Postoje sociálních pracovníků pracujících s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice k bariérám při získávání legálního zaměstnání

Masarykova univerzita, Fakulta sociálních studií

Postoje sociálních pracovníků pracujících s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice k bariérám při získávání legálního zaměstnání Bc. Veronika Černohorská Vedoucí práce: prof. PhDr. Libor Musil, CSc. Konzultant: Mgr. Pavel Bajer

Brno 2014

Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně za pomoci informačních zdrojů uvedených v bibliografii. V Opavě dne 9. 12. 2014

...................................... Veronika Černohorská

2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala Mgr. Pavlu Bajerovi za jeho vstřícný přístup, cenné rady a trpělivost při vedení mé diplomové práce. Taktéž chci poděkovat respondentům za jejich otevřenost a ochotu podělit se o své názory a životní zkušenosti. V neposlední řadě děkuji mému partnerovi a rodině za vytvoření podmínek pro psaní diplomové práce a také za to, že mi po celou dobu byli velkou oporou.

3

Obsah ÚVOD ..................................................................................................................................................................... 7 1 MEZINÁRODNÍ OCHRANA .......................................................................................................................... 9 1.1 MIGRACE, UPRCHLICTVÍ A INSTITUT MEZINÁRODNÍ OCHRANY ...................................................................... 9 1.2 PRÁVNÍ ÚPRAVA MEZINÁRODNÍ OCHRANY .................................................................................................. 10 1.2.1 Mezinárodní právní úprava ................................................................................................................ 10 1.2.2 Vnitrostátní právní úprava ................................................................................................................. 12 2 ŽADATELÉ O MEZINÁRODNÍ OCHRANU V ČR ................................................................................... 14 2.1 VYMEZENÍ TERMÍNU ŽADATEL O MEZINÁRODNÍ OCHRANU ......................................................................... 14 2.2 ŽIVOTNÍ SITUACE ŽADATELŮ O MEZINÁRODNÍ OCHRANU ............................................................................ 15 2.2.1 Život žadatelů o mezinárodní ochranu v azylových zařízeních ........................................................... 15 3 BARIÉRY PŘI ZÍSKÁVÁNÍ LEGÁLNÍHO ZAMĚSTNÁNÍ .................................................................... 18 3.1 VÝZNAM ZAMĚSTNÁNÍ V KONTEXTU ŽIVOTNÍ SITUACE ŽADATELŮ O MEZINÁRODNÍ OCHRANU................... 18 3.2 BARIÉRY NA CESTĚ K LEGÁLNÍMU ZAMĚSTNÁNÍ ......................................................................................... 19 3.2.1 Objektivní bariéry při získávání legálního zaměstnání....................................................................... 19 3.2.2 Subjektivní bariéry při získávání legálního zaměstnání ..................................................................... 21 4 SOCIÁLNÍ PRÁCE S ŽADATELI O MEZINÁRODNÍ OCHRANU V ČR.............................................. 24 4.1 VYMEZENÍ SOCIÁLNÍ PRÁCE S ŽADATELI O MEZINÁRODNÍ OCHRANU V ČR ................................................. 24 4.2 SOCIÁLNÍ PRÁCE S ŽADATELI O MEZINÁRODNÍ OCHRANU V KONTEXTU PRACOVNÍ INTEGRACE .................. 25 4.2.1 Limity sociální práce s žadateli o mezinárodní ochranu v ČR v kontextu pracovní integrace ........... 28 5 POSTOJE ......................................................................................................................................................... 29 5.1 TEORETICKÉ VYMEZENÍ TERMÍNU POSTOJ ................................................................................................... 29 5.1.1 Faktory ovlivňující utváření postojů sociálních pracovníků pracujících s žadateli o mezinárodní ochranu v ČR k bariérám při získávání legálního zaměstnání .................................................................... 30 5.2 POSTOJE SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ PRACUJÍCÍCH S ŽADATELI O MEZINÁRODNÍ OCHRANU V ČR K BARIÉRÁM PŘI ZÍSKÁVÁNÍ LEGÁLNÍHO ZAMĚSTNÁNÍ V PUBLIKACÍCH A JINÝCH ZDROJÍCH INFORMACÍ ............................... 30 6 METODOLOGIE VÝZKUMU ...................................................................................................................... 32 6.1 VÝZKUMNÁ STRATEGIE ............................................................................................................................... 32 6.2 STANDARDIZACE VÝZKUMU ........................................................................................................................ 32 6.3 VÝBĚR VZORKU........................................................................................................................................... 33 6.3.1 Jednotka zkoumání a jednotka zjišťování ........................................................................................... 33 6.4 TECHNIKY SBĚRU DAT ................................................................................................................................. 34 6.5 OPERACIONALIZACE.................................................................................................................................... 34 6.6 ETICKÉ ASPEKTY VÝZKUMU ........................................................................................................................ 35 6.7 RIZIKA VÝZKUMU........................................................................................................................................ 35 6.8 REALIZACE SBĚRU DAT A CHARAKTERISTIKA JEJICH ZPRACOVÁNÍ .............................................................. 36 7 VYHODNOCENÍ A INTERPRETACE DAT ............................................................................................... 38 7.1 POSTOJ K BARIÉŘE V PODOBĚ DVANÁCTIMĚSÍČNÍ ČEKACÍ LHŮTY PRO VSTUP NA TRH PRÁCE ...................... 38 7.1.1 Kognitivní složka ................................................................................................................................ 38 7.1.2 Emocionální složka ............................................................................................................................. 39 7.1.3 Konativní složka ................................................................................................................................. 39 7.1.4 Závěr DVO1........................................................................................................................................ 40 7.2 POSTOJ K BARIÉŘE V PODOBĚ PRACOVNÍHO POVOLENÍ ............................................................................... 41

4

7.2.1 Kognitivní složka ................................................................................................................................ 41 7.2.2 Emocionální složka ............................................................................................................................. 42 7.2.3 Konativní složka ................................................................................................................................. 42 7.2.4 Závěr DVO2........................................................................................................................................ 42 7.3 POSTOJ K BARIÉŘE V PODOBĚ NEUMOŽNĚNÍ PŘIJETÍ ŽADATELŮ O MEZINÁRODNÍ OCHRANU NA ZPROSTŘEDKOVANÁ ZAMĚSTNÁNÍ .................................................................................................................... 43 7.3.1 Kognitivní složka ................................................................................................................................ 44 7.3.2 Emocionální složka ............................................................................................................................. 44 7.3.3 Konativní složka ................................................................................................................................. 44 7.3.4 Závěr DVO3........................................................................................................................................ 45 7.4 POSTOJ K BARIÉŘE V PODOBĚ VYZNAČENÍ DOBY PLATNOSTI PRŮKAZU ŽADATELE O MEZINÁRODNÍ OCHRANU .......................................................................................................................................................................... 45 7.4.1 Kognitivní složka ................................................................................................................................ 46 7.4.2 Emocionální složka ............................................................................................................................. 46 7.4.3 Konativní složka ................................................................................................................................. 46 7.4.4 Závěr DVO4........................................................................................................................................ 47 7.5 POSTOJ K BARIÉŘE V PODOBĚ POSTOJE VEŘEJNOSTI K CIZINCŮM ................................................................ 47 7.5.1 Kognitivní složka ................................................................................................................................ 47 7.5.2 Emocionální složka ............................................................................................................................. 48 7.5.3 Konativní složka ................................................................................................................................. 48 7.5.4 Závěr DVO5........................................................................................................................................ 49 7.6 POSTOJ K BARIÉŘE V PODOBĚ VZDĚLÁNÍ A PROFESNÍ KVALIFIKACE ............................................................ 50 7.6.1 Kognitivní složka ................................................................................................................................ 50 7.6.2 Emocionální složka ............................................................................................................................. 51 7.6.3 Konativní složka ................................................................................................................................. 51 7.6.4 Závěr DVO6........................................................................................................................................ 51 7.7 POSTOJ K BARIÉŘE V PODOBĚ ZNALOSTI ČESKÉHO JAZYKA ......................................................................... 52 7.7.1 Kognitivní složka ................................................................................................................................ 52 7.7.2 Emocionální složka ............................................................................................................................. 53 7.7.3 Konativní složka ................................................................................................................................. 53 7.7.4 Závěr DVO7........................................................................................................................................ 54 7.8 POSTOJ K BARIÉŘE V PODOBĚ MOTIVACE ŽADATELŮ O MEZINÁRODNÍ OCHRANU K ZÍSKÁNÍ LEGÁLNÍHO ZAMĚSTNÁNÍ ..................................................................................................................................................... 54 7.8.1 Kognitivní složka ................................................................................................................................ 55 7.8.2 Emocionální složka ............................................................................................................................. 56 7.8.3 Konativní složka ................................................................................................................................. 56 7.8.4 Závěr DVO8........................................................................................................................................ 56 8 ZÁVĚR.............................................................................................................................................................. 59 8.1 ODPOVĚĎ NA HVO ..................................................................................................................................... 59 8.2 DOPORUČENÍ PRO PRAXI.............................................................................................................................. 62 8.3 NÁVRH PRO DALŠÍ VÝZKUM ........................................................................................................................ 63 BIBLIOGRAFIE ................................................................................................................................................. 64 ANOTACE........................................................................................................................................................... 70 ANNOTATION ................................................................................................................................................... 71 JMENNÝ REJSTŘÍK ......................................................................................................................................... 72 VĚCNÝ REJSTŘÍK ........................................................................................................................................... 73 SEZNAM PŘÍLOH ............................................................................................................................................. 74

5

PŘÍLOHA Č. 1 ..................................................................................................................................................... 75 PŘÍLOHA Č. 2 ..................................................................................................................................................... 78 PŘÍLOHA Č. 3 ..................................................................................................................................................... 79 PŘÍLOHA Č. 4 ..................................................................................................................................................... 80 PŘÍLOHA Č. 5 ..................................................................................................................................................... 81 PŘÍLOHA Č. 6 ..................................................................................................................................................... 82 PŘÍLOHA Č. 7 ..................................................................................................................................................... 88 SEZNAM POUŽITÝCH ZKRATEK................................................................................................................ 92 SEZNAM TABULEK ......................................................................................................................................... 93 STAŤ .................................................................................................................................................................... 94

6

Úvod Je tomu zhruba dvacet let, kdy Česká republika přestala být zemí, kterou opouštěli občané ve snaze vymanit se z područí totalitního režimu a nalézt svobodnější život na území jiných států. Se změnou charakteru vládnoucího aparátu přišla i změna atmosféry, životních podmínek a Česká republika se stala zemí, která dbá na dodržování lidských práv a svobod občanů. Lze říci, že se stala zemí bezpečnou. Dokladem toho je i fakt, že naše republika je vyhledávanou destinací těch, kteří neměli štěstí a byli nuceni opustit svou vlast, aby následně žádali o ochranu jiného státu. Jedná se o cizince, kteří uprchli ze zemí původu a nyní žijí v České republice v postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Život žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v hostitelské zemi není lehký. Od prvopočátku jsou konfrontováni s jinakostí v nejrůznějších oblastech a snaha o naplnění očekávání, s nimiž do nové země přicházejí, se mnohdy může zdát jako boj, který nelze vyhrát. Jednou z oblastí, v níž musí vynaložit nemalé úsilí k dosažení cíle, je získání legálního zaměstnání. Obtížnost této činnosti jistou měrou dopadá také na sociální pracovníky nevládních neziskových organizací, kteří poskytují pomoc žadatelům o udělení mezinárodní ochrany při vstupu na trh práce České republiky. V diplomové práci se zaměřuji na jeden z aspektů pracovní integrace žadatelů o udělení mezinárodní ochrany, a sice na bariéry, s nimiž se setkávají při získávání legálního zaměstnání. Konkrétně se zajímám o to, jak sociální pracovníci pracující s žadateli o udělení mezinárodní ochrany v České republice při získávání legálního zaměstnání tyto bariéry vnímají, jak prožívají střet s nimi a také jak jednají, narážejí-li na ně při práci s klienty. Tedy jaké k nim zaujímají postoje. Zvolila jsem dané téma, jelikož sama pracuji jako sociální pracovník nevládní neziskové organizace a náplní mé práce je právě podpora žadatelů o udělení mezinárodní ochrany při získávání legálního zaměstnání. Diplomová práce se skládá ze tří částí: teoretické, metodologické a výzkumné. V teoretické části přibližuji zvolené téma skrze pojmy, které jsou stěžejní pro uchopení dané problematiky a zároveň relevantní z hlediska mého výzkumu. Metodologická část obsahuje informace o designu výzkumu a ve výzkumné části se pak pokouším o zodpovězení HVO, která zní: „Jaké postoje zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice k bariérám při získávání legálního zaměstnání?“ Pro přehlednost je diplomová práce strukturována do osmi kapitol. V první kapitole se zabývám objasněním termínu mezinárodní ochrana. Za tím účelem uvádím i další související pojmy a prezentuji pohled do historie ustanovování institutu mezinárodní ochrany. Dále představuji mezinárodní legislativní prameny, které jsou považovány za základní pilíře řešení problematiky uprchlictví a definování postavení uprchlíků ve společnosti. Kapitolu zakončuji vymezením termínu mezinárodní ochrana podle české právní úpravy, což zahrnuje zejména popis forem a typů udělovaných Českou republikou. Ve druhé kapitole se věnuji definování termínu „žadatel o udělení mezinárodní ochrany“ a představení životní situace, v níž se tito cizinci ocitají po příchodu do hostitelské 7

země. K tomu účelu uvádím také popis dvou typů azylových zařízení společně s právy a povinnostmi žadatelů o udělení mezinárodní ochrany v nich žijících. Třetí kapitolu uvozuji nastíněním významu zaměstnání v kontextu životní situace žadatelů o udělení mezinárodní ochrany a dále uvádím informace týkající se vybraných typů bariér, s nimiž se střetávají tito cizinci a sociální pracovníci, kteří s nimi pracují na získání legálního zaměstnání. Čtvrtá kapitola obsahuje vymezení termínu sociální pracovník a sociální práce s žadateli o udělení mezinárodní ochrany v kontextu pracovní integrace této skupiny cizinců a v závěru kapitoly uvádím také limity výkonu sociální práce s těmito klienty. V páté kapitole se zabývám teoretickým vymezením pojmu postoj a následně se věnuji úvahám o faktorech, které podle mého názoru mohou ovlivnit utváření postojů sociálních pracovníků pracujících s žadateli o udělení mezinárodní ochrany k bariérám při získávání legálního zaměstnání. Součástí kapitoly je i zamyšlení nad výskytem zvoleného tématu v publikacích a jiných informačních zdrojích. Šestá kapitola obsahuje metodologické informace o výzkumu. Popisuji zde zvolenou výzkumnou strategii, způsob výběru výzkumného vzorku a techniky užité pro sběr dat. Následně se věnuji operacionalizaci, etickým aspektům a rizikům výzkumu a kapitolu zakončuji popisem sběru dat a jejich zpracování. Předposlední kapitola je věnována vyhodnocení a interpretaci dat získaných v rámci výzkumu a poslední, osmá kapitola, obsahuje závěr s odpovědí na HVO, doporučení pro praxi a návrh pro další výzkum.

8

TEORETICKÁ ČÁST

1 Mezinárodní ochrana V první kapitole se věnuji objasnění termínu mezinárodní ochrana (dále jen MO)1. V úvodní části přibližuji pojem migrace, zejména její formu – nedobrovolnou migraci, která úzce souvisí s termíny uprchlictví a uprchlík, jež jsou také relevantní z hlediska problematiky MO. Následuje pohled do historie vzniku institutu MO a představení dokumentů, které tvoří legislativní rámec řešení problematiky žadatelů o udělení MO (dále jen žadatel o MO). První kapitola diplomové práce je ve srovnání s ostatními poněkud popisnější a obsahuje řadu pojmů, což ji může činit obtížněji čitelnou. Přesto tyto termíny uvádím, neboť je považuji za teoretické minimum, na základě něhož lze získat vhled do dané problematiky. K zařazení těchto termínů jsem se rozhodla proto, abych kromě samotného definování konkrétní podoby MO udělované Českou republikou (dále jen ČR), mohla ukázat také hierarchii a provázanost celého institutu MO.

1.1 Migrace, uprchlictví a institut mezinárodní ochrany Migrace, neboli přesun osob znamenající změnu obývaného místa, je fenoménem provázejícím lidstvo od nepaměti. Bade (2003) také podotýká, že „Homo Migrans“ se vyskytuje na Zemi stejně dlouhou dobu jako „Homo Sapiens“. Existuje více perspektiv, z nichž lze definovat jednotlivé formy migrace, avšak ponechám jejich výčet stranou a zmíním pouze ty nejvíce související s tématem diplomové práce. Jedná se o formy migrace definované z hlediska příčin a motivů – migrace dobrovolná a nedobrovolná (nucená). Dobrovolnou migraci chápe Šišková (2001) jako přesun osob za zaměstnáním, studiem či za účelem sloučení rodiny. Jejím důležitým znakem je svobodná vůle migranta změnit místo (zemi) pobytu. V případě nucené migrace se však jedná spíše o reakci na nedůstojné či život ohrožující podmínky. Migranti opouštějí svá bydliště (země původu) např. kvůli porušování lidských práv, pronásledování, utlačování, vypuknutí války nebo zhoršení životních podmínek v důsledku živelných katastrof, jako jsou povodně, sesuvy půdy či zemětřesení. (Demuth in Agozino, 2000) Migranti, kteří byli nuceni opustit svou vlast ve snaze najít útočiště jinde, jsou označováni termínem uprchlíci. Fenomén uprchlictví, obdobně jako migrace samotná, není nijak novodobou záležitostí. Avšak až ve 20. století započalo důslednější formování právního rámce této problematiky a uprchlíci se stali kategorií migrantů, které je věnována větší pozornost. V rámci tvorby legislativy ustanovující postavení uprchlíků ve společnosti bylo reflektováno také bazální téma dané problematiky, a sice poskytování pomoci a ochrany těmto osobám. 1 V diplomové práci používám více zkratek. Jejich seznam spolu s přehledem plných znění zkracovaných výrazů uvádím na straně 92.

9

Roku 1921 zahájil svou činnost první Vysoký komisař pro uprchlíky, který si kladl za cíl zejména stabilizovat migrační chaos v Evropě po 1. světové válce (Europeum, 2001). Za významnější krok však považuji až založení Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen UNHCR) v roce 1950. Podle mého názoru členové Valného shromáždění OSN, jež se zasadilo o založení UNHCR, předpokládali, že pro vyřešení neutěšené situace uprchlíků v Evropě po 2. světové válce postačí UNHCR mandát v délce 3 let. (UNHCR, 2014a) Dění v oblasti uprchlictví v následujících letech však ukázalo, že ji nelze vyřešit v tak krátkém časovém horizontu a také že je žádoucí se této problematice věnovat dále a důkladněji a to jak na národní, tak mezinárodní úrovni.

1.2 Právní úprava mezinárodní ochrany V následující části kapitoly uvádím definice pojmů uprchlík a MO v kontextu stěžejních dokumentů problematiky MO. Jedná se o Úmluvu o právním postavení uprchlíků (1951), Protokol o právním postavení uprchlíků (1967), zákon č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen zákon o azylu) a komplex úmluv známý jako Dublinský systém. Dané dokumenty lze nazvat základními pilíři institutu MO, které společně tvoří dnešní systém zacházení s uprchlíky, v němž se snoubí svébytnost jednotlivých států (např. zákon o azylu ČR) s požadavkem unifikace přístupu k poskytování ochrany uprchlíkům v rámci Evropské unie (dále jen EU). 1.2.1 Mezinárodní právní úprava Ačkoli se vznik prvních dvou níže uvedených dokumentů datuje do poloviny 20. století, jedná se o základní stavební kameny legislativní úpravy institutu MO. Lze říci, že veškeré následně vydané úmluvy či novely zákonů, stanovující konkrétní podobu a pravidla řízení o MO signatářských zemí, jsou na hierarchicky nižší legislativní úrovni a musí tedy respektovat principy stanovené v těchto listinách. Obdobné je to i s Dublinským systémem, který je závazný pro členské země EU a v dané hierarchii stojí mezi národními legislativními normami a nejvýše postavenými dokumenty celého institutu MO. 1.2.1.1 Úmluva o právním postavení uprchlíků Roku 1951 přijalo Valné shromáždění OSN Úmluvu o právním postavení uprchlíků (dále jen Úmluva), která se stala dokumentem, jenž zrevidoval a sjednotil veškeré smlouvy a dohody mezi státy týkající se problematiky zacházení s uprchlíky. (Úmluva, 1951) Důležitou součástí Úmluvy je zřetelné definování termínu „uprchlík“. Jedná se o osobu, která „...se v důsledku událostí, které nastaly před 1. lednem 1951 nachází mimo svou vlast a má oprávněné obavy před pronásledování z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů, je neschopna přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám, odmítá ochranu své vlasti ...“ (Úmluva, 1951, str. 2). Úmluva se ve srovnání s ostatními tehdejšími dohodami věnovala tématu MO na vyšší úrovni, avšak jak uvádí UNHCR (2014b), původně byla orientována na ochranu osob, které se do postavení uprchlíků dostaly před rokem 1951. Zdá se, jako by tvůrci Úmluvy již v 10

budoucnu nepředpokládali existenci vlivů nutících osoby opustit zemi původu, což se časem ukázalo jako znevýhodnění pozdějších uprchlíků. Náprava nedostatku však přišla v podobě dalšího mezinárodního dokumentu. 1.2.1.2 Protokol o právním postavení uprchlíků Protokol o právním postavení uprchlíků (dále jen Protokol) je dodatkem k výše zmíněné Úmluvě. Jeho význam spočívá zejména v tom, že upravuje do té doby platnou definici termínu uprchlík: „uprchlík je jakákoliv osoba odpovídající definici článku 1 Úmluvy, jako by slova „následkem událostí nastalých před 1. lednem 1951 a ...“ a slova „... následkem těchto událostí“ v článku 1 A/2/ byla vynechána“ (Protokol, 1967, str. 1), čímž do té doby opomíjení uprchlíci získali šanci na přiznání ochrany v hostitelských státech. 1.2.1.3 Dublinský systém Dalším termínem, který v souvislosti s mezinárodní právní úpravou MO představím, je „Dublinský systém“. Tímto pojmem se označuje soustava úmluv2, která funguje jako mechanismus pro spravedlivé rozhodování o příslušnosti států EU k vyřizování žádostí o udělení MO (dále jen žádost o MO). (OAMP, 2014a) Důvodem, proč Dublinský systém v diplomové práci zmiňuji, je jeho závaznost pro všechny členské státy EU a s tím související vliv na průběhy jejich řízení o udělení MO (dále jen řízení o MO). ČR v tomto směru není výjimkou. Při vyřizování žádostí o MO musí postupovat v souladu s Dublinským systémem, což znamená na základě posouzení jím stanovených kritérií přijímat či předávat k vyřízení žádosti o MO. Kromě výše zmíněného má Dublinský systém i další cíle. Prvním je snaha o eliminaci jevu zvaného „asylum shopping“, což znamená, že se systém pokouší zabránit tomu, aby členské státy EU současně nebo postupně po sobě vedly řízení o MO u jednoho a téhož žadatele. Jedná se o reakci na zneužívání institutu MO, kterého se dopouštěli cizinci tím, že účelově podávali žádosti o MO napříč státy, např. podle toho, jak subjektivně vnímali šanci na získání MO. Dále Dublinský systém brání vzniku jevu „refugee in orbit“, což je situace, kdy žádný z členských států EU nepřijme odpovědnost za posouzení žádosti o MO a cizinec koluje mezi zeměmi bez prošetření své žádosti. (OAMP, 2014a) Na základě dosavadních zkušeností získaných při práci s žadateli o MO v ČR se však domnívám, že výše zmíněné cíle a smysl Dublinského systému žadatelé o MO příliš nevnímají. Systém pro ně představuje spíše obtíž, a to zejména kvůli principu, který zmiňuje i OAMP (2014a) tzv. „one-chance-only“ – tedy právo na posouzení žádosti o MO pouze v jedné z členských zemí EU, přičemž by se mělo jednat o první členskou zemi EU, na jejíž území cizinec vstoupil a která je schopna poskytnout mu ochranu. Stává se, že cizinci původně hodlali požádat o MO v jiné zemi EU, avšak ČR byla přestupní stanicí a záznam o jejich „pobytu“ na území ČR (první členský stát) lze dohledat. Tudíž, i když docestují do

2 Úmluva o posouzení státu odpovědného za posouzení žádosti o azyl z roku 1997, tzv. Dublin I; Nařízení Rady (ES) č. 343/2003 z roku 2003 tzv. Dublin II. a Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 z roku 2013 tzv. Dublin III. (OAMP, 2014a)

11

původní cílové destinace a požádají zde o MO, jsou v souladu s Dublinským systémem navráceni zpět do ČR, což řada z nich snáší s velkou nelibostí. 1.2.2 Vnitrostátní právní úprava Konkrétní podobu MO, jakož i podobu a pravidla řízení o MO upravuje každý stát vlastní vnitrostátní legislativou. Zákon o azylu (1999) je v tomto ohledu hlavním právním dokumentem v ČR a obsahuje informace potřebné k vymezení termínu MO. Mimo tuto normu se však ČR při zacházení s žadateli o MO, jakožto členský stát EU, musí řídit úmluvami Dublinského systému (viz výše) a také musí respektovat dva nejvýše postavené dokumenty institutu MO - Úmluvu (1951) a Protokol (1967), viz výše. 1.2.2.1 Zákon o azylu Problematika udělování MO je v legislativě ČR upravena Zákonem o azylu (1999). Ten obsahuje definici základních pojmů týkajících se MO udělované v ČR, upravuje podmínky pro přijetí žadatelů o MO, vlastní řízení o MO, ale i následná práva a povinnosti pro osoby, které MO v ČR získají. Součástí zmíněného zákona jsou také normy upravující vydávání dokladů totožnosti žadatelů o MO a stanovení kompetence orgánů činných v dané oblasti. (OAMP, 2008) 1.2.2.2 Termín mezinárodní ochrana v legislativě ČR Základními formami MO udělované v ČR jsou azyl a doplňková ochrana3. Azyl je udělován doživotně, zatímco doplňková ochrana bývá udělována na rok či několik let, a pokud si chce cizinec po uplynutí této doby daný pobytový status zachovat, musí požádat o prodloužení. Osoba, které byl udělen azyl, se nazývá „azylant“ a to po celou dobu platnosti rozhodnutí o udělení této formy MO. Legislativa ČR rozeznává 3 typy azylu, pro jejichž udělení existují různé důvody. (Zákon o azylu, 1999) Prvním typem je prostý azyl, který může být žadateli o MO udělen, prokáže-li se, že byl v zemi původu pronásledován pro uplatňování svých politických práv a svobod nebo máli odůvodněné obavy z pronásledování či vážné újmy4. Druhým typem je azyl za účelem sloučení rodiny, který může být udělen rodinnému příslušníkovi azylanta a v případech hodných zvláštního zřetele i když rodinný příslušník nesplňuje podmínky pro udělení prostého azylu. Posledním typem je humanitární azyl, který se uděluje v případech hodných zvláštního zřetele, pokud nebyl zjištěn důvod pro udělení jiného typu azylu. (Zákon o azylu, 1999) Žadatel o MO, který získal druhou formu MO, doplňkovou ochranu, se nazývá „osoba požívající doplňkové ochrany“. Legislativa definuje dva typy doplňkové ochrany. Prvním je prostá doplňková ochrana, kterou mohou získat žadatelé o MO, kteří nemají důvody pro

3 Původní znění zákona o azylu (1999) pojem „doplňková ochrana“ neznalo, tato forma byla vymezena až novelou zákona o azylu v roce 2006 (Burdová-Hradečná, Honusková, Rozumková, 2008). 4 Vážnou újmou se rozumí např.: uložení či vykonání trestu smrti, mučení, trestání či nelidské ponižující zacházení, ohrožení života zejm. z důvodu ozbrojeného konfliktu apod. (Zákon o azylu, 1999).

12

udělení azylu, ale je zjištěno, že v případě vrácení cizince do státu, jehož je občanem nebo kde naposledy pobýval, by mu hrozilo nebezpečí vážné újmy. (Zákon o azylu, 1999) Druhým typem je doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny. Ta může být udělena v případech hodných zvláštního zřetele rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v případě rodinného příslušníka nebude zjištěn důvod pro udělení MO. (Zákon o azylu, 1999) V příloze č. 1 uvádím popis jednotlivých fází řízení o MO. Deskripce průběhu řízení o MO neslouží v diplomové práci pro bližší definování termínu MO, ale spíše pro doplnění představy o životní situaci žadatelů o MO v ČR, kterou také pojednávám.

13

2 Žadatelé o mezinárodní ochranu v ČR Ve druhé kapitole se zaměřuji na objasnění termínu žadatel o MO. Vymezuji daný pojem jednak skrze legislativu ČR, ale také pomocí charakteristik životní situace cizinců, kteří se dostanou do postavení žadatelů o MO v ČR. V rámci tohoto vymezení si všímám zejména aspektů souvisejících s tématem diplomové práce. Dále uvádím informace týkající se pobytu žadatelů o MO v azylových zařízeních, neboť ta také pomáhají k vytvoření představy o tom, co formuje jejich životní situaci v ČR.

2.1 Vymezení termínu žadatel o mezinárodní ochranu Ve srovnání s některými zeměmi světa je v ČR intenzivnější řešení problematiky uprchlictví relativně krátkodobou záležitostí. Jedná se zhruba o období posledních dvaceti let, kdy na území ČR začali ve větší míře přijíždět cizinci s úmyslem požádat zdejší stát o MO. Do té doby, jak uvádí Günterová (in Matoušek a kol., 2005), ČR v tomto směru nebyla příliš vyhledávanou destinací. Představu o tom, kdy začala být problematika uprchlictví v ČR důsledněji řešena, si lze udělat i díky faktickým pozůstatkům jako jsou údaje týkající se evidence cizinců přicházejících do ČR za účelem žádosti o MO nebo vznik samotného legislativního rámce dané problematiky v ČR. Přestože zákon o azylu prošel několika novelizacemi, jeho původní podoba pochází z roku 1999. Termín žadatel o MO byl však do zákona o azylu (1999) vložen později5. Aktuální znění zákona o azylu (1999) definuje daný pojem v § 2, odst. 5 následovně: „Žadatelem o udělení mezinárodní ochrany se pro účely tohoto zákona rozumí cizinec, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, nebo cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě Evropské unie, je-li Česká republika příslušná k jejímu posuzování.“ Ke zmíněné definici lze dodat, že žadatelé o MO pobývají na území ČR v režimu zákona o azylu (1999) na rozdíl od jiných skupin cizinců6. Skupina žadatelů o MO je tvořena cizinci z různých států i světadílů. Nejpočetnější zastoupení mají žadatelé o MO přicházející ze zemí bývalého Sovětského svazu7 a druhou nejpočetnější skupinou jsou žadatelé o MO pocházející z oblasti Blízkého východu. Lze se domnívat, že díky událostem posledních měsíců (např. na Ukrajině, v Iráku, Sýrii) tomu tak bude i nadále. V příloze č. 2 uvádím shrnutí vybraných statistických dat o žadatelích (žádostech) o MO v ČR.

5 Zastřešující termín žadatel o MO bylo zapotřebí vložit do zákona o azylu (1999) poté, co došlo k rozdělení forem MO na azyl a doplňková ochrana (Burdová-Hradečná, Honusková, Rozumková, 2008). 6 Pobyt těchto cizinců je upraven zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců (dále jen zákon o pobytu cizinců). 7 Dlouhodobě drží prvenství v počtu žádostí o MO cizinci se státní příslušností Ukrajiny (OAMP, 2014b).

14

2.2 Životní situace žadatelů o mezinárodní ochranu Podle pojetí Musila a Navrátila (2000) lze chápat termín životní situace jako seskupení bariér8, které brání jedinci v sociálním fungování, ale také jako soubor předpokladů, jež mohou jedinci sociální fungování usnadňovat. Nejedná se o statický stav, nýbrž jak podotýká Navrátil (2003), životní situace se vyznačuje značnou proměnlivostí. Změny transformující životní situaci mohou být pozvolné a nijak zvlášť dramatické, ale také velmi významné, které svým vlivem zásadně přetvoří život jedince. V případě žadatelů o MO představuje onu významnou změnu právě odchod ze země původu a žádost o ochranu v hostitelské zemi. Podle UNHCR (1997b) žadatelé o MO do nového prostředí přicházejí nedobrovolně (viz 1.1), často nepřipraveni na životní podmínky dané země, nemají zde sociální kontakty ani potřebné materiální a finanční prostředky. Tato životní změna pro mnohé znamená ztrátu soběstačnosti – žijí-li v zemi, kde se neorientují, jejíž jazyk neovládají, pak alespoň po jistý čas budou více či méně odkázáni na pomoc lidí ve svém okolí. Řízení o MO je ve většině případů zdlouhavé (viz příloha č. 1), a i když skrze systém péče ČR mohou žadatelé o MO naplňovat některé své potřeby, lze jejich životní situaci podle Günterové (in Matoušek a kol., 2005) hodnotit spíše jako životní provizorium. 2.2.1 Život žadatelů o mezinárodní ochranu v azylových zařízeních V azylových zařízeních jsou žadatelé o MO v ČR ubytováváni, jestliže nemohou žít mimo tyto státní ubytovací kapacity, neboli tzv. v soukromí. Zřizovatelem azylových zařízení je Správa uprchlických zařízení (dále jen SUZ), která kromě ubytování zajišťuje pro žadatele o MO v těchto zařízeních i poskytování služeb s ohledem na proces integrace do společnosti. (SUZ, 2014) Prvním typem azylových zařízení, s kterými se žadatelé o MO setkávají, jsou tzv. přijímací střediska (dále jen PřS). V ČR jsou nyní dvě PřS – v Zastávce a v Praze-Ruzyni. V PřS jsou žadatelé o MO ubytovaní v začátcích řízení o MO (viz příloha č. 1). Umístění do PřS může být pro řadu žadatelů o MO nepříjemnou zkušeností, neboť zde se jejich život začíná řídit pravidly řízení o MO. Místo svobodnějšího života, který očekávali, nastávají omezení spojená s absolvováním mnoha zákonem stanovených úkonů, které žadatelé o MO musejí strpět. Po příchodu do PřS jsou žadatelé o MO povinni odevzdat cestovní doklad9, přiznat finanční prostředky, strpět identifikační úkony, absolvovat lékařské vyšetření (v případě nutnosti karanténu), osobní prohlídku, prohlídku osobních věcí a odevzdat elektronická komunikační zařízení. Do ukončení zmíněných úkonů (období cca 2 až 4 týdnů) nesmí žadatelé o MO opustit prostory PřS. Celková doba pobytu v PřS může trvat až 120 dní10. (Zákon o azylu, 1999) 8 Bariéry, s nimiž se setkávají žadatelé o MO, vycházejí jak z vnějších podmínek nastavených systémem v ČR (objektivní), tak se nacházejí na straně samotných žadatelů o MO (subjektivní). 9 Podle zákona o azylu (1999) je žadatel o MO od této doby povinen prokazovat se průkazem žadatele o MO (viz příloha č. 3), který je po celou dobu řízení o MO náhradou dokladu totožnosti, jenž byl uschován na Odboru azylové a migrační politiky (dále jen OAMP). 10 V odůvodněných případech i déle.

