Použití síly a jeho zákaz v mezinárodním právu

Bankovní Institut vysoká škola Praha Katedra práva

Použití síly a jeho zákaz v mezinárodním právu Bakalářská práce

Autor:

Tomáš Růžička Právní administrativa v podnikatelské sféře

Vedoucí práce:

Praha

JUDr. Radomír Jungbauer

Červen, 2009

Prohlášení:

Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci vypracoval samostatně a s pouţitím uvedené literatury.

V Praze dne 30. Června 2009

Tomáš Růţička

Poděkování Rád bych touto cestou poděkoval JUDr. Radomíru Jungbauerovi za velmi cenné připomínky a odborné rady, které mi pomohly dovést tuto bakalářskou práci do konečné podoby. Chtěl bych také poděkovat JUDr. Vladimíru Nyčovi za pomoc s konceptem a osnovou této práce.

Anotace Tato bakalářská práce pojednává o pouţití síly v mezinárodním právu a jeho postupném omezování v průběhu dějin mezinárodního práva. Charakterizuje válku, coby nejvyšší stupeň pouţití síly, a další druhy pouţití síly v mezinárodním právu. Práce dále obsahuje vývoj omezování pouţití síly od počátku mezinárodního práva po jeho současnou formu. V práci je obsaţena nejpodstatnější právní úprava pouţití síly v mezinárodním právu platná v dnešní době a obsahuje prognózy a výhledy na omezování pouţití síly do budoucna.

Annotation This bachelor’s degree thesis deals with the use of power in international law and its progressive restrictions in the history of international law. It defines war as an extreme form of power and as another use of power in international law. This thesis also deals with the restrictions of power from the beginnings of international law up to the present day. In addition, the thesis contains the most essential international documents restricting the use of power in international law and prognoses and outlooks for the restriction of power in the future.

Obsah Úvod ........................................................................................................................................................................ 6 1

Definice pojmu válka a přehled jiných forem pouţití síly v mezinárodním právu ......................................... 7 1.1

Pojem války ........................................................................................................................................... 7

1.2

Druhy válek a jejich příčiny .................................................................................................................. 8

1.3

Jiné formy pouţití síly v mezinárodním právu .................................................................................... 12

1.3.1

Reparace a její druhy .................................................................................................................. 13

1.3.2

Druhy přímého donucení v mezinárodním právu ....................................................................... 14

1.3.2.1

Donucovací prostředky bez pouţití síly ................................................................................. 15

1.3.2.2

Donucovací prostředky s pouţitím síly .................................................................................. 16

2

Právní úprava pouţití síly v mezinárodním právu od počátku mezinárodního práva do roku 1899 ............. 18

3

Počátky omezování pouţití síly v mezinárodním právu ............................................................................... 21

4

3.1

Haagská konference z roku 1899 ......................................................................................................... 22

3.2

Haagská konference z roku 1907 ......................................................................................................... 25

3.3

Paříţská mírová konference a Společnost národů ............................................................................... 29

3.4

Briand-Kellogův pakt .......................................................................................................................... 33

3.5

Válečný konflikt v Mandţusku a Stimsonova doktrína ....................................................................... 34

3.6

Organizace spojených národů .............................................................................................................. 35

Současná právní úprava pouţití síly v mezinárodním právu ........................................................................ 36 4.1

Ţenevské konvence a mezinárodní humanitární právo ........................................................................ 36

4.1.1

Historie vzniku Ţenevských konvencí ........................................................................................ 37

4.1.2

Provádění Ţenevských konvencí ................................................................................................ 38

4.1.3

Dodatkové protokoly .................................................................................................................. 39

4.2

Úmluva o pokojném řešení mezinárodních sporů ............................................................................... 39

4.3

Charta OSN ......................................................................................................................................... 41

4.3.1

Podstata a cíle Charty OSN ......................................................................................................... 41

4.3.2

Akce při ohroţení míru a útočných činech ................................................................................. 43

4.3.3

Mezinárodní soudní dvůr ............................................................................................................ 43

4.3.4

Význam Charty OSN v dnešní době ........................................................................................... 44

5 Vývojové trendy právní úpravy pouţití síly v mezinárodním právu a prognózy právní úpravy této problematiky do budoucnosti ................................................................................................................................ 45 Závěr ..................................................................................................................................................................... 47

Úvod Pouţití síly v mezinárodním právu a jeho omezení je v dnešní době samozřejmostí. Ne vţdy tomu ale tak bylo. Ve starověku a středověku bylo pouţití síly k prosazování konkrétních cílů samozřejmostí. Aţ od vzniku první formy mezinárodního práva, jeho postupné přeměny od prvotní formy do současné podoby, s vývojem lidské civilizace a modernizace společnosti, procesu globalizace a obrovského pokroku vědy a techniky, začalo být právo na pouţití síly v mezinárodním právu více a více omezováno. Cílem mé bakalářské práce je zmapovat vývoj institutu války a jiných forem pouţití síly v mezinárodním právu od počátku mezinárodního práva do současnosti a stanovit vlastní prognózy vývoje pouţití síly v mezinárodním právu do budoucnosti tak, aby tato bakalářská práce mohla v tomto oboru slouţit jako metodická pomůcka pro pedagogy BIVŠ.

6

1 Definice pojmu válka a přehled jiných forem použití síly v mezinárodním právu Válka jako prostředek pouţití síly v mezinárodním právu je stav organizovaného násilí a pouţití škodlivé síly mezi dvěma nebo více skupinami lidí, kteří se snaţí prosadit svoje politické, ideologické, ekonomické, náboţenské anebo jiné cíle1. Je nutné rozpoznat, co válka je a co ještě není. Válka v nynějším chápání je stav, kdy vlády dvou či několika států mají mezi sebou oficiálně deklarovaný válečný stav. Od tohoto je nutno odlišit vzpouru, kterou můţeme chápat jako menší ozbrojený konflikt, nemající mezinárodní posvěcení z řad vlád či jiných státních orgánů. Dalším příkladem pouţití síly v mezinárodním právu jsou tzv. policejní a vojenské akce. Jsou to takové akce, při nichţ jeden stát vyšle na území jiného státu své policejní či vojenské sloţky, aby tam podporovali tamější vládu proti chystající se vzpouře nebo například zabránili zločinům proti lidskosti.

1.1 Pojem války Kdyţ se řekne válka, kaţdý si pod tímto pojmem představí něco zcela odlišného. Váleční veteráni si vzpomenou na léta dřívější, kdy sami nějaký válečný konflikt zaţili, naše mladší generace si vzpomene na vyprávění od dědečků a babiček a z hodin dějepisu, avšak kaţdý bude jistě válku vnímat jako nejhorší moţný výraz lidského souţití. Jako nejhorší moţný projev lidské soutěţivosti, chtění a neochoty se podřídit, zkrátka jako velmi zlý projev mezilidských vztahů. V drtivé většině případů válek, které známe jak z historie, tak i ze současnosti, je smyslem války boj o moc. Předmět této moci byl mnohdy různý, někdy se bojovalo o území, které si soupeřící strany chtěly přisvojit (první světová válka), o prosazení moci (válka ve Vietnamu). Jindy se bojovalo například o nerostné suroviny (válka v Perském zálivu) nebo

1

Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-10]. Dostupné na WWW : .

7

z ideologických důvodů (válka v Koreji)2. V některých válkách se zase utiskovaný lid postavil svému despotickému vládci v boji za svá základní práva a lidské svobody. Dalším společným prvkem mnoha, ne-li všech válek je, ţe jde o ozbrojený konflikt. Dovolím si tvrdit, ţe druhy a formy války se měnily a vyvíjely tak, jak se rozvíjel zbrojní průmysl. V pravěku proti sobě stáli zcela neozbrojení členové znepřátelených tlup. Postupně byl člověk schopen vyrábět jednoduché zbraně jako kopí, luky a meče. Tyto zbraně známe například z válek z období antického Řecka a Říma. Později, s rozvojem výroby střelných zbraní, dostávala válka opět zcela jiné podoby. Vojska vyzbrojená puškami a pistolemi se organizovala do větších celků pod velením jednoho nebo několika muţů, nejčastěji nejzkušenějších válečníků. Zde můţeme zpozorovat i počátek fungování dělostřelectva jako druhu vojska, který z bezpečné vzdálenosti od bitevního pole ničil soupeřovo vojsko s větší účinností, neţ vojáci vyzbrojení ručními zbraněmi přímo na bitevním poli. V minulém století dospěl zbrojní průmysl pravděpodobně ke svému vrcholu, a to tím, ţe byly vynalezeny zbraně hromadného ničení. Z pohledu člověka, který tyto zbraně pouţije, se jedná o dovedení válečného umění k dokonalosti, protoţe za pouţití zcela minimálního počtu svých vojáků eliminuje maximální počet vojáků z řad protivníka. V současné době ale také tomuto přepychu „nebýt na bitevním poli a přesto bojovat“ odpovídá i výrobní cena takovýchto zbraní, která se často šplhá aţ do astronomických výšek. Válka je tedy způsobem prosazování cílů. Je to nejkrajnější prostředek pouţití síly v mezinárodním právu a v dnešní době, s ohledem na vyspělost zbrojního průmyslu by válka mohla znamenat i konec lidské civilizace.

1.2 Druhy válek a jejich příčiny

Občanská válka Občanská válka je ozbrojený konflikt, kde obě či více soupeřících stran soupeří na území jednoho státu. Jedná se tedy o obyvatele stejného státního území. Občanská válka nevzniká jen tak sama od sebe, musí existovat vhodná situace pro její vznik. Takovouto vhodnou situací je například existence jasného a zřetelného útlaku nějaké části obyvatelstva. Jiným 2

Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-02]. Dostupné na WWW : .

8

příkladem můţe být například existence velmi slabé centrální vlády státu a současně existence výrazného náboţenského, sociálního nebo jakéhokoliv národnostního pnutí3. Proč vznikají občanské války? Nejčastější příčinou jejich vzniku jsou poţadavky různých etnických skupin či národů ţijících v mnohonárodnostních státech. Většinou se jedná o poţadavek autonomie nebo odtrţení části území státu nebo o snahu některých etnik převzít nadvládu nad takovýmto státem. Jako příklad lze uvést občanskou válku v bývalé Jugoslávii a jejích nástupnických státech, válku ve Rwandě a také válku v Kosovu. Jako příklad občanské války můţeme uvést i válku o osobu stojící v čele státu. Z historie můţeme jako příklad uvést Válku růţí v Anglii, občanské války ve Španělsku, Rusku a Finsku. Novodobým příkladem takovéto občanské války byla například občanská válka v Nepálu4. Studená válka Studená válka je takový mezinárodní konflikt, který nezahrnuje ţádné vojenské akce, ale obsahuje pouze akce politické a ekonomické. Zřejmě nejznámější studená válka z historie je ta, jeţ se odehrála v letech 1947-1991 mezi Spojenými státy americkými a jejich spojenci z řad NATO a Sovětským svazem a jeho spojenci z řad Varšavské smlouvy na straně druhé. Soupeřící strany v této válce bývaly označovány také jako západní a východní blok. Předmětem této studené války bylo soupeření ve zbrojení. Spojené státy obviňovaly Sovětský svaz ze snahy šíření komunismu po světě a na druhé straně Sovětský svaz zase obviňoval Spojené státy z toho, ţe prosazovaly imperialismus a snaţily se potlačit revoluční hnutí v jiných zemích. Studená válka se navenek projevovala vzájemnou nedůvěrou, podezíravostí a nedostatkem oboustranného porozumění. Došlo i několika vyhrocením, kdy bylo uţ téměř na spadnutí vypuknutí třetí světové války, avšak obavy z hromadného nasazení jaderných zbraní a moţného vzájemného zničení obou stran byly zřejmě jediným důvodem, proč tato válka nepropukla5. „Za jakýsi prolog studené války či součást příprav na studenou válku lze považovat rok 1945 a svržení jaderné pumy na japonská města Hirošima a Nagasaki6“ a poté projev prezidenta Spojených států amerických, Harry S. Trumana, ze dne 12. 3. 1947, (známý také jako Trumanova doktrína). Prezident Truman v tomto projevu prohlásil, ţe se Spojené státy stanou 3

Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-02]. Dostupné na WWW : . 4 Tamtéž. 5 Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-02]. Dostupné na WWW : . 6 JUNGBAUER, Radomír. 28. 6. 2009

9

garantem demokracie a svobody po celém světě a ţe budou poskytovat pomoc zemím, které budou ohroţené totalitními a diktátorskými reţimy7. Stanovení přesné příčiny vzniku studené války pak záleţí na úhlu pohledu. Někdo za příčinu povaţuje sovětskou rozpínavost Stalinovu brutalitu, jiní zase za příčinu označují snahu USA o ekonomickou hegemonii ve světě po druhé světové válce. Třetím moţným vysvětlením, které oproti dvěma předchozím působí více nezaujatě, je názor, ţe vina byla na obou stranách. Základní problém byl v nesmiřitelnosti a netolerantnosti dvou gigantických ekonomických a ideologických systémů8. Pokud se na celou věc podíváme očima dnešního člověka, ţijícího a vychovaného v demokracii, pak studená válka začala proto, ţe Sovětský svaz obrovsky expandoval a šířil komunismus, kam se jen dalo. Demokratický (tehdy nazývaný jako kapitalistický) a vyspělý západ začal uvaţovat. Mohl se východu buď postavit a odvrátit tak celosvětovou epidemii komunismu nebo mohl jen dál nečinně přihlíţet. Dnes uţ víme, ţe se západ rozhodl správně, a ţe díky studené válce a hlavně, díky vítězství kapitalistického (dnes bychom řekli demokratického) západu, jsme dnes tam, kde jsme. V letech 1947-1991 vyústila studená válka v několik ozbrojených konfliktů, korejská válka (1950-1953), válka ve Vietnamu (1964-1975) a sovětská invaze do Afghánistánu (19791989). Velice blízko k propuknutí války ve větším měřítku bylo zřejmě i v roce 1962 během tzv. Kubánské krize9. Studená válka skončila rozpadem Sovětského svazu, počínajícím v druhé polovině 80. let a definitivním na přelomu 80. a 90. let minulého století, kdy ve většině zemí východního bloku došlo k obnově demokratických zřízení a trţních ekonomik10. Partyzánská válka Partyzánská válka, která také bývá označována jako guerilla, je ozbrojený konflikt, ve kterém nedochází k rozhodujícím velkým bitvám, ale který se spíše soustředí na dílčí přepadové a záškodnické akce. Základní myšlenka partyzánské války je, ţe i malé a drobné vojenské 7

Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-02]. Dostupné na WWW : . 8 Portál.cz : Studená válka (Cold War) [online]. [cit. 2009-01-02]. Dostupné na WWW : . 9 Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-02]. Dostupné na WWW : . 10

Tamtéž.

