fázích byly pro toto písmo vyvinuty i některé značky označující vokály. Bylo psáno zprava doleva, nespojovalo se. První fáze, která trvala od přijetí písma od Foiničanů až do zhruba 8. stol. př. Kr., je typická tím, že písmo se vlastně vůbec neměnilo, proto je v tomto období často nazýváno jako písmo foinicko-aramejské. Od poloviny 8. stol. se pak vyvíjí vlastní aramejské písmo, které již brzy vyústilo do písma užívaného říšskou aramejštinou, a stalo se tedy oficiálním prostředkem komunikace v novoasyrské a později i perské říši. Na jeho důležitost ukazuje i fakt, že bylo v 7. stol. užito pro dopis egyptskému faraónovi. Aramejské písmo se rozšířilo do celé Achaimenovské říše, a po jejím rozpadu šlo ještě dál. Přes Írán se dostalo do jižní a centrální Asie. Po celou tuto dobu vykazuje písmo značnou stabilitu, což je dáno působením písařských škol a podporou jednotné formy zápisu v Asyrské a Achaimenovské říši. Zhruba v polovině 3. stol. př. Kr. dochází k rozpadu jednoty původního písma a k vývoji dalších, na aramejském písmu založených písem (židovská písma v Mezopotámii a Palestině, písmo nabatejské, palmyrské, hatrejské a  edeské – pozdější syrské; bylo také základem mandejského písma. Literatura: Naveh 1997; Beyer 1986.

písma elamská

-pv-

Pracovní a ryze formální označení pro neklínopisné systémy písma, doložené na elamském teritoriu. Je to jednak písmo lineární, používané zřejmě krátce

176

písmo foinické

(v  poslední čtvrtině 3.tis.). Dochovalo se něco málo přes dvacet textů, sepsaných v tomto písmu, z nichž 19 bylo nalezeno v Súsách. Jde o nápisy zejména na nejrůznějších předmětech z kamene: sochy, oválné votivní kameny, kamenné schodiště, ale také na hliněných předmětech: hliněné kolíky a hliněné tabulky nebo na stříbrné váze atd. Někdy se uvádí, že má 103 grafémy, z nich 40 je použito v textech jen jednou. Některé předměty mají, vedle textu v lineárním písmu, také nápis v akkadském klínopise. Žádný z dosavadních pokusů o rozluštění tohoto lineárního písma není obecně přijímán. Jiným písmem, které se v této oblasti užívalo, jsou protoelamské hieroglyfy, také dosud nerozluštěné. Datují se do zhruba do doby 3200-2700 př. Kr., která se někdy označuje jako protoelamské období. Jejich hlavní část (kolem 1500 tabulek) byla nalezena v Súsách, které byly již tehdy významným správním centrem oblasti (soudí se, že vzniklo kolem roku 4000) Nepoměrně menší jsou nálezy z dalších lokalit: Tall-e Malján (něco přes 30 tabulek), Tall-e Jahjá (27) a Tall-e Sialk (22). Celkový korpus těchto textů čítá něco málo přes 1600 tabulek. Dnes jsou tyto texty především v Louvre (Paříž) a  v  Národním íránském muzeu (Teherán). Nálezy malých korpusů tabulek mimo tradiční elamské teritorium (např. v Talle-e Jahjá, ale také jinde) dokládají rozšíření protoelamského písma na velmi rozsáhlém území. Souvislosti s jinými grafemickými systémy předovýchodního regionu jsou krajně nejisté. Při hledání vzdálenějších podobností se občas tvrdí, že některé protoelamské hieroglyfy připomínají svým stylem tzv. písmo induské (protoindické) kultury (lokality Harrapa a  Mohendžodaro). Ovšem ani toto písmo není rozluštěné, takže srovnávání obou systémů má velmi vratký základ. Občas se uvádí, že protoelamské hieroglyfy nejsou písmem v běžném slova smyslu. Má se spíše jednat o  jednoúčelový znakový systém symbolů pro záznam ekonomických a  podobných údajů. V tomto duchu se nyní uvažuje také o písmu induské kultury. Rovněž se někdy soudí, že protoelamské tabulky nemusí být zápisy elamštiny, ale texty jiného jazyka, který se v  tomto teritoriu vyskytoval. Tvrzení, že to byli skutečně Elamci, se opírá jen o nepřímé doklady, např. archeologické nálezy, které vypovídají o kulturní shodě mezi protoelamským a  elamským osídlením; rovněž nic neukazuje na migrace z té doby apod. Literatura: Damerow – Englund 1989; Meriggi 1971-1974; Stolper 2004.

písmo foinické

-pz-

Foinické písmo patří mezi alfabetická semitská písma. Vyvinulo se z protokanaánského písma, společného základu semitských alfabét. Předpokládá se, že vzniklo na přelomu 1. tis. př. Kr., kdy se ustanovil základ abecedy o 22  písmenech, která již byla důsledně psána zprava doleva. Jednotlivé gra-

177

písmo foinické

fémy se nespojovaly. Bylo používáno až do 2. či raného počátku 3. stol. n.l., po tomto datu náhle vymizelo. Písmo nezaznamenává vokály, grafémy označují pouze konsonanty. Ustálené bylo i pořadí jednotlivých grafémů, odpovídalo kanaánské tradici typu a-b-g-d:

ˀbgdhwzḥṭjklmnsˁpṣqršt

Foinické písmo již znamená důslednou aplikaci akrofonního principu – hodnota písmene je určena první hláskou zobrazeného předmětu (obrázek domu by v češtině měl hodnotu hlásky d, v semitských abecedách je to b – bajt – „dům“). Na druhé straně u foinického písma již byla ztracena piktografická hodnota jednotlivých grafémů, tedy obrázek domu již neoznačoval dům, pouze příslušnou hlásku. Oproti dřívějším systémům je foinická abeceda velmi jednoduchá, princip jednoho grafému rovnajícího se jedné hlásce ji činí také jednoznačnou, nemusela již užívat další, přídavné znaky (např. determinativy, které určovaly, zda v daném případě jde o např. osobu apod.). Podobné principy byly již v zásadě plněny předchozí abecedou, která se také vyvinula z protokanaánského písma – abecedou ugaritskou. Oproti ugaritské abecedě se však u foinické abecedy značně změnila technika zápisu. Zatímco ugaritští písaři psali technikou, přejatou z Mezopotámie, tedy rydlem do hliněné destičky, Foiničané již používali materiály, které méně omezovaly pohyb psacího náčiní po podkladu – tzn. že především oblé tahy mohly být zachovány, zatímco v ugaritské abecedě byly tyto tahy redukovány. Princip 1 grafém = 1 konsonant byl ve foinickém písmu striktně dodržován. Nebyly užívány žádné dodatečné značky, ani tzv. matres lectionis. Na svém počátku hrálo foinické písmo také mezinárodní roli – první aramejské nápisy z 9. stol. př. Kr. byly psány právě v tomto písmu. Také hebrejské písmo vychází z foinické tradice. Vývoj foinického písma se někdy dělí do následujících etap: rané foinické, klasické foinické, punské a novopunské. Rané foinické písmo je datováno do 10. a 9. stol. př. Kr. V této době bylo toto písmo užíváno také Aramejci a Židy a požívalo značné prestiže; nakonec v této době bylo převzato také Řeky. Teprve od 8. stol. začalo ztrácet tento mezinárodní charakter a omezilo se nadále na užití pouze Foiničany, dá se tedy s jistou licencí hovořit o národním písmu, ovšem až v druhé fázi vývoje této abecedy – klasické foinické písmo již užívali pouze Foiničané, od 8. stol. až do konce psaných projevů foiničtiny (tedy do zhruba 3. stol. př. Kr.). Punské písmo bylo používáno v západním Středomoří, zhruba od 6. stol. př. Kr. až do pádu Kartága ve 2. stol. př. Kr., novopunské písmo se pak použí-

178

písmo hatrejské

valo po pádu Kartága v severozápadní Africe, včetně prvních dvou století po přelomu letopočtu. Ve skutečnosti však spíše než o klasifikaci vývojových etap písma jde o typologii nápisů, písmo zůstávalo po celou dobu v podstatě stejné. Hlavní dělicí linie leží mezi typem zápisu – nápisy tesané do kamene (královské nápisy, stély, votivní a náhrobní nápisy) tvoří lapidární styl, běžné záznamy, jako texty na papyru, na nádobách apod., jsou psány písmem kurzivním. Foinické písmo bylo převzato Řeky. Odvození řecké abecedy od foinické je vidět na tvarech písmen, jejich pořadí a numerické hodnotě, dokonce i na jejich jménech (alef ~ alfa, atd.) – v semitských jazycích jsou tato jména ještě spojena s významem, v řečtině (a dalších indoevropských jazycích) již jde jen o názvy jednotlivých grafémů. Literatura: Naveh 1997; Sass 1991

písmo hatrejské

-pz-

Název pro jednu ze semitských alfabét, používaných v hatrejském království, vzniklém v rámci Parthské říše a bylo jím zapsáno více než 400 nápisů nalezených v Hatře. Písmo se vyvinulo ze standardního aramejského a patří k severomezopotamské větvi, je příbuzné jak s palmyrským a syrským písmem, tak vykazuje vztahy k jihomezopotamským abecedám. Psalo se zprava doleva, jednotlivé grafémy se nespojovaly a nerozlišovaly se poziční varianty. Zřejmě se vyvinulo pro zápis do kamene a jeho charakter lze označit za monumentální. Nápisy jsou většinou votivní. Nejstarší datovaný nápis patří do roku 97  n.l., poslední do r. 238 n.l. a nápisy nalezené v Hatře a bezprostředním okolí vykazují velkou stabilitu užitého duktu. Písmo bylo užíváno též v oblasti Tur Abdin v Anatólii, ale také až v Arménii a Gruzii, kde však již jsme svědky různých modifikací. Literatura: Caquot 1960-63; Naveh 1997.

písmo hebrejské (paleohebrejské)

-pz-

Toto písmo (též nazývané paleohebrejské) patří mezi semitská alfabetická písma. Izraelci jej přejali po svém příchodu do Kanaánu od Foiničanů (pravděpodobně prostřednictvím Aramejců). Má 22 písmen, stejně jako jeho foinická předloha. Bylo užíváno v nápisech, ale i v kurzivní variantě, ovšem od 6. stol. (po pádu prvního chrámu a exilu) začali Židé postupně přecházet k aramejskému písmu (v jeho achaimenovské podobě). Pro čistě národnostně

179

písmo hebrejské

či nábožensky motivované důvody bylo užíváno až do r. 135 n.l., nicméně od 3. stol. př. Kr. již drtivá většina Židů používala písmo aramejské. Psalo se zprava doleva, jednotlivé grafémy se nespojovaly. Za nejstarší nápis v  hebrejském písmu je považován kalendář z  Gezeru (10.  stol. př. Kr.), je ovšem psán v písmu, které se prakticky neliší od foinické předlohy (hebrejský charakter tohoto nápisu bývá někdy zpochybňován). Rysy, považované za specificky hebrejské, jako první obsahuje písmo užité pro moábské texty – Méšova stéla (v Dibonu, 9. stol.) a další nápisy z Keraku – jde především o větší zaoblení některých písmen. Hlavní charakteristikou písma, která jej odlišuje od jeho mateřského vzoru, je vývoj kurzivní varianty – toto písmo nemá doloženu obvyklou distinkci mezi písmem lapidárním a kurzivním, a právě ztráta lapidárních rysů je specifická pro hebrejské písmo – nejsou zaznamenány ani na královských nápisech, které by typicky tento typ písma předpokládaly – naopak na nich můžeme vidět snahu o nápodobu stylu kurzivního. Od 8. stol. př. Kr. jsou v případě prestižních nápisů písmena stínována, včetně nápisů na pečetítkách. Vlastně neexistovaly ani podstatné rozdíly mezi zápisy z izraelského a judského království, písmo bylo velmi konzervativní. Jedinou význačnější odlišností byl „styl“ – u řady méně důležitých textů se vyvinul „vulgární“ styl, charakterizovaný jistou nedbalostí oproti oficiálnějším zápisům. Předpokládá se, že častým psacím materiálem byl papyrus, který se však, až na několik fragmentů z oblasti Mrtvého moře, nezachoval. Dále byly časté nápisy na kameni včetně pečetítek z drahých kamenů, na nádobách a nástrojích. Zdaleka nejčastějšími popsanými předměty jsou v nálezech ostraka. Nápisy na kameni byly tesány, je doloženo též užití inkoustu. Zajímavé je velké množství dochovaných pečetítek bez obrázků, pouze s písmem, což může znamenat poměrně rozsáhlé užití písma v běžném životě a schopnost lidí identifikovat vlastnictví jen na základě písma. Doklady tohoto písma se omezují především na oblast izraelského a judského království, důležitá nálezová místa jso Lachiš, Arad, Wádí Murabbaát (u Mrtvého moře), Gibeon a další. Hebrejské písmo, jako ostatní semitské alfabéty, značí především konsonanty. Oproti písmu foinickému však již naznačuje psaní dlouhých vokálů užitím tzv. matres lectionis. Tyto se obecně málo používaly uprostřed slova, na konci a začátku slova se však objevovaly vcelku pravidelně. Koncové -h označuje -a/ā, -e/ē a -o/ō, koncové -w je nejčastěji -u/ū a koncové -j stojí místo -i/ī. Přítomnost -j- uprostřed slova může být spíše znakem diftongu

180

písmo jihoarabské

(tzn. že psaní slova „dům“ jako bt naznačuje výslovnost bēt, zatímco psaní bjt se pravděpodobně četlo jako bajt). V době po zničení prvního chrámu byl vývoj hebrejského písma ukončen. Další zápis hebrejštiny byl již v písmu židovském, které se vyvinulo z písma aramejského. Kromě Židů užívali paleohebrejské písmo také Moábci a Edomci, duktus zůstal prakticky nezměněn. Literatura: Naveh 1997, Sass 1991.

písmo jihoarabské

-pz-

Jihoarabské písmo patří mezi alfabetická semitská písma a bylo používáno všemi starými jazyky v jižních oblastech Arabského poloostrova v období zhruba od 10. stol. př. Kr. do poloviny 1. tis. n.l., kdy bylo nahrazeno arabským písmem. Bylo užíváno těmito jazyky: sabejštinou, minejštinou, katabánštinou, hadramautštinou, himjarštinou; v pozměněné formě sloužilo též k záznamu severní arabštiny, jmenovitě lihjánštiny (dedánštiny), safajštiny, thamúdštiny, hasajštiny, hismajštiny, v jednom nápisu (Karjat al-Fáw) bylo toto písmo užito i pro záznam arabštiny. Tyto jazyky lze rozdělit na jazyky sajhadské (sabejština, minejština, katabánština, hadramautština a himjarština) a na zástupce severní arabštiny (ostatní jazyky), přičemž toto dělení odpovídá jak genealogické klasifikaci, tak i formě užitého písma. Obecně se předpokládá, že severní arabština převzala písmo od jazyků jihoarabských, tedy že se písma safejské, lihjánské atd. oddělily od písma jihoarabského, objevily se však i názory, které rekonstruují společného předchůdce pro obě větve. Tato abeceda sestává z 29 znaků, označujících především konsonanty, znaky nebyly spojovány, slova byla rozdělena svislou oddělovací čárou. V jižní Arábii byl směr písma v podstatě jeden – psalo se zprava doleva, horizontálně (jen v prvních fázích sabejštiny jsou z oblasti Máribu doklady psaní formou bustrofedonu, především u velkých nápisů, kdy čtenář možná musel přecházet; nesymetrická písmena jsou v těchto případech otočena kolem svislé osy). Jeho výraznou charakteristikou je geometrický charakter písmen, který dobře vyhovoval hlavnímu užití – nápisům, proto ve své monumentální variantě může velikost písmen dosáhnout až ke 30 cm. Písmena neměla žádné diakritické značky. Užití písma pro sajhadské jazyky bylo značně konzervativní, jeho vývoj byl minimální. Písmo je doloženo ve dvou variantách, monumentální a minuskulní. Monumentální varianta (též nazývaná musnad) byla používána pro

181

písmo jihoarabské

nápisy na stavbách, především v kameni, či na skalách, ovšem existují i nápisy na předmětech, např. na bronzových deskách, různých amuletech, mincích, apod. Minuskulní podoba (zvaná též zabúr) byla objevena teprve nedávno, byla zapisována na dřevěných tabulkách, dochovaných z oblasti Džawf. V případě zástupců severní arabštiny je variabilita písma značná. I když v těchto případech šlo především o užití písma pro nápisy na skalách či kamenech (jak o tom svědčí dosud nalezené doklady písma), tedy o typ, který vyžadoval spíše užití monumentální varianty písma, pak sajhadskému typu písma se nejvíce podobá písmo užité lihjánštinou (dedánštinou), ostatní jazyky vyvinuly ze společného základu celou řadu nových duktů. Užité dukty se od sebe někdy značně liší, a to jak velikostí písmen, tak i odlišnostmi v jednotlivých tazích. Lišil se též směr zápisu – zleva doprava či naopak, do kruhu, ve směru kopírujícím povrch kamene, apod. Typ užitého písma je jedním z klasifikačních kritérií pro přiřazení nápisu k některému z jazyků. Celkově se jedná o značné množství nápisů, jejichž počet jde do několika desítek tisíc – číslo určitě ještě není konečné. Charakter nápisů je spíše neoficiální, jen v případě dedánštiny jde o královskou tematiku, jinak obsah nápisů souvisí především s životem v poušti (značení důležitých míst, jako studny, apod.), ale i k zápisu osobních sdělení (popis sezení v poušti, stesk po milé, drobné příhody). Pořadí jihoarabské alfabéty se liší od ostatních semitských písem a je výrazným poznávacím znakem jihosemitské alfabetické tradice (u užití pro předchůdce severní arabštiny však pořadí abecedy doloženo není):

h l ḥ m q w s2 r b t s1 k n ḫ ṣ s3 f ˀ ˁ ḍ g d ġ ṭ z ḏ j ṯ ẓ

Tato odlišnost vyčleňuje jihosemitskou alfabétu z rodiny tzv. abdžadů, tedy abeced, které začínají na sekvenci a-b-g-d. Jde o ukázku kulturní samostatnosti jihoarabské oblasti ve starověku – pořadí abecedy je jinak velmi stabilní a přetrvává staletí, jak ukazuje i příklad naší abecedy, jejíž pořadí je doloženo již v Ugaritu. Užité tahy vycházejí z obdobných písem, užívaných v Syropalestině, písmo se tedy dá vztáhnout ke stejnému zdroji. Předpokládá se, že se oddělilo od tzv. severního lineárního písma někdy v období druhé poloviny 1. tis. př. Kr. a vzniklo jižní lineární písmo, ze kterého kolem 10. stol. př. Kr. vznikla jihoarabská písma. Přímé doklady ovšem máme jen u jihoarabských písem, na existenci jižního lineárního písma se usuzuje z nepřímých dokladů. Jedním z nejdůležitějších je tzv. tabulka z Bet Šemeš (cca 14. stol. př. Kr., nalezená r. 1933; podobná tabulka byla nalezena ještě r. 1988), obsahující ugaritskou abecedu, ovšem ve výše uvedeném jihosemitském pořadí.

182

písmo klínové

Nedá se ovšem říci, že by použití tohoto písma bylo omezeno pouze na jižní Arábii a posléze Arabský poloostrov – existuje několik nápisů, objevených v Babylonii. Jde o tzv. „chaldejské“ nápisy, datované do 7. stol. př. Kr., některé z nich se dají vztáhnout přímo k jižní Arábii (nejčastěji jsou v této souvislosti zmiňováni Minejci), ale také k písmům severní arabštiny – lihjánštiny/ dedánštiny. Jihoarabské monumentální písmo je také základem, ze kterého se vyvinula etiopská abeceda, která původní konsonantní inventář pozměnila – ke každému grafému je přidána určitá značka, označující příslušný vokál. Těchto obměn je u každého konsonantu sedm; jeden grafém tedy označuje sekvenci KV, hovoří se o tzv. abugidě. První jazyk, který tento systém používal, geez (stará etiopština), tedy z původního počtu 26 grafémů vytvořil sylabář o celkovém počtu 182 znaků, v pozdějších modifikacích pro moderní etiopské jazyky byly přidány ještě další znaky (především labioveláry) a celkový počet pak dosahuje 202 znaků. Značení vokálů změnami původních tahů je v rámci semitských jazyků specifické pouze pro Etiopii, v ostatních typech písem se vokalizace, pokud se vůbec používala, přidávala jakožto dodatečné značky, které neměnily konsonantní základ. Literatura: Nebes – Stein 2008; Ryckmans – Müller – ‛Abdallah 1994; Stein 2005.

písmo klínové

-pv-

V češtině používané označení klínové písmo je kalkem německého Keilschrift. Pojmenování písma je odvozeno od tvaru základního segmentu, jímž je vryp do hliněné tabulky, který připomíná svým tvarem klín. Klínové písmo je grafemický systém používaný pro zápis mnoha jazyků starého Orientu: sumerštiny, akkadštiny (asyrštiny a babylonštiny), eblajštiny, elamštiny, chetitštiny, luvijštiny, palajštiny, chattičtiny, churritštiny a dalších. Tvoří ho různé subsystémy, vymezené chronologicky a geograficky. Původně šlo o písmo obrázkové, jehož zjednodušením se vyvíjí jeho klasická (klínopisná) forma. Nejstarší záznamy jsou datovány přibližně do druhé poloviny 4. tis. př. Kr. a nejmladší pocházejí z doby po přelomu letopočtu. Celkový počet textů (včetně fragmentů) zapsaných klínovým písmem se odhaduje na 300.000 až 350.000 (někdy ještě více!), většina je nevydaných a každoročně přibývají další nové nálezy. Specifický vztah ke klínovému písmu mají dva grafemické systémy, uměle vytvořené pro zápis ugaritských a staroperských textů. Jejich tvůrci se inspirovali vnější formou klínového písma, ovšem jak jednotlivé grafémy tak sys-

183

písmo klínové

tém ugaritského i staroperského písma nejsou výsledkem historického vývoje souvisejícího s písmem klínovým, ale jednorázovým počinem neznámých tvůrců. S klínovým písmem se Evropa začala seznamovat počátkem 17. stol. Ovšem ukázky grafémů, které jsou v cestopise Pietra della Valle (1622), a posléze první kopie textů, které pořídili především v Persepoli různí cestovatelé, jsou všechno památky staroperské. Vnější formou (grafém v  podobě klínu) se na první pohled obě písma lišila jen velmi málo. Ještě v druhé třetině 20. stol. bylo občas staroperské písmo považováno za historické pokračování mezopotamského klínopisu (za jeho nejmladší zjednodušený vývojový stupeň). Z dnešního hlediska jde o dva různé grafemické systémy. Staroperské písmo a starou perštinu se podařilo vyluštit během první poloviny 19. stol. Hlavní podíl na tom mají badatelé jako Georg Grotefend, Jean Saint Martin, Rasmus Rask, Christian Lassen, Emile Burnouf, Adolf Holtzmann, Henry Rawlinson a další. Ovšem začátky vědeckého zkoumání klínového písma spadají až do druhé poloviny 19. stol., kdy bylo, díky úsilí mnoha badatelů, vyluštěno. Postupně se podařilo porozumět nejen asyrským a babylonským tabulkám, ale také sumerštině, chetitštině nebo jiným jazykům užívajícím toto písmo. Základy vědeckého zkoumání mezopotamských klínopisných textů položili Henry Rawlinson, Edward Hincks, Louis de Saulcy, Jules Oppert, Niels L.  Westergaard, Joachim Ménand, Archibald Sayce, Friedrich Delitzsch a  mnozí jiní. Klínové písmo je velice složitým grafemickým systémem, který se postupně vyvíjel a používal pro záznam typologicky a geneticky nejrůznějších jazyků. Obecně ho můžeme označit jako písmo alfabeticko-sylabicko-logografické s  tím, že tyto funkce grafémů jsou v jednotlivých subsystémech zastoupeny různě. Zpočátku šlo o grafemický systém převážně logografické povahy a  kombinace logografického a sylabického zápisu slov vznikla historicky. Klínové písmo se vyvinulo ze sumerských piktografů, doložených již v  druhé polovině 4. tis. př. Kr. Byl to systém zjednodušených kreseb, každá z  nich označovala nějaký pojem nebo proces, žádné další gramatické nebo jiné informace, s výjimkou číslovek, text neobsahoval. Tento systém zápisu byl velmi jednoduchý, ale zpočátku vyhovoval účelu, pro který byl vytvořen, nepochybně jím byla evidence ekonomických aktivit. S růstem sumerské ekonomiky se zvyšoval objem sledovaných informací a systém obrázků přestal dostačovat. Možná si jeho změnu vynutilo také to, že se psalo do hlíny, v níž lze snáze dělat vrypy než kreslit obrázky či křivky. Změna proběhla ve dvou rovinách. Především se piktografický obrázek otočil o 90° doleva (důvody neznáme) a změnila se vnější forma piktografů,

184

písmo klínové

které byly postupně schematizovány a nabývaly abstraktní podobu složenou z  vrypů připomínajících klíny.

Princip a hlavní fáze tohoto vývoje ukazují dva příklady. Zcela vlevo je výchozí piktograf. V prvním případě jde o symbol vycházejícího slunce, v  druhém o stylizovaný obilný klas. Následuje fáze otočení obrázku doleva, které bylo provázené schematizací záznamu, konečný výstup je v posledním sloupci. Ve skutečnosti měl tento proces různé další mezistupně formalizace, které zde neuvádíme. V další tabulce je příklad archaických sumerských piktogramů. Toto písmo tvoří určitý znakový systém (znak = pojem). Obrázek však nevypovídá nic o fonetice nebo gramatice tohoto systému, šlo sice zřejmě o sumerštinu, ale zrovna tak dobře mohlo jít o písmo, které vynalezl někdo jiný. Například blíže neznámé etnikum, které tvořilo předsumerský substrát (tzv. Protoeufratci nebo Prototigriďané). Bud jak buď, další vývoj tohoto systému byl převážně v sumerských rukách.

Druhá změna nebyla již formální, ale obsahová. Vedle sémantémů začínalo písmo zaznamenávat i další informace, především to byl zápis gramatických kategorií. Proto některé grafémy získaly dvojí funkci: v  určitém kontextu byly sémantémy, v jiném gramémy, morfémy nebo jejich části. V procesu

185

písmo klínové

sylabizace klínového písma ztratil logogram v  určitém kontextu původní sémantiku a stal se grafémem pro zapsání slabiky (její části). Například z logogramu (, který původně označoval dva pojmy: sumerské an „nebe“ nebo dingir „bůh“ se funkčně (nikoliv formálně) vydělil sylabický grafém, který ve fonologickém plánu označoval hláskovou skupinu /an/. Na základě toho, že sumerskému logogramu /dingir/ odpovídá v akkadštině slovo ilu „bůh“, začal záhy stejný sylabický grafém ve fonologické rovině akkadštiny reprezentovat nejen /an/, ale také slabiku /il/. Přitom nadále fungoval také původní logografický zápis. Systém sumerských logogramů převzala nejen akkadština, ale i další jazyky, které se píší klínovým písmem. Sylabizace probíhala v  jednotlivých subsystémech klínového písma relativně nezávisle. To bylo jedním ze zdrojů polyfonie a homofonie sylabických grafémů klínového písma, která je na první pohled extrémní. Například grafém * je logogramem především pro zápis sumerského ud „den“ (ale také sumerského babbar „bílý“ nebo utu „(bůh) slunce)“ apod.). Použit v  akkadském kontextu sylabicky může odpovídat zejména těmto hláskovým sekvencím: /ud/, /bir/, /dam/, /par/, /tam/, /tu/ atd. Jde však o  výčet možností, z nichž konkrétní subsystém klínového písma zpravidla užívá jen některé. Například chetitští písaři takto psali jenom slabiky /ud/ a /pir/. Vedle toho fungoval v chetitském textu tento grafém jako sumerogram. Klínové písmo je zřejmě vynálezem Sumerů, bylo zpočátku nástrojem pro zápis sumerštiny a vycházelo z její struktury. Jádrem sumerského slova je sémantická báze, která má pevnou strukturu a nepodléhá ani ablautu, ale ani jiné formě vnitřní flexe. K ní se připojují nebo jí předcházejí morfy, které nesou různé gramatické informace, každý z  nich zpravidla jednu. Při napojování gramémů nedochází zpravidla k morfonologickým změnám. Protože sémantická báze a gramény jsou většinou monosylabické, k jejich zápisu dobře vyhovuje právě slabičné písmo. Ovšem záhy bylo toto písmo používáno také pro zápis semitské akkadštiny, která má jinou strukturu než sumerština. Nositelem lexikálního významu je kořen, který podléhá při vytváření gramatických kategorií vnitřním změnám: střídá se kořenový vokál, kořen podléhá vnitřní flexi, morfémy a  gramémy mají často několik alomorfů, při jejich napojování dochází k  hláskovým změnám apod. Semité převzali sumerský grafemický systém jako celek, který pozměnili jen málo. Struktura akkadštiny si vynutila posílení sylabické formy zápisu, ovšem vedle toho nadále fungovala možnost zápisu logografického.