15

Žadatelům o MO je v PřS poskytována strava, základní toaletní potřeby a s ohledem na individuální potřeby žadatelů o MO také psychologické, sociální, zdravotní či jiné služby11 (Zákon o azylu, 1999). Při pobytu v PřS musí žadatelé dodržovat ubytovací řád, hygienické předpisy a jsou povinni se dostavit po předvolání na jednání s pracovníkem Ministerstva vnitra ČR (dále jen MV ČR) (Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty v ČR, 2005). Na základě zkušeností z práce s žadateli o MO a jejich vyjadřování o pobytu v PřS se domnívám, že chápou účel většiny úkonů prováděných v PřS, nicméně při hovorech o čase stráveném v PřS dávají najevo rozčarování a hodnotí tento pobyt spíše jako nepříjemnou zkušenost. Negativně vnímají zejména odejmutí cestovních dokladů, přezkum svých finančních prostředků a omezení svobody pohybu. Druhým typem ubytovacích kapacit pro žadatele o MO v ČR jsou tzv. pobytová střediska (dále jen PoS). Jsou taktéž provozována SUZ a nacházejí se v Havířově12 a v Kostelci nad Orlicí. Žadatelé o MO, mohou po dobu čekání na rozhodnutí žít v těchto střediscích, kde jsou jim poskytovány obdobné služby jako v PřS. Odlišností je otevřený charakter ubikací – žadatelé o MO mohou ve vyhrazeném čase PoS opouštět13 – a také poskytování finančního příspěvku místo stravy14. Podle SUZ (2014) je zde více kladen důraz na sociální práci v kombinaci s volnočasovými aktivitami s cílem zmírnit negativní dopady nejistého sociálního a právního postavení žadatelů o MO ve společnosti. Günterová (in Matoušek a kol., 2005) však poukazuje na negativní vliv života v PoS, kdy již po několikaměsíčním pobytu může dojít k rozvoji tzv. táborového syndromu. Podle jejího názoru se u žadatelů o MO po čase začínají projevovat sklony k pasivitě až apatii, zvyšuje se riziko agresivních projevů a dochází také k rozvoji psychosomatických obtíží. Jako příčinu vnímá způsob života v PoS, nemožnost žít a organizovat si život obvyklým způsobem, proměny tradiční podoby mužských a ženských rolí či omezení v přístupu na trh práce (viz 3.2.1.1). Dá se říci, že pokud žadatelé nežijí tzv. v soukromí (což předpokládá přiblížení se obvyklejšímu způsobu života), podobá se jejich život zde spíše jakési demo verzi života s řadou nenaplněných očekávání. Matoušek (2008) na základě charakteristik životní situace žadatelů o MO vnímá tuto skupinu cizinců jako ohroženou sociálním vyloučením. Toto lze považovat za nezáviděníhodný stav, jestliže má žadatel o MO začít v hostitelské zemi nový život. Podle Günterové (in Matoušek a kol., 2005) hraje zaměstnání v životě žadatelů o MO důležitou roli. Získání legálního zaměstnání však není nijak snadnou záležitostí. Dále se

11 Např. výuka českého jazyka nebo volnočasové aktivity. 12 PoS Havířov bylo v průběhu roku 2014 přejmenováno na PoIS Havířov. Nyní je tzv. pobytovým a integračním střediskem. Ke spojení těchto typů azylových zařízení došlo kvůli potřebě navýšit ubytovací kapacity pro osoby, jimž je udělena MO, a to zejména kvůli situaci na Ukrajině. V diplomové práci však budu dále užívat termín PoS. 13 Nedodržení této doby se hodnotí jako přestupek, z nichž jsou posléze vyvozovány důsledky. Pokud žadatel o MO hodlá pobývat mimo PoS déle než 24 hodin, je zapotřebí vyjednat si v předstihu tzv. propustku. 14 Pokud příjmy žadatelů o MO nepřevyšují částku životního minima, dostávají finanční příspěvky v jeho výši, avšak pobývají-li mimo PoS, je tento příspěvek ponížen podle doby strávené „na propustce“.

16

v diplomové práci zabývám významem tohoto aspektu v životní situaci žadatelů o MO a skrze charakterizování bariér, s kterými se setkávají žadatelé o MO a sociální pracovníci, jež jim při získávání legálního zaměstnání pomáhají, přibližuji zmíněnou náročnost tohoto úsilí.

17

3 Bariéry při získávání legálního zaměstnání Třetí kapitola nabízí pojednání vybraných typů bariér bránících žadatelům o MO při získávání legálního zaměstnání. Na začátku kapitoly navazuji na přiblížení životní situace žadatelů o MO z předchozí části diplomové práce. Konkrétně se věnuji významu zaměstnání v kontextu životní situace této skupiny cizinců. Poté již následuje vlastní představení podob bariér, s kterými se setkávají žadatelé o MO a sociální pracovníci, kteří s nimi pracují na získání legálního zaměstnání v ČR.

3.1 Význam zaměstnání v kontextu životní situace žadatelů o mezinárodní ochranu Hlaďo (2008) definuje zaměstnání jako soubor prací, které jsou zdrojem obživy jedince, neboť je vykonává za odměnu ve formě mzdy. UNHCR (1997a) chápe zaměstnání jako aktivitu, jejíž vykonávání je důležitým předpokladem pro zachování tělesného a duševního zdraví člověka, a deklaruje, že mít zaměstnání je jednou ze základních potřeb uprchlíků – žadatelů o MO, o kterou nepřicházejí ani při pobytu v hostitelské zemi. V kontextu s informacemi týkajícími se životní situace žadatelů o MO se lze domnívat, že zisk legálního zaměstnání ji může v mnohém pozitivně ovlivnit. Skrze zaměstnání mohou žadatelé o MO získat finanční prostředky, díky nimž lze snáze naplňovat ostatní potřeby (materiálního i nemateriálního charakteru). V zaměstnání mohou naplňovat i další potřeby definované UNHCR (1997a) – získat sociální kontakty, což skýtá cizinci příležitost pro zlepšení znalosti českého jazyka a to může usnadnit naplňování potřeby komunikace. Z hlediska UNHCR (1997a) je také důležité naplňovat potřebu soběstačnosti – získání pocitu, že má uprchlík život ve svých rukou, což může přispět k eliminaci rizika vzniku protispolečenského chování, jehož příčinou mohou být právě nečinnost a závislost na okolí. Zaměstnání lze považovat za smysluplný a prospěšný způsob trávení času při čekání na výsledek řízení o MO. Čím déle jsou však žadatelé o MO v průběhu řízení o MO nezaměstnaní, tím dochází k výraznější destabilizaci jejich života. Buchtová (2007) hovoří v souvislosti s dlouhodobou nezaměstnaností mimo jiné o zvýšení rizika vzniku sociálně patologických jevů např. zvýšená konzumace alkoholu či nadužívání léků, což v kombinaci s dalšími negativními dopady (např. ztráta pracovních návyků) může snížit schopnost integrace do společnosti a naopak dochází ke zvýšení rizika sociální exkluze, na které poukazuje v souvislosti s touto skupinou osob Matoušek (2008). Jak však konstatuje UNHCR (2010), nabídky legálního zaměstnání pro tuto skupinu osob jsou v ČR spíše výjimečné a jeho získání se tak stává jedním z nejtěžších úkolů, s nimiž se dospělí uprchlíci musejí vypořádat. V následující části kapitoly představím několik typů bariér, se kterými se žadatelé o MO a sociální pracovníci s nimi pracující setkávají při získávání legálního zaměstnání. 18

3.2 Bariéry na cestě k legálnímu zaměstnání Termín bariéra lze užít pro označení jakékoli překážky, která svým působením brání v dosažení stanoveného cíle. Bariéry mohou být mechanické (hmotné) zabraňující fyzicky např. v pohybu z místa A do místa B, avšak v diplomové práci věnuji pozornost bariérám nehmotného charakteru, tedy takovým, jež nelze fyzicky uchopit, přesto však jim nelze upřít onen omezující charakter jejich působení. Konkrétně se budu zabývat pěti typy bariér, na které v ČR narážejí žadatelé o MO a sociální pracovníci, s nimi pracující při získávání legálního zaměstnání. Jedná se o bariéru legislativního charakteru, v rámci níž se zaměřuji konkrétně na bariéry v podobě dvanáctiměsíční čekací lhůty pro vstup na trh práce, povolení k zaměstnání (dále jen pracovní povolení), neumožnění přijetí žadatelů o MO na zprostředkovaná zaměstnání a vyznačení doby platnosti průkazu žadatele o MO. Dále pak pojednávám bariéru v podobě postoje veřejnosti k cizincům, bariéru v podobě znalosti českého jazyka, bariéru v podobě vzdělání a profesní kvalifikace a jako poslední bariéru v podobě motivace žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání. Výběr bariér vychází z praktických zkušeností nabytých prací s danou cílovou skupinou. Jednotlivé bariéry rozděluji do dvou skupin, na objektivní (vycházející z prostředí) a subjektivní (na straně žadatelů o MO). Uvědomuji si však, že rozřazení bariér do skupin je ovlivněno subjektivním vnímáním jejich charakteru a může se tudíž jevit jako diskutabilní. 3.2.1 Objektivní bariéry při získávání legálního zaměstnání 3.2.1.1 Legislativní bariéry Jak uvádí European Refugee Fund (2013), ČR je signatářem řady mezinárodních dokumentů15, které řadí právo na zaměstnání mezi důležitá lidská práva. Podle těchto dokumentů by dané právo nemělo být žádnému člověku odpíráno. Avšak žadatelé v ČR jsou po jistou dobu zbaveni možnosti legálně pracovat. Jak uvádí OPU (2011), žadatelé o MO patří do skupiny cizinců, která pro výkon zaměstnání na území ČR potřebuje pracovní povolení. Podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti však nemohou žadatelé o MO po dobu jednoho roku od podání žádosti o MO pracovní povolení získat. Vzniká tak dvanáctiměsíční čekací lhůta a teprve po jejím uplynutí mohou žadatelé o MO v ČR vstoupit na pracovní trh, tedy být legálně zaměstnáni16. Podle Hradečné a Dlabáčkové (2006) je dvanáctiměsíční čekací lhůta pro vstup na trh práce ochranným opatřením státu, jehož smyslem je zabránit zneužívání azylové procedury17. Jako ovšem konstatuje Burdová-Hradečná (2006), omezení přístupu na pracovní trh může nahrávat nelegálnímu zaměstnávání, neboť někteří žadatelé o MO nechtějí setrvávat

15 Universal Declaration of Human Rights (1948); International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights (1966); Charter of Fundamental Rights of European Union (2000) 16 Stručné shrnutí vývoje legislativy týkající se přístupu žadatelů o MO na trh práce a názory k dané problematice uvádím v příloze č. 4. 17 Tato restrikce má odradit od vstupu do řízení o MO např. ekonomické migranty, tj. cizince, kteří ve skutečnosti přijeli do ČR za zaměstnáním, a nikoli žádat o MO.

19

v nečinnosti a být odkázáni na péči státu, ale jak uvádí Hofírek a Klvaňová (2008), dělají vše pro to, aby jejich život v exilu byl důstojnější a snesitelnější. U těch, kteří respektují zákon, ovšem hrozí rozvoj negativních dopadů spojených s dlouhodobou nezaměstnaností (viz 3.1). Po uplynutí 12 měsíců od podání žádosti o MO získá žadatel o MO od OAMP potvrzení18 o délce pobytu, s nímž pak může žádat na místně příslušné pobočce Úřadu práce19 (dále jen ÚP) o pracovní povolení. Přestože podle Hofírka a Klvaňové (2008) je od roku 2004 procedura zjednodušená20, stále je spojena s vyšší administrativní zátěží, než je tomu u přijetí uchazeče, který toto povolení mít nemusí. Je zapotřebí také účast zaměstnavatele – vyplnění stanovených tiskopisů a doložení ověřených dokumentů. A dále je nutné zaplatit poplatek 500 Kč a vyčkat rozhodnutí. Zkušenosti z praxe ukazují, že tato byrokratická procedura řadu zaměstnavatelů odradí. Nemají zájem investovat energii do získání takového zaměstnance, obzvláště jedná-li se o obsazování nízko kvalifikovaných pracovních pozic. Úlohu může hrát i čas nutný pro zajištění všech potřebných náležitostí a čekání na vystavení povolení – v případě, že zaměstnavatelé potřebují pracovní pozice obsadit v krátkém časovém horizontu, je prakticky jisté, že vyberou uchazeče, na kterého „nemusejí čekat“. Další bariérou, která ztěžuje žadatelům o MO přístup na pracovní trh, je neumožnění přijetí na tzv. zprostředkované zaměstnání21. Podle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti nemohou agentury práce přidělovat k výkonu práce zaměstnance, kteří potřebují pracovní povolení. Jak uvádí MPSV (2009), skupinu zprostředkovaných zaměstnání, na něž je možno najímat cizince, tvoří převážně manuální profese22. Žadatelé o MO mívají často právě tento typ kvalifikace nebo v případě, že nelze jejich vzdělání nostrifikovat (viz 3.2.2.1), jsou schopni zvládnout potřebné rekvalifikační kurzy. Je poměrně rozšířeným trendem, že firmy zejména při (hromadnějším) obsazování nízko kvalifikovaných či nekvalifikovaných míst využívají zprostředkovaného zaměstnávání. Taková zaměstnání by pro žadatele o MO mohla představovat dosažitelné pracovní příležitosti, avšak narážejí opět na legislativní bariéru. Další bariéru spatřuji ve vyznačování délky platnosti průkazu žadatele o MO (viz příloha č. 3), která je 60 dní. Po jejím uplynutí musí žadatel o MO požádat o prodloužení, což není nijak náročné, avšak délky platnosti jsou vyznačovány přímo do průkazu žadatele o MO. Domnívám se, že zaměstnavatele může odradit od přijetí žadatele o MO i fakt, že si přečte tento časový údaj, přestože s reálnou budoucí délkou pobytu žadatele o MO na území ČR nijak souviset nemusí. 3.2.1.2 Postoj veřejnosti k cizincům Postoj veřejnosti, potažmo zaměstnavatelů k cizincům je další z bariér, která může bránit žadatelům o MO v získání legálního zaměstnání. Jak konstatují Burdová-Hradečná,

18 Tzv. potvrzení pro účel zaměstnání. 19 Příslušnost k vyřízení pracovního povolení se určuje podle místa výkonu zaměstnání. 20 V případě rozhodování o vydání pracovního povolení žadateli o MO se neposuzuje situace na trhu práce. 21 Zaměstnávání přes agentury práce. 22 Např. švadleny, montážní dělníci, svářeči, stavební montážníci apod.

20

Honusková a Rozumková (2008), žadatelé o MO jakožto příslušníci obecné skupiny „cizinci/imigranti“ často narážejí na negativní postoj ze strany zaměstnavatelů. Příčin může být několik, avšak Křížová (in Burgetová a Černá, 2007) dává negativní postoj k žadatelům o MO do souvislosti s negativním mediálním obrazem uprchlíků v ČR. Podle Ivan Gabal Analysis & Consulting (2004) souvisí odmítavý postoj zejména s bezpečnostními obavami. Ať tak či tak, odmítavý postoj k cizincům může podle mého názoru být důvodem některých neúspěchů žadatelů o MO při pracovních pohovorech. Bariéru postoje zaměstnavatelů (příslušníků veřejnosti) k žadatelům o MO podle mého mínění není nutno dlouze pojednávat. Závěrem bych zmínila, že v současné době jsme svědky dění, kdy se na podporování negativního postoje k cizincům (potažmo jejich zaměstnávání) podílejí dokonce někteří politici. Politická strana Úsvit přímé demokracie se rozhodla bojovat o přízeň voličů před evropskými volbami mimo jiné skrze téma imigrace v České republice. Předvolební plakát (viz příloha č. 5) jednak razí heslo „PRÁCI NAŠIM NE imigrantům“, ale také dává vizuálně do souvislosti termíny „nepřizpůsobivý“ a „imigrant“. Domnívám se, že takto stylizované a prezentované projevy mohou žadatele o MO poškodit a že tito mohou doplácet na příslušnost k širší skupině (imigranti), jak zmiňují autorky Burdová-Hradečná, Honusková a Rozumková (2008). 3.2.2 Subjektivní bariéry při získávání legálního zaměstnání 3.2.2.1 Vzdělání a profesní kvalifikace Další bariérou, s níž se žadatelé o MO a sociální pracovníci s nimi pracující setkávají při získávání legálního zaměstnání, bývá vzdělání a profesní kvalifikace. Rozumek a Rozumková (in Drbohlav, 2008) uvádí, že častým problémem u žadatelů o MO v této oblasti je absence dokladů o vzdělání a získané kvalifikaci a nemožnost jejich získání ze země původu. Někteří žadatelé o MO jsou nuceni odejít jen s nejnutnějšími věcmi, takže někdy nemají ani osobní doklady, natož dokumenty výše zmíněného typu. Má-li žadatel o MO doklady o vzdělání, může nastat další problém a sice, jak upozorňuje OPU (2011), rozhodující autorita tyto dokumenty neuznává a cizinec musí absolvovat proces nostrifikace23. Poměrně častou komplikací, která se vyskytuje u žadatelů o MO, je nemožnost doložit všechny dokumenty potřebné pro nostrifikaci nebo jejich neúplnost ve smyslu chybějících částí nebo ověření. V takovém případě se lze odvolat na § 108a zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon či na § 90 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, které umožňují nahradit některé požadované náležitosti formou čestného prohlášení. Využití této legislativní pomůcky však nezaručuje uznání zahraničního vzdělání. Domnívám se, že nejběžnějším rozhodnutím je nařízení nostrifikační zkoušky24. Zde existuje šance na uznání zahraničního vzdělání, avšak zkoušky probíhají obdobně jako maturitní zkouška v ČR, což pro žadatele o MO s jazykovou bariérou znamená nemalé obtíže jak ve fázi přípravy, tak při zkoušce samotné. Na základě § 16, zákona č. 500/2004 Sb., 23 Uznání zahraničního vzdělání, kdy se rozhoduje, zda-li je získané zahraniční vzdělání rovnocenné s tím, jež se poskytuje v ČR. 24 Vzdělání je žadateli uznáno, pokud úspěšně složí zkoušky ze stanovených předmětů.

21

správní řád je osobám, jež prohlásí, že neovládají jazyk, umožněno přizvat k nostrifikační zkoušce tlumočníka. Náklady na tlumočení však musí hradit sám zkoušený, což je vzhledem k finančním poměrům žadatelů o MO, zejména žijících v PoS z finančního příspěvku na místo stravy, mnohdy nerealizovatelné. Obecně „ufinancování“ procesu nostrifikace25 je značná zátěž pro finanční rozpočet. Další téma, které bývá spjato s bariérou v podobě vzdělání a profesní kvalifikace, je rekvalifikace. Rekvalifikace se v případě žadatelů o MO jeví jako schůdný způsob získání kvalifikace a zvýšení šancí při získávání legálního zaměstnání. Ovšem i v tomto případě narážejí žadatelé o MO na nedostatek financí. V ČR sice existují projekty (viz 4.2), skrze které mohou kurzy získat bezplatně, nicméně takto lze podpořit jen omezený počet osob. Zároveň je nutné vždy realisticky zhodnotit, zda cizinec má šanci ten který kurz absolvovat, např. z hlediska znalosti českého jazyka. 3.2.2.2 Znalost českého jazyka Znalost českého jazyka a schopnost užívat jej ke komunikaci je důležitým předpokladem pro získání legálního zaměstnání. Řada žadatelů o MO však český jazyk neovládá nebo jej ovládá na úrovni, jež není dostatečná pro výkon zaměstnání, která by z hlediska jiných předpokladů vykonávat mohli. Neznalost jazyka limituje žadatele o MO v jakékoli fázi získávání zaměstnání. Ať už se jedná o vyhledávání pracovních nabídek, reagování na pracovní nabídky nebo o přímou komunikaci s potenciálním zaměstnavatelem v případě, že jedinec zvolí strategii dotazování na volná pracovní místa přímo na pracovištích. Znalost českého jazyka, zejména v případě, že je nedostatečná, vnímám jako významnou bariéru při získávání legálního zaměstnání. Rozumek a Rozumková (in Drbohlav, 2008) k tomuto tématu uvádí, že nedostatečná znalost českého jazyka není problémem jen při získávání zaměstnání, ale staví cizince do znevýhodněné pozice i v případě, že se mu podaří zaměstnání získat. Člověk, který dobře neovládá potřebný jazyk, je limitován při zjišťování a případném hájení svých zaměstnaneckých práv. Může se tak snadněji stát obětí neregulérního jednání ze strany zaměstnavatele. 3.2.2.3 Motivace žadatelů o mezinárodní ochranu k získání legálního zaměstnání Nakonečný (2006, str. 84) definuje motivaci jako „proces, který determinuje zaměření, intenzitu a trvání chování“. Bedrnová, Nový a kol. (1998) hovoří o motivaci jako o souboru „hnacích sil“, patřících mezi základní osobnostní struktury, které se navenek projevují jako motivované jednání. Funkcí tohoto jednání je pak dosahování cílů, které jsou pro organismus významné. Lze říci, že získat zaměstnání je významným cílem. Význam, jaký může mít zaměstnání pro žadatele o MO v ČR, blíže popisuji v kapitole 3.1. Získat zaměstnání však obvykle vyžaduje určitý způsob motivované činnosti – hledání zaměstnání resp. provádění rozličných činností za účelem jeho získání. Motivace žadatelů o MO tedy hraje důležitou roli při práci se sociálním pracovníkem, jejímž cílem je získání legálního zaměstnání. V případě, 25 Zahrnují např. platby za překlady dokumentů, ověřování listin, správní poplatky (1000 Kč při podání žádosti o nostrifikaci SŠ vzdělání, 500 Kč při uznání VŠ vzdělání), poštovné, cestovné aj.

22

kdy má jedinec nízkou motivaci pro dosažení tohoto cíle, je možné o jeho motivaci hovořit spíše jako o bariéře. Na snížení motivace žadatelů o MO žijících v PoS k získání legálního zaměstnání může mít kromě prožitku neúspěchu při snaze práci získat vliv mnoho faktorů, zmíním pouze ty, které vnímám jako nejvýznamnější. Jedním z nich může být fakt, že v případě získání legálního zaměstnání musejí přiznat výši příjmů, a pokud jejich měsíční výdělek převyšuje částku životního minima, ztrácejí nárok na finanční příspěvek (viz 2.2.1) a musí si hradit ubytování v PoS26. Třetím faktorem, který podle mého názoru může snižovat motivaci žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání, je samotný pobyt v PoS, resp. vliv tohoto způsobu života na psychiku žadatelů o MO (viz 2.2.1). Není-li člověk po psychické stránce v pořádku, může být obtížné udržet si motivaci k hledání zaměstnání. Při nedostatečné motivaci žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání mohou pak být na jejich chování patrné tendence vyhýbat se činnostem, které v rámci spolupráce se sociálním pracovníkem prováděli a jež měly vést k získání legálního zaměstnání. Za nejtypičtější projevy bych označila vyhýbání se schůzkám, na kterých sociální pracovník a klient pracují na získání zaměstnání, nebo pasivitu klienta, má-li např. individuálně vyhledávat pracovní nabídky apod. Nízká motivace k získání legálního zaměstnání se může projevit také jako změna v zaměření motivace. Žadatel o MO, který původně chtěl získat legální zaměstnání, může stále cítit potřebu získat zaměstnání, ale jelikož nebyl úspěšný, orientuje se nyní na získání jakéhokoliv zaměstnání, tedy i nelegálního. Na druhou stranu v souvislosti s motivací nelze opomenout existenci pozitivně působících faktorů, tedy těch, které ji zvyšují. Mezi ně bych zařadila, např. vidinu získání finančních prostředků a s tím spojené zlepšení životní situace (viz 2.2), potřebu soběstačnosti (viz 3.1), potřebu žít v souladu s pravidly, ale také mnohem prozaičtější pohnutku, a sice strach z rizik, která jsou spojena s ilegálním zaměstnáním, či prostou nespokojenost s pasivním způsobem života.

26 Poplatek za ubytování např. v PoS Havířov činí v současné době cca 4000 Kč na měsíc.

23

4 Sociální práce s žadateli o mezinárodní ochranu v ČR Čtvrtá kapitola obsahuje informace o sociální práci s žadateli o MO v ČR. Úvodem kapitoly se zabývám vymezením pojmu sociální práce s žadateli o MO skrze specifikaci rysů práce s touto skupinou klientů. Dále charakterizuji termín sociální pracovník pracující s žadateli o MO a představuji protagonisty integrace žadatelů o MO na tuzemský pracovní trh. Podobu sociální práce s žadateli o MO v ČR zaměřené na získání legálního zaměstnání pak přibližuji prostřednictvím charakteristik činností sociálních pracovníků, přičemž informace povětšinou vycházejí z praxe realizace projektu zaměřeného na pracovní integraci této skupiny cizinců. V závěru kapitoly se věnuji možným limitům práce s žadateli o MO.

4.1 Vymezení sociální práce s žadateli o mezinárodní ochranu v ČR Podle Kurice (1997) je sociální práce s uprchlíky, skupinou, jíž jsou žadatelé o MO příslušníky, souborem aktivit, díky nimž je možné docílit řešení situací, do kterých se dostávají žadatelé o MO, jako jednotlivci, potažmo se dotýkají jejich rodinných příslušníků nebo širší komunity cizinců. Trousil (in Bajer, 2007) označuje sociální práci s touto cílovou skupinou za jednu z neobtížnějších v oblasti pomáhajících profesí. Obtížnost vyplývá z faktu, že sociální pracovník se v rámci skupiny žadatelů o MO setkává např. s matkami samoživitelkami, rodinami s dětmi, osobami s psychiatrickým onemocněním, osobami se závislostí, nezaměstnanými atd. a měl by umět pracovat se všemi těmito sub-skupinami. Někteří autoři přibližují náročnost sociální práce s žadateli o MO skrze její specifika, mezi které podle Kurice (1997), Rozumka (in Bajer, 2007) a Polonyové (in Dymešová, 2003) patří např.:  Jazyková bariéra – Cizinci, kteří žádají v ČR o MO, přicházejí z různých zemí světa a hovoří různými jazyky. Sociální pracovníci, kteří pracují s žadateli o MO, by měli ovládat alespoň jeden světový jazyk a měli by být schopni komunikovat s klienty všech úrovní znalosti českého jazyka.  Postavení ve společnosti – Je dáno zejména právním statusem žadatelů o MO, který obnáší řadu limitů např. v dostupnosti systémů. Sociální pracovníci musejí umět navrhovat postupy s ohledem na tyto limity, ale přitom se snažit zajistit maximální možné naplnění potřeb klientů.  Sociokulturní rozdílnost – Sociální pracovníci a žadatelé o MO pocházejí z různých sociokulturních prostředí. V jejich interakci se tak střetávají odlišné postoje, hodnoty, vzorce chování, zvyky aj. Sociální pracovník by tedy měl umět jednat s klienty s ohledem na tyto odlišnosti.  Specifická forma – Výkon povolání v azylových zařízeních (viz 2.2.1). 24



Různorodost zakázek – Sociální pracovníci musejí umět řešit širokou škálu zakázek, neboť, jak uvádím výše, jednají při výkonu svého povolání s více sub-skupinami, jejichž členové mají rozdílné potřeby a nároky.

Sociální pracovník pracující s žadateli o MO tedy musí splňovat nejen profesní a jiné požadavky pro výkon povolání sociálního pracovníka, jak je stanovuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ale měl by také zdokonalovat svou znalost cizích jazyků a mít povědomí o legislativě týkající se žadatelů o MO v ČR. V rámci realizace sociální práce s žadateli o MO existují dva typy poskytovatelů – sociální pracovníci státního sektoru a sociální pracovníci nevládních neziskových organizací (dále jen NNO). Jednotlivé oblasti v rámci práce s uprchlíky jsou rozděleny mezi státní subjekty, avšak realizace aktivit nebo činností, které státní sektor není schopen pokrýt, je nabídnuta prostřednictvím dotačních řízení subjektům nestátní sféry. (Rozumek in Bajer, 2007)

4.2 Sociální práce s žadateli o mezinárodní ochranu v kontextu pracovní integrace Problematika podpory žadatelů o MO při vstupu na pracovní trh je zejména polem působnosti NNO. Jak uvádí Rozumek (in Bajer, 2007), takto zaměřené iniciativy jsou realizovány v rámci projektů financovaných státním sektorem a dalšími donátory. Wasserbauerová a Omastková (in Bajer, 2007) charakterizují projekty zaměřené na pracovní integraci žadatelů o MO jako soubory aktivit, jejichž prostřednictvím se sociální a jiní pracovníci snaží zvýšit šanci žadatelů o MO uplatnit se na trhu práce v ČR. V následující části kapitoly nastíním podobu sociální práce s žadateli o MO, kteří se snaží získat legální zaměstnání. Při její charakteristice vycházím zejména ze znalosti projektu zaměřeného na pracovní integraci žadatelů o MO, který v současné době probíhá při PoS Havířov a PoS Kostelec nad Orlicí. Při realizaci podpory žadatelů o MO při vstupu na pracovní trh se sociální pracovníci věnují jak přímé práci s klienty, tak zajišťování a koordinaci aktivit, které jsou žadatelům o MO nabízeny s ohledem na jejich individuální potřeby a bariéry, které stojí mezi nimi a cílem v podobě získání legálního zaměstnání. Sociální pracovníci vytvářejí s žadateli o MO individuální plány, zahrnující aktivity zaměřené na zlepšení jejich dovedností a znalostí tak, aby se stali z hlediska zaměstnavatelů atraktivnějšími uchazeči. Jedná se např. o kurzy českého jazyka, kurz práce na PC či workshopy vztahující se k získání zaměstnání aj. Součástí práce sociálních pracovníků je také zajišťování rekvalifikačních či kvalifikaci zvyšujících kurzů. Nejedná se však jen o vyhledání kurzu a poskytnutí finančních prostředků. Sociální pracovník musí být schopen identifikovat potřeby a preference klienta a zároveň usměrňovat jeho představy v souladu s reálnými možnostmi. Při výběru realizujícího subjektu je také důležité myslet na jazykovou bariéru. Sociální pracovník musí odhadnout možnosti klienta, následně zjišťuje, jak jsou poskytovatelé kurzů schopní se s jazykovou bariérou 25

žadatele o MO vypořádat, a také musí být schopen navrhnout, příp. zajistit podmínky, za jakých bude moci klient kurz absolvovat27. Tím však jeho intervence nekončí. Sociální pracovník je v průběhu kurzu v kontaktu s žadatelem o MO a lektorem či poskytovatelem kurzu. Získává zpětnou vazbu obou stran a zaměřuje se na prevenci vzniku nedorozumění či řešení vzniklých komplikací. Výše zmíněné aktivity, spolu s intervencí sociálního pracovníka, mívají za cíl zejména přispívat k odstraňování bariér, které stojí mezi žadateli o MO a získáním legálního zaměstnání. Důležitým aspektem v případě takto organizované podpory při získávání legálního zaměstnání je však také možnost smysluplného trávení volného času, který žadatelům o MO vzniká při čekání na rozhodnutí v řízení o MO (OPU, 2013). Tyto podpůrné aktivity jsou bezesporu užitečné a potřebné, avšak domnívám se, že stěžejní je práce sociálních pracovníků s žadateli o MO, kdy se zaměřují přímo na získání legálního zaměstnání. Pro přiblížení podoby intervencí sociálního pracovníka v tomto směru budu opět vycházet z již zmíněného projektu. Nejčastěji probíhající činnosti uvádím spolu se stručnou charakteristikou. Základní činností, kterou vykonává sociální pracovník, je informování klientů o pravidlech vztahujících se k zaměstnávání žadatelů o MO v ČR. Sociální pracovník klienty informuje např. o dvanáctiměsíční čekací lhůtě, nutnosti a procesu vyřízení pracovního povolení, zákazu přijímat zprostředkovaná zaměstnání či o obecných záležitostech, týkajících se zaměstnávání v ČR. Tato činnost probíhá prakticky po celou dobu spolupráce s tím, že některé informace je zapotřebí průběžně opakovat, ale přibývají také nové, v závislosti na aktuálním dění v životě klienta. Informování žadatelů o MO v tomto směru slouží zejména k jejich zorientování v normách v oblasti zaměstnávání i jako prevence vzniku problémů, pramenících z neznalosti těchto informací. Než sociální pracovník přistoupí k vlastnímu vyhledávání zaměstnání s klienty, obvykle je nejdříve seznámí s možnostmi a způsoby hledání zaměstnání. Klienti se tak dovídají, jakými cestami lze v ČR získat zaměstnání, a mají možnost zvolit si způsoby, které jim budou vyhovovat. Spolu s těmito informacemi může sociální pracovník klientům také povědět o formálních a neformálních zvyklostech při jednání s potenciálními zaměstnavateli. Jak jsem uvedla výše, je zapotřebí mít na paměti, že žadatelé o MO přicházejí z odlišných sociokulturních prostředí. Tyto informace tak představují užitečnou teoretickou průpravu před vlastním hledáním zaměstnání a mohou sloužit také jako prevence případných faux-pas při komunikaci s potenciálními zaměstnavateli. Za nejpodstatnější, co do stráveného času i objemu informací, které musí klienti vstřebat, bych označila aktivitu hledání zaměstnání. Té se věnuje sociální pracovník s klienty na schůzkách, ale i samostatně. Do aktivity hledání zaměstnání spadá mnoho úkonů. Klienti se učí např. vyhledávat aktuální nabídky zaměstnání, kontaktovat zaměstnavatele, vytvářet životopisy, motivační a průvodní dopisy. Intenzivně také procvičují potřebné úkony práce na PC. Jedná se zejména o tvorbu a úpravy dokumentů v MS Word, práci s inzertními portály, obsluhu e-mailu, příp. tisk dokumentů, kopírování apod. V průběhu zmíněných činností se 27 Např. zajištění překladu výukových materiálů, zajištění tlumočníka apod.

