[13]
Poslední stránka
Čtěte pro život. GUSTAV F LAUBERT
Dopis slečně de Chantepie,
červen 1857
cteni.indd 13
19.6.2007 14:29:37
[14]
Univerzální společenství čtenářů. Zleva doprava a shora dolů: Mladý Aristotelés od Charlese Degeorgea, Vergilius od Ludgera tom Ringa staršího, Svatý Dominik od Fra Angelika, Paolo a Francesca od Anselma Feuerbacha, Dva islámští studenti od anonymního ilustrátora, Dítě Ježíš vyučující v Chrámu od žáků Martina Schongauera, Náhrobek Valentiny Balbiani od Germaina Pilona, Svatý Jeroným podle Giovanniho Belliniho, Erasmus ve své pracovně od neznámého rytce
cteni.indd 14
19.6.2007 14:29:37
[15]
P O S L E D N Í ST RÁ N K A
S jednou rukou volně svěšenou k boku a s druhou opřenou o čelo si mladý Aristotelés lenivě čte ve svitku, který má rozvinutý na klíně, a přitom sedí na polstrované židli s nohama pohodlně zkříženýma. Se skřipcem přicvaknutým na vystouplém nose, s turbanem na hlavě a plnovousem obrací Vergilius stránky v červeně vyzdobeném svazku na portrétu namalovaném patnáct století po básníkově smrti. Spočinuvší na širokém schodě, s pravou rukou jemně se dotýkající brady, je svatý Dominik zabrán do knihy, kterou má rozevřenou na kolenou, a nevnímá svět kolem sebe. Dva milenci, Paolo a Francesca, se k sobě tisknou pod stromem a čtou si verš v básni, která je přivede do záhuby: Paolo, tak jako svatý Dominik, se dotýká rukou brady; Francesca drží otevřenou knihu a dvěma prsty zakládá stránku, ke které se nikdy nedostanou. Dva islámští studenti se zastavili na cestě do lékařské školy, aby probrali nějaký úryvek v jedné z knih, které si s sebou nesou. Dvanáctiletý Ježíš ukazuje pravou rukou na stránku knihy, otevřené na klíně, a vysvětluje své chápání textu starším v Chrámu; ti však, ohromení a nepřesvědčení, marně listují ve svých vlastních tlustých knihách a hledají, čím by mu odporovali. Krásná, jako kdyby byla živá, listuje v přítomnosti svého psího mazlíčka milánská šlechtična Valentina Balbiani stránkami své mramorové knihy na víku náhrobku, který zobrazuje v basreliéfu její vysušené tělo. Daleko od rušného
cteni.indd 15
19.6.2007 14:29:37
[16]
města, uprostřed písku a vyprahlých skal si svatý Jeroným, podobný staršímu muži čekajícímu na vlak, čte v rukopisu o velikosti novin, zatímco v rohu leží naslouchající lev. Velký humanistický učenec Desiderius Erasmus předčítá svému příteli Gilbertu Cousinovi vtip z knihy, kterou má
Zleva doprava, shora dolů: Mogulský básník od Muhammada Aliho, knihovna chrámu Haeinsa v Koreji, Izaak Walton od anonymního anglického umělce z devatenáctého století, Marie Magdaléna od Emmanuela Bennera, Dickens při autorském čtení, mladý muž na pařížském nábřeží
položenou na pultíku před sebou. Indický básník ze sedmnáctého století si kleče mezi květy oleandru hladí plnovous a přitom uvažuje o verších, které si právě přečetl nahlas, aby zachytil jejich plnou vůni; svou drahocenně vázanou knihu přitom svírá v levé ruce. Korejský mnich stojící vedle dlouhé řady nahrubo otesaných polic vytahuje jednu z osmdesáti tisíc dřevěných desek v sedm století staré sbírce Tri-
cteni.indd 16
19.6.2007 14:29:37
[17]
pitaka Koreana, drží ji před sebou a s tichou pozorností si v ní čte. „Studuj, abys byl pokojný,“ to je rada neznámého umělce malujícího na sklo, který portrétoval rybáře a esejistu Izaaka Waltona, jak si čte v malé knížce na břehu řeky Itchen poblíž katedrály ve Winchesteru.
Zleva doprava: matka učící svého syna číst od Gerarda ter Borcha, Jorge Luis Borges od Eduarda Comesañi, lesní scenérie od Hanse Tomy
Úplně nahá, krásně učesaná Marie Magdaléna, která se zjevně nekaje, leží v divoké přírodě na kusu látky rozprostřené na kameni a čte si velkou, ilustrovanou knihu. Charles Dickens, využívaje svého hereckého nadání, svírá výtisk jednoho ze svých vlastních románů a chystá se z něho předčítat zbožňujícímu publiku. Mladý muž opřený o kamenné zábradlí nad Seinou je ponořen do knihy (co je to zač?), kterou drží otevřenou před sebou. Netrpělivá nebo prostě znuděná matka podpírá knihu svému rudovlasému synovi, který se pomocí pravé ruky snaží sledovat slova na stránce. Slepý Jorge Luis Borges mhouří oči, aby mohl lépe naslouchat slovům nespatřeného čtenáře. Ve strakatém lese, na mechem obrostlém kmeni sedí nějaký chlapec a oběma rukama svírá malou knihu, v níž si čte v mírném tichu, ovládajícím čas i prostor. To všechno jsou čtenáři a jejich gesta, dovednosti, radosti, jejich odpovědnost a síla pramenící ze čtení jsou nám všem společné. Nejsem sám.
cteni.indd 17
19.6.2007 14:29:38
[18]
To, že umím číst, jsem poprvé zjistil ve svých čtyřech letech. Znovu a znovu jsem vídal písmena, o nichž jsem věděl (protože mi to řekli), že to jsou názvy obrázků, pod nimiž písmena seděla. Chlapec [anglicky boy — pozn. překl.] nakreslený tlustými černými čarami, oblečený v krátkých červených kalhotách a zelené košili (tatáž červená a zelená látka, do níž byly oděny všechny ostatní obrázky v knize, psi, kočky, stromy a vysoké hubené maminky), byl rovněž jaksi, jak jsem si uvědomil, tím strohým černým tvarem pod ním, jako by chlapcovo tělo bylo rozděleno do tří ostře vyřezaných postav: jedna paže a trup, b; odtržená hlava, tak dokonale kulatá, o; a volně dolů spuštěné nohy, y. Do kulatého obličeje jsem nakreslil oči a smějící se pusu a vybarvil jsem prázdný kroužek trupu. Ale bylo tam toho víc: věděl jsem nejen to, že tyto tvary zrcadlí chlapce nad nimi, ale že mi také dokáží přesně říci, co chlapec dělá, s napřaženýma rukama a nohama od sebe. Chlapec běží, říkaly tvary. Neskákal, jak bych si mohl myslet, ani nepředstíral, že stojí jako přikovaný na místě, ani nehrál žádnou hru, jejíž pravidla a cíl bych neznal. Chlapec běží. A přesto bylo toto poznání jakýmsi obyčejným kouzlem, o to méně zajímavým, protože mi je předváděl někdo jiný. Jiný čtenář — nejspíš moje chůva — mi tvary vysvětlila a nyní, pokaždé když se kniha otevřela na stránce s obrázkem bujarého chlapce, jsem věděl, co tvary pod ním znamenají. Těšilo mě to, ale toto potěšení se vytrácelo. Neskrývalo žádné překvapení. Potom jsem jednoho dne uviděl z okna auta (cíl této cesty je dávno zapomenut) u okraje silnice plakát. Pohled na něj nemohl trvat dlouho; snad auto na chvíli zastavilo, snad jen zpomalilo natolik, abych mohl spatřit velké a zřetelné tvary, které se podobaly těm z mé knihy, ale byly to tvary, jež jsem nikdy předtím neviděl. A přesto jsem najednou věděl, co jsou zač; slyšel jsem je znít v hlavě, z černých čar a bílých ploch se proměnily v pevnou, zvučnou, smysluplnou skutečnost. To vše jsem udělal já sám. Nikdo mi to kouzlo neprozradil. Já a ony tvary jsme byli spolu sami a odkrývali jsme se sobě navzájem v tichém, uctivém dialogu. Od té doby, co jsem uměl proměnit holé čáry v živou-
