PODPOŘTE NAŠI KAMPAŇ Vyjádřete solidaritu s uprchlíky! Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty v ČR, které sdružuje 18 nevládních organizací, se dlouhodobě zasazuje o nastavení spravedlivého azylového systému, který poskytne ochranu oprávněným uprchlíkům a umožní jim se začlenit do české společnosti.
KAMPAŇ ZA PŘIJÍMÁNÍ UPRCHLÍKŮ Cílem této kampaně je formulace požadavků pro změnu azylové politiky a kultivace veřejné diskuze o přijímání uprchlíků. Přinášíme zde fakta o současné situaci uprchlíků v ČR, upozorňujeme na konkrétní problémy, které jsou v rozporu s mezinárodními lidskoprávními úmluvami, a nabízíme konstruktivní řešení těchto problémů. Naše podněty čerpáme z přímé práce s žadateli o mezinárodní ochranu a osobami s udělenou mezinárodní ochranou, kteří se na nás obracejí o pomoc.
Připojením se ke kampani můžete také Vy deklarovat Vaši solidaritu s uprchlíky. Společně se zasaďme o zlepšení postojů české společnosti k uprchlíkům. Výzvu se seznamem všech institucí a jednotlivců, kteří kampaň podpořili, předáme vládě ČR a představitelům EU.
Podpořte naši kampaň svým podpisem. Pokusme se společně o změnu. Kontaktní osoba: Eva DOHNALOVÁ,
[email protected] Svůj podpis můžete přidat na: http://www.thepetitionsite.com/467/058/924/campaign-for-receiving-refugees/
V současné době probíhá jedna z největších uprchlických krizí od konce 2. světové války. Dle OSN jenom v první polovině roku 2015 bylo na útěku kolem 59,5 milionu lidí, převážně Syřanů. Až 80 % z nich našlo útočiště ve své zemi původu. Ostatní překročili mezinárodní hranice, kde byli shledáni oprávněnými uprchlíky dle mezinárodního práva. Tito lidé byli nuceni opustit své domovy z důvodů ohrožení života či osobní svobody. V případě nemožnosti přicestovat do bezpečné země legálně často jako řada ekonomických migrantů z chudých a politicky nestabilních zemí volili riskantní cesty organizované převaděči, které mnozí nepřežijí. Jen od ledna do dubna 2015 již bylo zdokumentováno přes 1 700 lidí, kteří zahynuli ve Středozemním moři. Česká republika vzhledem k pravidlům společného evropského azylového systému není vystavena příchodu většího množství uprchlíků. I přesto se veřejná diskuze ohledně přijímání uprchlíků vyznačuje nejenom vysokou mírou neobeznámenosti s fakty, ale také nenávistnými xenofobními postoji.
Konsorcium migračních NNO oceňuje současnou pozornost EU směřující k řešení uprchlické krize a vítá také rozhodnutí vlády ČR pomáhat uprchlíkům přímo v místech konfliktu a zapojovat se jistou měrou do přesídlovacích programů. Současně však apelujeme na představitele vlády ČR a EU, aby změnili nastavení společného azylového systému EU a azylovou politiku ČR. Je nutné v maximální možné míře zajistit faktický přístup oprávněných uprchlíků k mezinárodní ochraně a garantovat vyšší míru spoluodpovědnosti všech členských zemí EU za přijímání uprchlíků s respektem k rodinným vazbám žadatelů o mezinárodní ochranu. Apelujeme také na všechny obyvatele ČR, kterým není situace uprchlíků lhostejná, aby nemlčeli a veřejně jasně odsoudili rasistické a xenofobní projevy.