186

písmo klínové

Sylabičnost klínového písma znamená, že určitý grafém může (ale nemusí) reprezentovat slabiku. Akkadské slovo šarrum „král“ lze zapsat více způsoby: např. <šar-rum> nebo <ša-ar-ru-um>. V prvním případě jde o sylabický zápis a grafém odpovídá slabice (KVK # KVK), v druhém případě jde o  zápis semisylabický, kdy každá slabika je zapsána dvěma grafémy (KV-VK # KV-VK). Klínové písmo je ale zároveň logografické, tedy grafém může reprezentovat zápis celého slova (logos). Místo dvou nebo čtyř grafémů (<šar-rum> nebo <ša-ar-ru-um>) může být v textu ve stejné funkci jen jeden grafém (logogram) ± /lugal/, který v sumerštině označuje sémantém lugal „král“. Z pohledu akkadského subsystému klínového písma jde o  sumerogram, tedy formu zápisu akkadského slova šarrum způsobem obvyklým a přejatým ze sumerštiny. Podobná praxe je v textech jiných jazyků, které klínové písmo převzaly, např. chetitština nebo elamština. Kromě logogramů sumerského původu jsou v záznamech těchto jazyků také logogramy akkadské. Navíc může jít o celý (slovesný) tvar: iddin „dal“, ale i další akkadská slova. Soudí se, že sumerogram je záležitost grafematická, nikoliv fonologická. Zápis ± zastupoval akkadské šarrum, chetitské hassu nebo elamské sunki „král“, a fonologicky byl interpretován podle jazyka textu (a  konkrétního kontextu), v němž byl použit. Pro srovnání: v latince mají stejnou povahu například číslovky. Funkci logogramu má zápis pomocí číslic, fonologická interpretace záleží na textu, v němž byly použity. Prakticky každý subsystém klínového písma má ve svém inventáři určité inovace, není jich však mnoho. Když zvážíme, že klínové písmo se užívalo skoro po 4. tisíce let a pro jazyky typologicky i geneticky různorodé, čekalo by se více změn. Například velmi zřídka vznikly nové grafémy, které by v  písemné formě fixovaly hlásky, které neměla ani sumerština ani akkadština. Tato inovace je známá především ze zápisů churritštiny (také chattičtiny). Nové grafémy jsou tvořeny kominací * /wa/ a dole připsaného grafému zejména pro vokál: * + j /a/ → / /waa/, podobně také . /wuu/ nebo * /wa/ + ¿ /ap/ → + /waap/ atd. Nevíme však, jaké hlásky (jejich shluky apod.) tyto grafémy reprezentovaly. Uvádí se, že klínové písmo má téměř tisíc grafémů. Toto číslo zahrnuje kompletní inventář za dobu, kdy se toto písmo užívalo, včetně variant vzniklých pro jednotlivé jazyky. Jednotlivé subsystémy aktuálně využívají jen část z nich. Například v chetitských textech jich je (včetně číslic) 375, elamské texty z doby kolem 1300 př. Kr. užívají necelých 120 sylabických grafémů, z toho 25 také ve funkci sumerogramů a  7 determinativů. Podobně má svá

187

písmo klínové

specifika klínové písmo užívané asyrskými obchodníky v Malé Asii (tzv. kappadocké texty) apod. Jednotlivé grafémy klínového písma jsou výsledkem schematizace a formalizace nejstarší fáze klínového písma (piktografy a logografy). Lze je formálně popsat zhruba takto: klasická (postarchaická) podoba klínového písma vytváří jednotlivé grafémy převážně kombinací několika základních komponentů: jsou to vodorovný (!), kolmý (B) a úhlový (K) vryp. Podle polohy v  příslušném grafému mají tyto elementy různou velikost, resp. kromě vodorovné a kolmé formy jsou také varianty v podobě šikmých vrypů. Záleží na pozici konkrétního elementu v grafému a na jeho kombinaci s jinými segmenty grafému. Pro bližší představu uvádíme několik příkladů: z jednoho nebo několika kolmých vrypů se skládají grafémy jako v nebo j , jindy se připojuje úhlový vryp ^ <meš>, > , ç a  další segmenty: è <ši> nebo ( ; • vodorovný vryp je základ grafémů jako - , ; <mu> nebo * ; • šikmé segmenty mají grafémy jako • , — , ’ , ¥ ; • úhlový vryp je základem grafémů jako J <še>, G <šár>, C <eš>, ale také dalších, které jsou rozšířené o jiné elementy: K , Q , I ; • mnohé grafémy jsou však složitější: ‘ /dara/, É /umbin/, L /ubur/; • všechny grafémy mají množství variant, které jsou podmíněny nejen chronologicky (texty z určité doby), geograficky (texty z určité oblasti) či typem textu (monumentální vs. kurzivní), ale také individuálním stylem písaře. Určité logogramy mají v textu dvojí funkci. Primárně tyto grafémy označují slova (logos), některé navíc určují příslušnost substantiva k určitému taxonu, a to na základě sémantiky. Například grafém C /giš/ („dřevo“) signalizuje, že následující substantivum označuje nějaký strom, dřevinu nebo předmět ze dřeva. Podobně | /ninda/ („chleba“) stojí v textech před jménem nějakého (většinou obětního) pečiva nebo pokrmu z mouky apod. Podobně determinovaná jsou teonyma (( dingir „bůh“), antroponyma (ò munus „žena“ a  ™ lú „muž“) a další substantiva. Logogram v této funkci se tradičně nazývá determinativem. •

Stojí většinou před substantivem, jako například: ( dingir „bůh“; D gi „rákos“; ™ lú „muž“; É urudu „měď“; % dug „nádoba“; C giš „dřevo“; V e „dům“; [ uzu „maso“; v udu „ovce“; ò munus „žena“; A kur „země“; | ninda „chleba“; I im „hlína, zemina“ a další. V pozici za substantivem

188

písmo klínové

jsou především B mušen „pták“; X sar „rostlina“; & ki „místo, lokalita“ (vyskytuje se po některých toponymech). Klínovým písmem se nejvíce psalo na hliněných tabulkách, ale i na další materiál, například sochy, kámen a kov, části staveb. Podle textů se mělo psát také na dřevo nebo kůži. Směr písma je zleva doprava, někdy se zapisovalo také do vyznačených rámečků kladených vedle sebe v kolmých pruzích. Jindy byl text uspořádán do paralelních sloupců (kolumen), popisována byla nejen přední a zadní strana tabulky, ale často také všechny čtyři okraje. Vezmeme-li v úvahu délku užívání klínového písma (téměř 4 tisíce let) i to, že se používalo pro jazyky typologicky i geneticky různorodé, doložené v  různých oblastech starého Orientu, je zřejmé, že klasifikace jeho vývoje není jednoduchá. Liší se nejen fáze starší od mladší, rozdíly jsou mezi různými částmi areálu, a to ve stejné době. Konec konců klínové písmo nebylo písmem pro záznam jednoho jazyka, také to se promítlo do jeho vývoje. Nejde jen o  epigrafiku, ale také o vývoj a funkci celého grafemického systému. Paleografické a epigrafické zkoumání klínového písma paradoxně příliš nepokročilo. Důvodů je několik: především hlavní část tabulek není publikována, pokud ano, pak převážně jako autografie (překreslení textu v klínovém písmu). To je ovšem slabý základ pro hlubší epigrafické zkoumání. K nepublikovaným textům má přístup velmi malý okruh badatelů, ostatní musí věřit předloženým výstupům; teprve v poslední době se situace začíná měnit a jak v edicích, tak i na internetových serverech se objevuje více grafické informace. 1.  poměrně jednoznačně lze vymezit v historii klínového písma dvě hlavní etapy: dobu, kdy vznikalo a užívalo se prakticky jen pro sumerštinu a fázi mladší, kdy slouží k zápisu asyrštiny, babylonštiny a  dalších jazyků; 2.  archaické období, je reprezentované záznamem jazyka pomocí piktogramů (logogramů). Dosud známé texty pocházejí z Uru, Uruku, Šurupaku, Abú Salábích, Džemdet Nasru a odjinud. Počínající sylabizace se poprvé projevuje kolem roku 3.000 v textech z Džemdet Nasru; 3.  klasické sumerské období je spojeno s texty z Girsu a Gudeovými nápisy, resp. také dobou III. dynastie urské; 4.  zhruba kolem přelomu 3. a 2. tis. vznikají dvě varianty grafémů klínového (již sylabo-logografického) písma: (staro)babylonská a (staro) asyrská, které se dále rozvíjejí. V rámci obou variant existují různé subsystémy, které mají svá určitá specifika. Jde především o starou asyrštinu z Malé Asie, chetitštinu, churritštinu a elamštinu. Ovšem od hlavního proudu se liší také texty z některých významných lokalit jako jsou Súsy, Mari a jiné;

189

písmo mandejské

5.  také varianta klínového písma, kterou Chetité převzali od babylonských písařů, prošla vývojem. Vedle starochetitského duktu se rozlišuje nejméně jeden další vývojový stupeň. Hliněné tabulky, které jsou s klínovým písmem automaticky spojovány, byly nejrozšířenějším psacím materiálem. Tvarem většinou obdélníku nebo čtverce měly různou sílu (silnější např. když byly popsány i okraje) a nejrůznější rozměry. Od miniaturních tabulek o rozměru 1 x 1 cm až po velké tabulky pro záznam literárních děl smluv nebo sylabářů a jiných obsáhlých textů. Zřejmě největší rozměry 30 x 40 cm má Aššurbanipalova smlouva nalezená v Kalchu. Z hlediska technického překvapují spíše tabulky s drobným písmem, které mají řádky vysoké pouhé 2 mm. Rovněž je těžko uvěřitelné, že se na jednu tabulku o rozměrech 2,2 x 2,6 cm podařilo vtěsnat 144 grafémů uspořádaných do 30 řádek! Naproti tomu tabulky spojené s ekonomickými aktivitami, měly obyčejně rozměry 5 x 5 cm (dobře se písaři držely v ruce). Klínové písmo je jeden z hlavních kulturních fenoménů, které vznikly v  oblasti starého Orientu. Patří k nejstarším a nejdéle používaným písmům světa. Literatura: Borger 1988; Glassner 2003.

písmo mandejské

-pz-

Název pro jednu ze semitských alfabét. Patří do vývojové linie aramejského písma (jihomezopotamská větev), má společné rysy s elymejským písmem. Je užíváno gnostickou sektou Mandejců. Má 22 znaků, jako jeho aramejská předloha, ovšem na konci přidává ještě dva znaky (vztažná částice adu a  opakované písmeno a – je pravděpodobné, že znaky jsou přidány z magických důvodů – číslo 24 je u Mandejců považováno za příznivé). Od ostatních semitských abeced stejného původu se odlišuje tím, že užívá matres lectionis důsledně i pro označování krátkých vokálů (také znak pro ˁajn má vokalické hodnoty – ī, i, e). Obecně je jednotlivým písmenům i celé abecedě dle učení mandaismu připisován symbolický a magický význam (písmo je považováno za svaté). Patrně bylo používáno již kolem přelomu letopočtu, ovšem většina textů pochází až ze středověku a novověku. Za nejstarší nápisy v tomto písmu je možno považovat legendy, ražené na mince z 2. stol. n.l., některé svitky je možno datovat kolem r. 400 n.l. a nádoby se datují do 6. stol. n.l. Vyvinulo se ze standardního aramejského písma. V minulosti bylo někdy spojováno s písmem nabatejským, soudilo se, že se vyvinulo právě z něj, ovšem nyní se poukazuje na jeho těsné vztahy (až jednotu) s písmem elymej-

190

písmo nabatejské

ským. Hlavní rozdíl je v tom, že mandejské písmo plně spojuje jednotllivá písmena, a to včetně písmen jako k, n, p a ṣ; nerozlišovaly se také poziční varianty jednotlivých grafémů (začáteční, prostřední, koncová). Literatura: Naveh 1997; Macúch 1965.

písmo nabatejské

-pz-

Jde o semitskou alfabétu s celkem 22 grafémy pro konsonanty. Vyvinulo se ze standardního aramejského písma, spolu s hebrejským písmem patří k západním větvím. Fungovalo jako písmo nabatejského království. Bylo užíváno nejen v jeho hranicích, tedy především v oblastech Petry, Transjordánie a Negevu, ale velké množství těchto nápisů bylo nalezeno na Sinaji, jednotlivé texty byly objeveny v Egyptě, severní Arábii, Sýrii a  dokonce i  Itálii. Psalo se zprava doleva. Lze sledovat tendenci ke spojování písmen, zpočátku u častých slov (mlk – „král“, br – „syn“), později se rozšířilo na několik kombinací grafémů, spojování však neodpovídalo hranicím slova a  bylo do značné míry podmíněno stylem, který písař zvolil. Písmo prošlo vývojem – první nápisy (2. stol. př. Kr., např. z Elusy v Negevu) ještě připomínají standardní aramejské písmo, od 1. stol. př. Kr. se pak dá hovořit o odlišnějším nabatejském kurzivním stylu, jako hlavní charakteristiky se uvádějí tendence spojovat jednotlivé grafémy a zaoblovat čáry. Oficiální užití tohoto písma končí na počátku 2. stol. n.l., ovšem bylo užíváno i  nadále. Vyvinula se jak monumentální, tak kurzivní varianta. Většina z předislámských arabských nápisů je psána právě v písmu nabatejském, oproti kterému se však již v těchto nápisech jednotlivé grafémy více spojují (obdobně jako v dnešním arabském písmu). Zlom mezi nabatejským a  arabským písmem se obvykle klade do 6. stol. n.l. (někdy se mluví již o  konci 4. stol.), klasické arabské písmo se však vyvíjí až po vzniku islámu. Literatura: Cantineau 1930; Gruendler 1993; Naveh 1997.

písmo palmyrské

-pz-

Palmyrské písmo patří mezi semitská alfabetická písma a představuje jednu z vývojových linií aramejského písma poté, co ztratilo oficiální status, patří tedy do rodiny písem nabatejského a edeského; palmyrské písmo se řadí spíše k písmu edeskému (syrskému) do východní skupiny, z tohoto písma se neodvozuje žádné další. Psalo se zprava doleva.

191

písma řecká hlásková

Předpokládá se, že polokočovní Arabové, usedlí v oblasti Palmyry, přijali aramejštinu a její písmo, přičemž obojí prošlo oproti říšské aramejštině určitým vývojem. Oproti obdobným abecedám jsou první nápisy doloženy později – první nápis je datován až r. 44 př. Kr., poslední r. 272 n.l., kdy byla Palmyra zničena. Rozvoj písma (i jazyka) tak, na rozdíl od ostatních jazyků, neprobíhal v době nastupujícího helénismu, ale až téměř na jeho konci. Nápisy jsou nalézány nejen v samotné Palmýře a okolí, ale i v poměrně vzdálených státech včetně Středomoří, ale také Britských ostrovů a dokonce Rumunska a Maďarska. Podobně jako u jiných písem tohoto typu se rozlišuje monumentální styl, který byl užíván pro votivní a náhrobní nápisy, a styl kurzivní, zachovaný na grafitech a dipinti, nalezených v Dura Europos; předpokládá se, že byl používán pro zápis na papyrus a pergamen. Literatura: Cantineau 1931; Naveh 1997; Sass 1991.

písma řecká hlásková

-jb-

Prvním písmem, jež se k zápisu řečtiny užívalo, bylo slabičné písmo minojského původu, doložené z mykénského období, z 14. – 12. stol. př. Kr. Kolaps mykénské kultury ale vedl na většině řeckého území k jeho opuštění. Jen na Kypru, kde se Řekové usídlovali už od 12. stol., se ujala místní forma slabičného písma, s písmem minojským zřejmě příbuzná, a udržela se ještě v době, kdy zbytek řeckého světa již přejal některé z hláskových písem foinického původu. Foiničanům přála situace po nájezdech Mořských národů a dalších politických zvratech, jež na čas přerušily obchodní svazky Egejské a Černomořské oblasti s východním Středomořím. Od 11. stol. postupně ovládli námořní obchod v Levantě, Egyptě, na Kypru a jižním pobřeží Malé Asie a budovali opěrné body i v Egejském moři. O tomto období nejspíš mluví řecký mýtus o foinickém Kadmovi, bratru unesené Európy, který přinesl do Řecka poprvé foinické písmo. Řekové ovšem měli dost příležitostí se s Foiničany setkávat i mimo svou domovinu, jelikož s nimi záhy začali soupeřit o znovuzískání ztracených obchodních cest a kontaktů v Egyptě a na Blízkém Východě, později také na Sicílii a v jižní Itálii. Kdy skutečně začali Řekové foinického písma užívat, víme jen přibližně. Obvykle se uvádí jako doba postupného osvojení foinické alfabéty pro řečtinu 8.-7. stol. př. Kr., v témže období ostatně vrcholila řecká kolonizace. Nejstarší známý nápis v řeckém písmu pochází z poloviny 8. stol., z Atiky, ale jen o  málo pozdější jsou doklady z Itálie. Takzvaný „Nestorův pohár“, na němž byl krátký nápis nalezen, ale nejspíš pocházel z Rhodu.

192

písma řecká hlásková

Místo prvních dokladů se ovšem nutně nemusí shodovat s tím, kde bylo písmo poprvé užíváno. Skutečnost, že písmo bylo všude doplněno samohláskovými znaky na stejné pozici ve výčtu a vesměs stejnými, spíše svědčí pro jedno centrum přijetí, odkud se pak dále šířilo. Kde se tomu stalo, není jisté. Existují názory, že k tomu došlo na Kypru už v 9. stol., kde bylo mnoho foinických měst a také řecké přístavy. Na původ a vývoj řecké alfabéty by mohlo také vrhnout světlo několik měděných destiček s abecedními seznamy grafémů řeckého písma, údajně pocházejících z Fajjúmu v Egyptě. Ty jsou dnes uloženy v několika evropských muzeích. Jejich stáří nelze přesně určit, ovšem o  jejich archaičnosti svědčí skutečnost, že seznam končí znakem tau <τ>, právě tak jako foinická abeceda, a chybí zde znak ypsilon <Υ>, jenž obyčejně seznam uzavírá i v tzv. zelených alfabétách (viz dále). Předpoklad, že k přizpůsobení foinického písma řečtině došlo v Egyptě, zní poměrně rozumně, ostatně ve stejné době zde své hláskové písmo, podobné, ale nikoli prokazatelně od řeckého odvozené, asi vyvinuli i Kárové. Hlavním řeckým zdokonalením foinického písma bylo zavedení znaků pro vokály, respektive využití některých znaků foinických, pro něž nebylo v řečtině využití. S výjimkou délky vokálů a pozice a typu přízvuku pak toto písmo bezpochyby vyhovovalo svému jazyku lépe než kterékoli jiné známé písmo před ním – umožňovalo jednoznačně zapsat libovolné sekvence hlásek, což pro řečtinu a obecně pro staré indoevropské jazyky bylo nesmírně užitečné, neboť už indoevropský prajazyk měl poměrně složitou slabičnou strukturu s množstvím konsonantních shluků. Vzájemné historické vztahy různých variant alfabéty zatím stanovit přesně nelze, určitě ani nemáme k disposici všechny jednotlivé články vývoje. V klasifikaci mnoha variant alfabéty, lišících se počtem, hodnotou, tvarem a uspořádáním písmen, se prosadil princip, založený na počtu hlásek přidaných navíc k původnímu foinickému písmu. Podle mapy typů řeckých písem v Kirchhoffově Studien zur Geschichte des griechischen Alphabets z roku 1887, kde byly jednotlivé typy vyznačeny různými barvami, označují se nadále tyto alfabéty podle barev. Například varianty z ostrova Kréty se označují jako zelené. Jsou vůbec nejjednodušší, bez dodatečných konsonantních znaků, i znaků označujících dvojhláskové skupiny, jako Ξ /ks/. Takzvané modré alfabéty se užívaly jak v Jónii, tak na Egejských ostrovech, v Atice a některých oblastech Peloponésu. Vedle původních foinických znaků přidaly ještě ve všech variantách znaky pro řecké aspiráty /pʰ/ <Φ> a /kʰ/ <Χ>, někde také znak <Ψ> pro /ps/ a <Ξ> pro /ks/. Tato nejširší alfabéta jónského typu byla přijata koncem 5. stol. v Athénách a v důsledku politického vývoje a vzestupu Athén se nakonec stala základní formou

193

písmo semitské alfabetické

v období koiné a helénismu. Alfabéty modrého typu se posléze rozšířily po celé Malé Asii a sloužily k zápisu lýdštiny, lýkštiny, frýgštiny, galatštiny a  dalších jazyků. Tzv. červené alfabéty se užívaly na západě a severu, na Balkáně, dále v převážně dórských koloniích Magna Graecia na Sicílii a v Itálii. Z nich pochází etruské a latinské písmo, různá písma italických jazyků. Z toho vycházejí některé rozdíly mezi latinkou a  řeckou alfabétou, v červených alfabétách se např. užíval znak <Χ> nikoli pro /kʰ/ ale pro /ks/, a více znaků pro veláry, jejichž užití bylo vázáno na vokalické okolí: vedle kappy <Κ> ještě znak koppa <Ϙ>, z nějž pochází latinské . Inventář znaků 8. stol. př. Kr. ovšem odpovídal tehdejšímu stavu hláskosloví. Během dalších staletí některé hlásky z většiny dialektů vymizely (např. w, zapisované tzv. digammou <Ϝ>, či san <Ϻ>). Protože se tyto grafémy používaly i k zápisu čísel, používaly se v této roli nadále. Nicméně si na rozdíl od ostatních hlásek nevyvinuly kurzivní, psací podobu. Na vývoj řeckého písma měl zjevně vliv i rozsah literární produkce. Některé dialekty a  místní nářečí jsou doloženy jen nápisy, a  kapitálky <ΑΒΓΔ> se zřejmě užívaly i  v delších psaných textech. Teprve asi od 5. stol. př. Kr. se rozvojem gramotnosti a stále mohutnějším vzestupem řecké vědy a literatury vyvinula psací kurzivní podoba <αβγδ>, snad i v souvislosti s tím, jaké materiály byly využívány. První texty byly pravděpodobně spíše ryty než psány, což má na plynulost zápisu a podobu znaků zásadní vliv. Literatura: Christidis 2007.

písmo semitské alfabetické

-pz-

V semitském prostoru starého Předního východu vznikla celá řada grafemických systémů, založených na principu jednoho znaku pro jednu hlásku (souhlásku). Všechny tyto systémy mají množství společných rysů, které ukazují na společný základ. Semitské alfabéty se vyvíjejí bezpochyby již v 2.  tis. př. Kr., i když jejich masovější použití se datuje až od počátku 1. tis. př. Kr. Nejčastěji uváděné datum vzniku semitského alfabetického písma je pak 17. až 19. stol. př. Kr. Všechny tyto abecedy byly s největší pravděpodobností inspirovány egyptským hieroglyfickým písmem, především tou částí, pro kterou platil princip „jeden grafém – jeden konsonant“ – takový subsystém existoval v egyptském písmu vždy a byl často používán např. k přepisu cizích jmen, nikdy však nebyl systematizován a nebyl použit k výhradnímu zápisu jazyka. Vztah k egyptskému systému bývá zpochybňován jen zřídka, je ovšem pravda, že celý proces přechodu od egyptských hieroglyfů k semitským alfabétám je dokumentován jen zlomkovitě.

194

písmo semitské alfabetické

Mezi nejznámější z těchto alfabét patří foinické písmo, které bývalo někdy považováno za prvního představitele této alfabetické tradice. Další doklady však ukazují, že alfabetický princip byl v oblasti Syropalestiny (ale patrně i  na Arabském poloostrově) znám již dlouho před prvními doklady foinické abecedy. Nakonec i ugaritská abeceda patří k této vývojové linii. Pro vývoj abeced byl rozhodující vliv egyptského grafemického systému, jehož jedna část (tzv. monoliterální znaky) zřetelně posloužila jakožto inspirační základ jejich vzniku. Za první náznaky užití alfabetického principu byly dlouho považovány tzv. protosinajské nápisy nalezené v Serábít al-Chádim na Sinaji a  datované do období 18.-15. stol. př. Kr. Počet těchto nápisů je omezený, nelze proto hovořit o abecedě, navíc u některých znaků je možné, že jde o biliterální grafémy, označující dva konsonanty. Jde však zřejmě o spojovací článek mezi egyptskými hieroglyfy a semitskými alfabétami, které z egyptského systému převzaly jeho „alfabetickou“ část. Toto písmo by mohlo být dokladem prozatím předpokládaného kanaánského písma, zvaného někdy severní lineární písmo, které se v oblasti vyvíjelo v první polovině 2. tis. př. Kr. Na konci 90. let minulého stol. bylo v Egyptě nalezeno další, patrně semitské písmo, velmi podobné protosinajskému, ovšem o několik staletí starší. V oblasti mezi starověkými Thébami a Abydosem byly v údolí Wádí el-Hól nalezeny dva nápisy, datovatelné do 20.-19. stol. př. Kr. Tento nález naznačuje, že myšlenka abecedy mohla vzniknout přímo v Egyptě, nikoliv v oblasti Syropalestiny (či alespoň Sinaje), jak se doposud soudilo. Oba nápisy jsou jen krátké, takže materiál nedostačuje na dalekosáhlejší závěry, podobnost s písmem protosinajským je však značná. Do podobné vývojové linie patrně patří také protokanaánské nápisy z Šechemu, Gezeru a Lachiše, pocházející pravděpodobně ze 17. stol. př. Kr. – jde dohromady jen o několik znaků, i tak je však jasný jejich vztah k nápisům ze Sinaje i z Egypta. V podstatě ucelenou abecedou je již písmo ugaritské (14.-12. stol. př. Kr.), které kombinuje tahy semitských abeced s technikou zápisu, pocházející z Mezopotámie – zápis klínovými znaky do hliněných tabulek. Alfabetický princip je již uplatněn na zaznamenání celého jazyka (počet nealfabetických znaků, převzatých z mezopotamského klínopisu, je v ugaritských textech vcelku zanedbatelný), písmo je však doloženo téměř výhradně na území ugaritského městského státu. Je zřetelným vývojovým stupněm, vyrůstajícím ze severního lineárního písma, a  jediným zástupcem této vývojové linie.

195

písmo semitské alfabetické

Ze severního lineárního písma se odděluje jižní lineární písmo, základ jihoarabských grafemických systémů, které kromě samotné jihoarabštiny (sajhadštiny) byly používány celou řadou dalších jazyků (včetně staré arabštiny); do této vývojové linie patří též etiopské písmo. Počátkem silné vývojové linie je pak písmo foinické, které se objevuje zhruba v 10. stol. př. Kr. Z tohoto písma se pak vyvíjejí další grafemické systémy, od hebrejských duktů přes písma aramejská až k písmu arabskému v semitské vývojové větvi, a přes písma řecká až k latince. V rámci semitských jazyků se vývoj z foinického písma ubírá dvěma hlavními směry – na hebrejské lineární (dělí se na paleohebrejské a  samaritánské větve; nejde o linii vedoucí k dnešnímu hebrejskému písmu) a na vlastní větev foinickou, která se dále člení na písmo foinické a na aramejské. Aramejské písmo pak představuje další důležitý vývojový stupeň, ze kterého se vyvíjí řada dalších duktů: jednak hebrejské kvadrátní písmo, užívané do současnosti, dále pak různé vývojové stupně aramejštiny, které si vyvinuly vlastní varianty: nabatejské, palmyrské, edeské (z  něj se vyvíjí písmo syrské – od písma zvaného estrangelo/estrangelá až k dalším variantám – serto/sertá a nestoriánské), hatrejské, mandejské a  některá další. Z nabatejského písma pak vzniká písmo arabské. Řekové přebírají a adaptují foinické písmo zhruba v 8. stol. př. Kr. – o  příbuznosti svědčí nejen tahy mnohých písmen, ale také jejich názvy – alef ~ alfa, bēt ~ beta atd. a především si odpovídají jejich hodnoty; také počet písmen v nejstarších variantách řeckého písma je stejný jako u  foinické alfabéty. Další vývojová linie vede jak k cyrilici, tak latince. Je pozoruhodné, že varianty semitských abeced se většinou vyvíjejí jakožto místní a především národní varianty. To je bezpochyby případ již Ugaritu (písmo se používalo téměř výhradně k zápisu „domácích“ jazyků). Písmo foinické se brzy stává mezinárodním (přejímají jej Aramejci a Hebrejci, a také Řekové), ovšem tento statut ztrácí s tím, jak si jmenované národy vytvářejí své vlastní varianty. Hebrejské písmo je též výrazně národní, i když je v něm psáno několik nápisů v moábštině, mimo jiné známá Méšova stéla. Písmo aramejské se vyvíjí z foinického zprvu jakožto národní, ovšem následně se mu dostává mezinárodního statutu a velké prestiže – v období říšské aramejštiny je užíváno na většině území starého Předního východu. Od 3. stol. př. Kr. aramejské písmo ztratilo institucionální podporu velké říše, následně se diverzifikuje, a je základem pro celou řadu národních či lokálních variant, včetně písma židovského (tzv. hebrejské kvadráty) a arabského. Vazba varianty písma na národnost (jazyk) je pozoruhodná a zasloužila by si bezpochyby pozornost.