cteni.indd 18
19.6.2007 14:29:38
[19]
cí skutečnost, jsem byl všemocný. Uměl jsem číst. Už nevím, co na tom dávném plakátě stálo za slovo (matně si vzpomínám, že to bylo slovo obsahující několik A), ovšem pocit, že náhle dokážu pochopit to, nač jsem předtím mohl jen hledět, je dnes stejně živý, jako byl nepochybně i tenkrát. Bylo to jako získat nějaký naprosto nový smysl, takový, jenž spočíval v tom, že nyní jisté věci již nadále nesestávají pouze z toho, co vidím očima, slyším ušima, chutnám jazykem, čichám nosem, hmatám rukama, Ukázka Chia-ku-wen neboli „písma na kostech a ulitách“, želví krunýř, ale z toho, co může celé asi 1300–1199 př. Kr. mé tělo rozluštit, přeložit, ozvučit, přečíst. Čtenáři knih, do jejichž rodiny jsem tím nevědomky vstoupil (vždycky si myslíme, že v každém objevu jsme osamoceni a že každá zkušenost, od narození do smrti, je děsivě jedinečná), rozšiřují či prohlubují onu schopnost, která je nám všem společná. Čtení písmen na stránce je pouze jednou z jeho podob. Astronom čtoucí mapu s hvězdami, které již neexistují; japonský architekt čtoucí pozemek, na němž má stát dům tak, aby jej chránil od zlých sil; zoolog čtoucí stopy zvířat v lese; karetní hráč čtoucí gesta svého spoluhráče předtím, než vynese vítěznou kartu; tanečník čtoucí pokyny choreografa a publikum čtoucí tanečníkovy pohyby na jevišti; tkadlec čtoucí složitý vzor právě tkaného koberce; varhaník čtoucí různé současně probíhající pramínky hudby instrumentované na stránce; rodič čtoucí v obličeji dítěte známky radosti, strachu nebo údivu; čínský věštec čtoucí starodávná znamení na krunýři želvy; milenec čtoucí poslepu tělo milované ženy v noci pod pokrývkou; psychiatr
cteni.indd 19
19.6.2007 14:29:38
[20]
pomáhající pacientům, čtoucí jejich vlastní zmatené sny; havajský rybář čtoucí počasí na nebi — ti všichni sdílejí s čtenáři knih dovednost luštit a vykládat znaky. Některá z těchto čtení jsou zabarvena znalostí, že čtenou věc vytvořily za tímto konkrétním účelem jiné lidské bytosti (například notový zápis nebo dopravní značky) nebo bohové (želví krunýř, noční nebe). Ostatní patří náhodě. A přesto je to vždy čtenář, jenž čte smysl; je to čtenář, jenž v nějakém předmětu, místě či události rozpoznává jistou možnost být přečten; je to čtenář, jenž musí systému znaků přisoudit význam a potom jej dešifrovat. My všichni čteme sami sebe i svět kolem nás, abychom nahlédli, kdo jsme a kde se nacházíme. Čteme, abychom rozuměli nebo abychom začali rozumět. Nemůžeme jinak, musíme číst. Čtení, skoro tak jako dýchání, je naší základní funkcí. Psát jsem se naučil mnohem později, až mi bylo sedm. Bez psaní bych snad mohl žít. Nemyslím však, že bych mohl žít bez čtení. Čtení — jak jsem objevil — přichází před psaním. Společnost bez psaní může existovat, a mnohé takové společnosti existují,1) avšak žádná společnost nemůže existovat bez čtení. Podle etnologa Philippa Descoly2) mají společnosti bez psaní lineární pojetí času, zatímco ve společnostech takzvaně gramotných je pojetí času kumulativní; oba druhy společností se pohybují v rámci těchto různých, avšak stejně složitých časů pomocí čtení množství znaků, které svět nutně poskytuje. Dokonce i ve společnostech, které si zaznamenávají své putování, se čtení objevuje před psaním; případný pisatel musí být schopen rozpoznat a dešifrovat společenský systém znaků dříve, než je zapíše na stránku. Pro většinu gramotných společností — pro islám, pro židovské a křesťanské společnosti, jako je ta moje, pro starověké Maye, pro rozsáhlé buddhistické kultury — stojí čtení na začátku společenské smlouvy; naučit se číst bylo mým přechodovým rituálem. Jakmile jsem se naučil číst svá písmena, četl jsem všechno: knihy, ale také vývěsky, inzeráty, drobná písmenka na 1) Claude Lévi-Strauss: Smutné tropy, přel. Jiří Pechar (Praha 1966 [1955]). Lévi-
-Strauss nazývá společnosti bez psaní „studené společnosti“, protože jejich kosmologie se pokouší anulovat posloupnost událostí, která utváří naše pojetí dějin. 2) Philippe Descola: Les Lances du Crépuscule (Kopí soumraku) (Paris 1994).
cteni.indd 20
19.6.2007 14:29:38
[21]
zadní straně tramvajových jízdenek, dopisy vyhozené do smetí, vybledlé noviny pohozené pod lavičkou v parku, graffiti, zadní strany časopisů v rukou jiných čtenářů v autobuse. Když jsem zjistil, že Cervantes ve své zálibě ve čtení četl „třebas i roztrhané papíry, ležící po ulici“,3) věděl jsem přesně, jaké nutkání ho k tomuto sbírání odpadků přimělo. Toto uctívání knihy (na pergamenu, papíru nebo obrazovce) je jedním z principů gramotné společnosti. Islám dovádí toto pojetí dokonce ještě dál: korán není pouze jedním z Božích výtvorů, nýbrž jedním z Jeho atributů, tak jako Jeho všudypřítomnost nebo Jeho slitovnost. Své první zkušenosti jsem získával z knih. Když jsem později v životě narazil na nějakou událost, okolnost nebo povahu, podobnou něčemu, o čem jsem předtím četl, zakusil jsem lehce překvapivý, ovšem neuspokojivý pocit déjà vu, protože jsem si představoval, že to, co se nyní dělo, se mi již přihodilo ve slovech, že to již bylo pojmenováno. Nejstarší dochovaný hebrejský text systematického spekulativního myšlení Sefer Jezirah, napsaný někdy v šestém století, tvrdí, že Bůh stvořil svět prostřednictvím dvaatřiceti tajných stezek moudrosti, deseti Sefirot čili čísel a dvaadvaceti písmen.4) Ze Sefirot byly stvořeny všechny abstraktní věci; z dvaadvaceti písmen byly stvořeny všechny skutečné bytosti ve třech sférách kosmu — světě, čase a lidském těle. Vesmír je v židovsko-křesťanské tradici pojímán jako psaná Kniha, utvořená z čísel a písmen; klíč k porozumění vesmíru spočívá v naší schopnosti správně je číst a osvojit si jejich kombinace, a tím se naučit dát některé části tohoto kolosálního textu život podle vzoru našeho Stvořitele. (Podle legendy ze čtvrtého století dva talmudičtí učenci Hanani a Hošaiáš jednou týdně studovali Sefer Jezirah a správnou kombinací písmen stvořili tříleté tele, které potom jídali k večeři.) Mé knihy pro mě byly přepisem či komentářem k této jiné, kolosální Knize. Miguel de Unamuno5) mluví v jednom 3) Miguel de Cervantes Saavedra: Důmyslný rytíř don Quijote de la Mancha, přel.
