POSLEDNÍ STRANA. KSM vydal: ZA ANTIIMPERIALISTICKOU SOLIDARITU, MÍR A PŘÁTELSTVÍ ROČNÍK 10 SRPEN 2004 ČASOPIS KOMUNISTICKÉHO SVAZU MLÁDEŽE

24

Z AKCÍ KSM * PROTI FAŠISMU * Z AKTIVIT* KINOKLUB KSM * KOZÍ HRÁDEK 2004 * ÚSTŘEDNÍ RADA * DŮCHODOVÁ REFORMA * ČR POLICEJNÍM STÁTEM * VOJENSKÉ ZÁKLADNY USA V ČR * BOJ PROTI ŠKOLNÉMU * VYVOJ RODINY PODLE KOMUNISTŮ * Z HISTORIE * 100 LET PABLO NERUDY* MICHAEL MOORE ...

POSLEDNÍ STRANA KSM vydal: K. Marx, B. Engels: Manifest komunistické strany (20), K. Marx, B. Engels: Manifest komunistické strany - anglicky (20), H. H. Holz: Porážka a budoucnost socialismu (30), W. Denayer, P. Sorensen: Uprodukujeme se k smrti (30), V. I. Lenin: Velká iniciativa (10), B. Engels: Vývoj socialismu od utopie k vědě (20), N. Chomsky: Kontrola médií - velkolepý úspěch propagandy (20), P. Skála: Dialogy I Pravá tvář L. D. Trockého (10), K. Marx: Dopis Anněnkovovi (10), Protidrogové zákony - pravdy a lži (30), Středočeské vzdělávání - podkladová skripta (30), STOP MMF! - Mrtví živí globalizaci (30), L. Šulda: Ekonomický vývoj Kuby ve 20. století (30), L. Šulda: Dialogy II - Stalin - jeho život a činy (10), OPH: Násilí a porušování zákonů P ČR během protestů proti MMF a SB (20), M. Krajča: Pařížská komuna (10), Třídy a třídní struktura ve společnosti - skripta (10), K. Gottwald: První parlamentní řeč (10), V. Hudeček: Historie Ku-klux-klanu I (10), Imperialistická globalizace a světový revoluční proces (10), S. Alexejev: Příběhy s dějin sovětského státu (10), Kol:Terorismus kontra státní terorismus USA (10), Kol: Dopady embarga na Irák (10), E. Guevara: Socialismus a člověk na Kubě (10) a další.

KOMUNISTICKÝ SVAZ MLÁDEŽE Politických vězňů 9, 111 21 Praha 1 Ústřední kancelář : II. patro, dveře č. 99 Tel: 222897443, 222897469, Mobil: 721985447 Fax: 222897442 [email protected] http://www.ksm.cz Účet: EBANKA – 701695001/2400

ČASOPIS KOMUNISTICKÉHO SVAZU MLÁDEŽE

Zaregistrováno MK ČR E 7952 * 1212-3218 vyšlo 1. 8. 2004 * další číslo vyjde 1. 9. 2004 Počet výtisků: 500 Šéfredaktor: Milan Krajča Redakční rada: LŠU, MKR, ZST, PSK Redakce ne vždy souhlasí s názory mimoredakčních autorů

ZA ANTIIMPERIALISTICKOU SOLIDARITU, MÍR A PŘÁTELSTVÍ

ČASOPIS KOMUNISTICKÉHO SVAZU MLÁDEŽE

ROČNÍK 10

SRPEN 2004

8/2004 proti prodlužování pracovní doby

2

ZE ŽIVOTA ORGANIZACE

HUMOR taky nebyl rád, kdyby mě okupovali.

no, o zahraničních záležitostech, a válku mám pořád na paměti.

Letní dětský tábor podporovaný KSM

Mezinárodní brigády mládeže na Kubě

26. 7. – 8. 8. podporuje Komunistický svaz mládeže společně s OV KSČM Praha – Východ dětský tábor CHODSKO 2004 na zámku Trhanov u Domažlic. Tábor je určen pro děti ve věku 9 - 13 let. Na programu je hra o chodská privilegia, čtrnáctidenní hra Mato Grosso i plnění turistického oblastního odznaku. Děti se mohou mimo jiné těšit na hyjty s dudáky, zpěváky a vyprávěči. Více informací: Chodsko04.webpark.cz

V létě se Komunistický svaz mládeže hodlá, společně s mládežnickými komunistickými organizacemi ze zahraničí, zúčastnit mezinárodních brigád na Kubě: 1. brigáda: 26. 6. – 24. 7., 2.brigáda: 24. 7. – 15. 8. a 3. brigáda: 18. 8. – 15. 9.

Setkání na Lázku

Po stopách partyzánů

Tradiční letní levicové setkání v okrese Ústí nad Orlicí se uskuteční v 7. srpna

14. srpna organizuje KSM Beroun výlet k připomenutí partyzánského hnutí

Na počest pohraničníka

Setkání mládeže v Holíči

Už jednou jsem ti říkal, že tam trpěli Správně! Ten důvod byl pomoci i lidi! lidem, kterým se ubližovalo!

14. srpna se KSM Chomutovsko podílí na akci k připomenutí pohraničníků

21. srpna se ve slovenské Holíčí koná setkání členů KSM a SZM

Mně připadá, že šlo v podstatě zas Zní to tak, jako by ti lidé byli legitimní jen o naši ekonomiku, bylo tak mož- cíle, neboť byli nakaženi myšlením né co nejvíce vydělat! jejich „Diktátora“! A taky to začíná vypadat, že David Kay se nakonec Museli jsme přeci těm lidem pomoci! sám zabije stejně tak, jako to udělal Kelly v Británii a nikdo opět za nic A neslyšel jsi, co říkal Tony Blair? nebude moci! Prohlásil: „Možná nakonec zbraně

George W. Bush: Teror není jenom jeden člověk. A on je, on je, on je to, on je člověk, který je marginalizován, takže, já, já nevím, kde je, ani… a já nad ním, Ellie, zas tolik nepřemýšlím, abych ti byl upřímnej. Vypravěč: Nepřemýšlel nad tím? Co je to za prezidenta? George W. Bush: Já jsem válečný prezident. Tady v Oválné pracovně dělám rozhodnutí,

Roy Gladding (starosta malého městečka Tappahannock): Ve zprávách v čest bylo něco o teroristickém poplachu v Tappahannocku. Vypravěč: Co vám FBI řekla? Šerif: No zavolali mi, a, vlastně mi dali vědět, že maj starost o Tappahannock. Tak to začalo. Roy Gladding: Popletlo se jim to jméno … Tappahannock... je tu okres Rappa-

23 23 hannock a řeka Rappahannock. Žena s dětmi: Existuje Rappahannock, místo, které se jmenuje Rappahannock a oni si to popletli. Vypravěč: Je tady okolo nějaký teroristický terč? Roy Gladding: Nic nás nenapadá. Šerif: Může se to stát všude. Roy Gladding: Máme tu Wal-Mart. Žena s dětmi: Máme tu pizzérii. Muž s hadicí: Možná myčka aut.

ČTVRTÝ ROZHOVOR OTCE A SYNA V USA Tatínku slyšel jsi to? Šéf zbrojních inspektorů David Kay na svou funkci rezignoval a prohlásil: „Nevěřím, že Irák měl či má zásoby chemických nebo biologických zbraní!“ Dokonce i ministr zahraničí Powell připustil, že svržený irácký diktátor Saddám Husajn možná před zahájením války nevlastnil žádné zbraně hromadného ničení! Tak proč jsme tedy s nimi válčili?

najdeme.“ A on jako Brit, a tím pádem velký přítel Saudské Arábie, by měl mít nejpravdivější zprávy! Vypadá to tak, jako by Británie měla za ty zbraně účtenky! Nedělej si z toho srandu! To je vážná věc! Já vím, že je to velmi vážná věc! Jde o důvod proč jsme rozpoutali válku!

Dneska už to tedy nějak přeháníš! Tak si pohodlně lehni, zavři oči a spi! Dobrou noc. Dobrou noc, tatínku.

Úloha z algebry pro zájemce o fungování územní samosprávy v kapitalismu Pan starosta může utratit čtyři miliony korun z obecního rozpočtu za nákup nových služebních aut pro magistrát nebo za rekonstrukci domova důchodců. Od dealera s auty dostane 8% osobní provizi za první a 3% za každý další odebraný vůz a navíc mu na jeho soukromé auto pořídí firma sadu pneumatik s disky v hodnotě 25.000 Kč. Od majitele stavební firmy provádějící rekonstrukci

dostane 5% z ceny zakázky a navíc mu ještě předisponuje stavební materiál za 15.000 Kč na stavbu vily pro jeho milenku. Jakou variantu pan starosta zvolí? Řešte další alternativy, jak se změní rozhodování pana starosty, když: - jedno z dodaných aut po dvou letech prodá do svého osobního vlastnictví jako ojeté (zůstatková

tržní cena vozu po dvou letech 360.000 Kč, cena vozu podle nezávislého odhadu 5.000 Kč). - majitel stavební firmy je členem ODS a jeho politický vliv zajistí panu starostovi místo ve správní radě krematoria za 20.000 Kč měsíčně po jedno volební období? V případě problému s řešením tohoto případu se o pomoc obraťte na váš obecní (obvodní) úřad.

22

KULTURA

ZE ŽIVOTA ORGANIZACE

FAHRENHEIT 9/11

Z POLITICKÉHO PROGRAMU KSM: Fašismus není názor, ale zločin!

Zlatou Palmu si z letošního filmového festivalu v Cannes odvezl Michael Moore za svůj dokumentární kritický snímek o boji amerického prezidenta George W. Bushe proti terorismu. Mooreův film s názvem Fahrenheit 9/11 vypráví o konexích Bushovy rodiny se Saudskou Arábií, dokonce i s rodinou muslimského teroristy Usámy bin Ládina. Držitel Oscara za snímek Bowling for Columbine ukazuje také sporné okolnosti okolo zvolení Bushe prezidentem a bere si na paškál i zacházení amerických vojáků s vězni. Moore platí v Americe už několik let za jednoho z nejostřejších kritiků prezidenta Bushe. Jeho nejnovější filmový počin, který v Cannes porazil dalších 18 snímků, by mohl ohrozit Bushovo vítězství v letošních volbách. Ve spojených státech se pokusili jeho promítání zakázat. Přinášíme překlad některých jeho pasáží. George W. Bush: Apeluji na všechny státy, aby udělaly všechno, co je v jejich silách, aby zastavili tyhle teroristické zabijáky. Díky. (kamera odjíždí, GWB se připravuje ke golfovému odpalu) George W. Bush: A teď sledujte ten drajv. George W. Bush: Říká se v Tennessee. V Texasu teda určitě, tak snad i v Tennessee, říká se: „Napálíš mě jednou… hanba… hanba ti. (přemýšlí) George W. Bush: Napálíš mě… a pak už tě nenapálí. Vypravěč: Projednou spolu souhlasíme. Vypravěč: Když se sypalo tolik věcí, udělal to, co by udělal každý – odjel na dovolenou. Britney Spears: Myslím, že bychom prostě měli našemu prezidentovi v každém jeho rozhodnutí důvěřovat a měli bychom ho prostě podporovat. Vypravěč:

Jedním z pilířů činnosti KSM je aktivní boj proti fašismu. I když se fašisté rekrutují převážně z konzervativních středních vrstev a z řad deklasovaných živlů, je fašismus hnutím, které vyjadřuje zájmy nejreakčnějších a nejagresivnějších složek velkých kapitalistů a bank. Je krajním projevem obav vládnoucí třídy ze snah pracujících dosáhnout svobody a rovnosti. Fašismus je charakteristický populistickou demagogií, tmářstvím, rasismem a šovinismem, výbojnými choutkami, brutálním potlačováním elementárních demokratických svobod, terorem vůči komunistickým a pokrokovým organizacím. Fašisté usilují o rozvrácení jednoty pracujících vytvářením falešných obrazů vnitřních i vnějších nepřátel a o nastolení nelítostné diktatury buržoazie. KSM si uvědomuje, že myšlenky vyznávané fašisty jsou jen do extrému dovedené zásady kapitalistické společnosti. Proto současný režim oficiálně zakrý-

vá mnoho těchto jevů pláštíkem normality. KSM proto usiluje o:

• •

• •

Vytvoření širokého a jednotného hnutí proti fašismu! Zákaz všech fašistických a neonacistických organizací! Zákaz jakékoliv fašistické a neonacistické propagandy a její účinný postih! Účinnou antifašistickou osvětu, pořady, vzdělávání, na kterém se musí podílet celá společnost! Konec tolerance fašistických trestných činů nebo zmírňování postihů!

•

Žádný prostor pro fašisty a neonacisty! Kdo chce mluvit o fašismu, nesmí mlčet o kapitalismu! Nulovou toleranci s autoritářskými a fašizujícími tendencemi v režimních organizacích a institucích!

