POSTGRADUÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ PRACOVNÍKŮ V OCHRANĚ VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ V PODMÍNKÁCH NOVÉHO USPOŘÁDÁNÍ SYSTÉMU OCHRANY VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ

UPOZORNĚNÍ: Tento dokument má sloužit výhradně k osobní potřebě oprávněného uživatele a k jeho studijním účelům, je majetkem IPVZ a podléhá autorskému zákonu č. 121/2000 Sb.

INSTITUT POSTGRADUÁLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ VE ZDRAVOTNICTVÍ PRAHA Škola veřejného zdravotnictví

POSTGRADUÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ PRACOVNÍKŮ V OCHRANĚ VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ V PODMÍNKÁCH NOVÉHO USPOŘÁDÁNÍ SYSTÉMU OCHRANY VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ Lidské zdroje v ochraně veřejného zdraví se zaměřením na nelékařské pracovníky

Atestační práce z oboru Veřejné zdravotnictví 2003 – 2005 Autor: RNDr. Jitka CHMELÍKOVÁ

Pracoviště: subkatedra ochrany veřejného zdraví Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů Vinařská 6, 603 00 Brno [email protected]

Konzultant: RNDr. Milan Daniel, DrSc.


Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně a že jsem uvedla všechny použité informační prameny.

RNDr. Jitka Chmelíková

Brno 3. 1. 2005


Poděkování Děkuji svému konzultantu panu RNDr. Milanu Danielovi, DrSc. za cenné rady při sepisování této práce, které mi s ochotou poskytoval. Děkuji také na tomto místě všem svým kolegům a kolegyním ve funkcích ředitelů zdravotních ústavů, krajských hygienických stanic i z managementu ochrany veřejného zdraví, se kterými jsem měla možnost diskutovat potřebné změny ve vzdělávání pracovníků v ochraně veřejného zdraví. Jejich názory byly cenné nejenom pro vznik této práce, ale i pro potvrzení či korekci názorů na další budoucnost rozvoje lidských zdrojů v primární prevenci.


Souhrn: Předkládaná atestační práce mapuje situaci v oblasti zabezpečení a rozvoje lidských zdrojů v oblasti primární prevence po restrukturalizaci systému ochrany veřejného zdraví. Zaměřuje se především na nově vzniklé potřeby v celoživotním vzdělávání pracovníků KHS a ZÚ. V této souvislosti je zdůrazněna především specifita práce v primární prevenci a z ní vyplývající specifické požadavky na zabezpečení a rozvoj lidských zdrojů. Práce navrhuje tři varianty modelu řešení celoživotního vzdělávání pracovníků v ochraně veřejného zdraví.

Summary: In this work several aspects of assurance and development of human resources in primary prevention after establishment of the new system of public health protection are discussed. It is focused on the new requirements regarding lifelong learning and proficiency training for Public Health Protection Authorities and Institutes of Public Health. In that context this work accents the specific way of activities in the primary prevention and the resulting specific requirements for assurance and development of human resources. The proposal of the new lifelong education system with 3 variants is presented.


OBSAH 1. ÚVOD .................................................................................................. 7 2. CÍL PRÁCE ....................................................................................... 12 3. METODA ZPRACOVÁNÍ PRÁCE .................................................... 12 4. CHARAKTERISTIKA SOUČASNÉHO STAVU ............................... 13 4.1. Nový systém uspořádání zařízení ochrany veřejného zdraví ............................... 13 4.1.1. Činnosti Krajských hygienických stanic ........................................................... 13 4.1.2. Činnosti Zdravotních ústavů ............................................................................. 15 4.1.3. Personální analýza KHS a ZÚ .......................................................................... 17 4.1.3.1. Skutečné počty zaměstnanců KHS a ZÚ ................................................... 17 4.1.3.2. Podíl zaměstnanců podle dosaženého vzdělání na celkovém počtu zaměstnanců v OVZ: ................................................................................ 18 4.1.3.3. Struktura zaměstnanců v OVZ podle jejich zařazení do jednotlivých hygienických oborů: ................................................................................. 19 4.2. Nová právní úprava pro oblast získávání způsobilosti pro výkon práce ve zdravotnictví a pro další vzdělávání ve zdravotnictví ...................................................... 20

5. DISKUSE SOUČASNÝCH PROBLÉMŮ.......................................... 25 5.1. Diskuse k problematice zabezpečení lidských zdrojů v OVZ............................... 25 5.1.1. Uplatnění zdravotnických pracovníků v OVZ ................................................... 27 5.1.2. Postavení jiných odborných pracovníků v OVZ ................................................ 30 5.2. Diskuse k problematice rozvoje lidských zdrojů v OVZ ...................................... 33 5.2.1. Problematika rozvoje lidských zdrojů v krajských hygienických stanicích ........ 33 5.2.2. Problematika rozvoje lidských zdrojů ve zdravotních ústavech......................... 36 5.2.2.1. Vzdělávání laboratorních pracovníků ZÚ.................................................. 40 5.2.2.2. Vzdělávání pracovníků pro zdravotnické činnosti ZÚ („public health“) .... 40 5.2.3. Společné poznámky k rozvoji lidských zdrojů v KHS i ZÚ............................... 42 5.3.

Diskuse k problematice zákonných pravidel pro vzdělávání................................ 43

6. NÁVRH MOŽNÉHO/MOŽNÝCH ŘEŠENÍ ........................................ 45 7. ZÁVĚR .............................................................................................. 50 8. CITACE POUŽITÉ LITERATURY A DALŠÍCH INFORMAČNÍCH PRAMENŮ............................................................................................... 51 9. POUŽITÉ ZKRATKY......................................................................... 54


10. PŘÍLOHY........................................................................................... 55


Úvod Zdraví je podle definice WHO stav úplné fyzické, mentální a sociální pohody, ne jen absence nemoci nebo vady. Tuto potřebnou harmonii tělesné, duševní a sociální pohody určují a ovlivňují determinanty zdraví: • Stav našeho životního prostředí – jeho chemické, biologické a fyzikální komponenty a jejich účinek na lidský organismus • Behaviorální faktory – způsob života, životní styl a sociální faktory • Genetický základ • Zdravotnické služby a zdravotní péče Zdraví lze rovněž definovat poněkud šířeji, a to jako subjektem vnímaný a subjektem ovlivnitelný proces, který vyjadřuje vztah mezi prostředím a organismem. Jeden lot předcházení lepší než jedna libra léčení. Anglické přísloví Zatímco při prvních příznacích rozvíjející se nemoci je nutno využívat už oblasti zdravotní péče, mnohem účinnější je vynakládat úsilí na tzv. primární prevenci, tedy na péči o zdraví ještě zdravých osob a celé populace tak, by se vzniku následných onemocnění zcela zabránilo nebo se jejich vznik snížil na nejnižší možnou míru. Touto péčí o zdraví v primární prevenci rozumíme jednak péči o dobrou kvalitu našeho životního a pracovního prostředí (tj. snaha o maximální možné snižování kontaminace ovzduší, potravin, vody, půdy, prostředí a vlivu zdraví škodlivých fyzikálních faktorů jako hluk, vibrace, elektromagnetické záření), ale především pozitivní ovlivňování způsobu života naší populace, neboť tento faktor (obr. 1 a 2) je ze všech determinant nejzávažnější a jeho ovlivnění pozitivním směrem je tedy ve svém výsledku nejúčinnější. Veřejné zdraví se definuje jako zdravotní stav obyvatelstva a jeho skupin a je určován souhrnem přírodních, životních a pracovních podmínek a způsobem života (1). Zákon o ochraně veřejného zdraví definuje ochranu a podporu veřejného zdraví jako souhrn činností a opatření k vytváření a ochraně zdravých životních a pracovních podmínek a zabránění šíření infekčních a hromadně se vyskytujících onemocnění, ohrožení zdraví v souvislosti s vykonávanou prací, vzniku nemocí souvisejících s prací a jiných významných poruch zdraví a dozoru nad jejich zachováním. Ohrožením veřejného zdraví je stav, při kterém jsou obyvatelstvo nebo jeho skupiny vystaveny nebezpečí, z něhož míra zátěže rizikovými faktory přírodních, životních nebo pracovních podmínek překračuje obecně přijatelnou úroveň a představuje významné riziko poškození zdraví. K posouzení míry ohrožení veřejného zdraví slouží hodnocení zdravotních rizik, což je posouzení míry závažnosti zátěže populace vystavené rizikovým faktorům životních a pracovních podmínek a způsobu života. To je pak podkladem pro řízení zdravotních rizik, čímž rozumíme rozhodovací proces s cílem snížit zdravotní rizika. Prevence chrání naše zdraví před zásahy lékařů. Milan Kenda


Prevence nemocí (s důrazem na primární prevenci) a podpora zdraví jsou dnes již součástí národní politiky každého vyspělého státu. Hlavním cílem zdravotní politiky je zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva a rozvíjení potenciálu jeho zdraví (2). Avšak i vyspělé ekonomiky nejsou schopny pokrýt neustále rostoucí náklady na vývoj a praktické používání vysoce sofistikovaných léčebných metod. Prohlubuje se tak rozpor mezi medicínsky potenciálně možnou (a tudíž i pacienty očekávanou a požadovanou) péčí o zdraví a mezi ekonomickou únosností tuto péči v plném rozsahu realizovat (2). Proto je jejich pozornost obracena především směrem k preventabilním patologickým stavům a ke snaze tyto patologické stavy nejlépe eliminovat úplně nebo alespoň jejich výskyt odsunout do co nejpozdějšího věku populace. Praktickou náplní zdravotní politiky tak je pozitivní ovlivňování determinant zdraví. Efektivita zdravotní politiky se pak hodnotí podle nákladů, vynaložených na tyto zásahy do determinant zdraví, ve vztahu k výsledkům projekce těchto zásahů do obrazu zdraví a nemoci populace (a jejich dynamiky). Jako základní indikátory tohoto efektu se užívají délka a kvalita života. Zásahy do determinant zdraví je možné provádět jednak z roviny vědeckého bádání a z něho vyplývajícího stupně poznání o vzájemných vztazích prostředí a lidského organismu, jednak tímto poznáním vyvolanými konkrétními zásahy do determinant zdraví. Tyto jsou (3): • Nespecifické zásahy ( v kompetenci primární prevence a spolupracujících dalších, „nezdravotnických“ resortů), tyto aktivity směřují do § přírodního prostředí § sociálního prostředí § způsobu života, životního stylu • Specifické zásahy, tj. zdravotnické aktivity a intervence (prevence, diagnostika, léčba, rehabilitace)

Obr. 1 Determinanty zdraví (16)


Obr. 2 Schéma determinant a jejich podíl na utváření zdravotního stavu (41) Také zdravotní politika EU dává jednoznačně důraz na prevenci nemocí a podporu zdraví. Již Maastrichtská smlouva z r.1992 obsahovala mj. důležité články o veřejném zdraví a jeho ochraně (Article 129: Public Health, Article 130r: Environment and protection of human health). Následná Amsterodamská smlouva z r.1998 provedla revizi článku 129 směrem k ještě vyšší úrovni ochrany zdraví a především je zde kladen důraz na koordinaci těchto aktivit mezi jednotlivými členskými státy EU (4).Ty pak na období do r.2008 rozpracovaly strategii rozvoje politiky veřejného zdraví (A programme of Community Action in the field of Public Health 2003 – 2008) zvanou též jako „three strands for action“ v následujících 3 prioritách (5): • Improving information for the development of public health • Reacting rapidly to threats to health • Tackling health determinants through health promotion and disease prevention Snahou členských států EU bylo zapojit do aktivit v těchto hlavních směrech strategie nové státy přistupující do EU. Only after the last tree has been cut down, only after the last river has been poisoned, only after the last fish has been caught, only then will you find that money cannot be eaten. Sitting Bull Od roku 1994, kdy se konala 2. WHO European Conference on Environment and Health a kde byl přijat Environmental Health Action Plan for Europe (6), rozpracovaly na základě tohoto dokumentu jednotlivé státy své vlastní, národní programy (NEHAP). WHO navrhla pro možnost mezinárodního srovnávání „international indicator set“(EHIs), sloužící k popisu vztahu prostředí – zdraví (cause – effect chain) Jedná se o tzv. core indicators, přiřazených k jednotlivým topics ( air quality, radiation, noise, housing and settlements, traffic accidents, water and sanitation, food safety, waste and contaminated land, chemical emergencies, wokplace) (7). Tato data jsou kompletována v informačním systému EHIS (Environment and Health Information System), který slouží k monitorování veřejného zdraví a jeho determinant v Evropě (8). Ukazuje se však, že vhodnost těchto indikátorů pro hodnocení vývoje a efektivity implementace národních akčních plánů je limitovaná (9). Další důležitou aktivitou pro rozvoj zdravotní politiky v Evropě bylo European Health Forum v Gasteinu v r. 2001 (10)


Světová zdravotnická organizace (WHO) je hlavním iniciátorem tvorby zdravotní politiky. Na 51. shromáždění WHO byla přijata deklarace Zdraví pro všechny ve 21. století a jejím hlavním cílem je ochrana a rozvoj zdraví lidí po jejich celý život. Jedná se o doporučení a návod, jak dosáhnout podstatného zlepšení zdraví. Program zdůrazňuje 3 hlavní zásady: zdraví jako lidské právo, rovnost a solidarita lidí v otázkách zdraví, aktivní podíl jednotlivce, skupin, komunit. K signatářům deklarace patřila rovněž Česká republika. V r. 2002 schválila vláda ČR národní rozpracování tohoto programu jako Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR – Zdraví pro všechny v 21. století (11), kde je prevence a podpora zdraví základem dlouhodobé strategie ČR. Důležitým podkladem pro plnění tohoto programu jsou informace, získané ze systému monitorování zdravotního stavu obyvatelstva ČR ve vztahu k životnímu prostředí, který je realizován Usnesením vlády ČR č.369/1991Sb. a je jednou z priorit Akčního plánu zdraví a životního prostředí ČR. Výsledky z dosud posledního roku desetiletých monitorovacích aktivit jsou uveřejněny v souhrnné zprávě (12, 13). Listina základních práv a svobod, která je součástí Ústavního pořádku ČR, deklaruje v článku 31: „Každý má právo na ochranu zdraví“. Právo na ochranu zdraví je tedy ústavním právem každého občana ČR a je proto ústavně danou povinností státu, aby toto právo garantoval na příslušné úrovni. Kompetenčním zákonem je tato garance svěřena ministerstvu zdravotnictví, praktickou realizací se zabývá Úsek Hlavního hygienika ČR, který je organizační součástí MZ, a k celoplošnému zajištění procesu ochrany veřejného zdraví na celém území státu jsou zákonem o ochraně veřejného zdraví zřízeny Krajské hygienické stanice a Zdravotní ústavy (14). Má- li systém ochrany a podpory veřejného zdraví fungovat efektivně a na vysoké úrovni, pak se jedním z rozhodujících nástrojů zajištění takového fungování musí nutně stát rozvoj lidských zdrojů v oblasti ochrany a podpory veřejného zdraví. Znamená to zajistit jednak dostatečný přísun připravených odborníků – absolventů škol, jednak mít vybudovaný systém celoživotního vzdělávání (Lifelong learning), který bude dostatečně flexibilní, aby mohl reagovat na potřeby vyvíjejícího se oboru „Public health“ a ochrany a podpory veřejného zdraví. Odborníci tvrdí, že inovační cyklus znalostí má v průměru délku 3 roky a že tudíž informace staré 5 let jsou již minimálně uplatnitelné. Proto je vedle odborné přípravy pro speciální práce nutno věnovat pozornost i průběžné inovaci znalostí všech pracovníků. Celoživotní vzdělávání má pozitivní dopad nejen na rozvoj jedince a podniku, ale i na rozvoj celé občanské společnosti, a proto se sféra dalšího vzdělávání stala jednou z hlavních priorit vzdělávací politiky EU. Česká republika má zakotveny cíle celoživotního vzdělávání v dokumentu Strategie rozvoje lidských zdrojů pro ČR (15), která obsahuje 12 hlavních strategických směrů. Pro koordinaci realizace této strategie byla usnesením vlády ČR v r.2003 zřízena Rada vlády pro rozvoj lidských zdrojů. Rozvoj lidských zdrojů je poměrně liberálně používaný pojem, kterým rozumíme celoživotní vzdělávání a učení, orientované zejména na lepší pracovní uplatnění, zvýšení kompetencí a výkonnosti jednotlivců i pracovních týmů. Mezi cíli naší národní strategie rozvoje lidských zdrojů je nastolení celoživotního učení jako běžné praxe. Jedním z oborů lidského konání, kde celoživotní vzdělávání je skutečnou nutností a běžnou praxí a kde systém dalšího vzdělávání je dlouhodobě budován, je právě zdravotnictví. Rozvoji lidských zdrojů je potřeba věnovat značnou pozornost ze strany vrcholového managementu každého podniku, tedy i vedení systému ochrany veřejného zdraví, a to především ze strategického, dlouhodobého hlediska.


Rozvoj lidských zdrojů je rozhodným přínosem pro zaměstnavatele: • Má vliv na „podnikatelské výsledky“ i image každého „podniku“ • Zaměstnanci, jejich znalosti a dovednosti se stávají „firemním kapitálem“ • Investice do vzdělání zaměstnanců je pak posílení intelektuálního kapitálu firmy Z tohoto pohledu není rozhodující, zda onou firmou je orgán státní správy nebo zdravotnické zařízení typu zdravotního ústavu. A je pravdou, že budování dobré pověsti, skvělé image, vysokého odborného kreditu a pověsti skutečné odborné autority je záležitost dlouhodobá, atletickým slovníkem řečeno „běh na dlouhou trať“, avšak ztratit takto budovaný kredit lze poměrně rychle. Pojetí lidských zdrojů jako prosté pracovní síly je nahrazeno chápáním spíše jako tvůrčího potenciálu a soudobá západní sociologie hovoří více než o lidských zdrojích o „lidském kapitálu“, přičemž v tomto pojmu syntetizuje „vědění a schopnost“ lidí vykonávat určité aktivity (16). Rozvoj a vzdělávání jsou však důležité i z pohledu samotného zaměstnance – již dávno neplatí, že znalosti pracovníků souvisí hlavně s úrovní vstupního vzdělání, nýbrž souvisí především se schopností získávat nové znalosti a dovednosti v průběhu jejich pracovní kariéry. Ostatně – vlastní rozvoj a vzdělávání je jedna z nejefektivnějších cest ke zvýšení zaměstnatelnosti každého jedince!


Cíl práce • • •

Cílem předkládané práce je : zhodnotit stávající situaci a charakterizovat nově vzniklé potřeby v oblasti dalšího vzdělávání pracovníků ochrany veřejného zdraví po restrukturalizaci systému OVZ zmapovat specifické rysy práce v oblasti primární prevence a navazující specifické požadavky na zabezpečení a rozvoj lidských zdrojů, odlišné od klinické práce ve zdravotnictví pokusit se navrhnout model postgraduálního vzdělávacího systému pro pracovníky v ochraně veřejného zdraví, který by zohlednil uvedené požadavky a novou situaci v organizaci i způsobu práce na poli primární prevence

Metoda zpracování práce Higdonův zákon: Dobrý úsudek si vytvoříme díky špatné zkušenosti. Zkušenost nabudeme díky špatnému úsudku. Murphyho zákon Tato práce vznikala na základě • zkušeností z práce v ochraně veřejného zdraví (v hygienických laboratořích) a dalších 15ti let osobních profesionálních zkušeností s poskytováním celoživotního vzdělávání pracovníkům ochrany veřejného zdraví • zkušeností se zhruba 1,5 letým praktickým provozem restrukturalizovaného systému ochrany veřejného zdraví, a to především z pohledu poskytovatele celoživotního vzdělávání • prvních zkušeností s realizací nové právní úpravy pro vzdělávání v oblasti zdravotnictví • kontaktů s pracovníky KHS i ZÚ na odborných akcích jakož i školících akcích pořádaných NCONZO v Brně • dotazníku, který byl sestaven a použit za účelem objektivizace a případné korekce vlastních odborných názorů na směřování rozvoje lidských zdrojů především zdravotních ústavů. Dotazník byl určen pro ředitele ZÚ a event. další pracovníky z managementu ZÚ či OVZ. Formou řízeného pohovoru jsem pak získala některé závěry, které budou sloužit pro diskusi v této práci a pro přípravu vzdělávacích programů specializačního studia pracovníků zdravotních ústavů. Povaha této práce vyžaduje, aby na základě rozboru stávajícího stavu byla provedena diskuse současných problémů a z ní byly vyvozeny závěry. Pozornost práce byla zaměřena především na oblast nelékařských zdravotnických povolání, i když lékařským povoláním se nebylo samozřejmě možné a ani účelné vyhnout. Práce byla zadána a její cíl anotován v době, kdy ještě nebyla nová právní úprava pro vzdělávání ve zdravotnictví v platnosti, proto se i můj pohled na zpracovávanou problematiku v průběhu práce do jisté míry měnil a v práci se tak objevují první, velmi čerstvé zkušenosti s její realizací Je proto možné, že některé názory, publikované v této práci, budou v budoucnu korigovány.