Václav Černý (Praha 1966 [1605, 1615]), část I, kap. 9. 4) Gershom Scholem: Kabbalah (Kabala) (Jerusalem 1974). 5) Miguel de Unamuno: sonet bez názvu, in: tentýž: Poesía completa (Sebrané
básně) (Madrid 1979).
cteni.indd 21
19.6.2007 14:29:38
[22]
Stránka z kabalistického textu Pa’amon ve-Rimmon ukazující deset sefirotů, vytištěno v Amsterodamu roku 1708
cteni.indd 22
19.6.2007 14:29:38
[23]
sonetu o Čase, jehož zdroj leží v budoucnosti; můj život čtenáře mi poskytl stejný pocit plynutí proti proudu, prožíval jsem to, co jsem již dříve přečetl. Ulice před domem byla plná zlých lidí, kteří se zabývali svými temnými záležitostmi. Poušť, která se nacházela nedaleko našeho domu v Tel Avivu, kde jsem žil do svých šesti let, byla děsivá, protože jsem věděl, že pod pískem, přímo pod asfaltovou cestou, je pohřbeno bronzové město. Želé byla zázračná hmota, kterou jsem nikdy neviděl, ale kterou jsem znal z knih Enid Blytonové, a když jsem ji konečně ochutnal, nikdy se této literární ambrózii nevyrovnala. Napsal jsem své vzdálené babičce dopis, v němž jsem si stěžoval na nějaké své malé trápení a domníval jsem se, že pro mne bude zdrojem téže velkolepé svobody, jakou získali moji literární sirotci, když nalezli své dlouho ztracené příbuzné; místo aby mě vysvobodila ze smutků, přeposlala dopis mým rodičům a ti se nad mými stížnostmi docela pobavili. Věřil jsem v kouzla a byl jsem si jistý, že jednoho dne si budu moci přát tři přání, o nichž mě nesčetné příběhy učily, jak je nepromarnit. Připravil jsem se na setkání s duchy, se smrtí, s mluvícími zvířaty, se zápasem; složitě jsem plánoval cesty na dobrodružné ostrovy, na nichž se mým důvěrným přítelem stane Sindibád. Až o mnoho let později, když jsem se poprvé dotýkal těla své milenky, jsem si uvědomil, že někdy může být literatura na skutečný život krátká. Kanadský esejista Stan Persky mi jednou řekl, že „čtenáři musí mít milion životopisů“, protože se nám zdá, že v jedné knize za druhou nacházíme stopy svých životů. „Zapisovat si své dojmy z Hamleta, když jej čteme rok po roce,“ napsala Virginia Woolfová, „by doslova znamenalo zaznamenat svou vlastní autobiografii, protože když víme více o životě, Shakespeare nám k tomu podá komentář.“6) Pro mě to bylo poněkud jinak. Pokud byly knihy autobiografiemi, pak jimi byly před událostí a já jsem později rozpoznával události, o nichž jsem dříve četl u H. G. Wellse, v Alence v kraji divů, v sentimentálním Srdci Edmonda De Amicis, 6) Virginia Woolf: „Charlotte Brontë“, in: The Essays of Virginia Woolf, Vol. 2:
1912–1918 (Eseje Virginie Woolfové, díl 2: 1912–1918), ed. Andrew McNeillie (London 1987).
cteni.indd 23
19.6.2007 14:29:38
[24]
v dobrodružstvích Bomba, chlapce z džungle. Sartre se ve svých vzpomínkách doznal ke stejné zkušenosti. Když srovnával flóru a faunu objevenou na stránkách Encyclopédie Larousse s jejich protějšky v Lucemburských zahradách, zjišťoval, že „opice v Zoologické zahradě byly méně opicemi, lidé v Lucemburské zahradě méně lidmi. Platonik svým postavením, šel jsem od poznání k jeho objektu; v ideji jsem nacházel více reality než ve věci, protože ke mně přicházela dříve a protože se dávala jako věc. To v knihách jsem poznal vesmír: přizpůsobený, roztříštěný, opatřený nálepkami, promyšlený, stále ještě strašný.“7) Čtení mi poskytlo výmluvu pro soukromí či snad dalo soukromí, které na mě bylo uvaleno; dalo mi smysl, neboť během dětství, poté, co jsme se v roce 1955 vrátili do Argentiny, jsem žil odděleně od zbytku své rodiny v péči chůvy v samostatné části domu. Tehdy byla nejoblíbenějším místem na čtení podlaha mého pokoje, kde jsem ležel na břiše s nohama zaháknutýma pod židlí. Později se nejbezpečnějším, nejodlehlejším místem na čtení stala moje postel v oné noční zamlžené krajině mezi bdělostí a spánkem. Nepamatuji si, že bych se někdy cítil osamělý; při těch řídkých příležitostech, kdy jsem se setkal s jinými dětmi, mi naopak jejich hry a řeči připadaly mnohem méně zajímavé než dobrodružství a dialogy, které jsem četl v knihách. Psycholog James Hillman tvrdí, že lidé, kteří četli a čtou příběhy nebo kterým někdo příběhy četl v dětství, „jsou na tom lépe a mají lepší předvídavost než ti, kteří musejí být do příběhu uvedeni. […] Setkat se brzy se životem je samo o sobě dobrou vyhlídkou na život.“ Pro Hillmana se tohle první čtení stává „něčím žitým a prožitým, cestou, na níž duše nachází sama sebe v životě“.8) Z tohoto důvodu jsem se k těmto čtením znovu a znovu vracel a vracím se k nim stále. Poněvadž můj otec byl v diplomatických službách, mnoho jsme cestovali; knihy mi dávaly stálý domov a v každé jsem se mohl kdykoliv zabydlet přesně podle toho, jak jsem 7) Jean-Paul Sartre: Slova, přel. Dagmar Steinová (Praha 1992 [1964]). 8) James Hillman: „A Note on Story“ (Poznámka o příběhu), in: Children’s Litera-
ture: The Great Excluded, Vol. 3 (Dětská literatura. Vyloučení velikáni, 3. díl), ed. Francelia Butler (Philadelphia 1974).
cteni.indd 24
19.6.2007 14:29:38
[25]
se cítil, bez ohledu na to, jak moc cizí byl pokoj, ve kterém jsem musel spát, nebo jak nesrozumitelně zněly hlasy za dveřmi. Po mnoho nocí jsem zapínal lampičku u postele, zatímco má chůva pracovala u svého elektrického pletacího stroje nebo pochrupovala v protější posteli, a snažil jsem se dočíst knihu do konce a zároveň tento konec co nejvíce pozdržet, takže jsem se vracel o pár stránek zpět, hledal úryvek, který se mi líbil, nebo si ověřoval detaily, o nichž jsem si myslel, že mi unikly. Nikdy jsem o svém čtení s nikým nemluvil; potřeba sdílení přišla až později. V tom čase jsem byl nádherně sobecký a úplně jsem se ztotožňoval se Stevensonovými verši: To byl svět a já byl král; Pro mě bzukot včelek hrál, Pro mě létaly vlaštovky.9)
Každá kniha byla svět sám o sobě a já jsem v něm nacházel útočiště. Ačkoliv jsem věděl, že sám nedokážu vymýšlet takové příběhy, jaké psali moji oblíbení autoři, cítil jsem, že se mé názory často shodovaly s jejich a (abych užil Montaignovy věty) „táhnul jsem se daleko za nimi a mumlal jsem, ,slyš, slyš‘“.10) Později jsem se již dokázal z příběhů vydělit; avšak během mého dětství i po většinu mého dospívání pro mě to, co kniha řekla, ať to znělo jakkoliv fantasticky, bylo po čas čtení pravdivé a stejně hmatatelné jako materiál, z něhož byla kniha vyrobena. Stejnou zkušenost popsal Walter Benjamin: „Co pro mě znamenaly první knihy — abych si na to vzpomněl, musel bych nejprve zapomenout všechno ostatní, co o knihách vím. Je jisté, že vše, co o nich dnes vím, je založeno na připravenosti, s jakou jsem se tehdy otevřel knihám; avšak zatímco nyní stojí obsah, téma a předmět vně knihy, dříve byly výhradně a cele v ní, nebyly vůči ní o nic vnější nebo nezávislé, než jsou dnes čísla stránek nebo papír. Svět, který se v knize odkrýval, a kniha sama se nesměly nikdy, za žádnou cenu, od sebe odloučit. A tak s každou knihou byl její 9) Robert Louis Stevenson: „My Kingdom“ (Mé království), in: tentýž: A Child’s
Garden of Verses (Dětská zahrada veršů) (London 1885). 10) Michel de Montaigne: „O výchově dětí“, in: tentýž: Eseje, přel. Václav Černý,
(Praha 1966 [1580]).