Zdarma do kina — to je kinoklub pražského KSM Nejde o to, jestli ta válka skutečná je, nebo není. Vítězství nepřijde. Ta válka nemá být vyhrána, ona má pokračovat. Hierarchická společnost funguje pouze díky chudobě a ignoranci. Tato nová verze je minulostí a žádná jiná minulost nemůže nikdy existovat. Válečné snažení v podstatě vždy směřuje k tomu, aby udrželo společnost na okraji hladu. Válku vede vládnoucí skupina proti vlastním cílům a jejím předmětem není vítězství nad Eurasií, nebo Východní Asií, ale udržet strukturu samotné společnosti v rovnováze. Reportér #1: Mnoho lidí říká, že se tu v Texasu flákáte, že si berete příliš dlouhou dovolenou. George W. Bush: Nechápou definici práce. Dělám toho dost. Zadruhé, abyste mohl pracovat, nemusíte být we Washingtonu. Je ohromující, kolik se dá zvládnout s telefony, faxy a … Reportér #2:

Co budete dělat po zbytek dne? George W. Bush: No, přijede Karen Hughes, děláme na něčem. A no, bude tady, děláme na těchhle věcech. Na těchhle záležitostech. Pracuju na nějakých návrzích. Jsme, no… uvidíte. Zatímco jsem tady, udělám nějaká rozhodnutí a pak je ohlásíme. (rozhlíží se) Americký voják #5: Tohle posloucháme nejvíc. S tímhle cestujeme a zabíjíme nepřátele. (Ukazuje cd Drowning Pool) Drowning Pool - 'Let the Bodies Hit the Floor', to se akorát hodí k tomu, co děláme. George W. Bush (o Saddámovi): Koneckonců tenhle chlap chtěl zabít mýho tátu. George W. Bush (o nepokojích v „osvobozeném“ Iráku): Nejsou rádi, že je okupují. Já bych

Projekt vlastního kinoklubu, resp. filmového klubu byl v řadách pražského KSM diskutován již několikrát. Nyní již můžeme nabídnout, zkušebně během prázdnin, později pravidelně, promítání hodnotných filmů, dokumentů i filmů odpočinkových. Z těch již vyzkoušených můžeme zmínit Kult hákového kříže, Saló aneb 120 dnů Sodomy, My děti ze stanice ZOO, Gottwald, Hair, připravujeme i filmy dokumentární, reportáže (Aktivity alterglobalizačního hnutí, Situace v Palestině, Jak se žije na

3

Kubě, O Černých panterech v USA apod.). Pokud máte zajímavé filmy, dokumenty, rádi je uvítáme také.

Plakát kladenského klubu Komunistického svazu mládeže, který je součástí dlouhodobější antifašistické kampaně na Kladensku.

FAŠISTI Z ULIC PRYČ! Postavme se společně proti vzrůstající hrozbě fašistického a neonacistického hnutí, jejichž příslušníci se i na Kladensku snaží ovládnout ulice. Je zaznamenáno několik útoků nacistů na Rómy, příslušníky pokrokových hnutí a řad nekonformní mládeže. Moc dobře víme, co by se stalo, kdyby se fašisté dostali k moci. Okamžitě by tvrdě zatočili s odboráři, revolučním hnutím mládeže a pracujících, národnostními menšinami, ad. Proto proti fašistům a jejich přisluhovačům organizujme aktivní lidový odpor! Fašismus totiž není žádný názor, ale zločin!!

Lidovým odporem proti fašismu a neonacismu!

KSM KLADNO

4

ZE ŽIVOTA ORGANIZACE

KULTURA

KOZÍ HRÁDEK PATŘIL KOMUNISTICKÉ MLÁDEŽI

100 LET PABLO NERUDY

Ani bláznivé počasí - střídavě déšť, vítr a kroupy a skoro třicetistupňové vedro, neodradilo skoro 5 desítek mladých komunistů od několikadenní akce plné diskusí, workshopů, kultury, zábavy i sportu. Vše se odehrávalo na Kozím Hrádku u Tábora místa kázání Mistra Jana Husa. Právě při příležitosti výročí jeho upálení se zde mladí komunisté tradičně setkávají. Již v pátek 2. července odpoledne začal organizační štáb stavět stanové městečko, kdy nejvíce práce dal obrovský obdélníkový vojenský stan. Nicméně do doby, kdy doráželi další účastníci, se podařilo zajistit všem střechu nad hlavou. I roto bylo možné již navečer se podívat nejen do zříceniny Kozího Hrádku, ale i do místního pohostinství. V sobotu 3. července dopoledne proběhl seminář o samosprávě a možnostech samosprávných podniků v kapitalismu. Diskuse byla bouřlivá, nakonec vzešla z diskuse pracovní skupina, která má připravit legislativní návrh o samosprávných podnicích. Po celé dopoledne přijížděli další účastníci. K obědu byla připravena na grilu opečená uzená kuřata, což dodalo všem povzbuzení do dalších debat. Odpoledne, po nezbytné siestě, následoval mnohahodinový seminář o globálních problémech a nemožnosti jejich řešení v kapitalismu. Navečer pak praktické ukázky zkušeností zahraničních organizací při pořádání veřejných aktivit, včetně tvorby a ochrany kontingentů apod. V neděli 4. července ráno byla

odstartována II. Ústřední rada. Zazněly zde zprávy o činnosti jednotlivých klubů, hodnocení voleb i volební kampaně, diskutovalo se o VI. sjezdu

KSČM a politice komunistické strany k mládeži. Obsáhle zde bylo informováno o dění okolo Strany Evropské levice, ohledně současné situace ve Světové federaci demokratické mládeže a 3. schůzce evropských komunistických organizací v Lisabonu, o přípravách 3. Evropského sociálního fóra v Londýně a XVI. Světového festivalu mládeže a studentstva v Caracasu. Byla zde ustavena pracovní skupina KSM, která bude monitorovat hodnotové orientace a situaci mládeže, z aktivit byla prodiskutována další kampaň proti připravovanému školnému a změnám kolejného aj. Byla také schválená podpora Českému sociálnímu fóru, které se uskuteční v druhé polovině letošního září. Velká část diskuse byla věnovaná interní práci KSM a činnosti Předsednictva Ústřední rady. V této souvislos-

Pablo Neruda (vlastním jménem Neftalí Ricardo Reyes Basoalto), velikán chilské literatury, se narodil v rodině železničáře 12. července 1904 v místě zvaném Parral na jihu Santiaga de Chile. Jeho dětství v Temucu je poznamenáváno přírodou na jedné straně a samotou na straně druhé. Své první básně publikuje ve čtrnácti letech v různých studentských časopisech. Na studie Na studia pedagogiky odchází do Temucu a Santiaga. V roce 1927 opouští Chile a v několika asijských státech pracuje jako konzul. Zde se prohlubuje jeho pocit osamělosti a bezmocnosti, když okolo sebe vidí jen bídu ostře kontrastující se životem kolonialistických utlačovatelů. Pesimismem jsou proto prodchnuty jeho sbírky El hondero entusiasta (Nadšená hlubokost) a Residenci en la Sierra (Pobyt na zemi), které zde píše. V roce 1934 odchází ve funkci konzula do Barcelony. Zde se Neruda setkává se španělským básníkem Fedrácem García Lorcou, který se stává jeho velkým přítelem.Ve Španělsku ho také zastihuje občanská válka. Hrdinský odpor španělského lidu proti fašismu má rozhodující vliv na obrat v Nerudově tvorbě. V roce 1937 se Neruda stává autorem protestní sbírky Espana en la corazón (Španělsko v srdci). Za tuto sbírku mluví mimo jiné i to ze jej vydali sami antifašističtí vojáci uprostřed bojů na barcelonské frontě. Ze Španělska míří Neruda do Paříže, kde se v roce 1939 stává konzulem pro španělskou emigraci. V této funkci se mu podařilo dopravit lodí Winnipeg do Chile na dva a půl tisíce utíkajících španělských antifašistů. Později se o této akci vyjádří jako o nejušlechtilejším činu svého života. V roce 1940 se Neruda vrací do své vlasti a okamžitě začíná psát verše na její oslavu. Vyjdou až později po názvem Canto general de Chile (Obecný zpěv o Chile). Převážnou část první poloviny 40. let tráví Neruda v Mexiku ve funkci generálního konzula. V září 1942, když v jeho hlavním městě svůj Canto de amor Stalingrado (Zpěv lásky ke Stalingradu), je báseň okamžitě rozmnožena a vylepena ve všech ulicích metropole.

Během roku 1945 je Neruda zvolen za senátora Tarapaky a Antofagasty, hornické provincie ne severu Chile a stává se členem Komunistické strany Chile. Po politickém převratu v roce 1947 pro něj nastává období perzekuce. Své nejvýznamnější a nejrozsáhlejší dílo nazvané Canto general (Obecný zpěv) je proto nucen napsat v ilegalitě. Poté z Chile utíká a navštěvuje postupně mnohé země. Azyl je mu poskytnut především v tehdejším socialistickém táboře. Svůj obdiv k socialistickým zemím posléze Neruda vyjadřuje ve sbírce Las uvas y el vineto (Hrozny a vítr). Po tříletém vyhnanství se Neruda triumfálně vrací do Chile. Píše milostnou poezii Versus del capitan (Kapitány verše) a ódy na každoden-

21

ní věci Odas elementales (Základní ódy). Ani v této tvorbě nepřestává projevovat nadšení pro spravedlivé vyřešení sociálních otázek. Jeho postoj je nekompromisní. Je básníkem, který bojuje za svobodu, mír a sociální spravedlnost. Angažovanost je typická i pro jeho poslední sbírky Las manos del día (Ruce dne) a Fin del mundo (Konec světa). Po volebním vítězství stran Lidové jednoty, vedené Salvadorem Allene, v roce 1970, se opět pouští do aktivní politické práce. V roce 1971 získává ocenění v podobě Nobelovy ceny za literaturu. Umírá 24. září 1973 v Santiagu de Chile v době, kdy krvavě vítězí vojenský puč generála Pinocheta. Milan Krajča

20 jež je dnes nejpodstatnějším společenským - mravním i ekonomickým činitelem, který dívce brání, aby se beze všech ohledů oddala muži, kterého miluje… Počíná působit nový činitel, činitel, který v době, kdy se tvořila monogamie, existoval nejvýš v zárodku: individuální pohlavní láska… Až do středověku nemůže být o individuální lásce mezi pohlavími ani řeči. Rozumí se samosebou, že osobní krása, důvěrný styk, stejné sklony atd. probouzely u osob různého pohlaví touhu po pohlavním styku a že mužům ani ženám nebylo zcela jedno, s kým se octli v tomto nejintimnějším vztahu. Ale odtud až k naší pohlavní lásce je ještě nesmírně daleko. Po celý starověk uzavírali rodiče sňatky za ty, kdo vstupovali do manželství, a ti se s tím klidně

HISTORIE smiřovali. Ta trocha manželské lásky, kterou starověk zná, není snad subjektivní náklonnost, nýbrž objektivní povinnost, není to základ manželství, nýbrž jeho doplněk. Milostné vztahy v moderním smyslu se ve starověku vyskytují jen mimo okruh oficiální společnosti. (…) Pokud nejde o otroky, setkáváme se však s milostnými pletkami jen jako s plody rozkladu starého zanikajícího světa a dochází k nim se ženami, které rovněž nepatří do oficiální společnosti, s hetérami, tedy s cizinkami nebo propuštěnými otrokyněmi… Naše pohlavní láska je něco podstatně jiného než prostá pohlavní žádost, erós, u starověkých národů. Předně předpokládá opětování lásky u milované osoby; v tom je žena muži rovna, kdežto antický erós se jí vždycky na

ZE ŽIVOTA ORGANIZACE to neptá. Za druhé dosahuje intenzita a trvání pohlavní lásky takového stupně, že oběma připadá jako těžké, ne-li nejtěžší neštěstí, nemohou-li jeden druhého mít nebo musejí-li se rozejít; aby mohl jeden druhého mít, odvažují se všeho a dávají v sázku i život, což se ve starověku stávalo nanejvýš při cizoložství…“ ukončuje myšlenku Engels. Takže co, čtenáři? Kde je to „znárodňování žen“? Pokud jsi pozorně dočetl až sem, poznáváš, že pravda je někde jinde. Nechtějí komunisté naopak, aby se lidé mohli milovat a žít spolu bez ohledu na svěrací kazajku ekonomických nástrojů kapitalismu? Zdeněk Štefek (citáty vybrány z Engels: Původ rodiny, soukromého vlastnictví a státu)

Z HISTORIE POKROKOVÉHO HNUTÍ MLÁDEŽE 45 let od konání VII. Světového festivalu mládeže a studentstva Po Světových festivalech mládeže a studentstva v Praze, Budapešti, Berlíně, Bukurešti, Varšavě a Moskvě se konalo sedmé setkání pokrokové mládeže světa poprvé v hlavním městě kapitalistické země – ve Vídni /26. 7. – 4. 8. 1959/. Přes značné potíže, které z toho pramenily, byl festival úspěšný. V jeho průběhu se konal tzv. Antifestival. Byly pouze otevřeny desítky informačních středisek, která šířila letáky, knihy a plakáty, takže narušit samotný průběh festivalu se nepodařilo. Byla uskutečněna slavnost solidarity s koloniální mládeží, desítky besed, seminářů, 13

setkání mladých podle povahy jejich povolání. V rámci kulturního programu probíhala mezinárodní umělecká soutěž v klasickém zpěvu, ve hře na hudební nástroje, soutěže pěveckých sborů i klasického tance. Festival vrcholil mírovou manifestací na vídeňském náměstí Hrdinů a slavnostním koncertem v Prátru. Do Vídně přijeli mladí lidé ze 112zemí v počtu 18000. Zastupovali více jak 1200 různých mládežnických organizací. Z Československa se zúčastnilo něco přes 1000 delegátů. František Kovanda

ti oznámil rezignaci na funkci místopředsedy pro ekonomiku L. Šulda. Do řad organizace byl přijat také nový klub – KSM Beroun. Po únavném jednání Ústřední rady se podařilo části účastníků využít počasí k návštěvě koupališť a rybníků, další dali přednost posezení v zahradní restauraci. Následoval workshop o řešení nezaměstnanosti, jehož hlavní osou byl střet ekonomických teorií liberalismu s marxismem. Pondělí 5. července bylo již oficiálnější. Dopoledne přijelo několik stovek pionýrů, pro které zde pořadatelé připravili řadu soutěží. Následoval odpolední program – šermíři a ohňová show. Na večer připravované promítání filmu a lampiónový průvod se díky intenzivnímu dešti neuskutečnily. I tak ale bylo o závěr dne postaráno a to nejen díky hudebním vystoupením ale i pečenému seleti. V úterý 6. července se uskutečnil veřejný politický mítink a to nejen za účasti zástupců KSM, ale i představitelů KSČM, ČSSD a Církve čs. husitské. Celá akce se neobešla bez bohatého bez informačního stánku KSM a mnoha diskusí s řadou návštěvníků. ZST, MKR