Charakteristika současného stavu

Současný stav v oblasti lidských zdrojů v systému ochrany a podpory veřejného zdraví je charakterizován především skutečností, že dochází k souběhu dvou naprosto zásadních změn. Jsou to tyto změny: 1. Zrušení staré struktury hygienické služby a vznik nového uspořádání systému ochrany a podpory veřejného zdraví. 2. Nový právní rámec pro oblast získávání způsobilosti pro výkon práce ve zdravotnictví a dalšího vzdělávání ve zdravotnictví. Nový systém uspořádání zařízení ochrany veřejného zdraví Zákon č.258/2000 Sb. o ochraně veřejného zdraví nově formuloval úkoly v oblasti hygienického dozoru, zachovával však původní strukturu hygienické služby, tedy systém krajských a okresních hygienických stanic. Součástí těchto KHS a OHS byly rovněž komplexy hygienických laboratoří a další útvary, které poskytovaly mj. i placené služby. Novela tohoto zákona účinná od 1.1.2003 (zákon č.320/2002 Sb.) v souvislosti s reformou státní správy a zánikem okresních úřadů k tomuto datu – ruší okresní hygienické stanice. Zároveň zásadním způsobem mění původní strukturu hygienické služby tak, aby výkon státní správy na úseku ochrany veřejného zdraví byl svěřen výhradně správním úřadům, které budou podřízeny ministerstvu zdravotnictví. Činnost původních hygienických stanic je tak rozdělena do dvou nástupnických zařízení, a to krajských hygienických stanic (KHS) a zdravotních ústavů (ZÚ). KHS jsou správní úřady, sídlí v každém krajském městě (správní obvody a jejich sídla jsou uvedena v příloze č.2 k tomuto zákonu) a mají územní pracoviště v místech stanovených přílohou č.3 zákona (bývalé OHS). ZÚ jsou zdravotnická zařízení, zřizovaná tímto zákonem. Jsou příspěvkovými organizacemi, funkci jejich zřizovatele plní Ministerstvo zdravotnictví. Zákonem jsou stanovena jejich sídla (krajská města) Vedle nich je obdobně zřízen i Státní zdravotní ústav v Praze. Zdravotní ústavy mohou mít, podle potřeby, pobočky.

Činnosti Krajských hygienických stanic Krajské hygienické stanice jako správní úřady vykonávají následující činnosti, vymezené zákonem o ochraně veřejného zdraví: • Vykonávají státní zdravotní dozor nad dodržováním zákazů a plněním dalších povinností daných tímto zákonem a zvláštními právními předpisy k ochraně veřejného zdraví v oblastech vymezených tímto zákonem. Tato ochrana veřejného zdraví je vztažena i na ochranu zdraví při práci před riziky plynoucími z fyzikálních, chemických a biologických faktorů pracovních podmínek, z nepříznivých mikroklimatických podmínek a z fyzické a duševní zátěže a na související pracovní podmínky včetně vybavení pracovišť • Vydávají rozhodnutí, povolení, osvědčení a plní další úkoly státní správy v ochraně veřejného zdraví • Rozhodují na návrh zaměstnavatele nebo z vlastního podnětu ve věcech kategorizace prací • Stanovují rizikové práce • Stanovují zaměstnavateli pro výkon rizikových prací


• • • • • • •

• • • •

•

• • • • •

o minimální rozsah a termíny sledování faktorů pracovních podmínek o lhůty a minimální náplň vstupních, periodických, výstupních a následných lékařských preventivních prohlídek fyzických osob, které vykonávají rizikové práce Stanovují zaměstnavateli způsob a minimální četnost sledování zátěže organismu zaměstnanců vykonávajících rizikové práce faktory pracovních podmínek Provádějí ověření podmínek vzniku onemocnění pro účely posuzování nemocí z povolání Plní úkoly dotčeného správního úřadu při rozhodování ve věcech upravených dalšími právními předpisy, dotýkajících se zájmů chráněných orgánem ochrany veřejného zdraví, a to včetně hodnocení a řízení zdravotních rizik Projednávají přestupky na úseku ochrany veřejného zdraví Nařizují, organizují, řídí a event. provádějí opatření k předcházení vzniku a zamezení šíření infekčních onemocnění. V tomto rozsahu usměrňují činnost zdravotnických zařízení a kontrolují je Nařizují mimořádná opatření při epidemii a nebezpečí jejího vzniku Nařizují mimořádná opatření k ochraně zdraví fyzických osob při výskytu nebezpečných a z nebezpečí podezřelých výrobků a nejakostních č z porušení jakosti podezřelých vod, při živelných pohromách a jiných mimořádných událostech a rozhodují o jejich ukončení S předchozím souhlasem MZ stanovují mimořádné očkování Vykonávají státní zdravotní dozor nad plněním povinností zajistit závodní preventivní péči a nad plněním povinností zaměstnavatele poskytovat zařízením vykonávajícím závodní preventivní péči informace nutné k ochraně zdraví při práci Na návrh zaměstnavatele přezkoumávají opatření zařízení vykonávajícího závodní preventivní péči Stanovují hygienický limit faktoru pracovních podmínek, neupraveného právním předpisem, a metodu jeho stanovení v pracovních podmínkách. Stanovují způsob, minimální rozsah a četnost jeho sledování a opatření k ochraně zdraví zaměstnanců v riziku takového faktoru, případně zařadit z vlastního podnětu práci s tímto faktorem do kategorie Usměrňují činnost osob poskytujících péči (ve zdravotnickém zařízení léčebně preventivní péče či ústavu sociální péče státu a nebo v nestátním zdravotnickém zařízení či ústavu sociální péče) v oblasti hygieny provozu a předcházení nemocničním nákazám Provádějí hodnocení a řízení zdravotních rizik z hlediska prevence negativního ovlivnění zdravotního stavu obyvatelstva Podílejí se na monitorování vztahu zdravotního stavu obyvatelstva a faktorů životního prostředí a životních a pracovních podmínek Kontrolují a řídí místní programy ochrany a podpory veřejného zdraví, spolupracují se správními úřady a s orgány samosprávy při tvorbě zdravotní politiky příslušného regionu Podílejí se na úkolech integrovaného záchranného systému V případě hromadného výskytu infekčních onemocnění a výskytu nebezpečných a z nebezpečí podezřelých výrobků, které poškodily nebo mohou poškodit zdraví fyzických osob a nevyskytují se v tržní síti ojediněle, okamžitě informují MZ

Krajské hygienické stanice jsou orgány ochrany veřejného zdraví (spolu s Ministerstvem zdravotnictví, Ministerstvem obrany a Ministerstvem vnitra)


vykonávající státní správu v OVZ. Jsou to tedy kolektivní správní úřady (na rozdíl od dřívější právní úpravy, kdy orgánem státní správy byl krajský či okresní hygienik). Oprávnění rozhodovat je svěřena řediteli KHS a ten je deleguje na ostatní zaměstnance správního úřadu.

Činnosti Zdravotních ústavů Zdravotní ústavy jsou zřízeny MZ za účelem pořizování podkladů pro rozhodování orgánů státní správy v OVZ a k přípravě dalších podkladů pro práci KHS. Jsou to především tyto činnosti: • Vyšetřování a měření složek životních a pracovních podmínek, výrobků, vyšetřování biologického materiálu a provádění biologických expozičních testů pro účely výkonu státního zdravotního dozoru • Sledování ukazatelů zdravotního stavu obyvatelstva • Monitorování vztahů zdravotního stavu obyvatelstva a faktorů životního prostředí a životních a pracovních podmínek • Příprava podkladů pro hodnocení a řízení zdravotních rizik • Příprava podkladů pro činnost orgánů ochrany veřejného zdraví jako složky integrovaného záchranného systému • Provádění místních programů ochrany a podpory zdraví a výchova k podpoře a ochraně veřejného zdraví • Poskytování poradenských služeb a dalších služeb na úseku ochrany veřejného zdraví Vedle těchto prioritních činností mohou zdravotní ústavy v hlavní činnosti poskytovat podle potřeby a možností rovněž další služby: • Poskytování závodní preventivní péče • Poskytování specializované diagnostické a ambulantní péče v oblasti mikrobiologie, imunologie, alergologie a parazitologie • Provádění genotoxikologických a cytogenetických laboratorních vyšetření • Vyšetřování anti-HIV protilátek • Referenční činnost • Klinické hodnocení účinků léků, očkovacích látek a zdravotnických prostředků • Poskytování ohniskové dezinfekce, dezinsekce a deratizace Zdravotní ústavy, včetně SZÚ, jsou zdravotnická zařízení a jako taková mají oprávnění zpracovávat za účelem přípravy podkladů pro tvorbu zdravotní politiky a sledování dlouhodobých trendů výskytu infekčních a jiných hromadně se vyskytujících onemocnění následující údaje: • Údaje o zdraví fyzických osob v souvislosti s předcházením vzniku a šíření infekčních onemocnění • Údaje o zdraví fyzických osob v souvislosti s ohrožením nemocí z povolání a jiných poškození zdraví z práce • Údaje o expozici fyzických osob škodlivinám v životním a pracovním prostředí • Epidemiologické údaje o drogových závislostech Tyto údaje předávají orgánům ochrany veřejného zdraví. Všechny činnosti, pro které stanoví zákon o ochraně veřejného zdraví podmínku autorizace nebo akreditace, mohou zdravotní ústavy vykonávat jen tehdy, pokud tuto podmínku splňují. Je proto další neoddělitelná a svým objemem velmi významná činnost pracovníků ZÚ v oblasti zajištění politiky jakosti pro autorizaci a akreditaci.


Zdravotní ústavy jsou příspěvkovými organizacemi, jejichž zřizovatelem je MZ a jejichž statutárním orgánem je ředitel. Další úkoly ZÚ stanovuje MZ statutem. Zaměstnanci zdravotních ústavů mohou být přizváni k účasti na plnění úkolů zákona o OVZ zaměstnanci orgánů ochrany veřejného zdraví. Tito přizvaní odborní pracovníci pak mají práva a povinnosti kontrolních zaměstnanců v rozsahu pověření příslušným orgánem OVZ. Vzhledem ke skutečnosti, že ZÚ jsou příspěvkovými organizacemi, je jejich činnost pro stát hrazena příspěvkem od MZ a všechny další aktivity ZÚ musí být pokryty příjmy z placených služeb, případně příjmy od zdravotních pojišťoven apod. Z tohoto pohledu lze činnost ZÚ rozdělit (35) podle následujícího schématu:

1. Činnosti ZÚ pro stát (zajištění politiky pro zdraví MZ společnými aktivitami KHS a ZÚ) A) činnosti pro výkon státního zdravotního dozoru (převážně laboratorní služby a služby zkušebního charakteru) A1) pro plánovanou kontrolní činnost – tj. podle kontrolních plánů KHS pro jednotlivé hygienické obory (HV, HOK, HP, HDD, epidemiologie) A2) pro mimořádný, neplánovaný státní zdravotní dozor (havárie, stížnosti, doplnění / opakování předchozích zjištění apod.) B) zdravotnické služby (služby a činnosti nelaboratorního charakteru) B1) příprava podkladů pro hodnocení a řízení zdravotních rizik, HRA expertizy B2) sledování ukazatelů zdravotního stavu obyvatelstva B3) poskytování poradenských služeb B4) podíl na provádění místních programů ochrany a podpory zdraví B5) činnosti v oblasti pracovního lékařství (konsiliární činnost, biologické expoziční testy, cytogenetická vyšetřování, fyziologická a ergonomická měření B6) výchova k podpoře a ochraně veřejného zdraví B7) zvláštní a mimořádná očkování na vyžádání orgánů ochrany veřejného zdraví C) monitorování zdravotního stavu obyvatelstva ve vztahu k životnímu prostředí (zapojení do celkem 8 možných projektů (subsystémů) monitorování stavu složek životního prostředí a jeho vlivu na zdravotní stav české populace, realizovaného na základě Usnesení vlády ČR č.369/1991Sb.) D) referenční činnost E) činnost v krizových a mimořádných situacích F) další činnost ZÚ - regionální tématické úkoly - řešení tématických a „ad hoc“ úkolů hlavního hygienika

2. Další aktivity ZÚ vztahující se k ochraně a podpoře zdraví rozšiřující rozpočet výnosem z placených služeb (tedy nad rámec státního příspěvku) Jedná se o placené zakázky, které management ZÚ dokáže dohodnout a v rámci své volné kapacity realizovat. Objem takových zakázek se odvíjí od marketingových schopností každého zdravotního ústavu. Zdravotními ústavy jsou většinou nabízeny odborné i široké veřejnosti tyto placené služby: a) z oblasti laboratorních a zkušebních prací : veškeré chemické, biologické a mikrobiologické, fyzikální vyšetřování složek životního a pracovního prostředí, případně biologického materiálu, včetně odběru vzorků těchto matric, a fyziologická a ergonomická měření ve vztahu k pracovním podmínkám


b) z oblasti nelaboratorních zdravotnických činností, zejména: - veškerá expertizní činnost a interpretace naměřených výsledků, včetně HRA - očkování na žádost klienta a očkování do zahraničí - činnosti v oblasti pracovního lékařství, včetně smluvního zajišťování závodní preventivní péče, konzultační činnost k problematice ochrany zdraví při práci, poskytování preventivních prohlídek, posuzování opatření navržených zaměstnavateli k vytváření zdravých podmínek práce - konzultační činnost k návrhům projektových dokumentací a návrhům provozních řádů - školení pracovníků firem, které provozují činnosti epidemiologicky závažné (stravovací služby, výroba potravin, kosmetické aj. služby), případně stanovení kritických bodů (systém HACCP) - poradenské služby (poradny zdravého životního stylu, správné výživy, poradny pro snižování nadváhy, poradny při poruchách příjmu potravy, poradny HIV/AIDS, poradny primární prevence KVO a infekčních onemocnění, poradny zaměřené na závislosti, poradny odvykání kouření, poradny před odjezdem do zahraničí, poradny k výsledkům genotoxické analýzy a další - tvorba intervenčních programů a programů podpory zdraví pro různé skupiny populace - provozování převozu pacientů s infekčními nemocemi

Personální analýza KHS a ZÚ Z pohledu poskytovatele postgraduálního vzdělávání je velmi důležitá informace – vedle znalosti činností, pro které mají být účastníci postgraduálního vzdělávání připravováni – rovněž znalost personální situace v systému ochrany veřejného zdraví. Jde nejen o celkové počty zaměstnanců KHS a ZÚ, ale i o strukturu těchto souborů podle dosaženého vzdělání a podle pracovního zařazení do jednotlivých hygienických oborů. Z personální analýzy KHS a ZÚ za rok 2003, kterou provedlo oddělení analýz odboru ochrany a podpory veřejného zdraví MZ ČR (17), uvádím následující údaje, které ilustrují stav v oblasti lidských zdrojů v OVZ.

Skutečné počty zaměstnanců KHS a ZÚ

KHS ZÚ Celkem

k 31. 12. 2002 abs. % 2788 52% 2625 48% 5413 100%

k 31. 12. 2003 abs. % 2840 52 2656 48 5496 100

Rozdíl 2003 - 2002 52 31 83


Podíl zaměstnanců podle dosaženého vzdělání na počtu zaměstnanců v OVZ:

celkovém

Evidenční počet zaměstnanců KHS k 31. 12. 2003 Jiní odborní - podle vzdělání Lékaři pracovníci 13,2% 28,3%

Ostatní 27,1%

Střední zdravotničtí pracovníci 31,4%

Evidenční počet zaměstnanců ZÚ k 31. 12. 2003 - podle vzdělání Lékaři 5%

Jiní odborní pracovníci 38%

Ostatní 19%

Nižší a pomocní zdravotničtí pracovníci 9%

Střední zdravotničtí pracovníci 29%

Z uvedených grafů není bohužel zřejmé rozlišení jiných odborných pracovníků se SŠ a VŠ vzděláním, což je však podstatná informace pro poskytovatele specializačního vzdělávání podle stávajícího systému v přechodném období (viz dále str. 32).


Struktura zaměstnanců v OVZ podle jejich zařazení do jednotlivých hygienických oborů:

Evidenční počet zaměstnanců KHS k 31. 12. 2003 - podle oborů HOK 15%

HV 13%

Ostatní 29%

HDD 7%

PZ 1%

HP 16%

Epid 19%

Evidenční počet zaměstnanců ZÚ k 31. 12. 2003 - podle oborů Epidemiologie 1% Mikrobiologie + imunologie 20%

Hygiena práce a pracovní lékařství 3%

Podpora zdraví 6% Ostatní 22%

Laboratorní pracovníci 48%

Údaje o zařazení pracovníků ZÚ v nelaboratorních činnostech jsou pouze orientační, protože zdravotní ústavy mají, na rozdíl od KHS, velmi odlišné organizační struktury, které ještě navíc podléhají vývoji a v mnoha ZÚ se s profilací ZÚ jejich struktura měnila a mění. Zatímco z postavení ZÚ jako zdravotnických zařízení jasně vyplývá, že jeho zaměstnanci jsou zdravotnickými pracovníky, u zaměstnanců KHS není tato situace tak jednoznačná. KHS jsou správními úřady a jeho pracovníci jsou tedy státními úředníky, podléhající režimu zákona č.218/2002 Sb.o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech


(služební zákon) (18), který vchází v platnost k 1.1.2005. Nařízení vlády č.85/2003Sb.(19) uvádí podle tohoto zákona v příloze obory státní služby. Specializované obory státní služby v ochraně veřejného zdraví jsou uváděny následovně: 23.1. hygiena životních a pracovních podmínek 23.2. epidemiologie a prevence infekčních nemocí 23.3. registr chemických látek Avšak z §88a zákona o ochraně veřejného zdraví plyne, že níže uvedené úkoly orgánů OVZ mohou plnit pouze zaměstnanci s odbornou způsobilostí pro práci ve zdravotnictví: • výkon státního zdravotního dozoru v oblasti prevence vzniku a šíření infekčních onemocnění a nad plněním povinností zdravotnickými zařízeními • úkoly, jejichž předmětem je zjištění zdravotního stavu fyzické osoby včetně nahlížení do zdravotnické dokumentace • při hodnocení zdravotních rizik • při odborném řízení činnosti zařízení vykonávajícího závodní preventivní péči • při usměrňování činností zdravotnických zařízení v ochraně před infekčními nemocemi včetně nozokomiálních nákaz, před nemocemi podmíněnými prací a jinými poškozeními zdraví z práce • při vydávání očkovacích látek • při ověřování pracovních podmínek pro účely posuzování nemocí z povolání Jsou to tedy „úředníci speciální státní správy s povinnou odbornou způsobilostí pro výkon práce ve zdravotnictví“, což je postavení poněkud nedořešené (dále viz str. 35). Níže uváděná právní úprava týkající se způsobilosti pro výkon práce ve zdravotnictví však s těmito pracovníky počítá.