26

zároveň seznamují s příslušnou terminologií. Sociální pracovník poskytuje klientům asistenci, avšak v souladu s jejich možnostmi je vede k samostatnosti. Cílem je zplnomocnění žadatelů o MO v této oblasti. Výše jsem uvedla, že sociální pracovník hledá práci klientům také samostatně. Většinou se jedná o širší monitoring pracovních příležitostí podle preferencí a možností klientů např. v daném regionu či domluvených lokalitách nebo přímé oslovování zaměstnavatelů, aniž by předcházelo vyhledávání na inzertních portálech. Sociální pracovník také klientům asistuje při komunikaci se zaměstnavateli např. při domluvách termínů schůzek. V závislosti na jazykové bariéře žadatele o MO se může jednat jak o tlumočení, tak pouhé doporučení bodů, na které by klient při jednání se zaměstnavatelem neměl zapomenout. Sociální pracovník v případě zájmu s klientem provádí také cvičné rozhovory a poskytuje mu zpětnou vazbu. Příprava klientů na pracovní pohovor je další aktivitou, kterou sociální pracovník s žadateli o MO realizuje. Její součástí je nejen připomenutí dokumentů, které by měly být na pohovor připraveny, ale též osvěžení zvyklostí v jednání se zaměstnavateli či cvičný pracovní pohovor. Tato příprava má pomoci žadatelům o MO zorientovat se v dané situaci a snížit nejistotu, která ji provází. Dalším možným úkonem jsou doprovody klientů na pracovní pohovory. Sociální pracovník poskytuje asistenci ve formě doprovodu klientům, kteří jsou nejistí, co se týká dopravy na místo konání pohovoru, ale hlavně psychickou oporu v této důležité situaci. V případě větší jazykové bariéry mezi žadatelem o MO a zaměstnavatelem může sociální pracovník fungovat i jako tlumočník. Jestliže se sociální pracovník vydává na pracovní pohovor společně s klientem, obvykle v rámci setkání realizuje další z aktivit – informování zaměstnavatele o normách vztahujících se k zaměstnávání žadatelů o MO. Zaměstnavatel získá kompletní informace o krocích, jež je zapotřebí podniknout, pakliže hodlá zaměstnat žadatele o MO. Tato informační činnost je velmi potřebná, neboť zaměstnavatelé obvykle nevědí, jaké podmínky je třeba splnit, aby mohli žadatele o MO legálně zaměstnat, a žadatelé o MO se v dané problematice také přesně neorientují. Rozhodne-li se zaměstnavatel žadatele o MO přijmout, sociální pracovník zpravidla poskytuje asistenci při vyřizování pracovního povolení. Jedná se o asistenci klientům, případně i zaměstnavatelům, při vyplňování předepsaných tiskopisů, komunikaci s příslušným ÚP i asistenci při zajišťování požadovaných příloh žádosti či o doprovod na ÚP za účelem podání žádosti. Také zmíním jednu z aktivit, kterou však mohou vykonávat nejen sociální pracovníci pracující se žadateli o MO. V posledních letech je zaměstnavatelům umožněno získat tzv. mzdové příspěvky, jestliže se rozhodnou přijmout do zaměstnání uchazeče, který patří do skupiny tzv. zranitelných osob28. Sociální pracovníci mohou zaměstnavatele jednak informovat o možnosti a podmínkách čerpání mzdových příspěvků a v případě, že o ně projeví zájem, také asistovat při podání žádosti o mzdové příspěvky. Způsob asistence sociálního 28 Daným termínem bývají označovány např. osoby se změněnou pracovní schopností, osoby vyššího věku, osoby navrátivší se z výkonu trestu odnětí svobody apod. Obecně se dá říci, že se jedná o skupiny osob, které mohou mít obtíže s uplatněním na trhu práce.

27

pracovníka je obdobný jako v případě výše uvedené asistence při vyřizování pracovního povolení. Uvedený výčet činností, které mohou sociální pracovníci v rámci pracovní integrace žadatelů o MO realizovat, není definitivní, avšak domnívám se, že je dostačující pro utvoření představy o tom, co sociální práce zaměřená na podporu žadatelů o MO při získávání legálního zaměstnání může obnášet. Vyjma realizace zmíněných aktivit je také důležité vhodně motivovat žadatele o MO k aktivnímu přístupu k hledání zaměstnání, využívání jejich potenciálu a pomoci jim mobilizovat veškeré zdroje, které mohou upotřebit při snaze získat legální zaměstnání. 4.2.1 Limity sociální práce s žadateli o mezinárodní ochranu v ČR v kontextu pracovní integrace Na závěr kapitoly věnované sociální práci s žadateli o MO v ČR zmíním několik limitů, s nimiž se sociální pracovníci pracující s těmito klienty při získávání legálního zaměstnání setkávají (kromě limitů v podobě bariér, viz kapitola 3). I v této části kapitoly budu vycházet z praxe. Za prvé bych zmínila skutečnost, na kterou poukazuji v diplomové práci vícekrát, a sice nízkou prioritu pracovní integrace žadatelů o MO29. Jak uvádím výše, tato oblast je nyní v režii NNO, které však obyčejně nemohou tyto aktivity realizovat, aniž získají finanční prostředky od donátorů. Pakliže donátoři nepovažují pracovní integraci žadatelů o MO v ČR za důležitou, lze spíše stěží očekávat přidělení finanční podpory takto zaměřeným projektům. Limitující pro výkon povolání sociálního pracovníka při práci s žadateli o MO jsou změny zasahující do života jeho klientů, vycházející z vnějších vlivů nebo z rozhodnutí samotných klientů. Co se týká vnějších vlivů, zmínila bych zejména dění v řízení o MO (viz příloha č. 1). Pro žadatele o MO nemá získávání legálního zaměstnání zpravidla tak vysokou prioritu jako dění kolem jejich pobytu v ČR. Nastane-li situace, kdy je potřeba reagovat na vývoj v řízení o MO, obvykle odkládají spolupráci se sociálním pracovníkem na získání zaměstnání a věnují se řízení o MO. Někdy dokonce přerušují spolupráci, aniž sociálního pracovníka informují. V případě limitů souvisejících s rozhodnutím klientů se jedná zejména o ta, jež ovlivňují jejich setrvání v řízení o MO. Někteří klienti svá řízení o MO ukončují na vlastní žádost (viz příloha č. 1). Nejčastěji proto, že řízení o MO trvají dlouho nebo protože žadatelé o MO nechtějí zůstat v ČR. Žadatelé o MO ukončují řízení o MO buď oficiálně, tedy podáním žádosti o zastavení řízení o MO, nebo neoficiálně, prostým odchodem. V obou případech to znamená ukončení spolupráce a zpravidla nedochází k jejímu obnovení.

29 Od roku 2004 do současnosti byly realizovány pouze tři projekty zaměřené na pracovní integraci žadatelů o MO v ČR. Jedná se o projekty: „Proč mají zůstat stranou?“ (Iniciativa Společenství EQUAL, 2008), „Human Step“ (ÚJOP UK, 2014) a „Uplatnit se bez překážek“ (OPU, 2013).

28

5 Postoje V první části kapitoly o postojích definuji tento termín, uvádím charakteristiku složek postojů a také informace týkající se utváření postojů. Následně se zabývám pojetím tématu postoje sociálních pracovníků pracujících s žadateli o MO k bariérám při získávání legálního zaměstnání v publikacích a jiných zdrojích informací. Součástí kapitoly je také úvaha o faktorech, které mohou ovlivňovat utváření postojů sociálních pracovníků pracujících s žadateli o MO k bariérám při získávání legálního zaměstnání.

5.1 Teoretické vymezení termínu postoj Termín postoj začali v rámci sociologie a sociální psychologie podle Nakonečného (2009) jako první užívat na počátku 20. stolení W. J. Thomas a F. Znaniecki. Od té doby je zaznamenáno několik pokusů o exaktní definování tohoto pojmu v celé jeho komplexnosti. Nakonečný (2009, str. 240) uvádí například definici, která charakterizuje postoje jako „trvalé soustavy pozitivních nebo negativních hodnocení, emocionálního cítění a tendencí jednání pro nebo proti společenským objektům“. Zmíněnými objekty přitom mohou být věci, události, osoby, jevy apod. a má-li vůči těmto objektům člověk nějaký postoj, znamená to, že zaujal určité hodnotící stanovisko, tedy objekt postoje hodnotí30 (Nakonečný, 2009). Proces hodnocení v sobě integruje kognitivní31, konativní32 a emocionální dimenzi, které byly zároveň stanoveny jako základní složky postoje33 (Výrost, Slaměník, 2008). Kognitivní složka zahrnuje poznatky o objektu, vůči němuž je postoj zaujímán, emocionální složka je souhrnem emocí vyvolaných objektem postoje a konativní složka vyjadřuje připravenost chovat se vůči objektu postoje určitým způsobem (Nakonečný, 2009; Hayes, 1998). Podle Nakonečného (2009) může v některých případech jedna složka dominovat nad ostatními, ale typičtější je jejich vzájemná vyváženost. Vznik postojů je podle Nakonečného (2009) možný díky interakci jedince s okolním světem. Člověk si díky schopnosti vnímání34 utváří kognitivní obraz světa a objektů v něm, tyto objekty určitým způsobem hodnotí a na základě výsledků procesů hodnocení k nim zaujímá určité postoje. K formování postojů Výrost a Slaměník (2008) blíže uvádí, že složky postoje se utvářejí díky podmiňování (emocionální složka), kognitivnímu učení (kognitivní složka) a instrumentálnímu učení (konativní složka) a rámcem pro jejich utváření je proces socializace.

30 Termín hodnocení definuje Nakonečný (2009) jako přiřazování určité hodnoty, přičemž hodnotu objektu může hodnotitel určovat např. na škále žádoucí – nežádoucí, dobrý – špatný apod. 31 Podobu kognitivního postoje v diplomové práci vyjadřuji také v místech, kde píši o tom, že pracovníci vnímají jisté skutečnosti nebo mají konkrétní mínění. 32 Podobu konativního postoje v diplomové práci také vyjadřuji, když popisuji, jak pracovníci jednají, jak se chovají nebo že intervenují určitým způsobem. 33 Termín dimenze postoje a složky postoje používám v diplomové práci jako synonyma. 34 Vnímání definuje Nakonečný (2006, str. 50) jako: „smysly zprostředkovávané poznávání objektů (věcí, dějů atd.), jejich vlastností a vztahů mezi nimi“.

29

5.1.1 Faktory ovlivňující utváření postojů sociálních pracovníků pracujících s žadateli o mezinárodní ochranu v ČR k bariérám při získávání legálního zaměstnání Postoje na rozdíl např. od temperamentu nejsou danou součástí člověka, ale utvářejí až při interakci s okolním světem skrze to, co jedinec vnímá (Nakonečný, 2009). Lze soudit, že sociální pracovníci před tím, než se začnou věnovat práci s žadateli o MO, nemusejí mít žádné povědomí o bariérách, s nimiž se tato skupina klientů setkává při získávání legálního zaměstnání, tudíž nemusejí mít k jednotlivým bariérám vytvořeny postoje. Dostanou-li se však do daného pracovního prostředí, pravděpodobně si začnou postoje k bariérám vytvářet okamžitě, aniž by si toho museli být vědomi. Níže uvádím několik faktorů, které podle mého názoru hrají roli při utváření postojů sociálních pracovníků pracujících s žadateli o MO k bariérám při získávání legálního zaměstnání. Jako první bych zmínila vliv kolegů v zaměstnání, neboť jak uvádí Nakonečný (2009), postoje se mohou utvářet již na základě verbálních projevů jiných osob. Jestliže sociální pracovník nastupuje do zaměstnání, některý z kolegů se jej ujímá, přibližuje mu náplň práce a předává informace o dané problematice. Je nasnadě domnívat se, že narazí i na téma bariér, s nimiž se nový pracovník v rámci práce s klienty setká. Postoje sociálního pracovníka se tak mohou formovat již v tomto okamžiku, aniž se s bariérami reálně setkal. Dalším faktorem, který může ovlivňovat postoje sociálních pracovníků k bariérám při získávání legálního zaměstnání, může být chování klientů. Lze předpokládat, že sociální pracovník bude bariéru prožívat a intervenovat jiným způsobem, pokud na jejím překonání pracuje s klientem, který aktivně přistupuje k řešení své situace, a jinak, když klient nespolupracuje. Vliv na utváření postojů k bariérám může mít i subjektivní hodnocení jednání s různými institucemi35. Lze se domnívat, že sociální pracovníci budou vnímat bariéry jako méně nepříjemnou komplikaci, např. v případech, kdy se budou setkávat se vstřícným přístupem zástupců institucí. Dále podle mého názoru může hrát roli i lokalita, kde sociální pracovníci s žadateli o MO na získání legálního zaměstnání pracují. V lokalitách s dobrou dostupností služeb a institucí se mohou bariéry jevit opět jako méně významné. Posledním faktorem, který v dané souvislosti zmíním, je častost výskytu jednotlivých bariér. Jestliže se sociální pracovníci budou při práci s žadateli o MO častěji setkávat s některým typem bariér, pak ho pravděpodobně budou považovat za významnější překážku ve srovnání s jinými. Čímž mohou být ovlivněny i ostatní dimenze postoje.

5.2 Postoje sociálních pracovníků pracujících s žadateli o mezinárodní ochranu v ČR k bariérám při získávání legálního zaměstnání v publikacích a jiných zdrojích informací Když jsem v rámci přípravy a specifikace zaměření mé diplomové práce zjišťovala, jak je mnou zvolené téma pojednáváno v literatuře a jiných zdrojích informací, nabyla jsem dojmu, 35 Např. Krajskými úřady, SUZ, OAMP, ÚP, notáři apod.

30

že téma postojů sociálních pracovníků je pojednáváno relativně často. Existuje nemálo dokumentů analyzujících postoje sociálních pracovníků vůči různým typům klientů, situacím, technikám práce apod. Nicméně po bližším prozkoumání zdrojů jsem došla k závěru, že postoje sociálních pracovníků pracujících s žadateli o MO k bariérám při získávání legálního zaměstnání prozatím spíše unikají pozornosti. Burdová-Hradečná, Honusková a Rozumková (2008) uvádí, že téma pracovní integrace žadatelů o MO je obecně v ČR spíše přehlíženo. Domnívám se tedy, že z toho důvodu se nedostává pozornosti ani postojům sociálních pracovníků, jež pracují s žadateli o MO, které jsou pouze jedním z mnoha aspektů dané problematiky. Respektive, existují publikace, které pojednávají problematiku bariér, s nimiž se mohou žadatelé o MO v ČR a sociální pracovníci, kteří s nimi pracují, setkat, avšak tyto texty se zaměřují spíše na identifikaci typů bariér nebo hovoří o konkrétních dopadech na život žadatelů o MO při výskytu určité bariéry. Podle mého názoru se jedná o publikace přinášející informace, na základě nichž čtenář zjistí, jaké mohou být obtížné situace v životě žadatelů o MO žijících v ČR, ale podobu postoje sociálních pracovníků pracujících s těmito klienty k bariérám při získávání legálního zaměstnání může více méně jen odhadovat. Mínění36 samotných sociálních pracovníků o jednotlivých bariérách považuji za zajímavou a důležitou součást vědění o dané problematice, která však zatím ve zdrojích informací zřejmě spíše absentuje. Je však třeba podotknout, že sociálních pracovníků pracujících s žadateli o MO v ČR na tomto typu zakázky není mnoho, resp. ve srovnání s počtem sociálních pracovníků pracujících, např. se seniory či s klienty ze sociálně vyloučených lokalit se jedná o marginální skupinu. Tento fakt také může mít zásluhu na tom, že postojům dané skupiny sociálních pracovníků k bariérám, s nimiž se setkávají se žadateli o MO při získávání legálního zaměstnání, prozatím nebyla příliš věnována pozornost. A i z toho důvodu se o tuto problematiku zajímám v rámci výzkumu a diplomové práce. Teoretickou část diplomové práce jsem věnovala vymezení pojmů obsažených v HVO. Následuje empirická část, kde prezentuji výzkum zaměřený na identifikaci postojů sociálních pracovníků pracujících s žadateli o MO v ČR k bariérám při získávání legálního zaměstnání.

36 Nakonečný (2009) termínem mínění označuje vyjádřené postoje.

31

METODOLOGICKÁ ČÁST

6 Metodologie výzkumu V šesté kapitole se věnuji charakteristice výzkumné strategie, technice sběru dat, dále popisu způsobu výběru vzorku a stanovení jednotky zkoumání a zjišťování. Také uvádím informace týkající se standardizace výzkumu, operacionalizace, vlastní realizace výzkumu a charakteristiky vyhodnocování dat. Závěr kapitoly patří tématům etické aspekty a rizika výzkumu.

6.1 Výzkumná strategie Pro získání informací, které mi umožní odpovědět na výzkumné otázky, jsem se rozhodla užít kvalitativní výzkumnou strategii. „Termínem kvalitativní výzkum rozumíme jakýkoliv výzkum, jehož výsledků se nedosahuje pomocí statistických procedur nebo jiných způsobů kvantifikace“ (Strauss, Corbinová, 1999, str. 10). Typickým rysem tohoto typu výzkumu je možnost získat velké množství informací, avšak díky silné redukci počtu sledovaných jednotek, která je taktéž pro danou výzkumnou strategii příznačná, je možné zjišťovat tyto informace o malém počtu jedinců, což ve svém důsledku činí snahy o generalizaci výsledků problematickými či úplně nemožnými (Disman, 2002). Jak dále uvádí Disman (2002), kvalitativní výzkum užívá induktivní logiku, kdy výzkumník nejprve provede sběr dat, následně pátrá po jejich významu a posléze formuluje závěry. Hlavním úkolem kvalitativního výzkumu „je objasnit, jak se lidé v daném prostředí a situaci dobírají pochopení toho, co se děje, proč jednají určitým způsobem a jak organizují své všednodenní aktivity a interakce“ (Hendl, 2005, str. 52). Díky tomuto typu výzkumné strategie lze získat nový názor či lépe porozumět jevům, které jsou součástí sociální reality. Výstupem pak mohou být nejen zjištění o daném jevu, ale i nově formulované hypotézy či teorie, jež mohou být dále podrobovány zkoumání. (Disman, 2002; Švaříček, Šeďová, 2007; Strauss, Corbinová, 1999)

6.2 Standardizace výzkumu V rámci standardizace výzkumu jsou zmiňovány dva klíčové pojmy, a sice validita neboli platnost a reliabilita neboli spolehlivost. „Validní měření je takové, které měří skutečně to, co jsme zamýšleli měřit“ (Disman, 2002, str. 62). Kvalitativní výzkum se vyznačuje vysokou validitou, jelikož, jak uvádí Disman (2002), může využívat volné formy otázek a odpovědí a není tolik omezen potřebou standardizace, jak je tomu v případě výzkumu kvantitativního. „Reliabilní měření je takové měření, které nám při opakované aplikaci dává shodné výsledky, pokud se ovšem stav pozorovaného objektu nezměnil“ (Disman, 2002, str. 62). Reliabilita kvalitativního výzkumu je naopak hodnocena jako nízká, což je způsobeno právě slabou standardizací (Disman, 2002). 32

6.3 Výběr vzorku S ohledem na zvolenou kvalitativní výzkumnou strategii jsem při výběru výzkumného vzorku postupovala způsobem záměrného (účelového) výběru, který je podle Žižlavského (2003) pro daný typ výzkumné strategie typičtější než výběr náhodný. Z variant záměrného výběru jsem zvolila tzv. výběr kriteriální, který je založen na postupu cíleného vyhledávání účastníků pro výzkum podle jejich vlastností, přičemž kritériem výběru může být stanovený stav (např. příslušnost k určité skupině) nebo vlastnost (Miovský, 2006). V rámci výzkumu jsem pracovala s jednou skupinou respondentů. Jednalo se o sociální pracovníky, kteří byli vybráni na základě níže uvedených kritérií:  pracují jako sociální pracovníci některé NNO v ČR, jejíž cílovou skupinou pro poskytování sociálních služeb jsou cizinci;  v rámci svého zaměstnání pracují s cizinci v postavení žadatelů o MO, kteří jsou ubytováni v PoS Havířov, PoS Kostelec nad Orlicí nebo žijí tzv. v soukromí (viz 2.2.1);  s žadateli o MO pracují na získání legálního zaměstnání;  jsou ochotni stát se respondenty tohoto výzkumu. 6.3.1 Jednotka zkoumání a jednotka zjišťování Jednotkou zkoumání jsou v případě mého výzkumu postoje sociálních pracovníků pracujících se žadateli o MO v ČR k bariérám při získávání legálního zaměstnání. Jednotku zjišťování ve výzkumu tvoří sedm sociálních pracovníků pracujících v NNO v ČR, jejíž cílovou skupinou pro poskytování sociálních služeb jsou cizinci. Jedná se o sociální pracovníky, kteří v rámci výkonu svého zaměstnání pracují s žadateli o MO, kteří chtějí získat legální zaměstnání a žijí v PoS Havířov, PoS Kostelec nad Orlicí nebo tzv. v soukromí (viz 2.2.1). Skupinu sociálních pracovníků tvořilo 6 žen a 1 muž37 ve věku 26 až 64 let. Všichni respondenti jsou zaměstnanci téže NNO, přičemž místem výkonu povolání jsou různá města napříč republikou (rozptýlené pobočky NNO). Tabulka č. 1 – Charakteristika respondentů Respondent

Věk

Vzdělání

SP1 SP2 SP3 SP4 SP5 SP6 SP7

34 let 64 let 40 let 26 let 30 let 32 let 33 let

Vysokoškolské – Mgr. Vysokoškolské – Ing. Vysokoškolské – Mgr. Vyšší odborné – Dis. Vysokoškolské – Mgr. Vyšší odborné – Dis. Vysokoškolské – Mgr.

Délka praxe práce s žadateli o MO v ČR 12 let 20 let 2 roky 2 roky 3 roky 9 let 8 let

37 V rámci zachování anonymity budu v interpretační části hovořit o všech respondentech a jejich vyjádření uvádět jednotně v mužském rodě.

33

Důvodem nízkého počtu respondentů jednotky zjišťování je obecně malý počet sociálních pracovníků, kteří mají možnost pracovat s žadateli o MO na jejich pracovní integraci v ČR, případně nesplnění některého z kritérií. Důvodem výskytu jediného muže v jednotce zjišťování je nízký počet mužů, kteří pracují s žadateli o MO. Jelikož splňuji kritéria pro zařazení do skupiny respondentů, rozhodla jsem proto také přispět do výzkumu informacemi o mých postojích.

6.4 Techniky sběru dat Jako hlavní techniku pro sběr dat jsem zvolila polostrukturovaný rozhovor. Tato technika vyžaduje přípravu témat a konkrétních otázek pro zamýšlený rozhovor, nicméně v průběhu rozhovoru lze měnit pořadí otázek a také upravovat jejich znění. Jak ovšem dále uvádí Miovský (2006), je nutné mít na paměti, že modifikace znění výzkumných otázek by neměla měnit jejich smysl. Výhodou polostrukturovaného rozhovoru je možnost pokládat doplňující otázky, což umožňuje podrobně rozpracovat jednotlivá témata nebo se výzkumník jejich prostřednictvím může dobrat upřesnění odpovědí respondenta, případně si ověřovat, zda odpovědi správně chápe a interpretuje. Záludnost vkládání doplňujících otázek však spočívá v možném riziku, že výzkumník začne rozhovor zbytečně tříštit a zjišťovat informace, které nejsou relevantní z hlediska cíle výzkumu. (Miovský, 2006) Pro to, abych mohla zařadit do výzkumu i informace o svých postojích, užila jsem kromě primární techniky pro sběr dat také techniku pozorování. Z možných variant jsem zvolila přístup introspektivní, konkrétně metodu retrospekce, která je podle Miovského (2006) pozorováním pozůstatku, který v člověku zážitek zanechá. Výhodou retrospekce je možnost získání nadhledu a lepšího utřídění poznatků a prožitků, která vzniká díky časovému odstupu od pozorovaného. K volbě této metody jsem se rozhodla na základě zkušeností z práce s žadateli o MO. Domnívám se, že při přímé introspekci by mohlo být obtížné uvědomovat si jednotlivé složky postojů k bariérám, případně poznatky zaznamenávat, jelikož interakce s klienty s jazykovou bariérou či pouze cizojazyčně hovořícími je již sama o osobě náročnější.

6.5 Operacionalizace Za účelem zjišťování, jaké postoje zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o MO k bariérám při získávání legálního zaměstnání, jsem rozvedla hlavní výzkumnou otázku: „Jaké postoje zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice k bariérám při získávání legálního zaměstnání?“ do osmi dílčích výzkumných otázek, které společně s definovanými indikátory a formulovanými otázkami do rozhovoru prezentuji v příloze č. 6. Prostřednictvím DVO zjišťuji postoje sociálních pracovníků k jednotlivým typům bariér, které jsou charakterizovány ve třetí kapitole diplomové práce.

34

6.6 Etické aspekty výzkumu Etické aspekty a jejich ošetření jsou nedílnou součástí výzkumů. Subjektivně vnímám zásadu, kterou zmiňuje Hendl (2005) – neohrozit fyzické nebo psychické zdraví zkoumaných subjektů – jako nejdůležitější, ale existují i další, které nelze opomenout. První je informovaný souhlas, což podle Hendla (2005) znamená, že zkoumaní jedinci jsou informování o průběhu a okolnostech výzkumu a zúčastní se, pouze pokud budou souhlasit, což zahrnuje i souhlas s pořízením zvukového záznamu. Tento aspekt je v případě mého výzkumu ošetřen. Všichni respondenti budou oslovení a informování v dostatečném časovém předstihu před zahájením realizace sběru dat tak, aby měli dostatek času svou účast na výzkumu zvážit. Důvěrnost je podle Švaříčka (in Švaříček, Šeďová a kol., 2007) dalším důležitým aspektem. Výzkumník nesmí zveřejnit data o respondentech, na základě kterých by mohli být identifikováni třetí osobou. Výzkumník by podle Hendla (2005) neměl zapomínat, že v rámci výzkumu zjišťuje od respondentů věci, které jsou osobní a někdy mohou být velmi citlivé. Proto je na místě snažit se vždy pro respondenta vytvořit atmosféru, v níž se bude cítit uvolněně a bezpečně. Reichel (2009) v souvislosti s etikou výzkumu podotýká, že výzkumník musí být připraven přijmout i informace, které nepotvrzují jeho předpoklady, a také je povinen veškeré informace hodnotit nezávisle a nezkresleně prezentovat.

6.7 Rizika výzkumu Podle Miovského (2006) může být validita kvalitativního výzkumu ohrožena mnoha faktory. Domnívám se, že v případě výzkumu prováděného v rámci této diplomové práce může být jedním z rizikových faktorů tzv. zkreslení způsobené výzkumníkem, jelikož s prováděním výzkumu mám malou zkušenost. K eliminaci tohoto rizika však může posloužit pořizování záznamů rozhovorů – uniklé informace či souvislosti mohou být zaznamenány posléze. Dalším rizikem je zkreslení informací získaných prostřednictvím retrospektivní introspekce. Miovský (2006) uvádí, že právě časový odstup snižuje možnost kontroly validity, jelikož explorovaná data mohou být zkreslena. Dodává však také, že neexistuje způsob, jak tomuto zkreslení zabránit, neboť subjekty mohou vzpomínkový materiál pozměňovat, aniž si to uvědomují. Limitem tohoto výzkumu je také možnost generalizovat jeho výsledky na širší populaci. Jednotka zjišťování je pro tento účel malá. Tato skutečnost je způsobena zejména zaměřením výzkumu. Potenciální riziko vyplývá také z faktu, že se v rámci diplomové práce pokouším propojit několik témat, která podle mého názoru v takovémto spojení zkoumána prozatím nebyla. Přestože jsme při volbě témat diplomových prací byli vedeni k výběru originálního námětu výzkumu, je možné, že se mi právě proto nepodaří vhodně dané tematické spojení uchopit, neboť jsem strukturu obsahu teoretické části vytvořila intuitivně, bez možností inspirovat se jinými pracemi na toto téma. 35

Limitem výzkumu může být také fakt, že v jednotce zjišťování figuruje pouze jeden muž. Lze předpokládat, že pokud by bylo respondentů – mužů více, bylo by možné v rámci výzkumu zřetelně identifikovat i případnou diverzitu v postojích žen a mužů. Při takto nerovnoměrném zastoupení mužů mezi respondenty však hledání rozdílů mezi postoji žen a mužů a následného vyvozování obecnějších závěrů podle mého názoru spíše není na místě. Další riziko spatřuji ve formulaci otázek týkajících se bariéry v podobě znalosti českého jazyka a motivace žadatelů o MO. Původním záměrem bylo tázat se na postoje respondentů k bariérám v podobě „neznalosti českého jazyka“ a „nízké motivace“. Taková formulace je vzhledem k podstatě slova „bariéra“ logická, avšak otázky by byly návodné. Proto jsem zvolila neutrální znění, i když se domnívám, že respondenty může mást. V průběhu sběru dat vyplynulo další riziko, a sice riziko snížení pozornosti či výskyt repetic u déletrvajících rozhovorů. Tento limit jsem se pokusila eliminovat přestávkami v rozhovoru a shrnováním vyřčeného.

6.8 Realizace sběru dat a charakteristika jejich zpracování V rámci získávání respondentů jsem nejprve zjistila, které NNO se zabývají podporou žadatelů o MO v ČR při vstupu na trh práce. Následně jsem oslovila jejich sociální pracovníky a obeznámila je s tématem a zaměřením výzkumu, který hodlám realizovat. Sběr dat probíhal v období od 3. 9. do 24. 9. 2014. Respondentům byly nabídnuty varianty realizace rozhovoru na osobních schůzkách či přes program Skype. Kromě dvou využili všichni respondenti možnosti distančního rozhovoru, jelikož vzhledem k pracovnímu vytížení nebylo možné nalézt oboustranně vyhovující termín pro osobní schůzku. Délka rozhovorů se pohybovala v rozmezí 39 až 200 min a byly zachycovány pomocí zvukového záznamového zařízení. Rozdíl v délce rozhovorů byl způsobem různou mírou detailnosti odpovědí respondentů. A také tím, že někteří odpovídali věcněji, jiní např. objasňovali svá stanoviska pomocí příkladů z praxe. Všichni respondenti byli před rozhovorem obeznámeni s nahráváním rozhovoru a s pořízením zvukového záznamu souhlasili. Respondenti odpovídali na připravené otázky a využila jsem také možnosti upravit znění otázek a vkládání doplňujících otázek. Po delších odpovědích respondentů jsem vyřčené ve stručnosti shrnula, abych se ujistila, že jsem sdělení porozuměla. V případě, že respondent některou otázku odpověděl dříve, než byla položena, jsem jej v místě, kdy podle struktury rozhovoru měla otázka zaznít, na ni upozornila, shrnula sdělení a dotázala se, zda chce svou odpověď rozvést, zpřesnit či doplnit. Někteří respondenti tuto možnost využili, jiní nikoli. Otázky byly respondenty hodnoceny jako srozumitelné s výjimkou otázek týkajících se bariér v podobě motivace žadatelů o MO a znalosti českého jazyka. Při zjišťování postojů sociálních pracovníků k těmto bariérám je mátl neutrální způsob kladení otázek. Respondenti nechápali, proč by měly být „znalost českého jazyka“ a „motivace žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání“ bariérami. Podle jejich vyjádření by dané otázky byly srozumitelnější, pokud bych se tázala např. na „neznalost či špatnou znalost“ a „nízkou či slabou motivaci“. Pořízené nahrávky jsem převedla do písemné podoby za účelem snadnějšího vyhodnocení dat. Taktéž data získaná pozorováním. Při hledání odpovědí na jednotlivé DVO 36

jsem nacházela shodné nebo rozdílné prvky ve sdělení respondentů a pokoušela se zamýšlet nad příčinami a důsledky. Na základě dílčích závěrů jsem zformulovala odpověď na HVO.

37

INTERPRETAČNÍ ČÁST

7 Vyhodnocení a interpretace dat V sedmé kapitole se zabývám vyhodnocením a interpretací získaných dat. Jednotlivým DVO se věnuji v subkapitolách, kde jsou popsány kognitivní, emocionální a konativní složky postojů respondentů. Následně vždy uvádím závěr k dané DVO. Vybrané poznatky propojuji s literaturou či informacemi uvedenými v ostatních částech diplomové práce. V rámci výzkumu jsem věnovala větší prostor zjišťování kognitivního postoje, jelikož se domnívám, že kognitivní složka má značný vliv na podobu afektivního38 i konativního postoje.

7.1 Postoj k bariéře v podobě dvanáctiměsíční čekací lhůty pro vstup na trh práce V první subkapitole se zabývám odpovědí na DVO1: „Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě dvanáctiměsíční čekací lhůty pro vstup na trh práce?“ 7.1.1 Kognitivní složka Všichni respondenti o dvanáctiměsíční čekací lhůtě coby podmínce pro vstup žadatelů o MO na trh práce vědí. Šest respondentů v rámci odpovědí také zmínilo další podmínky jako pracovní povolení či věkovou specifikaci – SP6 shrnuje: „...musí být v řízení o mezinárodní ochraně déle než 365 dní, aby mohli vstoupit na pracovní trh, tak to musí být osoby starší 15 let, v případě, že se nejedná o nějaký povolání herecký nebo něco takovýho a samozřejmě musí mít platný povolení k zaměstnání.“ Šest ze sedmi respondentů získalo informace o této bariéře, obdobně jako já, studiem legislativy. Druhým výrazně převažujícím zdrojem podle jejich výpovědí byli kolegové respondentů v zaměstnání. Okrajovými zdroji jsou pak komunikace s pracovníky ÚP či internet. Přestože respondentům je znám smysl zavedení restrikce (viz 3.2.1.1), téměř všichni ji považují za nesmyslnou, zbytečnou či demotivační a zároveň v souvislosti s tímto obdobím vnímají i riziko rozvoje patologických jevů, např. SP7 říká: „...co jsem měl zkušenost vidět v pobytovým středisku v Kostelci, tak ti lidi se za jeden rok, co nepracujou, co nesmí nic dělat hrozně proměněj a za ten rok se jim dokážou rozpadnout rodiny, za ten rok se ti lidi začnou stávat závislejma na alkoholu, případně nějakejch jinejch psychotropních látkách…“ Stejný kognitivní postoj jsem pozorovala také u sebe. Podle slov SP5 a SP3 může vést tato bariéra k přivykání žadatelů o MO k zahálčivému způsobu života, neboť zjistí, že lze existovat i bez zaměstnání. SP4 a SP3 se shodují s názorem Burdové-Hradečné (2006), že neumožnění 38 Výraz afektivní postoj v diplomové práci užívám jako synonymum k výrazu emocionální postoj.