5

6

ZE ŽIVOTA ORGANIZACE Mladí komunisté podporují České sociální fórum

Iniciativa za sociální fóra, do které je zapojen i Komunistický svaz mládeže, svolala na konec letošního září České sociální fórum. To se uskuteční 25. - 28. 9. 2004 v Praze a bude tak navazovat na slavnost Haló novin a s ní spojené aktivity. České sociální fórum bude otevřeným prostorem pro dialog všech součástí českého alterglobalizačního a protiválečného hnutí i veřejnosti. V rámci fóra jsou plánovány tři velké mítinky na témata: "Proti válkám", "Sociální solidarita, jiná globalizace a udržitelný rozvoj, proti neoliberalismu a privatizaci" a "Demokracie a základní práva, proti rasismu, fašismu a diskriminaci". Svou přednášku na nich už přislíbil např. prof. Jan Keller. Velké mítinky budou doplněny řadou menších seminářů. Komunistický svaz mládeže hodlá fórum obohatit organizováním seminářů na témata, jimiž se dlouhodobě zabývá. Již nyní je proto možné se těšit na večer solidarity s kubánskou revolucí, přednášku týkající se militarizace Evropské unie a boje evropské komunistické mládeže proti ní, nebo workshop věnovaný současnému studentskému hnutí.

České sociální fórum by měla doplňovat řada kulturních aktivit. Počítá se s uskutečněním koncertů, výstav a promítáním filmů se sociálně kritickou tématikou. Vyvrcholením fóra by měla být street party v ulicích Prahy. Na úplný závěr se pak počítá se shromážděním sociálních hnutí, jehož hlavním cílem bude vytvoření shody na hlavních akcích celého hnutí v následujícím období. České sociální fórum se bude konat jen několik týdnů před 3. Ev-

ropským sociálním fórem, připravovaným na 14. - 16. října v Londýně. České fórum se proto bude snažit také o co největší mobilizaci na tuto událost, které se zúčastní desetitisíce lidí ze všech koutů Evropy. Více informací o Českém sociálním fóru získáte na internetové stránce Iniciativy za sociální fóra: http://isf.webpark.cz nebo na kontaktech Komunistického svazu mládeže. Milan Krajča

PTÁME SE ZDEŇKA ŠTEFKA, PŘEDSEDY KOMUNISTICKÉHO SVAZU MLÁDEŽE 2. - 6. července se konalo čtyřdenní setkání mladých komunistů na Kozím Hrádku u Tábora. Jak tuto akci hodnotíš? Na Kozině, jak říkáme my, se nás sešlo skoro 5 desítek a měli jsme na programu zajímavé diskuse o tématech jako nemožnost řešení globálních problémů v kapitalismu, reálnost samosprávných podniků v současnosti, rudozelený manifest, jak řešit nezaměstnanost a řadu dalších. Zejména víkendovou část, tedy první dva dny, hodnotím velice dobře, na nedělní Ústřední radě KSM jsme probírali např. situaci okolo Evropské levicové strany, hodnotovou orientaci dnešní mládeže, dopady současných reforem na mládež, plán letních akcí a přípravu českého sociálního fóra. Měli jsme čas i na turistiku, kulturu i třeba na grilování kuřat. Jediné, co zlobilo, bylo trochu poča-

sí, déšť se střídal s horkem, což odnášelo i naše stanové městečko. Co tedy připravuje KSM za akce na nejbližší období? Léto bývá ve znamení řady setkání levice, kterých se chceme účastnit i my. Ať již je to setkání v Holíči, ve Frýdlantu, na Lázku, všude bychom rádi měli alespoň své infostánky. Nicméně již teď se připravujeme na horký podzim. Připravujeme v rámci iniciativy SOS student kampaň proti školnému, které navrhli senátoři, i proti změnám placení kolejného, kdy připravovaný systém placení pod rouškou pomoci sociálně slabým pouze zvyšuje cenu studentských ubytoven a zbavuje oficiální struktury zodpovědnosti. Na podzim se také chystáme na III. Evropské sociální

TEORIE a má k nim mateřské povinnosti, ale rozeznává své vlastní děti od ostatních. Uznává se ženská linie. Další vývoj přinesl tzv. párovou rodinu. Docházelo ke sdružování ve dvojice na kratší nebo delší dobu, muž měl hlavní ženu (stěží se ještě dá říci oblíbenou ženu) mezi mnoha ženami a byl jí mezi jinými hlavním manželem. Engels říká: „Takové zvykem vytvářené sdružování ve dvojice se však muselo tím víc upevňovat, čím víc se tvořil rod a čím četnější byly třídy "bratří" a "sester", mezi nimiž sňatek už nebyl možný. Popud, který dal rod k tomu, aby se zabránilo sňatkům mezi pokrevními příbuznými, působil ještě dále. A tak zjišťujeme, že u Irokézů a u většiny ostatních Indiánů na nejnižším stupni barbarství je zakázáno manželství mezi všemi druhy příbuzných, které jejich systém vypočítává, a těch je několik set. Tím se stupňovala složitost zákazů uzavírat manželství a skupinová manželství se tak stávala stále nemožnějšími; byla vytlačována párovou rodinou. Na tomto stupni žijí spolu jeden muž a jedna žena, přitom však zůstává právem mužů mnohoženství a příležitostná nevěra, třebaže se mnohoženství i z hospodářských důvodů vyskytuje jen zřídka; od žen se naproti tomu většinou požaduje po dobu, kdy trvá spolužití, nejpřísnější věrnost a jejich cizoložství se krutě trestá. Manželský svazek však může každý z nich snadno rozvázat a děti náležejí právě tak jako dříve jedině matce. Párová rodina, která je sama příliš slabá a nestálá, aby se pro ni vlastní domácnost stala potřebnou nebo i jen žádoucí, naprosto neruší komunistickou domácnost zděděnou z dřívější doby. Komunistická domácnost znamená však vládu žen v domě, stejně jako uznávání jedině rodné matky, poněvadž není možné bezpečně určit rodného otce, a znamená dále, že ženy, tj. matky, jsou ve velké vážnosti. Představa, že žena byla na počátku společnosti otrokyní muže, je jednou z nejabsurdnějších představ, které byly převzaty z osvícenství osmnáctého století. U všech divochů a u všech barbarů nejnižšího a středního stupně, zčásti ještě i nejvyššího stupně, má žena nejen svobodné, nýbrž i

nanejvýš vážené postavení. Ale zde už postupně dochází k nárůstu role muže. Tou měrou, jak rostlo bohatství, dodávalo muži jednak významnější postavení v rodině, než měla žena, jednak ho hnalo k tomu, aby tohoto posíleného postavení využil a zvrátil tradiční dědickou posloupnost ve prospěch svých dětí. Nebylo to však možné, dokud platil původ podle mateřského práva. Bylo tedy třeba je zrušit a bylo zrušeno. Nebylo to tak těžké, jak se nám dnes zdá. Neboť tato revoluce - jedna z nejpronikavějších, jaké lidi zažili - se nemusela dotknout ani jediného z žijících členů rodu. Všichni jeho příslušníci mohli zůstat tím, čím byli dříve. Stačilo prosté usnesení, že napříště mají potomci mužských členů zůstat v rodu, kdežto potomci ženských členů mají být z rodu vyloučeni a přejít do rodu svého otce. Tím bylo zrušeno určování původu po přeslici a mateřské dědické právo a nastolen původ po meči a otcovské dědické právo.“ Další fází vývoje rodiny je tzv. monogamní rodina. Engels to popisuje takto: “ Vzniká z párové rodiny na rozhraní mezi středním a nejvyšším stupněm barbarství; její konečné vítězství je jednou ze známek počínající civilizace. Je založena na vládě muže a jejím účelem je výslovně plození dětí, u kterých je otcovství nepopíratelné. A toto otcovství se požaduje, protože děti se mají jednou jako pokrevní dědici ujmout otcova jmění. Od párové rodiny se monogamní rodina liší mnohem větší pevností manželského svazku, který už nelze rozvázat podle libovůle některé z obou stran. Nyní jej může rozvázat a svou ženu zapudit zpravidla jen muž. Právo na manželskou nevěru mu nyní zůstává alespoň zvykem zaručeno. Moderní monogamní rodina je založena na zjevném nebo zastřeném domácím otroctví ženy a moderní společnost je masa, která se jako z molekul skládá ze samých takových jednotlivých rodin. Ve většině případů, alespoň u majetných tříd, musí dnes na rodinu vydělávat muž a živit ji, a to mu dává postavení vládce, které nepotřebuje být nijak právně zvlášť zajištěno. Muž je v rodině buržoou a žena tu představuje proletariát. V průmyslovém

19 světě se však specifický charakter ekonomického porobení proletariátu projevuje v plném světle teprve tehdy, když jsou odstraněny všechny zvláštní zákonné výsady kapitalistické třídy a je nastolena naprostá rovnoprávnost obou tříd; demokratická republika neruší protiklad obou tříd, naopak, vytváří teprve půdu, na která se dá řešit. A právě tak zvláštní ráz nadvlády muže nad ženou v moderní rodině a nezbytnost nastolit opravdovou společenskou rovnoprávnost obou i způsob zavedení této rovnoprávnosti se objeví v ostrém světle teprve tehdy, až budou oba naprosto rovnoprávní. Pak se ukáže, že první podmínkou osvobození ženy je, aby celé ženské pohlaví bylo znovu zařazeno do veřejné výroby, a to že zas vyžaduje, aby monogamní rodina přestala být hospodářskou jednotkou společnosti.“ Jsme nyní v současnosti. Co na tu současnost říká opět Engels? „Společenský převrat, před nímž stojíme, přemění však alespoň daleko největší část trvalých bohatství, která lze dědit - výrobní prostředky ve vlastnictví společnosti, a tím zmenší celou tuto starost o dědění na minimum. Když tedy monogamie vznikla z ekonomických příčin, zmizí monogamie, až zmizí tyto příčiny? Dalo by se celkem právem odpovědět: Ani dost málo nezmizí, naopak, potom se teprve naplno uskuteční. Neboť převedením výrobních prostředků do společenského vlastnictví zmizí také námezdní práce, proletariát, tedy i nutnost, aby se určitý - statisticky zjistitelný - počet žen prodával za peníze. Prostituce zmizí, monogamie, místo aby zanikla, stane se konečně skutečností - i pro muže. Postavení mužů se tedy rozhodně velmi změní. Změní se však významně i postavení žen, všech žen. Přechodem výrobních prostředků do společného vlastnictví přestane být monogamní rodina hospodářskou jednotkou společnosti. Soukromé vedení domácnosti se stane společenskou prací. Péče o děti a jejich výchova se stane veřejnou záležitostí; společnost se bude starat o všechny děti stejně, o manželské i nemanželské. Tím odpadne starost o "následky",

TEORIE

18

ZE ŽIVOTA ORGANIZACE

VÝVOJ RODINY PODLE KOMUNISTŮ „Komunisté jsou proti rodinám a chtějí znárodňovat i ženy“ – setkal jsem se s vulgárním pojetím marxismu u oponentů. Jak je to ale doopravdy? Kdysi dávno nebyly rodiny v našem smyslu žádné. V tlupách existovalo primitivní soužití, soužití všech generací, mužů, žen, příbuzných, nepříbuzných. Ale poté se začaly z prapůvodního stavu vytvářet tzv. rodiny pokrevních příbuzných. Engels to popisuje následovně: „Skupiny manželů jsou od sebe odděleny (již) podle generací(...) V této formě rodiny jsou navzájem vyloučeni z manželských práv a povinností (jak bychom řekli my) jedině předkové a potomci, rodiče a děti. Bratři a sestry, bratranci a sestřenice prvního, druhého nebo vzdálenějšího stupně jsou navzájem všichni bratry a sestrami, a právě proto jsou si všichni muži a ženami. Poměr bratra a sestry zahrnuje v sobě na tomto stupni zcela samozřejmě vzájemný pohlavní styk. Taková rodina by se ve své typické podobě skládala z potomstva jedné dvojice, ve kterém by zase potomci každého jednotlivého stupně byli mezi sebou bratry a sestrami, a právě proto navzájem i muži a ženami.“ Rodina takovýchto pokrevných příbuzných již samozřejmě vymřela. Jak jsme přišli na to, že existovala? „Že musela existovat, o tom nás přesvědčuje havajský příbuzenský systém, který dosud platí v celé Polynésii a který vyjadřuje stupně pokrevního příbuzenství, jaké mohou vzniknout jen za této formy rodiny; přesvědčuje nás o tom i celý další vývoj rodiny, který předpokládá onu formu jako nezbytný předstupeň.“ píše opět Engels. Nastupuje tzv. rodina punaluanská, kdy je vyloučen styk mezi sestrou a bratrem. Engels to popisuje: „Poněvadž si zúčastněné osoby byly víc rovny věkem, byl tento pokrok neskonale důležitější, ale také obtížnější než první pokrok. Uskutečňoval se ponenáhlu a začal pravděpodobně vyloučením pohlavního styku mezi vlastními sourozenci (tj. sourozenci z matčiny strany), zprvu v jednotlivých

případech, z čehož se však postupně stávalo pravidlo (na Havaji se vyskytovaly ještě v tomto století výjimky), a skončil zákazem manželství dokonce i mezi sourozenci náležejícími k vedlejší linii, tj. podle našeho označování mezi dětmi, vnuky a pravnuky sourozenců. Tento pokrok je podle Morgana "skvělou ilustrací toho, jak působí princip přírodního výběru".“ Kmeny, u nichž se omezily sňatky mezi příbuznými, se musely vyvíjet rychleji a plněji než ostatní, vznikají rody, které jsou základem společenského řádu většiny „barbarských“ národů světa a potom i civilizací jako bylo Řecko a Řím… Engels popisuje další vývoj: „Každá původní rodina se tak musela nejpozději po několika generacích rozštěpit. Původní komunistické společné domácí hospodářství, které převládá bez výjimky až hluboko do středního barbarství, vyžadovalo určitou maximální velikost rodinného společenství; to se sice měnilo podle poměrů, ale bylo na každém místě poměrně pevné. Jakmile vznikla představa, že pohlavní styk mezi dětmi jedné matky je nepřístojný, musel se vliv této představy účinně projevit při takovémto štěpení starých domácích společenství a při zakládání nových