Nová právní úprava pro oblast získávání způsobilosti pro výkon práce ve zdravotnictví a pro další vzdělávání ve zdravotnictví Se vstupem ČR do EU bylo nutno upravit podmínky pro získávání odborné způsobilosti pro výkon práce ve zdravotnictví a rozsah činností jednotlivých skupin zdravotnických pracovníků tak, aby byly kompatibilní se systémy ostatních států Evropské unie. Tím má být umožněn volný pohyb osob – zdravotnických profesionálů, obzvláště se zřetelem na tzv. regulovaná povolání. Bylo tedy rovněž nutno stanovit požadavky, za nichž mohou činnost zdravotnických pracovníků vykonávat osoby, které získaly vzdělání v cizině (jednak v členských státech EU, jednak v zemích mimo EU), a současně zabezpečit, aby zdravotničtí pracovníci, kteří získají vzdělání v ČR, měli co nejsnazší uplatnění v cizině. Legislativní proces trval zhruba 10 let a nová právní úprava vstoupila v platnost na jaře letošního roku. Nahradila tak vyhlášku č.77/1981 Sb. o zdravotnických pracovnících a jiných odborných pracovnících ve zdravotnictví, která mj. uváděla specializační úseky jednotlivých oborů SŠ i VŠ zdravotnických pracovníků a tzv. jiných odborných pracovníků (kteří získali odbornou způsobilost pro výkon práce ve zdravotnictví na jiné než zdravotnické škole). Vyhláška č.77 byla zrušena vyhláškou č.393/2004 Sb. Novou právní úpravu tvoří dva zákony:

► Zákon č. 95/2004 Sb. o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu


zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta (20) ► Zákon č.96/2004 Sb. o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (tzv. zákon o nelékařských zdravotnických povoláních) (21) Oba uvedené zákony požadují nově po zdravotnických pracovnících, aby pro výkon zdravotnických povolání splňovali jednak všeobecné podmínky způsobilosti, jednak podmínky odborné způsobilosti. A) Obecnými podmínkami způsobilosti jsou: 1. zdravotní způsobilost – prokazuje se posudkem o zdravotní způsobilosti vydaným registrujícím praktickým lékařem nebo lékařem závodní preventivné péče podle vyhlášky MZ č.470/2004 Sb.(23).Ta stanovuje seznam nemocí, stavů a vad, které vylučují zdravotní způsobilost k výkonu povolání zdravotnického pracovníka, a druhy, četnost a obsah lékařských prohlídek. 2. bezúhonnost – dokládá se výpisem z evidence Rejstříku trestů (ne starší 3 měsíců). Bezúhonným je ten, kdo nebyl pravomocně odsouzen a) za úmyslný trestní čin b) za trestný čin spáchaný z nedbalosti v souvislosti s poskytováním zdravotní péče nebo ten, na něhož se hledí podle trestního zákona jako by nebyl odsouzen. B) Odborná způsobilost- je řešena u všech zdravotnických povolání novým způsobem. Lékařská povolání mají zákonem č.95/2004Sb. definovány 2 stupně způsobilosti: 1. odborná způsobilost – získává se absolvováním magisterského studijního programu všeobecné lékařství. Výkon povolání lékaře s odbornou způsobilostí je možný pouze pod odborným dohledem lékaře se specializovanou způsobilostí. 2. specializovaná způsobilost – získá se specializačním vzděláváním (úspěšně zakončeným atestační zkouškou). Získání specializované způsobilosti je podmínkou pro samostatný výkon povolání lékaře bez odborného dohledu. MZ vede evidenci lékařů se specializovanou způsobilostí. Obory specializačního vzdělávání jsou uvedeny v příloze zákona a pro lékaře jich tato příloha uvádí celkem 83. Nelékařská povolání mají podle zákona č.96/2004Sb.rozlišenu rovněž odbornou způsobilost k výkonu povolání (získanou většinou absolvováním příslušné školy připravující studenty pro toto povolání) a specializovanou způsobilost k výkonu specializovaných činností, kterou pracovník získá specializačním vzděláváním v příslušném oboru a úspěšným složením atestační zkoušky. Zákon však nově rozlišuje 3 kategorie výkonu nelékařského povolání podle míry samostatnosti: • Výkon povolání bez odborného dohledu či vedení – výkon činností, které je pracovník způsobilý provádět bez ohledu na přítomnost nebo dosažitelnost rady a pomoci lékaře, a to na základě jeho indikace, nebo případně i bez této indikace (to dále řeší prováděcí vyhláška o činnostech – viz dále) • Výkon povolání pod odborným dohledem – výkon činností, ke kterým je pracovník způsobilý při dosažitelnosti rady a pomoci zdravotnického pracovníka, který má způsobilost pro práci bez odborného dohledu, a to v rozsahu, který tento určil


•

Výkon povolání pod přímým vedením - výkon činností za stálé přítomnosti a podle pokynů zdravotnického pracovníka způsobilého pro práci bez odborného dohledu v rozsahu, který tento určil Jednotlivá zdravotnická nelékařská povolání se pak liší tím, zda pracovníci - mohou vykonávat povolání samostatně po dosažení odborné způsobilosti - mohou vykonávat samostatně po dosažení odborné a specializované způsobilosti - musí vykonávat povolání vždy jen pod odborným vedením nebo přímým dohledem Obecně lze konstatovat, že požadavky na dosažený stupeň vzdělání se u jednotlivých druhů nelékařských povolání zvyšují. Tam, kde pro činnosti těchto povolání bylo vyžadováno úplné střední odborné vzdělání (SZŠ), později případně vzdělání diplomovaných specialistů DiS (V0Š), bude nyní požadován nižší stupeň vysoké školy, tedy bakalář (Bc.) Pro výkon práce bez odborného dohledu je nutné být držitelem osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu. Toto osvědčení vydává MZ ČR na základě písemné žádosti, pokud žadatel splňuje podmínky požadované tímto zákonem (tj. odborná způsobilost, zdravotní způsobilost, bezúhonnost). Osvědčení je vydáváno na dobu určitou (nejčastěji na 6 let – podle délky praxe) a zdravotnický pracovník, který osvědčení získal, je automaticky zapsán do Registru zdravotnických pracovníků způsobilých k výkonu zdravotnických povolání bez odborného dohledu. Tento registr je součástí Národního zdravotnického informačního systému a je veřejně přístupný (s výjimkou údajů o rodném čísle a trvalém pobytu). Držitel osvědčení může ke svému označení odbornosti připojovat též označení „Registrovaný/á“. Důvodem vzniku takového registru je, podobně jako v zemích EU, ochrana pacienta, tedy pokus o jistou garanci, že zdravotní péče je poskytována opravdu profesionály s patřičným vzděláním a s patřičnou odbornou praxí. Všem zdravotnickým pracovníkům ukládají oba zákony povinnost celoživotního vzdělávání. Celoživotním vzděláváním se rozumí průběžné obnovování, zvyšování, prohlubování a doplňování vědomostí, dovedností a způsobilosti v příslušných oborech v souladu s nejnovějšími poznatky. Toto se uskutečňuje v různých formách: • Specializační vzdělávání navazující na získanou odbornou způsobilost výkonu povolání • Inovační kurzy • Certifikované kurzy • Odborné stáže na pracovištích • Odborné konference, kongresy, sympozia • Publikační, pedagogická a vědeckovýzkumná činnost • Samostatné studium odborné literatury Účast na školících akcích celoživotního vzdělávání se zaznamenává do průkazu odbornosti, což je dokument, který každému pracovníkovi ve zdravotnictví slouží k evidenci těchto aktivit. Zákonem stanovená povinnost celoživotního vzdělávání je zakotvena ▪ u lékařů – prokázáním účasti v celoživotním vzdělávání jako podmínkou pro složení atestační zkoušky, ale jinak zákon č.95/2004 blíže nespecifikuje. Česká lékařská komora udílí registrovaným lékařům kredity za účast v akcích, ke kterým vydala souhlasné stanovisko. ▪ u nelékařských zdravotnických povolání - pomocí kreditního systému. Prováděcí předpis (vyhláška MZ č. 423/2004 Sb.) (24) stanovuje kreditní systém, na základě kterého jsou ohodnoceny jednotlivé formy celoživotního vzdělávání počtem kreditů, jejichž získání je potřebné pro vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu.


Zákon o nelékařských zdravotnických povoláních specifikuje, že pro jedno registrační období je potřeba dokladovat 40 kreditů z celoživotního vzdělávání. Specializační vzdělávání slouží k získání specializované způsobilosti. Obory specializačního vzdělávání jsou uvedeny ▪ v případě lékařského zákona – přímo v příloze k tomuto zákonu (viz příloha č. 1). Zákon tak stanovuje celkem 83 atestačních oborů pro lékaře a jejich velký počet se odvíjí od skutečnosti, že zákon připouští pouze jednostupňové atestace (na rozdíl od dřívější právní úpravy s dvoustupňovými atestacemi pro lékaře) ▪ v případě zákona o nelékařských zdravotnických povoláních – v prováděcím předpise, tj. nařízení vlády č.463/2004 Sb.(22). Předpis uvádí celkem 87 oborů specializačního vzdělávání pro 18 oborů zdravotnických nelékařských pracovníků, včetně označení odbornosti těchto specialistů (viz příloha č. 2). Zákon o nelékařských zdravotnických povoláních dává jednoznačně přednost zdravotnickým pracovníkům a ustanovuje tak proto i některé nové zdravotnické obory, které v dosud platných předpisech zakotveny nebyly (v oblasti OVZ to jsou magisterské obory odborný pracovník v laboratorních metodách a odborný pracovník v ochraně veřejného zdraví). Náplň studijních programů těchto oborů, ostatně jako i všech ostatních, bude uvedena v dosud stále ještě připravované vyhlášce MZ o minimálních požadavcích na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání (27). Kdo tímto zdravotnickým pracovníkem není, musí se, pokud hodlá pracovat bez odborného dohledu, takovým pracovníkem stát, na což zákon č.96 pohlíží jako na nutné zvýšení příslušného vzdělání a k tomu slouží tzv. akreditovaný kvalifikační kurz. Jiný odborný pracovník , který získal odbornou způsobilost k výkonu povolání jiného odborného pracovníka absolvováním nezdravotnického studia přírodovědného, elektrotechnického či matematicko-fyzikálního zaměření a studia psychologie nebo speciální pedagogika (blíže §44 zákona), tedy nemá způsobilost k výkonu zdravotnického povolání. Teprve absolvováním akreditovaného kvalifikačního kurzu získá způsobilost k výkonu zdravotnického povolání. Smysluplnost takového opatření i pro oblast primární prevence a ochrany veřejného zdraví bude v této práci dále diskutována. Oba zákony, v součinnosti se zákoníkem práce (32), nově upravují pohled na účast ve vzdělávacích akcích. Rozlišuje se : 1. prohlubování (již získané) kvalifikace, která je požadovaná k výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě. Z tohoto pohledu je úhrada nákladů za účast v takové školící akci plně v režii zaměstnavatele, ten je oprávněn zaměstnanci účast ve školící akci prohlubující jeho kvalifikaci uložit, může mu i příslušnou školící akci vybrat. Účast v takové školící akci je považována za výkon práce, za kterou přísluší zaměstnanci mzda. Z pohledu obou zákonů jsou veškeré školící akce celoživotního vzdělávání, včetně specializačního studia, považovány za prohlubování kvalifikace. 2. zvyšování kvalifikace, která je §126 zákoníku práce kvalifikovaná jako překážka v práci na straně zaměstnance. To znamená, že zaměstnavatel může (ale tedy i nemusí) poskytnout zaměstnanci pracovní úlevy na základě dohody se zaměstnancem o zvýšení kvalifikace (§143 ZP). Podle zákona o nelékařských zdravotnických povoláních je účast na vzdělávání v akreditovaných kvalifikačních kurzech považována za zvyšování kvalifikace.


Oba zákony stanovují tzv. přechodné období, které řeší praktické stránky převedení dosud platného systému do režimu zákonů nových. - Z.č.95 má toto období kratší, zdravotničtí pracovníci již zařazení do specializační přípravy mají možnost tuto přípravu dokončit. do 30.5.2005 - Přechodné období v zákoně č.96 je ustanoveno jako dvouleté od nabytí účinnosti zákona, tedy do 1.4.2006. Do tohoto data probíhá pomaturitní specializační studium a speciální průprava podle dosavadních právních předpisů.V přechodném období není držení osvědčení o způsobilosti k výkonu povolání bez odborného dohledu podmínkou k výkonu povolání bez odborného dohledu. Rovněž platí jiný režim pro vydávání osvědčení – k první registraci není nutno (a ani možno, neboť kreditní systém dosud neexistoval) dokladovat 40 kreditů. Pro praktickou aplikaci zákona o nelékařských zdravotnických povoláních je důležitá ještě vyhláška č.424/2004 Sb.(25), kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků.Vyhláška uvádí činnosti, které mohou vykonávat zdravotničtí pracovníci po získání odborné způsobilosti, a činnosti, které mohou vykonávat až po získání specializované způsobilosti. Nutno však podotknout, že této nové vyhlášce neodpovídá současně platný katalog prací a proto byly zahájeny práce na tvorbě nového katalogu prací, který uvede oba předpisy do souladu. Skutečnost, že obě tyto podstatné změny probíhají víceméně ve stejném časovém období a především značně nekoordinovaně, je zdrojem mnoha problémů a nedořešených situací, které budou v následující kapitole této práce diskutovány.


Diskuse současných problémů Diskusi problémů v oblasti lidských zdrojů v ochraně a podpoře veřejného zdraví považuji za účelné rozdělit do 3 následujících bloků. Pro zajištění maximální efektivity a účelnosti celoživotního vzdělávání, a to z pohledu rozvoje oboru i z pohledu potřeb zaměstnavatele i zaměstnance, je nutná analýza vzdělávacích potřeb v oboru. Profesionální výchova pracovníků v ochraně a podpoře veřejného zdraví tak musí být postavena na znalostech umožňujících odpovědi na následující otázky týkající se vzdělávání: 1. KOHO VZDĚLÁVAT? – tedy : jaké odborné pracovníky obor potřebuje? (zabezpečení lidských zdrojů) 2. PRO CO? – tedy: potřebné dovednosti pro zvýšení odborných kompetencí a. z pohledu současných potřeb b. z pohledu střednědobého a dlouhodobého časového horizontu (rozvoj lidských zdrojů) 3. JAK? – tedy podle jakých pravidel ? (zákonná úprava)

Diskuse k problematice zabezpečení lidských zdrojů v OVZ Primární prevence , jejímž cílem je péče o zdraví dosud ještě zdravé populace, je bezesporu zdravotnickým oborem. Jeho typickým rysem je však nutný multioborový přístup k řešení problematiky, což vyplývá ze samé podstaty skutečné primární prevence, tedy • ze znalostí škodlivin, faktorů a příčin, které mohou negativně (event. pozitivně) ovlivnit zdraví jedince i celé populace • ze znalostí mechanismu účinků takových faktorů • ze znalostí, jak takovým účinkům negativních faktorů včas zabránit, dřív než vůbec dojde ke vzniku onemocnění (event. naopak- jak pozitivní faktory využít jako ochranné k posílení zdraví) Z toho jednoznačně vyplývá, že řešení problematiky primární prevence se musí účastnit jak zdravotničtí pracovníci, tak také pracovníci, kteří jsou dostatečně erudovaní právě v těch oborech, které přispívají ke komplexnímu řešení primární prevence onou potřebnou znalostí identifikace a kvantifikace zkoumaných škodlivin. Ty jsou však z tradičního pohledu klinické medicíny obory nemedicínské, nýbrž přírodovědné a technické (např. akustika, světelná technika, analytická chemie, toxikologie, mikrobiologie, hydrobiologie, ale na druhé straně např. i psychologie). V této souvislosti je užitečné připomenout výsledky personální analýzy KHS a ZÚ, provedené oddělením analýz odboru OPVZ MZ ČR a citované v kap. 3.1.3..této práce. Zarážejícím výsledkem je rozhodně velmi malý podíl lékařů na celkovém počtu zaměstnanců, který u krajských hygienických stanic činí 13,2% a u zdravotních ústavů dokonce pouze 5%! (str. 18).


Z toho tedy jednoznačně vyplývá skutečnost, že naprosto převážná většina pracovníků v ochraně a podpoře veřejného zdraví podléhá v oblasti získávání způsobilosti pro výkon práce ve zdravotnictví zákonu č.96/2004Sb. Vzhledem k situaci, že i mezi pracovníky resortu ministerstva zdravotnictví, natož u pracovníků nezdravotnických, panuje obecně značná neujasněnost o náplni práce pracovníků v OVZ, považuji za užitečné i v této práci zmínit, že jde vlastně o dvě skupiny pracovníků, podílejících se na řešení konkrétních problémů : a) pracovníci provádějící laboratorní, zkušební činnost a potřebná měření – jejich cílem je produkce přesných, správných a validovaných dat jako podklad pro další rozhodování orgánů ochrany veřejného zdraví b) pracovníci provádějící hodnocení situace a jejího dopadu na zdraví sledované populace na základě takto získaných dat a to je pak podkladem pro rozhodování při výkonu státního zdravotního dozoru (zde se uplatňují jak lékaři tak nelékaři) Mezi oběma skupinami musí panovat velmi úzká spolupráce a konziliární součinnost (situace je obdobná jako v případě práce klinických laboratoří, které produkují data jako podklad pro rozhodování o další léčbě pacienta internistou nebo jiným lékařem). Pro přehlednost tedy uvádím, jak obě skupiny nelékařských zdravotnických pracovníků řeší zákon č.96/2004Sb. Ten stanovuje: -pro výše zmiňovanou skupinu a) tato nelékařská povolání: • zdravotní laborant Odbornou způsobilost pro výkon povolání zdravotního laboranta má absolvent o zdravotnického bakalářského studijního oboru pro přípravu zdravotních laborantů o vyšší zdravotnické školy v oboru diplomovaný zdravotní laborant o bakalářského nebo vyššího odborného studia v oborech přírodovědného zaměření a následného akreditovaného kvalifikačního kurzu laboratorní metody o střední zdravotnické školy v oboru zdravotní laborant (poslední školní rok 2004/2005) a po 3 letech práce pod odborným dohledem (podrobněji viz §9 zákona) • odborný pracovník v laboratorních metodách a v přípravě léčivých přípravků Odbornou způsobilost pro výkon povolání odborného pracovníka v laboratorních metodách má absolvent o zdravotnického magisterského studijního programu pro přípravu odborného pracovníka v laboratorních metodách o magisterského studijního oboru přírodovědného zaměření a akreditovaného kvalifikačního kurzu odborné zdravotnické laboratorní metody (podrobněji viz §26 zákona) K výkonu tohoto povolání bez odborného dohledu je ještě nutné získání specializované způsobilosti atestací. -pro výše zmiňovanou skupinu b) následující nelékařská povolání: • asistent ochrany veřejného zdraví Odbornou způsobilost k výkonu povolání asistenta ochrany veřejného zdraví má absolvent o zdravotnického bakalářského studijního oboru pro přípravu asistentů OVZ o vyšší zdravotnické školy v oboru diplomovaný asistent hygienické služby (poslední školní rok 2004/2005)


o střední zdravotnické školy v oboru asistent hygienické služby (realizovaného jako 2letá nástavba po maturitě na střední škole, v posledním školním roce 1996/1997) a po 3 letech práce pod odborným dohledem (podrobněji viz §13 zákona) • odborný pracovník v ochraně veřejného zdraví Odbornou způsobilost k výkonu povolání odborného pracovníka v ochraně veřejného zdraví má absolvent o zdravotnického magisterského studijního oboru pro přípravu odborného pracovníka v ochraně veřejného zdraví o magisterského studijního oboru přírodovědného nebo matematicko-fyzikálního zaměření a akreditovaného kvalifikačního kurzu v ochraně veřejného zdraví (podrobněji viz §28 zákona) K výkonu tohoto povolání bez odborného dohledu je ještě nutné získání specializované způsobilosti atestací. Právě tato oblasti kompetencí, zde pracovně označené jako skupina b), je doménou uplatnění také lékařů (z.95/2004 Sb.) (Pozn.: Z uvedeného přehledu vyplývá, že tam, kde dřív byl rozdíl mezi SŠ personálem a VŠ vzdělanými pracovníky rozdíl 5ti let vysokoškolského studia, dnes se tento rozdíl stírá na pouhé 2 roky rozdílu studia mezi magisterským a bakalářským studiem.)