cteni.indd 25
19.6.2007 14:29:38
[26]
obsah, tedy její svět, hmatatelně po ruce. Ovšem stejně tak tento obsah a tento svět každou část knihy přetvářel. Hořely v ní, zářily z ní, umístěné nikoliv pouze na vazbě nebo na obrázcích, uchovávaly se v nadpisech kapitol a v prvních písmenech, odstavcích a sloupcích. Člověk knihu nepřečetl; on v ní bydlel, přebývaje mezi řádky a po chvíli znovu začínaje, překvapený tím, na jakém místě se zastavil.“11) Později, už jako dospívající, jsem v otcově téměř nepoužívané knihovně v Buenos Aires (nařídil své sekretářce, aby knihovnu vybavila, a ona nakoupila knihy na metry a nechala je vyvázat podle výšky regálů, takže názvy na horním okraji stránek byly mnohdy oříznuty a někdy chyběly dokonce i první řádky) udělal další objev. Začal jsem vyhledávat v obrovské španělské encyklopedii od Espasa-Calpe hesla, která tak nebo onak podle mých představ souvisela se sexem: „masturbace“, „penis“, „vagina“, „syfilis“, „prostituce“. Vždycky jsem býval v knihovně sám, neboť otec ji používal jen zřídka, když s někým neměl schůzku v kanceláři, nýbrž doma. Bylo mi dvanáct nebo třináct; byl jsem schoulený v jednom z velkých křesel, ponořený do článku o ničivých účincích kapavky, když vstoupil otec a posadil se na svůj pracovní stůl. Na okamžik jsem se zděsil, že si všimne, co si to čtu, ale pak jsem si uvědomil, že nikdo — dokonce ani můj otec, ledabyle sedící několik kroků od mne — nemůže vstoupit do mého prostoru čtení, nemůže rozpoznat, co mi kniha, kterou jsem držel v rukou, necudně sděluje, a že nic kromě mé vlastní vůle nemůže nikomu umožnit, aby to zjistil. Ten malý zázrak byl němý, věděl jsem o něm pouze já. Když jsem dočítal heslo o kapavce, byl jsem spíše povznesen než šokován. Později, abych si doplnil své sexuální vzdělání, jsem v téže knihovně četl Konformistu Alberta Moravii, Nečistou Guye Des Carse, Peyton Place Grace Metaliousové, Hlavní třídu Sinclaira Lewise a Lolitu Vladimira Nabokova. Měl jsem soukromí nejen při čtení, ale i při rozhodování, co budu číst, při vybírání knih v oněch dávno zmizelých knihkupectvích v Tel Avivu, na Kypru, v Garmisch-Par11) Walter Benjamin: „A Berlin Chronicle“ (Berlínská kronika), in: Reflections
(Úvahy), ed. Peter Demetz (New York 1978).
cteni.indd 26
19.6.2007 14:29:38
[27]
tenkirchenu, v Paříži, v Buenos Aires. Mnohokrát jsem si vybíral knihy podle obálky. Některé okamžiky si vybavuji dokonce i dnes: například jak jsem uviděl matné přebaly Rainbow Classic (vydávané World Publishing Company of Cleveland v Ohiu) a jaké potěšení mi působily orazítkované vazby pod nimi, nebo jak jsem si domů odnášel knihu Hans Brinker aneb stříbrné brusle12) (která se mi nikdy nelíbila a kterou jsem nikdy nedočetl), Malé ženy13) nebo Huckleberryho Finna. Ve všech byly předmluvy od May Lambertonové Beckerové, nazvané „Jak vznikla tato kniha“, a jejich klípky se mi doposud zdají být jedním z nejvíce vzrušujících způsobů, jak mluvit o knihách. „Jednoho chladného rána v září roku 1880, když do oken bubnoval skotský déšť, si Stevenson poposedl blíž k ohni a začal psát,“ píše se v předmluvě paní Beckerové k Ostrovu pokladů. Onen déšť i oheň mě provázel po celou knihu. Vzpomínám si na jedno knihkupectví na Kypru, kde naše loď několik dní stála, na výlohu plnou Noddyho příběhů s pestrobarevnými obálkami a na potěšení, s nímž jsem si představoval, jak s Noddym stavím dům ze stavebních kamenů, namalovaných na stránce. (Později jsem si bez zahanbení užíval četbu knižní řady The Wishing Chair [Kouzelná židle] Enid Blytonové, o níž jsem netušil, že ji angličtí knihovníci tehdy označovali za „sexistickou a snobskou“.) V Buenos Aires jsem objevil lepenkovou řadu o Robinu Hoodovi, v níž každý hrdina vyvedený černou barvou plasticky vystupoval na plochém žlutém pozadí, a četl jsem tam pirátská dobrodružství Emilia Salgariho — Malajský tygr, romány Julese Verna a Dickensovo Tajemství Edwina Drooda. Nepamatuji se, že bych čítával upoutávky na záložkách, abych se dozvěděl, o čem kniha je; ani nevím, jestli v knihách mého dětství vůbec nějaké byly. Myslím, že jsem četl minimálně dvěma způsoby. Jedním způsobem jsem bez dechu hltal události a postavy, aniž bych se zastavoval u podrobností, a někdy jsem tempo čtení ještě urychloval, abych příběh dohonil až do poslední stránky — 12) Dětská kniha od Mary Mapes Dodgeové. 13) Little Women, román z americké občanské války od Louisy May Alcottové (1867,
česky Malé ženy, přel. Božena Šimková [Praha 1974]).
cteni.indd 27
19.6.2007 14:29:38
[28]
to když jsem četl Ridera Haggarda, Odysseiu, Conana Doyla a německého autora příběhů z Divokého západu Karla Maye. Druhým způsobem jsem důkladně prozkoumával text, abych porozuměl jeho zašmodrchaným významům, a nacházel jsem potěšení pouze v samotném zvuku slov, v náznacích, které slova nerada odhalovala, nebo v tom, o čem jsem předpokládal, že je skryto hluboko v samém příběhu, něco příliš strašného nebo nádherného, než aby se na to dalo pohlédnout přímo. Tento druhý způsob čtení — který něčím připomínal čtení detektivních příběhů — jsem objevil u Lewise Carrolla, Danta, Kiplinga, Borgese. Při čtení jsem se také řídil svým očekáváním, jaká by kniha měla být (podle toho, jak ji označil autor, nakladatel nebo jiný čtenář). Ve dvanácti jsem v ediční řadě detektivních příběhů četl Čechovův Lov a potom jsem s domněním, že Čechov je ruský autor kriminálních románů, četl jeho „Dámu s psíčkem“, jako by ji napsal soupeř Arthura Conana Doyla — a líbila se mi, byť mi záhada připadala poněkud chabá. Velmi podobně vypráví Samuel Butler o jistém Williamovi Seftonu Moorhouseovi, který „se domníval, že konvertoval ke křesťanství po přečtení Burtonovy Anatomie melancholie, kterou dostal omylem místo Butlerovy Analogie na doporučení svého přítele. Byl z toho ovšem velmi zmatený.“14) V příběhu otištěném ve čtyřicátých letech dvacátého století Borges naznačuje, že číst Kempenského Následování Krista, jako kdyby to napsal James Joyce, by bylo „dostatečným oživením sotva slyšitelných duchovních poselství“.15) Již Spinoza si ve svém díle Traktát theologicko-politický z roku 1650 (odsouzeném římskokatolickou církví jakožto kniha, kterou „v pekle vymyslel odpadlý žid a ďábel“) povšiml: „Často se stává, že v různých knihách čteme příběhy, které si jsou samy o sobě podobné, avšak my je posuzujeme velmi rozdílně, podle názorů, které jsme si utvořili o autorech. Vzpomínám si, že jsem někdy v nějaké knize četl o muži jménem Orlando Furioso, který létal vzduchem na 14) Samuel Butler: The Notebooks of Samuel Butler (Zápisníky Samuela Butlera)
(London 1912). 15) Jorge Luis Borges: „Autor Quijota Pierre Menard“, in: tentýž: Zrcadlo a maska,
přel. Kamil Uhlíř, Josef Forbelský a František Vrhel (Praha 1989).