10

útvary jsou schopny způsobit lépe vyzbrojenému a organizovanému nepříteli značné škody v případě, ţe bude vhodně napadán na jeho slabých místech a ze zálohy11. Taktiku partyzánských bojovníků lze charakterizovat jako „zaútoč a zmiz“. Bojištěm partyzánských bojovníků bylo nejčastěji území, které nepřítel kontroloval jen velmi málo anebo vůbec, pro jeho sloţitost a nepřehlednost. Partyzáni také prováděli špionáţe a sabotáţe. Partyzáni se často vyzbrojovali tak, ţe útočily na protivníkovi zásobovací konvoje a ukořistili jeho zbraně a munici. Taktika partyzánského boje byla v historii vyuţita v mnoha válkách, ve 2. světové válce, ve válce ve Vietnamu i během ruské invaze do Afghánistánu a dokonce i ve válce v Somálsku. V dnešní době probíhají obdobné formy partyzánského boje v Kolumbii12. Jaderná válka Jaderná válka je moţný ozbrojený konflikt, ve kterém by došlo k hromadnému nasazení jaderných či termonukleárních zbraní. Moţný proto, ţe k ţádnému hromadnému nasazení jaderných zbraní v historii nikdy nedošlo. Vědci předpokládají, ţe kdyby někdy vypukla jaderná válka, došlo by po celém světě k obrovským ztrátám na lidských ţivotech, materiálu a přírodním bohatství a takováto jaderná válka by v konečném důsledku mohla vést aţ k zániku lidské civilizace, ne-li zániku veškerého ţivota na Zemi. Od počátku lidstva byly v jeho historii pouţity pouze dvě jaderné hlavice. Byly to ty, které Spojené státy americké svrhly na Japonská města Hirošimu a Nagasaki. Od té doby k ţádnému jinému pouţití jaderných zbraní na světě nedošlo. Nejblíţe k tomu ale bylo v roce 1962 během tzv. Kubánské krize, kdy se Sovětský svaz pokusil rozmístit rakety nesoucí jadernou náloţ na Kubě13. Světová válka Vzhledem k tomu, ţe jsem jiţ několikrát pouţil termín „světová válka“, je vhodné, abych ho také vysvětlil. Světová válka není ţádným specifickým druhem vedení ozbrojených konfliktů. Světová válka je pouze označení geografického ohraničení bojiště, na kterém tato válka

11

Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-03]. Dostupné na WWW : . 12 Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-03]. Dostupné na WWW : . 13 Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-03]. Dostupné na WWW : .

11

probíhala. Světová válka zasahovala mnohdy i několik kontinentů. Během 2. světové války se například bojovalo na všech světových kontinentech, s výjimkou Antarktidy. Světové války byly vţdy velmi krvavé a měly velice ničivý efekt. Termín „světová“ se pouţívá pro 1. světovou válku (1914-1918) a 2. světovou válku (1939-1945). Jako příklad válek, které se v minulosti odehrály na více kontinentech lze uvést napoleonské války (1792-1815), války o dědictví španělské (1701-1714), třicetiletou válku (1618-1648) a sedmiletou válku (17561763)14. Chemická a biologická válka V těchto dvou typech válek se pouţívají zbraně hromadného ničení, které namísto jaderné či konvenční náloţe obsahují chemické, biologické či biochemické hlavice. Cílem těchto válek je vyvolání epidemie infekčních onemocnění v případě biologické války, útoku za pomocí chemických látek působící na lidský organismus v případě chemických válek. Takovýto útok výrazně oslabí obranyschopnost nepřítele a oproti tradičním či jaderným zbraním nijak nepoškodí infrastrukturu. Po vyčištění prostředí či pominutí biologické nákazy je moţné naplno vyuţít potenciál postiţeného prostředí15.

1.3 Jiné formy použití síly v mezinárodním právu

Ještě neţ bude řeč o formách pouţití síly, je na místě zmínit, proč se vlastně síla v mezinárodním právu pouţívá. Aby bylo moţné pouţít sílu, musí nějaký subjekt mezinárodního práva, nejčastěji tedy stát, nějakým způsobem porušit mezinárodní právo, konkrétně nějakou úmluvu či deklaraci, kterou je přísně vázán. Za takovéto porušení vzniká odpovědnost. V případě porušení norem mezinárodního práva platí, ţe stát, který svůj závazek porušil, ho musí i nadále splnit. V případě, ţe chování státu, které je v rozporu s normami mezinárodního práva i nadále pokračuje, je tento stát povinen takové jednání neprodleně ukončit. Proviněný stát je nadále povinen poskytnout dostatečnou záruku, ţe se podobné porušení norem mezinárodního práva z jeho strany jiţ nebude opakovat. Podle obecné zásady, ţe za kaţdý delikt následuje trest, i mezinárodní právo zná tresty za jeho porušení. Vzhledem 14

Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-04]. Dostupné na WWW : . 15 Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-04]. Dostupné na WWW : .

12

k tomu, ţe v mezinárodním právu veřejném je proviněným stát nebo organizace, tedy právnická osoba, je i trest směřován proti této právnické osobě. V mezinárodním právu se trest za jeho porušení označuje jako reparace. Reparace znamená povinnost státu, který porušil normu nebo normy mezinárodního práva, odčinit škodu způsobenou takovýmto protiprávním chováním. Kromě reparace existuje v mezinárodním právu také institut přímého donucení. Tento institut zahrnuje legální mechanizmy nátlaku na subjekty mezinárodního práva s cílem zajistit, aby respektovaly normy mezinárodního práva.

1.3.1 Reparace a její druhy

Restituce Restituce je primární forma reparace, znamená „uvedení do původního stavu.“ Restituce v širším smyslu je chápána jako obnovení situace, která by existovala, kdyby k porušení mezinárodního práva nedošlo. Restituce v uţším smyslu je zase chápána jako návrat do původního faktického stavu před porušením práva. Existují ale ovšem dvě výjimky. První výjimkou, kdy se restituce nepouţívá jako první forma trestu je, kdyţ by to nebylo materiálně moţné. Jednalo by se například o povinnost navrátit majetek, ale v případě, kdy byl tento majetek zničen, by ho jiţ navrátit nešlo. Druhou výjimkou, kdy se restituce nepouţije je situace, kdy by její uplatnění nebylo přiměřené škodě, jakou porušení mezinárodního práva způsobilo. Pokud je tedy moţné věc navrátit do původního stavu, pouţije se restituce. Pokud to objektivně moţné není, nastupuje kompenzace. Kompenzace Kompenzací ve smyslu mezinárodního práva se rozumí odškodnění výplatou odpovídající peněţité částky, případně poskytnutím zboţí a sluţeb. Kompenzace je nejčastější formou reparace a je stanovena zaplacením škod a ušlého zisku. Kompenzace nastupuje tehdy, kdy není objektivně moţné věc vrátit do původního stavu.

13

Satisfakce Satisfakce je druh sankce, jehoţ účelem je napravit způsobené nehmotné škody. Satisfakce není jednotným úkonem, skládá se z několika formálních procesů. V první řadě stát, který porušil mezinárodní právo a způsobil tím jinému státu nehmotnou škodu, uzná své porušení mezinárodního závazku a vyjádří nad ním svou lítost nebo se omluví státu, jemuţ nehmotná škoda vznikla. Někdy se také setkáváme s určitými symbolickými akty, které lítost nad způsobenou škodou mají vyjádřit. Příkladem takovéhoto symbolického aktu je vzdání pocty vlajce poškozeného státu. Po těchto formálních aktech následuje potrestání konkrétních pachatelů. Konkrétní pachatel, tedy fyzická osoba, je normami mezinárodního práva také vázána, protoţe stát, který je vázán mezinárodní smlouvou, úmluvou či deklarací, takovéto prameny mezinárodního práva implementuje do svých právních řádů. Mezinárodněprávní dokumenty, jimiţ je stát vázán, jsou tedy součástí jeho vnitrostátního právního řádu a zavazuje tedy všechny jeho subjekty. U satisfakce platí stejně tak jako u restituce zásada přiměřenosti a navíc, satisfakce nesmí být pro potrestaný stát nijak poniţující.

1.3.2 Druhy přímého donucení v mezinárodním právu

Donucovací prostředky v mezinárodním právu můţeme rozdělit z hlediska jejich legality na dvě skupiny. První skupinou jsou donucovací prostředky dovolené. Dovolené donucovací mezinárodněprávní prostředky jsou konkrétní nátlaková jednání, která vyhovují normám upravující podmínky pouţití donucovacích prostředků. Příkladem dovoleného donucení v mezinárodním právu je zastavení nebo sníţení rozvojové pomoci poskytované jinému státu nerecipročně a bez smluvního základu. Druhou skupinou dovolených způsobů donucení jsou prostředky, které by jinak byly nedovolené. Mezi takovéto prostředky patří například ozbrojené represálie. Přímé donucení v mezinárodním právu můţeme dále rozdělit podle toho, zda je to donucení s pouţitím síly či nikoliv. Na jedné straně to jsou donucovací prostředky bez použití síly jako například upozornění, varování, pozastavení práv, výsad či hlasovacího práva. Na straně druhé to jsou donucovací prostředky s použitím síly, které můţeme dále rozdělit na ozbrojené

14

a jiné formy síly. Ozbrojené donucovací prostředky jsou například kolektivní vojenské akce Rady bezpečnosti OSN16. Donucovací prostředky všeobecně lze rozdělit podle jejich předmětu, například ekonomické (zastavení dodávek zboţí), komunikační (přerušení dopravních styků) nebo diplomatické (přerušení diplomatických styků). Charakteristickým rysem všech donucovacích prostředků v mezinárodním právu je to, ţe reagují na předešlé protiprávní chování a směřují proti subjektu, který se ho dopustil. Všechny formy se vyznačují obecným účelem donutit jiný subjekt k respektování norem mezinárodního práva, ale konkrétní záměry donucujících států se v rámci tohoto účelu liší případ od případu. To, jaký způsob donucení bude vůči provinilému státu aplikován, závisí zpravidla na tom, jaký byl rozsah vzniklé škody, na povaze pravidla mezinárodního práva, které bylo porušeno, na závaţnosti tohoto porušení, ale také i na míře ochoty donucovaného státu spolupracovat s poškozeným státem. Splňují-li donucovací opatření náleţitosti poţadované mezinárodním právem, představují výkon práva aktivně legitimovaných subjektů – jejich právu odpovídá povinnost donucovaného státu taková opatření strpět.

1.3.2.1 Donucovací prostředky bez použití síly

Retorze Retorze je mírnější forma protiopatření, která zůstává pouze v mezích mezinárodního práva, stát při něm nepřekračuje své kompetence. Retorzní opatření nicméně ohroţují faktické zájmy donucovaného státu a jsou způsobilé tento stát citelně poškodit. Retorze, jakoţto reakce na porušení práva, má povahu výkonu práva a donucovaný stát je povinen ji strpět. Jako příklad retorzních opatření lze uvést odvolání chystané návštěvy na vysoké úrovni, odvolání velvyslance „za účelem konzultací“, odepření přislíbené podpory při hlasování o volbě do určitého orgánu, přerušení jednání o smlouvě, kterou donucovaný stát povaţuje za důleţitou, případně i přerušení diplomatických styků nebo odmítnutí účasti na prestiţní události.