TÉMATA KAMPANĚ 1. Přístup oprávněných uprchlíků k mezinárodní ochraně musí být zajištěn. Možnost podat žádost o mezinárodní ochranu je základní podmínkou naplňování účelu Úmluvy OSN o právním postavení uprchlíků z roku 1951 (tzv. Ženevské úmluvy) a Zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. V rámci EU funguje společný evropský azylový systém, kde tzv. Dublinské nařízení určuje, který členský stát EU je zodpovědný za projednání azylové žádosti. Zpravidla je to země prvního vstupu uprchlíka na území EU, což jsou ve většině případů země na vnějších hranicích EU. Do ČR, která je vnitřní zemí EU a Schengenu, tak přichází naprosté minimum žadatelů o mezinárodní ochranu.
1a) Dodržení pravidla non-refoulement V praxi se setkáváme s případy, kdy uprchlíci přicestují na mezinárodní letiště s platným vízem a chtějí požádat o mezinárodní ochranu a cizinecká policie jim i přesto odepře vstup na území s odkazem na hrozící obcházení zákona. Tímto jim de facto zabraňuje v jejich právu požádat o azyl. Považujeme za nutné, aby ČR bezpodmínečně dodržovala základní zásadu Ženevské úmluvy v článku 33.1 pravidlo non-refoulement (zákaz navrácení) na své jediné externí hranici na mezinárodních letištích a učinila letištní řízení transparentní, aby nástroje správního řádu a českého práva, jako jsou příkaz na místě, odepření vstupu nebo letištní víza, nemohly vést k nepřijetí žádosti o mezinárodní ochranu vyslovené na mezinárodním letišti.
Mladá rodina – manželé s dvouletým chlapečkem z Afghánistánu – přiletěla v červnu 2015 na Letiště Václava Havla v Praze. Chtěli žít někde, kde by bylo bezpečno pro jejich malého syna. Utéct se jim podařilo pouze za pomoci převaděčů. Na letišti v Praze ale byli zadrženi policií s tím, že jejich vízum je neplatné a že budou deportováni zpět, odkud přiletěli. Rodina strávila několik dní v tranzitní zóně letiště a nemohla letiště opustit, nemohla ale ani vstoupit do ČR. Opakovaně se snažila požádat různé pracovníky policie o azyl, ale nikdy ji nikdo nevyslyšel. Po třech dnech se paní psychicky zcela zhroutila a na cizinecké policii dle slov svého manžela začala plakat, křičet a pak u ní nastala svalová křeč a nemohla se pohnout. Mezitím se příbuzný rodiny dovolal na pražskou pobočku UNHCR a o všem je informoval. Pak policisté přestali rodině hrozit deportací a rodině bylo umožněno řádně podat žádost o azyl.
1b) Revize Dublinského nařízení Je neudržitelné, aby země jako Maďarsko, Bulharsko, Polsko, Itálie a Malta měly dlouhodobě řádově o desetitisíce více žadatelů o mezinárodní ochranu, než má ČR. Ta současně do těchto zemí v rámci Dublinského nařízení vrací jim příslušné žadatele, kteří mnohdy mají v ČR rodiny a jsou již integrovaní. Například Maďarsko v červnu 2015 dokonce oznámilo, že nemá kapacitu další navrácené žadatele přijímat. Přitom samotné Dublinské nařízení umožňuje dle humanitární klauzule článku 17 členskému státu na žádost převzít po individuálním posouzení i případ, ke kterému není příslušný. Na takovéto individuální žádosti zatím ale ČR reaguje převážně negativně. Podporujeme revizi společného evropského azylového systému EU, aby země na vnější hranici EU nebyly nepřiměřeně zatížené velkým počtem uprchlíků a současně aby pronásledované osoby měly zajištěno bezpečí a poskytnutí mezinárodní ochrany nejlépe v té zemi EU, v níž se nacházejí jejich příbuzní nebo ve kterých mají vazby důležité pro úspěšnou a rychlou integraci. Podporujeme, aby ČR byla ochotná hledat bilaterálně i v rámci EU řešení směrem k efektivnímu poskytování mezinárodní ochrany pronásledovaným osobám, které povede k vyváženosti počtu přijímaných uprchlíků ve všech zemích EU s důrazem na respekt k jejich rodinným vazbám a možnost spolurozhodovat při výběru země k přemístění.