Uplatnění zdravotnických pracovníků v OVZ Zdravotničtí pracovníci mají samozřejmě uplatnění v primární prevenci, obzvláště v té části rozhodovacího procesu, kde se posuzuje dopad řešené situace na zdraví populace nebo její části. Otázkou však je, a to velmi podstatnou, jak jsou tito zdravotničtí pracovníci pro takovou práci v neklinické části medicíny připravováni? Tedy jinými slovy – co je obsaženo z problematiky práce v ochraně a podpoře veřejného zdraví ve studijních programech, připravujících uvedené obory zdravotnických pracovníků (pokud vůbec takové studijní programy existují)? Mají-li být totiž zdravotničtí pracovníci upřednostňováni před jinými odbornými pracovníky (viz následující kapitola) tak, jak je záměrem zákona č.96, pak pro tuto práci musí být rovněž lépe připraveni, nebo alespoň vůbec připraveni. Že tomu tak dosud nebylo a v současnosti ještě není, je bohužel smutnou skutečností. S výjimkou asistentů hygienické služby si resort zdravotnictví totiž žádné nelékařské odborníky pro OVZ v pregraduálním studiu nevychovával a i v oblasti přípravy lékařů došlo se zrušením zaměření III.lékařské fakulty University Karlovy jako fakulty hygienické ke zhoršení situace „na trhu pracovních sil pro OVZ“. Snad příští vývoj přinese v tomto směru pozitivní změny. Obecnými předpisy upravující požadavky na studijní programy připravující zdravotnické pracovníky, jsou vyhlášky (27, 28). Vyhláška , kterou se stanoví minimální požadavky na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického povolání´(27), je však v době sepisování této atestační práce pouze v návrhu (po vnějším připomínkovém řízení). Do doby, než vyhláška vyjde, musí mít studijní program pro zdravotnické pracovníky k akreditačnímu řízení u MŠMT zároveň i souhlasné stanovisko MZ. Lékaři bohužel nevykazují zájem o práci v preventivní oblasti medicíny a svým způsobem není divu, protože se vzděláním, které lékaři na lékařských fakultách v ČR získají, málokterý z nich vidí svou profesní budoucnost na úřadu státní správy (KHS).Výkon práce


státního úředníka v oblasti ochrany veřejného zdraví není zřejmě dostatečně motivující. Příznivější situace by snad mohla nastat v uplatnění lékařů na zdravotních ústavech (ZÚ) v oblasti zdravotnických, nelaboratorních činností, kde v současnosti lékaři rovněž velmi citelně chybí.To ovšem souvisí také s vývojem oboru „ochrana a podpora veřejného zdraví“ jako takového a s postupným vymezováním oblasti zájmů a především kompetencí obou složek systému OVZ, tedy KHS a ZÚ. Reakcí na dlouhodobý nedostatek lékařů (a především pak mladých, pro rozvoj oboru perspektivních lékařů) v primární prevenci a tudíž na dosud trvající absenci vysokoškolsky vzdělaných pracovníků připravených pro výkon státní správy a dalších činností v OVZ ustanovuje zákon o nelékařských zdravotnických povoláních nový, magisterský obor odborný pracovník v ochraně veřejného zdraví (viz přehled v úvodu této kapitoly). Jde vlastně o odborníka připraveného univerzálně pro všech 6 hygienických oborů ( HOK, HP, HV, HDD, Ep, PZ), obdobně jako tomu je v případě bakalářského oboru asistent ochrany veřejného zdraví. Asistent OVZ (dříve asistent hygienické služby, připravovaný na SZŠ ve dvouletém nástavbovém studiu po maturitě, později pak ve tříletém studiu na VZŠ jako diplomovaný asistent hygienické služby) je vlastně dosud jediným studijním oborem připravujícím nelékařského zdravotnického pracovníka erudovaného speciálně pro řešení problematiky ochrany veřejného zdraví. Z výše uvedených důvodů se tedy jeví možnost prohloubení vědomostí dalším 2 letým studiem do magisterského stupně vzdělání jako rozumné řešení nedostatku lékařů. Problémem je ovšem skutečnost, že zatímco bakalářské studium oboru asistent ochrany veřejného zdraví v současnosti probíhá na 4 vysokých školách, magisterské studium oboru odborný pracovník v ochraně veřejného zdraví dosud nikde nebylo otevřeno. Proto je zřejmé že v nejbližších letech nebude poptávka po magistersky vzdělaných pracovnících pro OVZ uspokojena a bude tak nutno tuto mezeru v oblasti lidských zdrojů se zdravotnickým vzděláním doplňovat jinými odbornými pracovníky, kteří jsou ovšem v systému nového zákona č.96 velmi znevýhodňováni, jak bude dále diskutováno. Mnohem horší situace je však v oblasti přípravy pracovníků pro laboratorní činnost v ochraně veřejného zdraví. Zde je situace naprosto jednoznačná – dosud si resort zdravotnictví takové pracovníky v pregraduálním studiu nevzdělával. Dosud existující obor zdravotní laborant (SZŠ, VZŠ) totiž připravoval odborné pracovníky výhradně pro klinické laboratoře, nikoliv též pro OVZ. Ve studijních osnovách tak byly stěžejní předměty klinické laboratorní medicíny, tedy hematologie, histologie, klinická biochemie, imunologie, klinická mikrobiologie apod. Znalosti zdravotních laborantů z oblasti laboratorní techniky, analytické instrumentace, mikrobiologie byly velmi využitelné i pro oblast práce v hygienických laboratořích. Avšak aplikace analytických vyšetřovacích metod pro vyšetřování neklinického materiálu, metody chemického a biologického vyšetřování vzorků životního a pracovního prostředí, provádění technických měření fyzikálních veličin jako hluku, vibrací, osvětlení, mikroklimatických parametrů apod. se nikdy nedostaly do osnov studia oboru zdravotní laborant, a to dokonce i na vyšší zdravotnické škole, která měla připravovat diplomované specialisty pro celý rozsah vyšetřování v resortu zdravotnictví. Tudíž se zdravotní laborant během svého studia ani nedozvěděl z našeho pohledu podstatnou informaci, že se taková vyšetřování v resortu zdravotnictví provádějí, natož aby příslušné teoretické vědomosti a praktické dovednosti studiem získal. Tak i při přípravě laboratorních pracovníků byla problematika laboratorních činností pro ochranu veřejného zdraví zcela opomíjena a celá odborná příprava zdravotních laborantů byla směřována pouze pro klinickou práci. Takto vznikající absence ve vzdělání


laboratorních pracovníků pro ochranu veřejného zdraví byla řešena dvojí cestou: jednak byli do laboratoří ochrany veřejného zdraví přijímáni absolventi jiných středních odborných škol (nejčastěji průmyslových škol s chemickým, veterinárním, potravinářským či elektrotechnickým zaměřením – viz další diskuse), jednak bylo doplnění odborné přípravy pro vyšetřování složek životního a pracovního prostředí v podstatě suplováno pomaturitním specializačním studiem v úsecích Laboratorní vyšetřovací metody v hygieně a Laboratorní vyšetřovací metody v hygieně práce (probíhalo jak pro ZL tak pro JOP), kde se vlastně teprve specializačním studiem připravili „hygieničtí laboranti“. Tím je také vysvětlitelný vysoký počet atestovaných SŠ laboratorních pracovníků v hygieně. Za dílčí úspěch v řešení tohoto problému lze snad považovat skutečnost, že do bakalářského studijního programu pro přípravu zdravotních laborantů, které již probíhá na 2 vysokých školách, se podařilo prosadit jako nepodkročitelné minimum i penzum informací o laboratorní a zkušební činnosti pro ochranu veřejného zdraví. Absolventi bakalářského studia by tak už neměli vycházet absolutně nedotčení touto problematikou. Otázkou zůstává, zda toto minimum znalostí a dovedností bude pro práci v laboratořích OVZ dostatečnou průpravou. Absence vysokoškolsky vzdělaného laboratorního pracovníka speciálně pro laboratorní činnosti ve zdravotnictví řeší opět z. 96 zřízením nového oboru s Mgr.stupněm vzdělání odborný pracovník v laboratorních metodách. Dosud byli na pracovních postech VŠ vzdělaných laboratorních pracovníků zaměstnáváni téměř výhradně absolventi vysokých škol přírodovědného a technického zaměření (RNDr., Ing, MVDr. aj.), kteří byli pětiletým studiem v laboratorních oborech připraveni pro práci laboratorního pracovníka mikrobiologa, parazitologa, biologa, biochemika, chemického analytika atd. Lékaři jsou z pochopitelných důvodů v těchto pracovních místech výjimkou. Uvážíme-li však rozsah veškerého laboratorního vyšetřování v resortu zdravotnictví, a zároveň nutnou vysokou úroveň znalostí ve vyšetřovacích metodách pro všechny klinické medicínské obory, ale též i pro neklinickou oblast ochrany veřejného zdraví, je zásadní otázkou, zda je v silách jednoho studijního, byť magisterského, programu takového polyvalentního odborníka připravit. Příslušnou hloubku takového vzdělání pak zřejmě bude muset řešit specializační studium pro jednotlivé vyšetřovací obory. V návrhu vyhlášky, citované v úvodu této kapitoly, však v minimálních požadavcích na studijní program k získání odborné způsobilosti v laboratorních metodách zcela chyběla jak v teoretické tak v praktické výuce oblast vyšetřování v ochraně veřejného zdraví a provádění zkušebních činností a analýzy složek životního a pracovního prostředí včetně odběru těchto vzorků. Absence požadavků na alespoň minimální znalosti z oblasti vyšetřování v ochraně veřejného zdraví byla pochopitelně připomínkována (obdobně jako bude tato oblast zastoupena ve studijním programu pro Bc., musí být i pro Mgr.). Konečná verze této vyhlášky však dosud není známa. Pozn. : O nepříliš dobré informovanosti tvůrců zákona a jeho prováděcích předpisů o náplni vyšetřování v ochraně veřejného zdraví svědčí i označení odbornosti specialisty po atestaci, uváděné v příloze nařízení vlády č.463/2004Sb. (22) (viz příloha č. 2). Odborný pracovník v laboratorních metodách po atestaci z ochrany veřejného zdraví se označuje jako klinický bioanalytik pro ochranu veřejného zdraví. V odborných kruzích je toto označení považováno za odborný nesmysl, protože práce v ochraně veřejného zdraví je naopak neklinická a až na výjimky (genotoxikologické vyšetřování a provádění biologických expozičních testů) neprovádí analýzy biologických materiálů, avšak složek životního a pracovního prostředí. Důležitou okolností pro zabezpečení lidských zdrojů v oblasti laboratorního vyšetřování a měření v OVZ je skutečnost, že dosud žádná vysoká škola uvedený Mgr. obor odborný pracovník v laboratorních metodách nemá otevřený, takže opět bude nutno


případnou poptávku po vysokoškolsky připravených pracovnících pro laboratoře OVZ v nejbližších letech řešit doplněním odborníky z nezdravotnické sféry, tedy tzv. jinými odbornými pracovníky (viz následující kapitola).

Postavení jiných odborných pracovníků v OVZ Jak bylo uvedeno v úvodu této kapitoly, primární prevence a ochrana veřejného zdraví, už ze své podstaty jako oboru, využívá a musí využívat erudici pracovníků s jiným než zdravotnickým vzděláním, kteří jsou v dikci zákona 96/2004 Sb. označováni jako jiní odborní pracovníci (JOP). Avšak tím, že tento zákon jednoznačně upřednostňuje pouze zdravotnické pracovníky v celém rozsahu zdravotnictví, tedy i pro oblast měření, analýzy a produkce dat a jejich hodnocení v oboru primární prevence, jde jednoznačně o nerespektování potřeb oboru primární prevence v oblasti lidských zdrojů tím, že zákonná pravidla jsou vytvořená pro potřeby klinických oborů, bez ohledu na potřeby medicíny preventivní. Dochází tak v podstatě ke kuriózní situaci, kdy předpis upravující odbornou způsobilost a další vzdělávání v oboru, diktuje tomuto oboru, jací pracovníci v něm mohou pracovat, místo aby se situace vyvíjela přesně obráceně! Sám obor, podle svého rozvoje a profilace, si musí určit, jaké pracovníky potřebuje. Vždy se najdou Eskymáci, kteří vypracují pro obyvatele Konga pokyny, co dělat za velkých veder. S. J. Lee

Z uvedeného důvodu proto považuji za vhodné věnovat se v diskusi tématu, které se stalo po vstoupení zákona č.96 v platnost doslova neuralgickým bodem odborné veřejnosti v ochraně veřejného zdraví, a to v obou typech zařízení, tedy i KHS i ZÚ, a tím je postavení JOP v primární prevenci: Konkrétní činnosti pro oblasti primární prevence, prováděné na zdravotních ústavech, lze rozdělit podle potřebného a vhodného možného vzdělání jejich poskytovatelů takto: 1. činnosti, které jsou téměř výhradně v kompetenci zdravotnických pracovníků (lékařů i nelékařů)- např. epidemiologická šetření (hlavně infekční), očkování, činnosti v pracovním lékařství, fyziologické vyšetřování (měření a hodnocení celkové fyzické zátěže, lokální svalové zátěže, posuzování pracovní polohy, posuzování nadměrné jednostranné zátěže pohybového aparátu), genetické vyšetřování (cytogenetické vyšetřování chromozomálních aberací), vyšetřování biomarkerů expozice chemickým škodlivinám aj. 2. činnosti, kde se uplatňují jak zdravotničtí tak nezdravotničtí pracovníci –např. posuzování mentální a senzorické zátěže 3. obrovská plejáda činností, pro které je výhodou či do současnosti jedinou možností erudice přírodovědného nebo technického zaměření (a pro které si resort zdravotnictví dosud ani „vlastní“ pracovníky nevychovával, jak bylo výše konstatováno). Jsou to zejména tyto činnosti: měření hluku, měření vibrací, stanovení prachu v prostředí včetně stanovení respirabilní frakce, analýzy na obsah křemene a vláknitých prachů, měření osvětlení, fyzikální


měření pro stanovení mikroklimatických parametrů, měření neionizujícího záření a elektromagnetického pole, chemické a mikrobiologické vyšetřování pitných a rekreačních vod, ovzduší včetně ovzduší pracovního a vnitřního prostředí pobytových místností, chemické a mikrobiologické vyšetřování pokrmů a nápojů, průkazy enterotoxinů bakteriálních kmenů, senzorické posuzování potravin, vody a výrobků, biologický rozbor vod a stanovení jejich mikroskopického obrazu, vyšetřování výrobků přicházejících do styku s pitnou vodou a výrobků určených pro styk s potravinami a pokrmy, vyšetřování hraček a výrobků pro děti do 3 let věku, vyšetřování kontaminace pískovišť a venkovních hracích ploch, stanovení desinfekční účinnosti chemických látek, vyšetřování hygienické nezávadnosti povrchů, vyšetřování sterility. Součástí takových vyšetřování je zároveň i odběr vzorků těchto matric a příslušná měření v místě odběru. Obdobně lze nahlížet i na soubor konkrétních činností v dozorové složce ochrany veřejného zdraví, tedy v krajských hygienických stanicích, kde pro posuzování a případná vyhodnocování naměřených výsledků výše uváděných měření a vyšetřování je opět nutná erudice přírodovědného a technického charakteru, a to především v oblastech hygieny komunální, hygieny výživy a hygieny práce. Tento výčet odborných aktivit uvádím proto, aby z něj bylo zcela zřejmé, že předmět činnosti a tím i způsob práce v preventivní medicíně se velmi liší od klinické léčebné části medicíny. Tím se také liší požadavky na odbornou erudici personálu a jak již bylo zdůrazněno, uvedený obor si sám tyto požadavky formuluje. O tom svědčí i počty zaměstnávaných jiných odborných pracovníků v zařízeních ochrany veřejného zdraví, jak vyplývá z již zmíněné personální analýzy (KHS- 28,3%, ZÚ- 38%). Proto pohled na práci tzv. jiných odborných pracovníků zorným úhlem zákona o nelékařských povoláních je zásadním nepochopením funkce a odborného významu jiných odborných pracovníků v ochraně veřejného zdraví, a to jak Mgr., tak Bc. i DiS., způsobený zřejmě snahou o eliminaci těchto pracovníků z oblasti léčebné medicíny. Proč však je takové opatření vztaženo i na oblast ochrany a podpory veřejného zdraví, aniž jsou brány v úvahu zásadní připomínky odborných kapacit z oblasti preventivní medicíny, zůstává nevysvětleno. Jiný odborný pracovník v OVZ – ať už chemik, fyzik nebo biolog- je v oboru primární prevence angažován pro záměrné využití jeho přírodovědných a technických znalostí a dovedností pro potřeby zdravotnictví v oblasti primární prevence! Nejedná se tedy o jakousi rekvalifikaci „z nouze, z důvodu nemožného uplatnění v jiných oborech“. Proto postavení takových odborníků, vyplývající ze zákona 96, totiž že bez „rekvalifikace na zdravotnického pracovníka“ nejsou oprávněni k výkonu povolání bez odborného dohledu, je nejen směšné, ale před odbornou veřejností těžko obhajitelné. Omyly mají svou cenu. Ale jen někdy. Ne každý, kdo pluje do Indie, objeví Ameriku. Erich Kästner Akreditovaný kvalifikační kurz je tak zbytečnou překážkou v uplatnění jiných odborných pracovníků v ochraně veřejného zdraví. Taková rekvalifikace může mít smysl pouze v tom případě, že pracovník si v příslušných, oborem požadovaných znalostech skutečně zvýší vzdělání a kvalifikaci pro účel vykonávané práce. Z tohoto pohledu se může jevit jako smysluplný snad akreditovaný kvalifikační kurz v ochraně veřejného zdraví pro Mgr.-JOP, kteří se tak připraví již přímo pro práci v ochraně veřejného zdraví na úrovni absolventa magisterského studia v oboru odborný pracovník v ochraně veřejného zdraví.


Avšak akreditované kvalifikační kurzy pro laboratorní pracovníky, tedy pro Bc. a DiS.JOP akreditovaný kvalifikační kurz laboratorní metody a pro Mgr.-JOP akreditovaný kvalifikační kurz odborné zdravotnické laboratorní metody, jak stanoví zákon č.96, nemohou odpovídat účelu vykonávané práce, protože rozsah takových kurzů bude zřejmě dán především pro oblast klinických laboratoří. Odborný rozsah těchto kurzů řeší připravovaná a již zmiňovaná vyhláška o minimálních požadavcích na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického povolání. Otázkou je, jaká bude konečná verze anotace takového kurzu, návrh vyhlášky však jednoznačně hovořil o „doplnění vzdělání získaného absolvováním studijního programu přírodovědného zaměření tak, aby splňovalo požadavky na studijní program zdravotnického nelékařského oboru“. Tím, že do jednoho programu akreditovaného kvalifikačního kurzu jsou zahrnuty jak klinické tak neklinické laboratorní práce, museli by se jiní odborní pracovníci v ochraně veřejného zdraví rekvalifikovat a skládat zkoušku z laboratorních vyšetřovacích metod v hematologii, histologii, biochemii apod., přestože se s takovými metodami v laboratořích ochrany veřejného zdraví nepracuje (a pro úplnost dokreslení problému – pak by ovšem i jiní odborní pracovníci z klinických laboratoří procházející takovýmto rekvalifikačním kurzem museli zvládat ke zkoušce i problematiku např. měření hluku a vibrací, přestože toto nikdy nebude náplní činnosti laboratorních klinických pracovníků). Účelnost a smysluplnost takových kvalifikačních kurzů je pak přinejmenším diskutabilní a nápadně připomíná „studium pro kus papíru“, což z pohledu zabezpečení lidských zdrojů pro obor ochrany veřejného zdraví je mrhání prostředky finančními, časovými i duševními. Navíc je toto opatření vůči jiným odborným pracovníkům silně diskriminující nejen pro tyto zaměstnance samotné, ale koneckonců i pro jejich zaměstnavatele (někteří pracovníci managementu ZÚ označují toto opatření přímo jako likvidační).Vzhledem ke konkurenci mnohých firem, které provádějí obdobná měření a analýzy složek životního a pracovního prostředí, které ale, nejsou-li zdravotnická zřízení, nejsou těmito zdravotnickými předpisy omezovány, nemusejí tudíž své pracovníky rekvalifikovat a mohou bez odborného dohledu zaměstnávat přímo ty odborníky, které k daným měřením potřebují. A stejný problém z druhé strany: bude-li odborník s přírodovědným vzděláním uvažovat o velmi zajímavé práci v oblasti ochrany veřejného zdraví, bude jeho rozhodování jistě ovlivněno i skutečností, že pro výkon odborné práce, kterou chce v OVZ uplatnit, musí ještě ve zdravotnictví podstoupit další rekvalifikační kroky pro to, aby směl práci, pro níž má odbornou způsobilost, vykonávat v resortu zdravotnictví bez odborného dohledu. Proto jsou tyto akreditované kvalifikační kurzy managementem především zdravotních ústavů považovány za nesmyslnou překážku v účelném zabezpečování lidských zdrojů. O nepochopení významu práce jiných odborných pracovníků v primární prevenci svědčí i ta skutečnost, že absolvování těchto -byť odbornou veřejností kritizovaných- akreditovaných kvalifikačních kurzů zákon neumožňuje jiným odborným pracovníkům s pouhým středoškolským vzděláním, přestože primární prevence takovýchto pracovníků hojně využívá. Takoví pracovníci tak nemají žádnou možnost odborného růstu a jsou v podstatě odsouzeni k pouhé práci pod odborným dohledem nebo přímým vedením, samozřejmě s příslušným platovým ohodnocením. Člověk nejčastěji hledá tam, kde to není, například logiku v právě přijatém zákoně. Murphyho zákon


Z výše uvedených důvodů lze tak v blízké budoucnosti očekávat problémy v oblasti zabezpečování lidských zdrojů pro ochranu veřejného zdraví novými pracovníky. Jiným odborným pracovníkům je uvedenými zákony dávána diskriminační překážka a absolventi zdravotnických studijních programů nebudou pro OVZ ještě v nejbližších letech k dispozici.