38

vstupu na pracovní trh po dobu 12 měsíců zvyšuje riziko, že žadatelé o MO začnou pracovat ilegálně. Na rozdíl od jiných respondentů SP6 tuto restrikci v dané podobě schvaluje: „Myslím si, že ta lhůta je v pořádku, že značně omezuje zneužití toho institutu mezinárodní ochrany.“ S jeho názorem částečně souhlasí SP7 a SP4, kteří by omezení přístupu na pracovní trh ponechali, nicméně již nesouhlasí se současnou délkou této lhůty, která jim připadá příliš dlouhá. Já se také domnívám, že omezení přístupu na trh práce je na místě, identifikuji se i s názorem, že současná lhůta je příliš dlouhá, avšak nemám konkrétní představu o tom, o kolik měsíců by měla být zkrácena. SP2 a SP7 shodně dodávají, že pokud by bylo žadatelům o MO umožněno zajistit si své živobytí z prostředků získaných zaměstnáním, bylo by to výhodnější i pro stát, který by mohl vynakládat méně finančních prostředků na příspěvky na místo stravy (viz 2.2.1). Tentýž ekonomický argument uvádí podle Burdové-Hradečné (2006b) i skupina odborníků podporující snazší přístup žadatelů o MO na pracovní trh. Dále otevřeli SP1 a SP7 téma integrace žadatelů o MO. Podle SP1 dvanáctiměsíční čekací lhůta pro přístup na trh práce určitě není integračním prvkem a SP7 dodává: „… všechno jde ruku v ruce s tím, že ministerstvo vnitra nechce integrovat žadatele o mezinárodní ochranu předem, než bude rozhodnuto39.“ Což je, jak uvádí Burdová-Hradečná (2006b), jeden z argumentů skupiny osob, která je proti přístupu žadatelů o MO na pracovní trh. 7.1.2 Emocionální složka SP2 a SP1 v takových situacích prožívají lítost. Shodně se dvěma dalšími respondenty hovoří SP4 o prožitcích mírné bezmoci, které jsou způsobeny tím, že s bariérou nelze nic dělat. Dále se při střetu s touto bariérou u SP7 a SP5 objevují stejné prožitky, jaké jsem pozorovala i sama u sebe, a sice naštvání a zlost vůči nastavení systému. SP7 dodává, že záleží na tom, zda se situace týká žadatele o MO žijícího v soukromí či v PoS. Situaci prožívá hůře, jde-li o žadatele o MO žijícího v soukromí, neboť o ty, kteří jsou ubytováni v „uprchlickém táboře“ je podle jeho mínění „aspoň nějakým způsobem postaráno“. SP6 říká, že nic zásadního neprožívá, protože: „Osoba má možnost se alespoň adaptovat v novým prostředí, naučit se jazyk, může se aklimatizovat…“ Poslední z respondentů, SP3 a SP6 nespecifikují žádné prožitky a dodávají, že se snaží, aby se jich střet s touto bariérou nijak emočně nedotýkal. 7.1.3 Konativní složka Pět respondentů vysvětluje klientům, proč v ČR existuje dvanáctiměsíční čekací lhůta a jaké jsou další podmínky vstupu na pracovní trh pro žadatele o MO. SP6 jako jediný komunikuje i s potenciálními zaměstnavateli: „… v případě, že klient už má domluvenýho zaměstnavatele, tak se snažím to vysvětlit i tomu zaměstnavateli, aby pokud se jedná třeba o měsíc, dva do té lhůty 12 měsíců, aby na toho klienta počkal, pokud je to možný.“ Podle SP5 je důležité podporovat klienta, aby vydržel, a doporučit mu využít tento čas jinak - např. sebevzděláváním. Shodnou podobu intervence uvádějí vyjma mě i další tři respondenti, kteří 39 Tento názor podle respondenta zazněl stran MV ČR na schůzkách, kde se zástupci NNO hovořili o potřebnosti věnovat se žadatelům o MO.

39

dále specifikují, že tento čas přímo pojímají jako přípravné období na okamžik, kdy klientovi bude umožněno vstoupit na pracovní trh. V tomto období řeší zejména výuku českého jazyka a kvalifikaci klientů za účelem připravit jim dobré podmínky pro získávání zaměstnání. V souvislosti s využitím 12 měsíců jediný SP7 hovoří o nasměrování klienta na projekty NNO zaměřené na podporu pracovní integrace žadatelů o MO, a pakliže klient nemá zajištěny základní existenční podmínky, směřuje jej k žádosti o ubytování v PoS. Stejně jako SP7 se i já snažím směrovat klienty na projekty NNO, neboť se domnívám, že jim s lecčím mohou pomoci. SP2 se jako jediný z respondentů snaží poskytnout klientovi útěchu. Na rozdíl od ostatních respondentů se SP1 snaží ovlivnit vnější podmínky systému: „Píšu projekty, který by trošku ty lidi připravily na trh práce a v minulosti jsme zkoušeli i prolomit tu roční lhůtu a to se teda nepodařilo40.“ 7.1.4 Závěr DVO1 Přestože si sociální pracovníci uvědomují smysl zavedení dané restrikce (viz 3.2.1.1) a někteří i souhlasí s jistým časovým omezením pro vstup žadatelů o MO na trh práce v ČR, s výjimkou jediného hodnotí bariéru v podobě dvanáctiměsíční čekací lhůty negativně (v některých vyvolává i pocity hněvu). Domnívají se, že takto dlouhá doba je riziková z hlediska možnosti rozvoje patologických jevů, o čemž v souvislosti s dlouhodobým nezaměstnáním hovoří i Buchtová (2007). Burdová-Hradečná (2006) je toho názoru, že neumožnění vstupu na pracovní trh po dobu 12 měsíců je rizikové zejména z hlediska rozvoje ilegálního zaměstnávání, které jednak není žádoucí pro stát (žadatelům o MO jsou vypláceny příspěvky, viz 2.2.1, i když pobírá mzdu) a zároveň je vysoce rizikové pro žadatele o MO, neboť mohou být zaměstnavatelem vykořisťování a je prakticky nemožné domoci se na zaměstnavateli např. mzdy za vykonanou práci. Profesně zkušenější sociální pracovníci mají tendence vnímat tuto podmínku jako součást strategie MV ČR, týkající se integrace žadatelů o MO. Intervence většiny pracovníků se zaměřuje na informování žadatelů o MO, snaží se je zorientovat v podmínkách nastavených v ČR. Jejich práce s klienty má charakter aktivních příprav na okamžik, kdy jim bude umožněno vstoupit na pracovní trh. Smyslem je zajistit žadatelům o MO dobré „startovní podmínky“. Tento způsob práce s klienty je podle mého názoru adekvátní, uvážímli, že žadatelé o MO přicházejí do ČR neznalí zdejších poměrů, většinou neovládají český jazyk a jejich dokumenty obvykle nebývají připraveny pro použití v kontextu hledání legálního zaměstnání. Domnívám se, že poskytování informací a asistence při zajišťování dobrých podmínek pro vstup na trh práce tak nejsou jen vhodnými, ale naprosto nezbytnými činnostmi, které mohou sociální pracovníci s klienty v daném období realizovat. O prožitcích bezmoci hovoří zejména sociální pracovníci, kteří vnímají bariéru jako nezměnitelnou. Ti, kteří se pokusili v minulosti ovlivnit podobu bariéry, prožívají spíše lítost, což je podle mého názoru způsobeno neúspěchem v jednáních s odpovědným orgány, resp.

40 SP1 také specifikuje důvod nezdaru: „Oni jakoby permanentně agrumentujou tím rokem 2002, kdy vlastně bylo možný pracovat bez pracovního povolení hned po vstupu do procedury a bylo v ten rok asi 18 tisíc žádostí [...], že potom by se zneužívala ta azylová procedura.“

40

vědomím sociálních pracovníků, že změna podoby této bariéry je zřejmě možná, nicméně odpovědné orgány nemají zájem učinit vstup žadatelům o MO na pracovní trh snazší. Na druhou stranu někteří sociální pracovníci střet s danou bariérou nijak zvlášť neprožívají, jednak proto, že ví o možnostech využití dvanáctiměsíční lhůty, nebo také proto, že se vědomě snaží, aby se jich tyto situace emočně nedotýkaly. Důvodem vědomé snahy nezabředávat do emočních prožitků může být fakt, že je konfrontace s emocemi pro pracovníky vyčerpávající, a tak se raději soustředí na plán a realizaci intervence. Soustředění na intervenci je pochopitelné, nicméně jako rizikové vnímám ono „vynechávání“ emocí. Nebezpečím je podle mého názoru rozvoj syndromu vyhoření. K mírnějším prožitkům střetu s bariérou může přispět i fakt, že klient má zajištěny základní existenční podmínky a nezůstává bezprizorní (viz 2.2.1). Ač se na první pohled může daný přístup zdát laxní, mám za to, že se jedná o velmi pragmatický pohled na situaci klientů.

7.2 Postoj k bariéře v podobě pracovního povolení V této subkapitole se zabývám odpovědí na DVO2: „Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě pracovního povolení?“ 7.2.1 Kognitivní složka Všichni respondenti shodně odpovídají, že podmínkou pro to, aby mohli žadatelé o MO v ČR začít legálně pracovat, je získání pracovního povolení. Celkem 6 respondentů v dané souvislosti také zmiňuje nalezení zaměstnavatele, jakožto předpokladu pro získání pracovního povolení, a dva respondenti zmiňují také dvanáctiměsíční čekací lhůtu, SP3 shrnuje: „Když už mají splněno těch 12 měsíců teda v proceduře, tak musí si najít zaměstnavatele nebo musí mít o ně někdo zájem a v podstatě na základě toho se žádá o provolení k práci, k zaměstnání.“ Všichni respondenti získali své poznatky díky studiu legislativy. Druhým převažujícím zdrojem pro zisk informací jsou pro tři respondenty, jakož i v mém případě, kolegové v zaměstnání. SP5 a SP3 získali informace také v rámci komunikace s ÚP a dalším uvedeným zdrojem byly informační materiály publikované NNO, které jsem při studiu problematiky využila také já. Jediný SP6 uvádí, že informace čerpal i při procesu vyřizování pracovního povolení. SP7, SP3 a SP2 vnímají pracovní povolení jako formalitu. Další 3 respondenti o něm hovoří jako o nadbytečném kroku s ohledem na ostatní omezení žadatelů o MO v ČR a také vzhledem ke kritériím pro rozhodování o jeho udělení, SP1 shrnuje: „Za současných podmínek mi to přijde jakoby krok navíc, že pokud je tam už roční restrikce, tak myslím, že už to vyřizování pracovního povolení, kor v situaci, kdy to je bez ohledu na trh práce, tak mi přijde jako zbytečný…“ S tímto kognitivním postojem souhlasím i já. Na rozdíl od všech ostatních respondentů SP4 říká: „No, tak já jsem si myslel nejdřív, že to je možná trochu zbytečný… teď si myslím, že jako je potřeba…“ SP4 totiž považuje pracovní povolení za další nástroj k odrazení cizinců, kteří by chtěli zneužít řízení o MO.

41

Obdobně je na tom SP5, uvádí, že mu pracovní povolení nevadí, ale zároveň se s dalšími 6 respondenty shoduje, že nutnost vyřízení pracovního povolení odrazuje potenciální zaměstnavatele, neboť se jedná o kontakt s úřadem a nechce se jim zatěžovat se byrokracií. SP2 se domnívá, že problematická je v daném ohledu neinformovanost zaměstnavatelů: „Pokud ten zaměstnavatel správně chápe, co se po něm chce, tak to by neměl být žádný problém.“ Při introspekci jsem zjistila, že zastávám stejný názor jako SP4 a SP3, který říká: „… v situaci, kdy ten zaměstnavatel se mu na jedno místo hlásí 120 zájemců, tak v podstatě nemá důvod upřednostňovat tohodlenc, toho konkrétního jednoho člověka, u kterýho musí vyřídit ještě něco navíc.“ SP7 se domnívá, že zaměstnavatele odrazuje i strach z případných kontrol na pracovišti, když zaměstná cizince, a SP6 si myslí, že zaměstnavatele odrazují také finanční výlohy při vyřízení pracovního povolení. 7.2.2 Emocionální složka Střet s tímto typem legislativní bariéry vyvolává v části respondentů pocit bezmoci. SP5 a SP7 se shodují s SP4, který říká: „… taková bezmoc, že to vlastně nezměním, že to je pravidlo, prostě zákon.“ Stejně jako SP2 i já při střetu s danou bariérou cítím lítost vůči klientovi, zatímco SP3 hovoří spíše o zklamání a otrávenosti. Nijak specifické prožitky naopak udává SP1 shodně s SP6, který dále odůvodňuje: „Člověk narazí samozřejmě na zaměstnavatele, kteří jsou ochotni všechno podstoupit a na zaměstnavatele, kteří nejsou ochotní jakkoliv podstoupit tu celou tu problematiku byrokratickou, takže znám to z obou dvou stran a už mě to nějakým způsobem moc nerozhazuje.“ 7.2.3 Konativní složka Chování většiny respondentů výstižně vyjádřil SP6, který říká: „...snažím se s těma zaměstnavatelama tu problematiku nějakým způsobem řešit, vysvětlovat jim, proč je taková, maková, že to zase není až tak byrokraticky náročný a snažím se na ně působit tak, aby vlastně vyčkali, než to povolení ten úřad práce vydá s tím, že jim nabízíme podporu s vyplněním těch formulářů…“ SP3 také pracuje s klientem, podporuje ho v tom, aby zaměstnavatele sám kontaktoval a aktivně tak projevoval zájem o pracovní pozici. Obdobně jako SP3 intervenuji i já a SP4, který dále dodává: „No, tak já se ho spíš snažím motivovat k tomu, aby nepřestával hledat,…“ K vyhledávání pracovních příležitostí SP1 dodává: „… hledat s těma lidma nějaký firmy, který mají zkušenosti se zaměstnáváním cizinců…“ Podle slov SP5 je také důležité pracovat s případnými pocity diskriminace u klienta (žadatel o MO je uchazečem, který nemůže být přijat „ihned“), ale zároveň dbát na profesionální vystupování a neshazovat platnou legislativu. 7.2.4 Závěr DVO2 Hodnocení bariéry v podobě pracovního povolení sociálními pracovníky se poměrně liší. Jednu názorovou skupinu tvoří pracovníci, kteří vnímají riziko zneužívání řízení o MO (viz 3.2.1.1) a vidí v této podmínce další z ochranných prvků. Pro další je vyřízení pracovního povolení formalitou, která je však podle jejich mínění při současném nastavení podmínek pro vstup žadatelů o MO na trh práce spíše nadbytečným krokem postrádajícím smysl. Tento 42

názor podle mě zaujímají sociální pracovníci, kteří vědí, že zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti při vydávání pracovního povolení žadateli o MO neukládá ÚP povinnost posuzovat situaci na trhu práce, tj. zjišťovat, zda je možné místo obsadit jiným uchazečem. Podstatou této bariéry je podle sociálních pracovníků fakt, že odrazuje zaměstnavatele od přijetí žadatelů o MO, neboť je nelze přijmout „ihned“, a že zaměstnavatelům se nechce absolvovat byrokratické úkony, vynakládat finance, případně mají strach z dohledu úřadů. Roli hraje i jejich neinformovanost o problematice. Zřejmě proto, že sociální pracovníci identifikují zaměstnavatele jako subjekt, který má problém s procedurou okolo pracovního povolení, zaměřují se jejich intervence převážně na ně. Ponejvíce se snaží informovat o dané problematice a nabízejí asistenci při vyřizování pracovního povolení, což jsou jedny ze základních činností, které mohou se zaměstnavateli v tomto směru pracovníci realizovat (viz 4.2). Důvodem nabídky asistence ze strany sociálních pracovníků může být jejich předpoklad, že hlavní příčinou vzniku této bariéry je fakt, že zaměstnavatelům se pro přijetí uchazeče o zaměstnání jednoduše nechce dělat „nic navíc“. Klienty pak vybízejí, aby byli aktivní v komunikaci se zaměstnavateli, neboť takoví uchazeči mohou působit lépe. Když se nedaří zaměstnání získat, motivují je, aby pokračovali v hledání, a snaží se nenechat klienty utápět se v případném pocitu diskriminace. Dbají však na profesionalitu – „neshazují“ tuto zákonem stanovenou podmínku před klienty. Podle Günterové (in Matoušek a kol., 2005) sociální pracovník musí působit jako prostředník mezi žadatelem o MO a prostředím, v němž se nachází. Střet s tímto typem bariéry u některých sociálních pracovníků vyvolává prožitky jako lítost, otrávenost či bezmoc, protože žadatele o MO nelze bez povolení legálně zaměstnat. Profesně zkušenější41 sociální pracovníci nijak zvlášť střet s bariérou neprožívají. Domnívám se, že příčinou tohoto emočního postoje je fakt, že se jedná o natolik častou reakci zaměstnavatelů, že pracovníci jsou po letech praxe zvyklí, že „pracovní povolení je problém“, a možná ji i očekávají už před samotným jednáním se zaměstnavateli. Pravděpodobně i proto bez výraznějších emočních reakcí obracejí pozornost k jiným zaměstnavatelům, když odhalí, že zaměstnavatel nehodlá do získání zaměstnance (jejich klienta) investovat čas a energii. V rámci dalšího hledání zaměstnavatelů se snaží oslovovat subjekty, které mají zkušenost se zaměstnáváním cizinců – patrně předpokládají, že tyto zaměstnavatele informace o nutnosti vyřízení pracovního povolení od přijetí žadatele o MO do zaměstnání neodradí.

7.3 Postoj k bariéře v podobě neumožnění přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu na zprostředkovaná zaměstnání V následující subkapitole se zabývám odpovědí na DVO3: „Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě neumožnění přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu na zprostředkovaná zaměstnání?“

41 Jako profesně zkušenější v rámci diplomové práce označuji sociální pracovníky s délkou praxe sedm a více let.

43

7.3.1 Kognitivní složka Z odpovědí všech respondentů vyplývá, že o zákazu přijímání žadatelů o MO na zprostředkovaná zaměstnání vědí. Hovoří také o dalších omezeních jako nemožnost získat zaměstnání, kde je podmínkou občanství ČR, a SP7 ještě doplňuje, že žadatelé o MO nemohou podnikat. Pro ohlášení živnosti v případě cizinců, kteří potřebují povolení k pobytu na území ČR, je zapotřebí doložit vízum opravňující cizince k pobytu nad 90 dnů nebo povolení k dlouhodobému pobytu (zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání) a žadatelé o MO nemohou doložit ani jeden z těchto dokladů. Toto omezení se kromě jiných vybaví také mně, neboť jsem na něj narazila při práci s klientem. Informace získali respondenti zejména studiem legislativy a od kolegů v zaměstnání. Dále jako zdroje informací zmiňují i média a informační materiály NNO. Na jedné straně respondenti vnímají tento zákaz čistě jako ochranu žadatelů o MO např. SP4 nebo SP2, který říká: „Jako oni by se neorientovali, v tomhle mají problémy i cizinci, kteří jsou delší dobu v Český republice a rozumějí česky...“ SP3 a SP7 mají dvojí názor, kdy jim toto omezení na jednu stranu připadá nefér, ale na druhou stranu je to podle jejich mínění i ochrana žadatelů o MO před „nepoctivými zprostředkovateli“. SP4 však říká: „Ale je to ztráta příležitostí.“ SP3 je stejného názoru a doplňuje: „Výběr míst je pak zúžený, protože speciálně právě pak v těch stavebních pracích se kterýma se tady setkávám, po kterých je třeba poptávka nebo svářeč atd., tak to právě funguje přes ty pracovní agentury...“ SP1 a SP5 shodně zastávají názor, s nímž souhlasím také já, že se jedná o zbytečnou restrikci žadatelů o MO. SP6 dodává: „... klonil bych se ke zrušení povinnosti povolení k zaměstnání, která by tuto problematiku částečně odbourala.“ 7.3.2 Emocionální složka Tři respondenti nespecifikují žádné prožitky, např. SP4 říká: „Asi to nijak nebudu prožívat tohle to. Mi přijde, že ho můžu nasměrovat na oslovování jiných zaměstnavatelů, ne jenom přes agenturu...“ SP6 k tomu dodává: „...má možnost žít v pobyťáku bez existenčních potíží, čili to není takový, že pokud by tu práci nepřijal, tak by skončil na ulici...hladový..“ SP1 neuvádí žádné prožitky, jelikož se s takovou situací nesetkal, obdobně jako SP7, který si však myslí, že by cítil vztek. Podobnou emoční reakci uvádí i SP5, který popisuje své prožitky jako „vnitřní rozbouření.“ Oproti tomu SP3 pociťuje lítost, ovšem dodává: „...snažím se držet nějaký hranice a jako nějak se tím netrápit víc než je nutný v tý chvíli.“ 7.3.3 Konativní složka Čtyři ze sedmi respondentů při střetu s touto bariérou jednají tak, že klientovi vysvětlí, proč nelze zaměstnání přijmout, a motivují ho k dalšímu hledání pracovních nabídek. Kromě toho zkusí i kontaktovat zaměstnavatele a jednat o možnosti zaměstnat jejich klienta „napřímo“. Totožný postup volím při práci s klienty i já. SP1 s SP7, kteří nemají osobní zkušenost, by též jednali tímto způsobem. SP7 navíc dodává: „Nebo se zaměřit na to, že až bude nějakej pozměňovací návrh zákona nebo něčeho, že jestli bychom nemohli lobovat za změnu.“ SP5 myslí i na podporu klienta a ocenění jeho motivace pro získání legálního zaměstnání. 44

7.3.4 Závěr DVO3 Neumožnění přijímání žadatelů o MO na tzv. zprostředkovaná zaměstnání, jakožto bariéra, vyplývá ze zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, který neumožňuje zprostředkovaně zaměstnávat osoby, jež musí mít pracovní povolení. Sociální pracovníci tuto bariéru kognitivně vnímají v zásadě dvojím způsobem. Na jednu stranu mají sociální pracovníci tendence smýšlet o tomto omezení jako o ochraně žadatelů o MO před případným zneužíváním ze strany nepoctivých zprostředkovatelů. Příčinou tohoto kognitivního postoje jsou negativní zkušenosti pracovníků (resp. jejich klientů) s tzv. pracovními agenturami. Na druhou stranu zákaz zprostředkovaného zaměstnávání vnímají jako nesmyslné pravidlo, které ve svém důsledku znamená snížení šance žadatelů o MO na získání legálního zaměstnání, neboť se takto často vyeliminují pozice, na které by žadatelé o MO z hlediska kvalifikace mohli jinak dosáhnout, jelikož do této skupiny profesí patří např. švadleny, dělníci, svářeči apod. (MPSV, 2009). I v tomto případě ovlivňují kognitivní vnímání sociálních pracovníků zkušenosti z praxe. Sociální pracovníci, kteří si myslí, že zákaz chrání žadatele o MO, udávají mírné emoční reakce či vyjadřují lhostejnost. Příčinu takové emoční odezvy spatřuji v kognitivním postoji ke klientově situaci, který popisuji v posledním odstavci závěru DVO1. Dalším důvodem může být i jejich přesvědčení, že klienti jsou touto cestou chráněni před zprostředkovateli, jak uvádím v předcházejícím odstavci. Intervence pracovníků spočívá ve vysvětlování problematiky klientům, v komunikaci se zaměstnavateli za účelem zjištění možnosti zaměstnat klienta „napřímo“ a také podporují své klienty v pokračování hledání zaměstnání. Důvodem, proč se pracovníci pokoušejí jednat se zaměstnavateli o možnosti zaměstnat klienta „napřímo“, podle mě může být jejich přesvědčení, že pracovní místo by mohlo být obsazeno „klasickým způsobem“ a že možná změní zaměstnavatelovo rozhodnutí přijímat zaměstnance „zprostředkovaně“. Sociální pracovníci, kteří vnímají zákaz jako nesmyslný, tendují k „bouřlivějšímu“ prožívání situací („vnitřní rozbouření“, lítost), ovšem je patrná jejich snaha „tlumit“ emoce („lítost, ale netrápit se víc, než je nutné“). Podle mého názoru se pracovníci nechtějí nechávat strhnout emocemi záměrně z důvodu, který uvádím v předposledním odstavci závěru DVO1. Přestože se domnívám, že klienti chtějí po pracovnících spíše řešení než „emoční účast“, myslím, že jednání s „chladnými“ pracovníky nemusí být všem příjemné.

7.4 Postoj k bariéře v podobě vyznačení doby platnosti průkazu žadatele o mezinárodní ochranu Ve čtvrté subkapitole se zabývám odpovědí na DVO4: „Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě vyznačení doby platnosti průkazu žadatele o mezinárodní ochranu do tohoto dokladu?“

45

7.4.1 Kognitivní složka Co se týká povědomí o údajích obsažených v průkazech žadatelů o MO, všichni respondenti jsou dobře zorientováni. Pokud se stalo, že při výčtu atributů obsažených v průkazu žadatele o MO některý vynechali, z další rozmluvy vyšlo najevo, že se nejednalo o neznalost, ale spíše si v dané chvíli údaj nevybavili. Vždy však šlo o údaje „méně užívané“. Atributy jako jméno, datum narození a státní příslušnost byly jmenovány s největší jistotou, což vnímám jako důsledek toho, že pokud žadatel o MO spolupracuje se sociálním pracovníkem, tyto tři údaje se nejčastěji využívají42. Praktická zkušenost s průkazy je také hlavním zdrojem informací respondentů, SP2: „Protože vždycky, když pracujem se žadateli, tak musí se prokázat průkazkou.“ Jako druhotný zdroj informací pak udávali legislativu, kterou jsem při získávání poznatků o informacích obsažených v průkazech žadatelů o MO využila také já. Náležitosti průkazu žadatele o mezinárodní ochranu jsou specifikovány v zákoně o azylu (1999). Respondenti vnímají vyznačení doby platnosti jako běžnou součást jakéhokoli dokladu totožnosti, např. SP6: „To je v pořádku, protože veškerý průkazy identifikační musí mít uvedenou dobu platnosti.“ Na druhou stranu stejně jako já vnímají i to, že vyznačení platnosti může být komplikací při kontaktu s neinformovanými osobami, jak konstatuje SP1: „...protože ti zaměstnavatelé si samozřejmě myslí, že třeba ten člověk má pobyt v ČR jenom tady na tu dobu.“ SP3 je toho názoru, že se jedná o další komplikaci, která vyžaduje vysvětlování. Případně jak uvádí SP2, tento údaj determinuje žadatele o MO jakožto uchazeče o zaměstnání: „Tak pro zaměstnavatele je to takový signál, že jsou to zaměstnanci na dobu určitou...“ SP7 s SP1 se domnívají, že argumentování dobou platnosti průkazu žadatele o MO bývá často jen záminkou k odmítnutí žadatelů o MO jako uchazečů o zaměstnání. Podle jejich názoru je to pro zaměstnavatele jednoduchý způsob, jak uchazeče odmítnout. 7.4.2 Emocionální složka Při střetu s touto bariérou respondenti nespecifikují prožitky nebo popisují lhostejnost, např. SP4: „Takže spíš jako „nooo je to tady, ale dá se to nějak řešit“ a neberu si to...“ Dále mluví o lítosti nebo bezradnosti jako SP2, v jehož prožitcích se odráží povědomí o životní situaci žadatelů o MO: „Je mi to strašně líto. Bezradnost… Reálně chápu zaměstnavatele, ale reálně taky chápu žadatele o azyl, který potřebují něco dělat, alespoň být užitečný a neztrácet roky života v pobytovém středisku.“ Dále pak respondenti zmiňují naštvání (SP3) nebo bouřlivější reakci jako agresi přecházející do depresivních rozlad a zoufalství zejména, jak říká SP7: „...pokud se mi sejde takhle více klientů najednou...“ Můj prožitek střetu s danou bariérou bych pojmenovala jako jakési „otrávené rozladění.“ 7.4.3 Konativní složka SP2 se v daných situacích pokouší u zaměstnavatele vyjednat pro klienta alespoň krátkodobou brigádu. Celkem šest respondentů se stejně jako já zaměří na informování zaměstnavatelů

42 Mimo jiné tyto údaje bývají zaznamenávány spolu s podpisem klienta do evidenční listiny prakticky při každém osobním kontaktu klienta a sociálního pracovníka.

46

ústní či písemnou formou, např. SP5 uvádí: „...sepíšeme takovej nějakej informační papír, kterej by předkládal těm zaměstnavatelům, nabídnu doprovod na ten pohovor, protože tomu zaměstnavateli člověk vysvětlí, informuje ho o těch podmínkách...“ SP4 nabízí spíše telefonický kontakt. Dva respondenti vysvětlují zaměstnavatelům, že se nemusí bát klienta přijmout přiblížením životní reality žadatelů o MO, konkrétně popisují průtahy při posuzování žádosti o MO. SP7 dodává, že podle reakce zaměstnavatelů lze odhadnout, zda existuje více důvodů, proč žadatele o MO nechtějí přijmout a užívají údaj o době platnosti průkazu účelově, jako argument pro odmítnutí uchazeče. 7.4.4 Závěr DVO4 Vyznačování doby platnosti průkazu žadatelů o MO do samotného průkazu je podle mínění sociálních pracovníků v pořádku, neboť se jedná průkaz totožnosti, kde je doba platnosti běžnou součástí. Bariérou se tento údaj však stává při komunikaci se zaměstnavateli, kteří jej zaměňují s dobou povolení k pobytu na území ČR, což je podle slov respondentů zapříčiněno neinformovaností zaměstnavatelů. Zřejmě z toho důvodu intervenují sociální pracovníci tak, že vybavují klienty informačními materiály a komunikují se zaměstnavateli za účelem objasnění významu daného údaje. Pravděpodobně proto, že sociální pracovníci tuto bariéru kognitivně vnímají jako komplikaci, kterou lze vysvětlit, nespecifikují někteří z nich žádné emoce, případně hovoří o prožitcích lhostejnosti při jejím výskytu. Ti, kteří vnímají bariéru v kontextu celé životní situace žadatelů o MO (viz 2.2), cítí lítost nebo na ně dopadají pocity bezradnosti. Zvláště pak zastávají-li stejný názor jako UNHCR (1997a), že lidé ani v postavení žadatelů o MO neztrácejí potřebu být zaměstnání, cítit se užiteční a seberealizovat se. Výraznější emoční odezvy (agrese, zoufalství, depresivní rozlady) se pak vyskytují u těch sociálních pracovníků, kterým se sejde více podobných případů v jednom období. Na základě reakcí zaměstnavatelů při intervencích, odhadují také sociální pracovníci, zda tento argument užívá zaměstnavatel k odmítnutí žadatele o MO jako záminku. Emoční reakce v tu chvíli mohou být různé, od nepatrných až po bouřlivé stejně jako v situacích, kdy pracovník řeší větší množství takových případů. V tomto případě se však domnívám, že příčinou „bouřlivých“ emocí není ani tak samotný střet s bariérou, jako spíše mínění sociálních pracovníků, že s nimi zaměstnavatel nejedná na rovinu a vymlouvá se.

7.5 Postoj k bariéře v podobě postoje veřejnosti k cizincům V následující subkapitole se zabývám odpovědí na DVO5: „Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě postoje veřejnosti k cizincům?“ 7.5.1 Kognitivní složka Z vyjádření respondentů vyplývá, že postoj veřejnosti k cizincům hodnotí jako negativní, odmítavý, netolerantní až xenofobní. Případně podle SP7 veřejnost rozlišuje, odkud cizinci přicházejí. Jedna skupina respondentů si myslí, že veřejnost zaujímá negativní postoj i 47

k žadatelům o MO. Stejně jako jiní dva respondenti i já zastávám shodný názor s SP6, který uvádí: „Já bych řekl, že veřejnost moc nerozlišuje mezi tím, kdo je uznaný uprchlík, kdo je žadatel, kdo je ekonomický migrant...“ Popřípadě žadatele o MO a jiné cizince rozlišují, ale jak uvádí SP3, negativní postoj zůstává, neboť si myslí, že žadatelé o MO přišli do ČR zneužít péči státu. Stejnou zkušenost s postojem veřejnosti jako SP3 mám i já. Dva respondenti se domnívají, že fakt, že cizinec je uprchlík a žádá v ČR o ochranu, může naopak onen odmítavý postoj proměnit. Např. jak říká SP1: „...prostě to, že třeba někdo je politickej uprchlík, může mít jako lepší konotace než jakože si sem jde vydělat.“ Zdrojů informací, na základě kterých si respondenti utvářejí názor o postoji veřejnosti k cizincům a žadatelům o MO, je mnoho. Respondenti zmiňují ponejvíce média, SP6 konstatuje: „Tak určitě média, která mají asi nejsilnější hlas tady v tom.“ Mediální obraz cizinců zmiňuje v tomto směru také Křížová (in Burgetová a Černá, 2007), která si myslí, že jde o jeden z hlavních faktorů ovlivňujících postoje veřejnosti k cizincům, potažmo žadatelům o MO. Dále respondenti uvádí všednodenní zkušenosti, interakce s veřejností, např. SP3 popisuje zkušenost, kterou jsem při práci s touto cílovou skupinou také zažila: „nebo jednání potom třeba na úřadech jako vůči těm cizincům nebývá někdy podle mě takový, jak by mohlo vypadat.“ Respondenti mají však i kladné zkušenosti, jako SP4, který se při zaměstnání setkal s lidmi, kteří poskytují uprchlíkům materiální pomoc či se věnují dobrovolnickým aktivitám. Podle názorů respondentů postoj veřejnosti k cizincům může v případě žadatelů o MO hrát roli při získávání legálního zaměstnávání. SP7 a SP6 se shodují, že zde jde o jakousi „xenofobní obavu z něčeho neracionálního.“ SP1 dodává: „Pokud někdo nemá rád cizince, tak ho nezaměstná.“ Zároveň však SP3 uvádí: „On to nikdo neřekne jako přímo, že ho nechce, protože je cizinec.“ SP5 si myslí stejně jako já, že zaměstnavatelé přistupují k žadatelům o MO jako k jiným cizincům s předsudky, a to jim brání v získání zaměstnání. SP4 se s odmítnutím zaměstnavatele, protože klient je cizinec, setkal, ale má i zkušenost jako SP3, který říká: „Nebo pak zas na druhou stranu někdo rád chce přijmout cizince, ale jenom proto, aby v podstatě ho mohl…jak bych to řekl slušně... ošidit. Že třeba rád by přijmul cizince, který u něj bude pracovat načerno za nějakou směšnou mzdu.“ SP2 zmiňuje jako problematickou i představu, jež je součástí negativního postoje veřejnosti, že cizinci připravují občany ČR o práci. 7.5.2 Emocionální složka Tři respondenti shodně uvádí, že tyto situace v nich vyvolávají hněv. Stejnou emoční reakci jsem pozorovala také u sebe. SP3 dodává: „...ale není to tak, že bych se tím trápil jako doma večer...“ SP7 a SP5 hovoří o pocitech lítosti vůči klientovi. SP1 zase o antipatiích: „...vůči tomu, kdo odmítl potenciálního dobrýho pracovníka...“ a SP6 pociťuje lehkou frustraci. V SP2 vyvolává střet s touto bariérou „těžký a smutný pocit“. 7.5.3 Konativní složka „Snažím se s tím klientem o tom mluvit, vysvětlit mu, že ne všichni zaměstnavatelé jsou proti zaměstnávání cizinců a motivovat ho, aby hledal zaměstnavatele, který to až tak příliš neřeší,“ říká SP6 a daný typ intervence uvádí i další čtyři respondenti. SP4 komunikuje i se 48

zaměstnavatelem: „Zase osvěta o tom, co je to žadatel, říct, že ten člověk je kvalifikovaný, umí věci. Občas jsem se snažil trochu přemlouvat ty zaměstnavatele.“ Stejný konativní postoj jako má SP4 jsem pozorovala i u sebe. Na rozdíl od nás SP1 v těchto případech nelobuje za odmítnutého klienta: „...hledat něco dalšího, protože asi nemá smysl se tlačit do firmy, která má takovýdle postoj.“ Shodný názor má i SP7, nevidí v takové intervenci hájení zájmu klienta. Spíše jen dává zpětnou vazbu zaměstnavatelům k jejich chování. 7.5.4 Závěr DVO5 Někteří sociální pracovníci se domnívají, že veřejnost nerozlišuje žadatele o MO od ostatních cizinců a zaujímá k nim negativní postoj coby k příslušníkům skupiny „cizinci“, protože se domnívají, že cizinci berou občanům ČR práci. Domnívám se, že se jedná o scestnou úvahu, avšak uvážím-li, že v ČR někteří lidé vystupují vůči cizincům způsobem, jaký popisuji v kapitole 3.2.1.2, zdá se být zřejmé, jak takové úvahy vznikají. Příslušnost ke skupině cizinců může komplikovat žadatelům o MO získání legálního zaměstnání i podle názoru Burdové-Hradečné, Honuskové a Rozumkové (2008). Stejného negativního přístupu se jim však může dostat i jsou-li vnímání jako žadatelé o MO. Jiní sociální pracovníci míní, že fakt, že cizinec žádá v ČR o MO, může negativní postoj zmírnit. Soudí tak na základě zkušeností, kdy žadatelé o MO díky své životní situaci obdrželi materiální pomoc. Nehovoří však o tom, že by tento status pomohl klientovi k získání legálního zaměstnání. Postoj veřejnosti k cizincům je podle názoru některých pracovníků spíše bariérou „skrytou“, neboť zaměstnavatelé podle nich neodmítají uchazeče o zaměstnání otevřeně s tímto odůvodněním43. Žadatelům o MO však může v získání legálního zaměstnání podle mínění sociálních pracovníků bránit i postoj zaměstnavatelů, kdy nemají problém přijmout cizince, ovšem nabízejí pouze práci „načerno“ s nízkým platem. Situace, kdy se zdá, že zaměstnavatel nepřijal žadatele o MO, protože je cizinec, vyvolávají převážně u sociálních pracovníků s menší profesní zkušeností44 hněv a tendence rozhodnutí zaměstnavatele změnit. Takové argumentování ve prospěch žadatele o MO pak může mít i charakter „přemlouvání“. Příčinu tohoto naléhavého lobování za přijetí klienta spatřuji ve snaze uspět (tj. zaměstnat klienta), která podle mého mínění vychází nejspíš z kognitivního zhodnocení možnosti překonat bariéru. Pracovníci mohou mít pocit, že postoj zaměstnavatele není tak nepřekonatelnou bariérou (jako tomu je např. u legislativně stanovených lhůt, viz 3.2.1.1), ale něčím, co lze vhodnou argumentací změnit, a proto se snaží zaměstnavatele přesvědčit. Oproti tomu jejich profesně zkušenější kolegové za klienta u takového zaměstnavatele nelobují. Nedomnívají se, že je v zájmu klienta zaměstnat jej u takto nastaveného zaměstnavatele, a raději se soustředí na vyhledávání dalších pracovních příležitostí pro klienta. Jejich intervence vůči zaměstnavateli má spíše charakter poskytování zpětné vazby k jeho chování. Sociální pracovníci však neopomíjejí ani klienty – diskutují s nimi o dané situaci a motivují je k dalšímu hledání pracovních nabídek.