(která prozatím nemusela být totožná s rodinnými skupinami). Jedna nebo několik řad sester se staly jádrem jednoho, jejich vlastní bratři jádrem druhého domácího společenství… Podle havajského zvyku bylo několik sester, vlastních nebo vzdálenějších (tj. sestřenic prvního, druhého nebo dalšího stupně), společně ženami mužů jim společných, jimiž pak nesměli být jejich bratři; tito muži se však už mezi sebou nenazývali bratry, jimiž už ani být nemuseli, nýbrž punalua, což značí důvěrný druh, cosi jako (…) partner. Právě tak měla řada vlastních nebo vzdálenějších bratří ve společném manželství určitý počet žen, nikoli však své sestry, a tyto ženy si navzájem rovněž říkaly punalua. To je klasická forma rodinného útvaru, u něhož se později vyskytly různé obměny a jehož podstatným charakteristickým rysem bylo vzájemné společenství mužů a žen uvnitř určitého rodinného kruhu, z něhož však byli vyloučeni bratři žen, a to nejprve vlastní, později také vzdálenější, a obráceně také sestry mužů.“ U všech těchto forem skupinové rodiny je nejisté, kdo je otcem dítěte, jednoznačně je však dána matka. Žena sice nazývá všechny děti společné rodiny svými dětmi

fórum do Londýna, což je široká platforma různých sociálních hnutí a skupin, od ekologů, gender organizací přes radikální odbory, mládežnické a studentské skupiny až po komunistické a socialistické organizace, která je kritická k současnému neoliberálnímu světu a hledá alternativu. Předtím má proběhnout ještě České sociální fórum, které spoluorganizujeme. I když vnímáme v podstatě neexistenci aktivní, k současnosti kritické občanské společnosti v naší zemi, pokusíme se zmobilizovat co nejširší spektrum této kritické veřejnosti, aby i zde byly diskutovány problémy, kterým každodenně čelíme. KSM připravuje na toto fóru vlastní semináře a diskuse, mimo jiné o militarizaci Evropy, o školném a dalších dopadech vládní politiky na mladé lidi, a také zajímavý kubánský večer, kde chceme vyjádřit solidaritu s bojem tohoto hrdého lidu proti největšímu impériu v dějinách, a seznámit česko veřejnost s jejich historií, kulturou, ale třeba i kuchyní… Mezinárodní solidaritu, jak vidím, považujete za hodně důležitou… Samozřejmě. Vždyť i toto léto se aktivně podílíme na mezinárodních brigádách solidarity s Kubou, které budou věnovány obnově univerzity v Matansasu. Společně s mladými komunisty z Portugalska, Řecka, Německa a dalšími tak upevníme opět naše přátelství a jistě si naši účastníci odnesou zážitky na celý život. Na listopad se také připravuje v Praze setkání evropských a severoamerických členů Světové federace demokratické mládeže, kde se bude probírat i příprava XVI. Světového festivalu mládeže a studentstva, který se uskuteční v srpnu 2005 ve Venezuele. Naším velkým úkolem je nyní také prohloubit spolupráci s palestinskými, iráckými a dalšími menšinami v České republice. Co všechno lze z řady vašich zahraničních aktivit využít? Velkým přínosem jsou zkušenosti zahraničních organizací v různých bojích, které nás teprve čekají. Inspirativní je např. získání obrovského vlivu řeckých mladých komunistů mezi studenty, protiválečné hnutí v Itálii nebo třeba spolupráce mezi mládeží SDAJ a mateřskou neparlamentní komunistickou stranou v Ně-

7

A jak se tedy díváte na výsledky VI. sjezdu KSČM, tedy s ohledem na mládež? Když to vezmu z pohledu mladých delegátů či členů KSM, tak nechápou, proč trvalo hodinu schválit rezoluci k mládeži. Podobně nechápou i nedávné sobotní plénum, kdy se jednalo o tom, zda budou na ÚV KSČM přizváváni 2 zástupci KSM (to nebylo přijato). Prostě se jim zdá, že ač je mládež papírově priorita naší strany, ač máme řad rezolucí, usnesení k mládeži, tak realita je trochu někde jinde a to nezměnil ani VI. sjezd. Osobně s pozitivem vnímám, že na VI. sjezdu byli mladí více slyšet, bylo jich skutečně více mezi delegáty i mezi pořadateli. Jejich hlasy a názory se neztratily, vždyť skupina z nich dokonce předložila velice zajímavý alternativní materiál k hlavnímu sjezdovému dokumentu - k programu Naděje pro ČR. Ale, jak jsem na sjezdu říkal, to je stále málo, protože abychom získali více mladých lidí, tak mladé nesmíme jen ukazovat, ale musí být i slyTo všechno stíháte? Upřímně řečeno, ne. Vždyť k tomu šet, skutečně, v celé straně, na růzvšemu se ještě jako vedoucí účastní- ných místech i pozicích včetně těch me dvoutýdenního dětského tábora, nejvyšších. tradičního výstupu na Rysy. Měli bychom být i na antifašistickém work- Když se vrátíme k vaší akci na campu v Buchenwaldu, zvali nás též Kozím Hrádku, může se podobna mezinárodní levicové tábory mlá- ných akcí účastnit i libovolný mladeže do Holandska, Itálie, Řecka. My dý čtenář Naší pravdy? přitom pomalu ani nestíháme řídit Samozřejmě, Kozina byla otevřená samotnou naší organizaci, přicházejí všem mladým komunistům, nejen noví lidé, vznikají nové kluby, ale těm členům KSM. Abych případně naláe musíme určitým způsobem věno- kal další zájemce, mimo semináře se vat, zapojovat je do činnosti, předá- například prakticky převáděly zahravat jim zkušenosti. A to zabírá také niční zkušenosti s vedením kontingentů, navštívili jsme táborský plaspoustu času… vecký stadion, pustili se do pečícího Kandidovali jste také do Evropské- se selete, zazpívali si u piva na zahrádce, vytvořil i jsme ale i pracovní ho parlamentu… Měli jsme na kandidátce KSČM dva skupiny pro přípravu legislativy v kandidáty, mě a Petera Schustera, oblasti samosprávy i třeba skupinu předsedu brněnského klubu KSM. pro monitoring životních hodnot Bylo to docela náročné, ten mara- mladé generace. Zkrátka, pro každéthón předvolebních akcí, ale myslím ho něco. A o tom je život i naše orgasi, že to pomohlo jak naší straně, tak nizace. i rozvoji nás samotných. Navíc nás čekají další volby, do krajů, kde řada Díky za rozhovor mladých lidí, většinou tedy spíše na hluboce nevolitelných místech, kandiduje také. Připravujeme řadu vlastních akcí a chceme vyzkoušet i nějaké nové prvky volební kampaně, Převzato z Naší pravdy, společensko - politického týdeníku KSČM takže se nechte překvapit.

mecku… Nedávno jsem se vrátil z Turecka, z protestů proti NATO a tam je např. průměrný věk členů komunistické strany 26. To máme ještě co dohánět. Velice důležité jsou také konkrétní informace o podmínkách života mladých v daných zemích, protože ty pomáhají bourat mýty o "zlatém životě mladých" ve vyspělých zemích. V neposlední řadě také často využíváme společné, celoevropské či celosvětové kampaně k tématům, které mají evropský či celosvětový rozměr. Byly to např. aktivity proti válce, NATO, Evropské armádě, aktivity na podporu Palestiny, kampaň proti evropské reformě terciárního školství v podobě Boloňské a Berlínské deklarace a řada dalších… My navíc máme speciální úkol - protože jsme vnímáni jako jedni z nejaktivnějších v postsocialistickém bloku, máme být jednak mostem mezi východem a západem a jednak mezinárodně aktivizovat komunistické mládežnické hnutí na Slovensku a v dalších zemích…

Z DOMOVA

8

ZE ZAHRANIČÍ

Česká republika policejním státem Masmediální prostředky i buržoazní politikové do nás denně hustí, že po 11.září 2001, tj. po útocích na Světové obchodní středisko v New Yorku, už svět není jako dřív. V čem je tento nový svět jiný? Především v tom, že v zájmu „ochrany euroatlantických hodnot a civilizace demokracie a svobody“, jak kapitalismus označují jeho přívrženci, je uměle vytvářena atmosféra strachu z terorismu, kterou lze přirovnat až k iracionálnímu děsu středověkých lidí z temných sil v době inkvizice namířené proti čarodějnicím, kacířům nebo jinověrcům, tedy lidem, kteří se nespokojili se svým predestinovaným osudem, s ubohým životem v „neměnném systému z Boží milosti“, kteří přemýšleli a tímto uvažováním přinášeli pokrok, změnu a podíleli se na přípravě nové éry. Také dnes tu máme své kacíře a čarodějnice – komunisty, muslimy, cizince, prostě každého, kdo může nynějšímu režimu sloužit jako symbol něčeho z čeho mohou vládnoucí kruhy udělat vnějšího nebo vnitřního nepřítele, na nějž pak poštvou lidi. Je případné, že ve středověku, ale i novověku, např. u nás byly totiž legálně čarodějnické procesy zastaveny až osvícenskými reformami Marie Terezie a Josefa II. v druhé polovině 18. století, se inkvizici a pronásledování dařilo nejlépe a byly nejaktivnější, když společenské uspořádání bylo v krizi, když zesiloval útlak vykořisťovatelských špiček proti normálním lidem a výše zmíněné procesy sloužily k odvedení pozornosti právě od reálných problémů

a napomáhaly utužení režimu. Nyní probíhá po celém světě odbourávání sociálních vymožeností. Není to sice poprvé, kdy se kolo dějin otáčí na zpět, podobně tomu bylo i např. po konci napoleonských válek, kdy vznikl reakční řád Svaté aliance, který vydržel více než 30 let (1815 – 1848). Nicméně nikdy nebyl návrat takový, nikdy lidé nepřijímali svůj osud s takovou pasivní, útrpnou odevzdaností jako dnes. V České republice se postupně, zvlášť po 11.září 2001 pomalu, ale jistě, vytváří policejní stát a všichni mlčí. Začalo to už čistkami po roce 1989, lustračními zákony, které vyloučily desetitisíce možná statisíce slušných a schopných lidí s účasti na veřejném životě, ale vyhnaly je i z pracovních pozic a uzákoněním prověrek, jejichž rozsah se stále rozšiřuje a kontrola zpřísňuje. Je přitom úplně jedno, jestli to po ČR požadují normy NATO, EU nebo jdou tyto ideje z hlav přeochotných „sluhů a kočích“. Úpravy shromažďovacího práva nastavily mantinely tak, aby nebylo těžké tzv. problémové jedince zjistit a postihnout. Zvyšuje se počet policistů, ale také vězňů, obě čísla jsou v samostatné České republice dokonce vyšší než v celém předlistopadovém Československu. Například v roce 1969 bylo v ČSSR přibližně 11 500 vězňů, v roce 1991 bylo jen v ČR 11 500 vězňů a v roce 1999 již 22 400. Přitom je nutno si uvědomit, že nyní existuje daleko větší možnost odklonů (narovnání, podmíněné zastavení trestního stíhání) i alternativních trestů, takže do

vězení jde menšina odsouzených, kteří by tam šli dříve. Přibývají nové a nové skutkové podstaty trestných činů. Trestný je pouhý alternativní názor na některé události anebo úkony. Strmým způsobem stoupá počet případů, kdy se používají operativně pátrací prostředky, odposlech nebo záznamy telekomunikačních hovorů. Zatímco v roce 2000 byl použit odposlech v 1336 případech, loni se toto číslo vyšplhalo na úctyhodných 5000. Umožňuje to mimo jiné i benevolentnější právní úprava. V rámci tzv. boje proti terorismu se uvažuje o zavedení trestněprávní subjektivity právnických osob, která umožní firmám, ale i občanským sdružením nebo politickým stranám, označeným za podezřelé z trestné činnosti obstavit majetek. Všichni si umíme představit, kam to v případě sociálních nepokojů může vést. Různé autoritářské režimy vznikaly často také postupně – ať Pilsudský či plk. Ridz-Smigly v Polsku, admirál Horty v Maďarsku, generál Santa Anna v Mexiku, kancléř Dolfuss v Rakousku nebo duce Mussolini v Itálii. Ani Hitler by se nedostal k moci, kdyby mu ji továrníci a výmarský režim (který měl ostatně daleko k buržoazní demokracii) nedali nakonec na stříbrném podnose. Známé heslo říká, že kdo chce mluvit o fašismu, nesmí mlčet o kapitalismu. Jedině účastí občanů, jejich rozhodným vystoupením proti autoritářským tendencím směřujícím k policejnímu státu, může být toto nebezpečí zažehnáno. Petr Skála