Diskuse k problematice rozvoje lidských zdrojů v OVZ Kdo chce jet rychle dopředu, musí vidět daleko. To platí na silnici, ale také v naší práci. František Míka Prezident České společnosti pro rozvoj lidských zdrojů Rozvoj lidských zdrojů, tedy další vzdělávání za účelem zvýšení jejich pracovních kompetencí, musí vždy reagovat na změny v pracovních činnostech, pro které má absolvent vzdělávacího procesu být teoreticky i prakticky připraven. Proto je nutno diskutovat tento problém z pohledu obou typů zařízení ochrany veřejného zdraví, které vznikly restrukturalizací původního systému. Vzdělávání obou skupin pracovníků musí být řešeno jak z pohledu horizontu nejbližšího časového období (to patrně nejlépe formou kurzů na aktuální téma – pro pracovníky, kteří již specializovanou způsobilost mají, ale z důvodu nového vývoje problematiky je nutno nové znalosti doplnit), tak i jako střednědobý a dlouhodobý cíl – nejlepší formou zabezpečení se zdá být začlenění příslušných témat do osnov specializačního studia pro další nové pracovníky, kteří se teprve na získání specializované způsobilosti budou připravovat.

Problematika rozvoje lidských zdrojů v krajských hygienických stanicích Odborná náplň a rozsah práce ve státním zdravotním dozoru je vymezena zákonem o ochraně veřejného zdraví a ta se zatím nemění (v připravované novele se chystají pouze drobné úpravy). Oblasti odborného zájmu státního zdravotního dozoru jsou proto i nadále: • péče o životní a pracovní podmínky, tj. péče o vodu a výrobky přicházející do styku s vodou, o koupaliště a sauny, o podmínky pro výchovu, vzdělávání a zotavování dětí a mladistvých, o podmínky vnitřních prostor staveb, hygienické požadavky na provoz zdravotnických zařízení, hygienické požadavky na výkon činností epidemiologicky závažných, hygienické požadavky na předměty běžného užívání, ochrana před hlukem, vibracemi a neionizujícím zářením, ochrana zdraví při práci • předcházení vzniku a šíření infekčních onemocnění, tj. očkování, ochranná dezinfekce, dezinsekce a deratizace, zabezpečení postupu při zjištění výskytu infekčního onemocnění Proto v podstatě nejsou nové zásadní požadavky na vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků krajských hygienických stanic co do odborného rozsahu v klasicky členěných 5 hygienických oborech. Stávající členění specializačního studia do


těchto specializačních oborů tak, jak uvádí příloha nařízení vlády č.463/2004 Sb. (22), je rozumné a praxí ověřené. Jsou to tyto obory specializačního vzdělávání: ► Asistent ochrany veřejného zdraví (Bc.): • Epidemiologie • Hygiena dětí a mladistvých • Hygiena obecná a komunální • Hygiena práce • Hygiena výživy a předmětů běžného užívání ► Odborný pracovník v ochraně veřejného zdraví (Mgr.): • Epidemiologie • Hygiena dětí a dorostu • Hygiena obecná a komunální • Hygiena práce • Hygiena výživy a předmětů běžného užívání Je pochopitelné, že programy specializačního studia pro oba obory (které se dnes vlastně liší v úrovni vzdělání pouze 2 lety VŠ studia, na rozdíl od dřívější situace) musí být připraveny podle stejného přístupu s tím, že programy pro odborné pracovníky v OVZ musí mít hlubší úroveň. Po restrukturalizaci systému ochrany veřejného zdraví se však objevují požadavky na vzdělávání spíše ve způsobu práce než v odborném rozsahu. Tato skutečnost souvisí jednak s transformací dozorové složky ochrany veřejného zdraví na úřad speciální státní správy, jednak se snahou managementu ochrany veřejného zdraví zabezpečit jednotný postup při provádění státního zdravotního dozoru na celém území ČR ve všech příslušných správních územích. Proto je v současnosti prováděna standardizace státního zdravotního dozoru – 1. kvantitativní- tj. zajištění srovnatelného počtu kontrol při provádění SZD ve všech krajích za určité období v jednotlivých hygienických oborech. Za tím účelem jsou vytvářeny kontrolní plány státního zdravotního dozoru (33), sloužící jednak ke sjednocení četností a rozsahu kontrol SZD, jednak k usměrnění celostátních priorit a specifikaci regionálních priorit (a rovněž k formulaci požadavků na příslušné zdravotní ústavy k zajištění potřebných měření) 2. kvalitativní- tj. sjednocení metodiky provádění SZD. K tomu slouží v současnosti vypracované a do zkušebního provozu pro r.2005 uvedené standardní pracovní postupy SZD pro jednotlivé dozorové výkony ve všech hygienických oborech 3. strukturální a personální- standardizace struktury a personálního obsazení KHS však bude realizována až po nabytí účinnosti zákona č.218/2002Sb.o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon) (18), což je 1.1.2005. Podstatnou změnou pro způsob práce pracovníků státní správy bude rovněž nový správní řád (30, 31), vcházející v platnost k 1.1.2006, který zřejmě zásadním způsobem ovlivní způsob práce státních úředníků. Ten bude nutno zapracovat do standardních pracovních postupů SZD a bude nutno na něj pracovníky SZD odborně připravit. Metodiku výkonu státního zdravotního dozoru ovlivní zřejmě i připravovaná reorganizace systému řízení v OVZ. Na transformaci úseku Hlavního hygienika MZ (ÚHH) má navázat transformace krajských hygienických stanic. Jejím cílem je zavedení funkčního systému řízení, s výčtem jasných práv a povinností jednotlivých částí tohoto systému a s jasným popisem informačních toků a popisem chování jednotlivých prvků celého systému výkonu státního zdravotního dozoru (14).


Všechny tyto změny se budou muset projevit také v průběhu dalšího vzdělávání pracovníků státního zdravotního dozoru. V náplni specializačního studia pracovníků, vykonávajících státní zdravotní dozor, tedy oboru asistent ochrany veřejného zdraví, odborný pracovník v ochraně veřejného zdraví (ale i lékař), bude nutno v tomto směru inovovat a doplnit předmět Metodika práce při výkonu státního zdravotního dozoru. Kromě toho bude nutno, po vyhodnocení a případných opravách po zkušebním období, konkrétní standardní pracovní postupy zahrnout i do dalších odborných předmětů specializačního studia jednotlivých oborů hygieny komunální, hygieny výživy, hygieny dětí a dorostu, hygieny práce a epidemiologie. Uvedené změny v metodách práce asistenta OVZ a odborného pracovníka OVZ při výkonu státního zdravotního dozoru bude vhodné zařadit rovněž i do dalších kurzů kontinuálního vzdělávání, např. do inovačních kurzů v jednotlivých hygienických oborech. Existují však další 2 okruhy, které bude nutno diskutovat a posléze dořešit zařazením do kontinuálního vzdělávání pracovníků KHS. . Jedním z nich je postupná profilace dnes již „šestého hygienického oboru“, a tím je podpora veřejného zdraví. Problémem je skutečnost, že po rozdělení původní hygienické služby na KS a ZÚ došlo k faktickému rozdělení i tohoto nově vzniklého oboru mezi obě následné instituce a situace je v tomto ohledu dosud ne zcela jasná. Proto bude nutno definovat konkrétní vymezení činností KHS a ZÚ v podpoře veřejného zdraví, vymezit jejich kompetence a zajistit jejich návaznost. Vzhledem ke skutečnosti, že obor Podpora veřejného zdraví není samostatným specializačním oborem (jak je tomu u ostatních hygienických oborů) (viz přílohy 1 a 2), bude jej zřejmě nutno ustanovit jako specializační obor pro oba obory (asistent OVZ, odborný pracovník v OVZ) při případné novelizaci prováděcích předpisů k zákonům č.95 a 96, nebo zařadit podporu zdraví jako samostatný blok do specializačního studia všech asistentů OVZ i odborných pracovníků v OVZ. Problematiku přípravy projektů podpory zdraví, koordinaci (i meziresortní) dílčích úkolů a aktivit v naplňování programu Zdraví 21 (11), komunitárních programů a přípravu podkladů pro regionální zdravotní politiku atd. pak bude vhodné rozpracovat do volitelných dalších bloků podle zaměření specializačního studia pro pracovníky KHS nebo ZÚ (k této problematice viz dále kap. 5.2.2.2.). Druhou oblastí, kterou považuji za vhodné doplnit do kontinuálního vzdělávání pracovníků KHS, je interpretace výsledků pro potřeby ochrany veřejného zdraví. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za kvalitu důkazů a podkladů (výsledků) používaných k rozhodování při výkonu státního zdravotního dozoru leží výhradně na straně orgánů ochrany veřejného zdraví (34), je v jejich odborném zájmu, aby výsledkům předkládaným prostřednictvím držitele osvědčení o autorizaci, osvědčení o akreditaci nebo osoby, která nemá žádné osvědčení kvality, skutečně rozuměly. Mám na mysli především posuzování výsledků u neautorizovaných zkoušek, zda rozsah měření nebo vyšetření, rozsah vzorkování a použité zkoušky byly dostatečné a správné pro účely ochrany veřejného zdraví. S tím též velmi úzce souvisí umění formulace zakázek zdravotním ústavům (objednávka měření – rozsah, vzorkování, požadavky na metody apod.). Toto je odborně velmi náročná činnost a je tedy vhodné věnovat ji pozornost v dalším vzdělávání odborných pracovníků KHS. V diskusi týkající se rozvoje lidských zdrojů v krajských hygienických stanicích není možné přejít ještě jeden nedořešený problém, a tím je nevyjasněné postavení úředníků speciální státní správy v systému zdravotnictví. Tento problém vznikl dle mého názoru


patrně tím, že tvůrci zdravotnických zákonů vůbec nezaznamenali, že část původně zdravotnických pracovníků přešla restrukturalizací systému OVZ pod státní správu. Jak již bylo zmíněno v kapitole 4.1.3. (str. 20), pracovníci krajských hygienických stanic nejsou zdravotnickými pracovníky, ale státními úředníky s povinnou odbornou způsobilostí pro výkon práce ve zdravotnictví. Jelikož výkon státního zdravotního dozoru je práce vysoce odborná a samostatná, bude se ve většině případů jednat, dle mého názoru, o výkon práce bez odborného dohledu (o tom, kdo bude takto zařazen, rozhodne samozřejmě vedení KHS v souladu s katalogem prací, který je v současnosti připravován a který bude odlišný pro pracovníky státní správy od katalogu prací ve zdravotnických zařízeních). Způsobilost k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu je však podmíněno získáním osvědčení a pro následnou registraci a získání osvědčení pro další registrační období i ziskem 40 kreditů z celoživotního vzdělávání (viz kapitola 4.2. – str. 22). Základní otázkou tedy je, zda povinnost vlastnit toto osvědčení a povinnost sbírat kredity z celoživotního vzdělávání ve zdravotnictví se vztahuje i na tyto pracovníky státní správy? A pokud ano, jak bude do tohoto kreditního systému zahrnut i systém vzdělávání státních úředníků, který vyplývá ze služebního zákona (18) a který bude zabezpečován Institutem státní správy (Hlava V. uvedeného zákona)? Samozřejmě bude tedy nutno v nejbližší budoucnosti dořešit koordinaci, spolupráci nebo rozdělení kompetencí v oblasti rozvoje lidských zdrojů krajských hygienických stanic, které stojí takříkajíc „v průniku množin působností zdravotnických zákonů č.95/96 a služebního zákona“. S uvedeným postavením úředníků speciální státní správy rovněž souvisí otázka, důležitá pro rozvoj lidských zdrojů, totiž zda výkon povolání státního úředníka je považován za přerušení výkonu zdravotnického povolání či nikoliv? Snahou managementu OVZ je do připravované novely zákona o ochraně veřejného zdraví včlenit jednoznačné určení, že výkonem státního zdravotního dozoru ve speciální státní správě nezaniká odborná způsobilost pro výkon zdravotnického povolání. Dosud však jednoznačně řešeno není.

Problematika rozvoje lidských zdrojů ve zdravotních ústavech Zdravotní ústavy jsou nově ustanovená zdravotnická zařízení, jejichž zřízení za účelem pořizování odborných podkladů pro následné rozhodování orgánů ochrany veřejného zdraví je sice dáno zákonem o ochraně veřejného zdraví, přesto však, na rozdíl od KHS, se zdravotní ústavy ve své činnosti teprve profilují. Základem všech zdravotních ústavů se stala samozřejmě laboratorní centra, která soustřeďují zhruba polovinu všech odborných pracovníků. Vedle nich pak byla zřizována další centra pro zdravotnické nelaboratorní činnosti. Nutno zdůraznit, že budování struktury zdravotních ústavů nebylo řízeno jednotným způsobem a tak struktura každého zdravotního ústavu je odrazem regionálních podmínek a představ příslušného ředitele ZÚ a jeho spolupracovníků v managementu ZÚ. Navíc se i tyto jejich představy v průběhu času vyvíjejí a tak dochází průběžně k dalším změnám ve struktuře i v jednotlivých zdravotních ústavech. Zhruba rok a půl jejich praktického provozu po restrukturalizaci ukazuje první zkušenosti s fungováním ZÚ a tudíž i s potřebným rozvojem lidských zdrojů pro jednotlivé oblasti činností ZÚ. Jak již bylo uvedeno v kapitole 3, byl pro přípravu této práce připraven dotazník, který měl pomoci objektivizovat a případně korigovat vlastní odborné názory na směřování rozvoje lidských zdrojů zdravotních ústavů. Otázky v dotazníku byly směřovány k potřebám kontinuálního vzdělávání pracovníků v OVZ. Dotazník byl určen především pro ředitele ZÚ a event. další pracovníky z managementu ZÚ či OVZ právě proto, že ZÚ jsou nově zřízené


organizace a tudíž největší změny v požadavcích na rozvoj lidských zdrojů oproti minulé době lze očekávat právě zde. Formou řízeného pohovoru, kterého se zúčastnilo postupně 10 ředitelů ZÚ, 8 vedoucích laboratorních center či jinak postavených pracovníků managementu ZÚ a 1 pracovník odboru OPVZ MZ, jsem pak získala některé závěry, které budou sloužit pro přípravu vzdělávacích programů specializačního studia pracovníků zdravotních ústavů a které reprezentují názory na rozvoj lidských zdrojů managementu ZÚ z 12 správních území České republiky. Sestavený dotazník, tak jak byl používán jako podklad pro řízenou diskusi, je uveden v příloze č. 3 této práce. Vzhledem k tomu, že v dotazovací akci šlo víceméně o průzkum názorů vedení zdravotních ústavů a že šlo o řízenou diskusi, nelze výsledky statisticky zpracovávat, lze však zaznamenat nejčastější odpovědi, zajímavé postřehy a názory, které se ve velké části shodovaly s mými osobními pracovními zkušenostmi z oblasti kontinuálního vzdělávání pracovníků laboratorních center a dalších pracovníků ZÚ. Zajímavou, avšak ne neočekávanou skutečností je podobnost odpovědí a názorů všech dotazovaných, což svědčí o obecnosti dotazovaných problémů v celé republice. Některé závěry z diskuse, které se dají zobecnit i pro situaci v KHS (řízená diskuse byla provedena pro ověření též s 1 ředitelem KHS a 1 pracovníkem z odboru OPVZ MZ a mimo to ověření v kontaktech s pracovníky KHS), jsou pak uvedeny v následující kapitole. Výsledky dotazníku – diskuse nejčastějších témat •

Nové potřeby a oblasti činností ZÚ s novými nároky na znalosti pracovníků ZÚ v novém pojetí oblasti péče o zdraví – zaznamenány nejčastější odpovědi: • Marketing, propagace laboratoří a získávání zákazníků mimo oblast prací pro SZD • Profesní příprava pracovníků do poraden podpory zdraví • Interpretace naměřených hodnot (pro potřeby zákazníků i zadavatelů ze strany KHS) z pohledu autorizace laboratoří OVZ • Poradenství a konzultační činnost a s tím související znalosti nových výrobních technologií (např. v průmyslu pro HP, v potravinářství pro HV apod.) • Odběry vzorků všech matric a typů vzorků připadajících v úvahu k analýze (strategie a taktika vzorkování, vlastní technické provedení odběru vzorků a měření na místě odběru) – po dojasnění kompetencí k odběrům mezi KHS a ZÚ • Konzultační činnost k tvorbě projektové dokumentace před jejím následným schvalováním v KHS (check list) • Komunikace se zákazníky a objednavateli zakázek, event. i s dozorovanou stranou v případě účasti jako přizvaného týmu při SZD pro měření • Hodnocení zdravotních rizik a expertizní činnost • Epidemiologické metody práce, tvorba epidemiologických studií, zdravotnické statistické metody • Management – na všech úrovních řízení ZÚ • Zdravotní politika • Psaní projektů, prezentace výsledků a závěrů práce • Sestra pro pracovní lékařství (occupational nurcing) • Vyškolení personálu pro fyziologické vyšetřovací metody – obzvláště nelékařské pracovníky do pracovního tandemu k lékařům • Uvědomění si nutnosti kontinuálního vzdělávání vlastní osoby a profesního růstu jako naprosté nezbytnosti pro uplatnění v oboru primární prevence („nebýt profesionálně mrtvý“)