43 Opačnou zkušenost uvádí pouze jeden respondent. 44 Jako pracovníky s menší profesní zkušeností označuji pracovníky, kteří pracují v oboru méně než sedm let.

49

Další možností v rámci intervence, a sice v případě, že žadatel o MO je jako uchazeč odmítnut, protože je cizinec, by mohlo být podání oficiální stížnosti. Respondent, který jako jediný tuto zkušenost uvedl, však o takovém postupu nehovoří. Domnívám se, že pokud by se v téže situaci ocitli profesně zkušenější pracovníci, tuto možnost by zvážili, případně i realizovali. Co se týká prožitků střetů s bariérou, bývají profesně zkušenější pracovníci ve srovnání s profesně „mladšími“ kolegy klidnější. Roli mohou hrát zkušenosti – předpokládám, že se již několikrát do takové situace dostali, a proto ji už nijak bouřlivě neprožívají.

7.6 Postoj k bariéře v podobě vzdělání a profesní kvalifikace V šesté subkapitole se zabývám odpovědí na DVO6: „Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě vzdělání a profesní kvalifikace?“ 7.6.1 Kognitivní složka Pět respondentů zastává shodný názor jako já, že vzdělání žadatelů o MO má hodnotu, pakliže je nostrifikované. Ovšem dodávají, že samotná nostrifikace se v řadě případů jeví jako velmi problematický okamžik. Komplikací v tomto ohledu je podle šesti respondentů absence dokladů o vzdělání, např. SP6, říká: „Většinou když opouští tu zemi tak si s sebou nebere spoustu dokladů o získaném vzdělání.“ Tři respondenti souhlasí s SP6, když dále pokračuje: „…spousta zahraničních škol ani tyhle doklady nevydává.“ Pokud dokumenty mají, vyvstává podle SP4 a SP7 další problém, a sice nákladnost dané procedury. Materiály předkládané k posuzování musí být úředně ověřeny, přeloženy do českého jazyka tlumočníkem z registru ČR a mimo jiné je potřeba i zaplatit poplatek 1000 Kč (KÚ MSK, 2014). Další problém podle SP2 je rozdílnost oborů ve kterých se lze vzdělávat v ČR a v zahraničí: „Nemůže pak takový studijní program najít jako na nějaký škole tady v Český republice, aby mu ten diplom byl nostrifikován45.“ Pokud se podaří zajistit potřebné náležitosti a požádat o uznání zahraničního vzdělání, není vyhráno. Stejně jako SP7 a SP4 se i já domnívám, že „konečnou“ je mnohdy nařízení vysokého počtu nostrifikačních zkoušek. SP4 upozorňuje na situace, kdy klienti mají kvalitní znalosti a potřebné dovednosti z oboru, ale nemohou je v ČR využít, protože nemají osvědčení opravňující je k výkonu dané profese, jelikož v zemi původu, na rozdíl od ČR, po nich tyto dokumenty nebyly vyžadovány. Jednoduché to ovšem nemají ani žadatelé o MO s dobrou kvalifikací. Tři respondenti se shodují s SP1, který říká: „...případy lékařů, zdravotních sester nejčastěji, který vlastně maj kvalifikaci pro výkon nějaký profese, ta profese je tady žádaná, ale prostě bariérou je to, že to musí nechat přeložit, nostrifikovat, udělat zkoušky a pak ještě stejně pracovat pod dohledem.“ Možností k překonání bariéry je více, avšak pět respondentů se shoduje, že dobrou cestou je rekvalifikace. Pozorováním jsem zjistila, že se kloním také k této variantě. Další

45 “V případě nostrifikace krajský úřad po posouzení úplnosti žádosti a jejích příloh dále porovnává obsah a rozsah vzdělávání absolvovaného v zahraniční škole se vzděláváním podle obdobného rámcového vzdělávacího programu v České republice“ (KÚ MSK, 2014).

50

možností je podle názoru SP6 a dvou jiných respondentů studium. Názor, že je možné překonat bariéru pomocí uznání zahraničního vzdělání, se mnou sdílí pouze jeden respondent. 7.6.2 Emocionální složka Z odpovědí respondentů vyplývá, že charakter prožitků se odvíjí od řešitelnosti situace. Např. SP1 uvádí: „Tak asi záleží, jestli je to nějakým způsobem řešitelný nebo ne.“ O pocitech lítosti, které jsem u sebe také pozorovala, shodně hovoří i další dva respondenti. SP3 ovšem dodává: „...v tý jenom malý chvíli je mi to líto, když ten člověk vypráví, co prožil, co dělal a že se nemohl třeba ani vzdělávat, ale na druhou stranu je potřeba se na to podívat z tý stránky, jako co je možný udělat teďka dál..“ SP4 se také soustřeďuje na nalezení východiska z dané situace a dodává: „...snažím se zachovat chladnou hlavu...“ Obdobně hovoří i SP6, který popisuje své pocity jako lehkou frustraci, nicméně se podle něj nejedná o nijak výrazný prožitek, neboť ví, že klienti mohou žít v PoS, kde nejsou existenčně ohroženi a mají možnost se dovzdělat či hledat si jiné zaměstnání. 7.6.3 Konativní složka Dva respondenti uvádí, že se věnují zorientování klienta v systému a předkládají mu možnosti řešení, SP3 říká: „Snažím se to tomu člověku jako předestřít ty možnosti, co jsou, snažím se mu vysvětlit ten systém škol, jaký tady funguje, jaký jsou možnosti v rámci rekvalifikací, jaký by měl ten člověk možnosti získat zaměstnání jenom s tím vzděláním nebo s žádným, co má tak, aby ten člověk se v tom trošku zorientoval a aby věděl, jak to funguje [...] člověk si sám o tom přemýšlí, co by vlastně chtěl, jak by chtěl navázat...“ SP4 dodává, že záleží na konkrétní situaci klienta. Pokud má žadatel s sebou doklady, doporučuje zkusit nostrifikaci stejně jako SP2 a SP7. Při pozorování jsem zjistila, že v dané situaci jednám týmž způsobem. K rekvalifikacím vedou klienta i SP7, SP1 a SP5, kteří spolu s SP6 myslí i na jeho motivaci. Otázku finanční náročnosti překonávání bariéry by dva respondenti stejně jako já řešili přes projekt NNO, neboť klienti většinou nemají peníze na dojíždění, kurzovné apod. 7.6.4 Závěr DVO6 Sociální pracovníci kognitivně vnímají různorodost podob bariéry tkvící ve vzdělání a profesní kvalifikaci žadatelů o MO, kterou popisuji i v kapitole 3.2.2.1. Co se týká příčin vzniku dané bariery, pracovníci si myslí, že problémem není jen absence dokladů o vzdělání a nemožnost jejich získání ze země původu, jak uvádí Rozumek a Rozumková (in Drbohlav, 2008), ale také fakt, že zahraničí školy často ani nevydávají doklady, které jsou potřebné pro prokázání vzdělání v ČR. Kromě znalosti příčin vzniku bariéry mají pracovníci také povědomí o důsledcích a možnostech intervence. Pokud při práci s klientem narazí na tuto bariéru, hovoří o prožitcích v podobě lítosti či lehké frustrace, ale na druhou stranu uvádí, že nemají tendence příliš podléhat svým emocím. Spíše se zaměří na hledání východiska ze situace v souladu s možnostmi systému v ČR a možnostmi klientů. Pro jejich konativní postoj je také typické, že nerezignují ani v situacích, kdy klienti nemají žádné použitelné či uznatelné vzdělání ze země původu. Podle 51

mého názoru je příčinou racionálního, emocemi příliš nezatíženého postoje zejména vědomí sociálních pracovníků, že existují možnosti, jak se mohou pokusit s klienty bariéru překonat. Kromě vlastní intervence ohledně kvalifikace žadatele o MO se pracovníci věnují také informování klientů o systému a možnostech v ČR a následně jim ponechávají prostor pro rozhodnutí. Pozitivně hodnotím, že pracovníci dávají klientům prostor, aby se na základě získaných informací sami rozhodli, jakým směrem se budou ubírat. Spatřuji v tomto jednání znaky přístupu zvaného empowerment, jehož užívání při práci s žadateli o MO považuji za důležité. V důsledku uplatňování dané intervence se mohou klienti naučit samostatnosti a zodpovědnosti při rozhodování o svém životě v ČR, což je podle mého názoru lepší než být pouhými „přihlížejícími“. Zároveň se domnívám, že pokud dají pracovníci klientům prostor, aby si cíle volili sami, budou klienti aktivnější při jejich dosahování. Sociální pracovníci nejčastěji řeší s klienty bariéru v podobě vzdělání a profesní kvalifikace cestou rekvalifikace (viz 3.2.2.1) či uznání zahraničního vzdělání, přestože si až na jednoho respondenta nemyslí, že při nostrifikaci je velká šance na úspěch. I když pracovníci nevěří, že by se vzdělání žadatelů o MO povedlo nostrifikovat, zkoušejí tuto cestu podle mého názoru „pro jistotu“ a také proto, že by byla škoda nezkusit využít skutečnost, že žadatel o MO má v ČR alespoň nějaké dokumenty. V souvislosti s možnostmi překonání dané bariéry však pracovníci prakticky nezmiňují využívání projektů NNO zaměřených na pracovní integraci žadatelů o MO (viz 4.2). Příčinu spatřuji ve sporadickém realizování podpůrných projektů pro skupinu žadatelů o MO. Domnívám se, že pokud by tyto projekty byly k dispozici častěji, byly by více v povědomí sociálních pracovníků jako nástroj k intervenci.

7.7 Postoj k bariéře v podobě znalosti českého jazyka V předposlední subkapitole se zabývám odpovědí na DVO7: „Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě znalosti českého jazyka?“ 7.7.1 Kognitivní složka Šest respondentů hovoří o znalosti českého jazyka žadatelů o MO jako o problému. SP6 vystihuje i mínění SP5 a mé, když říká: „No napadne mě hned neznalost českého jazyka.“ SP1 shodně s dalšími dvěma respondenty dodává: „...je to problém, protože se tam míchá jakoby i psychický postoje těch žadatelů k tomu, jestli vlastně tady zakotví, nezakotví, jestli má smysl učit se ten jazyk, nemá smysl..“ Dva respondenti si myslí, že jedna z příčin bariéry tkví v izolaci žadatelů o MO, kdy podle jejich názoru nemají žadatelé o MO příliš možností praktikovat český jazyk. SP7 zároveň dodává, že stejný problém mají také žadatelé o MO žijící tzv. v soukromí, zejména když ještě nemají možnost vstoupit na pracovní trh (viz 3.2.1.1). SP3 a SP4 nejsou tak striktní, SP3 uvádí: „Tak zase vidím ty skupiny a je tam rozdíl taky odkud ti lidé pocházejí, jestli ten český jazyk a jejich jazyk jsou si sobě bližší..“ Kromě příbuznosti jazyků hraje u této bariéry podle SP4 roli i doba, jakou zde žadatelé o MO žijí.

52

Šest respondentů se shoduje, že špatná znalost českého jazyka je při získávání legálního zaměstnání bariérou. Např. SP1 uvádí: „Tak už tím, že se nedomluví s tím zaměstnavatelem už v úvodu, nejsou schopni mu napsat e-mail a když se jdou třeba osobně zeptat do obchodu nebo někam, tak se s tím člověkem nedomluví.“ SP3 si myslí, že problémem je i neznalost světových jazyků na straně zaměstnavatelů, případně zaměstnanců. Spolu s SP4 se kloním i já k názoru SP3, který shrnuje: „...čím hůř mluví česky, tak tím hůř se shání zaměstnání...“ SP5 poukazuje na problematickou představu klientů, s níž jsem se také setkala, že se bez znalosti jazyka mohou obejít. Dále se shodně se třemi respondenty domnívám, že neznalost českého jazyka působí žadatelům o MO problémy i v jiných oblastech, např. u lékaře apod. Všichni respondenti se shodují, že bariéru v podobě špatné znalosti českého jazyka mohou žadatelé o MO překonat tím, že se budou jazyk učit. Tři respondenti hovoří v této souvislosti o navštěvování kurzů v PoS46. SP7 však poukazuje na problém těchto kurzů, a sice nezohledňování rozdílů mezi studenty – na stejné hodině jsou cizinci s různou znalostí českého jazyka a jiným původním jazykem. Čtyři ze sedmi respondentů zmiňují možnost učit se česky v rámci projektů NNO, pokud jsou k dispozici, jak dodává SP1. Jako nejlepší variantu tři respondenti hodnotí kontakt s majoritní společností, SP6: „Ten si myslím, že je možná i důležitější jak organizované kurzy.“ Já se také kloním k tomuto názoru. 7.7.2 Emocionální složka Čtyři respondenti shodně uvádějí, že výskyt této bariéry při získávání zaměstnání nijak neprožívají. SP2 shodně s SP7 pociťují lítost nad situací klienta, ale snaží se hledat řešení a podle vyjádření SP7 záleží na možnostech: „Moje prožívání závisí na případnejch dalších projektech, který aktuálně schválený jsou nebo nejsou, jedou nebo nejednou..“ Dále dodává, že pokud nejsou finanční prostředky pro zaplacení kurzů či nákupů učebnic klientům, vyvolává to v něm pocit bezmoci. Prožitky SP5 jsou odvozeny od chování klienta, stejně tak SP3, který uvádí: „Pokud opravdu česky neumí a nemá snahu třeba se učit, tak prostě mě spíš v tomhle případě štve ten žadatel.“ Podobný emocionální postoj jsem pozorovala i u sebe. 7.7.3 Konativní složka Všichni respondenti se zaměřují na podporu klienta ve studiu českého jazyka. Při hledání zaměstnání SP5 volí totožnou intervenci jako SP2: „..musíme hledat práci, která nevyžaduje takovou znalost toho jazyka.“ Já volím intervenci podobného charakteru jako SP4, který uvádí: „Tak budu se pro něj snažit vymyslet, jak by se mohl začít učit, to znamená teda projít nabídku neziskovek [...] jestli má nějaký kontakty mezi Čechama, může se prostě snažit mluvit [...] nabídnout jim i to, že můžu s nima hledat já, vysvětlovat jim to česky, můžem se u toho učit. Učit se, jak číst ten inzerát nebo můžu já místo nich oslovit ty zaměstnavatele...“ Kromě toho hovořím s klienty o tom, proč je důležité učit se česky. SP1 pak přímo probírá s klientem 46 SP1 dodává, že SUZ, potažmo tedy MV ČR začalo kurzy českého jazyka poskytovat cca až od roku 2010, objasňuje: „Ještě vlastně 2008 jsme měli Equal „Proč mají zůstat stranou“, tam byla závěrečná konference a tam jasně zaznělo, že prostě učit se češtinu pro žadatele je ztráta času peněz, všeho, protože jejich integrace začíná udělením ochrany.“ Tento názor podle respondenta deklarovala samotná SUZ MV ČR.

53

jeho postoj ke studiu jazyka: „...zeptat se ho, proč nechce mluvit česky, jestli o tom přemejšlel, že se teda bude vzdělávat...“ SP7 uvádí jako další postup praktikovaný za účelem umenšení bariéry v podobě znalosti českého jazyka doprovody klientů na pracoviště a asistenci při jejich zácviku. 7.7.4 Závěr DVO7 Podle názoru sociálních pracovníků je znalost českého jazyka bariérou v případě, že je nedostatečná. Bariéra tedy tkví v neznalosti, neboť taková úroveň brání žadatelům o MO v získávání legálního zaměstnání (viz 4.2). Sociální pracovníci si však také myslí, že problémem není jen neznalost českého jazyka na straně žadatelů o MO, ale i neznalost světově rozšířených jazyků mezi českými zaměstnavateli a zaměstnanci, což také může eliminovat žadatele o MO, coby uchazeče o zaměstnání. Rozumek a Rozumková (in Drbohlav, 2008) považují neznalost jazyka za limitující i v případě, že se žadateli o MO podaří zaměstnání získat. Podle jejich názoru se žadatelé o MO v takovém případě nemohou dost dobře bránit případnému nekorektnímu jednání ze strany zaměstnavatele. Za nejúčinnější řešení této bariéry považují sociální pracovníci zlepšení znalosti českého jazyka, ke kterému své klienty vedou. Co se týká možností výuky českého jazyka, mají sociální pracovníci pozitivnější postoj k nabídkám NNO. Důvodem je podle mého názoru jejich přesvědčení, že výuka českého jazyka poskytovaná státním sektorem je neefektivní, ale také může hrát roli jejich povědomí o tom, že kurzy češtiny realizované NNO bývají bezplatné, což je pro řadu žadatelů o MO příznivé, vzhledem k jejich životní situaci (viz 2.2). Sociální pracovníci příliš emočně neprožívají střet s touto bariérou. Výjimkou jsou situace, kdy je zřejmé, že klient nemá snahu na zlepšení své znalosti jazyka pracovat. Toto zjištění vyvolává u pracovníků hněv. Konativní postoj pracovníků je charakteristický tím, že se snaží pomoci klientům všemožnými cestami – učí je česky v praxi při hledání zaměstnání, asistují klientům v komunikaci se zaměstnavateli, případně intervenují i na pracovištích klientů. Jednak proto, že výuku jazyka v praxi považují za nejefektivnější způsob, a také proto, že si uvědomují, že neznalost jazyka limituje žadatele o MO i v jiných důležitých oblastech života. Nemá-li však pracovník jak klientovi pomoci při překonávání bariéry, zažívá pocit bezmoci. Profesně zkušenější sociální pracovníci vnímají i psychologický rozměr této bariéry – na motivaci žadatelů o MO učit se český jazyk negativně působí i nejistá budoucnost, zdá se, že mají tendence se studiem otálet, dokud nebude jisté, zda v ČR zůstanou – zřejmě z toho důvodu se jejich intervence zaměřuje i na postoje samotných žadatelů o MO k výuce českého jazyka.

7.8 Postoj k bariéře v podobě motivace žadatelů o mezinárodní ochranu k získání legálního zaměstnání V poslední subkapitole se zabývám odpovědí na DVO8: „Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání 54

legálního zaměstnání k bariéře v podobě motivace žadatelů o mezinárodní ochranu k získání legálního zaměstnání?“ 7.8.1 Kognitivní složka Čtyři ze sedmi respondentů si stejně jako já myslí, že žadatele o MO motivuje k získání legálního zaměstnání vidina zisku peněz a s nimi spojené zvýšení životního standardu. Dva respondenti se shodují na dalším faktoru s SP4, který říká: „...u těch, kteří mají rodiny a staraj se o ně, tak to, aby je nějak zabezpečili.“ Opuštění PoS a snahu osamostatnit se a možnost žít „normální život“ považuje za motivaci celkem 5 respondentů. Potřebu žít obvyklým způsobem vnímá i Günterová (in Matoušek a kol., 2005). Nemožnost realizace takového způsobu života podle jejího názoru přispívá k rozvoji patologických jevů u žadatelů o MO. SP2 se shoduje s SP1, když říká: „...člověk potřebuje něco dělat, potřebuje mít pocit, že je trochu užitečnej, že něco umí...“ UNHCR (1997a) považuje pocit soběstačnosti a potřebu řídit svůj život za důležité potřeby uprchlíků, o které nepřicházejí ani vlivem své životní situace. SP3 a SP7 vnímají snahu žadatelů o MO o bezproblémový život v ČR, SP3 uvádí: „...zaměstnání vidí jako jednu z příležitostí, jak se vhodně integrovat.“ SP7 si myslí, že žadatelé o MO mají snahu pracovat legálně jednak proto, že chtějí žít spořádaně, ale také proto, že mají strach z případných postihů. Kromě faktorů, které žadatele o MO motivují k získání legálního zaměstnání, vnímají respondenti i ty, které mohou motivaci žadatelů o MO ještě podpořit. Jedním z nich je legální zaměstnání jako podmínka žádosti o trvalý pobyt. Dva respondenti souhlasí s SP1, který říká: „..pokud by tam třeba byla možnost, že by o tady ten pobyt mohli třeba žádat lidi, co maj pracovní smlouvu a třeba byli čtyři roky v proceduře, tak by to byla velká motivace pro žadatele.“ V současnosti podle Zákona o pobytu cizinců (1999) mohou cizinci žádat o trvalý pobyt po 4 letech pobytu na území ČR v režimu Zákona o azylu (1999), jestliže poslední řízení o MO trvalo minimálně 2 roky. Já se obdobně jako SP5 domnívám, že by motivaci klientů mohlo zvýšit informování o rizicích spojených s nelegální prací. Motivace žadatelů o MO se stává bariérou, pokud zeslábne, jak konstatuje SP4: „To si myslím, že je bariéra... ztrácí motivaci.“ SP4 specifikuje také projev bariéry: „Nehledají, prostě nebudou se vůbec snažit.“ SP3 doplňuje: „…nebo nepřijdou na schůzku, kterou máme domluvenou.“ Stejnou zkušenost jako SP3 a SP4 mám také já. V souvislosti s tímto typem bariéry hovořili respondenti také o faktorech podporujících její vznik. SP7 souhlasí s SP5, který říká: „To, že rok nepracovali a měli z čeho žít, to je tam určitě taky demotivační…“ Dále dva z respondentů vnímají jako příčinu vzniku bariéry také péči v PoS, kdy ubytovaným žadatelům o MO prakticky nehrozí existenční potíže. Souhlasím s SP3, který v souvislosti s tím dodává: „...takže pokud ta motivace zeslábne, tak není nic, co by toho člověka vyloženě nutilo.“ Dva respondenti si myslí, že příčinou vzniku bariéry je také vliv dvanáctiměsíční čekací lhůty na psychiku žadatelů o MO. SP7 hovoří o rozkladu psychiky vlivem pasivního života v PoS. Günterová (in Matoušek a kol., 2005) tento stav nazývá „táborový syndrom“ a je podle jejího názoru častým důsledkem života v podmínkách PoS. 55

Dalšími faktory přispívajícími ke vzniku bariéry jsou podle mě a dalších respondentů poplatky za ubytování v PoS, ale i racionální zvážení jejich situace, např. SP3 uvádí: „Pokud si ten člověk spočítá, že bude muset hned při nástupu do práce zaplatit 4 tisíce za ubytování na ubytovně v pobytovém středisku, bude muset vydat nějaké 2 tisíce za dojíždění plus nějaké další náklady [...] tak si někteří ti lidé řeknou, že v případě, že by ta mzda byla téměř minimální nebo jenom o něco málo vyšší, tak se jim to v podstatě nevyplatí.“ Dále jsou podle SP3 problematické zvraty v řízení o MO – pokud žadatel o MO obdrží zamítavé rozhodnutí, začíná řešit záležitosti okolo řízení o MO a jeho motivace k získání legálního zaměstnání velmi zeslábne. Jako další faktory podporující vznik bariéry vnímají dva respondenti neúspěchy při získávání legálního zaměstnání a dva zmiňují i jazykovou bariéru. 7.8.2 Emocionální složka Čtyři respondenti se shodují, že cítí hněv vůči klientovi, např. SP2 uvádí: „Na něj jsem naštvaný, jako pokud má možnost legálně pracovat i když je to míň peněz, ale legálně normálně a bez stresu, aby pracoval, je to lepší než bydlet bez práce v pobytovém středisku.“ Obdobné prožitky jsem pozorovala také u sebe a souhlasím i s SP5 a SP6, když dodávají: „...protože vlastně tu energii, kterou vydáváte na to, vám potom přijde, že je jako kdyby investovaná a přijde vniveč.“ Dva respondenti v takovém případě hovoří o zklamání, ale na druhou stranu mají pochopení pro ztrátu motivace v situaci, v níž se žadatelé o MO nacházejí. V situaci, kdy žadatel o MO na hledání legálního zaměstnání rezignuje, cítí SP4 bezmoc a bezradnost ve smyslu směřování další práce s klientem, ale záhy se od emocí oprošťuje a soustředí se na vymyšlení intervence. 7.8.3 Konativní složka Pět respondentů zmiňuje snahu pozvednout motivaci klienta, např. SP5 uvádí: „Neodmítnu ho, budu se snažit koukat na to, jestli tam někde je možnost tu motivaci vzbudit.“ SP4 se zaměří na přímou práci s klientem: „Hledat s ním, oslovovat ty zaměstnavatele znovu, znovu. No a možná ho i trošku nutit do toho, aby dělal nějaký věci, rozdával životopisy a tak.“ Tendence intervenovat obdobným způsobem jsem pozorovala také u sebe. Dva respondenti otevírají s klientem téma jeho představy způsobu života v ČR. SP6 přímo konfrontuje klienta s realitou a připomíná mu, že status žadatele o MO není trvalý. Stejně jako SP7 a SP5 i já upozorňuji klienty na potřebu jejich součinnosti. SP2 vysvětluje klientům: „...proč je to dobrý prostě pracovat legálně.“ V situacích, kdy klient může získat zaměstnání, ale nemá zájem, SP1 poskytuje klientovi reflexi jeho chování s tím, že není běžné mít možnost legálního zaměstnání a odmítat ji. 7.8.4 Závěr DVO8 Sociální pracovníci si myslí, že motivace žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání se stává bariérou, pakliže je nízká, tedy, když žadatelé o MO nejsou motivování k získání legálního zaměstnání. Z odpovědí sociálních pracovníků vyplývá, že jsou v rámci této problematiky dobře zorientovaní, neboť se ukázalo, že nevnímají pouze fakt, že bariéra existuje, ale jsou schopni poměrně explicitně popsat její příčiny, ale také faktory, které jejímu 56

vzniku mohou bránit. Cílem konativního postoje sociálních pracovníků je motivaci žadatelů o MO k hledání legálního zaměstnání zvýšit. Za tímto účelem volí různé strategie. Intervence profesně zkušenějších sociálních pracovníků se opírají více o diskuzi s klienty – hovoří o situaci, konfrontují je s realitou, probírají pozitiva získání legálního zaměstnání a poskytují jim reflexi k jejich chování. Pokud hovoří o bariéře s klientem profesně méně zkušení kolegové, zaměří se na informování o rizicích nelegálního zaměstnání. Jejich intervence má spíše charakter zvýšení aktivity při přímé práci s klienty (viz 4.2) ve smyslu oslovování potenciálních zaměstnavatelů. Obě skupiny však dávají najevo klientům, že při získávání zaměstnání je jejich součinnost nezbytná. Důvodem odlišnosti konativního postoje sociálních pracovníků s menšími profesními zkušenostmi a pracovníků profesně zkušenějších může být podle mého názoru rozdíl v sebejistotě. Předpokládám, že pracovníci s delší praxí se s těmito situacemi setkali vícekrát, proto se v nich mohou cítit jistěji, a proto si v rámci konativního postoje dovolí jít více „do hloubky“. V situacích, kdy sociální pracovník v rámci intervence otvírá témata na „osobnější rovině“, může dojít k negativní reakci ze strany klienta. Domnívám se, že profesně méně zkušení pracovníci se mohou snažit takovým situacím vyhýbat, např. protože si nejsou jistí, že by je zvládli s potřebnou profesionalitou. Také však může hrát roli věk pracovníků a klientů. Někdy se stává, že žadatelé o MO jsou starší než pracovníci, kteří s nimi překonání bariéry řeší. Soudím, že v situacích, kdy jsou klienti starší, může pracovníky od intervence na „osobnější rovině“ odrazovat např. pocit jakési nepatřičnosti takového jednání vůči „staršímu“. I když vědomí nelehké životní situace žadatelů o MO (viz 2.2) může vyvolat pochopení pro vznik bariéry, vzbuzuje nízká motivace klientů k získání legálního zaměstnání v sociálních pracovnících výraznější emoční reakce než střety s jinými bariérami. Domnívám se, že důvodem může být kognitivní postoj, který popisuji v následujícím odstavci. V rámci emocionálního postoje pracovníci popisují prožitky hněvu, zklamání, bezmoci či bezradnosti. Zejména získají-li pocit, že energie vložená do spolupráce s klientem přišla vniveč, nebo když se zdá, že klient odmítá pracovní příležitosti, které se mu naskytnou, bez vážnějších důvodů. Jako další možnou příčinu výraznější emoční reakce v případě střetu s touto bariérou vnímám vědomí pracovníků, že se žadatelé o MO jako skupina osob nacházejí v obtížné životní situaci (viz 2.2) a jsou omezování řadou bariér nezávisle na jejich vůli (viz 3.2.1). Matoušek (2008) hovoří o žadatelích o MO dokonce jako o skupině osob ohrožených sociální exkluzí. Podle mého názoru si sociální pracovníci myslí, že získání legálního zaměstnání může životní situaci klientů v mnohém zlepšit, a proto pro ně může být obtížné bez výraznějších emocí přijmout fakt, že klient o takovou změnu nemá zájem či příliš neusiluje. Z odpovědí sociálních pracovníků také vyplývá, že nastavení systému péče o žadatele o MO v ČR (viz 2.2.1) vnímají v některých případech jako faktor, který podporuje vznik bariéry, ale mají také představu o inovaci systému, kdy by nově zavedený prvek mohl naopak motivovat žadatele o MO pracovat legálně. Reálná intervence sociálních pracovníků se však soustřeďuje výhradně na klienta, nikoli na lobování za změny podmínek systému. Přestože nastavení systému péče o žadatele o MO je věc, za jejíž změnu by pracovníci mohli lobovat u odpovědných orgánů, na rozdíl od jiných bariér (např. dvanáctiměsíční čekací lhůta pro vstup 57

na trh práce) zde o změnu neusilují. Domnívám se, že příčinou „neaktivity“ sociálních pracovníků v tomto směru je jejich vědomí, že důsledkem by bylo faktické zhoršení životní situace žadatelů o MO. Na jednu stranu by je systém sice více „nutil“ k vlastní aktivitě, ovšem na straně druhé by takové „zpřísnění“ znamenalo snížení jejich již tak nevalného životního standardu. Na základě výpovědí pracovníků však lze konstatovat, že ačkoli jsou klientovou rezignací nebo nespoluprací někdy zaskočeni či rozezleni, neodmítají jej a snaží se nalézt cestu, jak bariéru překonat.

58

8 Závěr Cílem diplomové práce bylo zodpovědět hlavní výzkumnou otázku: „Jaké postoje zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice k bariérám při získávání legálního zaměstnání?“ V rámci této kapitoly rekapituluji základní zjištění a uvádím také doporučení pro praxi a návrh pro další výzkum. Nejprve uvádím obecné zjištění týkající se postojů pracovníků, jehož vyjádření strukturuji podle jednotlivých dimenzí postoje. Následně se věnuji deskripci kognitivního postoje k jednotlivým bariérám a poté se zabývám afektivním a konativním postojem pracovníků.