196

písmo semitské alfabetické

Základem tohoto typu písma bylo využití piktogramů pro jednu hlásku, a to na základě tzv. „akrofonického principu“, tedy postupu, kdy určitý obrázek znamenal to písmeno, na které začínal zobrazený předmět. Pokud tedy obrázek zpodobňoval půdorys domu, byl použit jako písmeno „b“ (ze semitského základu bajt / bajit / bēt – „dům“). Tento princip je zřetelný v konfrontaci s egyptským územ, který stejnému znaku připisoval hodnotu „p“ (z egyptského pr – „dům“). Tak lze přiřadit každému písmenu i původní „význam“ – alef (ale i řecká alfa a naše „A“) znamená býčí hlavu, m byl původně obrázek vody (māˀ), n vychází z obrázku hada (naḥaš), atd. V dalším vývoji byly tyto znaky různě obraceny v krocích po 90° (např. naše „A“ je oproti původní předloze otočeno o 180°). Velice důležitou a také velmi stabilní charakteristikou abecedy je její pořadí. V zásadě existují dva typy pořadí, jedno začínající na sekvenci a-b-g-d a  druhé v sekvenci h-l-ḥ-m. První pořadí se používalo v oblasti Kanaánu a je základem uspořádání naprosté většiny alfabét po celém světě včetně té naší; nejstarším dokladem jeho existence je patrně ugaritská abeceda. Druhé pocházelo patrně z oblasti jižní Arábie, odkud máme doklady písma nejdříve od 10. stol. př. Kr., toto pořadí však máme doloženo ze dvou ugaritských tabulek ze 14. stol. př. Kr. Není známo, jak se abecední pořadí ustálilo, existují různé spekulace – od mnemotechnických pomůcek (např. dle hvězdné oblohy či dle dnů měsíce – 22 členná abeceda pro sluneční a 29 členná pro měsíční cyklus) až k propracovanému lingvistickému systému, založenému na střídání zadního a  předního místa artikulace pro pořadí typu a-b-g-d. Stálost tohoto systému je mimořádná a objevuje se ve všech odvozených systémech včetně všech latinských. Je pravděpodobné, že ke konzervaci tohoto pořadí přispěl i fakt, že bylo využito také jako číselné symboly – ˀalef měl číselnou hodnotu 1, b pak 2, g odpovídal 3, atd. – v tomto úzu pak leží základy semitské numerologie včetně kabbaly. Charakteristickým znakem těchto grafemických systémů je označování pouze konsonantního skeletu textu. V některých případech se ovšem vyvinul i systém vokalizačních značek, které doplňují konsonantní základ. K jeho vzniku došlo v těch jazycích, které zaznamenávaly texty kanonické povahy, kde byly požadavky na přesnost daného textu výrazně vyšší než u běžných záznamů. Tyto vokalizační systémy jsou doloženy u syrštiny, arabštiny a  hebrejštiny, a jsou důsledně používány víceméně jen pro texty kanonické (Starý a Nový zákon, Korán); mohou být použity v nevokalizovaném textu tam, kde by mohlo dojít k dvojímu čtení. Zvláštním případem je jazyk geez (stará etiopština), kde je vokalizace značena přímo na každém konsonantu

197

písmo staroperské

a tento systém je používán důsledně pro záznam jakéhokoli textu. Mimo semitský svět byly vokály přidány již dávno – Řekové přejali od Foiničanů abecedu snad již v 9. stol. př. Kr., ovšem nejednoznačnosti vyvolané tím, že se nezapisují vokály, byly příliš veliké; na druhé straně hrdelnice, obsažené ve foinickém písmu, byly pro Řeky zbytečné a proto jim přiřadili hodnoty vokálů. Semitské abecedy bývají někdy označovány souborným názvem abdžad (angl. abjad), který označuje konsonantní abecedy s pořadím a-b-g-d. Druhým názvem, užívaným v této souvislosti, je termín abugida, který naznačuje pevné spojení konsonantu s vokálem, jakýsi souznak (nikoliv jen použití samostatné značky pro vokál, jako např. v hebrejštině či arabštině) – tato charakteristika platí např. pro etiopské písmo. Literatura: Naveh 1997; Sass 1991; Daniels (ed.) 1996.

písmo staroperské

-pv-

Sylabicko‑alfabetické písmo s minimem logogramů, které má celkem (bez číslovek) 36 grafémů (a dělítko mezi slovy). Grafémy jsou vytvořeny kombinacemi několika málo prvků podobných klínům (odtud se také nazývá klínové písmo). Tři grafémy jsou pro vokály /a/, /i/, /u/, další pro konsonanty (K) s alternativním vokálem: 22 grafémů pro kombinace Ka, 7 pro Ku a  4  grafémy pro Ki. V pozdějších textech k nim přistupuje ještě pět logogramů (se třemi variantami). Staroperské písmo bylo dříve (velmi řídce dodnes) chápáno jako geneticky odvozené z mezopotamského klínového písma, tedy jako jeho zjedno­dušený vývojový stupeň. Ovšem genetické vztahy mezi staroperskými grafémy (kromě převzatého l(a) ve slovech cizího původu) a  klínovým písmem nelze zatím prokázat, navíc jsou zde podstatné rozdíly ve struktuře a principu obou systémů. Nejnověji se považuje za uměle vytvořené, a to právě pro zapsání staroperské verze bísutúnského nápisu. Ojedinělé starší texty je třeba datovat jinak (některé jsou zřejmě dodatečně zhotovené [AmH, AsH], další se připisují jiným králům [CMb4 = DMa] nebo se staroperský text považuje za dodatečně připojený [CMa, CMc, nebo jde o  DMb?] ap.). Podle některých existovalo v rudimentární podobě již dříve, ale za Dareia I. byl inventář jeho znaků podstatně rozšířen, aby mohl mít nápis v Bísutúnu také staroperskou verzi. Literatura: Windfuhr 1970; Rawlinson 1847.

198

písmo syrské - edeské

písmo syrské – edeské

-pz-

Edeské a syrské písmo patří mezi semitské alfabéty. Představuje jednu z vývojových linií aramejského písma po ztrátě oficiálního statutu, je blízce příbuzné především písmu palmyrskému (patří do syrsko-palmyrské vývojové větve aramejského písma). Je spojeno především se syrštinou, jazykem syrských křesťanů s centrem v Edesse. Má 22 grafémů pro konsonanty, psalo se zprava doleva; oproti předchozím variantám je jasná tendence většinu grafémů spojovat (jen 8 grafémů se nespojuje s následujícím písmenem v textu, 3 grafémy mají zvláštní koncové tvary). Nejstarší nápisy v tomto písmu pocházejí z 1. stol. n.l., z předkřesťanské fáze jich pochází zhruba 70. Podle tradice byla Bible do syrštiny přeložena kolem r. 200 n.l., od té doby se rozvíjí rozsáhlá křesťanská literatura. Písmo má tři hlavní dukty. Nejstarší varianta se nazývá estrangelá („zaokrouhlené“), z ní se vyvinuly další varianty: západní dialekty užívají duktus zvaný sertá (též známé jako pšítá, maronitské či jakobitské písmo), východní dialekty pak duktus zvaný madnhájá („východní“, jiné názvy: swádájá, případně asyrské, chaldejské či nestoriánské). Estrangelá se užívalo ve starší fázi, nyní spíše jako monumentální písmo (nadpisy a nápisy), i když v některých moderních edicích je užíváno dodnes. Obě novější varianty používají vokalizační značky. Sertá užívá malá řecká písmena, umístěná nad nebo pod daným grafémem (α = a, ε = e/ē, atd.); madnhájá užívá systém teček (tečka nad či pod písmenem = a, dvě tečky diagonálně nad písmenem = ā, dvě tečky horizontálně nad písmenem = e, atd.). Pomocí teček se též vyznačovala plozivní či spirantní výslovnost hlásek bgdkpt. Východní systém vokalizace byl patrně inspirací pro vokalizační systémy jak v písmu židovském, tak arabském. Další modifikací tohoto písma je tzv. garšúní (karšúní), užívané zprvu pro zápis arabštiny, později (až dodnes) pro běžnou korespondenci mluvčími novoaramejských dialektů. Literatura: Naveh 1997; Sass 1991; Healey 2000.

písmo ugaritské

-pz-

Ugaritské písmo patří mezi alfabetická semitská písma. Dlouho bylo prohlašováno za první alfabetické písmo vůbec – patrně kvůli tomu, že se v něm nalezlo několik tabulek s výčtem všech grafému. Dodnes se dá říci, že jde o  první abecedu, která byla důsledně uplatněna na zápis jednoho jazyka – ugaritštiny (v několika případech je písmo užito též pro zápis churrit-

199

písmo ugaritské

štiny, výjimečně i akkadštiny). Zároveň platí, že písmo bylo speciálně upraveno právě pro tento jazyk. Soupis grafémů sestává celkem ze 30 znaků, které označují celkem 27 konsonantů, 3 písmena označují čtení glotálního závěru spolu s konsonantem (ˀa, ˀi, ˀu), poslední grafém sloužil pro zápis hlásky blízké /s/ v cizích slovech. Jednoduchý znak odděloval jednotlivá slova (dělítko), nikoliv však věty. Téměř všechny ugaritské texty jsou psány zleva doprava, písmena nebyla spojována. V několika textech je užita krátká varianta (jde téměř výlučně o texty nalezené mimo oblast Ugaritu, byla psána zprava doleva), odpovídá foinické alfabétě. Systém ugaritské abecedy včetně pořadí je dobře zachycen na několika tabulkách, patrně šlo o písařská cvičení. Pořadí odpovídá kanaánské tradici typu a-b-g-d.

ˀ b g ḫ d h w z ḥ ṭ j k š l m ḏ n ẓ s ˁ p ṣ q r ṯ ġ t ˀi ˀu ś

V ugaritském písmu se spojuje jak princip semitských alfabetických písmen, tedy fakt, že jednomu grafému odpovídá jeden konsonant, tak technika mezopotamského klínového písma, tedy materiál, na který se zapisovalo, jakož i nástroje, kterými se zápis prováděl. Šlo o kombinaci několika prvků klínového písma – jednotlivých klínů (vrypů) v různých polohách (horizontální, vertikální či šikmé) a tzv. „Winkelhaken“ – úhlový vryp. Tyto prvky pak byly různým způsobem kombinovány. Tvary písmen navazují na syropalestinskou tradici. Ugaritské klínové znaky byly psány na hliněné tabulky, které byly obvykle vypáleny. Rozměry těchto tabulek jsou různé, od několika centimetrů k několika decimetrům. Přidané znaky: Oproti představám o protokanaánském písmu byly do ugaritské abecedy přidány tyto znaky: ḫ ḏ ẓ ṯ ġ ˀi ˀu ś. Znaky, které byly k základní, krátké variantě abecedy přidány, bezpochyby odpovídají fonologickému inventáři ugaritštiny a vyhovují tedy potřebám jejího záznamu. Princip „jeden znak – jeden konsonant“ je u jedné skupiny přidaných znaků porušen – u glotálního závěru je naznačeno i čtení vokálu v okolí, přísně vzato jde tedy o biliterální znak (označující sekvenci konsonant-vokál). Samotné přidání těchto znaků je velmi zajímavé – příklady jiných jazyků, které přebraly písmo, ukazují, že adaptace písma pro potřeby vlastního jazyka zdaleka není samozřejmá – v akkadštině, která písmo převzala od Sumerů, tak v textech není reflektována celá řada fonologických distinkcí (emfáze, laryngály), podobně aramejština, která začala užívat foinické písmo,

200

punština

neupravila některé znaky pro vyjádření interdentál, a mohli bychom v tomto výčtu pokračovat. Zdá se, že zavedení ugaritského písma nebylo spontánní, že je výsledkem promyšleného a erudovaného procesu. V zápisu ugaritštiny se vyskytují i znaky, převzaté z mezopotamského klínopisu, jejich počet i frekvence výskytu jsou však vcelku zanedbatelné (celkem 17 znaků se vyskytuje dohromady 126x). Dá se tedy říci, že ugaritská abeceda je první z abeced, která byla důsledně užita pro zápis daného jazyka. Je pozoruhodné, že texty, psané ugaritským písmem, byly nalezeny téměř výhradně na území tohoto městského státu. Je pravděpodobné, že šlo o výraz emancipace Ugaritu, který musel být podporován též vládnoucími kruhy, ovšem z pochopitelných důvodů se omezil jen na tento stát. Institucionální podpora ugaritského písma je ovšem zřejmá, dobře je doložena existence písařských škol, ovšem také žánrová analýza záznamů v ugaritštině ukazuje, že šlo o záznamy textů důležitých pro vládnoucí vrstvy Ugaritu, a to jak pro chrám, tak i pro palác – od mytologických textů po záznamy týkající se běžného provozu městského státu. Zároveň ovšem všechny texty, psané v ugaritském písmu (a ugaritštině), se týkaly interní komunikace v rámci tohoto státu; ke komunikaci s okolními státy byla používána akkadština a  mezopotamské klínové písmo. Také mýty, legendy a rituály, zapsané ugaritským písmem, jsou vlastní Ugaritu (nebo přinejmenším nemají oporu v mytologiích ostatních velkých států), což opět ukazuje na emancipační charakter užití ugaritské abecedy. Mezi tabulky, které byly nalezeny mimo území Ugaritu, patří i tabulka z Bet Šemeš, která obsahuje zápis ugaritské abecedy, ovšem v pořadí doloženém pouze z jižní Arábie (pořadí typu h-l-ḥ-m). Tabulka je datována do 14. stol. př. Kr., ovšem doklady jihosemitské tradice jsou podstatně mladší, nejméně o 300-400 let. Kromě ugaritštiny byla tato abeceda použita také pro záznam několika churritských textů – Churrité patřili mezi obyvatele ugaritského státu. Literatura: Dietrich – Loretz 1988; Lundin 1987; Pitard 1999; Zemánek 20022003.

punština

-pz-

Název jazyka pochází z latinské podoby řeckého foiníkés (φοἱνικερ), z označení, které Římané používali pro foinické kolonie v západním Středomoří.

201

rukopisy od Mrtvého moře

Punština je jazyk, který se vyvinul z foiničtiny v punských koloniích ve Středomoří, často bývá tento pojem omezován na kolonie, které se dostaly pod nadvládu Kartága, tedy kolonie v západním Středomoří (severní Afrika, Sardínie, Korsika, pobřeží dnešní Francie a Španělska). Jde o semitský jazyk, patřící do centrální skupiny a je členem skupiny severozápadních jazyků. Díky společnému původu s hebrejštinou, moábštinou, ammónštinou a jazykem z Tell el-Amarny se řadí do jazyků kanaánských. Mluvčími jazyka byly semitské populace původně z  pobřežních oblastí v Kanaánu (pobřeží Syropalestiny), které nejpozději od 8. stol. př. Kr. začaly z původní vlasti expandovat do oblasti Středomoří a zakládat tam obchodní kolonie. Zvláštní statut měla kolonie na Kypru, která díky geografické blízkosti udržovala s mateřskou zemí intenzivní styky a  i  jazykově se neodlišila tolik, jako osady v západním Středomoří. V užším pojetí jde o jazyk obyvatel Kartága a jeho kolonií, odkud pochází naprostá většina památek. Ponejvíce jde o votivní nápisy, dále je doloženo velké množství královských, náhrobních a kultovních nápisů. Punské nápisy jsou ovšem rozesety po celém západním Středomoří, v severní Africe (především v Tunisku – Kartágo, Súsy, Dugga, Constantine), středomořských ostrovech (Malta, Sicílie a  především Sardínie), Francii (Marseille, Avignon) a Španělsku (Cádiz, Ibiza). Punské nápisy se datují od 6. stol. př. Kr. do zničení Kartága (146 př. Kr.), pozdější nápisy jsou nazývány novopunské a pokračují až do 4.-5. stol. n.l. Hlavní rozdíl mezi nimi je v použitém písmu – po pádu Kartága se začíná užívat latinka (dokonce i v nápisu z libanonské Wasty). Novopunské nápisy jsou doloženy především ze severní Afriky, nejvíce z Tuniska, ovšem spíše z okrajových částí, dále z Libye (nejvíce v Leptis Magna) a Alžírska; také dva nápisy ze Sardínie (Sulci, Bitia) jsou řazeny k novopunským. Mezi důležité doklady punštiny patří také monolog ve hře Poenulus od Plauta, i když je jazyk pravděpodobně zkomolen – tato pasáž je důležitá už jen tím, že nám nabízí informace o vokalizaci punštiny. Naprostá většina dokladů je psána foinickým písmem, ovšem celá řada nápisů je doložena také v řeckém písmu a v latince; kromě samotných textů se zachovalo množství punských jmen v cizích pramenech, především latinských a řeckých. Literatura: Hackett 2008; Krahmalkov 2000; Krahmalkov 2001; Segert 1976.

rukopisy od Mrtvého moře

-pc-

Kromě Kumránu se i na jiných místech v jeskyních u Mrtvého moře našly hebrejské a aramejské starověké texty. Některé z nich pravděpodobně už ve

202

řecká koiné

starověku a středověku – Origenes měl jakýsi rukopis z jeskyně u Mrtvého moře k dispozici při své práci na Hexaple, nestoriánský patriarcha Timotheos o nich psal koncem 8. stol., svitek obsahující Damašský spis známý z Kumránu byl objeven ve středověké genize káhirské synagogy. Nejsevernější z těchto lokalit je Wádí Dalíje, kde se našly papyry obchodního povahy v aramejštině, které se dají dobře datovat, neboť je s sebou při útěku ze Samaří vzali lidé prchající před Alexandrem Velikým. Zde nalezené svitky představují ucelený soubor nejstarších textů. Jižně od Kumránu se ve Wádí Murabba’at našly také aramejské dokumenty (včetně rozlukového listu) z doby prvního židovského povstání proti Římanům. Ještě výraznější nálezy patří do doby bar Kochbova povstání (132-135). Z biblických textů je to zejména svitek dvanácti malých proroků, který při srovnání s kumránskými nálezy dokládá pokročilý proces unifikace starozákonního textu po roce 70. Bar Kochbovy dopisy-autografy patří mezi nejstarší památky rabínské hebrejštiny. Ze stejné oblasti i doby – 1. poloviny 2. stol. – je i nález tzv. Babbatina archívu z Nachal Chever, jakož i dalších textů. Ještě jižněji, v pevnosti Masadě, byly objeveny svitky, ostraka a jiné epigrafické nálezy v hebrejštině, aramejštině, latině a řečtině. Nejvýznamější byl nález originálního hebrejského znění Sirachovce. Literatura: Dušek 2007; Segert – Řehák – Bažantová – Dušek 2007; Tov 2004.

řecká koiné

-jb-

Na konci čtvrtého stol. př. Kr. se na územích Perské říše, jež obsáhla vlastně většinu „známého světa“, mluvilo desítkami různých jazyků, náležejících mnoha různým jazykovým rodinám a větvím. Jen v Malé Asii to byly jazyky chetitoluvijské: kárština, lýdština, lýkština, sidetština, samostatná frýgština a tráčtina, snad i pozůstatky jiných, neindoevropských jazyků doložených ve 2 tis. Okolo přelomu letopočtu již byly tyto jazyky v podstatě zapomenuté – jejich mluvčí přešli v naprosté většině k řecké koiné. Je třeba říci, že tento vývoj byl do té doby nevídaný – žádné z velkých říší se nepodařilo podmanit si dobytá území nejen mocensky, ale i  kulturně a  jazykově, nadto v tak krátké době, jako se to podařilo nástupcům Alexandra Velikého a jeho makedonských a řeckých vojsk, která si během několika let podrobila všechny země od Balkánu k Indu a od Černého moře po jižní Egypt. Peršané sice ovládli vlastně tutéž oblast a vnutili jí své zákony a politické zřízení, svůj jazyk ovšem nikoli – řečí státu byla aramejština a místní jazyky prospívaly či vymíraly bez ohledu na perskou vládu. Ovšem řecky

203

řecká koiné

záhy mluvila Malá Asie, pobřeží Levanty a Egypta a mnohá města, založená nebo dobytá během Alexandrova tažení. Řecky mluvili brzy i Židé, řečtina byla také jazykem židovské sekty, která se během několika staletí stala nejvýznamnějším náboženstvím doby: křesťanů. Koiné uspěla z více důvodů. Především byly řečtina a řecká kultura již v těchto oblastech po staletí přítomné a těšily se vysoké prestiži. Řecká věda, lékařství i  filosofie by byly ceněny i samy o sobě, navíc ale Řekové byli obratnými propagátory převahy své kultury a jazyka nad ostatními. Příkladem par excelence vlivu této propagandy byli sami Makedonci, tvořící jádro Alexandrovy armády. Nikoli náhodou byl Alexandrovým vychovatelem Aristoteles, největší řecký filosof. Řečtina byla dorozumívacím jazykem v Alexandrově vojsku i ve vojscích jeho nástupců. Jaká byla řečtina, která se takto rozšířila, lze soudit už z jejího názvu – ἡ κόινη διαλέκτος /he kóine dialéktos/ bylo především „společné nářečí“ Řeků, nikoli lingua franca jinak jazykově nepříbuzných národů. Nebyl to ale složitý a vytříbený jazyk filosofie a umění, za jaký dnes pokládáme starou řečtinu, protože ten zdaleka nebyl společný ve všech svých stylistických, gramatických a lexikálních finesách ani rodilým mluvčím. Byl to dialekt srozumitelný především všem Řekům: hovorová athénská řečtina, atická varianta všeho, co jim bylo společné, ovšem ještě s dalšími příměsemi, řeckými i neřeckými. Athény byly totiž nejdůležitějším řeckým městem – ne snad už mocensky, po prohraných válkách se Spartou a dalších vojenských nezdarech, ale kulturně – athénská akademie byla chrámem řecké vzdělanosti a její jazyk příznakem příslušnosti k elitě. Jako dříve psali i nejónští autoři jónskou řečtinou, nyní po celém řeckém světě používali hlavně atičtinu. Koiné ovšem nepotlačila jen všemožné jazyky Malé Asie a Balkánu, jako například právě makedonštinu, ale rovněž všechny řecké dialekty a jejich místní nářečí, nakonec i včetně atické řečtiny. Jedinou známou výjimkou je dórský dialekt Lakónie, jenž přežil dodnes jako tzv. tsakónština. Atická řečtina sice byla výchozím dialektem, ale v koiné se prosadily mnohé rysy jónské řečtiny, protože tou hovořila většina Řeků na východě a všemožné zvláštnosti atické řečtiny se v tomto obrovském jazykovém společenství rozplynuly. Vývoj atičtiny v koiné se řídil pragmatikou, nikoli estetikou a směřoval k  zjednodušení. Výrazně se to dotklo gramatického systému. Omezil se počet synteticky vyjadřovaných kategorií (postupně zaniká konjunktiv, perfektum, mnohé atematické kmeny se tematizují, podobné změny proběhly i v systému substantiva, zanikl duál, zjednodušila se syntax a  užívání složitých konstrukcí s nefinitními slovesnými tvary) a objevují se tendence

204

sabejština

k analytickým frázím. V lexiku se zjednodušení zejména týkalo substantiv: prosazují se novotvary průhledně odvozené od slovesných kořenů a mizejí etymologicky izolované lexémy se složitým skloňováním. I po stránce hláskoslovné se koiné měnila – časem mizí rozdíly délky vokálů, diftongy se zjednodušují, melodické přízvuky přecházejí v jednotný přízvuk dynamický. Koiné se tak v mnoha ohledech podobá vulgární latině, s níž se dělila o roli „státního“ jazyka v dobách Římské říše a liší se od atické řečtiny podobně jako vulgární latina od jazyka klasických autorů. Literatura: Christidis 2007; Woodard 2004.

sabejština

-pz-

Název jazyka v textech není doložen, odvozuje se od královské titulatury v sabejských textech, je ovšem užíván již od nejstarších dob i ostatními národy (např. v bibli). Jde o semitský jazyk, náležející do severní části jihosemitské větve, bývá řazen do jihoarabských jazyků a je součástí skupiny zvané sajhadština. Jde o nejvýznačnější jazyk této skupiny, který je nejlépe dochován a byl užíván po nejdelší dobu. Nositeli jazyka byly semitské populace v dnešním Jemenu. Sabejština však byla jako jazyk monumentálních nápisů využívána též dalšími etniky v  oblasti, především Katabánci a Minejci, v poslední fázi též Himjarci. O Sabejcích máme relativně dost zpráv z pramenů v jiných jazycích, mezi nejznámější patří zmínky o královně ze Sáby v biblickém textu (např. 1 Kr 10,1-13) a spisy řeckého geografa Eratosthéna ze 3. stol. př. Kr. (sabaioi). Je však zřejmé, že v mnoha případech jde o název, který byl někdy používán též pro další národy jižní Arábie. Původem šlo o horské kmeny, které mohly být polokočovné. Sabejci sídlili v dnešním Jemenu, v oblasti dnešní Ramlat as-Sabˁatajn (oblast částečně zasahuje i do dnešní Saúdské Arábie), centrem jejich říše byl starověký Márib. Sabejský vliv zasahoval v podstatě celou oblast jižní Arábie, zasahoval až do Hadramautu a dokonce až do Etiopie a Eritrey (cca 500-100 př. Kr.). Při oslabeních jejich nadvlády se objevily i nápisy v jiných jazycích (katabánština, minejština, hadramautština), ovšem šlo o jev pouze dočasný. Další vzedmutí sabejského panství lze zaznamenat mezi 2.-6. stol. n.l., kdy se vlády zmocnili Himjarci (panství Ḏū Rajdān a Himjarské království). Nápisy v sabejštině jsou doloženy od cca. 10. stol. př. Kr. (některé nálezy ukazují možná až do 12. stol. př. Kr., jindy se hovoří o počátcích až od 8.  stol.

205

sabejština

př. Kr.) do pol. 6. stol. n.l., jde v naprosté většině o oficiální nápisy a pisateli nebyli zdaleka jen Sabejci – jazyk byl pro účely zápisu užíván i celou řadou dalších národností. Celkově se počet nápisů odhaduje mezi 5 a 6 tisíci. Nejvíce jich pochází z 8. až 7. stol. př. Kr., kdy sabejský vliv v oblasti dosáhl vrcholu. Poslední období, kdy sabejštinu užívalo Himjarské království, znamenalo užití sabejštiny pouze pro oficiální účely vedle himjarštiny, užívané pro běžnou komunikaci. Od zhruba 4.  stol. n.l., kdy se v oblasti prosadila monoteistická náboženství, se užití sabejštiny značně omezilo. Po celou dobu výskytu těchto nápisů se jedná především o nápisy, které je možno označit za královské. Užité písmo vychází z protokanaánských duktů, z tzv. jižního lineárního písma, bývá nazýváno jihoarabské monumentální písmo (někdy též musnad) a má společné rysy s etiopskými grafemickými systémy. Vyskytuje se především v oficiální variantě, užívané pro nápisy na zdech. Tyto se omezují na krátké epitafy, votivní a rituální nápisy. Používá se též minuskulní varianta (objevená teprve ve 2. pol. 20. stol.), zvaná též zabúr a užívaná pro běžné záznamy psané na dřevěných destičkách. Tento duktus se používal pro smlouvy, soukromé dopisy apod. V případě sabejštiny se o dialektech dá hovořit jen v případě některých vývojových fází, i když u některých textů je možno zaznamenat značné odlišnosti od běžného úzu. Je jediným jazykem oblasti, pro který je vypracována periodizace – fáze archaická (1. tis. př. Kr.), střední (1. stol. př. Kr. - konec 4.  stol. n.l.) a pozdní či monoteistická (do 6. stol. n.l.). Ve střední fázi je možno dialekty dělit do dvou oblastí: severní (amírský či haramský dialekt se stopy vlivu severní arabštiny) a jižní (dále se členící na radmánštinu a sabejštinu užívanou Himjarci). V poslední fázi byly texty ovlivněny dalšími „monoteistickými“ jazyky, především hebrejštinou, aramejštinou a řečtinou. Za standardní sabejštinu je považována ta z okolí Máribu a jemenské vysočiny. Pozoruhodné je též užití sabejštiny Araby v prvních stoletích n.l. – jde především o nápisy v Karjat al-Fáw, Nadžránu a Haramu. Jazyk obsahuje značné množství arabismů, některé nápisy obsahují pasáže v arabštině. Jazyk těchto nápisů bývá někdy označován jako pseudosabejština či jako sabejština kahtánovských Arabů. Literatura: Beeston 1981; Beeston 1984; Biella 1982; Kogan – Korotayev 1997; Nebes – Stein 2004; Stein 2003; Stein 2004.