cteni.indd 28
19.6.2007 14:29:38
[29]
jakési okřídlené nestvůře, dokázal přeletět libovolnou zemi, sám bez pomoci zabíjel obrovské množství lidí a obrů a další takové fantazie, které jsou z rozumového hlediska očividně absurdní. Velmi podobný příběh jsem četl v Ovidiovi, o Perseovi, a také v knihách Soudců a Královských o Samsonovi, který sám a beze zbraně zabil tisíce mužů, a o Eliášovi, který letěl vzduchem a nakonec se vznesl v ohnivém voze s ohnivými koni do nebe. Všechny tyto příběhy jsou si zjevně podobné, ovšem my je posuzujeme velmi rozdílně. První z nich se snažil bavit, druhý měl politický záměr a třetí náboženský.“16) Já jsem také velmi dlouho připisoval knihám,které jsem četl, nějaké záměry, a očekával jsem například, že Bunyanova Poutníkova cesta mi bude kázat, neboť to byla, jak mi bylo řečeno, náboženská alegorie — jako kdybych dokázal naslouchat tomu, co se dělo v autorově mysli v okamžiku tvoření, a získat důkaz, že autor skutečně mluvil pravdu. Ani zkušenost a jistá míra zdravého rozumu mě z tohoto pověrčivého zlozvyku zcela nevyléčily. Někdy knihy představovaly talismany: jistý dvoudílný soubor Tristrama Shandyho, penguinské vydání Bestie musí zemřít Nicholase Blakea,17) otrhaný výtisk komentovaného vydání Alenky v kraji divů a za zrcadlem,18) který jsem si nechal za cenu celého měsíčního příjmu svázat u jakéhosi pochybného knihkupce. Tyto knihy jsem četl se zvláštní péčí a nechával jsem si je na zvláštní chvíle. Tomáš Kempenský poučoval své studenty, aby brali „knihu do rukou jako spravedlivý Simeon vzal do náručí dítě Ježíše k polaskání a políbení. A až skončíte se čtením, zavřete knihu a vzdejte díky za každé slovo z Božích úst, neboť jste na Pánově poli nalezli skrytý poklad.“19) A svatý Benedikt, 16) Benedictus Spinoza: Traktát theologicko-politický, přel. Josef Hrůša (Praha 1922
[1650]). 17) Detektivní román Cecila Day-Lewise (1904–1974), básníka irského původu
z okruhu W. H. Audena, který pod pseudonymem N. Blake napsal asi dvacet detektivek. 18) Lewis Carroll: Alice’s Adventures in Wonderland & Through the Looking Glass. (Alenka v kraji divů a za zrcadlem). S předmluvou a poznámkami Martina Gardnera (New York 1960). 19) Cit. podle: John Willis Clark: Libraries in the Medieval and Renaissance Periods (Knihovny v době středověku a renesance) (Cambridge 1894).
cteni.indd 29
19.6.2007 14:29:38
[30]
píšící v době, kdy knihy byly poměrně vzácné a drahé, nařizoval svým mnichům, aby knihy při čtení drželi, „je-li to možné, v levé ruce, zabalené do rukávu svého hábitu a položené na kolenou; pravou rukou, která měla být nezakrytá, se měli dotýkat stránek a obracet je“.20) Mé adolescenční čtení neústilo v tak hluboké uctívání ani v tak důkladné rituály, avšak mělo v sobě jakousi tajemnou vážnost a důležitost, kterou nyní nebudu popírat. Chtěl jsem žít mezi knihami. V roce 1964, když mi bylo šestnáct let, jsem si vedle školy našel práci v Pygmalionu, jednom ze tří anglicko-německých knihkupectví v Buenos Aires. Majitelkou byla Lily Lebachová, německá Židovka, která uprchla před nacisty a usadila se v Buenos Aires koncem třicátých let; ta mi dávala každodenní úkol utřít prach z každé jedné knihy v obchodě, což byla metoda, o níž se zcela právem domnívala, že mě brzy naučí znát veškeré zásoby a jejich umístění v regálech. Bohužel mě mnohé knihy kromě očisty sváděly: chtěly, abych je bral do rukou, otevřel a prozkoumal, a někdy dokonce ani to nestačilo. Párkrát jsem takovou svůdnou knihu ukradl; vzal jsem si ji domů, ukryl si ji do kapsy kabátu, protože jsem ji nemohl pouze číst; musel jsem ji mít, říkat si, že je moje. Autorka románů Jamaica Kincaidová se přiznává k podobnému zločinu: kradla knihy z dětské knihovny v Antigue a vysvětlovala to tak, že jejím úmyslem nebylo knihu ukrást: „jakmile jsem však knihu jednou přečetla, nedokázala jsem se s ní rozloučit“.21) Příliš brzy jsem přišel na to, že člověk prostě nečte Zločin a trest nebo Strom roste v Brooklynu. Člověk čte jisté vydání, konkrétní výtisk, rozpoznatelný podle toho, je-li papír hrubší nebo hladší, podle vůně, podle jemného natržení na straně 72 a podle skvrny od kávy v pravém horním rohu zadní obálky. Epistemologické pravidlo pro čtení, zavedené ve druhém století, totiž že většina nedávných textů nahrazuje texty předchozí, neboť se předpokládá, že je obsáhnou, v mém případě většinou neplatilo. V raném středověku písaři údajně „opravovali“ chyby, kterých si mohli v opisova20) Traditio Generalis Capituli of the English Benedictines (Traditio Generalis Capi-
tuli anglických benediktinů) (Philadelphia 1866). 21) Jamaica Kincaid: A Small Place (Malé místo) (New York 1988).
cteni.indd 30
19.6.2007 14:29:38
[31]
ných textech povšimnout, a tím vytvořili „lepší“ text; pro mě se však vydání, v němž jsem četl knihu poprvé, stalo editio princeps, s nímž jsem musel všechny ostatní srovnávat. Tisk nám vnutil iluzi, že všichni čtenáři Dona Quijota čtou tutéž knihu. Pro mě dokonce i dnes jako by nikdy nebyl vynalezen knihtisk a každá jednotlivá kniha zůstává stejně jedinečná jako fénix. A přesto je pravdou, že konkrétní knihy propůjčují jisté charakteristiky konkrétním čtenářům. Ve vlastnictví knihy je skryta historie jejích předchozích čtení — chci tím říci, že každý nový čtenář je ovlivněn svými představami o tom, v jakých rukou se kniha dříve nacházela. V mém výtisku Kiplingovy autobiografie Něco o mně, kterou jsem koupil v antikvariátu v Buenos Aires, je na předsádce ručně napsaná báseň označená datem Kiplingovy smrti. Byl onen improvizující básník, který vlastnil tuto knihu, vášnivým imperialistou? Milovníkem Kiplingovy prózy, který viděl umělce skrze šovinistickou patinu? Můj domnělý předchůdce ovlivňuje mé čtení, neboť se s ním ocitám v dialogu a přu se s ním o tom či onom. Kniha přináší čtenáři svou vlastní historii. Slečna Lebachová musela vědět, že jí zaměstnanci kradou knihy, předpokládám však, že pokud jsme nepřekračovali jisté nevyřčené hranice, pak nám toto hříšné jednání tolerovala. Jednou či dvakrát mě viděla zabraného do nového přírůstku a jenom mi řekla, abych pokračoval v práci, knihu si odložil a přečetl si ji doma, ve svém volném čase. V jejím obchodě se ke mně dostaly báječné knihy: Josef a bratří jeho Thomase Manna, Herzog Saula Bellowa, Trpaslík Pära Lagerkvista, Salingerových Devět povídek, Brochova Smrt Vergilova, Zelené dítě Herberta Reada, Vědomí a svědomí Zena Cosiniho Itala Sveva, básně R. M. Rilka, Dylana Thomase, Emily Dickinsonové, Gerarda Manleyho Hopkinse, egyptská milostná lyrika v překladu Ezry Pounda, Epos o Gilgamešovi. Jednou odpoledne přišel do knihkupectví v doprovodu své osmaosmdesátileté matky Jorge Luis Borges. Byl slavný, ale já jsem od něho četl jen několik básní a povídek a jeho literaturou jsem nebyl nijak ohromený. Byl téměř slepý, přesto
cteni.indd 31
19.6.2007 14:29:38
[32]