16

Čl. 42 Charty OSN.

15

Represálie Represálie je přísnější forma donucování a pouţívá se tehdy, jestliţe provinilý stát není ochoten přijmout odpovědnost za způsobenou škodu, anebo jestliţe jeho protiprávní jednání i nadále trvá. Cílem tohoto protiopatření je, aby provinilý stát zastavil své protiprávní chování a realizoval povinnost reparace. I zde platí zásada přiměřenosti. Dopad přijatého protiopatření musí být přiměřený k dopadu porušení práva. Represálie musí být vţdy prováděny v dobré víře, a neţ se k nim přistoupí, musí jim předcházet marná výzva k ukončení protiprávního chování. Výkon represálií musí být ukončen hned, jakmile bylo dokončeno jejich záměru. Stát nesmí nikdy pouţít ozbrojených represálií a to ani v případě, ţe se sám stane obětí chování s pouţitím síly. Jakékoliv ozbrojené represálie jsou mezinárodním právem přísně zakázány. V praxi je také zakázáno pouţít represálií, které jsou v rozporu s kogentními normami mezinárodního práva. Jako příklad velice účinných represálií jsou například bojkot (částečný nebo úplný zákaz dovozu zboţí ze státu, který porušil mezinárodní právo) a embargo (částečný nebo úplný zákaz vývozu do donucovaného státu).

1.3.2.2 Donucovací prostředky s použitím síly

Jedná se o kolektivní donucovací prostředky, zejména pak akce Rady bezpečnosti OSN, které mají zaručit, ţe ani vojensky silný útočník nezůstane nepotrestán. Organizace spojených národů je univerzální politickou organizací. Finanční a vojenské prostředky jí poskytují členské státy. Pokud je porušeno mezinárodní právo, Rada bezpečnosti nejprve zjišťuje faktický stav, zjistí, zda byl ohroţen či porušen mír, nebo zda došlo k útočnému činu. Poté můţe státům doporučit prozatímní opatření, aby nedošlo ke zhoršení situace. Rada bezpečnosti dále rozhodne o opatřeních bez pouţití síly, případně vyzve členy OSN, aby takové opatření provedly, například formou doporučení nebo závazného rozhodnutí. Doporučení vydává Rada bezpečnosti tehdy, není-li mír bezprostředně ohroţen. Pokud mír ohroţen je, vydává rozhodnutí o kolektivních opatřeních. Tato rozhodnutí zavazují všechny členské státy OSN, jsou vynutitelná i pro nečleny a odborné mezinárodní organizace přidruţené k OSN, pokud je to nutné pro bezpečnost a mír. Pokud jsou taková opatření nedostatečná, můţe podniknout ozbrojené akce, které povaţuje za nutné k udrţení nebo obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti. Nesouhlasí-li nějaký 16

členský stát s podmínkami vojenské akce Rady bezpečnosti OSN, je zbaven povinnosti účastnit se společného donucovacího zákroku. Ozbrojený zásah Rady bezpečnosti OSN není porušením zákazu pouţití síly, protoţe jde o odpověď mezinárodního subjektu na mezinárodní zločin. Na rozdíl od kolektivní sebeobrany, mají akce Rady bezpečnosti OSN ofenzivní povahu, nemusí být tedy ukončeny v okamţiku, kdy sankcionovaný stát upustí od protiprávního jednání. Rada bezpečnosti se na ozbrojených opatřeních usnesla pouze dvakrát, a to v Koreji (1950) a v Iráku (1990). Od aktů donucení Rady bezpečnosti OSN je nutné odlišit mírové operace OSN. Tyto operace nemají donucovací povahu. Jedná se o nasazení mezinárodních vojenských jednotek (tzv. „modrých baretů“), řízených Radou bezpečnosti OSN v oblastech mezinárodních krizí. Tyto jednotky mají za cíl udrţet mezinárodní mír ve spolupráci se všemi stranami konfliktu. Dotčené státy musí s jejich vysláním souhlasit a jednotky nesmějí zasahovat do konfliktu a zbraní mohou pouţít jen k nutné obraně. Nasazené jednotky v mírových operacích mají funkci pozorovatelskou a působí jako jakýsi nárazník mezi oběma či více stranami konfliktu. Zároveň zajišťují potřebnou humanitární pomoc.

17

2 Právní úprava použití síly v mezinárodním právu od počátku mezinárodního práva do roku 1899 Mezinárodní právo je soubor právních předpisů, upravujících chování států a jiných subjektů mezinárodního práva (například mezinárodních organizací, popřípadě i jednotlivců) v jejich mezinárodních vztazích. Jde o právo mezi subjekty mezinárodního práva. Mezinárodní právo je novodobý název, starý asi 200 let, původně se hovořilo o „právu národů“. Je velice těţké určit přesnou dobu, kdy mezinárodní právo vlastně vzniklo. Někteří tvrdí, ţe vzniklo jiţ v období starověkých států, a ţe první počátky mezinárodního práva byly smlouvy uzavřené mezi těmito státy. V této době by se ale pravidla mezinárodního práva jen těţko vytvářela, protoţe se nejednalo o suverénní státy. Aby byly starověké státy plnohodnotnými subjekty mezinárodního práva, museli by být zcela nezávislé na jakékoliv moci, ať uţ vnitřní či vnější. Starověké státy byly většinou ekonomicky soběstačné a spíše převládala politická izolace a nedůvěra ke všemu cizímu. Historii mezinárodního práva lze rozdělit na několik fází. Od nejstaršího druhu je to Tradiční mezinárodní právo, Formování současného mezinárodního práva a Současné mezinárodní právo. Tradiční mezinárodní právo se vyznačovalo nízkým stupněm organizovanosti, která ale postupem času rostla. V době tradičního mezinárodního práva převaţovaly národní zájmy jednotlivých států nad ochotou spolupracovat na mezinárodní úrovni. Při porušení mezinárodněprávních vztahů nastupovalo donucení automaticky, jako jediný opravný prostředek. Mělo povahu jakési odvety. Bylo prosazováno privilegované postavení mocností. Silné státy tedy byly nadřazené těm slabším. Nejmocnějším regulátorem byla reálná síla subjektů mezinárodního práva, a díky tomu bylo do značné míry nedemokratické. Mezinárodní právo bylo partikularizováno, nabízelo velmi málo všeobecně závazných modelů chování. Těch velmi málo obecně závazných norem bylo v drtivé většině pouze obyčejové povahy, nebyly tedy kodifikovány. Mezinárodní spolupráce na vyšší úrovni začala aţ po třicetileté válce v roce 1648, uzavřením Westfálského míru.

18

Formování současného mezinárodního práva byl proces přechodu od tradičního mezinárodního práva k mezinárodnímu právu v podobě, v jaké ho známe dnes. Tento proces trval několik desetiletí a počátky přechodu můţeme datovat k roku 1850 (například Paříţská smlouva po Krymské válce z roku 1856). Po tomto roce totiţ můţeme zaznamenat významnější spolupráci států na mezinárodní úrovni. Mezinárodní spolupráce se také poprvé rozšířila i na státy mimoevropské a současně i státy nekřesťanské (Turecko, Japonsko). Významnou událostí v procesu transformace mezinárodního práva byla například revoluce v Rusku (1917) a první světová válka (1914-1918). Postupem času spolu státy začaly velmi systematicky spolupracovat, především v otázkách vypořádání důsledků válečných konfliktů, ale i v době míru. Konaly se významné mírové konference a kongresy. Byly zaloţeny první mezinárodní mezivládní organizace (Telegrafní unie v roce 1865, Poštovní unie v roce 1874, Unie pro ţeleznice z roku 1890). Válečná krutost a důsledky válečných konfliktů vzedmuly obrovskou vlnu humanismu, který měl dopad i na činnost subjektů mezinárodního práva, především pak na jejich politiku. Vůbec poprvé tak mělo vliv i veřejné mínění (Mírové konference v Haagu v letech 1899 a 1907), díky jehoţ iniciativě byly uzavřeny některé smlouvy válečného práva. Jako prostředek mírového urovnávání mezinárodních sporů pak začaly slouţit mezinárodní arbitráţe. Vývoj transformace mezinárodního práva pak vyvrcholil v roce 1928 přijetím Briand-Kellogova paktu, který znamenal obrovský krok vpřed v oblasti zákazu pouţití síly, protoţe zakazoval vedení útočné války. Současné mezinárodní právo se vyznačuje absolutním zákazem pouţití síly, čímţ se dostává ochrany i státům s menším reálným vlivem. Vztahy svrchované rovnosti se uplatňují neselektivně. Všechny státy jsou si tedy rovné. Státy s menším reálným vlivem kompenzují svou početností větší reálný vliv ostatních států. Charakteristickým znakem současného mezinárodního práva je, ţe subjekty mezinárodních vztahů nejsou jen státy. Státy si tyto subjekty nechtějí nebo nemohou podřídit. Jsou to mezinárodní organizace nevládní povahy. Jedná se především o skupiny a orgány expertů nebo lidová hnutí. Tyto organizace jsou schopny ekonomicky ovlivnit ostatní subjekty mezinárodního práva. Jako příklad lze uvést Greenpeace. Velký rozdíl mezi tradičním a současným mezinárodním právem spočívá především v procesu normotvorby. Zatímco v období tradičního mezinárodního práva převládaly obyčeje a zvyky, kterých bylo velmi mnoho, nebyly nijak kodifikované a tudíţ v nich ani neexistoval ţádný systém, v dnešní době je normotvorba na mezinárodní úrovni uvědomělá a smluvní. Autonomie dnešního mezinárodního práva není neomezená, coţ zaručuje zákaz právní 19

diskriminace států. V dnešním mezinárodním právu také existují tzv. zásady přátelských vztahů a spolupráce mezi státy. Mezi tyto zásady patří například zásada mírového urovnávání sporů, zásada nepouţití síly, zásada nevměšování, zásada spolupráce států, zásada sebeurčení národů, zásada svrchované rovnosti a zásada poctivého dodrţování závazků. Pokud chceme shrnout právní úpravu pouţití síly v mezinárodním právu do roku 1899, je nutno sledovat vývoj mezinárodního práva samotného. V období tradičního mezinárodního práva neexistovala téměř ţádná kodifikace mezinárodního práva a mezinárodní vztahy byly regulovány pouze všeobecně uznávanými obyčeji. Aţ po roce 1850, kdy začala transformace mezinárodního práva směrem k dnešní podobě, můţeme sledovat první znaky významné spolupráce subjektů mezinárodního práva (tehdy pouze státy), vznik nových subjektů mezinárodního práva (mezinárodní organizace vládní a nevládní povahy), počátky kodifikace norem mezinárodního práva a počátky omezování práva na válku a pouţití síly všeobecně.

20

3 Počátky omezování použití síly v mezinárodním právu Úplné počátky omezování pouţití síly lze spatřit jiţ v roce 1856. 16. 4. 1856 byla sepsána Pařížská deklarace. Paříţská deklarace, coby vyvrcholení Krymské války, upravovala vedení námořních válek. Paříţská deklarace do velké míry upravovala neutralitu při vedení námořní války. Jako příklad ustanovení upravujících neutralitu lze uvést: Pirátství je zakázáno. Zboţí nepřítele je neutrální, s výjimkou válečného kontrabandu (tedy s výjimkou zboţí, slouţícího k vedení války – zbraně, munice). Neutrálního zboţí, s výjimkou válečného kontrabandu, se nelze zmocnit pod nepřátelskou vlajkou17.

29. 11. 1868 byla přijata Petrohradská deklarace, která byla podepsána celkem devatenácti evropskými státy. Z hlediska vývoje omezování práva na válku a pouţití síly v mezinárodním právu vůbec, se jedná o první mnohostrannou úmluvu, vypracovanou za konkrétním účelem deklarovat meze ve vývoji a výrobě nových zbraní, způsobujících utrpění v době války. Tato úmluva velmi pomohla ve vývoji mezinárodního humanitárního práva. Za důleţitá ustanovení z Petrohradské úmluvy stojí za to zmínit: Jediný cíl, kterého válčící státy smí dosáhnout během války, je oslabení vojenské síly nepřítele. Je zakázáno zvyšovat utrpení vojáků vyřazených z boje. Je zakázáno zabíjet vojáky vyřazené z boje. Je zakázáno uţívat náboje o váze niţší neţ 400 gramů, obsahující zápalné nebo výbušné látky18.

17

The Avalon Project: Laws of War: Declaration of Paris; April 16, 1856 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: . 18 The Avalon Project: Laws of War: Declaration of St. Petersburg; November 29, 1968 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: .