206

safajština

safajština

-pz-

Název jazyka v textech není doložen, jde o moderní pojmenování na základě lokality v centru nálezů textů a jako takové nemá žádný vztah k autorům těchto nápisů. Jedná se však o ustálené pojmenování, arbitrárně užívané k označení čistě lingvistické jednotky bez vztahu k nositelům tohoto jazyka. Jedná se o jeden z dialektů staré severní arabštiny, pokládané za přímého předchůdce arabštiny. Řadí se tedy do centrální skupiny semitských jazyků, jde o jazyk příbuzný s arabštinou, některými rysy se však přibližuje jazykům kanaánským. Hlavní rozdíl mezi tímto jazykem a arabštinou je ve formě člene určitého (hl- vs. ˀal-). S největší pravděpodobností lze tyto nápisy připsat kočovníkům a pastevcům na severu Arabského poloostrova, šlo o severní Araby. Téměř určitě se nejednalo o jednolité etnikum, ale o příslušníky různých kmenů. Název samotný pochází až z moderní doby a týká se pouze jazyka nápisů. O autorech nápisů nemáme jiných zdrojů než samotné texty. Obecně se o  kočovných a polokočovných obyvatelích Arábie zmiňuje celá řada pramenů, od asyrských a babylonských až k řeckým a latinským. Za centrum oblasti, ve které se nacházejí nápisy označované za safajské, je tradičně označováno pohoří Safá, ležící na jih od Damašku, je ovšem ironií osudu, že samotné nápisy byly nalezeny spíše kolem tohoto pohoří (především první objevené nápisy, které pocházejí z východního okraje této oblasti), nikdy však v samotné oblasti Safá. Další nápisy, klasifikované jako safajské, jsou doloženy až u Dura Europos na středním Eufratu, a sahají až do Wádí Sirhán a pouštních oblastí na severu dnešní Saúdské Arábie, zasahovaly tedy značně rozsáhlé území. Epigrafické památky se datují zhruba od 1. stol. př. Kr. do 3.-4. stol. n.l. a jejich počet přesahuje 15 tisíc (číslo není konečné). V naprosté většině se jedná o velmi krátké nápisy, někdy doprovozené kresbami. Jde o nejrůznější typy nápisů, hojně jsou zastoupeny nápisy náhrobní, komemorativní apod., objevují se i záznamy o vlastnictví či proběhlé obchodní transakci, někdy (nepříliš často) se jedná o nápisy označující důležitá místa (pastviny, studny, atd.), ale velmi často i o nápisy ryze osobního charakteru (objevuje se motiv stesku po milé, ovšem nezřídka i pouhý záznam, že pisatel strávil noc se svým stádem v dané oblasti; hojný je i motiv požehnání či kletby), což dokládá vysokou míru gramotnosti v těchto populacích. Jména nezřídka obsahují genealogii a často i povolání autora. Především v textech osobního

207

sajhadština

charakteru se někdy spatřuje předobraz pozdější arabské poetické tradice (motiv stesku po milé). K zápisu byla využita varianta jihoarabského písma, oproti originálu však byla poněkud zaoblena. Velikost písma je velmi variabilní, podobně jako směr zápisu (zleva doprava či naopak, dle povrchu kamene či do kruhu apod.). Nápisy byly relativně často doprovozeny kresbami (zvířata, lidské postavy, ale i magické symboly a kmenové značky). Za jeden ze základních rozdílů oproti arabštině je považováno užití určitého člene h-, tedy ve formě relativně podobné tvarům známým např. z hebrejštiny. Jsou doloženy tvary jako hsfr – „tento nápis“, hgml – „tento velbloud“, bhdr – „v tomto ležení“, jen výjimečně jsou doloženy i tvary širší – hnˀlt – „han-Ilāt (jméno bohyně)“ a další, což může odrážet starší úzus. V některých tvarech se však může jednat i o člen určitý ve formě ˀal-, např. whblh bývá interpretováno jako vlastní jméno Wahballáh (též na základě formy doložené v řeckém přepisu Οναβαλλας), tedy variaci -ˀlh/-lh v psaní teoforních jmen – vedle psaní typu ˀshˀl – „Aus-ha-ˀil“, tedy se členem ve formě h-. Soudě podle různého užívání člene určitého (formy h- a ˀl-) je možné, že v  rámci safajštiny existovaly dva dialekty. Značná variabilita nápisů a rozsáhlý prostor, na kterém jsou doloženy, však umožňují i další podrobnější dělení. Samotný název tohoto jazyka je někdy diskutován. Paradoxně v samotném pohoří Safá nebyly zatím nalezeny žádné safajské texty (pocházejí jen z okolí tohoto pohoří), ovšem pojmenování se již natolik vžilo, že všechny diskuse končí poznámkou, že je lepší zůstat u tohoto konvenčního jména, i když koncept Safajců jakožto samostatného etnika je zřetelně umělý, podobně jako jejich pojmenování. Literatura: Voigt 1980; Macdonald 2000; Macdonald 2004; Macdonald 1979; Winnett 1957; Winnett –Harding 1978.

sajhadština (sajhadské jazyky)

-pz-

Název jazyka v textech není doložen, jde o moderní pojmenování skupiny jazyků na základě geografického názvu. Tato jazyková skupina patří k jižním semitským jazykům a tvoří její severní, jemenskou větev. Současný název byl poprvé použit v r. 1981 a  zahrnuje jazyky dříve označované za starou (epigrafickou) jihoarabštinu. Nový název vychází ze středověkého pojmenování oblasti (Sajhad) a naznačuje jisté areální rysy této skupiny. Pojmenování má též naznačit užší vztahy v rámci

208

severní arabština stará

dané skupiny, a odlišit ji tak od ostatních jazyků, kterými se mluvilo v jižní Arábii a pro které bývá používán souborný název jihoarabština. Pod sajhadštinu je zařazována sabejština, katabánština, hadramautština a minejština, též nazývaná mazábštinou. Jako poslední stupeň do ní bývá řazena též himjarština. Oblast Jemenu a její semitské populace byly i ve starověku dobře známy a  jsou bohatě zastoupeny v pramenech všech národů, které se v dané oblasti pohybovaly. Mezi jižní a severní Arábií a potažmo i Mezopotámií a  Syropalestinou existoval čilý obchodní ruch, zprostředkovaný především karavanním obchodem. Nejčastěji jsou zmiňováni Sabejci jakožto národ dominující celé oblasti jižní Arábie, nejznámější je patrně biblický příběh o královně ze Sáby. Sajhadské jazyky jsou doloženy z jižních oblastí Arabského poloostrova, zhruba v oblasti dnešního Jemenu a části Ománu, a to jak v pobřežních oblastech, tak i v horských pásmech. Do pouští starověké Arábie zasahovaly jen sporadicky. Centrum tvoří oblast Ramlat as-Sabˁatajn, ve středověku nazývaná arabskými geografy Sajhad. Jazyky jsou známy z četných nápisů a graffiti z jižní Arábie, pocházejících z období od zhruba 10. stol. př. Kr., poslední známý nápis pochází z pol. 6.  stol. n.l. Nejvíce textů je v sabejštině, která pravděpodobně sloužila jako oficiální jazyk i v případě, kdy mluvená řeč byla odlišná (Himjarské dynastie). Užité písmo vychází z kanaánských duktů, z tzv. jižního lineárního písma, bývá nazýváno jihoarabské monumentální písmo a má společné rysy s etiopskými grafemickými systémy. Od svého vzniku na počátku 1. tis. př. Kr. bylo přejato i pro další jazyky. V rámci sajhadštiny je od 2. pol. 1. stol. př. Kr. doloženo též kurzivní písmo, užívané pro běžnější záznamy, psané na dřevěné destičky (počet dochovaných dokumentů přesahuje 1 tisíc, žánrově jde o smlouvy, dopisy apod.). Literatura: Beeston 1981; Kogan – Korotayev 1997.

severní arabština stará

-pz-

Jedná se o střechový pojem, který byl zaveden vlastně až ke konci 20. stol. (Ancient Arabian). Často se přidává ještě adjektivum „severní“, které má pomoci odlišit tento jazyk od tzv. „jižní arabštiny“, tedy jazyka (jazyků), kterým se mluvilo v Jižní Arábii (Jemenu), v poslední době ovšem také od arabštiny (v anglické terminologii Arabian vs. Arabic). Pod tento název se řadí

209

severní arabština stará

několik jazyků/dialektů, které jsou dnes obvykle chápány jako samostatná skupina, přitom se dříve deklarovala jejich příslušnost ke starším vývojovým stupňům arabštiny. Jde o  lingvistickou jednotku, která se od arabštiny klasické jasně odlišuje – je dokonce jisté, že přímé předstupně klasické arabštiny se začaly vyvíjet v 1. pol. 1. tis. n.l. paralelně s pokračující existencí staré severní arabštiny. Patří sem samostatné epigrafické jazyky, jako thamúdština, safajština, lihjánština/dedánština, tajmajština, dumajština, hasajština a  hismajština; jako projevy staré severní arabštiny jsou chápány též úseky v jihoarabských nápisech, které se znatelně odlišují od pozdní sabejštiny. Podle toho, kde byly nalezeny nápisy v daném jazyce, bývá někdy též rozdělována na tzv. „severní arabštinu z oáz“ (především lihjánština/dedánština, tajmajština a dumajština) a další jazyky, doložené spíše z pouští a polopouští (thamúdština, safajština, lihjánština, hasajština a hismajština). Rozhodnutí, zda jde o jazyky či dialekty, je značně arbitrární. Terminologie je neustálená, někdy se hovoří též o protoarabštině, předarabštině, epigrafické arabštině či „doklasické“ arabštině. Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, dá se o něm uvažovat též jako o souboru dialektů – společná norma neexistovala. Ve všech případech se jedná o předchůdce arabštiny, ovšem z lingvistického hlediska bychom v těchto jazycích nalezli řadu rysů, které naznačují vztahy též k jazykům ze severozápadní skupiny, ať už kanaánským či aramejštině – některé inovace, typické pro klasickou arabštinu, ještě v těchto jazycích neproběhly (především změna členu určitého). Mluvčí těchto jazyků pocházejí převážně z oblasti Arabského poloostrova a zastupují široké spektrum životních stylů, od společností organizovaných v královstvích (Dedán) přes námezdné vojáky a obchodníky až ke kočovníkům – posledně jmenovaný životní styl pravděpodobně převládal. Přes různost sociálního zastoupení je v průběhu doby na jazyku zřetelná konvergentní tendence, která nakonec vyústila v klasickou arabštinu. Všichni zástupci staré arabštiny jsou v různé formě zmiňováni v pramenech okolních národů, a to již od nejstarších dob, zmínky o nich jsou však buď ve formě kolektivní jako obyvatelé Arabského poloostrova, nebo (méně často) pod jmény jednotlivých kmenů (např. Kedar, Midján, apod.), dnešní názvy nebyly používány. Za nejranější doklad jejich existence je považována zmínka v asyrských análech z pol. 9. stol. př. Kr. (Salmanassar III.), kde se mluví o tzv. aribi. Tento název je pak často používán jako označení dokladů o starých Arabech především v asyrských a babylonských textech, může však být použit i pro zmínky z ostatních pramenů. Množství informací nám přinášejí zdroje perské, hebrejské, řecké, latinské, ale také např. texty v elam-

210

severní arabština stará

štině; ve všech případech je užité jméno obdobné. Dle biblických dokladů i  dle interní rekonstrukce se nejednalo o název založený na etnickém principu, spíše šlo o pojmenování původně spojené s jistým životním způsobem (kočovníci, kupci, námezdní vojáci), národnostní náboj získal tento termín víceméně až se vznikem islámu. Jsou doloženy jak názvy některých předarabských kmenů, tak vlastní jména a občas i některá slova (výpůjčky) jsou považována za staroarabská (často jde o terminologii spojenou s kočovným způsobem života – velbloud, pastvina, apod.). Hlavní oblastí, kde jsou rozšířeny stopy staré severní arabštiny, je jednoznačně Arabský poloostrov. Výjimkou je oblast Jemenu, která byla obsazena jazyky sajhadskými a v předislámské době dokládá jen málo průniků jiných jazyků. Stará severní arabština se však šířila i mimo samotný Arabský poloostrov, nejvýrazněji do oblasti dnešní Sýrie. Nápisy, které lze označit za doklady staré severní arabštiny, jsou velmi početné – jde o desítky tisíc nejrůznějších typů textů; další nápisy jsou stále objevovány. Zahrnují období od zhruba 7.-8. stol. př. Kr. do 4. stol. n.l. a  vyskytují se jak v obydlených oblastech, tak je nalezneme roztroušeny po pouštích a polopouštích Arabského poloostrova. Typologie nápisů je velmi rozmanitá, zahrnuje texty oficiálního charakteru (především tzv. královské nápisy v lihjánštině/dedánštině), dále náhrobní či jiné komemorativní nápisy, někdy se jedná jen o  vlastní jméno, vyryté do skály. Velké množství těchto textů lze označit za neoficiální či neformální – zaznamenávají i různé osobní projevy a příhody či popisy emocí – od popisů drobných událostí při pastvě (např. zranění velblouda) přes vyjádření momentální nálady (např. popis večerního sezení) či vzpomínání na milou. Tento „žánr“ je považován za základ pozdější staroarabské poezie (téma „milostné“, tzv. nasíb). Fakt, že jde o nápisy, však znamená, že nemáme doloženy souvislejší texty ve staré arabštině, proto i rekonstrukce jazyka je jen částečná. Nápisy jsou většinou psány ve variantách jihoarabského písma (mluví se o  písmu thamúdském, safajském a lihjánském, především thamúdské písmo má několik podskupin), existují ovšem i nápisy ve variantách písma nabatejského. Podoba písma je mnohdy považována za kritérium, které odlišuje jednotlivé dialekty (viz např. vyčlenění hismajštiny z thamúdštiny). Z hlediska lingvistického se jedná o značně rozrůzněnou skupinu. Rozdíly mezi jednotlivými jazyky mohou někdy být značné, je však třeba vzít v úvahu jak velkou oblast, na které se jazyky rozkládaly, tak i chronologické rozpětí, ze kterého jsou dochovány (více než tisíc let). Svou roli nepochybně

211

Spentamainjú

hraje i to, že chybělo jakékoli centrum, které by představovalo normativní a stabilizační prvek. Z typů doložených nápisů se obecně soudí, že znalost písma byla mezi populacemi Arabského poloostrova velmi rozšířená, a to i mezi nižšími vrstvami obyvatelstva, jak dokládají nápisy, jejichž autoři byli pastevci. Kromě vcelku relativně malého počtu „oficiálních“ nápisů (tedy komemorativních a královských) však nemáme k dispozici žádné doklady o tom, že by písemná tradice byla jakkoli pěstována či podporována oficiálními místy, přesto byla znalost písma určitě velmi rozšířená (někdy se dokonce hovoří o nejgramotnější oblasti starého světa). Jde o pozoruhodný jev rozšíření gramotnosti ve společnosti, která pro písmo neměla žádné praktické použití. Při interpretaci těchto nápisů se často jako model, vůči kterému jsou nápisy vztahovány, používá klasická arabština, přestože se tato ustavila prokazatelně až později. Jakkoli je tato praxe chybná, je značně rozšířena. Hlavní odlišnosti od arabštiny jsou tyto: člen určitý (severoarabský hn/ hl/h-/ø vs. arabský ˀal-), prefix kauzativního kmene (severoarabský hvs. arabský ˀa), asimilace náslovného n v kontaktní pozici s konsonantem (v  severní arabštině většinově ano, v arabštině ne), vlastní jména (v severní arabštině jsou časté složeniny, v arabštině převládají genitivní spojení). Všemi těmito rysy je severní arabština bližší jazykům kanaánským. Další rozdíly se týkají kořenů s poslední hláskou w nebo j, tyto rozdíly však mohly vzniknout jen odlišným způsobem zápisu. Literatura: Beeston 1981; Belova 1994; Macdonald 2000; Macdonald 2004.

Spentamainjú

-pv-

(gátha) – avest. „zpěv (gátha) mající [na počátku slova] Spentá Mainjú” (= „Se Spenta Mainjuem...”). Třetí gátha, kterou tvoří čtyři hymny (J 47-50). Jde o  metrický text a sloka má čtyři jedenáctislabičné verše s césurami po čtvrté slabice. Úvodní hymnus (J 47) je invokací k Spenta Mainjuovi; další část (J  48) spekuluje o konečném vítězství pravdivosti (Aša) nad stoupenci klamství (Drudž). Vyjadřuje víru v toto vítězství, které stoupencům pravdivosti přinese odměnu. Následující hymnus (J  49) obsahuje reminiscence osobních prožitků Zarathuštry, jenž v  textu zmiňuje svého odpůrce Béndvu. Ten jeho učení odmítl a dále trpěl u  svého kmene nepravé kněze, kteří provádějí oběti dobytka. V  posledním hymnu (J  50) medituje Zarathuštra o  vlastním posmrtném životě; text dále obsahuje invokace k Mazdovi (Ahura Mazda) a  k  božstvům z jeho okruhu.

212

substrát předsumerský

Literatura: Humbach – Elfenbein – Skjaervo1991; Kellens – Pirart 1990.

substrát předsumerský

-pv-

Někdy se uvádí, že Sumerové nejsou původními obyvateli na jihu Mezopotámie, kam ve 4. tis. migrovali z blíže neznámého území. Narazili přitom na starší a v těchto krajích usazené etnikum (nazývané badateli Protoeufratci nebo Prototigriďané), které postupně asimilovali. Jediným dokladem existence předsumerského substrátu byla toponyma a apelativa, která údajně nebylo možné vyložit ze sumerštiny, takže byla připsána Protoeufratcům. Šlo např. o toponyma Ur, Uruk, Larsa, Lagaš, nebo o jména bohů jako Nanše či Gatumdu, dále odborné termíny zemědělské (apin „pluh“, nimbar „datlovník“, nukarib „zahradník“ a  další – např. z hutnictví kovů (simug „kovář“ apod.). Důvody pro předsumerský substrát jsou stejně vágní jako argumenty proti jeho postulování. Jestliže teprve sumerské texty kolem 2600 př. Kr. nesou první informace o gramatice tohoto jazyka, nemohou ani zastánci, ale ani odpůrci substrátu nikterak hodnověrně rekonstruovat sumerštinu ještě nejméně o celé tisíciletí starší. Např. tvrzení, že víceslabičné výrazy jsou netypické pro jinak monosylabickou strukturu slova v sumerštině, a  tedy jsou taková slova předsumerská, stojí pouze na víře, že kolem roku 2600 bylo slovo /simug/ dvojslabičné, a tedy že alespoň přibližně tušíme, jak se vyslovovalo. Jednoslabičný základ lexika musel být dominantní již v  sumerštině kolem roku 3600, v době kdy Sumerové přicházejí do kontaktu se substrátovým jazykem. Vůbec je těžké si představit jazyk, který za tisíc let své existence v podstatě nezmění své hláskosloví. Literatura: Rubio 1999; Salonen 1968; Bauer – Englund – Krebernik 1998.

sumerština

-pv-

Sumerské texty dokládají několik termínů pro tento jazyk: především emegi15 „domácí (místní) jazyk“; eme-ki-en-gi-ra „jazyk Kengeru“ nebo eme-gi7. Jim odpovídá akkadské lišān šumeri(m) „jazyk Šumeru“, z čehož vychází moderní pojmenování tohoto jazyka. Zatím se nepodařilo prokázat příslušnost sumerštiny k nějaké jazykové rodině. Kmeny Sumerů blíže neznámého původu jsou doloženy již ve 4. tis. př. Kr. na jihu Mezopotámie, hlavní centra sumerské kultury byla města Ur, Uruk, Lagaš, Nippur a Eridu. Na jihu se sumerštinou hovořilo až do doby kolem roku 1700 př. Kr. Vedle toho byla sumerština v celé Mezopotámii také jazy-

213

sumerština

kem literatury, kultu a rituálu a tuto roli plnila i poté, kdy přestala být prostředkem každodenní komunikace. Problémem zůstává, jsou-li Sumerové původními obyvateli jihu Mezopotámie nebo sem migrovali počátkem 4. tis. př. Kr. S tím souvisí možný vliv předsumerského substrátu, z něhož se mělo dochovat v sumerštině několik toponym a malá skupina apelativ, která mají dvojslabičnou strukturu. Nejsou však přesvědčivé argumenty, které by umožnily rozhodnout. Důležité jsou především kontakty se semitským obyvatelstvem, které proniká do areálu jižní Mezopotámie, kde prakticky po téměř celé jedno tisíciletí bylo postavení Sumerů dominantní. Nicméně ze severu sílil tlak semitského obyvatelstva. Kolem 2600 docházelo k mocenským střetům, ovšem zároveň sílily různé asimilační procesy mezi sumerštinou a akkadštinou, které vedly ke koexistenci obou jazyků. Kolem 2000 začíná sumerské etnikum ztrácet svě někdejší postavení, prudký nástup semitské imigrace kolem roku 1700 zůsobil, že se sumerština přestala v komunikaci užívat. Ovšem dalších zhruba 1500 let byla jazykem kultu, rituálu, literatury apod. Písemné památky psané sumersky (případně může jít též o bilingvní texty) jsou doloženy zhruba mezi koncem 3. tis. a 1. stol. n.l. Jde o  rozsáhlý a tematicky neobyčejně pestrý korpus, který obsahuje např. správní, hospodářské i právní písemnosti, historické texty, stavební nápisy, královské nápisy, reminiscence historických událostí, rituální, mytologické a kultovní texty (popisy svátků, slavností, procesí a jiné obřady, ale i zaklínání a různá magická konání), dále bajky, hymny, modlitby, nářky nad zničenými městy a chrámy nebo nad zmizelým bohem, spory, mudroslovnou literaturu (přísloví a hádanky) a další texty nejrůznějších dalších typů a žánrů, např. vokabuláře, seznamy grafémů klínového písma a jiné. Sumerské písmo vzniká kolem roku 3200 př. Kr., patří tedy k nejstarším známým písmům světa. První nálezy pocházejí z Uruku (vrstva 4a). Nejstarší forma bylo písmo obrázkové, z něhož se vyvinul složitý systém klínového písma, užívaný pro zápis nejen sumerštiny a akkadštiny, ale také chetitštiny, luvijštiny, chattičtiny, churritštiny, elamštiny a dalších jazyků. chronologie sumerštiny Tři tisciletí, po která je sumerština doložena texty, se rozdělují do několika vývojových etap: 1.  archaická (ranná) sumerština (3100-2600) je reprezentovaná především hospodářskými a správními texty (Uruk a Šuruppak), posléze se objevují první právní dokumenty a dokonce první počátky literárních kompozic;

214

sylabáře a lexikální seznamy

2.  stará sumerština (2600-2200) se zachovala především v textech správních, hospodářských a královských, ale starosumersky jsou sepsány zatím jen málo zastoupené literární texty. Hlavní lokalitou, z níž texty pocházejí, byla Lagaš; 3.  nová sumerština (2200-2000) je opět jazykem správy a obchodu, především z doby vlády III. dynastie urské pocházejí z Uru, Lagaše a Ummy tisíce těchto tabulek, na druhé straně jsou z novosumerské doby významné nápisy lagašského vládce jménem Gudea; 4.  pozdní sumerština (2000-1700) je jazykem, který je v mluvené formě na ústupu, a to včetně jihu Mezopotámie. Na druhé straně se rychle prosazuje jako jazyk psaný, užívaný v právních a správních aktech nebo v královských nápisech (často bývají bilingvní). Je to ale také doba, kdy byla zapsána mnohá sumerská literární díla, často dlouhou dobu tradovaná jen ústně. Patří k nim i některé části Eposu o Gilgamešovi; 5.  postsumerština (postsumerské období) (1700-100) skoro půldruhého tisíciletí je sumerština jazykem mrtvým: v běžné komunikaci se na severu Mezopotámie prosadila asyrština, na jihu hovoří obyvatelstvo babylonsky. Není však jazykem zapomenutým nebo zcela neužívaným. Sumerštině zůstala role v rituálu, kultu, ve vědeckých spisech (vokabuláře a jiné) a literárních dílech. Literatura: Attinger 1993; Balke 2006; Edzard 2003; Michalowski 2004; Schulze – Sallaberger 2007; Zólyomi 1996; Zólyomi 2005.

sylabáře a lexikální seznamy

-pv-

Velký význam pro poznání nejstarších jazyků starého Orientu a klínového písma mají také texty jazykovědné povahy, především sylabáře, lexikální seznamy a gramatické texty. Sestavení třeba jen jednoduchého lexikálního seznamu předpokládá alespoň elementární teoretické uvažování o jazyce, které umožní segmentaci textu na nějaké paradigmatické a sémantické jednotky. Teoretický základ sumerského a akkadského jazykovědného myšlení je v porovnání se starou indickou tradicí velmi skromný, na druhé straně jsou mezopotamské sylabáře a lexikální seznamy nejméně o půldruhého tisíciletí starší než indické lingvistické a fonetické traktáty. Přesto obě tradice mají něco společného: vznikaly totiž z potřeb praxe. Rituální védské texty se uchovávaly celá staletí jen ústně, bylo tedy nutné pro potřebu rituální praxe uchovat text po generace v neměnné podobě. K tomu měla přispět především domácí indická gramatika a  fonetika. Také sylabáře a lexikální seznamy akkadských, sumerských, chetitských a dalších slov vznikaly z požadavků

215

sylabáře a lexikální seznamy

praxe. Šlo o příručky určené k výuce v písařských školách (sum. é.dub.ba). Jejich typickým frekventantem nebyl pandita, který zná tisíce řádek textů zpaměti a může je kdykoliv bez chyby recitovat, ale písař, který uměl text napsat, opsat, ale také sestavit. Byl školen pro potřeby chrámu a paláce, tedy kultovní a světské správy a pro potřeby ekonomických a  jiných aktivit dalších subjektů. Výuka sumerštiny v těchto školách – edubách pokračovala také poté, co sumerština přestala být nástrojem světské komunikace a zůstala jazykem kultu, rituálu a literatury. Pro výuku byly určené mezopotamské sylabáře: seznamy grafémů a  jejich fonologická interpretace v konkrétním jazyce. Významný byl nippurský sylabář Proto Ea (= konvenční označení podle počátečního grafému), seznam grafémů klínového písma s jejich názvem a čtením. Ovšem zprvu to bylo jen jakési písařské minimum: seznam grafémů pro psaní v sumerštině na úrovni začátečníka. Záhy byl rozšířen a doplněn o sloupec, kde byl překlad sumerských logogramů do akkadštiny. Podle první řádky se tento sylabář nazýval a = A = nâqu „[grafém] A [ve slově] naříkat [se vyslovuje] a“. Nakonec se Proto Ea rozrostl na kolekci 40 tabulek, takže pro praktickou potřebu se z něho pořizovaly výtahy. Na druhé straně na jeho základě vznikají sylabáře nové. Jinou pomůckou byly lexikální seznamy slov. Z nich byl zřejmě nejdůležitější seznam nazývaný Ḫar.ra = ḫubullum „[sumerské] ḫar.ra [odpovídá akkadskému] ḫubullum [dluh]“. Byl sepsán na 24 tabulkách. Ovšem na prvních dvou je terminologie právnická (jde o zkrácenou verzi seznamu Ana ittišu), na dalších 22 tabulkách jsou seznamy termínů uspořádaných do tematických skupin: stromy, předměty ze dřeva, rákos, předměty z rákosu, hliněné nádoby, výrobky z kůže, kovy a výrobky z  kovů, domácí a divoká zvířata, části těla lidí a zvířat, kameny a  kamenné předměty, rostliny, ryby a ptáci, vlna a oděvy, termíny pro (hospodářské) prostory, pivo, melasa a med, ječmen a jídla z mouky. Dochoval se také trojjazyčný seznam slov: ke slovu v emesalském dialektu sumerštiny je připojen sumerský a akkadský ekvivalent. Také tento seznam má jméno podle první řádky: dimmer = dingir = ilu „[emesalské] dimmer [a sumerské] dingir [odpovídají akkadskému] ilu [bůh]“. Další trojjazyčné seznamy slov jsou z Ugaritu: např. sumersko-akkadsko-churritský seznam (RŠ 21.62), předcházel mu zřejmě sumersko-churritský seznam (RŠ 8.11). Existoval též lexikální seznam sumersko-akkadsko-churritsko-ugaritský (RŠ 12.149).

216

syrština

Ze starobabylonské doby pocházejí také texty zvané gramatické. Formálně se od lexikálních seznamů neliší. Mají dvě kolumny, v jedné je sumerský výraz v druhé jeho překlad do akkadštiny. Sloupec se sumerskými výrazy je uspořádán paradigmaticky, tedy derivace od jednoho základu jsou pohromadě. Uvádí se např. sumerské lú „člověk“ se všemi pádovými afixy, ale také ve spojení se sponovým slovesem atd. Z pořadí, v němž se uvádějí slovesné tvary, vyplývá struktura slovesného paradigmatu, které začíná imperativem a fixuje pořadí dalších tvarů. Dochovaly se také gramatické texty z doby novobabylonské, které jsou uspořádány odlišně. Hlavní rozdíl je ve sloupci se sumerským textem, kde se neuvádějí plné gramatické tvary, ale pouze formanty (části gramatických tvarů). V gramatických textech se vyskytuje jen málo termínů teoretické povahy: např. ištēn a madūtu (singulár a plurál), ḫamṭu a marû (dva vidy sumerského slovesa vyjadřované lexikálními prostředky), jinde nevíme, co termín označuje, např. šusḫurtu (nějaký prefix?) apod. Důležitým textem je Ana ittišu (cca 19. st. př. Kr.), jde o sumersko-akkadský lexikální a gramatický seznam určený pro právnickou praxi, obchodní a správní záležitosti. Obsahuje odborné termíny a příslušné obraty či fráze k tématům jako jsou např. úroky a dluhy, obchodní záležitosti související s  prodejem, koupí a směnou, otázky kolem organisace zemědělských prací na palácových a královských polích, a také na polích muškénů, pronájmy obytných prostor, zaměstnávání čeládky, sňatkové a rodinné právo a další. Literatura: Reiner 2000; Robson 2001.

syrština

-pz-

Název (leššānā surjājā) označuje jeden z jazyků, který se oddělil od aramejštiny. Byla jím psána rozsáhlá křesťanská literatura během 1. tis. n.l. Označení pochází od mluvčích tohoto jazyka. Jedná se o semitský jazyk příslušný do centrální skupiny, patří pod aramejštinu jakožto jeden z jejích východních dialektů – jeden ze zástupců tzv. střední aramejštiny (někdy též řazena k pozdní aramejštině). Nositeli jazyka byli především příslušníci křesťanských církví v  Sýrii a  západní Anatólii, původně se však jednalo o jazyk arabského království založeného v Edesse 132 př. Kr. a trvajícího až do 242 n.l. Hlavním centrem, kolem kterého se syrština vyvíjela, byla Edessa, dále pak jazyk zasahoval celou severní Sýrii a západní Anatólii.