však odmítal nosit hůl, a přejížděl rukou po regálech, jako kdyby mohl číst názvy dotykem prstů. Hledal knihy, které by mu pomohly ve studiu anglosaštiny; ta se stala jeho nejnovější vášní, a my jsme pro něho objednali Skeatův slovník a komentovanou verzi Bitvy u Maldonu.22) Borgesova matka byla stále netrpělivější: „Ach Jorge,“ řekla, „nevím, proč marníš čas s anglosaštinou, místo abys studoval něco užitečného, třeba latinu nebo řečtinu!“ Nakonec se otočil a požádal mě o několik knih. Pár jsem jich našel a ostatní jsem si poznamenal a pak, když už byl na odchodu, se mě Borges zeptal, jestli bych neměl po večerech čas, protože potřebuje (to řekl velmi omluvně) někoho, kdo by mu četl; jeho matka se totiž nyní velmi rychle unaví. Řekl jsem, že bych mohl. Po další dva roky jsem Borgesovi četl, stejně jako mnozí další šťastlivci a náhodní známí, buď po večerech, nebo, pokud mi to dovolila škola, po dopoledních. Rituál se nikdy téměř neměnil. Nevšímal jsem si výtahu a vyšel jsem po schodech k jeho bytu (po stejných schodech, po nichž Borges jednou šel s nově získaným výtiskem Tisíce a jedné noci; nevšiml si otevřeného okna, ošklivě se pořezal a zanícená rána mu přivodila horečnaté blouznění a následně přesvědčení, že se zbláznil); zazvonil jsem; služebná mě dovedla přes chodbu se závěsem do malého obývacího pokoje, kam mi přišel Borges naproti a podával mi měkkou ruku. Nekonaly se žádné úvodní přípravy; sedl si s očekáváním na pohovku, zatímco já jsem zaujal místo v křesle, a lehce astmatickým hlasem mi navrhl, co bychom mohli ten večer číst: „Co kdybychom si dnes vybrali Kiplinga?“ Ovšemže ve skutečnosti žádnou odpověď neočekával. V tomto obývacím pokoji, pod Piranesiho rytinou okrouhlých římských ruin, jsem četl Kiplinga, Stevensona, Henryho Jamese, několik hesel z Brockhausovy německé encyklopedie, verše Marinovy, Enriqua Banchse, Heina (ovšem tyto posledně jmenované znal nazpaměť, takže sotva jsem začal číst, vzápětí se ozval jeho váhavý hlas a recitoval zpaměti; váhání se týkalo pouze intonace, nikoliv slov samotných, ta si pamatoval neomylně). Mnohé z těchto autorů jsem před22) Fragment staroanglické básně Battle of Maldon, pravděpodobně z konce desá-
tého století.
cteni.indd 32
19.6.2007 14:29:38
[33]
tím nečetl, takže tam probíhal podivný rituál. Já jsem objevoval text tím, že jsem ho četl nahlas, zatímco Borges používal své uši tak, jak jiní čtenáři používají oči, aby zběžně přehlédli stránky a našli určité slovo, větu nebo odstavec, a tím si utvrdili svou paměť. Když jsem četl, přerušoval mě a text komentoval, aby si (jak se domnívám) o něm v mysli udělal poznámku. Jednou mě přerušil po jednom řádku ze Stevensonových Nových povídek Tisíce a jedné noci, který mu přišel k popukání („oblečený a nalíčený tak, aby představoval osobu spojenou s tiskem ve stísněných podmínkách“ — „Jak může být někdo takto oblečený, no ne? Co myslíte, že tím Stevenson myslel? Že byl tak nemožně konkrétní? Co?“), a pak pokračoval v analýze stylistického prostředku určení někoho nebo něčeho pomocí obrazu nebo kategorie, která se jeví být přesná a přitom nutí čtenáře, aby si utvořil svou osobní definici. Borges a jeho přítel Adolfo Bioy Casares si s touto myšlenkou hráli a vytvořili jedenáctislovnou povídku: „Cizinec stoupal potmě po schodech: tik-tak, tik-tak, tik-tak“. Když jsem jednou četl Kiplingovu povídku „Přes všechny meze“, Borges mě přerušil po scéně, v níž indická vdova posílá svému milenci vzkaz, vytvořený z různých věcí svázaných do rance. Povšiml si poetické náležitosti tohoto obrazu a nahlas přemítal, zda si Kipling tento konkrétní, a přesto symbolický jazyk vymyslel.23) Potom, jako kdyby procházel knihovnou ve své hlavě, porovnal tento vzkaz s „filozofickým jazykem“ Johna Wilkinse, v němž každé slovo je definicí sebe sama. Borges například poznamenal, že slovo losos nám neříká nic o předmětu, který představuje; zana, odpovídající slovo ve Wilkinsově jazyce, založeném na předem zavedených kategoriích, znamená „šupinatá říční 23) V té době jsme ani Borges, ani já nevěděli, že Kiplingův svázaný vzkaz nebyl vy-
myšlený. Podle Ignace J. Gelba (The History of Writing [Dějiny psaní, Chicago 1952]) ve východním Turkestánu poslala mladá žena svému milenci vzkaz sestávající z hrudky čaje, listu trávy, červeného ovoce, sušené meruňky, kousku uhlí, květiny, kousku cukru, oblázku, sokolího pera a ořechu. Vzkaz zněl: „Už nemůžu pít čaj, jsem bez tebe bledá jako tráva, červenám se, když na tebe myslím, srdce mi hoří jako uhlí, jsi krásný jako květina a sladký jako cukr, ale copak máš srdce z kamene? Kdybych měla křídla, přiletěla bych k tobě, jsem tvá jako ořech, který držíš v ruce.“
cteni.indd 33
19.6.2007 14:29:38
[34]
ryba s načervenalým masem“:24) z jako ryba, za jako říční ryba, zan jako šupinatá říční ryba a zana jako šupinatá říční ryba s načervenalým masem. Čtení Borgesovi u mne vždy vedlo k mentálnímu přeskupení mých vlastních knih; toho večera stáli Kipling a Wilkins na stejném pomyslném regále bok po boku. Jindy (už si nepamatuji, co jsem mu zrovna četl) začal sestavovat improvizovanou antologii špatných veršů od slavných autorů obsahující Keatsovo „Pod vším svým peřím sova mrzla v sněhu“,25) Shakespearovo „Vždyť jsem to tušil! Strýc!“26) (Borgesovi připadalo slovo „strýc“ nepoetické, pro Hamleta nevhodné — dal by přednost výrazu „bratr mého otce“ nebo „příbuzný mé matky“), Websterovo „Člověk je míč, s nímž hvězdy hrají si“,27) z jeho tragédie Vévodkyně z Malfi, a Miltonovy závěrečné verše z Ráje opět nabytého — „a v dům své matky skrytě vrátil se“,28) který z Krista dělal (podle Borgese) anglického gentlemana v tvrdém klobouku, který jde domů k matce na čaj. Někdy využíval předčítání pro své vlastní psaní. Objev ducha tygra v Kiplingově povídce „Bubny vpředu i vzadu“, kterou četl krátce před Vánocemi, ho přivedl k vytvoření jedné z posledních povídek, „Modrým tygrům“; „Dva obrazy v rybníku“ Giovanniho Papiniho inspirovaly jeho „24. srpen 1982“, datum, které tehdy leželo v budoucnosti; jeho rozčilení nad Lovecraftem (jehož povídky jsem několikrát začínal a pak přestával číst) ho přimělo k tomu, že napsal „opravenou“ verzi Lovecraftovy povídky a otiskl ji v Brodiově zprávě. Často mě požádal, abych něco zapsal na předsádku knihy, kterou jsme zrovna četli — odkaz k nějaké kapitole nebo nějakou myšlenku. Nevím, jak tyto poznámky využíval, avšak tento zvyk dělat si poznámky dozadu do knihy jsem od něj rovněž převzal. 24) Borges analyzoval Wilkinsův jazyk v eseji „El idioma analítico de John Wilkins“
25) 26) 27) 28)
cteni.indd 34
(Analytický idiom Johna Wilkinse), in: tentýž: Otras Inquisiciones (Další pátrání) (Buenos Aires 1952). John Keats: „Předvečer svaté Anežky“, in: tentýž: Když mraky září, přel. Jiřina Hauková (Praha 1961 [1820]). William Shakespeare: Hamlet, přel. E. A. Saudek (Praha 1950 [1603]). John Webster: Vévodkyně z Malfi, přel. Vladimír Pražák (Praha 1970 [1623]). John Milton: Ráj opět nabytý, přel. A. Zvičínský (Praha 1893 [1671]).