• Nové analytické metody chemického a mikrobiologického vyšetřování („advance“) • Požadavek na doplnění těchto znalostí specializačním vzděláváním nebo tématickými kurzy Odpovědi dotazovaných nebyly jednoznačné. V podstatě by dotazovaní uvítali řešení oběma způsoby. • Členění a struktura zdravotního ústavu Vedle laboratorního centra má v podstatě každý ZÚ oblast zdravotnických nelaboratorních činností strukturovanou jiným způsobem – od několika center či odborů (např. centrum podpory zdraví, centrum pracovního lékařství, centrum hodnocení rizik, centrum expertiz atd.) až po jedno „zastřešující“centrum jako partnerský protipól k centru laboratornímu. Názvy takového centra jsou nejčastěji: centrum veřejného zdraví, centrum zdravotní prevence, centrum ochrany a podpory veřejného zdraví či zdravotní odbor. Všechna tato označení se v podstatě snaží postihnout oblast „public health“, ke které se v novém pojetí péče o zdraví primární prevence přiklání. • Velikost nelaboratorní části ZÚ Tato část tvoří většinou < 1/3 personálního obsazení zdravotních ústavů. Nejčastěji udávaný údaj je 15 – 20 %. Všichni dotazovaní však konstatovali, že stávající stav je naprosto neuspokojivý a je důsledkem nedokonale provedeného rozdělení původního obsazení mezi KHS a ZÚ. Většina potřebných profesionálů přešla do správních úřadů (kde ovšem nyní vykonávají práci státních úředníků) a ve zdravotních ústavech tak velmi citelně chybí. Zabezpečení lidských zdrojů z důvodů diskutovaných v kapitole 5.1., je však nedostačující. V nejbližší budoucnosti bude zapotřebí právě tyto činnosti ve zdravotních ústavech personálně posílit. • Struktura laboratorního centra Jednotlivé laboratoře jsou v laboratorních centrech uspořádány různým způsobem. V méně případech přetrvává rozdělení laboratoří na hygienické laboratoře a laboratoře hygieny práce. Většina zdravotních ústavů má však laboratorní centrum členěno na oddělení laboratoří podle typu vyšetřovacích metod a používané instrumentace pro vlastní koncové analytické stanovení, nebo podle vyšetřovaných složek prostředí a nebo kombinací těchto přístupů. To je také ovlivněno i místními podmínkami, tedy převažujícími typy vyšetřovaných vzorků a požadovaných měření. I přes tuto různost v koncipování laboratorního centra však mají společný požadavek na zabezpečení a rozvoj lidských zdrojů – většinou se totiž odborní laboratorní pracovníci specializují na chemické, biologické a mikrobiologické vyšetřování nebo fyzikální měření, a to i případě členění laboratorního centra na hygienické laboratoře a laboratoře hygieny práce. Proto je také takto požadováno vstupní vzdělání přijímaných pracovníků a rovněž jejich celoživotní vzdělávání. Narůstajícím nárokům na odbornou úroveň laboratorních pracovníků v souvislosti s vývojem nové analytické a měřící instrumentace musí tedy odpovídat i zabezpečení rozvoje těchto lidských zdrojů. • Sjednocený systém vzdělávání všech pracovníků v OVZ Ucelený systém vzdělávání všech pracovníků působících v oblasti veřejného zdraví by téměř všichni dotazovaní uvítali, neboť by ho považovali rozhodně za rozumný a smysluplný, alespoň pro nelékařské pracovníky, protože obecné principy vzdělávání těchto pracovníků jsou stejné. Pouze jeden z dotazovaných však zároveň uvedl, že tento systém vidí jako nereálný. Otázku začlenění takového systému pod současnou Školu veřejného zdravotnictví (za předpokladu její reorganizace a vytvoření samostatné větve pro vzdělávání pracovníků v ochraně a podpoře veřejného zdraví) zodpověděla většina jako vhodné (obzvláště z pohledu budoucí perspektivy), nikoliv však nezbytné. • Struktura studijního programu pro specializační studium Naprostá většina dotazovaných by uvítala vytvoření studijních programů specializačního studia pro jednotlivé specializační obory jako modulové systémy s možností volby z nabídky


výběrových modulů tak, aby se studijní programy daly co nejvíce přizpůsobit konkrétním potřebám pracoviště. • Příprava laboratorních pracovníků pro práce nad rámec zákona o OVZ Odborné znalosti a praktické dovednosti pro činnosti laboratoří OVZ, které provádějí zdravotní ústavy nad rámec požadavků státního zdravotního dozoru, by část dotazovaných považovala za rozumné začlenit do studijních programů specializačního studia (prováděná měření a odběry a analýzy vzorků z oblasti životního prostředí), větší část pracovníků managementu ZÚ však nikoliv. Jednak proto, že povinný rozsah potřebných znalostí je dán rozsahem státního zdravotního dozoru, tedy zákonem o ochraně veřejného zdraví, jednak proto, že ve velké většině případů zdravotní ústavy přijímají takové zakázky, které se typem vyšetřování a typem analyzovaných matric většinou shodují s těmi, které mají v laboratořích zavedené pro státní zdravotní dozor. Proto se zdá být rozumnější případnou potřebu takového vzdělání řešit tématickými kurzy, nikoliv specializačním vzděláváním. • Nabídka vzdělávacího programu akreditovaného pro teoretickou i praktickou výuku Jednoznačným požadavkem, vyplývajícím z diskuse této problematiky, je zabezpečení specializačního vzdělávání ze strany jeho poskytovatele jak pro teoretickou tak pro praktickou výuku. Tedy, na základě domluvy s pracovišti, která budou poskytovat praktickou výuku, připravit k společné akreditaci programy v celém jejich rozsahu a zajistit tak pro hygienický terén kompletní nabídku pro požadovaný rozvoj lidských zdrojů (k tomu dále viz v kap.5.3.) • Vlastní kreditní systém pro kontinuální vzdělávání v OVZ Všichni dotazovaní, vědomi si odlišností neklinické práce v primární prevenci, by považovali za velmi užitečné, aby celoživotní vzdělávání pracovníků v ochraně a podpoře veřejného zdraví (možná i v širším kontextu v celé oblasti „public health“) mělo vlastní kreditní systém, který by byl přizpůsobený podmínkám a potřebám práce v primární prevenci, jež platný kreditní systém (24) nezohledňuje. Tím je míněna účast na veškerých školících akcích mimo resort zdravotnictví, která je však pro udržování a další prohlubování znalostí v „nezdravotnických“, ale pro primární prevenci stěžejních oborech, nezbytná (např. semináře či jiné školící akce a konference z oblasti akustiky, světelné techniky, chemické analytiky, hydrobiologie, mikrobiologie a mykologie, psychologie, metrologie a zajištění jakosti laboratorních dat atd.). • Otázka zachování poboček ZÚ a případná transformace personálu na odběrové a měřící skupiny Vedení zdravotních ústavů bude muset vyřešit problém, který je z pohledu poskytovatelů kontinuálního vzdělávání neopomenutelný, a tím je vyřešení otázky, zda zachovat všechny stávající pobočky ZÚ (v místě bývalých OHS) nebo je bez náhrady zrušit a nebo je přetvořit v odběrové a měřící skupiny, které budou specializované pouze na tuto práci. To je však principiální odborný (a ve svém důsledku i sociální) problém, který management ochrany veřejného zdraví bude muset v budoucnosti dořešit. Rozvoj lidských zdrojů zdravotních ústavů bude zajišťován jednak specializačním vzděláváním, jednak dalšími školícími akcemi celoživotního vzdělávání.Uvedené požadavky a dosud absentující témata vyplývající z dotazníkové diskuse bude užitečné do programu celoživotního vzdělávání zařadit. Specializační vzdělávání řeší již citované nařízení vlády č.463/2004 Sb.(22), které stanovuje obory specializačního vzdělávání.


Vzdělávání laboratorních pracovníků ZÚ ► zdravotní laborant (Bc.): • Vyšetřovací metody v ochraně veřejného zdraví ► odborný pracovník v laboratorních metodách (Mgr.): • Ochrana veřejného zdraví Ve specializačním vzdělávání zdravotních laborantů dochází k poměrně zásadní změně. V dosud používaném systému podle vyhlášky č.77/1981Sb.byly vypsány pro zdravotní laboranty v hygienické službě 2 specializační úseky, a to: Ø Laboratorní vyšetřovací metody v hygieně Ø Laboratorní vyšetřovací metody v hygieně práce Tyto atestační úseky reflektovaly tehdejší rozdělení laboratoří a je logické, že malá část náplně studijních programů se do jisté míry překrývala (především v oblasti analytické instrumentace, zajištění a řízení jakosti v laboratořích apod.). Současná právní úprava vypisuje pouze jeden specializační obor Vyšetřovací metody v ochraně veřejného zdraví, který postihuje veškerý rozsah vyšetřování v OVZ. Je nasnadě, že takový specializační obor je velmi široký (ve svém rozsahu téměř dvojnásobný). Vzhledem k rozvoji laboratorního vyšetřování v OVZ v posledních letech a tomu přizpůsobeným nárokům na odbornost laboratorních pracovníků se zdá být užitečné respektovat potřebu laboratoří mít pracovníky vzdělané a dále vzdělávané pro rozsah chemického nebo biologického (včetně mikrobiologického) nebo fyzikálního vyšetřování. Vyplývá to jednak ze zkušeností s poskytováním celoživotního vzdělávání těmto pracovníkům (pokud někdo pracuje v oblasti mikrobiologického vyšetřování, zřídkakdy bývá přeřazen a využíván v oddělení fyzikálních měření apod.), jednak byl tento požadavek ověřen též v diskusi s řediteli zdravotních ústavů – viz výsledky dotazníku. Prohlubování odborné způsobilosti laboratorních pracovníků je jedním ze základních bodů prohlášení o politice jakosti každého laboratorního centra, připravujícího metody vyšetřování k akreditaci nebo autorizaci. To však musí být přizpůsobeno požadavkům rozvíjejících se oborů vyšetřování. Proto se zdá být užitečně vypracovat studijní program specializačního oboru zdravotní laborant pro vyšetřovací metody v ochraně veřejného zdraví jako modulový, se základním blokem společným pro všechny studující v tomto oboru a profilovými, povinně volitelnými bloky, které umožní studujícím profilování na rozsah jen chemického, biologického nebo fyzikálního vyšetřování složek životního a pracovního prostředí pro OVZ. Tento přístup k specializačnímu vzdělávání by bylo samozřejmě logické uplatnit obdobně i pro magisterské pracovníky laboratoří, tedy odborné pracovníky v laboratorních metodách. Studijní program specializačního oboru Ochrana veřejného zdraví by měl mít tak podobnu strukturu, požadavky na úroveň znalostí by však měly být úměrně vyšší.

Vzdělávání pracovníků pro zdravotnické činnosti ZÚ (pro „public health“)


Největší problém v oblasti rozvoje lidských zdrojů spatřuji v současnosti právě v části zdravotnických činností ZÚ. Tato situace souvisí, dle mého názoru, s následujícími skutečnostmi: „ jednoznačná změna v přístupu a zaměření ochrany a podpory veřejného zdraví : odklon od dřívějšího systému zaměřeného především na represivní činnost hygienické služby a přechod k novému pojetí péče o veřejné zdraví (2) (tedy důraz na preventivní, poradenskou, monitorovací, konzultační a expertizní činnost atd.). Tato postupná přeměna však není doprovázena systematickou přípravou pracovníků pro oblast „public health“, způsobená možná též ne zcela ujasněnou profilací oboru podpora veřejného zdraví, a koneckonců i „public health“. Nestal se tak ani specializačním oborem - jak nelékařských zdravotnických pracovníků tak i lékařů. A rovněž i Škola veřejného zdravotnictví je zaměřená více na problematiku vyplývající z českého názvu školy, tedy management a řízení zdravotnictví („health service“) spíše než z používaného anglického překladu názvu školy School of Public Health (tedy „veřejné zdraví“). Ostatně s účinností zákona č.95/2004Sb. se naše ŠVZ stala pouze jedním ze specializačních oborů pouze pro lékaře. „ rozdělení původních zařízení OVZ na KHS a ZÚ proběhlo způsobem, které se ukazuje z pohledu fungování nelaboratorních center ZÚ jako ne zcela vyhovující. V těch zdravotních ústavech, kam přešli alespoň někteří pracovníci z původního hygienického dozorového terénu KHS, mají dnes poradenské a expertizní činnosti alespoň z části personálně zajištěné. Většina vznikajících zdravotních ústavů však byla v situaci, že kromě laboratorních pracovníků měla k dispozici jen skutečné minimum pracovníků (někde žádné) pro tuto oblast. Čili rozdělení odborného personálu neproběhlo podle skutečných odborných potřeb ochrany a podpory veřejného zdraví a zdravotní ústavy tak nyní musí tuto oblast personálně nepokrytou urychleně doplnit. A otázkou zůstává, zda KHS jako správní úřady mají personální obsazení optimalizované (viz již dříve diskutovaná personální standardizace státního zdravotního dozoru). Z tohoto pohledu je možno vzniklý problém v rozvoji lidských zdrojů zabezpečit buď ustavením samostatného specializačního oboru „podpora zdraví“ (nutnou novelizací zákonné úpravy vymezující specializační obory pro lékaře i pro nelékařské zdravotnické pracovníky) nebo vyřešením v podmínkách stávající situace, tedy v rámci specializačních oborů pro „ asistenta ochrany veřejného zdraví (Bc.) „ odborného pracovníka v ochraně veřejného zdraví (Mgr.) s tím, že program specializačního studia těchto specializačních oborů musí být konstruován tak, že na společný základ bude navazovat profilace studia podle zaměření práce ve státním zdravotním dozoru nebo v oblasti „public health“ ve zdravotních ústavech. Která z těchto cest bude pro zabezpečení rozvoje lidských zdrojů užitečnější, bude jistě muset být v nejbližší době diskutováno s top managementem OPVZ. Pro řešení této poněkud krizové situace v nejbližší době (do konce roku 2005 má být totiž naplněn metodický pokyn HH ČR (36) o standardu pracovníků ZÚ v oblasti zdravotnických služeb) se nabízí ještě jedna možná cesta, a tou je rekvalifikace laboratorních pracovníků ZÚ do oblasti zdravotnických služeb a podpory zdraví. Zdá se být velmi užitečné využít potenciálu pracovníků a jejich dosavadní odborné erudice, kteří jsou v současnosti zaměstnanci laboratorních center nebo poboček ZÚ a kterých je pravděpodobně s ohledem na vývoj požadavků na laboratorní vyšetřování jistý nadbytek. Vzhledem k tomu, že první absolventi Mgr.studijního programu Odborný pracovník v OVZ budou k dispozici až za několik (kolik?) let a tak jsou pro tuto oblast působnosti k dispozici


zatím jen asistenti OVZ, jednalo by se tak o poměrně „rychlé“ řešení. Problémem však je, jakou cestou tuto „vnitřní rekvalifikaci“ provést, protože absolvováním pouhých tématických kurzů zaměřených na uvedenou problematiku nezískají jejich účastníci odbornou způsobilost pro výkon práce asistenta OVZ dle dikce zákona č.96/2004Sb. Nelze ani využít přechodného období, fungujícího podle již citované vyhlášky č.77/1981Sb., neboť ta byla v létě letošního roku zrušena. Bude tak tedy nutno zřejmě vyvolat jednání mezi top managementem OPVZ a tvůrci zákona 96/2004Sb. za účelem hledání možné cesty, jak tuto neutěšenou situaci v oblasti rozvoje lidských zdrojů vyřešit (možnost specializačního studia uvedených specializačních oborů i pro laboratorní pracovníky).

Společné poznámky k rozvoji lidských zdrojů v KHS i ZÚ Ze závěrů uvedeného dotazníku a dále z kontaktů a diskusí s odbornou veřejností v OVZ vyplývají některé závěry, které jsou společné pro oba typy zařízení: • Kontakt se vzdělávacími institucemi Obecně je kontakt se vzdělávacími institucemi považován za dostatečný, i když s některými dílčími výhradami. • Kontaktní osoba v KHS nebo ZÚ určená pro styk s vzdělávacími institucemi Ne všechna zařízení OVZ měla stanovenu kontaktní osobu pro usnadnění přenosu informací mezi poskytovateli celoživotního vzdělávání a ZÚ/KHS. Tato záležitost se zdá být již vyřešena alespoň ve vztahu k NCONZO, kdy s těmito osobami byl již na konci r.2004 navázán první kontakt. • Ucelený sjednocený systém vzdělávání všech pracovníků v OVZ Zdá se být – s pohledem do budoucna – užitečné, aby akreditované studijní programy specializačního studia všech specializačních oborů v OVZ tvořily jeden logický a na stejných principech vystavěný celek. Rozvoj lidských zdrojů řešený zvlášť pro KHS a ZÚ by mohl v budoucnu přinést problémy při případném přechodu odborných pracovníků mezi oběma typy zařízení OVZ (v závislosti na vývoji primární prevence a z toho vyplývajících personálních požadavků do budoucna). Navíc jsou oba typy zařízení úzce spolupracující instituce a proto rozvoj lidských zdrojů musí být řešen stejnými principy. • Struktura studijních programů specializačního studia Studijní programy specializačního studia nelékařských specializačních oborů se zdá být vhodné strukturovat jako modulové pro všechny tyto obory. Tím by bylo možné racionálně využít zabezpečení výběrových modulů pro více studijních programů, tam, kde je tato problematika společná. • e-learning Aplikace IT (informačních technologií) při vývoji a řízení vzdělávání jako užitečného doplňku k ostatním formám vzdělávání (prezenční kurzy, semináře atd.) požadovala větší část dotazovaných pracovníků z vedení ZÚ. Někteří z nich již dnes pociťují jeho absenci, jiným v současnosti dosud prakticky nechybí, ale uvědomují si jeho důležitost do budoucna. Vzhledem k tomu, že vytvoření takových programů je záležitost finančně i odborněintelektuálně nákladná, bylo by pak vhodné rozšířit e-learning mezi co největší počet pracovníků v primární prevenci (zpřístupnit ho všem nebo alespoň velké části odborníků od určité definované pracovní pozice výše) a využívat tento způsob celoživotního vzdělávání i v rámci programů vzdělávání specializačního. Naopak vybraní pracovníci KHS mají již čerstvé zkušenosti s pilotním projektem MZ pro oblast hygienické služby, kdy v rámci tohoto projektu byly testovány pracovníky státního zdravotního dozoru 2 e-learningové kurzy: Informační systém hygienické služby a Legislativa v hygieně výživy. Po vyhodnocení pilotního projektu budou vedením OPVZ


formulovány představy o dalším budování systému e-learningového vzdělávání pro všechny hygienické obory. Vzhledem k tomu, že tento distanční způsob vzdělávání s využitím internetu má určité výhody oproti klasickým prezenčním způsobům výuky, a to především • časová a prostorová nezávislost studujícího (studuje v době, která jemu vyhovuje a bez cestování do školící instituce) • tempo studia si určuje student sám • možná průběžná kontrola úrovně znalostí pomocí testů v programu • možná vizualizace modelových situací, je jeho uplatnění jako doplňkového způsobu výuky velmi vhodné a může tvořit též jakýsi mezistupeň mezi teoretickou přípravou a získáváním praktických dovedností v terénu státního zdravotního dozoru, v laboratoři apod. Praktická výuka je samozřejmě nenahraditelná, ale lze se na ní např. řešením modelových situací v rámci elektronického kurzu již předem připravit. Z těchto důvodů je žádoucí zapojit do elektronické výuky jak KHS tak ZÚ. Aby návratnost investic do tvorby takového systému byla co největší, je vhodné budovat toto elearningové vzdělávání pro celý sjednocený systém vzdělávání všech pracovníků v OVZ. Pozn.: V současnosti lze internetu využít alespoň k publikaci přednášek a powerpointových prezentací z různých školících akcí pro širokou odbornou veřejnost. To již funguje alespoň ze strany NCONZO v Brně. Přednášky, ke kterým dají jejich autoři souhlas, jsou po domluvě s vedením odboru OPVZ MZ vystaveny na hygienickém intranetu. Informace tak mohou sdílet i pracovníci OPVZ, kteří neměli možnost se uvedených školících akcí zúčastnit, ale mohou se k těmto přednáškám vracet i účastníci školících akcí, kterým se tak tyto přednášky nemusejí ani tisknout ani e-mailem posílat. Diskuse k problematice zákonných pravidel pro vzdělávání Problematika zákonných pravidel pro celoživotní vzdělávání ve zdravotnictví byla diskutována již v předchozích kapitolách z pohledu jejich promítnutí do rozvoje lidských zdrojů. Přesto se zdá být užitečné zmínit ještě další aspekty, které v době tvorby této atestační práce se zdají být problematické či přinejmenším nedořešené: •