Starší manželé ve věku kolem 60 let přicestovali do České republiky v březnu 2015 z Ukrajiny, aby požádali o azyl. Jejich dům v Doněcku byl zničen při jednom z bombových útoků. V ČR mají syna s manželkou a malým vnukem, kteří všichni mají v ČR trvalý pobyt. Nejdříve si na radu syna snažili obstarat české vízum, ale česká ambasáda v Doněcku již dávno nefunguje kvůli válce a všechny termíny ve visapoint, objednávacím systému na jiných českých ambasádách, byly beznadějně obsazené. Podařilo se jim získat jediné vízum platné pro celou Evropskou unii, které vydala jiná země EU. Přijeli do ČR a požádali o azyl – bylo jim ale řečeno, že budou posláni tam, kde bylo vydáno jejich vízum. Manželé se snažili žádat Českou republiku o individuální posouzení, aby mohli zůstat zde se svou rodinou, u které by mohli bydlet, a nebyli by žádnou zátěží pro Českou republiku. Bylo jim ale řečeno, že této žádosti nebude vyhověno. Otec s manželkou a dvěma malými dětmi z Kuby se ocitli v České republice v dubnu 2015. Na Kubě byl otec rodiny aktivním odpůrcem politického režimu a chtěl, aby jeho děti vyrůstaly v demokratické zemi, kde jsou dodržována lidská práva. Přicestovali nejprve do Maďarska a byli zadrženi cizineckou policií. Byli zavřeni do uprchlického tábora, kde panovaly otřesné hygienické podmínky a kde to nebylo bezpečné pro děti. Požádali o azyl, ale celé řízení probíhalo dle jejich slov převážně v maďarštině bez tlumočení, neměli proto důvěru, že někdo podrobně posoudí jejich příběh, a báli se, že budou deportováni zpět na Kubu. Rozhodli se proto utéci dále do České republiky, byli ale zavřeni do imigrační detence s tím, že budou transferováni zpět do Maďarska.
1c) Posílení možností legálního vstupu oprávněných uprchlíků na území EU a ČR Většina uprchlíků nemá možnost zajistit si cestovní dokumenty, které by jim umožnily legálně přicestovat na území EU a podat žádost o mezinárodní ochranu. Zastupitelské úřady v zemích konfliktu nefungují a v sousedních zemích je dostupnost ambasád limitována, stejně jako možnost získat turistické či humanitární vízum. Považujeme za zásadní, aby ČR definovala a prosazovala na národní i unijní úrovni posílení právních možností legálního vstupu žadatelů o mezinárodní ochranu na území ČR, resp. EU, aby se předešlo obchodu s lidmi a tragédiím, jaké se dějí např. ve Středozemním moři. Jako možné řešení navrhujeme zvýšení dostupnosti vydávání humanitárních víz na ambasádách evropských států, která by dotyčným umožnila bezpečně doletět do EU a zažádat na místě o mezinárodní ochranu. Dalším vhodným opatřením by mohlo být rozšíření institutu slučování rodin, skrz nějž by se otevřela cesta do EU i pro vzdálenější příbuzné osob, které již získaly status uprchlíka v některé z členských zemí EU.