217

syrština

Počátky jazyka představují nápisy, z nichž nejstarší se datují do prvních tří stol. n.l., jde o zhruba 80 nápisů a všechny jsou předkřesťanské. Od 4. stol. n.l. se syrština stala jazykem edeské církve a následně se začíná rozvíjet rozsáhlá křesťanská literatura psaná v tomto jazyce. Syrština se prosadila i  jako mluvený jazyk v oblasti, a to až do 7. stol., kdy byla postupně nahrazena arabštinou. Jako liturgický jazyk přežívá dodnes, v mluvené formě je relativně vzácná, přesto se však v různých oblastech (především klášterech) stále vyskytuje. Nejznámější památkou v syrské literatuře je bezpochyby tzv. Pešitta (pšīṭtā), překlad Starého a Nového zákona do syrštiny. Vrchol syrské literatury představuje období mezi 4. a 6. stol. n.l., kdy začala též helenizace syrské kultury, rozvoj pak pokračoval i po vzniku islámu, její postupný útlum nastává až po 13. stol., oficiální křesťanská literatura je produkována dodnes, vedle publikací v novosyrštině. Zpočátku syrština používala písmo víceméně odpovídající písmu arsakovskému. Syrské písmo se z něj začalo rozvíjet od 2. stol. n.l., k zásadní změně došlo ve 4. stol., při práci na překladu Bible do syrštiny (potřeba přesnějšího zaznamenání výslovnosti). Píše se zprava doleva a oproti předchůdcům, ze kterých se vyvinulo, je kurzivní – některé znaky se začínají spojovat. Jeho nejstarší verze, tzv. estrangelā (zaokrouhlené), je užívána spíše v nápisech a  nadpisech a plní funkci písma monumentálního. Dále se písma liší podle jednotlivých dialektů – abeceda užívaná v západním okruhu se nazývá serṭā, východní varianta pak madnḥājā (či také swadājā nebo tradičně, ale poněkud nepřesně nestoriánské písmo). Syrština se dá rozdělit na tyto fáze: stará syrština, která zahrnuje nápisy z počátku n.l., spisovná syrština, ve které byla psána rozsáhlá křesťanská literatura, pak byla počátkem mluvené formy syrštiny (existovala až do 7.  stol. n.l., kdy byla nahrazena arabštinou) a též zdrojem dvou variet (dialektů) – východní a západní. Východní varianta byla jazykem východosyrských křesťanů, západní dialekt pak užívali syrští a maronitští křesťané. Za novosyrské dialekty pak bývají považovány hovorové jazyky, které se vyvinuly ze střední aramejštiny po 13. stol. n.l. V západní větvi, která je považována za konzervativní, je novoaramejština dochována pouze ve třech vesnicích na severovýchod od Damašku; západní větev je považována za konzervativní. Východní větev je pak členěna do čtyř skupin: turojo (spolu s mlahso v oblasti Tur Abdin a Dijarbakır v centrální Anatólii; někdy jsou tyto dvě skupiny řazeny do centrální větve), severovýchodní novoaramejština (oblasti v okolí jezer Van a Urmia), jihovýchodní novoaramejština (oblasti ve východní Ana-

218

texty akkadské

tólii – Turecko a Irák) a mandejština (Írán; jako jediná z této skupiny má též středověkou psanou podobu). Literatura: Beyer 1986; Brock 2006; Healey 1980; Joosten 1996; Muraoka 1997.

texty akkadské

-pc-

Akkadská literatura nemá svým rozsahem na starém Předním východě konkurenci. Platí to jistě časově, prostorově a kvantitativně, podle mnohých i  formálně a obsahově. Její autoři byli v různé době v různé míře ovlivněni zejména orálně tradovanými látkami, soužitím s dlouhou literární tradicí sumerskou, osnovami svých písařských škol a poptávkou. Relativně často známe i jejich jména, například standardní verzi eposu o  Gilgamešovi někdy ke konci druhého tisíciletí př.n.l. redakčně zpracoval jistý Sín-leqi-unninni. K zápisu a tradování literárních děl vedlo více důvodů. Mohly být ideologické – vladař určitého státu si mohl přát zachytit činy svých – domnělých či opravdových – předků a  tím legitimizovat své postavení, často byly náboženské v užším smyslu – mýtus sloužil jako ústní doprovod rituálu. Epos o  stvoření Enúma eliš tak byl v Babylonu každoročně recitován při svátku akítu, spjatém s oslavou nového roku. Některá díla byla opisována a částečně upravována po celá tisíciletí, za jejich znalost často vděčíme knihovně novoasyrského krále Aššurbanipala (668-627 př. Kr.). Nejznámější literární skladbou starověké Mezopotámie je nepochybně epos o Gilgamešovi, ze dvou třetin bohu a ze třetiny člověku. Hlavním motivem celého textu je hledání smyslu lidského života. Jeho předstupněm jsou kratší sumerské skladby, k dispozici máme i zmínky v různých dedikačních nápisech, věštebných textech, fiktivní korespondenci a královských seznamech. První akkadské literární texty o Gilgamešovi pocházejí ze starobabylonské doby. To, že se našly na různých lokalitách a některé jsou písařskými cvičeními svědčí o rozšíření této látky. Nejčastěji obsahují části o výpravě Gilgameše a jeho druha Enkidua proti démonu Chuvavovi a výklady snů, známé i z pozdější standardní verze eposu. Standardní verze se skládá z jedenácti tabulek a poslední, dvanácté, přidané dodatečně, úplně dochovaná měla přes 3000 veršů. 1. tabulka začíná hymnickým prologem (akkadské literární katalogy nazývaly celou skladbu podle jeho úvodu ša naqba ímuru „ten, jenž hlubinu zřel“, tzn. „ten, jenž poznal podstatu, našel smysl života“) a poté popisuje, jak byl stvořen divoch Enkidu, aby zamezil Gilgamešovu despotickému panování v Uruku. Na 2. tabulce Enkidu podléhá civilizačním nástrahám (v prvé řadě ženě a alkoholu), střetne a proti očekávání se spřátelí

219

texty akkadské

s Gilgamešem. Další tři tabulky popisují úspěšnou výpravu obou hrdinů proti démonu Chuvavovi, sídlícímu v Cedrovém lese na Libanonu. Na 6. tabulce Gilgameše svádí bohyně lásky Ištar. On však pohrdavě odmítá a Ištar mstivě vypouští nebeského býka, jehož zabíjí Enkidu. Bohové rozhodnou, že za své skutky musí Enkidu zemřít, s čímž se vyrovnává na 7. tabulce, během 8.  umírá. Gilgameše tím vyburcuje k hledání nesmrtelnosti. Po cestě, kterou líčí 9. a 10. tabulka, se setkává s Utnapištim, jenž přežil bohy seslanou potopu. Podle jeho rady najde rostlinu nesmrtelnosti, o kterou je však na zpáteční cestě připraven hadem. Epos končí, jak začal: opěvováním Uruku, Gilgamešova „věčného“ díla. Na 12. tabulce Enkidu opět žije, aby se lstivě vypravil do podsvětí pro Gilgamešovy oblíbené předměty pukku a mekkú. Je odhalen a zpět se po boží intervenci vrací jen jeho stín, aby popsal, na čem záleží blaho posmrtné existence. Gilgameš byl už ve 2. tisíciletí rozšířen v několika jazycích (sumerština, akkadština, chetitština, churritština) až po Kanaán a Chetitskou říši. Jeho ozvěny se nacházejí v literatuře starozákonní i řecké, ovšem často lze přímé ovlivnění těžko odlišit od pouhé žánrové a tematické příbuznosti, jak je tomu i  u  některých dalších akkadských mýtů. Potopa je vůdčím tématem Atrachasíse. Když nižší bohové odmítnou sloužit vyšším, je pro tento účel stvořen člověk. Lidstvo se množí geometrickou řadou, ač se hlavní bůh Enlil čas od času snaží jejich počet různými způsoby zredukovat. Bohové totiž nejsou jednotni, Ea vždy poradí Atrachasísovi vhodnou obranu a další bůh pak podlehne přinášeným obětem – úplatkům. Konečně sešle Enlil potopu a lidstvo zahyne až na Atrachasíse, jenž se zachrání na palubě postavené archy. Bohové trpí nedostatkem obětí, je tedy přijat kompromis, že lidem bude dán nejen život, ale i smrt. Cestu do podsvětí zpracovaly zase jiné skladby. Podle jedné z nich navštíví místní vládkyni Ereškigal její sestra Ištar. Cestou musí odevzdat veškeré atributy civilizace a zůstane, dokud ji – proti své vůli – nenahradí její milenec Tammuz. Lépe dopadl bůh Nergal, který se z návštěvy podsvětí nejen vrátil, aby vykonal ji podruhé a stal se tamním vládcem po boku Ereškigal. O ztrátě téměř získané nesmrtelnosti vypráví mýtus o Adapovi, který je pohnán do nebe zodpovídat se za zlomení křídla jižního větru. Získá si přízeň boha Anua a je mu nabídnuta krmě nesmrtelnosti, kterou však, poslušen předchozích instrukcí, odmítne. V mýtu o Etanovi je hlavní hrdina bohyní Ištar vybrán za prvního krále, nemá však potomka. Pomůže orlu, který se ve vloženém příběhu popisujícím jeho vztah s hadem dostal vlastní vinou do potíží. Na něm vyrazí do nebe

220

texty avestské

a – pokud lze z jiných textů soudit – na druhý pokus získá od Ištar rostlinu garantující potomstvo a pokračování dynastie. Mýtus Anzu vypráví o ptáku stejného jména, který se zmocnil tabulek osudu hlavního boha Enlila, umožňujících manipulaci s realitou. Zasáhnout se odváží jen bůh Ninurta a na druhý pokus ho s pomocí boha moudrosti přemůže, což mu zajistí vedoucí pozici v božské hierarchii. Stejný motiv má i výpravnější Enúma eliš, také zde vítězí bůh mladší generace – Marduk – nad silami chaosu, představovanými podsvětní vodní bohyní Tiámat (srov. hebrejský tehóm) a jejím manželem Kinguem. Celkově nejpochmurnější je mýtus o Errovi. Popisuje, jak se tento bůh zkázy po dohodě s Mardukem přechodně a vcelku úspěšně ujal jeho místa vládce panteonu, zůstal však neuspokojen a věnuje se tomu, co umí nejlépe – šíření zkázy. Kolofon tabulky naopak žádá o šíření tohoto díla, které má sloužit jako magická ochrana proti hrůzám války. Ostatní žánry akkadské literatury zahrnují celou řadu hymnů, chvalozpěvů a žalozpěvů; legendy o dřívějších vládcích Akkadu (s oblibou kácejí cedry na Libanonu a smáčejí zbraně v „horním“ – Středozemním – moři); historizující nápisy a dopisy; mudroslovné skladby včetně působivých teodiceí, věštby a  proroctví; bajky, příběhy, parodie, dialogy a další. Literatura: McCallová 2006; George 2003; Hruška 1975; Hruška – Matouš – Prosecký – Součková 1977; Matouš 1958; Prosecký 1995a; Prosecký 1995b; Prosecký – Hruška – Rychtařík 2003.

texty avestské

-pv-

Hlavní písemnou památkou je Avesta, k níž se počítají zejména tyto avestsky psané texty: (1) Jasna (Obětování), liturgická část Avesty, v podstatě heterogenní kolekce liturgických textů recitovaných při přípravě a obětování haomy. Kromě toho do ní byly začleněny gáthy (J 28‑34; 43‑41 a 53) a Jasna haptanháiti, tedy Jasna sedmidílná (J  35,24‑ 41,6), které jsou starší než ostatní text Jasny, protože obě tyto části jsou sepsané ve staroavestštině. (2) Visprad (Vispered), určitý suplement k Jasně s invokacemi k ratuům. (3) Churtak (Chvartak) apasták, tj. středopersky Malá Avesta, výtah z Avesty, obsahující modlitby recitované při různých příležitostech laiky mazdaistické obce. (4) Síh róčak, (5) Jašty (Vzývání), celkem 21 jaštů, obracejících se k jednotlivým bohům a božským bytostem. (6) Vidévdát (ustanovení proti daévům) obsahuje většinou (výjimka zejména Vd 1‑2) různé náboženské a  rituální zásady, které regulují vztahy mezi racionálním a  iracionálním světem, ale i vztahy mezi lidmi. (7) Tzv. fragmenty, např. Nírangistán,

221

texty avestské

předpisy týkající se kultu; Pursišníhá (Otázky), stručný mazdaistický katechismus; Aogemadaéčá (My se vyznáváme), traktát o posmrtném životě; Hadócht nask (Spolu s řečeným), obsahující zejména eschatologické spekulace; Frahang i óím (avestsko‑pahlavský lexikon); Áfrín i Zardušt, (Blahořečení Zarathuštrovo) a další. Nejstarší části Avesty vznikaly ve východním Íránu (Baktrie) a jsou sepsány v  staroavestském jazyce. Jsou to gáthy, Jasna haptanháiti a některé další jednotlivé hymny. Doba jejich vzniku je sporná, a protože autorství gáth je připisováno Zarathuštrovi, souvisí určení jejich stáří s datováním jeho života (snad kolem r. 1200 př. Kr.; podle některých dokonce kolem poloviny 2. tis., různá datování do předachaimenovské doby jsou rovněž nepravděpodobná). Dochované další části kánonu patří chronologicky do různé doby (jejich vznik byl ukončen zřejmě před pol. 1. tis. př. Kr.) a velmi dlouho byly tradovány jen ústně. Dnes zachovaný text vychází z archetypu zapsaného za Sásánovců. Podle 8. knihy středoperského Dénkartu měla sásanovská Avesta a její komentáře 21 částí, rozdělených do tří skupin po sedmi. Je-li toto pravda, pak by se kompletně dochoval jen jeden nask (Vidévdát), další jen částečně a jiné jsou ztracené. Přitom ale některé dnes dochované části Avesty zde naopak uvedeny nejsou. Zdá se, že tento přehled odráží spíše než strukturu a obsah sásánovského archetypu pahlavský překlad, vypouští tedy avestské texty bez tohoto překladu a naopak začleňuje některé mladší. Přesto se z původního textu Avesty dochovala zhruba 1/4 (asi tolik citátů Avesty z pahlavských komentářů je totiž skutečně doloženo v dochovaných avestských textech). Kritickou edici Avesty vydal v 80. a 90. letech 19. století Karl Geldner který použil přes 150 různých rukopisů, nejen nejstarších, ale mnoha dalších. Vybíral především takové, které považoval za kvalitní, resp. jinak důležité pro historii textu Avesty. Protože některé z nich jsou dnes považovány za ztracené, zůstane toto kritické vydání v původní podobě bez možnosti rozšíření. Není známo, kolik rukopisů Avesty existuje, protože mnohé jsou v soukromých sbírkách. Počet však v tomto případě není podstatný. Zatím se nenašel žádný nový rukopis, který by zásadně změnil jejich rodokmen, sestavený Geldnerem. Po formální stránce jsou všechny avestské rukopisy dvojího typu: jednak sāde (čisté), obsahují jen avestský text a ostatní, které mají středoperský (pahlavský), sanskrtský nebo jiný překlad. Podle provenience se liší rukopisy z Indie (zejména oblast Gudžarátu) a Íránu (Jazd a Kermán). První rukopis Avesty (šlo o Vidévdát sáde) se dostal do Evropy 1723 do Bodleian Library v Oxfordu. Vývojovou linii rukopisů a jejich vzájemné vztahy obsahují prolegomena ke Geldnerovu vydání, z nichž uvádíme jen nejzákladnější údaje. (1) Tradice rukopisů Jasny má tři hlavní větve: (a) indické ruko-

222

texty elamské

pisy K5 (z roku 1323) a J2 (1323); (b) íránské rukopisy Mf1 (1741) a Pt4 (1780); (c) sanskrtské rukopisy S1 a J3. (2) Mezi rukopisy Vídévdátu je vůbec nejstarší avestský rukopis K7ab. Datuje se do roku 1288, 1278 nebo do 1268. (3) Skoro všechny rukopisy Jaštů vycházejí z  rukopisu F1 (1591). Jádro zásadních rukopisů je sice nevelké, zato tradice, která z něho vyrůstá je bohatá. Rukopisy se v zásadě neliší obsahem (někdy je jiné pořadí knih a jejich částí), ale ortograficky. Písař neopisoval jiné rukopisy, ale psal text většinou zpaměti, jak se ho naučil recitovat při kultovních obřadech on sám nebo podle toho jak mu ho diktoval nějaký kultovní praktik. Do písemné tradice tak zasahuje ústní podání a ve snaze napodobit ho, se do psaného textu dostaly individuální varianty výslovnosti, dokonce přeřeknutí nebo jiné náhodné nebo marginální jevy, prostě všechno možné, co může ústní tradice sebou přinést. Na druhé straně docházelo k  tomu, že se také v mladších textech Avesty objevují prastaré archaismy, které se, často celá staletí, udržovaly v ústním liturgickém podání. Je tedy zřejmé, že ortografické varianty zápisu jsou různé povahy. Za těchto okolností je nesmírně obtížné sestavit kritické vydání. Dojem z  Geldnerova kritického aparátu je tísnivý, protože nemá žádný systém. Editor v něm neuvádí všechny varianty, které mají použité rukopisy, nevíme, proč uvedl ty, které uvedl a proč neuvedl jiné. Někdy ale na rozdíl od skutečně doloženého tvaru nebo způsobu psaní volil v textu edice interpretaci, tedy vybral nejvhodnější z variant, obyčejně tvar staršího nebo kvalitnějšího rukopisu. Slovník k Avestě, který vydal Christian Bartholomae, vyšel ze stejného postupu a podle svého výkladu navrhnul další úpravy v textu Avesty (označuje je symbolem † před korigovaným slovem). Je pravděpodobné, že v různých nepublikovaných rukopisech, budou dialektické varianty a jiné příklady, které hledáme, ale i takové, o  nichž zatím nevíme. Dosud však nemáme ani Geldnerovu edici ani Bartholomaeho slovník čím plně nahradit. Literatura: Bartholomae 1904; Geldner 1885-1895; Humbach – Elfenbein – Skjaervo 1991; Kellens – Pirart 1990.

texty elamské

-pv-

Elamské texty prošly vývojem bezmála dvou tisíciletí, jsou však údobí, z  nichž texty nemáme. Z doby staroelamské (2600-1500 př. Kr.) je důležitý text smlouvy, kterou uzavřel místní elamský vládce s Narám-Sínem. Z této doby známe ale také např. staroelamská zaklínání. Kromě toho se na území Elamu užívala běžně sumerština nebo babylonština (především ze Sús známe

223

texty frýgské

starobabylonské ekonomické texty apod.). Z doby středoelamské (1500-1000) pocházejí krátké královské nápisy a správní dokumenty, celkem 175 textů z lokalit jako Súsy, Čógá Zanbíl, Tall-e Malján atd. jsou psány na cihlách, stélách, reliéfech, sochách a votivních objektech. Mezi nimi je jedna elamskoakkadská bilingva (stavební nápis). Druhá polovina 2. tis. je dobou největšího rozkvětu Elamu. Bylo to za vlády dynastie Igechalkidů (asi 1330-1210) a poté dynastie Šutrukidů (asi 1200-1110), zejména králů jako Šutruk Nachchunte, Kutir Nachchunte (asi 1150-1150) nebo Šilchak Inšušinak (1150-1120). Z této doby se dochovala i řada významných památek, nejen písemných. Do novoelamského (1000-550) období spadá, vedle nápisů, také kolem 300 hospodářských tabulek, a asi dvacet dopisů ze Sús. Z  8.-6. stol. se zachovaly právní texty. Achaimenovské období (550-330) reprezentují dva druhy dokumentů: především to jsou elamsky psané části staroperských nápisů, vedle většinou krátkých a stereotypních jsou mezi nimi také rozsáhlé a obsahově závažné, jako např. nápis v Bísutúnu a další. Druhým typem dokumentů jsou dva velké soubory elamských ekonomických textů, nalezených v Persepoli. Jsou známé jako texty z  pevnostního valu (PTF = Persepolis Fortification Tablets, datované 509-494 př. Kr.) a texty z pokladnice (PTT = Persepolis Treasury Tablets, datované 492-458). V obou případech jsou to texty správní a hospodářské povahy z doby vlády Dareia I. Udává se, že jde celkem asi o 30.000 textů a  fragmentů, z toho kolem 6.000 zcela nebo málo nepoškozených tabulek, ovšem pouze zlomek z nich je zpracován a vydán. Literatura: Khačikjan 1998; König 1925.

texty frýgské

-pv-

Starofrýgské nápisy jsou datovány do 8.‑6. stol. př. Kr. Celý korpus má kolem 240 textů: jsou velmi krátké, jen dva mají více než deset slov. Texty zhusta neoddělují slova a jejich interpretace je stále krajně obtížná. Pocházejí z těchto lokalit a oblastí (citují se zkratkou lokality nebo oblasti a pořadovým číslem textu): Midasovo město (M‑); oblast východní Frýgie mimo Midasovo město (W‑); Bithynie, tj. severozápadní Frýgie (B‑); Gordion (G‑); střední Frýgie mimo Gordion (C‑); Ptérie, tj. oblast za řekou Kızılırmak (P‑); Tyanidie, tj. jihovýchod Frýgie (T‑) a nápisy na jiných místech (Dd‑), např. starofrýgský nápis na hliněné tabulce nalezený v Persepoli. Novofrýgské texty pocházejí z doby Římského impéria. Známe něco přes 100 nápisů zejména ze střední Malé Asie, datovaných 2.‑3. stol. n.l. Nejde o celé nápisy, ale jen o frýgské sakrální formule (psané řeckou alfabétou), proklínající toho, kdo poruší klid zemřelých. Jsou součástí jinak řeckých náhrobních nápisů. Literatura: Orel 1997.

224

texty chattické

texty chattické

-pv-

Rituální a mytologické texty, resp. určité části psané chatticky (inkantace nebo kultovní konání apod.) v chetitských textech. Největší část tabulek pochází z archívu v Boğazkale, další nálezy jsou v Ortaköy. Jde o tyto hlavní texty: svátky měsíce (chattické části); chatticko-chetitský rituál zasvěcení chrámu (CTH 725); stavební chatticko-chetitský rituál založení chrámu (CTH 726); mýtus „Luna, která spadla z nebe” (727); chatticko-chetitská zaklínání; invokace chattických bohů (jazyk bohů a jazyk lidí); chattické modlitby a zaklínání; svátek ve městě Nerik (s průpovědmi v chattičtině); chattická kultovní píseň žen z Tiššarulija. Literatura: Schuster 1974; Taracha 1995.

texty chetitské

-pv-

Texty sepsané v chetitštině roztřídil E. Laroche do katalogu, který má zhruba devět set katalogových čísel (některá jsou zatím neobsazená). Podle názvu se zdá, že jde o texty jen chetitské, ve skutečnosti zahrnuje všechny tabulky v  klínovém písmu, které byly nalezeny v archívu chetitského města Chattuš. Nejnověji mají své katalogové číslo 833 asyrské tabulky. Katalogové číslo zahrnuje všechny tabulky (jejich fragmenty), které k sobě patří především obsahem: zřídka jde o jednu tabulku, většinou pracujeme s více opisy téhož textu (duplikáty mají často varianty nebo jsou různě strukturovány a liší se délkou řádek apod.). Tabulky se málokdy zachovaly nepoškozené, je třeba dohledávat fragmenty, které přímo (nebo nepřímo) navazují, tzv. joiny (a  nepřímé joiny). Například první katalogové číslo dostala „Proklamace Anitty, krále Kuššaru“, která je zachována ve třech exemplářích: text (A) je tabulka o rozměrech 17,3 x 8 cm, písmo reprezentuje tzv. starý duktus (datování do 16. stol.). Texty (B) a (C) jsou opisy ze 13. stol. Katalogové číslo 19 má tzv. „Telipinův výnos“, který se zachoval v 9 exemplářích (asi polovina jsou duplikáty). Jiným příkladem mohou být anály krále Muršiliše II (CTH 61), které mají několik desítek tabulek (jejich částí). Velmi zřídka má jeden text více katalogových čísel, přesto, že jednotlivé tabulky jsou částí celku. To je případ kultovního svátku AN.TA.ŠUMSAR, který má katalogová čísla 603-621 a 625. Dnes se pracuje téměř výhradně s elektronickou verzí tohoto katalogu, která je součástí Chetitologického portálu (Univerzita ve Würzburgu). Na základě elektronické verze tohoto katalogu uvádíme stručný přehled chetitského písemnictví. Názvy, resp. stručný popis katalogových položek jsou konvenční; na CTH odkazujeme tučně vysázeným číslem v  závorce. Protože

225

texty chetitské

naší prioritou je písemnictví chetitské, vypouštíme ty části katalogu, které obsahují přehledy textů v dalších jazycích. [texty historické] Přibližně pětinu katalogových čísel (1-220) mají texty historické. Toto označení není z moderního pohledu vždy přesné. Nicméně do této kategorie patří některé jazykově a obsahově staré texty: (1) Proklamace Anitty, krále Kuššaru; (3) Vyprávění o městě Zalpa; (4) Anály Chattušiliše I.; (5) Výnos Chattušiliše I.; (6) Politická závěť Chattušiliše I.; (8) Palácová kronika; (12) Tažení Muršiliše I. proti Aleppu (Chantiliho kronika); (14) Res gestae Chattušiliše I.; (16) Legendární vyprávění o válkách s Churrity (Puchanova kronika); (19) Telipinův výnos (akkadský a  chetitský text). Dále k historickým textům patří smlouvy chetitských králů s místními vládci, např. Šuppiluliumaš I. (46) s Niqmaduem z  Ugaritu; (49) s Aziruem z Amurru (akkadsky a chetitsky); (51) a (52) s Kurtivazou z  Mitanni (akkadsky a chetitsky); Důležitou složkou jsou anály, např. (61) Muršiliše II; (82) Chattušiliše III.; (142) Tudchaliaše I. (143) Arnuvandaše I. Posledním nevelkým oddílem historických textů je korespondence, zejména egyptsko-chetitské dopisy (151) Amenophis III. vládci Arzavy a (152) vládce Arzavy Amenophisovi III. a (155) - (163) Dopisy Ramsese II. Chattušilišovi III. atd. [administrativní a správní texty] Tato skupina textů není příliš obsáhlá, protože chetitský korpus (zatím) prakticky nedochoval ekonomické a jim podobné texty (dobře známé např. z Mezopotámie za vlády III. dynastie urské). Pro administrativu paláce a  chrámu, jako dvou ekonomických subjektů, sloužily např. itineráře: (231) Seznamy správců (lúagrig); (232) Seznamy palácových zaměstnaců; (233) Seznamy rodin; (234) Seznamy mužů; (235) Seznamy žen; (236) Seznamy mužů a vojáků; (238) Seznamy lokalit; (239) Seznamy polí a  katastrů; (242) Inventáře kovů, nástrojů a zbraní; (243) Inventáře ošacení a látek; (245) Inventáře šperků a klenotů; (246) Inventáře nábytku. Praktické povinnosti různých představitelů výkonné moci a zaměstanců paláce nebo chrámu určoval panovník vydáním instrukcí, např. (253) Instrukce Šuppiluliumaše I.; (254) Vojenské instrukce Chattušiliše III. (257) Instrukce Arnuvandaše I. pro starosty; (261) Instrukce Arnuvandaše I. pro hejtmany provincií; další instrukce byly určeny (262) pro tělesnou stráž; (263) pro dveřníky; (264) pro kněží a chrámový personál; (265) pro zaměstnance; (266) pro palácový personál atd. Instrukce (252) pro stráže „Kamenného domu“ (É.NA4 snad hrobka?) byla vydána jménem královny Ašmunikkal. K textům správní povahy patří katalogy tabulek, které mají různá formální kriteria: (276) katalogy typu DUB.x.KAM; (277) x DUP-PU; (278)

226

texty chetitské

x DUB UMMA/mān; (279) mān/INIM; (280) DUB.x.BI; (281) DUB.x.KAM. Poněkud neorganicky se do tohoto oddílu zařazuje hippologická literatura. Jde o příručku (284) o tréninku koní, kterou sepsal Kikkuli. K tomu patří (285) Úvodní rituál a (286) Instrukce pro trénink koní. Zařazeny jsou právní texty, vedle tzv. zákoníku (291) 1. série „Jestliže muž“ a  (292) 2. série „Jestliže vinná réva“, se dochovaly také soudní protokoly (293), (294), (295) a (296). Mezi tabulkami jsou rověž vokabuláře, které většinou vycházejí z mezopotamské tradice. Např. (300) diri DIR siaku = watru; (301) erím.nuš = anantu; (302) ḪAR.ra = ḫubullu (303) IZI = išatu; (304) Ká.gal = abullu 305) tzv. proto-LÚ aj. [maloasijská mytologie, kult a rituál] Zbývajících cca 500 katalogových čísel obsazují texty, které převážně souvisejí s kultem a rituály. Malá Asie byla prastarým jazykovým a  kulturním areálem, v němž docházelo ke kontaktům různých etnik. V mytologii, kultu a rituálech tohoto regionu mísí praindoevropské dědictví, které se dochovalo v textech anatolských jazyků. Uplatnil se také silný vliv chattický a churritský a další. S ohledem na rozsah uvádíme jen výběr textů. [mýty cizího původu] Z těchto mýtů je znám především (341) Gilgameš, text se zachoval velmi špatně, ovšem ve třech jazycích­: (341.I) akkadsky (341.II) churritsky (341.III) chetitsky; méně známé jsou (344) Theogonie; (345) Ulikummi (345.I) chetitsky (345.II) churritsky; (348) Chedammu (348.I) chetitsky (348.II) churritsky a (349) Cyklus mýtů o Tešubovi. Volně lze přiřadit ještě (360) Appu a  jeho synové; (361) O lovci Keššiovi a jeho krásné ženě (361.I) chetitsky, (361.II) churritsky a (361.III) akkadsky. [hymny a modlitby] Zřejmě nejznámější je (373) Kantuzziliho modlitba k Božstvu Slunce; dále např. (374) Modlitba k Božstvu Slunce; (376) Hymny a modlitby Božstvu Slunce z Arinny; (378) Modlitba Muršiliše II. proti moru; (381I) Modlitba Muwattalliše II. ke shromáždění bohů; (383) Modlitba Chattušiliše III. a  Puduchepy k Božstvu Slunce města Arinna; (384) Modlitba Puduchepy k  Božstvu Slunce města Arinna. [maloasijská magie] (391) Ritual kněžky Ambazzi; (392) Rituál kněžky Anny proti neplodnosti vinohradu; (402) Rituál kněžky Alli z Arzavy proti očarování; (406) Rituál kněžky Paškuvatti z Arzavy proti impotenci; (407) Rituál Pulišův proti zavlečení epidemie; (414) Rituál při stavbě chrámu; (415) Stavební rituál; (416) starochetitský rituál pro královský pár; (427) Vojenské přísahy.