Způsob zajištění specializačního studia i v oborech, ke kterým nikdo nepřihlásí vzdělávací program (nebo jeho část) k akreditaci Zákony č.95 a 96 zásadním způsobem mění dosavadní způsob poskytování celoživotního vzdělávání v resortu zdravotnictví. Koncem přechodného období končí monopoly 2 institucí dříve za tímto účelem ministerstvem zdravotnictví zřízených , a sice IPVZ v Praze a NCONZO (dříve IDVPZ) v Brně. V kontrastu s tím již citovaný služební zákon naopak zřizuje Institut státní správy, který bude zabezpečovat vzdělávání státních zaměstnanců podle uvedeného zákona. Tímto uvolněním monopolů obou zdravotnických vzdělávacích institucí může podle nové právní úpravy uskutečňovat vzdělávací program specializačního vzdělávání, certifikovaného kurzu a poskytovat zvyšování kvalifikace v akreditovaných kvalifikačních kurzech každý, kdo udělením akreditace získá k tomuto oprávnění. Tedy zdravotnické zařízení, právnická osoba nebo fyzická osoba, které MZ udělilo akreditaci. Ze zákona však nevyplývá, jakým způsobem bude zabezpečeno poskytování specializačního studia či výše jmenovaných kurzů v případě, že žádná právnická či fyzická osoba či zdravotnické zařízení nepodá žádost o udělení akreditace pro příslušný specializační obor či uvedený kurz (anebo žádost podá, ale neprojde úspěšně akreditačním řízením). Přitom obě zákonné normy stanovují obory specializačního studia lékařů i nelékařů a tak musí být


zajištěna možnost zájemcům o všechny tyto specializační obory specializační studium absolvovat. Obdobně zákon zřejmě nikterak neřeší situaci, kdy k akreditačnímu řízení podá zájemce pouze část vzdělávacího programu (což zákon č.96 umožňuje), avšak na zbylou část studijního programu akreditace udělena nebude. Tedy např. bude zajištěna možnost specializačního studia programu v části teoretické, nikoliv v části praktické. Proto považuji za rozumné alespoň v oblasti primární prevence sjednotit tento přístup k akreditaci pro uskutečňování specializačního vzdělávání (event. i akreditovaných kvalifikačních kurzů) a zajistit tak poskytování tohoto vzdělání v plném rozsahu všech stanovených specializačních oborů a v plném rozsahu příslušných vzdělávacích programů– dále viz kapitola 6. • Roztříštěnost vzdělávacích aktivit Uvedené liberální řešení poskytování celoživotního vzdělávání může ve svém důsledku vést k tomu, že již dnes existující roztříštěnost a nekoordinovanost ve vzdělávacích aktivitách se může značně prohloubit. V „hygienické obci“, která je ve srovnání s jinými lékařskými a obzvláště nelékařskými obory (ošetřovatelské obory, porodní asistentky) dosti malá – čítá dohromady necelých 6 tisíc pracovníků- se zdá být zbytečným luxusem organizace výuky a příprava k akreditaci paralelně na více pracovištích, byť to zákon umožňuje. Mám na mysli především IPVZ (katedra hygieny a epidemiologie), NCONZO (subkatedra ochrany veřejného zdraví), SZÚ (Státní zdravotní ústav) a k nim event. ještě jakýkoliv další subjekt, který o akreditaci požádá a kterému bude udělena. • Neexistence zastřešující profesní organizace V oblasti primární prevence bohužel neexistuje jedna, vše zastřešující profesní organizace, (reprezentující ne jenom lékaře, ale především většinu nelékařských zdravotnických pracovníků), se kterou by bylo možno při přípravě, realizaci a případné koordinaci poskytování celoživotního vzdělávání úzce spolupracovat. Absence této profesní organizace může být rovněž problémem při realizaci vyhlášky o kreditním systému (24 ), která stanovuje, že pokud školící akci (seminář, odborný kurz) pořádá neakreditované zařízení, započítává se tato školící akce do kreditního systému na základě souhlasného stanoviska profesního sdružení vyžádaného pořadatelem školící akce. Souhlasné stanovisko má rovněž profesní sdružení vydat ke konání odborné konference, kongresu či sympozia. Je nasnadě, že v ochraně veřejného zdraví, kde je pro udržení a prohloubení odbornosti pracovníků nezbytná a velmi užitečná jejich účast nejen na „zdravotnických“, ale i „mimoresortních“ odborných školících akcích (např. akustické semináře, světelně technické konference, nejrůznější chemické analytické semináře, hydrobiologické kurzy atd.), může být absence tohoto profesního sdružení pro organizátory takových akcí velkým problémem. Tím spíš se zdá být výhodná přímá návaznost na top management ochrany a podpory veřejného zdraví. Otázkou však zůstává, zda může v praxi fungování takového profesního sdružení zastoupit?


Návrh možného/možných řešení Skrz žádný les nevede jen jedna pěšina. Jan Werich Z mnoha důvodů, které byly diskutovány v minulé kapitole, se zdá být optimálním řešením stávající situace v oblasti zabezpečení a rozvoje lidských zdrojů v primární prevenci sjednocení všech vzdělávacích aktivit poskytovaných pracovníkům v ochraně a podpoře veřejného zdraví, a to alespoň v oblasti specializačního vzdělávání, lépe však v celé šíři celoživotního vzdělávání. Tím by došlo rovněž ke sjednocení sil pro prosazování nezbytných změn v oblastech, které jsou současnou právní úpravou řešeny pro potřeby primární prevence neuspokojivě a které by bylo vhodné dořešit. Jsou to zejména : A vyřešení postavení jiných odborných pracovníků v ochraně a podpoře veřejného zdraví a z toho vyplývající způsob jejich vzdělávání ž k tomu nutná novelizace zákona č.96, Hlava III (získávání způsobilosti JOP), §44 Způsobilost k výkonu zdravotnického povolání - návrh: Pro primární prevenci zrovnoprávnit postavení JOP se zdravotnickými pracovníky. Z ustanovení, týkajícího se získání odborné způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání absolvováním akreditovaného kvalifikačního kurzu, vyjmout JOP v primární prevenci a umožnit jim rovnou pouze specializační vzdělávání (byť s doplněním např. „zdravotnického modulu“ pro JOP) ž v případě neprůchodnosti výše uvedeného návrhu alespoň rozdělit akreditované kvalifikační kurzy pro laboratorní pracovníky (Bc., Mgr.) zvlášť pro klinické laboratorní obory a neklinické laboratorní metody v OVZ. V tom případě nutná novela §9 a §26 zákona č. 96/2004 Sb. a pravděpodobně i vyhlášky, kterou se stanoví minimální požadavky na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického povolání (27) a která je v době psaní této práce v návrhu a její konečná podoba není známa (nutno pohlídat). A zabezpečení samostatného specializačního oboru Podpora zdraví , pokud bude managementem OVZ takto rozhodnuto, a to v závislosti na vymezení kompetencí a činností v KHS a ZÚ v tomto oboru ž v případě lékařských povolání novelou zákona č.95, resp. jeho přílohy stanovující obory specializačního vzdělávání lékařů.V odborné veřejnosti je diskutována novela stanovení ostatních oborů specializačního vzdělávání i v dalších hygienických oborech, proto zřejmě bude novela této přílohy rovněž nutná. ž v případě nelékařských povolání novelou prováděcího předpisu k zákonu č.96 – nařízení vlády č.463/2004 Sb., resp. jeho přílohy, stanovující obory specializačního vzdělávání


doplněním tohoto specializačního oboru pro obor 6: asistent ochrany veřejného zdraví a pro obor 17: odborný pracovník v ochraně veřejného zdraví. Pozn. – v případě této novely opravit též nejednotnost v označení specializačního oboru hygiena dětí a mladistvých (pro asistenta OVZ) a hygiena dětí a dorostu (pro odborného pracovníka v OVZ).

A vytvoření vlastního kreditního systému pro primární prevenci ž novelou vyhlášky č.423/2004Sb.- buď specifikovat vymezení školících akcí jinak pro OVZ nebo text vyhlášky opravit na obecnější znění tak, aby byl vhodný i pro OVZ (včetně event. zahrnutí vzdělávání podle služebního zákona ?) ž novelou zákona o ochraně veřejného zdraví stanovit vlastní kreditní systém pro oblast ochrany a podpory veřejného zdraví A dořešení postavení úředníků speciální státní správy ve vztahu k zákonům č. 95/96, event. i vymezení podílu zaměstnanců KHS, kteří budou mít statut státního úředníka, pokud by se tento netýkal všech zaměstnanců KHS A vyjasnění spolupráce a podílu Institutu státní správy na vzdělávání pracovníků KHS, (v závislosti na předchozímu bodu), resp. rozdělení kompetencí mezi celoživotním vzděláváním „úřednických a zdravotnických dovedností“. Vhodné realizovat uzavřením smlouvy s Institutem státní správy ( odbor OPVZ MZ ČR a vzdělávací subjekty akreditované pro uskutečňování kontinuálního vzdělávání?)

Navrhuji proto vytvoření sjednoceného systému vzdělávání všech

pracovníků v OPVZ. Předpokládané výhody takového řešení: • • • • • • • • • •

Optimalizace služeb v oblasti poskytování kontinuálního vzdělávání Racionalizace organizace výuky Efektivní nakládání s duševním potenciálem angažovaným do tvorby osnov, programů kurzů a obecně koncepční práce v oblasti rozvoje lidských zdrojů v primární prevenci Zamezení přípravy vzdělávacích programů k akreditaci dvojmo, trojmo…(vzhledem k počtu pracovníků působících v primární prevenci) Maximální zefektivnění vzdělávacího procesu minimalizací nákladů Zdokonalení kvality výuky Lepší realizace modulového systému vzdělávání Zabezpečení poskytování celoživotního vzdělávání v plném rozsahu všech stanovených specializačních programů, a to jak pro teoretickou část, tak pro část praktickou Úzké napojení na top management OVZ a v rámci standardizace SZD prohlubovat znalosti pracovníků SZD jednotným způsobem Příprava tématických plánů školících akcí v úzké spolupráci s vedením OPVZ


• • • • • • •

• •

• •

Eliminace konfrontačně shodných či nevhodně podobných termínů jednotlivých školících akcí Při potřebě velkých kurzů co do počtu účastníků možná jejich realizace na více místech (pobočky v Praze a v Brně pro tento případ optimální) Realizace a maximální využití nových způsobů výuky (e-learning) i racionální využití dalších případných programů (např.GIS-geografický informační systém) Vhodné jako otevřený systém ve smyslu možného postupného případného přidružení dalších souvisejících oborů Pružné reagování na případné potřebné změny v rozvoji lidských zdrojů v závislosti na vývoji oboru primární prevence Jednotný přístup k požadavkům autorizující osoby ohledně nároků na vzdělání pracovníků v rámci autorizačních setů (např. personální certifikáty k odběrům vzorků) Vytvořením „jednotné fronty“s patřičným argumentačním potenciálem zvýšit šanci na účinnější prosazení potřeb oboru primární prevence, včetně pokusu o vytvoření vlastního kreditního systému a včetně řešení neuspokojivého postavení jiných odborných pracovníků v OPVZ atd. Eliminace problému s neexistujícím všezastřešujícím profesním sdružením, pokud by se všechny (regionální i celostátní) vzdělávací akce v OPVZ konaly pod záštitou sjednoceného pracoviště Snazší spolupráce s Institutem Státní správy, pokud bude tento komunikovat pouze s jedním partnerem a nikoliv s vícero poskytovateli celoživotního zdravotnického vzdělávání pracovníků speciální státní správy (může být s nabytím účinnosti služebního zákona dost důležité) Zamezení roztříštěnosti poskytování školících akcí Společnou přípravou všech programů specializačních oborů v ochraně a podpoře veřejného zdraví k „společné akreditaci“ by se podařilo eliminovat případnou konkurenci, jejíž možnou existenci je samozřejmě nutno připustit, protože poskytovat specializační vzdělávání může podle zákona kdokoliv, kdo projde akreditačním řízením

Velikost těchto výhod bude jistě úměrná rozsahu takového sjednocení. Rozsah navrhované integrace, čili „velikost deštníku“, bude nutné prodiskutovat s vedením odboru OPVZ MZ, který pak musí vybrat optimální z navrhovaných řešení z pohledu rozvoje potřeb ochrany a podpory veřejného zdraví a případně pak zahájit jednání s dotčenými subjekty. Možnost takového sjednocení je však závislá též na schopnosti domluvy a ochotě společný systém budovat ze strany současných poskytovatelů celoživotního vzdělávání. V době psaní této práce se mi jeví jako smysluplné 3 možné úrovně sjednocení: A - systém vzdělávání pro nelékařské zdravotnické pracovníky Systém by zastřešoval poskytování celoživotního vzdělávání všem nelékařským pracovníkům v ochraně a podpoře veřejného zdraví, tedy v režimu zákona č.96/2004Sb. Vzhledem k výsledkům personální analýzy by se tento sytém týkal valné většiny pracovníků v OPVZ. Je vypracován návrh struktury vzdělávacích programů pro specializační obory pracovníků KHS i ZÚ, resp. pro Bc. i Mgr. laboratorní a nelaboratorní pracovníky. Tento návrh možné struktury jejich specializačního studia je uveden v příloze č.4 této práce.


Návrh struktury obou vzdělávacích programů je proveden modulovým systémem s nabídkou výběrových modulů tak, že je umožněn výběr detailního zaměření studijního programu podle potřeb vysílajícího pracoviště. Studijní program specializačního oboru pro laboratorní pracovníky je výběrem profilového bloku specializován na chemické, biologické a fyzikální vyšetřovací metody. Studijní program specializačních oborů asistentů OVZ (a odborných pracovníků v OVZ) má vedle společného bloku a specializačních bloků též profilaci pro výkon práce ve státní správě a pro výkon práce ve zdravotních ústavech. Výhody takového řešení: Příprava k akreditaci vzdělávacích programů pouze v kompetenci jednoho pracoviště (v rámci NCONZO) bez nutné koordinace s dalšími pracovišti Nevýhody tohoto řešení: -není komplexní a systémové, chybí návaznost na celoživotní vzdělávání lékařů -naděje na prosazení potřeb oboru primární prevence je mizivá B - samostatný systém pro všechny pracovníky v OPVZ, tedy lékaře i nelékaře Systém by pokryl vzdělávání lékařských i nelékařských profesí v primární prevenci a byl by jistě účelnější, protože příprava lékařů by měla být tvořena na základě stejných principů a potřeb oboru. Specializační vzdělání lékařů by i nadále podléhalo zákonu č.95 a nelékařů zákonu č.96, ale studijní programy by mohly být lépe navázané a v jejich praktické realizaci i propojené. Hlavní uplatnění takového systému však vidím především v oblasti dalšího celoživotního vzdělávání. Zkušenost ukazuje, že rozhodující pro účast pracovníka v kurzu je přednášené téma a nikoliv skutečnost, zda je kurz pouze pro lékaře nebo pro nelékaře, a tak mnoho kurzů (alespoň pořádaných subkatedrou OVZ NCONZO) je navštěvováno jak lékaři tak nelékaři, protože školenou problematiku musí prostě znát oba typy pracovníků. Takové pracoviště by mohlo vzniknout spojením katedry hygieny a epidemiologie IPVZ v Praze a subkatedry ochrany veřejného zdraví NCONZO v Brně s tím, že možnost konání školících akci v obou lokalitách by bylo rozumné zachovat. Výhody: -Větší „akceschopnost“ pro prosazování potřeb primární prevence -Společnou akreditací pro teoretické části výuky a smluvním napojením praktických výukových pracovišť (laboratorní pracoviště, hygienický terén státního zdravotního dozoru) by se racionálně využívala (a minimálně zatěžovala) odborná pracoviště pro praktickou výuku a zároveň by byla zajištěna komplexnost požadované výuky Nevýhody: - nejasné zastřešení takového pracoviště (pod jakou institucí?). Možnost vzniku „školy ochrany a podpory veřejného zdraví“ jako samostatné nové instituce považuji za dobré řešení, avšak v současnosti spíše za nereálné.

C - začlenění pod ŠVZ a vytvoření její samostatné větve pro OPVZ Nejvyšší stupeň integrace všech vzdělávacích aktivit a tudíž i snad možných výše jmenovaných výhod vykazuje model, který systém označený jako B začleňuje pod stávající Školu veřejného zdravotnictví. Její struktura by však musela být reorganizována. Tento návrh


předpokládá vytvoření dvou svým zaměřením se lišících, ale velmi úzce spolupracujících větví s (pracovním) označením Ochrana a podpora veřejného zdraví (public health) Management a řízení zdravotnictví (ta by obsahovala v podstatě dosavadní náplň ŠVZ, tedy program přípravy vedoucích pracovníků v řízení zdravotnictví) Vytvořením takové ŠVZ by vznikla síla, která by mohla být dostatečně důrazná pro prosazování potřeb primární prevence a která by zřejmě jako jediná mohla zahrnout veškeré výhody, jmenované v úvodu této kapitoly. Navíc, takový systém by byl rozhodně nejsystematičtějším řešením a z pohledu budoucí perspektivy určitě nejjistějším, protože v rámci takto nově vytvořené ŠVZ by se mohly postupně podle vznikající potřeby začleňovat další eventuální obory (v současnosti mám na mysli specializační obory pracovní lékařství pro lékaře a sestra pro pracovní lékařství pro všeobecnou sestru). Propojení některých „společných“ modulů při realizaci výuky studijních programů obou větví by bylo jistě velmi účelné. Navíc by se studium na takto koncipované škole více přiblížilo SPH v EU i jinde ve světě, namátkou např. The Royal Institute of Public Health, London (37), The Netherlands School of Public &Occupational Health (38), Harvard School of PublicHealth, Boston (39) School of Public Health Universität Innsbruck (40), kde je ve struktuře studijních programů důraz kladen především na přípravu odborníků v oblasti epidemiologických metod práce, environmental medicine, occupational health atd., tedy v podstatě obdoba našeho pojetí ochrany a podpory veřejného zdraví. Překážkou k vytvoření takového systému by se mohla stát nutnost novely zákona č.95, která by musela zajistit možnost studia na této škole i pro nelékaře. To však bude nutno zřejmě řešit v každém případě, protože za současného znění zákona č.95 nemohou stávající ŠVZ studovat právníci, ekonomové a pracovníci jiných dalších profesí, kteří se však hojně v managementu zdravotnických zařízení z pochopitelných důvodů vyskytují. Vznik takové školy by snad mohl účinně prosadit novelu právní úpravy tak, aby „naši SPH“ mohli studovat všichni odborníci nejrůznějších profesí, kteří v oblasti „public health“ budou pracovat a kteří tudíž takové vzdělání budou potřebovat. Otázkou zůstává podoba a institucionalizace takové školy primární prevence Z možných řešení: o jako oddělení, katedra nebo jinak samostatný útvar v rámci IPVZ (nevýhodou je však nejasné budoucí postavení obou dosud existujících vzdělávacích institucí, IPVZ i NCONZO) o nově zřízená instituce navázaná na Státní zdravotní ústav (jako jeho integrální součást nebo jako do jisté míry samostatná škola úzce spolupracující s jeho odbornými pracovišti) o samostatná „škola“ zřízená Ministerstvem zdravotnictví se mi jeví jako nejlepší řešení posledně jmenované, a to z těchto důvodů: Ø byla by tak vhodným partnerským protipólem k Institutu státní správy (podřízen Úřadu vlády) , který je zřízen za účelem vzdělávání státních zaměstnanců Ø byla by úzce navázána na management primární prevence Ø mohla by se tak stát skutečnou „školou“, tedy institucí zabezpečující rozvoj lidských zdrojů v oblasti „public health“ v celém rozsahu požadovaných profesí (a v budoucnu s případným možným rozšířením o další větve, např. pro sociální lékařství aj.) V kontextu vybraného řešení navrhované integrace a rozsahu „společné akreditace“ pro jednotlivé formy celoživotního vzdělávání pracovníků v OVZ pak bude nutno prosazovat