Komu prospěl vstup do Evropské unie Před referendem o vstupu ČR do EU nám mnozí (bohužel včetně řady vedoucích KSČM) slibovali, jaké výhody všichni získáme a bagatelizovali nedostatky nejen vyjednaných podmínek, ale samé podstaty evropských společenství jako celku. Zhruba před měsícem pochválila Evropská komise českou vládu za její asociální deformy a vyzvala ji k daleko větší důraznosti. Díky vstupu do EU přešla řada druhů zboží do základní sazby DPH, což vedlo v některých oblastech k nemalému zdražení a

zatížilo rozpočty domácností o nejednu korunu. Lisabonská strategie počítá s privatizací energetiky – vždycky následuje propouštění a liberalizací trhu s energiemi – nárůstem cen. Jsou tohle všechno kroky, které jsou ve prospěch sociálně slabých za které by měli komunisté bojovat především? Jistě že ne. V červenci 2004 jsou už známy první výsledky vstupu do Evropské unie z pohraničí. Byly obratem zavřeny sklárna v Chlumu a dvě textilní továrny v Nové Bystřici i další podni-

ky u česko-rakouské hranice. Všechny tyto továrny prosperovaly, jenže

ďují všechna velká jména elektronického, počítačového a čipového průmyslu z USA, Asie a Evropy, od IBM přes Samsung až po NEC. Poblíž Newcastlu investovalo 450 podniků dvacet miliard liber a vytvořilo 60 000 vysoce flexibilních pracovních míst. Pro Siemense tady vyrábí 18 000 zaměstnanců polovodiče za 50 až 70% mzdových nákladů, které by firma musela vynaložit v Německu. Odbory jsou utlumené a investoři jásají. Firmy totiž zaměstnávají hlavně ženy, které jsou daleko flexibilnější, přizpůsobivější a bez protestů se smiřují se částečným úvazkem než

muži. V regionu tak je dnes třikrát více nezaměstnaných mužů než žen. Ve Walesu jsou mzdy za řadu pracovních činností na korejské úrovni. Největší německý konglomerát Daimler-Benz hledal ve vyspělém světě podmínky odpovídající zemím Třetího světa. Snažil se přinutit jihovýchodní státy USA, aby spolu soutěžily, aby zjistil, který z nich dokáže přinutit veřejnost k zaplacení nejvyššího úplatku, díky němuž si jej potom zvolí za své působiště. Alabama zvítězila. Nabídla stovky miliónů dolarů ve formě úlev na daních, prakticky darovala firmě Daimler-Benz půdu,

17 aby si na ní mohla postavit svůj závod, a souhlasila, že pro ni vybuduje veškerou infrastrukturu. Německé korporace také postavily továrny v ČR, kde mohou najímat dělníky za zhruba 10% mzdy dělníků v Německu. Českou republiku pak korporace nechají, aby platila sociální náklady, znečištění, dluhy atd., zatímco oni shrábnou zisky. Totéž platí pro závody GM v Polsku, kde trvá na 30% celní ochraně. Volný trh je zkrátka určen pro chudé, zatímco pro bohaté ochrana a sociální zajištění. Jindřich Lechner

Boj proti školnému v Německu Nejen v České republice je vzdělanost ohrožena snahami pravice o zavádění školného. Ve Spolkové republice Německo patří otázka školství, včetně vysokého, do kompetence jednotlivých zemí. Některé z nich se, podobně jako čeští pravičáci, snaží hodit důsledky špatné vzdělávací politiky a nedobrého hospodaření s veřejnými prostředky na studenty. Tak je tomu i v Durynsku, kde od příštího akademického roku 2004/2005 chce tamní vláda zavést poplatky za studium pro ty studenty, jejichž délka studia o více než rok překročila regulovanou dobu studia. Výše školného má být 500 euro za semestr. Proti tomu se postavili jak zástupci studentů, tak Odbory vzdělání a věda (GEW). Školné pro tzv. délestudující považují jeho odpůrci za první krok, který nastartuje nebezpečný trend pro budoucnost, který směřuje k zpoplatnění, nezbožnění vzdělání, povede ke snížení vzdělanosti sociálně slabších, jež už nyní v řadě případů nemohou

z ekonomických důvodů studovat a naopak umožní získávat formálních titulů movitým, kteří sice nemají schopnosti, ale mají peníze. Proto byla v sobotu 10. července 2004 zahájena na Výmarské stavební univerzitě (WBU) kampaň proti školnému velkým, několikasethlavým shro-

mážděným a petiční akcí. V České republice už školné pro déle studující či studující více škol existuje. Skutečně se také ukázalo, že jeho zavedení je prvním krokem ke snahám o zavedení plného školného pro všechny. Tyto snahy se znovu objevily díky senátorům Roubalovi a Zlatuškovi. Komunistický svaz mládeže si uvědomuje, že vzdělání patří mezi základní kulturní práva a musí představovat skutečnou prioritu. Nesmí být redukováno na tržní artikl – zboží nebo na privilegium vyvolených. Proto Komunistický svaz mládeže a SOS Student zahájí bezprostředně po prázdninách kampaň proti školnému. V ní se jistě poučí i ze zkušeností ze zahraničí, včetně Výmaru. Petr Skála

16 věku pod třicet let. V „nejšťastnější“ zemi na Zemi trvá hlad. Není to opravdu pouze záležitost rozvojových zemí. Podle amerického úřadu pro sčítání lidu je v posledních letech každoročně kolem 30 miliónů Američanů, kteří žijí pod vládou stanovenou hranicí chudoby. V roce 1997 to bylo 13,3% (v roce 1986 13,6%). U dětí to byla v roce 1986 19,6% a v roce 1997 19,9%. Tato procenta před představovala v roce 1997 35 574 000 obyvatel, včetně 13 422 000 dětí. Zveřejněná studie ústavu Bread for the World informovala, že třicet jedna miliónů Američanů, z toho 12 miliónů dětí, nemá dostatek jídla. S nedostatkem financí na jídlo bojuje v USA 10,5 miliónů rodin, což je každá desátá. Problém se koncentruje především ve velkých amerických městech, jejichž starostové na růst počtu hladovějících a bezdomovců upozornili již v roce 1999 v prosinci. Nejvíce však postihuje hlad děti, protože má trvalé následky. „Prudce se šíří“ i hlad mezi staršími občany, píše Wall Street Journal: „několik miliónů starších Američanů hladoví – a jejich počet stále stoupá“, zatímco zhruba 5 milionů, asi 16% občanů starších 60 let, „buď hladoví, nebo trpí do jisté míry podvýživou“ – opět se jedná o jevy, které nejsou v jiných průmyslově vyspělých společnostech tak markantní. V USA můžeme také vypozorovat, jak z chudých jsou neustále ždímány peníze, zatímco bohatým jsou poskytovány všelijaké daňové úlevy. Americký dělník odevzdá státu z každého dolaru, který vydělá, v průměru třicet centů. Naproti tomu mnoho bohatých jedinců s ročními příjmy i přes milión dolarů neplatí daň z příjmu, jak jednou zjistili na základě daňového úřadu poslanec Vanik a advokát Stanton. Nejvýraznější jsou však daňové preference u velkých korporací. United States Steel, jedna z největších amerických společností na světě a podle obratu v dolarech největší světový výrobce oceli, vykázala v roce 1971 čistý zisk přes 154 milióny dolarů a nezaplatila na daních ani cent. Kromě daňového zákona, který v USA tradičně šetří bohaté a ždímá chudé, umožňují daňové úniky také různá zvýhodňující opatření, připoušťující vysoké odpisy a daňové slevy na zařízení. Podle někte-

ZE ZAHRANIČÍ rých amerických ekonomů jsou federální deficity z větší části způsobeny ztrátou na příjmech z daní, jež vláda odpouští monopolům. Pracovní podmínky, které zavádí monopoly v zemích Třetího světa, se uplatňují i ve vyspělých zemích a také v USA. V Garment District v New Yorku, kde jsou všude v přízemí luxusní obchody s látkami a příslušenstvím a výstavní prostory pro velkoobchodníky, které jsou plně klimatizované a nablýskané. Nad nimi jsou v patrech sešlých věžáků umístěny šicí dílny a sály stovek malých a velkých výrobců, v nichž se zaměstnankyně namačkané na sebe sklánějí v parnu nad šicími stroji – v podstatě stejně jako jejich kolegyně v Bangladéši. V Garment District je zaměstnáno 25 000 lidí. Vyplácí se jim minimální hodinová mzda ve výši 4,75 dolaru, pracuje se šest dnů v týdnu, osm, devět i více hodin denně, podle toho kolik je zakázek. Každá budova je tu světem pro sebe. Přízemí je první svět, nad ním se nachází třetí svět. Podobné je to i na západě Spojených států. V Kalifornii pracuje téměř půl miliónu přistěhovalců z Mexika a Střední Ameriky za nejnižší mzdu v potravinářském, textilním a nábytkářském průmyslu. Mnozí ze 150 000 imigrantů šijí v úkolu bez daní a sociálního pojištění v podnicích umístěných v garážích, mezi nimiž zuří konkurenční boj využívaný velkoobchodníky. Neoficiální sektor ekonomové vždy definovali jako charakteristický pro nerozvinuté hospodářství zemí na Jihu, jako ekonomický model, který je na vymření. Ve skutečnosti vůbec nemizí, naopak zažívá rozkvět jako žádný jiný, a to nejen v zemích na Jihu, nýbrž i v průmyslových státech v nepřímé úměře s mizením oficiálního sektoru při zuřícím konkurenčním boji o výhody lokalit. Třetí svět existuje v prvním, funguje flexibilně v neformálním sektoru , ve sweatshopech, garážích, zadních dvorech a jeho pracovníky tvoří přistěhovalci. Domácí práce je černou skříňkou ekonomiky průmyslových států: Mzdy se pohybují hluboko pod minimální mzdou, vyplácejí se podle vyrobených kusů, které se například dodávají jako polotovary výrobcům oděvů, elektroniky, jemné mechaniky. Ženám jsou často nabízeny výhodné úvěry, aby si mohli koupit

Z DOMOVA vlastní šicí stroje. Elektřina a opravy jdou pak rovněž na jejich účet. V průmyslově vyspělých státech v žádném případě domácká práce nevymírá, nýbrž prožívá renesanci. Velká Británie důrazně odmítla v červnu 1996 konvenci Mezinárodní organizace práce týkající se domácké práce. Věděla proč. V Anglii nemají lidé , kteří pracují doma, stejná základní práva jako ostatní pracovníci. Někteří tak vydělávají jen marku dvacet za hodinu. V Austrálii je celý textilní a obuvnický průmysl organizován na principu domácké práce. Firmy zajišťují přibližně 75% výroby domáckými dělníky. Ti pracují někdy více než dvanáct hodin denně sedm dní v týdnu za hodinovou mzdu kolem tří marek. V Amsterodamu existují stovky malých oděvních dílen, v nichž šijí ilegální přistěhovalci. „Nový oděvní průmysl“ v domácí výrobě organizují často malé firmy se skupinami imigrantů, v Holandsku se tak děje s Turky a Maročany. Na rozdíl od migrantek mají bílé Angličanky pracující doma často dobré vzdělání, nemohou však výdělečnou činnost mimo dům realizovat zároveň s péčí o děti. U jednoho velkého výrobce elektroniky v Západním Yorkshiru je mnoho žen zaměstnáno zpočátku na plný úvazek, když se jim narodí děti pracují na částečný úvazek nebo doma. Jsou stejně kvalifikované jako ženy pracující na plný úvazek, ale pro podnikatele jsou takto výhodnější. Obecně lze pozorovat trend nárůstu domácí práce také u mužů. Většinou totiž byla domácí práce doménou vykořisťovaných žen. Vedle tohoto přesunu domácké výroby se globální pracovní stůl prodlužuje z Jihu zase na Sever. Při návratu transportuje běžící pás obepínající celou zeměkouli i nízké mzdy a okleštěná práva pracovníků a nutí pracovní síly Severu, aby se jim přizpůsobily. Elektroniky a textilní koncerny ze zemí jihovýchodních asijských tygrů začínají budovat výrobní sídla v Evropě. Chtějí mít lepší přístup na evropský trh a mít prst na tepu doby. Oblasti, kterým dávají investoři přednost jsou vysoce subvencované zóny v Irsku, Skotsku a Anglii. Státní dotace na investice se pohybují kolem 20 až 35%. Na územích mezi Glasgowem a Edinburghem se už několik let shromaž-

po odpadnutí cel byly prostě převálcovány dumpingovými cenami dováženého zboží. Pomohli si naopak někteří živnostníci v pohostinství, potravinářství a ve službách. Registrovaných osob, které se rozhodly pracovat v zahraničí je celých 1500, včetně těch kteří směřují do tzv. nových členských států! V převážné většině jde o studenty a kuchaře číšníky. Jsou i takové případy, že ředitelka školy jela dělat do Anglie služku. Opravdu zářná kariéra čeká Čechy v EU. Naopak dělníci v zahraničí pracují většinou na černo, ale převážně tam ani přístup nemají, protože svou povahou nejsou typ jet na blind a pak si teprve hledat práci. Což ostatně z legálního hlediska ani

nelze. Nejprve je nutné si to dohodnout se zaměstnavatelem, jinak tam jedou jako nezaměstnaní a ne pracovníci. Z dělníků jsou v zahraničí obvykle stavební dělníci. Platy takových výjezdních zaměstnanců jsou často v rozporu s nařízeními unijního práva mnohem nižší než domácích Angličanů, Švédů a spol. Nelíbí se vám to? Tak vás vyhodíme a můžete si stěžovat u Evropského soudního dvora, tedy jestli na to budete mít. Pro mladé je velkou překážkou školné na mnohých cizozemských vysokých školách, takže z 90% studují v rámci výměnných programů mezi univerzitami, tak jak tomu bylo před vstupem do EU, kdy měsíční stipendium od ČR představuje kolem