21

3.1 Haagská konference z roku 1899 První mezinárodní konference v Haagu se konala od 18. května do 29. července roku 1899. Konference byla svolána na popud ruského ministra zahraničních věcí Michaila Nikolajeviče Murayova. Tato konference měla za cíl vytvořit mezinárodně závaznou deklaraci, upravující vedení boje a zákaz pouţití některých druhů zbraní. Výsledkem první mezinárodní konference v Haagu jsou čtyři úmluvy a tři deklarace, které nabyly účinnosti k 1. 1. 1900. Úmluva o pokojném řešení mezinárodních sporů Smluvní strany se zavázaly, ţe při vzniku jakéhokoliv mezinárodního sporu se zvolí prostředník (základy institutu „zprostředkování“) z řad členských států, který oběma či více sporným stranám vypracuje a nabídne mírové řešení, pokud moţno tak, aby byly splněny poţadavky obou nebo všech sporných stran. Toto ustanovení mělo předcházet vzniku mezinárodních sporů jiţ při jejich zrodu. Řešení, které prostředník navrhl sporným stranám, mělo pouze charakter rady či doporučení a nebylo pro sporné strany nijak závazné. Byla vytvořena Komise pro mírové řešení sporů a zaveden institut Mezinárodní soudní arbitráţe, coby nejvyššího stupně urovnávání mezinárodních sporů. Mezinárodní arbitráţ byla uznávána jako nejefektivnější a nejspravedlivější způsob urovnávání mezinárodních sporů tam, kde se nepovedlo tyto spory vyřešit diplomatickou cestou19. Úmluva o zákonech a obyčejích pozemní války Tato úmluva byla závazná pouze pro smluvní strany v případě vzniku války mezi dvěma či více z nich. Pravidla této úmluvy byla závazná nejen pro profesionální armády členských států, ale také pro dobrovolné vojenské síly a domobranu. Bylo zde stanoveno, co je, a co není pomocná vojenská síla a domobrana. Musely být splněny následující podmínky: jednotky musely mít své velitele, zodpovědné za své muţe. Členové těchto jednotek museli nosit zbraně viditelným způsobem tak, aby bylo jasné, ţe se nejedná o civilisty.

19

The Avalon Project: Laws of War: Pacific Settlement of International Disputes (Hague I); 29 July 1899 [online]. [cit. 200901-05]. Dostupné na WWW: .

22

Tyto jednotky také musely mít svůj zvláštní znak, erb či emblém, který šlo jasně a zřetelně rozpoznat i z velké vzdálenosti. Váleční zajatci byli v moci vlády státu, jehoţ vojenské síly je zajali, nikoliv v moci vojáků, kteří je zajali. S válečnými zajatci se muselo zacházet lidsky. Přesně tak hovořila tato úmluva, mělo se tím předejít válečným krutostem, mučení a týrání zajatců či jejich zabíjení v zajetí. Váleční zajatci pak mohli být libovolně přemísťováni do shromaţďovacích táborů, pevností či jiných lokalit, určených k jejich pobytu po zbytek války. Bylo zakázáno zranit či zabít vojáka, který sloţil svou zbraň a vzdal se nepříteli. Dále bylo zakázáno pouţívat zbraně či munici, které by způsobovali vyšší stupeň bolesti a utrpení, neţ bylo nezbytně nutné. Stejně tak bylo zakázáno zmocňovat se majetku válečných zajatců, pokud to vyloţeně nebylo nutné z válečných důvodů. Voják se tedy mohl zmocnit veškerých zbraní a munice svého zajatce, ale nikoliv jeho osobních věcí. Bylo zakázáno bombardování měst, vesnic, osad a budov, které nebyly bráněny. Úmluva jasně stanovila, koho šlo povaţovat za válečného špióna a jakým způsobem musel získávat informace pro nepřítele. Stanovila také, ţe ţádný špión nesměl být potrestán bez řádného soudního procesu. Úmluva rozlišovala mezi částečným a úplným příměřím. V prvním případě se jednalo o smír mezi některými spornými stranami, v případě druhém pak mezi všemi spornými stranami. Bylo výslovně zakázáno, nutit obyvatele okupovaného území k jakýmkoliv přísahám nebo slibům věrnosti okupujícího státu. Zároveň bylo zakázáno nutit válečné zajatce či obyvatele z okupovaných území, aby se přidali k vojenským silám svého nepřítele. Bylo zakázáno loupení a plundrování a také konfiskování soukromého majetku20. Úmluva o vedení námořní války Tato Úmluva byla inspirována Ţenevskou konvencí z roku 1864, o právech raněných na bitevním poli, čímţ se rozšířila působnost Konvence i na námořní válku. Úmluva výslovně zakazovala napadání ztroskotaných lodí, lodí převáţející raněné a lodí převáţející náklad humanitární pomoci.

20

The Avalon Project: Laws of War: Laws and Customs of War on Land (Hague II); 29 July 1899 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: .

23

Pod ochranou byly i nemocniční lodě, stejně tak jako civilní lodě, jachty a čluny, které na svou palubu vzaly raněné, nemocné či ztroskotané vojáky21. Úmluva o nepoužívání střelných zbraní a výbušnin z balónů Tato úmluva byla přijata na dobu určitou, a sice na 5 let. Po tuto dobu se smluvní strany zavázaly nepouţívat střelné zbraně a výbušniny z balónů nebo prostředků jim podobných22. Deklarace o nepoužívání střelných zbraní a výbušnin z balónů Tato deklarace, byla inspirována Petrohradskou úmluvou, a na rozdíl od předchozí úmluvy nebyla jiţ časově omezena. Obsahově pak zůstala stejná23. Deklarace o používání projektilů rozptylujících dusivé a zdraví škodlivé plyny Jakékoliv pouţití výše uvedené munice bylo ve válce zakázáno24. Deklarace o nepoužívání expanzivních nábojů Tato deklarace výslovně zakazovala pouţívání tříštivé munice. Týkalo se to nábojů explodujících při kontaktu s cílem, tedy v lidském těle25. Všechny tyto úmluvy byly závazné pro všechny členské státy. Byly závazné i v případech, kdy členský stát válčil s nečlenským státem. Nečlenské státy se zároveň mohly dovolávat na platnost těchto deklarací a úmluv.

21

The Avalon Project: Laws of War: Adaptation to Maritime Warfare of Principles of Geneva Convention of 1864; (Hague, III); July 29, 1899 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: . 22 The Avalon Project: Laws of War: Prohibiting Launching of Projectiles and Explosives from Balloons (Hague, IV); July 29, 1899 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: . 23 The Avalon Project: Laws of War: Declaration on the Launching of Projectiles and Explosives from Balloons; July 29, 1899 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: . 24 The Avalon Project: Laws of War: Declaration on the Use of Projectiles the Object of Which is the Diffusion of Asphyxiating or Deleterious Gases; July 29, 1899 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: . 25 The Avalon Project: Laws of War: Declaration on the Use of Bullets Which Expand or Flatten Easily in the Human Body; July 29, 1899 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: .

24

3.2 Haagská konference z roku 1907 V říjnu roku 1907 se konala druhá konference v Haagu a jejím výsledkem bylo přijetí celkem dvanácti úmluv. Úmluva o pokojném řešení mezinárodních sporů Tato úmluva je téměř totoţná s tou z roku 1899, jen v některých bodech byla lehce pozměněna, nicméně stejně jako ta předchozí vyzívala k zachování míru coby nejvyšší priority. Vedla k vytvoření Stálého rozhodčího dvora. Její znění po revizi je platné dodnes. Drago-Porterova úmluva Drago-Porterova úmluva z 18. 10. 1907 stanovila, ţe členské státy proti sobě nesměly pouţít sílu k vymáhání plnění z mezinárodních smluv, uzavřených mezi nimi. Z tohoto ustanovení existovala výjimka pouze v případě, kdy stát záměrně opomíjel nebo záměrně neodpovídal na výzvu k mezinárodní arbitráţi. Dále v situaci, kdy stát souhlasil s arbitráţí, ale poté nejevil ţádnou snahu na přijetí řešení a v poslední řadě, kdy stát neplnil rozsudek26. Úmluva o vyhlašování válečného stavu přijetím Úmluvy o vyhlašování válečného stavu se členské státy zavázaly, ţe vyhlášení válečného stavu muselo vţdy předcházet varování ve formě deklarace nebo podmínek, při jejichţ nesplnění bude válečný stav zahájen. Pokud by byl vyhlášen válečný stav mezi dvěma nebo více členskými státy, musely být o tom neprodleně varovány i všechny ostatní členské státy27.

Úmluva o zákonech a obyčejích pozemní války pouze novelizovala stejnojmennou novelu z roku 1899 z první konference v Haagu.

26

The Avalon Project: Laws of War: Limitation of Employment of Force for Recovery of Contract Debts (Hague, II); October 18, 1907 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: . 27 The Avalon Project: Laws of War: Opening of Hostilities (Hague III); October 18, 1907 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: .

25

Úmluva o právech a povinnostech neutrálních států a osob při vedení pozemní války Území neutrálních státu bylo prohlášeno za nedotknutelné. Vojenské jednotky válčících států, stejně jako zásoby jejich zbraní a munice, nesměly vstoupit na území neutrálních států. Vojska nesměla být formována ani rekrutována na území neutrálního státu. Neutrální státy nesměly jakkoliv napomáhat válčícím státům. Byla stanovena pravidla humanitární a zdravotní pomoci neutrálních států válčícím státům. Například pokud se na území neutrálního státu vyskytly jednotky s raněnými vojáky, museli být ošetřováni co nejdále od bojové linie. Tito ranění pak mohli obývat kempy, nemocnice či pevnosti neutrálních států. Neutrální státy měly pomáhat s dodávkami jídla, pití a oblečení raněným a ošetřovaným. Za neutrální osoby byli povaţováni státní příslušníci neutrálních států, tedy států, které nebyly ve válečném stavu. Osoba zbavená neutrality byl ten, kdo provedl nepřátelský čin příslušníkům armády válčících států, s účelem získat pro sebe prospěch. Speciální ustanovení týkající se ţelezniční dopravy stanovilo, ţe náklad vlaků přijíţdějících z území neutrálních států nesměl být válčícím státem zkonfiskován, pouze v případě, kdy to bylo nezbytně nutné, mohl být poslán zpět do neutrální země a bez jakéhokoliv zbytečného prodlení28. Úmluva o statutu obchodních lodí při vypuknutí válečného stavu Pokud se při vypuknutí válečného stavu nacházela obchodní loď v přístavu znepřáteleného státu, muselo této lodi být umoţněno klidné a volné odplutí z přístavu. Totéţ pravidlo platilo i pro lodě, které do přístavů znepřátelených států dorazily aţ těsně po vypuknutí válečného stavu. Loď, která díky vyšší moci nebyla schopna z přístavu znepřáteleného státu odplout, nesměla být zkonfiskována, ani její náklad. Tato úmluva se nevztahovala na obchodní lodě, jejichţ konstrukce a zjev jasně naznačovaly, ţe je šlo okamţitě pouţít i k válečným účelům29.

28

The Avalon Project: Laws of War: Rights and Duties of Neutral Powers and Persons in Case of War on Land (Hague V); October 18, 1907 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: . 29 The Avalon Project: Laws of War: Status of Enemy Merchant Ships at the Outbreak of Hostilities (Hague VI); October 18, 1907 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: .

26

Úmluva o použití obchodních lodí pro válečné účely Obchodní lodě, pouţívané k válečným účelům, musely být označeny stejnou vlajkou, jako samotné válčící lodě. Na palubě lodi se musel nacházet velitel, jehoţ jméno bylo zároveň na seznamu velitelů flotily válčícího státu. Posádka pak musela být tvořena příslušníky ozbrojených sil. Kaţdá takto transformovaná loď musela striktně dodrţovat Úmluvu o zákonech a obyčejích vedení války30. Úmluva o používání automatických protiponorkových min Automatickými protiponorkovými minami byly myšleny miny, které při kontaktu s ponorkou automaticky explodovaly. Absolutně zakázáno bylo pouţívání neukotvených min, pouze s výjimkou, ţe se staly neškodnými po uplynutí jedné hodiny od jejich umístění. Zakázáno bylo pouţívat miny, které byly nebezpečné i po jejich výbuchu a torpéda, která byla nebezpečná, pokud minula svůj cíl. Zakázáno také bylo umísťování min poblíţ pobřeţí a přístavů nepřítele s úmyslem poškodit jeho obchodní lodě31. Úmluva o bombardování námořními jednotkami v době válečného stavu Zakazovalo se bombardování přístavů, měst, vesnic, budov a příbytků, které nebyly bráněné. To se netýkalo válečných lodí v přístavech. Bombový nálet nesměl být podniknut jako odvetné opatření při nesplnění peněţního plnění mezi členskými státy. Při plánování bombového náletu musel vţdy velitel brát v potaz rozsah škod po náletu. Neměly být podnikány nálety na chrámy, rozestavěné budovy, památníky, divadla, budovy slouţící k vědeckým účelům, nemocnice. Obyvatelé a uţivatelé těchto budov pak byli povinni je označit ze vzduchu viditelným znakem. Tento znak byl

30

The Avalon Project: Laws of War: Status of Enemy Merchant Ships at the Outbreak of Hostilities (Hague VI); October 18, 1907 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: . 31 The Avalon Project: Laws of War: Laying of Automatic Submarine Contact Mines (Hague VIII); October 18, 1907 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: .