uskutečnění navrhovaných změn , nastíněných v úvodu této kapitoly - samozřejmě po důkladné diskusi pozitiv a negativ všech navrhovaných možností. To bude potřeba učinit, v rámci přípravy případné novelizace zákonů č. 95 a 96, z pozice odboru ochrany a podpory veřejného zdraví MZ ČR. Optimálním řešením by bylo ustavení takového systému pro rozvoj lidských zdrojů v OPVZ v připravované novele zákona o ochraně veřejného zdraví. Diskutovaná situace v oblasti zabezpečení a rozvoje lidských zdrojů pro ochranu a podporu veřejného zdraví je v současnosti značně komplikovaná, ale zdá se mi, že ji lze zároveň chápat i jako možnou výzvu k vytvoření nového a smysluplného systému, ušitého na míru potřebám primární prevence. Závěr Předkládaná práce hodnotí stávající situaci v zabezpečování a rozvoji lidských zdrojů v ochraně a podpoře veřejného zdraví. Současná situace je charakterizována dvěma zásadními změnami, probíhajícími v podstatě současně a nekoordinovaně, což je příčina komplikovaného stavu v lidských zdrojích v primární prevenci. Jednou zásadní změnou je provedená restrukturalizace bývalé hygienické služby ustavením nových nástupnických organizací, KHS jako dozorové složky speciální státní správy v OVZ a ZÚ jako expertizních a konzultačních a poradenských zdravotnických zařízení pro „public health“. Logicky následuje i postupná profilace obou zařízení, především však zdravotních ústavů, při přechodu od dřívějšího represivního pojetí práce v OVZ na práci primární prevence v novém pojetí péče o zdraví. Tato koncepční, funkční a následně i strukturální a personální reprofilace však samozřejmě vyžaduje určitý názorový i časový vývoj. Druhou zásadní změnou je zavedení nové právní úpravy pro oblast získávání způsobilosti pro výkon práce ve zdravotnictví a pro celoživotní vzdělávání ve zdravotnictví, která přináší mnoho podstatných změn v oblasti vzdělávání, avšak tím, že tato právní úprava zahrnuje i oblast primární prevence bez respektování jejích potřeb v oblasti lidských zdrojů, je tato ve velmi komplikované situaci. Práce se proto zaměřuje také na zmapování specifických rysů neklinické práce v oblasti primární prevence a následných požadavků na zabezpečení a rozvoj lidských zdrojů. Jednoznačným závěrem je, z důvodů zachování nutného multioborového přístupu ke komplexnímu řešení odborných problémů v OPVZ, i nadále využívat tzv. jiných odborných pracovníků s erudicí chemickou, biologickou, fyzikální a této skutečnosti přizpůsobit způsob jejich účelného dalšího vzdělávání. V práci je věnován velký prostor jednak diskusi zabezpečení lidských zdrojů pro ochranu a podporu veřejného zdraví, jednak zmapování nově vznikajících potřeb na teoretické znalosti i praktické dovednosti a formulaci následných změn v celoživotním vzdělávání profesionálů v ochraně a podpoře veřejného zdraví, zejména s ohledem na nelékařské zdravotnické profese, i když lékařským profesím nebylo možné a ani vhodné se v diskusi těchto problémů vyhnout. Z této diskuse vyplynuly požadavky na úpravu studijních programů pro nelékařské pracovníky v OPVZ. Na jejich základě je připraven návrh struktury programů specializačního vzdělávání laboratorních a nelaboratorních oborů, který bude dále sloužit k podrobnému rozpracování do vlastních programů k akreditaci. Výsledkem této práce je také formulace konkrétních požadovaných změn, které by bylo vhodné, samozřejmě po patřičné diskusi s managementem OPVZ, připravit pro případnou novelu právní úpravy (zákony č.95 a 96). Tyto změny by však bylo potřeba připravit


v kontextu vybraného optimálního modelu sjednoceného systému postgraduálního vzdělávání pracovníků v ochraně a podpoře veřejného zdraví. Práce navrhuje tři možné varianty takového systému vzdělávání, které se liší velikostí integrace vzdělávacích aktivit podle účelu a vymezení jejich působnosti a tudíž i rozsahem žádosti o akreditaci pro vzdělávání: • Sjednocený systém pro všechny nelékařské pracovníky v OPVZ • Sjednocený systém pro lékařské i nelékařské pracovníky v OPVZ • Systém začleňující vzdělávání lékařských i nelékařských pracovníků pod Školu veřejného zdravotnictví jako samostatnou větev pro ochranu a podporu veřejného zdraví (public health) Výběru optimálního modelu takového systému musí předcházet odborná diskuse managementu ochrany a podpory veřejného zdraví s případnými dotčenými subjekty. Citace použité literatury a dalších informačních pramenů Weinerův zákon knihoven: Neexistují odpovědi, pouze odkazy. Murphyho zákon 1. Zákon č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů ve znění novely č. 274/2003 Sb., zákon, kterým se mění některé zákony na úseku ochrany veřejného zdraví. 2. DRBAL, Ctibor. Efektivní zdravotní politika. [Závěrečná zpráva projektu 6238/3].Praha: IPVZ 2002. 3. DRBAL, Ctibor. Determinanty zdraví a zdravotní politika. [Projekt NO/6238/3]. Praha: IPVZ 2001 4. HOLLAND, Walter; MOSSIALOS, Elias; PERMANAND, Govin. Public Health Policie and Priorities in Europe. In Public Health Policie in the European Union. Ashgate: Aldershot 1999. p. 1-26. 5. Public Health in the European Union. [Materiály k přednáškám v kurzu]. Netherlands. Noordwijkerhout 2002. 6. WHO Regional Office for Europe Environmental Health Action Plan for Europe. Second European Konference on Environment and Health. Finlad, Helsinky, June 20-22 1994. 7. WHO European Centre for Environment and Health Indicators: Development of a methodology for the WHO European Region. Bilthoven: WHO European Centre for Environment and Health 2000. 8. Environmental Health Indicators for Europe. A pilot indicator-based report. Dostupné z WWW: http://www.hyg.cz/intranet 9. KAHLMEIER, Sonja; BRAUN-FAHRLÄNDER, Charlotte. Environmental Health Indicators in Policy Evaluation. European Journal of Public Health, 2004, 14, p.101-4. 10. Congress Report European Health Forum. [Abstr. přednášek]. Austria, Gastein, 2001. 11. Zdraví 21. Dlouhodobý program zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva ČR. Praha: MZ ČR 2003. 12. Systém monitorování zdravotního stavu obyvatelstva ČR ve vztahu k životnímu prostředí. Zpráva za rok 2003. Praha: SZÚ 2004. 13. http://www.szu.cz/chzp/index.htm


14. ŘÍHOVÁ, Karla. Řízení ochrany veřejného zdraví.. Mikulov 2004. Přednáška [online].Dostupnéz WWW: http://www.hyg.cz/intranet/data/c661/lib/Priloha_1.ppt 15. Strategie pro rozvoj lidských zdrojů. [online]. Dostupné z WWW: http://wtd.vlada.cz/; http://www.nvf.cz/strategie 16. DRBAL, Ctibor. Nová zdravotní politika.. Škola veřejného zdravotnictví. Praha: IPVZ 2001. 17. HLAVÁČ, Pavel a kol. Personální analýza KHS a ZÚ za rok 2003. [online]. Dostupné z WWW: http://www.hyg.cz/intranet 18. Zákon č. 218/2002Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech a o odměňování těchto zaměstnanců a ostatních zaměstnanců ve správních úřadech (služební zákon). 19. Nařízení vlády č. 85/2003 Sb., kterým se stanoví obory státní služby. 20. Zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. 21. Zákon č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních). 22. Nařízení vlády č. 463/2004 Sb., kterým se stanoví obory specializačního vzdělávání a označení odbornosti zdravotnických pracovníků se specializovanou způsobilostí. 23. Vyhláška č. 470/2004 Sb., kterou se stanoví seznam nemocí, stavů nebo vad, které vylučují zdravotní způsobilost k výkonu povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta a k výkonu povolání dalšího zdravotnického pracovníka a jiného odborného pracovníka, druhy, četnost a obsah lékařských prohlídek a náležitosti lékařského posudku (vyhláška o zdravotní způsobilosti k výkonu povolání zdravotnického pracovníka a jiného odborného pracovníka). 24. Vyhláška č. 423/2004 Sb., kterou se stanoví kreditní systém pro vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez přímého vedení nebo odborného dohledu zdravotnických pracovníků. 25. Vyhláška č. 424/2004 Sb., kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků. 26. Vyhláška č. 394/2004 Sb., kterou se upravují podrobnosti o konání atestační zkoušky, zkoušky k vydání osvědčení k výkonu zdravotnického povolání bez odborného dohledu, závěrečné zkoušky akreditovaných kvalifikačních kurzů, aprobační zkoušky a zkušební řád pro tyto zkoušky. 27. Návrh vyhlášky, kterou se stanoví minimální požadavky na studijní programy k získání odborné způsobilosti k výkonu nelékařského zdravotnického povolání (připomínkové řízení MZ ČR). 28. Vyhláška č. 392/2004 Sb., kterou se stanoví minimální požadavky na akreditované zdravotnické magisterské studijní programy všeobecného lékařství, zubní lékařství a farmacie. 29. Vyhláška č. 395/2004 Sb., kterou se stanoví zkušební řád pro atestační zkoušky a pro aprobační zkoušky lékaře, zubního lékaře a farmaceuta. 30. Zákon č. 500/2004 Sb., Správní řád 31. Zákon č. 501/2004 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím Správního řádu 32. Zákon č. 155/2000 Sb., Zákoník práce ve znění novely č. 46/2004 Sb.


33. Metodika sestavování kontrolních plánů KHS pro rok 2005. Praha: MZ ČR 2004. Dostupné z WWW: http://www.hyg.cz/intranet 34. Metodický návod Hlavního hygienika ČR ke sjednocení postupů ochrany veřejného zdraví při výkonu státního zdravotního dozoru při používání důkazů nebo podkladů, které kontrolovaná osoba předkládá nebo orgán veřejného zdraví získá prostřednictvím držitele autorizace, držitele osvědčení o akreditaci nebo osoby, která dodržuje zásady SLP nebo osoby, která nemá žádné osvědčení kvality. Praha: HEM-MZDR 7182/2004. 35. POKORNY, Bohumil. Finanční management a tvorba rozpočtů ZÚ. Přednáška Vedoucí laboratorních center ZÚ. Kurz. Brno 2004. 36. Metodický pokyn Hlavního hygienika ČR. Standard pracovníků zdravotních stavů v oblasti zdravotnických služeb. Praha: HEM-303-3.4.2004/11541. 37. The Royal Institute of Public Health, London. Dostupné z WWW: http://www.riphh.org.uk 38. The Netherlands School of Public&Occupational Health. Dostupné z WWW: http://www.nspoh.nl/eng/index/htm 39. Harvard School of Public Health Boston. Dostupné z WWW: http://www.hsph.harvard.edu 40. School of Public Health Universität Innsbruck. Dostupné z WWW: http://www.uibk.ac.at/c/c543/pubhealth/topframe_en.html 41. DRBAL, Ctibor. Politika pro zdraví. Škola veřejného zdravotnictví. Praha: IPVZ 2001


Použité zkratky PH Public health, veřejné zdraví OVZ ochrana veřejného zdraví OPVZ ochrana a podpora veřejného zdraví KHS Krajská hygienická stanice ZÚ Zdravotní ústav SZD státní zdravotní dozor MZ Ministerstvo zdravotnictví HRA Health Risk Assessment, odhad zdravotního rizika HOK hygiena obecná a komunální HV hygiena výživy HVaPBU hygiena výživy a předmětu běžného užívání HP hygiena práce HDD hygiena dětí a dorostu HDM hygiena dětí a mladistvých Epid. Epidemiologie PVZ podpora veřejného zdraví POPZ programy ochrany a podpory zdraví PZ podpora zdraví SZŠ střední zdravotnická škola VOŠ vyšší odborná škola VZŠ vyšší zdravotnická škola DiS. diplomovaný specialista, absolvent vyšší odborné školy Bc. bakalář Mgr. magistr ZL zdravotní laborant JOP(z) jiný odborný pracovník (ve zdravotnictví) HACCP Hazard Analysis and Critical Points KVO kardiovaskulární onemocnění WHO World Health Organisation , Světová zdravotnická organizace SLP správná laboratorní praxe NCONZO Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů (dříve Institut pro další vzdělávání pracovníků ve zdravotnictví- IDVPZ) IPVZ Institut postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví


SZÚ Státní zdravotní ústav SPH School of Public Health ŠVZ Škola veřejného zdravotnictví WHO World Health Organization, Světová zdravotnická organizace NEHAP National Environmental Health Action Plan EHI Environmental Health Indicators EHIS Environmental and Health Information System

Přílohy 1.

Obory specializačního vzdělávání lékařů (příloha k zákonu č.95/2004 Sb.)

2.

Obory specializačního vzdělávání nelékařských zdravotnických pracovníků (příloha k nařízení vlády č.463/2004 Sb.)

3.

Dotazník k potřebám postgraduálního vzdělávání pracovníků v OVZ (podklad pro řízený pohovor k uvedeným otázkám)

4. Návrh struktury vzdělávacích programů specializačního vzdělávání nelékařských oborů v ochraně veřejného zdraví


PŘÍLOHA Č. 1

OBORY SPECIALIZAČNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ LÉKAŘŮ (PŘÍLOHA K ZÁKONU Č.95/2004 SB.)





PŘÍLOHA Č. 2

OBORY SPECIALIZAČNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ NELÉKAŘSKÝCH ZDRAVOTNICKÝCH PRACOVNÍKŮ (PŘÍLOHA K NAŘÍZENÍ VLÁDY Č.463/2004 SB.)








PŘÍLOHA Č. 3

DOTAZNÍK K POTŘEBÁM POSTGRADUÁLNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ PRACOVNÍKŮ V OVZ (PODKLAD PRO ŘÍZENÝ POHOVOR K UVEDENÝM OTÁZKÁM)


Dotazník k potřebám postgraduálního vzdělávání pracovníků v OVZ určený pro ředitele ZÚ, příp. další pracovníky z managementu OVZ (forma řízeného pohovoru k uvedeným otázkám) Závěry z dotazníku budou sloužit jako podklady pro přípravu vzdělávacích programů pro pracovníky v OVZ A) Zhodnocení stávající situace 1. Jsou nějaké nové potřeby a nároky na znalosti a dovednosti pracovníků ZÚ po „restrukturalizaci HS“, tj. v novém pojetí oblasti péče o zdraví? Pokud ano, které? 2. Které z těchto oblastí byste požadoval(a) doplnit a) specializačním vzděláváním (zahrnout do osnov k atestaci) b) v rámci kontinuálního vzdělávání (TK, IK) 3. Máte na vašem ZÚ vyčleněného pracovníka, který má v pracovní náplni (m.j.) též evidenci a organizaci dalšího vzdělávání vašich pracovníků (=kontaktní osoba)? Pokud ano, jak velká část úvazku je vyčleněna? (či jen v rámci pracovní náplně?) 4. Považujete v současnosti kontakt se vzdělávacími institucemi za dostatečný? Pokud nikoliv, v které oblasti chybí přísun informací\? 5. Pociťujete absenci e-learningu? Pokud ano – měl by být součástí povinného kontinuálního vzdělávání nebo jen na dobrovolné bázi? - měl by být přístupný všem pracovníkům ZÚ - mě by být součástí hygienického intranetu? 6. Považujete jako ředitel(ka) vašeho zařízení své podřízené za dostatečně vzdělané v oblasti -managementu, řízení? -komunikace s dozorovanou stranou (při práci pro KHS) či se zákazníky? -interpersonální komunikace na pracovišti? -psaní projektů (granty, projekty, obecně adekvátní písemný projev a prezentace závěrů) ? - posuzování projektové dokumentace? -podpora zdraví a poradenská činnost? -interpretace výsledků? 7: Jak velkou část personálního obsazení ZÚ tvoří pracovníci mimo laboratorní centrum? Jak je koncipována tato nelaboratorrní část Vašeho ZÚ ?, tedy: jaká další centra má Váš ZÚ? Máte laboratorní centrum členěno na: • laboratoře H a HP? • podle vyšetřovaných složek prostředí? • podle typu vyš.metod, analytických.koncovek?


B) Kam chceme dojít? 1. Představa sjednoceného uceleného systému vzdělávání všech pracovníků v OVZ vám připadá správná nebo scestná? Proč? Pokud správná – uvítal(a) byste takový systém začleněný pod ŠVZ jako samostatnou větev pro ochranu a podporu veřejného zdraví? 2. Měl by takový systém vycházet ze stávajících specializačních úseků nebo byste pro potřeby Vašich zaměstnanců navrhoval(a) úplně jiné členění? Jaké navrhujete? 3. Uvítal(a) byste studijní program strukturovaný jako modulový systém s možností volby některých výběrových modulů tak, aby se studijní program dal co nejvíce přizpůsobit konkrétním potřebám pracoviště? 4. Byl(a) byste ochoten (ochotna) návrh takového modulového programu připomínkovat? 5. Dal(a) byste jako uživatel přednost takovému vzdělávacímu programu, který bude akreditován společně jak na teoretickou tak i na praktickou část studia? 6. Jste ochoten zapojit vaše zařízení do společného akreditačního řízení se zabezpečením praktické výuky? Pokud ano, které oblasti praktické výuky byste na Vašem pracovišti mohl(a) zabezpečit? 7. Má mít podle Vašeho názoru systém kontinuálního vzdělávání pro pracovníky v OVZ svůj vlastní kreditní systém (vycházející z kreditního systému rezortu MZ, avšak přizpůsobený podmínkám práce v preventivní oblasti)? 8. Má specializační studium připravit laboratorní pracovníky, event. nelaboratorní pracovníky pouze pro rozsah prací požadovaný orgány OVZ pro výkon státního dozoru nebo i pro další činnosti nad rámec tohoto zákona? Které? 9. Ještě nějaká připomínka, poznámka, přání, upozornění na skutečnost, která nebyla v dotazníku zmíněna?


PŘÍLOHA Č. 4

NÁVRH STRUKTURY VZDĚLÁVACÍCH PROGRAMŮ SPECIALIZAČNÍHO VZDĚLÁVÁNÍ NELÉKAŘSKÝCH OBORŮ V OCHRANĚ VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ

• v nelaboratorních oborech:

asistent ochrany veřejného zdraví (Bc.) (§ 13) pro hygienu výživy a předmětu běžného užívání pro hygienu práce pro hygienu obecnou a komunální pro hygienu dětí a mladistvých pro epidemiologii odborný pracovník v ochraně veřejného zdraví (Mgr.) (§ 28) pro hygienu výživy a předmětu běžného užívání pro hygienu práce pro hygienu obecnou a komunální pro hygienu dětí a mladistvých pro epidemiologii

• v laboratorních oborech:

zdravotní laborant (Bc.) (§ 9) pro vyšetřovací metody v ochraně veřejného zdraví odborný pracovník v laboratorních metodách (Mgr.) (§ 26) pro ochranu veřejného zdraví

Pozn. Návrh předpokládá stejnou strukturu členění studijních programů pro Bc. a Mgr. obory s tím, že výuka pro Mgr. bude adekvátně na vyšší odborné úrovni (a v návaznosti na akreditované studijní programy pregraduálního studia, které však v současnosti neexistují).


Vysvětlivky a poznámky k návrhu struktury vzdělávacích programů: P…. .povinný modul PV…povinně výběrový modul V…..výběrový modul Pozn.: ∇ Jednotlivé moduly budou ohodnoceny kredity a předpokladem pro vykonání atestační zkoušky bude zisk požadovaného počtu kreditů stanoveného vzdělávacím programem ∇ Uvedený návrh předpokládá další diskusi s odbornou veřejností a vyjádření hlavního hygienika a jeho poradních sborů pro jednotlivé obory, obzvláště v oblasti nabídky výběrových speciálních modulů ∇ Návrh uvádí i možnost začlenění samostatného odborného modulu pro podporu veřejného zdraví, pokud by při novelizaci právních úprav byl tento obor začleněn ∇ Speciální moduly: • nabídka speciálních modulů by měla být aktualizovaná podle vývoje oboru • výběr speciálních modulů bude prováděn tak, aby byl splněn požadovaný počet kreditů stanovený vzdělávacím programem a podle požadavků vysílajícího pracoviště • speciální moduly označené ∗jsou společně v nabídce studijních programů pro laboratorní i nelaboratorní obory • možná nabídka speciálních modulů i jako tématických kurzů nebo certifikovaných kurzů (v takovém případě v závislosti na požadavcích autorizačních setů) ∇ Uvedený návrh předpokládá částečné propojení vzdělávacích programů specializačního studia laboratorních a nelaboratorních oborů v OVZ s cílem o zachování návaznosti a propojenosti pro činnosti KHS a ZÚ (viz str.38) o racionalizace organizace výuky (podle počtu studujících)

POSTGRADUÁLNÍ VZDĚLÁVÁNÍ PRACOVNÍKŮ V OCHRANĚ VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ V PODMÍNKÁCH NOVÉHO USPOŘÁDÁNÍ SYSTÉMU OCHRANY VEŘEJNÉHO ZDRAVÍ

Recommend Documents