8.1 Odpověď na HVO Z dat získaných výzkumem vyplývá, že sociální pracovníci zaujímají k objektivním bariérám (viz 3.2.1) negativnější kognitivní postoj než vůči bariérám subjektivním (viz 3.2.2), avšak intenzivnější emocionální reakce v rámci afektivního postoje v nich vyvolávají právě střety s bariérami, na jejichž vzniku mají podíl samotní žadatelé o MO, tedy bariéry subjektivní. Ať už si však o bariérách myslí cokoli, a také nehledě na emocionální prožitky, konativní postoj sociálních pracovníků je charakteristický snahou intervenovat ve prospěch žadatelů o MO. Kognitivní postoj sociálních pracovníků se vyznačuje schopností komplexního vnímání problematiky bariér, na které při získávání legálního zaměstnání naráží se svými klienty, žadateli o MO. Jejich znalosti se neomezují pouze na registraci přítomnosti bariér, ale znají také příčiny, důsledky a možnosti k jejich překonání. Kognitivní postoj k bariéře výrazně ovlivňuje podobu ostatních dimenzí postojů. Postoje sociálních pracovníků k bariérám jsou na jednu stranu v jistých situacích a aspektech podobné či shodné, což lze přičítat faktu, že všichni jsou kolegové, zaměstnanci téže NNO a jsou spolu v kontaktu. Nakonečný (2009) uvádí, že k utváření postojů může docházet už na základě verbálních projevů jiných osob. Na druhou stranu lze pozorovat určité odlišnosti ve všech třech dimenzích postojů, což ukazuje, že při jejich utváření (viz 5.1) hrají roli i další vlivy. Na základě výpovědí pracovníků jsem jako tyto faktory identifikovala chování klientů, jednání s institucemi, věk, délku praxe a častost střetu s jednotlivými bariérami. Naopak se nepotvrdil vliv lokality, resp. dobré dostupnosti služeb a institucí. Ať už se však jejich postoje shodují či liší, lze konstatovat, že ne vždy vnímají všechny bariéry jednostranně a pouze negativně. Dokladem toho jsou následující zjištěné skutečnosti. Dvanáctiměsíční čekací lhůtu pro vstup na trh práce na jednu stranu sice považují za negativní a problematickou bariéru např. kvůli riziku rozvoje patologických jevů u žadatelů o MO. Buchtová (2007) hovoří zejména o závislosti na návykových látkách a ztrátě pracovních návyků. Na druhou stranu se objevují i souhlasné postoje k jistému omezení přístupu žadatelů o MO na trh práce, neboť někteří pracovníci vnímají tuto restrikci jako ochranný prvek, který může odrazovat od zneužití azylové procedury (viz 3.2.1.1). Dva typy kognitivního postoje jsem zaznamenala i vůči bariéře v podobě pracovního povolení. Kromě názoru, že se jedná o další prvek odrazující od zneužívání řízení o MO, si 59

sociální pracovníci také myslí, že tato administrativní procedura je nadbytečný formální krok, který se staví mezi žadatele o MO a legální zaměstnání. Rozdíl v kognitivních postojích podle mého názoru může způsobovat povědomí o informacích obsažených v zákoně č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, které osvětlují proces rozhodování o vydání povolení či kognitivní postoj pracovníků ke zneužívání řízení o MO. Dualita kognitivního postoje se ukázala i v souvislosti se zákazem přijímaní žadatelů o MO na tzv. zprostředkovaná zaměstnání. Podle názoru některých sociálních pracovníků se jedná o bariéru při získávání legálního zaměstnání, neboť kvůli zákazu dochází k eliminaci pracovních míst, na která by jinak žadatelé o MO mohli dosáhnout. Skupinu zprostředkovaných zaměstnání totiž tvoří převážně manuální profese jako švadleny, dělníci, svářeči apod. (MPSV, 2009). Na druhou stranu je toto omezení vnímáno pozitivně, jako ochrana žadatelů o MO před případným nekorektním jednáním ze strany zprostředkovatelů. Příčinou rozdílu v kognitivním hodnocení této bariéry jsou pravděpodobně zkušenosti sociálních pracovníků. Jako ochranu klientů vnímají zákaz zprostředkovaného zaměstnávání ti, kteří mají zkušenosti s neregulérním jednáním ze strany agentur. Co se týká vyznačování doby platnosti průkazu žadatele o MO přímo do tohoto dokladu, zaujímají sociální pracovníci spíše neutrální kognitivní postoj. Samotné vyznačení je podle jejich názoru v pořádku, jelikož se jedná o doklad totožnosti, kde je tento údaj samozřejmostí. Vyznačení doby platnosti se stává komplikací při jednání se zaměstnavateli, avšak jde spíše o bariéru lehčího charakteru, neboť situaci lze zaměstnavateli vysvětlit. O postoji veřejnosti k cizincům si sociální pracovníci myslí, že může být bariérou při získávání legálního zaměstnání, i když se s výjimkou jednoho respondenta nesetkali s odmítnutím klienta odůvodněným tím, že je cizinec. Naopak mají zkušenost s postojem zaměstnavatelů, který vychází z vnímání cizinců jako osob, které se mohou spokojit s ilegálním zaměstnáním a nižším platem. Tedy že zaměstnavatelé nemají problém přijmout do zaměstnání cizince/žadatele o MO ovšem za předpokladu, že přistoupí na horší podmínky. Z výpovědí sociálních pracovníků lze odvodit, že mají povědomí o různých typech komplikací, které vznik bariéry v podobě vzdělání a profesní kvalifikace žadatelů o MO mohou zapříčinit. Kromě komplikací zmíněných v kapitole 3.2.2.1 vnímají i další aspekty, např. že absence dokladů o vzdělání nemusí být způsobena jen tím, že žadatelé o MO nepřivezou doklady s sebou, jak uvádí Rozumek a Rozumková (in Drbohlav, 2008), ale podle pracovníků je mnohdy nemají kvůli rozdílnosti systémů – dokumenty požadované u nás k doložení kvalifikace či pro žádost o nostrifikaci nemusejí být v zemi původu žadatelů o MO vůbec vydávány. Sociální pracovníci si také myslí, že na některou z forem této bariéry mohou narazit i dobře kvalifikovaní žadatelé o MO. O znalosti českého jazyka žadatelů o MO si sociální pracovníci myslí, že je nedostatečná a právě to z ní dělá bariéru při získávání legálního zaměstnání. Neumějí-li klienti česky, jsou podle názoru pracovníků limitováni prakticky v každé fázi získávání zaměstnání (viz 4.2). Sociální pracovníci však poukazují na malou znalost cizích jazyků na straně českých zaměstnavatelů či zaměstnanců. Je tedy otázkou, zda by o nedostatečné znalosti českého jazyka smýšleli jako o bariéře, kdyby bylo možné se zaměstnavateli a spolupracovníky komunikovat v některém světovém jazyce. Profesně zkušenější sociální 60

pracovníci vnímají i psychologický rozměr bariéry – nízkou motivaci k učení se českého jazyka, která je způsobena nejistou budoucností žadatelů o MO, což zřejmě ovlivňuje podobu jejich konativního postoje při střetu s touto bariérou. Obdobně jako v předešlém případě vnímají sociální pracovníci motivaci žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání jako bariéru v případě, že je nízká. Z výpovědí pracovníků však také vyplývá, že se domnívají, že ke snížení motivace k získání legálního zaměstnání může docházet i zcela nezávisle na vůli žadatelů o MO. V těchto případech hraje roli zhoršení psychického stavu, obvykle způsobené životní situací, ve které se žadatel o MO nachází. Günterová (in Matoušek a kol., 2005) popisuje tento stav jako tzv. táborový syndrom. Emocionální postoje sociálních pracovníků k bariérám bývají ovlivněny mnoha faktory. Na intenzitě a podobě prožitků pracovníků se odráží zejména jejich vnímání překonatelnosti bariéry, dřívější zkušenosti s řešením výskytu bariéry, vnímání kontextu životní situace žadatelů o MO (viz 2.2) a závažnosti dopadu bariéry na ni, častost výskytu bariéry či jednání subjektů, s nimiž bariéra souvisí. Ukázalo se, že profesně zkušenější pracovníci v některých případech prožívají střet s bariérami mírněji než jejich méně profesně zkušení kolegové, kteří častěji popisují pocity hněvu, naštvání, lítosti nebo bezmoci. Příčinu spatřuji zejména v rozdílné délce praxe a s tím souvisejícím rozdílným množstvím zkušeností. Domnívám se, že profesně zkušenější pracovníci se s bariérami setkali vícekrát, tudíž jsou již na jejich výskyt „zvyklí“ či je snad přímo předpokládají, a proto jejich emoční reakce nebývají tak výrazné. Výzkum dále ukázal, že sociální pracovníci bouřlivěji prožívají střet s bariérami, na jejich vzniku mají podíl samotní žadatelé o MO (viz 3.2.2). V těchto případech shodně hovoří o pocitech hněvu, zklamání a profesně méně zkušení pracovníci zmiňují navíc i bezradnost či bezmoc v případech, kdy klienti zaujmou rezignovaný postoj. Sociální pracovníci také sdělovali, že střety s bariérami v nich vyvolávají pocity lhostejnosti, lehkou frustraci nebo lítost, ale též se snaží, aby se jich výskyty bariér nijak zvlášť nedotýkaly, nebo že vědomě upozaďují prožitky, aby se mohli soustředit na řešení situace. Takové zacházení s emocemi lze označit za rizikové z hlediska rozvoje syndromu vyhoření. Ať už je však kognitivní a afektivní postoj k bariérám jakýkoli, lze konstatovat, že konativní postoj sociálních pracovníků se nevyznačuje rezignací, apatií či iracionalitou. Pracovníci se vždy snaží intervenovat ve prospěch žadatelů o MO. Většina intervencí se odehrává na úrovni klienta, ale v některých případech se pracovníci zaměřují i na změnu vnějších podmínek systému. Lobování za změny systému se věnují spíše profesně zkušenější pracovníci, nicméně pouze tehdy, pokud jimi navrhované změny nijak nezhorší životní situaci žadatelů o MO (viz 2.2). Konativní postoj méně zkušených sociálních pracovníků se vyznačuje větší horlivostí a zaměřením na přímou práci s klientem (viz 4.2). Oproti tomu jejich zkušenější kolegové se nebojí jít při intervencích „pod povrch“. Profesně méně zkušení pracovníci patrně neotvírají témata na „osobnější rovině“, neboť se obávají zvratu v nepříjemnou konfrontaci a nejsou si jisti, zda by si počínali s potřebnou profesionalitou. Další příčinou může být fakt, že obvykle 61

bývají mladší než jejich klienti a takovou intervenci mohou považovat za „nepatřičné“ chování vůči „starším osobám“. Sociální pracovníci užívají k překonání bariér mnoho postupů a činností zmíněných v kapitole 4.2, avšak využívání projektů NNO zaměřených na žadatele o MO uvádějí jen v některých případech. Domnívám se, že je to způsobeno tím, že nejsou příliš často k dispozici a tudíž spíše nefigurují v povědomí sociálních pracovníků jako nástroj k intervenci.

8.2 Doporučení pro praxi Přestože je v současnosti pracovní integrace polem působnosti NNO, doporučila bych, aby se tímto tématem začaly více zabývat i orgány státního sektoru – MV ČR, potažmo OAMP a SUZ. Je otázkou, do jaké míry si tvůrci legislativy a nastavení systému péče o žadatele o MO uvědomují, jaké jsou dopady jimi stanovených podmínek na životy žadatelů o MO, kteří se v ČR snaží získat legální zaměstnání. Doporučila bych provedení změn legislativy a nastavení systému péče o žadatele o MO v podobě zkrácení délky čekací lhůty pro vstup žadatelů o MO na trh práce, zrušení nutnosti vyřizování pracovního povolení v případě žadatelů o MO a snížení výše poplatků za ubytování v PoS požadovaných od žadatelů o MO, kteří jsou zaměstnáni a jejichž příjem převyšuje hranici životního minima. Také bych doporučila rozšíření podmínek pro žádost o udělení trvalého pobytu (po azylové proceduře) o doložení legálního zaměstnání. Jako žádoucí vnímám také navázání spolupráce mezi tvůrci legislativy a podmínek systému péče o žadatele o MO a zástupci NNO, kteří řeší problematiku pracovní integrace žadatelů o MO v praxi, neboť se domnívám, že vnější podmínky by neměly být nastavovány bez reflexe vycházející z praktických zkušeností. Sociálním pracovníkům pracujícím s žadateli o MO při získávání legálního zaměstnání bych doporučila, aby se i nadále zúčastňovali dotačních řízení s návrhy projektů zaměřených na podporu pracovní integrace této skupiny cizinců a také aby neustávali v lobování za změny vnějších podmínek systému, které na základě shledávají jako bariéry pro žadatele o MO při získávání legálního zaměstnání. Dále bych sociálním pracovníkům doporučila pravidelnou účast na supervizích. Během výzkumu několikrát padlo, že emoce vyvolané střetem s bariérou vědomě upozaďují, případně hovořili o tom, že neprožívají žádné či výrazné emoce. Pouze jeden respondent uvedl, že má zkušenost se supervizí, ostatní o ní nehovořili. Domnívám se, že sociální pracovníci by se svými emocionálními postoji měli více zabývat, aby se vyvarovali rizika vzniku syndromu vyhoření. Měli by se více nad svými emocemi (či jejich absencí) zamýšlet, zpracovávat je a naučit se hledat efektivní řešení překonání bariér, aniž by museli potlačovat své prožitky. Supervizní setkání jsou podle mého názoru vhodným prostředím, kde se svými emocionálními postoji mohou pracovat.

62

8.3 Návrh pro další výzkum Další výzkum by se mohl soustředit na zkoumání postojů samotných žadatelů o MO k bariérám, s nimiž se setkávají při získávání legálního zaměstnání. Předpokládám, že se postoje těchto dvou skupin respondentů budou zásadně lišit a mohlo by být zajímavé provést komparaci postojů sociálních pracovníků a žadatelů o MO k týmž bariérám. Tento výzkumný záměr jsem původně chtěla realizovat v diplomové práci, avšak v době, kdy jsem se přiblížila k fázi sběru dat, nebyl k dispozici dostatek žadatelů o MO, kteří by splňovali kritéria pro zařazení do skupiny respondentů. Přesto se domnívám, že takovýto výzkum je realizovatelný, pokud se výzkumníkovi podaří vystihnout dobu, kdy bude na území ČR dostatek žadatelů o MO, kteří se budou moci stát respondenty. Za neméně zajímavý považuji také výzkum postojů k bariérám při pracovní integraci žadatelů o MO mezi sociálními pracovníky státního sektoru, tzn. působících v PoS. Podle mého názoru by sociální pracovníci PoS měli rozdílné postoje vůči bariérám vyplývajícím z legislativy ČR a naopak předpokládám obdobný postoj k bariéře v podobě motivace žadatelů o MO k získávání legálního zaměstnání, jen s ještě výraznější emoční reakcí, než mají sociální pracovníci NNO. Také by mohl být realizován výzkum problematických situací, které se vyskytují v rámci jednotlivých bariér. Např. výzkum postojů k nostrifikaci, přičemž respondenty by mohli být sociální pracovníci, kteří tuto zakázku s klienty řeší, zaměstnavatelé a úředníci krajských úřadů, kteří o uznání zahraničního vzdělání rozhodují. Zajímavý by také mohl být výzkum zaměřený na identifikaci kritérií, podle kterých sociální pracovníci NNO posuzují životní situaci žadatelů o MO, jež se snaží získat legální zaměstnání. Případně výzkum zaměřený na zjištění způsobu, jakým sociální pracovníci NNO konstruují práci s tímto typem klientů.

63

Bibliografie BADE, K. 2003. Migration in European history. Malden: Blackwell Publishing. BEDRNOVÁ, E., NOVÝ, I. a kol. 1998. Psychologie a sociologie řízení. Praha: Management Press. BURDOVÁ-HRADEČNÁ, P., HONUSKOVÁ, V., ROZUMKOVÁ, P. 2008. Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce. Praha: Studio Pí. DEMUTH, A. 2000. Some Conceptual Thoughts on Migration Research. In Agozino, B. Theoretical and Methodological Issues in Migration Research: interdisciplinary, intergenerational and international perspectives. Brookfield: Ashgate, pp. 21-58. DISMAN, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. EUROPEAN REFUGEE FUND. 2013. Transposition of the EU Reception Directive concerning access to the labour market by asylum-seekers: Country reports. Osnabrück: Caritas Association for the Diocese of Osnabruck. GÜNTEROVÁ, T. 2005. Sociální práce s uprchlíky. In Matoušek, O. a kol. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál, 2005. str. 331-345. HAYES, N. 1998. Základy sociální psychologie. Praha: Portál. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál. HOFÍREK, O., KLVAŇOVÁ, R. 2008. K problematice přístupu žadatelů o azyl na trh práce v České republice. Fórum sociální politiky, 2008, č. 3, str. 16-20. JURNÍKOVÁ, J., SKULOVÁ, S., PRŮCHA, P. 2004. Správní právo. Zvláštní část. Brno: Masarykova univerzita. KLÍMA, K. a kol. 2005. Praktikum českého ústavního práva. Plzeň: Aleš Čeněk. KOSAŘ, D., MOLEK, P., HONUSKOVÁ, V., JURMAN, M., LUPAČOVÁ, H. 2010. Zákon o azylu. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR. KŘÍŽOVÁ, M. 2007. Dynamika obrazu uprchlíků v médiích. In Burgetová, E., Černá, M. Cizinci, našinci a média: Mediální analýzy. Praha: Multikulturní centrum ve spolupráci s UNHCR, 2007. str. 7-18. KURIC, A. 1997. Uprchlíci a sociální práce: studijní text. Brno: s. n. 64

MATOUŠEK, O. 2008. Slovník sociální práce. Praha: Portál. MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing. MUSIL, L., NAVRÁTIL, P. 2000. Sociální práce s příslušníky menšinových skupin. Sociální studia, 2000, č. 5, str. 127-148. NAKONEČNÝ, M. 2006. Obecná psychologie. České Budějovice: Jihočeská univerzita. NAKONEČNÝ, M. 2009. Sociální psychologie. Praha: Academia. NAVRÁTIL, P. 2003. Životní situace jako předmět intervence sociálního pracovníka. Sociální práce, 2003, č. 2, str. 84-94. OPU. 2011. Úskalí (ne)zaměstnanosti cizinců v České republice. Praha: Organizace pro pomoc uprchlíkům, o. s. POLONYOVÁ, T. 2003. Sociální práce s žadateli o mezinárodní ochranu z pohledu nevládní organizace. In Dymešová, G. Sociální práce s uprchlíky: sborník příspěvků v kurzu Sociální aspekty uprchlictví v teorii a praxi. Praha: Organizace pro pomoc uprchlíkům, o. s., 2003. str. 41-47. REICHEL, J. 2009. Kapitoly metodologie sociálních výzkumů. Praha: Grada Publishing. ROZUMEK, M. 2007. Cizincům schází dostupnost kvalitní bezplatné sociální a právní pomoci, říká ředitel OPU. In Bajer, P. Sociální práce, 2007, č. 2, str. 17-18. ROZUMEK, M., ROZUMKOVÁ, P. 2008. Nelegální ekonomické aktivity žadatelů o azyl. In Drbohlav, D. Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském kontextu). Praha: Karolinum, 2008. str. 183-192. SKULOVÁ, S. 2008. Správní právo procesní. Plzeň: Aleš Čeněk. STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert. ŠIŠKOVÁ, T. 2001. Menšiny a migranti v České republice. Praha: Portál. ŠVAŘÍČEK, R. 2007. Kritéria kvality kvalitativního výzkumu. In Švaříček, R., Šeďová, K. a kol. Kvalitativní výzkum v pedagogických vědách: pravidla hry. Praha: Portál, 2007. str. 2850. TROUSIL, M. 2007. Úloha a úskalí sociální práce s imigranty. In Bajer, P. Sociální práce, 2007, č. 2, str. 103-114. 65

UNHCR. 1997a. Situace uprchlíků ve světě: humanitární program. New York: Oxford. UNHCR. 1997b. Third International Symposium on the Protection of Refugees in Central Europe. Geneva: UNHCR. VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. 2008. Sociální psychologie. Praha: Grada. WASSERBAUEROVÁ, M., OMASTKOVÁ, K. 2007. Sociální pracovník se má zaměřit na podporu klientů – žadatelů o azyl. In Bajer, P. Sociální práce, 2007, č. 2, str. 19-22. ŽIŽLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita.

Elektronické zdroje ASIM O. S. 2010. Azyl [online]. [cit. 2014-05-10]. .

Dostupné

z:

BUCHTOVÁ, B. 2007. Psychické důsledky dlouhodobé nezaměstnanosti. Hospodářské noviny [online]. 30. 1. 2007 [cit. 2014-05-05]. Dostupné z: . BURDOVÁ-HRADEČNÁ, P. 2006a. Postavení žadatelů o azyl a jiných osob, které potřebují ochranu [online]. [cit. 2014-05-06]. Dostupné z: . BURDOVÁ-HRADEČNÁ, P. 2006b. Žadatelé o mezinárodní ochranu a nelegální práce [online]. [cit. 2014-05-06]. Dostupné z: . Charter of Fundamental Rights of European Union. 2000. [online]. [cit. 2014-05-06]. Dostupné z: . EUROPEUM. 2001. Století migrace – Uprchlíci v Evropě [online]. [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . HLAĎO, P. 2008. Základní orientace ve světě práce [online]. [cit. 2014-05-05]. Dostupné z: . HRADEČNÁ, P. 2001. Problematika azylu a postavení cizince [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: .

66

HRADEČNÁ, P., DLABÁČKOVÁ, K. 2006. Přístup žadatelů o azyl na trh práce [online]. [cit. 2014-05-06]. Dostupné z: . INICIATIVA SPOLEČENSTVÍ EQUAL. 2008. Proč mají zůstat stranou? [online]. [cit. 2014-09-04]. Dostupné z: . International Covenant on Economic, Social and Cultural Rights. 1966. [online]. [cit. 201405-06]. Dostupné z: . IOM. 2014. Asistované dobrovolné návraty a reintegrace [online]. [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . IVAN GABAL ANALYSIS & CONSULTING. 2004. Analýza postavení cizinců dlouhodobě žijících v ČR a návrh optimalizačních kroků: Pracovní studie [online]. [cit. 2014-05-08]. Dostupné z: . KONSORCIUM NEVLÁDNÍCH ORGANIZACÍ PRACUJÍCÍCH S MIGRANTY V ČR. 2005. Uprchlíci v České republice [online]. [cit. 2014-05-03]. Dostupné z: . KÚ MSK. 2014. Návody pro řešení nejdůležitějších životních situací: Popis postupu k uznání zahraničního vzdělání [online]. [cit. 2014-10-08]. Dostupné z: . MEDIAGURU. 2014. Politické kampaně do eurovoleb staví na kontaktu [online]. [cit. 201405-06]. Dostupné z: < http://www.mediaguru.cz/2014/04/politicke-kampane-do-eurovolebstavi-na-kontaktu/#.VAw9-WNXopx>. MPSV. 2009. Agenturní zaměstnávání má nová pravidla [online]. [cit. 2014-05-07]. Dostupné z: . OAMP. 2008. Obecný přehled předmětu úpravy zákona o azylu [online]. [cit. 2014-04-12]. Dostupné z: . OAMP. 2009. Azyl: Informace o zemích původu [online]. [cit. 2014-04-22]. Dostupné z: < http://www.mvcr.cz/clanek/azyl-migrace-a-integrace-azyl.aspx?q=Y2hudW09NQ%3d%3d >. OAMP. 2011. Azyl: Průběh správního řízení o udělení mezinárodní ochrany [online]. [cit. 2014-04-25]. Dostupné z: . OAMP. 2012. Odbor azylové a migrační politiky [online]. [cit. 2014-04-20]. Dostupné z: . 67

OAMP. 2013. Počty žádostí o mezinárodní ochranu v jednotlivých letech (1990-2012): Počty žádostí o mezinárodní ochranu v jednotlivých měsících roku 2013 [online]. [cit. 201404-20]. Dostupné z: . OAMP. 2014a. Azyl: Dublinský systém [online]. [cit. 2014-09-09]. .

Dostupné z:

OAMP. 2014b. Mezinárodní ochrana: Statistické zprávy o žadatelích o mezinárodní ochranu a azylantech [online]. [cit. 2014-03-20]. Dostupné z: . OPU. 2013. Nový projekt „Uplatnit se bez překážek“ [online]. [cit. 2014-05-12]. Dostupné z: . Protokol o právním postavení uprchlíků. 1967. [online]. [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . SUZ. 2011. Dobrovolný návrat [online]. [cit. 2014-05-04]. .

Dostupné

z:

SUZ. 2014. Pobytová střediska .

Dostupné

z:

[online].

[cit.

2014-05-04].

ÚJOP UK. 2014. Human Step (Program EQUAL, II. kolo výzvy CIP EQUAL) [online]. [cit. 2014-09-04]. Dostupné z: . Úmluva o právním postavení uprchlíků. 1951. [online]. [cit. 2014-05-06]. Dostupné z: . UNHCR. 2010. Being a Refugee: How Refuees and Asylum Seekers Experience Life in Central Europe, Report 2009 [online]. [cit. 2014-05-05]. Dostupné z: . UNHCR. 2011. Being a refugee: How refugees and asylum-seekers experience life in Central Europe, Participatory Assessment 2010 Report [online]. [cit. 2014-05-05]. Dostupné z: . UNHCR. 2014a. History of UNHCR: Humble origins [online]. [cit. 2014-03-20]. Dostupné z: < http://www.unhcr-centraleurope.org/en/about-us/history-of-unhcr.html>. 68

UNHCR. 2014b. Refugee Convention: The landmark document that uderpins our work [online]. [cit. 2014-03-20]. Dostupné z: < http://www.unhcrcentraleurope.org/en/resources/conventions/refugee-convention.html>. UNHCR. 2014c. Czech Republic: Operation in the Czech Republic [online]. [cit. 2014-0420]. Dostupné z: < http://www.unhcr-centraleurope.org/en/where-we-work/operations-incentral-europe/czech-republic.html>. Universal Declaration of Human Rights. 1948. [online]. [cit. 2014-05-06]. Dostupné z: . Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách [online]. [cit. 2014-08-06]. Dostupné z: . Zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dálších zákonů (zákon o vysokých školách) [online]. [cit. 2014-05-08]. Dostupné z: . Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu [online]. [cit. 2014-03-20]. Dostupné z: . Zákon č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců [online]. [cit. 2014-03-20]. Dostupné z: . Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti [online]. [cit. 2014-05-06]. Dostupné z: . Zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání [online]. [cit. 2014-10-09]. Dostupné z: . Zákon č. 500/2004 Sb., správní řád [online]. [cit. 2014-05-08]. Dostupné z: . Zákon č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) [online]. [cit. 2014-05-08]. Dostupné z: . 69

Anotace Název diplomové práce: Postoje sociálních pracovníků pracujících se žadateli o mezinárodní ochravu v České republice k bariérám při získávání legálního zaměstnání Autor práce: Bc. Veronika Černohorská Vedoucí práce: Prof. PhDr. Libor Musil, CSc. Konzultant: Mgr. Pavel Bajer Instituce: Masarykova univerzita Brno, Fakulta sociálních studií Počet slov: 25706 Diplomová práce se zaměřuje na zjištění postojů sociálních pracovníků pracujících se žadateli o mezinárodní ochranu v České republice k bariérám při získávání legálního zaměstnání, na které naráží tato skupina cizinců. V teoretické části jsou popsána východiska této práce vztahující se k tématu bariér při získávání legálního zaměstnání v případě žadatelů o mezinárodní ochranu v České republice a k činostem sociálních pracovníků při podpoře dané skupiny klientů ve vstupu na trh práce. Ve výzkumné části se zabývám postoji sociálních pracovníků pracujících s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice k bariérám při získávání legálního zaměstnání, s nimiž se setkává tato skupina cizinců. V rámci výzkumu postojů jsem zjistila, že sociální pracovníci o řadě bariér vycházejících z prostředí smýšlejí negativně, nicméně emočně intenzivněji prožívají střety s bariérami, na jejichž vzniku mají podíl samotní žadatelé o mezinárodní ochranu. Pro konativní postoj sociálních pracovníků je typické, že se vždy snaží intervenovat ve prospěch svých klientů a hájit jejich zájmy. Výzkumem jsem také zjistila, že na utváření postojů sociálních pracovníků má vliv interakce s kolegy v zaměstnání, chování klientů, průběh jednání s institucemi a také častost střetu s jednotlivými bariérami. Klíčová slova: žadatel o mezinárodní ochranu, sociální pracovník, sociální práce, získávání legálního zaměstnání, bariéra, postoj, pracovní integrace

70

Annotation Thesis title: Attitudes of social workers who deal with applicants for international protection in Czech Republic towards the barriers in the process of getting a legal employment Author of the thesis: Bc. Veronika Černohorská Academic supervisor: Prof. PhDr. Libor Musil, CSc. Consultant: Mgr. Pavel Bajer Institution: Masaryk University in Brno, Faculty of Social studies Words count: 25706 The Master’s thesis is aimed to discover the attitudes of social workers who deal with the applicants for an international protection in the Czech Republic towards the obstacles connected with the process of getting a legal job that affect this group of foreigners. The theoretical part is focused on the description of the start basis of the thesis related to the topic of obstacles connected with the process of getting a legal job concerning the applicants for the international protection in the Czech Republic and to the social workers’ activities concerning the support of this group which enters the labour market. In the research part I deal with the attitudes of social workers who work with the applicants for the international protection in the Czech Republic towards the obstacles connected with the process of getting a legal job that affect this group of foreigners. During my research, which consisted in studying the attitudes, I found out that social workers have a negative point of view towards the obstacles caused by the social environment, nevertheless they react more emotionally towards the obstacles partially caused by the applicants of the international protection themselves. A characteristic “to do” behaviour of social workers is to be on their client’s side and to protect the client’s interests. My further research also revealed that the main influences on the attitudes of social workers are interaction with the colleagues at work, client’s behaviour, development of negotiation with institutions and frequency of having to face an individual obstacle. Key words: applicant for international protection, social worker, social work, getting legal employment, barrier, attitude, employment integration

71

Jmenný rejstřík KÚ MSK, 50 Kuric, 24, 97, 98 Lupačová, 75 Matoušek, 14, 15, 16, 18, 43, 55, 57, 61, 77, 95 Mediaguru, 81 Miovský, 33, 34, 35, 99 Molek, 75 MPSV, 20, 45, 60 Musil, 15, 70, 71 Nakonečný, 22, 29, 30, 31, 59, 98, 103 Navrátil, 15 Nový, 22 OAMP, 11, 12, 14, 75, 76, 78, 95 Omastková, 25, 98 OPU, 19, 21, 26, 28, 97 Polonyová, 24, 98 Průcha, 75 Reichel, 35 Rozumek, 21, 22, 24, 25, 51, 54, 60, 97, 98 Rozumková, 12, 14, 21, 22, 31, 49, 51, 54, 60, 96, 97, 99 Skulová, 75, 76 Slaměník, 29, 98 Strauss, 32, 99 SUZ, 15, 16, 77 Šeďová, 32, 35 Šišková, 9 Švaříček, 32, 35 Trousil, 24, 97 ÚJOP UK, 28 UNHCR, 10, 15, 18, 47, 55, 76, 78, 94, 95, 96 Výrost, 29, 98 Wasserbauerová, 25, 98 Žižlavský, 33, 99

Agozino, 9 ASIM o.s., 76 Bade, 9 Bajer, 24, 25, 70, 71, 97, 98 Bedrnová, 22 Buchtová, 18, 40, 59, 96 Burdová-Hradečná, 12, 14, 19, 20, 21, 31, 38, 39, 40, 49, 80, 96, 99 Burgetová, 21, 48 Corbinová, 32, 99 Černá, 21, 48 Demuth, 9 Disman, 32, 99 Dlabáčková, 19, 78, 80 Drbohlav, 21, 22, 51, 54, 60, 97 Dymešová, 24, 98 European Refugee Fund, 19 Europeum, 10, 94 Günterová, 14, 15, 16, 43, 55, 61, 77, 95 Hayes, 29, 98 Hendl, 32, 35, 99 Hlaďo, 18 Hofírek, 20 Honusková, 12, 14, 21, 31, 49, 75, 96, 99 Hradečná, 19, 78, 80 Iniciativa Společenství EQUAL, 28 IOM, 77 Ivan Gabal Analysis & Consulting, 21 Jurman, 75 Jurníková, 75 Klíma, 76 Klvaňová, 20 Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty v ČR, 16 Kosař, 75 Křížová, 21, 48

72

Věcný rejstřík bariéra, 7, 8, 15, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 33, 34, 36, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 70, 75, 78, 82, 83, 84, 85, 86, 94, 95, 96, 97, 98, 99, 100, 101, 102, 103, 104, 105

97, 98, 99, 100, 101, 102, 103, 104, 105, 107 získávání legálního zaměstnání, 7, 8, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 28, 29, 30, 31, 33, 34, 36, 38, 41, 43, 44, 45, 47, 49, 50, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 59, 60, 61, 62, 63, 70, 78, 82, 83, 84, 85, 86, 94, 95, 96, 97, 98, 99, 100, 101, 102, 103, 104, 105

postoj, 7, 8, 19, 20, 21, 24, 29, 30, 31, 33, 34, 36, 38, 41, 43, 45, 47, 48, 49, 50, 52, 53, 54, 57, 59, 60, 61, 62, 63, 70, 80, 82, 83, 84, 85, 86, 94, 96, 98, 99, 100, 101, 102, 103, 104, 105 pracovní integrace, 7, 8, 24, 25, 28, 31, 34, 40, 52, 62, 63, 94, 98, 99, 101, 104, 105

žadatel o udělení mezinárodní ochrany, 7, 8, 9, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17, 18, 19, 20, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 33, 34, 36, 38, 39, 40, 41, 42, 43, 44, 45, 46, 47, 48, 49, 50, 51, 52, 53, 54, 55, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 65, 70, 74, 75, 76, 77, 78, 79, 80, 82, 83, 84, 85, 86, 94, 95, 96, 97, 98, 99, 100, 101, 102, 103, 104, 105, 106

sociální práce, 8, 16, 24, 25, 28, 64, 65, 66, 70, 97, 98, 104, 106, 107 sociální pracovník, 7, 8, 17, 18, 19, 21, 22, 23, 24, 25, 26, 27, 28, 29, 30, 31, 33, 34, 36, 38, 40, 41, 42, 43, 45, 46, 47, 49, 50, 51, 52, 54, 56, 57, 58, 59, 60, 61, 62, 63, 65, 66, 70, 82, 83, 84, 85, 86, 92, 94, 96,

73

Seznam příloh Příloha č. 1: Řízení o MO v ČR Příloha č. 2: Vybraná statistická data o žadatelích (žádostech) o MO v ČR Příloha č. 3: Průkaz žadatele o MO Příloha č. 4: Vývoj legislativy a názory týkající se přístupu žadatelů o MO na pracovní trh ČR Příloha č. 5: Předvolební plakát strany Úsvit přímé demokracie Příloha č. 6: Tabulka č. 2 - Operacionalizace DVO Příloha č. 7: Vzor žádosti o udělení mezinárodní ochrany

74

Příloha č. 1 Řízení o MO v ČR Řízení o MO či též azylová procedura je proces, v rámci kterého je rozhodováno o udělení či neudělení MO v konkrétních případech žadatelů o MO. Hlavním legislativním pramenem upravujícím průběh řízení o MO je zákon o azylu (1999), ale užívá se také zákon č. 500/2004 Sb., správní řád. Odpovědným orgánem pro řízení o MO je MV ČR, konkrétně jeho útvar OAMP (OAMP, 2012). Ostatními subjekty činnými v průběhu řízení o MO jsou Policie ČR (Služba cizinecké policie), SUZ, případně soudy různé instance (viz níže). Azylová procedura se skládá z několika fází, které stručně charakterizuji v následujícím textu. Prohlášení Tímto aktem se rozumí projev úmyslu cizince požádat v ČR o MO. Prohlášení může být učiněno písemnou či ústní formou. Podle Jurníkové, Skulové a Průchy (2004) byla možnost ústního prohlášení zavedena, aby pomohla eliminovat komplikace v případě cizinců, kteří jsou negramotní nebo se potýkají s jazykovou bariérou. Zákon o azylu (1999) stanovuje místa, kde cizinec může učinit prohlášení o úmyslu požádat o MO. Jedná se např. o PřS, (viz 2.2.1), útvary cizinecké policie, místa výkonu vazby nebo trestu odnětí svobody či také přímo na MV ČR. Po učinění prohlášení a prokázání totožnosti cizinec obdrží tzv. „osvědčení o prohlášení o mezinárodní ochraně“ a je povinen se do 24 hodin dostavit do PřS (viz 2.2.1), kde mu bude umožněno požádat o MO (Zákon o azylu, 1999). Žádost o MO Po příchodu do PřS (viz 2.2.1) je cizinec písemně vyzván MV ČR, aby podal žádost o MO, čímž bude zahájeno vlastní řízení o MO. Součástí výzvy je také písemné poučení o právech a povinnostech žadatele o MO v ČR obsahující též základní informace o azylové proceduře. Žádost o MO se provádí vyplněním tiskopisu (viz příloha č. 7) za přítomnosti pracovníka MV ČR. Kromě základních údajů o žadateli o MO jsou již při podání žádosti o MO zjišťovány důvody opuštění země původu (OAMP, 2011). V případě potřeby je přizván tlumočník, který může pomoci se sepsáním žádosti o MO47. Zrychlené řízení o MO Podle zákona o azylu (1999) je možné řízení o MO ukončit, pokud je zjištěno, že žádost o MO je tzv. nepřípustná nebo zjevně nedůvodná. Jako zjevně nedůvodné jsou vyhodnoceny žádosti o MO např. v případech, kdy žadatel o MO uvádí pouze ekonomické důvody nebo okolnosti zjevně nedůvěryhodné či takové, jež nesvědčí o hrozbě pronásledování či vážné

47 Jsou-li žadateli o MO rodiče společně s dětmi, jsou děti mladší 15 let uvedeny v žádosti rodičů, kteří je v řízení o MO zastupují coby zákonní zástupci. Kosař, Molek, Honusková, Jurman a Lupačová (2010) dále dodávají, že osoby starší 15 let podávají vždy samostatnou žádost a je s nimi vedeno samostatné řízení, ovšem za přítomnosti zákonného zástupce.