19.6.2007 14:29:38
[35]
Existuje jedna povídka od Evelyna Waugha, v níž muže, zachráněného v amazonské džungli, nutí jeho zachránce, aby mu po celý zbytek života nahlas předčítal Dickense.29) Nikdy jsem při svém čtení Borgesovi neměl pocit pouhého plnění povinnosti; naopak, prožíval jsem to jako jakési šťastné zajetí. Nefascinovaly mě ani tak texty, které mě přiměl objevovat (mnohé z nich jsem si nakonec oblíbil i já), ale spíše jeho poznámky, které byly nesmírně, avšak nevtíravě erudované, velmi zábavné, někdy kruté a téměř vždy nepostradatelné. Cítil jsem se jako unikátní vlastník pečlivě komentované edice, sestavené výhradně pro mne. Ovšemže jsem jím nebyl; byl jsem (stejně jako mnozí další) pouhým jeho poznámkovým blokem, jeho aide-mémoire, který tento slepý muž potřeboval k tomu, aby si mohl shromažďovat myšlenky. Byl jsem více než ochoten dát se mu k užívání. Než jsem se setkal s Borgesem, buď jsem si četl potichu pro sebe, nebo mi někdo četl nahlas z knihy, kterou jsem si sám zvolil. Číst nahlas starému slepému muži bylo zvláštním zážitkem, neboť i když jsem cítil, že s jistým úsilím ovládám tón a tempo čtení, přesto byl pánem textu posluchač Borges. Já jsem byl řidič, avšak krajina, otevřený prostor, patřil tomu, kdo se vezl, tomu, kdo neměl žádnou jinou zodpovědnost než vnímat krajinu za oknem. Borges si zvolil knihu, Borges mě zastavoval nebo mi říkal, abych pokračoval, Borges mě přerušoval, aby něco poznamenal, Borges nechal k sobě přicházet slova. Já jsem byl neviditelný. Brzy jsem se naučil, že čtení je kumulativní a roste geometrickou řadou: každé nové čtení staví na tom, co čtenář četl předtím. Začal jsem tím, že jsem si utvářel názory o příbězích, které pro mě Borges vybral — že Kiplingova próza je afektovaná, Stevensonova dětinská, Joyceova nesrozumitelná. Předsudky však záhy vystřídala zkušenost a objev jedné povídky mě přiměl, abych se těšil na další, která se hned obohatila vzpomínkou jak na Borgesovy, tak na mé vlastní reakce. Postup mého čtení se nikdy nedržel běžného časového sledu. Například když jsem mu četl nahlas texty, které jsem předtím četl sám pro sebe, pak to tato má 29) Evelyn Waugh: „U pana Todda“, in: tentýž: Hrst prachu, přel. Vladimír Pražák
(Praha 1976 [1934]).
cteni.indd 35
19.6.2007 14:29:38
[36]
dřívější osamělá čtení pozměnilo, rozšířilo a zaplavilo mou vzpomínku na ně, přimělo mě vnímat to, čeho jsem si dříve nevšiml, ale nyní, podnícen jeho reakcí, jsem měl za to, že si na to vzpomínám. „Existují lidé, kteří když čtou knihu, připomínají si jiná, předchozí čtení, srovnávají je a přivolávají z nich emoce,“ poznamenal argentinský spisovatel Ezequiel Martínez Estrada. „Je to jedna z nejchoulostivějších forem cizoložství.“30) Borges nevěřil v systematické bibliografie a k takovému cizoložnému čtení povzbuzoval. Kromě Borgese mi tu a tam nějaké tituly doporučovalo pár přátel, několik učitelů a nějaké recenze, avšak má setkání s knihami byla převážně záležitostí náhody, stejně jako setkávání s oněmi přecházejícími cizinci, kteří v patnáctém kruhu Dantova Pekla „vynoří se z šera / u náspu říčky, k nám se přiřítí / a mžour[ají] na nás, jako za večera / se díváme, když luna nesvítí“,31) a kteří náhle svým zjevem, pohledem, slovem získávají neodolatelnou přitažlivost. Nejdříve jsem měl knihy seřazené přesně podle abecedního pořádku, podle autorů. Pak jsem si je začal rozděloval podle žánru: romány, eseje, divadelní hry, básně. Později jsem se je pokoušel seskupovat podle jazyka a pak, když jsem často cestoval a mohl jsem si jich ponechat jen málo, rozdělil jsem je na ty, které téměř nečtu, ty, které čtu pořád, a ty, které jsem si chtěl přečíst. Někdy se moje knihovna řídila přísnými pravidly, které vznikly na základě osobitých asociací. Španělský romanopisec Jorge Semprún měl Lottu ve Výmaru od Thomase Manna mezi svými knihami o Buchenwaldu, koncentračním táboře, kde byl internován, protože kniha začíná scénou ve výmarském hotelu Elephants, kam Semprúna zavezli po osvobození.32) Jednou jsem si pomyslel, že by bylo zábavné z takovýchto seskupení sestavit dějiny literatury, zkoumající například vztahy mezi Aristotelem, Audenem, Jane Austenovou a Marcelem Aymém (podle mého abecedního pořádku), nebo mezi Chestertonem, Sylvií Townsendovou Warnerovou, Borgesem, svatým Janem od Kříže a Lewisem Carrollem (z těch, které 30) Ezequiel Martínez Estrada: Leer y escribir (Číst a psát) (Mexico, D. F. 1969). 31) Dante Alighieri: Peklo, přel. Vladimír Mikeš (Praha 1978 [1307–1321]), XV, 16–19. 32) Jorge Semprún: L’Écriture ou la vie (Písmo nebo život) (Paris 1994).
cteni.indd 36
19.6.2007 14:29:38
[37]
mám nejradši). Ve škole se ve výuce literatury vysvětlovaly souvislosti mezi Cervantesem a Lope de Vegou na základě toho, že žili ve stejném století, a próza Stříbrák a já Juana Ramóna Jiméneze (pompézní příběh o básníkově bláznivé lásce k oslovi) byla považována za mistrovské dílo, což byl podle mého stejně nahodilý nebo stejně přípustný výběr jako literatura podle mého vlastního výběru. Ten jsem si mohl sestavit podle toho, na co jsem narazil na křivolaké cestě svého čtenářství, a podle toho, jak dlouhé jsem měl police na knihy. Nepřipadalo mi, že dějiny literatury, tak jak jim požehnaly školní příručky a oficiální knihovny, by byly něčím více než dějinami jistých čtení, třebaže starších a informovanějších než moje, avšak o nic méně závislejších na náhodě a okolnostech. Rok před absolvováním střední školy, v roce 1966, když se k moci dostala vojenská vláda generála Onganíi, jsem objevil ještě další systém, podle něhož si čtenář může knihy uspořádat. Na základě podezření z propagování komunismu nebo obscénnosti byly jisté tituly a jistí autoři umístěni na cenzorský seznam a policejní kontroly v kavárnách, barech a na nádražích, nebo dokonce na ulici byly stále častější, takže nebýt viděn s podezřelou knihou v ruce začalo být stejně důležité jako nosit s sebou patřičný průkaz totožnosti. Zakázaní autoři — Pablo Neruda, J. D. Salinger, Maxim Gorkij, Harold Pinter — vytvořili další, jiné dějiny literatury, jejichž souvislosti nebyly ani zjevné, ani trvalé a jejichž společný charakter dokázalo odhalit pouze pozorné oko cenzora. Avšak čtení se neobávají jen totalitní režimy. Stejně jako ve vládních kancelářích a věznicích jsou čtenáři šikanováni i na školních dvorech a v šatnách. Téměř všude má čtenářská komunita nejednoznačnou pověst, která pramení z její získané autority a uvědomělé moci. Uznává se, že ve vztahu mezi čtenářem a knihou se nachází něco moudrého a plodného; je to však zároveň považováno za cosi pohrdavě výlučného a vylučujícího, snad proto, že obraz jedince schouleného někde v koutě, zdánlivě nevšímavého k hemžení okolního světa, svědčí o neproniknutelném soukromí, sobeckých očích a jedinečné uzavřené činnosti. („Běž ven
cteni.indd 37
19.6.2007 14:29:39
[38]
a žij!“ říkávala mi matka, když viděla, že si čtu, jako kdyby moje tichá činnost byla v rozporu s tím, co znamenalo být naživu.) Obecný strach z toho, co asi čtenář dělá mezi stránkami knihy, je podobný věčnému strachu, který pociťují muži z toho, co asi ženy dělají na tajných místech svého těla a co asi čarodějnice a alchymisté dělají v temnotě za zavřenými dveřmi. Brána falešných snů byla podle Vergilia vyrobena ze slonoviny; podle Saint-Beuva je to rovněž materiál, z něhož je vyrobena věž čtenářova. Borges mi jednou řekl, že během jedné z populistických demonstrací, organizovaných Perónovou vládou v roce 1950 proti opozičním intelektuálům, demonstranti zpívali: „Boty ano, knihy ne“. Ostrá odpověď „boty ano, knihy ano“ nikoho nepřesvědčila. Realita — drsná, nezbytná realita — byla spatřována jako nesmiřitelný protiklad k vyhýbavému, snovému světu knih. S touto výmluvou a se vzrůstajícím účinkem mocní vždy tuto umělou dichotomii mezi životem a čtením aktivně podporují. Lidové režimy požadují, abychom zapomněli, a proto označují knihy za přebytečný luxus; totalitní režimy požadují, abychom nemysleli, a proto zakazují, hrozí a cenzurují; obojí obecně požadují, abychom byli hloupí a abychom své ponížení pokorně přijímali, a proto podporují konzumaci braku. Za takových okolností nemohou být čtenáři nikým jiným než rozvratníky.