227

texty churritské

[věštění budoucnosti] (537) Medicínská omina (537 I) akkadsky (537 II); (538) série „Když potrat“ (538.I) akkadsky (538.II) chetitsky; (540) série „Když žena rodí (540.I) akkadsky a (540.II) chetitsky. [kultovní kalendář] (600) Svátek Nového roku; (604) AN.TA.ŠUMSAR [rozepsán jako CTH 604 CTH 621; (627) Svátek KI.LAM; (628) Svátek (Ch)išuva; (631) Rituál bouře; (634) Velký svátek v Arinně; 638) Telipinův svátek. [nerikské kulty] (671) Oběť a modlitba Bohu počasí z Neriku; (672) Měsíční svátek v Neriku. [Ištařin kult] (710) Svátek Ištary ze Šamuchy; (711) Podzimní svátek Ištary ze Šamuchy; (712) Svátek Ištary ze Šamuchy. [varia] (825) Kolofony­; (831) Fragmenty neznámých jazyků (835) Hudební zápisy z Ugaritu. Literatura: Laroche 1971.

texty churritské

-pv-

Texty sepsané (zcela nebo zčásti) v churritštině. Nejstarší je text o založení chrámu ve městě Urkiš/Urkeš (severní Sýrie), datovaný kolem 2200 př. Kr., který je napsán jménem vládce Tišatala nebo Tišariho. Dříve se soudilo, že jde o ženu, vysokou chrámovou kněžku. Dále sem patří zaklínání (datovaná do stejné doby) z Babylonie, jiná zaklínání pocházejí z Mari (doba Chammurapiho). Zásadním zdrojem pro poznávání churritštiny je obsáhlý dopis mittanského vládce Tušratty egyptskému faraónovi Amenhotepu III., (14. stol.), který byl objeven v egyptském archívu v  El-Amarně. V Evropě je znám od 1888. Churritské texty se dochovaly v chetitském archívu v Boğazkale (Chattušas). Jde převážně o rituály, části literárních děl a mytologických textů, soupisy božstev a  obětí. Např. svátek, který se ve městě Arrapḫa konal vždy první den v  měsíci a nesl churritské jméno příslušného měsíce: svátek kenūnu, svátek mitirunni, svátek šeḫali, apod. Rituální texty jsou zpravidla sepsány v chetitštině, pouze příslušné inkantace jsou churritské. Patří sem např. churritská omina; mytologické vyprávění o bohu Tešubovi a  řekách; rituály k očištění úst itkalzi a itka(ḫ)ḫi (jejich jméno je odvozeno od churr. itki- „čistý”), popsané na 10, resp. 14 tabulkách; Ummajův rituál; zaklínání kněžky Allai-turaḫḫe z Mukiše (dnes Alalaḫ); rituál bohyně Išḫary proti křivé přísaze; Zellijův léčebný rituál; churritský rituál pro krá-

228

texty kappadocké

lovský pár; rituál pro horu Ḫazzi; churritské seznamy bohů, seznamy obětí a další. V  jiných rituálech se žádné churritské pasáže nevyskytují, přesto byl alespoň churritský zpěv (inkantace) součástí těchto rituálů. Vyplývá to z obecného konstatování lú.mešnar ḫur-li-iš sìrru „Zpěváci zpívají churritsky”, které je v  některých textech uváděno. Pramenem mimořádného významu je obsáhlá churritsko-chetitská bilingva, objevená 1983 a 1985 v Boğazkale (CTH 789). Jiným místem nálezu churritských tabulek je Ugarit. Klasickým klínopisem jsou sepsány např. texty kultovních písní spolu se zápisem jejich melodií. Důležité jsou části vokabulářů a podobné texty. Z Ugaritu pochází např. krátká akkadsko-churritská bilingva (8 akkadských a 11 churritských řádek); sumersko-churritský vokabulář, je to část 2. tabulky sumersko-akkadského vokabuláře ḪAR-ra = ḫubullum („dluh”) s tou změnou, že místo akkadského výkladu je ve druhém sloupci text churritský; dále fragmenty vokabuláře sumersko-akkadsko-churritsko-ugaritského; jiné churritské texty jsou psané ugaritským hláskovým písmem. Literatura: Haas 1998a.

texty kappadocké

-pv-

Písemné památky, které souvisejí s činností asyrských obchodních faktorií (kārum) v Malé Asii v 19.-18. stol., prakticky ve stejné době, kdy centrální Anatólii osídlenou kmeny Chattů začínají obsazovat nově příchozí etnika, především Chetitů a Luvijců. Zvláštní postavení mezi nimi měla především Kaneš (dnešní Kültepe), známá z chetitských textů jako město Nesa, správní centrum Nesitů, kteří hovořili nesitštinou: dnes tento jazyk mylně nazýváme chetitštinou a jeho nositele Chetity. Vedle faktorií (kārum), byly také podřízené obchodní stanice (wabartum). Současně tu existovala další instance: rubāˀum (resp. rubātum), tedy lokální vládce (resp. vládkyně) a ēkallum „palác”. Vedle Kaneše bylo důležitým místem Burušchatum, kde byla nejen faktorie, palác, ale také zde sídlil lokální vládce, který měl, stejně jako v  Kaneši, titul rubāˀum rabium „velký velmož”. Místní vládci (rubāˀum) a další z jejich okruhu (předáci profesních skupin, zaměstnanci paláce a jiní) mají neasyrská jména. Některá zmiňují posléze chetitské texty: v kappadockém kontextu měli titul rubāˀum např. Anitta, Labarša, Pitchana nebo Warpa; jiný Anitta patřil k palácové suitě a měl titul rabi simmiltim „velkokomoří”; Další Anitta a Pitchana (jeho otec) jsou později uváděni v starochetitském textu (CTH 1). Anitta má v něm titul lugal URUKu-ušša-ra „král Kuššaru”, tedy lokality zmiňované v kappadockých tabulkách. Neasyrská jména v  kappadockých textech jsou různého původu: některá vysvětlit neumíme, k nim patří také Anitta nebo Pitchana, jiná jsou naopak

229

texty staroperské

etymologicky průhledná. Poměrně velkou skupinu tvoří jména zakončená na –uman, -aḫsu/-assu nebo –iyat, která se považují za nesitská (chetitská či luvijská). Ke stejné vrstvě patří i některá theonyma: Ḫalki (srov. chet. ḫalki- „obilí”), Assiyat (srov. chet. assu- „dobrý”) nebo Perwa. Nositelé jmen, která byla od těchto theonym odvozena, patřili také k palácové suitě např. Peruwa měl titul rabi rēˀi „vrchní pastevec”, Ḫalgiašu byl rabi simmiltim „velkokomoří” a jiní. Jsou tu ovšem jména chattická jako Duidui nebo Kulakula a také churritská. Některá jména je třeba přičíst jinému blíže neznámému zdroji. Vedle onomastického materiálu jsou důležité další výpůjčky v kappadockých textech, například různé druhy nádob, jako luḫuzzinnum „nějaká nádoba” (srov. chet. laḫḫu- „nalévat”); kullitannum „nějaká nádoba” (srov. luv. kulli- „nádoba na olej”); ḫinissannum „nějaká nádoba” (srov. chet. ḫanessa- „nádoba”); uppannum „nádoba z kovu” (srov. chet. zuppa-”); ale také slova jako ḫissannun „oj” (srov. chet. ḫissa- „oj”) nebo isḫiulum „kontrakt?” (srov. chet. isḫiul- „pouto, závazek”); targumannum „tlumočník” (srov. luv. targummann) a jiné. Literatura: Hecker 1968; Hecker – Kryszat – Matouš 1998; Ichisar 1981.

texty staroperské

-pv-

Jde především o nápisy králů z dynastie Achaime­novců, nalezeno bylo něco přes 100 textů. Dosud známe texty Ariaramnese (Am), Arsamese (As), Kýra II (C), Dareia I.‑II. (D, D2), Xerxa I.‑II. (X, X2) a Artaxerxa I.‑III. (A, A2, A3); drtivá většina textů pochází z doby Dareia I. a jeho nástupců. Texty byly nalezeny zejména v Bísutúnu (B), Persepoli (P), Súzách (S), Nakš i Rustamu (N), na hoře Elvend (E) jihovýchodně od Hamdánu, dále u jezera Van (V), u  Suezu (Z), v Hamadánu (H), v Murghábu (M), a jinde. Ojedinělé jsou nálezy mimo území perské říše, např. Gherla v  Rumunsku nebo Orsk u Moskvy, kam byly ovšem přeneseny až daleko později. Většinou jde o trilingvální (staropersko-elamsko-babylonské) texty, psané klínovým písmem (poslední dvě verze) a staropero­perským písmem; ojediněle (např. DZa) je připojen i  egyptský text. Až na výjimky jde o krátké, mnohdy stereotypní nápisy, které jsou zejména na různých částech staveb, na skále (DB, DE, XE), na zlaté nebo stříbrné (AsH, AmH, DH, DPh), popř. na kamenné destičce (XPh), na hliněné tabulce (DSa, DSb), na stéle (DZa, DZB) nebo na dalších předmětech, např. na vázách, závažích a na pečetích. Nejrozsáhlejší je bísutúnský nápis Dareia I., významné jsou rovněž např. DSf (založení paláce), DNa, XPh (nápis zavrhující uctívání daivů) a další. Literatura: Kent 1953; Borger 1982; Malbran-Labat 1994; Shahbazi 1985.

230

texty ugaritské

texty ugaritské

-pc-

Texty v ugaritštině lze zhruba rozdělit na literární skladby (mýty, legendy, rituály, zaříkání, hymny apod.), korespondenci, texty právní, administrativní (naprostá většina), vědecké (léčba koní, ominální repetitorium) a školní (abecedáře, variace na mytické látky apod.), nápisy na předmětech (votivní dary, stély, modely jater) a další. Z literárních textů je nejznámější Baalovský mytický cyklus, sestávající ze tří volně propojených příběhů: boj boha bouře Baala s bohem moře Jamem, stavba Baalova paláce a boj Baala s bohem smrti Mótem. Základní stavba je táž, hrdina po počátečním neúspěchu napodruhé vítězí díky pomoci jiných bohů – božského řemeslníka Košara a Chasíse, bohyně-matky Ašery, své družky Anaty a dalších. Mýty o Baalovi umně odrážejí královskou ideologii vazalského státu a zároveň cyklus ročních období. Kromě „kanonického” znění se zachovalo několik kratších excerpt. Epická látka s lidskými hrdiny je zastoupena legendami Keret a Aqhat. Obě řeší problém nástupnictví na pozadí ambivalentního kontaktu posvátného s profánním. Legenda o Aqhatovi je volně spojena s mytickým fragmentem o Refájcích, „stínech zemřelých” známých i ze Starého zákona. Kratší skladby popisují „Zrození bohů dobrých a krásných”, zplozených svrchovaným bohem Elem se dvěma smrtelnicemi a  přirovnávaných k Úsvitu a  Soumraku, a svatbu boha měsíce Jarícha s měsíční bohyní Nikkal. Pouze fragmentárně se dochovaly mýty o  Aštartě na lovu a  o  bohu Chorónovi. Různé mytologémy obsahují tzv. myticko-magické skladby, kde na obšírnější mytickou část navazuje návod na uplatnění vyprávěného archetypálního jednání v praxi – při hadím uštknutí, nemoci, otravě alkoholem atp. Literatura: Pardee 2000; Stehlík 2003; Wyatt 1998.

thamúdština

-pz-

Název jazyka v textech doložen není, jde o moderní pojmenování podle arabského kmene, který se v oblasti prokazatelně vyskytoval po velmi dlouhou dobu. Jde o čistě arbitrární pojmenování, ve skutečnosti neexistuje žádný důkaz spojení mezi texty, zařazovanými pod thamúdštinu, a  Thamúdovci; na druhé straně jde o ustálený název, a  snahy o jeho změnu se v minulosti neprosadily. Původně zahrnoval větší skupinu nápisů, postupně se však rozsah omezoval a byly vyčleňovány další samostatné dialekty, odlišné jak v písmu, tak i jazykově. Jedná se o jeden z dialektů staré severní arabštiny, pokládané za přímého předchůdce arabštiny. Řadí se tedy do centrální skupiny semitských jazyků, je blízce příbuzný arabštině, některými rysy se však přibližuje jazykům

231

thamúdština

kanaánským a v poslední době začíná být zdůrazňována jeho samostatnost vůči arabštině. Thamúdovci jsou staroarabským kmenem, doloženým již v 8. stol. př. Kr. Sídlili poblíž oblasti Midjánu, často také v oázách Tabúk, Tajmá, Háˀil a  dalších, a podél karavanních cest zasahoval až do oblasti Nadžránu a  na sever Jemenu. Patřili k severním Arabům. Etnikum je často zmiňováno ve všech pramenech zaměřených na Arábii. V 8. stol. př. Kr. jsou uvedeni v asyrských análech (Sargon II), ale i v řeckých a  latinských pramenech (Ptolemaius, Plinius a další). Specializovali se na karavanní obchod, měli hojné styky s Římany a  Byzantinci, částečně sloužili též jako námezdní jednotky. Zhruba od 5. stol. n.l. o nich nemáme dalších zpráv kromě Koránu, kde je tento kmen vykreslen jako předobraz kacířství a také jejich hlavní sídlo (arabsky al-Hidžr, později Madáˀin Sálih) je považováno za symbol nepravosti a boží nemilosti (celkem je zmíněn 26x). Vztah tohoto etnika a nápisů označovaných jejich jménem je však více než volný. Samotné nápisy, které označujeme jako thamúdské, pocházejí nejdříve z 6. stol. př. Kr. a nejmladší z nich jsou kladeny do 4. stol. n.l. Pod pojmenování „thamúdský“ bylo v minulosti zařazeno mnoho typů nápisů, ze kterých se postupně vyčleňovaly jiné jazyky. V minulosti byla thamúdština dělena na několik kategorií (A-E), většina z nich se dnes označuje jiným názvem, naznačujícím odlišnost od thamúdštiny. Dnes se dá říci, že thamúdské nápisy tvoří zbytkovou kategorii, která bude ještě dále rozdělena a pod názvem thamúdské nápisy se dnes rozumí především ty, které ještě nebyly přesněji klasifikovány jako tajmajské, hismajské či dumajské, jinými slovy, v případě nápisů thamúdských jde dnes pouze o ty, které zbyly z původního souboru a nebylo možno je zařadit jinam, bez vztahu k určitému kmeni, dokonce ani jednotnému písmu. I po této redukci však počet nápisů, řazených jako thamúdské, přesahuje 10 tisíc. Obsah nápisů je značně variabilní, odráží však životní způsob kočovníků a  polokočovníků, nápisů spojených s nějakou oficiální mocí je málo, většina z nich sloužila k potřebám a zábavě pastevecké společnosti (někdy k označení pramenů, pastvišť, ale velmi často i osobní vzkazy apod.), podobně jako u safajštiny. Užitá písma vycházejí z jihoarabské abecedy, ovšem zahrnují celou řadu značně variabilních duktů. Literatura: Macdonald 2000; Macdonald 2004; Littmann 1943.

232

ugaritština

ugaritština

-pc-

Název jazyka není v ugaritských textech doložen, je odvozen od pojmenování městského státu. Vedle nejistého dokladu ze 3. tis. př. Kr. (Ebla) se toponymum Ugarit poprvé objevuje ve starobabylonské době (například v dopisech z Mari), v mladší době bronzové v písemných pramenech nalezených v egyptské Amarně, chetitské Chattuši, syrském Alalaḫu i jinde. Ugaritština patří do severozápadní části centrálních semitských jazyků, kde je buď řazena mezi kanaánské jazyky (spolu se soudobým jazykem kanaánských glos z egyptské Amarny a dalšími, o několik staletí později doloženými jazyky, jako jsou hebrejština či foiničtina), nebo považována za třetí větev vedle kanaánských a aramejských jazyků. První hledisko zohledňuje danosti kulturní (zejména literární), druhé jazykové. Bývá také řazena do blízkosti amorejštiny a z pohledu historického jí nepochybně byla ovlivněna. Semitští obyvatelé Ugaritu tvořili severozápadní výspu dialektového a kulturního kontinua označovaného termínem „Kanaán“, ačkoli se – podle svědectví dvou tabulek – sami za Kanaánce nepovažovali. Víc než palestinští „Kanaánci“ byli zasaženi amorejskou vlnou (městský stát Amurru byl v mladší době bronzové jižním sousedem Ugaritu); královská dynastie si nárokovala příbuznost s velkými amorejskými dynastiemi Mezopotámie. Vedle dominantního semitského etnika je patrná zejména přítomnost Churritů. Kosmopolitní charakter města dokládají nalezené texty psané v několika různých jazycích a grafémických systémech: kromě ugaritštiny v akkadštině, sumerštině, churritštině (zapisované mezopotamským i ugaritským klínopisem), chetitštině (klínopisné i hieroglyfické), v  kypersko-mínójském písmu, egyptských hieroglyfech a – krátce po zániku města – ve foiničtině. Výjimkou nejsou multilingvní kombinace, z nichž vyniká několik fragmentů čtyřjazyčného (sumersko-akkadsko-churritsko-ugaritského) slovníku. Počátky dochovaného písemnictví v ugaritštině se kladly do pol. 14. stol. př. Kr., v současnosti je spíše přijímána pol. 13. stol. př. Kr. Patrně existovala starší písemná tradice, která se však na materiálu podléhajícím zkáze nedochovala. Konec ugaritštiny jako psaného jazyka spadá v jedno se zničením města kolem roku 1190 př. Kr. V samotném Ugaritu se našlo kolem dvou tisíc „ugaritských“ textů (tzn. psaných abecedním klínopisem na trvanlivý materiál, převážně hliněné tabulky); další vydaly lokality Rás ibn Hání (nedaleko Ugaritu), Minet el-Bejda (ugaritský přístav), Tell Sukas, Tell Nebi

233

urartština

Mend (Kádeš), Kamid el-Loz (Kumidi), Sarepta, Hala Sultan Teke (na Kypru), Taʿanek, Tábor a Bet Šemeš. V Ugaritu došlo k unikátní syntéze západosemitského vynálezu hláskového písma s tradičním východosemitským médiem pro zápis textu, hliněnou tabulkou. Drtivá většina textů se píše zleva doprava abecedním klínopisem o třiceti znacích pro 28 souhlásek (3 znaky slouží pro označení glotálního rázu spolu s vokálem a, i nebo u). Malá část – téměř výlučně texty nalezené mimo oblast Ugaritu – se píše v opačném směru a používá kratší variantu o 22 znacích. Díky nejstarším abecedářům na světě známe tehdejší pořadí souhlásek a částečně i jejich názvy. Důležitou roli při studiu ugaritštiny hrají ugaritská slova zapsaná akkadským slabičným klínopisem. Většinu jich obsahují vícejazyčné slovníky, které uvádějí v paralelních sloupcích až čtyři jazyky (sumerštinu, akkadštinu, churritštinu, ugaritštinu). Jazyk literárních památek se v určitých směrech liší od jazyka administrativy, patrně však za tímto jevem nestojí diglosie či diachronní vývoj, nýbrž jejich archaizující styl. Pokud úzká vládnoucí vrstva migrovala do Ugaritu z jižnějších oblastí, jak se někdy zvažuje (některé abecedáře sledují jihoarabské pořadí h-l-ḥ-m), tvořil by její dialekt vyšší varietu už tak složité jazykové situace v Ugaritu. Objev Ugaritu v roce 1929 a následné rozluštění ugaritských textů (v prvé řadě mytologických) měl nedocenitelný vliv – nejen vědecký, ale i popularizační – na rozvoj biblistiky a příbuzných oborů. Literatura: Dietrich – Loretz – Sanmartín 1995; del Olmo Lete – Sanmartín 2004; Stehlík 2003; Tropper 2000; Watson – Wyatt (eds.) 1999.

urartština

-pv-

Název Urartu, základ moderního pojmenování, pochází z asyrských análů, kde označoval jak území na západ od jezera Urmija, tak i celý urartský stát; v samotných urartských textech se objevuje termíny biainili či nairi coby slova, označující území urartského státu (nemají tedy vztah k jazyku ani národu). Starší názvy, jako „vanština“ (dle jezera Van) či „chaldština“ (dle urartského božstva Chaldi), jsou dnes již opuštěny. Genetické vztahy urartštiny jsou vcelku nejasné. Zřejmé jsou její vztahy se starší churritštinou, se kterou tvoří jakousi „mikrorodinu“, příbuznost s dalšími jazyky se však nepodařilo prokázat. Dříve se uvažovalo o  vztazích k arménštině či chetitštině, dnes je již teze o příbuznosti s jazyky indoev-

234

Uštavaití

ropskými opuštěna. Především sovětští badatelé hledali styčné body s jazyky kavkazskými, ovšem přes jisté podobnosti tato teze není všeobecně přijímána. Urartština byla zařazena též do Marrova konstruktu jafetických jazyků. Přítomnost mluvčích urartštiny v oblasti východní Anatólie (jezera Van a Urmija) se klade již do 3. tis. př. Kr. (především jako datum oddělení od churritštiny), ovšem historicky jsou doloženi až zhruba od 14. stol. př. Kr. v asyrských královských nápisech. První projevy urartštiny v textech se datují na konec 9. stol. př. Kr., především v okolí Vanského jezera. Poslední nápisy mizí po pádu urartského státu nejpozději na začátku 6.  stol. př. Kr., je však možné, že jako mluvený jazyk se mohla urartština na některých územích udržet podstatně déle. Urartské texty jsou v drtivé většině historického charakteru. Královské nápisy jsou nejčastější a někdy mají i značný rozsah (především anály vytesané do Vanské skály: krále Argištiho I. na jihozápadní stěně, krále Sarduriho II. na stěně severní, atd.). Několik urartsko-asyrských bilingvních nápisů je též povětšinou historického charakteru (líčení pouti ke svatyni boha Chaldiho, atp.). V dnešním Toprak-kale (východně od jezera Van) byly nalezeny archívy hliněných tabulek s dopisy a  administrativními texty. Texty jsou zapisovány variantou novoasyrského klínopisu s omezenou ambiguitou čtení. Charakteristické pro záznam urartštiny je užití grafických zkratek vlastních jmen a některých substantiv (objemové jednotky); na hliněných tabulkách (nikoli v nápisech na skalách) se užívalo dělítek slov. Byly objeveny i texty zapsané speciální formou urartských hieroglyfů – většinou jde o krátké nápisy na předmětech; dosud nebyly zcela rozluštěny. Urartština je aglutinující jazyk, kde se k sémantické bázi připojuje řetězec postpozičních gramémů (sufixů s gramatickým významem). U  nominální báze může být tento řetězec až pětičlenný, u verbální může být obsazeno až 6 pozic. Morfonologická stabilita gramémů je značná, až na výjimky nedochází k žádným variacím. Urartština má ergativní pád, rozlišuje dva tvary subjektu – tzv. absolutiv (pád s nulovým morfem v intranzitivní větné konstrukci) a ergativ (gramém -še; subjekt coby původce děje). Literatura: Melikišvili 1971; Pecha 1994; Schneider 2003.

Uštavaití

-pv-

(gátha) – avest. „zpěv (gátha) obsahující [na začátku slovo] uštá” (tj. „Podle přání...”). Druhá gátha, tvořená čtyřmi hymny (J 43-46). Jde o metrický text

235

Vahištoiští

a sloka má pět jedenácti­slabičných veršů s césurou po čtvrté slabice. Uštavaití začíná (J 43) invokacemi k Mazdovi (Ahura Mazda), v nichž Zarathuštra sděluje své náboženské prožitky a zkušenosti; sedmá sloka bývá interpretována jako ohlas jeho setkání s Mazdou při meditaci. Druhý hymnus (J  44) je niternou zpovědí Zarathuštry. Každá sloka (až na poslední) začíná řečnickou otázkou k Mazdovi, která se týká postulátů mazdaistické víry. Hymnus končí odmítnutím starých bohů (daévů). Následující hymnus (J  45) varuje před stoupencem klamství (Drudž), jenž je špatným učitelem. Dále se v alegoric­kých úvahách spekuluje o podstatě správného života, na závěr je oslava Mazdy. V posledním hymnu (J 46) je jímavá suť ohlasů na osobní prožitky Zarathuštry, vzpomínky na počáteční od­mítání nové víry a (zčásti již mytologizované) reflexy společenských poměrů jeho doby. Literatura: Humbach – Elfenbein – Skjaervo1991; Kellens – Pirart 1990.

Vahištoiští

-pv-

(gátha) – avest. „zpěv (gátha) mající [na začátku slova] vahišta ištiš...” (tj. „Nejlepší snaha...”). Pátá gátha, která obsahuje jeden hymnus (J 53). Metrický text tvoří sloka o čtyřech verších. Dva jsou dvanáctislabičné (césura po sedmé slabice) a dva devaten­áctislabičné s césu­rami po sedmé a  čtrnácté slabice. Je to jediná gátha, která bez­prostředně souvisí s  nějakou udá­lostí v Zarathuštrově životě. Jde o jeho promluvu na svatbě jeho nejmladší dcery Pouručisty. Text, který se na rozdíl od ostatních gáth neobrací k bohům, ale především k zarathuštrovské obci, obsahuje morální poučení nastávajícím manželům, která jsou koncipována na podkladě správné víry (tj. mazdaismu). Literatura: Humbach – Elfenbein – Skjaervo1991; Kellens – Pirart 1990.

Vidévdát

-pv-

(Ustanovení proti daévům). Část Avesty, tradičně rozdělovaná do 22 oddílů. Pokud souhlasí obsah Avesty, jak ho uvádí středoperský Dénkart, pak je Vidévdát dnes jedinou její částí, která se dochovala kompletně. Většinou obsahuje (výjimka zejména Vd 1‑2) různé náboženské a rituální zásady, které regulují vztahy mezi racionálním a iracionálním světem (rituální předpisy, které mají zajistit vítězství nad daévy), ale i vztahy mezi lidmi. Jsou zde též reflexy zčásti velmi starých mýtů i četné reminiscence společenských a ideologických poměrů staroíránské doby a  života mazdaistické obce. Jde ovšem o složitý, obsahově mnohovrstevný a dosud ne vždy jednoznačně interpretovatelný soubor textů.

236

Vohuchšathrá

Stručný obsah Vidévdátu je tento: Vd 1 hovoří o stvoření 164 zemí Ahura Mazdou a o jeho střetech s Angra Mainjuem. Jsou zde též (v  mytologickém podání) cenné geografické údaje. Vd 24 obsahuje zejména mýty o Jimovi. Vlastní rituální část začíná od Vd 3. Ten uvádí mj. pět nejvíce a nejméně příjemných míst na zemi, dále pojednává o  rituálním znečištění při kontaktu s mrtvolou, o očistných předpisech pro tento případ atd. Vd 4 hovoří o smlouvách a jejich porušování, o zraněních těla, o božském ordálu atd. Vd  5‑9 obsahuje různé, zčásti velmi komplikované očistné rituály mnohdy až s  magickým přídechem. Vd 10 uvádí citáty z gáth, jejichž opakovaná recitace má zapudit daévy. Vd 11 je obdobná sbírka citátů účinných při kultovním očišťování. Vd 13 pojednává o zvířatech, která stvořil Ahura Mazda (dobytek, pes, ježek, vydra atd.) a navazující Vd 14 vypočítává tresty za zabití vydry. Ve Vd 15 je výčet smrtelných hříchů, předpisy o chování vůči těhotné ženě, zmiňuje se péče o psy atd. Vd 16 uvádí zejména zásady pro styk s menstruujícími ženami. Vd 17 hovoří o péči o nehty a vlasy. Vd 18 pojednává o  kněžích, jež jsou stoupenci pravdivosti (Aša), ale i o těch, kteří jsou stoupenci klamství (Drudž). Vd 19 líčí, jak Angra Mainju pokoušel Zarathuštru, zatímco Vd 20 je holdem dobytku, mrakům, vodám, měsíci atd. Vd 22 pojednává o nemocech, které proti Ahura Mazdovi stvořil Angra Mainju. Literatura: Humbach – Elfenbein – Skjaervo1991; Kellens – Pirart 1990.

Vohuchšathrá

-pv-

(gátha) – avest. „zpěv (gátha) mající [na počátku slova] vohú chšathrem...” (tj. „Dobrá moc...”). Čtvrtá gátha, kterou tvoří jeden hymnus (J 51). Metrický text, jehož sloka má tři čtrnáctislabičné verše s césurou po sedmé slabice. Obsahuje zejména spekulace kolem pojmu Chšathra, který je zde chápán jako magická potence, jejíž silou se plní přání vznesené obětníkem k božstvu, a spekulace kolem ordálu žhavým kovem. Zmiňován je též Zarathuštrův první žák Maidjóimánha (podle pozdější tradice jeho bratranec) a stoupenci Džámáspa a Frašaoštra. Gátha obsahuje rovněž narážku na počáteční odmítání Zarathuštrova učení (ne­jmenovaný vládce mu neposkytl za zimní nepohody útočiště). Literatura: Humbach – Elfenbein – Skjaervo1991; Kellens – Pirart 1990.

237

Vohuchšathrá

238





SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

literatura Abbadi, Sabri 1983: Die Personennamen der Inschriften aus Hatra. Hildesheim (: Olms). Adams, Douglas Q. 1988: Tocharian historical phonology and morphology. New Haven (: American Oriental Society) [American Oriental Series 71]. Adams, Douglas Q. 1999: A dictionary of Tocharian B. Amsterdam - Atlanta (: Rodopi) [Leiden Studies in Indo-European 10]. Adiego, Ignacio J. 2007: The Carian Language. With an appendix by Koray Konuk. Leiden – Boston (: Brill). Aggoula, Basile 1991: Inventaire des inscriptions hatréennes. Paris (: Institut français du Proche-Orient, diffusion Geuthner) [Bibliothèque archéologique et historique 139]. Ahituv, Shmuel 2005: HaKetav VeHaMiktav. Handbook of Ancient Inscriptions from the Land of Israel and the Kingdoms beyond Jordan from the Period of the First Commonwealth. Jerusalem (: Mosad Bialik) [hebrejsky]. Allegro, John 1969: Rukopisy od Mrtvého moře. Praha (: Mladá fronta). Arbach, Mounir 1993: Lexique madhābien, comparé aux lexiques sabéen, qatabanite et ḥaḍramawtique. Aix-en-Provence (: disertace Université Aixen-Provence). Aro, Jussi 1955: Studien zur mittelbabylonischen Grammatik. Helsinki (: Societas Orientalis Fennica) [Studia Orientalia XX]. Arvidsson, Stefan 2006: Aryan idols. Indo-European mythology as ideo­logy and science. Chicago (: University of Chicago Press). Attinger, Pascal 1993: Eléments de linguistique sumérienne. Göttingen (: Vandenhoeck & Ruprecht) 1993. Aufrecht, Walter E. 1989: A Corpus of Ammonite Inscriptions. Lewiston (: Mellen). Bader, Françoise (ed.) 2002: Langues indo-européenes. Paris (:  CNRS Éditions). Bailey, Harold Walter 1979: Dictionary of Khotan Saka. Cambridge - London - New York - Melbourne (: Cambridge University Press). Balkan, Kemal 1954: Die Sprache der Kassiten. American Oriental Series, vol. 37, Millwood, N.Y. (: Kraus). Balke, Thomas E. 2006: Das sumerische Dimensionalkasussystem. Münster (: Ugarit-Verlag) 2006. [AOAT 331] Bar-Asher, Moshe (ed.) 1998: Studies in Mishnaic Hebrew. Jerusalem (: Magnes – Hebrew University). Bartholomae, Christian 1904: Altiranisches Wörterbuch. Strassburg (: Trübner). Bartlett, John N. 1989: Edom and the Edomites. Sheffield (: Sage) [Journal for the Study of the Old Testament Suppl. 77]. Bartoněk, Antonín, 1987: Prehistorie a protohistorie řeckých dialektů. Brno (: Universita J.E. Purkyně). Bartoněk, Antonín, 2002: Handbuch des mykenischen Griechisch. Heidelberg (: Winter).

240

literatura Bauer, Josef – Englund, Robert K. – Krebernik, Manfred. 1998: Mesopotamien: Späturuk-Zeit und Frühdynastische Zeit. Freiburg (:  Universitätsverlag); Göttingen (: Vandenhoeck & Ruprecht) [OBO 160/1]. Beekes, Robert S.P. 1995: Comparative Indo-European linguistics. An introduction. Amsterdam (: John Benjamins). Beeston, Alfred F.L. 1981: Languages of the Pre-Islamic Arabia. Arabica 28, s. 178-186. Beeston, Alfred F.L. 1984: Sabaic Grammar. Manchester (:  Manchester University Press). Bellamy, James A. 1985: A New Reading of the Namarah Inscription. Journal of the American Oriental Society 105, s. 31-51. Bellamy, James A. 1988: Two Pre-Islamic Arabic Inscriptions Revised: Jabal Ramm and Umm al-Jimal. Journal of the American Oriental Society 108, s. 369-378. Belova, Anna G. 1994: Istoričeskaja morfologija arabskogo jazyka. Moskva (: Vostočnaja literatura). Belova, Anna G. 1996: Chimjaritskij jazyk. Areaľnyje issledovanija k  istorii arabskogo jazyka. Moskva (: Vostočnaja literatura). Beyer, Klaus 1984: Die aramäischen Texte vom Toten Meer. Göttingen (: Vanderhoeck & Rupprecht). Beyer, Klaus 1986: The Aramaic language: its distribution and subdivisions. Göttingen (: Vandenhoeck und Ruprecht). Biella, Joan C. 1982: Dictionary of Old South Arabic (Sabean Dialect). Chico, California (: Scholars Press). Biggs, R.D. 1967: Semitic Names in the Fara Period. Orientalia N.S. 36, s. 5566. Borger, Rykle 1982: Die Chronologie des Darius - Denkmals an BehistunFelsen. Göttingen (: Vandenhoeck & Ruprecht). Borger, Rykle 1988: Assyrisch-babylonische Zeichenliste. 4. Auflage (Nachdruck der 1. Auflage mit Supplement S. 415-452). Kevelaer – Neukirchen-Vluyn (: Butzon&Bercker). Brandenstein, Wilhelm – Mayrhofer, Manfred 1964: Handbuch des Altpersichen. Wiesbaden (: Otto Harrassowitz). Brixhe, Claude 2008: Phrygian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Asia Minor. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 69-80. Brock, Sebastian 2006: An Introduction to Syriac Studies. Piscataway, NJ (: Gorgias Press). Brust, Manfred 2005: Die indischen und iranischen Lehnwörter im Griechischen. Innsbruck (:  Institut für Sprachen und Literaturen) [Inn­ sbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft 118]. Bryce, Trevor 1986: The Lycians I. The Lycians in Literary and Epigraphic Sources. Copenhagen (: Museum Tusculanum Press). Bryce, Trevor 2005: The Kingdom of the Hittites. New Edition. New York (: Oxford University Press) 2005.