75

újmy (viz 1.2.2.2) nebo je-li na základě jednání žadatele o MO zřejmé, že se snaží vyhnout vyhoštění nebo předání k trestnímu stíhání do ciziny. Nepřípustné jsou pak žádosti o MO podané občany států EU, je-li k posuzování žádosti o MO příslušný jiný stát EU (viz 1.2.1.3) nebo v případech, kdy cizinec již získal MO v jiném členském státě EU nebo podává-li cizinec žádost o MO opakovaně, aniž by však uvedl nové skutečnosti a tím se rozumí takové, které z objektivních příčin nebyly předmětem zkoumání v předešlém pravomocně ukončeném řízení o MO. (Zákon o azylu, 1999) Pohovor s žadateli o MO Jak uvádí Klíma a kol. (2005), jedná se o nejdůležitější součást azylové procedury. Žadateli o MO je dán prostor, aby blíže specifikoval situaci v zemi původu a důvody, které jej vedly k opuštění vlasti a žádosti o ochranu jiného státu. V rámci procedury může být proveden jeden či více pohovorů a při každém z nich může žadatel o MO předložit další důkazy pro podpoření svých tvrzení. (OAMP, 2011) Pohovor s žadatelem o MO provádí pracovník MV ČR (může být přizván i tlumočník) a jeho výsledkem je protokol se záznamem výpovědi, který žadatel o MO stvrzuje vlastnoručním podpisem. (OAMP, 2011) Jak ovšem uvádí ASIM o. s. (2010), v případě pochybností o správnosti či úplnosti záznamu může žadatel o MO odmítnout podepsat a nejprve žádat přepracování. Rozhodování o udělení MO Cílem této fáze je zhodnotit a prověřit všechna tvrzení, jež žadatel o MO uvedl, posoudit předložené důkazy a rozhodnout o tom, zda bude cizinci udělena MO (forma, typ, délka) či nikoli. Jak uvádí Skulová (2008), prověřování informací je vedeno jako vyšetřování, které je v gesci OAMP. Ten může ke spolupráci přizvat i další subjekty, avšak pro všechny orgány činné při zajišťován podkladů v řízení o MO platí nutnost dbát ochrany žadatele o MO a jeho rodinných příslušníků, což znamená např. žádným způsobem neinformovat osoby či instituce, které žadatel o MO označil jako původce svého pronásledování nebo vážné újmy. (Zákon o azylu, 1999) Podle OAMP (2009) se užívají prakticky veškeré dostupné zdroje informací či sdělovací prostředky, které lze považovat za objektivní. Délka lhůty pro vydání rozhodnutí je stanovena na 90 dní (zákon o azylu, 1999). Je však běžnou praxí, že tato lhůta bývá prodloužena a to i několikrát. UNHCR (2011) v monitorovací zprávě azylových procedur vybraných Evropských států uvádí, že v ČR někteří žadatelé o MO čekají na prvoinstanční rozhodnutí dokonce až 3 roky. Rozhodnutí a další možný průběh řízení o MO Po přezkoumání informací může být žadateli o MO udělena MO a to ve formě azylu nebo doplňkové ochrany (viz 1.2.2.2), nebo žadatel o MO dostane negativní rozhodnutí (tzv. první negativ) s odůvodněním, proč MO udělena nebyla. OAMP (2011) uvádí, že v případě

76

neudělení MO může žadatel o MO přijmout rozhodnutí48 nebo podat žalobu proti rozhodnutí MV ČR (OAMP) k místně příslušnému krajskému soudu (dále jen KS) a to nejdéle ve lhůtě 15 dní od doručení rozhodnutí. KS může svým rozsudkem rozhodnutí MV ČR zrušit a vrátit tak věc OAMP k přepracování. OAMP je povinen brát názor KS v potaz a taktéž zahrnout důkazy provedené touto institucí do dalšího rozhodování. V případě, že KS shledá žalobu proti rozhodnutí MV ČR nedůvodnou, zamítne ji a po nabytí právní moci jeho rozsudku může být řízení o MO ukončeno. Existuje však ještě možnost mimořádného opravného prostředku, podání tzv. kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu (dále jen NSS) do 15 dnů ode dne nabytí právní moci rozsudku KS. (Zákon o azylu, 1999) NSS může svým rozhodnutím zrušit rozsudek KS (případně i OAMP), čímž vrací věc k dalšímu projednání nebo kasační stížnost zamítne, a tím dochází k ukončení řízení o MO. Po definitivním zamítnutí žádosti o MO pobývá cizinec na území ČR v režimu zákona o pobytu cizinců (1999) a – jak konstatuje Günterová (in Matoušek a kol., 2005) – musí opustit ČR, pokud není schopen zajistit si legální pobyt podle tohoto zákona. Zpětvzetí žádosti Azylová procedura může být prakticky kdykoli ukončena na žádost samotného žadatele o MO. Tento krok se formálně nazývá „zpětvzetí žádosti o udělení mezinárodní ochrany“, ale mezi cizinci je užívanější termín „stop azyl“. Při daném aktu je potřeba doručit písemnou žádost do PoS (viz 2.2.1), kde je žadatel o MO hlášen k pobytu, či ji doručit na adresu OAMP v Praze. Chce-li cizinec po ukončení řízení o MO vycestovat do země původu, může požádat o pomoc některou organizaci či přímo SUZ, který ve spolupráci s IOM49 dlouhodobě realizují tzv. program dobrovolných návratů (SUZ, 2011).

48 Tzn. nechat řízení o MO ukončit a poté buď odcestovat ze země, nebo se pokusit svůj pobyt na území ČR zlegalizovat jiným způsobem. 49 IOM – International Organization for Migration obvykle spolupracuje při zajišťování cestovních dokladů a samotné přepravě, ale nabízí také realizaci reintegračních programů v cílové zemi cizince (IOM, 2014).

77

Příloha č. 2 Vybraná statistická data o žadatelích o MO v ČR Na počátku sledovaného období (od roku 1990) se počty žádostí o MO v ČR pohybovaly cca od 1000 do 2000 za kalendářní rok. Výrazný vzestup počtu žádostí o MO zaznamenal OAMP v letech 1998 až 2005, kdy přijal 4 000 a více žádostí ročně (OAMP, 2013). Největší počet žádostí o MO zaznamenala ČR v roce 2001, dokonce 18 094. V roce 2002 naopak počet žádostí prudce klesl až na 8 484 (OAMP, 2013). Tato anomálie byla pravděpodobně reakcí na tehdejší změny legislativy. Jak uvádí UNHCR (2014c), od roku 2001 bylo nově možné získat azyl z humanitárních důvodů (viz 1.2.2.2), což se mohlo z pohledu cizinců jevit jako zvýšení šance uspět v řízení o MO. Jak také podotýká Hradečná (2001), nelze pochybovat, že někteří z žadatelů o MO v tomto roce zahájili azylovou proceduru pouze z důvodu legalizace pobytu na území ČR50. Druhou legislativní změnou relevantní z hlediska vývoje počtu žádostí o MO v těchto letech by mohla být novela zákona o zaměstnanosti účinná od počátku roku 2002, kdy bylo žadatelům o MO znemožněno pracovat po dobu jednoho roku od podání žádosti o MO51 (Hradečná, Dlabáčková, 2006). Po výše zmíněných událostech se počty žádostí opět pozvolna navrátily do rozmezí okolo tisícovky za rok a v posledních letech jsou hlášeny údaje 753 z roku 2012 a v roce 2013 to bylo jen 707 žádostí. Prvenství v počtu žádostí o MO posuzovaných ČR drží v období 1998 až 2013 (vyjma tří let 1998, 1999 a 2003) cizinci se státní příslušností Ukrajiny. (OAMP, 2014b)

50 Podle Hradečné a Dlabáčkové (2006) byla přijatá novela Zákona o pobytu cizinců (1999) neúměrně restriktivní. Pro řadu cizinců mohlo být obtížné legálně pobývat na území ČR v režimu tohoto zákona, a proto upřednostnili žádost o MO před nuceným odchodem ze země. 51 Tato dvanáctiměsíční čekací lhůta pro vstup na trh práce zůstala v legislativě týkající se žadatelů o MO v ČR dodnes. Jedná se o jednu z bariér, na kterou narážejí žadatelé o MO v ČR při získávání legálního zaměstnání (viz 3.2.1.1).

78

Příloha č. 3 Průkaz žadatele o MO

(zdroj: Zákon o azylu, 1999)

79

Příloha č. 4 Vývoj legislativy a názory týkající se přístupu žadatelů o MO na pracovní trh ČR Jak uvádí Burdová-Hradečná (2006a), vývoj legislativy v této oblasti probíhal od velmi liberálního postoje (do roku 2002), kdy mohli žadatelé o MO vstoupit na trh práce prakticky okamžitě po podání žádosti o MO, přes restriktivní fázi52 (2002 až 2004) až k současné právní úpravě, která je považována za jakýsi kompromis. Burdová-Hradečná (2006b) zmiňuje názorové neshody panující mezi odborníky ohledně přístupu žadatelů o MO na pracovní trh. Skupina „proti přístupu“ argumentuje možným zneužíváním azylové procedury a pak také předčasným integrováním žadatelů o MO, i když ještě není rozhodnuto v případě jejich žádostí. Na druhé straně skupina „pro přístup“ argumentuje ekonomicky – zaměstnaný žadatel o MO může přispívat do státního rozpočtu, místo aby byl příjemcem příspěvků, dále zmiňují dobrou výchozí pozici pro integraci v případě, že žadatel MO získá, a v neposlední řadě myslí i na ty, kteří se rozhodnou vrátit do vlasti – neodjíždějí bez prostředků a se změněnými pracovními návyky, což vytváří lepší výchozí pozici pro případnou reintegraci.

52 Kromě roční lhůty v řízení o udělení MO museli žadatelé o MO splnit i podmínky, které platily pro ostatní kategorie cizinců, jež museli mít pro výkon zaměstnání pracovní povolení. Pokud se někdo dostal do postavení tzv. strpitele (podal si v průběhu azylové procedury kasační stížnost k NSS), nemohl na území ČR pracovat vůbec, neboť postavení této kategorie cizinců na trhu práce nebylo legislativou vůbec ošetřeno. (Hradečná, Dlabáčková, 2006)

80

Příloha č. 5 Předvolební plakát strany Úsvit přímé demokracie

(zdroj: Mediaguru, 2014)

81

Příloha č. 6 Tabulka č. 2 – Operacionalizace DVO Dílčí výzkumné otázky Indikátory

Otázky do rozhovoru 1.

-

-

DVO 1: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě dvanáctiměsíční čekací lhůty pro vstup na trh práce?

-

-

-

DVO 2: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě pracovního povolení?

-

-

-

znalost podmínek zaměstnávání žadatelů o MO v ČR zdroje informací o podmínkách zaměstnávání žadatelů o MO v ČR názory na bariéru v podobě dvanáctiměsíční čekací lhůty pro vstup na trh práce emoce vyvolané bariérou v podobě dvanáctiměsíční čekací lhůty pro vstup na trh práce behaviorální reakce na bariéry v podobě dvanáctiměsíční čekací lhůty pro vstup na trh práce

znalost podmínek zaměstnávání žadatelů o MO v ČR zdroje informací o podmínkách zaměstnávání žadatelů o MO v ČR názory na bariéru v podobě pracovního povolení emoce vyvolané bariérou v podobě pracovního povolení behaviorální reakce na bariéry v podobě pracovního povolení

82

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

9.

Jaké podmínky musí žadatelé o MO v ČR splnit, aby mohli vstoupit na pracovní trh? Odkud, příp. od koho jste získal/a informace o podmínkách vstupu žadatelů o MO v ČR na pracovní trh? Co si myslíte o podmínce dvanáctiměsíční čekací lhůty, po jejímž uplynutí mohou žadatelé o MO v ČR vstoupit na pracovní trh? Co prožíváte, když váš klient (žadatel o MO) nemůže nastoupit do zaměstnání, protože musí čekat, až uplyne dvanáctiměsíční lhůta pro vstup na trh práce? Jak se chováte v situacích, kdy vašemu klientovi (žadateli o MO) brání v získání zaměstnání podmínka dvanáctiměsíční čekací lhůty pro vstup na trh práce? Co musí žadatelé o MO v ČR podle zákona udělat, aby mohli začít legálně pracovat? Odkud, příp. od koho jste získal/a informace o tom, co musí žadatelé o MO v ČR podle zákona udělat, aby mohli začít legálně pracovat? Co si myslíte o nutnosti vyřízení pracovního povolení proto, aby mohli žadatelé o MO v ČR legálně pracovat? Jakým způsobem podle vás

10.

11.

-

-

DVO 3: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě neumožnění přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu na zprostředkovaná zaměstnání?

-

-

znalost podmínek zaměstnávání žadatelů o MO v ČR zdroje informací o podmínkách zaměstnávání žadatelů o MO v ČR názory na bariéru v podobě neumožnění přijímání žadatelů o MO v ČR na zprostředkovaná zaměstnání emoce vyvolané bariérou v podobě neumožnění přijímání žadatelů o MO v ČR na zprostředkovaná zaměstnání behaviorální reakce na bariéry v podobě neumožnění přijímání žadatelů o MO v ČR na zprostředkovaná zaměstnání

83

12.

13.

14.

15.

16.

brání nutnost vyřízení pracovního povolení žadatelům o MO v ČR při získávání legálního zaměstnání? Co prožíváte, když se vašemu klientovi (žadateli o MO) nedaří získat zaměstnání kvůli nutnosti vyřídit pracovní povolení? (zaměstnavatelé nechtějí na vyřízení povolení čekat, příp. se nechtějí zaobírat administrativou) Jak se chováte v situacích, kdy vašemu klientovi (žadateli o MO) brání v získání zaměstnání nutnost vyřídit nejprve pracovního povolení? (zaměstnavatelé nechtějí na vyřízení povolení čekat, příp. se nechtějí zaobírat administrativou) Na jaké typy zaměstnání podle zákona nemohou být žadatelé o MO v ČR přijímání? Odkud, příp. od koho jste získal/a informace o typech zaměstnání, na která nemohou být žadatelé o MO v ČR přijímáni? Co si myslíte o neumožnění přijímání žadatelů o MO v ČR na zprostředkovaná zaměstnání? Co prožíváte, když váš klient (žadatel o MO) nemůže přijmout pracovní nabídku, protože se jedná o zprostředkované zaměstnání? Jak se chováte v situacích, kdy váš klient (žadatel o MO) nemůže přijmout pracovní nabídku, protože se jedná o zprostředkované zaměstnání?

-

-

DVO 4: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě vyznačení doby platnosti průkazu žadatele o mezinárodní ochranu do tohoto dokladu?

-

-

-

-

DVO 5: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě postoje veřejnosti k cizincům?

-

-

-

-

znalosti o údajích obsažených v průkazech žadatelů o MO v ČR zdroje informací o údajích obsažených v průkazech žadatelů o MO v ČR názory na bariéru v podobě vyznačení doby platnosti průkazu žadatele o MO do tohoto dokladu emoce vyvolané bariérou v podobě vyznačení doby platnosti průkazu žadatele o mezinárodní ochranu do tohoto dokladu behaviorální reakce na bariéry v podobě vyznačení doby platnosti průkazu žadatele o mezinárodní ochranu do tohoto dokladu

názory na postoj veřejnosti k cizincům a žadatelům o MO názory na postoj veřejnosti k žadatelům o MO zdroje informací pro tvorbu názorů o postoji veřejnosti k cizincům zdroje informací pro tvorbu názorů o postoji veřejnosti k žadatelům o MO názory na bariéru v podobě postoje veřejnosti k cizincům emoce vyvolané bariérou v podobě

84

17. Jaké údaje obsahuje průkaz žadatele o MO v ČR? 18. Odkud, příp. od koho jste získal/a informace o tom, jaké údaje jsou uváděny v průkazech žadatelů o MO v ČR? 19. Co si myslíte o vyznačování doby platnosti průkazu žadatele o MO v ČR do tohoto dokladu? 20. Jakým způsobem může vyznačení doby platnosti průkazu žadatele o MO v ČR do tohoto průkazu bránit žadatelům o MO při získání zaměstnání? 21. Co prožíváte, když váš klient (žadatel o MO) nemůže získat zaměstnání, protože zaměstnavatele od jeho přijetí odrazuje doba platnosti průkazu žadatele o MO? 22. Jak se chováte v situacích, kdy váš klient (žadatel o MO) nemůže získat zaměstnání, protože zaměstnavatele od jeho přijetí odrazuje doba platnosti průkazu žadatele o MO? 23. Jaký je podle vás postoj veřejnosti k cizincům? 24. Jaký je podle vás postoj veřejnosti k žadatelům o MO v ČR? 25. Odkud, příp. od koho jste získal/a informace, na základě kterých si vytváříte názor o postoji veřejnosti k cizincům? 26. Odkud, příp. od koho jste získal/a informace, na základě kterých si vytváříte názor o postoji veřejnosti k žadatelům o MO v ČR? 27. Jak podle vás může postoj veřejnosti k cizincům bránit žadatelům o MO v

-

postoje veřejnosti k cizincům behaviorální reakce na bariéru v podobě postoje veřejnosti k cizincům

28.

29.

30.

31.

-

-

DVO 6: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě vzdělání a profesní kvalifikace?

-

-

-

znalost podmínek použitelnosti zahraničního vzdělání názory na bariéru v podobě vzdělání a profesní kvalifikace znalost možností překonání bariéry v podobě vzdělání a profesní kvalifikace emoce vyvolané bariérou v podobě vzdělání a profesní kvalifikace behaviorální reakce na bariéru v podobě vzdělání a profesní kvalifikace

32.

33.

34.

35.

36.

85

ČR při získávání zaměstnání? Co si myslíte o postoji veřejnosti k cizincům v situacích, kdy brání vašemu klientovi (žadateli o MO) v získání zaměstnání? Co prožíváte, když se vašemu klientovi (žadateli o MO) nedaří získat zaměstnání kvůli postojům zaměstnavatelů (příslušníka veřejnosti) k cizincům? Jak se chováte v situacích, kdy se vašemu klientovi (žadateli o MO) nedaří získat zaměstnání kvůli postojům zaměstnavatelů (příslušníků veřejnosti) k cizincům? Za jakých podmínek má zahraniční vzdělání žadatele o MO v ČR hodnotu při získávání zaměstnání? Co vás napadne, když se řekne bariéra při získávání zaměstnání v podobě vzdělání a profesní kvalifikace žadatelů o MO v ČR? Jaké situace týkající se vzdělání a profesní kvalifikace brání žadatelům o MO v ČR získat zaměstnání? Jaké možnosti mají žadatelé o MO v ČR při překonávání bariéry v podobě vzdělání a profesní kvalifikace? Co prožíváte, když vašemu klientovi (žadateli o MO) brání v získání zaměstnání bariéra v podobě vzdělání a profesní kvalifikace? Jak se chováte v situacích, kdy vašemu klientovi

37.

38.

-

DVO 7: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě znalosti českého jazyka?

-

-

-

názory na bariéru v podobě znalosti českého jazyka znalost možností překonání bariéry v podobě znalosti českého jazyka emoce vyvolané bariérou v podobě znalosti českého jazyka behaviorální reakce na bariéru v podobě znalosti českého jazyka

39.

40.

41.

42.

-

DVO 8: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě motivace žadatelů o mezinárodní ochranu k získání legálního zaměstnání?

-

-

-

názory na motivaci žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání faktory snižující motivaci žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání faktory zvyšující motivaci žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání názory na bariéru v podobě motivace žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání emoce vyvolané

86

43.

44.

45.

46.

47.

(žadateli o MO) brání v získání zaměstnání bariéra v podobě vzdělání a profesní kvalifikace? Co vás napadne, když se řekne žadatelé o MO v ČR a znalost českého jazyka? Co vás napadne, když se řekne žadatelé o MO v ČR a bariéra v podobě znalosti českého jazyka při získávání zaměstnání? Jakým způsobem podle vás brání znalost českého jazyka žadatelům o MO v ČR při získávání zaměstnání? Jakými způsoby mohou bariéru v podobě znalosti českého jazyka žadatelé o MO v ČR překonat? Co prožíváte, když váš klient (žadatel o MO) nemůže získat zaměstnání kvůli své znalosti českého jazyka? Jak se chováte v situacích, kdy vyjde najevo, že vašemu klientovi (žadateli o MO) brání v získání zaměstnání jeho znalost českého jazyka? Co vás napadne, když se řekne motivace žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání? Co podle vás motivuje žadatele o MO v ČR k získání legálního zaměstnání? Co může snižovat motivaci žadatelů o MO v ČR k získání legálního zaměstnání? Co může zvyšovat motivaci žadatelů o MO v ČR k získání legálního zaměstnání? Co vás napadne, když se řekne bariéra v podobě

-

bariérou v podobě motivace žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání behaviorální reakce na bariéru v podobě motivace žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání

87

motivace žadatelů o MO v ČR k získání legálního zaměstnání? 48. Jakými způsoby může motivace žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání bránit v získání zaměstnání? 49. Co prožíváte, pokud vašemu klientovi (žadateli o MO) brání v získání zaměstnání jeho motivace k získání legálního zaměstnání? 50. Jak se chováte v situacích, kdy je zřejmé, že vašemu klientovi (žadateli o MO) brání v získání zaměstnání jeho motivace k získání legálního zaměstnání?

Příloha č. 7 Vzor žádosti o udělení mezinárodní ochrany

88

89

90

(zdroj: Zákon o azylu, 1999)

91

Seznam použitých zkratek MO – mezinárodní ochrana ČR – Česká republika UNHCR – Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky OSN – Organizace spojených národů SUZ – Správa uprchlických zařízení IOM – International Organization for Migration EU – Evropská unie PřS – Přijímací středisko PoS – Pobytové středisko PoIS – Pobytové a integrační středisko MV ČR – Ministerstvo vnitra České republiky ÚP – Úřad práce NNO – nevládní nezisková organizace KS – Krajský soud NSS – Nejvyšší správní soud OAMP – Odbor azylové a migrační politiky KÚ MSK – Krajský úřad moravskoslezského kraje HVO – hlavní výzkumná otázka DVO – dílčí výzkumná otázka SP – sociální pracovník OPU – Organizace pro pomoc uprchlíkům ÚJOP UK – Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy MPSV – Ministerstvo práce a sociálních věcí

92

Seznam tabulek Tabulka č. 1 – Charakteristika respondentů Tabulka č. 2 – Operacionalizace DVO

93

Stať Postoje sociálních pracovníků pracujících se žadateli o mezinárodní ochranu v České republice k bariérám při získávání legálního zaměstnání

Úvod Diplomová práce se zabývá problematikou bariér, s nimiž se setkávají žadatelé o mezinárodní ochranu, kteří chtějí v České republice získat legální zaměstnání. Konkrétně se zaměřuje na zkoumání postojů sociálních pracovníků, kteří pracují s danou cílovou skupinou klientů, k bariérám, se kterými se setkávají při jejich podpoře v získávání legálního zaměstnání. Záměrem je nejen poukázat na problematiku pracovní integrace žadatelů o mezinárodní ochranu v České republice, ale především zodpovědět hlavní výzkumnou otázku, která zní: „Jaké postoje zaujímají sociální pracovníci pracující se žadateli o mezinárodní ochranu v České republice k bariérám při získávání legálního zaměstnání?“ Výzkum si klade za cíl zjistit, nakolik jsou sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu na získání legálního zaměstnání zorientováni v problematice bariér, na které narážejí žadatelé o mezinárodní ochranu při snaze získat legální zaměstnání, dále se zaměřuje na zjištění jejich prožitků vyvolaných střety s vybranými typy bariér a charakteru intervencí, jež v daných situacích realizují. Mimo to se snaží odhalit souvislosti mezi jednotlivými složkami postojů a identifikovat faktory, které hrají roli při jejich utváření. Text práce je rozdělen do tří částí. První z nich je část teoretická, která představuje teoretická východiska dané problematiky. Následuje část metodologická, zachycující metodiku realizovaného výzkumu. A poslední, interpretační část obsahuje vyhodnocení a interpretaci dat a také shrnutí základních poznatků získaných výzkumem.

1 Mezinárodní ochrana Prvopočátek institutu mezinárodní ochrany (dále jen MO) je datován do roku 1921, kdy se představitelé tehdejších mocností shodli, že je nutné stabilizovat migrační chaos v Evropě vzniklý v důsledku 1. světové války, a byl jmenován první Vysoký komisař pro uprchlíky. (Europeum, 2001) Potřebnost dané instituce vedla k tomu, že roku 1950 byl založen Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (dále jen UNHCR), který je významným subjektem na poli řešení problematiky uprchlictví dodnes. (UNHCR, 2014a) Institut MO je stanoven jednak mezinárodně platnou právní úpravou a následně také vnitrostátní legislativou jednotlivých států, které se zavázaly zodpovědně přistupovat k řešení uprchlické otázky. Základními dokumenty mezinárodní právní úpravy MO jsou Úmluva o právním postavení uprchlíků (1951) a Protokol o právním postavení uprchlíků (1967), které definují, koho je možné považovat za uprchlíka, zásady pro zacházení s osobami v daném postavení, ale také jejich práva a povinnosti. Dalším významným počinem bylo vytvoření tzv.

94

Dublinského systému, jehož smyslem je stanovování příslušnosti států k posuzování žádostí o MO a také bránit zneužívání institutu MO. (OAMP, 2014a) Konkrétní podoba MO udělovaná Českou republikou (dále jen ČR), jakož i pravidla řízení o udělení MO (dále jen řízení o MO) jsou zakotvena v zákonu č. 325/1999 Sb., o azylu (dále jen zákon o azylu). Základními formami MO v ČR jsou azyl (udělován doživotně) a doplňková ochrana (udělována na rok či několik let), které se dále dělí na několik typů podle důvodů, na základě nichž jsou žadatelům o udělení MO (dále jen žadatel o MO) udělovány. Jedná se o azyl prostý, azyl za účelem sloučení rodiny či humanitární azyl a doplňková ochrana může být udělena prostá nebo také za účelem sloučení rodiny. (Zákon o azylu, 1999)

2 Žadatelé o mezinárodní ochranu v ČR Termín žadatel o udělení MO (dále jen žadatel o MO) je stanoven zákonem o azylu (1999), který v § 2, odst. 5 říká: „Žadatelem o udělení mezinárodní ochrany se pro účely tohoto zákona rozumí cizinec, který požádal Českou republiku o mezinárodní ochranu, nebo cizinec, který podal žádost o udělení mezinárodní ochrany v jiném členském státě Evropské unie, je-li Česká republika příslušná k jejímu posuzování.“ K zákonem stanovené definici lze dodat, že žadatelé o MO přicházejí do ČR z různých států a světadílů, nejvíce však ze zemí bývalého Sovětského svazu a oblasti Blízkého východu. Po příchodu do hostitelské země se žadatelé o MO nacházejí v situaci, kterou Günterová (in Matoušek a kol., 2005) charakterizuje jako jakési životní provizorium. Podle UNHCR (1997b) žadatelé o MO do nového prostředí přicházejí nedobrovolně, často nepřipraveni na životní podmínky dané země, nemají zde sociální kontakty ani potřebné materiální a finanční prostředky. Což pro mnohé znamená ztrátu soběstačnosti, ale také případných očekávání spojených s představami o životě v nové zemi. Životní situaci žadatelů o MO ovlivňuje také pobyt v tzv. azylových zařízeních. Jedná se o státní ubytovací kapacity pro ty, kteří si nemohou dovolit žít tzv. v soukromí, tedy hradit si veškeré životní náklady sami. První typem azylového zařízení, se kterým se žadatelé o MO v ČR setkávají, je tzv. přijímací středisko (dále jen PřS). Zde musejí strpět řadu úkonů – jedná se o identifikaci, zdravotní prohlídky, prohlídky věcí apod. Dostávají zde informace o azylové proceduře a také podávají žádost o MO. Druhým typem jsou tzv. pobytová střediska (dále jen PoS), kde mohou být žadatelé o MO ubytování po dobu čekání na rozhodnutí ve věci jejich žádosti o MO. (Zákon o azylu, 1999) Podle Günterové (in Matoušek a kol., 2005) se však způsob života v PoS negativně odráží na psychickém, potažmo fyzickém zdraví žadatelů o MO zde žijících. Hovoří o riziku rozvoje tzv. táborového syndromu, kdy se po čase u žadatelů o MO začínají objevovat sklony k agresivním projevům či k pasivitě až apatii, což je podle jejího názoru způsobeno zejména nemožností organizovat svůj život obvyklým způsobem či omezením přístupu na trh práce.

3 Bariéry při získávání legálního zaměstnání O zaměstnání jakožto aktivitě důležité z hlediska zachování tělesného a duševního zdraví hovoří také UNHCR (1997a) a dodává, že mít zaměstnání je jednou ze základních potřeb 95

uprchlíků – žadatelů o MO, o které nepřicházejí ani po přesídlení do hostitelské země. Zároveň však UNHCR (2010) dodává, že nabídky legálního zaměstnání pro tuto skupinu cizinců jsou v ČR spíše výjimečné a jeho získání se tak stává jedním z nejtěžších úkolů, se kterým se dospělí uprchlíci musejí vypořádat. Čím déle jsou však žadatelé o MO nezaměstnaní, tím více se zvyšuje riziko rozvoje sociálně patologických jevů, na které upozorňuje Buchtová (2007) v souvislosti s dlouhodobou nezaměstnaností. Jedná se zejména o závislost na alkoholu a psychotropních látkách, ztrátu pracovních návyků apod. Příčinou mnohých nezdarů při snaze získat legální zaměstnání jsou bariéry, na které naráží tato skupina cizinců, potažmo sociální pracovníci, kteří s nimi na dané zakázce pracují. Tyto bariéry vycházejí jak z vnějších podmínek nastavených systémem v ČR (objektivní), tak se nacházejí na straně samotných žadatelů o MO (subjektivní). První bariérou je dvanáctiměsíční čekací lhůta pro vstup na trh práce. Tato lhůta vzniká, jelikož žadatelé o MO patří do skupiny cizinců, kteří k výkonu zaměstnání potřebují povolení k zaměstnání (dále jen pracovní povolení), a zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti stanoví, že žadateli o MO může být pracovní povolení vydáno nejdříve jeden rok od podání žádosti o MO. Toto omezení má sloužit jako ochrana před zneužíváním institutu MO, avšak doplácí na něj řada žadatelů o MO, kteří nevstupují do řízení o MO s pokoutnými úmysly. Druhou bariérou, též z oblasti legislativní, je nutnost vyřízení pracovního povolení, aby mohli žadatelé o MO začít legálně pracovat. Vyřízení pracovního povolení není nijak zvlášť obtížné, nicméně zaměstnavatele tato byrokratická procedura odrazuje. Nemají zájem investovat více energie a financí do získání zaměstnanců, než je nutné. A také mnohdy potřebují-li obsadit pracovní pozice v krátkém časovém horizontu, upřednostní uchazeče, na kterého „nemusejí čekat“ (vyřízení pracovního povolení trvá jistou dobu). Další bariérou je neumožnění přijímání žadatelů o MO na tzv. zprostředkovaná zaměstnání. Jak již bylo řečeno, žadatelé o MO patří do skupiny cizinců, kteří potřebují pracovní povolení. Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti však neumožňuje přijímat na zprostředkovaná zaměstnání (např. přes pracovní agentury) osoby, které musejí mít pro výkon zaměstnání vystaveno pracovní povolení. Tímto přicházejí žadatelé o MO o pracovní příležitosti, neboť mnohdy disponují potřebnou kvalifikací, avšak zaměstnavatelé obsazují tyto pozice prostřednictvím zprostředkovaného zaměstnání. Možnou bariéru spatřuji také ve vyznačování délky platnosti průkazu žadatele o MO, která je 60 dní. Zaměstnavatele může odradit od přijetí žadatele o MO do zaměstnání fakt, že si přečte tento časový údaj, přestože s reálnou budoucí délkou pobytu žadatele o MO na území ČR nijak souviset nemusí. Pro žadatele o MO může být bariérou při získávání legálního zaměstnání také postoj veřejnosti k cizincům. Podle mínění Burdové-Hradečné, Honuskové a Rozumkové (2008) žadatelé o MO jakožto příslušníci širší skupiny „cizinci/migranti“ narážejí na negativní postoj ze strany zaměstnavatelů, což ve svém důsledku může znamenat odmítnutí uchazeče (žadatele o MO) na základě příslušnosti k širší skupině „imigranti“ spíše než kvůli jiným aspektům. Jak jsem již zmínila, bariéry při získávání zaměstnání se vyskytují také na straně samotných žadatelů o MO. Jedná se zejména o bariéry v podobě vzdělání a profesní kvalifikace, znalosti českého jazyka a motivace žadatelů o MO k získání legálního 96

zaměstnání. V souvislosti se vzděláním a profesní kvalifikací žadatelů o MO se často setkáváme s absencí dokladů o dosaženém vzdělání, případně jejich neúplností. Jak uvádí Rozumek a Rozumková (in Drbohlav, 2008), někteří žadatelé o MO mnohdy opouštějí zemi původu ve spěchu a často nemají ani osobní doklady, natož dokumenty zmíněného typu. V případě, že žadatel o MO má s sebou doklady o vzdělání, může nastat další problém, a sice - jak uvádí OPU (2011) - k uznání planosti těchto dokumentů musí být provedena nostrifikace. Poměrně častou komplikací je nemožnost doložit všechny dokumenty potřebné pro nostrifikaci nebo jejich neúplnost ve smyslu chybějících částí nebo ověření. Existuje sice možnost doložit část potřebných dokumentů formou čestného prohlášení, avšak využití této legislativní pomůcky nezaručuje uznání zahraničního vzdělání. V neposlední řadě je problémem i samotné „ufinancování“ procesu nostrifikace. Možností k překonání daného typu bariéry by mohla být rekvalifikace. I zde se však žadatelé o MO setkávají s obtížemi. Jedná se zejména špatnou znalost českého jazyka nebo nedostatek financí. Co se týká bariéry v podobě znalosti českého jazyka, tato nastává v případě, že žadatel o MO český jazyk neovládá nebo jej ovládá na úrovni, jež není dostatečná pro výkon zaměstnání. Neznalost jazyka limituje žadatele o MO v jakékoli fázi získávání zaměstnání. Ať už se jedná o vyhledávání pracovních nabídek, reagování na pracovní nabídky nebo o přímou komunikaci s potenciálním zaměstnavatelem v případě, že jedinec zvolí strategii dotazování na volná pracovní místa přímo na pracovištích. Jako poslední z bariér uvádím motivaci žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání. Tato bariéra vzniká tehdy, nejsou-li žadatelé o MO dostatečně či vůbec motivováni k získání legálního zaměstnání. Příčinou mohou být např. neúspěchy při získávání legálního zaměstnání, nutnost hradit si ubytování v PoS a ztráta finančního příspěvku při výdělku převyšujícím životní minimum, případně dopad způsobu života v PoS na psychiku žadatelů o MO.