9 200 euro. Mladí programátoři mohou pracovat na mezinárodních projektech už dávno a pokud zariskují a vyjedou, vrátí se někdy zpátky jako na obrtlíku. Shrnuto a podtrženo, ty vrstvy obyvatelstva, o které by mělo jít komunistům především, na vstupu do Evropské unie rozhodně nevydělali. Skutečným komunistům by totiž, na rozdíl od měšťáckých stran, nemělo jít o živnostníky nebo národní kapitalisty, ale právě o ty nejvykořisťovanější – dělníky, rolníky, nezaměstnané, sloužící proletariát, chudé i důchodce. VNE

DŮCHODOVÁ REFORMA Vláda vyhlásila záměr do konce roku 2004 připravit důchodovou reformu. Její koncepce bude zavedena průběžně a týká se proto především mladé generace. Proto není od věci ujasnit si některá základní fakta a přístupy k problému. Důchodové pojištění tvoří zhruba jednu třetinu příjmů státního rozpočtu a společně s nemocenským pojištěním jako součást sociálního pojištění představuje velkou složku mandatorních (tzn. nutných, základních) výdajů státního rozpočtu. Základní úkoly sociálního pojištění jako celku jsou definovány v článcích 22 až 25 Všeobecné deklarace lidských práv, v úmluvách Mezinárodní organizace práce – např. v úmluvě č. 102 o sociálním pojištění, č. 35 – 40,128 a 138 – o starobním, pozůstalostním a invalidním důchodu, dále v Mezinárodním paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, v Úmluvě o mezinárodních normách sociálního zabezpečení, v Evropské sociální chartě, v Evropském zákoníku sociálního zabezpečení a v mnoha dalších dokumentech, k jejichž ratifikaci dal Parlament ČR souhlas, byly vyhlášeny a kterými je Česká republika vázána přednostně před zákonem. Mezi nejdůležitější cíle, tak jak jsou v ustanoveních bohužel pouze formálně deklarovány, náleží: 1) právo na vzdělání a přípravu k povolání – stát hradí za mladé a studující pojištění, tento cíl je dnes omezen nejen

výší pojistného ale i věkem, 2)právo na životní úroveň – tzn. že nemocní a staří mají slušně žít, nejen živořit, vzhledem k známému poměru mezi výší důchodů a průměrnou mzdou, důchody a náklady na provoz domácnosti a na životní potřeby není ani tento cíl dodržen, 3) právo na rodinu – každý má mít možnost založit rodinu, kdy chce, 4) právo na sociální zabezpečení – pojem, který převzaly mezinárodní pakty z programu Ruské komunistické strany (bolševiků) z roku 1919, označuje všeobsahující systém sociálních dávek pro všechny zaměstnance i ostatní, který by jim umožnil slušný život. Praxe jasně ukazuje, že tyto cíle nejsou v kapitalismu naplňovány a zamýšlené reformy, ať růžové anebo modré je mají ještě dále vzdálit skutečnosti, posunout z de lata (jak to je) do úrovně de ferenda (jak by to mělo být). Důchodové pojištění je finanční systém v němž se občan povinně zajišťuje pro případ budoucí sociální události, o které se ví, že nastane – určitý věk. Má přesně stanovený účel i povahu. Proto je nelze považovat za daně, jak to někteří tzv. ekonomové tvrdí (např. analytik PPF Pavel Kohout). Sociální pojištění, spolu se státní sociální podporou a sociální pomocí tvoří systém zcela odlišný od pouhé záchranné sociální sítě, za kterou je chce zaměnit ODS a pravice, jejichž záměrem je, aby bohatí se zajistili, měli v podstatě stejné příjmy a dolních deset milionů

bylo zachyceno pouze touto základní sítí, která je spíš jen životním minimem spolu se státními sociálními podporami a pomocí nejpotřebnějším. Reforma důchodového systému je jistě potřebná, ovšem zcela jinak, než tomu chtějí prokapitalistické strany, ať vládní či opoziční. Hlavním problém v oblasti důchodového, potažmo sociálního pojištění jako celku, je demografický vývoj populace České republiky, který vede k tomu, že rostou mandatorní výdaje a spolu s poklesem procenta ekonomicky aktivních obyvatel klesají příjmy. Zde je nutno říci, že v období první historické fáze budování socialismu nebyl s tímto problém, naopak sociální pojištění bylo vysoce ziskové, protože byl v poměru vyšší počet lidí v produktivním věku a neexistovala nezaměstnanost, která svazuje využití pracovních sil svých „obětí“. Na vině je znovu ODS a ostatní pravicové strany a nikoliv prý štědrý (to je výsměch!) sociální systém. Došlo ke změně myšlení, takže mladí nechtějí mít děti, chtějí vydělávat, dělat kariéru a tak se zvyšuje podíl důchodců na populaci. Sami tak způsobují to, co potom neprávem kritizují. Když už chce mít člověk potomstvo, nemůže si je z finančních ad. důvodů dovolit, jinak by mohl přijít o práci nebo být jinak postižen. Stát privatizací změnil třídní strukturu společnosti, ale přišel o velkou část svých příjmů, takže i mírný nárůst výdajové stránky roz-

Z DOMOVA

10 počtu je znát. Řešením je tedy v prvé řadě jasná a výrazná propopulační politika a reprivatizace. Ostatní kroky jsou vždy spíš doplňkové a vyrovnávací. Pozitivní dopad by mělo zavedení odchodu do předčasného důchodů bez postihů. Uvolní to pracovní místa nezaměstnaným, jejichž pracovní síla je nyní nevyužitá. Výdaje státu na jednoho nezaměstnaného vyjdou podle posledních statistik dráže než na jednoho důchodce, protože stát jim vyplácí státní sociální podporu, platí za ně zdravotní a sociální pojištění a hradí mohutnící byrokratický aparát úřadů práce, které jsou fakticky spíše ozdobou, symbolem, ale k získání práce příliš nepřispějí. Současná vláda naopak nesystémově zvyšuje hranici věku odchodu do důchodu a zpřísňuje dopady předčasného odchodu do důchodu, kdy již není možné dorovnání sníženého důchodu. Výdaje na nezaměstnané antisociálně krátí, místo aby zastavila privatizaci a zvyšovala příjmy vytvářením nových pracovních míst. Jenže k zvýšení příjmů a vytváření nových míst by bylo nutné rozhojnit majetek státu, který jediný je schopen důvěryhodně garantovat sociální i existenční jistoty oproti soukromníkům, kteří v honbě za ziskem vždy v prvé řadě pouze zneužijí investičních pobídek a státních podpor aktivní politiky zaměstnanosti k maximalizaci zisku, k obohacení. Napomáhá jim v tom vydatně také náš právní řád. Dalším smysluplným krokem by bylo vytvoření jednotného důchodového systému, do nějž by byli povinně

zapojeny i osoby samostatně výdělečně činné a vůbec všichni na stejných principech jako zaměstnanci. Odbouraly by se zároveň některé důchodové výjimky – pro bývalé prezidenty a racionalizovala právní úprava – kupř. nyní má nárok na vdovský důchod též manželka, přestože s mužem už nežila, pokud se formálně nerozvedli. Odstraněny by měla být i možnost podnikatelů odepisovat si z daní, která jim umožňuje skrývat skutečné příjmy a tím neplatit daně i držet se mimo systém pojištění. Přijatelné by bylo rovněž zavedení progresivních prvků v odvodech pojistného ve spojení s progresivním zdaněním a zesílením principu solidarity při vyplácení důchodů. Komunisté by měli taktéž podporovat změnu dynamiky vyplácení důchodů a zvýšení důchodů společně se snížením věku odchodu do důchodu. Je znovu na zvážení, jestli by přínosnějším nebyl systém státního financování důchodů. Stát by mohl účelně nakládat s velkým množstvím finančních prostředků a při správném hospodaření výrazněji zvýšit své příjmy. Byl by současně více odpovědný za fungování systému a za to, že občané o své peníze nepřijdou, než nyní v systému fiktivních účtů. Rozhodně je však životně důležité odmítnout tzv. chilský model, jenž v podstatě odbourává průběžné financování důchodů, je založen na individuálním spoření do soukromovlastnických fondů a vystavuje tak pojištěnce nebezpečí, že se ocitnou bez důchodu. Není to jen plané varování, příklady Argentiny a Maďarska hovoří

ZE ZAHRANIČÍ jasnou řečí. Když si bude každý spořit takto na sebe, jak chce ODS, kdo zaručí, že nedojde k hyperinflaci jako na počátku 90. let. Pak důchodci nebudou mít nic. Je tedy významné udržet první pilíř důchodového systému s principy vzájemnosti a solidarity. Drobnou úpravou k lepšímu by bylo ulehčení podmínek k tomu, aby si mohla dotyčná osoba dopracovat dobu chybějící pro splnění podmínek pro vznik nároku na důchod. Dále zvýšení průměrného výdělku od kterého se odpočítává důchod i zefektivnění systému penzijního připojištění. U invalidních důchodů by zajisté napomohla legislativní úprava znamenající odstranění složitostí a přebytečné byrokracie při jejich přiznávání. Život nám ukazuje, že nikdy neexistuje pouze jedna cesta. Vždy je možnost volby mezi více alternativami, pokud si je ovšem člověk připustí a otevře se jim. Tak i u nadcházející důchodové reformy není jediným řešením pouhé prohlubující se odbourávání a zhoršování sociálního postavení neprivilegovaných lidí, k němuž někdy dochází ne z nutnosti, ale z chtění, z úsilí po maximalizaci zisku. Za zářný případ v tomto směru považuji např. Slovensko. Výše zmíněných několik podnětů ke směřování důchodové reformy by mohlo napomoci k tomu, aby důchodová reforma byla zároveň sociální a hospodárná a na místo zbohatnutí několika nabobů mohla vést ke skutečnému řešení problému. JKA

Mladí nechtějí pracovat? Nezaměstnanost je v dnešní době velkým problémem. Výrazná je také u mladých lidí, kteří právě dokončili vzdělání, ať už učňovské, střední nebo vyšší odborné či vysokoškolské. Jde pro ně o začarovaný kruh, kdy zaměstnavatel nestojí o lidi „hned po škole“, již nemají žádnou praxi (školní praxe, byť je na učilištích rok a půl, se nepočítá) a tím pádem ji nemohou nikdy získat. Jsou pak třeba už několik let po ukončení studia a nemají za sebou ještě žádnou odpracovanou dobu. To je omezuje v příspěvcích v nezaměstnanosti.

Vždy mě proto velmi rozčílí poznámky některých starších lidí typu „mladí nechtějí pracovat“ nebo „mladí o práci nestojí a jsou raději na podpoře“. To však není pravda! Vím to ze svého okolí, mladé bez zkušeností nikdo zaměstnat nechce. Mnoho mých přátel se s tímto problémem stále setkává, proto jsem se rozhodla s jednou z nich, členkou KSM Kladno vyučenou cukrářkou, udělat rozhovor. Jak dlouho už hledáš zaměstnání? Už je to skoro rok.