Paní X. je původem z Iráku, příslušnice etnicko-náboženské komunity jezídů. Poté, co její vesnice byla před jejími zraky vyvražděna v srpnu 2014, utekla před hrozbou Islámského státu spolu se svou rodinou pěšky do Turecka. Paní K. je matkou sedmi dětí ve věku od 2 do 12 let. Společně s širší rodinou se z Turecka vydali na cestu do Evropy, kde žijí příbuzní. Vzhledem k tomu, že věděli, že cesta bude velmi nebezpečná, nechali děti s babičkou a zbytkem rodiny v Turecku. Do Bulharska přicestovali nelegálně v kufru auta. Bulharská policie je chytila a vyhrožovala jim, že pokud nepožádají o azyl, budou vráceni do Turecka. Podmínky v uprchlickém táboře byly velmi špatné. Tábor byl velmi přeplněný, pro vodu si museli chodit na záchod. Rozhodli se pokračovat v cestě, přejeli do Srbska a následně do Maďarska, kde byli také chyceni. Zde taktéž požádali o mezinárodní ochranu, aby nebyli vráceni do Srbska. Jejich vysněnou zemí bylo Německo, kde žijí příbuzní a kde je také velká jezídská komunita. Najednou je však na dálnici zastavila policie a odvezla je do Zařízení pro zajištění cizinců v Bělé Jezové. To, že je v České republice, zjistila až tam. Policie jim sdělila, že v detenčním centru budou muset zůstat 90 dnů. Následně jim přišel papír, že budou vráceni do Bulharska. Nechápe, proč by se měla vracet do těch strašných podmínek. Nechápe ani, proč musí čekat 90 dní v detenčním centru. Za pomoci právníků její rodina podá žalobu dle Dublinského nařízení, která má zabránit jejich transferu do Bulharska. Všichni ostatní lidé v detenčním centru čekají na transfer do Maďarska, ale nikoho neodváží, postupně všechny propouští a oni odchází do Německa. Její manžel má psychické problémy, bere léky. Zajištění snáší velmi špatně. Nyní tráví celé dny čekáním v detenci. Soud po měsíci rozhodl, že rozhodnutí o transferu do Bulharska se ruší. Žalobu tedy vyhráli. Nicméně policie jim donesla papír s dalšími 30 dny v detenčním centru. Prý protože budou vyhoštěni. Kam ani kdy netuší. Paní K. tráví celé dny pouze pláčem. Jak dlouho ještě bude muset být ve vězení? Proč musí být ve vězení, když nic špatného neučinila? Co je s jejími dětmi? Paní K. netuší, že rodina v Turecku se rozhodla vydat spolu se všemi dětmi na nebezpečnou cestu do Evropy, protože po čtyřech měsících čekání, co bude dál, jim došla trpělivost. Nikdo nemá sílu to paní K. sdělit.
2. Integrace uprchlíků musí být umožněna již během azylového řízení. Dle českého Zákona o azylu by měly být žádosti o mezinárodní ochranu rozhodovány do 90 dní. V praxi je však lhůta překračována několikanásobně, ale žadatelům není během prvního roku, resp. šesti měsíců dle návrhu novely zákona, od podání žádosti umožněno pracovat. Dostávají se tak do ekonomické závislosti, která brání soběstačnému životu a integraci. Žadatelé také mají zcela minimální možnost učit se češtinu či se účastnit jiných vzdělávacích aktivit. Státní integrační program zahrnuje uprchlíky až v momentě, kdy je jim mezinárodní ochrana udělena, což může být až po několika měsících či letech. Je neefektivní a nerealistické bránit se integraci uprchlíků již během azylového řízení, jelikož průtahy ji pak značně ztěžují. Považujeme za žádoucí nabídnout uprchlíkům možnost zapojení se do běžného života již v době azylového řízení podstatným rozšířením nabídky kurzů českého jazyka na několika úrovních pokročilosti, asistencí s dalším vzděláváním a umožněním vstupu na trh práce. Je nutné umožnit integraci a úpravu pobytu i osobám, kterým následně není mezinárodní ochrana udělena, jinak se tyto osoby dostávají do dlouhodobé pozice neregulérních migrantů se všemi riziky, která jsou s tímto postavením spojena.