27

obdélníkový, rozdělený diagonálně ne dva trojúhelníky, z nichţ ten horní byl černý a ten dolní bílý32. Úmluva o omezení výkonu práva na zajetí v námořní válce Poštovní korespondence neutrálních států i států válčících, ať uţ byla jakéhokoliv charakteru (úřední či osobní), na palubě jakékoliv lodi byla prohlášena za nedotknutelnou. Plavidla určená výlučně k rybolovu nesměla být vzata do zajetí. Plavidla pověřená náboţenskými, vědeckými a dobročinnými výpravami byla nedotknutelná33. Úmluva o právech a povinnostech neutrálních států v námořní válce Válčící státy nesměly na neutrálním území a v neutrálních vodách konat činy, které by neutralitu těchto států mohly ohrozit. Za takovýto akt se povaţovalo zajetí nebo nedovolená prohlídka. Pokud byla loď zajata ve vodách neutrálního státu, musela být posádka a náklad okamţitě propuštěni na svobodu. Válčícím státům bylo zakázáno pouţívat přístavy neutrálních států jako taktické body pro své vojenské operace. Neutrálním státům bylo zakázáno dodávat válčícímu státu nebo státům zbraně, munici nebo cokoliv co se běţně dalo pouţít v námořním boji k útoku na nepřítele. Válčící státy nesměly vyuţívat přístavy neutrálních zemí pro jakýkoliv druh zásobování34. Význam Haagských konferencí Mezinárodní konference v Haagu v letech 1899 a 1907 znamenaly velký průlom ve vývoji institutu války a pouţití síly v mezinárodním právu obecně. Všechny úmluvy a deklarace přijaté na těchto konferencích lze charakterizovat jako humanisticky zaloţené. Na svou dobu přinášely na svět inovace, velké omezení pouţití síly, silně regulovaly válku ve všech 32

The Avalon Project: Laws of War: Bombardment by Naval Forces in Time of War (Hague IX); October 18, 1907 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: . 33 The Avalon Project: Laws of War: Restrictions with Regard to the Exercise of the Right of Capture in Naval War (Hague XI); October 18, 1907 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: . 34 The Avalon Project: Laws of War: Rights and Duties of Neutral Powers in Naval War (Hague XIII); October 18, 1907 [online]. [cit. 2009-01-05]. Dostupné na WWW: .

28

směrech, co se území týče, pouţívané munice, způsob nakládání se zajatci, zkrátka všeobecně zavedly do mezinárodního práva mnoho nového.

3.3 Pařížská mírová konference a Společnost národů Pařížská mírová konference byla mezinárodní konference, pořádaná vítězi první světové války, na které se projednávaly mírové smlouvy mezi státy Dohody (USA, Rusko, Francie, Itálie, Velká Británie a Srbsko) a Centrálními mocnosti (Německo, Rakousko, Maďarsko, Bulharsko a Turecko). Na řízení konference a vyjednávání měly největší podíl státy, které se největší měrou podílely na celkovém vítězství v první světové válce, tzv. „Velká pětka“, tedy USA, Velká Británie, Japonsko, Francie a Itálie. Konference byla zahájena 18. 1. 1919 a s několika přestávkami trvala aţ do 21. 1. 1920. Na základě čtrnácti bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona, které přednesl 8. 1. 1918 Kongresu USA jako základ mírového programu, byly s poraţenými uzavřeny mírové smlouvy. Kaţdá z těchto smluv byla pojmenována po jednom z paříţských předměstí. S Německem byla uzavřena Versailleská smlouva, s Rakouskem Saint-Germainská, s Maďarskem to byla Trianonská smlouva, s Tureckem se uzavřela Sèvreská smlouva a konečně Neuillyská smlouva s Bulharskem)35. Myšlenka ustanovení Společnosti národů se zrodila z obrovské vlny pacifismu, která zasáhla západní Evropu a Spojené státy na konci první světové války. Autorem této myšlenky byl americký prezident Woodrow Wilson (prezidentem v letech 1913–1921). Samotná myšlenka ale pochází z Velké Británie, protoţe se zrodila v hlavě právníka Waltera Phillimora a jeho spojence Roberta Cecila. Phillimor, předseda komise britského ministerstva zahraničí, předloţil 20. března 1918 návrh na ustavení Společnosti národů a Cecil, jako ministr odpovědný za blokádu, nesouhlasil s vyhladověním Němců za účelem kapitulace, a přijal proto myšlenku Společnosti národů s nadšením. Myšlenka zaloţení Společnosti národů měla své příznivce, ale např. britští vojenští a diplomatičtí odborníci ji odmítali hned od počátku. Myšlenky se chopil prezident Wilson, který dne 8. ledna 1918 zveřejnil čtrnáct bodů o válečných cílech USA a v posledním bodě doporučoval vytvoření Společnosti národů. V lednu 1919 byla na Paříţské mírové konferenci ustanovena tzv. Komise hotelu Crillon, která 35

Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-10]. Dostupné na WWW : .

29

měla za úkol vypracovat stanovy budoucího společenství. Návrh stanov byl schválen a 14. února 1919 zveřejněn pod názvem Pakt Společnosti národů. Pakt Společnosti národů byl schválen Paříţskou mírovou konferencí 28. dubna 1919 a byl včleněn do všech smluv tzv. Versailleského mírového systému, jako jejich první část. 28. června 1919 byla podepsána Versailleská mírová smlouva, čímţ došlo k faktickému vytvoření Společnosti národů. Pakt společnosti národů podepsalo při jejím ustanovení 29 zemí vítězné koalice a 13 neutrálních států. Společnost národů představovala především organizaci otevřenou kterémukoliv uchazeči s podmínkou, ţe bude respektovat závazky přijaté členskými státy dvoutřetinovou většinou. Platnost Paktu Společnosti národů započala dne 10. ledna 1920. Společnost národů během svého působení dosáhla mnohých úspěchů, vytvořila mezinárodní úřední aparát a řadu specializovaných agentur jako např.: Mezinárodní úřad práce a Komisi pro intelektuální spolupráci. Dále se úspěšně podílela na boji proti drogám a proti obchodu s bílým masem a svou aktivitu rozšířila i na hospodářskou oblast. Úspěšně působil i Mezinárodní soudní dvůr v Haagu. Bohuţel, dosaţené úspěchy nemohou zastřít hlavní nezdar, a tím je udrţení míru. Společnost národů nedokázala vyřešit problém sníţení a omezení zbrojení, nezabránila japonskému útoku na Čínu (1931), italské invazi v Etiopii (1935) ani vzniku druhé světové války. Příklady selhání Společnosti národů: 1. Japonská agrese v Číně 18. záři 1931 vyvolal nejvyšší velitel japonské armády krizi v Mandţusku a provedl přes zákaz ministerského kabinetu v Tokiu invazi. Kabinet kapituloval, přiznal poráţku a vyhlásil nový stát, Mandţusko. Společnost národů vydala po čase zprávu, kritizující japonské počínání. Jediným výsledkem bylo, ţe Japonsko dne 27. března 1933 vystoupilo ze Společnosti národů. Japonská agrese nadále pokračovala a 7. 7. 1937 incidentem u Pekingu vypukla oficiálně čínsko-japonská válka. Čínské území bylo definitivně a v plném rozsahu osvobozeno od Japonců v srpnu 1945. 2. Italská invaze v Etiopii Jednalo se o koloniální válku, vedenou italským fašistickým státem, proti Habeši (dnešní Etiopie). Agrese byla zahájena bez vypovězení války dne 3. října 1935. Velká Británie povaţovala tento krok za ohroţení svých zájmů v celé oblasti Rudého moře, ale přesto Velká 30

Británie a Francie pokračovali ve své politice ústupků. Mussolini se odváţil k této akci, protoţe si pamatoval, ţe japonská okupace Mandţuska zůstala nepotrestána a dále si uvědomoval, ţe bylo nemyslitelné, aby Velká Británie mohla bojovat početnými silami proti Německu a Japonsku zároveň. Habeš se svým členským právem zoufale dovolávala pomoci od Společnosti národů. Pět dní po napadení Etiopie prohlásila Společnost národů Itálii za agresora a 19. října nařídila sankce. Týkaly se embarga na dodávky zbraní a munice do Itálie, omezení jejího obchodního kontaktu, ale nákupy ropy zůstaly nedotčené. Právě zde se stala chyba, neboť pokud by byly sankce uplatněny i na ropu, musel by se Mussolini do osmi dnů stáhnout z Etiopie a pro Itálii by to byla katastrofa. Bohuţel, Francie se zastavením dodávek ropy nesouhlasila. Rostoucí znepokojení donutilo Společnost národů k souhlasu s ropnými sankcemi, ale bylo jiţ pozdě. Celá tato situace ukazuje na absurditu toho, ţe Společnost národů měla zaručit Etiopii její hranice, a ţe Francie a Anglie měly jít do války. Pokud by se tak stalo, Společnost národů by ukázala, ţe měla moc a ţe jí dokázala pouţít. Bohuţel se tak nestalo a došlo k dalšímu z mnohých selhání této mezinárodní organizace. 3. Vypuknutí druhé světové války: Ve dvacátých letech 19. století docházelo ke změnám v členské základně Společnosti národů. V roce 1926 se stalo členem Německo, aby o sedm let později ze Společnosti vystoupilo. Sovětský svaz do Společnosti vstoupil roku 1934 a o pět let později byl vyloučen. Stal se tak jedinou členskou zemí Společnosti národů, která byla v jeho historii vyloučena. V roce 1933 ze Společnosti vystoupilo Japonsko a v roce 1937 také Itálie. Takovéto změny v členské základně byly jednou z příčin vypuknutí druhé světové války. Členská základna bohuţel nebyla natolik silná a početná, aby válce šlo zabránit. Rovněţ podstatným důvodem, proč ke druhé světové válce došlo, bylo, ţe se členem nikdy nestaly Spojené státy americké, tehdejší světová velmoc. I přes prosazování vstupu do Společnosti americkým prezidentem, Kongres USA odmítl roku 1920 ratifikovat Versailleskou mírovou smlouvu. Další příčinou byla absence donucovacích prostředků. Společnost národů neměla ţádné vojenské prostředky, a tak záviselo na kaţdé zemi, zda byla ochotna jít do války. Další nespornou příčinou byla zahraniční politika Francie a Velké Británie, tedy politika tzv. appeasementu, především vůči Německu a také Itálii.

31

Po vypuknutí druhé světové války ztratila Společnost národů význam a formálně byla rozpuštěna v dubnu 1946. Na její činnost přímo navázala Organizace spojených národů zaloţena 24. října 1945 v San Franciscu36. Pakt Společnosti národů se skládal z preambule, dvaceti šesti článků a přílohy, ve které byly uvedeny všechny zakládající členské státy. V článcích 1 aţ 9 byly ustanoveny orgány společenství, jejich pravomoci, sídlo Společnosti, činnost jednotlivých orgánů a například i součinnost jednotlivých členských států. Pakt prohlašoval, ţe se smluvní strany zavázaly vzájemně hájit územní celistvosti a politické nezávislosti proti kaţdému vnějšímu útoku. V článku 11 bylo stanoveno, ţe útok nebo hrozba útoku na jeden stát Společnosti se mělo být povaţováno za útok na celou Společnost jako celek. Společnost pak měla naplnit svůj hlavní cíl a hledat opatření, nikoliv jak porazit útočníka, ale jak udrţet mír a útok odvrátit. Členské státy se zavázaly, ţe v případě jakékoliv roztrţky či mezinárodního sporu mezi nimi předloţí svou věc nezávislému arbitrovi, nebo na Radu společnosti a byly zároveň zavázány, a ţe se neuchýlí k válce dříve, neţ uplynou tři měsíce od rozsudku rozhodčího řízení nebo od zprávy Rady. Rada společnosti také měla za úkol vytvořit stálý mezinárodní soudní dvůr. Pokud by se jakýkoliv členský stát uchýlil k válce dříve, neţ bylo povoleno, mělo se za to, ţe šlo o útok na celé Společenství. Pokud nastal spor mezi členským státem a nečlenským státem, byl nečlenský stát vyzván Radou, aby na sebe dočasně vzal povinnosti člena Společnosti a spor by byl řešen jako klasický spor mezi dvěma členskými státy. Pakt rušil všechny závazky mezi státy s tímto Paktem neslučitelné. Výjimkou byly mezinárodní závazky, jako například Monroeova doktrína, tedy takové, které měly zabezpečovat mír. Ty se za neslučitelné s Paktem nepovaţovaly. Pakt dále ukládal za povinnost členským státům zabezpečovat mír a bezpečnost i ve svých koloniích a provinciích. Obsahoval ustanovení například o slušných a lidských pracovních podmínkách pro muţe, ţeny i děti, poukazoval na nutnost prevence proti obchodu s bílým masem a zbraněmi. Dále odkazoval na povinnost členských států dbát na dodrţování osobních svobod a lidských práv. V závěrečném článku Pakt stanovil, ţe účinnosti nabude, jakmile ho ratifikují všichni členové Společnosti, jejichţ členové tvořily Radu a většina členů, jejichţ zástupci tvořili

36

Project Aliante [online]. [cit. 2009-01-10]. Dostupné na WWW : .