Kolik zaměstnání jsi již vystřídala? Celkem tři. Hypermarket TESCO v Kladně, kde jsem byla tři měsíce, dále DELTA pekárny, tam jsem odpracovala čtyři dny a nakonec cukrárna Libušín, kde jsem byla zaměstnána 14 dní. Co bylo příčinou výpovědí? V TESCU bylo důvodem snižování stavů a v DELTA pekárnách prý neschopnost splnit podmínky, oficiálně malá výkonnost, protože dneska se peče ne na kvalitu, ale na rychlost a kvantitu. Osobně si však myslím, že

nižší sociální ochranou (tzv. podzaměstnanost). Vzhledem k tomu je třeba zvýšit i příspěvky na rekvalifikaci a přidělovat je většímu počtu nezaměstnaných. Bez těchto podmínek znamená zkracování pracovní doby stupňované vykořisťování a bujení sociálního parazitismu. Dále pak je nezbytné vytvořit účinný tlak, aby toto opatření skutečně vedlo k vytváření pracovních míst a nikoliv přesčasové práce (ta dnes představuje ekvivalent tisíců pracovních míst). Při zkrácené pracovní době okamžitě vznikne tendence obcházet povinnost vytvářet pracovní místa a raději platit přesčasy než pojištění (realita je taková, že na západě z existenčních důvodů pracuje 1/4 dělníků více jak 49 hodin a mají kratší dovolenou). Nástrojem na snížení přesčasových hodin by mělo

obslužnost pro dojíždějící atp. Ze sociálního hlediska je především je nutno dbát na zachování výše reálných mezd včetně ochrany zaručených mezd minimálních. Z hlediska podnikatele zkrácení pracovní doby bez krácení mezd zvyšuje náklady, vede ke komparativním nevýhodám a proto se tomu bude bránit. Zkracování pracovní doby je konkurenčním požadavkem vůči větší dynamice reálných mezd, platí však, že lze zdroje také získat odstraněním dnešní nadměrné a neobjektivní diferenciaci příjmů. Záleží na schopnosti sociálně slabých vynucovat si určité přerozdělování ve svůj prospěch. Deklasující vliv také může mít, když lidé vytěsnění z výroby technologickými změnami přecházejí na horší místa, s nižší kvalifikací, nižším platem, horší perspektivou a

15 být odměňování v řádném pracovním čase, ošetření zápočtů a úrovně pojištění. Neměla by být snížena ani ochrana základních pracovních práv, v novém Kodexu práce chce KSČM zajistit větší ochranu zaměstnanců a to jak v oblasti pracovně právní, tak v oblasti bezpečnosti práce a ochrany zdraví při práci. Rozšíření mimopracovní doby také vyvolává potřebu kultivace volného času, podporu mladých rodin a dostupnosti dalších služeb (tj. zda se uvolněný čas nevyužije k druhému zaměstnání, různým ztrátovým formám trávení času, zvýšením zátěže žen v domácnosti atp.). Volný čas by pak měl více směřovat ke kulturním a vzdělávacím aktivitám a k účasti na demokratickém životě.“ Zdeněk Štefek

TŘETÍ SVĚT V PRVNÍM Bída, hlad a vykořisťování se však zdaleka netýká jen chudých obyvatel zemí Třetího světa, ale i v samotném srdci světového monopolního kapitalismu můžeme nalézt třetí svět a mnoho zbídačených. Ze zprávy o sčítání lidu v USA vyplývá, že došlo k 50% navýšení pracující chudiny – lidí, kteří mají práci, ale přesto žijí pod hranicí chudoby. Je to pokles životní úrovně společnosti na běžnou úroveň v zemích Třetího světa. Reálné mzdy od konce 60. let klesají. Od roku 1987 se tento pokles projevuje i mezi lidmi se středoškolským vzděláním, což byla překvapující změna. Nízké platy také zvyšují nejistotu, pokud jde o zaměstnání. Udržují nízkou inflaci, což vyhovuje lidem, kteří mají peníze – třeba majitelům dluhopisů. Zisky korporací strmě stoupají, ale pro většinu obyvatel nejsou vyhlídky radostné. Se snížením mezd přichází také zhoršení pracovních podmínek a nejistota a díky zániku odborů ubývá možností, jak se bránit. Za Reaganovy vlády byly kvůli maximalizaci zisků omezeny dokonce už beztak okrajové vládní programy na ochranu dělníků před pracovními úrazy a další jim podobné. Neexistence konstruktivních alternativ, jako je třeba odborová organizace, vede k násilí ve společnosti. Úsilí o zvyšování zisků korpora-

cí, které se objevilo na začátku sedmdesátých let, zahájilo útok na celou dosavadní sociální dohodu, která byla kodifikována v podobě politiky New Dealu a evropských států sociálního blahobytu. Tento útok byl veden ze strany USA a Anglie a nyní zasáhl i kontinentální Evropu. Vyvolal vážný pokles organizovanosti v odborech, který přináší pokles mezd a jiných forem ochrany a vedl k velmi ostré polarizaci společnosti, hlavně v USA a v Británii (ta se však všeobecně rozšiřuje). BBC například přinesla zprávu, že výživa dětí, žijících v chudobincích před sto lety, byla kvalitnější než je tmu u miliónů chudých dětí v dnešní Británii. Anglie se stala jednou z nejchudších zemí v Evropě – pohybuje se jen o malý krok před Španělskem a Portugalskem a hodně daleko za Itálií. Spojené státy se ocitly v žebříčku nejnižších platů na druhém místě mezi předními průmyslovými zeměmi, jen nepatrně předstihují Británii. Mzdové náklady v Itálii jsou asi o 20% vyšší než v USA a v Německu možná až o 60%. S tím dochází ke zhroucení systému veřejných prostředků, určených pro méně privilegované. Tento trend můžeme vysledovat i v ČR v podobě Špidlovy asociální deformy veřejných financí. V ekonomice, která je založena

ne na potřebách společnosti, ale na honbě za zisky, budou zaměstnavatelé málo zlepšovat pracovní podmínky, zvlášť když mají k dispozici množství mladých nezaměstnaných, kteří jsou zdravotně odolnější, rychlejší a nepodléhají snadno únavě. Jako předehra k prosazování vyšší produktivity, neboli speed-up, je nejčastěji používán jako strašák konkurence dováženého zboží, které však často přichází na americký trh z továren v zemích s nízkými mzdami, například z Tchajwanu, Jižní Koreje nebo z Hongkongu. Po této předehře následuje argument o nutnosti udržování nízkých mezd a nutnosti speed-up, zrychlování tempa práce. Mezi monopoly, které první zavedly speed-up, nejvíce vyniká General Motors. V jeho automobilových továrnách v Lordstownu byly stroje pásové výroby spouštěny rychlostí větší než je rychlost lidské ruky a tempo práce překročilo hranici lidské výkonnosti. Dělníci musí skutečně utíkat, aby udrželi tempo se svými montážními pásy. Zdravotní a bezpečnostní zásady byly ignorovány. V GM chtěli zjistit hranici, kam až je možno vyhnat lidskou pracovní kapacitu. Z těch, kteří pracovali u montážního pásu, bylo 60% zaměstnáno kratší dobu než pět let a nejvíc jich bylo ve

14 smlouvě podepsalo 200 lidí a odmítl jen půltucet. (podle Hospodářských novin). Dokonce i Evropská komise (EK) má nový návrh ohledně pracovní doby v EU, což prý otevírá dveře k jejímu dalšímu prodlužování. Komise zvažuje, že i v novém nařízení ponechá v platnosti klauzuli, která vlastně umožňuje maximálně stanovenou délku pracovní doby obejít, byť cílem nových pravidel je zneužívání omezit. Dosud platí, že zaměstnanec v EU může pracovat nejvýše 48 hodin týdně, a to včetně přesčasů. Určuje tak nařízení z roku 1993. Británie si vymohla výjimku, že lze pracovat i více, pokud se zaměstnanec nároku na 48hodinový pracovní týden zřekne. Z aktuální studie Komise ale plyne, že více než 16 procent pracovníků v Británii pracuje nad unijní maximum. Jaká tedy musí být reakce komunistů a levice vůbec? 1. Nenechme se vydírat korporacemi! Využijme našich možností, včetně evropských poslanců, k tomu, abychom posílili solidaritu mezi zaměstnanci, financujme výměnné zkušební pobyty řadových odborářů, diskusní kola, konference, sbírejme dokumenty o úspěšných akcích odborářů a zaměstnanců a ty prezentujme ostatním, ať vidí, že jejich boj není marný! Podporujme stejné podmínky pro všechny zaměstnance daného podniku. Podporujme zavedení informačního systému, který bude odboráře a zaměstnance nejen informovat, ale i koordinovat. 2. Připravujme solidární akce, nátlakové akce na veřejnosti, které mohou přejít např. k bojkotu výrobků dané firmy. 3. Aktivně bojujme za základní požadavek - Ne prodlužování, ANO zkracování pracovní doby na 35 hodin týdně, při zachování mezd! Že je to reálné, ukazuje i studie, která byla zpracována např. v KSČM místopředsedou ÚV KSČM Jirkou Dolejšem: „Z hlediska námi přijímané Marxovy pracovní teorie hodnoty (zejm. Das Kapital, Hamburg 1867) se pracovní den rozpadá na pracovní dobu nutnou a nadbytečnou. Pracovní doba nutná je čas po který dělník vytváří ekvivalent hodnoty své pracovní síly. Pracovní doba nadbytečná je čas, po který dělník tzv. nadprací vytváří pro soukromého vlastní-

ZE ZAHRANIČÍ ka nadhodnotu. S růstem nadhodnoty pak roste míra vykořisťování. To samozřejmě neznamená, že pouhé zkrácení pracovního dne vede k snížení míry vykořisťování, jak tvrdí ve své vulgární teorii poslední hodiny William Senior (Three Lectures on the Rate of Wages, Oxfford 1830). Nadhodnotu totiž dělník nevytváří až na konci pracovní doby, ale vytváří ji každou hodinu, každou minutu. Konkrétní délka pracovního dne je pak projevem protikladných zájmů zaměstnance a zaměstnavatele. Zaměstnavatel má zájem na prodloužení pracovního dne s cílem prodloužení pracovní doby nadbytečné (maximalizovat zisk). Ústupky v zkracování pracovní doby si pak nahrazuje zvyšováním intenzity práce (tlakem na zvýšené pracovní vypětí, větším vynakládáním životních sil pracovníka) a stlačováním podílu pracovní doby nutné na celkové pracovní době (relativní zbídačování). Větší intenzita práce je dosahována zrychlením práce (např. u pásu), zvýšením počtu obsluhovaných zařízení, krácením přestávek atp. Zaměstnanci zase usilují o zvýšení ekvivalentu své pracovní síly (pro rozšiřování kulturních a sociálních potřeb), o omezení nezdravého pracovního vypětí a o omezení nadpráce, jejíž ovoce si přivlastňuje zaměstnavatel. Konkrétní délka pracovní doby je určena jednak objektivními ekonomickými možnostmi, tj. produktivitou práce, jednak výsledkem sociálního zápasu pracujících. V současnosti se délka pracovního dne pohybuje ve vyspělých zemích v průměru kolem 40 hodin. U nás byla po válce týdenní pracovní doba 48 hodin při šesti denním pracovním týdnu. V roce 1956 došlo ke zkrácení na 46 hodin, což tehdy v podstatě kompenzovalo zrušení církevních svátků. Další zkrácení bylo při dané produktivitě práce politickou volbou mezi volným časem a spotřebou. Každé zkrácení pracovní doby totiž pohlcuje rozvoj produktivity a tím zbrzdí zvyšování jiných forem životní úrovně (zejm. rychlejší růst mezd). V této době dávali lidé přednost růstu spotřeby (tedy i růstu koupěschopnosti). V polovině 60. let se pracovní doba postupně zkracovala v jednotlivých podnicích a odvětvích až v roce 1969 byl zavedený pětidenní pracovní týden a pracovní doba 42,5 hodin (to

Z DOMOVA odpovídalo úrovni nejvyspělejších zemí) a vydržela nezměněna prakticky 30 let. Dalšími formami zkrácení fondu pracovní doby je dřívější doba odchodu do důchodu, prodloužení placené mateřské dovolené zaměstnankyň či prodloužení doby přípravy na povolání (pobyt ve škole). V programových námětech KDU-ČSL se objevila myšlenka na prodloužení minimální zákonné dovolené ze 3 na 4 týdny. Z tohoto hlediska je zajímavé srovnání dopadu těchto různých forem zkrácení pracovní doby. Pro srovnání lze připomenout např. diskusi ve Francii v roce 1964 zachycenou ve zprávě Philipa Madiniera za pracovní skupinu při komisi pro pracovní síly Plánovacího úřadu. Tehdy bylo dokazováno, že prodloužení dovolených a rozšíření volných dní (svátků) je bezprostředně obtížněji kompenzovatelné. Při zkrácení týdenní pracovní doby lze podle této zprávy poměrně rychle kompenzovat výpadek opatřeními zvyšující hodinovou produktivitu i příznivými důsledky na pracovní cyklus. Zkrácení pracovního týdne dnes navrhujeme nejen jako cestu ke snížení vykořisťování, ale především jako nástroj rozšíření pracovních míst. Pro KSČM tento cíl není jen předvolební slogan. Jsme si samozřejmě vědomi, že k pokrytí této změny vedou dvě reálné cesty : a) v oblasti stálého růstu společenské produktivity práce, b) v oblasti změny užití vytvořené produkce ve prospěch námezdně pracujících na úkor podnikatelských zisků. Dlouhodobým základem je z národohospodářského hlediska cesta prvá, komplikovaná i když v jednotlivých podnicích ne zcela vyloučená je cesta druhá. Tady je na místě připomenout, že v roce 1995 činila ve Francii hodinová produktivita práce cca 73 DEM, kdežto v ČR jen 23 DEM (tedy pouze 32% úrovně produktivity práce dosahované ve Francii). Zkracování pracovního týdne by tedy mělo být postupného charakteru, v první etapě by se mělo jít ze současných 42,5 hodin na 37 hodin a měla by proběhnout nejdříve v odvětvích s největším růstem produktivity práce, popř. s největším pracovním vypětím. Současně musí být včas řešeny dopady zkrácené pracovní doby na různé související služby, např. na dopravní

za tak krátkou dobu jsem se ani neměla šanci dostat do rychlejšího pracovního tempa. Cukrárnu Libušín jsem musela opustit, protože jsem byla už rok mimo obor, avšak nevím, proč mě tedy přijímali, když to věděli předem. Říká se, že super- a hypermarkety se svými zaměstnanci špatně zacházejí, pracovala jsi v jednom z nich, můžeš nám z tvé zkušenosti potvrdit, jestli je to pravda? V TESCU většinou neřekli předem, jak dlouhou budeme mít odpolední směnu. Často docházelo ke změnám bez předchozího upozornění. Směny závisely na vytvoření harmonogramu vedoucím, takže např. dva dny od 14 do 22 hodin, další dva dny od 7 do 15 hodin a tak celý týden. Kompenzovalo

se to až po týdnu třemi dny volna. Přestávky na oběd tam trvaly 30 minut, ale museli jsme se tam pořádně otáčet, takže byly mnohdy fakticky kratší.