Pan X. původem z Republiky Kongo, vysokoškolsky vzdělaný člověk, byl doma členem politické opozice proti aktuálnímu režimu. V roce 2006 se stupňovalo ohrožení jeho života, hodně členů opozice bylo zraněných, někteří byli uvězněni a mučeni a o některých se ani nevědělo, jestli jsou ještě naživu. I jeho rodině bylo vyhrožováno. Nějaký čas se schovával, ale pak již byl nucen ze země uprchnout. O mezinárodní ochranu požádal v ČR již v roce 2006. Dodnes nebylo jeho řízení ukončeno. Ačkoliv vyhrál soudní řízení v roce 2010 a Ministerstvo vnitra by tak znovu mělo pečlivě posoudit jeho žádost o mezinárodní ochranu, dosud stále v jeho věci nepadlo žádné rozhodnutí. Pan X. věří, že jako bývalý člen opozice bude uvězněn nebo i zabit, pokud bude nucen k návratu do Konga. V ČR se po celou dobu svého pobytu snaží integrovat, navštěvuje jazykové kurzy, naučil se českému jazyku a založil zde rodinu. Kvůli nevyřešené situaci ve věci jeho pobytu však má pocit, že jeho život jen stagnuje a nemůže žít naplno. Stále čeká, co s ním bude, aby mohl začít znovu opravdu žít, ale s postupem času a neustálým pocitem nejistoty, pramenícím z jeho dlouhodobě nevyřešené azylové situace, nedokáže věřit v budoucnost. Když se dozvídá, co dělají jeho bývalí kamarádi ze studií, má pocit, „že mu ujíždí vlak“ a že bude muset spoustu věci dohánět, neví ale, jestli to zvládne. Vyřešení pobytové situace a tím i získání pocitu plnohodnotného stabilního a bezpečného zázemí by mu konečně pomohlo zotavit se z jeho traumatických zážitků. V současné době však na získání tohoto pocitu bezpečí čeká již devátým rokem.
3. Uprchlíci nesmí být trestáni za to, že utekli ze své země bez dokumentů. Uprchlíci často opouští zemi za dramatických okolností, které jim neumožňují vyřídit si legálně vstupní dokumenty. Zákaz trestání uprchlíků pouze za nelegální vstup je obsažen i v čl. 31 Ženevské úmluvy, i přesto jsou v současné době žadatelé v ČR již při podání žádosti rutinně vězněni ve speciálních detenčních zařízeních pro migranty, včetně rodin s dětmi, traumatizovaných osob a obětí mučení. Se zadržením je uprchlíkům bez dokumentů udělován záznam do speciální databáze, který jim až na několik let znemožňuje žádat o jakýkoli typ víza v ČR nebo jiné zemi EU. Zadržováním uprchlíků je též značně ztížen jakýkoli proces následné integrace, neboť dochází k řadě negativních důsledků, např. k prohloubení prožitých traumat, k izolaci, pocitu odcizení, ke stigmatizaci uprchlíků coby společensky nebezpečných osob či jejich systematickému stavění do pozice neregulérních migrantů. Navrhujeme, aby uprchlíci bez dokumentů, zejména rodiny s dětmi, nebyli v průběhu azylového řízení umisťováni do detenčních či dalších uzavřených zařízení. Namísto toho navrhujeme, aby mohli být po dobu azylového řízení v otevřeném přijímacím či pobytovém středisku pro žadatele o mezinárodní ochranu.