32

Shromáţdění. Zároveň Pakt konstatoval, ţe nebylo povinností ho ratifikovat, avšak v takovém případě stát přestával být členem Společnosti národů37.

3.4 Briand-Kellogův pakt Sepsání a přijetí Briand-Kellogova paktu bylo do roku 1928 snad nejznámějším pokusem o to, jak předejít válce, jako prostředku mezinárodní politiky, jediným tahem pera. Pakt vznikl z návrhu francouzského ministra zahraničí Aristidea Brianda, který vyzval amerického ministra zahraničí Franka B. Kelloga, aby se jejich země vzájemně dohodly, ţe spolu nikdy nevstoupí do válečného stavu. Frank B. Kellog dokonce rozšířil působnost Paktu na všechny státy světa, k čemuţ Francie měla pouze jedinou výhradu, a tím bylo právo na legitimní obranu. Státům tedy zůstalo právo vstoupit do války, pouze pokud byly napadeny. Byla tedy zakázána pouze útočná forma války. Pakt byl podepsán 27. srpna 1928 v Paříţi zástupci USA, Francie, Velké Británie, Itálie, Irska, Jiţní Afriky, Kanady, Československa, Belgie, Německa, Japonska, Indie, Austrálie, Polska a Nového Zélandu. Původních signatářů bylo tedy 15. Za Československo Pakt podepsal tehdejší ministr zahraničí, doktor Edvard Beneš. V poměrně krátké době narostl počet smluvních stran aţ na 6238. Členské státy se v Paktu výslovně zřekly války, coby prostředku mezinárodní politiky. Válku odsoudily jako něco z morálního hlediska naprosto nepřijatelného. Bohuţel, tento Pakt byl pouhým prohlášením členských států, neobsahoval ţádné mechanismy, jak bylo moţné obsah Paktu vynucovat. Nebyl ustanoven ţádný soud, rada, ani komise, ţádný dozorčí orgán. Jiţ při podpisu smlouvy mnozí, zvláště zástupci z evropského kontinentu, neskrývali své obavy. Skepse se objevila například i v dopise jednoho amerického senátora, který pro smlouvu hlasoval. Pakt nazval „bezcennou, avšak naprosto neškodnou mírovou smlouvou.“ Ve třicátých letech se prokázal její utopický charakter například remilitarizací Porýní nebo

37

The Avalon Project: Laws of War: The Covenant of the League of Nations [online]. [cit. 2009-01-12]. Dostupné na WWW: . 38

The Avalon Project: Laws of War: The Covenant of the League of Nations [online]. [cit. 2009-01-12]. Dostupné na WWW: .

33

porušením dohody ze strany Sovětského svazu při vypuknutí války v Mandţusku39. Pro naši zemi nejvýznamnějším porušením tohoto Paktu bylo podepsání Mnichovské dohody.

3.5 Válečný konflikt v Mandžusku a Stimsonova doktrína 8. srpna roku 1945 vypověděl Sovětský svaz k následujícímu dni válku Japonsku. 9. srpna 1945 byla zahájena útočná operace nazvaná Srpnová bouře. Mohutné sovětské údery prolomily na mnoha místech japonskou obranu. Rudá armáda těţila především ze své početní převahy, zároveň i z převahy technické. Do bojů byly nasazeny velmi schopné jednotky, které prošly boji Velké vlastenecké války a měly tak velké bojové zkušenosti. Rychlost i taktika sovětského postupu byly ohromující. Sovětské tankové oddíly postupovaly aţ o neuvěřitelných 150 km denně. V místech, kde měla japonská armáda silnou obranu, provedly sovětské oddíly obkličovací manévry a postupovaly dále. Tichomořské loďstvo provádělo výsadky na Sachalinu a na Kurilských ostrovech, které postupně obsadilo. Do 15. Srpna 1945 byly hlavní síly japonské armády v obklíčení, japonský císař Hirohito vyhlásil kapitulaci, ale vedení japonské armády jí zpočátku ignorovalo. Kompletně kapitulovala japonská armáda aţ 20. srpna 1045, kdy se sovětská armáda dostala aţ na Korejský poloostrov. Sachalin kapituloval 25. srpna a poslední Kurilský ostrov padl aţ 1. září. Pro Sovětský svaz tato válka skončila úspěchem, neboť ve velmi krátké době ovládl všechna území, která před rokem 1904 patřila carskému Rusku40. Stimsonova doktrína nebyl oficiální dokument mezinárodního práva. Bylo to prohlášení, které bylo zasláno 7. ledna 1932 Spojenými státy americkými Japonsku a Číně. Doktrína byla pojmenována po americkém ministru války Henry L. Stimsonovi. Hlavní myšlenkou doktríny bylo, aby Japonsko a Čína neuznávaly územní změny vynucené silou. V přeneseném významu tato doktrína byla velmi významná v tom, ţe zakotvila zásadu „z bezpráví nemůže vzejít právo,“neboli ex factis ius oritur. Spojené státy americké v tomto případě zůstaly osamocené, ţádný jiný stát se k nim nepřipojil, a proto tato doktrína nikdy ţádné státy nezavazovala. Zůstala pouhým stanoviskem jedné země. Pro nás je však důleţitá z hlediska

39

Juristic: Vývoj a současný stav mezinárodního humanitárního práva (1. část) [online]. [cit. 2009-01-15]. Dostupné

na WWW: . 40

Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-16]. Dostupné na WWW: .

34

toho, jakou myšlenku vyjadřovala a také to, ţe z ní vznikla nová zásada mezinárodního práva, která je platná dodnes.

3.6 Organizace spojených národů Organizace spojených národů (United Nations Organization) je mezinárodní organizace se sídlem v New Yorku. V dnešní době má přes 190 členských států a sdruţuje tak drtivou většinu všech zemí na světě. Organizace spojených národů vznikla dne 26. června 1945 v San Franciscu přijetím Charty OSN. Tehdy jí schválilo a podepsalo 50 zakládajících členských států, včetně Československa. V platnost vstoupila 24. října 1945. Její součástí byl i Statut Mezinárodního soudního dvora, jeţ tvoří integrační součást Charty. Vznikem Organizace spojených národů zanikla Společnost národů, která jako garant mírového řešení mezinárodních sporů a světové bezpečnosti neobstála. Cílem Organizace spojených národů bylo zachování celosvětového míru a bezpečnosti a zajištění mezinárodní spolupráce. To vše funguje na principu suverénní rovnosti, kdy všechny členské státy mají rovné postavení. Kaţdý z členských států má své zástupce ve Valném shromáždění (General Assembly). Tito zástupci pak disponují jedním, stejně platným hlasem. Výkonným orgánem Organizace spojených národů je Rada bezpečnosti OSN, která má základní odpovědnost za udrţení celosvětového míru a bezpečnosti, a jejíţ rezoluce jsou právně závazné. Orgánem, který dohlíţí na dodrţování závazných norem Organizace spojených národů, je Mezinárodní soudní dvůr. Nejvýznamnějším dokumentem Organizace spojených národů je bezpochyby Charta OSN. O ní budu hovořit dále v kapitole o současné právní úpravě, jelikoţ Charta OSN platí i dnes a je základním strategickým dokumentem při udrţování světového míru a bezpečnosti. Většina dalších dokumentů Organizace spojených národů se ve své podstatě věnuje ochraně základních lidských práv a občanských svobod. Jako příklad lze uvést Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Všeobecná deklarace lidských práv, Úmluva o právním postavení uprchlíků, Úmluva o právech dítěte, Úmluva o odstranění všech forem diskriminace ţen, a mnoho dalších41.

41

Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-17]. Dostupné na WWW: .

35

4 Současná

právní

úprava

použití

síly

v mezinárodním právu Války existovaly jiţ od samého vzniku moderní lidské civilizace. Zpočátku, ve starověku, šlo o touhu dobýt svět a zvětšovat státní území. S postupným vývojem lidské společnosti se měnil i charakter válek. Bojovalo se například ve jménu náboţenské víry, bojovalo se za uráţku panovníka. Jak se lidská společnost modernizovala, stále přibývalo potencionálních záminek válce. Válčilo se o strategická území nebo o nerostné suroviny. Poslední forma války, kterou naše společnost poznala, je mezinárodní terorismus. Přesněji řečeno, bojuje se, aby se terorismus ve světě vymýtil. Odborníci předpokládají, ţe v budoucnu prý stihne lidstvo třetí světová válka. Ptáte se, o co se bude válčit? Odpověď zcela jistě mnohé zaskočí. Třetí světová válka se prý povede o vodu. Pojďme se nyní podívat na to, jak je v současné době upraveno pouţití síly v mezinárodním právu, čím je pouţití síly regulováno a jaké orgány dohlíţejí na dodrţování jeho zákazu.

4.1 Ženevské konvence a mezinárodní humanitární právo Mezinárodní humanitární právo je soubor právních norem a předpisů, jejichţ hlavním cílem je humanizovat válku a zmírnit její následky, pokud nebude moţné válku úplně vyloučit. Základním pramenem mezinárodního humanitárního práva jsou tzv. Ţenevské konvence o ochraně válečných obětí a Dodatkové protokoly k těmto konvencím. Jejich hlavní zásadou je, ţe v kaţdé době musí být respektována důstojnost lidské bytosti a musí být bez diskriminace učiněno vše pro zmírnění utrpení těch, kteří nejsou na konfliktu přímo účastni, i těch, kteří byli z konfliktu vyřazeni v důsledku nemoci, zranění či zajetí42.

42

JUKL, Marek. Ženevské konvence a dodatkové protokoly [online]. [cit. 2009-01-20]. Dostupné na WWW: .

36

4.1.1 Historie vzniku Ženevských konvencí

Po bitvě u Solferina v roce 1859, kde zůstalo na 40.000 raněných a mrtvých bez jakékoliv pomoci, zaloţil Švýcar Henri Dunant v Ţenevě Mezinárodní výbor červeného kříţe, který pod záštitou švýcarské vlády svolal do Ţenevy mezinárodní konferenci. Účastnilo se jí celkem dvanáct států z Evropy a USA. Roku 1864 byla přijata Ţenevská konvence o zlepšení osudu zraněných vojáků v poli. Byl tak poloţen základ existence právních norem, platných v případě vypuknutí války. Mezinárodní výbor červeného kříţe měl neutrální funkci a dohlíţel na dodrţování Ţenevské konvence. Plnil ochrannou funkci ve vztahu k obětem válek a náleţela mu iniciativa v oblasti mezinárodního humanitárního práva. Začaly vznikat národní společnosti červeného kříţe, dnes existují ve více neţ 180 zemích světa. Ţenevské konvence byly doplněny a revidovány v roce 1899, 1907 (Haagské konference) a po první světové válce. Po druhé světové válce, kdy 50% obětí tvořily civilní osoby, a která byla provázena mimořádnými zločiny Německa a Japonska, byly na diplomatické konferenci dne 12. srpna 1949 v Ţenevě nově formulovány čtyři Ţenevské konvence, podepsané mimo jiné i Československem (ve Sbírce zákonů byly vyhlášeny pod číslem 65/1954 Sb., ve znění platném dodnes. Jsou to tyto konvence: 1. Ženevská konvence o zlepšení osudu raněných a nemocných příslušníků ozbrojených sil v poli 2. Ženevská konvence o zlepšení osudu raněných, nemocných a trosečníků ozbrojených sil na moři 3. Ženevská konvence o zacházení s válečnými zajatci 4. Ženevská konvence o ochraně civilních osob za války

K posílení ochrany civilních osob a k rozšíření ochrany při konfliktech na území jedné země (občanské války, boj proti koloniální nadvládě) a také vzhledem k novým způsobům vedení války byla svolána Diplomatická konference (1974-1977), kde Mezinárodní výbor červeného kříţe předloţil návrh I. a II. Dodatkového protokolu k Ţenevským konvencím (ČSSR podepsala v roce 1978, ve Sbírce zákonů byly vyhlášeny pod č. 168/1991). Dnes mají více neţ 160 smluvních stran. Zásady Ţenevských úmluv i jejich dodatkových protokolů se povaţují za součást obyčejového práva zavazujícího všechny členy mezinárodního společenství. 37

Existují i další normy mezinárodního humanitárního práva, které rozvíjejí ustanovení Ţenevských konvencí, například článek 35 prvního Dodatkového protokolu definuje obecně zakázané prostředky a způsoby vedení války a některé mezinárodní smlouvy explicitně stanoví, ţe daný prostředek (způsob) je výslovně zakázán, například biologické zbraně (1972), chemické zbraně (1993), nášlapné miny (1997). Významná je i Konvence o zákazu či omezení uţití některých konvenčních zbraní z roku 1980. Ţenevské konvence jsou závazné pro smluvní stranu při konfliktu na jejím území nebo při konfliktu s jinou smluvní stranou, ale i se stranou, která není smluvní stranou Ţenevských konvencí, pokud dodrţuje jejich zásady. V českém právním řádu pak mají Ţenevské konvence přednost před zákonem, coţ je zakotveno v Ústavě České republiky v ustanovení upřednostňující mezinárodní smlouvy, jimiţ je Česká republika vázána43.