11 Jsem hodně zoufalá, protože teď jsem konečně našla další práci, ale nedělám v oboru a s platem nemohu ani založit rodinu, mít děti, ve státě totiž k tomu nejsou podmínky. Nemohu se osamostatnit, stále žiji u rodičů, což mi silně leze na nervy, jelikož doma vznikají různé konflikty. Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Moc bych si přála návrat komunistické strany k moci, protože za její vlády měl každý práci, ceny se snižovaly a mnohdy byl k zaměstnání přidělen i byt. Vůbec byly větší sociální jistoty.

Jak se cítíš po tolika neúspěšných pokusech o stálé zaměstnání, při současném tlaku kapitalistické společnosti? Vždycky to bylo nesmírně stresující. Po výpovědi z pekáren jsem měla tak velké deprese, že mě napadlo také řešit tuto situaci sebevraždou. Ve skutečnosti by to ale byla vražda a já bych se stala další obětí kapitalismu, Jaký byl tvůj nástupní plat? který se lidi snaží ponížit na pouhé Většinou okolo 6,5 tisíce Kč. pracující stroje a když díky němu neZa rozhovor poděkovala DLE mají práci, považuje to většina z nich za svou chybu, přitom je to chyba režimu.

NE AMERICKÉ VOJENSKÉ ZÁKLADNÉ V ČR! Podle poznatků žurnalistů z amerických novin Knight Ridder Newspapers vyjednává česká vláda tajně s Bushovou administrativou o vybudování velké raketové základny v naší zemi, která by se stala součástí rozsáhlého tzv. antiraketového systému Spojených států. Podobné úvahy se vedly již za ministra Jaroslava Tvrdíka, který jako doprovod prezidenta Václava Havla v roce 2002 na jeho návštěvě USA prohlásil: Nabídli jsme Spojeným státům možnost rozmístění systému protiraketové obrany na českém území. Nové oživení nebezpečného projektu přinesli až letní měsíce tohoto roku. Šokující zprávu o tajných jednáních potvrdil zástupce českého velvyslance ve Washingtonu Vratislav Janda. Zatímco Haló novinám odmítlo ministerstvo zahraničních věcí informaci jakkoliv komentovat ("Obraťte se na ministerstvo obrany. Máme pokyn se k tomu nevyjadřovat, řekla pracovnice tiskového odboru. Ministerstvo obrany pak sdělilo že ve dnech 19. až 22.7.2004 se v Berlíně koná Konference a výstava o mnohonárodní obraně proti balistickým raketám (Year 2004 Multinational BMD Conference and Exhibition). Jedná se o veřejnou konferenci, na které si budou bezpečnostní experti vyměňovat informace k této tematice. Konference

se budou účastnit i odborníci Ministerstva obrany USA a Ministerstva obrany České republiky."), Britské listy byly úspěšnější. Ptali se místopředsedy parlamentního výboru pro obranu a bezpečnost, člena podvýboru pro zpravodajské služby, člena podvýboru pro profesionalizaci armády, člen stálé delegace do Parlamentního shromáždění NATO, poslance vládní ČSSD, Miloše Titze, který po následném telefonickém rozhovoru s ministrem obrany Kostelkou řekl: "Pan Janda, který spadá služebně pod ministerstvo zahraničí, si prý ve Washingtonu pustil hubu na špacír... Poslanci

se informaci o přípravě raketové základny a tří 3D radarů na území České republiky mají - dle ministra - dozvědět teprve až příští týden. Nikdo z nás ale neví, že by byl výbor pro obranu na příští týden svolán...". Podle Britských listů (resp. článku Stanislava Klimenta z 9. 7.) "první zprávu o americké snaze vybudovat do roku 2006 ve východní Evropě - v Polsku, v České republice, nebo v Maďarsku - velkou základnu s raketami, jež by měly za letu zničit útočné rakety nepřítele nad územím východní nebo střední Evropy, přinesl ame-

ZE ZAHRANIČÍ

12 rický časopis Arms Control Today spolu s dalšími podrobnostmi. Tato raketová základna má obsahovat 10 podzemních sil, to je stejný počet jako mají mít do roku 2006 obě již budované americké základny ve Fort Greely na Aljašce a na letecké základně Vandenberg v Kalifornii. Základně by pak měla sloužit blíže nespecifikovaná síť radarů. Má být jeden z nich ten, proti kterému tak ostře vystupují občané Slavkova (Pozn.red. O připravované vojenské základně USA jsme v Mladé Pravdě informovali již před řadou měsíců!? Není ani jasné, zda se má hostitelská země - Česká republika, Polsko nebo Maďarsko - podílet na nákladech na výstavbu základny a zda bude mít také nějaké právo spolurozhodovat o jejím aktivním nasazení. Pentagon chce budovat tuto základnu, i když dosavadní pokusy s intercepčními raketami proti útočným raketám dlouhého doletu měly technické potíže, jež dosud nebyly vyřešeny a žádný z

dosavadních pokusů nebyl proveden za skutečné, realitě odpovídající situace. Pentagon argumentuje, že to vše je možno dolaďovat až za výstavby této základny. Jinými slovy vsadit na to, že intercepční rakety proti raketám budou schopny plnit své úkoly, ačkoliv to dosavadní zkoušky plně neprokázaly. Američané oficielně tvrdí, že úkolem této východoevropské raketové základny je chránit proti nebezpečí, jež údajně hrozí USA a případně i Evropě, od dalekonosných raket Iránu a Sýrie. To je ovšem tvrzení více než pochybné. Je všeobecně známo, že Irán nemá rakety dlouhého, mezikontinentálního doletu, pouze krátkého a středního doletu., jejichž akční rádius zasahuje maximálně Izrael, Turecko a jižní část Řecka. Syrské rakety jsou pak schopné maximálně ohrozit Izrael a část Turecka. Navíc i kdyby se zázrakem podařilo poněkud prodloužit dolet jejich raket, v žádném případě by nemohly ohro-

ZE ZAHRANIČÍ zit USA, pouze jihovýchodní část Evropy. Ale pak by základna s intercepčními raketami v Polsku, v České republice nebo v Maďarsku neměla smysl, musela by být umístěna v Turecku, na řeckých ostrovech nebo v Řecku. Je tedy jasné, že tato argumentace Pentagonu a Státního departementu je zástupná, raketová základna ve východní Evropě má být umístěna proti někomu jinému v tomto geopolitickém prostoru - proti Ruské federaci." tolik Kliment. Co na to říci? Že je třeba základnu USA na našem území kategoricky odmítnout. A co více, je třeba proti případné základně aktivně vystupovat a aktivně bojovat, zejména v případě, že vláda či parlament nebude respektovat odmítavé stanovisko občanů. A již teď je třeba mobilizovat protiválečné hnutí, kontakty, tvořit sítě, abychom se této hrozbě dokázali včas a účinně postavit. -ZST-

SOLIDARITOU PROTI OMEZOVÁNÍ PRÁV PRACUJÍCÍCH A PRODLUŽOVÁNÍ PRACOVNÍ DOBY Nyní jsme v Evropské unii svědkem dalšího útoku korporací na naše práva, konkrétně na délku pracovní doby. Ještě na počátku 19. století nebyl pracovní den prakticky nijak omezený (tedy byl omezený tím, co zaměstnanci snesli…), často trval i 16 hodin, navíc byly mezi zaměstnanci často i děti. Tvrdé podmínky a následný tlak dělnictva však přinesly úspěch. Továrním zákonem z roku 1833 bylo dosaženo alespoň maximální pracovní doby mladistvých 69 hodin týdně. Zároveň klesla průměrná pracovní doba na asi 13 hodin denně. Pod dalším tlakem pracujících, zejména chartistického hnutí byl v roce 1847 přijat zákon o desetihodinové pracovní době pro ženy a mladistvé, jež pak byl v praxi krok za krokem rozšířen i na muže. Dělníci se organizovali a bojovali dále. V roce 1866 navrhla I. internacionála zavést 8 hodinový pracovní den. V roce 1901 byl uzákoněn 12 hodinový pracovní den. Teprve od roku 1919 se začal ve „vyspělých zemích“ zavádět 8 hodinový pracovní den… V posledních desetiletích, vlivem růstu produktivity práce a vlivem

vysoké nezaměstnanosti, došlo k dalšímu zkracování pracovní doby, v některých zemích na 35 hodin týdně (Francie, Německo v některých odvětvích). Ostatně, je to stále základní progresivní požadavek levicových sil. Jenomže boj za zkracování pracovní doby není tak jednoduchý, jak

se na první pohled zdá. Korporace přišly na různé způsoby, jak zaměstnance pumpnout o jejich práva. A i oficiálně je část těchto metod zákonných. Jedná se o různé formy částečné práce, práci na dobu určitou, množství vynucených přesčasů, Sch-

warz systémy, zaměstnávání na černo, cokoliv, co jim sníží náklady na zaměstnance… Vlivem globalizace pak docházelo i k dalším jevům – výrobní linky korporace stěhovaly do zemí, kde byla levnější pracovní síla, takže zdánlivě docházelo k odumírání dělnické třídy /což vedlo mnohé teoretiky“ k závěrům, že Marx je mrtev…/ ve vyspělých zemích. Jenomže, v této době je třeba myslet skutečně globálně… Zkrátka, dělnická třída se soustřeďuje „na venkově“ světa, stejně jako se dříve soustředila ve městech (jednotlivých zemí)… Proč o tom píšu? Protože zaměstnavatelé využívají možnosti levnějších pracovních sil k tlaku na zaměstnance ve vlastních zemích. Pokud nefunguje solidarita, mezinárodní práce a koordinace odborářů, dochází i ke skokovému zhoršování pracovních podmínek, tlaku na mzdy, zvyšování pracovní doby. Protože pod hrozbou ztráty práce couvne zvláště neorganizovaný jedinec velmi brzy, Žluťácké odbory v tom mají jasno také… Mluví se dnes např. o německé firmě Siemens. Pracovní doba v Německu je 35 hodin týdně (v západní části, v metalurgii). Z obavy před odchodem firem na východ však právě odboráři kovoprůmyslu IG Metall v této společnosti souhlasily s jejím prodloužením na 40 hodin, navíc bez zvýšení mezd. Firma totiž chtěla přesunout výrobu mobilních telefonů do Maďarska, čímž by v Německu ubylo 4,5 tisíce pracovních míst.

Zároveň bude zaměstnancům krácen třináctý a čtrnáctý plat. Dohoda se týká dvou továren v Severním Porýní - Vestfálsku. Zatím ojedinělá dohoda však otevírá cestu k plošnému zavedení čtyřicetihodinového pracovního týdne. Na sto dalších podniků už o prodloužení pracovní doby bez vyrovnání mezd intenzivně přemýšlí. A to není ještě všechno. Klaus Zimmermann, president Německého výzkumného hospodářského institutu (DIW), řekl např. deníku Bild, že někteří lidé budou muset mít 50 hodinový pracovní týden, aby se zabezpečily pracovní příležitosti. Také hlavní ekonom Commerzbank Ulrich Ramm považuje padesátihodinový pracovní týden za smysluplný, jestli tímto budou zachována pracovní místa. Spiegel-online v podtitulku k této zprávě dodává, že nyní již v návrzích ekonomických expertů nejde o 35 nebo 40 hodinový pracovní týden, neboť "ekonomičtí experti" již požadují pa-

13

desátihodinový pracovní týden – aspoň na přechodnou dobu. Tyto trendy se však netýkají jen Německa – také v Lyonu podobně postupuje firma Bosch, která Před volbu mezi prodloužením pracovní doby při stejné mzdě a přestěhováním výroby do České republiky postavila 820 zaměstnanců své pobočky. Dva odborové svazy v podniku už přistoupily na první možnost a zaměstnanci začali podepisovat příslušné dodatky k pracovní smlouvě. Oznámily. Podle dohody, kterou podepsaly s vedením podniku odborové svazy CFDT a CGC, by se pracovní doba měla prodloužit z 35 na 36 hodin týdně, zaměstnanci by měli přijít o jeden volný den a mzdové náklady by se měly během tří let snížit o 12 procent. Další dva odborové svazy, CGT a FO, dohodu odmítají a mluví o vydírání. Jejich členové se ale podle tisku omezují jen na to, že dodatky k pracovní smlouvě, které jim firma zaslala k podpisu, ponechávají bez odpovědi. Vedení podniku přitom řeklo, že "kdo mlčí, souhlasí". Pobočka Bosche na lyonském předměstí Vénissieux vyrábí vstřikovače pro motory do automobilů. Tato výroba má ale z ekologických důvodů brzy skončit a má se přejít na jiný program, který vyžaduje investici 12 miliónů eur (asi 380 miliónů korun). Firma prý proto chtěla odbočku v Lyonu zavřít a s novou výrobou začít v České republice, kde jsou nižší mzdové náklady. Pokud ale zaměstnanci v Lyonu přistoupí na její požadavky, je ochotna investovat zmíněnou částku tam. Dohoda vstoupí v platnost, pokud ji do půlky července schválí 90 procent zaměstnanců. Zatím prý dodatky k pracovní