A tak jsem se od svých dějin čtenáře ambiciózně dostal k dějinám čtení. Nebo spíše k jedněm dějinám čtení, neboť každé takové dějiny — vytvořené konkrétními institucemi a soukromými okolnostmi — musejí být jen jedněmi z mnoha, jakkoliv se mohou snažit být neosobními. Koneckonců, snad jsou dějiny čtení dějinami každého jednoho čtenáře. Dokonce i jejich výchozí bod je nutně náhodný. Když Borges recenzoval dějiny matematiky, publikované někdy v polovině třicátých let, napsal, že trpí „jedním nedostatkem, který je poškozuje: chronologický pořádek událostí neodpovídá logickému a přirozenému pořádku. Definice prvků velmi často přichází až nakonec, praxe předchází teorii, intuitivní práce předchůdců jsou pro nezasvěceného čtenáře méně
cteni.indd 38
19.6.2007 14:29:39
[39]
srozumitelné než práce moderních matematiků.“33) Téměř totéž lze říci o dějinách čtení. Jejich chronologie nemůže odpovídat chronologii politických dějin. Sumerský písař, pro něhož bylo čtení velmi ceněnou výsadou, měl silnější smysl pro odpovědnost než čtenář v dnešním New Yorku nebo Santiagu, neboť článek zákona nebo vyúčtování výdajů záviselo na jeho výlučné interpretaci. Metody čtení v pozdním středověku, určující kdy a jak číst, rozlišující například mezi textem určeným ke čtení nahlas a textem určeným ke čtení potichu, byly mnohem jasněji zavedeny než metody Vídně v období fin-de-siècle nebo v edwardovské Anglii. Dějiny čtení nemohou ani kopírovat koherentní posloupnost dějin literární kritiky; pochyby, které vyslovila mystička devatenáctého století Anna Kateřina Emmerichová (totiž že tištěný text se nikdy nevyrovnal její zkušenosti),34) dokonce mnohem silněji vyjádřil o dva tisíce let dříve Sókratés (který považoval knihy za překážky v učení)35) a v naší době německý kritik Hans Magnus Enzensberger (který chválil negramotnost a volal po návratu k původní tvořivosti orální literatury).36) Tento postoj kromě mnoha jiných vyvrátil americký esejista Allan Bloom;37) s nádherným předstihem Blooma doplnil a překonal jeho předchůdce Charles Lamb, který v roce 1833 vyznal, že se velmi rád ztrácí „v myslích jiných lidí. Já nechodím,“ prohlásil, „já čtu; nedokážu si sednout a myslet. Knihy myslí za mne.“38) Dějiny čtení rovněž neodpovídají chronologiím dějin literatury, neboť dějiny čtení jednoho konkrétního autora nemají často svůj počátek u první knihy tohoto autora, nýbrž u jednoho z budoucích čtenářů tohoto autora: Markýze de Sade vysvobodil ze zavrhovaných regálů pornografických knih, kde jeho knihy 33) Jorge Luis Borges: recenze knihy Men of Mathematics (Lidé matematiky) od
E. T. Bella, in: El Hogar, Buenos Aires, 8. července 1938. 34) P. K. E. Schmöger: Život ctihodné Anny Kateřiny Emmerichové, přel. Matěj
Fencl (Praha 1917 [1867]). 35) Platón: Faidros čili o kráse, přel. František Novotný (Praha 1937). 36) Hans Magnus Enzensberger: „Lob des Analphabetismus“ (Chvála analfabe-
tismu), in: Die Zeit, Hamburg, 29. listopadu 1985. 37) Allan Bloom: The Closing of the American Mind (Uzavírání americké mysli)
(New York 1987). 38) Charles Lamb: „Detached Thoughts on Books and Reading“ (Nezaujaté myš-
lenky o knihách a čtení), in: tentýž: Essays of Elia (Eliovy eseje) (London 1833).
cteni.indd 39
19.6.2007 14:29:39
[40]
stály po více než sto padesát let, až bibliofil Maurice Heine a francouzští surrealisté; William Blake, který byl opomíjen po dvě staletí, má svůj počátek v naší době díky entuziasmu sira Geoffreye Keynese a Northropa Fryeho, který z něho udělal povinnou četbu ke každé univerzitní přednášce. Bylo řečeno, že nám, dnešním čtenářům, hrozí vyhynutí, a proto musíme poznat, co je čtení vlastně zač. Naši budoucnost — budoucnost dějin našeho čtení — prozkoumal svatý Augustin, který se pokusil rozlišovat mezi textem viděným v mysli a textem vyslovovaným nahlas; Dante, který zpochybnil hranice čtenářovy schopnosti interpretace; paní Murasaki, která obhajovala specifičnost jistých čtení; Plinius, který analyzoval výkon čtení a vztah mezi spisovatelem, který čte, a čtenářem, který píše; sumerští písaři, kteří akt čtení naplnili politickou mocí; první knihaři, kteří považovali metody čtení ze svitků (jako metody, které nyní užíváme, když čteme na počítači) za příliš omezující a těžkopádné a místo toho nám nabídli možnost listovat stránkami a psát si poznámky na okrajích. Minulost těchto dějin leží před námi, na poslední stránce v oné výstražné budoucnosti, jak ji popsal Ray Bradbury v 451° Fahrenheita, kde se knihy neuchovávají na papíře, nýbrž v mysli. Stejně jako sám akt čtení, tak i dějiny čtení skáčou dopředu do naší doby — ke mně, k mé čtenářské zkušenosti — a pak se vracejí na první stránku do dalekého století v cizí zemi. Přeskakují kapitoly, listují, vybírají si, čtou opakovaně, odmítají zachovávat obvyklý pořádek. Paradoxně strach, který staví čtení proti aktivnímu životu, který přiměl mou matku, aby mě dostala ze židle a od knihy ven na čerstvý vzduch, uznává vážnou pravdu: „Nemůžeš nastoupit do života, na tu jedinou jízdu kočárem, když už skončila,“ píše turecký romanopisec Orhan Pamuk v Bílé pevnosti, „ale když máš v rukou knihu, jakkoliv komplikovanou a složitou na pochopení, když ji dočteš, můžeš, jestli chceš, jít znovu na začátek, číst ji znovu a pak pochopit to, co je složité, a s ní pochopit i život.“39)
39) Orhan Pamuk: The White Castle (Bílá pevnost) (Manchester 1990).
cteni.indd 40
19.6.2007 14:29:39