4.1.2 Provádění Ženevských konvencí Ţenevské konvence se provádějí za pomoci a pod dohledem tzv. Ochranných mocností a jejich delegátů. Kaţdá strana v konfliktu jmenuje svou ochrannou mocnost, která bude hájit její zájmy. Ochrannou mocností můţe být pouze stát, který je v konfliktu nezúčastněný. Můţe jí být i nestranná organizace. Volba ochranné mocnosti podléhá souhlasu druhé strany. Návrh na jmenování ochranné mocnosti můţe být učiněn i ze strany Mezinárodního výboru červeného kříţe. Pokud strany samy nejmenují svou ochrannou mocnost, jsou povinny přijmout jako svou ochrannou mocnost právě Mezinárodní výbor červeného kříţe. Provádění Ţenevských konvencí je zaloţeno na respektování prováděcích zásad. Dle těchto zásad Ţenevské konvence zakládají osobní odpovědnost kaţdého příslušníka smluvní strany a jsou závazné jak pro osoby vojenské, tak i civilní. Ţenevské konvence nesmějí být vypovězeny smluvní stranou v době války nebo konfliktu. Ţádné ustanovení Ţenevských konvencí nesmí být vykládáno jako ospravedlnění agrese či neoprávněného pouţití síly. Ţádné ustanovení Konvencí také nesmí být vykládáno jako prostředek k omezování činnosti Ochranných mocností nebo Mezinárodního výboru červeného kříţe samotného. Jakákoliv smluvní strana nemůţe sebe ani jinou smluvní stranu zprostit povinností, které jí Konvence ukládají, stejně tak se chráněné osoby nemohou zříci, a to ani z části, svých práv, která jim tyto Konvence zaručují. Při aplikaci Ţenevských konvencí nesmí být dělány jakékoliv rozdíly 43

JUKL, Marek. Ženevské konvence a dodatkové protokoly [online]. [cit. 2009-01-20]. Dostupné na WWW: .

38

z hlediska rasových, náboţenských nebo sociálních důvodů. V situaci neřešené Ţenevskými konvencemi, ani jinými normami mezinárodního humanitárního práva, zůstávají chráněné osoby pod ochranou odvozenou ze zásady humanity a poţadavku veřejného svědomí. Ţenevské konvence musejí být dodrţeny za všech okolností, a to i v případě, poruší-li je protivník. Chráněné zájmy nesmí být předmětem represálií. To znamená, ţe nelze omezit práva plynoucí z Konvencí a nutit tak konkrétní stát ke splnění některého mezinárodněprávního závazku44.

4.1.3 Dodatkové protokoly V Dodatkových protokolech je stanoveno, ţe v ozbrojeném konfliktu nemají válčící strany neomezené právo volby způsobů a prostředků vedení války. Je zakázáno pouţívat jakoukoliv munici a jakékoliv způsoby vedení boje, které by svou povahou mohly způsobovat nadměrná zranění nebo zbytečné útrapy. Zakázáno je rovněţ pouţívat takové způsoby vedení války nebo prostředky k vedení války, u kterých je moţno očekávat, ţe mohou způsobit váţné a dlouhodobé škody na ţivotním prostředí45.

4.2 Úmluva o pokojném řešení mezinárodních sporů První verze Úmluvy o pokojném řešení mezinárodních sporů byla přijata na první mezinárodní konferenci v Haagu dne 29. června 1899. Účinnosti nabyla dne 4. září 1900. Úmluva vznikla z touhy zachovat mezinárodní mír, bezpečnost a spravedlnost. Hned první článek úmluvy stanovil, ţe smluvní strany se zavazují učinit vše, co bude v jejich silách k pokojnému řešení mezinárodních sporů. Článek druhý stanovil, ţe při vzniku jakéhokoliv mezinárodního konfliktu se smluvní strany zavazují řešit nejprve spor pokojně, s pomocí ostatních, neutrálních a nezaujatých smluvních stran. Měl to být první způsob řešení mezinárodních sporů všeobecně, válka byla vyloučena. Doporučení vydané neutrální stranou či stranami nebylo nikterak závazné. Pro sporné strany mělo pouze charakter doporučení. 44

JUKL, Marek. Ženevské konvence a dodatkové protokoly [online]. [cit. 2009-01-20]. Dostupné na WWW: . 45

POTOČNÝ, Miroslav. Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 1.vyd. Praha. 1996. s. 277 – 278.

39

Úmluvou o pokojném řešení mezinárodních sporů byla zřízena Komise pro mezinárodní řešení sporů. Komise byla zvolena vţdy dočasně při vzniku mezinárodního sporu. Musela vyslechnout obě nebo všechny sporné strany. Všechny sporné strany pak měly povinnost Komisi poskytnout všechna podstatná fakta a všechny důleţité dokumenty podklady, na jejichţ základě mohla Komise rozhodovat a rozřešit vzniklý mezinárodní spor. Prioritou Komise pak bylo, aby co moţná nejvíce uspokojila všechny sporné strany. V Úmluvě byl také zaveden institut mezinárodní soudní arbitráţe, coby vrcholného rozhodovacího orgánu při řešení mezinárodních sporů. Do mezinárodní arbitráţe byli spornými stranami zvoleni soudci, z předem stanoveného seznamu soudců. Mezinárodní soudní arbitráţ byla povaţována za nejvíce efektivní nástroj soudního rozhodování mezinárodních sporů. Mezinárodní soudní arbitráţ byla povaţována za symbol spravedlnosti na mezinárodní úrovni. Mezinárodní soud byl zřízen v nizozemském městě Haag. Při vzniku mezinárodního sporu a jeho řešení si kaţdá sporná strana zvolila dva soudce. Tito zvolení soudci si pak sami zvolili svého předsedu. V případě rovnosti hlasů soudců mělo nejvyšší váhu rozhodnutí předsedy soudu. Sporné strany si mohly samy zvolit místo konání mezinárodní soudní arbitráţe. Pokud se sporné strany nedohodly, konala se arbitráţ automaticky v Haagu. Kaţdá arbitráţ se skládala ze dvou částí. První bylo předběžné šetření a druhou bylo hlavní líčení. Předběţné šetření se konalo pouze písemně a zahrnovalo shromaţďování podstatných dokumentů, podkladů pro zahájení hlavního líčení a nezbytné administrativy. Hlavní líčení se pak konalo jiţ před soudním tribunálem a ústní formou. Pokud předběţné šetření postačilo k vyřešení mezinárodního sporu, soudní tribunál měl právo nenařídit hlavní líčení. Úmluva o pokojném řešení mezinárodních sporů se dočkala revize a rozšíření na druhé haagské konferenci v roce 1907. Obsahově byla rozšířena o 36 článků. Byla rozšířena a blíţe specifikována působnost mezinárodní soudní arbitráţe. Znění této revidované úmluvy je platné dodnes46.

46

The Avalon Project: Laws of War: Pacific Settlement of International Disputes (Hague I); October 18, 1907 [online]. [cit. 2009-01-20]. Dostupné na WWW: .

40

4.3 Charta OSN Charta OSN byla podepsána dne 26. června 1945 jako vyvrcholení mezinárodní Konference o Organizaci spojených národů a vešla v platnost 24. října 1945. Statut Mezinárodního soudního dvora tvoří integrální součást Charty.

4.3.1 Podstata a cíle Charty OSN V preambuli Charty OSN bylo stanoveno, proč vlastně Organizace spojených národů vznikla a jaké měla cíle: „MY, LID SPOJENÝCH NÁRODŮ, JSOUCE ODHODLÁNI • uchránit budoucí pokolení metly války, která dvakrát za našeho života přinesla lidstvu nevýslovné strasti, • prohlásit znovu svou víru v základní lidská práva, v důstojnost a hodnotu lidské osobnosti, v rovná práva mužů i žen a národů velkých i malých, • vytvořit poměry, za nichž mohou být zachovány spravedlnost a úcta k závazkům plynoucím ze smluv a jiných pramenů mezinárodního práva, • podporovat sociální pokrok a zlepšovat životní úroveň ve větší svobodě47.“

Cíle Organizace spojených národů byly tedy zcela jasné. Uchránit světový mír a bezpečnost s ohledem na základní lidská práva a svobody. Samozřejmou součástí pak byl kontrolní mechanismus se soudním orgánem, který by zaručoval dodrţování závazků plynoucích z členství v Organizaci světových národů. Zakladatelé Organizace spojených národů tedy uţ nikdy nechtěli připustit stejná selhání, jakých se dopustila Společnost národů. Měla být vytvořena organizace, která by se pro celý svět stala garantem bezpečnosti, míru, práv a svobod. Nemělo tedy jít o pouhé „čestné prohlášení“ neválčení, jako tomu bylo například v případě Briand-Kellogova paktu.

47

Preambule Charty OSN.

41

Charta OSN zdůrazňovala, ţe agrese je nejváţnější a nejnebezpečnější formou protiprávního pouţití síly, která za existence zbraní hromadného ničení můţe vést ke světovému konfliktu s katastrofálními důsledky. Za agresi pak bylo povaţováno „ozbrojené použití síly státem nebo skupinou států proti svrchovanosti, územní nedotknutelnosti nebo politické nezávislosti jiného státu způsoby zvláště definovanými.“ Mezi tyto způsoby pak patřila invaze nebo útok ozbrojených sil, okupace (byť i dočasná), připojení území ke státu, pokud bylo pouţito síly, bombardování ozbrojenými silami, pouţití jakýchkoliv zbraní na území jiného státu, blokáda přístavů nebo pobřeţí, letecký nebo námořní útok a posvěcení pouţití síly státem druhému státu proti třetí straně48. Členství v Organizaci spojených národů bylo otevřeno všem státům, které přijaly závazky obsaţené v Chartě OSN a podle rozhodnutí Organizace byly způsobilé a ochotné tyto závazky plnit. Pokud stát soustavně porušoval zásady Charty, mohlo jej Valné shromáţdění vyloučit na doporučení Rady bezpečnosti49. Pokud mezi dvěma nebo více členskými státy Organizace spojených národů vznikl spor, jehoţ trvání by mohlo ohrozit mezinárodní mír a bezpečnost, byly pak tyto státy povinny usilovat v první řadě o řešení vyjednáváním, zprostředkováním, řízením smírčím, rozhodčím nebo soudním, šetřením nebo jinými mírovými prostředky podle vlastní volby50. Rada bezpečnosti mohla vést šetření o kaţdé situaci, která by mohla vyústit v mezinárodní spor, aby určila, zda trvání této situace mohlo ohrozit mezinárodní mír a bezpečnost. Kaţdý členský stát také mohl upozornit Radu nebo Valné shromáţdění na moţný hrozící spor. Rada bezpečnosti mohla v jakémkoliv období sporu doporučovat vhodná řešení nebo postupy urovnávání. Rada bezpečnosti také mohla činit doporučení pro mírové urovnávání sporů51.

48

POTOČNÝ, Miroslav. Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 1.vyd. Praha. 1996. s. 265 – 266.

49

POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. Obecné mezinárodní právo v dokumentech. 2.,dopl. vyd. Praha. 2004. s. 209. Čl. 33 Charty OSN. 51 POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. Obecné mezinárodní právo v dokumentech. 2.,dopl. vyd. Praha. 2004. s. 213 – 214. 50

42

4.3.2 Akce při ohrožení míru a útočných činech Rada bezpečnosti vţdy určila, zda došlo k ohroţení nebo porušení míru, popřípadě k útočnému činu a buď doporučila konkrétní opatření, nebo o nich rovnou rozhodla. Aby se předešlo zhoršení situace, neţ Rada rozhodla, mohla vyzvat strany, aby přijaly dočasná opatření, jeţ povaţovala za nutná a ţádoucí. Rada mohla rozhodnout, jaká opatření nezahrnující pouţití síly měla být přijata k mírovému urovnání sporu. Pokud měla Rada za to, ţe by takováto opatření nestačila, mohla podniknout takové akce pozemními, námořními nebo leteckými silami, jaké povaţovala za nutné k udrţení nebo obnovení míru a bezpečnosti. K udrţení míru a bezpečnosti se všechny členské státy zavázaly, ţe na poţádání Rady poskytnou své ozbrojené síly k dispozici na pomoc k udrţení míru a bezpečnosti. Aby Organizace mohla provádět ozbrojené akce téměř okamţitě, byly smluvní strany povinny udrţovat v pohotovosti národní letecké kontingenty. Členové OSN se pak zavázaly, poskytovat si vzájemnou pomoc při provádění opatření, o nichţ rozhodla Rada bezpečnosti52.