4 Sociální práce s žadateli o mezinárodní ochranu Podle Kurice (1997) je sociální práce s uprchlíky, skupinou, jíž jsou žadatelé o MO příslušníky, souborem aktivit, díky nimž je možné docílit řešení situací, do kterých se dostávají žadatelé o MO jako jednotlivci, potažmo se dotýkají jejich rodinných příslušníků nebo širší komunity cizinců. Trousil (in Bajer, 2007) označuje sociální práci se žadateli o MO za jednu z neobtížnějších v oblasti pomáhajících profesí. A to zejména proto, že sociální pracovník se v rámci skupiny žadatelů o MO setkává např. matkami samoživitelkami, rodinami s dětmi, osobami s psychiatrickým onemocněním, osobami se závislostí, nezaměstnanými atd. a měl by umět pracovat se všemi těmito sub-skupinami. Sociální pracovník pracující s žadateli o MO tedy musí splňovat nejen profesní a jiné požadavky pro výkon povolání sociálního pracovníka, jak je stanovuje zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ale měl by mít také další předpoklady pro tuto práci. Jedná se např. o schopnost vypořádat se se specifiky sociální práce se žadateli o MO, kterými jsou různorodost zakázek, specifická forma výkonu (v azylových zařízeních), sociokulturní rozdílnost mezi pracovníkem

97

a klienty, jazyková bariéra či postavení žadatelů o MO ve společnosti (limity v dostupnosti některých systémů). (Kuric, 1997; Rozumek in Bajer, 2007; Polonyová in Dymešová, 2003) Problematika podpory žadatelů o MO při vstupu na pracovní trh je zejména polem působnosti NNO. Jak uvádí Rozumek (in Bajer, 2007), takto zaměřené iniciativy jsou realizovány v rámci projektů financovaných státním sektorem a dalšími donátory. Wasserbauerová a Omastková (in Bajer, 2007) charakterizují projekty zaměřené na pracovní integraci žadatelů o MO jako soubory aktivit, jejichž prostřednictvím se sociální a jiní pracovníci snaží zvýšit šanci žadatelů o MO uplatnit se na trhu práce v ČR. Mezi aktivity může patřit následující: tvorba individuálních plánů, zahrnující aktivity zaměřené na zlepšení dovedností a znalostí tak, aby se žadatelé o MO stali z hlediska zaměstnavatelů atraktivnějšími uchazeči (např. kurzy českého jazyka, kurz práce na PC); zajišťování rekvalifikačních či kvalifikaci zvyšujících kurzů (výběr i posouzení vhodnosti kurzů vzhledem k nárokům a možnostem žadatelů o MO); informování klientů o pravidlech vztahujících se k zaměstnávání žadatelů o MO v ČR; seznámení s možnostmi a způsoby hledání zaměstnání; vlastní hledání zaměstnání (zahrnující např. vyhledávání aktuálních nabídek zaměstnání, kontaktování zaměstnavatelů, tvorba CV, motivačních a průvodních dopisů); asistence při komunikaci se zaměstnavateli; příprava a doprovod klientů na pracovní pohovor; informování zaměstnavatelů o normách vztahujících se k zaměstnávání žadatelů o MO; asistence při vyřizování pracovního povolení či v poslední době též aktuální práce se mzdovými příspěvky. Vyjma těchto aktivit sociální pracovník nezapomíná na motivaci žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání a zplnomocňování klientů. Limity sociální práce s žadateli o MO v kontextu pracovní integrace spočívají zejména v malé podpoře takto zaměřených projektů, zvratech v řízení o MO, zastavení řízení o MO na vlastní žádost žadatelů o MO s následným odchodem a obecně působení výše zmíněných bariér.

5 Postoje Nakonečný (2009, str. 240) uvádí definici, která charakterizuje postoje jako: „trvalé soustavy pozitivních nebo negativních hodnocení, emocionálního cítění a tendencí jednání pro nebo proti společenským objektům“. Objektem přitom může být věc, událost, osoba aj. Jestliže člověk zaujímá k danému objektu postoj, znamená to, že zaujal určité hodnotící stanovisko (Nakonečný, 2009). Postoj se skládá ze tří dimenzí: kognitivní složky, která zahrnuje poznatky o objektu, vůči němuž je postoj zaujímán, emocionální složky, která je souhrnem emocí vyvolaných objektem postoje, a konativní složky, která vyjadřuje připravenost chovat se vůči objektu postoje určitým způsobem. Postoje vznikají na základě interakce s okolním světem a rámcem pro jejich utváření je proces socializace. (Výrost, Slaměník, 2008; Nakonečný, 2009; Hayes, 1998) Na utváření postojů sociálních pracovníků pracujících se žadateli o MO k bariérám při získávání legálního zaměstnání mohou mít vliv např. kolegové v zaměstnání, chování klientů, pracovníkovo hodnocení spolupráce s různými institucemi, lokalita, v níž se snaží bariéru překonat, či častost výskytu té které bariéry.

98

Podle mého názoru je téma postojů sociálních pracovníků pracujících se žadateli o MO v ČR k bariérám při získávání legálního zaměstnání z hlediska zájmu okolí spíše v ústraní. Burdová-Hradečná, Honusková a Rozumková (2008) uvádí, že téma pracovní integrace žadatelů o MO je obecně v ČR spíše přehlíženo. Domnívám se tedy, že z toho důvodu se nedostává pozornosti ani postojům sociálních pracovníků, jež pracují s žadateli o MO, které jsou pouze jedním z mnoha aspektů dané problematiky.

6 Metodologie výzkumu Pro získání informací, které mi umožnily zodpovědět výzkumné otázky, jsem zvolila kvalitativní výzkumnou strategii. Podle Strausse a Corbinové (1999) je pro tento typ výzkumné strategie příznačné, že se při dosahování výsledků neužívá statistických procedur nebo jakékoli jiné kvantifikace. Tento typ výzkumu je výhodný, pokud zamýšlíme zjistit větší množství informací o malém počtu sledovaných jednotek. Negativem je však, jak uvádí Disman (2002), následná obtížná či zcela nemožná generalizace výsledků. Hlavním úkolem kvalitativního výzkumu je podle Hendla (2005) objasnit, jak lidé rozumějí a chápou dění kolem nich a proč reagují v jistých situacích určitým způsobem. Výzkumný vzorek byl sestaven záměrným (účelovým) výběrem, konkrétně pak výběrem kriteriálním, kdy jsou jednotky do výzkumného vzorku zařazovány na základě určitých vlastností. (Žižlavský, 2003; Miovský, 2006) Jednotkou zkoumání byly postoje sociálních pracovníků pracujících se žadateli o MO v ČR k bariérám při získávání legálního zaměstnání. Jednotku zjišťování tvořilo sedm sociálních pracovníků, pracujících v NNO, jejíž cílovou skupinou pro poskytování služeb jsou cizinci, kteří v rámci výkonu svého zaměstnání pracují s žadateli o MO, jež se snaží získat legální zaměstnání. Jako hlavní technika pro sběr dat byl zvolen polostrukturovaný rozhovor, který je charakteristický tím, že výzkumník v rámci rozhovoru pracuje podle předem připravené struktury otázek, nicméně při zachování jistých zásad může jejich pořadí a znění měnit, případně vkládat otázky doplňující, které nebyly předem připraveny. Proto, abych mohla do výzkumu přispět i informacemi o mých postojích, zvolila jsem mimo primární techniky sběru dat také techniku pozorování, konkrétně introspektivní retrospekce, která umožňuje získávání dat pomocí pozorování obsahu, jež v člověku zanechávají zážitky. (Miovský, 2006) Cílem výzkumu bylo zodpovězení HVO, která zní: „Jaké postoje zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice k bariérám při získávání legálního zaměstnání?“ V rámci operacionalizace jsem formulovala následujících osm DVO: DVO1: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě dvanáctiměsíční čekací lhůty pro vstup na trh práce? DVO2: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě pracovního povolení? 99

DVO3: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě neumožnění přijetí žadatelů o mezinárodní ochranu na zprostředkovaná zaměstnání? DVO4: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě vyznačení doby platnosti průkazu žadatele o mezinárodní ochranu do tohoto dokladu? DVO5: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě postoje veřejnosti k cizincům? DVO6: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě vzdělání a profesní kvalifikace? DVO7: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě znalosti českého jazyka? DVO8: Jaký postoj zaujímají sociální pracovníci pracující s žadateli o mezinárodní ochranu v České republice při získávání legálního zaměstnání k bariéře v podobě motivace žadatelů o mezinárodní ochranu k získání legálního zaměstnání?

7 Vyhodnocení a interpretace dat Závěr DVO1: Sociálním pracovníkům je znám smysl zavedení dané restrikce, avšak vesměs hodnotí bariéru v podobě dvanáctiměsíční čekací lhůty negativně, neboť ji považují za rizikovou z hlediska možnosti rozvoje patologických jevů. Jejich práce s klienty při výskytu této bariéry má charakter aktivních příprav na okamžik, kdy jim bude umožněno vstoupit na pracovní trh. Vnímání bariéry jakožto neodstranitelné překážky vyvolává v pracovnících pocity bezmoci. Ti, kteří v minulosti lobovali za změnu délky čekací lhůty, prožívají spíše lítost, což může být způsobeno neúspěchem v jednáních s odpovědným orgány. Jsou však i sociální pracovníci, kteří střet s danou bariérou nijak zvlášť neprožívají, neboť se zaměřují na efektivní využití času, který žadatelům o MO tímto vzniká, a vědí, že klient má v PoS zajištěny základní existenční podmínky, tudíž nezůstává bezprizorní, ale také proto, že se vědomě snaží, aby se jich tyto situace emočně nedotýkaly. Závěr DVO2: Sociální pracovníci vnímají tuto bariéru jako ochranný prvek proti zneužití azylové procedury či jako nesmyslnou formalitu, která se však stává bariérou kvůli přístupu zaměstnavatelů, kterým se nechce navíc absolvovat byrokratické úkony, investovat čas a finance do získání zaměstnance. Jelikož pracovníci identifikují zaměstnavatele jako problémový aspekt, jejich intervence se zaměřují převážně na ně: informují je o dané problematice a nabízejí asistenci při vyřizování pracovního povolení. Klienty pak vybízejí, aby byli aktivní v komunikaci se zaměstnavateli, případně je motivují v hledání dalších pracovních příležitostí. Střet s tímto typem bariéry vyvolává prožitky lítosti, otrávenosti či bezmoci, avšak profesně zkušenější sociální pracovní nijak zvlášť střet s bariérou neprožívají. Vlivem zkušeností s jednáním se zaměstnavateli, jestliže odhalí, že zaměstnavatel nehodlá 100

klienta přijmout, obracejí pozornost k jiným zaměstnavatelům, přičemž se zaměřují na ty, jež mají zkušenost se zaměstnáváním cizinců. Závěr DVO3: Neumožnění přijímání žadatelů o MO na tzv. zprostředkovaná zaměstnání vnímají sociální pracovníci na jednu stranu jako ochranu žadatelů před případným zneužíváním ze strany zprostředkovatelů nebo jako nesmyslné pravidlo, které ve svém důsledku znamená snížení šance žadatelů o MO na získání legálního zaměstnání. V obou případech ovlivňují vnímání bariéry zkušenosti pracovníků z praxe. Vnímání zákazu jako ochrany žadatelů o MO je spojeno s mírnými či „nijakými“ emočními reakcemi, jelikož žadatelé o MO mohou žít v PoS bez existenčních potíží a dále hledat zaměstnání. Naopak ti, kteří vidí v zákazu nesmyslné pravidlo, prožívají střet s touto bariérou „bouřlivěji“. V obou případech se sociální pracovníci věnují objasnění problematiky klientům, podpoře v pokračování hledání zaměstnání a komunikaci se zaměstnavateli za účelem zjištění možnosti zaměstnat klienta „napřímo“. Závěr DVO4: Vyznačování doby platnosti průkazu žadatelů o MO do samotného průkazu se podle mínění sociálních pracovníků stává bariérou až při jednání se zaměstnavateli, kteří ji zaměňují s dobou povolení k pobytu na území ČR. Proto sociální pracovníci vybavují klienty informačními materiály a komunikují se zaměstnavateli za účelem objasnění významu údaje. Vzhledem k vysvětlitelnosti bariéry někteří pracovníci neprožívají nijak silné emoce. Ti, jenž vnímají bariéru v kontextu celé životní situace žadatelů o MO, mají tendence reagovat lítostivěji nebo na ně dopadají pocity bezradnosti. Výraznější emoční odezvy se pak vyskytují u těch pracovníků, kterým se sejde více takových případů v jednom období. Závěr DVO5: Postoj veřejnosti k cizincům je spíše bariérou „skrytou“, neboť zaměstnavatelé podle zkušeností většiny sociálních pracovníků neodmítají žadatele o MO otevřeně s tímto odůvodněním. Žadatelům o MO však může v získání legálního zaměstnání bránit postoj zaměstnavatelů, kdy s nimi počítají jako s osobami, které se spokojí s nelegálním zaměstnáním a nižším platem. Když se zdá, že zaměstnavatel odmítl žadatele o MO, protože je cizinec, prožívají sociální pracovníci s menší profesní zkušeností hněv a snaží se rozhodnutí zaměstnavatele změnit. Jejich jednání může mít i charakter „přemlouvání“. Oproti tomu profesně zkušenější pracovníci za klienta u takového zaměstnavatele nelobují, domnívají se, že se nejedná o hájení klientova zájmu. Zaměstnavateli spíše poskytnou zpětnou vazbu k jeho chování a raději se soustředí na vyhledání dalších pracovních příležitostí pro klienta. Jejich prožitky bývají ve srovnání s profesně „mladšími“ kolegy klidnější. Závěr DVO6: Z vyjádření sociálních pracovníků vyplývá, že oblast vzdělání a profesní kvalifikace je bariérou pro žadatele o MO při získávání legálního zaměstnání. Pokud narazí na tuto bariéru, nemají tendence příliš podléhat svým emocím, ale spíše hledají východisko ze situace v souladu s možnostmi systému v ČR a možnostmi klientů. Kromě vlastní intervence ohledně kvalifikace žadatele o MO se věnují také informování klientů o systému a možnostech v ČR. Nejčastěji se s klienty snaží překonat bariéru nostrifikací či rekvalifikací. Prakticky nezmiňují využívání projektů zaměřených na pracovní integraci žadatelů o MO, což lze chápat jako důsledek ne příliš častého realizování takových projektů. Závěr DVO7: Podle názoru sociálních pracovníků je znalost českého jazyka žadatelů o MO bariérou při získávání legálního zaměstnání v případě, že je nedostatečná, neboť taková brání 101

žadatelům o MO v jakékoli fázi komunikace se zaměstnavateli. Problémem v tomto ohledu je však i neznalost cizích jazyků mezi českými zaměstnavateli a zaměstnanci, což také eliminuje žadatele o MO coby uchazeče o zaměstnání. Za nejúčinnější řešení této bariéry považují sociální pracovníci zlepšení znalosti českého jazyka, ke kterému své klienty vedou. V tomto ohledu vnímají sociální pracovníci pozitivněji nabídky kurzů NNO. Střet s touto bariérou příliš emočně neprožívají (výjimkou jsou situace, kdy klient nemá snahu na zlepšení své znalosti jazyka pracovat) a snaží se pomoci klientům všemožnými cestami – učí je česky v praxi při hledání zaměstnání, asistují klientům v komunikaci se zaměstnavateli, případně intervenují i na pracovištích klientů. Profesně zkušenější sociální pracovníci vnímají i psychologický rozměr této bariéry – motivaci žadatelů o MO učit se český jazyk – jejich intervence se tedy zaměřuje i na postoje samotných žadatelů o MO k výuce českého jazyka. Závěr DVO8: Motivace žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání se podle mínění sociálních pracovníků stává bariérou, pakliže je nízká. Cílem sociálních pracovníků pak je motivaci žadatelů o MO k hledání legálního zaměstnání zvyšovat. Profesně zkušenější sociální pracovníci více diskutují s klienty – hovoří o situaci, konfrontují je s realitou, probírají pozitiva získání legálního zaměstnání a poskytují reflexi k jejich chování. Pokud hovoří o bariéře s klientem profesně méně zkušení kolegové, zaměří se jen na informování o rizicích nelegálního zaměstnání. Jejich intervence má spíše charakter zvýšení aktivity při přímé práci s klienty. Obě skupiny však dávají najevo klientům, že při získávání zaměstnání je jejich součinnost nezbytná. Povědomí o nelehké životní situaci žadatelů o MO může vyvolat pochopení pro vznik bariéry, avšak nízká motivace klientů k získání legálního zaměstnání vzbuzuje v sociálních pracovnících často pocity hněvu. Zejména získají-li pocit, že energie vložená do spolupráce s klientem přišla vniveč nebo že klient odmítá pracovní příležitosti bez vážnějších důvodů. Přestože jsou sociální pracovníci klientovou rezignací nebo nespoluprací někdy zaskočeni či rozezleni, neodmítají jej a snaží se nalézt cestu jak bariéru překonat.

8 Závěr Z dat získaných výzkumem vyplývá, že sociální pracovníci zaujímají k objektivním bariérám negativnější kognitivní postoj než vůči bariérám subjektivním, avšak intenzivnější emocionální reakce v rámci afektivního53 postoje v nich vyvolávají právě střety s bariérami, na jejichž vzniku mají podíl samotní žadatelé o MO, tedy bariéry subjektivní. Ať už si však o bariérách myslí cokoli a také nehledě na emocionální prožitky, konativní postoj sociálních pracovníků je charakteristický snahou intervenovat ve prospěch žadatelů o MO. Kognitivní postoj sociálních pracovníků se vyznačuje schopností komplexního vnímání problematiky bariér, na které při získávání legálního zaměstnání naráží se svými klienty, žadateli o MO. Jejich znalosti se neomezují pouze na registraci přítomnosti bariér, ale znají také příčiny, důsledky a možnosti k jejich překonání. Kognitivní postoj k bariéře výrazně ovlivňuje podobu ostatních dimenzí postojů.

53

Výraz afektivní postoj užívám jako synonymum emocionálního postoje.

102

Postoje sociálních pracovníků k bariérám jsou na jednu stranu v jistých situacích a aspektech podobné či shodné, což lze přičítat faktu, že všichni jsou kolegové, zaměstnanci téže NNO a jsou spolu v kontaktu. Nakonečný (2009) uvádí, že k utváření postojů může docházet už na základě verbálních projevů jiných osob. Na druhou stranu lze pozorovat určité odlišnosti ve všech třech dimenzích postojů, což ukazuje, že při jejich utváření (viz 5.1) hrají roli i další vlivy. Na základě výpovědí pracovníků jsem jako tyto faktory identifikovala chování klientů, jednání s institucemi, věk, délku praxe a častost střetu s jednotlivými bariérami. Naopak se nepotvrdil vliv lokality, resp. dobré dostupnosti služeb a institucí. Ať už se však jejich postoje shodují či liší, lze konstatovat, že ne vždy vnímají všechny bariéry jednostranně a pouze negativně. Dvanáctiměsíční čekací lhůtu pro vstup na trh práce na jednu stranu sice považují za problematickou bariéru, na druhou stranu se objevují i souhlasné postoje k jistému omezení přístupu žadatelů o MO na trh práce, neboť někteří pracovníci vnímají tuto restrikci jako ochranný prvek, který může odrazovat od zneužití azylové procedury. Dva typy kognitivního postoje jsem zaznamenala i vůči bariéře v podobě pracovního povolení. Kromě názoru, že se jedná o další prvek odrazující od zneužívání řízení o MO, si sociální pracovníci také myslí, že tato administrativní procedura je nadbytečný formální krok, který se staví mezi žadatele o MO a legální zaměstnání. Dualita kognitivního postoje se ukázala i v souvislosti se zákazem přijímaní žadatelů o MO na tzv. zprostředkovaná zaměstnání. Podle názoru některých sociálních pracovníků je tato restrikce bariérou při získávání legálního zaměstnání, neboť díky němu dochází k eliminaci pracovních míst, na která by jinak žadatelé o MO mohli dosáhnout, ale na druhou stranu je toto omezení vnímáno i jako ochrana žadatelů o MO před případným nekorektním jednáním ze strany zprostředkovatelů. Rozdíl ve vnímání této bariéry způsobují zkušenosti sociálních pracovníků s agenturami práce. K vyznačování doby platnosti průkazu žadatele o MO přímo do tohoto dokladu zaujímají pracovníci neutrální kognitivní postoj. Podle sociálních pracovníků se stává bariérou až při jednání se zaměstnavateli, neboť údaj zaměňují za povolení k pobytu. Avšak jedná se o bariéru spíše lehčího charakteru, neboť situaci lze zaměstnavateli vysvětlit. O postoji veřejnosti k cizincům si sociální pracovníci myslí, že může být bariérou při získávání legálního zaměstnání, i když se s výjimkou jednoho respondenta nesetkali s odmítnutím klienta odůvodněným tím, že je cizinec. Naopak mají zkušenost s postojem zaměstnavatelů, který vychází z vnímání cizinců jako osob, které se mohou spokojit s ilegálním zaměstnáním a nižším platem. Tedy že zaměstnavatelé nemají problém přijmout do zaměstnání cizince/žadatele o MO ovšem za předpokladu, že přistoupí na horší podmínky. Kromě příčin vzniku bariéry v podobě vzdělání a profesní kvalifikace zmíněných v teoretické části diplomové práce existuje podle sociálních pracovníků i několik dalších a obtíže v této oblasti nemají jen nízko kvalifikovaní pracovníci, ale také např. lékaři, zdravotní sestry apod., kteří by museli splnit řadu podmínek, aby v ČR mohli své vzdělání uplatnit, což je v praxi mnohdy velmi komplikované. O znalosti českého jazyka žadatelů o MO si sociální pracovníci myslí, že je nedostatečná a právě to z ní dělá bariéru při získávání legálního zaměstnání. Neumějí-li 103

klienti česky, jsou limitováni prakticky v každé fázi získávání zaměstnání. Sociální pracovníci však poukazují na malou znalost cizích jazyků na straně českých zaměstnavatelů či zaměstnanců. Je tedy otázkou, zda by nedostatečnou znalost českého jazyka pracovníci vnímali jako bariéru, kdyby bylo možné se zaměstnavateli a spolupracovníky komunikovat v některém světovém jazyce. Profesně zkušenější sociální pracovníci vnímají i psychologický rozměr bariéry – nízkou motivaci k učení se českého jazyka, která je způsobena nejistou budoucností žadatelů o MO v ČR, což zřejmě ovlivňuje podobu jejich konativního postoje při střetu s touto bariérou. Motivace žadatelů o MO k získání legálního zaměstnání se podle sociálních pracovníků stává bariérou v případě, že je nízká. Z výpovědí pracovníků však také vyplývá, že ke snížení motivace k získání legálního zaměstnání může docházet i zcela nezávisle na vůli žadatelů o MO. V těchto případech hraje roli zhoršení psychického stavu, obvykle způsobené životní situací, ve které se žadatel o MO nachází. Na podobě prožitků střetů sociálních pracovníků s bariérami se odrážejí zejména vnímání překonatelnosti bariéry, dřívější zkušenosti s řešením výskytu bariéry, vnímání kontextu životní situace žadatelů o MO a závažnosti dopadu bariéry na ni či častost výskytu bariéry. Důležitými faktory ovlivňujícími podobu emoční reakce sociálních pracovníků jsou také jednání subjektů, s nimiž bariéra souvisí, a délka praxe. Roli hraje také tendence racionálně kontrolovat prožitky spojené s výskytem bariér. Sociální pracovníci se snaží, aby se jich střet s bariérou nijak zvlášť emočně nedotýkal, nebo vědomě upozaďují prožitky, aby se mohli soustředit na řešení situace. Ať už je však kognitivní a afektivní postoj k bariérám jakýkoli, lze konstatovat, že konativní postoj sociálních pracovníků se nevyznačuje rezignací, apatií či iracionalitou. Vždy se snaží intervenovat ve prospěch žadatelů o MO. Většina intervencí se odehrává na úrovni klienta, ale v některých případech se pracovníci zaměřují i na změnu vnějších podmínek systému. Konativní postoj méně zkušených sociálních pracovníků se vyznačuje větší horlivostí a zaměřením na přímou práci s klientem. Oproti tomu jejich zkušenější kolegové se nebojí jít při intervencích „pod povrch“ nebo např. lobovat za změny v legislativě. Sociální pracovníci užívají k překonání bariér, s nimiž se setkávají se žadateli o MO při získávání legálního zaměstnání, mnoho postupů a činností zmíněných v kapitole o sociální práci s žadateli o MO v kontextu jejich pracovní integrace, avšak využívání projektů NNO zaměřených na žadatele o MO zmiňují jen v některých případech, což může být způsobeno tím, že nejsou příliš často k dispozici, tudíž spíše nefigurují v povědomí sociálních pracovníků jako nástroj k intervenci. Pro praxi bych doporučila, aby se pracovní integrací žadatelů o MO začaly více zabývat i orgány státního sektoru. Dále bych doporučila provedení změn legislativy a nastavení systému péče o žadatele o MO v podobě změny délky čekací lhůty pro vstup žadatelů o MO na trh práce, zrušení nutnosti vyřizování pracovního povolení v případě žadatelů o MO a snížení výše poplatků za ubytování v PoS požadovaných od žadatelů o MO, kteří jsou zaměstnáni a jejichž příjem převyšuje hranici životního minima. Také bych doporučila rozšíření podmínek pro žádost o udělení trvalého pobytu (po azylové proceduře) o doložení legálního zaměstnání. Žádoucí je také navázání spolupráce mezi tvůrci legislativy a 104

podmínek systému péče o žadatele o MO a zástupci NNO, kteří řeší problematiku pracovní integrace žadatelů o MO v praxi, neboť se domnívám, že vnější podmínky by neměly být nastavovány bez reflexe vycházející z praktických zkušeností. Sociálním pracovníkům pracujícím s žadateli o MO při získávání legálního zaměstnání bych doporučila, aby i nadále prosazovali realizaci projektů zaměřených na pracovní integraci žadatelů o MO a také aby neustávali v lobování za změny vnějších podmínek systému, které vnímají jako bariéry pro žadatele o MO při získávání legálního zaměstnání. Dále bych sociálním pracovníkům doporučila pravidelnou účast na supervizích. Měli by se více nad svými emocemi (či jejich absencí) zamýšlet, zpracovávat je a naučit se hledat efektivní řešení překonání bariér, aniž by museli potlačovat své prožitky. Další výzkum by se mohl soustředit na zkoumání postojů samotných žadatelů o MO k bariérám, s nimiž se setkávají při získávání legálního zaměstnání. Domnívám se, že by mohlo být zajímavé provést komparaci postojů sociálních pracovníků a žadatelů o MO k týmž bariérám. Za neméně zajímavé považuji také realizování výzkumu postojů k pracovní integraci žadatelů o MO mezi sociálními pracovníky státního sektoru, tzn. působících v PoS. Také by mohl být realizován výzkum problematických situací, které se vyskytují v rámci jednotlivých bariér. Např. výzkum postojů k nostrifikaci, přičemž respondenty by mohli být sociální pracovníci, kteří tuto zakázku s klienty řeší, zaměstnavatelé a úředníci krajských úřadů, kteří o uznání zahraničního vzdělání rozhodují. Zajímavý by také mohl být výzkum zaměřený na identifikaci kritérií, podle kterých sociální pracovníci NNO posuzují životní situaci žadatelů o MO, kteří se snaží získat legální zaměstnání. Případně výzkum zaměřený na zjištění způsobu, jakým sociální pracovníci NNO konstruují práci s tímto typem klientů.

105

Bibliografie stati BURDOVÁ-HRADEČNÁ, P., HONUSKOVÁ, V., ROZUMKOVÁ, P. 2008. Žadatelé o mezinárodní ochranu na trhu práce. Praha: Studio Pí. DISMAN, M. 2002. Jak se vyrábí sociologická znalost: Příručka pro uživatele. Praha: Karolinum. GÜNTEROVÁ, T. 2005. Sociální práce s uprchlíky. In Matoušek, O. a kol. Sociální práce v praxi: specifika různých cílových skupin a práce s nimi. Praha: Portál, 2005. str. 331-345. HAYES, N. 1998. Základy sociální psychologie. Praha: Portál. HENDL, J. 2005. Kvalitativní výzkum: Základní metody a aplikace. Praha: Portál. KURIC, A. 1997. Uprchlíci a sociální práce: studijní text. Brno: s. n. MIOVSKÝ, M. 2006. Kvalitativní přístup a metody v psychologickém výzkumu. Praha: Grada Publishing. NAKONEČNÝ, M. 2009. Sociální psychologie. Praha: Academia. OPU. 2011. Úskalí (ne)zaměstnanosti cizinců v České republice. Praha: Organizace pro pomoc uprchlíkům, o. s. POLONYOVÁ, T. 2003. Sociální práce s žadateli o mezinárodní ochranu z pohledu nevládní organizace. In Dymešová, G. Sociální práce s uprchlíky: sborník příspěvků v kurzu Sociální aspekty uprchlictví v teorii a praxi. Praha: Organizace pro pomoc uprchlíkům, o. s., 2003, str. 41-47. ROZUMEK, M. 2007. Cizincům schází dostupnost kvalitní bezplatné sociální a právní pomoci, říká ředitel OPU. In Bajer, P. Sociální práce, 2007, č. 2, str. 17-18. ROZUMEK, M., ROZUMKOVÁ, P. 2008. Nelegální ekonomické aktivity žadatelů o azyl. In Drbohlav, D. Nelegální ekonomické aktivity migrantů (Česko v evropském kontextu). Praha: Karolinum, 2008. str. 183-192. STRAUSS, A., CORBINOVÁ, J. 1999. Základy kvalitativního výzkumu: Postupy a techniky metody zakotvené teorie. Boskovice: Albert. TROUSIL, M. 2007. Úloha a úskalí sociální práce s imigranty. In Bajer, P. Sociální práce, 2007, č. 2, str. 103-114. 106

UNHCR. 1997a. Situace uprchlíků ve světě: humanitární program. New York: Oxford. UNHCR. 1997b. Third International Symposium on the Protection of Refugees in Central Europe. Geneva: UNHCR. VÝROST, J., SLAMĚNÍK, I. 2008. Sociální psychologie. Praha: Grada. WASSERBAUEROVÁ, M., OMASTKOVÁ, K. 2007. Sociální pracovník se má zaměřit na podporu klientů – žadatelů o azyl. In Bajer, P. Sociální práce, 2007, č. 2, str. 19-22. ŽIŽLAVSKÝ, M. 2003. Metodologie pro Sociální politiku a sociální práci. Brno: Masarykova univerzita.

Elektronické zdroje BUCHTOVÁ, B. 2007. Psychické důsledky dlouhodobé nezaměstnanosti. Hospodářské noviny [online]. 30. 1. 2007 [cit. 2014-05-05]. Dostupné z: . EUROPEUM. 2001. Století migrace – Uprchlíci v Evropě [online]. [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . OAMP. 2014a. Azyl: Dublinský systém [online]. [cit. 2014-03-20]. .

Dostupné z:

Protokol o právním postavení uprchlíků. 1967. [online]. [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . Protokol o právním postavení uprchlíků. 1967. [online]. [cit. 2014-05-04]. Dostupné z: . Úmluva o právním postavení uprchlíků. 1951. [online]. [cit. 2014-05-06]. Dostupné z: . UNHCR. 2010. Being a Refugee: How Refuees and Asylum Seekers Experience Life in Central Europe, Report 2009 [online]. [cit. 2014-05-05]. Dostupné z: . UNHCR. 2014a. History of UNHCR: Humble origins [online]. [cit. 2014-03-20]. Dostupné z: < http://www.unhcr-centraleurope.org/en/about-us/history-of-unhcr.html>. 107

Zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách [online]. [cit. 2014-08-06]. Dostupné z: . Zákon č. 325/1999 Sb., o azylu [online]. [cit. 2014-03-20]. Dostupné z: . Zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti [online]. [cit. 2014-05-06]. Dostupné z: .

108