241

literatura Buccellati, Giorgio. 1996: A Structural Grammar of Babylonian. Wiesbaden (: Harrassowitz). Buck, Carl Darling 1988: A dictionary of selected synonyms in the principal Indo-European languages. A contribution to the history of ideas. Chicago - London (: University of Chicago Press) 19882. Bush, Frederic William 1964: A Grammar of the Hurrian Language. Disertace Brandeis University, Boston 1964. Bynon, Theodora 1979: Historical linguistics. Cambridge (:  Cambridge University Press) 1979. Cantineau, Jean 1930: Le nabatéen I. Notions générales – écritures, grammaire. Paris (: Ernest Leroux). Cantineau, Jean 1931: Inventaire des inscriptions de Palmyre. Beyrouth. Cantineau, Jean 1935: Grammaire du palmyrénien épigraphique. Cairo (: L´Institut Français d´Archéologie Orientale). Cardona, George – Jain, Dhanesh (eds.) 2003: The Indo-Aryan Languages. London – New York (: Routledge) 2003. Carruba, Onofrio 1969: Zur Grammatik des Lydischen. Athenaeum NS 47, s.  39-83. Carruba, Onofrio 1970: Das Palaische. Texte, Grammatik, Lexikon. Wiesbaden (: Harrassowitz) 1970. [Studien zu den Bogazköy-Texten; vol 10]. Carruba, Onofrio 1972: Studien zu den Bogazköy-Texten. Istanbul (: Nederlands Instituut in het Nabije Oosten) 1972. [Uitgaven van het Nederlands Historisch-Archaeologisch Instituut te Istanbul. Publications de l´Institut historique-archéologique néerlandais de Stamboul; Vol. 31]. Caskell, Werner 1954: Lihyan und Lihyanisch. Arbeitsgemeinschaft für Forschung des Landes Nordrhein-Westfalen. Geisteswissenschaften 4. Köln (: Westdeutscher Verlag). Clackson, James 2007: Indo-European Linguistics. Cambridge (:  Cambridge University Press). Collinge Neville E. 1985: The laws of Indo-European. Amsterdam (:  John Benjamins) [Benjamins paperbacks 2]. Comrie, Bernard (ed.) 1990: The World‘s Major Languages. New York – Oxford (: Oxford University Press). Comrie, Bernard 1998: The Indo-European linguistic family: Genetic and typological perspectives. In: Ramat, Anna Giacalone – Ramat, Paolo (eds.): The Indo-European languages. London - New York (: Routledge), s. 74-97. Creason, Stuart 2004: Aramaic. In: Woodard, Roger D. (ed.): The Cambridge Encyclopedia of the World´s Ancient Languages. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 391-426. Cross, Frank Moore 2003: Leaves From an Epigrapherʼs Notebook. Collected Papers in Hebrew and West Semitic Palaeography and Epigraphy. Winona Lake (: Eisenbrauns) [HSS 51]. Cross, Frank Moore Jr. – Freedman, Daniel Noah 19972: Studies in Ancient Yahwistic Poetry. Grand Rapids (: Eerdmans).

242

literatura Damerow, Peter – Englund, Robert 1989: The Proto-Elamite Texts from Tepe Yahya. Cambridge, Mas. (: Peabody Museum) 1989. Daniels, Peter T. – Bright, William (eds.) 1996: The World’s Writing Systems. New York – Oxford (: Oxford University Press). Day, Peggy L. 2002: Dies Diem Docet: The Decipherment of Ugaritic. Studi epigrafici e linguistici 19 (2002), s. 37-57. Dearman, John Andrew (ed.) 1989: Studies in the Mesha Inscription and Moab. Atlanta (: Scholars). Degen, Robert 1969: Altaramäische Grammatik der Inschriften des 10-8. Jh. V. Chr. Abhandlungen für die Kunde des Morgenlandes 38/3. Wiesbaden (: Steiner Verlag). Degener, Almuth 2002: The Nuristani languages. In: Sims-Williams, Nicolas (ed.): Indo-Iranian lan­g uages and peoples. Oxford (:  University Press), s.  103-117. Dietrich, Manfried – Loretz, Oswald 1988: Die Keilalphabete. Die Phönizischkananäischen und altarabischen Alphabete in Ugarit. Münster (:  UgaritVerlag). Dietrich, Manfried – Loretz, Oswald – Sanmartín, Joaquín 1995: The Cuneiform Alphabetic Texts from Ugarit, Ras ibn Hani and Other Places (KTU: second, enlarged edition). Münster (: Ugarit-Verlag) [ALASPM 8]. D´jakonov, Igor M. 1967: Jazyki drevnej Perednej Azii. Moskva (: Nauka). Donner, Herbert – Röllig, Wolfgang 2002: Kanaanäische und aramäische Inschriften. Band 1. 5., erweiterte und überarbeitete Auflage. Wiesbaden (: Harrassowitz) 2002. Drower, Ethel Stefana – Macuch, Rudolf 1963: A Mandaic Dictionary. Oxford (: Clarendon Press). Dušek, Jan 2007: Les manuscrits araméens du Wadi Daliyeh et la Samarie vers 450-332 av. J.-C. Leiden (: Brill). Euting, Julius 1885: Nabatäische Inschriften aus Arabien. Berlin (: Reimer). Edzard, Dietz Otto 2003: A Sumerian Grammar. Leiden (: Brill) 2003. Eichner, Heiner 1980: Phonetik und Lautgesetze des Hethitischen - ein Weg zu ihrer Entschlüsselung. In: Mayrhofer, Manfred – Peters, Martin – Pfeiffer, Oskar E. (Hrsg.): Lautgeschichte und Etymologie. Akten der VI. Fachta­ gung der Indogermanischen Gesellschaft. Wien, 24.-29. September 1978. Wiesba­den (: Rei­chert), s. 120-165. Eichner, Heiner 1986-1987: Wie stellt man ein Lautgesetz auf? Klagenfurter Beiträge zur Sprachwissenschaft 13-14 (1986-1987) s. 83-105. Eichner, Heiner 1988: Anatolisch und Trilaryngalismus. In: Bammes­ ber­ger, Alfred (Hrsg.): Die Laryngal­theorie und die Rekonstruktion des indogermanischen Laut- und Formensystems. Heidelberg (: Winter), s. 123-151. Eichner, Heiner – Luschützky, Hans Christian (Hrsg.) 1999: Compositiones indogermanicae in memoriam Jochem Schindler. Hrsg. von Heiner Eichner und Hans Christian Luschützky unter redaktioneller Mitwirkung von Velizar Sadovski. Praha (: enigma corporation).

243

literatura Eilers, Wilhelm 1962: Iranisches Lehngut im arabischen Lexikon: über einige Berufsnamen und Titel. Indo-Iranian Journal 5 (1962), s. 203-232. Erdosy, George (ed.) 1995: The Indo-Aryans of Ancient South Asia. Language, Material Culture and Ethnicity. Berlin (: de Gruyter). Faber, Alice 1997: Genetic Subgrouping of the Semitic Languages. In: Robert Hetzron (ed.): The Semitic Languages. London – New York (: Routledge), s. 3-15. Fassberg, Stephen E. 1990: A Grammar of the Palestinian Targum Fragments from the Cairo Genizah. Atlanta (: Scholars Press). Fitzmyer, Joseph – Harrington, Daniel J. 2002: A Manual of Palestinian Aramaic Texts. Rome (: Istituto Pontificio Biblico). Folmer, Margaretha L. 1995: The Aramaic Language in the Achaemenid Period. A Study in Linguistic Variation. Leuven (: Peeters) [OLA 68]. Fortson, Benjamin W. 2004: Indo-European language and culture: an introduction. Malden, Mass. (: Blackwell Publishing) [Black­well Textbooks in Linguistics 19]. Frank, Yitzhak 2000: Grammar for Gemara: An Introduction to Babylonian Aramaic. Jerusalem (: Ariel Institute). Friedrich, Johannes 1960-1967: Hethitisches Elementarbuch. 2., verb. und erweiterte Auflage. Heidelberg  (:  C. Winter,  1960-67) [ Indogermanische Bibliothek. Erste Reihe, Lehr- und Handbücher. Grammatiken. 23. Band]. Frisk, Hjalmar 1973-1991: Griechisches etymologisches Wörterbuch. Heidel­ berg (: Winter) Bd. I (1973), xxx, 938 s.; Bd. II (1991), 1154 s.; Bd. III (1979): Nachträge. Wortregister. Corrigenda. Nachwort, 312 s. Fronzaroli, Pelio (ed.) 1992: Literature and Literary Language at Ebla. Florence (: Università di Firenze, Dipartimento di linguistica) [Quaderni di Semitistica 18]. Fronzaroli, Pelio 2006: La langue dʼEbla. Lalies 26, 7-53. Frye, Richard N. 1984: The History of Ancient Iran. München (: C.H. Beck). Gai, Amikai 1994: Reflections on the classification of the Semitic languages. Orbis 37, s. 135-144. Garbini, Giovanni 1993: L´aramaico antico. In: Giovanni Garbini: Aramaica. Roma (: Università degli studi «La Sapienza»), s. 17-41. Gaß, Erasmus 2009: Die Moabiter. Geschichte und Kultur eines ostjordanischen Volkes im 1. Jahrtausend v. Chr. Wiesbaden (: Harrassowitz). Gelb, Ignaz J. et al. 1956-: Assyrian Dictionary of the Oriental Institute of the University of Chicago. Chicago (: Oriental Institute), 21 dílů. Gelb, Ignaz J. 1958: La lingua degli amoriti. Rendiconti di Academia Nazionale dei Lincei 8, 1958, s. 143-163. Gelb, Ignaz J. 1961: Old Akkadian Writing and Grammar. Chicago (: University of Chicago Press). Gelb, Ignaz J. 1980: Computer-Aided Analysis of Amorite. Chicago (: Oriental Institute). Geldner, Karl Friedrich 1885-1895: Avesta – die heiligen Bücher der Parsen. 3  Bd. Stuttgart (: Kohlkammer).

244

literatura Geller, Mark J. 1997: The Last Wedge. Zeitschrift für Assyriologie 87, 43-95. George, Andrew R. 2003: The Babylonian Gilgamesh Epic I.-II. Oxford (: Oxford University Press). Gindin, Leonid A. 1999: Troja, Thrakien und die Völker Altkleinasiens. Versuch einer his­torisch-philologischen Untersuchung. Innsbruck (:  Institut für Sprachwissenschaft) [Innsbrucker Beiträge zur Kultur­wissenschaft 104]. Gippert, Jost 1999: Neue Wege zur sprachwissenschaftlichen Analyse der vedischen Metrik. In: Eichner, Heiner – Luschützky, Hans Christian (Hrsg.) 1999: Compositiones indogermanicae in memoriam Jochem Schindler. Hrsg. von Heiner Eichner und Hans Christian Luschützky unter redaktioneller Mitwirkung von Velizar Sadovski. Praha (: enigma corporation), s. 97-126. Gippert 2004: Jost Gippert, Ein Problem der indogermanischen Pronominalflexion. In: Hyllested, Adam – Jorgensen, Anders Richard – Larsson, Jenny Helena – Olander, Thomas (eds.): Per aspera ad asteriscos. Studia Indogermanica in honorem Jens Elmegård Rasmussen sexagenarii Idibus Martiis anno MMIV. Innsbruck (: Institut für Sprachwissenschaft) [Inns­brucker Beiträge zur Sprachwissenschaft 112], s. 155-163. Glassner, Jean-Jacques 2003: The Invention of Cuneiform. Baltimore (: Johns Hopkins University Press). Gnoli, Gherardo 2002: The „Aryan“ language. Jerusalem Studies in Arabic and Islam 26 (2002) 84-90. Gordon, Cyrus H. – Rendsburg, Garry (eds.) 1987-2002: Eblaitica: Essays on the Ebla Archives and Eblaite Language 1-4, Winona Lake (: Eisenbrauns). Goren, Yuval – Finkelstein, Israel – Na’aman, Nadav 2004: Inscribed in Clay. Provenance Study of the Amarna Tablets and Other Ancient Near Eastern Texts. Tel Aviv (: Emery and Claire Yass Publications in Archaeology). Gragg, Gene 2008: Ge´ez (Aksum). In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Mesopotamia, Egypt, and Aksum. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 211-237. Greenfield, Jonas C. – Porten, Bezalel 1982: The Bisutun Inscription of Darius the Great. Aramaic Version, Text, Translation and Commentary. London (: Lund Humphries) [= CII I/V/I]. Gruendler, Beatrice, 1993: The Development of the Arabic Scripts. From the Nabatean Era to the First Islamic Century According to Dated Texts. Atlanta, Georgia (: Scholars Press) 1993. Güterbock, Hans 1972-1975: Hethiter. In: Reallexikon der Assy­riologie. Bd. 4. Berlin - New York (: Gruyter) 1972-1975, s. 373-374. Gzella, Holger (Hrsg.) 2009: Sprachen aus der Welt des Alten Testaments. Darmstadt (: Wissenschaftliche Buchgesellschaft). Haas, Volkert 1988: Magie in hethitischen Gärten. In: Neu, Erich – Rüster, Christel (Hrsg.): Documentum Asiae Minoris antiquae. Festschrift für Heinrich Otten zum 75. Geburtstag. Wiesbaden (: Harrassowitz), s. 121-142. Haas, Volkert 1988a: Hurriter und Hurritisch. Konstanz (: Universitätsverlag Konstanz).

245

literatura Hackett, Jo Ann 1984: The Balaam Text from Deir ‛Allā. Chico, California (: Scholars Press) [HSM 31]. Hackett, Jo Ann 2008: Phoenician and Punic. In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Syria-Palestine and Arabia. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 82-102. Haldar, Alfred 1971: Who Were the Amorites? Leiden (: Brill). Hale, Mark Robert 1987: Studies in the Comparative Syntax of Oldest Indo‑Iranian Languages. Ph. Diss. Harvard 1987. Hämeen-Anttila, Jaakko 2000: A Sketch of Neo-Assyrian Grammar. Helsinki (: The Neo-Assyrian Text Corpus Project) [State Archives of Assyria Studies XIII]. Hasselbach, Rebecca 2005: Sargonic Akkadian. A Historical and Comparative Study of the Syllabic Texts. Wiesbaden (: Harrassowitz). Hauri, Christoph 1973: Das pentathematische Schema der altpersichen Inschriften. Wiesbaden (: Otto Harrassowitz). Hawkins, John David 2000: Corpus of Hieroglyphic Luwian Inscriptions. Volume I. Inscriptions of the Iron Age. Part 1: Introduction, Karatepe, Karkamiš, Tell Ahmar, Maras, Malatya, Commagene. Part 2: Text. Amuq, Aleppo, Tabal, Assur Letters, Miscelaneous, Seals, Indices. Berlin - New York (:Walter de Gruyter) 2000. Healey, John F. 1980: First studies in Syriac. University of Birmingham (: Sheffield Academic Press). Healey, John F. 1993: The Nabataean Tomb Inscriptions of Mada´in Salih. Oxford (: Oxford University Press) [Journal of Semitic Studies Supplement 1]. Healey, John F. 2000: The Early History of the Syriac Script. A Reassessment. Journal of Semitic Studies XLV, s. 55-67. Hecker, Karl 1968: Grammatik der Kültepe-Texte. Roma (:  Pontificium Institutum Biblicum) 1968 [Analecta Orientalia 44]. Hecker, Karl – Kryszat, Guido – Matouš, Lubor: Kappadokische Keilschrifttafeln aus der Sammlung der Karlsuniversität in Prag. Praha (: Filozofická fakulta UK Praha) 1998. Henning, Walter B. 1960: The Bactrian inscription. Bulletin of the School of Oriental and African studies 23 (1960) 47-55. Herzfeld, Ernst 1938: Altpersiche Inschriften. Berlin (: Dietrich Reimer) [=  AMI Ergänzungsband 1]. Hetzron, Robert 1972: Ethiopian Semitic: Studies in Classification. Journal of Semitic Studies Monograph 2. Manchester (: Manchester University Press). Hetzron, Robert (ed.) 1997: The Semitic Languages. London – New York (: Routledge) 1997, 572 s. Hilgert, Markus 2002: Akkadisch in der Ur III-Zeit. Münster (: Rhema). Hinz, Walther 1966: Altpersicher Wortschatz. Leipzig 1942 (reprint Nedeln 1966) [= AKM XXVII/I]. Hinz, Walther 1973: Neue Wege im Altpersischen. Wiesbaden (:  Otto Harrassowitz) [= Göttinger Orientforschungen III/1].

246

literatura Hinz, Walther 1975: Altiranisches Sprachgut der Nebenüberlieferung. Unter Mitarbeit von P.-M. Berger, G. Korbel und A. Nippa. Wiesbaden (:  Otto Harrassowitz) [= Göttinger Orientforschungen III/3]. Hinz, Walther – Koch, Heidemarie 1987: Elamisches Wörterbuch. Bd. 1-2. Berlin (: Reimer-Verlag) 1987. Hock, Hans Henrich 1986: Principles of Historical Linguistics. Berlin - New York - Amsterdam (: Mouton de Gruyter). Hoenigswald, Henry M. 1965: Language change and linguistic reconstruction. Chicago, Illinois - London (: University of Chicago Press) [Phoenix Books 178]. Hoffmann, Karl 1975: Aufsätze zur Indoranistik. Bd. I. Hrsg. von J. Narten. Wiesbaden (: Dr. Ludwig Reichert). Hoffmann, Karl 1976: Aufsätze zur Indoranistik. Bd. II. Hrsg. von J. Narten. Wiesbaden (: Dr. Ludwig Reichert). Hoffmann, Karl 1992: Aufsätze zur Indoranistik. Bd. III. Hrsg. von S. Glauch ‑ R. Plath. Wiesbaden (: Dr. Ludwig Reichert). Hoffmann, Karl - Bernhard Forssman 2004: Avestische Laut- und Flexionslehre. Innsbruck (: Institut für Sprachwissenschaft) 20042, 332 s. Hoftijzer, Jacob – Jongeling, Karel 1995: Dictionary of the North-West Semitic inscriptions. Leiden – New York (: Brill) [HdO 1/21]. Hoch, James E. 1994: Semitic Words in Egyptian Texts of the New Kingdom and Third Intermediate Period. Princeton (: University Press). Hruška, Blahoslav 1975: Der Mythenadler Anzu in literatur und Vorstellung des alten Mesopotamien. Budapest (: Eötvös Loránd Tudományegyetem). Hruška, Blahoslav – Matouš, Lubor – Prosecký, Jiří – Součková, Jana 1977: Mýty staré Mezopotámie. Praha (: Odeon). Hübner, Ulrich 1992: Die Ammoniter. Untersuchungen zur Geschichte, Kultur und Religion eines Transjordanischen Volkes im 1. Jahrtausend v. Chr. Wiesbaden (: Harrassowitz). Huffmon, Herbert B. 1965: Amorite Personal Names in the Mari Texts. A  Structural and Lexical Study. Baltimore (: The Johns Hopkins Press). Humbach, Helmut – Elfenbein, Josef – Skjaervo, Prods O. 1991: The Gáthás of Zarathusthra and the Other Old Avestan Texts. Indogermanische Bibliothek (1. Reihe, Lehrung Handbücher) Heidelberg (:  Carl Winter – Universitätsverlag). Hunger, Hermann 1976: Spätbabylonische Texte aus Uruk I. ADFU 9. Berlin. Chantraine, Pierre 1999: Dictionnaire étymologique de la langue Grecque. Histoire de mots. Paris (: Klincksieck). Chamaza, G. W. V. 2005: Die Rolle Moabs in der neuassyrischen Expansionspolitik. Münster (: Ugarit-Verlag) [AOAT 321]. Cheung, Johny 2007: Etymological Dictionary of the Iranian Verb. Leiden (: Brill) [Leiden Indo-European etymological dictionary series 2]. Christidis, Anastassios-Fivos (ed.), 2007: A History of Ancient Greek. From the Beginnings to Late Antiquity, Cambridge - New York (:  Cambridge University Press).

247

literatura Ichisar, Metin 1981: Les archives cappadociennes du marchand Imdilum. Paris (: ERC). Israel, Felice 1988: Édomite. In: Cohen, David (ed.): Les langues dans le monde ancien et moderne. Langues chamito-sémitiques. Paris (: Éditions CNRS), s. 81-2. Izre’el, Shlomo 1991: Amurru Akkadian. A Linguistic Study. With an Appendix on the History of Amurru by Itamar Singer. Atlanta (: Scholars Press) [Harvard Semitic Studies 40-41]. Jamme, Albert 1966: Sabaean and Hasaean Inscriptions from Saudi Arabia. Studi Semitici 23. Roma (: Università di Roma). Jasanoff, Jay H. 2003: Hittite and the Indo-European verb. New York (: Oxford University Press). Jazyki mira 1997: Jazyki mira. Iranskije jazyki I. Jugo-zapadnyje iranskije jazyki. Moskva (: Indrik). Jazyki mira 1999a: Jazyki mira. Iranskije jazyki II. Severo-zapadnyje iranskije jazyki. Moskva (: Indrik). Jazyki mira 1999b: Jazyki mira. Dardskije i nuristanskije jazyki. Moskva (: Indrik). Jazyki mira 2000: Jazyki mira. Iranskije jazyki III. Vostočno-iranskije jazyki. Moskva (: Indrik). Jazyki mira 2004: Jazyki mira. Indoarijskije jazyki drevnego i srednego periodov. Moskva (: Indrik). Joosten, Jan 1996: The Syriac Language of the Peshitta and Old Syriac Versions of Matthew: syntactic structure, inner-Syriac developments, and translation techniques. Leiden – New York (: Brill). Josephson, Folke 1972: The function of the sentence particles in Old and Middle Hittite. Uppsala (: Skriv Service AB) [Acta Universitatis Upsaliensis, Studia Indoeuropaea Upsaliensia 2]. Kammenhuber, Annelies 1959: Das Palaische: Texte und Wortschatz. Revue Hittite et Asianique, 1959, Tome 17, Fascicule 64, s. 1-92. Kammenhuber, Annelies 1968: Die Arier im Vorderen Orient. Heidelberg (: Winter) 1968. Kammenhuber, Annelies 1969: Hethitisch, Palaisch, Luwisch, Hieroglyphenluwisch und Hattisch. In: Altkleinasiatische Sprachen. Handbuch der Orientalistik, Erste Abteilung, Band II, 1 und 2 Abschnitt, 2. Lieferung. Leiden (: Brill) 1969, s. 119-357. Kaufman, Stephen A. 1974: The Akkadian Influences on Aramaic. Chicago (: University of Chicago). Kaufmann, Stephen A. 1997: Aramaic. In: Robert Hetzron (ed.): The Semitic Languages. London – New York (: Routledge), s. 114-130. Kellens, Jean – Pirart, Eric, 1990: Les textes vieil-avestiques. Volume I: Introduction, texte et traduction. Volume II: Répertoires grammaticaux et lexique. Wiesbaden (: Dr. Ludwig Reichert Verlag). Kent, Roland R. 1953: Old Persian. Grammar. Texts. Lexicon. New Haven (: American Oriental Society).

248

literatura Khačikjan, Margaret 1998: The Elamite Language. Roma (: Consiglio Nazionale delle Ricerche Istituto per gli Studi Micenei ed Egeo-Anatolici) [Documenta Asiana IV]. Kienast, Burkhardt 1999: Historische Semitische Sprachwissenschaft. Mit Beiträgen von E. Graefe (Altaegyptisch) und G. B. Gragg (Kuschitisch). Wiesbaden (: Harrassowitz). King, Geraldine 1990: Early North Arabian Thamudic E. A Preliminary description based on a new corpus of inscriptions from the Ḥismā desert of southern Jordan and published material. London (: Ph.D. Thesis. School of Oriental and African Studies, University of London). Klíma, Otakar – Segert, Stanislav 1956: Mluvnice hebrejštiny a aramejštiny. Praha (: Nakladatelství Československé akademie věd). Klingenschmitt, Gert 1982: Das altarmenische Verbum. Wiesbaden (: Harrassowitz) 1982. Klinger, Jörg 1996: Untersuchungen zur Rekonstruktion der hattischen Kultschicht. Wiesbaden (: Harrassowitz) 1996, xx, 916 s. Klinger, Jörg 2005: Hattisch. In: Streck Michael (Hrsg.): Sprachen des Alten Orients. Darmstadt (: Wissenschaftliche Buchgesellschaft) s. 128-135. Kloekhorst, Alwin 2008: Etymological dictionary of the Hittite inherited lexicon. Leiden (: Brill) [Leiden Indo-European etymolo­gical dictionary 5]. Knudtzon, J.A. 19642: Die El-Amarna-Tafeln mit Einleitung und Erläuterungen. Anmerkungen und Register bearbeitet von Otto Weber und Erich Ebeling. 2 Bände. Leipzig (: Hinrichs). Kogan, Leonid E. – Andrey V. Korotayev 1997: Sayhadic (Epigraphic South Arabian). In: Hetzron, Robert (ed.): The Semitic Languages. London – New York (: Routledge), s. 220-241. König, Friedrich Wilhelm 1925: Corpus inscriptionum elamicarum. Bd. 1: Die altelamische Texte. Unter Mitwirkung von Ferdinand Bork u. Georg Hüsing. Hannover (: Orient-Buchhandlung H. Lafaire). Krahmalkov, Charles R. 2000: A Phoenician-Punic Dictionary. Leuwen (: Peeters). Krahmalkov, Charles R. 2001: A Phoenician Punic Grammar. Leiden, Boston (: Brill). Krebernik, Manfred 1984. Die Beschwörungen aus Fara und Ebla, Hildesheim (: Georg Olms). Kropp, Manfred 1997-1998: Iatromagie und der Beginn der arabischen Schriftsprache: Die nabatäisch-arabische Inschrift von ˁAyn ˁAbada. Mélanges de l´Université Saint-Joseph 55, 1997-1998, s. 91-117. Kuryłowicz, Jerzy 1927: Les effets du en indo-iranien. Prace filolo­giczne 11 (1927) s. 201-243. Kuryłowicz, Jerzy 1964: Inflectional categories of Indo-European. Heidelberg (: Winter). Kuryłowicz, Jerzy 1968: Indogermanische Grammatik. Bd. II: Akzent Ablaut. Heidelberg (: Winter).

249

literatura Kuryłowicz, Jerzy 1975: Metrik und Sprachgeschichte. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk (: Zakład narodowy imienia Ossolińskich). Kuryłowicz, Jerzy 1977: Problèmes de linguistique indo-européenne. Wrocław - Warszawa - Kraków - Gdańsk (: Zakład narodowy imienia Os­ soliń­skich). Kutscher, Eduard Y. 1970: Aramaic. In: T.A. Sebeok (ed.): Current Trends in Linguistics, vol. VI: Linguistics in South West Asia and North Africa. The Hague (: Mouton), s. 347-412. Kutscher, Eduard Y. 1976: Studies in Galilean Aramaic. Ramat Gan (: Bar Ilan University Press). Lambdin, Thomas 1978: Introduction to Classical Ethiopic (Ge´ez). Missoula (: Scholars Press). Laroche, Emmanuel 1971: Catalogue des textes hittites. Paris (: Klinksieck). Lemaire, André 2008: The Spread of Alphabetic Scripts (c. 1700-500 BCE). Diogenes 218, s. 45-58. Lemche, Niels Peter. 1991: The Canaanites and their land : the tradition of the Canaanites, Sheffield (: University Press) [JSOTS 110]. Leslau, Wolf 1987: Comparative Dictionary of Ge´ez. Wiesbaden (: Harrassowitz). Lieberman, Stephen J. 1977: The Sumerian Loanwords in Old-Babylonian Akkadian. Missoula, Mont. (: Scholars Press) [Harvard Semitic Studies 22]. Lipiński, Edward 1974: Studies in Aramaic Inscriptions and Onomastics I. Louvain (: Peeters) [OLA 1]. Lipiński, Edward 1994: Studies in Aramaic Inscriptions and Onomastics II. Louvain (: Peeters) [OLA 57]. Lipiński, Edward 2000: The Aramaeans: Their Ancient History, Culture, Religion. Louvain (: Peeters) 2000 [OLA 1]. Littmann, Eno 1943: Safaïtic Inscriptions. Syria. Publications of the Princeton University Archaeological Expeditions to Syria in 1904-1905 and 1909. Division IV, Section C. Leiden (: Brill). Livingstone, Alasdair 1984: A linguistic, tribal and onomastical study of the Hasaean inscriptions. In: Gazdar, Muhammad – Potts, Daniel T. – Livingstone, Alasdair: Excavations at Thaj. Atlal 8, 1984, s. 86-108. Loprieno, Antonio 1995: Ancient Egyptian. A Linguistic Introduction. Cambridge (: Cambridge University Press). Lundin, Avraam G. 1987: Ugaritic Writing and the Origin of the Semitic Consonantal Alphabet. Aula Orientalis 5, s. 91-99. Luraghi, Silvia 1997: Hittite. München - Newcastle (: LINCOM Europa) 1997. Luschützky, Hans Christian 1988: Sprachwandel und Rekonstruktion — Intentionalität und Akzeptabilität. In: Zinko, Christian (Hrsg.): Akten der 13. Österreichischen Linguisten­tagung. Graz 25.-27. Oktober 1985. Graz (: Leykam), s. 41-48. Macdonald, Michael C.A. 1979: Safaitic inscriptions in the Amman Museum and other collections I. Annual of the Department of Antiquities of Jordan 23, s. 101-119.