4.3.3 Mezinárodní soudní dvůr Mezinárodní soudní dvůr byl jmenován hlavním soudním orgánem Organizace spojených národů. Jeho působnost byla stanovena ve Statutu Mezinárodního soudního dvora, který byl nedílnou součástí Charty OSN. Kaţdý členský stát Organizace se zavázal, ţe se podrobí rozhodnutím Mezinárodního soudního dvora v kaţdém sporu, ve kterém bude stranou. Charta povolovala sporným stranám, aby své spory svěřovaly jiným soudům na základě vzájemných dohod. Valné shromáţdění a Rada bezpečnosti mohly poţádat Mezinárodní soudní dvůr, aby vydal poradní rozsudek v jakékoliv právní otázce. Pokud jakákoliv strana nesplnila rozsudek vydaný mezinárodním soudním dvorem, mohla se oprávněná strana obrátit na Radu bezpečnosti, která rozhodla o tom, jaká opatření bylo vhodné podniknout k tomu, aby povinná strana vykonala to, co jí rozsudek stanovil53. Mezinárodní soudní dvůr je sbor nezávislých soudců, kteří jsou voleni bez ohledu na jejich státní příslušnost. Dvůr se skládá z patnácti členů. Z těchto patnácti soudců nesměli být dva soudci příslušníky jednoho státu. Členy Dvora volí Valné shromáţdění a Rada bezpečnosti z navrţeného seznamu osob. Tento seznam vypracovává Generální tajemník. Rada i Valné 52 53

POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. Obecné mezinárodní právo v dokumentech. 2.,dopl. vyd. Praha. 2004. s. 214 – 215. POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. Obecné mezinárodní právo v dokumentech. 2.,dopl. vyd. Praha. 2004. s. 219.

43

shromáţdění provádějí volbu nezávisle na sobě. Při volbě je zohledňováno, aby ve Dvoře byly zastoupeny všechny formy civilizace a hlavní právní systémy světa. Jinými slovy, Dvůr nikdy nemůţe tvořit například patnáct Evropanů, i kdyţ by kaţdý pocházel z jiného státu. Funkční období členů Dvora je 9 let, ale kaţdé tři roky se obměňuje jedna třetina, tedy pět soudců. Volební systém je tedy velmi podobný tomu, jaký známe například z voleb do Senátu České republiky. Pokud je soudce zvolený proto, aby nahradil jiného člena, je jeho funkční období zkráceno jen na tu dobu, po kterou by ve Dvoře působil takto nahrazený člen. Ţádný člen Dvora nesmí vykonávat jakoukoliv činnost, která by měla povahu povolání a nesmí v ţádné věci vystupovat ani jako zmocněnec nebo právní zástupce. Sídlo Dvora jev Haagu, ale pokud to okolnosti vyţadují, můţe zasedat i kdekoliv jinde. Dvůr zasedá stále kromě období prázdnin, jejichţ délku si sám určuje. Úředním jazykem Dvora je angličtina a francouzština. Řízení před Mezinárodním soudním dvorem se skládá z písemné a ústní části. O kaţdém ústním líčení se vede protokol. Rozsudek dvora je závazný pouze pro strany a pouze pro případ, který byl rozhodnut. Jakákoliv tvorba precedentu je tedy vyloučena54.

4.3.4 Význam Charty OSN v dnešní době Charta OSN je dnes základním kamenem a nejvyšší autoritou při udrţování mezinárodní bezpečnosti na celém světě. Organizace spojených národů dnes má více neţ 190 členů, coţ zahrnuje téměř všechny státy světa. S takovouto členskou základnou je Organizace spojených národů organizací, která je vrchním garantem mezinárodního míru a bezpečnosti. Organizace spojených národů má propracovaný a efektivní soudní mechanismus, který se zaručuje za dodrţování závazků plynoucích z Charty OSN a je orgánem soudní moci Organizace spojených národů. Z důvodu obrovské opory v členské základně a vzájemné spolupráce všech členských států je dnes Organizace spojených národů nejefektivnějším orgánem, odpovědným za udrţování mezinárodního míru a bezpečnosti.

54

POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. Obecné mezinárodní právo v dokumentech. 2.,dopl. vyd. Praha. 2004. s. 241 – 250.

44

5 Vývojové trendy právní úpravy použití síly v mezinárodním právu a prognózy právní úpravy této problematiky do budoucnosti V dnešní době je právo na pouţití síly upraveno především v Chartě OSN. Tento dokument také bývá označován jako „Deklarace tisíciletí.“ V současnosti je Organizace spojených národů nejznámějším zosobněním světového míru a bezpečnosti. Je to mezinárodní organizace, která ve své členské základně sdruţuje téměř všechny státy světa. Všechny tyto členské státy se zavázaly při vstupu do Organizace spojených národů, ţe jsou ochotny spolupracovat na mezinárodní úrovni za účelem omezení práva na pouţití síly s cílem zachovat mezinárodní mír a bezpečnost na celém světě, stejně tak jako základní lidská práva a svobody. Dovoluji si tvrdit, ţe budoucí právní úprava práva na pouţití síly bude ve velké míře záviset na legislativní činnosti Organizace spojených národů. Ta totiţ v dnešní době je gigantem, který zaručuje všem lidem na světě mír a bezpečnost, bez ohledu na jejich původ, rasu, věk, pohlaví či náboţenské přesvědčení. Dnešní činnost Organizace spojených národů Činnost Organizace spojených národů v současnosti zahrnuje dva základní druhy akcí, které mají za úkol chránit světový mír a bezpečnost. Preemptivní akce mají za úkol odvrátit bezprostřední závaţné hrozby za pouţití síly v situaci, kdy není moţné vyuţít jiných prostředků k jejímu odvrácení. Preventivní akce zahrnují pouţití síly, které směřuje k odvrácení nebo eliminaci vzdálené závaţné hrozby, případně má předejít útoku očekávanému v kratším či delším časovém horizontu55. Způsob pouţití síly se mění s tím, jak se mění bezpečnostní prostředí lidské společnosti. Důleţitým faktorem, ovlivňujícím pouţití síly dnes, ale i v budoucnu jsou nové hrozby lidské civilizace. Ať uţ se jedná o nezastavitelný pokrok zbrojního průmyslu nebo o stále častější akty mezinárodního terorismu, všechny tyto skutečnosti se stávají závaţnými hrozbami pro lidskou společnost dnešní doby.

55

KHOL, Radek. Policy Paper ÚMV. Září 2005.

45

Vypukne třetí světová válka či nikoliv? Mnozí odborníci tvrdí, ţe lidská chamtivost, touha po moci a penězích jednoho dne přeroste do takových rozměrů, ţe ani tak silná autorita, jakou je Organizace spojených národů nedokáţe zabránit vzniku třetí světové války. Co bude přesně její příčinou, v tom se mnozí liší. Někdo tvrdí, ţe se třetí světová válka povede o vodu. Někdo tvrdí, ţe ještě neţ vznikne spor o vodu, nastane celosvětový konflikt o ropu, coby surovinu, na které je dnes celá lidská civilizace závislá. Profesor filozofie na gymnáziu, kde jsem studoval, jednoho dne řekl: „Dávám lidstvu 100, maximálně 200 let56.“ Nutno říci, ţe názor je to velmi radikální a pesimistický a do značné míry i katastrofický. Kdyţ se ale zamyslíme nad tím, jaké hrozby a nebezpečí skýtá dnešní společnost a ţivotní styl všech jednotlivců, musíme objektivně přiznat, ţe i takovýto scénář lidských dějin nelze spolehlivě vyloučit. Já osobně se k tomuto výroku stavím poněkud optimističtěji. Nemyslím si, ţe by lidská společnost mohla zaniknout v tak krátké době. Pro jednotlivce je 200 let doba, ve které by stihl proţít 3 a více ţivotů. Pro lidskou civilizaci jako celek, je to ale jen okamţik. Budoucí vývoj zákazu použití síly Jak jsem jiţ zmínil, myslím si, ţe právní úprava zákazu pouţití síly v mezinárodním právu bude značně záviset na tom, jakým směrem se bude ubírat Organizace spojených národů a její legislativní činnost. Organizace spojených národů hraje v dnešní době hlavní roli v procesu omezování a zákazu pouţití síly. Dokud bude její členská základna natolik silná a početná, jako je dnes, bude právo na pouţití síly v mezinárodním právu i nadále omezováno, ne-li zakazováno úplně. Na druhou stranu, pokud zohledníme běh dějin od stvoření planety Země do současnosti, stejně tak i teorii evoluce, nelze úplně vyloučit, ţe právě pouţití síly a jeho nejnebezpečnější forma, tedy válka, se jednoho dne nestanou zkázou celého lidstva a lidská civilizace se tak nestane pouhou kapitolou v dějinách naší planety.

56

HAMŠÍK, Petr. 24. 5. 2001.

46

Závěr Právo na pouţití síly prošlo od počátku mezinárodního práva do současnosti velmi zásadním vývojem. Na počátku mezinárodního práva neexistovalo téměř ţádné nařízení, které by toto právo omezovalo. Aţ s vývojem společnosti a lidské civilizace začalo být postupně omezováno. Lidé se začali zdokonalovat. S postupným duševním, fyzickým i technickým pokrokem lidské civilizace si lidé začali uvědomovat, čeho všeho jsou schopni. Z počátku jim to přinášelo výhodu k prosazování jejich cílů. Časem to ale přerostlo do takových rozměrů, ţe právo na pouţití síly na mezinárodní úrovni muselo být omezováno. Všem totiţ začalo být jasné, ţe mezinárodní konflikty by jednou mohly vést aţ k zániku celé lidské civilizace. V dnešní době je omezení práva na pouţití síly pro kaţdého samozřejmostí. To, ţe se ze dne na den, z minuty na minutu přímo před našimi domovy nezačne válčit, bere kaţdý z nás jako samozřejmost. Bereme to stejně tak samozřejmě, jako to, ţe si můţeme vybrat své povolání, ţe se můţeme oblékat, jak chceme, můţeme cestovat kamkoliv se nám zachce a můţeme mluvit, s kým chceme, o čemkoliv chceme. Jen málokdo si ale uvědomí, jak strmá a trnitá byla cesta, která dovedla omezení pouţití síly do dnešní podoby. Za to, ţe se dnes můţeme cítit bezpečně, vděčíme více neţ stoletému vývoji omezování práva na pouţití síly a stovkám, tisícům, moţná milionům lidí, kteří se na tomto vývoji podíleli. Cílem mé bakalářské práce bylo, abych problematiku zákazu pouţití síly v mezinárodním právu zpracoval od počátku mezinárodního práva tak, aby tato práce mohla slouţit jako metodická pomůcka. Podle mého názoru, jsem cíl z větší části splnil. Myslím, ţe se mi povedlo podat systematický výklad o vývoji omezování pouţití síly. Nejsem si ale jist tím, zda je tato práce dostatečně odborná na to, aby mohla slouţit jako metodická pomůcka. Nicméně, s výsledkem mé práce jsem velmi spokojený a věřím, ţe stejně tak spokojeni budou i všichni, kteří do ní v budoucnu nahlédnou.

47

Použitá literatura: 1. MALENOVSKÝ, Jiří. Mezinárodní právo veřejné. Obecná část. 4.vyd. Praha. 2004. ISBN 80-7239-160-7. 2. POTOČNÝ, Miroslav. Mezinárodní právo veřejné. Zvláštní část. 1.vyd. Praha. 1996. ISBN 80-7179-088-5. 3. POTOČNÝ, Miroslav; ONDŘEJ, Jan. Obecné mezinárodní právo v dokumentech. 2.,dopl. vyd. Praha. 2004. ISBN 80-7179-814-2.

Internetové odkazy: 1. Wikipedie : otevřená encyklopedie [online]. [cit. 2009-01-31]. Dostupné na WWW :

.

2. The Avalon Project : Laws of War [online]. [cit. 2009-01-31]. Dostupné na WWW:

. 3. Project Aliante [online]. [cit. 2009-01-10]. Dostupné na WWW :
aliante.org/Spolecnost_narodu>. 4. Juristic: Vývoj a současný stav mezinárodního humanitárního práva (1. část) [online].

[cit. 2009-01-15]. Dostupné na WWW: . 5. JUKL, Marek. Ţenevské konvence a dodatkové protokoly [online]. [cit. 2009-01-20].

Dostupné na WWW: . 6. KHOL, Radek. Policy Paper ÚMV. Září 2005. [online]. [cit. 2009-01-20]. Dostupné na

WWW : .

48