Pan X. ze Srí Lanky přicestoval na pražské letiště v květnu 2015, aby požádal o udělení mezinárodní ochrany. Neměl platné dokumenty, a tak mu nebyl povolen vstup na území a bylo mu sděleno, že bude muset po dobu řízení setrvat v uzavřeném přijímacím středisku na Letišti Václava Havla v Praze. Toto středisko je uzavřené zařízení, oddělené od okolních místností a chodeb mřížemi. Pan X. uprchl ze Srí Lanky proto, že byl obětí brutálního násilí v konfliktu mezi vládními silami a tamilskými separatisty. Na těle měl viditelné známky prožitého násilí. Přes vše, co prožil, mu byla uložena povinnost setrvat až 120 dní v uzavřeném přijímacím středisku, teprve poté bude moci vstoupit na území ČR. Paní F. je z Nigérie. Do Evropy se dostala na nafukovacím člunu z Afriky. V Itálii požádala o azyl, ale celou dobu chtěla za svým manželem do Německa. Paní F. je v osmém měsíci těhotenství. Jednoho dne se vydala z Itálie na cestu. V Rakousku se přihlásila na policii, vysvětlila, že jede do Německa, aby, až porodí, mohla mít svého manžela po svém boku. Rakouská policistka koupila paní F. lístek na vlak a trochu jídla na cestu. O pár hodin později ji jiná policie ve vlaku zkontrolovala. Jak později zjistila, vlak z Rakouska do Německa jezdí přes Českou republiku. Paní F. byla převezena do Zařízení pro zajištění cizinců. Byla poslána na vyšetření k lékaři, kde jí bylo sděleno, že pokud plánuje porodit v České republice, měla by podstoupit řadu prenatálních vyšetření. Zajištěna je prý proto, že je žadatelkou o azyl v Itálii a musí být vrácena tam. Vzhledem k tomu, že je ve velmi pokročilém stádiu těhotenství, nemůže být vrácena letecky. Paní F. by chtěla být pouze se svým manželem. Doufá, že ji propustí dříve, než porodí. Neví, co bude, pokud porodí zde v České republice. Bude moci pokračovat do Německa? Bude vrácena do Itálie? Bude nadále zajištěna v detenci v Bělé pod Bezdězem?
4. ČR se má aktivně podílet na řešení humanitárních krizí a geopolitických výzev ve světě. Oceňujeme rozhodnutí ČR finančně kontinuálně podporovat uprchlíky v zemích původu či blízkém sousedství. Současně však považujeme za důležité zdůraznit, že ČR neplní své závazky v oblasti humanitární pomoci a rozvojové spolupráce. Při vstupu do EU česká vláda slíbila poskytovat na rozvojovou spolupráci 0,33 % HDP do roku 2015. Dle odhadu za rok 2014 však dává třikrát méně. ČR by se měla také aktivně podílet na řešení humanitárních krizí vyšším využitím možnosti přímého přesídlení uprchlíků z ohrožených oblastí. Zatímco v uprchlických táborech v Sýrii a v sousedních zemích žije přibližně devět milionů uprchlíků, česká vláda k 9. 7. 2015 rozhodla přijmout v průběhu dvou let 400 uprchlíků ze zemí mimo EU a 15 syrských dětí s rodinami, o jejichž přijetí rozhodla již v lednu 2015. Považujeme za zásadní přijímat v rámci přesídlovacích programů větší počet uprchlíků – zejména nemocné, děti a další zranitelné osoby, pro které je život v uprchlických táborech neúnosný. Současná uprchlická krize je důsledkem destabilizace zemí Blízkého východu a severní Afriky. Pro její řešení je zásadně nutné se zabývat také příčinami této situace, které mají složité globální geopolitické souvislosti. Jsme přesvědčeni, že EU a ČR musí přijmout spoluodpovědnost za růst globální chudoby a sociální nerovnosti a realizovat odpovědnou mezinárodní politiku.
Dne 1. 7. 2015 zemřel Sir Nicholas Winton, který jako jedinec zachránil 669 židovských dětí z Československa před jistou smrtí v nacistických táborech. V ten samý den a i den poté se v Praze konaly demonstrace proti přijímání uprchlíků plné nenávistných projevů proto imigrantům a uprchlíkům. Symbolicky lze tuto souvislost chápat tak, že je nejvyšší čas, aby politická reprezentace ČR jasně vystoupila proti nárůstu xenofobního populismu, který byl doposud mlčky tolerován. Současně je nejvyšší čas, aby vláda ČR jednala jako respektuhodný a sebevědomý člen mezinárodního společenství a zasadila se maximální možnou mírou o záchranu lidských životů.
Dokument vznikl v rámci projektu „Společně za práva migrantů“, který realizuje Konsorcium nevládních organizací pracujících s migranty v ČR. Projekt je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštejnska a Norska v rámci EHP fondů. www.fondnno.cz | www.eeagrants.cz Více o projektu na: http://www.konsorcium-nno.cz/