250

literatura Macdonald, Michael C.A. 2000: Reflections on the linguistic map of preIslamic Arabia. Arabian archaeology and epigraphy 11, 2000, s. 2879. Macdonald, Michael C.A. 2004: Ancient North Arabian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Cambridge Encyclopedia of the World’s Ancient Languages. Cambridge (: Cambridge University Press) 2004, s. 488-533. Macqueen, J. G. 2001: The Hittites and their Contemporaries in Asia Minor. Revisited and Enlarged Edition. London (: Thames & Hudson) 2001. Macúch, Rudolf 1965: Handbook of Classical and Modern Mandaic. Berlin (: de Gruyter) 1982. Macúch, Rudolf 1982: Grammatik des samaritanischen Aramäisch. Berlin – New York (: de Gruyter) [Studia Samaritana 4]. Malbran-Labat, Florence 1994: La version akkadienne de l‘inscription trilingue de Darius à Behistun. Roma (: GEI) [= Documenta Asiana I]. Mallory, James Patrick – Adams, Douglas Q. (eds.) 1997: Encyclopedia of IndoEuropean culture. London (: Fitzroy). Mallory, James Patrick – Adams, Douglas Q. 2006: The Oxford introduction to Proto-Indo-European and the Proto-Indo-European world. London (: Oxford University Press). Maraqten, Mohammed 1998: Writing Materials in Pre-Islamic Arabia. Journal of Semitic Studies 43, s. 287-310. Marcus, David 1981: A Manual of Babylonian Jewish Aramaic. Lanham, MD (: University Press of America). Marshall, J.T. 1929: Manual of the Aramaic Language of the Palestinian Talmud. Leiden (: Brill). Masica, Colin P. 1993: The Indo-Aryan languages. Cambridge (:  Cambridge University Press). Matouš, Lubor 1958: Epos o Gilgamešovi. Praha (: Státní nakladatelství krásné literatury). Mayer, Walter 1971: Untersuchungen zur Grammatik des Mittelassyrischen. Kevelaer (: Butzon & Bercker) 1971. Mayrhofer, Manfred 1974: Die Arier im Vorderen Orient - ein Mythos? Mit einem bibliographischen Supplement. Wien (: Akademie der Wissenschaften). Mayrhofer, Manfred 1979: Iranisches Personennamenbuch. Bd. I: Die altiranischen Namen. Fazs. 2: Die altpersischen Namen. Wien (: Österreichische Akademie des Wissenschaften). Mayrhofer, Manfred 1989: Vorgeschichte der iranischen Sprachen. In: Schmitt, Rüdiger (Hrsg.): Compendium Linguarum Iranicarum. Wiesbaden (: Reichert), s. 4-24. Mayrhofer, Manfred 2006: Einiges zu den Skythen, ihrer Sprache, ihrem Nachleben. Wien (:  Akademie der Wissenschaften) [Akademie der Wissenschaften. Sitzungsberichte. Phil.-hist. Klasse 742]. McCallová, Henrieta 2006: Mezopotámské mýty. Praha (:  Levné knihy KMa).

251

literatura Meier-Brügger, Michael 20007: Indogermanische Sprachwissenschaft. 7. völlig neubearbeitete Auflage unter Mitarbeit von Mathias Fritz und Manfred Mayrhofer. Berlin - New York (: de Gruyter). Melamed, Ezra Zion 2005: Aramaic Hebrew English Dictionary of the Babylonian Talmud. Jerusalem (: Feldheim). Melchert, H. Craig 1987: PIE velars in Luvian. In: Watkins, Calvert (ed.): Studies in memory of Warren Cowgill (1929-1985). Berlin - New York (: de Gruyter), s. 182-204. Melchert, H. Craig 1994: Anatolian historical phonology. Leiden (:  Ro­dopi) [Leiden Studies in Indo-European 3]. Melchert, Craig H. (ed.) 2003: The Luwians. Leiden – Boston (:  Brill) 2003. [Handbuch der Orientalistik. Section 1. The Near and Middle East; Vol. 68]. Melchert, H. Craig 2008: Lydian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Asia Minor. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 5663. Melchert, H. Craig 2008a: Lycian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Asia Minor. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 46-55. Melchert, H. Craig 2008a: Carian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Asia Minor. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 6468. Melikišvili, G.A. 1971: Die urartäische Sprache. Roma (:  Pontificio Istituto Biblico). Meriggi, Piero 1971-1974: La scrittura proto-elamica. Parte I-III. Roma (: Academia Nazionale dei Lincei). Michalowski, Piotr 2004: Sumerian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Cambridge Encyclopedia of the World’s Ancient Languages. Cambridge (: Cambridge University Press) 2004. Millard, Alan R. 1986: The Infancy of the Alphabet. World Archaeology 17, s. 390-398. Millard, Alan 2005: Only Fragments from the Past: The Role of Accident in our Knowledge of the Ancient Near East. In: Bienkowski, Piotr – Mee, Christopher – Slater, Elizabeth (eds.): Writing and Ancient Near Eastern Society. Papers in Honour of Alan Millard. New York – London (: t & t clark), s. 301-319. Monna, Maria Cornelia 1978: The Gathas of Zarathustra. A reconstruction of the text. Amsterdam (: Rodopi). Moriggi, Marco 2004: La lingua delle coppe magiche siriache. Firenze (: Università di Firenze) [Quaderni di Semitistica 21]. Moscati, Sabatino - Stefan Spitaler - Edward Ullendorff - Wolfram von Soden 1964: An Introduction to the Comparative Grammar of the Semitic Languages. Wiesbaden (: Harrassowitz). Mugnaioni, Remo 2000: Notes pour servir d’approche à l’amorrite. In: La sémitologie aujourd’hui, Cercle de Linguistique d’Aix-en-Provence, Centre des sciences du langage, Aix-en-Provence 2000, s. 57-65.

252

literatura Muraoka, Takamitsu 1997: Classical Syriac. A Basic Grammar. Wiesbaden (: Harrassowitz). Mynářová, Jana 2007: Language of Amarna – Language of Diplomacy. Perspectives on the Amarna Letters. Prague (: Faculty of Arts, Charles University in Prague). Naveh, Joseph, 1997: Early History of the Alphabet. An Introduction to West Semitic Epigraphy and Palaeography. Jerusalem (:  Magnes Press) 1997. Nebes, Norbert – Peter Stein 2004: Ancient South Arabian. In: Roger D.  Woodard (ed.): The Cambridge Encyclopedia of the World’s Ancient Languages. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 454-487. Nebes, Norbert – Peter Stein 2008: Ancient South Arabian. In: Roger D.  Woodard (ed.): The Ancient Languages of Syria-Palestine and Arabia. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 145-178. Neu, Erich 1979: Einige Überlegungen zu den hethitischen Kasusendungen. In: Neu, Erich – Meid, Wolfgang (Hrsg.): Hethitisch und Indoger­ manisch. Vergleichende Studien zur historischen Grammatik und zur dialekt­geographischen Stellung der indogermanischen Sprachgruppe Altkleinasiens. Innsbruck (: Institut für Sprachwissenschaft) [Innsbrucker Bei­träge zur Sprachwissenschaft 25], s. 177-196. Neu, Erich 1988: Das Hurritische: Eine altorientalische Sprache in neuem Licht. Mainz (: Akademie der Wissenschaften und der Literatur) [Abhandlungen der Geistes- und Sozialwissenschaftlichen Klasse 3]. Neu, Erich – Meid, Wolfgang (Hrsg.) 1979: Hethitisch und Indoger­ manisch. Vergleichende Studien zur historischen Grammatik und zur dialekt­geographischen Stellung der indogermanischen Sprachgruppe Altkleinasiens. Innsbruck (: Institut für Sprachwissenschaft) [Innsbrucker Bei­träge zur Sprachwissenschaft 25]. Neumann, Günter 1988: Phrygisch und Griechisch. Wien (:  Österreichische Akademie der Wissenschaften). Nosek, Bedřich 2001: Aramejština babylonského Talmudu, Praha (: Karolinum). Nováková, Nea 1966: Předislámští Arabové. Praha (: SPN). Nováková, Nea – Pecha, Lukáš – Rahman, Furat 1998: Dějiny Mezopotámie. Praha (: Karolinum). Nováková, Nea – Pecha, Lukáš – Rahman, Furat 2000: Základy starobabylonštiny. Praha (: Karolinum). Novotný, Adolf 1992: Biblický slovník I-II. Praha (: Kalich). Oettinger, Norbert 2002: Die Stammbildung des hethitischen Verbums. Nachdruck mit einer kurzen Revision der hethitischen Verbalklassen. Dresden (: Technische Universität) [Dresdner Beiträge zur Hethitolo­gie 7]. del Olmo Lete, Grigorio – Sanmartín, Joaquín 2004: A Dictionary of the Ugaritic Language in the Alphabetic Tradition. Leiden – Boston (: Brill). Orel, Vladimir E. 1997: The Language of Phrygians. New York (:  Caravan Books).

253

literatura Otten, Heinrich 1973: Eine althethitische Erzählung um die Stadt Zalpa. Wiesbaden (: Harrassowitz) [Studien zu den Boǧazköy-Texten 17]. Özgüç, Tahsin: Die Hethiter und ihr Reich. Das Volk der 1000 Götter. Bonn (: Theiss) 2002. Pardee, Dennis 2000: Les textes rituels. Fasc. 1-2. Paris (: ERC) [Ras ShamraOugarit 12/1-2]. Parpola, Asko 1988: The coming of the Aryans to Iran and India and the cultural and ethnic identity of the Dāsas. Studia Orientalia 64 (1988) s. 195-302. Parpola, Asko 1993: Margiana and the Aryan Problem. In: Informational Bulletin (UNESCO, Inter­national Association for the Study of Central Asia), 19 (1993), s. 41-62. Parpola, Simo 2007: Assyrian-English-Assyrian Dictionary. Helsinki (: University of Helsinki). Payne, Annick 2004: Hieroglyphic Luwian. Wiesbaden (:  Harrassowitz Verlag) 2004. (Elementa Linguarum Orientis; Vol. 3). Pedersén, Olof 1997: Use of Writing among the Assyrians. In: Waetzoldt, Hartmut – Hauptmann, Harald (Hrsg.): Assyrien im Wandel der Zeiten. XXXIXe Rencontre Assyriologique Internationale. Heidelberg 6.-10. Juli 1992. Heidelberg (: Heidelberger Orientverlag), s. 139-152. Petráček, Karel 1973: Zur semantischen Struktur der ṣafatenischen Inschriften. Archiv Orientální 41, s. 52-57. Petráček, Karel 1989: Úvod do hamitosemitské (afroasijské) jazykovědy. Díl I, II. Praha (: Státní pedagogické nakladatelství), 534 s. Pitard, Wayne 1999: The Alphabetic Ugaritic Tablets. In: Watson, Wilfred G.E. – Wyatt, Nick (eds.): Handbook of Ugaritic Studies. Leiden – Boston – Köln (: Brill), s. 46-57. Pokorny, Julius 1959-1969: Indogermanisches etymologisches Wör­ter­buch. Bd. I a II. Bern - München (: Francke). Porten, Bezalel – Yardeni, Ada 1986-1993: Textbook of Aramaic Documents from Ancient Egypt. vol. i Letters (1986), vol ii Contracts (1989), vol iii Literature, Accounts, Lists (1993), Jerusalem (: Magnes). Prosecký, Jiří 1995: Prameny moudrosti. Mudroslovná literatura staré Mezopotámie. Praha (: OIKOYMENH). Prosecký, Jiří 1995: Královské knihy staré Mezopotámie. Praha (: Orientální ústav AV ČR). Prosecký, Jiří – Hruška, Blahoslav – Rychtařík, Marek 2003: Epos o  Gilgamešovi. Praha (: Lidové noviny). Puhvel, Jaan 1984-: Hittite Etymological Dictionary. Berlin – New York – Amsterdam (:  Mouton de Gruyter) 1984-. Vol. I: Words beginning with a; Vol.  II: Words beginning with e and i (1984) 504 s.; Vol. III:  Words beginning with (1991) 461 s.; Vol. IV: Words beginning with k (1997) 333 s.; Vol. V:  Words begin­n ing with l. Indices to Volume 1-5 (2001) 187 s. [Trends in Linguistic Documentation 1, 5, 14, 18]

254

literatura Qimron, Elisha 1986: The Hebrew of the Dead Sea Scrolls. Atlanta (: Scholars Press). Rabin, Chaim 1951: Ancient West Arabian. London (: Taylor´s Foreign Press). Rainey, Anson F. 1996: Canaanite in the Amarna Tablets. A Linguistic Analysis of the Mixed Dialect Used by Scribes from Canaan. Leiden (: Brill) [Handbuch der Orientalistik I/25]. Ramat, Anna – Ramat, Paolo (ed.), 1998: The Indo-European languages. London - New York (: Routledge). Rawlinson, Henry 1847: The Persian Cuneiform Inscription at Behistun, decyphered and translated; with a Memoir on Persian Cuneiform Inscriptions in general, and on that of Behistun in Particular. London (: Parker) [The Journal of the Royal Asiatic Society, Vol X.]. Reczek, Józef 1985: Najstarsze słowiańsko-irańskie stosunki językowe. Kraków (: Uniwersytet Jagielloński). Reiner, Erica 1966: A Linguistic Analysis of Akkadian. Hague (: Mouton). Reiner, Erica 2000: The Sumerian and Akkadian Linguistic Tradition. In: Auroux, Sylvan – Koerner, E.F.K. – Niederehe, Hans-Josef – Versteegh, Kees (eds.): An International Handbook on the Evolution of the Study of Language from the Beginnings to the Present. New York (: de Gruyter), s. 1-5. Rieken, Elisabeth 1999: Untersuchungen zur nominalen Stammbildung des Hethitischen. Wiesbaden (: Harrassowitz) [Studien zu den Boǧazköy-Texten 44]. Ricks, Stephen D. 1989: Lexicon of Inscriptional Qatabanian. Studia Pohl 14. Roma (: Pontificio Istituto Biblico). Rieken, Elisabeth 2005: Hethitisch. In.: Streck Michael (Hrsg.), Sprachen des Alten Orients. Darmstadt (:  Wissenschaftliche Buchgesellschaft) 2005, s.  80-127. Rix, Helmut, 1976: Historische Grammatik des Griechischen. Darmstadt (: Wissenschaftliche Buchgesellschaft). Robin, Christian 2001: Les Inscriptions de l´Arabie Antique et les Études Arabes. Arabica 48, vol. 4. s. 509-577. Robin, Christian 1991: Les langues de la péninsule Arabique. In: L´Arabie antique de Karib´îl a Mahomet. Revue du Monde Musulman et de la Méditerranée 61, s. 89-112. Robson, Eleanor 2001: The Tablet House: A Scribal School in Old Babylonian Nippur. Revue d´Assyriologie et d´archaeologie orientale 93, s. 39-66. Röllig, Wolfgang 1998: Nordsemitisch – Südsemitisch? Zur Geschichte des Alphabets im 2. Jt. V. Chr. Israel Oriental Studies 18, s. 79-88. Rosenthal, Franz 1961: A Grammar of Biblical Aramaic. Wiesbaden (: Harrassowitz). Rosenthal, Franz 1967: An Aramaic Handbook. Vol. 1-4. Wiesbaden (: Harrassowitz). Rosenthal, Franz 2006: A Grammar of Biblical Aramaic. Seventh, Expanded Edition, Wiesbaden: Harrassowitz [Porta Linguarum Orientalium 5].

255

literatura Rubio, Gonzalo 1999: On the alleged pre-Sumerian substratum. Journal of Cuneiform Studies 51, s. 1-16. Ryckmans, Jacques – Müller, W. W. – ‛Abdallah, Yu. 1994: Textes du Yémen Antique inscrits sur bois. Louvain-la-Neuve (:  l‘Institut Orientaliste de Louvain) 1994 [Publications de l‘Institut Orientaliste de Louvain, 43]. Sáenz-Badillos, Angel 2000: A History of the Hebrew Language, Cambridge: University Press. Sallaberger, Walther – Westenholz, Aage. 1999: Mesopotamien: Akkade-Zeit und Ur III-Zeit, Freiburg (: Universitätsverlag); Göttingen (: Vandenhoeck & Ruprecht) [OBO 160/3]. Salonen, Armas 1968: Zum Aufbau der Substrate im Sumerischen. Helsinki (: Societas Orientalis Fennica) [Studia Orientalia 37/III]. Sass, Benjamin 1991: Studia Alphabetica: On the Origin and Early History of the Northwest Semitic, South Semitic and Greek Alphabets. Freiburg (: Universitätsverlag) [Orbis Biblicus et Orientalis 102]. Schenkel, Wolfgang 1990: Einführung in die altägyptische Sprachwissenschaft. Darmstadt (: Wissenschaftliche Buchgesellschaft). Schmitt, Rüdiger 1981: Grammatik des Klassisch-Armenischen mit sprachvergleichenden Erläuterungen. Innsbruck (:  Institut für vergleichende Sprachwissenschaft) 1981 (20072). [Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft] Schmitt, Rüdiger (ed.) 1989: Compendium Linguarum Iranicarum. Wiesbaden (: Reichert). Schneider, Thomas 2003: Kassitisch und Hurro-Urartäisch. Ein Diskussionsbeitrag zu moglichen lexikalischen Isoglossen. Altorientalische Forschungen 2003, s. 372-381. Schulze, Wolfgang – Sallaberger, Walther 2007: Grammatische Relationen im Sumerischen. Zeitschrift für Assyriologie 97, 2007, s. 163-214. Schuster, H.-S. 1974: Die hattisch-hetitischen Bilinguen I. Einleitung, Texte und Kommentar. Teil 1. Leiden (: Brill). Segal, J.B. 1986: Arabs at Hatra and the Vicinity: Marginalia on New Aramaic Texts. Journal of Semitic Studies 31, s. 57-80. Segert, Stanislav 1956: Mluvnice aramejštiny. In: Otakar Klíma – Stanislav Segert: Mluvnice hebrejštiny a aramejštiny. Praha (:  Nakladatelství Československé akademie věd), s. 237-302. Segert, Stanislav 1961: Die Sprache der moabitischen Königsinschrift. Archiv orientální 29, 197-267. Segert, Stanislav 1970: Synové světla a Synové tmy. Praha (: Orbis). Segert, Stanislav 1975: Altaramäische Grammatik. Mit Bibliographie, Chrestomathie und Glossar. Leipzig (: VEB Verlag Enzyklopädie). Segert, Stanislav 1976: A Grammar of Phoenician and Punic. München (: Beck Verlag). Segert, Stanislav 19832: Altaramäische Grammatik. Leipzig (:  VEB Verlag Enzyklopädie). Segert, Stanislav 1993: Cuneiform Alphabets from Syria and Palestine. Journal of the American Oriental Society 113 s. 82-91.

256

literatura Segert, Stanislav – Řehák, Robert – Bažantová, Šárka – Dušek, Jan 2007: Rukopisy od Mrtvého moře. Praha (: OIKOYMENH). Seminara, Stefano 1998: L’accadico di Emar. Roma (: La Sapienza). Shahbazi, A. Shapur 1985: Old Persian Inscriptions of the Persepolis platform. London (: Lund Humphries), Plate I-XLVIII [= CII I/I, Portfolio I]. Sima, Alexander 2002: Die hasaitischen Inschriften. In: N. Nebes (ed.): Neue Beiträge zur Semitistik. Jenaer Beiträge zum Vorderen Orient 5. Wiesbaden (: Harrassowitz), s. 167-200. Sims-Williams, Nicolas 1998: The Iranian languages. In: Ramat, Anna Giacalone – Ramat, Paolo (eds.) 1998: The Indo-European languages. London - New York (: Routledge), s. 125-153. Sims-Williams, Nicholas 2002: The Iranian Languages and Peoples. Oxford (: The British Academy). Sims-Williams, Nicolas 2003: Recent discoveries in the Bactrian language and their historical significance. Kabul (: Spach). Sims-Williams, Nicholas (ed.) 2007: Bactrian Documents from Northern Afghanistan II: Letters and Buddhist Texts. Corpus Inscriptionum Iranicarum. Part II. Inscriptions of the Seleucid and Parthian Periods and of Eastern Iran and Central Asia. Vol. VI. Bactrian. CII 2/6/2 London (: Azimuth Editions). von Soden, Wolfram 19953: Grundriss der akkadischen Grammatik. Roma (: Editrice Pontificio Istituto Biblico) [AnOr 33]. Sokoloff, Michael 2003: A Dictionary of Jewish Babylonian Aramaic of the Talmudic and Geonic Periods: Bar Ilan – Baltimore (: Bar Ilan and Johns Hopkins University Press). van Soldt, Wilhelm 1991: Studies in the Akkadian of Ugarit. Dating and Grammar. Kevelaer (:  Verlag Butzon & Bercker); Neukirchen-Vluyn (: Neukirchener Verlag) [AOAT 40]. Sowa, Wojciech 2008: Studien zum Phrygische. Göttingen (: Cuvillier). Stehlík, Ondřej 2003: Ugaritské náboženské texty. Praha (: Vyšehrad). Stein, Peter 2003: Untersuchungen zur Phonologie und Morphologie des Sabäischen. Rahden (: Marie Leidorf). Stein, Peter 2004: Zur Dialektgeographie des Sabäischen. Journal of Semitic Studies 49/2, s. 225-245. Stein, Peter 2005: The Ancient South Arabian Minuscule Inscriptions on Wood: A New Genre of Pre-Islamic Epigraphy. Jaarbericht van het VooraziatischEgyptisch Genootschap “Ex Oriente Lux” 39, s. 181–199. Stolper, Matthew W. 2004: Elamite. In: Roger D. Woodard (ed.): World‘s Ancient Languages. Cambridge (:  Cambridge University Press) 2004. Strazny, Philipp (ed.) 2005: Encyclopedia of linguistics. Vol. I a II. New York - Oxford (: Fitzroy). Streck, Michael P. 2000: Das amurritische Onomastikon der altbabylonischen Zeit. Band 1: Die Amurriter, Die onomastische Forschung, Orthographie

257

literatura und Phonologie, Nominalmorphologie. Alter Orient und Altes Testament Band 271/1, Münster (: Ugarit-Verlag). Svedlund, G. 1967: A Selection of Texts in Galilean Aramaic. Jerusalem (: Jerusalem University Press). Szemerényi, Oswald 1989: Einführung in die vergleichende Sprach­wissenschaft. Darmstadt (: Wissenschaftliche Buchgesellschaft). Tal, Abraham 2000: A Dictionary of Samaritan Aramaic. Leiden (:  Brill) [Handbuch der Orientalistik, Der Nähe und Mitlere Osten 50]. Taracha, Piotr 1995: Zum Stand der hattischen Studien: Mögliches und Unmögliches in der Erforschung des Hattischen. In: Carruba, Onofrio – Giorgieri, Mauro – Clelia, Mora (eds.): Atti del II Congresso internazionale di Hittitologia. Pavia (: Gianni Iuculano), s. 351-358. Testen, David 1996: On the Arabic of the En Avdat Inscription. Journal of Near Eastern Studies 55, vol. 4, s. 281-292. Thiede, Carsten Peter 2004: Svitky od Mrtvého moře a židovský původ křesťanství. Praha (: Volvox Globator. Thompson, R.C. 1937: The Rock of Behistun. In: Hammerton, J.A. (ed.): Wonders of the Past. Vol. II. New York (: Wise & Co.), s. 760-767. Timm, Stefan 1989: Moab zwischen den Mächten: Studien zu historischen Denkmälern und Texten. Wiesbaden (: Harrassowitz). Tischler, Johann 1983-: Hethitisches etymologisches Glossar. Mit Bei­trägen von Günter Neumann [und Erich Neu]. Innsbruck (: Institut für Sprach­ wissenschaft) 1983-. Teil I/1-4: A-K (1983) 702 s.; Teil I/5-6: L-M (1990) 244 s.; Teil II: N (1991) s. 245-355; Teil III/8: T-D/1 (1991) 170 s.: Teil III/9: T-D/2 (1993) s. 171-328; Teil III: T-D/3 (1994) s. 329-505. [Innsbrucker Beiträge zur Sprachwissenschaft 20]. Tov, Immanuel 1992: Textual Criticism of the Hebrew Bible. Minneapolis: Augsburg Fortress. Tov, Immanuel 1997: Handbuch der Textkritik. Stuttgart – Berlin – Köln (: Kohlhammer). Tov, Emmanuel 2004: Scribal Practices and Approaches Reflected in the Texts Found in the Judean Desert. Leiden – Boston (: Brill). Tov, Immanuel (ed.) 2006: Dead Sea Scrolls Electronic Library. Leiden – Boston (: Brill). Tropper, Josef 2000: Ugaritische Grammatik. Münster (: Ugarit-Verlag) [AOAT 273]. Tubb, Jonathan N. 1998. Canaanites. London (: British Museum Press) [Peoples of the Past]. Tur-Sinai, Naphtali Herz 1950: The Origin of the Alphabet. The Jewish Quarterly Review 41, s. 83-109. Turner, Ralph Lilley 1966-1985: A comparative dictionary of Indo-Aryan languages. London (: Oxford University Press) 1966-1985: Vol. I (1966) xx, 841 s; Vol. II: Indexes (1969) xix, 357 s.; vol. III: Addenda and corrigenda. Ed. by J.C. Wright (1985) x, 168 s.

258

literatura Ungnad, Arthur – Matouš, Lubor 19695: Grammatik des Akkadischen. München (: Beck). Ullmann, Manfred 1966: Untersuchungen zur Raǧazpoesie. Ein Beitrag zur arabischen Sprach- und Literaturwissenschaft. Wiesbaden (:  Harrassowitz). Vanséveren, Sylvie 2006: Nisili. Manuel de langue hittite. Volume I. Leuven (: Peeters) 2006. [Lettres Orientales 10]. Vattioni, Francesco 1981: Le iscrizioni di Hatra. Napoli (: Istituto Universitario Orientale). Vavroušek, Petr 2007: O rekonstrukci praindoevropštiny. Praha (: Filozofická fakulta University Karlovy v Praze). Vavroušek, Petr 2007b: Glosář praindoevropštiny. Praha (:  Filozofická fakulta). Večerka, Radoslav et al. 2006: K pramenům slov. Uvedení do etymologie. Spolupracovali †Adolf Erhart, Eva Havlová, Ilona Janyšková, Helena Karlíková. Praha (: Lidové noviny). Versteegh, Kees 1997: Arabic in the Pre-Islamic Period. New York (: Columbia University Press). Voigt, Rainer 1980: On the structure of the Safaitic inscriptions. Annual of the Department of Antiquities of Jordan, 24, s. 79-93 (Gerald Lankester Harding Memorial Volume). Walde, Alois – Pokorny, Julius 1927-1932: Alois Walde, Vergleichendes Wörterbuch der indo­ germanischen Sprachen. Herausgegeben und bearbeitet von Julius Pokorny. Berlin - Leipzig (: de Gruyter) 1927-1932. Bd. I (1930), 877 s.; Bd. II (1927), 716 s.; Bd.  III: Register. Bearbeitet von Konstantin Reichardt (1932), 269 s. Walker, C.B.F. 2007: Klínopis. Čtení v minulosti. Praha (: Volvox Globator). Watkins, Calvert 1969: Indogermanische Grammatik. Bd. III/1: Geschichte der Indogermanischen Verbalflexion. Heidelberg (: Winter). Watkins, Calvert 2001: How to kill a dragon. Aspects of Indo-European poetics. Oxford (: Oxford University Press). Watson, Wilfred G. E. – Wyatt, Nick (eds.) 1999: Handbook of Ugaritic Studies. Leiden – Boston – Köln (: Brill) [HdO 1/39]. Werba, Chlodwig H. 1997: Verba Indoarica. Die primären und sekun­dären Wurzeln der Sanskrit-Sprache. Pars I: Radices Primariae. Wien (: Akademie der Wissenschaften). Wegner, Ilse 2007: Einführung in die hurritische Sprache. Wiesbaden (: Harrassowitz), 2. überarbeitete Aufl. Wilhelm, Gernot 1970: Untersuchungen zum Hurro-Akkadischen von Nuzi. Kevelaer (: Verlag Butzon & Bercker); Neukirchen-Vluyn (: Neukirchener Verlag) [AOAT 9]. Wilhelm, Gernot 2008: Hurrian. In: Roger D. Woodard (ed.): The Ancient Languages of Asia Minor. Cambridge (: Cambridge University Press), s.  81-104.

259

literatura Windfuhr, Gerrot L. 1970: Notes on the old Persian signs. Indo-Iranian Journal 12/2, s. 121-125. Winnett, Fred V. 1957: Safaitic Inscriptions from Jordan. Near and Middle Eastern Series 2. Toronto (: University of Toronto Press). Winnett, Fred V. – Harding, Gerald L. 1978: Inscriptions from Fifty Safaitic Cairns. Near and Middle Eastern Series 9. Toronto (: University of Toronto Press). Woodard, Roger D. 2004: Greek dialects. In: Woodard, Roger D. (ed.): The Cambridge Encyclopedia of the World´s Ancient Languages. Cambridge (: Cambridge University Press), s. 650-672. Wyatt, Nick 1998: Religious Texts from Ugarit. The Words of Ilimilku and his Colleagues. Sheffield (: Sheffield Academic Press). Yakubovich, Ilya S. 2008: Sociolinguistics of the Luvian Language. Volume 1-2. A dissertation submitted to the Faculty of the Division of the Humanities in the Candidacy for the Degree of Doctor of Philosophy. Chicago (: The University of Chicago) 2008. Zemánek, Petr 1999-2000: Genetická klasifikace semitských jazyků. In: Chatreššar 1999-2000. Ročenka Ústavu starého Předního východu a srovnávací jazykovědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Praha (: UK FF) 2002, s. 71-78. Zemánek, Petr 2002-2003: Abeceda z  Ugaritu a její původ. In: Chatreššar 2002-2003, Praha (: FF UK) 2003, s. 157-164. Zemánek, Petr 2007: Vývoj arabštiny. Praha (: UK FF). Zólyomi, Gábor 1996: Genitive Constructions in Sumerian. Journal of Cuneiform Studies 48, 1996, s. 31–47. Zólyomi, Gábor 2005: Sumerisch. In: Michael P. Streck (Hrsg.): Sprachen des Alten Orients. Darmstadt (: Wissenschaftliche Buchgesellschaft) 2005. Zwettler, Michael 1978: The Oral Tradition of Classical Arabic Poetry: Its Character and Implications. Columbus (: Ohio State University Press).

260

261